1. Co je malé, to je milé
  2. Vyšší plán se mnou
  3. Náš pes není pes, zato život ano
  4  Případ zatoulaného dítěte
  5. Bloudění temnou nocí
  6. Komu se chce na poušť
  7. Kde se vzala ochechule
  8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
  9. Odhalení naší obludy
10. Náš host na veřejnosti
11. Záhadný brejlovec
12. Dá se ještě něco zachránit?
13. Kdo chce pomoci
14. Máš své poslání
15. Kdo chce, hledá způsoby
16. Ve spárech domovního důvěrníka
17. Oběť a svátost naší rodiny
18. Spiknutí domovnic
19. Matka našeho domova
20. Nepřátelé Amandy
21. Kdo nemá rád
22. Svět už o nás ví
23. Cestou maličkých k světovosti
24. S panelákem na pastvu
25. Naše milá obluda
26. Marný zákrok policie
27. Kdo je tady maminka?
28. Přežije Amanda válku?
29. Maminčina radost
30. Úklady trojského koně
31. Amanda nás nespasí
32. Škola vstřícnosti

 1. Co je malé, to je milé
Tak praví lidská útlocitnost, a to i u toho, kdo by se snažil ze všech sil potlačit v sobě všechno omezené a lidské v touze stát se nadčlověkem. Jenže není vždy pravda, že co je malé, to je milé. Tak opičák nártoun ryšavoruký neboli příšerný je přítulný až běda, ačkoli vyhlíží jako by měl tvář rosničky.
Někteří lidé zůstávají celoživotně dětinští, třebaže jim příslušné tituly a hodnosti propůjčují doklad o dospělosti. Pokud uváznou na obrazech a hračkách z dětství a uzavřou se darům shůry, tedy načisto zdětinští. V Písni písní se zpívá: Hledala jsem svého milého, a nenalezla. Potom jsem ho hned nalezla. Také bylo řečeno: Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne. Jenže i apoštolům to připadalo jako skrytá řeč v hádankách.
Taková řeč zněla učedníkům Páně jako rozprávka plná jinotajů. Dostali příslib, že se to změní. Přijde doba, kdy na místo obrazných rčení nastoupí otevřená, jednoznačná mluva.
Kdy to bude? Může to být právě teď. Denně lze očekávat dary shůry, díky kterým se vylepší poznání. Ale nutně se to stát nemusí, pokud někdo nastaví tomuto vlivu záda. Potom, i když dary shůry sebevíce zaprší, nezasahují každého. A tak mnozí zůstávají dále nezodpovědnými dětmi. Přes svou prokazatelnou dospělost, o níž svědčí různá úřední dobrozdání, váznou na hračkách, třebaže už dávno opouští věk panenek a plyšových medvídků. Tak zůstává jejich život řetězem nezodpovědné dětinské hravosti.
Tak i jeden známý člověk, který odložil svou vlastní důstojnost jen proto, aby se stal ještě okázaleji hříčkou, vystavenou náporům nepohody jako rozvinutá plachta, se záměrně tvářil jako živé stéblo klátící se ve větru.
"Proč to dělá? Touha po originalitě?"
Nejevil však ducha příliš zámožného. Dokonce se někdy zdálo, že inteligencí skoro zabučí. A tehdy, bydlet v Indii, by ho snad někteří blahořečili.
"Že by to byla u něho mladistvá recese?"
Bůhví. Mohl tam být i odpor přijmout toho, který se nabízí na každém kroku, jenže, pravda, nikomu se nevnucuje. Tohle však byla a nadále zůstává čistě osobní záležitost dotyčného. Nikdo z lidí se mu nemá do toho vměšovat. Jen pro pořádek uvádíme, že jakákoli podobnost s Pučálkovic Aminou, kterou obveselil naši národní mysl známý český komik, zůstává čistě náhodná.
Pravda, znovu a znovu se objevují některé typické vlastnosti, jaké vyznačují proces přežívání či živoření moderního člověka, jak to zachytil režisér českého filmu Homo, homo, Homolka. Ve skutečnosti se tady cosi nápadně podobného člověku tvrdošíjně přiživuje ve stínu svatého člověčenství. Něco tu parazituje na lidství, posvěceném důvěrnou přítomností osobně přicházejícího dárce všech darů a ucházejícího se o naše pohostinství v tomto potrhlém světě.
V tomto případě však stačilo úplně maličko, jen krátká procházka s dětmi, zatímco vlastní žena se věnovala domácím pracem a úklidu, a našli maličkého. Ne však toho svatého drobečka v jesličkách, nýbrž jakéhosi tvorečka docela neznámého původu. Zkrátka náhražku, třebaže miloučkou. Jak praví ruský klasik: Jen drápkem uvízl, a chycen je ptáček celý.
V našem případě to byla rodina pana Homolky, úředníka. Po meči i po přeslici čítala pět členů: pantátu a jeho ctěnou lepší polovičku, profesionální ženu neboli manželku a panímámu, a tři ratolesti obojího pohlaví, totiž dva chlapce a jedno děvče.
Homolkovi byli rodina spořádaná a tichá, což dosvědčoval nejednou sám domovní důvěrník. Také domovnice chválila tuto rodinu, zvláště děti: "Už od malička, kdy ještě neuměly pořádně chodit, ani vyslovit máma-táta, dovedly slušně pozdravit." A vskutku, s ohledem na Homolkovic drobotinu se nikdy nedovolávala žádného domnělého svatého Heroda, k jehož pomoci se uchylovávala, kdykoli rejžákem čistila hanoznaky uličníků, hyzdící fasády domů dávno před vynalezením sprejových barev. Jinak ovšem bývala horlivou ctitelkou jakéhosi svatého Berouse, v církevním kalendáři ovšem neznámého, a to zejména vždy prvého každého měsíce.
Když pochválila domovnice, tak to bylo už co říct. Vzbuzovala dojem silné osobnosti. Její impozantní zjev budil respekt. Kdo ji neznal, mohl ji pokládat za živelní pohromu, cirkusovou atrakci nebo poslední výstřelek techniky. Nebyla vysoká, ale dovedla se natolik mohutně vyboulit ve všech možných směrech, že kdo ji spatřil poprvé, měl dojem, že je to tvor nesmírných rozměrů. O žádném kině, i když se jeho programu podařilo přilákat jen pramálo publika, se nedalo říci, že zeje prázdnotou, pokud se tato bytost usadila v hledišti. Ani bufet, ani toaleta jí nezůstaly ušetřeny, takže byly okamžitě vyřazeny pro širší veřejnost z provozu. Veřejní řečníci podléhali zdání, že hovoří k širokým masám, když byla jejich projevu přítomna tato bytost. To dobré stvoření nyní zacházelo s Homolkovými překvapivě pašácky, ale bojím se, že jinak by v něm jeden hledal dobrotu a šlechetnost se svíčkou.
Ovšem mimo lidí z domu a prodavače z obchodu naproti neměl nikdo z ulice ani potuchy o této malé spořádané rodině Homolků. Teprve příchodem Amandy do rodiny začala se známost, řekněme přímo věhlas této naší malé české rodinky z rodu Homolků šířit rychlostí velké vody. Nikdy však nepřekročila rychlost jednoho Machu, neboť její šíření bylo odkázáno na překlenutí vzdálenosti lidského zvukotvoru a ušního zvukovodu.
Ohledně přesných dat, kdy to roztomilé dopuštění vypuklo, nezávislé zdroje uvádějí pátek. Který pátek, to si ani sám šťastný otec rodiny nepamatuje, ale pátek to rozhodně byl... "ježto byla teplá voda a žena prala a já musel s dětmi na procházku", dosvědčuje pan Homolka. "Já se snad rozsypu, když si na to vzpomenu."
Věnujme pozornost zprávě pantáty o příchodu nezvaného hosta do jejich domácnosti. - Tedy přesně řečeno, nebyl to ani tak příchod, jako spíše přínos. "Naobvědvali jsme se a ta moje povídá: Mám dneska moc prádla, vem hezky děti a alou ven! Musím otevřeně přiznat, že mám ženu hodnou, váží si mě, ale když řekne "alou!", tak musím poslechnout, když nechci, aby se v televizi mluvilo o hrozné tragédii u nás v rodině. Popadl jsem tedy mladou generaci a hajdy trojka ven na procházku, aby žena mohla vyprat a uklidit.
To je vždycky moje týdenní starost, kam vyrazíme v pátek odpoledne. Honzík chtěl tehdy do Ruzyně na letiště, Vašek zase k vodě a Máňa do cukrárny. Výsledek každé takové ankety - kam s nimi - je, že koupím dětem zmrzlinu a jdeme do zoologické zahrady. Moje babička mi marně domlouvala: "Raději kdybys je zavedl tam, kde by každý našel ten pravý pokoj, který hledá, a který tam kdesi na něj čeká, i když to není na první pohled znát, ale v srdci každého potěší. Ty je zatím taháš po všech kozlech!" Jenže já bych rád, aby naše děti věděly, jak vypadá koza, kůň či býk anebo slepice, a nedopadly jako mnohé jiné městské děti. Ty si zakrátko budou myslet, že maso, mléko a vajíčka se vyrábí v nějaké továrně, pokud zrovna nerostou na stromě. Už dnes mnohé městské děti říkají, že většina zvířat na vesnici má čtyři nohy, jako třeba kočka, pes, kráva, kůň nebo dvě husy. A když se jich zeptáte, co z drůbeže mají rády, tak řeknou:
"Z drůbeže mám rád husy, kuřata, slepice a kačeny, ale nejvíce vepřo, knedlo, zelo."
A tak se zoologickou zahradou sklízím u dětí vždycky prvotřídní úspěchy, zvláště když to všechno odstartuji zmrzlinou. I pro dospělého je tato návštěva přínosná. Naposledy mi v zoologické zahradě napadlo, že se z normálního osla rázem stane velký osel, když si myslí, že osel není. Přitom žádný osel nemůže říci, že je osel. Tohle může říci jedině člověk. Je zajímavé, že v zoologické zahradě nikdo nenadává zvířatům jejich jmény. A přitom se zvláště oslům převelice křivdí, protože v minulosti velmi přispívali k růstu vzdělanosti, když se z jejich kůže dělal pergamen na psaní.
Vlivem nadměrného pobytu mezi některými lidskými vědátory přišly naše děti na zajímavé věci třeba ohledně opic. Následkem toho říkají: "Opice je zvíře, které se nejvíce podobá lidskému tvoru. Má už skoro rozum. Je to vyšší živočich, protože žije na stromech. Jako savec umí postavit palec proti ostatním prstům. Z jiných zvířat to dokázal jedině člověk. Opice podle Bedřicha Engelse vlastně bývala prvním člověkem na světě. Nezmínil se, zda to vyčetl v pamětech svého pra-pra-praděda, anebo to zjistil vnitřním sebezpytem. Když slezla na zem a začala pracovat, změnila se prý k lepšímu. Pokud neslezla, zůstala tam jako lidoop. Šimpanzi jsou nejinteligentnější ze všech opic. Proto žijí raději v nepřístupném pralese."
Pokaždé, když přijdu ke kleci s opicemi, napadá mě, jestli by je lidé vážně propustili na svobodu, kdyby se doopravdy proměnily v lidi.
Tentokrát u klece s opicemi při našem přiblížení vypukl úplný bengál asi jako veřejná diskuze v parlamentu, zkrátka k popukání. Načež Vašek, huba nevymáchaná, málem dostal pohlavek kvůli tomu, že si ji začal vyplachovat na celé kolo:
"Asi se jim vrátil tatínek z práce domů!"
U klece se šelmami jsem na poslední chvíli zadržel ruku Honzíkovi, právě když házel kámen po lvovi. S vypětím všech sil jsme zdolali zoologickou zahradu bez dalších větších obtíží, a už už se zdálo, že se pokojně vracíme domů. Byli jsme skoro venku, když se Máni přitížilo a musela si kamsi odběhnout. Potom nás zvesela doběhla před zooparkem a najednou povídá klukům:
"Hele, zajíček!" A ukazuje na cosi maloulinkého v příkopě.
Letěli jsme tam, a opravdu, v trávě tam spalo cosi mrňavého. Děti se mohli zjevit, a já říkám: Nejspíš to bude ze zoo. Ale oni: Kdepak! Přece jsme už kus daleko od zoologické zahrady, a ohlédli se zpátky. Načež děti spustily jeden přes druhého a pořád jen "Tati, vezmem si to domů, viď že jo, tati, slyšíš, že si ho vezmem?" Už už jsem měl na jazyku, že jim řeknu: To tak, a dopadneme, jako ti Pučálkovi s tou slavnou žirafou Aminou. Jenže když jsem viděl ty jejich oči rozplývající se nad ubohým tvorečkem, tak povídám: To se rozumí, že ho tu nenecháme zajít.
Zkrátka a dobře, popadli jsme to stvořeníčko, a šup s ním pod kabát. Načež, hajdy domů. Jenže čím víc jsme se blížili k domovu, tím větší strach jsem dostával z naší mámy. Ona moje žena nemá pro takovéhle věci dost pochopení. Proto jsem ještě daleko před naším domem začal s dětmi vyjednávat.
"Jářku, omladino, co myslíte, nebude se maminka zlobit, že jdeme s takovým hostem domů? Jestli bychom to neměli raději odnést na policii - ?"
"Kdepak!" Ani domluvit mě nenechali, div že se z toho nezbřídili. "Jenom to ne, tatínku zlatý, nikomu ho nedáme! Nech nám ho! Mleli kluci svou jeden přes druhého. Honza sliboval:
"Odteďka se budu tak učit, že - "
Až jsem dostal strach, aby kluk neudělal doktorát ještě na základní škole. Začal jsem si v hlavě seřazovat, jak budu postupovat:
Předně, srovnat si myšlenky v hlavě,
dále, promluvit s ženou,
a poté znovu uvést myšlenky do pořádku.
Tušil jsem, že ta moje lepší polovička nebude chtít rozumět radosti našich ratolestí. Přesto jsem ale neočekával, že máma bude vyvádět jako tehdá, když jsme dorazili s tím nezvaným hostem. Už ve dveřích si mě změřila chápavým pohledem vysloužilého stěhováka nábytku. Potom jako by rázem zapomněla moje křestní jméno, které dobře slyšela, když jsme se brali, a slibovali jsme si věrnost v dobrém i zlém. Najednou mi začala říkat příjmením, Homolko. Před dětmi mě nazvala slabomyslným a prý se vůbec nebude divit, jestli zítra přitáhnu s dětmi s velbloudem. Ještě by scházelo, abych přinesl domů nějaké kočky, a pak už jenom potkany a tchoře. Sotva jsem se chtěl nadechnout, abych vydal svědectví a nemlčel jako apoštol Pavel ať vhod či nevhod, zarazila mě jako vidličku do jitrnice:
"Ještě slovo a jsem vdova!"
Vyhlížela jako španělská plachetnice s rozvinutými plachtami. Rozhodná brada a porcelánově modré oči hlásaly bezmeznou důvěru ve vlastní schopnost dostat od kohokoliv cokoliv, po čem touží. Cítila se jako svatý Jiří s drakem zkroceným u nohou.
Jak říkám, ta moje je náramná dobračka, ale nesmí se rozčílit. Jenže když ona se zlobí někdy od rána do večera. Když na to přijde, smím si jako hosta přivést večer domů třeba King Konga, ale kdyby se opovážil přehlédnout rohožku, takže by přinesl něco bláta do předsíně, neřku-li až do obýváku, zkusil by jako železní rytíři v bitvě u Sudoměře. Tehdy jsem se ovšem nezmotal ani na slovo, protože se mi rozechvěl hlas, jako by mi zrosolovatěly hlasivky. A kdyby jen hlas. Sice jsem cítil, že mé srdce je statečné, ale nohy se jaksi třesou. Třásl jsem se jako nějaký ten špaček, potlučený nepřehledným zástupem obyvatel Jihu naší planety, který hlady tluče špačky a nic nedbá na připomínky přetučnělých ekologů ze Severu, že je to ohrožování přirozených práv špačků. Ne že bych snad sám byl nějaké chrastítko, ale ta moje lepší polovička má vždy dost síly, když se domáhá svých nezadatelných ženských práv podle známé Charty, což taky dělá, seč může, dokud se ze všech mužů světa nestanou mučedníci lidských práv.
