1. Co je malé, to je milé
  2. Vyšší plán se mnou
  3. Náš pes není pes, zato život ano
  4  Případ zatoulaného dítěte
  5. Bloudění temnou nocí
  6. Komu se chce na poušť
  7. Kde se vzala ochechule
  8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
  9. Odhalení naší obludy
10. Náš host na veřejnosti
11. Záhadný brejlovec
12. Dá se ještě něco zachránit?
13. Kdo chce pomoci
14. Máš své poslání
15. Kdo chce, hledá způsoby
16. Ve spárech domovního důvěrníka
17. Oběť a svátost naší rodiny
18. Spiknutí domovnic
19. Matka našeho domova
20. Nepřátelé Amandy
21. Kdo nemá rád
22. Svět už o nás ví
23. Cestou maličkých k světovosti
24. S panelákem na pastvu
25. Naše milá obluda
26. Marný zákrok policie
27. Kdo je tady maminka?
28. Přežije Amanda válku?
29. Maminčina radost
30. Úklady trojského koně
31. Amanda nás nespasí
32. Škola vstřícnosti

6. Komu se chce na poušť
Pantáta chodil jako tělo bez duše. Nikde neměl stání. Podle panímámy chodil od ničeho k ničemu. Zdálo se, že v něm cosi vaří a bublá a hrozí každou chvíli přetečením. I samotnému pantátovi to přišlo tak divné, jako by mu klobouk na hlavě nadskakoval asi jako když poskakuje poklička nad hrncem s vařící polévkou. Nemohl si však pomoci. Raději se držel stranou, na otázky odpovídal jednoslabičně, popřípadě jenom vzdechnutím a pokrčením rameny. Měl toho plnou hlavu a nevěděl si s tím rady. Tak ani nedutal, třebaže to prožíval jako by byl v zajetí mlýnských kamenů, a snad z toho mělo něco nového vzejít v jeho dosavadní životní pouti.
Jen tři roky působím jako své druhé já v tvém těle veřejně a třicet let žiji skrytým životem a ještě po čtyřicet dní žiji v naprosté samotě, kdy se pouze modlím a postím. Tak jde přede všemi apoštoly, přede všemi, kdo se mi chtějí přiblížit. Tak posvěcuji samotu a ústraní, posvěcuji skrytý život a doporučuji to jako nejúčinnější přípravu na veřejný život.
Takto, v samotě a usebranosti se připravovali všichni velikáni světa pro velké věci, všichni rybáři lidských duší a pastýři lidského stáda. To platí nejen v dobrém smyslu, nýbrž i ve špatném. Na Sibiři se vylíhly revoluční myšky v Leninově hlavě jako ve Stalinově. V samotě se každý přiblíží buď k andělům, anebo k ďáblům. Podle toho, kam se obrátí - k tvoru nebo ke mně. Nejraději v ústraní mluví moje druhé já se mnou, svým Pantátou. Může se mnou mluvit sám v sobě, ale chce ti dát příklad. Potřebuješ samotu, aby ses co mi nejvíc a nejdůvěrněji přiblížil a co nejvíce mi porozuměl a sžil se se mnou. Neporozumíš mi ani neuslyšíš můj hlas, ani se neutvrdíš v mé lásce, pokud se docela neztišíš. Nejde jen o to nalézt samotu pouště jako místo v okolním prostředí, kde bys objeviliticho od okolních hlasů a rušivých vlivů. Jde také o to objevit samotu jako stav ve vnitřním prostředí tvého srdce, kde dosáhneš útlumu od hlasu svých myšlenek, od výkřiků svých vzpomínek, pocitů i různých tužeb a pudů, kde si vytvoříš a udržíš atmosféru ticha. Jedině v tomto záchvatu oněmlého ticha ti dám zaslechnout svůj hlas shůry. Jen si srovnej, co ti může říci svět, ba co ty sám můžeme vypovědět o sobě, a co ti mohu o všem říci já jako svrchovaný Pantáta. Zařiď se podle toho, to znamená vykroč se na cestu k dokonalosti. To znamená doopravdy opusť svět i sebe sama. Přestaň se vracet do světa a k sobě pod tisícerými záminkami, nýbrž použij této své svobody, abys došel k důvěrnějšímu a osobnímu setkání s nekonečnem.
"Táto, tebe něco žere." Vzdychala panímáma. "Nesmíš si všechno tak brát! Ty si s každou hloupostí děláš hrozné starosti. Nic se přece nejí tak horké, jak se to vaří! Víš, co říkal, pan doktor, že ti to škodí na srdce. Tak přece pusť toho brouka z hlavy!"
Pantáta ani nedutal a myslel si svoje. Tvářil se bezradně jako svatý Petr Veronský s hlavou rozštípnutou sekerkou vejpůl. Zato panímána na něho dělala zkormoucené pohledy, až vyhlížela jako úplné zatmění slunce.
"Slib mi přece, že to už pustíš z kotrby! Co je ti do toho nebo do onoho! Ty jsi přece náš táta." Řekla panímána a tvářila se dál jako nešťastný šafářův dvoreček, o kterém se zpívá v české lidové písni.
Pantáta vzdychl a vzhlédl jako oukropek na původce rušení jeho skrytého života.
Nejeden z nás, kdo jsme vyrazili na cestu k dokonalosti, si naříká na pokušení k roztržitosti ve svých modlitbách. Jenže jak to vlastně je? Nerozptyluješ se sám během dne? Jsi ve své každodenní samotě, kde můžeš být se mnou, opravdu usebraně? Rozmlouváš během dne se mnou, anebo se dáváš docela strhnout rytmem práce, dopravy, světa, do něhož jsi ponořen? Nerozptyluješ se zbytečnými zájmy a starostmi, obavami a úzkostmi, které ti pod záminkou informovanosti podsouvá vládce světa pomocí televize? Jestli si dáš přeplňovat paměť, obrazivost, mysl a své touhy zbytečnými a nevhodnými podněty, nikdy se mi nepřiblížíš, nikdy se mnou nenavážeš nerušené spojení, ani se mnou nebudeš důvěrně rozmlouvat. Většina lidí ve světě se děsí samoty. Prázdnota je drobí zimou úzkosti jako horror vacui. Sotva mají chvilku ticha a otevírá se jim cesta ke mně, ihned si spustí rozhlas či televizi, nalijí si pivo, zapálí si cigaretu, aby pokračovalo to slaboduché gumování jejich mozků, aby se nějak tlumil hlas jejich svědomí, povážlivě upozorňující na marnost takového počínání, na krátkost jejich pozemské poutě, a na další závažné a znepokojivé skutečnosti.
"Taťko, pamatuj na srdíčko! Už nejsi nejmladší." Naléhala na něj jeho údajně lepší polovička. "Víš, co říkal, pan doktor!"
Měl bys mi být vděčný, když tě vytrhuji ze světa, z hluku a shonu, že ti otevírám dveře do své důvěrnosti, že pomocí nějakého řádu a jinak uspořádávám celý tvůj život tak, aby ti všechno svědčilo o mně. Když si budeš uchovávat atmosféru ticha ve svém srdci, aby se mohlo stát místem a stavem svaté usebranosti, když budeš střežit svatou samotu, když ji nebudeš lehkomyslně a hříšně opouštět, ale rád se do ní budeš vracet, a když ji budeš navíc ještě vnášet do okolního světa, pak mi za to vše vzdávej díky.
"Hlavně nezapomeň na to srdíčko, taťko." Dotírala na něho jeho domněle lepší polovička s úporností pojišťovacího agenta.
Kde je tvé srdce, tam je i tvůj poklad... Na co nejraději myslíš, čím se nejraději zabýváš, s kým ochotně mluvíš a čím se obíráš, to všechno svědčí o tom, co je vnitřní náplní tvého srdce. To je dobrý předmět a námět k zamyšlení nad sebou. Ono to spolu těsně souvisí. Usebranost vnější a vnitřní. Kdo je rád duchovně usebraný a prožívá stav nerušené samoty se mnou, vyhledává také samotu jako místo v okolí. Ten naopak uprostřed nejrušnější ulice a ve víru všedního dnes nachází samotu pro důvěrnou rozmluvu se mnou. Pro toho se hlas mého volání nedá přehlušit ani skandováním davům, ani řevem tlampačů, ani vemlouvaným hlasem zdánlivě přihlouplé televizní reklamy. Jako svatá Kateřina Sienská, která si zřídila vnitřní celičku, když jí tu vnější sebrali. Tam setrvávala uprostřed hlomozu velkého domu. Tělo, svět ani vládce světa jí nedokázal odebrat vnitřní pokoj pro přítomnost nebeského Pantáty. A zase vnější opuštěnost, správně pochopená, podporuje tím větší povznesení se ke mně a pozvolné zamilování si takto posvěcené samoty. Zdaleka ne každý má rád samotu. Někteří lidé jsou přespříliš družní. Pro ty je samota utrpením, aspoň zpočátku. Sotva se naučí naplňovat svou samotu sbližováním se se mnou, hovorem se mnou, tichému klanění se mé lásce, rozjímání a řádné vnitřní i slovní modlitbě, pak i oni si zamilují svatou samotu. Tak nakonec poznají, že právě v této samotě naleznou nejlepší a nejkrásnější naplnění. Jen musí chtít sblížit se se mnou. Stačí být ochotný nastavit své srdce pro porozumění si se mnou. Kdo si mne opravdu zamiluje, rád na mě myslí a rád je se mnou sám.
"Už kvůli těm dětem, bys měl myslet na to svý srdíčko! Copak chceš připravit naše malé o tátu? To mi je chceš nechat na krku? Tohle mně chceš provést, mně, slabé ženské, na kterou si jinak každý dovolí? Já jsem jen úzkoprsá žena, který by bez muže zůstala vydaná napospas okolním živlům. To mně chceš vydat napospas! Ty bys měl to srdce!"
Tak naléhala panímáma a pantáta si ji nevěřícně prohlížel. Pantátovy oči nápadně připomínaly oči krále Nabuchodonozora, když mu uprostřed rozverné veselice začala tajemná ruka psát na zdi příšerný nápis. Zbledl natolik, že i zkušený zedník by ho pokládal za přizděného do omítky. Jak píše Daniel, "klouby jeho kyčlí se uvolnily, koleno klepalo o koleno", ale ostatek byl jistě statečný. Dlouho mlčel jako zařezaný. Jen se mírně třásl, jako by spolkl malý pomocný přístroj k animování němého filmu. Hlava mu z toho šla kolem, až si připadala jako ta Goliášova na dně Davidova ruksaku.
Když pana Homolku napadla otázka: Děsíš se samoty? Záhy přicházela odpověď. Nenechej ji prázdnou! Bojíš se světa ticha, takže honem spěcháš pustit nějaké to televizní chřestítko? Raději zapni svou kotrbu a zamysli se nad příčinou této bázně. Co je nejčastější příčina této bázně a útěku před samotou, před tichem? Tvá rozbouřená a zjitřená sebeláska. Uváznutí na pozemských malichernostech. Skutečnost, že mě nemiluješ. Kdo je plný hříchu, tomu se nelíbí v samotě, kde bez útlumu hlukem, leskem, vůněmi, chutěmi a jinými umělými podněty mluví důrazně špatné svědomí. Tomu se ani trochu nelíbí tam, kde se může setkat se mnou, protože v tichu samoty mu připomínám jeho hříchy.
"Ach, táto! Kam jsi mi to uletěl? Pamatuj si, ty mě s tím svým věčným hloubáním utrápíš! Nebuď sobec! Vrať se sem z té tvé čtvrté dimenze!" Prosila paní Homolková. Všechno marné. Jako by dula do suché vrby. Pantáta se podrbal za uchem, kde ho nic nesvědilo. To jen z momentální nervozity uprostřed hlučícího světa, náležitě zastoupeného vlastní lepší polovičkou. Cítil, jak s ním cloumá okolí jako dravá zvěř se svatý Januáriem.
Neváhej a použij toho konstatování té hrůzy před samotou, ze samoty a v samotě svého srdce k sebezkoumání! Uvaž, které že hříchy a které pak marnosti světa tě tak zaplňují, že zakoušíš každý okamžik samoty se mnou jako nepřítelem té tvé povrchní lásky k sobě a k tvorům! I ta sebevíce činná a výkonná povaha, sotva jen zaslechne můj hlas a zatouží po mně, zakusí ihned živoucí potřebu čas od času se důkladně ztišit a usebrat se u mých nohou a zabývat se jenom mnou. Proč? Inu, právě pro tu svou činorodost, pro ten sklon k vnějším výkonům, zkrátka, aby načerpala sílu, nasála světlo, které by se dalo předávat a šířit dál.
Tohle zakusí každý, kdo je hodně posílán k druhým, jak čeká žíznivě a toužebně na okamžik, kdy zavře za sebou svět a ztiší se v mé náruči. Cítí, jak se vydává, jak z něho druzí odsávají myšlenky, slova, nápady, sílu, a jak se potřebuje znovu doplňovat. A čím více se usebere, tím lépe se otevře vanutí mého Ducha.
"Taťko, ty ses načisto zabednil sám do sebe! Ty ses ale zaberanil!"
Jen tak tak že zachytil brýle, které mu pohnutím odskočily s nosu, jak se mu teď často stávalo. Nejistě je vracel do původní polohy. Měl dojem, že mu hlava někam zakutálela, takže vyhlížel jako Jan Křtitel z mísy.
"Jářku, slyšíš mě?"
"Ehm." Ozývalo se od pantáty cosi zrovna tak přesně artilovaně znějícího, jako když nohou zavadíte o starý rozviklaný a ztrouchnivělý pařez. Potil se skoro jako svatý Vavřinec na rožni.
"Ne, táto, ti mi ani za mák nerozumíš! Ale kdepak! Ty mi nechceš rozumět! Pusť ty hrůzné myšlenky k vodě, než bude pozdě!"
Pan Homolka ani nedutal. Připadal si jako svatý Blažej s vepřovou hlavou. Jen pokyvoval hlavou a užíval mnohoznačného výrazu zasněného strážce majáku. Sova, hledící z nudlí, by však vyzařovala více chápavé moudrosti než pan Homolka, obírající se hlubokomyslnými věcmi a brblající si cosi pod fousy.
"Ba, ba." Teprve za tímto druhým "ba" se v jeho mysli vynořovaly další pravdy. Teprve pak osvíceně porozumíš sobě a jiným. Tím budeš i hnán stále ohnivější touhou po šíření radosti a pokoje. Tím horoucněji si pospíšíš podělit se s každým o tuto sladkost Boží, kterou jsi důvěrně načerpal v takových požehnaných chvilkách. Jinak by se z tebe jako apoštola stal tahoun a dříč, ale zároveň také člověk omrzelý, předčasně unavený, který by za chvíli řekl, že už nemá, co komu říct ani dát. Místo aby dával ze své přetékající plnosti, vydával by ze svých posledních železných zásob. Snaž se soustavně důvěrně stýkat se mnou, a dám ti, abys měl stále a pokaždé co říci, i kdyby nakonec dovedl jen to jediné, totiž zapět mi chvalozpěv a povzbuzovat k lásce. Tak se koneckonců scvrknou přemnohá slova apoštolů jako posolená ústřice na jeden jediný pohled a jedno jediné slovo chvály. Jenže to je právě ovoce samoty se mnou, že se od mnohosti dostaneš k mé jednotě, k tomu, co nejlépe vyjadřuje mne a mou vůli, moje plány.
