|
Ročník XIV., číslo 4.
duben 2008
Obsah: S POCHODNÍ V ZUBECH Besední
řeči podle Tomáše ze Štítného (24). Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté,
fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (14), Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely
KDO HLEDÁ, NAJDE
Kdo si myslí, že nováček přicházející do města za vzděláním je vystaven
zkouškám pouze ohledně vědomostí, bude zklamán. Nemá snad ještě také
vůli? Jenže ta se zkouší jinak než rozum. Zejména, když přichází odněkud
z venkovského ústraní. Augustin míní, že pýcha činí úklady i dobrým
skutkům, aby je zničila. A sestra pýchy je přehnaná sebeláska.
Neexistuje žádný společenský stav tak vznešený, ani skutek tak čistý,
ani pokora tak ponížená, že by se ho nemohla zmocnit sebeláska. Hlavně
aby mu sebeláska nestrojila úklady. Tak se leckdo snaží o různé pouze
vnějškové projevy svatosti. Milerád by se učinil sám pro sebe
ušlechtilým, čistým, velkým a dokonalým. Nebezpečné zmatení! Dokonalý je
právě ten, kdo o tom nic neříká, ani své úsilí o dokonalost velkohubě
nevytrubuje jako trubadúr. Jen prostě plní vůli Boží, jak ji nachází a
kde ji nachází. Nesnaží se stále pídit po tom, zda se jeho stavu už říká
anebo smí říkat dokonalost.
Přehnaná sebeláska dokáže docela zkřivit zrcadlo tvého života. Může
učinit i duši farizejskou. Tak se bude okázale přičiňovat o vnější
projev a vidět v tom podstatné, a přitom to hlavní docela zanedbávat.
Tak se dokonce i u osoby s duchovním záběrem zvrhne celá její dokonalost
ve zdůrazňování jejího stavu, zvláštního oděvu nebo jeho částí, aby se
všechno nosilo podle předpisu, a odkládá se jen to hlavní, totiž láska.
Sebelásce se zatraceně líbí vynikat nad jiné spíše touto okázalou
věrností a předváděnou přesností než sebeláskou, která chce oběti.
Jiného zase svede falešná sebeláska, totiž jeho strojená ledabylost k
zanedbávání oněch vnějších způsobů. Načež si libuje v tom, že vůbec
nedbá na žádné způsoby. Počíná si jako divoch a ještě zpívá oslavné
písně o tom, jak je úžasné být barbarem. Nakonec tomu začne sám věřit a
cítí se být od slušných způsobů dokonale „osvobozen“. To je pořád jenom
vystupňovaná sebeláska. Takové se nelíbí žádný řád, ani přesnost. Raději
si libuje v mlhavé romantice Parcifala či Lancelota, Tristana a Isoldy,
než v pracné věrnosti.
Další cítí odpor k veřejnosti. Nejspíš si myslí, že dokonalost je v
úniku před světem. Domnívá se, že jedná dobře a lépe než ti, kdo se
stále jen někde pachtí. Anebo není shnilý, a má naopak přičinlivou
povahu a podnikavost. Potom ho sebeláska svádí zase k tomu, aby šel za
tím, co vyhovuje jeho nezdrženlivé povaze i tehdy, když se od něho žádá
usebranost, klid k načerpání nových sil u nohou Páně.
Sebeláska se dovede přiodívat náramně svůdně. Jednou do roucha
horlivosti, jindy usebranosti, útěku ze světa a sebezáporu, přesnosti,
statečnosti, ba i upřímnosti. Každá povaha je jí nějak ohrožena, aby
totiž člověk svou povahou a jejími sklony nehledal jen sebe a
jednostranně nepřehnal sklony své povahy. Právě jednostrannost je
známkou sebelásky odpoutané od řádu, jaký je vlastní samotné
přirozenosti každého z nás.
Co si s tím počít?
Zkus najít svou hlavní chybu a pokus se ji zvládnout! Tak odhalíš podobu
své sebelásky, kterou se projevuje tvá hlavní chyba, že se neovládáš,
nýbrž jen změkčile dopřáváš volnost sebelásce, a ještě tomu povýšenecky
říkáš přirozené lidské právo nebo dokonce to opovážlivě nazýváš hlasem
shůry. Zkus bojovat statečně a vytrvale a s otevřeným hledím, s jasným a
upřímným pohledem na sebe! Jen tehdy, když se bude umenšovat tvá
nezdravě rozbujelá sebeláska, poroste v tobě láska a naopak!
Zkrátka - komu se nelení, tomu se zelení.
Kdo se chce zbavit lenosti k vyššímu životu, ať nečeká, že ji zdolá jen
svými silami, ani že to za něho udělají nějaké přírodní síly jako měl
kouzelný nápoj lásky opojit Tristana. Opakem takové lenosti je čilý
vnitřní život. Pochází ze zdroje všeho vyššího. Není však všechno zlato,
co se třpytí. Často se i člověk jinak dobré vůle mýlí a považuje za
lenost jakékoli obtíže při svém vyšším životě. Není ani leností cítit
tyto obtíže a zápasit s nimi. Jako nehřeší, kdo nesvolil k pokušení, tak
nehřeší, kdo potírá těžkosti, překážky a obtíže ve svém životě.
Kdo se poctivě snaží zlomit odpor toho nižšího v sobě a dívat se na
všechno z nadhledu, jistě netrpí duchovní leností.
Pravá duchovní lenost má jiné příznaky a také se léčí jinak, než prostý,
přirozený odpor k námaze, k oběti.
Začátek duchovní lenosti je podivný druh netrpělivosti. Někdo se
rozhodne najet ve svém životě na hlubinu a najednou vidí na všech
stranách překážky. Představoval si takový život snazší. Kromě toho
zapomíná, že má stále obracet své zraky vzhůru. Nezapomínej na toto
dvojí, když chceš překonat svou nechuť k boji. Když chceš zvítězit,
bojuj do posledního dechu sám se sebou i se svým okolím. Vyšší život
není široká a pohodlná cesta nížinami. Je to úzká horská cesta. Přesto
není neschůdná. Prospívá ti, protože tě posiluje. Bohatý vnitřní život
je obtížný, ba vyloučený pro toho, kdo zapomíná na vyšší pomoc. Takový
pak jistě dříve nebo později složí zbraně.
