1. Co je malé, to je milé
  2. Vyšší plán se mnou
  3. Náš pes není pes, zato život ano
  4  Případ zatoulaného dítěte
  5. Bloudění temnou nocí
  6. Komu se chce na poušť
  7. Kde se vzala ochechule
  8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
  9. Odhalení naší obludy
10. Náš host na veřejnosti
11. Záhadný brejlovec
12. Dá se ještě něco zachránit?
13. Kdo chce pomoci
14. Máš své poslání
15. Kdo chce, hledá způsoby
16. Ve spárech domovního důvěrníka
17. Oběť a svátost naší rodiny
18. Spiknutí domovnic
19. Matka našeho domova
20. Nepřátelé Amandy
21. Kdo nemá rád
22. Svět už o nás ví
23. Cestou maličkých k světovosti
24. S panelákem na pastvu
25. Naše milá obluda
26. Marný zákrok policie
27. Kdo je tady maminka?
28. Přežije Amanda válku?
29. Maminčina radost
30. Úklady trojského koně
31. Amanda nás nespasí
32. Škola vstřícnosti

27. Kdo je tady maminka?
Tak se ptalo jedno dítě na návštěvě u příbuzných. Tak bys měl také ty, Homolko, ať jsi kdekoli, v rodině manželské či duchovní, kdekoli ve společenství, vyhlížet tu jedinou, která všude nezastupitelným a nenahraditelným způsobem tvoří z tvého chladného domu teplý domov.
Veliký průvod, ubírající napříč městem. Dav cestou provolával:
                Mír pro Amandu!                        Ať žije Amanda!
                                      Spravedlnost pro tuleně!                         Zachraňte naše slony! 
     Konec útisku němé tváře!
                                                                   Lidská práva pro ochechule!
"Co se děje?" Ptali se kolemjdoucí. Nikdo nevěděl.
Pantáta si sice zachovával bohorovný klid, ale v hloubi duše byl otřesen. Epizody, na než narážel na každém kroku, patřily k historii těsně předpřítomné. Byly to hrůzy dávno překonané minulosti, ale v širokých masách, hnětených jako beztvaré těsto televizí, ovládanou splašeným duchem světa, přetrvávaly jako zkamenělí trilobité.
Když se dívám dolů s kříže, vidím tam svého milovaného učedníka a naši panenskou máti. Miláček tu stoji zkamenělý hrůzou a děsem. Stojí tu jako tvůj jediný zástupce, kterému dávám mezi ostatními prvenství v postřehnutí a rozeznání mne tam, kde jiní vidí přelud. V okamžiku, kdy vydechnu pozemský život, a kdy mi voják kopím proráží bok, až vychází krev s vodou, právě tehdy vytryskl tvůj nový život. Rodí se moje i tvoje tajemné tělo. Přitom ti svěřuji panenskou máti, aby ses o ni staral, a ona zas o tebe.
Nemůže být odtržena ode mě, protože navěky trvá moje bohočlověčenství, tedy i její mateřství. A tak je i starostlivou maminkou celého mého díla. Jen když ji se mnou pustíš do svého příbytku, najdeš ve svém domě domov. Jinak budeš mít doma možná slušnou noclehárnu, dobrou stravovnu a převlékárnu, ale jinak nic.
"Sss!" Zasyčel na něj chřestýš, jako by mu šlapal na ocas. Nebyl to však chřestýš rohatý, ani ploskozobec, dokonce ani had křovinář z čeledi Crotalidae. Byl to jen domovní důvěrník, který měl zase řečí jako Palacký:
"Jen abyste se nepomýlil - "
Pantáta mu uznale pokynul rukou na znamení díků za jeho péči.
Naše panenská máti soustavně pečuje o mé dílo. V jednom kole mi podává sebe celou za oběť. Tak podává za oběť své panenství. Je dokonale poslušná. Sdílí se mnou chudobu, když první poslechne můj hlas a opouští všechno a vydává se v mých stopách. Chudá jako kostelní myš kráčí za mnou až na místo poslední oběti. Tak je tvou královnou, Homolkou, pokud ses rozhodl uskutečnit mou výzvu a naplno se mi otevřít, napodobovat mou dokonalost, opustit všechno, odpoutat se ode všeho, co by mohlo překážet v díle tvého povznesení.. Je matkou celé tvé rodiny.
Zdrcující povaha zpráv, nesených na transparentech davů ekologických fanatiků, měla na pana Homolku podobný vliv, jako má v melodramatu oznámení bankrotu na postavu šlechetného staříka. Seděl nehybně na sedadle autobusu, křečovitě svíral oběma rukama držadla sedadla před ním a mlčky civěl do prázdna. Z jeho zmučeného výrazu čišel děs. Připadal si jako vrah na elektrickém křesle v očekávání posledních věcí. Zdálo se, že ho z této ztumpachovatělosti může vyvést jedině kymácení autobusu po záplatované vozovce a trhavá jízda, při níž mu střídavě hrozily jednou rána do týla o vlastní opěradlo a vzápětí zase rozbití nosu o opěradlo pasažéra před ním. Pravda byla jiná.
Myšlenka na její vrcholné mateřství, na její zvláštní přízeň a ochranu, ti, Homolko, dodává útěchy a radostné jistoty ve tvém snažení o dokonalou lásku. Je ti na cestě k dokonalosti zářným vzorem, ale i pomocnicí. Dovede vyjádřit svůj souhlas pro život, své velké přitakání pro můj vyšší život v tobě. To vyžaduje nejen velkou nástupní sílu a odhodlanost, nýbrž úsilí za dovršení počatého díla. A není toho málo, co od ní žádám. Kromě toho to není podáno jako podrobný souhrn předem stanovených požadavků a nároků, na které by se dalo zvlášť připravovat, nýbrž se to vynořovalo z temnoty po jednom a dopadalo to ni tím drtivěji, že se tak dělo prudce právě tak jako neočekávaně. Všechno to je ponořeno do mlhavého závoje tajemství a nevypočitatelnosti. A přesto rozvážně a radostně opakuje svůj souhlas, a denně si za ním stojí. Znovu a znovu obhajuje proti svému okolí správnost svého výchozího rozhodnutí, a nikdy neochabuje, nezaváhá ani nezapochybuje.
Kde platí jen hledisko člověka a klade se důraz na pouhá lidská práva, tam se upřednostňují požadavky smyslů proti potřebám ducha. Bere se ohled možná ještě tak na hmotné zabezpečení a blahobyt. V tomto pozemském karnevalu masek se zdá každý pokus kráčet naplno po cestě dokonalosti bláznivým výstřelkem. A když ne to, tedy určitě něčím podezřelým. Na to dává vládce světa dobrý pozor pomocí donašečů či různého odposlechu. Je to něco protichůdného vůči rozšířenému důrazu na lidská práva. Lidé tu znají jen svá práva. Žádné povinnosti. A rozhodně už ne nějaké povinnosti vůči mně. Jak mohou chápat to, co je duchovní? Tento duch světa, duch, jenž stále popírá, je odpůrcem dokonalého života. Tento duch se vtírá i do všech rodin. A jak by ne. Copak tady někdo žije ve skleníku? Jako každý, i ty, Homolko, se stýkáš s ostatními. Jsi pod vlivem hromadných sdělovacích prostředků a jiných zařízení tvého elektromagnetického ovlivňování
Později vyšli do ulic dobrovolníci a nesli transparenty s nápisy:
                                         Mír pro Amandu!                 Už nikdy DDT!
                                                              Zachraňte tuleně!
Provolávali hanbu veřejným orgánům hlavního města.
Pantáta hloubal. Jak se zbavit škod, které ve mně způsobuje vládce světa? Jak mohu dosáhnout odolnosti proti jeho rafinovanému náporu? Škody ve vnitřním životě lze napravit usmířením se sebou, s ostatními tvory, ale především s tebou, můj Pane. Duchovní imunitu nelze dosáhnout jednorázově ani natrvalo. Musím ji však neustále zlepšovat. Vyžaduje to pravidelnou obnovu ve tvém duchu, můj Pane, rozjímáním o naší společné panenské máti, tvým následováním její ochranou a vedením, modlitbou růžence.
"No, no!" Houkla na něj jakási předpotopní pterodaktylí samice v domnění, že pantáta hodlá vztáhnout ruku na její metráková vejce, snad aby z nich zrobil praženici málem pro celý regiment vojáků. Byla to však domovnice. Nyní se ježila jako chobotnice:
"Jen aby se tady nezaťapaly schody! Já mám jenom jedny ruce!"
Pan Homolka jí vyhověl v plné míře. Uvědomoval si, že také on má jen jedny ruce, jedny nohy a jedny nervy. Sám se divil, jak to dokázal.
Víra panenské máti, Homolko, je veliká a rovněž její láska horoucí. Věří mi, aby dokázala více milovat. Tato víra rozněcuje její lásku. Ta pak činí její víru živou, vnímavou ke znamení času, vynalézavou v prostředcích a způsobech odpovídání na znamení času, pohotovou a účinnou v odpovídání na znamení doby.
V tomto bodě uvažování pantáty explodovala bomba a hrozila rozmetáním budově jeho náboženského názoru. Nebo, co dosahovalo stejného účinku, pokud šlo o působení na nervový systém, oslovil ho jakýsi dotěra:
"Tak co je, Homolko?!"
Pantáta vyrůstal v prostředí nepříznivě odvráceném od takových počinů, takže si lépe uvědomil, že klíče od dveří od komůrky svého srdce má v rukou jen on sám. Opakoval si: "Vejdi do své komůrky a zavři za sebou dveře." Poměry ho naučily, že každý je svým vlastním vrátným. Daly mu pádnou lekci, že slušně vychovaný člověk nespěchá otvírat, nýbrž vyčkává se zdrženlivým realizmem věcí příštích.
Naše panenská máti, Homolko, dovede oddaně přijmout plnost mých darů. Proto dovede přijmout i všechno ostatní, všechna moje tajemství i všechny moje požadavky. Chceš ji následovat v tom, abys dovedl přijmout každé moje volání? Hlavně nepodléhej malomyslnosti vůči sobě i ostatním, aby sis sám nepřistřihoval křídla, a ani ostatní nesrážel v jejich rozmachu. Neklaď si vzor svého života příliš nízko! A příliš nízké je všechno, co není moje a není dokonalé. Kdo u tebe doma zatouží po dokonalosti, toho je povzbuzuj, neodrazuj výsměchem, ani přísností, ani svým úzkoprsým smýšlením. Něco jiného je, když se někdo opravdu na cestu k dokonalosti fakticky vydá. Takovému nalož velké nároky, aby se nezkazil. Takové děti potřebují laskavé, něžné, ale obezřetné vedení, bez zbytečných úlev, které by mohly nahrávat změkčilosti. Podrž je u té velikosti a plnosti vznešeného ideálu, ke kterému je volám. Posiluj sebe i druhé k autentičnosti vnitřního života a velkomyslnosti. Pravdy o mně, velkém a tajemném, nemohou být jiné, než velké a tajemné. Nediv se temnotám víry, ani nepodléhej vnitřnímu zmatku, když pojednou zakoušíš vyšší polohy vnitřního života, když se důvěrněji sblížíš se mnou, a když od tebe žádám stále víc a více, a ty se vzdaluješ lidským jistotám, když se vzdáváš svých zaručených lidských práv. Velikost povolání naší panenské maminky tě pokaždé zadrží před jakýmkoli ukvapeným soudem či zkratovým jednáním v těchto záležitostech.
"Taťuldo!" Dotírala pantátu jedna z Homolkovic ratolestí. "Sám jsi nás to učil, že proti proudu nelze plavat."
"Vidíš, vidíš." Dobírala si ho panímáma. "Ty děti mají víc rozumu než ty. Tak už nech těch tvých ztřeštěností! Nemůže jít hlavou proti zdi. To nejde jít proti lidu. Musíš jít s lidem. V jednotě je síla. Víš přece - "
Ta slovní smršť vytrhla pantátu z jeho myšlenek. Dobře znal ty staré domluvy. Jenže zase také věděl, že taková jednota lidových mas je spolehlivá, jako když se dva opilí navzájem drží.
Nediv se tomu, Homolko, žádám nesmírně mnoho od naší panenské maminky. A protože mě vroucně miluje, proto mí také uvěřila nejen hlavou, nýbrž i srdcem. Uvěřila mi hlavou, že mám ještě druhé já jako syn a uvěřila srdcem, když mě měla dokonce přijmout v sobě a spolupůsobit s vyšším plánem. Ty dvě ctnosti se vzájemně podporují ve vzrůstu a velkodušnosti. Jen v opravdové víře můžeš vroucně a velkodušně milovat, a čím více miluješ, tím více oživuješ svou víru. Pouze tak vytrváš ve všech zkouškách a temnotách, třebaže zůstáváš nepochopený od ostatních. Tvoje láska není slepá, nýbrž jasnozřivá. V ní ti odhaluji závěry bez důkazů z logického přemítání, takže to snad ani nedovedeš vyjádřit. Srůstáš se mnou, kterého miluješ, a dovede mi pak všechno dát, protože to stejně všechno máš ve mně.
"Tohle strašně dopadne - " drmolila dál panímáma, jako když pustí kolovrat. Pantáta na ni zíral pohledem, za který by možná získal od komise lékařských znalců potvrzující posudek o autizmu.
Patří ke zvláštnostem mysli pantáty Homolky, že i kdyby v ní vzdálená budoucnost budila sebevětší obavy, po chvíli se prostě vrací k řešení menších úkolů budoucnosti, jež se zdají být bezprostřednější. Vyhlídka návštěvy u zubaře dnes odpoledne ho přiměje aspoň na chvíli zapomenout na vyhlídky daleko větší zkázy, jež mu hrozí narok. Z toho důvodu pana Homolku po chvilkové meditaci na téma vlastní zkázy postrkovala do přítomnosti bezprostřednější katastrofa, totiž setkání s domovním důvěrníkem. Cítil, že nechá-li se docela vtáhnout to takového setkání, prožije zbytek života v zajetí katastrofických scénářů.
Nezapomeňte, pane Homolko, že víra naší panenské maminky ji drží ve všech hořkých zkouškách. Jak jinak by mohla uvěřit a vytrvat ve víře, že jsem, který jsem, ačkoli se jí jevím jednou jako ubohé, bezmocné, plačící dítě, jindy jako osmahlý upracovaný jinoch, a pak unavený učitel, který nemá, kde by hlavu složil, a který nakonec umírá vyloučen vlastním národem a celou duchovní elitou národa. Tak veliká je její víra, že mi věří i na popravišti, a i tehdy, když moje dílo očividně ztroskotalo a rozutekli se moji učedníci, když chybí všechny viditelné důvody pro další víru.
A víra ji vede k oběti, že dovede obětovat jak své dítě, tak i své mateřské srdce. Takovou oběť nepřináší žádná jiná maminka, protože panenská máti ví, koho ve mně má, jak jsem dokonalý, jak je každá bolest pro mě nepatřičná, a přece je nutná. Proto se podvoluje a říká Staň se! také ke všem bolestem, které od ní požaduji jako od matky vyvrhele, na něhož skládám tvoje hříchy.
