1. His Master´s Voice
Byli jsme čtyři, podobně jako Tři muži ve člunu a o psu nemluvě. Zatímco Jerome Klapka Jerome uvedl ty tři nemocné zároveň se psem na stejnou loď, aby sledoval jejich společné osudy, žádnému jinému se už nepodařilo s úsměvem přivést tu vypečenou čeládku k uznání, že se v životě mají plavit na společné lodi. Proto se podnětnosti ujímá toulavý pes. Ač je všemi odbýván, přesto je schopen všechno rychle oběhnout a zaregistrovat všechny tři úctyhodné, velevážené a jaksepatří usazené veličiny. Nebylo to snadné. Zmíněné veličiny, totiž pánové Král, Vojvoda a Biskup, chovaly krajně odměřený a velkopanský přístup vůči ostatnímu světu, a tím spíše pak vůči nějakému psovi. Z hlediska psa to bylo výhodné i škodlivé. Výhodné tím, že to dávalo možnost postřehnout každé změny v chování a svršcích těchto veličin, určované podnebím i směrem, odkud zrovna vane vítr. Závažné to bylo v tom, že pes, který má tři pány, si k žádnému z nich nemůže vytvořit nejlepší poměr, protože by tím zradil ostatní dva, a protože takové počínání odporuje jeho psí oddanosti. Každý pořádný pes má svého pána a je mu věrný. Dvěma pánům nelze sloužit, natož třem. Dokonce i toulavý pes je věrným psem svého jediného pána. Toulá se jen proto, že si jeho pán vůči němu z nějakých důvodů zachovává odstup. Kdyby se pes naučil mluvit, člověk by tím zřejmě přišel o posledního přítele mezi tvory.
Jednou z pozoruhodných vlastností takového toulavého psa je, že když zrovna nemáš oči jako ostříž, zřídka ho uvidíš vstupovat do místnosti. Je totiž nepostřehnutelný, ale i nepřehlédnutelný. Ale není to dáno jeho malým vzrůstem. Ani není pravdou, že by ten chladnokrevný čmuchal s ledovým čenichem byl jako jeden z těch podivných indických fakírů, o nichž někdo tvrdí, že prý se najednou rozplynou a uniknou v jakémsi odhmotnění čtvrtou dimenzí a zase se prý dají dohromady tam, kde je jich nejvíce zapotřebí. Jedna z mých tetiček, která je to, čemu se říká teosofka, tvrdí, že se jí samotné občas něco takového skoro podaří, ale úplně to prý nikdy nezvládla údajně proto, že ji jako dítě krmili masem zvířat, zabitých v záští a panice.
Takový toulavý pes je přitom schopen čas od času se zaběhnout, aby nahlédl do nejrůznějších zapadlých uliček lidského bludiště a očichal svým všudypřítomným čenichem každou stopu jiného psa. Počíná si jako vlk samotář a zrovna tak má někde doupě, do něhož se vrací, aby tam věrně naslouchal hlasu jediného svého pána, jako věrný pes na staré gramofonové desce s nápisem His Master´s Voice.
Mnoho různých hlasů tolika panovačných veličin nutně způsobují i tomu nejvěrnějšímu psu zmatek v hlavě. Ohrožují jeho psí věrnost, když ho zahrnují přemírou povelů, často protichůdných. Působí těžkosti v jeho věrnosti či snad i pochybnosti?
Těžkost ještě není pochybnost. Při matematickém zadání jsem nejednou jako student nevěděl jak dál. Nemohl jsem nalézt řešení. Ale nepochyboval jsem, že nějaké řešení je. Že je možné. Že je najdu sám nebo můj soused, od kterého to pak důvěřivě opíši.
Pokorně jsem doznával, že matematika má mnoho záhad pro subtilnost svého předmětu a nedostatek mého osobního zájmu nebo přičinění.
Ve své víře chápu a uznávám, že je dost obtíží. A bylo by smutné, kdyby jich nebylo. Vnitřní život Boží a jeho nekonečné tajemství mne bezpochyby přesahují. Proto mám obtíže ve své víře. Ale jsem za ně vděčný. Poznávám z toho, že si nesnižuji Boha na svou úroveň, a že jsem se snad i dostal k němu blíže. Poznal jsem jeho přesažnost. Nejenže jsem se s ní smířil pro své poznání, nýbrž mám radost, že můj Pán je víc a výš než já.
Tři nemocní, které pan Jerome Klapka Jerome nalodil na jedno plavidlo, aby pochopili, že se v životě plaví na jedné lodi, trpěli nejrůznějšími neduhy. Dodnes jsou to bacilonosiči sto sedmi smrtelných nemocí, k nimž se u každého z nich druží nemoc z přepracování. Den ode dne je jejich stav zoufalejší a stále obtížněji je lze dostat k povolnému sdílení jedné a téže paluby. Co je to za podivné nemoci?
S někým se opravdu dá těžko vyjít. Musí za každou cenu, stále a všude dokazovat svou pravdu. S nikým se nesnese. Stále musí zasévat vítr, třebaže vždy sklízí bouři. Je jako trní, které popíchá každého, kdo se k němu jen přiblíží.
Chválíš to, nemyslíš to s ním upřímně. Jsi povinen ho na něco upozornit. Okamžitě se měníš v jeho úhlavního nepřítele. Jdeš k němu, obtěžuješ ho, nejdeš k němu, tak se mu odcizuješ, pak se mu vyhýbáš, zas ho podceňuješ, a pak se ho málem štítíš.
Číhá na každé slůvko, jen aby mohl namítat a odporovat. Nemůže žít bez svého posledního slova. Žije ustavičným dokazováním své důležitosti.
Jeden by málem řekl, že si vlastně přeje hřích a zlo, a že by byl nesmírně smutný a celý bez sebe, kdyby se nemohl nad něčím pohoršovat, kdyby najednou bylo všechno v pořádku, a jeho žlučník by už nic neuvádělo k prasknutí. Takový člověk by byl strašně nešťastný i v nebi, kdyby někdo v nebi mohl být nešťastný. Proto takový člověk stěží mohou přijít do nebe, protože tam nepatří, neboť je tam pokoj a blaženost, zatímco on žije jen rozervaností a neuspokojeností. To je jeho živel. V tom si žije jako ryba v kalné vodě. Kalné vody. Ach, když jen tak může někoho semlít ve svém mlýně, když se může nad něčím rozčilovat, když může někoho odsoudit.
V každém slově, v každém činu hledá zadní vrátka, úskok, nečistý úmysl, všude tuší zlobu a špatnost, protože jí žije a proto ji nutně potřebuje k svému životu. Čím to je? Snad proto, že je zlý ve svém srdci. Z takového věčně zatrpklého suchara, který odmítá nechat cokoli na pokoji, mluví duch rozbroje. Jeho život by neměl smysl, kdyby všude nevyhledával zlo a všude jen zlo nerozséval. V jádru je to dutá pýcha, která odmítá vedle sebe kohokoli uznat, nikomu kromě sebe nepřeje úspěch, štěstí, lásku, protože uznává jen sebe a svou ubohost, a v ní chce všechny ostatní vykoupat a utopit.
Nepodobáš se tak často pavoukovi, když se honí s podobně zarputilou vytrvalostí za lesklými mouchami, marnostmi dne i světa? Jen aby polapil trochu ubohých, drobných chvilek, úsměvů, trháš své srdce na stovky cárů a rozléváš své nitro na všechny strany, stále ze sebe marnotratně vydáváš a všemi směry roztahuješ sítě, protože pozemské štěstí se také rozlévá všemi směry. A tak stále spřádáš nové a nové pavučiny, že už ani nemůžeš klidně vychutnat ani ty nejdrobnější radosti. A ty nové sítě tvoříš a platíš ze svého nitra. Platíš za ně pokojem svého srdce. Nakonec přijde někdo a drze ti potrhá jemně utkané pletivo sítě, do níž jsi chtěl polapit štěstí. A ty, pavouku zase zalézáš do temného kouta, abys znovu začal marnou práci. Marně marnosti marnými sítěmi zachycuješ.

V další kapitole se ukáže, že žádný výše jmenovaný čmuchal s ledovým čenichem se zde zatím nevyskytuje. Možná, že tomu tak je proto, aby vyšlo jasně najevo, že mnohé zmatky a nepravosti, které se na světě dějí, nejsou v rozhodující míře zaviněny tímto zvědavým čmuchalem, který však stačí také mnohé poplést. Důvod jeho nepřítomnosti je však mnohem tajemnější, jak pozorný čtenář laskavě sezná. Zato se však čtenář setká s důsledky působení proradného zlosyna, známého pod jménem Stovoda, ale i s tím, že slušní lidé to tak nenechají.


2. Honba za světoběžníkem
Nikdo, kdo zaslechl ze sdělovacích prostředků něco o podivných podzemních živlech, nemohl přehlédnout, že o přítomnosti a působnosti Vodnářů se skoro nevědělo. Až do jednoho dne. V tisku a televizi se celá záležitost odbyla většinou mávnutím ruky a tvrzením o přežitcích z minulosti. Pouze některé okresní noviny postihly nebezpečnou povahu tohoto jevu. V jistých nedělních novinách se například objevil zábavný článek s titulkem:
                                                  Tuláci přijali Vodnáře
                                                za symbol tajného řádu.
Článek obsahoval komický a bezpochyby za vlasy přitažený výňatek z pravidel a obřadů bratrstva doktora Faustrolla od Alfreda Jarryho. Vyskytovaly se tam i vážnější články o rozmachu tohoto kuriózního spolku v podzemí. Třebaže se čas od času vynořily též zprávy o tajemných zločinech, které se přičítaly Vodnářům, většina lidí považovala toto sdružení, řád nebo co to bylo, za neškodný spolek s poněkud bizarními stanovami. I když většina občanů nečinně přijímala zlověstné zprávy, posuzovala Vodnáře blahovolně a shovívavě.
Potom však nastal zvrat. A přesto, že se tisk o věci podrobněji rozepsal a veřejní činitelé v televizi varovně vztyčovali prst, veřejnost sledovala vypuknutí epidemie ještě dlouho jaksi otupěle. Jakoby nemohla rázem procitnout z dlouhodobého hlubokého spánku. Teprve když jednoho dne procitla z lhostejnosti a vzpamatovala se, poznala, že je na pokraji katastrofy. Najednou ji zachvátila hrůza před zlem, o němž do té doby skoro nikdo nic přesného nevěděl.
To však už ale spustily sdělovací prostředky kampaň o Vodnářích. Ale zase nebylo docela jasno. Některé noviny psaly o všudypřítomné a stále vítězně postupující moci Vodnářů. Představitelé daného názoru se vyznačovali ustrašeností a skoro až chorobnou opatrností. Ale i tito jedinci se vesměs omezovali na individuální a co možná nejrafinovanější způsoby zkoumání tohoto zjevu. Každý otevřený způsob pátrání a sledování totiž shledávali krajně nebezpečným - právě pro odvetu ze strany Vodnářů, ať již opravdu nebo jen vymyšleně všudypřítomných. Našli se ovšem i takoví lidé, kteří označovali Vodnáře jako vzorné, ba následování hodné šiřitele svobody, lidství, osvěty, sjednocení národů a míru ve světě. Skutečnost však nebyla tak jednoduchá.