Jádrem duchovní lenosti je přehnaná sebeláska. Někdo miluje sám sebe
víc, než je zdrávo. Sice špatně, takže by se ani neměl nazývat láskou,
nýbrž změkčilostí, když slabošsky dává přednost sobě před silným. Jako
bych mu jako Dárce všech darů a přibližování se ke Mně nestál za ten
boj. Proto Mě dost nemiluje. Proto se leká překážek. Proto se vyhýbá za
každou cenu obětem. Stojí to za pokus znovu a znovu prosit o rozhojnění
víry, povzbuzení naděje, rozmnožení lásky, abys poznal, kdo jsi ty, a
kdo jsem, který jsem.
Kdokoli cítíš, že jsi tak chladný vůči Mně, pokus se představit si Mou
dobrotu. Srovnej s ní to, za čím se tolik pachtíš. Stojí to opravdu za
to? Odpovídá to vážně tvé důstojnosti honit se tolik za věcmi světa,
dávat se do služeb různým svým výtvorům a modlám, zatímco v otcovském
domě smíš a máš být Mým jednorozeným a vyvoleným dítětem?
Zdrojem duchovní lenosti v pravém slova smyslu je ponoření se do tvorů.
Kdo se utápí v tvorech, vede hořký boj. Oběť je mu nesnesitelná. Den ode
dne se Mi víc a více odcizuje. Zvolna se dává přemáhat vlastní nechutí
ba nakonec i odporem vůči Mně. Pokus se podívat drobnohledem rozumu a
především světlem víry na sebe, tvora, pohlédnout na sebe. Jak jsi sám
od sebe omezený a konečný! Jak všechnu krásu a dokonalost, kterou máš,
máš jen vypůjčenou! Pak se s tím vším budeš snáze loučit a snáze se
odhodláš vydat se odvážně na cestu vzhůru.
Váháš? Kde začíná pýcha, nadutost a ješitnost, tam nastupují tvoje
hračky.
Někdo tvrdí, že není nad to, pořádně se vyspat před každým bojem.
Spánkem se ti obnoví síly, ale pořád zůstávají jenom lidskými silami.
Chceš-li překročit svůj stín, přijď a předlož Mi na kolenou svůj kříž.
Ještě se nazítří ráno ani pořádně neprobudil, a už cítil, jak objímá
kříž v chrámě v Palencii, a hned si uvědomil, že se mu přes noc celá ta
nejasnost pěkně srovnala v hlavě, a že si vypracoval plán, na jaký by
mohl být pyšný i Richard Lví srdce.
Načež Mi blahořečil, že se zjevuji maličkým. Rozhodně se skrývám tomu,
kdo se chce zmocnit nejhlubších tajemství jen proto, aby se vyprostil ze
své nicoty a bídy. Slaboch prožívá svou malost jako nespravedlivou
křivdu. Papouškuje cosi o svém samospasitelném ego. Proto sentimentálně
zpívá o Mně jako bych se snad rozplynul v okolní přírodě. Jeho poměr k
vyšším věcem je nezávazný. Pohodlný. Z Mé radostné zvěsti si vybere
několik útržků, které jsou levné právě svým vytržením z krvavě vážné
celoživotní souvislosti. Neváhá se postavit zády k těm, kdo se je snaží
povznést z jejich zamřížovaného duchovního života, odtrženého od života
s ostatními a spolu s nimi pro ty nejušlechtilejší věci. V jádru je to
světák, který si kvůli zpestření všedního dne bere z učení víry dekoraci
a ze Mě jako svého Pána si dělá lokaje a trubadúra své změkčilosti.
Proto jsou jeho vnitřní zážitky často iluzí, směšnou hrou. A že přitom
vysílá libé úsměvy a cukrové pohledy chvíli na Mne, přibitého také kvůli
němu na kříž, chvíli na Madonu, chvíli na nějakou smutnou hradní paní,
strádající za nepřítomnosti manžela, bojujícího v křižáckém vojsku za
osvobození Jeruzaléma, to už patří k režii falešné lásky, o níž zpívají
mnozí trubadúři. Vedle těchto zasněných pěvců, opojených hříšnou láskou
a silným vínem, ti stačí sledovat Dionýsia Areopagitu, který krutě
prociťuje svou vzdálenost ode Mne, nesmírného, velebného Hosta a
odhodlaným hrdinstvím v sobě křižuje všechno, co se Mi nelíbí. Celou
svou bytostí zakouší, že právě Moje vznešená přítomnost je to jediné
potřebné. Kvůli tomu opouští všechno ostatní, aby sloužil Mně jedinému.
Dychtivě očekává Moje osobní oslovení a prosí o ně. Přitom ovšem nalézá
i sebe očištěného a povzneseného.
Falešný hledač pravdy hledá sebe a říká tomu hledání Mne. Nakonec ovšem
nenajde ani sebe, a Mne už vůbec. Takováhle mystika představuje kaši, ve
které jsou posekány a smíchány zbytky všeho z minulých dnů, všechno, co
kdo našel ve své duchovní špižírně. Výsledná kaše se ovšem musí vydatně
okořenit paprikou a podlít vínem, aby se vůbec dala požívat. Po této
krmi nemají falešní hledači pravdy ani chuť ani náladu prožívat pravou,
pokornou a hrdinnou důvěrnost se Mnou jako nebeským Hostem, velkým a
důvěrným Přítelem, Bratrem. A přitom je to celé tak prosté, výživné a
vznešené! Jenže kdo uvázne na výživě z hrozinek vybraných z vánočky a
obírá se jen svými hračkami, tomu není pomoci, neboť – jak praví Mikuláš
Dačický z Heslova – pařez zůstane pařezem.
Kdyby sis představoval nadšence, který chce v Palencii vyniknout jako
neohrožený bojovník, požívající vážnosti ostatních, třeba násilnou
štvanicí na býka, který nakonec v aréně podlehne krvavé smrti, byl bys
na hony daleko od mládence z Caleruegy, jakož i celé jeho rodiny.
Šlechetný rytíř je povznesen nad každou hrubou zábavu, a tím spíš nad
hru, jaká se hodlá vybíjet na němé tváři. Tahle krutá zábava na úkor
trpícího zvířete ve Španělsku pochází od násilných Maurů.
