19. Zamřížované podsvětí
V soudní síni byla přednesena obžaloba Krále a dopadených členů bratrstva Vodnáře.
Již dlouhá léta se obžalovaní dopouštěli nebezpečné činnosti. Tuto činnost páchali ve spojení s nepřáteli v zámoří. Svou trestnou činností porušili Zákon o námořních výsostných vodách našeho státu odst.3 a 5 písmene g) -
"Úplný nesmysl!" Vykřikl Král.
"To je pohrdání soudem."
"Obžaloba nebyla prokázána!" Tvrdil Králův obhájce.
"Odvoláme se proti rozsudku!"
"Rozsudek ještě nebyl vynesen."
"Ale náš stát přece žádné moře nemá!" Ozval se Král.
"Když nemá, tak nemá. Vy a váš podařený spolek ho naší vlasti rozhodně neopatříte! Aspoň vidíte, že každé vaše odvolávání se proti rozsudku tohoto soudu nebude mít žádný reálný podklad."
Zaujatost soudu byla očividná. Skutečnost předčila nejabsurdnější Královy hry. Avšak právě tak jasné bylo i to, že Král svým předvádivým a teatrálním vystupováním před soudem vlastně o žádnou obhajobu nestál. Vzpomínal si na slova svého otce, který mu nejednou opakoval: "Synku, každý poeta se nejdříve musí vyučit v utrpení, až uprostřed strádání zakusí převelikou touhu. Teprve, když se naučí vystačit s tvrdým chlebem své touhy, může náležitě zapět oslavnou píseň o věčném chlebu nadpozemském. Jednoho krásného dne oceníš všechno utrpení, které tě potkalo a budeš za to, co se ti přihodilo, vděčný. Právě to ti vtiskne správný tvar."
Král se cítil před soudem, o němž byl přesvědčen, že se děje před zraky celého světa, jako na prknech divadla. Hrál představení, o kterém si byl jist, že je sledují celé národy. Dlouhé měsíce pobytu ve vazbě si promýšlel svou obhajovací řeč. Nakonec se z jeho vystoupení u soudu stal dramatický útvar. Mluvil v množném čísle, aby si soud a veřejnost zvykala na jeho majestát. Mluvil tak, že si kladl otázky a hned si na ně dával vlastní odpověďi.
"Pročpak jsme tady souzeni? Pokusíme se dát nejprve svou odpověď na toto otázku." Nato začal ohromovat přítomné sáhodlouhými filozofickými rozklady. Postupoval ve svých vývodech a v monologu. Dával se slyšet vytouženému obecenstvu, jak říká:
"Všechno, co žaloba bez omrzení opakuje, jsou samá vyprázdněná slova! Slova, slova, slova. Ten dávný Hamletův bestseller. Prázdné slovní obraty! Samá slova, naplněná jim cizím, silným obsahem. Slova nahánějící dětem psotnik. Slova šokující dospělé!
My, podnikaví lidé činu, totiž, slavný soude, většinou pomíjíme altruistické aktivity. Jsme příliš náchylní ptát se, co z toho kouká pro nás. A sotva zjistíme, že nic, pustíme celou věc z hlavy. A právě proto nám tahle záležitost, do níž se zrovna pouštíme, působí tak strašlivou radost. S obrovskými výlohami dobrovolně podstoupíme nepohodlí a ještě dnes se odebereme do vězení. A co z toho máme, táži se?! Nic. Nic, slavný soude, kromě čiré radosti, že pomáháme dítěti postiženému psotnikem i mnohému dospělému ochromenému šokem, aby se jim dostalo zadostiučinění v tomto životním úskalí. Kdyby se nám podařil sebemenší čin, který by to psotnikem stižené dítě stejně jako každého starého bracha - byť s odřenýma ušima - protlačil do sněmovny, jejich radostné oči nám budou dostatečnou odměnou.
Koneckonců jsou to přece jen nabubřelá slova, co nás všechny sráží k zemi a zotročuje! Stačí, aby člověk překonal svůj strach z těchto slov, a hned zjistí, že za nimi vlastně vůbec nic není. - A co by také za nimi mohlo být?
Na druhé straně, muž či žena, mladý jako starý, černý nebo bílý, dítě či stařec, touží po štěstí. Kdekdo chce to největší dobro, jaké je možné. A jak to tak hledá, tak na světě zjišťuje, že žádné dosažené dobro není pořád to pravé.
A tak má každý člověk to, co nechce, a co chce, mají zase ti druzí.
Ženatí muži mají ženy a zdá se, že je nepotřebují. Ubozí mladí svobodní lidé naříkají, že je nemohou dostat. Chudí lidé, kteří se sotva uživí, mají osm dětí, které by neustále jedly. Bohatí staří manželé, kteří nemají nikoho, komu by odkázali své peníze, umírají bezdětní.
Nebo dívky a nápadníci. Dívky, které mají nápadníky, nikdy je nechtějí. Říkají, že by byly raději bez nich, že jsou jim protivní, a proč prý se raději nejdou dvořit slečně té a té, které jsou ošklivé a už stárnou a žádné nápadníky nemají?! Ony samy tvrdí, že o nápadníky nestojí, a že jich mohou mít na každé ruce pět. Vůbec se nechtějí vdávat.
Zdá se, že nikdo není spokojen sám se sebou. Šašek chce být králem a ten zase směřuje k šaškovi. Vojvoda se pachtí po excelentním titulu a po hodnostech, Ferdyš Biskup by nejraději všemu vévodil, když už nemůže přímo kralovat. Ovčák, znechucený zápachem a zákulisními pletichami, touží se vším tím psím čenicháním a panskou proradností praštit a ztratit se ve stádě ovcí. Není dobře se zabývat s těmito věcmi, pokud nemáte dost pevné vůle něco s tím s pomocí Boží udělat. Člověku samému by z toho bylo smutno.
Proto my, Král, musíme využít této soudní frašky, aby se konečně otevřel přítok, když bude naše planeta zaplavena mohutným blahodárným přílivem, když se teď dostáváme do souhvězdí Vodnáře. Pak budeme mít všichni svůj oceán."
Tak si Král dodával sebedůvěry a odvahy. Pomocí zvukových projevů a svého naparování se. Potřeboval slyšet svůj hlas, aby se ujistil, že to všechno není jen zlý sen. A tak pokračoval dál ve šroubování svého projevu:
"Žaloba tedy nemohla provést věcný rozbor žalobcových sdělení. Kdyby se k tomu žaloba uchýlila, musela by zjistit, že nás vlastně nemá za co stíhat.
A nyní přejdu k otázce, čím Vodnářské bratrstvo je a čím není, za co je vydává žaloba -
Za drsnými slovy žaloby, která byla proti nám vznesena, cítíme krajní zaujatost a zlobu, zatrpklost a nenávist příznivců staré doby, kteří jsou v zajetí pozůstatků vlivu souhvězdí Ryby. Za činností Vodnářského bratrstva naopak stojí neodolatelná kosmická síla a láska. Všechny války musejí skončit nešťastně!" Tvrdil Král, a dodával: "To proto, že vojáci zásadně vykračují levou nohou."
Když dozněla jeho slova ozval se prokurátor:
"Žádám, aby obžalovaný byl uznán vinným v plném rozsahu žaloby! Nejen slovy, ale skutky se postavil na stranu nepřátel a soustavně poškozoval výsostné vody našeho státu."
"Slavná soudní budovo!" Zahovořil ještě závěrem Král. "Jak zde můj předřečník jasně naznačil, jedná se tu zřejmě o mém žalářování. Tento návrh je jasně proti mému přesvědčení, vážená stolice!"
"Zkraťte to!"
"Nechte mě pokračovat! - Slavná soudnice! Co kdybychom tu věc vyluštili jinak? Co kdyby třeba tady ovčák K., můj starý brach, dlouhodobě věrný mému pachu a zná jistě všechny všechny mé stopy, a opravdu je to hodnověrný svědek všech mých vylomenin, co kdyby on se zaručil svým čestným slovem zde před soudem, že to odsedím u něho v kolibě? On už mě ohlídá jako ty své ovce."
"Vyloučeno."
"A nemohl bych to, vážená soudní slezino, dostat podmínečně?"
"Ne."
"A nešlo by to udělat tak, že bych to dejme tomu stokrát opsal a nechal to doma podepsat?" Když však postřehl, že soudce v tu chvíli zpomníkovatěl jako Lotova drahá choť, hned se úslužně opravoval: "Nene, kdepak, to nejde, já vím, já vím... A - amnestie se na mě nevztahuje?"
To už soudce zvedal varovně ruku:
"Tohle mi ze soudu nedělejte! To bych mohl zadupat! A když zadupu, tak jsem moc rozčílený!"
V dalších dnech uvedly sdělovací prostředky senzační zprávu o soudním procesu s představiteli bratrstva Vodnářů.
Vodnáři byli usvědčeni!!
Král přijal trest vězení vcelku klidně. Smutně, ale s jistým sebetrýznivým uspokojením přijímal sdělení, že proces měl ve světě velký ohlas.
Nevypadal zrovna nejlíp. Večeře v nedobrovolné blízkosti bachaře, který ho strašně otravoval od podívání, mu připomínala rýmy staropražské písničky:
Miláčku můj, tys mi k srdci nepřirost,
já tě vidím půl, a čtvrt tě mám dost!
V jeho životě byly krušné chvíle, kdy zakoušel jakési nepohodlí a utrpení, když třeba nemohl nalézt dvě neoblíbenější knihy svého mládí, totiž matčinu kuchařku a otcovu šekovou knížku, ale doposud nic neudělalo z tohoto skvělého mládence takovou trosku jako muka, která ten večer musel podstoupit. Při pohledu na něj byste řekli, že jeho duše snad prošla ohněm pekelným.
Všechno na tomto širém světě, každá nepatrná zkušenost, kterou jsme zažili nebo o níž jsme třeba jen četli, nás má - jak tvrdí filozofové - nějak poučit, má nás vyzbrojit do životního zápasu. Podle této teorie to tedy nebyla pouhá náhoda, co před několika dny přimělo Krále k tomuto sebezdrcujícímu vystoupení na veřejnost.
Hrál roli, ve které toužil dorůst do hrdiny hvězdné velikosti a stát se tak pozemským náměstkem samotného Vodnáře. Nebyl v tom však nijak původní. V jeho údajně nové hře se mu stále míchaly úryvky z Ionescovy absurdní hry "Král umírá":
KRÁL: Připadám si jako herec, který v den premiéry nezná svou roli a v paměti má díry. Jako řečník, kterého vystrčí na tribunu a který nezná ani první slovo své řeči, ani ty, ke kterým má mluvit. Ale já nechci znát své obecenstvo, nechci je znát. Připadám si jako školák, který jde ke zkoušce bez přípravy.
MARKÉTA: Neboj se, zkoušku uděláš.
KRÁL: A co lid? Ví to? Chci, aby celý svět věděl, že král zemře! Národe, musím zemřít!
LÉKAŘ: Dokud žije, všechno je mu záminkou k literatuře.
MARIE: Kdyby ho aspoň posílila!
STRÁŽ: Literatura posiluje krále...
KRÁL: Ne, ne, vůbec mě neposiluje. Vyprazdňuje mě. Och, och, och! Och, och! Vy všichni, vy nesčetní, co jste zemřeli přede mnou, pomozte mi. Řekněte mi, jak se vám to podařilo smířit se se smrtí a zemřít? Kdo vás postrkoval? Měli jste strach až do konce? Ó, vy silní a stateční, kteří jste umírali odhodlaně a vyrovnaně, naučte mne tomu!
Král byl natolik sečtělý, že znal Goethův názor na diletanty:
Diletant se vždycky vyhýbá důkladnosti, přeskakuje osvojení nezbytných znalostí, aby se dostal k praktickému provádění, zaměňuje umění s látkou. Diletanti chtějí dosáhnout především toho, aby jejich pochvala měla trvalou platnost, aby jiné puncovala na umělce. Kromě toho diletanti všechno provozují jako hru - jejich dílo má vždy ještě nějaký postranní účel - ukojit nějaký sklon, povolit rozmaru. Diletanti většinou maskují své postranní úmysly vlastenectvím. Ba nakonec - všichni diletanti jsou plagiátoři: oslabí a zničí každou původní krásu v řeči a v myšlence tím, že ji papouškují, opičí se po ní a tím vyspravují svou prázdnotu.
Třebaže si toho byl Král vědom, přesto se podle toho nedokázal v životě řídit, protože něco jiného je rozumem poznat špatnost jako nepřítomnost dobra, a něco jiného je rozhodnout se svobodně se špatnému vyhnout.
Poté, co se Král nechal jako beránek jdoucí na porážku, bez násilného odporování uvrhnout do vězení, byl vystaven krutým mukám ze strany sadistického bachaře, o jakých se Panu Ježíšovi vůbec nesnilo.
Když byl sražen do této jámy lvové, jeho bachař mu s potěšením zvrhlíka nahlas předčítal kuchařskou knihu. Někteří lidé se domnívají, že vrcholem utrpení a žalu je, když vzpomínáme na šťastné věci. Ten sadistický bachař shledával, že mu skýtá zvrhlé potěšení připomínat odsouzenci kulinářské zážitky jeho mládí. Zlovolně mu tedy nahlas přednášel podrobnosti o těch jídlech, při nichž se začíná tuctem vajec a do pečiva se přidává spousta tuku. V tom okamžiku byl hluboce ponořen do kapitoly o čokoládovém pěnovém nákypu. A zrovna pročítal část, kdy hlavní aktér vezme dvě polévkové lžíce másla, tři deka nugátové polevy a kdy začal uvažovat, jak to všechno skončí, když tu ho přepadl pocit, že vzduch v místnosti jaksi ztěžkl.
Přes tuto skutečnost a přes omezenost mřížemi vězení nabyl akční rádius Krále nebývalého rozsahu: poznal lidi, kteří s ním seděli ve vězení, a později ho navštěvovali na svobodě. Čím to bylo, že je tak přitahoval? Ještě po létech vzpomínali jeho vrstevníci, uchvácení jeho podáním role trpící hvězdy, a říkali:
"Jako prominentní vězeň, pan Mackie, jak mu říkali podle jeho poslední dobré role, nám všem sloužil jako duchovní vůdce, soudce, rádce, utěšitel, psycholog. Psal za nás milostné dopisy opuštěným snoubenkám, radil spoluvězňům, jestli se mají rozvést nebo ne, rozsuzoval různé spory."
Živil se chlebem své touhy po moci a slávě, která však zůstávala stále jen mihotavou jiskrou, protože nerostla z živé víry.
Jak by jen zvětšil svou touhu a přiblížil se k tomu, co ji opravdu naplní? Což takhle nabýt větší účasti na cizí víře? Od nápadu nebylo pro Krále daleko k uskutečnění.
Od té doby považoval za účelné vytvářet a udržovat dobré vztahy také s kněžími, kteří sloužili ve věznici tajné mše.
Mnohé z těchto dobrých vztahů vydržely i později na svobodě. Spolumuklovství často zakládá závazek na celý život. Tak tomu bylo i zde. Postava v pozadí, připomínající svým panovačným způsobem majora Vykuka, to dobře věděla. Právě proto vydala několik předběžných rozhodnutí:
"Dokud ho máme pod dohledem, tedy mu to umožněte! Připravte pro něj náhodnou příležitost k navázání některých důležitých známostí."
"Koho ale použít?"
"Proberte pár perspektivních případů z podsvětí! Ze všech oblastí, i z podzemní církve! Zavřete je a pak je k němu plánovitě připouštějte!"
Ovčák postřehl, že perspektivní případ z podsvětí je z hlediska tajné policie takový případ, který má nějaké máslo na hlavě, na základě kterého je povolným nástrojem policie, a současně je dost ctižádostivý a ješitný, aby se v oboru své působnosti dral do popředí. Takového tahouna bylo třeba od začátku zapřáhnout a v tomto zápřahu sledovat, až k dosažení nějakého výsostného místa, které by pak vykonával pod tajným dohledem policie.
"Dodáme vybrané seznamy."
"Včera bylo pozdě. Hlavně dbát, aby se vytvořilo spojení mezi Krále a Vojvodou! Oba jsou ctižádostiví. Vojvoda je ješitný balík. Jeho oblíbená role je velký konspirátor. Už léta ho máme v hrsti. Chlapi, ať mi tu inscenaci nezbabráte! Musejí se setkat náhodně a sblížit! Potřebujeme ve vězení ukovat jejich přátelství! Potom nám jeden bude hlídat druhého. A oba nám pohlídá někdo třetí. Jestli nám pomůže dostat Krále mezi slavné hvězdy, možná, že i z něho uděláme jednu námi řízenou hvězdu."
Sotva se ve vězení objevil tento nováček, ještě vynervován v zamřížovaném prostředí, pan Mackie o něm dostal ihned zprávu. A hned se sondovalo:
"Kdo to je?"
"Kněz."
"Kolik vyfasoval? - Kouří? - Ne? - Ale určitě má hlad. Také mu jistě přijde vhod čaj."
Vzápětí zde místo cizího příchozího byl někdo, kdo byl z Královy dobročinnosti naměkko, ne-li na hniličku. Král ho měl nadlouho zavázaného. Docházelo k dlouhým hovorům. Všechno to byly jenom jejich sny. Vojvoda tvrdil:
"Nesmíme zůstávat v závětří ani v klidu, když tolik lidí bloudí a trpí. Člověka se pak zmocňuje nezměrná vzpoura z lásky, která je symbolizována křížem."
Král mu odporoval: "Říkejte si, co chcete, žádný pud není v lidské povaze tak hluboce zakořeněn jako úcta k majetku - k vlastnímu majetku, samozřejmě. Jako se ten nejmírnější pejsek vrhne i na policejního hafana, aby uhájil svůj dvorek, zrovna tak se promění i ten nejubožejší lidský červík, když v něm někdo napadne domácího pána."
"Jako Kristus, který hájil práva svého nebeského Otce."
"Spíše jako jeden hrdina Alberta Camuse, který se rozhodl setrvat uprostřed obětí. Anebo jako Anouilhova Antigona, která opustila poklidné štěstí - a bezpochyby jí bylo velmi příjemné." Mínil Král.
Vojvoda namítl: "Camusův revoltující člověk má v sobě cosi dvojsmyslného. Camus míchá nesmyslnost zla se samou realitou světa. Navíc to, co je přitakáním k Božímu plánu, staví jako prométheovskou vzpouru osvobozeného člověka."
"Moje řeč!" ozval se Král.
"Jenže to znamená opomíjet Krista. Přehlížet svatého Františka!"
"Že by?"
"Křesťan se přece účastní radostí světa a lidsky užívá těla. Přijímá všechno kromě hříchu. Tento svět není žádným vyhnanstvím daleko od Boha. Naopak, účastí na Božím díle pod jeho pohledem. Svět není oddělen od Boha. Přirozené tvoří jednotu s nadpřirozeným. Nečekáme, až se dostaneme do nebe nebo do pekla. Dostáváme se tam svým přičiněním. Neexistuje žádná pozemská zkouška, s níž bychom se museli smířit. Je tu lidské poslání. Křesťan ví, že člověk sám nezmůže bez Boha nic, ale jedině a právě křesťan nemůže oddělovat člověka od Boha."
"Ani nevěřícího?"
"Ani nevěřícího nemůže oddělovat od Boha. Bůh je neustále přítomen. Podporuje nás milostmi. Tajemství zítřka, tajemství celých budoucích tisíciletí spočívá v otázce, kam až dojde člověk navzdory hříchu."
Král zavrtěl hlavou: "Odmítám závislost na bohu, který chce všechno předurčovat. To je omezení lidské svobody."
"Bůh je všemohoucí. Dává člověku svobodu, a předem ví, jak se člověk rozhodne, a přesto člověku tuto svobodu ponechává."
"Ať je to jak chce, neuznávám žádného osobního boha. Chybí mi k tomu osobní mystický zážitek. Nevím, jestli je nebo není nějaký bůh, jak ho vy křesťané chápete, a jsem přesvědčen, že to ani vědět nemohu. Jinak jsem ovšem otevřen každému způsobu myšlení. Rozhodně ale nejsem vůbec žádný křesťan!"
"Proč ne?"
"Třeba proto, že toho svého boha zásadně neuctívám. Vůbec nechápu, proč bych ho měl uctívat. Samo takové pomyšlení, že by můj blízký vesmírný partner, který je jednou mým svědomím, podruhé mou nadějí, potřetí mou svobodou a počtvrté tajemstvím světa, vyžadoval nějakou úctu, je pro mne absurdní. Nechci si nic ulehčovat odkazem na nějakou autoritu. Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoli mýtického. Proto také můj bůh se zřejmě jeví jako něco hrozně mlhavého."
"Věříš vůbec něčemu?"
"Možná, že ano." Řekl Král a zatvářil se jako egyptská Sfinx. "Víra je určitě něco hlubšího, než nějaké křesťanské pocity. Avšak co je víra, to vážně nevím. Jsem ale přesvědčen o jednom, že totiž celou svou bytostí patřím k hvězdám." Řekl to tklivým hlasem.
Vojvoda se usmál. Král to postřehl.
"Směješ se?! A přitom, k smíchu je ta vaše církev! Je tak zavalena dějinnými nánosy, že už tam dávno není žádný život - "
Vojvoda zvážněl:
"Aby ses nespletl. Co nevidět dosáhneme výsledků."
"Kdo?"
"Zatím jen pár, ale rosteme."
Král zavrtěl hlavou: "Co dokáže taková hrstka s celou tou církevní mašinérií?"
Vojvoda se na něho shovívavě usmíval jak měsíček na nebi hlubokém.
Nicméně se zdálo, že Král měl větší důvod k úsměvu. Zakrátko se totiž dostal z vězení.
Jak se mu to podařilo? Vydal totiž ze svého fešáckého vězení závažné prohlášení, které druhý den přinesly světové rozhlasové stanice. Připomínalo slova oblíbeného komika: "Tohle nemůže počkat do zítřka, protože bílkoviny se mi kvapem množí, cukr - toho už mám tolik, že se mi nevejde do škatul a dávám ho do homolí, aceton se mi pomalounku mění v acetylén! Jediný zdravý orgán, který mám ve svém těle, je slezina, a ta, račte uznat, že to sama nevytrhne! Tady jsou klíče o mé cely, tady jsou mé plné moci - srdce mi to může utrhnout, ale víc u vás sedět nebudu!"
Okolnost jeho následného propuštění mu spolu s nezbytnou hladinou alkoholu v krvi vracela dobrou náladu, a tak si cestou k svobodě potichu broukal starou melodii, kterou pokládal málem za nějakou vodnářskou hymnu.
                                Žralok má krev na svých ploutvích,
                                když svou oběť začne žrát,
                                Mackie-Nůž má rukavičky,
                                na těch není skvrny znát...

Následující epocha přináší autentickou zprávu o tom, jak si pan Vojvoda zamiloval psy víc než kočky a o jeho zálibě v latinských citátech. Zřízení univerzity pražských krysaříků. Odvážné šlechtění a pokusnictví a Vojvodův slavný Pentalog.
 

11. Univerzita pražských krysaříků
Dokud Vojvoda pokojně zpíval své Salve, Regina, ad te suspiramus, gementes et flentes, in hac lacrimarum valle!, dotud patřil k těm šťastlivcům, kterým nic nescházelo, takže si na nic nestěžovali. Byli bohatí v srdci. Také Vojvoda si zprvu myslel, že je poslán jako ovce mezi vlky, mezi ty vlky, kteří rozhánějí a lapají ovce. Přesto ve své snivé povaze toužil jako starozákonní prorok Izajáš po společné pastvě beránka s vlkem. Zdá se, že Vojvodovo srdce bylo více zasněné než osvícené, takže zapomínal, že psu živému je lépe než lvu mrtvému.
Možná, že tu působila také neblahá představa, kterou si lidé ducha méně zámožného utvořili o věrném psu svého pána, jakým se Vojvoda cítil být víc, než kdokoli jiný. Byla to představa Sherlocka Holmese v černobílém esterházy saku, který s lupou a baterkou pročesává stopy podsvětí, aby vypátral, dopadl a spravedlnosti předal zlosyna, či představa obávaného slídila a podezíravého strážce pravé víry. Každopádně tu působila smečka hladových hafanů, kteří jen vyhlíželi, kde by rozvrátili vinici chráněnou věrným psem a vydrancovali každou špižírnu jako dravci, o kterých žalostně pěje žalmista. Svatý Pavel si na tyto hltavé psy stěžuje Filipským jako na špatné dělníky.
Patří k nejrozšířenějším názorům, že pes je od přírody spíše mužského založení, kdežto kočka že má vcelku ženskou povahu. To je běžně rozšířený omyl.
Co tedy člověka tolik uchvacuje na těchto zvířatech?
Muž hodnotí na psech především rasu nebo se aspoň tváří, jako by jí rozuměl. Zasvěceně vám řekne: "Ten pes má znamenitou konstituci. Jaké má běhy!" Říká znalecky o psích nohou. Zkrátka muž má vůči psům postoj spíše znalecký nebo domněle znalecký. Žena zase na psu hodnotí spíše jeho vlastnosti oddaného služebníka a ochránce pána.
Nejvíce však chválíme na psech jejich inteligenci, totiž bystrost a pohotovost. Když na ně mluvíme, dívají se nám chápavě do tváře. Chvílemi se zdá, jako by rozuměli. Někdy dokonce otevrou hubu samou pozorností.
O velikosti jejich inteligence však zapochybuje i ten největší obdivovatel psů, sotva se s některým z nich srazí tváří v tvář, načež pes spustí štěkot a on se snaží s ním domluvit.
Jsou lidé, kteří se o to vůbec ani nepokoušejí, když na ně pes štěká. Jsou jím znepokojeni. Zřídkakdo si zachová duchapřítomnost, je-li napaden sebemenším psíkem.
Kdysi přišel jeden starý Žid pro radu k moudrému rabínovi: "Mám doma peklo. Žena se hádá se snachou, vnoučata se perou a honí se se psem. Nemohu se na nic soustředit."
A rabín mu poradil: "Opatři si kočku."
Udělal to a za pár dní spěchá k rabínovi:
"Cos mi to, Rabi, poradil?! Mám doma peklo. Žena se hádá se snahou, vnoučata se perou, kočka se psem strašně vyvádějí. Slova tam není slyšet."
"Prodej kočku!" Poradil mu rabín.
Za několik dní se žid vrátil: "Děkuji ti, rabi, prodal jsem kočku a mám doma zase pokoj."
Žid v anekdotě udělal chybu. Měl se soustředit na to, co provádějí pes a kočka. Opustil by své peklo a poznal by mnoho zajímavého. Především by ale musel upravit vztah kočky a psa. Musel by je seznámit a pomalu pozorovat, jak jeden proniká do světa toho druhého.
Pes má celé své srdce na tlapce a pro svého pána udělá všechno na světě. Kočka dělá všechno jenom pro sebe. Pes je členem rodiny a chce všechno vidět, slyšet a ochutnat, kdežto o kočce nemusíme vědět celý den.
Jelikož jsem se za dlouhá léta své známosti s Vojvodou nikdy nepřesvědčil o opaku, pokládal jsem ho za zcela imunního vůči nástrahám opačného pohlaví. Domníval jsem se, že podobně jako mnozí finanční géniové nemá čas na plytké laškování, neboť jeho mysl zaměstnávaly hlubší a závažnější věci. Ve skutečnosti to nebylo nic světoborného. V těžkých dobách u nás podléhali mnozí pastýři touze chovat stáda svých ovcí podle vzoru východních odloučených bratří. Tak si počínal i Ferdyš Biskup, aby dosáhl větší výnosnosti stáda. Jiní zůstávali při tom, že vyli na měsíc, když se obzor pýřil úsvitem. Tito submisivní jedinci si pro mírumilovnost a touhu přežít za každou cenu, i za cenu poslušnosti k panovačnému hlasu, doléhajícímu odněkud z mrazivé mlhy sibiřské tundry, vysloužili název paxteriéři.