Marně paní Homolková lomila rukama a domáhala se slyšení hlavy rodiny. Oči měl vykulené skoro jako svatá Lucie. Pantáta odpovídal svým mnohoznačným:
"Ehm."
A když byl obzvlášť výřečný, tak ještě dodával:
"To víš mámo, že máš pravdu." A ujížděl dál po vyjeté koleji.
Této mnou naplněné samoty je nesmírně zapotřebí právě otcům a matkám v rodinách manželských stejně jako duchovních. To, aby se dovedli radit především na kolenou s mnou přítomným v sobě. Uč se onomu velikému umění žít v důvěrné přítomnosti nekonečna. Jsem ve všech věcech a sice v důvěrně těsné, neobyčejné blízkosti. Jsem ti blíže než jsi sám sobě. Tak jsem ve všech věcech jako jejich autor. Ale pak jsem zde ještě jedním tajemným, novým způsobem. Chci se v tobě zabydlit se svými dary pro tvé zdokonalení. Těmi dary se stáváš mým oblíbencem. Těmito zdokonalujícími dary činím sebe sama tvým středem tak, jak jsem sám v sobě. Láska předpokládá společenství. Milý chce stále přebývat se svou milovanou, a naopak. Láska sjednocuje. Když tě vtahuji do svého srdce, když se ti stávám přítelem, tak to neplatí, že jenom ty máš být ve mně, nýbrž i já jsem v tobě. Jsem v tobě tak důvěrně, jako je láska v milujícím, jako je v tobě tvá myšlenka. Stěží si můžeš představit větší blízkost. A teď, když v tobě takto přebývám, chce s tebou prodlévat, žít s tebou, udržovat s tebou spojení, a do tebe se přelévat. Tak je můj zdokonalující dar v tobě zabydlen. Jsem v tobě jako pantáta či panímáma u svého dítěte. Jsem v tobě jako snoubenka u snoubence, jako přítel u přítele. Jsem v tobě, abys mě mohl postihnout, obejmout, zakoušet, pronikat, uchvátit do svého náručí. Tak intimně jsem v tobě. Jen si uvědom!
"Když už s tím nedáš pokoj, ty náš táto, tak ne abys s tím pletl makovice našim dětem! Jen se opovaž!"
Obdařil ji pohledem svaté Agáty, vykračující si po pánvi se žhavými uhlíky. Inu, k mučednictví nemusí jeden chodit daleko do historie. I v paneláku na sídlišti může člověk zakusit pocity svatého Matouše s dýkou mezi lopatkami.
Obličej pantáty poznamenávaly dva rysy, kterých si snadno mohli povšimnout i náhodní kolemjdoucí. Po svém otci zdědil mohutný homolkovský nos. Po své máti zase velké kolouší oči, která byla příznačná pro celou Homolkovic rodinu. Jak tak zíral, krčil nos jako králík a za brýlemi mu právě zesklovatěly oči pohledem plným nevěřícného děsu. Vypadalo to, jako by byl proti své vůli vybrán pro roli tragické postavy a začínal právě přehrávat scénu své zkázy.
"My samozřejmě chceme být taky svatí, ale odtud až potud! Všeho moc škodí. Nic se nemá přehánět."
Pan Homolka jí pokyvováním hlavy dával za pravdu, ale jinak měl za ušima. A panímáma štěkala vesela dál, skoro jako jeden pes, kterému pán vysadil k boudě psí víno.
Vidíš, jak užitečná je posvátná věda o mně. To není jen trápení studentů a hraní si několika profesorů se slovíčky. Prožij tuto mou neobyčejně krásnou přítomnost! Zakoušej tuto mou zvláštní přítomnost, kterou jsem celý zvláště v tobě se svými zdokonalujícími dary, ale aniž bych tím o něco ošidil tvé bližní. Uč se tomuto krásnému poznání a uč se žít z této krásné myšlenky! Každé ráno si připomínej tuto skutečnost a ještě víckrát během dne! Vnes ji do svých každodenních prací: Pantáta je ve mně, je u mne, je můj. Proč mě hledáš jen kdesi daleko?! Vždyť se vůbec nemusíš pracně pozvedat v nábožném rozběhu ke mně. Jen si připomeň tuto myšlenku, zahloubej se do ní a tak si osvoj vlastní zkušenost o tom a žij z ní! K této myšlence se vracej během dne a uvidíš, jakou ti bude silou! Jakou radostí se ti stane tvá samota, jak vyplníš tuto prázdnotu, která už nebude nicotou, nýbrž celým nebem, jak říkali staří mnichové: Celička tvá ať je tvým nebem!
"Víš, taťko, pamatuj na svou rodinu. Ty děti nejsou jen moje, ale jsou i tvoje! Tak už pusť tyhle věci z kotrby!"
"Tož tak." Podotýkal výstižně pantáta, když promýšlel smysluplnost své rodiny. Nedostal však ze sebe ani cek.
Manželská rodina, stejně jako rodina duchovní, každá zvláštním způsobem tě přivádí do tiché zátoky ke chvílím ticha, kde nalézáš klidný přístav, abys načerpal sil pro další životní plavbu po temném rozbouřeném moří. Nezavazuje tě jen k nějakému hmotnému utišení, ale smyslem toho je, abys mohly být aspoň nějakou dobu sám pro mne, pro svou duši a pro duchovní posilu těch bližních, kteří jsou ti svěřeni, jako děti rodičům, jako bratři a sestry svým představeným. Především je to hluboké mlčení od večerního díkůvzdání k ranním chválám. Pak je zde odpolední ticho, které je starodávným zvykem, a v horkém podnebí jako siesta, vynucená únavným horkem a ostrým slunečním žárem. Proto si dlužno před ulehnutím na lůžko připomenout náměty žalmů a myšlenky z Písma, a pak pokojně usínat v zaujetí zaujati těmito myšlenkami. Potom bude tvá duše naplněna i za noci těmi náměty, jimiž ses loučili s předchozím dnem. Pak z toho bude tvá duše žít i v podvědomí. A tak se prodlouží chvíle denního rozjímání o toto požehnané spočinutí takřka v mém náruči.
"Měj rozum, taťko!" Ozývala se paní Homolková s neodbytností krétské ovce krutorohé s rohy přímými, vzhůru vinutými, jejíž vlna je sice dlouhá, leč drsná. Udělalo se mu černo před očima, takže byl najednou hotov se svou latinou.
"Ehm."
"Vždycky jsem si myslela, že jsi karakter, ale teď vidím - "
Pantáta se tvářil zkormouceně jako Přemysl Otakar opuštěný na Poli moravském. Celá z toho naléhání zjelenovatěl, ba snad i zjankovatěl. Na co myslel? Bůh ví, po jakých mokřinách se potácela jeho utrápená duše, zklamaná marností světa.
Příznivě zde působí také blahodárné návyky o požehnaném tichu domova, které samo léčí tvé nervy zneklidnělé nezbytným stykem se světem, oblažuje tvou bytost vyčerpanou prací. Bez jisté míry ticha, bez zaručeného pravidelného ztišení, bez jistoty nerušeného jistého okamžiku požehnaného mlčení, které prokládá dobu tvých hlasitých projevů obav, úzkostí, neklidu, ale i radosti a veselí, není možné zdárně vytvářet v domě atmosféru domova, laskavého porozumění, přítomnosti chápavého srdce tvých bližních, a zvláště naší maminky.
"Já jsem jenom křehká nádoba." Vzdychala paní Homolková, jako když odfukuje samice velkého šedého medvěda, hledící se vyhnout návštěvě Syna lovce medvědů, o němž tak věrohodně psal Karel May. Aby ještě více zabránila svému přehlédnutí hlavou rodiny, pokračovala srdceryvnou scénou: "Jsem jen slabá žena. Bez mužovy zdatné pomoci bych zůstávala dočista jako stéblo ve větru se klátící. To bys chtěl, táto?! To bys byl takový necita?!" Pan Homolka ji bystře sledoval kuřím okem, klubajícím se dírou v jeho ponožce. Pokud v těchto zadumaných dnech šířil kolem sebe radost a naději, bylo to možné, ale jisté bylo, že v márnici byste se zaručeně nasmáli víc.
Kolik času promarníš zbytečnou mnohomluvností?! Kolik času svého života ztrácíš vlastním zahlušením rozhlasem, televizí, magnetofony a jinými nešetrnými zvukovými kulisami? Kolik vznešených povolání bylo přehlušeno či narušeno takovými jalovými řečmi, posuzováním a odsuzováním bližních v rodině, v zaměstnání, ve volném čase? Kolik lásky a jejích něžných projevů, kolik slov porozumění a projevů chápavého srdce vzalo za své uprostřed halasu televize, vtírající se do tvé rodiny pod záminkou tvé informovanosti? A přitom jediná informace potřebná pro život vezdejší i věčný je obsažena v mé radostné novině! Tak tělo, svět a jeho zlý vládce ochromuje život v rodině manželské i duchovní, když tam nastrkuje svá tykadla v podobě televizní antény. Pravda, přináší ti to zprávy ze světa, ale nejčastěji takové, že bys po jejich přijetí nejraději poprosil o poslední pomazání.
"Táto, nebylo už toho civění do blba dost? Mrskni ssebou a hajdy aspoň nakoupit! Ať uděláš něco kloudného pro rodinu!"
To ho umrtvilo. Jen tak tak, že z toho nedostal psotnik. Rušení mlčení, které by Boží dítě strhované shonem světa od školy, přes zaměstnání, přes nutné zaopatřování slušné životní úrovně pro rodinu, přes hlučně trávený volný čas, rádo nalézalo v rodině, ať manželské nebo duchovní, se prosazuje proti lásce. Výřečnost a mnohomluvnost, živená nemorálností předváděnou vládcem světa pomocí hromadných sdělovacích prostředků, vede k pomluvě, k nactiutrhání, k závisti a nenávisti. Tak je rušení domácího klidu hrobařem vnitřního života rodiny.
"Však já ti dobře rozumím, ty náš táto." Vemlouvala se mu konejšivě paní Homolková. "Vždyť jsme se přece brali s tím, že společně poneseme všechno dobrý a zlý. Jenže bych tuze nerada, abys mi uletěl někam tam do té tramtárie nahoře! - Jde o tvé zdraví, ale také o celou naši rodinu. Nerada bych viděla, aby se z našich dětí stali nějací bigotní fanatici."
Pan Homolka se nahnul ke své žínce a nechápavě se tázal:
"Co to tady pořád brebentíš, mamulinko?"
Ta vzdychla jako když praskne ventilek u pneumatiky a bezradně spustila ruce. Vrhla oči v sloup, ovšem jen dočasně. O zlomek sekundy později si svoje kukadla zase osvojila, aby už zase očima střílela šípy přímo do černého s přesností Robina Hooda.
Promlouvám k tobě v tichu a usebranosti tvé duše. Kdo je nezdrženlivý v hlasitém projevu, je tak roztěkaný, že je docela neschopný přijímat moje návštěvu, vnímat moje oslovení, registrovat moje pokyny. Takové mnohomluvné bytosti je brzy úzko se mnou samotným, ale je jí dobře jen v záplavě slov, cítí se dobře jen uprostřed hlomozu a zahlušení. A v té záplavě lidských slov také utone každý důvěrnější styk se mnou. Uč se ukáznit svůj jazyk. Ovládni i své myšlenky, pocity a touhy a snaž se je zaměřovat výše. Otevři se tomu nejvznešenějšímu a nedůstojnějšímu předmětu tvé mysli a paměti, totiž mně a mým vyšším hodnotám. Jak uvádí svatopisec v Knize přísloví: "Spatříš-li muže ukvapeného v řeči, věz, že hlupák má víc naděje než on." Všichni svatí se zrodili, rostli, rozkvetli a uzráli v samotě. To nebyla libovolná samota ani náhodný výpadek lidských slov. To byla požehnaná samota a svaté ticho, posvěcené tím, že si je člověk záměrně uložil a zachovával kvůli mně, aby si v této atmosféře ticha ve chvílích vlastního umlknutí mohl vyprošovat důvěrnou rozmluvu se mnou. Právě tam a tehdy k nim promlouvám.
"Pamatuj na své srdíčko! - Víš, co říkal pan doktor! Ostatně, když jsme se brali, tam jsme si něco slibovali, ne?! Tak už to přece není jen tvoje srdce, ale i moje. Mám tedy právo - "
Právě těmito chvílemi ticha a svatého mlčení se tvůj příbytek mění z noclehárny a společné stravovny rodiny duchovní či manželské v domov, kde zakoušíš dotek mé lásky a pravdy prostřednictvím lidí. Nezabíjej svůj uvolněný čas a své ústraní tím, že si do něj nastěhuješ posly hlučného a blýskavého světa! Neprchej ze svaté samoty, když tě jí obdařuji. Používej jí k tomu, abych s tebou mohl nerušeně přebývat jako host.
"Hm, chodí si to s hlavou v oblacích, a už vůbec neví, že se barák musí po setmění zamykat." Skřípěla zubama domovnice, tvářící se na celý svět vždy jako by právě požila dvě deci octa. Zkrátka k zulíbání. Jenže k tomu pořád chybí vhodný personál. Přitom kroutila hlavou nad "tím starým Homolkou" jako by se s ní cvičila na přebory v kuželkách. "Co jen mu to přeletělo kolem nosu? Blázen jeden!"
Pantáta vzal matně na vědomí její supění. Cítil se jednou nohou v hrobě. Z hlediska náhodného pozorovatele budila dojem truchlící tasemnice, zaskočené ve stísněném životním prostředí dávkou projímadla. Přesto tu na dně spočíval zakopaný poklad. Jen ho vykopat. Hned by se narazilo na zlatou žílu.

7. Kde se vzala ochechule
Byl sváteční den. Staženými záclonami prosvítalo slunce. U Homolků bylo ticho. Panímáma klímala a Amanda, vyhlížející z obvazů, jí z dlouhé chvíle olizovala palec u nohy. Sotva se panímáma probrala, ucukla nohou pod peřinu, až sebou Amanda škubla. Panímáma ji však pohladila a zvolna jí rozvázala obvaz. Když se Amanda dostala z toho nepříjemného korzetu, cukla ssebou zase panímáma. Nechtělo se jí věřit svým očím. Amanda běhala kolem, jako by jí jakživ nic nebolelo. Jen kafrem ošetřená místa byla zarudlá a loupala se.
"Drahoušku", začala ten den panímáma zeširoka, "nevím, jak to přijmeš, ale bude nás co nevidět o jednoho více."
"A kdy mám čekat tu radostnou událost?" Vyhrkl překvapený pantáta.
"Maminka přijede na Vánoce."
Pan Homolka zavyl jako šakal chycený do želez, který by si nejraději přehryzal vlastní nohu, jen aby z této ošidné situace unikl, třebaže zmrzačený. Útěchou mu bylo, že návštěva způsobí vždycky radost. Když ne při příchodu, tak aspoň při odchodu. Brzy poté, ještě než došel třináctý plat, přikvačily Vánoce. Do té doby se ovšem nejen Amanda, ale i pantáta jaksepatří vystonal, a když nastal Štědrý den, měli všichni tolik práce, že na stonání nebylo ani pomyšlení. Honza s Máňou běhaly od rána do večera do obchodu, pantáta se připravoval na uvítání tchýně. Věděl, že když se tchýně dostane ke slovu, je to jako když popisuje dějiny větru, od vánku až po tornádo. Pravda je, že na jedné straně odmítal přijmout za své mínění ulice, vyjádřené průpovídkou tchýni a uzený, nejraději studený. Na druhé straně neznal lepší přípravu na toto setkání, než důsledné opracovávání svých útrob pomocí zkapalněných švestek. Teprve po takové důkladné impregnaci a vyčinění vlastní kůže, až ho citlivostí pokožky předstihovali všichni známí tlustokožci, byl svolný k takovému sblížení.
