Chvála feferonek
"Děkuji ti za svůj vznik tak zvláštní!" volal můj důvěrný přítel v době, kdy jsem ještě neměl ponětí ani sám o sobě, natož o tomto svém blízkém druhu, a vůbec už o nějakém svém i jeho původci. On se však rozplýval dál: "Dal mu někdo něco předem, že by mu to musel vracet?!" Netušil jsem, že se raduje i z mého počátku. Později jsem se spíše domníval, že na tom má lví podíl spíše někdo jiný, kdo se jaksi rád vtíral do přízně každého důvěřivce jako vtipný společník, který se nejčastěji připojil k veselé společnosti. Všude šířil svůj frivolní smích a košilaté anekdoty, jako Josef Švejk. Přitom se rád přiživil na cizí účet a na chvíli zchladil svůj jazyk, na jehož strašnou vyprahlost si stále stěžoval.
Byla to v té době dost oblíbená brněnská figurka jménem doktor Otakar Nováček. Byl autorem studie "Brněnská plotna", mapující podivné výrazy městské spodiny. Byl též důvěrným přítelem a pomocníkem tehdy ještě málo známého Leoše Janáčka. Byl to také on, kdo pro svou nápadnou podobu s prvním dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem, byl později přizván k natáčení filmu "Němá barikáda". Měl tam představovat tuto politickou stvůru. Nicméně na filmování se příliš nepodílel. Po vyzvednutí si zálohy na filmovou roli v Barrandově se přesunul do známé pražské hospůdky Vikárka k oslavě počátku své filmové kariéry. Počátek se však stal záhy koncem. Po bohaté večeři s vydatnou závlahou si pan doktor jakýmsi nepochopitelným způsobem sedl na vlastní ruku tak nešťastně, že si ji zlomil. Tím skončila jeho působnost v barrandovských ateliérech.
Šťastněji skončil, alespoň pro mne, jiný jeho husarský kousek. To proto, že se toho zúčastnili také moji drazí rodiče. Pár let po druhé světové válce se můj otec s několika přáteli dali nadchnout doktorem Nováčkem pro jednu taškařici. V těch poválečných časech měl každý člověk velkou potřebu projevovat dlouho zadržovanou radost ze života. Nasedli spolu s dalšími kumpány a panem doktorem do několika aut a vyrazili napříč jižní Moravou. Nováčkův zjev působil neslýchané věci. Kdykoli někde zastavili na návsi a nechali vystoupit pana doktora Nováčka, ten nemusel pronést ani slovo, ale jen kynul masivní dýmkou, s jakou se objevoval na veřejnosti Klement Gottwald, tedy už samotný jeho zjev působil nesmírně překvapivě u mas, vyznačujících se tím, co Karel Marx nazýval "venkovským idiotismem". Vyvolával velké shluky a srocení. Tehdy ovšem ještě nikdo pořádně nevěděl, jaká politická stvůra se z dělnického presidenta vyklube. A tak se jim na mnoha místech dostávalo bouřlivého uvítání. Byli častováni chlebem a solí, ale ještě více vínečkem, bílým i rudým, ale každopádně ohnivým. Kde se pije voda, tam mají v krvi chlad, a kde se pije pivo, tam je v krvi mdloba a lenost. Z kořalky hoří v krvi vášeň. Na moravském Slovácku teče víno. Svatopisec zaznamenává, že "víno rozveseluje srdce člověka". Ale o víně na moravském Slovácku platí také slova proroka Zachariáše: "Vysvobodí je Hospodin, Bůh jejich jako stádo lidu svého. Kameny svaté se budou tyčit nad jeho zemí. neboť co krásnějšího nežli obilí vyvolených a víno plodící panny?! Moravské Slovácko je krajem velkého zanícení i velkých vášní, ale především je to kraj hrdinské lásky k čisté oběti a k svatému panenství.
V jedné slovácké obci si vůdce taškářů posteskl na velký hlad. Starosta obce nemeškal a dal neprodleně zabít pašíka. Než se kdokoli zmohl na další slovo, už byly na stole jitrnice, jelita, ovar a okurky, a - a také pravé nakládané feferonky. Rozpustilé závody, kdo sní víc feferonek, vyhrál můj otec. Společenská únava imitace známého politika způsobila, že se tehdy žádný z účastníků nedostal na noc domů. Byli nuceni přenocovat v Bratislavě. Kdo ví, co dovedou pálivé papričky, chlazené vínkem, spáchat v zažívacím ústrojí, nezáviděl vítězi závodů dozvuky této taškařice. To se stalo právě devět měsíců před mým narozením...
Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Marně by se člověk snažil obsáhnout všechny prostředky, které si Pán všehomíra volí k dosažení svých úradků! Následkem toho jeden ani přesně neví, zda by neměl kromě rodičů být vděčný za svůj život ještě také nějakým dobrodincům a třeba i nějakým věcem. A zdaleka nemusí jít jen o věci tak vzdálené jako je nějaká konstelace hvězd. Může jít třeba o přítomnost takových nepatrných a všedních věcí, jako jsou pálivé feferonky snědené v jisté době na jistém místě. Díky Bohu prozíravému a spravedlivénu, jenž podle slov žalmisty zkoumá srdce i ledví! Apoštol Pavel se ptá: "Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou máme před Boží tváří?" Prorok Izajáš se ptá podobně: "Kdopak svou hrstí odměřil vodstvo a pídí nebesa změřil? Kdo shrnul v odměrku všechen prach země a hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách? Kdo změřil Hospodinova ducha, a byl mu rádcem a vedl ho k poznání? Kohopak o radu žádal, aby rozumnosti nabyl, aby ho poučil o stezce práva, naučil poznání a seznámil ho s cestami rozumnosti?"
Spolu se všemi svými dobrodinci se rád připojím k chvalozpěvu krále Davida: "Nyní, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín." Jako žalmista budu "písní chválit jméno Boží, velebit je díkůvzdáním."
"Vždyť ty sám jsi stvořil moje nitro,
ty sám jsi mě v lůně matky utkal.
Děkuji ti za svůj vznik tak zvláštní!
Podivuhodná jsou tvoje díla!
Dobře to má duše rozpoznává.
Podstata má nebyla ti tajna,
když jsem já byl v skrytu teprv tvořen,
pestře spřádán v samé hloubi země."

