Každý hledá největší životní Hvězdu
Jaký by to mělo smysl? Jestliže Bůh něco zjevil, cožpak je možno o tom uvažovat nějakým lidským způsobem? Je snad možno se lidsky dobrat k nějakému smysluplnému zdůvodnění?
Je to možné a je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze o Zjevení je, že to, čím Zjevení je, může říci pouze samo Zjevení. Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna, nýbrž je ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž svobodným jednáním osobního Boha. Výraz Bůh zjevuje znamená především, že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak samo o sobě je, a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby se obrátilo, a když uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu uspořádání. Sama jeho poslušnost je totiž počátkem, neboť to, že poslechnout může, je darem téhož Boha, který je povolává. Patří tedy k podstatě Zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je přijmout samo ze sebe.
Stejný Bůh, který promlouvá tímto Zjevením, však také stvořil svět. Oslovuje tedy své stvoření. Tak vyvstává otázka, zda v tomto stvoření nejsou uloženy předběžné osnovy Zjevení, a zda by jejich porozumění nemohlo přispět k pochopení Zjevení. Nejde o to, abychom z něho odvozovali Zjevení, nýbrž pro zbystření a vytříbení zraku a jinýách smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné. Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události Zjevení, skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.
Mrtvá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a prozkoumat. Pokrok v pozorování a zkoumání je možný jen v tom smyslu, že např.nebyly ještě zpozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku. V oblasti živé hmoty je tomu jinak. To, co můžeme zjistit na dosud neznámém zrnu, neukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není od počátku hotové, ale jeho existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v dospozicích, předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního okamžiku, neboť i vadnutí a odmuírání je ještě život. Teprve v celé řadě projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život přechází ze skrytého stavu vnitřního způsobení do zjevného uskutečnění, lze v jakémsi náznaku nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u zvířete. Zvíře a jeho prostředí na sebe navzájem působí, vzájemně se podmiňují, a v rozmanitosti těchto vztahů prostředí přechází podstata od dispozice k uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje pohodu i bolest a je hnáno pudy, jež samy o sobě jsou vnitřní, skryté. Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.

V čem spočívá život?
Život spočívá v napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen v potenciálním stavu, se uskutečňuje během růstu. Život rovněž spočívá v napětí mezi stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, vyjadřuje se navenek ve smyslům patrných projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají způsoby jeho poznatelnosti. Neživé lze beze všeho pochopit. Nic neskrývá. Je-li zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu živé bytosti musíme přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec je nutno přijmout, neboť právě to je vlastní a podstatné. Kdo touží po poznání, musí počkat, až přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To poslení znamená ještě něco dalšího. Známená to, že tuto skutečnost, nelze prostě konstatovat, ale že je třeba dospět k ní pozorováním a pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení, totiž víře.

A co samotný lidský život?
Obohacen novými rysy objevuje se uvedený vztah znovu v oblasti lidského života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Zde je to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu. Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete. Avšak to, co je podstatné a vlastní, závisí na nové podmínce, že to člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, stává se zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi živým a nitrem a vnějškem, nýbrž z napětí mezi duchovním vědomím na jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak duchovní hodnocení míry a niterných věcí a osobní smysl pro odstup a sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, je méně patrné ve svém uskutečnění a klade to větší nároky na toho, kdo je přijímá. Až do určitého stupně může přijímající něco zkoumat, konstatovat, vyčíst, ale v konečné a rozhodující instanci musí věřit, že k takovému sebevyjádření vůbec může dojít, že ten, před nímž stojí, se k němu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně je přijmout a důvěřovat mu.
Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se nalézají spíše v toku dění, setkávání se a stále se tedy proměňují. Projevují se výrazem. Jsou tedy stále se sdělujícími veličinami. A to všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s vlastní osobou. Tak vzniká docela jiný druh setkávání a vzájemného ovlivňování. Neustále vychází lidské nitro z výhradní oblasti působnosti duše, z významové sféry ducha a ze svobody osoby, a směřuje slovem i skutkem k druhému. Neustále se odkrývá jedna lidská existence druhé. Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se dává. Tak se uskutečňuje lidská existence "zjevením a vírou". Ovšam tato slova jsou chápána stále ještě v docela světském významu, který však přece výrazně ukazuje na neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím, že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše sebesdílení se může také dostat hkuchým uším, nepřátelským či nepřejícím pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.

Jenže copak je tohle celé Zjevení?
Určitě nikoli. Je to jen jedna stránka Zjevení. Druhou stránkou zjevení je to, jak se duch zmocňuje smyslu nějaké věci nebo události.
Když mám před sebou nějaký stroj, tak na něm vidím nejprve shluk různě utvářených částí a rozmanitě probíhajících pohybů. Zkoumán, srovnávám, spojuji, až mi konečně vysvitne celek ve své stavbě a účelu. Stejně tak v různých formách lidské organizace, v podniku, v obchodě, ve státním zřízení, napřed vnímám jenom nesourodou směs jednotlivostí. Jsou zde budovy, stroje, zařízení, lidi, plány, pracovní postupy, atd. Teprve během dostatečně dlouhého a pečlivě postupujícího zkoumání se zřetelně projeví celková skladba a souvislosti lidského podníkání. Zrovna tak je tomu s dějinnou událostí. Pátrám po stopách jednání. Sleduji jednotlivé stavy a jejich změny. Postupuji od jevů k jejich příčinám, až konečně vidím, jak se zde utvářel děj lidského života. A tak je tomu znovu a znovu, když se třeba světu odkrývá význam uměleckého díla, nebo když v nějakém mravním sporu vynikne, co je třeba učinit, nebo když se vyjasní vztah k nějakému člověku. Pokaždé je zde zprvu něco zmateného, v čem přirozeně už odhalujeme dílčí souvislosti nebo tušíme jejich celek. Věci a vztahy se vzájemně dotýkají a prolínají. Duch vytuší přítomnost něčeho podstatného, dosud však skrytého, ale snaží se to pochopit. prověřuje jednu představu za druhou, až se konečně zjeví v nahodilém nutné, v neúplném celek, v pomíjivém trvalé.
V tomto ději je obsažena velikost i ubohost lidské existence. Stále znovu vzbuzuje údiv myslitelů, kteří se jej snaží vyjádřit rozmanitými obrazy. Zvláště krásné je řešení, o jaké se pokusil sv.Augustin, když vykročil v Platonových šlépějích. Napsal o tom, že "lidský duch se dotkne předmětu a zpozorní. Snaží se ho pochopit, zabývá se s ním, srovnává ho s jinými předměty a snaží se ho proniknout. Všechno, co lze na předmětu přímo pochopit, je neurčité, zlomkovité, pomíjivé. Přesto to dokládá, že je tu něco, co je platné, dokonalé a věčné. Zápas pokračuje tak dlouho, až uzraje čas z říše nepomíjivých idejí vyšlehne světlo, které osvítí ducha. Potom zazáří v předmětu to, co je podstatné: jeho pravda, dobro a krása." Tomu odpovídá Platonův sedmý dopis, kde mudrc píše, že "tomu není tak jako s jinými předměty poznání, a nelze to vystihnout slovy, nýbrž dlouhým a postupným pátráním, zasvěceným předmětu. Na základě náležitého životního sdílení se to najednou objeví v duši jako světlo zažehnuté zapadlou jiskrou a pak už se oheň živí sám."
Duch to vytušil předem, ale nemohl to vlastními silami obsáhnout. Smysl sem musel zasvitnout z oblasti věčného. Ovšem už od prvního dotyku působila nepoznaná věčnost. Podněcovala ducha k zápasu o poznání. Až konečně v jakémsi uzlovém okamžiku, kdy se naplnil čas, sama věčnost prolomila hranici a předmět se zjevil v jejím světle. Také to lze nazvat "zjevením", když věc uzavřená do svého omezeného časoprostoru je povznesena ke svému věčnému předobrazu jako do oblasti své podstaty a smyslu, a v něm se stává jasnou, srozumitelnou a pochopitelnou.
Něco podobného platí o velkém díle, zdařilém činu či o tvůrčím jednání. Pokaždé musí přijít "z věčného světla" paprsek, význam, norma, aby jasně vyniklo, co je podstatné, a aby se to umožnilo. Žádná opravdový duchovní děj neprobíhá jen mezi člověkem a předmětem. Napřed musí z velebného ticha a výsosti věčného sestoupit onen třetí činitel.
To se ale nestane libovolně. K tomu je třeba splnit jisté podmínky. Tyto podmínky jsou tím těžší, čím větší je to, o co jde. Smysl k nám prozařuje z tajuplné svobody a odhaluje se sám. nelze jej vynutit. Pokud se dostaví, tedy má ráz milostivé přízně. Také Zjevení, které je přece milostí, předchází jas Jitřenky. Vyjevení skrytého smyslu může nastat tehdy, až je duch uveden do pohybu a láskyplně po tom touží. Čím hlubší a vášnivější je toto hnutí lásky, tím více se uvolňuje cesta věčnému paprsku.
Tak duchovní život probíhá jako objasňování světlem postrádajícím viditelný zdroj a odevzdávání se, tedy se děje jako "zjevení". Proto je veliký a přitom tak ohrožený, skvělý a současně nenápadný.
