5. Mistr převleku
Mladý pan Král zjistil jediným pohledem, co už dříve tušil, ale dokud to sám nezažil. Zdálo se mu to docela nepřijatelné.
Jen stál a zíral. Pečené filé mu přimrzlo k vidličce. Příchod nečekaného hosta v době večeře vás vždy vyvede z rovnováhy, zvláště pak když tímto hostem je přízrak z minulosti dávno pohřbené. Historickým příkladem takové události je zřejmě příležitost, kdy se Banquúv duch objevil, aby si pohovořil s Macbethem. Macbeth se tehdy vyděsil a z chování pana Krále bylo zřejmé, že rovněž utrpěl šok.
Ryba je prý dobrá na mozek. Král si nabral na vidličku hodně a doufal v nejlepší výsledek, ale nic se nestalo. V hlavě mu stále vířilo. Filé z tresky však zřejmě není ten správný druh ryby.
"Hrůza - " zašeptal.
Cítil se velmi podivně. Měl sucho v ústech, zmocňovala se ho panika a zvláštní druh bezmocné trémy, jakou jsem poznal před léty, kdy ho pro nedostatek vhodnějších talentů vybrali k pobavení hostů. Civěl do místnosti plné nadutých pudivětrů a marně přemýšlel, jak začít. Zavřel oči před drsnou realitou. Zdálo se mu, že poblíž police s knihami je zavěšen vycpaný dravec velmi divokého vzezření s rozepjatými křídly. Měl doširoka otevřený zoban a jasné, zatrpkle hledící oči. Ulpěl na té představě jako vyšinutý. Nedokázal se zbavit dojmu, že ho ten pták jeho snů prokoukl na první pohled.
"Zajistěte, aby nikdo neopustil dům!", nařizoval úřední hlas. "Musíme je všechny zajistit."
Král nezřetelně zavrtěl hlavou. Napadlo ho: "Koho chtějí honit? Vždyť se to tu objevuje celá léta. Pachatel není žádný amatér. Naopak baví se z hrůzou ztumpachovatělé veřejnosti. Právě pro ni zanechával své otřesné znamení, připomínající Neptúnův trojzubec."
Bylo to absurdní divadlo, a to angažované divadlo. Snažilo se totiž šokovat obecenstvo, a pak je vtáhnout na jeviště.
Veřejnost bylo šokována a stále novými otřesy udržována ve strnule nehybné stumpachovatělosti. Tak se veřejnost stávala povolně schvalujícím spoluviníkem všech zločinů. Major Vykuk, zdržující se v pozadí péče o veřejnou bezpečnost, zakoušel stejný zmatek jako ostatní veřejnost. S tím, jak byla veřejnost zčásti proti své vůli, a částečně dobrovolně zatahována do těchto událostí, stávalo se toto absurdní divadlo celonárodní skutečností. Byla to světová záležitost. Styčný důstojník ze západní výzvědné služby si už dávno zajistil přes majora Vykuka předplatné na představení, které nacvičovali jeho kolegové z východní výzvědné služby.
"Otřesné", děsil se mladý Král, ale otec tohoto exponátu ho uklidňoval: "Zatím to není tak zlé."
"Jak to?! A co ty zástupy - "
"Áále", mávl rukou starý Král, "To už tady bylo. A kromě toho - šlapou na paty církvi. Vůbec jí to neuškodí, když jí trochu provětrají faldy."
"Já si nezvyknu nikdy!" zatínal později pěsti v hostinci "U vzteklého tvarůžku".
Byl to takový pihovatý skrček, kterého jako batole patrně nechali spadnout na hlavu, a který ta léta svého života, která ho měla zformovat, zřejmě strávil četbou brakové literatury.
Do té chvíle se mladý pan Král tvářil jako sopka těsně před erupcí. Vyhlížel jako sud s prachem, k němuž zápalná šňůra právě dohořívala. Avšak když pronášel tato slova, zůstal Král nehybně sedět a zíral před sebe s omračujícím děsem člověka, který provrtal hráz a vidí, jak tou dírou crčí voda, a ví, že už je pozdě ji zastavit. Pro hluk, jaký je v hostinci tohoto druhu obvyklý, však toto jeho gesto nikdo nezaregistroval.
Napětí bylo nad jeho síly. Zřetelně se hroutil. Uhnízdila se v něm setrvalá beznaděj, jež podhryzala i kořeny jeho chování. Stále více se podobal zajíci, který se v úprku před liškou nezmůže k načerpání nové odvahy z úvahy, že doposud je vše v pořádku, a vzpíná své přední pracky v zoufalém gestu, jako by kladl nezodpovězenou otázku, jaký prospěch mu kyne z úniku před nevyhnutelným.
Antičtí tragédové uznávali pravidlo, že každá epizoda, která by patrně mohla vzbudit lítost a hrůzu obecenstva v neúnosné míře, se směla odehrávat jen za scénou. Přesně řečeno takovou scénu vypouštěli ze scénáře. Jenže moderní obecenstvo, cloumané světovými válkami a důkladně vyprané a vymáchané ve velkých prádelnách mozků, užívajících zcela bezostyšně televizi a jiné hromadné sdělovací prostředky, je mnohem otrlejší než starořecké, takže kvůli nim zůstává taková epizoda zachována ve scénářích.
Je s podivem, že kdykoli nás postihne velká tragédie, tedy při zpětném ohlédnutí se nám jeví poměrně nepatrné začátky našeho neštěstí, a že si vzpomínáme, jak jsme si mysleli, že Bůh na nás vykonal své nejhorší dopuštění.
Král se začal nadouvat jako balón částečně naplněný vzduchem a obličej se mu tak strašlivě zkroutil a oči mu tak příšerně vylezly z důlků, že každý zkušený lékař s duší sportovce by si byl vsadil na jeho záchvat mozkové mrtvice v několika nejbližších minutách.
Nějakým zázrakem však k té pohromě - jestli by se to ovšem dalo označit jako pohroma - nedošlo. Postižený měl sice dost dlouho potíže s hlasivkami, takže se nezmohl na nic jiného než na hrdelní skřehotání, ale pak se s vypětím všech sil ovládl a promluvil.
"Dobrý. Vždycky dobrý, že jo?!" zahoukl na něj souhlasně jeden z nejbližších pivních skautů.
Když byl takto znovu ujištěn, že je tomu tak, rozhostil se v něm děsivý klid, takový, jaký se rozhostí na povrchu sopky těsně před tím, než ta láva vyrazí ven a začne tropit neplechu místnímu obyvatelstvu.
Sebelítost ustoupila spravedlivému hněvu. Jsou muži, kterým lze beztrestně sebrat klobouk, a muži, kterým to udělat nelze. Mladý pan Král se zařadil do té druhé, neústupnější kategorie. Vypouklé rybí oči mu nebezpečně zasvítily. Promluvil hlasem, jehož tón by si král Lear, kdyby zde byl, zapamatoval pro osobní použití.
"Uvidíš."
Kdo trochu znal mladého Krále, snadno prohlédl jeho prostou psychiku. Měl jednoduchou, zcela přímočarou mysl, schopnou držet se v jednom okamžiku vždy jen jediné myšlenky, což činil s prostoduchou urputností. Jakékoli argumenty ho nemohly zviklat. Racionální úvaha nedostala příležitost proniknout do jeho kamenné lebky. Ten pozoruhodný exponát představovala osoba poněkud menšího vzrůstu. Zkrátka platilo, že se doslova nad člověkem netyčila ani jinak okázale nevynikala. Ale jako by náhradou za ten nedostatek malého piva byla zde velká pěna.
"A co chceš dělat?"
"Copak já vím? Ale jsem připraven stvořit nový svět!"
"Jelimánku! Uděláš dva kroky, a zavřou tě."
"Tohle bych si vyprosil! Jakýpak jelimánek?! Já ani přesně nevím, kdo takový jelimánek je."
"Jelimánek je člověk, který nikdy neviděl západ slunce nad řekami dolního toku Zambezi. Zkrátka takový budižkničemu, který by nevěděl, co počít, kdyby se octl tváří v tvář útočícímu nosorožci. Jen se pochlub, co bys dělal, kdybys ses octl tváří v tvář útočícímu rozlícenému nosorožci?"
"Myslím, že je málo pravděpodobné, že bych se kdy pohyboval ve stejných společenských kruzích jako útočící nosorožci."
"Nežiješ v realitě."
"Zkusím to na prknech divadla."
"Nenechají tě veřejně vystupovat!"
"Nevadí."
Povyk, který se vzápětí rozpoutal v hostinci, připomínal vytí vlčí smečky, kterou kdosi připravil o kořist, nebo řev římských občanů, shromážděných v amfiteátru, kteří se právě dozvěděli, že zásilka hladových lvů se cestou do arény rozutekla.
Přesto, že byl pan Král po této spanilé jízdě pozdních návštěvníků hostince "U vzteklého tvarůžku" společensky poněkud unaven, nemohlo to příliš ohrozit jeho ducha, jenž byl tak jako tak dosti mdlý na to, aby jej mohl zkalit nesvatý duch tolika velkopopovických kozlů doražených párem zkapalněných Myslivců, choval se velmi tajnůstkářsky. Žádné masky a převleky však nemohly zmást ovčáka K., který od svého návratu do moderní civilizace vystupoval dokonale maskován v podobě psa, čmuchala, a podle toho se i choval. Měl ostatně po ruce průkaz ministerstva vnitra, znějící na jméno major Vykuk, který si vypůjčil z Vykukova služebního vozu předtím, než jen na kraji velkoměsta odstavil v jedné zastrčené uličce.
Na hostinec "U vzteklého tvarůžku" zatím padlo konejšivé ticho, které čas od času přerušuje večerní hodokvasy, spojené s bezuzdnou devastací rozumu a výřečné duchamdlosti v tomto zákoutí nezodpovědného odpočinku.
Ovčák K. vyčenichal Krále velmi rychle. Nebylo to těžké, protože se k jeho postavě upínalo celé podsvětí. Tak je tomu odedávna. Když nasytil Ježíš zástupy chlebem a skryl se, hned se za ním rozběhla spousta lidí. Chtěli ho učinit králem. Jenže sotva jim slíbil, že když ho prožívají, tak si ho mohou třeba i sníst s jeho vlastním tělem, zkrátka když jim přislíbil vrcholný projev lásky, zhnuseně se od něho odtáhli. Pak už s ním nechodili. I mnoho věrných ho opustilo.
Tak se opakuje stejná skutečnost, že i dnes je mnoho lidí ochotno uznat Ježíše, kdekoli se jim zazdá nějaká naděje na to, že pomocí jeho podpory dosáhnou nějakých výhod a lidských práv. Kdekoli objeví u křesťanů dobrou vůli k prosazení sociální spravedlnosti, hned velebí křesťanství a stojí o spolupráci křesťanů. A jsou zase křesťané, kteří jsou snadno zpiti takovým úspěchem a domnívají se, že svět uznává celé křesťanství.
Bylo by hrubá chyba přeceňovat toto uznání a usínat na vavřínech. Dobře víme, že se tyto sympatie okamžitě zvrhnou ve starou nenávist, sotva se ozve, že člověk žije nejen z chleba, a že křesťanství je něco mnohem nesmírnějšího než zajišťování pouhého žvance.
Není snad horšího pokušení, které se plíží ke zbožné dušičce, než toto pokušení snižovat Pána na pouhého budovatele pozemského království. Právě to chce nepřítel. A je ochoten vždycky uznat takovou dušičku, která slouží spíše království tohoto světa a pozemským zájmům než duchovnímu poslání. To však není k duchovnímu prospěchu, nýbrž jen k podepření království tohoto světa proti jinému království, že jsi jedl z chleba při jeho zázračném rozhojnění , a proto přicházíš...
Takto se brzy dostavil ke korytu pan Vojvoda, který si chlebodárného Ježíše spojoval hlavně se Santa Klausem a rád o něm snil v souvislosti se svou bohatou korespondencí se strýčkem Samem za velkou louží a s jeho dětmi, jakož i s milými dárky, jimiž ho strýček Sam častoval.
Zpovzdálí se ke korytu chlebařů prodíral i pan Ferdyš Biskup, jemuž se Ježíš spojoval zase s Dědou Mrázem a on o něm dovedl uvažovat hlavně v souvislosti se strýčkem z dálné Rusi. Odedávna mu přirostly k srdci všechny tamní pokrokové metody chovu a ošetřování stáda sudokopytníků z čeledi turovitých.
Zatímco byly provedeny různé sociologické a psychologické výzkumy vlivu hladovění na lidské chování, zůstává docela utajen vliv jednostranné, ryze žaludeční nasycenosti, totiž přesycenosti na člověka, vliv uspokojené přirozenosti člověka bez milosti na jeho myšlení a chování.
Jak jen se člověk cítí sebeuspokojený a dobrý, když je nasycen při své jednostranné spotřebitelské zaměřenosti na naplnění žaludku, po kterém by už nehledal nic jiného, jak je smutně spokojen sám se sebou a s celým světem! Mnozí povrchní lidé, kteří to vyzkoušeli, říkají, že čisté svědomí dělá člověka šťastným a spokojeným, ale plný žaludek to prý zařídí právě tak dobře, je to levnější a dá se toho prý snáze dosáhnout. Tvrdí, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale zapomínají, že to bývá spíše hlad duše než těla, který má tyto následky. Žádný lid, nýbrž zvenčí řízené a manipulované davy míní, že po vydatném a dobře stráveném jídle se člověk cítí tak shovívavý a velkomyslný, tak ušlechtilý a dobrosrdečný, jak prý to nedovede zajistit žádná z křesťanských ctností.
Je to opravdu divné, že by náš intelekt měl být ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, ani myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vzněty, naše vášně. Po vejcích se slaninou říká: "Pracuj!" Po trojici vepřo-knedlo-zelo a ležáku přikáže: "Spi!" Po šálku kávy poručí mozku: "Teď vstávej a ukaž, co umíš! Buď výmluvný, počínej si ostražitě, měj chápavé srdce! Pohlížej jasným pohledem na přírodu i na život! Rozepni jasná křídla myšlení a vznes se jako duch Páně nad vodami, aby shlížel na svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami plamenných hvězd k branám věčnosti!"
Po buchtách a knedlících řekne: "Buď tupý a bezduchý jako dobytče - buď tvorem bezmyšlenkovým se skelným zrakem, ve němž ani nezasvitne paprsek obrazotvornosti, ani záblesk naděje, ani vzmach lásky, ani stopa života!" A po koňaku, požitém v jistém množství, řekne: "Teď pospěš, šašku počmáraný, jen se směj a metej kozelce, aby se tvojí bližní smáli, předveď svým pošetilým tlacháním a nesmyslným blábolením, jak bezmocný balík je ubohý člověk, jehož rozum a vůle se utopily v několika skleničkách alkoholu!"
"Jsme opravdu bezbožnými otroky svého žaludku!" volá reprezentant davu, a dodává: "Vůbec se nesnažte, milí přátelé, být ani trochu mravní a poctiví! To bych vám neradil. To se nevyplácí! Zato bedlivě dbejte o svůj žaludek a krmte ho opatrně a rozvážně. Uvidíte, až bude plný, pak samočinně zavládne ve vašich srdcích ctnost a blaženost, aniž by bylo třeba ji namáhavě hledat, a z fleku se stanete spořádanými občany, milujícími manžely, laskavými matkami, něžnými otci a ušlechtilými, zbožnými lidmi."
Ovčák K. brzy rozlišil, že pach mladého Krále se při jeho zvláštnosti a jedinečnosti velmi podobá zvláštním pachům pánů Vojvody a Biskupa. Bez ohledu na jejich osobní antipatie měli v sobě něco společného, co je velmi spojovalo a tvořilo z nich tajný spolek Král & Vojvoda & Biskup & spol.s.r.o. I když je ovčák K. brzy vyčenichal a vystopoval, přesto jen s vypětím všech sil dokázal všechny tři veličiny naráz stopovat. Jeden se často diví, jak to dokážou ti chlapíci v televizních seriálech, myslím ty svalnaté výtečníky, co v jednom okamžiku provedou tucet úkonů, které by jim měly trvat aspoň deset minut. Ovčák však zjistil, v čem se pánové Král, Vojvoda a Biskup shodovali už od dětství, a to bylo jedno moderní úsloví, zažrané do národa jako tiskařská čerň do rukou typografa. To přísloví znělo: Kdo neukrádá stát, okrádá svou rodinu.
Mohl si hlavu ukroutit nad stavem rodiny, kterou se někdo snažil založit pomocí okrádání státu a zřejmě také k tomu účelu, aby tím byl stát jaksepatří podlomen. V jakém stavu se přenášely paběrky lidské rodiny do třetího tisíciletí, o tom svědčil model průběhu české rodiny sestavovaný sociology na konci dvacátého století. Pokud se manželství do pěti let nerozvede, což je asi pětina všech manželství, získávají čtyři z pěti párů do té doby svůj samostatný byt. Dvěma třetinám z nich se však do té doby také narodí druhé dítě. takže pokud patří k těm nemnohým, kdo v té době zároveň stavěli rodinný domek, zhorší se jim zase bytové poměry natolik že na třetí dítě přestanou pomýšlet. Patrně překonají nějakou krizi buď z manželské nevěry nebo z manželské omrzelosti, a s klesající pravděpodobností rozvodu se dočkají, že jejich děti nastoupí jejich cestu: poměrně mladí vběhnou do manželství. Po dalším obtížném údobí bydlení s mladou rodinou se stárnoucí pár podruhé osamostatní. Tím se kruh uzavře. Poté, co pomohou při odchování vnoučat, nastoupí jako omezující prvek životní úrovně po jejich padesátce péče o některého z vlastních stařičkých rodičů, takže se nezávislý život nikdy neobnoví. Od tohoto hlavního proudu se ale odděluje už skoro celá třetina párů, končících někde během cesty společný život rozvodem. Anebo se stále častěji objevují různé asymetrické patvary rozvedených žen, žijících částečně osaměle, částečně po jistá období s přechodnými partnery nebo s vlastními rodiči, nejčastěji s matkou. Náchylnost k rozvodu je častá zejména po přeslici.
A přesto nikdo netouží po tom, aby šel životem sám, bez rodiny. Mezi důvody, proč se některé velmi krásné ženy nemohou provdat, mohou být dva. Buď příliš často říkaly NE, nebo příliš často říkaly ANO.
Předsedkyně Svazu žen tvrdila: "Víte, my ženy jsme na tom v životě mnohem hůře než vy, mužové. Jenom si představte, že my ženy jsme každý měsíc několik dní handicapovány, některé více, jiné méně."
Ovčák K. se usmál a řekl:
"Snad to není, milá paní, tak zlé. Představte si, že my muži se musíme denně holit."
Uprostřed ruchu velkoměsta, ve kterém se ovčák K. ocitl, když dorazil do údolí, ve spleti tolika hlasů, přání a snažení, cítil se tento čmuchal jako v cizině a sám.
Vznešená osamocenost, která touží po naplnění. To je předsíň přiblížení se k vyšším věcem. Zkušenost, že nakonec všechny květy vadnou, doznívá melodie a v duši zůstává smutek soumraku krásných chvil a velkých slov. V takové chvíli stojí vznešený Host přede dveřmi.
To on hloubí v duši hlad a žízeň po sobě, kterou nic jiného nedovede zasypat, neřku-li nasytit. Proto když přijde ona velká chvíle, a pocítíš, že jsi daleko od všech věcí a že ti lidé už nerozumí, otevři se tajemnému Hostu, naslouchej každému jeho hlasu! Buď připraven, že může promluvit nejrůznějším způsobem! Počítej s tím, že nebude vždycky jenom hladit. Někdy se ohlásí navíc ještě vichřicí. Ale rozhodně a každopádně je hodně blízko.