Radostné očekávání
Anděl strážný vzpomíná: "Tehdy ještě dávno spala tvá nesmrtelná duše, když jsem za tebe a kvůli tobě chválil Stvořitele za tvé početí i za potěšení a úlevu, jež přineslo tvým rodičům. Ani tví rodiče ještě vůbec netušili dosah svého počínání. Já jsem už však slyšel Boží povolání a odpověděl jsem na to chválou velkého florenťana Michelangela za tebe a pro tebe:
Buď pochválen okamžik a den,
kdy jsem byl tvou láskou sladce zasažen...
Ty víš, že vím, že víš, můj drahý Pane,
že jdu jen, abych u tebe se zhříval.
A víš, že vím, že víš: jsem, jak jsem býval.
Od chvíle, co jsem zaslechl Boží povolání k andělské službě po tvém boku, jsem se těšil na den, kdy dozraješ v mateřském lůně. Těšil jsem se, až vystřídám anděla tvé matky. Těšil jsem se, až se k tobě přidružím jako tvůj čiperný průvodce, který tě ochrání na tvých cestách a prokáže ti mnohé milosrdenství na pozemské pouti.
Má pomoc pro tvůj zdárný růst se zatím spojovala s podporou vlastních pomocníků Bohem poslaných na pomoc tvým rodičům. Vyprošoval jsem jim jasnější poznání a napřímení jejich vůle k pohotovému, rozhodnému a důslednému jednání. Pro tebe samotného jsem jim vyprošoval čistou touhu a radostné očekávání."
"A co já? Jak to bylo se mnou? Jak jsem si počínal od svého početí?" Vyptával jsem se později.
"Nemohl jsi ještě zhola nic chápat, ani svobodně nic učinit. Od okamžiku početí ti zatím byla přidělena pouze vegetativní duše. Ta se však přičinila o to, že tvůj zárodek srostl s tělem matky a přímo se napojil na její látkovou výměnu. Takto jsi byl vyživován. Od té chvíle se vyvíjely první vztahy mezi tvou matkou a tebou. Už jako embryo jsi se začal podílet na všem, co ovlivňovalo tvou matku. Zakoušel jsi všechno, co zažívala ona: radost, vzrušení, strach i obavy. Těšil jsi se z toho, že se tvá matka a její okolí na tebe těšilo. A já jsem je v tom podporoval. Všechno se to odráželo v rytmu bušení srdce tvé matky. Odtud se to přenášelo do krevního oběhu a do látek, které proudí celým tělem matky a do celého jejího elektrolytu. Pronikalo to a zasahovalo také celý tvůj život embrya. Kdykoli se maminka ulekla, srdce se jí rozběhlo rychleji, když prožívala chvilky strachu, takže se zapotila, ani ty jsi toho nebyl ušetřen. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, zda budeš chlapcem nebo děvčetem, třebaže rodiče a hlavně otec očekávali spíše chlapce.
Znenáhla se ti vyvíjel především mozek a srdce. A když mozek se srdcem utvořily první jednotku, navázaly na ni růstové procesy stále rozmanitější. Také jejich ovlivňování se stalo složitějším. Všechno, co vzniklo, bylo okamžitě uvedeno do chodu a používáno."
"A fungoval jsem dobře od začátku?"
"Jak by ne!"
"Jaké štěstí!"
"Žádná náhoda! K těmto živočišným projevům ti totiž byla záhy svěřena senzitivní duše. To ona vtiskovala tvému ústrojí správný tvar. To ona nabízela příslušný chod tvému srdci, třebaže sis to nedokázal uvědomit ani záměrně jednat. Pod vlivem této duše se dokončoval tvůj embryonální vývoj. Neměřil jsi ještě ani tři centimetry, ale už jsi měl ruce i nohy, ale i nos, ústa, uši. Vychutnával jsi sladkost okolního prostředí."
"Chutnalo mi?"
"Určitě, ale až po čtyřicátém dnu od početí jsi začal příznivě odpovídat na ten nejsladší podnět v okolí. Tehdy jsi začal příznivě odpovídat na to, když se tvá matka a příbuzní ve tvém okolí modlili na tvůj zdárný růst. A co teprve, když ti při mši svaté požehnal kněz! V té chvíli ses jako dítě radostně pohnul v mateřském lůně. A to už i já jsem poznával jasně, že jsi chlapec. Byl jsi už totiž vybaven nesmrtelnou duší. Tato duše je schopna intelektuálního chápání, takže chápe, třeba zatím ještě jen přímou intuicí. Dovedl ses však už inteligentně radovat z požehnaného prostředí. I když jsi už měl vyvinuty všechny své smysly, nejvíce jsi poznával své okolí dotekem celého těla. Tyto doteky jsi cítil při svých vlastních pohybech a otáčení stejně jako jsi cítil pohyby matky nebo dotýkala-li se matka svého vlastního těla. Také jsi poznával objetí a pohlazení matky tvým otcem. A už v tom věku jsi rozumovou intuicí jasně chápal, že je to tvoje matka a tvůj otec. Intuicí jsi chápal, že jsi očekáván. Stejně tak jsi radostně poznával přímým zřením svého intelektu, že jsou matkou a otcem, ale i jejich anděly strážnými vzdávány díky za tvé početí a zdárný růst v mateřském lůně. Chápal jsi to, když oni vznášeli prosby za další příznivý růst tebe a celé rodiny. Rozuměl jsi také mému díkůvzdání Bohu a tvých rodičů za tebe, i na radostné vítání, třebaže jsi byl pod přímou ochranou strážného anděla své matky."
"Co jsem si tehdy nejvíc přál?"
"Toužil jsi zakoušet doteky pro vyrovnaný růst celé nervové soustavy a její rovnováhy. O tu se v tobě staral jak orgán ve vnitřním uchu, tak i tzv. labyrint. Jeho pomocí ses orientoval podle zemské přitažlivosti. Zprávy z labyrintu pak zpracovávala příslušná centra mozku, sloužícího tvé nesmrtelné duši.
Podobně jako hmat měl důležitý význam také smysl pro rovnováhu. Proto ti mohla tvá matka při tomto vývoji pomáhat vlastním pohybem, vycházkami, plaváním a mírným sportováním. Touto činností podporovala tvůj rozvoj. Hmat a rovnováha byly podněcovány signály a podněty, které jsi zachycoval pomocí svalů a kloubů.
