Učení - mučení
"Kdy už budu větší a starší?"
"To bude hned. Zatím se musíš učit."
"Hm. Škola neboli bouda je zařízení k otravě a ubíjení života", tvrdil mi můj svěřenec.
"To je jenom první dojem", namítal jsem.
"Ale mně se to tak, Pátku, ukazuje i na druhý dojem."
"Tomu porozumíš, až budeš starší."
"Jen aby to už bylo. Už abych se toho stáří dožil!"
"Všichni staří se dožili stáří, protože stárnutí je přirozená lidská vlastnost. Nejzajímavější ale je, že mnozí z těch, kdo přirozeně zestárli, přesto zůstali mladí, ba dokonce začali mládnout."
"Jak to? Jak to?"
"Mládnutí a obnova trvalé svěžesti pochází z jiného světa. Způsobuje to zákon milosti."
"Vlastně ani nevím, kam vůbec mířím."
"Jako každé dítě přirozeně míříš k duchovnímu životu", vysvětloval mi Pátek, ale vrtěl jsem nad tím hlavou.
"Prostě každé dítě je snadno přístupné duchovním hodnotám."
"Že by? A proč?"
"Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti na někom, na rodičích. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Přímým zřením míříš k duchovním hodnotám. Přes tvou upřímnost jsi však v této dětské odevzdanosti příliš plný smyslových dojmů a emocí, než aby mohla být tvá upřímnost stálá a trvalá. Jen počkej později!"
"Co bude pak?"
"S růstem přemítavého poznání ustoupí do pozadí vliv přímého poznání. Dozraješ, až přejdeš od vratkých emocí k přilnutí k duchovním hodnotám. Pak jasněji rozlišíš tajemství od pohádky.
Jen počkej. Zakrátko objevíš duchovní cestu. Po ní přijdeš do kraje nepomíjivé životnosti a věčného mládí našeho Pána. Zadíváš se do sebe a dosáhneš důvěrnějšího zaujetí pro neviditelné, duchovní hodnoty."
"To je dost učené."
"Vůbec ne. Naopak, všechny učené úvahy, dostavující se při setkání s tajemstvím, padají jako domeček z karet. Stačí si uvědomit, že tajemství se nabízí jako někdo osobně blízký, koho znáš jako přítele, a že tu nejde o žádné kladení hádanek."
"Ale škola je právě samé kladení hádanek."
"Jenom zpočátku. Později si člověk uvědomí, že musí opustit mládí a myslet na to, co bude dál. Uvědomuje si svou pomíjivost. Stává se ochotným přijímat sebe samého takovým, jakým opravdu je. To vše ho vyzývá k plnějšímu prožívání závislosti celého jeho údělu na našem Pánu.
Život se už nestará o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem osobní zkušenosti se ustálí a stává přesvědčeným. Člověk je pak ve svém životě více zabydlen než dosud.
Konečně zralost nevyžaduje víc nežli žít jako dospělý, tedy podle evangelisty Lukáše "uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek". Všechno je čím dál tím víc proniknuto nadějí. Život se mění ve věrnost. Stává se lidsky méně proměnlivým. Oprošťuje se výrazných zvratů, ale zato více vyzařuje.
A pak najednou zjistíš, že v tvém životě nehraje lidský věk nijak velkou roli. Proto lidé, kteří ho dosahují, zůstávají šťavnatí a svěží. Kdežto u toho, kdo k této zralosti teprve směřuje, tam různost věku klade zvláštní nároky na moje, andělské vedení. Vzhledem k mladšímu člověku se to uplatňuje spíše ve směru rozvoje lásky než v dosahování nových vědomostí."
"Ukaž tedy, milý Pátku, co umíš!"
"Rád bych. Jen kdybych měl s tebou a s tvými nejbližšími lepší spojení."
"Hlavně, že jsem s tebou já, můj Pátku."
"Stačí jen poslouchat, co se kolem tebe říká."
"Vím. Člověk musí hledět, aby koukal. Naši doma říkali, že se černí mravenci nesmí hubit. Rezaví mravenci jsou prý nebezpeční. Štípou nás. Zato černí jsou užiteční."
"Je to tak."
"A vosy jsou prý příživníci, kdežto včely jsou užitečné."
"Tak, tak."
"A co Rusalka?" ptalo se zasněné dítě, "Je Rusalka užitečná?"
Místo odpovědi se dočkalo smíchu přemoudřelého světa. Přechytralý duch světa se vysmívá Rusalce, která volá: "Chci být člověkem! " Průzračná bytost andělské povahy touží být člověkem. Člověk je o trochu méně dokonalý, než andělé. Přitom však anděl se rozhoduje jen jednou, buď dobře nebo špatně, ale navěky. Zato člověk může díky Bohu pořád začínat znovu a lépe. Jenže duch světa se právě tomu vysmívá. Svádí člověka, aby se vlastníma rukama prodíral na místo Boží.
Učitelka ve škole se ptala: "Kdopak umí, děti, Píseň práce?"
"Tady! Já!"
"Tak spusť!"
"Když se kola zastaví, lehneme si do trávy --- "
Výbuch smíchu přehlušil zpěv písně, kterou ho jakožto Píseň práce naučili starší spolužáci. Nechápavý, udivený pohled dítěte.
"No, co, přece zpívám Píseň práce."
"Cha, cha, cháá!"
"Už toho nechej, Švejku! Myslím, že si budeme muset pozvat do školy tvoje rodiče."
"Tak jsem, milý Pátku, poznal z vlastní zkušenosti, že nejlepší školní předmět je přestávka."
Lidé z nejbližšího okolí se nedočkavě ptali:
"Čím budeš, až budeš velký?"
"Horníkem."
"Proč?"
"Naučili nás to ve škole.
Horníci, horníci, ty my máme rádi,
kopají nám uhlí naši kamarádi.
Až budu veliký, do šachty chci jíti ---"
Smích staršího, dospělého světa přehlušil dětskou říkanku.
"Milé děti, copak vám přinesl Děda Mráz? Co třeba tobě?"
ptala se učitelka.
"K nám, prosím, Děda Mráz vůbec nechodí."
"Jak to, že ne?"
"K nám chodí Ježíšek."
"Nepovídej. To je přece náboženský přežitek minulosti. Dneska už chodí jenom Děda Mráz. A kdopak umí nějakou básničku o Dědu Mrázovi?
"Tady! Zde!" mávala dětská ručička.
"No tak, přednes ji" vyzvala mě meduplným pohledem soudružka učitelka.
"Děda Mráz - není náš,
je to ruský šmelinář!"
Smích rozesmál celou třídu. Soudružka učitelka spráskla ruce:
"I ty jeden Švejku švejkovitá! Kdopak tě to učí?! Řekni, kdo tě to naučil? To se musí vyšetřit! Okamžitě do ředitelny!"
"Pověz nám, kdo tě k tomu navedl, abys to říkal?" vyzvídal ředitel.
"Ježíšek" ozval se nesmělý hlásek.
Ředitel vrhl oči v sloup a zaúpěl: "Kam vede to naše komunistické školství?!" A učitelka vydechla jako dohrávající gramofon na kliku:
"Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak."
