P.Tomáš J.Bahounek OP, KŘESŤANSKÉ A MRAVNÍ ASPEKTY EUTANÁZIE

1. Vymezení eutanázie
2. Antisociální a antikukturní kořeny aktivní eutanázie
3. Teologické a morální hodnocení
4. Právní a státní důsledky povolení aktivní eutanázie
5. Lékařské důsledky eutanáze – konec lékařské přísahy

1. Vymezení eutanázie
Eutanázie ve svém základním a vlastním smyslu je činnost nebo opomenutí, které ve své podstatě a záměru působí smrt, aby tak byla odstraněna bolest. "Eutanázie tedy spočívá v dobrovolném úmyslu a v metodickém postupu, který je používán."
Od eutanázie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. "vehementní terapie", totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím "učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému přísluší". Zajisté je zde morální povinnost, aby se člověk o sebe staral a zajistil si náležitou péči; tato povinnost však musí být podle okolností náležitě usměrňována; v každém jednotlivém případě je třeba rozhodnout, zda terapeutické postupy odpovídají očekávanému zlepšení zdravotního stavu. Odmítnutí mimořádných nebo neobvyklých prostředků není totéž co dobrovolná smrt nebo eutanázie; spíše to vyjadřuje souhlas se stavem člověka v blízkosti smrti.
V nejnovější medicíně se stále více objevují tzv. "palliativní léčebné metody", zaměřené na to, aby v posledním stadiu nemoci byla bolest snesitelnější a aby samotnému pacientovi bylo poskytnuto odpovídající lidské zázemí. Zde se objevuje i otázka, zda je správné používání různých analgetik a sedativ, která sice zbavují nemocného bolesti, ale často mu hrozí nebezpečí, že také zkrátí jeho život. Je chvályhodné, rozhodne-li se někdo dobrovolně snášet utrpení a odmítá léky proti bolesti, aby si zachoval jasnou mysl a aby, pokud je věřící, přijal s plným vědomím účast na Kristově utrpení. Nelze se ovšem domnívat, že takový vpravdě "heroický" způsob chování je přikazován všem. Již papež Pius XII. potvrdil, že je dovoleno zmírňovat bolest léky, i když je tím omezováno vědomí a zkracován život, "pokud - jak říká - nejsou po ruce jiné prostředky a pokud to za daných okolností nebrání plnění jiných náboženských či morálních povinností". V takovém případě zde není touha po smrti ani smrt není vyhledávána, i když v ospravedlněných případech se připouští její riziko. Přece však je tu vůle, aby se účinně zmírnila bolest pomocí analgetik, která jsou dána lékařské vědě na pomoc. Ovšem "nelze zbavit umírajícího vědomí bez závažné příčiny"[80]: v blízkosti smrti je třeba, aby lidé mohli dostát svým morálním i rodinným závazkům a spíše se při plném vědomí připravovat na rozhodující setkání s Bohem. (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.64).