Jenže tak tomu u nás doma často bývá, že napřed zavládne hrůza, strach a úzkost z neznámého vetřelce a panika. Místo ochoty přijmout hosta jako by nám ho poslal samotný Pánbůh, díváme se na něj s odporem a obavami, ovšem podle názoru ekologů jsme k této pomoci lidsky přímo zavázáni. Zatímco Syn člověka dosud nemá, kde by hlavu složil, kdežto lišky mají svá doupata, a útlocitní lidé se všemožně přičiňují, aby se žížaly, pavouci a kdeco jiného cítilo v naších příbytcích jako doma. Myslím, že kdyby někdo našel někde na skládce obrovské vejce, asi by jej opatrně odnesl domů. Tam by to ve vlastní posteli hřál pod štepdekou. Dýchal by na to, jako vášnivý tanečník do ucha své partnerce. A kdyby se z toho vylíhl nějaký ten brontosaurus nebo předpotopní ještěr, hned by se tam sběhli nadšení ochránci přírody a pracovníci památkových ústavů. UNESCO a Mezinárodní měnový fond by na jeho ochranu vydalo celé hory dolarů, ale stěží by uvolnili jediný šesták na některé z tolika dětí, trpících někde v Africe hladem a nepohodou...
Tenkrát dlouho do noci nebyla s naší mámou kloudná řeč. Musel jsem vyslechnout mnoho tvrdých slov a nejedno utrhání za to, že jsem s tou němou tváří udělal drobotině radost. Kluci, místo aby drželi při tátovi, popadli chlupaté klubíčko a vypařili se s ním do koupelny a ode mne odpadli jako šlechta od víry. Teprve večer, když jsem odvedl mámě všechny dávno slibované práce, dalo se s ní trochu mluvit. Vysvětloval jsem jí:
"Podívej se, já jsem v tom nevinně. Vždyť to byla Máňa a ne já, kdo to mládě vlastně našel!"
"A kdo přišel na ten nápad, abyste to vzali domů?!"
"No, děti! Však je znáš, jak jsou po tobě útlocitné!" A volám kluky z koupelny:
"Tak chlapci, řekněte sami tady mamince, kdo chtěl, abychom si to vzali domů!? No, ven s tím!"
A kluci jedním dechem odpovídají:
"Ano, maminko, tatínek!"
Načež se v mámě nanovo zpěnila krev. Zatvářila se sveřepě jako Lenin v osudném říjnu, který byl vlastně listopadem. Poté vybuchla jako přetopený kotel. Spustila takový koncert, že by utichla i kočka na rozpálené plechové střeše:
"Vždyť jsem si to myslela, že to byl tvůj nápad, ty starej kozle! A už mi nelži! Jenom to nesváděj na děti! Jenom to ne!! Mají víc rozumu než ty!" Z toho, jak si mě přeměřovala, by jistě měl velkou radost svatý Josef, nebeský přímluvce všech, kdo dvakrát měří, než něco uříznou.
"Ale - "
"Fakt, Homolko, tebe by asi měli zbavit svéprávnosti."
Pantáta už nabíral dech a vztyčoval významně pravý ukazováček, jenže vzápětí ustoupil od pokusu něco vysvětlit. Místo toho raději rezignovaně zanotoval do vibrující atmosféry jakousi prostonárodní píseň.
"Táák?!" Vyrazila protáhle. "Jestli se opovážíš zvednout prst a zazpívat: "Když jsem já ty koně pásal, přišla na mě dřímota", upravím ti fasádu válečkem na nudle! A šklebit se tak nechutným způsobem nemá smysl! To prostě potvrzuje moje mínění, že jsi nepříčetný ztřeštěnec! Úplný omezenec! Už před léty tě měli dát pod kuratelu!"
Pantáta se ulekl, že mu ani krejcar v kapse nezůstal. Načež se zmohl na dosti výmluvné:
"Tož tak."
"Žádné tož tak! Nemá smysl říkat, tož tak!"
"A já říkám tož tak."
"Pchá! Přirozeně nečekám, že začneš tancovat čtverylku a vytahovat králíky z klobouku, ale můžeš aspoň udržet naši rozmluvu na slušné úrovni. Jenže takový výraz "tož tak" se mi vůbec nelíbí."
"Asi se ti nebude líbit spousta slov, která tady dneska večer padnou. Ani si ti nedivím. Myšlení pro tebe znamená bolest, ale přece jenom to na chvilku zkus!"
"Jémine! Maminka mi to vždycky říkala, abych si toho Homolku nikdy nebrala!"
"Saně malované! To byl zas kousek." Povzdechl si pantáta skoro jako Edmund Hillary po zdolání Mount Everestu.
Při vzpomínce na trpké začátky, jaké pantáta Homolka zakusil kvůli tomu novému strávníkovi pod společnou střechou, prožíval podobně jako kdysi pan Pučálka kvůli neblahé Amině okamžiky mlčenlivého rozčílení, kdy o tom přímo odmítal s kýmkoli mluvit. Celou vizáž mu zalil sytý ruměnec. Následkem toho vyhlížel jako pražské jezulátko, oblečené do slavnostní červené kamizolky s kraječkami. V očích se mu zračila nejistota kukačky, sedící na pštrosích vejcích. Proto sami jen krátce konstatujeme, jak se tyto věci dále vyvíjely u Homolků. Zato paní Homolková se cítila velmi rozhodně skoro jako patriarcha Aron se svou holí.
"Je to chcíplé." Tvrdila zpočátku panímáma. "Kdyby to bylo živé, jistě by to vrnělo a vydávalo nějaké zvuky."
"Kdepak, maminko, je to živé a zaručeně vzácné a také čistokrevné." Dokazovali děti svorně s pantátou. "Abys věděla, maminko, tak tento vzácný druh je nesmírně inteligentní, tudíž ani nevrní ani jiné zvuky ze sebe neloudí."
"Ostatně, jaký je to vlastně druh?" Vyrukovala panímáma s otázkou. "No, řekni, k jakému druhu tento tvor vůbec patří?! A má takové zvíře nějaký ušlechtilý rodokmen?"
"A jaký! Kdyby umělo mluvit, tak by hned tak s kdekým nemluvilo."
Později však pantáta dodal: "Budeme muset koupit Brehmův Život zvířat, ale jedině poslední vydání, aby tam byla všechna nejnovější zvířata."
"Vyhazování peněz." Mínila panímáma a obdařila pantátu pohledem vstřícným asi jako ostnatý drát.
"Maminko, knihy jsou potřeba, aby děti byly vzdělané."
"Kráva a vůl mají taky knihy, a přece nic nevědí!"
"Ale tady jde někdy o život. Co bys Honzíku dělal, kdybys byl ku příkladu v horách a potkal medvěda? Jaké kroky bys podnikl?"
"Co nejdelší."
"Jenom aby! A ty, Vašíku, řekni, proč létají ptáci do teplých krajin?"
"Pěšky by jim to trvalo dlouho."
"Vidíš, nevíš nic."
"Vím. Babička říkala, že tam létají kvůli žábám. Jenže neřekla, kdy odlétají žáby."
"Ale já to vím", ozval se Honza. "Čápi tam odlétají, protože černoši chtějí také mít děti."
"Kdepak, s tím to je úplně jinak." Vykřikl Vašek.
"Jak to je?"
"Kluci říkali, že když chceš prostě psa na rodičích, tak ho nikdy nedostaneš. Ale Franta z druhé Cé brečel, že chce bratříčka. A tak dostal psa, a rodiče byli šťastni, že jim to přišlo levněji."
Pantáta se to vše hned snažil nějak zamluvit:
"A víš vůbec, Vašku, která zvířata žijí v Africe? Jmenuj mi aspoň tři."
"Dva krokodýli a jeden lev."
"Tak vidíš, maminko, takhle to pak vypadá, když chybějí vědomosti."
"My to všechno dobře známe", holedbal se Honzík.
"Tak pověz něco o krokodýlech."
"Krokodýli - " spustil Honza " - krokodýli žijí v teplých krajích. U nás by jim bylo mezi lidmi zima a narostli by jenom jako ještěrky. Nejvíc jsou krokodýli člověku nebezpeční, když leží jako dřevo. Jsou to takové dlouhé ryby, které žerou cestovatele. Horší než to, že krokodýl otevře tlamu, je to, že ji zase zavře."
"Ták? A co pštros?"
"To je zvíře s hodně dlouhýma nohama a též s oholeným krkem. Je slavný běžec. Má vejce úplně jako slepice, ale mnohem větší."
"Slyšíš to, maminko, slyšíš to? Nakonec nám děti ještě budou tvrdit, že koniklec je klec na koně."
"Náhodou, koně my známe dobře. Když to má šest noh a jezdí to jenom po čtyřech, tak je to jezdec na koni."
Jenže ani pantáta nedokázal tak docela zodpovědět dětem jejich otázky, jako když se jedna ratolest ptala:
"Táto, víš to, že jsme se dneska ve škole učili, že všechna zvířátka dostávají na zimu nový kožich?"
"Ehm." Pokývala hlava rodiny sama sebou, a pak dodala šeptem: "Ale před mámou ani muk."
Nicméně ani po zakoupení Brehmova Života zvířat nedošlo k objasnění, kam zařadit tohoto tvora s tolika podivnými znaky. Z nich se zdálo, že půjde o spojení savce s ptáky a plazy. Pantáta si zpočátku vůbec nebyl jist, zda to zvíře patří do řádu hlodavců, jako je sysel, nebo do řádu zvířat ptakořitních, jako je ptakopysk nebo ježura. Tak rád by byl pantáta opakoval útěchu známého pana Pučálky, že se jedná o mládě šelmy psovité, nejspíš bernardýna, ale bál se, aby se z toho nevyklubal nějaký tchoř nebo rosomák. Trvalo to celý týden, než se rodina uklidnila. První dni se kluci nemohli ani hnout od pelechu. Školní úlohy se psaly na zemi a polévku, které u stolu vzali jen pár lžic, dojedli u nového člena rodiny až do dna. Panímáma sice sem tam bručela:
"Ten náš táta nemá rozum! - On mi s tím zvířetem úplně poblázní děcka!"
"Zato ty máš vždycky rozumu za dva." Zavrčel pantáta.
"Aspoň se k sobě hodíme." Uzavřela to jako vždy posledním slovem paní Homolková."
Avšak už dopoledne, když byl pantáta v úřadě a děti ve škole, vzala mládě jako máma do rukou, umyla jej a naučila cucat mlékem namočený rohlík, zabalený v hadříku. Později to začalo pít z nádoby.
Za pár dní povídá panímáma svému muži:
"Hele, táto, pojď se kouknout na tu potvůrku, mně se to zdá na psa příliš nohatý."
Ale pana Homolku nezmátla. Bez nejmenšího zaváhání v tom poznal zvláštní rasu psa: "Je to srnčí pes. Jasný srnkopes, zkrátka šelma přežvýkavá."
Do večera se to postavilo na nohy a když se všichni uložili ke spánku, nikdo z Homolků nespal. Zanedlouho se ve tmě a tichu ozvalo jemné klapání po podlaze. To se jejich host poprvé vydal na výzvědy po bytě.
"Ticho, děti, nechte ji, mršku! Dopřejte jí trochu klidu, ať se to chuďátko trochu proběhne" vyzvala je panímáma a přivinula se k panu Homolkovi se slovy: "Táto, slyšíš, já už nenadávám." Přitom se zarděla jako chodící reklama na očkování proti zarděnkám. Zato zachmuřená tvář pana Homolky nabyla vzezření středověkého morového sloupu. Vyhlížel jako by celou svou bytostí prověřoval model autistické osobnosti podle vzoru ženy Lotovy nebo podle nějakého meditujícího mnicha-sloupovníka.
Třebaže panímáma zmlkla, žádoucí pokoj v rodině se nerozhostil. Místo toho se u nás doma pořád kdosi hlásí o slovo. Nikdo z nás se už nevyhne tomu, jak si náš host každého dobírá. Jeho přítomnost se někdy zdá mile pozorná a něžně starostlivá, jindy však příliš podbízivá až dotěrná. Ať nám bylo vhod či proti srsti, brali jsme ho od té doby v úvahu. Jaký to má všechno smysl, takhle si kabonit mysl?

2. Vyšší plán se mnou
Sotva padla zmínka o vyšším plánu se mnou, naše panímáma bystře vzhlédla od šití a nasadila výraz moudré sovy, leč vyvedené z míry. Přesněji řečeno, sova, vyhlížející z nudlí, by svým výrazem vítězila před panímámou jen o dvě tři klovnutí. Leč produktivitou mluvidel by zase panímáma o celá prsa zvítězila.
"Jenom na mě nechoďte s žádným kázáním ani s duchovní četbou! To mi povídejte! To mám tak ráda! Kolik takových kázání už člověk vyslechl doma, ve škole, v kostele, a pořád jsem na tom stejně bledě?! Kolik tady bylo už těch zaručeně pravých slepičích polévek pro duši, a kdepak je kýžený účinek? Kdopak by věřil nějakým zaručeným receptům a lékům na všechno? - No, řekni něco, táto, není to snad pravda?"
"Já nevím, proč vždycky, když se tě na něco ptám, odpovídáš otázkou."
"Opravdu to tak dělám?"
Ale ještě dřív, než pantáta nabral dechu, aby přisvědčil, zalila ho vlna tsunami. Nestačil se divit. Nebyl to však vodní příval. Byl to pramen vnitřní. Nevytryskl tak zázračně, jako když Mojžíš na vyšší pokyn udeřil do skály na pouši u Rafidim. Razil si cestu ven docela běžným způsobem, když propukl v hlubinách poprsí paní Homolkové. Pak se ten slovní nápor valil jako jarní povodeň a bral s sebou všechno, co bylo na cestě.
"Vezmi rozum do hrsti, taťko! Tak mluvím já, tak mluvíš ty! A tak mluví mnozí jiní, kteří shledávají, že nejedna duchovní četba a rozjímání jim nepřinesla očekávaný výsledek. Že by chyběl dobrý úmysl?"
Už už pantáta chytal dech v domnění, že bude připuštěn k odpovědi, leč marně. Proto jenom naprázdno polknul. Jeho ohryzek ještě párkrát poskočil kamsi do ztracena, jako by se majitel obával jej odložit kamsi stranou, aby nebyl přistižen fanatickými bojovníky za čisté životní prostředí.
"Nedá se říci."
Zatímco pantátova naslouchadla byla nadobro zaplavena neregulovanou řekou, plnou divokých proudů lidských důvodů a nebezpečných vírů nezodpovězených otázek, v jeho skoro utopeném nitru zůstávala na dně hlubina bezpečnosti. Odtamtud promlouval někdo, kdo mu byl osobně důvěrně blízký. Sám pantáta nad tím vyvaloval oči jako tenisáky, kde se to v něm bere. Někdo tu mluvil slovy, které svět nezná. Tehdy vnitřně zakoušel, že v této záležitosti, kterou panímáma tak nešetrně rozdrásala, ani "paní Lenora" nikdy neměla na růžích ustláno. A jak by ne? Každý tu dřel jako mourovatý. Ale když přišlo na výsledky, pokaždé se zjistilo, že mlýnice mlela naprázdno. Jenže proč? Nepodávala se dostatečná živina, pravý chléb. Žádné strohé moralizování, úsečné jako turecký kinžal, ani suché vědecké konstatování vyprahlosti lidské duše, ani důvtipné krasořečnění, zkrátka nic takového nestačí k uchvácení duše.
Najednou slyšel, jakoby to bylo dnes, kolik těch podivuhodných průpovídek utrousil starý kantor na venkovské škole, kam v mládí pan Homolka chodíval. A stejně to bylo jako když hrách na zeď hází. Anebo ne? Beztoho jich pochytil jen útržky, protože to tak často končilo nastejno.
"Homolka, co mi to tu čteš pod lavicí?! Jeden se tady namáhá, a pan Homolka má plnou hlavu Divokého Bila!"
