I.Církev a kultura
Křesťanská Evropa se zrodila ze dvou základních hodnot a může žít výhradně z těchto hodnot, totiž z "víry-kultury" nebo z "kultury-víry", a to jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. Apoštolský list "Egregiae virtutis viri" (31.12.1980.) vyhlašuje svatého Cyrila a Metoděje za patrony, mistry evropské kultury.(1) Jde o vážné upozornění vzhledem k tomu, že universální učení bylo v současné evropské kultuře uskutečňováno v podstatě židy.(2) Zmanipulovaní "žáci" této kultury končí mravně v patologické netečnosti: vyléčení, a tedy dosažení skutečného lidského štěstí vyžaduje "vůli chtít" - změnu - bojovat. (3) Ale jak? Uvedeme několik podnětů.

Člověk vstupuje do dějin "zdravý" jako sapiens - vidoucí a prorok; projevuje se jako umělec strůjce krásy; kterou rozdává jako "kněz - sacerdos", nakolik jeho umění vyzařuje také prorockou svatost. Štěstí vytvořené krásou chápanou jako svatá, představuje vrchol vítězství skutečně lidské kultury. (4) Moderní kultura, která člověka přivádí k účelovému ateismu, je tudíž anti-humánní: proti-lidská, ne-lidská.

Přejděme však k víře: Někteří západní katoličtí křesťané zbloudili. Popírají dnes nejen svoji filosofii a klasickou laickou kulturu, ale dokonce svou ověřenou systematickou teologii. V ekumenickém smyslu proto nemohou mnoho nabídnout ani sobě samým, ani nekatolíkům, ani nekřesťanům a to dokonce ani na poli liturgie, bohoslužby: slouží Bohu?

Znehodnocení zasahuje také pojem samotné církve, který trpí řadou trhlin ve srovnání s protestantskými "konfesemi". V krizi se nalézá dokonce poměr západní římsko-katolické Církve k východní "ortodoksní" církvi, navzdory jejich společné věroučné a svátostné příbuznosti, ne-li totožnosti.

Nesmíme totiž zapomínat, že Církev Kristova je pouze jedna jediná: "Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev" - tedy "jednu" (Mt 16,18). A nejen to, také církev s jedinou viditelnou "hlavou": když Ondřej přivedl svého bratra k Ježíši, "Ježíš, na něj pohleděl a řekl:"Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas" (Jan 1,42). Latinský text Vulgáty a rovněž katolické překlady připojují: "což se překládá Petr". Není však pravděpodobnější vztah mezi slovy Kéfas a kefalé - hlava ? Všechny "ortodoksní" církve nesjednocené s Římem se nazývají "autokefalní", autonomní, ale nejsou pak ve skutečnosti nakonec bez hlavy, bez Kefalé "akefalní" ? Alespoň vzhledem JEDNÉ CÍRKVI založené Ježíšem, kterého má zastupovat Petr - Kefas.

1. Církve
První křesťané nevytvářeli nové názvy, ale novou víru. Používali běžné výrazy každodenního života, avšak k přirozenému významu přidávali nové, nadpřirozené rozměry. To platí také o slovu církev-ekklésia, které může mít následující významy:
a.) místo shromáždění, tedy dům s večeřadlem, domus-ekklésia dům-církev;
b.) údy v tomto domě, kteří - pokřtění - tvoří základní jádro věroučného a svátostného církevního společenství domácí církev, ekklésia domus (1 Kor 16,19 a násl.): církev v domě;
c.) každé křesťanské společenství podřízené biskupovi: diecéze, farnost (Sk 20,28). Tak apoštol Jan píše "sedmi církevním obcím v Asii..." v Efesu, Smyrně, Pergamu, atd. (Zj. 1, 4-11; 2, 3). Nebo Pavel píše Církvím v Galateji (Gal 1,2), v Korintu, v Soluni, aj.
d.) Všichni pokřtění věřící "až na konec země" (Sk. 1,8), pod vedením Petra: "Na té skále zbuduji svou církev" (Mt 16,18), která podle apoštolského "vyznání" je "jediná svatá, katolická, apoštolská" (5).

V prvních dobách, užívali křesťané, kteří vat3inou pocházeli z židovství, ve stejném významu jak slovo eklesis tak označení synagoga. Časem však Apokalypsa mluví o "těch, kteří se prohlašují za Židy, ale nejsou jimi, nýbrž patří do synagogy "satanovy" (Zj 2,9; 3,9). A připojuje: "Vím, kde bydlíš, tam, kde je trůn satanův" (Zj 2,13). Může se jednat o židy, kteří odmítají Krista nebo o nevěrné křesťany. Trůn satanův může být karikaturou trůnu Kristova a katedry biskupovy, tedy násilí a pomluva Antikristova (2 Tes 2,3-14).

Svatý Cyril Jeruzalémský, známý biskup a doktor církve (315-386), napsal: "Církev se spolehlivě nazývá katolická, to jest obecná, universální, pro skutečnost, že je rozšířena po vší pevnině (orbis) až mezi posledními hranicemi Země. A také protože bez hranic a věrně káže všechna dogmata, která vašk musejí proniknout do vědomí a srdcí všech lidí, jak pokud jde o věci viditelné, tak o věci neviditelné; jak vzhledem k věcem nebeským, tak k věcem pozemským. Církev se nazývá katolická také proto, že je určena k tomu, aby podrobila celý lidský rod, úřady i poddané, učené i nevzdělané správnému uctívání Boha." Jde o rozšíření horizontální, určené všem, a vertikální - do korenů, hloubkové.

Dogmata znamenají rozumové závěry spolehlivého učení tudíž "víru-filosofii-kulturu-civilizaci". V tomto případě bychom naopak mohli mluvit o vertikálním rozšíření, které musí totiž proniknout, vykoupit a posvětit celou lidskou bytost, každou složku. Cyril skutečně také říká: "Církev je katolická, protože ošetřuje a uzdravuje všechny druhy hříchů které jsou spáchány duší a tělem. Má v moci veškerý druh zdraví v jednání i mluvení, a také zdraví nejrůznějších charismat": slovo "zdraví" znamená přirozeně i nadpřirozeně dané setrvávání v řádu, normálnost, lidskost.

Pokud jde o název církev-ekklésia, pak je - opět podle Cyrila - církev tímto jménem označena velmi vhodně, neboť znamená "svolané shromáždění", protože všechny svolává a zároveň je spojuje do jednoty. Pán tak říká: "A shromáždi celou pospolitost ke vchodu do stanu setkávání" (Lv 8,3). A jistě si zaslouží povšimnutí, že tohoto výrazu "shromáždi" bylo poprvé v Písmu použito tam, kde čteme, že Pán ustavil Arona "nejvyšším knězem". A jinde Bůh Mojžíšovi: "Shromáždi mi lid a dám jim slyšet svá slova, aby se naučili bát se mě" (Dt 4,10). Jméno "církev-ekklésia" se opět užívá, když se mluví o deskách: "A na nich byla napsána všechna slova, která k vám mluvil Hospodin na hoře zprostřed ohně v den "shromáždění" - tedy svolání nebo svolaného shromáždění. (Dt 10,4)

Je zřejmé, že "svolání" je vždy dáno a dovršeno Bohem jako dar, jako milost. "a kdo se stal jeho rádcem ?" (Ř 11,28-36). (6)

Řecký výraz "ekklésia" je odvozen od řeckého slovesa "kaléo": volám, jmenuji, svolávám, sbírám, shromažďuji, zvu atd. V Novém zákoně Bůh člověka volá a svolává prostřednictvím Ježíše Krista. Povolání Bohem do církve je dar, který člověk slyší, věří a přijímá. První skutečně zavolaný je Ježíš, který byl povolán proto, aby byl poslán lidem. Kristus pak svolává člověka, aby jej poslal mezi lidi: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás... Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (J 20, 21).

Svatí Cyril a Metoděj měli stejný názor na universální Církev i na církve jednotlivé. Řecké slovo ekklésia však do slovanského jazyka nepřekládali jako svolání, ale spíše již jako shromáždění - s`obor, nebo sobornost, společenství.(7)

Západní křesťanství bylo šířeno římskou církví, která trvala v jazyce i ve viditelná struktuře, na své římskosti a často ji vnucovala. Na Východě naopak zakladatelé místních nebo jednotlivých církví respektovali přirozený národní jazykový a kulturní podklad jednotlivých národů, zejména pokud počátek místní církve bylo možno odvodit od některého z apoštolů. Tyto církve měly vlastní jazyk, vlastní obřad, vlastní správu, ale téhož jednoho Ducha.

2. Kultury
Jak se zrodil celek "víra-filosofie-kultura-civilizace" ? Začíná výkřikem: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně!" (Mk 1,3). Bůh na ůhlas" odpovídá svým jasným a přátelským "Slovem" vtěleným do Syna Spasitele. Z napsaných slov se rodí "kniha" - biblion - a knihy shrnují kulturu. "Vzdělanýlů člověk se chová ve shodě s "civilizací", zapojen do občanského, civilizovaného společenství, řecky do polis - obce, a tedy "politicky".

Ježíš dovedl číst: "Přišel do Nazaretu vešel do synagogy, aby četl z Písma... a nalezl místo, kde je psáno: ´Duch Hospodinův je nade mnou.´" (L 4,16-19). Dovedl také psát: "Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi" - když farizeové chtěli, aby odsoudil cizoložnou ženu (J 8,3,11). Mluvil aramejsky. První souhrny jeho radostné zprávy, byly zapsány a rozšiřovány semitským aramejským písmem, přesněji edesskou syrštinou.

Na základě těchto prvních písemných svědectví se utvářely "církve v nelatinské kulturní oblasti, zejména církve v okruhu semitském, řecko-byzantském, kavkazském arménsko-gruzínském, a církevně slovanském..stejně jako v rámci pokřestění tureckých národů a a četných malých skupin v části Kavkazu". Svědectví v syrském křesťanském jazyce nacházíme až ve Střední Azii, Jižní Indii a v Číně (8). Velký význam se přikládal "pochopení" - podle svatého Cyrila "rozum": ale mohlo se také vyústit do orientálního mystického a liturgického fanatismu, nebo "janovství", které se presentují jako ideální náboženství.

Svět východního křesťanství je plný hrozných událostí, vyhlazovacích válek, zápasů idejí i národů. Tento svět však nám dává i velké křesťanské postavy, vynikající teology, podnikavé apoštoly a misionáře; předkládá nám ideu křesťanství ve světě, který je nám cizí. Avšak i v nejcizejším prostředí k nám křesťanský kříž, svatý obraz, zřícenina kostela, nebo biblické slovo v neznámém jazyce promlouvají a sdělují: toto je náš svět, toto nám náleží, toto chápeme, protože i my jsme křesťané jako ostatní. Takže právě pohled do křesťanského Východu nám může prokázat, že existuje křesťanský universalismus a universální, "katolické", obecné křesťanské dějiny (Cit. práce str. 16-18).

O syrštině můžeme říci, že v prvním tisíciletí byla nejdůležitějším jazykem v bohaté literatuře Východní Církve. V druhém tisíciletí byla křesťanům vnucena arabština, zejména ze strany Islámu, v níž se ovšem také rozvinula bohatá východní křesťanská literatura s místním jazykovým zabarvením původu egyptsko-kopského, syrského nebo řeckého: východní Církve vytvářely a zachovávaly partikulární kultury - místní vzdělanost.