Málokdo z veřejnosti se mohl dost přesně upamatovat, kdy vlastně začal sledovat něco podezřelého. Kdekdo byl příliš zaujat vyděláváním peněz a občasným předstíráním zájmu o veřejné blaho, než aby si důkladněji všímal věcí kolem sebe. Žil poněkud okázale a výbojně, avšak měl vlastnost průměrných lidí, kteří na každém kroku ohromují své okolí šlechetností a dobročinností: neměl nepřátele, a protože se ve své dobročinnosti snažil řídit zdravými zásadami, nedalo se o něm říci - jako o mnohých jiných - že by byl sám sobě nepřítelem.
Zájem o Vodnáře probudila událost, která se přihodila v době, kdy se zdálo, že národ prožíval dobu vcelku netečného setrvávání v ustálených vodách. Lid uvyklý našeptávání si zvolna zvykal na ujištění veřejných činitelů, že má před sebou dlouhá léta vyrovnaného hospodářského růstu.
Pan Vykuk má letní sídlo na Českomoravské vysočině. Říká tomu chalupa. Kdyby král Šalamoun znal vymoženosti moderní bytové kultury, včetně nejnovějších zařízení vytápění a osvětlení, patrně by dal zbudovat podobnou "chalupu" pro královnu ze Sáby. A tak by leckdo mohl směle říci, že v tomto ohledu se pan Vykuk měl skoro jako Šalamoun.
Toho dne se pan Vykuk dal přivést domů po úmorném shonu a procházka zahradou s vysokými a dobře hlídanými zdmi měla za chladného večera vnést klid do jeho duše.
Pan Vykuk byl (a nadále je) ženatý, ale jeho manželka a obě dcery byly právě v Paříži. Bylo totiž jaro, a jedině v tu dobu může Paříž nastavit svou krásnou tvář.
Pan Vykuk na své procházce prošel psincem a minul stráž, přidělenou k jeho ochraně. Ochranka zahlédla, že zamířil k houštině u zdi. Cosi upoutalo jeho pozornost. Pojednou se zatvářil jako jelen obklopený smečkou vlků. Vyjekl a pak jeho vynechávající hlas přešel do pisklavého zvuku, jaký vydávají dvířka zarezavělé schránky při sebemenším pohybu. Chtěl se opřít o keř růží, což se mu pochopitelně nepodařilo. Místo toho mu celá okolní zahrada i se stromy zatančila před očima starobylý venkovský rejdovák, něco mezi třasákem a maděrou, jež tančil strýček Nimra po nákupu bujného šimla za půlpáta tolaru. Ochranka a psovod zaslechli vyděšený výkřik. Vyrazili k houštině a nalezli pana Vykuka. Měl poškrábanou a odřenou tvář. Když ho přivedli k vědomí, měl oči plné hrůzy. Ze solného sloupu se stal semafor. V jakémsi střídavém pominutí smyslů mával pažemi a zmateně gestikuloval.
Tvářil se dost nerudně, jak patrně vyhlížel patron Evropy, svatý Metoděj, kterého zhoubný výlupek Viching dohnal svými záludnými kousky k tomu, až rozkaceně zvolal: "Nenič mi mé dílo!", aby pak rozhodným počinem arcibiskupským ztvrdil to, co si tato kreatura dávno vykoledovala.
Pan Vykuk však nyní marně hledal zbytky odkazu slovanských věrozvěstů. Místo hlaholení bublal jako voda v konvici, když přikvačil bod varu. Žádný nezaujatý kritik jej ovšem nemohl kárat za jeho pohnutí, třebaže pan Vykuk není žádná pápěrka. Každý, kdo ho zná, ten uznává, že je tak rozložitý, že by z něho mohli být docela klidně dva Vykukové. Vypadá to tak, jako by si Všemohoucí v dávném úradku ohledně Vykuka řekl: "Uděláme toto stvoření k našemu obrazu důkladně. Nebudeme šetřit", a postupně ho zachvacovalo takové nadšení z tohoto díla, až svůj dávný úradek nevídaně předstihl.
Už od mládí míval pan Vykuk vzezření hromotluka, před kterým by se i skromná chudobka cítila jako chicagský gangster. Jindy se tváříval sebejistě jako ten, kdo by dokázal jednou ranou zneškodnit nosorožce otvírákem na sardinky. Nyní z něho zbývala hromádka neštěstí, jaké by i Moliérův Lakomec dal na potkání pětikorunu. Bojoval úporně se situací. Bylo skoro slyšet, jak mu šroubují mozkové závity, leč jako by byly strhané a protáčely se na místě. Stál tu jako rytíř smutné postavy, jemuž se někam zatoulal jeho Sancho Panza a jeho věrná herka uvázla na pastvě, kdežto Dulcinea z Tobozy, poněkud přešlá mrazem, jako by se najednou sama dostavila. Ve tváři měl vepsán pocit zdrceného sadaře, kterému právě uletěl včelí roj. Nemohoucně jenom ukazoval k zahradní zdi: "Tam - tam!"
Na zdi bylo barvou namalováno znamení - kruh svisle protnutý trojzubcem.
Nestačí říci, že pan Vykuk byl udiven. Byl přímo s rozumem v koncích. Kdyby mu Růže stolistá, ke které krátce předtím čichal, byla pojednou rafla po nose a ukousla mu jeho špičku, sotva by mohl zkoprnět víc. Vůbec nijak si to nedovedl vysvětlit. Ta pravda na něj doléhala jako kus ledu za krkem. Události následujících dnů dopadaly na jeho zkoušené srdce snad ještě hůře než koňské kopyto opakovaných nájezdů dravých Hunů, Avarů, Maďarů, Tatarů, Turků, Němců a Rusů na srdce Evropy.
Vyšetřování nevedlo k valným výsledkům. Do zahrady neměl nikdo cizí přístup. Žádná cizí osoba nemohla namalovat zlověstné znamení, které k smrti vyděsilo pana Vykuka. A přece zde taková černá ruka zaúřadovala.
To byl první výpad, řekněme spíše provokace, protože pan Vykuk snad ani nebyl napaden - zřejmě se zranil při pádu o trní a zeď. Ani ho nikdo neokradl. A ani další z těchto výpadů nemířily výhradně na příslušníky vyšších vrstev společnosti.
Vodnáři se rázem stali nejvděčnější látkou rozhovorů. Ukázalo se, že zlo se už nesmírně rozšířilo. A tak lidé, pod dojmem zpráv, čeřících hladinu dlouhá desetiletí uklidňovaného veřejného mínění, začali bděleji zamykat své domovy a opatřovat si hlídací psy.
A měli důvod. Zlo, zrozené z úzkosti a strachu a přezrálé v temnotě pověr, bylo tak silné, že tyransky pronásledovalo občanstvo. Co však občané ještě dlouho netušili, bylo, že Vodnář pracoval na jejich důsledném podmanění zdaleka nejen ozbrojeným násilím, ale především také příjemným pohlazením. Netušili, že ovládá takové prostředky, jaké mu umožní, aby mu občané sami odemkli dveře do svých příbytků a dokonce si ho pozvali a bezelstně si ho nastěhovali do svých domů.
Zatímco zloduch maskoval každou svou akci neškodným lakováním veřejnosti o obecně prospěšné činnosti, zásoboval policii a sdělovací prostředky výmluvnými doklady o tom, že on sám vlastně vůbec neexistuje. Jenže odkud pocházel všechen ten neklid a podivné spodní proudění? Rtuťově neklidné masy žádaly vysvětlení. Dávno přestávalo stačit odvolávání se na stínově plíživé živly.
Pojednou se veřejnosti dostalo uspokojivého vysvětlení. Na knižních pultech se objevila černá kniha závažných zločinů Vodnáře. Šla na dračku. Kniha byla napsána pod pseudonymem. Nějaké zvídavé oko a nenechavá ruka se však přičinily o své. Tak se objevilo na veřejnosti poprvé jméno pana Stovody. Stal se z něho kýžený hromosvod. Najednou byl on sám odpovědný za existenci zlého vládce světa, Vodnáře a všechny jeho pletichy.
Známý pražský kritik povolil uzdu své obrazotvornosti a počal líčit pana Stovodu jako zběsilého paranoika a současně génia zločinu. Pak se jméno pana Stovody objevilo v novinách ve spojení s několika pošetilými bankovními podvody, kterými měly být mezinárodní banky poškozeny o částky, pohybující se kolem tří korun v přepočtu na celoevropskou měnu EURO. Specialisté na hospodářskou kriminalitu tomu říkali "teoretické podvody". Přitom tvrdili, že si takto nějaký začátečník nejspíš ověřuje správnost svých představ o procesech ve velkých peněžních ústavech.
Můžete dělat, co chcete, můžete snést modré s nebe, jak se říkává, ale nikdy neučiníte dost. Je člověk, který je štěkavý jako pes. Když nikdo nejde, tak štěká z dlouhé chvíle. A když jde, tak štěká, protože někdo jde. Zlověstně hafá na všechno. Nikdo před ním neobstojí. Nikdo není tak svatý ani tak čistý, aby na něm nenašel stín. A čím méně je sám čistý, tím více špíny a nepravosti hledá u jiných.
To je tem věčný šťoural, rýpal a kritik, který otravuje druhým radost z práce. Podobá se podzemnímu krtkovi, kterému se daří jen ve tmě, jen v pozadí všeho dění a námahy. Odnímá chuť k práci, odvážným bere smělost, podnikavým krade nadšení. Sám by se na nic nezmohl, ale zelená závistí, sotva vidí, že se někde něco děje. Nesnese, když vidí, jak se něco vynořuje z jiného spolku či společenství, jak se dnes rádo říkává. Takový kritik se ztotožní s nějakou skupinou nebo s nějakým směrem, který se mu zalíbí, a šmahem odsuzuje všechno, co se všude kolem děje. Je to jakýsi druh fanouškovství. Dnes existuje i fanoušek duchovní. Tváří se náramně důležitě, protože se otírá o věci nejsvětější, neboť znevažuje věci božské u lidéí zatemnělých, slabých a kolísajících.
Kritikaření je náramně zakořeněné v naší veřejnosti. Způsobilo už tolik hořkostí, otrávilo život a podlomilo chuť tolika vynikajícím našim tvůrcům a pracovníkům. Tato hlíza se zakořeňuje i mezi našimi lidmi. Otravuje všechny, kdo měli nebo mají odvahu s něčím jednou začít. Takový kritik sám nic nedokázal, ledaže hauzíroval s jednou věcí, a sotva vidí, že se něco děje nezvyklým způsobem, nemá proto nic jiného na práci, než kritiku tvrdou, nelaskavou a nespravedlivou.
Je to hrdina bodající špendlíkem. Nikdo ho nevidí, ani nevidí jejich jehlu, ale cítí to jeho bodání až příliš citelně, zejména když se to bodání, takto záludné a maskované osvětou a dobročinností, děje se dlouho a tvrdošíjně, a když se nemůžete hájit, protože ten kritik je osoba vlivná a mocná a jako vánoční stromeček ověšená několika tituly vpředu i vzadu.
Všeobecně se předpokládá, že dospělí jsou moudřejší než děti, ale jsou případy, kdy by se to velmi těžko dokazovalo. Mezi nesporné přednosti dětí patří i to, že nemají pošetilé společenské předsudky.
Naše společnost má tak podivně sestaven žebříček uznávaných a vyhledávaných hodnot, že jeho příčkami je nadhodnocení peněz a akademických titulů. Sebenižší úředníček s titulem, to už je tak řečená "partie".
