1. Co je malé, to je milé
  2. Vyšší plán se mnou
  3. Náš pes není pes, zato život ano
  4  Případ zatoulaného dítěte
  5. Bloudění temnou nocí
  6. Komu se chce na poušť
  7. Kde se vzala ochechule
  8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
  9. Odhalení naší obludy
10. Náš host na veřejnosti
11. Záhadný brejlovec
12. Dá se ještě něco zachránit?
13. Kdo chce pomoci
14. Máš své poslání
15. Kdo chce, hledá způsoby
16. Ve spárech domovního důvěrníka
17. Oběť a svátost naší rodiny
18. Spiknutí domovnic
19. Matka našeho domova
20. Nepřátelé Amandy
21. Kdo nemá rád
22. Svět už o nás ví
23. Cestou maličkých k světovosti
24. S panelákem na pastvu
25. Naše milá obluda
26. Marný zákrok policie
27. Kdo je tady maminka?
28. Přežije Amanda válku?
29. Maminčina radost
30. Úklady trojského koně
31. Amanda nás nespasí
32. Škola vstřícnosti

21. Kdo nemá rád
"Poslední slovo musí mít lid!" Doznívalo pantátovi ve zvukovodech. "Městská rada nemusí zametat koblížky po Amandě, kdežto my ano!"
"Amanda už nejednou zasáhla na pomoc životů..."
"Děláte z nouze ctnost!"
"Vydejte kobylu ve jménu lidu!"
"Kobylu nevydám napospas zběsilým davům domovnic!" Řekl rozhodně pan Homolka.
"Stejně ji dostaneme!"
"Jen přes mou mrtvolu!" Řekl rozhodně pantáta. A chvíli kroutil hlavou nad tím, kde se vzalo tolik nepřátel němé tváře.
Láska je svorníkem dokonalosti, uznával pantáta. Je úžasná, ohromná, žádoucí, ale mezi námi lidmi ji jaksi není vidět. Snad by se dala zvýraznit milováním až do krajnosti, totiž v lásce k nepříteli. -
"Nechceme žádné mrtvoly!" Křičeli výtržníci. "Amandě se přece nic nestane. Půjde jen tam, kam patří. Nejlépe do zápřahu. Chceme ji získat ke spolupráci." Pantáta kroutil hlavou nad tím, kde se vynořilo tolik nepřátel Amandy.
Zkus, milý Homolko, doplnit svoje dumání o lásce kapkou sebezápor. Nestačí usilovat sebezapíráním a sebeovládáním o svou vlastní, soukromou dokonalost a spásu, bez ohledu na ostatní. Nestačí, abys dovedl tlumit výbuch svých vášní kvůli své touze po falešném klidu a pohodlí jen pro svou osobičku bez ohledu na ostatní.
Volám tě k lásce, abych ti dal účast na své blaženosti. Proto tvoříš s ostatními jednu rodinu. Tak proč se podle toho nechovat? Chceš odpovědět na mé volání? Pokud ano, potom ale odhoď všechnu zátěž. Jinak se neodlepíš od země. Teprve pak můžeš opravdu být každému vším. Bez tohoto hlubokého základu a důvodu k všeobjímavé lásce, která si žádá tak velké oběti, nedokážeš lásku uskutečnit, ani v ní vytrvat.
Ulicemi města proudily zástupy domovnic, poháněných ekologickými nažhavenci se zelenými transparenty. Jedni provolávali:
                Sláva Amandě!
                                             Nedej, Amando, zahynout nám, ni budoucím!
Jiní zase jízlivě popichovali a o sto šest vykřikovali:
                                  Dost bylo Amandy!
Jako zvláště tebe, Homolko, tak volám všechny lidi k účasti na své blaženosti. Chci, aby ses obejmul s ostatními v mé náruči. Tam není místo pro ty, kteří nedovedou obejmout své bližní. Tělesné obejmutí je předehra k věčnému. Jen tak můžeš zakusit život věčné lásky. Nemůžeš nikoho oddělovat ode mne. Každý mi patří. Zkus každého milovat mou láskou.
Ulicemi proudily zástupy s rozličnými transparenty. Jedni provolávali:
                        Sláva Amandě!         Nedej, Amando, zahynout nám, ni budoucím!
Jiní zase jízlivě popichovali a vykřikovali:
                                               Dost bylo Amandy!
Dumáš, Homolko, nad tím odkazem, abys byl jedno s ostatními, a abys měl především vytrvalou lásku k druhým?
"Jen aby všechna ta sláva nebyla jen polní tráva a tomu tvýmu Homolkovi, aby to nevlezlo do kotrby!" Říkávala babička se vztyčeným prstem.
Homolka jen spínal ruce a šeptal:
"Hromada kadlátek, to už nám peníze neprší, protože to je hotová finanční povodeň. A co si s tím počnem, jestli to ti lidé budou chtít vrátit?!"
Tvoje láska není pouze nějaký pocit. Je to mnohem víc. Znamená především spočinutí tvé vůle v dobru druhého jako v něčem pro tebe lákavém. Tvoje láska je však ještě hlubší a vyšší. Přej každému nejen nějaké dobro, nýbrž to největší dobro, totiž mě, a také mu to dobro s mou pomocí dopřávej. To vyžaduje, abys nechtěl jen své dobro, nýbrž abys vyšel takřka ze sebe a chtěl dobro milované bytosti. Čím hlubší je základ, kvůli kterému miluješ druhého jako sebe, čím více můžeš vidět v něm sebe, tím více vyjdeš ze své ulity, z pouhé křečkovsky úzkostlivé sebelásky.
Provokatéři, sjíždějící se do hlavního města, rozčilovali pantátu:
"Povídejte si, co chcete, tahle Amanda patří do klece, zkrátka za mříže! A ne, aby se volně proháněla po nějakých dvorcích!"
Aspoň lépe poznáváš, Homolko, jak to vypadá s tvou láskou ve světě. Při slavné hostině mé lásky zdravíš někoho pozdravením pokoje. Snad aby sis tím víc připomenul, že tady nejsi sám. Jenže pak zůstáváš vedle něho, zabedněný v hradu svého nitra, které je den ode dne zuboženější chatrč, čím víc se míjíš s ostatními.. Proto by ti neškodilo poškrábat se tam, kdo tě nesvědí a uvážit i to trapné vakuum lásky ve svém nitru. A najednou stojíš před uznáním, že kdyby v tvé duchovní rodině bylo o chloupek víc lásky, bylo by tu jistě i více radosti a úchvatné oběti, strhující všechny lidi dobré vůle k následování. Stěžuješ si na nedostatek příznivců? To chceš, aby následovali takovou archeologickou vykopávku jako jsi ty? S takovým umrtvujícím životním stylem se vrať zpátky do hrobu a pozdravuj všechny ostatní mumie! Hoď trochu svým duchovním očkem na svou blíženskou lásku! Bude-li to trochu upřímné, hned ztichneš se svými nářky, a místo věčných proseb, začneš mě víc chválit.
Říká se, že lidé mají hroší kůži a že vydrží jako kůň, ale skutečnost je mnohem horší. Čeho se však nikdo nenadál, to se stalo. Amanda se zhroutila.
A kolik nelásky se projevuje v tvých skutcích! Neochota k pomoci, necitelnost vůči slabostem, nemocem a únavě bližních, neochota pomoci jim, odbývání služby...
Všechny tyto hříchy, kterými udržuješ v sobě i kolem sebe strašné vakuum, jakousi bublinu tvé přesvaté obludy, pramení ze srdce nečistého sobectvím, ze srdce, trápeného nenávistí, bezohledností, lhostejností a znechuceností. Znechucenost bývá často zahnízděna v rodině. Učeně se jí říká antipatie. Není ti každý stejně sympatický. Někdo je ti docela protivný, odporný. Tady musíš být na stráži, abys v sobě nenechal rozbujet této antipatii. Jistě by se rozbujela v nelásku, která se bez kontroly zvrhá v nenávist, zejména když jsi skoro přikován k sobě, tak jíš, odpočíváš, spíš, modlíš se. To chce zvýšenou kontrolu vlastního srdce, všech jeho vznětů.
Zfanatizované davy ryčely:
                         "Amanda! Amanda! Amanda!! Vyšší znamení !
Dalším zdrojem tvé nelásky je žárlivost a závist. Pýcha zná jen sebe. Chce vidět jen sebe. Chce sledovat své úspěchy, aby byla kvůli nim oceňována a chválena a zaujímala prvé místo. Nejedná se jí o to, abych byl milován, ani aby někomu bylo poslouženo. To je takové žárlivé sebelásce jen prostředkem k tomu, aby vynesla sebe. Neláska se ihned tak rozbují a dovede dělat strašné divy, divy pekla. Kdo jí podléhá, dovede přehlížet vlastního bratra či sestru, vystavovat je jedné potupě za druhou, žalovat a donášet věci pravdivé i nepravdivé, dovede vše skreslit a vše, i to nejsvětější, vykládat ve špatném světle, a dokonce ukládat o život a klást překážky na cestě ke svatosti. Pak se v takové rodině otevírá jícen pekla, ohrožující všechny domácí i cizí, když rodiče či představení zklamou. V tuto chvíli asi najednou nemají nikde stání, a počínají si málem jako kočka na rozpálené plechové střeše.
Kdepak se má jeden naučit té blíženecké lásce?, vzdychal pantáta.
První učitelkou je ti, Homolko, přece tvoje maminka. Každé ženě je vrozeno mateřské srdce. A i když se rozhodne celým srdcem pro cestou k dokonalé lásce někde v klášteře, neznamená to útlum vrozeného mateřství, nýbrž zušlechtění této přirozenosti mou milostí. To je potom živá panenská maminka, která všechny na potkání a tebe, Homolko, zvlášť laskavě a něžně vede k mé svrchované lásce. Bez živé, lidsky zosobňované přítomnosti naší panenské máti by se každá rodina znetvořila v přesvatou obludu. Naše panenská máti však za tebe prosit nepřestane. Proto navěky zůstanou taková otevřená pekla přes svou značnou rozšířenost, jen místně a dobově omezená peklíčka. Moje láska ve tvém srdci je vždy hlubší a pronikavější než každý ohnivý močál nenávisti, ba silnější než smrt. A moje pravda? Jen díky mně, který se směji na nebesích, je působivější a průbojnější než každá lež. Kam mě, Homolko, pustíš, tam je láska, požehnání a záruka dalšího trvání a rozvoje tvé rodiny.
V nitru mu to však přehlušil známý hlas: "První ze všech zvířat, které musíme dostat do klece, je Amanda. To je doufám každému jasné!" Řekl pan ministr.
Co všechno se chtělo křičet v tu chvíli panu Homolkovi, to vím jen já, protože neřekl nic, neboť se právě nervově zhroutil. Stejně bylo nikdo ani neslyšel, protože byl ve vazbě.

22. Svět už o nás ví
Amandě však ani zdaleka nebylo tak dobře, jak se povídalo v televizi. Pověst o šťastném vyváznutí Amandy z úkladů jejích nepřátel byla čilejší než samotná Amanda. Pantáta Homolka to ve svém srdci cítil nejlépe, že kdyby jí bylo úplně dobře, tak by neměla takové kruhy pod očima. Se slzou v oku to sledoval, když po propuštění z vyšetřovací vazby, vyhledal nebohé zvíře, které se zabarikádovalo v činžáku. Teprve, když si Amanda vlezla do světlíkové šachty, kde uvízla a současně se stala nedobytnou, usnula vlivem injekce bezesným spánkem.
Zatímco Amanda spala, američtí intelektuálové sepsali petici, kterou podepsalo na 60 spisovatelů a umělců. Protestovali v Radě bezpečnosti v OSN proti nelidskému zacházení s proslulou Amandou a potažmo i s pantátou Homolkou. Americká firma United Fruit Company, zvaná Zelený papež, poslala Amandě celý vagón zeleniny. Tento náklad však skončil v prodejně potravin pro chudobné příslušníky z ministerstva vnitra a policejního ředitelství. Turecká vláda vyznamenala pana Homolku řádem se zasazeným úlomkem půlměsíčního kamene.
Po prvním neúspěšném výpadu akčního výboru Domovnického pometla směla Amanda pít pouze mléko. Nosili jí je dobrovolníci z Červeného kříže. Třikrát denně vypila konev mléka. To byla jediná strava, kterou Amandě podával pantáta z vikýře. Od nikoho jiného by po tom dlouhém spánku nic nepřijala.
"Máš recht, holka", chválil ji pantáta, když byl večer u střešního otvoru do větrací šachty, " - a nikomu už nevěř, všichni jsou to darebáci!" Pak přiložil ruce k ústům, aby si z nich udělal troubu a dodal šeptem, že to musela slyšet celá čtvrt:
"A náš domovní důvěrník je ten největší, abys to věděla! - No, možná kromě toho ministra."
Amanda neodporovala a pantáta s ní dlouho do noci přes větrací šachtu diskutoval. Spíše hovořil sám, kdežto Amanda občas jen zařechtala nebo si odfrkla. Vysvětloval jí, jak to chodí v tomto světě, a pak ji vyzval k bdělosti a opatrnosti:
"Hlavně nesmíš usnout. Jinak se probudíš v kleci."
Už dávno poznal z jejích projevů už dávno poznal, jak velký je její hudební sluch. Proto jí nakonec zanotoval nábožnou píseň:
Nedejme se k spánku svésti...
Přitom zpíval Amandě i o tom, že "v časném světě není míru..." Znělo to však, jako by sténal svedený a opuštěný kapustňák širokonosý, ale v komorním podání světlíku to dostávalo zvláštní ráz plačtivého blues.
"Hezký, že jo?" Tázal se Amandy, když dozpíval. "To složila samotná svatá Terezie. Jářku, ta věděla svoje. Ach jo, má milá Amando, takovej je ten život divnej. A co vlastně bychom byli sami od sebe velikého na tý louce zelený?"
Dolů přes střechy bylo vidět světla velkoměsta. Pantáta se přes ně díval dál do tmy. Amanda mu olízla ruku.
K ránu se k pantátovi připlížil na střechu dobrovolník Červeného kříže s další konví mléka.
"Amanda se musí posílit. A vy taky musíte něco pojíst."
"Dejte mi pokoj s jídlem", odbyl ho pantáta. "Mně stačí, že jsem poblíž Amandy a mohu jí být nápomocný."
Nedbal ani na opakované výzvy zvenčí. Během dne přišla vládou ustanovená vyšetřovací komise pro otázku Amandy. Načež se dali veterinář, vládní pověřenec, domovní důvěrník a pan Homolka vytáhnout v lešení přes střechu do větrací šachty, aby prohlédli, jak podivně vězí Amanda ve světlíku.
"Myslím, že jí tady nic neschází." Řekl veterinář.
"Veřejná bezpečnost také není ohrožena. Dokonce ani Svaz domovnic nemůže nic namítat ohledně úklidu nepořádku po Amandě." Konstatoval domovní důvěrník, která teď nosil v klopě odznak příslušnosti k akčnímu výboru Domovnického pometla.
Jen pantáta Homolka byl smutný, přestože vyšetřovací komise si spokojeně mnula ruce, že Amanda pro sebe našla zvláštní úkryt, kde na ni sice málokdo může, ale také ona zůstává stranou. Ve tváři měl výraz hrocha, svedeného a bezcitně opuštěného družkou, neboť k ní tento vodní buvol choval hlubší a něžnější cit náklonnosti, než jaký dokázal vyjádřit svým funěním, chrochtáním a řevem, znějícím jen v jeho srdci jako stříbrný vítr. Jako většina tluskokožců je totiž hroch tvorem nesmírně družným, jemuž nešťastná láska prochází čtyřdílným žaludkem.
"Já nevím, ale pořád se mi zdá, že jí chudince táhne světlíkem na záda. Jen aby se tu nenastudila."
"Když úřední osoby naznaly, že je to v pořádku, tak je to v pořádku." Osopil se na pantátu domovní důvěrník.
"Ale já myslím, že žádná komise není neomylná."
"Něco takového nemáte, Homolka, při vašem vzdělání, ani z huby vypustit! Já mohu dosvědčit, že si vyšetřovací komise počínala opravdu velmi zodpovědně."
Den ode dne se Amanda sbírala. Mléčná dieta ustoupila pořádné stravě. Pantáta si toho ani tak nevšímal, protože byl s ní stále, takže se mu zdálo, že Amanda je pořád stejná. Jenže potom, když se chtěla postavit, ukázalo se, že jí přestává větrací šachta stačit.