Do prostředí důvěrně známého panu Homolkovi přilétl velký míč. Proletěl mu před nosem jako splašený sršeň, dopadl na zelený trávník, chvíli v něm pohopsal a pak se uvelebil jako nějaký pan břichopas. K překvapení pantáty to nebyla žádná volejbalová meruna ani ragbyová švestka. Při bližním ohledání se ukázalo, že je rozesmátý měsíček v úplňku, který se nějak vymknul kontrole rusalek a lesních žínek, a vydal se na cestu světem během dne. Koneckonců to stejně nebyl žádný měsíc, nýbrž tvář pantáty Homolky. A tohle s ním dělalo toto uvažování, které rezonovalo v jeho nitru jako hudba pulzující intuice.
Každý další podnět, který pronáším jako tajemný host v Homolkově nitru, působí tak, že srdce v pantátově hrudi skotačilo jako mladé jehně na jaře, ústa se mu roztáhla v milý úsměv a celá tvář se kulatila a zářila jako slunce po dešti.
"Dvakrát měř, jednou řež! Abyste se nepomýlil!" Vrtal pantátovi hlavou červík pochybnosti, kterého mu tam nasadil domovní důvěrník.
Pantáta byl dobrý znalec lidí. Uvědomoval si, že existují mozky, které se snadno přizpůsobují novým myšlenkám než jiné. Byl ochoten povolit svému okolí jistý časový limit, aby mohlo nový námět náležitě strávit. Postupně ztrácel tupost zpomníkovatělé ženy Lotovy, neboť se mu do očí vracelo jisté oživení.
Láska, Homolko, nepočítá ani neodměřuje, protože pochází ode mne. Proto musí být zrovna tak nesmírná, jak je to u lidí vůbec možné. Raduj se, když od tebe v lásce mnoho vyžaduji. Nezdráhej se mi to dát. Naše panenská máti odpovídá na plnost mých darů plností své víry a plností své lásky. To je aspoň škola života! Bez hrdinného uchopení této skutečnosti nemůžeš být nikdy její dobré dítě, ani mým pomocníkem při záchraně sebe i ostatních. Ještě jsi zdaleka nedal všechno. Ještě jsi dost nezabojoval až do krve. Ve škole naší máti tě naučím velkodušnosti a vznešené šlechetnosti. Především se ale uč chápat, jaké mám s tebou velké záměry. A pak vyraz do života s plností víry. Radostně očekávej všechno, co ti uchystám. Ať je to cokoliv, všechno ti pomáhá na cestě ke mně.
Tuto pravdu představ světu, ovšem bez jakékoli křečovitosti. Naopak, s něžnou láskyplností, aby každý viděl tvou lásku. Posviť každému na potkání mou svrchovanou pravdou, a současně ho ohřej mou ryzí láskou. Každý, i tvůj úhlavní nepřítel, musí na tobě poznávat, že právě z velké lásky ke mně a k lidem toho žádáš tolik od sebe i od druhých pro mne, a že bys byl sám sobě nepřítelem i nepřátelem lidu, kdybys ulpíval na prostřednosti a nechával ostatní zakrnět v šedé mase průměrnosti.
"Občane Homolko! Řekněte našim posluchačům, jakým právem zakládáte hnutí za lidská práva zvířat?!"
Pantáta se vztyčil jako postřelený bažant. Jeho šok byl tak mohutný, že zachytil obraz sebe sama ve výkladní skříni, leč stěží rozeznával svůj vlastní obličej. Zdálo se mu, že zírá temnou mlhou na jakéhosi cizáka, který mohl být zrovna tak pozemšťan jako mimozemšťan.
"Cože! Cože?!"
"Je-li ve vás kouska svědomí - "
Byl to okamžik, který by podrobil zkoušce morálku hrdiny o tajné službě. Pantáta zakoušel podobné pocity jako králík, kterého nepronásleduje jediná lasice, nýbrž celý pluk lasic. Když přišel k sobě, kysele pohlédl na mluvčího. Byl oražený mládenec s karfiólovýma ušima a mikrofonem v ruce. Tihle lidé od novin a z televize trpí všetečnou čenichavostí. Snad je to choroba z povolání. Další jejich strašná vlastnost je neomalenost ve vystupování a pak nezdrženlivost v osobních úsudcích a komentářích. Když k tomu přidáme chorobnou domýšlivost a snahu upoutat pozornost za každou cenu, máte před sebou obraz typického redaktora.
"Mlčení je taky odpověď!" Mínil reportér a pospíchal do redakce.
Naše panenská máti byla tak plná mého Ducha, že její víra nekolísá ani před mým bezduchým tělem, že ochotně věří právě tomu nejnepochopitelnějšímu, že dovede přijmout i nejstrašnější. Přetéká mými dary. Proto je přesvědčena, že moje neobyčejné plány právem užívají neobyčejných prostředků. Když si tě chci, Homolko, dokonale přitáhnout, tak užívám neobyčejných prostředků pokořování, rozemílání a drcení tvé vlastní lidské osobičky, dopouštím porušování všech tvých přirozených lidských práv, třebaže jsem sám jejich nejvyšším ručitelem.
"No jó! Však jó! To jsou ti praví! Hubu to má plnou panenky Marie, ale na slušnou otázku to nedovede dát odpověď." Ječela za ním domovnice jako Viktorka od splavu. "Jenom to o nich napište! Za chvíli by chtěli legalizovat partnerství člověka se zvířetem."
Pantáta si ji mlčky prohlížel. Působila odhodlaně, ale i zlověstně. Měla huňaté obočí, zpod něhož vyhlížela drobná prasečí očka jako nebezpečně číhající šelmy v houštině. A jejich působivý účinek ještě umocňoval fakt, že zatímco levým okem sledovala cíl, pravým okem jaksi bloudila kolem. Právě teď, když se její levé oko zavrtávalo do pana Homolky jako nebozez, pravé slídilo po ulici.
Pokud jde o ostatní rysy zjevu této nepřehlédnutelné ženštiny, nos měla široký a agresivní, a ústa připomínala chladně nesmlouvavý vzhled dveří vagonu podzemní dráhy, které se člověku zabouchly přímo před nosem, a nařizují mu, aby udržoval bezpečnou vzdálenost a užíral se pocitem ukřivděnosti.
Přijmi naši panenskou máti domů, Homolko. Vždyť ji k tobě posílám jako k svému miláčkovi. Vím, že jsi velkorysý, čistý, věrný a vždy plný lásky, že vytrváš se mnou i v krajním soužení. Tak tě naše máti miluje své velkorysé dítě, věrné a čisté, plné vroucí lásky. O tuto její zvláštní láskyplnou péči a o toto zalíbení v tobě se spolehlivě můžeš opřít. S obzvláštní láskou sleduje tvoje úsilí o dokonalou lásku. Objímá tě zvláštní péčí, když chceš mezi ostatními milovat obzvláště mě. Tak se k tobě sklání jako dobrá a pečlivá máma.
Pantátovi se však honila hlavou včerejší horor, začínající otázkou "Kdo je tady domovní důvěrník?" Ozvalo se důrazně. "Tady je pro vás doporučená obsílka."
Stálo tam černé na bílém:
Z rozhodnutí vyšších orgánů hlavního magistrátu města se vydává příkaz k neprodlené evakuaci všech obyvatel výše jmenovaného domu a jeho okamžitému uzavření! Proti tomuto rozhodnutí není odvolání. Porušení rozhodnutí se trestá podle zákona.
                                                                                                Hlavní orgán v.r.
"No a co bude s Amandou?" Ptal se pantáta. "Kdo se o tebe postará, Amando?"  Načež vydechl: "Maminko!"
Ano, Homolko, obracej se k ní, když mi chceš sloužit tak jako ona, vyprošovat příchod mého království z jiného světa, láskou ho dosáhnout. Žije u tebe, a čím je čistší a plnější mých darů, tím více na světě poznává, jak velkou pomoc potřebuješ, když se snažíš podobně jako ona zosobňovat jediné přitakání k celé mé vůli. Neboj se! Nelekej se, človíčku! Ani ve třetím tisíciletí nezůstáváš sám! Uprostřed nejrůznějších pokusů vládce světa o tvoje spoutání neviditelnými pavučinami elektronických sítí do nových a nových utopií, ti dávám celou svou sílu. Otcovskou paží našeho nebeského Pantáty tě podpořím. Přichyl se pod široký plášť naší panenské máti.
"Žádný dlouhý řeči a padáme - padáme!" Urychlovala úřední osoba. "Tady jde o veřejný zájem." Pan Homolka vrtěl hlavou a kolébal se jako medvěd brtník v kleci.
Nevídáno a neslýcháno, že by naše máti opustila toho, kdo se k ní utíká. Všichni velcí obnovitelé lidstva ochablého ve vnitřním životě, všichni nositelé a hlasatelé duchovní obnovy se obracejí k ní. Nikoho nezklame. Všechny naplňuje tím, co je pro ní právě nejlepší. Tak neváhej, Homolko!
Mezitím dorazila policie s obušky a megafony.
Rozejděte se! Tady není nic k vidění! Občané, rozejděte se!

28. Přežije Amanda válku?
Přes noc vypukla válka proti Amandě. Velení jednotky náhlého nasazení, jemuž se mezi lidmi říkalo černé komando, využilo roušky noci a toho, že aktivisté z hnutí Green Peace po vydatné večeři z obilních klíčků a kopřiv usnuli. V podvečer se sešel narychlo svolaný výbor, kterou odsouhlasil plán, sestávající ze tří fází: První je pacifikace Amandy,
druhá je destrukce činžáku,
třetí je normalizace veřejnosti.
Výbor velkomyslně odsouhlasil: "Musíme zastavit trestní stíhání pantáty Homolky. Údajně se měl dopustit odcizení jednoho exempláře vzácného zvířete ze zoologické zahrady, ale učinil tak bez úmyslu o soukromé obohacení, a také ve snaze o jeho ochranu. Za jeho dosavadní péči o Amandu mu městská rada rozhodla vyplatí symbolickou částku ve výši jedné koruny. Další ochrana Amandy se však vymyká možnostem a silám soukromníka, takže musí v duchu principu subsidiarity zasáhnout na pomoc stát."
Tím měly být umlčeny také hlasy ze strany ekologů a různých jiných hnutí na ochranu ohrožených živočišných druhů.
Operativní porada městské rady mínila, ale Amanda měnila. Když přijeli ženisté a destrukční četa a začali prorážet větší otvor do činžáku, Amanda natáhla nozdrami zvířený prach a odfrkla si tak, že načatý otvor se dokončil a vzduchová vlna odhodila dělníky stranou. Než se vzpamatovali, Amanda byla pryč.
Vláda ihned zasedala a vydala prohlášení: "Země se ocitla ve stavu ohrožení. Vyhlašujeme mobilizaci!"
Sotva Amanda zahlédla vojáky, dala se na útěk přes pole, louky a lesy.
"Sledujte ji! Každou změnu postavení Amandy hlásit do generálního štábu! Zapojte do akce letectvo! Nesmíme ji ztratit z dohledu."
Hlídky se křižovaly, vrtulníky kroužily a průzkumné letouny pátraly. Jenže po Amandě už nebylo vidu ani slechu. Generální štáb zasedal dnem i nocí, ale po Amandě bylo veta. Vojenské útvary podle plánu pročesávaly jednotlivé úseky. Všechno marné.
Hlavní město žilo v rozčilení. Ve výkladech obchodních domů byly vystaveny televizory. Měly zajišťovat živý přenos vojenských akcí. Občané se kupili před výklady. Soustředěně sledovali celonárodní operaci, která uvízla na bodu mrazu. Sympatie veřejnosti byly ovšem na straně Amandy, třebaže všudypřítomné ucho tajné policie vyčnívalo za každým rohem. Stačilo maličko - jenom aby některý neprozíravý ekolog či ochránce lidských práv Amandy řekl docela jenom bezděčně: "Kdoví, jestli to ta Amanda ještě nevyhraje." Hned se u něho vynořili dva páni v civilu a odváděli ho, aby byl zajištěn. V té době lidé více mysleli než mluvili, ač něco takového nebývalo v našich krajích zvykem.
"Kam se poděl váš manžel? Musí nám pomoci dopadnout Amandu." Dotírala policie na paní Homolkovou. Ta jen vrtěla hlavou.
"Byl přece propuštěn. Tak musí vědět, kde Amanda je. Musí nám ji pomoci zajistit."
-
"Jestli se ihned nepřihlásí na policii, tak to bude posuzováno jako napomáhání nepříteli,
-
"Neříkejte nám, že nevíte přesně, kde je váš manžel!"
"Jediná žena, která ví naprosto přesně, kde je její manžel, je vdova."
Dennodenně však přicházely zprávy od předsunutých hlídek: Znovu jsme úspěšně postoupili terénem a dosáhli jsme určené kóty, aniž bychom vyplašili Amandu z jejího úkrytu a zmařili její další únik.
"Potřebujeme věrohodného svědka."
"Tady," ozvala se domovnice. "A co se stalo?"
Jindy vysledovaly průzkumné vrtulníky podezřelý pohyb v boubínském pralese. Následoval výsadek průzkumné čety do této oblasti. Výsadkáři zadrželi skupinu tří houbařů, a když nebyli schopni dát uspokojivé vysvětlení, k čemu nesou prázdné koše, když dopravují jenom několik hříbků. Byli ihned eskortováni do hlavního města jako potenciální ekologové, podezřelí ze zásobování nepřítele. Počet takových podezřelých zadržených v průběhu několika týdnů v českých zemích nebývale vzrostl.
"Vypadá to jako pátá kolona Amandy. Já mám na takové věci čich." Řekl ministr obrany, když dával rozkaz ke zřízení zvláštních táborů na nepřítele maskovaného houbami.
"Morální a ideová připravenost naší armády je prvotřídní." Pochvaloval si velitel generálního štábu. Opravdu. Nálada ve vojsku byla znamenitá. Hlídky přesně hlídkovaly. Každý voják bděle a ostražitě pátral po sebemenší stopě, která by odhalila aspoň směr úniku nepřítele.
"Na úseku jedna žádné stopy. - Na úseku dvě žádné stopy! - na úseku tři žádné... - " Až jednou se stalo, že desátník přiběhl z lesa se dvěma průzkumníky a přímo k veliteli:
"Hlásím, pane veliteli, že na kótě 24 jsme zajistili tento nález." A vysypal na skládací stolek hrst bobků, které však nesvědčily o Amandě jako svém původci. Velitel bedlivým zrakem zkoumal nález.
"Co se myslíte, že to je, desátníku?"
"Nejsem si docela jist, pane veliteli. Ale nezdá se to být meteoritického původu."
"Tak odkud to přiletělo?"
"Nevím."
"Tedy jde o UFO."
"Patrně."
"Je to vše, desátníku? Nic se z toho neztratilo?"
"Ne."
"Dobrá. Zabalte to do nepromokavého obalu a hned s tím posílám spojku na štáb. Jestli je to, to, co si myslím, mohlo by z toho být povýšení."
V televizi a rozhlase se hlásalo, že se na generálním velitelství děly podivné věci, snad i špionáž ve prospěch Amandy, a že nejvyšší velitel asi odstoupí. Ten se pohotově spojil se svým sekretářem, aby vydal nezbytné rozkazy:
"Přepište v prohlášení pro veřejnost všechna já na my!"
