15. Chlouba Velké Moravy
"Osvícenou plemenitbou se podařilo v našem stádě dosáhnout nebývalých výdobytků!" Chlubil se velkopastýř Ferdyš. "Chvalme spolu se žalmistou Hospodina, jenž pomáhá lidem i zvířatům!"
"A co ty řady paovcí a pakarkulí?" Pípl nějaký zvědavec.
"Přeháníte. Inu, ovšem, kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když se štípe dříví, lítají třísky, neboť jak praví klasik errare humanum est."
Nebylo však pochyb, že některé chovanky Ferdyšova ústavu měly pokožku překvapivě hladkou jako zadeček novorozeněte, prostou však jakékoli vlny, jakou bychom u nich předpokládali. Jiné Ferdyšovy chovanky sice vlnu měly, ale buď se zaberanily proti stříhání nebo skutečně došlo k jejich přeměně v berany. Konečně tu byly ještě ty, které vlnu měly, avšak ctihodný velkopastýř se je zdráhal stříhat, protože s nimi sledoval vyšší cíle.
"Plánuji další šlechtění ovcí v pastýřky." Tvrdil, kudy chodil.
"Jenže jak odpovíte na naléhavé volání dnešní doby?"
"Přece se už podařilo docílit skvělého výsledku! Celý svět by měl vědět o naší šlechetné karkulce. To je ona, ta známá Chlouba Velké Moravy."
"Velmi příhodné pojmenování. Jen jestli obstojí v konkurenci."
Ctihodný velkopastýř vydal zvuk, který se podobal výkřiku, jaký asi vydá člověk, jenž položil mokrý palec na rozžhavená kamna. Načež vyloudil:
"Prosím?!"
Když je slovo "Prosím" napsáno na vytištěné stránce, nedává pražádný důvod k vyděšenému pohledu a rychlému zalapání po dechu. Vypadá jako příjemné a neškodné slovo. Když je však slyšíte vyslovit pronikavým, skřípavým a vzdorovitým hlasem muže s vystrčenou bradou a s rukou třímající kříž, zavěšený na zlatém řetězci na krku ctihodného velkopastýře, tak působí docela jinak. Vyletělo ze rtů veledůstojného Ferdyše jako střela a zasáhlo pochybovače, jenž strnul jako svatý Šebestián a lapal po dechu.
Po prvním "Prosím?!", které obsahovalo známku dotčenosti vznešeného majestátu velkopastýřova, však následovalo další přitužení.
"To bych si vyprosil!"
"Ale konkurence - "
"Jakápak konkurence?!"
"A co taková šampionka, jakou je proslulá Velkokněžna nitranská, jež vzešla z požehnaného spojení samotného berana Průkopníka a Vévodkyně ostřihomské?"
"Ta!? Tahá za sebou nohy jako onuce! - Kdepak, jenom jedna je nejlepší na celém širém světě. Omnia praeclara rara, jak říká klasik, neboli všechno znamenité je vzácné. A to je naše karkulka Chlouba Velké Moravy."
"Jak to, že se tak jmenuje, když její předkové pocházejí z pouště Kara-Kum?"
"To, to bouchlo! Taková nevzdělanost! Sus Minervam docet." Ferdyš nasadil výraz člověka, kterého nečekaně uhodil za ucho blesk. "Taková ignorance, a zaviněná! Každým coulem zaviněná! Všude, kde by se mělo vědět, tam se nic neví. - Tady se nikde neví nic o tom, jakou osvícenou plemenitbu vedeme už celá léta v našem stádci! A celý osvícený návod je přitom uchován zde." Řekl ctihodný Ferdyš a poklepal rukou na příručku. Na jejím obale vynikal velký nápis Všeobecné katechetické direktorium.
"Nuže, excelence, nač ještě váhat? Představte nám tu svou výtečnici! Prosíme za celý svět! Představte ji celému světu! Aby svět volal Vivat!"
"Všechno přijde. Jedno po druhém. Vám ji představím ihned, ale ostatní svět ji pozná až na světové výstavě velkopastýřů a velkochovatelů."
Zatímco velkopastýř poodešel, nahlédl všudypronikající čichavec K. pohotově do Všeobecného katechetického direktoria. Bystrým zrakem přebíhal očima po stránkách, až došel na stránku, kde ulpěl o vteřinu déle než jinde. Díky své znamenité fotografické paměti agenta dokázal později věrně reprodukovat některé významné poznatky, za které by mnohá nepřátelské výzvědná služba zaplatila zlatem. Ovčák K. však nebyl žádný numismatik ani zlatokop. Věděl o nedozírném významu těchto poznatků, ale zaznamenával je jako pravdivý kronikář, aby byla pravda zachována pro příští pokolení. Především ohledně krmení karakulských ovcí vyšlo najevo, že pro zimní krmení ve stáji se musí počítat v našich poměrech celkem 180 dnů. Pro ostatní krmení letní dlužno zajišťovat seno luční, slámu, řízky, chrást a siláž, krmnou řepu a jaderné krmivo. Ovčák K. stačil ještě zaregistrovat množství ovesného šrotu, sušených řízků a vojtěškového sena pro přikrmování jehňat během tří měsíců, když však musel zaklapnout příručku, neboť se kvapně blížil ctihodný Ferdyš, přivádějící Chloubu Velké Moravy. I za tento počin bude, podle některých moderních vědátorů, jméno ovčáka K., který tato fakta přinesl lidstvu jako bájný Prométheus snesl s Olympu oheň, opakováno málem s takovou úctou, jako jméno Šimona, který se zdráhal pomoci Pánu s křížem, ale posléze přece jen pomohl.
Do místnosti vstoupil ctihodný Ferdyš vedoucí svou nejdražší karkulku jako svou vlastní dceru. Byl celý říčný z toho, aby se užuž mohl pochlubit svou omladinou. Teď, když viděla, že její vlastní otcovský velkopastýř vedle ní funí jako vyplašený jelen, určitě zalitovala, že nepatří mezi ty emancipované moderní dívky, které mají vždy u sebe lesklou kovovou butelku s několika vydatnými doušky.
Přestože jí nákladná výchova znemožnila, aby se v této trapné chvíli představování se hostům projevila jako bytost dosti emancipovaná, nikdo by byl nemohl popřít, když tu stála v nedbalkách, že je to bytost nesmírně dekorativní. Ovčáka napadlo slovo rajcovní, ale vyslovit je nebylo příhodné. Byla středně vysoká, měla nesmírně ladnou postavu a celá se utápěla v rozkošných kučeravých vlnkách, vyznačujících se pravidelnou kresbou a hustým uspořádáním závitků, housenek či bobů a hrádků či hřívek, jakož i leskem, jež vcelku vybízely k pohmatu, nepochybně tuhému, jakými se vyznačují jen mladinké karkulky. Stála tu prostě v nedbalkách, z nichž vykukoval rozkošný pršinosánek. Oči měla veliké, zuby drobné, bělostné, jeden jako druhý. Vzadu jí zdobilo krk drobné mateřské znaménko a - no prostě, abychom to řekli krátce, kdyby ji byl mnohý diplomovaný absolvent univerzity pražských krysaříků zahlédl v té situaci na sebemenší okamžiček, nevyhnutelně by se převalil na záda a rozňafal jako voříšek.
Když shledala, že ji důstojný velkopastýř přivedl jen kvůli tomu, aby ji představil a takto předvedl, začala se chovat v duchu emancipované výchovy Ferdyše Biskupa. Její tvář se poněkud zakabonila až zaberanila a nabyla podoby někoho, kdo právě obdržel pobuřující zprávu. Rázem v sobě měla něco, co v pozorovateli podkopávalo sebedůvěru. Sotvaže v sobě dala projevit více stop emancipované bytosti, najednou působila dojmem jako nějaká robustní děva, která má svaly jako velterová váha a směje se, jako když se škadrona dragounů žene útokem přes plechový most. Tvářila se nepřístupně a mrazivě jako lednička, která se ohřeje jedině, když dostane zápal plic.
Byla to silná osobnost. Její impozantní zjev budil takový respekt, že ten, kdo ji neznal, mohl ji pokládat za živelní pohromu, cirkusovou atrakci nebo div techniky. Nebyla vysoká, ale tak mohutně se každým možným směrem vyboulila, že když ji někdo spatřil poprvé, měl dojem, že je to bytost rozměrů obrovitých. O žádném divadle, i když se jeho programu jen pramálo podařilo přilákat publikum, se nedalo říci, že zeje prázdnotou, když tato bytost usedla v hledišti. Veřejní řečníci, když jejich projevu byla tato bytost přítomna, podléhali iluzi, že hovoří k širokým masám. A kdyby přijela do Karlových Varů, aby okusila minerální vody, příslušní vedoucí činitelé by se pokaždé celí nervózní seběhli a děsili se, bude-li místní vody dost. Jakmile se tedy tato Ferdyšova primadona projevila v duchu velkopastýřovy moderní výchovy, ctihodný velkopastýř vrazil zpátečku a vyklízel pole.
Jedna z prvních lekcí, které nám život uděluje, zní, že v případě ostré výměny názorů mezi příslušnicemi něžného pohlaví se má muž odklidit do ústraní, svinout se do klubíčka a napodobit účelnou taktiku vačice opossum, která když cítí nebezpečí, předstírá, že je mrtvá, ba často jde tak daleko, že vyvěsí smuteční fábory, čímž povzbuzuje všechny kolemjdoucí, aby se postavili kolem ní, a říkali, jaká je jí škoda.
"A kdy hodláte tento výkvět vaší péče představit světu, excelence?"
"Na nejbližší výstavě. Uvidíte, že získá nejvyšší ocenění v soutěži o nejlepší karkulku a královnu krásy! Ten den bude naším velkým svátkem, viď, malá." A hladil karkulku po zádech.
Chlouba Velké Moravy znuděně přešlápla z nohy na nohu, zavrtěla se a sklopila oči a vůbec se chovala jako užovka hluchá. Zrovna píši přihlášku do Bruselu do Svazu velkochovatelů při Evropské unii.
"Safra, děvče, musíš udělat na ty velkopastýře a velkochovatele jaksepatří dojem! Předveď jim ten svůj hedvábný žaket s hustým porostem tmavých prstýnků střídaným s hřivkami!"
"Který? Vždyť nemám co na sebe!"
"Ale jen si vzpomeň! Ty, co dělají na koncích krátké tuhé válečky nebo úzké hřivky. Jen ať si ti nafoukanci řeknou: Hrome, tihle velkopastýři z Moravy, to jsou ale pašáci! Zatímco kdyby tě viděli, tak jak jsi ustrojená teď, to by tě vypískali. To by byl propadák! Jenže my tě vyfešákujeme, že budeš vypadat jako královna ze Sáby při setkání s králem Šalamounem! Sám na to dohlédnu. To víte, u nás velkopastýřů, myslet znamená jednat. Oj, tahle výstava, tahle soutěž, to bude náš velký svátek!" Rozplýval se Ferdyš.
Ovčák K. se po té návštěvě v rezidenci ctihodného velkopastýře zamýšlel nad otázkou, k čemu že jsou vlastně dobré takové atrakce a soutěže? Jaký smysl mají takové zkoušky? Jdeš slunečným dnem, možná těžce, ale přece jen radostně. Neseš ssebou všechny sny, touhy, zájmy, snahy. A najednou se zatmí, zavíří kolem tebe kotouč prachu. Tma se kolem tebe zašklebí. Někdo dlouho a vytrvale pracuje podzemně proti tobě intrikami, zlobou, lží, pomluvou. Má moc, má postavení. A tak tě jednou v masce někoho jiného, tato šedá eminence udeří. Tehdy ucítíš, jak se pod tebou všechno boří, půda ti ujíždí pod nohama. Pojednou cítíš, že vše, k čemu jste lnuli, co jste měli rádi, co vás posilovalo a pozvedalo, nutno opustit. Propast se pojednou rozevře v nitru. Zachvěješ se jako holátko vypadlé s teplého hnízda. Propast volá po naplnění. Křičíš hladem po věčnosti. Voláš ho, letíš k němu a zase odložíte jednu hračku, třebaže drahou, svatou, ale - přece jen hračku. V takové chvíli vidíš její malost v sobě. Chceš-li ji opravdu milovat, zkus ho zvednout k Nejvyššímu, ještě více povznést! Víc milovat Nejvyššího a více ji milovat kvůli němu a méně kvůli samotné té hračce. A chápeš, že velká láska je zde nutně doprovázena velkou nenávistí, a že právě velká nenávist dovede vás přímo dokopnout k velké Lásce, k svrchované Lásce, a že to je důvod, proč ji na nejvyšších místech dopouštějí.
Ach, tyhle oslavy!" Povzdechl si ovčák K. "Tyhle světácké oslavy, předváděčky a candrbály jsou jen levnou parodií svátků. Bývají dějinného rázu, jako oslavy konce války, oslavy něčích narozenin či tryznou úmrtí jiných, nebo u příležitosti úspěšného završení nějakého díla jako dožínky, či snad oslavou lidských sil a lidské krásy, jako soutěž o královnu krásy či o mistra světa v házení kladivem, nebo hrdou přehlídkou vojenské techniky. Jindy se místo plnění čtvrtého přikázání rozplývají nad mateřskou zralostí žen, což bývá vítanou příležitostí pro obchodníky s květinami a bonboniérami. Copak se takhle dají svátky odbývat?
Jednomu je prostě smutno, že by tyhle laciné náhražky měly vyvážit posvátnou úctu nejen k matce, nýbrž i k otci jako k těm, od nichž máme život, výchovu a start do života.
Nechoďte na mě s těmito parádami! Zavání jen starou vzpomínkou. Oč hlubší a životnější jsou svátky, týkající se svatosti a svatých, zkrátka pravé dokonalosti. Svátky nejsou jen vzpomínkou ani pouhým přihříváním včerejší polévky. Svátky jsou znovuprožíváním nejhlubších tajemství, zasazením života do jejich věčného víření a tajuplného vyzařování. Svatá tajemství, jež lidé slaví v jisté dny, trvají dále svou silou, milostí a překypují životem. Jejich účastníci je znovu živě zakoušejí, znovu trhají jejich ovoce, čerpají jejich mízu, prožívají jednu a tutéž lásku, která je dala a která dále trvá. Proto jsou svátky prodloužením oněch tajemství a ustavičným zdrojem spočinutí v nejsvětější, nejbohatší a nejživotnější lásce.
Láska nebeská plane dál v tajemném těle Páně a je zde dále, aby ohřála všechny, kteří se ve světě chvějí zimou úzkosti, aby nasytila všechny, i vlky, které z lesů žene hlad, aby obměkčila srdce těch, které vyhnala zloba a jimž nestačí celý širý svět.
Oč bohatší na útěchu je svátek věrných zesnulých než všechny pohanské tryzny! Ty připomínají jenom to, co bylo a co už není. Ty však jako nové stvoření víš, že všechna láska zesnulých žije nejen ve vzpomínkách pozůstalých, nýbrž doopravdy, ve vzájemném sdílení s nimi, že v nejvyšší lásce jsi s nimi nadále spojen, že jejich láska neskončila, takže ví o tobě, že jejich poctivost a krása duše dále žijí.
Prolhaný duch světa se musí jen opičit. A jsou leda lživým opičením. Takové slavnosti chtějí bohaprázdnému nevěrci poskytnout náhradu za plné a útěchyplné svátky přátel Nejvyššího. Kdyby s tím už aspoň neotravovaly naše utrápené duše!

Každoroční sjezd Mezinárodního svazu velkopastýřů ovcí se stal vítanou atrakcí pro televizní stanice. Velkopastýřská rezidence se hemžila reportéry a čmuchaly, kteří neměli nic lepšího na práci, než zasahovat do soukromých rozhovorů, a to dokonce znesnadňovalo možnost zastihnout vytoužený předmět zájmu o samotě. Pokaždé, když se vám podařilo připravit si vhodnou půdu pro důvěrnou výměnu myšlenek, vždycky se někdo vynořil a bylo nutno udělat veškerou namáhavou práci znovu. Místo toho se všude vedla krkolomná konverzace příznačná pro takové rezidence jako třeba:
"Letos bude dobrá sklizeň."
"Ehm."
"Ale špatně se budou prodávat deštníky."
Taková velkopastýřská rezidence, takový zámek nebo hrádek je zajisté oblíbené místo ctižádostivců, patolízalů, podvodníků a zbohatlíků, toužících se aspoň trochu zaštítit gloriolou toho, že se aspoň trochu otřou o takový zámeček. Takoví snobové jsou vesměs velmi odporné bytosti. Nyní se tu hala plnila vyleštěnými tvářemi, ze kterých je člověku nanic. Kromě zaoceánské jachty je taková velkopastýřská rezidence dalším nejdražším prostředkem k tomu, aby se člověku mohlo udělat špatně.
Jako po tenkém ledě se zde ostražitě pohyboval velkopastýř Ferdyš, ale ovčák mu byl v patách.
"Prosím vás, já nic nevím, ani nemohu nic rozhodnout bez velkopastýřské konference." Vyhrknul na ovčáka K., sotva se mu octl tváří v tvář a tvářil se jako uštvaný zajíc. Konference velkopastýřů uzavírala sjezd velkopastýřů k vyřešení závažné otázky. Když se ovčák K. zamyslel nad touto otázkou, bylo mu jasné, že má před sebou jeden z těch hlavolamů, kterým Sherlock Holmes říkával problémy na tři dýmky.
"Nic od vás nechci."
Bylo vidět, že si úlevou oddechl. I tak však jeho excelence vyhlížela, jako by ji sem po vlakovém neštěstí složila záchranná četa. Ochable spočívala v jednom křesle a jedna z jemu oddaných a zasvěcených karkulek ležela v druhém. Když se vynořil ovčák K., znepokojeně zvedla hlavu. Tvář měla bledou a napjatou.
"Slyšel jste o mužích, kteří jsou pod pantoflem. Já jsem pod těžkou okovanou botou. Nutí mě žít pořád v mé rezidenci."
"Vy máte rezidenci?"
"To bych řekl. Jednu z nejhorších. A ta železná pata mě nutí tam žít. Je mi jako skřivánkovi v kleci. Mám zpívat a pořád se na každého usmívat jako měsíček. Každý mi přímo tahá slova z úst. Ale cokoli řeknu, musím sedmkrát přežvýkat, než to pustím z úst ven. Kdekdo chytá každé mé slovo a zkoumá je ze všech stran a až objeví skrytý jinotaj, načež přisoudí mým slovům ten nejhorší smysl."
"Snad to nebude tak zlé - "
"Ještě horší. Jsem jako žába pod pluhem."
"Říkal jste jako skřivánek v kleci."
"A taky jako žába."
"Musíte se odebrat do rezidence?"
"Už jsem v ní. Jsem v ní uvězněn kdekoli."
"A co soutěž?"
"Chlouba Velké Moravy zvítězila na celé čáře! Za chvíli to bude v televizi. Pusťte to!"
V mžiku byla místnost zaplavena umělým štěstím moderní techniky. Světla ramp pronikající až do posledních koutů našich ložnic a do nejintimnějších úžlabin lidského soukromí nikoho nenechala v nejistotě, že letošní šampiónkou číslo jedna je Chlouba Velké Moravy, kandidátka velkopastýře Ferdyše. Vzhledem k svému úspěchu poskytla reportérovi interview.
"Jak jste se vypracovala k těmto skvělým výsledkům?"
"Všechno je to dílo mého velkého učitele, ctihodného Biskupa Ferdyše."
"Ale vy sama přece máte na tom také svou zásluhu."
"Nerada se chlubím, ale věděla jsem, že budu nejlepší, protože nikdo nemá takového pastýře, jako já, totiž důstojného Ferdyše. Za vše, čím jsem se stala, vděčím spořádanému životu pod jeho vedením. Dobrá životospráva vykonala své. Tomu vděčím za své vítězství."
"Máte nějaké oblíbené koníčky?"
"V létě turistika, v zimě se věnuji vlněných tapisériím."
"A vaše oblíbené jídlo?"
"Čerstvý zeleninový salát s velkomoravskou omáčkou."
"Ach, jakým poučením je pro naše diváky tato skvělá řeč!"
Pak se novopečená Miss World odkolébala v rytmu Limbet Walku.
Toto televizní vystoupení Chlouby Velké Moravy však přivodilo některé kotrmelcové, ba přímo revoluční změny, a to místech, kde by to nikdo nepředpokládal. Zasáhlo totiž na akademickou půdu staroslavné univerzity pražských krysaříků, a mělo přivodit jejímu ctihodnému rektorovi Vojvodovi ještě trhanější spánek, než měl doposud. Také rajskou zahradou, kterou si kolem sebe zveleboval slovutný Ferdyš, se plazil had, na záhoně se povaloval uschlý list a v jeho duchovním salátu zakřípalo zrnko písku.
Když Maxipes obracel stránky časopisu "Obecní štěkot", najednou mu při pohledu na jeden obrázek v levé části hrudi explodovala bomba. Časopis mu před očima začal plavat, a když se mu ho podařilo ustálit, seznal, že k němu neočekávaně přikvačila láska. Výstava ovcí se mu velice líbila, zejména modelka s kožichem. Upadl do stavu tak hlubokého otřesu, jako by mu někdo zamíchal nervovou soustavu kvedlačkou na kyšku. Chvíli lapal po dechu a špičkou jazyka si vlhčil rty, přičemž z modelky nespouštěl vytřeštěný pohled. Vydal jakási podivný polykavý zvuk, připomínající buldoka, který chce honem schlamstnout půlku kotlety, aby se dostal k té druhé půlce.
Velcí muži si v okamžicích slabosti zaslouží spíše soucit než pohrdání. Pokud kdy měl velký muž omluvu, že skáče jako mladý beran a toká jako tetřev, pak to byl Maxipsův případ.
"Mrkni sem, ty starý čmuchale! Včera byla v televizi. Seznam se s Královnou krásy! Koukni na tu šampiónku! Nositelka medaile o nejlepší ovci roku!" Vyštěkl Maxipes a strčil ovčákovi K. pod nos fotografii s nápisem Miss World! A zavrčel uznale: "To je kost!"
"Kost z mých kostí, jak říkával nebožtík Adam", podotkl ovčák K.
Maxipes na ni zíral v omráčeném obdivu. V novinách psali, že Chlouba Velké Moravy byla vyznamenána řádem skopce první třídy s kukačkovými hodinami a zlatým rounem, které ssebou přináší právo k samostatnému pasení na beskydských nivách pod zvláštním dohledem vybraného pastýře. Jak velká pocta pro tak mladou chovanku! O tom budou příští pokolení skládat nové oslavné skladby na fujaru.
"Brachu! Kamaráde! Já ti ji nedokáži popsat. Prostě nedokáži."
"No, nazdar hodiny! S tebou to ale zacloumalo!"
"Za takovou karkulku by jeden dýchal." Vydechl Maxipes jako by měl v příštím okamžiku dodýchat na mučidlech její nepřítomnosti.
Když si Maxipes prohlížel její urostlou postavu bystrým zrakem, zdálo se mu, že ji tiskový snímek zhanobil, aspoň proti vystoupení v televizi, takže se mu ten obrázek jevil jako nešetrná, ba nestvůrná karikatura. Práce tohoto fotografického žabaře byla ve srovnání s Chloubou Velké Moravy úplně nicotná. Byl uchvácen jejími zářivýma očima, aniž by tušil, že vyzařují povýšenost emancipované hrdopýšky. Brzy se přesvědčil o její strohé rezervovanosti.