"Potřebuje více místa a světla", konstatovali stavební a veterinární poradci ministerstva.
"Projednáme to v komisi", přislíbil ministr.
Mezitím, co ministerská vyšetřovací a stavební komise zasedala a jednala, přibrala Amanda natolik, že se při jednom větším odfrknutí probourala do sousedního bytu. Získala tím lepší přívod čerstvého vzduchu a současně větší prostor k pohybu. Znamenitá strava svou rozmanitostí a výživnou hodnotou překonala přírodní podmínky stepních poměrů, v jakých žili rodiče Amandy. To zapříčinilo její mimořádný vzrůst. Zatímco zadní nohy měla ještě ve světlíku, přední nohy sahaly k Homolkům do vany v koupelně, kdežto hlava přesahovala do dalšího patra, a když si stoupla na zadní, mohla se rozhlédnout po půdě, zda tam není něco dobrého k zakousnutí.
Dva dobrovolníci z hnutí pro záchranu ohrožených živočišných druhů pečovali o Amandu a ta rostla do krásy a nabývala na síle. Znovu byly pořádány přímé televizní přenosy od Homolků, provázené vystoupením známých souborů zpívajících staropražské písničky, kabaretů i vážných koncertů, takže to v jejich ulici hučelo jako, kdyby to byla nějaká evropská Brodway.
Ministerstvo shledávalo, že Amanda může být i výnosným obchodním artiklem, když se stane jádrem zábavního průmyslu. A opravdu, turisté proudili do srdce Evropy, a víc než Pražský orloj a Zlatá ulička nebo Karlův most je zajímala Amanda. Jenže ta od neúspěšného pokusu o její uspání a odstěhování do klece v zoologické zahradě zůstávala vážná. Už nedováděla s lidmi na ulici jako dříve. Na veřejnosti už jen zřídkakdy zařechtala tak, jako v úzkém rodinném kruhu Homolkových.
Nebýt toho, že se vrátila domů paní Homolková s dětmi, zůstávala by Amanda vcelku mrzutá. Kluci po dlouhém putování po vlastech českých hleděli jako vyjevení, nepoznávali ulici a stěží poznávali samotnou Amandu. A co teprve, když uviděli pantátu!
"Ježkovy zraky!" Vyjekla panímáma při prvním setkání s manželem. "Taťko, ty jsi ale zešedivěl! Co se to stalo? Ty máš hlavu plnou stříbra?!" Užasla paní Homolková.
"Zato ty jsi pořád moje zlatovláska krásná a jediná", řekl pantáta a políbil maminku. Vysypala na něj přehrštli bělostných zoubků. Nebyla to však žádná lovecká trofej, nýbrž zoubky jaksepatří zakořeněné. Hlodavec z čeledi veverkovitých by na ně byl hrdý, protože by při louskání oříšků ani nevěděl, na který dřív kousnout. Tohle však nebyly zuby veveří, nýbrž radostně zubící se panímámy.
"Tak má šedivé, ale sluší mu to!" Ozvala se roztomile paní ministrová.
Obavy o Amandu, vyšetřování policie, složité jednání s úřady a podniky poznamenaly pana Homolku skoro jako skvrnitý tyfus. Něco vlasů mu vypršelo a skráně prokvetly stříbrem, a vcelku zvážněl. A přesto mu bílé vlasy dodávaly mladistvého vzezření.
Zato Amanda poznala děti, sotva vystoupily z auta. Zahrabala kopyty, odfrkla si a vesele zařechtala. Než se kdo nadál, byla v prachu i s tím nejmenším z dětí. Všichni zůstali ochromeni, že přimrzli k zemi. Než by napočítal do pěti, byla tu zpátky, protože s ním oběhla celý blok.
"Neboj se, mami, nic mi není." Volal Honzík a hned zase k Amandě: "Ještě jednou! Ještě jednou!"
"To tak! Opovaž se!" Vykřikla panímáma.
Návratem dětí se Amandě vrátila dřívější radost a spontánnost projevů. Místa teď bylo v domě víc než dost. Vašek s Honzíkem se od Amandy nehnuli. Máňa se Amandě trochu odcizila, protože už nebyla to malé štěnátko.
Panímáma nedovolovala klukům příliš vyvádět s Amandou. Zato pantáta věřil Amandě bezvýhradně, že dětem neublíží a klidně je s ní nechával. Kluci se nebáli, chytili se jí za hřívu a kobyla je na zádech vyzdvihla do závratných výšek.
"Lidičky!" Vykřikl užaslý Honza, "Já vidím snad až do Rakouska!"
Jednou se panímáma vracela brzy z nákupů a uviděla kluky balancovat vysoko nad střechou činžáku. Vyjekla a usadila se v mdlobách mezi doprostřed tašek zeleniny. Probrala se teprve, když jí do ucha křičel domovní důvěrník:
"Prosím kilo brambor!" Neboť ji ztracenou uprostřed zeleniny omylem pokládal za podomního prodavače zeleniny. Teprve když se zvedla a odlepila si ze sebe přilepená rajčata, poznal ji a začal se omlouvat:
"Odpusťte, milostivá paní! To je nedopatření!" Potom se začala rozhlížet po okolí: "Není tu někde, nějaký ochotný gentleman, který by pomohl dámě s nákupem?" Dostalo se mu pohotové odpovědi: "Gentlemanů je plná ulice, ale všichni mají naspěch! A když se žádný nenašel, odsupěl: "To jsou poměry! Tohle dřív nebývalo."
Panímáma tehdy na svého manžela několik dní vůbec nepromluvila. Teprve když přišla na návštěvu paní ministrová a pokusila se je udobřit, začala panímána znovu mluvit na pantátu, ale nějakou dobu zůstala jen při oslovení "voni Homolkoví". I tak však pan Homolka za to políbil paní ministrové ruku a Amanda tak učinila po něm, takže se paní ministrová musela na hodinku uchýlit do koupelny.
Vypukl školní rok, což nejvíce uvítala paní Homolková. Zato děti musely psát slohovou práci o Amandě, což bylo předčítáno před celou třídou a pak i ve školním rozhlase.
"Takové nadání!" Žasl pan školník ve frontě na maso a také domovnice se dala slyšet:
"Jářku, mladej Homolka, tož ten Honzík, ten to má v hlavě nějak zesumírovaný! Úplnej tenhleten - Augenstein! Já tomu přeci musím rozumět! Však se o tom jednalo i v uličním výboru! I předseda uličního výboru říkal, že ohledně zvířat je to prý hotový fenomet. Uvidíte, že mu jednou dají taky tu Nebolovou cenu za vynalezení nějakého nového zvířete."
"Hm. To víte, dneska je kdekdo z té televize úplný magor, takže za chvíli ani nebude komu tyhle ceny dávat." Mínil školník.
V těch památných dobách byla uspořádána školní exkurze k Homolkovým, kde Honzík předváděl před celou školou akrobatické kousky na Amandě. Paní Homolková vrhala oči v sloup a říkala:
"Tohle nemohu vidět! Na to se nechci dívat, jak si ten chlapec zlomí vaz! A tím vším je vinen ten náš starej blázen, Homolka!"
A pantáta hladil panímámu a uklidňoval ji:
"Jen se neboj, děvče! Dopřej jim trochu povyražení!"
"Bude z něho gymnasta!" Říkal pan ředitel a Honzův učitel s tím souhlasil, třebaže sám divil, kde se v tom chlapci bere taková kuráž, když se v tělocvičně jinak bojí udělat přemet. A paní Homolková si povzdechla:
"Raději kdyby z něj byl gymnasista."
Honza byl ovšem ve škole zase stejný strašpytel a jen v přítomnosti Amandy roztál jeho strach a chlapec létal vzduchem jako papírový drak.
Během roku se k Homolkům sjížděly četné autobusy z celé Evropy a zdálo se, že světoznámé Lurdy budou zastíněné návštěvností proslulé Amandy.
Na jaře se rozšířila zpráva, že naši vlast poctí návštěvou známý japonský podnikatel z slavného rodu samurajů. V jeho cestovním programu je též setkání s Amandou. Probíhaly dalekosáhlé přípravy. Silnice kolem celého bloku, kde bydleli Homolkovi, byla vyasfaltovaná. Amanda měla sto chutí okusit teplého asfaltu, ale veterináři to neschválili, pročež jí toto zpestření jídelníčku nebylo dopřáno. Ochranáři o ni pečovali, seč mohli. Krmili ji co nejvydatněji, až Amanda nabývala majestátné mohutnosti, což vzbuzovalo v návštěvnících města skoro posvátnou bázeň.
Několikrát denně byli pan Homolka a domovní důvěrník voláni na radnici. Tam se konaly operativní porady městské rady ohledně podrobností cesty japonského podnikatele a samuraje, jímž nebyl nikdo jiný, než proslulý Mister Tja Fa neboli Mr.Tja Fa. Neminul den, aby k Homolkům nedošel učitel jazyků a zasvěcoval pantátu a panímámu do základních obratů z angličtiny a japonštiny. Pantáta se připravoval na dlouhý proslov.
"Co vlastně budeš říkat?" Ptala se panímáma. Pantáta jen krčil rameny, protože si nebyl schopen vzpomenout, ve které ze tří japonských abeced hodlá promluvit. Jediný, kdo šířil kolem sebe pokoj a mír, jaký nikdo jiný u Homolků nebyl schopen dosáhnout, byla Amanda. Jinak všude vládla nervozita na mrtvici. Panímáma nadávala švadleně, že špatně ušila klobouk, pantáta nepřetržitě něco hledal, a sotva to bylo nalezeno, zahájil hledání něčeho jiného, a byl ujištěn, že mu všechno zlomyslně ukrývá nějaký příslušník fanatické teroristické skupiny, zvaná Červenožlutý čtvrtek. Když už nadešel čas příjezdu veleváženého Mr.Tja Fy, začal se pantáta shánět po japonské vlaječce, aby mohl hostu zamávat, ukázala se, že si ji kluci spletli s terčíkem, do kterého vrhali šipky tak dlouho, až byl jako řešeto. Pantáta se držel za hlavu:
"Taková neúcta k národní vlajce našeho hosta! Taková vostuda! Vy z toho, kluci, nemáte rozum, ale kdyby to vyšlo najevo o chvíli později, tak by byl ctihodný Mr.Tja Fa snad ještě spáchal harakiri!"

Nadešel kýžený den plný očekávání. Všichni strážníci dostali bílé rukavičky. Vypadali v nich tak nějak nezvykle a divně, protože každý byl u nich dosud zvyklý spíše na bílé přilby. Nově obílený činžák s Amandou zářil čistotou. Sluhové v patře u Homolků připravovali židle a prostírali mohutnou tabuli, vypůjčenou ze základní školy, pro mezinárodní recepci a banket, jenž se bude po uvítání konat.
Všude vlály prapory. Také Amanda je sledovala. Na ulicích, kudy měla delegace projíždět, se kupily zástupy s třepetalkami a vlaječkami. Zazněly uvítací fanfáry, zahýkala reprezentační auta a Amanda koukala na samuraje a podnikatele ze země vycházejícího slunce.
Uprostřed situace nabité vysokým napětím vystoupil pantáta Homolka na uvítací tribunu, aby promluvil do spousty mikrofonů. Pantáta nic nespletl ani nepokazil, odříkal všechno, čemu ho naučili, jenomže nikdo nic neslyšel, protože televizní přenosový vůz měl prasklou duši. Teprve po skončení pantátova projevu se zvukovým technikům podařilo vyměnit kolo, načež to v rozhlase zapraštělo a zapískalo. Ctihodný Mr.Tja Fa podal pantátovi ruku. Pak mu byl představen domovní důvěrník. Proběhla krátká tisková konference, při níž vážený Mr.Tja Fa stiskl ruku každému, kdo o to požádal. Načež si Mr.Tja Fa zblízka prohlížel Amandu, která zařechtala a vyplázla na hosta jazyk.
Potom Honzík Homolka nasedl na Amandu, odkud měl zamávat japonskou vlajkou, která však byla znehodnocena šipkami, pročež zamával pouze třepetalkou. I to však sklidilo zasloužený ohlas. Přišla slečna dcera domovního důvěrníka a podala hosti ze země vycházejícího slunce kytici růží. Mr.Tja Fa poděkoval, příjemně dotčen půvabným zjevem mladé Eližběty.
"She is my" ozval se spěšně pan domovní důvěrník a dával to najevo rukou poklepávající si na hrudní koš, když viděl, že se jeho zplodina urozenému cizinci líbí.
Vešli do domu. Dva tlumočníci vysvětlili, že si Mr.Tja Fa přeje pohladit Amandu. Vedli ho tedy nahoru.
Amanda se kupodivu chovala k vzácnému hostu ze zámoří přítulně. Tahala ho za kimono a olízla mu ruku. Nato se všichni přítomností, mezi nimiž byli též zástupci vlády a města, odebrali k honosné recepci. Vrchnost z ministerstva to prožívala jako běžné bacchanálie. Paní ministrová to brala jako pozoruhodné soirée, kde bude moci předvést světu poslední výstřelky módy z Paříže. Pozvaný sídelní biskup se cítil jako na agapé a hodlal tuto skvělou příležitost využít k prohloubení ekumenických vztahů mezi katolickým Římem a šintoistickým Tokijem. Zato domovní důvěrník měl za to, že jde o nebývalou žranici. Hleděl se ládovat předem zadem japonskými zákusky vyrobenými z řas a chobotnic. Zkrátka co nestačil pokousat, to pěchoval do kapes. A nebylo toho málo, protože tyhle cerepetičky chutnaly jako by je už nejméně dvě osoby zkonzumovaly. Kapsy se mu nadouvaly jako jistému křečkovi, očekávajícímu sedm let sucha. Chatrné výkřiky zbytků svědomí, tříbeného Katechismem společenského chování od Gutha-Jarkovského, však pohotově ztlumil několika lahvičkami saké. Když přišly na řadu ekologicky nezávadné zákusky ze soje, které chutnaly jako krájené kuchyňské linoleum se starodávnou polevou mnoha překypělých omáček, ukládal je už zcela bezostyšně za košili. Na tázavý pohled japonské gejši odpověděl velkorysým skutkem, neboť jí blahosklonně vtiskl do jemné ručky užmoulanou karamelku se slovy: "Drobné si nechte!" Po slavnostních přípitcích na zdraví hosta, Amandy a místních veličin, usedli hosté k připravené tabuli a chovali se upjatě a vážně. Domovní důvěrník se škrtil ve vázance, kterou dobře utáhl, aby mu horem nevypadávaly sojové pokroutky. Pantáta si s potravou jen mátožně pohrával, aniž sledoval, jak chutná. Ke konverzaci přispíval tak nepatrně, že kdyby do místnosti vstoupil náhodný pozorovatel, musel by ho považovat za hluchoněmého, který drží velkopáteční půst. A pan ministr? Ten je sám o sobě dost zatuchlý společník při obědě, neboť nikoho jiného nepustí ke slovu. Přitom nevykládá o ničem jiném, než o příznacích svých chorob, namnoze odvozených od četných přípitků, nezbytných jedině k tomu, aby příspěvky daňových poplatníků nepřišly docela nazmar. Patří k těm otravům, které nepřesvědčíte, že veřejnost není celá divá po informacích o funkcích jeho žaludku, ledvin, jater a ostatních vnitřností. Přidejte k němu ještě pár jeho pochlebníků a podlézavců, a máte skupinu, která by vylekala i největšího odvážlivce.
Pan domovní důvěrník, ve snaze rozptýlit ticho plné trapných pohledů, zavolal dcerušku:
"Hele, Bětuško, zahraj pánům tamtu o tom krásném modrém Dunaji, ať se drobet pobavíme!"
Pak pozdvihl skleničku a pronesl přípitek:
"Na vaše zdraví, pane Homolka! Ať se s tou Amandou ve zdraví dožijete stovky!"
"Rád si připiji - ale proč tak omezovat Všemohoucího?"
Domovní důvěrník se zatvářil jako by připíjel kyselinou sírovou, ale pak zase s tváří rozzářenou jako Mojžíš s deskami posvátné úmluvy s Hospodinem.
"Tak tedy - připijme si na tu vašich stopadesátku!"
"To se vám to rozdává, když to nejde z vašeho, že jo!?", zasmál se pantáta a zahleděl se na dno skleničky.