Lékař, který léčí následky a vůbec nepředchází příčinám nemocí, je právě tak zodpovědný jako jeden hasič, který po uhašení požáru obešel blízké mateřské školky, aby podělil všechny děti zápalkami. Podobně si vede, kdo odstraňuje jenom nějaké ty podružné libůstky v životě a nejde ke kořeni. Jako nestačí krmit děti rozinkami a mandlemi, nýbrž je třeba jim dopřát celou vánočku, tak ani lidské duši nestačí sem nějaká ta lahůdka. To chce něco konkrétního, aby z toho byly betonové základy života. Zkrátka to volá po hodnotné stravě, prostě po svaté nauce. Ani ti, kdo se pohybují ve vznešených sférách posvátné nauky či byli vyvoleni k vedení ostatních, nemohou zanedbávat hutnou, výživnou duchovní stravu pro sebe. Jinak by neměli z čeho čerpat pro sebe a pro jiné. Mají je přece posilovat právě ze své plnosti. Najednou by zůstali na dně jako škeble bahenní, podobně čilí a pohotoví jako vápencové krápníky, které prý povyrostou o jeden centimetr za dvě sta tisíc roků. Jako tvůj Otec poznávám svou plnost, plodím v tvé lidské kůži svého věčného Syna. Jejich vzájemná láska do tebe zrovna pumpuje Ducha naší lásky. Jsem, který jsem, takže si sám vystačím, jenže jsem taky samotná svrchovaná Láska tvé lásky, takže tě stvořuji jako svůj obraz podle mé podoby a chci, abys měl účast na mé svrchované dobrotě. Když jsi zahodil svou šanci s promarnil původní důstojnost svého povolání k účasti na vyšší přirozenosti a vyšším životě, vydávám se kvůli tobě na svět jako své druhé Já. Tak se vydávám do světa, abych ti zjevil neviditelné. Chci, aby ses rozpomenul, kdo jsem, jak jsem veliký, a jak tedy máš stát o to, aby mohl mít účast na mé vyšší přirozenosti a vyšším životě. Přeji si, aby sis mě zamiloval, když vidíš, jak závratné lásky jsem kvůli tobě schopen, že ti vracím ztracené mládí.
Sotva však pantátovi něco ulétlo, panímáma hned rostla. Cítila, jak ji berou všichni čerti, když ji ten její svými spekulacemi takhle zanáší.
" - To se pořád vedou řeči, a voda teče - " Pokračoval duch světa ústy panímámy. Hlava rodiny z toho div nedostala psotnik. Pohotově nasadila výraz paty, připomínající svým stoickým klidem dobu kamennou. Pobledla natolik, že i neblaze proslulá spirocheta pallida by si připadala jako zářivá růže stolistá. Budila dojem Eskymáka, stiženého v říši ledu těžkou obstipací, takže mu hrozilo nebezpečí uváznutí na kře ledové. Pantáta vyhlížel rezignovaně jako zklamaný Seneca, podnikající poslední koupel v římské lázni, a snad by tak i dopadl. Z vyšší pohnutky však sešlápl mentální akcelerátor až na podlahu. V kotrbě mu to divoce zapulsovalo. A najednou tu byl nápad, který mu vracel křídla sebedůvěry.
Bez ustání mi děkuj, že přicházím na zem jako své druhé JÁ. To abys viděl na jeho vznešeném příkladu, kdo jsem, a také, jak se máš snažit o podobnost se mnou. Měl bys hledat mou tvář nejenom na turínském rubáši, ale přímo v sobě samém.
Je to především skutečnost tvého úžasného povznesení k účasti na vyšším životě.
Dále je to nesmírná krása, vznešenost a ušlechtilost tvé bytosti a jeho hodnota takto povznášeného k překročení mezí lidské přirozenosti. Probuď se, ospalče! Nejsi žádná máčka, ani bezpáteřní měkkýš. Zvu tě k účasti na něčem vyšším! Tak se strážný anděl pana Homolky rozmachoval svými křídly, aby povzbudil svého chráněnce.
" - Já nevím", mlela dál panímáma jako splašený kolovrat, "kam ti lidi pořád chodí na tyto myšlenky. Kdyby si každý hleděl svého, svět by se točil rychleji, jak říká vévodkyně Alence v Říši divů. Copak má kdo co po večerech dumat o takových věcech? Kdyby si každý večer pěkně pustil televizi, aby věděl co se kde děje, tak by se mu z toho celá kotrba točila, a už by dal s takovými myšlenkami pokoj - "
Pantáta pokyvoval hlavou s výrazem staré smuteční vrby, která toho už tolik vyslechla, že rezignovaně přestala dbát na svůj zevnějšek a nechala své vlasy volně splývat, aniž by je umně splétala do copů, jak by to nejraději činil soused břečtan. Tvářil se jako zasloužilý úředník, který dovede udělat ve čtvrtek hromádku a sedět u ní do pátku. Šuštění andělských křídel mu znělo jako nebeské zvonky, zvěstující úchvatnost navracejícího ráje jeho srdce.
Konečně jsou to všechny důsledky, které z toho plynou pro každého z tebe, když podle vyššího záměru vyrosteš z dětství až k dospělému přátelství se mnou.
Konec spánku! Tady jde o skutečnost tvého původního dětství! Především ale - co to vůbec je - to tvoje dětství? Kéž by ses nejen honosil tímto jménem, ale skutečně také byl takovým dítětem! Zvu tě k tomu! Už tím, že si tě stvořuji. Ale to není vše. Hlavně tím, že tě přetvořuji! Prožehnu tě svojí milostí, aby ses mi mohl více podobat jako můj vlastní obraz.
Možná by se to dalo lépe vyjádřit tak, že se nespokojuji jen s tím, že se ti dávám k poznání, aby ses mi přibližoval jen jaksi zevně, přes moje nesmírně krásné účinky, že bys mě poznával jako svého Pantátu. Že by? Divíš se, proč? Třeba chci, abys mě poznával a prožíval hlavně jako přítele. Chci s tebou navázat přátelství. Přátelství znamená něco společného, otevření se všeho a vším, co jsi, a co máš, příteli, přát mu všechno, co máš, rozdělit se s ním o to, a pečovat o jeho štěstí. To je víc než pouze vnějškové poznání jakoby zdálky. Teď navíc poznáváš, kdo jsem v sobě. Už to je něco velkého. Filozofický duch, který dovede změřit velikost, raduje se z toho, že může poznat tuto velikost, naplnit jí své poznání, svůj rozum. Jenže přece nejsem jen bohem filozofů. Chci být tvým přítelem. A přítel se nabízí příteli docela. Naplno se mu otevírá. Přeje mu jeho štěstí a zasazuje se, aby se mu toho dostalo. Právě tak se ti otevírám. Ovšem přátelství se dá budovat jenom na něčem společném. Vydávám ti sebe samého docela, všechno své bohatství, svou velikost, nesmírnost, dobrotu, svatost ti dávám jako ono společné, pro které tě mohu milovat. Hleď se najít něco, co bys mohl milovat, ale já si tě napřed musím učinit a znovu učinit takovým, abych tě mohl milovat, abych ti mohl být přítelem. A teď se mnou máš žít. To je něco! Žít v důvěrném přátelství se mnou! Dát se ke mně povznášet, sžívat se se mnou, důvěrně se mnou rozmlouvat a udržovat své spojení se mnou, jednat se mnou, jako s někým, kdo je ne mimo tebe, ani pouze nad tebou, nýbrž především v tobě. Jednat se mnou jako někým, kdo je ti důvěrně blízký, ba dokonce bližší než jsi sám sobě, a vidí do tebe lépe, než ty sám do sebe, a přeji ti všechno nejlepší, tedy mne samého. Jako tě nekonečně přesahuji za hranice vesmíru kolem tebe a nad tebou, tak v tobě také nekonečně přebývám daleko v nedohlednu mikrokosmu tvého srdce. Čím více tě přesahuje dovnitř i navenek, tím je větším projevem lásky to, že chci s tebou tak intimně, tak důvěrně a něžně, tak těsně životně a přátelsky žít.
" - A já myslím, že lidem se daří až moc dobře. Proto mají pak plno roupů a v hlavě se jim míchají všelijaké nesmysly." Drmolila panímáma o sto šest a hrála přitom všemi barvami.
Stávalo se zřídkakdy, aby se pantáta octl v postavení, kdy by v debatě se svou žínkou efektně zabodoval. Občas něco zavrčel rodnou řečí starého jezevce, načež vyhlížel jako poslední šesták z kapsy. Proto se v tomto ztíženém postavení daleko snáze naučil v okamžicích svého mlčení navazovat spojení s vyššími sférami. Skutečnost, že každou chvíli využíval tuto možnost, ho naplňovala oprávněným uspokojením. Zdálo se, že toto vědomí propůjčuje jeho způsobům zvláštní pokojnou důstojnost.
Jakpak má jeden osobně žít z tohoto spojení?, povzdechl si pantáta. - Máš se pořád zdokonalovat. - Jenže jak tě mít ve středu všeho podobně, jako jsi naprostým středem sebe samého? Copak se kvůli tomu mám plahočit po kdovíjakých metách tohoto světa? Mám snad vylézt Střechu světa v Pamíru? Nebo snad se spustit v Picardově batyskafu na dno Mariánského příkopu? – Ne. Začni hledat svou velikost a své štěstí v tomto naplňování tam, kde stojím. Zde a nyní! Tak se má celý tvůj život proměnit v život v duchu mé svrchované pravdy a naprosté lásky. Všechno proměňuj, naplňuj a přetvářej láskou. Všech napoj láskou a jednej z lásky nejsvětější a nejkrásnější.
"Hmr!" Zatřásla s pantátou obrovitá šelma, která se ho snažila srazit z jeho vznešeného hloubání do pozemských nížin. Při bližším ohledání se zdálo, že je to šedý kanadský medvěd zvaný grizzly. Kde by se ale v naší stověžaté Praze vzal takový medvěd? Mohl by to být leda medvěd brtník na útěku ze zoologické zahrady. Hlubší zkoumání ukázalo, že se nejedná o žádnou velkou šelmu z čeledi medvědovitých, nýbrž o nadřízeného pana Homolky. Ten měl na starosti v úřadě tolik úkolů, že si mohl všímat zamyšleného pana Homolky. Vytušil, že je duchem načisto nepřítomen a po delším pokašlávání se rozhodl imitovat bručení vyhládlého medvěda. Pantáta mu v tom vyšel vstříc, když spustil koktavě:
"Hm - tedy - jaksi - zajisté - přijměte laskavě - spoleh na mě."
Když mu nadřízený vyjevil hlubinu svého zájmu o jeho práci soustavným průzkumem stropu místnosti při současném předvedení očního bělma svým podřízeným, připomněl se mu pantáta slovy:
"Promiňte, prosím, velice se omlouvám, zde Homolka."
Poté, co postřehl jeho velké sympatie, připomínající kvádr zatuhlého portlandského betonu, dodal:
"Děkuji několikanásobně."
Načež se pan Homolka spokojil s tím, že neurčitě pokrčil rameny a utrousil:
"Každý dělá, co umí - " a jal se dumat dál.
Jenže to všechno je teprve úvod k tvému dětství. Jako dítě jsi také dědici. Stačí dospět ke spočinutí ve mně v této mé plnosti a požívat to bohatství.
Miluje tě jako své dítě. Proto všechno dělám, aby ses jím mohl znovu stát a dorůst v mého dospělého přítele.
Všechny touhy po pravdě, žízeň po životě, hlad po lásce a pravdě, všechny ty sny mládí, jejichž naplnění hledají lidé ve všem stvořeném, což je ovšem nikdy neuspokojí, to vše spíše vydráždí tu propastnou touhu po nesmírném a naprostém štěstí. A to všechno ti hodlám splnit a dokonce překonat všechny tvoje nejsmělejší očekávání. Proto nám Bůh dává na pomoc svou další milost. Proto svátostmi posvěcuje všechno v celém našem životě. Kvůli tomuto ti stále uděluji síly. Pak můžeš svůj život přetvářet podle mého vzoru. A udržíš se na mé úrovni a v mé blízkosti. Pak dojdeš ke spočinutí ve mně samém.
Pantáta si mohl hlavu ukroutit nad tím, jaký rozumbrada se z něj na stará kolena klube. Kolik těch chytristik se mu honilo v hlavě? Čím to, že věci dávno zasuté do propadliště zapomenutí, jakých míval pan katecheta v zásobě jako hokynář mucholapek, se v jistých okamžicích života vynořují podle vzoru želvy Carreta Carreta, která prý vydrží nečinně na dně moře i dlouhé hodiny? Jaký podivuhodný skrytý pohon měly v sobě takové výroky, že se jim ani po tolika létech nevyčerpal!
Všechno nasvědčuje tomu, že pouhé napomínání ke dobrému životu a k překonávání všeho nezdravého, špatného a ošklivého zdaleka nestačí. Pouhé umrtvování ještě nic nepostaví. Jeden potřebuje vědět, proč se o to má snažit. Když budu vědět, jaký to vše má smysl, tak uvidím, že tyto důsledky pro dobrý a dokonalý život jsou naprosto odůvodněny. Proto jsou plným právem žádány. Jsou žádoucí, pokud chceš jednou dosáhnout tohoto bohatství a spočinout v mé blízkosti.
Kdekdo si naivně říká: "A proč bych se měl něčeho zříkat? Proč bych měl v sobě něco přemáhat? Nevím o ničem lepším, co by stálo za to." Teprve, když víš o něčem lepším, o tom, co je mé, probouzí se tvoje ochota spojit tyto důsledky s jejich odůvodněním, s jejich základnou. A touto základnou tvého nezvratně dokonalého života je právě povolání k mé vyšší dokonalosti. Tak neváhej! Vzhůru k účasti na vyšší dokonalosti povoláním k těsné, k důvěrné, zkrátka k životní blízkosti se mnou, v opravdovém dětství!
Současně však letitá zkušenost poslušného úředníka napovídala pantátovi, aby se v takových výzvách k svému okolí mírnil, a nosil tyto poklady svého srdce zamčené na sedm západů. Ani netušil, že přitom vyhlíží napučený jako starý papuč.
"Hm, kdybych to na ostatní rovnou vyklopil, tak to s většinou lidí práskne o rohožku a zkroutí je to jako paragraf. Na takové věci se lidi musí připravovat hezky ponenáhlu. Jenže jak?"
Dlouho mu nad tím zůstával rozum stát, takže se tvářil jako by snědl pavouka. Přitom si ale víc a víc uvědomoval, že nové dětství je ten nejkrásnější, ale také nejvýmluvnější a nejpřesvědčivější základ celého jeho života, všech jeho požadavků. Potom ti tyto požadavky vůbec nepřipadají jako něco krkolomného, ani jako něco neúnosného, a vůbec už jako něco křečovitého či nepřirozeného a neodůvodněného, jak se mnohým lidem jeví úsilí křesťanů o dokonalý život, když nejsou dostatečně poučeni o tomto základu a důvodech. I přes výmluvnost a jasnou přesvědčivost životního kořene, zůstával pantáta při sebemenším okolním náporu načisto paf! Stačilo takhle málo a pantátovo srdce pokaždé málem nadskočilo a zastříhalo nohama jako ruský tanečník při kozáčku. Kdysi uvažoval, jaké pocity zakoušejí odsouzenci na elektrickém křesle, když pověřenec zapne elektrický proud. Ale pak stačilo jenom brnknout do objeveného ráje jeho srdce, a hned začal cítit, jaké to je. Tehdy si připadal jako po návštěvě v černobylském atomovém reaktoru.
Jak krásné je toto nové dětství! Nechci tě prostě jenom nechávat na zemi. Nevyhloubil jsem jen tak pro nic za nic v tvém nitru onu propastnou touhu po úplném štěstí. Nezakládám pro nic za nic v tvé duši žhavou touhu po ryzí pravdě, po spočinutí ve štěstí, které dává všechno. Proto ti předkládám toto všechno tak, že se ho nikdy nedobereš až na dno, kde bys už nemohl dál pronikat, protože by se ti zdálo, že jsi už všechno obsáhl. Jsem nesmírný ve své dobrotě, lásce, pravdě a kráse. Právě proto musí být věčnost, abys mohl toto své štěstí jaksepatří uchopit a řádně prožít.
" - Takoví nekoneční mudrlanti nadělají o kdovíčem řečí jako koza bobků a přitom chleba nebude levnější ani o tohle! Kdyby každého z nich pěkně zapřáhli do chomoutu", pokračovala paní Homolková svoje litanie, aniž postřehla, že hlavní předmět jejího slovního opracovávání je myšlenkami úplně jinde.
Pantáta se tvářil jako muž, který uvažuje o tom, zda by měl skrýt svou tvář ve svých dlaních. Vyhlížel příjemně jako staré omšelé schody. Jeho tvář byla poněkud roletovitě stažená a plná mrakovitých chmur. Snažil se vrátit zpět ke svým dumkám s bystrostí koně Přewalského po dostizích na "Velké pardubické".