A k dovršení všeho zde vládne systém známostí a protekce. Čím déle žiješ v prostředí, kde vládne protekční systém strýčků, tetiček, bratranců a neteří, tím ti musí být jasnější, že lví podíl na trápení v tomto bláznivém světě má ta nezodpovědnost a bezmyšlenkovitost, s jakou lidé sypou z rukávů svá četná doporučení jedněch lidí, aby se podle toho zařídili druzí lidé. To je jedna z věcí, které v člověku probouzejí touhu divocha ve stylu Rousseaua, volajícího po návratu do jeskyně. V době kamenné by se totiž místo doporučujícího posudku musel dlouho vytesávat nápis na kamennou desku a byla zde větší naděje, že dříve, než bude vyhotoveno doporučující poslání, tedy to utrmácí toho, kdo poskytuje doporučení, ale posléze i toho, kdo by musel přenášet místo doporučujícího posudku kádrový balvan, neboť by se s tím nákladem vlekl v žáru slunce a raději by ho odhodil několik verst od svého domova. Jenže dnes je tak snadné napsat doporučující dopis nebo utrousit na jistých místech doporučující poznámku, že to dělá kdekdo, aniž si to jaksepatří rozmyslí. Potom se na výsostná místa dostává někdo, kterého zná někdo jiný, jemuž ho doporučil někdo další a tak dál.
Možná si myslíš, že tohle všechno je už v lidech nadobro překonáno, ale nemáš pravdu. V mnohých lidech stále parazitují zbytky těchto názorů. Projevují se v představách, že člověk je lepším člověkem, když má nějaký ten titul před jménem, a popřípadě také za jménem.
Zkrátka o kritiku, totiž zápornou kritiku není nouze. Najít někde za každou cenu slabiny, je velmi snadné. Výsledkem záporné kritiky je odsouzení. Ale mnohem obtížnější a ušlechtilejší by bylo pomoci, trpělivě věnovat pozornost, naslouchat chápavým srdcem, nalézt příznivé přínosy a vyzdvihnout je a povzbudit v nich ty, kdo se o něco snaží. Největší kritikové nějakého díla bývají ti, kdo se nikdy nezmohli ani na slušný dopis. Něco jiného je příznivá kritika. Té je jak šafránu. Vyžaduje chápavé srdce, znalost i uznalost. Z té pak může vzejít místo odsudku posudek, místo zavržení povzbuzení těch, kdo se o něco dobrého snaží.
Všichni, kdo obklopili postavu pana Stovody pověstí geniálního podvodníka, ponechali celkem stranou okolnost, že na jeho domnělých zločinech nic geniálního nebylo. Někteří ekonomové vyslovili názor, že metodami, kterých Stovoda údajně použil, je snad možno ošidit nějaký podnik o dvě, tři koruny, ale rozhodně ne o nějaké milióny. Třebaže se Stovodovým odpůrcům podařilo vyvrátit tento názor způsobem zcela evidentním, jeho údajným podvodům tím na genialitě nijak nepřibylo. Ukazovaly se stále větší a obludnější. Stručně řečeno: Stovoda byl chlapík obdařený jistou dávkou štěstí a ještě větší mírou neomalenosti. Tak se stalo, že posléze přerostl policii přes hlavu. Jeho stíhání bylo tím více ztíženo, že přesný popis stíhaného nebyl znám. Tvrdilo se, že většinu svých podvodů páchá prostřednictvím nastrčených osob, ale sám dosud nebyl trestán. Proto policie nemá k dispozici ani jeho fotografii. Televizním pořadem nazvaným "Pomozte v pátrání!" vysílaným do celého světa proběhla jen fotografie Stovodova dědečka. Ta však představovala staršího pána v takové změti vousů, že vyhlížel jako přerostlý živý plot, přes který shora mžourala dvě blýskající očka.
Pomocí světových masmédií se rozléhala do všech stran mnohonásobná ozvěna pokřiku: Stovoda za mříže!
"Jenže napřed je nutno Stovodu dopadnout a usvědčit", mínil major Vykuk. Ale to bylo vše, na co se zmohl při své vysoké hodnosti a kvalitách v oboru kriminalistiky. Třebaže si namáhal svou makovici až k prasknutí, výsledek nebyl úměrný námaze, protože v oblasti mezi límcem a zbytkem vlasů zůstávalo všechno nehybné. Zásada kolektivní práce v oboru vyšetřování zločinu podle přísloví "Více hlav, více rozumu" se jaksi nemohla snadno prosadit, zvláště když mnohá z těchto hlav byla od krku výše ryzí a vskutku solidní slonovina. Když přední kriminalista na nic nepřišel, povzdechl si:
"Jářku, vlastně se nic neděje. Když nejde o život, tak jde o houby."
Major Vykuk byl stárnoucí muž, v jehož výrazném obličeji se zračily stopy únavy. Některé rysy jeho tváře svědčily, že v době těsně předpřítomné poněkud přepínal své síly. Jestliže se ale v jeho tváři zračilo duševní soustředění, bylo to jen proto, že major dnes nemínil usnout ve své kanceláři. Sám byl ducha vcelku nezámožného, ale dosáhl vyšší funkce dílem pro svou podřizující se povahu, dílem pro to, že většinu času ztrávil v nádražní kantýně, kde bedlivě naslouchal hovorům podle osvědčeného hesla: Čelem k masám. Laik se tomu diví, odborník žasne.
V tomto období překvapoval své okolí naprostou nepřítomností ducha a roztržitostí. Navykl si vyhrknout se skleněným výrazem v očích: "Cože?!" a pak zase klesnout do stavu apatie. Tím vším se stával všeobecné zábavě mrtvou přítěží.
Spatřili byste ho, jak sedí zdrcený v koutku s poklesávající čelistí, a budí dojem vycpané figuríny z archeologického muzea k názornějšímu předvedení pohřbívání skrčenců. Býval na něho málo lákavý pohled. Ostatní kolemjdoucí si už málem chtěli jít stěžovat. Tvrdili, že preparátor z prosektury neměl právo ho tam nechat volně povalovat. Když už mu vypreparoval útroby, měl tedy snad napnout svaly a dokončit vycpávání, jako to velí jeho profesionální čest.
O chvíli později už seděl v kantýně před půllitrem piva a jako barometr veřejného mínění naslouchal náladám v lidu. Tehdy poprvé zaslechl jméno pana Kabrňáka. Měl dobrý výhled na jedné straně do nádražní haly a na druhé straně na nástupiště.
"Potřeboval byste si odpočinout, majore." Říkal domlouvaným hlasem kantýnský.
"Ehm", pokyvoval Vykuk souhlasně hlavou, a uvažoval nahlas: "Už jsem se dlouho dobře nevyspal. Toho Stovodu nám byl čert dlužen."
"Kabrňák by ho dostal do týdne."
"Co?!" Zavrčel Vykuk s bradou vystrčenou jako lopata buldozeru.
"Kabrňák."
"Jaký?"
"Ten co by Stovodu chytil ráz na ráz."
"Kdože ho chytí?" Ptal se pohrdavě.
"Přece Kabrňák. Občas tudy projížděl. Čekával zde na spojení."
"Toho neznám."
"Už tu pár let nebyl."
"Kde je?"
"Někde v Beskydech."
"Co tam dělá?"
"Pase."
"Pase?"
"Ovce."
"Ne!?" vyrazil ze sebe nevěřícně Vykuk. "Jakto?"
"Čím víc poznával lidi, tím víc si oblíbil zvířata. Podepsal smlouvu na dvacet let."
"Jak tam může někdo vydržet a nezbláznit se z toho?"
"Obírá se tam největšími záhadami světa a tajemstvím života a smrti. Důkladně studuje všechny známé postupy detektivního pátrání a odhalování tajemství a pak tam v samotě medituje o tomto tajemství."
"Trouba!" Ulevil si major Vykuk. V zamračené tváři byl celý rudý. Brada mu vystupovala jako žulový vlnolam. Chmurný výraz majora Vykuka patřil k prvkům, z nichž se skládají noční můry. S rostoucím vztekem kopl do výčepního pultu, který za nic nemohl.
"Cože?" Ozval se mručivý hlas od výčepu a dobrácky sdílná tvář za pultem poněkud ztuhla.
"Jenom říkám, že je to pitomost." Dodal zmírněně Vykuk. Jeho výraz však svědčil o tom, jakoby polykal hořkou pilulku a že z toho nemá žádnou radost. Kdosi se tady dotkl ješitnosti ctižádostivce, který bedlivě pátral po všech tak zvaných hledačích pravdy a odhalovačích tajemství, aby je pak veřejně zesměšňoval a zlehčoval jejich snažení. A najednou slyší, že by nějaký soukromý čmuchal lehce a snadno vyčenichal všechnu pravdu o stále unikajícím géniovi zločinu vládnoucího světu strachem, lží a penězi.
"Inu, něco tam dělat musí. Jinak by se uprostřed toho stáda zbláznil. Uvidíte, že sotva mu vyprší smlouva, pak ho už nikdo neudrží, aby se nepustil za Stovodou."
V dobráckých očích výčepního se zablýskla jiskřička zlomyslnosti, když dodával:
"Uvidíte, že vám ho pak chytí během týdne."
Ještě téhož dne odpoledne si major Vykuk vyžádal od dispečera přistavení volného auta.
"Podíváme se tomu ptáčkovi kobylku." Říkal si Vykuk. "Konečně, v Beskydech může být touhle dobou pěkné počasí. A jeden už ani neví, jak vypadá les." Mínil, když vyrážel do hor. Pro všechny případy zanechal na dveřích své kanceláře cedulku s nápisem "Dovolená".

Následující kapitola vynese na povrch nadčasovou událost, která svědčí o výhodách horské samoty proti vymoženostem městské civilizace. Vynoří se ovčák K. v konfrontaci s majorem Vykukem.

3. Návštěva v Beskydech
Motor tůrovaného džípu kvílel jako postřelený bengálský tygr, když se dal major Vykuk blahobytně unášet až do nejodlehlejších končin v Beskydech. Samolibě si přeměřoval okolí, aby už-už mohl znechuceně vyplivnout výraz svého pohrdání nebo aspoň zhnuseně konstatovat, že tady už taky byl.
Takového starého Vykuka ničím neuchvátíte, protože on už všude byl, všechno slyšel a všemu nejlépe rozumí. Vykuk nemá smysl pro poezii, nemá žádné touhy po tom, co je nedosažitelné. Vykuk nikdy neuroní lacrimae rerum, nikdy nepláče, nevěda proč. Naplní-li se jeho oči slzami, můžete vzít jed na to, že buď jedl syrovou cibuli nebo přidal k párku příliš mnoho hořčice.
Kdybyste stáli s Vykukem v noci na mořské břehu a řekli:
"Poslouchej! Slyšíš?! To zpívají mořské panny v širokých dálkách oceánu. Anebo jsou to smutné žalozpěvy duchů nad bledými mrtvolami, jež stáhl hluboko dolů divoký Maelström?"
Vykuk by vás vzal za paži a řekl by:
"Tohle, milý brachu, znám. Nastydl jsi. Půjdeš se mnou. Vím tady o jednom místě za rohem, kde dostaneš kvalitní likér, becherovku - a to tě hned postaví na nohy, než bys řekl švec."
Vykuk vždycky ví o nějakém místě za rohem, kde dostanete něco znamenitého k pití. Jsem přesvědčen, že kdybyste potkali Vykuka v království nebeském (za podmínky, že by se něco takového mohlo přihodit), okamžitě by vás uvítal slovy:
"To jsem rád, brachu, že tě vidím. Znám pěkné místo hned tamhle naproti, kde čepují opravdu znamenitý mok."
Nyní sotva zpozoroval první stádo s bačou, hned na něj udeřil:
"Hej, ty tam! - Jak se dostanu co nejrychleji k horní salaši?!"
