7. Jak je hospodářsky uspořádána společnost ?

Hospodářství zahrnuje společenská zařízení, postupy, vztahy a hodnoty, sloužící k uspokojování potřeb člověka ve společnosti. Při hospodářské činnosti jde o rozumně uspořádanou společenskou činnost s cílem opatřit věci nebo služby, nezbytné k uspokojení přirozených lidských potřeb. Opatřováním věcí se rozumí nejen shromažďováním přírodních statků, ale především vytváření nových hodnot. Tak si člověk vyrábí různé druhy pokrmu, oděvu, obydlí, nástrojů. Každá taková věc je vůči přírodě něčím novým, lidsky ozvláštněným. Je však třeba vidět rozdíl mezi hospodářstvím a technikou. Hospodářství znamená disponování se statky. Avšak toto opatřování statků, jejich používání a zacházení se statky se liší od používání technického.
Jaký je rozdíl mezi hospodářstvím a technikou ?
V technice jde o přímé přetváření přírody člověkem, avšak není zde nutná zvláštní organizace měnící vztahy mezi účastníky. Také v hospodářství se člověka zabývá různými přírodními předměty, surovinami, energií, ale především s věcmi vyráběnými, vyrobenými, prodávanými a spotřebovávanými. V hospodářství jde o přeměnu vztahu statků: tak třeba vývoz cukru mění pro výrobce spotřební ráz tohoto statku v povahu obchodní, ziskovou. Pojem statek znamená předmět upotřebitelný buď v přírodním stavu nebo prací a technikou uzpůsobený k uspokojení lidských potřeb. Technika usiluje o dokonalý výkon, který co nejlépe vyřeší nějaký úkol. K tomu technika užívá co nejvhodnějších postupů a prostředků. Hospodářství sleduje zdánlivě opačný cíl: jako by volilo co nejméně dokonalé postupy a prostředky, a technicky jako by jako by zůstávalo v půli cesty. A proč? Jen proto, že se obává ztrát nebo nedoceňuje výhod dokonalejších prostředků. Vynálezce je podstatně nucen podrobit se hospodářství, sledujícímu omezování, úspornost, tvoření zásob.
Základní zásady a normy hospodářské činnosti a vědy o hospodářství v subjektivní podstatě vycházejí z lidské přirozenosti, stvořené Bohem. Avšak ani sám věcný účel hospodářské činnosti nemůže být mravně lhostejný. Úkolem hospodářské činnosti je totiž opatřit vhodná, správná a pravá dobra. Přitom lze dodat, že hospodářská činnost má tato dobra opatřit v pořadí jejich důležitosti.
Když se zdůrazňuje souvislost hospodářství s mravním zákonem, tak to neznamená, že by hospodářská činnost neměla své vlastní zákony. Příčinou hospodářské činnost je vedle člověka také příroda a její zákony. Kromě těchto zákonů se v hospodářství uplatňují také vlastní zákony hospodářské. K těmto vlastním hospodářským zákonům patří třeba to, že cena zboží stoupá, pokud roste poptávka za jinak stejných okolností, nebo že se lidé snaží kupovat co nejlevněji. Tyto zákony neplatí absolutně. Jsou to jen hypotetické věty, při kterých zůstává svobodná vůle člověka nevyslovenou podmínkou, jež může změnit působnost toho či onoho hospodářského zákona. A tak tyto zákony vyjadřují pouze tendence, které se uplatní jenom za jistých podmínek. Přesto nějaká zákonitost v hospodářském životě platí. A v tom smyslu je hospodářská činnost poměrně samostatná. Vždyť se musí řídit vlastní účelovostí, třebaže to není účelovost nejvyšší.
Jaké jsou účinné příčiny hospodářské činnosti ?
Hlavní účinnou příčinnou hospodářské činnosti je člověk a jeho práce. Kromě člověka je to však také příroda. Příroda poskytuje suroviny, paliva, energie, atd. Socialisté a liberálové snižují nebo popírají součinnost přírody. Výsledkem počínání socialistů a liberálů, neberoucích ohled na přírodu, je stupňující ekologická spoušť a narušené životní prostředí. Třebaže příroda všude potřebuje lidské řízení, je pravou spolupříčinou hospodářského dění. V zemědělské může mít dokonce větší vliv než lidské přičinění.
Významný podíl na hospodářském životě společnosti má kapitál (shromáždění či úschova statků). Kapitál však není činitel původní ani rovnocenný člověku a přírodě. Kapitál je činitel prostředečný, třebaže často rozhodující. Další účinnou příčinou hospodářské činnosti je organizace. Organizace spočívá v řízení tří uvedených činitelů: práce, přírody a kapitálu.
Jaká je látková příčina hospodářské činnosti ?
Látkovou příčinou hospodářské činnosti je surovina, ve které se má vyrobit něco nového. Z hlediska látkové příčiny je příroda nejeví jako účinná příčina, nýbrž jako něco trpného. S látkovou příčinou souvisí:
- hodnota či směnná kvalita statků, pomocí kterých si držitel může opatřit nějaké jiné, pro sebe vhodnější hmotné dobro;
- cena, která je určitý výraz hodnoty, vyjádřený penězi.
Jaká je formální příčina hospodářské činnosti ?
Formální příčinou hospodářské činnosti je:
- výrobní proces, ve kterém se surovina mění ve výrobek, a tím tato surovina nabývá užitkové hodnoty;
- cirkulace, čímž se rozumí oběh, směna a doprava výrobků;
- distribuce čili přenos statků od výrobce ke spotřebiteli či jejich rozdělování;
- spotřeba zboží a využití služeb a volného času.
Jaká je účelová příčina hospodářské činnosti ?
Účelovou příčinou hospodářské činnosti v subjektivním smyslu je osobní cíl, který někdo sleduje hospodářskou činností (zisk, služba bližním, čest, sláva Boží, atd.). Objektivně je účelovou příčinou vhodné, správné a pravé hmotné dobro člověka, žijícího ve společnosti.
Jaká je vzorová příčina hospodářské činnosti ?
Vzorovou příčinou hospodářské činnosti je nějaká idea, kterou člověk uskutečňuje, aby přetvořil přírodní látku či energii ve zboží či službu. Vzorová příčina je do jisté míry totožná s předmětnou účelovou příčinou.
Jak usnadnit poznání složitých hospodářský činností a útvarů ?
Za účelem lepšího a snadnějšího poznání hospodářství si můžeme logicky modelovat různé typy hospodářství:
Spotřební hospodářství je typ hospodářství, které vychází z jisté potřeby statků a služeb a zařizuje se především podle tomu odpovídajících výkonů.
Výrobní hospodářství vychází naopak od výrobní činnosti a prosazuje výrobu většího množství výrobků a služeb než je požadováno.
Peněžní hospodářství je typ hospodářství, které si potřebné statky a služby opatřuje koupí.
Naturální hospodářství je typ hospodářství, které si potřebné statky opatřuje přímo, je zemědělské, těžební, aj.).
Místní, domácké hospodářství je typ hospodářství, kde se statky a služby opatřují v místním okruhu.
Národní hospodářství je typ hospodářství je výroba a výměna statků a služeb omezena na rámec národních (často současně státních) celků.
Mezinárodní hospodářství je typ hospodářství, které přesahuje rámec jednoho národa (a často i státu).
Světové hospodářství je typ hospodářství, které zahrnuje národy a státy celého světa.
Ve skutečnosti jde u těchto typů jen o logické modely. Ty se v běžném životě nevyskytují v čisté podobě, nýbrž bývají smíšené. Složitost hospodářského dění je v nich zjednodušena na základní znaky. Jsou to jen prostředky k poznání skutečnosti. Skutečnost je však daleko mnohotvárnější a nikdy nelze docela obsáhnout logicky vytvořeným typem.