Člověk, to zní hrdě! Ale co teprve moje dítě! V doslovném a opravdovém smyslu. Tedy ne pouhý člověk, jemuž končí zde na zemi pouť za tím, co zde ještě nikdo nenašel. Není to pouze robot stvořený k práci a ve shonu udřený a umírající. Žádný paběrkovač těch trošek štěstí, které tu možno v životě natrhat po cestách života. Není ponechán svým slabostem a nedokonalostem. Naopak, má a může žít podobně jako bytost nejsytější. Má za cíl dosáhnout, pokud možno nejvyšší mravní podobnosti se mnou. Sleduje dosažení dokonalosti. Má tedy žebříček svých životních hodnot postaven nejvýše, kam ho lze vztyčit, ke mně. Tam, kde je svatost a dokonalost sama. Boží dítě se nikdy nemá zastavit ve svém rozmachu. Má neustále přemáhat své nedostatky, které jej tísní a trápí. To je něco, o čem bys, človíčku, nedovedl ani snít. A kdyby sis něco takového vysnil, vůbec bys na to nedosáhl, ani kdyby sis na to vzal kosmickou loď a počítač poslední generace. Tak tedy čím dál tím víc se připodobňovat rozumem a vůlí mně, který je sama dokonalost a ryzí Krása. Raduj se, protože nejsi nikdy opuštěno. Hýčkám tě ve svém náručí. Myslím na tebe, pečuji o tebe a kvůli tvé záchraně obětuji i sám sebe, abys mohl znovu naplno žít mým životem. Všechno ostatní vyhasíná, vyčerpává se, ochládá, spotřebuje se a mizí, jenom já a spočinutí v mé důvěrné blízkosti se nikdy nemůže omrzet. U mne se nikdy nemusíš kousat nudou. Moje těsná a intimně blízká přítomnost se ti nikdy neomrzí. Stále a vždycky můžeš jít dál, může výše, můžeš růst v kráse, v dobrotě, v pravdivosti a v lásce.
" - Já si nemohu pomoct, ale mně se zdá, že to všechno vymýšlejí lidé, kterým se asi nechce nic dělat - " mínila pohlednější polovička pana Homolky, který se právě pod tou slovní záplavou mlčky chytal za hlavu.
Pantáta přijal tu zprávu s rezignovaností soukromého majitele vody v botech. Cítil se v nich naložený jako rychlokvašené okurky. Všechny okolnosti nahrávaly jeho dumání, které podle všech příznaků nebralo konce.
Človíčku, vezmi rozum do hrsti! Ty nejsi žádná pouze nedokonalá bytost, omezená, s tolika chybami a nedostatky. Jsi povolán překročit svůj stín. Jsi naprogramován na vyšší dětství. Tak zkus žít ve středu jsoucna jako žiji sám v sobě. Zvu tě, abys měl nejvyšší dokonalost a krásu za smysl a naplnění své bytosti i svého života. Lidská práva? Skvělé, ale kdo ti je zaručí? Čím jsou proti tvým právům mého dítěte, které je mým adoptivním dítětem se všemi nároky na dědictví? Nebuď troškař. Uč se být maximalista, ale přitom realista každým coulem. Přej sobě i ostatním jen to nejlepší, protože můžeš to sobě a všem ostatním díky mně i dopřát. Proti tomu je každý jiný ubohý troškař skoro nicotný ve svých touhách. Většinou zůstává ve svých nízkých přáních neuspokojený a smutný. Nihilista se snaží sebe sama obelhávat, že je s tou nicotou spokojený. Asi jako kdyby takový buddhistický mnich otevíral svůj štědrovečerní dárek a nahlédl do prázdného balíčku, přičemž by sám sebe ujišťoval: "Nic?! Ó díky! Zrovna to jsem si přál." Kdo se spokojí s málem, ten není hoden, aby k němu Král králů a Dárce všech darů vůbec přišel.
Odtud vyplývá, jak odpovědná a vznešená je tvoje úloha jako mého dítěte. Vybírám a volím si právě tebe ze všech tvorů, abych skrze tebe a přes tebe ovládal, řídil a spravoval celý vesmír. Chci řídit svět z tvého srdce. Jako každý člověk máš zvláště ty svěřeny ostatní tvory a především své bližní. Svěřuji ti je, abys je vedl k dokonalosti, ale nejen podle nějakých zvenčí daných předpisů, nýbrž především podle mně samého. Snaž se umožnit všem ostatním žít jako moje dítě z plnosti podobnosti se mnou. Svěřuji ti tvé bratry a sestry, abys je vedl stále blíž a blíže ke mně. Z toho vyplývá také svatá neúprosnost, aby ses nedal nikdy unavit oním nevděčným, co je v úloze toho, kdo je postaven do popředí a má spravovat vše, co mu bylo svěřeno. Nelze mlčky přehlížet, aby ti, kdo ti podléhají, byli snad někdy nuceni smiřovat se s povrchností, s prostředností a malostí svých nadřízených, počínajících si jako policejní psi. Jako moje dítě už nejsi pod vládou zákona ukládaného zvenčí. Podléháš řádu milosti. Bylo by anachronizmem vnášet do lidstva způsoby vnějškového vedení a povrchní, neosobní manipulace a donucení, jaké nutně sužovalo celé lidstvo v době před mým tvého těla za můj vlastní příbytek.
Pantáta nad tím pokyvoval hlavou s tváří připomínající Diogena v sudu, ale přitom si říkal:
"To všechno je jistě pravda, o tom není pochyb, ale není to zrovna sdělení, jaké byste mohli s vyhlídkou na příznivý ohlas vybafnout na mládence, který se probudí s hlavou jako střep následkem včerejšího zírání na televizi, a nyní musí klusat do práce. A je takových málo?"
Když dospěješ k myšlence, že jsi při zvláště ty uprostřed všech ostatních lidí povolán k tomu, aby byl a žil jako moje dítě, a že jsi ostatním svěřen, aby je podporoval na cestě k dokonalosti, tak rád podnikneš a vytrpíš všechno pro ostatní. Osvojíš si to vnitřně, plným prožitkem a vlastní zkušeností. Pojednou zakusíš, že to není žádná utopie ani výmysl, ani pouhá teologická formulka, nýbrž nejbohatší a nejživotnější, jakož nejpůsobivější skutečnost. Potom naplno zakusíš úchvatnost této skutečnosti, která tě dovede přetvářet, posilovat, abys všechno podnikl i všechno vytrpěl pro bližního na základě tohoto krásného světla, že jsi povolán za moje dítě.
Jenže řekněte to někomu na ulici. Jeden vám odpoví: "No a co? Mám snad štěkat?" A jiný, když by nevěděl o takovém panu Homolkovi, že je to skoro notorický abstinent, by mu odsekl: "Tak dobrá. A dej si ještě jednu skleničku za mě!"
Jen někdo, vymykající se z davu, se kterým zdánlivě splývá na své cestě z práce do práce, zakusí jako ty, můj drahý pane Homolko, že tato myšlenka vyššího dětství osladí všechny hořkosti a povzbudí ke všem obětem, bez nichž je život každého, kdo usiluje o dokonalost, nemyslitelný. Tato myšlenka tě chrání před zevšedněním a zpovrchněním tvé služby lásky, ale také tě chrání před propadnutím jen lidskému soucitu, před uchýlením se k diktátu bezbožného lidumilství, k bezduchému boji za lidská práva namísto milosrdné služby. Zamýšlíš se stále dost nad touto krásnou myšlenkou, a hlavně: žiješ z této myšlenky? Snaž se vybudovat svůj vnitřní život na základech této myšlenky a radostně k tomu strhni svou atraktivností a úchvatností také ostatní.
"Já nevím, co ti lidé pořád něco mají s tím pánbíčkem? No, ne, táto? Řekni přece něco, jsi přece hlava rodiny?"
"Ehm."
"My se o nic nestaráme, a je nám snad špatně?"
"Ehm."
"No řekni, táto, je nám snad špatně?"
"Ehm."

4. Náš pes není pes, zato život ano
Taková usmířenost lepší polovičky pana Homolky s jejich rozšířenou domácností byla jen okamžitým zábleskem její velkomyslnosti a šlechetnosti. Z jejího pohledu jasně vynikala důvěrná přilnavost skoro jako z olejové skvrny, rozteklé po svátečním ubruse. "Zlato", legitimně přiznané panu Homolkovi při svatebním obřadu, neobstálo při zkouškách. Toto zlaté srdce bylo sice ryzí, ale přesto nevydrželo pro stupňující se náročnost na větrání a úklid bytu.
"Tu potvoru nám byl čert dlužen!" Ulevila si panímáma druhý den po svém vyznání bezmezné smířlivosti a počastovala pana homolku pohledem, který jím projel jako nůž. Chvíli bylo ticho, že se mohlo dlabat lžící. Teprve po této nekonečné chvíli prořízl zhuštěnou atmosféru pantáta.
"Kdepak, maminko, sám Pánbůh nám ji poslal, aby nás pocvičil v lásce a trpělivosti." Řekl to s rozhodností, s jakou zkušený číšník porcuje pečené kuře.
"Pěknej prezent! A ještě to svádět na Pánaboha!" Odsekla a zablýskala očima, jako by právě pojedla velkou porci rejnoka elektrického. Její srdečnost kapánek pohasla, ale nevyrazila s ním dveře. Proto pokračoval s ještě větší smělostí.
"Pánbůh už někdy lidem takové dárky naděluje." Rozhodil rukama pantáta. Jenže panímáma ho odbyla slovy: "Jestli Pánbůh dává nějaké dárky, tak jedině dobré."
Pantáta přitom překotně přešlápl z nohy na nohu, jako by právě nacvičoval sólové vystoupení španělského tance paso doble. Sotva postřehl nechápavé vrtění hlavy své zákonité polovice, kterou však nyní prožíval jako nadbytečně zbytnělou, širokou lidovou masu, poskočil si jako krojovaný pacholík na slováckých hodech. O zlomek vteřiny později už nervózně přecházel po místnosti jako když rázují husaři, ale zřejmě mu to peripatetické školení šlo k duhu, protože - jak to tak vypadalo - asi se mu teď v hlavě pomalu rozbřeskávalo.
Ve snaze povzbudit ženu, vytasil se pan Homolka se zlomky své středoškolské latiny.
"Jako byl Mozart už podle jména Amadeus poslaný samotným pánebohem, tak i naše srnka je takový prezent s hůry, zkrátka taková Amadea."
"Jejda, taťko, ty umíš latinsky?" Žasla panímáma.
"Patrně."
"Takže jí máme říkat Amadea?"
"Spíš Amanda." Ozvala se jedna z nadaných ratolestí ze stromu Homolků. A toto pojmenování už Amandě nikdo neodpáral.
Nový člen domácnosti byl neustálým zdrojem velkého povyražení.
"Prosím tě, vynes tu potvoru někam ven. Kdo má pořád poslouchat ty příšerné zvuky!? Kde to zvíře vlastně je?"
"Sedíš na něm."
"Ježkovy oči!"
"Tati, chutná ti ten bonbón, co jsem ti dal?"
"Chutná, Vašíčku, to víš, že mi chutná."
"Tak vidíš, a naše Amanda ho vyplivla."
Amanda však působila takové změny nejen tam, kde byla pojmenována, nýbrž i mimo Homolkovic domácnost, kde sice působila docela anonymně, nicméně neméně pronikavě. Pan Homolka působil v úřadě, kde byl znám jako zaměstnanec v úředních hodinách krajně úzkostlivý. Kritický pohled představeného kanceláře mu dovedl působit větší bolest než zánět okostice.
Od časů, kdy měli Amandu doma, docházel pan Homolka na pracoviště sice přesně, ale opouštěl je mnohem přesněji, než činíval kdykoli dříve. Tehdy zůstával pokaždé ještě nějakou chvíli přesčas, když ne pro to, aby si udělal pořádek na stole, tedy aby si rozdělil práci na příští den na urgentní a ty, které se do tří dnů vyřídí samy. Nyní však úderem příslušné hodiny letěl jako domů jako utržený vagón.
"Hm. Ráno přicházíte poslední a odpoledne jste první pryč - "
"Přece nemohu chodit pozdě ráno i večer."
V kanceláři se o tom hned šířily dohady.
"Zdá se, že Homolka má teď doma nějaké trable."
"Možná na tu svou žárlí."
"Něco v tom bude. Nedávno jsem ji zaslechl, jak s ním vede delší nesouvislou řeč. Nevím, o co šlo, ale znělo to jako procházka po skleněných střepech." "Každopádně vždycky letí přímo domů jako namydlený blesk."
A zatím nebylo nikdy u Homolků tolik povyražení, jako právě tehdy. Pantáta pospíchal domů kvůli Amandě. Jako všechny členy jejich domácnosti ho to zvíře vzrušovalo svým záhadným původem a nevypočitatelným projevem. Z posledního prohlášení, že Amanda je srnkopes přežvýkavý, se mu nechtělo ustupovat.
"Tati, co žere srnkopes?"
"Ten ti sežere na co přijde."
"A co když nepřijde na nic?"
"Tak žere něco jiného."
Ponenáhlu se ujímaly iniciativy dítky školou povinné. Studium živé přírody jim denně víc a více otevíralo nové obzory. A tak den za dnem přinášely nové a nové objevy, kdo že vlastně je jejich Amanda. Poté, co docela vyloučily, že by to mohl být sysel nebo poletucha, mátly rodinu svými nápady, že jde tarbíka egyptského nebo frčka obecného.
"Ale vždyť ono to začíná mít dlouhé nohy nejen vzadu, ale i vpředu!" Vyjekla jednoho dne panímáma, jako když ji sršeň píchne. Tímto počinem jejich Amanda načisto prolomila meze řádu hlodavců a Homolkovi v čele s dětmi nabyli přesvědčení, že se jejich host řádově pohybuje mezi šelmami.
"Kočka to jistě není." Vyloučila rozhodně panímáma.
"A pes už asi taky ne."
"Třeba je to některý z pucholů."
"Cože? "Pucholi jsou kunovité šelmy z Afriky."
"Panenko skákavá!" Vyjekla paní Homolková.
"Neboj se, maminko!" Uklidňoval ji Vašek a předčítal jí z Malého Brehma: "Pucholi, pěstovaní v zajetí, projevují poměrně velkou inteligenci a dají se dobře zkrotit a vychovávat. Za několik dní už slyší na své jméno a ochotně berou potravu z ruky."
"To by odpovídalo." Podotýkal pantáta.
"Bylo vyzkoušeno, že pucholi dovedou též rozpoznat lidi dobré, k nimž se přibližují bez nedůvěry, lísají se, a lidi, kteří jim připravili nějaké příkoří."
"Tak to slyšíš, mámo, Amanda všechno pozná. Kdo ji přijme s láskou, tomu Amanda lásku oplatí." Uvažoval nahlas pan Homolka jako přemoudřelý prorok. Jenže slova mu zakrátko došla. Zalapal po dechu jako dopadený lapka, když se ukázalo, že pro Amandu nejsou žádné meze řádu šelem nepřekročitelné, takže by při ní i velkému Darwinovi, autoru knihy O vzniku druhů přírodním výběrem vstávalo opičí ochlupení na mozkovně, kdyby mu bylo nějaké bývalo zbylo.
Jednou při návratu z práce nalezl pantáta svou drahou polovičku tonoucí v slzách.
"Co se stalo, miláčku?"
"Upekla jsem koláč a ta potvora ho sežrala." Přitom hodila po Amandě pohledem něžným skoro jako struhadlo na řepu, takže by z toho i nosorožci naskočila husí kůže.
"Ale to nic není, poklade, přestaň už plakat. Přinesu ti nějaké jiné zvířátko."
"Pročpak? Amandě je dobře."
"Opravdu?" Podivil se upřímně pantáta. Už předtím budila Amanda pozornost svou zálibou, jíž tolik připomínala nadšeného uživatele žvýkačky značky Doublemint od firmy WRIGLEY.
Nyní se však pan Homolka kvůli Amandě zahloubal důkladněji do Malého Brehma, který sděloval: Původ přežvýkavců spadá už do doby třetihorní. Jsou to klidní a celkem plaší tvorové žijící ve stádech. S nelibostí se dočítal, že tito tvorové nevynikají velkou chytrostí, ale zato ho potěšilo, že jsou poslušní trpěliví a skromní.
"To nás potěš pánbůh!" Řekla však paní Homolková, "a kteří to vlastně jsou?"
"Já mám takové tušení, že máme doma gazelu. A to je tvor náramně nadaný. Jak ta je čilá, hbitá a sličná, a přitom docela mírumilovná." Panímámě se už roztahovaly koutky k úsměvu, když do toho vpadl Vašek: "Ale také by to mohl být jelobýk malovaný, skalolez skákavý, pakoza goral, bizon či buvol kaferský nebo snad velbloud - "
"Homolko, Homolko, to je tvoje vina!" Zabědovala panímáma na svého muže a zatvářila se jako ovce dutorohá. Pantáta byl jak oukropek, když si ho jeho lepší polovička měřila jako zaměstnanec pohřebního ústavu, beroucí svému klientovi míru na rakev. Právě se mu rozplýval jeho sen o vzácném cizokrajném zvířeti, který proslaví Homolkovic rodinu a získá jim velké jmění. Žena měla pravdu, když se zlobila, že to tahá domů.
