1. Co je malé, to je milé
  2. Vyšší plán se mnou
  3. Náš pes není pes, zato život ano
  4  Případ zatoulaného dítěte
  5. Bloudění temnou nocí
  6. Komu se chce na poušť
  7. Kde se vzala ochechule
  8. Skrytá přítomnost tajemného hosta
  9. Odhalení naší obludy
10. Náš host na veřejnosti
11. Záhadný brejlovec
12. Dá se ještě něco zachránit?
13. Kdo chce pomoci
14. Máš své poslání
15. Kdo chce, hledá způsoby
16. Ve spárech domovního důvěrníka
17. Oběť a svátost naší rodiny
18. Spiknutí domovnic
19. Matka našeho domova
20. Nepřátelé Amandy
21. Kdo nemá rád
22. Svět už o nás ví
23. Cestou maličkých k světovosti
24. S panelákem na pastvu
25. Naše milá obluda
26. Marný zákrok policie
27. Kdo je tady maminka?
28. Přežije Amanda válku?
29. Maminčina radost
30. Úklady trojského koně
31. Amanda nás nespasí
32. Škola vstřícnosti

11. Záhadný brejlovec
"Otče náš, jenž jsi na nebesích, kéž bych se dnes ráno probudil a zjistil, že to byl všechno jenom špatný sen!" Říkal si pantáta ráno, když ho žena budila do úřadu.
"Vstávej, jinak přijdeš pozdě!" Pobízela ho čilá panímáma. Jenže pantáta byl mrzutý a nevrlý. "Jen pánbůh ví, co nás všechno ještě čeká, a to všechno kvůli tobě!" Zahrozil Amandě botou při obouvání. A uvažoval mlčky: Když jednou člověk odmítne radostně a ochotně přijmout někoho jako Božího posla, tak nakonec stejně k sobě přijme s úzkostí a obavami jiného vetřelce, i kdyby to bylo nějaké předpotopní zvíře, aby mu otročil. Bůhví, že by bývalo lepší raději chodívat s dětmi ve volný čas do kostela, než někam do zooparku. Horší prezent by tam jeden s dětmi nemohl zaručeně najít. Určitě ne takový dáreček jako je ta naše drahá Amanda!
"Ne abys někomu otvírala!" Nakazoval pantáta ženě jako starostlivá koza neposlušným kůzlatům. "Hlavně ne lidem od novin nebo z televize. Kdyby se tu někdo takový objevil, tak jim řekni, že nikdo není doma."
Paní Homolková osaměla s Amandou.
"Pojď ke mně, ty popleto. Ještě jsem si tě ani pořádně neprohlídla. No né, to není možná, že jsi takhle zesílila. Ježkovy zraky, koho by to bývalo napadlo, když tě táta tehdy přinesl, že ty jsi vlastně kobyla? No,no, jen mě neporaz, to víš, že tě mám ráda. Vždyť jsi mi vyrvala tátu z náruče smrti! Ale růst už nesmíš! Jinak se sem už nevejdeš! Kampak bychom tě dali?"
Amanda se vinula k paní Homolkové jako břečtan k altánku.
"To je nějaké radosti, a po našich mladých se ti nestýská?!"
V tom se ozval zvonek, a panímáma leknutím málem spolkla umělý chrup. Zapomněla na všechny dobré rady pantáty a bezmyšlenkovitě otevřela. Do předsíně se jako velká voda nahrnul muž v černých brýlích. Přeslušně se omlouval, ale přitom by Homolkovým málem vlezl až do ledničky. Pohyboval se líně jako outloň váhavý z čeledi lemurů, který vydává jen jemné hvízdání, ale když se rozzlobí, pronikavě kvičí. Nyní se vrtěl jako holub na báni a byl vtíravý jako pravá Francovka ALPA.
"Omlouvám se, milostivá paní, že ruším vaše soukromí, ale jiné cesty není. Mám tu čest mluvit s milostivou paní Homolkovou? Dovoluji si vás ubezpečit naprostou seriózností našeho poslání. Jsme televizního vysílání studia "Polednice". Jde nám čistě jenom o pravdu a nic než pravdu, zajisté dovolíte..."
Sotva poznala, že je z televize, hned jí byl sympatický asi asi jako šakal, který má v povaze, že je to nejdotěrnější a nejsmělejší šelma psovitá. Výsledky působení takových dravců ve sdělovacích prostředcích připomínají koncerty šakalů, které se ozývají za noci a znějí jako žalostné vytí, avšak s bolem nemají zhola nic společného. Někdy se jejich vytí podobá lidským výkřikům a zoufalému volání o pomoc. Tyto hrozné hlasy se stávají nesnesitelnými a trýznivými, takže televizní divák rozčíleně vypíná televizor, jinak se ochromeně hroutí do křesla.
Než mohla bledá panímáma Homolková říci popel, natož referovat, že nikdo není doma, čilý televizní reportér udělal pokyn dozadu a do bytu se nahrnul ještě jeden chlapík s kamerou, úlisný jako had. Oba se omlouvali a bylo překvapivé poslouchat, jak takový párek vykutálenců mluvil o lidských právech na pravdivou infomaci a o důstojnosti lidské osoby, až se jim oběma od huby prášilo.
Panímáma byla tak polekána náhlým vpádem těchto dvou výlupků vtíravých jako Francovka Alpa, že první soudná myšlenka, která ji napadla, byla, že jí podle všeho ti dva nabízejí životní pojistku.
Chtělo se jí křičet. Zmohla se jenom na ustrašené prohlášení:
"Manžel není doma. Kdyby pánové mohli přijít až odpoledne - "
Obrýlenec s utajenýma očima se však mile rozesmál.
"Nebojte se, milostivá paní. Nejsme žádní pobudové, za jaké nás třeba považujete."
Panímámu to uklidnilo. Než řekla švec, první mladík s ní udělal interview ohledně Amandy, pantáty Homolky a celé rodiny. Druhý zatím běhal z místa na místo a nakukoval kamerou do všech koutů. Amanda se však bála kalného oka jeho televizní kamery. Odvracela se od něho jako zdrcená kráska od zvířete. Zato mu ukazovala méně atraktivní část svého těla, aby mu tak i ona podle svého dala najevo své mínění.
Když po hodince odešli, začala se panímáma vzpamatovávat.
"Jen jestli jsem něco nevyvedla, že jsem jim všechno tak podle pravdy pověděla? Co jestli to byli.. Ale kdepak novináři! Přece kdyby mě chtěli přepadnout, tak mi nebudou říkat milostivá paní, a nebyli by se tak způsobně omlouvali. Rozhodně to špatní lidé nebyli. Šlo jim jen o pravdu. No, doufejme, že snad o nás nebudou nic špatného v televizi uvádět. Ani to nebudu říkat taťkovi, ten by jančil!"
Jako se pantáta ráno skoro po špičkách vyplížil z domu a pak se držel podle domu jako tajný agent James Bond, tak se odpoledne zase vynořil potichoučku a nenápadně jako myška. Sotvaže však míjel trafiku, otevřely se tam dveře a pantáta zaslechl za sebou:
"Pojďte se kouknout, sousedko, to je von! Takhle se zdá nenápadnej, ale když v té televizi ukázali jejich svatební foto, tak to byl pěkný pořízek! Že ho vůbec ta Amanda unesla!"
Pantáta zrudl jako rak v hrnci. Pak se ale nahrbil jako velbloud a překotně rázoval domů jako napoleonský grenadýr z Ruska. Naskočil na tramvaj. Jenže i tam se mu zdálo, že všichni, místo, aby se za jízdy přidržovali madla, jak ukládají cedulky po tramvaji, civějí právě na něho. Nějaký mládenec vytáhl z ucha sluchátko tranzistoru a povídá panu Homolkovi: "Ten Homolka měl ale štěstí, když ho ta kobyla zachránila, že jo?!" Pantáta pocítil, že teplota elektrolytu jeho těla dosahuje stupně varu, takže přímo zakoušel, jak se odpařuje, a přitom se mu zdálo, že mizí příliš pomalu. Když se tramvaj zastavila na zastávce, až se cestující setrvačností valili k řidičovi, uslyšel v uších povel Horymírův: Vzhůru, Šemíku! Potom už zakoušel střemhlavý let dveřmi tramvaje.
U Homolkovic bytu houstly zástupy jejich sousedů a lidí z ulice, kteří si přišly sáhnout na pana Homolku, který byl podle nich několik zlomků vteřin na onom světě a málem zažil klinickou smrt. Celé odpoledne až do večera přicházeli různí známí a kolemjdoucí, aby vyslovili svůj obdiv.
Televizní zprávy už přinášely záběry z Homolkovic bytu a svatební fotografii šťastného páru Homolků. Příští den přinesly noviny Tribuna lidu fotografii zasloužilé kobyly, držící v tlamě za kšandy pana Homolku. Palcovým písmem tam bylo psáno:
Ještě že ta kobyla byla bystrá!
Noviny Národní politika uvedly článek honosně nadepsaný:
Z malého českého člověka světový superman!
V úřadě, kde pracoval pan Homolka, se nyní dveře netrhly u jeho kanceláře. Jeho vedoucí se do telefonu chlubil známým na ministerstvu, že má v oddělení takové velezajímavé osobnosti, jako je pan Homolka.
"Člověče! - Homolko!" Přiběhl mu říci jeden kolega, náš starej o tobě mluvil s někým na ředitelství. Slyšel jsem, jak povídá: Ten Homolka mi vždycky připadal jako oportunista."
"Ježkovy zraky! Jak tohle může někdo o mně tvrdit!?" Zhrozil se pantáta. "Lidi zlatý, vy mě přece léta znáte! Copak jsem se já někdy staral o politiku? V životě mi to bylo úplně jedno, a nejsem ani proti socialistům, ani proti těm druhým. Já ani pořádně nevím, co to vlastně oportunista je."
"Homolka. - Na ředitelství!" Předávala vzkaz vrchní sekretářka.
"Hromada kadlátek!" Vyjekl pantáta a zatvářil se jako sysel slovanský při osudném setkání s hranostajem za časů povodně. Byl to člověk přehnaně úzkostlivý až skrupulózní, kterému šlo především o to, aby nikde nenarazil. Byl ustaraný jako jezevec, který tráví většinu života ve svém brlohu. Tento tvor je tak čistotný a opatrný, že i svůj trus důkladně zahrabává. Na zpáteční cestě z dlouhých nočních toulek prý nemívá naspěch. Zastavuje se, tu a tam ukousne nějakou travičku, sebere sousto a zase se loudá dál. Miluje pohodlí a spánek. Při vyhledávání či zakládání doupěte dbá na to, aby široko daleko byl klid a ticho, neboť miluje samotu a nesnáší ruch a hluk. Za obživou se nikdy nevydává spěšně, překotně. Jeho obezřetnost je až groteskní. Nejprve vystrčí z chodby půl hlavy a na všechny strany větří, načež opět zaleze. Poznovu vystrčí pouze nos a jako předtím zase větří. To se opakuje několikrát. Potom se dlouho ujišťuje před norou, když už vylezl celý. A jen po takovém důkladném prověřování celého okolního terénu se odváží od bydla dále.
"To je konec! To je konec!" Opakoval si v duchu pantáta, když vstupoval do ředitelské kanceláře. Nemohl se z toho naráz vzpamatovat, ani když mu vlídný hlas pana generálního ředitele oficiálně oznámil:
"Ale to je přece maličkost. Samozřejmě, že dostanete měsíční dovolenou na zotavenou." Pak se ještě víc podivil, když ho vzal pan generální ředitel kolem ramenou a neoficiálně se tázal:
"Bylo by možno, samozřejmě až se trochu zotavíte, abychom já spolu se svou chotí mohli spatřit Amandu? A kdyby tak mohla moje žena vzít ssebou svoji přítelkyni."
Pantáta zalapal po dechu. V tu chvíli se k němu přitočila sekretářka pana generální ředitele:
"Rozumějte, pane Homolko, paní ředitelová je totiž důvěrná přítelkyně paní ministrové."
Pantáta se zatvářil ještě zmateněji, když pak generální ředitel opakoval svoji prosbu:
"Tak doufám, že vám nebude zatěžko, pozvat nás někdy na čaj o páté. Mohu vás ujistit, že taková návštěva paní ministrové vám nemůže nikdy uškodit.
Pantáta cítil, jak mu začíná hučet v uších, jazyk měl lepkavý, jako by se napil arabské gumy a s ledovým potem mezi lopatkami blekotal:
"Prosím - zajisté - všechna čest - pane generální - jak je libo - jen račte - "
Před svým bytem na chodbě potkal pantáta elegantně oděného muže, který zvolna přecházel a usmíval se. Paní Homolková měla uvařeno a teď byla zrovna tak vykolejená jako její manžel. Jen Amanda si klidně lebedila v koupelně. Bylo znát, že před chvílí něco s chutí pojedla, neboť soustavně cosi přežvykovala a chvílemi si odfrkla.
Homolkovi pak mlčky zápasili s talířem zdravé výživy značky New Age, které naši předkové říkali prostě ovesná kaše, vyšperkované kousky sušeného ovoce. Po vítězném zdolání své porce si panímáma nervózně kousla do prázdné lžíce a konečně se jako ledoborec Krasin odhodlaně vrhla do ledovce, aby se v ledové tříšti osvobodila od svěrací kazajky tiché domácnosti.
"Včera tady byli nějací lidé od televize."
"Však jsem je hnal. Ti letěli. Ještě tohle by nám scházelo."
Panímáma si kousla spodní ret a nasadila skelný pohled á la bižutérie Jablonec. Pantáta tušil, kolik uhodilo.
"Co - cože?! Holka nešťastná, snad jsi je sem nepustila?! Řekni, slyšíš, že jsi jim dokonce něco povídala a večer to bude ve zprávách!" Poslední slova zaúpěl jako vlk chycený do želez.
"Už to bylo v Polednici - " Vzlykla panímáma.
"Můj ty, tondo kudrnatej! Tys to vymňoukla!"
Paní Homolková vykládala:
"Od samýho ránu se tu dveře netrhnou! Byla jich tady celá armáda. Jeden se tlačil přes druhýho. A jeden je tak slušnej, že nemá to svědomí, aby s nimi vyrazil dveře. Však jsem jim toho ani dvakrát moc neřekla. Kdosi povídal, že dostaneme hromadu peněz, až vyjde v televizi zpráva o naší Amandě, že prý je to naše občanská povinnost podělit se o zkušenosti s pantoflemi od jejich firmy."
"Co to meleš, ženská, o jakých pantoflích?"
"No o těch tvých pantoflích! Pak to ukazovali odpoledne v televizi."
"Co ukazovali?"
"No takovou zprávu o těch tvých pantoflích. Tady to mám zapsáno."
Na okraji novin bylo napsáno tiskacími písmeny:
                                              JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                                              JSI MĚ AMANDO SPASILAS!
                                                                                          Tvůj vděčný Homolka
"Můj ty, tondo kudrnatej!" Vyrazil pantáta.
"A teď zrovna jednomu od televize, mezitím, co ji zabíral kamerou, sežrala Amanda úplně novou čepici."
"Ještě že ta kobyla byla tak bystrá!" Vyjádřil se pantáta pochvalně.
"Jinak by byl čert vápeníkem" Pokývala hlavou panímáma.
"Ale počkej, copak oni Amandu natáčeli?!"
"No ba, a taky všechno tady - úúú..." Zaštkala paní Homolková, přičemž se chytla rukou za ústa. Bylo však pozdě a pravda vyhřezla před zděšeným Homolkou ven jako zlověstný drak.
"Tak se přece nezlob! Já za to opravdu nemůžu, ale oni nás s Amandou opravdu natáčeli kamerou."
Pantáta se chytil za hlavu, trhal si vlasy a pobíhal po kuchyni:
"No nazdar, hodiny! Právě tohle nám ještě scházelo! Proč jsi vůbec byla doma? Že jsi raději nezůstala u dětí na venkově?! Že jsi jim vůbec otvírala?!"
Panímáma vzdychla a ohrazovala se:
"Myslela jsem - "
"Ona myslela!"
"Myslela jsem, že máme plnit Boží vůli a být vždy na svém místě. Jakpak by to dopadlo, kdyby panenka Maria nebyla doma nebo neotevřela, když k ní přišel anděl Gabriel?"
Pantáta jenom lomil rukama a opakoval:
"Ona myslela! - Prostě Nána ze vsi! Kvůli tobě, ty Náno, bude Homolkovic jméno navěky zostuzeno! Mám já to ženu! Vona se dá natáčet do televize. A to je, prosím, matka tří dětí, vona se předvádí jako nějaký ty potrhlý ochránkyně přírody a všelijaké ty nafouklý baně z úřadu pro výzkum veřejnému mínění! Jsi vode mně, prosím tě! Nechci tě vidět svejma vočima! Taková hanba! Vlastní žena mi udělá z rodiny tygrbál! Nevysvlíkla jsi se tam snad taky do spodního prádla, jako tyhlety - ty královny krásy?! Jako nějaká rajda!"
Ohryzek mu poskakoval jako by mu jej hryzaly divoké vydry a vedly o něj lítý boj.
"Nehulákej tolik, někdo zvoní!" Vykřikla paní Homolková.
"Kdo tady huláká?!" Zaječel pantáta a pak dodal: "Copak jsem hluchej?!"
"Tak jdi otevřít!"
Jenže pantáta místo toho vyletěl jako sršeň posedlý zlým duchem:
"Tady nemá nikdo co zvonit! Sem už žádná cizí noha ani nepáchne! My jsme pořádná rodina a nebudeme žádným tajrtlíkům vod televize pro blázny. A jestli nepůjdete po dobrým, tak vás odsud vystrnadím na to tata!"
Pantáta Homolka řval jako hokejový fanoušek, ale za dveřmi se ozval mírumilovný hlas.
"To jsem já, domovní důvěrník."
Propuklo záhrobní ticho, a když se dveře otevřely, vstoupil sám domovní důvěrník.