V době, kdy arabština udusila syrštinu, kopštinu a nubijštinu, v Etiopii se rozvíjela skutečná křesťanská literatura v etiopském jazyce: vrcholný pojem svazku "víra - moudrost - vzdělanost - vyspělost".

Vytváření tohoto svazku "víra-filosofie-kultura-civilizace" se téměř vždy začíná vynálezem abecedy a překladem Bible (bíblos, bíblion, bíblia). Na Západě byla abeceda latinská a téměř po tisíc let kolovala bible ve "vulgárním"- lidovém latinském překladu a při tom napomáhala polatinštění a porománštění národního ducha. Na Východě naopak bylo vždy první starostí přeložit Evangelium do vlastního jazyka, jaký odpovídá domácímu duchu. Syrský překlad "Pešita" byl pořízen před rokem 431 (koncil v Efesu), a proto byl používán jak nestoriány, tak monofysity a až do dnešních dnů představuje společný myšlenkový, duchovní svazek mezi siriány-jacobity, nestoriány, melchity a maronity (str.28).

Je zajímavé, že moravští Slované dali přednost východnímu smýšlení. "Rostislav totiž, moravský kníže, jsa podnícen Bohem, poradil se se svými knížaty a s Moravany (a) poslal císaři Michalovi (poselství), řka: ´Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru... takového biskupa a učitele nám pošli.´" Na naléhání císaře Konstantin odpověděl: "I když jsem tělesně vyčerpán a nemocen, rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena... Kdo může napsat řeč na vodě?" (ŽK 14). Konstantin s ostatními druhy šel a oddal se modlitbě. A hle, Bůh mu dal zjevení... a tehdy složil písmena a začal psát text evangelia: ´Na počátku bylo slovo..." (ŽK 14) Známe tragický úpadek a zánik jak východních kultur udušených Islámem, tak cyrilometodějského slovanského díla, vzniklého a podporovamného z byzantské Konstantinopole, ale po roce 893 narušeného bulharským byzantinismem, jak bude objasněno dále.

Všichni východní křesťané se prohlašují za "ortodoksní", to znamená za křesťany "pravé víry", dnes se nám však nabízí rozdělení spíše historicko-doktrinální, kde totiž šlo o dějinný vývoj lidského chápání Zjevení Božího a podstaty "církve". Slovo "ortodoksní" má dnes dvojý smysl: historicky a právně vzato, znamená křesťany "pravoslavné", východní, nesjednocené s Římem; z hlediska nauky, znamená "pravověrný", čili člověka hájícího správnou nauku, správné řešení, a může se ho použít i mimo církevní, náboženskou oblast.

A.) Východní církve "ne-efeské" odmítají koncil v Efezu (413) a následují patriarchu Nestoria, podle něhož Maria není Matkou Boží: současný patriarcha - katolikos - sídlí v San Franciscu v Kalifornii, a podléhají mu nestoriáni v Iráku, Iránu, Střední Indii a v USA. K této nestoriánské církvi náležejí všichni východní syrští křesťané mimo Byzantskou říši: dnes ovšem skoro již zmizelí - rozprášení a vyhnaní od mohamedánů.

B.) Ne-chalcedonské církve: monofysité odmítají koncil v Chalcedonu (415). Podle nich má Ježíš Kristus pouze jedinou přirozenost, totiž přirozenost božskou. V Egyptě mají kopští monofysité v Káhiře koptskou universitu (1954), centrum nejmodernějších vědeckých výzkumů. Arméni tvoří dnes bývalou sovětskou republiku s hlavním městem v Ečumiadzinu, a navíc byli krutě rozmetáni po Ázii (Kilikie, Beirut), Evropě e po Spojených státech: církev byla vždy jejich záchranou národní, náboženskou i kulturní. Důležitá je západní syrská monofysitská církev jakobitů, s patriarchou v Damašku. Setkáváme se s ní v Syrii, Střední Indii, Libanonu, Iráku, Jordánsku, Turecku a v USA. Stejně jako koptská církev, také jakobité hledají vlastní totožnost v ekumenickém styku se západní teologií.(9)

C.) Východní církve efezsko- chalcedonské uznávají koncily v Efesu a v Chalcedonu, a zachraňují tak skutečnou víru, tedy ortodoksii. V podstatě by sem patřili byzantští křesťané, pravoslavní Slované, Rumuni, Gruzínci, Albánci: narůstají ekumenické a kulturní snahy, avšak zkostnatělá autorita mnichů z Hory Athos již dávno nevyzařuje nové teologické podněty, jak tomu bylo v minulých stoletích: mnišitávají pouze žárlivým správcem velkého dědictví minulosti.(10)

3. Školy
Římské císařství "sjednotilo" evropské "teritorium", když mu vnutilo PAX ROMANA. Římská církev se snažila sjednotit jednotlivé místní západní církve "pod apoštolskou autoritu Petrovu" - křesťanský Východ se naopak snažil "proniknout do tajemství Zjevení buď nazíravým vzhledem čili kontemplativní intuicí, nebo logikou úvah čili "logií reflexe". Východní zakladatelé prvních církví jsou tedy také v tomto smyslu zároveň tvůrci písma, knihy, kultury a "škol".

A.) Jeden z prvních východních křesťanských myslitelů, syřan Bardesan z Edessy (154-222) se zabývá spasením jako osvobozením člověka od zla. Při přijetí víry v jediného Boha-Stvořitele-Svatého, může zlo pocházet pouze z lidské přirozenosti, z osudu-fatu, nebo ze svobodné vůle člověka. Nikoli však z přírody, protože Stvořitel ji stvořil jako dobrou; nikoli z osudu, neboť člověk - obraz Boha - musí být svobodný ; tudíž ze svobodné volby člověka. Avšak duch pokřtěného člověka může zdokonalovat přírodu, postavit se proti osudu a spolupracovat s Bohem-Spasitelem-Posvětitelem. V knize "Kniha o zákonech zemí" Bardesan skutečně odmítl veškeré současné orientální hereze: dualismus, gnosticismus, monismus, Marciniho atd. (11). Jeho řešení je přijatelné lidsky i křesťansky a představuje - jak říká P. Kawerau - "mistrovské dílu stylu a myšlení". Toto řešení se prosazovalo s neobyčejnou průbojností, takže je můžeme sledovat dokonce i v ruské středověké "Nestorově kronice". Nešlo zde pouze o křesťanské řešení základního a věčného problému lidstva, ale také o logickou odpověď na vlivy helenistické, iránské, egyptské a babylonské uprostřed semitského pohanství s rozvinutými kulty: Baalovým, Atargatisovým atd. (12) Kromě toho byl Bardesan přítelem slavného krále Edessy Abgara.

Bardesan se snažil prokázat svobodu spaseného člověka jak z hlediska milosti, tak vzhledem ke zlu. Jiný syrský semita, Afraat, zemřelý po roce 345, se pokoušel o teologii Spasitele člověka, o kristologii jejímž přednětem je "Deus absconditus" proroků, který se podle Evangelia "stal tělem". Svůj pokus uskutečnil při důsledném respektování semitské mentality. Podle "perského mudrce" bydlícího při řece Tigridu mimo byzantskou sféru, křesťanství završilo a uzavřelo Starý Zákon.(13)

Zbývalo jen vysvětlit, jak se skutečný Bůh mohl stát opravdovým člověkem, zrozeným z ženy. A byl to právě svatý Efrem syrský. , který zformuloval Mariologii (Nissibis 306-Edessa 373); také on se přidržel semitské metody. Nový Zákon nás důvěrným způsobem spojuje se Zákonem Starým, neboť jej přivádí k naplnění. Snad nikdy nebyly tak krásné a závratné věci řečeny věřícím člověkem ženě nebo o ženě, Panně Matce Boha. Není to systematický mariologický traktát teologa, ale spíše spoečné výbuchy a jarní sladkosti zpěvů, poezie obrazů dodnes nepřekonaných ani hodnotou ani rozsahem. Zatímco křesťanský východ vždy lpěl na těchto pramenech světla, Západ je začal objevovat teprve po roce 1920, když Benedikt XV. vyhlásil Efrema za "učitele universální církve". Stále více je také objevován jeho vliv na literaturu arabskou a koptskou, gruzínskou, řeckou a latinskou i na celý slovanský svět. Konečně byl Efrem i prvním Otcem, který výslovně zdůrazňoval Mariinu naprostou nadřazenost vůči veškerému hříchu a to výrazy, které vylučují také prvotní hřích (14).

B.) Jiná skupinka se vydala na cestu ve stopách platónské filosofie. Byla to skupinka syrských východních teologů z alexandrijské školay Kristus visel nad kříži nad zemí, pod nebesy; potom dlel v; podzemí když vstal z mrtvých a vyšel z hrobky, spasil nejen člověka, ale celé stvoření. Spása musela být kosmická, aby byla stvořeny nová země a nová nebesa. Kosmická kristologie a sotérologie vyžadovala kosmickou eschatologii, vesmírnou spásu. Vždyť "veškeré tvorstvo sténalo" a jeho vykoupením se Kristus stal eschatologickou kosmickou bytostí, závěrečným vyvrcholením spaseného stvoření: kosmický Kristus, Kristovský vesmír (Ř 8,19-21). Tato kristologie zachovává víru v osobnmího Krista-člověka a v Marii-Bohorodičku: Deipara-Theotokos. Sem patřili Anastasius (295-373), Cyril Alexandrijský (412-444), a také teolog známý pod jménem Dionýsius Areopagita (asi okolo roku 500), autor spirituální kosmologie ve východní mystice, učení o štěstí skrze třístupňové rozjímání nejbožštější a zbožšťující Krásy. Existoval též proud efezský a chalcedonský, ortodoksní, charakteristický pro církev byzantskou a slovanskou.

C.) Byly také pokusy o syrské vysvětlení aristotelské, racionální a synoptické, jak je navrhovala "antiochijská škola" Její zásluhou bylo, že fixovala ideu "Krista" a revidovala kritickou exegezi. Podle nejvýraznějšího myslitele této školy, Theodora z Mopsuestena (352-428), se Bůh nikdy nemůže stát tělem. Nemůže existovat přenesení prvotního hříchu do lidské přirozenosti, protože jestliže ji Kristus přijal, přijal by také hřích a on přece přijal pouze smrt. Smrt není trestem za hřích, je to však něco, co je v přirozenosti těla. Historie spásy v tomto životě je epochou smrtelnosti, avšak v budoucnosti to bude epocha nesmrtelnosti. Víra je očekáváním, že to co se uskutečnilo v Kristu se uskuteční také ve mně: jako v Kristu, nikoliv vírou v Krista...Ve skutečnosti je však obtížné stanovit skutečnou víru i skutečné učení Theodora.