"Jak bych jen získal její přátelství?!" Vzdychal Maxipes.
"Přátelství? Hm." Ozval se ovčák K. "Co to vůbec je? Spíše, aby se jeden ptal, co není. Není to pouhá známost. Ve známosti se jen dotýkají dvě existence, stýkají se spíše povrchově anebo časově. Známost je prvním stupněm k přátelství, že totiž si dvě bytosti nejsou cizí, neboť je cosi spojuje, i když třeba jen letmo. Přátelství není ani pouhým spojenectvím, protože to jsou pořád ještě dva. A ani to není přátelství, třebaže se z toho přátelství jednou může vyklubat, když se ty zájmy ztotožní s bytostí obou, a to s tím nejlepším, co je v obou. Rozhodně nemůže být přátelství ve zlém, protože zlo nutně rozděluje, neboť je základem rozkladu a sváru. Přátelství není ani pouhé společenství zájmů, protože v nejhlubším jádru si bytosti zůstávají vzájemně cizí. Kdežto přátelství je jedině ve splynutí dvou v jednom, v jediné lásce, splynutí, které staví na známosti, na spojenectví a na společném zájmu, ale tak, že se dokonale spojí dvě duše v tom, co mají nejlepšího a nejvyššího, že si tu vše navzájem sdělují a odevzdávají.
Přátelství je proto možné jen mezi těmi, kdo buď chtějí k tomu nejvyššímu anebo v něm jsou. Copak nás něco proniká více než svrchovaný? A ten v nás je nám bližší než jsme si sami sobě. Když se tedy chceš intimně s někým spojit, tedy přátelsky, spojuj se jedině v nebeské Lásce. Jedině takové přátelství je trvanlivé a jedině toto je hluboké a tvořivé. I to nejživější přátelství lidí zklame a nepřinese očekávané štěstí, jestliže je stále v sobě neživíš jeho andělským chlebem. Jakmile jednou z přátelství vystěhuješ nebeskou Lásku, takže přátelé přestanou vzájemně usilovat o přiblížení se k ní a v ní, jednota potřebná k přátelství zvolna vyhasíná, protože se vzdaluješ od jednoty nejvyšší a od zdroje veškeré jednoty. Pak zbývá jen spojenectví zájmů či věrnosti, které je ale často jen skrytou mukou a ustavičnou trýzní, protože každý v něm jasně cítí jakousi prázdnotu, jakousi neúměrnost mezi obětí v trvání věrnosti a mezi jejím smyslem a podkladem."
Kdykoli Maxipes zkoušel své přednosti u oslavené karkulky, pokaždé se zatvářila nedobytně jako bankovní sejf.
"Cože? To snad přece né?!"
Když opakoval své výboje, ozvala se dotčeně, jako když ovci nabídnete seno místo občerstvení na svěží nivě.
"Co jste říkal?" Otázala se ho, cítíc se poněkud jako požárník, který obrací proděravělou hadici směrem k náhle vzplanuvšímu skladišti hořlavin první třídy.
Čím však prorazí muž u jemné, poetické a rezervované dívky, je duševno. Proto se Maxipes vypjal k vrcholnému výkonu. On i vyvolená mezi karkulkami podle všeho prožívali horké chvíle. Chlouba Velké Moravy, jak bývá zvykem podle jejího druhu při podobných příležitostech, působila dojmem, jako by se ocitla před branami smrti a nikterak se nehodlala vzdát, ale doufala v další útoky, když se později svěřovala jiné karkulce:
"Nezdá se ti ten Maxipes kapánek prkenný?"
"Prkenný?"
"Tobě nepřipadá drobet škrobený?"
"Jestli tím myslíš, že má dokonalé způsoby, pak s tebou souhlasím."
"Mně se to ale moc nezamlouvá, když má muž způsoby příliš vytříbené a dokonalé", pronesla Chlouba Velké Moravy hloubavě. "Nemyslíš, že mnohem roztomilejší je mládeneček úplně nesmělý?"
"Ježkovy jedovatý jikry! Holka, ty máš nápady!?"
"Ten, který by se mi líbil", pokračovala premiantka mezi požehnanými karkulkami se zasněným výrazem v očích, "by byl spíš takový útlejší a drobnější a měl by milé oči a pokukoval by po mně jen tak zpovzdálí, a když by se mu konečně naskytla příležitost, aby oslovil, tak by se zajíkal a rudl a proplétal si prsty a legračně by popotahoval a zakopával by o vlastní nohy a vypadal by trochu jako jehňátko a - "
Nedopověděla, protože právě objevila, že mezitím se jako duch vplížil mezi karkulky samotný Ferdyš a potom, co zaslechl se tvářil jako bouřkový mrak, který se chystá zalehnout krajinu. Do hostiny lásky, na níž si pochutnávalo její srdce, takže každým okamžikem hrozila zhoustnutím do podoby arabské gumy, ostře dolehl chladný hlas ctihodného Ferdyše.
"Chloubo!" Zvolal ustrašeně. "Kdopak je ten mládenec?!"
"Ale nikdo. Samozřejmě, že nikdo. Jenom si ho tak představuji."
"Ale mluvíš, jako bys ho znala."
"Ale kdepak! To jsou nápady!?"
"Kdyby po tobě nějaký mládenec skutečně pokukoval, tak ho přece budeš ignorovat, ne?!" Domlouval jí Ferdyš, tušící, že dnešní nápadník už dávno nevyhledává dívčiny nejbližší příbuzné, aby si vyžádal svolení dvořit se jí.
"Samosebou."
Jenže lidská předsevzetí zůstávají tak často jen v rovině teoretické úvahy. Také Maxipes zakoušel věci, o kterých bývala každá zmínka na univerzitě pražských krysaříků uzamřena v trezoru ctihodného rektora Vojvody.
Když se jednou zadíval do těch očí jenom na okamžik, nikdy už na ně nezapomene. Zdály se mu hlubší než hlubiny vod, ztichlých za soumraku. Měla půvabné kudrlinky po svých předcích z pouště Kara Kum a oči něžné jako opar, vznášející se při východu slunce nad nějakou čarovnou, pohádkovou tůní. Maxipes byl v zajetí milostného lomcováku, kdy neviděl, neslyšel, třebaže mu ovčák K. opakoval, že pravá láska je jedině nebeským vynálezem. Je doopravdy jen tam, kde se projevuje její božská jednotící vlastnost. nebeská láska prolamuje mříže, bourá zdi a umělé přehrady lidských předsudků. V nejvyšší lásce je všechno spojeno a všechno zároveň souvisí přes staletí a tisíce miliónů tvorů. A tak je ryzí lásce blízká ta, která nás nevylučuje ze společenství bratří a sester, ve které nevystupujeme sobecky z kola, abychom e potěšili sami, nýbrž pravá láska je ta, která nám dává více milovat všechno ostatní, která nám rozvírá náruč pro celý svět a která nás rozzáří pro všechny oči.
Sobecká láska není opravdová, nemiluje ani toho či to, k čemu se tolik přisává, nýbrž miluje výhradně sebe. Také není taková láska stálá. Až se jí nasytí, potěší, odejde dál, protože zde nejde o lásku, nýbrž o sebe.
První z požehnaných karkulek zatím poulila oči na Maxipsa. Byla malá, hezká, měla živé oči a drobnou pusinku, která nebýt toho, že byla zrovna dokořán jako rybí tlamička, musela mít pozoruhodný půvab.
Za příznivějších okolností, a nebýt předem informován o její duši, vystavené tak dlouhému a zpotvořujícímu působení pastýře Ferdyše, byl by měl ovčák K. dost možná o té bytosti při prvním setkání dost příznivý dojem. Byla to opravdu docela pohledná karkulka, trochu tvrdá v obličeji, ale přesto poměrně přitažlivá. Ale i kdyby to byla ta nejzářivější krasavice, za jakou ji vydávala komise posuzovatelů na poslední soutěži velkopastýřů a velkochovatelů, z nichž se každý tvářil, jako samotný Paris, ovčák K. by se na ni nenachytal. Její proslovy byly totiž toho druhu, jaký by každému muži se zdravým selským rozumem znechutil i Helenu Trojskou.
Při obědě mluvila v jednom kole a ovčák K. velmi rychle pochopil, co Maxipes nechápal ještě dlouho. Všechno, co říkala, se v podstatě týkalo stravy a toho, jak ji Maxipes do sebe hází v nadměrném množství, aniž každé sousto dvaatřicetkrát překousne, jak radí Příručka zdravé výživy v duchu New Age. Nejevila sebemenší zájem o sliznici ovčáka K. Biskup mohl puknout, a zřejmě by jí to vůbec nevadilo. Pouze na Maxipsa se zaměřila jako na jediné poleno, které má být zachráněno před spálením. Shlížela na něho jako kněžka na svého oblíbeného, byť chybujícího žáka. Líčila mu, co všechno se děje s jeho vnitřnostmi, když se umíněně krmí potravou postrádající vitamíny, které rozpouštějí tuky. Bez zábran hovořila o proteinech, uhlohydrátech a fyziologických potřebách průměrného jedince. Maxipsovi stále nic nedocházelo, ani když říkala:
"Oběd je jídlo, které je nejlépe vypustit. A má-li se vůbec konzumovat, pak má sestávat z několika zrnek muškátového vína, z banánu a strouhané mrkvičky. A když jde o večeři, tedy Příručka zdravé výživy v duchu New Age doporučuje znamenitý recept. Sušené švestky, do kterých se přidá trochu octa, značně zlepší chuť."
Ovčák K. experimentálně ověřil, že nadále sice chutnají jako hnědá lepenka, namočená do oleje na šicí stroj, jenže je to poněkud vyšší kvalita hnědé lepenky. Maxipes nepostřehl nic, neboť zamilovanost je stav, který vás naplňuje až do morku kostí jakousi ušlechtilou rytířskostí. Pobíháte pořád po okolí jako skautík, vrháte se na kolemjdoucí a konáte dobré skutky. Blahovolně se na každého usmíváte.
A co teprve, když se na něho Chlouba Velké Moravy pousmála. Když tahle se usmála, jako by mraky náhle prosvítilo slunce. Její úsměv okamžitě změnil Maxipsův svět v příjemnější a lepší místo. Hleděl na ni jako trosečník na bělostnou plachtu na obzoru. Strážníci, když je obdarovala úsměvem za to, že jí ukázali cestu, byli hned veselejší, šťastnější a při řízení dopravy si zpívali. Žebráci přijímali její úsměv jako doplněk k malému daru, rozjařili se jakoby zázrakem a pustili se do kolemjdoucích tak oduševněle, až přecházel sluch. A když dokonce i nemluvňata v kočárcích spatřila tento úsměv, přestala vypadat jako nevrlá ztracená vejce a stala se více lidmi.
"No nazdar, hodiny!" Vybuchl Vojvoda, když se dozvěděl, že Maxipes dvoří přední karkulce. "Pusť to z hlavy!" Domlouval mu Vojvoda.
"Cože?! Zapomenout na to křehké stvoření?! Spíše ať mi uschne pravice i levice!"
"Vždyť je to Ferdyšovi osobně zasvěcená karkulka! Je zasvěcená jeho posvátné plemenitbě!"
Do toho se vložila přemoudřelá karkulka s připomínkou Terentiova výroku ovem lup committere, neboť se vskutku cítila být ovcí vydanou na pospas vlkovi k jeho pochybnému pokusnictví. A dodala, co už císař Tiberius podle svědectví Seutoniova hlásal, že boni pastoris est tondere pecus, non deglubere, že totiž dobrý pastýř má ovce stříhat, a ne je stahovat z kůže.
Maxipes se cítil být agentem 007 v Božím lidu, a proto přidal k lepšímu:
"Velký učitel lásky, Ovidius uvádí "a cane non magno saepe tenetur aper."
"To vím taky", vyštěhl Vojvoda, "že nepříliš velký pes často zadrží kance. Jenže to není tvůj případ. Prober se, ty hlavo dubová! A vycouvej z toho, dokud je čas! Věř mi, že láska mezi profesionálním psem a ušlechtilou ovečkou nemá budoucnost. Byl by to nerovný sňatek."
"Kdepak!" Vrtěl hlavou Maxipes. "Vždycky jste nás učil, ctihodný Vojvodo, že nerovná láska je leda tehdy, když se milují dva velbloudi."
"Pšt! Nevíš, kdo nás poslouchá."
Nato Maxipes vyštěkával varování před zuřivým psem, jak bylo objeveno na jedné mozaice v Pompejích: "Cave canem!"
"Podržte mě, jinak padnu do vývrtky!" Soptil Vojvoda, vrhaje oči v sloup. "Tomuhle se opravdu říká natvrdlost neboli cementóza!" Posléze i hrozil: "Odebereme ti diplom, který máš z naší staroslavné univerzity pražských krysaříků! A basta! Přece nemůžeš udělat takovou hanbu naší Alma Mater!"
"To byste neudělali."
"To bychom udělali."
"Ale Varro přece píše canis caninam non est."
"Jářku, to si mysleli staří Římané, že pes psa nesežere, a přece sežere, když má velký hlad."
Jenže s tímhle si na předního profipsa nepřišel. Maxipes se nedal odradit. Zatvrdil ve své učené zvlčilosti a spustil na celé kolo: "Sám svatý Augustin mě vybízí slovy Miluj, a pak si dělej, co chceš! Láska je všemohoucí. Můžeme a musíme hodit přes palubu všechny ohledy."
"Tyhle Augustinovy výroky jsou hlubokomyslné, ale když se vytrhnou ze souvislosti, tak jsou natahovací jako vesta." Mínil ovčák K. "Nakonec se i učenému sucharovi mohou stát omluvou pro kdejakou neřest. Člověk už není pod zákonem, ukládaným zvenší. Když miluje, tedy ne jen libovolně a po lidsku, nýbrž nekonečnou láskou, k níž si pokorně vyprošuje povznesení. Taková vyšší láska je lidskou účastí na nebeské lásce. Tak má naše láska k nebeské Lásce, vtělené v bližních a k bližním v ní aspoň stín účasti na všemohoucnosti lásky nejvyšší.
Jedině ten, kdo dovede takto milovat, kdo má takto rozšířené srdce, jen ten je obdařen trvalou mocí a povznášen nad zákon ukládaný zvenčí. Láska sloužící, láska uvědomělá, láska nenáročná, neznající sebe a sledující jenom nebeskou lásku a jemu milé tvory, tato láska vykupuje a získává. Čím čistší je tato láska, tím také dovede vést k větším činům. Láska naprostá, nesobecká, která dovede dokonale zapomenout na sebe a odložit stranou svoje zájmy. To je hrdinská láska. Hrdina nebeské Lásky vítězí právě touto absolutností, která na něj sestoupuje ze spojení s nebeskou Láskou, absolutností, která se nespokojí s kompromisem, s tím, že to nějak dopadne. Láska žije jistotou, že pro ni je jedinou cestou: Zemři a budeš žít! Jenže potíž je v tom, že člověku zaseknutému v pýše jsou tato slova málo platná, protože na to všechno on ve své hrbaté pokoře jenom přikývne, neboť na to všechno shlíží z pozice snílka, který ve svém snu už došel spásy a nepotřebuje od nikoho nic, protože vše, co potřebuje, vlastnoručně si opatří."
"Já přece dobře vím, že jsem jen prázdná, křehká nádoba. Jsem hříšník, nic než ubohý hříšník." Ujišťoval sebe i druhé Maxipes, "Ale ze svého poslání zachránit třeba jen tuto jedinou ovečku neustoupím! Ani o píď! O téhle karkulce je psáno už v knize Numeris, že je to ovce, která nemá pastýře, stejně v první knize královské, kde se o ní píše jako o ovci bez pastýře. Tato karkulka padla do jámy, nastrojené Ferdyšem, tím falešným Biskupem. Já však dám svou duši za tuto ovci, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř, jak to vyžaduje Pán v desáté kapitole Janova evangelia."
"To známe." Mávl rukou ovčák K. "Nakonec to ale nebude jeden ovčín, nýbrž jen jedna ovce a jeden pastýř. Kdepak, nevěřím žádnému ujišťování různých lidiček, že jsou největší hříšníci, že jsou špatní a že nic kloudného nemají. Ne, že by to snad ani nebyla pravda, nýbrž proto, že oni sami tomu nevěří.
Pravá pokora neodmítá dary shůry. Apoštol národů byl jistě pokorný, i když psal, že pracoval víc než ostatní apoštolové a že bojoval dobrý boj, a teď už ho čeká jenom věnec slávy. Pokora je správné smýšlení o sobě. Správné smýšlení o sobě uznává, že všechno dobré je vyšší dar. Uznává dary shůry. Nepřisvojuje si je, ale ani je nepopírá.
Ono falešné odmítání vyšších darů ukazuje na utajenou pýchu. Ztajená pýcha dává takto nechutně mluvit, neboť takový člověk ví, že se svatí skláněli ve vlastní nicotě. Jenže zapomíná, že celé jednání svatých odpovídalo tomuto přesvědčení. Takovéhle velkohubé pokoře se každou chvíli stane takový případ, jako jedné rádobysvětici, jež přišla k Filipu Neri. A vzdychá a hořekuje, že je největší hříšnicí na světě. Filip dobře prohlédl prázdnou slupku a připomenul dotyčné, že už je dost stará a že by se konečně už měla polepšit, když je tak hříšná. Načež ta domnělá světice vyskočila, jako by jí nějaký rarášek zarazil dva centimetry ševcovského šídla do usedlosti a vyjekla: "Co si dovolujete?! Já jsem poctivá a slušná žena!" Takový je úděl těch, kdo si hrají na největší hříšnice.
Pravá pokora uznává vlastní slabost, ale také sílu Nejvyššího. Jen ten, kdo nevěří v obojí, snaží se zuřivě horlivým hlásáním své ubohosti přesvědčit druhé o obojím, o němž sám není přesvědčen.
Pokorný neodmítá nic z vyšších darů. Je přesvědčen, že sám ze sebe nic nemá, nýbrž vše, jako i on sám, je a zůstává majetkem nebes. Snaží se učinit dary shůry plodnými, protože je k tomu třeba uvědomění si darů. Z toho pak plyne poznání jejich velikosti a bohatství, jež budí a posilují naději, důvěru a odvahu. Protože jenom pokorný je statečný v nebi."
"Nebojte se, ctihodný Vojvodo! Neděste se, důstojný velkopastýři Ferdyši Biskupe! Všechno je v pořádku, excelence. Jsme zasnoubeni!" To pronesl Maxipes, po jehož boku dobromyslně stála Královna karkulek, Chlouba Velké Moravy, doprovázející projev svého skorochotě dojatým bekotem. Karkulka na okamžik pohlédla na Maxipsa a v očích měla výraz, s jakým se asi zasmušilá princezna vydaná na pospas sedmihlavému drakovi dívala na udatného rytíře Honzu, když si zase shrnul rukávy a odvrátil se od zabité stvůry. Byl to výraz hlubokého a poníženého koření, na který Maxipes odpovídal autenticky psím způsobem. Uvedené prohlášení učinil v domnění, že právě tohle vyčistí vzduch od jedovatých pomluv a odstraní nedorozumění. Vyhladí vrásky z karatelsky svraštěného čela a na rtech, sevřených nelibostí, vyloudí odpouštějící úsměv. Místo toho však zaznamenal Ferdyšovo zoufalé zaúpění.
"Potom to jde z tlustých do tenkých." Upřesnil situaci Vojvoda. Načež se pokusil konejšit ctihodného Ferdyše:
"No, ale vždyť máte ještě jiné ovce ve stádě."
Ferdyš vypěnil jako prášek na praní:
"Ty bys byl pastýř za všechny prachy!"
Vojvoda už měl na jazyku: "Ještě, že mi to říká takový vypečený rádobybiskup!" Ale včas se kousl do jazyka, protože mu kmitlo hlavou: "Kdoví, jestli bych tuto biskupskou nulu nemohl k něčemu potřeboval." Proto jen hlesl:
"A nemáš snad ještě celé ostatní stádo?"
Ovčák s všudypřítomně nastrčenými slechy vycítil Vojvodovu záludnost, pozdvihl oči k nebi a velebil nejvyššího Velkomožného za to, že neposvětil na pastýře či dokonce velkopastýře jen takovéto gumové atrapy, nýbrž víc takových jako byl svatý Bonaventura či Albert Veliký. Potíž je v tom, že svět nikdy neocení církev podle těchto jejích veličin, nýbrž si z ní dělá fackovacího panáka kvůli takovýmto nickám.
"Jenom jediná je Chlouba Velké Moravy! Pro tu jedinou ztracenku bych vyl jak šakal!" V tváři Ferdyše bylo rázem něco, co připomínalo vojína Uriáše, vedoucího předem ztracený boj proti Amonovcům, zatímco se král David kočkoval s jeho krásnější polovičkou.
Ferdyš Biskup nebyl člověk trpělivý. Pohled na dceru, chovající se jako kukačka ve schwarzwaldských hodinách ho dopálil. Do tváře se mu vloudil nelítostní výraz. Kdyby ho viděl prodavač zavináčů v rosolu, byl by popadl své zrosolovatělé ryby a hledal spásu v útěku jako člověk, jenž se obává, že ho zasáhne blesk. Paže ctihodného Ferdyše vystřelily ke stropu, jako by volaly do nebe, aby zjednalo spravedlnost. Zděšeně vyrážel:
"To je - to není - "
V nitru staršího muže se odehrával mocný převrat, který se navenek projevil pokleslou čelistí a vyvalenýma očima, v nichž se zračila hrůza. Zdálo se, že mu mluvený projev činí obtíže. Teprve později začal naplno využívat vymoženosti, kterou odkázali Slovanům svatí Cyril s Metodějem:
"Ach, děti, co mi to vyvádíte? Já s touhle ovečkou počítám jako s pastýřkou!"
"Už je pozdě." Řekl Maxipes.
"No počkej!" Vyrazil výhružně Ferdyš. "Nějak se ti, Chloubo, zapalují lejtka! Ale až ti nastelu do jeslí místo čerstvé jeteliny suchou píci, pak ti ta zlořečená lejtka prasknou zlostí!"
"Neprasknou, starouši. Dávno jsem skončila s vegetariánskou stravou." Řekla Chlouba Velké Moravy a mrkla na Maxipsa.
"Cos jí to provedl, ničemo!?" Osopil se na něj velkopastýř.
"Jen jsem si prostudovala zprávu o tom, že Přemyslovci vyhynuli po přeslici."
"Nedals jí, ty hanbáři, do jeslí psího vína?! Přiznej se, příšero! Aby tak bylo ještě ke všemu naočkované vzteklinou!?"
Maxipes vrtěl hlavou.
"Pěkné kvítko nám to vzešlo z té plemenitby přežvýkavých vegetariánek." Lomil rukama velkopastýř.
Do toho se vložil Maxipes, tvářící se velmi chápavě:
"Inu, generační konflikt."
"Ge - generační konflikt?" Opakoval ctihodný Ferdyš.