To jsou všechno líbivá slova, ale copak to vysvětluje podstatu onoho Zjevení, o které nám vlastně jde? Kdyby to šlo jen takto, pak by stačilo, aby člověk někde delší dobu vytrvale konal nějakou mechanickou činnost, jako když Spinoza brousil čočky, Montesquieu zahradničil, Bayle počítal tašky na střeše, aby z toho musel vytrysknout paprsek pravého poznání. A přece nakonec vidíme, že mnozí, kteří se na to světlo k osvícení pohanů dlouhodobě připravovali, ho nepřijali. Většině moudrých lidí světa zůstalo světlo utajeno, zatímco bylo odhaleno pastýřům a rybářům.
V opravdovém Zjevení k nám přichází Bůh, odhaluje svou tvář a zvěstuje svou vůli. Jak to s ním doopravdy je, to musí říci Zjevení samo. Je třeba uvěřit tomu, co Zjevení přináší, ale také tomu, čím ono samo je, dokonce i tomu, že vůbec existuje. Vždyť je počátkem a nemá nic, na co by se mohlo odvolat. Tím začíná všechno.

Znamení Zjevení v přírodě
Jaký má potom smysl pátrat v přírodě po nějakém znamení, které by naznačovalo Zjevení?
Podobné pátrání a úvahy mají hluboký význam. Jimi si osvojujeme zvláštní pohotovost a připravenost a přivykáme způsobu, jakým probíhají záležitosti ducha. Tyto záležitosti se liší od neživých předmětů, jsou obtížnější a ohroženější, ale také ušlechtilejší a vznešenější. jsou tedy přípravou na to, jak se dějí Boží věci.
To se tedy mám snažit nalézt stopy Zjevení v přírodě? Copak mi bytí světa může nějakým způsobem poskytnout Zjevení, které přesahuje meze přirozena?
Ano.
Jak se to může stát?
Děje se to náboženskou zkušeností a symbolickým viděním.
Náboženská zkušenost? Co tím chcete říci? Čím je tedy Zjevení ve vztahu k Bohu?
To je velmi široká otázka.
Položme tedy v rámci této obsáhlé otázky otázku užší. Setkáváme se ve světě, takovém, jaký je, s nějakým Božím projevem?
Na to odpovídá skutečnost, že lidé všech národů ve všech dobách a zemích hovoří o božském. Tato skutečnost vypovídá o jistých zkušenostech a názorech, které bychom rádi nestranně prozkoumali.
Co si slibujete od toho, když nejrůznějšími způsoby setkávání a pozorování předstupujete před okolní skutečnost?
To má tak. Dejme tomu, že je noc. Člověk pohlíží do mlčící krajiny. Nad ním se klene nedozírný prostor. Ze všech stran se třpytí hvězdy, jednotlivé i v souhvězdích. Možná, že je tak jasno, že člověk zakouší těsnou přítomnost skutečných vesmírných těles. Snad se jeho duše natolik ztiší, že v tom postřehne majestát a znamení.
Dejme tomu, že je to tak. Ale co člověk uvidí dalšího?
Možná, že ho zaujmou věci astronomie, když si uvědomí velikosti a vzdálenosti, rychlosti a hvězdné soustavy. Anebo se probudí jeho smysl pro dějiny. Řekne si, že pod těmito znameními byly ve 20. století vybojovány dvě hrozné světové války. Uvědomí si, že se tato znamení naskýtala i nad středověkými panovníky. Připomene si, že tyto hvězdy svítily na zem, když vládl císař Augustus a Egypťané budovali pyramidy. Zářily už tehdy, kdy na zemi nebyli ještě žádní lidé, a jen co se přežene kratičký kousek pozemských dějin lidstva, hvězdy se budou ubírat dál po svých drahách. Nebo zakusí krásu, která vládne ve vesmíru a rozpomene se na nějaké hluboké rčení, které o ní svědčí. Nebo pronese před tichým majestátem jméno jiného člověka, který je mu drahý... Dalo by se vyjmenovat ještě mnoho dalšího, ale copak by tím bylo vyčerpáno všechno, co lze zakusit? Určitě ne. Za třpytu hvězd může vnímavému člověku vyniknout ještě něco jiného, co se vymyká všem dosud vyjmenovaným pojmům. V mlčení a dálce může vystoupit cosi odlišného od všeho toho, co lze vyslovit z hlediska věcí. Kdo to zakusí, ten se odmlčí. Pokud má promluvit, tedy musí hledat slova. Toto hledání prozrazuje, že jde o něco neobvyklého. Potom řekne: Je to tak slavnostní! Jak je to tajuplné! Je to úchvatné! Je to - a v tu chvíli pronikne k jádru - posvátné. Z velikosti a jasu a ticha vystupuje posvátná stránka věcí, a člověk při tom zakouší docela zvláštní vzrušení.
Neříká se to jen v přeneseném smyslu?
Zkusme se nad tím vážně zamyslet! Nelze mluvit o záležitostech existence, a zapomenout, že slova, kterých přitom používáme, jsou do značné míry pokažená či vyprázdněná. Slovem posvátno míníte to, čemu u normálního člověka odpovídá potřeba sklonit se, a to takovým způsobem, jakým by se nemohl sklánět před něčím ryze pozemským. Je to cosi tajuplného a přece určitého, cizího a přece hluboce důvěrného. Prozařuje ze světla hvězd a z nebeských dálek, a přece je něčím jiným než věci tohoto světa, které nás obklopují. Projevuje se bytím světa, a přece pochází odjinud než ze "světa". Proto bylo také se zvláštním slovním důrazem nazýváno "oním jiným".
Může se projevit i v nějaké události. Neštěstí lze pociťovat prostě jako škodu nebo hrůzu. Potom na ně odpovídáme starostí či obavami. Člověka se však také může zmocnit pocit, že ho "zde cosi varuje". Myslí se to nejen tak, jako tělesné vyčerpání varuje před přepínáním sil, nýbrž výstraha zde přichází ze samotného tajemství jsoucna, z výšin, z ústředí. Nebo se dostaví pocit odplaty a říkáme si, že "to bylo za to..." Přišlo to ne jako prostý následek, jako je třeba chudoba následkem rozmařilosti, nýbrž jako "soud", jako "hněv" panující mocnosti. Nebo se nás zmocní pocit osudového řízení, anebo se zdá, že se věci stávají jasnými a nevýslovně průzračnými. Také zde vyvstává z látky jsoucna, z událostí života jedince i z dějin, něco tajuplně jasného a neobvyklého.
Myslíte, že zdroj těchto dojmů musí pocházet jen z okolního makrokosmu?
Kdepak. Podobné dojmy mohou vycházet i vnitřního světa mikrokosmu každého z nás. Člověk se třeba ocitne v nějakém mravním konfliktu a živě cítí bezpodmínečnost svého závazku. Může rozmanitým způsobem vyjádřit, o co přitom jde. Může říci, že "tak je to správné a dobré". Avšak může se stát, že za touto mravní závazností požadavku pocítí ještě něco jiného.
Co to může být?
Patrně něco velebného, závratně hlubokého, věčného, posvátného. je to opět ono božské. Jen si vzpomeňme třeba na vnitřní vzrušení, s nímž Imannuel Kant plný úžasu udiveně říká: Dvě věci mne uchvacují: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.
Někdy může nějakou lidskou tvář obklopovat něco, co vzbuzuje bázeň a současně touhu. Z lidské bytosti může promlouvat něco tajemného, co snad ani na ní osobně nesouvisí s její činností. připomíná to něco, co je jiné než svět. Dotýká se nás to a volá nás to jinam. Najednou věci, které dosud nebyly důležité, blednou a vytrácejí se. také to je ono "posvátné", "jiné".
Takový pocit se dokonce může vynořit bez nějakého zřetelnějšího podnětu. Objeví se jen jako náhlé uvědomění si tajemné přítomnosti, týkající se nejhlubšího nitra, jako dech, probuzení, prožitek bytí. Z různých autobiografií se dozvídáme, jak se náhle a převratným způsobem se lidí zmocňoval tento pocit, kdy si říkali, že "právě teď, zde, v této místnosti, je to přítomno".
To vše je prožitkem oné jiné, posvátně tajemné oblasti. Zde se prodírá k uvědomění náboženská zkušenost.
Ale odkud se to bere?
Většinou vychází z nějakých zkušeností světa, od jistých lidí, věcí nebo událostí. Avšak pokaždé je její obsah odlišný od skutečností, na kterých se projevuje.Je cizí, nepochopitelná, a přece lidskému nitru tak důvěrně známá,. Je výsostná a ohromující, i něžná a oblažující. Žádná formule nepředepíše, jaká má být a jak se má projevovat, ale pokaždé je to ona sama.
Jak na to má jeden reagovat?
Odezva lidské nitra na náboženskou zkušenost je úplně jiná, než na jakoukoli jinou výzvu.
Čím se tolik liší?
Liší se od ostatních lidských zkušeností a zážitků stejným způsobem, jakým se její předmět odlišuje od všech podmětů světa. Člověk se zde cítí zúčastněn celým svým bytím.