Někteří znalci hospodářství hovoří o stupních hospodářství. Přitom se vyjadřují tak, jako by hospodářství naturální, peněžní, aj. byly skutečné "stupně" a jako by hospodářský vývoj společnosti postupoval těmito "stupni" od nižšího k vyššímu. Takový způsob vyjadřování svádí k mylné domněnce, že hospodářství národa má v určité době zcela vyhraněný a jednotný ráz. Zhola mylná je pak domněnka, že hospodářský vývoj v různých národech, státech a zemích má vždy jediný směr, jako třeba od naturálního přes výrobní k peněžnímu. O hospodářských "stupních" lze smysluplně hovořit jen tehdy, chápeme-li je jako abstraktní modely, které ve zkratce vyjadřují souhrn hospodářských poměrů v té které době se nejčastěji vyskytujících. Pomocí těchto "stupňů" lze vyjádřit některá místní a dobová zaměření, ale nikoli obecný směr vývoje.

Jak je uspořádáno hospodářství ?
Cílem každé hospodářské soustavy je blahobyt člověka a celé lidské skupiny. Odpovídá tedy potřebám člověka. Co je to potřeba? Potřeba je stav struktury, který se vyznačuje nedostatkem podmínek k udržování a fungování daného skladebného celku. Pojem potřeby tedy zahrnuje směřování k uspokojení. V tomto smyslu je potřeba zdrojem pohybu. Neuspokojení potřeb způsobuje zklamání z bezvýchodnosti (frustraci) a poruchu činnosti, v krajním případě zánik dané stavby. Potřeby lze chápat buď ve smyslu předmětném (objektivním) nebo ve smyslu podmětném (subjektivním) Potřeba je objektivně nutnost či přiměřenost získat nějaký statek nebo službu; subjektivně je to pocit a poznání nedostatku. Toto cítění a poznání nedostatku je provázeno touhou odstranit nedostatek. Tak potřeba tvoří základ zájmu. Zájem vyjadřuje rozpor mezi potřebou a jejím uspokojením.
Lidské potřeby je možno členit předně na biologické (pohlavní pud, pud sebezáchovy), společenské (snaha o sdružování) a kulturní (touha po poznání, po souladu a dokonalosti); za druhé na základní a rozvojové. Základem druhého rozlišení je uspořádání a účinek činnosti. Základní potřeby jsou spojeny s nedostatkem. Mohou být uspokojovány jen v nějakém fyzickém nebo společenském prostředí. Konečným účinkem neuspokojení základních potřeb je frustrace (zklamání z bezvýchodnosti) a zánik. K základním potřebám patří potřeby fyziologické, potřeba bezpečnosti, sebeuskutečnění, aj. Potřeby rozvoje nezávisejí na fyzickém a společenském prostředí. Nejsou dočasné, nýbrž trvalé. Neuspokojení rozvojových potřeb nezpůsobuje zklamání z bezvýchodnosti (frustraci). Jejich účinkem je umocnění vlastní činnosti (Maslow 1954).
Člověk je veskrze ovládán a proniknut zaměřením k vlastnímu životnímu rozvoji a zdokonalení. Má povinnost a odpovědnost rozvinout se podle svých sil a schopností, využít a zdokonalit své přirozené vlohy a nadání, a tak se stát co nejužitečnějším členem společnosti. Ta část hmotných statků, které je nezbytná k naplnění rozvoje mravní osoby, patří k osobním životním potřebám. Míra hmotných statků, patřících k životu přiměřenému jistému stavu, závisí také na příslušných dobových společenských poměrech: někdy patří k životním potřebám to, co jindy bývalo přepychem. Životní potřeby nejsou nedělitelným množstvím. Pokaždé se k nim může něco přidat, aniž se překročí míra. Avšak může se z nich také někdy ubrat, aniž utrpí škodu blahobyt odpovídající nějakému stavu. V době, kdy převládá přiměřený blahobyt, může být také mnohé povoleno a neutrpí tím spravedlnost, třebaže se zdá, že pohodlí je značné a způsob život volnější. Pokud však trpí široké vrstvy společnosti nedostatkem, pak pohodlí a zábava je závažným porušením sociální spravedlnosti.
K potřebám člověka náleží také značná míra životní jistoty. Člověk sice má myslet i na příští den, ale s jistým omezením a rozumnou důvěrou v Boří prozřetelnost. Umírněné myšlení na nejbližší budoucnost vyplývá z opatrnosti. Snadno se však může zvrhnout v holou starost, projevující se křečkovitým ukládáním zásob. Šetrnost člověka, který chce rozmnožit své dílo a zvětšit podnik, je opodstatněné. Nejedná však správně, kdo příliš myslí na budoucnost, žije pouze pro hromadění přebytku a nedopřeje si ani to, na co má spravedlivý nárok.
Na čem se zakládá hodnota v hospodářství ?
Hodnota statku (nebo služby) vzhledem k lidským potřebám se zakládá na jeho užitečnosti či možnosti uplatnění, upotřebení. Bývá vyjádřena srovnáním jednoho statku s jinými statky. Nějaký statek má pro člověka hospodářskou hodnotu teprve tehdy, když pozná jeho vnitřní upotřebitelnost (rozum) a snaží se ho dosáhnout (vůle). Teprve pak jej poměřuje podle svých potřeb. Zvažuje, do jaké míry je pro něho získání tohoto statku spojeno s užitkem. Tak vzniká pojem hodnoty. Hodnota tedy není neproměnlivá vlastnost statku. Je to poměrná veličina. Je to výsledek srovnání mezi statkem, jehož člověk chce nabýt, a tím, co za něj má dát nebo vykonat. Úsudek o hodnotě téhož statku se liší podle různých poměrů, v nichž se nachází ten, kdo statek hodnotí. Proto je třeba jasně rozlišovat důvody, které mají vliv úsudek člověka hodnotícího statek.
Z různých statků mohou mít hospodářskou hodnotu jen ty, které člověk nenachází v libovolném poměrně neomezeném množství. Pokud je nějakých statků takové množství, že s nimi člověk nemusí šetřit, tedy nelze hospodářsky vyjádřit jejich užitečnost. Když se člověk nemusí obávat, že neuspokojí například potřebu dýchání, kdyby část vzduchu zmizela, tedy nelze tento statek hospodářsky zhodnotit.
Sama směna statků není samoúčelná, nýbrž je člověku prostředkem k dosažení statku, kterého je mu třeba. Směna by nenastala, kdyby statek neměl jisté vlastnosti, kvůli kterým se ho člověk snaží získat. Proto hodnototvorná podstata statku spočívá ve vlastnosti, která činí statek vhodným k uspokojení nějakých potřeb člověka. Při hodnocení statku se tedy berou v úvahu dvě hlediska: užitečnost statku a vzácnost statku.
Když hodnotíme statek podle toho, jaký význam má pro spotřebu, tedy mluvíme o spotřební hodnotě. Pokud měříme hodnotu statku množstvím jiných statků, které za něj lze dostat, přikládáme mu směnnou hodnotu.
