Můj věrný Pátek
Poprvé se mi podařilo navázat s někým spojení, a on mi dokonale porozuměl. Dokonce odpověděl. Od té doby se mu snažím lépe porozumět.
"Kdo to mluví?
"Tvůj anděl."
"Jak to ke mně mluvíš?"
"Jazykem andělským."
"Co mi chceš?"
"Jsem poslán, abych tě chránil."
"Jak si na tebe sáhnu?"
"Nesáhneš."
"Proč ne?
"Nemám tělo jako ty."
"A proč nemáš tělo?"
"Jsem už tak stvořen.
"Jakto?"
"Inu, je třeba uznat přítomnost nějakých tvorů ryze duchových. Bůh sleduje stvořenými věcmi dobro, které spočívá v připodobnění se svrchovanému Dobru. Nejlepší připodobnění účinku příčině je, když účinek napodobuje příčinu v tom, čím příčina vede k účinku, jako teplé působí zase teplé. Bůh učinil stvoření záměrně a svobodně. K dokonalosti stvoření se vyžaduje, aby zde byla nějaká stvoření rozumová. Rozumění však nemůže být úkonem těla, ani žádné tělesné síly. Každé tělo je omezeno na toto místo a tuto dobu. Proto jsou mezi tvory stvořeni někteří tvorové netělesní. Bez toho by stvoření nebylo dokonalé."
"Je vás takových víc?"
"To bych řekl."
"A kolik?"
"Přesně nevím. Jisté je, že nás, nehmotných tvorů, je víc než hmotných."
"Jakto?"
"Bůh s ohledem na dokonalost vesmíru sleduje při stvoření věcí to, aby těch věcí, které jsou dokonalejší, bylo vždy více. Jako se v tělesných věcech nadbytek odvozuje od velikosti, tak v netělesných věcech se nadbytek dá odvozovat podle množství. Vidíme, že nepomíjivá tělesa ve vesmíru, která jsou nejdokonalejší mezi tělesy, jaksi neporovnatelně přesahují tělesa pomíjivá. Také celá oblast činného a trpného je zcela nepatrná proti vesmírným tělesům. Proto je na místě, že také nehmotné podstaty co do množství také jaksi neporovnatelně přesahují podstaty hmotné.
Přitom u nehmotných tvorů není počet jakožto rozdělená velikost způsobený dělením souvislého. Vyplývá z různosti tvarů. Přitom množství pochází z přesahování."
"Jakpak se vy, nehmotní tvorové, poznáte jeden od druhého?"
"Někdo tvrdí, že všechny duchové podstaty jsou jednoho druhu jako duše. Jiní zase tvrdí, že jsme jednoho druhu, ale lišíme prý se od duše. Další zase uvádějí, že my nehmotní tvorové jsme prý všichni stejného řádu. To není možné."
"Jakto?"
"Co je stejného druhu a liší se počtem, shoduje se v tvaru, ale liší se látkou. Když nejsme složeni z látky a tvaru, tedy je vyloučeno, abychom byli dva nehmotní tvorové jednoho druhu."
"Takže vy vůbec můžete mít tělo, jako my lidé?"
"To zase ne. I když přirozeně žádné tělo nemáme, přesto je někdy můžeme přijmout. Ale to jen kvůli poslání, které zde plníme."
"A proč?"
"Protože jsem poslán sloužit."
"Proč?"
"Protože někteří z nás jsou posíláni sloužit.
"Kdo tě poslal?"
"Bůh. Ten posílá některé posly ke službě. Někdo se nazývá poslem podle toho,že nějakým způsobem vychází od jiného, aby začal být tam, kde dříve nebyl, nebo tam byl jiným způsobem. Především je to znát ze života božských Osob. Totiž Syn nebo Duch svatý je poslán. Vychází od Otce jako od svého původce a začíná být novým způsobem, totiž milostí nebo přijatou přirozeností, a to tam, kde dříve byl ryzí Boží přítomností. Vždyť Bohu je vlastní všudypřítomnost, protože jako všeobecný činitel zasahuje svou silou všechno co je, takže je ve všech věcech.
U nás je tomu ale jinak. Já, anděl, nejsem všeobecný činitel, nýbrž částečný. Proto nezasahuji celý vesmír, ale zasahuji jedno tak, že současně nezasahuji druhé. Z toho je jasné, že tělesná stvoření jsou řízena prostřednictvím nás, netělesných stvoření. Když se tedy má něco stát nějakému tělesnému stvoření prostřednictvím anděla, tehdy připojím svou sílu k onomu tělesu, takže právě tehdy začíná být. A celé se to děje na Boží příkaz."
"A všichni nehmotné tvorové jsou jako ty posíláni sloužit?"
"Řád božské přirozenosti působí, aby nižší bylo řízeno vyšším. Jen z božského ustanovení se od tohoto řádu poněkud ustupuje v tělesných věcech. Děje se to k vůli vyššímu řádu, pokud je toho zapotřebí ke zjevení milosti. Třeba to, že od narození slepý člověk prohlédnul, bylo Bohem učiněno přímo, bez zprostředkující činnosti nějakých andělů. Avšak také my, nehmotní tvorové, můžeme v těchto tělesných záležitostech konat něco vymykajícího se činnosti vesmírných těles, třeba zhušťováním mraků v déšť či konáním něčeho jiného v tvorstvu. Bůh však může lidem něco zjevit i bez našeho zprostředkování."
"Jaké poslání máš ty?"
"Mám tě chránit."
"A proč?
"Člověk může svobodným rozhodováním nějak unikat zlu, ale ne dost. Má slabou vůli k dobru v důsledku působení četných emocí. Podobně i všeobecné poznání přirozeného zákona, které je člověku vlastní, vede nějak člověka k dobru, ale zase ne dost. Dochází k mnoha chybám při uplatňování všeobecných zásad zákona na jednotlivé úkony. Proto se píše v Knize Moudrosti: Myšlenky smrtelníků bázlivé, a nejisté je naše prozírání. A proto je pro člověka nutná stráž andělů."
"Poslechne každý člověk vždycky svého anděla?"
"To právě ne. K vlastní škodě."
"A proč ne?"
"Jako se lidé odchylují od přirozených sklonů přílišnou emocí, tak se také odchylují od vnukání dobrých andělů, k nimž dochází neviditelně, osvěcováním lidí k dobrému jednání. Nelze přičítat nedbalosti andělů, když někteří lidé zbytečně hynou, ale špatnosti lidí. Jen ze zvláštní Boží milosti se andělé výjimečně zjevují lidem viditelně."
"Má každý z lidí andělskou ochranu?"
"To bych řekl."
"A proč?"
"Protože andělská stráž je vykonávání Boží prozřetelnosti vůči lidem. Jenže Boží prozřetelnost se uplatňuje jinak vůči lidem a jinak vůči jiným pomíjivým tvorům, protože mají různý vztah k nepomíjivosti. Lidé jsou totiž nepomíjiví jako druh, ale i v rozumných duších jedinců, což se o jiných pomíjivých tvorech nedá říci."
"Proč jsou andělé přidělováni všem lidem?"
"Člověk, žijící ve světě, je na cestě, po které kráčí do vlasti. Na té cestě je ohrožován, jak o tom svědčí žalmista: "Na cestě, po které jsem kráčel, tajně mi nastražili léčku." Jako se lidem, kráčejícím po nejisté cestě, dávají strážci, tak i každému člověku na životní cestě se přiděluje strážný anděl. Když pak dojde na konec, bude mít v Božím království anděla spoluvládnoucího, nebo v pekle démona trestajícího."
"Odkdy mne jako člověka řídíš, můj anděli?"
"Od narození, ale byl jsem k tomuto poslání určen už při tvém početí."
"Jakto?"
"Dokud jsi byl v mateřském lůně, nebyl jsi docela oddělen od matky, nýbrž přes pupeční šňůru jsi byl poněkud její částí. Jako ovoce, visící na stopce, je částí stromu. Strážný anděl matky střeží také plod v jejím lůně. Sotva jsi však byl při porodu oddělen od matky, hned jsem k tobě připojil. Byl jsem ti přidělen jako tvůj zvláštní strážný anděl."
"Kdy si odpočineš? Až budu spát?"
"Nikdy."
"Vůbec nikdy?"
"Někdy přece."
"Kdy?"
"Když se mi nepodaří odvrátit od tebe nějaké Bohem dopuštěné trápení nebo přimět tě, abys neupadl do hříchu. Tak bývaly Babylon a Izrael nazývány opuštěnými od andělů, protože jejich strážní andělé nezabránili jejich pádu do utrpení."
"Takže někdy zůstávám docela sám?"
"Ne. Třebaže tě někdy místně opouštím, nikdy tě neopouštím co do účinku střežení. I když jsem v nebi, poznávám, co se děje s tebou. Nepotřebuji žádné časové údobí k místnímu pohybu. Mohu se hned dostavit."
"A trápíš se, když tě neposlechnu?"
"Já, tvůj anděl, netrpím ani hříchem, ani tvými lidskými tresty. Smutek a bolest pochází z toho, co odporuje vůli. Jenže na světě se neděje nic, co by odporovalo vůli andělů, protože andělská vůle je souladu s řádem Boží spravedlnosti. Na světě se ovšem děje pouze to, co činí nebo dopouští božská spravedlnost. Andělé všeobecně nechtějí hříchy ani tresty lidí. Chtějí však, aby se v tom zachovával řád božské spravedlnosti, podle něhož někteří podléhají trestům, když se dopouštějí hříchů. Jak při hříchu, tak při pokání lidí zůstává nám, andělům jeden důvod radosti, totiž splnění řádu božské prozřetelnosti."