Mlčel jsem jako ryba a moje duše volala:
"Kde jsi, Pátku? Pomoz! Proč mlčíš? Proč mi nepomůžeš?"
"Počkej, v pravý čas pomohu. Ale teď to nejde."
"A kdy to půjde?"
"Bůh ví, ale budu ti stále ---"
Pátkův tichý hlas přehlušil Švejkův potutelný smích světské rafinovanosti:
"Klídek! To chce klid!"
"Je mně velmi líto", řekl jeden z těch dravců černožlutě žíhaných, když k němu přivedli Švejka, "že jste opět padl v naše ruce. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se."
Švejk němě přitakal hlavou a tvářil se tak nevinně, že černožlutý dravec pohlédl tázavě na něho a zdůraznil:
"Netvařte se tak pitomě."
Přešel pak ihned do laskavého tónu a pokračoval:
"Pro nás je velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sveden. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?"
Švejk zakašlal a ozval se:
"Já, prosím, o žádných hloupostech nevím..."

...ozval se vzlykot. To se Švejk dal do pláče.
Polní kurát řekl: "Z tohoto člověka nechť si každý vezme příklad. Co dělá? Pláče. Neplač, povídám ti, neplač! Ty se chceš polepšit? To se ti, chlapečku, tak lehce nepodaří. Teď pláčeš, a až se odtud vrátíš do cely, zas budeš takový lump jako předtím....

... Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem brečel jen pro legraci. Já jsem viděl, že k vašemu kázání schází jeden polepšenej hříšník, kterého jste marně hledal ve vašem kázání. Tak jsem vám chtěl opravdu udělat radost, abyste si nemyslel, že se nenajdou ještě spravedliví lidé, a sobě jsem chtěl udělat legraci, aby se mi odlehčilo..."

Zatímco na mě tak rafinovaně dorážel vyslanec vládce světa v uniformě c.k.armády, můj věrný Pátek stál smutně opodál a sledoval, jak mi bláznivý svět trhá nevinné srdce na kusy. Kolikrát mi křičel do ucha slova proroka Izajáše: "Nestrachuj se! Já ti pomáhám! Neboj se, červíčku! Držím tě za ruku!"
Buď jsem ho nebral vážně nebo jsem se na něho naopak lehkomyslně spoléhal, ale brzy se mi odmlčel, ale patrně mi pomáhal bez mého vědomí. Za chvíli jsem už opravdu jako ten potrhlý Švejk nevěděl, čím jsem, a jak se mám komu na světě zavděčit. Je vlastností dobrých andělů v pravou chvíli poradit a pomoci, kdežto jindy se zase odmlčet. Dost možná, že bych se byl v tu chvíli z nesporně moudrých rad mého Pátka asi zbláznil. Proto jen mlčel a čekal. I čekání vyžaduje někdy mnoho trpělivosti a lásky. Umět vyčkat a tiše se modlit, až se mraky rozjasní. A můj Pátek měl se mnou opravdu svatou trpělivost.


Nejkrásnější den se odkládá
Můj Pátek toužil po mém nejkrásnějším dni. Také já jsem nedočkavě očekával den plný krásy.
Den předtím se shromáždili andělé v krásném domě našeho Otce nebeského. Duše svěřených dětí, které měly být obdarovány, měly být právě očištěny. Nedokonalosti, které ještě zbyly, byly ponořeny do klína Božího milosrdenství a zmizely tam jako sláma v ohni.
Šťastné děti se shromáždily v krásné a jasné ředitelně, z níž svrchovaný Pán řídil všechno své tvorstvo. Vládce všehomíra je vlídně přijal, aby ony vyvolené duše mohly přijmout Syna Božího v podobě pokrmu, aby se mohl vítězně ujmout vlády v jejich srdcích a přinést do nich radost, pokoj, lásku a pravdu.
Také v mé duši chtěl můj věrný Pátek připravit všechno pro nebeské poměry. Toužil, aby v mé jako v jeho duši zazářily drahokamy víry, lásky, pokory, skromnosti a oddanosti. Z dobrých čtyřiceti andělů nesporně dobře pracujících v naší třídě však měl tehdy úspěch jen jediný. Nebyl to však můj dobrý Pátek.
Byl to něžný průvodce naší spolužačky Marie. Jenom jí jediné mělo být dopřáno toto úžasné setkání. Pouze u ní se měl zabydlet Nejvyšší a Nejmocnější Král králů. Jedině v tomto jediném srdci se mělo radostně rozbušit Srdce vítězné, jaké nezdolala ani smrt, ani svět ani jeho zlý vládce.
Ostatní zůstali ohromeni, zmateni a zahlušeni hlukem davů a zástupů, mávajícími rudými prapory a provolávajícími připravená hesla:
Kam se hrabe Amerika,
s pomerančem na Sputnika!

Ameriku hrůza jímá,
za námi jde rudá Čína!

Můj věrný Pátek z toho byl asi zklamán. Nezoufal však. Vnukl mi předtuchu o tom, co mi dosud nikdo neřekl. Na tváři se mi jevila hrůza z nějakého strašlivého neštěstí. Nebyl jsem však dost vzdělán, abych věděl, že je to peklo, které žhne v lidském srdci, které by zradilo svého Otce nebeského. Jen jsem se v srdci otřásal děsem a úzkostí. Jak snadno bych uniknul těmto hrozným vnitřním útrapám, kdybych byl jen poslechl svého Pátka. Ten mi ze všech sil vnukal slova:
"Bože můj, nikdy se ti nezpronevěřím! O tom jsem přesvědčen s upřímnou důvěrou. Ale co kdyby mělo toto hrozné neštěstí potkat mého svěřence?! Zapřísahám tě, nejvyšší a nejmocnější vládce srdcí, učiň raději zázrak svého milosrdenství, než abys připustil, aby tě někdo z tvých věrných vydal napospas vládci světa a znovu tě křižoval."
Bůh dělá dodnes zázraky, a činí tak v lidských srdcích, která jsou k tomu náležitě připravena a otevřena. Pro mne se však nejkrásnější den mého života odkládal, a v mém srdci zbyla jen úzkost a nejistota.
Jen Marie prožívala svůj nejkrásnější den, když z nebe sestupoval božský přítel mládeže. Zdánlivě osamělá, ale provázena svým andělem, kráčela naproti sestupujícímu Pánu Ježíši, a padla před ním na tvář, a byla vzápětí odměněna.
"Zakoušel jsem tehdy jakousi posvátnou žárlivost na toho anděla, kterému se podařilo to, co se mi zatím nezdařilo. A pak - kterému z nás čistých duchů bylo kdy dopřáno něco podobného?"
"Přiznám se, že i ve mně bylo najednou něco, co mi tu vyvolenou osobu přibližovalo. Od toho okamžiku jsem cítil, že z ní vyzařuje jakési teplo a jas. Působil, že jsem v její přítomnosti pokaždé jaksi ztišil svou prudkou povahu. Cítil jsem, že v ní přebývá někdo, komu by se mělo říkat Pane. Bůh ví, že se jistě modlila i za mne, který měl už od soudružky učitelky udělené přízvisko Švejk švejkovitá. Co na tom komu záleželo, že jsem k tomu přišel jako slepý k houslím.