Sledujeme-li, jak člověk hodnotí nějaký statek pro vlastní potřeby a jak ho hodnotí pro směnu, resp. jak člověk jako subjekt dochází k úsudku o hodnotě, potom hodnota takto zjištěná je subjektivní. Pokud přikládáme hospodářskou hodnotu pouze statkům, které jsou způsobilé k uspokojení potřeb a nenacházejí se ve světě v libovolném množství, vyplývá z toho, že o výši subjektivní hodnoty rozhoduje důležitost potřeb a množství statků, které má člověk k dispozici. Jestliže vyjdeme z předpokladu uzavřeného hospodářství, kde bude mít hospodář určitý počet téhož statku (např. 30 kusů plátna), jehož může použít k uspokojení různých potřeb (na prádlo, na oděv, na ručník), a všechny tyto potřeby bude mít a všechny by mohl danými statky uspokojit; ale potom ztratí část statků, takže se mu jich nedostane k uspokojení všech potřeb. Hospodář je tedy nucen vybrat z nich nejdůležitější potřeby. Dané statky se pak stanou vzácnějšími, získají větší hodnotu, a to podle poslední potřeby, k jejímuž uspokojení ještě stačí. Podle nejnižšího užitku, který ještě mohou přinést, omezeného daným množstvím statků. Hospodář bude hodnotit statky podle užitečnosti, jakou přikládá poslednímu upotřebení. Tomuto užitku říkáme hraniční, krajní či mezní užitek. Hodnota všech exemplářů se řídí podle užitku, jaký poskytují uspokojením nejméně pociťované potřeby, na niž ještě stačí. Že tomu tak skutečně je, to shledáváme, když máme nějakých předmětů mnoho, takže s nimi nešetříme. Používáme jich k potřebám, k nichž bychom jich jindy nepoužili - čili hodnota těchto předmětů u nás klesla. Pokud může více statků naráz sloužit jen jediné potřebě, pak platí hraniční užitek pro hodnotu celku. Ztratíme-li jednu rukavici nebo botu, ztratí hodnotu i ta druhá. U výrobního prostředku se hodnota řídí podle mezního užitku výrobku, nikoli naopak. Hodnota stroje se řídí podle toho, v jaké míře a jakosti může sloužit uspokojení potřeb svými výrobky. Hodnota pozemku se řídí podle plodů, které vydá. Pro subjektivní hodnocení je tedy rozhodující množství statků a důležitost poslední potřeby, která jimi ještě může být uspokojena a tvoří mezní užitek statků.
Naproti tomu směnná hodnota, spočívající ve způsobilosti statku, je v předmětu samém, je objektivní. Mírou směnné hodnoty je množství statků, které lze za nějaký statek dostat. Spočívá-li směnná hodnota v tom, že nějaká věc stoupá nebo klesá v hodnotě, je tato hodnota poměrnou dokonalostí statku a závisí především na nabídce a poptávce. Má-li směnný hodnota nějakého statku stoupat nebo klesat, potom je třeba splnit několik podmínek:
- předně, aby se statek objevil na trhu, neboli aby zde byli ti, kdo tento statek nabízejí a jiní, kteří ho hledají;
- dále, aby se dělo srovnání mezi statkem z jedné strany nabízeným a hledaným ze strany druhé;
- potom, aby se přihlíželo k velikosti nabídky a poptávky;
- konečně, aby se přihlíželo k ochotě přání výměny z obou stran.
Ve druhé řadě závisí směnná hodnota:
- ze strany nabízejícího závisí na práci a nákladech, které si nabízený statek vyžádal;
- ze strany zájemce závisí na změně názoru, úsudku o užitečnosti.
V čem je úskalí při měření směnné hodnoty?
Především v tom, že směnnou hodnotu nelze měřit hodnotou nákladovou, tzn. průměrnou, k výrobě statku nutnou prací (omyl Marxův). Konečným účinkem statků není směna, nýbrž jejich užití k uspokojení potřeb. Proto lze směnnou hodnotu statků měřit jen tím, do jaké míry slouží tomuto svému konečnému cíli. Ježto směna statků není samoúčelná, nýbrž slouží lidem pouze jako prostředek k dosažení potřebných statků, proto je nutno podřídit ji užitečnosti statků. Nelze tedy jednat o hodnotě směnné a užitné jako o rovnocenných druzích hodnoty. Užitná hodnota je nesporně základem hodnoty směnné, avšak má to háček. Užitnou směnnou hodnotu nelze měřit jenom užitnou. Při směnné hodnotě zpravidla působí hodnota užitná a nákladová stejnoměrně. Co to znamená? Kolik má stát nějaký statek, to závisí na tom, k čemu ho lze použít a jaké náklady si vyžádala jeho výroba.
Za předpokladu převažujícího uzavřeného domácího hospodářství je hodnota určena skoro výlučně upotřebitelností statků (např. u některých primitivních kmenů, kde je nadbytek pracovní síly, a proto práce nemá podstatný vliv na výrobu statku). Avšak v takovém hospodářství, jehož charakteristickým rysem je dělba práce a směny, a kde mnohem větší rozsah výroby statků vyžaduje daleko více práce, tam se způsob hospodaření vyznačuje uplatněním práce jako hlavního činitele tvořícího hodnotu. Hospodářská hodnota se přitom jeví spíše v podobě hodnoty směnné. Dříve, než se statky uplatní u konečného spotřebitele jako užitné hodnoty, uskutečňují se jako hodnoty směnné. Směnná hodnota se stává hospodářským jevem, nabývá předmětného rázu, stává se něčím trvalým. Směnné hospodářství s dělenou výrobou neposuzuje hodnoty statků jen podle jejich přímé užitkové platnosti. Nepočítá pouze s náklady, nýbrž osvobozuje hodnotící úsudek od užitné, totiž nákladové hodnoty statků. Kdo vyrábí statky pro směnný obchod, ten zdůrazňuje místo užitné a nákladové hodnoty nejvyšší hodnotu užitnou, kterou má statek pro ty, jimž je směnnou hodlá dát. A naopak platí: kdo chce směnou nabýt statku, ten zdůrazňuje (místo užitné hodnoty, kterou by měl pro něho statek, jehož se snaží nabýt) nejnižší hodnotu nákladovou, podle které odhadují statek ti, od nichž ho chce získat. Při směně stojí na prvém místě směnná hodnota.
Co je to vlastnictví ?
Dosud jsme se zabývali vztahy člověka ke statkům, které vyžadují jeho potřeby. Dále je třeba se věnovat důležitým rysem naplnění daných vztahů, totiž vlastnictvím a majetkem (Maritain 1967). Vlastnictví je právo nakládat s věcí jako se svou, a to v mezích stanovených zákonem přirozeným i nadpřirozeným. Vlastnictví není v rozporu s přirozeným právem, ale je k němu přičleněno na základě lidského rozumu. Právo vlastnit znamená jednak pouhou schopnost vlastnit (zvíře ji postrádá), jednak fyzické uplatnění.
Na rozdíl od pojmu vlastnění a majetek má výraz panství širší smysl. Vztahuje se na samotnou osobu, která panuje, na její sklony, zvyky, úkony a na její jmění. Předmětem panství je vše, co spadá pod vládu svobody. Jsme pány věcí podrobených naší vůli. Panství předpokládá možnost užívání, tedy moc zacházet s něčím s ohledem na užívání. Dík své schopnosti přemýšlet a zvažovat své skutky může člověk uplatňovat panství nad svými úkony. Je pánem svých úkonů. Zachází s nimi s ohledem na užití a na cíle. Člověk požívá přirozené panství na věcmi přírody. Je pánem věcí už proto, že může a má jich cílevědomě a svobodně užívat. Vlastnění přírodních věcí zahrnuté v panství je vlastnění skutečné, třebaže povšechné, neurčené, obecné. Toto vlastnění je základem a cílem všech dějinných podob vlastnění, nejrůznějších vlastnických soustav. Hospodářská soustava předpokládá, že člověk má právo rozumně využívat pozemské statky. Smyslem dané soustavy je, aby vedla k co nejlepšímu využití statků. Uspořádání majetkových poměrů, které by vyústilo v neúčelné užívání a následně třeba hlad a bídu značné části lidské skupiny, by bylo od základu nespravedlivé. Nedostálo by svému cíli, jímž je podporovat co nejlepší užívání, rozdělování a spotřebu statků.