12. Dá se ještě něco zachránit?
"To se nedá svítit. Pořádek musí bejt, jinak by za chvíli lidi žili na stromech. To by byl konec domovního řádu. A domovní řád, to je něco, přes co nejedou vlaky." Opakoval domovní důvěrník na schodech, na ulici, v tramvaji, ale nejčastěji v místním hostinci, kde prožil valnou část svého života. Pan Homolka mu na to pokaždé kývl s významným dovětkem, spočívajícím z jednoho slova, ale patrně výstižného:
"Ehm."
Co všechno se zrovna odehrávalo za tváří pana Homolky! Stěžíkdo by tušil, v jakých hlubinách se ubírala jeho malá dušička.
Pantáta dumal o tom, že všechny věci a události světa jsou pečlivě uspořádány podle vyššího plánu. Máš pravdu, Homolko, přede mnou není nic náhodného. Jak nemístné jsou tvé dohady o tom, co a jak bych mohl na světě lépe uspořádat! Nepůsobí tady žádný zákon schválnosti, který by ti někdy chtěl ztrpčovat život, ani žádný těkající motýl Štěstěny, pro niž by se jednomu poštěstilo víc než jinému. Jen zřídkakdo se pokorně skloní před tím, co činím, protože to je dobré.
"Jen jestli jsem něco nevyvedla, že jsem jim všechno tak podle pravdy pověděla." Ozývalo se v pantátovi něco, co mluvilo hlasem jeho ženušky. " - Kdepak novináři - Špatní lidé to určitě nebyli. - Šlo jim jen o pravdu - jen o pravdu - "
Poté, co ses pyšně obracel proti mně, můžeš dosáhnout ode mne odpuštění tisícerým způsobem. Někdo marní čas úvahami ohledně možnosti, že jsem mohl připustit vtělení své druhé osoby i tehdy, kdybys nebyl spadl do hříchu. Jenže pravda zůstává pravdou, že ses zapomněl a odvrátil ode mne jako svého Původce, a ustanovuji, že tě zachráním a obnovím obětí sebe sama ve svém druhém já, které přijímá tvou, lidskou přirozenost.
Přeji si své vtělení a svou lidskou matku. Tak vstupuje žena do mého plánu tvé záchrany a obnovy. Když ji zvu k tomuto dílu, tedy si ji pro toto dílo také připravuji. Uskutečňuji vše, co chci, a provádím to způsobem, jaký se liší od tvého způsobu jednání. Co takto konám, nečiním napůl, nýbrž dokonale a beze zbytku. Když něco stanovím, tak také dodám prostředky a postupy, jimiž toho chci dosáhnout. Všechno dobré, co vychází z tebe, nemůže už přirozeně vycházet z lidstva uchýleného ode mne jinak, než ve spojení s příštím zadostiučiněním dosaženém mou obětí.
Odměřuji své dary posláním, které ti ukládám. Moje maminka nemá rovného mezi tvory. Po mé lidské přirozenosti už nečiním žádné podobné dílo.
"Jářku, pantáto - !" Ozvala se panímáma, ale když uviděla jeho vyjevené oči, zarazila se uprostřed věty. Panímáma byla sice rázná, ale nikoli nelaskavá. Manželův stav brala v úvahu jako polehčující okolnost. Během procesu manželova duševního zpracovávání jejích nápadů, byla vždy připravená pronést delší nesouvislý projev. Čím delší a méně souvislý byl tento její projev, tím větší zálibu objevoval pantáta v úletu kamsi do čtvrté dimenze. Občas to panímámu přivádělo k slovní erupci, kterou by odborníci lehce zaměnili s poruchou známou jako logorhea. To proto, že výraz tváře jejího mužíčka připomínal lehkou pokleslostí čelisti, mírně odstávajícím spodním rtem a zraky upnutými kamsi za její záda, absolventa pomocné školy. Nyní se však ovládla a konejšivě zašvitořila:
"To jsem ráda, že jsme si to spolu vysvětlili, taťko. Hodí se, abys o tom věděl. Pomůže ti to uvědomit si svou zodpovědnost, nejen za sebe, ale i za celou naši rodinu."
Pantáta mlčky pokyvoval a tvářil se, jako by přicházel z velké dálky. V hloubi svého nitra docházel k uznání, že naše nebeská maminka je od počátku obdařena tajemným, hluboce rozumovým životem, a že je nadána plností darů Ducha. Právě jimi přesahuje všechny proroky a duchovní velikány.
Je plná vyššího, zdokonalujícího nadání. Proto nepřetržitě naplno zakouší se mnou život svrchovaně krásné lásky. Bezvýhradně se mi poddává. Tak ji přetvářím ve svůj dokonalý nástroj. Jako průtok mých darů neklade tomuto šepotavému vánku mého Ducha sebemenší odpor. Sama se mu zasvěcuje. Jedinou její touhou je žít jen pro mne a plnit mou vůli. Oddává se mi tak bezvýhradně, že ji docela zvláštním způsobem povznáším do mých slov.
Můj Duch shromažďuje veškerou ušlechtilost a skvělost lidstva a překonává ji svými dary. Tentýž Duch otevřel v její duši prameny svých vyšších darů, aby se tudy vylévaly k uzdravení postiženého člověka, k jeho osvěžení, ale i k probuzení k životu nového stvoření.
Pantáta se domníval, že tomu tak musí být i u něho, jenže tělo je zřejmě málo poddajným nástrojem duše. Jedině velmi zamilovaná bytost by však vnímala jeho smutný zevnějšek jako důkaz hluboké a romantické duše. Měla by pocit, že nikdo nemůže vypadat tak hlubokomyslně, kdo v sobě neskrývá tajemné hlubiny. A člověk by chápal její hledisko, pokud by věděl, že celý svůj život upínala jen hvězdám televizních předváděček, které vylepšovaly svůj ubohý zevnějšek tmavými brýlemi a svůj skromný intelekt pomocí počítače. Panímáma sice patřila mezi zasloužilé polykače televize, nicméně si - částečně i proti své vůli - zachovala zdravý smysl pro realitu. Navzdory příjemnému vymývání mozku televizními seriály uchovala si strohý realizmus, který jí napovídal, že zádumčivý výraz pana Homolky je vlastně důsledkem nepříjemných útoků poruchy trávení, gastritidy, k níž byl pantáta náchylný od dětství.
Celé dětství mé i tvé maminky, drahý Homolko, řídím svým Duchem. Duchem ji vedu v modlitbách, touhách a záměrech, snahách a ideálech k uskutečnění mého díla. Svým Duchem jí dávám nepochybné předjímání brzkého příchodu tvé spásy a blížícího se naplnění mých přislíbení.
Trpný výraz ve tváři pana Homolky chápala panímána jako neúspěch vlastní kuchyně. Pantáta se tvářil jako na pohřbu, i když tvrdíval, že na pohřby chodí nerad, a že nemá dokonce v úmyslu jít ani na svůj vlastní. Pokusila se oživit pantátu odvary z leknínu a koupelemi v lázni z dubové kůry. Marně.
Moje i tvoje maminka, milý Homolko, zakouší moje přijetí pouze jedinkrát ve svém životě. Ježto je ale dokonale připraven vnitřním prožívání mého Slova, proto jí stačilo toto jediné mé přijímání na celou její proměnu v mou důvěrnou spolupracovnici při tvé spáse. Vede tě nejlépe ze všech tvorů k náležité přípravě na mé přijímání, aby mohlo v tobě přivodit zázrak mé lásky.
"Pojďte se kouknout, sousedko, to je von! Takhle se zdá nenápadnej, ale když v té televizi ukázali jejich svatební foto, tak to byl pěknej pořízek! Že ho ta Amanda vůbec unesla! - "
"Člověče! - Homolko! - Ten Homolka mi vždycky připadal jako -"
"Pan Homolka. - Na ředitelství!"

13. Kdo chce pomoci
"Ten Homolka měl ale štěstí, když ho ta kobyla zachránila, že jo?" Doléhalo k pantátovi ze všech stran. Sám se podivoval tomu, jak to přijde, že ssebou ještě nepraštil o zem.
Poskytuji zvláštní osvícení někomu, koho vyčleňuji ze zástupu ke splnění nějakého poslání. Jak mohla Maria pomýšlet na to a toužit po tom, aby se stane mou Matkou? Nepochybně měla jen jedinou touhu a ústřední myšlenku, aby se totiž naplnila má vůle. Plná milosrdenství sklání k tobě uchýlenému ode mne a s neodbytností lásky mne prosí o urychlení naplnění mého příslibu.
Novinová reklama, vtíravá jako Opodeldok, a vyhlížející stejně bystře jako nejznámější uživatel tohoto mazání proti loupání v kloubech, dobrý voják Josef Švejk, však slibovala spásu odjinud.
                                     JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                                     JSI MĚ AMANDO SPASILAS
                                                                                Tvůj vděčný Homolka
Vytrvat uprostřed tohoto obklíčení masovými sdělovacími prostředky na cestě k dokonalosti, to vyžaduje dávku sebezapření. "Kde se v mně bere ta síla?" Divil se pantáta sám sobě. Ať prováděl inventuru své bytosti sebedůkladněji, výsledek byl hubený. Teprve když ukolébal, ba natvrdo uspal své smysly, poletující jako motýl po louce, přišla mu zpráva odjinud.
Ještěže se rozhoduji zapojit takovou požehnanou ženu do díla tvé záchrany. Stvořuji tě jako svůj originální obraz, tedy vybaveného rozumem a svobodnou vůlí. I když jsi ho vlastní vinou rozmazal, přesto je tento obraz u mne stále přítomen. Proto trvám na svém původním díle tak, že beru ohled na tvou svobodu. Bez dobrovolného a svobodného souhlasu bych nepoužil člověka k dílu tvé záchrany a zušlechtění. Proto si předem vyžaduji lidský souhlas.
Z tohoto nadpozemského zadumání vytrhla pantátu Homolku zasloužilá kobyla, která mu přiletěla v ústrety jako ryze pozemská facka. Řechtala se jako utržená z opratí. Táhla za sebou transparent s nápisem:
                            Ještě že ta kobyla byla bystrá!
V pantátovi by se krve nedořezal. Vyhlížel jako sova z nudlí. Když ze sebe sova střásla nudlovou oblohu a odložila poslední nudli, vrátil se pantáta k jádru věci.
Naše společná maminka se mi z lásky ke mně radostně zaslibuje jako panna. Ze stejné lásky a s ještě větší radostí poslouchá mou nabídku, aby se mi stala maminkou. Tím se připodobňuje všeobětující svrchované lásce mého druhého já. Tím se stává důstojnou Matkou mého druhé já, který dávám toto své tělo a svou krev od ní přijaté za tebe, milý Homolko, i s celou tvou rodinou.. Tak jsou spojena v mé oběti jak lidská těla, tak i duše, a ve vzájemné dokonalé lásce.
Dříve než se mohl pantáta povznést k vyšším sférám, už měl v patách novináře. Nestačil říct ani "švec", a táhlo ho to k zemi. V paměti mu těkala slova palcového titulku z novin.
Z malého českého člověka světový superman!
Z malého --- superman! superman!
Kdopak by dokázal v takové chvíli uvažovat o tom, že žádná tisková ani televizní velmoc světa, ale jedině naše panenská maminka mi dává tvoje lidské tělo, Homolko? Kdepak! Vrtěl pantáta rozhodně hlavou. Zřídkakdo by dokázal uznat, že právě tím se tato nazaretská popelka stává mou nejdůvěrnější lidskou spolupracovnicí. Znamením této její souběžně přinášené oběti je právě skutečnost, že vkládán do jejího nitra sám sebe ve svém druhém já, v němž tě přicházím spasit. Naše maminka ví, co to znamená být maminkou mého druhé já. Je si vědoma této velké pocty a důstojnosti. Také ví, že je to závazek k nejtěžší službě. Neobchoduje však se svým posláním. Pokorně a velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje svou lásku. Přijímá vše, co jí ukládám v jejím poslání, a to i se všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává také mou maminkou ve tvém, lidském nitru. Stává se maminkou tvého dokonalého přijímání. Stává se tím tvou první lidskou průvodkyní, která tě vede od přípravy na můj příchod, k ustavení a naplnění mé vlády v nejvnitřnějším jádru tvého bytosti, abych se v tobě zabydlel v duchu modlitby: "Přijď království Tvé!"
"Včera tady byli nějací lidé od televize." Znělo pantátovi v uších a hned se mu vzedmulo celé nitro, jako by v jeho útrobách zapracoval sám vulkán Héfaistos: "Holka nešťastná, snad jsi je sem nepustila?! Řekni, slyšíš, že jsi jim dokonce něco povídala a večer to bude ve zprávách?"

14. Máš své poslání
"Tohleto nám ještě scházelo! Proč jsi vůbec byla sama doma?! Pane, jo. To byl zas kousek! - Proč jenom jsi nezůstala u dětí na venkově?! - Kvůli tobě bude Homolkovic jméno navěky zvostuzeno! Navěky. Mám já to, holka, s tebou křížovou cestu! Ona se dá natáčet do televize. A to je, prosím, moje žena, matka - Vlastní žena mi udělá z rodiny tygrbál!" Otřásal se pan Homolka do nejhlubších základů své bytosti, aby nevybuchl, ale prožíval v těch okamžicích zemětřesení desátého stupně Richterovy stupnice. Kuchyňský kredenc se kolem něho skotačivě roztančil jako temperamentní španělská tanečnice. Slyšel ji divoce podupávat masivními dubovými nožkami po podlaze jako Bizetovu Carmen, vyzývavě dobývající srdce svého kavalíra. Pendlovky s dvoumetrovým kyvadlem nezůstaly pozadu. Rozběhly se kolem kuchyně a obtančily pantátu rychlým krokem štíhlé dlouhonohé přebornice v rytmu paso doble. Jen tak tak, že si pantáta uprostřed tohoto kolotoče světa zachoval rovnováhu a jasnou mysl. Narození Páně je pouze prvé zastavení na křížové cestě ke Kalvárii. Svatá Panna dokonale rozuměla svému božskému dítěti. Milosrdenství bylo hluboce vepsáno do jejího srdce. Proto rozuměla řeči a skutkům Ježíše Krista, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky jako ostatní její rodáci. Od začátku je přesvědčena o božské síle Ježíšově. Nepotřebuje znamení, proč Ježíš říká a koná to či ono. Marii stačí důkaz jejího božského mateřství, které mluví k celé její bytosti a k její mysli zcela jasně a zřetelně.
Jaký tedy byl úkol svaté Panny jako Bohorodičky vzhledem k Ježíši Kristu a jeho vykupitelskému poslání? Ježíš byl poslán obnovit v každém z nás hříchem znetvořený či ztracený Boží obraz a povznést nás ke zcela novému, ušlechtilejšímu stvoření, v němž bychom se stali důvěrnými přáteli a spolupracovníky samotného Boha. Ježíš přinesl zadostiučinění za náš dluh a otevřel nám cestu k novému stvoření. Smysl Ježíšova poslání lze pochopit jen z hlediska nekonečné Boží lásky.
Panímáma se tvářila nadmíru tvrdošíjně, když vytrvale tahala za rukáv svého manžela, aby ho upozornila na úžasnou zprávu v novinách. Prstem ukazovala na reklamu:
                               JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                               JSI MĚ AMANDO SPASILAS!
                                                                          Tvůj vděčný Homolka
Ten se však tvářil, jako by nevěděl, čí je. Oči měl upnuté kamsi za kulisy dějin, kam nebylo možno běžným pohledem dohlédnout. Následkem toho působil dojmem zasloužilého autisty. Když s ním panímáma cloumala, zdálo se, jakoby v dámské volence vyzývala eiffelovku na taneční parket. Zdálo se, že ani největším rachotem pekelných mocností by se pantáta nedal tak snadno odtrhnout od vyšších sfér. Není to však docela jisté. Ostatně, panímáma si počínala možná zběsileji, než soustředěné síly tohoto světa a podsvětí. Maria nás učí svým jednáním v nejubožejší bídě betlémské jeskyně, v emigraci mezi cizinci, v chrámě a na Kalvárii rozumět Ježíši. Jak je poučné pro učedníky Páně její vystoupení v Káni Galilejské! Pro jejich utvrzení ve víře neváhá žádat Ježíše, aby pro ně učinil zázrak. Maria nás vede k k porozumění Ježíši, když jde za ním na Kalvárii, která byla hlavním cílem života Božího Syna. Maria dovede úplně zapomenout na sebe. Dovede poručit milujícímu mateřskému srdci, které přeje svým miláčkům jen to nejlepší, když podává svého milovaného Syna Božího za celé lidstvo.
Panímáma nemohla pochopit, o čem to může hlava jejich rodiny tak sáhodlouze a přehluboce špekulýrovat, když přece jde o zájmy jejich rodiny, nebo ne?
O čem uvažuje naše společná panenská maminka, když vystupuji na veřejnost s hlásáním své radostné noviny o závratnosti lásky k lidem, zatímco ona to sleduje z ústraní? Kolik je najednou těch přemoudřelých příbuzných a ustaraných přátel a takzvaně hodných občanů, zkrátka rozumbradů z ulice, kteří se pohoršují nad naší maminkou, že je matkou tahového darmošlapa? Místo, aby se jako všichni snažil přežít zlé časy a pokračoval v tesařské práci, toulá se bezpracně s opilci a nevěstkami, pobuřuje lid, odvádí od úcty k starším, kněžím a mocným. Kolik je těch, kdo varovně vztyčují prst, že to s ním jistě špatně dopadne? Kolik pomluv, urážek a obvinění na mou adresu dopadá i na mou matku? Jak často ji asi podněcují příbuzní, aby mi šla domluvit a odvedla mě ze šikmé plochy, na níž se prý ocitám? Kolikrát ji vybízejí, aby mi šla zachránit život dřív, než bude pozdě? A panenská maminka mlčí a žehná mi nadálku za každé slovo a za každý krok. Dobře ví, že každé slovo a každý krok mě přivádí blíž a blíže hrozné, potupné smrti. Dobře ví, jak se s každým jeho slovem a skutkem stupňuje nenávist pyšných a mocných proti mně a proti ní samé. Za těch třiatřicet let mě musí obětovat ne jednou, nýbrž tisíckrát a zase znovu. Pokaždé a znovu ho dobrovolně vydává veřejné potupě. Tím si připravuje své srdce na krvavou oběť se mnou. Tolikrát a opakovaně znovu mne obětovává do rukou našeho nebeského Pantáty, a to kvůli tvým vinám, Homolko. Přitom se více a důvěrněji stává dobrou a pečlivou matkou obrovských zástupů lidí, kteří vzdychají po mateřském pohlazení a obejmutí.
" - prý dostaneme hromadu peněz kvůli těm pantoflím od firmy Adidas - " Vtíral se pantátovi znovu a znovu hlas jeho drahé choti, ale on pokaždé vybuchoval jako gejzír v Yellowstonském národním parku:
"Co to meleš, ženská, o jakých pantoflích?!"
Jak závratná je velikost mé matky, když ji srovnáváš s lidskými matkami! S matkami, které přejí výlučně jen svým rodným dětem. S matkami, které chtějí mít své děti připoutány jen k sobě. S matkami, které se chvějí jen o své děti a zdráhají se je obětovat, protože by musely obětovat svou opičí lásku, kterou je vlastně spoutávají.
Co by to bylo za matku, kdyby nezabránila svému jedinému dítěti v jeho svobodné životní pouti vstříc smrti? Právě protože je matkou, a to dokonalou matkou mne, proto nejlépe z lidí chápe svůj mateřský úkol. Chápe a přijímá svůj úkol matky, která se obětuje, aby zvítězil přicházející nový život, třebaže už žádné jiné dítě nemá. Dovede z lásky k tobě, Homolko i s celou tvou rodinkou, a pro věčnou záchranu obětovat své jediné dítě. Proto se jí dostává nesčetných dětí. Protože dobrovolně přijímá to, co přichází, nestává se to méně trpkým a hořkým, neboť moje milost neruší její přirozenost. Pro matku je vždy bolestné vydat milované dítě na potupnou smrt. I ty, Homolko, jsi dítětem slz a úzkostí naší maminky, neboť její láska a víra v ní neruší tvou, lidskou přirozenost. Jsi dítětem jejího pokojného souhlasu s Boží vůlí. Tak tě jako svého vlastního vede k mému kříži, aby tváří v tvář krutému světu ukázala, kde máš hledat lásku a naději. Zde u paty kříže, potřísněného mou krví, kterou přijímám od své panenské maminky, tě představuje spolu s ostatními lidmi našemu věčnému Pantátovi. Jedině když uneseš vlastní kříž ve spojení s mým křížem, můžeš dorůst do mého důvěrného přítele a spolupracovníka.
Světelné reklamy přinášely celému světu zprávu:
                              JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS                    
                              JSI MĚ AMANDO SPASILAS!
                                                                          Tvůj vděčný Homolka
Pantátovi se zpěnila krev a mimoděk hledal v kapse svůj sadařský křivák. Naštěstí ho neměl při sobě. Jinak, pánbůh ví, že by nevěděl, kam ho dřív zapíchnout.