Tohle nebyla ta hrdinka románu Boženy Němcové, která rázovala Ratibořickým údolím na pozvání kněžny Záhaňské. Měla v sobě něco, co v pantátovi podkopávalo přesvědčení o nevykořenitelnosti svých přirozených lidských práv. A svět pana Homolku v těch osidlech nechával na holičkách. Kdyby se byl dostavil do kterékoli lékárny, vypoklonkovali by ho ven se slovy: "Ne, pane, když chcete koupit cyankali, musíte mít recept. Fotografie vaší tchyně naprosto nestačí."
Kdybychom tvrdili, že ho ta návštěva nevyvedla z rovnováhy, neuvedli bychom fakta zcela správně. Na okamžik byly jeho pocity prakticky totožné s pocity návštěvníka moskevského mauzolea, když se náhle z odkryté hrobky vynoří v záři rudých pětiúhelníků voskorá figurína malého velikána se slovy: "Zdravstujte, taváryšči! Ja zdaróv kak vol!"
Tentokrát se však zdálo, že dokonale ovládá svou nervovou pásku a v jeho chování nebylo nic, co by naznačovalo, že je krajně rozrušen.
Jedna z prvních lekcí, které pantátovi život uštědřil, zněla, že v případě ostré výměny názorů mezi příslušnicemi něžného pohlaví se má muž odklidit do ústraní, svinout se do klubíčka, napodobit účelnou taktiku vačice opossum. Ta v ohrožení předstírá, že je mrtvá, ba často jde tak daleko, že vyvěsí smuteční fábory a potáhne celý dům černým suknem. Tím povzbuzuje všechny kolemjdoucí, aby se pozastavili, a říkali, jaká je jí škoda.
Vašek s Amandou zatím tvořili živou barikádu u dveří do pokoje.
"Nakoukni tam, Amando, a řekni mi, jak vypadá Ježíšek!" Naváděl ji mrňous.
Po obědě šly děti s pantátou na nádraží naproti babičce. Paní Homolková zůstala s Amandou doma. Smažila kapra a Amanda smutně pohlížela na kliku u dveří. Stýskalo se jí po dětech a hlavně po Vašíkovi.
"Nestůj tam, vrazí do tebe, až přijdou! Slyšíš, tady máš cukroví, na!"
Jenže Amanda bez omladiny nevzala ani sebesladší sousto a jen bloumala po pokoji jako pozůstalý za pohřebním vozem.
"Přestaň už přece truchlit. Oni už musí každým okamžikem přijít. Pojď, zatím prostřeme v jídelně."
Setkání Homolkových s babičkou na nádraží bylo srdečné. Babička každou ratolest převálcovala v náručí jako parní válec na žehlení velkého prádla, takže ani jedno oko nezůstalo suché. Ani pantáta toho nebyl ušetřen, takže připadal jako nepálský horolezec, zavalený lavinou, vydatně napuštěnou naftalínem.
Cestou z nádraží zachránily děti pantátu od nutnosti prohodit s tchýní několik zdvořilostních frází. Vašek mluvil na celé kolo, že jejich Amanda je nejlepší přítel člověka a že má takové a takové chloupky na krku. Babička se vyptávala Honzíka, jak se učí, ale Honza spustil:
"Babi, oni říkají, abych se tě neptal, cos mi přivezla, že tě mám mít rád, i když mi nic nedáš. Já tě mám hrozně rád a cos mi přivezla?"
"Honzíku!" Ozval se pantáta.
"Nechte ho, vždyť je to dítě." Řekla babička a kluk jí vyprávěl o Amandě, že jednou pouštěli na kopci draka a obrovský vlčák ji chytil do tlamy a chtěl ji uchvátit. Jenže tatínek se za ním rozběhl a lidí chtěli tatínka -
"No tak, Honzíku, nebuď dotěrný, neunavuj babičku!" Rozkázal přísně pantáta.
Když přišli domů, babička sotva stačila obejmout dceru a zaslzet nad radostným shledáním, a už jí děti cpaly nového rodinného příslušníka na klín. Jenže Amanda se babičky bála a třásla se.
"No, neboj se, dyť já ti neublížím. A jeminánku svatej, ty ale vypadáš podivně! Tak tohle že je ta vaše Amanda? A to jsem si tě představovala docela jinak. Lidi zlatý, tohle že je pes? Jakživa jsem něco takového neviděla. To bude jistě něco jiného." Vyslovila se babička o Amandě, načež pokračovala jako splav při povodni.
"Mladí vás moc pozdravujou. Cože? - Jestli jsou zdrávi? To víte, že jsou zdrávi. Mladej roste jako z vody. No, však ti vaši taky od léta náramně vyrostli. Hele, rozbalte tu krabici, je tam husa, a dej to někam do studena."
"Ale pročpak si děláš takovou škodu?" Měla už na jazyku paní Homolková, ale děti jí do toho vykřikly:
"Jé, babičko, Amanda nejí husu ani jiný maso!"
Babičku i rodiče zamrzely ty přílišné řeči o Amandě, a aby to zamluvila, zeptala se babička:
"A co tedy jí?"
"Kapustu, dort, žvýkačku, koláče - "
"Jen to zvíře zbytečně nezmlsejte, ať žere, co má!"
Při štědrovečerní tabuli babička namítla: "Není to hřích, prostírat u stolu, kde jedí lidé, také němé tváři?" Když ale viděla vybrané chování Amandy, která dokonce přestala mlaskat, když se babička nahlas modlila, neříkala už nic. Večeře všem chutnala. Při rybě slezla Amanda od stolu a čekala až otevřou pokoj.
Rozsvícený stromeček oslnil ze všech dárků nejvíce. Amanda vyhlížela pod vystrojeným smrčkem také jako jeden z dárků. Ježíšek podělil všechny. Panímáma dostala kus čínského hedvábí na šaty.
"Ach, ten náš táta, já vím, že to stálo hříšný peníze."
Pantáta dostal nové pantofle a rukavice. Babičce nadělil Ježíšek u Homolků vlněný šál, děti dostaly pohádkovou knihu a spousty prádla a ponožek, o kterých Honzík prohlásil, že to nejsou žádné dárky. Vašek však dostal vozíček s koly. Hned do něho naložil Amandu, aby ji vozil po pokoji, jenže ta mu vždy mrštně vyskočila a vracela se k ostatní společnosti u stromku.
Po prohlédnutí všech dárků se dospělí obrátili štědrovečernému přípitku.
"Ať si říká kdo chce, co chce, já vám říkám jedno, jestli tohle je pes, tak já jsem římskej papež! To u nás na vsi jednou - " a pak se babička chystala vyprávět něco takového sáhodlouhého, co velmi připomínalo dějiny větru, jenže nedomluvila -
Po těch slovech vyletěl pantáta jako čertík na péro z žertovné škatulky, až vylil víno na sebe a na tchýni, takže vyjekla: "Hromada kadlátek!" a spadly jí přitom brýle na zem. Amanda je v nestřeženém okamžiku popadla a kamsi odnesla. Jen co si babička očistila šaty, pokračovala v sáhodlouhém povídání. Marně si panímáma dávala prst na ústa, aby se babička raději blíže nevyjadřovala k zmíněné otázce, ale vínem rozparáděná babička nebyla k udržení.
"Ba ne, milé děti. Vy máte svoje školy, ale my máme taky svůj rozum! Na to nepotřebuji žádné školy, abych viděla, že to zvíře nemá to, co by měl každý pořádný pes mít. Tak třeba honící pes má dlouhé uši, kterými na něho myslivec volá. Ratlík je zase hafan, který přežil zemětřesení a už mu to zůstalo. Skotský teriér je dobrý, protože je skoupý a málo žere. Exteriér, to je zase bývalý pes. A chrt je bleskový pes. Nejvíc se žene, když před ním utíká cíl. Pokud si vzpomínám na různá plemena psů, jako je teriér, foxteriér, tangoteriér, exteriér, interiér, tak to vaše zvíře mezi ně nepatří. A to už jsem nějaké psi v životě viděla! Mezi nejlepší plemena psů patří španělský ateliér. Nejrozšířenějším plemenem psa je u nás plemeno štěkací. - Jak se tak dívám, věřte mi, nebo nevěřte, ale pamatujte si, že ta vaše Amanda bude nejspíš ochechule."
"Co - co si to dovoluje - " Koktal pantáta, ale když viděl, jak mu panímáma dává po straně znamení ruky mávnutím, tak se zarazil a pokusil se namítat, jak nejmírněji dovedl: "Podívejte, maminko, já nepopírám, že vy - u vás na vsi - všemu líp rozumíte - protože máte ten selský rozum - "
"Mám přeci dobrý voči, takže si na mě nikdo nepřijde." To už v babičce, která po těch pár přípitcích přestala postrádat i své ztracené brýle, začala převládat zkušená selka ze vsi, na kterou si nikdo z města nepřijde. Pantáta se utvrdil v tom, co odedávna stejně tušil, že se tchýně stejně nikdy nevyznačovala schopností naslouchat.
"A co to vůbec je, taková ochechule?" Divili se děti.
"Přece mořská panna." Řekla babička. "Divím se, že pro ni nemáte v koupelně bazén." Načež se svezla do křesla a odchrupala si to směrem k věčným lovištím. Babička o sobě tvrdila, že má spaní lehké jako Rusalka, ale teď by se čtyři dřevorubci pohádali, zda se tu kácí dubový hájek nebo jestli zaměstnanci firmy Dřevona dohánějí výrobní plán.
Zatím Pantáta zbystřil pozornost. Rozhořčení vyprchávalo. Zdálo se, že se život nyní pokradmu blíží ke své ustrnulé formě, podobné soužití sardinek v plechové krabičce. "Na tom by něco mohlo být. Maminko, podej Brehmův Život zvířat."
V mžiku byl na stole a celá rodina naslouchala se zatajeným dechem. Pantáta pomalu předčítal.
"Řád ochechulí neboli Sirenia počítáme k savcům kytovitým, ačkoli obě čeledi jsou vlastně přechodem od ploutvonožců ke kytovcům. Všechny ochechule neboli mořské panny jsou jediní mořští savci, živící se rostlinami."
Sotva začal číst, když tu jeho oči málem vypadly z důlků a z jeho úst zpočátku uniklo pohrdavé zasyčení. Jakoby ve stránkách "Malého Brehma" byla mimoděk přibalena drobná zmije, snad jako milá pozornost pro vášnivého milovníka přírody, snad jako zvláštní záložka, a kousla ho do brady, takže vyjekl jako dospívající hejkal. Pantáta přestal číst, aby mohl vydat zvuk unikajícího sifónu.
"Proto má ta vaše Amanda tolik v lásce kapustu, když patří mezi kapustňáky." Řekla panímáma a zatvářila se jako Archimédes, volající své Heuréka!
"Já nevím, maminko, jestli máš pravdu", řekl pantáta, když na dalších řádcích postřehl zmínku, že kapustňáci jako všechny ochechule jsou zvířata líná, tupá a netečná. Jedí a odpočívají, to je celý jejich život. Pohybují se zdlouhavě a těžce, a pokud mají dost potravy, nehnou se z vyhlédnutného místa. Stěhují se pravděpodobně jen proto, aby před bouří unikla na klidnější místečko...
Chvíli si ještě pohrával s myšlenkou na to, že jejich Amanda je vlastně mořská panna neboli ztracená mořská princezna, které nemohl odolat ani bájný Odysseus jinak, než, že se dal připoutat ke stěžni od námořníků s ušima zalitýma voskem. O úžasné cituplnosti mořských panen uváděl Brehm, že v nebezpečí nebo když cítí bolest, prolévají slzy a jejich hlasem je přitlumené sténání. Před člověkem neprchají, navzájem jsou si velmi oddáni...
Pan Homolka zavrtěl hlavou, čímž odmítl pravost objevu své tchýně, a řekl rozhodně:
"Víte, takovými řečmi byste mě opravdu dohřály. Když chcete něco vědět, tak vám povídám, že naše Amanda je pes, a dost těch bohapustých řečí!" K této rozhodnosti ho přiměl pokračující štědrovečerní přípitek. Po chvíli ještě docela mírným hlasem dodal:
"Ostatně naše Amanda nežere zdaleka jenom kapustu, ta spořádá všechno."
Z pokoje se ozvala rána, jako když spadnou pendlovky. Zatím se však převrhl jen stromeček, Amandou zespodu způle ohlodaný. Z vyzáblých větviček vykukovaly jen svíčičky.
"Co - Co?!" Probouzela se najednou tchýně. Načež vykoktala: "Zrov - zrovna vám to povídám, že - že to není žádný pes." Když lokalizovali malý štědrovečerní požár, všichni se uklidnili. A pantáta už mlčel jako zařezaný.

Ruku v ruce se starým rokem je opustila také babička, vracející se do vsi. Jestliže pan Homolka vypadal, jako by jeho příjemný obličej ozařoval nějaký vnitřní plamen, pak to možná způsobila zpráva, že babička právě odcestovala na velmi odlehlé místo. A jaro v tomto novém roce vstávalo časně jako paní Homolková. Pole neposílilo, když se už v únoru zelenaly vršky a nebe nad městem bylo potaženo víc smogem než mraky. Zato zesílila Amanda.
Pátek co pátek chodili zase na procházku a vraceli se svěží na těle i na duchu. Komu však šlo jaro nejlépe k duhu, byla Amanda. Jedla a sílila zrovna před očima. V poledne, když přišel pantáta z úřadu, žasl, jak Amanda každým dnem, je víc a více samá noha.
"Vona nohatí jak antilopa!" Skoro se rozčiloval pantáta.
"Nediv se, když je to možná opravdu mořská panna. No, hlavní je, že je to zvíře čistotný a že dětem neublíží."
"Maminko, jestli tohle je nějaká ochechule, tak já zblajznu vlastní klobouk." Řekl pantáta rozhodně.
"Jenom aby ti přitom nezaskočilo, jako tehdy, když jsi jedl vlastní vázanku, když ses v úřadě vsadil, že - "
"Nedramatizuj to, holka! Hlavní přece bylo, že pravda zvítězila."
V pololetí dostal Honza skvělé vysvědčení a černý kašel. Od něho to dostaly obě další děti. Amanda se bála dětí, když tak ukrutně kašlaly. Pan doktor radil panímámě:
"Nejlépe by bylo, paní Homolková, abyste odjela s dětmi za příbuznými na venkov."
A tak se na jaře rozloučily děti s Amandou. Amanda zůstala sama doma a pantáta vyprovázel rodinu na nádraží. Bylo to srdceryvné putování. Děti se nemohly utišit. Výpravčí na nádraží pojal domněnku, že Homolkům náhle vymřelo příbuzenstvo a oni že jedou na pohřeb. Zatím však děti plakaly pro živou Amandu.
"Já vím, že pro tátu byste tak neřvaly." Říkal jim vyčítavě pantáta a panímáma těšila Vaška:
"Říkám ti, že hned, jak vám ustoupí ten hrozný kašel, tak si tatínek vezme dovolenou a přijede s Amandou za námi. Jářku, budeš tam chodit do lesa a Amanda se bude v lese pást na borůvkách."