Nezanedbej tu příležitost! Snaž se s ním dohovořit, sblížit, důvěrně se s ním obejmout! Taková osamocenost je totiž pokaždé známkou ukončení jednoho životní údobí, znamením, že zase začíná nový život.
Možná se pak zase vrátíš ke svým bližním, a jak se říká, do světa. Ale budeš mít oči proměněny. Bude se v nich odrážet pravý pokoj. Tak se tvé oči budou najednou jinak dívat na svět a na lidi a také jim budeš jinak rozumět. Poznáš svou vlastní příbuznost s ostatními lidmi a se všemi v náručí svrchované lásky. Vrátíš se k nim jako bohatýr Ilja Muromec se svým všeobjímavým srdcem. Vystoupíš jako zasvěcenec velkého tajemství. A proč? Jedině proto, abys o chvíli později prošel dalším takovým tavením.
Kdo skutečně přichází od takového setkání, říká, že od věčnosti jsou všichni milovaní. Připomíná, že každý je milován mnohem dřív, než se narodil. Touží po každém víc, než on po něm.
Kdo od něho takto přichází, po dlouhém mlčení, po dlouhém odlišování v sobě, co je jeho a co je vyšší, jedná podobně. Je schopen největších obětí pro bližní. Proto také mají lidé odedávna důvěru v jeho slova. Jsou pokaždé jiného ražení, než běžná slova ostatních. Věrohodnost jeho slov vycházela z jeho nitra, jehož božský oheň každý hřejivě pocítí. Jedině Nejvyšší je v tobě a z tebe získávající silou. Všechno ostatní jsou jenom hračky pro děti.
Kdekdo touží po vládě, která by velkoryse sytila zástupy. Zapomíná, že má-li někdo takto vládnout, tak jde tato cesta trpělivým podrobováním se tělesného, smyslového a pomíjivého věčnému, duchovnímu a vyššímu.
Jenže tato cesta není jen cestou smutného odříkání. Zdaleka neznamená vyhledávání jen vlastní škody a bolesti. Taková cesta vnitřního úklidu znamená jen první náběh. Očišťuje a osvobozuje člověka, aby vzácný Host mohl složit bohatství své sladké přítomnosti do takto vyprázdněných propastí. Jen duše opravdu a šlechetně milující se mu dá takto bezvýhradně a přijme sebezápor a kříž. Ze svého osobního prožívání je přesvědčena, že vznešený Host a jeho sladká přítomnost stojí za to, aby bylo v člověku ukřižováno a obětováno všechno, co stojí v cestě dokonalé vládě v duši.
Tolstoj vypravuje o chudém příštipkáři, který ve sklepním bytě sleduje chodce. Tolik by si přál, aby Pán k němu jednou zavítal. Horlivě čte Písmo svaté. Pojednou zaslechne hlas: "Zítra tě přijdu navštívit..." Uklidí pokoj, uvaří čaj, zasedne ke stolu a čeká návštěvu. Zve kolemjdoucí metaře, kameloty, báby, chudáky jako on, pohostí je čajem, promluví do duše, sdělí jim, koho čeká a Pán pořád nejde. Večer se naplní jeho pokojík stíny těch, které během dne pohostil. Pak slyší hlas: "Copak jsi mě nepoznal ve svých hostech?"
Proč nepoznáváš lépe vznešeného Hosta v tom, koho ti během den pošle do tvých cest? Proč si tak málo vzpomínáš na jeho slova: Cokoliv jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili? Protože ho máš vidět v dětech, o které se staráš, v nemocných, které ošetřuješ, v lidech, kteří přicházejí a dožadují se tvé pomoci a tvých služeb, protože jsi pro ně jejich tím, kdo jim mají posloužit jako samotnému Hostu.
Potřebuješ živou víru, abys poznal maskovaného Hosta, rozeznal jeho maskovanou vůli, uviděl jeho skryté ruce a jeho tajemné propojení ve všech, se kterými se během dne setkáváš. V tajemném spojení lidí povolaných k nejvyšším věcem ti nemůže být nikdo cizí. Žádné povolání není jen tvým osobním sobeckým dobýváním chleba vezdejšího. Tato vzájemná propojenost jednoho s druhým a s ostatními jako prsty na jedné ruce, zdánlivě oddělené, je něčím živým. Proto má být něčím živoucím, něčím, co se uskutečňuje v nejrůznějších a nejvšednějších každodenních záležitostech, protože pro tebe vlastně není žádný den docela všedním dnem.
Poznáváš úžasného Hosta, anebo je ti také skryt před očima. Kdybys naslouchal jeho hlasu, prožíval jeho radostnou zvěst, rozmlouval s ním, setrvával s ním na hostině, musel bys ho slyšet a vidět ve svých bratřích a rozumět mu ve všem, co ti během dne posílá, a hlavně objevit ho ve všech, které k tobě posílá, abys na nich uskutečňoval svou víru ve spojení se všemi všech povolanými! Jak se ti pak zalidní tvá prázdnota! Jak ti pak tajemný Host naplní tvou chudou opuštěnost!

Další kapitola popisuje přípravnou fázi historického kotrmelce spolku Vodnářů. Vodnář možná zapříčinil mnohé, určitě však mnohé zapříčinil bohatý cizinec s černými brýlemi, který se všude chová jako doma. Zachytí ovčák jeho pachovou stopu?

6. Tváří v tvář
Třebaže nic ve světě nesvědčilo o blížícím se zhroucení stávajících struktur zla, přesto zakoušel Král pocit nesmírné odvahy. Překypoval energií, namířené proti těžkému údělu, o jehož pravé povaze však ani sám neměl dost jasnou představu. Spíše jen snil. Také prostředky a cesty k dosažení toho mlhavého snu pocházely z oblasti čiré fantazie. Pohyboval se ve sféře her a hříček, jimiž hodlal rozbít tvrdou realitu. Filozof, jemuž leží na srdci budoucnost lidstva, by si při pohledu na tohoto šaška, který si usmyslel být králem, asi povzdechl. Přesto Král úžasně povyrostl ve svém sebevědomí, když si pročítal Brechtův Třígrošový román. Připadal si jako jeho hlavní hrdina, Macheath čili Mackie Messer.
"V Londýně bylo mnoho stejně zařízených krámů, v nichž bylo zboží levnější, než kdekoli jinde. Jmenovaly se ´L-krámy´. Mělo to znamenat ´levné krámy´, ale někteří lidé to četli ´lumpárenské krámy´. Tyto krámy náležely panu Macheathovi... V krámě bývala zaměstnána celá rodina. Ti lidé neskrblili pracovními hodinami... Vždyť zde šlo o jejich vlastní věc!
´Takto´, napsal pan Macheath v jednom článku, ´bude postavena hráz osudnému a pro všechny lidumily bolestnému rozvratu rodiny. Celá rodina se účastní pracovního procesu...´"
Zatímco jiní byli ve vězeních, Král se rozhodl provozovat po domácku divadlo.
"Jak si to představuješ, hrát divadlo? Vždyť tomu nerozumíš!" Tak promluvil zkušený dramatik. Pohled, kterým ho Král sjel, nevyjadřoval náklonnost. Takovým pohledem by byl Jánošík sjel záludnou babici, která mu na jedinou únikovou cestu vmetla pod nohy ošatku hrachu.
"Pcha! Mám pro absurdní divadlo nejlepší kvalifikaci."
"Jakou?"
"Zkušenost absurdity! Smutné absurdity! Už od dětství."
Neříkal to však přesvědčivým hlasem. Měl bezvýrazný hlas a tupý pohled. Byl bledý, neboť v noci málo spal a vydatně pil. Vypadal jako sluha, který po ránu přinesl pánu sklenici mléka. Málo věcí brání spánku víc než náhlé zhroucení všech iluzí a ideálů v době před ulehnutím.
"Příliš si libuješ v té své společenské vyvrženosti a vyřazenosti na vedlejší kolej! Jsi směšný! Ale nezoufej! Svět s námi počítá. Dočkej času, jako husa klasu." Opakoval mu doma starý Král.
"A co mám do té doby počít?"
"Pokyny přijdou včas - a peníze taky."
Tato otcovská rada měla na něj zvláštní vliv. Nedá se říci, že ho přiměla k hlubší úvaze, jelikož hlubší úvahy schopen asi nebyl. Ale vzbudila v něm podivnou vážnost, že život je nelítostný a velmi přísný.
Rozhodl se předstírat práci. Jako si ostatní zalezli do ulit, i on našel ulitu." Začal prožívat svůj sen slavného umělce.
Nejraději o tom klábosil v hostinci "U vzteklého tvarůžku".
"Proč by mělo být důležitý právě absurdní divadlo?" ptal se nějaký zarostlý pivní skaut.
"Tam se nejlépe předvádí soudobé lidství doslova v jeho ušlápnutosti. Představuje se lidství toho, kdo ztratil smysl života, vztah k věčnosti, zážitek absolutna. Jde o člověka, kterému se všechno hroutí. Svět se mu hroutí. Tuší, že cosi nenávratně ztratil, ale nedokáže si to přiznat. Chci hravým způsobem upozornit na konečné výhledy tohoto obecného námětu."
"Hm. Učený." Zamrčel pivní skaut.
"Kdepak. Jinak jsou to dost pokleslé žertovné hříčky. Často se v nich mlčí a dost se v nich hloupě žvaní. Ale jsou varovné. Nenabízím žádnou útěchu ani naději. Jenom připomínám, že žijeme zoufale."
"Hm?"
"Je to absurdní."
"To bych řekl." Ozval se uznale Král.
"Na první pohled vypadají ty hry, jako bys vykrádal Ionesca." Tak mluvili všichni znalci, kteří se toho účastnili.
"Taky že ano." Uznával Král. "Ionesco to napsal skoro stejně, jenže on nebyl originální."
"Tak Ionesco nebyl původní, když to tak napsal, ale ty seš originální, když vykrádáš Ionesca?!" Řekl pivní skaut, zavrtěl hlavou a otevřel si další pivo.
"Originální je to až teď, když to píši já v těchto hrozných poměrech."
Nechápali ho, ale on se tvářil, že chápe jejich nechápavost, a podotýkal: "Inu, patříte k absurdní skutečnosti."
Když to Král vyslovoval, nikterak nehlaholil svým vemlouvavým hlasem. Na první pohled jste postřehli, že mu není do zpěvu. Protažený obličej mu křivila duševní muka, rybí oči mu lezly z důlků. Ani pozdější provozování jeho hříček po domácku provedených mu nepřinesly uspokojení. Naopak lze říci, že právě tehdy vstoupil do Králova života velký zármutek, zemětřesení a holomrazy nešetrně ničily jeho zahradu snů a sad iluzí.
"Policie! Jménem zákona otevřete!", ozvalo se z chodby. Vzápětí dovnitř vrazila skupina masek, tvářících se jako lidé. Každý měl tak přísný kukuč, že se podobal jednomu veledůležitému orgánu veřejné bezpečnosti, který byl tak přísný, že jednou zadržel i svatojánskou mušku, když letěla bez světla. Toto rameno spravedlnosti mělo nohy do X, ale patrně mu to vůbec nevadilo ve výkonu službu, neboť bylo negramotné.
"Legitimujte se! To je nedovolené! Protistátní činnost!"
Za chvíli je odváděli do auta. Ovčák K., , který se tam přitočil s nastavenýma ušima, putoval s ostatními do cely předběžného zadržení. Všichni se tvářili jako zmoklé slepice. Jedině cestou k vozidlu se Král trochu zmátožil a snažil se uchvátit ostatní tím, že neohroženě nahlas recitoval posměšné úryvky ze své ionescovské hry.

MATKA PÍPA říká k davu: Abychom vyléčili lidstvo, musíme zbláznit každého člověka zvlášť... a pak z vás bude omáčka.
HLAS DAVU říká: Z nás bude omáčka a husy matky Pípy!
MATKA PÍPA na to: Nebudeme pronásledovat, ale budeme vykonávat spravedlnost. Nebudeme kolonizovat národy, ale obsadíme je, čímž je osvobodíme. Nebudeme vykořisťovat lidi, ale přinutíme je vyrábět. Povinná práce se bude jmenovat dobrovolná práce. Válku nazveme mír a vše změníme, díky mně a mým husám.
HLAS DAVU odpovídá: Ať žijí husy matky Pípy! Ať žije omáčka!
MATKA PÍPA praví: Nastolená tyranie se bude jmenovat kázeň a svoboda. Neštěstí přinese lidstvu štěstí!
Královo domněle neohrožené vystoupení působilo velmi nepřesvědčivě. Ať chce kdo chce chválit virtuozitu v naivitě, přesto jde o pouhou výstřednost, třebaže v něčem zhola neužitečném. Takové přehnané zdůrazňování malicherné nicotnosti působilo tak, že si ovčák K. v duchu říkal:
"Vůbec by mně nepřekvapilo, kdybych se dozvěděl, že je mistrem světa v prolézání odpadní kanalizace."
"Myslíte si, že jste nějací hrdinové?!" ozval se jeden z tajných přidělenců s dávkou pohrdání, aniž čekal odpověď.
Král s nuceným smíchem zarecitoval další úryvek ze své ionescovské hry Nenajatý vrah:
Co rozumíte slovem hrdina?
MATKA PÍPA říká: Učiníme krok zpět a octneme se v čele dějin!
Ovčák K. vrhl oči v sloup a ptal se ve svém srdci:
"Jak se může vytvořil z anonymní masy hrdina?" Odpověď mu přicházela odkudsi z nitra: "K tomu, aby se vytvořilo cokoli smysluplného, co by se povzneslo nad úroveň masy šedivých davů, musí tady zavládnout řád. Jenže to nemůže být žádný takový řád, který by si někdo z lidí libovolně vymýšlel. Musí to být řád, který je vložen do tvé přirozenosti. K tomu ale nestačí se někde shromáždit, a tvářit se, že už tím byla prokázána vznešenému Hostu nějaká milost. Je nutná proměna.
Jakpak se to stane? Jedině, když v podobenství o marnotratném synovi poznáš a přijmeš sebe sama. Avšak to nestačí. Musíš se poznat a přijmout sebe také jako staršího hodného a poslušného syna.
Předně, když se poznáš v tom ztraceném podzemníkovi, který odešel z otcovského domu, nemusíš zoufat. Neexistuje žádný člověk ztracený na pusté silnici. Smíš se vrátit domů, ať jsi kdokoliv, ať si máš cokoli vyčítat. Musíš jen dovolit odejít své nadutosti, pýše a hrdosti a přijmout s prázdnýma rukama objetí těch, kdo zůstali doma. Přestaň se ospravedlňovat a omlouvat. Ten, kdo tě čeká, promíjí bezpodmínečně, ale vyžaduje opravdovou změnu tvého srdce.
Když se dále poznáš a uznáš ve starším synovi, v tom zápecníkovi, který uvízl doma, tak se octneš před otázkou: Dovoluji vznešenému Hostu být ve svém domě jako doma? Uznávám ho jako bezpodmínečně milujícího a promíjejícího? Jak toho dosáhnout? Jedině tehdy, až uznáš svého bratra a sestru, kteří žijí jinak než ty, kdo ses možná ocitl v rozporu s morálkou a zákonem, ale šel jsi do sebe, změnil jsi svůj život, a nyní je uznáváš bez závisti a raduješ se spolu s nimi nad novým společným životem.
Pojetí Ježíše se často zatemňovalo a převracelo řečmi o pekle. Jenže on je jiný, než tyhle představy, opírající se o tvoje úzkosti a pudová hnutí. Osobně ti všechno bezpodmínečně promíjí. Není hrozný, děsivý a tvrdý. Peklo ovšem také existuje, ale je přecpané ďáblem. Je tam taková tlačenice, jako v nějaké kosmické černé díře. Ne že by se tam někdo z lidí nemohl dostat, ale to už by musel být kór moc zatvrzelý, aby byl ve svém hříchu tak důsledný jako ďábel, aby časem neochabl ve své důslednosti, nezalitoval. Anebo by to musela být hrozná věc, že by v těžkém hříchu navěky uvízl, kdyby rázem přišel o život. Jinak se ti však bezpodmínečně promíjí, sotva dáš najevo stopu lítosti. Na prvním místě stojí dar toho, že jsi přijat, ať jsi kdokoliv. Jsi potvrzen, ať máš jakékoli máslo na hlavě, ale zkus jedno! Seber zbytky svých sil a přestavěj svůj život podle vyššího, vznešeného plánu! Na těch nejvyšších místech ti pomohou. To je poselství radosti. To je první krok. A na to navaž druhým krokem: jdi dovnitř a přijmi také druhého! Jestliže ho nebesa nesoudí, ale odpouštějí mu a on zahajuje nový život, ani ty ho nesuď! Sníš o velké hře, ale přitom nevíš, jaká dramata se odehrávají v těch, kdo žijí jinak než ty.
Co to znamená uznávat druhého? Vždy znovu promíjet, po tolika zklamáních ještě znovu otevřít náruč pokorně přicházejícímu bratru či sestře. Uznávat druhého znamená nechodit přes mrtvoly. Pamatuj, že k tomu, aby byly mrtvoly, není nutný revolver ani dýka, nýbrž často stačí umrtvující pohled, pichlavé slovo, ledové mlčení.
Věř, že se někdo na nejvyšších místech o tebe zajímá a přeje ti, abys uspěl, a raduje se z tebe. Evangelium je sdílení radosti. Zkrátka jsi přijat. Jsi uznáván. Jdi a přiveď ostatní! Pokud to nechápeš, tak nechápeš ani jádro hrdinství. A tím méně chápeš to tajemné shromáždění, ve kterém se pronáší Slovo života a prožívá se Pravda. A ta svrchovaná Pravda je také vrcholně krásná, třebaže je někdy velmi drsná a strohá, jako mříže této věznice."
"Na takové nadoblačné snění já nemám čas." Ozval se Král.
"Tak? Zdá se ti, že nemáš na duchovní věci dost času, protože se musíš věnovat svým hračkám a hříčkám a shánění toho nebo onoho? Ale nepleť se! Jak se vzdaluješ od tohoto ohniska vrcholné Lásky, tak se vzdaluješ od sebe samého. Je to velký omyl člověka sobeckého a propadlého sebelásce, že se chce vyžít, že se chce obejít bez Boha, že si myslí, že on sám je jedinou svou velikostí a jediným svým zákonem. Tím méně porozumíš sobě, čím více se zahrabáváš do sebe. Tím méně budeš rozumět onomu hladu po nekonečnu, který máš vložen do své duše, na znamení, že někdo chce tvůj hlad utišit, že tu musí být nějaké nasycení, osobné, důvěrně blízké. Ale sám v sobě je ještě nikdo nenašel. V sobě každý našel jen strašný zákon omezenosti a konečnosti. Sám v sobě člověk naráží nosem na zeď vlastní malosti a utápí se v kaluži vlastní nicotnosti.
Jako propast volá k propasti, tak i propast tvé duše volá k naplnění. Nemůže ji naplnit žádná pomíjivá věc ani člověk sám, nýbrž jenom někdo důvěrně blízký, kdo však každé stvoření nekonečně přesahuje.
Ten, kdo to všechno přivodil, přichází ve tvém těle, a jen díky němu zde nacházíš svou důstojnost a začínáš rozumět své touze po nekonečnu a tíhnutí k věčnosti.