Brána chrámu v Palencii nebyla zamčena. Jindy by ho to možná překvapilo.
Dnes večer neměl pochopení pro maličkosti. Vešel, usedl a čekal.
Stmívalo se. Seděl, ponořen v radostném velebení.
Byl to takový ten stav duše, v němž člověk snadno ztrácí pojem o čase.
Neměl vůbec tušení, jak dlouho seděl v chrámě už úplně temném, když si
uvědomil, že zde není sám. Oči měl přivřené. Pojednou uvědomil si, že
kdokoli se v tomto příbytku pohybuje v úplné tmě, jistě zamýšlí něco
úžasného. Jasně se schylovalo k tomu, že bude potěšen.
Sametová tma se rozlévala po věcech, až se stíraly jejich obrysy. Lavice
se rozhoupaly a odcházely do temnoty. Jen knot olejové lampy u oltáře
neúnavně vysílal své znamení, které tma marně snažila pohltit. Zdálo se,
že ho ten mihotavě nenápadný, ale trvanlivý úkaz nejenom neopustí, ale
dokonce zasáhne, pohltí a stráví. Už už se v něm zabydloval, když se sám
docela ztrácel.
Vzpomeň si, že v sobě chováš Můj obraz podle Mé podoby. Tahle podobnost
pochází z Mé mysli. Zde je tvůj dokonalý vzor. Zdejší podobnost
nekonečně převyšuje podobnost v tobě. Ve Mně jsem to sám, pokud se ti
mohu sdělit. I kdybys Můj obraz v sobě pozbyl hříchem, pokaždé budeš
směřovat k Mé podobě, protože takhle napřímeného ke Mně tě stvořuji.
Taková je cesta řeckých filozofů, netušících zhola nic o Mně, a tím méně
cokoli o tom, že jsou Mými obrazy, a přesto ke Mně tápavě a potácivě
směřují jako ke své neujasněné podobě. Mají ke Mně vzdálený přístup. V
této podobnosti kladu základ k novému životu, vyššímu než najdeš v
přírodě a třeba i ve psu, třebaže v té podobě vnukám paní Janě z Azy
jasnozřivé poznání. Tvůj život je živá podstata. Zahrnuje nositele tvého
života, tvé živé činnosti a celého tvého životního pohybu.
Jako tvůj věčný Bratr a Spasitel nesu toto označení, ale ne kvůli jeho
podobě. Podobnost je u Mne totožností. Tobě je tato podobnost vtisknuta
do nižší stvořené přirozenosti. Proto je to podobnost obdobná podle
přiměřenosti, jakou má tvoje přirozenost vůči Mé vyšší přirozenosti.
Přesto jde o podobnost v něčem, co je Mi vlastní. Uschopňuji tě v
duchovní stránce k účasti na Mém životě poznání a lásky.
Osvojuješ si filozofii a pak Mne samého? Prostřednictvím stvoření tě
poučuji, dávám ti vědění, a radím a napřimuji tě k sobě jako k svému
cíli, aby ses vracel ke Mně jako k první příčině všeho bytí.
Dopřávám ti účast na Mém bytí, zatímco sám jsem, který jsem. Není nic
tak odlišného mezi tebou Mnou. Přitom však není nic tak podobného jako
to, co je mezi tebou a Mnou. Prozřetelně stanovuji všemu přiměřený cíl.
Přiměřeným cílem tebe jako rozumného tvora je věčný život. Počátek se
shoduje s cílem. Počátek působím ze sebe, který jsem svrchované dobro. A
co je vlastností dobra? Především to, že se sdílí. Tvůj cíl je Moje
dosažení. Proto je tvé srdce nepokojné, dokud nespočine ve Mně.
Poté, co vycházíš ode Mne a jsi uzamčen do daného časoprostoru světa,
toužíš v duchovním životě své duše po Mně. Nepatříš světu, a tak se Mi
podobáš. Podobnost se Mnou se má uplatnit v celém stylu tvého života.
Můj obraz v tobě k Mé podobě se projevuje rozmanitým způsobem. Předně,
když máš přirozenou možnost poznávat a milovat Mě, je to dáno tvou
myslí, ve vyšší stránce tvé duše, a to máš společné s ostatními lidmi.
Dále, když Mě miluješ a poznáváš, i když nedokonale, přiměřeně
pozemskému životu. Konečně je dokonalá podobnost, dokonalé poznání a
láska ke Mně, která se naplňuje ve slávě a v přímém nazírání na Mne,
tvého Bratra, přibitého na kříži.
Tvůj vnitřní život ve světě se projevuje druhým způsobem. Tak se snaž
odpoutat a zbavit závislosti na všem, co je Mi cizí. Vynasnaž se spojit
s naším společným Otcem prostřednictvím Mne jako svého Bratra.
Zastav se a nastol rovnováhu v životě. Jak? Chovej se stejně ve všem a
ke všem! Nehledej na světě žádné zvláštní požitky a potěšení. Netěš se a
ani se netrap z jedné věci víc než z jiné. Uveď svůj život do rovnováhy,
aby v tobě převládla jedna jediná pohnutka. Pohnutka? A která by to měla
být? Oslavit Mne jako svého Otce i Bratra na každém kroku, dokonce i
když zakopneš. Sotva okusíš života ducha, stává se ti tato pohnutka
nezbytná a radostná. Přízemní pohnutka se ti však zhnusí. A to všechno
proto, že poznáváš ve Mně prapůvodce a zdroj svého oživování. Takové
oživení tě jaksepatří naplňuje. Odlož kvůli Mně vše, co pokládáš za
skvělé pro sebe. Teprve potom tě uvedu do všeho. Odstup od všeho, co je
vnější. Otevřu ti vnitřek. Nemáš to jen ze sebe. Základem je Moje
blízkost. Tvoje mysl nabývá podobnosti s naším moudrým Otcem především
chápavostí. Jsem chápající svébytnost. Chápat znamená přece ve tvém
vyjádření něco vznešenějšího a vyššího než pouhá bytostná svébytnost. K
tomu, abys mohl chápat, potřebuješ napřed vůbec být. Opusť všechno tak,
že se odpoutáš v jádru svého guzmánství, protože tohle je nutné na
každém stupni tvého vnitřního života.