15. Kdo chce, hledá způsoby
"Ježkovy zraky! To nám ještě scházelo - " Vzdychal pan Homolka kudy chodil a kdykoli se zastavil, podivil se tomu, jak to, že ještě vůbec chodí.
Kdo nechce, hledá důvody, proč by nemohl. Naše maminka však má dobrou vůli. Tato vůle ji vede k objevení způsobů, jak na to. Svým Duchem ji vedu z venkova do města, když přichází její čas. Zatím se ocitám tváří v tvář největší oběti, abych v očích světa všechno prohrál. Mocní a učení mě odmítají a každému mému příznivci hrozí stíhání. Tehdy se ke mně maminka rozhodně hlásí. Jde se mnou a za mnou, ale ne aby mne odvracela od mého poslání. Jde se mnou, aby se mnou pila kalich hořkosti. Setrvává poblíž mne, aby se naplnila dávné proroctví, že její duši pronikne meč. Neuhýbá vlastní potupě kvůli mně. Jinak by nemohlo vyjít najevo smýšlení mnohých, třeba i vlků v rouchu beránčím. Kvůli mně nechává dopadnout jedovatou slinu lží a pomluv na svou půvabnou tvář a směle vystavuje nejtěžšímu zranění své přečisté srdce.
Vůbec se nesnaží zabránit mé smrti, jako se jí sám nebráním. Říkám, že má být křtěn krví a že mě trápí, dokud jí nejsem pokřtěn. Ač mě umělci s oblibou zachycují při Poslední večeři jen s apoštoly, přesto ani maminka není daleko. Vždyť je to její tělo a její krev, které ti přepodstatněné podávám ve svém těle a ve své krvi. Všechno, co konám se svým tělem, nese pečeť lásky naší panenské maminky, pečeť její svobodného souhlasu.
Toto spojení je ještě důvěrnější mezi mou a její duší. Vše, čím přetéká moje Nejsvětější Srdce při Poslední večeři nalézá ohlas v její duši. Třebaže nikdo ve shromáždění mých věrných smysluplně nepožaduje, aby se tak o ní mluvilo a psalo, přesto i ona má ducha této služebnosti. Její duše se stále rozšiřuje k objetí celého lidstva všech dob a na všech místech. Vždyť mi dává život jako ověřovateli o oběti. Obětuje se v mně za tebe. Třebaže tedy nemá zvláštní účast na této službě, je skutečnou matkou a každého zvláštního služebníka této mé oběti. Všechny dary se ti dostávají jejím prostřednictvím. Vše, co slavnostně ustanovuji, se ti dostávají díky ní. Proto také k ní zaměřuj své modlitby za moje dobré, dokonalé služebníky. Proto se k ní obracej s prosbou o její vedení k nejlepšímu, dokonalému přijetí oběti mé lásky.
Duch světa rád imituje mého Ducha, jenž vane kam a jak chce. Předstírá svou všudypřítomnost a všeobjímavost. Tak se podbízel pantátovi jednu chvíli jako televizní šot, znázorňující kobylu, nesoucí v hubě pantátu Homolku za skřížené šle jako planoucí pochodeň nové doby. Zástup nohatých mažoretek, šermujících taktovkami v ruce vyzpěvoval:
Ještě že ta kobyla byla bystrá!
Velkolepý pivní sud s tváří jako reklamou na knedlíky doplňoval jako by na vysvětlenou ohledně ovoce tohoto šlechetného počinu bystrého kopytníka:
                             Z malého českého člověka světový superman!
                                 superman!superman! SUPERMAN!!
Neonové reklamy, hlásající nehynoucí slávu Coca Coly a nedostižnost vůně cigaret značky PALL MALL, neopomíjely připomínat světovou povýšenost pantáty díky statečné kobyle.
                                      JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                                      JSI MĚ AMANDO ---
Pantáta byl z toho divočení masmédií jako v Jiříkově vidění. "Saně malované! To byla chumelenice!" Později uvažoval, jak se vůbec vymotal z toho reje světelných masek. Kde se ve mně vůbec k tomu vzala síla? Komu vděčím za to, že jsem se z toho zběsilého kolotoče dostal?
Naše panenská maminka je duchovně těsně spojena se mnou. Proto i z jejích úst vychází moje modlitba, aby všichni byli jedno. Jako první ze všech tvorů vroucně děkuje za dar mého těla a krve k nasycení hladových duší. Její duše plane ohněm vroucí vděčnosti.
Tento božský oheň je však zaplavován proudem hořkých slz, když mě sleduje na bolestné cestě ke kříži. Její výstup na Kalvárii a pod kříž jsou zvláštním druhem účasti na mé oběti. Temnota se snáší kolem ní a zahaluje i tebe, dokonávajícího dílo zkázy mým umučením. Nebyla by tvou matkou, kdyby ji neschvátila hrůza nad strašnou, potupnou smrtí, nad lidským nevděkem a tvou zradou. Její duše sleduje všechny ty bezhlavé davy, které po všechny věky zoufale běsní proti mé lásce, která je silnější než smrt. Její duše smutně sleduje nešťastníky, pro něž se jakoby nadarmo prolévá moje krev. Je tak těsně spojena se mnou, že zakouší hroznou bídu hříchů, které na mne doléhají. Dobře ví, že tě svou smrtí vykupuji, a že vstanu z mrtvých. Přesto temnota tvých vin, tma z mé potupy a utrpení, je lidsky neproniknutelná. Moje bolest a smrt ji hluboce zraňuje svou blízkostí, protože je a zůstává mou maminkou. A přece ty slzy zaplavující a oslepující její oči prozařuje vnitřní pokoj, láska a optimizmus. Jako ze samého kříže na tebe křičí moje láska, tak i ona stojí u kříže hrdinsky, byť s probodeným srdcem. Ani na chvíli nezaváhá, ani na okamžik nepochybuje o správnosti svého původního rozhodnutí, ale znovu jej odevzdaně opakuje: "Staň se!" Svou vírou a z ní plynoucím neochvějným postojem před křížem má účast na otřesném tajemství mé vykupitelské smrti.
Kdykoli si pantáta vzpomněl na kolísavé začátky svého vstupu na cestu k dokonalosti, už se mu duch světa lepil na paty s přihlouplou reklamou:
                              JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS
                              JSI MĚ AMANDO SPASILAS!
                                                                        Tvůj vděčný -
"Ne!" Vykřikl pantáta s výrazem zoufalce z Munchova obrazu a stejně panicky se oběma rukama chytal za uši. Ještě drahnou chvíli funěl jako jistý mladý hroch, zhrzený neopětovanou láskou mladé hrošice, k níž choval vpravdě něžné city. Kdežto onen nacházel úlevu v chladivém bahně řeky Zambezi, tento ji nalézal v ústraní, plném rozjímání.
Přeji si dokonalou oběť celé osoby své maminky. Do jejího čistého srdce se bolestně zařezává můj poslední bolestný výkřik. Zakouší okamžiky temné noci, kdy se můj hlas odmlčí. Ten hlas, který zná od dětství tak důvěrně, najednou ustává. Jako by rázem vnitřně ohluchla, jako by jí došel duch jejího dechu, tak ve své duši lapá po dechu. Přináší svou oběť současně se mnou..
Jak odpovídám na tuto její hrdinskou oběť? Obecnou odpověď dobře znáš. Je to odpuštění zjednané pro tebe. Avšak je zapotřebí ještě zvláštní odpovědi. Ve mně vykřikla tvoje, lidská přirozenost, tedy tělo a krev panenské maminky. Proto je hodna zvláštní odpovědi. Když se docela vydávám za tebe, tedy ani ona nezůstává pozadu ve svém mateřství, které ti dává právě mne. Proto ji povznáším na tvou matku jako člověka, ale i jako matku nového stvoření, matku vyššího života ve tvém nitru.
Neboj se! Jsi dobře zabezpečen k tomuto svému duchovnímu výstupu. Sám do tebe životodárný základ tvého života. Můj vyšší život proudí do tvé duše. Sytím tě sebou samým v podobě tvé každodenní potravy, abych do tebe vydechoval svého Ducha, plného darů. Dopřávám ti zkušenost, že jsi milován mnou mimo tebe, mnou ve tvém těle, ale i pouhým člověkem, který je mi nejbližší ze všech lidí.
Čím hlouběji hloubal poslušný občánek o těchto věcech, tím víc se stával podezřelejším všednímu duchu světa. Ten se všemožně přičiňoval. Strkal svá všetečná tykadla do jeho soukromí a na každém kroku prokrmoval každý z jeho smyslů zvlášť a pak všechny souborně zprávami o postupu obliby tohoto človíčka díky jedné rozpínavé kobyle. Stačila však malá připomínka:
                                          JEN V PANTOFLÍCH ADIDAS -
a z pootevřených úst pantáty unikl tichý klokot - neklamná známka toho, jak vývoj událostí právě přesáhl jeho chápání. Těch pár slov stačilo, aby se pan Homolka ocitl ve stavu absolutní zkoprnělosti. Vypadal jako solný bratr ženy Lotovy. Ve tváři pantáty se zračil výraz ochromení. Obličej, jenž zprvu zesinal jako křída, se opět zarděl, jak se mu do něj vzápětí vrkla zpátky krev. Připomínal člověka, jenž zažil těžký šok, ale přes něj tak rychle, že zůstal sám překvapen tou rychlostí.
Moje panenská maminka má účast na tvé záchraně a tvém zdokonalení právě svým úkolem mé matky Matky, když mi dává své tělo a svou krev, jež velkodušně obětuji zvláště za tebe uprostřed celého lidstva. Tak se stává matkou tvé duchovní obnovy uprostřed celého lidstva. Okolnost, že by ses snad zdráhal přijmout štěstí, že jsi milován nejen mnou a nejen mnou v lidském těle, nýbrž i pouhým člověkem, tohle ji neodradí, aby tě dál milovala, a přála ti mne a mé nejlepší přijetí pod svou střechu.
Už už byl u kořene věci, když došlo k něčemu, co způsobilo, že pantáta jako by vrostl do podlahy kuchyně. Jako by přímo vyrůstal z kamenné podlahy. Po chvíli se tomu podivil:
"Co se to děje?"
"Někdo zvoní."
"Hm." Vyjádřil se pantáta mnohaznačně. Panímáma z toho však jednoznačně, že se bude muset sama ujmout iniciativy, protože hlava rodiny patrně rozmlouvá s Pánem všehomíra v oblačném kouři.
Není pochyb, že se moje oběť při slavné hostině lásky liší od oběti na kříži nekrvavým způsobem, jakým zde dále přebývá a bude přebývat až do konce světa, aby pak v mém náruči trvala ve svých plodech navěky. Proto moje oběť zahrnuje současně tajemství její oběti a tajemství jejího duchovního mateřství zvláště tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Tak naše maminka plní velké poslání tvým vedením ke mně, abys mě jaksepatří přijali a stal se mým živým příbytkem.
Toho památného dne, kdy stanul na prahu bytu u Homolků domovní důvěrník, zazvonil a ohlásil se, vypuklo u nich záhrobní ticho. Byl to den, kdy vládce světa z jejich domu zavítal do jejich domácnosti. Proti všem svým předsevzetím se pantáta neubránil síle okamžiku. Připadal si jako opuštěný sirotek v jednom románu od Emily Bronteové. Mimoděk nasadil výraz, nápadně připomínající šedivý žulový náhrobek svých předků.
 

16. Ve spárech domovního důvěrníka
Příroda zplodila v pravý čas roztodivné zjevy. Málo jich však bylo prapodivnějších, než tahle postava. Byl to takový druh tvora, že byste na něj stěží zapomněli, kdybyste ho jednou viděli. Kdo by se zdráhal uznat, že neoplýval přebujelým zevnějškem, musel by chtě-nechtě dosvědčit více než spolehlivost jeho fundamentu, připomínajícího Cheopsovu pyramidu. Byl vybudován vskutku velkoryse, až se zdálo, že i ten sebevzdušnější pavilon vyplňuje beze zbytku svou tělesnou schránkou. Pro takové obalové zařízení by bylo přiléhavější označení tělesná bedna, neřku-li doslova tělesný kontejner. Souvislost mezi tělesnou nadváhou a lidskou spásou není vyloučena. Naopak, může být pro věčnou blaženost přínosem. Dokládá to Tomáš Akvinský. Všeteční životopisci tvrdí, že prý mu v jeho naléhavé situaci spolubratři ochotně vyřízli rozsáhlý půlkruh do jídelní tabule v refektáři, aby mu tam bylo dopřáno důstojně s bratry stolovat. Je to však povzbuzující, když si uvědomíme, že se mezi svaté do nebe dostávají nejen vychrtlíci, vychudlí jako kostelní myš, ale i tací, kterým to na světě jaksepatří šmakovalo. A svatý Tomáš nepochybně patřil mezi takové fajnové šmekry, kteří si vytvořili velmi příznivý vztah nejen k Božímu dílu, ale také k jídlu. Jak potěšující je zpráva, že svatý Petr nestojí u nebeské brány s krejčovským metrem, aby přeměřoval příchozí jen podle objemu pasu! A jak by mohl, když i našeho Pána nazývali zlé jazyky zřoutem a pijanem vína (Mt11,19). Na rozdíl od blaženého církevního Učitele však ostře sledovaný zjev, nahánějící psotník domovním nájemníkům, nejevil takové známky inteligence, jaká vždy bývala charismatická pro toho Andělského Doktora. Objemností těla by jej však nepochybně předčil, kdyby nebyl zarazil své bujení a bobtnání náruživým kouřením už od mládí.
Domovní důvěrník se skládal z cigarety a velkého pivního panděra. Kdyby se nějaký herecký nadšenec pokusil předvést onu tajemnou skutečnost, kterou proslulý opat Bernard z Clairvaux označil slovy: Jsme plni děr a roztékáme se na všechny strany, nemohl by to vyjádřit lépe, než tento pohyblivý pivní sud. Kdekoli se tato popletená příroda rozkládala, počínala si s krajní šetrností a ostýchavostí skvrny od černého vína na ubruse. Ač se mu ve šrajtofli drželi moli a zakládali tam mnohačetné rodiny s rozsáhlými plantážemi, on sám si s překvapivou důsledností udržoval setrvalou vyšší hladinu alkoholu v krvi. Vyhlížel jako rypouš sloní, připomínající neskladný vak naplněný rosolem. Nesmíme mu ovšem křivdit, že bychom snad v jeho případě mysleli na úplného ignoranta. Mějme na paměti, že jeho zájem o vzdělání a literaturu byl vždy nesporný, třebaže se nedostal dál než ke sportovní rubrice novin. Inu, novináři užívají k číslování stránek arabských číslic, pročež náš domovní důvěrník čte noviny odzadu dopředu, tedy začíná sportovní přílohou. Kdepak, to není žádný ignorant ani antisemita, to je alfabet každým coulem! Ten měl a má, pane, za ušima! Cigáro, osobní pivní nádrž a rozečtené noviny měl vždy po ruce. Mimoto měl ještě ženu a dceru, avšak o ty už se staral méně. Celkovým vystupováním připomínal veleopa Vauvau, leč s tváří lemovanou licousy jako jeho císařská excelence, Franc Josef. Jako všichni jedinci z této čeledě úzkonosých opic byl také on znamenitým podlézavcem. Pokud se držel při zemi, jeho chůze byla klátivá, nemotorná. V nižších polohách se zdálo, jako by svými nožkami vyšíval, háčkoval a paličkoval umnou dečku. Sotva se ale dostal trochu výš, tehdy šplhal s neuvěřitelnou sebejistotou a rychlostí. Tak hravě jako se veleop Vauvau dostává po bambusové lodyze do koruny vysokého stromu, bez obtíží přehoupne na vzdálenou větev, několikrát za sebou, ba dokáže během přeskoku změnit směr, a je u něho vidět, jakou rozkoš mu působí vlastní podlézavost a hbitá šplhavost.
Těžko na něj člověk vzpomíná, aniž by se při tom nepotrhal smíchy. Sám ovšem svým smíchem nikdy nikoho nenakazil. Jestli někdy byl na jeho tváři upřímný úsměv, tedy připomínal výraz funebráka, šturmujícího na konci směny nebo vrátného z pitevny v den bezmasý. Pokud výjimečně sršel optimizmem, pak možno bez obalu vyznat, že bychom se na pohřbu nasmáli víc. Tvářil se tak honosně a pateticky jako blok parafínu, uložený a vystavovaný v moskevském mauzoleu. V malé kapsičce u saka, kde učení pánové nosí zabodnutou tužku, měl zastrčený nesložený kapesník. Tento tah byl patrně zamýšlený jako zvláštní artefakt ledabylé módy. Snad měl připomínat projev bohémského nadšence, který po přednesu svého výplodu setře mimoděk orosené geniální mozartovské čelo či slavného trumpetistu Louise Armstronga po excelentním vytáhnutí závratných výšek jeho trubkou hebkou jako labutí peruť. U něho však místo nahodilosti a ležérnosti budil dojem překypujícího ňadra dámy rubensovského typu, způsobeného nastěhováním zmuchlaného prostěradla a tlakem hydraulického lisu slisovaného do kapsičky pro kapesník. Zkrátka, čím jiný vynikal jako světová třída ve všem, tím on vyhlížel jako deklasovaný živel každým coulem. I pořekadlo, že šaty dělají člověka, má své výjimky. Kdyby tento element chodil ve fraku a na hlavě nosil cylindr, stejně by i pak vypadal jako vysloužilý obchodník s bílým masem.
Nyní vešel jako muž s plechovou hvězdou a kouřícími kolty do místního lokálu plného zlosynů. Tvářil se, že právě nyní přišel do této "země nikoho" samotný zákon. Majestátným krokem vplul dovnitř. Žádného znalce umění by nenechal na pochybách, že má tu čest setkat se tváří v tvář s velkým představitelem vyzrálého barokního slohu. Rozhlédl se a místo pozdravu utrousil:
"Hmr! - Mělo by se to tady vymalovat!"
Pantáta nebyl schopen slova. Jen paní Homolková se mile zapýřila a zavlnila jako pýr plazivý z čeledi lipnicovitých. V mžiku udělala úslužné pukrle a jako když medu ukrajuje zvala hosta:
"Ale - ale, to jsou nám hosti! Odpusťte, že tady nemáme uklízeno."
Ten ji však odbyl s ledovým klidem:
"Dejte pokoj, paničko! Dyť to tady máte hezký! Švábi vám tu nelezou a myši vám tu neskáčou, takže vo co de? Jakýpak fraky?! Jen kdyby to tady v domě měl každej takhle v lati jako vy! Kdybyste viděli ty pod vámi, co tam mají špíny a nevětrají! Kdepak máte děti?"
"U příbuzných na venkově."
"Hm. Tož to jo." Kýval hlavou uznale domovní důvěrník.
Amanda byla zavřena v koupelně hned, jak se domovní důvěrník ozval za dveřmi, a pantáta nedělal celou tu dobu, co jeho lepší polovička vedla duchaplné rozprávky s domovním důvěrníkem, nic jiného, nežli že trnul strachy, jestli se Amanda neprozradí. Najednou však klika cvakla, dvéře letí, Amanda vstoupí do pokoje. Domovní důvěrník zase jednou po dlouhé době vytáhl z úst cigaretu, protože jinak by mu z užaslých kusadel vypadla na zem. Amanda se však nedala vyrušovat, přihrnula se do rohu předsíně, zručně si vytáhla kbelík a způsobně se před šokovaným domovním důvěrníkem vyvenčila. Zatímco pantáta s panímánou zakoušeli stav mraženého špenátu a na chvíli odložili používání jazykového aparátu, domovnímu důvěrníkovi rozmrzl ztuhlý úsměv a ozval se:
"Lidi milí, tož tohle se mi líbí, jak je to vaše zvíře čistotný!" Pak se rozesmál škrtivým smíchem, připomínajícím hyenu, která se po západu slunce ohlašuje sípavým vytím. Kdo napoprvé zaslechl takové vytí hyeny skvrnité, byl sevřen vnitřní hrůzou, dal se bezhlavě na útěk a vyprávěl o děsivém chechtotu hejkalů.
S vážným pohledem, téměř jako by šla platit nájem, předstupovala Amanda před domovního důvěrníka a sledovala ho s očima na šťopkách.
"Aaha, ony se ti líbí moje hodinky - " usoudil z jejího upjatého pohledu domovní důvěrník. Paní Homolková však dobře vytušila, že Amanda má spadeno na zelenou šálu váženého hosta. Po létech požívání vyhlížela jako podivný spletenec dávných přesliček a plavuní. Tak nelenila a hned vytlačovala Amandu zpět do koupelny.
Homolkovi byli plni napjatého očekávání, kdy domovní důvěrník vyrukuje se stížností ostatních nájemníků, kterým Amanda něco sežrala. Jenže ten se k tomu neměl. Jen přešlapoval po kuchyni a kouřil jako Černobyl. Nervózní pantáta se konečně sám odhodlal:
"Víte, uznáváme, že jsme s Amandou způsobili zmatek a nepořádek v domě. Já vím, že by to tak nešlo. Ale mohli bychom dát Amandu pryč - škody nahradíme, kterou snad - ač neradi - "
"Ale fuj! To mám muže mezulána!" Zlobila se panímáma za dveřmi, v předsíni, když zaslechla jak pantáta vlastně prosí o výpověď. Prstem na ústech dávala najevo Amandě, aby ani nedutala. Ta zastříhala ušima jako švadlena, načež zařechtala, takže panímáma neslyšela odpověď domovního důvěrníka. Jenže nebyla to vina Amandy. Domovní důvěrník si sám dával s odpovědí na čas. Napřed došel ke dřezu a pustil trochu vody, pak se zeptal:
"Teče tady teplá voda?"
Nedočkal se odpovědi, neboť pantáta nasadil výraz, ze kterého by ani zkušený psychoanalytik nebyl poznal, zda se nejedná o notorického čtenáře bůhvíodkud sebraných spisů Karla Marxe nebo čerstvého absolventa kurzu praktické euthanázie. Po chvíli se domovní důvěrník přece jen dostal ke kořenu věci:
"Koukejte, Homolka, řekněme si to na rovinu, jako chlapi. - Já proti vám nic nemám. Naopak, jsem s vámi spokojen. Jestli tady v baráku dělá někdo svinstvo a binec, tak jsou ti od vedle. Onehdy ráno šla ta moje do práce, a ten její šel domů. Byl vám úplně na mol, zkrátka na padrť. Věřili byste tomu, že jsem jim tam musel minulý měsíc dvakrát dávat spravovat splachovač?! Já nevím, co s ním dělají?! Ale s váma jsem spokojen. Proto sem jdu, abych vám řekl, že by mi na tom osobně náramně záleželo, abyste tu vaši kobylu nedávali nikam pryč."
"Tedy, ona to ve skutečnosti není zase tak běžná kobyla, jak o tom vykládali v televizi. Oni tomu, mezi námi děvčaty, v té televizi dvakrát nerozumějí. Amanda není kobyla jako každá jiná. Je to prakobyla Převalská."
"No, to je konečně vuřt, odkud se vám ta prakobyla přivalila. Ať už je to, co je to, ale chytrý zvíře to je. Hlavní je, že se o té vaší Amandě bude hodně mluvit. A tak, jářku, abyste se nikam nestěhovali. A kdyby vás někdo lákal, radím vám, poraďte se napřed se mnou. My tu vaši kobylu všichni rádi přijmeme."
"To máte pravdu, milý pane. Kůň je velmi užitečné zvíře, třebaže ho dnes používají k tahu jedině šachisté. Nejužitečnější koně jsou arabští, protože se z nich dodnes dělá arabská guma. Je pravda, že nejbližší příbuzný koně je osel, ale kůň za to nemůže." Bublala mu paní Homolková do ovaru. Zprvu nesměle jako voda v kastrůlku, když se chystá vařit. Vzápětí však jako hrnec s rozvařujícími se držkami na oblíbenou držkovici, v jaké snad neměla konkurenci. Žádný nestranný kritik ji nemohl kárat pro její pohnutí.
V tu chvíli Amanda zavadila o kliku u dveří, až povolily, a v ten okamžik vpadla do místnosti paní Homolková jako velká voda.
"Říkám tady, milostivá paní, panu manželovi, abyste byli bez starosti, a naopak nic se s tím zvířetem neschovávali. Vycházejte s ním často na balkón, aby ho lidé viděli. Na vašem místě, pantáto, já bych se tomu ani trochu nebránil, aby se tom mluvilo v televizi. Koukněte se, kolik peněz vysázejí jiní, aby měli krátký šot v televizi, aby tam byla jejich reklama?! Ku příkladu, na základě toho, co se vo vás vysílalo, věřte mi, že od včerejška se tady otočilo nějakých dvacet lidí, jestli by tady v době nebyl nějaký byt volný. Tak vidíte, jaký to je užitečný, když vo člověku hned lidi vědí! Tak vám říkám, že ta kobyla, nebo jak říkáte prakobyla nebo pakobyla, vám přinese velký štěstí. Může to být velmi lukratívní podnik. Já neříkám tak, ani tak, ale uvidíte, že na mý slova dojde!"
"Ale ty koblížky - "
"Pusťte to k vodě! Já dobře vím, že koňský trus má velký význam tím, že z něho rostou žampióny."
Domovní důvěrník ujistil Homolkovy naprostou lojalitou.
"Nedejte se rušit ve svém svatém pokoji. Jen se klidně modlete o chléb vezdejší, já se taky modlím - "
Pantáta pokyvoval chápavě hlavou a myslel si svoje: "Ty se tak modlíš! Leda tak - Pane požehnej nám tyto řízky a chléb dej těm, kteří ho nemají."
Když domovní důvěrník postřehl jejich trpitelský výraz, neboť rodinný útvar Homolkových právě vyhlížel jako živý záhadný hlavolam, totiž propletenec, sešněrovaný na způsob starodávné vánočky, upletené podle vzoru antického Laokoonta v zajetí klubka hadů, tehdy překotně dodával:
"To víte, já taky chodíval do kostela, ale poslední dobou už jaksi - " odmlčel se, protože se nehodlal šířit o tom, že ho pokaždé chytli...
Když odešel, bylo v jejich bytě notně dlouho ticho a ještě déle štiplavý zápach, připomínající něco mezi starými ponožkami a spálenou viržinkou. Nikdo neočekával Kristovu líbeznou vůni, ale čeho je moc, toho je příliš. Panímáma otevřela okno a šla do koupelny pro kolínskou. Nikdo se jí nemohl divit, protože domovní důvěrník se vskutku pohyboval ve své vlastní atmosféře, prozrazující skoro mimozemský původ. Ta atmosféra bývala někdy tak specifická, že kdyby ho pozvali na návštěvu do bramborářské oblasti na Českomoravské vysočině, sto let by tam nemuseli užívat žádná hnojiva. Bylo to silnější než obchodní cestující s olomouckými syrečky. Kam ten sveřepec zavítal, tam se prodíral kupředu s nenápadnou, ale o to strašlivější pronikavostí bojového nervového plynu. Zlé jazyky tvrdily, že zdraví ptáci padali jako mrtví k zemi při přeletu nad klikatým koridorem, kudy se domovní důvěrník vracíval večer z hostince.
"Hrozný!" Vyjekl pantáta, svírající si nos zakolíčkovaný prsty. Vzápětí uháněl do špižírny přihnout si halůzkové. Démon Slovácka před ním zprvu udělal pukrle jako ukázněný zápasník v jiu-jitsu před zahájením utkání, ale vzápětí mu nasadil kravatu jako přeborník v řeckořímském zápase. Celoživotní abstinence učinila z pantáty snadnou oběť destilovaného slunečního paprsku. Právě dosahoval stadia, kdy žoviálnost vyklízí pole bojovnosti. Poněkud přitroublý úsměv se vytratil z jeho tváře a místo něho se tam zabydlel zarputilý posměšek.
"Chytrák jeden!" Ulevil si.
"To víš, taťko. Dělá, že sám zavírá vrata od stáje, ale bude první, kdo kobylu vyvede."
Později pan Homolka utěšoval ženu, když jí předčítal z Brehmova Života zvířat: "Jestlipak víš, mámo, že takový severoamerický smraďoch činga má tak účinně páchnoucí zplodiny, že například ho ze zasaženého oděvu nelze odstranit ani praním."
"A co si s ním počít?" "Takový potřísněný oděv se musí ihned zakopat do země...
Pohlížela na toho svého učeného taťuldu s takovou úchvatností, jako by ho láskou chtěla přímo spolknout. Naštěstí se k tomu neodhodlala, takže výskyt kanibalizmu u nás opět nebyl zaznamenán.
Někdo říká, že se ani po dvou tisíciletích křesťanství u nás nijak neprojevilo, ale každý soudný člověk ví svoje. Předně, že jinak by se bývali lidé už dávno navzájem doslova snědli. Chod křesťanské civilizace značně přispěl k ovládnutí divokého ženského temperamentu. Naučil jej zakoušet sílu sebeovládání. Pročež právem požívá dnešní žena větší úcty než kdysi. Dnešní ženy v citových krizích jen zřídka dávají volný průchod svému pohnutí tělesným výrazem. Proto ani paní Homolková, ani její matinka ze vsi vlastně nikdy neuhodily pantátu mlýnkem na maso ani ho nepíchaly pletacími jehlicemi. Přicházely však okamžiky, kdy se zdálo, že jenom síla vůle je zadržuje, aby svoji nelibost projevily tak razantním způsobem.
Navečer vystoupili paní a pan Homolkoví na balkón a mezi ně se pohotově protlačila Amanda. Kolejdoucí si mohli ukroutit krky, jak vyhlíželi nahoru. Dokonce i auta zastavovala a řidiči vystupovali a dávali si vyprávět o to, kdo a jak to, že tam nahoře vlastní vzácnou prakobylu, která zachraňuje lidské životy před dopravními nehodami. Známí i docela cizí uctivě mávali rukama nahoru k Homolkům na balkóně a nejen panímáma a pantáta, nýbrž i Amanda se naučila na každý pozdrav pokynout uznale hlavou.
"Honem! Pusťte si telku!" Hřímala domovnice, div že se jí neutrhly krční mandle. "Je tam o vás pořad!" Domovnice je taková korpulentní ženština se svaly málem jako japonský zápasník ve stylu sumo. Směje se, jako když se setnina husarů žene útokem přes plechový most. Jinak patří do čeledi zasloužilých televizních okounů.
"Honem! Pustíme to!" Hnal se pantáta z balkónu a za ním panímáma provázená Amandou.
"No né! Já tam vypadám!" Zaječela panímáma hlasem Viktorky ze splavu, jak to líčí Božena Němcová. "Takhle neupravená přece nikdy nechodím!" Hájila své půvaby panímáma, když zírala vytřeštěně na televizi. Zato pantáta konsternovavě naslouchal televizního komentátora. Po chvíli se však vzpamatoval, rázně přikvačil v pantoflích a jedním cvaknutím naplnil místnost požehnaným tichem. Chvíli seděli v pokojné temnotě, až po chvíli propukli jeden přes druhého a opakovali, co že se dozvěděli o sobě.
"Ho tohle!" Vyhrkl pantáta a kdekdo by si ho spletl s poletuchou převelikou, jež ve dne spí, aby v noci dělala rámus. "Prý kus divokého západu v rodině malého českého člověka! - Zase se prý jednou mluví o našem národě na celém světě příznivě a bez škodolibé jízlivosti nepřátel. Dnešní zprávy v celém světě prý referují o šťastné nehodě, která se stala především u nás, kde prý mladá kobyla, po domácku chovaná, ochraňuje lidi před neblahými důsledky dopravního provozu i na dálnicích! - Ovšem jak zkomolili naše jméno! Copak jsem nějaký Hambálek!?" Zlobil se pantáta. - Toho si podám, jako, že se Homolka jmenuji!"
"Jenom nech na hlavě, taťko!"
"Co né, mámo! Co to tam o nás navykládali! Prý navštívili naši domácnost. Panímáma nebyla prý doma, protože už dvě měsíce žijí s manželem v rozdělené domácnosti! Teprve po nehodě se vrátila ke svému muži. Že prý jsou bezdětní, třebaže panímáma by mohla mít děti a pantáta by je také měl rád. Proto každý pátek odpoledne sebere kdejaká děcka nebo jiné bezdomovce a toulá se s nimi po zoologické zahradě! Je to originální ekolog!
Panímáma je z toho prý celá pryč, ale neví se svým podivínským mužem rady. Amanda je její jediná radost, protože si jí smí postěžovat a ona ji vždy povzbudí, protože na všechno zařechtá."
Paní Homolková ztuhla jako po požití několika porcí portlandského cementu s ústy dokořán a s rukama křečovitě sepjatýma. Do jejího života právě zasáhlo zemětřesení a holomrazy nešetrně ničily její zahradu snů a sad iluzí. Také její muž ustrnul. Byl to jeden z těch trapných okamžiků, který vrývají nové vrásky do lidských tváří a zanechávají po sobě interesantně prošedivělé skráně. Domácnost u Homolků připomínala zámek, ve kterém se Růženka píchla o zakleté vřeténko z kolovrátku. Jenom nohou zavadil pantáta o televizor, který jako zakletá bednička klamů a lží obnovil svoji dezinformační kampaň. Ozývalo se z něho:
" - Ustrašenost paní Homolkové neznala mezí. Její muž jí nedovolí mluvit ani se s nikým stýkat a soustavně porušuje její nezadatelná lidská práva. Jak úžasnou námahu dalo našemu zpravodajovi, než přiměl tuto ubožačku, aby se jen s klidem dala zabírat televizní kamerou. Se slzami ve strachy vytřeštěných očích se tomu dlouho bránila. Úpěnlivě pak prosila, aby se její muž o tom nikdy nedověděl. Víte, on už je takový, řekla, a kolik smutku a zoufalství bylo v jejím rozechvělém hlase, to nelze zachytit kamerou." Toto a jiné věci říkal reportér.
"Holka, holka, cos mi to provedla?!" Zalomil rukama vyděšený pantáta a panímáma, ačkoli chtěla snad něco říci, se svalila bezvládně do křesla. Ani nepostřehla příchod Amandy, která se jala olizovat studený pot na jejím čele. Zatím se pantáta přihnal s doktorem z pohotovostní služby.
"Stále přikládejte obklady, pane Homolko!" Nařídil lékař. "Kdyby to nepolevilo, telegrafujte pro děti a žena ať sepíše poslední vůli!"
Celou nastávající noc panímáma blouznila: " - Táto - děti - Amando, utíkejte do sklepa! Zachraň se, kdo můžeš! Budou vás zabírat televizní kamerou!" Křičela v horečce.
"Neboj se, děvče, já jsem u tebe! To jsem já, tvůj muž, nic se neboj!" Uklidňoval ji pantáta, jako statečný Gary Cooper ve filmu "V pravé poledne", ale všechno bylo marné. Panímáma dál blouznila:
"Amando, spolkni toho chlapa s tou kamerou! - Neopouštěj mě, drahý mužíčku! Nenechávej nás napospas televizním kamerám! Amando, rozdupej tu televizi! Amando, nežer ty noviny, jsou jedovaté! Ach, proč mě můj vlastní muž zapuzuje?! Což když mně ani Amanda nezachrání?! Moje děti, děti, ach, ubožátka malá! Kam se podějete?!"
Do rána byla celá její postel promáčená od studených obkladů, které jí pantáta podle pokynů lékaře přikládal. Svítání zastihlo Homolkovy v podivném rozpoložení. Panímáma ležela v rozmáčené posteli, u jejích nohou se krčila zkroušená Amanda a po pravici měla schouleného pantátu. Vyčerpáním usnul stočený do klubíčka.
Jarní slunce zahřálo celý byt a mocná rodina se vzpamatovávala. Hned ráno vyrazil pantáta Homolka do televizního studia, vyzbrojený silnou sukovicí po dědečkovi z Krkonoš, aby dosáhl zadostiučinění za tak nehorázně rozvrácený domácí klid.
Když se vrátil domů s policejním zápisem škod, způsobených v televizi, nervově zdecimovaná manželka mu podávala dopis.
"Přišlo to doporučeně. Otevřela jsem to, jestli se snad nestalo něco dětem na vesnici. Jenže je od nějaké firmy a posílají ti nějaké peníze."