"Teď už toho mám plné zuby!" Rozlítil se jednoho dne Vojvoda, když zjistil, že nejede v jeho životě všechno podle jeho plánu. Vytrhl z gramofonu tu starou obehranou desku s nápisem HIS MASTER´S VOICE, bacil s ní o zem, až se roztříštila na cimprcampr. Měl dojem, že si ulevil. Za chvíli však zjistil, že si ani trochu neulevil. Sedl a napsal ostrý dopis výrobci či dodavateli těchto desek, jímž byl shodou okolností právě jeho představený. Přibalil mu také střepy jeho desky, aby viděl, k čemu jsou dobré tyhle odrhovačky. Svůj dopis začal milým oslovením, ale přešel k důraznému varování, že tak už to dál nejde, vyjádřeným latinským nápisem z Herkulových sloupů v Gibraltaru Nec plus ultra! Psal, že další spolupráce s ústředím by znamenala Margaritas ante porcos neboli házet perly sviním. Končil slovy umírajícího císaře Augusta: Acta est fabula čili hra je dohrána. Už mám dost těch vašich odrhovaček! Jestli mě ihned nepřestanete častovat těmi přihlouplými nahrávkami, které odmítám poslouchat, podám na vás žalobu k civilnímu soudu, protože je to nelidské a současně porušením zákona o týrání zvířat. Jsem pohoršen, ano až na dno žaludku disgustován těmito melodiemi, ze kterých slyším ozvěnu nějakých bludných hlasů z ruské mlhy. Hlas Ameriky nám říká něco jiného! Zakončil ironickým popřáním k odpočívání v pokoji Requiescat in pace! Načež s hlavou v oblacích vyrazil do hospůdky "U vzteklého tvarůžku", aby načerpal něco špiritusu naturálního pro svůj plán, který mu romantický duch světa našeptával:
"Vzhůru do podsvětí! Podzemní církev - náš cíl!!"
Ačkoli se jeho dopis hemžil latinskými citáty, jako inter nos, ani zdaleka nezůstal utajenou záležitostí jen mezi odesílatelem a adresátem, zvláště když dopis šel jako doporučená zásilka poštou ovládanou tajnou policií. Když si to Vojvoda dodatečně uvědomil, viditelně při tomto poznání pobledl. Už předtím nastal v životě Vojvody ostrý zlom. Ale teď k tomu přibylo něco jiného. Právě napsal dopis nadřízenému, největší hanopis svého života a neodvolatelně ho dal na poštu. Z důvěrné věci se stala veřejná, a i když se to nestalo před zraky celé veřejnosti, stalo se to pod zvětšováním sklem tajné policie. Kdo se staví zády k svému představenému, kterému dokonce hrozí žalobou před soudem, a dává přednost útěku do podsvětí s romantickým plánem pracovat v podzemí, ten má zatraceně velké sympatie nepřátel svého představeného. Současně se Vojvoda stal horkým kandidátem pro výsostná místa v jeho prestižním oboru, ovšem pod bdělým pohledem těch, kdo se v každém státě tváří jako šedá eminence v zákulisí všeho dění a jako zosobněné nitro.
Byl připraven pro velké věci, ale současně nejasně cítil neviditelné nitky, vedoucí od něho k ústřední nervové pásce hrozné chobotnice. Prožíval snění v bdělém stavu. Snad by se byl tak rád probudil a zjistil, že to všechno byl jen hrozný sen. Místo toho v noci spal trhaně, začal mít zažívací obtíže, vstával s rozbřeskem, ale už nikdy spokojený. Byl trvale v přepjatém stavu, kdy moucha našlapující ztěžka na koberec působí na člověka tak, jako kdyby propuklo mimořádné bombardování.
Ani Vojvodův pán neměl na růžích ustláno. O to se mu odedávna bedlivě starala zmíněná stvůra s chapadly roztaženými do všech stran. K tomu teď přispíval počin pyšného ctižádostivce Vojvody, který se místo poslušnosti svému pánu, rozhodl vyměnit pána za jiného. Příliš pozdě přišel na to, že si sám nemůže vybrat jiného pána, než mu byl souzen, a že může dostat leda horšího pána. Jeho dosavadní pán studoval lidskou povahu dost podrobně a věděl, že muž, kterého vykopnete do výše tří set třiceti tří centimentrů, se dobrovolně nevrací na místo, kde došlo k takovému incidentu. Věděl, že někde bloudí, a jen s úzkostí si připouštěl, kde to může být. Důsledkem toho všeho bylo, že v každém rysu tváře tohoto zkoušeného muže bylo vepsáno zděšení a ustaranost. Vyhlížel jako svatý za dědinou, paragrafově zkroucený jako návštěvník cizího města, jemuž se nedaří nalézt ani zemi zaslíbenou ani nádobu vyvolenou.
Chvíli poté, co se sloupy podepírající klenbu nástupiště počaly pomalu sunout kolem jistého kupé, rychlík opustil nádraží. Temnou nocí uháněl ovčák K. vlakem napříč Evropou, aby někde v dáli vyhlížel Vojvodu. Rachot kolejí pod ujíždějícím vlakem navozoval v jeho klimbající bytosti romantický sen, z jehož se ozývala táhlá melodie indiánské písně lásky Gustava Frimla. Jeden romantický sen o podzemní církvi byl v tomto rytmu střídán druhým, z něhož zazníval dávný popěvek:
Óléé, o cangasero, plujem nocí a tmou,
dusot koňských kopyt vrací se k nám temnou ozvěnou -
Zpočátku nepoznával v temné noci obrysy stínů intrik Vojvody, snažícího se udělat si z chovu zvláštních ovčáků - čmuchalů výnosný podnik k vlastnímu zbohatnutí a k ryze osobní kariéře na cestě k svému ctižádostivého vzrůstu. Později se v temnotě rozkoukal.
Ovčák K. se rozhlédl kolem sebe, jako ze sna probuzený somnambul, štípl se do paže, aby se ujistil, že bdí, zvedl se a vykročil do ulic. Skutečnost předčí všechny naše sny. Uvažoval o pokušení romantismu a lákavém volání dálek.
Přichází k tobě rozmanitými cestami. Vidíš krásný obraz, ucítíš vůni dálek, začteš se do starodávné knihy,a už tě drží romantická touha. První projev romantického poblouznění nebo pokušení je pocit dusivé všednosti, monotónnosti, jednostranně se stále opakující, až nesmyslné každodennosti.
Po letech čteš jen tak, abys četl něco lehčího, třeba něco jako Rabelaise, na kterého trpěli naši otcové, když snili o něčem úsměvném a nevázaném, morbidním, ale přinášejícím úlevu. Pojednou cítíš, že toužíš po slunné Itálii, po úbočích vyzvednutých zadumanými cypřiši, po galeriích s italskými malíři, po tichých městečkách, která spí po pohnutých bojích, porážkách a vítězstvích. A tak na tebe sedne hořká únava z tvé ulice, z tvého domu, z tvého pracoviště, kde znáš každý kout. Zachce se ti velkých gest, krásných míst, jiné práce. Vyčítáš pánubohu, že tě nechal žít v tvém zastrčeném koutě v práci skoro marné, kterou by zastalo sto jiných místo tebe. Zatoužíš po cizích vůních, po světle, vzruchu, pohybu a velikosti. A právě to je tvá velikost: umět zůstat věrný ve své všednosti, svým polím, svým ulicím, své dílně, své škole a své kanceláři, své knize, své suchopárné učebnici, za kterou tě straší ještě vyprahlejšího profesor. Nauč se louskat Popelčiny oříšky touhy tím, že vidí velikost, pravou, krásnou a svatou velikost ne v nádherných barvách a okázalém lesku, ani v pitorestním podání lidského hemžení, nýbrž ve velké, svaté, poctivé věrnosti. To je křesťanská romantika: umět být věrný, ač se zalykáš prachem, vydržet tam, kde tě všechno láká k odchodu. To je věrnost a romantika vojína ztracené hlídky, vojáka vytrvale plnícího rozkaz na ztracené vartě. Ať jsi kdokoli, pokus se nalézat vůli Nejvyššího v tom, co se ti zdá malé. Zamiluj si tu nepatrnou věc a zdánlivě šedivou službu jeho svrchovanou velkou láskou , s ohledem na velký plán, který zahrnuje i tebe, a nezapomíná tebe, ani když jsi tím nejposlednějším. Tahle vojna s romantickým pokušením je opravdu zatrolená rachota!
Je to dřina, ale co na druhé straně zkusí ten, kdo by se tomu chtěl vyhnout!? Jaká nesnáz dolehne každého, kdo by vyhledával jen svoje libůstky! Stával by se otrokem svého malicherného hračíčkování. Zůstává dočista sám a k takovému se nejvíce přibližuje odvěký lhář a hlasatel presumpce právě jeho viny. Nepřítel tě napadá, když zůstáváš sám, jako se prý odvážil k Evě, když byla sama bez Adama. Přidej se k ostatním pozvaným na slavnou hostinu. Snaž se do svého Hostitele vrůst. Tak se staneš díky němu odolným! To už nestojíš sám jako kůl v plotě ani netrčíš jako osamělý pařez ve větru, ale jsi s ostatními propleten jako vánočka a oni tě ubrání proti okolní nepohodě.
Jako zkušený latiník, za jakého se Vojvoda vždycky pokládal, se ovšem nikdy neměl dopustit takové chyby, když si po svém přeložil výrok jakéhosi starořímského klasika. Nikdo už neví, zda to byl Quintus Ennius, Lucius Akcius nebo Marcus Pakuvius, ale samotný sebekritický výrok zosobněné vždy krátkonohé lži zněl: "Meus pes parvus est". Vojvoda si to přeložil po svém a vyvodil si z toho závažný úkol, který se mu stal nadlouho nadějí, ba posláním.
"Musím začít chovat psy."
"Cože?!"
"Malé české psy, ale ve velkém měřítku."
"Zbláznil ses?"
Vojvoda vrtěl hlavou.
"Co se ti stalo?"
"Inspirace Duchem svatým."
"Určitě?"
"Že váháš! Nejlepší rasa pro zamýšlený velkoodchov malých českých psů je pražský krysařík."
"Co - co - ?
"Já vím, že to vypadá ztřeštěně. Ale pravda je, že tahle rasa malých českých psů, kteří jsou na vymření, má dalekosáhlý původ a ještě větší perspektivy."
"Podívejme se."
"Pražský krysařík je povolán k záchraně světa od krys. Ale nejen od nich, nýbrž od všech příživníků."
"Vážně?"
"Smrtelně vážně. Jeho povoláním je záchrana New Yorku a jiných světových velkoměst před krysami. Podívej se, začnu skromně se třemi. A uvidíš! Vydělám na tom majlant! Až je naučím pár kouskům, tak je za těžké dolary střelím někomu z profese a hned koupím dalších šest. Ty taky vycvičím, shrábnu za ně balík a natenšup si pořídím dvanáct dalších! Těm poskytnu stejný výcvik, až posléze...
"Moment, zadrž na okamžik!" Z toho se jednomu málem zatočí hlava, když mu před zraky vytane vize New Yorku a pak celé Ameriky zaplavené cvičenými pražskými krysaříky.
"Jsou to jedineční čichači! Celý svět bude zachráněn od krys."
"Počkej! Počkej! Kde bereš jistotu, že je budeš schopen všechny rozprodat?"
"Mám styky na světové úrovni. Strýček Sam je plný dolarů. A poptávka je obrovská. Moje nabídka ji nikdy nenasytí. První rok musím - skromným odhadem - stržit nejméně čtyři až pět táců. Jenže to jenom do chvíle až se moje chovná stanice rozroste a dosáhne světového měřítka. Pak provedu specializaci."
"Rozumím. Máš ohromné plány."
"Budeme v balíku!" zamnul si ruce Vojvoda a pomyslel si: "Aspoň já."
"Chápu."
"Až se to jaksepatří rozběhne, pak - s tuctem asistentů a štábem řídících pracovníků - začnu dosahovat milionářských zisků. Budeme mít všude založenou naši vysokou školu, řekněme přesněji univerzitu pražských krysaříků. Chce to ovšem dostatek prostoru. Hromadu profesionálů pod mým nejvyšším vedením. Každý z nich dostane na starost určitý počet psů. Podívej, sotva se ten byznys jaksepatří zavede, tak už pojede všechno samo, a já budu jenom sedět za stolem a přijímat šeky. A ne že bych se chtěl omezit jenom na Spojené státy. Poptávka po profesionálně vycvičených psech je celosvětová, ba přímo kosmická. Nejen Evropa a Amerika, ale také Austrálie se přímo třese na pražské krysaříky. Vím to."
"Jak to můžeš vědět?"
"Byli mi to zjeveno." Řekl Vojvoda důrazně a zatvářil se tajemně jako egyptská sfinga. Po chvíli zase pokračoval: "Pěknou řádku cvičených čmuchalů střelíme i do Afriky. Mým cílem je, starý brachu, získat monopolní postavení na trhu cvičených psů, čichačů, stopařů a ovčáků. Kromě toho by to přivodilo pokles prodeje barbiturátů. Mnozí lidé si opatří klidný spánek místo požíváním barbiturátů zakoupením našeho pražského krysaříka jako hlídacího psa, neboť jak praví klasik dormire fas est, si vigilat canis. Přeji si, aby se každý, kdo bude mít zájem o cvičené psy, obracel automaticky výhradně a přímo na mě! A něco ti povím, brácho, něco ti nabídnu. Jestli toužíš po kapitálové účasti, tak ti ji umožním."
"Kdepak, díky."
"Prosím, jak je ctěná libost. Ale pamatuj, že když se rozjížděla Fordova automobilka, tak jeden člověk vložil do podniku pár stovek a nakonec dodnes shrabuje balíky dolarů. Pomoz mi tedy s tím vypečeným zvěřincem! Nepřijdeš zkrátka, uvidíš!"
Ovčák K. už sbíral své odložené věci, a v duchu se na sebe zlobil, že se dal zatáhnout do takové vyložené ztřeštěnosti, když tu ho Vojvoda zadržel za rukáv.
"Moment, bráško! Neukvapuj se!" A za ruku ho přitáhl na okraj malého hloučku shromážděného u dveří.
Podobné skupinky zvědavců lze v období častých svateb nebo pohřbů sledovat před každým kostelem v našich městech a vesnicích. Hlouček sestával z hrstky zevlounů, kteří kvůli účasti na nějaké svatební nebo pohřební hostině na okamžik zanedbávali svou obvyklou životní náplň spočívající ve vzpírání půllitrových dávek z výčepu hostince "U vzteklého tvarůžku", dále z podomního pošťáka s brašnou, jednoho šílence, vydávajícího se za zázračného lékaře, náhodného sběhu pěti zaběhlých psů a párku horlivých studentů.
"Vážení bratři! Dovolte, abych vám představil našeho předního znalce psů. Je příznivec našeho velkoodchovu pražských krysaříků. Zkrátka je to náš člověk." Načež byl ovčák K. uvítán s vřelostí posádky obležené pevnosti, jež vítá blanické rytíře.
"Co si od toho slibujete?
"Pražský krysařík má úžasné vlastnosti!"
"Jaké?"
Vojvoda se znatelně zakoktal:
"He - hm - tento pes má - se ovšem plete do všeho. Jeho - abych tak řekl, životní ctižádostí takového námi vycvičeného a kvalifikovaného jedince je zdánlivě překážet a dát si kvůli tomu spílat a vystavovat se láteření kdekoho. Může-li se vetřít někam, kde je obzvlášť nežádoucí, podaří-li se mu vnést do mrtvě ustálených poměrů neklid, takže mu pak mnozí obhájci zatuchlých poměrů ze samé zuřivosti házejí na hlavu, co jim přijde do ruky, pak ví, že nepromarnil den.
Schválně nechat nějakého balíka o sebe zakopnout a pak si dát celou hodinu nepřetržitě nadávat a tvářit se přitom jako mučedník, je jeho vrcholná snaha a cíl.
Přijde a sedne si na věci, které právě hledáte, a trpí utkvělou představou, že kdykoli kdokoli vztáhne někam ruku po nějaké hledané věci, musí do ní chytit jeho vlhký, studený čumák.
Jediný předmět, ohledně něhož se názor pražského krysaříka vážně rozchází s mým názorem, jsou kočky. Já mám kočky rád, kdežto pražský krysařík rozhodně ne.
Když potkám kočku, řeknu: "Čč, malá!" a skloním se a pohladím ji. Kočka vztyčí ocas, tuhý jako prut, nahrbí se a otírá se o mé kalhoty a je plná něhy a lísání. Zato když pražský krysařík potká kočku, dozví se o tom celá ulice, a přitom se v deseti minutách vyplýtvá takové množství rozzlobených projevů, jaké by prostému, slušnému člověku při troše skromnosti vystačilo na celý život.
Nemám to psovi za zlé, protože chápu, že je to jeho přirozenost. Jsem přesvědčen, že se takový krysařík rodí nejméně desetkrát zlostnější a zuřivější než ostatní psi. Bude to vyžadovat léta trpělivého úsilí nás, Božích dětí, než dosáhneme výraznější zjemnění rvavé krysařící povahy.
Krysařík však má jeden rys své povahy nezanedbatelný, že totiž může působit jako odvěký kvas i v těch nejospalejších společenstvích.
Dodnes, kdykoli řeknete před pražským krysaříkem nahlas slovo "Kočka!", prudce ssebou trhne, zastříhá ušima, rozhlédne se na všechny strany, a pak spěšně spolyká i tu nejbídnější stravu, kterou jinak odmítá. Nato se na vás žalostně podívá, jako by chtěl říci:
"Prosím, nemluvte o tom."
Ovčák K. si mohl ukroutit hlavu údivem nad těmi výmysly, jakož i nad tím, jak on, nenápadný pozorovatel, byl Vojvodou zatahován do jeho scestných manévrů.
"Jak jste se k tomu vůbec dostal, pane Vojvodo?"
"Sama Boží prozřetelnost mě přivedla k tomuto dědictví našich otců. Je to odkaz středověku. Čekal tu odedávna.
"Pražský krysařík?"
"Ano. A celý svět čeká toužebně na něj."
"Opravdu znáte přesný původ a dějiny plemene pražských krysaříků?"
"Ovšemže." Zakýval Vojvoda sebejistě hlavou.
"Ale přece doba a místo, kdy se pes připojil k člověku se dá těžko zjistit." Namítal kdosi. "Původně se pes přidružil k člověku jako sběrač odpadků, teprve později jako strážce, pomocník při obraně člověka."
"Známe přesně původ pražského krysaříka." Tvrdil Vojvoda.
"Opravdu?"
"Mezi prapředky našeho psa zaujímal stěžejní místo pes bažinný, Canis familiaris palustris." Rozpovídal se Vojvoda. "Vzpomeňte si, že německý kronikář Einhard, životopisec Karla Velikého, uvádí, že jejich panovník dostal od českého knížete malého psíka jako posla míru, přátelství a urovnání všech sporů a různic mezi franskou říší a obyvateli země v srdci Evropy. Francouzští kronikáři zaznamenali, že vojska Karla Velikého se v roce osmsetpět po Kristu utkala se slovanskými vojsky u hradiště Cannburg. Slované sice odolali, ale nejednotná slovanská knížectví mohla stěží doufat, že odolají také příštím náporům cizích vojsk. Proto se vojvodové slovanských kmenů rozhodli vykoupit si mír. K mírové smlouvě připojili také symbolický dar malého psíka. Tak pes vystupoval jako urovnavatel mezinárodních sporů."
"Jak vypadal tento malý český pes?"
"To přesně nikdo neví. Jisté však je, že chov malých psíků je v českých zemích tradiční. Tak třeba už v kronice polského písmáka Galla Anonyma se uvádí, že král Boleslav II. Smělý si velmi oblíbil chov loveckých a jiných psů, zvláště dvou malých psíků z Čech. Kronikář o nich zaznamenal: V žilách našich psů koluje nejen krev polská, ale i živá krev česká, krev ryze slovanská, krev darovaná.
Také z frankofonní oblasti, která je mému srdci tolik blízká, máme svědectví dějepisce Julese Micheleta v Historii Francie o živém daru jako symbolu věrnosti a oddanosti, jímž Karel IV. uctil francouzského krále Karla V. při své návštěvě Francie na podzim roku 1377. O pár let později odkázal Karel V. na smrtelné posteli dva z oněch darovaných psíků svému dvanáctiletému synovi Karlu VI.
O králi Karlu IV. koluje ústní podání, že večer chodíval v přestrojení na žejdlík dobrého moku do hostince U krále Brabantského v těsné blízkosti pražských Hradčan. Na tajných výletech s sebou míval svého oblíbeného psíka, tedy krysaříka.
Rovněž král Rudolf II. nalézal vždy rozptýlení a upokojení mysli uprostřed stáda loveckých psů a čtyř krysaříků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo záhy rozrostlo na osmnáct krysaříků. Z takového počtu bylo již možno obdarovávat, ale vždy jen jako projev největšího přátelství a úcty. Mezi takové obdarované osoby patřili Rudolfův osobní lékař Guazinomi, pražský primas Krocín z Drahobejle, Vratislav z Pernštejna, Krištof Truchsetz z Waldburgu."
Ačkoli se Vojvoda teprve před krátkou chvílí vinou svérázného překladu latinského citátu blíže neznámého původu upnul na chov malých psů, přes noc se tvářil jako přední světový znalec pražských krysaříků. Dával o sobě vypravovat od svých nekritických obdivovatelů ty nejnemožnější oslavné ódy:
"Cože, Vojvoda? Vy neznáte Vojvodu? Zeptejte se kohokoli z největších kynologů světa, kteří znají problematiku pražského krysaříka! A každý vám řekne, že Vojvoda je chlapík, kterého je v jeho oboru jaksepatří těžké podfouknout." Pravdou je, že tento všemi mastmi mazaný a zatroleně vykutálený Vojvoda byl notoricky bolestně známým trnem v oku pastýřů a chovatelů.
Teď byl Vojvoda v zajetí svého ideálu pražského krysaříka, drobného černožlutého psíka s kulatou hlavičkou a uslzenýma očima. Už nejednou zaujal kynology a povzbudil je k obnovení ryze českého plemene. Zde se však příběh pražského krysaříka připomíná ani ne tak kvůli samotné této zapomínané rase, jako spíše pro odhalení pravé tváře pana Vojvody, který si svévolně přisvojil zásluhy o znovuobjevení tohoto plemene pod záminkou jeho povznesení k světovému uznání, jež si pražský krysařík nesporně zaslouží, méně už pak pan Vojvoda.
Najednou velmi zasvěceně rozmlouval o tom, že před druhou světovou válkou se o pražském krysaříkovi zmiňovali dva známí kynologové Otakar Karlík a Theodor Rotter. Se shovívavým a blahosklonným úsměvem Hospodina zástupů vykládal každému na potkání o tom, jak naivně se snažili podchytit a obnovit chovatelskou základnu a zajistit chov pražského krysaříka. Upřímně se smál tomu, když popisoval jako marné pokusy, když se jistý pan Emanuel Libý společně s oběma těmito znalci pokusili ustálit plemeno. Načež vybrali patnáct fen a devět psů, které pářili mezi sebou. Tito psi měli převážně černé hlavy s pálením, ale vyskytli se i strakatí jedinci.
"Inu, to byly takové dětské pokusy", říkával shovívavě Vojvoda a tvářil se jako ten, kdo má pro tyto lidské slabosti srdce chápavé právě tak jako dávný král Šalamoun.
"A co pak?! Co bylo potom! Pověz nám, ctihodný Vojvodo! A nic nám nezatajuj!"
"Pak přišel rok, kdy blahé paměti zkřížil jistý Dvořák ratlíka s foxteriérem. Z tohoto křížení vzešli jedinci s vynikajícími vlastnostmi pro lov potkanů, navenek podobní silnějším ratlíkům." Mluvil zasvěceně jako očitý svědek, jemuž ležela na srdci tahle plemenitba víc než vlastní rodina, ale protože bylo každému známo, že se sám narodil až po druhé světové válce, tu k němu vzhlíželi mnozí jako k samému proroku Samuelovi, který mluví z vyššího vnuknutí. Bylo to možné tím spíše, že po druhé světové válce se dokumentace nahromážděná ohledně krysaříka někde ztratila.
"Po válce se skupina nadšenců pustila do obnovy rasy pražského krysaříka. Jenže ouha!" Vydechl zlomeně Vojvoda.
"Co - co - co se stalo?!"
"Ti ubožáci toho rychle nechali."
"A proč?"
"Vy se ptáte proč, a já vám to mohu říci. A řeknu vám to."
"Chyběla jim snad trpělivost?! Ztratili důvěru v úspěch? Anebo byli snad zklamáni prvními vrhy?"
Vojvoda zavrtěl smutně hlavou a pak řekl pohřebním hlasem:
"Chyběla jim pravá víra."
Od jisté doby se Vojvoda začal tvářit jako prapůvodce všech smysluplných pokusů o obnovu plemene pražského krysaříka.
"A co dál? Co bude dál, ctihodný Vojvodo? Pověz to svým věrným, a nic nám nezataj, ať je to pravda sebetvrdší!"
"Hlavně to vyžaduje velkorysý přístup. Rozhodli jsme se založit univerzitu pražských krysaříků."
"Ach! - Ó - "
Od té doby Vojvoda s nadšením hovořil o naší staroslavné univerzitě pražských krysaříků, jejíž kořeny prý sahají do dávné minulosti. Kdykoli o tom mluvil na veřejnosti, byl jako u vytržení, panenky očí měl ztrnulé a hleděl do budoucnosti, nos se mu samým nadšením roztřásl jako zralá hruška hnilička, na kterou dorážejí mlsné vosy, a funěl jako nákladní vlak stoupající do hor.
"Musíme s naší Alma Mater začít ab ovo!" Holedbal se Vojvoda vždy plný latinských citátů. "Dříve však dlužno obnovit programové zásady naší staroslavné Alma Mater, naší psí univerzity. Hlavně musíme přesně stanovit, co chceme svým generálním studiem dosáhnout! Jak má vypadat absolvent naší psí univerzity?" A sám si odpovídal, přičemž se tvářil jako Mojžíš, oblažující svůj lid deskami Desatera Božích přikázání, třebaže se tentokrát mělo jednat jen o pět přikázání. Aspoň prozatím.
"Jaké vlastnosti má mít náš vyvolený jedinec?" A hned si sám odpovídal: "Nuže, slyšte náš Pentalog:
1. Náš vyvolený pes se zásadně nesmí podobat trpasličímu pinčovi!
2. Nesmí být vytvořen z jedinců u nás nedostupných!
3. Nesmí být vytvořen výběrem z typických trpasličích pinčů!
4. Nesmí být vytvořen jinak, než hledáním vytypovaných jedinců, a to hlavně v chovech bez průkazu původu!
5. Dědičné přenášení těch vytypovaných znaků, které mají vyznačovat ráz tvořeného plemene, nesmí být neověřeno, alébrž zaručeno! To jsou naše přikázání ohledně pražského krysaříka!"
"Slibujeme na tento Pentalog, že to věrně zachováme."
"Ale my se s tím nespokojíme!" Ozval se Vojvoda.
"Nespokojíme se!" Ozývalo se z hloučku Vojvodových nadšenců.
"Na podkladě ověřených výsledků stanovím výškové rozmezí pražského krysaříka osmnáct až dvaadvacet centimentů jako ideál!"
Vojvoda mluvil pádnou řečí, jejíž důraz občas přitužoval tím, že věty efektně zakončoval slůvkem "Dixi!"
Vybraná společnost na jeho projev reagovala pozoruhodně. Dva z těch hostů z finančních kruhů a z mezinárodní organizace B´nai B´rith se na sebe podívali pohledem málem skomíravým a Vojvodovi doslova zezelenal lalok pod bradou.