"Když za vámi pustím svého psa."
Odplivl si znechuceně, jako když čte Marxův Kapitál a vyrazil vzhůru. V odlehlé končině naší vlasti, kde se Vykuk ocitl, však byla jediná stopa lidské civilizace právě pastýřská salaš, lemovaná dlouhou ohradou. Jinak nikde ani živáčka. Když džíp naposledy heknul, vykutálel se z něho postarší muž napoleonského vzezření. Kromě toho, že se Vykuk vyznačoval značnou tělnatostí, byl také plešatý a měl vyvalené zrakové bulvy, což by leckterý odborník v oboru pracovního lékařství mohl označit za chorobu z povolání. A jestliže jste přehlédli jeho tělnatost a vypouklost očí, nemohli jste pominout okolnost, že už dávno zanechal léta životní svěžesti. Vyhlížel jako švestky po prvním mrazíku. Taková bytost by dost možná lépe plnila své životní poslání, kdyby se věnovala oceňování míst zaslouženého posledního odpočinku na místním hřbitově, než aby předstírala svou všeobsáhlou a vyčerpávající znalost světa.
První, co ho vyvedlo z míry, bylo zjištění, že mu noha povážlivě zajela až po kotník do něčeho, co svým zápachem až příliš nápadně upomínalo na někdejšího majitele. Zatvářil se jako zkomírající kachna. Dál už našlapoval obezřetně a ustrašeně jako kočka, která čeká, že po ní někdo mrští půlkou cihly.
Salaš byla tmavá. Trvalo chvíli, než se rozkoukal, aby mohl zůstat věrný svému jménu. Když nahmatal petrolejku, rozsvítil ji. Naskytl se mu nebývalý pohled. Uprostřed začouzené místnosti bylo ohniště s kotlem. V jednom rohu stála police obložená bochníky uzeného sýra. Na druhé straně postel vypodložená a obložená množstvím knih. Zvedl nejbližší z knih. Byla to stará osvědčená Lebedova Učebnice kriminalistiky. Komentoval to pohrdavým zamrčením. Na polici ležela studie Využití výpočetní techniky evidence pachů v oboru kriminalistiky, kterou vydal Interpol. Vzpomněl si na svou znečištěnou obuv a popadl kus vlny na hromadě v dalším rohu místnosti. S neskrývaným hnusem si očistil botu. Pak tento nezvaný host pokračoval v soustavné prohlídce tohoto příbytku, aniž by si jako obvykle dělal sebemenší starost s nějakým oficiálním povolením. Jeho pozornost však upoutala jiná kniha. Na hřbetě byl nápis Vergilius, Bukolika. V záhlaví knihy stál nápis Zpěvy pastýřské.
"Divná kniha - s takovými sloupci", říkal si, když pročítal první stránky.
                             Ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou
                             na tenkou píšťalu pískáš a pastýřskou si skládáš píseň.
                             Já svůj rodný kraj, své půvabné opouštím role,
                             já teď z otčiny prchám, ty s klidem stinné ty lesy
                             učíš, by volaly jméno tvé spanilé...
                             Zavrtěl nechápavě hlavou a četl dál na přeskáčku:
                            Já, bláhový, myslil jsem, že Řím jest takové město,
                            jako je toto zde naše, kam honit na prodej často
                            něžná jehňata svá nás pastýřů obyčej bývá...
Pak se nějakým způsobem zasnil, až mu v paměti vytanula stará a dávno zapomenutá vůně mládí. Rázem přeskočil až na druhý konec knihy:

                            Všeho nás zbavuje čas, též paměti, živě mám v mysli,
                            v mládí jak celičké dny jsem si zpívával od slunka do tmy,
                            teď však tolik jsem písní už zapomněl!
                            Smutně si povzdechl, když klímajícím okem zahlédl zbytek verše:
                            Tamaryšek pro něho kvílel, i vavříny plakaly pro něj...
Usnul a vůbec nepostřehl návrat stáda s jeho pastýřem. Z bezesného spánku ho vytrhl zvuk, jako by se někde v dálce ozývala blížící se bouře. I když se mlhy spánku rozptýlily, nedokázal hned určit onen podivný zvuk a vystopovat ho až ke zdroji, jímž byl pes, škrábající na dveře koliby. Teprve když pes spustil své zpravodajství, škubl sebou jako válečný kůň za zvuku polnice. Nasadil výraz krtka, jenž vyslechl předpověď počasí o blížících se monzunových deštích.
"Co tady honíte?" Ptal se ho pastýř.
Vykuk se rozespale rozhlížel, a když uviděl ovčáka, obdařil ho pohledem, jakým sadař častuje hryzce krtkovitého. Pak si všiml sbírky básní a zmateně vykoktal:
"Chtěl bych se naučit psát básně."
"Ale jděte! Snad ne na tajný pokyn ministerstva vnitra?"
"Aha, viděl jste venku moje auto, a hned jste se podíval, čí je. Já jsem major Vykuk."
"Kabrňák." Představil se ovčák.
"Ale s těmi básněmi, to je taky kus pravdy." řekl Vykuk a ukázal na knihu.
"Neříkejte."
"Tady uprostřed hor ani nevíte, jak je svět odporný, hnusný a nudný."
"Snad byste o tom nechtěl psát básně?"
"Možná."
"Pochmurnost nemá v pravé poezii co dělat. Báseň, to má být něco krásného, lahodného, dojímavého, a za námět si má vybrat ten nejsladší, nejvíce povznášející projev lidství, lásku. Jedině láska může inspirovat pravého barda. Láska, synku - to je oheň, který věčně plane a rozrůstá se, až jednou zahřeje a ozáří celé zástupy, až objasní a obměkčí každé srdce a přes ně prozáří svým planutím celý svět, takže pookřeje i celý údajně vyhasínající vesmír. Shakespeare hovořil o extázi lásky, a stařičký papá Vilík moc dobře věděl, o čem mluví. Tahle prostá fakta si vtlučte do hlavy, a teprve pak napíšete báseň, která bude stát za přečtení!
Ovšem jestli se chcete držet té absurdní pózy s hnisajícími ulicemi a odpudivými psy a vším tím ostatním, o čem píše Jean Paul Sartre, tak budete jenom marnit čas. To můžete už rovnou psát titulky k filmům!
U mladých spisovatelů se mi hrozně protiví ty moderní směry, které si nesmírně libují v mrtvolách, ve stokách a v beznaději. Říkám vám, že láska, to je druhé slunce přírody, jež otvírá zřídlo ctností, kamkomli zasvitne. Pravá láska je sladká, ta, kterou dáváš, i ta, kterou přijímáš. Je prostá jako světlo a její známý hlas nikdy neomrzí. Ryzí láska, to je dar, který Bůh ze všech tvorů pod sluncem dává jen člověku. Čistá láska není - na to zvlášť pozor - prudké vzplanutí fantazie, ani jen pouhý cit! Neživí se jen žárem žádostivosti a ani neumírá v řádu žádostivosti. Je to tajemný soulad, stříbrné pouto, hedvábná stuha, jež svazuje srdce se srdcem, mysl s myslí v těle i v duši."
Zatímco ovčák K. mluvil vzletně o poezii, sledoval, jak se Vykuk probírá ze spánku a vrací se mu do tváře výraz nadutosti a znuděnosti světem i vlastním povoláním. Do zprvu dětsky bezelstných očí se mu vracel záblesk záludnosti a potměšilosti.
Při prvním setkání s ovčákem K. měl pootevřené oči. Teď je měl naplno vyvalené jako baňaté sudy, valící se z pivovaru, na které myslel skladatel Venhoda, když skládal hlavní šlágr svého života, známý též jako Škoda lásky. Postrádaly však naivitu a sentimentalitu. Byly zelené a blýskaly se zvláštním kovovým leskem. Když podával ruku, měl člověk neodbytný dojem, že hledá na jeho těle nejvhodnější místo k zasazení smrtícího úderu. To, co bylo nejspíš míněno jako úsměv, připomínalo pohrdavý škleb. Když teď pokyvoval hlavou, nebyl to výraz souhlasu, ale vlastní sebejistoty.
"Vaše slova mi zní jako rolničky vašich ovcí. Víte, ubohý tvor je zraněn a vysílen, ztracen v poušti moderní společnosti. Pojednou slyší hlas milosrdného Samaritána: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, a já vás občerstvím."
"Spíše bych řekl, že máte plnou hlavu toho Stovody, za kterým se dneska honí policie na celém světě."
Vykuk neodpověděl.
"A co vy, že jste se takhle stáhnul stranou?! Někdo říká, že chytit takového Stovodu by pro vás byla učiněná hračka. Jenže vy se možná pohodlně schováváte za stádem ovcí a zatím třeba utíkáte před zodpovědností. Kdoví, jaké máslo máte na hlavě. Ale třeba už máte takovou samotářskou povahu."
"To máte tak, pane Vykuk. Žijete s lidmi dlouhá léta. V jednom kole vás urážejí, překážejí vám a podrážejí vám nohy, a to pořád nastejno. Stále stejným způsobem chybují a vymlouvají se s dávkou dobrosrdečnosti, jež je vlastně svatokrádežným vtipkováním o hříchu, když pořád omílají: To je už jednou moje povaha. Myslíte si, že je to nějaká výmluva, a hlavně, že někdo nahoře přijme tuhletu výmluvu? Jakápak vaše povaha? Byla vám přece dána právě proto, abyste jí užil jako cesty k dokonalosti, abyste ji přetvořil! Byla vám dána jako vklad, se kterým máte podnikat. Ta vaše povah je tu z dopuštění, abyste sbíral sílu a odvahu ji přemoci někde výš."
"Třeba tady v horách?"
"Třeba. Určitě jste si jednou či dvakrát v návalu horlivosti umínil, že se zlepšíte. Snad jste se také opravdu nějakou chvíli snažil zdolat svou povahu, ale pak jste toho rychle zanechal."
"Proč myslíte?"
"Protože jste při tom spoléhal jen sám na sebe. Zapomněl jste se ucházet o jakoukoli vyšší pomoc. Dobře víte o své povaze. Znáte její kazy. Snad by vám to mohlo být napomenutím, abyste se pořád dovolávat vyšší pomoci. Udělejte si přesný plán ke zvládnutí své povahy! Snažte se přitom spíše o výstavbu vlastní bytosti, než o přitesávání a osekávání vlastní přirozenosti, až by místo košatého stromu zbyl jen pahýl, trčící jako poslední tyčka v plotě!
Pamatujte, že vaše povaha, totiž kazy vaší povahy, jsou obnaženým místem v hradbě vaší duše. Mějte se na pozoru, když nechcete, aby se vám ten odporný duch světa touto skulinou dostal na kobylku. Právě kvůli tomuto nebezpečí máte postavit k tomu slabému článku dobrou stráž mocné a silné důvěry vyššího původu, a opevnit to místo, aby se nepřítel už nikdy neodvážil zaútočit na toto místo.