Domovní důvěrník byl v mírném transu, jak se mu dosti často stávalo. Vrávoravým krokem se odkolébal k pianu a prstem vyťukával diskantové tóny. Zdálo se, že ostrý, kovový zvuk má na jeho ratolest podobný účinek jako rysováček v botě.
Eližběta udělala poslušné pukrle. Ruměnec jí zaplavil líce jako živé reklamě na tuzemský rum. Zavlnila se jako vařená nudle a pak sklouzla za piano. Japonskému samurajovi lahodilo staré víno a mladá česká gejša, až se mu první vrazilo do noh a druhé do hlavy, takže se zdráhal hnout z místa. Sekretář už netrpělivě posedával, jako by seděl na žiletkách. Stále připomínal: "Excelence! Už měli někde jinde! Čeká tam na nás pěvecký sbor ze školy pro hluchoněmé."
Mr.Tja Fa však jen mávl rukou, a třebaže mluvil spisovnou japonštinou, každý rozuměl, že říká:
"No, to je toho, tak teď zůstanem tady a už mě neotravuj nebo ti předvedu nějaký hmat z karate!"
Nálada byla velmi srdečná a obě strany se shodly na oboustranně přijatelných platformách. Pan domovní důvěrník se náramně bavil. Skoro se mu zdálo, že na banketu plní úlohu dovádivého slunečního paprsku a působí skvělým dojmem. Jídlo mu chutnalo, o pití nebyla noze.
Jak by mohl tušit, že i z pouhého estetického hlediska působí pohled na tento pochodující pivní sud urážlivě. Působil rozbředlostí, příznačnou pro člověka, jemuž je zdravý pohyb velkou neznámou. Měl nažloutlou pleť zavilého likvidátora cukroví, které neustále přemísťoval zahnědlými prsty náruživého kuřáka ze stříbrné mísy do bezedné chlebárny. Vždyť i teď, sotva hodinu po zahájení banketu, se mu čelisti zmítaly rytmickými žvýkavými pohyby.
Později, když se nálada lidí rozproudila a těla nabyla vláčnosti, někdo ztlumil světlo, hudebníci potýrali nástroje a uši jakýmsi moderním šlágrem a taneční parket se zavlnil. V tomto tlumeném světle vyhlížel domovní důvěrník jako upoutaný balón, plně nafouklý a připravený ke zkušenímu letu. Moderní touha po štíhlé linii ho nechávala chladným. Byl parádně natankovaný. Tehdy si ctihodný Mr.Tja Fa odložil samurajský meč, aby si zatančil vídeňský valčík s paní Homolkovou, paní ministrovou, ale nejdéle s Eližbětou, dceruškou domovního důvěrníka. Z té už ani na okamžik nespustil oči. Zato na Amandu si v proudu zábavy a přípitků nikdo ani nevzpomněl.

23. Cestou maličkých k světovosti
"Hlavně nesmíš usnout. Jinak se probudíš v kleci." Poučoval pantáta Amandu.
Cesta do mého království lásky je úzká a trnitá. Moje království trpí násilím. Jen ty, kdo přemáháš násilí láskou a ovládáš ho, smíš dojít. Napřed ovšem musíš umět a snažit se všechno obětovat a vše opustit. Jenže to je záporná stránka, ale jaký smysl má toto zapření? Jaká je jeho příznivá, kladná stránka?
"Hlavně nesmíš usnout. Jinak - "
Tvoje cesta k dokonalosti je nemyslitelná bez tohoto ustavičného a trpělivého zápasu. Předčasně jsi vypadl z původního dětství a tvoje troska je vržena do světa. Proto je ti tady to dobré, pravé a čisté jako v mlze nebo v kouři. To ti ztěžuje cestu za pravým dobrem. Všechno dovede spíše lákat tvou porušenou žádostivost. Jak by ne, Homolko, když v ní tak nebezpečně sedí pevně zaklíněná pýcha. Dějiny všech velkých státníků, politiků, válečníků, filozofů nové doby jsou protkány touto bouří, jemně maskovanou lidskými ohledy: Nechci milovat nikoho než lidi! Odmítám sloužit někomu jinému než lidem! Sloužím jedině člověku a jeho lidským právům!
Divíš se, jak podružnou roli hraji v myslích dnešních lidí! Na prvé místo postoupila vlast či stát, národ nebo třída, nebo prostě jen člověk, aby se měl dobře. A přitom to "mít se dobře" se dá změřit několika čtverečními metry od stolu k posteli. Orel, který byl stvořen pro věčné obzory, se zaklesl do svých úzkých nevětraných prostor. Dnešní člověk nejednou připomíná blázna, který se domnívá, že je králem, a vede dlouhé samomluvy sám se sebou, zrovna tak jako všichni blázni. Někdy k dovršení svého sebeklamu užívá hromadných sdělovacích prostředků a výpočetní techniky, ale tím víc se jen zaplétá do svého omylu. Když znáš kořeny, zkus se ponořit ještě hlouběji! Posviť si na to, jak bojovat proti všem těm zpotvořeninám v sobě!
"A nikomu už nevěř, všichni jsou to darebáci! Načež pantáta přiložil ruce k ústům, aby si z nich udělal troubu a dodal šeptem, že to musela slyšet celá čtvrt:
"A náš domovní důvěrník, ten je největší, abys to věděla! - No, možná kromě toho ministra."
Široká, triumfální je cesta, kterou ti vládce světa otevírá, když zatoužíš po úspěchu, být korunován pýchou, dosáhnout kariéry a slávy. Pohodlná je cesta do těchto nížin, cesta zalíbení jen v sobě. Nad ní se však strmě zvedá moje úzká pěšinka, kamenitá, plná úskalí. Vede vysoko, k jiným úspěchům, k úspěšnému zvládnutí sebe sama, k ovládnutí celého kosmu ve vlastním srdci a připodobnění se mi. Tato pěšinka přivádí k jiné rozkoši než poskytují lesklé supermarkety.
Hledáš příčinu svého znechucení vším, svého odcizení se sobě i mně? Pátráš po motivu uchylování se od přímé cesty k autentickému životu? Pýcha se sebeláskou. To je na dně každého lidumilství odtrženého ode mne.
„A to mám vyskočit z kůže?“ ozval se pantáta Homolka.
Není to prostě nenávist k sobě, k mému dílu. Je to odpor ke všemu porušenému, nezdravému v tobě. Vzdát se všeho scestného a vypadlého z řádu tak bezvýhradně, že to podle mínění lidí usuzujících pozemsky vypadá jako nenávist.
Pantáta si vzpomínal, jak se návratem dětí vrátila Amandě dřívější radost a spontánnost projevů. Místa teď bylo v domě víc než dost. Vašek s Honzíkem se od Amandy nehnuli.
"Tohle nemohu vidět!" Zlobila se panímáma, ale pantáta ji uklidňoval:
"Dopřej jim trochu povyražení!"
"Povyražení? Jsou jako utržení z řetězu, a ty mluvíš o povyražení!"
Tak se do dětské radosti pana Homolky a jejich omladiny mísilo něco žalu. Pantáta o tom dlouze hloubal, aniž tušil, že právě svou zadumaností působí na své okolí, ne-li provokatívně, tedy krajně cizorodě.
Nejde o to, ničit tvou přirozenost s jejími řádnými sklony, pudy, vášněmi a emocemi. Snad už máš jasno o tom prvním, čeho je zapotřebí. Hlavní je, abys na cestě ke mně zdolal pokušení vlastního "já". Proto stojí za to cvičit se v pokoře, i když to není moc populární ctnost. To všechno víš, ale pořád prožíváš jakési fázové zpoždění. To se rozumí, že prostředky k potírání sebelásky mají být psychologicky úměrné tvému současnému stavu, ale základ tohoto boje proti sebelásce se nemění.
Domovnice nepatřila k bojácným ženám, ale neubránila se mrazení v zádech, když sledovala, jak jí to spiknutí košatí před očima. Jiný by vrazil zpátečku, leč domovnice nepatřila k bytostem, které by se vyžívaly v kritice svých činů. Byl to typ vyzrálého rubensovského baroka, s níž se drobní plaší muži žení skoro instinktivně a jsou vůči takovému svazku podobně bezmocní jako kocábka vtažená do jícnu hrozného Maelströmu. Ačkoli se zdálo, že hlásnou troubou spiknutí domovnic byl hlouček křehkých asteniků, ohánějících se ekologickými hesly, pravdou byl možná opak. Kdopak se vyzná v lidském srdci?
Jak se projevuje sebeláska? Tím, že se snažíš prosazovat jen své názory, pouze své zájmy, že bys chtěl pokud možno všechny ovládnout a podřídit si je. Když chceš vykročit na cestu ke mně, začni sloužit. Duch sebelásky se projevuje tvrdošíjností tvého úsudku, snahou stále se uplatňovat, úsilím o samostatnost v rozhodování, v úřadování a v práci, ale i v trávení volného času. Neústupnost sebelásky se může projevit třeba jen při společném využívání volného času, když se snaží vést řeč, a třeba i vtipně a nápaditě ovládat situaci, takže skoro ani nepřipustíš nikoho jiného ke slovu.
Jak se tak často stává za podobných okolností, zazněly při spiknutí domovnic skřípavé tóny ze strany ženské části rodiny. Někteří ekologové tvrdili, že prý se ženy obtížněji zbavují třídních předsudků proti Amandě, když jde o nezadatelská lidská práva domovnic. Jen jestli to nebyl rafinovaný manévr odvést pozornost od něčeho mnohem závažnějšího...
Každý z nás má jiný sklon, kterým by se nezdravá sebeláska ráda uplatňovala. Odhal ho sám u sebe, aby ses jím nedal ovládat, nýbrž abys ho dostal pod kontrolu a nedovoloval mu příliš se rozrůst.
Zástup rozčílených domovnic a fanatických ekologů z našeho velkoměsta si počítal tak neomaleně jako by trpěl pokročilým stádiem hippopotamykózy, známé jen některým hrochologům z Pozambezí. Paní Homolková se nesnažila zmírnit dopad katastrofických zvěstí a jiných jobovek, neboť byla v silně rozháraném duševním stavu. Tak to pan Homolka slízl naplno, jako by mu jejich domovnice vchrstla do obličeje kbelík ledové vody, a teď se krčil a prskal, jako by zrovna zachytil studenou sprchu. Otřásl se jako pes, který leze z rybníka.
Sebeláska se projevuje pýchou tvého rozumu, takže může nabývat i učené povahy. Projevuje umíněností ve vůli, takže se může ukazovat i v pracných a tvůrčích výkonech. Konečně se projevuje neukázněností v životě smyslovém, kde se může projevovat citově a náladově.
Když se slavně zaslíbíš cestě k dokonalosti, stavíš tím mocnou hráz proti těmto třem zřídlům falešné sebelásky. Tak máš na této cestě k dokonalosti bdi především nad pýchou svého rozumu. To proto, aby sis nenamlouval, že jedině ty všemu rozumíš a všechno nejlépe znáš, a že není nikdo nad tebe. To je hrozné pokušení na cestě k dokonalosti. Zakrátko bys chtěl rozhodovat o všem samostatně, jenže až příliš samostatně. To je to strašné pokušení přenášet se přes ducha řádu, který máš orazítkovaný ve své přirozenosti nesmývatelnou barvou, ať se ti to líbí nebo hnusí.
Zástup demonstrantů za práva domovnic a domovníků se nepřestával oživovat jako těsto, ustavičně se převalující vírem lidských těl. Kdykoli se užuž zdálo, že masa demonstrantů znehybní, pokaždé ji cosi znovu rozvířilo. K tomuto neklidu docházelo díky naší domovnici, počínající si instinktivně tak, že probíhala davem jako spojka neviditelných sil, přesahující její chápavost, a tak promíchávala účastníky. Od okamžiku, kdy se náměstí a přilehlé ulice začaly plnit, nepřestávala brázdit šedou davovou hmotu sem a tam částečně po způsobu jestřába, vrhajícího se s výšin na kuřátka, zčásti po způsobu medvěda nepokojně obšlapujícího klec.
Pantáta, nesený zástupem, se marně rozhlížel, kde má demonstrace jakého vůdce. Vypadalo to vystřižené z obrazu "Slepý vede chromého", jak je namaloval Petr Breughel. Pantáta dumal, kam se poděli průbojní koryfejové?
Domovnice se zrovna vnořila do skupinky momentálně ovládané nějakým domovníkem, jež hlučně rozkládal rukama a vyzýval:
Domovníci všech zemí spojte se všemi domovnicemi!
Vyrazila z hloučku jako vykolejená lokomotiva druhou stranou, a ani nepostřehla, že sebou unáší nenápadného studentíka s krotkou prázdnou hlavou. Během posledních pár okamžiků postával mladík s prkenně vzpřímenými zády a dloubající se bedlivě ukazovákem v nose. Připomínal model pro moderní podání Rodinova myslitele. Nyní ho vlna domovnické iniciativy vynášela do popředí.
Jedním druhem pýchy tvého rozumu je přezíravý přístup a odměřený postoj a názor ke slovům toho, kdo tě vede. I když jsi dneska vzdělanější, než kdykoli dřív, přesto se nesnaž obejít bez slavně ustanoveného duchovního vedení, bez jeho poučení a slova. Někdy si říkáš: Už nejsem dítě. Umím přece číst. Nepotřebuji, aby ně někdo zasvěceně poučoval o těchto věcech.
Pantáta se příšerně vyděsil. Otřásl se, jako by našel v kapse místo kapesníku dobře zabydlenou tarantuli. Uskočil, jako by ho někdo nakopl do brňavky. Ze zmateného počínání a každého posunku domovnice čišelo cosi, co v něm vzbuzovalo ty nejhorší obavy. Oči jí plály vášnivou září značně bojovného rázu a vzhled poněkud přestárlé Amazonky, jíž snad vděčila za svůj politováníhodný nedostatek rozvážnosti, nabýval za bílého dne zlověstnosti. Cosi viselo ve vzduchu. Pantáta to cítil každičkým nervem své bojácné povahy, kterou přemáhal na způsob zahradníka z Alenky v říši divů: "Nohy se mi sice třesou, ale ostatek je statečný." Dětství každého mladého muže poznamená nějaká působivá postava, nějaký Jánošík s magickým pásem nebo Robin Hood nadaný nadlidskými silami, jehož vůle je pro dotyčného zákonem a po jehož příkazu se zdravý selský rozum oběti schoulí do klubíčka a bídně zajde.
I kdyby stokrát platilo, že čas otupí hrany tvých dětských vzpomínek, dozvuky dospívání v tobě přežívají dál a ve chvílích citového napětí vyplavou na povrch stejně prudce, jako granát vyžene na hladinu ryby skrývající se v nejhlubším bahně. Nyní sledoval domovnici jako spoutaná oběť sleduje tikající bombu, snažil se všemožně se nastavit záda a obrnit vůči nevyhnutelné explozi, a současně si uvědomoval svou bezmocnost. Domovnice hodlala rozpoutat něco strašného. Úděsnost reality předčila jeho nejhorší obavy.
Pro citlivého člověka je vždy trapné, když musí uznat, že ze sebe dělá směšného kašpara.
Slova z něho vypadla jako přiškrcené zamektání. Celou jeho bytost ochromila lepkavá hrůza. Tohle přesáhlo nejzazší meze jeho obav. A k dovršení jeho zděšení z daného okamžiku si uvědomoval, že i kdyby se stokrát vzbouřil proti šílené zlomyslnosti plánu domovnice, nakonec jí nedokáže pořádně odporovat a - co bude nejhorší ze všeho - na dně své bytosti bude skrývat reakci, které nedovolí vyplout na povrch, ale o které už předem ví, že se rovná mlčenlivému, a tím víc zahanbujícímu podvolení.
Kdy už konečně poznáš, Homolko, sebelásku své pýchy? Tak utajenou a maskovanou. Ale přece jen se neskryje. To když se zdráháš opustit svůj názor. Hrozně nerad slyšíš odlišný názor a ještě méně raději se mu podřizuješ. Proto zavčas vyhlas válku proti své sebelásce. Právě že jsi nadaný, schopný a vzdělaný, se ti snadno stává, že podléháš zdání, že všemu rozumíš, ba že to tomu rozumíš nejlépe. Je trapné, když ty, který toho málo víš a špatně to znáš, se pak uplatňuješ s celou zatvrzelostí tvora, který našel zalíbení a spokojenost sám se sebou. Stěží se ti odněkud donese pravda po tvé hlouposti. Běda však, když se u tebe tato hloupost spojená s omezeností udrží, když není usměrněna, a dokonce se domůže nějakého úřadu nebo místa. Pak ukážeš, co dovede osel na trůně. Potom patříš k těm, kdo se nejvíce ohánějí svou autoritou, protože ten, kdo má autoritu a důstojnost už proto, že je mým přítelem, nepotřebuje o ní tolik mluvit. Spíše ji prostě jen uplatňuje a zjednává jí průchod a uznání.