Všechny tyto smysly ti umožnily, aby ses ve svém malém světě pohyboval a cvičil se svým tělem. Když se ti poloha v lůně přestala zamlouvat, vlastními pohyby jsi ji změnil. Sám ses v tom pohodlíčku přičiňoval o ještě větší pohodlíčko. Tehdy, bylo to kolem 12. týdne tvého života jsi měřil méně než 8 centimentů, ale už sis dovedl sám trochu pomoci.
Tvé srdce bušilo jako malý zvon. Dokázalo denně přečerpat až třicet litrů krve. Pak jsi zažil velkou novinku."
"Kdy?"
"Ve čtvrtém měsíci."
"Co to bylo?"
"Tehdy sis vyvinul vlastní regulaci. Tvé tělo už dokázalo zvládnout a vyrovnat se s problémy látkové výměny, kterým bylo vystaveno třeba velkou námahou či nemocí matky.
Inu, začal ses připravovat na život mimo matčino tělo. A počínal sis přitom náramně cílevědomě, třebaže jsi podrobnosti ještě neznal. Vždyť jsi nevážil ve svém šestém měsíci ani kilo!"
"Opravdu jsem už dokázal takové věci?"
"Určitě. Prof.Raymond T.Sinclaire provedl v roce 1985 výzkum řady matek, jejichž děti vykazovaly v dospělosti neobyčejně velké schopnosti, a dospěl k závažným objevům. Zjistil, že tu hrály velkou roli hospodářsky zajištěné, pokojné a citově vyrovnané, kulturně příznivé poměry, ve kterých matky žily během těhotenství. Také se ukázalo, že těhotné ženy, které se hojně věnovaly hudebním zálibám, porodily dítě projevující náznaky hudebního nadání nebo aspoň touhu naslouchat melodiím, jakým naslouchalo, když je zpívala jeho matka. Prof.Sinclaire potvrdil též známý předpoklad, že mnohé rodičky účinně působily na své dosud nenarozené děti svým příznivým přáním, svými touhami, svým sněním a prosebnými modlitbami v duchu zvláštního poslání těchto dětí. Mezi velkým výběrem sledovaných postav možno některé připomenout. Tak matka Francoise Mitteranda (* 1916), pozdějšího presidenta Francie. Snila o své očekávaném dítěti jako o velkém politikovi. Dále třeba matka britského fyzika maďarského původu sira Dennise Gabora (* 1900). Také ona snila o vynikajícím díle svého očekávaného dítěte na poli fyziky. Vlastně to empiricky potvrzuje to, co lid dávno zná, že totiž třeba sv.Monika, matka sv.Augustina snila o svém synu jako o velké postavě křesťanstva a také se za to modlila. Nebo Jana z Azy, matka sv.Dominika snila o svém dítěti jako o knězi, o chlapci s jasnou hvězdou na čele, a zdálo se jí o psu nesoucím pochodeň, a také se za toto jeho zvláštní poslání modlila, a nebylo to marné.
Tak i tvá matka se modlila za tvůj úspěch. Kdykoli prožívala nějaké obavy a úzkosti, její zvýšené bušení srdce a výron adrenalinu v krvi tě znepokojoval, takže ses obával spatřit světlo světa. Avšak uklidňoval tě pravidelný hlas tvého otce, jeho časté upokojující obejmutí matky, která v jeho náručí nalézala záruku trvalého bezpečí. Stejně tak příznivě jsi prožíval velebné tóny varhan, nesoucích se často v okolí matky. Díky tomu ti mohla matka bez velkých úleků a výpadků radostné nálady připravit snadný a lehký porod."
"Takže to šlo nakonec snadno?"
"Jak by ne!? V posledním měsíci přípravy na setkání s tebou jsem ti vyprošoval ještě jednu důležitou schopnost: abys viděl světlo světa na konci svého životního tunelu. Jakmile jsi živě odpovídal na jasné světlo světa před branami lůna, byl jsi připraven."
"Kéž bych uměl tak krásně básnit jako Luíz de Camoes, abych dovedl jako on vyzpívat své díkůvzdání Bohu:
Sladce vyzpívat mi Amor přikazuje,
co mi do mé duše vtiskl líbezného,
pod záminkou, abych ulevil si snad...

Vítejme i nezvaného hosta
"Ne každý je však na světě tak vítán, jako jsi byl vítán ty svými rodiči a dobrodinci! Kdopak by se těšil na nechtěné dítě, kdyby se netěšili jeho vlastní?!
"Na první pohled se postavení takového človíčka vyvolaného k životu lidskou touhou po chvilce štěstí, ale nevítaného po vyprchaném potěšení lidí, jeví hrozné, ba přímo zoufalé. A poznává to dítě pod srdcem své matky?
"Určitě. To, že není svými nejbližšími vítán, ani očekáván, cítí už jako embryo, třebaže svým prostým způsobem, jaký se zatím nedá srovnat s naším cítěním. Krkavčí matka, která se staví nepřátelsky vůči přicházejímu životu, může dát dítěti ve svém lůně pocítit své nepřátelství k životu. Zanedbává své zdraví tak, že ohrožuje jeho zdraví. Může také přivodit poškození přehnaným sportováním, nošením těsného oděvu, otravováním svého nitra alkoholem a různými jinými jedy. Ať už to dělá záměrně nebo nevědomky, dítě zaznamenává tyto projevy nelásky. Ohrožuje to jeho zdravý růst, komplikuje to jeho porod, ať už spontánně nebo tím, že se přicházející život zdráhá dobrovolně opustit mateřské lůno a vkročit do nevlídného světa. Někdy taková cílená otrava ukončí jeho život ještě v lůně. A když se přesto narodí, všichni vědci a lékaři. kteří se zabývají vývojem dítěte, jsou zajedno, že bez pocitu, že je milováno, nemůže dobře prospívat. Trpí duševní osamělostí a nedokáže se plně rozvinout ani v mateřském lůně, ani později po narození.
Psycholog G.Benedetti uvádí jeden případ z literatury. Dva a půl roku stará holčička trpěla neutišitelným hladem a trvalým strachem, že nedostane dost najíst. Při první návštěvě jí dětský lékař nabídl zabalený čokoládový bonbon. Dítě dostalo záchvat zlosti, protože nedovedlo obal dost rychle rozbalit a bonbonem mu pomazalo stůl. Matka udávala, že dítě má doma jídla víc než dost. Nakonec vyšla najevo smutná skutečnost podle lékaře rozhodující. Matka nechtěla mít dítě, ale pak se s těhotenstvím smířila. V posledních týdnech těhotenství, když ji otec dítěte opustil, cítila k dítěti takový odpor, že zahájila hladovku a hodně ztratila na váze. Po porodu se jí vrátilo mateřské cítění.