Odedávna ti však duch světa našeptává, aby ses sám vlastními silami vyškrabal na vrchol dokonalosti, aby tě tak získal pro svou úchylnost, která je od základu pýchou tvora, toužícího být velkým bez cizí pomoci a proti každému.“
Celou noc je zadržovali na policii. Následující den se o tom tyjátru dozvídali lidé, kteří měli trpělivost naladit si tranzistor na zahraniční stanici. Jakýsi přičinlivec, takový nepřehlédnutelný šotek, ale blíže nepostřehnutý hemžík tam podal ihned zprávu. Druhý den byl Král zase na svobodě, protože se vymluvil:
"Byl jsem k těm nepředloženostem sveden."
"Kým?"
Král se zmateně rozhlédl a ukázal na ovčáka K.
"To je on, ten provokatér! Agent nepřátelské mocnosti!"
Když pak Král vycházel z policejní stanice, očekávalo ho už venku několik fanoušků. Byl sice nevyspalý, zhnusený a hladový, ale přesto zatnul zuby, vyloudil na tváři úsměv, připomínající však zadní část slepice, a zaskřehotal jim na uvítanou kousek z nové absurdní hry:
MATKA PÍPA říká: Já a moje husy budeme rozdělovat veřejný majetek. Budeme rozdělovat spravedlivě.
Ponecháme si lví podíl pro mne a pro mé husy.
HLAS DAVU odpovídá: Ať žijí husy!
MATKA PÍPA dodává: aby se husy posílily a mohly táhnout s větší silou otěže státu - "
Přehlušil ho však ostrý hlas z amplionů, instalovaných k prvomájovým oslavám:
                                      Naše vůle, vůle lidu, bude v této zemi zákonem!!
                                                Pro nepřátele u nás není místo!
Plechový řev reproduktorů jako mávnutím kouzelného proutku probral celou ulici z dosavadní malátné dřímoty. Přímo kypěla životem. Darmošlapové zdvíhaly své hlavy a pavlačové drbny se postavily a shlížely do ulice, a nakonec to vypadalo, že i kameny v dláždění se náhle změnily v davy čumilů. Zdálo se, že se Král ocitl se v samém centru dramatu, ve kterém mu byla více méně bez jeho přičinění přidělena role hlavního padoucha. Nikdo sice přesně nevěděl, čím se měl tento veřejný nepřítel provinit na lidu, ale mezi zevlujícími davy halasně převládala hypotéza, že snad surově napadl a obral stařenku o poslední úspory. Nad jeho hlavou se vznášela dosud nahlas nevyřčená hrozba veřejného lynče.
Král se ošil, ale hned se rozpáral, když mu kdosi řekl:
"Byl bys raději, kdyby ti uznale poklepával po rameni někdo, kdo se jinak nechává zdravit pozdravem Čest práci, soudruhu!?"
Potom se ještě více zatvrdil v přesvědčení o nezadržitelně se blížícím pádu moci, která chtěla být světovládou na věčné časy. Protože býval odjakživa zvídavý, hleděl si to nějak zdůvodnit. Chytal polopravdy ze všech stran a jedl ze všech talířů podle hesla každého samouka: "Co je vlastně pravda? To, co mi prospívá, je pravdivé. Hlavní tedy je: Obsluž se klidně u toho pultu, kde najdeš to, co ti pěkně zavoní."
A tak z toho měl uvnitř pořádný guláš. Tvrdošíjně však hledal aspoň nějaké světlé body. Ujišťoval sám sebe:
"Především je to vědecké! Celý vesmír míří k velkému sjednocení. Výrazem této snahy vesmíru po sjednocení je v lidském životě touha po spojení vědeckých pravd s náboženskými. Vždyť v každém člověku žije v hloubi jeho nitra sen o jednotě, smíru a splynutí s Bohem a vesmírem. A tento sen je obzvlášť živý v naší roztříštěné době. Teď se blíží konec té hrozné rozdrobenosti! To je vědecky doloženo!
Navíc k tomu vedou i samotné hvězdy! Celý vesmír nás nutně vede k zániku toho, co zde vládne. Křesťanství, symbolizované znamením Ryby, bylo zatlačeno. Nyní z lidstva vyprchávají zbytky křesťanství, jímž se vyznačovala doba ve znamení souhvězdí Ryby. A není divu. Blíží se totiž doba, kdy bude Slunce v souhvězdí Vodnáře. To bude pro nás doba ve znamení Vodnáře! To přinese nový světový řád a zároveň božský řád, nové lidstvo. Učenci a vědci celého světa, spojte se pod vedením Vodnáře! Nebojte se létat! Vždyť přece létat je tak snadné a bezpečné! Pamatujte, že žádný učený s nebe nespadne!"
Když to vykládal, ozval se přítel od piva:
"Já sem pro! Klidně ze sebe dolujme ten božskej základ, ale abychom přitom nevyschli samou žízní, pokud vláda zase zdraží pivo! Pivo!!", zahučel pivař. Popadl jedno a žbluňkavě ho nasával. Pak si odfrkl a řekl: "Já už jsem nastartoval tu psychomutaci!" Pozvedl zbytek láhve s pivem a zakřičel: "Tak na tu existenciální revoluci!"
Ovčák uvažoval o tom hrozném zneužívání slov. V lidské řeči je mnoho vznešených jmen. Jenže těch jmen se zdaleka ne vždy užívá k vyjádření vznešených věcí. Spíše se jich zneužívá k zamaskování věcí a lidí, jež mají k vznešenosti na hony daleko. Mnohá z těch vznešených jmen jsou vypůjčena ze slovníku filozofického nebo náboženského. Zachází se s nimi jako s vypůjčenými věcmi, tedy nepořádně, neopatrně, nešetrně i šibalsky. Jsou však i jména posvátná, jako jméno církve, jméno Maria, a jen jediné jméno nás spasí, totiž Ježíšovo. Kdo zneužívá těchto slov pro sobecké choutky, ten si počíná nevhodně, ale i rouhavě. Jistě by prospělo věcem nazývat je pravými jmény, ale vede k tomu i odhalení směšnosti počínání všech, kdo se marně snaží vypumpovat ze jmen jejich pravý obsah.
Král nezůstával pozadu za ostatními. Čas od času ze sebe vyhrkl:
"Aby byl svět uzdraven - musí se změnit způsob myšlení! - Dosavadní analytické myšlení odpovídá mechanickému obrazu světa! - Musí nastoupit nové - systémové myšlení - "
"Jasně! Tak vzhůru pijem! Na systémové myšlení!"
Atmosféra byla mrazivě pošmourná a zdálo se, že účastníky zábavy ovládá značně melancholická nálada. Několik párů, které se mátožně ploužily na přehnaně rozlehlém parketu, působilo dojmem, jako by tanečníci meditovali o marnosti a pomíjivosti lidského života.
Na okolních židlích posedávaly podivné, tlumeně hovořící bytosti, jež nejspíš hodnotily poslední trendy skandinávského písemnictví. Jedinou výhodou tohoto temně chmurného shromáždění bylo, že se konalo ještě rozpukem éry brýlí s UV filtrem, neboť tehdy ještě jakoby platilo přísloví, že kam chodí slunce, tam nechodí lékař.
Úzkostnou beznaděj, která obchvacovala ovčáka K. jako bílá nemoc pokaždé, když upadl do této společnosti velkého umělce, rozhodně nerozptýlila ani představa, že se tu každým okamžikem má ohlašovaná nastat zásadní myšlenková proměna. Zatím však měla patrně zrát v pivních kvasnicích. Váhavě bloumal sálem, neustále ve střehu jako kočka, jež zabloudila do neznámé uličky a v každém stínu předem vidí potenciálního útočníka.
Na některé situace se člověk nikdy nemá předem připravovat. Pokaždé dopadnou jinak, než jste si představovali. Když ovčák vstupoval do těchto míst, předpokládal, že se ho při setkání s legendární bytostí podsvětí zmocní nějaký svíravý pocit viny a méněcennosti, jako kdysi poprvé. Dnes naopak mohl být po této stránce naprosto klidný.
Tentokrát, když už měl Král v hlavě jaksepatří zaděláno na nové systémové myšlení, začal na přeskáčku recitovat ze své ionescovské hry Nenajatý vrah:
OPILEC říká: Vědy a umění učinily mnohem víc v úsilí změnit mentalitu, než politika. Skutečná revoluce se odehrává v laboratořích vědců, v ateliérech umělců. Einstein, Oppenheimer, Breton, Kandinski, Picasso, Pavlov, to jsou ti opravdoví novátoři. Rozšiřují pole našich vědomostí, obnovují naše vidění světa, přetvářejí nás. Brzo dovolí výrobní prostředky všem lidem žít. Ekonomický systém se rozplyne sám sebou. Lidové revoluce jsou city pomsty, které neobratně vybouchnou.
Poté, co Králi přistrčili čerstvě načepované pivo, chopil se ho a vydatně si přihnul a pokračoval v recitaci:
Penicilin a boj proti alkoholismu mají mnohem větší cenu než změny vlád.
MATKA PÍPA říká hrdinovi: Mizero! Opilče! Nepříteli lidstva! a pak davům: Odhaluji opilce, nepřítele dějin!
HLAS DAVU: Pryč s nepřítelem dějin! Bijme nepřítele dějin!
MUŽ: Jsem hrdina! Jsem hrdina! Nemyslím jako všichni ostatní! Musím jí to říct! -
Odmlčel se. Rozhlédl se kolem. Snažil se v matném světle prohlédnout kouř. Viděl však jen ztichlý pokoj pokrytý těly účastníků domáckého divadla. Z okolí se ozýval z různých stran chrapot. Nepřišlo mu ani nějak zvláštní. Sesul se pod stůl...
Když pozdě v noci přišel k sobě, shledal, že to, co nejvíce potřebuje nebude moci vykonat na místě. Malátně se zvedl, chvíli šátral ve tmě, až došel ke stěně. Hmatal po ní, aby našel vypínač. A jak tak tápal, něco se ho v té napjaté temnotě dotklo.
To něco byla vůně olomouckých tvarůžků.
Ztuhl v postoji psa, který zavětřil zvěř. Nahrbil se a ještě více se připodobnil čtyřnohému příteli člověka, načež přistrčil svůj úhledně tvarovaný čenich k balíčku a zavětřil. A učiniv tak, zavrávoral na místě, kde stál. Prochvělo jím hrozné podezření.
Uvažme fakta. Bedlivé očichávání mu prozradilo, že pod vnějším obalem se skrývají dobře utajené, na omak znamenitě maskované, a přece svou nezdolnou vůní, průbojnou jako Robur Dobyvatel, znamenitě uzrálé olomoucké syrečky.
Už když stál na prahu té temné místnosti, pociťoval jisté přetlaky a svíravé bolesti a teď si nad veškerou pochybnost uvědomil, že má prostě také hlad. Zachvěl od hlavy až k patě. Ta vůně olomouckých tvarůžků se dovolávala hlubin jeho bytosti jako hlas dávné, pradávné lásky. Zaplavilo to jeho duši tak osvobodivě jako vytoužená vojska z dávných kronik.
Pohyboval se jako v transu, tápal podél stěn, až se ocitl v otevřených dveřích, které vedly do nějaké chodby. Tady, daleko od okna, byla temnota ještě neproniknutelnější.
Jsou okamžiky, kdy se i ta nejprostomyslnější duše stejně jako hlubokomyslně uvažující filozof nedá odvrátit od jediného námětu svých myšlenek. Král se dostal do stavu, kdy pro něj i tak prostá skutečnost jako jsou olomoucké syrečky, čtverácky pochodující ve své vrcholné zralosti po talíři, byly nejdůležitější - ne-li vůbec jedinou důležitou - věcí na světě. Sklonil se k nim a jejich vůně ho vzrušila jako kdysi dávno první polibek.
Jen pramálo věcí z nového systémového myšlení ve smyslu New Age mohlo v tu chvíli odvrátit Královu pozornost od syrečků, tančících ve své optimální zralosti po talíři rozverný třasák. Například zemětřesení, ale přinejmenším sedmého stupně Richterovy stupnice. Nebo exploze pumy o síle několika megatun. S pronikavým zavýsknutím se otočil. Měl dojem, jako by jeho srdce předvádělo jeden z těch výstředních tanců typu sarabandy, jejichž popularita mu odedávna byla trnem v oku, zvláště divoký tanec, kterým skotačil strýček Nimra se svou lepší polovicí po výhodném nákupu oře. Byl to však spíše tanec zvaný lomcovák, kterým Král končil většinu svých spanilých kališnických výprav, totiž nočních výzkumných expedicí v hostinci "U vzteklého tvarůžku".
Následujícího dne se stalo něco zásadně důležitého. Tehdy se pan Král alias Mackie setkal s kýmsi, kdo mu předal vzkaz od strýčka Sama v kavárně na Národní třídě. Ukázalo se, že jde o velkorysý projekt. To v něm probudilo velkou touhu. Na jeho dosud svěšených rtech jako by se objevil náznak mírného pousmání, který se při pohledu na tu hrozivou scénu změnil v ostýchavý škleb. Zamžikal očima jako zamyšlený chodec, jenž pohřížen do hlubokomyslných úvah o vlivu polárních medvědů na rezavění zemské osy, znenadání čelem narazí na sloup veřejného osvětlení a vzápětí se na jeho tvář vrátil předchozí nešťastný výraz. Přemohl jej a zatvářil se tajemně jako hrad v Karpatech.
"Důkladně jsem si přečetl Žebráckou operu a dostal jsem chuť zas trochu zamíchat svým trochu fádním životem. Původně byla psaná pro divadlo, ale tam se hrát nesměla. Tak jsem se prostě rozhodl, že ji provedu jinak."
"Jak?"
"Jako divadlo života. Mám to už drobátko vyzkoušené. Několikrát jsem to provedl se skupinou zapálených ochotníků po různých bytech. Pak jsme to jednou vyzkoušeli v hospodě. Najednou se dění z jeviště přeneslo do hlediště. Stalo se něco, co já vůbec nejsem schopen pochopit. Pro mě to byla směs průšvihů, špatně otevřených opon, překeců, zpoceného čela. Po představení jsme to šli zapít."
"Co si od toho slibujete?"
"Inu, předběžná zkouška. Mohli bychom to ale spustit na ostro a rozběhnout to představení přímo na veřejnosti."
"Jakto přímo na veřejnosti?"
"Prostě veřejné vystoupení, navenek vyhlížející jako amatérské představení, které by pořád vtahovalo do svého souboru další a další účastníky z obecenstva. Tím obecenstvem by měla být celá veřejnost. Společný zážitek tohoto představení dodá jiným lidem sílu k vystoupení. Podnítí je to, že se k nám přihlásí."
"Jak je poznáte? Budou mít nějaké legitimace?"
"Jenom to ne!"
"Musejí se nějak odlišovat."
"Jedině znamením Vodnáře. Podnikáme to stejně jen, abychom pomohli společnosti, která úpí v okovech minulosti, ukovaných za éry působnosti souhvězdí Ryby, přejít do Nové doby pod vlivem souhvězdí Vodnáře."
"Hm", poškrábal se cizinec na hlavě, "ať už z toho vzejde cokoli, zdá se, že by to mohla být jaksepatří provokace - a na to by se nějaké prostředky daly uvolnit."
"Podaří se to!"
"Dostanete mnohonásobnou náhradu - ale je tu riziko vězení."
"Můj táta říkával, že člověk se může stát plnohodnotným členem zasvěcenců jedině, když projde nějakým strašným kotrmelcem, přímo smrtelným saltem."
"Salto mortale."
"Psychotréninkem - a já bych to tak podstoupil."
Král byl nadšen cizincem, a tak zanedlouho bylo mnoho občanů vyvedeno z míry. Našli totiž v dopisní schránce leták:
                                           Jsi připraven stvořit nový svět ?
                               Všichni se shodují: Na světě je nutno něco změnit! Ale co?
                                 Kdy? A především jak? Hledáš odpověď na tuto otázku?
                                   Probuď se! Nečekej, až soused podnikne první krok!
                                      Samotné hvězdy nás vedou k vnitřní proměně!
                                                Díky tomu proměníme svět!!
                                                         Přátelé Vodnáře
Málokdo vytušil, co všechno se za tím skrývá. Zatím však Král pověřil několik svých spolehlivých:
"Dejte dohromady co nejvíc účastníků! Žádné pápěrky!"
Měl dojem, že přišla chvíle, aby promluvil otevřeně a nezastíraně, aby se však těmi nejvybranějšími větami, jaké má v zásobě, vyznal z lásky, jež jako kvasnicové pivo bublá v jeho útrobách od okamžiku, kdy ho zaujal cizinec, tvářící se jako vyslanec z jiného světa, a snažící se manipulovat pomocí hrstky dolarů všechno dění z pozadí jako tajemná šedá eminence. Srdce v Králově hrudi bušilo jako v horečce. Z nikoho se nestane takový primitiv a balík každým coulem, když je zasažen bezbřehou vášní jako z člověka, který celý život pobýval v intelektuální věži ze slonoviny. Celá desetiletí byl Král přesvědčen, že je povznesen nad syrové vášně obyčejného smrtelníka z davu, a když ho popadla vášeň, zamávala s ním jako uragán. Takže teď, jak tu stál, a naslouchal komusi, tokajícímu jako tetřev a cukrujícímu se jako hrdlička, si tak pronikavě uvědomoval prudce se spalující suchost své dávno vyprahlé povahy. Král, ten povýšený mudrc a alfabet s jemně ciselovaným výrazivem, přestal existovat. Místo něho tu stál, Král, potomek prapředků, kteří své milostné záležitosti řešili mohutnými obušky a příručními sekeromlaty, a kteří při potkání soka, nemarnili čas rozkládáním řetězců úvah, ale přímo se na soupeře vrhli jako tornádo a urvali mu hlavu, aniž by se zabývali úvahami o přesném překladu latinského výrazu dekapitace. Být oblečen do medvědí kůže a nemít na nose brýle, mohl Král v té chvíli představovat vzorného člověka doby ledové.
Muž v pozadí, v němž ovčák K. vytušil majora Vykuka, řídil z pozadí zastrašování veřejnosti a tak udržování veřejnosti ve stavu nehybné ztumpachovatělosti a snadné ovladatelnosti. Skandalizační kampaň se vystupňovala poté, co mluvčí Vodnářského bratrstva odeslali vládě své prohlášení. Prohlášení bylo uloženo do nedobytných sejfů na nepřístupných místech. Ve veřejném tisku se objevily titulky:
                          Žalostné figurky vždycky skončí na smetišti dějin!
Král zvolna ochládal ve své vášni a vracela se mu původní obvyklá skleslost, takže vyhlížel víc a víc jako oškubaná slepice. Mluvil poněkud trhaně a jevil známky šoku. Zamrkal. Rozčílení v něm už přestávalo kvasit a Král coby muž doby ledové kvapně ustupoval Králi, odchovanému Zlatými zrnky zdaru od Sveta Mardena a Katechismem společenského chování od Gutha-Jarkovského. Pod vlivem těchto brožurek si uvědomil, že se projevil příliš divoce, a jazykem, jakého by v klidných chvílích nikdy nepoužil.
V té době ho znovu navštívil kdosi, tvářící se jako by z jiné planety.
Elegantní vůz přibrzdil a dvířka se otevřela:
"Nastupte!" Řekl to hlas, zvyklý vydávat rozkazy. Král nastoupil a vozidlo se opět rozjelo.
Král se tvářil jako zmoklá slepice, která však bleskově oschla, sotva tentýž hlas utrousil:
"Mravní bahno právě v akci, není-liž pravda?!"