Velevážený pane!

Je nám potěšením, že Vám můžeme zaslat šek na 5.000 Korun, pokud dáte souhlas, abychom se ve své reklamě odvolali na Vaši úžasnou příhodu. račte nám obratem potvrdit, že souhlasíte s následujícím zněním inzerátu:

                          Jedině díky kšandám značky SYMPATHY,
                          mě Amanda unesla hrobařovi z lopaty!
                                                      Pantáta Homolka v.r.

                                                                                              podpis nečitelný

Pantáta ani nedočetl dopis. Začal se vzpínat jako částečně upoutaný horkovzdušný balón. Obličej se mu zkroutil, až nabýval vzhledu buldoka, jemuž nějaký chamtivec odcizil kost, takže prožíval odcizení zaručeně větší, než celý Marxův proletariát s Hitlerovou árijskou rasou dohromady. Oči mu tak příšerně vylezly z důlků, že každý zkušený lékař by si byl vsadil na jeho záchvat mozkové mrtvice v několika nejbližších minutách.
Jeho mimoděčné představení bylo nezapomenutelné. Kdyby bylo bývalo zachyceno televizním kameramanem do intervizního vysílání, jistě by bývalo vděčným snímkem pro obveselení Silvestrovské noci mnoha národů. Nejdřív vejral jako sova z nudlí a zbledl jako chameleón na kře ledové, načež zrudl a vypadal divoce jako raněný nosorožec. Zarputilostí připomínal potomka hříšné lásky Krakonoše se Šárkou, českou to Amazonkou. Vzpínal se s urputností Bivoje, chasníka, přehazujícího se divokého kance přes rameno jako myslivec flintu.
Nějakým zázrakem však k té hrozící pohromě - jestli by se to ovšem dalo označit jako pohroma - nedošlo. Značně dlouho měl sice pantáta potíže s hlasivkami, takže se zprvu nezmohl na nic jiného než na hrdelní skřehotání ve vybraném stylu krkavce z čeledi Corvidae. Pak se ale s vypětím všech sil ovládl. Když z dopisu uviděl černé na bílém, že je tomu tak, rozhostil se v něm děsivý klid, takový, jaký se rozhostí na povrchu sopky těsně před tím, nežli žhavé magma vyrazí ven a začne tropit neplechu místnímu obyvatelstvu. Popadl klobouk a hůl, a vyrazil. Mířil do firmy, která si dovolila zneužít jeho dobrého jména k takové reklamě. Vyběhl z domu se slovy:
"Ať se opováží něco takového spáchat! Nepotřebujeme, aby se dobré jméno Homolka vláčelo po nějakých reklamách!" - Vrátil se však se svěšenou hlavou, vyhlížející jako trofej vítězného bojovníka ze Sumatry.
"Copak jsi jim ty peníze nevrátil?"
"To víš, že vrátil! Hodil jsem jim je na stůl."
"Tak vidíš! Potom si něco takového nesmějí dovolit!" Řekla s rozhodností lvice, které vetřelec ohrozil mláďata.
"Tobě se to řekne! Já jim to vrátil, ale se oni mě omluvili a nakonec mi vecpali do rukou - podívej - co..." Hlesl pohřebně.
Načež pantáta Homolka vytáhl z kapsy prkenici a z ní - deset tisíc korun.
Tato epizoda na něj měla prazvláštní vliv. Není jisté, že ho přiměla k hlubší úvaze, neboť nebylo zaručené, zda byl právě nyní schopen hlubší úvahy. Ale vzbudila v něm podivnou vážnost, tajemný pocit, že život je nelítostný a velmi přísný.