S ohledem na to, že lidské právo je povšechné, neurčované, obecné, proto potřebuje být určeno a upřesněno lidskou vůlí. Ve skutečnosti bylo vymezeno dohodami, zvyky, užíváním a právními způsoby, kterým národy podrobily svůj život. Jako všechna ostatní práva, tak i právo vlastnické se během doby měnilo, buď k lepšímu nebo k horšímu. Záleželo to na hodnotě ústavy, do kterých bylo vtěleno.
Nejen jednotlivec, nýbrž i lidská společnost požívá práva panství. Společnost vlastní vymezené území prostřednictvím občanů, kteří jsou bezprostředními majiteli.
Rozdělení majetku, které poskytuje jednotlivcům či skupinám moc nabývat jej a spravovat a těžit z něho, je tak nezbytná podmínka obecného blaha, spravedlivého zřízení a míru, že ji rozum hodnotí jako nutné prvořadé opatření. Rozdělení vlastnictví neústí nutně do soukromého vlastnictví. Jeho výsledkem může být také společné vlastnictví. Když má člověk skutečnou moc nad hmotnými statky, a je-li tato moc určována jejich rozdělením, potom člověk požívá moci nad podílem majetku, který mu připadá. Vykonáváním této moci člověk jistým způsobem upevňuje vztahy mezi sebou a vlastněnou věcí. Tato věc už není jen tím, co je způsobilé k využití. Stává se jeho jměním, prodloužením jeho schopností, promítnutím jeho samého navenek. Tento důvěrný vztah mezi člověkem a věcmi, které si přisvojil, pochopíme lépe, když uvážíme, že osoba svobodně působí na vnější věci a proniká je svou silou a vůlí, aby je přetvořila či zúrodnila. Člověk se stává pánem toho, co vlastní. Jednak pro důstojnost své osoby, jednak proto, že jeho statky jsou skutečně nositeli něčeho z něho samého a podílí se na jeho vlastní svobodě. Lidské vlastnictví je základem a cílem každé majetkové úpravy, kolektivní i soukromé. Hmotné statky byly poskytnuty celému lidstvu k uspokojení jeho potřeb (SRS, 39,42). Takže opatřování i rozdělování majetku jsou podřízeny spotřebě. Pokud jsou určité majetky přiděleny některým jednotlivcům, aby byly lépe spravovány a využívány, neplyne z toho, že by se všechny statky musely rozdělovat stejným způsobem. Aristoteles a sv.Tomáš Akvinský jsou sice příznivě nakloněni rozdělení statků a jejich přivlastnění, avšak zdůrazňují, že posledním účelem majetku je společné dobro.
Přirozené právo v sobě obsahuje výchozí základy pro společný život lidí. Tyto základy vycházejí z přirozeného řádu bytí, a tedy od Boha-Stvořitele. Mohou být lidským rozumem poznány. Pokud zásady přirozeného práva použijí při řešení otázek spojených s důsledky lidského hříchu, vzniká "ius gentium", totiž právo, jež mají všechny národy. Toto "ius gentium" je lidským způsobem provedené odvození ze základů přirozeného práva. Toto odvození není příliš vzdálené od výchozích základů. Proto má samo povahu přirozeného práva a může se nazývat přirozeným právem.
Příkladem takového odvození je vlastnické právo, opírající se o "ius gentium". Sv.Tomáš ovšem rozlišuje užívání a spotřebu statků od hospodaření s těmito statky. Pokud jde o oblast spotřební, člověk se nemá dívat na pozemské statky jako své vlastní; pokud jsou jiní lidé v nouzi, má se s nimi bez váhání rozdělit. Člověk je oprávněn získávat pozemské statky do svého vlastnictví a spravovat je. Poté, co byl člověk zákonitě nucen opustit pravěké prostředí, totiž v hříšném stavu, se k tomuto oprávnění důrazně připojuje nutnost a povinnost. Jinak by byl výsledek hospodaření ohrožen nechutí pracovat, nepořádkem a válkou (Summa theol., II,II,66,2-7). I když původní vlastnictví statků je podle přirozeného práva společné (Gn 1,28-30, 9,1-3), nelze z toho dělat jednostranný závěr, že se každý majitel nutně musí s každým rozdělit o své statky. Přirozené právo nenutí jen ke společnému vlastnictví. Vlastní má pouze ten cíl, aby zajistilo každému člověku hmotné předpoklady k všestrannému, tedy také duchovnímu rozvoji. Rozvoj nemůže spočívat jen v užívání a v neomezeném vlastnění stvořených věcí a výrobků lidské vynalézavosti, ani v neomezené vládě nad nimi. Člověk má své vlastnictví a užívání statků podřídit své podobnosti s Bohem a svému povolání k nesmrtelnosti. Takové je přesažná skutečnost lidské bytosti, která je už od pravěku stejně dána muži jako ženě, takže je v základě společenská (SRS, 30).
Vlastnictví pojaté výlučně kolektivisticky nebo výhradně individualisticky však odporuje lidské přirozenosti. Člověk není ani osamocený jedinec, ani pouhý výplod společnosti, nýbrž obojí současně. Proto se musí brát v úvahu obě stránky vlastnictví: individuální a společenské. Vlastnické právo není právo svrchované, ani neomezené. S ohledem na poslední cíl, k jehož dosažení je třeba také hmotných statků, a s ohledem na následky prvotního hříchu, je člověku zapotřebí především soukromý majetek.
Jak je odůvodněno soukromé vlastnictví ?
- psychologicky a mravně: Aristoteles uvádí, že "se nedá slovy vyjádřit skutečnost, jaké uspokojení působí člověku, může-li něco nazývat svým"; dále píše, že "ctnost štědrosti je možná jen při soukromém vlastnictví" (Politika,II/4,II/7); soukromé vlastnictví poskytuje každému prostor nutný pro jeho osobní a rodinnou nezávislost,a proto se musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody (GS, 71);
- hospodářsky: Aristoteles uvádí, že "soukromé vlastnictví je žádoucí k udržení osobního zájmu, který podněcuje k práci a k hospodaření" (Politika,II/5); proto v kolektivním hospodářství chybí účinné hmotné podněty k práci;
- státoprávně: Podle sv.Tomáše je soukromé vlastnictví závažná podmínka udržení právního uspořádání společnosti a zabránění bezvládí a zmatku (Summa th.,II,II,66,2);
- politicky: Soukromé vlastnictví je podmínka zabezpečení pokojného soužití a míru ve společnosti (PIT, 21,22).
Podle Aristotela je mnohem důležitější, aby se vyrovnaly žádosti než majetek. Je lépe, aby majetek byl soukromý, ale užíváním aby se učinil společným (Politika,II/5-7). Zanedbá-li se společenská úloha vlastnictví, pak se soukromé vlastnictví stane příležitostí k závisti a záminkou odpůrcům soukromého vlastnictví k popírání samotného práva na vlastnictví (GS,71).
Soukromé vlastnictví není neomezené právo. Pokud je majetek v soukromém vlastnictví, tedy s ním jedinec nemá nakládat docela libovolně. Má s ním zacházet tak, aby jím nějak sloužil obecnému blahu (QA, 45). Přesná úprava práv záleží na státní moci. Stát smí oprávněně vyvlastnit i soukromý majetek, smí přehodnotit a přeorganizovat důchody, obchodní smlouvy, zákon konkurence, a to vše ve smyslu sociální spravedlnosti a lásky (QA, 49-51). Třebaže soukromé vlastnictví je nezbytný prostředek k dosažení společného blaha, přesto je omezeno.