Král se nehýbal. Byl zaražen jako hřebík v plotě. Zavládlo tíživé ticho. Král byl zcela mimo tento svět, docela v říši svého snění o absurdní skutečnosti a jen si přitom mechanicky pohrával s knoflíčkem u límečku.
"Gratuluji! Slibně se to rozbíhá."
"Cože!?" Probral se.
"Nahoře jsou spokojeni."
"Ehm."
Měl se svým divadlem života dost starostí.
"O co, že vím, na co myslíte."
"Na co?"
"Finanční potíže. Nebojte se to vyslovit nahlas! Tohle auto není odposlouchávané. Tak se nemusíte ničeho obávat."
Nejistě přikývl.
"Získali jste důvěru vlivných kruhů pro váš pokus. A tak se vám otevřely některé bohaté fondy. Našlo se několik solventních gentlemanů - " Podal mu tlustou obálku. Načež ho tento kurýr strýčka Sama vysadil na nábřeží Vltavy.
Král povyrostl sám před sebou. Ani netušil, že do jeho vyhřátého sedadla o chvíli později usedla maska s černými brýle, za nimiž by ovčák K. vytušil rysy majora Vykuka, tajného agenta jakési výzvědné služby, lhostejno které, protože ty nejschopnější světové tajné služby nakonec stejně vědomě či nevědomě pracují pro jednu a tutéž agenturu. Nezdržel se dlouho. Jen co mlčky převzal doklad o převodu jednoho a půl milionu dolarů na své švýcarské konto.
V té době seděl Král v oblíbené pivnici a převracel do sebe jedno pivo za druhým. S pocity mořeplavce, který po mnohém harcování konečně dostihne bezpečně cíle své plavby, uvízl v hostinci "U vzteklého tvarůžku", odkud vyhlížel do dálek již dlouho zaslíbené země, na kterou dosud patřil zdálky hory Pisga. Cítil se jako Mojžíš vedoucí lid do zaslíbené země, ale přitom se hrůzou otřásal, aby snad sám nedopadl jako ten ubožák, co nesměl okusit ani jeden z plodů té země zaslíbené. Po devátém pivě se mu zdálo, že ji vidí už těsně blízko.
Při tomto vidění z vnuknutí ducha všedního čili profánního, který na rozdíl od Ducha svatého nevane vždy a všude, ale jen tam, kde mají naražené pivo, se Králova duše houpala v náruči Kočky ze Záběhlic, jak ji zpívala jakási zhrzená návštěvnice falešným hlasem na celý hostinec. Vojvodu by taková Kočka pohoršovala, kdežto Krále konejšila, třebaže její slova neposkytovala mnoho naděje.
                                    On pořád čekal, že něco přijde,
                                    on pořád čekal, nepřišlo vůbec nic...
                                    Zato přišla kočka ze Záběhlic...
Patrně bylo něco smysluplného v tom, že jak si tak hrál mladý Král na přechytralého hlavouna a oduševnělého intelektuála, nejspíš potřeboval vedle sebe přítomnost nějaké duševně méně čilé bytosti. Pomáhalo mu to přemoci jistý komplex méněcennosti podle vzoru dvojice Sherlock Holmes a doktor Watson. Dosvědčovalo to též jistou platnost lidových mudrosloví, tvrdících, že se protiklady přitahují, což dokládal i příklad jednoho známého párku bez hořčice, kde on byl tajný, kdežto ona veřejná...
V další kapitole vyčenichá ovčák K. třetí postavu z trojspolku výtečníků Král & Vojvoda & Biskup a sleduje ji po jejích stopách v zájmu čtenáře. Díky bedlivému stopaři se podaří odhalit zákulisní machinace s karkulkami. Ferdyš Biskup obratně uniká před úřední mašinérií. Kdo namaluje portrét ctihodného Ferdyše? Záhadný požár v rezidenci a jeho nevyčíslitelné národohospodářské škody.
 

7. Karkulka a spol.s r.o.
Kdyby se někdo zeptal ovčáka K., jak by se chtěl mít ve svém životě, zřejmě by mu prozradil: jako pes Montmorency, provázející tři muže ve člunu. Jerome Klapka Jerome mu vymyslel skvělý úděl cestovatele, o jehož životní plavbu se postarali tři lidé, takže se mu dařilo všechny je provázet na každém kroku a jen zřídka se mu některý z pánů ve člunu ztratil z dohledu.
Ovčák má horší úděl, když musí obíhat celé stádo, které má napřed sehnat dohromady a pak stále znovu vyčenichávat a vystopovávat zbloudilce a přimět je k návratu do stáda. S další postavou sledovaného trojspolku Král & Biskup & Vojvoda, totiž s panem Ferdyšem Biskupem to měl ovčák K. jaksepatří komplikované, aby ho vyčenichal, a vůbec už skoro vyloučené, aby ho přiměl k návratu tam, kam patří.
Už proto, že Ferdyš, který se od narození cítil Biskupem, měl vždy předpojaté obavy z každého čmuchala, který si prohlížel kdejakou stopu se zvětšovacím sklem jako Sherlock Holmes. Vnitřní imperatív mu říkal POZOR!, kdykoli zahlédl, jak si někdo baterkou prohlíží vizitky na dveřích. Navozovalo to v něm pověrčivé obavy z pánova věrného psa s pochodní v zubech, z toho obávaného vyšetřovatele a pátrače po pachatelích nepravostí. Konečně není pochyb, že se na této až pověrčivé předpojatosti pana Ferdyše Biskupa podepsaly také jeho neblahé zkušenosti z mládí.
Od útlého věku jevil Ferdyš hudební nadání, takže už ve čtyřech letech samostatně drnkal na kytaru a vyzpěvoval, až se hory zelenaly. V šesti letech uměl kdeco zahrát na fujaru. A protože vyrůstal nedaleko ovčí farmy, kde trávil většinu času venku a nejednou přespal po širákem, vyrůstal tu jako samorost. Celý jeho život byl propojen s chovem ovcí, že si ani další svou životní dráhu nedovedl představit bez živočišné výroby. Také se mu zdálo, že samotné ovce jsou natolik zvyklé na jeho zpěvný hlas a zvuky jeho fujary, že se od nich nemůže odtrhnout. Vergilius mu připomínal:
                               Ten tvůj zpěv jest takový nám, ó nebeský pěvče,
                               jakým v travině spánek je umdleným, jako je milé
                               uhasit žízeň uhasit žízeň vodou, jež hrčí v potůčku libě.
Avšak v patnácti letech najednou Ferdyš pronesl sečtěle jako tento opětovatel pastýřství:
"Poněkud vážnější píseň chci zpívat, sicilské Musy."
"Co je s tebou, Ferdíku?" divila paní Biskupová.
Ferdyš odpovídal slovy římského barda:
"Když jsem chtěl o králích zpívat a o bojích, Foebus mě náhle
zatáhl za ucho: Pastýř jsi, Tityre, pastýři sluší
tučné ovečky pásti a prostou zpívat píseň!
"Co to meleš, Ferdouši?"
"Bloudím jako ovce ztracená." Odpovídal slovy žalmisty.
"Nemluv pořád v hádankách! Co se děje?"
"Chci být pastýřem!" Řekl rozhodně.
A tak zatímco jeho ústa pěla písně, levou rukou, jako by mimoděk vystudoval duchovní pastýřství, a docela automaticky, jako úplnou samozřejmost, přijal pomazání na pastýře z povolání, on, tajemný Ferdyš, který se od kolébky cítil být Biskupem.
Nadále zůstal velký díl jeho srdce spojen s chovem ovcí. Tak překvapil své představené tím, že vystudoval živočišnou výrobu na vysoké škole. Jeho představený nad tím kroutil hlavou. A jak by ne, když se mu jeden z jeho duchovních pastýřů takto nadchne pro chov ovcí. A nezůstal při chovu ovcí. Začal navíc vykonávat ještě praxi zvěrolékaře, neboť mezitím využil svých nevšedních schopností ke studiu veteriny.
Představený mu napsal tklivý dopis. Otcovsky mu promlouval do duše. Nato Ferdyš mlčky, ale jednoznačně mávl rukou, a vyslovil v srdci to, o čem byl zatím pouze nejistě přesvědčen:
"Tento biskup nechápe potřeby naší doby. Aspoň ne tak hluboce, jako já, rozený Biskup."
Od té doby si počínal náramně konspirativně, užíval četné převleky, aby unikl různým okolním nástrahám. Přes sebou samým však neunikl. A právě odtamtud mu hrozily nejnebezpečnější úklady. Augustin tvrdí, že pýcha činí úklady i dobrým skutkům, aby je zničila. A sestrou pýchy je sebeláska.
Neexistuje žádný společenský stav tak vznešený, ani skutek tak čistý, ani pokora tak ponížená, aby se toho nemohla zmocnit sebeláska. Totiž, hlavně aby tomu sebeláska nestrojila úklady. Tak se leckdo snaží o různé okázalé projevy svatosti. Milerád by se učinil sám pro sebe ušlechtilým, čistým, velkým a dokonalým. Takové zmatení je nejhorší. Dokonalý je právě ten, kdo o tom nic neříká, kdo své úsilí o dokonalost velkohubě nevytrubuje, nýbrž jen prostě plní vůli Boží, jak ji nachází a kde ji nachází. Nesnaží stále jen pátrat, zda se jeho stavu už říká anebo smí říkat dokonalost.
Přehnaná sebeláska dokáže docela zkřivit zrcadlo života. Může učinit i duši dokonale farizejskou. Tak se bude okázale přičiňovat o vnější projev a vidět v tom podstatné, a přitom to hlavní docela zanedbávat. Tak se dokonce i u osob duchovních zvrhne celá jejich dokonalost ve zdůrazňování jejich stavu, zvláštního oděvu nebo jeho částí, všechno se nosí podle předpisu, jen to hlavní se odkládá, totiž láska. Sebelásce se totiž zatraceně líbí vynikat nad jiné spíše touto vnější věrností a okázalou přesností než sebeláskou, která chce oběti.
Dalšího zase svede falešná sebeláska, totiž jeho vrozená ledabylost k zanedbávání oněch vnějších způsobů. Načež si libuje v tom, že vůbec nedbá na žádné způsoby, počíná si jako divoch a ještě začne psát oslavné tirády o tom, jak je úžasné být barbarem. Nakonec tomu začne sám věřit a cítí se být od slušných způsobů dokonale „osvobozen“. To je pořád jenom vystupňovaná sebeláska. Takové se nelíbí žádný řád, ani přesnost. Raději si libuje v jakési mlhavé romantice, než v pracné věrnosti.
Jiný cítí odpor k veřejnosti. Snad si myslí, že dokonalost je v úniku před světem. Domnívá se, že jedná dobře a lépe než ti, kdo se stále jen někde pachtí. Anebo není shnilý, a má naopak přičinlivou povahu a podnikavost. Potom ho svádí sebeláska zase k tomu, aby šel za tím, co vyhovuje jeho nezdrženlivé povaze i tehdy, když se od něho žádá usebranost, klid k načerpání nových sil u nohou Páně.
Sebeláska se dovede přiodívat velmi svůdně. Jednou do roucha horlivosti, jindy usebranosti, útěku ze světa a sebezáporu, přesnosti, statečnosti, ba i upřímnosti. Každá povaha je jí nějak ohrožena, aby totiž člověk svou povahou a jejími sklony nehledal jen sebe a nepřehnal sklony své povahy v jednostrannost. Právě jednostrannost je známkou sebelásky odpoutané od řádu, jaký je vlastní samotné lidské přirozenosti.
Co si s tím počít?
Zkus najít svou hlavní chybu a pokus se ji zvládnout! Tak odhalíš podobu své sebelásky, kterou se projevuje tvá hlavní chyba, že se neovládáš, nýbrž jen změkčile dopřáváš volnosti sebelásce, a ještě tomu farizejsky říkáš přirozené lidské právo nebo dokonce hlas odněkud shůry. Zkus bojovat statečně a vytrvale a s otevřeným hledím, s jasným a upřímným pohledem na sebe! Jen tehdy, když se bude umenšovat tvá nezdravě rozbujelá sebeláska, poroste v tobě láska a naopak!
V duši Ferdyše zněl Chorus mysticus z Goethova Fausta: Vzhůru za věčným ženstvím! Opakoval si přitom s podivně šibalským úsměškem ve tváři Jeremiášova slova: "Ovce mého stáda bývají k sežrání". A bylo mu kolem srdce jako Jeremiášovi, když si podle něho opakoval: "Dám vám pastýře podle srdce svého" a "zbytek svých ovcí shromáždím", takže podle slov proroka Ezechiela budou léhat v ovčinci veselém." Načež ještě rozverně zaveršoval z Vergiliových Bukolik:
Nerejská Galateo, tys libější mateřídoušky,
hezčí než břečtan světlý a skvělejší labutí bílých,
jakmile do tvých stájí se vrátí z pastviny krávy,
je-li ti Korydon trochu milý, neváhej, přijdi!
"Všechno ostatní je o tom, jak se Ferdyš Biskup stal přijatelný pro mefistovského ducha světa, jenž stále odporuje. Všechno další je o tom, jak se tento rozený Biskup stal přijatelný pro svět a jeho tajnou policii, ale stěží pro Krista", říkal si ovčák K., když tento ovčák vyčenichal Biskupovu stopu a vrhl se po ní. Při stopování Biskupova pachu zahlédl odkudsi zvědavé a ostražité oči, jež mu připomínaly těkavé vlkoliščí oči majora Vykuka. Pokaždé se jim skryl a bystře si o tom utvořil svůj názor:
"Tajná policie státu ochotně vítá takové rozené „biskupy“. S úsměvem a zdrženlivým realismem sleduje jejich spiklenecké choutky, které míří proti oficiální církvi. Pak se vládce světa nemusí namáhat s organizací rozkolu v církvi, když se o to starají pyšní ctižádostivci a zakomplexovaní snílci. Kdyby tu nebyla žádná podzemní církev, musela by se tajná policie jako pravá ruka vládce světa sama přičiňovat o zřízení téhle trhliny v Petrově lodičce."
"Vraťte se, milý otče Ferdyši - " psal mu představený, ale on nic. Místo toho spustil na celé kolo jako kdysi Jeremiáš:
"Pastýři zhloupli! Dnešní vrchnost, ačkoli má klíče, neotvírá, ale jen s nimi řinčí! Jaká strašná nezodpovědnost! Otvírat se musí i přes možné omyly, jež z toho mohou vzejít. Neváhal varovně vztyčit prst jako prorok Ezechiel: Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!"
Když později usrkával kávy a hleděl vpadlýma očima do temné budoucnosti, vypadal jako kus harampádí vyvržený přílivem, do něhož vybíravý racek jen pohrdavě strčí zobákem a odletí pryč. V tomto světě je málo podívaných. které by člověka dovedly ještě více uchvátit než podívaná na velkého myslitele právě zabraného do myšlení.
Jednou z útěch, které se nabízejí takovýmto intelektuálům á la Kafkův zeměměřič K., je to, že když dojde k nějaké krizi, nejvíc uchvátí ženské srdce jasný rozum. Ve chvílích klidu a míru si dívky mohou uběhat nohy za nějakým tím svalovcem a roztouženě vyhlížejí širokoplecého chlapíka s ostře řezanou tváří. Stačí však, aby přestalo něco klapat, ba dokonce postačí, aby někde něco zakřípalo, a kdo je potom ten dávný rek, kdo je ten největší miláček? Muž, kterému to zapaluje.
A Ferdyš Biskup?
"Říkejte si o něm, co chcete, sám o sobě je dost zatuchlý společník pro obědě." Mínil ovčák K. "Jakživ nikoho jiného nepustí ke slovu, a přitom nevykládá o ničem jiném, než o příznacích svých chorob, podaných takovým zevšeobecňujícím způsobem, že se zdá, jako by se jednalo o choroby celého tajemného Těla církve svaté. Patří k těm otravům, které nepřesvědčíte, že veřejnost není celá divá po informacích o tom, jak jim funguje žaludek. Přidejte k němu ještě pár jeho pochlebníků a podlézavců, a máte první buňku podzemního odboje, která by vylekala i největšího odvážlivce."
"Jsme kočovníci a putujeme do země zaslíbené." Tvrdil Biskup na každém kroku. "První poutník byl Abrahám. Rozdíl je v tom, že když Hospodin vyzval Abraháma, aby vstal a šel, tak teprve až uvěřil, ukázal mu zaslíbenou zemi. My tu zemi zaslíbenou máme pořád před sebou. To je celá naše teologie, a basta fidli!"
Poté, co si Biskup jako samotný Duch svatý docela po svém odmytologizoval celou bibli, parafrázoval Krista: "Já jsem dobrý pastýř. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já volám své ovce jménem a vyvádím je. Jdou za mnou, protože znají můj hlas."
"Kam je vedeš?"
"Přece na pastvu. Dám pastvu pro hovada tvá, jak praví Mojžíš.
"Kde?"
"My, Ferdyš Biskup, zřídíme někde v ústraní jediný a původní a pravý ovčinec. Jediný a všeobecný odchov. Zkrátka, myslím na katolickou univerzitu. Pravé Atheneum!" A přidal pár veršů římského barda:
"S ovcemi do stínu, hoši! - sic, vedrem-li mléko se spaří,
marně pak vemena jim, jak nedávno, mačkati budem...
S vemeny plnými mléka se budou vraceti kozy,
samy, a velkých lvů již nebudou stáda se báti,
sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů,
zhynou jedoví hadi i jedové rostliny klamné..."
Tvářil se přitom veledůležitě, neboť odedávna všechno své počínání balil do jakési okázalé důstojnosti velkopastýře, provádějícího složitý obřad před velkolepým oltářem. Být okázale důstojný, když nesete v jedné ruce ruličku kloset-papíru a v druhé tubu živočišného uhlí, není jistě snadné, avšak Ferdyš Biskup to spolehlivě dokázal. Na celé okolí pohlížel jako by sám Hospodin zástupů z oblačného sloupu. Jeho výraz, to byl výraz kmenového božstva, jež zápalnou oběť odhaduje jako nedostačující.
Své hosty raději vyprovázel až daleko ven, aby měl jistotu, že opravdu odešli, ale patrně ani po jejich ověřeném odchodu se nezačal chovat jako normální člověk. Měl utkvělou obavu, že by mohl vypadnout ze cviku své prkenné originality.
Jeho výchozí pýcha přivodila zabarikádování se v jedné staré barabizně jako své ústřední rezidenci, z níž ojediněle vylézal jako Kafkův brouk z jámy. Pokud měl jeho život dostat nějakou okázalou smysluplnou náplň, bylo třeba pořídit kuličku, kterou by před sebou valil jako posvátný skarabeus. Zkrátka bylo třeba opatřit nějaké hry, hříčky a hračky, aby měl dojem, že se něco důležitého děje. Pokud jste však na něj naráz uhodili:
"Jak se díváte do budoucnosti?"
"Ehm, ehm", odkaškal si Biskup, "jedny brýle mán na blízko, druhé zase na dálku, a ty třetí si beru, když hledám ty dvoje předcházející." Po chvíli dodal: "Vydáme o tom pastýřský list."
Zakrátko se skutečně takový pastýřský list objevil. Kromě obligátních obratů složených z oficiálních projevů ve sdělovacích prostředcích se tam nakonec říkalo:
"Chceme a modlíme se a děláme všechno pro to, aby budoucnost stála před námi jen jako Parusie a my všichni abychom zde byli pouze jako nástroj jejího konkrétního přiblížení a uskutečňování, s vědomím, že jakkoli je tento nástroj nedokonalý, bude Tvůrcem odložen právě v tom okamžiku, kdy ze své vůle přestane být nástrojem."