Zanedlouho však dával najevo velkou radost.
"Radujme se! První vrh pražských krysaříků spatřil světlo Boží! Veselme se! Zrodil se v příslušné chovné stanici, příhodně nazvané Odkaz středověku!" Vojvoda k této stanici choval velmi familiárně, jako by byla jeho vlastní.
Jednoho krásného dne se sešli v sále hostince "U vzteklého tvarůžku" majitelé a obdivovatelé pražského krysaříka.
"Založíme Klub přátel studeného čumáku!"
Třebaže pohoštění pro čestné hosty setkání bylo zdarma, Vojvoda si s potravou mátožně pohrával a ke konverzaci přispíval tak nepatrně, že kdyby byl do jídelny vstoupil náhodný pozorovatel, musel by ho považovat za hluchoněmého, který má dietu.
"Stanovme další postup šlechtění!" Vyhlásili účastníci setkání.
"To je slovo do pranice!" Volali ostatní. "Ať se pražský krysařík stane vyhledávaným a oblíbeným plemenem s neustále rostoucí popularitou!"
Pokud jde o Vojvodův příspěvek k vtipné a družné zábavě na tom setkání, nemáme o čem referovat. Nepronesl žádné své původní okřídlené souvětí na rozdíl od Galilea s jeho A přece se točí! nebo Goetha s jeho známým Více světla! Nevyprávěl žádnou povedenou historku. Po pravdě řečeno, promluvil všeho všudy jen jednou, a to když pochválil dámské toilety, jimiž chtěl učinit poklonu půvabu místních dam, ale sluha mu taktně ukázal na dveře s nápisem "Muži".
Jedno je jisté, že se Vojvoda rozhodl navázat na pokus jistého doktora Dvořáka, který křížil ratlíka s foxteriérem, aby tím nalezl cestu k dávnému plemeni pražského krysaříka. Výsledek byl chabý, protože spojoval nepříznivé vlastnosti obou, totiž zlostnou a žárlivou potměšilost foxteriéra a změkčilost a ustrašenou zbabělost ratlíka. Výsledkem byl zlostný, náladově labilní a změkčilý, mezi moderními učenci ducha mdlého nesmírně obdivovaný a neodolatelný výstředník Odolín zvaný Čtverrohý, a dále ustrašený zbabělec a záludný potměšilec Bertík, oba vyznačující se četnými perverzitami. Odolín sice neměl žádné vlastní rohy, ani neměl přízvisko podle známé hry Václava Klimenta Klicpery, ale možná to bylo kvůli známému lidovému rčení, že kůň je nebezpečný zezadu, kráva z boku a koza zepředu, ale pitomec na všechny čtyři strany. Stál tu výsledek Vojvodova křížení nejméně sedmi plemen, hrubosrstý ořech nepopsatelně rabiátského vzezření, jako by se jeho předkové spustili s početnou komediantskou čeládkou od cirkusu.
Vojvoda si však ani v nejmenším nepřipouštěl tuto prohru. Místo toho se oddával nadoblačnému snění o tom, že jako fénix z popela dějin se vynořuje pražský krysařík ideálních vlastností.
Navzdory okolní smutné realitě postavil pan Vojvoda před lidstvo na prahu třetího tisíciletí ideál psa. Pohotově se vetřel do Spolku přátel pražského krysaříka. Poté, co si taktně a skoro rukavičkovým způsobem "vypůjčil" přínos chovatelů ze stanice "Odkaz středověku", sžil se s ním tak hluboce, že začal přesvědčovat sebe sama i celý svět o svém jedinečném autorství.
"Stálo mně to mnoho krve, potu a slz! Tolik jsem se nadřel a tolik jsem vytrpěl kvůli tomuto ideálu! Víte, takový ideál se neprodává. Za ten musí člověk položit život!"
Jakýpak velkolepý ideál? Byl to návrh standardu plemene pražského krysaříka.
"Kdo má uši k slyšení, slyš! Slyšte, všichni vyvolení! Pravím vyvolení, neboť je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Dnešního dne stanovím celkový vzhled svého milovaného pražského krysaříka, v jakém jsem našel zalíbení! A toto ustanovení si zapamatujte na věčné časy a vštěpujte je svým dětem! Pražský krysařík budiž malý psík výrazu zakrslého neexistujícího toy pinče! Ať je krátkosrstý, zbarvení srsti ať má černé s pálením a žluté! Dixi!
Ať je to malý trpasličí psík, velmi životaschopný, čilý a temperamentní! Jeho hbitost nechť je obdivuhodná a přesahuje hbitost mnohých! Kéž vynikne nad ostatní znamenitým čichem, úžasnou láskou k svému pánovi a bdělou ostražitostí! Při běhu budiž velice obratný a rychlý! Tak pravil Vojvoda!
Výška pražského krysaříka mého srdce ať nepřesahuje dvaadvacet centimentů, ale ať není menší než osmnácti centimetrů! Jeho hmotnost nechť dosahuje přibližně dvou kilogramů, což je ideální hmotnost! Dixi!
Krátká, lesklá srst krysaříka, v jakém jsem nalezl zalíbení, ať přiléhá k tělu a dokonale pokrývá jeho kůži! Na hlavě ať je srst obvykle řidší a kratší než na těle! Tak pravil Vojvoda!
Ve zbarvení svého milovaného, ve kterém se mi zalíbilo, nepřipustím jiné, nežli dvě varianty, totiž černou s pálením, a žlutou čili plavou. V případě černé se sytě žlutými znaky se dává na vědomost, že čím jsou znaky tmavší, tím lépe. V případě plavé, povoluji bílé znaky na prsou, na bradě, tlapkách a břiše! Tak pravil Vojvoda!
Celkový výraz hlavy pražského krysaříka nechť je ušlechtilý, pravidelný a symetrický, neboť si přejeme, aby byl podle našeho obrazu a podoby! Hlava ať tvarem nejvíce připomíná hruštičku, o jaké se nesnilo ani pramáti Evě v rajské zahradě! Lebeční partie budiž zakulacená, a zapovídám, aby někde byla rovnoběžná s nosním hřbetem! Pysky ať jsou přiléhavé, pevné a nechť mají uzavřené koutky! Horní pysky překrývejtež pysky spodní! Tak pravil Vojvoda!
Dobře vyvinutý čenich ať směřuje v přední části kolmo k zemi! Tak pravil Vojvoda!
Oči pražského krysaříka, ať jsou dvě a ať jsou kulaté, tmavé, čím tmavší, tím lepší! Tak pravil Vojvoda!
Uši pražského krysaříka ať jsou rovněž dvě, a to dlouhé, na konci zaoblené! Nechť jsou pevně zasazené v zadní části hlavy! Tak pravil Vojvoda!
Zuby pražského krysaříka ať jsou sněhově bílé zuby v nůžkovém skusu! Dixi!
Krk pražského krysaříka budiž suchý, naprosto bez laloku, ušlechtile klenutý! Tak pravil Vojvoda!" Přitom se mu hlas poněkud zachvěl, když si kapesníkem stíral pot, stékající mu po skráních a po laloku.
Jeho ocas budiž kupírovaný, vysoko nasazený, šikmo vzhůru nesený! Dixi!
To je pes, v jakém jsme nalezli zalíbení! Tak pravil Vojvoda!" A měl za to, že je to dobré.
Když Vojvoda dovršil svůj monolog, byl vyčerpán a silně oddechoval. Vyhlížel jako směsí sušeného mléka Nestlé a čokolády Suchard živené nemluvně po čtyřiceti letech. Každopádně nepůsobil dojmem člověka, který by v posledních létech trpěl nedostatkem kalorií. Celý jeho zevnějšek nasvědčoval tomu, že se mu podařilo vytvořit si veskrze kladný vztah k jídlu. Váha si u něho jistě bohatě zasloužila svou mzdu. Měl postavu sádelnatého japonského zápasníka ve stylu Sumo, a jak se tak batolil po pokoji, dýchaje prudčeji, než bylo záhodno, poskytoval velmi zábavnou podívanou.
Když odcházel do svých komnat, činil pevné předsevzetí: "Ještě dnes zvýšíme výkon, pokud jde o důsledné prosazování našeho ideálu staroslavné univerzity pražských krysaříků!"
Nová epocha seznamuje čtenáře s povahou samotného husarského kousku, provedeného v duchu New Age v rukavičkách, na jaký by byl hrdý známý lupič gentleman, Arséne Lupin. Ovčák K. shledá jednotlivé členy význačného trojlístku podivuhodně sjednoceny. Společnost Král & Vojvoda & Biskup zpozorněla. Každý z nich, a to jeden za všechny a všichni za jednoho dobře promastili příslušné obrdlíky, aby při rychlém otáčení nevrzaly. Výsledek předčil očekávání, nejen tohoto trojlístku, ale i muže v černých brýlích.


12. V rukavičkách
Král zpozorněl. Malá a poťouchlá ústa se sevřela, v očích mu zableskla hloupá potutelnost a vlasy, které mu na hlavě stoupaly jako řada horských hřebenů a teras, svítily pomádou, jíž se s oblibou zušlechťují marniví mladíci. Úděsná podívaná!
Vojvoda zpozorněl. Oči měl vykulené, ale nepříliš bystré. Byly nudně šedé s prožluklými okraji. Jeho brada se vzdala veškerého úsilí vytvořit bradu již v polovině cesty dolů a řasy neměl zřejmě žádné. Krátce, záludný, uhýbavý, zakřiknutý protiva. V těchto chvílích, kdy poněkud odkládal stranou svůj sen o staroslavné psí univerzitě, a snad i svůj velký ideál úžasného pražského krysaříka Maxipsa, tehdy připomínal Královi:
"Nezapomeň, že už samotné jméno Vojvoda pochází od slov vojevůdce vodnářů!"
Netvářil se přitom dost přesvědčivě, nýbrž poněkud nakysle. Tuto zakyslou náladu v něm působila dílem vzpomínka na láhev od octa, v níž prožil mládí, dílem něco jako zbytky svědomí, kvůli tomu, že jinak kdekomu namlouval, že mu po prarodičích koluje v žilách modrá krev velkovévodů. Možná ale, že tomu i sám uvěřil, když se teď tak vehementně prodíral do popředí ne jako nějaký ubohý pes, donucený poslouchat hlas svého pána z mlhy sibiřské tajgy, ale jako radostně štěkající pes strýčka Sama, objímajícího svět jako blankytná obloha pomocí nevysychající modři amerického dolaru. Jednu chvíli se zatvrdil a pojal pevné předsevzetí:
"Tak už dost té morální zakomplexovanosti! Ať si ten Děda Mráz z dálné Rusi zůstane ve své zemljance! A opakoval si dětskou říkanku: Sedí sedí ve stepi, jeden v suché otepi,
druhý v láptích mezi bezem, třetí v díře pod pařezem,
ať si jsou kdo si jsou, ať nám sem nelezou!
Jenže s tím je konec! Zato strýček Sam bude mile potěšen, až mu jednou předvedeme věrného pražského krysaříka! Jen počtej, světe, až uvidíš našeho profipsa!"
Biskup zpozorněl. Jeho železné čelo doznalo změny. Vyvinul úsilí, aby do očí nasadil měkký výraz. Karkulky sem, karkulky tam, teď bije hodina dvanáctá! Teď musíme jednat contra bonos mores." Ač odložil stranou dobré způsoby, přesto se snažil ovládat oči, aby tolik neprozrazovaly zlobný lesk, vyjadřující zaujatost proti ostatním účastníkům. Ale zatímco zapojoval všechno úsilí na jejich ovládnutí, brada se vymkla jeho kontrole, takže ji svěřepě vysouval do předu jako lodní kýl namířený do vln, aby neohroženě brázdil vodu.
Zbožná dušička je pohoršena Jidášovou zradou, jenže co když si někdy počíná právě tak hmotařsky? Ať si někdy připouští takovou výtku, nebo ne, zůstává tolikrát opakující smutná i zahanbující skutečnost, že tak často prodá to nejvznešenější za okamžitou vyhlídku na uspokojení svých smyslů a touhy po moci. Taková dušička nejenže uráží vznešenost vyšších darů, které tak snadno vyměňuje za věci rychle pomíjející. Uráží však i svou vlastní důstojnost a své povolání k vznešenosti. Co může být vznešenějšího než povolání k vrcholné službě?
Jenže zdaleka ne každý tak uvažuje. Nesrovnává, co dává a co je mu dáno. Nedovede docenit duchovní věci. Proto je tak snadno a lacino prodává. Tady je kořen Jidášovy zrady. Když neumíš docenit vyšší dary, tak je prodáš za cokoli. Svatí dovedli podstoupit všechny trampoty a muka, aby si udrželi tento poklad.
Kdekdo hřeší neuvážlivostí. To vysvětlí mnohé, ale neomluví, protože po tak dlouhé zkušenosti by mohl a měl vědět, jakou co má hodnotu a cenu. Rozum, a k tomu ještě osvícený vírou, byl dán člověku proto, aby pozoroval, srovnával, hodnotil a pak se rozhodoval podle nejvyšších cílů a ne jako Ezau, který vyměnil práva prvorozeného syna za mísu čočky.
Společnost Král & Vojvoda & Biskup zpozorněla, když Král podotkl tajuplně:
"Blíží se okamžik, ano už je tu, kdy čas trhne oponou."
Ostatní dva na něho překvapeně vzhlédli, zatímco Král pokračoval:
"Karty velké hry o moc jsou zamíchány."
"Mluví se mnou, jako bych byl nějaký zabedněnec." Pomyslel si Vojvoda, který zabedněný byl, totiž ve své ješitnosti, a proto na to byl tak citlivý.
"Tres facite colegium." Dal se slyšet Vojvoda poté, co slovo dalo slovo a světlo světa spatřilo tuto novou společnost s ručením právě tak omezeným, jako kterýkoli ze tří jejích hliněných pilířů. Všichni zbystřeli a setrvávali v napětí, jak byli připraveni otočit se na obrdlíku na kteroukoli stranu, třeba o stoosmdesát stupňů. Peníze a moc prý kazí lidi, nicméně za to, že působí tyto změny lidí, takže se otáčejí jako korouhvičky, nemohou ani peníze ani hodnosti a úřady, ba ani řečené korouhvičky, nýbrž jen sobečtí lidé. S útrpným pohledem sledoval ovčák K. z uctivé vzdálenosti jejich smlouvání o Krista s mocnými a hlavou se mu honilo:
"Jak dlouho budete kulhat na obě nohy?! křičí prorok Eliáš k malověrným lidem své doby. Dnešní mládež, kterou politikáři tak lstivě zneužívají k různým převratům, šlechtí její nekompromisnost. Tu čekáme vždycky od křesťanů. Měli by si být přednostně vědomi slov, že pouze jedno je potřebné, a že by ji nic nepomohlo, kdyby získali celý svět, ale uškodili své duši.
Co by pomohlo diplomatickými tahy a nadbíháním nepřátelům kříže kupovat jen pro ten dnešní den nějaké úlevy, laciné uznání? Žádný lidský zájem nás nemůže oprávnit, abychom lehkomyslně očekávali, že budou druzí chránit a hájit zájmy království z jiného světa, když my sami se ztotožníme s jejich pohanským otročením ryze pozemskému království!
Nebojte se těch, kdo se snaží dobýt každé srdce žokem dolarů! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši vám sebrat nemohou! Neboj se, stádečko! Já jsem přemohl svět. Třebaže zklamou ti, kdo jej mají vést, to není důležité, protože na věčnosti se bude zodpovídat každý sám za sebe.
Vládce světa se chlubí, že si může celého Krista koupit za třicet stříbrňáků. Jidášovi byl svěřen měšec. Jenže měšec ho pořád srážel dolů, až z něho udělal otroka. Nakonec nenáviděl Pána kvůli tomu, že nedbal o zlato. Jidášův úděl postihuje stále znovu i jinak psovsky věrné učedníky Páně. Dodnes se strážci měšce často stávají Jidáši, kteří v duši už dávno zradili všechno, co se dá pro tento měšec zpeněžit, a už dávno v srdci odhodili a také jiným způsobem zradili ty, kteří se nevejdou anebo nehodí do měšce. Úděl těch, kdo se docela dobře rozběhli a kteří jako závodníci měli přeskočit ještě tuto překážku, zůstává měšec. Mnozí se zavrtají do těch kulatých, lesklých mršek a laskají se s nimi jako numismatici. Dovedou škrtit své bližní v jejich potřebách, přestávají se zajímat o učení Páně a všechno oceňují i na křesťanství a na duchovní službě Boží podle toho, co to vynese. Dovedou se náramně dobře ohánět se svou vírou a úspěšně ji prodávat, aby z toho svého duchovna vytloukli jaksepatří slušný kapitálek.
Byla jim svěřena služba měšce, aby živili bližní, aby jim usnadňovali tělesný život a tak i život duchovní. Zatím se ale docela ztrácejí duchovnu a nakonec zrazují svou povinnost sloužit měšcem i tělesnému životu, takže slouží jenom měšci. Všichni lidé mohou hladovět a strádat, jen když drahý měšec roste a roste... Pak se snadno přenášejí přes všechny zákony lidské i vyšší. Prý se jimi měšce nenaplní, ani se jich nikdo nenají. Ale pak už nepozorují, že v tom měšci není ryzí zlato. Peníze byly vydobyty životem, stály krev, slzy a pot, mnohdy i duši. To vše mokvá, kvasí a zahnívá v jidášském měšci.
Takový je úděl Jidášů - zoufalství, protože krev volá do nebe, zlato studí, lidé proklínají. Bůh se zdá být daleko. A bída z lidí lotry činí, a vlky z lesů žene hlad... Nakonec ze všeho vzejde revoluce, která je plevelem, rostoucím z mršin Jidášů a prasklých měšců. Mohli sloužit, pomáhat lidem k Bohu a zatím jen otročí mrtvému kovu a jeho zhoubným účinkům.
Nechte toho, posmívá se televizní hlasatel, na ty vaše středověké řeči už vám nikdo neskočí!
Čím to? Že by nikoho nezajímal jeho úděl? Kdepak! Vina je na nás. Největším pohoršením mnohých z nás, dnešních křesťanů, je, že přestali pohoršovat svět křížem, že se přizpůsobili, že se stali slušnými, hodnými, a pro mnohé světáky přijatelnými. Nakonec se malí a utištění domnívají, že utichl hlas Páně, takže považují křesťanství a církev za spoluviníky, za spřežence nepřátel utiskovaných. Mnozí i z těch, kteří vystupují jako mluvčí křesťanství, to potvrzují. Tak je podezíráno učení Toho, jenž převrátil stoly penězoměnců.
Zeptejte se průměrného agitátora, který stále ústy nebo perem zachraňuje církev, čeho je zapotřebí k vítězství "naší věci", jak tvrdí! Vypočítá vám, že křesťanský tisk nestojí za mnoho a má pravdu, že potřebujeme hospodářskou základnu, že potřebujeme nakloněné poslance a co všechno by bylo, kdyby těch pravých poslanců bylo tolik a tolik...
Mnoho nám toho vypočítává a nyní to srovnejte s tím, jak Pán vybavuje apoštoly do boje s daleko horšími časy. Neberte si s sebou ani hůl, ani mošnu, ani obuv...
Onen agitátor vám řekne: Hlavně musíme hmotně zabezpečit naše lidi, abychom si je udrželi nakloněné, protože právě tím vítězí náš protivník, že se dobře postará o svoje lidi.
Vedle toho položte, co Pán slibuje svým věrným: Budete v nenávisti od všech lidí, budou vám připisovat každou špatnost, ba přijdou doby, kdy i ten, kdo vás zabije, se bude domnívat, že tím slouží Bohu.
Kdo z nich má pravdu? Nestojí proti sobě tyto dva světy, oněch, kteří zesvětšťují kříž, anebo Ten, který nás na cestu vybavil největší mocí: Já jsem s vámi až do konce světa... Doufejte ve mne, já jsem přemohl svět..
Už je přemožen. Čímpak? Křížem, obětí, chudobou. Všechno ostatní je jen prach na nohou jeho nevěsty. Kdykoli setřese se svých nohou prach zlata, nánosy časných úspěchů, kdy se o ně nestará, tehdy je nejblíže Pánu. Všichni pronásledovatelé církve se dopouštějí stále opakované naivnosti, a je s podivem, že se za dvě tisíciletí ničemu nenaučili, když neví, že církev je nejsilnější tehdy, když je i křížem i bolestí připodobněna tomu, z jehož otevřeného probodeného boku vyšla.
Proč žehnáš bezbožným, můj Pane? Jsou žalmy, které otevřeně slibují, že Pán požehná těm, kteří se ho bojí, a že nedá štěstí hříšným. Ale v jiných žalmech se zase ozývají bolestné tóny, vyzývající Boha, aby se nedal zahanbit slovy hříšníků, že nemilují Pána, neklaní se mu a kopou jiným jámu, a přece sami do jam nepadají?
Tolikrát jsme se v životě přesvědčili, že štěstí a úspěch mají povrchní lidé, zlí, kdežto dobří křesťané jsou většinou zakřiknuti, ušlápnuti, že se jim zřídka dostane spravedlnosti, že Pán naopak ještě větším neštěstím navštěvuje své přátele, své věrné.
To je odvěký nářek všech trpitelů, když se v nich první chvíli ozve jejich lidská přirozenost, která se přirozeně vzpírá bolesti. Bolest je totiž něco nepřirozeného, cosi, co nemá být, a proto by to nemělo být.
Ale myslíte si, že by zlí a špatní unesli neštěstí, že by unesli bolest?
Pán o nás ví, že bolest uneseme, že porozumíme jeho řízení a že budeme umět čerpat z bolestí a ze zkoušek posvátné jádro možnosti velké věrnosti a lásky k Bohu a k bližnímu. Proto na nás dopouští neštěstí. Svět je jednou porušen hříchem. V bolesti, v krvi a ve zkouškách se rodí nový život. Představte si, že by ony bolesti a zkoušky měli nést zlí! Uvažme, že by od jejich věrnosti a moudrosti v utrpení záviselo zrození nového života, nového štěstí!
Jenom dobří, pouze ti věrní dovedou z bolesti učinit to, k čemu je určena. Právě oni z ní dovedou vydobýt ovoce nového života podle odvěkých plánů. Zlý člověk dovede v neštěstí jen bořit. To vidíme dostatečně v posledním čase, kdy bohapustí jedinci, i když možná náležejí k nějakému tomu vyznání, dovedou rozleptávat, otravovat, srážet k zoufalství ostatní, podkopávat ještě půdu pod nohama těm, kteří se snaží přivést zdeptanou loď národa do klidného přístavu.
Zde se žádá od nás, věrných, abychom dovedli trpět z vyššího hlediska pro vyšší cíle a ve vyšší naději. Právě teď a nyní je to důležité.
Jistá mocnost se totiž zrovna začala uchylovat k rozhodnému kroku. Která to byla velmoc?
Ať už to byla kterákoli, zdá se, že tyhle kroky nepodnikal žádný diletant. Nedalo se přitom hovořit ani tak o organizaci, jako spíše o jedinci - o světoběžníkovi s působností mezinárodního dosahu, jemuž podle všeho stále někdo pomáhal unikat před spravedlností.
Čím se vyznačoval? Mimořádnou bystrostí, pronikavostí a důsledností úsudku. Současně však také rozhodností, pevností, průbojností a vytrvalostí vůlí, která se tvrdošíjně prosazovala v každé, i zdánlivě beznadějné situaci. Počínal si daleko spiklenecky, než všechny známé výzvědné služby a agentury. Na rozdíl od nich zůstával skoro vždy nepojmenován, anonymní. Vystupoval jako pan Nikdo, a nikdy a nikde se nemusel legitimovat. Státní hranice, které někteří uprchlíci zdolávali pomocí složitých po domácku zhotovených povětroňů, pro něho neexistovaly. Prolínal jimi právě tak snadno jako vítr ostnatným drátem. A kdyby se na něho někdo pokusil zavolat jeho vlastním jménem, sklidil by výsměch, a snad by se i octnul v blázinci.
Na Silvestra - přesně o půlnoci se ve všech střediscích a skupinách Nové doby měla uskutečnit velká meditace.
Cože?
"Naším cílem je spojení všech vůlí a umocnění jistého silového pole!" Opakoval pořád Král, až to ovčáka K. přimělo k úvahám o duchovní lenosti. Kdo se chce zbavit duchovní lenosti, nesmí především čekat, že ji zdolá jen svými vlastními silami, ani že to za něho udělají nějaké nadlidské, kosmické síly. Opakem takové lenosti je čilý vnitřní život. Pochází ze zdroje všeho nadpřirozeného. Není však duchovní leností vše, co se takto tvaří nebo i nazývá. Často se i člověk jinak dobré vůle mýlí a považuje za lenost jakékoli obtíže při duchovním životě. Není ani leností cítit tyto obtíže a zápasit s nimi. Jako nehřeší, kdo ještě nesvolil k pokušení v myšlení, tak nehřeší, kdo potírá těžkosti, překážky a obtíže v duchovním životě.
Kdo se poctivě snaží, aby zlomil odpor toho nižšího v sobě a díval se na všechno z vyššího hlediska, jistě netrpí duchovní leností.
Pravá duchovní lenost má jiné příznaky a také se léčí jinak, než prostý, přirozený odpor k námaze, k oběti.
Začátek duchovní lenosti je druh netrpělivosti ve vnitřním životě. Někdo se rozhodne duchovně žít a najednou vidí na všech stranách překážky. Představoval si takový život snazší. Kromě toho zapomíná, že má stále obracet své zraky k Původci. Nezapomínej na toto dvojí, když chceš překonat svou nechuť k boji. Až do posledního vzdechu musíš bojovat sám se sebou a se svým okolím, když chceš zvítězit. Duchovní život není široká a pohodlná cesta nížinami, nýbrž úzká horská cesta. Přesto není neschůdná a je pro tebe přínosná, protože tě posiluje. Vnitřní život je obtížný, ba vyloučený pro toho, kdo zapomíná na milost, na pomoc shůry. Takový pak jistě dříve nebo později složí zbraně.
Jádrem duchovní lenosti je přehnaná sebeláska. Miluješ příliš sebe. Sice špatně, takže by se to ani nemělo nazývat láskou, nýbrž změkčilostí, když slabošsky dáváš přednost sobě před silným. Jako by ti Dárce všech darů a přibližování se k němu nestál za ten boj. Proto ho dost nemiluješ. Proto se lekáš překážek. Proto se vyhýbáš za každou cenu obětem. Stojí to za pokus znovu a znovu prosit o rozhojnění víry, povzbuzení naděje, rozmnožení lásky, abys poznal, kdo jsi ty a kdo je ten svatý Silný.
Kdokoli cítíš, že jsi tak chladný k Pánu, pokus se představit si jeho dobrotu. Srovnej s ní to, za čím se tolik pachtíš. Stojí to opravdu za to, zda to vážně odpovídá tvé důstojnosti honit se tolik za věcmi tohoto světa, dávat se do služeb různým bůžkům a modlám, zatímco v otcovském domě smíš a máš být jeho jednorozeným a vyvoleným dítětem?
Zdrojem duchovní lenosti v pravém slova smyslu je ponoření se do tvorů. Kdo se utápí v tvorech, ten vede hořký boj, oběť je mu nesnesitelná, ten se Duchu stále víc a více odcizuje, je zvolna přemáhán nechutí ba nakonec i odporem vůči němu. Proto se pokus podívat drobnohledem rozumu a především světlem víry na sebe, tvora, pohlédnout na sebe, jak jsi omezen a konečný, a všechnu krásu a dokonalost, kterou máš, mají jen vypůjčenou. Pak se tím vším budeš snáze loučit a snáze se odhodláš vydat se odvážně na cestu jako nezdolný Indián Vinnetou tam v horách, nad strží, k nezvratné dokonalosti.
