Sv.Tomáš Akvinský
ANDĚLSKÝ DOKTOR
Summa contra gentiles
Pracovní vydání
Překlad pořídil P.PhDr Tomáš J.Bahounek O.P.
Co: P.PhDr Tomáš J.Bahounek O.P.
Kniha první

Kapitola 1.
Co je povinností moudrého
"O PRAVDĚ HOVOŘÍ MŮJ JAZYK, MÝM RTŮM SE SVÉVOLE HNUSÍ." (Př 8,7)
Obecně platný zvyk, o němž Filozof soudí, že se má následovat, (II Topic I,5; 109 a), způsobil v pojmenování věcí přitom, že moudrými se nazývají ti lidé, kteří mají správně uspořádány a dobře řídí své věci. Proto o tom, co si lidé myslí o mudrcovi, uvádí Filozof mezi jiným (I Metaphys. II,3; 982a), že mudrc musí pořádat. Je však třeba, aby se u všeho, co se má řídit a vést k cíli, bralo pravidlo správy a řízení z cíle. Každá věc je totiž nejlépe spravována tehdy, když je příhodně řízena k svému cíli. Cílem všeho je dobro. Proto shledáváme v jednotlivých oborech činnosti a vědění, že vede a jakoby přikazuje to, co je jejich účelem. Jako lékařství je přednější, než barvířství, a upravuje v něm k tomu cíli vše, co vyžaduje zdraví, jež je lékařským oborem, tak účelem všech barviv je to, co barvířství zhotovuje. Podobně je tomu v oboru řízení s ohledem na mořeplavbu a ve vojenství s ohledem na jízdu a celé válečné příslušenství. Tyto obory, ovládající jiné, se nazývají architektonickými, jakožto vedoucí obory; proto také jejich znalci, kteří se nazývají architekti, osobují si jména moudrých. Jelikož ale uvedení umělci, uvažující o jednotlivých cílech některých věcí, nedocházejí k všeobecnému cíli všech, nazývají se sice moudrými či znalci té či oné věci, tak, jak se praví:"Jako moudrý stavitel jsem položil základ." (I Kor 3,l0) Jméno moudrého se však vyhrazuje jedině tomu, jehož úvaha se týká cíle veškerenstva, který je také původem veškeré všeobecnosti. Proto dle Filozofa (jak výše), mudrc musí uvažovat o nejvyšších příčinách (I Metaph., 12; 981 b; II, 7; 982 b).
Posledním cílem každé věci je pak to, co je zamýšleno prvním původcem neboli jejím hybatelem. Avšak prvním původcem a hybatelem veškerenstva je intelekt, jak se prokáže později (Kap. 44; Kn.II, kap. 23, a 24). Proto je třeba, aby posledním cílem veškerenstva bylo dobro intelektu; to však je pravda. Je tedy nutno, aby pravda byla posledním cílem celého veškerenstva a moudrost, aby zkoumala její účel a hlavně o ní vyučovala. Proto dosvědčuje vtělená Boží Moudrost, že přišla na svět proto, aby zjevila pravdu: "Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě." (J 18,37) Avšak také Filozof vymezuje, že První Filozofií je poznání pravdy, ale ne kterékoli, nýbrž té pravdy, jež je počátkem veškeré pravdy, která totiž náleží k prvnímu základu bytí všech; pročež také její pravda je původcem veškeré pravdy. Tak se totiž věci mají v pravdě, jakož i ve skutečnosti (I Metaph., 1, 4-5; 993 b).
Ona pak musí jeden z opaků sledovat a druhý odmítnout; jako lék působí ozdravění, kdežto churavění vylučuje. Proto se také mudrc musí cvičit zvláště v pravdě o prvním původu zrovna tak, jako odmítat opačné bludy.
Přiléhavě se také naznačuje z úst Moudrosti dvojí povinnost mudrce v uvedených slovech: pravdu Boží, která je pravdou především, rozjímat a sdělovat ji, čehož se dotýká, když praví: "O pravdě hovoří můj jazyk"; a napadati blud proti pravdě, čehož se dotýká, když praví: "mým rtům se svévole hnusí"; tím se vylučuje klamnost proti Boží pravdě, což je opačné nábožnosti, jež se zve zbožností; proto také jí opačná klamnost přijímá jméno bezbožnosti


Kapitola 2.
Co je autorovým záměrem
Mezi veškerým úsilím člověka o poznání vyniká úsilí o moudrost jako dokonalejší, vznešenější, užitečnější a příjemnější.