Kristus Pán byl taky nevinej, řekl Švejk, a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo."
"Tak se stalo, že ses nakonec pohodlně ztotožnil s nálepkou, kterou ti přilepili druzí lidé, kteří tě ani dvakrát neznali."
"Jenže jak jsem měl projít hrdě a s důstojností tímto bláznivým světem, do něhož jsem se narodil, když jsem se nesetkal s tím, který přemohl svět, a nepřijal jsem ho k sobě, aby z mého srdce vládnul světu?"
"Muselo ti být strašně smutno, protože ses tehdy vzdaloval i mně samému."
"A přesto jsem se chtěl smát a těšit ze života."
"Býval jsem tehdy odkázán jenom na nepřímou, zcela nevyslovenou a nepojmenovanou pomoc. Mírnil jsem jen tvoje výstřelky a snažil jsem se zaostřit a osvítit ti dobro v tvé mysli."
"Snad právě proto jsem se toužil tolik radovat jako se radují Boží děti. Ale bez Boha v srdci se dalo uniknout smutku všedního dne jedině tak, že jsem sám sebe i druhé začal přesvědčovat o skvělosti celého toho bláznivého světa.
Když Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: Opravdu nevím, proč se ti blázni zlobí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, výt jako šakal, zuřit a kousat. Jestli by to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidé divili, ale tam to patří k něčemu prachobyčejnému. Je tam taková svoboda, o které se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže, nebo za anglického krále, nebo za císaře pána, nebo za sv.Václava. Byl tam taky jeden, který se vydával za svatýho Cyrila a Metoděje, aby dostával dvě porce... Vůbec se tam žilo jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: "Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?!" Je však také pravdou, že jsou tam úplně tichý blázni. Jako tam byl jeden vzdělanej vynálezce, který se pořád rýpal v nose a jenom jednou za den řekl: Právě jsem vynašel elektřinu. Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, které jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mého života."
"Když jsi neměl ducha pravdy, zbývalo ti unikat z ohrožení jen hloupou žvanivostí."
"Zrovna tak, jako ten Švejk, když mu posluchovačka řekla: Tak nám zabili Ferdinanda. Možná, že se ten malý občánek třeba i ve své dušičce modlil, aby ho Nejvyšší ráčil uchránit před každým zmatkem a neuvedl ho v pokušení, ale pak - "
"Pak si hleděl pomoci sám dostat se z té či jiné trapné situace jejím zlehčením přehráváním nejnemožnějších povídaček a historek, jako když si člověk pouští obehrané gramofonové desky. Od Švejka jsi se naučil překrucovat pravdu o tom, že všichni lidé jsou omylní k výmluvám za svou lehkomyslnost."
"Myslím, řekl Švejk, abychom se na všechno dívali z poctivější stránky. Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. To už je v přirozenosti lidské, že se člověk mejlí až do své smrti. Proto říkám, že lidi jsou chybující, ať jsou učení nebo nevzdělaní. Chybují i ministři - "
"Nesuďte, abyste nebyli souzeni." (Mt7,1) Nejspíš ti to také vnukl vládce světa pod maskou dobrého vojáka Josefa Švejka, abys hledal jedinou obranu proti zvůli a tvrdosti mocných v nezodpovědnosti."
"Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce: Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: Švejku nepříznávejte se k ničemu, budu se vykrucovat do roztrhání těla."
"Zkrátka jsi v tom divokém karnevalu světa toužil obstát s úsměvem a beze strachu, v masce poslušného občánka, jenže bez vlastního názoru."
"Tak to není", zarazil jsem Pátka.
"A jak to tedy je?"
"Tak, jak říká Švejk: "Disciplína musí bejt, jinak byste lezli jako opice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi. A není to pravda? Představte si park a na každým stromě voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach."
"Ale neříkáš to moc přesvědčivě. Ani z tváře ti nesvítí žádná radost při pomyšlení na to, jak tě drtí tupá disciplínovaná mašinérie."
"A z čeho by se měl jeden vůbec radovat?"
"Z čeho? Přece ze života, který ti byl dán!"
"To je toho!"
"To není všechno."
"Že ne?"
"Je toho ještě víc."
"A copak?"
"Že při lidské křehkosti a tolika zaviněných omylech, tě vykoupil samotný Bůh, takže už nejsi slabý člověk, ale Boží dítě! Podle slov žalmisty, "duše vyvázla jak z léčky pták, roztrhla se síť, jsi svobodný!"
"To chce klid!" Řekl s přihlouplým úsměvem Josefa Švejka.


Lev řvoucí Švejkovým smíchem
"Dobře ti rozumím", zašeptal Pátek, "Každé lidské srdce touží po pravém klidu, po štěstí a pokoji, ale ani jediný z lidí si ho nemůže sám zjednat ani opatřit. Když odmítneš pokoj, se kterým jsem byl k tobě poslán, budeš hledat jinde."
"Vyberu si to nejlepší, co je na světě."
"A přebereš. Zmýlíš se, protože "satan" podle slov apoštola národů, "brává na sebe podobu anděla světla". Když vládce světa nabízí blud, zahalí ho částečnou pravdou. Tak jej učiní přijatelným. Když ti nabízí hřích, oblékne ho rouchem ctností. Člověk se nechá lapit na návnadu a podlehne pokušení. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda. Je to hlavně bujná představivost, kterou vládce světa podněcuje a zároveň zneklidňuje představami."
"Představami?"
"Takovými, které nahrávají přehnané sebelásce. Silného spojence nachází také ve tvé náklonnosti ke snění, jež pohlcuje pozornost, kterou by každý měl věnovat skutečnosti. Přes obrazotvornost působí vládce světa na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Celé panoptikum věcí zahaluje tajemným půvabem. Jak on jen dovede lichotit té zvrácené a zbabělé zvědavosti! Duch pak bloudí kdesi v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí, takže je lze jen stěží rozeznat, natož správně zhodnotit. Svědomí se tak otupí, až usne.
To je práce vládce světa, když ti podbízí nápad, že si sám umíš utrhnout to nejchutnější ovoce světa. To on ti podstrkuje myšlenku, že si můžeš samostatně opatřit pokoj svou lhostejností, zatvrzelou tupostí a pasivní rezistencí ve smyslu toho okřídleného hesla "To chce klid!
Ten starý lhář se ohání Rudým právem. Počíná si zdánlivě tak přihlouple, nemotorně, ale přitom tak obratně, že si dovede posloužit všemi prostředky, které uzná za potřebné. Po většinu času se snaží rozptýlit lidského ducha líčením nejrůznějších povídaček, rčení a toho, co jedna paní povídala. A když už toho v tomto směru víc nezmůže, ukolébá člověka zdáním, že všechno v pořádku. Vsugeruje ti iluzi, že jsi na tom dobře, že by ses měl spokojit s tím, co svět nabízí. Hlavně trochu toho zdravíčka, a dobře se nabaštit a napít."
"Přesně tak. Takoví lidé jako Švejk mají kromě svého optimismu velký sklon být epikurejci... Švejk pil... Potom zpívali, tančili, neustále pili, poplácávali své společnice. A v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo: Po nás ať přijde potopa!"