Přitom síla tohoto zážitku, této zkušenosti může být různá. Je odstupňovaná od otřesné mohutnosti až k prchavému závanu. Může být také různě čistá. Může se totiž zřetelně projevovat ve své jedinečnosti nebo se smísit s prožitky okolního světa, s estetickými nebo erotickými zážitky. Člověk může mít svou vlastní, původní zkušenost, nebo se zde také může podílet na zkušenosti druhého, ať už v osobním styku nebo zprostředkovaném knihou či jinými sdělovacími prostředky.
Není snadné určit, co je jejím výsostným orgánem. Barvy, tvary vnímáme zrakem, tóny sluchem, vůně čichem, atd., ale tímto způsobem nelze vymezit náboženský orgán. Často se mluví o náboženském citu nebo o srdci. Jindy se volí výrazy, které chtějí proniknout hlouběji, jako jiskra v duši či duchovní ohnisko. Všechna tato označení jsou velmi neurčitá. Zřejmě jde jejím původcům o zdůraznění, že je možné dotknout se lidské bytosti jako celku, proniknout do její hlubiny a dosáhnout setkání v tom, co je v ní nejvlastnější a nejpůvodnější. Lze říci, že zde stojíme před "hranicí" živého člověka, totiž na místě, kde končí, jenže tak, že "na druhé straně" není soused v mezích světa, nýbrž ono "zcela jiné".
Jak má člověk naložit s takovou zkušeností?
Člověk může s náboženskou zkušeností zacházet různým způsobem. Může ji chránit, pěstovat, zdokonalovat. Potom roste jako všechno živé, prohlubuje se a očišťuje se. Člověk může brát v úvahu požadavky náboženské zkušenosti a podle možností je plnit. Potom tato zkušenost nabývá opravdovější povahy, ušlechtilejší hodnoty a hlubšího významu. Může se stát člověku osudnou, a jestliže člověk při veškeré své nedostatečnosti bude s ní správně zacházet, tedy rozhodne o celé jeho existenci.
Ale co když bude člověk tuto zkušenost přehlížet a podceňovat?
To je určité nebezpečí. Člověk je svobodná tvor. Proto může tuto svou zkušenost zanedbávat, když se dá rozptylovat různými náhodnými okolními podněty, nebo když je líný. Potom ta vzácná zkušenost pozbývá na své síle a hloubce, až posléze zaniká. některý člověk se jí může i zaleknout a začne se jí vyhýbat, zlehčovat ji a různě odvracet od sebe vyhledáváním náhražek v různých smyslových požitcích. Může ji také odvést do rozumové oblasti, a hledat její naplnění v psychologii či filozofii. Rovněž je možné ji odvést do oblasti estetické vnímavosti a tvorby, a dopřát jí nevázanosti ve vlastní obrazotvornosti. Také je možné ji odvést praktickým směrem a stanovit jí nějaký praktický úkol či ji upotřebit pro své požitky. Když si bude člověk počínat kriticky, tedy může ostřím své kritiky rozcupovat náboženskou zkušenost na kousky.
Copak se tato zkušenost nedokáže silou svého původce ubránit?
Její nejvyšší původce je velkomyslný a nevnucuje se nikomu, koho předtím vybavil svobodou, protože by tu lidskou svobodu zase popíral. V každém dotyku posvátného se skrývá nabídka. Tak se ovšem nepodbízí, takže by říkala: Podívej se na mě! Zamiluj se do mne! Pravda je, že vybízí k lásce, ale nepodbízí se jako nějaká prodejná žena. Nedává se levně, nýbrž vybízí k přemáhání, k sebeovládání, k očišťování, k odvaze a výstupu. Pokud člověk závažným způsobem zanedbá tuto výzvu, může tuto zkušenost pozbýt a zůstane mu jen pocit ztraceného mládí a vlastního odcizení a ochuzení, což se pak snadno snaží přehlušit nepřátelstvím a nedůvěrou. Člověk se dokonce může pokusit zničit posvátno a odstranit jakoukoli zkušenost s posvátnem. Jenže úplně a beze zbytku se mu to nikdy nepodaří, protože jde o základní lidskou sílu. Díky své pomíjivosti a omezenosti a slabosti nemůže člověk nikdy beze zbytku vykořenit náboženskou zkušenost ze svého života. I ten člověk, který tvrdí, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, se po stoprvé splete a třeba i omylem dosvědčí pravdě její pravdivost. Přesto lze těžko říci, kolik člověk může zničit, když opravdu chce, a když k tomu užije všech prostředků.
Vraťme se ale k výchozí otázce. Je možno se ve světě setkat se Zjevením?
Ano. kdekoli se projevuje posvátno, tam se lze setkat se Zjevením.

Symbolická povaha věcí
Zmínil jste se o symbolickém vidění. Myslíte, že věci mají symbolickou povahu?
Co spatříme, když pohlédneme na nějakou věc, třeba na trávu, po níž kráčíme? Nejde o to, co si před ní a o ní myslím svým rozumem, nýbrž co na ní vidím svýma očima.
Vidíme nějakou podobu, celek, který se skládá z tvarů, barev a pohybů.
Co to ale je?
Nějaké těleso.
Jenom těleso?
Ano, protože oči mohou vidět jen tělesa.
Jste si jist? Copak je tvar těleso? jsou tu přece jisté proporce, funkční sepětí celého ústrojí, krása, a to že je pouze tělesné? To by vám kdekdo vysmál. Proto to není jen tělesné, nýbrž také, a to podstatným způsobem, duchovní.
Copak se duchovno dá vidět?
Samotné duchovno určitě ne. Avšak jako určení něčeho tělesného lze vidět. Dokonce je možno říci, že se dá vidět jenom to, co je duchovně určeno, zatímco vůbec nelze pojmout ryzí tělesnost. Pouhá hmota, látka by nikdy nedosáhla zřetelnosti a srozumitelnosti. Tady jsme zase jednou naletěli spiritualismu, který je vždy rubem materialismu, jako opakem ducha je hmota. Oko není jenom mechanický aparát, jak se domnívá toto učení, k výsledkům jehož činností by pak rozum přidával pojmový výklad. Naopak oko svým úkonem postihuje duchovně určenou tělesnost, duchovní smysl hmotně vyjádřený.
Jindy zase třeba rozmlouvám s nějakým člověkem a vykládám mu nějakou záležitost. Zpočátku ještě nerozumí, ale snaží se o to, sleduje mě a náhle mu vysvitne porozumění. Co uvidím, když se na něho budu dívat během této rozmluvy? Že by jen vnější změny, pohyby kůže a svalů, jimž podkládám na základě vlastních zkušeností duchovní proces porozumění? Kdepak! To by byl zase jednostranný spiritualismus nebo krajní materialismus, jak kdo chce. Je to jinak. proces porozumění ani nevyvozuji, ani nehádám, nýbrž jej vidím.
Jenže toto chápání je přece duchovním úkonem duše, a ten očima vidět nelze!
Samozřejmě, že duši samu o sobě jako duchovní skutečnost nelze vidět. Jenže ona se zjevuje v mimice a v gestikulaci. Duše není skryta za posunkem, nýbrž je v něm. Pohled je výraz. Je to zpřítomnění něčeho, co samo o sobě přítomno není, prostřednictvím jiného nositele. Lidská tvář je duší, která se stává viditelnou, duchem, který se stává očividným. Náš zrak není jen fyziologický orgán, nýbrž mnohovrstevnatá struktura, sahající od buněk a optického vybavení až po schopnost postihovat význam a smysl. To, co na tomto "oku" chápe anatom, je pouhý mechanismus, a ani to není docela přesné, protože v člověku nejsou žádné pouhé "mechanismy". Podobně i vidění je rozsáhlým mnohovrstevnatým úkonem, kterým postihujeme fyzikální a chemické děje, smyslové dojmy, a tak dál, až k vnímání a chápání duchovního a duševního obsahu, jež se v nich projevuje.
Když se tedy tento lidský zrak obrátí ke skutečnostem světa, vidí zprvu to, co je smyslově postižitelné, se vším tím, co se v něm díky rozmanitým možnostem vyjádření projevuje. Jenže to ale ještě nedává celek. Odpověďmi, které podaly různé vědy, není zdaleka vyčerpána poznatelnost světa. Když je zrak bystrý a bdělý, tedy vidí na každé věci ještě něco více. Třeba rostlina má určité botanické vlastnosti, nějaký hospodářský význam, zvláštní malebnou krásu, a podobně. Pokud se ale tímto způsobem vysloví všechno, co se tímto způsobem dá říci, pak zde ještě něco zůstane. Vzbuzuje totiž dojem, jako by znamenal více, než čím přímo je. Podivuhodným pohybem totiž ovládá pozorovatale a odkazuje jej přes sebe někam za sebe, do jiné oblasti, do jiného významového vztahu. Rostlina je pomíjející, avšak odkazuje na věčné. Je nedokonalá a porušitelná, ale vším, čím je, se vztahuje k něčemu dokonalému, neporušitelnému a dokonalému. Významově je neúplná. Ani zdaleka neuspokojuje naši touhu poznat smysl dané rostliny, avšak svědčí o něčem, co tento požadavek hluboce a s konečnou platností uspokojuje. Rostlina je bezbranná a setkáváme se s ní v každodenním životě, a přece se za ní skrývá něco nevšedního, věčně skrytého, co samo může poskytovat útočiště. Není s tímto věčným totožná, ale svou existenci má z něho a vzhledem k němu.