Dávno by se ze všech davů po únavě jejích zklamaných vůdců staly poučené zástupy lidu, nebýt jakési temné setrvačnosti. Zbývá tu ještě hrozná zatvrzelost, umíněnost vůle. Existují lidé, pravé buldočí nátury. Nikdy nejsou ochotni připustit porážku. Přitisknuti k zemi, znovu se nahrbí a zvedají se s očima podlitýma krví. Ne všechno, co chceš, a ne všechno, co chce tvůj svěřenec, je už tím samým správné. Ani to nemusí být správné, protože to řekl někdo starší nebo představený. Starší a představení musí velmi kontrolovat svou vůli. Jak nebezpečný je špatný příklad staršího nebo představeného, který by stavěl svou vůli nad mou svrchovanou vůli! Taková zvůle vnáší zmatek do svědomí lidí, do domu, do rodiny, do celých národů, protože podřízení a mladí lidé jsou nesmírně učenliví ne vůči dobrému, protože to už je obtížnější, nýbrž jsou napodobiví vůči všem nesprávnostem, úlevám, úchylkám od pravidelnosti. Jen si nenamlouvej, Homolko, že v tobě nedříme ona zvrácenost vůle, že jdeš raději za snadným osobním, sobeckým dobrem než abys následoval mou vůlí. A co teprve, když jsi v tom ještě utvrzován příkladem starších a představených, kteří zneužívají svého postavení k prosazování jen své, jen lidské vůli, vyhovující jen sobeckým touhám? To už opak je pohoršení nejen hrubé, nýbrž velmi nakažlivé.
Myslíš, že se svými city nelekám utrpení? Přesto odhodlaně přijímám vůli Nejvyššího. Nedej se zneklidnit tím, že se tvoje vůle někdy bojí a leká mé vůle, jen když s tou svou slabostí klesneš u mých nohou, který se živím plněním vůle našeho Pantáty v nebi.
Pantáta se zatvářil, jako by se mu právě ozvaly žaludečními vředy. Se svraštělým čelem se nořil do tajemných pravd, ze kterých se mu podle všeho dělalo poněkud mdlo. Vyhlížel jako trpící rodička, pomáhající všemožně svému robátku, které se vydalo na svět příčnou polohou. Život mu pojednou už nepřipadal tak jednoduchý jako dřív. Matně, jelikož nebyl cvičený v úvahách po této linii, si uvědomoval ochramující pravdu, že lidské bytosti nejsou jen kolečka a šroubky velkého ústrojí a že každičká náš pohyb je ovlivněn osudy každého jiného článku, ba i samotného celku. Právě tímto způsobem, zpočátku jen mlhavě, postupně ale ve stále jasnějších obrysech, se zde líhl zárodek osvíceného občanského ducha.
V příštím okamžiku se nahrblý pantáta jaksi napřímil a zamrkal očima.
Konečně kontroluj, usměrňuj a řiď požadavky smyslové stránky tvé přirozenosti. Vkládám do tebe hnutí, vášně či emoce. Nejsou špatné. Stačí jim dát správný předmět a pevně je ovládat. K tomu ti dávám rozum a svobodnou vůli. Rozum ti osvítím, budeš-li mi věřit. Posílám ti na pomoc vlité ctnosti. Pro každý případ a pro všechny okolnosti. Emoce nemohou zůstat samy o sobě a bez usměrňování. To je důležité pro tvůj život osobní i společný.
Pantáta začal chápat, jaké pocity asi zakoušel doktor Jekyll, deptaný svým hanebným druhý já, šeredným panem Hydem. Kdekdo viděl podobný proces ve filmu o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Zamračený obličej pana Homolky se rozzářil, jako by se uvnitř rozsvítila svítilna. Ne, že by vypadal chytřeji a sympatičtěji z pohledu okolí. Spíše naopak, povyrostl v něm dojem a pocit, že je cizincem v každé takzvaně "lepší společnosti", kde každý zná mimořádně důvěrně každého. Ten pocit ho tížil natolik, že mu zčervenaly uši, a že mu ruce i nohy připadaly jako postižené elefantiázou čili slonovitostí.
Chceš se ke mně dostat co nejblíže nebo ne? Tak uklidni výbušné vášně. Povzbuď ty nevýrazné a matné vášně. A taky je trochu slaď. Ne cukrem, nýbrž pevnou vůlí. Jedině uprostřed pokojného a harmonického prostředí tvého srdce se ti mohu přiblížit v lásce a v poznání skrze vnitřní rozmluvu se mnou. Jistě se ti podaří naplnit vášeň lásky mou vyšší láskou ke mně a k mým tvorům.
A co si počneš s vášní nenávisti? Stačí ji napřímit vůči zlému a hříchu. Vášeň radosti zase potřebuješ povznést vzhledem k mé přítomnosti Boží. Ale je tu i vášeň bázně. Upni ji na kličkování před hříchem. A co naději? Napřim ji k mé pomoci. Co si počneš s odporem? Soustřeď všechen odpor proti hříchu a všemu zlému.
Ještě se nedobral ke konci a zatočila se mu z toho hlava. Okolí se mu vesele roztancovalo před očima a obrysy věcí jako by mu nějaký taškář rozmazal. Všechny věci se dostaly do prudkého vlnobití. Toužil se vymanit z tohoto nepříjemného příboje podnětů. Už se mu párkrát zdálo, že má ty síly jaksepatří pod kontrolou, že si až připadal jako policista. Jenže najednou jako by vypadl ze své role. Cítil se, jako by ho všechno zaskočilo v pyžamu a nočním županu. Policistu si představoval jako muže s jestřábím obličejem, s bystrýma a těkavými očima a s držením těla, které připomíná geparda. Jestřábi nemají podbradky, ale on ho měl. Gepardi tiše našlapují. On se však při své chůzi klátil. A jeho oči nebyly ani trochu bystré a pronikavé, spíše mdlé a nevýrazné. Zdálo se, jako by ho pokrýval nějaký průhledný povlak, jak se často stává u lidí, kteří se plouží životem a snaží se ukrýt před světem své myšlenky. Naprázdno polkl a zatvářil se, jako by polykal předmět s ostrými výčnělky.
Nakonec se ti to všechno poddá. Jenom nezoufej. Ano, jedině beznaděj potírej beze zbytku. Zoufalství je pekelná vášeň. Vůbec nemá místo v tvé přirozenosti. Dokud dýcháš, pořád máš dost času na ten pravý životní kotrmelec. Jakýsi trojnásobný "axelpaulsen" bez ledu - od prvotního obratu následkem mého volání uprostřed životního shonu, přes další obrat následkem mého nového povznesení, až ke konečnému obratu vlivem vytouženého přijetí duchovních darů shůry. A to už je cesta k dokonalosti, i když to na první pohled vypadá tak krkolomně a nedostupně, jako chtít zdolat Mount Everest v teniskách, přesto není nic vyloučeného. Stačí se jen tu a tam trošku zapřít v tom, abychom nikoho neodsuzovali tak, že bychom nad ním lámali hůl.
Jak chceš překonat své chyby, ale i chyb ostatních? Jedině trpělivostí se probudíš, povzbudíš a posílíš moje povolání v sobě i v ostatních pro cestu k dokonalosti. Zapírej v sobě svou bouřlivost, prudkost, výbušnost, která by se chtěla bezmezně projevit, ale zároveň by mohla zmařit moje dílo v tobě i v postatních.
"Hm." Vyjádřil se pantáta, když na něho okolí zvědavě udeřilo. Po delším naléhání se odhodlal k poněkud nesouvislému projevu. Načež se rozhostilo mlčení v okolí, tentokrát nepříjemné mlčení, pulzující rozpaky a pochybnostmi. Dobře vychovaní lidé upadnou do rozpaků pokaždé, když mají říci svému bližnímu, že mu nevěří. Kromě toho každá narážka ze strany takzvaných slušných a hodných lidí, že se domnívají, že jim tento člověk lže až se mu od huby práší, docela určitě zraní jeho citlivou duši, kterou je tak nebezpečné zraňovat.
Trpělivost patří k tvým nejdůležitějším ctnostem, když se na cestě k dokonalosti těsně stýkáš se světem. Nedej se vyprovokovat netrpělivostí ostatních, ani se nedej strhnout k vlastní netrpělivosti. Takové sebeovládání je jedním z velkých prostředků tvého získávání těch, kdo jsou mi nejvíce odcizeni. Netrpělivost, prudkost, neukázněnost by ostře svědčily proti myšlenkám, které chováš ve svém nitru a představuješ.
"Ježkovy zraky!" Vyjekla panímáma při prvním setkání s manželem. "Taťko, ty jsi ale zešedivěl! Co se to stalo? Ty máš hlavu plnou stříbra!" Užasla paní Homolková.
"Zato ty jsi pořád moje zlatovláska krásná a jediná." Řekl pan Homolka a políbil maminku.
"Jak jen se tehdy na mně usmál celý svět!" Vydechl rozplývající se pantáta.
 

24. S panelákem na pastvu
Opuštěné Amandě bylo jaksi smutno. Z banketu se ozýval veselý smích a cinkot přípitků. Celou tu dlouhou chvíli k ní nikdo nezašel, aby ji aspoň pohladil. Poprvé v životě zakoušela, co znamená odcizení. Prožívala odcizení jako vůdce proletariátu, Karel Marx, dobře napreparovaný skotskou whisky a neméně znamenitě vyuzený indickým tabákem. Připadala si jako odložená hračka. Protože nebyla bez srdce, tedy to procítila jako zhrzená milenka. Jako většina ostatních domácích zvířat i Amanda se lidem tak přizpůsobila, až se stala neurotickou. Od té doby, co požívala všech lidských práv, které jí vydobili neohrožení ochránci zvířat, už nějakou dobu ani nepůsobila dojmem zástupkyně živé přírody. To, co z ní zbývalo, vyhlíželo jako mamut, kterého zaskočila doba ledová. V této rozpolenosti háraly celou její kobylí bytostí od hřívy až po kopyta temné síly. Její potlačované soužení pojednou vybuchlo důrazně navenek. Neměla v úmyslu se nikomu sdílet ani svěřovat. Život ji naučil, že lépe je nechat si všechny starosti pro sebe a nechodit s nimi na trh. Z příšerného vedra na banketu ji rozbolela hlava. Strop se nad ním zakolísal a vypadal jako spodní část leklé ryby, kolébající se ve vlnách. Proto vychrlila veškerý jed, který jí otravoval její bobylí srdce. Výsledkem bylo zařechtání, jako když si uleví úřední šiml:
"Brr! Zadusím se v této betonové džungli! Musím se odtud dostat daleko pryč! Pryč od těch ohyzdných paneláků! Daleko od hlučícího davu!"
Vyrazila do koupelny. Tam však číšníci právě spěšně vyprazdňovali ulité láhve lihovin. V očích slzy, ústa stažená v úzkou rudou čárku deprese. Vráska neštěstí se jí vryla do čela. Zpátečka ji vyvedla z koupelny. Instinkt ji hnal na vyvýšená místa, stejně jako do výšek šplhá malá nervózní kočka, která se obává neurčitého nebezpečí číhajícího v nížinách.
Vyhlédla světlíkem na půdu. Marně pátrala, kudy by vyrazila do osvobozujících dálek. Nešlo to. Půdní trámy bránily jejímu rozmachu. Ještě chvíle marného šátrání. Zahrabala kopyty a odfrkla si a pak si razila cestu do sklepa. Zdálo se, že se ocitla v bludišti nebo přinejmenším v zaslepeném tunelu, pokud ne už přímo v úřadovnách městského magistrátu. Avšak idea, která volala jako nietzscheovský Zarathustra po velikém osvobozujícím činu, ji hnala dál. Postavila se na zadních jako Ahasver revoluce, až to zapraskalo v základech činžáku. Dům však měl dobrou konstrukci a pouze pár panelových desek se udrolilo, jinak všechno drželo pohromadě. Na slavnostní tabuli, vypůjčené z nedaleké měšťanky, se jen zachvělo několik skleniček vyprázdněných při hlučných přípitcích. Pohotově však byly dolity novým vínem a nikdo v domě neměl potuchy, kde se nalézají a že je Amanda loudavým krokem odnáší někam i s činžákem.
Poděšená hlídka veřejné bezpečnosti a zástup zvědavců se nezmohli na nic jiného, než rychle uskakovat Amandě obalené činžákem jako velikému šnekovi z cesty. Orgán veřejné bezpečnosti naskočil na motocykl a ujížděl šílenou rychlostí podat hlášení nadřízeným složkám o převratných změnách v případu Amandy:
"Kobyla, známá jako Amanda, odnáší činžák z původní parcely."
"Kam?"
"Na blíže neurčené místo."
"Že by? A kudy by unikala?"
"Amanda, lehce obtížená panelákem, proběhla ulicí. Zastavila se na křižovatce."
"Dodržuje tedy dopravní předpisy?"
"Ani v nejmenším. Nezastavila se na červenou, nýbrž naopak na zelenou, totiž na zelení porostlou pergolu ve čtvrtém poschodí jednoho domu na rohu křižovatky. Sotva zeleň spásla, upalovala dál."
"Cože? - Jakto? - Jakže!?" Pršely otázky, doprovázené zmatenými pohledy, jaké dovedou zajistit jen zainteresované orgány veřejné bezpečnosti.
Policista s vycvičeným pohledem kriminalisty se smyslem pro každou podrobnost však nezklamal:
"Výše jmenovaná kobyla našlapovala měkce a opatrně, ale vcelku postupovala velmi ledabyle a loudavě."
V činžáku stále neměl nikdo tušení o pravém stavu věcí a tím méně o událostech. Domovnímu důvěrníkovi se vlivem četných přípitků natolik zatočila hlava, že si nepovšiml, zda chodí kolébavou chůzí jen on sám, anebo zda se kolébá celý dům.
Ačkoli býval zvyklý postupovat při každé příležitosti vždy proti ranám osudu rozhodně jako kýl jachty a s klidem Angličana, napreparovaného skotskou whisky, tentokrát se znatelně ošil, ale vzápětí se opět vypáral, takže se pouze na okamžik zdálo, že jeho furintský úsměv vyhasne.
"Jak jsem jenom mohl chytit takového lomcováka!?" Zlobil se sám na sebe, a když vyhlédl z pavlače, ulevoval si zlostně:
"Já zvíře! Takhle se zpumprlíkovat! Už ani nepoznávám ani náš dvorek a kde - kde mám zahrádku? Ať se zalknu, jestli ještě přivoním k nějaké láhvi! No prosím, vždyť já vidím místo protějších domů jen nějaké louky! Takhle si dát do trumpety!" Celé to mrčení dovršil zlostným: "Hrm!"
Nebylo to žádné pípnutí ušlápnutého kuřete. Tento plnohodnotný řev, spojující vlkodava na stopě a Dána oslavujícího Silvestr, byl naprosto nečekaný. V jeho vokalizaci se snad vyskytovaly drobné technické závady, avšak v rozverné zábavě se docela ztrácel. Pan domovní důvěrník strčil hlavu pod vodovod. Jenže z kohoutku ani kapka. Zarazil se jako hřebík do staré omítky. "Aha, zase neteče. Já mám žízeň jako trám! Skoro bych se o ni mohl opřít! Skočím si naproti na sodovku a trochu se provětrám. Čerstvý vzduch dělá divy. Taky si cestou dám nějaký gáblíček. Beztak mám v břiše jako u snědeného krámu." Těšilo se boží hovádko z čeledi domovních důvěrníků a vyrazilo k domovním dveřím seširoka jako Pepek Námořník, aniž si připouštěl výtku starodávného proroka: "Jak dlouho budete kulhat na obě strany?!"
