Povolání člověka
Morálka člověka je natolik důvěrně spjata s povoláním člověka, že se často ztotožňuje. Jedině uvědomění si lidského povolání umožňuje uvědomit si základy opravdové etiky. V poznání povolání se nám odhaluje cíl, k němuž člověk míří. Jedině s poznáním cíle, kam máme dojít, můžeme zvolit nejlepší cestu. Povolání dává mravní činnosti náležitou způsobilost.
Dějiny myšlení ohledně lidského povolání jsou poznamenány dvěma krajnostmi. Říci povolání, to pro ateistu, strohého racionalistu a materialisty znamená vzít v úvahu smysl lidského života, protože člověk vlastně nemá jiné povolání než naplnění sebe samého. Jeho povolání se přesně shoduje s jeho vlastním bytím. Lidské povolání podle materialisty splývá se smyslem vesmíru, podle idealisty splývá s ideou, projevující se v dějinách. Z tohoto hlediska nemá smysl jakákoli výpověď o povolání člověka, protože člověk není nikým povolán, takže nemůže mít jiné povolání než to, které si sám stanoví. Je zodpovědný jen sobě samému.
V druhé krajnosti shledáváme ty, kdo člověka chápou jen jako nějaký vztah. Nejenže člověk má povolání, ale on je v podstatě samo povolání a nic jiného. Člověk se úplně ztotožňuje se svým povoláním a vyčerpává se jím. A jako osoba, která je svou podstatou povoláním, je nesdělitelná, právě tak jako je nesdělitelné samo povolání. Ani osoba ani povolání se nedá vyjádřit. Toto pojetí lidského povolání vychází z názoru, že člověk i jeho povolání je výsledkem působení různých činitelů. Člověk se zde nakonec rozplývá na pouhý vztah, kde člověk pozbývá jakoukoli zvláštní vnitřní osobitost.
Od začátku dlužno tedy upřesnit: člověk není svým povoláním, třebaže povolání nelze oddělit od člověka a je podstatnou částí jeho bytosti. Křesťanské pojetí říká, že Bůh učinil člověka osobou, tedy cílem sebe samého, jako předmět své věčné lásky. Bůh si nechce dělat z člověka nástroj, ale jedině cíl své lásky. Pokud to závisí na něm, chce jen dobro člověka, jeho štěstí a rozvoj jeho osoby. K tomuto cíli stvořil svět.
Jestliže pak stvořitelský vztah nutně v sobě obsahuje - nezávisle na Boží vůli - ztotožnění Boží slávy s dobrem stvoření, je to docela jiná věc. Je to spíše vztah nutnosti než vůle. Bůh může a nemusí stvořit člověka jako osobu (v tom je jeho svoboda stvoření). Ale když stvoří, potom stvoření bude mít nutně povahu části vůči Stvořiteli a ten zase povahu celku vůči stvoření, i vůči lidské osobě. To je vztah, ve kterém spočívá samotná možnost stvoření.
Na tomto vztahu nutnosti se zakládá vztah svobody mezi Bohem-Osobou a člověkem-osobou, mezi svobodnou Osobou a svobodnou osobou. Výlučné zdůrazňování povolání přehlíží toto základní rozlišení: ztotožňuje nutný stvořitelský vztah se svobodným povolávajícím vztahem; tím propadá klamu, protože přeměňuje svobodný vztah na nutný a nutný na svobodný. Bůh není Stvořitelem povolání, ale povolaných osob. Povolání nemá jiný cíl než osoba: je osobou povolanou plně se uskutečnit tím, že sleduje stanovenou dráhu a dosáhne konečné naplnění své lidskosti. Etika se zabývá lidským povoláním, protože je vědou o řádu správného jednání s cílem plného uskutečnění lidskosti člověka.
Také křesťanské povolání je prodloužením lidského povolání, jako povolání ke kněžství a k řeholnímu životu v rámci křesťanstva je pouze prodloužením křesťanského povolání. Můžeme říci, že člověk je povolán především k tomu, aby byl sám sebou, aby byl stále plněji sám sebou, aby tak úkonem svobodné vůle ztotožnil vztah povolávající-povolaný se vztahem stvořující-stvořený. Všechno ostatní je pouze prostředek, znamená volbu prostředků k dosažení tohoto ztotožnění, které je cílem stvoření člověka.
Pokud činnost rozvíjí člověka, rozvíjí vlastně stvořitelský vztah; určitým způsobem pokračuje samo stvoření. Povolání být sebou samým je v hlubším smyslu vztahem spolupráce při stvoření.