Na rozdíl od aktivní eutanázie, tj. přímého opatření ke zkrácení nebo ukončení života, spočívá pasivní eutanázie v omezení či vynechávání různých opatření, které nedovedou zachránit ztracený život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného, neboť udržují pouze jeho vegetativní život za cenu dalšího utrpení. Pasivní eutanázie znamená vypnutí přístrojů a neposkytnutí další léčby, pokud jejich uplatnění znamená vlastně jenom prodlužování nedůstojného umírání. U pasivní eutanázie nejde o přímé usmrcení pacienta, ani o prosté zanedbání povinné péče, nýbrž odepření nadstandardní péče, na jakou by měl pacient za normálních podmínek přirozené právo, avšak v konkrétním nenormálním případě, tj při prodlužování jeho nedůstojného udržování při životě a zadržování neodvratitelné smrti. Morálně je do značné míry dovolená pouze pasivní eutanázie, kdy lékař přestává zadržovat neodvratitelnou smrt a přerušuje "špatné", nedůstojné umírání. Vždyť právě pomocí moderní techniky (respirátory, podpůrný či umělý krevní oběh, elektrické stimulátory funkcí, atd.) lze skutečně zachovat důležité životní funkce s výjimkou vědomí a svobodné vůle. Měřítkem pro uplatnění pasivní eutanázie z hlediska lékaře je výhradně jeho svědomí, zabývající se případ od případu jednotlivým pacientem, ale nikdy pouhá hospodářská nákladnost léčby, nadstandartnost používané léčby či lékařských přístrojů, nikdy pouze samotná diagnóza ani pouhé stáří pacienta. (T.J.Bahounek,J.P.Novák, LÉKAŘSKÁ DEONTOLOGIE Brno 1999 Rozrazil, http://www.cormier.cz/leket.htm). Vždyť kdo by našel jednotné měřítko toho, čemu se říká hospodářská nákladnost léčby, nadstandartnost používané léčby či lékařských přístrojů? Jiné měřítko by bylo v hospodářsky a technicky vyspělých zemích s vyšší životní úrovní, a jiné v zemích zaostalých, jiné v zemi v době prosperity, a jiné v době krize. Je pravda, že z hlediska pacienta se mohou jednotlivé objektivní činitele jeho léčby, jako je hospodářská nákladnost léčby, nadstandartnost používané léčby či lékařských přístrojů jevit jako neúnosné s ohledem na ty nejchudší národy světa, takže může sám odmítnout některé přístroje, jako třeba kardiostimulátor s odůvodněním, že jsou-li tyto přístroje nedostupné pro nemocné v nejchudších zemích světa, tedy se jich sám rovněž vzdává, avšak lékařovo svědomí na rozdíl od pacientova svědomí musí být ještě více vyhraněné, protože je navíc vázáno lékařskou přísahou k ochraně tohoto určitého života.
Jaké lékařské procedury jsou dovoleny, když je smrt považována za bezprostřední?
Léčebné kúry, které má mít nemocná osoba, se nesmí oprávněně přerušit. Je oprávněné použití utišujících prostředků, nezaměřených na smrt, a zřeknutí se „terapeutické úpornosti“, to je použití nepřiměřených lékařských procedur a bez rozumné naděje na kladný výsledek (KOMPENDIUM KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE, 471)

2. Antisociální a antikukturní kořeny aktivní eutanázie
V celé perspektivě lidské kultury se ozývá jakýsi prométheovský duch, který přesvědčuje člověka, že se může zmocnit života i smrti tím, že o nich bude rozhodovat. Ve skutečnosti ale zůstává člověk přemožen a pokořen smrtí, která nenapravitelně uzavírá každou perspektivu očekávání a naděje. Nešťastným dokladem tohoto všeobecně rozšířeného názoru je eutanázie, ať už skrytá a utajovaná, nebo prováděná otevřeně a dokonce pod ochranou práva. Kromě toho, že je často odůvodňována milosrdenstvím s bolestí trpícího člověka, je také obhajována z pohledu utilitárnosti, protože zde společnost přichází bez užitku o prostředky, které pak jinde mohou chybět. Proto se doporučuje, aby byli odstraňováni deformovaní novorozenci, lidé těžce postižení a invalidní, staří, kteří se o sebe sami nemohou postarat, a nevyléčitelně nemocní. Nemůžeme zde mlčet také k jiným, skrytějším, ale o nic méně hrozným a opravdovým způsobům eutanázie (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.15).
Tento současný obraz lidstva nás může děsit, zvláště když vidíme nejenom různé okolnosti, za nichž dochází k útokům na život, ale i množství těchto útoků a početnou a mocnou ochranu, kterou jim poskytuje jak široký souhlas společnosti, tak často i právní schválení a podpora orgánů zdravotní péče.