Při obědě zíral pantáta zasmušile do talíře a nevydával hlásku. Zato panímáma se zklamaným výrazem spadlé rolety žalovala na děti, načež rozhodně dodávala:
"To jsi otec? Tak zakaž Honzíkovi a Máni, aby tak nelítali ze školy! Honza má do jedné školu a za pět minut je už doma. Ještě si kluk něco užene. Vždycky chodil až v půl druhé, a teď, blázen, snad si myslí, že mu Amandu sníme.
"A morcethadry, už toho mám s tou Amandou dost!" Rozlítil se pantáta, sotva se objevil společný hromosvod rodinného napětí. Nejsem žádný malíř tragických výjevů a rozhodně tuto scénu líčit nehodlám, protože ženy slabšího zažívání by to nesnesly. Ale jedno nelze opomenout. Obličej se mu kysele protáhl jako okurka, pak zbledl jako křída, načež zrudl jako krocan a vypadal, že by ho člověk malíčkem porazil. Když si na to vzpomenu, ještě teď se prohýbám smíchy. Vyvaloval oči jako varietní polykač mečů, který se zalykal přemírou této ostré krmi. Načež se změnil v zosoběný chrlič středověké katedrály, kombinovaný s novodobým plamenometem:
"Všichni jste se zbláznili. To je pořád jen samá Amanda sem, Amanda tam. Ale já to vodsaď všechno vymrskám. A marš vod ní, ať už vás u toho zvířete nevidím! Jinak dostaneš, ty klacku starej, takovejch pár facek, žes to neviděl! A co ty? Seš přece matka, a místo toho v tom ty děcka ještě podporuješ. Sama si hraješ s Amandou jako s panenkou."
"No dovol, já přece - " ozvala se panímáma jako když medu ukrajuje.
"Mlč, je to pravda! Jsi z toho úplně dojančená! To je pořád: Tatínku, koukej, vona Amanda nevezme kousek toho či onoho do huby, vona by jen mrkvičku a zeleninu. Můžeš se zbláznit radostí, že dopoledne, když jste tu samy, tahá tě za sukně a chce, abys jí povídala, že se umí moudře podívat, když jí člověk něco řekne. Vždyť je to hřích, co vy s tím zvířetem provádíte!"
Pantáta domudroval svou řeč už trochu mírnějším tónem a s chutí spořádal oběd. Děti byly schouleny po koutech světnice a tiše vzlykaly. Paní nedutala, přísně stažené rty však zlověstně naznačovaly: "Tohle ti nedaruji, ty náš táto!" A tvářila se jako muréna, která požila mořského ježka na lačný žaludek.
Jen Amanda byla dobré mysli. Stoupla si zrovna k pánovi, vrtěla hlavičkou a pomáhala mu mlaskat. Byl by jí velmi rád dal kousek lívance, ale trochu se před dětmi styděl, a proto, aby svůj úmysl zamaskoval, raději se na Amandu osopil:
"Neokouněj tady!"
Amanda se rozběhla k dětem a ty ji ručičkami zkropenými slzami kradmo hladily, aby to tatínek neviděl. Konečně to pantáta nevydržel a zvolal: "Kde je to zvíře, tady mi upadl kousek lívance, na, vem si to, potvoro! A už ať tě nevidím!"
Po krutém poledni následovalo nejrůžovější odpoledne. Alespoň pro děti. Otec rodiny cítil potřebu vynahradit dětem tu chviličku smutku. Proto rozmrzelým hlasem poručil: "Honzíku, přines s půdy draka! Půjdeme ho na kopec pouštět. A vezmeme Amandu sebou, ať se ta mrcha líná, taky trochu proběhne venku. Co myslíš, mámo?"
"Jak chceš!" Řekla paní Homolková, ale znělo to také jako: "Dej mi pokoj!"
Amanda vrtěla hlavou jako dalajlámův modlitební mlýnek, když ji pantáta nesl v kabátě přes ulici. Děti už pomalu začínaly znovu milovat tatínka, protože byl zase na Amandu hodný. Mluvil s ní po cestě jako maminka doma.
"Copak, tramvaj se ti líbí, ty by tě, holka, zajela, tam nesmíš, až tamkhle na vrchu, tam tě pustíme."
"To je hezký psíček!" Říkaly maminky dětem v kočárku. "Vypadá jako panenka."
"To je naše Amanda", hlásil všem pyšně Vašek a dodával důrazně: "A není to žádný pes!"
Nahoře na trávníku by byl vítr zpočátku Amandu porazil. Pak se ale vzchopila a létala jako korouhvička - kam vítr, tam Amanda. I pantáta se smál, jak se Amanda dovedla válet v trávě. Vypouštěli draka, Amanda popadla odložené klubko a marš s ním pryč! Letěla, letěla, a najednou - hrůza! Z keřů proti ní vyrazil vlčák. Amandu rozklepal mráz na zádech. Vlčák si k ní napřed přičichl a ona se, chudinka, div nesvalila. Zavlnila se jako vařená nudle. Mohla si hlavu ukroutit na krku, jak hledala děti. Ty však byly s tatínkem zaujaty drakem a po Amandě ani nevzdechly. Vlčák praštil malou Amandu prackou. Svalila se hned po první ráně. Chtěla utéci, ale v tom vlčák zavrčel, popadl ji do zubů a uháněl s ní pryč. V tom už Máňa spustila na poplach:
"Tatínku, žere nám Amandu!"
Nastal ruch v celém okolí. Také pan Homolka vyskočil od rozečtených novin jako mořský koník, bránící se osedlání mořskou pannou. Zmateně se rozhlížel, načež rozčíleně vypjal své tělo, takže by si ani zkušený lékař nebyl jist, zda se nejedná o případ pokročilé vztekliny nebo záchvat posunčiny. Křik dětí upozornil okolní lidi. Bylo to několik penzistů a párek milenců. Důchodci si to hned vysvětlili po svém, že ten zvrhlík přepadl děti a že je trýznil. Alespoň z hrozného křiku dětí něco takového vysvítalo. A tak, sotva se pan Homolka rozběhl za vlčákem, vyrazili důchodci belhavě za pantátou.
"Chyťte ho, zvrhlíka! Chyťte hoóó!" Přitom mávali zlověstně holemi. "Zavolejte policii!" Jen milenci se spěšně vytratili, aby vyhledali pokojnější lavičku. Přibíhali noví lidé, a když se od plačících dětí nemohl nikdo nic dozvědět, pustili se všichni za panem Homolkou. Předběhli dědečky, kteří jen zpozadí řídili tažení na nešťastného pana Homolku, kterého nikdo neuznal za milujícího a milovaného otce nevinných dětí. Celé to dějství ilustroval zvukový kolorit, ve kterém první housle hrála jistá důchodkyně. Její projev nápadně připomínal kočku v okapu, kterou náhle zastihla doba dešťů.
"Tamhle ten - " ukazovali holemi důchodci " - ten darebák, co obtěžoval malé děti, nesmí utéct! A hned mu jich nandejte, tomu úchylníkovi!"
Nejprve vlčák pustil Amandu. Pan Homolka ji duchapřítomně popadl do náručí. Pana Homolku zase chytili dva siláci a nechtěli ho za nic na světě pustit. "Netrhej sebou, nebo ti ubalím takovou, že poznáš všechny andělíčky!" Jeden mu hrozil a druhý se už napřahoval.
"Pusťte mě! Já mám tamhle děti!" To se už dobelhali důchodci a začali pana Homolku směle opracovávat svým holemi. Ten vykřikl jako tur:
"Pomóóóc! Lidi, neblázněte! Já jsem pan Homolka a támhle jsou moje děti! Přestaňte s tím! Pusťte mě! Proč mě držíte?!" Teprve nyní se to nedorozumění vysvětlilo. Důchodci se belhali zpět na lavičku a stále mleli svou, že teď je každou chvíli v televizi o tom, že všelijací zvrhlíci ubližují dětem.
Pantáta Homolka přišel domů s dětmi vzrušený, s potrhaným kabátem a zraněnou Amandou.
"Doppp-lašená petržel!" Vyjekla na ně panímáma: "Co se - "
"Vona ti to vysvětlí!" Zavrčel pantáta a ukázal na Amandu. Kabonil se jako bouřkové mračno. Odpovídal jenom na půl huby. Za celý večer nedokázal nikdo vysvětlit paní Homolkové, co se vlastně stalo. Amandě omyli rány a zavázali. Také pantáta dostal obklad na hlavu, třebaže až po Amandě. Paní Homolková z něho málem tekla. Zírala na něj s útrpností živé reklamy na organické projímadlo. Div, že se z toho vážně neroznemohl. Dlouho do noci šeptal:
"Kristova noho! Božínku! - Brr! - Hromada kadlátek! Taková ostuda! Jen aby to nebylo v černé kronice! - Já jsem z toho dočista na hromadě! Mámo, kdyby mi někdo řekl, že jsem umřel, tak se tomu ani nebudu vůbec divit."
Panímáma postrádala onu zvláštní pohotovost překlenout vtipem sebetrapnější situaci. Jako když Jan Masaryk byl jednou svědkem toho, jak britskou královnu markantně nešetrně poznamenal nějaký přelétavý opeřenec. Tehdy se s úsměvem nahnul k nakvašené tváři, připravené k výbuchu, se slovy: "Jaké štěstí, veličenstvo, že nelétají vzduchem krávy!" A výsledkem byla exploze smíchu.
"Nejvíc mě vyvedlo z míry, že k tomu došlo v Parku kultury a oddechu." Sípal pantáta jako když pracuje se smirkovým papírem.
Ale ve večerních zprávách ani v zítřejších novinách o tom nebylo ani vidu ani slechu.
Těžko postižitelný, a přesto nezanedbatelný hlas, kterým se Amanda ucházela o pozornost rodiny Homolkovy stejně tak jako ostatních lidí, zde neodbytně působí. Až mu začínáme ochotně naslouchat, neboť jsme tolik přístupní kdejakému našeptávání.

4 Případ zatoulaného dítěte
"Tu potvoru nám byl čert dlužen!" Znělo v uších pantáty Homolky ještě dlouho poté, co odešel z domu. A ještě více mu před jeho vnitřním zrakem tanul obraz jeho drahé ženušky, ohánějící se kvedlačkou v levici a žehličkou v pravačce. V tomto rozhodném postoji v jeho očích nabývala podoby "Politizujícího kováře" od malíře Karla Purkyně. Navzdory této domácí zátěži, namáhající hlavně jeho soukromou kovadlinku, labyrint a Eustachovu trubici, si v nitru jakýmsi tajemným zázrakem uchovával vnímavost k vnitřnímu hlasu.
Totiž, nešlo to jen tak ráz naráz. Člověk si nemůže sám od sebe otevřít přívod vyššího života odjinud a překročit vlastní stín. Ne, že by se o to pan Homolka nebyl nepokoušel. Kolikrát zapřáhl do práce na těchto věcech svou kotrbu a s vypětím všech sil se snažil poodhrnout záhyb všednosti, ale pokaždé zůstal tak osvěžen, asi jako kdyby zrovna vypil skleničku kancelářského inkoustu. Když se ale uklidnil, najednou to přišlo samo od sebe, a on se rozhlížel, zda to nebyl nějaký ptáček. Vytřeštěně před sebe zíral jako kdysi Newton s jablečnou boulí na čele. Pokorně a sebekriticky uznával: "Ano, jsem trouba a vrták dohromady. Ale prohlašuji - a to bych rád co nejdůrazněji podtrhl - že sem tam, zejména když se ta moje lepší polovička vzdává veškeré naděje ohledně mé osoby, projevím někdy nezvyklou inteligenci a dostanu něco, co se nedá označit jinak než jako inspirace. A to se mi stalo zrovna teď. Pochybuji, jestli by na takový nápad, co se ve mně v té kritické chvíli vylíhl, přišel aspoň jediný z největších chytrolínů v dějinách. Možná, že by na něj přišel takový Aristoteles, ale třeba Karel Marx nebo Jára da Cimrman anebo Přemysl Oráč, to se vsadím, ti by to nevydumali ani za tisíc let.
"O co jde? O to, že jsme se stali jsme se novým stvořením. Jakpak to přijde? Na to se mně neptejte. No, já vám neporadím", rozhodil bezradně rukama pantáta, takže svému okolí mohl připadat, jako by právě prožíval záchvat tance svatého Víta. "Ptejte se vyšších sil. Co je to za stvoření? Petr, Pavel, Jan... To je to nové stvoření, každé svým způsobem jedinečné, neopakovatelné. Díky Bohu, je každé toto nové stvoření obnoveným a ještě zdokonaleným originálním obrazem Božím k podobě Páně. Křest, ponoření do vody či polití vodou znamená skutečné odumření hříchu a vynoření či umytí pro život v milosti. Křtem jsme byli ponořeni do Krista. Naše dosavadní bytost byla s ním nadobro pohřbena. Zatímco dříve jsme byli jen lidmi, tvory z těla a nesmrtelné duchové duše, která jako forma utvářela naše tělo, aby člověk mohl přirozeně žít, nyní jsme formováni posvěcující milostí, která přes nesmrtelnou duchovou duši formuje naše tělo, abychom mohli věčně žít nadpřirozeným životem. To se už skutečně stalo. Jenže my zakoušíme jakési zpoždění, pokud jde o tuto skutečnost. Jako Kristus totiž umřel kvůli naším hříchům, tak i my máme umřít hříchu. Byli jsme totiž umyti křtem v jeho krvi. Kdo se dívá na sebe i na všechny věci pohledem své duše, vidí, jak je svatá křestní voda rudá krví Páně. To je voda zsinalosti Páně, to je voda jeho utrpení. A my jsme byli umyti jeho krví, abychom už nežili v hříchu, ale novým, svatým životem."
"Ťuky-ťuk", naznačoval jeden kolega pana Homolky druhému kolegovi, když si ukazovali na pantátu, zaujatého chodem svých myšlenek. Ostatně pan Homolka očividně zrovna nedával najevo nějakou bystrost ducha. Obvykle se tvářil, jako by překročil bludný kořen. Zato kolega se tvářil náramně chápavě, jako ten, kdo právě vyřešil perpetuum mobile. Druhý kolega na to odpovídal neméně výstižně, když si po naslinění pravého ukazováčku dělal tímtéž prstem kolečko na čele. Pantáta to vůbec nebral v úvahu. Vyhlížel s krajním soustředěním a vytržením Jana Křtitele, když se mu nad místním veletokem při křtu Páně zjevil třepetající se opeřenec. Nebyl to však anglický voláč, ani holub skalní, ba ani holub říman, dokonce ani český bublák rousný, nýbrž samička holuba patrně poštovního, o jakých se zmiňují už staroegyptské rukopisy. Jeho odesílatelem byl však můj Duch.
Křtem se stáváš, milý Homolko, novým tvorem. Ve svém druhém Já ti vlévám onen nový život: Já jsem přišel, abys nezahynul, ale měl život, a abys ho měl v hojnosti. Nadále však v tobě zůstává stopa poruchy tvé přirozenosti. V tvé přirozenosti je jizva zranění utrpěného pádem tvé prababičky a pradědečka. Jsi slabý a vládce světa kolem tebe rozpřádá své sítě. Vládce světa zneužívá těch sklonů v tobě, jež jsou cizí samotné tvé přirozenosti, aby tě jemně odváděl od vyšších sfér. To všechno jen proto, aby v tobě připravoval útlum vyššího života. Bohužel v tobě zůstává stopa tvé pradávné poruchy. Jenže máš také svobodnou vůli. Smíš si svobodným bojem a dobrovolným zápasem, opřeni o mou sílu, zasloužit věčnou odměnu.
"No, potěš tě pánbůh, Homolko!" Říkal si v duchu jeho kolega v úřadu. "Ty máš asi v hlavě pěknej guláš!" A kroutil hlavou jako vrškem od zavařovačky, pěkně, aby se nepoškodila a dala se schovat ještě k dalšímu použití. Pantáta si ho všímal zrovna tolik jako silniční patník zaběhlého psa, který na něm zrovna zanechával své logo. V očích světa jevil takových známek podnikavosti, že bylo jen jeho velkým štěstím, že se do něj dosud nedali moli. Tak už to bývá, že dostane-li se někdo do lidské huby, nezbude na něm suchá nit. Kolegové o něm říkali: "Ten má času, že by ho mohl vyvážet. Jářku, když se Homolka někam dokodrcá, tak pokaždé zjistí, že se tam koná konference šneků o právech plžů na vlastní sebeurčení." Co jen se mu to hlavou honilo?