Prof.Raymond T.Sinclaire svým výzkumem (r.1985) potvrzuje, že děti kuřaček mívají v průměru výrazně nižší inteligenci než děti nekuřaček. Rovněž děti, jejichž matky během těhotenství požívaly alkohol nebo přijímaly drogy či nevhodné léky, bývají významně opožděny ve svém fyzickém i psychickém rozvoji. Ženy, které prožijí těhotenství v psychické nejistotě či dokonce ve stresu a častých traumatech, mívají rovněž psychicky nesmírně labilní děti.
Tak ženy, které byly v těhotenství opakovaně a bezohledně vyslýchány policií, porodily často děti tak nervově labilní, že se některé z nich v mládí pokusily o sebevraždu. Rovněž děti, které se narodily svobodným matkám, vykazují ve svém vývoji více rysů osobnostní nejistoty než ty, které se narodily v harmonickém manželství.
Nechtěná těhotenství a posléze i nechtěná mateřství jsou pro příští osudy narozených dětí velmi nebezpečná. Dítě nechtěné svou matkou je totiž v průměru psychicky opožděnější, chová se agresivněji, často bývá trvale mentálně postižené a rovněž projevuje častěji kriminální chování než děti s láskou očekávané rodiči.
Zdálo by se, že lidský tvoreček nepochybně už v mateřském lůně nadaný nesmrtelnou lidskou duší s chápavou schopností rozumu, ale bez možnosti cokoli podniknout pro svou záchranu, zoufale trpí. Jenže to asi není tak docela pravda. Nesporně trpí, ale jeho utrpení není zoufalé ani nesmyslné. Přestože se jeho matka od něho záměrně odvrací, také ona na dně své bytosti po něm podvědomě přirozeně touží. Ostatně ji k této přirozené touze stále vede její anděl strážný. A samo dítě přímou intuicí chápe, že přes všechny překážky, je očekáváno.
Kdopak ho tedy očekává? Nejméně čtyři osoby ho určitě očekávají. Předně samotný Bůh, který je původcem života, neboť je samotným životem. Přeje mu všechno nejlepší a když jej stvořil, tedy mu dopřál účast na svém životě.
Další, kdo ho s láskou očekává je Panna Maria, jejíž Syn Boží zemřel pro spásu všech lidí.
Konečně ho také s láskou očekává anděl strážný jeho matky. I kdyby se matka sebevíce zdráhala říci své ANO životu, i kdyby se sebevíce snažila zmařit přicházející život, její vlastní duchovní průvodce jí přesto jasně představuje život jako hodnotu, hodnou úcty a ochrany ještě dávno před narozením, ale také napřimuje její vůli v duchu žízně po životě.
Nepochybně jej dále očekává také jeho vlastní anděl strážný. Vždyť ho Bůh již povolal s cílem doprovázet během pozemského života právě tohoto člověka.
Kromě toho jej očekávají také mnozí lidé dobré vůle, zvláště ti, kteří touží po založení vlastní rodiny, ale z nějakých důvodů nemohou sami přivést dítě na svět. Konečně jsou zde také milosrdné sestry. Také ony se horoucně těší, že přijmou dalšího předčasného bezdomovce a vyhnance do tohoto slzavého údolí, aby mu našli vhodný domov u těch lidí, kteří po takovém příchozím touží a rádi by se ho ujali.
Ať už se tedy krkavčí matka sebevíce zatvrzuje v odporu vůči životu a vytváří v sobě nevlídné prostředí pro přicházející život, přesto i tento lidský drobeček přichází na svět vítán a plný nevýslovné touhy po neustávajícím životě. Dokud mu schází jeho vlastní hlas, tedy za něho zpívá jeho anděl strážný:
"Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli!"
Za něho zpívá i Matka Boží své krásné Magnificat, protože je to také její dítě. Kvůli jeho životu sladkosti se hořce vzdala vlastního jediného božského dítěte.

Jen pro děti a blázny?
Setkání s takovými tajemnými bytostmi, jako jsou andělé, je prý možné jen u dětí a lidí mentálně zaostalých či bláznů. Často se sami sebe ptáme, zda děti líčící neobvyklá setkání s jakýmisi pro většinu dospělých lidí nepřijatelnými neviditelnými bytostmi mají tak vysokou míru představivosti, nebo jestli přece jenom nevnímají něco, co opravdu existuje právě tak jako tento náš svět, ale nad hranicemi našeho časoprostoru, za hranicemi trojrozměrného, naším smyslům dostupného světa.
Byly to jenom sny v bdělém stavu či zážitky v polospánku těsně před probuzením, když maličká Julie Malfordová z kanadského Montrealu ráno co ráno viděla, jak jí u postele stojí bytost v světlém rouchu s přehozenou kapucí? V té době bývala v pokoji vždy sama, protože její rodiče brzy odcházeli za prací.
Dítě prudce vytrhl ze spánku zvuk připomínající zvuk v dálce jedoucího vlaku. Po probuzení pokaždé spatřila jasně oděnou postavu se špičatou kapucí, která byla zády obrácena k oknu. Julie nedokázala rozeznat její obličej. Ani se o to příliš nesnažila, jak uvádí: "Bleskurychle jsem si přetáhla přikrývku přes hlavu, takže jsem se na to už nemusela dívat. Občas jsem opatrně vykoukla, abych se přesvědčila, jestli to tam ještě je. Dokud trval ten zvláštní zvuk, stálo to pořád vedle postele."
Když zjevení začalo pozvolna mizet, vytrácely se také její obavy ze záhadného návštěvníka. Od dětství si Julie Malfordová klade otázku: "Koho jsem to vlastně viděla? Určitě jsem si to nevymyslela, protože jsem tu bělostnou postavu jasně viděla a během její návštěvy jsem také slyšela ten podivný zvuk. Rozhodně se mi to jen nezdálo. Pokaždé, když jsem vyhlédla zpod přikrývky, pořád to tam bylo. A věděla jsem už, že zmizí, sotva utichne ten podivný zvuk."