Toto všechno vidíme. To vše se člověka vážně dotýká, ne jako prchavý subjektivní dojem či básnická interpretace. Jde o pravé poznání předmětu. Toto poznání je obtížněji vyslovitelné a vázané na složité podmínky, ale stejně objektivně "plodné" jako poznání, jímž dosahuji duchovní pochopení na základě mimiky a vzrušení na základě posunku a pohybu druhého člověka. Všechny věci dosvědčují samy sebe jako skutečné a podstatné. Zároveň však dávají cítit, že ještě nejsou tím posledním, že jsou spíše nějakými přechodnými můstky, kudy toto vlastní přichází. Všechny věci mají symbolickou povahu. Zrakem v nich zachycujeme podivuhodný pohyb.
Co je to za pohyb?
Odněkud z jejich pozadí a jejich prostřednictvím něco předstupuje před nás. Dotýká se to našeho ducha. A pak nás zase jejich prostřednictvím vede zpátky. Vede nás to vzhůru, tam, odkud to samo přichází.
Toto vlastní, které stojí za věcí či nad věcí a podivuhodně vystupuje z věcí, aby se stalo patrným, to se zmocňuje každého pozorovatele, který má chápavé srdce, jaké si kdysi pokorně vyprošoval král Šalamoun. Avšak to, co se dostavuje, jaksi tajemně objímá osloveného a bere ho sebou.
Co to vůbec je?
To, co je věcem podobné a přece úplně odlišné. Všechny věci to vyjadřují, ale ne jednoznačně, ne tak, že by to každému vnucovaly. Propůjčuje to každé věci významovou hloubku, aniž se to ve věci rozplývalo nebo ztrácelo. Tohle se tedy zdá krýt s tím, co jsme už označili za "posvátné".
Není to prostě jen metafyzický princip všeho?
Zpočátku by opravdu bylo nasnadě spatřovat v tom metafyzický princip, věčný předobraz věcí. Jenže není to tak prosté. Pochopit toto by totiž bylo jen poznám ideje, totiž filozofií. Nám však jste o to, co je ještě za ideou. Je to taková skutečnost, kde sama idea je také jen symbolem.
Copak to neříkal už Platon? Také Platon přece uvádí, že idea je sice vždy onou věčnou podobou, k níž se jednotlivá věc vztahuje, ale že za touto ideou a nad každou ideou stojí jako poslední podstata dobro, které velký filozof ztotožňoval s božstvím. Ve vztahu k božství je každá idea svým vlastním způsobem pouze jeho výrazem a tušením. Teprve ono je tou konečnou skutečností, která promlouvá ze všech skutečností a jež proniká až do posledních rysů každé, i docela náhodné tělesné povahy.
Ovšem přirozeně to závisí na jedné podmínce.
Jaká je ta podmínka?
Vnímavé oko ve své lidské celistvosti, jež sahá od tělesného ústrojí až do hloubi srdce a na dno ducha, toto oko vidí jenom tehdy, když je čisté a otevřené, bystré a neunavené. To nemá znamenat nic povšechně poučného, nýbrž něco docela přesného. Žádná čočka by nám nebyla nic platná, kdyby byla matná a jasně neprůhledná nebo dokonce špatně vybroušena. A čím dokonalejší je předmět, o který jde, tím větší čistota se vyžaduje. Pochopit jednoduchou tělesnou věc je ještě jednoduché. Ale i dokonce této jednoduchosti nás naučili psychologové nedůvěřovat. Jen si vzpomeňte na různé způsoby přehlédnutí a chybného vidění. Čím vyšší je řád předmětu, tím těsněji se dotýká dobra osoby, a tím větší nároky klade na správný postoj při pozorování.
Jakou povahu má nábožnost a jaký je její orgán?
Všechno nasvědčuje tomu, že zážitek tajemné posvátnosti a zážitek psychologické povahy všech věcí vytváří společně základní náboženskou zkušenost. Jejich prostřednictvím se cosi zvláštního stává obsahem lidské existence. Je to jiné, než co nám zprostředkovává "světská" zkušenost o jsoucnech a hodnotách. Může se to projevit ve všech světských skutečnostech, ale pokaždé tak, že se to od nich odlišuje jako něco světsky nevysvětlitelného a nepojmenovatelného, jako něco "nikoli světského".
Tedy je to snad negativní?
Samo o sobě to není negativní. Naopak je to veskrze a v nejvyšší míře pozitivní.
Jenže to záporným způsobem odstupuje od určitého světského jsoucna, na němž se projevuje. Ba dokonce se to záporně odtahuje od "světa" jako takového zdůrazněním: "To nejsem!" Tedy by to mělo být přece jen snad záporné?
Ne. Tím se to ale zároveň prokazuje jako jev sám o sobě určený, který je skutečný, mocný, podstatný, a který bezprostředně dosvědčuje svůj význam a svou hodnotu. Jeho hodnota a význam jsou nadány dokonce zcela zvláštní naléhavostí. Cokoli na něm závisí, je tak důležité, že může člověka přivést do konfliktu se všemi ostatními hodnotami a projevit se vůči nim jako silnější. Je to posvátno a blaženost. Jeho požadavky jsou vnímány bezprostředně. Člověk se jím může postavit na odpor, ale nemůže je vyloučit.
Jenže nezpůsobuje to člověku, který to přijme, nějaké odcizení, když se to staví tak cize vůči všemu pozemskému?
Nikoli, spíše větší osvobození. Koho to osloví, toho to podivuhodně odpoutá. Způsobuje to opravdu závažnou přestavbu v lidském žebříčku hodnot, neboť to přesouvá závažnost věcí v lidském životě. Především to ale ulehčuje tíhu života, prozařuje jeho útrapy, přislibuje úplné osvobození.
Čím se dociluje tohoto účinku?
Způsobuje to nikoli změnou toho či onoho, nýbrž prostou proměnou všeho působí, že "se všechno stává dobrým".
Copak ale tato skutečnost nezneklidňuje? Vždyť otřásá stávajícími vztahy. Problematizuje uznávané hodnoty. Hlavně ale ruší pozemskou zabydlenost člověka. Zaměřuje to lidskou touhu kamsi do odlehlých, neznámých končin, takže člověk se nedívá doleva ani doprava, ale oči má upřeny kamsi do dálky, kde mu mává na cestu jeho životní hvězda.
Opravdu touha najednou vede člověka jinam, ale rozhodně ho nevede do prázdna ani na scestí, protože je tu patrný směr. Nové zaměření přichází odjinud, ale původ této změny je patrný. Zdroj této změny se tedy může stát cílem a zároveň cestou. Lidské nitro může hledat a také nalézá. Toto hledání má pokaždé formu přechodu, podmíněného zásadní odlišností od všeho vezdejšího. Jako odpoutání od těsně doléhající skutečnosti a skok do jiného prostoru.
Chcete snad popírat, že příznačným rysem tohoto putování za hvězdou a hledání je značné nebezpečí? Copak to není vykročení do neznáma?
Nepopírám, ale přesto je zde jakási důvěra, probuzená tímto "něčím" a zaručená jeho existencí. Tato důvěra člověka ujišťuje, že cíl a cesta existují, takže lze smysluplně vykročit, postupovat a dojít.
Náboženská zkušenost se vším, co z ní vyplývá, je nesena jistým orgánem nebo přesněji jistou vnímavostí a schopností, které jsou u jednotlivých lidí různě rozvinuty. Tuto vlohu najdeme většinou jen v průměrné síle a někdy skoro míří. Mnohdy se však projevuje s velkou mohutností a ryzostí a dosahuje neobvyklého stupně v geniálním náboženském průkopníkovi, v zakladateli a vzorném uskutečniteli. Její projev může být původní a tvůrčí, ale rovněž může spoluuskutečňovat úkony spřízněných nebo vzorných lidí. Náboženská zkušenost i se svými náplněmi tvoří jednu ze základních životních sil. To nevyvracejí rozdíly v její intenzitě, ani její příležitostný zánik - stejně jako podobné případy nevyvracejí hudební nadání. Zasahuje do celé lidské existence. Díky tomu je možné ohledně ní dosáhnout dorozumění, z něhož povstávají obecná pravidla a hodnocení. A jakkoliv se může různit náboženská zkušenost rozličných národů a období, přesto se při bližním pozorování projevují všude tytéž základní formy, které umožňují elementární náboženskou mluvu.
To je velmi zajímavé, jenže nezdá se vám, že si poněkud idealizujete svůj předmět? Cožpak je náboženská skutečnost tak jednoduchá a tak jasná?
Musím vám dát za pravdu. Fenomén náboženské zkušenosti vidíme správně tehdy, když vyjdou najevo také její sporné stránky. Ukazuje se, že se tato zkušenost mísí a znečišťuje prvky, které jsou jí cizí. Leckdy se stává, že lidská fantazie odvádí náboženskou zkušenost do nekontrolovatelných oblastí a do sfér, které pozbývá svou původnost. Praktický život používá náboženské zkušenosti pro své účely. Také pudový život ji ovlivňuje a využívá. Náboženské představy působí nejednou dojmem přehnanosti a podivnosti, ba i nezdravosti. Dokonce se zdá, že náboženský život je přístupný onemocnění, které pocházejí z ostatního duševního života nebo na něj zpětně působí. Jestliže se náboženská složka v člověku jednostranně rozvine, může nejen omezovat ostatní oblasti života, nýbrž také zavést člověka do pokřiveného poměru k životu.