Místo vlastního odstoupení vyměnil velitele operací. Ten si počínal v duchu přísloví "nové koště dobře mete":
"Konec obléhání Amandy. Přecházíme do útoku."
Ještě téhož dne byl pantáta Homolka zatčen, protože někam posílal balíky ovoce a zeleniny, ale bez povolení z vyšších míst.
"Víte, co je to napomáhání nepříteli?"
"Patrně."
"A jak se to trestá v těchto podmínkách, když jsme ve válečném stavu ?"
"Hm. Já s nikým neválčím. Teď se ale trochu bojím - "
Úřední veličina se zatvářila chápavě, bezmála otcovsky a řekla domlouvavě:
"Jenom se nebojte! Kdo má být oběšen, ten se neutopí."
"Hm. Já jsem rád, že jsem rád." Pípl pantáta a otcovský tón veličiny byl ten tam. Zatvářila se ostře, až se zdálo, že jí na tváři vyrazí čerstvé výhonky cayenského pepřovníku.
"Jen aby! My už si na vás posvítíme! Pár dnů za mřížemi rozvázalo jazyk už i jiným ptáčkům. Člověče, mějte rozum, náš stát už požádal o pomoc zahraniční spojence!"
Pantáta se vrtěl tak, že by i perníková chaloupka na můří nožce vyhlížela jako staticky dokonale zajištěná, ba snad i zakotvená na betonových nosnících.
"To je podvratné jednání! Kolaborace s nepřítelem!"
"Já mám v úctě nejvyšší místa. Já - já - vždycky jsem první v ulici vyvěšoval státní vlajku. Mám úctu k nejvyšší a nejsvětější stolici - "
Večer televizní hlasatel oznámil: "Zítra v 6,00 hodin ráno středoevropského času zahájí spojenecká vojska bombardování boubínského pralesa z pěti set těžkých letadel. Útok na Amandu bude řízen přes družici a bude vysílán televizí do celého světa."
Rozhlasová stanice "Vltava" přinesla zprávu, že hnutí Green Peace bude toto vysílání ničení lesních porostů rušit. Japonský císař prohlásil, že Jeho Veličenstvo s tímto útokem nesouhlasí, kdežto čínský list "Žer Míň Kung Pao" přinesl dlouhý článek o benevolentním postupu vůči invazi ochechulí v Evropě.
Od ranních červánků se nad naší vlastní vytvořil vzdušný koridor. Nebyl ani tak vidět jako slyšet. Zdálo se, jako by nějaký zběsilý Krakonoš ve střídavém pominutí smyslů snad následkem nemoci šílených krav, kterou si přivodil jakožto vášnivý jedlík MacDonaldových hamburgerů, trhal naráz všechna prostěradla ze všech ložnic v "evropském domě". Jako by chtěl starodávnou panevropskou ideu uskutečnit z útržků všech evropských prostěradel. Jednou stranou přilétaly bombardéry obtížené vším, co přebývalo ve skladech našich spojenců, aby to vysypaly na šumavské porosty. Druhou stranou se zase odlehčené stroje vracely zpátky pro další várku.
Od přesnídávky se podle plánu ozvaly první otřesy. Bombardování se dělo podle strategického plánu. Naši i cizí generálové seděli v zámečku Lány a sledovali televizní přenos. Sekretář vydával jedno prohlášení za druhým: "Musíte zavolat za tři hodiny. Štáb má nyní pětiminutovou přestávku na oběd. - Zavolejte až večer. Štáb zrovna operativně řeší bleskovou svačinu."
Když nastal večer, na zámek v Lánech padla tichá, laskající tma, která se uzavře jako sametová opona na konci letního dne. Na sinných místech houkaly sovy. Křoviny šelestily, jak je malí noční tvorečkové prolézali, spěchající za svými tajemnými záležitostmi. Vůně vlhké země se mísila s vůní odkvétajících šeříků. Netopýři podnikaly své klikaté reje proti hvězdné obloze a noční můry se motaly v paprscích světla, vycházejícího z oken jídelny. Nastala hodina, kdy lidé nad přátelským stolem zapomínají na své trampoty.
Leč takové nesnáze, jaké právě tížily obyvatele zámku Lány, se nedají zdolat ani vydatnou krmí a lahodnými nápoji. Polévka přišla a odešla. Zvěřina přišla a odešla. Plzeňské přišlo a odešlo. Dezerty přišly a odešly. Avšak nad stolem stále jako by visel ponurý mlhavý mrak. Generální štáb nápadně připomínal zmoklé slepice. Jedině zpráva, že pan prezident nemůže přednést projev, protože je v nemocnici, tentokrát kvůli ledvinové kolice, působila na generální štáb jako nedávný deštík na vyprahlou zemi. Zdálo se, že náčelník leteckých sil pookřál jako čerstvě zalitý salát. Stejně i velitel pozemních sil se také rozvíjel a k tomu vyrazil ze sebe tak mohutný povzdech, že uhasil svíčku na stole. Přesto nadále všichni vcelku vyhlíželi jako zpustošená krajina v okolí Černobylu.
Očekávali, že se hned po prvním náletu Amanda splaší a uteče z lesa. Místo ní však z lesa vyběhl hajný Houžvička. Běsnil jako odpoutaný Prométheus. Zlostně mával proti letadlům sukovicí. Zapomněli mu totiž oznámit, že se do šumavských lesů až do odvolání nesmí. Když hukot motoru ochabl v dálce, bylo ho slyšet po celém kraji:
"Pacholci zatracený, copak neznáte vyhlášku, že se v lese nesmí rozdělávat oheň?! Jestli mi tu budete plašit zvěř, tak si na vás došlápnu! Holoto zlotřilá, jestli některýho z vás dostanu, tak ho tou holí zatluču do země! A budete zarytější, než ten nejzarytější - "
Dva neohrožení chasníci v uniformách mezinárodních sil "ŠUMAFOR" se k němu rozběhli, aby ho odvedli z dosahu leteckého útoku. Místo toho však jen zakvikli jako podsvinčata a s úprkem se vraceli, protože hajný se na ně hnal holí:
"Počkejte, vy holomci, až vás dopadnu! Tak to jste vy, co ste to podpálili!"
Rozzuřeného lesníka musela obklíčit celá četa. A přece ho nemohli dopadnout. Vylezl si totiž na posed a zle ohrožoval vojsko šiškami. Nikdo z jednotek ŠUMAFORU si tam netroufal vylézt, protože se všichni děsili škvorů a podezírali doškovou střechu, že jim skýtá úkryt. Nakonec strhli střechu a z helikoptéry na něj hodili síť jako na Tarzana. Svázaného Houžvičku odváželi do bezpečí.
"Furiant jeden teroristická!" Odfrkl si velitel ŠUMAFORU. "Měl by být dopraven na odlehlou vojenskou základnu na Quantanamo, a tam zpracován! Nejlépe do konzerv s hovězím masem ze šílených krav. - Samozřejmě při plném respektování jeho lidských práv!"
Kromě vyprázdnění spojeneckých skladů od všeho zastaralého vojenského harampádí se však bombardováním boubínského pralesa ničeho kloudného nedosáhlo. Veliká část šumavských hvozdů byla polámána a spálena. Po Amandě ani stopy ani slechu. Panstvo se rozjíždělo z velitelské základny na zámečku v Lánech.
Zato v hotelu o Bílého koníčka v Českých Budějovicích se sešli účastníci zainteresovaných států.
"Musí být vyhlášen malý Marshalův plán pro obnovu šumavských lesů! Boubínský prales zařadíme jako úkol číslo jedna pro UNESCO."Ať žije naše mezinárodní jednota! Ať žije mír!
Odpoledne vyslýchal nový vrchní velitel generálního štábu hluchého hajného. Tři štábní kapitáni se střídali ve řvaní na starého lesníka, a ten ještě sotva co pochytil. Ovšem byli to specialisté. Jeden uměl psát, druhý číst, a třetí počítat.
"Pusťte nás na něj! A přizná se i k černé zabijačce Amandy."
Mluvčí Ligy pro ochranu zvířat s předsedou akčního výboru Pometla svazu domovnic se předháněli v iniciativě. Bez úspěchu. Místo toho poslali pro lesníkovu dceru až do Karlových Varů, aby si ho odvedla a už ho nepouštěla ven, dokud nedopadnou Amandu.
"Jářku, vašnosto, nehledají voni tu velkou kobylu?"
"Kdo jste, osobo?"
"Jen taková jedna zašlá sláva bez talentu."
"Tak? Ani si nepamatuji, že jste byla kdy slavná", řekl orgán.
"Taková sprostota!"
"Co - co je to tady?" Zavrčela vyšší složka, která právě přijížděla v maskovaném džípu.
"Ale prý ví něco o té kobyle - "
"Co - co to povídáte, ženská?!" Vyjekl velitel, jemuž se v tu chvíli všechny hormóny vrazily do hlavy, a bylo-li co v hlavě, vrazilo se to na místo zauzlených hormónů. A hned do stanice. Tam ji posadili na židli, velitel jí svítil reflektorem do očí, jako by jí chtěl rentgenovat mozkovnu. Tři kapitáni zapisovali každé její slovo, a další tři majoři všechno ihned skartovali ve speciálním přenosném drtiči, aby to zůstalo přísně utajené. Nadřeli se přitom skoro jako burlaci na Volze, i když toho mnoho neřekla:
"Tož to hledáte špatně."
"A kde ji máme hledat?"
"Přece u nás, ve starý vápence."
"Kde že to je, kde?" Vyptával se celý vzrušený generální štáb.
"Ve starý vápence, dyť vám to povídám."
"Kde to je?"
"Na cestě od nás z domu."
Rozložili mapy a hledali starou vápenku. Jenže ani na těch nejpodrobnějších mapách nebyla zakreslena. Telefonovalo se do Vojenského zeměpisného ústavu, na všechna velitelství, na Ústav důlní a báňský, až jeden starý vrátný ve skladu nadnormativních zásob odpadových hmot si vzpomněl: "Jó, ta stará vápenka - ta už dávno není v provozu. Včil se dělá v nových provozech."
"Půjdete s námi. Ukážete nám na mapě, kde stávala."
Ještě téže noci byl rychle organizován útok na toto odlehlé místo. Oddíly ženistů začaly už od půlnoci kopat široký zákop kolem staré vápenky. To proto, aby Amanda v případě útěku spadla do zákopu. Před východem slunce stál dva kilometry od staré vápenky útočný oddíl s chemickými zbraněmi, kterému bylo svěřeno zajmutí Amandy. Vojáci dostali plynové masky, které si měli na povel nasadit a vytvořit řetěz. Rozkaz zněl:
"Kdyby prchala, tak rozvinout taktický obchvat!"
Takových vojenských obchvatů bylo nejméně deset. Za nimi postávali unavení zákopníci s lopatami a motykami. Jak se východní obzor zapýřil, začali se na tichý povel plížit ke staré vápence. Amanda spokojeně seděla v jámě vápence a dojídala zbytek trávy z nůše. Občas si odfrkla. Sotva se přiblížily první jednotky, zneklidněla a začala pohazovat hlavou.
"No jo, klid, malá." Říkal ženský hlas konejšivě a pak dodal důrazněji: "Nezapomeň, že musíš kobyle přinést ještě nějakou kapustu. Vona to už skoro všechno sežrala. Ještě tady trochu má." Amanda tentokrát nedojedla.
Zdálo se jí, že zaslechla šustění lístku kapusty. Byla vždy připravena spořádat kapustové listy, ať hodina jakkoli pokročila. Cosi se snášelo po podlaze, hnáno vánkem.
Nebyl to kapustový lístek, pouze stránka Vyhlášky Ministerstva vnitra o stanném právu kvůli unikající Amandě, ale Amanda to spořádala beze stopy zklamání. Byla to kobyla filozofka a dokázala brát věci tak, jak přicházely. Co na tom, není-li dnes kapusta. Zítra bude další den a ráno bude mít kapustové listy.
Venku se ozvalo nějaké neznámé prasknutí. Amanda vyhlédla jedním okem střechou staré vápenky. Uviděla však jen jakýsi bílý opar při zemi a za ním několik okruhů dvounohých příšer s choboty. Právě začal plynový útok. -
Amanda se několikrát nadechla slzného plynu a začala sebou škubat. Hrabala nohama, jako by se chtěla podkopat. Pak klesla, a zase s posledními silami se postavila, vyrazila střechou a skočila dolů. Noha jí na orosené trávě uklouzla do vykopaného příkopu, až se svalila. Vojsko s maskami se sbíhalo a spěšně svazovalo ochromené Amandě nohy.
Amanda se nebránila. Dívala se velkýma uslzenýma očima smutně na maskované vojáky, jako by se jich ptala: "Copak mě tady vážně necháte udusit? A s kým si budou vaši malí hrát? A vám samotným zbude místo hraček jenom snění u televize!"
Konečně pracně vytáhli svázanou Amandu na volné prostranství, kde se už dalo volněji dýchat. Nepokoušela klást odpor, jen zdvíhala hlavu, aby si vojáky mohla lépe prohlédnout.
Celý generální štáb se sešel u Amandy. Vojenští lékaři ošetřili Amandě nohu. Pak poslali dotaz na vysoké učení veterinární:
"Zajistili jsme kobylu, která chvíli běhá docela normálně, a chvíli kulhá. Co s ní máme dělat?"
Zvěrolékař odpověděl:
"Počkejte na tu normální chvíli a pak ji rychle prodejte."
Když jí nastrkovali hlavu do obojku, zvedl se pokřik shromážděných ekologů a ochránců životního prostředí:
                        Fuj!               Hanba!!
V doprovodu těžké vojenské techniky probíhal převoz Amandy do hlavního města.
Amandě šly naproti velké zástupy z města. Vítaly ji jako hrdinu svých snů. Po obou stranách silnice stály zástupy a mávaly jí třepetalkami. Vojenská hudba vyhrávala a za ní pokulhávala Amanda, doprovázená šťastnými vojáky. Velitelé spojeneckých armád vydali prohlášení lidstvu:
Zachránili jsme světu mír!
Sotva se to dozvěděl nejvyšší velitel generálního štábu, ihned se spojil se svým sekretářem:
"Přepište v tom prohlášení všechny my na já!"
Zástupy srdečně zdravily městskou policii, která přes všechnu přísnost svých představených nedala Amandě příliš ubližovat. Z boční ulice doléhalo halekání ochránců životního prostředí. Jejich demontrace zněla jako pronikavé ryčení rozzuřené gorily, kteréžto zvuky by si nezkušené ucho mohlo snadno splést s tygřím řevem. Když se zástup ekologů unavil, rozložil se k zdravé výživě z obilních klíčků, polévaných omáčkou ze špiček mladých smrčků.
Načež jeden z nich, zeleně tetovaný po rukou čtyřlístky, květinkami a jinými přírodními motivy, jakož i nápisy HAF-HAF a MŇAU-MŇAU, pustil magnetofon. A vzduch začal hned vibrovat decibely, že i otrlí ptáci utichli a stahovali se do odlehlých končin, kam železná pata techniků a ekologů ještě nedošlápla. Moderní hudba se s úspěchem užívá jako prostředek praní lidských mozků. Všechno nasvědčuje tomu, že má původ u jihoamerických vřešťanů z čeledi opic ploskonosých.