Jisté je, že Kristus je pro něj "super-svatý", v němž se usídlil Logos, avšak osobní spojení mezi člověkem a Bohem v Kristu je pro něj věc nemožná - v tom vždy zachovává pohanskou Aristotelovu filosofii: Marie je pouze matkou Krista-člověka. Tohoto názoru se přidržel Nestorius. Racionalistická protestantská teologie, a některá tvrzení určitých katolických teologů se opírají právě o tyto prameny, i když je předkládají jako plody vlastní geniálnosti. Po koncilu v Efezu a dalším v Chalcedonu (431,451, se antiošská škola stala proticírkevní. Uchýlila se z Impéria do království perských Sasanovců: tak se zrodil pátý, syrský východní patriarchát, zcela nezávislý na církvi, který následoval učení Theodora, Nestoria a Aristotela a křesťanství omezoval na lidské rozměry.(15)

V devátém století pociťovalo byzantské císařství stále mocněji obklíčení islámskou rozpínavostí a to nejen vojenské, ale také kulturní. Aristotelismus se totiž prosazoval nejen mezi východními syrskými křesťany, ale také v Islámu, v Bagdádu. Ve XIII. století křesťanský učitel Bar Ebreo (1226-1286) ze syrské alexandrijsko-monofysitské-platónské školy, přetvořil její učení podle Aristotela. Bar Ebreo vypracoval obdivuhodnou syntézu veškerého současného vědění, jak posvátného, tak světského. Tato syntéza se rozšířila a zakořenila v monofysitství až do vpádu Turků také směrem na Jih v Egyptě, Nubii, Etiopii atd. Posledním velkým učitelem syrské antiochejské monofysitské školy aristotelské, byl Ebed Jesus. Také tento myslitel sepsal souhrn veškerého vědění, tedy všeho potřebného pro školní vzdělání. Kristus však pro něj není Bůh a Marie není "Matkou Boží".
V oné době, Islám, tam, kde nedokázal křesťany vyhladit nebo vyhnat, je zavazoval k dialogu. Mohamedáni přijímali jediného osobního Boha, odmítali však Trojici a stavěli se tedy proti Evangeliu a apoštolům. Popírali božství Kristovo a přidržovali se učení Nestoria: spasitelný Kříž byl pro ně pohoršením... Obdobné křesťanské dílo návratu k aristotelismu bylo uskutečněno v Paříži svatým Albertem a Tomášem Akvinským; aristotelská renesance zde využívala metod školského vzdělávání, které, stejně jako v případě Bar Ebrea a Ebeda Jesuse vyvrcholily v "Summě proti pohanům", pokud jde o dialog s Islámem, a v "Summě teologické", pokud jde o vzdělávání samých křesťanů (16).

Srážka přetrvávala v prudší podobě i po roce 1453, po pádu Konstantinopole a ohrožovala střed Evropy. Byla však zastavena po zázračné porážce u Lepanta (1571) za pontifikátu Pia V., který byl též dominikán. Zmizelo ovšem plodné křesťanství Malé Asie a Palestiny. Arabové pronikli do Španělska a z universit - např. z Kordóby - bez ustání napadali katolicismus, přičemž se opírali o islamizované aristotelské učení...

Kdyby nebylo došlo k islámské ničivé zkáze, v jakém smyslu by byl celý Východ zůstal křesťanský ? Sjednocený s Petrem-Kefas ? - Jako autokefální církve ? - Jako církve a-kefální ? Anti-eklesiální? Těchto církví jsme dnes v Istanbulu zaznamenali 14, vesměs rozdrobených.

Nás však zajímá Církev, nikoliv založená, ale právně uspořádaná na VELEHRADĚ, v TŘETÍM ŘÍMĚ Cyrilem a Metodějem pro všechny slovanské země: "kamenná", na kamenné skále, to jest na Petrovi. (ŽM)

P O Z N Á M K Y - I. Církev a kultura
1) J.M.Veselý O.P., Scrivere sull`acqua, Milano 1982-1983, Jaca Book.
2) J.M.Veselý, Patroni dell`Europa, in "L`uomo della Chiesa", Milano 197, str. 197 a násl. ed. Angelicum-PUST ROMA, - Idem Ekumenismus, v tisku.
3) W. Laqueuer, Europa un continente smarrito, Milano 1979, Rizzoli, str. 275, passim
4) J.M.Veselý, Grideranno le pietre, Roma 1987, str. 41 a násl.
5) J.M.Veselý, Archeologia cristiana, Roma 1984, univ. přednášky, První část.
6) Cyril Jeruzalémský, Katecheze, 18, 23-25, str. 33, 1043-47.
7) In: Catherine de Hueck Doherty, Sobornost: jednota mysli a srdce, Milano 1981, Jaca Book
8) P. Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente, Milano 1981 Jaca Book.
9) P. Kawerau, Die Jakobitische Kirche in Zeitalter Syrischen Renaissance: Idee und Wirklichkeit, Berlin 1960 Akad. Verlag.
10) J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, 111.
11) Syrsko-latinský text: Liber Legum Regionum, ed. Fr. Nau, "Patrologia Syriaca", Paris 1907, I, 2, str. 536-615. S analýzou ve francouzštině : Le livre des Lois des Pays, Paris 1931, ed. Geuther. V syrštině s překladem: The book of the Laws of Countries,Assen 1965. - Nestor. srovnej: Scrivere sull`acqua, str.20 : MMFH I, 190/7.
12) P.Kawerau, Cristianesimo d´Oriente, 46, 43-47.
13) J.Parisot, Aphraatis sapientis Persae Demonstrationes, In: "Patrologia syriaca, I,II, Paris 1894-1907. - G.Ricciotti, Afraate (Aphrahat) Enciclopedia Cattolica, 1948, I, 377-8. - J.O.De Urbina, Aphraates, LThK, I, 687-8.
14) Ephrem le Syrien, Dictionnaire de spiritualité, 1960, IV, 1, 788-822. - E.Beek, Ephraim der Syrer, LThK, 1959, 3, 926-9.
15) M.Jugie - V.Dellagiac a.,Teodoro, vescovo di Mopsuestia, Enc. Cattolica, 1953, V, col. 1934-7. - P.Th.Camelot, Theodoros, Bischof von Mopsuestia, LThK 1965, 10, 42-43.
16) P.Kawerau, Cristienesimo, 67, 76-98. - Kl.Ochler, Antike, Philosophie und byzantinisches Mittelalter, München 1969, 272n. - L.Gauthier, Scolastique musulmane e Scolastique Chrétienne, In: Revue d´Histoire de la Philosophie, Paris 1928, 12, 221-253.

II.  Svatý Metoděj, učitel biskup, zákonodárce
Místo narození, Soluň je pamětihodné město, protože to bylo hlavní město makedonského impéria Filipova (359-336 před K.) a Filipova syna, Alexandra Velikého, stejně jako byla oblíbeným městem apoštola Pavla.(1) Otec bratří byl drungarios - nižší úředník podřízený stratégovi - vládci provincie, který sídlil v Soluni. Matka se jmenovala Marie. Měli šest dětí: Metoděj, pokřtěný Michael, byl nejstarší; Konstantin, mnišským jménem Cyril zemřel v Římě l4. února roku 869 ve věku 42 let; narodil se tedy asi roku 827. Metoděj zemřel na Moravě ve Starém Městě-Velehradu 6.dubna 885, a protože byl prvorozený, mohl mít tehdy asi 70-80 let. Jejich otec zemřel v době 845-50 (ŽK 1-2).

Pro moravskou misii byli oba bratři vybráni, protože znali "čistě" slovanský jazyk a mravy (ŽK 14; ŽM 2), ale především kvůli předchozí kulturní a právní přípravě, a protože měli misionářské zkušenosti z práce mezi Arageny-Araby a Chazary. Velká důležitost bývá v tomto ohledu přičítána Konstantinovi, o Metodějovi se totiž říká, že když Konstantin rozmlouval s protivníky, Metoděj se modlil. Roku 863 Konstantin "se vydal na cestu na Moravu, vzal (sebou) Metoděje. (Ten) pak začal znovu Filosofovi sloužit, jsa (mu) v pokoře poddán, a (spolu) s ním učit" (ŽM 5). Pokud jde o vyučování, píše M. Lacko: "Nevíme, zda se tomuto úkolu věnovali oba bratří: je možné, že Cyril byl učitelem a Metoděj byl zaměstnán jinými apoštolskými činnostmi...Samotný Konstantin zaznamenal podrobně svoje rozmluvy s Chazary a Metoděj je později přeložil z řečtiny do slovanštiny, tyto záznamy se nám však nedochovaly." Je zřejmé, že Metoděj musel být na odpovídající kulturní úrovni. (2)

Po smrti svatého Cyrila v Římě, získal kníže Kocel Metoděje za učitele, arcibiskupa a zákonodárce pro rodící se moravskou Církev, a to pro všechny Slovany. Může mít pravdu R. Marsina, podle kterého, autor legendy "Život Konstantina-Cyrila" musel Konstantina představovat jako protagonistu, tím však neomezoval Metoděje na prostého pasivního druha. Naopak mystika, kontemplativní vloha Konstatinova si vyžadovala pomoc zkušeného a věcně orientovaného bratra. Učení předpokládalo organizaci, právní opatření, tedy věci, které byly v pravomoci Metoděje, bývalého vládního archonta, bývalého opata kláštera, uznávaného byzantského právníka, tedy vesměs věci, které určitě mohly posloužit při všech předcházejících misiích, zejména však ve složité situaci Velké Moravy (3).

Žádost o učitele, biskupa a zákonodárce je patrna již z "Života Konstantinova", kde se dodává: "Vždyť od vás vždycky vychází do všech zemí dobrý zákon" (ŽK 14). A v "Životě Metodějově" se o tom mluví ještě jasněji: "Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo" (ŽM 5).

1. Metoděj učitelem
Svatý Kliment z Ochridu, jeden z pěti nejvěrnějších žáků, následoval oba bratry, ale zvláště Metoděje již od dětství. V "Životě Klimentově" se říká: "Za vzor pro svůj život si stanovil velkého Metoděje a podstoupil veškeré úsilí, a také se modlil, aby se neodchýlil z cesty, která ho vedla přímo k němu. Se vší silou si jako ideál vlastního života postavil před sebe jeho život a dílo a podle toho uskutečňoval sebe sama, tak jako zkušený malíř maluje obraz z originálu." (4) Jiný autor napsal: " On pak, Kliment, vychovával mladíky na třech rozdílných stupních. První skupinu učil tvořit písmena, druhé vysvětloval význam písmen a třetí vedl ruku při psaní. Dospělé učil, jak se roubují ovocné stromy a další věci." (5) Skutečně "existuje svědectví "sympsychie", to znamená souladného ztotožnění duší těchto svatých: před smrtí Klimenta někteří z jeho žáků viděli ve snu Cyrila a Metoděje jak přicházejí k Blaženému, aby mu oznámili blízkost konce jeho života". (6)

Všechny dobové prameny tedy dosvědčují účast Metoděje na učení.
Ve skutečném "popředí" se Metoděj ovšem objevuje teprve po smrti Cyrila. Jeho kariéra pro něho znamenala čtyři základní zkušenosti: studium práva, politicko-vojenskou správu, přísnou věrnost klášterní kázni a episkopát.