Následkem lidské svobody se náboženská zkušenost může dokonce spojit s nepravostí, nečistotou a zlem. Jako se všechno dobré v lidské přirozenosti může uplatnit v náboženské oblasti, tak tam může proniknout i všechno zlé. Dost možná, že zlo dosahuje své nejhroznější podoby právě v takové náboženské masce. Náboženství je životní oblast, ve které všechny motivy, hnutí, síly, myšlenky, ať dobré či zlé, dosahují nejvyšší vypjatosti.
Smíme potom ale pokládat za spolehlivou takovou zkušenost, která je vystavena všem těmto možnostem?
Tato pochybnost může vést k odtahování se od náboženství a k dlouhodobému jednoznačnému odmítání náboženské zkušenosti. V takových obdobích křečovitého odporu vůči náboženství se náboženský prvek pociťuje jako překážka života, jako něco trapného a přežitého, co se přiživuje na životě parazitním způsobem, takže je to to nutno odstranit, aby se život mohl svobodně a plnou silou rozběhnout za svým vlastním účelem.
Třebaže se tento problém může stát velmi tísnivým, přesto jeho řešení je jednoduché, neboť celá problematičnost není spojena s náboženstvím jako takovým, nýbrž se pouze na něm stává jaksi znepokojující. Zásadně však provází všechny projevy člověka. Není oblasti, která by ji nepodléhala.
Inu, musíme vidět lidský život takový, jaký je. Přitom bychom měli být natolik poctiví, abychom to uměli a byli ochotni uznat. Platnost hodnot a oprávněnost činů, které je sledují, nespočívá v tom, zda se tyto hodnoty a činy mohou porušit a znevážit, nýbrž jedině v tom, co ve svém vlastním smyslu znamenají.
Náboženská zkušenost se projevuje zvláště důrazně a silně na ranných stupních kulturního rozvoje, kde jsou duševní schopnosti člověka omezeny a celý svět se mu jeví jako něco nesmírného, tajuplného a strašného.
Pokud by náboženství byla výsledkem tlaku, který uplatňuje neproniknutelný a nezvládnutelný svět na lidskou mysl, ale současně i prostředkem, pomocí něhož lze této převaze čelit, potom by náboženství bylo součástí zárodečných či zaostalých kultur. Pak by náboženství bylo předurčeno zaniknout s touto nízkou kulturní úrovní. Do té míry, do jaké by se člověk stal nezávislým na světě, jádro jeho bytosti by se uvolňovalo a cítil by se v tomto světě zabydlen, vyprchalo by jeho náboženské cítění a na jeho místo by nastupovalo odhodlání k mravnosti a kultuře.
S takovýmto zproblematizováním náboženství a jeho uvedení do slepé uličky je spřízněno další záludné pojetí. Vychází ze skutečnosti, že náboženství se zdá tím silnější, čím méně je rozvinut kritický, střízlivě zkoumající, rozebírající rozum. Chápe tedy náboženskou zkušenost, symboliku, výklad a moudrost jako předstupně myšlení, které se stávají postradatelnými do té míry, do jaké věda splní svou osvětovou a vedoucí úlohu.
Takový popis tohoto stavu věcí je v mnoha směrech správný, ale co jeho výklad?
Jeho výklad není správný. Ony skutečnosti jednostranně vypovídají jen o hospodářské stránce uspořádání celkového života. Příliš jednostranně mluví o úloze, kterou plní náboženství, dokud jsou ostatní činnosti ještě v zárodečném stavu. Velmi jednostranně vypovídají o vlivu duševní vázanosti nebo předdějinného myšlení na zvláštnost jeho formy, ale o podstatě života mlčí. Vždyť třeba malířství nepozbývá svůj smysl, i když u zrakově nevnímavého a duševně zaostalého člověka nabývá jiné povahy než u člověka probudilého, vyzrálého a dospělého.
Na druhé straně lze kulturní vyspělost člověka různě stupňovat a dosahovat rozličné úrovně, přičemž se znovu a znovu ozývá náboženská zkušenost.
Nejsou to snad jen dočasné návraty k přežitým stavu vědomí?
Nikoli. Náboženská zkušenost se pokaždé znovu probouzí jako svébytná skutečnost. Přitom na příslušném stupni kulturní rozvoje nabývá náboženská zkušenost vždy nové formy.
A co vědecké poznání?
Co se týče vědy, pod jejím vlivem náboženský život získává jistý zvláštní ráz. Stává se zdrženlivějším, střízlivějším a snad i chladnějším. Každopádně však náboženská zkušenost nemizí. Význam náboženské zkušenosti může dokonce v oblasti vědy nabýt zcela nové přesvědčivosti. Asi tak, jako s přihlédnutím k uvedenému příkladu, obrazová vnímavost a tvůrčí síla podrží svůj bytostný smysl, třebaže se dotyčný člověk věnuje teoretickému a uměleckohistorickému studiu.
A co lidské pudy? Copak nevznikají velké obtíže z těsného sousedství náboženského a pudového života?
Zajisté. Projevy obou oblastí se mohou vzájemně křížit a prolínat. V období dospívání člověka, kdy ještě není dost vyhraněno životní zaměření, tehdy se může projevit jakási neujasněná, přehnaná a křečovitá nábožnost. U takového názorově nevyhraněného jedince může roztoužení, vznikající z pudových pohnutek, a nejasný pocit spojitosti s přírodou nebo s nekonečnou plodností vesmíru, snadno přecházet v náboženské pocity.
To by se dalo vysvětlovat tím, že náboženství je pouze vedlejším projevem pudu.
Snad, ale už po krátkém prozkoumání se ukazuje, že tu jde o přechodné fáze, které mají svůj základ v životním růstu. zdravý vývoj člověka vyžaduje, aby se pohlavní síly zpočátku ještě neuvědomělé, mohly utvářet v charakter a promítat ve společenských vztazích. Uvedené náboženské pocity je zahalují a umožňují obranu lidské osobnosti.
Na druhé straně poskytuje pudový život v širším smyslu také jistou oporu pro přechod k opravdovým náboženským úkolům. Když je záměr dostatečně jasný a mravní osobnost člověka dost pevně charakterově ucelená, a také náboženská osobnost dost silná, nelze proti tomu v jádru nic namítat. Některé odvážné náboženské skutky vznikají většinou v návalu mladistvého nadšení. To však znamená, že jsou zároveň neseny láskou.
A co jestli je náboženská zkušenost jenom náhražkové vstřebávání původně jen pudového hnutí člověka?
Určitá náboženská zkušenost a na ni navazující následování jistých znamení se zdají přímo předpokládat pudová hnutí člověka. Je to zřetelné zejména u některých jevů, jako když třeba člověk, jemuž je zabráněno v normálním projevu jeho pudů, projevuje přehnanou až křečovitou nábožnost. Nebo když neobvyklé náboženské zkušenosti, jako nazírání a vytržení, vykazují při bližním pohledu erotický ráz. Nebo když nábožensky podmíněné krajně nezdravé a životu škodící projevy pocházejí z nezvládnutých rozporů pudového života.
Z podobných souvislostí se přímočaře vyvozuje, že neexistuje ani původní náboženská hodnota, ani opravdu náboženské jednání, ale že existuje pouze tělesná a duševní energie. jejich přiměřené využití se nachází v nejrůznějších životních vztazích. Pokud se nemůže přímo uplatnit, tedy si prý hledá zprostředkovanou cestu. Proměňuje se a dochází svého cíle zprostředkovaně v podobě náboženského odevzdání či jednání. Domněle náboženské vztahy se tedy nejeví opravdu ničím jiným, než náhražkovým vybíjením pudu, jemuž chybí vlastní předmět.
Člověk, který tímto způsobem žije, však hledá ospravedlnění. Podkládá tedy své životní projevy metafyzickými idejemi a iluzemi zaslíbení. Z toho vzniká objektivní náboženský řád, který pak zase vystupuje se svými požadavky vůči jedinci, a pro vlastní sebezachování odvrací životní energii od jejích přirozených cílů. A podle takového jednostranného výkladu náboženské zkušenosti je pak úkolem pravého lidského vývoje zničit náboženskou iluzi a zrušit její zařízení, parazitující na dřeni života. Potom životní energie dosáhne svého přímého projevu a vznikne opravdové lidství.
Nemá snad takový myšlenkový postup v sobě cosi podmanivého? Zejména když všechno, co tento výklad náboženství slibuje, sledujeme v souvislosti s některými zakrnělými, úchylnými či zvrhlými projevy, kterých se určitý člověk dopouští ve své náboženství, ale ne kvůli náboženství jako takovému, nýbrž proto, že je pouze tvorem.