Jak u pachatelů této hudby a jejich posluchačů, tak ani u vřešťanů nebylo přesně zjištěno, z jakého důvodu se takovému povykování oddávají. Na rozdíl od této hudby však v pokřiku vřešťanů byl přece jen objeven jakýsi řád. Například všechno najednou ztichne, jako na povel, potom po přestávce zazní sólový ryk, načež opět následuje celý sbor. Při pohledu na opičí mordu je vidět, jak se kostěný bubínek na jazylce pohybuje nahoru a dolů. Chvilku ta produkce zní jako chrochtání vepřů, chvilku jako řev jaguára, který napadl oběť, chvilku jako šelmí vrčení. Je to úděsné, a přitom groteskní, směšné, neboť opi, s důstojnými dlouhými vousy, při zpěvu na sebe navzájem upřeně hledí, jako by se hypnotizovali. Stádo má svého předzpěváka a mimo to dvě mlčící opice coby hlídku...
Amandu však všechny tyto pocty potěšily, ale přes tu slávu se pátravě rozhlížela: "Kdepak je někdo od Homolků? Kde je pantáta a panímáma? Kam se poděly děti?" Ale nikde je neviděla. Pantáta však pro Amandu truchlil, o což se podělil se svou ženou:
"Teď, když mi Amandu zavřeli, už nemám nikoho, než sebe." Pohlédla na něj pohledem vdovy, ale nikoli truchlící.
Po umístění Amandy do mohutné klece, ukotvené v železobetonových základech se v televizi všechno vysvětlilo. Mimořádný stav ohrožení byl už totiž zrušen. Od té doby se už zase smělo o Amandě svobodně mluvit a pravdivě psát. Amanda se zdržovala ve důlní jámě v místě zvaném stará vápenka. Našla ji tam jedna hodná rodina, která o ni pečovala, sotva zjistila, že to není tvor nebezpečný, nýbrž velmi pokojný a milý, a že se u něho mohou děti ohřát a hrát si s ním. Pantáta Homolka ji tajně podporoval zeleninou a ovocem. Důmyslným vlivem televize si skoro nikdo na veřejnosti ani nepovšiml, jak se z Amandy jako veřejného nepřítele lidu číslo jedna opět stávala obdivovaná hvězda a oblíbená hračka zástupů. Kdyby byl měl Napoleon televizi, nevěděli by Francouzi dodnes, že to v Rusku prohráli.
"Jaképak válečné ztráty a škody?" Holedbal se hlavní velitel generálního štábu spojeneckých vojsk. "Při každých vojenských exerciciích se toho zničí právě tolik, ne-li ještě víc. A ještě jsme při tomto cvičení získali cenné zkušenosti, jaké nepřečtete v žádné knize." A tak válka a její náprava najednou všem stranám náramně vyhovovala.
Jen ochránci životního prostředí nemohli dlouho přenést přes srdce pokácený boubínský prales. Našli se však ještě rafinovanější hlavy, které tvrdily: "Právě tímto spojeneckým bombardováním se boubínský prales stal ještě zajímavějším a přitažlivějším pro zahraniční turisty."
"A co škody způsobené na životním prostředí při budování tolika zákopů?" Ozval se jakýsi zapálený ekolog.
"Budou použity jako zavlažovací kanály, aby se mohlo vypěstovat více zeleniny pro Amandu." Uzemnil ho nějaký pohotový národohospodář. "Její výživa teď leží na státních bedrech."
Ať žije Amanda! Svobodu pro Amandu! Takové plakáty byly přes noc vyvěšeny po celém městě. A tak ochranáři od počátku vedli ostrý boj proti Amandině kleci.

29. Maminčina radost
Vláda ihned zasedala a vydala prohlášení: "Země se ocitla ve stavu ohrožení. Vyhlašujeme mobilizaci!" Pan Homolka z toho byl úplně na větvi. Šafářův dvoreček ve dnech svého největší neštěstí by byl vedle něho vyhlížel jako veselá dědina. Pantáta si však nemohl pomoci. Chodil jako tělo bez duše a vzdychal.
Sleduj mně, Homolko, jak se všeho vzdávám. Do poslední kapky krve. Dal si kdy nějaký dobrodinec jako já někomu z lásky otevřít svůj bok, aby měl u mně navěky útočiště? Odtud vystupuje k překvapení jedněch a zuřivosti jiných moje tajemné nové tělo. Vznáší se jako holubice ze skály, ze štěrbiny mého probodeného srdce, tak, jako vychází všechno, co slavnostně ustanovuji, z této průrvy vykopané tvými nepravostmi.
- "Sledujte ji! Každou změnu postavení Amandy hlásit do generálního štábu! Zapojte do akce letectvo! Nesmíme ji ztratit z dohledu."
Hlídky se křižovaly, vrtulníky kroužily a průzkumné letouny pátraly. Jenže po Amandě už nebylo vidu ani slechu. Generální štáb zasedal dnem i nocí, ale po Amandě bylo veta. Vojenské útvary podle plánu pročesávaly jednotlivé úseky. Všechno marné. -
Moji učednici se také namáhají celou noc a bezvýsledně. Tenkrát se jim zjevuji a vybízím je zajet znovu na hlubinu a začít znovu. Vyčerpaný učedník s jazykem na vestě, s podlamujícíma se nohama a unaveně mžourajícíma očima neříká podrážděně: "Houby s octem!" Místo toho se pokorně podřizuje. A výsledky znáš.
Tak marná se ti často zdá tvoje námaha pro záchranu ostatních. Málem bys dal za pravdu těm, kdo tvrdí, že moje tajemné tělo má už odzvoněno. Neztrácej naději a důvěru. Jenom moje vyšší pomoc může zúrodnit poušť a zatvrdlou hroudu duchovního úhoru v tobě i kolem tebe.
Jak úchvatný a krásný je pojem mého tajemného těla! Tady přece nejde jenom o úředníky, ani o pouhou diplomacii. A zdaleka vůbec už nejde o zástup vyšňořených pantátů s bradami navrch. Jde o mne a jde o tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Uprostřed ostatních zvláště ty patří ke mně, třeba jen tou malomocnou vírou, ošizenou o skutky. To vše objímá panenská maminka a hýčká ve svém náručí. Moje tajemné tělo, krásná rodina, úžasné lidstvo, a přitom skála, pevná skála, dobře stavěný dům. Je navěky dokonalá kvůli mně a se mnou. Stále je obnovuji a zdokonaluji svou láskou, která se vrývá až do krve. Je krásná, protože ji tak souladně uspořádávám a vedu tě každým krokem a nejvhodnějšími prostředky k tvému cíli. Toto mé tělo je úplné, protože má všechny moje pravdy a dary. Je krásná, protože z ní vyrostlo a stále roste tolik skvělých květů mé dokonalosti. Vydává ze sebe tolik znamenitých podnětů v umění všech oborů, ve společenském životě. Kultivuje tolik národů. A v tomto díle neochabuje, nýbrž sílí.
V následujícím okamžiku ho do očí udeřila nemilosrdná pravda. Vynořil se před ním lidoop. Zůstal však bez dalšího pohybu, jako by zkameněl, neboť civěl z podobenky legimitace ministerstva vnitra.
"Jménem zákona vás zbavujeme péče o Amandu!" Řekla úřední osoba.
Pantáta měl pocit, jako by důvěrný přítel ranil jeho nejkřehčí city. Zdálo se mu, jako kdyby ho samotná panímáma bacila do zátylku pytlíkem plným písku. Z úst mu mimoděk uklouzlo: "Saně malované! To je zas kousek!"
Z netajeným úžasem si prohlížel tuto bytost. Jistě to nebyl nikdy žádný svůdný Paris. Během své dlouhé a snad i úspěšné dráhy v boxerském ringu byl však rukavicemi bezpočtu soků tolikrát přebudován, že by v srdečních záležitostech mohl spoléhat jedině na to, že je to úřední osoba. Patrně náležel ke staré škole zápasníků, kteří však podle své odbornosti také vypadali, a v současných dobách, kdy se rohovníci stávají miláčky televizních díváků, už dávno vyšel z módy. Byl to podsaditý muž s kulatou tvrdou lebkou, drobnými očkami a bradou vyčnívající jako volná plošina od nákladního vagonu. Vinou neobratného zacházení sloužil jeho nos už pouze své vlastní funkci, nikoli k ozdobě. Uzounký proužek čela plnil jediný úkol, jímž bylo oddělit vlasy od obočí. Ubohá úřední osoba nosila i beznadějně viditelný odznak svého současného povolání - karfiolové ucho.
"Ochranného dohledu nad Amandou se ujímají s konečnou platností příslušné státní složky." A aby vyvrátil každý stín pochybností o omylnosti úřední osoby, dodal: "Je to veřejný zájem."
Pantáta otevřel ústa. Dalo se čekat, že z nich vytryskne žhavé magma, neboť se nyní podobal víc než kdy jindy sopce. Láva se však neobjevila. Snad k tomu přispělo i podezřele vyboulené sako úřední osoby, které mohlo skrývat cokoli. Ozval se přiškrcený skřekot. Úřední osoba pokrčila rameny a ušklíbla se. Nebylo divu, neboť neměla ve zvyku obírat se vlastním dušezpytem, jež by mohl odhalit všemožné a nečekané vady charakteru. Nato odtáhla jako armáda po neúspěšném frontálním útoku na nepokořitelnou pevnost.
Čím víc je okolní globální společnost poznamenaná chladnou technikou a mrazivou bezejmenností úřednické obludy a ty se v ní, milý Homolko, víc a více ztrácíš jako pouhé číslo, nebo už jen jako pár škrábanců čárového kódu, tím víc toužíš po vnitřním životě. Pídíš se po prostředí důvěrného setkání se mnou jako s lidmi. Často se stává, že mnoho upřímných hledačů lidí uvázne v síti nástrah odvěkého lháře. A jak by ne. Lidé hrozně spoléhají na sebe a na to, že se obejdou bez vyšší pomoci, jaká se nabízí u mne, v mém tajemném těle, vycházejícím z mého boku jako Eva z Adama. Nedopočítáš se spolků a klubů, kde se scházejí a říkají: Nám stačí, když se prostě někde setkáme v jeho jménu, a basta! Potom už je mezi námi jako ohnisko našeho spolku, takže se všeho dalšího obejdeme. A najednou zde bují naše milá přesvatá obluda!
- V televizi a rozhlase se hlásalo, že se na generálním velitelství děly podivné věci, snad i špionáž ve prospěch Amandy, a že nejvyšší velitel asi odstoupí. Opravdu, hlava státu jmenovala nového velitele a ten si počínal v duchu přísloví "nové koště dobře mete":
"Konec obléhání Amandy. Přecházíme do útoku." -
Od ranních červánků se nad naší vlastní vytvořil vzdušný koridor. Nebyl ani tak vidět jako slyšet. -
Neopouštěj mě, Homolko! Nevzdávej se mého slavně ustaveného vedení! Vím, že máš velké povinnosti. Vím, že ses rozběhl za velkou dokonalostí. Ale právě tím více potřebuješ moje vnitřní vedení. A ještě víc soustavné vedení. To tě hmotně nijak nezavazuje. Spíše jen vděčností k naší panenské máti, k jejímu dokonalému vedení, a k modlitbě za ni a vůdce vnitřního života.
Tohle je tajemné tělo. Tady jsi platným článkem. I jako nejposlednější zde máš své místo a svůj úkol. Na tobě záleží, kdy mi dopřeješ, abych mohl v tvém srdci rozehrát jedinečné nebe na zemi. Právě proto, že se jedná o moje jedno tělo, kde se všechno tvé jedinečné úsilí slévá s ostatními do jednoho, aniž bys pozbýval svou zvláštní osobitost nebo se v celku ztrácel. Je to naprostá sjednocenost celku a tebe jako části, při docenění tvé hodnoty a tvého přínosu a současném růstu celku. Je to naprostá celistvost, kde svým Duchem všechno oživuji Tak žiješ ze všech. Žiješ ze všech přínosů každého, ze všech zásluh každého, ze všech obětí každého, z veškeré mé dokonalé lásky.
- Vojenští lékaři ošetřili Amandě nohu. Pak poslali dotaz na vysoké učení veterinární:
"Zajistili jsme kobylu, která chvíli běhá docela normálně, a chvíli kulhá. Co s ní máme dělat?"
Zvěrolékař odpověděl:
"Počkejte na tu normální chvíli a pak ji rychle prodejte."
Nemusím mi, Homolko připomínat, že je moje tajemné tělo i s tebou vystavováno novým a novým zatěžkávajícím zkouškám. Přestárlé, zkostnatělé pařezy tu trčí jako na pasece. Čekají na nové výhonky. Dostavují se právě včas, aby vytáhly sílu ze starodávných kořenů.
V těchto dojančených časech a dohulákaných poměrech stojí tím spíš zato semknout se kolem církve jako kuřátka kolem kvočny. Shromažďuje přece všechny v jednotě víry. Kdopak by se bál, že z nich snad někdo nadělá jeden guláš, kde by ztrácela různost chuti každé přísady, byť by byla sebepikantnější? Kéž bys dal, Homolko, mému tajemnému tělu všechno, co máš! Oslavuj si mně. jak chceš, po svém, ale také mě oslav spolu s ostatními! Uvidíš, že tam najdeš své jedinečné a nezastupitelné místo.
Zatím však velitelé spojeneckých armád vydávali prohlášení lidstvu:
Zachránili jsme světu mír!
Rozhořčený povzdech se vydral pantátovi ze rtů. Takový typ vzdechu si není možno splést, i když se v mnoha ohledech podobá zvuku, jaký vyluzuje zdatný jelen v bolestném posledním tažení. Těžce dýchal, ba funěl jako bizon při námluvách a civěl jako v Jiříkově vidění. Oči se mu zaleskly, až se podobaly dvěma tůním studené omáčky. Brzy se ale prohloubily. Dost možná, že pronikly až na dno. Jenže co naplat, skutek-utek. Příliš často, je-li jedinec duchovní potence pantáty Homolky pohroužen v myšlenkách, nestane se vůbec nic. Stroj chvíli jen tak pobrukuje, a tím to většinou končívá. Nyní se sice zdálo, že se dějiny nebudou opakovat, protože láska je velkou hnací silou. Právě se zazdálo, jako by panímáma šlápla půvabnou nožkou na akcelerátor jeho mozku a podnítila ho k nevídané rychlosti. Jenže tyto základy jeho činnosti byly tak křehké a měnivé, jak dokáže být srdce ženy.