Je dokonalejší: pokud se totiž člověk oddá úsilí o moudrost, potud již má nějakou účast na opravdové blaženosti. Proto Mudrc praví: "Blaze člověku, který hloubá o moudrosti." (Sír 14,20)
Je vznešenější, protože se tak člověk obzvláště přibližuje k podobnosti Bohu, jenž "všechno učinil moudře". (Ž 104,24) Jelikož pak podobnost je příčinou milování, tak úsilí o moudrost obzvláště spojuje s Bohem přátelstvím; proto se praví, že moudrost "je pro lidi nevyčerpatelným pokladem; kdo jej získali, připravili si přátelství s Bohem." (Mdr 7,14)
Dále je užitečnější, jelikož skrze moudrost přecházíme do království nesmrtelnosti: "Musíte ctít moudrost, abyste kralovali navěky." (Mdr 6,21)
Dále je příjemnější, ježto "spolužití s ní není trápením, ale potěchou a radostí" (Mdr 8,l6)
Když jsme tedy z Boží lásky pojali odvahu sledovat povinnosti mudrce, třebaže to přesahuje vlastní síly, máme předsevzetí podle svých sil ozřejmit pravdu, kterou hlásá katolická víra, odstraňováním opačných bludů. Pokud užiji Hilariových slov: "Toho jsem si vědom, neboli je to první povinností mého života, že jsem si vědom, neboli je to první povinností mého života, že jsem Bohu zavázán, aby o něm vypovídalo každé mé slovo, i všechny mé smysly." (De Trin. I,37)
Vůči jednotlivým bludům však lze těžko postupovat vzhledem k dvojímu:
Předně, že nám nejsou tak známa rouhavá slova jednotlivých bloudících, abychom mohli přijmout důvody pro vyvrácení jejich bludů z toho, co říkají. Tohoto způsobu užili totiž starší Učitelé k překonání pohanských bludů; mohli znát jejich povahu s ohledem na to, že oni sami byli pohané, či se alespoň mezi pohany pohybovali a byli seznámeni s jejich naukami.
Za druhé, vzhledem k tomu, že někteří z nich, jako Muslimové a Pohané, se s námi neshodují a neuznávají autoritu nějakého Písma, jímž by mohli být usvědčeni; zatímco lze argumentovat proti Židům Starým Zákonem a proti bludařům Novým Zákonem, tito však nepřijímají žádný. Takže je nutno obrátit se k přirozenému rozumu, s nímž musí všichni souhlasit; ve věcech Božích je však nedostatečný.
Při sledování nějaké pravdy však zároveň prokážeme, které bludy se jí vylučují a jak se prokazovaná pravda shoduje s naukou křesťanského náboženství.

Kapitola 3.
O tom, jak může být projevena Boží pravda
Ježto není stejný způsob na ozřejmění veškeré pravdy, "avšak ukázněný člověk se musí pokusit všechno ověřit, pokud to dovoluje povaha věci", jak říká velmi správně Filozof (I Ethic.III,4; 1094b), a jak praví Boetius v úvodu (De Trin. II), tedy je nejprve třeba prokázat, který způsob je vhodný k ozřejmění předložené pravdy.
Avšak v tom, co o Bohu vyznáváme, je dvojí způsob pravdy. Totiž některá vyznání o Bohu obsahují takovou pravdu, jaká přesahuje všechny schopnosti lidského rozumu, jako, že Bůh je trojjediný. Některá jsou však taková, že k nim může dospět i přirozený rozum, jako, že Bůh je, že Bůh je jediný a podobně; ostatně to filozofové, vedeni světlem přirozeného rozumu, doložili důkazy o Bohu.
Je tedy co nejzřejměji patrné, že jsou poznatelná některá taková vyznání o Bohu, která naprosto přesahují chápání lidského rozumu.
Dokazuje se: 1. Ježto základem celého poznání, jež získává lidský rozum o nějaké věci, je poznání samotné její podstaty, neboť dle Filozofa, je základem prokazování to, čím je; (II Anal.Poster.III, 9;90b) proto je třeba, abychom dle způsobu, jímž poznáváme podstatu věci, měli způsob, co na ní poznáváme. Pokud tedy lidský intelekt poznává podstatu nějaké věci, třeba kamene nebo trojúhelníku, tak to nepřesahuje žádnou schopnost poznávání lidského rozumu o této věci. To se nám ovšem nestává při Bohu. Máme-li totiž pochopit jeho podstatu, tak toho nemůže lidský intelekt dosáhnout přirozenými schopnostmi, neboť dle způsobu nynějšího života poznávání našeho intelektu počíná od smyslů. Proto také to, co nespadá pod smysly, lidský intelekt nemůže pochopit, nýbrž jen tehdy, pokud poznání toho spojuje s tím ze smyslů. Vjemy smyslů však nemohou náš intelekt přivádět k tomu, aby se v nich viděla Boží podstata, co je, protože jsou účinkem příčiny a nijak se jí nerovnají výborností. Avšak od věcí vnímatelných smysly je náš intelekt veden k Božímu poznání, takže poznává o Bohu, že je a jiné podobné věci, jež se musejí přisuzovat prvnímu původu. Je tedy něco z poznatelných božských věcí lidskému rozumu dostupné, kdežto jiné naprosto přesahují schopnost lidského rozumu.