Legenda o jeho "Životě" jej uvádí: "Milosrdný Bůh... povzbudil za našich let (a) kvůli našemu národu" (vidíme, že autor je Moravan), o který se nikdo nikdy nestaral, k dobrému dílu našeho učitele, blaženého Metoděje, za jehož všechny dobré skutky a činy, jestliže (je) přiložíme k těmto bohulibým (mužům) jednomu vedle druhého, nemusíme se stydět. Některým byl zajisté roven, než druzí (byl) trochu menší, ale než jiní zase větší, neboť ty, kteří se proslavili slovem, překonával činy, kdežto ty, kteří se proslavili činy (překonával) slovem. Tím, že se všem připodobnil, dal na sebe působit příkladem všech: bázní Boží, zachováváním přikázání, tělesnou čistotou, vytrvalostí v modlitbě a posvátných úkonech, slovem prudkým i mírným - prudkým na protivníky a mírným na ty, kteří přijímali naučení - přísností, pokorou, milosrdenstvím, láskou, zájmem i trpělivostí: pro všechny se stával vším, aby všechny získal.
Byl pak rodu ze strany obou (rodičů) nikterak nízkého, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu i císařovi i vší soluňské zemi, jak to prokazovala i jeho tělesná podoba." (ŽM 2)

"Císař, dověděv se o jeho bystrosti, dal mu v držení slovanské knížectví (Slovanský archontát - Kňaženije slověnsko), jakoby předvídal, abych tak řekl, že ho pošle ke Slovanům jako učitele a prvního arcibiskupa, aby se (tak) naučil všem slovanským obyčejům a postupně si je osvojil." (ŽM 2). Pravděpodobně se jednalo o provincii na řece Struma, u dnešních hranic mezi Bulharskem a Jugoslávií.

Mládí bratří nebylo politicky příliš klidné, byl to důsledek bojů o císařský trůn, jakož i bojů obrazoboreckých a rostoucího napětí mezi Byzancí a Římem. Metoděj byl mezi Slovany poslán buď Theofielem II (829-842) nebo Michalem II. (842-67). Archón či strategos disponoval velkou vojenskou a politickou mocí: Metoděj zde nalezl po násilném potlačení makedonských Slovanů velmi kritickou situaci.Otřesen ukrutnostmi, na nichž snad dokonce byl přinucen se podílet, rezignoval Metoděj zhruba po deseti letech na svůj úkol; pravděpodobně v roce 856, když Barda, bratr císařovny Theodory, nechal zavraždit Theoktista, přítele Theodory a Theodioru přinutil, aby vstoupila do kláštera. Bardas dosáhl moci jménem vnuka, mladičkého Michala III. Ten pak byl zavražděn 23. září 867, v okamžiku příchodu Cyrila a Metoděje z Moravy do Benátek. Bylo i toto důvodem pro jejich upřednostnění Říma ? Vrah a následník Michala, Bazilius Makedonský, skončil zavražděn 26. srpna 886: osvobodil v Benátkách slovanské žáky Metodějovy, prodané franským a latinským biskupem Vichingem na jaře Židům, aby byli jako otroci vydání africkým muslimům (7). Osvobození se musilo stát proto před 26. srpnem 886.

Když se Metoděj stáhl do ústraní ze svého úřadu mezi Slovany, s úmyslem oprostit se zcela od světa, začal mnišský život na hoře Olympu v Bythinii, kde rozkvétal přísný řeholní život. Přijal tonzuru ("byl přistřižen") a oblékl černé řeholní šaty; byl poslušný s pokorou, zachovával všechny klášterní předpisy a ležel v knihách (ŽM 3). "Pochvalnoje slovo", uvádějící kratičký, a velmi informativní životopis Metodějův, napsané ještě na Moravě v letech 885-6 uvádí: "I odešel na Olymp a byl přistřižen v černý šat s nadějí, že přijme jednou i bílé a neporušitelné roucho andělské". Podle některých měl Metoděj ženu a děti. "Vyměniv tedy věci pozemské za nebeské a odvrhnuv od sebe s pohrdáním věci dočasné, vzepjal se k věčným". (8)

Ve stejné době, v roce 856 se mezi tamní mnichy uchýlil také Konstantin, zděšený hrůzami na císařském dvoře. Ovládal již veškerou helenistickou kulturu (ŽK 4). Přesvědčením Chazarů prokázal znalost historie náboženství (ŽK 6-12). Jako znalec umění přečetl záhadný nápis na Šalamounově kalichu (ŽK 13). Překvapující byla jeho znalost jazyků: arabštiny, hebrejštiny, syrštiny, ruštiny-gótštiny, chazarštiny; a to zde nemluvíme ještě o vynálezu hlaholské abecedy a založení slovanské literatury.

Moravská cyrilo-metodějská ŠKOLA byla s to vyjádřit a sdělit svůj kulturní přínos Evropě, Církvi a celému lidstvu v dialogu vedeném ve třech literárních jazycích: v řečtině,neboť vzdělání nabyli v byzantské kultuře; ve slovanštině, v níž se studovalo a vyučovalo na Moravě. "Od oné doby se boží učení začalo postupně šířit a ve všech městech se množili členové kléru i pohané, kteří uvěřili v pravého Boha a zřekli se vlastních omylů." (c.10) Znalost latiny, výslovně Metodějem dosvědčená pro Gorazda, se projevila u všech v průběhu zkoušek v Římě v letech 868-9. (ŽM 17)

Můžeme říci, že ve škole Cyrila a Metoděje znali, vyučovali a rozšiřovali téměř veškerou kulturu své doby. Patřili k byzantské pravoslavné církvi, říká P. Kawerau, a ačkoliv uctívali císaře, nepřijímali klasickou "císařskou teologii" biskupa Eusebia z Cezarei (264-339).

Podle ní "je císař (Konstantin Veliký) ikonou, obrazem Boha a jeho panování na zemi je napodobením panování Boha na nebi"..."Tato ´ikonologie´ představovala základ politického, teologického a právního myšlení v Byzanci", říká opět P. Kawerau. Biskup Eusebius je šířil, aby se Konstantinovi odvděčil za "svobodu a mír", poskytnuté křesťanům po krutém pronásledování, v roce 313. Ten, kdo prožil podobná pronásledování, to pochopí. Nicméně mohou vzniknout vážné problémy, jestliže vládce je křesťan věrolomný nebo dokonce ateista, jak se přihodilo pravoslavným Slovanům (9).

Cyril a Metoděj se spíše přidrželi "teologie mnichů", jak byla představována především Basilem Velkým (392-379). Podle ní v početných klášterech byla dodržována mravní přísnost "otců pouště. Mniši však žili také ve městech a to nejen jako učitelé nauky, ale také jako mravní vzor křesťanské dokonalosti a lásky. Společenství byla autonomní, avšak podléhala biskupovi. Každý klášter zosobňoval "mikro-církev" nebo dokonce "mikro-Evropu", otevřenou pro všechny, kdo přicházeli. Svatý Benedikt tuto praxi napodobil, trval však na klauzuře a na "stabilitas loci". Svatý Dominik zachoval podstatné mnišské prvky, avšak "mnichy" poslal mezi lid. Tak to činily také východní kláštery. duchovně "vyspělé" členy , "starce", opravňovaly k apoštolské činnosti "pro Christo". Dominik dával přednost kulturním centrům, universitám.

Metoděj byl ustaven opatem v klášteře Polychron na Svaté Hoře v Bythinii (856), na ni nikdy nezapomněl, podobně jako Cyril: "Nuže bratře, sdílíme stejný osud a táhneme pluh na stejné brázdě; já nyní padám na poli, můj den se uzavírá. Ty velmi miluješ, já to vím, tvou Horu; neopouštěj však svoje vyučování kvůli Hoře. V pravdě, čím by jsi se mohl lépe spasit?" (ŽM 7).

V klášteře Polychron žili mniši podle teologie a podle reforem, které provedl svatý Theodorus Studita (759 -826). Každý den se věnovali náboženskému a kulturnímu vzdělávání, ve společném harmonickém životě modlitby, studia a tělesné práce a zároveň byli jakoby cizinci - stranik - poutníky k věčnému Světlu, jehož se dosahuje na konci temnotou smrti (ŽK 18; ŽM 17).
Vyvrcholení dosahovali uzráním poustevnického života ve skalách, nebo vyučováním. Moravská poustevna byla na "Hoře svatého Klimenta" blízko vesnice Osvětimany, lidově "Na Klimentu".

Rozsáhlost, rozměr víry-kultury-civilizace-umění těchto Makedonců uzrávala nejen v klášterech, ale právě "když se samotné císařské město Byzanc přeměňovalo v centru intelektuálního života. Vytvářela se universita svého druhu, na které se probouzelo úsilí navázat svazky mezi křesťanskou přítomností a slavnou epochou helénistické kultury" (10). Reorganizaci provedl Bardas, strýc Michala III, v roce 843. Rektorem university byl "matematik" Leon a jedním z profesorů byl Fotius, a později, Konstantin. Sotva mohl mít lepší vzdělání a totéž platí také o Metodějovi.

Podle "Dopisu římského knihovníka Anastazia", který byl napsán franskému císaři Karlu Holohlavému 23. března 875, "učitel" Konstantin, muž veliký a apoštolského života, přišel do Říma za času papeže Hadriána ctihodné paměti, a vrátil původnímu sídlu (Basilice svatého Klimenta) tělo Svatého Klimenta. Tento muž znal zpaměti celé dílo často vzpomínaného Otce (Dionysia Areopagity), A doporučoval svým posluchačům vše, co je užitečné, skryté v srdci. Opakoval, že naši předcházející svatí učitelé stínali heretiky, aniž by se jim podařilo uříznout jim hlavu. Kdyby však byli znali Dionysia, bezpochyby by je postihli daleko ostřejším mečem....Tím chtěl dát posluchačům na srozuměnou, že mečem se ústa zavírají obtížně a snad také příliš pozdě; daleko snáze, radikálměji a rychleji toho lze dosáhnout tak, že pravdou přinutíme protivníka mlčet ...." (11)

Anastasius mohl činit narážku na boje proti ikonoklastům (obrazoborcům), na nichž se v tomto duchu Svatého Jana Damašského podílel také Cyril (ŽK 5). Avšak v roce 875 byl Cyril již mrtev. Anastasius, přítel Cyrilův, když psal takto franskému císaři, chtěl tím pravděpodobně odsoudit násilnosti bavorských biskupů, spáchané na arcibiskupovi Metodějovi, který se právě vrátil ze "švábského" vězení. Ostatně "Život Metodějův" dochovává potomstvu zprávu, že Cyril přesvědčil Chazary a potřel Židy přesvědčováním, a Metoděj toho dosáhl svou modlitbou: "On pak je přemohl modlitbou, kdežto Filosof slovy; a (tak je) zahanbili." (ŽM 4).V zásadě se jedná o evangelijní metody. Také Ježíš, když mu strážce dal políček, odpověděl: "Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?" (J 18, 23).

Metoděj ukazuje, že dialog může znamenat také riziko. K důkazům přidává modlitbu, protože mnohé zlo má původ v satanském našeptávání. Moravský autor Života Metodějova píše: "Potom však starý nepřítel, nenávidějící dobro a odporující pravdě podnítil proti němu nepřítele moravského krále se všemi (bavorskými) biskupy: ´prý, v naší oblasti učíš.´" Metoděj "však odpověděl: ´Kdybych byl věděl, že je vaše, minul bych ji; jenže (ona) je svatého Petra". A závěr ? Drželi ho ve vězení mezi "Šváby" po dva roky. (ŽM 9)

Důležitost vyučování pravdě byla pro Metoděje starostí, která byla nad všemi ostatními povinnostmi: "Potom se vytrhl ze všech zmatků (světa) a svou starost vložil na Boha. Dříve však (ještě) určil ze svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce, a přeložil vbrzku úplně všechny knihy (bible), kromě (knihy) Makkabejských, z řeckého jazyka do slovanského za šest měsíců.. Když (práci) ukončil, vzdal náležitou chválu a slávu Bohu, který (mu) poskytl takovou milost a zdar...., Tehdy pak přeložil i nomokánon, to jest pravidlo zákona, a knihy otců." (ŽM 15).