S postupem času se nebezpečí pro život nezmenšují. Naopak, nabývají většího rozměru. Jde o hrozby, které jsou systematicky a vědecky naplánovány. Nehledě na úmysly, které mohou být různé a mohou i působit přesvědčivě, jsou-li prezentovány jako projev solidarity, stojíme zde před otevřeným "spiknutím proti životu", do kterého jsou zapojeny i mezinárodní instituce. Nelze opomenout ani fakt, že i sdělovací prostředky často napomáhají tomuto spiknutí tím, že názory podporující antikoncepci, sterilizaci, potrat i samu eutanázii představují jako praktický doklad pokroku a dosažené svobody, zatímco opačné názory, podporující život, jako nepřátelské pokroku a svobodě (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.17)
Jak se srovnávají tyto opakované výroky o základních právech s množícími se úklady proti lidskému životu, které jsou ještě všeobecně schvalovány? Jak se tyto deklarace shodují s odmítáním slabých a potřebných, starých nebo sotva počatých lidí? Jsou zcela v protikladu ke všem záměrům na ochranu života a jsou zároveň hrozbou pro celou kulturu lidských práv. Toto může ve svém důsledku ohrozit vlastní smysl demokratického soužití: namísto společnosti lidí, kteří "žijí pospolu", mohou se naše obce stát společností lidí vyloučených, opuštěných, vyhnaných, lidí určených k záhubě. (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.18)
Za těchto okolností není na světě místo pro toho, kdo - jako třeba člověk ještě nenarozený či umírající - je slabý, naprosto závislý na jiných osobách a zásadním způsobem na ně zcela odkázaný a s nímž není možno komunikovat jinak než jakýmsi němým citem vzájemného sdílení.
Přesto nelze popřít, že tato kultura smrti všeobecně ukazuje zcela individualistické pojetí svobody, které ústí v jakousi svobodu "silnějších" proti slabým a těm, kteří jsou určeni k zániku. . (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.19)
Takovéto chápání svobody vede k naprostému odklonu od sociálního spolužití.
Stejná situace nastává i na úrovni států a vlád: prvotní a nezcizitelné právo na život je projednáváno či odmítáno hlasováním sněmu nebo vůlí politické strany, třebaže většinou hlasů. Je to nešťastný a zhoubný důsledek onoho relativismu, který zde otevřeně vládne: "právo" přestává být právem jako takovým, jestliže již není pevně založeno na nedotknutelné důstojnosti člověka, ale je podřizováno vůli většiny. Tímto způsobem se stává demokracie, proti svým vlastním zásadám, jistou formou totality. Stát již není více "společným domem", kde mohou všichni žít v určité základní rovnosti, ale stává se státem tyranským, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných, a to od dítěte dosud nenarozeného po starce, ve jménu jakéhosi veřejného blaha, které ovšem není nic jiného než prospěch některých jedinců.
Navenek se vše jeví tak, jako by právo bylo zcela zachováno, alespoň tam, kde zákony dovolující potrat a eutanázii jsou schvalovány demokratickým způsobem. Ve skutečnosti zde máme před očima pouze zhoubnou napodobeninu zákona a demokratický řád, který zajisté je nejlepší, pokud ovšem uznává a chrání důstojnost jednotlivých osob, je zde ve svých hlavních zásadách zrazován."Jak je možné uvažovat ještě o důstojnosti každého jednotlivce, když osoba slabší a nevinnější může být zabita? Ve jménu jaké spravedlnosti se mezi lidmi činí takový rozdíl, že důstojnost jedněch je tak veliká, že je obhajována, zatímco druzí jsou naopak této důstojnosti zbavováni?" Je-li tomu tak, tedy již byly uvedeny do pohybu síly, které vedou k rozpadu lidského soužití a zároveň k nezbytnému zániku státu jako instituce.
Vyhlásit právo na potrat, infanticidu (zabíjení dětí) a eutanázii, uznat je zákonem, to znamená dát lidské svobodě zvrácený a ničemný význam: totiž absolutní moc nad druhými a proti druhým. A to je smrt opravdové svobody . (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.20)
Lékařská věda dnes disponuje takovými technickými postupy a přístroji takové úrovně, že nejenom může zasahovat i v případech dříve neřešitelných a samotnou bolest tak zmírnit nebo i zcela potlačit, ale lékaři mohou také uchovat život a prodlužovat ho v situaci krajní slabosti, uměle oživit lidi, jejichž základní biologické funkce náhle selhaly, nebo zasáhnout s cílem získat orgány pro transplantaci.