"Dej pozor! Vždyť ten dávný podvodník dělá všechno možné, aby ti zabránil modlit se či prostě obracet se jiným směrem, než do světa. Dobře ví, že když se mu podaří naplnit ti ducha frivolními představami hned od rána, tak bude mu patřit celý tvůj den."
"Kdyby to Pánbůh nechtěl, tak by to na nás takhle nenachystal."
"Kdepak, tohle pokoušení má hlubší smysl."
"A jakýpak?"
"Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je podrobován zkoušce, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokoušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl. Buď dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je po stránce vědění nebo mravů, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.
Tak lze poznat, jak jsou lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby uškodil. Ďábel však pokouší vždy proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá jeho vlastním úkonem. Pokud člověk takto někoho pokouší, dělá to jako ďáblův služebník. Říká se však, že Bůh pokouší, aby věděl, v tom smyslu, ve kterém se říká, že působením sleduje, aby jiní věděli. Proto se uvádí: Bůh vás pokouší, aby vyšlo najevo, zda ho milujete (Dt 13). Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově: totiž když lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, zda pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.
Démoni znají to, co se u lidí projeví navenek, ale pouze Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. Ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka, a pak aby pokoušel k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.
Třebaže démon nemůže změnit lidskou vůli, přesto může ovlivňovat nižší hnutí člověka, na základě kterých vůle sice není nucena, nicméně je poněkud nakláněna."
"To chce klid!, opakoval Švejk s úsměvem. Však ono to vždycky nějak dopadne."
"Jenže, jaký klid? Klid starého do němoty opilého poživačníka pod hospodským stolem? Jaký klid? Snad vychladlý klid jako na hřbitově, anebo andělský pokoj ve věčné lásce?"
"Ale to snad ani není pro lidi. To bude jenom pro vás, anděly."
"To je hrozný omyl. Z temných propastí lidské bídy dokáže Boží milosrdenství vydolovat netušené poklady. Dobře to vím, a proto nemohu zůstat klidný, když vidím tvé bloudění."
"To chce klid, milý Pátku."
"Klid, s nímž my, obyvatelé nebes odpovídáme na zlo, které postihuje vás, pozemšťany, není plodem pasivní rezistence. Není výsledkem ani tuposti, ani lhostejnosti povýšenců, kteří by zapomínali na úděl svých svěřenců. Je to ovoce hlubšího poznání a osvícenější lásky, protože naše vůle je plně sjednocena s vůlí Boží. Při pohledu na vrtkavost lidského srdce otevřeného světu nepociťuji žádnou rozmrzelost ani utrpení. Můj rozum má svůj zdroj v Boží inteligenci."
"Proč se tedy vůbec zajímáš o mé zkoušky?"
"Protože jsi mi byl jednou provždy svěřen. Mám tě vést k dokonalosti. A ve tvých zkouškách vidím naplňování Božích plánů, které jsou všechny dokonalé."
"A co tvé zásahy do mého života? Slibuješ mi, Pátku, pomoc, a kdepak je jí konec?"
"Mé zásahy do tvého každodenního života jsou uskutečněním myšlenek a plánů, o nichž rozjímám v Boží přítomnosti. Podobně jako když sochař otesává kus mramoru, a tak dává vnější podobu myšlence, kterou nosí uvnitř, i já, anděl, tím, že chráním tebe, člověka, před chybným krokem, že osvěcuji tvou duši, že tě vybízím k dobrému jednání, že tě vedu k modlitbě, uskutečňuji ve světě plán, o němž rozjímám v Bohu.
V mé vnější činnosti není nic, co by nemělo vztah k mé důvěrné rozmluvě s Bohem, který je pramenem mojí blaženosti. Podobně jako umělec ve svém nitru uvažuje o plánu díla, kterému dává vnější podobu, tak i já současně mluvím s Bohem a sloužím tobě, človíčku."
"Jak bys to mohl, Pátku, najednou všechno stihnout?"
"Stíhám to. Služba tobě není pro mě přerušením mé hlavní činnosti."
"Takže mne bereš jen tak na levačku?"
"Kdepak! Beru tě s veškerou vážností. Služba tobě mi není žádnou druhořadou záležitostí. Není to pro mne nic přechodného a vůbec už žádnou nádeničinou, jak se to někdy projevuje v péči o děti u těch rodičů, kteří mají intelektuálský nátěr. Služba lidem je podstatným prvkem činností andělů strážců. Proto je mi služba tobě zdrojem čisté blaženosti."
"Ale někdy se mi zdá, že jsi příliš daleko u Boha, takže na mně nemáš dost času. Myslím, milý Pátku, že ti mé vnější záležitosti překážejí, abys mohl být naplno s Bohem."
"Neboj se! Kdybych se něčeho takového dopouštěl, já, poslaný Bohem k tobě, to by se mnou Pán jaksepatří zatočil. Ve skutečnosti jenom u člověka vnější působení narušuje plnost spojení s Bohem. Ty totiž do své vnější činnosti zapojuješ síly smyslů, a když věnuješ pozornost jednání, ochromuješ tím své schopnosti své duše. Jenže já, milánku, to dělám úplně jinak."
"Jak to děláš, Pátku?"
"Řídím své vnější jednání výlučně rozumovým působením. Takové skutky mi ani v nejmenším nebrání být naplno s Bohem. Když je totiž jedna činnost měřítkem a normou pro činnost jinou, pak nejenže druhá činnost nebrání činnosti první, ale dokonce napomáhá při jejím uskutečňování. Proto, když dělám něco pro tebe, který jsi pro mně něčím vnějším, neztrácím radost z vnitřního spojení s Bohem."
"Jistě je tam ale nějaký zlom. Přece mi nechceš, Pátku, namluvit, že Pánbůh není pro tebe něco lepšího než nějaký usmrkaný kluk?"
"Pro člověka, poslaného Bohem k nějakému úkolu, by takový zlom, který odděluje vnitřní život od vnější činnosti, byl jistě velkým pokušením. A hlavně v naší době, která má sklon přeceňovat schopnosti člověka a nedoceňovat skutečnost a následky hříchu. Lidem hrozí, že budou při svém poslání používat způsobů, které jsou vhodné k obchodní reklamě nebo k politické propagandě. Jenže celé dějiny lidstva po Kristu dosvědčují pravdivost Kristových slov, týkajících se tajemství plodného poslání: "Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce." Zůstávat znamená neustále přebývat u něho ve víře, naději a lásce, a tak být pořád nasměrován k působení jeho Ducha. Takhle já, tvůj anděl, zůstávám pořád v Bohu."
"I ve chvíli, kdy navštěvuješ kvůli mně zemi?"
"I tehdy."
"A co Švejk? Má také nějakého anděla strážného?"
"To je vymyšlená postava."
"Ale přináší lidem radost."
"Kdyby jim přinášel opravdovou, trvalou radost, jako třeba socha nebo obraz svatého, jistě by ho Bůh mohl vybavit zvláštní ochranou v tomto poslání, ale tak jak je, je spíše nejapným poskokem a potměšilým lokajem vládce světa. "Váš protivník", jak píše svatý Petr, "obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil", ale neboj se! Stačí věřit. Ubráníš se mu silou víry.