Neviditelné ruce ho pak obejmuly, aby mu dopřály účast na tajemství. Tak
se v něm líhnul nový život. Tajemná stvořená účast, nicméně skutečná!
Nevýslovné povznesení k vyššímu životu. Zakoušíš to při křtu, protože
bez narození z vody a Ducha, nemůžeš vejít do hájemství věčné lásky, a
nestaneš se potomkem Krále.
Z nové přirozenosti pocházejí tvé schopnosti a činnost, přiměřené
věčnému Otci i Synu i Duchu naší vzájemné lásky ve tvém srdci. Dokážeš
Mě poznávat i milovat tak, jak tě sám poznávám a miluji. A už je zde
nadpřirozené poznání vírou, nadpřirozené povznesení ke Mně nadějí a
nadpřirozené spočinutí ve Mně láskou, a pak i další vlité ctnosti. Tohle
není jen nějaký vnější přídavek, který by znamenal jen Mou přízeň vůči
tobě. Sám od sebe nejsi schopen vykročit za obrysy svého stínu, ani
překročit svůj stín. Stačí je trošku, trošinku, a sám ti pomohu. Najdu
tvou duši připravenou, Sleduj, jak rozlévám svou účast v sobě jako
vyzařuje v čistém a jasném vzduchu slunce a nemohu upustit od této své
působivosti. Vykonám v tvé duši velké dílo.
Aspoň vidíš, že věda je povzbuzující, ale tvé hloubavé mysli, prahnoucí
po Mé Pravdě, to nemůže stačit. Proto se naplno oddej vznešené vědě o Mé
svrchované Pravdě. Pochopíš ji, až uvedeš smyslné tělo do područí ducha,
pocvičíš se v důsledném sebezapomenutí.
A proč by ne? Když se Můj Předchůdce Jan dokázal vzdát každého opojného
nápoje a živit se medem divokých včel a kobylkami, proč ne ty?.
Ale proč? Pro osvobození se k lepšímu osvojení si Mé svrchované Pravdy,
která je současně tvoje životní cesta.
Kdybyste si řekli: To se mu chodí s hlavou v oblacích, když má pořád
nějaké to zjevení shůry, a když každý měsíc přijíždí z rodné Caleruegy
nějaký ten posel s měšcem zlaťáků, tak by vám to rychle zamrzlo pod
rampouchem, kterému jste nedávno říkali nos. Jako byste si oblékli
košili přes kabát a pak navlékali ponožky naobuté boty.
No a kdo ho tedy v tom bohumilém úsilí podrží?
Není pochyb o tom, že měšec zlaťáků, který se pravidelně dostavuje z
rodné Caleruegy na katedrální školu, pokaždé roztáhne úsměv na tváři
místního biskupa. A kuchařka při katedrále si spokojeně zamne ruce, když
přijíždí povoz od starostlivého tatíka Felixe s nákladem ovcí, oliv a
měchů vína.
Palencie není jen vznosná katedrála, elegantní ulice, šlechtické domy a
honosné slavnosti církevního roku.
Ještě se ani dost nezačte do pergamenů, vázaných v drahocenné kůži, jak
na ně krasopisně přepsal strejda z Gumiel Izanu Písmo svaté, Augustinova
díla a ještě mnohé další knihy, a hned vidí, co doma neviděl, a slyší,
co doma neslyšel.
Není hlad jako hlad. Když to podstupuješ dobrovolně, aby se ti lépe
prožívalo to, co cítil Jan Křtitel na poušti, a líp zažils skutečnost,
že lišky mají svá doupata, ale tvůj Bratr a Spasitel že nemá, kam by
hlavu složil, je to tvoje věc. Možná uslyšíš, jak ti v břiše hraje basa
s fagotem, třeba se ti oči rozšilhají, anebo se ti snad zaostří vidění a
zbystří sluch, ale pak je tu ještě něco jiného.
Ulicemi přecházejí bezradní lidé. Potácejí se z místa na místo a
přecházejí od ničeho k ničemu. Že by pořád slavili slunovrat a přebrali
znovu vína? Nosy zašpičatělé jako maurské kopí tě málem propichují,
kdykoli ukousneš nové sousto chleba či koláče. Kolem tebe zní bečení
ovcí, mečení koz a hýkání oslů, ale kam se poděli? Už dávno odputovaly
na rožeň. Sem tam se po nich někde válejí olízané kosti. Není to žádná
halucinace ani fata morgana, jen rozčílený pokřik zanedbaných žaludků.
Desítky soustředěných oči tě sledují a doprovázejí bedlivým pohledem,
kdykoli ukousneš další sousto. Je to div, že na tebe nikdo neskočí.
Zrovna za rohem se několik pobudů porvalo do krve o kousek mastné kůže z
krávy. Vyhlíželi jako divoce se zmítající chuchvalec hader a chlupů.
Do toho zaznívá kodrcání kár, naložených tím, co ještě před chvílí znělo
tak hrdě.
Ze sklepů vybleskují zvědavé oči. Přibliž se jim, a vynoří se před tebou
zástup malých rozcuchaných dvounožcům s převislými bříšky plnými vody,
špinavých až po uši. Kdo si troufne podat kousek koláče těm otrhancům, v
mžiku má před sebou přerostlou juku se spoustou zašpičatělých listů.
Potom jedna z větví to sousto chňapne a je v prachu. A juka s desítkami
rukou se ti před očima rozpadá.
Stěží si to mládenec uvědomil, tedy docela podvědomě nasadil výraz
obchodníka s citrony, který se snaží demonstrovat skvělé účinky svého
zboží. Mimoděk to činil tak přesvědčivě, že mu vrazily dokonce i slzy do
očí. Vypadal, že na něm vydělá už jenom hrobař. Pak se mu ale rozzářily
oči.
Máš odvahu si to zopakovat? Proč? Chtivé oči přebíhají z místa na místo
a marně hledají, kde by se zastavily. Další sousto, sladkost – lidská
juka s tolika nastavenými rukama, ale najednou jsou tady zářivé dětské
oči plné vděčnosti a milého očekávání. Potom už neváháš.