Prověření překladů se uskutečnilo asi v letech 882-883; pobízely k tomu váha povinností, intriky latinského kléru vedeného biskupem Vichingem, myšlenka na možnou brzkou smrt, ale především pastýřská obezřetnost.

Nedávno provedené archeologické vykopávky nám dovolují lokalizovat osamělé místo definitivního překladu na "Svatou horu svatého Klimeta", nazývanou prostě "Klimentek" u Osvětiman, asi 30 km od Starého města-Veligradu (12).

2. Zákonodárce
Při dokončování překladu Svatých knih, Metoděj "pak přeložil i nomokánon". Kodex práva arcibiskup nutně potřeboval, aby mohl řídit křesťanské mravy: Zákon Boha a zákon přírody a svědomí jsou stejným hlasem. "Když totiž pohani, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, ačkoliv Zákon nemají, tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsán ve svém srdci. O tom u nich vydává svědectví také jejich svědomí." (Ř 2, 14-15).

Kořeny křesťanského pojmu VÍRY-KULTURY-CIVILIZACE-UMĚNÍ sahají až k počátkům křesťanství: civilizace znamená kulturu chování a jednání, tedy povinnosti a práva. Epištola Diognetovi z 2.- 3. století říká: "Křesťané se od zbytku lidí neodlišují ani územím, ani jazykem, ani životními zvyklostmi. Vskutku neobývají zvláštní města, neužívají cizího jazyka, ani nevedou zvláštní způsob života. Jejich učení nebylo vynalezeno nějakou úvahou nebo zkoumáním lidí, kteří vyhledávají zvláštnosti; oni pak ani nenásledují - jak to činí mnozí - jen lidské filosofické systémy."

"Bydlí ve městech řeckých i barbarských, jak se stává každému; a i když v oděvu, jídle i ostatním životě zachovávají zvyklosti místa, ustanovují sobě obdivuhodnou a, jak všichni připouštějí, neuvěřitelnou formu života. Obývají všichni svou vlast, ale jako cizinci; s ostatními mají vše společné jako dobří občané, ale vše přijímají jako poutníci; každá cizí země je jim vlastí, avšak zároveň je pro ně každá vlast cizí zemí. Stejně jako všichni ostatní se žení a plodí děti, avšak neodhazují plod. Společnou mají tabuli hodovní stůl, avšak nikoliv lůžko svatební...Žijí v těle, ale nikoliv podle těla. Pobývají na zemi, ale jejich občanství je občanství nebes. Jsou poslušni stanovených zákonů, ale jejich způsob života překonává zákony. Bůh je postavil na místo tak vznešené, že není dovoleno, aby je opustili" - ani kdyby měli zemřít.... Manželství, rodina a církev jsou posvátné hodnoty zřetězené skrze stejného Spasitele (Ef 5, 32). Přirozená rodina symbolizuje spasené lidstvo, spojené s Otcem (13).

Na Velké Moravě, Konstantin-Cyril v průběhu let 863-867, "jako trní vysekal a sežehl ohněm slov" jak falešná učení, tak zneužívání manželství; zatímco latinští misionáři nezakazovali obětovat podle starých zvyků, ani nedovolená manželství (ŽK 15). Avšak Metoděj, který se vrátil roku 873, se nemohl spokojit pouhými kázáními; protože byl arcibiskup a apoštolský vyslanec měl právní odpovědnost proti mnohým, "kteří ze sebe dělali služebníky boží, potají je (věřící) nahlodávali, lichotíce (jim) kvůli jmění, aby je posléze odloučili od Církve." Metoděj řekl: "Přijde doba, kdy tito lichotníci nebudou s to vám pomoci; zato si vzpomenete na má slova, jenže (to už) nebude (možno) pomoci." (ŽM 11). Vskutku, opuštěni Bohem, jehož předtím opustili, byli strženi nebezpečím a rozehnáni zmizeli.

Zajisté vznikla potřeba mít pevný křesťanský právní řád, vytvořený arcibiskupem, potvrzený králem, používaný kněžími a žitý věřícími. Metoděj přijal s velkou pastýřskou obezřetností to, co bylo zakořeněno v misionářské praxi Západníků. Navíc, kolem roku 880, napsal Jan VIII. ve své slavné bule "Industriae tuae", že Metodějovi podřizuje veškerý klérus v nové církevní provincii "secundum autoritatem Capitulorum, que illi dedimus et vobis direximus - podle ustanovení, která jsme mu dali a poslali vám". Tato "Capitula" mohla také být základem toho, co později pražský kronikář Kosmas nazve "Privilegium Moraviensis Ecclesiae" a "Epilogus eiusdem terre". (14)

Pravděpodobně se jednalo o kodex, který dal Řehoř II. v letech 722-3 svatému Bonifácovi, a Hadrián I. roku 774 Karlu Velikému (Dionysio-Hadrianus), a který byl roku 802 Karlem uplatněn pro celé franské císařství; samozřejmě "postátnělý", čili podřízený místnímu právu franské říše. Právě tímto "právem" nutili franští biskupové Metoděje, aby se vzdal úřadu a pak jej uvěznili (ŽM 9).

V universální Církvi však naopak Dionýsio-Hadriánův kodex chránil svobodu Církve, stejně jako povinnosti a práva Zástupce Kristova. Poslušen tohoto kodexu, osvobodil Jan VIII. roku 873 Metoděje z vězení a potrestal bavorskou hierarchii. Přibližně kolem roku 873 se kopie dostala také na Moravu, kde bylo k latinskému textu připojeno několik slovanských slov. A z Moravy přešel do kláštera sv. Emerana v Řezně.(15)

Dnes máme čtyři právnická díla připisovaná - každé svým způsobem - Metodějovi, která měla velký význam pro Slovany, ale také pro politickou a kulturní konsolidaci Evropy:

1. Překlad a uplatnění řeckého NOMOKÁNONU (NM);
2. Soudní zákon pro svobodné občany ZAKON SUDNYJ LJUDM (ZSL);
3. Nabádání knížatům-soudcům (Anonymní kázání, Glagolita Cloziana) VLADYKAM ZEMLE BOŽIE SLOVO VĚLI (VZ)
4. Rozhodnutí svatých otců ZAPOVĚDI SVĚTYJCH OTC. (16)

Čtyři sbírky vytvářejí organický celek a jejich moravská a metodějská úprava je dnes mimo jakoukoli pochybnost. Metoděj při sestavování těchto souborů bral v úvahu západní latinské prvky franské, i iro-skotské-insulární; vycházel však z byzantského základu; vytvořil tak nové slovanské autonomní prostředí s určitým zabarvením makedonským a moravským. Takto vytvořil třetí evropský úhel také z hlediska právního, stále věrný Petrovi: třetí Řím právnický.

Moravský původ a osobní úprava Metodějova jsou dnes, po dlouhém váhání, uznávány na základě filosofické, historické a archeologické kritiky. Nedávno to potvrdil Ch.K. Papastathis také z hlediska právně historického. Podle něho se první tři díla navzájem doplňují; obsah ukazuje, že vznikla vně evropského Západu i Východu tedy u Moravanů. Autor byl byzantinec, který, ačkoliv se dokonale vyjadřuje ve slovanském jazyce uchovává myšlenkový postup řecké logiky. Přes zcela zřejmou znalost veškerého řeckého práva "nepřekládá", ale "aplikuje"; v žádné záležitosti, zatím "projednávané" mezi Východem a Západem, nezaujímá stanovisko, ale přijímá to, je platné pro obě Církve a vytváří tak základnu pro "třetí" vznikající Církev - Církev pokřestěných Slovanů okolo Velehradu, "Třetího ŘÍMA".

Ch.K. Papastathis trvá na skutečnosti, že NM - ZSL - VZ nejsou charakterisována pouze náhodnou vzájemnou shodou, ale také se shodují s "Životy" Konstantina a Metoděje, tedy s "legendami", jež nám nabízejí historické vysvětlení nutnosti nového zákonodárství pro slovanské národy, které si zaslouží, aby byly uznávány a "spaseny". Právnická díla naopak zdůvodňují a ospravedlňují historické jednání obou bratrů, které by mimo Moravu nemělo žádný smysl: ZSL patrně pochází z let 863-67 (Konstantin-Metoděj) a MZ - VZ z let 873-79 (Metoděj).

Ještě před nedávnem se (v Bulharsku) tvrdilo, že právní texty, zejména pak ZSL, jsou bulharského původu. Podle Papastathise takové tvrzení není udržitelné: 1.) bulharský stát vytvořil velmi složité struktury, takže pouhý návrh zákona v ZSL nemohl uspokojovat; 2.) ZSL byl sestaven na základě "řecké Eklogy", která již byla v Bulharsku zavedena, takže by bylo nadbytečné rozšiřovat slovanské shrnutí; 3.) Ekloga byla v Konstantinopoli odvolána v letech 870-79, neboť byla inspirována ikonoklastickým (obrazoboreckým) zaměřením, a bulharští králové Boris a Simeon ovšem nemohli provokovat mocného souseda; 4.) Tak zvaná "slovanská" Ekloga nemá žádný vztah k ZSL (Tamtéž str. 140-42). Konečně, v ZSL nacházíme některé tresty, které odpovídají franskénmu právu, avšak neměly by žádný smysl mezi Bulhary, a také se nesetkáváme s jejich uplatňováním (str. 139-40). Autor nepopírá význam bulharského příspěvku, avšak podle něho, Bulharsko představuje spíše jeden z různých úseků, jimiž ZSL prošel z Velké Moravy až do Ruska. Bulharsko vděčí také škole svatého Klimenta z Ochridy: žáci této školy přepisovali a rozšiřovali práce svých velkých učitelů Konstantina a Metoděje a mezi tyto práce patřily také ZSL.

Dnes není možné přijímat ani mínění S. Trojického, podle něhož ZSL byly dílem Metodějovým, avšak dílem, které vzniklo v zhruba v letech 845-56, tedy v době jeho pobytu na řece Struma: protože ZSL jistě nejsou vojenským trestním řádem. Ostatně obsahuje jen čtyři kapitoly, které se týkají vojenských osob. Eklogy, tedy pramen ZSL, má mnoho dalších ustanovení pro vojenské osoby; ZSL tato ustanovení nepřijímají. Metoděj ve funkci vládce Strumy nemohl vydat "zákon". Ten je totiž veřejné právo; a tím méně by je mohl v byzantském prostředí užívat ve prospěch slovanských vojáků - "vzbouřenců".

Vynikající hodnota postavy a díla Metoděje zůstává ušlechtilá a důstojná, a zároveň je vždy velmi lidská: jako Spasitel, také Metoděj byl filantrop, člověko-lubec, milovník člověka, lidského života duchovního i tělesného. Jednotlivé pohledy na právní a morální ochranu lidského života nalézáme ve všech čtyřech dílech NM-ZSL-VZ-ZSO. V obraně člověka a jeho života se odsuzuje rozvod, potrat i antikoncepční prostředky; opuštění dětí, ale také rodičů; vykořisťování chudých, odsouvání starých lidí na okraj společnosti, včetně výslovné i skryté euthanasie.

Pokud jde o postup, soudce musel přezkoumat vinu a stanovit potrestání podle zákona-ZSL. Svědkové museli být mnozí a "pod přísahou"; tresty za falešné svědectví byly tvrdé. Odsouzený však mohl zůstat na svobodě a odpykat svoji vinu veřejným pokáním, aniž by ztrácel osobní důstojnost.