"Ty tedy můžeš mluvit k člověku?"
"Přece mě slyšíš, ne?"
"Ale jak?"
"Jednak ti osvěcuji rozumovou schopnost, abych zvýšil tvou chápavost, jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ale v souladu s přirozeností člověka, která vystupuje k pojmům ryzí pravdy z dojmů a vjemů vtisknutných věcmi."
"Jak se s tebou domluvím?"
"Stačí, když to nějak srozumitelně dáš najevo, protože do tvého srdce vidí jen Bůh."
"Jak ti mám říkat, když tě budu chtít poslouchat?"
"Jak chceš."
"Protože jsi mi prvním společníkem, kterého jsem objevil na své životní plavbě, budu ti říkat tak, jak říkal Robinson Crusoe prvnímu svému druhu na opuštěném ostrově, Pátek."


Kde jsi, Pátku?
"Na svém místě."
"Na kterém?"
"Na stejném jako ty."
"Jak se ke mně vejdeš?"
"Andělu odpovídá, aby byl na místě. Stejně ale platí, že je na místě anděl a těleso. Těleso se totiž na místě nachází tím, že je přiloženo na místo podle velikosti rozměru. Rozměrná velikost však u andělů není, ale je v nich síla velikosti. Když se tedy nějak uplatní andělská síla v nějakém místě, říká se, že anděl je na tělesném místě. Z toho je jasné, že se anděl nepřiměřuje tělu ani že má nějakou polohu. To odpovídá umístěnému tělesu jako rozlišenému rozměrnou velikostí. Stejně tak nelze tvrdit, že by anděl byl nějak sevřen místem. Vždyť netělesná podstata, dotýkající se svou silou tělesné věci, svírá či objímá tuto věc, ale není od ní objímána: tak je duše v těle jako objímající, ale nikoli jako sevřená. Tak lze říci, že anděl se nachází na tělesném místě, ne že by byl od něho objímán, nýbrž že ho objímá."
"Copak jsi zde jako sám Bůh?"
"Rozhodně ne. Jinak se nachází na místě člověk nebo těleso, jinak anděl a jinak Bůh. Vždyť těleso je na místě objímáno, protože je souměrné s místem. Anděl je však na místě nikoli tak, že by byl od něj objímán, nýbrž tak, že je sám objímá a zaujímá, protože není souměrný s místem, takže je na jednom místě, protože není na jiném. Bůh pak není ani objímán nějakým místem, ani neobjímá nějaké místo, protože je všude."
"Co vlastně o mně, Pátku, víš?"
"Všechno, co poznávám podle tvé rozumové podoby, a poznávám to jednodušeji a nehmotněji, než ty sám, jakožto člověk. Poznávám to povšechně i co do jednotlivostí."
"A co mé skryté myšlenky? Jak je můžeš, Pátku, poznat?"
"Tvé vnitřní smýšlení mohu poznávat z jeho účinků. A tak je může poznat anděl i člověk. A lze je poznat tím pronikavěji, čím více je takový účinek skrytý. Někdy se myšlení poznává nejen z vnějšího úkonu, ale z proměny obličeje. Lékaři je mohou poznat ze zrychlení tepu. Mnohem dokonaleji to dovedou andělé. Mnohem pronikavěji než člověk dovedou postřehnout také skrývané tělesné změny.
Třebaže nemohu poznat tvé myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle, přesto je mohu je poznat nepřímo."
"Jak?"
"Z vnějších účinků. Z různých takových účinků mohu usuzovat o skrytém vnitřním dění v tobě, ba dokonce mohu o tom usuzovat lépe než člověk sám o sobě."
"Nemůžeš toho použít proti mně?"
"Ani nápad! Jsem přece tvůj věrný Pátek! Všeho, co vím o tobě, snažím se použít jen k tomu nejlepšímu pro tebe. Můžeš si být jist, že se vždy rozhodnu pro to nejlepší pro tebe, a to ještě lépe, než tvoji vlastní rodiče, a než kdokoli z lidí."
"Opravdu?"
"Samozřejmě. Andělé jsou dokonalejší duchové bytosti než lidská duše, která je závislá na hmotě. Proto je také rozum i svobodné rozhodování andělů dokonalejší, než u lidí."
"Jak mi můžeš pomoci?"
"Jasnějším představením toho, co je pro tebe dobré, tvému rozumu, a zaměřováním tvé vůle k tomuto dobru."
"Copak můžeš změnit mou vůli proti mému svobodnému rozhodnutí?"
"To nemohu. Ale přece nejsem docela bezmocný."
"Jakto?"
"Vůle se dá měnit zevnitř nebo zvenčí. Když jde o vnitřní změnu vůle, tedy pohyb vůle je pouze náklonnost vůle ke chtěné věci. Takto může jedině Bůh změnit vůli člověka. Pokud jde o vnější změnu vůle, taková změna pochází od dobra, poznaného rozumem. Pokud je někdo příčinou, že je něco poznáno jako dobré pro jeho potřebu, potud pohybuje vůlí. A tak zase jedině Bůh může účinně pohnout lidskou vůlí."
"A co anděl?"
"Ten může pohnout lidskou vůlí jenom přimlouváním se za dobré. Ovšem kromě tohoto způsobu je lidská vůle ještě jinak pohybována zvenčí, totiž emocí, doprovázející smyslovou potřebu. Tak z nadšení nebo z hněvu se vůle nakloní ke chtění něčeho. A tak i anděl, když může podnítit takové emoce, může pohnout vůli. Nikdy však nepohne lidskou vůlí úplně, nýbrž jen do určité míry. Tak zůstane lidská vůle do jisté míry vždy svobodná pro rozhodnutí, zda souhlasit nebo odporovat emocím."
"Můžeš tedy působit na mou vůli jenom nepřímo?"
"Ano. Nicméně i nepřímé působení může být dost rozsáhlé. Mohu tě obklíčit a ze všech stran přesvědčovat o dobrém."
"Jak je to možné?"
"Prostě mohu pohybovat tvou, lidskou obrazivostí. Tělesná přirozenost poslouchá anděla v místním pohybu. Tedy to, co může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá přirozené síle andělů. Přitom je jasné, že obrazná zjevení v člověku vznikají někdy z místní změny tělesných plynů a šťáv. Může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se taková zjevení objeví i v bdělém stavu. Tohle nastává přirozeným pohybem šťáv, někdy i z tvé, lidské vůle, když si dobrovolně představuješ něco, cos dříve cítil. Tak je tomu někdy s vytržením z tělesných smyslů, a někdy bez takového vytržení."
"To nechápu."
"Když já, tvůj strážný anděl, měním tvou obrazivost, tak ji měním místním pohybem tělesných plynů a šťáv. Nedělám to tak, že bych vtiskl tvé obrazivosti nějaký tvar, předem tvými smysly nepřijatý, jako nemohu způsobit, aby si člověk slepý od narození představil barvy.
Když ovlivňuji tvé obrazné vidění, tak ti přitom někdy osvěcuji rozum, abys rozumem poznal, co znamenají takové podoby, a tehdy je všechno jasné. Někdy však způsobím, že se ti objeví pouze podoby věcí v obrazivosti, aniž to rozumem chápeš."
"Ty mě tedy pleteš?!"
"Kdepak! Já sám nepůsobím žádnou takovou nejasnost ani klam. To pochází z nedostatku tvého rozumu. Tak ani Kristus nebyl příčinou klamu v tom, že zástupům předložil mnohé věci v podobenstvích, která jim nevyložil."
"Máš tedy velkou moc."
"Dokonce ještě větší, protože mohu na tebe působit i tvými smysly."
"Copak můžeš působit na můj čich, zrak, hmat, sluch a chuť?"
"To bych řekl. Lidskými smysly lze působit různým způsobem. Předně zvenčí pokud jsou měněny od smyslových věcí. Dále zevnitř, když jsou smysly měněny neklidem tělesných plynů a šťáv. Tak jazyk nemocného cítí všechno hořké, když je celý žlučovitě potažený, a podobně se to děje u jiných smyslů. Obojím způsobem může anděl měnit smysly člověka svou přirozenou silou. Anděl totiž může zvenčí představit smyslům nějaké smyslové podoby, utvořené buď z přírodních tvarů nebo úplně nově. Tak činí, když přijme tělo. Podobně také anděl může pohnout tělesnými plyny a šťávami v člověku tak, že se z nich různě změní smysly.
Smysly nemohou být v činnosti bez vnitřního prvku, jímž je smyslová síla. Ale ten vnitřní prvek může být rozličně pohybován od prvku vnějšího.
Vnitřním pohnutím tělesných plynů a šťáv může anděl působit změnu úkonů zažívacího ústrojí. Podobně může anděl ovlivňovat smyslové a pudové síly, jakož i všechny síly, užívající tělesných ústrojí.
Anděl nemůže jednat mimo řád celého stvoření. Může však jednat mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože takovému řádu nepodléhá. A tak může zcela neobvyklým způsobem zasahovat do lidských smyslů."
"Lekáš mě, Pátku, když si uvědomím, jakou máš vůči mně moc."