Za těchto okolností jsou lidé více a více v pokušení uchýlit se k eutanázii, aby totiž ovládli smrt tím, že ji způsobí předčasně, a tak sobě nebo druhému člověku umožní "sladký" konec. Ve skutečnosti však to, co se zdá rozumné a lidské, při hlubším prozkoumání se ukáže jako absurdní a nelidské. Stojíme tu před velice znepokojivým znakem oné "kultury smrti", která se často objevuje v blahobytných společnostech a vyznačuje se mentalitou zaměřenou na efektivnost, kde rostoucí počet starých a nemocných lidí je považován za příliš obtížný a těžko snesitelný. Velmi často jsou proto odlučováni od svých rodin a od celé společnosti, která se řídí pouze zákony výkonnosti a podle nich život beznadějně nemocných již nemá vůbec žádnou cenu.

3. Teologické a morální hodnocení aktivní eutanázie
Dobrovolná eutanázie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 2324)
Páté přikázání zakazuje jako těžce se protivící mravnímu zákonu: přímou a úmyslnou vraždu člověka, ale i spolupráci na ní, tedy také přímou eutanázii, kterou se aktivně ukončuje život tělesně postižených osob nebo nemocných nebo umírajících (KOMPENDIUM KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE Italský originál: Catechismo della Chiesa Cattolica, Compendio Libreria Editrice Vaticana 2005, 470).
Eutanázie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem církve. . (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.65)
Jako při první bratrovraždě, tak i při každé další vraždě je porušováno "duchovní" příbuzenství, kterým je spojována v jedno celá lidská rodina, v níž všichni mají účast na jedinečném dobru, totiž na stejné důstojnosti všech lidí. Často je porušováno příbuzenství "těla a krve", když se v širším okruhu rodiny nebo příbuzných schvaluje nebo dopouští eutanazie (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.8)
I v případě, že eutanázie není odůvodněna sobectvím, které se odmítá starat o trpícího člověka, představuje jakousi falešnou lítost, ve skutečnosti však těžkou "deformaci" lítosti; neboť skutečný "soucit" se projevuje tím, že člověk spoluprožívá bolest druhého, a nikoliv že zabije toho, jehož nemoc již nemůže snést. A ještě mnohem horší je zločin eutanázie u těch, kteří - jako pokrevní příbuzní z rodiny - mají spíše nemocnému s láskou a trpělivostí pomáhat, nebo u těch, kteří - jako v případě lékařů - mají svým uměním o nemocného pečovat, i když je jeho nemoc nevyléčitelná.
Volba eutanázie nabývá ještě horšího charakteru vraždy tam, kde ji jiní vykonávají na osobě, která si ji nijak nepřála ani s ní nesouhlasila. Nejvýše odsouzeníhodné a bezprávné je pak, když si někteří lékaři a tvůrci zákonů osobují moc rozhodovat o životě a smrti . (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.66)

4. Právní a státní důsledky povolení aktivní eutanázie
Právní tolerance potratu a eutanázie nemůže v žádném případě hlásat, že je založena na respektování svědomí jiných, zvláště proto, že společnost má právo a povinnost chránit se před jejich zneužíváním, které se může často dít ve jménu svědomí a pod záštitou svobody . (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.71)
Tak zákon, který schvaluje zabíjení lidí prostřednictvím eutanázie, zásadně a nenapravitelně porušuje právo na nedotknutelnost života, které mají všichni lidé, a tím popírá skutečnost, že před zákonem jsou si všichni lidé rovni. Někdo může říci, že se to nevztahuje na eutanázii, pokud je vyžadována od subjektu s plným vědomím. Avšak pokud by některý stát uzákonil tento požadavek jako legitimní a povolil by jeho provádění, schválil by tímto zákonem vlastně sebevraždu - vraždu, což je proti základním principům úcty k životu za všech okolností a ochrany každého nevinného života. Následkem by bylo postupné slábnutí úcty k životu a otevřela by se tak cesta ke zhoubné nedůvěře v mezilidských vztazích.
