Ve stínu kalicha
Když já vám povídám, že je nebe na zemi,
pravdu mám, věřte mi,
za život život dám, i když nerad umírám -
Tak se šířil popěvek ze hry Voskovce a Wericha Nebe na zemi v dobách, kdy měl ve stínu zakouřeného pražského hostince "U kalicha" potkat hostinského Palivce smutný úděl protistátního rebela kvůli výroku o pokálení obrazu mocnáře mouchami. Svět se očividně štěpil na dva bloky, jako by všechno v lidském životě bylo jen černobílé.
"Děcka, dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů", vtloukal nám do hlav nový učitel dějepisu. "A nejslavnější doba českého národa je doba husitská."
O těch dob se nejoblíbenější školní předmět pánů kluků, totiž přestávka, začal plnit dějinami třídních bojů. Největší události se tehdy odehrávaly na záchodcích, naplněných hustým kouřem cigaret všech značek.
Něžní rošťáci se dělili o své dojmy, které můj svěřenec vtěloval do neumělých veršů:
Tam ve výši šedých skal,
kde jsem srdce zanechal,
jednoho dne krásného -
Lidi se mu vyhýbali,
protože ho dobře znali -
Po jednom zvonění se vynořil můj svěřenec uprostřed dvojice největších školních darebáků Macháčka a Popeláře. Popelář přišel s nápadem:
"Musíme zřídit Tábor jako poslední útočiště všech propadajících."
I když můj svěřenec nepropadal, přesto nelenil a začal o překot nápad uskutečňovat. Tak se objevila celá trojice s kalichem vystřiženým s papíru na hrudích. Hlásali heslo vzájemné pomoci: Retuj druh druha! Revoluční předvoj za zbourání školy se dával slyšet pomocí pekelných klíčů. Dával se vidět a cítit pomocí štiplavého kouře. První pekelný klíč přinesl jistý přespolní žák. Dutý klíč naplněný vršky od zápalek a uzavřený hřebíkem jako úderníkem, rozhoupaný na provázku, způsoboval strašnou ránu, nejlépe poblíž ředitelny. Odtamtud vybíhal rozlícený ředitel. Obvykle však neviděl na krok. Na chodbě funěla dýmovnice, vyrobená z celuloidového pravítka zabaleného do papíru od svačiny.
Prosil jsem za svého svěřence, aby při těchto nebezpečných kouscích nepřišel k úrazu on či někdo jiný. Ale neodpovídal na to, jako by mi vyhlásil boj či jako by poslední bitva vzplála a on se dal na pochod.
"Může být mezi anděly svár či boj? Tato otázka se naskýtá v souvislosti se slovy anděla Gabriela: Ochránce perského království stál proti mně po jedenadvacet dní. (Dan 10, 13) Avšak tento ochránce Peršanů byl anděl ustanovený ke stráži perskému království. Tedy jeden dobrý anděl vzdoroval druhému. Byl mezi nimi boj. Svatý Jeroným to vykládá tak, že ochráncem perského království je anděl, který se postavil proti osvobození izraelského lidu, za něž se Daniel modlil a Gabriel přednášel jeho prosby Bohu. Toto odpírání mohlo nastat, protože vládce démonů svedl ke hříchu Židy přivedené do Persie, čímž nastala překážka modlitbě Daniela, prosícího za tento lid.
Ochráncem perského království však byl dobrý anděl, ustanovený ke stráži tohoto království. K porozumění, proč jeden anděl vystupuje proti jinému, je třeba vzít v úvahu, že Boží soudy o různých královstvích a různých lidech se vykonávají prostřednictvím andělů. Andělé se však ve svém jednání řídí Boží vůlí. Když se někdy stává, že se v různých královstvích nebo u různých lidí vyskytují protichůdné zásluhy nebo viny, pak je jeden poddán nebo nadřízen druhému. Avšak poznat, co tím božská moudrost sleduje, mohou andělé jedině Božím zjevením: proto se o tom musí dát poučit Boží moudrostí. Pokud se andělé dávají poučit o protichůdných zásluhách, říká se, že si navzájem odporují: to neznamená, že by jejich vůle byly protivné, protože se shodují v tom, aby se splnila Boží vůle. Rozpor pochází z toho, že si odporují zásluhy a viny, o kterých se andělé dávají Bohem poučit."
Když jsem trnul jsem v úzkostech nad svým svěřencem, mával jen rukou a dodával s úsměvem: "To chce klid! Náš tábor zvítězí!"
"Jakýpak tábor?" divil jsem se: "Cožpak je zde možná nějaká organizace? Je vůbec mezi padlými anděly možný nějaký řád? Andělský řád se odvozuje jak ze stupně přirozenosti, tak ze stupně milosti. V milosti je možný dvojí stav. Buď nedokonalý, což je stav, v němž si někdo něco může zasloužit a zasluhuje si to, anebo dokonalý, což je stav dokonalé slávy.
Když sledujeme andělské řády z hlediska dokonalosti slávy, tak se démoni jednak vymykají řádu, jednak mezi nimi nikdy nebyl, protože toho nikdy nedosáhli.
Pokud sledujeme andělské řády z hlediska nedokonalé milosti, tak lze říci, že démoni sice někdy byli v řádech andělů, protože všichni andělé byli stvořeni v milosti, ale démoni z těchto řádů vypadli.
Jestliže pozorujeme andělské řády z hlediska přirozenosti, tak mezi nimi dosud nějaký řád je, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary.
A co podřízenost a nadřízenost? Jak je to mezi padlými anděly? Je jasné, že činnost vyplývá z přirozenosti věci, takže každá věc s uspořádanou přirozeností, musí mít činnost vzájemné uspořádané, takže jsou mezi těmi činnosti vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Je to vidět u tělesných věci: ježto nižší tělesa dle přírodního řádu podléhají vyšším, vesmírným tělesům, proto jejich činnosti a pohyby podléhají činnostem a pohybům vesmírných těles. Někteří démoni přirozeným řádem jsou podřízeni jiným. Proto i jejich činnosti podléhají činnostem vyšších démonů. A to činí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného je poddána činnosti nadřízeného. Tak tady samo přirozené uspořádání démonů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti."
Můj svěřenec vyšňořený odznakem kalicha, provolával Retuj druh druha! Chránil by byl své druhy do krajnosti tak, že by pro ně lhal, kradl i zabíjel a dokonce i sebe. Ve své prostomyslnosti se zaplétal v osidla temnot. Člověk se může dát pro pravdu i umučit, a přece se nemusí stát pravým mučedníkem. Jedině když trpí pokorně kvůli té Pravdě, která se pro záchranu světa vtělila. Jinak se může snažit prorážet hlavou zeď a třeba si ji přitom i rozbít a nebude to k ničemu. Je jasné, že nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo obětuje svůj život za své bližní, ale ne bez Boží milosti nebo dokonce proti ní. A mezi těmito mladými tábority bylo právě tak málo osvícenosti jako mezi padlými anděly. Samo osvěcování je vlastně zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, jako když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U démonů je však taková převrácenost, že jeden démon nesleduje zaměření druhého démona k Bohu, nýbrž spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto jeden démon neosvěcuje druhého, ale pouze může druhému předat svůj pojem cestou sdělení.
Veliká naděje nás, Božích andělů, je v tom, že je nás víc než těch odpadlíků. Pořád nás totiž zůstává víc, než těch vzbouřenců. Hřích se děje podle přirozené náklonnosti, kdežto to, co se děje proti přirozenosti, stává se méně často. Přirozenost totiž dosahuje svého účinku buď vždycky nebo většinou.
Další velká radost je v tom, že nám zloduch a všichni jeho náhončí nevinné mládeže podléhají. Celý řád nadřízenosti je prvotně a původně u Boha, a tvorové na něm mají podíl podle toho, jak jsou blízko Bohu. Ta stvoření, která jsou dokonalejší a bližší Bohu, působí jako nadřízená tvorům, vzdálenějším Bohu. Největší dokonalost, díky které jsou nejblíže Bohu, mají tvorové, požívající Boha a radující se z jeho přítomnosti. To jsou svatí andělé. Kdežto démoni tuto dokonalost postrádají. Proto jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům.
Když ovšem můj chráněnec zatarasil cestu Boží milosti do svého srdce, nemohl jsem mu s jeho vědomím pomáhat. Zatímco vyzbrojen příložníkem jako palcátem hájil tvrz táboritů na školním WC a chránil své druhy, aby si v klidu mohli vykouřit cigára svých otců, vypukla bitva.