Tolika čerstvého vzduchu se však pan domovní důvěrník přece jenom nenadál. Sotva otevřel dveře, zavrávoral, jako by utrpěl akutní otravu kyslíkem. Nedošlápl na chodník, nýbrž letěl jako Gagarin. Zavřel oči a poslední myšlenka byla: "Tady někde už je přece chodník." Konečně to s ním udělalo "žbluch!" Načež se pan domovní důvěrník cítil víc než osvěžen, neboť se válel v potoce u louky, kde se Amanda pokojně pásla. Pásla se daleko od města, a to docela volně, i přes panelákový korzet, který snášela vcelku pokorně. Při vší důstojnosti svého úřadu si domovní důvěrník počínal velmi rozšafně, křepce a svižně asi jako biskup na banánové slupce. Žuchlo to, jako když si rozverná hrošice, flirtující mezi hrochy v rodném Zambezi, hraje na vodní vážku.
Do úst se mu drala slova národní písně:
Letěla husička, letěla z vysoka
nemohla doletět, spadla do potoka -
Jenže za nic na světě nemohl nalézt správný nápěv. Jeho obličej se zprvu jen rozjasnil. Zřídkakdy se podařilo nějaké živelní pohromě zaskočit jeho mozek v jeho překotné výkonnosti, neboť obvykle pracoval na nejnižší obrátky, a k vyšším obrátkám se dopracovával jen ve stavu deliria tremens.
Metrickým centem živé váhy, který úspěšně vytvářel v potoce přehradu, prochvělo jako blesk volání porybného:
"Vy jste nečetl cedulku, že v potoce je koupání zakázáno?!"
"Já se nekoupu, já se topím!"
"To je ovšem něco jiného", praví porybný. "To není zakázáno. A co není zakázáno, to je v demokracii dovoleno. Potom ovšem nehodlám ohrožovat vaše lidská práva."
"Topím se!" Ozvalo se z potoka.
"Slyším, slyším. Jsem jedno velké ucho."
"Jenže já se topím!"
"Na to máte nezcizitelné lidské právo. To vám nesmím ohrozit. Někdo hodlá spáchat sebevraždu, svobodně se k tomu rozhodne, všechno si k tomu nachystá, a já mu v tom snad budu bránit?! Kdepak! To bych měl na krku Český klub sebevrahů. Ti by spustili na celé kolo, že jsem fašista každým coulem, když ohrožuji lidské svobody menšiny. Načež by mě Výbor pro porušování lidských práv při Amnesty International vláčel po všech mezinárodních fórech jako nadmutou kozu! To tak!"
Porybný si vzpomněl na jiného takového výtečníka, který se utopil a po smrti klepal na nebeskou bránu, ale svatý Petr ho hnal pryč prasečím pochodem. Utopený se hájil: "Stále jsem myslel na Pánaboha. Když jsem se topil, křičel jsem: Pane Bože, pomoc! Dokonce i ty dva lidi, co mě chtěli vytáhnout, jsem odbyl s tím, že mně přijde zachránit Bůh. Jenže na mě asi zapomněl."
"Že zapomněl?!" Ozval se Pánbůh, který vyhlédl zpoza nebeské brány na toho svatouška. "A kdo si myslíš, že poslal ty dva lidi?"
Nový obyvatel potoka zatím hýřil všemi barvami. Posléze se jeho kolorit zůžil na dvojhru, takže střídavě zelenal a rudnul. Následkem toho nápadně připomínal krásnoočko Euglena z rodu bičíkovců, jež se často vyskytuje v močůvce, kterou zabarvuje buď na zeleno nebo na červeno. To však byla záležitost právě tak prchavá, jako dojmy ranných impresionistů. V mžiku vystřízlivěl, vyškrábal se z potoka a spustil na celé kolo:
"Pomóc! Pomóc!! Únos!! To je náš dům!"
Amanda poznala po hlase domovního důvěrníka, chytila ho za límec a hodila ho jedním otevřeným oknem zpátky do činžáku. Přistál měkkým přistáním jako Lunochod na Měsíci či spíše jako lenochod na tlustém koberci, rozvinutém u příležitosti vzácného hosta. K slavnostní tabuli došel po čtyřech. Následkem znamenitého maskování zůstal nepoznán. Předcházel ho splývavý zelený vous žabinců v nadměrném tvaru přecezené zelňačky. Jeho oči však měly pronikavý účinek, jaký spojujeme se sovami, se staršiny, s funkcionáři uličního výboru a s veliteli tajné policie. Ztěžka se dopracovával ke vzpřímené postavě a takto každým pohybem vyvracel domněnku Bedřicha Engelse o podílu práce na polidštění opice. Hosté si ho příliš nevšímali, neboť ho dílem považovali za zvláštní výtvor ikebany, dílem zase mysleli, že je to dobře maskovaná ochranka. Nejprve se otřásl, rozstřikujíce kolem sebe vodu jako fontána. Vytřel si spleť vlasů, řas a žabinců z očí, aby získal trochu přehled o rozložení lahví na stole. Sotva zpozoroval karafu s nahnědlou tekutinou, vrátila se mu bystrost a pohotovost pohybů.
"Jéje!" Zahýkal a vyslal tím směrem pohled, jaký vrhá zadumaný sup na velblouda dodělávajícího na Sahaře.
Rozletěl se vstříc kořisti tak, že se zdálo, že se jen stěží dotýkal matičky země. Nebýt cinkotu skleniček a hlučné výřečnosti hostů, by to přesto každému soudnému člověku připadalo jako stádo buvolů, ženoucích se s dupotem k vodě. Aniž se obtěžoval s vyhledáváním skleniček, jal se karafu překotně a důsledně vyprazdňovat.
Jakmile se člověk takového založení odreaguje od nálady propastné deprese, pak nikdy nikdo neví, jak daleko zajde v opačném směru.
U slavnostního banketu na počest japonského podnikatele stále ještě nikdo nic nevěděl. Pan ministr nelenil a operativně řešil aktuální úkoly současnosti. Ty se mu nyní redukovaly na obsah švédských mís. Při veškeré delikátnosti tohoto poslání, počínal si přitom jako zjednaný. Odložil všechna hlediska diplomatického protokolu jako momentálně nepoužitelná. Sveřepec systematicky obrušoval všechny hrany a plošky čelistí, jakoby jejich použitelnost v dalších létech neočekával. Slušelo mu to jako praseti vesta, takže bylo od věci, když pantátu napadla hořká slova Petra Chelčického pronesená na adresu českého krále:
"Ale co praseti platno jest, že by ho králem zvolili, ono se raději v hnoji rýpe - "
Uvázla mu však v krku jako tableta chininu, neboť se snažil chovat co nejvíce omaleně. Není však čas ani příhodné místo, abychom se tu zabývali etickou stránkou celé záležitosti.
"Víte, když já jsem začínal, neměl jsem víc než svůj rozum", chlubil se pan ministr.
Pantáta užasle pokyvoval hlavou a nešetrně se hryzal do jazyku, aby nevyprskl:
"To jste opravdu začínal s malým kapitálem."
Lepší polovička pana ministra se chovala jako horší. Bez dlouhého uvažování a rozhlížení se nalevo napravo systematicky zpracovávala chlebíčky s výkonností pásové pily.
Ctihodný Mr.Tja Fa seděl vedle Eližběty a líčil své samurajské a lovecké kousky.
"Vloni jsem skolil veletucet tygrů a když jsem zaskakoval za sedm samurajů, tak jsem jen tak mimochodem osvobodil osmero měst od lupičů, terorizujících pokojné obyvatelstvo."
"Ale, excelence, před hodinou jste říkal, že šlo o tucet tygrů a čtyři města."
"Ovšem, má drahá, to jste byla ještě málo zkušená, abyste mohla poznat celou pravdu."
Eližběta se zapýřila jako by ji obrůstal Agropyrum repens neboli pýr plazivý.
"A lovil jste také někdy slony?"
"Lovil, ovšem nerad. Víte, takové velké úlovky se pak obtížně nosí domů."
Zarděla se až po kořínky vlasů, jako by právě dostala akutní záchvat zarděnek.
"Máte ještě nějakou takovou smutnou zkušenost z lovu?"
"Třeba když jsem minulý měsíc odjel na lov a zapomněl jsem doma pušku."
"A když jste na to přišel?"
"Až když jsme doma rozvěšoval nové lovecké trofeje."
Další jeho povídání bylo záživné bezmála jako Marxův Kapitál. Zřejmě se to však ještě dále stupňovalo, neboť rozsah nedostačivosti lidského intelektu je právě tak nesmírný jako přesažnost Božích úradků. Proto další projevy ctihodného hosta posléze nabyly záživnosti jako poslední mandlový koktejl Grigorije Rasputina. Přesto mu dceruška domovního důvěrníka naslouchala s trpělivostí budovatele velké čínské zdi. Něžná líčka mladinké Eližběty ze suterénu co chvíli obskakovaly červené skvrny, takže i zkušený veterinář by byl na vážkách, zda se nejedná o červenku, epidemicky zachvacující vepřové chovy. Její počínání však bylo víc než výmluvné. Neustále překládala ruku velkého syna Fudžijamy ze svých boků zpět na stůl a povzbuzovala ho, aby si znovu poslechl historii už světoznámou, totiž jak pantáta Homolka našel s dětmi Amandu a jak ji považoval nejdřív za štěně a pak za ochechuli.
Vážený host Mr.Tja Fa přislíbil pantátovi:
"To se ví, pane Homolko! Rád vám pošlu pravou ochechuli. Takových kapustňáků máme ve Žlutém moři víc než dost. Nebo spíše vám jich pošlu celý párek. Oni totiž žijí v párech, a vzájemně si ochotně pomáhají. Když je jeden z páru ohrožen, druhý mu přikvačí na pomoc."
"Jen jestli se dají ochechule chovat v zajetí?"
"Aby ne. Všechny ochechule vydrží v zajetí dost dlouho a lze je i ochočit, takže jsou krotké."
"Musím se ještě zeptat domovního důvěrníka, jestli - "
Vtom se vynořil z pod stolu domovní důvěrník. Nepatřil k lidem, jimž tělesná konstituce dovoluje svižně vstávat, ale nadzvedl se z koberce, na němž dlel, docela pomalu, ale jistě, asi jako by jej zvedali heverem.
Vyrážel ze sebe skřeky:
"Ha! - Amanda - celý dům - i s námi - jsme ztraceni! Zachraň se, kdo můžeš!"
Konverzace ustala, jako by zatáhl kohoutek. Šlechtění rozumu a košatění ducha uvázlo na bodu mrazu. Tucet nezávislých a navzájem docela odlišných rozhovorů na tucet vrcholně intelektuálních témat v mžiku odumřelo, jako kdyby zaznělo troubení k poslednímu soudu. Novináři, kteří nikdy neměli ke slovům daleko, pohoršeně civěli na výsostné oslavence se slovy zamrzlými na rtech, a číšníci se ve zběsilém zmatku zahleděli na ctihodného Mr.Tja Fu, známého svým ezoterickým budhizmem.
Mnozí byli pohoršeni a připisovali to jeho tradičně neblahému stavu. Jiní vstávali a v panické hrůze prchali k oknům. Ti pak, kteří jako domovní důvěrník vyrazili dveřmi ven, čvachtali se dole v potoce. Dříve než mohli utonout nebo se ztratit v okolní krajině, Amanda je citlivě sesbírala a láskyplně uložila zpátky do domu. Paní ministrová stála u otevřeného okna a opojeně hleděla do zeleně široké louky a hlubokých hvozdů.
"Ach! Jaká krása! Pravý ekologický ráj! Tolik zeleně! Jeden by se na ní pásl celé hodiny."
"Jen si poslušte, milostivá." Ozval se pantáta. "Amanda to všechno nesežere."
Nacházeli se někde, kde sice voda hučela po lučinách, bory šuměly po skalinách, v sadě skvěl se jara květ, zemský ráj to na pohled, a přece s tím mnozí nebyli spokojeni, neboť se v samotných základech cítili vytrženi z kořenů. Kdepak byly ty časy, kdy žili v otčině, v městečku na dlani milovaného otce vlasti, hýčkaní láskou otcovskou a mateřskou? Místo otce vlasti či uznalého pantáty, místo tatíčka osvoboditele, zbyly posléze jen cizí zazobaní strýčci, otčímové a macechy, kýmsi dosazení poručníci...
Teprve až se objevili požárníci se žebříky, polekala se Amanda, že ji snad chtějí znovu dělat příkoří, a rozběhla se s panelákem pryč.
Požárníci, ženisté a členové protiteroristické jednotky, známé širší veřejnosti jako Šumavská Kobra, doprovázení dobrovolníky z Ligy pro ochranu ohrožených živočišných druhů, lákali Amandu, jak nejněžněji dovedli: "No, tu máš, Amandičko, pojď na cukříček! Amandičko, poseď chvíli! Neutíkej! My tě máme rádi! Odpočni si přece!"
Amanda se přiblížila, ale sotva se po ní rozehnali žebříkem, bystře uhnula a neopatrní zachránci padali do trávy jako hrušky hniličky. Uvnitř v domě to pokaždé po takovém trhnutí pláclo se všemi z jedné strany na druhou. Sám ctihodný Mr.Tja Fa, který se holedbal: "Jó, co my jsme zažili na kře ledové - " upadl pod stůl a nemohl ven, alespoň nepospíchal ven, neboť - jak se ukázalo později - tamtéž upadla i sličná Eližběta. Splašené hormóny oblévané doušky saké jako hřejivým Golfským proudem konaly svoje dílo. Jeho ruka chvíli šátrala po stole, až nahmátla karafu s "Klášterním tajemstvím", aby definitivně uvázla dolních polohách. Podle občasného Eližbětina vypísknutí se zdálo, jako by se tam cvičil nejméně tucet hokejových rozhodčích. Vpravdě si excelence počínala velmi rozpustile nebo přinejmenším vedla řeči kluzké jako mazlavé mýdlo. Sekretář marně volal z důstojných výšin pod stůl:
"Vzpamatujte se, excelence! Vaše excelence, račte opět přijít k vaší excelenci!"
Zatím se však pantáta Homolka tuze rozčílil a křičel z okna:
"Nedrážděte mi ji, vy tatrmani! Táhněte s tím žebříkem! Copak nevidíte, že se ta kobylka bojí?! Jelimani jedni! Nechte to na mě! Já si s ní poradím!"
On jediný ze všech trosečníků hodlal něco podniknout pro záchranu celého činžáku na Amandě. Rázně odstrčil všechny zoufalce od okna a ujal se velení bludného činžáku.
"Žádné obavy, excelence!" Řekl pantáta směrem k panu ministrovi a Mr.Tja Fovi. Paní ministrová společně Eližbětou vyloudili dvojhlasný sten, což japonskému hostu znělo jako námluvy mezi kapustňáky z řádu ochechulí.
"Nebojte se! Říkám vám, nebojte se! Amanda je odchována pouze mlékem."
"Já taky", zasténala paní ministrová, "a přesto jím maso."
"Amanda nikomu neublíží. Je cvičená. To vám povídám. Opravdu, ona má speciální výcvik. Když řeknu: Deš sem nebo ne!? Tak ona jde nebo ne." Ubezpečil je pantáta.
"Hlavní věc je, zda není porušena statika a jestli se dům nerozsype." Obával se pan ministr.
"Nebojte se, pane ministře." Ozval se hlas ze suterénu. "Tahle není z těch staveb, na kterých jste si vybudoval svou kariéru. To je kvalitní stavba, panely prošpikované ocelí."
"Opravdu?"
"Na to vsaďte boty."
Zatím začal pantáta volat Amandu a domlouvat jí:
"Pojď, holka, půjdeme domů! Tak pojď, zítra sem zase přijdeme. Schválně, Amando, jestli trefíš zpátky. Ukaž pánovi, jak trefíš domů! No jo, to víte pane ministře, a to naše Amanda zase dovede. Doma se zase napiješ mlíčka, viď?!"
Amanda si dala říct a nastoupila zpátečná cestu. Pantáta s ní stále tiše rozmlouval. Věděl, jak se na ni musí jít. Jednu chvíli se pokusil zapojit také japonský host Mr.Tja Fa. Přistoupil k oknu, drže svůj samurajský meč schovaný pod kimonem, a chystal se na Amandu zavolat, ale rozčílený pantáta ho odstrčil:
"Kuš, nebo mi ji splašíš!"
Mr.Tja Fa mu neochotně vyklidil místo, ale vyhlížel rozpolceně jako samuraj, který ztratil tvář a místo ní se stavěl vůči světu jinou částí svého těla, alespoň do té doby, než se mu podaří někde v ústraní spáchat harakiri.