"Neboj se, já bych tě nedal. Konečně, pamatuj, že ani já, ani žádný jiný tvor nemůže přímo pohnout tvou vůlí, leda prostřednictvím poznaného dobra. To znamená ukazováním, že něco je dobré k vykonání, tedy přemlouváním. Je to Bůh, který v tobě působí, že chceš i že činíš, co se mu líbí. Nikdy se nemusíš bát svého anděla strážného. Přesto je tu ale někdo, před kým by ses měl mít na pozoru."
"Kdo je to?"
"Takové individuum, které se všem lidem vtírá do přízně. Tváří jako bodrý chlapík se zdravým selským rozumem. Je samý posměšek a jízlivost, a zatím je kluzký jako had, s názory velmi ohebnými podle okolností. Ta stará korouhvička, nastavená podle toho, odkud vane vítr, se pokaždé ze všeho vylže, odevšad vyklouzne, že po něm zbude jenom zápach a mastná skvrna na ubruse. Nikdo se mu sám nedokáže docela vyhnout."
"Odkud se bere?"
"Jako mne poslal Bůh, abych tě chránil, tak se jeho odpůrce opičí. Snaží se také posílat svého vyslance, aby tě pokoušel. Každý člověk má svého dobrého ochránce a zlého pokušitele. Když se přidržíš svého věrného Pátka, nemusíš se ničeho obávat. Ten starý revmatik se sice tu a tam objeví, ale vždycky se zpožděním, protože kulhá na obě nohy."
"Jak ho poznám?"
"Je to prosté. Kde já ti voním, tam on ti páchne. Kde ti chutnám, tam on ti hořkne v ústech. Kde já hladím a konejším, tam on svědí a škrábe. Kde ti zvoní moje slova v uších jako stříbrný vítr, tam on hlomozí a rámusí. Kde já osvěžím tvůj pohled krásným spektrem duhy, tam on se blýská a oslňuje."
"To je pěkné nadělení."
"Nestojí to za řeč. Spíše se raduj! Jsi Boží dítě, zrovna jako já. Jenže já jsem o něco starší, kdežto ty o něco málo menší. Bůh mi o tobě řekl: Věnuj mu co nejněžnější lásku. V mém Srdci nalezneš měřítko pro svou oddanost.
Podíval jsem se na Srdce Páně a spatřil jsem v něm zdroj, ze kterého jako gejzírem tryská do okolního vyhasínajícího a chladnoucího vesmíru všechno stvoření, vtělení, vykoupení zrovna jako chléb věčného života.
Trochu mě mátl pohled na tento nesmírný řetěz díků, na jehož každém článku byla pečeť nekonečné lásky. Světlo věčné slávy nemohlo sejmout věčný závoj z těchto tajemství a řeč, kterou mluvíme v nebi, nestačila k vyjádření toho, co mi bylo dáno spatřit.
Jenže jakým ohněm jsem teprve vzplanul, když jsem se stal prostředníkem té lásky, nad kterou jsem tak žasl!
Už nežiji sám pro sebe. Teď žiji spolu s tebou jedním životem. A to mě vede, abych ti uděloval, co se dá z té dokonalosti, kterou jsem přijal.
Bůh působí skrze mne. Bdí nad tebou, sleduje každý tvůj krok. Všímá si tvého mlčení zrovna tak jako každého slova, i posunku, gesta i postoje. Vznáší se mými křídly nad tebou, miluje tě celou mou andělskou bytostí. Jak nevýslovnou radost zakouším, když tě smím zahrnovat projevy přízně, které Bůh prokazuje mně!"
"Já chci taky létat! Mně taky křídla!" volala duše dítěte, až jeho ruce rozepjaly náruč po andělu.
"Půjčil jsem ti svá křídla ve snu. Jak jsi byl nadšen! Lehce jako pírko a svižněji než ptáče ses vznášel vzhůru."
"No tohle!" žasla dětská duše. "Mohu jít všude za svým Pátkem! Bez námahy se s ním vznáším nad oblaka. Usadím se ve světelných sférách, kolébám se na paprscích, vidím hvězdy pod svýma nohama. Nade mnou je pouze usměvavé nekonečno. Boží poslové mě pozdravují, vyvolení mi kynou na pozdrav, děti se na mne usmívají, Panna Maria mi podává ruku, Pán Ježíš mi žehná."
Pojednou se dítě probouzí, hledá, duše pláče: "Kam se poděla má křídla?"
"Neplač, zajatý anděli! Zůstaneš-li čistý, křídla se ti vrátí. Tvůj prozářený sen se stane živou skutečností, když půjdeš cestou dokonalosti, jako tvůj křestní patron."
Tak jsem začal povznášet tvou duši k nebi a osvěcovat tvou duši už ve tvém snění, abych tě naplnil láskou k těm krásným věcem, které nikdy nemohou pojaty být příliš hrubou látkou snů.

Spolupracovníci,
Jako houba jsem nasával každý nový podnět z okolí. Živě jsem si osvojoval úchvatné a vzrušující skutečnosti okolního světa, do něhož mne uváděli moji nejbližší. Ani za mák jsem nechápal logické důvody jejich výroků o správnosti toho či nesprávnosti onoho. Zato mé srdce pohotově pořídilo dokonalou fotografii jich samotných a celého prostředí, které okolo mne vytvářeli. Nerozuměl jsem důvodům a příčinám toho či onoho, ale všemi smysly jsem hltal výsledný celkový dojem celého kolotoče okolo mé bytosti.
A co teprve, když se někdo v mém okolí hlasitě modlil! Sotvaže zde někdo děkoval Bohu za mne a vyprošoval mi požehnání do života, hned jsem tu jasněji prožíval prostředí a obraz svaté rodiny. Ihned jsem bez přemítání věděl a jaksi přímo nazřel, že jsem zde vítán a milován od lidí, jakož i od někoho nekonečně většího a láskyplnějšího i láskyhodnějšího. To mi dodávalo sebedůvěru.
"Tehdy jsi viděl vedle sebe živý a názorný obraz svaté rodiny. Byl jsem tam s tebou."
"To jsi ty, můj Pátku?"
"Jsem zde pořád. Kdyby nikdo jiný, tedy já jsem pořád vzdával díky Bohu za každý okamžik a den, kdy jsem byl kvůli tobě povolán tě střežit. Nikdy jsem neustal v prosbách o příval dalších milostí pro tebe."
"Ale byl tam ještě někdo."
"Samozřejmě, matka a otec, a sestra a babičky a dědečci."
"Jejich působení mělo zvláštní životnost. Hlavní byla jeho důvěrnost a trvalost. Byla to plynulá řeka vzájemných vztahů, a já jsem cítil, že se to všechno týká mne. Tak jsem získával hlubokou sounáležitost. Aniž jsem chápal jakékoli "proč" a "protože", všechno jsem prožíval na úrovni smyslové a pocitové, ale přitom jsem to vcelku jasně chápal. Dávno předtím, než jsem poprvé vyslovil "máma", jsem si jasně uvědomoval vztahy mezi mnou a okolím."
"Jejich jádrem byla láska."
"Láskyplné prostředí okolo mne se otiskovalo do prostředí mého srdce."
"Ovšem nebylo to všechno naráz hotové. Narozením jsi došel k jisté samostatnosti, ale zároveň k životní nedostatečnosti jako kojenec. V okamžiku zrození by jsi býval prožíval strach z nebezpečí smrti, kdyby tě milostivý Bůh nebyl ušetřil určitého poznání tvého odloučení od matky. Ani po narození ses příliš nelišil od toho, čím jsi byl předtím. Nemohl jsi smysly přesně rozeznávat věci, nerozlišoval jsi přesně mezi svým tělíčkem a okolním světem. Vnímal jsi příznivé podněty teplem a potravou, ale nedovedl jsi přesně odlišit teplo a potravu od jejich zdroje, od matky. Přímým zřením rozumu jsi však poznával v matce zdroj blaženého stavu, uspokojení a bezpečí. Mezera nevole, která se u tebe dostavila s příchodem na svět, se přirozeně vyplňovala novou, silnější rozkoší, která plyne z péče o tělo a z tělesných projevů. V silné touze po smyslovém uspokojení pudů se rozvíjela schopnost lásky. Láskou se obnovilo spojení s matkou, které bylo přerušeno narozením. Rozkoš se ti stala prostředkem rozvoje lásky."
"Postupně jsem ale začal vnímat svými smysly věci takové, jaké jsou. Všechny zkušenosti se mi shrnuly v radostném zážitku: jsem milován, protože jsem."
"Takový zážitek lásky byl spíše jen trpný. Nejenže sis jako dítě nemusel tuto lásku zasloužit, ale nemohl jsi ji vlastním přičiněním ani vyvolat ani řídit. Do osmi let věku ti záleželo skoro výlučně na tom, abys byl milován. Tvé dětské ústrojí hmatalo a jinak přicházelo do styku s okolím, a toto okolí ti zprvu překáželo. Zbavovalo tě sebejistoty a psychicky tě rozpolcovalo. Vznikal rozkol mezi "mít" a "přát si", "toužit a smět". Prožíváním vztahu k jiným věcem, odlišným od tvého vlastního "já" se rozvíjelo vědění. Touha po vědění se ti záhy stala zálibou. Zmocňoval ses tohoto pokladu, neboť jsi tak v mysli ovládal své okolí. Tvé tělesné ústrojí se vyvíjelo tak, že vnější svět byl celý zahrnut do jeho činnosti. Jako dítě sis vytvářel předměty a používal jsi jich, hrál sis. Záliba tělesných orgánů ve hře se přenášela na věci. Tím rostla tvá láska k okolí na úkor lásky k vlastnímu tělu.