Po deseti Prazdrojích a bezpočtu Myslivců náhle vnikla záplava sluneční záře do Královy zatemnělé duše, takže jasně poznával v rodné Praze dvěstavěžatou matičku měst. Najednou cítil, jako by někdo nadzvedával z jeho ramen těžké břímě. Tehdy začal Král "meditovat":
"Jsem spolustvořitel s bohem. Teď přichází nové nebe, protože mým prostřednictvím je vyjadřována boží vůle. - Já jsem světlo světa. - Z tohoto světla světa vyvěrá nyní jediná přítomnost a moc vesmíru. - Nyní vidím před svým zrakem záchranu této planety. - Všechny falešné představy, víry a bludné myšlenky budou vyhlazeny. - Tak jako já, každý musí prodělat tuhle existenciální revoluci!"
Každému, říkal si ovčák K., i tomu, kdo se snaží o pravou dokonalost, se přihodí, že se stává pojednou podrážděný, skoro nesnesitelný. Všechno ho rozčiluje. Občas vybuchne tvrdými slovy. Většinou se mu dostává příležitost k velkému napětí a rozvoji lásky. Smyslem víry je to, že povznáší nad okamžik. Světák vidí jedině tento okamžik. Zpívá, že jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít a po ničem víc netoužit. Třese na první živočišné potěšení. Sotva by mu byly tyto radosti odejmuty, stává se pro ně život kotlem nabitým nejvyšším tlakem, který spěje k vlastnímu výbuchu. Ale pro vnitřního člověka je život neskonale víc. Život je pro něho možností vrcholného napětí, totiž k podobnosti se svým svrchovaným Původcem. A to mu nikdo nemůže vzít. V tom mu nikdo nemůže zabránit. Proto tomu, kdo ho miluje, všechny věci pomáhají k dobrému.
Pak jsou tu ale zkoušky a bolesti, abychom se mohli rozvinout jeden vedle druhého hodně lásky a hodně milosrdenství, moudrosti, věrnosti, služby, ale ovšem služby lásky.
Ke kolika skutkům lásky, nadšení, spolupráce a věrné ochoty k práci v tom správném duchu podává příležitost právě naše doba, prožívající bolestné chvíle? Pokus se znovu opřít o sílu víry! Znovu se do ní ponoř a znovu v ní hledej světlo a sílu pro sebe i pro ostatní! Máš možnost znovu napnout všechny síly a rozevlát je ještě nezištněji, obětavěji a radostněji než kdy jindy, abys pomáhal tvořit novou osvícenou a proto šťastnou budoucnost lidstva. Každá bolest má vykoupit nějakou radost a za každé světlo se platí tápáním a utrpením. Šťasten, kdo žije v těžké době, kdy lze tak mnoho vykonat pro království z jiného světa!
"Proveďte úklid!" Tak zněl tajný rozkaz, který přišel do všech výkonných složek z ústředí, totiž z nervové pásky neviditelné chobotnice uprostřed toho léta.
"Setrvávejte ve stavu pohotovosti číslo jedna."
"Spustíme to?"
"Přesně podle plánu", odpověděla šedá eminence, v jejímž stínu vyčenichal ovčák K. Vykukovy dlouhé prsty, "ale to se doopravdy musí každý chopit svého úkolu! Musí to jet jako po másle!"
"A postup?"
"Jen rámcový. Nastartujeme to šokem veřejného mínění! Musí to být sugestivně a otřesně podané násilí! Krátké, úděsné, ale s co nejmenšími ztrátami. Jako v divadle." Tak zněl rozkaz šedé eminence, která tónem svého panovačného hlasu připomínala majora Vykuka. Úděl takového animátora a manipulátora v pozadí, takového našeptávače davových hesel, podobně jako autora dialogů v barandovských ateliérech, to není žádná sláva. Takový dialogista je podle všeho o chlup zajímavější než skriptka, ale zase o chlup nudnější než služba obsluhující stroj, který dělá vítr. Ovčák K. ho v hloubi duše politoval. Přesto však soucit ovčáka K. s veledůležitou veličinou a šedou eminencí v pozadí jako s někým, kdo se lidsky řadí mezi nuly, mírnilo vědomí, že ubohé postavení šedé eminence je pouze dočasné a také znamenitě honorované.
"A co jestli se to vůbec nerozjede?!"
"Žádné strachy."
Opravdu to zprvu v ulicích velkoměsta zaskřípalo, ale pak to jelo podle režie, jež stanovil muž v černých brýlích, který svým vzezřením a hlasem tolik připomínal majora Vykuka. Ačkoli to mnozí zakoušeli jako by vstoupili někam do čtvrté dimenze, nebylo v tom nic zázračného pro toho, kdo jako ovčák K. věděl, odkud až kam sahají meze přirozeného a kde začíná nepřirozené a nadpřirozené.
Nepřirozené je nepravdivé. Nepravdivé je stavět se něčím jiným, než jsem, chytřejším nebo hloupějším, vzdělanějším nebo zaostalejším, svatějším nebo hříšnějším. To není pravá pokora, nýbrž hrbatá, totiž maskovaná pýcha nebo prostě jen hloupost.
Všechno nepřirozené je buď pokrytectvím anebo nedbalostí, která se halí do pláštíku originality. Kolikrát by se ale dalo takové svérázné originalitě říci spíše neomalenost?!
Přirozené znamená to, co odpovídá způsobu věci. Všechny věci i ty tvoje mají své místo, způsob užívání. Obyčejně to bývá dáno věcmi, jejich staletým užíváním řádnými lidmi. Jednat podle těchto vnitřních zákonů věcí samých znamená jednat přirozeně. Vybočovat z nich znamená prostě hřešit.
Jsou ti dány hodnoty, schopnosti a dary a věci kolem tebe, abys jich užíval jako cesty k dokonalosti. Máš určen i způsob užívání. Do těchto přirozených věcí zasaď jejich povznesení. Kdo neumí přirozeně užívat věcí tohoto světa, neumí jich správně povznést, neslyší ani vyšší hlas, když neslyší hlas přirozenosti. Žádné vyšší dary neničí tvou přirozenost. Svatí nejsou žádné mumie, ani nábožná strašidla, ani protivové, kterým by bylo radno obloukem se vyhnout. Nejsou to ani pouze slušní a pouze hodní lidé, ale ani krobiáni za každou cenu. Dovedou se zříci všech věcí tohoto světa. To však není nepřirozené. To je přirozené, protože je to kvůli vyššímu. Vědí o malosti a nedostatečnosti všech věcí. Proto vyjádří svůj vztah k nim zkratkou. Jdou přes ně k jejich Původci. Počínají si nadpřirozeně, ale nikoli nepřirozeně, protože není nic přirozenějšího nad to, jak rozvinout svůj život podle plné pravdy. Právě ulpět jen u přirozeného, když je nám otevřena plnost nadpřirozena, není nic přirozeného, nýbrž je to nepřirozené. Vypadá to, jako malá slovní eskamotáž, ale kdo to promyslí, ten s tím souhlasí. Čím je kdo nadpřirozenější, tím se pak stává přirozenějším, protože pak se může z nejvyšších míst klidně podívat k tvorům. Vidí je jinak a neztratí se v nich. Naopak, spíše jimi zase vystoupí vždycky o stupínek výš.
Král právě pronesl na celý hostinec svůj památný přípitek:
"Tohle je posvátný okamžik! Ať žije naše světová existenciální revoluce!" Tak hlaholil, když v hostinci dopíjel dvanáctý Prazdroj.
I moderní člověk, který si tak zakládá na tom, že zprofanoval čas, když jej ukradl pánbíčkovi, protože čas jsou peníze a peníze je dnes lidský bůžek číslo jedna, tedy také tento člověk čas od času pocítí touhu, aby měl nějakou dobu vyhrazenu pro svou duši. Pociťuje touhu po nějakém povznesení duše k něčemu vyššímu, než mu může dát služba vlastnímu já. Proto jsou různé slavnosti a manifestace, které mají dát duši iluzi něčeho nadlidského, něčeho povzneseného nad všední den.
Tohle zná i moderní člověk. Přece to zná každý z nás, když uprostřed hlučných rozkoší nebo při nějaké slavnosti, po veselé zábavě pojednou musí uniknout a odejít, protože má duši plnou čehosi, s čím si neví rady, takže se mu všechny ty veselé taškařice najednou začnou zajídat. Najednou by člověka přepadl záchvat smutku a pláče bez utišení. To je stará vesta pro každého z nás.
Jenže tu dneska není dost těch, kdo by modernímu člověku dopřáli opravdu svatý, posvátný, zasvěcený a povznášející čas. Ostatně je to také dost nesnadné překřičet hlučící davy a přehlušit hlomoz a dráždivé zvuky prostředků zábavy a ohlupování, které člověka strhují a uchvacují, že mu skoro ani nezbývá čas ani možnost vnímat, že existuje vyšší hlas a vyšší čin, že také po všedním dni může přijít neděle.
Thomas Carlyle řekl, že člověk zpustne, jestliže si už neobléká sváteční šat. Propadá bídě svých hadrů, a bída z lidí lotry činí, ale není to jen bída tělesná, nýbrž především bída duše. Kdo se nechá ovládat a bavit duchem světa, pomocí jeho hromadných sdělovacích prostředků, si zvyká na sprosté, nízké a vulgární. Proto Terezie z Avily zdůrazňovala potřebu čistoty i v přísné klášterní chudobě. Jinak by se člověk smířil s ošklivostí a prachem světa.
Sotva si člověk navlékne džínsy, zkrátka hadry, často si s nimi navléká i duchovní vulgárnost. Tak svádí k tuláctví a bezdomovství lidi mravně slabé, aby se chovali plantavě, vyzývavě, neomaleně a nevkusně, jako jsou nevkusné a hrubé jejich šaty. Tak chátrá i člověk, který se už nedovede povznést k duchovní neděli, k duchovnímu dni svátečnímu. Může se navléci do nejdražších šatů, ale chátrá, pokud neobleče svátečního ducha a nepovznese aspoň v tu neděli duši k vyššímu hodnotám, když stále propadá jen všednímu dni s jeho všedními starostmi.
Tak je třeba obléci sváteční oděv nejen hmotně, nýbrž je nutno obléci svátečního ducha čas od času a dbát na to, abychom byli posléze celí proniknuti tímto duchem. Je třeba posvětit, povznést a očistit všední den, aby se také on proměnil duchem vyšší služby ve sváteční.
Po takové sérii piv, utvrzovaných několika zkapalněnými Myslivci, se Král naplno rozvášnil. Vyvalil oči, že by mu je byl mohl někdo ustříhnout nůžkama.
"Brzy se dostaví všeobecná a úplná psychomutace! A to všechno přitom vedeme my sami! Spojili jsme své snahy s kosmickým působením! Vodnář je s námi! Vodnář nás opláchne!"
Vojvoda mu přizvukoval, třebaže si po straně cosi brumlal, ale málokdo mu věnoval pozornost. Jen ovčák K. zachytil do svých nastavených uší: "To já na vás vyleji čistou vodu a očistíte se ode všech vašich nečistot, jak praví Hospodin ústy Ezechiela. A Floriánek podrží požární hadici, až bude každý opláchnut!"
Všechno však přehlušoval Král, protože s ním ze všech sil cloumala závrať bezbožného lidumilství, podnícená nesvatým duchem, vyvěrajícím z Prazdroje podporovaného armádou zkapalněných Myslivců.
"Teď přijde ta blahodárná záplava! To bude ryze pozitivní potopa, na rozdíl od pradávné potopy světa! Z hlediska politického neznamenala potopa pro svět zhola nic významného, protože po ní zbylo ještě víc bahna!"
S očima na šťopkách zírali návštěvníci hostince "U vzteklého tvarůžku" na toto Královo představení a doslova mu tahali slova z úst, aby je spolkli i s navijákem.
Zvláštní, že chtějí-li si z nás jiní utahovat, často své šprým přepísknou tak, že se docela mine účinkem. Jakýkoli o něco méně příšerný trapas - třeba jen o maličko přijatelnější - by z ovčáka K. asi udělal blekotající zmatený uzlíček neštěstí, přímo stvořený stát se terčem nejnevybíravějších žertů. V tomto případě však zůstal kupodivu chladný. Podvědomě cítil, že ta pravá reakce se dostaví později, a že až příště pohlédne do zrcadla, zjistí, že mu další pramének vlasů náhle zešedivěl. Pro stávající okamžik však byl až překvapivě zdrženlivý, jen mozek mu pracoval na plné obrátky, div že mu kolečka nevrzaly v uších.
"Ehm. No tak se snažte! - A hlavně, připravte si sérii pěkných projevů o lidskosti! To se dneska nosí. Proto jsme vás ostatně vytáhli mezi hvězdy."
Žádné tonikum, sebepopulárnější a sebevíc inzerované, nemohlo mít tak okamžitý osvěživý účinek.
Král si vzpomněl na své výpisky z Ionescova Deníku.
"Kde vás najdu?"
"S tím si nelamte hlavu! Pokyny dostanete od kolegy."
Po tomto družném pohovoru, který budil zdání otcovské domluvy, se muž v černých brýlích vytratil a zmizel v zástupu, skandujícím:
Král patří na hrad! Patří na hrad!
Přelévající se těsto davu, důmyslně hnětené robotem pomocí uváženě vypouštěných hesel a jiných podnětů, unášelo ovčáka K. ulicemi velkoměsta. Zdálo se mu, jako by byl proti těmto slovům bezmocný, dokud si nesjednal klid v srdci, aby si připomenul, že slova nejsou jen prefabrikáty, používané mocnými k výstavbě světa podle jejich snů. Každé slovo je také práce. Stavíš slova, představy, věty. Jestliže milost nevede slova, tak jsi buď v nejlepším případě zvučící kov, nebo jen omíláš věci tohoto světa, nebo dokonce sestupuješ ještě níž, ke slovům prázdným, z nichž pak čerpáš úplné peklo, které je plné nepravdy, nelásky, ošklivosti a zloby. Klinkání bláznovského zvonku nebo řinčení pekla.
Slovo je něco strašného. Je to část tebe, tvého života, tvého vnitřního dění i konání navenek. Bez divu Ducha v tobě není nic posvěcujícího ani povznášejícího, a Božího už vůbec ne. Slovo, které odmítá být Boží, je břemenem duše, trním pro bližní.
Z každého prázdného slova vydáš účty. Za to, že bylo prázdné, že zůstalo prázdné, a že bylo proto hluché a neplodné, že nevydalo život ani jen nerozehrálo, protože jedině v Duchu je život, a protože jedině to, co je v něm, může dát život. A co nedává život, ani neslouží životu, je marné.
Tvoje slovo má sloužit. Je vyjádřením pojmu, který má zachycovat pravdu. Slovo, které neslouží, slovo ohlušující jen svým vnějším zvukem je slovo marné, protože je pyšné. Pýcha je lež. Proto je marností. Slovo je kvůli pravdě, ale ne ledajaké, nýbrž kvůli svrchované Pravdě, aby všechno osvítilo a objasnilo, ale neoslnilo, nýbrž také laskavě hřálo, aniž by pálilo. Tedy, aby povzneslo masy na úroveň lidu. Slovo Boží, tedy své, si Pán ohlídá. Dá mu ovoce v příhodné době. Snad právě teď přijímá člověk nadpřirozenou pomoc zásluhou dobrého Božího slova nějaké staré cikánky umírající v plechové boudě na periférii města.
Když si tohle si připomínal ovčák z Beskyd, Král cítil, že dosahuje své slunné dokonalosti.
"Tak to bychom měli jedno dějství za sebou", mumlala si pro sebe postava v černých brýlích, za níž ovčák vycítil starého známého Vykuka. "Cézar je mrtev! Ať žije cézar! Nebylo jisté, zda to říká svému kulaťoučkému blahobytu, když uháněl do svého sídla na Vysočině, anebo počítá, že také je odposloucháván a sledován.
Na chalupě si tlouštík dopřál bohatou večeři.
Nevím, jestli někdo z vás sledoval zasloužilého člena jisté mocné politické strany na odpočinku při večeři. Já sám tuhle zkušenost nemám, ale ovčák K. podává o tom zprávu, že je to nesmírně zajímavé. Začíná, podle všeho, v podobném smyslu, v jakém se v džungli pouští do žrádla lev. U polévky divoce vrčí a rybu spolyká za doprovodu série dušeného vytí. Teprve při prvním chodu po předkrmu projevuje umírněnější náladu. U pečeně a moučníku si člověk uvědomí, že se zasloužilý člen strany rozveseluje. Ten první živočišný hlad je ukojen. Sytost na něho působí konejšivě.
Po ovoci a sklence vína se už docela obměkčený pohodlně opře a začal by vyprávět historky.
A přesně tak tomu bylo i dnešního večera. Jídlo se ubíralo potěšitelným směrem. Zanedlouho se mu svět viděný pohledem žaludku jevil v růžových barvách. Společensky roztával, a přesto mu něco chybělo...
Posbíral pruty a podběráky. Pak zavolal na mohutného chlapa, sedícího u lovecké chaty: "Jsem na rybách! Kdyby někdo volal, tak mi přepni sem." Poplácal si přitom přes kapsu zeleného kabátu. Těšil se na to, až vytáhne ty těch pár pstruhů, které si dávno vyhlížel.
Co nejvíc otravuje život pistolníkům a mužům vyvyšujícím se nad zákon a co je tak často vede k úvahám, zda to vůbec stojí za to takhle pokračovat, to je sklon nezúčastněné veřejnosti zaplétat se do věcí v těch nejnepříhodnějích okamžicích. Kdykoli si s nějakým obchodním konkurentem vyřídíte profesionální neshodu pomocí samopalu, pokaždé se ukáže, že zrovna v tu chvíli šel kolem nějaký všetečný svědek, a už jste v troubě a máte na krku nový problém.
Takové sklony vrtkavé kobyly jevila veřejnost i v době, kdy Vodnáři pohotově vyměnili někdejší podzemní sedánky a dýchánky podvodného zaměření za okázalejší výstupy na hladině veřejnosti. Veřejnosti nastavili harmonicky vyrovnanou masku. Avšak pod ní byl neklid a napětí. Všechno to vyhrotilo sporem o pana Krále docela v podání Brechtova Třígrošového románu:
Jednání začalo znovu. Trvalo přes hodinu. O´Hara ještě jednou křičel. Že Macheath zničil jednu z nejlepších part v Londýně a na celém světě. Že je teď rozprášena do všech koutů. On, O´Hara, že mu strhne masku...
Nakonec však všichni pánové souhlasili s tím, že Macheath vzal na sebe velkou odpovědnost, a syndikát pod vedením pana Macheatha byl pod střechou...
Královo snění přervalo volání:
"Haló, haló, pane Králi! Tady televize! Vítáme vás, pane Králi! Všichni na vás čekají!"
"Kdo?"
"Národ. Lid čeká proslov!
"Hm, proslov?! Co říct? O čem mluvit?"
"Přece o lidských právech! O vašem díle!"
"Už nemohu nic psát. Drama je u konce, - leda, ledaže - snad antidrama - "
"Všichni už čekají! Televize už začíná zabírat!"
Král na ně civěl a uvědomoval si, že se ho zmocňuje zvláštní pocit. Znáte ten pocit, který se vás někdy zmocní, pocit, že se děje něco, co jste už někdy zažili. Král si to vysvětloval nějakým jiným předcházejícím životem. Spíše mají pravdu lékaři, kteří to vysvětlují tím, že obě půle mozku nepracují přesně v taktu. Každopádně mladý Král to v daném okamžiku takto cítil. Měl dojem, že tyhle kejklíře a eskamotéry, zahrávající si s veřejným míněním svých bližních, viděl už dřív. Pak se mu ale rozsvítilo, obě půlky se do sebe jaksepatří zakously či zacvakly nebo co, a narychlo si v hlavě srovnával celé to domino s lidovými masami. V jedné chvíli se ovčáku K. zazdálo, že snad Král projevuje zvláštní, cílevědomé odhodlání. Jeho oči vařeného kapra jako by říkaly, že doba laškování skončila a nastává čas plnění trpkých povinností. Přesto se mu do úst prodírala nějaká vcelku pramálo původní laškovná slova.
"Vážení soukojenci, éé - souzor... - ééé - sourodáci! Děkuji vám za důvěru ve mně kladenou a zároveň děkuji za udělenou mně zakázku - a vaši volbu přijímám! Děkuji vám za volbu uctivě mi prokázanou, která mě zřejmě dojala až k slzám! Doufám, že důvěru ve mě kladenou, nezklamete. A na důkaz mé vděčnosti povyšuji naši rodnou Prahu na světový zaoceánský přístav!"
Ať žije Král! Ať žije náš stověžatý přístav! Ať žije Král!
"Mluvte dál! Lid čeká na váš projev!"
"He - ehm - tedy - hhhmrr", spustil Král. Vzápětí si však vypomohl výpůjčkou z Ionescovy Improvizace hry:
"Dámy a pánové! Všechno, co jste dosud slyšeli, bylo z velké části čerpáno ze spisů přítomných myslitelů a vědců. Jestliže jste se nudili, není to vůbec má chyba; jestliže jste se bavili, není to má zásluha. Ode mne pocházejí nepříliš jemné slovní hříčky i méně zdařilé narážky."
V zástupech to zašumělo. Když viděl, že se tato představa nesmělého Krále v ošuntělém kabátě se v zástupech ujímá, spustil načisto po ionescovsku:
"Vytýkám těmto vědcům, že odhalili prvotní pravdy, a oděli je klamným slovem, takže se tyto pravdy zdají bláhovostmi. Jedině tyto pravdy, jako všecky pravdy, dokonce i ty prvotní, jsou popíratelné! Stávají se nebezpečné, jakmile jsou vydávány za neomylná dogmata a jakmile si jejich jménem vědci a kritici osobují vyloučit jiné pravdy a řídit, ba dokonce tyranizovat lidskou tvorbu. Věřím v člověka svézákonného. Věřím v síly, jež člověk může nalézt v okolním kosmu - "
Ozýval se potlesk a skandování:
                                               To je žrádlo! To je maso!! Maso!!
Stal se svědkem události, která se mu vpravdě shodovala s hostinou rozumu a výlevy srdce. V jeho ryze přirozené a kosmicky rozevláté humanitě nebylo zprvu dost jasné, zda se mu vskutku nedostává divokých instinktů a svévolné krvežíznivosti, kteréžto vlastnosti podmiňují necitelné a chladnokrevné vraždění, takže by to byl ten Svatý Boží, o kterém hovořili proroci pod vlivem Božího vnuknutí, anebo zda se prostě řadí do první ze dvou kategorií, do nichž ctihodný Eugen Kadeřávek ve své Psychologii z konce 19. století třídí šílence, totiž na blázny tupé a blázny jaré. Později však nadšeně plápolal pod nesporným vlivem vnuknutí pramenícího jednak v Prazdroji a částečně v jakýchsi nepůvodních výpůjčkách:
"Věda a kritika má vykládat, nikoli předepisovat. Vědci mají vše pochopit, ale nikdy poučovat, protože tvořivý umělec je sám sobě jediným platným svědkem své doby, sám ji v sobě odhaluje, jen on jediný ji tajemně a svobodně vyjadřuje. Jakýkoli nátlak, jakékoli dirigování činí toto svědectví falešným, padělá je, když mu přikládá ten či onen význam."
Potlesk přerušil jeho projev. Ačkoli vyvíjel všechno úsilí, aby docílil vzhledu slavné sochy myslitele od Augusta Rodina, vzbuzoval v nezaujatém pozorovateli vzpomínku na dílo, jež se pomocí primitivní fotokamery zdařilo tvůrcům jednoho z prvních němých filmů, nazvaného "Pokropený kropič".
Nejtrestuhodnější formou nadutého sucharství je, když se někdo zapomíná radovat ze života. Jakmile začne přijímat královské dary s povýšeným přesvědčením, že je to tak samozřejmé. Když se člověk ráno probudí zdráv ve vlastní posteli a shledá, že má střechu nad hlavou a oknem vyhlédne ven, kde vládne pokojné počasí a jeden se nemusí bát, že mu do večera spadne na hlavu nějaká bomba, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a vyzpíval z plných plic díky Bohu za toto krásné ráno či napsal oslavnou báseň na krásu života.
Sotva začneme delší dobu prožívat krásnou idylku tak, že ji už nebudeme přijímat jako nezasloužený dar, začneme ji brát jako vodu ze studny. V tu chvíli by nám nebesa prokázala neocenitelnou službu, kdyby na nás dopustila drobet nějakých útrap, přinejmenším aspoň zimnici, při níž by se jednomu roztřásly kolena, když ne zrovna zemětřesení nebo jinou živelní pohromu. Pak bychom přestali vzpomínat na to, že topení málo topilo, nýbrž bychom s povděkem kvitovali, že vůbec trochu hřálo.

"Pokud třeba novokřtěnci chtějí vidět v divadelní hře zobrazení své víry, mají možnost, ale jestliže si osvojují právo podřídit vše svému učení a nás obracet na víru, pak se proti tomu bráním."
                                            Král!    K r á l!       Král!!
Nadouval se jako upoutaná vzducholoď. Předcházela ho aureola autority, jako Izraelity na poušti předcházel ohnivý sloup. Když se k vám blížil, tedy už dávno předtím, než se k vám přiblížil na dosah vašich smyslů, měli jste dojem, že vaše vědomí zasáhl a omráčil parní buchar.
Kde se však brala ta náhlá impozantnost? Ovčák to sledoval soucitně a říkal si: "Naparuje se, co? To dělají všechny tyhle zhýčkané hvězdičky a miláčkové obecenstva. Jenže vy, kdo jim poklonkujete a podlézáte, máte na tom všem také podíl, když je zahrnujete nemístnými lichotkami a slepým obdivem, zatímco by mnozí z nich naléhavě potřebovali jednu za ucho..."

"Co se týče mne samého, upřímně věřím chudobě chudých. Je žalostná, je skutečná. Může být látkou k divadelní hře. Věřím i neklidu a hluboké nudě, která se může zmocňovat boháčů. Avšak v bídě jedněch ani v melancholii druhých nenalézám svou dramatickou látku. Můj svět je divadlo. A divadlo je pro mne projekcí vnitřního světa na scénu. Osobuji si právo čerpat tuto divadelní látku z vlastních snů, úzkostí, z temných žádostí a vnitřních protikladů.
Protože ale nejsem na světě sám, pak mé sny, touhy, úzkosti ani mé trýzně nepatří výhradně jen mně. Jsou částí starodávného dědictví, jsou prastarým vkladem, tvořícím majetek celého lidstva. Přes svou vnějškovou rozmanitost jsou tím, co spojuje lidi. Jsou naším univerzálním jazykem! Proto je všichni musejí sdílet se mnou!!"
                           To je maso!      To je maso!          Maso!!

"Dámy a pánové, pevně věřím, že jazyk malby nebo moderní hudby, stejně jako jazyk fyziky nebo vyšší matematiky, dokonce i historický život sám, značně předběhly jazyk filozofů, kteří jsou daleko vzadu a namáhavě se pokoušejí dohánět! Vědci mají vždy zpoždění, neboť - "

                              Ať žije Král! Ať žije Král!! Ať žije Král!

Dílo se povedlo. Král zářil jako Polárka na noční obloze. Jedinou trhlinkou v okamžiku nezkalené radosti byla jeho znuděnost využíváním jeho výsad, únava a nuda z využívání jeho příležitostí k uplatnění požívačnosti.
"Víš, kynou mi nyní léta hojnosti a blahobytu."
"Kolik jsi na tom vydělal?"
"V jistém smyslu", pravil nostalgicky Král, "mě tahle prosperita nudí. Chci tím říci, že dny bezstarostné chudoby měly něco do sebe, co říkáš, Azore?" Němá tvář však mlčela. "Život měl někdy šmrnc. Byl svěží, veselý a zajímavý. V bohatství člověku pořád hrozí, že zleniví a zmalátní. Ale má to i svoje výhody. Ano, celkem vzato nelituju, že jsem teď v balíku."