Buduji své tajemné tělo na všech povolaných. Svěřuji jim tu všechno řízení podle toho, co přinese doba a nápady tvého srdce, Homolko. Mohou z toho vzejít obludné propletence, jako třeba napjaté poměry mezi chudými a bohatými, přelidnění země, pokusy vylepšovat tvůj vlastní genotyp. K tomu musím říci svoje. Jen kdyby si toho některá z odpovědných veličin všimla -
Náhle se pantáta zasekl jako klíč v zámku. A jak by ne, když se na něho hroutila taková mohutná pavlač. Jen tak tak že uskočil, div že si nezvrtl nohu. Sotva se vzpamatoval z prvního leknutí, shledal, že jen stěží vyvázl před stěhovacím vozem. Ten vůz se však zaostřoval, až se ustálil na rozměrném starodávném šatníku. Po chvíli zpozoroval, že se ta skříň nadouvá jak dýchá, neřku-li funí. Sotva se ta krabice vzdechů pohnula a vyloudila skřípot, jaký znají vyčerpaní špeditéři, nastalo hrozné odhalení. Byla to domovnice, a vůbec se nezdálo, že by byla v posledním tažení. Zatarasila mu rázem cestu svými objemnými boky, připomínajícími menší přenosné varhany.
"Tak pozor!" Vyhrkla výhrůžně. - "My nejsme žádný degré - degré - degeneré - "
"Nic jsem neříkal." Zasípalo to z pantátova zvukotvoru.
"Doktor říkal, že jsme akorát momentálně zaostalí."
"Nikdo vám to nebere." Dušoval se pan Homolka.
"Jenom aby tady taky oni neostali!"
Pantáta vrhl oči v sloup, ale vzápětí je dostihl ve vyšších patrech svého zadumání.
Polož a zodpověz si, milý Homolko, otázku - tvoříš, živou, bdělou část mého tajemného těla, anebo tu část spící, nacházející se v agónii, umírající, či přímo už tři dni mrtvou? Přece si tě zasazuji či štěpuji do svého těla živě, a ne jako nějakou egyptskou mumii. Tak si denně znovu a znovu pokládej a zodpovídej otázku, co a jak mi dáváš? Den co den se mne ptej, co můžeš pro mě a pro mé podniknout nebo obětovat? Jenom se modlit? To je dobré, ale to přece není všechno. Pokud víc nesvedeš, tak v tom pokračuj, a dovíš se, co máš dělat a obětovat.
Pantáta o tom hloubal. Pravda je, že přitom poněkud vyjekl radostí. Jenže tímto pocitem to zhaslo jako když šetrný hospodář otočí vypínačem.
Uč se plněji prožívat se mnou všechny mé radosti i bolesti během roku. I to neobyčejně přispěje k upevnění tvých vztahů ke mně a k mému tajemnému tělu. Nezapomeň, že tvoje služba pro mě, je tvůj život bojovníka, život modlitby, zdokonalující se život. Snaž se, aby celý tvůj rok probíhal celým mým životem a mým dílem tvé záchrany. A ovocem toho je nakonec to nejslavnější moje dílo, moje tajemné tělo, kde se jako můj přítel shromažďuješ s ostatními mými věrnými. Každá slavnost ti ukazuje etapu, jak se tato tvoje rodina projevuje v mém díle. Jejím prožíváním se víc a více sžíváš s mým tělem.
"Miluješ nás?" Ptá se tě zástup vyhladovělých bezdomovců. "Miluješ nás?" Ptají se tě na smrt nemocní, opuštění a staroušci v domově důchodců. "Miluješ nás?" šeptají statisíce lidských embryí, jimž bylo odepřeno spatřit světlo Boží. Jejich šepot však postřehne jen tvoje chápavé srdce, ale kamenné srdce světáků, třebaže jsou snad prozíravější než ty, protože mají místo srdce počítač. To mě zajímá víc, než tvoje znalosti teologie. To zajímá mého Petra u nebeské brány víc, než to, jestli máš sebou osvědčení o tvé občanské bezúhonnosti a čistý výpis z trestního rejstříku. Jak mě miluješ a sloužíš mi, tak miluješ moje tajemné tělo a žiješ pro ně.
Ozvalo významné cinkání lžičkou na číši vína. To velitel ozbrojených leteckých sil vyzýval k přípitku na velké vítězství dopadením nebezpečné Amandy.
                                       Zachránili jsme světu mír!
Cinkly skleničky. Pak se rozhostilo ticho, přerušované pouze rytmickým chrápáním. Velitel generálního štábu ozbrojených sil se sesul pod stůl -

30. Úklady trojského koně
Přes všechno nelidské zacházení, jemuž byla Amanda vystavena, zůstala i ve svém zajetí vnitřně nespoutaná a nezlomená. Navíc den ode dne rostl počet obhájců přirozených práv Amandy na svobodu pohybu.
"Místo zoologického kriminálu dopřejte Amandě přiměřenou rezervaci!" Tak postupně ochranáři dosáhli jistou míru volnosti a zřízení stepního výběhu pro milovanou kobylku. Také pro ostatní zvěř byla vybojována příslušná rezervace. Byla tu zřízena pravá africká buš, aby se lvi a zebry cítili jako doma. Byly postaveny stromy pro opice, pro kamzíky byla zbudována skála. Pro hady byly zřízeny pravé díry. A nad tím vším se tyčila mohutná Amanda.
Celé dny stála v kleci a upínala své oči do dálky, jako by nevnímala okolní ruch.
                                  Horké párky! - Coca Cola! - Zmrzlina!
Amanda byla smutná a nežrala.
"Ani to zvíře nemůže žít uprostřed mříží a anonymity spotřební společnosti!" Tvrdili odpůrci konzumní společnosti.
"Vraťte Amandě svobodu!" Provolávali ochránci zvířat.
Na to však nikdo na ministerstvu neměl pomyšlení, zvláště když její nalezení a usazení v kleci stálo město tolik peněz. Tisíce lidí z města i z venkova, ba i z ciziny se přijelo podívat na Amandu, ale když viděly jen hromadu neštěstí uprostřed betonu a ocelových mříží, zklamáni odcházeli.
"Ona si zvykne." Tvrdil zootechnik. "Jenom je potřeba jí opatřit samce."
"Kdepak bychom našli samce živočicha tak vzácného druhu?"
"Musíme podniknout expedici za účelem ulovení takového zvířete." Mínil ministr financí, když shledával, že zábavní průmysl s Amandou nevynáší to, co do něj bylo vloženo.
"To tak!" Vyskočili činitelé z hnutí Green Peace na ochranu ohrožených druhů. "Nestačí vám, že týráte v zajetí jedno zvíře, abyste vyrvali z přírodního prostředí ještě nějaké další?"
"Taková výprava na ulovení živého samce pro Amandu by jistě přišla draho naše daňové poplatníky." Mínila opozice.
"Zhotovíme atrapu samce, zkrátka takové šidítko." Rozhodl ředitel zoologické zahrady a hned bylo přikročeno k výrobě makety. Zakázka byla zadána škole výtvarných řemesel. Nadaní žáci vypůjčili z muzea z oddělení pravěku mamuta, aby ho předělali na Amandina samce. Do týdne měla Amanda v kleci svou vlastní maketu se skleněnýma očima. Přivoněla k novodobému trojskému koni, a pak se s odporem odvrátila ještě smutnější. Přes všechen cizinecký ruch a blikání fotoblesků cítila se Amanda jako Hrabě Monte Christo na ostrově If. Nemohla pochopit, jak na ni mohl zapomenout pantáta Homolka a ostatní od Homolků. Vrátný v zoologické zahradě o tom věděl své: "Amanda chce zůstat sama jako hračka pro děti i pro dospělé, dokud nepřijdou na to, že se člověk v životě koneckonců musí obejít bez hraček."
Placení informátoři, jak se slušně říká práskačům, aby se doceňovala jejich lidská práva a důstojnost, hlásili na radnici: "Amanda se už neudrží na nohou. Je vyhublá na kost. Dlouho už nevydrží."
"Kdyby nám Amanda pošla, tak nás opozice v čele se zelenými roztrhá. Nezbude nám, než toho Homolku přece jenom pustit na svobodu." Konstatovala smutně vrchnost.
K uvěznění pantáty Homolky a internaci jeho ženy a dětí došlo takto:
Když během obléhání byl pantáta podezřelý z podporování veřejného nepřítele a odmítal prozradit státně důležité tajemství ohledně místa pobytu Amandy, byl uvězněn jako její spolupachatel. Byl držen ve vazbě a jeho rodina hlídána. Pak připadla panu ministrovi trapná povinnost:
"Milá paní Homolková, musím vám říci smutnou věc. Připravte se na to, že asi budete vdovou. Váš manžel brzy zemře násilnou smrtí." Chtěl mluvit jako když medu ukrajuje, ale zřejmě mu z předvolební kampaně žádný nezbyl, anebo mu jeho zbytek povážlivě zalepoval mluvidlo, čímž osvobozoval veřejnost od jeho dalších ústních výměšků.
Pokývala chápavě hlavou, ale pak zašeptala:
"Řekněte mi ale, budu osvobozena?"
"Nebojte se." Uklidňoval ji, třebaže neměl potuchy, proč by se neměla bát.
"Já bych to asi nepřežila. Víte, v posledních pěti letech jsem měla tolik starostí, že jsem zestárla nejméně o dva roky."
"Ó to si jenom namlouváte." Konejšil ji ministr. "Vždyť vy pořád mládnete." Byl to pohotový diplomat, neboť si dobře pamatoval datum narození ženy, ale ne její stáří.
"Kdo dal zavřít Homolku?!" Rozčílil se ministr vnitra.
"Jednali jsme pod tlakem veřejného mínění." Koktal starosta města. Ano, každý věděl, jaký humbuk tehdy rozpoutala opozice na veřejnosti.
Vůdce strany zelených vykřikoval: "Homolka věznil doma Amandu a týral to nebohé odcizené zvíře, a vláda si nad tím umývá ruce! Copak se nikdo nezastane Amandy, zakoušející takové kruté odcizení?!"
"Dokažte to!" Vysmál se jim pantáta.
Celá opozice tehdy volala: "Homolka zneužíval Amandu ke svým zvráceným choutkám a k vykořisťování důvěřivých lidových mas!"
"A máte o tom nějaké důkazy?" Ptal se právní zástupce pana Homolky.
Pod tlakem veřejného mínění a tíhou podezřelých okolností vypracoval státní žalobce žalobu proti panu Homolkovi. Pantáta nemohl popřít obvinění Spolku pro ochranu ptactva, že na svých procházkách s odcizenou Amandou nejednou tloukl špačky. Tím se provinil proti zákonu o ochraně přírodního prostředí a ohrozil budoucnost přírody a lidstva.
Domovní důvěrník si před pantátou Homolkou veřejně odplivl. Kluci z ulice pokřikovali na jejich děti:
"Ukradli jste Amandu, váš táta je zloděj!"
"Nic si z toho nedělejte, děti. To všechno jsou jenom kachny v novinách."
"Tatínku, co je to kachna v novinách?"
"No, jak bych to tento. To máš, jako když v novinách napíšou, že Amanda měla pět mladých najednou. Tak čtyři z nich jsou kachny."
S paní Homolkovou nikdo nechtěl mluvit, aby si nepohoršil kádrový profil. V obchodě ji odmítali obsloužit. Jen babička z vesnice jim tajně posílala jídlo a dětem sušené švestky a křížaly.
A teď se ministr bacil do čela: "My si tady lámeme kotrby, jak bychom Amandu obalamutili nějakým tím trojským koněm, a přitom tady máme toho Homolku. Vymýšlíme kloboukové triky a on ten trik tady stojí zosobněný uprostřed nás! Největším trikem zábavního průmyslu naší doby je manipulace s lidskými sny a iluzemi. Na tomhle zasněném hračíčkování dospělých se dají vytřískat milióny."
Konečně přivedli pantátu Homolku na úřad, kde mu nějaký pán z ústředí řekl: "Milý pane Homolko, došlo k politováníhodnému justičnímu omylu. Rádi bychom provedli vaši rehabilitaci. Jistě podáte žalobu na toho, kdo na vás zdvihl ruku."
"Spíš na toho, který ji spustil."
"To je taky vaše vina. Dávno jste se měl hlásit o svá práva. Už když vám nějaký živel odcizil hodinky? Pročpak jste neotevřel pusu?"
"Bál jsem se. Mám v puse ještě dva zlaté zuby."
"Tak vidíte, že na tom nejste zase tak špatně. Stačí, když si podáte žádost - "
"Kdepak. Já o nic žádat nebudu", rozhodl se pantáta. "Asi jsem se něčeho špatného dopustil, a kvůli tomu na mně dolehly ty těžkosti. Ale rehabilitujte se vy, kdo jste to svinstvo páchali!"
"Nejde jen o vás, pane Homolko. Jde o Amandu."
"Co je s Amandou?"
"My ji máme právě tak rádi jako vy. Jde o Amandino dobro. Nedbáte-li na sebe, prosím je to vaše věc, ale mějte ohled na tu němou tvář. Udělal jste pro ni už tolik."
"A co pro ni mohu udělat?"
"Umírá steskem a hladem. Když se Amanda uzdraví, slibuji vám, pantáto, na svou čest a svědomí - "
"Na tom bych moc nestavěl - "
"Amanda je bez vás zádumčivá, nežere a zdá se, že bude nutné opatřit jí druha. Tak jsme si vzpoměli na vás -
"A co já s tím - ?"
"Zkrátka, když se to podaří, slibuji vám, že vás uděláme ředitelem zoologické zahrady."
"To tak, abych šel z jedněch mříží do jiných! Kdepak, milý pane, já nepůjdu na svobodu bez Amandy!"
"Ale - "
"Žádné zamřížované vězení ani pro lidi ani pro zvířata!" Vykřikl pantáta, který snil o sbratření lidí a zvířat. Moc nescházelo a byl by začal prosazovat zákon o legalizovaném partnerském soužití mezi člověkem a zvířetem.
"To nejde, pane Homolko."
"A já vám říkám, že to jde. Bude to velkolepé safari."
"Hm. - A jak si to prakticky představujete?"
"Podle slov proroka Izajáše. Tak, že vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Dítě si bude hrát nad dírou zmije."
"Vy byste to dokázal zařídit?"
"Musel bych to zkusit."
"Tak my to s vámi zkusíme, pane Homolka."
Když přišli Homolkovi poprvé k Amandě, mysleli zřízenci, že kobylka zešílela. Mlátila hlavou o mříže, klekala si na přední, a pak si zase lehala na záda a hrabaly kopyty do vzduchu. To všechno bylo z radosti, že přišel pantáta Homolka s panímámou a dětmi. Amanda se pak s chutí najedla a zařechtala tak, že se ozvěna šířila až do Karlových Varů. Její řechtání bylo přijato jako televizní znělka mezinárodního vysílání.
Pantáta se stal ředitelem velkolepé zvířecí rezervace v srdci Evropy. Zanedlouho se celá Homolkovic rodina nastěhovala do rezervace. S ostatními zvířaty se jim žilo náramně dobře. Rychle zapomínali na svůj život na výsluní společnosti, kam je přivedla Amanda. Zakrátko už vzpomínali na celou tu lapálii, kdy jim podkuřoval i pan ministr a jiná velká zvířata naší politické scény, jako na pouhou epizodu. Klece tu byly nahrazeny jednoduchou ohradou, opatřenou státním znakem lva. V bufetu byla značka s výstrahou:
                    Krmit zvířata jídlem pro lidi je přísně zakázáno!
                                                                                                Liga pro ochranu zvířat
Amanda zde seznámila děti se všemi zvířaty od slona až ke kolibříkovi.
V jedné ohradě viděli navštěvníci prvního českého safari vlka a beránka, jak žijí náramné shodě.