Proč se to pantáta nesnažil někomu vysvětlit? Pravda, vyjadřoval se jazykově dost vytříbeně, nicméně jeho projev znepřístupňovala nesrozumitelnost, kterou od počátku vytýkala veřejnost Immanuelu Kantovi.
Možná se někomu zdá, že nejde o nic. Přesněji řečeno, zprvu to snad vyhlíží, jako bys od jistého okamžiku pokračoval na dvou cestách, které postupují skoro souběžně, ale ony se časem víc a více rozbíhají. A tak stojíš na křižovatce. Buď v sobě pohřbíš prastarou rasu a budeš pokračovat s vyšší pomocí na růstu nového stvoření, jež v tobě povstalo při křtu. Anebo budeš pokračovat v pradávném stereotypu, navážeš na scestně vyjetou kolej své přirozenosti. Pak si to budeš životem skřípat jako stará obehraná gramofonová deska. Nějaký ten pátek budeš žít iluzí svého vlastního sebeuplatnění, abys jednou poznal, že jsi už dlouhodobě manipulován vládcem světa pomocí obratné reklamy a rafinovaného našeptávání z televize, virtuální reality a jiných důmyslných sdělovacích prostředků.
Proč musí být na každém rohu křižovatka mezi bláznovstvím mne jako dítětem a šílenstvím světáků? Takovou otázku si kladl pan Homolka, ale pokaždé shledával, že mu na to hlava jaksi nestačí. Buď cílevědomá a svobodná spolupráce se mnou na vlastním růstu od dětství k dospělému důvěrnému, osobnímu přátelství se mnou. Anebo otroctví a neosobní manipulace vládcem světa při tvém neustálém nedůstojném ponižování a omezování tvé svobody, až do tvého rozplynutí se v technotronní utopii, kde budeš jen bezejmenným číslem, evidovaným počítacím strojem, až do svého zániku, kdy bude tvé číslo beze stopy vymazáno ze světa.
" - Ta Homolkovka s ním podle všeho cvičí jako se strojem na zhubnutí." Mínili kolegové z úřadu a pokyvovali shovívavě hlavami.
"Nemá to lehký, ale kdo chce kam, pomozme mu tam."
Pantáta na to reagoval s bystrostí škeble na dně mořském. Nasadil při tom zkourmoucený výraz. Čelo mu zkrabatělo jako zvrásnělá asfaltka, po níž se v horkém létě přehnalo stádo sudokopytníků. Moc nescházelo, aby mu na něm vyrazily bakule jako na staleté babyce.
To je rozcestí, na kterém stojíš. Nikdo to za tebe nepřekročí. Stále naléhavěji jsi tlačen na tuto křižovatku života. Zkus v sobě odmítnout pohřeb té pastaré rasy usazené na dně lidské bytosti, a zakrátko budeš nezadržitelně pohřben v dunách pouště světa. Chceš-li však v sobě pohřbít dávnou rasu, dobře si osvoj povahu oné staroby, hniloby a zteřelosti. Teprve pak za tím můžeš udělat tečku. Pokus se pravdivě poznat hřích, závratnost jeho zloby a obludnost jeho ošklivosti.
Pantáta pokyvoval mlčky hlavou a tvářil se jako kakabus. Výraz jeho očí připomínal vzhled, jenž se zračí v pohledu předmětských zahrádkářů, kteří právě objevili slimáky ve svém salátě. Vůbec vypadal, jako by právě prodělal nějakou úpornou chorobu, při níž mu byly felčarem přikládány pijavice, aby ho zbavily přílišné horkosti krve. Události oněch časů se s pantátou zrovna nemazlily. Postupně se mu vtíralo přesvědčení, že je jedním z velkých případů oné duševní nemoci, kterou většina psychiatrů řadí do kategorie "ostatní", neboť se vymykal všem známým jasně vyhraněným úchylkám a oblast normality přitom znatelně míjel.
"Hele, Homolka, neměli voni poslední dobou nějak moc starostí?" Staral se kterýsi pečlivec. Zdálo se, že tato otázka zasáhla pantátu Homolku tak jako možná zasáhla biblického Joba. Zíral jako člověk, který o tom nemá sebemenší tušení. Při takových otázkách se cítil naložený jako kyselé zelí. Obvykle oněměl, že mohl strnulostí svého jazyka soutěžit se svatým Janem z Nepomuku.
Hřích. Že to zní ale staromódně! A přesto, bez ohledu na dobové odlišnosti, věčně to je především popření tvého dětinného vztahu člověka ke mně, tvému věčnému Pantátovi. Těžkým hříchem přestáváš vůbec být mým dítětem. Všedním hříchem pozbýváš pozornost k dobru, pravdě, kráse a lásce, protože se ti míchá se zlem, se lží, s ošklivostí a s nenávistí. Posléze kladeš dobrotu, pravdivost, krásu a lásku tvorů na stejnou úroveň s dobrem, pravdou, krásou a láskou Boží. To už se nechováš jako moje hodné, dobré dítě. Ochládáš v lásce, až se ti srdce mění v něco jako kostku mraženého špenátu. Ztrácíš vytříbený vkus a jemnou vnímavost pro krásu, až se uvelebí v nějakém kýči. Nakonec začneš s vážnou tváří vyslovovat lež jako by to byla pravda. Začneš páchat zločiny a říkat tomu dobročinnost. Zotročíš druhé a budeš tomu říkat osvobození. Rozšklebíš se na mou svrchovanou krásu a na všechno krásné stvoření a budeš to vydávat za krásné umění. Je to především moje urážka. Sice mi nemůžeš uškodit, ale poškozuje to zde ve světě mou slávu a čest. Všechno mi má být poddáno. Hříchem se však bouříš a odporuješ mi. Upíráš mi čest, která mi ve světě patří jako svrchovanému Pantátovi. A důsledky?
"Ale dejte pokoj s takovým špekulýrováním!" Vyjekl jeden z kolegů v úřadu, když jednou vyšlo najevo, s čím se duše pantáty pořád obírá. "Hřích přece nemůže být nic tak strašného. Kvůli jednomu rajskému jablíčku!"
"Pcha! To se ví! Nech to koňovi, ten má větší hlavu!" Uchechtl se druhý kolega.
"Já vím. Zní to tak starodávně, když se řekne hřích."
"Aby ne!? Vrať se s tím do hrobu, stará vykopávko!"
Tvářil se žalostně, jako by mu někdo vyrval většinu vnitřních orgánů. Podobný zjev můžeme sledovat u vycpaných papoušků, když se z nich začnou sypat piliny. Brýle měl nakřivo a límec u mu poskakoval při každém polknutí naprázdno jako by jím někdo vysílal morzeovou abecedou životně důležité sdělení.
Na obranu okolního prostředí lze však podle pravdy uznat, že jestli pantáta Homolka vyhlížel při tomto svém dosti nesouvislém dumání vesele, nasmáli byste se víc s najatou profesionální pohřební plačkou. Možná, že pantáta vzdychal a lamentoval nad marností hříšného světa, snad i proléval "lacrimae rerum" čili slzy věcí, ale i kdyby ho přitom třeba i loupalo v kříži a on by s tím hleděl seznámit celý svět, určitě by s tím nikoho na světě dvakrát nenadchl pro vyšší a lepší život.
A přece je takový hřích vždycky popírání mé svrchované moudrosti. Jeho zákony jsou projevem této moudrosti. Znám tě ve své prozřetelnosti jako znám i všechny věci, které stvořuji a vím, jak je máš užívat. Hříchem snažíš být moudřejší než já a rozumět sobě lépe, než ti rozumím. Ostatně i to Desatero pramení nejen z vyšší moudrosti. Pochází i z mé moudré a prozíravé lásky. Chce tě přivést k sobě samému. Přeji si, abys kráčel světem tak, abys tímto světem a přes tento svět dospíval ke svému autorovi.. Proto je Desatero také výrazem mé lásky. Jeho překračování projevem tvého velkého nevděku. Dávám ti všechno, aby tě všechno přivedlo ke mně. Dávám ti to, a navíc ti přidávám svá přikázání jako návod k správnému použití sebe jako mého tvora, aby ses nemohl snadno mýlit a bloudit. Ta přikázání nejsou žádná omezování tvé svobody ani tvých lidských práv, jak se možná omylem domníváš. Zrovna naopak, jsou nejlepším ručitelem zachovávání tvých lidských práv, garantem a ochráncem tvé důstojnosti člověka."
"Pane kolego", domlouval panu Homolkovi kdosi a z úřadu. "Asi máte nějaké problémy v rodině. Proč jinak byste se obíral s takovými - "
"Právě naopak. Jsem potěšen."
"Tak proč se pořád tváříte jako leklá ryba na pultě?"
"Já?" Vybalil na něj pan Homolka dvě matné žárovky. Měl toho inkoustového šťouru docela rád, ale teď poznával, že švába by měl v kapse raději. Kolega si ho prohlížel. Čím víc ho sledoval, tím více se mu zdálo, že si pan Homolka právě přihnul octového nálevu.
"Dejte si už s tím nábožnem pohov! Nemá to smysl, takhle si kabonit mysl!" Pokusil se kdosi žertovně zaveršovat.
"Ehm. To říkali Kolumbovi taky."
"Cože? Co? - Mluvíte mu v hádankách. Chtělo by to trochu méně toho delfského orákula. Vaše řeč budiž ano ano a ne ne. Co nad to jest, od zlého jest."
Načež ho pantáta počastoval pohledem, jako by obyvatel newyorského mrakodrapu vyhlédl z okna v nejvyšším patře, kdo to zvoní u domovních dveří. Když zpozoroval cosi jako hlavičku od špendlíku, obíral se dál svým vnitřním světem.
Jeho kolega rozhodil bezradně rukama a podíval se do stropu, jako by právě tam chtěl vyčíst návod k rozveselení pana Homolky, který podle jeho mínění vyhlížel jako slabomyslná ryba. Pak řekl polohlasem:
"Jenom jestli si tady někdo nesnaží přikládat nějaký ten utišující balzámek na svědomí?"
Pan Homolka registroval jeho připomínky podle vzoru úředníka z oddělení pro stížnosti a reklamace. Tam je základní kvalifikačním předpokladem hluchoněmota a disciplína práce v tom, že všechny psané stížnosti, které samy nevyřídí do jednoho měsíce, jsou posléze skartovány. Když rezignoval poslední kolegů a zavěsil své oči ke stropu, pantáta zakusil tak trochu pocit, jaký člověk mívá v džungli, když se od něho oddělí tygřice nebo takový ten lamželezo s obuškem, co běžně zahubí sedm jednou ranou. S pocitem osvobození se ponořil v batyskafu svého dumání do tajemství lidského hříchu a nic se nestaral o to, že vypadá, jako by trčel z kapsy vlastní úmrtní list.
Hřích ti možná zní jako ozvěna zašlých časů, a přece je to vždy popírání mé svrchovanosti. Je to prosazením tvé sebelásky, a to přehnané sebelásky, která by se ovšem neměla už vůbec nazývat láskou. Je to koneckonců falešná láska. Sotva se jednou postavíš proti mně a odmítneš uznávat mou svrchovanost, mou autoritu, moje naprosté právo tě vést a určovat ti, jak máš kráčet životem a jak máš užívat svých dnů, pak se stavíš sám sobě bohem a děláš si své vlastní zákony. Pak se z tebe stává desperát bez zákona, proletář vyrvaný ze svých vlastních kořenů, odcizený mému srdci a všem tvorům, tedy i lidem, a koneckonců i sám sobě. Klameš sebe i druhé, když pak vypovídáš o absurdnosti svého života a nesmyslnosti chodu celého tvorstva, o své vrženosti do cizího světa. Pak nastává tvůj boj proti všem, šíří se tvoje příšerná bezohlednost, která nikoho neuznává a o nic se nestará. Jako rozervanec usiluješ pouze o to své, a většinou jen o to smyslům dostupné a tělesně si to vymáháš, až se vyčerpáš a unavíš všemi možnými požitky, aby ses nakonec znechuceně obrátil i proti sobě samému. Když popřeš mou autoritu, třeba i z těch nejlidštějších důvodů, tak se dříve nebo později postavíš proti každému člověku a tvoru. Křivdy a nespravedlnosti ukazují, jak je hřích strašné zlo proti svrchované spravedlnosti. Když popřeš mou svrchovanost, postavíš na její místo svrchovanost svou, i když tomu říkáš stát, třída, rasa, národ nebo i třeba celé lidstvo. Pořád jen a pouze to falešně maskované kolektivizované sobectví, jako národní šovinizmus, třídní fanatizmus, nebo jiná forma diktatury bezbožné humanity ověnčená sny o všelidském státě. Když lidé křižují mé druhé já ve tvém těle za všechno jeho dobrodiní a lásku, ukazuje se, kam směřuje hřích. Rozervanec by mě zabil kdykoli by mohl. A když na mě nemůže, tedy se aspoň pyšně naparuje proti mně a také mluví o své svrchovanosti, kterou vydává za svrchovanost lidu či národa. Ve své domnělé svrchovanosti se vysmívá mým zákonům, mé velikosti. Snaží se vytlačit mě na okraj společnosti, odsuzuje mě do oblasti náboženských citů a náboženských pobožností. Tím sice sám okrádá mne o svou nesmrtelnou duši, ale sám sebe okrádá mnohem víc, o mne samotného. Kvůli značné, ale přece jen omezené svobodě národní, odhazuje neomezenou svobodu mého dítěte. Tak sám sebe ochuzuje a zbídačuje, protože když si hraje na boha, neumí to. A je to ještě trapnější pohled, když si někdo hraje na umělce, na kazatele nebo na kohokoli, a neumí to.
Zatímco pantátovi při těchto toulkách po nekonečnu dřevěněly nohy, ztumpachovatelý výraz tváří okolních lidí se skelnými zraky prozrazoval zkušenému pozorovateli, že v okolních masách probíhá podobný proces z druhého konce, nejde-li přímo o trouchnivění a práchnivění. Dával za pravdu Henryku Ibsenovi, že když se menšina činí, většina si přitom ťuká významně prstem do hlavy. Už dávno se přesvědčil, že se pramálo vyplácí předkládat tyhle osvícené myšlenky před oči veřejnosti. Jak blízko měl pantáta k názoru Mistra Eckharta, který hlásá, že moudří tomu mohou rozumět, kdežto ostatní musejí věřit! Kde se svět posmívá tomuto názoru, tam stojí dějiny před vzpourou davů. Povedou je snad otevřené hlavy, ale člověk se za nimi musí dívat, jestli za sebou netrousí piliny.
Takový hřích, dumal pantáta, to zní někomu tak lákavě jako nějaké zakázané ovoce. A přece to není jen tak nevinné. Pokaždé je to také děsná nevděčnost. Máš pravdu, Homolko.- Takový člověk uráží mne mou vlastní dobrotou. Uráží mě dary, které dávám člověku, aby mě jimi oslavil a tak došel ke mně. Tak stojím ve svém druhém já před tebou se svým ztrýzněným tělem, vypůjčeným od tebe, a ptám se svých mučitelů: Lide můj, co jsem ti měl učinit a neučinil jsem? Svěřuji ti tvory. A taky ti dávám rozum. Vtiskuji do tebe vnitřní zákon. Tak můžeš poznat, jak máš těchto tvorů správně užívat. Dávám ti milost ve svém druhém já. V něm ti potvrzuji svůj zákon a ještě ho vylepšuji. Přitom dávám zásluhám svého druhé já ve tvém těle sílu a milosti, abys mohl žít jako moje dítě. Jenže ty možná raději chceš kráčet svou nezávislou cestou pohodlnými nížinami. Chceš si sám rozumět. Hodláš si počínat na vlastní pěst a sobecky si užívat po svém toho, co patří mně a co by mne mělo oslavovat.
Ulicemi jejich města kráčela smrtka čili morana. Šel z ní strach, že kdo ji potkal, ošil se jako šturmující krejčík, stehující císařovy nové šaty. Už už se zdálo, že je to opravdu smrtka, kterou zdejší obyvatelé opomenuli při loňském majálesu hodit do řeky, dost možná z obavy před zarytými ochránci přírodního prostředí, bedlivě sledujícími čistotu toků. Tak s tváří hrdiny za laciného comicsu kráčel městem pantáta Homolka s hlavou plnou těchto temných myšlenek.