Světoběžník
"Pročpak se říká, že "synové tohoto světa jsou prozíravější než synové světla"?
"To je tajemství lidské svobody", řekl Pátek.
"Jaképak tajemství?!"
"To, že lidské děti ovládané duchem světa dokáží uchvacovat jiné málem zázraky, kdežto děti Boží uchylující se od svého Božího určení se dokáží navzájem chovat málo lidsky."
"Kdo se pak může divit, když se jeden raději přimkne k tomu úchvatnému světoběžníkovi, který se dokáže vetřít do lidské přízně pomocí nějakých zázraků?"
"Předně je třeba vědět, že zázrak jako takový nemůže vykonat žádný z tvorů, ani já, totiž anděl, ani člověk, jedině Bůh."
"Co je vůbec zázrak?"
"Vlastně to, co se vymyká řádu celé stvořené přirozenosti, zahrnujícímu veškerou sílu stvoření. Někdy se zázrakem nazývá jen to, co se vymyká lidským silám a chápání. V tomto smyslu mohou démoni konat zázraky. Člověk se jim pak diví, protože to přesahuje jeho možnosti a chápání. Co se vymyká silám a chápání druhého způsobuje totiž jeho údiv, takže se mu zdá, že někdo koná něco jako zázrak.
Měli bychom ale vědět, že taková zdánlivě zázračná díla démonů, nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou někdy skutečná. Tak faraonovi kouzelníci démonickou silou učinili opravdové hady a žáby. Díla zlého vládce světa jsou lživá znamení."
"A proč?"
"Buď proto, že klamou smysly lidí přeludy, aby se zdálo, že konají, co ve skutečnosti nekonají, nebo proto, že jsou-li to zázraky, přesto uvádějí důvěřivce v omyl.
Tělesná látka se nepodřizuje pokynům dobrých nebo zlých andělů, takže démoni nemohou vlastní silou měnit tvar látky. Mohou však používat zvláštních prvků, které se nacházejí ve světských živlech, k provedení takových účinků. Takže se dá říci, že všechny přeměny tělesných věcí, které mohou nastat působením přírodních sil, k nimž patří uvedené prvky, mohou nastat působením démonů skrze takové prvky. Jako když se nějaké věci změní na červy při hnilobě. Avšak ony přeměny tělesných věcí, které nemohou nastat přírodními silami, nemohou věcně nastat silou démonů. Jako třeba, aby se lidské tělo proměnilo ve zvířecí, nebo aby ožilo mrtvé tělo člověka. A pokud by se někdy zdálo, že něco takového vzniká působením démonů, nedochází k tomu doopravdy, nýbrž jen zdánlivě."
"Jak by se to mohlo stát?
"Jedním způsobem zevnitř, pokud démon může změnit obrazivost člověka nebo i vtisknout tělesným smyslům, aby se něco zdálo jinak, než tomu opravdu je. Přitom se říká, že to někdy nastává silou nějakých tělesných věcí. Jiným způsobem zvenčí. To proto, že démon může utvářet tělo jakéhokoli tvaru z okolního prostředí, aby až je přijme, zjevil se v něm viditelně. Ze stejného důvodu může kteroukoli tělesnou věc obklopit jakýmkoli tělesným tvarem, aby byla viděna v jeho podobě. Lidská představa, která se přemýšlením nebo sněním mění v rody nesčetných věcí, se jako ztělesněná v podobě nějakého živočicha zjevuje cizím smyslům. Tomu nelze rozumět tak, že by se síla lidské obrazivosti nebo její ztělesněná podoba sama ukazovala smyslům druhého, nýbrž tak, že démon, který v obrazivosti jednoho člověka utvoří nějakou podobu, může sám podobnou podobu předložit smyslům druhého."
"A co když nějaký kouzelník dělá něco, co konají svatí?"
"Pak se to děje z jiného důvodu, a také za jiným cílem. On totiž jedná k dosažení vlastní moci a slávy. Zato svatí sledují moc a slávu Boží. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních představeních. Svatí to dělají před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha, kterému podléhá všechno stvoření."
"Zní to dost věrohodně, milý Pátku. A já bych ti bez váhání ochotně uvěřil, ale - "
"Věř mi, mé dítě! Ve víře není žádné ale."
"Jenže když mám přímo na očích ty hrůzy a příšernosti a výbuchy šílenství zla tolika Božích dětí."
"O kom to mluvíš?"
"Přece o těch, kdo se na každém kroku veledůstojně představují, honosně oblékají a přesvatě mluví jako Boží zvědové, ale jinak jednají hůř než děti světa!"
"To se ti jenom zdá", mínil anděl, protože nevidíš to dobré, co Boží děti dělají."
"Nezdá. Kolikrát už podle Švejka šli lidé celého světa na válečná jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů, kněží všech vyznání, kteří jim žehnali. Denně se sloužily polní mše. Švejk se toho účastnil: Jako ve většině věznicích a trestnicích, tak i v garnizóně těšila se domácí kaple velké oblibě. Služby Boží a kázání byly pěkným vytržením z nudy garnizónu. Nejednalo se o to, že návštěvníci jsou blíže bohu, ale že po cestě je naděje najíti na chodbách kousek odhozené cigarety nebo doutníku. Boha úplně zastrčil do ústraní malý špaček válející se beznadějně v plivátku nebo někde na zemi v prachu. Ten malinký páchnoucí předmět zvítězil nad bohem i nad spasením duše.
Potom ještě to kázání, ta zábava a legrace. Kázání polního kuráta byla neobyčejně poutavá, legrační, osvěžující tu nudu garnizónu... A potom ta švanda!
A umíte ministrovat?
Nikdy jsem to nedělal, odpověděl Švejk, ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna a ve válce dělají lidi věci, o kterých se jim dříve ani nezdálo...
Ostatně je to legrace, řekl feldkurát, nemáte trému?
Já se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministrování. Já jsem bez vyznání, řekl Švejk. Já už mám takovou smůlu. - Co mi, můj milý Pátku, řekneš o takovém posvěceném bláznivém koloběhu světa?"
"Že je to hrozný sebeklam, když se nevěrec vymlouvá na to, že má smůlu či zlý osud."
"A přece to tady je. A my to buď vidíme, nebo před tím zavíráme oči."
"Každý odpovídáme Bohu sám za sebe a za splnění svého poslání. Já se starám o tebe, protože k tomu jsem byl poslán. Nestarám se o nějakého šaška, kterého si někdo v podroušeném stavu vymyslel. Boží děti jistě nadělaly, páchají a ještě natropí mnoho chyb, ale zapomínáš na Boží lid, který dělá mnoho dobrého, a na to, že co lidé opomenou, to Boží milosrdenství doplní. Proto nech lidi mluvit, co mluví, a ty pojď za svým andělem."
 

Styl vládce světa
"A co když chci jít životem sám?"
"Máš na to dost zkušeností?"
"Jak to poznám, že jsem už dost zkušený, dokud to nezkusím sám? Bez cizí pomoci! Honza šel přece také do světa na zkušenou!"