Ovčák K. se do toho vmísil:
"To je takový pytel, do kterého se vejde všechno. Dokonce i výmluvy slabocha a vrtochy mládí. Přitom však jedna z mých nejtrpčích bolestí spočívá ve shledání, že mladý a starý si zřídka rozumějí. Některý stařík chce jen kvůli svému stáří zavírat mladým cestu. Odmítají jim ustoupit, podceňuje je. Mnohý mladý bouřlivák nechce nechat dožít a dále působit toho, kdo zde byl před ním. A proto potěší setkání s velebným starcem, jenž všemu rozumí, vše chápe, vše odpouští, jenž rád uvítá v mladém nejen učedníka tahaného za ucho, nýbrž spolupracovníka. Poznal jsem, že tito věční mladíci, kterým se nikdy nezavřel obzor, kteří se nestali suchary, jsou blízko věčnosti. Čím blíže je někdo Nejvyššímu, tím blíže je mládeži. On je život sám a zdroj života. Proto kdo je v něm, je blízko životu, blízko, stále důvěrně blízko životu a proto - mládí chce žít a bouřlivě se hlásí k životu. Být člověkem Božím, nadpřirozeně orientovaným znamená tušit a sledovat proudění života dávaného shůry mládeži k novým činům, ctnostem, objevům, vynálezům. Nezapomínej, že Bůh je nekonečně dokonalý, že ho můžeš nesčíslně napodobovat, aniž bys všechnu dokonalost vyčerpal. Proto každý, kdo je Boží, s nadšením vítá v mládeži nové způsoby projevování, napodobování nesmírné a nevyčerpatelné dokonalosti. Kdo si myslí, že s ním stojí a padá dokonalost pravdy, krásy, nebo třeba i církve, je ubožákem a měl by se věru odebrat na penzi, aby neotravoval duše a práci těch, kteří chtějí své ohně nově a užitečně rozvířit.
Nebeští andělé obveselují moji mladost. To je útěcha, že nezkostnatím, nezakrním, když budu opravdu synem světla. Žádný svatý nezná žádnou žárlivost. Stále v Duchu obnovuje svůj život. Každý den byl pro něj zrozením, novým posláním. Jedině tohle je zaručený prostředek proti zestárnutí. A nemá žádné vedlejší škodlivé účinky."
"Když ti starouši jsou tak strašně úzkoprsí!" Vzdychal Maxipes. "To chce velkorysost a velkodušnost!"
"Když velkorysost tak opravdu velkorysost." Připomínal ovčák K. "Zatím ale chodíš s klapkama na očích, když si myslíš, že ty, pes, cvičený na ovčáka, tedy k ochraně stáda, se spustíš s nějakou s nějakou zaběhnutou ovečkou."
"To chce velkodušnost!" Dovolával se Maxipes.
"No právě! O to jde. O velkodušnost. Ale když velkodušnost, tak pravou velkodušnost. Často se totiž velkodušnosti náramně křivdí. Dušičky ulekané, malé a zakřiknuté vlastní hloupostí vidí v každém velkodušném, v každém, kdo se povznáší nad průměr, opovážlivce. A zatím jejich přihrbená pokora není nic jiného než směšná pýcha. Protože spoléhají pouze na vlastní síly, proto také všechny požadavky a touhy lidského srdce měří podle této možnosti lidského srdce. Je nad slunce jasnější, že jsou samy ze sebe malé. Pýcha je však právě v tom, že si chtějí vystačit s touto malostí, že v ní chtějí spočinout, že v nich touží uváznout.
Velkodušný však vidí ve všem ruku vyššího řízení. Nic si nepřisvojuje, nýbrž všechno připisuje vyššímu zásahu. A protože ví, že má nekonečnou moc, tak očekává všechno právě od ní. Nechce vyšší sílu a moc odměřovat. Všechno čeká shůry i podnět a sílu k tomu, co se má uskutečnit skrze něj samé. Tak je naděje toho, kdo vystupuje z křestní vody, a nejsilnější tvůrkyní všech jeho hrdinských činů. Všechny velkodušné sny a jejich provádění prýští z této neomezené a neomezující důvěry a naděje, že ten, kdo vložil do lidského srdce tak velké touhy, se jimi jistě nedá předstihnout ani zahanbit, ale naopak je sám kavalírsky předstihne."
"Inu, každý špás něco stojí", tvrdil ovčák K. "Každá radost, každá velká věc, každý pokrok v lidském životě se draze platí. Chtěl bys to, co je veliké, co je tak důležité, co stálo Pána tolik bolestí, dostat lacino, ne-li rovnou zadarmo? Chtěl bys dostat levně třeba jen krůček v duchovním životě? To bys přece snižoval tajemný dar, který tě má uvést do blízkosti Boží velebnosti, na věc, která nic nestojí!
Nejbolestnější je skutečnost, že kolikrát nevidíš souvislost mezi obětí, mezi zápasem, a mezi věcí, kterou sis měl vybojovat. Někdy se ti jí dostane až po delší době, jindy se ti jí dostane v naprosto netušené souvislosti. Kdyby se tak dalo v duchovním životě všechno chladně vypočítat a vykalkulovat, kdybys jasně na první pohled viděl, jak a zač se co platí, rád bys obětoval třeba to nejvzácnější. Jenže ty to většinou nevidíš, protože základním východiskem všech tvých obětí je to, že máš prostě důvěřovat nebesům a přijímat odtud nejtěžší zkoušky, a to vždy s jistotou, že z jeho ruky to nakonec musí co nejlépe dopadnout.
Království pravé lásky se podobá kupci, který objevil na poli poklad. Všechno prodal, aby mohl koupit to pole, kde se nachází poklad. Vzácné je království blízkosti, lásky, přitulení se k zosobněné Lásce, že stojí za to všechno dát a obětovat, protože to je konečný smysl všech zkoušek. Nejsou trestem, nýbrž mincí království svrchované lásky."
Zatímco slova vibrovala vzduchem, vášně ochladly, na tváři ctihodného Ferdyše se objevil výraz umírající kachny, který ho tak často zdobil v okamžicích tísně. Po prvém jeho vypěnění se dostavila velká ochablost. Kdyby mu byl jeho tajemník sdělil: "Excelence, máte velmi malý pulz", jistě by mu byl s klidem vydechl: "Nevadí, já mám dost času."
Prožíval však velký vnitřní zápas, neboť v této jediné přešlechtěné nebo prašivé ovci tušil zkázu celého svého ovčína, což vyjadřoval slovy klasika: Morbida facta pecus totum corrumpit ovile."
Když se dozvěděl o zasnoubení Maxipsa s Karkulkou zasvěcenou ctihodnému Ferdyšovi, zachoval se nejprve jako býk, do něhož znenadání píchne pikador. Vypadly mu z rukou brýle a zuřivě zafuněl. Z celého jeho zjevu bylo okamžitě patrné, že přijal velmi zajímavou zprávu. Oči mu lezly z důlků, vlasy měl rozcuchané v místě, kde se za ně předtím v rozrušení chytil. Jeho tvář vypadala, co nejvíc mohla, jako tvář Saula, když upadl do prorockého vytržení. Po chvíli však nabyla podoby, jíž připomínala hrocha, který se právě dozvěděl, že jeho láska není opakována hrošicí, k níž choval hlubší a vřelejší city, než jsou city pouhého přátelství.
"S-s-s-s-" vyrážel ze sebe jako uvolněná sifonová láhev. Ani netušil, jak přesvědčivě předvedl výstižnou imitaci ostré, přehřáté páry, unikající z prasklého potrubí. Je krajně nezodpovědné, aby se osoba jeho mentální kondice volně potulovala světem, ale Bůh dopouští i horší věci, když respektuje člověka stvořeného se svobodnou vůlí. Jeho příští stadium by snadno mohlo znamenat vražedný amok. Lidé takového založení by nepochybně měli nosit zbrojní pas už od kolébky.
A co Vojvoda? - Něco smysluplného ze života a díla slavného koryfeje univerzity pražských krysaříků lze uvést teprve mnohem později. Až když z tváře ctihodného Vojvody vyprchala brunátná barva. Člověk s vysokým krevním tlakem nemůže doopravdy docela zblednout, ale velevážený úhelný kámen univerzity pražských krysaříků se k tomu značně přiblížil. Při představě, kterou to telefonní sdělení vyvolalo, měl pocit, jako by mu náhle odňali páteř a prázdné místo v ní vyplnili rosolem. Jeho chování, které v sobě mělo snad příliš mnoho ze způsobů středověkého vévody, jednajícího s podlým sluhou nebo ničemným pacholkem, se změnilo a inspirovalo se postupem holuba hřivňáče, volajícího svého druha. Nakonec se všemu zasmál ve snaze o výraz optimistického nadhledu, ale znělo to pramálo srdečně a přesvědčivě, neboť to silně připomínalo skřehotání racka chechtavého. Pojednou se přistihl, když zjistil, že sám sobě důrazně sugeruje: "Však on to, Maxík, jistě myslí dobře - jistěže - hodný chlapec - " ale vzápětí zasupěl: " - ale čert je potvora, že si ho už dávno nevzal!"
Dávno poté, co se u Vojvody dostavil stav podobný agónii, podobný tomu, co zakoušel také velkopastýř Ferdyš, a zdálo se, že i domnělý generační zápas byl úspěšně vybojován, došli Maxipes s řečenou karkulkou k závěru, že to všechno byl vlastně velký omyl. Přesněji řečeno, emancipovaná Chlouba Velké Moravy se proti všem přirozeným povahovým vlastnostem slabšího pohlaví cítila být diplomovaným profipsem nepochopena, a vysoce kvalifikovaný Maxipes se zase cítil nemilován a podveden mazanou ovcí, ale výsledek byl stejný. Šampiónka z rodu karkulek se rázem proměnila v kopeček zmrzliny poseté na celém povrchu ostrými rýsováčky. Než by řekl švec, zatočila se spanilomyslná a lepá děva z rodu karakulského před očima Maxipsa a byla tatam. Jen pár zlomků sekundy v její společnosti umožnilo ovčáku K. získat jasnější představu o hlavních faktech, když se na její tváři objevil stín onoho zádumčivého výrazu, jaký vídáme na tvářích snoubenek, které se vrátily z krátké návštěvy u příbuzných, aby odhalily, že jejich drahoušek za jejich nepřítomnosti ulevil svým citům v těsně důvěrné blízkosti jiné představitelky slabšího pohlaví.
"Ďábelské šálení!?" Vyhrkl Maxipes, a aniž by zapochyboval o neochvějné ušlechtilosti svých psích citů, uvažoval o tom, zda snad Homér přece jenom nemá pravdu, když tvrdí, že každá nymfa se dříve nebo později promění v čarodějku. Tvářil se jako vycpaná sova v přírodovědném kabinetu, která kdysi symbolizovala moudrost. K planoucímu srdci elitního krysaříka se pojednou prudce stočila hadice střízlivého rozumu, až se otřáslo jako pokropený kropič ve slavné grotesce bratří Marxových. Následoval pak příkladu šilhavého Bena Turpina a vyskočil z místa do metrové výše. Třebaže se onen oheň v Maxipsově hrudi už dávno sesul v pouhou hromádku žižlavého uhlí, přičinil se o to, aby jejich meziovčí a mezipsí vztahy neklesly pod bod mrazu a nepřešly do tuhého skupenství, nýbrž aby se ubíraly cestou, připomínající osudy vychladlé skopové pečeně.
"Rozejdeme se." Řekli skoro jednohlasně.
Existuje podle všeho podivný zjev, a naši předkové si ho už dávno povšimli, že každá žena na tomto světě chová hluboce zakořeněné přesvědčení, od něhož ji nemůže skoro nic odvrátit, že totiž ten muž, jemuž věnovala svou lásku, je osobně odpovědný za všechny trapné události v jejím životě. Neuvážliví a nechápaví by takové příhody nazvali nehodami, ale žena ví své.
Když se jí cestou z domu přetrhne tkanička u boty, zatvrdí se vůči muži, který ji už dávno neopatřil novou tkaničku, protože nepojedl dost vtipné kaše, a musí se mu všechno říkat. Když přijde na zastávku pět minut po sedmé, aby nastoupila do autobusu, který odjel sedm minut po páté, pak ví s naprostou jistotou, že je tím vinen její muž, stejně jako včera zavinil, že jí v náhlém lijáku zmokl nový klobouk, který jí muž dal k svátku.
Mužova myslivna, právě tak jako ženino srdce, sama od sebe funguje dost podivně. Když před časem zaslechl Maxipes něco o lásce, oděné do skoro stejných slov v řeči, jež pronesl velký milovník v oblíbeném televizním seriálu "Ptáci v trní", uchýlil se k definici, zacházející za hranice akademicky tříbené mluvy: "Kardinální hovadina!" Ještě chvíli vrtěl nechápavě hlavou a říkal: "Vinula se kolem něho jako břečtan kolem starodávné zídky." Zakrátko zakoušel něco, co mu dávalo nezvratnou jistotu, že nikdy neslyšel nic tak krásného, důvtipného, ba i dokonale rozumného, praktického a podnětného jako to, čeho byl svědkem v seriálu. A když se mu posléze v kotrbě začalo při seriálu opakovat šplhání břečtanu po staré zahradní zídce, poddal se adamovskému komplexu, že za všechno může Eva, která ho chudáka svedla a opustila... A najednou si Maxipes říkal: "Co vlastně kdo na téhle Chloubě Velké Moravy vidí? Vždyť tahle vyhlášená šampiónka vlastně ani nemá krásy nazbyt. Ale co, vždyť je vysloveně ošklivá. Taková šeredka! Ve středověku by podle ní klidně mohli dělat chrliče ke gotickým okapům." Najednou si Maxipes byl jist, že tahle karkulka vypadá jako stenografka, kterou ze spousty uchazeček vybrala generálnímu řediteli jeho manželka. Zkrátka obrýlená maškara beze stopy ženského půvabu.
"Tak tohle je celý Maxipes, diplomovaný absolvent univerzity pražských krysaříků v kostce - " uvažoval ovčák K. - "ale jinak největší popleta s děravou hlavou, jaký se kdy zakousl do jitrnice. Viděl kdy svět někdy většího bambulu? Ono se řekne, že má prostě vznětlivé srdce, ale pak má nosit azbestovou vestu jako hasič. Dobře vím, že taky nejsem žádný přeborník na myšlení, a nepopírám, že mě snadno doběhne kdejaká novinářská fretka, ale ve srovnání s Maxipsem jsem hotový Einstein. A co je horšího, ten tajtrlík mě zatahuje do té lapálie, jako bych s tím měl něco společného." Mínil, že Maxipsovi zbývá jen jediná možnost. Zabalit kartáček na zuby a prchnout, dokud to jde. A nenechat zde žádnou adresu.
Další kapitola ukazuje čtenáři, jak se lidem často něco stává, co se netýká jejich vnitřní proměny. Když "nejsme jako oni", tedy jací jsme? Nová doba vynáší do popředí zázračného léčitele. Doktor Škrobec má v péči hradního pána. Úděl, jaký si Král přes všechny své slabůstky opravdu nezasloužil, ale nedovede se mu ubránit. Maxipsova indiskrétnost přivodí hradní incident.

16. V říši zkamenělin
O jistých nepřehlédnutelných, ale těžko postižitelných momentech života, postihujících kruhy prosté zrovna tak jako velevážené, se nesnadno píše. Doboví komentátoři jsou většinou natolik dětmi své doby, že pro samé stromy nevidí les. A když jej postřehnou, tedy se přidrží idealizovaného názoru Gullbransena, autora slavného románu Věčně zpívají lesy. Vezdejší vypravěči příběhů, jejichž nadání, pokud nějaké mají, se pohybuje spíše směrem k zaznamenávání událostí než k rozboru toho, co je provází, a o souborném náhledu ani nemluvě, tedy všechny tyto děti své doby se cítí těmito okolnostmi zaskočeny. Až teprve, když to někde začne jaksepatří skřípat a zapáchat jako v jednom dánském království, najednou se dojde k obecnému poznání. To se pak traktuje i na té nejosvícenější akademické půdě podle známé říkanky: Kolo se nám polámalo, udělalo bác! Kolotoč zůstal stát a najednou jsou všichni trpělivými pozorovateli obecného kostnatění myslí. Rázem je kdekdo znalcem iniciativy, připomínající svou smělostí a pohotovostí mořskou škebli. A tato šnečí podnětnost a myšlenková tvořivost, připomínající osobu trpící těžkým autismem, se kupodivu ujímá právě u těch, kdo se z Božího dopuštění dostali takzvaně ke korytu. V dobových souvislostech se tomu říká normalizace. Přitom se dávno zapomnělo, že pravá norma musí být živá, a to dokonale živá, zkrátka má to být život sám. Jenže takovou normu neposkytuje žádný z tvorů. Byrokraté hned objevují, že je nejvyšší čas pro zavádění nové organizace, nové soustavy odměňování a nové techniky řízení, ale jinak je to vlastně munifikace mrtvol, nové uspořádání posledních zkamenělin, překládání kosterních pozůstatků a úklid nejrůznějších fosilií.
Ovčák K. vzpomínal, jak na obecné škole přiváděl k zoufalství svoje učitele nepřehlednou záplavou kaněk a skvrn v sešitech. A na všechno spínání rukou míval jednu, opravdu upřímnou odpověď: "Ono se mi to udělalo." Sám to nedovedl pochopit, kde se ty skvrny mohly vzít. "Ono se nám to rozbilo." - "Pokazila se nám mládež." - "Kdosi nám odlákal inteligenci." Později jsme mohli slyšet, že za všechno může nepřítel, jednou ďábel, jindy imperialismus. Pokaždé ti druzí, až se zdálo, že všechno zdárné budování nám komplikují čtyři nepřátelé: jaro, léto, podzim, zima. A my si můžeme hlavu ukroutit, odkud se ty potíže pořád berou. Jenom jsme seděli a zaznamenávali okolní dění, a zatím se nám tohle všechno stalo. Jak je to možné? Proč se stále ještě uzavíráš do sebe, proč vyhledáváš nesprávnou samotu? Pán si vybírá jistě ten nejdokonalejší život, totiž chodí a učí. Může si přitáhnout k sobě každého a dát mu svoji Pravdu, Krásu a Dobro jako dárek pod vánoční stromeček, ale místo toho chodí a učí. To proto, aby ti dal příklad. Nesedět jako hodech, a raději chodit a hledat žíznivé a hladové, jako pastýř hledá svou ztracenou ovci. Myslel sis, že těch oveček je pořád ještě dost. A tak, když jsi ztrácel jednu, ztrácel jsi tím statisíce jiných. Vykroč ven, a hlavně i mezi ploty, nejen mezi ty hodné ovečky, které nikdy neměly dost podnětnosti, aby se někam zaběhly, nýbrž ke všem, kteří někde hladoví a žízní. Vyslechni jejich nářky, ale hlavně je přiveď zpátky domů, k otcovskému stolu, abys s nimi doma mohl slyšet Slovo z nejvyšších míst, které bys jim mohl předat jako skutečně plné životodárné zrno.
Jako se prospektor těší na bonanzu a hledač diamantů na nový Koh-i-noor, tak šašek prahne po tom, aby jednoho dne zasedl na trůn na místo krále a shůry začne nadstranicky shlížet na všechno to stranické hemžení a samozřejmě, že si v něm také omočí, a nejen prst.
V lůně takové politické strany jsou neslýchané možnosti pro takové vypečené vykutálence, jací se spojili v nenápadném zájmovém souručenství Král & Vojvoda & Biskup & s.r.o., jejíž vzájemné nitky by stěžíkdo tak znamenitě obsáhl a postihl jako ovčák K. Jsou zde závratné možnosti, zvláště když zde nějaké vedoucí místo trpí, strádá a chátrá přítomností podnikavého ctižádostivce. A na výsostném místě s velkou rozhodovací pravomocí zhusta bývá právě ctižádostivý podnikavec se železnými lokty. Potíž je v tom, takových výsostných míst je poměrně málo. A protože je mnohem více zájemců, než možností, zbývají čipernému podnikavci dvě možnosti.
Buď vstoupí do nějaké politické strany nebo církve už ustavené, nebo se pokusí založit nějakou zbrusu novou. Obě cesty jsou schůdné a výnosné pro takového ješitného ctižádostivce, dají-li se po nich ovšem průbojní činitelé. Zatímco první cesta je pomalejší, ale znamená při úspěchu celoživotní teplé místečko, je druhá cesta rychlá, ale zřídkakdy vede k trvalým výsledkům.
Když se však jednoho krásného dne hnuly ledy společenských přehrad a honba za korytem stmelila tento zájmový divuplod v samorostlý triumvirát Král & Vojvoda & Biskup, rozhoupal první z těch výtečníků.
"V politice se sice dvakrát nevyznám, ale to snadno doženu. Taková volební kampaň bývá plná urážek a invektiv, a v tomto ohledu jsem jako ryba ve vodě. V tom se vyznám. Protikandidáta musíš nepřímo obvinit ze všech možných špatností a křiváctví, aniž mu přitom dáš možnost žalovat tě pro nactiutrhání. Až zahneme za roh, uvidíte plakát, který jsem dal na oplátku zhotovit, abych zesměšnil našeho protivníka."
Stačil letmý pohled, abych si uvědomil, že se zdejší voličstvo ocitá v neobyčejně prekérní situaci, když si má vybrat mezi Královým kandidátem, jak ho zobrazovala nenávistná předvolební karikatura, s hrůznou maskou. Opoziční kandidát byl, jak se zdá, opatřen, stejně obludnýma ušima jako ten prvý kandidát zase nehoráznou frgulí. A skutečně, pomineme-li nevýrazný, úzký obličejíček s blízko posazenýma očima a vrahounskými ústy, zdálo se, že se celý oponent skládá výhradně z uší. Plandaly mu kolem hlavy jako dvě zaprášené cestovní brašny."
"Copak se něco takového smí?" Divil se ovčák K. nevěřícně.
"Aby ne, ty hlavo dubová!" Ujistil ho Král. "Takové věci se naopak očekávají! To je naprostá samozřejmost. Protivník by byl dokonce zklamán, kdyby tomu tak nebylo.
Taková předvolební agitace je něco, do čeho bych se pouštěl skutečně až na posledním místě. Její metody jsou mi z duše protivné. Jako pro Angličana platí Můj dům-můj hrad, tak zázemím našeho člověka je chalupa, kam zaleze jako šnek do ulity. Tím spíš mi připadá naprosto nepatřičné, že ledva si jeden udělá pohodlí, odloží sako a nazuje pantofle, vnutí se mu do soukromí naprosto cizí lidé. Pomocí televize a reklam každého otravují svým patolízalstvím a neodbytnou vtíravostí a zvědavostí na tvé politické názory."
"Tak proč se do toho pouštět, když nemůžeme být jiní?"
V Královi hrklo jako ve starých pendlovkách a vyrazil: "Ale my jsme jiní! Nejsme jako oni."
"A v čem?!"
"Oni jsou oni, kdežto my jsme my. Už tím jsme jiní. Navíc jsme průkopníci Nové doby! Samotné hvězdy, totiž zvláštní konstelace souhvězdí Vodnáře nám jde na ruku."
"Ale kde máte jaký program?"
"Cha, cha, cha! To bys mě opravdu rozesmál. Program! To je záležitost na tři piva. Vezmou se programy dvou stran, smíchají se dohromady, zahustí se to nějakou frází a nový program je na světě! Když chceme něco založit, tak musíme vždycky překonat nějaké obtíže. Chceme-li ku příkladu fotbalový klub AC Prtčice, tak napřed musíme najít štědrého mecenáše, pokud se nechceme sami vyčerpat.