Drahocenné rukopisy, pergameny, knihy dostávají nohy. Ochotná ruka Žida
je zachycuje, přikládá z ruky do ruky, obzírá bystrým očkem, aby posléze
vypustila z váčku jednu zlatou minci za druhou. Police na knihy
drasticky hyne na úbytě. Šatník povážlivě vyhubl. Jsou tu peníze pro
hladové a nemocné. A tvář mládence se rozjasňuje jako vycházející
sluníčko.
Jak to můžeš dopustit, chlapče? Copak je ti jedno, co z tebe bude?
Chtěl bys, abych se krmil pergameny, zatímco lidé umírají hladem?
Jak můžeš studovat, když nemáš knihy?
Kráva a vůl mají knihy, a přece jim to není nic platné.
Najednou už nebyl sám. Najednou má za sebou zástupy dalších a dalších
pomocných rukou.
Zázrak!
Spěchá do chrámu, objímá kříž a pláče radostí a dojetím.
Jenže nářek a pláč lidí pořád není u konce.
To máš. Vezmi si. Najez se. Dej i svému maličkému.
Změřila si ho, jako by mu málem chtěla vzít míru na hrob. Potom jako by
rázem zapomněla jeho křestní jméno, které už dobře slyšela. Najednou mu
začala říkat příjmením - Guzmáne, Guzmáne. Poklepávala si významně
prstem do hlavy. Vyhlížela odhodlaně jako španělská plachetnice s
rozvinutými plachtami.
Už už se chtěl nadechnout, aby vydal svědectví o zásluhách předků a
neposkvrněnosti rodného jména a nemlčel podle vzoru apoštola Pavla, ať
vhod či nevhod, ale zarazila ho jako vidličku do jitrnice.
Prudce se zlomila jako nalomená třtina pod náporem polední brízy a
propukla v pláč a nářek. Kolemjdoucí shovívavě pokyvovali hlavami, takže
vyhlíželi jako přerostlé smuteční vrby. Čas od času pokrčily vrby
bezradně rameny a zase pokyvovaly hlavami. Když uviděl před sebou
hořekující zlomený květ, když na vlně žalu odplývala pekelná drzost, již
tak odsuzoval, srdce mu nad ní usedalo.
Říkáte Maurové?
Maurské zajatectví je jedna z útrap jeho rodného Španělska, drásavější
než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec
nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají
zvěstem o počtu pobitých mohamedánů a uťatých hlavách, je nemyslitelné
dát najevo lítost a soucit s poraženými.
Ano, jediný syn.
Musulman, u něhož vězí její syn v zajetí, ho propustí za výkupné. Jenže
ona je chudá jako kostelní myš.
Čím víc dumal mládenec o těchto věcech a bral si je k srdci víc než
cokoli jiného, tím víc nabýval vzezření proroka Mohameda na útěku z
Mekky do Medíny. Obličej se mu dloužil, takže se zdálo, že mu brada
klesla až někam mezi kolena. Čelist mu poklesávala jako koni stiženému
nákolenicí, když kouká přes nezdolnou překážku.
Oči měl matné a skelné. Už-už měl na krajíčku, když mu najednou v očích
zablesklo. Lidé říkají: Kuj železo, dokud je žhavé!, ale někdy se
dostanete do takových okolností, že se zdá, že opravdu není co kovat, a
přece je třeba kovat – hlavní je, že tam něco žhavého, totiž někdo
zanícený a nažhavený jako planoucí výheň Boží lásky, i kdyby to bylo
jenom jedno jediné slabé srdce, ale přece planoucí a horoucí láskou.
Kde najdu toho ukrutného Maura? Nabízím se mu sám na výměnu za jeho
zajatce!
Ani netušíš, jak tajemných pohnutek jednoho dětství a mládí se dotýkáš.
Kdo dokáže vytušit, jak strašně zraněné je takové srdce od nejútlejšího
dětství? Citlivá obrazotvornost? Nebo se na té duši hrozně podepisují
barvité příběhy, vypravované doma s děsivou jímavostí? Ostatní
vrstevníci tu prodělávají ve stejném věku podobnou zkoušku. Jenže z ní
vycházejí se zatvrzelými srdci a s pěstmi zatnutými jako hroudy zaschlé
horniny na pohoří Sierra Guadarrana. Nevídáno - neslýcháno tak bezbranně
nastavovat křehké srdce a nechávat se unášet vyšší pohnutkou k soucitu.
Kdesi se tady rozehrává vznešená píseň lásky v srdci.
Ta slova letí od úst k ústům.
Ustrašená paní Jana s očima navrch vyhlížela jako nalomená třtina a
vyhasínající knot: Co jsi nám to synáčku, provedl!Copak jste nevěděli,
že - , načež zmlkl jako když utne. I méně chápavý člověk než on by si
všiml, že maminka neprojevuje příslušné nadšení. Zdálo se, že mu uvízl v
krku knedlík. Rád by promluvil, ale bál se, že kdyby se o to pokusil,
vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je
tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě
a nad věcí a úplně bezstarostný.
Konečně se to dostává až k adresátovi.
Prosím?, vyhrkl zběsilý musulman, shlížející doposud jako .velký
Abdarrahmán III. na koní krátce po dobytí Toleda. Nyní však třeštil oči
a na čele mu tuhla arabeska nové vrásky. Ztuhl jako rusalka překvapená
při koupeli. Mračil se, jako by na klíně našel hada. V nitru hrdého muže
se odehrával mocný převrat. Neprojevil se však náhlou příhodou střevní,
nýbrž srdeční. Navenek se zračil pokleslou čelistí a vyvalenýma očima, v
nichž zřetelně vycházela hrůza.
Když je slovo „Prosím?" napsáno na vytištěné stránce, nedává žádný důvod
k vyděšenému pohledu a rychlému lapání po dechu. Vypadá jako příjemné a
neškodné slovo. Když je však slyšíte vyslovit pronikavým, skřípavým,
vzdorovitým hlasem muže s vystrčenou bradou a s palci zasunutými v
průramcích vesty, pak působí zdaleka jinak. Vyletělo ze rtů povýšence
jako střela a umlčelo každého na potkání, takže jen zalapal po dechu.