Táboritům se snad zdálo, že poslední bitva vzplála, ale zdaleka to nebyl konec. Výsledky byly ovšem žalostné. Popelář, si právě vysloužil přízvisko Žižka, neboť přišel málem o oko, když mu tam vlétl kousek jeho pekelného klíče, roztrženého výbuchem. Macháček, nazývaný od těch dob Jiskra z Brandýsa si popálil ruce od pekelné dýmovnice. Můj svěřenec vyvázl se zdravou kůží, ale visela nad ním hrozba dvojky z mravů. Vypečení táborité se totiž vymlouvali na něho a hleděli na něj svést, co se dalo.
Na jeho námitky, že druh se má s ostatními dělit a svého druha retovat a táborita že má chránit ostatní, odpovídali posměšně:
"Co se dá, to se z ruky nevydá! A co je tvoje, to je moje, a co je moje, na to mi už nesahej!"
Když přišel na to, že i dospělí vlastně odmítají slyšet cokoli o šlechetných táboritech, došly mu důvody a Švejk zas chvíli slavil úspěchy: To chce klid! Když nejde o život, tak jde o houby! Proto se můj svěřenec odmlčel. Tvářil se tupě. Takový únik do hry na mrtvého brouka byl vodou na švejkovský mlýn: "Já si to můžu dovolit, řekl Švejk, poněvadž jsem notorický blb."
Přesto můj svěřenec vyšel z boje se zraněním, které bylo větší a mělo trvalejší následky než u ostatních školních táboritů. Poznal zklamání, lidskou zradu, ale to všechno byl jen počátek jeho hledání jeho vlastní zrady Boha.

Setkání na rozcestí.
"Jsem s tebou", volal jsem svého svěřence, když ztrácel půdu pod nohama, "a nikdy tě neopustím, a nejen já, ale ani Bůh. Jen doufej stále v Hospodina, neboť Hospodin je skála navěky. Copak nechápeš, že tvá opuštěnost je nový klam. Přijal jsi roli třídního šaška, jak tě k tomu navádí poníženě se tvářící lokaj vládce světa, o překot se hlásící do služby: Poslušně hlásím! Poslušně hlásím! Takové libování si v úniku na tajuplný, opuštěný ostrov bláznů vysmívaných ostatními, je příliš snadné. Náramně pohodlné. Utíkat s každým zklamáním do trpného přežívání na okraji lidské společnosti, je laciné řešení. Já tě zvu k něčemu lepšímu! Máš velké poslání! Už jako člověk a co teprv jako Boží dítě!?
Mlčíš? Nic neříkáš? Tak už dost těch tvých smutků! Tvým posláním je radost a smích!"
"Jakto?"
"Máš velké poslání jako člověk a ještě větší jako Boží dítě! Jako člověk jsi bytostí, která svobodně touží, živí se chlebem své touhy. Jen proto se dokážeš radovat. Zvířata se smát nedovedou. Člověk však nedokáže bez radosti žít. Ze všech sil ji vyhledáváš. Právě ta touha po radosti, po slasti a štěstí, podněcuje tvoje činy a životní rozhodování.
Avšak není radost jako radost. Stejné slovo neoznačuje tutéž skutečnost. Je-li radost hlubokou potřebou srdce každého z lidí obsahuje v sobě i požadavek svobodného rozhodování, které bude základní osnovou radosti.
Moderní doba zpovrchnila radost. Odebrala jí její vrcholný rozměr, duchovní dimenzi."
"Copak není Švejk samý smích?"
"Švejkův uštěpačný, pichlavý a jízlivý smích se živí okamžitou náhodnou příležitostí. Sotva se vyčerpají všechny posměšky a odezní poslední prchavé štěstí, skončí to smutkem. Švejkovi to stačí, protože je ducha nezámožného. Ale tobě to nemůže stačit. Člověk není zrozen pro hloupý, náhodný smích. Člověk žije pro záměrný smích a smysluplnou radost. A co teprv Boží dítě! Radost je ohromné tajemství křesťana. Potíž je v tom, že on sám přesně neví, že mu bylo svěřeno takové tajemství. Často je neumí užívat k vlastnímu radostnému životu zrovna tak, jako k projasnění a odlehčení namáhavého života jiných."
"Jak to že to každý nedovede?"
"Radost je nejen citová odezva v člověku. Vede k ní nejen vtipnost čili důvtip. Radost je v tobě založena mnohem hlouběji. Není jen prchavým nasycením toho, co ti podsouvá sobectví a kolísavé záchvěvy citů, emocí a nálad jako naplnění.
Zatímco potěšení má základ v pomíjivé slasti, blaženost je trvalá, nezvratná, čistá radost. Na rozdíl od potěšení a rozkoše má pravá radost vždy v sobě stálost, hloubku a přináší zážitek plnosti.
Ozvěnou radosti ve tvé duši je zvláštní hudba intuitivní pulzace. Taková vnitřní rezonance. Jakási mocná vlna rozechvění z hloubi bytosti, která člověka povznáší. Způsobuje, že člověk v některých okamžicích zakouší cosi jako údiv nad tím, že vůbec je.
Trvalá radost je však výsadou křesťana. I když Božímu dítěti vůbec nejde o to, aby jen vyhrávalo a vynikalo nad jiné, je třeba s odvahou vyznat, že jedině křesťan je schopen prožívat ryzí radost."
"Jakto?"
"Pouze Bůh ti totiž může zjevit dokonalou radost. Je to tajemství. Bůh ti je touží odhalit. Dej se jím unést! Neprohloupíš! "Vejdi, jak radí evangelista Matouš, a raduj se u svého pána."
"Myslím, že to Bůh připravuje jenom někomu, zatímco jiným dává samý smutek."
"Kdepak! Nikdo není vyloučen z pravé radosti. Víra přináší úžasné, velmi překvapivé a potěšující tajemství. Bůh je svrchovaná radost. A ty patříš k němu. Jsi jeho dítě, Boží dítě. Tak se raduj, blázínku! Bůh tě volá k účasti na této vrcholné radosti! Celý Bůh čili dokonalá radost se vejde do každého lidského srdce. Může naplnit nekonečnou hlubinu tvého nitra.
Radost je všelidská. Je přirozená každému člověku. Je třeba se stále znovu radovat z drobných všedních věcí a činností! Těš se z prosté lidské radosti! Křesťanská radost předpokládá člověka schopného přirozeně se radovat. Kristus vychází z těchto prostých každodenních radostí, když hlásá království Boží.
Už tyto lidské radosti se Bohu líbí. Nezapomínej si je připomínat. Vděčně za ně děkuj! Tak je předkládej Bohu, aby je očistil, zušlechtil, posvětil a prohloubil. Avšak objevení pravé radosti předpokládá, že potom budeš schopen postoupit výš. Nezastavíš se na úrovni radostí, jež jsou ti ve světě nabídnuty.
Už proto, že máš lidský rozum a svobodu, ale ještě více proto, že jsi Boží dítě, proto je tvá radost především radostí duchovní! Je normální, že vyzařuje do všech přirozených a citově prožívaných radostí. To ona působí, že tyto přirozené radosti jsou pravými radostmi pro tvé srdce."
"Co způsobuje, že naše radost je především duchovní?"
"To, že křesťan je sice ve světě, ale nikoli ze světa."
"Náš pravý život je v nebi. Tato skutečnost života v Božím království nedělá z křesťana žádnou bezkrevnou bytost, lhostejně odpoutanou od světa. Kdo má srdce v nebi, takže už prožívá dnešek nebeským způsobem, ten má tím víc nohy na zemi, ve světě. Toto tělo je totiž nutno proměnit a přeformovat omilostněnou duší.
Všichni svatí v čele s Pannou Marií vyzařovali nevýslovnou, neodcizitelnou radost, třebaže je sužovalo těžké utrpení."
"Odkud brali sílu?"
"Zdroj jejich radosti byl úplně jinde než v úspěchu, zdraví, v poctách a v tom, co lze mít a vlastnit. Pramenem jejich radosti byl Bůh."
"Jak získám takovou radost?"
"Takovou radost nemůže nikdo získat sám od sebe. Je to zdarma daný, nezasloužený dar od Boha. Takovou ryzí radost nemáš hledat pro své vlastní dobro a osobní uspokojení. Jinak by to znamenalo, že to hledáš kvůli sobě, kvůli svému potěšení, které jeho přítomnost působí v tvé, lidské duši. Ty je máš vyhledávat jen pro ně samé.
Pravá radost nemůže být spojena se lží ani s klamem. Radost se rodí z pravdy. Lidé uchovávají v srdci své bytosti příchuť této radosti zrozené z pravdy. Přitom se jí ale trochu obávají."
"Proč?"
"Prostě cítí, že kdyby se otevřeli této radosti a pravdě, postavilo by to zrcadlo před ně samotné. Pak by uviděli věrný obraz sebe samých, zbavený všech příkras.
Hříchem je však porušen Boží obraz v člověku. Zbývá mu nejasné tíhnutí k Boží podobě, vytušené ve filozofii. Výsledek je karikatura, torzo.