Podobně je to i jinde. Třeba v politice. Nejčastějším a nejoblíbenějším způsobem vzniku politické strany je trhnutí se. Když má nějaká strana předsedu a generálního tajemníka, tak se zdárně rozvíjí, ale běda, jak jsou v popředí tři funkcionáři. To pravidelně dojde k roztržce, neboť obvykle se dva spiknou proti třetímu, aby ho obrali o nějaký ten melouch. Třetí si řekne, že bude nejlépe vystrnadit oba konkurenty, aby se ujal vedení a tučné zisky by šly do jediné kapsy. Oba partneři prokouknou jeho úmysly a hbitě ho ze strany vyloučí, a rozšíří o něm pověst, že je podezřelý z korupce. Vyloučený si to nedá líbit, protože ho ani nenapadne vzdát se tučných výnosů, a vzbouří v kruhu svých věrných opozici, která ho zvolí svým předsedou, a ti se trhnou od výchozí strany, aby pod novým označením dělali to, co dosud.
Druhý způsob se nazývá kvašení, který předvídal Svatopluk Čech, když napsal "A pravdou je, že rmutné kvasy skýtá číše žití." Stane se, že se v nějaké organizaci vynoří dva tři nespokojenci, kteří si uvědomí, že v rámci stávající strany se už stěží dostanou ke kýženým žlabům. Bedlivě zkoumají okolí, zda naleznou jinou organizaci, které jsou také dva tři podobní nespokojenci. Nato se spojí a vytvoří opozici k očistě strany. O tom se rozepíše tisk konkurenční strany, který píše palcovými titulky o kvašení v nespokojeném členstvu zmíněné strany a tvrdí, že už došlo k úplnému rozkolu. Pohlaváři se buď zaleknou a částečně vyhoví podmínkám opozičníků, kteří se vrhnou s novou chutí do hry já na bráchu-brácha na mě, anebo rebely vyloučí. Ti pak ustaví novou stranu a jede se vesele dál, jako v prvním případě.
Jenže my nejsme jako oni. Jsme pro prosté a jednoduché založení něčeho zbrusu nového. Nebudeme si dělat starosti s členskou základnou. Stačí posbírat všechny lidi s nějakým máslem na hlavě."
"A je to vážně něco nového, když se buduje na základě toho, jak znamenitě se vzájemně podpírají dva opilci?" Ptal se ovčák, ale nedostalo se mu odpovědi.
Zato Král už stanul na tribuně a řečnil, až se mu od huby prášilo:
"Sešli jsme se na této historické schůzce, abychom se stali svědky události, kdy čas trhnul oponou. Přišli jste, abyste se stali nositeli ideje Nová doba, která jako jiskra záhy podpálí mysli a srdce všech upřímných lidí světa, a která nás osudově vynesla do popředí! Víte, že nejsem žádný profesionální politik, jakých je v našem veřejném životě dost a dost, a žijí z vaší práce.
Je zbytečné, abych se nadále zdržoval u vašich kvalit. Vy sami se nejlépe znáte. Ujasněme si však nejprve, proč tu jsme a co vlastně chceme. Přátelé - " spustil nyní ochraptělým hlasem, ale o to důvěrněji: "Drazí přátelé! Přivedla nás sem Nová doba, touha po Nové době, touha po nápravě nesnesitelných poměrů, ve kterých žijeme, ba spíše živoříme. Jsme pionýři, ano průkopníci Nové doby! To proto, že politické strany vedou lumpové, kteří po zádech lidu vyšplhali na teplá místečka a tam se starají jen o své zájmy."
Shromáždění nadšených budovatelů Nové doby souhlasně přikývlo.
Král pokračoval: "Věhlasný výzkumník v oboru obecně prospěšném vypracoval program nové strany, program jistě obtížný, ale jedině schopný vyvést nás ze současné společenské, hospodářské a mravní krize. Ale dobře víte, že tady nejde jen o programy, ale hlavně o jejich plnění. A to, že náš program bude splněn, toho jste zárukou vy, kteří máte tu čest, ale i ten velký závazek, že stojíte u kolébky Nové doby, tohoto světového obrodného hnutí. Jenom na vás záleží, přátelé, jen na vás záleží, jak to všechno dopadne, že pro vás začne nebe na zemi. Naštěstí máme příznivý vítr v zádech, neboť vyšší síly a mocnosti jsou nám nakloněny." Načež ukázal palcem vzhůru.
"Nejsme jako oni."
"Koho tím oni myslíte?!" Ozvalo z davu.
"Tamty, však je znáte. Ale nyní jsme na tahu my! Tuto stranu nezakládají žádní profesionální politikové ani nespokojení funkcionáři z jiné mocenské skupiny. Představujeme zbrusu nové obrodné hnutí. Rosteme z lidu a pro lid budeme pracovat. Neseme štafetu Nové doby!
A ještě pár slov k programu. Tento program je velmi jednoduchý, ale jediný schopný vyvést nás z této společenské, hospodářské a hlavně mravní krize! My jsem ho sami nevymysleli, ale opřeli jsme se o myšlenky Alberta Einsteina, Ježíše Krista, Konfucia, Mistra Jana Husa, dalajlámy, papeže, Archiméda, Franka Sinatry a jiných velikánů, ale ze všech bylo použito jenom to nejlepší, a to tak, aby to odpovídalo hnutí Nové doby."
Následovala rezoluce, kterou s Králem svorně podepsali Vojvoda stejně jako Ferdyš Biskup a lid jim zatleskal a vrátil se do svých domovů, aby další průběh sledoval v televizi. Byl svědkem usazování nových nánosů fosilií a tvorby čerstvých zkamenělin. Totéž sledovala se směsí smutku a beznaděje novopečená vrchnost, ale s tím rozdílem, že o jejich spokojenost pečoval rostoucí výbor tajemníků, sekretářů, sedmilhářů, patolízalů a různých dalších existencí, jak je podrobně rozvádí speciální parazitologie.
Spočinutí do vypolštářkovaného a vyvýšeného královského trůnu navozuje jisté změny u toho, kdo byl ještě včera přihlouplým šaškem, potrhlým komediantem či prostě špatným hercem. Zvláště, když je zajištěno, aby trůnící panstvo nespadlo s trůnu vlivem nějakého dalšího průbojného vetřelce nebo snad - nedej Bůh! - vlastní indispozicí. Tato zprvu náhodná indispozice se postupně mění v chronickou, ba co víc, šíří se v rezidenci podle zákonů imitace, jak je popsal Gabriel Tarde. Není žádné přirozené síly, která by dokázala této hradní zatuchlosti učinit přítrž.
Dost možná, že to začalo, jak svědčí ovčák K., který svým pastevecky vycvičeným čenichem pronikal tam, kam se jiným nepovedlo, když se jednou Král na svém letním sídle ve své prostoduchosti svěřoval známým:
"Včera jsem měl velmi nepříjemný sen. Zdálo se mi, že mluvím v parlamentu. Náhle jsem se probudil. A představte si, že jsem byl skutečně v parlamentu a doopravdy jsem mluvil."
"O čem jste hovořil, pane Králi?"
"Především jsme museli vyvrátit námitky našich nepřátel, kteří tvrdí, že naše demokracie je teprve v plenkách. Podali jsme pádný důkaz, že už může chodit na hrníček."
Ozval se potlesk, ale pan Král zvedl významně ruku, aby mohl pokračovat.
"Také jsme vystoupili v parlamentu, abychom prosadili zákaz rozprašování lesní vůně na toiletách, protože to závažně narušuje osobní svobodu a lidská práva ekologů. Rovněž bylo třeba zasáhnout proti nežádoucím pokusům o rozšíření našeho nádraží. Pročpak, prosím pěkně, rozšiřovat nádraží, když by stačilo udělat užší koleje a menší vagóny?
Dále jsme pokládali za nutné, abychom proti jiným tendenčním zprávám uklidnili veřejnost čestným prohlášením, že nemocenská pokladna nenese žádnou odpovědnost za vymření Přemyslovců."
"Obohatil jste, pane Králi, náš parlament o nějaké nové zkušenosti z Ameriky?"
"Zajisté. Především se ukazuje, že mnoho Američanů trpí zácpou, ježto stále polykají koncovky."
"A co výměna kulturních hodnot mezi srdcem Evropy a zbytkem světa?"
Nato se hradní pán zatvářil jako když kousne do citrónu. Po chvíli se rozhýbal tak bystře, že by ho předběhla i želva Caretta Caretta, vyčerpaná kladením vajec. Pak váhavě jako kdyby v rukou ždímal velké prádlo, doloval ze sebe slovo po slově odkaz soluňských bratří, ale na rozdíl od nich ani nehlaholil, ani neoslavil, koho měl.
"Hm - to - ani američtí ani naši odborníci nechtějí ustoupit ze svého hodnotového žebříčku. Proto dávám návrh, aby se oba žebříčky daly dohromady, čímž vzniknou světové hodnotové štafle."
"Jak se díváte na naši účast na americkém výzkumu vesmíru?"
Jako z chlupaté deky ze sebe namáhavě ždímal slovo po slově:
"Ohledně toho - hm - amerického kosmického programu, zůstávám velmi skeptický. Jelikož není známo, že by čáp a vrána - hm - kdy podnikaly meziplanetární lety, proto soudím, že Mars, ani jiné planety nejsou obydleny."
"O čem jste ještě promluvil v parlamentu?"
"Nerad bych se opakoval. Přesto - hm - bych rád zopakoval otázku dneška. Tato otázka zní: Čím to asi je, že z těch nejšpinavějších obchodů bývá obyčejně největší čistý zisk?"
Později se u příležitosti životní jubilea hradního pána, známého filozofa a literáta konala oslava. Po několika chvalořečích na jeho adresu povstal Král. Po obvyklých slovech pronesl:
"Stáří má mnoho předností."
Pak se odmlčel. Polkl, navlhčil si rty a rozhlédl se po přítomných. Přestávka se prodlužovala. Ozval se šepot:
"Není snad hradní pán nemocen?"
Konečně Král vzhlédl a pokračoval:
"Hm - marně se však snažím na některou si vzpomenout."
Když se Král stal hradním pánem, vlastně už neměl žádný pevný cíl. Tak seděl smutný v baru svého letního sídla a ničil jednu skleničku za druhou.
"Co se stalo?"
"Ale, předevčírem jsem dostal telegram, že jsem dostal Rockefellerovu nadaci."
"No a?"
"Včera večer přišel telegram, že mi udělili čestný doktorát na univerzitě v Cambridgi."
"Tomu se říká štěstí. Tak proč jsi tak smutný?"
"Ale představ si, že dneska jako když utne."
Chodil od ničeho k ničemu, jen aby zabil čas. Putoval dál a najednou shledával, že opustil rezidenci a bloumá ulicemi. Barvy byly ošumělejší a toulavé kočky se tvářily zlověstněji a víc uličnicky.
Zoufalý spleen byl tak dotěrný jako černý pták z Poeovy básně, že ho přiměl, aby se zastavil. Znovu pocítil mučivou vyprahlost, která ho přepadla kupodivu právě před "Vzteklým tvarůžkem", až zašeptal: "Já mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít." Nebyl by mohl povědět, proč má takovou žízeň, když teprve před chvíli cosi dopil. Kdyby byl přítomen psycholog, byl by mu vysvětlil, že drsný odporný povlak, potahující jeho jazyk, je pouze výplodem fantazie a že je to jen podvědomá odezva na představu, vzbuzující přítomnost osvědčené hospůdky. Jenže zevnitř dostával přesvědčivé zprávy o pravém opaku.
Zamířil tedy za Vojvodou, aby v jeho přítomnosti při loku dobrého moku trochu odlehčil myšlenkám. Zazvoní u domu a po nějaké době mu přichází otevřít Vojvoda v pyžamu a s kloboukem na hlavě.
"Proč mi nepřišel otevřít sekretář?"
"Dneska má volno!"
"Ehm - a není to nevhodné otevírat návštěvám jen tak, neoblečen?"
"Také mě to napadlo, ale už je skoro půlnoc. Myslel jsem, že už nikdo nepřijde."
"Tak proč, hrome, když jsi v pyžamu, máš na hlavě klobouk?"
"No, kdyby snad přece jen náhodou někdo přišel."
Slovo dalo slovo a než se Král nadál, přesvědčil se, že i muklovské základy jejich přátelství mají jen omezenou životnost.
"Mám znamenitého odborníka, který tě z toho kdykoli dostane."
"Opravdu?"
"Je to doktor Škrobec." Načež mu Vojvoda s klidnou myslí dal adresu svého osobního zvěrolékaře a jemu samému vydal všanc nebohého Krále.
MUDr Škrobec poněkud připomínal výstižnou charakteristiku Boženy Němcové, chudý lékař, lidumil, ale s tím rozdílem, že zde v praxi docházelo ke zvláštní přesmyčce, takže to platilo s malou obměnou, totiž jako lihumil. Byl šlechetný jako Jánošík nebo Robin Hood, ale jenom napůl. Jánošík totiž bohatým bral a chudým dával, kdežto doktor Škrobec bohatým bral a chudým taky. Na vysvětlenou dodával podle vzoru Josefa Švejka: Na chudý lid musí být přísnost! A co obral, to dorazil svými údajně léčebnými metodami, takže za sebou nenechával živých svědků své zhoubné působnosti. Naplno využíval dvojí vymoženosti lékařů, kteří podle slov moudrého Sokrata, mají vyjímečné štěstí, neboť slunce září na jejich úspěchy, a země přikývá jejich omyly. Třebaže řečený Škrobec nepatřil k lidem, kteří okamžitě objeví humornou stránku věci, přesto býval dost často v zajetí veselosti, kdy vydával táhlé a zajíkavé zvuky, připomínající vytí kojota v prérii. Nyní však jeho nízké vášně byly poněkud ztlumeny zvědavostí na novou oběť jeho rádoby-lékařských praktik. Doktor Škrobec prosazoval svou vůli na hradě tvrdošíjně a úporně jako zácpa, následkem čehož vzbuzoval u hradního pána představu zosobněné generální ucpávky. Královi však chyběla politická vůle k rozhodnému odporu, neboť tradičně řešil všechny těžkosti ve společnosti několika Myslivců. Pozdě po půlnoci je opouštěl ve stavu značně vygumovaném a zgumovatělém, v němž byl ochoten říci poslední hradní kryse: "No, malá, tu máš svého Králíčka. Jen si pošmákni! A vy, mouchy, sežerte si mě!"
Zajímavou skutečností, která docela unikla nahodilému pozorovateli, bylo, že z Vojvodovy univerzity pražských krysaříků nešel už doktor Škrobec sám, nýbrž sledován všetečným čenichem Maxipsovým. Tato podezřelá okolnost však neunikla bdělému zraku ovčáka K., takže mohl posléze vydat svědectví o zákulisních pletichách, které posléze přivodily to, o čem televize a tisk referovaly jako o hradním incidentu. Zlé jazyky tvrdily, že Škrobec je muž spravedlivý a snažily se incidentu zneužít k zmaření modu vivendi mezi státem a církví. Byli i tací, kteří se snažili celou záležitost převést na půdu evropské Rady bezpečnosti.
Opětovné zjevení muže číslo jedna vezdejší politiky na hradě, muže, který při včerejším rozloučení s Vojvodou tak sršel vtipem a hýřil elánem, docela vykolejilo Maxipsa. Vyhlížel totiž jako potopený Titanik. Než se totiž Král nadál, tak obrovská obluda podobná kytovci z příběhu o Jonášovi, totiž hradní mašinérie, která vznikla z Králova podnětu, začala pracovat v zájmu Krále a pro Krále, ale bez jeho vůle, spolkla doktora Škrobce a nemínila jej vydat. Najednou se Škrobec tvářil, jako by k této samovládné administrativě, pečující o všechno, počínaje pravidelným praním prádla hradní stráže, a konče záležitostmi zažívání královského žaludku, patřil odedávna a patří navěky.
"To je hrozný nezpůsob dosadit člověku takového poručníka!"
Rozčiloval se hradní pán.
"Je to kvůli tvému zdraví." Konejšila ho první hradní dáma.
"Hrozný suchar."
"Je to váš osobní lékař a učitel zdravé životosprávy." Ohrazoval se sekretář. "Vy jej nemůžete propustit, protože v této záležitosti jde o vyšší státní zájem, takže vaše subjektivní pocity musejí jít stranou.
"To je hrozné", vztekal se bezmocně Král. "Dokud jsem nebyl na hradě, měl jsem více svobody. Nebyl jsem na každém kroku sledován."
"Nerad bych tvrdil, že se mýlíte, ale pravdou je jen to, že vaše sledování bylo tehdy jen poněkud jiné, než dnes."
"Já to nechápu, proč mám dostat za krk takového trojhendra zrovna, když už jsem si myslel, že už konečně budu mít svatý pokoj. Celý život se dřu jak mezek - " řekl Král s takovou sebelítostí, že se mu až roztřásl hlas, když tomu uvěřil. " - a nakonec, když dosáhnu celkem slušných výsledků, Bác ho! a mám na krku tohoto suchara!"
"Státní zájem je státní zájem", pokrčil sekretář rameny.
Hradní pán odcházel se smutnýma očima a lapal po dechu jako žirafa v dobách největšího sucha, kdy ještě vypukl rozsáhlý požár v buši.
"Vezměte si, ctihodnosti, tyto tabletky proti malomyslnosti." Nabízel mu doktor Škrobec.
"To nezabírá."
"Když vám nepomáhají žádné prášky proti trudomyslnosti, zkuste to s vodoléčbou."
"A to mám tu vodu taky něčím zapíjet?"
"Můžete, ale jen s mírou, protože víte, že váš žaludek nesnese tolik alkoholu. A také státní zájem - "
Zoufalý Král bezmocně zalomil rukama.
Podle dobrozdání ovčáka K. byly zřejmě tyto okolnosti poslední kapkou do číše zloby a částečně i spravedlivého hněvu. Jakkoli se Král v mnohém provinil, takový trest Škrobcem zosobněné, v sametových rukavičkách trestající spravedlnosti si snad nezasloužil. Na druhé straně však podal Maxipes příšerný důkaz o základním kazu ve svém charakteru.
Nejvlastnějším posláním pražského krysaříka, a Maxipes byl předním diplomantem univerzity pražských krysaříků, je ochrana lidských příbytků od krys a potkanů. Přesto, když měl Maxipes v tomto ohledu zasáhnout, nestačil se ovčák K. divit. Krysa, která se stala symbolem pro zbabělou úskočnost, se ukázala co velice statečná bojovnice. Přešla do útoku a Maxipes měl co dělat, aby se jí ubránil. Rozběhla se přímo proti zdi, vyběhla setrvačností asi dva metry vysoko a pak mohutným odrazem katapultovala rovnou na Maxipsovu hlavu a zakousla se mu do čumáku. Chtěl se jí zbavit tím, že s ní zaběhl do rohu a tam se ji snažil tlačit proti zdi, aby povolila. Povolila, ale jenom proto, aby se znovu do něj zakousla jinde a líp. Tehdy ovčák K. sledoval ten zápas poněkud tak, jako se Řím díval na gladiátory. Ale když si krysa počínala čím dál tím zběsileji, takže z ní byla doslova žižlavá čára ode zdi ke zdi, dostal z ní strach. Pochopitelně zakročil ve prospěch Maxipsa a společně ji udolali.
To však byl jen jeden případ z Maxipsovy zbabělosti vůči krysám, ale je možné, že si svůj životní boj a poslání boje proti krysám představoval po svém. Nejhorší stinnou stránkou plaché povahy je to, že v opravových krizích skutečného života se takový jedinec velice liší od toho neodolatelného a vynalézavého individua, za jaké se vydává ve svých samotářských vidinách.
Hradním vestibulem zazněl dlouhý mučivý výkřik. Zněl jako kvílení trýzněné duše a připomínal vytí vyhládlého psa baskervilského.
"Co se děje?" Vyběhl z ložnice rozespalý Král.
Naskytl se mu pohled nad jiné velmi uspokojivý. Doktor Škrobec zmateně pobíhal po pracovně, jednou rukou se přidržoval pravého dílce své usedlosti a vytrvale si jej třel. Druhou rukou ukázal někam do neznáma kanceláře a vyrazil:
"Tam - !"
"Jak prosím?"
"Tam je něco, co člověka drapsne za - za - "
"Třeba jste se neopatrně přitočil k drtiči dokumentů, který zde musíme mít kvůli utajenosti státního tajemství. To vás může chytnout za cíp saka a než se nadáte, máte půlku saka rozemletého k nepoznání a tím pádem definitivně utajeného."
Škrobec nedůvěřivě kroutil hlavou a počínal si velmi obezřetně podoben vepři domácímu na kluzišti. Přitom byste doktora Škrobce nikdy nepodezírali, že je to nějaká nervózní třasořitka, ale není pochyb, že po této neblahé zkušenosti, byl poněkud rozechvělý. Pronásledovaly ho příšerné vidiny, že se snad hrad stává znovu místem hrozné tragédie jako za časů Jana Masaryka. Společenská konvence ho přivedla k tomu, aby vyloudil na tvář úsměv. Odpudivý úsměv zhyzdil jeho rysy natolik, že přetrumfl i velkorysá měřítka přírody. O něco později, když se skláněl do tašky pro nový recepis, aby jako nový hradní Rasputin vyléčil Krále ze všech obtíží nějakým dalším zhoubným prostředkem, zachytil koutkem oka ve stínu za stolem jakýsi pohyb.
Z podlahy se zvedl netvor, až se ukázalo, že se tam ukrývá vzteklý pes. Jeho svaly snad ještě víc než jindy připomínaly lodní lana a sveřepý pohled dodával jeho hlavě uzlovitě ježaté vzezření, jež ho s nepochybnou jistotou řadilo k onomu typu, s nímž se uvážlivý člověk zásadně nepouští do sporu. Něžný soucit byl zjevně tím posledním, co mohl svým chováním probouzet v protivníkově hrudi.
Tvrdošíjnou bezohledností připomínal prchlivou gorilu, snažící se zlikvidovat svého ošetřovatele.
Jak marné je vysvětlovat někomu, jak překonat hněv tam, kde získá převahu cloumavě divoká vášeň. Ovčák K. by byl řekl, že především samo poznání chyby je jejím polovičním překonáním hněvu. Další polovicí je užití prostředků starých, osvědčených a jednoduchých. Modlitba, stálá, vytrvalá modlitba o srdce tiché a pokojné. Taková dělá divy. Svěř se vedení shůry, o něž neustávej prosit právě na náš úmysl. Mimo to předcházej příležitostem k hněvu. Když víš, ve kterých okolnostech se tě snadno zmocňuje hněv, pak ještě dříve, než nastane ta okolnost, obnov svůj úmysl zachovat klid. Pohleď v duchu na Beránka tichého a pokojného. Když tě rozčiluje slabost, křehkost víry ostatních, vzpomeň si na vlastní ubohost a špatnost. Připomeňme si, jakou trpělivost musí mít s tebou v nebi. Představ si, jak by to s tebou dopadlo, kdyby spravedlivý hněv dolehl na tebe tak, jak doléhá tvůj hněv, často tak málo zdůvodněný, na tvé okolí! Jenže kde vládnou vášně, tam nic nevysvětluj, protože stejně nic nevysvětlíš.
MUDr Škrobec zkoprněle civěl na psa. Maxipes kovově tvrdým pohledem měřil zázračného léčitele a nepatrně ohrnoval pysk, aby více vynikly zuby. Rovněž krčil nos a brumlavě napodoboval vzdálené hřmění. Vypadal jako hrozný válečník ze starého čínského obrazu.