Během dalších tří let jsi začal objevovat, že svou vlastní činností probouzíš lásku. Trpné přijímání lásky se měnilo ve vytváření lásky. Nejdřív šlo o pouhé opětování lásky podle zásady: miluji, protože jsem milován. Ale později nabyl převahy tvůj vnitřní dětský život. Přátelství nabývalo jiného rázu. Citové vzmachy se najednou vydaly za novými věcmi. Citlivý vztah k rodičům a dětský vztah k ostatním byl jaksi opotřebován. Pocit nedostatečnosti a touha po uplatnění tě vedly dílem k vyhledávání společníků novým způsobem, dílem k vyhledávání samoty. Tvůj vztah k matce ztrácel na stěžejním významu ve tvém životě."
"A co otec?"
"Tvůj vztah k němu právě nabýval na důležitosti. Na rozdíl od mateřské lásky, která je spíše nepodmíněná, láska otce je více podmíněná. Tehdy jsi docházel k poznání, že lásku je třeba si také zasloužit. Já jsem si však u tebe všímal hlavně růstu tvé duše. Duchovní utváření je rozvíjení zavinutého nitra a pěstování semen, vložených Stvořitelem do každého člověka. Není tedy ponecháno na libovůli rodičů, jak si mají při výchově dítěte počínat. Přirozený zákon, kterému rodiče podléhají, vrcholí v zákoně nadpřirozeném, zavazujícím rodiče rozvíjet děti už nejen jako své lidské děti, ale jako děti Boží."
"O tom jsem neměl ani potuchy."
"Já jsem ti o tom tehdy říkal."
"Jenom jsi šeptal. A všechen tvůj šepot, milý Pátku, se docela ztrácel v hlučném okolí. Prožíval jsem lásku, když mne volali mým vlastním jménem, ale nepoznával jsem vrcholnou lásku, díky níž jsem se stal Božím dítětem, jako lásku, která by se mne osobně týkala."
"Nešťastná výchova, která by navenek tvořila třeba i vzorné lidské děti, ale zanedbala by je jako děti Boží! Rodinný vliv na utváření dětí nejen jako dětí lidských, ale i Božích, má stěžejní význam. Dětské srdce není ještě tak ovládáno emocemi a pudovými odezvami, takže semeno nadpřirozených pravd se v něm snadno a rychle rozvíjí a zakořeňuje. Dítě správně roste v prostředí fyzickém, společenském a kulturním, ale i v důvěrně prožívané duchovní atmosféře. Vyrovnaný růst duchovního života dítěte vyžaduje účast otce i matky, třebaže se tato jejich účast uplatňuje různým způsobem. V prvních letech života dítěte má otec, na rozdíl od matky, méně těsné spojení s dítětem. Mateřská péče se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a citlivé pozornosti k různým tísním. Proto je mateřská péče žádoucí nejen k tomu, aby dítě zakoušelo příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást jeho vyrovnaného rozvoje.
Matka se víc než otec podílí na tvorbě duchovního ovzduší domova. Svou pohodou, vlídností a souladem vztahů působí domácí prostředí na spíše intuitivně chápající dítě. Působí na něj nejen ve smyslu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž v podobě odrazu vanutí Ducha svatého.
Když se omezí působení matky na dítě při jejím mimorodinném zaměstnání, snadno vznikají těžko nahraditelné trhliny. Stěží lze smysly postihnout nějaké zvláštní příčiny. I když má dítě v takovém případě zajištěny všechny složky péče, přesto péče nepůsobí v duchu celostního vjemu dítětem, poznávajícím převážně přímým zřením mysli.
Od první návštěvy školy začíná dítě zvláště potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče poskytuje dítěti celkovou životní jistotu a chuť do života, posláním otce zde je vést dítě k tomu, aby umělo překonávat zvláštní problémy a nesnáze. Matka jakoby představovala dítěti svět přírody, půdy, moře, ale i Ducha svatého. Otec zase spíše svět myšlení, lidských výrobků, zákona a kázně, ale i Boha Stvořitele. Na rozdíl od matčiny lásky je základem otcovy lásky: Miluji tě, protože plníš povinnost, protože jsi jako já. Otcovskou lásku spíše než mateřskou je třeba si zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak dává dítěti vědomí vlastních sil a schopností, a posléze mu dovoluje jisté osamostatnění.
Představa dítěte o Bohu se utváří napřed podle otce. Jak neblaze by působilo, kdyby vystupoval spíše jen jako trestající autorita, a neudělal si pro dítě čas a zůstal by dítěti vzdálený. Tak vzdálený by mu byl v jeho představách i samotný Bůh.
Pokud by dítě ulpělo na výsledcích jednostranné otcovské výchovy, snadno by zůstávalo citově chladné, tvrdé, nepřístupné lidským emocím. A pokud by bylo spravedlivé, tedy jen suše a odtažitě.
Kdyby však dítě ulpělo na výsledcích přehnané mateřské péče, těžko by se rozhodovalo a opíralo o vlastní soudnost a rozhodnost. Postrádalo by vůli k překonávání složitých překážek. Ustrnulo by také duchovně. Bránilo by v rozvoji sobě i jiným.
V duchovním životě dítěte se uskutečňuje jeho růst v přátelství s Bohem, zahájený křtem. Domácí buňka, přímo ve svém jádru oživovaná duchem pravé radosti, se touží sdělovat. Tak vyrůstá ve zřetelné znamení přítomnosti lidsky zosobněné a pojmenované vrcholné lásky Boží a lásky také pro ty, kdo k tomu mají daleko."
"O tomhle jsem tehdy skoro nic nevěděl", přiznal jsem se Pátkovi.
"Kéž bys to byl jasněji poznával! Zvlášť pronikavě působí na dítě každodenní život z víry, sledovaný na rodičích. Poznat to v útlém dětství, bývalo by ti to ušetřilo mnoho hledání a ochránilo by tě to od neblahých setkání ve světě."
"Už se stalo. Po bitvě je každý generálem."
"Pro vývoj od Božího dětství zdarma přijatého na křtu k dospělému přátelství s Bohem je důležité, zda má od počátku života získanou zkušenost, že lidsky zosobněná a pojmenovaná vrcholná láska Boha je přítomná uprostřed rodiny. Rozhodující jsou názory, postoje a chování rodičů, jak jednají k sobě navzájem, jak se chovají k domácím a cizím, i k ostatnímu stvoření a zejména k dítěti. Duchovní růst nespočívá v tom, aby se mladým lidem nasazoval korzet zavedených zvyklostí. Více záleží na osobním prožívání, na přesvědčivosti a životnosti svědectví rodičů. Řeči se vedou, ale dobré příklady táhnou. A lžička medu zmůže víc než sud octa."


Revmatický bratr Švejk
První setkání s touto kuriózní postavičkou našeho života se mi přihodilo uprostřed doby velkých proměn. Tehdy se naši tatíci a mámy ocitli mezi mlýnskými kameny. Jakási neosobní stvůra se snažila každého rozemlít na prášek. Když se tak z různých stran rozléhaly dělové salvy, houkání sirén, skandování davů řízených plechovými hlasy z ampliónů, vynořil se známý kašpar s přihlouplým úsměvem a dožadoval se jednoho:
"To chce klid!"
Až mnohem později vyšlo najevo, že tento fenomén měl pádné důvody k tomuto výchozímu požadavku. Zrodil se totiž v silně zakouřeném pražském hostinci U kalicha, v místě, kde nebylo slyšet vlastního slova. Jeho původcem byl duch docela nesvatý, totiž spiritus z četných půllitrů velkopopovického Kozla.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se ho.
"Jsem jeden z vás."
"Z nás lidí?"
"Ano, jsem kterýkoli z vás lidí."
"Není to pravda", dával mi na srozuměnou Pátek. Jenže já jsem byl příliš zaujat příchozím, než abych slyšel jeho volání.
"Ale ty přece nejsi já?" divil jsem.
"Přesto mám v sobě mnoho z tebe."
"Kdo tě za mnou posílá?"
"Nikdo. Vždycky jsem byl s tebou. Jenže to víš, že já nemohu soupeřit s těmi učenými pány."
"Proč ne?"
"Protože každej nemůže bejt chytrej, řekl přesvědčivě Švejk. Ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by na světě bylo tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.
Nějak mi přišlo líto tohoto Švejka, "který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem."
Působil dojmem upřímného ubožáka, který sám vážně doznával: "Já si nemohu pomoct, já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen úředně zvláštní komisí za blba. Já jsem úřední blb.
Cítíte se, pane Švejku, úplně zdravým?"
Úplně zdravým, to právě ne, vašnosti pane rado. Mám revma, mažu se Opodeldokem.
A co vám ještě schází?
"Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla, skromně řekl Švejk, já mám oteklý kolena.
"Od toho světoběžníka se pravdu nikdy nedozvíš", naznačoval mi Pátek, jenže jsem ke své škodě pramálo dbal na jeho rady. Snažil se mi vysvětlit: "Švejk je poslem a slaboduchým nástrojem toho, který podle slov evangelisty Jana byl "vrah pod počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není". Tento duch světa je zosobněná lež. A lež ničí život duchovní, jako vražda ničí život tělesný. Aby Švejk mohl přežívat, musí poklonkovat a nedůstojně živořit před každým, kdo se ve světě povyšuje."