Máš rozum a svobodnou vůli. Jsi osoba. Svobodná osoba stále zakouší a poznává svou maličkost, svou ubohost. Je však tak pevně zakotvena v Bohu, že se nemá čeho bát. Místo aby její slabosti byly překážkami vnitřní svobody, jsou naopak skutečnými odrazovými můstky k ještě větší a nezvratnější radosti, ke svatosti.
Pokoj a radost, jež přebývají ve svobodné duši, způsobí, že tato duše už nepotřebuje nic jiného k tomu, aby vyplnila vnitřní prázdnotu nebo aby se potěšila. Člověk miluje radost a pokoj pro ně samé, a nikoliv pro blaho a slast, jež mu mohou přinést."
"Copak se mou vnitřní radostí ztratí ze světa všechno smutné a zarmucující?"
"Ne. Všechno utrpení zde zůstává. Dostává však hluboký smysl. Třebaže pravá radost na této zemi odsouvá úzkostný neklid, přesto nevylučuje utrpení."
"Jak se dá sladit utrpení s radostí?"
"Lidsky je to vyloučené. Je to možné jen díky prožívání spojení tvého vlastního utrpení s utrpením vtěleného Syna Božího na kříži. To není žádný sebeklam, ale jen plnější zakoušení toho, co už je samo skutečností.
Lidé kolem nás potřebují právě uprostřed své bídy objevit a zakusit trvalou radost. Lidé musí na Božích dětech poznat, že utrpení a radost nejsou nesmiřitelní nepřátelé."
"Ale jak?"
"Naší radostí je totiž Kristus. Zemřel a byl vzkříšen pro mě, pro tebe, pro každého z nás. Nad jeho konečným vítězstvím nad smrtí jásáme nevýslovnou radostí!"
"A proč mne tedy utrpení tak snadno skličuje?"
"Inu, ztrácíš ze zřetele smysl, který by podle přání Ježíše Krista mělo utrpení v tvém životě mít. Zastavuješ se u bolestné stránky utrpení. Přehlížíš lásku, která září v Srdci Ukřižovaného. Radost vychází z objeveného smyslu utrpení, utrpení svobodně nabídnutého z lásky."
Můj svěřenec nad tím kroutil nechápavě hlavou.
"Asi se pořád trápíš z lidské zrady. Pamatuj, že dřív než tebe, zradili lidé Krista. Dřív než byl kterýkoli člověk zrazen od lidí, zradili lidé Boha. Ale Ježíš dosáhl dokonalého a nezvratného vítězství. Jak hluboce to prožíváš? Jak velká je tvá zkušenost zrady, která vede k vítězství? Ježíš zvítězil. Nejen krví prolitou na kříži, ale i svou předsmrtnou úzkostí v Getsemanské zahradě. V tomto tajemství utrpení Páně zvítězil pro tebe Ježíš nad smutkem."
"Ale proč se mi ten smutek pořád vrací?"
"Je dvojí smutek. Smutek v duchu Božím, který oživuje. Ale je také smutek v duchu světa, který nezná a odmítá Boha, Boha nemiluje a zdráhá se přijmout Boží lásku. Právě nad tímto nesmyslným smutkem získal pro nás Ježíš vítězství v Getsemanské zahradě.
Právě tento triumf se snaží Boží lid vyzpívat o velikonoční noci. Je to opravdová jistota, že mocnosti zla prohrály bitvu a že bylo dosaženo konečného vítězství.
Je to také jistota, že tě nikdy nic nebude moci oddělit od lásky Kristovy, která ti působí tuto radost. Apoštol Pavel píše v listu Římanům, že "ani smrt ani život, ani přítomnost ani budoucnost... ani cokoli jiného v celém tvorstvu nedokáže nás oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši."
"Co mi, Pátku, radíš proti smutku?"
"Připomenout si, že každý mrak má svůj stříbrný okraj. Ale to je pouze přirozený prostředek. Je třeba prožívat skutečnost, že po každém zamračení v našem srdci vyjde Slunce Ježíše Krista. Proto uprostřed každého zklamání, sklíčenosti, znechucení a každého utrpení musíš vzít srdce do svých rukou a přimět ho, aby proti tvé vůli zvolalo: "Ať žije radost proti vší beznaději!"
"Jak tedy mám prožívat radost?"
"Tvá radost bude natolik osobní, jako je osobní tvá víra, jak miluješ Ježíše. Každý z lidí může svobodně objevit nějaké zvláštní uplatňování radosti, které by bylo vhodnější pro jeho vlastní cestu. Především je důležitý tvůj úsměv. Úsměv je výraz radosti. Musíš se stále přičiňovat, aby se vlídný a srdečný úsměv nikdy neztrácel z tvé tváře. Jen ve vlídně se usmívající se tváři bude úsměvný duch. To je důležité, jak pro samotného člověka, tak pro ostatní, které potkáš."
"A neskončím jako usmívající se robot?"
"Neskončíš, protože nejsi usmívající se robot. Máš rozum a svobodu. Proto máš důvtip, tedy základ vtipnosti. Přičiňuj se o soustavné odhalování směšného v sobě i kolem sebe, ve věcech i ve slovech! Odhaluj směšný skrytý smysl slov, hříček! Ale počínej si tak, aby jejich podávání nikoho nepíchlo a nezranilo. Vyhledávej a používej taková slova a výroky, které přirozeně utěšují, mírně pobaví, uvolňují napětí, povzbuzují a jsou něžná! Taková slova hledej! Mohou velmi přispět k prolomení pochmurné nálady, když se ty nebo někdo z okolních lidí trpně uzavírá do ulity. A láska tím může a má růst. Ale dej pozor na slova, která berou odvahu! Zapomeň na slova, která jsou jedovatá, pichlavá, kousavá, jízlivá, obviňující! Vyhni se obratům, které zavádějí k hrubým, tělesným skrytým významům! Taková slova a výroky jsou pro čistou radost opravdovým jedem.
"Jenže jak se mám vypořádat s tím starým poživačným revmatikem Švejkem, kterého mám pořád v patách?"
"Dobře vím, že je náramně pohodlné pustit si ho domů. Tváří se, jako by tě přišel pobavit a rozptýlit. Musíš k tomu sebrat všechny síly, abys ho rozhodně vykázal z domu. Jinak ti udělá z domova hospodu. Ze srdce ti udělá reklamu na vykřičený dům. Duch světa odmítá a vylučuje pravou, nepomíjející radost. Zvolil si smutek své zkamenělé ulity. Strašně žárlí na radost, kterou chce Bůh sdílet se svými dětmi. Proto tě chce od ní odvést svým přihlouplým a hrubým žertováním. Vezmi rozum do hrsti a věř! Důvtipem svého rozumu osvíceného vírou a odkazem na vítězství našeho Pána, na nadpřirozené tajemství, slovy Písma odrazíš i tohoto Švejka, poklonkujícího před vládcem světa. Spolehlivě ho zdoláš duchem chvály a díkůvzdání našemu Pánu.
Neboj se, milosrdný Bůh není nikdy daleko. Pokaždé je těsně a důvěrně blízko. Směje se na nebesích. Bůh se směje, ale ne povýšeně. Usmívá se, ale nevysmívá se. Směje se shovívavým a uznalým úsměvem milujícího Otce, který ti dá naději na další pomoc. Směje se bratrským úsměvem Ježíše Krista, který si vyhlédl příbytek ve tvém srdci. Sleduje tě z tvého nitra, ale současně ti také pomáhá. Směje se povznášejícím úsměvem třetí Božské Osoby, vycházející ze vzájemné lásky Otce nebeského a Ježíše Krista, a procházející přes tvé srdce do celého světa."


V dvojím ohni
Radostně zvonivý smích Božích dětí vzbuzuje závist pyšné světové velmoci. Vládce světa neprodleně odvolává ze služby své poklonkující náhončí. Místo jejich jalového řečnění a záplavy rozptýlení přehází k něčemu, při čem by člověku měla v žilách krev stydnout. Od hory příslibů a svůdných pokušení přechází k hrozbě rozpoutání pekla války a uvržení člověka do jejího spalujícího ohnivého jícnu.
"Nebyl to raport, co potkalo Švejka. Bylo to něco horšího, přeložení na frontu..."
Smát se přitom dovedla jedině bytost ducha opravdu skromného, jakým byl Josef Švejk, výplod hostince "U kalicha".
"Víte, Švejku, co je to maršbatalión?
Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že maršbatalión je maršbaťák a marška že je marškumpačka. My to vždycky zkracujem.
Tak vám řeknu, Švejku, že pojedete se mnou maršbaťákem na frontu, když máte rád takovou zkráceninu. Máte radost?
Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost, odpověděl dobrý voják Švejk, to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu..."
Švejk nakazil ostatní smíchem jako projevem toho ovoce, jež nese spiritus nesvatý."
"Humor v průšvihu je přece naše síla. Proč se nesmát se Švejkem?"
"I když tě láska spálí vzápětí, jen se směj, směj se dál! Ale až ti zhořkne v ústech, přijď za mnou, za svým věrným Pátkem! Nenechám tě napospas tvému smutku. Nenechám tě, abys trpěl bezútěšně jako padlý anděl."
"Jak trpí takový anděl? Jak ho bolí jeho utrpení?
"Pokud bolestí rozumíme emocionální hnutí, tedy se u něho nemůže vyskytovat, neboť emoce jsou vlastní smyslové žádosti, vycházející z tělesného ústrojí. Pokud bolestí rozumíme jednoduché úkony vůle, tak tím trpí. Hlavně závidí blaženost těm, kdo dosahují spásy. Padlý anděl totiž přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádá. Kromě toho je zlá vůle padlého anděla v mnoha směrech zadržována a omezována."
"Kde se děje to jeho trápení?
"Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se vyznačuje tím, že dobro nižších tvorů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Tvoje, lidské dobro je božskou prozřetelností zajišťováno dvojím způsobem."
"Jak?"
"Předně přímo, když jsi veden k dobru a odváděn od zla. Běžně se to děje pomocí dobrých andělů."
"A co ten druhý způsob?"
"To je nepřímo, když jsi cvičen protivníkem, který tě pronásleduje. Je na místě, že se toto zajišťování lidského dobra děje prostřednictvím zlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší padlým andělům dvojí místo, kde trpí svůj trest."
"Kde to je?"
"Jedno je v důsledku jejich viny, totiž peklo. To si můžeš nedokonalým způsobem svého lidského chápání představit jako černou díru ve vesmíru. Druhé místo, kde padlí andělé trpí svůj trest, a které je tu v zájmu cvičení lidí, je temné ovzduší. Můžeš si to představit jako okolní přírodní prostředí porušené následkem hříchu."
"Je to hrozné", přiznával můj svěřenec, ale přesto zůstával ve svém snění, do něhož jsem pouze mohl vtisknout krásné obrazy, ale nemohl jsem ho přimět, aby je přijal.
"Naučíme se modlit k andělu strážnému", řekla mimoděk babička, když ukládala mého svěřence ke spaní. "Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj. Mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj. Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen."
"Blahořečil jsem jí za tebe, který jsi to s ní mimoděk opakoval, a ještě více, když dodala: Prosme také o dar Ducha svatého pro tvou duši. Bylo překvapivé, jak brzy ses mi ozval."
"Pátku, kde jsi?"
"Jsem u tebe."
"Zdá se mi, že mám skoro všechny hříchy, které se dají spáchat."
"Neboj se. Mistr Eckhart říká, že spáchat nějaké hříchy není hřích, když jich lituješ. Za nic na světě se však nesmíš podvolit duchu světa, takže bys chtěl hřešit. Někdo za tebe zaplatil dluh a vyvedl tě z říše nutnosti do království svobody Božích dětí. To je víc než stvořit nový vesmír. To by měla být jedna z nejsilnějších pohnutek, která tě může úplně přesadit do Boha. Člověk by měl žasnout, jak silnou a velkou láskou může člověka zapálit, že docela vyjde ze sebe sama a překračuje vlastní stín.
Kdo je správně přesazen do Boží vůle, nemá chtít, aby se hřích, do něhož upadl, nebyl stal. Samozřejmě ne v tom ohledu, že hřích mířil proti Bohu, nýbrž protože tě hřích zavázal k větší lásce, a že se člověk sám ponižuje a pokořuje. Odmítáš ho tedy jen proto, že to bylo jednání proti Bohu. Máš se však v tom na Boha opravdu spolehnout, že ho na tebe dopustil jen proto, aby ti z něho vzešlo to nejlepší. Ale když člověk z hříchů úplně povstane a docela se od nich odvrátí, dělá věrný Bůh, jako by nikdy nebyl do hříchu upadl a nechce mu za všechny jeho hříchy ani na okamžik odplácet. I kdyby jich bylo tolik,. co jich všichni lidé kdy napáchali, nechce nikdy, aby za ně pykal, a může s takovým člověkem být tak důvěrně, jak jen kdy s nějakým stvořením byl. Je-li aspoň ten člověk připraven, Bůh nehledí na to, jaký byl dřív. Bůh je Bohem přítomnosti. Jakého tě najde, takového tě přijme, ne jako to, co jsi byl, ale jako to, co jsi teď. Všechny křivdy a urážky, které mu hříchy působí, Bůh rád strpí a strpěl po mnoho let, jen aby člověk potom dospěl k velkému poznání jeho lásky a aby jeho vlastní láska a vděčnost byla o to větší a horlivost o to vřelejší, jak se to přirozeně a často po hříších stává."
"Copak se Bůh nestará o to, kam se poděly dary, které svěřil člověku, a ten je promrhal ve světě?"
"Ne že by se o ně nestaral, ale nežádá od litujícího člověka žádné vyúčtování, jen lásku. Přece i svatý Petr třikrát zapřel Ježíše, ale ten ho pak nezkoušel ze znalosti jeho učení, ani mu nic nevytýkal, jen se ujistil, zda ho Petr doopravdy miluje jako Syna Božího."
"Stačí tedy jen rozevlát své srdce v lásce?"
"Po obrácení už jen miluj, a pak si dělej co chceš, říká svatý Augustin. To vyžaduje lítost, ale dokonalou lítost. Podle Eckharta je dvojí lítost, jedna časná či smyslová, druhá božská a nadpřirozená. Ta časná se stále hrouží do většího a většího trápení, až má člověk takový zármutek, jako by si teď hned musel zoufat. Taková lítost pořád vázne v trápení a nedostane se nikam dál.
Božská lítost je docela jiná. Sotva Boží dítě pocítí nelibost, hned se obrátí k Bohu a uvede se do nezlomné vůle, aby se navěky odvrátilo od všech hříchů. A tak se povznese k velké důvěře v Boha. A z toho mu vzejde duchovní radost, která vytáhne duši ze všeho trápení a pevně připoutá k Bohu. Neboť čím je někdo křehčí a čím víc pochybil, tím větší má důvod připoutat se nerozděleným srdcem k Bohu, u něhož není žádný hřích. Nejlepší stupeň, na jaký může kdo vystoupit, když chce v úplné oddanosti jít k Bohu, je tedy být bez touhy po hříchu díky božské lítosti.
A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby touhu po opakování hříchu vyhnal. Ostatně každý nejvíc touží odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, tím raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když tě pak božská lítost pozvedne k Bohu, zmizí všechny hříchy v Boží propasti dřív, než bys stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nebyly staly - jen když tu byla dokonalá lítost."
"Já bych chtěl taky tak nádherně litovat, ale nejde mi to."
"To nejde nikomu z lidí. Žádný z lidí to sám od sebe nesvede, ale stačí prosit: Bože, otoč ty sám naplno mým srdcem, a nasměruj ho jako anténu k svému božskému vysílači, abys jej naplnil svými sladkými vlnami. A když prosíš, a ty právě prosíš, tak ti Bůh zrovna vyhověl. Tak už se raduj! Srdce ti přetéká moudrostí a jinými dary Ducha svatého. To tě zaplavuje blaživým pokojem a vlídností. A jak by ne?! Neseš ovoce lásky a radosti. Samotný Duch v tobě plane ohněm, který tě nespálí, ale jen zakalí a zušlechtí."

Údolí rozhodnutí
Radost a smích je jedinečná lidská vlastnost. Člověk a lidská společnost představuje pravou oblast smíchu, radostí a smysluplné veselosti. Člověk je smějící se tvor. Je přirozeně nadán rozumem, takže je schopen důvtipu. Dovede nacházet vtipná řešení navenek bezvýchodné situace. Tak je vtip přirozeně rozumového původu. Je hluboce lidský, a tedy i společenský. Kdo je nadán rozumem, je důvtipný, chápe dobrý vtip, je schopen být vtipný a má se snažit vtipně odpovídat na různé podněty a vůbec vtipně se projevovat.
"Nestanu horníkem", prohlásil jednoho dne můj svěřenec.
"A co budeš dělat?"
"Něco lepšího."
"Čím budeš?"
"Nejraději bych byl tím člověkem, který smí chodit v parku po trávníku, nosí hůl s hřebíkem na špici a napichuje na něj odhozené papírky."
"To k ničemu není", smáli se dospělí.
"Tak možná budu tím zahradníkem, který dělá ty parky."
"To nebudeš moc bohatý."