Jenže Vašek se nedal utišit.
"Já chci - chci - A - Aman - du." Vzlykal pořád a Máňa s Honzíkem mu dělali druhý a třetí hlas.
Na nádraží pantáta zulíbal děti, obejmul ženu a vystoupil z vlaku. Lokomotiva zafuněla a odnesla mu rodinu jako vítr klobouk.
Amanda si hověla ve svém pelíšku. Když pan Homolka odemkl, sotva nadzdvihla hlavu.
"Tož tak, Amando, osiřeli jsme. Teď jsme slamění vdovci. Jenže mně se stejská víc než tobě. Až se lekl, jak dutě zněl jeho hlas v prázdném bytě.
Jarní dny se prodlužovaly zrovna jako Amandiny nohy.
"Musím tě vycvičit, abys nám pořád nelezla pod postel." Řekl pantáta a učenlivá Amanda ho poslechla na slovo, sotva jen uřezal nohy od postele.
Podvečery byly venku plné tepla a švitoření, jen v bytě slaměného vdovce pana Homolky bylo mrtvolné ticho. Pantáta si nosil z úřadu práci domů a dlouho do noci trávil nad lejstry. Ráno pak vstával pozdě a plný hrnek mléka nechával Amandě. A ta, chuděrka, z dlouhé chvíle a na zapomenutí jedla, pila, hodovala a rostla jako z vody.
Když po nějaké době odpovídal pantáta ženě na dopis, projevoval velké nadšení a spokojenost.
Tak se raduji, že už děti nemají kašel a že kluci chodí do vesnické školy, jenže co naplat, stýská se mi. Kdybych neměl trochu ostych před naší Amandou, řval bych jako tur. O mě se neboj, nic mi neschází, jen Ty s malýma, abys byla fit! Dbej na sebe a hodně jez a pořádně se vyspi! Potřebuješ nabrat sílu, vypadalas posledně jako zelinka. Ostatně jsi tu měla nějaké dřiny! Jen počkej! Až mladí dorostou, budou ti brát práci z rukou. Stačí je k tomu malounko vést.
Copak tam, prosím Tě, dělají naší malí? Jestlipak si náš Vašek trochu někdy po tátovi vzdychne? To on je samá Amanda. Příbuzným na venkově budeme muset nějak tu jejich laskavost oplatit. Co kdybych jím poslal nový televizor? Jen mi zase nepokaz radost a nerozmlouvej mi to. Dostal bych na něj přes známého nějakou slevu.
Amanda mi kouká do péra a funí mi do ucha. Ubohá mrška, taky by ráda něco vzkázala a poslala, ale umí dělat jen koblížky. To takhle někdy vyndám rodinné album a ukáži jí velkou fotografii s Tebou a s malýma. To by ses divila, jak vás do jednoho pozná! Hned zařechtá a vyplazuje jazyk, že by olízla Vaška, takže už mám některé fotky oslintané, a musím se mít hodně na pozoru, aby nějaká fotka neskončila jako list kapusty. Ale potvora je to, ta naše Amanda, a jak jí šmakuje, to bys nevěřila, že mi spolyká kabelu mrkve na posezení. A přitom, jak je čistotná! Ta vám je čistotná! Probudím se třeba o půlnoci, a co nevidím, Amanda vstane, protáhne se křepce jako gazela v buši, a pak si sedne ke stolu jako velká a počíná si velmi způsobně. Pořád ještě nevím, čím to, že jí na krku vyráží tolik chlupů. Asi to přece jenom nebude šelma psovitá, ale snad bude opravdu z řádu ochechulí.
Tuhle si čichla do krabice s pracím práškem, ale jak ta pšikala, to jsem se za celou tu dobu prvně zasmál. Jinak jsem tu bez vás jako kůl v plotě a celý ten čas se šine jako lanovka do hor.
Prádla mám ještě dost a s penězi také vyjdu. Tento měsíc dostanu prémie za ty přesčasy, takže nebudu muset nic vyzvedávat. Tak to vidíš, holka, vono to půjde, jen si nedělej vrásky a buď pořád taková krásná, jak Tě já vždycky vidím. Onehdy, když jsem ukazoval Amandě naše svatební fotografie, ona se tak zahleděla na ty obrázky našeho mládí, že jsem se jí trochu rozpovídal o Tobě.
Jaká jsi bývala vždycky na mně laskavá, a tak mi bylo dobře, že si můžu s někým o vás, moji milí, povídat. Všechno jsem Amandě řekl a nic jsem jí nezamlčel. Ty se mi třeba budeš smát, já to vím, ale prozradil jsem jí i to, že se naše malá narodila předčasně.
Teď je pozdě večer a měsíc svítí, ale právě hlásí z televize, že prý bude zítra asi pršet. Budeme se s Amandou ještě dívat z okna.
             Pozdravuj všechny, děti a všechny za mě zulíbej, sebe však nejvíc.
                                                                                                            Tvůj
                                                                                                                    milující manžel

Ještě dlouho potom pantáta s Amandou vyhlíželi do noci uchvácení hvězdnou oblohou nad hlavou. Vypravoval jí, co kde svítí.
"Tamto je Velký vůz. Ale neboj se, nikdo nebude chtít tě do něj zapřáhnout."
Amanda zafrkala.
"A tamhle, jak je to červené světlo kvůli letadlům, tak tam tě tehdy chytil ten vlčák, pamatuješ, jářku, ale dnes by tě už stěží unesl. Dnes už je tě kus."
Na rohu protějšího paneláku se držel mládenec s děvčetem. Co chvíli se přehnalo nějaké auto a zase bylo ticho. Jen z hospody odnaproti doléhala hádka pivních skautů. Někde vedle unikal nedopadnutelný Fantomas v televizi se svým zlověstně zajíkavým smíchem. "To budou mít na vsi radost, až se jim Fantomas rozběhne u nich po stodole." Najednou se pantáta ohlédl, co dělá Amanda a leknutím div nevypadl na ulici. Přes balkón se nahnula do sousedního balkónu a právě dokončovala poslední sousta svého nočního salátového osvěžení z fíkusových listů.
"Ježkovy zraky!" Vyjekl pantáta úlekem. Stáhl prudce Amandu domů a zatřásl s ní, až zavrávorala. Načež třaslavou rukou zavřel dveře na balkón. Pak dlouho do noci seděl se sepjatýma rukama na posteli a s napětím očekával, že dříve než spánek přikvačí pohoršený soused s domovním důvěrníkem. Kdopak by stál o setkání s takovou existencí? Kdo je zvědavý na chlapa s otrlostí spalovače mrtvol z povolání? Takový by ledabyle rýpl halapartnou biskupa do sutany anebo ho počastoval zavírákem mezi lopatkami jako nějaký ten kmotr z americké mafie, aniž by přitom mrknul okem. Udělal by to s tak ledovým klidem a úpornou houževnatostí, jako když si Josef Džugašvilli Caligula pěchoval dýmku tabákem značky "Hercegovina".
"Ježkovy jedovatý - ježkovy jedovatý - !" Opakoval si ztrnule pantáta Homolka, i když mu tajemný cizinec opakoval něco důvěrně známého. Tajemný cizinec?
Ten, který je nám nejbližší a přeje nám všechno nejlepší a hledí nám to i dopřát, se nám ani trochu nevnucuje. Náš kavalír je ochoten nám dát třeba sebe samotného, ale plně respektuje naši svobodu.
 

8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
"A takovému člověku jsem dala svou dceru." Povzdechla si babička s výrazem spadlé rolety. Nato začala pantátovi jemně domlouvat, ovšem s důrazností chirurgického skalpelu a pronikavostí obaleče jablečného:
"Synku, jářku, chlapče, přece jsi už dospělý mužský, než aby ses obíral takovými lapáliemi, nebo ne?! To tvoje věčné hloubání rodině nic nepřinese. Kdybys třeba raději - "
Ještě dlouho po odjezdu hosta z venkova šla z těch řečí pantátovi hlava kolem. Měl dojem, že mu z toho všeho myslivna snad uletí. Kudy kam? Díky Bohu, že když má člověk dobrou vůli, může najít pokoj i na nejrušnější křižovatce života.
Celý život mého druhého já ve tvém těle je v jednom kole křížová cesta. Od Betléma až na Golgotu. Má být křtěn krví a jak se trápí, dokud toho nedosáhne! Touží zahladit urážku, ba všechny urážky, kterých ses kdy dopustil. Chce ti vrátit původní dětství.
Pantáta si povzdechl: "Samotný člověk, bez vyšší pomoci, by zůstal jako kůl v plotě, na pospas všem tchyním a tchánům tohoto světa. U takových strýčků z Ameriky a tetiček ze zámoří by sám jakživ nedošel uznání a zadostiučinění už vůbec. Ať už nad člověkem kroutí hlavou celý svět nebo se nad ním pohrdavě ušklíbá, ať si z něho dělá člověk z davu špumprnákle nebo na něj kdejaký fanatik cení zuby, raději se věnuj skryté přítomnosti tajemného hosta! To je ono!"
A tak zakrátko poznával pan Homolka, že právě to je to pravé ořechové, co se bezesporu hodí pro bojiště i pro zázemí. V čem spočívá toto zadostiučinění tajemného hosta odjinud? V tom, že jako jeden z lidí, přináší oběť k mé oslavě. Tu, kterou tvůj pradědeček a prababička odmítli, a s níž jsi i ty nejednou pohrdl. Copak sis někdy nestavěl svou vlastní vůli proti mé vůli? Jenže právě tím jsi prakticky popíral mou svrchovanou moudrost. Bylo to tenkrát, když ses zdráhal přinést jí tu sebemenší vlastní oběť, zkrátka obětovat svou vůli.
"Jeden by potil krev za naše nevykořenitelné lidské právo na svobodnou vůli, a druhý to bezostyšně hází přes palubu!" Chytal se kdosi za hlavu, sotva se o tom pan Homolka kdesi zmínil. "Tenhle Homolka dělá kousky proti přírodě. Ohrožuje nám demokracii!"
Kdybyste řekli, že tato informace pana Homolka překvapila, usuzovali byste správně. Kdybyste však tvrdili, že ho ohromila, pak byste zašli příliš daleko. Připadal si jako praotec Noe, který přijímá katastrofické scénáře od někoho, kdo se rozčiluje kvůli dubnové přeháňce.
Naši prapředkové mi odmítli obětovat to, co mělo sloužit k životu. Tím by byli uznali mou skutečnost a svrchovanost, a to, že člověk má všechno jenom ode mne. Proto přináším ve svém druhém já na novém stromě oběť už nejen něčeho, co slouží životu, nýbrž sebe sama. Dávám svůj život. Obětuji sebe, který jsem Životem tvého života. Spojení se mnou jako původcem všehomíra dává nekonečnou cenu jeho oběti. Spojení s tvou, lidskou přirozeností mi umožňuje podat tuto nesmírnou oběť za tebe a ve tvém jménu.
"To se má jeden pořád jenom ve vzpomínkách ohlížet zpátky k té vrcholné oběti jako k historické události?" Kroutil hlavou pantáta s výrazem sportovce, který přehazuje kouli z ruky do ruky, jako by na ní chtěl nalézt přiléhavější místo, v němž by se mu lépe vešla do dlaně, aby vzápětí mohl dosáhnout olympijského zlata za vrh koulí. Žádné držadlo, za které by lépe uchopil vlastní hlavu a vzal rozum do hrsti však nenašel. Zato mu přišla pomoc odjinud, až srdce poskočilo. Do zatemnělé duše pana Homolky náhle vpadla záplava slunečního jasu. Bylo to, jako by někdo nadzvedával z jeho ramen těžké břímě. Najednou chápal, že náš Pán chtěl, aby jeho oběť stála věčně před námi, abychom se mohli touto obětí stále povzbuzovat a spojovat s ní své oběti. Chtěl, abychom touto obětí mohli stále přetvářet celý svůj život v jedinou oběť a proměňovat jej v jedinou bohopoctu, jakou by byl celý život.
Proto při slavné hostině lásky ustanovuji, aby moji učedníci proměňovali podle mne a se mnou v této chvíli chléb v moje tělo, a to tělo nabídnuté k oběti. Současně toužím, aby se zúčastnili proměny vína ve svou krev, která je základem nové úmluvy, a přitom má být prolita za tvé hříchy.
"A takovému člověku jsem dala svou dceru." Ozývalo se Homolkovic domácností jako refrén babiččiných lamentací ještě dlouho po jejím odchodu. Jako svět ovládá bdělé oko setrvačnosti a neodbytná zátěž gravitace, tak cosi podobného působí v lidském nitru, když si drsný zážitek znovu a znovu razí cestu ven z podvědomí.
Kdybychom v těchto okamžicích zjišťovali jeho věk, dospěli bychom k názoru, že mladá léta má už dávno za sebou. Jaro, které teď střídavě oblažovalo naši zemi slunečným svitem a svěžím deštíkem, bylo jedním z mnohých, jež přešla nad jeho hlavou a zbarvila je do litinové šedi.
Jako vždy, když pantáta strávil nějaký čas v blízkosti své drahé tchýně, cítil se jako omámený a ohlušený, jako by právě plaval v moři arabské gumy a vydatně se jí nalokal. Nemohl rozlepit ústa, třebaže se mu na jazyk dralo:
"Rozumí tomu, jako koza petrželi! - Plete si advokátní poradnu s porodní bábou! - A přitom nedohlédne ani za humna! Jakpak by taková venkovská selka mohla tušit, že existuje něco důležitějšího než je kvokání slepic a husí kejhání?! A co by jí jeden vysvětlil? Snad, že to, co jí stačí, jemu vůbec nestačí? - Ještě si bude myslet, že si snad jeden neváží jejích mozolů. Bude se na člověka dívat jako na městského náfuku." A tak místo toho vylezlo z pantáty jen mnohoznačné zamručení:
"Hm." Bylo však doložené vnitřním přesvědčením, které bychom mohli odhadovat jako trpký imperatív: "Nic nevysvětluj, protože stejně nikomu nic nevysvětlíš!"
Třebaže se mu vyřídilka změnila v hotovou generální ucpávku, zvažoval relativitu přísloví, že líná huba je hotové neštěstí. Přes všechny tyto zádrhele ohledně využívání hlaholského odkazu slovanských věrozvěstů, si pantáta najednou připadal náramně důležitě. Kolem srdce mu bylo jako by vyhrál v loterii. Cítil se, jako by se zrovna dozvěděl o dědictví po bohatém strýčkovi z Ameriky. Nicméně i tady bylo cosi znepokojivého. To když vzal v úvahu, že také jeho cesta k dokonalosti, pokud se na ni vydá a slavně se jí zaslíbí, připomíná jeho nabídku k oběti. Tehdy sebe sama odnímá sobě samému, což je základem každé oběti, že jeden bere nějakou svou věc a klade ji na oltář.
"A to se ti mám doopravdy!" Otřásl se pantáta s bystrostí zmoklého kokršpaněla, načež nabyl vzhledu starozákonního Joba ve chvíli, kdy zjistil, že mu vyrazil zase nový nežit.
Nedáváme přece jen nějakou věc, nýbrž sebe celé. Potom život podle tohoto svatého povolání a z tohoto povolání má být uskutečňováním této nabídky k oběti.