Myslíte, že není možné, aby dítě bylo vybaveno mnohem pronikavější schopností vnímání a jasnějšího chápání než dospělí? Není to proto, že by bylo hloupé nebo mělo sklon ke lhaní, protože i tento zlozvyk si musí napřed osvojit, nýbrž právě naopak že je ve svém poznání bezprostřednější a chápavější než dospělí? V souladu se svou přirozeností se totiž musí napřed poznat to, o čem ho svět později naučí pochybovat.
Prof.Ernest Hilgard na stanfordské univerzitě v Kalifornii provedl dlouholetý výzkum dětí, které byly přesvědčeny, že mají neviditelné průvodce. Výzkum byl zaměřen na děti mladší šesti let. Prof.Hilgard dospěl k závěrům, že "překvapivě vysoký počet těchto dětí (až 20%) udržuje trvalé spojení s bytostmi, které pro ně jsou docela skutečné, ale jinak je nikdo nevnímá." Když se jich na to v pozdějších létech znovu vyptával, nedávaly své někdejší zážitky tolik najevo. Patrně proto, že se snažily více odpovídat ve světě uznávané představě dospělého člověka.
Uplatnil se u nich dodatečně potlačovací mechanismus?
Pod dojmem množství dílčích poznatků a dojmů, osvojených ve škole a vůbec ve světě během dospívání, se člověk ocitá v krizi svého duchovního růstu. Jak skloubit autoritu přirozeného rozumu, který přemítavým způsobem odhaluje tajemství světa na základě jednotlivých poznatků smyslů, s tajemstvím, do kterého člověk nahlédl přímým zřením intuice svého rozumu?
Když si člověk více osvojí přemítavý způsob myšlení, vycházející z jednotlivých údajů o smyslům dostupném světě, aby z něho postupně přecházel k obecnějšímu poznání, je v pokušení opustit svou důvěrně osvojenou osobní zkušenost s tajemstvím, pro které svět nezná vysvětlení. Toto jednostranné spolehnutí se na autoritu přirozeného rozumu, který uznává pouze přirozeně vysvětlitelná tajemství, ale odmítá, že by mohla být nějaká tajemství, přesahující meze přirozeného rozumu, je iluze dospělosti. Dospělí se vyvyšují nad dítě jako nad nerozumného tvora, ale opak je přitom pravdou. Už od mateřského lůna je dítě nadáno nesmrtelnou duší, takže je schopno rozumného poznání. Samozřejmě, že se toto poznání dětského intelektu liší od poznání intelektu dospělého člověka. Dítě poznává přímou intuicí svého intelektu. Nezdržuje se s dlouhým přemítavým logickým postupem. Místo postupu od dvou předpokladů k obecnějšímu závěru, poznává ihned celou skutečnost, aniž zná důvod, proč tomu je právě tak.
Lze nějak dokázat, že dítě je už od mateřského lůna nadáno rozumem? Používání léčebné metody tzv. holotropního myšlení nás staví před zajímavá fakta. Při aplikaci této léčby si totiž mnozí lidé dokázali vzpomenout na období, kdy přebývali v matčině lůně, což už vysvitlo nad veškerou pochybnost. Je tedy jisté, že několikaměsíční embryo už ví, zda je na světě očekáváno s láskou nebo nedůvěrou či dokonce s nenávistí. Lidské embryo se pak podle této informace zařídí vesměs na celý život a projevuje se později v dospělosti buď společensky a laskavě nebo výbojně a impulzívně. Použití této léčebné metody "holotropního dýchání" bez odborného dohledu však může vážně ohrozit lidské zdraví.
Avšak i bez tohoto nebezpečného experimentování lze potvrdit rozumné poznání člověka v prenatálním stavu. Potvrzují to třeba známé případy některých jednovaječných dvojčat, které byly po porodu z různých důvodů odděleny, a přesto si zachovaly vzpomínku na to, že nejsou samy.
Tak bezdětní manželé Brownovi ze Swindonu adoptovali v roce 1962 půlroční děvčátko Jane. Ucházeli se o adopci také její sestry Elis, jednovaječného dvojčete. Lékař však takovou možnost zamítl. Elis trpěla chronickým zánětem pohrudnice a měla také potíže s kyčlemi, takže její zdravotní stav vyžadoval pobyt v nemocnici.
Po několika týdnech onemocněla zápalem pohrudnice i Jane. Přestože jí noví rodiče poskytovali nejlepší péči a nejlepší lékaře, vlekla se nemoc skoro celý rok. Během onemocnění si Jane oblíbila panenku s blond vlasy stejnými jako měla ona sama. Sotva začala mluvit, začala mezi jinými panenkami nazývat právě tuto jako svou sestru.
Brownovi byli velmi úzkostliví. Když neměli vlastní děti, měli o Jane chorobný strach. Oblíbení si panenky mohlo být náhodné, ale Brownovi v tom, že ji nazývala svou sestrou, cítili cosi varovného. O několik let později jim rodinný lékař doporučil adoptovat další dítě, protože shledával takové přehnaně úzkostlivé prostředí nepříznivé pro zdravý vývoj Jane.
"Co by sis přála k Vánocům?" ptali se dcerky.
Bez váhání vyhrkla: "Bratříčka!"
"A sestřičku ne?"
"Sestřičku přece mám", prohlásila Jane s jistotou.
"Tuhle?" ukázala paní Brownová na panenku.
"Ne. Jinou."
"Jakou jinou?"
"Stejnou jako jsem já."
Paní Brownová byla šokována. Navštívila lékaře a svěřila se mu s tím.
"Je možné, že by si Jane mohla pamatovat na svou sestru, se kterou se nikdy na světě nesetkala, a její skutečnost jí zůstala naprosto utajena? Nebo jsme snad naším strachem na ni tuto informaci nějak naznačili? Nemůže to být jenom náhoda, obrazný způsob dětského vyjadřování, kterému přisuzuje jenom ona sama skrytý význam?"
Lékař nedal paní Brownové jasnou odpověď. Zato jí doporučil:
"Měli byste své dceři dopřát větší prostor k sebeuplatnění, a zbavit pocitu nepřetržitého dohledu."
Uposlechli. Snažili se chovat normálně, nedávat najevo přílišnou starostlivost.
Celé dětství byla Jane přesvědčena, že má vlastní rodnou sestru. V pubertě, kdy člověka zakouší romantické období pátrání ve svém životě a je nakloněn odhalovat nejrůznější i smyšlená a neskutečná tajemství, si Jane, nadšená čtenářka Charlese Dickense, psala deník. Vymýšlela si různé vize. V jednom ze svých záznamů v dubnu 1978 psala:
"Rozdělili nás od sebe už v útlém dětství. Možná proto, že pouze jedna z nás mohla být dědičkou. Ale já bych se ráda vzdala všeho..."