Jeho pocity velice připomínaly pocity, které by se zmocnily výše
zmíněného lva, kdyby se koza na jídelním lístku znenadání obrátila a
kousla ho do nohy. Vzápětí mu unikl pronikavý výkřik. Jeho obličej nabyl
barvy tmavě červeného barviva. V těchto žírných dnech středního věku
vypadal vždy spíš jako poslední Umajjovec Hišám III., kterému se po léta
dařilo výtečně při dobré španělské stravě a hmotném blahobytu, a nyní,
ve strastiplném roce 1031 se proti své vůli vzdává trůnu. Posléze nabyl
vzezření bojovného Almanzora, když se ho zmocňovaly mrákoty a přitom ho
navíc popichoval křesťanský pes, který se mu stal osudným.
Psychologicky nadaný svědek, který by stál opodál, by v tomto okamžiku
zaslechl slabé zasténání. To muslimovo svědomí se hroutilo pod nečekaným
bočním útokem. Tvářil se a vyjadřoval, jako kdyby ho osud bacil přímo na
solar, a o on pro to nedovedl najít zdůvodnění ani v jediné súře
posvátné knihy Korán.
Taková šlechetnost!
Maminko!
Synáčku!
Hrdý musulman se nedal zahanbit nabídkou velkomyslné šlechetnosti
křesťana. Přepadly ho výčitky jako výpad pouštní zmije. Připadal si jako
stráž, která usnula na hlídce a tak způsobila, že kolem ní v noci
proplížil nepřítel. Ochotně a bez náhrady propustil zajatého syna na
svobodu. A co víc! Sám ochotně přijímá křest svatý a vyznává Krista.
Stále opakuje:
Víra, jež tak má hrdinské vyznavače a chová v sobě tolik blíženecké
lásky, je božská a nepochybně pravá!
Zázrak! Žasne a spěchá mládenec ke svatostánku: Musím neustále chválit
Pána za jeho moudrost i za to, že obměkčil zatvrzelé srdce muslima a
přivodil takový obrat. Bůh je kavalír. Nedá se zahanbit žádnou naší
šlechetností. Díky Bohu za to, žes mne, venkovského jelimánka, pohnul k
takové šlechetnosti.
Není pochyb o tom, že ohrožení a nebezpečí bystří intelekt. Staří
Guzmánovci, s výjimkou paní Jany, podobně jako učitelé ve škole, kteří s
ním přicházeli do styku téměř výlučně v době, kdy se jeho duše
připravovala nebo odpočívala, by ho patrně zařadili mezi méně vynikající
svěřence. Kdyby ho viděli později v kritické situaci, ukazovali by na
něho s hrdostí. A jako nestranní a spravedliví svědkové by spěšně
uznali, že hrubě podcenili jeho duchapřítomnost a podnětnost. Jedině
paní Jana poznávala od počátku, jak se věci s jejím synem skutečně mají,
ale to neměla sama ze sebe. Tak je s každým. Musíš být vyveden do
vzdálené ciziny a opustit starý rodný kraj. Toho se musíš vzdát, i když
máš rozkošné vzpomínky na dětství, na trávník, kde sis hrával jako
capart, a miluješ každý kámen z tohoto místa, kde se utvářel tvůj vztah
k lidem.
Cestujeme-li Palencií na podzim, spatřujeme na stromech tu a tam nějaké
paběrky, jež zbyly po sklizni. Hloubavý pozorovatel však pozná i z těch
nepatrných zbytků, jaké má před sebou stromy.
frT (Pokr.)
+++
Děti: Tatíku, pověděl bys nám také něco o svatých andělech?
Otec: Když lidé vidí svou duši, tak si mohou něco domyslet o andělech.
Neboť andělé nejsou tělesní, nýbrž jsou to rozumní duchové, moudří,
dobří, ale ne tak, jako Bůh, protože v Bohu se dobrota nebo moudrost
neliší od Boha. Anděl je duch, jenž může být zlý nebo dobrý, více zlý
nebo dobrý, anebo méně: tak jsou padlí andělé, kteří se úmyslně
přiklonili ke zlu, zatvrzeni ve své zlosti soudem pravdy a znetvořeni v
ďábly, a dobří, kteří se úmyslně přiklonili k dobru, potvrzeni v dobrém.
Působením Boží milostí se více nepohnou od vrchní pravdy, takže je ta
milost věčně pevně drží při pravdě. Původně však byli ti svatí duchové i
oni zlí stvořeni v čisté přirozenosti, takže je milost Boží mohla
pronikat a Boží jasnost posvítit a měli svobodnou vůli, aby mohli jí
volit pravé nebo nepravé. Ti, kdo volili nepravé proti pravdě, zatvrzele
v tom uvízli, a ti, kdo zvolili pravé, jsou potvrzeni v pravdě a dosáhli
těch darů, jaké může mít v pravdě jejich ušlechtilá přirozenost k útěše
a k radosti. Tak jsou andělé jakási rozumná světla v jasné mysli, mající
světlo od prvního světla (Boha), takže nepotřebují ani jazyk, ani ucho,
ale bez řečí slyší Boží vůli, a bez řeči si mezi sebou sdělují svou vůli
jeden druhému.Andělé mají také jednu, jednoduchou přirozenost, ne jako
my, ježto jsme z těla a z duše, ale každý z nich je jeden duch sám o
sobě, odloučený od jakékoli tělesné zátěže, avšak andělský duch se liší
od dobroty, kterou má. V to je jeden, ale ne tak prostě, neboť tak jeden
je jedině sám Bůh. Samy sebou by však směřovali k zániku, neboť jsou z
ničeho, ale věčná Božská milost je udržuje ve všem jejich dobru. Mají
jistý rozum, ale ne jako my, kdo poznáváme postupně jedno po druhém,
nýbrž svou rozumností ihned vcelku rozumějí, co je která věc. A tak
kdykoli chce Bůh něco učinit divem, činí to skrze anděly. Andělé rychle
vykonají to, co by přirozenost musela působit dlouhou dobu, protože
znají všechno přirozené. Jsou mezi sebou uspořádáni jako pokojní
služebníci. Vyšší posvěcují nižší, udržují je v čistotě a v dokonalosti.
Co mají nejvyšší přednostně od Boha, v tom pomáhají nižším, až se to od
nich dostane i nám. Obecnou činnosti všech svatých andělů je to, že v
milosti pohlížejí na Boží tvář, obdivují se jeho velebnosti a v
ustavičné chvále velebí Boha. Ó, jak blažený je sbor svatých andělů v
tom nazírání Boha, v bezpečí a bez překážky a v radostné chvále Boha. (Pokr.)