"Prosím vás, jak jste tohle dokázali?"
"To je docela prosté. Denně dáváme nového beránka." Odpovídal pan Homolka každý dotaz návštěvníků.
"A prosím pěkně, proč má žirafa tak dlouhý krk?"
"Víte, ona má hlavu tak daleko od těla, že se bez takového krku prostě neobejde."
"Jeje! Tamhle vám rozkvetla slepice."
"To přece není slepice, ale páv."
"Maminko, kup mi velblouda."
"Máš rozum, Frantíku, a čím bychom ho krmili?"
"Kup mi tohoto ze zoologické zahrady. Ten se přece krmit nesmí."
U ohrady se pštrosi se rozčiluje pan učitel s houfem dětí, protože vidí stádo pštrosů s hlavami v písku:
"To je hrozné. Jedeme sem až z venkova a oni nejsou doma."
Tak zásluhou Amandy odpovídaly děti v hodinách přírodopisu vždy jen výborně.
"Jenom jestli jim to bude v životě k něčemu platný", říkala babička zeťovi.
"Vašek se čím dál tím víc podobá tatínkovi." Podotkla paní Homolková, a tchýně se ozvala:
"Nepovídej, děvče! A nedalo by se s tím něco dělat?"
Pantáta si při takových příležitostech vzpomněl na definici tchýně: Žena, která svěřuje svou krásnou a hodnou dceru hnusného a odpornému mužskému, aby spolu měli nejkrásnější děti na světě.
Pan domovní důvěrník se dávno usmířil s pantátou:
"Pane Homolko, co sme si, to sme si. Já přece taky vyznávám jeden chřest na vodpuštění hříchů. Troška milosrdenství musí bejt. Vždyť i Pan Ježíš, když mu zpívali, on jim to zpíváním neoplácel."
Stávalo se, když přišel někdy pan domovní důvěrník na návštěvu k Homolkům, že nezastihl nikoho v domě. Našel tam vzkaz:
"Pantáta si šel zdřímnout do jeskyně k hroznýši královskému, protože ho tam neštípou mouchy."
"Kdepak jsou děti?"
"Nechali tady vzkaz, že prý si někde hrají se lvem."
Pantátu to uklidnilo. Zato domovní důvěrník nad tím nevěřícně kroutil hlavou. Tak se šel podívat, a opravdu kluci si hráli se starým lvem na slepou bábu. Král pouště se zavázanýma očima se sápal prackami po menším z nich, ale větší ho okřikoval: "Dej pokoj, ty starý filuto!"
Potom se děti sesedly kolem gorily, aby si s ní hrály.
"Dětičky, na co si to hrajete?"
"Na maminku a na tatínka."
"Hm. To je pěkné - a proč mezi vámi sedí ta stará gorila?"
"No to je přece tchýně!"
Opodál vykukovala nejmladší Homolkovic ratolest z tygřího doupěte:
"Rukulíbám, pane domovní důvěrník!" Zdravila ho vychovaně.
"Copak tam, děvče, děláš?"
"Uspávám jí mladé."
"Komu?"
"Přece jí!" - A rozvalená tygřice vycenila zuby na ustrašeného domovního důvěrníka, až uskočil s pružností nakopnuté huspeniny.
"Přece byste se nebál, pane domovní důvěrník!"
"Kdepak, bát se. Já jenom - Copak já a příroda." Holedbal se domovní důvěrník. "Chodím do lesa, a víte kolik je tam šelem?! Víte, kolik je tam divočáků?! Já se jich vůbec nebojím. Asi se divokým prasatům líbím."
Při těch slovech shledával malý Vašek, že ztrácí respekt k tomuto plemeni zvířat. Žádnému zvířeti správného druhu, tak to Vašek cítil, se tento domovní důvěrník nemůže moc zamlouvat.
"Děti, mějte rozum, a pojďte raději dál od těch zvířat! Já se na to nemůžu dívat."
"My nesmíme. Maminka nám to zakázala."
"Cože?!"
"Kluci pořád běhali ze zahrady ven na silnici a maminka se bála, aby je něco nepřejelo. Tak nám nakázala neodcházet od zvířat."
"A kdepak máte maminku?"
"Věšela prádlo se žirafou, ale pak ji unesla obrovská gorila."
"Chudák. To si to zavařila."
"Kdo? Ta gorila?"
Pan domovní důvěrník si stíral s čela ledový pot a koktal:
"Tak já zase půjdu."
"Snad byste se, pane domovní důvěrník, nebál několika šelmiček?! To my se šelem nebojíme!"
"Neří - neříkejte!" Vykoktal. Domovní důvěrník, ten pardál pražského podsvětí, se opravdu v Homolkovic safari necítil ve své kůži. Ba co hůř, je-li pro muslima symbolem krajního ponížení být po smrti zašit do vepřovice,, tedy se domovní důvěrník jako živá nádivka vycpaného pašíka.
Nejstarší ratolest z Homolkovic omladiny poskytla poučení:
"Šelmy mají zatažitelné drápy, aby je potrava neslyšela. U nás bývali dříve velmi populární vlci, kteří bývali postrachem městské i vesnické krajiny. Dnes jsou podobní psům vlčákům hlavně tím, že sežerou všechno, co je od masa. Když se o vlcích vykládá, tak jsou už za humny."
"Jenže, když je to třeba takový lev!"
"Lev je král pouště, ale lehko se mu tam vládne, protože tam nic nežije. Když lev nic neuloví, tak má bezmasý den. To potom jako král jenom spí. - Lev se nebojí nikoho kromě lvice, protože je to jeho žena. - Lva lehce zkrotíme tak, že ho chytíme za ocas a směle se mu podíváme do očí. U nás se živí jenom cirkusovým povoláním. Kdyby tam sežral krotitele, tak by neměl nikoho, kdo by ho krmil. - Ráda bych se vyučila na krotitelku šelem, ale když se tam nedostanu, tak bych dělala třeba i učitelku."
"Na to bych si netroufal." Přiznal se domovní důvěrník.
"Tak se pojďte podívat na tygra! Ten se liší od lva hlavně tím, že chodí v pruhovaném pyžamu a navzájem se nežere s kolegy."
Host se nahrbil a zatvářil asertívně skoro jako praještěr Fissilingula z čeledi klanojazyčných plazů. Pak nenapodobitelným způsobem zalomil ruce dozadu a celý se poněkud zavlnil, až se zdálo, že tento praplaz snad nacvičuje sólo hlavní postavy "Labutího jezera". Nebyla to však ani čtverylka ani ruský kozáček, nýbrž jen výraz dokonalého zmatku v podání domovního důvěrníka. Potom jako když skřípou brzdy ojeté limuzíny, zaznělo:
"Vyřiďte pantátovi, že se stavím někdy jindy."
"Vy nemáte rád tygry?" Ptal se dětský hlásek, ale zůstal bez odpovědi, třebaže host měl už málem na jazyku to, co na srdci, že totiž vepřová je mu milejší. Raději zaprosil:
"Nemohl by mě někdo vyprovodit před zoo? Však víte, že mně sem vždycky zadarmo pustí, ale ven to jde hůř." Doprovodili ho až před bránu. Proklouzl mezi dveřmi jako špageta po vidličce.
Spěšně rázoval pryč. A teprve na ulici, kde uslyšel tůrování kolemjedoucích vozidel a ponořil se do mraku výfukových plynů, pocítil úlevu. Zapálil si doutníček a z plných plic se nadechl toho, co je v našich městech vydáváno za vzduch, neboť jeden rád vidí, co vlastně dýchá, načež mu ulétlo z úst: "Sodoma - Gomora!" Pak zvědavě sledoval rojnici policistů. Zrovna evakuovali obyvatelstvo ze zoologické zahrady. A měli k tomu pádný důvod. Dostali anonymní udání: V jedné kleci v zoo je umístěna nebezpečná puma. Ulicí se ozývalo: Zachraň se, kdo můžeš! Policista odvysílal z vysílačky S.O.S. neboli tísňové volání Spaste naše duše! Kdopak ho vyslyší a přijde na pomoc?

31. Amanda nás nespasí
Den ode dne rostl počet obhájců přirozených práv Amandy na svobodu pohybu.
"Místo zoologického kriminálu dopřejte Amandě přiměřenou rezervaci!" Volali zelení shodně s rudými až do růžova vybledlými.
Nějaký nešťastník se prý ptal Gandhího: "Jak mám žít, když jsem zabil vlastní dítě?" A dostal odpověď: "Ujmi se cizího dítěte a vychovej ho jako vlastní."
A co ty, Homolko? Nedopouštíš i ty mou smrt, třebaže kvůli tobě přicházím ve tvém těle? Začni se ujímat všech odstrčených, aby mohli se žít se mnou navěky. Zatím si ale místo toho hledáš samé milé náhražky, aby sis s nimi hrál. Jenže tyto tvé hračičky tě nevytrhnou.
Když mě má máti přijímá a obětovává za tebe, tak učí vstřícnosti jako žádný jiný z tvorů.
"Ani ta němá tvář nemůže žít uprostřed mříží anonymity spotřební společnosti!" Tvrdili odpůrci konzumní společnosti.
"Obětuji za svého bloudícího bratra přijímání tvého těla, můj Pane!" Říkáváš s oblibou, a věřím, že tě vede pravá láska, ve které přeješ milovanému nejen nějaké to dobro, ale zrovna právě to nejlepší, totiž mne samotného. Ale copak můžeš za někoho dokonale přijímat? Než by ses nadál, hned to s tím úsilím o přijímání mne za ostatní přeháníš jako dubnové pršky. Myslíš, že v té věci nemíváš jasno, ani když to myslíš dobře. A v kalných vodách nejasností loví různí dravci. Nakonec tomu většina přestane věřit. Tak se tvoje přijímání mého těla stává součástí jakési strašné zdvořilosti, asi jako někdejší "onikání".
"Co si s tím počneme, taťko?" Osmělila se panímáma. Jistě si přála, aby tato slova vyvolala u hlavy rodiny mocný dojem. Zdálo se jí však, že se tak nestalo. A jak by mohlo, když je pronesla nedůrazně jako velmi mladá vyděšená myška.
Pantáta pokrčil rameny a tvářil se jako ten, kdo ví svoje. Mlčel jako tři učedníci, kterým se zjevuji na hoře ve své slávě, a důtklivě je zavazuji, aby o tom nikomu neříkali. Cosi zevnitř ucpávalo pantátova mluvidla, jako by mu v krku vězel švestkový knedlík a lpěl tam s tvrdošíjností bludného balvanu z doby ledové. Někdo říkal: "Nic nevysvětluj, protože nic nevysvětlíš, neboť jak praví Mistr Eckhart, moudří to mohou vědět, ale ostatní tomu mají věřit.
A přitom stačí tak málo. Stačí jen trochu dobré vůle. Stačí jen chtít umístit úkon přijímání do samotného rámce oběti, s níž tvoří jednotu, a tak to i prožívat. Zkus to doopravdy prožít! Jedině tak můžeš přijímání mne samého správně docenit ve vztahu k sobě, i v poměru k tomu, za něhož přijímáš. Jedině v poznání mne, kterého přijímáš, ti dám poznat, co z toho můžeš mít každý pro sebe a co pro jiné.
Když se pantáta rozplýval při nebeských vandrech svého ducha, takže už cítil, jak pramálo krmi stravuje při slavné hostině ve svých útrobách, ale zato se sám cítil být stravován přijatou hostinou, utrpěl hrozný šok. Něco takového nezakusil ani kněz Laokoón se svými synátory, když po varování Trójanu před vtažením dřevěného lichokopytníka do města, k němu zavítali dva hadi. Panu Homolkovi se z toho udělalo mdlo. Probral se teprve tehdy, když uslyšel to houkání. Houkalo to, až se mu zdálo, že snad v těchto chvílích, kritických pro lidstvo, disponující zbraněmi hromadného ničení, zatroubil svatý Václav na lesní roh, aby povolal blanické rytíře. Pantáta si však marně protíral oči, aby někde v okolí zahlédl tyto svaté bojovníky. Místo nich spatřil dva jiné bojovníky Hnutí "Němá tvář", jak mu šermují před očima transparentem s nápisem:
                                Krmit zvířata jídlem pro lidi je přísně zakázáno!
                                                                               
Němou tvář však se svými trumpetami reprezentovali pramálo, i když se na to vydatně posilovali spiritem veskrze nesvatým, který k nim sestupoval z láhve Borovičky.
Dav ekologických fanatiků ho strhával s sebou, a už už by se byl dal uchvátit, zvláště když mu jeden z nich chlapácky strkal pod nos láhev nazelenalého moku:
"Dej si, strejdo! Tady je ekologická velmoc! Přihni si a dej se k nám!"
Vytrhl se jim silou, jaká ho samého překvapila. Vznesl se a letěl jako pták. Nebyla to ptačí křídla, nýbrž andělská.
Odedávna posílám k tobě svého zvláštního posla s mým tělem, když se z vážných důvodů nemůžeš zúčastnit společného shromáždění mých přátel. Avšak i to se dělo v těsném spojení se slavením mého tajemství. Pak došlo roztržení přijímání od oběti. S přibýváním výjimek se přijímání trhá víc a víc od prostředí, kde přináším oběť. Kdykoli zakoušíš takovou výjimku, tedy ji prožívej ji s prosbou o pomoc, a já tě nenechám na holičkách.
V duši pantáty se měnil všední den ve sváteční. Tajemný host, který tam zavítal v plášti všednosti, si počínal velkoryseji než ten nejdůmyslnější varietní kouzelník, který vytahuje králíky z cylindru. Poté, co proměnil vodu ve víno a pak víno ve vlastní krev, dal tomu všemu korunu, když tu svou krev nalil do té homolkovské, malými a směšnými láskami rozředěné lidské krve. K tomu přidal i své tělo, aby vznikl pokrm pokrmů.
Zatímco na zámku v Lánech vrcholila recepce pohlavárů a jiných výsostných veličin, bezvýrazný muž středního věku pojídal ruský kaviár. Byl to předkrm opožděné večeře, kterou se zabýval pod vyčítavým pohledem upoceného číšníka, jenž doufal, že ukončí svou službu už před půl hodinou. Jeho krátké zpoždění za ostatními oslavenci měla na svědomí ta zpropadená společenská únava, která ho tak nemilosrdně zaskočila. Elita to respektovala s velkou shovívavostí, totiž s ohledem na jeho mimořádné nasazení při nedávných šumavských manévrech.
První věc, která by zarazila hosta vstupujícího do jídelny, kromě vůně studeného hovězího rostbífu, piva, nakládané zeleniny, opékaných bambůrek a velmi přestárlých zákusků,b vyznačujících jídelny na celém kontinentu, by byla mimořádná zádumčivost onoho zpozdilého konzumenta. Zdálo se, že pohlíží na život a vidí jeho prázdnotu. A tak tomu také bylo. Velitel vítězných sil - neboť ona sešlá troska byl právě on - ztrácel půdu pod nohama. Naštěstí jakost ruského kaviáru v tuto pozdní dobu bývá i na těchto vysoce honosných recepcích taková, že si ani nevšimnete rozdílu, pokud se vám v ústech mění v zavánějící hroudu jílu. Právě tak tomu bylo i u tohoto v teple odleženého kaviáru.