Neposlouchal jsem Pátkovy vývody, protože mne upoutal dobromyslný úsměv příchozího a také zdání jeho upřímnosti:
"Jen ti chci pomoci k tvým lidským právům. Copak ti nejsou tvá lidská práva nespravedlivě upírána?"
Zatvářil jsem se nedůvěřivě.
"Že ne?! A co ti, kdo od tebe od malička vyžadují odporné čistění si zubů, umývání si rukou, uklízení hraček?! Kdekdo by tě chtěl utiskovat. Však to poznáš, ve škole, na vojně, v kostele, a jednou v zaměstnání! A já se těch tvých lidských práv na každém kroku zastávám."
"A jak se ti to daří?"
"Právě že se to vůbec nedaří", uznával Švejk.
"Neposlouchej ho!" varoval mě Pátek a snažil se mi vysvětlit, že tahle směšná postavička si vzala za cíl prostě jen za každou cenu přežít. Vlastním příkladem dokonalé nezodpovědnosti tě začne ujišťovat, že přežít nelze jinak než pomocí výsměchu sobě samému a znevážení sebe samého jako člověka nadaného rozumem a svobodnou vůlí, pomocí výsměchu všem ostatním lidem, ba dokonce i výsměchem samotnému Pánu Bohu, a to všechno po maskou blázna a přeúslužného občánka. Dokáže jen zlehčovat každou situaci, každé i to nejvážnější ohrožení sebe i druhých pomocí výčtu jiných nějak postižených lidí, představených směšně, jízlivým a kousavým, sžíravým posměchem.
Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ozval se Švejk, tváře se jako mučedník, že já vůbec nikdy v životě jsem neměl toho nejmenšího oumyslu někoho urazit...
To je Švejkova metoda: urážení své vlastní lidské důstojnosti a stavění se hloupějším a nešikovnějším, než tomu třeba ve skutečnosti je, a to rafinovaně podle vzoru Goethova Mefistofela, který se představuje jako duch, jenž věčně popírá, který vždy chtíc dobro, pokaždé jen zlo vykoná.
Poslyšte, Švejku, jste opravdu takové Boží hovado?
Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, odvětil slavnostně Švejk, jsem! - Vodmalička mám takovou smůlu. Vždycky chci něco vopravit, udělat dobře, a nikdy nic z toho nevyjde než nějaká nová nepříjemnost pro mne i pro vokolí."
"Odkud se ta švejkovina tedy bere?
"Pochází z ducha světa. Od něho se o něm nic pravdivého nedozvíš. Je to duch lži. Bude vždy popírat každou pravdu, dokonce i sebe sama. To je jedna z jeho pastí, do nichž se lehkověrní lidé chytí."
"Co ví o mně?"
"Totéž, co každý anděl, ale jeho vědomosti o tobě jsou temnější a kusé."
"Co proti mně má?"
"Jenom svůj hřích. "Ďábel, jak píše apoštol Jan, hřeší od počátku". "Závistí ďáblovou přišla smrt na svět", uvádí se v Knize Moudrosti. Jeho hřích pochází z toho, že nezaměřil vlastní dobro a dokonalost k poslednímu cíli, nýbrž ulpěl na vlastním dobru jako na cíli. Chtěl být rovný Bohu. Jeho prvním hříchem byla pýcha."
"Jaké důsledky má hřích pro zlého ducha světa?
"Hlavně zatemnění rozumu. Přirozené poznání mu nebylo ani odňato, ani umenšeno. Pro jednoduchost jeho andělské podstaty nemůže být jeho přirozenosti za trest nic ubráno. Avšak poznání, které vyplývá z milosti a spočívá v tom, že se někomu zjevují nějaká božská tajemství, je mu dostupné jen v omezené míře; avšak poznání, které by vedlo k lásce k Bohu jako vrcholné Pravdě, je mu zcela nedostupné."
"A co ještě?"
"Zatvrzení ve zlém. Jeho poznání se liší od lidského tím, že anděl rozumem poznává nehybně, tak jako člověk poznává nehybně, jako jasně zřejmé první zásady, kterými se rozum zabývá; dále však člověk poznává přemýšlením, takže se pohybuje přemítavě od jednoho ke druhému postupem k závěru jako třetímu. Stejně také vůle člověka míří k tomu pohyblivě, jako mohoucí od toho také odstoupit a přilnout k protivnému, kdežto vůle anděla přilne pevně a nehybně. Tak dobří andělé, kteří vždy míří k Dobru, jsou v tom směru upevněni, kdežto zlí andělé, jakmile se odkloní od svrchovaného Dobra, jsou v tom zatvrzeni jako v křeči."
"Jak mi tedy může škodit?"
"Mezi lidmi je největší nebezpečí tam, kde je větší mravní slabost. U andělů je tomu naopak, protože hřeší z pýchy. Přirozenost anděla zůstává andělská i po pádu. Proto i zlý vládce světa přirozeně poznává a touží. Podporován svou jasnozřivostí, kterou hříchem docela neztratil, sleduje tvůj život, tvé chování, každé tvé slovo. Jako člověku a dítěti Božímu ti neustále závidí, že ne jeho, ale člověka si Bůh pozval k těsné spolupráci na řízení světa."
"Kolik je těch zloduchů?"
"Přesně nevíme, ale neboj se! Těch dobrých zůstalo více, než jich propadlo hříchu. Hřích se totiž děje podle přirozené náklonnosti: avšak to, co se děje proti přirozenosti, stává méně často; neboť přirozenost dosahuje svého účinku buď vždycky nebo většinou."
"Čím to, že má Švejk pořád takový ohlas u člověka?"
"Hraje to tak rafinovaně na lidské city, že skoro až sám uvěří ve svou naprostou nevinu, takže za své švejkoviny je koneckonců schopen obvinit i samotného Pána Boha, což je krajně rouhavé:
Švejk se zatvářil mučednicky: Jako bych já vám, pane obrlajtnant udělal vůbec někdy vostudu.
Nadporučík Lukáš si vzdychl.
Vostudu, pokračoval Švejk, jsem vám jistě nikdy neudělal, jestli se něco stalo, to byla náhoda, pouhý řízení boží... Nikdy jsem nic neudělal naschvál. Vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení.
Jen tolik neplačte, Švejku", řekl nadporučík Lukáš měkkým hlasem, já všechno zařídím, abyste už zas byl se mnou.
Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nepláču. Mně to přišlo jenom tolik líto, že jsme voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžeme. Je to hroznej vosud, když pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa."
"A nemůže ten švejkovský vládce světa trpět bolestí?
"To je vyloučeno.
Pokud bolestí rozumíme emocionální hnutí, tedy se nemůže u zlého ducha vyskytovat, neboť emoce jsou vlastní smyslové žádosti, vycházející z tělesného ústrojí. Pokud bolestí rozumíme jednoduché úkony vůle, tak tím duch světa trpí. Závidí blaženost těm, kdo dosahují spásy. Vládce světa přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádá. Kromě toho je jeho zlá vůle v mnoha směrech zadržována." Nicméně může mnoho duchovně nezralých a lehkověrných lidí zmást, takže jeho kejklířství a krokodýlým slzám sednou na lep."
"Copak může i mne svést na scestí?"
"Kohokoli z lidí. Poznává marně skrývanou ješitnost, pýchu a přehnanou ctižádost, a hned na ni odpovídá nabídkou moci, titulů, slávy a třeba celého světa."
"Takže se má člověk před ním třást?"
"Nemusíš, když se svěříš vedení svému věrnému Pátkovi. Ubráníš se mu silou víry. Jen být obezřetný na pokoušení všedního dne."
"Co je to?"
"Může to být líbezná vůně, líbivý tvar, lesklá barva, rytmická hudba, lákavý pohled očí."
V revue Divotvorný hrnec od Voskovce a Wericha se zpívá píseň "S čertem si hrát":
Když měsíc za mrak zapadá,
stín ti na tvář dopadá,
pověra mě napadá,
čert že sám se dívá,
že se nám vysmívá,
že na nás vyskočí, z tvých očí.
Kdybych se bál, tak už bych stál, od tebe dále,
copak nevíš, že když jsi blíž, máme namále.
Všichni čerti vědí proč -
O tě tolik stojím, proč se tě víc nebojím. -
Já se bát budu rád, a jak blázen se smát,
ať si čert vyskočí, z tvých očí!
"Kdepak jsi, Švejku, ty přihlouplý čertíku? Ach, už vím", řeklo si zasněné dítě:
"Stačí třikrát křiknout do dvířek u kamen: Čerte! Čerte! Čerte!" a pak se rychle rozběhlo a schoulilo pod deku na pohovce a jen malou špehýrkou vyhlíželo, co se šustne.
"Jak to vysvětlíš, Josefe Švejku, že máš takový úspěch?", ptal se Pátek.
"Ten jen trochu zablekoval: Poslušně hlásím, pane... a svezl se pod stůl hostince "U Kalicha", kde v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo: Po nás ať přijde potopa!


Švejk, Pátek a já
"Dělal jsem všechno, co jsem mohl. Rodiče se rovněž snažili. A přece dítě mohlo ztroskotat. Bylo totiž nadáno svobodou.