Mávl rukou a zeptal se:
"Řekni mi, milý Pátku, za čím se ti dospělí ve světě tak pachtí? Proč je kolem tolik strašidel a hrozných příšer?"
"Symbolicky to vyjadřuje už starodávné umění. Tak slavná hrobka krále Mausola, označovaná za jeden ze sedmi divů světa, je zdobena reliéfem. Na něm je vyobrazen boj se vzbouřenými Amazonkami. Taktéž Diúv oltář v Pergamu je zdoben reliéfem, představujícím boj mezi bohy a titany. Pořád se opakuje odvěký námět vzpoury démonických mocností pro božské nadvládě. Současně se v těchto dávných chrámech odehrávala modloslužba, když se ta místa stala střediskem zbožňování vládce světa. Apoštol Jan píše: Vím, v jak nebezpečném místě bydlíš: tam, kde je trůn satanův.
Tento odboj vládce světa prolíná dějinami. V takové době, jakou právě prožíváš, se lidstvo potácí v hříchu a chodí pořád dokola. Tak mohou přijít k platnosti slova z knihy Zjevení: Protože jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě z úst. Zloba se zdvihá v celé své strašné posloupnosti. Odhazuje každou masku a neštítí se žádné podlosti. Chvíli jsou to strašliví draci, kteří pohlcují nejen princezny, ale celé zástupy nevinných lidí. Člověka jenom straší a utiskují. Po nich přichází na řadu čertovský chlapík, nabízející spoustu ďábelských pokušení a svůdných příslibů, jen když se mu upíšeš vlastní krví a prodáš mu svou duši. Chvíli se tu roztahuje jako mocipán, lehkomyslně rozhazující peníze a dávající najevo svou světovládu pomocí zlaťáků. Zoufale se snaží strhnout tě do zběsilého tance kolem zlatého telete.
Tento svět neobrodí žádný čaroděj z tajemného hradu v Karpatech, ani moderní kouzelník, hrající si v sametových rukavičkách s počítačem, ani žádná babajaga připravující své magické lektvary pod vlivem správného uspořádání hvězd. Kdepak! Lidstvo se pozvedne ze své zbahnilosti jedině, když odhodí každou polovičatost a s rozhodnou důsledností upřímně vyzná: Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Dnes a nyní je ten velký okamžik tvého života! Stojíš na křižovatce. Teď se musíš rozhodnout. Vrať se k Bohu. Řekni své ANO životu. Pak tě dovedu s Boží milostí až za hranice lidství. Povedu tě s pomocí darů Ducha svatého až k dospělému přátelství s Bohem. Volám tě, pro Boha! Odpověz mi! Neodmítej Boží pomoc! A nesnaž se o něco jen vlastními silami! Je to léčka! Božství a titanismus se chystají k poslednímu měření sil. Ke komu se přidáš? Opustíš-li mne, zahyneš!
Vládce světa dnes láká lidi k nezodpovědnému požitkářství, ale všechno, co nabízí, vede k zoufalému smutku. Jeho vývěsní štíty tě klamou ohledně skutečnosti stupňujícího se soupeření božství a titanismu. Především tě vede k podceňování démonických sil. Copak nevíš, co je největší ďáblovou lží?"
"Co?"
"Tvrzení, že ďábel vlastně vůbec neexistuje. Jinou záludností je přeceňování tvých lidských sil. Proto démoni vyrážejí do útoku právě tehdy, když si člověk pyšně domýšlí, že je ve svém postavení ve světě neochvějně pevný."
"Ale já tomu všemu chci rozumět a dostat se nad všechen okolní blázinec!"
"Když chceš sobě a celé dnešní době rozumět v celé hloubce, musíš znát Boží slovo. Ale také naopak. Když chceš plněji porozumět Božímu slovu, čti je z hlediska sebe a své doby. Teprve potom začneš chápat světodějný a nadčasový význam Písma svatého. Pochopíš dosah toho, co bylo lidem zjeveno a co oni zaznamenali ve velkolepých obrazech o boji andělů s démony, o působení mimozemské stvůry v dějinách, o konečném vítězství Beránka a o Beránkově posledním soudu nade vším. Teprve pak nahlédneš do oné vznešené logiky "jiného světa", ze kterého se k tobě sklonil Boží Syn, abys nezahynul, ale měl život věčný. Potom pochopíš, že Kristus není záležitostí jen nějakých skupin, vytlačovaných mocnými a úspěšnými vládci světa na okraj společnosti. Uvidíš, že Kristus a jeho tajemné Tělo nejsou žádné přežitky minulosti, které lze lehce odmítnout anebo zaměnit s Buddhou. Naopak se ti ukáže, že Bohočlověk je smyslem tvého života a lidských dějin. Nahlédneš, že Kristův kříž není jen dřevo z Golgoty, nýbrž má kosmický rozměr - už pro nezměrnost lidského hříchu, jehož trest Kristus stále ještě zadržuje, a těm, kdo ho svátostně vyznávají a hlásí se k němu, dopřává své milosrdenství a odpuštění.
V Kristu se k tobě sklání nekonečná duchovní síla a moc. Otevírá ti cestu v posvěcující milosti, abys dosáhl přátelství s Bohem. V Kristově kříži se ti obnovuje přístup k Božímu životu. Ale ne proto, abys odmítal svůj přirozený život, nýbrž aby sis dokonale podmanil své životní prostředí v srdci, ale všechno i kolem sebe, a s Boží milostí abys toto prostředí připodobňoval k svrchovanému prostředí božskému.
Vládce světa odmítá Krista. Lidé světa nazývají křesťanství mýtem, který neobstojí tváří v tvář složité výpočetní technice a "všudypřítomným" hromadných sdělovacích prostředkům. Jak naivní! Všechny skvělé vymoženosti a pyšné "jistoty" přežívají stále ještě z nesmírné síly a skutečnosti, vycházející z nevyčerpatelné síly Beránka, nesoucího kříž za lidské viny. I když se tyto síly nikdy nevyčerpají, nelze na ně lehkomyslně spoléhat. Až se čas naplní řekne Bůh své DOST! Potom bude každému jasno, čím člověk opravdu je a čím jsou ony velmocensky se prosazující démonické síly, brojící proti svému svrchovanému Původci. Pak bude každému jasné, jak si musí člověk počínat, aby se ubránil zhoubným vlivům této světské velmoci. Přitom se objeví, že vše, co činí tvůj život smysluplný, je dáno výhradně působením duchovních hodnot, které byly lidem dány životem a nesmírnou obětí Ježíše Krista.
Odpůrce křesťanských hodnot a jeho žáci, usilující o převrácení hodnot tak, že z nich nezbude nic božského, nakonec sám volá: Zabili jste Boha. Ale ještě nevíte, co se stalo. V tom titanském vzmachu bez Boha a proti Bohu se člověk pokusil překročit svůj stín. A výsledek? V zájmu vyššího lidství se člověk vzdálil od své lidské přirozenosti až k bestii, ničící každý lidský život. Potvrdil platnost zákona, že kdo se postaví proti Bohu, třeba i z těch nejušlechtilejších lidských ideálů, ten se dříve nebo později nutně postaví proti každému člověku.
Jinou stránkou této vzpoury titana proti Bohu je, že člověk ošidí Boha o svou nesmrtelnou duši, ale svou vlastní duši ošidí ještě víc - ošidí se o svrchované Dobro, o vrcholnou Radost, o Boha samého. Co je člověku platné, že cesty, po kterých si pyšně vykračoval světem, jsou lemovány doklady jeho velikášství?!
Mimozemské stvůře s nadlidskou inteligencí, která zkameněla ve svém stálém: Nebudu sloužit! však nestačí ani desetimilióny obětí Gulagů. Na lidském životě jí nezáleží. Vláda kolektivní zrůdy prožívá chvíli oddechovou přestávku a nabírá dech a síly. Žiješ v době, která může znovu rozvinout všechnu logickou důslednost a odklidit poslední překážky, odhodit všechen stud, a vrhnout světové síly k nové utopii. A zase v zájmu vyššího lidství, sametovějšího, a v zájmu světového řádu a míru, a zase bez Boha a zase proti Bohu!
Jenom nepodléhej zdání, že nějaká světová velmoc, ke které se ti slabší přitisknou, zajistí všem mír a pravé štěstí. Nedej se zmást nějakou ideou míru pod atomovým deštníkem, když se to staví na pohyblivých píscích bezbožné nebo protináboženské civilizace smrti. Všechno řečnění učenců o poučenosti lidstva hrozným násilím a krutosti ve druhém tisíciletí je nezodpovědné zatemňování pravdy o lidské přirozenosti, která se obnovuje pouze v Kristu ukřižovaném, vzkříšeném a svátostně pokorně přijímaném.