"Kamkoli půjdeš, když budeš ležet, budu tě střežit, uvádí kniha Přísloví."
"Ale já chci sám! Copak nemám svá lidská práva? A co moje svoboda?! Mám přece svou lidskou důstojnost?!"
"Samozřejmě. Máš všechna práva jako každý člověk. Jenže s každým právem je spojena povinnost. A kromě toho, ještě dřív než jako člověk, dospělý člověk, máš svá práva jako tvor. Jenže i s tím jsou spojeny nějaké povinnosti."
"Samé povinnosti! To slyším už od narození! Zato o práva, o svobodu, aby člověk bojoval sám!"
"Neboj se. Máš většího a silnějšího přímluvce své lidské svobody, než si dovedeš představit."
"Koho?"
"Toho, který ti dal život a stále ho udržuje. Ten ti přeje jen to nejlepší, Dobro, Pravdu, Krásu a Lásku. A taky ti to dopřává."
"Ale já chci sám - "
"Bez něho nezmůžeš nic."
"A přece něco ve mně chce - "
"Temné síly tě chtějí připravit o dědičná práva a milost Otce nebeského. Nabízejí ti něco, a možná i všechny věci světa, jen abys přitom zapomněl na toho, kdo to všechno učinil kvůli tobě a nakonec si tě vybral za své dítě."
"Chci to ale hned!"
"Přijmout okamžité štěstí?"
"Ano."
"A vzdát se pravé radosti, která nepomíjí?"
"Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše."
"Popadnout jen takové chvilkové štěstí, to znamená přijmout nabídku světa a dát se potěšit jeho lákavým zbožím a svůdnými službami. To znamená nechat u sebe zvítězit temné síly."
"Jaképak pořád síly? Co to má být?"
"Hřích nebo přesněji zdroj hříchu, zkrátka neřest jako zaseknutá náchylnost ke hříchu. Jako ctnost tvoří koleje vedoucí k dokonalosti, tak neřest znamená nejen vykolejení, ale chybně posazené koleje vedoucí do propasti."
"Kdo by se s tím tak scestně stavěl?"
"Odpůrce, dávný lhář a vládce světa."
"Jak se k tomu dostal?"
"Hříchem."
"Hříchem?"
"Pohrdnutím moudrou Boží vůlí a vyvýšením nicotnosti tvora proti vůli Otce nebeského, který tě nesmírně miluje. Útěk syna od milujícího Otce do světa. Je to upřednostnění něčeho ve světě před někým, kdo tě miluje. Úchylka od toho, kdo tě miluje a přeje ti všechno nejlepší, je sama o sobě velké provinění a porušení řádu. A to se stupňuje podle toho, jak pronikavě člověk porušuje tento řád."
"Copak je to tak strašně nebezpečné?"
"Hřích sám by nebyl tak nebezpečný, kdyby nebylo zvráceného zlozvyku. Taková neřest je jako scestně položená kolejnice. Jako ctnost je pohotovost k snadnému, ochotnému a radostnému a pokaždé lepšímu jednání, tak by tě neřest vedla k umenšování, tvé jinak zaručené svobody. Zvyk je železná košile. V případě ctnosti tě pozvedá k dokonalosti. V opačném případě by tě svírala jako křeč, omezovala a vyčerpávala. Taková scestná klouzavost ke hříchu by způsobila zarůstání člověka do hříchu, až o něm začíná platit přísloví, že špína hřeje."
"Švejk to říká podobně."
"To je možné."
"Tvrdí, že vojna vyžadovala udatnost v krádeži a pochvaloval si zlodějské zlořády: Jsme jedno tělo a jedna duše, krademe, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost... Krade se všude. To nese sama sebou příležitost, to je sebeurčení člověka. Každý člověk prodělává ve svém nekonečném životě nesčíslné proměny a jednou se musí objevit na tomto světě jako zloděj."
"Když připomínáš toho Švejka, tak se taky pokus domýšlet kam by tě svými lacinými vtípky přivedl."
"Švejk říká: Je to s námi všemi moc špatný. Ale od čeho máme policii než od toho, aby nás trestala. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. Čím víc nás tady bude, tím to bude pro nás lepší, protože tady bude veseleji."
"Doopravdy myslíš, že bude na světě tím veseleji, čím více lidí bude ve vězení?"
"Nevím."
"Hřích zůstává hříchem, i kdyby ho páchali všichni. A nestane se dobrým skutkem, ani za celá staletí. Je to vzpoura proti Bohu, ale neřest je stav odboje a zakořeněné odporování Bohu. Neřest dělá z lidského života jediný řetěz útěku z otcovského domu. Takový útěk se mu stává styl jeho živoření, protože o životě hodném toho slova nemůže být řeči. Kdo se takhle zaplete, ten je na tom hůř než ten, kdo náhodou zhřeší. Hřích znamená jednu nehodu, třeba i těžkou, ale neřest znamená celkové přeorientování člověka, takže nalézá svůj zvrácený styl živoření v nehodovosti. Pak se jeden může opíjet rychlostí svého vlaku, zatímco přehlédl, že jede opačným směrem, než je vytoužený cíl jeho životní dráhy. Od zastávky k zastávce jede o nehody k nehodě, vždy větší a nebezpečnější. A z každé další vychází zraněnější a hůře uzdravitelnější. Přitom se pořád zmenšuje jeho svoboda, na kterou on má zaručené lidské právo.
Přitom se člověk stává pořád zaslepenějším pasažérem tohoto zběsilého vlaku. Působí to neblaze na lidské myšlení. Námět lidských myšlenek je stále jednosměrnější, méně pestrý, ale zato černobílejší, a tomu podléhá i úsudek. Člověk přestává všechno hodnotit podle Boží moudrosti, ale neřídí se ani zdravým selským rozumem, nýbrž jen podle vleklé otravy své duše. Stupňující se přitažlivost předmětu jeho zájmu znetvořuje lidský náhled a úsudek, zkresluje skutečnost. A skutečnost pro něj bledne a stává se mu matnou. Posléze se s takovým člověkem není možno domluvit nejen s ohledem na Boží pravdy, ale ani jako s člověkem."
"Jako když řekl Švejk, že "i ta zlodějna musí bejt, a jestli by to všichni lidé mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem."
"Neřest se totiž docela uzavírá Bohu, protože zaměřuje celého člověka a celý jeho život mimo Boha a proti Bohu."
"Ale na jejím počátku je přece něco dobrého?"
"Ovšem. Je to příjemné pohlazení, libá vůně, záblesk pozlátka, sladkost a lákavé volání. Na začátku je něco, co lidsky vypadá velmi zajímavě. Jenže na konci se to obrací nejen proti Bohu, ale i proti každému člověku. Když si člověk začne v pátek dopřávat hodně jídla a pití, vypadá to zpočátku jako drobný nedostatek, který si lidé ještě pochvalují jako gurmánství, a jenom nenápadně se zde projevuje odklon od Boha. Posléze je tu i mnoho nemocí z otylosti. Tak se povrchní člověk nakonec kvůli neřesti, která zpočátku vypadala jako drobná libůstka, nepatrná změkčilost a zacházení se sebou v sametových rukavičkách, obrací posléze proti sobě samému. Věř mi, že ani sebeinteligentnější a nadaný člověk taky nezmůže nic bez Boží milosti."