Přibližně v téže době si povzdechl muž s černými brýlemi:
"To bychom tedy měli."
Tmavé brýle odložil až daleko v lese, kde nebylo ani živáčka, takže ani tehdy nikdo nepoznal, zda jeho podoba s majorem Vykukem je či není docela náhodná. Zanedlouho vytáhl krásné pstruhy z potoka. Necítil vůbec žádné potěšení z tohoto úlovku. Cítil se velmi stísněně. Když se jim díval do rybích očí, jako by jim říkal: "S čím kdo zachází, s tím taky schází. Z šaška se stane král a z krále šašek. A vy máte skončit na pánvi, třebaže jste si s ní nikdy nic nezačali." Pak zavrtěl hlavou a hodil je zpátky do potoka.V těchto okamžicích přemítal s Hamletem, zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat se vzpourou. Jenže s tím vším byl teď konec. Procházel údolím rozhodnutí. Styčným pilířem v jeho zoufalém malomyslnění bylo přesvědčení, že - co se jeho týče - vůbec nepřicházela v úvahu otázka, zda je ducha důstojnější něco snášet. Major Vykuk byl totiž mučedníkem zažívání. Protože cesta do šedých sfér výsostných politických rozhodování a manipulace s masami ho vedla přes nadměrnou spotřebu vodky na jedné straně a whisky na straně druhé, stal se jeho život jednou neustávající bitvou s neblahými důsledky v jeho zažívacím traktu.
Ovčák K. znal rovněž ten pocit stísněnosti. Na rozdíl od šedé eminence s brýlemi však věděl, jak Ambrož těší toho, kdo touží po dokonalosti a usiluje o ni, ale je zaskočen pokušením a pronásledováním. Praví, že ďábel závidí tomu, kdo touží po lepších věcech. Ten je pak utvrzen ve zlém, že už nikdy nezatouží po lepším, že zlo je jeho denním chlebem, nenávist a zášť proti vrcholnému dobru. Čím víc se k ďáblu kdo přibližuje, tím víc proti dobru zuří. Ale nejen v přirozeném ohledu. Štěká proti každému, kdo koná dobré dílo.
Duch podněcuje každého povolaného, takže je plný Ducha, aby nezůstal nečinný, nýbrž aby podnikl nějaké velké dílo. Plnost milosti a duchovního života a plnost života se nedá zabrzdit, aby se dál nerozlévala, nýbrž touží všechny zaplavit sladkostí, jistotou a světlem. Když tedy ví, kdo je Bůh a čeho je lidská duše z vyššího nadání schopna, odvažuje se nejzávratnějších podniků pro ostatní duše. Proto musí proti tomu zuřit ten, kdo je nepřítelem Boha číslo jedna, nepřítelem všeho ušlechtilého, dokonalého, svatého, veškeré oběti, veškeré pravdy. Čím lepší je nějaké dílo, čím je vznešenější a více nadpřirozené, anebo čím lépe může připravit cestu k těmto vrcholovým věcem, tím víc proti němu ďábel brojí. Tak je ďábel zároveň i největším odpůrcem umělců, kteří mají strhnout diváka a posluchače na kolena odhalením přirozené krásy, za níž se dá tušit nestvořená, a proto neomezená, svrchovaná krása Stvořitele. Obchází jako řvoucí lev kolem malířů, sochařů, básníků a skladatelů, aby nevytvořili žádné dobré dílo, které by vedlo k Bohu. Jenom je svádí, aby oklešťovali ducha, umění a tvar. Popichuje, aby si tropili dobrý den ze všeho krásného a pitvořili se umění, sobě a každému na potkání. Tento nepřítel všude obšlapuje, kde vzniká větší dobré dílo. Kdekoli se tento věčný šťoura nevyskytuje a nevystrkuje svá jedovatá tykadla, tam zřejmě není ani dobrého díla.
Ovčák K. uvažoval a čím déle přemýšlel o té akci, k níž ho dohnal smysl pro povinnost a občanskou odpovědnost v duchu Katechismu společenského chování od Gutha-Jarkovského, tím víc se mu zamlouvala. Nebyl člověkem pomstychtivým, ale připadalo mu, jako by jistě připadalo komukoli jinému na jeho místě, že kdyby chytrákům jako Vykuk, Vojvoda nebo Ferdyš všechno prošlo, celé uspořádání společnosti a civilizace by se nepochybně rozsypalo na prach. Poslání, který na sebe bral, přinášelo strádání a nepohodlí, protože to znamelo víc než jen být celé noci na nohou, vandrovat temnými uličkami a přespávat jako potulný pes, avšak ovčák K. necouvl. Cítil jakousi pomoc odjinud, a tak byl ztělesněná verva, zápal a rychlost.
Gustav le Bon píše v Duši davů, že davy jsou jako spadané listí, do kterého občas zavane vítr, takže se vznesou, aby se pozvolna snášely k zemi, kde každý najde zase své trvalé místo. Tak se postupně i po této bouři davů, řízené jako v rukavičkách šedou eminencí z pozadí, ponenáhlu každý uklidňoval a nalézal své místo.
"Asi se brzy vrátím ke svým ovečkám do Beskyd." Napadlo ovčáka K. Jako má totiž každá i sebenepatrnější věc své místo v běhu a určení přírody, podobně má také každý člověk své místo ve velkém plánu. Každý má své místo, své, pro sebe i pro druhé, protože všichni jsme stmeleni a spojeni v jedno tělo.
Pro tebe je to možná samozřejmá věc. Ale jako mnohé jiné samozřejmosti, tak i tato myšlenka se vytrácí. A přece je to myšlenka neobyčejné útěchy pro každého, kdo se domnívá, že jeho život přechází nepovšimnutý, malý, ztracený. A zároveň tato myšlenka podněcuje k tomu, aby se každý upřímně snažil použít všech darů a schopností, svého povolání i místa zdánlivě nejprostšího, aby jimi nějak prospěl bližním, povznesl je a předal jim to ze svých darů, na co je přijal nejen pro sebe, ale i pro ně. A vůbec není třeba být si vědom této myšlenky. Je obsažena v každém věrném plnění uložené povinnosti, protože je obsažena jako společenský závazek a požadavek v každém čestném povolání.
Po velkých společenských dramatech se postupně se všichni uklidňovali. Přešlo to, co by rozhlasový dramatik nazval okamžikem šílenství, čirého šílenství, a na svůj trůn se vrátil Rozum. Káral se, že dopustil, aby mu myšlenky někdy zabloudily pochybným směrem.
Někdo dosáhl moci, peněz a slávy, a přesto vcelku zůstal otráven a zhnusen vším kolem sebe a vlastně i sám sebou. Kdosi se obíral úvahami: "Co takhle zajet si někam do ústraní v horách? Zavítat mezi stádo ovcí? Prohodit pár slov s ovčákem? Cožpak by on mohl vědět o nějakém Vodnáři? Cožpak by on mohl vědět, jak vyzrát na Vodnáře? Jak dopadnout světoběžníka Stovodu?" Důležité bylo, zda nezůstal jen při úvahách, protože všichni lidé dobré vůle by jen uvítali, kdyby mnohý policejní náčelník šel raději pást ovce, a také zdárné správě věcí by šlo k duchu, kdyby se na jeho místě se objevil pastýř...
Další kapitola: ovčák K. našel čerstvou stopu ctihodného Vojvody. Jaké nebezpečí přitom zavětřil. Další osudy univerzity pražských krysaříků: fakulta odorologie neboli studia pachů. Jak slovutný Vojvoda prosadil na univerzitě pražských krysaříků pachový kříž. Ovčák K. shledává, že kdo jednou vlastní pýchou fakticky hodí přes palubu Desatero, nutně si vypracovává nejméně jednu jeho náhražku, aby mohl o desateru mluvit jako o svém. Dále se ukáže, jak z obyčejného psa všedních dnů vzniká profesionální pes, profipes Maxipes.

13. Maxipes z rodu krysaříků
Vojvoda pronesl slovo a naplno se oddával směšné iluzi, že právě teď a nyní se jeho slovo stalo tělem a přebývá mezi námi. Zdálo se mu, že přebývá sice zatím jenom skrytě a neokázale, ale to pouze v důsledku dočasné utajenosti celého velkolepého díla před světem. Slovutný krysaříkolog cítil, že první opravdový krysařík, průkopník mezi osvícenými krysaříky, spatřil světlo světa. Zatvářil se jako ten, jemuž svět dluží za mnoho, přemnoho, ale odmítá si to připustit, ke škodě ctihodného pana Vojvody, ale ještě k větší škodě světa, který si to jednoho dne bude muset přiznat, ale pak už nejspíš bude pro svět pozdě.
Chování tohoto muže, který se právě vynořil v podsvětí s tím úchvatným programem, se vyznačovalo oním těžko popsatelným, leč zcela nezaměnitelným rysem, charakteristickým pro všechny věřitele. Byl střední postavy, s tváří žulově neprostupnou, z níž chladně probleskoval ledově nelítostný pohled zvířecky dravých očí, tajený pod párem optických sklíček.
Byl tak uchvácen svým velkolepým posláním, že se mu docela ztrácel ze zřetele rozdíl mezi tím, co je objektivní a co subjektivní. Tak se mu snadno mohlo přihodit to, co vykládal jistý pamětník.
"Víte, se mi stalo v koupelně?
"Copak?"
"Znáte to, jak je to divné, když jste ve vaně s pěnou, a netušíte, co se v ní skrývá. Najednou sáhnu do vody a představte, co jsem vytáhl?"
"Co?"
"Lidskou ruku."
"Cože?! To je příšerné!"
"Ani ne, ona ta ruka byla totiž moje! Jenže to jsem si uvědomil až později."
Ovčák K. při sledování Vojvody hned zavětřil jisté nebezpečí, a uvažoval o tom. Jestliže má někdo co nejjasněji poznat nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, tak si musí pýchu připomenout z té velmi nebezpečné stránky, které si málokdo všímá. Pyšný člověk se odsuzuje k tomu, že se nakonec duchovně udusí ve vlastní prázdnotě. Nepřipustí vedle sebe Boha, ani nikoho jiného velkého, většího, schopnějšího, bohatšího, aby zasahoval do jeho života, aby něco přijal, aby se něčemu otevřel. Žije pouze ve své zakyslé láhvi od octa. Žije pouze sám ze sebe, ze svých sil. Ale i kdyby tyto síly byly sebevětší, vyčerpají se. Nakonec takový člověk mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na lidi dojem, někdy to dokonce budí zdání originality, ba i svatosti, ale koneckonců je to jen fraška, to sebeprudší otáčení se větrných lopatek.
Ani u něho není možný žádný pokrok. K pokroku je třeba pokorného uznání nedostatků, chyb, vlastních mezí. Jenže pyšný člověk je hned se vším hotov, všude byl, všechno viděl a všechno už zná, nemá oč by stál, co by přijal, ani co by komu mohl dát.
Proto ani neslyší vyšší hlas. I když k němu mluví, i když mu nabízí svou důvěrnost, pyšný člověk je tak unesen svou velikostí, svým já, že neslyší tento hlas. Mluví k duši tiše a jemně jako vánek, a tedy vyžaduje hodně pozornosti. Proto není pro pyšného člověka možný žádný vnitřní duchovní život, žádná vnitřní modlitba, protože pyšný člověk se obírá nejraději a převážně sám sebou, slyší jedině sebe, rozmlouvá pouze se sebou. Duchovní život je však růst lidského dítěte k sebepřekonání v nové stvoření, odumírání starého člověka s veškerou jeho pýchou, s celou jeho domnělou velikostí, aby v něm mohl žít nebeský Host.
Vojvoda si zatím bezostyšně natolik přisvojil pražského krysaříka, aby se pomocí jeho chovu a výcviku domohl výsostného postavení ve svém oboru. Docela se mu stíral rozdíl mezi snem a skutečností, mezi nadoblačným ideálem a realitou, mezi krysaříkem a jím samotným. Zatímco Král si počínal jako šašek a snil o svém kralování, zatímco Ferdyš Biskup napínal všechny páky, aby pastýřskými postupy, ekonomicky a současně ekumenicky doplněnými zvláštnostmi chovu karakulských ovcí podle vzoru východních odloučených bratří, docílil sjednocení celého stáda, kterému by právě on sám vévodil, Vojvoda měl zase jinou hračku. Ve svém hračíčkování se dal unášet velikášskými sny o pražském krysaříkovi, takže se cítil ztotožněn s tímto krysaříkem, a současně se v jeho jemné srsti cítil nezdolný a mohutný jako Titanik před vyplutím.
"Přichází doba, ano, už je tady, kdy jméno Vojvoda vykoná v podsvětí velké divy." Naznačoval Vojvoda ovčákovi K., a dodával: "Víš, sleduji svým chovem veliké cíle, světového formátu."
Ovčák K. chápavě přikývl a myslel si o tom svoje, že totiž když je někdo v něčem jaksepatří namočený a má dost másla na hlavě, tak se dá úspěšně ovládat tím, kdo to o něm ví, až se z něho stane zavázaný či podvázaný kádr, vhodný pro jakoukoli význačnou funkci v oboru jeho působnosti pod bdělým okem nějakého Vykuka.
Vojvoda se vrhl celou silou na uskutečňování svého velkolepého romantického snu. Tvářil se velmi zasvěceně jako Boží zvěd a počínal si konspirativně. Přitom na jedné straně by byl při troše poctivosti a sebekritičnosti musel vědět, že tajná policie ví o každém jeho počinu. Současně by byl na druhé straně musel uznat i to, že jeho největší ideál je kradený, a to, čím on k tomu přispívá, jsou úplné banality.
Člověk může chodit i uprostřed temnoty, která se mu může stát požehnáním, pokud má pevnou půdu pod nohama. I největší dobrodruhové museli mít nějakou domovinu. Snad právě jejich ustavičný neklid a touha po změně byla jejich domovina. Jeden musí k něčemu přilnout. Když přilne k něčemu, co se nemění, co stále trvá, protože to je věčné, tak se nikdy neunaví, nezemdlí jeho srdce. Proto ani nezestárne. Zestárne leda ten, kdo už nemá, čeho by se chytil, o co by se opřel, z čeho a proč by žil. Domovina znamená především to, z čeho žijeme. Kdo odmítne osvědčenou pevnou skálu Páně a vyhlíží pevný bod někde jinde, to je člověk chabého opěrného bodu, ubohých tužeb, malé lásky, který se záhy naplní, brzy zestárne, a je z něj duchovní stará panna, která na všechny a na všechno žárlí, ustavičně je znepokojena, ale nedovede přilnout k tomu, s čím by nemohla být nespokojena. Pokud někdo postrádá tuto pevnou půdu pod nohama, zabloudí i v pravé poledne.
Někdy se mluví o nějaké době jako o době temna, ale vinu nenese žádná doba, nýbrž jen určitý člověk, takže každá doba, každé století, ba každý okamžik může být dobou temna, díky člověku, jenž dopustí, aby se mu v srdci otevřela temná propast. Jinak však i okolní nejasnost a temnota může být požehnána. Protože v člověku vyburcuje všechny síly a schopnosti, aby se prodral ke světlu, protože ho pohne k pokoře, aby nehledal všechno světlo v sobě, nýbrž aby se pokorně sklonil v prosbě o neviditelné světlo Boží. Komu je všechno naprosto jasné, takže před ním nestojí žádné otázky a nic nejasného, je člověk velmi omezený a povrchní. O co člověk nemusí bojovat anebo prosit, to je vydáno v nebezpečí, že si toho nebude vážit, ale že to bude brát jako vodu ze studny. Jak si váží pravdy ten, kdo pocítil svou nemohoucnost vůči víře a pravdě, a proto také velkou sílu milosti, která mu i víru vlila! Kdo zakusil nejasnosti, dovede pokorně prosit, dovede se také vyvarovat všech nebezpečí víry. Temnota nutí člověka obracet se vroucně k vyššímu, osobně a důvěrně blízkému zdroji vrcholné pravdy. Tak se upevňuje víra, když jeden musí hlubokou pokorou a modlitbou své kořeny dovést do spojení s Nejvyšším.
Všechna učená objasňování, všechny učené formulace vyrostly právě z nejasností. To bylo nepřímé požehnání kacířství, kterých využil Pán v tomto směru. Neboť i peklo a lež a blud musí sloužit a slouží nevyzpytatelným plánům. Nevědomost podněcovala velké myslitele, aby přemohli světlem nevědomost. Čím byla nevědomost hlubší, tím úpornější byl boj proti ní a také tím plodnější a hlubší bývalo řešení.
Známkou pravého filozofa je, že se umí divit, že totiž umí upřímně žasnout. Pochybování boří, pouhé vědění zužuje. Pravé patření je to, které objasňuje a zároveň klade otázky. Je to nalezení, které povzbuzuje k dalšímu hledání.
Je to otázka, čekající ještě větší překvapení, aby se mohla ještě víc podivit, aby se mohla ještě vroucněji sklánět před svrchovanou, tak osobně a důvěrně blízko se nabízející Pravdou.
Vojvoda sebevědomě usedl mezi své věrné, aby jim po úvodní modlitbě k Nejvyššímu, zvěstoval sebe samého, majestátně vyčkávajícího jako Titanik v loděnicích společnosti White-Star-Line. Pak se rozhovořil o svém velkolepém díle:
"Ať už vykládají různí učenci jakékoli teorie, já rozhodně hájím učení našich otců, že základní částí celku nazývaného chov je krytí. Říkám to otevřeně, a kdykoli to znovu vyznám, ano třeba i na mučidlech, že ideálním partnerem pro každou fenku je dokonalý pes.
Přitom platí důležitá zásada, a tu si musíme vštípit a učit ji také příštím pokolením. Tato obecná zásada zní, že nechce-li pes krýt, ke krytí nedojde. Nechce-li krýt fena, je problém jednodušší."
"Dovolil byste otázku, ctihodnosti?"
"Samozřejmě! Proto tady jsem."
"Jak byste, ctihodný kmete, aplikoval tuto problematiku na naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků?"
Vojvoda se zálibně usmál a hlava se mu zakolébala, takže každý přímo cítil, jak se velikán blahosklonně snižuje z nadpozemských výšin k záležitostem tohoto světa. Zdálo se, že si na této otázce pochutnává jako na největším pamlsku od dětství, kdy si pochutnával na čokoládovém indiánkovi.
"To je mi věru velmi příhodná otázka! Opravdu nesmírně zajímavá otázka! Máme-li celou záležitost vzít ab ovo, tedy de facto musíme postupovat ad rem, protože jinak ex nihilo nihil."
Načež se mu jeden z posluchačů se mu vrhl k nohám a zvolal jako Šimon Petr po zázračném úlovku k Ježíšovi: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!"
Jiný si však dodal odvahy a zaprosil:
"Mohl byste nám to, velebný kmete, vysvětlit v naší rodné řeči, neboť ars longa, vita brevis."
Vojvoda shovívavě odpověděl:
"Nuže, Fiat lux! Pravda je, že krytí u pražských krysaříků probíhá obvykle bez větších problémů. V době mezi třetím a pátým dnem po narození se kupírují ocásky. Růst končí v osmém až desátém měsíci."
V místnosti byl slyšet jen tikot Vojvodových náramkových hodinek. Zraky všech lidí byly s posvátnou úctou upnuty na Vojvodova ústa, ze kterých mu vděční posluchači skoro magneticky vytahovali každé slovo.
"Nyní před námi stojí závažný úkol." Vysvětloval jejich prorok.
"Slyšte! Moji nejvěrnější! Otázka naší doby zní, co s výživou? A jen málokdo se s ní dovede vypořádat. Světoví odborníci uvádějí jen dvě možnosti krmení psa. Částečně mají pravdu podobně jako Sören Kierkegaard, autor knihy Buď,anebo. Buď klasické krmení, to je hovězí, ryby, drůbeží maso s přílohami, jako těstoviny a zelenina. Je to dražší, ale chutnější. Anebo průmyslově vyráběná kompletní krmiva v podobě granulí nebo konzerv. Pro naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků jsem však experimentálně a heuristicky objevil třetí způsob."
"Ach!" Oddechli si všichni.
"Je to kombinování obou možností. A touto cestou vyroste náš pražský krysařík na naší Alma Mater k světovosti!"
Ozval se potlesk a oslavné volání.
Vivat Vojvoda! Vivat Vojvoda!Vivat! Ani hlučné skandování však nezabránilo ovčákovi K. v jeho úvahách ohledně dvojího vedení. Říkal si, že jedni se napájejí u studnic živé vody a dávají tyto zdroje také jiným, podávají dále číši dobré, občerstvující vody. Poznají se podle toho, že pod jejich vedením je každému Duch blízko, že ho přivádějí k Duchu a učí milovat jeho svrchovanou Láskou. Jiní se odmítají napít, když není voda oslazena, tedy zkažena. Kdo zahlédne Boha, bude živ, žije! Druzí se však zdráhají pít z pouhých čistých zdrojů. Bojí se o sebe a strachují se o druhé, a proto vykřikují o zhoubnosti "mystiky" a zbytečnosti hlubšího duchovního života. Potřebují vodu, proměněnou v limonádu. První se nebojí silného vína vyššího života, druzí se obávají, aby spojení ryzí láskou a čistou pravdou nevyvrátilo svět z klidných, osvědčených, vyježděných a vyzkoušených kolejí.
Když se posluchači uklidnili, nějaký opovážlivec si dovolil připomínku:
"Pražský krysařík patří mezi plemena, u nichž je obecně potřeba energie na kilogram hmotnosti výrazně vyšší než u plemen středních a velkých."
Účastníci byly poněkud pohoršeni, že se vůbec našel nějaký odvážlivec, který se opovážil s nějakými připomínkami na tak posvátnou půdu. Vojvoda však velkoryse přešel připomínku slovy:
"Errare humanum est."
Vojvoda se tvářil jako prorok, přinášející závažné poselství bloudícímu lidu, ale ovčáka K. nezmátl. Pravda je, že starozákonní prorok měl těžkou úlohu. Měl tepat hříchy svého lidu, měl mu připomenout nebezpečí Božího trestu, pokud se nenapraví. Měl tedy někdy mluvit i proti lidu a ohlašovat i jeho ponížení. Tím těžší úloha, když proti němu vystoupil někdo, kdo se také tvářil jako prorok, a hlásal věci příjemnější, jež spíše lahodily lidské pýše a ješitnosti. Falešný prorok vyzvedal národní hrdost, ukazoval na velikost lidu, a pořád o ní snil a vynášeli ji. Přehlížel hříchy lidu, třebaže připravovaly docela nutně tresty. Byl to prorok lidské soběstačnosti a lidských práv, které jakoby se mohly obejít bez pomoci shůry.
Od něho se lišil opravdový prorok. Ten připomínal svému národu především, že je jiným národem, než jsou ostatní. Připomínal mu vyšší poslání, od něhož se odvíjí zásadně jiné, ušlechtilejší jednání. Pravý prorok ukazoval na pravou velikost lidu, totiž v jeho poslušnosti k vyšší vůli.
Tak se dodnes liší prorok falešný od pravého. Ten pravý nezavírá oči před slabinami a chybami svého lidu, nýbrž je odhaluje, aby ho přivedl k nápravě. Naopak nepravý se hledí zalíbit veřejnému mínění a lichotí davu a jeho choutkám. Po tom se pozná falešník, když se oslnivě blýská na veřejnosti, odpovídá zálibám a módním směrům lidu. Falešník je i ten, kdo sice poněkud důvěřuje vyššímu poslání, ale ne příliš, a který ustavičně něco organizuje, aby byl moderní, a stále se bojí, že by nebeské dílo zaniklo, kdyby on nepodnikl včasný zákrok, že by bez jeho zásahu snad mohly být umlčeny dary shůry, ačkoli Duch vane, kam chce a nic nemůže zvrátit jeho plány. To je prorok falešný možná v dobré víře, ale málo platné, i takového musíš odhalovat nebo mu otevírat oči, aby nevedl slepé stádo jako zaslepený pastýř.
Ne každá zaslepenost však vyhlíží od samého začátku jako fanatismus, který hází zapálenou pochodeň pod hranici s čarodějnicí. Spíše začíná jako úchvatný romantický sen, jenž podněcuje k obětavosti, s níž se opojený snílek nakonec vrhá hlavou proti zdi. Od začátku se vůdce takové organizované iluze staví jako představitel osvícené elity.
"Pokud je pražský krysařík správně předveden," zdůrazňoval Vojvoda, "umí-li se e správně postavit a tak říkajíc prodat své přednosti, krásnou chůzi jako lipicán, bdělou pozornost, čilost, tak upoutává ve výstavním kruhu ještě víc než načesaní, chlupatí elitní psi krasavci. A proto je tak potřebná naše staroslavná psí univerzita, která - "
Potlesk ho přerušil, a snad i zachránil od dalších manévrů v jeho snech. Posluchači provolávali:
Ať žije generální studium pražských krysaříků! Sláva!
"Moji drazí!" Pokračoval později otcovsky Vojvoda. "Tady jde o výchovu. Výchova není výcvik psa. Výchova předchází každému výcviku. Pes je řádné zvíře. Žije spořádaně, ergo v řádu smečky. Vůdce smečky nařizuje. Vůdce odměňuje. Vůdce trestá. Všechno se to děje podle zákona a v zájmu smečky. Pes proto miluje jistotu. Někdo ho musí vést a on musí cítit, že je veden. Lex dura, sed Lex! Takový je zákon! A takový je i váš Vojvoda!"
Ovčák K. se nad těmto výlevy pozastavil, protože ho napadlo: "Jdeš do práce, do svého povolání. Třeba se ráno i pomodlíš, ale sotva se pomodlíš, tak už kolikrát jdeš jako by automaticky, jako by teď nastával docela jiný život. Jeden by si ale měl osvojit vnitřní, nadpřirozenou souvislost celého dne, modlitby i práce, práce jako plnění vyšší vůle. Myslím tím vnitřní usebranost a uvědomování si této souvislosti. Prostě žít, jak se říká v přítomnosti Nejvyššího a v přítomnosti jeho vůle.
Znáš svou povahu i její sklony, které tě často strhují, abys jednal jen podle nich, abys jednal docela přirozeně. Potom teprve po poklesku zakusíš jakýsi smutek a prázdnotu. Nebylo by na místě, aby ses připravil a připravoval na to, jak by sis počínal v okolnostech, které se dají z velké míry předvídat, aby ses připravil na to, jak se zachováš, jak napneš své mravní síly, aby ses nedal unést svým povahovým nedostatkem. Během dne potkáváš tolik lidí, sledujících své záležitosti. Tolik s nimi mluvíš o všech možných věcech. Proč od tebe lidé odcházejí tak často s prázdnýma rukama? Proč ty od nich odcházíš opuštěn, ale především ochuzen a prázdný? Patrně si neuvědomuješ svou povinnost, abys jim něco vyššího předal. Kdyby ses na to usebraně připravil, dovedl bys vnést paprsek vyššího světla i do svých každodenních hovorů a do svého úředního, zvenčí nalinkovaného jednání s lidmi. Možná jsi učitelem, a sedíš a opravuješ úkoly. Místo, aby ses stavěl na soudnou stolici a hledal jen chyby, obejmi každé dítě spíše mateřsky a z chyb a z celého toho zadání, se pokus vyčíst duši a přibliž se k ní právě přes to, co klasifikuješ červenou tužkou!
Stokrát denně za něco děkuješ. Kolikrát jen jakoby. Proč si nevzpomeneš, že když děkuješ, tedy děkuješ za něco dobrého, tedy za něco darovaného, takže by tvůj dík měl být provázen vznešenou láskou?