2. Dále: totéž můžeme poznat ze stupně porozumění. Tak totiž už ze dvou lidí jeden poznává intelektem nějakou věc pronikavěji, než druhý, takže ten, jehož intelekt je vyspělejší, poznává mnohé, co ten druhý naprosto nemůže pochopit; je to patrné u venkovana, jenž nijak nemůže pochopit bystré úvahy filozofie. Avšak andělský intelekt přesahuje lidský intelekt více, než intelekt nejlepšího filozofa přesahuje intelekt nejzaostalejší nevědomce; tento rozdíl se totiž udržuje v mezích lidského druhu, které však anděl intelektem naprosto přesahuje. Anděl totiž poznává Boha z ušlechtilejšího účinku než člověk, poněvadž sama podstata anděla, která jej přivádí přirozeným poznáním k poznávání Boha, je ušlechtilejší, než věci vnímatelné smysly a také sama lidská duše, kterou lidský intelekt postupuje k poznávání Boha. A mnohem více Boží intelekt přesahuje onen andělský intelekt, než andělský přesahuje lidský. Samotný Boží intelekt je totiž svou obsažností přiměřený své podstatě. Proto dokonale poznává o sobě, co je a poznává všechno to, co je o něm intelektem poznatelné. Anděl však nepoznává přirozeným poznáním o Bohu, co je, protože také sama podstata anděla, která ho přivádí k poznání Boha, je účinkem příčiny, jejíž obsáhlosti nedosahuje. Proto také nikoli všechno to, co Bůh o sobě poznává, může anděl poznat přirozeným poznáváním. Lidský rozum zase nedostačuje na chápání všeho, co přirozeně chápe anděl. Jako by tedy byl postižen nejtěžším stupněm šílenství takový nevzdělanec, jenž by tvrdil, že to, co filozof předkládá, je klam, a to jen proto, že to nemůže pochopit. Tím pošetilejší by byl člověk, jenž by podezíral z klamu to, co se od Boha zjevuje prostřednictvím andělů jedině proto, že to nelze vyzkoumat lidským rozumem.
3. Totéž se nám dále jeví zřejmým z tápání, jež každodenně zakoušíme při poznávání věcí. Neznáme totiž mnohé vlastnosti věcí smysly vnímatelných a u mnohých nemůžeme dokonale nalézt důvod těch vlastností, jež vnímáme svými smysly. Tím spíše tedy lidský rozum nepostačí vyzkoumat onu nejdokonalejší podstatu vyššího řádu. S tím také souhlasí to, co praví Filozof, jenž uvádí, že náš intelekt "se má k prvnímu ze jsoucen, jež je nejzřejmější v přírodě, asi tak, jako vnímací ústrojí netopýra k dennímu světlu." (II. Metaphys. I, 2; 993 b)
O této pravdě svědčí také Písmo svaté. Uvádí totiž: "Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?" (Jb 11,7) "Hle, Bůh je vyvýšený nad naše poznání". (Jb 36,26) A "kusé je všecko naše poznání." (I Kor 13,9) Nemůžeme tudíž ihned odmítnout jako klamné všechno to, co se praví o Bohu, jak se domnívali manichejci a mnozí nevěřící, třebaže to nelze rozumem vyzkoumat.

Kapitola 4.
O tom, že to, co Božího bylo přirozeně poznáno, se příhodně lidem předkládá k věření.
Existují-li tedy dvě pravdy o Božích věcech, poznatelných intelektem: jedna, k níž může přijít poznání našeho rozumu, druhá, jež je nad veškerý důmysl lidského rozumu, obě se jako Boží pravdy předkládají člověku k uvěření.
To se však především musí prokázat o oné, jež může být dostupná rozumovému zkoumání, aby se snad někomu nezdálo, že se to podává k věření zbytečně nadpřirozeným vnukáním.
Pokud by se ponechávalo zkoumání této pravdy pouze lidskému rozumu, způsobilo by to trojí neblahý účinek.
1. První je, že by se poznání Boha vyskytovalo pouze u mála lidí. Mnozí jsou totiž v dosahování výsledku snaživého zkoumání, jímž je nalezení pravdy, zdržováni, a to ze tří příčin.