+++
Kristus Pán říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za
své přátele“ (Jan 15, 13.). Poněvadž nikdo nemá nic cennějšího ani
příjemnějšího nad svůj život, nemůže také dát nikomu nic vzácnějšího než
právě život. Avšak láska Ježíše Krista k nám je nepoměrně větší,
poněvadž položil svůj života nejen za své přátele, ale i za své nejhorší
nepřátele, a nepoložil za ně život obyčejného člověka, nýbrž za ně
obětoval nejšlechetnější a nejsvětější duši! Spasitel praví: „svůj život
dávám za ovce“ (Jan 10,15). Tato slova se zdají poukazovat k něčemu
zvláštnímu. Spasitel neříká: "svůj život dám za ovce“, ani neříká: "svůj
život jsem dal za ovce," nýbrž: "svůj život dávám za ovce." To znamená:
"Nepřestávám svůj život dávat za ovce." Činí tak denně při Mši svaté,
kdy obnovuje svou smrt. Nyní chci vyložit, jak se to děje.
Na některých místech představují utrpení Pána Ježíše jako tragédii. Mezi
různými dějstvími připínají na kříž mladého muže, a po delším zavěšení
konečně jako svíraný smrtelnými bolestmi, zdá se vypouštět ducha a
umírat. Někdo představuje ten děj tak dojemně, že se diváci, dojati
soucitem, rozplývají v slzách. Při Mši svaté však neděje se taková
tragédie, že by při ní někdo jiný představoval umírajícího Spasitele,
nýbrž Spasitel sám představuje svou smrt tak, že při ní skutečně
duchovním způsobem umírá. Tento úkol nechtěl svěřit ani andělům, ani
svatým, poněvadž oni by ji nemohli představovat našim očím tak živě a
tak přirozeně, jako to činí on sám. Sám Kristus Pán tedy při každé Mši
svaté představuje svou smrt právě tak, jak ji podstoupil na kříži,
proto, aby Bůh, všichni svatí i veškeré lidstvo měli tuto jeho tragédii
smrti denně před očima. Chci to předně doložit podivuhodným příkladem a
pak dokázat i výklady teologů.
Cesarius z Heisterbachu vypravuje: "U nás v klášteře žil mnich, jménem
Gottšalk. Narodil se na zámku Wolmersteinu a dříve než vstoupil do
kláštera, byl kanovníkem při arcibiskupském chrámu v Kolíně nad Rýnem.
Když před šesti léty sloužil jitřní Mši svatou k Narození Páně u
postranního oltáře a při ní plný zbožnosti proléval hojné slzy, spatřil
po pozdvihování ve svých rukou na místě svaté Hostie Děťátko tak krásné,
že by se byli pohledem na tolik krásy jistě potěšili i andělé. Kněz vzal
to Děťátko do náručí a políbil je. Po chvíli Děťátko zmizelo a kněz
dokončil oběť Mše svaté s obzvláštní zbožností. Brzo potom se roznemohl
a před svou smrti vyjevil své vidění prelátu Jindřichovi. Ten pak,
cestou do Frieslandu, vypravoval tuto zázračnou událost faráři Adolfu z
Dieverenu, který konal povinnosti svého svatého úřadu dost liknavě. Když
uslyšel o zjevení mnicha, povzdechl a pravil: Proč zjevuje Bůh věci
takovéto světcům a lidem dokonalým ve víře? Spíše by měl dopřát takové
zjevení mně, ubohému hříšníku, a lidem mně podobným, kteří býváme často
zmítáni pochybnostmi, je-li Kristus Pán v Nejsvětější Svátostí skutečně
přítomen. Brzo poté měl tento kněz totéž zjevení při Mši svaté, které
oblažilo zbožného mnicha Gottšalka. Když chtěl totiž před Agnus Dei
rozlomit svatou Hostii, spatřil náhle ve svých rukou překrásné Děťátko,
jež se na něj mile usmívalo. Zprvu se toho zjevení velice ulekl. Když se
však poněkud vzpamatoval, pohlížel na ěťátko se srdečnou radostí. Po
nějaké chvíli chtěl zjistit, co se nachází na druhé straně svaté Hostie.
A hle! Sotva ji obrátil, spatřil Krista Pána na kříži, jak sklání svou
hlavu a se zdá vypouštět ducha. Ten pohled dojal jeho srdce natolik, že
z toho skoro onemocněl a dojetím začal ronit slzy. Viděl podobu
umírajícího Spasitele tak dlouhou chvíli, že byl na rozpacích, má-li
ustat v dalším sloužení Mše svaté, nebo pokračovat. Shromážděný Boží lid
pohlížel udiven na kněze a nemohl pochopit, proč tak hořce pláče a co se
mu přihodilo. Zatím podoba trpícího a umírajícího Spasitele zmizela,
svatá Hostie nabyla své dřívější podoby a farář dosloužil Mši svatou za
hojných slz. Lid chtěl vědět, co se mu přihodilo, proč tak dlouho
sloužil Mši svatou a proč tolik plakal. Proto vystoupil na kazatelnu,
vypravoval, jak se mu zjevilo Jezulátko, a chtěl posluchačům popsat také
bolestiplnou postavu umírajícího Spasitele. Jeho srdce se však přitom
tak obměkčilo, jeho oči tolik slzely a ústa jeho tolik vzdychala, že
nemohl ze sebe vypravit srozumitelné slovo. Proto sestoupil s pláčem s
kazatelny a strávil několik dnů o samotě, kde oplakával své hříchy a
rozjímal o hořkém utrpení a bolestné smrti Páně. Teprve později
dopověděl mnohým zbožným lidem, co mu tehdy bylo zjeveno při Mši svaté.
Toto zjevení mu utkvělo po celý další život tak hluboko v srdci, že
polepšil svůj život, spáchané hříchy odčinil pokáním a své farníky potom
jako horlivý duchovní pastýř vždy předcházel ve všech dobrých věcech
příkladem.