Proto zákony, které povolují a podporují eutanázii, jsou v zásadě nesrovnatelné nejenom s požadavkem dobra pro jednotlivce, ale i dobra společného, a proto pozbývají svou právní platnost. Totiž popření práva na život, jakým je zničení osoby, které má společnost sloužit, leží v nejhlubším protikladu k naději na dosažení společného dobra. Z čehož vyplývá, že občanský zákon přestává být pravdivým a morálně závazným, jestliže schvaluje eutanázii a potrat (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.72)
Aktivní eutanázie je zločin, který nemůže ospravedlnit žádný lidský zákon. Takový zákon nejen že nezavazuje ve svědomí, ale naopak je zde závažná a jasná povinnost postavit se proti němu odporem ve svědomí. Od samého počátku církve přikazovalo apoštolské kázání křesťanům, aby poslouchali zákonně ustanovené vládní úředníky (Řím 13,1-7; 1 Petr 2,13-14). Současně však ostře napomínají: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" (Sk 5,29). Již ve Starém zákoně najdeme, také v oblasti týkající se ohrožení života, výmluvný příklad odporu proti nespravedlivému příkazu autority. Židovské porodní báby se postavily proti faraónovi, který rozkázal zabít všechny novorozence mužského rodu. "Neřídily se rozkazem egyptského krále a nechávaly hochy naživu" (Ex 1,17). Je zde patrný i rozumný důvod tohoto chování: "Bály se totiž Boha" (tamtéž). Z poslušnosti vůči Bohu - kterému jedinému náleží bázeň, vyjadřující uznání jeho absolutní nadvlády - je možno čerpat sílu i odvahu k odmítnutí nespravedlivých lidských zákonů. Sílu i odvahu má ten, kdo je odhodlán jít do vězení nebo zahynout mečem, když má jistotu, že "v tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů" (Zj 13,10).
Jestliže je tedy zákon ve své podstatě nespravedlivý, jako je ten, který povoluje eutanázii, není nikdy dovoleno se mu podrobit a nikdo nesmí být ani "účasten nějakého veřejného hnutí, které takový zákon podporuje, ani ho nesmí schvalovat v tajném hlasování" (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.73).
V případě, kde není možno zrušit takový zákon a vrátit se k původnímu stavu, mohou poslanci, jejichž odpor vůči eutanázii je jasný a všeobecně známý, podporovat hlasování o návrzích, které chtějí zmírnit škody, takovým zákonem působené, a oslabit tak jeho zhoubný účinek s ohledem na veřejnou kulturu či morálku. Jednají-li takto, neporušují svou povinnost ve vztahu k nedovolenému a nespravedlivému zákonu; ale spíše se správně a vhodně pokoušejí omezit jeho škodlivé důsledky.

5. Lékařské důsledky eutanáze – konec lékařské přísahy
Zákon, povolující aktivní či přímou eutanázii, by znamenal pro lékaře těžký konflikt se základem lékařské přísahy, jímž je ochrana života. Zároveň by přivodil vlnu občanské neposlušnosti a pasivní rezistence ze strany lékařů vůči takovému nespravedlivému zákonu.
Zásadní ochrana každého nevinného lidského života vyžaduje zároveň ze svědomí vyplývající praktické odmítnutí úmyslného eutanázie. Žádná lékařská péče nikdy nesmí uvažovat o "činnosti, která by měla za následek zabití", a to ani tehdy, je-li tento záměr skrytý v žádosti některého nemocného. Je to totiž úmysl, který směřuje proti lékařskému povolání, jehož podstatou je ochotně a neochvějně podporovat život. Bádání v biomedicíně jsou oblastí, která slibuje nová velká dobrodiní ve prospěch lidského rodu. Vždy však musí být odmítány výzkumy, bádání a pokusy, které nedbají na nedotknutelnou lidskou důstojnost a nejsou již službou člověku, ale ve skutečnosti se mění v opak a věci, které zdánlivě podporují, potlačují. (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.89)
Přímá eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná. Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit. (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 2277)
Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta. (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 2278)
I když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutelná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 2279)