Víte, ono je to tak naivní vymlouvat se na svou povahu. Vždyť je to naopak přitěžující okolnost, když jeden ví o své slabosti, a přece nic nepodniká, a vůbec se nesnaží odzbrojit svou povahu od zlého a přiodít se dobrem. Jsme povoláni k vrcholné dokonalosti, v níž s vyšší pomocí překročíme vlastní stín. Copak smí naše povaha stát na naší cestě k dokonalosti jako nepřeklenutelný vodní příkop? Je zanesen kalem, smetím a bahnem. Z něho se šíří otravné výpary, dusící duši a znemožňující její vzlet. Jaképak řeči o tom, že tohle je už moje povaha! Samé úhybné manévry! V jádru znamenají jedno, a to, že se nic nedá dělat. To chce klid! Raději to vzdám, abych se neblamoval, kdybych neuspěl. Taková už je moje povaha. Jinými slovy: Vím, že to není dobré. Také vím, že jednám špatně, ale nechci z tohoto bludného kruhu vykročit ven, protože mě ta špína hřeje jako ten hnůj z těchto ovcí. Potom vlastně nemiluji nic lepšího, než tu svou ubohost a bídu. A vlastně jsem upřímně nikdy nic jiného nemiloval ani se o nic lepšího nesnažil, i když jsem si možná někdy hrál na intelektuála."
"Jen si to tak neberte. Konečně, život jde dál."
"Jenže se vám to pořád odsypává."
"A copak se s tím dá dělat? Mládí je pryč a do penze daleko."
"Jednou však přece svítilo slunce do tichého jitra ve vaší duši. Měl jste zrovna čas a tak jste se zadíval do hlubiny své duše. Cítil jste její vypjaté toužení, jak objímá všechno, jak dovede pokojně milovat a strašlivě nenávidět. A když jste procitl, s hrůzou jste sledoval, že ptáci nešvitoří, louka se nevlní, slunce že už nelíbá kraj, nýbrž svítí a pálí holou hlavu. Došel jste na to, že louka je mokrá, a doma že čeká spousta práce, a že ti ptáci vás vlastně jenom otravují, že jste chtěl dopovědět větu, kterou jste chtěl říci, protože ji potřebujete jako cihlu do zdiva budovy některého svého díla. Rázem se vám zasteskne po svobodě, po snění, po bezstarostnosti.
Cosi jako černá hráz se tlačí do našeho života. Dokud jste byl mladý, rád jste rozdával, co jsme ještě neměl. A najednou, když se k nám ze všech strana nastavují ruce, když nás vyšší ruka chce připřáhnout k těžkému vozu životního nákladu, se zdráháte. Odmítáte zrát, vzdáváte se léku, pojednou už nechcete život. Je vám líto mládí. Ale zrání a vzrůst je přece tak krásné! Krásnější než vlastní obživa, než vlastní vývoj. Vůně duše obtížené poklady, životním nadšením, zkušeností, možností tvorby, omamný dech krve rozvířené v tvorbě nás i těch druhých.
Zrání, které nedovede nenávidět květy! Neříkejte, že jste se už sám nepřistihl ani při sebeslabším závanu pocitu žárlivosti vůči těm mladším. Jestli vás třeba jen slabě dráždí pohled na jejich mladé pokusy, pak jste se ještě docela nesmířil se svým zráním, ještě jste nepřinesl oběť mládí. Proto žárlíte, závidíte, a přitom nevíte, co si vlastně správně máte počít se zralostí! Zrání může být věčným mládím. To je vrcholné umění života: obětovat to, co je v mládí nedokonalé, jako nerozhodnost, přelétavost, vášnivou žízeň svobody a nevázanosti, a ponechat si podstatnou známku mládí, totiž přisání se ke kořeni života, dovést stále přijímat. Kdepak zůstává naše věčné jaro? A zralá mužnost? Kde nalézá své mládí? A čím zrajete a dospíváte v práci, v díle, tak, že se stáváte mladšími, protože více přijímáte, více rostete, a to v životě nejsvěžejším? Růst v životě věčném, to je věčné mládí."
Už když to ovčák K. říkal, stupňovalo se jakési nabubřelé přelévání vnitřních šťáv a plynů v postavě majora Vykuka, takže se zprvu mírně ošil, pak se zavlnil, nato mu zacukalo u koutků úst, poté se mu celým hrudním košem projely jakési vibrace, načež propukl v smích.
Existuje druh krátkého, ostrého hořkého smíchu, který mi zní jako výkřik bolesti a neprospívá ani člověku ani psu. Podobný druh smíchu vycházel nyní z hrdla majora Vykuka a ovčákovi K. se poprvé začalo vkrádat do duše podezření, že se mýlil, jestliže ho napadlo, že je dnes nejbláznivější a nejradostnější den celého radostného nového roku a že svět, ve kterém se pohybujeme, žijeme a jsme, je nejlepším ze všech možných světů.
"No tohle! Podařený ptáček! Ještě začněte s tímhletím Pánbíčkem." Ulevoval si Vykuk, když se mu napětí vnitřních šťáv a plynů poněkud vyrovnalo.
"Neříkejte to dvakrát!Je-li právě on zdrojem veškeré lásky, všech úsměvů a veškerého štěstí, pak se nepřestanu divit, proč je tolik odbýván. Pokud mu lidé něco obětovávají, tedy jen to, co jim zbude ze dne, po vyčerpání času a sil. Jinak je pro lidi všechno důležitější. Když se ale zamyslíte nad nesmírností Původce všeho, tedy se nemůžete ubránit požadavku, který by měl být samozřejmostí a největším štěstím pro každého z nás. Jde o to, aby se každý z nás denně zamýšlel ve svých nejjasnějších, nejsvěžejších a nejčistších okamžicích nad původcem všeho, který je osobně blízký.
Nejspíš proto jsou dnes lidé tak povrchní, tak upovídaní, aniž by cokoli řekli. Snad proto se tak utápějí v říši stínů a záblesků štěstí. Nejspíše proto říkají láska věcem a pocitům docela živočišným. Prostě nedovedou ztišit celou bytost a sklonit nad tím velkým, mocným, svrchovaným.
A to že má být jako Bůh?
Samo svrchované Bytí, která nemá nic odjinud. To je ten, jenž trvá samou svou podstatou, a jehož bytost znamená být.
Mnozí v něm vidí jen jakéhosi patrona ryze pozemských zájmů a starostí. Utíkají se k němu, až všechno ostatní selže. Jak neradi by se rozloučili s tím, co nazývají štěstí, s nějakou stvořenou hračkou. Jiní mají ho za takového dobráka, jehož ukecají nějakými odříkanými říkankami, při kterých je jejich myšlení, cítění a touhy na hony daleko.
Takto ho odbývají jen jakoby z pověry pronášenými modlitbičkami, protože se obávají, co kdyby přece jen byl anebo aby se jim nemstil, anebo kdyby snad byla nějaká naděje, protože v bídě či ohrožení se člověk zachycuje všeho, jako ten tonoucí se stébla chytá a třeba i břitvy.
Když je můj Původce nekonečný a nesmírný, a když mám všechno od něho, tedy se nemůže spokojit z mé strany s nějakými drobty. Chce mě naprosto, bezvýhradně, úplně se vším. Musím mu dát doslova, co jen mohu. A ostatní tuhle práci", ukázal na salaš a ovce bečící všude kolem, "musím rovněž chápat v něm a vkládat do něho a zušlechtit jeho vůlí a láskou k němu. Tak, aby nebyl jen nějakým druhořadým pomocníkem, nýbrž bytostí všeobsahující, vše objímající, všechno řídící."
Pan Vykuk se na okamžik pohroužil do hlubokého přemítání. Poté se žalostně uchechtl trpkým smíchem, připomínajícím poslední škytnutí umírajícího jelena.
"Ale to pořád nějak neodpovídáte na to, proč jste odešel sem, daleko od lidí, na konec světa? Není to náhodou zbabělý útěk od svobody? Proč nejste raději mezi svými, mezi těmi pánbíčkáři?"
"Cože?! Jakýpak útěk? Kdo to povídal?!
"Tak proč nejste raději mezi svými, mezi těmi nebíčkáři?"
"To máte tak. Mezi námi se utvořila málem už sekta tak zvaných oficiálních a hodných dušiček, které vystupují v tak zvaném veřejném životě, neboli v tom, co se za něj vydává v televizi. Pouhá příslušnost k tomu, čemu se říká veřejný život takových dušiček, jako by opravňovala k jedině správnému nošení hrdého označení křesťan. A běda, jestli nějaká dušička "veřejně nevystupující" pojednou vystoupí ze úkrytu, anebo když ji někdo z jeho ústraní vytrhne a nastrčí do přední řady! Všichni ti, kteří se domnívají, že oni mají křesťanskost doslova pronajatou, že jedině oni jí rozumějí a že také jedině oni mají právo sbírat z ní případnou smetánku, ti všichni se najednou rozhořčují a podezírají ty, kteří k nám přicházejí třeba i po velkých vnitřních a vnějších zápasech."
Major ho mezitím počastoval pohledem, který by umrtvil párek nosorožců. Co to bylo za pohled? Byl to záludný pohled lišky ryšavé, Zikmunda, jakým zmrazil Mistra Johánka na sněmu kostnickém. Kabrňáka však neumlčel.
"Všechny ty rádobymluvčí či jediné oprávněné činitele dlužno důrazně upozornit, že nevystupují ani nepracují veřejně pro sebe, nýbrž pro toho, který je posílá. Jedině to jim také udržuje veselou mysl a dodává chuť k další práci. Protože ona sekta přesvatých dušiček, majících pronajato všechno duchovní, je přivítá nepochopením, podezíráním a závistí, jako ten hodný syn, který zůstával v otcovském domě, se šklebí na vracejícího se marnotratného bratra. Nepříjemné u těchto nových horlivců je, že vnášejí nepokoj a bouřlivé vlnobití do sklenice vody s dosud uklidněnou hladinou. Noví horlivci jsou zapálení, ale ne proto, že by byli noví, nýbrž proto, že jsou nově příchozí, a vracejí se do otcovského domu proto, že planou jako pochodeň. Tento plamen však není příjemný obyvatelům své láhve od octa, pro které nejsou žádné problémy, ani záhady, ani těžkosti ani zápasy. Tito novátoři ukazují, že vše, co bylo dosud vykonáno pro Boha, je nic ve srovnání s tím, co si zasluhuje. A oni pohodlní a hodní křesťánci, uvelebení ve svých teplých místečcích a ozdobení hodnostmi a tituly, které si navzájem rozdali, si naivně myslí, jak musí být svatý Petr v nebi spokojen s nimi, kteří mu tak věrně a výtečně slouží. A najednou jim někdo přijde říct, že je to všechno jenom loutkové divadlo, kde místo nich tahá za drátky někdo jiný v zákulisí, že je třeba s tím zatočit úplně jinak, a že si tahle božská hra zasluhuje docela jiné role a jiné služby.
Proto dávají ti hodní synkové uvelebení v otcovském domě varovně prst na ústa a vlastně opakují švejkovské "To chce klid! " Šíří nedůvěru ke svým navrátilým marnotratným bráškům. Naslouchají šeptandě o jejich soukromých avantýrách v blízké či daleké cizině. Říkají: Kdepak, nedá se moc věřit těm, kdo planou jak pochodeň! Vždyť by se mohl někdo zapálit. A kdopak vůbec může odhadnout, co všechno si to pak od každého z nás vyžádá!"
Major Vykuk právě odhazoval nedopalek. Většina kuřáků je velice bezohledná, pokud jde o odhazování nedopalků. Celý svět je jim popelníkem.
"Asi by vám tihle křesťané nebyli moc vděčni, kdyby slyšeli, že o nich mluvíte jako o sektě."
"Přesto nebezpečí sektářství trvá přímo v otcovském domě."
"Ale sektářství přece není křesťanské."
"Baže není. A právě proto už je odsouzeno každé sektářství všech, kdo shromažďují lidi kolem své osoby. Tak vytváří sektu, která žije svým vlastním životem, odloučeným však od velkého tělesa celé slavně zaslíbené služebnosti, od oné křesťanské obecnosti.