Ovčák K. to vyjádřil stručněji: "Inu, zhovadilost od základu, zabalená do učeného slovíčkaření. Kde začíná pýcha, nadutost a ješitnost, tam nastupují lidské hračky." Načež blahořečil Pánu, že se zjevuje maličkým. Rozhodně ne tomu, kdo se chce zmocnit nejhlubších tajemství jen proto, aby se vyprostil ze své nicoty a bídy. Pociťuje malost jako nespravedlivou křivdu. Chce se dobrat dokonalosti, aby vyšel ze své země. To je ten, kdo papouškuje o božském já, o svém superegu, který chce v sobě objevit jiskru božství. Proto pořádá mystické dýchánky, kde se koncentruje, mluví sentimentálně a unyle o neurčitém božstvu. Jeho poměr k vyšším věcem je vcelku nezávazný. Pohodlný. Z odkazu kulturního lidstva si vybere několik laciných vět, které jsou levné právě svým vytržením z krvavě vážné celoživotní souvislosti. Neváhá se postavit zády k těm, kdo se je snaží povznést z jejich zamřížovaného duchovního života, odtrženého od života s ostatními a spolu s nimi pro ty nejušlechtilejší hodnoty. V jádru je to světák, který si kvůli zpestření všedního dne bere z náboženství dekoraci a z pánaboha si dělá lokaje. Proto jsou jeho mystické zážitky často iluzí, směšnou hrou. A že si přitom zapaluje různé vonné tyčinky a koncentruje se současně na Krista, Pannu Marii, Buddhu a Dalajlámu, to už patří k režii salónní mystiky. Vedle těchto temných mystiků stačí pohlédnout na pravého mystika, který krutě prociťuje svou vzdálenost od nesmírného, velebného Hosta a odhodlaným hrdinstvím v sobě křižuje všechno, co se Hostu nelíbí. Ryzí mystik zakouší, že právě tento vznešený Host je to jediné potřebné. Kvůli němu opouští všechno ostatní, aby sloužil jemu jedinému. Pravý mystik hledá osobné oslovení vznešeným Hostem a prosí o ně. V něm ovšem nalézá i sebe očištěného a povzneseného. Falešný mystik hledá sebe a říká tomu hledání božství. Nakonec ovšem nenajde ani sebe, a božství už vůbec. Takováhle mystika představuje guláš, ve kterém jsou posekány a smíchány zbytky všeho z minulých dnů, všechno, co který nezávazný náboženský myslitel našel. Výsledná kaše se ovšem musí vydatně okořenit, aby se vůbec dala požívat. Po této krmi nemají falešní mystici ani chuť ani náladu prožívat pravou, pokornou a hrdinnou důvěrnost s nebeským Hostem, velkým a důvěrným Přítelem. A přitom celé to učení je tak prosté, výživné a vznešené! Jenže kdo uvázne na výživě z hrozinek vybraných z vánočky a obírá se jen svými hračkami, tomu není pomoci.
"Žádné hračky!" vrtěl se Biskup jako holub na báni: "Potřebujeme přece nový ovčín! Zavedeme ty nejlepší, dosud opomíjené prostředky a zanedbávané metody!"
"Nové metody?"
"Přesně tak. Musíme jako král Šalamoun chápavým srdcem naslouchat hlasu našich odloučených východní bratří! A bude konečně jeden ovčín a jeden pastýř!"
Co tím chtěl říci tento horlivec z rodu švejků, chvíli poklonkujících se svým omezeným Poslušně hlásím! na jednu stranu a chvíli zase na stranu druhou, a převlékajících se podle toho, odkud vane příznivý vítr, jednou za synovce dolarového strýčka Sama z Ameriky a podruhé za příbuzného Dědy Mráze z mlhavých dálek ruských? Brzy se svět měl dozvědět tu novinu, jež svou úchvatností měla bezmála předčít samotnou novinu radostnou, neboli evangelium.
"Je třeba osvojit si chov ovcí podle způsobů našich odloučených bratří na Východě."
"Nejen to. Jde nám o víc."
"O co jde?"
"Jako Mojžíš chtěl, aby všichni prorokovali, tak i my hodláme povznést ovce na úroveň pastýřů!"
"To je snad hudba nedohledné budoucnosti, ne?"
Slovutný muž zavrtěl hlavou a tvářil se jako velký revolucionář v osudném říjnu, ukazující prstem do mlhavých dálek, když toto pronášel klidným, ale rozhodným hlasem, zkrátka důležitě jako poselství Boží smlouvy ze Sinaje. Přitom promlouval tichým a chraptivým hlasem jako bandita ve staré frašce: "Už dnes učiníme pastýřky z některých vybraných zvláště ušlechtilých ovcí. Přesněji to rozhodneme na biskupské synodě."
"Oj, ja, ja, jaj!" Zavyl Ferdyšův vikář.
Sotva tohle Ferdyš Biskup prozradil ostatním synodálním veličinám, jakmile dal najevo potřebu uvedení ovcí mezi pastýře, hned se všeho ujali někteří prozíravější velkopastýři. Naznali, že kdyby něco takového schválili, byl by to asi poslední smysluplná synoda, jaké by se kdy účastnili. Hned bylo jasné, co se dá čekat od takové synody.
"O čem budete jednat na biskupské synodě?"
"Vcelku, no, ehm - " a odchrchlal si generální vikář jako náklaďák, když mu vynechává motor, "musíme tam hlavně projednat, kdy bude další synoda."
A co Ferdyš? Dobře věděl, že úřady jsou jako hřbitovy, kde už se neslouží, ale jen se odpočívá v pokoji. Na dveřích mnohých kanceláří by se dala umístit tabulka s nápisem: Zde odpočívá ten a ten... Ferdyš si říkal: "Je-li český národ národem holubičím, tak se nevidím, že se tu mnohý úřad podobá holubníku."
Ovčák K. brzy vyčenichal, jak zasmušilá ctihodnost uprostřed podezíravého zbyrokratizovaného okolí prchá do ústraní na půdu, aby si tam tajně zafuněla smutnou melodii na heligon. Kdykoli toužil ctihodný Ferdyš po obnově duševní rovnováhy, obvykle mu stačilo ulíznout si pěšinku, popadnout šalmaj a hajdy do ovčína, aby se pokochal pohledem na své karkulky. Drahnou chvíli tam loudil tklivé tóny ze šalmaje. Oddaná karkulka na něj vzhlédla očima plnýma věčnosti, ba viděl v nich i útrpnost se svým údělem, jakoby Ferdyše utěšovala:
"Copak, můj pane? Zdá se, že něco kruší tvé dobré srdce, staroušku. Co se stalo? Netrpíš snad zabedněností těch bařtipánů z biskupské konference?!" A hned mu dala najevo, jak na to jít. Dusala pryč a mohutnýma nohama odkopávala stelivovou slámu. Z každého ovčího pohybu četl ctihodný Ferdyš, že to stádo nadutých sucharů nestojí ani za jednu sloku Limbet Walku.
"To je dneska svět! To už není pro člověka!" Ulevoval si rozčíleně Ferdyš, třebaže se postupně uklidňoval při té nejsladší hudbě, jaká pro něho vůbec existovala, totiž při mlaskavých zvucích čelistí žvýkajících čerstvou zeleň, jimiž Ferdyšovi vyvolené ovce obnovaly své tkáně. Kde mohl, utíkal se slovutný Ferdyš schovat do ovčína, aby si mezi svými věrnými zahlaholil jako pravý hrdina Vergiliových Bukolik:
"Půjdu, a ty své písně, jež veršem jsem složil,
budu si k šalmaji své teď zpívati - "
Existoval jeden způsob, jak mohl ctihodný velkopastýř podzemní církve odvrátit mysl od temné reality. Byla jen jedna možnost, jak mohl na chvíli dosáhnout zapomnění toho, co ho čeká. O pět minut později seděl v knihovně a četl skvělou Abramovovu Příručku pro chov ovcí. V tu chvíli ctihodný Ferdyš cítil, že má dokonale nabitý program na odpoledne. Ne, že by se jednalo o něco světoborného a složitého, neboť i poslední ovčák z Beskyd, za jakého se ovčák K. pokládal, při jednom pokusu o vymezení Ferdyšovy povahy jej definoval jako homo simplex, nicméně z metodologicko poznávacího hlediska slovutného Ferdyše se vskutku jednalo o věci nesmírného dosahu. Asi tak hodinku, než se ochladí, si bude v knihovně pročítat výše jmenovanou chovatelskou příručku. Potom si půjde přičichnout ke dvěma až třem růžím a nějakou dobu bude hubit plže. Tyto mírné radovánky, to bylo vše, co jeho prostinká duše požadovala. Nic víc si nepřál. Jenom aby mohl mohl žít v klidu a aby mu každý dal svatý pokoj.
Leč je zde hranice, za kterou ani úchvatnost nových chovatelských metod toho nejzasvěcenějšího mezi zasvěcenými znalci ovcí, jakým byl sám velký Abramov, už neúčinkuje. Abramov, tento znalec chovu ovcí byl nesporně znamenitý - to je mimo veškerou diskuzi - ale přesto nebyl tak znamenitý, aby dokázal odvalit z mysli takové břímě trampot, jaké tížilo ctihodného Ferdyše.
Obklopen hrstkou svých nejvěrnějších, začal Ferdyš realizovat svůj sen. Nedokázal to však utajit před ovčákem K. Neboť se k němu cestou k zářným zítřkům připojil jistý honicí pes. Takový ovčák, dobře slyšící a poslouchající hlas svého pána, ovšem vyvolává neblahé asociace u lidí, zvláště těch provinilých, kteří mají co skrývat a obávají se svého odhalení. Vidí v něm jenom čmuchala nebo strážce práva a pomocníka veřejné bezpečnosti. Konečně takový čmuchal by nakonec mohl ještě odhalit pravdu, že Ferdyš nikdy nevytáhl paty z domu, takže by se ukázalo, že se tento velkopastýř snaží učit od někoho, koho osobně nikdy vůbec nepoznal.
"Že nepoznal?! Cha, cha! To bych se zasmál!" řekl by Ferdyš. "A co je tedy tohle?!" A bleskurychle vytáhl z tašky objemný traktát. Tvářil se jak Napoleon po návratu z Elby.
"Tady je obsaženo vše." Poklepal významně na tlustý svazek knihy, kterou ctihodný velkopastýř všude nosil jako druhou bibli. Jen málokomu se podařilo nahlédnout do tohoto traktátu pro zasvěcence Biskupova díla zvaného společenství, jež pro jistotu to nazýval cizím slovem, aby zase kdejaký hejl nevěděl, o co jde. Bylo to Karakulovodstvo od samotného Abramovova a jeho dalších dvou mušketýrů pravého chovatelství, Afanasjeva a Pereldika.
O některých věcech a počinech se říká, že jsou to velké kroky a že je to velká námaha, hodná lepšího předmětu. Jsou lidé, kteří podnikají podivuhodné úsilí, aby zabili svůj čas, svou duši a práci svých bližních velmi soustavnou, tvrdošíjnou, přesně a prováděnou honbou za maličkostmi, za malichernostmi. Kdo má hlubší chápání věcí, ten ví, že maličkost není docela totéž, co malichernost. Maličkosti jsou jen zdánlivě malé, totiž s ohledem na nesmírný cíl, v jehož světle se nic nesmí jevit malým.
Malichernost je shánění maličkostí bez tohoto cíle. Malichernost je soustavná snaha, aby ony maličkosti nepřesáhly stín své malosti. A v tom je někdo virtuózem. Tak především umí znamenitě rozbít svůj čas na tisíce drobností. Nevydrží u žádné poctivé práce. Za chvíli ho to přestane bavit. Jeho zájmy jsou trvanlivé jako dubnové přeháňky. Oč méně vidí výsledky své práce, o to více provozuje svou velkorysou malichernost vůči svým bližním, hlavně vůči těm, kdo hrozí nějak zastínit jeho bezvýznamnost. Pokaždé se na napřed snaží přihřívat si u někoho svou polívčičku, svést se spolu, kde se něco většího děje. Běda, jestli ho bližní přizve k účasti a s někým seznámí. Pak si může být jist, že mu za chvíli odcizí jeho známé. Nehlídá-li si dost obezřetně své místo, pak se brzy octne na vedlejší koleji. A protože to ještě není dost k ubití spolubližního a ježto stále ještě slyší a dovídá se o jeho přednostech, výkonech a vážnosti svého spolubližního, hledá tedy chyby, nedostatky na díle i osobě svého bližního. A v tom dosahuje výsledků. Stává se filtrem, takovým podivným filtrem všech nespokojenců s jeho bližním. Na něm se usazují všichni nespokojenci. Aniž by je složitě vyhledával, soustředí se kolem něho, Samovolně. Cítí spřízněnou duši, u které najdou pochopení pro své antipatie.
Načež hledá chlupy, hnídy a vši jako pravý hnidopich, na svých bližních. Nemá větší radost, než když zase najde nějakou chybu, než když ho zase někdo upozorní na podobné pochybení jeho bližního. To hned povyroste jeho sebevědomí. Není velký ten jeho bližní, kdepak, není, protože na něm nachází tolik chyb on i ostatní.
V duchovním životě se jeho duše uspokojuje tisícerými ryze vnějšímu úkony, zvyky, formami. Neumí pochopit služebnost a prostředečnost těchto zařízení. Odmítá uznat, že výjimka podporuje pravidlo, jakož i zákon, kde se nižší podřizuje vyššímu. Proto si počíná tvrdě a bezohledně a myslí si, že právě tím je spravedlivý a horlivý v zachovávání řádu a kázně. Nevychová osobnosti. Buď zlomí lidi nebo je zkazí v pokrytce. Pokrytectví se totiž brání zlomení a propadnutí této malichernosti. Nedá-li se malicherný člověk převychovat, měl by být držen daleko od všech lidí velkého formátu, od každého velkorysého díla, daleko od života, hluboko v podzemí. Jinak by dusil, unavoval a otravoval celé okolí.
Ctihodný Ferdyš, zklamaný pravou či jen domnělou vrtkavostí svého stádečka, stejně jako tvrdohlavostí jeho beránků, hledá na jedné straně úkryt před světem, na druhé straně však touží vystavit sám sebe na odiv celému stádu. Schoval tedy svou tvář za mohutným plnovousem, aby zmátl svět jako někdejší profesor Horák, vydávající se za redaktora Julia Fučíka, nebo naopak, což pořád vycházelo nastejno. Takto schovaný za bujným vousem, pojal tento ctižádostivec, jindy se obloukem vyhýbající každému fotografovi, úmysl dát se portrétovat.
Vzácná fotografie velepastýře, opatřená kdysi na Radhošti jednou z jeho zasvěcených oveček tajně ukrytou pod smrčkem, zachycuje Ferdyše Biskupa z té doby, a je to prostě pár očí, které vykukují přes jakýsi rozbujelý živý plot, dílo to jeho samolibosti.
Zdálo by se, že Ferdyš Biskup vypadá sice jako mrož, to jistě, ale nevypadá bohužel jako legrační mrož. Jeho vousy jsou spíše majestátní než komické. Budí v pozorovateli posvátnou úctu, asi takovou, jaká se člověka zmocní při prvním pohledu na pyramidy. Také za nimi tuší to gigantické úsilí. Počítám, že to znamenalo celoživotní neúnavnou dřinu, vytvořit takové kaskády.
Myslet si, že si někdo může pěstovat takovou hnusnou zaplevelenou karikaturu kníru, jaká byla ta jeho, a nepobouřit veřejné mínění, to je přece nesmysl. A tento důsledně zamaskovaný přírodní živel zatoužil ve své samolibosti být portrétován, aby svým zjevem mohl mást ještě příští pokolení. Nepochybuji, že se na něj malíř chystal pěkných pár měsíců. Jistě číhal v záloze. Nepochybně čekal na svou příležitost.
Malíř se snažil nalézt obdobu tohoto zjevu v živé či neživé přírodě. Nabyl přesvědčení, že Biskup připomíná rybu. Malíř se však hluboce mýlil. Pokud jde o ryby, byl ignorantem. Když uviděl nějakou rybu, vůbec žádnou nepoznal. Obličej ctihodného Ferdyše ani trochu nepřipomínal rybu. Napovídal něco mnohem atraktivnější, mnohem bohatěji obdařeného fotogeničností, a slibující schopnému filmaři vydatnější kasovní úspěch než kterákoli ryba. V tom jasnozřivém okamžiku osvícení, uviděl malíř Biskupa jako to, co ctihodný velkopastýř vskutku nejvíce připomínal - jako žabáka, a to jedinečného skokana. Vyskytnout se něco podobného ve volné přírodě, nutně by si vysloužil ze strany ekologů ochranu prvního stupně.
Něco takového se však nedalo snadno zachytit, protože se to v přírodě vyskytovalo tak vzácně, že jeho znázorněním by se malíř vystavoval nebezpečí kritiky, že docela opustil smyslům běžně dostupnou realitu.
Namalovat jeho portrét to bude, jak se malíř právem obával, těžká zkouška jeho odvahy a zdatnosti. V obličeji ctihodného velkopastýře toho bylo pramálo, čeho by se umělec mohl zachytit. Bylo to, jako by byl pověřen zobrazit klienta, který z nepochopitelných důvodů, známých jen jemu samému, trvá na tom, že zůstane schován za kupkou sena.
V krajním zoufalství, provázeným střídavým pominutím smyslů, se malíř uchýlil k malé lsti. V zoufalé beznaději se rozhodl nenápadně přivodit drobný požár, při kterém by však vous jeho excelence vzal za své. Bylo to riskantní kvůli nebezpečí popálenin, ale malíř nenacházel jiné východisko. Jak to provedl, zůstává dodnes tajemstvím, nad kterým zůstává rozum stát i největším vyšetřovatelům ze Scotland Yardu.
Ctihodný Ferdyš Biskup z požáru svého vousu šťastně vyvázl, což připisoval zvláštní andělské ochraně. Jen byl vyveden z míry, když se kolem něho linul podivný pach, takže vyhrkl:
"Tady, tady něco divně zapáchá!"
"Ano, ctihodnosti", řekl mu generální vikář, "váš vous je v plamenech."
Slovutný muž ani nevzhlédl od knihy o chovu karakulských ovcí a podivil se:
"Dozajista? To je nebezpečné. Nejlépe bude, když povoláte sbor požárníků."
"Už je zde, důstojnosti."
"Ach, tak."
"Každá prodleva může přivodit požár celé knihovny."
"Nevadí. Mohu pročítat tyhle posvátné texty také v přijímacím salónu."
"Ale tam už vyčkávají požárníci."
"Nuže, požádejte je, aby vstoupili."
Byl už opravdu nejvyšší čas. V příštím okamžiku tu byla záplava plamenů a oblak dusivého dýmu. A když se ten mrak rozplynul, zbylo jenom nepatrné doutnající strniště z toho, co bylo největším trnem v oku pro nadaného malíře, ale patrně i pro celý kraj. Výsledek byl žalostný. Zatímco do požáru vousu ctihodného velkopastýře bylo možno postihnout dvě mihotavá očka v šerosvitu, takže bylo možno se opřít o Rembrandtův obraz Noční hlídka, nyní zbylo jen spáleniště, postrádající sebemenší jiskérku. Na druhé straně dávala nyní popálená podoba jeho excelence jedinečnou příležitost pro použití všech vymožeností z oboru abstraktní malby.
Následující kapitola přivede čtenáře k poznání, že Král sice není zaujatý proti psům, nicméně v pověrčivosti vystaví ovčáka jisté zkoušce. Všichni někam spěchají a tím podněcují úředního šimla. Jak vyváznout z bludiště?