"Jenže co s tím, když sklon ke hříchu člověku vždycky svědčí?"
"Není třeba zoufat. Podnět k nectnosti ti ještě nemusí uškodit. Může ti přinést požehnání a užitek."
"Jak?"
"Podívej! Jsou tu dva lidé. Jeden má takovou povahu, že na něho nikdy žádná slabost nedoráží anebo jen docela málo. Druhý je takový, že na něho pokušení doléhají. Okolní věci vzrušují povrchního člověka k hněvu či k plané ctižádosti nebo třeba k smyslnosti podle toho, s čím se setkává. Ale ve svých nejvyšších snahách zůstává pevný. Nechce pochybit ani hněvem, ani žádným jiným hříchem. A tak statečně bojuje se slabostí. Takový člověk si zaslouží mnohem větší chválu, jeho odměna je větší a jeho ctnost ušlechtilejší než toho prvního."
"Jakto?
"Ctnost se zdokonaluje pouze zápasem, přičemž se síla projeví ve slabosti. Sklon ke hříchu ještě není hřích, ale chtít hřešit, to je hřích, chtít krást, chtít lhát, to jsou hříchy. Kdyby takový člověk, který je na cestě k dokonalosti, měl moc si něco přát, jistě by si nepřál, aby se toho sklonu ke hříchu zbavil, protože bez něho nemá člověk žádnou jistotu ani pevnost v jednání, staví se k věcem jako Švejk, podle rčení: Mouchy sežerte si mě! Pak mu ovšem také chybí čest zápasu, zásluha, vítězství i odměna. Podněcování a vzrušování nectností přináší s sebou i tu ctnost i odměnu za úsilí. Právě ten sklon totiž působí, že se člověk pilněji cvičí ve ctnosti, povzbuzuje ho ke ctnosti."
"A co když je člověk slabý?"
"Čím slabší člověk, tím víc se musí ozbrojit silou a vítězstvím. Ctnost i neřest je záležitost jeho svobodné vůle. Copak nevíš, že podle slov apoštola Pavla "ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Pospěš si, abys ji získal! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjivý věnec, my však pro nepomíjivý."
To platí i pro tebe. Dneska už nikdo nemůže uhýbat před rozhodnutím: Buď být a mít všechno v Bohu, anebo nebýt ničím a nic nemít bez Boha. Svatý Jan Křtitel byl největší z narozených lidí, ale ty, Boží dítě jako každý křesťan jsi větší než on. Protože ten, kterému nebyl ani Jan hoden ani rozvázat řemínek jeho obuvi, už přišel, je zde a nabízí se ti, a ty jsi pozván k jeho hostině. Denně přichází kvůli tobě živý Bůh ve tvé podobě a jako každému i tobě se nabízí za pokrm. Jen řekni z celého srdce Ano, staň se mi. A zavládne Bůh v tobě jako usmířený, pokojný, radostný a blažený stav tvého nitra. A stačí jen každodenně vynášet po troškách z pokladu svého nitra, aby se vnitřní blažený stav rozšiřoval do okolního světa a tvůj Boží obraz a podoba přijme své požehnané místo ve světě."


V cizích službách
Zajímavě mluvil můj Pátek, ale já jsem dnem i nocí slýchal, lva řvoucího švejkovským smíchem. Bezstarostně se potloukal kolem nás s neomaleností a otrlostí. Cítil kořist, jejíž přítomnost stále dráždila jeho žízeň po krvi.
Anděl Danielův zkrotil ve lví jámě divoké šelmy na tiché beránky, ale pekelná obluda nikdy neodloží svou krvelačnost. Ďáblu chutná zlo, které působí lidem zrovna tak, jako by je působil samotnému Bohu. Převrátí-li Boží trůn v některém srdci, zdá se mu, jako by samého Boha vypověděl z nebe.
Dovede se neobyčejně maskovat a rafinovaně podvádět. Koho chce uvést do záhuby, toho nikdy nenapadá se zřejmým násilím. Spokojuje se s tím, že mu klade nástrahy tajně.
Od prvního pohledu se zdálo, že satan žádá tak málo! Jeho hlas byl tak starostlivý. Pořád opakoval:
"To chce klid! Hlavně zdravíčko! Mít střechu nad hlavou a dobře se nabaštit!" Nikdy se nepřestal představovat jako oddaný a obětavý služebník, který za všech dob a za každého režimu vykoná cokoli kdekoli. Jeho obtloustlá postava s maskou přitroublého vojáka, se ztrnule neměnným dobromyslným úsměvem a nosem, který na hony větřil právě naražené pivo zrovna tak jako čerstvou zabijačku, na mnoha místech vystřídala tradiční krucifix.
Takový Švejk se neustále hlásí do služby: "Poslušně hlásím! Poslušně hlásím! jako by mu v životě nešlo o nic jiného. A na každém kroku předstírá svou dobromyslnost, jako tehdy, když s obvykle šroubovanou mluvou řekl:
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, věc, o kterou jde, je nesmírně důležitou..."
"Tak co je, Švejku?" přerušil ho nadporučík Lukáš.
"Poslušně hlásím, pane obrlajtant, že je vždycky lepší se k něčemu přiznat dřív, než to praskne. Vy jste dal rozkaz, aby vám vojín Baloun přinesl játrovou paštiku a housky. Tento rozkaz nemohl bejt splněnej. Já jsem tu vaši paštiku sežral. Sežral jsem ji", šťouchaje do provinilého Balouna, "poněvadž jsem myslel, že játrová paštika se může zkazit. Já jsem četl v novinách, že se celá rodina otrávila játrovou paštikou..."
Baloun, celý se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých přestávkách.
"Jak vidíte, pane obrlajtnant, já jsem to chtěl vzít na sebe a von to ten pitomec takhle prozradí..."
Kde se objevila tahle postavička, byla pro mnoho lidí životním vzorem. Třebaže mne můj Pátek neopustil ani na chvíli, bylo to málo platné. Nedopřál jsem mu sluchu. Buď že se okolní vzduch otřásal salvami smíchu, neustále živeného potměšilým raráškem, švejkovského typu, nebo že jsem se prostě stranil Pátkovu vedení.
"Sotva můj svěřenec přivolil tomuto rozpustilému duchu světa a místo svému Pátkovi řekl Švejkovi: S tebou mě baví svět!, hned nastala změna."
"Nešlo přitom ale o žádné těžké hříchy. Jen takové drobné všední hříčky, taškařice a čertoviny."
"Ale stokrát nic umoří osla. Zanedlouho vzala za své tvá horlivost a vytratila se původní láska. Dostavila se jakási mdloba. Viděl jsem v tom počátek mnoha chyb a volal jsem na pomoc naši Královnu andělů, Pannu Marii a svatého Michaela archanděla. Hlavně jsem ale volal Otce nebeského tak jako žalmista: Hospodine, pomoz! Berou za své věrní mezi lidmi! Kolem obcházejí svévolníci a vzmáhá se mezi lidmi neurvalost!