Do jisté míry je tomu tak. Vždyť některé náboženské zkušenosti a projevy skutečně nejsou víc než náhražkové pokusy. Jenže představují nepříznivé případy, ale právě tím předpokládají správný základní vztah, kdy každý životní projev člověka je sycen celkovou jeho energií, jejíž uplatnění je velmi různorodé. Proto může zasahovat do nejrůznějších oblastí, a to i do oblasti náboženské. Sotva překonáme počáteční znepokojení nad některými zarážejícími zjištěními a nestranně záležitost prozkoumáme, shledáme, že tomu ani jinak nemůže být. Člověk je celistvá bytost. Uplatňuje se tedy v každé oblasti svého života i ve své duchovně nejvznešenější sféře, s energiemi tohoto celku. Proto se ani náboženský úkon nevymyká pudovým hnutím.
Jenže co když se řekne, že sama náboženská hodnota není nic víc než způsobem projevu pudového hnutí? Co když se tvrdí, že náboženský úkon je jen zvláštním projevem pudu k smyslovém uspokojení?
To by byla ta jednostrannost. Potom by se totiž zaměňoval smysl jevu se způsobem, jak se tento jev rozvíjí a projevuje. Nebo dokonce se smysl jevu zaměňuje se silami, kterých používá. Rostlina vyrůstá z půdy, avšak není ani půdou, ani nějakou náhražkou půdy, nýbrž jedině rostlinou. Náboženská hodnota si uchovává svůj vlastní jedinečný smysl, i kdyby se přitom sebevýrazněji ukázalo, že při svém uskutečnění používá pudových sil.
Vyskytuje se ještě nějaký dalš takový polovičatý či jednostranný výklad náboženské zkušenosti?
Další mezi lidmi rozšířený výklad vychází ze skutečnosti, že k základním zkušenostem pudového života náleží také přizpůsobení. Smysly si žádají svůj předmět. Jenže stále znovu dochází k tomu, že postup k získání uspokojujícího předmětu naráží na odpor. Buď sám předmět se vzpírá tomu, aby byl k takovému účelu používán, anebo okolní poměry znemožňují se ho zmocnit. Toto odepření je pociťováno s vystupňovaností pudového hnutí, třebaže předznamenanou záporně. Proto nabývá hrozivé povahy ohrožení života. Lidská odpověď na tento odpor předmětu k uspokojení potřeb je předznamenána zápornou činností, obrácenou buď proti předmětu uspokojení nebo vůči neuspokojenému člověku. K tomu, aby záporná činnost byla přijatelná a dostalo se jí smyslu, mění pud sebezáchovy tuto nepřátelskou složku v tajemně vznešenou moc, před níž pociťujeme bázeň, hrůzu, svoji odevzdanou bezradnost, hlubokou uctivost. Tak podle daného výkladu vzniká náboženská zkušenost jako přizpůsobená neuspokojenost, kterou život vybavil zdánlivou smysluplností.
Je to tedy obdobný výklad náboženské zkušenosti, ale jen jinak zaměřený?
Ano, a obdobná je i odpověď takového zážitku přizpůsobení a přehodnocení se. Může se zmocnit celku a vytvářet falešné náboženské jevy, avšak i tak žijí na pozadí pravých náboženských jevů, kde ovšem tyto procesy představují jen psychologické mechanismy, které jsou podřízeny vlastnímu významovému jádru.
A co z toho plyne?
Vyplývá z toho především skutečnost, že celý tento jev je velmi složitý a vyznačuje se nejen celistvostí, nýbrž i vnitřní rozporností lidské existence. S tou ale nevypořádáme tím, že si z ní uděláme námitku proti náboženství. Zodpovědně se s ní vypořádáme jedině tehdy, když ji pochopíme na základě celkové situace člověka. Především je nutno varovat se toho omylu, že bychom činili smysl náboženské zkušenosti závislým na způsobu, jak se uskutečňuje, na silách, které se na jeho uskutečnění podílejí, a na zakrnělých či zvrácených zjevech, které se při tom objevují.
Dále z toho vyplývá úkol, který vzniká z problematiky každého druhu zkušenosti, totiž očistit ji. Náboženská zkušenost vůbec není jen tím, za co ji pokládali mnozí lidé v novověku, spoléhající pouze na prožitek, nýbrž je surovinou, která má být tříbena, zkoušena a pořádána. Co k ní nepatří, má být z ní odstraněno. Síly, o které se opírá, mají být rozvinuty. Musí být odhalen její význam. Musí být vypěstována střízlivá vnitřní soudnost a kritika, aby se dalo rozlišit pravé od falešného, podstatné od nahodilého. Na tom především se zakládá význam velkých náboženských osobností a tradic.
Tímto má být vyčerpána celá záležitost?
Kdepak! Ještě není ani vyjádřeno jádro této záležitosti. To učiníme teprve tehdy, když uvážíme, že na náboženství závisí dosažení dokonalosti a konečné spásy člověka.

O smysluplnosti setkání s posvátnem
Jenže je náboženská zkušenost, jak se v běžné podobě projevuje, vůbec dostupná? Je vůbec náboženský prvek, který se nás dotýká, správný právě tím, že se nás dotýká?
Náboženský prvek lidského života musí být velmi mnohoznačným, když, když vědecky školené myšlení může sklouznout do tak scestných závěrů. Svět náboženských představ různých národů vykazuje velkou rozmanitost nejen tvarovou, nýbrž také významovou, působící směs někdy úplně protichůdných projevů.
Co to vůbec je, že se nás něco nábožensky dotýká? Nemůže se nás dotýkat také falešným nebo špatným způsobem? Potom by ale existovala falešná nebo špatná náboženská složka, jako třeba oblast klamného démonična? Co jsou to božstva? Dokonce taková, jako třeba Hermés, bůh dvojsmyslnosti, pološera a klamu, či Afrodité, která je přece také pošetilá a bezectná? Co to znamená, když mýty vykazují vedle úcty před bohy také potřebu chránit se před nimi? Položme tu otázku ještě naléhavěji a ptejme se, zda je sám o sobě jasný způsob, kterým se náboženská složka prokazuje jako "jiná", než "vezdejší" a "ne světská"? Jak se to projevuje, že je něčím "jiným"? Absolutně nebo jen poměrně? V rámci světa, jako jeho některá část či vztah, anebo vůči světu jako celku? V jakém smyslu je náboženský prvek vzdálený? Snad jako rub toho, co se může stát také "blízkým", anebo tak, že je od celého světa zásadně odlišný a zcela nepřístupný? A co když to, co chápeme prostřednictvím náboženské zkušenosti, je samo jen druhou stránkou "světa"? Snad je to jen tajemná a skrytá oblast světa, která je "vnitřním" jádrem světa samého? Není snad náboženská složka jen hluboce odlehlou či vysoce povznesenou stránkou světa? Je snad počátkem a cílem světa pouze v tom smyslu, že mezi tím vším a těsně přiléhajícím vezdejším světem, jako by vždy stála překážka, která by bránila přímého přechodu? Nejde tu snad o nějakou překážku, způsobující, že nelze proniknout z jedné oblasti světa do druhé jeho sféry? Nejde tu jen o překážku, která by vyžadovala, že je třeba uskutečnit jen nějaký "přechod" či "přemostění"?
To, že opravdu existují různé druhy "jinakosti" a odlehlosti od světa, se ukáže tehdy, když třeba srovnáme náboženskou zkušenost, z níž vychází uctívání slunce, s Augustinovou zkušeností božského světla (Vyznání,7,10). První druh "jinakosti" se může zjevně spojit s jakoukoli složkou světa a pozemského trvání. Druhý druh "jinakosti" jasně rozlišuje a nemá nic společného s tím, o je zlé, dvojznačné, ničivé a nedůstojné. Z tohoto hlediska nabývá také slovo "posvátný" různé povahy. Pod vlivem onoho druhého druhu náboženské skutečnosti jsme podníceni říci, že teprve její posvátnost je skutečně svatostí. Její materiál je majestátem, který je důstojný a vznešený sám o sobě. Teprve spása, kterou přináší tato náboženská skutečnost, je opravdovou spásou.
Takto se nám odhalují obtíže úplně jiného rázu, než byly ty, o kterých jsme mluvili zpočátku. Tyto obtíže spočívají v samých kořenech věci. Teprve na základě těchto obtíží se ony prvotní obtíže odhalují v celé jejich záludnosti a nebezpečnosti.

Náboženská zkušenost a skutečnost

Potřebovali bychom tedy snad lepší měřítka? Ta by mohla být především vnitřního rázu, totiž měřítka rozlišování, orientační body vnitřních hnutí, tedy přesná pravidla očišťování či výchovy. Existují ovšem takové přímé "filtry", které by samy třídily a usměrňovaly zkušenost? Něco takového by přece mohlo existovat jen tehdy, kdyby v samotném člověku bylo něco, co by vymykalo těmto obtížím. Jenže co když se v lidské přirozenosti nic takového nevyskytuje? Co když v člověku není žádné takové "okno", kterým by mohl vyhlédnout ven, za meze svého lidského příbytku?