Někteří jsou totiž zdržováni k vůli indispozici svého rozpoložení. Následkem toho jsou mnozí indisponováni k poznávání. Proto nemohou dosáhnout žádnou snahou, aby došli onoho nejvyššího stupně lidského poznání, jenž spočívá v poznání Boha.
Někteří však jsou zdržováni potřebami rodiny. Proto je nutno, aby mezi lidmi byli někteří, kdo by se věnovali správě pomíjivých věcí, kteří nemohou věnovat tolik času tomu, aby dospěli k vrcholu lidského poznání, totiž k poznání Boha.
Jiným zase překáží lenost. Abychom totiž poznali všechno to, co lze rozumem vyzkoumat o Bohu, tak třeba napřed poznat mnohé, jelikož skoro všechny filozofické úvahy směřují k poznání Boha. Proto mezi částmi filozofie zbude k naučení jako poslední metafyzika.
K vyzkoumání uvedené pravdy se tedy dojít jen s velmi namáhavým studiem; proto takovou činnost chce z lásky k vědě podstoupit jen málo lidí, třebaže Bůh vložil přirozenou touhu po ní do myslí všech lidí.
2. Za druhé je nepříhodné, že ti, kdo nalezli uvedenou pravdu, stěží toho tak dosáhli po dlouhé době, jednak k vůli hloubce této pravdy, neboť k jejímu pochopení rozumovou cestou bývá lidský intelekt vhodně vzdělán až po dlouhém cvičení; jednak také k vůli oněm mnohým věcem, jež se předem vyžadují, jak bylo řečeno; dále také proto, že zvláště v době mládí , když bývá lidská duše zmítána mnohými hnutími vášně, není vhodná k poznávání tak hluboké pravdy, nýbrž "v klidu se stává moudrou a vědoucí", jak se uvádí v VII. knize Fyziky. (VII Physic.III,7; 247 b). Lidské pokolení by tedy zůstalo v temnotě nevědomosti, kdybychom měli k poznání Boha pouze onu jedinou cestu rozumového poznání; a poznání Boha, které nejvíce činí lidi dokonalými a dobrými, by vzrůstalo jen u několika málo lidí a u těch zase až po dlouhé době.
3. Za třetí je nepříhodné, že ke zkoumání lidského rozumu se většinou přimíchává klamnost k vůli slabosti lidského intelektu v úsudku a příměsi představ a výmyslů. Proto by u mnohých zůstalo pochybným také to, co je nejpravdivěji prokázáno, jelikož neznají postup prokazování, a zvláště, když vidí, že různí, kdo jsou označováni mudrci, učí různě. Tak také mezi mnohým pravdivým, které se prokazuje, se přimísí někdy něco klamného, aniž se to prokazuje, nýbrž se to jen tvrdí jako pravděpodobné nebo řečnickým obratem, což se někdy bere za prokázané. Je tedy nutno lidem zjevit o Božích věcech samotnou pravdu cestou víry, pevné jistoty.
Příhodně tedy Boží milostivost pečuje o to, že nám přikazuje věřit také to, co rozum může vyzkoumat, aby se tak všichni mohli snadno účastnit poznávání Boha, a to bez pochyb a omylu.
To je ono, co se praví: "Nežijte tak, jak žijí pohané, podle svých marných představ. Mají rozum zatemnělý." (Ef 4,17-18) A "všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky." (Iz 54,13)
Kapitola 5.
O tom, že to, co nelze rozumem vyzkoumat,
se příhodně předkládá k věření.
Některým se ovšem zdá, že se snad nemělo předkládat člověku k věření to, jež nedostačuje rozum vyzkoumat, protože Boží Moudrost pečuje o každého podle možností jeho přirozenosti.
Je tedy nutno prokázat, že je třeba předkládat člověku jako Boží zjevení také to, co přesahuje lidský rozum.