Podle současného politického mínění normy občanského práva postihují spíše vnější slupku osobního a sociálního života člověka. Občan je odsouzen a potrestán (jak nám říkali i v marxistickém vězení) prý nikoliv proto, že spáchal trestný čin, ale protože se nechal chytit a uvěznit... Zákon stanoví hranici mezi "dovoleným" a"nedovoleným" podle paragrafů. Metoděj s pastýřskou moudrostí a pomocí usiloval naopak o to, aby probudil svědomí člověka, a aby mu napomohl obnovit skutečné vztahy mezi Bohem a člověkem, tedy vztahy podle spravedlnosti, přátelství a milosrdenství, které vždy vycházejí ze základního přikázání. "MILOVATI BUDEŠ" (Mt 5,43-4). Metoděj pravděpodobně nepřehlížel ani jadrnou moudrost římského práva, shrnutou do tří klasických výrazů FAS-MOS-IUS, čili "dovolené dělat" se stává "mravním" a tudíž "spravedlivým".

Veškerý lidský zákon pochází od Zákona Božího. Směrnice ZSL začínají: "Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře Boží." (ZSL 1) Všeobecný zákoník - vsjakaja pravda - byla požadována Rostislavem (ŽM 5). "Zakon Sudnyj Ludm" tedy mohla být jednou z odpovědí Konstantina a Metoděje Moravanům. Slova "pravda" znamenalo ve staré slovanštině "spravedlnost", mělo význam, který se dodnes zachoval v ruském jazyce; zatím co v dnešní češtině slova "pravda skutečně znamená pravdu; se starším významem se však setkáváme ve rčení "je na pravdě Boží" - nachází se ve spravedlnosti Boží.

"NOMOKANON" odvozuje kánony - předpisy - od apoštolů a žáků Pána, kteří je prostřednictvím Klimenta Římského předali potomstvu. (17) Udává spíše všeobecné normy, právní pravidla pro všechny, ZSL, která je soudním zákonem stanoví především tresty, sloužilo tedy laickým soudům a nikoliv biskupům. Soudce musel přezkoumat vinu; trest stanovený Zákonem vyplynul automaticky. V paragrafu 2. je vůči žalobcům a obviňujícím vyhlášeno: "Nedokážete-li to přísežníky (přísežným svědectvím), jak velí i zákon Boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. tak velí Boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet". (18) To znamenalo současně i vyloučen (exkomunikován), odseknut (od kmene, jímž je Kristus).

V cyrilo-metodějském zákonodárství každá vina vyvolává dvojí porušení zákona: vlastní věcné (na příklad krádež), ale zároveň také odmítnutí ráje nabídnutého Spasitelem, což znamená hledání vlastního "ráje" v krádeži, pohlaví, v násilnosti atd.
Štěstí rodiny zůstává středem pozornosti: "Moudrost Tvůrce a Spasitele našeho Pána Boha nás učí, že manželské soužití je od Boha nerozlučným. Ten totiž, který stvořil člověka ´nejsoucího´, aby ´byl´, nestvořil stejně ženu tak, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvořil ji, aby takto moudře, sloučením jednoho těla ve dvou osobách uzákonil nerozlučné manželství. Proto ani ženu, jež z ďábelské lsti začala hořké ochutnání a dala z téhož ochutnání muži okusit, od něho nerozloučil, ani také muže, který se dopustil s manželkou přestoupení příkazu božího, od ženy nerozloučil, ale uložil jim za ten hřích utrpení, manželství jejich také však nerozloučil". (ZSL 30 a)
Nerozlučnost manželství prohlášená Stvořitelem, byla potvrzena Spasitelem: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Mojžíš vám dovolil se rozvádět se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale od začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství!" (Mt 19, 6-9)) Proto také Metoděj připouští a vypočítává - a drží se toho i dnešní pravoslavní - případy, v nichž, se manželství rozvazuje v důsledku lidské slabosti, nebo závisti ďábla... Avšak tyto případy byly spíše určeny civilním zákonem. Proto ZSL uzavírá: "Toto vše musí být přezkoumáno soudci-knížaty na základě svědectví, jako před Božím soudem, před nímž musejí soudci soudit všechny lidské zločiny. Proto nesmíme mít lidský ohled k nikomu, ale dnem i nocí všechny učit Božímu zákonu a doufat v Krista, že tak i my uslyšíme na posledním soudu blahoslavený hlas: "Přijďte blažení, věrní služebníci, ustavím vás nad mnohými věcmi, vstupte do radosti Pána Boha našeho a radujte se s anděly po všechny věky. Amen". - Stejný závěr nacházíme také v "Nabádání knížatům země " (19).

Metoděj zmírňoval tresty. Snad k tomu byl podnícen okolností, že Slované se nacházeli na křižovatce mezi přísnou Byzancí a méně přísnou říší Franskou. V Nomokánonu, pod titulem XL o úmyslných vrazích, se říká "Svatého Basila kánon 23. Žena, která porodí na cestě a nepostará se o svého zrozence, ačkoli by to mohla učinit, a domnívá se, že tak utají svůj hřích, ať je potrestána jako vražedkyně. Pakliže ho nemohla ošetřit, pro pustotu (místa) a nedostatek potřebných věcí, a zemře-li zrozenec, pak ať se té matce dostane odpuštění." - "Ankyrského sněmu kánon 21. Co se týče žen, které se dopouštěly smilství a hubily, co se jim narodilo, a pokoušely se provádět potraty, dřívější zákon nařizoval, aby nebyly přijaty (do svatého společenství) až do smrti. My však - říká Metoděj - jsme učinili milosrdnější nález a rozhodli jsme, aby splnily pokání desíti let podle stanovených stupňů." (MMFH IV, str.337).

Slovo "pokání" je zaměřeno na otázku usmíření, které mělo vztah k Bohu, ke společnosti, k jednotlivci i k vlastnímu svědomí.

Podle moderního práva bývá viník, odsouzenec potrestán i ztrátou osobní svobody, tedy žalářem. Podle Nomokánonu a sbírky Zakon Sudnyj, mohl viník, i když vina byla dokázána, zůstat na svobodě a prací odpykávat vinu, ovšem s vyjímkou případů, kdy byl prodán jako otrok, nebo kdy vězení bylo závazné.

Potrestání, nebo veřejné pokání začínalo obvykle zpovědí, soukromým posvátným vyznáním, které usmiřuje s Bohem. Pro zahájení tohoto druhu platila "Rozhodnutí svatých otců" - Zapovědi světych ot`c (ZSO). V podstatě šlo o překlad latinského originálu, který byl používán latiníky a Franky. Metoděj se ho přidržoval, aby v přijatém již právu nevytvářel roztržky a aby nepřinášel zmatky do svědomí. Jinou západní sbírkou trestního práva, kterou Metoděj aplikoval byly "Freisinské Zlomky". Tato sbírka vznikla pravděpodobně v dnešním Slovinsku (Korutany - Carantania). Její písemná úprava je zřejmě přizpůsobena místní slovanské situaci; kromě početných "slavismů" se v ní zřetelně projevuje ušlechtilý a lidský cyrilo-metodějský duch. Zajímavé je rozlišení mezi prvním vyznáním a vyznáními následujícími. (20)

První vyznání na usmíření mělo pevný program:
1. kněz poučí kajícníka o základních pravdách víry;
2. kajícník, poučený o Trojici, vtělení, utrpení a zmrtvýchvstání, soudu a věčnosti, se vyzná počínaje tím, že poděkuje za nekonečnou dobrotu Boží a za odpuštění;
3. oba, kněz i kajícník se společně modlí a odsoudí veškerou vinu jako nespravedlnost vůči Bohu a úkon sebezničení člověka;
4. kněz kajícníkovi odpustí a znovu jej uvede do společenství;
5. stanoví pokání (epitimia) a kajícník se stává hoden eucharistického a církevního společenství....Je snad jenom náhoda to, že dnes by se pokoncilová svátostná vyznání viny měla rozvíjet podobným způsobem?. Svatí Bratři "nepředběhli" Druhý vatikánský koncil, ale prostě se vraceli k Bohu a k sobě samým křesťany, kteří pak v průběhu dějin vnitřně zchudli. Proto se nám jeví jako šťastný projev Prozřetelnosti, že nový "Kodex církevního práva", sestavený podle koncilních dokumentů, byl vyhlášen Římským Veleknězem, Janem Pavlem II., který jako "římský biskup" tedy Zástupce Krista a Následník Petra, zastává úřad svatými Bratry uznávaný - a zároveň - jako "krakovský arcibiskup" - je také následníkem a pokračovatelem Metoděje. A také on je obráncem a ochráncem člověka i jeho života přirozeného a nadpřirozeného. Vraťme se však k Metodějovi.

Glagolský text "Euchologia" říká, že "slzy člověka očistí srdce před Bohem, ale pouze "izpovědanie kameno" zajišťuje bezpečnost míru". "Izpovědanie kameno" znamená "kamené vyznání", nebo lépe "vyznání z kamene" či "na kameni", tedy vyznání "na skále", Petrovi (Mt 16, 18); to znamená vyznání svátostné "podle Církve", zbudované na tom co se nazývalo Kamen-Pietra-Petr-Kefas. (21) Pro Cyrila a Metoděje je od Petra neoddělitelná jiná římská postava - svatý Kliment, který "podřídil řeckou učenost Kristově Moudrosti: té tou Christou sofia tén hellenikén" - když křesťanství jako "VÍRU-KULTURU" přinesl Římanům a Korintským. Cyrilovi a Metodějovi nebyl pouze "ochráncem", ale také "vzorem". (22) Proto jej přinesli z Krymu a uložili v Římě.
Po vyznání přicházela náprava, pokání, které bylo v té době veřejné. Veřejná pokání byla v celé Církvi užívána už od 3. století: jako "epitimia" pro Řeky, poenitentia pro latiníky a jako "post" u Slovanů. Časem byly kajícnické zvyklosti zahrnuty do církevního práva. Reformní hnutí v karolinské době zavedlo na tomto poli zvyklosti podle východního ducha, takže Metoděj byl morálně vázán, tyto zvyklosti respektovat také na Moravě. Avšak tam, kde mohl, nahrazoval východní praxi, zhusta "krutou" praxí mírnější. Na příklad půst "o chlebu a vodě" je západního původu (ZSL, 182). Změny a právní postup v Nomokanonu prokazují značnou nezávislost Metoděje na Byzanci, dokonalou znalost práva východního, západního i obecně církevního, jakož i plnou uplatňování těch právních mocí, které byly Římem dány ve prospěch Slovanů do rukou jejich arcibiskupa (Nomok., 211).

Veřejná pokání měla, obvykle, čtyři stupně:
- flentes-plačící,
- audientes-naslouchající,
- genuflectentes-klečící,
- consistentes-spolu stojící.

Plačící stáli při sváteční liturgii venku, v předsíni, a se slzami v očích prosil ty, kteří vstupovali, aby se modlili za ně k Bohu a aby se přimluvili u obce; trvání jednotlivých období záviselo na závažnosti viny. Po uplynutí prvního období bylo kajícníkovi dovoleno vstoupit, aby naslouchal, avšak pouze do konce evangelia, směl se tedy účastnit "mše katechumenů", kteří dosud nebyli pokřtěni. Ve třetím období směl být kajícník přítomen na celé mši, ovšem bez eucharistického společenství, a po celou bohoslužbu musel klečet. Nakonec byla účast normální, ale bez eucharistického společenství. Na této svátosti se mohl podílet teprve po svátostném usmíření, po prvním ´vyznání´.