"No tak! Chlapče!" Dobíral si ho nenechavý tchýnin jazyk. "Přece jsi už dospělý mužský, aby ses obíral takovými lapáliemi, nebo ne?! To tvoje věčné hloubání rodině nic nepřinese! Kdybys třeba raději - "
Pantáta rezignovaně sledoval mouchy na stropě a konstatoval, na jaře se bude muset znovu vymalovat. Dříve však bude zapotřebí umístit několik mucholapek. Chvíli podezíravě vážil představu tchýně, až tento tázavá představa vykrystalizovala v otázce, která se vtírala s tvrdošíjností obsedantní deriliózy. Když mu naplno vytanula na mysli, vyrazil mu čele ledový pot, jako by na něho dorážely všechny bílé myšky světa. Je to opravdu možné? Ta otázka zněla, zda odpovědnost za soustředění v jejich obydlí nenese odpovědnost právě host z venkova, doprovázený na každém kroku nezaměnitelným pachem selského stavení. Bylo to něco mezi sklepní zatuchlinou a vepřovou domovinou. Přenesl však přes tuto otázku, hanobící jeho vytříbené čichové buňky, aniž kdy byla zodpovězena. Trpně se nahrbil jako by byl ochoten přijmout všechny rány osudu. Se stoickým klidem pojal přesvědčení, že příslušnice slabšího pohlaví v okamžicích duševní zátěže stejně jako v dobách úbytku životní sil, rády zahrnují muže výčitkami a svalují na ně vinu za všechny trampoty tohoto světa. Pak se ale i přes to dokonale přenesl, a kdybyste se ho zeptali, jak to dokázal, nedovedl by vám odpovědět.
Mostem k tomu je trpělivé, statečné a věrné proměňování celého lidského života v jednu oběť, v oběť důstojnou Boha. Všechno dávám. Tak si snad zasloužím něco dostat od obdarovaných. Je vhodné a spravedlivé, aby aspoň několik lidí v každé době, v každém národě a z každého stavu takto nabídlo a proměnilo svůj život sakumprásk v oběť.
"Ba ne, milé děti. Vy máte svoje školy, ale my máme taky svůj rozum. My máme svůj selskej rozum. To u nás na vsi byl jeden, a ten taky pořád říkával - " Dotíral na pantátu duch našeho venkova, oděný do slováckého kroje.
Když mají všichni lidé vzhlížet k mému tajemnému tělu a k mé oběti, tím spíše ten, kdo je zvláště povolán kráčet touto cestou k dokonalosti. A co teprve ten, kdo nese pečeť svého povolání v dobrovolném a svobodném závazku k naprosté oddanosti tomuto vznešenému poslání! Moje proměněné tělo, ať jako oběť či jako pokrm, je nepostradatelným prostředkem na cestě dokonalé lásky. Kde jinde se chceš naučit této všeobětující lásce než v mé oběti, totiž v mém obětovaném těle a prolité krvi? Kde jinde se můžeš naučit oné všeobjímavé lásce ke všem, než v oběti a v mém těle? Vydávám se zvláště za tebe uprostřed těch největších bídáků. Umírám opravdu za všechny i za nejhroznější zhýralce pod Sluncem.
"Koukejte na něj! Oči mu svítí jako žárovky! Nos se mu třese jako hruška hnilička!" Ukazovali si na pantátu kolegové v práci. Opravdu, civěl na ně s očima podobnýma garnátům. Pan Homolka, jehož mozek možná trpěl úbytěmi, se rázem octl v jednom víru. Zdálo se mu, že se octl v pěkné bryndě. Skoro se lekal vlastního stínu. Nikdy nenosil ani v úřadu bradu navrch, ale teď seděl jako umučená hodina. Usilovně se snažil dopídit objasnění té zpropadeně spletité situace, ve které se ocital. Zdálo se mu, že z toho snad zpumrlíkovatí, a přece vytrval.
"Beztoho si dává pořádně do trumpety. - Totální magor!"
"To se nedivte, když má doma na návštěvě tchyni. To já bych byl taky v lihu. S takovým hostem je hanba vystřízlivět."
"Ale neřek by to nikdo něj, že je to taková násoska."
"Ten? Pane, ten pije jak dromedár. Když má natankováno, tak mu nestačí žádný chodník."
"Vy jste ho viděli?"
"Jsem snad nějaký fízl, abych ho špehoval? - Ten to má napsaný na čele!"
Moje oběť je sice jednou přijata a toto přijetí má věčnou platnost a cenu. Striktně vzato, nebylo by třeba nic víc dodávat, ale je to moje láska, která chce, aby tato moje zničená láska stála před tebou napořád, jako tvé povzbuzení a jistota, i jako tvá pomoc a posila.
Pantáta Homolky by se byl docela rád podělil o ten ráje svého srdce se svým okolím, ale - těžko říct. Sám sebe vinil z nedostatku sdělnosti. Nebyl ovšem daleko od pravdy. Kdykoli totiž něco vypravoval, podával všechno tak, že opakoval několikrát bezvýznamné okolnosti a v jistých intervalech odbočoval od hlavního proudu vyprávění, aby podal obšírné studie o charakterech náhodných kolemjdoucích. Tato jeho metoda přivodila, že oběd skoro končil, aniž seznámil rozčarované posluchače s fakty, které se týkaly věci.
"To konejte na mou památku". Proměňuj mé obětované tělo a krev. Tak obětuj především plody světa. Vzdej se jich. Odevzdej je pro ono velké tajemství proměnění. Středem toho všeho jsou proměňující slova, která vyjadřují, ale zároveň také naznačují mou oběť, jak tehdy, tak nyní. Jednou provždy podávám oběť a to se nedá opakovat. Ani slovo "obnovovat" není přesné. Uznej pouze zpřítomňování té jedné jediné oběti, která ač je jednou přijata, trvá navěky. Přeji si však, aby se zpřítomňovala před tvým zrakem, abys ji měl stále před očima a pořád z ní mohl žít.
"Ba ne, milé děti. Na to člověk nepotřebuje žádné školy, aby viděl svoje. - Jeden se ale musí snažit, aby koukal! - Jak se tak dívám, věřte mi nebo nevěřte, a na moje slova dojde - " Vtíral se pantátovi do mysli neúnavný duch světa, který mezi pecí a humny poznával a údajně i řídil celý svět. Kdykoli pana Homolku poškádlil tento duch světa, byť jenom nepatrnou vzpomínkou, tvář mu podivně brunátněla a do očí se vkrádal svěřepý vzhled. Volání divočiny se mu prodíralo do vědomí jako varovná výzva: "Jeden má jednoho plný zuby!" Vnitřní pokoj se mu vracel do nitra jen velmi malátně spolu s váhavým návratem k rozdumaným dumkám.
Moje slavné ustanovení působí to, co znamená. Proto ta slova zpřítomňují nejen proměnění, nýbrž také obětování.
" - a na moje slova dojde - " Ozýval se přechytralý duch světa, prosazující se s vtíravostí kafrové masážní masti a dráždící čichové buňky pronikavěji než jarní záplavy. Člověk se jí sám neubrání.
Tak stojíš tváří v tvář vrcholné oběti. A co plyne z toho ustavičného zpřítomňování? Toužím, aby byla zpřítomňována moje oběť proto, abys především měl pořád na očích tuto mou vrcholnou lásku. Stojím před tebou s pažemi rozepjatýma láskou, protože by mě neudržely na kříži hřeby, jak říká krásně Kateřina Sienská, kdyby mě nebyla držela láska. To ti připomínám, abys věděl nejsi něco nepatrného a zanedbatelného, když neváhám pro tebe tolik vykonat i vytrpět. Tak ti svou obětí stále připomínám tvou důstojnost, ale také ti vlévám důvěru ke mně, který jsem toho pro tebe tolik učinil a ještě učiním.
V těch dnech si pantáta vykračoval světem jako sebejistě námořník Pepek po perském trhu a usmíval se jako měsíček. Zdálo se, že k pantátovi přikvačil nápad podobný rozkvetlé růži a hned se zašrouboval do jeho mozkových závitů, až mu na čele vyrazily červánky.
"Má zase opici!" Šklebili se lidé v jejich ulici.
"To víte, takový floutek, tomu nestačí jedno pivo, jako nám, obyčejným lidem. Ten pije jenom lepší. Každý to o něm ví. A sotva se někde otevře flaška, starej Homolka se prý od ní nehne, dokud se jí podívá na dno."
"Ale má tu opičku celkem veselou. To víte, když - "
Pantáta netušil ani stín toho, co o něm šeptanda nesla ulicí. Jinak by se zděsil, že mu leze tenké do tlustých. Jenže ani tento pouliční telefon místních drben a klepen neměl sebemenší příjem z toho, co se honilo pantátovi hlavou.
A pak se ti ještě dostává připomínky věčně živá pro všechny chvíle smutku, bolesti a opuštěnost. I když se ti zdá, že jsi zapomenut, nejsi sám, protože trvá, jak vidíš před sebou, moje láska. Stojí před tebou, aby ses jí mohl takřka dotýkat, abys ji viděl před sebou.
Stojí před tebou kvůli tobě, abys mohl stále čerpat sílu k svému životu mého dítěte a abys mohl touto silou proměňovat svůj život v život dokonalé, láskyplné, velkodušné a radostné oběti.
Náležitým prožíváním mé oběti, která se podává zvláště za tebe uprostřed ostatních lidí se nesmírně přibližuješ ke svým bližním a ke všem ostatním tvorům. V této oběti tě totiž spojuji se sebou samým, ale s ostatními lidmi. protože se chci řídit a spravovat celý svět přes tvé srdce. Proto, co bys neučinil pro nejmenšího z těch kolem sebe! Ostatně, kdo je nejmenším? Užívám toho slova, abych ukázal, že ten, kdo je v řeči a v očích světa nepatrný a bezcenný, je v mém pohledu vlastním dítětem, ve kterém vidím sebe sama. Jen se dobře zamysli nad touto skutečností, a načerpáš velké světlo pravdy, povzbuzení a síly ke všem svým každodenním obětem.
"To by mě zajímalo", lámala si hlavu domovnice, "kde na to ten Homolka bere tolik peněz? Den co den je pod párou."
"Nepovídejte, paní!"
"A to víte, že jo. Tyhle lidi já znám. Ty mám přečtený líp než Písmo svatý! Nahoře huj, a dole fuj! Ten vám nevyleze ze šantánu! Sotva uvidí odšpuntovanou flašku, už je celej říčnej! Ochmelka jeden! Kde na to bere? Stejně se jednou přijde na to, že krade v úřadu! Víte, sousedko, na to já mám nos. Jenže až se to jednou provalí, potom - "
Pan Homolka z toho nic neslyšel. Jinak by v něm hrklo jako v pendlovkách a vlasy by mu zhřebíkovatěly. Naštěstí se mu hlavou i srdcem honily jiné věci. Co to bylo věci? Takové, nad kterými by každému světákovi chodily zorničky docela ke stropu. Zrovna si pevně umiňoval, jaksepatří prožívat mou slavnou oběť lásky. Lidé vidí často jen obřady, obklopující tuto podstatu oběti. Jenže je to víc než obřad. Především je to moje oběť. Dívej se vnitřním pohledem, jakým veřejné mínění pohrdá. Dokonalým prožitkem tu koneckonců není úzkostlivé a upjaté sledování příručky, jako prosté tvoje spojování se s mou obětí.
"Tak ti nevím, gazdino", mudrovala babička, ozývající se se z podvědomí pantáty jako vytí psa Baskervilského na blatech, "jestli jsi to s tím tvým Homolkou vyhrála nebo ne. Pravda, definitívu sice v úřadě má, ale jinak - nevím, nevím, gazdino. Když on se z něho klube takový větroplach. Něco mu přeletí přes nos, a než bys řekla švec, tak tu máš čerte kropáč! Takový budižkničemu - darmošlap - darmožrout! Paprika jeden!" Její tvář se mu zjevovala jako strašlivý hybrid sudičky s polednicí v jednom provedení. Ve tváři měla urputný výraz, jakým by zanechala daleko za sebou v prachu i chasníka Bivoje ze středočeských hvozdů, právě když si hodil přes rameno divokou svini. I když panu Homolkovi něco z toho nekonečného koncertu příbuzenstva ulpívalo na dě jeho bytosti, navenek se tvářil jako by zhola nic neslyšel. V nitru ho však cosi hryzalo jako by se mu polární lišky zahryzly do životně důležitých orgánů. Jak to pantáta snášel? S dávkou pokory uznával: "Jářku, tyhle příbuzné snesu nejlépe na hřbitově. Tam se za ně pomodlím a s příjemným pocitem zadostiučinění jdu domů."
Teď zrovna si pantáta umiňoval a mínil, že nejlepší je nabídnutí svého života k oběti a spojování každodenního života, všech bojů a zápasů, utrpení a snažení s touto obětí. To je ono. Upni se jenom na Golgotu. Upni se na podstatu mše svaté, na oběť, na skutečnou oběť, na smysl oběti. To můžeš vždycky, i když jsi unaven, kdy tvoje hlava jako by nevnímala. Přináším svou oběť za tebe, tvým jménem, ale také jako ty. Proto je to oběť zrovna tak moje, jako tvoje. Tak i naše tvé oběti jsou už jednak umožněny, jednak podány do mých rukou. Proto se snaž stále aktuálněji, ještě autentičtěji spojovat takto svou nedokonalou oběť s mou dokonalou obětí. Tak se dostává tvé oběti nesmírné ceny. Tak můžeš prospět celému lidstvu a celému světu. Ostatně obětuji se dnes tak, jak dneska jsem. A dneska jsem s tebou spojen jako se všemi trpícími, zápasícími, bojujícími a pracujícími. Tak je zahrnuta i z tohoto důvodu tvoje oběť s mou obětí. Zároveň se v této oběti slévá oběť všech mých dětí všech dob.
"Já nevím, gazdino, ale já se na to nemohu dívat." Klavírovala babička do paní Homolkové. "Já nechci vidět ty hrozné důsledky pro rodinu, protože - "
Už-už měl pantáta na jazyku: "Když tady, maminko, nemůžete vydržet, tak se vraťte domů! Nikdo vás nedrží! Slepice na vás už beztoho čekají." Nejraději by jí viděl kramfleky. Pak si ale vzpomněl na dobré vychování a mlčel jako zařezaný. Připadal si doma jako bezdomovec. Na tváři se mu rozhostil výraz, připomínající jednoho ze zhrzených volů, poté, co jim Přemysl Oráč pronesl svůj závěrečný proslov: "Voli, jděte, odkud jste přišli!" Načež zapíchl bič do čerstvé ornice a tradá do Prahy za kněžnou Libuší!
Jak jsi bohatý! Jaká nesmírnost plnosti a života tě tu obklopuje při mé slavné oběti! Uvědom si to, a budeš ji opravdově zakoušet, a ne abys ji přehlušoval svými sentimentálními písničkami a svým omíláním ryze soukromých záležitostí. Pak se ani nebudeš přitom budit ani se snažit nějak se přitom zaměstnat. Snad je to zčásti také zaviněno, že se dost hluboce a plně, a přitom jímavě nemluví o mé oběti při této příležitosti
"Pane domovní důvěrník! Pane domovní důvěrník!"
"Copak?" Obrátil se důvěrník na domovnici a stavěl se jako jedno jediné veliké ucho, takže připomínal přerostlý karfiol, ozdobený kloboukem.
Byl jí sympatický jako voda v botech, ale když byl nablízku, lezla před ním po břiše. Takové už jsou některé domovnice.