Uvědomoval si, že zrovna neoplývá optimizmem, jak by se slušelo na velitele vítězných armád.
Po kaviáru následoval rostbíf s opékanými brambůrkami, které se vlivem mnoha činitelů přetvořily v gumové houžvičky. Také tento chod se změnil v hroudu jílu. Pak přišel salát, který na rozdíl od opékaných brambůrků křupal pískem, ale i on se změnit v zavánějící hroudu hlíny. Zákusek se šlehačkou byl již sám o sobě hroudou jílu následkem drobné nehody v kuchyni. Velitel zvažoval možnosti, zda tuto večeři před ním již někdo nepožil. Tvářil se však velmi trpitelsky, když s vypětím všech sil absolvuje tuto část recepce. Nechápal jaký smysl má toto jeho utrpení, jakož i každá lidská oběť vůbec.
Má to opravdu nějaký smysl? A když ano, tedy jaký?
Jsi přece můj tvor, Homolko.. Proto mi patříš. Když ti dávám svobodu jednání, tedy je tvou spravedlivou povinností, abys to uznal a výslovně se mi celý oddal, jak to jen dovedeš. Vnějším úkonem mi dáváš najevo svou vnitřní oddanost. Když chceš úkonem oběti vyjádřit, že mi docela patříš. Žádá mě, abych si tě vzal. Tak musíš svůj úmysl, naznačený tím, že to, co pro mě obětuješ, odděl od svého vlastnictví a z vlastního všedního užívání jako záruku a znamení svého osobního poddanství.
Pokud se při oběti pokorně podrobuješ mým pokynům. které ti ovšem nejsou protivné, cizorodé směrnice, protože je máš natištěné do samotné své přirozenosti, pak můžeš vzít jed na to, že to rád přijmu. Jenže nejsi žádný anděl. Jsi složen z duše a těla. Nemůže ti stačit, abych přijal oběť pouze duchovně a neviditelně. Proto moje odpověď na tvou smysly vyjádřenou otázku je vnímatelná také lidskými smysly.
A víš, jak projevím příznivé přijetí tvé oběti? Tím, že ti dary, které od tebe ve tvé oběti přijímám, zase rozděluji, ale už ne jako tvůj majetek, nýbrž jako mé vlastnictví. Dávám ti je, když tě zvu jako přítele ke své hostině. Hostina je znamením potvrzeného přátelství. Je zárukou přijetí oběti a vnějším rozdělením ovoce mé přízně. Tvoje přijímání je očividnou odpovědí na tvou očividnou oběť. Co platí o každé oběti, to platí tím více o té mé, které je nejlepší a jediná pro mne přijatelná.
Pan Homolka se ztuhnul, jako když do něj pustí sto tisíc voltů. Postupně přicházel k sobě. V první chvíli rozeznával, že na něj snad zařval dospělý jedinec tura z rodu přežvýkavých sudokopytníků v domnění, že se mu sápe na jeho travičku. Pantátu poněkud vyvedlo z míry zjištění, že v podle Brehmova Života zvířat tohle vůbec nebyl tur domácí, Bos taurus, zkrátka domestikovaná forma dnes již vyhubeného pratura. Velice se podivil jeho výskytu v našem hlavním městě. Po bližším ohledání však zjistil k svému úleku, že se jedná o domovního důvěrníka.
"No tak, Homolka! Copak se neznáme, chlape? Tak mě přece pozvi na jedno deci nebo na tři litry! Nedělej škroba! Dyť seš teď v balíku, ne?"
Zavrtěl hlavou, obsahující duši, putující po hvězdách. Kladla mu neobvyklé otázky, ale odpovědi se dostavovaly jako z chlupaté deky.
"Tak pověz přece, jak se máš?"
"Hm. - Ujde to." Vymáčkl ze sebe s tempem ruční ždímačky na velké prádlo. Očividně budil dojem, že i mrtvoly jsou v lepší formě. Jenže když se mu ty odpovědi líhly v mozkovně tak čile a bystře, že by je i mnohý šnek nechal daleko za svou ulitou -
Jak hluboko zakoušíš, Homolko mé velké tajemství? Přijímáš mě pouze natolik, nakolik mi sloužíš. Když mi sloužíš až k sebeobětování, tak mě přijímáš, a tak zůstávám v tobě a ty ve mně.
Jako pana Homolku, tak i každého hosta našeho nového safari nějak podivně překvapila do očí bušící značka s výstrahou:
                                          Krmit zvířata jídlem pro lidi je přísně zakázáno!
                                                                             Liga pro ochranu zvířat.

32. Škola vstřícnosti
Nestačí, aby jeden byl pohostinný sám k sobě a dopřával si, co hrdlo ráčí. Člověk má umět pohostinně přijmout i toho, kterému jiní přibouchli u nosu dveře do svého srdce. Jenže kdopak nás uprostřed nevlídného světa naučí, abychom byli sami od sebe vstřícní k druhým? A co teprve být vstřícní také za ty, kdo své lásce ustali v hrobě? Za každého se srdcem z kamene musí jít někdo se srdcem na dlani. Předávání radosti znamená víc než vystupovat s maskou, vyhlížející jako reklama na zubní pastu Thymolín. Pokorné předávání radosti je víc než nikdy nemizející poťouchlý úsměv Josefa Švejka, postrádajícího ve svém podlézavém "Poslušně hlásím" samu lidskou důstojnost. Pohotové šíření radosti, jaké by zapalovalo celý svět k přátelství se mnou, je víc než automaticky nasazený přihlouplý úsměv robota.
Jako můj opravdový přítel se živ, Homolko, mou láskou a radostí. Staň se pokojným zapalovačem řetězové reakce lásky. Když mě přijímáš jako přítele, tak vynechej své rozplývání se v mlhavých dojmech. Nevybíjej se v povrchní rozcitlivělosti, a to ani pod záminkou vzpomínky na různé přátele či známé. Víš, nakolik je odůvodněné tvé přijímání mne za někoho dalšího, aniž bys to neznetvořil?
Tvoje přijímání je součástí oběti přinesené na mou výzvu. Je to viditelná odpověď shůry na tvou oběť. Přijímání odpovídá tvé oběti. Moje oběť má společenský rozměr. Děje se z vyššího ustanovení ve jménu tebe uprostřed ostatních lidstva, ale také spolu s ním. I když sloužím při této slavné hostině lásky docela sám, nedělám si něco soukromého na svém vlastní písečku. Sloužím ve jménu zvláště tebe, ale uprostřed všech ostatních a spolu s nimi.
"Cože?!" Vyrazil pan ministr ostrý, klokotavý zvuk špatně odtékajícího odpadního potrubí.
"Ano."
"To přece nemyslíte vážně?"
"Samozřejmě myslím." Trval na svém pan Homolka.
Pan ministr ho odbyl pohrdavým mávnutím ruky a za neustálého vrtění hlavou odcházel na druhou stranu jídelny, kde ještě byly zbytky jídel na švédských mísách. Přitom dál vyštěkával svůj odpor, takže nápadně připomínal lvouna hřívnatého. U jídla se často choval tak, že to znepokojovalo všechny ostatní soudné lidi. Šalamoun v plném lesku a slávě, vyšňořený k setkání s královnou ze Sáby, by ho stěží převyšoval nádherou a okázalostí. Nevypadal však šťastnější. Pravda, měl na sobě slušivou vázanku a elegantní košili, i správné ponožky, a ulíznutost jeho účesu brilantinou upoutávala oči všech na prknech, které znamenají svět. Přesto se víc než kdykoli dříve nápadně podobal lišce, kterou stíhá smečka novinářských psů a skupina vybraných střelců z opozice.
Pokud je nějaký úkon, při němž by ses měl rozpomenout na své společenské poslání a na odpovědnost, vyplývající z toho, že patříš ke mně, pak je to především při slavné hostině. Spíš než kvůli sobě samému se tu snaž být kvůli ostatním. Pamatuj při tom na to, na co sám pamatuji.
"Jakpak je mi asi blízký domovní důvěrník?" Napadlo pantátu. Tohle pomyšlení ho tak zaskočilo, že mu v tom okamžiku vyschlo v krku, až zalapal do dechu jako ryba na suchu. Vzpomněl si, jak se jednou pochlubil důvěrníkovi, že dvacet let svého manželství stále miluje tutéž ženu. Mrazivý duch světa ho ovanul z jízlivého posměšku domovního důvěrníka: "Tak to si můžete gratulovat, když vám na to manželka ještě nepřišla!"
Tento řád vysvětluje dvě vzpomínky, jimiž ti připomínám ty, kdo si přejí hostinu lásky. To ti ukazuje, jak se máš při přijímání mého těla pamatovat za ostatní a jak je tvé obětování svého přijímání něčím úžasně vznešeným a zušlechťujícím. Přijímat za někoho a vzdávat se v jeho zájmu plodů přijímání znamená vydat sám sebe za něho tak, jako se vydávám za tebe. Znamená to vydat se za bližního ve stejnou chvíli, kdy se sám vydávám za tebe i za něho.
"Dovedl by ses vydat za naši domovnici?" Oslovila pantátu v jeho nitru jakási záludnost mysli a lest jeho rozumu. Snad to byl i někdo jiný, kdo se nyní do uší zkoprnělého pantáty smál potupným smíchem. Byl to smích, který je občas popisován jako smích dutý, zajíkavý, jako by jeho původce někdo svíral za hrdlo, takže by se nemohl zasmát opravdu upřímně a radostně, nýbrž jen takovým hořkým zakejháním z hloubi hrdla, co se spíš podobá kloktání. Pak se ale postupně vytrácel jako vzdalující se ozvěna kamene, padajícího do propasti. Tento advokát diaboli se možná chystal pozvat při Posledním soudu nad panem Homolkou za svědkyni jejich domovnici. Možná. že by se i před Božím soudem ozvala:
"Pane Bože, přece víš, že ten člověk na mne už víc než rok nepromluvil."
"To abych ji nepřerušoval", hájil by se pantáta. Přitom ho napadlo: "Já proti naší domovnici vcelku nic nemám, ale mor a neštovice bych potkal raději."
Na druhé straně pocítil cosi, co ho samotného překvapilo. Poprvé v životě z něj vyprchala panická hrůza a ustrašená bázeň, kterou v něm ta strašná babice dlouhá léta probouzela. Později se mu zase nějaká ta bázeň vrátila, to sebekriticky uznával. Nicméně v té chvíli objevil v tom strašidle ze suterénu kohosi jiného. Ačkoli si ho ta klekánice ze suterénu odedávna pokaždé měřila pohledem šturmujícího funebráka v mrtvé sezóně, pojednou se cítil, jako by mu kdosi transplantoval neskonale chápavé srdce. Najednou viděl tu existenci smutné postavy takovou, jaká je - ne už takovou, jakou si ji představoval, totiž jako suchozemského potomka páření piranhy s barakudou, zkrátka jako nějakou lidožravou rybu, při jejímž pouhém jménu se i zdatní muži roztřesou jako rosol na špejli. Viděl ji jen jako bezcitnou babiznu s obuškem místo srdce, která dělá na každém kroku jednu botu za druhou. Snad by ji za to pochválil Tomáš Baťa jako velkovýrobce obuvi, ale ani to není jisté. V tom okamžiku by jí pantáta možná dokázal ukázat, kam může jít s takovýmto chováním. Jenže rytířský ohled k slabšímu pohlaví mu v tom zabránil.
Nezapomeň, Homolko, že když mi přinášíš svůj dar a cestou si vzpomeneš, že někdo má něco proti tobě, nech tam svůj dar ležet a jdi se napřed smířit s dotyčnými, a teprve potom přijdi a obětuj mi to
"Nuže - " napadlo pantátu " - jen do toho! Jdi a nabídni ruku komukoli z hlučícího davu, freneticky omílajícímu předvolební hesla svých animátorů a mluvčích, předříkávačů či zaříkávačů. Vždyť právě to je ten zástup, kterého bylo Ježíšovi líto, protože byli jako ovce bez pastýřů, a on se za něj vydal - " Přitom pantáta uznamenal, že se mu jazyk skoro přilepil na patro a v krku mu poskočil ohryzek. Jednu chvíli se mu zazdálo, že se o něj zrovna pokoušejí mrákoty. Zkroutil se jako paragraf. Následkem toho vyhlížel jako svatý za dědinou, přesněji jako svatý Jan Nepomucký, který si raději zasukoval jazyk, než by vyzradil obsah zpovědi. Pak se ale upokojil jako zkonejšené dítě v mámině náručí.
V nesmírném dojetí se ztiš po přijímání, kdy vstupuji do tvého nitra. Ale to nepřicházím poprvé. Dostavuji se možná poprvé pod touto podobou, přicházím jako pokrm tvého života, ale - jako nový život jsem tady už dávno, od křtu. Tak se ti dostalo náležité důstojnosti. Jenže tohle se nedá ledabyle a mlčky přejít. Jak mě v sobě uneseš? S odpovídající důstojností. Kde a kdy o tom vydáš svědectví? Zde a nyní. Jana z Arcu slyšela ve chvílích únavy a mdloby tajemné hlasy: "Vzhůru, dcero!" Nikdy nebudeš moci být mi dost vděčný za to, že se nazývám tvůj Bratr a také jím jsem. Nediv se, že nechávám zahalit do tolika kudrlinek tak velkou skutečnost, že patří ke mně, že ti vlévám vyšší život. Zdá se mi, že málo rozvažuješ o těchto nesmírných tajemstvích, až se ti to stává tak běžné, že se nad tím nijak zvlášť nepozastavuješ.
Na okamžik zakusil pantáta pocit extatického rozjaření, jenž se zmocní každého postaršího, samotářsky založeného usazeného pána, který v domě plném mládeže objeví kousek samoty. Byl ve svém nitru poeta. Snad i psal básně, když už něco smysluplného dělal. Ale většinu času, pokud se nyní dalo zjistit, trávil v takovém jakémsi transu. Zdálo se mu, že by dokázal sedět na plotě kolem jejich safari a celé hodiny bez přestání že by vydržel sledovat žížalu a dumat, co má asi za lubem. Jinak vypadal svěže jako orosená fialka. Jak to dělá, to je pro svět věčná záhada.
Uprostřed nejlepšího se pantátovi rázem zatmělo před očima a shora se ozval dutý hlas:
                              Občané -  Rozejděte se! Tady není nic k vidění!
Víc už neslyšel, protože ho zcela nevybíravým způsobem oslovilo tlukoucí srdce každého státu, pevně založeného na všem možném kromě Boha, od lidské blbosti, přes úplatnost, podlézavost malých občánků, až ke strachu z násilí. Přes svou důvěrnost, bylo toto oslovení bylo čistě materialistické, pokud se zde o nějaké čistotě dá hovořit. Byl to pendrek, jímž mávalo rameno spravedlnosti. Vydal ze sebe něco jako štěknutí a pak se nadlouho odmlčel. Zůstal tam trčet jako přibitý, takže by snadno posloužil výrobci hřebíků jako částečně živá reklama.
Když se pantáta probral, napadlo ho, že postupujícími roky a poměrná zakřiknutost jeho pozdějšího života společně otupily jeho dříve zřetelnější pohotovost a bystřejší chápavost.