Nikdo totiž svou touhou a snahou nesměřuje k něčemu, leda když to napřed pozná. Jelikož tedy jsou lidé Boží prozřetelností určeni k vyššímu dobru, než jaké může v přítomném životě okusit lidská křehkost, jsou lidé řízeni božskou prozřetelností, jak můžeme sledovat v následujícím. (Kn.III, Kap.142), bylo nutné naši mysl povolat k něčemu vyššímu, než k čemu může dospět náš rozum v přítomném životě; abychom se tak učili po něčem toužit a svou snahou usilovat o to, co přesahuje celý stav nynějšího života. A to přísluší zvláště křesťanskému náboženství, které jedinečně slibuje dobra duchovní a věčná. Proto se v něm také předkládá mnohé, jež přesahuje lidské smysly. Avšak Starý Zákon, jenž obsahoval časná přislíbení, předložil také nemnohá, která se vymykají rozumovému zkoumání. Dle toho také filozofové dbali na přivádění lidí od smyslových rozkoší ke ctnostem, že se totiž musí ukazovat, že jsou dobra jiná, vznešenější, jejichž zakoušení mnohem více těší ty, kdo se věnují aktivním a rozjímavým ctnostem. (Ethic. VII,13; X,1,5)
1. Podobnou pravdu je nutno také předkládat lidem k věření, aby měli poznávání Boha za pravdivější. Jedině tehdy totiž vpravdě poznáváme Boha, když o něm věříme, že je nade všechno to, co člověk může o Bohu myslet, protože Boží podstata přesahuje přirozené poznání člověka, jak bylo prokázáno výše. (Kap. 3) Tedy tím, že se předkládají člověku některé pravdy o Bohu, které přesahují rozum, utvrzuje se v člověku mínění, že Bůh je něco nade všechno to, co lze myslet.
2. Vyplývá z toho též jiný prospěch, totiž potlačování předpojatosti, jež je matkou bludu. Někteří totiž smýšlí o svém důmyslu tak, že uvažují, že mohou intelektem měřit celou Boží přirozenost, neboť se domnívají, že pravdivé je všechno, co se jim zdá, a klamné to, co se jim nezdá. Aby tedy byl lidský duch osvobozen od této předpojatosti a přešel ke skromnému poznání pravdy, tak bylo nutno předložit člověku jako Boží zjevení některé pravdy, jež naprosto přesahují jeho intelekt.
3. Ukazuje se také jiná užitečnost dle toho, co říká Filozof (Ethic., X,7; 1177 b - 1178). Ač totiž Simonides radil nějakému člověku, aby pomíjel poznávání Boha, a používal rozumu jen k lidským záležitostem, neboť je třeba, aby člověk zkoumal lidské a smrtelník smrtelné, Filozof proti němu uvádí, že člověk musí pokud možno tíhnout k nesmrtelnému a Božímu. Proto také praví, že ač je toho málo, co poznáváme o vyšších podstatách, přece je toto skromné více milované a vytoužené, než všechno ono poznání, jež máme o nižších podstatách. (De Animal, XI; I De Partibus Animal, V; 644 b) Praví také, že, ačkoli se otázky o vesmírných tělesech mohou řešit zcela skrovným a místním poznáním, někdy se posluchači stává, že jeho radost je veliká. (II Cael.et Mund. XII, 1; 291 b)
Z toho všeho je zřejmé, že poznání těch nejvznešenějších věcí, jakkoli je nedokonalé, přece přináší největší zušlechtění duše. A proto ty věci, jež jsou nad lidský rozum, takže je rozum nemůže pochopit, přece jen působí zdokonalení, když se jich aspoň poněkud dosahuje vírou. Proto se praví: "mnoho je ti ukázáno, co je nad lidské smysly". (Sír 3,25) A "tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Boží Duch. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha."
(I Kor 2,10-11).

Kapitola 6.
Třebaže je to nad lidský rozum, přesto souhlasit s tím, co spadá pod víru, není lehkomyslné.
Ti, kdo se přidržují víry u takové pravdy, které lidský rozum neposkytuje ověření, nevěří lehkomyslně, jakoby se drželi "nějakých chytrácky vymyšlených bájí". (II Petr 1,16)
Tyto taje Boží moudrosti totiž uznala za vhodné zjevit lidem samotná Boží Moudrost, která vše nejplněji poznává; ta pak prokázala svou přítomností pravdu víry i vnuknutí příhodnými důkazy, když na potvrzení toho, co přesahuje přirozené poznání, zjevila viditelné úkazy, přesahující možnosti celé přírody; totiž podivuhodným nemocných, vzkříšením mrtvých, podivuhodnou změnou nebeských těles, a, co je podivuhodnější, vnukáním do lidských myslí, takže lidé nevzdělaní a prostí dosáhli největší moudrosti a výmluvnosti ve chvíli naplnění darem Ducha svatého.