Koruna vyvolených je darem, avšak je také odměnou. Stvořitel ji poskytuje pouze zásluze tvora. Záleží na člověku, jestli se stane dobrým nebo zlým. Když chce, bude zachráněn. Zahyne jen proto, že zahynout chce.
Nemohl jsem podnikat víc, než radit a přesvědčovat. Tak se moje spolupráce s dítětem stala zdrojem nejdojemnějších hnutí mysli a bázně před zlem. Dával jsem se mu najevo všemi způsoby dostupnými jeho smyslům. Libozvučně jsem mu zněl, jasněji jsem mu vynikal, něžně jsem ho objímal, líbezně jsem mu voněl, sladce jsem mu zachutnal. Jenže byla tu jeho vnitřní náklonnost. Ta působila v jeho smyslech tak lákavě, že dítě navzdory jasněji představené kráse, pravdě, dobru a lásce, zatoužilo jinak. Také dusivá atmosféra hříchu ve světě, do něhož bylo ponořeno, působila tak protichůdně, aby dítě v nerozumné zaslepenosti zavřelo oči před krásou a podniklo další krok po svém. Koho dítě poslechne? To je tajemství srdce člověka, nadaného svobodou.
Úchvatná svobodo! Jsi skutečně stromem života. Plodíš ovoce slávy jako zkázy. Kdo umí rozeznávat a odhodlá se počínat si podle toho, sklízí s dobrými plody radost nesmrtelného života. Jenže když ono zakázané ovoce tak voní, je krásně vybarveno, hned probouzí divné cukání v ruce a láká svou nabídkou, že může sladce zachutnat.
Dítě může nejen odporovat mému působení, ale může bránit i mému pohledu do svého srdce.
Je to přednost lidí i andělů, že mohou ovládat své smýšlení a tak uplatňovat vliv, nad kterým je jiný tvor bezmocný. Jedině Bůh může pronikat nitrem andělů i lidí bez jejich souhlasu, protože je vševědoucí, ale ani on jim do jejich nitra nezasahuje bez jejich souhlasu.
Jako se slunečnice každým dnem otáčí za sluncem, tak se tvá mladičká duše od počátku otevřela mému pohledu a zjevila mi své tajemství. Zprvu mi ochotně dopřála nahlédnout, jak v ní vznikaly myšlenky, tvořily se úsudky, rostla různá hnutí, jimiž úmysly směřovaly k svému cíli.
Jednoho dne jsem ale v tvé dětské duši našel dveře zavřeny. Zůstal jsem jako opařený. Najednou jsi byl hluchý a slepý k svému Pátkovi. Skryl jsi přede mnou poklady svého srdce. Nebylo v mých silách proniknout dovnitř, a ani jsem se o to proti tvé vůli nesnažil. Ten stav křečovitého zavření netrval dlouho. Dlouho jsi nevydržel hrát si na Robinsona na opuštěném ostrově. Tvá prostota a nevinnost mi znovu otevřela vrátka do srdce. Jenže k svému zklamání jsem zjistil, že tvůj ostrov už není docela opuštěný, nýbrž je čas od času navštěvován nezvanými hosty. Tlačili se tam divoši z okolního světa. Zanechávaly po sobě neblahé stopy svých orgií.
Kdo však jednou zakusil, co znamená být milován člověkem a Bohem, a mnou, tvým věrným Pátkem, ten stále touží po štěstí, touží po lásce, po pravdě, po dobru, po kráse. Touží se k nim vznášet na andělských perutích. Když jsem postřehl pel nevinnosti na tvé duši a tvou dobrou vůli, byl jsem tím povzbuzen. Řekl jsem si: Vzhůru! Zvýším svou bdělost. Jenže ani odpůrce nespal. Začal ve světě zuřit. Také on se zde domáhal svých práv na člověka.
Podbízel se tvé slaboučké vůli nabídkou laciného zboží. Vtíral se tvému rozumu na prahu usuzování a dosud prostému jakémukoli složitému přemítání právě přihlouplými vtípky. Přijal nejen dětsky žvatlavý hlas, ale i dětsky kulaťoučkou tvář a postavičku a celý lidský zevnějšek. Vtělil se do postavy poživačného Švejka a uvedl do pohybu jeho jazyk, oči, sluch, ruce i nohy. A takto si přišel pohrávat se svou kořistí."
"Líbil se mi. Bylo mi ho líto."
"Stavěl se ti tak blízký, když dával najevo nezámožnost svého ducha, ale místo, aby tě zodpovědně provedl krásnou zahradou, vláčel tě po zakouřených hospodách a vykřičených domech, aby tě zapomněl kdekoli, kde se jeho epikurejství nabídla příležitost."
"A kde jsi byl ty, můj Pátku?"
"Byl jsem ti v patách. Co všechno jsem tehdy musel vyvinout, abych ti v takových okamžicích zastřel zrak svými křídly! Dělal jsem ti posvátnou atmosféru, abych ti filtroval a dezinfikoval všechny nečisté podněty z okolí. Vždyť falešný průvodce s tebou zacházel jako s ukradeným psem! Švejk se rychle vytratil. Jeho přihlouplý humor jsem lehce zdolal důvtipem, jaký odpovídá lidskému rozumu. Ale přidal jsem mu na rozloučenou pár slov Páně, ale on si zacpával uši a spěchal pryč: "Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou!"
"Jak to, že jsi, Pátku, tak rychle přiběhl?
"Přiletěl jsem."
"Jak?"
"Dokáži se místně rychle pohybovat."
"Jak to děláš?"
"Jsem na místě jiným způsobem, než ty. A proto se pohybuji jinak, než ty. Ty jsi na místě tak, že jsi objímán místem a jsi s místem souměrný. Proto také tvůj místní pohyb musí být souměrný s místem a je určen požadavky místa. To má svůj dopad i v tvém pohybu, ve smyslu dříve nebo později.
"A jak to děláš ty, Pátku?"
"Nenacházím se na místě jako souměrný a objímaný místem, nýbrž jako objímající. Proto není třeba, aby můj místní pohyb byl souměrný s místem, ani aby podléhal místním požadavkům, ani aby odvozoval vlastní souvislost podle místa, nýbrž je pohybem bez souvislosti. Chápej, že totiž já zaujímám místo pouze stykem, uplatněným silou. Proto je nutné, aby můj místní pohyb byl tvořen pouze různými postupnými styky s různými místy, ale nikoli současnými, protože nemohu být naráz na více místech. Takové styky pak nemusejí být souvislé.
V takových stycích se však jistá souvislost vyskytovat může. Na začátku svého souvislého pohybu jsem na celém dělitelném místě, od něhož se začínám pohybovat. Sotva jsem však v samotném pohybu, nacházím se v části prvního místa, které opouštím a v části druhého místa, které zaujímán. To, že mohu zaujmout část dvou míst, přísluší mi díky tomu, že mohu zaujmout dělitelné místo uplatněním své síly, jako těleso přiložením své velikosti.
"Co z toho vyplývá?"
"Pro tebe, pohybujícího se podle místa, z toho vyplývá, že je dělitelné co do velikosti. Pro mne, anděla, z toho zase vyplývá, že moje síla může být uplatněna vůči něčemu dělitelnému."
"Překvapilo mne, jak se ten švejkovský duch světa bleskově vytratil, sotva jsi se, Pátku, objevil."
"Nemohl se mnou vydržet na jednom místě."
"Proč ne?"
"Kde jsem já, tam nemůže být se mnou na jednom místě žádný jiný takový tvor. Je vyloučeno, aby jedna a táž věc měla bezprostředně dvě celkové příčiny. A to je patrné ve všech rodech příčin: je totiž pouze jeden nejbližší tvar jedné věci a jeden nejbližší hybatel, třebaže může být více vzdálených zprostředkujících hybatelů.
A nelze tu připomínat, že mnozí táhnou jednu loď, protože žádný z nich není dokonalým hybatelem, protože síla jednotlivého hybatele nestačí k pohybu, ale všichni zároveň jsou místo jednoho hybatelem, pokud se síly jich všech sečtou k vykonání jednoho pohybu.
Proto, když říkám, že jsem na místě tím, že se moje síla bezprostředně stýká s místem tak, že je dokonale objímá, tedy může být na jednom místě jen jeden takový tvor, jako jsem já.
Přítomnosti více andělů na jednom místě nebrání vyplňování místa, nýbrž jim v tom brání jiná příčina."
"Jak na mě působíš ty a jak duch světa?"
"Já ti osvěcuji rozum, kdežto on ti ho zatemňuje."
"Jak to děláš?"
"Mé osvěcování je zjevováním božské pravdy. Toto mé osvěcování sleduje předně, aby tvůj rozoumek byl posilován činností mého rozumu. A dále, aby se ti předkládaly rozumové podoby, které jsou vlastní mému rozumu tak, aby mohly být chápány tvým rozoumkem. Jenže tvůj, lidský rozoumek nemůže samu rozumovou pravdu chápat holou, protože je ti vlastní rozumět ve vztahu k představám. A proto ti předkládám rozumovou pravdu ve smyslové podobě. Na druhé straně však činností svého rozumu posiluji tvůj lidský rozoumek. Tak tě osvěcuji."
"A můžeš snad ty nebo ten švejkovský duch světa změnit mou vůli?"