1) Soukromé vlastnictví je omezeno kolektivizací některých statků: Měřítkem této státem řízené kolektivizace je souhrn všech podmínek nezbytných pro všestranný souladný rozvoj lidské společnosti; totiž aby každý mohl svobodně a vlastní poctivou činností dosáhnout pravého štěstí (QA, 114).
2) Soukromé vlastnictví je omezeno mravním závazkem soukromníka poskytovat přebytečnou část svého majetku těm, kterým se majetek nedostává a nemají příležitost opatřit si ho. Přebytek je vše, co člověk nezbytně nepotřebuje k životu, přiměřeného společenskému postavení, vzdělání, atd., jakož i k zabezpečení zdárného duchovně-mravního rozvoje své osobnosti, ale i své rodiny, svěřenců, Církve a národa.
Společenská úloha vlastnictví však neznamená "sociální hypotéku", zatěžující majetek jednotlivce, nýbrž jde o vnitřní vazbu majetku jako takového. Jednotlivec není mravně oprávněn ponechat své přebytky výlučně sobě samému, pokud ostatním chybí i to nejnutnější. Dostanou-li se však práva jednotlivce do sporu se základními potřebami společnosti, potom je na státní moci hledat řešení, a to za účinné účasti jednotlivce i společenských skupin (PP, 23).
V 19. a 20. století zasáhla průmyslovou společnost krize společenské úlohy soukromého vlastnictví. Pro většinu příslušníků společnosti, opatřujících si živobytí námezdnou prací, přestalo vlastnictví plnit úlohu povzbuzení a posílení podnikavosti a smyslu pro zodpovědnost. Koncem 20. století nastala první vlna obnovení a posílení společenské úlohy soukromého vlastnictví:
- růstem příjmů středních vrstev společnosti,
- šířením akciových společností, pomáhajících námezdním pracujícím k větší účasti na vlastnictví a kapitálu,
- daňovou politikou státu (např. velké dědické daně postupně rozkládají velké soustředění majetku v soukromých rukou; vzestupná důchodová daň ztěžuje bohatým majitelům další hromadění majetku, atd.);
- vzrůstající složitost hospodářských podniků působí, že skutečné rozhodování v hospodářsko-společenském dění se přesunuje od majitelů kapitálu k odborným námezdním pracovníků - ředitelům;
- růstem životní úrovně a úrovně osobní spotřeby nejširších vrstev společnosti (PIT,40);
- zvětšením se volného času námezdních pracujících.
Tak došlo ke zdokonalení společenského působení soukromého vlastnictví a vyrovnání napjatých vztahů mezi průmyslovým "Západem" a zaostalejším "Východem" (CA, 22-29). Druhá vlna obnovení a posílení společenské úlohy soukromého vlastnictví znamená vyrovnání napjatých poměrů mezi průmyslovější a spotřební společností "Severu" s nízkou porodností obyvatelstva a zaostalejší hladovějící společností "Jihu" se stupňující porodností obyvatelstva (SRS, 21, CA, 33-36). V této druhé vlně narůstá vedle úlohy státu také úloha mezinárodní autority (SRS, 43). Církev přitom zůstává na straně chudých (SRS, 39,42).

Co je to práce ?
Vedle různých způsobů nabývání soukromého vlastnictví (jako třeba darem, dědictvím nebo rentou) vyniká především práce. Už tím, že práce zabírá v lidském životě přibližně takovou dobu jako všechny ostatní lidské činnosti je potvrzen její zvláštní význam pro člověka. Práce ve vlastním smyslu předpokládá rozumem stanovený předmět a cíl, takže má vztah k dílu. Vlastnost vyráběné hodnoty je vlastním způsobem lidská. Člověka lze vymezit mimo jiné také jako vyrábějícího živočicha, který může díky svému rozumu a svobodné vůli cílevědomě přetvářet všechny látky, které se mu nabízejí. Tvořivé zaměření osobnosti se vztahuje na základní způsob lidského chování. Tvořivost je schopnost člověka svobodně využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Když se říká, že člověk musí využívat svých možností, tedy to předpokládá, že je svobodný a řídí se rozumem.
Uznání významu tvořivé činnosti v pojetí člověka jako člověka čili jako mravního tvora se odvozuje od Aristotela (Etika Nik., 1098). Opravdovým a tedy dobrým člověkem je ten, kdo svou činností vedenou rozumem uskutečňuje v sobě možnosti, jež jsou vlastní člověku. Člověk se dostává do vztahu ke světu tvořivě tím, že chápe a svobodně jedná. Člověk přetváří věci a v procesu tvorby uplatňuje svou moc nad hmotou. Jeho poznávací schopnost mu umožňuje proniknout pod povrch věcí a porozumět podstatě předmětu tím, že se dostává do účinného vztahu vůči němu. Jeho schopnost lásky mu umožňuje prolomit zeď, která ho dělí od jiného člověka a porozumět mu. Když láska znamená chtít dobro milovanému, tedy to znamená pracovat pro milovaného. Láska je neoddělitelně spojena s prací. Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro to, co miluje. Tvořivá láska je neslučitelná s tím, že se člověk chová trpně a pouze přihlíží životu milované bytosti. Tvořivá láska zahrnuje práci, péči a odpovědnost za milovanou bytost a její růst. Láska k jednotlivci je neoddělitelná od lásky k lidstvu. Lidská vzájemnost, solidarita je nezbytným předpokladem rozvoje každého jedince. Péče a odpovědnost jsou důležité prvky lásky, ale bez úcty k milovanému člověku a bez porozumění pro něj se láska snižuje na touhu po nadvládě a po vlastnictví. Nelze mít ve vážnosti osobu nějakého člověka, pokud ho neznám. K tomu je třeba tvořivého myšlení.
Jakou úlohu plní práce pro člověka a společnost ?
Člověk je k práci povolán (Gn 1,28). I přes námahu a obtíže, jimiž je práce hříšného člověka zatížena, práce je dobrem a přináší člověku radost (Kaz 2,10). Pracující totiž mění nejen svět a společnost, nýbrž zdokonaluje sám sebe jako jednotlivce (LE, 9). Mnohému se přiučí, rozvíjí své schopnosti a překonává se (GS, 35). Práce je ryze lidským konáním: přeměňuje přírodniny a přizpůsobuje je lidským potřebám. Práce je jak přeměňováním přírody, tak uskutečňováním lidských záměrů v přírodě. Práce je dění, ve kterém se zvláštním způsobem utváří jednota člověka a přírody na základě vzájemné přeměny: člověk se v práci zpředmětňuje a předmět je vyjmut ze své souvislosti v přírodě, pozměněn a opracován. Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předmět je polidštěn. Polidšťováním přírody a zpředmětňováním významů vytváří člověk lidský svět. Člověk žije ve světě svých výtvorů, zatímco zvíře je připoutáno k přírodním podmínkám. Práce vychází od osoby, která vtiskuje předmětům a procesům v přírodě své znamení a podrobuje je své vůli (GS, 67). Práce, chápaná jako převodní činnost, která v člověku začíná, ale směřuje k vnějšímu cíli, mimo něj, vyžaduje od člověka jemu vlastní způsob ovládání vesmíru, a zároveň tuto vládu potvrzuje a rozvíjí. Člověk se svou prací stále více stává pánem světa.