S tímto poznáním, vlivem uvedeného důkazu, nikoli ozbrojeným násilím ani příslibem rozkoší, ba co je nejpodivuhodnější, za ukrutnosti pronásledovatelů, spěchal ke křesťanské víře nesčetný zástup lidí, a to nejen prostých, nýbrž i těch nejmoudřejších; v ní jsou hlásány pravdy, přesahující lidský intelekt, jsou přemáhány tělesné vášně a osvojuje se opovrhování vším tím, co lze na světě mít. Duše smrtelníků s tím souhlasí, ale největším zázrakem a zjevným dílem Božího vnuknutí je, že pohrdající viditelným touží po samém neviditelném. Nestalo se to však najednou ani náhodou, nýbrž Božím zásahem. Je to zřejmé z toho, že Bůh napřed předpověděl, že to učiní; předpověděl to mnoha proroctvími; knihy o nich máme u nás v úctě a užíváme jich jako svědectví naší víry.
Tento způsob dokazování se dotýká listu k Židům: lidskou spásu "začal přece hlásat sám Pán a nám ji jako spolehlivou odevzdali ti, kdo to sami přijali z poslouchání kázání. Přitom sám Bůh potvrzoval správnost toho všeho znameními, zázraky a rozmanitými projevy moci, i udělováním darů Ducha svatého." (Žid 2,3-4) Avšak nejjistějším ukazatelem minulých divů je podivuhodné obrácení světa na křesťanskou víru, takže není třeba to dále opakovat, neboť se to zřejmě projevuje ve svém účinku. Bylo by však podivuhodnější nežli všechny divy, kdyby svět byl od prostých a ubohých lidí přiveden bez podivuhodných divů k uvěření tak vážného, ke konání tak obtížného a k doufání tak vznešeného; i když ani dnes Bůh nepřestává konat zázraky skrze své svaté k potvrzení víry.
Avšak ti, kdo zaváděli mezi lidmi falešná náboženství, postupovali opačnou cestou, jak je patrno u Mohameda, který zmátl národy sliby tělesných rozkoší, k jejichž touze dráždí tělesná žádostivost. Zavedl také přikázání shodná s tím, co slíbil, a zcela povolil uzdu tělesné žádostivosti, kterou tělesní lidé ochotně poslouchají. Nepodal také žádné důkazy pravdivosti, kromě takových, které každý rozumný člověk obyčejně musí poznat přirozeným důmyslem; ba dokonce to pravdivé, čemu učil, také promíchal různými bajkami a nejklamnějšími poučkami. Také nepoužil ani nějakých nadpřirozeně vykonaných divů, jaké přibírá na pomoc pouze svědectví shodné s Božím vnuknutím, kde viditelný úkon, jenž může být jedině Boží, prokazuje, že učitel pravdy je neviditelně inspirován. Naopak pravil, že je poslán v moci zbraní; takové divy konají též lupiči a tyrani. Od počátku mu také nevěřili žádní mudrci ve věcech Božích ani ti, kdo byli zběhlí v božských i lidských záležitostech, nýbrž lidé suroví, zdržující se v poušti, naprosto neznalí nějaké božské nauky; jejich množstvím a ozbrojeným násilím si podrobil jiné. Také o něm nesvědčí žádná božská proroctví předchozích proroků. Každému, kdo pohlédne na jeho zákon je jasné, že svým pohádkovým vyprávěním dokonce spíše kazí všechna díla Starého i Nového Zákona. Proto zanechal svým následovníkům chytrou radu, aby nečetli knihy Starého a Nového Zákona, aby jimi nebyl usvědčen z klamu. Proto je jasné, že ti, kdo věří jeho slovům, věří lehkomyslně.

Kapitola 7.
Pravda rozumu se nepříčí pravdě křesťanské víry
Ačkoli uvedená pravda křesťanské víry přesahuje schopnosti lidského rozumu, přece to, co je rozumu přirozeně dáno, nemůže se příčit této pravdě.
1. Je zřejmé, že nejpravdivější je to, co je přirozeně rozumem dáno tak, že ani není možno pomyslet, že by to bylo klamné; ani o tom, čemu věříme, nelze právem věřit, že by to bylo klamné, jelikož je to tak zřejmě božsky potvrzené. Jelikož ale pouze klamné je opakem pravdivého, jak se zřejmě objeví, když přihlédneme k jeho vymezení, tak je nemožné, aby uvedená pravda víry byla opačné než to, jež rozum přirozeně poznává.
2. Dále: totéž, co se oznamuje duši učícího se žáka, obsahuje vědění učitele, jinak by předstíral učení, což by bylo hříšné tvrdit o Bohu. Poznání přirozeně známých základů je nám však dáno od Boha, neboť samotný Bůh je původcem naší přirozenosti. Boží Moudrost tedy obsahuje též tyto základy. Co se těmto základům příčí, to se příčí Boží Moudrosti, a tedy nemůže být od Boha. Proto tedy ty pravdy, kterých se z Božího zjevení držíme vírou, nemohou se příčit přirozenému poznání.