"Proti tvé vůli to nejde, ale přesto nejsem docela bezmocný, jako není ani duch světa docela bezzubý, jako nějaký hloupý čert z pohádky, že by si ho kdejaká Káča mohla osedlat. Zatímco já napřimuji tvou vůli k dobru a upevňuji ji v dobrém a odchyluji od zlého, švejkovský duch světa tě svádí od dobra, oslabuje tvou dobrou vůli a zatvrzuje ve zlém."
"Jak se to dělá?"
"Inu, přimlouvám se za tvé následování dobrého a odvracení se od špatného. Švejkovský zloduch zase dělá reklamu nápadům světa. Svádí tě, aby toužil po nabízeném. Doporučuje špatnost nebo vzbuzuje touhu po špatném."
"Copak můžeš ty, můj Pátku, nebo on, ten Švejk, změnit něco v mé obrazivosti?"
"Já zrovna tak jako on dokáži mocí své přirozenosti pohybovat obrazivostí člověka. Tělesná přirozenost mne poslouchá v místním pohybu. Co tedy může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá přirozené síle andělů. Přitom je jasné, že obrazná zjevení v nás někdy vznikají z místní změny tělesných plynů a šťáv. Může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se taková zjevení objeví i bdícím lidem, jako je tomu u šílenců."
"Cože?!"
"Nerad bych se opakoval."
"Zkus to."
"Obrazivost pochází především od pohybu smyslů. Nemůžeš si představit, co jsi nikdy necítil, jako si od narození slepý nemůže představit barvu. Někdy je ale obrazivost utvářena z dojmů zachovávaných uvnitř, takže zevnitř nastanou změny obrazivosti."
"A jak to vůči mně děláš ty, Pátku?"
"Když ovlivňuji tvou obrazivost, měním ji místním pohybem tělesných plynů a šťáv, ale nikoli tak, že bych vtiskl tvé obrazivosti nějaký tvar, předem smysly nepřijatý, jako nemohu způsobit, aby si člověk slepý od narození představil barvy.
Můj duch se podílí na tvé, lidské obrazivosti jen pomocí účinku, který způsobuje něco v tvé obrazivosti, jíž ukazuji, co sám vím, avšak nikoli takovým způsobem, jakým to sám vím.
Když ovlivňuji tvé obrazné vidění, někdy ti přitom osvěcuji rozum, abys poznal, co znamenají takové podoby, a tehdy je všechno jasné. Někdy se ti však mým působením objevují v obrazivosti pouze podoby věcí, které ty nechápeš. Rád bych ti řekl, že já sám nepůsobím takovou nejasnost a klam, nýbrž to pochází z nedostatku tvého rozumu."
"A nejsi ty, Pátku, sám trochu moc učený a smutný?"
"Copak se mohu zlomyslně smát, když tě vidím ve společnosti špatných kamarádů, jak si hrajete kdesi na slepou bábu?"
"Nepřeháněj, Pátku! Nehráli jsem tam na slepou bábu, ale jenom na četníky a na zloděje - "
"No právě, ale bylo to na střeše činžáku!"
"Ale chránils mě jaksepatří."
"Jen tak tak. To je právě to dilema. Buď abych se kvůli tvým kouskům a nedostatkům trápil a byl smutný, a to je mi od základu cizí, nebo abych zůstával ke všem tvým čertovinám chladný jako psí čumák, a to se mi také příčí, protože pro tebe mám pochopení. Fakt je, že samotné tvé lidské kousky a dobrodružství mi utrpení nezpůsobují."
"Tak vidíš!"
"To není tvou zásluhou. Chceš vědět, jaký je vlastní důvod mé neochvějné vyrovnanosti?"
"To bych moc rád."
"Smutek a bolest by mi mohli způsobit jen takové skutky, které by se příčily mé vůli. Jenže zde na zemi se neděje vůbec nic, co by odporovalo mé andělské vůli. Moje vůle se totiž plně ztotožňuje s vůlí Boží a na světě se nepřihodí nic, co by nezavršila a nedovolila božská spravedlnost. V tomto pozemském světě se tedy mé vůli neprotiví nic, protože se tedy neděje nic, co by nebylo zahrnuto do plánu Prozřetelnosti."
"A proč tedy Bůh dopouští tolik zla na světě? Copak si nemůže počínat jinak?"
"Ovšemže může. Je všemohoucí. Stačilo mu zrnko písku v Cromwellově močovodu, aby překazil vrahovy zločinné záměry, a zabránil tyranovi v útisku nevinných. Takového Stalina by býval mohl smést v mžiku, podobně jako kdysi zasáhl krále Agrippu I."
"Proč ho nesmetl?! Proč Bůh dopustil jeho působnost?"
"Když Bůh dopouští zlo, děje se to vždy a výlučně pro dobro věci, ať už se jedná o dopady krátkodobé nebo dlouhodobé."
"To známe", směje se tomu Švejk. Dodává, že přípravy k usmrcování lidí se děly vždy jménem božím. Veliká jatka světové války se neobešla bez požehnání kněžského. Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále... Dvakrát denně se sloužily polní mše. Jednou nám při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry. Měli jsme z toho nehoráznou švandu..."
"Tahle božská politika se dá vysvětlit na velmi jednoduchém příkladě. Podívej se na počínání mořeplavce, jehož loď, až po okraj naplněná zbožím, se může uprostřed rozbouřeného moře každou chvíli potopit. Obecně vzato mořeplavec by sám o své vůli zboží do vody nikdy nenaházel, nicméně uprostřed bouře to udělá raději, než aby šel ke dnu i se svým nákladem. Na ztrátě nakonec vydělá. Zlo je mu k něčemu dobré. Obětuje nejméně a zachrání nejvíc. Počíná si moudře. Kdyby usiloval o záchranu zboží, ztratil by jak svou loď, tak i svůj život. Copak na tom je něco složitého k pochopení?"
"Chápu to, ale - "
"Jaké ale?"
"Když on ten Švejk ze sebe nic učeného nedělá! Jak bezstarostně žertuje, pořád se rozpustile směje a je samý husarských kousek!"
"Já vím, on se pořád směje nebo aspoň potměšile chystá nějakou roštárnu, ale přitom poklonkuje před každým mocipánem ve světě, jen aby už už byl mezi svými kumpány a mohl si někde stranou užívat. Všemu se dokáže vysmát, ale tím to končí. Nic hrdinského. Rozesmátý Švejk přežil polního kuráta a dodnes se vychechtává v hostinci "U kalicha". Jenže kdo tu na světě vezme do ruky pometlo a uklidí po něm ten nepořádek? Kdo se do toho dá, když ne ty? A kdy začít, když ne právě teď a nyní?!
Není třeba hledat zlomyslné dílo toho světoběžníka za každou lidskou potrhlostí. Lidé mají v sobě dost hlouposti i bez ďábla. Ale zatímco lidé mohou chybovat a hřešit docela osaměle, v dobrém díle nezůstanou nikdy opuštění. Já s tebou spolupracuji při každém dobrém skutku. Copak to není dost povzbudivé a radostné?!"


Nehody a zkoušky
"Byl jsem ti nablízku, když na tebe doléhaly těžké zkoušky. Když okolnosti od tebe vyžadovaly mimořádné vypjetí, bedlivě jsem tě sledoval krok za krokem na tvé životní pouti. Střežil jsem tě při všech tvých dobrodružných kouscích a odvážných projevech a v poměrech velmi neobvyklých. A dal jsi mi zabrat i v okamžicích velmi idylických, dávno před tím, než jsi opustil plenky."
"Kdy to bylo?"
"Třeba tehdy uprostřed zasněžené tatranské pláně, zalévané usměvavým sluncem. Pojednou se ozvalo jemné zvonění a blížilo údolím vzhůru, vstříc horské boudě, zvané Čertovice. Zanedlouho se objevily horské saně, tažené koníkem, a pak další a ještě jedny. Byl mír a všichni se radovali. Těšili se ze života, smáli se a hlučně zpívali, povzbuzeni bělostným jasem zasněžené krajiny. Seděli na saních a posilovali bujnost svého mládí a jiskřivost své nálady vydatnými doušky hřejivého až rozpalujícího moku.

Jingle Bells, Jingle Bells! Rolničky, rolničky,
kdopak vám dal hlas,
dětičky maličký nebo děda mráz!
Rolničky, rolničky, zvoňte, zvoňte jen,
a kdyby čerti padali, pojedeme celý den -
rolničky, rolničky -

Celá krajina se zaskvěla idylkou, ale i tehdy jsem byl na pozoru. Zato tebe nemohlo nic z toho okolního halasu vyrušit z pokojného spánku. Přemohl tě spánek spravedlivých uprostřed batohů a přikrývek, ten dobře zabalený a na saně ledabyle uložený živý uzlíček, do něhož tví rodiče vkládali tolik nadějí.

V tropickém kraji, kde sníh neznají,
co tam asi dělají, v tom tropickém kraji?
Sedí pospolu, okolo stolu,
a jen vína skleničky, cink cink jak rolničky!
Rolničky, rolničky, zvoňte, zvoňte dál,
a kdyby čerti padali, my pojedeme dál!

Za nějakou dobu všichni pobaveně vzhlédli, když se v dálce vynořil cíl jejich cesty. Radostně seskočili se saní a rozhlíželi se na ten úžasný rozhled do údolí. Potom začali chvatně skládat věci ze saní.
"Kde je?"
"Kam se poděl maličký?!
"Nezůstal dole?!
"Ne. Sama jsem ho dávala do saní."