Ještě před západem slunce dospěla Amanda s činžákovou kuklou v pořádku na původní parcelu domu, kde bydleli Homolkoví. Opatrně se usadila a panelák zapadl přesně na milimetr do svých základů.
S houkáním se přihnala vozidla rychlé lékařské pomoci a dobrovolníků od hnutí "Green Peace", ochraňující přírodní prostředí, žížalami počínaje, slony konče. Avšak nikdo z přítomných nepotřeboval žádnou pomoc, neboť na slavnostní tabuli zbylo ještě dost vína. Pan ministr, který po celou dobu návratu Amandy domů metodicky řídil postup z toalety, nyní velmi osvěžen vystoupil z domu. Provázel ho velevážený Mr.Tja Fa, slečna Eližběta a paní ministrová. Mr.Tja Fa vypravoval Eližbětě o svém posledním lovu tygra v Indii.
"To musí být velké vzrušení, když čekáte na tygra, míříte na něj a pak ho jediným výstřelem skolíte."
"To jistě, má milá, ale ještě větší vzrušení je, když se netrefíte."
"Neříkejte."
Jemínáčku, jak roztomile vypadala, když to říkala! Ty její zvědavé oči se podívaly zpod apartního kloboučku, osázeného nejrůznějšími kvítky a záhadnými výplody z říše divů, neskonale šelmovsky a laškovně. Na tváři se jí začaly dělat dolíčky a ten její hlásek zaševelil tak svěže a neotřele, že srdce, které nikdy nepoznalo krásy živé přírody, ale dosud jen tuto zmíněnou pseudovegetaci, muselo se při pohledu na tu roztodivnou flóru celé zatetelit. Inu, srdce, ve kterém přebývaly šedivé všednosti bytu domovního důvěrníka, v jehož pustých a osamělých hlubinách dlí věčná chmura, to srdce opět naskočilo jako při elektrošoku - a začalo zvát dovnitř Naději - začalo dovnitř propouštět záblesky sluneční záře.
Před domem je zaplavili reportéři a televizní zpravodajové. Všichni se shodli na jednotném prohlášení, že to stálo za to.

25. Naše milá obluda
Orgán veřejné bezpečnosti podával hlášení nadřízeným složkám o převratných změnách v případu Amandy:
"Kobyla, známá jako Amanda, odnáší doličný předmět, totiž činžák z původní parcely."
"Kam?"
"Na blíže neurčené místo."
"Že by? A kudy by unikala?"
Pantáta vzpomínal, co se to vlastně v tom světě širém přihodilo. V činžáku stále neměl nikdo tušení o pravém stavu věcí a tím méně o událostech. Ti, kdo mohli něco vědět, jako domovní důvěrník, dívali se na svět přes tlusté sklo na dně půllitru. Kdopak může vytvořit z takové šedivé masy konzumentů něco smysluplného? Pan Homolka nad tím kroutil hlavou.
Toužím z tebe, Homolko, a z ostatních, vytvořit jednu rodinu a ze světa rajské prostředí. Taková rodina by měla uskutečňovat onu tajuplnou jednotu, po jaké toužíš. To proto, že se v ní žádný z účastníků se svými jedinečnými dary neztratí, a kde láska vede k jednotě.
Hlášení veřejných orgánů obsahovalo zprávu: "Výše jmenovaná kobyla našlapovala měkce a opatrně, ale vcelku postupovala velmi ledabyle a loudavě." Pan Homolka o tom hloubal a kladl si otázky na tělo.
Chceš obnovovat život lidstva? Začni ve své rodině s návratem k dokonalému společnému životu? Jinak nedosáhneš pokoje a štěstí ani onu podporu pro vnitřní život, k jakému tě zvu uprostřed tvé rodiny. Jinak objevíš leda skanzen svatoušků neboli přesvatou obludu.
To neznamená házet flintu do žita. Chce to hlavně podumat o dokonalém společném životě. Dále o jeho užitečnosti pro tvůj vnitřní život. Konečně o tom, co ho narušuje, a na co si dej pozor!
Apoštolové prý měli všechny věci dohromady. Hlavně však jedno srdce a jednu mysl. To prvé je důsledek, to druhé je příčina. Když se vydáváš na cestu k dokonalosti, opouštíš rodnou matku, rodný dům a všechno ve světě, abys našel duchovní matku v každém, kdo plní mou vůli, zkrátka abys našel nový domov. To by měl být jeden z prvních kroků členů rodiny. Co přesně? To, abys při vstupu do nového prostředí okamžitě otevřel své srdce dokořán a svou náruč všem na potkání.
"Tak to zase prrr!" Rozčílovala se domovnice. "Žádný takový! Přece jsme spolu nepásli prasata!" Napružená víc než luk Robina Hooda, přetékala z židle na zápraží vchodu do činžáku. Oběma chapadly svírala pometlo, jako by se chystala k vrhu kladivem. Když pantáta vycházel, vrhla na něho takový pohled, že si připadal jako nedojezený a vychladlý zbytek jídla na talíři. Pantátovi uklouzl ústrý mukyplný kvil, připomínající nebohého Oresta, stíhaného zlostnými Erýniemi. Jen s vypětím všech sil se vracel do hlubiny své bezpečnosti.
Z toho plynou vzájemné vztahy a závazky všech, kdo patří do rodiny. To proto, aby jeden každý zakoušel lásku a přízeň naší panenské máti ve svých rodičích a představených, a dovedl ji přijímat i sdílet a předávat dál. Co z toho plyne pro tebe, kdo stojíš v popředí jako pantáta? K tomu, aby v domě byla poznávána a prožívána přítomnost naší panenské maminky, se vyvaruj mít "své" oblíbence, "primadony", kterým by bylo dovoleno i to, co se jiným netrpí. Kdo tady ruší společný život svou mrzutostí, náladovostí, takže všichni doma musí číhat na chvíli jeho přístupnosti pro své potřeby? Kdo se tu stará o zpříjemnění a usnadnění pobytu ostatních v domě? Čí přítomnost dopadá na dům jako temný mrak, takže ustrašené hledají únikové skuliny? Kdopak se tu snaží se prostoupit svou přítomností rodinný život tak, že se bez něho nemohou ani nadechnout, protože všude sedí jako žába na prameni a vyhlíží z každého rohu jako ostražitý bůžek Šiva? Ať se potom nediví, že si každý hledá náhradu jinde, třeba i v nějaké špeluňce, a než kdo napočítá do pěti, už jdou vstříc velkému pohoršení a smutným koncům!
Pantáta se obával jednoho:
"Jen jestli se dají ochechule chovat v zajetí?"
V ustarané tváři se mu přitom zračil pohled osla, leč vzdělaného a kultivovaného letitým užíváním kůže jeho předků ke zhotovování pergamenových rukopisů.
"Aby ne. Všechny ochechule vydrží v zajetí dost dlouho a lze je i ochočit, takže jsou krotké." Takového se mu dostalo ujištění, a to ho uklidnilo.
A co když přichází do domu příbuzná anebo úplně cizí osoba? Dopřáváš jí volnost pohybu a působení v domě? Anebo jí všechny dveře přirazíš před nosem a kdeco uzamkneš na sedm západů, aby se tam každá příchozí bytost cítila jako v zakletém hradě nebo dokonce jako podezřelá, ba přímo obviněná? Patříš snad k těm otrapům, kteří se na každého nováčka přilepí a drží se ho jako mastná skvrna košile? K těm, kdo projevují vtíravost masážní kafrové masti vůči všem příchozím, ať jsou to příbuzní nebo úplní cizinci? Takoví zarputilí podlézavci postupně ovládají hlavu domu. Jejím prostřednictvím obchvacují celý život v domě s pronikavostí kratatice Teuthoidea z podřádu dvoužábrých hlavonožců. Tak ruší krásný soulad a jednotu soužití. Taková příchozí bytost začne především zasahovat do řízení domácího dění. Než bys řekl "švec", najednou posuzuje rodinné příslušníky, odsuzuje každého, kdo nesouhlasí s její vtíravostí, až popichuje jednoho proti druhému. Tak dům přestává být domovem. Sotva jednou přestane být domovem, hned přestává být i mým příbytkem. Pak už vlastně nemá žádný vyšší smysl. Potom pomůže jenom chirurg, aby všechna zapeklitost vyšla ven. Když s tím dlouho váháš, vyřeší to nakonec odpůrce a vládce světa za tebe a bez tebe. Tak se najednou octneš bez střechy nad hlavou, a možná i za mřížemi.
To je ale poněkud převrácená osnova. Nezapomeň na výhody takového soužití. Jsou vůbec nějaké? Co je vlastně tento společný život? Jeden duch, jedna láska. Znamená to, že se všichni v domě považují za členy jedné rodiny, že každý objímá všechny ostatní stejnou láskou, že jsou mu ostatní tak milí a drazí, jako někdo, kdo je s ním srostlý, protože jsme spojeni příbuzenstvím, ale hlavně duchovně. Společný život je znamením, že je tady ve světě možná opravdová, veliká láska, třebaže ve světě všechno takové lásce odporuje. Díky masmédiím, předstírajícím vševědoucnost, se vládci světa úspěšně daří vzbuzovat iluzi, že v žádné rodině taková pravá láska neexistuje proto, že vůbec existovat nemůže. Proto mnozí lidé už o tomto znamení lásky ve světě pochybují a vykřikují, jako by zrovna objevili Ameriku: "No, prosím! Tady to máte! - Ani zde není žádná jednota a láska! Hádají se mezi sebou a koušou se!"
Ve skutečnosti se tam vůbec nemusí hádat, ba ani křivé slovo si nemusí říct. A přesto duch světa spustí rachot na celé kolo: "Tak! Ani tady není žádná dokonalá láska!" Jako zjednaný pak vytrubuje: "Voni si říkají bratři a sestry, ale láskou by se přímo sežrali!"
Jedno je ovšem jisté, že bys nebyl poznal ryzí a dokonalou lásku, kdybych ti ji nebyl sám nezjevil. A tuto lásku a pokoj budeš ve své rodině nacházet teprve tehdy, až ji tam budeš sám přinášet.
"Tak nám ji ukažte!" Volá ten, kdo se nespokojí, že by láska měla být darem shůry, protože by ji chtěl najít někde v okolí. Pak obejde celý svět křížem krážem, aby se vrátil domů, kde si zklamaně povzdechne: "Ký žal, ký žal! Ach, za trochu lásky šel bych světa kraj!"
Společný život záleží hlavně v dokonalém spojení všech srdcí, všech myslí, našich sil i schopností. Tato jednota sil a schopností vzejde a udrží se právě a jedině jednotou srdcí a jednotou myslí. Vím, že je to povinností hlavně těch, kdo stojí v popředí, aby naplno a strhujícím způsobem prožívali, a tak utvářeli tohoto společného ducha rodiny. Tento společný duch rodiny je nejlepším vykladačem našich předpisů. Jenže nemůžeš, Homolko, čekat a vyhlížet, kde to je, že bys tam šel, nýbrž začni od sebe. Napřed se pokus sjednotit s ostatními, i když každý z nich je jiný než ty. Snaž se trochu chápavé srdce k tomuto společnému duchu, abys nerozhodoval a neřídil život v domě jen podle svého mínění, ale zato třeba proti duchu rodiny.
Do duchovního zraku pantáty se však nešetrně vtíral obraz domovního důvěrníka se vtíravostí obsedantní deriliózy a tvrdošíjností zácpy, a vyrážel ze sebe:
"Amanda - celý dům - i s námi - jsme ztraceni! Zachraň se, kdo můžeš!" Pantáta ho však bral s rezervou.
Jde o duchovní přetavení a slití všech tvých sil a schopností. Uvědomuješ si, Homolko, tuto svou odpovědnosti za všechno, co jsi mohl a měl vykonat, za vše, co tvoje rodina mohla a měla vykonat, kdybys dal dohromady všechny své schopnosti a síly do služby ve společném život své rodiny?
Paní ministrová nadšeně provolávala: "Jaká krása! Pravý ekologický ráj! Tolik zeleně! Jeden by se na ní pásl celé hodiny."
"Jen si poslužte, milostivá." Ozval se pantáta. "Naše Amanda to beztoho všechno sama nesežere." Pan Homolka se držel za hlavu, která mu jako melounovité UFO hrozila úletem a kladl si otázky, které by veřejné mínění hodnotilo jako zcela nemístné a nevčasné.
Co ruší rodinnou lásku a jednotu víc než tvoje různé zvláštnůstky a svéráznosti? Jsou totiž svéráznosti originální a přínosné a jsou svéráznosti protivné a únavné. Koneckonců je každá tvoje svéráznost zaplacena trpělivostí těch, kdo mají s takovým sukovitým samorostem žít. Jsou ovšem svéráznosti, které jsou nevinným osvěžením a žádoucím přínosem do ustáleného rytmu života. Jen se vyhni každé zbytečné zvláštnosti, určené tvou samolibostí, a poškozující a unavující celou rodinu. Pokus se co nejlépe a nejpřínosněji vrůst do společného života. Ne abys ale upadl do jednotvárnosti nebo povrchní jednotnosti. Spíše jen uhlaď svou kostrbatost, která může při společném životě překážet, aby kameny zapadly dobře do sebe. Proč máš být hřebíkem vyčnívajícím ze zdi, o který se poraní každý kolemjdoucí?
"Hlavní věc je", obával se pan ministr, "zda není porušena statika a jestli se dům nerozsype." Ale hlas ze suterénu ho uklidnil: "Houby s octem!" Nebylo vidět jeho původce, a jen záblesky zelenavých očí dávaly pantátovi tušit utajenou sklepní inteligenci, jen o prsa vítězící před nejlepšími nosnicemi naší známé velkodrůbežárny.
Jednota rodinné lásky vzhledem ke společnému životu se ruší některými tvými náchylnostmi, přátelstvími, ve kterých proniká soukromničení. Přicházím zachránit všechny, ale přesto se na své pozemské pouti těsně a důvěrně stýkám jen s některými lidmi, totiž s lidmi doby, ve které žiji, a dokonce některé z nich zvláště vyznamenávám svou blízkou přítomností, u některých zvláště rád prodlévám a přijímám jejich projevy lásky a dobrodiní, abych je tím více obejmul ve svém srdci.
"Hmr! - Hmr!" Ozývalo zlověstně ze suterénu, jako by se zrovna probouzel nějaký předpotopní King Kong z dlouhodobého spánku. Posléze však nejasná úzkost z probuzené zkázy neznámého původu přešla v strach docela určitý, když se z domovní spodiny nesla varovná výzva: "Jestli mi tady někdo zablátí schody, tak toho hanbáře vynesu v zubech! Ať mi nedělá z baráku hanbinec!"
Které soukromé přátelství ohrožuje jednotu a soulad naší rodiny, a které ne? uvažoval pantáta. Škodlivé je takové, které vede k sobectví ve dvou, a posiluje výlučnost takového důvěrného vztahu na úkor života celku. Škodlivý je každý zárodek uzavřené sekty, kde si každý myslí, že je lepší než ostatní. Takové soukromničení zakládá v rodině měření různými lokty, prostě protěžování někoho a ušlapování jiného, a to nezůstává doma. Prosakuje to i navenek jako mastná voda od nádobí. Pak se ta přesvatá obluda, uhnízděná v nějaké rodině, roztahuje i do okolí. Nakonec by se nějaká taková přesvatá obluda roztahovala z postižené rodiny do okolí. Žádná rodina nemůže přehlížet jisté zákonitosti, dané tvou povahou jako jedince i společenského tvora. Odtud plyne i požadavek na nejlepší počet příslušníků rodiny. Přitom nejlepší není totožné s největším ani s nejmenším. Některá rodina může být početně velká. Potom ale má mít pro jednotlivé členy jednotnou a únosnou zátěž. Pokud však mají jednotliví členové rodiny rozdílnou zátěž, danou různou náročností a zodpovědností, potom jich může být dohromady jen hrstka. Jinak by velikost byla zase další neúměrná zátěž, zatímco má rodina každému svému příslušníkovi pomáhat obnovit síly a rozvíjet je, poskytovat zkušenost jistoty, bezpečí, teplo domova.