"Myslím, že Homolka má zase natankováno. Vypadá, jakoby právě vyhrál milión. Mělo by se mu domluvit! Nic proti němu - o tom žádná - ale čert je potvora, že si ho už dávno nevzal. Chodí jako by měl hlavu ve snách. Až to budí veřejný todleto - pohoršení!"
"Ehm."
"Já jsem na to upozornila včas. Jestli se něco stane, ať pak za mnou nikdo nechodí! Protože všechno jde, ale jenom - "
Původně končívala každá oběť hostinou. Přijímám oběť a dávám ti najevo svou spokojenost tím, že tě přijímám jako účastníka oběti k obětní hostině. Na rozdíl od jiných obětních hostin se tu nepodává k požívání jen tvůj obětovaný lidský pokrm, nýbrž se tu podává moje tělo. Svou obětí ti opatřuji nový život, ten, o němž chci, abys ho měl v hojnosti. A tak stejným tělem, kterým ti opatřuji nový život, chci, aby se tento nový život také udržoval a rozhojňoval.
" - protože, tohle nedopadne dobře, pane domovní důvěrník. Takový ochmelka v domě, to je k obecnímu pohoršení! Hrozný příklad pro mládež! Děti to vidí. Táta se jim toulá po nocích, chodí to hospodách a vodí si sem takovou pakáž. Přece víte, co se může stát? Já bych o tom mohla vykládat, panečku. Když jsem - "
Dej pozor. Tady nepůsobí nic samočinně. Není to žádný automat na štěstí. Funguje pouze natolik, nakolik se mu pohotově a z obětavé lásky otevřeš. Proč to nepůsobí více ovoce než bys snad očekával? Dumej nad tím sám za sebe i kvůli druhým. Mám nesmírnou moc a účinnost, avšak ponechávám ti svobodnou vůli a povznáším tě v té míře, v jaké se dáš povznést, totiž jak projevíš ochotu dát se proměnit. Ovocem je tvé připodobnění se mi. Zpřítomňuji ti svou oběť proto, abys i ty mohl činit podobnou oběť v celém svém života. Proto se spojuji s tebou. Proto se ti předkládám za pokrm. Jen se mi otevři, když k tobě přicházím při této hostině! Ideální je, abys mě přijímal při této hostině a vyprošoval si plnost zakoušení oné souvislosti mezi obětí a pokrmem.
"Večer co večer se vrací pozdě. A kdo tím nejvíc trpí? Domovnice! Jeden aby pořád chodil milostpánovi otevřít! Ani boty si dobře neočistí. Takový ochmelka!"
Pantáta si kladl otázky: "Co to jenom znamená otevřít se mu? - To mám snad svěřit klíče od vlastního příbytku někomu druhému? Nebo je snad učiněno dost, když po něm loupnu okem otevřenou špehýrkou?" Na dně jeho bytosti však kdosi pokračoval dálo: Někdo se domnívá, že je to dostatečně uskutečněno několika třeba sladkými vzdechy a slovy. Jelikož city nemají dlouhého trvání a nezanechávají hlubší odezvu, proto ovšem zůstávají mnozí lidé beze změny. Proto pak odcházejí od hostiny stejní, jakými byli předtím, ne-li dokonce horší. A co ty, Homolko? Nauč se otevírat především svou vůlí, svou dobrou, pevnou a odhodlanou vůlí, ale ovšem také poučenou a v přesvědčené víře posílenou vůlí k tomu, abys mě následovali z lásky a poslušnosti a z lásky k sobě, zachráněnému. Potom přijmeš všechny každodenní možnosti jako mou vůli, všechny dostavující se příležitosti jako mé nabídky k proměně posvěcující milostí, a celý život jako výzvu k přetvoření v život lásky, ovšem lásky nejen citové, nýbrž lásky účinné a působivé, která přijímá všechny možnosti jako můj záměr během celého dne ve všech tvých okolnostech, ve všech tvých schopnostech.
"Já mám, pane domovní důvěrník, hroší kůši. Ale co je moc, toho je příliš! Dělat tady pořád poskoka kdejakému ochlastovi! Plat za to domovnicování není valný a ještě si na vás kdekdo dovolí! A ten chlastometr Homolka, hanba mluvit!"
Dennodenně si v důvěrném rozhovoru vyprošuj odpověď ode mě či od sebe naplňovaného mnou samým: Co mám dnes činit? Co chceš ode mne? Jak mám teď a zde naložit s tvými dary? Co mám s nimi podniknout? Co dříve a co později? Mám se sklonit před tebou všudypřítomným a přiznat nedostatečnost svého poznání a slabost své vůle před ním? - Ano, Homolko, pokoř do své bídy a připomínej si, že to, co od tebe žádám je obtížné, a že na to sám nestačíš. Seber všechny síly a překládej právě tuto svou slabost a svou zabedněnost. A pokorně pros, ale s rozhodnutím, že chceš s mou pomocí přemáhat tuto svou slabost a objasňovat tuto svou nevědomost. Pokorně si vyprošuj, že toužíš pro svou ubohost přijmout a pak v každodenním životě uplatňovat mou tajemnou sílu, kterou mám pro tebe už dávno připravenu, ale udílím ji po kapkách až podle toho, jak o ni prosíš.
Při vstupu do domu se pantáta galantně uklonil před domovnicí a podal jí kytičku fialek.
"To je pro vás", řekl zkoprnělé obyvatelce suterénu, "když mi večer co večer otvíráte dveře kvůli těm mým přesčasům." Zůstala tam stát jako egyptská Sfinx, kladoucí stále nové a nové otázky. Teprve po chvíli se malátně probrala ze svého ochromení, načež ji přepadla lítost jako svedenou a opuštěnou.
"Co - co tím myslel?! - Hanbář jeden!" Říkala si skoro plačtivým hlasem. "Tohle mi tady udělají po létech dobré služby?! Ještě mi budou dělat necudný návrhy! Copak su nějaká lecjaká? Ale já to tak nenechám! Ten Homolka potáhne z baráku! Buď Homolka, nebo já! To ať si rozmyslí domovní důvěrník! Jestli je dost domovníků, tak prosím. Ale - "
Neváhej a přistupuj k mému stolu v pravdivém přesvědčení a v živé důvěře, že chci a mohu tě změnit, a současně bedlivě sleduj, co brání této proměně v tvé povaze, v tvých sklonech. A rovněž si stanov pevný program na den: Dnes a nyní chci s tvou pomocí, můj Pantáto, probojovat právě toto, a kvůli tomu ti svěřuji svou dobrou vůli, svou bdělost a ostražitost, jakož i dobrou vůli snažit se během dne o oživování a zužitkování této tvé úžasné síly a tvých proměňujících darů.
"Hanbář jeden!" Zaznělo na celý činžák. Znělo to táhle a zlověstně jako zavytí psa baskervillského. Zaznívalo to odněkud ze suterénu.
I když ty zlověstné pazvuky zespodu dolehly k pantátovi světlíkem v koupelně, nevěnoval jim valnou pozornost. Nedokázaly mu přetrhnout řetěz úvah o zužitkování přílivu milostí shůry. Jak by ne, milý Homolko. Vždyť to vyžaduje stále korunovat modlitby důvěrným a intimním rozhovorem se mnou. Toho je si přednostně ceň, když ti dovoleno říkat tykat mi jako svému nejbližšímu příteli, který tě zná, vidí do tebe lépe než ty sám do sebe, upřímně ti přeje všechno nejlepší, totiž mne, který jsem vrcholné dobro, krása, pravda a láska, a také ti to dopřávám v tvém každodenním chlebě, který mi obětováváš. Takový důvěrný rozhovor se mnouje intimním otevřením se celé tvé bytosti, celé tvé duše, všech tvých tužeb a přání, otevřením i té nevědomé a podvědomé části tvé bytosti, do níž ani sám vědomě nevidíš. Jinak by se ti vytratily ty dlouhé chvilky po mém přijímání. Proč jen přijímání? To je přece jen úvod. A když už tedy užíváš slovo "přijímání", pak je doplň vlastním významem slova "communio", společenství. Dávám ti pozvánku do životního, uvědomělého společenství se mnou, kterého přijímáš. Chci tě totiž uvést do mého skutečného života, do mých opravdových zápasů, ale také do mých skutečných sil a darů. Uchop a pojmi ve svatém společenstvím moje udílené dětství a dětství ostatních a všechno, co jsem a chci znamenat pro tebe.
Tak se ti stanu výživným a živícím chlebem nezvratné dokonalosti, uskutečňované ve tvém všedním životě, v e tvém skutečném životě, v životě tvých zápasů, obav a tužeb. A toto spojení a společenství se mnou si nes do celého života. Nauč se ze mě žít. Ke mně se obracej o sílu. V mé síle uskutečňuj mé napodobování. Potom se ti bude moje přijímání sousta radosti či doušku svrchované lásky Boží prolínat a provázet celým dnem i nocí, a neomezí se jenom na chvilku po slavné hostině.
"Tož tady jsem vám přivezla kopu vajec. A tu je ta šrůtka špeku. To bude jako k těm vajcům. A sušených švestek máte plný koš! A zde je ta halůzková, aby se vám v domě neusadila nemoc. Tak to jste zajištění, že včil může přijít třeba doba ledová. Hlavně si dávat každý den po ránu - " Hučel panu Homolkovi v hlavě všední duch světa slovy babičky ze Slovácka, když začal v duchu selského rozumu, který nepotřebuje žádné školy, účinně odpovídat na znamení času, ozývající v kručícím žaludku.

9. Odhalení naší obludy
Celé město vůkol bylo ponořeno do spánku. Naše domácí obluda pokojně odfukovala ve svém pelíšku. Jen pantáta Homolka prožíval bezesnou noc. Dlouho po půlnoci supěl a cosi brebentil.
"Jářku, do prkýnka dubovýho, když jsi nám o Vánocích sežrala stromeček, tak jsem si myslel - holt je to ještě štěně a nemá rozum. Jenže žrát sousedům fíkus na balkóně, to už je silná káva! Slyšíš, ty výlupku divokých vajec!? - " A pantáta se nahnul směrem k pelíšku, aby Amanda doopravdy slyšela. Pokud však jevila známek života, tedy by s ní lehce mohla soupeřit škeble bahenní.
"A dost! A bude tady ticho! Lékař mi řekl, že se nesmím rozčilovat, a já se taky s tebou rozčilovat nebudu!" Zavrčel zlobně, až mu naskočila žíla na čele. "Teď se s tebou rozčilovat nebudu, abych někoho nevzbudil, ale ráno, to si pamatuj, dostaneš co se do tebe vleze!"
Přes všechno ubezpečování o vlastním klidu se pantáta zlobil dál do noci a mnohokrát, skoro v polospánku, vyletěl z postele v nočním úboru a zuřivě pobíhal po ložnici s rukama dozadu zalomenýma a myšlenkama rozběhlýma dopředu.
"Teďka ti, holenku, začne vojna! Máma s dětmi jsou pryč, aby mi do toho nemluvili, a já tě od zítřka začnu, milánku, prohánět! Jo, jo, náramně jsi zdivočela. Hladem tě mořit nebudu. Ještě by na mně přiletěl nějakej ekologickej ochránce zvěře, ale poslouchat budeš muset! Sám ti zarazím tipec! Tu máš, tu máš, tak - na!"
Pantáta s krví podlitýma očima v duchu bušil do temné obludy. Jak tak naprázdno šermoval rukama ve vzduchu, nezůstal v zápasnické aréně sám. Když byl v nejlepším, věci v pokoji se vzbouřily a přidaly se k němu. Rámus a řinčení skla dosvědčovaly, že také obraz se svatební fotografií, který visel na stěně, odmítl setrvávat stranou a zatačnil vzduchem divoce rozmáchnutý rejdovák. Když pantáta rozsvítil, spatřil obraz Posledního soudu rámovaný Homolkovic ložnicí.
"Tak - tak - tady to máš! To všechno děláš! Tím vším jsi vinná ty!" Hrozil se zaťatou pěstí směrem k dřímající Amandě. Vyčerpaný pantáta usnul až k ránu.
Celý další týden dělala Amanda, možno říci, dobrotu. Slibovaná krutá náprava se nedostavila. Pantáta byl rád, že se od sousedů nikdo nepozastavil nad poničeným fíkusem. Zřejmě si mysleli, že to způsobila ozónová díra, propouštějící na zem mnoho paprsků, nešetrně připalujících lidské makovice a s nimi celou ostatní vegetaci. Amanda už na balkón nesměla, snad leda v noci, a kdykoli přitom pootočila hlavu k sousedům, už ji pantáta hnal dovnitř.
Paní Homolková a děti vůbec netušily, jak mohutně Amanda vyrostla. Pantátovi, který byl s Amandou den co den, to vůbec nepřipadlo. Pravdou je, že do konce jara ten zvláštní tvoreček tak vyrostl, že byl několikrát větší než loni o Vánocích.
"Však ona toho taky spořádá - " Mínil pantáta, když se s uspokojením díval na to stvoření. Amanda rostla před očima. Její nohy postupovaly mnohem rychleji než pantáta v úřadě. V poledne a večer už nesměla lézt u stolu na stoličku, protože dosáhla ze země dokonce až na stůl, a když si jednou vlezla ke stolu, smetla hlavou solničku.
A přišel máj, lásky čas. Na venkově bylo hezky, louky voněly, v sadech se přesně podle hymny skvěl jara květ a paní Homolková byla netrpělivá, jak to, že už celý týden nepíše manžel, co je nového doma. Zprvu si říkala: "Asi chodí na procházku do parku na procházku." Pak však už vyčítavě reptala: "Každopádně aspoň řádku, že jsou s Amandou živí a zdraví, mohl napsat. To by ho nezabilo." A večer usínala s utkvělou myšlenkou: "Ach jo, ti mužští jsou všichni stejní."
Nespala dlouho. Kolem půlnoci přišel telegram.
"Ježkovy zraky!" Vyhrkla rozespalá panímáma. Zvoněním se probudily děti. Telegram zněl:
         AMANDA - STOP - KOBYLA - STOP - NIC - SE - MI - NESTALO - STOP - PRIJED -
"Krindy pindy! Tu máš, čerte, kropáč! Šmánkote, co to má být? Jestli se snad nepomátl?!" Vykřikla paní Homolková a vrhla oči v sloup. Maminka s babičkou si potom, když opět shledali své zrakové bulvy na patřičném místě, marně lámali hlavu nad obsahem telegrafní zprávy, ale ani tu si naštěstí nezlomili úplně.
Jízda vlakem domů trvala dlouho. A zatím byla nešťastná paní Homolková přesvědčena, že její manžel, byl s Amandou někde na procházce, snad v zooparku nebo někde, kde jsou koně, jako dostihy nebo živočišná výroba. "Ale co tam lezl?! Kdo mu to kázal?!" A zřejmě tam Amandu napadla nějaká splašená kobyla a pokousala také pantátu. "Jen aby nedostal vzteklinu!" Drkotaly paní Homolkové myšlenky v hlavě jako kola vlaku.
Kdosi za jízdy ve vlaku pustil tranzistor, protože včera se uskutečnilo jakési sportovní utkání. Při zprávách z domova paní Homolková vytřeštila oči.
Pětačtyřicetiletý pan Homolka, úředník z Prahy, byl včera sražen kolemjedoucí tramvají...