"Ztratilo se dítě! Honem telefonovat dolů!"
"Tam určitě nezůstal."
A bylo po idylce. Všech se zmocnila obava a strach.
"Honem! Vyhažte všechny batohy, lyže a věci ze saní! Jedeme hned zase dolů!"
"To chce klid!" ujišťoval tvrdý horal. "Napřed si odpočinem a dáme horký čaj v chatě a pak budeme hledat."
"Žádný klid! Musíme hned jet zpátky"? povzbuzoval jsem tvého otce. Ten rázně rozhodoval:
"Musíme ihned rychle dolů! Otočit saně!"
"Služebníček", poklonkoval kočí a sotva si pořádně přihnul z otcovy láhve, vyrazil s odlehčenými saněmi s tvými rodiči zpátky po vyjetých stopách.
"A co já?"
"Tys o ničem nevěděl. Ležel sis uprostřed ztichlé pláně napůl zapadlý v závěji. Byl jsi dobře zabalen, jenže ne na pobyt ve sněhu, kam jsi při nějakém cuknutí saní vypadl. Jenom já jsem si toho všiml, ale zabránit tomu se už nedalo. Svědil a šimral jsem tvé rodiče, ale ti zpívali a tlumili všechna má pohotová vnuknutí. Tak jsem tě jen objímal, abys moc rychle neprokřehl, jenže všechno marné. Zakrátko jsi stejně promrzl. Sotva jsi přišel k sobě, měl jsem tě k tomu, abys vyzkoušel své hlasivky a pořádně do nich zadul. Jenže jsi brzy ochabl. Nakonec mi zbylo jen vnášet jas do ovíněných myslí tvých zachránců. Hned vystřízlivěli a soustředěně sledovali cestu před nimi."
"Tamhle je!" ozvalo se ze saní.
"Musel tu být aspoň hodinu!"
"To chce klid! Nic mu nebude."
Rodiče honem sahali na prokřehlé tělíčko.
"Honem rozdělat a třít sněhem, aby se mu rozproudila krev."
To bylo radosti po návratu do horské chaty! Všem se ulevilo.
"Brzy jsem však postřehl, že i když se ti vrátila růžová barva do tváře, budeš asi hořet víc, než by bylo zdrávo. Anděl smrti se právě dotkl svým žezlem dětského čílka. Vysoká horečka dosvědčovala závažnost chvíle."
"Chce to penicilin." radil kdosi.
"Mám ho ssebou, ale to bude slabé. Vypadá to na úplný zápal plic."
"Rodiče se ihned utíkali ke mně. Neměl jsem jim snad vrátit to, co bylo jejich štěstím, světlem jejich očí a radostí jejich srdce? Byla tu jistá naděje. Bdělost a úsilí rodičů, kteří byli úplně proniknuti vědomím své povinnosti, mi dávaly záruku, že to dobře dopadne. Zapřísahal jsem božského Lékaře, aby vyhověl jejich přání.
Má modlitba byla vyslyšena. Z nebeských výšin byl vyslán archanděl Rafael, těšitel nemocných a trpících. Vnukl tvému otci nápad:
"Existuje teď prý nějaký nový lék, Auromycin."
"Pro ten bys musel až dolů do města."
Od slov neměl daleko k činům, takže byl další den lék po ruce. Říkal jsem tvému otci:
"Tobě, jako lidskému lékaři, přísluší použít léku, ale Bohu jako svrchovanému Lékaři náleží propůjčit léku účinek. A zatímco se lidé kolem tebe všemožně přičiňovali a upínali prosby o pomoc k Bohu, já anděl Boží jsem se sklonil k tobě, a udělal jsem ti podle Boží vůle křížek na čele... A byl jsi uzdraven.
Jakou radost prožívali rodiče. Vděčně děkovali andělu strážnému. Jenže ani já, ani můj nadřízený Rafael, jsme nemohli přijmout pocty za to dobrodiní. Jedině Bohu, jemuž sloužíme, patří čest a sláva. Vždyť všechno dobro, které plyne lidem prostřednictvím andělů, je od něho.
Nějakou dobu se však lidé ještě obírali nekonečným řetězcem otázek:
"Kdo za to vlastně může? Kdo tu nehodu způsobil. Jak už to mezi lidmi bývá, nejraději by všechno svedli na ďábla jako na strůjce všech nešťastných náhod. Jenže je to na místě? Pocházejí opravdu všechny hříchy jen z ďábelského pokoušení?"
"Zdá se, že něco může být označováno jako příčina buď přímo nebo nepřímo. Nepřímo, pokud nějaký činitel, působící nějaké uzpůsobení k nějakému účinku, představuje příležitostnou příčinu tohoto účinku. Jako když se řekne, že ten, kdo suší dřevo, je příčinou jeho spálení. V tom smyslu se musí říci, že ďábel je první příčina našich hříchů. Pokoušel prvního člověka ke hříchu. To způsobilo v celém lidském pokolení náchylnost ke všem hříchům.
Něco jiného je přímá příčina něčeho, protože k tomu přímo vede. A tak ďábel není příčinou každého hříchu. Každý hřích není totiž spáchán z ďábelského pokoušení, ale některý ze svobody rozhodování a v důsledku poruchy těla. Vždyť i bez ďábla by lidé toužili po jídle, po pohlavním uspokojení, atd. Přitom nastává různá nezřízenost, když není rozumem udržována patřičná žádost, a hlavně je-li porušena přirozenost. Potom brzdění a mírnění takové žádosti patří ke svobodnému rozhodování. Tak tedy není nutné, aby všechny hříchy pocházely z ďáblova pokoušení. Pokud ale některé pocházejí z jeho pokoušení, lidé jsou právě nyní klamáni tímto lichocením, jakým byli klamáni už první rodiče.
Když se páchají některé hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich pácháním stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho, prvního hříšníka.
Člověk může sám od sebe upadnout do hříchu, ale nemůže získat zásluhy bez Boží pomoci, která se člověku dává prostřednictvím andělské služby. A tak zatímco ke každému našemu dobru spolupůsobí naši dobří andělé, ne všechny naše hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů."
"Kde je mezi lidmi největší riziko hříchu?"
"Mezi lidmi je větší nebezpečí hříchu tam, kde je větší mravní slabost. U andělů je tomu naopak, protože hřeší z pýchy."
"Jaký vliv mohl mít hříšný anděl na lidi?"
"Především ani zlý duch nemůže nikoho z lidí donutit ke hříchu. protože všichni jsou mravně svobodni. Zato na ně mohl působit nepřímo, zatemněním jejich mysli a oslabením vůle, naváděním ke zlému. To, že jde nějaký takový vliv byl, říká Spasitel: "Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a pro jeho anděly."
Jsme pozváni k dosažení dokonalého štěstí. Ježíš nás volá: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý náš Otec nebeský!"
"To je úžasná pravda!"
"Ale nestačí nad ní žasnout. Ve křtu se ti začal vlévat nový život. Už nejen lidský, ale život Božího dítěte. Kdo chce jít za za mnou, zapři se, ber na sebe denně svůj kříž a následuj mne! Na první dojem to zní dost nevlídně, ale pravda je, že dokonalost není v tom, že člověk něco není, ani že něco odmítá, ani že něco nedělá, ani že se něčemu vyhne, takže by se osekával, až by z bohatého stromu jeho života zůstal jen pahýl člověka. Co by to bylo za člověka, taková bezkrevná postava, bez vášní a fantazie?! Ale je tu přece i něco příznivého: ber na sebe, následuj mne! Samozřejmě, že je třeba ovládat v sobě některé výstřelky naší sebelásky. Poškozená přirozenost člověka potřebuje víc oprav a údržby než nedotčená. A čím je poškozenější a nemocnější, tím spíše se snaží sám svou vykolejeností dojet samostatně do cíle. Taková hrozná zabedněnost. Archimédes kdysi řekl: Dejte mi pevný bod a pohnu světem! Takový stálý a neměnný bod se ti nabízí jenom mimo tento svět."
"Tak co nám chybí?"
"Vcelku nic. Jenže člověk pořád hledá, jak se prosadit sám, nezávisle. Pídí se po tom, jak by si bez ohledu na Boží moudrost zřídil cestičku pro své touhy. Proto apoštol Pavel píše o dvojím zákoně v člověku: "Pozoruji však ve svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mého rozumu a činí mě zajatcem hříchu, který je v mých údech." Tak člověk promarňuje skvělou nabídku, když hledá na světě nějaké náhražky trvalého štěstí. Není třeba zničit vlastní sebelásku. Stačí každou lásku zasadit do řádu, která je všemu Božímu tvorstvu vlastní. Zapřít sám sebe je mnohem víc než popírání vlastní lásky a touhy. Je to jen projasnění zaslepené lásky, která by všechno okolní dějství vztahovala výhradně k sobě. Unést sebe sama a přehodit sám sebe přes rameno jako si myslivec přehodí flintu, ovládnout sám sebe vyžaduje pěstovat lásku k sobě a k ostatním Božím tvorům tak, aby byla zapojena do vyššího řádu."
"A nebyl by nějaký veselejší zákon a radostnější řád?"
"To je právě on, řád lásky. Zákon milosti psaný v lidském srdci. Svatý Augustin říká: Miluj, a dělej si co chceš!"
"Jak se to dělá?"
"To poznáš později."
"Kdy?"
"Až budeš větší."
"A kdy už budu větší?"
"Až budeš starší."