3. Dále: náš intelekt by byl spoután opačnými důvody tak, že by nemohl postoupit k poznání pravdivého. Jestliže by tedy Bůh vložil do nás opačná poznání, tak by se tím našemu intelektu bránilo v poznání pravdy; což od Boha být nemůže.
4. Konečně: jestliže je přirozenost, tak to, co je přirozené, se nemůže měnit; opačné názory však nemohou být u téhož současně; Bůh tedy nepředkládá člověku k názoru nebo k víře něco proti přirozenému poznání. A proto Apoštol praví: "Blízko tebe je to slovo, máš je v ústech i ve svém srdci; to je slovo víry, které hlásáme." (Řím 10,8) Jelikož však přesahuje rozum, mají ho někteří za opačné, což však nemůže být. S tím se také shoduje autorita sv. Augustina, jenž praví: "Ono, jež nám pravda zjevuje, nemůže se nijak protivit posvátným knihám Starého či Nového Zákona" (II Super Gen. ad litt., 18).
Z toho jasně vyplývá, že namítají-li se jakékoli důkazy proti dokladům víry, tak se správně nepostupuje od prvních zřejmých základů vložených do lidské přirozenosti. Proto také postrádají průkaznost, ale jsou to důvody buď pravděpodobné nebo sofistické; a proto nám toto ještě zbývá k rozřešení.

Kapitola 8.
Jak se má lidský rozum k první pravdě víry
Zdá se nám potřebné také uvážit, že sice věci smysly vnímatelné, ze kterých lidský rozum bere základ poznání, uchovávají v sobě nějakou stopu napodobení Boha, nicméně tak nedokonalou, že se shledávají docela nedostatečnými k objasnění samotné Boží podstaty. Účinky totiž mají svým způsobem podobnost se svými příčinami, jelikož jednající činí sobě podobné; účinek však nedosáhne vždy dokonalé podobnosti s jednajícím.
Lidský rozum se má k poznávání pravdy víry, jež může být plně známa leda těm, kdo pozorují Boží podstatu, tak, že o ní někdo může získat pravdivá podobenství; to ovšem přece nedostačuje k tomu, aby se uvedená pravda průkazně poznala nebo pochopila o sobě. Je ale přece užitečné, aby se lidská mysl cvičila v podobných důvodech jakkoli chabých, pokud se ovšem neopovažuje pochopit či prokázat; jelikož je nám nejvíce příjemné, můžeme-li něco prozkoumat o nejvznešenějších věcech, třebaže jen malou a chabou úvahou, jak vyplynulo z uvedeného. (Kap. 5)
S tímto názorem souhlasí autorita Hilaria, který praví: "Započni to uvěřením, přeběhni to, vytrvej při tom, a i když poznám, že jsi nikam nedošel, budu ti blahopřát k tomu, že jsi prospěl. Kdo totiž nábožně sleduje nekonečné, třebaže ho nikdy nedosáhne, vždy však přece jen prospívá tím, že postupuje. Nevrhej se však do onoho tajemství a neponořuj bezmezně se do hlubin pravdy v domnění, že to všeobsáhle pochopíš; ale pochop, že je to nepochopitelné." (II De Trin.,l0-11)

Kapitola 9.
Řád a způsob postupu v tomto díle
Z předeslaného vychází tedy zřejmě najevo, že záměr moudrého se musí točit kolem dvojí pravdy o Bohu a kolem vyvracení opačných bludů. K prvé z nich můžeme dojít rozumovým zkoumáním, kdežto druhá přesahuje veškeré schopnosti rozumu. Míním však dvojí pravdu nikoli ze strany samotného Boha, jenž je jedinou a jednoduchou pravdou, nýbrž ze strany našeho poznávání, jež se má různě k poznávání Boha.
Musí se tedy pokročit k prvnímu zjevení pravdy průkaznými důkazy, jimiž by mohl být odpůrce přemožen. Jelikož ale nemůžeme mít takové důkazy ke druhé pravdě, není třeba mít takový záměr, abychom přemohli odpůrce důkazy, nýbrž jde o rozluštění jeho důvodů, které namítá proti pravdě, protože přirozený rozum nemůže odporovat pravdě víry, jak bylo prokázáno. (Kap. 7)
Zvláštní způsob k přemožení odpůrce této pravdy je dále z autority Písma, božsky potvrzeného zázraky. O nich pak nevěříme, že by byly nad lidský rozum, leda když to Bůh zjevuje. K ozřejmění podobné pravdy se přece musejí uvést nějaké pravděpodobné důkazy, jež jsou sice pro útěchu a pocvičení věřících, avšak nikoli na poražení odpůrců; vždyť samotná nedostatečnost důkazů by je spíše utvrdila v jejich bludech, pokud by se totiž o nás domnívali, že souhlasíme s pravdami víry kvůli tak chabým důkazům.