Tehdy se pro ni tranzistor odmlčel. Srdce jí spadlo do bot. Paní Homolková se načisto sesypala. Strachy přestala dýchat. Působila dojmem hromádky odpadků v koutu kupé. Jakoby jí rychlík ujel pod nohama, klesla hlavou do kouta a její myšlenky a vědomí vypnuly proud. Dva cestující si pomysleli, že si zdřímla.
Vlak uháněl jako namydlený blesk. Teprve později se paní Homolkové pomalu vracely síly. Přerušení spojení jejích překotných myšlenkových pochodů se zase opravilo a s blikáním se jí obnovovalo osvětlení zatáček mozkových závitů. V hlavě jí hučelo tak, že to přehlušilo klapot vagónů. Vzchopila se, ale jen malomocně slyšela ozvěnu zprávy:
                   ... byl včera sražen kolemjedoucí tramvají...
                                ... byl včera sražen kolemjedoucí tramvají...
                                              ... byl včera sražen...     sražen....     sražen -
Slyšela všechny andělíčky zpívat. V pozdějších zprávách tu hrůzu se zatajených dechem vyslechla do dalších podrobností.
Pětačtyřicetiletý pan Homolka, úředník z Prahy, byl včera sražen kolemjedoucí tramvají, ale byl překvapivě zachráněn před těžkým úrazem pohotovou kobylou, která ho doprovázela. Klisna opatřená vodítkem, se mu vytrhla z rukou, uchopila pana Homolku zezadu za šle a rázem jej vytáhla z pouliční vřavy. Stačil by býval zlomek sekundy, a srážkou mezi tramvají a nákladním autem by byl rozdrcen na kaši. Vlastním tělem pak chránila pana Homolku před sroceným zástupcem zvědavců, který by byli zraněného málem ušlapali, až do příjezdu vozu rychlé lékařské pomoci. Je hodno podivu, že pan Homolka, který je řádným chovatelem domácího zvířete, dosud netušil, že chová doma kobylu, nýbrž považoval Amandu za psa, kterého našel jako štěně s dětmi poblíž zoologické zahrady. Ani netušil, že ta kobyla může být tak bystrá. Později si to vysvětlil tím, že když kůň stojí, tak má nohy čtyři. Když běží, tak jich má tolik, že se dají těžko spočítat.
Zbytek cesty domů si paní Homolková musela držet hlavu za bradu, protože se jí zdálo, že se jí hlava samými starostmi uletí jako balón ve vichřici. Už ani necítila nohy, překotně upalovala ulicí vstříc bytu, přitahujícímu ji jako nějaký magnet. Před domem uviděla nějaké srocení lidí. Ukazovali nahoru směrem k jejich balkónu.
Ztratila se v domě jako pára. Při chůzi do schodů jí na každém stupni přibývalo desetikilogramové závaží. Dveře bytu byly zamčeny a klíč vězel zevnitř.
"Běžte pryč! Nikomu neotevřu! Já už nikomu nic povídat nebudu!" Ozývalo se zevnitř. Panímáma zpomníkovatěla jako Lotova lepší polovička, která se však ukázala horší, ale pak zvolala jako když medu ukrajuje:
"To jsem přece já, tvá milující žena!"
Teprve pak se dveře otevřely. Shledání manželů Homolkových bylo sáhodlouhé jako kobylí tělo Amandino. Pobledlý pantáta s očima toho, kdo prošel málem předpeklím spočinul své ženě v náručí a rozplakal se jako dítě. Panímáma vzdychala jako zjednaná a těch slz, co uronila, těmi by se dala přesolit bramboračka pro celý regiment. Panímáma mu hladila ustaranou hlavu a cítila, jak mu, chudákovi, slzy odplavují roztávající ledovce z jeho srdce. Až po dlouhé době zjistila, že jí Amanda zatím sežrala ozdoby z klobouku, ale nedbala toho. Jen užasle zírala na Amandu. Tělo měla mohutné a dlouhé, ale silné, hustou hřívu, jen čumáček zůstával stále takový milý, ovšem byl mnohem větší než býval dřív.
Celý byt vypadal jako po atomovém výbuchu. Panímáma však už nelpěla na ničem, když našla manžela celého a živého. Posadila manžela do houpacího křesla a spěšně se převlékla do domácích šatů, aby se mohla pustit do úklidu.
"Nech toho, holka!" Zaúpěl pantáta, a křeslo pod ním jako by mělo v polštářích utajená péra. Musel se násilím přidržovat sedadla, aby z jeho nepřepadl. "Pojď sem ke mně, ať ti to všechno vypovím!" Zaúpěl a malátně se vzedmul jako raněný od Josefa Štursy. "Je toho tolik, že se pořád štípu, jestli nespím. Amando, jdi si lehnout do předsíně!"
Panímáma se držela s pantátou za ruku a druhou rukou hladila vyplašenou tvář svého muže a poslouchala, co se vlastně všechno přihodilo.
"To všechno ta Amanda!"
"Naše ochechule?"
"Žádná ochechule, ani pes! Kobyla je to! Vlezla si na balkón a než by člověk řekl švec, dala se sousedům do fíkusu. Tak jsem ji chtěl zherštelovat, ale to bys nevěřila, jakou má sílu. Sotva ji chci plácnout, vona do mě strčí, že jsem pokaždé upadl. Z hladu to dělat nemohla. Kdybys věděla, kolik já jí nosil jídla! A když jdeme na procházku, kudy projde Amanda, tam je v parku vykousaný pruh. Chodíme na procházku zásadně v noci, aby na nás nemohli ochránci městské zeleně. A jednou jsem nechal pootevřené dveře a Amanda tradá ven. Letím za ní jen tak, v pantoflích a s kšandami. Ani jsem si nevšiml té tramvaje a chci chytit tu nešťastnici. Pak něco zacinkalo, zasvištěly brzdy, a já nevím, jak to, ale dívám se na všechno najednou z nadhledu. Celej jsem se jaksi kolébal ve vzduchoprázdnu. A jak tam tak trčím, tak jsem v uších zaslechl, jak asi zní ten Stříbrný vítr Fráně Šrámka. Tak si povídám: Jářku, Homolko, jestlipak tohle nebude ten tunel v poslední hodince života, o kterém mluví doktor Raymond Moody. Ale nebyl to žádný Moodyho tunel. Dívám se kolem sebe, a hleďme, ona mne ta Amanda drží v hubě za kšandy. To bys nevěřila, vona mě udržela! Amanda mně zachránila v poslední chvíli. Bez této andělské Amandy bych byl na cimprcampr. Kolem shluk zvědavců, záchranka, televize, novináři - Saně malované! To byl, panečku, kousek!"
Paní Homolková v návalu lásky a obav o svého mužíčka, objala ho vroucně a řekla mu:
"Měl jsi aspoň čisté prádlo?"
---
"Vždyť jsem si to myslela."
Pozdě v noci, když už Amanda dávno spala v předsíni, radili se Homolkovi.
"Co si teď počneme s Amandou? Kam s ní?"
"Málo platné, zachránila mi život. Proto bych ji tuze nerad dával pryč z domu." Prohlásil pantáta, který za nic na světě nevěřil, že by jejich Amanda byla jen ledajaká kobyla. Paní už únavou klímala, když končila debatu o Amandě prohlášením:
"Počkej, až co tomu řekne domovní důvěrník."
Ten, ač byl ducha mdlého, neustále se tvářil jako kdovíjaký chytrák, ale kdykoli k němu někdo přišel s dětsky snadným problémem, jaký by měl v pěti minutách umět rozřešit půltuctem různých způsobů, tak se zmohl pouze na to, že vyjádřil "upřímnou soustrast", a že mu poradil, aby se dal přejet vlakem nebo ještě lépe, pustil si plyn, ježto výlohy zaplatí pozůstalí. Zdálo by se, že nemá žádný smysl dívat se na svět optimisticky, když v něm žijí takoví chytráci jako tento domovní důvěrník. To však jen do té doby, než náš host nabaží skrytého života a vyrazí na veřejnost.

10. Náš host na veřejnosti
"Lékař mi nařídil, abych se nerozčiloval. A já se taky rozčilovat nebudu!" Umiňoval si stále pan Homolka. Pokaždé přitom zrudl jako rak a bacil pěstí do toho, co bylo zrovna po ruce. Cítil, jak ho celý svět uvádí skoro v šílený amok. Ze všech věcí se na něho zubila Amanda. Pak mu ale vytřeštěný výraz s obličeje sklouzl jako maska. Zamrkal bystrýma a pronikavýma očima a jejich pohled se zaostřil.
Kdykoli srovnáš, milý Homolko, plnost dobroty svého nebeského hosta se svou lidskou bídou, zažiješ otřes, jako Mojžíš po návratu s Hory úmluvy. Jenže ihned ti podávám ruku jako Petrovi, kterému se také zatočila hlava nad propastnou hlubinou, když chtěl jít za mnou přes moře, ale málo věřil. Ty však nepochybuj, ty víš, že mám moc tě povolat, stejně jako si tě udržet u sebe. Tak se máme duchovně cvič v dobrého bojovníka mého šiku, aby ses stal mým důvěrným přítelem a těsným spolupracovníkem na spáse sebe sama uprostřed všech ostatních a spolu s nimi. Jsem pro tebe jako pro ostatní společným cílem. Jenže cesty jsou různé. Někdo si počíná prorocky, jiný s planoucím srdcem zářící jako maják uprostřed bouřlivého oceánu světa. Další má zase ošetřující a obvazující ruce.
Jako přebývám celé noci v tichých rozpravách na odlehlém místě, až jsem plný radosti jako tvůj Pantáta, tak jsem zároveň pevně zakotven ve tvém srdci uprostřed světa a skláním se ke každé lidské bídě. Poučuji nevědomé, uzdravuji nemocné, pozvedám hříšníky, vychovávám si následovníky... a všem hlásám své království lásky a pokoje, všechny vedu k sobě.
Amanda se vtírala do života s přihlouplou tvrdošíjností americké reklamy, až ho to rozčilovalo. "Teďka ti, holenku, začne vojna! Máma s dětmi jsou na venkově, aby mi do toho nemluvili, a já tě od zítřka začnu, milánku, prohánět! Jo, jo, náramně jsi tady u nás doma zdivočela! Jako ve skleníku jsme tě vypiplali, a už jsi na to zapomněla. Jenže teď - jenže teď - " Ozývalo se předsevzetí, v němž pantáta vyhlížel málem jako velitel pro převýchovu nepřátel lidu.
A ty, ať jsi kdokoliv, postavený do předních řad lidských šiků, anebo zcela bezvýznamný pěšák, povstaň ze svých bezedných hlubin k vášnivějšímu a vznešenějšímu pochodu! Nezdá se ti, že máš stejný úkol se mnou?!Proto se zamýšlej nad mou veřejnou činností, aby ses ji naučil správně chápat a provádět. Kdokoli jsi, vyjdi ven! Ať muž či žena, vyjdi ven! Nesmíš zůstat sám a otálet tam v domě, ačkoli jsi jej vystavěl pro sebe.
Pryč z toho temného vězení! Ven z toho tajného úkrytu! Především sleduj na můj veřejný život.
Všechno konám nejprve pro slávu toho, kdo tě stvořuje. Odpusť, ale prvním cílem nesmíš být ty ani tvá duše, nýbrž tvůj původce a jeho oslava. Snaž se mě sledovat jako toho, jemuž přísluší všechna čest, aby mě lidé poznali a mohli milovat, plnit mou vůli a oslavovat mě. K tomu především zaměř každé své veřejné působení, svou službu ostatním. Nejprve svým životem dříve než svými slovy vydávej svědectví o velikosti mé lásky, která dovede učinit z každého služebníka ostatních, a pak vykonej i vytrp všechno, co je v tvých silách, abys je přivedl do mých služeb, aby také oni sledovali přednostně mou slávu. Sleduj mé počínání. Činím divy, projevuji svou lásku, abych všechny přesvědčil o tom, jak jsem plný lásky, a jak jsem lásky hoden, abych byl tvým cílem, aby ses mi naplno věnoval.
Toto dvojí se vždy projevuje v mém životě a působení. Jak sloužím tobě, tak sloužím sobě. Dbej na to, aby se tvé veřejné působení, tvoje práce, služba, i oběti, aby se nezvrhly jen ve službu tělu, jen ve službu lidem, nýbrž aby byla službou pro mne, která objímá bližního jako mne. Celé dny ti sloužím, a celé noci se za tebe modlím, a i když konám divy a učím, to proto, abych zvěstoval, jak láskyplný a dobrý jsem, ať už jako mé první já, které tě stvořuje, nebo jako mé druhé já, které tě zachraňuje z otroctví hříchu.
Není mi cizí žádná tvoje potřeba a žádná tvoje bolest. Především ale to, že jsi daleko ode mne, že ses nadlouho a dalekosáhle odcizil. Proto neváhám ani svůj život položit, aby ses dostal proudem mé krve ke mně. Tohle tedy hledej především, abys byl pro mne a ve mně. Ale pak, když se zadíváš na lidi na mé povolané děti, jako na své bratry a sestry, teprve potom tě zaplavím tou nejhlubší a nejčistší láskou a učiním pro tebe všechno.
A zase ta nezdolná Amanda. Dveřmi ji vystrčíte, a už je zpátky oknem. "Kdepak", umiňoval pan Homolka, "hladem tě mořit nebudu. To zase ne. Ještě by na mě přiběhl nějaký ten ekologický ochránce zvířat nebo kdovídko - "
Co bys nepodnikl, milý Homolko, pro mé děti, pro ty, za které neváhal dát i svůj život a to v tak hořkých mukách? Jak bychom pak váhali stát se spolu se mnou i obětí zadostiučinění, obětí smírnou svrchované lásce, kterou ti zjevuji, a to za lidi, jejichž hodnotu poznáváš v mé lásce?
Tento vyšší nadhled a důvod tvé milosrdné práce ti dovede zachovat jarou, svěží, věčně mladistvou mysl po celý život. Vůbec se nedej znepokojit lidskou zlobou, odradit lidským nevděkem, unavit lidskou lhostejností, protože jen pramálo vděčnosti se může ve své rodině či vlasti najít prorok.
K tomu, abych byl svobodný pro všechny tyto služby, vzdávám se všeho pozemského. Opouštím svou matku, svůj domov, svůj způsob obživy, a volím si naprostou chudobu. Jako ty, ani nikdo jiný mě nemůže nazývat jenom "svým", ačkoli právě tobě uprostřed ostatních a spolu s nimi, a právě proto všem patřím. Nemám, kde bych hlavu složil. Tak i tě zve moje cesta k dokonalosti v rodině ode všeho, co by tě mohlo zdržovat ve tvé službě lásky. Bez svědomitého a vytrvalého postupu na této cestě k dokonalosti, po níž se vydáváš slibem, dobrovolně přijatým podle mých rad, nemůžeš být takto svobodný pro službu sobě, druhým i mně samému. Tak si střež jako dobrý apoštol tuto svatou svoboděnku, abys mohl dokonale naplnit svůj život, své touhy, abys mohl rozdat celé své srdce všem, ke komu tě pošlu. A nedopusť, abys mohl tímto srdcem uváznout na čemkoli stvořeném daleko ode mne, protože i k lidem a ke všem tvorům kráčíš přese mne a pro mě.
"Ty si myslíš, že si zalezeš do své makovice a tam že budeš daleko od své milující, tiché a úslužné ženušky, - daleko od svých dětí - " Když však řekla: " - daleko od své milované tchýně", zatvářil se jako by mu harcovní Braniboři právě posadili červeného kohouta na rodnou chalupu. S odpovědností zkušeného pštrosa zavřel oči před touto hroznou událostí.