Bylo by pochybené, kdyby nějaké hnutí mělo vychovávat lidi, považující se za elitu, za výběr, za něco lepšího, kdyby se chtěli spojovat kolem osob vedoucích dané hnutí.
Jsi křesťan? Tak pečlivě dbej na to, abys nepřipoutával ostatní na sebe kvůli sobě. Jde o to, podporovat ostatní, aby se shromažďovali v menších buňkách proto, aby tím více přinesli onomu velkému ústrojí, onomu velkému tajemnému celku. Přes všechny vynikající veličiny musí být vidět dary pravdy, které patří celku, a které ani nejschopnější z nich nemají sami od sebe, nedávají si je sami, a to, co dávají svou výmluvností, tvořivostí, obratností není ničím ve srovnání se svrchovanou pravdou, s vyšším nadáním. Proto se snaž vidět v každém z nich a za nimi Dárce všech darů, které nás tak uchvacují, i oněch osobních hřiven a schopností, které oceňujeme při rozdávání těchto darů.
Jinak se vytvoří sekty lidí, kteří budou rozčarováni, zmateni při zklamání a selhání těchto vynikajících veličin. Kdo na to nedbá a nabaluje stále větší množství nadšenců na sebe kvůli sobě, ten připravuje sektu. Ovšem tímto slovem se hodně pohazuje. Velmi snadno se hodí i po nějakém znamenité postavě, jejíž úspěchy a plody snažení jsou předmětem obdivu, ale ne čistého, nýbrž závistivého, žárlivého. Nicméně nikdo není prostý tohoto rizika."
"Jenže na druhé straně zase to, že se od vás hlupáci odtahují a že vás nepřijmou do svých klubů a nedají vám nálepku akademické půdy, zkrátka že jste tak hodný jako oni, je to snad záruka, že jste lepší než oni?"
"To jistě ne. Automaticky by to zaručovalo nanejvýš to, že člověk je jiný než ti druzí, ale možná také jen hlupák. Na druhé straně je to ale zase dobrá vizitka, když vás nějací nadutci vykáží z oficiálně uznávaného klubu jako vetřelce. S ohledem na lepší stránku celé té věci je vlastně neobyčejně lichotivé, že vás tihle akademičtí nebo dokonce klerikální snobové tak tvrdošíjně odmítají pokládat za člověka ze svého středu. V mých očích se náramně připodobnili onomu majiteli nočního klubu, který poté, co ho jedna dáma žalovala pro nactiutrhání, jelikož ji odmítl vpustit do svého podniku s odůvodněním, že se k jeho ostatním hostům nehodí, se pak u soudu hájil tvrzením, že to mínil jako poklonu, a že vlastně dbal o její ochranu a usiloval o to, aby se nepohoršila."
"Ale kdo člověka osvobodí od něho samého? Myslím, že to nejlépe vystihl Dostojevskij."
"Celá tisíciletí před ním mluví apoštol Pavel o dvojím zákonu v lidském těle, o dvojím já, kterým je rozeklána lidská bytost. Proto člověk touží být osvobozen od já, které ho táhne dolů a strhává ho do nížin různých neřestí, jež cítí jako břemeno, které by nemělo být.
Nestačí přece osvobození od tělesného utrpení, ani od vytrpění duchovních muk. Potřebujeme vyléčit kořen a základ onoho zlého v sobě. Nestačí vědomí pouhého odpuštění, zatímco bychom v jádru své bytosti zůstali hloupí a špatní, protože by v nás zůstalo uvězněné ono špatné já.
Jenom dokonalé přetvoření v nové stvoření, jak se říká vlitím vyššího nadání, může nás změnit v nové bytosti, může podstatně zušlechtit, osvobodit od onoho špatného ego, nahradit je vznešenějším EGO. To je ideál, abychom už nežili my, nýbrž aby v nás žil někdo vyšší a vznešenější.
Někdo do nás vložil nový život. Byl všemohoucí a kvůli nám se stal bezmocným. Život pak znamená pohyb z nitra, z hloubi bytosti. Proto život nového stvoření nemůže být jenom sladkou iluzí milosrdenství někoho jiného. Když mám být nové stvoření, tak ve mně musí kolovat skutečný život účasti na vyšším životě. Už dvě tisíciletí je tento život vléván božskou nálevkou Božího Syna do mne jako do tebe. Od té doby je v nás jakási nová propast, která se zaplňuje plností Nejvyššího. Nadpřirozené zůstává vyšším darem. Jsi k tomu jednou povolán, takže nic na světě nemůže zasypat tuto propast hlubiny tvého vyššího a hlubšího povolání. Proto je dnes těžší osvobodit se od vlastní bídy, protože cítíme dnes více než kdy dříve svou slabost právě ve světle onoho úžasného povolání. Dnes můžeme méně než pohané zasypat náhražkami propast božského neklidu, který vloženého vyšším povoláním do lidské duše. Proto je dnešní neklid, dnešní dravá touha po štěstí a žízeň po životě větší, než bývala kdysi. A od tohoto já, které je bez Boha nenasyceno, tě nemůže osvobodit žádný člověk, ani žádná organizace. Je mi líto křesťana spokojeného sebou, který necítí potřebu osvobození od své bídy i od nenasyceného a přece k naplnění povolaného já. Proto tě chce Bůh sytit vlastním Tělem, a to, k novému životu, nejenom k živoření pod pláštěm otcovské iluze."
"Tohle tedy hledáte v této horské samotě u svých ovcí?"
"Ano. Když někdo miluje samotu, je to znamení vyššího povolání. Ovšem není samota jako samota. Lidé se obyčejně bojí samoty, protože postrádají toho, který by jim samotu důvěrně a mile naplnil. A tak jim samota nemá co říct. Někteří se také obávají samoty, protože se bojí toho, kdo by jim samotu zaplnil, aby jim snad neřekl v samotě příliš mnoho o nich samých. Možná, že by se museli podívat do sebe, a uviděli by svou vlastní ubohost. Možná by také viděli, jak jsou špatní, zlí, zpupní a směšní. Proto se nepodívají do zrcadla samoty. Tak se raději pomocí televize, rozhlasu a jiných vynálezů ohlušují ruchem společenské zábavy a oslepují leskem reklamy, zkrátka tlachy, senzačními dojmy a nejrůznějšími pitvornostmi.
Do samoty jsou velcí služebníci, aby jim tam mohlo být svěřeni důležité poslání anebo aby se mohli připravit na nějakou dokonalost, anebo se povznést v dosažené dokonalosti ještě výše.
Jedině v takové povznesené samotě najdeme sebe, jací jsme, když nám nelichotí nikdo z našich přátel ani pochlebníků, ani nás nedeptá utrhačný jazyk našich odpůrců. Tato vznešená samota, kterou si dovedla najít svatá Kateřina i tehdy, když jí sebrali její celičku v domě a kdy ji honili po celý den služebnými pracemi. Taková samota, ve které po umlknutí světa i nás, tvorů, mluví pak sám Duch. Tiše, tichounce jako vánek čeřící horské nivy. Taková samota, to není žádný útěk od svobody, ani od odpovědnosti za svět, ani žádné zatuchlé samotářství. V ní lépe poznáme, co nám a našim bližním ve světě prospívá, co jim můžeme dát, učinit pro ně nebo kvůli nim vytrpět. Proto se takoví vynikající jedinci vraceli z ústraní posíleni k bližním. V důvěrném a nerušeném styku s Duchem pro ně načerpali světlo i odpověď."
"A třeba je to taky jenom sebeklam, taková iluze. A ten, kdo se tomu poddá, potom působí ve světě jako černá ovce a bílá vrána."
"Šlápněte čertu na ocas a spustí rámus o lidských právech! Posviťte na něj a hned spustí: Tohle že je nějaká láska k bližnímu? Tohle vás učí Kristus Pán? Lidských práv, křesťanské lásky, chápavosti a ohleduplnosti se dovolává mnohdy ten, kdo sám seje různice, nelásku, kdo rozleptává křesťanskou vzájemnost. Jakmile má pocítit odhalující světlo pravdy, které má dopadnout na jeho zhýralost, okamžitě také ví, že existuje také láska k bližnímu, a že ti druzí, hlavně s ohledem na něho, by se měli touto láskou řídit. Tedy, ono je mnohdy největším projevem lásky pustit na lidi reflektor vyšší pravdy, aby si nemysleli, že mohou beztrestně rozsévat rozkol, intriky a nelásku mezi lidem. V takovém případě nejednáme křesťansky, protože křesťanství není žádné opium národů, jak by je někteří lidé rádi viděli. Ani to není nic pro slabochy a změkčilce. V takovém případě, kdy postavení a vážnost viníkova podporuje rozšíření, zrání a a rozmnožení jeho hořkého semene, tehdy je velkým činem lásky k bližnímu, k těm ohroženým, provést odmaskování, odhalit a izolovat toho, který seje zlé a pohoršení, přičemž se skrývá za svůj stav, ohání se postavením nebo doktoráty. Není vždycky největší chloubou, že někdo neměl nepřátel, že vždycky dovedl výti s vlky, že se s každým shodl, protože všichni nemohou mít pravdu ani všichni nemohou být v právu. Kdo chce každému říkat: Ty máš pravdu a ty máš recht, ten se nakonec dočká toho, že se do něho pustí oba dva! Na dvou židlích nelze sedět. Není možné být hezký na všechny strany. Kdo nemá nepřátel, ten zřejmě nemá ani své myšlenky, ani své cesty. Bylo by největší krutostí a krajní zatvrzelostí, kdybychom chtěli za cenu míru a pokoje ve stádě ponechávat tyto své ovečky napospas hltavým vlkům, omylům a špatným vůdcům a jejich scestnému bludišti. Jako Pán dovede statečně zahřímat do uší pokrytců, aby je ukázal lidem v jejich pravém světle, a aby jim byla dána příležitost k zamyšlení na sebou. Hřímá a se spravedlivým hněvem násilím vyhání obchodníky z chrámu, protože chtějí dělat z domu jeho Otce tržnici. Jsou totiž lidé, které Pán nepřesvědčuje ani sladkými slovy ani horskou řečí, a přesto i pro jejich spásu přijímá na sebe kříž."
"Mluvíte o požehnané a blahodárné samotě, ale zatím je tu jaksepatří dřina." Řekl major Vykuk a ukázal palcem z okna ven na ovce.
"Na tom není nic těžkého. Každý den musí ovce na pastvu a musí se podojit. Mléko odnosíte ve vědrech tamhle do kotle a necháte ho zkysnout. Kyselé pak ohřejete a přelejete přes látku a zbylé šišky dáte vyudit."
"To je všecko?"
"Občas je třeba spravit povalenou ohradu. Ale jinak mi se sháněním ovcí do stáda pomáhá pes." Řekl ovčák K. a pošimral za ušima psa u svých nohou."
"A co je tu k obživě?"
"Vlevo sýr, vpravo džinšica, totiž syrovátka."
"To je tedy askeze!"
"Není to tak hrozné, když se k tomu přidá občas pečené skopové."
"Není tady smutno?"
"To by byla špatná askeze, kdyby z toho měl být někdo smutný."
"Ale přece ani nemůžete poznat, že jste na správné životní cestě, když tu nemáte ani televizi, ani žádné svody města?!"
"Je pravda, že nejlepší obrana proti falešné odříkavosti poustevníka je postavit se čas od času životu."