"Vzhlíží jako kakabus!" Ušklíbala se domovnice. Pak si znechuceně odfrkla a vyslovila názor: "Kdoví jakou kulišárnu má zase za lubem? Všivák jeden!" Pokud pan Homolka reagoval na její trhavé pohyby, učinil tak s rychlostí, která se mu zdála světelnou, ale každá želva by mu dala trumfa. Proč to? Snad proto, že věděl, že tato rozložitá, zácpovitě tvrdošíjná ženština je stavěná jako zápasnice ve volném stylu, a pouhý její smích připomíná rachot nákladního vlaku v tunelu. Nemůže-li kovat, pomáhá aspoň dýmat. Zkrátka k nakousnutí, ba dokonce k sežrání. Jen kdyby si tu delikátní křupku vzal na starost nějaký zaběhnutý lední medvěd. Kdo se omešká v její společnosti, ten zatouží vklouznout do protiatomového krytu a zalehnout tam až do chvíle, kdy odhoukají konec náletu nepřátelských bombardérů. Pantátovy myšlenky se dlouho nezdržely u této živelní pohromy. Vznášely se totiž ve vyšších patrech intelektu. V očích měl však takový zvláštní pohled, který by ani po dlouhé době nikoho nepřesvědčil, že považuje domovnici za princeznu zakletou do žáby.
Jenže pro hřích není žádná omluva. Vtiskuji zákony desatera do tvé přirozenosti. Prostáček stejně jako nevzdělaný barbar ví, že krást, loupit, lhát a podobné věci jsou špatné, mravně nedovolené a špatné. Učení lásky je tak rozšířené a známé, že se to stalo obecným majetkem lidstva. Nikdo nemá právo vymlouvat se, že neví, co je hřích. Jedno ovšem dost často lidé nevědí, že moje přikázání jsou také projevem mojí lásky a péče o tebe. Široké masy nechápou, že jim dávám svá přikázání, aby nemuseli bloudit na cestě k dokonalosti.
" - S Homolkou to jde od desíti k pěti - " šeptalo se po úřadu. "Už mu to leze úplně na mozek. Občas jen cosi blábolí a drmolí jako když stará kára jede po dlažbě s kočičíma hlavama - "
A pan Homolka? Cítil se obklopen lvi jako prorok Daniel. Matně vzpomínal, jak si to vlastně počínal Ignác z Antiochie v takové šlamastice. Jak to jen dělal svatý Jeroným, aby mu král pouště zůstal klidně podřimovat u nohou?
Lev je šelma, ale hřích je něco daleko nebezpečnějšího. Stačí si všimnout, jak trestal Pán hřích na svém Synu, který vzal naše hříchy na sebe. Zdrtil jej, že na něm není nedotčeného místečka, sečteny byly všechny jeho kosti! Jeho milostí jsme byli uzdraveni. Koukni na kříž a řekni si: "My jsme ho zranili. My jsme ho zabili. To zohavené tělo Muže bolesti, to je mé dílo. To je dílo mých hříchů, tolika mých hříchů, snad i těžkých hříchů!"
Čím víc dumal pantáta o těchto věcech a bral si je k srdci víc než cokoli jiného, tím víc nabýval vzezření Borise Karloffa ve filmu Frankenstein. Obličej se mu dloužil, takže se zdálo, že brada klesla až někam mezi kolena. Oči měl matné a skelné. Určitě by mu je záviděli kluci-uličníci jako znamenité skleněné duhovky ke hře s kuličkami, kdyby jim to včas nepřekazily jejich ustarané mámy. Ty by je však strhly za domovní dveře a překotně přirazily závory v domnění, že se nejspíš Golem vydal na procházku večerní Prahou. Ano, v těchto dobách vyhlížel pantáta jako by si denně dával na lačný žaludek deci kyseliny sírové, třebaže to, čeho měl plnou hlavu byly věci opravdu zásadní. Zkušený znalec atrakcí velkoměsta by si ho snadno spletl s amatérským polykačem mečů, nacvičující s rýsováčky své vystoupení v ochotnickém divadle.
Proto musíš bdít nad každým bližním, protože ti je svěřuji jako tvé bratry a sestry. Máš odpovědnost za každého, koho ti svěřuji. Modli se a usiluj o spásu, blaženost a svatost, ale nejen sám pro sebe, nejenom na tom svém záhumenku, nýbrž i o dosažení dokonalosti každého druhého. Tvým bližním, tvou bratrem či sestrou, dítětem povolaným do jednoho otcovského domu, je i to dítě, které bylo počato, aby přišlo na tento svět, ale je mu tvým hříchem zabráněno narodit se. Jeho němý výkřik sice přehluší skandování zdivočelých davů na oslavu nezadatelných lidských práv, a to i "práva na zabití nevinného člověka", ale přesto doléhá až ke mně. Žaluje nejenom na jeho rodnou matku, ale především na tebe, kdo se modlíš před křížem a nečinně dál trpíš tyto hříchy a nepřiložíš ruku k dílu na jejich záchranu, na jejich harmonický život v náhradní rodině. Modli se, ale také přilož ruku k dílu za všechny mé povolané děti, za každého, a hlavně za toho posledního, zcela potichu ubíjeného, stranou pozornosti širokých mas společnosti, aby nebylo přidáváno ke svatým ranám mého druhého já ve tvém těle, aby nebyla nalévána žluč a ocet do mých svatých ran.
Aniž si to pantáta Homolka uvědomil, přesto zcela podvědomě nasadil výraz obchodníka s citrony, který se snaží demonstrovat skvělé účinky svého zboží. Mimoděk to činil tak přesvědčivě, že mu vrazily dokonce i slzy do očí, takže by jej leckdo mohl najmout jako profesionální "plačku" po účely pohřební. Vypadal, že na něm vydělá už jenom hrobař.
Hřích v tobě zabíjí tvoje vznešené dětství. To platí o těžkém hříchu. Jenže dobře víš, že máš na skladě ještě něco lehčího. Takový všední hřích znamená vyhasínání a ochlazování celého vesmíru ve tvém srdci. Znamená konec tvého důvěrného a dětinného vztahu ke mně. Těžký hřích znamená smrt tvé duše. Ničí v tobě vznešené dětství. Těžkým hříchem se uchyluješ ode mne. Načisto se ode mne odvracíš. Lehkomyslně se mne vzdáváš. Upíráš mi moje otcovství. Stáváš se mi nepřítelem. Láska vyžaduje svaté společenství. Těžký hřích však každým coulem popírá moji svrchovanost. Jako bych neměl jako Pantáta právo žádat od tebe svými přikázáními, jak máš jednat, jak máš žít, jak se máš chovat vůči sobě samému a k ostatním tvorům. Těžkým hříchem se povyšuješ nad moje prvenství a svrchovanost. Proti mé svrchované vůli stavíš svou vlastní vůli nebo přesněji řečeno zvůli. Říkáš: „Nebudu sloužit!“ Odmítáš mne uznat a přiznat mi moji svrchovanost!
"Tohle ti nedaruji, ty náš táto!" Znělo mu zlověstně vrčení paní Homolkové jako vzdálená bouře. Když ale postřehla, že mu obličej křiví podivný děs, zdálo se, že se mírně zarazila. Co to? Že by při tomto pohledu jakási přílivová vlna odplavila její odplatitelské předsevzetí? Opravdu se, že se jí vracela stará láska a úcta, obojí stejně vřelé a svěží jako kdykoliv předtím? Ještě před chvílí ho patrně toužila bacit po hlavě žehličkou nebo mu aspoň upravit pěšinku ve vlasech, ale pokud možno zahrádkářskou motyčkou. A co teď? Najednou se zdálo, že ho zatoužila snad i pohladit, utěšit a povzbudit. Jenže pantáta byl muž v povětří, s hlavou v oblacích. Pramálo bral v úvahu případnou přízeň okolí. Přehlížel své okolí inteligentním pohledem fotbalové meruny.
Všechno nasvědčuje tomu, že i všední hřích je nebezpečný pro duši. Neumenšuje lásku. Láska znamená milovat mne z celého srdce. Pokud mne docela nezavrhneš, pokud ti zůstávám posledním cílem, láska ti v srdci přetrvává, ale všední hřích navyká tvou duši na hřích. Všední hřích oslabuje a zevšedňuje tvůj krásný, dětinný důvěrný vztah ke mně, svému Pantátovi. Zastiňuje krásu tvého původního dětství. Tohle přece nedělá hodné dítě, aby jakkoliv, třebaže v malém měřítku, s otevřenýma očima urážel otcovskou lásku svého Pantáty. Takové duši se pak vzdaluji. Odmlčuji se jí ve svých milostech. Jednoho dne se pak přistihneš, jak jsem ti cizí. Jakmile tě jednou opustí moje milost, tak jsi na dně propasti. Duše, která si neváží mého dětství a zlehčuje je dobrovolnými všedními hříchy, pozbývá i vytříbenost svědomí. Přiškrcuje si přítok mých darů, až jednou se opováží více, když stále otupuje svědomí. Naučí se pokládat hřích za nic, až se jedenkrát vrhne po hlavě do jícnu zloby. Když všemu méně čistému, méně pravdivému, méně špatnému a méně krásnému říká: "To nic není!" - tak si jednou na tuto strašnou frázi navykne, že se stane docela její obětí, hřeší pak klidně všemi způsoby.
Ač pronikal k takovým hlubinám bezpečnosti, na jeho vzezření to nebylo znát. V očích se mu objevil nanejvýše mdlý přísvit, podobný fosforeskujícímu lesku na břiše leklé ryby. Tvářil se, jako když bere za kliku u hřbitova. Pokud jde o zvukové vjemy, vykazoval hudební sluch tetřeva obecného. Pohyboval se s pohotovostí velblouda, který trpí závratí. Pevně si však umiňoval jedno, které bylo každému kromě něj úplně jedno.
To chce bdít nad tím, jak u sebe sama, tak u toho, kdo je ti svěřen. Všichni, kdo stojí, bydlí, pracují či trpí vedle tebe, jsou tvoji bližní. Jsou to ti, kdo jsou ti nějakým způsobem svěřeni. Nikdo nežije ve skleníku ani na tajuplném ostrově. Přede mnou odpovídáš nejen za sebe, ale za všechny a za každého. Přestaň si zahrávat s hříchem. Svědící jizvy se ti mohou rozjitřit a neléčené rány se pojednou zanítí, až tě docela oslní, že oslepneš, až se staneš zatvrzen ve hříchu a klesneš do propasti. Nepřecházej mlčky tuto lehkomyslnost ani u sebe ani u druhých. Jako sám za sebe, tak i za ně se jednou budeš zodpovídat, až ti položím otázku: Kde je tvůj bratr? Kde je tvá sestra? Vtiskuj správný tvar nejen sám sobě, nýbrž i svým bližním, totiž těm bratřím a sestrám, které ti bezprostředně přistrkuji a těsně svěřuji. Nestačí o tomto krásném tvaru jen mluvit a psát. Když tě tvoje okolí zkoumá kritickým pohledem, jeho bedlivosti nic neujde. Zvláště mladým lidem neujde, když objeví nějaký rozpor mezi tvými slovy a skutky. Vlastností každého dítěte je intuitivní nazírání. Co to je? To, že koneckonců odmítá všechna mluvená a psaná slova svých rodičů, vychovatelů a učitelů, ale prostě jen jako houba natáhne do sebe to, jací tito rodiče, vychovatelé a učitelé opravdu jsou. Intuitivním zřením svého intelektu to v mžiku postřehne, třebaže svůj intelekt nemá ještě vycvičený v přesném přemítavém myšlení. Dítě poznává přímým zřením a bez sáhodlouhých úvah, že zatímco věříš, že ten tvůj Pantáta je vševědoucí, paní učitelka se tváří, že to ví lépe. A tak nedbá na to, co kdo tvrdí, že ví. Místo toho do sebe nasaje chování a jednání svého okolí.
Pantáta měl dojem, že právě teď nad sebou bdí snad ještě pozorněji než bdělé oko setrvačnosti. Zatím se mu však zrak kalil a temnil, že vyhlížel jako náměsíčný na obchůzce po střechách nočního města. I domovnice si toho všimla a hned o tom podávala zprávu do celého sousedství:
"Ten Homolka zaručeně celé noci někde kalí! Je v jednom kuse na maděru. Určitě nasává jako dromedár! Jak ten vám bývá pod vobraz, to byste koukali! Úplně na padrť. - "
Jak snadno se lidé mýlí. Vždyť pan Homolka jakživ nezašel do hospody, natož do šantánu. Už proto, že jeho lepší polovička rozhodla, že se mu tam nechce.
"Nadrátovaný jak zákon káže. Kdoví, co ho žere, že to pořád musí někde zavlažovat? Ačkoli - řeknu vám - takový krakonoš bude asi sám od sebe pěkný kvítko z čertovy zahrádky."
Řeči se vedou, a voda teče. A papír, ten už snese úplně všechno. Jedině příklady táhnou. Nech slova slovy! Zkus to z jiného konce! Zkus vlastním příkladem dávat najevo svatou ušlechtilost duše, která má v jednom kole před očima pravé dětství a šlechetnost, potřebnou k mému dětství. Tak ti bude nad slunce jasné, že pro tebe jako moje dítě není moje urážení žádný špás. Kdo tady podá prst, ten zůstane bezruký a bezmocný. Nezapomínej, Homolko, na své poslání, a nedej silám světa a těla příležitost, aby z tebe samého vysály do sebe třebas i vůbec nevyslovenou a nepojmenovanou svatou ušlechtilost a bázeň před návykem na hřích. Pak povedeš všechny kolem sebe na cestě ke mně, ať bdíš nebo spíše.. A naopak, kdekoli v rodinném prostředí narazí dítě na tvou chladnou vypočítavost, podezírání a obviňování, komplikuje se mu tím cesta k dokonalosti. Jako když si malá Ruth stěžovala na spolužáky: "Maminko, děti ve škole říkaly, že jsme nechali ukřižovat Ježíše Krista. Je to pravda?"
"Kdepak, milé dítě, to my ne, to udělali Khonovi!"
Obávej se jako moje dítě hříchu, abys tím neurazil mou lásku. Boj se hříchu jako rafinovaného nepřítele. Takový odpůrce intrikuje pozvolna a maskovaně. Někdy pod pláštíkem krásných slov, jindy pod rouškou sametové lidskosti, pod závojem povzbuzujících slov o slabosti, o tom, že přece toho tolik nepožaduji, že hřešit je lidské, a že kvůli tomu do pekla nepřijdeš, a že druzí to také dělají. Tak dokáže záludně nakazit a sladce přiotrávit tvou duši, která planula nadšením. Až posléze, ponenáhlu začneš považovat za těžký hřích jen otevřenou úkladnou vraždu, jak to projevují lidé vlažní ve víře, sametově změkčilí k sobě a třeba i k jiným tvorům, ale vůči mně zatvrzelí jako portlandský cement.
Sotva postřehneme u sebe nebo u ostatních, kteří jsou ti nějak svěřeni, že se snadno a ledabyle přenášíš přes hrůzu hříchu nebo že se oni lehce jako pírko přenášíš přes ošklivost rizika jakéhokoli hříchu, postav se k tomu pevně a rozhodně, i když to nebude zrovna sametový přístup!
"Já jsem znal jednoho, který se taky takhle užíral kvůli rodinným problémům", říkal jeden z kolegů pantáty Homolky v úřadě, "a víte, jak to s ním dopadlo? - Dopadlo to s ním náramně bledě." Tvářil se přitom tak zasmušile jako by na vlastní kůži prožíval babylonské zajetí. Na chmurném čele mu vyrazily vrásky. Připomínaly dva otazníky.
"No ba." Odpovídali ostatní kolegové a pokyvovali zkušeně hlavami, takže vyhlíželi jako přeroslé smuteční vrby. Dokonce i úřední regály jakoby zešedivěly víc než kdy jindy a z každého úředního listu málem vystupoval nápis MENE TEKEL ..., psaný neznámým prstem.
Všední hřích, nenápadný jako šedá myš a skoro samozřejmý jako smog velkoměsta, tě neomylně a nezadržitelně odcizuje mému srdci. Ubíjí v tobě něžnou důvěrnost vůči mně. Umlčuje v tobě tichounký hlas tvého Pantáty, který tě tiše, ale důrazně varuje a upozorňuje před hříchem. Sotva jeden postřehneě úbytek duchovních sil, vytrácení se ducha obětavosti, nadpřirozeného smýšlení u sebe nebo u bližních, vezmi rozum do hrsti a chyť se za srdce! Pozoruješ úbytek úsilí o svatost? Vezmi v úvahu, že je to jedině následek nestřežených, tak zvaných všedních hříchů.