Lidské povolání má dvojí rozměr: osobní a společenský. Člověk je povolaný, aby byl sám sebou, to znamená, aby miloval sebe samého. Pokud chce skutečně milovat sebe samého, musí milovat také prodloužení sebe samého v druhých lidech a v Bohu. Každé uzavírání se před lidmi a před Bohem je vždy (aspoň skrytě) sebeomezením, opakem seberozvoje, zřeknutí se životního prostoru pro svou bytost.
Když je člověk stvořen jako cíl sebe samého, tak je i povolán především jako cíl sám sebe. Je bezprostředním cílem světa, který je celý podřízen člověku. Nelze založit opravdovou lidskou etiku bez ohledu na skutečnost, že člověka jako jedinec, každý jednotlivý člověk, je cílem sám sebe. Každý čin Boží má za bezprostřední, svobodně zvolený a chtěný cíl nikoli člověka ve všeobecnosti, nýbrž jednotlivého člověka, člověka jako jednotlivou osobu. Člověk má milovat sám sebe, protože ho Bůh miluje pro něj samého. Nemůže přece znevažovat to, co Bůh má v úctě a nebude nenávidět to, co Bůh miluje. Jednotlivá osoba má přímý vztah k Bohu.
1) První rozměr lidského povolání je osobní. Spočívá v povolání milovat sebe samého. Je to povolání, které se shoduje se samotnou přirozeností. Toto osobní povolání je tak jasné a zřejmé, že nevyžaduje žádné zdůvodnění. Vždyť jeho základem je sama přirozenost. Je však třeba upřesnit, v čem spočívá láska k sobě samému. Každá věc miluje sebe, přesněji řečeno, tíhne ke své přirozenosti. Člověk je však přirozenou podstatou složenou z duše a těla; také on miluje svou duši a své tělo, jako každá věc miluje svou vlastní přirozenost. Všichni lidé, dobří i zlí, milují sebe samé, pokud milují své bytí.
Mezi dvěma složkami člověka, mezi tvarující duší a tvarovanou látkou, tělem, má prvá přednost před druhou. Je jasné, že člověk je člověkem, protože je rozumný a svobodný. Člověk je tedy člověkem především díky svému duchu (S.th.,II,II,25,7), a teprve pak pro svou tělesnost a smyslovost. Proto milovat sebe znamená milovat především to, co je hlavní, utvářející, a až potom to, co je v člověku vedlejší, utvářené. Takový je smysl věty: jednat podle rozumu, což se dá vyjádřit také: milovat sebe podle rozumu. To je nejvyšší etická norma. Máme-li správně milovat své bytí, je třeba milovat sebe jako rozumovou bytost, jako osobu, sledující svým jednáním to dobro, které se shoduje s naší duchovní podstatou a rozvíjí ji, činí člověka víc člověkem a víc osobou.
Milovat sebe především jako ducha a pak jako tělo je jediný způsob správné a opravdové sebelásky. Milovat se jinak znamená převracet řád svého založení, znamená zrazovat sebe samého a nezacházet se sebou jako s člověkem. Milovat sebe především jako duchovní skutečnost znamená milovat se opravdu rozumně, protože jedině tak se rozvíjí lidskost člověka. Jednota a rozvoj vnitřního životního prostředí člověka jdou vždy ruku v ruce. Jedině s jejich pomocí se dá ovládnout a rozumně řídit lidské tělo a celé životní prostředí člověka jak vnitřního, tak i okolního, vnějšího. Duchovní rozvoj osoby se dá vyjádřit jako postupná, stále úplnější vláda rozumu a ducha nad tělem, jako stále úplnější sebeovládání člověka a současně i ovládání životního prostředí, obklopujícího člověka. Jsou to různé stránky sebeuskutečnění a lásky k sobě.
Nejhlubší touhou člověka je osvojení si této vnitřní jednoty, která je vládou lidského nad tím, co je v člověku méně lidské. Po této jednotě se sebou samým touží každý člověk. To je ona láska k sobě, o níž se má co nejvíce usilovat.
Na vnitřní jednotě závisí jednota vnější. Největší neštěstí člověka dlužno vidět ve vnitřní rozervanosti, projevující se nepokojem, úzkostí, výčitkami. Výčitky svědomí jsou příznakem vnitřního rozkolu. Připomínají člověku to, co ho duševně vychyluje z rovnováhy. Všichni, kdo převracejí řád své přirozenosti a milují především to, co je v nich podřadné, jako by to mělo přednost, zakoušejí v sobě výčitky svědomí jako rozpolcení vlastní osobnosti. (Sv.Tomáš, S.th.,II,II,25,7)
Láska vede k jednotě, především vnitřní, pak vnější. Zkušenost ukazuje, že jednota je síla, působící dovnitř i navenek.