Ve snaze postoupit uvedeným směrem, budeme tedy napřed usilovat o objasnění oné pravdy, kterou víra vyznává a rozum přezkoumává, a uvádět průkazné a pravděpodobné důkazy, z nichž jsme některé vybrali z knih filozofů a světců, a jimiž se pravda potvrdí a odpůrce přemůže.
Máme-li potom postupovat od zřejmějšího k méně zřejménu, tedy přistoupíme k objasnění oné pravdy, která přesahuje rozum, řešíme důvody odpůrců a objasňujeme pravdu víry pravděpodobnými důkazy a autoritami (pokud Bůh dá).
Zamýšlený postup cestou rozumu sleduje to, co lidský rozum může vyzkoumat o Bohu.
Předně se nám nabízí úvaha o tom, co přísluší Bohu podle něho samého. (Kniha I.)
Za druhé však, že tvorstvo vyšlo od něho (Kniha II.)
Za třetí však o vztahu tvorů k němu, jakožto k cíli. (Kniha III.a IV.)
Avšak mezitím, co se musí uvažovat o Bohu dle něho samotného, dlužno předeslat jako základ celého díla úvaha, kterou se prokáže, že Bůh je. Kdyby Bůh nebyl, tak by se veškerá předpokládaná úvaha o božských věcech nutně zhroutila.

Kapitola 10.
O názoru, že není možno prokazovat, že Bůh je, jelikož je to o sobě známé.
Tato úvaha, jíž se někdo snaží prokazovat, že Bůh je, se však asi bude zdát zbytečná těm, kdo tvrdí, že to, že Bůh je, je o sobě známé; že se tedy opak toho nemůže myslet; takže se nemůže prokazovat, že Bůh je.
To se zdá pocházet z těchto důvodů:
1. - O tom, co ihned, sotva jsme poznali výrazy, je poznáno, se říká, že je to o sobě známé; jako: Poznáním, co je celek, a co je část, se ihned pozná, že každý celek je větší, než jeho část. Podobně je tomu, říkáme-li, že Bůh je; pod Božím jménem totiž rozumíme něco, nad co nelze myslet nic většího. To však vytváří v intelektu ten, kdo slyší a chápe Boží jméno, takže je již nutné, že Bůh je, alespoň v intelektu. Nemůže však být pouze v intelektu; nebo co je ve skutečnosti a v intelektu je větší než to, co je pouze v intelektu; není však nic většího, než Bůh, jak prokazuje samotný ráz slova. Proto zbývá, že to, že Bůh je, je o sobě známo, jak je to patrné ze samotného označení jména.
2. Dále: můžeme si myslet, že něco je, o čem si nemůžeme myslet, že není, což je patrně větší, než to, o čem si můžeme myslet, že není. Tak by se mohlo myslet na něco většího, než je Bůh, pokud by se o něm mohlo myslet, že není, což však je proti povaze jména. Zbývá tedy, že je o sobě známé to, že Bůh je.
3. Dále: je třeba, aby ony věty byly nejznámější o sobě, kde se vypovídá o témže, jako: "Člověk je člověk", nebo jejichž přísudky se uzavírají vymezením podmětů, jako: "člověk je živočich". V Bohu se však nachází především to, jak se prokáže později (Kap. 22), že jeho bytí je jeho bytnost, a tak je totéž, co se odpovídá na otázku, co je, a zda je. Když se tedy vypovídá Bůh je, tak přísudek buď je totožný s podmětem, anebo je aspoň obsažen v rozmezí podmětu; a tak, že Bůh je, je o sobě známo.
4. Dále: co je přirozeně známé, poznává se o sobě; nedochází se k poznání toho zkoumáním studia. Avšak že Bůh je, to je přirozeně známo, jelikož lidská touha přirozeně směřuje k Bohu jako poslednímu cíli, jak se dále ukáže. (Kn.III, kap. 25) Je tedy o sobě známo, že Bůh je.
5. Dále: je nutné, aby o sobě bylo známé to, čím se poznává všechno ostatní. Bůh však je něco podobného. Jako je totiž sluneční světlo základem veškerého viditelného vnímání, tak také světlo Boží je základem veškerého pochopitelného poznání. Vždyť On je to, v němž se ponejvíce nachází první světlo poznání. Je tedy třeba, aby to, že Bůh je, bylo známé o sobě.
Z těchto a podobných důvodů se někteří domnívají, že to, že Bůh je, je o sobě známé tak, že opak je nemyslitelný.