17. Oběť a svátost naší rodiny
Jestliže si někdo nezvykl vyprazdňovat obsah všech smysluplných slov až z nich zbudou mumlavé bláboly, pak byl ošizen o hrdý titul "moderního" nebo "postmoderního" člověka.
"Ale dejte pokoj!" Říká domovní důvěrník. "Dyť to tady máte hezký! Švábi vám tady nelezou a myši vám tu neskáčou, takže vo co de? Jen aby to v domě měl každej tak v pořádku jako vy! Kdybyste viděli ty odzpodu, co tam mají špíny a vůbec se nenamáhají, aby někdy vyvětrali! Hanba mluvit." Blekotal o sto šest, že z toho šla panu Homolkovi hlava kolem.
"Jste tak laskavý." Ujišťoval ho pantáta, nicméně v duchu se přistihl při představě, že by této kreatuře slušela pořádná rána motyčkou mezi oči. Až z toho zavrávoral, že usedl. Přibližný obrázek stavu jeho mysli se dal odvodit z toho, že si opomenul povytáhnout na kolenou kalhoty, aby šetřil jejich nažehlené puky.
Nestávalo se často, aby domovního důvěrníka opustila obvyklá skleslá nálada, takže by vyzpěvoval s jásavostí skřivánka, jinak než po sérii džbánků oroseného pivečka, dobrovázeného zástupem trpaslíků od malého prcóška Myslivce až k velkému panáku Becherovky.
Podíl práce profánního ducha světa na odlidštění člověka, totiž ducha všednosti, vanoucího pouze tam, kde se právě čepuje rezavá voda, čpící chmelem a sladem, dosahuje u takového jedince nejvyššího stupně. Kdo cvičí biceps džbánkem tekutého chleba a soutěží o titul davového živlu nebo jednotky šedivé masy, ten si s prozíravostí žížaly a jasnozřivostí berana navyká na zpovrchnění těch nejsvětějších tajemství. Jakých? Takových, jako že andělský chléb neboli Nejsvětější Svátost v obou podobách, jako oběť i jako společenství života ve svátostné hostině, je zahalena do dvou slov, která jsou širokým masám známá skoro jako španělská vesnice, totiž mše a přijímání. Obojí skrývá nesmírné tajemství, nejhlubší plnost života, největší obohacení, vrcholné štěstí. Okolní davy kolem toho nezaujatě cirkulují jako splašky v odpadních stokách. Tápavě hledají a v jednom kole se ptají: Kam se poděl nevysychající zdroj života lidu, nejen informovaného, ale i osvíceného? Zpěváci a zpěvačky na prknech, které znamenají svět, zklamaně vyzpěvují nostalgické popěvky. Kam prý zmizel ten starý song? Marně hledají pramen své totožnosti. Zoufale pátrají: Kdepak je zdroj našeho uvadlého dětství?
Nediv se jim, Homolko! Vnitřní život není nic, co by se dalo pořídit v supermarketu. Je to zápas o mne ve tvém životě. Je to úporný boj. Tohle náročné úsilí musí vystupňovat, kdo se chce probojovat k životu z víry v celé své bytosti, ve všech jejích schopnostech. A ještě vypjatější úsilí musí vyvinout, kdo ho chce uplatnit až do konečků všech prstů a dotáhnout až do všech nejskrytějších záhybů svého vědomí i podvědomí. Křesťanství není jen přívěsek na krku jako nějaký fetiš nebo amulet. Je to i nárok na přetvoření celého tvého života k podobnosti s mým vyšším životem tak, jak se ti zjevuje v lidském podání. Jenže po této cestě nejde každý sólo, ani si nemáš vykračovat rozevlátou chůzí nějakého Pepka-námořníka s železnými svaly supermana, aneb živé reklamy na špenát.
Když říkám, že jsem cesta, pravda, brána a život, tak to míním doslova. Nabízím ti skvělou, ale nesentimentální cestu, Pravdu všech pravd, přesahující všechno, cos kdy mohl svým rozumem vyzkoumat, vznosnou bránu života, ba samotnou životní šťávu. Proto kvůli tomu něco slavně ustanovuji. Chci ti zprostředkovat pravou životní mízu v její naprosté úplnosti.
Co to má být? Inu, slavné ustanovení hostiny mé lásky, jedinečnou příležitost tvého setkání se mnou. Uděluji ti ji při zpřítomňování oné oběti, která ti tento nový život zasloužila. Obojí patří nedílně k sobě, oběť i přijímání. Označení "přijímání" zrovna dvakrát nesedí. Ani zdaleka nevystihuje nesmírnou skutečnost. Cizím slovem se tomu říká communio a znamená to společenství, obecenství.
Domovní důvěrník si to ale všechno představuje jako Hurvínek válku. A při tom se nám potměšile vtírá svými slovy:
"Koukněte, Homolka, já vám mohu říct, že proti vám nic nemám. Naopak, jsem s vámi spokojen. Jestli někdo dělá svinstvo a binec v baráku, tak to jsou ti odvedle. To si pište! Onehdy šla stará brzy ráno do práce, a ten její si to šněroval domů. Úplně nadranc. Ten kdyby jednou přišel domů střízlivej, tak ho vlastní pes pokouše, protože ho nepozná. Věřili byste tomu, že jsem jim tam musel minulý měsíc dvakrát dávat spravovat splachovač? Já nevím, co ti trulanti s ním dělají! Ale s váma jsem spokojenej. Proto vám to říkám rovinu, jako chlap chlapovi. Jářku, náramně by mně bodlo, kdybyste tu vaši kobylu nedávali nikam pryč, kde - "
Pan Homolka se nezdržel a zabreptal něco velmi nesrozumitelného lidovým masám, o čem davy nerady slyší. Domovní důvěrník však pokračoval ve vyjetých kolejích.
"Hlavní je, že se o té vaší Amandě bude hodně mluvit. Proto, jářku, abyste se nikam nestěhovali. A kdyby vás někdo lákal, radím vám, poraďte se napřed se mnou! My tu vaši potvůrku všichni rádi přijmeme."
Pantáta si ho změřil pohledem, před jakým by se zachvěl i tajný agent James Bond, který se prý nezalekl ani King Konga. Domovní důvěrník měl citlivé a chápavé srdce. Sice ne zrovna jako král Šalamoun v dobách slávy, ale spíše jako zdatný jedinec z čeledi hrochovitých. Proto váhavě zbystřil, zastříhal ušima a vyhrkl:
"Počkat! Počkat!" A pokračoval tak, jak to říkají mnozí bystří lidé světa. "Cože?! - Co? Že máme přijímat Ježíše? Tak dobrá. Přijmeme ho. Ale proč? K čemu? Jen tak? To mně podržte! Snad, aby někdo mohl vykázat, že bylo spotřebováno tolik a tolik Těl Páně?"
Pantáta se díval do stropu. V hloubi duše uznával, že to pak opravdu svádí právě k tomu, že se z toho učiní zase nová formalita, opět jeden obřad, jehož hluboký význam a nesmírná skutečnost zase uniká kamsi do propadliště a nepřináší nic výrazného pro náš vnitřní život. Rozhodl se promluvit. Teď, anebo nikdy!
"Jenže my přece chceme dosáhnout nějakou tu vnitřní obnovu života! Dobrá, tak začněme právě zde! Zkusme postavit základní pravdy křesťanské víry opravdu za podklad svého nového života! Pokusme se umístit všechny křesťanské pravdy na správné místo v tomto základě! Toto je jediný základ naší víry. Tady se stáváme skutečnými dětmi našeho Pantáty v nebi. Máme podíl i na jeho vyšším životě, protože - "
"To je porád nějakýho koktání!" Ošíval se domovní důvěrník, protože kosa padla na kámen. Sotva se shledal dostatečně ošitým, mávl rukou jako zhrzený semafor a rozkaceně spěchal do hospody, kde hned ve výčepu do sebe v rychlém sledu pohřbil trojici Myslivců a poslal za nimi dvojitého Praděda. Pak se rozvalil u stolku, jako hromada sutě, která zbyla po zednících, kteří dělají fasádu, ale už nic jiného. Tam ho vzápětí jako velká voda dohnal hostinský se džbánkem tekutého chleba. Léčba se mu osvědčila - jako vždy. Postupně z něho opadávala mrzutá nálada a zmocňoval se ho optimistický pocit pohody. Jak mu další a další cloumák sklouzával hrdlem do žaludku, nabýval dojmu o naprosté harmonii okolního světa. Najednou si povšiml, že ze svých životních propočtů obvykle vynechával sladké, andělské slitování, jež vždy považoval za příznačné tak leda pro ženy. Nyní obzíral svět zrakem pozoruhodně zakaleným úvodním setkáním s několika Myslivci. V tomto společenství, prostoupeném všedním duchem světa, si domovní důvěrník začal bedlivě všímat i sebemenších maličkostí v okolí. Zejména mu učarovala pavučina, kolébající se u stropu poblíž zaprášeného ventilátoru. Tolikrát si jí už všiml a nyní nabýval jistoty, že tato pavučina sem bytostně patří, a kdyby ji někdo chtěl omést, bytostně by mu zde scházela. Tak rád by to byl ukázal panu Homolkovi, ale ten sem nezabrousil, jak byl rok dlouhý.
"Takový nerudný pavouk!" Zavrčel do okolní zakyslé kouřové atmosféry, která byla na krájení. Nyní však uznával užitečnost takového pavouka pro tvorbu útulně domáckého prostředí pivnice. Pak se zálibně rozhlížel po místnosti, o jejíž výzdobu se kromě much bedlivě staral majitel s vybraným vkusem autora sádrových trpaslíků. Očka mu blýskala jako odrazova sklíčka. Stěží by kdo uvěřil, že tyto žhoucí oči dovedou pomrkávat tak rozpačitě, nebo že tato ostře řezaná ocelová čelist dovede zrosolovatět jako špatně rozmíchaný pudink.
V hrudi pantáty zatím háralo jiné radostné vzrušení. Člověku se vždycky uleví, když rozlouskne nějakou záhadu, jež ho po dlouhou dobu sužovala. To, co se mu nyní odhalovalo, objasňovalo hned několik matoucích otazníků najednou. Na zcela kratičkou dobu si uvědomil, že nastala změna v jeho vztahu k okolnímu světu. Vzpomněl si na návštěvu domovního důvěrníka. Jestli k němu dříve cítil nějaké sympatie, tedy větší přízeň choval k jedovaté tarantuli. Kdyby si měl vybrat mezi setkáním s domovním důvěrníkem a chřestýšem, jistě by byl volil jedovatého plaza. A to všechno byla najednou minulost. Tyto epizodky ho ve chvíli akce uváděly ve zmatek, ale nyní bylo vše objasněno.
Jenže toto nové dětství, to, že nás někdo v nebi miluje, že jsme účastníky svaté rodiny a patříme k lidu, do něhož nás láskyplně přijímá, to je právě účinek oběti. Někdo za nás zaplatil náš dluh. Podal nejvyšší vrchnosti oběť činící zadost v dostatečné míře. Tak to nemohl učinit nikdo z tvorů.
Celou noc se ložnicí šířilo blouznění paní Homolkové tak, že se pantátovi vrylo do paměti nešetrnými rýhami: " - Táto - děti - Amando, utíkejte do sklepa! Zachraň se, kdo můžeš! Budou vás zabírat televizní kamerou!" Blouznila v horečce.
"Neboj se, děvče, jsem u tebe! To jsem já, tvůj muž, nic se neboj!" Uklidňoval ji pantáta jako statečný Gary Cooper ve filmu "V pravé poledne", ale všechno bylo marné. Panímáma dál blouznila:
"Amando, spolkni toho chlapa s tou kamerou! - Neopouštěj mě, drahý mužíčku! Nenechávej nás napospas televizním kamerám! Amando, rozdupej tu televizi! Amando, nežer ty noviny, jsou jedovaté!"
Takové blábolivé podněty z okolí vedly pantátu k vystěhování se do hradu svého nitra, k jehož vstupní bráně by byl nejraději instaloval samozavírač značky BRANO. Tam nalézal svatý pokoj a těšil se ze slavné hostiny lásky.
Tato událost ti zpřítomňuje mou oběť k tvému dokonalému usmíření. Proto si přeji, aby tato moje oběť byla stále zpřítomňována. Chci, abys měl nepřetržitě tuto skoro chutnající jistotu, že patříš ke mně navěky. Toužím, abys to bez ustání zakoušel, že jsem tvůj Bratr a Spasitel. V tomto důvěrném vztahu ke mně ti dovoluji růst až do ryzího přátelství. Chci ti neustále zpřítomňovat svou jednou a provždy dokonale přinesenou oběť, aby se její důsledky rozšířily jako řetězová reakce do všech koutů tvé bytosti a přes tebe v celém lidstvu rostoucím a prostírajícím se v nejširším časoprostoru. Copak nebylo nekonečně zaplaceno? Tak neváhej a vrať se ke mně, i když možná vězíš v nejčernější díře vesmíru, a třeba i v samotném pekelném jícnu, protože i za to nejtrpčí je už zaplaceno. Nepřicházím se ohánět filozofickými a vědeckými formulkami. Dostavuji se zachránit ty nejztracenější a nejzbloudilejší, abych je z nejzapadlejších končin lidského bludiště přivedl domů. Nepřicházím se nafukovat jako nějaký nadčlověk, jehož si vymysleli nadutí filozofové, aby se odlišili od lůzy. Kdepak. Jde mi tě líto. Přicházím trpět právě kvůli lůze, která potřebuje spásu, neboť se skládá z takových hříšníků, jako jsi ty, cítí se méněcenně a marně hledá sílu na dně pivního džbánku.
"Holka, holka, cos mi to provedla?!" Zalomil rukama vyděšený pantáta a panímáma, ačkoli chtěla snad něco říci, se svalila bezvládně do křesla a budila dojem skládky sutě.
"Stále přikládejte obklady, pane Homolko!" Nařídil lékař. "Kdyby to nepolevilo, telegrafujte pro děti a žena ať sepíše poslední vůli!"
Pantáta věděl, že žádné obklady, mazání Opodeldokem ani vnější flastry nepomohou. Tady se musí začít z jiného konce.
Věřil, že se před naším zrakem se neustále odehrává drama Kalvarie, aby nikdo z lidí neztratil jistotu a naději, že je mu odpuštěno. Mše svatá obaluje tuto ústřední skutečnost řadou modliteb. Pro tento oděv nevidí mnozí křesťané jádro a podstatu věcí. Přehlížejí nejstrašnější tajemství, že se tady zpřítomňuje Kristova oběť na kříži. Toto je nutno stále a znovu připomínat. Také věřící se musí stále vracet k této skutečnosti. V pochopení této oběti mše svaté leží pochopení tajemného základu naší rodiny a vzájemného soužití.
"Có, có - ?" Ozývalo se ze suterénní sluje, obývané sedmihlavou saní, přesněji domovnicí, na každém rohu domu postřehnutelné a nepřehlédnutelné. "Domovní řád visí u zvonků! Ať ho každej plní, a bude tady pořádek!" Bylo to proneseno s nápaditostí šedivé myši, k jaké směřují všichni, kdo se upínají k domácímu řádu jako k svému "Desateru".
Pantáta vrhl oči ke stropu, ale hned je zase vrátil do očních důlků, protože v hloubi duše dumal, jak velký význam má společná účast na těchto tajemstvích.
Proto také byla a stále zůstává jádrem celého tvého vnitřního života i všeho tvého sdružování se s ostatními. Tak se spojují už první moji přátelé, kteří setrvávají na modlitbách a v lámání chleba. Slouží mou oběť. Když jaksepatří prožiješ mou oběť, tak načerpáš jistotu, že se ti v její síle dostává nového života. Potom můžeš ledabyle zvítězit nade všemi překážkami v svém vnitřním životě i všude kolem sebe.
To je všechno? – To není všechno. Nebuď netrpělivý, Homolko. Teprve při plném prožitku slavné hostiny lásky nechám v tobě rozhořet velkou a obětavou lásku ke všem. Tehdy ti dopřeji tvou vlastní zkušenost o tom, že ne ty sám, nýbrž uprostřed ostatních a s nimi jsi zahrnut do mé oběti. Jedině plně prožitou obětí v tobě roste přesvědčená víra, že jsi mou obětí vykoupen zvláště ty, ale ve spojení se všemi lidmi všech dob.
"Hrm - Hrm - !" Ozývalo se zlověstné mrčení obyvatelstva suterénu, které bylo tak milé a srdce podmanivé, že by mu slušela rána pohrabáčem do hlavy skoro jako zubatému Frankensteinovi.
Nikdo není lépe připraven zvládnout záležitosti všedního dne než ten, kdo pořádně prožívá mou slavnou hostinu lásky. Už nechodí světem s klapkami na očích, ani si nesedí na uších, aby neslyšel sténání tvým hříchem ničeného tvorstva. Duchovní osudy všech ostatních mu nejsou cizí. Zrovna tak, jako mu není lhostejné utrpení posledního zraněného ptáčete či kteréhokoli hovádka, strádajícího v poničené přírodě. Záchrana mého stvoření z otroctví hříchu mě stojí strašnou bolest a útrapy. A co ty, Homolko? Dolomíš nalomenou třtinu a uhasíš doutnající knot? Copak ti není líto těch, kdo se ztrácejí v ubohostech všedního dne, kdy jsou svévolně manipulováni rafinovanou nabídkou vládce světa, který sleduje jejich naprosté ovládnutí a úplné vygumování jejich mozků.
Světelná reklama nešetrně bacila pantátu do očí, ba přímo s ním zacloumala neméně citlivě jako orgán veřejné bezpečnosti se spícím pobudou na nádraží.
                                Jedině díky kšandám značky SYMPATHY
                                mě Amanda unesla hrobařovi z lopaty!
                                                                                             Pantáta Homolka v.r.
Máloco dokáže změnit člověku náladu tak od základu, jako když na veřejnosti nečekaně narazí na své jméno. Běžně se člověk buď vznese do nebes nadšení, anebo se propadne do černých hlubin deprese. Co učinil pantáta? Zprvu se od reklamy odvrátil, jako by tam producíroval nějaký exhibicionista. Chvíli přešlapoval a pak vyrazil stranou ruchu, aby vyhledal klidné domovní schody, kde by mohl nad všemi záležitostmi nerušeně dumat. Pootevřenými vraty vklouzl dovnitř. Tam zalilo světlo, které neoslňuje a hudba, která neohlušuje.
Slavná hostina lásky ti ukazuje jediné vlastní zlo, totiž hřích. Jedině ten tě odcizuje především mně, ale pak i všemu mému stvoření, ba i tobě samému. Zde ti představuji hřích, kvůli kterému tak draze platím. Pokud platí, že kříž je zkratkou celého učení víry, ještě přiléhavěji se to dá říci o mé slavné hostině, stejně jako i o její oběti, která zpřítomňuje mou oběť na kříži.
"Dejte nám pokoj s tím starodávným hororem!" Hrčí maska z davu. "Na to už dneska nemáme čas. Kdo by se trmácel do kostela, když zrovna dávají v televizi úžasnej krvák? Mrtvoly tam shrabují buldozerem. To je aspoň něco!"
Ať se osamělý dav zlobí, vzteká, posmívá, přesto denně v mém domě krvácím se stejnou platností a s neméně působivou silou, jako kdysi na kříži. Děsíš, že jsi slabý pro onen závratný ideál, abys žil jako moje dítě a rostl k dospělému přátelství se mnou? Nezapomínej, že zde máš k tomu sílu. Den do den, hodinu co hodinu krvácím kvůli tobě. Jen otevři svou vyprahlou duši k duchovní transfúzi, a hned zatoužíš po ovoci nového stromu života vztyčeného na Golgotě. Otevři své srdce a svůj život mému přicházejímu tělu a přítoku mé krve. A hned zažiješ šťastný konec osamělého davu. Vykročíš do společenství nového života. Toto je vrcholná slavnost, totiž moje obětované tělo a moje prolitá krev. Jako ti obětováním svého těla dávám nový život, když platím za tvůj hřích, tak požíváním tohoto obětovaného těla se ti zachovávám života mého dítěte, ba ještě ho rozhojňuji.
"Zdá se ti to veselé?" Připomínal se všední duch světa, který vždy všechno popírá: "Nádivo! Ještě si kolem sebe poházej pár kostí a nějaké ty zkřížené hnáty! To se nasměješ! Tajtrlíku!"
Pantáta však cítil, že přes všechny tyto námitky zůstává radost v jeho srdci nezkalena. A jak by ne. Sám se ti zde podávám za vydatný pokrm a sám nápoj, abys dovedl žít ve tajemném propojení se mnou ve všech třech mých osobách, i s každým člověkem na potkání. Bez této slavné hostiny nemůžeš v sobě uskutečnit vnitřní život ve všech okolnostech.
Tyhle pravdy, kterých byl pantáta plný, takže i jeho ústa nezůstala nezaměstnaná, působily ve světě jako dynamit. Ekologický zběsilec, který byl zavilým abstinentem, zezelenal jako nadšený strávník muchomůrky zelené, začal chroptět jako duše ztracená v podsvětí a pokračoval v tom po zbytek dne, kdy konečně místní lékař prohlásil, že postižený je mimo nebezpečí. Naproti tomu takový domovní důvěrník, jehož zažívací soustava byla zdravě konzervována v lihovém nálevu, spořádal víno s chlebem mechanicky jako bagr, mumlaje cosi o tom, že je to neslané nemastné, ale další den by na lačno vyjedl zbytek svatostánku, třebaže by jej zavlažoval pouhopouhou vodou.
"No a co?" Kroutil hlavou domovní důvěrník. Jenže skutečnost mu dost možná uniká jako stádo splašených koní.

Probíhá večeře, ta Poslední, ale zato nepřetržitá. Chystám se odejít a odevzdávám ti to, co mám, své tělo. Dávám ti je pro výživu nového života. Tělo, které je už nabídnuto našemu Pantátovi jako oběť, které je už tedy vlastně obětováno a brzy bude jako žertva zničeno. V této nejslavnější chvíli shrnuje Ježíš celé své učení v lásku, v onu lásku, která jej přivedla na svět, a která ho dovedla až na kříž. Chtěl ustanovit na věčnou památku vzpomínku lásky silné jako smrt. Toužil ustanovit zpřítomňování této jedinečné vrcholné lásky Boha a člověka, umírající za každého člověka a kvůli němu. Proto dal učedníkům za přikázání, aby toto tělo obětovali dále a aby požívali toto tělo tak obětované v nejvyšší lásce za všechny. Mají požívat toto tělo, aby byli schopni uskutečnit jedno jediné ústřední přikázání Kristovo. Do tohoto přikázání shrnuje celou svou práci, všechno své poučování: Milujte se vespolek, jako jsem já miloval vás... Sám nás miluje až k smrti. Proto se dokonalá a pravá Kristova láska neliší od lásky, která je ochotna i k této vrcholné oběti, jež je ochotna dát všechno za své bližní, protože jí není nikdo cizí. Je si náramně dobře vědoma svého spojení s bližními právě v této nesmírné Lásce Ježíše Krista. Ta uměla zemřít za všechny právě tak jako za každého z nás.
Jediný fakt, který ztěžoval pantátovi, aby jeho prožívání těchto skutečností bylo co nejintenzívnější, byly kradmé pohledy směrem k domovnímu důvěrníkovi, jenž se za všech okolností krmil s hlubokým soustředěním člověka, který se po řadě dní strávených na dietě levného penzionu seznamuje v mistrovskými díly šéfkuchaře. Poslední dobou zkonzumoval domovní důvěrník příliš mnoho krmiva a pitiva, zejména italské provenience, totiž zadarmo, než aby si lámal hlavu nečím na způsob kradmých pohledů.
Stěží by si někdo vzpomněl, že se tohle všechno odehrávalo kolem polední hodiny, kdy se mnohý člověk ve světě ocitá na své nejnižší a nejslabší hranici únosnosti, jelikož jeho morálku podrývá touha po dvanáctihodinovém lomcováku. A pokud by si kdo na to vzpomněl, hned by si uvědomil vážnost situace. Kdyby se odvážil dát si jako tento domovní důvěrník několik rychlých doušků, čelil by nepochybně nepříznivým okolnostem s převahou a možná by je i mistrně zvládnul. Nadzvedl by obočí. Choval by se nonšalantně a zapálil by si cigaretu. Pak by možná i mistrně zvládnul kritické situace. Pantáta je však toužil zvládat vždy a všude, jako muž, který se naučil procházet zdí. Nešlo by to, procházet zdí?
Pantáta si s tím také dlouho nelámal hlavu. Raději rozvažoval tom, že by se jeden měl učit od lidí světa, jak soustředěně a intenzívně prožívají svůj konzum, který je jen tělesný, zatímco ten, o který tu jde, je především duchovní.
Nic není tak důležitého jako prožívat, uvědomovat si tuto skutečnost při svatém přijímání a prociťovat ji a zakoušet tak, aby se stala ústředním námětem každé naší touhy. Není to jen přijímání něčeho, ale je to také svaté společenství s Kristem a se všemi bližními. A když je to přijímání, pak je to přijímání právě k tomuto vznešenému společenství. Síla, kterou čerpají křesťané z častého přijímání Těla Páně, je uschopňuje ke všem obětem pro své trpící bližní, trpící na těle, a nejednou i na duši, tedy také pro nevěřící. To je zdroj věčné síly. Z něho čerpali sílu k dokonalé lásce svatí mučedníci stejně jako matky a otcové k hrdinské lásce manželské, rodinné i mateřské.
Žalostné vzdechy panímány se bolestně vryly do podvědomí pana Homolky: "Ach, proč mě můj vlastní muž vyhazuje? - A co když mě ani Amanda nezachrání?! - Moje děti, děti, ach, ubožačka malá!"
Pantáta bezmocně pokrčil rameny a uvažoval: Když tě přijímám, můj Pane, tedy tě přijímám, ale zdaleka nejen pro svou duchovní útěchu, pro nějaký duchovní požitek, nebo abych se utvrdil ve vědomí, že usiluji o dokonalost, nýbrž aby tvůj život ve mně opravdu vzplanul, abych už přestal žít postaru, ale aby byl ve mně živý v tobě a směl docela jasně vynikat pravdou a mile hřát láskou.
Třebaže k tomu voláš mne obzvlášť, přesto mě voláš zrovna tak jako každého jiného. Proto mi chceš být chlebem, posilujícím ve mně vyšší život a přemáhající moje slabiny a chyby. To mě především připodobňuje k tobě trpícímu, abych pak utvářel rodinu náš všech. Obojí je těsně spojeno. Trpíš za nás, za všechny. Všem ukazuješ svou horoucí lásku, kterou nás spojuješ po celém světě a ve všech dobách. Nemohu se ti přiblížit jinak, než když se podobně stanu obětí lásky za všechny. To je vznešenější náplň příběhu třech mušketýrů, než ty nejdramatičtější šermířské půtky "Třech mušketýrů": Jeden za všechny a všichni za jednoho! Když mohu spojit svou oběť s tvou dokonalou obětí, pak doplňuji to, aby to byla oběť nejenom tobě neviditelnému, ale i každému viditelnému kolem mne. Tak chci živě prožívat tajemné sblížení se všemi v tobě, v povolání za tvého syna, bratra, přítele. Jako mi cizí, tak se neodtahuji ani od žádného z bližních.
"Dejte s tím pokoj!" Ozývá se rozkaceně profánní duch lidových mas. "Kdo vám co dá? Bude kvůli tomu levnější chleba? To tak! Leda ještě podraží pivo! Panečku, lidi jsou potvory, to vám povídám - "
A co takhle, Homolko, zahrnout všechny lidi se všemi jejich potřebami do svých proseb po mém přijímání? Zkus si pokaždé uvědomit, že zde přijímáš mne, který jsem pro všechny, mne, hořícího láskou ke všem? Pokus se vyprošovat si při mém přijímání, aby se tato moje láska rozšířila i tvoje srdce!
"Zkusit se dá všechno", mínil domovní důvěrník. "Ale jak to leze do peněz, tak s hrušky dolů!"
Pantáta kroutil hlavou jako s cizí. Uznej, Homolko, že to chce přinášet oheň mé všeobecné lásky do celého všedního dne! Jen do toho! Vnášej žár výhně mého Srdce do celé vlažné společnosti, kde místo života jen živoříš! Posvěť mým Duchem lásky svůj příbytek, školu, kancelář, rodinu, dílnu! Tak bude všechno provanuto tímto dechem mé jediné lásky, která kvůli tomu umírá. Copak se můžeš spokojit s obyčejnou lidskou láskou, když můžeš a máš milovat mou dokonalou láskou? Zkus v mé lásce, těle a životě prožít toto své spojení se všemi. Jedině pak si budeš jako já vědom hodnoty každé duše. Pak budeš ochoten a schopen pro ně učinit a vytrpět všechno. Tvůj vnitřní život není jen nějaká tvoje pobožnost, nýbrž především je to život. A tvůj život je těsně spojen během celého dne a ve všech okolnostech s ostatními. Na nich nechej projevit, co to je ten tvůj vnitřní život zrovna tak jako můj. Tak dost váhání! Nebude to procházka růžovým sadem. Překážek je na cestě víc než dost.
"Říkám vám, abyste byli bez starosti, a naopak nic se s tím zvířetem neschovávali. - Uvidíte, jak je to užitečný, když vo člověku hned lidi vědí. - Ta kobyla, nebo jak říkáte prakobyla nebo pakobyla, vám přinese velký štěstí. - Ani s těmi koblížky si nedělejte žádné starosti. Já dobře vím, že koňský trus má velký význam tím, že z něho rostou žampióny - " Tak pravil domovní důvěrník.