Práce je činností omezenou, totiž vázanou. Práce totiž vyžaduje od člověka usměrněnou vůli. Tato vázanost působí napětí psychické i fyzické. Je provázena únavou, takže pracující člověk potřebuje odpočinek k odstranění únavy a obnovení pracovní síly. Lidské konání je tedy rozděleno do dvou oblastí. V jedné oblasti se děje do jisté míry pod tlakem nutnosti: práce. Ve druhé se uskutečňuje jako svobodné, hravé tvoření: umění.
Odkud pochází toto rozdělení? Rozštěpení tohoto přirozeně jednotného procesu do dvou oblastí nevyplývá z lidské přirozenosti, nýbrž z důsledků jeho poruchy. Pračlověk nebyl nucen pracovat: pracoval čistě svobodně, jako tvůrce, aniž byla jeho činnost provázena námahou. Hrál si a přitom vytvářel krásná díla.
Jak je to s polidštující úlohou práce ? Od nejstarších dob je známo, že práce přináší člověku radost (Kaz 2,10) a mravní zdokonalení. Radost z práce je doprovázena příjemným pocitem nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce plní mravně osvobozující úlohu, když osvobozuje od mravní bídy světa (Chalupný 1941, Chenu 1956). Tak působí příznivě: ukázňuje lidské tělo, čímž se zmírňuje žádostivost; přitom člověk prací vytváří nové statky, a tím získává něco, co může nazývat svým vlastním a z čeho může udělovat almužnu těm, kdo ji potřebují. Přitom působí také záporně: protože zaneprázdňuje, takže nepřipouští nenaplněný volný čas neboli zahálku, ze které pochází mnoho zlého.
Jak je to se společenskou úlohou práce ? Práce plní solidarizační úlohu (Bláha 1968), když utkává nejpevnější vztahy lidského společenství. Posiluje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemnou součinností (Kaz 4,9-10). Práce spojuje především ty lidi, kteří ji vykonávají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a naopak, stavitel a zedník pro budoucí obyvatele domu, dělníci v továrně pro mnohé, které ani neznají. Celá společnost je mohutná skladba vzájemných služeb. Přirozená solidarita dává jedněm užívat výhod, které nejsou jejich zásluhou, a jiným nést břemena, která jim nepříslušejí, a přece se jich dobrovolně ujímají. Z přirozené solidarity plane, že následkem dělby práce, dědičnosti a jiných činitelů vděčí každý člověk svým předchůdcům nebo svým vrstevníkům za značnou část toho, co má nebo také toho, čím je. Každý jednotlivec má vůči ostatním závazky, které vznikají samovolně, bez úmluvy, bez výslovného projevu vůle obou stran. Jsou to především ty závazky, které vznikají ze škod způsobených třeba i bezděčně. Dále jsou to ony závazky, jež vznikají v různých případech jako závazky tvořené bez úmluvy: třeba když byla někomu vyplacena částka, která mu nepříslušela, nebo když někdo jednal v zájmu bližního bez jeho výslovného pověření, apod. Všechny takové a jiné okolnosti vyznačující "jakoby-smlouvu" se vyskytují ve společnosti. Jsou utvářeny skutečnou přirozenou vzájemností lidí. Když jsou lidé navzájem ve vztahu dlužnické závaznosti, pak musejí být tyto závazky spláceny, a to všemi, kdo požívají přirozené solidarity. Musejí být vyrovnávány všemi těmi, kdo zbohatli a jejich jmění bylo získáno díky mnohým součinitelům přítomným i minulým. Pokud tak činí dobrovolně, nemají to chápat ani tak jako projev zvláštní dobročinnosti, nýbrž spíše jako splnění povinnosti (Lk 12,48; 1 Kor 1,7).
Třebaže má práce jednotlivce stejně tak význam pro společnost, jako má spolupráce a solidarita pracovní skupiny význam pro jednotlivce (Friedmann 1967), přesto se člověk může uskutečňovat ještě jinde, než jen v pracovní skupině, např. v rodině nebo v církvi. Lidská osoba je a má být podmětem a cílem všech společenských zařízení (OA, I/9). Také v samotné práci je třeba vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhé zboží (RN, 16). Třebaže práce je obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší cíl a jediný smysl lidského života. Práce je koneckonců prostředek k mravnímu zdokonalení a ke splnění společenských závazků a povinností. Je sice pravda, že člověk má povolání k práci, ale přesto práce je pro člověka, nikoli člověk pro práci. Přirozeným účelem a cílem práce zůstává vždy samotný člověk (LE, II/6).
Člověk je bytost, která ukazuje vždy k nějakému smyslu. Proto má člověk spatřovat původ pravé hodnoty práce v něčem vyšším, než je sám i než je celá společnost: v tom, co dává osobní smysl jeho lidství, a to není jen něco, nýbrž Někdo. Práce je koneckonců oslava Boha a bohoslužba (Kol 3,17). Tvořivou prací se člověk přibližuje k Bohu Stvořiteli. Když dává věcem řád, tak se stává účastníkem Božím. Člověk se svou prací, obětovanou Bohu, přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastnoručně pracoval (GS, 67). Člověk tedy nachází potvrzení hodnoty práce také v Ježíšově životě, který až do třicátého roku žil životem řemeslníka. Vzhledem ke spojení lidské práce s námahou, je možno v lidské práci nalézt také část Kristova kříže (LE, 26-27)
Člověk se prací podílí na budování Kristovy superspolečnosti v podmínkách společnosti lidské (GS, 27). Až jednou čas, lidská společnost a vesmír dospějí k svému dovršení, přetrvá vše, co bylo vykonáno v lásce (1 Kor 13,8). Ovšem konečná naděje a očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země. V tomto pozemském životním prostředí roste tělo oné nové lidské rodiny, která už může poskytnout jakýsi nástin nového věku (GS, 39). Člověk se těší nadějí, že všechny hodnoty lidské důstojnosti a vzájemné solidarity, všechny plody přírody a lidského přičinění, které v Duchu svatém a dle jeho vedení rozhojnil ve společnosti, potom zase nalezne. Potom ovšem budou zbavené každé nedokonalosti a osvíceně začleněné v naprosto dokonalé superspolečnosti Boží.

Jak je práce uspořádána ?
Zapojením do pracovního procesu v hospodářství se člověk stává členem jisté pracovní skupiny. Pracovní skupina je tvořena souborem osob spjatých spoluúčastí na plnění společensky užitečného pracovního cíle, vnitřním uspořádáním a jednotným vedením. Vlastností pracovní skupiny je zaměřenost na pracovní cíl, vyjádřený jako úkol.
Pokud jde o jednotlivé druhy práce v pracovní skupině, naskýtá se nám přístup teoretický a praktický. Třídění práce je teoretická činnost, která může mít praktické důsledky. Naproti tomu dělba práce je praktický postup. Tříděním rozlišujeme jednotlivé třídy práce jako samostatné činnosti. Dělba práce rozkládá jediný složitý pracovní děj v jeho složky, tedy úseky činnosti, které musejí být vykonány, aby mohl vzniknout žádoucí výsledek práce. Vycházíme-li při třídění práce z rozdílů mezi jednotlivými druhy nejbližších cílů práce, rozlišujeme fyzickou práci od práce duševní; ve skutečnosti ovšem takové rozlišení neodpovídá žádné práci, protože ta se ve své určitosti pouze více nebo méně přibližuje některému z uvedených dvou typů. Vlivem marxismu se dočasně rozšířilo třídění práce, které si bere za měřítko třídění jednak majetkoprávní vztah člověka k technických prostředků a materiálu výroby (vlastník x nevlastník), jednak vztah člověka k politicko-mocenským zařízením společnosti (moc x bezmoc, panství x poddanství). Třebaže je při tomto třídění hrubě znetvořena dvojí stránka vlastnictví (soukromé a společné) a navíc vlastnictví je směšováno s užíváním, rozlišuje se dělnická třída od třídy kapitalistů, přesto jsou tyto ryze teoreticky modelované typy vydávány za samu určitou skutečnost.