Škrobec nebyl stavěn na velký spěch a rychlost, s jakou vystartoval z pracovny a přeletěl chodbu ho přivedla do stavu, kdy mohl za nejbližším rohem lapat po dechu jako vyčerpaný tuleň. Jenže Maxipes ho stíhal jako liška zajíce.
Osobní zvěrolékař hradního pána stál docela ohromený. Pocit, že je spoután na rukou i na nohou, že je chycen v pasti, z níž není úniku, ho sevřel palčivěji než kdykoli předtím.
Pak s povzdechem vrhl oči v sloup, načež se opět zahleděl na Maxipsa a při tomto pohledu zůstal jako by zmražený.
Podívaná, jaká se naskytla jeho zrakům, by dokázala ochromit muže zdatnějšího, než byl doktor Škrobec. Zprvu se zdráhal uvěřit svým očním bulvám. Pak mu zvolna docházelo poznání, že to, co vidí, není jen plod rozhárané obraznosti. Toto nevídané dějství se skutečně před jeho očima odehrávalo. Syčivě do sebe nasál vzduch, jako by chtěl i čivy přesvědčit o pravdivosti nové vůně tohoto okamžiku. Jako by i chuťové bunky toužily být přesvědčeny, že nejen ucho neslyšelo a oko nevidělo, ale ani nos necítil ani jazyk neokusil to, co je připraveno pro ty, kdo jsou nejvíce zkoušeni. Jazyk mu vyskakoval ven a smršťoval se dovnitř jako nějaký oživený plunžr z čerpadla. Očividně napínal svůj mozek do té míry, že by všechny zainteresované konkurenční léčebny pro choromyslné usilovně soutěžily o nového pacienta.
Načež předvedl překvapivý výtrysk nadlidské síly, jež vyvine člověk jen v mezní situaci. Byl to mrštný výskok, připomínající nadšený pokus laického krasobruslaře o trojitý Axelpaulzen bez ledu. Tímto neobvyklým počinem připomenul postavu šilhavého Bena Turpina, slavného v dobách, kdy němá hollywoodská groteska fascinovala zástupy.
Současně zázračný léčitel a učitel životosprávy hradního pána vyrazil výkřik plný nezměrné hořkosti. Není nic trpčího pro stratéga, než když shledá, že se naskytla malá nepředvídatelná nehoda a zhatila všechny jeho plány. Jenže i rychlonohý Achiles má svou patu. K tomu se ozval zvuk, jenž zněl jako trhání tisíce prostěradel. Škrobec, přidržující si útržky oděvu v krajině jeho zadních hemisfér, nabyl přesvědčení, že kdo se omešká v hradním prostoru, vystavuje velkému ohrožení nejen své svršky, ale i své zdraví. Hradní pán sledoval událost se zdrženlivým realismem, přičemž se mu drala na mysl otázka, zda není možné, že by doktor Škrobec kdy sloužil jako model malíři Eduardu Munchovi pro jeho slavný obraz portrétu zoufalce. Jak se ten akční příběh rozvíjel, Škrobcův komentář byl jadrnější a zemitější, a když vyvrcholil, zařval, že div nepopraskala hradní okna. To zařvání znělo tak nějak jako "Mord!", jako kdyby se to bylo rozbíhalo na "Mordsethadra!", ale právě včas došlo k připomenutí důstojného postavení hradního lékaře. Postižená zadní hemisféra jevila tvar vyzrálé dyně, leč podle mínění slovutného potíratele neduhů a zdatného zhoubce nemocí, jemuž se ojediněle zdařilo zachovat i samotného pacienta, otekla do rozměrů přenosných varhanů, a obdobně mu i hučelo a dunělo v hlavě, kde se mu rojily divoké včely.
Podle některých akademicky kovaných mozků, opentlených před jménem i za jménem pozoruhodnými zkratkami titulů, připomínajících zbytky mayského kalendáře, prý Maxipsův "hradní incident" s kvalifikovaným využitím chrupu poněkud vybočoval z mezí toho, co patří k turbulentním ejakulacím běžného aprílu. Překročil prý rozbouřenou hladinu kanadských žertíků, jaké se vyskytují, když vládne aprílová nálada, a jaké dlužno brát se shovívavým úsměvem a otcovským potřesením hlavy.
Jisté je, že se Maxipes zachoval dost impulzívně, ba až nedisciplínovaně, a zřejmě tím vybočil z mezí uznávaného diplomatického protokolu, každopádně nepřiměřeně svému vzdělání na univerzitě pražských krysaříků, leč patrně v dokonalé shodě se svou porušenou přirozeností.
"Buď přece společenský a veselý, Maxipsi!" Vybízel ho narychlo přivolaný Vojvoda.
"Jen žádné obavy! Jsem dost veselý a hravý. Já si někdy vyhraji s lístkem od metra celý den, ale jak jsem ve službě, tak jsem pes, a ne ledajaký, jsem hafan z Baskervillu!"
Na tiskové konferenci svolané ohledně této události prohlásil Král: "Byl u nás jenom krátkou dobu, takže jeho nálady jsou zatím nevypočitatelné, ježto se tu dosud nezabydlil. Ovšem jinak je to vynikající hlídač a stopař."
"Doktor Škrobec se však domáhá náhrady a jakési satisfakce."
"Právě byla jmenována jedna komise vyšetřovací a dále škodní komise kvůli odškodnění postiženého, náhradě jeho kalhot, i úhradě bolestného a nepochybně i k jeho odškodnění za snížení společenského uplatnění doktora Škrobce následkem zákusu do jeho usedlostních hemisfér, neboť nemůže náležitě zasednout k předepisování recepisů, což působí dalekosáhlé národohospodářské škody."
Do všeho se vměšoval ctihodný Vojvoda s prohlášením:
"Kdo chce vědět, co je to kvalitní zákus, ať neprodleně navštíví praktická cvičení při univerzitě pražských krysaříků! Jestliže říkáme zákus, nemáme zdaleka na mysli velkolepý předmět lukulského požitku, jaký se nabízí ve věhlasné vídeňské cukrárně Demel, na který by si jistě kdekdo dělal náramné laskominy.
Máme na mysli kvalifikovaný úkon, diplomovaného absolventa univerzity pražských krysaříků. Spočívá v úchopu a následném podržení, což trvá buď do odvolání příslušného profipsa podle hlasu svého pána, který on zná a jiný neposlechne, nebo do praktického zneškodění pachatele nepravostí. Odborníci říkají, že se psi dělí podle kousnutí na dva druhy: na buldogy a ty ostatní. Ti ostatní jeví spíše vlčí způsoby: přiskočí, kousnou, trhnou a zase bleskově odskočí. Co však buldog chytí, to nepustí. Jediným štěstím doktora Škrobce bylo to, že Maxipes nebyl buldogem."
Celá záležitost vedla k rozvlnění hladiny stojaté vody veřejného mínění. Ve sdělovacích prostředcích se o tom hovořilo jako o tzv."hradním incidentu". Veřejné mínění bylo pobouřeno agresivním chováním profipsa Maxipsa, odporujícího všem dobrým způsobům diplomatického protokolu. Komise expertů naznala, že vina zdaleka neleží jenom na Maxipsovi, ale především na Vojvodovi. Přední cvičitel profesionálních psů a znalec, major Komolka řekl při televizním přenosu:
"Před nácvikem je bezpodmínečně nutné, aby psovod správně voleným výchovným procesem vypěstoval všestranně smělého psa, totiž takového, aby se při doprovodu psovoda choval v přítomnosti ostatních lidí sebevědomě. Cizí osoby mohou přistupovat k psovodu a rozprávět s ním, aniž by pes na ně útočil nebo projevoval bázeň. Stejně sebevědomě a klidně se musí pes chovat i když je volně puštěn. Teprve, když jsme psa naučili všeobecné smělosti, můžeme začít s nácvikem obrany a zákusu.
Psovod, který nenaučil psa této hlavní zásadě a přistoupil k dalšímu nácviku obrany, udělal chybu, která se nedá v pozdější době již nikdy plně odstranit. Pes je lekavý a útočný. Jeho útočnost však není založena na sebevědomí, tvrdosti a ostrosti, ale na strachu."
Odborná vyšetřovací komise učinila prohlášení. Uvádělo se v něm kromě jiného, že "hlídací pes má za úkol sledovat, jestli se někdo cizí kousnout dá nebo nedá. Je to užitečné domácí zvíře, které vlastního člověka nikdy nerafne. Jenom někdy zavrčí. Může se tahat jen trochu za ocas, protože z té strany nekouše. - Všichni psi nejsou zlí, ale někteří moc. - Aby nás pes svým kousnutím nenakazil, je třeba mu čistit zuby. - Poplatek za psa je daň nepřímá, protože ji pes sám neplatí."
Na veřejnosti se dokonce objevily spekulace, zda v tom nebyl zlý úmysl či snaha Vojvody, poškodit hlavu státu a jeho zdravotního tajemníka. Není bez užitku sledujeme-li, s jakou důmyslností si počíná duch světa, když dokáže každé svinstvo i to sebemenší smítko nakonec obrátit proti církvi.
"Je zajímavé", mínil ovčák K., "podle čeho hodnotí veřejné mínění církev, a čeho si lidé světa na církvi nejvíce všímají. Upínají se na ubohé, úpadkové jevy. Soustředěně sledují pány Vojvody a ctihodné Ferdyše v domnění, že tohle snad je celá církev. Celé proudy světla vrhají na lumpy, hlupáky, ničemy a nemravy v řadách křesťanů. Co jinak veřejnost velmi láká, co vyhledává a s čím tolik sympatizuje, to ostře odsuzuje u božích dětí. Že je to tak láká! A kdyby ti soudcové aspoň byli sami o zblo lepší!
Takový samozvaný kritik, tento rádoby historický spisovatel, zaměřený na objevování chyb, hříchů a zločinů božích dětí, zapomíná, že tohle všechno nejsou ti praví, když se ve svém životě dokonale neřídí hlasem svého Pána. O těch, kdo žili dobře, se v tomto zlém jazyku nezachovává nic. Nejvíce váznou v ústech sudiče a sudičky zlí lidé. A když se ještě dobrým skutkům dobrých lidí podloží vlastní špatnost, která vězí v oněch kritikovi, sudičovi a spisovateli, máš obraz domnělé zvrhlosti božích dětí tak, jak se uchovává ve veřejném mínění.
Ale co tím chce říci? Co ví o křesťanství! Co ví o jeho Zakladateli? Přečetl si jednou život nějakého svatého či nějaký spis jednoho duchovního Otce? To jsou totiž praví! Na ty se patří posvítit reflektorem! Do toho se ale pánu kritikovi od novin moc nechce! Třeba by musel klesnout na kolena a stát se svatým a přestat psát za mzdu od vládce světa o tom, že boží děti ještě nemají vyhráno. Samozřejmě že nemají, dokud nemohou každému falešnému prorokovi vzít pero z ruky a dát mu do rukou nějaký poctivější prostředek obživy.
Prostřednost není výsadou žádné společenské vrstvy. Jenže, co jestli takový prostřední člověk ze zástupu chodí kolem kříže, a tváří se, že snad jedině on mu rozumí, že jedině on je pravým strážcem prázdného hrobu? Je úděsné, když takový horlivec přešlapuje kolem kříže a vytrvale klábosí, místo aby se vytrvale klaněl anebo sám sebe přibil na onen kříž. Pak nedá takovému samozvanému rádobykritikovi božích dětí a jejich shromáždění velkou námahu, aby se poškleboval.
Pověst absolventů univerzity pražských krysaříků utrpěla následkem "hradního incidentu" značnou trhlinu. Maxipes byl označen za zvrhlíka, sadistu a anarchistu, použitelného nanejvýš na maso, ovšem jenom pro vývoz do Číny, kde psí maso platí za velkou pochoutku.
"Jak mám odpovědět na takovou pomluvu a potupu?"
"Nevracej kameny, ale přesto se nebraň lehko!" Radil ovčák.
"To se lehko řekne, ale - "
"Použij potupy a pomluvy k tomu, aby ses přičinil skutečně o to, aby neplatil ani stín toho o tobě, čím jsi byl potupen. Bojuj s rozepjatými pažemi o to, abys uskutečnil na sobě kladný opak toho, co se ti předhazuje, čím bylo po tobě vrženo. Proto se nesnaž o zničení a potření nepřítele. Ani si nepřej, aby ho nebylo. Jinak bys byl pod jeho úrovní. To bys mu podléhal. Musíš umět užít i toho protivníka a nepřítele k tomu, abys duchovně povyrostl, abys duchovně vystoupil a pokročil. Buď naopak vděčný tomu, kdo ti stojí v cestě, protože je tvým největším dobrodincem. Učí tě tomu, abys k ničemu na světě nepřilnul, ani k vlastní cti a vážnosti, abys klidně zabočil na jedině správnou cestu, totiž k Tomu, jenž o sobě řekl, že živou Cestou, totiž k svému Pánu Tak budeš svým nepřítelem duchovně osvobozen a ještě více upoután k hlasu svého Pána."
Při těch slovech se Maxipes prudce vztyčil jako kanadský medvěd grizzly, ale v půli cesty se pozoruhodně nahrbil, a pak jako by strnul. Stál tam jako zmrzlá jitrnice v průjezdu. Ovčák K. uvažoval, že kdyby v této poloze setrval déle, vyhlížel by skoro jako rozpadající socha vůdce mezinárodního dělnického hnutí, ukazující pravicí temným davům směr z mlhy vstříc šťastným zítřkům.
Celá událost vedla ke splašení, ba i zvlčení mnohých oveček, ke ztížení práce mnohých pastýřů a k jejich pohoršení, zatímco vlkům se stala vítanou záminkou a příležitostí k vzteklému divočení. Ovčák K. uvažoval o tom, kdo usiluje o špatné pastýře.
Jak krátkozraké jsou mnohé naše ovečky, ale ještě více vlci, kteří omlouvají svou bídu a špatnost odvoláním na skutečné nebo domnělé hříchy špatných, neosvícených pastýřů.
Jak je to žalostně povrchní! Vznešenost a důstojnost osvíceného pastýře pochází od vznešenosti a důstojnosti Velepastýře. Toho se nemůže nic dotknout žádná lidská špatnost. Špatný pastýř by byl špatným správcem, hospodářem i bídným úředníkem svěřeného stáda.
Víš ovšem, co sleduje zkratové myšlení, totiž závěr, že špatnost pastýřů obecného stáda je nutným doprovodem a dokladem jejich přináležitosti k obecnému stádu. A toto obecné pastýřství je prý špatné právě proto, jelikož ze sebe vydává takové netvory a stvůry. Ale copak je vydává ze své podstaty? Podstata pravého pastýřství se odvíjí od nejvyššího dobrého Pastýře. Kdyby podstata obecnosti jeho Těla a obecnosti celého stáda lidstva byla příčinou špatnosti obecného pastýřství, tak by všichni pastýři museli být špatní. Zatím však vidíš, že osvícení a dokonalí pastýři, totiž ti, kdo žijí z podstaty svého pastýřství, jsou pro obecné stádo pravým požehnáním, neboť jsou podstatou svého pastýřství neustále obnovováni a zdokonalováni.
Tohle všechno by měl zvážit povrchní křikloun a odhalovateléslabostí a chyb pastýřů! Jenomže myšlení bolí, a pro člověka prostoduchého, zahlušeného řevem stručných hesel okázalých manifestací a frázemi novinářů a oslněné leskem televizních předváděček, je pohodlné vyživovat duši předžvýkanou krmí vládce světa: Hele, jaký špatný pastýř! V našem pořadu TABU vám představíme zase jednoho zvrhlíka, který se tvářil jako pastýř, a zatím pěstoval nějakou tu zoofilii! Není třeba se znepokojovat přísnými nároky, které klade vládce světa na pastýře, když svým duchem lži stejně žádnému pastýři nepomůže. A o to mu jde...
Mladý pastýř zapálený pro radostné obejmutí a zahrnutí celého lidstva do jednoho ovčince s jedním pastýřem je překvapen velkým rozsahem nedůvěry Překotně hledá příčinu. Chce jasnou a stručnou odpověď. A hned je po ruce přímočaré vysvětlení, že vzešlo z velkopanského, povýšeně a nadutě, zatímco původně prý bylo křesťanství záležitosti chudých. Jiné takové střely od pasu svádějí zase k závěrům, že prý pastýřům mazaně a hanebně odvedl jejich stádo nějaký zlosyn, asi fašista nebo komunista.
Jenže takovéto myšlenkové zkraty stojí spíše na zobecňování několika postřehů než na skutečnosti. Všechno na světě přichází shora. Dokonce i široce založená lidová hnutí jsou shora, totiž jejich rozšíření, pak zavedení, uzákonění a zařízení, to všechno je "shora" řízeno. Tak se i děti v rodině učí "shora", od rodičů používat příbor k jídlu a ve škole se učí "shora" od svých učitelů.
Mnozí podlehli dobovému hnutí volnomyšlenkářství. Proto málo poučovali lid o tajemství víry a velikosti nebeské lásky. Lid pak nežil z dědictví Otců a nevyužíval dost možnosti nabízené v slavných ustanoveních.
Je však jisté, že přes všechno řečnění o demokracii, náš lid přeuctivě vzhlíží k mocným, ať jsou ověšeni starodávnými šlechtickými tituly nebo dnešními tituly akademickými, ať jezdí ve zlatém kočáře nebo v elegantním limuzíně s neprůstřelným sklem a předvádějí se na tribunách nebo v televizi.
Mnoho oveček se však zabíhá na scestí a bloudí právě tím, že zatímco prostý lid vcelku zůstává věrný, mnozí vašnostové a ti, kdo jsou lidem uznávaní a oslavovaní jako primadony, hvězdy a celebrity, elita ověnčená honosnými tituly, zrazuje a zklamává, a čisté víře se jen posmívá v tisku a televizi a církev tupí. Duchovní zabedněnost je zaviněna především těmi, kdo mají a mohou vést lid k hlubinám. Zatímco se lid odcizoval základům a odkládal jednu pravdu víry za druhou, povolané osoby ho ponechávaly jen v jeho nedělním kabátě, při jeho sentimentálních písních, jen v ubohé podprůměrné duchovní četbě, a jejich kázání, poučování a duchovní vedení postrádalo hloubku a úroveň.
Kdo chce přivést osamělý dav, hnětený jako těsto reklamou a hromadnými sdělovacími prostředky, zpátky do ovčince a do správy osvíceného pastýře, musí jít až ke kořenům a ukazovat jádro tajemství víry a nespokojovat se jen s hesly posledního sněmu jako s nějakými zaklínadly.
Pán ustanovuje církev, aby shromažďovala jeho přátele, ale také povznášela ty, kdo ještě nejsou dokonalí.
Není správné poukazovat, že nejsou všichni už hotoví svatí. Svatá a tedy nezvratně dokonalá je církev jako tajemné Tělo Páně. Jako společnost zahrnuje také lidi nesvaté, ale tak, jak je s ní kdo spojen. Každý je dokonalý v míře své účasti na vyšším životě. Svatá je však už i pouhá vnější příslušnost. Proto ani tu nelze trhat a lehkomyslně vydávat u druhých v nebezpečí u nalomených třtin a doutnajících knotů.
Neštěstí mnohých spočívá právě v tom, že se spokojujeme s vnější příslušností k shromáždění a nechápeme jeho jádro v živém spojení s tajemným Tělem a jeho Hlavou - Kristem. Proto shledáváme v obecné církvi pouze jednu z více církví. Vidíme v ní jen zájmovou skupinu kněží anebo pouhý spolek lidí vyznávajících totéž náboženství.
Takové svaté shromáždění však nemůže být ničím znesvěceno ani oslabeno. Nemusí čekat na dokonalé články, protože je dokonalé svým Zakladatelem, a všemi, tak, jak zde naplno žijí z něho. Čeká tu však na ty, kdo jsou anebo mohou být jejími články, aby se život přelil do života mnohých, aby je co nejvíce povznesl.
Svatá je tedy, ne když my všichni jsme dokonalí, nýbrž tím, že se můžeme stát dokonalými z ní, protože ona je svatá díky tomu, který ji posvěcuje a navždy spojuje její články se sebou. Ovšem jak je kdo spojen s touto dokonalostí, tak je v ní, a proto nemůže ani stín naší světskosti ulpět na ní a všechna naše dokonalost je možná jedině z tohoto spojení.
Předposlední epocha přináší autentické svědectví ovčáka K. o tom, jak a čím slovutný Vojvoda kypěl a přetékal. Kde se nachází netušené pole výnosných příjmů a požehnání pro celé lidstvo. Vzestup výtvarných ateliérů a sochařské huti mistra Vojvody při univerzitě pražských krysaříků. Zkázonosný doktor Povříslo.
 

17. Poselství sádrového krysaříka
Když se obzor dalšího dne rozesmál úsvitem, jitro se rodilo v jasu a záři. Obloha byla modrá, ptáci zpívali a celá příroda se usmívala. Avšak ctihodný Vojvoda nenásledoval příkladu samotné přírody. Netrápila ho jen obtížná nutnost brzy vstávat a vzít na sebe slavnostní oděv rektora univerzity pražských krysaříků. Byl navíc stižen neblahými zažívacími obtížemi. Hekání, říhání a nejrůznější další zvuky, připomínající zvuky pralesa, provázely jeho vzpomínky ohledně sponzorů a mecenášů staroslavné Alma Mater, kterými u snídaně podlomil odvahu všech přítomných.
Jestliže jsou vám příjemní bystří a vtipní akademici, potom se vám ctihodný Vojvoda nebude příliš zamlouvat. Obtloustlý padesátník svým vzezřením a zevnějškem připomínal typ vyzrálého pozdního baroka. Jenom železná vůle ho mohla ochránit, aby se mu tuk pod kůži nenahromadil v nadbytečném množství, a on železnou vůli postrádal. Den za dnem ve všech směrech kypěl a přetékal, takže byl živým zosobněním pohádky Hrnečku vař!
Toho dne začal překypovat nápaditostí, jejíž základ pramenil nejen ve vyčerpání všech možnosti podpory jeho staroslavné univerzity ze strany jeho domnělých přátel z řad rottariánů, či jeho údajných dobrodinců z B´nai B´rith a různých dalších lóží, nýbrž hlavně z jeho dlouhého ponocování s Králem. Ačkoli v hloubi duše zde nikdy doopravdy neočekával žádné pozitivní výsledky, nýbrž jen volně nahazoval udici svého štěstí do všech stran, aby ji bez valného užitku zase spěšně vytahoval, jako když rybář třpytkuje v naději, že zjistí, zda ve vodách vůbec nějaké štiky jsou, jeho srdce krušily tíživé starosti. Učinil ještě poslední pokus. Poslední zdroj příjmů se ukázal být nedobytný.
Smělé nápady, které dostanete v noci, mají skoro pravidelně ten ošidný rys, že pojednou pozbývají fantastickou famóznost, jakmile je začnete zkoumat v denním světle. Jeden z nápadů se však Vojvodovi zdál být tak znamenitý, jako vypadal v temnotě noci.
"Jednání s těmito dobročinnými spolky a organizacemi je perspektivní skoro hra v kostky a jiné hazardní hry." Řekl si Vojvoda a hned po snídani vyhlásil své rozhodnutí:
"Rozhodli jsme se část naší staroslavné univerzity pražských krysaříků předělat na umělecký ateliér, přesněji sochařský ateliér. Tím zůstáváme pořád ve stejné oblasti. Akademická půda jako akademická půda. Máme skvělou nabídku od Krále na těžbu kaolinu."