Pak by musel člověk, jakmile se ho zmocní tušení nejistoty přirozené nábožnosti, mít možnost přimknout se k jiné nábožnosti, která by mu poskytla přehled nad sebou samým, měřítko ke zhodnocení i samotné náboženské složky, schopnost "rozlišování duchů". Tím dospíváme k bodu, odkud bezprostřední zjevení na základě světa odkazuje k Zjevení jinému. Jako nás tato zvláštní hvězda a nějaká zvláštní hvězdná skladba vede k Hvězdě hvězd, ke Královně nadhvězdné.
Ještě nemůžeme přejít k jinému Zjevení. Napřed je nutno zodpovědět jednu závažnou otázku. Je rozborem naší náboženské zkušenosti opravdu vysloveno vše, co se dá na základě světa vyslovit o zjevení? Co všechno lze vymyslet, vyslovit a ztvárnit, když jde o otázku po našem počátku a cíli? Co lze domyslet, vyjádřit a ztvárnit k zodpovězení otázky po pravdě a dobru, po smyslu lidského života a osobním naplnění?
Zkušenost o posvátném a pohled na symbolickou povahu věcí umožňuje, aby se božský prvek všude přímo sám dosvědčil. I bez ohledu na její vnitřní nedostatečnost a obtížnost by však sama nestačila. Nebyla by ještě úplně zjevná, ale vždy poněkud vázána a omezována. Prožívána sama o sobě, by lidskou mysl naplňovala, možná i opájela, ale přitom také zatemňovala a poutala. Pokud se má přirozené sebe-zjevení Boží stát celým a vyčerpávajícím a nábožensky osvobozovat, tedy musí přistoupit ještě další prvek, totiž duševní námaha v celé své rozmanitosti, totiž jako myšlení, třídění, hodnocení, výklad a tvoření.
Tímto namáhavým zpracováním se ona obtížnost zároveň podrobuje přezkoumání a kritice. Zkoumají se jednotlivé zjevy, provádí se srovnávání a hledají se shody a rozdíly, aby se odhalily poměry a vynikla měřítka. Zjišťuje se pravost a klamnost, ryzost a smíšenost, provádí se hodnocení. Mezi rozličnými úkony takového duševního úsilí se omezíme na činnost myšlení. Ne že bychom se cítili nějakými mudrci, kteří by považovali za důležité jedině myšlení. Víme přece, že neméně důležité jako myšlení jsou i jiné činnosti duševního života. Avšak pro myšlení je samo myšlení pochopitelné snáze, než jiné úkony.
Shledáváme, že jsme skutečnými bytostmi, nacházejícími se mezi jinými skutečnostmi v určité krajině, obklopeni rostlinstvem a živočichy, v dějinných souvislostech, na zemi, ve sluneční soustavě, a tak dál.
Tady se ale hned vtírá otázka, odkud se tato skutečnost bere?
Tato skutečnost vzešla z toho, co předcházelo této skutečnosti, co ji vyvolalo.
Jenže z čeho to všechno vzešlo?
Zase ze svých příčin.
Ale co bylo na počátku? Co existovalo a působilo nejdříve? Odkud se to všechno vzalo?
Na to se nabízí hodně odpovědí. Některé z těch odpovědí prohlašují samu tuto otázku za nemístnou. Jedna z odpovědí z ní, že není žádný první počátek a žádná první příčina, ale řetěz příčin jde do nekonečna. Jiná odpověď říká, že souvislost příčin nejde zpět do nekonečna v nějaké nekonečné přímce, nýbrž je třeba ji chápat jako prostor, která nepokračuje do nekonečna, ale zakřivuje se do sebe a uzavírá se v kouli. Právě tak řetěz příčin postupuje v bludném kruhu. Každá příčina je ze své strany účinkem a v domněle první příčině se projevuje účinkem poslední. Proto neexistuje žádná nekonečná přímka, nýbrž kruh či nekonečný počet kruhů, koule, celek, totiž jsoucno, které je neseno samo sebou. Je souhrnem, s nímž souvisí i tazatel, takže jej nemůže postihnout otázkou po jeho původu ani jej nemůže odvozovat od něčeho jiného. Naopak sám tazatel je jím z hlediska svého bytí a myšlení vyplněn, takže jeho otázka po jeho původu špatně položena a zůstává jen slovní hříčkou.
Dá se to říci také tak, že sama otázka po příčině náleží ke světu. Chtěla by z něho vykročit, ale nemůže překročit jeho meze a nemá ani v úmyslu opustit dané meze. K tomu, abychom se mohli tázat po příčině celku, muselo by naše myšlení k tomu účelu převzít nezbytné pojmy z téhož celku, a to by nemělo žádný smysl.
V této záležitosti byly vysloveny různé hlubokomyslné výpovědi, které obsahují mnoho správného. Tyto výpovědi však maskují základní dojem, kterým jsoucno působí. Zakrývají to, že jsoucno existuje, avšak samo sebe nevysvětluje a neodůvodňuje. Zahalují to, že existující jsoucno vzbuzuje otázky, které svým vlastním bytím nezodpovídá a ani zodpovědět nemůže. Pokud nestranně připustíme tento dojem a prozkoumáme jen, vyplyne z něho, že otázka po účelu a původu jsoucna je přece jen odůvodněná, třebaže nemohou být odstraněny nesnáze, vyplývající ze světské povahy jsoucna. Tato otázka prostě skutečně nabízí, , a proto si ji musíme klást. Pokud je "kriticky" odsouvána stranou, tedy může být vytlačována z naší paměti a vědomí, ale prodírá se skrytě v pocitech nesmyslnosti, proniká do našich snů a obrazotvornosti zahalena různými symboly, jež mohou nabývat pověrečného rázu, ale i chorobných příznaků.
A co když tu otázku přece jen vědomě připustíme?
Jakmile tu otázku připustíme a duchovně se s ní snažíme poctivě vyrovnat, shledáváme, že je možno docela dobře shrnout jsoucno jako celek a ptát se po jeho příčinách, třebaže ještě nedovedeme uvést poslední důvod této možnosti. Poslední důvod vyjde najevo teprve na základě vlastního Zjevení. Přitom se ozřejmí jako skutečnost, že tazatel sice je uvnitř celku světa a z něj se ptá po svém smyslu, avšak nesplývá s tímto celkem.
Člověk má bezprostřední vztah k Bohu. Bůh jej přímo povolává. Člověk se může svobodně otevřít Božímu volání. Tento vztah se sice sám znovu vrátil do oblasti světa, a vědomí o něm je zmatené a jeho uskutečnění staví do cesty různé překážky. teprve ve vlastním Zjevení se tento vztah docela odpoutává a umožňuje skutky. Nicméně se ale uplatňuje už před Zjevením a působí, že všechno filozofické vyvracení připomíná tlak na potápěče ve vodě. Sotva povolí tlak, postava potápěče se znovu vynoří.
Jenže jak se toto vynoření nad hladinu světa logicky zdůvodnitelným způsobem uskutečňuje?
Tuto otázku musíme ponechat stranou. Je mnohem složitější, než předpokládá běžné zdůvodnění. Dá se vyřešit zřejmě jen pomocí pochopení vzájemně protichůdných souvislostí. Jisté však je, že tento výstup nad hladinu světa musí být učiněn. Odpověď na otázky po posledním důvodu a poslední příčině se musí nalézat ve skutečnosti, která sama přesahuje svět. Tato skutečnost je tam, kam ukazují zkušenosti o posvátném "jiném" a kam odkazuje symbolická skladba věcí. V ní se služky náboženské zkušenosti setkávají s otázkami vědy a filozofie. Tajemná, posvátně "jiná" skutečnost a v pozadí za symbolickými významy se skrývající podstata věcí je v určitém smyslu právě tím prvním činitelem, na kterém se všechno jsoucno zakládá. Co náboženská zkušenost chápe jako podstatné, zcela naplňující, konečné a spásné, je totéž, co myšlení pojímá jako první příčinu. Při dalším bedlivém prozkoumání se ukazuje, že uvedená skutečnost sama působí na chod myšlenkové činnosti, podobně jako ta zase ovlivňuje průběh zkušenosti.
Tak docházíme ke zjištění, že ona tajemná složka, kterou se zabývá náboženská zkušenost, se pojmovou činností myšlení objasňuje a vymezuje. Naopak zase otázka po první příčině a původu dodává zaměření a odpovědi na její živou náplň.
Zatím jsme se na své pouti za hvězdou zabývali otázkou postupu směrem "nazpět" či jaksi "zády vpřed". Kráčeli jsme cestou od účinku přes hledající "proč" a "kam" směrem k příčinám. Jenže ono je na naší pouti možno kráčet "čelem vpřed" a ptát se "nač" a "kam" v opačném směru.
Zajisté. Kvetoucí strom krásný, naplněný svým smyslem. Avšak smysl květů není v nich samých, nýbrž ve vztahu k plodům, které z nich vyrostou. Také plody svým významem směřují nad sebe, totiž k roznášení semen a k vyklíčení nových rostlin, které pak pokvetou, urodí ovoce, a tak dál. Všechny živé útvary a děje mají svůj smysl v sobě. Přitom jej ale přesahují směrem k něčemu dalšímu. Avšak nejen živé bytosti, nýbrž všechno jsoucno je zaměřeno k dalšímu, jinému jsoucnu. Slouží vznikání nových útvarů, které přesahují stávající.