Pevným základem kultury života je kult. Proto správně říká Einstein, že bez náboženství by lidstvo bylo dodnes na úrovni barbarů. Náboženství pomohlo lidskému pokroku ve všech oblastech.
Stojíš na rozcestí. Kudy se vydáš? Sníš o ryze lidském sbratření lidí?"
"Možná, ale co bude na konci? Nebudou tam další mnohohlaví draci? A zástupy kvíčal a hejkalů, nahánějících dětem psotník? Výsměch ochechulí a rozšklebená tvář pitvořících se pidimužíků?"
"Se mnou se nemusíš bát."
"Půjdu s tebou, milý Pátku."
"Půjdeme spolu svatou cestou dokonalosti. Tam tě všechna strašidla přestanou strašit."


Až strašidla budou k smíchu
"Kdy už to bude?"
"Až se přestaneš bát zdravého selského rozumu, ale uznáš jeho meze", řekl Pátek.
"A proč?"
"Protože už jako člověk jsi zrozen pro vznešenost, jejíž krása povznáší tvého ducha a uvádí ho do zahrady duchovního nazírání a radostí duše, vtiskující svůj tvar do celé lidské bytosti. Tak je člověk přiváděn do oblasti ušlechtilých citů, takže se nadnáší radostí a štěstím."
"Jak to dokáži?"
"Zpočátku stačí se jen utišit a klidně uvažovat. S myšlenkovou plností je u člověka spojen ucelený životní názor, často provázený vytříbeným vkusem a citovým zvroucněním. V takových případech jde o vyšší polohu vtipnosti, kterou zahrnuje humor. Kdo je nadán humorem, chápe humor a tvoří humor. Žertovně odlehčené a nadnesené projevy myšlení a jejich výraz závisí dílem na pronikavé inteligenci a duchapřítomnosti, dílem na osobním založení člověka, dílem i na slušné úrovni společenského života."
"Obávám se, že na to asi nemám."
"Pryč s těmi obavami! Každý na to má. Jen se odvážit. Smích je všelidový, i když jsou různé okolnosti, které jej nějak omezují. Ty máš nadání pro humor. Nikdy nepovažuj za nedůstojné vesele se bavit. Pryč se zbytečnými úzkostmi a obavami z humoru v prostředí málo důvěrně známém! Příčina, proč se někteří lidé stydí či bojí dopustit otevřené veselosti, je docela prostě povýšenectví, ať je to povýšenectví kulturní, intelektuální, či společenské. Je to snobství. Mnohý, kdo se trochu vyšvihl nahoru po společenském žebříčku, považuje za svou povinnost dávat ustavičně najevo: já jsem vážný, já se musím zabývat jenom nejvážnějšími problémy, já nesu těžkou odpovědnost, atd. Je ovládán pocitem, že by si společensky zadal, kdyby se rozveselil."
"Jak se stane něco směšným?"
"Směšnost vzniká z náhodného souběhu okolností a omylů. Žert je pouhá smysluplná hříčka. Humor bývá projevem životního názoru. Směšnost spočívá v tom, že někdo má nedostatky, které chápeme jako nedokonalosti, a proto na něho shlížíme z jistého nadhledu a přesvědčení o své převaze. Směšný je třeba ten, kdo se vychloubá svou sportovní zdatností, ale pak nepřeskočí malou loužičku a postříká se blátem. Utrpí nezdar, a škoda z toho plynoucí, se zdá být spravedlivým trestem za chybu, ke které při jeho vlastnostech vůbec nemělo dojít.
S vtipem se často spojuje komika. Vtipné je spojení představ, vybočujících z obvyklých souvislostí, a proto působící směšně. Tak třeba výrok "on sice není hezký, ale zato je hloupý". Vtip se může zakládat třeba na rozporech v užití slov, jako třeba věta: "Pan Brzobohatý nemá ani vindru."
Humorné projevy překonávají směšné souhry okolností chápavým srdcem, shovívavou láskou. Obraznost humoristy je blízká obraznosti tvých oblíbených pohádek. V obou případech se setkáš s podivnými znetvořeninami, hromaděním děje, opakováním a náhlým rozuzlením. Bývá to záměrné úsilí, protože poslání je předjato a všechny schválnosti směřují k jeho konci: k zdraví, k laskavému vyjevení pravdy, k shodě. Jen si vzpomeň na to napětí a pak výbuch smíchu, když kdosi tajemně recitoval u táboráku:
Na pokraji lesa jde postava bledá,
vytasila nůž!
a ukrojila si chleba.
Blahovolný úsměv lidské osobnosti má však ještě hlubší kořeny. Je podložen duchovním životem, vyvěrá z životních zkušeností, z rozumu, vůle i citu. Vlastní smysl smíchu je lidský, polidšťující. Vzdát se sobeckého výsměchu předpokládá uznání lidské důstojnosti sebe i druhých.
Opravdová duchovní vláda a převaha vede spíše k humoru než k posměchu. Ušlechtilost citu, k níž bych tě rád přivedl, mírní nevraživost, nedůstojnou člověka."
"K tomu je ale potřeba nějaké vzdělání."
"Stačí sebepoznání jako člověka a tvora Božího. Takové sebepoznání je předpokladem humoru. Už to samo tě přivádí k přímým důsledkům této vzácné duchovní hodnoty, ke zvláštní mravní síle, jež se jeví v sebeovládání či sebekázni a ovšem také v umírnění sebelásky v rozvoji lásky k bližnímu. Velkodušný člověk, a tedy pravý humorista s láskyplným vztahem k bližním, sympatizuje s každou poctivou snahou, která chce přivést k platnosti nějaké obecně prospěšné hledisko. Ušlechtilý člověk objeví radost v každém utrpení. Dovede se chápavě a uznale usmívat i tam, kde jiní z neznalosti života, z nezkušenosti a hlavně z osobní nechuti k oběti a k laskavé službě roní zbytečné slzy a podléhají emocím, výbuchům hněvu či malomyslnému vzteku. Humoristovi se jeví ubohým a směšným, kdo ztrácí sebedůvěru.
Humorista prožívá hluboký vztah k životu a okolnímu světu a k celému stvoření. Není totiž výstředním posměváčkem za každou cenu, ani zatrpklým škarohlídem, nýbrž právě jen umírněným optimistou, protože je střízlivým realistou. Nezavírá oči před žádným neštěstím a zmatkem. Naopak, uprostřed sebevětších otřesů si zachovává vnitřní pokoj. Velký humor znamená stálé odhalování lepších stránek v životě osobním, společenském a v celé přírodě."
"Copak se člověk může smát, když je tu na světě tolik utrpení a zla?"
"Nejenže může, ale také se směje. Lidé, kteří prošli velkým životním utrpením, je přemáhají s úsměvem. Humor jim rýmuje životní rozpory. Nejednou je vyvádí ze zoufalství, kterému by snad propadli. Humor jako životní moudrost proniká celou bytostí člověka. Projevuje se v jednání žertovnou vážností. U člověka, jehož humor pramení z nejhlubších hodnot jeho osobnosti, z lásky k člověku a úcty k jeho lidské důstojnosti a svobodě, je každý životní projev neustále prostupován a povznášen jemným životním optimismem. V tom smyslu je otázka humorného, důvtipného smíchu záležitostí svobody. Vrcholná komická díla se vždy rodila ze skutečné svobody. Tak si pravý komik či humorista zaslouží čestného jména, aby byl označován jako strážce svobody. Humor razí cestu ke svobodě. Pomáhá svobodu upevňovat v pravdě a komicky dotvářet něžnou láskou.
Lidská touha, důstojná člověka, se vznáší ve sférách vznešenosti a ušlechtilosti. Míří k hodnotám, které jsou žádoucí samy o sobě, jichž není třeba užívat jako prostředku k dosažení obveselení. Jsou to věci, jako třeba právě moudrost, přinášející samy o sobě radost. Výše vznešeného dobra přesahuje všechny nepatrné výšinky jiných druhů obveselení. Těší více než cokoli jiného. Co si žádáme jen kvůli obveselení, to záhy unavuje. Zatímco vznešené dobro hodné záliby svou povahou občerstvuje. Je zdrojem ustavičné vyšší radosti a zalíbení.
Smích a pláč nelze upírat nikomu. Nikomu nelze upírat humor. Ono jedinečné spojení následného nebo současného smíchu a pláče, které nejlépe vylaďuje humor, prožívá i docela prostý člověk. Také jemu život přináší bohatě slasti i strasti, radost i smutek, a on přirozeně touží po jejich spojení.