Tato čtyři období byla proložena půsty -"post"- podle ustanovení příslušných autorit. Postění jako forma "pokání" zůstala zachována také po tom, když zanikly ostatní veřejné kajícnosti. V západní katolické Církvi byly posty po Druhém vatikánském koncilu omezeny na minimum. (23) Nepostí-lise křesťan sám, musí ho k tomu donutit Bůh různými zkouškami.

Příklad veřejného pokání: "Kdo úmyslně zabil (někoho) a potom se kaje", říká kánon svatého Basilia, "ať se dvacet let neúčastní přijímání. Těch dvacet let ať se mu upraví takto: čtyři léta je povinen plakat a stát venku přede dveřmi do domu modlitby a prosit věřící, kteří vcházejí, aby se zaň modlili a (přitom) vyznávat své provinění proti zákonu. Po čtyřech letech ať je přijat mezi poslouchající (katechumeny) a po pět let s nimi (ať vychází [po evangeliu]. Sedm dalších let s klečícími se modlí. Konečně bude po čtyři roky s věřícími: ať stojí s věřícími, ale oběti se neúčastní. Po skončení tohoto teprve bude účasten svátosti." (24)

Církevní autorita požadovala především obrácení a morální i duchovní obnovu, fyzická strádání byla omezena na dodržování postů. ZS říká: "´Má-li kdo svou ženu a přiměšuje se k otrokyni, když je tento přečin prokázán, má být tato prodána od knížete té země do jiné země, cena pak za ni stržená má se dát chudým. Rovněž smilník má být jím podle zákona božího přikázán kněžím na sedmileté pokání: dvě léta ať stojí venku před božím chrámem po čas mše, dvě léta ať vchází do chrámu do svatého evangelia a ostatní (část mše) ať stojí venku a poslouchá mši, další pak dva roky do ´Věřím v jediného Boha´". (25)

Civilní zákony trestaly také zmrzačením těla: "´Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu´ dle světského zákona ´uřezávají nos´, ale podle církevního ať se mu uloží pokání patnáct let". Tento trest - rhinokopia- byl ospravedlňován skutečností, že jeptiška svým zasvěcením se stala nevěstou Kristovou a smilství se tak stalo "cizoložstvím" vůči Kristu (Tamtéž, ZSL, s. 182-3, č.65).

"Rozhodnutí svatých Otců" (ZSO) se vztahovala také na práva samotného Boha.: "Jestliže někdo koná zaklínání a modlí se k ďáblům nebo jim dává lidská jména, nechť se kaje pět let o chlebu a vodě" (Tamtéž, s. 146, č.51).

O vztahu mezi křesťanským Východem a Západem Nomokánon praví: "Biskup Konstantinopole má mít čestný primát s římským biskupem, poněvadž je druhým Římem". Řecký text říká "nea Rome - nový Řím" jako by snad ten starý Petrův již neměl smysl? Ve staroslovanském překladu čteme "Vtoromou Rimou"- druhým Římem (Tamtéž, Nom., str 263).

3. Arcibiskup
"Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého apoštola Petra, prvního zástupce a klíčníka království nebeského" napsal Hadrián II. roku 869 knížeti Kocelovi. Tentýž Kocel "ho přijal s velikou poctou a poslal jej znovu k papeži..., aby mu ho vysvětil pro biskupství v Panonii, na stolec svatého apoštola Andronika... Což se i stalo." (ŽM 8). Které byl krajiny - strany - jež vytvářely metropolitní oikumené arcibiskupa ? Je důležité, že Sirmion - Srem jako metropolitní sídlo pro Metoděje navrhoval sám Kocel! Po Rostislavově zmizení se Kocelovi zdála ´Morava´ ohrožena?

A. Území (strana, oblast) eparchie
Co věděl Kocel o sídle svatého Andronika a proč je navrhoval pro arcibiskupa všech krajů Slovanů ? Jednalo se o Sirmium, které bylo roku 582 zničeno Avary, o dnešní Srijem, lépe: o dnešní Srijemskou Mitrovici, na začátku Dimitrovici, město svatého Dimitrije patrona a mučedníka Soluně. Chtěl tomu i Metoděj sám? Sirmium bylo hlavní město pozdně římské provincie Ilyricum, kde se svatý Ambrož (340 -397), tehdy prefekt, začal zajímat o křesťanství; a svatý Erasmus (+ 303) zde uprchl z vězení. Mnohé archeologické nálezy zde byly bohužel zničeny: o některých však existuje tajně pořízená fotodumentace v archívu J.M.Veselého. V každém případě je zde ještě mnoho co zachraňovat. (26) Po roce 582 se Avaři odsunuli směrem do panonské nížiny. Obyvatelstvo Sirmia, které zůstalo naživu, se navrátilo do svých staveb: basilik, divadla, sýpek, lázní. Archeologické vykopávky byly zatím prováděny se zahraniční pomocí.

Dosud se prosazovalo tvrzení, podle kterého prý byla volba města Sirmium výlučně záležitostí Říma, který chtěl rozšířit, nebo alespoň upevnit římskou církevní pravomoc na balkánských slovanských územích až po Černé moře. Podle již citovaného "Života Metodějova" však o to žádal Kocel. Srijemská Mitrovica, 55 kilometrů od Bělehradu směrem na Západ, se nachází v síti evropských dálkových spojů, které sahají až do pravěku. Spojovaly Atlantik se Soluní a s Ázií téměř po dnešní dráze Orient Expresu. Až do Soluně vedla z Itálie slavná Via Egnatia, která procházela i dnešním městem Ochrid (antická Lychnidos), a připojovala Balkán na starobylou Via Apia, a tedy na Bari a Řím. Pouze nedávno realizované vykopávku mohou konečně uspokojujícím způsobem vysvětlit početné "terakotové ikony" s latinskými nápisy, nalezené ve Vinica, v pevnosti Kale, k jejímuž zničení došlo zhruba v VII. století. Těchto vykopávek se účastnil J.M.Veselý (v letech 1987-88). Vinica se nachází v krajině Strumica, v níž vládl Metoděj na jedné "vedlejší cestě - diverticulum", náležející k Via Egnatia.

Když se Kocel obracel na papeže a doporučoval Sirmium pro Metoděje, jeho úmysly se nesly spíše směrem na sever od Sirmia: chtěl oddělit bezmeznou panonskou nížinu od území "misijních" franských diecézí Pasov a Salcburk. Právně tak byl Metoděj moravským a panonským arcibiskupem. Na jaře roku 867 - po uplynutí práce čtyřiceti měsíců na Moravě, se Konstantin "vydal vysvětit své učedníky. Přijal jej pak cestou Kocel, kníže panonský, a velmi si oblíbil slovanské písmo a naučil se mu. A svěřil mu padesát učedníků, aby byli vyučeni, projevil mu velikou úctu a doprovodil ho dále." (ŽK 15) Jednalo se ovšem stále o "misionářské" území Salcburku, kde kněz, který nebyl Frank, mohl pobývat bez povolení arcibiskupa pouze tři měsíce. Navrhli snad Bratři sami Kocelovi možnost vlastní diecéze se sídlem v Sirmiu? Svatá Stolice měla povinnost napomoci obnově starých diecézí.

V květnu roku 873 nabádal Jan VIII. chorvatského vévodu Mutimira (850 - 891), aby zasáhl proti potulným a rozptýleným kněžím podle příkladu svých předků, a se vším úsilím se vrátil do panonské diecéze. A protože zde již byl ustanoven - Bohu za to díky - ze sídla blaženého apoštola Petra, biskup, ty se vracíš pod jeho pastýřskou starostlivost. Kníže vládl mezi řekami Sávou a Drávou a oním biskupem byl Metoděj (27).

Metodějovo území se však rozkládalo až k Adriatickému moři. V roce 879 ustanovil Jan VIII. nového biskupa Nin-Nona v Dalmácii, kde již existovala slovanská cyrilo-metodějská liturgie s hlaholskou abecedou, kterou pravděpodobně zavedl samotný Metoděj za svých cest do Říma. Biskup se jmenoval Theodosius a také k němu se utekla část Metodějových žáků po jeho smrti v roce 885. Průběhem času zde bylo asi deset diecézí slovanského jazyka, s hlaholskou abecedou, které byly duchovně podporovány početnými kvetoucími benediktínskými kláštery, na příklad klášterem ve Tkoně, aj. Znali je svatý Vojtěch a svatý Prokop ? Právě z těchto míst povolal totiž v roce 1346 císař Karel IV. slovanské mnichy do Prahy do slavného emauzského kláštera. Zdá se, že v této době byl biskupem v Nin český dominikán (28). Hlaholská abeceda zde zmizela teprve nedávno, když byl paleoslovanský jazyk nahrazen jazykem lidu. Zdá se, že právě sem se ukryl sv. Gorazd po roce 886, a sice na místo dnešního města Goradže.

Na Severu, lid na řece Visle, spíše bílí Chorvati, než Poláci, byli křesťané: porobeni Svatoplukem, náleželi do pravomoci Metoděje (ŽM 11). Dnešní město Krakov patřilo do území Vislanů, poražených Svatoplukem. Střediskem života, i církevního, však bylo město- grad Vislica, pro něž byl údajně vysvěcen na biskupa Viching.

Kocelova žádost aby sídlo arcibiskupa bylo umístěno do Sirmia, byla do Říma předána v roce 869. Sirmium nebylo daleko od vznikajícího bulharského státu, jak o tom bude pojednáno. Cyril a Metoděj přišli na pozvání Rostislavovo mezi moravské Slovany v roce 863. V roce 864 uzavřel bulharský chán Boris s franským králem Lodovikem spojenectví proti knížeti Rostislavovi, aby tak Moravu ohrozil zezadu. V roce 866, v plném rozvoji organizování moravského slovanského křesťanství, požaduje Boris naopak v Řezně franské misionáře; když tito v roce 867 přišli do Bulharska, nalezli zde misionáře z Říma, které si Boris také vyžádal zároveň s římskými "latinskými knihami". V roce 869 Karel, syn Lodovikův, zaútočil na Rostislava, který - zrazen synovcem Svatoplukem a ohrožován Bulhary, byl nakonec oslepen v jednom z císařským franských klášterů. Za těchto bouřlivých okolností Kocel, čelící vyzývavě franskému a bulharskému nebezpečí si v roce 869 hrdinně vyžádal v Římě Metoděje a navrhl mu za sídlo Sirmium, nepříliš vzdálené od bulharské hranice; chtěl přivábit slovanské obyvatelstvo porobené turkofinskými barbarskými a pohanskými vetřelci? V roce 870 však vsadili franští biskupové arcibiskupa Metoděje do žaláře a Kocel se ocitnul v prázdnu (ŽM 9-10). Metoděj byl osvobozen až po třech letech (870-73), Janem VIII. Pokud jde o Kocela, Slovinci dnes podnítili proces o jeho blahořečení. (29) Kocel, jak prohlašuje dokonce i slovenský marxista Marsina, "byl skutečným cyrilo-metodějským Evropanem". A mohl by být prvním slovenským svatým: byl však ´Slověn´, po matce Němec, Velkomoravan, v duchu sv. Cyrila a Metoděje. Vzniklo snad jméno Slovák od Slovana? - jako Pražák od od Pražana?