17. Spiknutí domovnic
"Táto, teď, když máme tolik peněz, nemůžeš už chodit v těch ošoupaných hadrech. Koupíš si slušný oblek, a basta!" Mínila panímáma a měla pravdu. Pantáta se zatvářil potěšeně, i když to bylo přesvědčivé asi jako výraz tři dni utopeného, když mu přinesli galoše.
Jestliže se kdy dveře u Homolků trhly, tedy poslední dobou rozhodně ne. Skoro denně se tu objevoval listonoš nejen s blahopřejnými dopisy, ale i s finančními příspěvky. Poštovní auto, rozvážející balíky zastavovalo před jejich domem ráno i odpoledne. V předsíni poštovní doručovatel skládal dárky a příspěvky, které Amandě poslali televizní fanoušci a nadšenci z řad ochránců zvířat. Pokaždé, když pošťák odešel, sepjala panímáma ruce a s očima navrch hořekovala jak betlémské ženy za vraždění neviňátek:
"Ježkovy zraky, co si s tím vším počneme?! Teď přišlo zelí a kolik je té kapusty, která došla pro Amandu minulý týden, a ona ji ještě nesnědla?! Amando, podívej se, co ti poslal Svaz zelinářů!" Pojednou se paní Homolková ohlédla do kouta po manželovi a zlobně se nasupila:
"No tohle! Taťko, tak takhle ne! To jsou dárky pro Amandu! Takže bys nemusel, ty žroute, spořádat celou krabici lázeňských oplatků!"
"No dovol, přece nedopustím, aby ta chuděra dostala cukrovku."
A tak za chvíli už paní Homolková křoupala zbytek oplatků, a když se olízla, podotkla, že je to velká škoda, když to raději neposlali dětem na venkov. Na dně krabičky byl pozdrav a věnování Amandě.

Nejmilejší Amando!
Posluš si oplatky od karlovarských ochránců zvířat, ale jen aby ti nezaskočily!
Tvůj jelen z Karlových varů.

"Ubohý jelimánku," povzdechla si panímáma a ohlédla se nasupeně směrem k pantátovi. "Kdyby jen tušil, kdo to Amandě schlamstl!"
"To je nějaké útlocitnosti!" Pohoršoval se pantáta. "A přitom by mi každý ekolog musel dát za pravdu, když to nešťastné zvíře chráním před neblahými účinky civilizace."
Načež se Homolkovi vydali zakoupit pantátovi nový oblek. Lidé nemají ani ponětí, jak se skloňuje v mnoha pádech nóbl mondénní život, a vědět dokonce, kolik dluží opravdová gentleman z vyšších kruhů, to je něco skutečně pronikavě odhalujícího, takřka kotrmelcově převratného.
"A ty si zase musíš opatřit nový klobouk a nějaké ty šaty na sebe." Řekl rozhodně pantáta a panímáma nasadila poslušný výraz skromné putičky.
"Jak myslíš, taťko, to víš, že tě raději poslechnu, protože vím, že co táta činí, dobře činí."
"Nejde jen o mě, holka. Tady jde o vyšší zájmy. Musíš na sebe trochu hledět, abys trochu reprezentovala naši Amandu. Jinak by nás ekologové roztrhali na kusy, že kazíme Amandě vkus."
Někteří ekologové by si nejraději zvolili za svůj symbol a božstvo hanumana, posvátného indického opa. Indové dopouštějí, aby hanumani nestydatě pustošili jejich pole a sady a vykrádali jejich příbytky. Horlivě pečují i o nemocné a zraněné opice, stejně jako krávy a voli. Když jeden fakír přilákal pozornost opic, aniž jim nenabídl něco k snědku, začali na něho hanumani dorážet a on se jim jen stěží ubránil. Venkované nejenže se ho neujali, nýbrž se dali do něho i oni za to, že klame jejich posvátné tvory.
Pantáta si přehodil přes rameno bundu, vypjal hruď a vyšel, doprovázen cupitající panímámou. A v patách se jim valila statečná kobyla, vyhlížející jako stěhovací autobus.
"Blahopřeji! Ať vám vzkvétá váš podnik!" Blahopřála jim domovnice, prozrazující každým počinem nesmírnou vtíravost, asi jako bedna sklenářského kytu.
"Vám téměř!" Odvětil pantáta.
U domovnice stál domovní důvěrník a úslužně je zdravil:
"Tak kampak, vážení, kampak? Na procházku?"
"Jenom na nákupy." Špitla panímáma. A pan domovní důvěrník i domovnice, která honem vylezla z bytu, aby nemusela poslouchat za dveřmi, se poníženě ukláněli jako splašené semafory. A pak - viděla to Amanda, viděl to celý dům z oken, viděla to celá ulice, jak se domovní důvěrník obzvláště galantně poklonil před paní Homolkovou, a nezůstal při tom, nýbrž i ručku políbil. Pantátovi při té obřadnosti sjela bunda s ramene na zem a hodnou chvíli po ní zmateně přešlapoval.
Sotva pokročili o kus dál, ozvala se domovnice:
"No jó, vona zase potřebuje novou róbu! A jak se nesli, viděl jste to, pane domovní důvěrník! To holt máme zase novou šlechtu!" Znělo to, jako když si odplivne, přičemž se domovnice zatvářila jako slepičí brojler na prahu úhynu. Nadouvala se v bundě z dovozu s nápisem "COLORADO UNIVERSITY", což jí slušelo skoro jako praseti vesta. Jenže komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
"To víte, že já vidím všechno. Mně nic neujde."
Načež domovnice spustila koncert. Začala vřískat jako kočka v okapu, ačkoli náhodný posluchač se mohl domnívat, že jde pokoutní vystoupení hard-metalového sólisty. Řinčelo to, jako když se rozkýchá polykač mečů. Teprve po náročném dekódování jejího projevu mohl slyšet jednotlivá slova.
"Ale co ty koblížky po Amandě? Kdo to bude pořád uklízet? A kdy my domovníci z ulice dostaneme přidáno, když máme to příkoří od té potvory pořád snášet!"
"Dost řečí! Stejně jste přeplacená! A to nemluvím o erárním bytě?!" Zpražil ji domovní důvěrník a kyselá maska se ztrácela v temném přízemním brlohu, odkud se ozývalo syčivé skučení:
"Hospodine, nasyť střádající! - Ano, však von se Hospodin smiluje nad nebožtíkem."
Přitom se tvářila se jako zhrzená hrošice, když se dozvěděla, že nezískala vavříny v soutěži o nejkrásnější zvíře Afriky. V očích se jí zračil tázavý pohled, který prozrazoval: Vím, že nejsem ze všech nejkrásnější, ale když poslední soutěž o Miss Afrika vyhrála gazela, myslím, že teď už jsem byla v pořadí jedině já. Mizel i domovní důvěrník, nesoucí se jako koblížek na lopatě a zdálo se, že po něm i zde zbude jen štiplavý zápach, nebýt toho, že nyní začal svůj půvab šperkovat pomocí náušnice v levém boltci a vody po holení značky Old Spice. Jako většina kuřáků také on byl krajně bezohledný, pokud jde o odhazování nedopalků. Celý svět pokládal za svůj popelník. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří se bližším poznání stanou přitažlivějšími. Podle toho se dalo usuzovat, že vcelku nejsympatičtější musel být těm, kdo byli od něho co nejdále.
Z přízemí se ozývalo syčivé skučení:
"Na todle my nebudeme lefrektovat! - Za to bude někdo pykat! - Copak su nějaká analfabeta?!"
"Já přece neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde." Mudroval domovní důvěrník přes rameno směrem k suterénu. " - Konečně, ať si každý dá změřit ten svůj inteligenční kvo - kvo - kvocient!"
Tyhle brlohy, jež bývají rozloženy v přízemí nádherných domů jako Lazar na prahu bohatcově, navštěvuje jenom farář a tyfus.
Do toho výbušného prostředí a okázalou uctivostí nabitého ticha zasvištěly brzdy, jak před domem zastavily dvě černé limuzíny, načež vystoupili dva páni a dvě dámy, všechno se zvláště vyleštěným zevnějškem a jali se obdivovat Amandu. Dámy měly krásné kostýmy a chystaly se vstoupit do domu, když přispěchala paní Homolková a zastoupila jim cestu do domu s výkřikem:
"Ježkovy jedovatý jikry! Kryšpínova noho! To je paní ministrová a my nemáme uklízeno!" A proletěla kolem nich do domu jako žižlavá čára. Brala to po dvou schodech nahoru do bytu. Pavlačové šepoty a výkřiky zůstávaly pochybnou setrvačností na schodech domu.
Čím to, že si dříve narozené dámy vedou v jistých záležitostech s tak úpornou a bezohlednou tvrdošíjností? Paní A i paní jsou hodné ženy, platí činži a daně, spoustu rozdají chudým. Jazykem vládnou mrštně jako d´Artagnan kordem - v zásadě jsou to tvorové dobrosrdeční. Ale kdyby náhodou spadla paní Homolková i s dětičkami do kotle vařícího louhu, myslím, že by jí nepospíchaly poskytnout první pomoc.
Pantátovi se zdálo, že mu samou hanbou rudnou i brejle, když byl paní ministrové a paní ředitelové představován. Snažil se omluvit ukvapené jednání panímámy, ale tím víc jen blekotal, než něco srozumitelného pronesl. Vykoktal jen:
"To víte - ta moje - ona nikam nemůže - ona je skoro jako ta Amanda - !" Sám se však zděšeně zarazil nad svým projevem, a jedinou útěchou mu bylo, že to panímáma nezaslechla.
"Račte - milostivá paní - nahoru po schodech, jen račte do našeho apartmá... Zatra... - ta bunda pořád padá. Jen račte, pane premiére, totiž pardon, zatím ještě pane ministře." A pantáta drtil slova jako silniční válec kamení.
Napřed kráčely dámy. Nesly se jako nechci říct co na lopatě, ale přece jenom také šly. Šly s lidem, přesněji s duchem lidové módy, totiž podle vkusu ledabylé elegance, kdy vám přečnívá pomačkaná košile ven z pod bundy, zkrátka ve stylu z obchodního domu "Šedivá myš a spol." Pak se nesl pan ministr, poté se odněkud vynořila jeho ochranka, pan ředitel, a teprve za nimi pantáta a k nim se přilepil i domovní důvěrník, který sotva zaslechl, že je to pravý ministr, nedal už klobouk na hlavu. Ze suterénu za nimi mihotaly dvě malé baterky. Byly to oči domovnice, pohybující se na dně činžáku s pohotovostí barelu tuhého asfaltu. Svítily nazelenalým světlem závisti. Partaj v prvním patře měla pootevřené dveře a z nich vyčnívalo pět nosů. Když se velevážení hosté pana Homolky ubírali kolem, dělala, jako by nic nesledovala. Jenže někdo za dveřmi neudržel rovnováhu a spadl s židle, dveře se přirazily a za nimi se ozval hlomoz, řev a hádka.
"To je toho! Nějaká flaksna přijela v černým auťáku, a ty se z toho můžeš dorvat! - A sám si tam lezl taky - !"
"Já tam na něj skočím a dám tomu sprosťákovi pořádnou baňu!" Jal se domovní důvěrník tišit vzácné hosty pantáty. A než vešli návštěvníci k Homolkovým, už slyšeli křičet domovního důvěrníka na schodech:
"Tatrmani, jedni! Copak si to můžete dovolit říkat paní ministrové flaksna?! Víte, že vás to může stát existenci?! Za to půjde někdo na koberec k ministrovi! Víte vy vůbec, co je to za čest, že k nám do domu přijde taková celebrita, a vy řvete na celej dům, že je to..."
Pantáta vtáhl pana ředitele dovnitř a přibouchl spěšně dveře, aby už nic dalšího neslyšeli.
"Nezlobte se na nás, drahá paní Homolková. Neradi vás rušíme ve vašem soukromí, ale musíme. Já jsem ze spolku pro ochranu životního prostředí a zvířat. Sotva jsem se doslechla o vaší kobylce, přála jsem si ji aspoň pohladit." A pan ministr sám přiznával:
"Opravdu, moje žena, vám, milostivá paní, o ničem jiném nemluví, než o vaší Amandě. A také my na ministerstvu se přednostně zabýváme ochranou životního prostředí a zvířat." Jinak ovšem svou bezprostředností a otevřeností svého projevu, pan ministr jako ostatně většina politiků, nápadně připomínal bource morušového ve fázi zakuklenosti. Jindy zase přímostí svého uvažování a nezaujatostí svého vyjadřování podle pokynů svého právního poradce připomínal obaleče jablečného, který dokáže i krajní hnusnost svého počínání zabalit do květnaté, sladké a voňavé pomády. Avšak i obaleč jablečný je přece tvor Boží, a musí někde žít, ale řekněte, proč právě na ministerstvu?
"Takový nepořádek tady máme." Zalamentovala panímáma. "Tohle si nikdy neodpustím, že jste k nám ráčili zavítat zrovna, když nemáme uklizeno."
Vešli do pokoje a cestou je předešla Amanda a vyrazila hned na balkón, aby ukázala hostům zadní část.
"Amando, pojď, holčičko malá, otoč se hezky, tady milostivé dámy přišly, pojď je uvítat." Lákal Amandu z balkónu pantáta, ale marně. Amanda právě okusila fuchsiový salát v sousedním balkóně, a byla tím víc než dost zaneprázdněna. Dole se utvořil zástup lidí, kteří se smáli Amandiným kouskům. Byly tam však i někteří provokatéři z řad ze Svazu domovníků, kteří občas podrážděně vyštěkávali:
Dost bylo Amandy!
Amanda ohrožuje lidská práva domovníků!
Všechny však přehlušil smích novému kousku proslavené kobyly. Amanda dovedla vycítit, jaké věci baví lidi, a proto utírala hadrem římsu sousedního balkónu a hned zase podlahu. Nejvíc ulice zaburácela smíchem, když se na balkóně objevil ještě rozčílený domovní důvěrník a Amanda mu přetřela tvář hadrou umazanou od sazí.
Ulice praskala smíchy ve švech, smál se tomu i domovní důvěrník a pospíchal s tváří kominíka a výrazem šaška k Homolkovým. Přetékal bujným smíchem a nedočkavě vyrážel:
"Počkejme! To bude náramná švanda! Co udělám před ministrem!"
"Tak prosím, podívejte se, vážení, já jsem domovní důvěrník a jsem tady za kominíka, hehehehe!"
Domovní důvěrník se dlouho srdečně smál, takže mu i cigáro na chvíli někde vypadlo, až se začínal zalykat čistým vzduchem, ba snad i pociťovat otravu kyslíkem. Teprve za drahnou chvíli, když vysvětlil, že mu to provedla Amanda, se také druzí trochu pousmáli.
"To se nedělá, Amando!" Huboval jí pantáta. Paní ministrové se velmi líbilo, jak vážně naslouchá domluvám pana Homolky, a jak mu olízla čelo.
"Víte, milostivá paní ministrová, to ona mi slibuje, že už to víckrát neudělá." Chlubil se pantáta.
A vrchnost neustále opakovala:
"To je senzace! To je super! Geniální! Kongeniální!"
Amandě se zalíbilo ozdobné ovoce na klobouku paní ministrové.
"No, tak se podívej! To není pravé, ale umělé!" Pravil blahosklonně pan ministr a přistrčil klobouk před Amandu. Všichni se rozesmáli, když viděli, jak vážně Amanda zkoumá a očichává ovoce na klobouku, ale pak chňap, a než se kdo nadál, spolkla ho.
Paní ministrová jen kvikla, ale pan ministr ji uklidnil: "To nic. Koupím ti nový. Ostatně, králové přinesli chudému Ježíškovi do Betléma dárky a on jim požehnal, a tak my musíme přinést něco za oběť ohroženému druhu, a uvidíš, co to vynese ve volbách."
Paní ministrová, která si osvojila zvyk hledět na okolní svět přes palisádovou ohradu svých šálů, jen významně popotáhla nosem. Tahle bytost s poprsím natolik bujným připomínala zasloužilou chovatelku slovenského čuvače ve vlastním náručí.
Z koupelny se vracel umytý domovní důvěrník s ručníkem, a když viděl, jak Amanda mrká na pana ředitele, řekl s upřímnou radostí:
"Zatracená potvora mazaná, jak vona to s těma očima tak šibalsky umí, jako kdyby chtěla vašnostu svádět."
Amanda byla čím dál tím rozvernější, ale panstvo z ministerstva si všechno velkomyslně dávalo líbit, neboť bylo dobré ukazovat se v blízkosti těch, na jejichž obranu se stavěli ekologové a ochránci životního prostředí. Nadšení hlasatelé hnutí Green Peace byli jako u vytržení, když viděli televizní šot, který ukazoval, že si pan ministr nechal od Amandy ukousnout kus zelené kravaty. Smíchu pak nebylo konce a sám pantáta se zdvořile uculoval, když viděl, že se vrchnost baví.
U Homolků zazvonil zvonek. Byla to dcerka domovního důvěrníka, která se na jeho naléhání dala přemluvit, aby přinesla společnosti malé osvěžení. Pan domovní důvěrník spustil jako když medu ukrajuje:
"Dovolte, prosím malé občerstvení. Budu si pokládat za čest, když tato velectěná společnost přijme malé ekologické pohoštění v podobě koláčků z obilních klíčků a pravé vody z grónského ledovce. Tady, u mého nejlepšího nájemníka, pozvedám skleničku nápoje všech příznivců zelené internacionály pravé, ekologicky čisté borovičky. Na zdraví paní ministrové a její obětavou lásku ke zvířatům!"
Když si přiťukli, domovní důvěrník ještě dvakrát pozvedl naplněné skleničky, na zdraví paní ředitelové a pak i paní Homolkové a celého zdatného rodu Homolků! Nadlouho se neodmlčel. Jen co si několikrát prohlédl strop přes tlusté sklo skleničky, a i hosté měli sotva čas sníst dvě nebo tři jednohubky a jeden plod lahvovníku, už zase mlel jako šturmující kolovrat.
"Jsou to, pane ministře, opravdu dobrý a poctivý lidi. Takovýho solidního úředníka, já vám řeknu, pánové, jako je tady pan Homolka, takovejch máme v našem národě málo. To mi věřte."
Pantáta div že neprosil domovního důvěrníka, aby už mlčel. Paní ministrová se ráda zdržela, když slyšela vyprávět o Amandě, jak se dostala do rodiny. A uznale pokyvovala hlavou, když slyšela, jak se bezbranného tvorečka ujala už tak dost početná rodina. Paní Homolková se při čaji rozpovídala ještě o dětech, ale bylo znát, že téma rodinné kobyly bylo pro velevážené hosty zajímavější, než všechny lidské děti. Ostatně proč prý také, když podle paní ministrové lidské děti nejsou na vyhynutí, nýbrž je jich víc než dost, kdežto Amanda je jen jediná. Páni si ještě zakouřili na balkóně, kde jim domovní důvěrník ukázal dvorek se zahradou a vysvětloval:
"Jsme průkopníky v boji proti té překonané filozofii, podle níž se vzácná zvířata chovala jen v klecích v zoologické zahradě, ale dopřáváme ji plnou svobodu. Každému zvířecímu druhu se má dostat nezadatelného lidského práva na život, jakož i na svobodu a volnost pohybu!"
"Ehm." Pokykoval uznale hlavou pan ministr a pak podotkl: "Ale je to tu dost malé."
"Malé safari, ale naše safari!" Ohromil ho domovní důvěrník. "Každému zvířeti ať se dostane kus lidské svobody! A ne že budou všechna zvířata v zoologické záhradě jako v kriminále. Takovým poloměrům už je přece všude ve světě odzvoněno."
Ministr mu dával za pravdu, protože každý pořádný ministr dává vždycky každému voliči za pravdu, ale pak dělá stejně něco jiného, co nechtějí ani voliči ani on sám, protože o tom rozhoduje někdo třetí. Tentokrát to byly domovnice, rozčílené kvůli Amandě a jejím koblížkům, jejichž úklid se vymykal státnímu rozpočtu a zůstával tedy na bedrech domovnic. Zvenku se ozval pokřik:
Hoří! Hoří! Hoří!!
Nebyl to však požár žádného říšského sněmu, nýbrž jednoho činžáku. Přesněji hromada beden od kapusty, kterou poslal Svaz zemědělců pro Amandu. Skládka se tyčila na dvorku činžovního domu a hrozilo nebezpečí požáru domu a snad i rozšíření do celé čtvrti. Ochranka pana ministra už telefonovala pro hasiče. Za chvíli byli u ohně požárníci a s nimi policie.
Z hořícího činžáku šlehaly plameny, lidé vynášeli ven věci a pomáhali zachraňovat penzisty. Do křiku hasičů a dobrovolníků řinčelo rozbité sklo s oken a praskal požár. Vládl tu nepopsatelný zmatek, hasiči si počínali jako v grotesce. Zář a hluk vylákala na balkon Amandu. Nikdo si jí nevšímal, protože každý zachraňoval svou kůži. Vrazila tedy zpátky do domu a uháněla přes předsíň na chodbu. Chodba byla plná kouře. V koutě se tísnil pan ministr a ostatní elita. Když jim Amanda prorazila volný průchod na ulici, kam je za sebou vyvedla, vyrazila zpátky vzhůru na balkón a venku mocně zařechtala. Na to jako na signál namířili hasiči vodní dělo přímo do Amandou hlášeného ohniska požáru. Do té doby bezvýsledně zápasící s divokým živlem, nyní pod vrchním řízením a organizací Amandy dosahovali pozoruhodných výsledků. A hned nastal rozhodující zvrat ve zdolávání červeného kohouta. Když oheň zamrkal poslední jiskrou a usnul, Amanda zařechtala podruhé a na ten signál, požárníci zastavili proud vody. Amanda se vydatně napila a zajedla ten ošklivý zážitek několika bednami karotky, které dodal Svaz svobodných zelinářů.
Do půl noci policie hlídala doutnající činžák, aby se požár neopakoval a vojsko dbalo na to, aby nedošlo k drancování. V ranních novinách vyšla zpráva o požáru. V první zprávě o příčinách požáru se vyskytovaly jisté dohady: "Není jisté, zda požár nezpůsobil sám domovní důvěrník, který soutěží o titul prvního kuřáka ve městě, nebo zda někomu z výše postavených pánů nespadl z balkónu žhavý nedopalek... Viník však nebyl odhalen. Zato se šíří nezaručené zprávy, že za požárem stojí hnutí za lidská práva domovnic..."
Během dne se však dohady o spiknutí domovnic změnily v jistotu. K požáru se přihlásila teroristická organizace zvaná Domovnické pometlo. Na předměstí se v hostincích šířila zaručená zpráva, že jistý terorista jménem Homolka podnikl útok na ministrovu manželku a ministra pomocí biologické zbraně s krycím označením „Amanda“, a že je unesli mimozemšťané na ohnivém okřídleném oři, připomínajícím Pegase.