Tolik vyšších darů přijímáš každý den! A ty je bereš přirozeně, jako vodu z vodovodu. Neumíš děkovat za jejich příchod, za jejich pomoc, za každou zbožnou myšlenku, za sílu víry, za světlo naděje, za teplo lásky? Divíš se, že vesmír ochládá a vyhasíná? Neměl by ses přes den nejednou rozpomenout na Toho, bez něhož nic nezmůžeš, abys volal, prosil a klepal, aby nadpřirozené prostupovalo všechno přirozené čím dál tím víc, aby pomalu už nebylo všedních, přirozených činů, aby vše bylo posvěceno nadpřirozenou láskou, která dovede všeho věčně využít, třebaže v čase?"
"Jaký cíl vlastně sleduje naše staroslavná psí univerzita?"
Osmělil se jeden z posluchačů.
"Cílem je ušlechtilý krysařík! Přeji si, aby byl šlechtěn pro hlídání! Přeji si, aby štěkotem upozornil Pána! Přeji si krysaříka pro chytání drobných hlodavců, neboť má bystré reakce!"
"Nejsou to příliš vysoké nároky? Vždyť štěně krysaříka je takový rozkošný drobeček, sametový balíček, lákající ke hře a mazlení! " Rozplýval se jeden z posluchačů.
Vojvoda prudce zbystřil a zneklidněl, jako kdyby právě zjistil, že se mu nějaký nezbeda snaží dát do papuče jedovatou tarantuli. Prudce začal komíhat nohou pod stolem. Tentam byl domlouvaný otcovský tón. Jeho výraz byl každým okamžikem nápadněji kamenný.
"Tak pozor! V této kuličce připomínající hračku dříme temperamentní, mnohdy až divošská povaha hlídače a lovce! Aby bylo jasno, základem výchovy je důslednost! Řekneme-li nikdy, musí to znamenat nikdy, a to hned od počátku! A basta! Nezaměňujme Nikdy! za Někdy! Jinak by nám slzy tekly, s odpuštěním, až někam do bot!"
Představa Vojvody, čvachtajícího ve vlastních slzách, kupodivu nikterak nezasmušila ovčáka K., až se sám v nitru začal obviňovat ze škodolibosti. Prudká gestikulace zatím doprovázela Vojvodovu deklamaci.
"Když jde o takovou věc, tak s hrušky dolů! Zákazu slovem Fuj! používejme jen tehdy, jestliže pes opravdu nikdy nesmí! To musí platit za všech okolností! Lex dura, sed Lex!" Na chvíli se odmlčel, a když uviděl tázavé pohledy obecenstva, uvolil se ve své blahosklonnosti rozhodit ještě pár perel, třebaže mu cosi z hloubi jeho supějící bytosti napovídalo: "Margaritas ante porcos!"
"Víte vy vůbec, co je základem výchovy a výcviku?"
Nikdo ani nedutal.
"Pamatujte si, že základem výchovy i výcviku je přivolání. Psa přivolávejme jen tehdy, pokud je to nutné, a to po vyslovení jeho jména, při kterém pes zpozorní, avšak rozhodně a nesmlouvavě!
Chceme mít psa společenského? Dobrá, tedy jej voďme na návštěvy a mezi lidi a dovolujme jej hladit! Dixi!
Chceme mít psa spíše na hlídání a rezervovanějšího? Dobrá, tedy tedy ho zbytečně nevoďme do styku s cizími lidmi! Dixi!
Pomněte, že krysařík je učenlivý a nedaří-li se někomu jeho výchova, ať hledá chyby převážně v sobě! Dixi!
Vychováváme-lí jedince pro výstavy, nuže, učme ho chodit na vodítku, v kruhu, mezi lidmi, učme ho ladnému kroku, aby pohyb dal vyniknout jeho dynamické eleganci a on aby předváděl všechny své přednosti!
Pro zdárný rozvoj vlastností krysaříka mého srdce stanovím následující: Ať je ponecháván, aby běhal pokud možno v nerovném terénu, hlavně do kopce, kvůli správnému zaoblení končetin! Ať aportuje hračky! Potom budeme mít krysaříka podle mého gusta! Po takovém krysaříkovi já hořím!" Rozplamenil se Vojvoda, až se mu roztřásl celý nos a v koutcích úst se mu dělala pěna jako splašenému Pegasovi.
"Zatímco výchova je nezbytná, výcvikem se dosud zabývá jen málokdo. A tady je naše Boží políčko! Krysařík má jedinečné dispozice pro aport, hlídání, vyhledávání a rozlišování předmětů, ba i k lovu drobných hlodavců."
Než se kdokoli z předních kynologů nadál, Vojvoda si bezostyšně přisvojil zásluhy o znovuobnovení tohoto zapomínaného, v českém národě oblíbeného plemene. To všechno pod záminkou jeho povznesení k mezinárodnímu a světovému uznání, jež si pražský krysařík nepochybně zaslouží, méně už pak pan Vojvoda.
Na Sympóziu pražských krysaříků, které Vojvoda uprostřed léta toho památného roku svolal do pivnice "U vzteklého tvarůžku", vystupoval jako přední krysaříkolog. Celou pivnicí se rozléhal jeho hlas:
"Po staletích přehlížení a zanedbávání se náš krysařík znovu prosazuje a získává světový věhlas!
Hlavním úkolem nové doby je naše soužití se psem. Život se psem je báječná příležitost k pochopení jednoduchosti i složitosti psí povahy."
Ozvaly se hlasy: "Jak proniknout do psí mentality? Jak na to jít?"
"Nejlepším způsobem je soužití s více psy." Rozkládal rukama Vojvoda. "Takový dominantní pes se už jako štěně snaží prosadit ve smečce, je průbojnější, odvážnější, ale také zarputilejší, nesnadno se podřizuje. Je to pes jednoho pána, je spolehlivý a snaživý, ale nesnáší výchovné chyby. U psíka velikosti pražského krysaříka to snad může znít poněkud žertovně, ale i tak malý psík dovede svému majiteli pořádně zatočit hlavu, když ho nezvládne. Agresívní, kousavý pes této velikosti je nebezpečný právě svou velikostí, protože se o něj zajímají děti, a ježto pro svou nepatrnost nevzbuzuje obavy a náležitý odstup, a je schopen napadat i větší psy.
Jinak je to slibný pes. Uvidíte, jak se prosadí ve světě! Vedle toho subdominantní pes je spokojen se svým postavením ve smečce. Je vyrovnaný, klidný, snášenlivý. Je to pravý rodinný pes, dostatečně sebevědomý a sebejistý, ale neútočný a přizpůsobivý.
Naproti tomu submisivní pes je vždy v hierarchii smečky až na posledním místě. Nikdy netouží po vyšším postavení ve smečce. Tento typ krysaříka je nejpůvabnější. Je to věčné dítě. Celý život působí dojmem štěněte. Chová se jako pravý bonviván. Je rozkošnický a lehkomyslný. Má sklon k tloustnutí. Nevyvolává spory a štěkáním neobtěžuje. Ve výstavním kruhu většinou předvede všechny své nedostatky: vyvalí bříško, prohne hřbítek, ouška jak oslík a nožky kudrnaté. Pár metrů od výstaviště však objeví zajímavý klacíček, fenku či cokoli nadmíru zajímavého - a světě div se! Ihned zatáhne bříško, hřbítek vypne, ouška nastraží a nožky má jak vysoustruhované - celým svým chováním vzbuzuje pocit pohody a spokojenosti.
Ať už je psík jakýkoli, ustanovuji dnes toto pravidlo. Vždy a za všech okolností musí být vůdcem nad situací pán. Pán musí rozhodovat, odměňovat či trestat! A kdo by z tohoto ustanovení ubral jen jediné slůvko nebo je přidal, budiž zatracen!
Nuže, přátelé, takový krysařík, to je právě náš malý profesionální pes Maxipes, náš český zázrak, který zakrátko ovládne celý svět!"
"Copak se něčeho takového dá dosáhnout?!"
"Naším osvíceným vedením! Tak pravil Vojvoda!"
Chvíli se kochal pohledem na zkoprnělé návštěvníky hostince "U vzteklého tvarůžku", pak posilovaný dvěma Myslivci v tekutém stavu, začal hostům udělovat rady. Hovořil zaníceně jako prorok Izaiáš, když opakoval to, co pár dní předtím přečetl v příručce Výcvik služebního psa.
"Slyš! Lide můj! Slyš! Vyjevím vám svatou pravdu a vůli našeho Pána nejvyššího! Kdo se chce stát psovodem psa služebního plemene, ať všechno pečlivě uváží, aby svého rozhodnutí brzy nelitoval! Až příliš pozdě se totiž může ukázat, že pro psa nemá místo, čas a mnohdy ani chuť k jeho cvičení. Ale pak už bývá pozdě!"
"Jak si můžu opatřit psa?" Ptal se někdo z hostů pivnice.
"Zásadní otázka!" Zajásal Vojvoda.
"Pamatuj, lide můj, že u psa, zvláště u štěněte, není podstatná pořizovací cena! Skutečnou cenu vytvoří vaše práce, výživa a ošetřování psa a radost z dosažených výsledků!"
"Které plemeno psa si opatřit? Který je nejlepší?"
Vojvoda byl uchvácen ideou slovanského, českého psa. Proto bez rozmýšlení volal:
"Pražský krysařík! To je ten, který při svém nepatrném, drobném vzhledu tají v sobě všechny vlastnosti, jaké má německý ovčák s eskymáckým husky a sibiřskou lajkou dohromady."
"Nemožné!"
"Všechno je jen otázka výchovy a výcviku na naší univerzitě pražských krysaříků. Naše generální studium zajistí pro krysaříky dokonalou připravenost na všechno!"
"Úžasný výcvik?"
"Jedinečný! Nenapodobitelný! Základní cviky poslušnosti, vynalezené a používané předními odborníky naší slavné Alma Mater jsou shrnuty do našeho Dekalogu." Nato se Vojvoda jal přednášet slavné psí Desatero: "Kdo má uši k slyšení, slyš!
1. Přivolán budiž povelem Cézare, ke mně!
2. Veden u nohy budiž na povel K noze!
3. Usedni u nohy na povel Sedni!
4. Zůstávej na místě na povel Zůstaň!
5. Přinášej předměty na povel Přines!
6. Zakousni se na povel Drž!
7. Uvolni zákus na povel Pusť!
8. Hledej na povel Hledej!
9. Stopuj na povel Stopa!
10.Připrav se na tmu, na nápřah hole či ruky, na útok či střelbu!"
Ještě nebyl u konce, když mu nějací místní neurvalci začali posměšně skákat do řeči:
"Pcha! Podfuk! K smíchu!"
"Neotesanci! Taková neomalenost!" Nasupil se Vojvoda, až mu z očí sršely blesky. Byl by snad na ty malověrce a pochybovače, kteří si na místo Vojvody postavili podobiznu Josefa Švejka, jak jej vypodobnil Josef Lada, ano byl by snad po nich mrštil půllitrem velkopopovického Kozla, jako kdysi Mojžíš udeřil deskami Boží smlouvy, kdyby se mu náhle nebylo přitížilo a on se musel odebrat tam, kam i císař pán chodívá sám. Když se vrátil, volal mocným hlasem, aby se žádný z těch potměšilých reptalů nemohl vymlouvat, že neslyšel:
"Z akademické půdy naší staroslavné Alma Mater doposud nevyšel nikdo tak, jak byl a jak tam přišel! Obyčejný pes všedních dnů neboli laický pes se u nás přetaví a zakalí v opravdového profesionála! To není jen pes vycvičený k ledajaké službě. Tohle je pes zasvěcený službě svému pánu! Náš pes je pro tento účel speciálně vycvičený!" Když to Vojvoda pronášel patetickým hlasem, nos se mu třásl jako přezrálá hnilička, ohrožovaná hejnem divokých vos právě tak jako nálety mlsných kosáků.
"Profesionální pes?! No tohle!?"
"Náš diplomovaný profesionální pes ovládá takový soubor cviků, že je schopen ubránit pána před útokem. Dovede střežit pánem zadržené osoby a spoustu dalších věcí."
"Všechno naráz, ne?!"
"Možná."
"Hm. A jak to svede?"
"Zákrokem, kterému my v našem ranku říkáme prostě zákus. Profesionální pes neboli jak my odborníci říkáme krátce profipes to provede na povel Drž! Samozřejmě, že napřed cvičíme profipsa zákusu do rukávu na pravé ruce cvičného pachatele. Později ho cvičíme kousat do jakéhokoli příhodného místa. Ono se říkává, že pes kouše, ale na naší staroslavné psí univerzitě se ukazuje, že plánovitý a řízený zákus nesvede ledajaký pes."
"Že ne?!"
"Samozřejmě, že ne. Předpokladem kvalifikovaného zákusu je, aby se profipes naučil nedůvěře k cizím osobám."
"Copak se tomu musí pes učit?"
"Jak by ne?! Profipes musí nedůvěřovat cizím osobám ne jen nějak libovolně, nýbrž kvalifikovaně, vědecky. A tohle dokážeme na světě docílit jedině my, na naší staroslavné psí univerzitě."
"To bych rád věděl, jak na to jdete?" Ozval se zvědavec.
"K tomu se užívá povel Pozor!, doprovázený ukázáním rukou na cvičného pachatele nepravostí.
Jenže my jdeme na našem generálním studiu profesionálních krysaříků ještě dále. Spojujeme tento cvik s nácvikem odmítání potravy z cizí ruky. Zvyšuje to kvalifikovanou nedůvěru profipsa k cizincům. Takový absolvent naší Alma Mater pak snadno dokáže zadržet prchající osobu."
"Každou?"
"Každou. K tomu je však zapotřebí jiný povel, totiž Drž!, poté, co se profesionální absolvent naší Alma mater zahryzne do rukávu cvičného pachatele nepravostí."
"Nemožné!" Vrtěli nevěřícně hlavami Vojvodovy posluchači.
"Ještě větší zázraky ukážeme světu skrze naše profipsy!"
Když viděl vykulené oči zvědavců, hrozící akutním výpadkem do rezavé vody v půllitrech, přidal k dovršení jejich úžasu ještě hrst svých perliček.
"Třeba průzkum terénu a objektů. To provede náš absolvent na povel Revír!, pronesený v laskavé intonaci s ukázáním rukou ve směru vyslání profipsa."
"K čemu je to dobré?"
"To má nedozírný význam pro praktické využití." Líčil Vojvoda. "V rozsáhlém území, málo přehledném, těžko přístupném, všude tam nalezne náš absolvent sledovanou osobu nebo věc.
"Jen jestli ji přinese?!" Zapochyboval jakýsi nevěřící Tomáš.
"Aby ne?!"
"Jak to dokáže?"
"Náš profipes vyšlechtěný z rodu krysaříků je génius mezi psy! Jeho výcvik prohledávání čili revírování je složitý."
"Nepovídejte!"
"Napřed se takový profipes musí naučit důkladně prohledávat území, tak, aby na povel postupem cik-cak proslídil daný úsek. Dalším úkolem je vyštěkávat nalezenou osobu. Na profesionální psy nedostatečně zlobivé nebo málo sebevědomé působíme tak, aby vytvořili jejich sebevědomí a náležitou zlobivost. Nesmí se to však přehánět, jinak by profipes začal soustavně kousat."
Svět, jinak běžně ponořený do pivních řečí a hulákání, tajil dech, když Vojvoda líčil úžasné úspěchy právě se v jeho hlavě rodící staroslavné univerzity pražských krysaříků.
"Pravým přeborníkem mezi našimi diplomovanými profipsy je profipes Maxipes. To je náš vrcholový profipes! Maxipes vyhrává všechny světové soutěže! Maxipes vítězí!"
Ovčák K., který se krčil v koutku hostince "U vzteklého tvarůžku", uvažoval, zda by tyto Vojvodovy úžasné výlevy nebyly bývaly umlčely i dávného hosta, jehož si tu vysnil Jaroslav Hašek, totiž Josefa Švejka, a který se odedávna živil právě podloudným obchodem s kradenými psy. Dumal o velikosti svatých a malosti nesvatých světáků, k jakým se družil Josef Švejk. Významnou vlastností svatého je jeho žízeň po velikosti, touha po nekonečnu, a to osobně důvěrně blízkém. Jeho duše žízní po vrcholném životě, po vrcholném Životě v jeho životě. Nespokojuje se a nedovede se spokojit se sebou samým. Dobře poznává svou malost a ubohost. Vzhlíží výše, touží po překročení hradeb své bytosti. Chce víc, než mu může poskytnout jeho já, které posléze také samo sebou žije tímto svrchovaným Životem.
Netoužit být svatým znamená spokojit se se sebou, se svou všedností a prostředností. Svatý v sobě zakouší ono povolání, kterým je pozván z nejvyšších míst k účasti na vyšším životě. Tak nabývá pravé velikosti, že dovede vystoupit ze sebe a s vyšší pomocí překračovat svůj stín. Kdo netouží být svatým, takže odmítá být blízko Nejvyššímu, může být velký svou velikostí lidskou, může hodně vědět, mnoho umět, mnoho ovládat, ale to všechno jsou věci, které jsou v omezených lidských možnostech. Člověk v nich ulpívá stále na svém, lidském, přirozeném stupni, protože ani věda ani umění není bez hranic. Kdo se ale důvěrně a životně sblíží s Nejvyšším, ten roste k němu, který je nekonečný a věčný, a který teprve naplní onu propast, jež vyhloubil v jeho duši. Tuhle propast závratnou ještě víc, než hvězdná obloha nad tebou, tu nenaplní nic menšího než samotný Původce toho všeho a životní spojení s ním.
Vzdávat se úsilí o nezvratnou dokonalost znamená vlastně nedostatek odvahy, statečnosti a touhy po pravé velikosti. Proto ctíš svatého jako hrdinu, který se zbaběle nevzepřel vyššímu nadání, nýbrž otevřel své srdce a celý svůj život volání k závratnému a vše přesahujícímu.
Do úvah ovčáka K. se však stále neodbytněji vtíral jako Opodeldok Vojvoda, který se holedbal:
"Na naší Alma Mater máme zřízenu katedru odorologie."
"Odo - co?"
"Odorologie! Na této katedře se učí, studují a osvojují základy pachu. Pach, latinsky "odor" nebo puch, latinsky foetor, jsem začal studovat už v mládí." Vyznal se otevřeně Vojvoda. "Samostudiem jsem se vypracoval na přední světovou veličinu v oboru pachu. Jako přední odorolog naší akademické půdy, neboli jak my říkáme v našem ranku pacholog, navazuji na odkaz svatého Pachomia." Načež se rozhlédl jako páv s roztaženým peřím, přičemž se zdálo, že jeho všeobjímavý pohled míří až kamsi za obzor, ale ani tam podle všeho neobjevil nikoho, kdo by mu sahal aspoň po kotníky. Ovčákovi zatím poklesla hlava mezi ramena a snad by se skutálela až na zem, nebýt toho, že ji ovčák K. zachytil oběma rukama, a konejšil ji ve svém objetí tíše jako vánek Ducha svatého: "Že prý svatého Pachomia! Že mu huba neupadne! Takhle s námi bušit o zem! Pacholek jeden!"
"K čemu je to dobré?"
"Díky odkazu tohoto egyptského poustevníka", bájil Vojvoda, "ovládáme pachové stopy. Páchnoucí látky totiž neustále vylučují nejjemnější částice, molekuly pachu. Pachem rozumíme vůně člověku příjemné i odporné. Každý člověk má osobitý, individuální pach. Místní pachy plní důležitou úlohu v práci profipsa, protože ovlivňují pachovou zvláštnost každého člověka. Z uvedených prvků je složen celkový zvláštní osobitý pach každého člověka. Víme, že různým náladám člověka odpovídá různý výraz obličeje. Podobně, a ještě ve větší míře, se každá nálada projevuje ve vylučování pachu. Tyto změny individuálního pachu, způsobované změnou nálady, nazýváme my odborníci fyziognomie pachů. Profipes to rozeznává."
Když obhlédl tupé pohledy, otáčející se tam a zase zpátky jako buddhistické modlitební mlýnky, zmítané poryvy větru pivních řečí, přidal do nich ještě další nápor, neboť bytostnou ctižádostí slovutného Vojvody bylo odedávna, aby měl ve všem poslední slovo a ze všech aby se smál naposled a nejlépe.
"Jenže pachová stopa není v klidu. Mění se."
Vojvoda s oblibou říkával místo pach slovo pácheň a tvrdil, že prý to slovo je staroslovanského původu, ale jazykozpytcům o tom nebylo nic známo.
"Na základě letitých zkušeností s pachem dokáže každý diplomovaný profipes úspěšně čichat a stopovat. A my mu to usnadníme."
"Usnadníte - ?" "Abychom mu poněkud usnadnili zachytit začátek stopy, zdrží se cvičný páchnoucí pachatel nepravostí na začátku stopy pár minut. Také skutečný páchnoucí pachatel nepravostí se na místě činu nezdržuje déle, takže tam nezanechává více pachu. Cvičný páchnoucí pachatel nepravostí na začátku stopy stojí, jindy přešlapuje na místě, chodí v kruhu o malém průměru, asi jako když čekáte na autobusové zastávce."
"To známe."
"Počíná si vždy ale tak opatrně, aby jeho stopy nebyly viditelné. Jinak by profipes hledal začátek stopy zrakem a nepoužíval by čichu. Inu, co vám mám povídat, náš profipes, zvláště profipes Maxipes je nějaký filuta!"
"Ehm."
"Ale to není všechno."
"Hm?"
"Zřejmě vůbec netušíte, co je velikou vymožeností naší katedry odorologie při naší staroslavné psí univerzitě?!"
Odpovědí mu byly kolébající se prázdné makovice návštěvníků hostince, rozhoupané opojnou mocí ducha nesvatého, roznášeného v půlitrech, a poryvy silných řečí z nadbytku těchto slabých břeček.
"Světový unikát. Ještě nezabíráte?"
"Hm?"
"A my jsme na to hrdi, protože tím jsme přinesli velký vklad do světové odorologie. Nechci být neskromný, ale komu čest, tomu čest. Je to vědecké uvedení profesionálního psa na počátek stopy. Dříve nebýval tomuto postupu přikládán takový význam, jakého si zaslouží. Pes, který se nenaučil samostatně vyhledávat začátek stopy, nemohl uspokojivě splnit daný úkol. Při praktickém používání profesionálních absolventů naší Alma mater je to základní požadavek, na který musí psovod vždy pamatovat.
Psovod přivede profipsa pár metrů před začátek stopy, připevní mu na obojek vodítko, které mu nenásilně podvlékne pod přední nohu, zbytek hodí za sebe. Vodítko uchopí do ruky, ve které drží za obojek i profipsa. Udělá krok vpřed, předkloní se a rukou ukazuje na zem. Současně dá profipsu povel Hledej! a pustí obojek. Jednou rukou ukazuje na zem a přitažením vodítka nutí profipsa čichat k zemi. Profipes vybíhá před psovoda a snaží se najít začátek stopy. Psovod stojí na místě, stopovací vodítko nechá volně prokluzovat dlaní levé ruky. Když profipes najde začátek stopy a začne ji sledovat, nechá ho psovod jít pár metrů po stopě, potom vysloví povel Stopa! a následuje ho.
Až profipes dovede takto vyhledat začátek stopy, psovod ho úmyslně navádí na nášlap šikmo z boku, jednou zprava, podruhé zleva, až v protisměru stopy. Psovod nesmí zapomínat na odměnu na konci stopy. Jedině tak neztratí profipes zájem o stopu."
"To máte tedy být na co hrdi!" Ozval se jeden z Vojvodových vytrvalých posluchačů, ale nebylo jisto, zda to myslel vážně nebo ironicky. Vojvoda se rozplýval pýchou, a dodával:
"Když praotec Čech přivedl svůj lid na horu Říp, zvolal: To je ta země, oplývající medem a strdím! Tradice říká, že jako ozvěna se neslo do okolí radostné volání našich prapředků: Buďme hrdi na své strdí! A dnes smíme k tomu přidat: Buďme hrdi na naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků! Zvláště, když se nám podařilo vztyčit nad ní pachový kříž!"
"Co - cože! Pa - pachový kříž?!"
"Tvoříme ho křížením pachovým stop."
"A proč?"

"Křížením pachových stop učíme profesionálního psa držet se pouze toho pachu, na který byl uveden. Největší potíž pro absolventa naší psí univerzity nastává tehdy, když rušivá stopa kříží pravou stopu, a v bodě setkání se obě stopy lomí a pokračují každá jiným směrem, a tak tvoří onen osudný pachový kříž. Tento pachový kříž býval pro absolventy naší univerzity nebezpečnější než známý Bermudský trojúhelník, neboť se v něm každý pes ztratil. V takovém případě jdou oba cviční páchnoucí pachatelé nepravostí proti sobě a v bodě, kde se setkávají, udělají oba jeden vpravo v bok a druhý vlevo v bok a pokračují v kladení stopy. Pes sleduje stopu, ale v okamžiku křížení pokračuje jistou setrvačnou přímým směrem, a než zjistí, že přešel na jinou stopu, bývá zpravidla už příliš vzdálen od místa, kde se stopa lomila. Zde je zapotřebí zvláště pečlivé a přesné práce profesionálního psa.
Ještě těžší pro psa je vypracování stopy, jestliže pachový kříž leží na rozhraní dvou různých terénů, takže zde změnou terénu přistupuje další ztížení."
"Jak z toho chudák pes vyvázne?"
"Díky zásadě křížení."
"Křížení?
"Při přechodu na první cizí stopy je žádoucí, aby tyto stopy kladla osoba, kterou pes částečně zná. U křížení stop je žádoucí, aby první křížené stopy kladl ten, koho pes vůbec nezná."
"Rafinované!"
"Avšak velmi potřebné, neboť homo homini lupus. Vrcholem, k němuž směřuje naše staroslavná univerzita pražských krysaříků, není však jen jednotlivý profesionál. Vrcholem je smečka profesionálních psů! To je náš profesionální superpes. Tato smečka profesionálních psů je vycvičena k vypátrání, odhalení a zneškodnění pachatelů nepravostí."
Pojednou se Vojvoda se celý nadul jako vykrmený krocan, nos se mu rozechvěl a on začal mluvit jako v tranzu:
"Celý výcvik ať je veden s vědomím velké zodpovědnosti! Profesionální psi ať nejsou ani bázliví, ani málo sebevědomí, protože se od každého účastníka této smečky vyžaduje pohotovost, tvrdost a samostatnost v akci! Tak pravil Vojvoda!"
Na chvíli se odmlčel a pak znovu propukl velkým projevem: "K důslednému vedení ustanovuji tento památný Pentalog!
Především ať se klade důraz na radostné a přesné aportování!
Za druhé ať se klade důraz na radostné a vytrvalé štěkání!
Za třetí nechť se klade důraz na živé revírování,
totiž prohledávání území vědeckou metodou cik-cak!
Za čtvrté ať se klade důraz na naprostou ovladatelnost
a bezpodmínečnou poslušnost!
Za páté ať se při používání smečky k vypracování stop klade důraz
na to, aby každý účastník smečky byl schopný a spolehlivý stopař!
Na stopu ať se uvádí první pes! A sotva se unaví, ať je nahrazován psem čerstvým, vždy tak, aby se nejlepší pes prosadil jako první! Tak pravil Vojvoda!" A měl za to, že je to dobré.
Chvíli funěl, pak se zhluboka napil piva, a vyznal:
"Tím, čím jsem se stal, jsem jen a jen vlastním přičiněním!"
"To má být vytahování, anebo omluva?" Podivil se ovčák K., ale místo odpovědi se mu dostalo dotčeného odkašlání, přecházejícího přes chrapot do dunění vzdalující se bouře. Zaznělo to jako by v nedalekém hustém lesném hájku nacvičoval medvěd brtník se svou rodinou delší jednoaktovku.
Zatímco Vojvoda odfukoval, zaznamenal ovčák K. mínění představitelů lidových mas ohledně Vojvodových výlevů.
"Večeře byla slušná."
"Ušla."
"Ale bylo moc kecání."
"Hrozný náfuka!"
"Nevím, kam na ti pindy chodí."
"Nejhorší bylo to camrání o staroslavné univerzitě pražských krysaříků."