Ve úctě umlkáš před nesmírným tajemstvím, že vstupuji do tvého srdce. Zatímco mýtický sochař Pygmalion vytvořil krásné dílo, a pak se do něj zamiloval, stvořuji si tě jako originální obraz podle své podoby. Když jsi ten obraz vlastní vinou rozmazal, přicházím ve svém druhém já, abych ho vlastnoručně obnovil. A teď se do toho mého zamilovaného obrazu sám vtěluji a snažím se v něm přebývat. Když se budeš umět dívat takto na každého, budeš vždy s nesmírnou úctou plnit všechny povinnosti lásky, spravedlnosti a milosrdenství vůči němu.
Kdo však usiluje o titul "zasloužilého televizního diváka", ten si postupně odvykne dívat se vlastníma očima na cokoli, dokonce i na svůj vlastní život. Zaplní své nitro lehce stravitelnými polopravdami, předžvýkanými pro krátké záblesky lidského chápání uprostřed shonu a spěchu, až se z něj stane usměvavý automat, postrádající vedle zbytečných myšlenek a škodlivých vášní také ty nezbytné myšlenky a potřebné vášně. Když se někomu v nitru zabydlí reklama na vstřícnost, jakou nám vtlouká duch polidštěného světa, takže nabude vzhledu usměvavého Josefa Švejka, měl by urychleně navštívit kněze a s jeho pomocí začít něco podnikat sám se sebou. Jinak brzy skončí před úřední komisí odborníků, kteří nad ním pronesou konečnou diagnózu: notorický blb.
Sotva si pantáta uvědomil tuto závažnost celé svého vlastního postavení, a že toto nebezpečí číhá zrovna na něho, dokonale ho to uzemnilo. Zbytek vlasů se mu ztopořil jako trs hřebíků, že by něco takového nesvedla ani anglická pomáda. Čepice se mu rozverně nadula, jako by odmítala nadále ukrývat nějaké utajené oslí uši. Bezmezná hrůza té situace ho zavalila jako vlna. Zdálo se mu, že si právě loknul octa. Nyní naplno chápal rozpoložení mražené kostky špenátu, takže by byl dokázal napsat "Paměti špenátu v lidských osidlech". Nemohl však najít kolem sebe nic smysluplného, o co by se opřel. Marně si prohlížel okolní svět zamlženýma očima jako kdyby si na poslední sousto párku dal příliš velkou dávku křenu. Pohledem psa, který zapomněl, kam si zahrabal kost, těkal kolem sebe. Najednou pochopil nesmyslnost zaručeně dobrých rad moderních psychologů: "Nablýskejte si mozeček! Protáhněte jeho zarezavělé závity! Dejte si vitamíny, ať jste - "
Když toto vše zprostředkovala jeho stará dobrá membrána, a taky kovadlinka s labyrintem si při těchto decibelech přišly na své, pantáta se odmlčel. Zacpal si prsty obě uši, protože chápal, že záchranná četa musí přijít odjinud.
Hodlám se milostivě zabydlet ve tvém nitru, Homolko, ve všech třech svých osobách, ale odmítám se kamkoli vtírat. Přebývám u tebe jako přítel. Jsem v tobě jako milenka k obejmutí, k užívání ve sladké blaženosti. Tak tě přijímám do svého "já" ---
Po dlouhé době bylo možno postřehnout, že se pan Homolka téměř usmívá. Koutky úst se mu o pár milimetrů nadzvedly a jeho oči najednou přestaly vyhlížet jako oči filozofující ryby z čeledi mořských trumpet. Potom se však tato trumpeta zarazila, zavlnila a rázem byla ta tam. Zkoprněle rozhlížel, zda sem nedorazilo hejno hladových žraloků. Najednou to na něj houklo jako hasičská stříkačka. Už chtěl volat o přímluvu a pomoc ke svatému Floriánovi, ale nešlo to. Znovu to něho houklo. Nyní pomyslel na anděla Posledního soudu, ale byl to jen jeden z fanoušků ekologického hnutí. Trumpetu měl schovanou od hokejového utkání, kde takto dával najevo svou nelibost nad shnilostí svého oblíbeného mužstva. Když skončila hokejová sezóna a mocní světa se málo starali o chléb a hry dělného lidu, vyrazil do ulic společně se zelenými výtržníky, aby po jejich boku požadoval návrat k jeskynnímu člověku.
"Ach, jak by bylo krásné zahryznout se do pečené kýty z mamuta místo do hamburgeru od MacDonalda!“
Vím, Homolko, jak těžko, přetěžko, se odpoutáváš od svého okolí. V té chvíli bytostně cítil, že kvůli hříchu zeje propast mezi mnou a tebou, a mezi tebou a každým jiným tvorem.
Pantáta o tom právě dumal. Hloubal o tom, ale už dávno ne jako nějaký ten zakyslý moralista, který by zrovna dostal morální derilium. To rozjímání bylo jako procházka kvetoucí loukou. Vůbec ho neznepokojovalo, že si ho domovnice nervózně prohlížela jako křížence mezi lupičem a instalatérem, který přišel spravit kapající kohoutek v koupelně. Dobře věděl, že zalévám onu propast proudem své krve. Po tomto proudu se každý dostane do míst, kde mu dám podíl na vyšším životě. Tuto účast však dosáhne jedině v tomto proudu a pouze jeho prostřednictvím. Moje velké prostřednictví nekončí tím, že jsem se jednou provždy učinil Homolkovým Bratrem, a že tímto mu jednou provždy zjednávám vznešené příbuzenství. Naopak, chci s ním a s ostatními nadále sdílet lidské trampoty, ale nejen přihlížet, jak se v tom každý smrtelník plácá a trmácí. Nabízím spolupráci, chci být natrvalo prostředníkem, abych v každém, Homolkou počínaje, mohl ustavičně udržovat svůj vyšší život a vlévat ho tam, když už jsem jeho příliv jednou zajistil.
"Jak úžasné a báječné sledovat Boha v akci", liboval si pantáta. Cítil se jako svatý Gothard s drakem zkroceným u nohou. Tak mu narostly křídla. Zdálo se mu, že slyší oslavné hymny nebeských chórů a šustivě se snášet celé pluky andělů.
Světelné nápisy byly pantátovi příjemné jako voda v aktovce.
                           Z malého českého člověka světový superman!

"Jména hloupých na všech sloupech", opakoval si pantáta slova své ženy. Těšil se z toho, že to všechno vzal takhle hákem jako svatá Kristýna.
                                            JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                                            JSI MĚ AMANDO SPASILAS!
                                                                               Tvůj vděčný Homolka
"Při těch rafinovaných prostředcích manipulace s lidmi už zakrátko nebude nikde klidné útočiště". Povzdechl si pan Homolka. "Ať už mi dá každý pokoj!" Jenže kde nic, tu nic.
Počkej, Homolko, ještě na slovíčko! Chci pokaždé víc, než na kolik pomýšlíš. Hodlám do tebe přelévat svůj život tak, abys v myšlenkách i touhách, ve slovech i v mlčení, v jednání i v utrpení byl tak prosycen tímto mým prostřednictvím, že tomuto všemu zprostředkuješ dokonalý život. Potom budou tvé skutky mými, a sám se v tobě budu modlit, takže je pokaždé uslyší a vyslyší náš nebeský Pantáta. V tomto smyslu platí, že o cokoli ho budeš prosit v mém jménu, dá ti to. K tomu ale mě musí v tobě poznávat. Musí v tobě doopravdy hořet můj vyšší život a docela proniknout tvůj život pozemský.
Zatímco svět svými decibely nehorázně trýznil Eustachovu trubici pana Homolky, přeplňoval mu labyrint a otloukal mu kovadlinku, aby docílil vygumování mozku a vyplnění dutiny mozkové jedním chuchvalcem denního tisku, pantáta se v ráji svého srdce povznášel do vyšších sfér. Čím déle pobýval v této velké prádelně mozků, tím jasněji si uvědomoval, že jedině v ráji srdce se dostává celému životu nová náplň pro další putování světem.
Dej pozor, Homolko, nejsou žádné dvě sféry života, žádný život všední a pak slavnostní život duchovní, který by byl prchavým životem několika okamžiků. Pokud opravdu žiješ v mém tajemném těle, tak celý tvůj život nabývá nesmírné jednotnosti, nesmírné ucelené hodnoty. O tuto jednotnost v životě se snaž. Uvaž, jak krásný je život ve spojení se mnou. Potom není žádné bezvýznamné všední práce, pak žádný sebenepatrnější úkon není marný, ale ve všem nacházíš mne. Všemu dávám pečeť své nesmírné hodnoty. Povznáším tvé nejprostší povinnosti, tvé nejnudnější všední úkony. To je ono velké umění, sbírat perly v prachu všedního dne.
"Ale kuš!" Dal se zrovna kdesi slyšet domovní důvěrník. "Já se přeci taky modlím, né? Ať už je pánbůh nebo není! Mně je to vuřt! Chleba to nežere a škodit to nemůže. Tak ať se s tím jejich pánbíčkem nezbřídijou!"
Pantáta si připadal jako sedlák, osočovaný husou z prostonárodní písně. Tuze rád by mu pan Homolka zanotoval píseň, která mu furiantsky proletěla myslí.
                                         Husa divoká letí z vysoka
                                         volá na sedláka: Neoř z hluboka!
                                         Však já neořu tvýho úhoru,
                                         koně ustávají a sám nemohu -
Nadul se sice jako holub hřivňáč z řádu měkkozubých, nicméně svěřepost a furiantství sedláka dojela na konečnou. Jazyk mu ztuhl jako svaly v bezmasém rameni havíře, kterého nechal Petr Bezruč kopat uhlí celé století. I když se připadal zmoudřele jako sova, zmohl se jenom na výraz krátkozraké husy.
Kohopak z davu zajímá skutečnost, že se každý den dá proměnit ve svatou oběť? Koho z širokých mas zaujme fakt, že každý den má smysl jen jako pokračování a provádění onoho obětování při slavné hostině lásky? A přitom stačí tak málo.
Pantáta se pokusil hrdě vypnout hruď, jenže výsledek nebyl úměrný vynaložené námaze. Jedině pestrý pruh vázanky udržoval ze své vlastní vůle vzpřímený tvar jeho postavy, jinak napodobující starodávnou karyatidu. Byl sice mužem, který slovem "okamžitě" nemínil někdy ve vzdálené budoucnosti, nicméně tu působilo, ještě cosi, co se jeho plánům vymykalo, aniž dovedl sdělit důvod. Jako džin s postavou hromotluka, vybuzený k činnosti třením Aladinovy lampy, zmizel a hned se objevil. A krátkou chvíli na to se znovu projevil jen s matnou energií v myšlení, slovech, skutcích a konání toho, co by měl konat, podoben fenoménu ebonitové tyče, leštěné liščím ohonem.
"Jen abyste se nepomýlil!" Strašil pantátu stín domovního důvěrníka. Zatímco šedé pochybnosti a černé starosti hryzaly životně důležité orgány domovního důvěrníka, pantáta uprostřed všech těch kotrmelcově převratných dob vyhlížel jako dokonalý jelimánek, který nedovede napočítat do pěti. Bůh ví, proč se stav lidské duše odráží navenek s tak velkým zpožděním. Ba co víc, ti, kdo jsou chudí kvůli bohatství ducha, navenek skutečně vyhlížejí jako zasloužilí členové Ligy slabomyslných kamarádů a mluvčí Klubu přátel němé tváře. Asi tomu tak má být, když i o Pánu Ježíši tvrdil duch světa ústy příbuzných, že prý se pomátl. Pantáta o tom však uvažoval ještě méně než absolvent pomocné školy o integrálech. Zato se uchechtl jako racek chechtavý a zavrčel cosi, co znělo jako:
"A co na tom záleží?!"
Jak nesmírné mám před sebou možnosti! Veškerá plnost božství se stává mým pokladem. Kdepak je tomu konec? Stačí se pokusit o dokonalost navěky. A co když neuspěji? Patrně jí celé nedosáhnu. Přece se ale nemohu zastavit. Chyť každý okamžik za pačesy! Nenech si ujít žádnou příležitost! Buď vděčný, že se ti celá dokonalost dává za cíl. Nedává se ti cíl nijak malý, po jehož dosaženi by sis mohl stavět nějaký další cíl. Hurá za ním! Jinak zůstanu chudý i smutný. Není větší blbost, než být chudý a smutný, když mohu být bohatý a šťastný.
Pantáta si mechanicky pravačkou prohrábl své kučery a ke svému překvapení zjistil, že jsou ty tam. Nervózně si podržel hlavu, jako by zjišťoval, je-li ještě jeho vlastní nebo už transplantovaná. Byla patrně vlastní, ale nezvratnou jistotu v tom nenabyl. Zdá se, že ta prožluklá patálie, která zasáhla Homolkovic rodinu, s ním jaksepatří zamávala. Ne že by se tomu příliš poddával. To zase ne. Zřejmě nakonec v sobě sebral kapku solidní buldočí povahy, aby se tomu přívalu průšvihů poněkud vzepřel. Takže se o něm nedalo říkat: On je takový "Mouchy, sežerte si mě". Sám si ovšem v duchu říkal něco úplně jiného.
Jednu chvíli se přistihl, že skoro polohlasem mumlal: "Zapeklitá patálie! - Šlakovitá polízanice! - Tohle mi byl čert dlužen! - " Najednou ho něco napadlo a leknutím si div neukousl jazyk. Pak se ale usmál jako učiněný sluneční paprsek.
Pantáta si mechanicky urovnával pěšinku, jako činíval za mlada kvůli své půvabnější polovičce, a v tu chvíli ustrnul. Ztuhl jako puding v ledničce. Na místě pěšinky se vinula dobře vyšlapaná pěšina, kudy se ubíraly zástupy starostí, ba co dím, to byla přímo silnice dálničního charakteru.
"Zachraň se, kdo můžeš!" Rozléhalo se ulicemi velkoměsta, zatímco policista odvysílal z příruční vysílačky tísňové volání S.O.S. Nemohl jinak. Musel se řídit anonymním udáním, že v jedné kleci v zoologické zahradě mají umístěnu nebezpečnou pumu. Jiná nebezpečná puma, zosobněná časovaná všednost, pan domovní důvěrník, seděl schoulený v nedalekém hostinci, úporně zadumaný. Z koutku úst mu viselo cigáro a v očích měl vcelku skelný výraz. Ještě téhož dne se uskutečnilo zasedání vlády. Vyšší složky pak informovaly nižší orgány:
"S takovou věcí nejsou žádné špásy. Každý takový incident se dneska může stát roznětkou k mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu. Zásah by měl být rázný a účinný!."
"Nejlépe povolat protiteroristické komando Šumavská kobra." Radil velitel generálního štábu.
"Nebo raději maskovanou jednotku Pražský slepýš." Doporučoval velitel tajné policie.
"Pokud bude potřeba letecké podpory ozbrojených sil OSN a NATO, stačí, když požádáme strýčka Sama. Anebo snad zásah raketami - ?"
Pantáta si povzdechl: "Polovina je jich neschopných, a ta druhá je zase schopná všeho." A vzhlédl vzhůru.