"To bych řekl. Když chcete něco vědět o tom, jak jste na tom v přemáhání pokušení, tak navštivte veřejný dům hříchu a pokuste se zachránit nějakou oběť nekalé živnosti pro věčný život! Zkuste se ponořit do bahna zločinu, jako se v tom denně musím brodit já! Jestli chcete zjistit, jak jste na tom ve svém následování Jana Křtitele na poušti, kde se živil medem divokých včel a kobylkami a byl oděn jen velbloudí kůží, tak se občas postavte tváří v tvář rozmařilé kuchyni spotřební společnosti nebo neřesti půvabné Salome!
To by bylo náramně jednoduché jen odstranit nápor okolních svodů a zabydlet se ve skleníku, ale tolik vzdáleného všednímu životu! Člověk vnitřně více povyroste, když v sobě přemáhá i nápor okolních svůdných podnětů. Jinak by takový falešný asketa stoupal po schodech svého vlastního umrtveného já a říkal si něco zlého kvůli něčemu dobrému."
Ovčák K. se rozzářil. Zčistajasna v něm jako plně se rozevřevší růže vykvetl nápad, který mu doslova rozpálil čelo.
"Ha!" vykřikl.
"Co je?"
"Když je tohleto prostředí skleník a umělý svět, tak zůstaňte tady."
"Já, major?!"
"Právě vy."
"Ztřeštěnost."
"Pak jste znuděný starý paprika, znechucený svým povoláním, který si tady vylévá svoje nářky. Jenže nemáte odvahu podniknout to, co já a zůstat někde zapomenutý uprostřed stáda ovcí!"
Vykuk se zatvářil jako hospodář, jemuž se v dutině lebeční právě vyrojily včely. Byl to neobyčejně trapný okamžik. Jeden z těch, jež vrývají nové vrásky do lidských tváří a zanechávají po sobě interesantně prošedivělé skráně.
"Možná, že mi křivdíte. Věřte mi, že vám závidím tuhle nádhernou osamocenost a ničím nerušený klid. Sám bych chtěl prožít nějaký čas takového klidného života. Třeba bych to také rád jednou zkusil jako vy, daleko od hlučícího davu. Jenže vy byste třeba zase měl si sám ověřit stykem s rušným světem, jestli jste opravdu vážně tak dokonalý, jak si třeba o sobě myslíte."
"A proč jste vůbec přijel?"
"Zvědavost." Řekl s klidným a ospalým hlasem major Vykuk.
"Zvědavost?" "Chtěl jsem vidět člověka, zamilovaného do povolání, které se mi tak protiví. Jsem zhnusen každodenností a otráven tím kalem, kterým se brodím. Je mi špatně z jalových zpráv o výsledcích svého naslouchání nálady v lidu, které očekávají na ministerstvu vnitra."
"Mám-li být upřímný", řekl ovčák K., "tak vám mohu říci, že tady žiji tak počestně, až si někdy připadám trochu nesvůj."
"Tak vida. To bych rád viděl, jak byste si počínal na mém místě. Třeba v dopadení toho Stovody."
"Ráno moudřejší večera." Řekl ovčák K. "Povězte mi raději něco o sobě."
Vykuk nasadil výraz, jaký by slušel bájnému ptáku Nohovi, který se Alence v říši divů představil slovy: "Napůl orel, napůl lev!" Pak se svých nadoblačných výšin mávl rukou:
"Teď není čas na jalové řeči, ovčáku! - Zahleď se do svého srdce a zeptej se sám sebe! Kdekdo si tam dole ve městě plivá do dlaní a honem pospíchá, aby nás připravil o všechno štěstí v životě, a ty místo, aby ses sebral a podnikl rozhodný krok, začneš projevovat jakési zbytečné zdvořilůstky."
"Zkusme to třeba - "
Host z města si vydatně dopřával jako panská společnost o svatvečeru. Přitom čas od času nezávazně zamňoukal, jako by se pokoušel vyslovit: "Naše výdobytky." Zdálo se, že ho baví neschopnost vyslovovat slabiky, neboť na konci každého pokusu vyloudil váhavý pobavený chechtot. Přibližně v téže době se náhle pustil do rozverného tance v třídobém taktu a v překotném tempu, jakému temperamentní Italové říkají tarantela. Když ale dva dělají totéž, nebývá to totéž. Ovčákovi se jednu chvíli zdálo, že se host pokusil velmi osobitým způsobem předvést starořecký kozlí tanec, při němž druhdy křepčili staří Hellénové při bacchanáliích. Celé to vystoupení svědčilo o původnosti jeho skotačivě dovádivé nálady, ale nepatrné původnosti předvedeného rozpustilého tanečku.
Démonický obsah demižonu ho nyní pevně svíral ve svém železném svěření. Pojednou dosáhl stadia, když čtverácký úsměv v jeho tváři zabalil kufry a jiskra taškářství se stěhovala z jeho zraku, neboť vyklízela pole bojovnosti. Poněkud pošetilý úsměv zmizel z jeho tváře a místo něho se tam zabydlel zarputilý výraz. Po několik okamžiků stál na svých nohou, jako by okoušel zda vzpřímená postava odpovídá jeho přirozenosti a současně zrakem vyhlížel v okolí vhodnou oběť. Po krátkém přešlápnutí, při němž se choval jako vzpřímený medvěd k nemalé rozčilenosti hospodského, ztratil veškeré zbytky sebeovládání, a jeho dobré vychování by se najednou vešlo do krabičky od zápalek. Několikrát oběhl závratnou rychlostí místnost, přičemž se obořil na několik nepřátelských překážek, v nichž nezaujatý vnější pozorovatel shledával stolek a nádobí, až narazil na židli, načež na ni zaútočil s veškerou prudkostí a divokostí, nešetře ani svých zubů a nehtů.
"Říkám ti, ovčáku!" vyhrkl ten sveřepec " - odmítni přinést svou trošku do mlýna - a přihodit si své polínko, a - a - a uvidíš, že projdu zbytkem života jako zahořklý, protivný suchar. Víš, tam ve městě - "
Vykukův monolog přerostl do jednoho chrapotu. Ovčák K. ho přikryl kůží několika beranů.
Pak si přehodil přes rameno koženou bundu a vykročil ven ze salaše.

Pokračování v následující kapitole: ovčák K. versus major Vykuk. Co zavinila slivovice. Vyzraje snad ovčák na vysokého policejního důstojníka? Vychází najevo, že to nejvhodnější místo k proměně člověka je zřídka efektivně využíváno.

2. Metamorfóza
Když džíp vyjel z terénu na rovnou asfaltovou silnici, ustalo jeho kvílení a - jako by stroj mohl prožívat osvobození - bylo vystřídáno bzučivě monotónním chodem motoru. Svítalo, ale ovčák K. si jednou rukou protíral oči, unavené soustředěným sledováním povrchu cesty. Do vyrovnaného chodu, který teď zavládl jako kočičí předení ve vozidle na dálnici, zastřehotalo cosi zlověstného. Znělo to hrozivě, jako když Havran Edgara Alana Poea krákl: Nevermore! Byla to vysílačka v policejním voze.
"Člověče, ovčáku! Tys mi vyfoukl auto! Jakpak se teď dostanu do města?!" Rozčiloval se major Vykuk a křičel do svého příručního bezdrátového telefonu, a bekot náhle vyplašených ovcí mu dělal zvukovou kulisu v pozadí. I přes stokilometrovou vzdálenost byl tak příjemným společníkem asi jako voda v galoších.
"Nedostanete se." Konstatoval řidič.
"Zbláznil ses?!"
"Přece jsme si včera večer řekli, že to zkusíte u mých ovcí a já zase u vašich psů čmuchalů."
"To byl jen takový nápad! To všechno má na svědomí ta zpropadená slivovice! Kdepak já mám čas tady vězet v horách! Vrať se zpátky! A hned!"
"Kdepak. Podívám se na drápky tomu prohnanému Stovodovi."
"Bláhovost! Pusť z hlavy tu svou detektivní kariéru! Važ si toho, co máš na salaši! Věř mi, že ti závidím."
"Už nemusíte závidět. Právě vám vypukly prázdniny."
"Neblázni, co si tady počnu?" Vybuchl Vykuk, dávaje najevo, že není moc pohotový v myšlení, zejména ne v době snídaně.
"Můžete v samotě rozvažovat o smyslu života."
"K čertu se samotou! A pitvat se v tom životním galimatyáši? To tak! Dej pokoj!!
"Tak vidíte, život se vám zdá nesmyslný, ale vy se odmítáte zamýšlet nad tím, jaký má vlastně smysl?!"
"Jistěže má nějaký smysl. Jenže já mám úkoly, které musím řešit. Nemám čas na nějaké hledání smyslu života."
"Teď už máte dost času. Kdo chce najít či lépe objasnit smysl svého života, objevuje, že jde nalezení odpovědi na otázku a touhu po štěstí. Člověk má nejrůznější potřeby, od ryze hmotných jako je potřeba nasycení těla, až po potřebu krásy, a potřeby duchovní a mravní.
Mnohý člověk se uzavírá sám do sebe, do své vlastní ulity. Utíká se na svou chalupu, chatu, zahrádku podle pořekadla Můj dům, můj hrad. Tam se věnuje svým zálibám a hračkám. Postrádá sílu naplno a radostně žít, jenže nemá zase chuť docela odhodit život a zemřít. To je ale živoření."
"Jenže je to tak na denním pořádku. Byli jsme jednou vrženi do bláznivého kolotoče života. Copak to není tvrdé pro člověka, který chce být pánem svého osudu?! Pokud má někdo tuhle naši vrženost do světa na svědomí, tak mu patří pohrozit pěstí, a ne se před ním trpně sklánět!"
"Máme přece na vybranou. Buď přijmeme názor o nesmyslnosti života, do něhož jsme byli bez našeho svolení vrženi, že všechno ústí do nicoty, a spokojíme se tím, co je pomíjivé a omezené, a s nechutí budeme žít navzdory tomuto názoru, nebo uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a nad tím vším a dává všemu smysl. Navzdory všem, kdo znechuceně mluví o nesmyslnosti života, člověk žije dál. A jak by se vztekal, kdyby mu na ten život někdo sáhl! Samo jádro jeho bytosti, celého jeho vnitřního životního prostředí se brání nesmyslnosti života. Po každé prohře a zklamání se v člověku znovu vzmáhá chuť do života, žízeň po životě. Fráňa Šrámek to vyznává slovy: "Živote, bído, přec tě mám rád!" Už tím, že pokračuji dál v životě, předpokládám nějaký smysl života. Takže člověk hledá odpověď ohledně smyslu svého života."
"Dejme tomu. Ale proč by to měla být zrovna odpověď víry?"
"Kdekoli se snažíte žít opravdu lidsky, kdekoli dobrovolně a svobodně přijímáte odpovědnost za svůj život a nesnažíte se zbaběle odhazovat vlastní svobodu, všude tam, kde usilujete o něco hodnotného, kdykoli doufáte v konečný smysl všeho dění, tak přicházíte do styku s tím, co kulturní tradice nazývá Bohem. Víra je ze strany člověka vždy výsledkem svobodného rozhodnutí. Je to svobodná odpověď na základní otázku po smyslu lidského života. Přitom to neruší žádnou z hodnot lidského života, avšak určuje jejich pořadí. Víra nás nezbavuje bolestí, hledání a utrpení. Je však silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Víra dává našemu hledání, objevování a vynalézání vlastní smysl."