"Příšerný!"
"Moc bych nedal za to", prohlásil jeden z pivních skautů, "že byl nadrátovaný, jak zákon káže."
"Zlinkovaný jak čtverečkovaný papír."
Odpověď na všetečnou otázku ovčáka K. došla později, ale ani tentokrát z úst slovutného Vojvody, nýbrž z Amerického měsíčníku pro kynologii, kde byl zveřejněna krátká zpráva následujícho znění.
"Kuriózní plemenitbou pana Vojvody spatřil světlo světa fenomén mezi takzvanými profipsy z rodu pražských krysaříků, profipes Maxipes. Ostatní krysaříci během procesu šlechtění dosáhli nesmírně vysokého stupně ušlechtilosti, který však ve většině případů postrádal stabilitu. Následkem této těkavosti úžasně vyšlechtěného hybridu prošla většina známých diplomovaných profipsů z rodu krysaříků překvapivou mutací. Z této mutace vzešlo několik docela zvlčilých jedinců, jeden případ podobný hyeně skvrnité, a dále více jedinců, připomínající něco mezi fretkou a krysou."
Následující kapitola představí čtenáři pana Vojvodu coby proroka genetického inženýrství, kterak vytyčuje svůj Dekalog vzorné plemenitby své vyvolené smečky. Hledá sponzora pro své delikátní pokusy u rottariánů. Jak pochodil slovutný Vojvoda v ROTTARY CLUBU, kde přednesl své věčné Desatero v pořadí už asi třetí. Náš rozhlas Páně.

14. Odborné sklízení slávy
Všudypřítomní čmuchalové a šťouraví kritici ve službách svých chlebodárců, maskovaných dobročinností a okázalou lidumilností, ale i mnozí jiní na vlastní noze stojící nedůtklivci, uvádění v pohyb bedlivě střeženými komplexy méněcennosti, vždy číhají, aby přistihli dějepisce při poklesku. Jako slepice na žížalu se přímo třesou na to, že objeví ve sledu událostí kompromitující mezeru v příhodě, kterou kronikář právě zaznamenal.
Jako větřící pes pobíhá z místa na místo, tak těkavě si počínal Vojvoda, když se snažil stáhnout do sítě svého velkopodnikání v oboru chovu a šlechtění pražských krysaříků. Zosobňoval živou poptávku po všech zaběhlých psech a zatoulaných ovcích a beranech, neboť ve svém snu o jedinečné psí univerzitě a úžasných možnostech genetického inženýrství byl přesvědčen o možnosti vyšlechtění jakéhokoli výchozího živého tvora právě na krysaříka jako na skvělého profesionálního psa. Stačilo zaslechnout zmínku o nějakém zbloudilci.
"Je to znamenitý chlapík! A přitom jako beránek."
Vojvoda hned ze sebe vyrazil: "To je přesně ten typ, jaký potřebuji k vyšlechtění na naší staroslavné Alma Mater!"
Úlisně jako had získával zaběhlé psy a zatoulané ovce, aby je důmyslným genetickým inženýrstvím, jakým se honosil, napěchoval do předem připravené formičky pražského krysaříka. Před každým z těch zbloudilců se Vojvoda stavěl jako laskavý otec se srdcem chápavým pro jejich toulavé boty, aby z nich po nakrmení učinil poddajné zkušební králíky pro svůj sen. Mluvil tak puntičkářsky a samolibě, jako prorok, jemuž vycházejí předpovídané pohromy přesně podle plánu. Oči mu jiskřily skoro lidskou inteligencí.
"Víte, já mám k celé té věci úžasné předpoklady. Nechci se chlubit, ale zase nemohu popřít, že jsem prostě chlapík s úžasným mozkem. Víte, já nedovedu lhát, a to je moje největší slabost."
Oči se mu rozzářily a vyfoukl obláček otravného plynu.
"Máte nějaký plán?" Ptal se ovčák K. při prvním setkání s Vojvodou, který v ovčákovi vycítil adepta k provádění jeho snů.
"Definitivně hotový."
"Ten má vždycky po ruce plán jaksepatří." Ozval se jeho nohsled a dodal zbožně:
"Však mu i nepřátelé říkají Jednočlenný mozkový trust."
"A ne bezdůvodně." Uchechtl se Vojvoda.
Opatrnost velela ovčákovi K.: "Jestli si nedáš pozor a hned zpočátku tomu chlapovi nezatrhneš tipec, aby se ti nevtíral do života jak Švejkem vychválený Opodeldok, tak se ti dostane pod kůži a začne tě bezohledně komandovat. Vyhlíží jako zatraceně rezolutní individuum." Ale dobré rady starších mu připomínaly: "Poslouchej, co říkají starší a zdrž se předčasných úsudků." Tak se ovčák K. vzchopil a postavil se na zadní až se zpožděním. Proto mu v jeho životě zatraceně dlouhou chvíli cizopasilo něco, co - s ohledem na vlastní rušnou životní dráhu - mohl s klidným svědomím označit za nejodpornější zkušenost, jakou kdy zažil.
Vojvoda sám, jako by to vytušil, počínal si při provádění svého snu o kvalifikovaném šlechtění pražského krysaříka hned otcovsky jemně, hned velmi důrazně a tvrdošíjně. Asi jako při vyšší škole jízdní, kde se jezdcům doporučuje mírně povolit uzdu, aby mohla být dvakrát víc přitažena. Sám se vyjádřil o některých jankovitých jedincích s nevypočítatelnými vrtochy.
"Tyhle janky, aby bylo jasno, nutno udržet v patřičných mezích! Musí se na ně osvědčeným přístupem železné ruky v sametové rukavici! Když v nějaké delikátní záležitosti nemá smysl postupovat otevřeně, frontálním útokem, nutno se vydat oklikou. Chce to jinou strategii. Napřed ujistit protivníka, že jsme na jeho straně, a pak ho napadnout z boku. A máme ho tam, kde jsme chtěli mít."
Místností zazněl veselý smích. Bezstarostný smích těch dětí byl jedním z nejsmutnějších ovčákových zážitků. Ovčák K. si říkal: "Jak jen mohou být tihle ubožáčci takhle veselí, když celá jejich budoucnost závisí na Vojvodových schopnostech?" Když jde o samotného Vojvodu, ovčák předpokládal: "Nejspíš spoléhá na nějaký utopický plán, od kterého si slibuje velmi lukrativní výsledky." Načež se mu rozbřesklo v hlavě něco jasnějšího než tisíc sluncí, když ho napadlo: "Hrome! Tenhle Vojvoda by měl být izolován v nějakém ústavu! Není pochyb, že v mnoha směrech je to všemi mastmi mazaný chlapík, ale rozhodně ne člověk, který by měl pobíhat na svobodě."
Když byly koncem druhého tisíciletí zamíchány karty světové politiky, přimkl se Vojvoda ke Králi. Bezostyšně mu namlouval, že má velmi úzký vztah k bratrstvu Vodnářů. Už prý jeho vlastní jméno Vojvoda má etymologický původ ve slovech vojevůdce Vodnářů. Pro jiné však měl zase povídačku o modré krvi velkovévodů, která mu žilách proudí od prapředků. Snad tomu i sám uvěřil, když se tak vehementně prodíral k moci ne jako nějaký ubohý pes, donucený poslouchat hlas pána z mlhy sibiřské tundry, nýbrž jak o tom snil, jako radostně štěkající pes strýčka Sama, snažícího se objímat svět jako modrá obloha pomocí nevysychající modři amerického dolaru. Pevně se zatvrzoval: "Ať si ten mrazivý dědek z dálné Rusi nechá ty své věrné hafany, ale zato strýček Sam bude potěšen, až mu Vojvoda jednou předvede věrného pražského krysaříka jako pravého posla míru!" Ve své krátkozrakosti ani netušil, jak hluboce zosobnil průběh jisté anekdoty, která vypravuje, kterak dva psi očichávají něco, co v parfumérii nemají. Nad nimi letí ptáci a jeden z nich cosi utrousí jednomu na hlavu.
"Taková nespravedlnost! A pánům zpívají!"
Ctihodný Vojvoda nemínil zůstal pozadu za velkopastýřem Ferdyšem, jenž snil o sobě, jak se věnuje svému stádu jako Hospodin, vyzývající lid: Ploďte se a množte se!
Cítil se jako velký prorok genetického inženýrství, když vyhlásil: "Slyšte, co vyhlašuji dnes a navěky ex cathedra! Lex dura, sed lex." Pak následovalo jeho nové desatero. Bylo to na vlas stejné ustanovení, jaké uložil Ferdyš Biskup pro šlechetného berana Průkopníka, ovšem v tomto případě bylo pro ušlechtilého pražského krysaříka Průbojníka. Ta slova, vypálená do řad Vojvodou ošálených důvěřivců, byla pronesena ostrým, zvučným hlasem muže, který je nepostradatelný a s takovou vážností určuje co a jak. V podstatě to znamenalo, že se podobala zvukům tuleně, domáhajícího se štěkotem ryby. To mělo za následek, že jedna přítomných obětí, vydaných všanc Vojvodovu pokusnictví, které byla velmi nervózní, vyskočila do výše dobrých šedesáti centimetrů a přitom spolkla žvýkací gumu. Vojvoda předčítal ze zápisníku patetickým hlasem Dekalog vzorné plemenitby:
1. Páření ať se děje spojením samce se samicí za účelem zplození potomstva! Dixi!
2. Páření nechť se děje přirozeně, tak, aby bylo ponecháno volné volbě zvířat! Dixi!
3. Páření ať se provádí také připařováním, tak, aby byl pro samici vybrán určitý jedinec! Dixi!
4. Plemenitba nechť sleduje množení za účelem získání zdravých a práce schopných jedinců! Dixi! Páření ať se provádí stejnosměrné, vždy dvou stejně kvalitních jedinců, ale také vyrovnáváním, při kterém ať se užívá jedince vykazujícího nějaké vady! Tak pravil Vojvoda!
5. Pokrevní plemenitba nechť se koná chovem založeným na bližším příbuzenství! Dixi!
6. Příbuzenská plemenitba ať se provádí pokrevní cestou v rámci prvních pěti pokolení předků! Dixi!
7. Nechť se koná plemenitba v rámci rodiny pokrevní cestou kromě prvních pěti pokolení! Dixi!
8. Ať se zavádí plemenitba na podkladě krevní linie omezením chovného směru na jedince jedné krevní linie! Nechť toto naše bohulibé snažení způsobí podstatné zesílení dědičných vlastností! Dixi!
9. Ať se dbá na mezichov pářením pokrevně ještě příbuzných jedinců, vzešlých však z rozdílných chovných poměrů! Dixi!
10. Nechť se usiluje o chov na základě cizí krve je páření zvířat stejného plemene, která však nejsou vzájemně zpřízněna! Přitom ať nebere ohled na vedoucí krevní linii. Budiž je přihlížem jen k zevnějšku a k okázalým vlastnostem! Dixi! Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit!
Po tomto přednesu pohlédl Vojvoda na svého souseda. Tupě zíral na Vojvodu jako hroch s vytřeštěnýma očima, který dostal špatné zprávy o blížícím se suchu.
"Bratře!" Zvolal Vojvoda, ale nebylo znát, na koho z přítomných se vlastně obrací. "Toužíš po osvěžení? Já také. Sázím, že nikdo nemůže být skleslejší, než já. Sotva se plazím. Plazím se, jak ten červ. Ale neboj se, červíčku! Tak praví prorok Izaiáš."
Vojvodův socius naprázdno polkl. Ale vzápětí mu vyschlo v hrdle ještě víc. Jazyk se mu doslova přilepil na patro.
"Neboj se! Dostane se ti osvěžení přivedením nové krve téhož plemene do našich chovů, které byly po delší čas prováděny v úzce spřízněném okruhu, nebo zavedením krve z původní vlasti plemen do chovů, které byly před dlouhým časem přeneseny do jiných končin! Roma locuta, causa finita!
Hlavně se nesmíš uchylovat k atavistickým zvratům! Jinak by to šlo in infinitum, ad infinitum! Nedopusť náhlý výskyt vady nebo vlastnosti, která byla po několik pokolení skryta! Principiis obsta!"
Po tomto výkonu Vojvoda klesl do křesla a ležel v něm v té ochablé poloze, jako by neměl kosti, kterou obvykle zaujímal ve chvílích prudkého pohnutí, takže vzdáleně připomínal svatou Luitgardu jak ji vypodobnil sochař na Karlově mostě v Praze. Zatímco ostatní v místnosti nevycházeli ze zbožného obdivu vůči svému prorokovi, ovčák K. přešlapoval z jedné nohy na druhou a tvářil se nanápadně. Každým dalším okamžikem pobytu v přítomnosti ctihodného Vojvody želel své vlastní povahy čmuchala, že se vůbec zamíchal do takového pochybného podniku a zápasil se svou zdrženlivosti, jakou mu velelo slušné vychování, a nevyrazil ven, aby zmizel v prachu. Ještě více ho však hnala touha obnažit neviditelné nitky, které by vedly k tomu světoběžníkovi, známému pod jménem Stovoda. Přitom se však ovčák poněkud děsil představy, že by snad v prostředí Vojvody, v němž se nachází, mohl sám nějak utrpět.
Ač to Vojvoda ústy výslovně popíral, každý jeho počin svědčil o jeho hluboce zakořeněné telegonii, domněnce, že on, který se cítil být ve své psí univerzitě praotcem a patriarchou všech absolventů psí univerzity, obdobně jako pes, kterým byla fena poprvé kryta, přenáší své vlastnosti a znaky i na všechny své následovníky.
Jak vemlouvavě a jak otcovsky dokázal úlisný Vojvoda vypravovat o svých věrných psech!
"Víte, psu stačí jeho lidská smečka, ale pes, kterému život zpestří druhý pes, ten je docela jiný. Výrazové prostředky mezipsí komunikace jsou pro nás ohromující a překvapivé. Pejsci dokáží na sebe žárlit i závidět nebo krást jeden druhému třeba kostičku, piškoty nebo hračky - "
Tohle téma přivedlo ovčáka K. k uvědomění, že žárlivost je vlastně slepota, ale nejen tělesná. Co sleduje takový žárlivec? Jen světlé stránky svého okolí, ale ve vztahu k sobě. Pouze hrozinky v každé vánočce, a to pro sebe. Vidí úspěchy druhých, slávu jiných, vidí čest a uznání ostatních, a proto na ně žárlí. Ale zřídkakdy se zajímá o to, čím se za tyto úspěchy platí. Takový zaslepenec odmítají vidět, že ti, kterým se dílo zdařilo a jsou uznáváni a vyhledáváni, za to draze platí. Jak draze platí za své úspěchy básník, dramatik, malíř, sochař! Jak má své nitro rozedrané myšlenkami a nesnázemi, jimiž ho úsilí o krásu pronásleduj! Jak je drcen vším, co se děje v jeho duši, že kolikrát jako nádeničinu odhodí po ukončeném díle svůj štětec a je rád, že nemusí vidět a nemusí mluvit! Podobně také u jiných, kteří jsou velebeni, a jimž se do cesty sype uznání. Co práce, co upoutání k jednomu předmětu, jež zabraňuje přelétávání, jež dává takové uspokojení, ale jež samo je neplodné! Když někdo žárlí na úspěchy, znamená to, že je sám postrádá, protože se o ně nesnažil. Jak by bylo moudré změnit své tvořivé a pracovní postupy! Anebo když je odmítáme změnit, tedy aspoň nežárlit na výsledky, jež jsou pevně spojeny s příčinami, které právě žárlivec odmítá, nebo se jim vyhýbá jako krajně nepohodlným a nezáživným. Žárlivec a závistivec se ani trochu netřese na práci, na pot a námahu, na únavné vyprošování a následování inspirace, na obtížné úsilí o uskutečnění skvělého nápadu, na vyčerpávající úsilí o dovršení započatého díla, bez kterého není možný žádný úspěch v díle a práci. Na tohle ovšem žárlivec a závistivec nežárlí. Proto je jasné, že žárlivost a závist jsou skutečnou duchovní chorobou, jež zabraňuje v jasném úsudku a pokojném pronášení soudů.
Ovčáka K. napadlo, že někdy slyší vyslovovat duše, na které jako by omylem stekla křestní voda, takovou frázi o svaté závisti toho, co bylo druhým dopřáno vykonat nebo vytrpět pro Pána. Jak pustá fráze! Jsou přece různé dary, ale jeden duch. Protože jsme ale jedno tělo, víme o lepším prostředku, než je "svatá závist". Vžít se do naší jednoty v tom, který je hlavou nás všech. Procítit bolest a navštívení, chudobu a sebezapírání, boje a strádání bližních. Nikdy se naprosto a konečně neoddělovat, neodcizovat ostatním. Nestačí mít ale takovýto soucit. Vynasnaž se jako oni osvobodit od věcí nepotřebných a marných, které zatěžují tvé srdce. Tehdy jsi ostatním opravdu blízký, když stojíš opravdu uprostřed nich, se Slovem vtěleným ve svém nitru, v němž jsme si všichni teď a nyní okamžitě nesmírně blízcí. Jinak můžeš řečnit a namáhat se, můžeš se i hlavou rozbíhat proti zdi, a stejně se nedostaneš k srdcím ostatních. Jenom ten, kdo je v ostatních a v Nejvyšším svým srdcem a životem, jedině ten působí a strhuje. Duch sice užívá různých prostředků, i takových, které se neshodují se svým dílem, ale jak by mohl žehnat takové snaze opatřovat si slávu a vliv pomocí služby Nejvyššímu?
Vojvoda nedokončil svou otcovskou promluvu o psích nectnostech. Něco jako bouře prudce rozrazilo dveře. Tuto invazi na tolik utajované detašované místo Vojvodovy psí univerzity způsobila vlna zdivočelých psů, lísajících se k pánu, který jim podal prst, a nyní shledával, že by mohl snadno skončit jako jistý bezruký Frantík.
"Panenko skákavá!" Vydechl Vojvodův generální sekretář, zkrátka jeden z těch patolízalů a podlízavých žížal s páteří z rosolu. Vlnil se kolem Vojvody jak břečtan kolem zídky. Tvářil se jako kobra, vztyčující se kolébavě za zvukem píšťaly svého fakira.
Místnost se změnila v úplné moře pražských krysaříků. Podrobnějším zkoumáním dospěl ovčák K. k počtu pět, ale v první chvíli se domníval, že jsou jich celé stovky. Jejich vyvalené oči civěly na Vojvodu ze všech stran. Vzduch v pokoji se prudce rozvířil komíháním jejich uší. Štěkot otřásal celou místností, takže nebylo slyšet vlastního slova.
"Ježkovy zraky!" Vyjekl Vojvodův socius.
"Fuj! Nechte toho, dotěrové!" Okřikl Vojvoda pětici žíhaných krysaříků, kteří od svého zaplavení místnosti bez ustání jeden přes druhého štěkali. Vojvoda dokázal jakousi tajemnou sugestivní mocí, jež on sám považoval za skoro zázračnou, ovládat celou tu psí farmu.
"Strašné! Tohle už není pro člověka." Vyznával Vojvoda a všichni mu dávali za pravdu.
"Jde o něco horšího."
"Co se přihodilo?"
"Tihle psi - "
"Co je?! Dostali snad vzteklinu?"
"Kdepak, něco horšího. Ferdyš Biskup mi je bere. Totiž bere si je jako zálohu na to, co mi půjčil do tohoto podniku. Připravil mně skoro o celou profesionální smečku. S bolestí jsem mu je uvolnil. Bojím se, jak to dopadne. Pražský krysařík je vhodný pro poučeného a poučitelného pána. Vyžaduje jemné, citlivé zacházení, což ne každý respektuje."
Všichni uznale pokyvovali hlavou. Vzniklé ticho bobtnalo napětím.
"Fakt je, že se celý ten vysoce kvalikovaný velkoodchov pražských krysaříků stává neúnosným břemenem. Musíme zřizovat nové pobočky v jiných evropských městech. Roste mamutí podnik široce rozvětvené psí univerzity se spoustou vysunutých pracovišť. Jsou v tom těžké peníze - "
Dosavadní radostný výraz Vojvodovy tváře se najednou hrozně zakabonil. Rázem se mu vyvalily oči, jako by chtěly každou chvíli vypadnout a rozkutálet se jako barevné kuličky. Brada mu poklesla. Mít tak pár čísel šedivých vousů, nápadně by se podobal tváři zoufalého Senecy, poté, co si v římské lázni otevřel žíly.
"Jenže momentálně jsme bez prostředků." Zaznělo temným hlasem a všichni se rozhlíželi, kdo to vlastně vyslovil. Zbytek smečky chvíli paběrkoval po místnosti a pak se začal tisknout k nohám svého pána. Dva z krysaříků mu začaly důsledně olizovat nohy, vyčnívající z trepek, kterýžto úkon vyloudil z jejich pána tiché, leč drásavé, trpitelské zavytí, připomínající klokotavý výkřik statného plavce, který se topí. Člověk hodně vydrží, ale všechno má své mezky, jak říkával Vlasta Burian.
Ovčák K. si řekl, že lidé, kteří sledují naše dílo, ať přátelé či odpůrci si myslívají, že jsme šli od úspěchu k úspěchu. Doufali, že nás porážky umlčí. Porážky jsou nutné, aby se jimi člověk zastavil, oddechl, aby shromáždil svoje síly, přeskupil pozice a opravil svoje chyby. Hlavně, aby si více pravidelnou důvěrnou rozmluvou s Bohem vyprosil poznání, kam až sahají meze jeho lidského snažení, a jak jich využít, a tam kde síly a možnosti končí, aby si vyprosil větší síly a mohl ještě dál posunout meze svého úsilí, anebo odvrácení těžkostí. Pokaždé nerosteme jenom vítězstvím a úspěchem, protože úspěch může být nebezpečný, protože nás může oslnit, zaslepit, oslabit, když se usne na vavřínech slávy. V porážce nás může zklamat jedině část viny, kterou jsme porážkou zavinili a tím snad zabránili mnohému dobrému. Jinak porážkou poznáme, že svět je malý a že zde nemůže být nikde zabydleni, protože domů teprve jdeme. Pokud nás tomuto porážka naučí, může se stát požehnáním. Nám i těm, pro které pracujeme, protože budeme pracovat víc nadpřirozeně, a tedy s větším požehnáním.
Vojvoda však smýšlel jinak, pokud předpokládáme, že smýšlel. Jako jeden mistr světa, který sice neuměl plavat, ale zato uměl volat o pomoc ve dvanácti jazycích. Soustředěně teď žvýkal tužku, jakoby chtěl právě z ní načerpat pravou inspiraci. Pak mu najednou zablýsklo v očích
"Naštěstí máme někde dobré přátele!"
Potom, jako kdyby mu nějaká přátelská ruka vrazila do usedlosti pět až šest centimetrů jehly na rožnění, vyskočil jako čamrda a vyrazil náhle trhavými skoky vpřed. Tuto svou křeč zvládl, teprve až dorazil ke schodům, o pár kroků ustoupil a znovu znehybněl. Za několik okamžiků opět zapracovala jehla na rožnění, a Vojvoda se vyřítil po schodech, ale to jen proto, aby mohl opět uskočit krůček zpátky. Takovouto konspiračně nacvičenou chůzí přískokem vpřed, se ztratil z očí svým věrným krysaříkům, ne však zkušenému ovčákovi. Ten záhy vyčenichal, že nemíří nikam jinam, než do ROTTARY CLUBU. Ovčák K. by se býval raději viděl smetený autobusem někde v příkopě, než aby se sám od sebe zúčastnil některého dýchánku tohoto podařeného spolku místní smetánky, vyznávající každou víru, která přináší příznivé efekty jejimu bankovnímu kontu, nicméně byl tak zaujat sledováním pachové stopy, že se neohroženě hnal za sledovaným vodičem.
Cestou vdechoval Vojvoda tu směs prachu s benzínem, která se v našich velkoměstech vydává za vzduch, a vzhlížel k chatrné imitaci hvězd, a to ještě k té nejlepší, jaká je v moderní technizované společnosti k dispozici. Přitom zatínal zuby, koulel očima a cítil se zralý na spáchání vraždy, zrady a drancování. Byl však dost otrlý, protože odedávna už putoval světem obtížen svědomím tak choulostivým jako je kůže na sluncem připáleném zátylku.
Společenská místnost ROTTARY CLUBU praskala ve švech. Rozšířila se totiž zpráva, že předseda klubu slaví nějaké významné výročí, a mecenáš, který pořádá banket, může vždycky počítat s nabitým sálem a jedinečným představením. Touto atrakcí večera k pobavení všech přítomných se měl stát právě očekávaný ctihodný Vojvoda.
Náramně si zakládal na své pověsti. Rád myslel na to, že si při procházce městem na někoho lidé ukazují a šeptají: "To je sám Vojvoda, ten velký obnovitel naší staroslavné psí univerzity! Jaké ten má zásluhy o to, že pražský krysařík vystoupil z popela jako bájný pták fénix!"
Většině nahodilých pozorovatelů, nakloněných k ukvapeným soudům, připadá patrně velmi záviděníhodný úděl ctihodného Vojvody a jiných podobných oslavenců, kteří sídlí v mramorových salónech, obklopeni sekretáři, tajemníky a poklonkujícím služebnictvem, tonou v kožených klubovkách.
"Šťastný to brach." Povzdechnou si, když z dálky sledují, jak Vojvoda přichází k ROTTARY CLUBU či k nějaké rezidenci nebo honosnému zámku.
Kromě ostatních přitažlivých rysů obsahoval klub v daném okamžiku také Ferdyše Biskupa, který nervózně chodil sem a tam jako medvěd v kleci a v očích mu tkvěl skelný výraz.
Sotva vešel Vojvoda, rázem bylo víc než zřejmé, že je se sebou náramně spokojen. Najednou se uklidnil i slovutný Ferdyš, když viděl, že není jediný, kdo se namočil do takových pochybných spolků. Vyzařovala z něj veselá bezstarostnost a dobré bydlo. Měl radost, že se nachází v tak vybrané společnosti, a toto radostné opojení jej uvedlo v duševní stav srovnatelný jen s nirvánou buddhistů. Po příchodu byl Vojvoda uveden k předsednickému stolku, kde dal spočinout své usedlosti do připraveného křesla způsobem, jakým ukládáme vzácný klenot do sametové kazety. Na stole před ním byla cedulka s nápisem Excelence Vojvoda, Rector of University of Prague´s Krisarick´s.
Na tváři se mu rozhostil vlídný a spokojený úsměv. Pak se zarazil. Jako by však přemohl okamžité zaváhání, otevřel tašku a vyňal z ní složený kus papíru, s takovou úctou, jako když indický maharadža bere ze skřínky klenot, kterým není nic jiného než Velký Mogul. Vojvoda byl okamžitě ve svém živlu. Neprodleně se vžil do role důvěrného přítele velké rodiny rottariánů. Po bouřlivém hromadném představování mu bylo uděleno slovo, aby pošimral v uchu usazených břichopasů referátem o skvělé univerzitě pražských krysaříků a jejich dalekosáhlém praktickém využití, jakož i o znamenitých možnostech, které se nabízejí mladým podnikatelům a investorům při zavádění diplomovaných profipsů do běžného života.