Bylo to marné. Neslyšel jsi. Ochotně jsi se ujal nastražené role šaška a klauna. Copak bylo možné vlít do takového bujného srdce lásku ke ctnosti? Místo tajemství tě najednou poutalo tisíce podnětů z tvého srdce i z okolí. Od té doby s tebou šila kdejaká taškařice. Jak bezmyšlenkovitě nastala u tebe záměna nového milostiplného života přijatého na křtu svatém za život starého člověka! Nebýt nesmazatelného znamení v tvé duši, nebyl bych tě poznával. Dobro bylo všude nahrazeno zlem. Všední hříchy se množily a přicházela otrlost vůči těžším. Já jsem volal: "Hospodine, proč jen stojíš v dáli?" (Ž 10,1), ale zatím slyším jen tvůj lehkomyslný smích."
"Ten muž je naprostý idiot", řekl generál o Josefu Švejkovi. "Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jenom blbec.
"Poslušně hlásím", ozval se Švejk, "že opravdu sám na sobě někdy pozoruji, že jsem slabomyslnej, zejména takhle k večeru..."
"Máš přece svou důstojnost, takovou důstojnost jaká přísluší všem lidem, a především Bohu. To jen odpůrce tě navádí, že jinak nelze přežít, než pomocí výsměchu Bohu, lidem i sobě samému, nežli vystupováním v masce šaška a blázna."
"Šašek a blázen", namítl jsem Pátkovi, "jací bývali na dvorech panovníků, bývali moudří filozofové, kteří říkali mocným pravdu, protože jiní k tomu bývali zbabělí.
"Zřídkakdy. Většinou bývali takoví dvorní šašci a blázni znetvořenou připomínkou zlatých časů, kdy po boku panovníka stával kněz či mnich, který žehnal jeho dílu, když bylo ušlechtilé a bohumilé."
"A když dílo mocných nebylo ani za mák ušlechtilé a přesto vládci volali kněze k jeho požehnání, zbylo tady jen simulování. Tak se Švejk stal simulantem. "Potom na chodbě řekl k tomu naivnímu muži: Mohu vás ubezpečit, že všechno je marné. Z těch lumpů by ani Radecký, ani princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky nebo ďábelsky, to je všechno jedno."
"Ani v tu chvíli, kdy se můj svěřenec tak zaslepeně vydával světu, jsem neztrácel naději. Pravda je, že strom přeměňoval vzácné šťávy již jen v prázdné listí. Kletba se již nedala zadržet. Viděl jsem sekeru přiloženou a pec rozpálenou.
Tehdy jsem jako žalmista prosil Boha o milost. "K tobě, Hospodine, volám. nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc teď volám." Na mé ustavičné prosby byl dovolen odklad pro mého svěřence. Co všechno jsem činil, aby se ho využilo! Snažil jsem se mu vyjasnit pravdu v jeho mysli, napřímit jeho vůli k následování poznané pravdy. Vtiskoval jsem do jeho obraznosti obrazy pravé krásy, a při každém novém hříchu jsem zasahoval rušivě do jeho tělesného provádění, ale všechno marné. Zhušťoval a vlnil jsem i okolní vzduch kolem svěřence, abych jen jen na své výzvy upozornil. Všechno marné. Konečně duch světa si počínal obdobně. Pokud jsem nechtěl, aby se mi můj svěřenec zbláznil uprostřed zápasu Boha s peklem o jeho duši, musel jsem vyprošovat od Boha další odklad. "Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby!"
Jenže můj svěřenec na odpovídal jen roztržitostí, lehkomyslností, nejrůznějšími rozpustilými kousky a odporem. Nabízel jsem se k vedení, ale on odmítal. Čím jasněji jsem mu ukazoval cestu, tím spíš se dal na scestí. Musel jsem moudře zvažovat každý svůj krok vůči němu. Kdybych si počínal příliš neústupně, jen bych jej utvrzoval jako l´enfant terrible, strašlivé dítě.
Měl jsem se mu snad zjevit? Byl bych to jistě dokázal."
"Copak anděl má nějaké tělo, aby se mohl zjevit?"
"Anděl nemá žádné vlastní tělo, s nímž by byl přirozeně spojen. Co je totiž nepodstatnou vlastností nějaké přirozenosti, všeobecně se v té přirozenosti nevyskytuje. Jako mít křídla nepřísluší každému živočichu, protože to není v pojmu živočicha jako takového. Ježto rozumět není úkonem těla, ani tělesné síly, proto tělo není v pojmu rozumové podstaty jako takové, nýbrž je to jen případná vlastnost některé rozumové podstaty k vůli něčemu jinému. I když jako anděl nemám vlastní tělo, přesto jej mohu přijmout. Co se uvádí v Písmě svatém o andělském zjevení, nestalo se jen obrazně. To by odporovalo smyslu Písma svatého. Vždyť to, co se vidí obrazně, je pouze v obraznosti vidícího, takže to nevidí všichni. Avšak Písmo někdy uvádí zjevující se anděly tak, že jsou viděni mnohými lidmi: tak andělé, zjevující se Abrahámovi, byli viděni od něho i od celé jeho rodiny, a od Lota a obyvatel sodomských. Podobně byl mnohými lidmi viděn anděl, který se zjevil Tobiášovi. Z toho vychází najevo, že se to dělo tělesným viděním, kterým se vidí to, co se nachází mimo pozorovatele, takže může být všemi viděno. Takovým viděním se však dá vidět jedině tělo. Ježto andělé nejsou tělesní, ani přirozeně nemají těla, plyne z toho, že někdy tělo přijímají.
V přijatém těle jsem mohl konat jisté životní úkony. Některé životní úkony mají něco společného s jinými úkony, jako mluvit, což je úkon živého tvora, se shodují s jinými zvuky neživých tvorů, jakožto zvuk. Kdežto kráčet se shoduje s jinými pohyby, jakožto pohyb. Tedy v tom, co je obojím úkonům společné, může anděl konat životní úkony v přijatém těle. Nemohu je však konat v tom, co je vlastní živým tvorům, protože nic nemůže mít životní úkon, co postrádá život, který je jako schopnost původem takové činnosti.
Třebaže jsem tyto možnosti měl, nevyužil jsem jich, abych svému svěřenci otevřel oči, zaslepené světem. Nebyl by se otřásl úlekem? Tmavý mrak plný blesků nad jeho hlavou se stále zvětšoval a pod nohama se mu prohlubovala strašná propast.
Můj svěřenec byl tak zatvrzelý, že nechtěl nic vidět ani slyšet žádnou moudrou radu. Čím horoucnější byla má horlivost, tím větší byla jeho nelibost.
Měl jsem ho chránit na cestách, kam ho volal Bůh. Jenže nade všemi těmito propastmi, kam se opovažoval vykročit, jsem ho udržovat nemohl. Jeho odvážná smělost zamítala mou pomoc anebo mařila mé zasahování.
Jenže trpělivost pyšného světovládce se ničím nedala zmást. Ještě nenastal přehmat a neopatrné našlápnutí za okraj. Zloduch nechtěl prudce napadnout svědomí, které by bylo kladlo odpor. Věděl, jak je má zmást a uspat, aby mu zasadil rozhodný úder.