19. Matka našeho domova
"Jak si můžete dovolit říkat paní ministrové flaksna? Víte, že vás to může stát existenci? Víte vy vůbec, co je to za čest, že k nám do domu přijde taková celebrita, a vy řvete na celej dům, že je to - " , durdil se domovní důvěrník. Čím víc ho pantáta poslouchal, tím zřetelněji se hroutil. Vyhlížel jako figurína utopence, užívaná zdravotníky k nácviku umělého dýchání. Slyšet tento okolní hluk a nedat se jím ohlušit, vidět světla ramp tohoto světa a nedat se jím oslnit, je nad lidské síly. Jak žít ve světě hluku lidských blábolů a zachovat si v srdci atmosféru ticha? Dokud to pan Homolka neuměl, tedy se v něm trvale usazovala beznaděj, jež očividně nahlodávala i jeho chování. Zanechávalo to strašnou rýhu a puklinu v Homolkovic rodinném soužití. Pantáta se stále více podobal králíkovi, který v úprku před lasicí nedovede načerpat nový elán z úvahy, že zatím je pořád všechno v pořádku, a vzpíná své přední pracky v zoufalém gestu, jako by se ptal, jaký prospěch mu kyne z úniku před nevyhnutelným. Každoročně se u Homolků prováděl jarní úklid, jenže kdo se postará o úklid v srdci? Pan Homolka tušil, jak na to. Bez dlouhých cavyků se vydal za hlasem svého srdce. Aniž se jakkoli zmínil o tajemství svého srdce, strpěl, aby nevyslovené užíralo jako červík v poupěti jeho mladistvá líčka. Čas vyorával interesantní vrásku na jeho čele, když ho prožíval jako bezpečný pobyt v pevnosti uprostřed zaminovaného pole. Bystrému očku paní Homolkové však máloco ujde. Brzy to pozná a bude žadonit a dotírat tak dlouho, dokud jí mužíček neukáže úzkou pěšinku minovým polem. Pak se ale bude nadouvat jako upoutaná vzducholoď, sotvaže zjistí, že za tím není žádná ordinérní ženská, nýbrž jen (!) panenka Maria.
Když je to jednou, milý Homolko, moje maminka, tak je se mnou nedílně spojena. A když ty jsi zase od křtu nedílně spojen se mnou, tedy jsme s ní oba uprostřed zástupů nedělitelně spojeni. Každé dítě ví, že tě nezachránila, ale také ví, že bez ní bych tě ani já nebyl zachránil. Proto se tvůj vnitřní život nemůže obejít bez ní.
"Ježkovy zraky, co si s tím vším počneme? Teď přišlo zelí a kolik je té kapusty, která přišla pro Amandu minulý týden, a ona ji ještě nesnědla - " Lamentace panímámy Homolkové neznaly konce, takže z toho šla pantátovi hlava kolem. Uklidnil se teprve tehdy, když zabrousil do vyšších sfér. Co na tom, že při tom vypadal, jako by nedovedl napočítat do pěti.
Copak nestojíš, Homolko, o dokonalost? Mezi všemi, kdo dosahují dokonalosti, vyniká právě naše maminka. Díky ní se ti dostává mne, a díky mně se jako ona může stát navěky, nezvratně dokonalým. Přicházím, abych ti dal život, nový život, život účasti na mém vyšším životě. Uvědom si konečně nedozírný význam svého sblížení se mnou pro nový rozvoj svého života. A hned jasně vyjde najevo, co znamená naše máti pro tento tvůj nový život a jakou pomoc v ní dosud máš.
" - co si s tím vším počneme? - ona to ještě nesnědla - "
Dávno předtím než paní Homolková vyčerpala všechny tyto připomínky a podněty, pantáta se změnil v amatérského přeborníka ve vrhu lidskými bulvami. Nejprve se proměnil v osiku a ohromeně civěl před sebe. Potom vrhl oči v sloup a dlouho se zdálo, že se mu je nepodaří nalézt a umístit zpět do očních jamek.
Kde najdeš vždycky útočiště, když je nejhůře? Přece u maminky. Ta je ti nejblíže. Je nejblíže tvému životu. Proto ti nejlépe rozumí. Hlavně tam, kde je tvůj život nejvíc ohrožen nebo se jedná o tvoje štěstí a rozvoj. Bez ní bys neměl mne. Jak prostá, ale výmluvná věta! Proto jsi jí zavázán vděčností, jako jsi v tomto světě povinni své pozemské máti.
Pantáta si to uvědomoval, zvláště když kráčel přízemím jejich domu, stejně tak jako po schodech do patra. Ze všech stran po něm pokukovalo bdělé oko zvědavé domovnice. Až do morku kostí cítil, jak všechny stěny v domě mají uši, takže se mu jednu chvíli dokonce zazdálo, že nastavené ucho jejich domovnice je roztažené do mikroskopicky tenké blány o tloušťce několika mikronů, tak, aby plynule obepínalo celý činžák a ještě přečnívalo až na ulici. Zdálo se mu, že nazelenalý svit v jinak docela kalných očích domovnice, vychází z rentgenové lampy, která mu nahlíží až do kostní dřeně. Kdykoli kráčel v suterénu kolem domovnického bytu, šel po špičkách jako tygří stezkou. Zde prožíval nekonečné chvíle ve stavu mysli, které by bylo směšné nazvat omámením. Byl ohlušený, omráčený, ohromený. Nejasně si uvědomoval, že prostřednictvím domovnice se snad celé statisíce úplně cizích lidí popásají na nejposvátnějších tajemstvím jeho soukromého života. Obsedantním způsobem se ho zmocňoval pocit, že ho před zraky obrovského nepřátelsky zaujatého davu natírají dehtem a posypávají peřím, ale to by mu ani tolik nevadilo.
Nejhorší bylo to, když ji člověk potkával. Na jazyku jako když medu ukrajuje, ale jinak měl pantáta neklamný dojem, že prostě čeká, až se k ní obrátí zády, aby mu vrazila štěpařský křivák mezi lopatky.
Existuje málo tak odolných chlapíků, dobře naimpregnovaných lihovou kůrou proti výpadům domovnice, jako byl domovní důvěrník. Ale ani ten díky alkoholické napreparovanosti nebyl schopen vytušit, že domovnice připravuje frontální útok. Tyhle domovnice tvoří v každé ulici města železnou gardu. Je zvláštní, že jsou o tolik nebezpečnější než muži.
Až poznáš činžák důkladněji, hned si uvědomíš, že čítá tucty pavlačových drben, o kterých člověk nikdy neslyšel - rozsáhlé zdánlivě dávno vyhynulé plemeno klevetnic, roztroušených po celém městě, a každá z nich jako by usilovala o hrdý titul největší potvory ve čtvrti. Z nich se pak jako vybraný kal usazuje uliční výbor. Je to jakési domovní zatížení.
Naši předkové nazývají naši panenskou máti srdcem či hrdlem mého tajemného těla. Jako jsem Hlavou, tedy ta, která je mi nejblíže, je pro tebe hrdlem mého mystického těla. Přes proudí všechno dobré ode mne k tobě.
Je mi ze všech nejbližší. Jednou provždy mi dává svůj život, své tělo, svou krev, celé své člověčenství. Proto má v mém tajemném těle první místo ta, která poskytla mému tajemnému tělu skutečný základ ve svém vlastním těle.
Do nebe volající lamentace panímámy neznaly mezí: "Ježkovy zraky, co si s tím vším počneme?! Teď přišlo zelí - " Pantáta si dával do uší vatu, prý kvůli choulostivému střednímu uchu.
Oběť naší máti není obyčejná. Je mimořádná. Vyniká nad všechny pro svou úlohu, aby byla jen moje. Vyniká nade všemi, protože k tomu, abych si ji mohl vyvolit, zachovává svou čistotu. To vše řídím s ohledem k vyššímu obecnějšímu mateřství, totiž k mému mateřství. Patrně ani sama nechápala celý dosah této oběti, ale byla poslušná mému vnuknutí, který si ji vedu a chci od ní toto čistotu.
Při úvaze o této její naprosté čistotě se pantáta vnitřně zachvěl. Jak by ne. Stačilo si vybavit tu strašnou malichernost panímámy s její neodbytnou starostí:
"Měl jsi aspoň čisté prádlo?"
Celým tělem pantáty projel impulz, jako by si právě sáhl do transformátoru s vysokým napětím.
" - čisté prádlo? - čisté prádlo? - čisté prádlo?"
Měl pocit, že tohle slovo přišlo v nejnevhodnější čas. Ošil se jako nezaměstnaný krejčík, ale vzápětí se zase vypáral. Žilami mu proudil nervový jed, jeho svět se kymácel, zelenoocí ďáblové v podobě zlolajných pavlačových drben mu posměšně ječeli v uších a blekotali cosi o čistém prádle. Jako by někdo popadl benátského mouřenína Othella za paži ve chvíli, kdy si připravoval polštář na Desdemonu, a kritizoval střih jeho pláště. Vypustil sípavý vzdech, který se nápadně blížil zafrkání Amandy. Teprve když znovu nabral dech, pocítil rovnováhu a vrátila se mu schopnost zdravého úsudku.
Také naše panenská máti je pouze člověk. Bezpochyby i ona zkoprněla, když poprvé uslyšela o svém vyvolení za mou matku. Teprve až ji můj posel ujistí a přesvědčí, že kvůli tomu nemusí dělat žádné kotrmelce, ale jen to, co dělá doposud, tak ochotně svoluje. Ráda obětovává ony divoké sny židovských vlastenců, které se jí nabízejí na každém kroku. Touží především po duchovním království a pro ně obětovává všechno. Především sebe, své mateřské srdce, které by přirozeně srostlo se svým rodným dítětem.
Bedlivě mě následuje po všech mých cestách. Jde za mnou tiše, pokorně, neslyšným krokem, bez okázalosti, ustupuje do mého stínu. Trpně sleduje, jak se věnuji spíše hříšnicím a hříšníkům, než všem svatouškům a pokrytcům, všem rouhačům a učeným zabedněncům, ale také více, než jí samé, své mamince. To vše ale nebylo nic ve srovnání s bolestí, jakou zakouší, když sleduje, jaké nepřátelství a nenávist zaplavuje lidská srdce, když tupý dav sleduje u mne úplně něco jiného, než to, co si ode mne vysnívá. Jednou ji dokonce příbuzní přivádějí, aby mě varovala a zachránila z jakési šikmé plochy, na níž se kvůli tobě ocitám. Odpovídám, že mými příbuznými, matkou, sestrou i bratrem jsi třebas i ty, když plníš mou vůli.
A najednou vidí, jak mě všichni opouštějí. Dožívá se okamžiku mého zavržení celým světem a mé nejhorší potupy. A celé zatemnění lidské mysli a lhostejnost celého okolí nasvědčuje tomu, že jsem zavržen plným právem. Konečně slyší moje strašná slova, která volám ve chvíli mého naprostého opuštění.
"Ježkovy zraky, co si s tím počneme?!" Lamentovala panímáma a zmrazila pantátu takovým pohledem, že se v té čisté a nažehlené košili cítil jako kostka ztuženého pokrmového tuku.
Pantáta na ni vytřeštil oči jako tenisáky. Vždy je míval poněkud vykulené, ale tentokrát mu buly div nevypadly z důlků. Mozek, jaký měl pan Homolka, nefunguje vždy zrovna expresní rychlostí, avšak podléhal stejnému podvědomému procesu jako mozky mnohem chytřejších. Přesně od okamžiku, kdy se jeho lepší polovička zmínila o žalostné situaci člověka v tomto slzavém údolí, klubala se mu v hlavě myšlenka, že v této informaci je obsaženo významné a důležité poselství, jenom kdyby je dokázal vyluštit.
Od té chvíle bylo jeho podvědomí poněkud obtížené zápasem s tímto zapeklitým klubkem otazníků...
Zato vědomím se prodírala velká touha a nezůstala bez odměny.
Dobře, že se upínáš, Homolko, k naší máti. Hned ti vracím zdravou sebedůvěru. To, co prožíváš, dávno znám. Můj poslední výkřik je naší máti zarývá do srdce. Temné davy se kolem ní valí a temnoty marně zavalují také jasnost jejího uvažování a přesvědčivost jejího přemítání. Strašný hlas jí zlovolně našeptává v této nejstrašnější chvíli: Také ty jsi zrazena! Také ty jsi opuštěna! Také ty jsi zneuctěna! Také ty jsi všemi zavržena! A dobře ti tak! Kdepak je ten tvůj syn? Vidíš, jak dopadl! Co se to s tebou vlastně odehrálo? Nebylo to všechno, celý ten zběsilý životní kolotoč kolem tvého syna jenom zmatené šílenství, ve kterém si s tebou a s ním někdo ošklivě zahrál?
Cosi pozoruhodným způsobem vtisklo vrásku obličeji pana Homolky, leč jeho vlastník by byl přísahal, že se mu podařilo vyždímat vstřícný postoj z celé své donquijotovské postavy, jakož i vyloudit milý úsměv, kterým by oblažil svou zákonitou polovičku. Měl v úmyslu vyždímat tento postoj a vyloudit tento úsměv, a pokud by se něco neporouchalo v mechanizmu jejich utváření, mělo se to navenek zračit. Panímáminy čivy to však nezaregistrovaly. Když po několikáté opakovala svoji výzvu, zatímco si hlava rodiny počínala způsobem tak nezřetelným, že i Hérakleitos Temný mohl být přejmenován na Hérakleita Jasného, její dech se mocně rozvlnil. Porcelánově modré oči, které druhdy slavily velké úspěchy u splavu, nabyly emailového odstínu. Uplynula už drahná desetiletí, kdy ve školních škamnech poškrábala někoho v obličeji, avšak nyní projevovala tak výrazně chuť opakovat tuto operaci, a tak se domoci pozornosti. Pantáta si povzdechl, že vskutku nikdo není doma prorokem.
"Tak, a co bude dál, taťko?!"
"Hm."
Velestručné slovní vyjádření pana Homolky, pokud byla jeho duše zmítána nepokojem, vyznívalo mnohoznačně, ale i příznačně. Obsahovalo něco z tonálních vlastností ovčího bečení kombinovaného s prvky štěkotu divokého psa dinga. Jeho duše byla v tomto okamžiku silně rozrušena. Od prvního verbálního projevu panímámy, splétajícího se v nezřetelnou pletýnku s méně vybraným výrazivem domovnice a celé pavlačové elity z uličního výboru, procházel pan Homolka celou škálou pocitů. Diagram jeho nadějí a zoufalství by vypadal jako záznam horečnatých stavů. Nepoteče v tomto případě tvoje krev, můj Pane, nadarmo?
Jenom klid, Homolko. Noc nového pod sluncem. Konečně kane poslední krůpěj, srdce se naposled silně zachvěje a umírám. S oblohou se zároveň zatmí i v duši naší máti. Tak dokonale a úplně, jak věří ve mě, je naplněna zármutkem nad mou bolestí a skonem. Ačkoli věří, že mám vstát z této zkázy, nejsou proto moje ani její bolesti o nic menší. Jsi zachráněn mou krví, ale také její krví. Od začátku mi přece dává své vlastní tělo a krev, a nyní přidává mateřskou odhodlanost obětující mne pro tvou záchranu. Tak vidíš, že je opravdu hrdlem mého tajemného těla.
Jenže to pořád není všechno. Zachraňuji tě svým utrpením a smrtí, a naše máti mi k tomu dává tělo, podrobené bolesti. Divíš se, Homolko, proč naše máti při své čistotě ještě něco trpí? Když trpí a umírá, tak jedině kvůli tobě, aby vylezlo ven, co je v tobě špatného.
Provokatéři z řad Svazu domovníků občas rozčileně vykřikovali jak na lesy, až pantátovi zaléhalo v uších
Dost bylo Amandy!
Amanda ohrožuje lidská práva domovníků!
Napjaté nervy pantáty drásaly zvířecí výkřiky, které naplňovaly vzduch. A jako by nebylo dost na tom okolním hluku, nastěhoval se Homolkům přímo do bytu, aby jim duch světa prostřednictvím rozhlasu a televize gumoval mozky.
Pantáta se cítil jako štěně, které se octlo v katedrále. Na rozdíl od něj však neudělal žádnou loužičku, čemuž se sám podivoval. Děkoval Bohu, že ho příroda stvořila tak podivuhodným způsobem, že se mimo úřední hodiny choval jako velmi poddajný a smířlivý pantáta, a sotvaže se octl v moři průšvihů, míval ve zvyku nechat se trpně unášet proudem a očekávat, až z něj tíha okolností sama učiní mučedníka. Vyškubnout svévolné moci tíhy okolností luk a šípy a opětovat jí střely - to neodpovídalo povaze pana Homolky.
Není to snad lenost, anebo zbabělost, či prostě jen ustrašené proplouvání? Milý Homolko, nemusíš se ničeho bát. Posílám ti tolik darů, kolik odpovídá tvému povolání, tvému úkolu tam, kam tě stavím. A přidám ti, kdykoli budeš padat pod příliš těžkým břemenem. Stačí ti obrátit se k naší máti. Když ti něco dávám, tak proto, abys prospěl těm kolem sebe.
"Nejde jen o mě, holka." Domlouval pantáta své domácí putičce: "Tady jde o vyšší zájmy. Musíš na sebe trochu hledět, abys trochu reprezentovala naši Amandu. Jinak by nás ekologové roztrhali na kusy, že kazíme Amandě vkus."
Každý reformátor života se vytrvale obrací o pomoc k naší máti. Ustavičně ji prosí a čerpají od ní sílu, aby mohli přivádět ke mně všechny tvory stvořené pro mne, k zušlechtění, pro kultivaci, k povznesení k vyššímu životu. Proto svěř svůj vnitřní život především máti. Tvoje úcta k ní má kosmický ráz. Vždyť se mnou kraluje nad celým stvořením, aby se nejen v tobě, ale i kolem tebe, na této Zemi.
Domovnice se ozvala: "No jó, zase potřebuje novou róbu! A jak se nesli, viděl jste, pane domovní důvěrník?! To máme zase novou šlechtu!" Ulicemi se šířil pokřik:
Dost bylo Amandy!
Amanda ohrožuje lidská práva domovníků!
Už Gustav le Bon naznačil v knize "Vzpoura davů", že spiknutí je silné pouze tak, jako jeho nejslabší článek. Nejdokonaleji naplánovaná průbojná a dobyvačná akce slepičího hejna či lidského gangu je odsouzena k neúspěchu, když jedna ze slepic je slaboduchá nebo je-li jedním z účastníků naše domovnice.