Ještě větší zátěž, skoro vylučující teplo domova, přinášela ssebou domovnice, vyhlížející jako zosobněný domovní řád, vyšperkovaný odsudky všech známých sudiček a klekánic. Tahle řimbaba dokázala pohledem zmrazit i takové dobrotisko, jako byl pan Homolka. S jakousi nakažlivostí mu pokaždé naskakovala na zádech husí kůže, neboť se jí ve tváři zračila podivná mimozemská inteligence, připomínající svým vzhledem usedlost jednoleté slepice. Sotva pan Homolka se zdravou kůží prošel tygří stezkou kolem supící vrchnosti ze suterénu, oddechl si úlevou a radostí by byl polykal i hřebíky.
V příliš velké rodině se mohou stěží ujmout některá soukromá přátelství, která jsou pro jednotný život rodiny nezbytná a přínosná. Správné soukromé přátelství není dovedené v lidské lásce k úplnému splynutí. Posiluje v účastnících pokoru a službu rodinnému celku, ducha společné úcty k druhému, prostředí porozumění a tepla domova.
Jednu chvíli se pan Homolka tuze rozezlil a křičel z okna:
"Nedrážděte mi ji, vy tatrmani! Táhněte s tím žebříkem! Copak nevidíte, že se vás ta kobylka bojí?! Nechte to na mě! Já si s ním poradím."
Kdekoli v tvém domě, Homolko, chybí domov, nezastupitelně vytvářený naší panenskou maminkou, tam se společný život mění v karneval děsivých a obludných masek. Kde schází duch domova, tam se dům mění v noclehárnu, kde není místo pro nikoho. Kdekoli chybí duch domova a vzájemné lásky, tam se dům mění v zamřížovaný dům podobný blázinci nebo věznici, která skřípe a vrže v samotných svých základech. Tak se z místa setkávání stává místo rozbrojů. Kdekoli chybí duch vyšší služby a domova, tam se vynořuje šedivý úřad a nehostinný hrad plný strašidelných stínů, kde všechny stěny mají uši, panuje tichá šeptanda, podlézavost falešných úředníků a vláda anonymních udání. Kde se přehlíží naše maminka a málo připouští, aby tě vedla slovem i skutkem ke mně, tam se usazuje přesvatá obluda.
Uprostřed vesmíru, vyhasínajícího v tolika srdcích, kde lidská vypočítavost znovu a znovu marně soupeří s vládcem světa, je naléhavě potřebná jasně vynikající přítomnost mé cesty k dokonalosti. Tady je nezbytně nutná nepřehlédnutelná přítomnost strhující živé pěšinky, po které tě vede naše maminka laskavě a něžně, a přitom bezpečně a spolehlivě než nejlepší počítač každého, ke mně. Až uprostřed záplavy výpočetních středisek jasně vynikne dům našeho společného Pantáty jako znamení lásky v bezcitném a surovém světě, začne se naše Modrá planeta ohřívat teplem lásky a stane se ti domovem. Jen s těžkým srdcem bys opouštěl domovskou planetu, abys hledal nějaké inteligentní blížence v mrazivém a temném vesmíru.
Avšak ani tato nebesky zářivá vnuknutí, tě Homolko, neučiní odolným proti dorážení něčeho škodlivého. A zdaleka to nemusí být nic démonického. Stačí, aby se v tobě vzedmula vlna podvědomí. Ta tě zpracuje důrazněji a pronikavěji než ono tlukoucí srdce každého donucovacího režimu, totiž policejní pendrek.
Tentokrát se úlohy rušitele posvátné atmosféry ticha v srdci pantáty ujal domovní důvěrník. Ani netušil, jak vtíravě se usadil v podvědomí pana Homolky, a prodíral se do světla pantátových meditací tvrdošíjně jako exemplární případ obstipace. Vyrážel ze sebe:
"Ha! - Amanda - celý dům - i s námi - jsme ztraceni! Zachraň se, kdo můžeš!"
Do vznešených úvah účastníků banketu vtrhl severák. Soustředěné pohledy se rozletěly do všech stran a pak poletovaly sem a tam jako podzimní listí, aby se po tomto náporu snášely ponenáhlu na nejrůznější místa. Ctihodný Mr.Tja Fa se díval na hostitele a hledal u něho jasnou odpověď. Hostitel byl však zcela zmatený a dar rady by bylo možno hledat všude jinde, jenom ne u něho. Paní ministrová mlčky cosi konzultovala s číšníkem. Dceruška pana domovního důvěrníka marně hledala radu u pana ministra. Pantáta zmateně těkal pohledem po všech přítomných a pak rezignovaně vrhl oči v sloup. Ta situace ho odrovnala. Tak nějak muselo být Hamletovi, když na něj uprostřed zasmrádlého království vyjukl duch jeho otce. Pantáta zůstal bezradně přilepený k židli jako živá reklama na lepidlo na podlahovou krytinu. Dostalo se mu však osvícení shůry.
Taková rodina je, milý Homolko, víc než seskupení nábožných lidí, kde by si každý žil podle sebe. Je to na první pohled skromné sídliště s mnohými a rozličnými příbytky, ale jeho chudoba vydechuje libou vůni ze všech zdí. Je to různost, kterou sjednocuje duchovní řád.
Má-li už tento dům sám svou podivuhodnou krásu, tak ti, kdo tam přebývají, vykazují ještě víc přitažlivosti. Tady se uskutečňuje Jakubovo vidění, když uviděl na poušti vystupovat a sestupovat anděly. Ze smrtelných zástupců andělů, kteří obývají toto místo, vyzařuje vyšší život. Řídí všechny, i ty nejmenší úkony. Vnuká každému účastníkovi úctu k povinnosti. Činí ho věrným, vytrvalým, pozorným, bdělým, hospodárným, vnímavým ke každému, ale zvláště ke mně. Tak vidíš v žebříku, který se tyčí do výše, obraz života rodiny, který se povznáší k výšinám a proměňuje všechny skutky. Chceš-li usnadnit tento vzestup, utíkej se ke kajícím skutkům, které ulehčují tíži života.
V této chvíli se pantátovi podařilo zahalit se do tak defenzivní atmosféry své neexistence na banketu, že kdyby se měl nyní zapojit do společenské konverzace, budil by tak přiléhavý dojem, jako by z hrobky po vzoru čertíka Bertíka v krabičce vyskočila mrtvola.
"Promiňte." Zamumlal omluvně za své myšlenky, které se vznášely k nebesům jako vonný dým kadidla.
Dlouho, vytrvale, ale radostně se cvič v oběti. Duch tvé služebnosti je žádoucí proto, abys mohl řídit najednou více duší při jejich výstupu ke mně. Tohoto ducha poslušnosti najdeš všude, a místo aby ho léty ubývalo, získává u těch nejstarších přitažlivou prostotu. Kdo by nechtěl, aby se kolem něho šířila líbezná vůně lásky? Láska vychází ze srdcí nenásilně, čistě, upřímně, široce. Jak to půjdeš, Homolko? Kde k tomu nabereš sílu uprostřed chladně technizovaného a stroze organizovaného světa? V jisté hodiny odlož spolu s ostatními ze své rodiny běžné činnosti, uprav si oděv a tvař se vážně a přitom radostně. Je čas k mé chvále, a to je tvoje radost. Tehdy obzvláště zamáváš křídly, vypůjčenými od andělů a stoupáš ke mně.
V jisté chvíli doba rekreace dovoluje, aby se každý uzavřel sám pro sebe. Tam svobodně rozvíjí před mými zraky samotného zvláště život služby, mlčení, modlitby, horlivosti a lásky. Takovým způsobem se v domě uskutečňuje bez překážek, nenuceně, možno říci s prozřetelnostní radostí, tvoje setkání, pozdravení pokoje, plodné spojení mezi tvou přirozeností a mým vyšším nadáním, které obě pocházejí z mého Srdce.
Co však je v domě a na jeho obyvatelích ještě podivuhodnější, je duch rodiny, jejíž nezanedbatelnou částí je tu každý. Toto ducha neuvidíš, Homolko, ale můžeš ho prožít, kdokoli ho tam sám přineseš, protože ho pak zakusíš tajemným souzněním s ostatními srdci. Proudí tu křížem krážem a vytváří moudrost, která plodí jednotu. Je podivuhodné, že ačkoli všechno ovládá a vše sjednocuje, přesto nesmazává to, co je tvé duši vlastní. Naopak, tvoje krásné vlastnosti, očištěné od oné příměsi sobectví, která je hyzdí, září živějším jasem.
Někoho to ovšem pramálo přesvědčí. Tak potom bezradně volal japonský sekretář svého pána:
"Vzpamatujte se, excelence! Vaše excelence, račte opět přijít k vaší excelenci!"
Tři podstatné dary rodinného života představuje upřímná pokora, opatrná a činná autorita a především dokonalá láska.
Co má společného dokonalá láska, jejímiž vznešenými příklady jsou mnozí moji dobří přátelé, s různými těmi pozemskými pocity, vznikajícími z podobnosti povah, z touhy mluvit z plnosti ducha, ze zdvořilých způsobů? První z těchto lásek vzniká z mého vyššího zdokonalujícího nadání, druhá z tvé přirozenosti. První roste z touhy po dokonalosti ostatních, druhá ze sebelásky. Jedna je plodem tvé živé víry, touhy tvého srdce a soustavného sebezapírání, Druhá pochází ze sklonů zkažené přirozenosti. Odvažuje si přivlastňovat city a naděje mých přátel. Chce radosti vzkříšení, ale předem odmítá podstoupit jakoukoli bolest smrti a pokoření.
V této těžké hodince šeptal ctihodný Mr.Tja Fa do ouška sličné Eližbětě: "Jsem ochoten za vás položit život." Dceruška domovního důvěrníka však nezapomněla na životní školu svého tatíka a pohotově se dotázala:
"Máte životní pojistku? A na kolik?"
Tentokrát si pantátovo podvědomí nedalo pokoj přičiněním pana ministra, který projevoval věcné obavy:
"Hlavní věc je, zda není porušena statika a jestli se dům nerozsype."
"Nebojte se, pane ministře." Ozval se hlas ze suterénu. "Tahle není z těch staveb, na kterých jste si vybudoval svou kariéru - "
"Opravdu?"
"Na to vsaďte můžete vsadit kalhoty!"
Pan Homolka si povzdechl, neboť v duši pokorně uznával: „Mě prostě přemluví kdekdo. I kdybych byl někde v cisterciáckém klášteře, tak by mě nějaký úhořovitý výtečník proti mému lepšímu přesvědčení řečí hluchoněmých na ten šup zlákal k bůhvíjak nesmyslné blbosti.“ Potřeboval krajní sebezápor k potlačení erupce podvědomí, ale k vlastnímu překvapení tu sílu měl.
Ve všech projevech lásky pociťuješ, Homolko, už převládající lásku ke mně, vtělené lásce. Kdo by netoužil vidět své svěřence pokračovat v této vroucí lásce? Usilují o dokonalost. A jak jinak se to má stát, když ne v lásce? Kde najdeš zdroj, příklad, přitažlivost svrchované lásky, když ne tam, kde se láska vtěluje?
Nedá se říci, že by se láska k svrchované lásce i ve své nejdůvěrnější podobě a ve svých vrcholných stupních nehodila stejně pro všechny lidi. Ať už se mi lidé obdivují v jesličkách, při veřejném působení nebo ve chvíli krajní oběti. Jsem každému snoubencem plným krásy.
"Máte životní pojistku?" Doléhalo z okolí s tvrdošíjností generální ucpávky. Zpod pantátových brýlí zamžikalo na Eližbětu von Hausmeister bystré očko vymiškovaného samce zdomácnělého. A jak by ne. V očích nejširších lidových mas si génius podává ruku s bláznem. Obojí mají pohled upřený do neznáma, svaly ve tváři uvolněné, a pronášejí-li kdy nějaké slovní projevy, tedy z pohledu lidových mas zřídkakdy japné. Pantáta pokyvoval hlavou jako tažný kůň v zápřahu a lid se znatelně nudil.
Hádej, Homolko, když jsem pro tvou duši vším, čím je tvoje duše pro mne? Každé srdce zbavené mne je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr je unáší sem a tam a pokušení jím zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti. Je-li však oddělena, vítr ji rozhání. Láska ke mně tě se mnou spojuje. Často si opakuj, že je dobré být u mne.
V tu chvíli utržil pantáta pohlavek, až se mu zajiskřilo před očima a snad i viděl všechny svaté, a to i bez hlubší kontemplace.
"Ha! - Amanda - celý dům - i s námi - jsme ztraceni! Zachraň se, kdo můžeš!"
Kdyby býval pantáta více podezíravý, jistě by hned tvrdil:
"No tohle! - To je od zlého."
Pan Homolka však neměl sklon všechno nepříjemné démonizovat. Dobře věděl, že lidské podvědomí spolu s hloupostí postačí na mnohé pitomosti. Třebaže tímto úderem přímo mezi oči se mu v nich zajiskřilo jako v piezoelektrickém zapalovači, měl v první chvíli pocit, jako by mu neobratný medik při praxi na prosektuře kuchal vnitřnosti. Když však zapalovač poskytl pravou jiskru a zapálilo mu to v hlavě, nenápadným krokem se odplížil k co nejvzdálenější židli, sesul se na ni jako zvětralá omítka a strnul v naprosté nehybnosti. Po vzoru vačice opossum se snažil předstírat, že je mrtvý, jelikož se právě netoužil po účasti na rozhovoru se svým okolím. Jedině v takovém stavu mohl naslouchat zprávám z vyšších sfér.
I když si, Homolko, zasluhuji být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se ti nejraději představuji v jesličkách a na kříži.
Potěš se se mnou, který se pro tebe rodím. Polaskej mne a pověz mi o svých těžkostech, protože - ač jsem maličký - jsem velký štědrostí a milosrdenstvím.
Připrav mi květy, totiž ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, ale nejkrásnější květ, lásku. Staň se tedy mou pravicí v oděvu zdobeném zlatem tvé upřímné a čisté lásky a rudém tvou horlivostí a vroucností ke mně. Říkáš si, Homolko, kde nalezneš toto zlato, abys jím vyzdobil svůj oděv? V zemi Evilath, která znamená bolest. Hele, sleduj, je-li tvá bolest jako bolest má. Nalezneš zlato v mém utrpení, hojnost zlata, plnost lásky. Přibliž se mi tedy co nejvíc.
Nestačí, aby tvá láska byla vroucí. Chci ji mít současně rozvážnou. Nechci tlumit její plamen. Naopak chci, aby plamen tvé lásky vytrval a láska, aby byla stálejší a plodnější.
"Co si počneme s tou vaší Amandou!" Hučelo do pantáty cosi, co vyhlíželo jako domovní důvěrník.
"Hm." Vykoktal pantáta.
"No, občánku, a co teď?" Dotíralo to dál.
"Hm."
"Teď babo raď!"
"Hm."
Bereme-li tuto výměnu slov jako dialog, musíme přiznat, že se neodehrál na nejvyšší úrovni. Když si jej důkladně pročteme, vidíme, že mu něco chybí. Také pantáta se cítil tímto dialogem znepokojen. V životě přicházejí chvíle, kdy jenom prudká fyzická akce může vyléčit zraněného ducha. Právě tak jako indický domorodec, které bodnul škorpión, bude hledat úlevu z bolesti v běhu, tak také nyní pan Homolka, po čerstvé scéně s člověkem, jehož by ochotně klasifikoval jako lidského škorpióna, toužil uklidnit se ostrým přespolním pochodem. Aniž se zabýval s náležitou odpovědí na položené otázky, jak by mu velela láska k bližnímu, ba i k nepříteli, obrátil se na patě s pohotovostí tanečního kroku Freda Astaira a zamířil do ústraní. Pospíchal, neboť byl plně zaměstnán svými myšlenkami.
Zprvu byly chaotické, ale postupně nabývaly pevných obrysů. V duchu se vrátil k projektu, který ho před chvílí napadl.
Možná, Homolko, že romanticky vztahuješ ruce po vzdálených křížích, které ti předvádí obrazotvornost. Přitom se zneklidňuješ a ztrácíš odvahu při obyčejném kříži, který tě zrovna tíží. Jaký bych to byl král, kdybych viděl své poddané, jak pro mne bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral bych se, zvláště když jsem mocný, abych ti pomáhal, abys neutekl z boje. Klidně se ke mně obracej o pomoc. To soužení, které tě činí trpělivým, je dobré a žádoucí. Ukazuje ti jasně pravý stav tvé duše. Pokud jsi připraven porozumět tomu, dávám ti duchovní útěchu a získává radosti pro budoucí útěchy. V soužení ti tedy přibývá pokoje. Jsem tvým bezpečným a ustavičným útočištěm. Čím více se ke mně přiblížíš, tím více stálosti nalezneš.