Deník neschovávala. Bylo jasné, že chce, aby jej rodiče četli. Zajímavé bylo, že ačkoli byla přesvědčená, že má někde živou sestru, ani náhodou nezapochybovala, že by snad Brownovi nebyli jejími vlastními rodiči.
Jane dospívala a začala se rychle osamostatňovat. Byla nedůvěřivá, zarputilá a soupeřivá. Záhy došlo k prudkému střetnutí mezí ní matkou. Jane se dala ostříhat a chtěla si dát obarvit vlasy. Matka proti tomu zasáhla a Jane utekla z domu. Rodiče trnuli strachem, najali soukromého detektiva a ten ji našel u její přítelkyně ze školy. Když ji přivedli zpět domů, mlčela. Pouze rodinnému lékaři se svěřila:
"Rodiče mi určitě neříkají pravdu. Nemohu žít v takové lži."
Poradil tedy rodičům:
"Jane by se měla dozvědět pravdu o tom, že je adoptivní dítě."
S váháním ho poslechli. Její reakce byla chladná. Odešla do svého pokoje a strávila tam několik hodin. Později se vyptala na podrobnosti ohledně adopce a s jejich neúspěšným pokusem o adopci její rodné sestry.
"Musím najít svou sestru!"
Ani ne za měsíc se podařilo najít sestru Elis. Osvojila si ji rodina dělníka z blízké továrny. Setkání bylo plné nejistoty a obav. Nakonec si ale padly do náruče. Když překonaly klamné zdání, že je svět plný lži a nelásky, zjistily, že vůbec nejsou opuštěné. Začaly si vyprávět o svých nových rodičích.
Nikdo na světě není sám. Už proto, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. A doprovázejí nás ještě mnozí další dobrodinci z řad lidí a andělů.

Zápas o dítě
Něžný bard lidské svobody, Walt Whitman, zpívá svým nespoutaným rytmem:
Považoval někdo za štěstí, že se narodil?
Běžím mu povědět, že stejné štěstí je zemřít, a to vím.
Jdu za mez smrti s umírajícím a za mez zrození
s novorozenětem právě vykoupaným a nejsem obsažen
jen mezi svým kloboukem a botami,
A zkoumám všelijaké věci, ale ani dvě nejsou stejné
a každá je dobrá,
Země je dobrá a hvězdy jsou dobré a vše, co k nim náleží,
je dobré.
Já nejsem země, aniž náležím zemi,
Já jsem bližní a společník lidí, všech stejně,
nesmrtelných a neprobadatelných, jako jsem sám.
Tak se ozývá i můj čilý neviditelný příbuzný, o něhož nikdo z nás není ošizen. A má pravdu, třebaže se ji moderní psychologové i lékaři zdráhají přijmout. Běhají jenom jako hasiči kolem požáru, k němuž nemuselo vůbec dojít. Upínají se výlučně na nemoc a úrazy, a zoufale utíkají před bolestí, smutkem a opuštěností.
Prožitky vážného zranění či poškození představují běžný přechod při vynoření se nad hladinu nevědomí v lidském nitru do oblasti, jejíž hlavní složky jsou podvojné úkazy zrození a smrti. Ty zahrnují události ze života každého z nás. Avšak skutečnost, že přivedly osobu do blízkosti smrti a obsahovaly krajní podmínky a bolest, je spojuje s procesem porodu.
Prožitkové setkání se smrtí je těsně propojeno s množstvím jevů a událostí, souvisejících se zrozením. Tyto zážitky jsou velmi bohaté a složité.
"Když si na ně jasně nevzpomínáš, přiblížím ti je pomocí několika načrtnutých vzorců", ozval se jednoho dne můj čilý pomocník.
"První vzorec odpovídá prožitku původní jednoty plodu s mateřským ústrojím. Prožívání toho vzorce jednoty upomíná na prvky kosmické jednoty a mystického spojení.
Další vzorec se vztahuje k samému počátku porodu a jeho první fázi. V něm je narušena původní rovnováha uvnitř matky. Výstup je ještě uzavřen a cesta ven ještě není možná. Prožívání tohoto vzorce plně rozvinuté první porodní doby připomíná svou bezvýchodností zážitek pekla. Obsahuje pocit uvíznutí a chycení v pasti. Situace se zdá být naprosto nesnesitelná. Zdá se být nekonečná a beznadějná. Osoba ztrácí pojem časové následnosti, takže pojednou nevidí východisko z tohoto trápení, ani žádný způsob úniku. To může vyvolávat prožitkové ztotožnění s vězni v kobkách nebo koncentračních táborech, s hříšníky v pekle.
Následující vzorec se vztahuje k různým okolnostem průchodu porodním kanálem a zahrnuje možnosti velmi rozvětvené a členité. Upomíná to motiv titánského zápasu, Prométheova zmocnění se ohně, jindy zas motiv Posledního soudu, v němž padají démoni a radostně se vznášejí andělé.
Konečně vrcholí příchod nového života náhlou úlevou a uvolněním. Dítě je narozeno. Po dlouhém období temnoty se poprvé setkává se světlem světa. To upomíná na místo duchovního osvobození a spásy. Oddělením od matky jsi začal svůj nový nezávislý život." Můj čilý neviditelný pomocník se rozjásal, že skoro zpíval.
"jakpak bych se neradoval?! Konečně přišla moje chvíle. Radostně jsem vyskočil z nečinnosti. Bez meškání jsem ti letěl naproti s otevřenou náručí! Dosud tě ochraňoval anděl tvé matky. Nyní se tě ujímám já! Tak dlouho jsme tě očekával, až jsem tě našel! Už - už jsem se tě chtěl ujmout, když jsem strnul! Něco tak hrozného se objevilo. Jak trpké zklamání! Kde měl být obraz Boží, zbyly jen útržky a zlomky obrazu, pokryté prachem, špínou a plísní. Tvoje tvář byla hrozně znetvořena. Byla poznamenána následky hrozné nemoci."