Nejprimitivnější člověk je člověk frází, i kdyby jeho fráze byly sebevíce vytříbené. Fráze zůstává frází, i když ji pronáší vzdělanec. Co je fráze? Maska pro lež, aby tak nepopouzela v celé své sprostotě. Jenže lepší jsou poctivé šaty chuďasovy, než paráda z obchodního domu, kde působí složení, osvětlení, nabarvení a skvělý obal, ale na člověku to pak visí strašně olezle. Právě tak se potom vyjímá fráze vedle pravdy a vedle lži. Nikdo netvrdí, že by pravda měla chodit oděná jak Nanynka ze Zlámané Lhoty. Přesto může být pravda oděna i prostě a její vnitřní krása bude prozařovat jak nebroušený diamant. Naproti tomu lež může být skvěle nastrojená frázemi, prázdnota může být oslnivě navlečena frází, ale málo platné, ono to není jaksi solidní, trvanlivé a brzy se to ošoupe, záhy to splihne a visí to pak z člověka jako cáry, takže vypadá jako zmoklá slepice. Na nikom nevydrží fráze dlouho vkusná, krásná. Když ji slyšíš poprvé a nejsi na to připraven, může tě taková fráze i ohromit. Jsou takoví prosťáčci, kterým dovede fráze na chvíli učarovat, ale za chvíli, jakmile se té fráze dotkne život, nebo když ji někdo nosí do práce, do kostela a do společnosti, stane se ošuntělostí k zbláznění.
Běda, když takový člověk do těch frází pak obléká pravdu, nebo dokonce Pravdu svrchovanou, když se vydává za horlivého nositele, ochránce a šiřitele nejvyšší Pravdy. Nikdo nenatropí tolik zla, jako frázista, který si umanul, že bude apoštolovat, že bude roznášet svaté poselství, a nyní navleče krásné růže nejvyšší Pravdy na ostnaté dráty svých frází. Takový bezduchý krasořečník znechutil pravdu už nejednomu myslícímu člověku, který však nebyl tak chytrý, aby dovedl odlišit pravdu, která je v sobě krásná a krásná zůstane, od těchto barvotiskových hadříků prázdného mluvky. Fráze je naučená, odposlouchaná, ulpívá na povrchu, nesestupuje do života, k pravdě. Podle toho se pozná od skutečně oživujícího slova Pravdy, které je prožité, promodlené a není vysíláno pro blýskání se jeho třpytem.
Vojvoda dokázal skvěle pobavit vysokou společnost a nikdo si nevzpomínal, že by kdo dokázal fabulovat lépe, neboť pevnou rukou vymačkal ze svého námětu šťávu až do poslední kapky. Vážné, napjaté obličeje posluchačstva ho povzbuzovaly, aby vydal ze sebe to nejlepší. Byl spokojen s tím, že se tak úporně soustřeďují. "Jsou si vědomi, že tuto otázku nelze přejít laciným pochechtáváním. Ubezpečoval se v duchu a umiňoval si: "Šetři síly na závěrečný výbuch, kdy se teprve rozpoutá jaksepatří vřava."
"Chcete-li, abych shrnul význam profipsa s diplomem naší Alma Mater, tedy jej shrnu v desateru přikázání, závazném pro každého profesionála z naší staroslavné psí univerzity
Ovčáci a bačové nechť naplno využívají absolventů generálního studia pražských krysaříků neboli diplomovaných profesionálních psů čili krátce, jak my říkáme v našem ranku profipsů pro obranu stáda před vlky zhoubci i před nemístnou zabíhavostí svéhlavých ovcí, aby každý zvlčilec, jakož i ten, kdo se jakkoli zaberanil, ochotně a rád zberánkovatěl!
Jak přesněji má takový profipes chránit stádo? Povím vám to, a nic vám o tom nezatajím. Stačí mu plnit naše moderní Desatero."
V sále to podivně zašumělo. "Jednotlivá jeho přikázání zní:
1. Ať každý profipes střeží důležité objekty! Dixi!
2. Každý profipes nechť vyhledává zbloudilé, vysílené, zraněné či zabité jedince! Dixi!
3. Ať každý profipes neprodleně vyhledává zasypané jedince! Dixi!
4. Každý profipes nechť bedlivě prohledává rozsáhlé a nepřehledné území nebo objekty! Dixi!
5. Ať každý profipes doprovází průzkumné hlídky v nepřátelském prostoru! Dixi!
6. Každý profipes nechť slouží jako spojka k přenosu zpráv, zejména radostné novozákoní zvěsti! Dixi!
7. Ať každý profipes zdolává záškodníky, ničitele a zhoubce! Dixi!
8. Každý profipes nechť dopravuje léky a jiné věci nemocným a zraněným! Dixi!
9. Ať každý profipes stíhá plíživě se šířícího vetřelce! Dixi!
10. Každý profipes nechť hledí vyhledávat miny a trhací nálože! Dixi! Hic Rhodus, hic salta!"
Pak náhle, Vojvoda nebyl schopen říci, v kterém okamžiku se to stalo, přepadl ho divný pocit stísněnosti, že snad jeho podání, přece tak pravdivé a autentické, nenalézá tak obrovský ohlas, v jaký doufal. Jako by se v ovzduší krystalizovalo něco určitého a definitivního. Znáte ty pocity, když narazíte na chladné posluchače, kteří vás pohledem přímo zmrazují. Předseda ROTTARY CLUBU se zlatými prsteny skoro na všech rukou a s takovým briliantem v kravatě, že od něj leckdo mohl klidně zapálit cigáro, vypadal jako treska, kterou něco tíží, a ve tváři jeho tajemníka se objevil zvláštní smíšený výraz, podobný výrazu myslivce, který na obchůzce po známém revíru, našlápne do něčeho neznámého, a se směsí naděje a obav, vyhlíží, zda se přece jen nejedná o neznámou houbu.
"Koneckonců, zbude-li jaký čas, nechť každý profipes slouží i k příznivým úkolům, jako je doprovod slepce!
Profipes budiž při výkonu služby používán jako morálně působivý prostředek!
Je známo, že takový diplomovaný absolvent naší univerzity pražských krysaříků působí už pouhou svou přítomnosti rozkladně nejen na pachatele nepravostí, ale i na zlosyny, kteří mají v úmyslu dopustit se nezákonné činnosti. Hlavní důraz budiž položen na totální nasazení diplomovaného profipsa, a to předně na pachové práce!"
Když Vojvoda skončil, rozhostilo se v sále nadlouho ticho. Vypukla zábava jako v márnici. Všichni seděli jako zařezaní, předseda vzhlížel jako sova z nudlí, jeho tajemník jako čerstvě vyoraná myš. Teprve po pár minutách, které však pro Vojvodu roztáhly na celou věčnost, nabyl obličej předsedy rottariánů karmínového odstínu, v očích se mu objevil tvrdý výraz, vystrčil bradu a úporně hledal slova. Jeho sekretář ho nechával na holičkách, neboť se ukryl za brýle a schoval se za dílo své ješitnosti. Až na několik málo odstávajících uší a špičičku jednoho nosu se ten chlapík skládal výhradně z knírů, a teprve když na těch knírech spočinul zrak vnějšího pozorovatele, připomenul si dokonalou přiléhavost úvodních slov Longfellowovy básně: Toto je prapůvodní prales.
"Tož tak." Ozval se předseda těch trubců takovým bezbarvým hlasem.
"Právě to říkám. A hotovo dvacet!" Ozvalo se jako pozdrav z Boubínského pralesa, co podotkl tajemník, když se podrbal za uchem a zasmál se nepříjemným, hrkavým způsobem, jako by mu vynechávala jedna mandle.
Vojvoda okouněl u řečnického pultíku a přešlapoval z nohy na nohu. Tvářil se jako ztracený vagon na slepé koleji. Věnovali mu asi takovou pozornost, jako kdyby byl nebožtík, nyní už pouhý duch. Nebylo mu zrovna moc do zpěvu. Čelo mu rozbrázdily vrásky, z očí se mu vytratily ty hřejivé jiskry a celkovým vzhledem a chováním připomínal mrtvolu, kterou našli, když už několik dní ležela ve vodě. Zakoušel pocit zaskočenosti jako generál Paulus ve stalingradském mňochu, a třebaže jeho situace byla nepoměrně méně vážná, asi jako rozdíl mezi poválečnou Hirošimou a návštěvou zubaře, nenacházel dlouho žádné uspokojivé vysvětlení.
Truchlivě si povzdechl. Cítil se sklíčený a utahaný a rozhodně nebyl naladěn poslouchat nepříjemné pravdy o sobě. Podvědomí mu velelo, aby odněkud z kalných hlubin vylovil na povrch něco uspokojivého. Neprodleně začal s tím dolováním a v okamžiku, kdy nějaký režijní génius pustil do sálu hudební vložku, dosáhl už takového úspěchu, že mohl oblast svého pátrání velmi zúžit. Byl si totiž jist, že našel vysvětlení všeho.
To, co zažil, byla černá chvíle. Uskutečnily se jeho nejhorší obavy. Teď však už nabyl přesvědčení o tom, že ví, co to všechno znamená. Říkal si: "Dovedu si dát dvě a dvě dohromady a zvážit všechny důkazy, abych viděl, kolik uhodilo. Oni nám zkrátka závidí naši psí univerzitu! Oni se nás bojí kvůli naším výsledkům."
Vyprázdnil sklenici a snažil se tvářit, jako by mu to bylo srdečně jedno, leč nálada mu poklesla pod bod mrazu. Po několika dalších skleničkách, se však utvrdil v přesvědčení, že největší mozkový trust v jedné postavě zapracoval v jeho zájmu na nejvyšší obrátky a odhalil mu správné řešení. Ovšem vysvětlení zde bylo, ale nedošlo ani ke zdravé ani k nekalé soutěži mladých podnikatelů, kteří by si nechtěli dát ujít tuto skvělou příležitost k investici. Nenašel se dokonce žádný takový investor, který by vzal Vojvodu stranou a řekl mu důvěrně:
"Poslyšte, ten váš podnik s chovem a plemenitbou profipsů, je trhák. Půjdu do toho s vámi."
Ovčák K. se stal svědkem toho, jak se někteří čestní hosté ROTTARY CLUBU dívají spatra na Vojvodu coby zdroj pohoršení.
Po chvíli, kdy Vojvoda hleděl do talíře s nejasným pocitem, že ten skvělý pokrm už nejméně jedenkrát někdo požil, vypotácel se ven s výrazem truchlící tasemnice. Ten večer se věci děly trochu příliš rychle pro Vojvodovu pořádkumilovnou mysl, a on měl pocit, jako by ho do sebe vtáhla větrná smršť. Kdežto do včerejška cítil ze všech stran uznalé pohledy, těch kdo k němu vzhlíželi jako k smělému pionýru genetického inženýrství, najednou cítil, že si kolem něho leckdo šeptá: "Koukejte! Vidíte toho padavku! Jakýsi Vojvoda. To je ten chlápek, co prý sehrál jednoaktovku svého trapného divadla v ROTTARY CLUBU! Takový amatérský vivisektor!" Pak odněkud dolehlo jako pohrdané odplivnutí: "Osvícený doktor Mengele?!" Ta slova se mu ostře zaryla do duše ohnivými písmeny. Jejich účinek byl tak zničující, že hodnou chvíli zůstal jako ochromen a jen ztěžka oddychoval, neschopen pohybu. Připadal si jakoby po návštěvě krematoria, odcházel celkem ledabyle, nicméně komínem.
Toho večera padl na jeho život mrak, tedy ne že by se slunce svit vytratil docela, ale podle všeho hrozil v blízké budoucnosti zatměním slunce. S podivnou slučí ukvapeností, která po zbytek večera vyznačovala jeho pohyby, za sebou práskl dveřmi a dlouze blahořečil noci pro její temnotu.
Zprvu ještě chabě doufal, že ráno, až převládne smířlivější nálada, bude s to uspokojivěji vysvětlit záležitost s pražským krysaříkem, aby se dostalo pomoci od strýčka Sama. Jenže kdopak ho bude brát vážně, až vyjde na světlo Boží, že se s vážnou tváří a na vysoce profesionální úrovni pokoušel vyšlechtit krysaříka osvěžováním jeho krve od zbloudilých ovcí?!
"Sic transit gloria." Zaslechl ovčák K., když se plížil kolem dveří ctihodného Vojvody, a uvažoval o tom, že každý člověk nechává slávu přecházet celkem živelným způsobem, zatímco nakonec zůstane její sklizeň na odbornících. Jak účelně si počínají specialisté na úklid lidské slávy. Je proto velmi poučné chodit často na hřbitov. Myslil sis, že jsi nepostradatelný. Život jde dál, pospíchá dál. Svět se točí dál i bez tebe. Sem přijdou lidé jenom na okamžik. Je tady ticho i od vzpomínek. A sláva se válí v hnědém blátě. Splihlé stuhy s ulhaným věnováním se povalují na propadávajících se čerstvých hrobech.
V koutě takového hřbitova zahlédnete staré věnce a stuhy a kytice narovnané do otýpek. Dvacet, třicet otýpek. Odborně udělaných, povřísly stažených. Jako otýpky klestí a chrastí k pálení. Hrobník má v tom už velkou zručnost. Uklízí docela odborně smetí lidské slávy. Lidé položí věnce a kytice na hroby jako poslední daň nebo výpalné živých mrtvých. Poslední zbytek moci, lesku a slávy. Několik dní to ještě zdánlivě hřeje a těší aspoň pozůstalé. Pak to je naskládáno, stěsnáno a svázáno povřísly. A bude to vrženo na oheň a spáleno. Inu, jestli nemáš na věčnosti trvalejší položky, bude tvůj konec podobný smetí, které po tobě zůstalo.
Také v dalších dnech chování ctihodného Vojvody silně ovlivňoval chlad neporozumění a zima úzkosti, jaké zažil při onom trapném extempore. Přesně řečeno, nepočínal si úplně chladně, ale jeho chování se nevyznačovalo žádnou vřelostí. Podařilo se mu nějak dosáhnout střední teploty. Podobal se usmažené rybě, která ležela na talíři velmi dlouho.
V tom stavu se v něm ozval pud sebezáchovy. Nejraději by byl všechno od sebe odhodil a rozběhl se k nouzovému východu s panickým pokřikem: "Zachraň se, kdo můžeš!" Do toho se mu vkrádal hlas dobrého vojáka Švejka, který mu konejšivě opakoval: "To chce klid. Klídek. Jsi přece mladík v rozpuku života, rozdychtěný, plný nadějí, číháš na šanci, jak získat něco za nic. Když na tu šanci narazíš, Vojvodo, dobře si ji prozkoumej. Obejdi ji ze všech stran. Osahej si ji tlapkami. Očichej si ji. A jestli se při té inspekci objeví sebemenší náznak, že by to nemuselo být takové, jaké se ti to zdálo, jestli zjistíš, že by to jakýmkoli způsobem mohlo vybouchnout a ty že by ses mohl octnout po pás v kaši, nech ji plavat a upaluj jako zajíc!"
Zatímco nálada na jeho staroslavné univerzitě pražských krysaříků zaznamenávala pokles směrem k bodu mrazu, takže připomínala náladu pasažérů na potápějícím se Titaniku, začal se Vojvoda domáhat slyšení veřejností. Po návratu mezi své diplomované profipsy, otevřel všechny boudy, kóje a klece s voláním: "Všichni ven! A štěkat! Ze všech sil! A neustávat! Ať celý svět pozná pražské krysaříky!"
Někteří psi jsou tak oškliví, až se začnou jistým lidem líbit. Jeden obzvlášť odpuzující zmetek s krví ratlíka připomínal svým vzhledem fretku. Právě z toho se Vojvoda rozhodl učinit svou hlásnou troubu a oblíbeného miláčka veřejnosti, která se někdy chová opravdu nevyzpytatelným způsobem.
"Tvůj štěkot ať se stále rozléhá do všech končin naší vlasti!" Ponoukal ho Vojvoda.
"Mám jenom slabý štěk."
"Všechno ti bude dáno jako Mojžíšovi. Zavádím rozhlasové vysílání. Univerzita pražských krysaříků má vlastní stanici. Je to Náš rozhlas Páně! Zde budeme jako v zrcadle odrážet každé znamení doby. Tady budeme odpovídat na znamení času."
Osvědčená fretka, která do té doby nemohla Vojvodu vystát, aby mu při každé příležitosti nepokálela nohu nebo neutrhla kus nohavice, se začala lísat kolem jeho nohou tak nedůstojným způsobem, že i Vojvoda na ni pohlížel s obavami. Ten náročný okamžik, plný nervového vypětí, ho zjevně přivedl do stavu těch cestovatelů po poušti, kterým se posléze ukazuje fata morgána. A tak jenom nehybně stál a neodvažoval se udělat další krok. Dobře věděl, že když se člověk chce dotknout něčeho, o kom se mu jenom zdá, že ten někdo okamžitě zmizí.
"Tak tedy, šokuj veřejnost! Ať se všichni zaleknou! Ať všichni vidí, čeho je schopen pražský krysařík! Ať se děsí, jen když poslouchají Náš rozhlas Páně! Oderint, dum metuant!"
Dlužno přiznat, že při takovém protivném, povýšeneckém štěkotu, všude se rozléhajícím skrze Náš rozhlas Páně se nikdo, a dokonce ani ovčák K. necítil nejlépe. Takové vysílání má v sobě něco, co dovede i do toho nejudatnějšího srdce napustit děs. Jednoho dne se nezdržel, aby tomu spratkovi s obličejem jako fretka neřekl:
"Jsi bezpáteřný patolízal!"
Zatvářil se schlíple jako slepice, které vzali vejce. Posléze však jeho výraz doznal změny. V našem civilizovaném světě uvidí jen málokdo zaskočeného vlka, avšak každý, kdo by mohl v tomto okamžiku sledovat obličej pana redaktora, byl by si udělal jasnou představu, jak zaskočený vlk vypadá. Jeho pocity připomínaly pocity, které by se zmocnily výše jmenovaného vlka, kdyby se ovce na jídelním lístku znenadání obrátila a kousla ho do nohy. Fretka v něm však zvítězila nad vlkem, takže místo aby vlčím způsobem dopadl opovážlivou ovci a roztrhal ji, uchýlil se k svému bytostnějšímu projevu. Stačilo k tomu pár zrnek pepře, nasypaných před toho čmuchavého ovčáka.
Než se ovčák K. nadál, měl nos, uši a oči oslnivě rudé. V příštím okamžiku mu ze splihlých vlasů kapala voda na podlahu. V touze zmírnit utrpení způsobené pepřem držel totiž hlavu dost dlouho pod kohoutkem kuchyňského vodovodu, takže teď vyhlížel jako utopenec, kterého teprve po několika dnech vylovili z řeky. Od mrtvoly se lišil jen jedinou maličkostí, kýchal.
"Copak se ti stalo?" Ozvala fretka s předstíraným údivem a ještě předstíranější starostlivostí.
"Pšík!" Explodoval ovčák K.
Není snadné třídit kýchání. Je kýchání blahodárné, o kterém mluvil Sokrates v jednom Platonově dialogu, když říkal, že kýchání vzbuzuje daimonium. Je také zdravé kýchání, které jeho svědkové komentují slovy Pozdrav Pánbůh! či Zdravíčko! Tohle kýchání patřilo do odvětví neblahého kýchání, které by rozeznal každý odborník jako nezadržitelné kýchání obranné a reflexívní. Nejednalo se však o kýchání z oslnění při prudkém záblesku nečekaným slunečním paprskem, nýbrž z otřesu mrazivým závanem úzkosti a stínem lidské proradnosti, totiž o kýchání, jež vyvolalo střetnutí s důsledky tajemství zloby, do jaké se může propadat lidská povaha.
"Jak prosím?"
"Který šlak - pšík!?"
"Chudáčku. Přebral jsi té vaší valašské halúzkové, jen co je pravda."
Až mnohem později se ovčákovi K. vrátil klid, takže mohl klidně uvažovat. Říkal si, že s pokorným každý lehce vyjde. S pokorným se snadno žije. Zato pyšný je stále v kleštích žárlivosti a uražené ješitnosti. Pyšný jedná, jako by jen on sám jediný měl právo jednat. Přeje úspěch jen sobě. Všechen úspěch patří jemu. Jedině on si připojuje doložku nejvyšších výhod ve všem možném. To proto, že on samojediný všemu nejlépe rozumí. Všude byl, všechno viděl, všechno slyšel, není, co by ho mohlo překvapit. Takový nadutec nesnese nikoho vedle sebe. Snad leda otroka, služebníka, ale nikdy samostatně uvažujícího a působícího jedince. Je roztrpčen, když není o všem informován. Cítí se šedou eminencí všeho dějství. Chce mít všechny nitky všech věcí v rukou. Proto se také někdy lopotí až nerozumně. Nemůže snést, aby při něčem nebyl, v něčem nehrál spolu nějakou roli. Je smrtelně uražen, když se něco připravuje nebo děje bez něho.
Takový žárlivec nepracuje pro věčnost, i když o ní třeba i mnoho namluví a napíše. Dopouští se strašné svatokrádeže. Bere si čest a slávu Boží jako záminku, aby vynesl svou osobičku. Přiodívá se pláštěm svaté horlivosti a lásky k Nejvyššímu jako šašek harlekýnským rouchem. Nasazuje si ostruhy horlivosti o spásu duší a čest a slávu Boží. Dovede se i dřít a uštvat, ale pro Pána by toho nikdy tolik nevykonal ani nepodstoupil, jako toho snáší pro svou osobní čest a slávu.
Práce pro duše a pro čest a slávu Boží se tak stala sportem jeho ješitnosti a pýchy jako se druhý ohání rekordy v běhu, automobilové rychlosti nebo zvedání břemen. Jako jsou směšné tituly světové mistra v házení třeba kladivem, on chce mít honosný titul horlivého, neúnavného apoštola. Říká, že musí tolik pracovat, protože tolik duší strádá a hyne. Ale běda, jestli druhý přesvědčený o bídě duší by chtěl něco vykonat bez jeho vědomí nebo řízení. Neváhá užít i hnusných intrik, osobních a veřejných výpadů, v novinách či v televizi, nasadí si masku pohoršené horlivosti, která lká nad tak špatnou službou Nejvyššímu. Podle zásady: Neslouží Bohu, kdo neslouží Mně!
"Viď, ty ošklivé, prolhané zrcadlo! Ba, všechna zrcadla lžou a jsou koneckonců nepříjemná těm, kdo nemilují pravdu! - Náš rozhlas Páně se zatím zaměřil v pořadu "Otázky a odpovědi" na sledování znamení doby a odpovídání na ně."
"Pane Vojvodo, magistře všeobecné psí univerzity, náš pes neštěká. Nevíte, prosím vás, čím to je?"
"To je těžké," odpovídal zasvěceně Vojvoda, "ale zkuste mu zpívat žalmy, třeba se přidá."
"Pane Vojvodo, ctihodný světopodnikateli, poraďte mi, co si mám počít s naším bernardýnem. Od té doby, co vyrostl, mám s ním velké potíže. Běhá za každým autem. Na tom by nebylo nic špatného. Jenomže, když on je nosí domu a zahrabává je v zahradě. Co s tím mám podniknout?"
"Zařiďte si obchod s ojetými auty."
"Co myslíte, pane Vojvodo, bude brzy pršet, když pes žere trávu?"
"To je nesmysl. Pes žere trávu, když mu některé trávy s obsahem cukru chutnají. Můžete si ale zařídit cukrovar."
"A co když náš pes štěká a vyje na měsíc? Stane se neštěstí?"
"To je pověra. Vytí zdědil pes po svém prapředkovi, vlkovi. Byl to projev, kterým se dorozumívali členové smečky. Pes neštěká na měsíc, nýbrž měsíční světlo vyvolává v něm dávný pud smečky po lovu, neboť za měsíčních nocí býval lov bohatší. Není však vyloučeno, že vytím při úplňku dává pes najevo své spojení s bratrstvem Vodnářů, kteří se snaží odvodit závažné změny pro lidstvo z kosmických sil, jmenovitě z působnosti souhvězdí Vodnáře."
"Ctihodný pane Vojvodo! Prosím vás o radu. Mám fenu bernardýna a rád bych vypěstoval nový druh bernardýnských jezevčíků. Jak je mám zkřížit?"
"Nechte bernardýnovi amputovat nohy nebo dejte jezevčíkovi chůdy."
"Pane Vojvodo, já mám těžší případ. Nevím, jestli mi může kdo poradit, ale vy jste moje poslední naděje. Mám policejního psa, který se bojí strážníků. Jak ho odnaužit tomuto zlozvyku?"
"Přeložte ho k hasičům."
"Já zase mám už pejska a marně ho učím čistotě. Je stále nečistý až běda. Co si s ním mám počít?"
Vojvoda jí uměl poradit: "Dejte ho do čistírny a lístek zahoďte!"
"Pane Vojvodo, tady Spolek pro ochranu lidských práv našich zvířat. Řekněte nám, proč se psům, kupírují ocásky a kočkám ne? Není to rasová diskriminace koček?"
"Kdepak." Odpovídal Vojvoda. "Psům se přistřihují ocásky, protože běhají po ulici a mohl by jim někdo naň šlápnout, což je hrozně bolestivé, kdežto kočičky se potulují po střechách, kde nebezpečí šlápnutí na ocásek není tak velké."
"Pane velkochovateli, rád bych pořídil ženě k narozeninám psa, ale nevím, jakou rasu?"
"Kupte ho z naší chovné stanice. Máme tu znamenitě vycvičené kousky. A co víc, u každého z absolventů našeho ústavu je zastoupeno hned několik ras. A máte několik ras za jedny peníze."
"Kolik chcete za jednoho?"
"Tisíc korun."
"A co takhle polovinu?"
"Bohužel, my je dáváme jenom celé. - Aspoň zatím - pokud je malý odbyt."
"Říkáte, že jsou znamenitě vycvičení. Ale jeden známý si ho od vás už opatřil s tím, že prý poslouchá na slovo. Jenže jste mu neřekli, na které."
"To musí být hrozný omyl." Ohrazoval se ctihodný Vojvoda. "Každému jedinci z našeho chovu stačí říct: Deš sem, nebo ne! A on opravdu jde, nebo ne. Za to ručím."
Tak se ozývá hlas ctihodného Vojvody prostřednictvím stanice Náš rozhlas Páně, aby se lidu stále připomínal jako ze starých gramodesek s nápisem His Master´s Voice. Pořád ze sebe dělá kdovíjakého chytráka, ale když k němu někdo přijde s dětsky snadným problémem, jaký by měl v pěti minutách umět rozřešit půltuctem různých způsobů, tak se zmůže jenom na to, že řekne "upřímnou soustrast" a že tomu člověku poradí, aby se dal přejet vlakem nebo ještě lépe, aby si pustil plyn, že výlohy zaplatí pozůstalí. Zdálo by se, že nemá žádný smysl dívat se na svět optimisticky, když v něm žijí takoví chytráci jako...
Strach o přežití a obavy o dobré bydlo do značné míry živelně mobilizují síly v člověku, ale jinak ho ochromují.
Pud sebezáchovy brousí ostrovtip, ale zároveň otupuje mravní cítění. Ale zase ani prázdná učenost a znalosti samy neposílí člověka v jeho lidství. Co však dokáže obyčejná lidská vášeň s tím, kdo se oddá suchému vědátorství! Ovčák K. to pouze zaznamenal jako věrný kronikář, podoben císaři Claudiovi, neboť se před ejakulacemi moderního genetického inženýrství ukryl do archívu.
Co se však přihodilo na světové výstavě velkopastýřů a velkochovatelů, to nepřišlo na um ani tak prozíravému Vojvodovi, zakladateli a obnoviteli univerzity pražských krysaříků, a zrovna tak ani geniálnímu Ferdyši Biskupovi jinak zvanému Biskup Ferdyš, znamenitému organizátoru a plemenáři, jinak by před světem ukryli své šampiony - Maxipsa a Chloubu Velké Moravy.
V následující kapitole vede osvědčený stopař a čmuchal čtenáře k odhalení pravé povahy výdobytků velkopastýře Ferdyše Biskupa. Jeho ctihodnost nezahálí, nýbrž usiluje o větší emancipaci ovcí a jejich šlechtění podle východních odloučených oveček s cílem vyšlechtit ovci na pastýřku. Která bude nejlepší z požehnaných karkulek a stane se světovou šampiónkou? Co však způsobily její přednosti? O tom by mohl svědčit profipes Maxipes, ale učiní tak ovčák K. způsobem nanejvýše diskrétním.