Ještě více než v ubohosti všedního života je trpělivost nutná, jakkoli je nesnadná, ve tvém boji o dokonalost života ve tvé vlastní rodině. Možná jsi někdy pokoušen ke sklíčenosti nad tímto druhem zkoušek a nepoznáváš v nich záměr mé lásky. Nepodléhej malomyslnosti! Možná si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abys mě horlivěji vyhledával, s větší radostí nalézal, více se spojoval se mnou, a abys mne už neztratil.
Půvabnější polovička pana Homolky využila jeho oněmělosti, neboť si ji vyložila jako mlčenlivý výraz ochoty hlavy rodiny, blahosklonně se sklánějící jako Hospodin zástupů k svému lidu, aby mu zodpověděl ty nejzávažnější životní otázky.
"Taťko", šeptla mu do ucha, "ty víš všechno."
Pantáta vzhlédl překvapeně, jako by ho přišel žádat o poradu nad mapou Atlantiku samotný Kryštof Kolumbus.
"Kde tady na tom banketu mají záchody?"
V chodbičkách mozku pantáty to svištělo a pelášilo, jelikož asi osm rozličných myšlenek se snažilo současně vecpat do hlavní komůrky, kde je místo vždy jen pro jedinou. Zatvářil se zmateně a jako přetížený počítač uvyklý na velkou násobilku, počal odpovídat:
"E - e - ehm - asi tam někde." A ukázal stranou. Panímáma odkvapila drobnými krůčky. Pantáta si oddechl.
Moje láska, která naplňuje tvůj život na cestě k dokonalosti, směřuje k obejmutí a získání milované bytosti. Proto poslední podoba lásky je láska toužící stále živěji po mé nadpozemské vlasti. Pouze tam se nechutná a hořká voda tvého současného všedního života proměňuje ve víno z mé vinice, ve víno velkodušné, které obveseluje tvé srdce a opájí tě svou sladkostí, totiž ve víno věčného štěstí, jež předkládán vyvoleným u stolu v mém příbytku.
Kvůli těmto úchvatným obzorům mé nebeské vlasti, do níže tě, Homolko, zvu, stojí za to mobilizovat všechno nadšení. Stav přítomného života, který musíš snášet, nestojí za nic, přijímej s radostí, i s tím nejhorším, co tě potká. Potěš se myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy přede mnou.
Pantáta vzpomínal na své úspěchy, když zavolal Amandu a domlouval jí:
"Pojď, maličká, půjdeme domů! Tak pojď, zítra sem zase přijdeme. Schválně, Amando, jestli trefíš zpátky. Ukaž pánečkovi, jak trefíš domů! No jo, to víte pane ministře, a to naše Amanda zase dovede. Doma se zase napiješ mlíčka, viď?!"
Tehdy si Amanda dala říct a nastoupila zpáteční cestu. Pantáta s ní tiše rozmlouval -

26. Marný zákrok policie
Dříve než párek ochechulí ze Žlutého moře přišla vyšetřovací komise. Šetřením se jaksepatří prodražila daňovým poplatníkům. Shledala, že bludnému činžáku sice nehrozí nebezpečí sesutí, ale Amanda se musí napříště vyvarovat každé podobné neoprávněné manipulace s uvedeným příbytkem.
Právě když předseda komise, jmenovaný presidentem republiky, kladl tento přísný zákaz na srdce domovnímu důvěrníkovi a pantátovi na chodbě u bytu Homolkových, dům se nahnul, a všichni členové vyšetřovací komise přeletěli na druhou stranu chodby jako na klouzačce. Moc se nepotloukli, aspoň ne tak, jak by rádi viděli daňoví poplatníci, toužící aspoň po nějaké senzaci, když už vyšetřenou pravdu stejně poznají až jejich pravnoučata. Zato domovní důvěrník se velmi rozčílil, sotva zjistil, že zbývající láhve vína od recepce se nešetrně převrátily a vytekly. Výkřik jeho zasukovaných hormónů v lihovém nálevu zněl jako výbuch Vesuvu a šířil se zrovna tak příjemně a citlivým způsobem jako v Pompejích roku 79 po Kristu.
"To nic", uklidňoval je pantáta. "To si Amanda jenom odfrkla."
"Cože? Co? - " Vyskočil policejní orgán.
"Aha." Řekl pantáta chápavě. "Vy jste od policie? To je ovšem jiná. Potom budu všechno říkat pomalu a dvakrát."
"Jménem zákona, zakažte Amandě, aby frkala!" Zvolal orgán městské policie.
"Ohrožují lidská práva Amandy! Policejní brutalita!" Ozvali se ochránci němé tváře.
"Ona už to víckrát nedělá, že ne, Amandičko? - Leda, že by ji zase něco pošimralo v nosánku."
Komise se však nedala obměkčit.
"Na tomto místě, vydáváme závazné rozhodnutí, že výše uvedený a námi dotčený dům musí být neprodleně vystěhován. Bude-li se opakovat jakékoli frkání výše jmenované zazděné Amandy, budou z toho vyvozena nekompromisní opatření!"
"Co - co to má být? Jakápak nekompromitující - ?"
"Jinak povoláme zásahovou jednotku ministerstva vnitra! Stačí dát signál sborům národní bezpečnosti. Anebo - chcete, abychom přivolali Šumavskou kobru? Nevíte snad, co dovede toto naše protiteroristické komando? Je vybaveno i cvičenými psy."
"Víc hlav - víc rozumu."
Zdálo se, že to komisní orgán přeslechl. Pak se ale ukázalo, že asi ne, protože jeho projevy nabývaly na hrozivosti:
"Jak je libo. Povoláme třeba armádu vyzbrojenou ostrým střelivem!"
"Jakže? Proti Amandě se zbraní? Jen se opovažte! Chtěl bych poznat toho hulváta, který by dovedl té němé tváři ublížit, abych si ho podal!" Rozkřikl se pantáta na komisi a odhodlaně vytáhl z kapsy zavírací nůž a zašermoval s ním ve vzduchu. Komise ustrašeně ustoupila a její předseda volal:
"Pozor, my jsme státní orgán!"
"Ták?! Naše Amanda nikomu nezkřivila ani vlásek na hlavě a nějakej orgán, by na ni chtěl střílet! To tak!!" Zařval jako by se ocitl opuštěný uprostřed velké Lybijské pouště.
"My - my jsme úřední osoba!" Rozkoktal se orgán, až mu na čele naběhly žíly jako provazce. Hned zase splaskly jako pravomájové transparenty, když shledaly, že není co prokrvovat.
Když vyšetřovací komise dovršila raison d´etre své existence bouřlivými ejakulacemi nadržené přírody a její předseda naznal, že se daňovým poplatníkům víc než dost prodražila, odkráčela s povýšenými nosy pod záštitou policie. Pantáta se už neuklidnil. V životě každého člověka nastanou okamžiky, kdy ho momentální nutkání pudí obětovat celou svou budoucnost kvůli vábničce okamžitého uspokojení. Silní jedinci této touze patrně odolají. Pantáta nepatřil mezi vyložené slabochy, leč trpěl příliš krutě. Vyzývavá přítomnost orgánu veřejné bezpečnosti jakož i komisní chování úředních osob vyhlodaly jeho sebeovládání, jako kapající voda prohloubí skálu.
Před chvílí pantáta absolvoval chvilku zasvěcenou střelným modlitbám. Takové bleskové úvahy, tvořící zkušenost věků, zhuštěnou jako ztužený pokrmový tuk, tvoří jeden ze základních stavebních kamenů velkých charakterů, známých mezi ostrými hochy jako Arsén Lupin, kteří si na živobytí vydělávají výhradně sledem zarputilých zápasů proti mocenským pákám společnosti a piklům nejrůznějších mafií.
Maximálně zhuštěná meditace pana Homolky dospěla během okamžiku až k vědomí, že nejlepší obranou je útok. Jedině ten, kdo se nebojí smělého výpadu, vyhrává v podobných situacích.
Celý rozkacený vyběhl na ulici a volal na kolemjdoucí:
"Lidi - lidi - lidi! Pojďte sem! Nikdo nesmí zůstat lhostejný! Děje se tu křivda němé tváři! Lidičky, poslouchejte! To není možný, aby se takhle nelidsky trápilo veřejně užitečný zvíře, které zachránilo požárníky a národní majetek před požárem, a které každého, když nepobavilo, tak určitě nezarmoutilo! A teď se nějakej, nikoho nejmenuji, takovej zlolajnej orgán rozčápne a vyhrožuje zabitím tohoto vzácného představitele málem vyhynulého živočišného druhu!? Kam jsme se to dostali, lidi milí?! To je ta svoboda, pro kterou jsme tolik vytrpěli?! Pro takovouhlenc spravedlnost, to vám řeknu rovnou, bylo škoda těch let, který sme trpěli."
Jeho výstup prudce rotříštil téměř normalizovanou atmosféru. Pořádný zástup lidí z řad ekologů uznalo, že ublížit Amandě by bylo proti pánubohu i proti samotné přírodě.
"Konec vykořisťování němé tváře!" Provolávali ochránci přírodního prostředí.
Večer vystoupil v televizi předseda "Vyšetřovací komise pro Amandu" s veřejným prohlášením: "Pořádek musí být, jinak by za chvíli lidé lezli po stromech!
Druhý den vyšli do ulic dobrovolníci. Nesli narychlo zhotovené transparenty s nápisy:
                            Mír pro Amandu!             Už nikdy DDT!
                                                Zachraňte tuleně!
Provolávali hanbu veřejným orgánům hlavního města. Táhli na Václavské náměstí, kde pantáta Homolka promluvil od sochy svatého Václava k shromážděnému davu:
" - ... Každý ví, že pořádek být musí! Chceme však spravedlivý pořádek!"
"To je ono! To je ono! To je ono!!" Skandoval tisícihlavý zástup.
Policie neměla žádné přesné pokyny. Proto jen doprovázela veliký průvod, ubírající napříč městem. Vpředu šel pantáta Homolka se zeleným praporem a vyšitou bílou kobylou. Dav cestou provolával:
                             Mír pro Amandu!                  Ať žije Amanda!
           Lidská práva pro tuleně!               Zachraňte české slony!
                           Konec útisku němé tváře!
                                                                 Lidská práva pro ochechule!
"Co se děje?" Ptali se kolemjdoucí.
Nikdo nevěděl. Teprve když se přehnal hlavní průvod demonstrace, vysvětloval jeden absolvent pomocné školy:
"Nějakej poslanec Homolka založil nové hnutí za lidská práva pro zvířata."
"A proč by ne? Když je to mezinárodní hnutí, tak by tam měla patřit i zvířata."
"Aspoň někdo by měl zůstat lidskej, když už je jeden člověk druhému vlkem."
Jeden z hnutí Green Peace, který se opozdil, vysvětloval: "Podle správného by měla být do Deklarace lidských práv zahrnuta celá příroda, hlavně živá. Člověk by se měl živit jenom vodou, solí a odpadními látkami, protože každé seknutí kombajnem do pole zabolí nějakého nevinného živáčka."
"Taky by si to člověk zasloužil, kdyby byla na světě nějaká spravedlnost. Copak tu přírodu tak dorasovala zvířata?" Ozýval se další furiant z Green Peace."
"A krávy by se tu měly procházet jako v Indii, ne?" Šklebil se kdosi, a dodával: "Stačí, když tu chodí tolik - " Zbytek zanikl v okolním hluku.
Čelo demonstrace dospělo až do Stromovky, kde se poklonilo veřejné zeleni, načež zatoužilo zanotovat nějakou Internacionálu zelených. Nikdo však neznal slova, proto všichni svorně zazpívali Venhodovu polku Škoda lásky! Potom zazněla píseň Pozdvihni se duše z prachu, jež někteří považovali za ekologickou hymnu, a proto stáli v pozoru a vzdávali čest trpící přírodě. Teprve až ekologičtí demonstranti popsali všechny rohy sprejovými nápisy, provolali řadu hesel za ochranu životního prostředí, a také cigára jim došla, jak poznávali příští ráno znepokojení chodci, brodící se do práce závějemi špačků, rozcházeli se do blízkých či vzdálených hospůdek. Tam dotankovali profánního ducha světa z bezpočtu džbánků tekutého chleba, jehož požíváním se český národ tolik honosí.
Amandě se velmi líbilo, že se pantáta vracel domů s písničkou na rtech. Domovní důvěrník však nedovedl pochopit, o co tu jde. Vrtěl se jako holub na kostelní báni, ale místo vrků drmolil:
"Zase ten starý blázen!"
"Proč mi nadáváte?" Ohradil se pantáta. "Jste přece o rok mladší než já."
"No tak, dvakrát měř, jednou řež! Jen abyste se nepomýlil!" Nabádal pantátu. S pantátou však nebylo možno se střízlivě domluvit. Vystoupil na balkón a vysvětloval zástupům: "Je nelidské zakazovat Amandě tak přirozené životní projevy jako je kýchání!" Když za ním na balkon vystrčila hlavu Amanda, shromážděný zástup skandoval:
Amanda!! Amanda!! Amanda!!
" - Konec útisku! Nedáme si to líbit. Jen ať si přijdou a poznají - " Provolával pantáta a završil to slovy Jana Nerudy: "Budeme-li každý z kamene, bude celý národ z kvádru!"
Pantáta na balkóně vyhlížel jako neochvějný bojovník za pravdu, když tu jej náhle uchopila z pozadí jakási pevná ruka a stáhla pana Homolku dovnitř. Také Amanda přitom ustoupila do pozadí. Načer nějaká rázná ruka přibouchla dvířka na balkón.
Ulice přetékající davem napjatě vyčkávala, kdy se její tribun znovu vynoří, aby vydal další výzvy.
Dlouho se nic nedělo. Až po dlouhé chvíli vyšel pobledlý pantáta před dům s plachýma očima a nervózními pohyby.
"Prosím vás, rozejděte se! - Víte, vona ta moje je divná, vona tomu tak nerozumí. Přijďte až někdy jindy, až nebude doma, to si zase zazpíváme. Víte, ženský jsou už takový - "
Dav se ale nechtěl tak snadno rozloučit se svým mluvčím.
"Dyť seš náš! Tak mluv, jak ti zobák narost!"
Marně pantáta vrtěl hlavou a snažil se vysvětlit, že není žádný poslanec. Mezitím do ulice dorazila policie s obušky a megafony.
Rozejděte se! Tady není nic k vidění! Občané, rozejděte se!
Ustrašený pantáta Homolka musel své drahé polovičce slíbit, že se už do ničeho takového nezamíchá.
"Kdo je tady domovní důvěrník?" Ozvalo se důrazně. "Tady je pro vás doporučená obsílka."
Stálo tam černé na bílém:

       Z rozhodnutí vyšších orgánů hlavního magistrátu města se vydává příkaz k neprodlené evakuaci všech obyvatel výše jmenovaného domu a jeho okamžitému uzavření! Proti tomuto rozhodnutí není odvolání. Porušení rozhodnutí se trestá podle zákona.
                                                                                                     Hlavní orgán v.r.

"No a co bude s Amandou?" ptal se usouženým hlasem pantáta Homolka, který celý usychal žalem po Amandě.
"My se o ni postaráme. Nemějte starost! Opravdu, my v této věci nechováme žádných postranních úmyslů." Řekl mu jeden z tajných policistů, a myslel to asi doopravdy, což v jeho případě nebyla žádná přednost, nýbrž jen symptom obecnějšího jevu.
"Jak?!" Vyhrkl pantáta nedůvěřivě.
"To není vaše starost!" řekli úsečně páni od tajné policie. "To je záležitost vyšších orgánů! Ty už si s ní budou vědět rady."
Nadešel okamžik loučení. Pantátovi bylo smutno. Všechno mu to připomínalo jeden z těch melodramů, kde vyhánějí zamilované mládence z domova do mrazivé nepohody, aby si tam zvykali na studený odchov.
Páni od tajné policie nemívají ve zvyku mluvit do větru, a přece se mýlili. Nevěděli si s Amandou rady, ani když na ni přivolali požárníky, kteří na ni pustili proud vody z vodního děla. Až do večera chodila zásahová jednotka s plexištíty a přilbami bezradně kolem domu a pevně svírala v rukou obušky.