8. Labyrint světa
Poměry byly nepřehledné, ale jedno bylo jasné. Král považoval ovčáka K. za proslulou postavu legendárního čmuchala, sledujícího zvětšovacím sklem stopy pachatele, ozářené jasem pravdy dopadající světelným kuželem z příruční svítilny. Neznal a odmítal uznat hlas Páně, jehož rozkazy ovčák K. věrně plnil, když následoval Krále až do vězení. Když se Král pojednou uchýlil k tak záludnému manévru, že označil ovčáka K. za nepřítele lidu číslo jedna a svého svůdce k nepředloženostem, za plíživou nákazu a záludný podvratný živel, bylo to dílo zhýčkaného dítka z rodu Králů, který si právě hrál roli šaška, a který se jen třásl na to, aby už byl venku z vězení a mohl si dopřávat co hrdlo ráčí v hostinci "U vzteklého tvarůžku", vytahovat se před ostatními o svých husarských kouscích. Snad to byl i nejasný pokus podrobit ovčáka K. zkoušce. Postup Králových zkratových úvah byl takový: "Jestli je ovčák jejich člověk, tak ho pustí ven zároveň se mnou. A pokud není, tak se aspoň ukáže, co je tenhle ovčák K. zač, a buď přestane kolem slídit, a když bude, tak ho budu mít lépe proklepnutého než on mne." Tím se všechno poněkud zamotalo.
Král se však zakrátko hnal ulicemi velkoměsta jako štvaný jelen, následovaný tisícihlavým stádem, které ho čekalo už před policejní stanicí. Kterási přičinlivá ruka mezitím zvedla sluchátko telefonu a podala o tom zprávu do ciziny. Král si to vysvětloval tak, že to domýšlivě připisoval své vlastní důvtipné režii a svému domnělému spojení s hvězdami. Ještě méně by to dokázali vysvětlit ti, kdo se toho bláznivého běhu zúčastnili. Už v devatenáctém století však objasnil Gustav le Bon, jak vcelku rozumní jedinci mohou vytvořit dav, který si po uvedení pohybu příslušným podnětem počíná jako splašené stádo ovcí. Tohle však nejsou žádné ovečky ani beránci z posvátného stáda, kde podle Danta tuční ten, kdo v marnost neupadá, ale jen lidské ovce a lidští berani. Takové lidské stádo může ušlapat dítě, které by každý davem unášený jedinec za normálních okolností pohladil a dal mu drobné na lízátko.
Ještě dříve než se ovčák K. dostal ven z policejní cely, uvažoval o duchovní zpozdilosti těchto králů, králíků a králíčků, kteří hopsají po louce a nevědí kam.
Jako zvíře se řítí vyfintěný hejsek, namalovaná koketa po ulici ke stolu, k smíchu, zábavě, k nejrůznějším kratochvílím. A jako běží dnes, bez cíle, beze smyslu, jakousi setrvačností těla, tak poběží ještě řad let. Běží slepě, bez uvažování, bez ohledu na cíl, a tím méně na cíl poslední. Dnešní člověk vázne ve strašné myšlenkové tuposti. Hloupý je ten, kdo neví, co vědět má, co potřebuje. A největší hloupost je nevědět, jaký smysl má celý život, kam vlastně směřují všechny kroky. Jak prázdné je myšlení tolika dnešních lidí, protože je časem tak vyprázdněné. Jenom věčnost, věčný cíl dovede dokonale naplnit člověka. Ostatní jej pouze zvolna vyčerpává.
Tak nastává strašná prázdnota. Nevědomost, otupělost ohledně smyslu života, bytí, světa! Dá se mluvit přímo o hříchu hlouposti. Její nestrašnější příčinou je nečistý hřích. Takový hřích poskytuje nejsilnější rozkoše. Proto nejvíce tajně vyčerpává ducha, protože jej nejsilněji drží při zemi a nejsilněji mu brání vzlétnout a povznést se myšlenkách i v touhách svého srdce. Zbývají nízké ideály, malé lásky, honba za malichernostmi.
A stačí jeden podnět z éteru, jedna senzační reklama, a několik zasněných jelimánků, vyhlíží cosi nevídaného kdesi v mracích, zcela nedefinovatelného, a proto tím úžasnějšího pro lovce senzací. Sotva několik výrostků s veselým pokřikem přiharcovalo k policejní stanici, v níž tušili svůj rodící se idol, a kdosi skutečně ze stanice vyšel, byl to počátek lidské laviny. Těch, kdo ho následovali, stále přibývalo. Nakonec byla ulice plná pádících lidí. A žádný z nich neměl sebemenší tušení, o co tady jde. Dav se hnal jako rozvodněná řeka kolem výkladních skříní a strhoval s sebou náhodné chodce, kteří měli namířeno docela jinam. Lidé zaměstnaní v obchodech, holiči a kadeřníci vybíhali zvědavě do ulice a mizeli v dáli unášeni davem.
Král byl v čele davu, ale brzy zvětšil svůj náskok před davem, protože na něho čekala elegantní limuzína, do níž za jedním rohem najednou skočil. Třebaže prvním lidem v davu najednou Král docela zmizel z očí, běželi dál pod tlakem tisícihlavé masy za sebou. Ještě několik hodin trvalo davu zmateně těkajícímu v ulicích, než se unavil a zvolnil tempo. Lidé ponenáhlu přicházeli k sobě, rozhlíželi se kolem sebe a udiveně si prohlíželi pomačkané šaty a zablácené boty. Nechápavě kroutili hlavami nad tím, kde se to vlastně vyskytují. Kdyby je někdo v zaměstnání vyzval k účasti na cvičném požárním poplachu, znechuceni by se odvrátili, ale tentokrát se bez složitého vysvětlování propůjčili k cvičné manipulaci s lidským těstem v ulicích velkoměsta.
Jen málokomu z těch, kdo se upnuli na hvězdu svých snů, kterou byli ochotni jmenovat i králem, kdo se spolu s jinými semkli v bratrstvu Vodnářů, byl jasný ten rozdíl: na jedné straně opravdu zoufale smutná nelidská zvůle jedné mocnosti, na druhé straně zoufale předvádivé výstupy malého Napoleona, oddávajícího se snům o svém nevšedním tvůrčím nadání. Žádný z nich by však nebyl uvěřil tomu, že i ti nejprozíravější z nich nebyli víc, než pěšáky na šachovnici někoho dalšího. Kdo to byl? Většině z nich to nebylo dopřáno poznat ani po desetiletích života v klamu.
Ovčák K. na chvíli uvízl v moderním labyrintu. Základem moderního labyrintu je sice staroegyptský námět, ale je doplněný vymoženostmi vědecké organizace a nejrůznějšími posledními výkřiky výpočetní techniky, užívané k řízení a úřadování.
Posvátná úcta k úřadu se táhne jako červená niť lidskými dějinami. Byla byrokraty všech dob v lidu poddaném uměle pěstována, přičemž zmíněná vrchnost předpokládala, že prostý člověk má úctu k věcem, kterým nerozumí, a zvláštní úctu chová k tomu, co je veřejně napsáno na papíře, opatřeném razítkem a nějakým klikyhákem.
V úřadech bývalo vždy postupováno podle následujících tří osvědčených zásad:
1. Úřední předpisy ať jsou pokud možno takové, aby jasně odporovaly zdravému rozumu. Občan má z předběžné úcty automaticky vyloučit sebemenší stín podezření, že by snad úřad mohl dělat nesmysly, nýbrž musí zapochybovat o vlastních duševních schopnostech a nabýt přesvědčení, že onen předpis má patrně nějaký skrytý smysl, takže se v něm vysoko vzedme vlna posvátné úcty k úřední osobě.
2. Z jednoduchých věcí ať jsou dělány věci složité a na každý dotaz ať je dána strohá a povýšená odpověď, že všechno musí být tak a nikdy jinak. Úředník, který dokáže sestavit formulář daňového přiznání, vystupuje jako zvláštní zasvěcenec vyšší pravdy, jaké se nezjevuje obyčejnému daňovému poplatníkovi, patřícímu mezi pouhé smrtelníky.
3. Pokud by se jako nutné zlo přece jen vyskytly předpisy očividně nerozumné, ať je jich používáno tak demonstrativním a výstředním způsobem, při němž by oněměli i ti nejopovážlivější na zdravý rozum se odvolávající heretici, a zkoprněli i ti nejotrlejší uživatelé mozku. Jedině s občanem docela tumpachovým může úřední osoba úspěšně zacházet tak, aby se dal dlouhodobě odvšivit od užívání vlastního rozumu.
Pes, který věrně poslouchá svého pána, se ve vědeckém a kybernetickém bludišti světa neztratí tak snadno, jako se ztratili tři muži Jerome Klapky Jerome.
"Tři muži ze člunu se ztratili, kdykoli hledali oporu v lidech", mínil ovčák K. a ujišťoval sám sebe i ostatní:
"Nečekej příliš mnoho od lidí! Když přepadne nějaké lidi duchovní egyptská tma, rozbíhají se na všechny strany. Slepě, protože nevidí ve tmě, chytají se všech možných plášťů nejrůznějších učitelů duchovního života, chytají se všemožných nastavených rukou.
Přichycují se jich tak, jako by u nich hledali útočiště a vysvobození z tohoto kolotoče světa. Oběhnou celý svět, všechny vyhlášené kazatele, zkušené zpovědníky, hluboké vůdce duchovního života, někdy je obletují jako sputnik duchovní hvězdy, ale světla se nedoberou. Hledají je u lidí, kteří je sami nemají.
Nevybíhej ustavičně z domu své duše za nejrůznějšími lidmi, nýbrž přikrč se v domě svého Pána. Sám tě naučí, jak ho vidět a slyšet v těch, kterými chce k tobě mluvit."
Na policejním útvaru, kde se ovčák K. ocitl v cele předběžného zadržení, si všichni počínali sebevědomě v domnění, že právě policie či orgány vnitra tvoří inteligentní centrum obludného labyrintu, ačkoli byli jeho součástí. Každopádně si podle svého sebevědomí počínali jaksepatří nadutě a provokativně. Hlavně když ovčák K. mluvil o slepotě lidských vůdců a nutností spolehnout se na vyšší vedení.
"Takže ani ta církev s tím papežem není k ničemu, když se má člověk spoléhat jedině na pánaboha!"
"A to zase ne!" Vyskočil ovčák. "Na církev mi nesahejte!"
"Prosím vás!" Řekl vyšetřoval posměšně. "Copak je to ta vaše slavná církev?"
"My v Pánu a on v nás. Nakolik má někdo život z něho, natolik je článkem jeho Těla, které je přece jím samým. Bere na sebe naši přirozenost a spojil ji se svou vyšší přirozeností. Všichni, kteří jsou tímto tajemným spojením a pro nekonečnou hodnotu z tohoto spojení jeho oběti, zachráněni, ti všichni jsou spojeni s jeho vyšší přirozeností, kde je božské a lidské osobně spojeno, a tak tvoří celek."
"Nespadl jste z višně? Copak to neznáte? Sotva lidi něco zavedou, tak se výchozí myšlenka okamžitě znehodnotí. Lidé ulpí na vnější formě a výsledkem je bezejmenná organizace, vychladlá od jakéhokoli srdečného přístupu. Z církve je přes noc Kafkův zámek. A proto si na ni musíme dát a také dáváme jaksepatří pozor!"
"To by snad bylo pravda," hájil ji ovčák K., "kdyby byla jen lidskou záležitostí. Naštěstí stojí na jejím začátku a konci její zakladatel, a sám se modlí za její stálý rozvoj. Proto se nějaký ten vnější, právnický prvek nijak nevylučuje s vnitřním prvkem mystickým. Naopak, vzájemně se doplňují a jeden závisí na druhém. Od představitele právní stránky se vyžaduje vysoká dokonalost. Má vynikat v dokonalosti. Jeho vedení a představenství je zase služba, a to k uspořádanému zajištění šíření pravdy a udělování vyšších darů.
Tak šťastně je třeba proplouvat mezi úskalím falešně mystického zvnitřňování, které by ohrožovalo jednotu celku přehnaným důrazem na jedince. Současně je nutno službou a úkolem položit meze odstupňovanému a právnímu prvku, aby přísným přepínáním autority nezdržoval jednotlivcovo prožívání vyššího nadání."
"Vy mi tady povídáte nějaké bajky a zatím se dost chytrých a hodných lidí odvrací od církve a od Krista. Takže místo toho rybáře lidí á la svatý Petr působíte dojmem jako jeden milovník rybolovu, který se pokaždé náramně podivoval tomu, že ryby mají dovolenou ve stejnou dobu jako rybáři?!"
"Souhlasím s tím, neboť opravdu je dost chytrých a hodných lidí, kteří neznají podstatu a pravé zřízení a uskutečnění církve."
"Tak vidíte! Z toho přece musíte uznat, že přes všechny přednosti obecné církve, mají katolíci odzvoněno, ne?"
"Kam vás vede slepá vášeň! Stačí jen všechny lidi dobré vůle naplnit radostí ze života církve a pomoci hledajícím zachytit se církve, aby věděli, že se nezachytí žádné mrtvé litery ani bezejmenné instituce, nýbrž mateřské ruky."
"Prosím vás, čímpak byste vy, křesťané, mohli ještě uchvátit lidi? Kdopak by u vás mohl zakotvit? Nebyl by snad každý zklamán jako ten kapitán, který se po rozkazu k vyhození kotvy dozvěděl, že poslední kotva byla už vyhozena někde v Singapuru?"
"Je to jinak. Tvoříme tajemné tělo, které je jedno. Proto jsme všichni jedno Tělo, ve kterém však nesplýváme v nějaké nerozlišené těsto, nýbrž se uchovává zvláštní jednotlivost a přínos každého účastníka. A když se mluví o Těle, nutno mluvit o živoucím Těle."
"Cha, cha! Vykládáte mi tu o stále živém růstu církve jako těla, ale copak nevidíte, jak s církví cloumá kdejaká nepohoda? Nevidíte, jak s ní cloumají vlny rozbouřených lidských vášní a nápory větru různých hnutí ve světě?! Copak by něco takového bylo možné, kdyby ten vtělený Bůh byl s vámi?"
"Proč ne? Kdosi se k tobě sklání z nebe, ale ne, aby od tebe zázračně odháněl každou nepohodu, třebaže ho poslouchá i vítr a moře. Neochraňuje tě před pohromami, ale uprostřed pohrom. Kolikrát ti hrozí katastrofa bez větru a bouře, ale i v bezvětří, kdy nevidíš ani Polárku, aby ses podle ní zorientoval! Pak je kdekdo zděšený, jako jeden lodní pasažér, když se za námořní bouře dozvěděl, že to pořád ještě plují v Tichém oceánu. Jenže i ten nejhrozivější oceán, a třeba i ten smutně proslulý "ďábelský trojúhelník" v Sargassovém moři se stává pro každého bezpečný, sotva uvěří, že Všemohoucí je s ním, ačkoli se zdá, že spí ve svatostánku."
"Cože!? Jak by to bylo možné?"
"Je živý organismus, živé ústrojí, kde Původce dál žije, a kde žije dílo jeho lásky a slávy."
"Kdyby to vážně tak dobře klapalo, tak by se církev podstatně lišila od všech restaurací a servisů na světě, kde nejenže na sekeru nedávají, ale zato berou hosty na hůl!?"
"Nejvyšší žije dál a nadále působí ve svém tajemném Těle, aby tě pohostil svými dary, které tě posilují pro věčnost. Proto klidně smíš dál říkat, že je církev jeho plností, jeho nevěstou, jeho tělem, protože sám je její hlavou a duší. Vyšším nadáním ve svých slavných ustanoveních vlévá do každého víru. Ta je ovocem, a proto také jeho darem. Odvěký odpůrce a dávný lhář a vrah je poražen a spoután.
A co my?
Zbývá pokojně užívat plodů jeho oběti na kříži. Jak už šibalská vychytralost napovídá všem pánům-klukům, že totiž nejvhodnější doba k česání ovoce je tehdy, když je pes přivázaný, tak se splňují sny, které daleko předčí všechny jejich rošťácké nápady. Nejvyšší nadále zasahuje do svého Těla jako jeho hlava. Tak se z něho jako z ohniska rozlévá vyšší nadání do celého lidstva. A nikdo nemůže udělat ani krok blíže k dokonalosti, kdo by nešel tudy a nedal by se tudy naplnit vyšším nadáním.
Šiřitelé tohoto vyššího nadání přicházejí a odcházejí, mění se, ale zůstává Pán beze změny. A každý v něm nachází stálého a neměnného duchovního vůdce. Všichni jeho zvláštní pomocníci tvoří dohromady jedno jediné jeho působení.
V tomto tajemném těle jsme všichni spojeni. Jsme spojeni jeden s druhým a navzájem, aniž by tím byla oslabena účast každého z nás. Každý se podílíme na všech obětech a všech bolestech, účastníme se všech zápasů a máme podíl na vítězstvích na celém světě. Nikdy a nikde nejsme cizinci. Proto máme pečovat o všechny své bratry a sestry, třebaže žijí na periférii nebo na druhém konci světa. Všechny se je snažíme obejmout a přivést k dokonalosti. Jedině to je smysluplným naplněním života, kdežto všechno ostatní v životě je pouze dočasný přechod."
"Čím ale vysvětlíte výskyt námitek a připomínek odpůrců?"
"Když to hodnotíme z hlediska věčnosti, tedy odpor proti nám se vynořuje právě proto, že přichází vždy v nějakém vztahu buď pozdě nebo předčasně. A odpůrce se k nějaké věci postaví tím, že ji buď hned požaduje nebo proti ní právě nyní bojuje. Proto se církev může vždy srovnat se skutečností, ale nikoli s odporujícími jedinci, jejichž úsudky podléhají jejich předsudkům a zkratovým odsudkům."
"Takže dějiny odporují církvi!"
"Vůbec ne."
"Že ne?"
"Naopak! Shodují se s církví, ale ne všichni dějepisci. Když zaznamenávají, co církev vykonala, tak stojí na její straně. Víra stojí při církvi ještě víc. Předem bere v úvahu, co církev bude dělat. Ale to, co církev dosud koná v přítomnosti, je skoro vždycky sledováno ze světa, ale i od věřících, s dávkou podezíravosti."
"A co na to církev?
"To, co říkával moudrý florenťan: Nech lidi mluvit a jdi svou cestou! Tak církev nechává lidi mluvit a jde dál svou Cestou, Cestou Krista, protože Kristus je Cesta, Pravda a Život. To je ta pokojná síla, která tvoří mocnou hradbu celé církve."
"Takže vykládáte pronásledování církve stejně jako uvedené odpory?"
"Pronásledování církve se nedá oddělovat od těchto odporů. Církev je vystavena pronásledování, protože vystupuje autoritativně. A jak by ne, když je vybavená pravomocí od svého božského zakladatele! Na základě toho se ujímá svých práv a plní povinnosti. Vládce světa v tom vidí ohrožení své moci a překáží církvi. V každé době vystavuje církev zkouškám utrpení. Důvodem je to, čím církve je. A ze stejného důvodu zase církev se svými oprávněnými nároky vítězí a je uznávána a oslavována ve své věčně mladé a nezávislé působivosti."
"Jakápak nezávislost církve?! Kdopak ji zaručí?"
"Oběť Ježíše Krista a jeho panenské Matky a nepřetržitého proudu krve mučedníků, která je od té doby stále znovu prolévána. Když jsme ochotni nést vlastní kříž a jít s Kristem přes Kalvárii až ke kříži Páně a jsme připraveni zemřít, tehdy jsme svobodní a nezávislí."