V příštím okamžiku se vynořil udýchaný posel vládce světa. Hlasem nadutým pýchou vybuchl:
"Je moje!" A rozchechtal se jako satyr. "Přišel na svět jen proto, aby patřil světu! Je z pokolení vyhnanců, které vládce světa kdysi přivedl k pádu! Sem s ním! Šup s ním do studené lázně! Ať se otřese! Jen ať ho někdo plácne! Ať už celý svět slyší jeho silný hlas!"
"Copak nezažil už dost utrpení cestou sem? Stačí prudší pohyb, pád či podchlazení, aby byl jeho život ohrožen! Tak by nesmrtelný život jeho duše zůstal vykázán do těch míst, kam nikdy nezasvitne světlo Boží!"
"To je toho!" Ošíval se duch světa. "Však tu studenou sprchu na uvítanou snese! To chce klid! Musí rychle poznat, že cesta světem není procházka růžovým sadem!"
"Vládce světa by byl chtěl dítě ve chvíli zrození vyrvat životu. Neváhal by mu zasadit smrtelnou ránu. Jenže nemá takovou moc. Byl jsem tam, abych tě už jako dítě chránil." Proto se hned ozval s našeptáváním svých rad:
"Copak musí být porod pro dítě vždy jen zraňující?"
"Ovšemže musí!" ozýval se sluha pekel. "Tady na zemi není žádný člověk ušetřen utrpení. Do světa jednou vstoupil hřích, smrt a zlo, a tak jim utrpení jde v patách. V životě je to jeden hořký a nesmyslný koloběh strasti a záblesků slasti, aby nakonec zůstala jenom strast a bolest."
"Nesmysl! Dost na tom, co dítě zakouší na cestě na svět! Nikdo mu to nemá ztěžovat. Narození je náhlý skok - a všechno je zařízeno tak, aby skok byl co nejsnadnější a přistání hladké a měkké. Vždycky se za největší nebezpečí porodu pokládal nedostatek kyslíku, na který je nervová soustava odkázána. Sotva by neměl mozek dost kyslíku, odumíraly by jeho buňky, a ty jsou nenahraditelné. Bůh to zařídil tak účelně, aby v přechodné době bylo dítě zásobeno nejen z jednoho, ale ze dvou zdrojů - z pupeční šňůry a z plic. Dokud dýchání nepřevezmou naplno plíce, musí pracovat starý zdroj. S konečným odpojením dítěte od matky není třeba překotně spěchat, ani dítě plácat, aby nabralo dech. Stačí chvíli počkat, až dítě začne samo dýchat, a teprve pak přerušit spojení s matkou."
"Ale když přichází dítě na svět, musí přece křičet! Je to přece nutné při prvním vdechu."
"Ovšem, jenže nemusí naříkat. Narození má být jako klidné probuzení ze šťastného snu. Světlo a doteky lidských rukou jsou pro narozené dítě tím prvním, s čím se na světě setkává. Nemusí se uleknout, když se k němu bude přistupovat podobným způsobem, jaký si osvojilo za pobytu v prostředí, které jej tak láskyplně objímalo, že připomínalo pradávné rajské prostředí."
"A šup s ním na váhu!"
"Nač ten spěch? Raději trochu šetrnosti. Váha je studená. I když je něčím vystlaná, rozhodně by to bylo hrubé ve srovnání s mateřským teplem a plností. Pomalu a něžně jej vložit do vody s tělesnou teplotou. První odloučení od matky nemusí být naplněno úzkostí, nýbrž radostí. Po uvolnění ztrnulosti tělíčka ho lze vyjmout. Přitom se dítě setkává s novou, dosud neznámou silou tohoto světa, s přitažlivostí zemskou. Jeho tělo má váhu. Pokud má bez úleku přijmout danou skutečnost, vyžaduje to přípravu. Sotva dítě objeví při vyjmutí z lázně svou váhu, začne křičet. A přitom stačí tak málo. Stačí je zvolna ponořit, a pak znovu zvednout. To už není lekající novota, ale hra, ze které může mít potěšení."
"Zbytečné zdržování! A co otec?! Trne v čekárně. Kdopak má na něj takové ohledy? Hlavní je podat mu o tom rychle zprávu, aby se ukončilo jeho čekání v nejistotě, zda se narodí chlapec či děvče! Potom může spěšně zapíjet s přáteli žal, když je to dcera, nebo oslavovat, pokud se mu narodil syn."
"Ach, ty světské starosti! A zatím je třeba dítě vytrhnout z moci ducha světa."
"Aha, ty křtiny! Hlavně opatřit dost vína a sezvat hosty. Jistě přinesou dítěti něco pořádného do vínku. S tím ostatním se už to nějak zařídí. Konečně, maličké je na světě, a když je zdravé, tak je přece času habaděj na nějaký ten křest. To chce klid!" uspával duch světa moje rodiče. Tvářil se přitom spokojeně jak Josef Švejk. Našeptával tisíceré záminky, proč by se měl odložit křest. Jenže jsem tam byl ještě já:
"Žádný klid! Rychle do kostela! Neodkládat křest!"
Tak se můj nový dobrý průvodce světem snažil naopak udržovat mé rodiče v bdělosti. Uděloval jim něco ze své vlastní horlivosti. Jeho výzvy uslyšeli hlavně rodiče mých rodičů. Pohotově se připojili k hlasu mého strážce. Po nějakém váhání byl pokušitel a uspávač svědomí mých rodičů zdolán. Zvítězil můj dobrý průvodce, můj věrný Pátek. Ovšem moc byl nedal za to, že se moji nejbližší zrovna tak jako na mé znovuzrození z vody a v Ducha svatého, těšili na to, jak budu zavlažen osvěžujícími doušky vína...

Kdo vyhrává
Na první pohled se zdálo se, že otec prosadil svou vůli na celé čáře.
"Jaké jméno mu dát?"
Babičky doporučovaly jména dědečků.
"Tomáš", radila máti.
Kdykoli máte nějakou rodinnou událost hodnou oslavy, je překvapivé, kolik ochotných kamarádů se rádo připojí. A tak v hloučku přátel nyní více něž kdy jindy semknutých kolem mého otce vypukl obvyklý pořad takových příležitostí: Obložené chlebíčky - víno - slivovice - zákusky - víno -
"Copak si dáš radit od ženských? Přece jsme chlapi, ne?! Jakýpak Tomáš, Josef nebo Karel? Bude se jmenovat Jiří, a basta!"