Je samozřejmé, že franko-bulharské přátelství se nelíbilo v Byzanci. Roku 865 porazil Michale III. Borise , ještě na bitevním poli mu uložil křest a jako kmotr mu dal jméno Boris-Michal. Tímto činem se Bulhaři dostali do okruhu řeckého - byzatského křesťanství. O tom bude pojednáno dále.

B. Duch
"Bůh... zjevil pro váš jazyk písmena... abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svým jazykem... Nuže tedy, přijmi dar větší a úctyhodnější než všecko zlato a stříbro, drahé kamení i pomíjivé bohatství (a) snaž se společně s ním upevnit řeč a z celého srdce hledat Boha" (ŽK 14).
Křesťanství nebere pokřtěnému člověku ani jeho rodný jazyk, ani jeho dosavadní přirozenou vyspělost. Učí ho rozmlouvat i s Bohem vlastní mateřskou řečí. Není bez významu, pokud car Michal zdůraznil, že v Soluni "všichni mluví čistě sloviensky". Každá cyrilometodějská mateřština má být "upevněna", očistěna od vlivu cizích prvků. Pro dědice cyrilometodějského a wojtylovského SYMBOLU-VELIGRAD nemluvit "čistě sloviensky" s Bohem a s bližním, čili v bohoslužbě a v životě - ve VÍŘE A KULTUŘE - znamená odpad od Boha a zkázu národa. Úpadek do prae-historie - do před-dějin: kdy zase k nám bude přicházet ze Západu i z Jihu mnoho učitelů, ale každý nás bude "učit jinak".
Svatí Cyrile a Metoději,m vyproste nám takového učitele a biskupa, který by nás naučil celé pravdě a vytvořil nám celý právní řád" - podle církevní kázně" (ŽK 14): v našem, srozumitelném, ale mateřském jazyku.
Důležité je sledovat správnou Boží cestu. Jak arcibiskup, tak žáci znali zpupnost a vychytralost falešných proroků, kteří uměli zakrýt Boží slovo v lidskou mlhou i nápojem přizpůsobeného Písma, aby otupili nebo zastrašili. Pravý apoštol naopak staví na milosti Boží a na učení pravdy: "Vy vskutku stůjte rozhodně věrni na skále apoštolského Vyznání a v Církvi zbudované na této skále, a brány pekelné ji nepřemohou".... - Bůh Otec, který vládne nade vším a Syn, kterého zplodil bez bolesti přede všemi věky, jakož i Duch svatý, jež pochází od Boha, vás dovede ke vší pravdě a k mé slávě vás představí ve dni Kristově". (VKl, ib.)

Cyrilometodějský duch žije ze tří pramnenů: filo-sofie, theo-logie a ortho-doxie. Ano, toto je duch třetího Říma - Veligradu. Novinka spočívala ve "slovanské knize". Podle M. Lacka: "Řekové dosud zpravidla nedovolovali, aby slovanský jazyk byl užíván při liturgickém celebrování Slovanů, kteří byli usazeni v byzantské říši, proto, aby je snáze pořečtili. Velké Moravě se dostalo "Božího daru". Proto Metoděj před smrtí prověřil a dokončil překlady Božího Slova do mateřské řeči Moravanů. (30)

Pokud jde o bohoslužbu, M. Lacko uvádí: "Dnes je uznávanou skutečností, že současně s byzantsko-slovanskou liturgií byla zahájena také liturgie slovansko-římská. Svatí bratři zavedli slovanský jazyk do zvláštního římského obřadu, který bývá nazýván "liturgií Svatého Petra" nebo také "glagolskou a jehož užívání se až do nedávných doba zachovali ve zhruba osmi dalmatských diecézích. V čem byl důvod? Metoděj to řekl franským biskupům: "Moravská... oblast je územím svatého Petra" (ŽM 9). Liturgie svatého Petra bývala užívána také v Soluni, ovšem s řeckým jazykem, neboť nakedonské území bylo po mnoho století pod přímou pravomocí římského Velekněze a arcibiskup tohoto města nesl titul "Papežský vikář pro Illyricum". Původní obřad Cyrila a Metoděje byl zřejmě "řecko-byzantský"; postupně se vytvořil také "byzantsko-slovanský", avšak pouze pro žáky a pro bratry. Zpočátku se však užíval na Velké Moravě jen obřad římsko-latinský, užívaný latinsko - franskými a latinsko - ilyrsko - vlašskými misionáři od patriarchy z Aquileje. Metoděj respektoval všechny obřady, avšak napříště pouze jako "trpěné". Jako moravský arcibiskup chtěl, aby Moravané měli obřad římsko-moravský, "mši sv. Petra", slovienskou.

P o z n á m k y - II. Svatý Metoděj
1) Skutky apoštolské, 16,9-13. "První a druhý dopis Soluňským" jsou pro Pavla příležitostí k vylití srdce spolu s novými poznámkami o parusii, o příchodu Krista.
2) M.Lacko, Cirillo e Metodio, apostoli degli Slavi, 68, Milano 1982, Ed.Casa di Matrjona;
3) Richard Marsina, Metodov boj, Bratislava 1985, vyd. Obzor. Napsáno realisticky, ale zároveň z výrazně marxistického hlediska" : na obálce.
4) Bios Klémentos, MMFH (Magnae Moraviae Fontes Historici, Filos. faktulta Univerzity J.Uv.P. , Brno 1966-1971), II, 234; XXII, 65; XXVIII, 76.
5) N.L.Tunickij, Žitie sv. Klimenta slověnskago, 68, 1913 Ed.S.Posad.
6) Bios, Tamtéž, XXVIII, 76.
7) Život Naumův, MMFH II,str. 178, poznámka 4,.- J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966, Lidová demokracie, str. 226,251
8) Pochvalnoje slovo, MMFH II, str.169.- Služba Mefodiu, MMFH II, str.323. Liturgie psané hlaholskou abecedou se přdržují západních vzorů. Naopak kyrilické liturgie jsou byzantinizované ve tvaru, skladbě a spádu. Mniši nosili černý oděv, ´řízu´, od tohoto pochází označení ´černořízci´, i na Klimentku.
9) Peter Kawerau, Il cristinesimo d`Oriente, Milano 1981, Jaca Book, str. 116-118. Svatí bratři nerespektovali ani císařskou byzantskou politiku! Veškerá obvinění tohoto druhu jsou marxistické ideologické pomluvy.
10) E.Amann, Storia della Chiesa: l´epoca carolingia, 757-888, Torino 1977 Ed.S.A.I.E., s.552.
11) MMFH, III, 175-176. - J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, 71-83, 159-178.
12) V. Hrubý, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, Brno 1961. J.M. Veselý, Svatoklimentský listář, Řím 1969, vyd. Angelicum. Týž, Il terzo angolo, Řím 1985, vyd. Angelicum, str. 31-33, TAB.6.
13) List Diognetovi, náš italský text je z "Liturgia delle ore", II, str. 757-9. Viz: Erik Peterson, Diogneto, in Enc. Catt. IV, sbírka 1660, Řím 1950. - DIOGNET in LThK. 3,398.
14) Pokud jd o termín "Capitula": MMFH, III, 207 (197-208), srv. poznámky a komentáře. Pokud jde o Kosmase: MMFH, I,202 (200-203).
15) Dopisy Jana VIII. na obranu Metoděje, MMFH,III, str. 159-170; ibidem str. 197-208. - Dionisio-Hadriana: MMFH, IV, str.113.- J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966, str. 65. - J.M. Veselý, Scrivere sull`acqua, Milano 1983, str.171 (166-74), str. 159 a násl.
16) Srovnej MMFH IV, str. 137-363.- J.Vašica, Literární památky.., str. 63-87; 48-51. - Charalambos K. Papastathis, L`Oevre législative de la mission cyrillo-méthodienne en Grande Moravie, Soluň 1973 (Association hellénique d`Etudes slaves). Řecký originál, francouzské shrnutí, prameny a literatura. Vynikající práce, str. 133-142.
17) MMFH IV, 137-363. - J. Vašica,Literární památky, cit. práce, str. 63-84. - Th.P. Oakley, Allevations of Penance in Continental Penitencials, in "Speculum", XII, str. 488-502.- Zajímavá je narážka na Klimenta.
18) MMFM, IV, 178-9, /n.7a/; 184-191 /n.20/.
19) ZSL: MMFH IV, str. 195-197; VZ: tamtéž 203-4.- Pokud jde o nerozlučitelnost: Viz: Jeruzalémská Bible, 1971, str. 2130, poznámka k Mt 19,9. (ital. vyd.) Rozlučitelnost "na počátku nebyla" (v.8)
20) Veškeré právně pastorační dokumnety lze nalézt v kritickém vydání s prameny a vědeckými komentáři v MMFH IV, str. 137-363. - Pokud jde o "ZAPOVĚDI" srovnej J. Frček, Euchologium Sinaiticum,slovanský text s řeckými prameny a francouzským překladem, Paris, I (1933), II (1939) : Patrologia Orientalis. - J. Vašica, Literární památky, cit. dílo, str. 80-84, 125-133. Pokud jde o "FRAGMENTY - ZLOMKY": M.Weigart-J.Kurz, Texty ke studiu jazyka a písemnictví staroslověnského, Praha 1949, str. 150-160. Originál je také ve staroslověnštině. - J. Vašica, cit. práce, str. 50-53, 134-138.
21) J.Vašica, Tamtéž, 5. - B.Pschmann, Die Abendländische Kirchenbusse im Frühen Mittelalter, 104, Vratislav-Wróclaw, 1930.
22) Bios Kémentos, III, 11, MMFH II, 208-209. - Epistola sancti Clementis Papae ad Corinthios, Ed.Funk. - L´ Osservatore Romano, 5.IV. 1985, s.3.
23) MMFH IV, s. 151 (147-177): ZS, originalita z hlediska církevního práva, rukopisy, jazyk, autor (Metoděj). - Tmtéž s. 182
24) MMFH IV, 334-335: Nomokánon, titul. XL.
25) ZSL, č 4, s. 181. - Metodějova "rozhodnutí" poskytují zpovídaným řešení lidštější a křesťanštější.:"Jestliže se někdo dopustí smilstva s otrokyní a (ona) porodí dítě, nechť tu otrokyni propustí na svobodu a postí se jeden rok." (ZSL, č 40, str. 144).
26)"Život Metodějův", c. 8: MMFH II, str. 150-51, poznámky. - J.Vašica, Literární památky, cit. práce str. 246.- J.M. Veselý, Sant`Erasmo di Formia, in Bessarione, Řím 1982, vyd. Herder, str. 129-220.
27) MMFH, III, s. 173-174, n.55.
28) MMFH III, Epistolae č. 75, str. 187: Chvalořeč Jana VII na Theodosia.- tamtéž IV, str. 120: splitská synoda.- M. Lacko, Cirillo e Metodio, cit. práce Tab.3.- Br. Fučič, Glagoljski natpisi, Zagreb 1982.
29) J.M. Veselý, Scrivere sul`acqua, cit. práce, str. 159 a násl.
30) M.Lacko, Tamtéž, n.13, s.79; n.18, s.98 nn.; J.Vašica, Literární památky, 37-47, 160 nn.