Humor je všelidská hodnota. Zpestřuje jednotvárný život člověka. V něm se vyrovnává každá zmechanizovanost života. V humorném povzbuzení se lidský duch obnovuje. Rozvíjí se ve své svobodě a v chápání dobra a zla ve správném pojetí. Na jedné straně vyvádí člověka ze lhostejnosti, na druhé straně ho povznáší nad malomyslnost a škarohlídství tím, že odhaluje smysl lidské činnosti. Omezení lidské svobody, jež přirozeně zdoláváme se smíchem, můžeme přirozeně překonávat také v umělecké tvorbě. To ale vyžaduje zvláštní nadání a ještě větší trpělivou práci. To není dáno každému. Zato je každému dána možnost modlitby jako důvěrné rozmluvy z původcem všeho, který dopouští i naše nesnáze.
Smích je spontánní a přímo působící přirozená lidská obrana proti nesnázím a proti stísněnosti. Jako smích, tak ani humor nelze jednostranně spojovat jen s citem, ani výhradně s rozumem, nýbrž odpovídá rovině, na níž se člověk projevuje celostně a naplno."
"Jak působí takový humor?"
"Účinek humoru je, že zbavuje jednotlivce osobního pocitu méněcennosti a nedostatečnosti správným hodnocením jeho vlastního "já", které se nepřeceňuje ani nepodceňuje. Vede tě, abys své odhalené a uznané slabiny opřel o vyšší sílu a dosáhl většího sebeovládání. Humor ti dává sílu uniknout jisté malomyslnosti a zachránit zdravý selský rozum tím, že vybočíš z každodenní rutiny k neobvyklému řešení, jež z hlediska zavedených způsobů chování, řeči a myšlení vyhlíží potrhle, až bláznovsky. Ochota zanechat lidského mudrování, sotvaže se ukáže odlišný a je ohrožující názor, hned pořádně vrávorat, vědomě metat kozelce, aby nebyl sražen příliš příkře a tvrdě a tím nebezpečněji."
"Avšak není potřeba k tomu, aby se dalo žertovat zapotřebí nějaké narafičené hříčky? Nevyžaduje to pohybovat se tak trochu jako provazochodec? Není k tomu napřed zapotřebí člověku šlápnout na kuří oko, aby mohl se smíchem projevit své potlačované lidství?"
"Vůbec ne. Ačkoli je smích často ventilem nějak potlačovaného lidství, přesto člověk přirozeně nemusí k tomu, aby se srdečně smál, prožívat nějaký útisk. Jeho smích je přirozeným projevem větší plnosti jeho lidství, projevem radosti z poznaného vlastního sebeovládání a dosahování jemu přiměřeného dobra a dokonalosti, nebo z poznávaného překonávání vlastní omezenosti."
"Jenže kdopak takovému projevu radostí porozumí? Kdo ji ochotně přijme? Kdo se jí nakazí a bude šířit dál?"
"K tomu, aby byl smích upřímný, nepomíjivý a stále se šířil od člověka k člověku a zušlechťoval celou lidskou společnost, jsou nutné jisté přirozené předpoklady.
Bez lidské přirozenosti by se radost z Kristova vítězství nad smrtí stala jen teoretickým vzorcem, postrádajícím životnost. Radostný smích musí proto být projevem všech přirozených lidských hodnot člověka, jeho ctností, zvláště lásky, skromnosti a pokory. Utrpení, bolest a samota neodporují radosti. Bolest je častou průvodní okolností, za které se radost rodí a rozvíjí. Člověk se často opatrnicky vyhýbá bolesti, utrpení a samotě, ačkoli právě uprostřed nich může hlouběji proniknout a zakusit duchovní jádro radosti. Každá pravá oběť je spojena s nějakým utrpením a bolestí. A přesto je to v mnoha případech ta jediná úzká cesta, vedoucí do duchovních hloubek života, tam, kde ušlechtilá radost opravdu je.
"A budou opravdu k smíchu všichni draci, čarodějnice a všechny hrozné mimozemské obludy i pozemská strašidla?"
"Ano, všude tam, kde se spojí zdravý selský rozum se silou víry. Vlivem nadpřirozeného zásahu přestává strašné ve světě strašit a stává se směšným. Tak stačí Kašpárkovi mnohdy trocha svěcené vody nebo znamení kříže, aby se hrozné strašidlo propadlo a v zaburácel vítězoslavný smích. Pohádková hrůza všemožných jezinek, ježibab, čarodějníků, draků, obrů, loupežníků, hejkalů, hastrmanů a jejich četného příbuzenstva ztrácí najednou svou moc. Padají ze své strašidelné výše a stanou se uprostřed smíchu malými a bezvýznamnými. A zatím vysmívaný Honza, dobrý, poctivý človíček se zdravým selským rozumem, ten nejmenší z Božího lidu, směšný ve své titěrnosti ve srovnání s úkolem obrovitým a obludným, před kterým stane jako oběť domněle všemocných zloduchů, dorůstá do oněch nadpozemských výšin. Sám se stane vznešeným vládcem, který šíří dobro, kde dosud panovalo a strašilo zlo. Honza, odměněný hrdina, nastupuje na trůn jako osvícený mudrc, zástupce spravedlnosti a svobody, a přispívá k rozšíření Boží vlády na zemi.
Samotný úsměv je jako paprsek, který vychází z Kristova pohledu. Je bezděčným projevem radosti, doprovázející pravou duchovní zkušenost. Je projevem radosti, která propuká z živé a žité přítomnosti Boží, ze zakoušení Boží přítomnosti."


Až se Švejk začervená
"Jakpak vůbec souvisí radost v mém srdci a můj smích s Pánem Bohem?"
"Podstatou lidského smíchu je přirozeně rozum a svobodná vůle. Případnou podmínkou smíchu je směšnost."
"Co je to směšnost?"
"Podle řeckého filozofa, Aristotela, autora Poetiky, je to jakási bezbolestná chyba a neškodná ohyzdnost, jako třeba směšná maska je věc ošklivá a neforemná, aniž působí bolest. Ale ani tento starověký mudrc netušil, že nejvyšším původcem humoru a smíchu je sám Bůh všemohoucí, který stvořil nás, andělské tvory stejně jako vás, o něco méně dokonalé tvory lidské. Stvořil nás, i když prozřetelně věděl, že se mnozí od něho svobodně odvrátí. Přesto nás stvořil, i když věděl, že se mnozí uzavřou do smutného života ve své zakyslé láhvi od octa. Tak Bůh dopustil i přítomnost ďábla. Původně ho stvořil jako dokonalého anděla, jenže on samolibě napodobuje Boží dílo. Tak Bůh připouští i komický podklad ke své vznešené nedostupnosti.
Žalmista zpívá, že "ten, který trůní na nebesích, se směje. Bůh činí své vyvolené, kteří jsou mu věrní, veselými. Naplňuje je radostí a jásotem, takže se smějí a plesají." Svatopisci starozákonních knih "plni radosti, chválí Boha. Ti, za něž Bůh zaplatil, dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání i radost, oblažuje jeho srdce radostí." Radost a jásot spravedlivých má původ v Bohu. Když to vidí kulhavý ďábel přestrojený za revmatického Švejka, tak se ten udýchaný pivní skaut sám odmlčí."
"Jakto, že tedy chodí světem spolu s andělem a svatým Mikulášem ještě také čert? A řinčí a straší!"
"Při přechodu z pohanství ke křesťanství slouží zbytky strachu či zastrašování k výchově primitivních hříšníků, aby byli přivedeni na cestu ctnosti. Ale netrvá dlouho a strašný čert se stává směšným strašákem, kterého každý prohlédne až do ledví. Čert je rázem jednou z nejoblíbenějších komických postav. Po Dionýzovi a jeho družině zdědil v různých obměnách a doplňcích obojí vzhled: vytáhlého svůdce i přitloustlého nemotoru z pohádek. Nad čertem vyhrává sázku žena, když je muž se svou logikou v koncích. Káča z české pohádky se stává postrachem pekel, Kašpárek jí pomáhá.
Za tento rys náboženského přechodu od strašného k směšnému vděčíme především Pánu Ježíši a jeho věrným, kteří se při dokonalém rozvoji od Božího dětství k dospělému přátelství s Bohem obejdou bez čertů a strašení. Sotvaže se dospěje k pochopení a zažití Boha jako lásky, lze ďábla představovat i humorně."
"Jak si to mám v hlavě přebrat, že můj smích a humor vlastně souvisí s Pánem Bohem?
"To bude jasné, sotva si srovnáš humor jako projev mysli, ve kterém si tvor uvědomuje svůj význam a současně i svou bezvýznamnost před tváří Stvořitele. Vědomí věčné hodnoty tvé duše a s tím spojená zkušenost vlastní pomíjivosti, nepatrnosti a malosti, jsou dvě stránky duchovní zkušenosti. Podobné sjednocení převahy a omezenosti vyznačuje humoristu a jeho vtipný projev.