Sleduj, milý Homolko, jak nepatrné mám potřeby a pevně ovládám své tělo a své smysly. Přijímám, co mi kdo podá. Usínám na lodičce jako v zahradě. Změkčilost ti může velmi ztížit tvé veřejné působení. Proto, toužíš-li stát se obětí lásky a pomocníkem všech, ke kterým tě posílám, abys svou dobrotou a láskyplnou službou všude zvěstoval láskyplnost mne, který takto láskou naplňuji tebe i ostatní lidi k vaší službě, tak vytrvale přemáhej vlastní změkčilost. Snaž se být pánem svých smyslů a ovládat své tělo, abys mu neustupoval v jeho touze po pohodlí, po teplém místečku a ospalém životě prostřednosti. Jen statečný bojovník mi může být něco platný v mém pevném šiku. Jen se statečnými, ukázněnými a otužilými spolupracovníky mohu něco velkého vykonat pro zavedení vlády lásky.
Čas od času se pantáta ohnal zaťatou pěstí směrem k domněle dřímající Amandě: "Tak - tak -tady to máš! Tím vším jsi vinna ty!" Vyčerpaný pak pozdě k ránu usínal.
Být tvrdý k sobě i k druhým, ale s láskou a bez vypočítavosti. Leckdo však mluví o lásce, když se jedná o jeho změkčilost a pohodlnost. Jindy mluví o potřebě tvrdosti k druhým, když by to vyžadovalo jeho oběť. Spíše tu chybí osobní svědectví svaté radosti z toho, že vystačí s málem, že je otužilejší, že nepodléhá tělu a jeho libůstkám ani jeho sklonům po pohodlí, po prostřednosti. Kdekdo touží po radosti z vítězství duše nad tělem a vyšších zájmů nad lidskými okamžitými potřebami, ale kdyby to tak za něho vybojoval a vytrpěl někdo jiný. Ideál je ten, abys i své vlastní tělo pojímal jako svěřenou hřivnu, kterou máš spravovat jakou moudrý hospodář, a ne nějaký dobyvatel, snažící se vykořistit celé životní prostředí uvnitř svého srdce. Přicházím přišel spasit nejen tvou duši, nýbrž celého s duší i tělem, a přes tebe zachránit i celý svět. Co však dosahuji naráz, nejde u tebe takovým skokem, ale vyžaduje to tvůj pozvolný růst.
"Táto, kdy už si s tím dáš konečně pokoj?!" Lomila rukama paní domu. A co pantáta? Neustálá praxe ho učinila přeborníkem v mlčení, kdykoli si jeho manželka vzala slovo. A v tomto mlčení se obracel do vyšších sfér, odkud čekal dar pokoje a míru.
Tvůj vnitřní život znamená růst tvé duše z mého Ducha. Značí však také projevy této mnou prozářené duše ve tvém těle. To proto, aby se tvar mého zdokonalujícího daru jako jasně vynikající forma vtiskl do celého prostředí v tvém srdci, a pak vyzařoval do okolí a navěky je utvářel. Tak si i sám počínám ve tvém těle a ve světě. Zušlechťuji ve tvé lidské přirozenosti především tebe s tvou duší i tělem. Přes tebe zdokonaluji i celý vesmír, zvláště tvou planetu zemi, a to posvěcením té první věci světa, která mi byla dána k jeho povýšení, totiž dřeva kříže.
Divíš se, jak to zvládám? Žádná velká složitost. Prostě jen vidím v každém svého bratra či sestru, a současně dítě našeho společného Pantáty. Proto za ně dovedu tolik obětovat, ba všechno. To je zlatý klíč k obětavosti a k vystupňovanému působení v krajně těžkých podmínkách. Snaž se sledovat především duše, abys napomohl i tělu k jeho zušlechťujícímu zformování a zbavení balastu zbytečných starostí. Tak se tvá duše uvolní pro rozmach ke mně a pro nerušené úsilí o spojení se mnou.
Sleduji hlavně tvou duši. Tvoje duše má největší cenu. Její spása je onou vzácnou perlou, pro kterou všechno prodávám a všechno opouštím. Dělej to, Homolko, taky tak. Sleduj především mou vládu lásky a pokoje. Už nesluž pouze nemocným a chudým, nesluž jen jejich ranám, bolestem a slabostem, hladu a bídě, nýbrž posluž především jejich duši, duši povolané k mé slávě. K tomuto vyššímu cíli své milosrdné služby se stále povznášej a stále k tomu pozvedej ostatní. Tak se ti stane tvá práce tím radostnější, tím věrnější a tím obětavější, protože co bys neučinil pro mou vládu lásky. Co bys nevykonal a nevytrpěl pro ostatní spoludědice mého království lásky a pokoje!
To je celá mystika tvé lásky. Sleduj v chudých mne, shledávej v nich moje děti a stále sleduj moje království, které pomáhej budovat svou milosrdnou lásku.
Spojuji sám se sebou všechny lidi tak, že jsem zvláště v tobě uprostřed ostatních a spolu s nimi. Jsem přítomen zvláště v tobě, kdo trpíš potřebou zakoušet, že tě miluji, a potřebou sdělovat tuto úchvatnou zkušenost dál. Přicházím k tobě kvůli této tvé potřebě a bídě. K ní se skláním v celém svém veřejném životě. Bezmocně ležím jako dítě ve tvých rukou, ve tvých jeslích a kojeneckých domovech. Vztahuji k tobě své prostydlé a odstrkované ruce v zástupech bezdomovců, starců a babiček. Hladovím v těch, které jdu nasytit. Chodím stále dům od domu až do skonání světa a čekám, že ta jeho láska, kterou zapálil, vydá konečně u tebe své ovoce.
Tak se postav před všechny tyto své potřeby, a pamatuj, že ti je všechny představuji a volám ti do srdce: To jsou mé rány! To je moje bída! To je můj hlad! To je můj útisk a mé! A toto všechno ti dávám. To jsou mé klenoty, to je můj park, to je má radost a moje dědictví. Bída a potřeba, kterou jdu prožehnout plamenem lásky, kterou máš přemáhat, uspokojovat a léčit. S radostí tedy obejmi každého chudáka, nemocného a potřebného a pomoz. Pak uvidíš nejen rány, nejen bídu, nejen útisk, nejen smutek, nýbrž mne. Pak nezestárneš, nýbrž začneš prožívat věčné mládí, protože věčně mladá je bolest a potřebuje mou věčně mladou lásku ve tvém srdci. Co může být krásnějšího poslání, než rozdávat lásku, než se dát strávit ve službě lásky! "Nezemře-li zrnko, nevzejde..." Dej se s láskou strávit, budeš věčně žít, protože láska neumírá. I když víra pohasne a naděje bude uskutečněna, láska zůstává. Jen láska zůstane. Pozorně sleduj potřeby a bolesti svých nejbližších. Abys měl chápavé srdce nejen pro cizí, ale i pro své bratry a sestry, a buď jim otcem i matkou zároveň, protože jen tak jim připravíš věčný mír v mém srdci.
"Žádná ochechule, ani pes! Kobyla je to! Vlezla si na balkón a než by člověk řekl švec, pustila se sousedům do fíkusu. Kdo to kdy viděl?!" Rozčiloval se pan Homolka, kdykoli si na to vzpomněl. "Tak jsem ji chtěl zherštělovat, ale - "
Těžký je život toho, kdo se zasvětil mé lásce. Někdy se leckomu zdá, že snad je ve světě více času k modlitbě a k vnitřnímu životu než někde v klášteře.
"Kolik já jí nosil jídla! Kolik já - " Ozývalo se v panu Homolkovi skoro proti jeho vůli. "Do prkenný vohrádky!" Ulevil si pantáta. Jestli by byl kdy tento výrok šíře rozvinul, to se dá těžko říct, protože další slova, pokud vůbec měl v úmyslu nějaká provést, mu zůstala v ústech. Něco mu zarazilo slova v mluvidech, co bylo silnější než zaskučení mocné vichřice a pronikavější než tchýnin jazyk. Nebylo to však nic násilného ani bezohledného, nýbrž vznešeného a milého, co každý rád přijímá.
Ty však proti tomu namítáš: A přesto je klášter oáza uprostřed pouště! Kampak se mám obrátit, abych na cestě k dokonalosti nepodlehl nástrahám světa? Kam uniknout před všudepronikajícím tykadlem vládce světa, který se mi pod záminkou potřeby rychlé a přesné televizní, rozhlasové a jiné informace vtírá až do podvědomí? Kam mám utéci před svůdnou nabídkou světa, před náporem spotřební společnosti, před vemlouvaným hlasem ducha světa, slibujícího horu štěstí, před strachem z údajně všemocného působení mimozemských stvůr a moderních strašidel?
Nepochybuji, milý Homolko, že před touto moderní potopou hledáš útočiště a ústraní. Ale čím více se někde zajistíš a uzavřeš proti ruchu světa, tím více musíš toto nové prostředí prostoupit duchem lásky a porozumění. Nalezení kláštera jako útočiště na útěku před náporem a svody světa není samoúčelné. Jinak by se ti dům změnil v zamřížovanou klec. Čím více jsi opevněn hradbou ticha a mlčení proti hluku světa, tím větší máš závazek k lásce. Tím více musí být tvé srdce chápavě jako anténa otevřeno znamením doby, jak se projevují ve světě. Tím větší je závazek tvé blíženecké lásky a lásky k těm, kdo toho ve světě nejvíce potřebují.
"Chodíme na procházku jedině v noci, aby na nás nemohli ochránci veřejné zeleně. A jednou jsem nechal pootevřené dveře a Amanda tradá ven. Letím za ní jen tak, v pantoflích a s kšandami. Ani jsem si nevšiml té tramvaje - ani jsem si nevšiml té - ani jsem jsi nevšiml - ani jsem si - " Uháněly pantátovy myšlenky jako stádo splašených krtků. A co takhle umět se osvíceně rozdělit čas na dobu služby a dobu odpočinku? Jednou zastavit čas, který s námi cloumá, a co s tím uvolněným časem? Naplnit ho vnitřní obnovou, aby se daly načerpat síly k dalším obětem. Nikdo by nevydržel jenom lidskými silami dlouho v nadšení, obětavosti a přesnosti služby, nebude-li se stále zahřívat u mých nohou. Neopakuj už tu ohavnou moderní frázi, že práce je také modlitba. Chesterton říká, že to sice je modlitba, ale modlitba otroka. Tvoje práce je požehnaná tehdy, když je ponořena do vnitřní modlitby, kterou začíná a do níž ústí. K tomu ovšem nestačí drmolení růžence při mechanické práci. Aby se ti tvá práce nestala prokletím, nýbrž požehnáním, musí vycházet z tvé skutečné důvěrné rozmluvy se mnou, stále se oživovat zbožnými povzdechy a povznášením mysli ke mně, vnitřním prožíváním mé přítomnosti.
"Pak něco zacinkalo, zasvištěly brzdy, a já nevím, jak to, ale dívám se na všechno jaksi z nadhledu. Celej jsem se jaksi kolébal ve vzduchoprázdnu - ve vzducho - " Opakovala naprázdno ústa pana Homolky.
Teď možná bolestně vyjádříš svou touhu přebývat u mých nohou a ozveš se na obranu vnitřního života před životem činným. To je dávný spor. Dokonalejší je jistě život rozjímavý. Jsou však povahy, které jsou přirozeně usedlé, klidné a přemýšlivé. Ty se někdy vymlouvají před službou lásky, že je krásnější se věnovat jenom a výhradně mně. Zkus to vyřešit způsobem za všechny peníze světa. Služ mě a vnitřnímu obrácení sebe i ostatních rovnou ve světě, přímo uprostřed protivné všednosti.
"Měl jsi aspoň čisté prádlo?" Zněl pantátovi v uších hlas jeho paní. Kdykoli ve slovech panímámy zvítězila kritička nad zvěstovatelkou války, pantáta oněměl jako svatá Panna, která všechno, co jí zvěstoval anděl, uchovávala ve svém srdci
Čistě vnitřní život je ten, v němž stále setrváváš v ústraní u mých nohou. Tvůj činný život slouží na veřejnosti ostatním. Jenže pozor! Samo o sobě tomu tak je, ale má to háček. Když miluješ přítele, podnikneš pro něho všechno, aby byl poznáván, aby byl milován, vykonáš všechny služby pro něho. Tak ho miluješ. Dokonalost v pozemských podmínkách je pouze a jedině v lásce. Když takto vezmeš svou činnost jako projev lásky, a ve všem vyhledáváš a uskutečňuješ lásku, prodlužuješ jen své pokorné a slastiplné schoulení u mých nohou. Nemiloval bys doopravdy přítele, nýbrž jen sebe, kdybys odmítl opustit přítele, když tě přítel potřebuje ke své službě někde jinde.
Tak se upni na mou lásku, abys toužil jen po ní, pouze pro ni žil, jedině k té se upínal, tu v sobě zakoušel a podněcoval, a cokoli pak budeš dělat, bude ve všem růst láskou. Nic tě neodvede od lásky. Naopak tě všechno přivede k ještě větší lásce. Láska roste stále pohotovějším dělením a stále radostnějším uskutečňováním se.
"Měl jsi aspoň čisté prádlo?" Znělo pantátovi v uších jako neobytné rolničky. Pantáta křečovitě polykal, jako by si vlhčil hlasivky a tak připravoval svá mluvidla k delšímu projevu. Podobně jako Pavel z Tarsu však pozbyl řeč při oslnivě bílém záblesku, jenže na něho vyšlehl ze slov jeho drahé polovičky. Během této doby si nejednou v duchu připomenul tuto otázku. Jeho lepší polovička nemívala ve zvyku dělat nic bez nějakého účelu, ovšem až doposud nedokázal vyhmátnout důvod jejího počinu. Ba dokonce mu v této chvíli připadala neuvěřitelná. Přesto však věděl, že byla pronesena. Nyní si byl skoro jist, jaký jiný smysl by její slova mohla mít, než ten nesmyslně zrůdný, jež ho zasáhl jako policejní obušek.
Nezapomeň, Homolko, že je-li láska středem a osou celé tvé bytosti, pak stačí, abys v této lásce učinil to nejlepší. A zde je pro tebe ukazatelem tvoje poslušnost. Tu mi z lásky a pro lásku slibuješ, když se vydáváš na cestu k dokonalosti. Slibuješ mi ji, abys mohl přesně a svobodně. plněním mé vůle dokonale milovat právě mne. Když tedy od tebe žádám opustit sladkosti u mých nohou, pak jdi s vědomím, že zde a nyní je pro tebe právě toto nejlepší láskou, plnící mou vůli. Tak bude tvá práce, tvé dílo, tvá služba spojena s mou láskou, s mou přítomností a bude službou pro mne. Tvá práce bude vycházet z plnosti lásky. Proto bude zase jen láskou a zušlechtěním a rozhojňováním lásky. To tě přivede ještě těsněji do mé blízkosti, více než třeba hodiny rozjímání a vnitřní modlitby proti poslušnosti nebo bez poslušnosti...
Vycházej z lásky, prožívej lásku a vracet se k lásce. To je řešení tohoto zdánlivého sporu a spojení života vnitřního s životem vnějším.
"Co si teď počneme s Amandou? - s Amandou? - s Aman - "