"Copak jste masochisté? Chcete se snad radovat z pronásledování?"
"Je potěšením plavit se na rozbouřeném moři, když máme jistotu, že doplujeme do domovského přístavu."
"Inu, jsou to těžké časy, jak říkával maršál Malinovskij, když cloumal se Staromětským orlojem, aby si ho odnesl domů jako památku na osvobozenou Prahu. Ale zajímalo by mě, kde berete takovou jistotu a optimismus při dnešním kritickém stavu církve? Přiznejte si, že je to jenom vaše iluze, zaslepenost! Jste fanatik!
"Myslíte, že se dám chytit na nějakou tu vaši provokaci?! Kdepak zaslepenost ani fanatismus! Jen hlubší poznání."
"Neurážejte! Nevidíte, že i křesťané uznávají ústup církve?!"
"Opěvovatelé zašlých časů lehce zapomínají na minulou bídu, kdežto kritikové přítomnosti přehlížejí současnou velikost. Takové jednostranné zamítání je samozřejmě přirozené. V jistém smyslu je to dokonce chvályhodné, pokud to posiluje působivost našich vznešených ideálů. Když se ale podíváme na celou záležitost hned zjistíme, že je zde plno života. Spíše se ukazuje, že lidstvo k jejím pravdám přilnulo jen velmi povrchně. Přínos radostné zvěsti lidstvu byl dosud jen jako vánek. Teprve čeká na své plné a důsledné uplatnění. Tak stojí stále na prahu svého působení. Tady nikdy není a nebude stařecká sešlost, zkostnatělost, slabost a uzavírající se do sebe, nýbrž šťavnatost a svěžest. Stálé znovuzačínání je zákon toho, co je nesmrtelné."
"Jestli si myslíte, že z vás budeme dělat mučedníka, aby se pak ta vaše církev ještě víc nafukovala ve své ukřivděnosti, tak jste na omylu! I na mučedníky máme vytypované svoje lidi, to si pište! Ale vás nemáme na seznamu. Tak se seberte a zmizte!"
Pes věrný svému pánu a hlídající věci a chránicí dům svého pána má sice hodně práce, ale vcelku je na tom dobře. I když ho někde zapomenou v labyrintu úřadů a v ulicích cizího města, neztratí se. Rozhodně je na tom lépe, než ten, kdo se ztratil sám sobě a odmítá poslouchat hlas svého pána. Takový ztracenec prožívá úděl vyhnance třeba i v rodném městě. Je bezdomovcem i v vlastním domě, třeba by to byl sebehonosnější hrad či zámek. Najednou je cizincem i ve svém vlastním srdci, cizincem bez vlastní tváře, prožívá peklo. Prožívá zoufalství, v němž si s ďábelským zalíbením vyhledává a nasazuje různé masky pro svou přetvářku.
V nové masce u Krále převládl nejprve strach, takže sebou cukal při každém náhlém hluku a s úděsnou jasností chápal pocity onoho sekáče Damokla, o němž slýchal od svých školních let. Postupně se však k němu vplížila naděje. Sotva okusil tohoto životního chleba, upevnila se jeho sulcovitá páteř. Teprve za několik dnů se šťastně zotavil ze své nedávné indispozice. To byl s to dívat se na věci s opravdovou důvěrou. Připadalo mu, že se věci znamenitě uklidnily, pokud šlo o jeho podvůdek ohledně ovčáka K.
Král se zvolna vžíval do role supertajného agenta. Zakoušel pocity nervózního člověka, který poté co byl vyzván, aby pronesl veřejný projev, příliš pozdě si uvědomil, že mu někdo ukradl mozek a nahradil ho povadlým karfiólem.
Zdálo se, že Krále spolehlivě chrání publicita, jakou mu věnovali sdělovací prostředky. Částečně to byl také plán šedé eminence v pozadí, za níž ovčák K. cítil pach kohosi v masce majora Vykuka. Kdosi zatím ponechával Krále nedotčeného uprostřed bitvy. Avšak i jemu bylo souzeno podstoupit tvrdou zkoušku. Obstojí a zazáří jako hollywoodská hvězda první třídy, anebo ne?
Zatím se stupňovala záludnost a utajenost spojení Krále s podsvětím. Jeho telefonní hovory nabývaly na fantastické a tajemné symbolice.
"Stoupáme?"
"Ne! Naopak! Klesáme!"
"To není možné!"
"Je to ještě horší, pane Mackie! Padáme!"
"Proboha! To se nesmí stát! Vyhoďte přítěž!"
"Už jsme všechno pustili."
"A co vzducholoď? Nabírá výšku?"
"Ne!"
"Co se děje?"
"Padáme do rozbouřeného oceánu! Čeká nás nepříjemná, studená lázeň. Teď! Potápíme se! To je konec!"
"Hlavu vzhůru!" volal Král, "To je začátek. Bez očistné lázně bychom se nikam nedostali. Oceán je náš svět! Zde vládne Pán vod a živlů! A my mu přece patříme! Proto klid a rozvahu! Neublíží nám."
Do zaraženého ticha, které se poté rozhostilo, zazněl telefon. Bylo to však v jedné tajné pracovně ministerstva vnitra. Postava za brýlemi, připomínající svými pohyby, gesty a hlasem majora Vykuka, vydala rozkaz: "Zatím nebudeme zasahovat. Počkáme." Teprve o pár měsíců později rozhodl: "Necháme sklapnout klec."
Král tehdy prožíval krásné horké dny, skoro letní, a přece se necítil dobře, když stále vyhlížel v každém dni a okamžiku cosi, co mělo přijít, jako trosečník na obzor, kdy už uvidí kouř lodi nebo stěžeň s bělostnou plachtou nebo cokoli jiného, co by zastavilo to hrozné čekání.
Jinak plyne čas tomu, kdo miluje, takže zpívá své lásce: "Jednou zastavit čas, a potom s tebou být - " Jinak ubíhá čas nadutému sobci, který všechno vztahuje jenom k sobě. Jinak plyne čas ovčákovi K., který si opakuje: "Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sión!" Jinak plyne čas šaškovi, který si nasazuje masku krále.
Existuje, jak známo, mnoho způsobů měření času. Co kdy svět světem stál vehementně se vždy každý učenec snažil obhájit svůj způsob měření času. Hipparchus ze Rhodu se pokaždé s nelibostí odvrátil, kdykoli se před ním někdo zmínil o Marinovi z Tyru. A názory, jaké zastával Ahmed Ibn Abdalláh z Bagdádu, uváděly v nezadržitelný smích Purbacha a Regiomontana. Purbach prohlásil svým strohým tónem, že ten člověk úplný hlupák. A když Regiomontanus, jehož utkvělou zásadou bylo "žít a nechat žít", nadhodil, že Ahmed Ibn je ještě mladíček, takže si pro svou snahu nezaslouží tak strohý odsudek, Purbach na to řekl: "Tak? " a Regiomontanus odpověděl: "Tak!" Nato se Purbach dal slyšet: "Toho Regiomontana už mám plné zuby." A to byla jejich první roztržka.
Tycho de Brahe měřil čas pomocí nadmořských výšek, azimutů, kvadrantů, Jakubových holí, armilárních sfér a paralaktických lineárů. Pokaždé když seřizoval svůj kvadrant, pouštěl na noc kočku ven a říkal své choti: "Má drahá, neexistuje nic přesnějšího." Potom v roce 1863 se vynořil Düllen se svým objemným traktátem, dokázal, že jedné bezesné noci si Tycho de Brahe po veselé hostině na univerzitě v Kodani spletl kvadrant s armilární sférou a vypočítal všechno špatně.
Pravda je, že Královi připadaly poslední týdny kratší než zablesknutí. Naproti tomu ovčák, jehož láska Boží byla nekonečně kilometrů daleko, nedovedl pochopit, jak si soudní lidé mohou myslet, že den má jenom čtyřiadvacet hodin. Byly dokonce okamžiky, kdy byl ovčák přesvědčen, že se něco neblahého muselo přihodit se siderickou lunou a že čas uvízl a nechce se hnout z místa.
Úderem páté hodiny se u Králů ozvalo zvonění a bušení na dveře.
"Otevřete! Jménem zákona! Policie!!"
Ta slova účinkovala na Krále jako elektrický šok. Pustil všechno z rukou a vyrazil jako holub letící k domovu. Šelmy puštěné postavou podobnou majoru Vykukovi z řetězu málem povalily starého pána Krále, který jim přišel otevřít. Vtrhly dovnitř a počínaly si jako při obsazování nepřátelské pevnosti. Konečně se uklidnily, když objevily stolek s láhvemi. Krásný den plný předjaří se chýlil ke konci.
"Jaký krásný západ slunce!" žasl kdosi.
Mladý Král se jal zkoumat večer. Byl vskutku krásný, jak řekl kdosi, ale Králi nepřinášel útěchu, jakou krásné večery obvykle skýtají. Jako by z něho vanul dech probuzené zkázy. Zapadající slunce skvěle ozařovalo puntičkářsky upravenou zahradu, kterou si prohlíželo, ale Krále přitahovaly spíš prodlužující se stíny než sluneční paprsky.
Srdce mu usedalo pod tíhou strastí. Ó, jak dí básník, zlou to předeš niť, přišla jsi krále ošidit, a zrovna tak to je, říkal si Král.
Ve vazbě mu bylo sděleno: "Jste, spolu s ostatními, obviněn ze zločinu porušení výsostných vod našeho státu."
"Tomu se upřímně divím", kroutil Král hlavou. "Jsem přece umělec a žádný zločinec. Možná mám několik nepřátel. Nevídaný úspěch a věhlas mých děl je patrně poštval proti mně. Ale já nejsem zvyklý napadat někoho s nožem v ruce. Pokouším se porazit je neúnavnou službou národu - "
Vyšetřoval ho nenechal domluvit a dopověděl tento jeho projev tím, že ho přečetl z Brechtova Třígrošového románu:
"Všechna obvinění proti mně padnou posléze nazpět na hlavy těch, kteří je roztrušují. - Jak vidíte, my známe dobře vaši roli. Snadno můžeme sledovat, zda ji opravdu máte dobře nastudovánu, a jak dobře ji hrajete."
Podobně jako Brechtův Macheath, požíval Král od začátku značné výhody. Tvářil se ukřivděně, ale potichu si broukal melodii.
                                          A ten žralok, ten má zuby,
                                          poznají se na něm hned,
                                         ale Macheath, ten má zas nůž,
                                         a ten nůž není vidět.

                                         U zelené vody Temže
                                         leckdo náhle umřel tam,
                                         mor to nebyl, ni cholera:
                                         obcházel tam Mackie sám.

Následující epocha představuje Ferdyše Biskupa v procesu evoluce jeho ctihodnosti. Ovčák odhaluje, že když se někde vyskytne takové monstrum jako je "rozený Biskup", výsledky jeho působnosti jsou velmi bizarní: Nové ekumenické zásady pro naše ovčíny. Ať žije karkulka! Jmenování antiplžové komise. Údiv a souhlas vikáře nad zdárným rozvojem požehnaných karkulek. Proč velkopastýř mlčel jako zařezaný?

9. Nový Mojžíš na Radhošti
Zatímco velkopastýř Ferdyš Biskup tvrdil, že přichází z Radhoště, kde prý rozmlouval se samotným Hospodinem zástupů, promlouvajícím v plamenném keři, zlé jazyky tvrdily a jeho zevnějšek nasvědčoval tomu, že podstoupil komplikovanou a nákladnou plastickou operaci obličeje, aby odstranil jisté následky po záhadném požáru. Jestliže snad měly lépe vyniknout jeho domněle oduševnělé rysy, pak by byl pořídil stejný výsledek levněji a rychleji, kdyby byl naplno vrazil nosem do kandelábru. Oděný bílou řízou, upomínající na opotřebované prostěradlo, vykračoval si ctihodný Ferdyš a hlava mu zářila opojením, neb se cítil málem jako Mojžíš, když sestupoval s hory s deskami Božích přikázání. V duši mu zněla slova Vergiliových Zpěvů pastýřských:
"Zatímco mladé myrty jsem od mrazu v zahradě chránil,
kozel, vůdce mých koz, kams zaběhl - "
"Mám v tom vážně ránu?"
"Je poněkud bizarní." Šeptl mu vikář.
"A proč se mě tedy spousta lidí ptala, který krejčí mi to šil?"
"Patrně proto, aby věděli, kterému krejčímu se mají obloukem vyhnout."
"Ale ten krejčí má široko daleko tu nejlepší pověst."
"Nemám nic proti jeho morálnímu profilu."
"Tak dobrá. - A víte co, tak ty strašné hadry někomu věnujte!"
Bedlivý pozorovatel by byl v chování ctihodného vikáře mohl zaznamenat jakousi nepatrnou nervozitu a ustrašenost, jakousi div ne zahanbenost, ale Ferdyši Biskupovi, jenž býval bedlivým pozorovatelem jedině sebe sama, připadal úplně stejný jako vždycky, a civěl na něj jako člověk, který narazil na tikající bombu. Prostoupil ho pocit ochromení.
"Co zas chce ten všetečný šťoura?!" Říkal si Ferdyš, ale pak pochopil, že jeho vikář se cítil být skoro samotným Aronem, který se snaží bedlivě poznat, cože tentokrát sdělil nebeský hlas vůdci jejich lidu, aby to pak mohl tvrdě vyžadovat jako neměnná ustanovení.
Známe lidi, kteří se dlouho nemohou vyrovnat s maličkostmi. Ztratí se jim třeba nějaká drobnost, nepatrná titěrnost, všivá denní hloupost a truchlí pro ni, jako ta žena z evangelia, která ztratila peníz a obrátila vzhůru nohama celý dům. Jindřich Suzo kráčel jednou, a to v době, kdy byl mnohými podezírán z velkého hříchu a pro pouhé podezření opovrhován, podél domu, když najednou se zevnitř ozval srdceryvný pláč. Vešel, aby potěšil ženu, a shledal, že té útěchy bylo skutečně velmi zapotřebí. Ta žena si někam zapíchla jehlu a nemohla ji najít. Jindřich vychází s úsměvem a v duchu si opakuje: "Kdybys nesla takový těžký kříž, jako já, copak bys asi na to říkala?"
Takový nepružný hnidopich, snadno lomivý jako šedá litina, který se lehce rozdrobí jako přeschlá vánočka a rozsype jako domeček z karet při nepatrném závanu větru, se nedovede vrátit do klidu kvůli takovým nepatrnostem. Nedovede ani odpustit nepatrné křivdy či opomenutí úcty mu skutečně nebo domněle povinné. Proč tolik povyku pro nic za nic? Protože se považuje za veledůležitého. Protože miluje sebe a všechno své, vyježděný každodenní pořádek až sebemenších podrobností, takže každé vyšinutí je pro něj bezmála smrtelným ohrožením jeho pohodlí, jeho návyků, jeho vysněných ideálů sebe sama a svých zvyků.
K smíchu či k pláči je trapná malichernost vůči vznešenému úkolu a cíli, který byl dán našemu životu. Stojí za pokus osvobodit se od takových všedností, nepatrností! Jinak by člověka nakonec připravila o rozum třeba jen bolest zubů. Jinak by jeden kvůli stromům přehlédl les a nedostal by se přes maličkosti k veliké úloze svého života.
Tón, kterým právě zahájil vikář konverzaci, naplnil ctihodného Ferdyše uspokojením. Ten tón nejenže nebyl rozzuřený, zněl dokonce naprosto kamarádsky. Jako kdyby do knihovny vstoupil samotný lev a zabečel na pozdrav jako ovečka.
"Naše stádce se obává, jak to bude s jeho zajištěním v těchto nejistých dobách."
"Nebojte se! Opakuji vám, nebojte se! Jsem s vámi. Slyšte pastýře! Tohle vyžaduje zavádění nových metod od našich odloučených bratří do našeho posvátného stádce. Staré ovčíny z dob, kdy pastýřství bylo u nás na výši, byly stavěny s velkým rozmyslem. Bylo předně využíváno terénu tak, aby se přívalová dešťová voda nedostala k ovcím. Byla také volena výslunná místa na kopečku nebo na propustném terénu s jihovýchodní expozicí. Zatímco náš Pán říká: Já jsem brána, a úzká cesta, po které kráčejí ovce, které znají a slyší můj hlas, tak vrata našich ovčínů byla stavěna velmi široká, aby bylo možno projet s vozem a traktorem. Konečně rozhoduje i blízkost píce. Nemůžeme-li ovčín postavit jako pokračování stodoly, nuže, postavme jej v blízkosti skladu píce a stohu slámy!"
"Zajisté, excelence," uznával vikář, "ale co dnes? Jak dál?"
"Cenné zkušenosti z pouště Kara Kum nám připomínají, jak je důležité, aby při ovčíně byl dostatek dobré vody."
"Vody, ano vody!"
Ferdyš Biskup se vášnivě rozhovořil. Když se jednalo o jeho ovečky, mluvil pohnutým hlasem, jakoby sám hlas Páně promlouval skrze něho: "Zkušenosti odborníků z řad východních odloučených bratří říkají, že se velikost ovčína řídí počtem chovaných kusů a záměrem dobrého pastýře."
"Geniální!" Vydechl vikář.
"Víc, můj synu. Osvícené!" Řekl Ferdyš a pokračoval: "K ovčínu ať se přistaví vhodné přístěnky určené pro školky čili příkrmiště oddělené od kotce pro matky! Středem ovčína nechť vede široká ulice tvořená z jeslí! Do jeslí nechť se zakládá píce, a proto ať se ulice staví tak, aby ústila přímo do pícníku."
Tak hovořil Ferdyš Biskup velebným hlasem jako Mojžíš, sdělující lidu vůli Hospodina ohledně schránky úmluvy.
"Zkušenosti odloučených bratří na Východě nám ukazují, že je nejdůležitějí, aby byl ovčín suchý. Ovce se nesmějí promáčet sraženou párou. Ovzduší ovčína musí zůstávat svěží a zdravé. Naše staré ovčíny mívaly klenbu, sice krásnou, ale přece jenom obyčejnou klenbu."
"Kdepak klenba, ať už valená nebo lomená, ta už má odzvoněno." Uznával vikář. "Musíme jít novými cestami, ruku v ruce s našimi odloučenými bratry. To je ta pravá ekonomická cesta."
"Ekumenická."
"Jistěže, excelence, ekumenická."
"Naši odloučení východní bratři nám přinášejí pokrok. Ovčíny se na Východě stavějí tak, že se stropy kryjí vydatnou vrstvou mazanice z vepřovic.
Na základě usnesení Konference našich velkopastýřů, které plně zohlednilo připomínky poslední synody spolupracovníků našich pastýřů o závažných nedostatcích pálených tašek, které nevydrží déle než dvě stě let, se také střechy našich ovčínů budou napříště stavět podle lepších zkušeností našich odloučených bratří."
"Správně! Ale jak přesně na to jít?"
"Východní bratři budují střechy ovčínů tak, že na nosné trámce krovů nabijí latě. Ty se vypletou proutím nebo slámou jako košatiny. Odspodu se vymaží mazanicí jílovou a shora se kryjí silnou vrstvou z vepřovic.
Východní velkopastýř, patriarcha Maximyč mi už přislíbil dodávky jílu pro naše ovčince. Rádi mu tento jíl vyvážíme ovčím sýrem a blaťáckým zlatem."
"A co jesle?"
"Myslíš, můj synu, jesličky?"
"Ano, excelence."