Na rozdíl od logického postupu, jakým je třídění, dělba práce vzniká tam, kde jde o součinnost nestejných služeb. Přirozeným podkladem takové různosti jsou rozdíly pohlaví, věkové, rozdíly v nadání, aj.
Dva hlavní rysy dělby práce jsou specializace a kooperace. Přitom jde jednak o rozčlenění stále úžeji zaměřených pracovních činností, jednak o spojování postupných pracovních činností a sjednocování rozdělených činností ve vyšší, organizačně zařízené skupinové útvary. Sjednocování přirozeně doplňuje a vyvažuje dělbu práce (Chalupný 1941).

Co je to výrobní podnik ?
Ve středu zájmu sociologů se často ocitá výrobní podnik jako výchozí jednotka uspořádání hospodaření. Kromě toho, že je to především hospodářská jednotka, vystupuje výrobní podnik také jako zvláštní společenská soustava, zasazená do širšího prostředí společnosti. Výrobní podnik je společensko-kulturní útvar, který sjednocuje všechny jeho složky k určitému cíli, totiž k výrobě statků pro potřeby lidí. Toho cíle může dosáhnout jedině když bere ohled na jisté společné hodnoty a zásady, které pracovníci sdílejí. Sociologie podniku sleduje dvojí cíl: zlepšit vyráběné statky a s tím i hospodárnost podniku a dále společenské a kulturní uspokojení pracujících. Tak tvoří most přes případnou propast mezi podnikateli a námezdními pracujícími (Schelsky 1954). Když vlastním posláním výrobního podniku je výroba statků, tedy musí sociologie podniku vycházet od pracovních úkolů, které mají lidé působící v podniku plnit (Dahrendorf 1956). Nakonec však musí pro sociologa zůstat v podstatě rozhodující vždy ti, kdo spolupůsobí jako lidé. Ti se jenom případně mohou projevovat jako techničtí, hospodářští aj. odborníci či jako vykonavatelé různých úkolů v podniku (inženýři, mistři, dělníci, atd.), mezi nimiž se utvářejí zvláštní vztahy (Neuloh 1956).
Uspořádání výroby podle nějakého plánu, založeného na rozumem poznaných a cílevědomě stanovených zásadách, se nazývá průmysl či racionalizace výroby. Sociologie průmyslu je částí sociologie práce. Racionalizace se totiž může týkat i oblasti obchodu, služeb, a jiných částí hospodářství; zde se váže k výrobě. Tak se zde sociologie průmyslu zabývá vztahem průmyslové výroby k činitelům, průběhu a výsledkům práce. Věnuje se však i širším společenským a kulturním důsledkům průmyslové výroby. Sociologie přitom zkoumá jak kulturně hodnotovou skladbu podniku, tak jeho společenské uspořádání.
Kultura práce se projevuje především v nábožensko-mravním životním názoru a postoji a v tvůrčím přístupu člověka k práci. Teprve druhotně se uplatňuje ve zvěcnělých prvcích souhrnného bohatství nějaké společnosti. Člověk není pouze výkonnou hnací silou. Především je podmětem pracovní činnosti. Proto musí mít zajištěnu možnost svobodného projevu svého názoru a přičinlivosti, tedy také účinného působení na záležitosti své pracovní skupiny (PIT, 18).
Soustava společenského uspořádání pozic a úloh pracujících vytváří zvláštní výstavbu společenských norem. Každá společenská skupina očekává od každého svého příslušníka zvláštní chování přiměřené jeho úloze. Ve vzájemném působení těchto očekávání pak převažuje jisté zaměření, které působí jako společenská norma. Tyto společenské normy se utvářejí ve vztahu k odstupňované budově kulturních hodnot dané společnosti a ovlivňují chápání a plnění úkolů všeho druhu. Proto jsou důležitou součástí podnikového klimatu (Brown 1954, Friedenburg 1967, Neuloh 1972).
V uspořádání pracovní skupiny rozlišují sociologové dva typy vztahů: formální a neformální. Formální vztahy jsou na jednotlivých členech skupiny poměrně nezávislé. Mají neosobní ráz. Východiskem formálního uspořádání podniku je dělba práce, odstupňování pravomoci, způsoby spojení mezi jednotlivými pracovníky a útvary, soustava odměňování, atd. Formální uspořádání zahrnuje pouze část podnikových vazeb. Ve vztazích mezi pracovníky v podniku lze rozlišit vedle formálně zřizovací stránky rozlišit ještě stránku neformální. Pokud soustavu podnikových vztahů na základě osobních pojítek lidí nazýváme neformálními vztahy, neříká se tím, že by tyto vztahy nebyly vnitřně uspořádány ani že by postrádaly jakoukoli formu. Spíše se tím zdůrazňuje jejich původ a trvání nezávislé na formálním uspořádání podniku. Vznikají samovolně na základě vzájemné náklonnosti, společných mimopracovních zájmů (sport, koníček, zvláštní způsob trávení volného času, atd.) Avšak i tyto neformální vztahy v pracovní skupině si vytvářejí vlastní normy a výrazně ovlivňují výrobu (Mayo 1945, Brown 1954).
Sociologické modelování typologie formálních a neformálních vztahů umožňuje poznání té části společenských vztahů, která není podnikem organizována, řízena ani kontrolována. Nejenže běžně mají neformální vztahy právě tak velký význam pro chod podniku jako formální, ale navíc někdy nabývají tyto neformální vztahy rozhodujícího významu pro chod podniku. Význam neformálních vztahu se stupňuje zejména tehdy, když vedení nějakého podniku klade jednostranně důraz na vztahy, plynoucí z formální organizace, kdežto ostatní vztahy se snaží vykazovat ven, za brány podniku, do volného času. Tehdy se podnikové klima pronikavě zhoršuje. Struktura neformálně daných vztahů a seskupení v podniku dokáže potom omezit ba docela zastavit chod podniku, snížit výrobnost práce, a to bez ohledu na sílu a pronikavost organizačních opatření. Sociologické výzkumy (Fürstenberg 1955, Reynaud 1967) potvrzují, že zhoršené podnikové klima výrazně snižuje účinnost soustavy odměn a prémií. Pokud se řadoví pracovníci a vedení podniku navzájem posuzují jako protivníci, jsou hospodářské pobídky jen dalším projevem vnitropodnikového nátlaku, třebaže vyhlídky na výdělek či zvláštní odměnu jsou skutečné. Tak závěry sociologických výzkumů potvrzují správnost názoru papeže Lva XIII., že vůči námezdním pracujícím musí být zachována nejen spravedlnost, ale i láska (RN, 20-21). Tento požadavek přirozeného mravního řádu se musí projevovat nejen ve skladbě podniku, ale také v jeho činnosti. Nelze přehlížet, že hlavní hodnotou je zde člověk, a že pracující trvá v podnicích velkou část svého života (CA, 53-61). Proto výrobní podnik plní vedle výrobně účelové úlohy také úkol sebeuplatnění společenských i osobních zájmů svých zaměstnanců (MEM, 82).