Duchovní jádro humoru a smíchu vůbec tvoří zalíbení v rozjímání o jsoucnu, které je milováno pro ně samotné. Záliba vzniká tam, kde působí jako příčina záliby dokonalá činnost. Dokonalé poznání zrovna tak jako dokonalá láska působí zálibu a radost. Nejdokonalejší činnost pochází z dokonalé schopnosti, zabývající se nejlepším předmětem zájmu. Činnost, přinášející člověku vrcholnou radost, je činnost rozjímavá. V rozjímání vydáváš ze sebe to nejlepší, čeho jsi schopen. Používáš k tomu své nejvyšší činnosti, intelektuální. Když se takto zabýváš Bohem, který je nejlepším předmětem lidského přemýšlení, touhy a lásky, prožíváš čistou radost. Tato nezkalená radost je první a poslední slovo radostné zvěsti, evangelia. Radost se tu kryje s vrcholnou Pravdou a Láskou.
Když má nějaká síla a schopnost vzbudit zálibu, tedy se musí naplno uplatnit, ovšem přiměřeně k lidským možnostem. Jinak by vedla k vyčerpání a únavě. Prvním předpokladem záliby je plná činnost. S ohledem na přirozené meze činnosti je také trvání a hloubka záliby omezena. Záliba není cílem činnosti. Proto nějaké samoúčelné jednání kvůli zálibě by bylo scestné.
Smích, který by postrádal duchovní základ v Bohu, základ, který člověk svobodně a cílevědomě upevňuje ve víře, ctnostech a v životě ze svátostí, takový smích by každému rychle zmrzl na rtech. To je úděl všech komiků, petříčků a klaunů, kteří čerpají svůj smích jen z lidské přirozenosti nebo z náhodného souběhu okolností, že jsou koneckonců sami uvnitř smutní jako slavný Debureau. Jedině ten, kdo se raduje a šíří radost jako lidský výraz a průvodní jev radostné zvěsti Božího Slova, ten roste současně ve své duchovní radosti, nevyčerpává se, protože jeho smích čerpá z hlubšího, nevyčerpatelného zdroje.
Duchovní život v nitru člověka, jakož i jeho plně lidský život jde ruku v ruce s všelidským humorem. Humor spojuje konečné s nekonečným. Vede nás přemáhat těžký úděl radostně, s úsměvem. Proto je humor nepostradatelný groš, ušetřený na zlé časy pro onu podivuhodnou domácnost, kterou vedeme mezi nebem a zemí.
Komičnost bývá spojena s humorem. Humoristický postoj spočívá v tom, že člověk odhaluje směšné nedostatky nějakých postav, ale přitom si udržuje k postavám veskrze příznivý postoj. Přes různé chyby, které jsou pro mravní hodnocení postavy nepodstatné, máme postavu rádi, je nám sympatická. Jádrem humoru je shovívavý postoj člověka k tomu, co odhaluje jako komické. Člověk prožívá morální převahu nad druhým, jehož shledává komickým, přičemž si jeho nedostatky a slabosti uvědomuje jako všelidské, takže se k němu staví objímavým způsobem.
Pravý humor má při společné základně sympatie a lásky tu jedinečnou výhodu, že dovoluje docela svobodné, subjektivní pojetí a osobní využití hodnost ve společnosti, jednotu v rozmanitosti ve službách zdokonalení lidí.
Samotný prožitek morální převahy však není v ryzím humoru rozhodující. Rozhodující je radostný zážitek plnosti sebeovládání a vlastní dokonalosti. Kdekoli se začne prosazovat vliv jistoty o morální převaze, tehdy humor slábne, zpovrchňuje a ulpívá na výsměchu, satiře, ba jízlivosti.
Humor je v nějaké míře vlastní všem lidem, třebaže jednotlivci jsou různě nadáni.
Opravdový humorista je jemný i hluboký, a ať si dovoluje cokoliv, přece je dalek veškeré frivolnosti, usmiřuje a v harmonii nás propouští. To je skutečný humor, kdežto falešný a křivý humor vzniká, když se dohání v krajnosti.
Vlastním rysem anekdoty jsou vztahy k stávající společnosti. Anekdota působí jako ventil, jako výraz veřejného mínění. Třebaže se humor často šíří u těch, kdo jsou utiskováni, snadno se přitom může zvrátit v povrchní satiru a kousavou ironii, takže jeho příznivý přínos je chabý.
Ač je špásování záležitostí hlavně chudších vrstev a mládeže, která ještě nenalezla své místo ve společnosti, ryzí humor, beze stopy pichlavosti a vůbec každé jízlivosti, je uskutečnitelný jen v prostředí chápavé lásky. Předpokladem působivého humoru je vzájemná láska, kdy jsou lidé k sobě vzájemně uznalí jako Boží děti, stvořené, vykoupené a posvěcované stejnou Láskou Boží. Proto si mohou spolu pošpásovat zrovna tak bez povýšenosti jako bez nedůtklivosti. Humor se nejlépe rodí v pospolitosti a družnosti. Je nemyslitelný bez vztahu vzájemné důvěry. Rodí se v prostředí uznalého sebepoznání a družného, chápavého srdce. Je seberozdáváním, dělením se, sdílností."
"Říkáš to pěkně, milý Pátku, ale mnoho křesťanů mne přesvědčuje o něčem jiném. Někteří jako by byli tak opojení nadpřirozenou radostí, že už ani nemají čas na to, aby se přirozeně radovali ze života. Někdy se dají zastihnout s varovně vztyčeným prstem mravokárců, když si hrají na Pána Boha a hrozí každému hříšníkovi Božím trestem. Jindy se rozplývají v radostném smíchu, což je milé, ale dost nedomyšlené. Srdce jim kypí radostnými city, ale oni nejdou dál, takže se zdá jako by se při tom svém veselém nadšení zdráhali vtipně užívat vlastního rozumu."
"Pravda je, že víra nás osvobozuje, ale ne od přirozeného rozumu. Milost přistupuje k lidské přirozenosti, aby ji zdokonalila, ale ne opomenula, ani vyloučila. Kdo věří a je mu dopřáno radovat se z Boží přítomnosti, je zavázán používat i svých přirozených hřiven a radovat se z nich.
Podstata lidského smíchu nespočívá jen v smyslovém roznícení ani v rozjaření emocí, nýbrž ve zdokonalení člověka jako takového, zejména ve zdokonalení toho, co je mu jako člověku nejvlastnější, totiž rozumu a svobodného jednání. Smích má sice poznávací smysl, a také humor probouzející smích se podstatně uplatňuje nejen v odhalování nějaké obtížné skutečnosti, nýbrž v rozvoji člověka jako člověka. Nejsi však jen jedinec, nýbrž i tvor společenský.
Člověk se má přičinit o radost a smích u sebe i u druhých, ale ne tak, že by se do něčeho nutil, ani tak, že by se zlomyslně smál druhým, kteří trpí. Má se snažit o smích už proto, že má rozum, a tedy ho má důvtipně užívat, aby vtipem potěšil sebe i ostatní.
Každý člověk dobré vůle se má vynasnažit o jakousi sběhlost v tomto ušlechtilém přinášení radosti sobě i druhým."
"To by mohlo být, Pátku, úžasné dobrodružství! "Dobrodružství ctnosti, a hlavně lásky. Jde o pohotové, hravé a snadné usilování. Když dosáhneš sběhlosti v tom, že smýšlíš tak, že přeješ každému na potkání dobro, a počínáš si tak, abys ty sám přispěl k jeho obdarování, máš pak zvláštní radost z toho, jak ti to jde stále snadněji, hravěji a lépe. To je pořád smích a radost na úrovni přirozené, osobní i společenské."
"Ale ty nemáš zůstat na této úrovni. Zvu tě k dosažení radosti duchovní. Nejde jen o přirozenou radost, ale i nadpřirozenou. K tomu si vyprošuj dary Ducha svatého. Mezi ostatními dary, pros za dar moudrosti."
"A proč?"
"Vlévá se do křehké nádoby tvé lidské lásky tak, že ji povznáší k největší možné Lásce Boží."
"Čím se liší Boží Láska od lásky lidské?"
"Tím, že Boží dítě přeje každému nejen nějaké dobro, ale to největší Dobro. A jako samo Boží dítě zakouší, že se mu dostává toho největšího Dobra, Krásy a Pravdy, když přijímá celou svrchovanou Lásku kvůli němu vtělenou do lidské podoby a jemu předkládanou v podobě chleba, tak má k tomu vést i ostatní."
"Musí to být úžasné kráčet světem s takovým darem moudrosti."
"Je to úžasné, ale je to i kříž. Zdaleka ne všude ti totiž otevřou dveře. Když ale s takovým stále vyprošovaným darem moudrosti dokážeš žít, pak zakusíš blaženost pokojných. Ovocem je pravá radost, jakou ti nikdo nedokáže vzít."