"Kaolin? Co s ním?"
"Ještě nic nechápete? - Tak dobrá, řeknu vám víc. Pracovna rektora univerzity."
"Pracovna rektora univerzity." Opakovali nechápavě.
"Přihořívá. - Co stojí nad krbem?"
"Nad krbem." Ozývalo se mechanicky.
"Přece ten porcelánový pes, který zdobí mou pracovnu. Je hnědý se žlutými skvrnami a černým čenichem. Jeho hlava je křečovitě vztyčená a jeho výraz prozrazuje dobrotivost hraničící s pitomostí. Tolik se mu naobdivuji! Uznávám, že když o něm uvažuji z hlediska celkového uměleckého dojmu, dráždí můj krasocit."
Tento dráždivý účinek určitě neměl nic společného s estetickým zážitkem, dílem proto, že to byl kýč jak poleno, dílem proto, že vkus ctihodného krysaříkologa nesl stopy tříbení asi jako bedna odpadků.
"Vím - "protáhl blahosklonně Vojvoda, " - že méně nápadití navštěvníci mojí pracovny si z něho tropí nejapné šprýmy. Dokonce moje uklízečka k němu nechová obdiv, jaký by zasloužil, a jeho přítomnost omlouvá tím, že je to symbol mého podnikání v chovu a výcviku pražských krysaříků.
Jenže je víc než pravděpodobné, že za nějakých pár století bude odněkud vykopán bez nohou, s uraženýma ušima, prodán jako vzácný starý porcelán a postaven do vitríny. Lidé budou chodit kolem a obdivovat tuhle raritu. Budou žasnout nad obdivuhodnou hloubkou jeho barev. Budou se dohadovat, jak krásný byl asi ten ztracený cípek uší.
Dnešní lidé ještě nevidí krásu tohoto psa. Pro mnohé je zapomenutý. Je to pro ně vyhynulá rasa. Je jako slunce po západu a blednoucí Jitřenka po ránu. Tak je to s touto porcelánovou sochou pražského krysaříka.
My však přicházíme s velkým objevem. Ted už víme, jak očistit Ameriku a celý svět od krys a jiných příživníků a škodlivých bacilonosičů. Stačí, když si u nás objednají jednoho či více soch pražského krysaříka, nejlépe však dva, aby se všudy vyskytovali ve dvojicích. Takto už Pán posílal apoštoly po dvou do celého světa, aby hlásali jeho blahou zvěst o Božím království. Když budou sochy pražských krysaříků umístěny po dvou do našich zahrad, potom bude dům a celý pozemek uchráněn od krys a jiné nebezpečné havěti, mnohem lépe, než když tam stávali sádroví trpaslíci. Jak známo, už samotný vzhled pražského krysaříka působí morálně, totiž k odstrašení nejrůznějších pachatelů nepravostí.
Ale to není všechno. Počkejte si za pár století! Ve třetím tisíciletí se kdekdo bude rozplývat obdivem nad odkazem pražských krysaříků porcelánové industrii. Výroba takových porcelánových psů bude dost možná považována za zapomenuté umění. Naši potomci se budou jenom divit, jak jsme to dělali, a budou nás chválit, jak jsme byli dovední. Budou o nás s vroucností mluvit jako o starých velkých mistrech, jejichž umění vykvetlo na prahu třetího tisíciletí, a kteří dovedli vytvořit tak nádherné porcelánové psy."
Když domluvil, nastalo mrtvolné ticho. Naplno propukla zábava jak márnici. Teprve po chvíli se ozval jeho socius:
"Ty chceš vážně udělat z naší staroslavné univerzity pražských krysaříků nějaký sochařský ateliér?"
"Samotného pánaboha bych urazil, kdybych to neudělal! Tohle není jen můj soukromý nápad. To je Boží vůle. Celou noc jsem to převracel v kotrbě, ano, promodlil jsem to před oltářem, jako činíval můj nebeský přímluvce a patron, svatý Saturnin před každým velkým rozhodnutím. Ten pokaždé ochránil mou hlavu od závratí a mé nohy od mravenčení. Svěřil jsem to výšinám a bylo mi zjeveno, že poptávka po porcelánových krysařících neustále roste. Podívejte se, kdekdo si dává namontovat do domu poplašné zařízení a videokamery, ale my ne. Přicházíme s nápadem oživit naše domácnosti esteticky hodnotným artefaktem, který navíc následuje tradici. Místo nápisů na domech: Poplašné zařízení v tomto objektu montovala firma "Bdělé oko" a místo tradičních nápisů na domech Pozor, zlý pes! bude nyní na většině domů tabulka se zlatým písmem: Tento dům chrání pražský krysařík! A tito pražští krysaříci tam opravdu budou, a budou obávanější než texasští rangers!"
"Skvělý nápad!" Ozval se Vojvodův socius. "Tohle dokáže vymyslet jen takový osvícený veleduch, jakým je náš milovaný a ctihodný Vojvoda."
"Ex unge leonem!" Prohlásil Vojvoda, kterému jeho babička marně říkávala, že samochvála smrdí, neboť on na to pokaždé namítal, že dobré zboží se přece samo chválí.
Jeho socius dodal: "Když nemáme dost absolventů, budeme mít aspoň dočasně suplovat jejich nepřítomnost pomocí porcelánových soch. Bude to důstojné."
"Ale hlavně bude působit jako morální výzva k následování, aby se někteří zatoulaní blouznivci oddali a zasvětili profesi pražských krysaříků. A současně bude fungovat jako varovně vztyčený prst, odvracející možné narušovatele pokojného soužití, aby dobrovolně upustili od svého hanebného záměru."
"Konečně i sám pražský krysařík si to zaslouží, aby došel takového výtvarného zvěčnění." Mínil ctihodný syndik. "A každý z těch kamenných krysaříků bude odkazem na to, že jsme všichni živé kameny." Načež se zatvářil tajemně a neproniknutelně jako černý kámen, zdobící mohamedánskou svatyni v Mecce.
Ovčák K. to zaslechl a uvažoval nad tím, jak strašně se dá překroutit Petrova myšlenka o živém chrámu. Vyzývá všechny povolané, aby se dali vestavět jako živé kameny do duchovního chrámu. Stavitelé duchovního chrámu jeruzalémského odhodili základní kámen a nosný pilíř, protože neměli ducha. Tak se jejich království scvrklo jako posolený hlemýžď na neživé, bezduché, bezkrevné vzorce.
Vyvolený však pojednou přináší novou oběť. Stává se živým pilířem naprosté, věrné a dokonalé poslušnosti. A to má být tvoje účast na stavbě tohoto domu. Díky němu smíš v účasti na této jeho jedinečné službě podávat svou oběť.
V tom směru zkus zaměřit svou službu, aby ses uměl sžít s jeho jedinou dokonalou obětí a stal se účastníky jeho dokonalé služebnosti. Zkus si to osvojit! Pokus se stát jeho spoluúčastníkem! Tak budeš živým kamenem, když si učiníš ze života jednu a jednolitou službu. To je vrůstání do něho jako do jednoho těla.
"Jenže kde vezmeme sochaře?" Padla závažná otázka.
"Umělců je tolik, že bychom s nimi mohli dláždit ulice!" Zaburácel Vojvoda. "Než přejdu Václavské náměstí shora dolů, tak jich napočítám na každé ruce sedm."
Bylo známo, že Vojvoda je sice umělec neschopný, ale značně dlouho žije v srdci naší vlasti a denně se stýká s bohémy obojího pohlaví a pochybné morálky. Sotva je shromáždili v nových ateliérech, přišla na přetřes otázka vlastní tvorby.
Když už se měli dát do práce, vynořil se Vojvoda a tvářil se jako odjištěný granát. Chvíli postával u netrpělivých uchazečů o práci v kýžené Vojvodovské sochařské huti. Zvuk, který posléze stoupal z nejhlubších útrob, či snad až z morku kostí slovutného kmeta, nebyl zdaleka tak mírný jako povzdech. Byl to nepochybně sten, takový sten jaký by na hořící hranici asi unikl z nepoddajných rtů divokého rudocha Sedícího býka.
"Stalo se něco?" Pípl socius.
"Mám ti to prozradit? Všechno závisí na tom, jestli dovedeš zachovat tajemství."
"Samozřejmě, že dovedu zachovat tajemství. Kdybych prozradil jenom setinu věcí, které vím o svých známých, otřáslo by to celou civilizací. Bez obav se mi můžeš svěřit."
"S tím kaolinem to nějak neklaplo. Král nás jako vždy nechal na holičkách." Konstatoval zasmušile Vojvoda, ale pak se mu tvář rozjasnila a zazářil jako měsíček na nebi hlubokém: "Nevadí. Budeme pracovat se sádrou. Aspoň ušetříme za vypalovací pec." Syndik se dal hnedle do počtů: "Dejme tomu, že jeden krysařík má jedno kilo, to znamená, že ze dvou metráků jich pořídíme dvě stovky. A když budeme prodávat jednoho krysaříka jen za sto korun, tak to máme za deset krysaříků rovnou tisícovku. A první miliónek je na obzoru, sotva jich hodíme na trh deset tisíc."
"Tak vidíte." Řekl Vojvoda se znatelnou úlevou. "Když si chlapci plivnete do dlaní, tak to do týdne máte hotové."
"A co originalita?"
"Vycházíme z klasiků. Tam se učili všichni. I mistr, jakým byl Vincenc Makovský, to tak dělal."
"A taky se přitom jaksepatří utnul." Připomínal ovčák K. "Když dělal slavnou sochu rudoarmějce pro moravskou metropoli, tak prostě kopíroval starou řeckou sochu vítězného bojovníka. Přidal mu sice do vztyčené ruky samopal, ale zapomněl, že antická socha byla umístěna na stejné úrovni jako její diváci a obdivovatelé, kdežto naduté velikášství nové doby požadovalo její posazení na monumentální kamenná kamna. Výsledkem bylo, že hotová socha, sledovaná z podhledu působila dojmem Golema s mrňavou hlavičkou. Tedy musela být podrobena operaci, které lékaři říkají dekapitace, a vybavena mnohem větší mozkovnou, jakou bychom stěží nalezli u bojovníka tohoto typu."
"Jak vidět, i mistr tesař se utne."
"Jak prozíraví byli v tomto ohledu staří Římané, když podle vzoru jejich hermovek neboli sloupů s hlavou boha Herma, umístěných jako ukazatele na křižovatkách, začali stavět sochy císařů s vyměnitelnou hlavou a pohlavními orgány jako symboly mužství. Po provolání Císař je mrtev, ať žije císař! stačilo jen malá úprava a socha triumfátora byla na světě."
"Z toho je vidět, že pro tvorbu v našich ateliérech je důležitý nejen ohled na klasické umění, ale i na velikány naší doby." Řekl Vojvoda a nadul se jako páv, aby bylo lépe znát, kde se v současnosti mají hledat pravé vzory.
Tak se sochaři dali do práce na prvním sádrovém krysaříkovi, aby vytvořili největší šlágr sezóny, pokud možno na věčné časy. Sentimentalita se utrhla z řetězu, a aniž si toho kdo všimnul, její semínka se zvolna ujímala v kamenité a pramálo slibné půdě Vojvodových prsou.
Přítomnost takových velikánů, hodných zvěčnění ve skulptuře, však sama o sobě nedokázala roznítit tvůrčího ducha, a proto se přikročilo k tomu, že sádrové krysaříky bude výhodnější odlévat do připravené formy. Podnikavý duch vyvolal k životu celý postup, jak pracovat v sochařském oboru.
Některý z absolventů univerzity pražských krysaříků vysleduje, kdy bude jaké výročí, jako třeba výročí narození či úmrtí Beethovena. Měsíc předem navštíví konzervatoř nebo obchod s uměleckými předměty a vypůjčí si sošku skladatele s tím, že tetička, bývalá učitelka hudby stůně a touží ještě jednou pohlédnout do tváře velkého mistra. Bustu Beethovena však neodnese k fiktivní tetičce, nýbrž do blízké dílny, pronajaté za pakatel od důvěřivého majitele domů a realit. Tam bustu obtiskne do modelovací hlíny, načež ji vrátí s politováním, že teta již zesnula. Pomocí šalebně získaných obtisků známých velikánů od dobrých sochařů odleje si pak do sádry novou bustu a tu vhodně upraví, aby v ní mistr sochař, natož obchodník se starožitnostmi, nepoznal původní dílo. Současně získanou podobu hlavy implantuje soše pražského krysaříka, otištěné podle vzoru na Vojvodově krbu, pořídí znovu obtisk a pak vesele potřebný počet pražských krysaříků, tentokrát s oduševnělou tváří génia. Je pak jen záležitostí reklamy a závazné objednávky dodat sádrového krysaříka s vysokou estetickou hodnotou příslušným zájemcům. Výsledek předčil všechno očekávání a jedno oko nezůstalo suché.
"Je skvělý!" Mnul si ruce Vojvoda "ale řeknu vám, kohosi mi to připomíná. - Nějakého... ale nemohu si vzpomenout."
Vyskytlo se však, což se stane i v těch nejvýznačnějších kruzích, že výroba jistých pražských krysaříků dosáhla počtu dvou set a každý vážil kilo, nicméně zájemců se vyskytlo pořídku. Dosud nebyla kryta ani režie. Když se dostavila pracovnice památkového odboru z městské radnice, aby vydala své dobrozdání, chyběla jí okamžitá odpověď. Každý, kdo byl zaskočen otázkou, proč nemá rád pavouka, hada, slimáka či švába, by možná velice nesnadno analyzoval svou nechuť a náležitě rozpitval. Navíc zmíněná pracovnice v oboru památek chovala vůči panu Vojvodovi jistou apriorní formu nazírání, jak by řekl Immanuel Kant. Na svou antipatii vůči němu pohlížela jako na jeden z těch hlubokých, přirozených základních impulsů, jaké se u rozumného člověka prostě předpokládají. Zhruba řečeno, že měla proti Vojvodovi námitky, protože to byl Vojvoda. Hrubě ji uráželo už jeho esenciální vojvodovství. Ale teď si uvědomila, že se od ní nějaké dobrozdání očekává, a tak se do něj nutila.
"Autorem je umělec."
"Michelangello byl také umělec."
"S tím jsem se jakživa nesetkala." Řekla to upřímně.
Jedině jedna krátkozraká penzionovaná učitelka a řezník Macek, toho času majitel několika pražských činžáků, se stali majiteli mistrovského výtvoru z hutě mistra Vojvody. Třetí bustu vystavil hostinský v pivnici "U vzteklého tvarůžku", a to výměnou za čtyři vypitá piva, když se napřed přesvědčil, že umělci opravdu postrádají vhodnějšího platidla.
"Kdepak", konstatoval zasmušilým hlasem Vojvoda, "na to musíme jinak. My toho krysaříka musíme vystavit na předním místě."
Už druhý den se tvořily shluky lidu před výkladní síní jednoho z obchodů na Národní třídě. Výkladní síň byla pestře ověnčena chvojím a stužkami s trikolórou v národních barvách. V jejím středu spočívala na sametovém podkladě inkriminovaná soška pražského krysaříka. Nad ním byl nápis
Ten, který nám celý život obětoval.
Jeho socha patří do každé domácnosti
Objednávky přijímá sochařská huť a ateliér ctihodného Vojvody. Adr: Fakulta výtvarného umění při univerzitě pražských krysaříků
"Tak vida", řekl uznale Vojvoda, když zpovzdálí sledoval kupící se davy. "To byl nápad - jen co je pravda? A jde se do kanceláře, protože koupěschopná poptávka roste a zástupy zájemců se začnou hrnout."
Zástupy se však nedostavovaly.
Zato přišel známý pražský advokát, doktor Povříslo. Od podívání to byla bytost, kterou příroda stvořila k tomu, aby do srdcí nezkrotně divokých lidožroutských náčelníků neúprosně vkládala símě zákonných pořádků.
"Pan doktor si přeje jednu sošku pražského krysaříka?"
"Jakého - krysaříka?"
"Hm", odkašlal si mistr Vojvoda. "No - přece našeho krysaříka, velkého geniálního, kvalifikovaného absolventa univerzity pražských krysaříků."
"Ne. O to nemám zájem. Přicházím ohledně toho skandálu na Národní třídě. A přicházím" - poněkud se napřímil - "přicházím z pověření sekretáře hradní kanceláře, pana doktora Valbřicha."
"No - a - "
"Vážení, nechci vynášet ukvapené soudy, ale je to přinejmenším nemístné, vystavovat sochu našeho předního občana, takto zhyzděnou za výlohou na naší nejrušnější třídě a dát k tomu nápis "Ten, který nám celý život obětoval."
"Ale - to bude omyl. V té výloze je přece vystavena soška, jejíž ušlechtilá tvářnost může snad někomu připomínat slavného Beethovena."
"Cože, jestli to připomíná Beethovena, tak já jsem Panna Orleánská!"
"Tady se někdo zbláznil." Ťukal si do hlavy Vojvodův socius.
"Jen žádné impertinence! To bych si vyprosil! U toho výkladu se kupí davy lidí a všichni poznávají v nestoudné podobě toho vašeho psiska věrnou podobu pana Krále! To je urážka hlavy státu!"
Vojvoda konsternovaně zíral před sebe jako vykolejená lokomotiva, řítící se temnou nocí kamsi do neznáma, a ta slova doléhající z okolí mu připadala jako rozžhavené nýty zatloukané do jeho hlavy.
"Jsem pověřen", ulevilo si důstojně rameno spravedlnosti, "abych celou záležitost uvedl do správných kolejí. Žádám vás proto, aby z veřejných míst byly neprodleně odstraněny tyto hanebné paskvily a hrozné kýče, proti kterým jsou sádroví trpaslíci vysokou metou našeho umění. Měly by být neprodleně zničeny. Pokud máte nějaké další sochy, hanobící hlavu státu, jsem pověřen je všechny vykoupit za režijní cenu padesát haléřů za kus."
"Ale ty sochy jsou na prodej a kdo má zájem, ať si je koupí a pak si s nimi může dělat co chce."
Advokát a slovutný obhájce, doktor Povříslo se podíval na Vojvodu pohledem, kterým se dívá pes na ježka, jehož se právě pokusil spolknout. Za poklidného dne, kdy v parku přesladce pěli ptáci a celá příroda málem šeptala o naději a štěstí, najednou dopadla krutá rána. Když jeden projde tím, čím Vojvoda nyní procházel, tak jeho organismus náramně utuží.
"Abych vám řekl pravdu, hradní kruhy s podobnou eventualitou počítají. Mohu ty sochy také zabavit a ostatní dohru bude mít celá záležitost před soudem." Pravil Povříslo a zatvářil se blahosklonně jako kladivoun obrovský z čeledi žraloků.
Vojvoda naprázdno poklnul. Napadlo ho, že i dobrý Homér si přece někdy zdřímne, ale jeho hlasivky jaksi vypovídaly službu, takže už jenom zasípal: "Quandoque bonus dormitat Homerus."
"Kolik jich máte na skladě?"
"Dvě stě." Zasípal Vojvoda.
"Takže je naše advokátní kancelář vykupuje po padesáti haléřích za kus, to máme celkem za sto korun."
"Hromada kadlátek!" Zavrčel chabě Vojvoda a zatvářil se jako větry štvaný Odysseus po návštěvě u nevlídného kyklópa Polyféma. Pak rozhodil bezradně rukama a vydechl málem posledním dechem:
"To nám nezbude rajcnkrecht nic! Dopadneme jako sedláci u Chlumce."
Doktor Povříslo však zachovával pohled ocelově tvrdý a neúprosný, jaký by si lidská obrazotvornost snad nedokázala vytvořit ani v postavě nějakého šíleného terminátora. Načež slovutný právní zástupce položil na stůl jednu stokorunu, čímž celá zpomníkovatělá smečka pražských krysaříků přešla do vlastnictví zastupovaného jeho mandanta, státu, přesněji dotčené hlavy státu.
Ovčák K. to sledoval s velkým zadostiučiněním, a říkal si ohledně Vojvody: "Budu mít velmi špatné mínění o kulturní úrovni svých krajanů, jestliže ten odporný skřet dostane ještě nějakou příležitost, aby tak dlouho zamořoval celý kraj."
"A to máme na krku oslavy výročí založení naší staroslavné univerzity pražských krysaříků. Jak to jen důstojně oslavíme?"
"Minutou ticha." Ozval se hlas ovčáka K.
"Tohle bývá častý konec nadšení. Mladý člověk se rozběhne ve svém povolání či ve své dobrovolné činnosti. Všude rozsévá lásku, namáhá se, obětovává se. A konečně jednou složí ruce do klína a řekne: Nestojí to za to, abych se tolik vyčerpával, abych se tolik rozdával. Nikdo to neuzná. Nikde není žádná vděčnost."
"Takže jsi čekal uznání a vděčnost?" Dobíral si ho ovčák K. "A to sis myslel, že jsi pracoval pro čest a slávu Boží? Už to, že je do tvého nitra vlita nadlidská láska k sobě a k bližním, je přece nesmírný dar a vyznamenání! Ne že tys něco dával, když se namáhal, jak říkáš, ale ty jsi obdarován. Jsi obohacen tím, čeho jsi plný. Tvá duše je rozšířena a to stojí za to, abys pracoval a rozdával svůj čas a svoje zdraví a nečekal, až ti za to někdo vrátí slovo uznání a úsměv.
"Jsem jako krysa v pasti. A přece jsem neměl žádné špatné úmysly. Dostal jsem se do toho bez své viny. Jsem oběť maléru, jaký může potkal každého. Takové zlo na mně Bůh dopustil." Vzdychal Vojvoda, zatímco častoval celé své okolí pohledem čerstvého absolventa Kurzu praktické eutanázie. V celém jeho příbytku panoval tak ponurý klid a tísnivé šero, jako by se chmury, jež po trpkých zkušenostech plnily Vojvodovu bytost, šířily v podobě temně mlžného oparu do celého domu.
Ovčák K. uvažoval, ale nejen o tomto ctihodném pomatenci, nýbrž hlavně o celé té věci. Bez ohledu na to, kdy se Vojvoda poprvé dopustil hrubé špatnosti, když pyšně vzdoroval představenému, bez ohledu na to, je jisté, že všechny námitky, proč nebesa dopouštějí zlo, padají nejen tím, že si řekneš, jak tomu mohu rozumět? Zdaleka nejen tím, že si řekneš, že Původce všeho je svou podstatou dobrý, takže jedině sám dovede vysvětlit svou dobrotou a dopuštění zla, aby je použil k většímu dobru. Ještě lepší odpověď máš v kříži. Původce všeho se stává člověkem a umírá za tebe ve strašných mukách. Nakonec bere na sebe veškeré tvoje zlo a sám za ně platí. Dává se tebou odsoudit a ukřižovat. Tato odpověď je vyčerpávající. Zlo je zde nakonec přemáháno láskou, a to takovou láskou, která dovede za tebe umřít, i kdybys o to vůbcd nestál ani si to nepřál. Nakonec tedy vítězí svrchovaná láska nebeská. Přestaň srovnávat tuto lásku se svou ubohou láskou!
Poslední kapitola zpochybní většinový názor veřejného mínění, že šaty dělají člověka. Kudy vede zlatá střední cesta? Pro ovčáka K. vedla právě zpátky do horské samoty daleko od hlučícího davu. Chabé výsledky přesahování letitých stromů z Boubínského pralesa do městského prostředí. Důstojné rozloučení s koryfejem Nové doby.