"Smysl?" Ozvalo se z aparátu zvukem, jako když si někdo odplivne, ale pokračovalo to: "Jednomu se někdy zdá, jako by si ten velký vládce všehomíra dával to té míry záležet, aby na nás udělal jaksepatří dlouhý nos, takže je člověk v pokušení klást si otázku, zda to vůbec stojí za to, usilovat o cokoli smysluplného, protože se z celého životního úsilí nakonec vyklube něco, co silně připomíná sebrané paměti chovanců ústavu pro choromyslné."
"Ale za pokus by to stálo, ne?"
"Zkusit to s Bohem? Věřit? Co to znamená? Mně se zdá, že věřit mohou jenom takoví lidé, kteří jsou neschopní nebo líní k tomu, aby věci samostatně promysleli, anebo se lehce poddávají svým citům."
"Co vás nemá, pane majore. Víra zdaleka není jen citová záležitost. Musí se stále zdůvodňovat rozumem, aby byla přesvědčená. Každý má takovou víru, jaká mu odpovídá. Pokud u něho převažuje rozum, tedy bude rozumně podložená. Je-li spíše citový, tedy bude i jeho víra poznamenána citem."
"A jak se tedy člověk stává křesťanem?"
"Člověk to nedělá ze sebe ani svým jednáním, ani svým chováním. To dělá z člověka vyšší nadání. Tedy se nestává křesťanem tím, že se nějak namáhá, aby přesně a do všech podrobnosti plnil nějaká přikázání. Křesťanem se stává tím, že vírou a láskou odpovídá na výzvu shůry.“
"Copak dobrého mi ten Bůh dává?"
"Vyšší nadání. Tím začíná vyšší život. Tím se člověk rodí k novému životu.
"Známe, to známe. A potom si může klidně složit ruce do klína, a jenom si říkat: Pánu Bohu poručeno. Bůh všechno řídí, takže to všechno zařídí."
"To tedy ne! Právě zde začíná pro každého jeho vlastní úkol. Je vykoupen, ale stojí na počátku nového života. Dostává nový život, ale prožívat a plně ho rozvinout, to za něj nemůže provést nikdo jiný. A právě tady začíná křesťanský život být naším vlastním úkonem. Člověk začíná věřit. Tím se mu otevírají nové výhledy a nový obzor. Z tohoto hlediska nabývá život nový ráz."
"Víte. A není to jenom sebeklam? Copak se tolik liší skutečný křesťan od zodpovědného nekřesťana? Často přece vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Takže křesťan se liší od ostatních leda svými ideály."
"Kdepak! Křesťan i bloudící sice žijí ve stejném světě, počínají si snad podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se zásadně liší. Především křesťan není idealista. Je realista. Zaměřuje se na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Nežije pouze z prolínání lidských a přírodních skutečností, ani z ryze lidských zkušeností. Žije především ze setkání s Bohem. Celým životem odpovídá na vyšší povolání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat lidských zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním tvorstvem."
"Samé pěkné řeči! Jenže když člověk potkává tolik křesťanů, uzavřených ve své ulitě?! Kdopak by mohl vaše slova brát vážně?!"
"Křesťan je spojen se všemi lidmi světa a s celým světem. Jeho Bůh přichází spasit všechny a zachránit celý svět, ale nechce to dělat bez člověka. Následkem toho je dnes postavení a úkol křesťana zodpovědnější, než kdykoli dříve. Je postaven do světa, který má pro něho globálnější ráz. Tak je stále víc vytrhován z někdejších sousedských vztahů místní obce a vtahován do souvislostí a závislostí masové, hromadné, spotřební, globální společnosti."
"Když je svět tolik zaslepený a zvrácený, jakpak může někdo za něj brát odpovědnost? A co teprve křesťan! Copak může milovat svět, když miluje toho svého pánbíčka?"
"Patříme k tomuto světu, do něhož jsme zasazeni. Proto nelze utíkat ze světa. A hlavně křesťan nemá právo utíkat ze světa. Naopak má přední povinnost ujímat se odpovědnosti za svět.
Spíše než uživatel světa je člověk správcem stvoření. Člověk má spravovat všechno stvoření. Je za to odpovědný Původci všeho. Následkem toho není svět jen stvořením, ale čím dál tím víc se má stávat i naším dílem."
"A co by tedy měl člověk volit, Boha nebo svět?"
"To je špatně položená otázka. Podvojné účetnictví mnoha křesťanů, podle něhož patří šest dní v týdnu světu a jedna hodina v neděli pánubohu, je nové farizejství. Už od křtu je každý obecně povolán a příslušně vybaven k povznášení každého okamžiku svého všedního života, veškeré své činnosti, ale i toho, co vytrpí. Tak i zametání smetí před domem může a má být pro něho smysluplnou činností, kterou slouží vyšší věci ve svých bližních, takže koná skutečnou bohoslužbu.
"Slova, slova, slova. Už dvě tisíciletí to vykládáte, a přece lidé a svět nejsou o nic lepší! Copak nevidíte, že to jde se světem od desíti k pěti?!"
"Tuto výtku beru vážně, třebaže se netýká ani tak radostné zvěsti, jako spíše jednotlivců. Když jde o mravní a duchovní pokrok, tak trvanlivost jeho výsledky nelze zjistit tak snadno, jako v oblasti hmotných přínosů. Po stránce duchovní a mravní vyspělosti se s každým novým pokolením a s každým jedincem začíná vždy znovu. A tak i v těch nejlepších rodinách se objevují černé ovce, ale také v nejhorších rodinách bílé vrány. Ba celé mnohé národy po svém rozmachu mohou podlehnout značnému úpadku. Jednoho až zamrazí, když sleduje, jak hluboko mohou klesnout různé národy po svém rozmachu. Ale to všechno nesvědčí o závadnosti radostné zvěsti, nýbrž o potřebnosti větší zapojenosti každého jako svědka živého Boha. Tváří v tvář stále ničivějším objevům a vynálezům, jež se někomu podařilo vylákat na přírodě, nemůže člověk být naplno člověkem bez toho, že by se ujímal odpovědnosti nejen za sebe, za druhé lidi, ale i za ostatní tvory.
"Podáváte se pěkně zaobaleně. Jako jeden kuchař z Prahy. Ten dovedl obalovat řízky tak zručně, že je k tomu ani nepotřeboval. Takže vy nakonec svalujete všechnu odpovědnost na lidi, ale pro církev žádáte všechna možná práva?!"
"Když se tak neosobně a nedůvěřivě stavíte k církvi, jenom tím dáváte najevo odpor k té nejlepší části sebe samého. Vždyť vy sám, když poctivě hledáte svrchovanou pravdu a pravý smysl svého života, tak už nejednáte jen sám ze sebe, ale působí ve vás někdo vyšší, kdo vás miluje a přeje vám tu pravdu. Pracuje ve vás někdo, kdo je sama tato pravda a život. Je to ten, který se za to, abyste právě vy našel tu svrchovanou pravdu a smysl života, dal ukřižovat. Už dávno jste volán do nového lidstva totiž shromáždění všech věrných přátel Páně, které se za to, abyste konečně prohlédl a našel ho - pravou životní cestu, denně modlí. Tak se každý ve světě stává živou pochodní vyzařující svrchovanou Pravdu a hřející ryzí Láskou."
"Neslyším dobře. Poslední slova už skoro nebylo slyšet. Asi mi slábne baterie v přenosném telefonu."
"To je jeden z důvodů, proč se s vámi tak dlouho vybavuji. Čekám až se vám vybijí baterie, abyste se už nikam ze salaše nedovolal a počkal tam na mně."
Až do té chvíle dosahoval jejich rozhovor značné kulturní úrovně a snad by byl ještě mnohem ušlechtilejší a plodnější, jenže v tu chvíli, přesně v okamžiku, kdy se ovčák K. chystal vyslovit něco obzvlášť znamenitého, ozvalo se syčení, jako když v hnízdě chřestýšů praskne pneumatika. Soudruha Vykuka překvapilo něco tak agilního a průbojného, co by na salaši nikdy nečekal, že se zamyslel mnohem překotněji než míval ve zvyku za celou tu dobu, co dýchal, načež vyrazil vzhůru jako slepice při návštěvě lišky Bystroušky v kurníku. Dříve než si naplno uvědomil celou skladbu úkonu svého mravního jednání, začal naplno projevovat žízeň po městském životě.
"Haló! Haló!! Ovčáku! Já se dostanu dolů i bez tebe, ale pak si mně nepřej!" Řval do telefonu Vykuk, až se mu plašilo stádo. Tentokrát se ocitl v neblahé situaci člověka, který chce být na dvou místech současně. "Nedělej si iluze, že toho Stovodu někdy chytíš! Když budu chtít, tak se dostanu dolů i bez auta!"
"Třeba nebudete chtít."
"To se uvidí." Zavrčel a zatvářil se velmi sveřepě. Zkušený mineralolog by z jeho tvrdého pohledu usuzoval na náruživého pijáka železité kysibelky. A jak by se mýlil! Jako všichni, kdo se dívají na cokoli zúženým pohledem své odborného zaměření a nepřipouštějí si žádný nadhled. Ostatně v případě Vykuka by jim i to bylo málo platné. Probíhala tu zrovna podivná metamorfóza. Na místě toho, který zde pyšně pohazoval hlavou, jako by byl samotným Stalinem, informujícím maršála Pauluse o jeho zkáze v osudném stalindradském mjochu, se vynořil rozpouštějící se sněhulák.
Ono se to náramně pěkně vypráví o udatném úsměvu a horním rtu bez záchvěvu, ale zkušenosti mnohých ukazují, že je po čertech snazší o nich pouze mluvit, než si je doopravdy uchovat na tváři. V následujících okamžicích si to i Vykuk uvědomoval, že přes všechno úsilí je na něm až příliš markantně znát sklíčenost, a to i na větší dálku.
Major Vykuk rozhodně nepatřil k lidem, kteří se při bližším poznání stanou přitažlivějšími. Podle toho se dalo odhadovat, že relativně nejsympatičtější musel být těm, kteří ho znali nejméně.
Když zjistil, že baterie jeho telefonu jsou vybité, bacil s ním o podlahu salaše a zavyl jako vlk, chycený do želez.
Zoufale rozhodil rukama. Napučel jako upoutaná vzducholoď. Brýle mu poskočily na nose a knoflík u límce se mu s cvrknutím uvolnil. S rachotem udeřil pěstí do stolu.
Jeho límeček byl odjakživa neklamným indikátorem jeho rozpoložení. Za normálních okolností mu seděl na místě třeba i několik minut, ale při sebemenším rozčílení začal nadskakovat, a jak jeho vzrušení rostlo, límeček mu vyskakoval stále výš.
Vyběhl ze salaše, kde vrazil do ovcí. Pak se vrátil dovnitř a chvíli kopal do dveří. Ty však náporům odolaly. Když se vysílil, vzpomněl si na slova Bernarda Shawa, že pesimista je člověk, který se necítí dobře, když se cítí dobře, protože se obává, že se bude cítit hůře, až se bude cítit lépe. Zaskřípal zubama jako by vychutnával mramorovou bábovku.
Leč ani ovčáku Kabrňákovi nebylo dopřáno vyslovit na rozloučenou nějaké okřídlené rčení, třeba jako Přemysl Oráč, který zabodl bič do ornice a před odchodem do Prahy propustil tažné oře výzvou: "Voli, vraťte se, odkud jste přišli!", jenže slova se mu zadrhla v krku jako starodávná kobliha.

Následující epocha: Ovčák K. vyčenichá a vystopuje první z trojice vykutálených ptáčků Král & Vojvoda & Biskup, tří uchazečů o výsostná místa na kolotoči světových dějin.