Šlo se z domu do kavárny, pak do vinárny. Všude se našli noví ochotní oslavovatelé jednoho otcovství. A jelo se dál, až do úplného konce, který však přestal vyhlížet vítězně.
První průlom do nezdolné pevnosti vítězoslavně se radujícího srdce oslavovatelů začal v jednom nočním podniku. Tam se komusi zazdálo, že bubeník hraje nějak falešně. "Hned mu to objasníme!" Výsledkem byl prokopnutý buben. Stálo to jen pět set korun. Museli však změnit lokál.
U divadla se auto rozjařenců střetlo s tramvají. Celý bok byl odřen a pomačkán. Hned se mezi spolujezdci našlo dost náhodných svědků, kteří svědčili v otcův prospěch:
"Zavinila to tramvaj."
Policista si to poznamenal. Pokračovali dál, protože auto bylo pojízdné a druhé dveře ještě sloužily.
Na Poštovské ulici zaparkovali. "Honem se jít vzpamatovat z toho šoku!" Našli azyl ve vinárně Alfa. Když ráno odjížděli, po delším hledání se jim podařilo najít auto. Bylo na svém místě. Při vycouvávání se však nějakým nedopatřením přehlouplo na druhou stranu ulice. Vrazilo do pošty. Málem to odnesla jedna zadní stopka. Ale kdopak by tomu věnoval pozornost? Konečně také proč? Auto má dvě stopky vzadu a dvě vpředu. Když vyjížděli, ozvalo se zaskřípení brzd. Pozdě! Už byli v sobě s jiným autem. Našli se hned dva otci naklonění svědkové.
"To chce klid!" našeptával jim duch světa posměšným tónem Josefa Švejka - "Hlavně je třeba se zavděčit úřadům, tvářit se jako bezúhonní občané, kterým jde vždycky jen o spravedlnost." Jeden přes druhého svědčili:
"Způsobilo to druhé auto. Jelo moc rychle."
"Doopravdy?"
"Ano, a každý z nich dodal Švejkovými slovy: "Poslušně hlásím, že jsem to pozoroval. Já mám, jak se říká, pozorovací talent, když už je pozdě a stane se něco nepříjemného."
Policista si zapsal jejich jména a adresy pro případ nějaké soudní dohry:
"Ještě podpis."
"Samozřejmě. Přece se nebudu prát kvůli mému vlastní podpisu. Tím bych si rozhodně neposloužil. Pořádek musí být."
"A jinak se cítíte úplně zdráv?
"Úplně zdravým, to právě ne, vašnosti. Mám revma a mažu se Opodeldokem."
Pak se strážce veřejného obrátil k otci s prosbou:
"Prosím vám, jeďte už přímo domů."
Otec mu vyhověl. Auto bylo stále ještě pojízdné. Taková prvorepubliková archa už přece něco vydrží! Později provedl autoklempíř vyklepání karosérie. Musel jenom odstřihnout několik centimetrů plechu, protože po vyklepávání ztenčený plech přebýval.
K žádné soudní dohře nedošlo. Ukázalo se, že celou tu příhodu měli na svědomí jistý Müller s nějakým Thurgauem. To oni se vrhli na mého otce a přivodili obě havárie. Oba byli však nezvěstní a soudně nedosažitelní. Zbyla po nich pouze jména na vinětách láhví od vína.
"Trvalejší vítězství a radost jsem však zakoušel já, anděl strážný, který tě mám svěřeného do ochrany. Sledoval jsem, jak tě přinášeli ke křtitelnici. Bylo mi, jako by se bývalo mně samému dostalo velké milosti.
Jen stékej, vodo znovuzrozující! Vylej se na jeho čelo, abych už viděl jeho duši takovou, jakou si ji má láska přeje vidět!"
"Jenom aby se nestal nějaký omyl", našeptával vládce světa, a švejkovsky se vymlouval: "Já jsem totiž bez vyznání. Já už mám takovou smůlu."
Služebník Páně však stál proti němu, neboť neodmítá jeho opovážlivost, dokud ho napřed nepokoří.
"Sledoval jsem, jak jej kněz poutal pod závojem exorcismů. Duch světa zavyl bolestí. Každé pomazání v něm rozněcovalo nový pekelný oheň.
Kněz ho nazval nečistým duchem. Připomněl mu zákonitý trest, který na sebe přivolal, další trest, jemuž se musí podrobit, krajní utrpení, které na něj čekají, a přiměl jej, aby vzdal čest Otci i Synu i Duchu svatému.
Konečně voda skanula. Jaká síla v jedné kapce! Byly v ní obsaženy všechny divy milosti. Sotva svlažila tvé čelo, zmizely poskvrny, nezbyla ani stopa po nějakém odsouzení ani náznak ohrožení smrtí. Vládce světa se bleskově vytratil. Duch lásky sestoupil a z nebe se ozval hlas: Toto je můj milovaný syn. Lidské dítě se stalo dítětem Božím. Všechno se změnilo. Dostal jsi nové jméno, abys jako jeho původní nositel a s jeho přímluvou přemohl draka a stal se ochráncem bezbranných. Vrátil se ti původní krásný obraz Boží do duše, aby milostí prozářená forma utvářela celé tělo. Sotva jsi vyklouzl z podrůčí vládce světa, už jsem tě zachytil do náruče. Nyní jsi v andělských rukou.
Kolik je tu najednou těch, kterým není tvůj úděl lhostejný! Kolik je těch, kdo ti přejí pravé štěstí! V rukou vyvolenců Božích se rozezněly krásné harfy, a v pekle vybuchl řev odpůrců. Dvě osoby, které za tebe pronesly vyznání víry, považují tě od té doby za svého.
Vládce světa se ovšem nikdy nevzdává. A když už nemůže naplno zvítězit, škodolibě se aspoň přičiňuje, aby přes všude nastrčené pomocníky uloupil čistou radost z lidských srdcí. Tak se zakrátko po tomto znovuzrození pokusili různí vtipálci o jakýsi husarský kousek. V novinách v rubrice společenských oznámení se objevil pod jménem tvého otce provokační inzerát:
Oznamuji všem přátelům a známým,
že se mi narodila dcera Alena.
A blahopřání rodině k narozené dceři jen pršela. Otec tedy dal do stejných novin další oznámení tohoto znění:
Oznamuji, že není pravda, že se mi narodila dcera Alena,
jak mylně informovali veřejnost někteří závistiví známí,
kteří mají pouze dcery, nýbrž se mi narodil syn Jiří.