18.To je ale bláznivý svět!
"Že se neslyšel jsem o žádném novém tvém dramatu." Říkal Vojvoda jednou odpoledne u Krále, jako by se nechumelilo, neboť celá ta trojice výlupků Vojvoda & Král & Biskup patřila ke kategorii exemplářů takřka splachovacích. Pokud se u nich kdy vyskytla nějaká stopa svědomí, znamenala pro ně tolik, co morální zakomplexovanost. Tuto stísněnost se někteří z nich teoreticky snažili opláchnout svátostným způsobem ve zpovědnici, ale prakticky všichni pomocí ducha skrz naskrz všedního, zkrátka naturálního, zato však důsledně destilovaného a kondenzovaného v tekutém stavu.
"Teď už jsem dlouho nic nepublikoval", odvětil Král smutně.
"Blbá smůla. Já zase neprodal ani jediného krysaříka."
Je zajímavé, že kdybyste protáhli nějakého mnicha, faráře či řeholníka kanálem nucených prací, vězení a vyhnanství, jak se to v českých krajích, obtížených "husitskou revoluční tradicí", tak často praktikuje, aniž přitom národ pohne brvou, a potom ho oblekli do příslušných hábitů a ornátů, vždycky mu budou sedět a bude v nich vypadat důstojně. Zatímco šašek, převlečený za krále, bude vždycky vypadat jako komediant. V očích světa sice šaty dělají člověka, ale chápavé srdce Božího dítěte lehce odhalí šlechetnou duši v hadrech stejně jako pozná proradnou duši v šatech ministra.
Třebaže měl hradní pán šaty od nejlepšího krejčího ve městě, působily nesourodým dojmem. Kapsy saka měl nadité nejrůznějšími proprietami, takže se zdálo, jako by v nich nosil cihly. Kalhoty na kolenou měl tak vytahané, že mu následkem toho scházelo u bot něco nohavic, a vypadalo to, jako by nosil kalhoty po mladším bratrovi. Přes znamenitou kvalitu látky, úhledný odstín i elegantní střih obleku, jakož i to, že panu Králi u krejčího opravdu oblek několik okamžiků opravdu seděl, přesto se v něm hradní pán pohyboval tak, jako by byl zhotoven z tuhého papundeklu od margarínu. Prostému jedinci z lidu mohou některé konvence opravdu dělat značné potíže, jako si svého času posteskl Tomáš Masaryk na obtíže s manžetovými knoflíčky, ale tento dílčí nedostatek nemusí svědčit, a také v tomto případě jistě nesvědčil o žádném morálním kazu daného jedince.
Nicméně vzhled ještě není všechno, a kdyby ta ubožácká kreatura dokázala namluvit aspoň desetinu toho, co uměl namluvit král ze šaškových představ, něco by se z toho vraku přece jen bylo dalo zachránit. Jenže ten triskní puchejř se ještě ke všemu na nic duchaplného nezmohl. Jediné, čeho byl schopen, bylo odkašlávání. Jenže které srdce bylo kdy podmaněno chraplavým chrchláním?
Navíc se mu ani nepodařilo nějak přiléhavě a uspokojivě se zatvářit. Sotva se pokusil uvolnit své rysy do milého úsměvu, vyšel mu z toho nanicovatý škleb. A když sebral všechny síly, aby se přestal šklebit, zmrzl mu obličej ve vražedném zakabonění.
Nejvíc ho ale ničila ta neschopnost zřetelně promluvit o něčem smysluplném. Posléze se vybičoval k projevu.
"Já - nějak se mi to vymyká."
Vojvoda se ho snažil učeně konejšit: "Errare humanum est."
"Ale přece jenom - "
"Jen se neukvapuj. Natura non facit saltus."
"Hm."
"Všeho s mírou, jak říkával nebožtík Pythagoras."
Král pokyvoval.
"To je ta zlatá střední cesta."
Ovčák K. zaslechl konec jejich duchaplné rozmluvy a říkal si: "Zlatá střední cesta. Kolik chvály na ni pěje moralista včerejška jako dneška! A každý se bije v prsa, že tato zlatá střední cesta není žádná prostřednost. Když chceš tento střed vidět nějak lépe než jen geometricky, nýbrž lidsky a srozumitelně, zbývá ti chápat ho jako spočinutí v Nejvyšším, a doufat, že se ho dopracuješ v životě osvobozeném od uvíznutí jak ve vlastní slabosti, tak ve vlastní síle.
Uvíznutí ve slabosti znamená úchylku na jednu stranu, kdežto uvíznutí ve vlastní síle je opačná krajnost. Oba výstřelky jsou upřílišněnosti. Jeden tě vyčerpává a sráží, druhý nemístně vyvyšuje. Jeden utvrzuje tvoje poraženectví až ke zvířeckosti, druhý vybičovává tvou činorodost až soběstačné satanské pýše.
Nad oběma přehnanostmi se tyčí spočinutí v Nejvyšším, v jeho vzoru, v jeho dokonalosti. V něm tě nezaslepí ani tvoje velikost. Víš, odkud ji máš. Od něho, a proto pro něho. Ani tě nepodlomí a nezmalomyslní. Nemusíš a nemáme kráčet sám a opuštěna. Máš možnost opřít se o něho jako o pevný a živý bod v sobě i kolem sebe a vždy a všude a růst podle něho. To však znamená vyladění všech tvých sil i slabin. Ustavičný růst, ale v důvěrném osobním spojení s ním, a to v prostotě a pokoře, a přitom také v pravdě."
"Potíž je v tom, že lidé mají o svých hvězdách a oslavencích své představy, a jednomu se stěží daří, aby se jim do nich vešel." Povzdechl si Král. Vojvodovy oči nervózně těkající po místnosti se na okamžik setkaly s Královýma očima a zazdálo se mu, že z jejich matnosti a temnoty zazářil slabounký, vzdálený záblesk světla. Říci, že mu to dodalo odvahy, to by bylo přehnané, ale v temnotě, která jejich práci a působení obklopovala, černé jako tunel od pólu k pólu, přece jen na okamžik zablikala osamělá hvězda.
Ovčák K. si říkal, že si lidé představují hrdiny úplně falešně. Vidí v nich lidi, kteří prožívají rozkoše ze zápasů, kteří neznají jinou radost a jiné opojení než z boje, nežli z potírání něčeho, než z přemáhání překážek. Veřejné mínění si představuje hrdiny jako lidi, kteří se nedovedou ničeho bát a kteří vlastně nemají žádnou mimořádnou zásluhu za svou statečnost a odvahu. Proto je zavrhují také všichni zbabělci anebo lidé změkčilí či neschopní, aby se rozehnali proti tomu či onomu. Považují statečné lidi za nějaké laciné zabijáky, kteří za ně odvedou špinavou, neřestnou práci. Tak se potom také podle toho zachází s odvážnými. Pohodlní a změkčilí intelektuálové, spokojení sami sebou, se na ně dívají přezíravě jako nespokojence z povolání a rebely bez příčiny, jako na profesionální rváče. Kolik rad jsem jenom sám obdržel, co všechno bych měl přišlápnout a co strhat!? Aby pak stejní zápecníci se mohli nade mnou pohoršovat, jako bych potíral nepravost z bujnosti.
Kdopak je statečný? Ten, kdo se dovede dobře, správně bát! Zdá se, že si to odporuje jako nějaký duchaplný nesmysl? Jedině ten, kdo zná dobře zlo, kdo ví, jak je strašné a nebezpečné, jak je třeba se ho obávat jako pravého škůdce duše, protože nejstrašnější zlo je vina, mravní špatnost. Nauč se bát Zlého! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duší zabít nemohou! Spíše se bojte toho, který může duši i tělo uvrhnout do věčné záhuby! Je třeba se obávat věčné ztráty nebeské lásky. Je to strašná věc a ten, kdo zachází s tímto nebezpečím, je hrozný nepřítel, jehož bychom neměli podceňovat. Už proto, že mu podléhá tolik lidí. Jistě víte, že ten, který stále obviňuje naše bližní, který proti nim rozněcuje pronásledování po celém světě, je strašný nepřítel. Podbízí se líbivě hříchem a odvádí od ctnosti jako od nepohodlné, protože si osobuje všechnu nabídku a vymoženosti světa, protože je mocný a většina lidí mu otročí. Proto se ho praví hrdinové bojí, ale ještě víc než jeho, obávají se o duše, které může svést, aby je zničil, aby je na chvíli pobavil, dal jim okusit slávy a moci a pak je nakrmil pekelným lejnem svého zoufalství.
Se znalostí nebezpečí a pravou bázní se opravdoví hrdinové utíkají od své slabosti k vyšší síle. Umějí spoléhat na sílu shůry. V této síle, při plném vědomí své slabosti a síly pekelné, dovedou se pak postavit na odpor nepříteli, když všichni mlčí, a když váhají s přesnými směrnicemi i ti, kdo jsou postaveni jako strážci. Jejich bázeň je však vyvážena nadějí v svatého Silného. Proto jdou tak statečně proti zlu.
Král se nahrbil a zdálo se jakoby ruční hustilkou na bycikl chvíli pumpoval do sebe duševní sílu, a pak když byla pneumatika dost tvrdá, řekl: "Mám dojem, že jsem v očích veřejnosti poklesl přibližně na stejnou příčku, na které se kdysi ocitl král Herodes na společenské slavnosti izraelských matek." Načež zavrtěl hlavou a podotkl jako Hugo Haas v Mužích v ofsajdu: "Já jsem efektívně mrtvý muž."
Vojvoda se tvářil, jako by to přeslechl, ale Kabrňák to zaregistroval, bystře mrkl okem a zastříhal ušima jako pravý ovčák, a řekl: "Je sice pravda, že hrdinství se osvědčuje ve zvláštních nebezpečích a obtížích, ale k takovým mimořádným obtížím a zápasům nejsou lidé povolání jenom výjimečně. Proto nemohou utíkat před takovým mimořádným křížem lidé pod záminkou, že my malí čeští lidé nejsme prostě rostlí pro nějaké hrdinství, že hrdinství je prostě výjimkou, která nás k ničemu takovému nezavazuje.
Hrdinstvím není jenom boj, třeba s vypětím posledních sil čelem k masám, před tváří velkého, viditelně okázalého, hlučného a lesklého cíle, před tváří davů, ve víru hlučícího bojiště.
Jsou těžkosti kříže, boje, oběti, které jsou rozhodně mimo pohodlnou, klidnou, duševní a životní pohodu. Znám lidi, kteří jsou tak zasaženi životními nároky a jejich tvrdou neúprosností, že se potácejí z kanceláře do domácnosti sami, bez pomoci, nevyspaní, unavení, a přece zůstávají pevně stát na svém místě uprostřed svých povinností a svěřené rodiny. Tohle není menší hrdinství, než hrdinství velkého bojovníka za oslavenou myšlenku, protože nakonec je krásnější myšlenky, opatrovat, rozvíjet, předávat, a do dalšího života připravit třeba jen jeden jediný krásný život. Někdy i sám křesťanský život vyžaduje takové hrdinství, totiž abychom věrně zůstali při svém a vytrvali věrni tomu, o kom více, že jej sice temnota a svět nepřijímají, ale že on jediný si zaslouží celé lidské srdce. Evangelium není pro změkčilé mátohy a sebeuspokojené nadutce. Vyžaduje hrdinství a vede k němu. Kdo si z toho chce dělat příjemnou procházku růžovým sadem, ten je falšuje a dělá z něho opium národů. Nejvyšší přichází, ale ne aby přinesl shnilý pokoj a zasmrádle normalizované poměry, nýbrž meč smělého, cílevědomého boje. A nejen někomu, nýbrž všem adresoval výzvu k dokonalosti, k jeho následování."
Tohle ovšem přeslechl jak Vojvoda, tak Král. Bylo bylo nepřesné popisovat, jakou škálou pocitů který z nich dvou procházel, neboť zakoušeli jenom jedinou zkušenost odcizení, nesmyslnosti a bezvýchodnosti, totiž naprostého zoufalství. Jeden jako druhý, tak vysoko vynesení vlnou rozbouřeného moře lidských tužeb a přání, každý po svém a přece stejně zoufale zjišťovali, že jsou v každém směru v bezvýchodném postavení ztroskotance. Král byl přesvědčen, že žádná bolest se nevyrovná bolesti toho, kdo touží po rychlém doušku lihoviny a nemůže jej dostat.
"Pojďme se trochu vyvzdušnit." Řekl Král a Vojvoda tušil, že podpora převzdušněné veličiny v procesu jejího odvzdušňování, jistě neskončí nikde jinde, než "U vzteklého tvarůžku". Tato představa se mu však nikterak nepříčila. Pak se ale rozpomenul a začal spěšně prohledávat kapsy.
"Měl jsem tady nějaký životabudič." Načež vylovil z tašky plácačku s nápisem Fernet Stock. "Inu, ty zažívací potíže."
"Ukaž." Řekl Král a zhluboka si přihnul téhle ohnivé studnice můz. Účinek se dostavil okamžitě. Ochromený mozek se znovu vrhl do práce. A když si rychle dal ještě dva pořádné doušky, v hlavě se mu rozsvítilo.
"Co bys tomu řekl, kdybychom si vzali auto a okamžitě se odsunuli do města?"
"Hlasuji pro všemi deseti."
Cestou zahlédli v parku ctihodného velkopastýře.
"Není to sám velký Ferdyš?!" Ukázal na něj Král.
Slovutný karkulista byl poslední dobou natolik disgustován tupou nemotorností a setrvalou zabedněností své konzistoře, jakož i svéhlavostí a zaberaněností proslavené karkulky, že nacházel největší uspokojení v toulkách veřejnou zelení, kde celé dlouhé hodiny trávil čas krmením veverek a zpěvného ptactva. Byly zde vskutku sáhodlouhé pláně toho, čemu se říká bohatá sadová plocha, stromy a lavičky v nesmírné hojnosti, vybavené hrdličkami a kdoví ještě čím vším, co se spolehlivě cukrovalo. Jen ctihodný Ferdyš zůstával v této cukrářské atmosféře jaksi zanedbán. Záludná domýšlivost lidská, světská i ďábelská u něho spáchala záměnu cukřenky za solničku, ba dokonce za pepřenku.
Nyní byl poněkud společensky unaven, takže tam seděl na lavičce s hlavou sevřenou oběma rukama a měl patrně dojem, že kdyby si ji nedržel, rozskočila by se mu nejméně na dva kusy. Ani nepostřehl svištění brzd rychle jedoucího vozu.
"Ctihodnosti!" Oslovil ho Vojvoda.
Když vyslovil jeho jméno, zmateně vzhlédl, rozhodil rukama, ale pak nechal hlavě spočinout v levé dlani, zatímco pravá mu sklouzla bezvládně dolů a znehybněla, takže nápadně připomínala zkamenělý turistický salám. Stěžíkdo by však hledal takovou kuriozitu ve veřejné zeleni. V první chvíli považoval Krále s Vojvodou, doprovázené ovčákem K. málem za tři andělské postavy, které kdysi oblažily návštěvou patriarchu Abraháma. Bylo zcela zřejmé, že ho souží těžká kocovina. Lidé, kteří se v tom vyznají, říkají, že existuje šest hlavních druhů kocovin, a to polámaná buzola, šicí stroj, kometa, bomba, míchačka cementu a bílé myšky. Ferdyšův vzhled nasvědčoval tomu, že v něm hostuje neblahý kocour všech šesti barev a odstínů.
"Jsem tady trochu na vzduchu." Zasípal jako když uřezává kus rezavého plechu. Naplno se však probral až při zmínce o neodkladném zasedání v hostinci "U vzteklého tvarůžku". Snadno se dal oblomit ve svém holdování vzduchu a přesvědčit k účasti na této spanilé jízdě. Na olomouckých tvarůžcích, uvězněných pod skleněným poklopem, je něco úchvatného jako na návštěvě Marťanů, zdržujících se ve vlastní atmosféře, cosi, co působí jako polnice na rozumné lidi v době, kdy divadla mají prázdniny a světák se oddává nočnímu životu a radovánkám. Tak i velebnost slovutného velkopastýře byla na chvíli pověšena na hřebík, sotva si vyhlášený karkulista uvědomil, že olomoucký syreček s tmavým chlebem a oroseným džbánkem piva by příhodně završil jeho zavzdušněnost. I kdyby to mělo znamenat značné pohoršení jeho svršků, přesto shledal, že některou z těch bankovek odpočívající v prkenici, příznivě nadouvající kapsu Králova saka, je třeba investovat právě zde a nyní. Vploužil se do auta zádumčivým krokem člověka krutě stíhaného šípy nelítostného osudu.
Při bravurní projížďce nočním městem se Král předvedl jako demokrat každým coulem. Když vpálil do jedné křižovatky na červenou, málem došlo ke srážce s taxíkem. Zakřípaly brzdy a šokovaný taxikář se dává slyšet:
"Jsi osel, velbloud, slon, debil!"
"No prosím", ohradil se přeslušně Král, "ale řeknete mi, co je vám do toho?"
V ovzduší výčepní místnosti hostince "U vzteklého tvarůžku" je něco, co vždycky působí na zraněné city přímo magicky. Inhalace pivem nakyslého, kouřem zahnědlého vzduchu působila na zraněné city velké trojky Král & Vojvoda & Biskup jako útlumový program.
"Jsme trochu ucaprtaní, že ano? Vidíme před očima plovoucí skvrny, že jo, a občas máme sklon z čiré deprese vyrazit zvuk jako rypouš sloní? Inu, potřebujeme rozproudit červené krvinky v krevním řečišti." Uvítal je výřečný hostinský. "Copak to bude?"
"Jako vždycky." Objednal Král. "Vezmeme to od shora jídelního lístku až dolů."
Jídlo a pití, jež nabídl "Vzteklý tvarůžek" svým hostům, plnilo podle Krále nároky i toho nejvybíravějšího labužníka, leč větry štvaný Ferdyš je polykal jako šedé chuchvalce neslané, nemastné hmoty.
Podivné radostné vzrušení háralo v hrudi Krále. Měl bytostně zažito přesvědčení, že hostinec "U vzteklého tvarůžku" mu vždycky přinese takovou úlevu, neboť zde v důvěrné společnosti Velkopopovického Kozla pokaždé rozluští záhadu, která ho nějakou dobu sužuje. A to, co nyní zvídal, objasnilo hned několik matoucích věcí najednou. Brzy se smál jako prasklý pecen, až povoloval ve švech, takže nezaujatý pozorovatel mohl nabýt dojmu, že se mu obličej rozskočil vedví.
Vojvoda si vydatně dopřával, neboť měl vášnivě rád pohoštění po italsku neboli to, co bývalo zdarma. Nyní byl spatřen ovčákem K., jak se na ty přinesené dobroty vrhá jako vyhladovělý vlk samotář. Ovčák K. se při pohledu na tyto archeologické vykopávky přistihl při úvaze: "Hm, jeden je o pár let mladší než Vojvoda, Král nebo tenhle Ferdyš Biskup, a přesto - jak podivná věc - vedle kteréhokoli z nich má hnedle pocit, že je rázem ve věku pradědečků a málem v posledním tažení."
Pokřik bezstarostných hostů, kteří klábosí o hokeji, dohadují se o politice, o počasí, o hradním pánovi, o víře a o ceně piva - tyhle řečičky působily jako peruánský balzám na zraněné srdce lidí ducha velmi nenáročného, který se tím pádem stává poněkud vláčný, mátožný ba načisto mdlý.
"Haló! Lidičky! Je tady sám Král! Král přišel mezi své!" Ozývalo se po příchodu Krále, doprovázeného oběma dávnými reky undergroundu.
"To jsou tvoje gorily?!"
"Kdepak! Jen bývalí spolumuklové."
"Hostinský! Přines nám ty kozlíkové kapky na naše zlomená srdce! A ostatním taky!"
Všichni ti sympatičtí stammgasti se mu snažili o stošest dokázat, že v něm našli nejen duši a jádro národa, ale také mistra hlubokomyslných úvah. Za jeho peníze vyprazdňovali, půllitry s Kozlem z Velkých Popovic a znovu pozdvihovali nově přinesené džbánky, očima mu viseli na rtech, ba skoro mu tahali každé slovo z úst. Jednomyslně ho zvolili rozhodčím ve všech drobných sporech. Sotva ujistil jednoho, že podnebí bude dobré, třebaže nás Vodnář ještě opláchne, hned na to informoval dalšího, že vláda, i když je dost zabedněná, myslí to vcelku dobře. Uvedl do správných kolejí názory muže s přeraženým nosem ohledně nároků církve.
Každý výrok, který pronesl, přijímali hosté se souhlasným mručením a občas si nějaký dobrák dal nalít něco tvrdšího na účet hradního pána, aby mu mohl připít na zdraví a na to, že Král je doopravdy jejich člověk. Jen ctihodný Vojvoda namítal, že opláchne-li nás kdo, nebude to žádný Vodnář, ale jen svatý Florián. Základem pitiva, které se zde nalévalo, byl podle všeho čistý vitriol. Jakmile jste si však zvykli, že vám hlava nadskakuje jako poklička s vařící vodou, účinkovalo to více než příjemně. Ostatně pan výčepní si také nestavěl žádné vysoké ideály, ale nepochybně se vyznal, když dostal do rukou destilační přístroj a cukrovou řepu.
V tomto prostředí záhy ztrácel hradní pán pocit, který se mu vtíral v každém rohu jeho rezidence s tvrdošíjností obsedantní deriliosy, pocit, že je odpad, který kočka vydolovala z popelnice, prohlédla a s potřesením hlavy odvrhla jako krmivo zcela nevhodné pro kočičí jídelníček. V okamžiku se jeho tělo proměnilo v křehkou nádobu plnou klokotajících a nespoutanou veselostí bublajících červených krvinek. Zakoušel neodolatelné, elektrizující nutkání vyskočit křepce na hospodský stolek a počínat si rozpustile jako odbarvená pracovnice nočního šantánu, třebaže není pod penzijním pojištěním. Hbitě vyskočil a začal falešně vyzpěvovat na celé kolo k obecnímu pobavení rozverný popěvek Járy Kohouta z filmu "Miláček pluku":
                           Lidi, já jsem trop, když to je pro mě hrob,
                           když do hostince sednu k sklííínce,
                           tři mám v sobě v ráz, že na pívo jsem ras
                           a naaašup jsem pod vobraz -
                           Já - dnes mám vo sklo víc - z Plzně polovic,
                           vostatní jsou z Velkejch Popo - z Velkejch Popovic!
V té chvíli vyrazil také Vojvoda nepatrné zachrochtání. Někdo by snad raději řekl, že se usmál, neboť jeho obličej připomínal intelektuálně velmi ušlechtilý výraz prasklého pecnu. Nebyl to však radostný smích, k jehož oslavě složil Izák Dunajevský skladbu Veselý vítr. Bylo to strohé zachechtání - úsečné jako turecký kinžal, zlověstné, že při něm jemu samému tuhla krev v žilách a naskakovala husí kůže v předtuše bezejmenného strachu. Rozhlédl se po "Vzteklém tvarůžku" a znovu se potutelně uchechtl, totiž zařechtal tak, že by každý úřední šiml vedle něho působil dojmem něžného smíška. Odmítal si to však připustit v sedmé zapečetěné komnatě svého bývalého svědomí. Tvářil se blahobytně a vzhlížel jako by zvítězil několikrát po sobě v mistrovství světa ctihodných velkopastýřů v těžké váze.