Kde je poslední cíl všeho vznikání a dění? kde je jeho dovršení, které by tím zároveň znamenalo jeho poslední konec?
Na to zase zpočátku odpovídají tytéž kritické námitky jako už dříve. Nyní se však ubírají jiným směrem. Namítají, že není žádný poslední cíl ani konec, nýbrž jenom nekonečný řetěz věčného pohybu vpřed. Řada procesů vznikání však nepostupuje přímo, nýbrž v kruhu. Je to koloběhem, kde celek probíhá sám v sobě. Spojování jevů podle účelu a cíle je logický postup, mající smysl jen v samotném myšlení, které je samo součástí světa, ale nepřesahuje ho.
Také zde se cosi zastírá. Dělá se to ze stejného důvodu, jako při odmítnutí otázky po příčině. Snaha o samostatnost světa usměrňuje představy tak, aby se svět jevil jako uzavřený do sebe, sám si dostačující a sebe sama nesoucí. Jenže ve skutečnosti jsoucno vzbuzuje dojem, že všechno je v něm smysluplné, avšak že tento smysl nestačí k vysvětlení v něm probíhajícího pohybu vznikání. Prahnutí po smyslu jsoucna se nemůže uspokojit samo ze sebe. Musí tedy neustálé vznikání a přesahování sebe sama být koneckonců zaměřeno k něčemu, co přesahuje svět. Vcelku lze říci, že postup "kupředu" směrem k účelu je složitější, než postup "zpátky" směrem k příčině. Zatímco postup obrácený k příčinám je zjevnější a přesvědčivější, postup obrácený k účelu má vnitřně bohatší a duchovnější náplň.
Přitom zde dochází k vzájemnému objasňování. To, co odpovídá na otázky po posledním účelu a cíli, stojí tam kam ukazuje zkušenost po posvátně "jiném" a kam ukazuje symbolická skladba věcí. Prvek posvátnosti věcí se objasňuje a je pojmenován právě tím, že se zjevuje jako cíl, k němž všechno hledání smyslu směřuje. Toto hledání se zase stává věrohodným a přesvědčivým, když je ve vztahu k náboženské zkušenosti.
Tyto otázky nabudou patřičné naléhavosti teprve tehdy, až nebudou zaměřeny jenom na "okolní svět", nýbrž na sebe samého. Předmětem otázky je mé či tvé osobní "odkud" a "kam". Vlastní účast na této otázce či naléhavost smyslu existence stojí v pozadí otázky po smyslu. To je ta "jiná" země odkud přicházím, a kam jdu.
Vedle otázek zaměřených "vzad" směrem k příčinám a "kupředu" směrem k účelu lze odlišit ještě další, totiž otázku zaměřenou "vzhůru" nad sebe či k sebepřekonání. Věnuji pozornost nějakému jevu, zkoumám jej, snažím se jej pochopit. Zprvu mi to dělá těžkosti, ale znenáhla se to otevře. Poznávám jeho podstatu a souvislosti. Během tohoto děje se projeví něco zvláštního, co má vlastní ráz, totiž pravda. Věc existuje, ale pravda platí. Věc vzniká a zaniká, kdežto pravda trvá. Věc je zlomkovitá a neuspokojivá, pravda však celá a dokonalá. Jakmile ji před sebou shledám a pojímám, tak vím, že nezávisí třeba na tom, zda je věc v pořádku nebo porušena, zda je dokonána nebo nehotová, dokonce zda tu vůbec je či není. Stejně tak vím, že pravda jako taková nezávisí na tom, zda já ji chápu správně nebo špatně, úplně nebo částečně, či zda na ni vůbec nemyslím nebo ne. Pravda platí bezpodmínečně, sama o sobě. Platily by i tehdy, kdyby tu nebyly žádné věci toho druhu a žádný člověk, který by na ně myslel.
Kde se nachází tato pravda?
Podobně vyjadřuje toto putování našeho myšlení za hvězdou sv.Augustin. Přesněji by se náš postup dal vyslovit tak, že "pravda" je ona obnaženost věci v poznávajícím duchu, která je jedním ze základních, dál už nerozložitelných zjevů. Obnaženost věci se však nevyskytuje sama o sobě. Má ráz, přesahující možnost věci, totiž absolutní ráz. Předpokládá tedy podmínku, která sama není ve věci dána. Platon ji označil jako ideu. Teprve ve své ideji se věc odhaluje. Teprve v její ideji vynikne její pravda.
Ale kde se nachází tato podmínka?
Někteří učení kritikové tvrdí, že je to celé bezpředmětná a matoucí záležitost. Považují to za metafyzický sebeklam. Promítá to prý do předmětnosti něco, co má výlučně vnitřní a subjektivní povahu. Z toho, co má jenom logický ráz se vymýšlí něco skutečně jsoucího. To však nesouhlasí. Když má mít teorie poznání pevný základ, tedy se musí přidržovat jediné stávající skutečnosti, totiž smyslu, kterým se průběh poznání ve vědomí ohlašuje. Ten však spočívá nezbytně a nezrušitelně v tom, že poznání se v poznání uplatňuje předmětná skutečnost, bytostně nezávislá na bytí a na vůli člověka. Uvědomování si skutečnosti, že to, co jsme poznali, existuje, a že existuje právě takto, a že tato jeho povaha mu dává platnost, tvoří pravdu.
Odkud to pochází?
Nikoli z daného jsoucna. Ve skutečnostech světa je mnoho pravdivých možností. Tato možnost pravdy však nemá základ v samotných věcech, protože vůči nim vystupuje jako norma. Proto musí mít kořeny jinde. A právě zde hledači pravdy ukazuje nový směr. Není to ani nazpět, ani kupředu, nýbrž jak ukazuje betlémská hvězda - vzhůru. Ukazuje vzhůru, do té sféry, která se projevuje ve chvíli povznesení, anebo v úctě před výsostí. Platon ji označil pojmem duchovní či rozumové oblasti.
Oblast, v níž vychází najevo pravda najevo, je tam, kam vede zkušenost o posvátném a kam ukazuje symbolická stránka věci. K posvátnu vedou cesty nejrůznějších směrů. Posvátno je tou "jinou" skutečností. Z hlediska místa je posvátno něčím, co takřka na druhé straně.
Kudy se člověk dostane na tu druhou stranu?
Dá se tam dostat putováním po nejrůznějších cestách, vedoucích rozličnými směry, kdykoli zanecháváme za sebou to naše "vezdejší". Přitom nazpět je jako počátek, přesněji jako to, co stojí před počátkem. Kupředu je jako cíl, přesněji jako to, co je za cílem - a nyní jako něco, nacházejícího se tam, kde je norma, co vládne smyslem, přesněji tam, kde je povzneseno nad všechno "nahoře". Ona posvátná oblast se tedy chápe jako poslední zdroj poznání pravdy. Otázku po původu pravdy však oživuje a usměrňuje náboženská zkušenost.
S tím souvisí otázka, vycházející z mravního života. Moji podnětnost a schopnost jednat lze vyjádřit různými důvody. Mezi nimi hraje významnou roli požitek, který se nabízí: "Chceš-li zakusit tento požitek, musíš se zmocnit oné věci". Důležitou úlohu zde může plnit užitek: "Chceš-li dosáhnout této výhody, musíš použít onoho prostředku." Mohou však být i důvody jiného druhu. Jejich výzva nezní: "Chceš-li mít toto, musíš udělat ono", nýbrž "Toto máš konat bez ohledu na to, zda tě to těší nebo ti to prospívá". Taková výzva není podmíněná, nýbrž absolutní. Nezávisí na cílech, nýbrž existuje sama o sobě. Je to mravní požadavek, který zavazuje svědomí. Z čeho to vzniká?
Odpůrci všeho nadpřirozeného odpovídají, že to všechno pochází ze zákonitostí psychického života či z potřeb lidské společnosti. To je v mnoha směrech správné, ale tím se nedává vyčerpávající a úplná odpověď. Sotva mé svědomí zřetelně zaslechne tento požadavek, hned ví, že probíhá nade všemi psychologickými, společenskými a kulturními souvislosti. Ví, že to má svůj vlastní smysl, a to právě mravní platnost. Dobro zavazuje kvůli sobě samému. Tuto závaznost blíže určují různé životní souvislosti. Zároveň ji tím potvrzují. Avšak sama o sobě je tato závaznost vůči člověku svrchovaná a klade požadavky. Tato nezávislost vůči bytí náleží k její podstatě.
Kde však tkví? Co je to dobro?
Také tato otázka vede koneckonců vzhůru. Vede k vyšší instanci, svrchované co do moci a významu, která je tam, kde je i ono posvátné "jiné", s nímž je konečně totožná.
Rovněž obě tyto spřízněné otázky ale nabudou jim vlastní naléhavosti, pokud je nekladu pouze jako přicházející k člověku odněkud zvenčí, nýbrž existenciálně. Nikoli však ve vztahu k lidstvu jako takovému, nýbrž k sobě samému. Potom se ptám po smyslu toho jediného a jedinečného, které se týká mne tak, jako se to netýká nikoho jiného, a které má rozhodující význam, vyjádřený slovy nezvratně dosažená dokonalost čili svatost nebo nezvratně dopuštěné znicotnění čili zatracení.