Otázka nejlepšího plnění úkolů organizace podniku vede ke zkoumání stupně účasti (participace) pracujících na řízení či správě podniku. Člověk je původcem, středem i cílem hospodářství. Proto musí mít každý pracující člověk možnost spolurozhodovat o chodu podniku. Dosahuje toho především pomocí odborů. Odbory umožňují dělníkům naplnění práva na spolurozhodování především při smluvním jednání. Vedou dělníky ke společenskému smíru v lásce (QA,14, MEM,97, LE,20), přičemž se jako prostředek připouští také stávka (LE,20). Způsob spolurozhodování pracovníka na chodu podniku úzce souvisí se způsobem řízení podniku. Podle převažujícího způsobu řízení lze modelovat trojí styl řízení:
- demokratický styl řízení působí příznivě na pracovitost a spokojenost zaměstnanců, ale často je těžkopádný v procesu rozhodování,
- autoritativní styl zdůrazňuje podřízenost a poslušnost pracovníků, zodpovědnost vedoucího, vyšší podíl přímé kontroly, ale nedopřává pracujícím dost možností pro jejich přičinlivost,
- liberální styl ponechává pracovníkům značnou volnost, umožňuje jejich tvořivé sebeuplatnění, ale trpí nedostatečnou kontrolou a důsledností v provádění novot zaváděných podnětnými jedinci.
Kromě svého výrobního úkolu plní podnik ve společnosti úlohu výtahu, který pomocí zvláštních zaměstnání společensky povyšuje nebo ponižuje jednotlivce, ale i celé skupiny lidí, sociální předměty a kulturní hodnoty. Činí tak na základě vyzkoušení jejich jakostí, výběru a příslušného společenského rozmísťování (Sorokin, 1959). To vše se ale neděje náhodou, nýbrž cílevědomě a svobodně pomocí pracovní smlouvy.
Co je to pracovní smlouva ?
Pokud člověk směňuje pracovní výkon za nějakou věc, službu nebo peníze, děje se tak pracovní smlouvou. V pracovní smlouvě se jedna strana zavazuje k vykonávání nějaké práce a druhá strana k uhrazení této práce. Samo používání a vynakládání pracovní schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za odměnu, a náhrada, odpovídající ceně vynaložené práce, tyto dvě věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr, aby smlouva vyhovovala zájmům obou stran a přispívala k obecnému blahu (PIT, 18-20).
Pracovní smlouva má zvláštní stupeň důstojnosti oproti jiným smlouvám. Při prostém zájmu je předmětem smlouvy neživá věc a neosobní. Při smlouvě o práci je však předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od kupní smlouvy, a to tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě kupuje a prodává, není jen ryze hmotné zboží, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučně spojena lidská osobnost (PIT, 10).
Pracovní smlouva, ve které zaměstnanec přijímá autoritu zaměstnavatele a zaměstnavatel se zavazuje platit zaměstnanci stanovenou mzdu, je na jedné straně důležitým prostředkem působení námezdního pracovníka na řízení podniku; současně je to na druhé straně zase zahájení procesu zkoušení jakostí pracovníka a jeho zařazení do jeho nového společenského postavení.
Jaká mzda je spravedlivá ?
Socialisté tvrdí, že pouze práce je mravně zdůvodnitelný způsob příjmu a tvorby vlastnictví. Křesťanská sociologie odmítá takový zúžený pohled a uznává za možné způsoby příjmu a tvorby vlastnictví vedle práce také pozemkovou rentu, úrok z kapitálu, podnikatelský zisk, jakož i přisvojení si věci, jež nikomu nepatří. Nesprávné je také tvrzení, že se námezdní pracovník v každém případě stává vlastníkem vyrobených statků. V současném podniku se musí výrobní činitel práce jednoho člověka spojit s předmětnými výrobními prostředky, protože jedna část se neobejde bez druhé. Proto ani kapitál ani práce si nemůže osobovat výhradní právo na zásluhy o výsledek společného úsilí (PIT, 101-102).
Mzda je cílem lidské práce. Mzdou se odměřuje vykonané dílo. Ústředním požadavkem mzdy je, aby i ta nejmenší mzda byla spravedlivá. Nesprávný je názor jedněch hospodářů, kteří stanoví mzdu jako cenu zboží podle výše výrobních nákladů práce; mzdu, jaká je pro námezdního pracovníka nutná, aby se mohl udržet při životě a dál pracovat. Podobně nesprávný je také názor druhých, kteří docela odmítají námezdní práci jako činnost úplně nedůstojnou člověka, a tvrdí, že jedině spravedlivá bude výroba komunistická či za současných podmínek aspoň výroba socialistická (CA, 41,61).
Požadavek socialistů, aby pracovník dostával ve mzdě plný výnos práce, je nesprávný, protože se při tom přehlíží osobní a společenská stránka vlastnictví. Při stanovení výše mzdy se musí přihlížet také k postavení daného podniku. Mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kteří pracují za mzdu, musí vládnout jistá solidárnost, která je sjednocuje a má se prakticky projevovat. Výše mzdy musí být přiměřená hospodářskému zájmu celé společnosti. Poměry v průmyslové společnosti ukazují, že otázka správné mzdy se velmi silně dotýká jednotlivých odvětví hospodářství. Byla narušena rovnováha mezi odvětvím zemědělské a těžební výroby, odvětvím druhotné průmyslové výroby a dalším odvětvím služeb. Z toho vyplývá jisté napětí mezi odvětvími a to se odráží i ve mzdové politice. Druhotná průmyslová výroba dosáhla vysoké úrovně výrobnosti, což usnadnilo růst platů. Ježto se má další tvorba mzdových prostředků ubírat s ohledem na veřejné blaho (QA, 3), klade to velké nároky na hospodářskou politiku státu. Je správné navzájem přizpůsobit mzdy v různých povoláních a odvětvích tak, aby nastal správný vzájemný poměr mezd mezi sebou. S tím těsně souvisí také správný poměr cen zboží, prací a služeb, jež dodávají různá hospodářská odvětví.
Spravedlivá mzda přihlíží k následujícím zásadám:
- zásada rovnosti rozdělování výsledků práce: každému stejně,
- zásada každému podle jeho potřeb,
- zásada výkonnosti: za více jakostnější práce větší odměna,
- zásada úsilí či oběti: pracovní a tvořivé výkony, které někdo lehce a snadno odvádí díky svému nadání, jiný odvádí s vypětím všech sil. Pokud se tato okolnost neprojevila už ve výkonu, lze ji těžko přesně ocenit. Ovšem i kdyby byla přesně zjištěna, nemůže být odměňována pouze na základě spravedlnosti, nýbrž na základě slušnosti a lásky.
Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je přitom zásada ekvivalence či rovnocennosti. Mzda je úměrná zásluze, tzn. množství a jakosti odvedené práce, nikoli jen hodnotě výsledku. Směnná spravedlnost vyžaduje, aby mzda byla úměrná množství a jakosti odvedené práce. To se však nedá měřit pouze časem. Hodnota věci závisí na práci a nákladech, potřebných k jejímu vyrobení. Pokud Marx učil, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, je to patrné, že práci hodnotil pouze mechanicky a geneticky. Avšak práci je třeba chápat také z hlediska účelovosti a etiky. Člověk není jen pouhý pracovník, kterého je třeba jenom opravovat a zásobovat pohonnými látkami, nýbrž je osoba. Proto východiskem úvah o spravedlivé mzdě nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro život důstojný člověka. Jinými slovy: zásada rovnocennosti musí být doplněna zásadou spotřební. Nestačí přihlížet k tomu, co pracující člověk zasluhuje, nýbrž také k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít slušně a důstojně, tedy způsobem hodným člověka. Ze zásady spotřební vyplývá požadavek rodinné mzdy.