20. Nepřátelé Amandy
Od posledního požáru se události s Amandou staly vydatným soustem pro televizní agentury a záminkou pro posílení mezinárodního spiknutí domovnic. O Amandě se u nás mluvilo při televizních diskuzích u kulatého stolu. V rozhlase byly zavedeny pravidelné odpolední Hovory "A". Mluvilo se o ní v kavárnách i cukrárnách. Pivní skauti ji přetřásali v hostincích víc než všechny sportovní zápasy a atrakce. Hovořilo se o ní v národním shromáždění i v parlamentu.
K domu, kde bydleli Homolkoví, byly zřízeny pravidelné autobusové linky od nádraží. Proudily sem takové zástupy lidí, toužících shlédnout Amandu, že ani pražský veletržní palác nebyl tolik navštěvován. Dokonce ani na korunovační klenoty se nepřišlo podívat tolik lidí jako na slavnou Amandu.
Pantáta Homolka už nosil nový kabát, chodil po vysokých úřadech a rozmlouval s ministry jako s dobrými známými. Paní Homolková se také začala parádit. Šila teď u švadleny paní ministrové a slušelo jí to. Zprvu se trochu ostýchala v přítomnosti tolika lidí z rozhlasu, televize a od novin, ale pak si na ně zvykla a přestala se lekat při každém záblesku. Panímámě rovněž přestala při vyslovení jména "televizní redaktor" naskakovat střídavě husí kůže a kopřivka, doprovázené druhdy neústupnou škytavkou. Zato pantáta tradičně vždy mimoděk osáhl kapsu, má-li zavírák jako každý správný mužský na svém místě.
Paní Homolková jela s paní ministrovou autem k dětem na venkov. Babička byla dojata na štěstím své dcery a děti se zapomínaly hlásit k mámě, když viděly šestidveřovou limuzínu.
"Jen aby všechna ta sláva nebyla jen polní tráva a tomu tvýmu Homolkovi, aby to nevlezlo do hlavy!" Říkávala babička se vztyčeným prstem. O Homolkových a jejich proslulé Amandě se jednalo i městské radě. Hnutí ochranářů práv zvířat, kteří vystupovali právě tak ostře proti koňským dostihům při Velké Pardubické jako proti trýznění zvířat v cirkusech a věznění zvířat v klecích v zoologických zahradách, nabývalo na velké šíři.
"Zoologická zahrada má nesmírný výchovný a vzdělávací význam." Bránili ji její příznivci. Brzy poznávali, že nápor ekologů a zastánců lidských práv nejen pro ohrožené živočišné druhy, nýbrž pro všechna zvířata, nezadržitelně sílí a mohutní.
V televizi a novinách se rozpoutal boj příznivců zoologické zahrady, cirkusů a dostihů. Proti nim stáli ti, kdo prosazovali právo zvířat na svobodu a volnost v safari či ve volné přírodě. Zdálo by se, že to všechno Amandě půjde k duhu, když se o její blaho stará tolik lidí a celých hnutí. Jenže se ukázalo něco jiného. Amanda se dostala mezi dva mlýnské kameny, které ji nemilosrdně drtily.
Zatímco se navenek zdálo, že Amandu má každý rád, vynořovali se odkudsi nepřátelé. Bylo obecně známo, že Amanda je věrným přítelem člověka. A přesto se tu odkudsi rojily jakési živly, které nemilosrdně strojily úklady proti němé tváři. Ať se ty zlomyslnosti projevovaly zamořováním krajiny pomocí DDT, aby vzal za své každý bodavý komár stejně jako každá dotěrná moucha, nebo jako fanatické pronásledování bílé velryby tvrdošíjným kapitánem Achabem, všechno to vycházelo nastejno.
Otázka číslo jedna, která nyní cloumala veřejností, byla otázka Amandy.
"Povídejte si, co chcete, ta potvora patří do klece! Za mříže s ní! A ne, aby se volně proháněla po našich dvorcích!" Vykřikoval nějaký provokatér.
"Jenže kdo udělá to zásadní rozhodnutí, aby se otázka Amandy řešila právě cestou zamřížované klece v zoologické zahradě, a ne ohleduplněji k jejím přirozeným nárokům, totiž cestou vyhrazené přírodní rezervace neboli safari?"
"Poslední slovo musí mít lid!" Vykřikla jedna domovnice, obrněná zarezavělou valchou a výhružně zamávala pometlem.
"Ale je to především záležitost městké rady."
"Jenže městská rada nemusí zametat koblížky po Amandě, kdežto my ano!" Ohnala nasupená domovnice po tom opovážlivci a později dodala: "Kdo tady má pracovat? Dělají tady hluk o síle nejméně sto debilů!"
"Amanda už nejednou zasáhla na pomoc životů ohrožených dopravní nehodou. A naposledy zachránila obyvatele činžovního domu a všech přilehlých domů před zkázonosným požárem!"
"Děláte z nouze ctnost!" Řekla dotčená domovnice a udělala dlouhý nos na známého ekologa. Ten si ji změřil pohledem jako Jánošík záludnou babici poté, co mu vyšperkovala jedinou únikovou cestu z léčky ošatkou hrachu. Brzy se mu však vrátila sebedůvěra, poté, co si zaskočil na Ekokoktejl, namíchaný z Borovičky, zelené Peprmintky, Kmínky a špetky jemně posekané pažitky. Vláčným hlasem potom vyzpěvoval "Pozdvihni se duše z prachu", která byla před časem přejmenována na Ekologickou častušku.
"Já bych jenom byla hrozně ráda", zavrčela ta potměšilá dračice, "kdyby někteří lidé nestrkali nos do cizích záležitostí a nepouštěli si pusu na špacír."
V té době se také objevilo prohlášení prvního mluvčího hnutí pro ochranu němé tváře.
"Ubohý svět! Mohla by se na něj vztahovat slova Páně: Poslední jeho věci se staly horšímu, než byly první, z nichž takovým utrpením vyvázl."
Jenže převratných změn po požáru činžáku, kde bydleli Homolkovi, bylo tolik, že lidé stačili zaznamenat především ty, které se jich bezprostředně týkaly. O některých, jako byl odsun především slonů, nosorožců, hrochů a jiných miláčků našich rodin, na které přece jen nebyla naše občanská výstavba zavedena, o těch se sáhodlouze dozvídala veřejnost z televize. O jiných přinášely sdělovací prostředky jen kusé informace.
"Hlavní je", říkal pan ministr, "aby se všechno řádným postupem práva, zkrátka zákonným způsobem. Nesmíme dopustit, aby tu někdo bral spravedlnost do svých rukou."
"Jiná cesta není možná." Připojil se horlivě pan Homolka. Jenže byl tu Svaz domovnic a jejich údernou silou byly hlavně uliční rady v čele s největšími uličníky. Ti se ozbrojili tyčkami z plotů a záda si napsali křídou velká písmena PSD, což byla tajná zkratka pro Pometlo svazu domovnic.
Jakmile se jen trochu oteplilo, už vyrazili do ulic a dělali neplechu, kde se dalo. A právě tehdy přišla na přetřes Homolkovic kobyla.
"Vydejte kobylu ve jménu lidu!"
"Kobylu nevydám napospas zběsilým davům domovnic!" Vyhrkl rozhodně pan Homolka.
"Stejně ji dostaneme!" Smáli se výtržníci a zahrozili zlověstně tyčkami z plotu.
"Jen přes mou mrtvolu!" Řekl rozhodně pantáta Homolka.
"Nechceme žádné mrtvoly. Amandě se přece nic nestane. Půjde jen tam, kam patří. Nejlépe do zápřahu. Chceme ji získat ke spolupráci."
"To tak! Vy budete práskat bičem a naše Amanda bude skákat!"
"Že váháš!" Křičel jakýsi provokatér s megafonem. "My si pro Amandu přijdeme! Tohle si zapiš do své zabedněné kotrby! Dokonale se to nauč nazpaměť! A když to zapomeneš, napiš si to manžetu! A třeba i na kravatu! Nezapomeň! Udelěj si uzel na - "
"Na druhé straně ale, pane Homolka, když se na to podíváme politicky - " Ozval se pan ministr, který zaváhal, když uslyšel skandování Svazu domovnic a jejich křiklounů, kteří provolávali:
                 Nové koště - dobře mete!                         Zavřít velká zvířata!
"Bylo by to i v zájmu chovatelů drobných domácích zvířat, kdyby se vydal zákon k omezení volného chovu a pohybu velkých zvířat." Říkal pan ministr ve vládě. "Ale musí to jít legální cestou."
Tak byl přes noc schválen zákon o spravedlivém zabezpečení zvířat. Prakticky mělo jít o ochranu drobného domácího zvířectva před velkými zvířaty.
"Ale nikdo se nezeptal nás chovatelů zvířat!" Rozčiloval se pantáta Homolka. "A vůbec nikdo si už nevzpomněl na to, že by se mělo počítat i s přáním Amandy, jakož i ostatních větších zvířat."
"K smíchu! Jenom hlupák by se ptal na názor němé tváře."
"Je to spravedlivý zákon. Tímto zákonem se odčiní i tisícileté křivdy, napáchané na drobném zvířectvu..."
"Kdepak! To by volalo do nebe! Už Mojžíš přece říkal, že při mlácení nedáš dobytčeti náhubek!" Ozýval se nějaký obhájce práv zvířat, který tvrdil, že i to hovádko je přece tvor Boží, jenže jeho hlas nyní zněl jaksi cize, neosobně a jako by ze záhrobí.
Pak se hnutí domovnic proti Amandě přeneslo do tisku, rozhlasu a televize.
Hromadné sdělovací prostředky, jejichž majitelé se dávno oprostili všech tak řečených "morálních komplexů", postupovaly v jednotné frontě s výrobci zboží a služeb všeho druhu proti spotřebitelské veřejnosti. Hodlaly vštípit snadno ovladatelným širokým masám nové potřeby podle požadavků toho, co bylo právě na skladě. Tak postupovaly se zdánlivou přihlouplostí, ale ve skutečnosti s přímo ďábelskou zdrženlivostí a chladnokrevností jako jednoký kyklóp Polyfémos, který si také z jeskyně vybíral vždy jen jednoho uvězněného a klidně je všechny po pořadí požíral a zaléval doušky omamného vína.
Nyní ve sdělovacích prostředcích, mazlivě hypnotizujících a senzačně deinformujících davy, vzplanul boj o Amandu. Jako za všech dob jsou davy spolehlivé jako Spirocheta pallida. Jedni si přáli dostat Amandu buď do zápřahu, aby tahala velké náklady, nebo do klece v zoologické zahradě: "Dostanem se jí na kobylku!" Obhájci přirozených práv zvířat říkali: "Nic takového! Musíme pro Amandu zřídit odpovídající rezervaci, tedy vytvořit středoazijskou step v srdci Evropy, aby toto životní prostředí nejlépe odpovídalo podmínkám kobyly vzácného, jinak dávno vyhynulého koně Převalského!"
Zatím se paní Homolková s dětmi a paní ministrovou proháněly pro velkých širých rodných luzích, lukách a hájích. Jezdily po horách i po dolinách a neměly ani potuchy o starostech pantáty s Amandou.
Pantáta Homolka byl člověk ducha dětsky prostinkého a myšlenkově nevýbojného, homo simplex, jak by řekli odborníci v oboru antropologie. Budil dojem, že jeho životním vzorem je svatý Primitivus. Vůbec nestačil sledovat a obsáhnout celou tu nestvůrnou kampaň, k níž dala podnět jejich Amanda.
Seděl doma s Amandou a odmítal si pustit televizi nebo rozhlas, ba ani číst denní tisk, neboť nechtěl vědět nic z toho, co se o něm na veřejnosti uvádělo.
"Ať nám dají pokoj a starají se o své, že jo, Amando!" Říkal a díval se s Amandou s balkónu.
Ulicemi proudily zástupy s rozličnými transparenty. Jedni provolávali:
Sláva Amandě! Nedej, Amando, zahynout nám, ni budoucím!
Jiní zase jízlivě popichovali a vykřikovali:
                                    Dost bylo Amandy!
Výpravy cestovních agentur procházely kolem jejich domu, a kdykoli se pantáta následovaný Amandou objevil na balkóně, ozýval se z megafonů hlas, upozorňující na to poutníky a turisty. Při té příležitosti byl vždy zopakován příběh nalezené pakobyly a líčení jejich podivuhodných příhod, přinášejích všem lidem dobré vůle záchranu před dopravními nehodami, před požáry, před zhoubnými nemocemi a před útoky nepřátel.
"A zde, milé dámy a pánové, teď právě sledujete na balkóně slavného objevitele Amandy, ctihodného pana Homolku... Již od útlého věku choval v sobě lásku ke zvířatům a jednou, ještě jako hošík pětiletý, uviděl v cirkuse drezůru lipicánů, když spatřil krotitele ohánějícího se bičem, dal se do usedavého pláče a hrozil mu svou malou pěstičkou. Později jako dvanáctiletý navštívil dostihy, kde neohroženě vběhl do jízdní dráhy a ve snaze zabránit džokejům ve svévolném štvaní koní, způsobil velký zmatek."
Tyto příhody, šířené rozhlasem německy, anglicky, francouzsky, rusky a jinými jazyky, zanechaly v poutnících a turistech hluboký dojem, takže jedno oko nezůstalo suché. Při objevení pana Homolky na balkóně mu cizinci v autobusech nadšeně tleskali a provolávali:
                                       Bravo!            Bravo!!
"Jděte si dělat blázny z někoho jiného!" zabručel zamračený pantáta a mávl rukou.
Ozval se spontánní potlesk.
"Nebýt těch desíti tisícovek za ty vaše reklamy, tak bych tyhle šaškoviny nestrpěl." Broukal si pro sebe pantáta. "Já jsem přece jen malý český člověk a žádná hvězda ani kašpar, abyste mi tleskali."
V televizi vysílali pořad s názvem Zázrak nebo podvod?
"Pusťte si televizi, pane Homolko!" Volal na něho před dveře domovní důvěrník.
Uváděli tam, že jistý domovní důvěrník a jemu podřízený jistý H. mrzačí ubohé zvíře a nyní, když svým cirkusáckým číslem rozbouřili pozornost veřejného mínění, snaží se na celém tom husarském kousku vydělat peníze. Pantátu Homolku popsali jako "bezvýznamného budižkničemu, kterému donedávna nebylo možno svěřit v úřadě ani funkci svačinářky. A najednou se ten pán pochybného původu a ještě bídnějších vlastností pohybuje na nejvyšších místech jako nějaký lev salónů. Ke svým bývalým kolegům z práce se už nehlásí, ačkoli donedávna byl rád, když mu půjčili na buřta s cibulí. Ovšem ten pán, který nerozezná psa od kobyly, dnes už své kolegy nepotřebuje, protože k němu chodí pan ministr. Jeho žena jezdí ministerským autem s paní ministrovou na státní útraty po horách. V cizině by něco takového nebylo možné. Jenže u nás se holt dělá taková koňská politika, ale drobní daňoví poplatníci to musejí uhradit! Taková politika je pod psa a pro kočku!"
Společenské ohledy bývají mocnější než pýcha. Proto se ustrašený pan ministr a poslanec čas od času ještě pohotově snížil k tomu, aby udržoval přátelské styky s těmi obyčejnými lidmi, kteří ho zvolili a pak mu posluhovali. Někdy dokonce při různých veřejných předváděčkách vystupoval s několikadenním strniskem na tváři a kšiltovkou na hlavě, aby každý viděl, jak blízko má k prostému dělnému lidu, přičemž občas něco utrousil, jak říkával jak mu zobák narost. Načež se ovšem tvářil úžasně blahosklonně a dával svému okolí jasně na srozuměnou, že všem kolem prokazuje velikánskou čest, asi jako když se král Karel IV. vydával v převlečení mezi lid, aby zjistil, zda pekař či výčepní dávají správnou míru...
Pantáta rozlíceně vyletěl z bytu a uháněl k domovnímu důvěrníkovi.
"Taková sprostota! Mluví o mně, jako bych byl úplně neschopný!"
"To víte, dneska nic neutajíte."
"Vždyť je to skandál! Takhle to nenecháme!"
"To chce klid, pane Homolko! Jen ať v televizi blábolí, co chtějí. Hlavně, abychom z toho my něco trhli, ne?"
Pantáta ztuhl jako by omylem vypil tužidlo do pryskyřice značky EPOXY. Nechápal, jak může domovní důvěrník takhle mluvit.
"Buďte bez starosti, pantáto! My jim všem vytřem zrak. Jen ať si pomlouvají! Aspoň jste známý. Horší by bylo, kdyby po vás ani pes neštěkl. Za tu vostudu jim můžete poděkovat."
"Pěkně děkuji, ale vo to já nestojím."
"Pane Homolka, nemluvte tak, protože za námi jdou zástupy. Víte přece, co je to Pometlo svazu domovnic, ne?!"
Pantáta vyšel od domovního důvěrníka jako ze hřbitova. Nedovedl vyjádřit ten smutek, který se snesl do jeho duše, ale nebyl sto se mu bránit. Proto se také plánované domovnické rejdy začaly také brzy provádět. Nejprve se zdálo, že věci se vyvíjecí příznivě pro Homolkovy a jejich Amandu.
"Z moci úřední jsou všichni nájemníci z domu vystěhováni. Je to bezpečnostní opatření kvůli Amandě." Četl domovní důvěrník z papíru.
"Ukažte to!" Divili se nájemníci a pak žasli: "Je tam razítko. Tak je pravda." A divili se, neboť úcta lidových mas k úřadu nezná mezí.
Po vystěhování nájemníků bylo celé jedno patro vyhrazeno pro Homolkovy a jejich Amandu.
Továrna Solo Sušice jednala o nových zápalkách značky Amanda, které budou naprosto bezpečné a budou se vyvážet do celého světa, ale marně. Toto právo získala švédská zápalková továrna Kreguer. Koncern General Electric se ucházel o podobiznu Amandy, která by se stala znakem této světoznámé firmy. Uvažovalo se o změně národního znaku, kde by místo dvouocasého lva byla dvouocasá kobyla Amanda. Odborníci však vedli spor o tom, jak začlenit do národního znaku ještě jméno Homolka. Ten chudák se všemu tomu nebránil a jen spínal ruce a šeptal:
"Hromada kadlátek, to už nám peníze neprší, protože to je hotová finanční povodeň. A co si s tím počnem, jestli to ti lidé budou chtít vrátit?!"
Čeho se však nikdo nenadál, to se stalo. Amanda se shroutila.
Stalo se to tak, že jednou, když projížděl kolem domu obzvláště hlučný zájezd turistů a poutníků, vystoupil pantáta na balkón. Načež se ozval pokřik a skandování:
                                   "Amanda! Amanda! AMANDA!!
Pantáta chtěl omluvit Amandu unavenou stálým předváděním se zástupům. Stačil však jen říci:
"Ten, kterého všichni hledají a koho neznají, odpočívá zde v pokoji." A ukázal palcem za sebe.
V tu chvíli se však Amanda, poloprobuzená humbukem, tlačila zezadu na balkón, ale protože v balkónových dveřích stál pantáta, zatlačila několikrát hlavou nahoru, až pohnula balkónovou markýzou.
Pantáta to nezpozoroval, ale zato bystrý zástup venku to zaregistroval, napřed ztichl, ale když se pohyb markýzou opakoval, vypukl nepopsatelný ryk a potlesk.
                       Amanda!    Amanda!    AMANDA!!        Vyšší znamení!

A zástupy se daly do pohybu. Nikdo nevěděl, kam se ženou.
Teprve dodatečně se dozvěděl pantáta, kterého brzy poté odvezli páni v černé limuzíně, o nějakém tajemném znamení, které uvedlo zástupy do pohybu, ale netušil, co se stalo, ani jak se to stalo.
"Byl to zázrak! Amandin zázrak!" Tvrdil kdosi.
"Byl to podvod!" Tvrdili jiní. Vyšetřování pantáty Homolky nevedlo k žádným výsledkům, protože opravdu o ničem nevěděl.
Nenadálá vlna zástupů v ulicích, podporovaná Domovnickým pometlem, přivodila vládní krizi. V nastalém zmatku vydala vláda rozhodnutí:
"Všechna velká zvířata, chovaná soukromě a mimo státní kontrolu, tedy živelně, je nutno neprodleně soustředit v klecích a chovat nadále pod dohledem! Každý pokus o chování takových zvířat mimo prostory zoologické zahrady bude stíhán jako protistátní a nepřátelské jednání."
Tak začala akce "K" neboli akce Klec.
"Všechna velká zvířata máme pod kontrolou. Dávno jsme pořídili jejich přesnou evidenci. Máme je roztříděné podle stupně nebezpečnosti." Hlásil policejní ředitel.
"První ze všech zvířat, které musíme dostat do klece, je Amanda! To je doufám každému jasné!" Řekl pan ministr a zamručení bylo jedinou odpovědí, na kterou se vláda zmohla.
Zatímco fotoaparáty ještě cvakaly a televizní kamery zabíraly, začínaly jinde cvakat jiné nástroje moci. Pak se ozval výstřel, který zasáhl Amandu uspávací injekcí.
"Stačilo by to na uspání slona." Tvrdil veterinář policii, když Amanda byla ještě po několika hodinách bystrá jako rybička.
"Dejte ji ještě jednu." Radil domovní důvěrník.
"To by ji zabilo." Varoval veterinář.
Pantáta vyčerpaný dlouhými výslechy zatím usnul ve vyšetřovací vazbě a zdálo se mu, že se Amanda všem těm nepřátelským úkladům shovívavě usmívá.