Láska k sobě je měřítkem, základem a východiskem lásky k druhým. Čím více má nějaká bytost vnitřní síly a zdatnosti, tím více může milovat druhé. Čím je nějaká bytost sama v sobě ucelenější, tím více se může sjednocovat s druhými, tím spíše může sjednotit druhé se sebou.
Proto výchozím rozměrem lidského povolání je láska k sobě. To je zákon, nejhlouběji vepsaný do samé struktury lidské přirozenosti. Už od samotné duchovní přirozenosti osoby je lidské povolání povoláním lásky k sobě samému, a to především jako duchovní skutečnosti.
2) Druhý rozměr lidského povolání je společenský. Žádná bytost není osamělým ostrovem, a tedy ani člověk. Člověk nemůže milovat sebe aniž by nemilovat tutéž přirozenost, jaká je v něm a jaká je ve všech ostatních lidech. Nevyskytuje se ani jedno "povolání", které by nebylo "spolupovoláním". Osobní povolání je současně také společenským povoláním. Každé povolání přispívá, ať už příznivě nebo záporně, do celku ostatních povolání.
Úspěch jednoho povolání přispívá k úspěchu všech ostatních povolání; naopak, jeho neúspěch má záporný dopad u druhých. Povolání milovat bližního je povoláním pomáhat druhým v jejich sebeuskutečnění. Člověk naplňuje své povolání tehdy, když se podílí na uskutečnění ostatních povolání.
Zdrojem a základem plnosti lidského povolání, tedy v jeho rozměru osobním i společenském, je v křesťanské etice duchovní, náboženský život. Člověk, jako kterákoli jiná bytost, má první základ svého trvání a konečný cíl svého rozvoje v Bohu. Mezi lidskou osobou a jedinečnou dokonalostí Stvořitele je vztah části k celku. Jako část nachází své uskutečnění v celku, tak lidská osoba v Bohu. Duchovním základem osobního a společenského povolání člověka je povolání k Bohu, který je posledním cílem člověka, protože jedině tato, všepřesahující, člověku osobně blízká bytost, může dát člověku to, co mu chybí k jeho naplnění. Křesťanství plně doceňuje význam tohoto konečného naplnění člověka. Samozřejmý příkaz lásky k sobě a výslovný příkaz lásky k Bohu a bližnímu představují základ lidské a křesťanské morálky.
Jako je dnes nutno zdůrazňovat profesionální etiku, tedy se současně nesmí zapomínat ani na to, že hlediska křesťanské mravouky je pro všechny lidi výchozí jediná svatost života, která vyplývá z Krista, a zve všechny lidi k svatosti v Bohu. Každé povolání má své zvláštní nesnáze v jednotlivostech, kterých si má všímat ten či onen úsek etiky, ale přitom nesmíme ztratit ze zřetele základní myšlenku křesťanské morálky, která je všem společná.
Základní volba člověka je volba životního povolání. Na rozdíl od všech ostatních tvorů v přírodě, kteří nemohou dělat něco jiného než sledovat tíhnutí přirozenosti, člověk může přijmout nebo odmítnout povolání přirozenosti, totiž může zvolit cestu sebezdokonalujícího rozvoje nebo cestu úpadku. Člověk se vyvíjí tak, že se rozhodne jednat dle pokynů rozumu (tj. jeho přirozenosti), anebo zvolí jednání proti hlasu rozumu, vyzývajícího k plnému uplatnění svého lidství v lásce k Bohu, k sobě a k bližním. Jde o to, zda nastoupí cestu snažení o sebepřekonání a zdokonalování, anebo cestu křečovitého sebeoslabování a úpadku.
Každé lidské rozhodnutí a každý lidský úkon se ubírá nějakým směrem. Proto každá lidská činnost předpokládá základní volbu, určující všechny ostatní. Základní volba spočívá v tom, že člověk rozhodně přijme nebo odmítne být tím, čím být má. Rozhodnout se příznivě, v souladu se svou přirozeností znamená u člověka rozhodnout se podle náklonnosti vůle osvícené rozumem. Ve vůli se nachází přirozený a nevyhnutelný sklon, základ všech projevů vůle.
Vůle se dle své přirozenosti nevyhnutelně zaměřuje k dobru, které je pro ni přiměřené, a které ji rozvíjí a naprosto doplňuje. Toto "dobro" se označuje jako "poslední cíl, který vůle nemůže nechtít, protože jinak by přestala být vůlí. Tato nevyhnutelnost vzhledem k poslednímu cíli je každého jiného chtění, které není nevyhnutelné. (A.Bogliolo, Etika, Řím 1980 Slov.ústav sv.C.- M., s.30-42)