"Už abych vyhlásil boj hříchu!" Umiňoval si pantáta. "To abych zahájil boj proti zlu na všech frontách! Snad ve všech jeho podobách? Jenže to pak vezme za své každá změkčilost! To bude konec sametové uhlazenosti a zkáza hodného občánka! A ja jaj! Vážně se toho odvážím? Pro lásku k Bohu a k nesmrtelné duši člověka?"
"Chodí to jak beran a ani si to neočistí boty o rohožku!" Rozčilovala se domovnice. Měla oči všude, třebaže se pohybovala s čilostí kuchyňského kredence. "Kdo to má pořád čistit?! Když to nenadělají děcka, tak to nadělá to staré nemehlo! Kdyby aspoň raději - " Drmolila dál s tvrdošíjnou vytrvalostí žebřiňáku, zdolávajícího křivolakou oranici.
Byl to typ ženské, která každému na potkání vnuká dojem, že v jejích útrobách je uložena časovaná nálož, která může každým okamžikem explodovat. Avšak ani pantátovi se příliš nedařilo s jeho předsevzetím. Když si na ten živý domovnický inventář netroufl, tak se tvářil velkomyslně jako car "Jasné slunéčko", neboť si namlouval, že jí z celého srdce odpouští její věrolomnost, nicméně na dně své bytosti hřál rozkošnou představu domovnice, kterak dotyčná v proužkovaném stejnokroji dře do úmoru s krompáčem v kamenolomu.
Počínal si však velmi nenápadně, takže by ho mohl krátkozraký člověk zaměnit za ducha.

5. Bloudění temnou nocí
Pan doktor s čelem až po lopatky se zatvářil hluboce zadumaně a na delší dobu v tom stavu znehybněl, že vyhlížel jako pradědečkovy starodávné pendlovky, kterým se jednou při malování někam zakutálely šišky. Od těch dob už stojí jako moréna, upomínající na dobu ledovou. Nevydají ze sebe hlásku zrovna jako ztumpachovatělý Zachariáš, který odmítl uvěřit andělovi. Potom nařídil pantátovi: "Nejméně týden zůstat v klidu na lůžku." A paní Homolkovou zavázal s nesmírně vážnou tváří:
"Pan manžel musí mít naprostý klid! Žádné rozčilování. Žádnou námahu, žádný spěch."
Pantátovi vyrazil na čele ledový pot. V hloubi své duše zatoužil nastoupit ihned do úřadu."
"Klid - naprostý klid." Opakovala panímáma jako hypnotizovaná.
"Jaké štěstí, milostpaní, že je pan manžel jako věchýtek, takže kapky na srdce hned zabraly. Jinak by to vypadalo na mrtvičku."
"A vydrží - ?"
"Musíme to zaklepat, nebezpečí už nehrozí. Jenom dětičky ať zbytečně nehlučí!"
"Jen aby vydržel!"
"Nebojte se, do třešní vydrží, a možná i do kadlátek." Pokusil se zažertovat pan doktor a odporoučel se. Pantáta to zaslechl a zaúpěl:
"Oj - jo - joj! Už mi kouká z kapsy úmrtní list."
"Snad to nebude tak zlé." Konejšil ho doktor.
"Je mi špatně, pane doktore. Už mi nechutná ani to, co jste mi zakázal."
"To snad ne! - A co kouření? Aspoň si zapálíte, ne?"
"Vřelý dík. Jsem náruživý nekuřák."
Když odešel pan doktor, panímáma ožila, že už to bude lepší. Ale pan Homolka se tvářil jako nešťastný šafářův dvoreček a funěl pod fousy:
"Saně malované! To byl zase kousek!"
"No, copak?" Tvářila se panímáma účastně.
"Eh - uf - bolí mě i pantofle."
"Copak nevíš, co říkal pan doktor?"
"Vím." hlesl bezbarvým hlasem. "Venkoncem, beznadějné."
"Co ti není lépe?"
"Sotva dýši."
"Snad to nebude tak zlé"."
"Tedy, budu-li jen trochu moci, tak to přežiji."
"Pořád jsem u tebe", špitla ženuška jako putička.
"Oj - jo - joj!"
"Copak mě nepoznáváš?"
"Hm."
"Copak jsi už zapomněl, jak jsi mě kdysi požádal o ruku?"
"A vzali jsme se?"
Domovnice se tvářila zasvěceně jako nějaký Boží zvěd, když po celé ulici vytrubovala."
"Jó, se starým Homolkou to jde s kopce. Co nevidět ho povezou havrani. Na to můžete vzít jed!"
Nikdo ho však nevzal. Každý se cítil dostatečně otráven už pouhým setkáním s tímto domovnickým zjevením.
I bez napomenutí domácího lékaře se děti snažily nezlobit. Blížily se Vánoce, venku poletoval sníh. Když šly v pátek odpoledne ven docela samy, bez pantáty, přiběhly za chvíli málem s pláčem, že se venku zhola nic neděje.
"Maminko, prosím tebe - " popotahoval Honzík, " - nám se venku stýská po tátovi, nech nás, my si budeme u Amandy jen tiše špitat a vůbec o nás nebudeš vědět."
Stulily se s Amandou do kouta a Honzík předčítal z nějaké knihy o Indiánech. Paní Homolková prala a co chvíli odbíhala k trpícímu pantátovi.
" - Ma - min - ko !" Vyrážel zbědovaným hlasem pantáta, až se zdálo, že je právě v posledním tažení. "- ech, pročpak Honzík a děti nejdou ven?"
"Je tam sychravo a on jim Honza čte."
Pantáta se nadechl a vydal dlouhý, hluboký, skřípavý zvuk, který se posléze přece jenom vykrystalizoval v cosi artikulovaného.
"Čte? A co?"
"Něco o Indiánech."
"Jen aby to nebylo něco proti mravnosti - ukaž, co to čteš?!" A Honzík musel předložit churavému otci knihu o Indiánech k dobrozdání.
"To je zajímavé - nech to tady - já si to prohlédnu."
Děti nechaly tatínka s Indiány a šly se podívat, jak maminka pokračuje v praní.
Teď, když pantáta Homolka stonal, bývaly večery u Homolků obzvlášť dlouhé. Bývalo ticho, jak v chrámu Páně. Jen v pátek večer, když paní Homolková koupala děti, ozývalo se bytem trochu smíchu a radosti. Václav totiž měl svou vaničku a v ní se směl šplouchat spolu s Amandou. Však mu také ostatní děti záviděly a každou chvíli žalovaly:
"Mami, on stříká Amandě vody do očí! - Jé, to se řekne!"
Pantáta si vzpomínal, jak jednou koupal děti, když byla žena u příbuzných na venkově.
"Tak vidíš, že tě tatínek taky umí vykoupat."
"No jo, ale maminka mi napřed sundá botičky."
Po celé té pravidelné víkendové proceduře vydrhla panímáma také Amandu, načež ji postavila vedle vaničky a potírala ji kafrovým lihem. Tohoto úkonu se účastnil také pantáta. Přišoural se z ložnice v pantoflích se slovy:
"Dej to sem, mámo, ty to nedovedeš. To se musí dělat klasifikovaně."
"Tak to udělej klasifikovaněji."
Než se kdo nadál, začal pantáta natírat nebohého tvora štětkou na holení. Mazat Amandu kafrovým lihem poradila paní Homolkové jedna známá z Červeného kříže, protože prý takový kafr je to nejpřirozenější, co takovým jihoafrickým šelmám jde k duhu. Jak přišla na souvislost mezi Amandou, jižní Afrikou a kafrovým lihem, není jasné. Každopádně Amandě tato procedura byla velmi nepříjemná, a často ssebou trhala.
"Chudinko malá", hladila ji paní Homolková, "vono tě to asi pálí. Jenže z toho je právě vidět, jak je to pro tebe zdravý." Amanda položila hlavu paní Homolkové do klína a mhouřila smutné oči, až to vyhlížela truchlivě jako Don Quijote po nájezdu na větrné mlýny.
"Tak už ji nechej, chuděrku! Vždyť jí to rozežere kůži!" Vadila se panímáma s mužem, ale pantáta chtěl mermomocí potřít Amandu kafrovým lihem i krku, kde jí vyrážela tmavá hříva.
"Když je tam těch chlupů tolik, tak by pod nimi mohlo být něco zhoubného."
"Třeba jsou to jen takové přerostlé vousy. Třeba by se to dalo ostříhat."
Ostříhali Amandě hřívu a znovu ji potřeli kafrem. To už se ošívala jaksepatří.
"A víš ty co?" Řekl pantáta, když po dobře vykonané práci zasedl ke stolu.
"Copak, jářku?"
"Já - jenom jestli jsme nepochybili, když jsme toho našeho ubožáčka přihlásili jako psa?"
"Dej mi už pokoj s tím svým psem! Hlavně, že jsme tu přihlášku vyplnili a peníze za tu známku taky zaplatíme."
"Počkej, děvče, ty mi nerozumíš. Podívej se, jaká by to byla báječná věc, kdyby Amanda byla nějaké zvláštní exotické zvíře, jako třeba jelobýk malovaný či chvostonožec ztepilý nebo taková chocholatka schovávavá. Nemáš ponětí, jaká je to vzácnost! Jen pár strašlivě zazobaných naftových magnátů si může dneska dovolit chovat takové zvíře."
"A jak to vypadá?"
"Co, chvostonožec ztepilý či chocholatka schovávavá? Copak ty nevíš - ?"
"Ale samozřejmě, že vím."
"Tak vidíš."
"Počkej! Řekni mi to podle pravdy!" Udeřila na něho panímáma. "Seš si doopravdy jist, že je to pes?"
"To víš, že asi jo," řekl dost rozhodně, ale jinak se tvářil bezradně jako host orientální restaurace před mísou živých mořských koníků.
"Já nic nevím, ale ty děláš chytrýho."
"Hlavní věc, že je to fakt. Jo, když vyletěl první člověk do vesmíru, tak tomu lidi taky nechtěli věřit, že je to možné."
Nadšený pan Homolka se na chvíli ztišil, aby děcka mohla spát, a šeptem pokračoval ve svých úchvatných nápadech.
"Každopádně Amanda není jen nějaký obyčejný pes. V takovém zooparku se najdou všelijaké rarity. Já jsem viděl v jednom chovatelském časopise takové divuplody, a jedno zvíře mělo nohy dlouhatánské skoro jako naše Amanda. Pod obrázkem stálo něco latinského, cosi jako pes. To víš, mámo, jak to má čtyři nohy, tak u nás bývá nejčastěji pes, aspoň v našich krajích."
"Jenže tak dlouhý?"
"Inu, na světě jsou všelijaké věci."
Chvíli ještě v tichu rozmlouvali. Paní Homolková vytýkala pantátovi: "Ty si s každou hloupostí děláš hrozné starosti. To ti škodí na srdce."
"Ale kdepak. Já jen prohlížím Honzíkův přírodopis. Tady se píše, jak se ti největší badatelé pouštěli do odlehlých končin světa jen se psem a objevili úžasné věci. Tak mě napadá, že až náš mladej doroste, bude z něho nějaký Nansen a objeví s Amandou nějakou další točnu třeba na Východě."
"Už to raději nech být, než ti to dočista vleze na mozek!" Řekla paní Homolková, vzala pantátovi knihu z rukou a zhasla mu světlo u nočního stolku.
Pantáta usnul se svými velkolepými vidinami budoucnosti. Paní Homolková schovala vychladlé vánoční cukroví a připravila se k psaní vánočního přání příbuzným na venkov. Ještě než přišla na to, čím by je mohla potěšit, zaslechla z ložnice přitlumený hlas pantáty:
"Holka, nechej toho! Už je skoro půlnoc! Pojď!" Aniž se dočkal odpovědi, schoulil se do peřiny a nechal se odvát hřejivou chumelenicí snů. V uších mu jemně cinkaly rolničky, když uháněl do Amandina království za devaterými horami.
       Drazí příbuzní!
      Přijměte srdečné přání všeho nejlepšího od vašich mladých Homolek. Vzpomínáme, jestli jste zdrávi. U nás táta ochořel se srdcem, ale pan doktor říká, že už se to prý lepší. děti jsou zdravé...
Cinkot rolniček zeslábl, když saně tažené Amandinými sestrami vjížděly do tajemného hradu v Karpatech. Na samém nádvoří si pantáta Homolka s úděsem rozpomenul, že snad zapomněl doma cestovní pas. Už chtěl zaprosit, aby vozka obrátil saně a odvezl ho domů, když se pojednou otevřela brána. Sluha v livreji s monogramem "A", mu kyne na pozdrav a zve, aby vstoupil. Prochází přes obrovské sály, plné velikých portrétů předků jejich Amandy. Ale Amanda zde chybí, a pantáta se po ní nervózně ohlíží, kde vlastně zůstala.
Na vánoce si nedělejte žádné výlohy, stejně nemáte peněz nazbyt, zrovna tak jako my. Táta teď s tou nemocí přišel o přesčasy, a taky jsou tu velké výlohy s Amandou. Ta toho ale spořádá! Zato děti už nedostanou nic od Ježíška, a já si místo nového kabátu obrátím ten starý...
"Naše paní Amanda umírá!" Řekl hradní pán hrobovým hlasem. "Na smrtelné posteli vám odkazuje veliké panství a sněhové závěje. Všechen sníh na světě patří od nynějška vám, a celý svět musí teď nakupovat sníh a jíní výhradně od Homolků. Naše Amanda nám vyprávěla všechno o tom, jak jste se jí ujali ve své zemi, kam byla unesena. Jaká škoda, ale život je tak krátký, pohleďte, zde na atlasové podušce dodýchává..."
Líbáme vás všechny a napište nám brzy. Sestři, nezapomeň na tu přesličku, pošli mi jí drobet, abych to mohla tátovi dávat pít, jestli mu to udělá dobře na srdce. Pusu za všechny posílá dětem teta Homolkova.
Ani jeden zvon nezůstal němý, když slavná Amanda vydechla naposled. Všichni žalostně lomili rukama a lkali, když poznali, že Amanda od Homolků byla samotná urozená jemnostslečna. V televizi ukazovali pantátu, velkého ochránce vzácné zvěře. Lidé se sbíhali a srocovali v ulici, kde bydlel ctihodný ekolog Homolka. Noviny toho dne vyšly s černým orámováním a smutečním oznámením: Tak urozená, tak šlechetná, a tak krátký čas jí byl vyměřen. Pohřeb se bude konat v Novém Yorku za přítomnosti papeže. Od nás tam pojede jen pan president, ministr zahraničí a pantáta Homolka.
Pan Homolka vydal svědectví o Amandě, jak žila a opustila svět v pověsti svatosti. Pantáta se zalykal pláčem. "Ó, kéž by jen ta šlechetná Amanda nikdy nevydechla naposled!" Zaúpěl z postele a smutně kvílivě si povzdechl.
"Copak je ti, tatínku?" Hladí pantátu paní Homolková. "Proč tolik běduješ? Celá hlava ti hoří!"
"Kam jste položili Amandu?" Vykoktal náhle probuzený pantáta.
"Kam bychom ji dávali? Spí ve svém pelíšku. Teď ji nech."
"Ach ne, vy mi neříkáte pravdu. Vždyť ona umřela! Bude mít pohřeb ve Novém Yorku!" Blábolil rozespalý pantáta.
"Ale ne, je přece v předsíni."
Nebyl k udržení, jak se belhal do předsíně k Amandě. Museli tam rozsvítit a dozajista: Amanda byla ve svém pelíšku a funěla, a na první pohled se zdálo, že jsou to její poslední vzdechy. Jako by s každým dechem odcházel z ní krok za krokem život.
Pantáta si v tichém zoufalství rval vlasy, a také panímáma vyhlížela jako nalomený květ, aniž chápala, proč si její muž uprostřed noci vzpomněl právě na Amandu.
Děti spaly spánkem spravedlivých, zvenku doléhala meluzína, když Amanda na klíně uplakané paní Homolkové dýchala stále méně znatelněji.
"Honzo, Máňo, Vašku, děti moje, umírá vám radost" zajíkla se panímána s rukama sepjatýma. Modlila se pak pod peřinou, podle svého vžitého názoru babek z trhu, který už nejednou vyhlásila: "Já se modlím, ať je pánbůh nebo není, chleba to nežere a škodit to nemůže."
Avšak ten, kdo se tak trpělivě uchází o naši pozornost a klepe nám na srdce, nepochybně je, a proto nemůže zároveň nebýt.