Ferdyš Biskup se hluboce zamyslel, pak vzal do ruky velký kříž, který nosil na krku, přiložil si jej čelu a na chvíli se odmlčel. Bylo jasné, s kým v tu chvíli rozmlouvá. Vikář skoro nedýchal. Když se znovu zosobněná slovutnost pozvedla, měla zamračené oči a zdálo se, jako by právě přečetla jen jemu patrný nápis napsaný tajemným prstem Mene,tekel, farez. Pak promluvil:
"Při tomto svatém kříži, pravím, a nejsou to moje slova, ale slova někoho zasvěcenějšího, komu já nejsem hoden ani zapnout opánky. Nuže, jesličky jsou stojany nesoucí dva žebříky postavené proti sobě. Před jeslemi je z každé strany umístěno korýtko z fošen, které zabraňuje neekumenickému rozhazování sena nebo jiné píce."
"Neekonomickému." Napadlo vikáři, ale mlčel jak zařezaný, protože cítil, že jeho všetečné opravování ctihodného velkopastýře by bylo nemístnou malicherností, kterou by ctihodnost mohla okřiknout: "Mlčte! Takové připomínky jsou ze zlého!" Přesto si dodal odvahy a po chvíli se ozval:
"Ale co stavba jeslí, excelence?"
"V našich krajích bývaly užívány jesle takového typu, že žebříčky jeslí skloněné k sobě téměř do pravého úhlu jsou svou hranou postaveny na nosný trámec vodorovně běžící. Konstrukce je jinak tvořena nohami vzdálenými od sebe pětašedesát centimetrů, a ne více ani méně, a ty jsou svázané dvěma příčníky.
Jenže, kdeže loňské sněhy jsou, jak říkával už nebožtík Francois Villon, blahé paměti!? Pokrok musí jít kupředu. Proto se učme novým zkušenostem od východních odloučených bratří! Jesle podle jejich typu ať mají nohy spojeny s konstrukcí žebříků přímo!"
"Opravdu?!" Užasl vikář a hned si pospíšil s další otázkou:
"Jak je to s probíhačkou pro jehňata?"
Velepastýř byl potěšen hloubkou jeho zájmu, když šlo o zájem posvátného stádce, oběma jim tak milého.
"Správná otázka. Ale odpověď není jednoduchá. Do stěn ohrad krmelišť neboli školek pro mladé ovce umísťujeme probíhačky. Jsou to plůtky z dílců dva metry dlouhých, tvořených čtyřmi vodorovně vedenými latěmi přibitými na koly stopadesát centimetrů vysoké." Vikář zasvěceně pokyvoval hlavou a důležitě podotýkal:
"Bude nutno tyto podněty z řad našich odloučených bratří na Východě zužitkovat, aby byl jednotný ovčín a jeden pastýř, ale dříve musíme všechno projednat v ekumenické radě velkopastýřů."
Biskup jako by neslyšel pokračoval tím, že sám položil otázku, na kterou nečekal odpověď od nikoho jiného než od sebe sama, a tím méně už pak od nějaké ekumenické rady velkopastýřů:
"Jak zacházet s karkulkami, aby to přinášelo požehnání karkulkám a velkopastýři?"
"Karkulkám?"
"Karakulča, toť náš cíl!"
Pronesl hrdě Biskup. Pak se nadechl: "Přejeme si," a na chvíli se odmlčel: "ať jsme obklopeni posvátným stádcem těchto karkulek, které nám leží tolik na srdci a ony aby se pak nám, svému velkopastýři zasvětily, každá zvlášť a všechny společně. Pokud jde o opatrování karkulek - " Odmlčel se ctihodný velkopastýř, "ať se práce soustředí především na zachování správné krmné a pastevní techniky a na zdravotní ochranu stáda. V péči o naše stádce - ať se především udržuje správná teplota ovčína! Podle potřeby - ať se větrá, ale s využitím zkušeností východních odloučených bratří, totiž tak, aby nevznikl průvan!
Největší péče ať se věnuje bahnicím v době bahnění, chovají se odděleně a dobře se přikrmují!
Matky s mláďátky ať jsou napřed krátkou dobu v choulech!"
"Co - co to je?!" vytřeštil oči vikář.
"Tak říkáme, můj synu, místům, kde mláďata choulí k matkám!"
"Ehm".
"Naše karkulky ať jsou vedeny podle zkušeností našich východních odloučených bratří, aby vypásaly jenom suchá místa, poněvadž karakulské ovce jsou velmi choulostivé! Snadno je může ohrozit nepřítel, ten dávný původce všeho zla a smrti. Tím nepřítelem je vlk. Apoštol Jan připomíná, že vlk lapá a rozhání ovce. Avšak je tu i nepřítel, cizopasník. Takovým cizopasným nepřítelem číslo jedna pro naše karkulky je motolice. Místa podezřelá z výskytu plžů, přenášejících zárodky motolic, ať jsou poprášena modrou skalicí! K provádění tohoto odborného zákroku ustanovuji, já, hlava Konference velkopastýřů, zvláštní vyšetřovací Antiplžovou komisi!
Zkušenosti východních odloučených bratří nad slunce jasně potvrzují to, co jsme my, váš Biskup Ferdyš, dávno jasnozřivě předpokládali, že totiž péče o ovce vyžaduje pravidelné krmení, a to nejlépe krmivem. Velkopastýř Maximyč nám předává úžasnou novinu, že se ovce nedají krmit ničím jiným než krmivem!"
Vikář vydechl úžasem.
"V pastýřské práci ať se během roku zachovává jistá rytmičnost a střídání hlavních údobí."
Vikář už nemohl vydržet, aby se také projevil jako osvědčený byrokat:
"Excelence, nemělo by se zapomínat ani na novou jednotnou evidenci karkulek."
Kdekoli se lidé uchytí v úřadech, tam ihned zařechtá úřední šiml. Příznačné je, že formuláře na evidenci a registraci čehokoli jsou vždy a stále nové. Na všech úřadech ve všech dobách mají ve vstupních halách místa, kde jsou okázale vystaveny jedny formuláře, přeškrtnuté červenou tužkou a opatřené nápisem "Staré", kdežto jiné označené nápisem "Nové".
"Ekumenická rada velkopastýřů nechť se usnese na zavedení jednotné evidence našich požehnaných karkulek!"
"Jenže, jak - ?"
"Nuže slyš, můj synu!
Na pravé ucho každé karkulky ať se umístí číslo matky! Do okraje ušního boltce ať se jí vyštípne jakostní třída! Do levého ucha budiž karkulce vtištěno pořadové číslo podle data narození! Při této evidenci ať se dbá na to, aby požehnaným karkulkám zbyly ještě nějaké uši, jimiž by slyšely hlas svého dobrého pastýře, který ony dobře znají, a za jiným nepůjdou! S ušima dírkovanýma jako cedník by hrozilo nebezpečí, že nebudou následovat pravé pastýře!"
"Na druhé straně by to bylo zase výhodné, protože by nemohli slyšet ani falešné pastýře." Připomínal vikář s vážnou tváří, ale když viděl vykulený kukuč slovutného Ferdyše, snažil se to zamluvit:
"A co beránci, excelence?!"
"I na ně dojde. Beránkům ať se do levého ucha vtiskne ještě číslo otce, aby se zachovala evidence příslušnosti k chovné linii!"
Velkopastýř se v tu chvíli odmlčel, mlčky pozvedl kříž, který měl na krku, pohlédl na něj a přitiskl jej na čelo a šeptal:
"Beránku Boží, smiluj se nad námi." Pak nechal spustit ruku i s křížem a řekl: "Ano, můj synu. Bude třeba dbát o pravidelné vyhodnocování karkulek. Nesmíme zanedbat ani naši velkopastýřskou soutěž o nejpožehnanější karkulku."
"Tak, tak." Souhlasil vikář.
"Karkulky ať nám přinášejí vysoce cennou surovinu!"
"Jenže když ona má každá země jiný způsob hodnocení tohoto karakulu."
"Pak bychom se měli přidržet jakostních třídění, používaných východnými odloučenými bratry, kteří jsou největšími producenty karakulu. Podle jejich vzoru bychom měli ponechávat v chovu ovečky odpovídající osmi skupinám."
"Souhlasím. Nechť se tak stane!" Řekl ctihodný Ferdyš, když vkládal toto poslání na bedra svého vikáře, ovšem posléze jej zavázal těmito pokyny: "K chovu ať se ponechávají jen ty karkulky, které mají vynikající utváření kresby vlasu, pravidelnost, tuhost a zkadeření! Ježto nejhledanější třídy sortimentu karakulu mají housenkový tvar závitků, prokreslenost hřbetu a tuhost vlasu na omak, pak kvůli stavu rozmístěmí housenek či bobů, hrádků či hřívek po povrchu těla a náležitému krytí holé kůže těmito útvary, stanovuji, ať se bere každá karkulka zvlášť k posouzení hned první den po narození, aby byla objektivně posouzena! Výběrové karkulky ponechte k dalšímu šlechtění! A já se za vás, budu modlit k Všemohoucímu."
Velkopastýři málem vstávaly vlasy na hlavě, kdykoli se zamýšlel nad zodpovědností svého poslání v plemenitbě svého malého stádce. Opakoval si zkušenosti nabyté studiem živočišné výroby a veterinárního lékařství.
"Předpokladem ryzího šlechtění karkulek je větší stav stáda, to jest možnost většího výběru jedinců téhož plemene. Jenže když naše stádce je tak malé! Podstata čistokrevné plemenitby je v záměrné změně povahy ovcí jistým způsobem výchovy, krmení, výcviku a důsledným výběrem plemenných oveček."
"Jak provedeme toto šlechtění našeho stádce?" Tázal se nejednou ctihodný vikář. Slovutný Ferdyš o této věci nerad hovořil, ale teď v knihovně vzal do ruky osvědčenou příručku Karakulovodstvo a ocitoval slovutného Abramovova, přičemž ke všemu přidal svůj důrazný imperativ.
"Čistokrevná plemenitba ať vede dvěma způsoby! První cestou budiž plemenitba liniová!" Když viděl nechápavý výraz vikáře, jenž se tvářil, jako by někdo příliš rychle předčítal z mystického traktáru svatého Bonaventury Putování mysli do Boha. Proto dodal na vysvětlenou:
"Linie jsou skupiny ovcí se stejnými vlastnostmi a pocházející od téhož významného předka."
Sotva se vikářova tvář rozjasnila nazřením hlubokomyslných pravd, ukázalo se, že blahosklonná velkomyslnost slovutného Ferdyše v tu požehnanou chvíli nezná mezí. Když měla přijít zvláště závažná a životně důležitá pravda, tu ctihodný Ferdyš sám zvolal tak, jak volával velký Mistr Eckhart: "A nyní dávej, synu, pozor!" Tak připravil neorané pole mozkových závitů vikářových pro hlubokou orbu, podobnou bezmála té, jež zanechal Jan van Ruysbroeck, zvaný Podivuhodný v Zrcadle věčné blaženosti:
"Nejvyšší cestou k dokonalosti stádce ať je plemenitba příbuzenská! Spočívá v páření otce s dcerami nebo vnučkami, a to proto, aby vynikající vlastnosti otcovy byly přeneseny na potomstvo v co nejširší míře! Příbuzensky ať se páří zvířata při tvorbě nových plemen, kdy chceme nové nabyté vlastnosti co nejrychleji upevnit!
Poněvadž příbuzenská plemenitba vede ke snižování životaschopnosti karkulek, ať jsou vybíráni jedinci zdatní, silní, velmi životaschopní a mláďata ať se odchovávají za podmínek velmi rozdílných!"
"A co křížení?"
"Velmi příhodná otázka." Pochválil ho velkopastýř: "Tam, kde by výběr v rámci jednoho plemene byl příliš zdlouhavý, nuže tam ať se ke zlepšení plemen používá křížení!"
Sklapl knihu a rozhovořil se vášnivě o svém stádci:
"Při plemenitbě svého stáda ovcí podle východního vzoru sleduji velký cíl! Postupnou přeměnu vybraných ovcí na pastýře či pastýřky." Přesný postup nebyl však nikomu jasný.
"Domníváte se, excelence, že se vám podaří zrychlit nějakou tu evoluci, vymyšlenou Teilhardem de Chardin, jehož jste tak horlivým ctitelem?" Dotírali na něho jiní pastýři. "Domníváte se, že během této zrychlené evoluce se ovce přerodí či mutují v pastýře?"
Ferdyš Biskup mlčel, protože se držel Ciceronovy výtky Si tacuisses, philosophus mansisses neboli Kdybys byl mlčel, byl bys filozofem.
"Nebo snad uvažujete o umělé transplantaci příslušných orgánů pastýře ovcím?"
Velkopastýř mlčel jako zařezaný.
Každopádně bylo jisté, že tento ctihodný pastýř nemohl v sobě potlačit marně skrývanou ctižádost zneuznaného zvěrolékaře a chovatele ovcí.
Počínal si tak svévolně i přes dobře myšlené rady svých spolupracovníků, kteří se ho snažili odvrátit od záměru používat posvěcené ovce jako zvláštní pastýřky ostatních ovcí. "Vždyť to odporuje církevnímu kodexu i tradici církve?!"
"Štěkají jako psi a běhají okolo." Odpovídal jim slovy žalmisty.
Všechno marné, neboť Biskup nazýval vlastní výmysly a svou svévoli jako "Hlas biskupské synody". Odvolával se na Písmo svaté. Když se Biskup stal samozvaným mluvčím Ducha svatého, nastěhoval se do ulity vlastního zatuchlého hradu. Pak v tichu svého hradu si recitoval slavného Vergilia:
Ať se ti trpčejším zdá než pryskyřník, rostoucí v Sardsku,
drsnějším, nežli je trní, a všednější bezcenné řasy,
není-li tento den jediný delší mi rok nežli celý!
Vraťte se, máte-li stud, již syté, vraťte se krávy!
Současně se věnoval svým věrným karkulkám. Stále ho bylo možno zastihnout ve společnosti několika jemu zvláště zasvěcených karkulek. Vzdělával je jako Robinson svého Pátka. Učil je hlubokým pravdám. Jakým?
Učil je, že výchova karkulek do jejich požehnané zralosti je jedním z nejdůležitějších údobí práce pastýře se stádem. Učil je, že výchova začíná už po odstavení."
A zpíval přitom za doprovodu loutny, zhotovené z plechovky od sleďů v rosolu tak, jako kdysi římský bard:
"Tuhle ten krajáč mléka i koláče, Priape, čekej
ročně a spokoj se s tím: tys chudé zahrádky strážcem!
Z mramoru, jaký jsem měl, byls vyroben, ale až stáda
hojným se dorostem svým nám rozmnoží, ze zlata budeš."
Za jeho doprovodu hned něžně louděné na šalmaj hned důrazně vyztužovaného heligonem mu dospívaly karkulky před očima. A jaké skvělé plody vydala naše radhošťská Akademie!
Karkulky produkují karakul neboli persián. Tato surovina se získává z mláďátek v útlém věku. Nejlépe záhy po narození. Proto mohl velkopastýř Ferdyš mluvit u svých karkulek hlavně o výsledku plemenářské a šlechtitelské práce, která se mu projevila kresbou a jakostí závitků srsti, tvarem, pravidelností, leskem, tuhým pohmatem a hustým uspořádáním závitků.
"Přínosy jsou nesporné", zdůrazňoval Ferdyš Biskup, a dodával: "Poněvadž je karakulská surovina vysoce jakostní a vzácná, nechť se její produkce dělí podle stáří karkulek! Zatímco u našich ovcí přezrálá surovina záhy pozbývá dobré vlastnosti, u karkulek od odloučených bratří se kožešina nestává bezcennou, třeba se s růstem mláďátek jejich hodnota mění. Karakul je stejně žádaná surovina jako moiré nebo golyak."
Do života nového stádce však zavítaly i bolestné chvíle, kdy se ctihodný Ferdyš musel s některými karkulkami rozloučit. I v tomto ohledu razil Biskup Ferdyš nové metody. Podle toho, co zaznamenali svědkové jeho odvážného pokusu, jaký v dějinách patrně nemá obdoby, Ferdyš učil:
"Rozloučení s požehnanými karkulkami ať je prováděno podle zkušeností našich východních odloučených bratří dvojím způsobem! Nechť jsou omráčeny klepnutím paličkou do hlavy! Ještě spíše však ať se využívá vzoru našich odloučených východních bratří!"
"Jakže, ctihodnosti?"
"U odloučených východních bratří, kde elektrifikace a sovětská moc přinesly světu vybudovaný komunimus, provádí se tento závěrečný zákrok zásahem elektrického proudu. Od zavedení atomových elektrárem černobylského typu však používají východní odloučení bratři ruční dynamo, poháněné velkopastýřem pomocí šlapacího ústrojí. Také v tom kéž se od nich mnohému přiučíme! Výsledek předčí naše očekávání a přinese všem pravou radost!"
Ctihodný velkopastýř se neudržel a musel plným srdcem vyzpívat radost ústy starořímského básníka:
"Ty tam jen alpské sněhy a rýnské ledy!"
A jeho zasvěcené karkulky mu odpovídaly slovy žalmisty:
"My ovce pastvy tvé slaviti tě budeme."
Radost velkopastýře Ferdyše nemohly zkalit ani všetečné připomínky jeho vikáře ohledně posuzování suroviny karkulek:
"Dosavadní praxe našeho výkupu karakulu nás nemůže zatím uspokojit, poněvadž se nepřidržuje řádných hledisek hodnocení suroviny. Naše výkupní praxe stanovila tři třídy. To aby je bylo možno sladit se sortimentem karakulu východních odloučených bratří. Surovina se třídí podle prokreslenosti plochy a efektu kresby ploch zdobených vzorem moiré."
Dnešní časy, ve kterých žijeme, nejsou dobrými časy pro ctihodné pastýře. Doba jejich ctihodné působnosti bývala dobou intenzívního společenského a kulturního života, pokud trvala, ale doba konjunkturního vzmachu byla vystřídána dobou krize. Několik málo jich ještě jakés-takés zabezpečení má, ale většina, po zaplacení daně z příjmu, pozemkové daně a všech ostatních daní, se pohybuje na hranici životního minima. Jeho excelence s osmdesáti korunami v kapse byla v lepší situaci než většina ostatních důstojných velkopastýřů.
Nicméně ani ctihodného Ferdyše nebylo možno považovat za zámožného. Byly doby, neboť zakusil i lepší dny, kdy mohl navštívit některé své ovčáky a okusit ovoce jejich námahy, totiž hroudu ovčího sýra a džbán džinšice. Teď ho nacházíme odkázaného na pasterizované mléko v mateřsky bezcitném papírovém balení.
Závislost sama o sobě nebyla stavem, do něhož by musel kdo velkopastýře nutit. Vždycky dával přednost nastavovat tvář sociálního případu a politováníhodného ubožáka.
Proč někdo, kdo má dost prostředků, aby mohl bydlet jako normální člověk, se rozhodne bydlet na zámečku nebo v honosné rezidenci. obklopené lešením, zkrátka v okázalé barabizně, která drží pohromadě jenom silou vůle a díky občasným záchranným akcím Unesca? Proč někdo dává přednost pobytu na této větrné hůrce, to bývala vždy jedna z těch záhad, které jak ctihodný Ferdyš věděl, nikdy nikdo nerozluští.
Následující kapitola nás poučí, jak Vodnáři narušili výsostné námořní vody našeho státu, který je však vnitrozemský, a co z toho vzešlo. Jak šlechetný Král velkoryse zachrání Vojvodu a založí tím hluboké přátelství jako akciovou s.r.o.