Avšak i ty nejpříjemnější slasti otce vlasti musí jednou skončit a Králi se zdálo, že nastal čas odsunu. Stejně jako tito neukojitelnou žízní sužovaní ubožáci v hostinci "U vzteklého tvarůžku" jsou na tom širém světě ještě další ubožáci s jazykem vyschlým jako trn a bude jenom správné, když také jim přinese trochu štěstí. Poručil tedy poslední rundu, požádal o účet, strčil ruku do kapsy a vytáhl ji mrazivě prázdnou. Výraz jeho tváře nabyl nejprve vzhledu spadlé rolety. Pak se nasupeně rozhlédl po svých domnělých obdivovatelech, a zatvářil se jako kdysi vražedný Kain, o němž se praví v Bibli kralické, že opadla tvář jeho a chodil s obrácenýma očima. Byl milovaným Králem svého lidu, ale přece jenom ne zas tolik, aby ta láska zadržela ruku nenechavce, šátrající po jeho saku. Uvědomil si, jak bezedně může být kapsa prázdná, když ztratí tolik ze své veselé obtloustlosti, jako by ji zachvátily úbytě. K pozoruhodným poznatkům z cesty do hlubin srdce Evropy mohl tedy ovčák K. přidat i ten, že kapsářství tu rozkvetlo do téměř umělecké podoby.
Ovčák K. se z hlediska psychologického zajímal o hlubší motivy Krále, sdělujícího posléze svým dvěma kumpánům, že jeho bezprostřední reakcí nebylo vůbec žádné zděšení. Nakolik ho asi uchvátilo ovzduší pochlebenství, v němž se slunil celou hodinu, že na okamžik jako by pocítil humorné výčitky svědomí? Lví podíl na tom podle všechno měl přihlouple rozesmátý obličej Josefa Švejka, namalovaný na zdi spolu s nápisem To chce klid!
Ten však Králi nadlouho nevydržel. Polkl několikrát naprázdno a zatvářil jako přežvýkavec s nápadně vyšinutou peristaltickou činností. Načež se z nějakého neodolatelného nutkání zvedl a zamířil do zadní části lokálu, kde úřadují žízniví přemožitelé "vzteklého tvarůžku" docela beze svědků. V krátké chvíli, která se mu však zdála skoro věčná, tam shledal k svému úleku záhadný obličej. Vypadal jako leklá ryba se dvěma skelnýma očima. Z vodnatelné hlavy na něho vyčítavě hleděly dvě očiska velká jako tenisáky a hrozily vypadnutím z důlků. Oči, které spatřil, mu od té doby už nedaly spát. V tu chvíli ho tak zmrazily, jako by to byly oči hadí. Napadlo ho: "Vodnář!" Jenže žádný Vodnář by neměl tak rozšklebenou fasádu. Pak se mu zdálo, že se jeho rozum vrací na trůn, ale byla to další velká iluze. S velkým úsilím se vzchopil a mocně bodl deštníkem do těch vyčítavých očí, až se roztřásly a praskly. Ozvalo se řinčení okenní tabulky. Úlekem zkoprněl, ale poslední pozdrav Myslivce z výčepu ho povzbudil k nebývalé výkonnosti. Byl totiž tak rozparáděný a na padrť zpumprlíkovaný, že ho k smrti vyděsil pohled na sebe samého v okénku, vedoucím ven z místnosti, kam i největší celebrity chodívají bez tělesné gardy. Odhodil zbytky důstojnosti a procpal se otevřeným okénkem na dvorek. Padal a propadal se kamsi dolů, až narazil na jakousi neforemnou barikádu. Tato zdánlivě objemná překážka však povolila jeho kombinovanému náporu. Teprve tehdy shledal, že domnělá barikáda starého harampádí oživla, neboť to vlastně byla kyprá žena v růžovém kostýmu a s odbarvenými vlasy. Chvíli tam stála a funěla. Počínala si jako člověk, který nedávno prošel krutou zkouškou. Pak zasupěla:
"Křupane!" A trpce si odfrkla.
"Promiňte. Nedíval jsem se, kam šlapu."
Nevšímala si ho a místo toho si rovnala pravé žebro, které podle všeho utrpělo menší úhonu. Pod drsnou skořápkou měla patrně srdce ze zlata. Jen vykopat...
Vypotácel se z dvorku a zamířil co nejdál od střediska žíznivých. Cestou s ním zmítal krutý lomcovák a on se nahlas dotazoval pozdních nočních chodců:
"Kdo může za ten blázinec? Kdo je odpovědný za ten absurdní kolotoč?! Řekněte mi to, lidi? Snad ten světoběžník Stovoda, co se za ním pachtí Interpol?"
Ovčák K., který zpovzdálí provázel Krále jako bystrý stopař Dersu Uzala, posměšně utrousil pod fousy:
"Stovoda?! Toho mám přece dávno chyceného v Beskydech! Nechal jsem ho v salaši. Takový už je chod tohoto světa, že policejní náčelník jen výjimečně nebývá největší darebák, a že ovčáka, právě došlého od stáda z hor, vyšetřují jako spolupachatale nějakého mezinárodního lupiče a podvodníka. Jenže chyba, které se často dopouštějí tajní agenti stejně jako rafinovaní diplomaté, a která jim škodí víc než cokoliv jiného, tkví v pokušení jednat příliš komplikovaně. Provádějí spřádání složitých intrik a tajných sítí, až to překombinují, takže podle Hamletových slov se do nich jeho veličenstvo, král sám chytí."
Když se nad tím ovčák K. uprostřed noci zamýšlel, shledával, že i když má čisté svědomí, přece jen asi neudělal, co měl. Ostatně, kdo z nás je hoden nést a šířit Slovo, které se stalo tělem?! Kdopak jsme na jeho úrovni?" Najednou dával za pravdu žalmistovi, jenž zpíval "bloudím jako ovce ztracená". A zatím jsou moje ovce bez pastýře, anebo snad se špatným pastýřem. Jenže kde jsou ty moje ovce, které mě potřebují, tam horách nebo tady v dolině? Hlavou mu vířily zlověstně vztyčené prsty hrozících proroků Zachariáše, volajícího: "Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo!" či Ezechiela, kvílejícího: "Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!"
Tisíce otázek se mu prohánělo hlavou. Jak by byl mohl ten Vykuk organizovat celý ten podraz v rukavičkách? Jak mohl při tom všem tahat za nitky loutek velké hry, jako je Král, Vojvoda nebo Ferdyš Biskup? Jak by to dokázal, když přitom byl uvězněn v beskydském ovčíně. Cožpak je bilokace možná nejen u svatých, ale i u takových nesvatých intrikánů? Mnoho otázek, na které nikdo z lidí, ani ovčák K. neznal odpověď.
"Vracím se do hor." Řekl ráno v hotelové recepci.
"A co tak brzy?"
"Mám naspěch. Už jsem tady příliš dlouho."
"Přijedete zase?"
"Jednou."
V klapotu rychlíku uhánějícího směrem k Beskydám uvažoval ovčák o záchranné hodnotě rozjímání. Později se dal do řeči s jakýmsi mladým ekologem.
"Čím víc se lidé sbíhají do houfu, tím víc potřebují vlastní, osobní a osobitý život, aby se v houfu neztratili. Jinak by splynuli s okolním stádem v jedno nerozlišené těsto.
Skoro to až bolí, když slyšíte davového člověka, jak se každý vyjadřuje podobnými vžitými televizními frázemi, jak omílá předžvýkaná sousta obecných závěrů po řečnících a reportérech. Nikdo nezkoumá, zda je taková fráze podložená, rozumně zdůvodněná. Není čas přemýšlet, každý spěchá a ve shonu chytá předkousaná sousta informační techniky. Hlavní, když je tato strava snadno dostupná, líbivá, když mnoho nepožaduje, popřípadě osvobozuje od nějaké povinnosti, neukládá ani mnoho přemýšlet a zní aspoň jakžtakž pravděpodobně.
Proti tomuto buldozeru, zavalujícímu široké masy přívalem obecných rčení, je nesmírnou zbraní osobní zamýšlení se nad pravdami, nevyhýbající se ani těm nejnáročnějším pravdám. Přemítání, rozjímavá četba, rozjímání a rozmluva lidského nitra s někým, kdo je každému důvěrně blízký a přece nekonečně vznešenější, to vše uvádí člověka do hlubin pravd, mobilizuje to nejvyšší činnost vrcholných lidských schopností a naplňuje to člověka osobitým prožíváním nejbohatších a nejvznešenějších skutečností.
Člověk žijící takto ve svém vlastním nitru a ne pouze v halasném toku bečících ovcí, kterým se říká široké masy nebo také lid, je teprve člověkem ve vlastním slova smyslu, totiž rozumným tvorem a ne jen nějakým živočichem ve stádu.
Svatý je, jak známo, člověkem, který byl nejvíce svým. Měl svá řešení, dovedl se vžít do všech okolností a dovedl se v nich vždycky vyznat. To však nebyla záležitost jen jeho přirozeného nadání. Bylo to zdarma daným darem osvíceně zušlechtěnému lidskému srdci, takže se stalo nitrem duchovně osvíceným a tím i dokonale chápavým ke znamení doby. Myslím, že koná velkou službu národu, kdo slovy i vlastním příkladem vede sebe i ostatní k osobní uvážlivosti, ale bez přemítavé vypočítavosti, k rozjímání, k osobní důvěrné rozmluvě s Nejvyšším. Nejenže to nikoho neodvádí od tak zvaného skutečného života, nýbrž je to nejlepší příprava pro tento skutečný život, protože se tím jeden učí zastavit se v koloběhu světu, přemýšlet, hledat nejvyšší v nejvyšším a tím rozumět a umět netajit ani to nejvšednější."
"Vyprosit si v samotě tu pravou odpověď na všechny otázky je jedna věc", namítal ekolog, "ale nenechávat si to pro sebe a nerozplývat se v samotě je věc druhá. Je třeba přibližovat se k lidem, ale nejen s nastavenou dlaní, nýbrž s něčím v ruce."
"To je fakt, ale je třeba to trochu doplnit. Působit jako vyslanec s radostným poselstvím, to neznamená potloukat se někde libovolně s nějakými chytrými řečmi. Neznamená to nedbat na své pouti s nebeským Hostem ve svém nitru na přání tohoto našeho spojence. Ani to neznamená pěstovat duchovní život ve spěchu, v pracovním shonu, ve stresu. Nedejme se uchvátit kacířstvím přičinlivosti a horečné iniciativy, která by chtěla zachraňovat Nejvyššího. Zní to rouhavě, ale často se nedá jinak vyjádřit naše bezduché shánění a lopocení, které zapomíná, že Nejvyšší učiní své. Naše krkolomné usilování pyšně přehlíží, že nebesa nás nepotřebují, že jsou pro nás vyznamenáním, když ji smíme sloužit v nesmrtelných duších a v jeho království, a že věčně vracející se Vítěz si všechny své nepřátele jednou dobude a podmaní sám. Když zamíříme k duším, vykročme k nim teprve tehdy, až jim opravdu máme co dát, když jsme plni Slova věčného života, opravdu prožívaného. Učme se dávat z plnosti jako přetékající přehrada, a ne rozdávat něco, co vyškrabáváme na dně. Jinak bychom byli jako kov znějící, jestliže by v nás nebyla nadpřirozená láska.
Často se stavívá proti činnému životu život rozjímavý jako dokonalý, načež povstávají ještě třetí, kteří hodlají zachraňovat prvenství činného života menším podvůdkem a mluví o životě smíšeném. Jenže tento smíšený život je vlastně vyvrcholením života rozjímavého, kdy totiž člověk dává z plnosti svého vnitřního, rozjímavého života duchovního. Kde je plnost, tam se tato plnost nedá schovávat v okovaných truhlách ani v šuplících. Tato plnost se touží rozlévat a sdělovat. Kdo by stále rozdával a nedoplňoval se jako přehrada přítokem vyššího nadání z věčného Slova, z důvěrné rozmluvy s ním, za chvíli by se vypovídal či odkecal. A najednou budou jeho slova znít hluše a plechově. Proto se podle vznešeného vzoru uchyl do samoty, na loď, na poušť, na horu, aby svou činnost přeťal chvílemi duchovní samoty, aby ses také ty věnovali tomu nejvyššímu, abys slyšel pro druhé vyšší inspiraci, a nechal to rezonovat ve svém srdci, aby se odtud šířilo dál."
"S čím se tedy dá přistupovat k lidem?
"Hlavně s radostí a jasným výhledem, jaký je člověku dopřán právě s takové horské salaše, do které se vracím. Učitel, kněz, politik stojí před lidmi. Jedni mu říkají, že člověk je v jádru dobrý, a druzí, že člověk je vlastně lepší zvíře."
"Co si má jeden počít? Má malomyslnět anebo doufat?"
"Má doufat, ale ne v základní lidskou dobrotu. Známe jiný důvod tvého optimismu: Někdo je silnější než tvoje slabosti. To dá vychovateli, knězi, politikovi chápavé srdce Šalamounovo. Pak nespustíš hromobití na hlavu ubohého hříšníka. Budeš si nade vše cenit možnosti pomoci. Někdy to bude těžké, až si budeš říkat: Život není žádné peříčko, ale právě proto stojí za to, aby byl naplno prožíván."
"Ale i nevěřící přece mohou život smysluplně prožívat." Namítl ekolog.
"Nevěřící si nedovedou vysvětlit bolestné katastrofy, postihující člověka, národy a celou přírodu. Ještě popichují věřící lidi a vyslovují hořká slova, totiž jedovaté výroky o tom, že kdyby Bůh byl, nemohl by na tebe dopusit takové křivdy, aby vítězilo násilí a smrt.
Obyčejná, malomyslná řeč lidí s klapkami na očích. Tak nevidí na krok a vůbec už do tajemných spletí dějin a života. Ty však vidíš dál, když pohlížíš do věčnosti. Vidíš vírou, vidíš s vyšším osvícením.
Jde o to být učenlivý k Božímu řízení, i když je pro tebe sebevíc trpké. A toto Boží řízení od tebe žádá ve všech zkouškách a ve všech obtížích jedno, aby ses dovedl spolehnout na věčného, který chce vyvodit ze zkoušky a z nějakého zla nadpřirozené dobro. Všechny zkoušky mají rozhojnit tvou lásku, dát ti lepší příležitost k většímu rozpětí a rozmachu lásky k Nejvyššímu jako k bližnímu. To je právě smyslem tohoto všeho, že tě to povznáší nad okamžik. Světáci nevidí než právě tento okamžik. Spoléhají na prvé sousto. Upínají se k prvé živočišné radosti. Sotva jsou jim tyto sladkosti odejmuty, je jim odebrán celý život. Každá bolest má vykoupit nějaké světlo a každé světlo se platí bolestí."
Sedadlo v kupé druhé třídy bylo málo pohodlné, nicméně ovčák K. dospěl uprostřed svých úvah o smyslu bolesti do stadia, kdy pro něho každá myšlenka znamenala krajně bolestivou událost. Dospěl do stavu, kdy by spal třeba na hřebech, a toto sedadlo mu připadalo tak žádoucí pro regeneraci tkáně jako nejmodernější postel s elektricky ovládaným tvarováním a s vyhřívanou vodní matrací. Sesul se do rohu kupé a spravedlivý spánek ho zalil jako hojivá vlna.
Zanedlouho po návratu ovčáka K. do Beskyd se hradní pán odebral na odpočinek. Učinil podobně jako kdysi velký státník, jenž pravil: "Pracujte děti, a já se na vás budu dívat." Celý národ se s bolestí loučil se s Králem a přísahal: "Věrni zůstaneme tvému odkazu, ty velký koryfeji Nové doby!"
"Jaký je vůbec jeho odkaz? Jaká byla vlastně jeho poslední slova?" Ptal se Vojvoda.
"Žádná." Zavrtěl hlavou ctihodný Ferdyš.
"Jakto?"
"Jeho ctěná choť s ním byla až do poslední chvíle - "
"Tak už to na tom světě chodí," pokyvoval hlavou Ferdyš, "neboť muž dělá za svou řečí tečku, kdežto žena dvojtečku. Proto zatímco němý film vynalezli bratři Lumiérové, ten ozvučený prý vynalezly sestry Lumiérovy."
Kdyby tam však býval byl ovčák, byl by mohl vydat svědectví, že se hradní paní v těchto posledních okamžicích Králova kralování zatvářila velmi napreparovaně. Tato truchlící celebrita vypadala jako vycpaná žába a současně nesla rysy úplné rozpolcenosti, takže vyhlížela jako siamské dvojče naložené ve formalínovém nálevu.
"Acta est fabula." Podotkl Vojvoda a Ferdyš Biskup souhlasně potřásl hlavou.
V této chvíli vzhled obou ctižádostivců nabyl vzezření pohlednice z Boubínského pralesa. Postrádal sice vzletnost, půvab a důstojnost platanů, ale spíše upomínal na tisícileté sukovité babyky, dávno na kost ztvrdlé ve svých úchylkách. Vzhled ctihodného Vojvody vystihovalo jediné slovo: Zachmuřenost. Obočí se mu setkávalo nad kořenem nosu, brada mu vyčnívala od dvaceti do třiceti centimetrů. Stál tam, napínal svaly, vydával tiché mručení jako sopka jen částečně vyhaslá. Jeho okolí mu pohotově uhýbalo z cesty, protože nebylo jisté, zda každým okamžikem nevytryskne z jeho úst žhavá láva. Nikdo si nebyl jist, zda se Vojvodovi současný stav věcí zamlouvá. Jako na Vojvodovi, tak na vzezření slovutného Ferdyše Biskupa bylo znát, že náramně trpí. A pročpak trpí? Inu, to proto, že se jednou dali na tu strašnou vojnu, zkrátka, že oni trpí kvůli tomu, že jsou křesťané. Tohle překroucené křesťanství nejenže postrádalo jakýkoli záblesk radosti, ale nadchlo každého asi tolik jako mrtvého zimník. Jaký to má smysl takhle si kabonit mysl?
Pascal napsal, že Pán je v agónii až do konce světa. Jako se duchovně rodí v lidských srdcích, tak také dále jde křížovou cestou a dále je křižován a dále visí na Golgotě. Jsme k němu přivtěleni, tvoříme s ním jedno tajemné tělo. On má dál žít na zemi. Jako žije a zpřítomňuje se jeho oběť na kříži, má se také zpřítomňovat a obnovovat celý jeho život. Proto je zde tajemné tělo Páně. Proto se v ní obětuje celý život. Tak jsi také ty zavalen bolestí. Proto i na tebe doléhá, abys visel na kříži svých životních bolestí, abys procházel trýzní a volal k nebi o pomoc. On to říká nesčíslněkrát, že nemůže být jeho učedníkem, kdo odmítá denně brát svůj kříž. Všichni jsme ukřižováni do utrpení těla a světa. Smíme se však svobodně rozhodnout, zda budeme trpět nesmyslně a zoufale smutně anebo smysluplně a nadějně, jako lotři ukřižovaní po levici nebo po pravici jediného spasitelného kříže. Když tvoříme tak těsné a živé společenstvím Ukřižovaným, nemůžeme chtít být změkčilými a choulostivými články jeho tajemného těla. Nemusíme být jeho zhýčkanými údy pod hlavou korunovanou trním.
Proto celé jeho Tělo chce napořád kráčet křížovou cestou a čas od času na mnoha místech viset v hanbě a potupě a zdánlivé porážce na svém kříži. Tolikrát ve svém těle znovu umírá, abychom byli svědky jeho tajemného Zmrtvýchvstání na místech a v poměrech, ve kterých by se dalo očekávat všechno jiné než jeho Vzkříšení. Nerozuměl by ani za mák tomuto učení, kdo by se pohoršoval nad onou agónií církve, kterou prodělává na nejrůznějších místech. Nechtěl by své oslavení, kdo by odmítal svůj kříž.
Kdybys žil jen v přirozeném řádu, i tehdy by byl tvůj hřích vzpourou proti vůli nejvyššího určující smysl a užití každé věci. Protože jsme ale vyšším nadáním pozváni k novému životu, je hřích urážkou Nejvyššího, je odhozením vnitřního, nadpřirozeného života, vzdáním se účasti na vyšším životě.
Jenže jde to ještě dál. Jeden se tím sice vzpírá přirozenému řádu, ale on sám zůstává ve své vlastní přirozenosti. Kdežto nadpřirozené nepatří k podstatě člověka. Je mu dáno. Proto je ztrácí, když popírá jeho základ, totiž svrchovanost Nejvyššího ve všem a proti i ve vlastním životě. Proč by zůstával důvěrný vyšší život v člověku, když se člověk staví proti Nejvyššímu? Tak je smrtelný hřích jakýsi druh sebevraždy.
Mystikové s oblibou užívají k lepšímu vyjádření svého duchovního života i pro vyjádření duchovního života vůbec slov z života, jak jej člověk zakouší pocitem, vášnivě, emotivně. Cítit, objímat, spojovat se.
Teprve tehdy začneš být co k čemu, když máš onu šíři a všeobjímavost srdce, které dovede mít starost i obavy a péči o všechny, které dovede všechny chápat a ke každému se sklánět. Teprve nyní začínáš za něco stát, když ti není cizí žádná bolest a žádná otázka naší doby.
Bude to s tebou lepší, až otevřeš své srdce obecně, všeobjímavě, až procítíš, ale prakticky, na svém místě a pro své povolání a síly svou spoluzodpovědnost za všechny své bratry a sestry.
Jinak se to bude vyvíjet tak, že se jeden „málem svatý“ bude šklebit na druhého se svěřepostí chrliče na okapu starého hradu, další mu ve jménu lásky šlapat na paty, jiný ze samé horlivosti o vyšší věci bude nakopávat druhého a podezírat z nedostatku pravého ducha, další z lásky k jednomu řádu se bude škorpit a pohoršovat, sotva uslyší, jak vyslovuje jeho jméno příslušník nějakého jiného řádu. Pak se budou pohoršovat lidé jako Eulálie Čubíková ze Zvonokosů ve jménu ohrožené mravopočestnosti nad pouhým z daleka cudně naznačeným hříchem postavy, vracející jako kajícník. To není duch jednoty, ani duch lásky, která nás povolává k oné jednotě. Každopádně tím ani nikoho nezískáme Tomu, kterého mnozí takto mizerně zastupujeme.
Návratem ovčáka K. do salaše v Beskydech skončila jedna důležitá etapa jeho poslání. Čtenář by se snad mohl dohadovat, zda ovčák K. nebyl vlastně převlečeným Maxipsem, kterého Vojvoda po svém úniku na vysněné rajské ostrovy v zámoří ponechal jeho osudu. Leckdo by též mohl nabýt mínění, že ovčák K. nebyl nikdo jiný, než převlečená karkulka, vítězná šampionka světové soutěže, která zanevřela na slovutného Ferdyše. Čtenář si to však lehce může přesně zjistit návštěvou ovčáka v Beskydech, a shledá, že je to autentická a věrohodná osoba.
Kdo však každopádně dojel na konečnou, byl světoběžník Stovoda, který, jak ovčák K. vyčenichal, měl nejen cizí pach, ale také jiné jméno a k tomu hodnost majora. Ovšem ten se zase někde vynoří úplně s novým jménem a novou identitou, protože má svědomí motorové pily. Jenže slušní lidé to tak nenechají a Pánbůh jim v tom půjde na ruku...