Kdyby se i tobě, dostávalo té milosti, abys mohl spatřit svého
umírajícího Spasitele ve svaté Hostii, jak rád bys pak přicházel na Mši
svatou, jak zbožně by ses při ní modlil a jak srdečnou soustrast bys měl
se svým Vykupitelem! Třebaže však svého umírajícího Spasitele nevidíš
během Mše svaté tělesnýma očima, patříš na něj očima svého ducha, totiž
ve svaté víře. Kolikrát v sobě vzbuzuješ tuto víru, tolikrát prokazuješ
Pánu Ježíši velikou službu a zasluhuješ si velikou odměnu. Kristus Pán
ti však dává během Mše svaté některá patrná znamení o své smrti, abys
tomu tím pevněji věřil, které teologové následovně vykládají.
Když Pán Ježíš při Poslední večeři proměňoval chléb a víno ve své
přesvaté Tělo a svou předrahocennou Krev, nechtěl tak učinit najednou a
ani pod jednotnou způsobou, nýbrž chtěl ten zázrak učinit dvakrát a pod
dvojí způsobou, aby ti tak živě postavil svou smrt před oči. Mohl ovšem
říci nad samotným chlebem: "Toto je mé Tělo i má Krev", a chléb by se
byl těmi slovy opravdu proměnil jak v jeho živé Tělo , tak v jeho živou
Krev. Jenže kdyby byl takto učinil, byla by sama tato podoba čili
způsoba chleba určitě jasně nepředstavovala jeho přehořkou smrt. Proto
proměnil svými zázračnými slovy nejprve pouze chléb ve své přesvaté Tělo
a podal je svým učedníkům jako pokrm, poté podobně proměnil také pouze
víno ve svou přesvatou Krev a podal ji svým učedníkům jako nápoj.
Konečně jim nařídil, aby to tak konali na jeho památku. Skrze Ducha
Svatého vnukl své Církvi, aby kněží proměňovali také nejprve chléb v
jeho přesvaté Tělo a pozdvihovali, poté aby proměňovali i vino v jeho
přesvatou Krev a pozdvihovali, a tak jasně a zřetelně představovali jeho
smrt na oči lidu.
Lancicius píše o tomto obrazném představováni smrti Ježíše Krista pod
rozdílnými způsobami chleba a vína: "Jako tím, že se krev docela
odděluje od těla přirozená nastává smrt, tak umřel i Kristus Pán na
kříži, když se oddělila přesvatá Krev od jeho požehnaného těla, a tímto
způsobem se obětoval. Podobně se zobrazuje také jeho smrt při Mši svaté
oddělením jeho Krve od jeho Těla. Zázračnými slovy proměny se
představuje jeho Tělo pod způsobou chleba a jeho Krev pod způsobou vína.
Tím, že Kristus Pán při Mši svaté staví svou smrt před tvář Boha Otce,
znovu mu předkládá i obětuje nejdokonalejší poslušnost, kterou mu na
zemi vždy prokazoval s největší ochotou. Dokonale poslouchal svého
nebeského Otce ve všech věcech. Jeho lidské přirozenosti však nepřišla
poslušnost v žádné věci tolik zatěžko, jako když měl z poslušnosti k
němu podstoupit smrt a sice tu nejbolestnější. Svatý Pavel to popisuje
slovy: „vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v
podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na
kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Flp
2,7-9) Pán Ježíš obětuje svému nebeskému Otci při Mši svaté tuto
dokonalou poslušnost a zároveň s ní také veškeré své vznešené ctnosti,
které konal až do smrti, zejména svou nejvyšší nevinnost, svou nejhlubší
pokoru, svou nepřemožitelnou trpělivost i svou ohnivou lásku, kterou ve
svém Srdci choval nejen k svému Otci, ale i ke svým katanům, k svým
nepřátelům i ke všem nevděčným hříšníkům.
Pán Ježíš ukazuje při Mši svaté svému nebeskému Otci také všechny své
rány, jež snášel do své smrti, všechny ty smrtelné rány, jež rozrývaly
jeho Srdce, veškeré hrůzy smrti, jež trpěl a konečně i ono násilné
bodnutí kopím, jímž bylo jeho Srdce probodeno. Toto všechno Mu
představuje tak živě, jako by se to právě dělo a znovu opakovalo. Takto
obnovuje Kristus Pán ono neskonalé zalíbení, jež měl jeho Otec při jeho
skutečné smrti, když viděl, jak jeho Syn z lásky k Němu a pro větší jeho
čest ochotně podstupuje nejbolestnější smrt. Jako tehdy utišil Kristus
Pán hněv svého Otce, hříšníkům vydobyl milosrdenství a usmířil svět s
Bohem, tak činí totéž opět ve všech Mších svatých a zjednává ti tak
veliké blaho, což mu nikdy nebudeš moci dost oplatit.
Nyní uvažuj o těchto pravdách poněkud obecněji a sleduj dle svědectví
ctihodných Učitelů, jak veliký prospěch ti tato obnovená smrt Páně
přináší. Svatý papež Řehoř píše: "Tato smírná oběť zachraňuje duše od
věčné záhuby obzvláštním způsobem, protože se tímto blahodárným
tajemstvím představuje smrt jednorozeného Syna Božího. " Jak utěšený je
tento výrok pro všechny ty, kteří se pro své hříchy obávají zavržení!
Vždyť sv.Řehoř, jenž byl zvláště učeným a zbožným Učitelem Církve,
výslovně dosvědčuje těmi slovy, že přehořká smrt Páně, jež se při Mši
svaté představuje duchovním způsobem i obnovuje, má v sobě tu velikou
moc, že ochraňuje zvláště duše před věčnou záhubou. Chceš-li tedy i ty
být uchráněn věčné smrti, přicházej pilně na Mši svatou, uctívej při ni
přehořkou smrt Páně a obětuj ji Bohu Otci!
Velice pamětihodné je také to, co píše učený Mansi: "Mše svatá není
pouhou upomínkou na onu krvavou oběť, jež byla vykonána na oltáři kříže,
nýbrž stejnou obětí, kterou Kristus Pán přinesl na Kalvárii, když tam
podstoupil přebolestnou smrt za nás. Proto má oběť Mše svaté také tak
velikou hodnotu, jako ona oběť dokonaná na kříži."
Totéž vyjadřují také slova kardinála Hosia: "Ačkoliv Ježíše Krista při
Mši svaté znova nezabíjíme, přesto si přivlastňujeme zásluhy z jeho
smrti právě tak, jako kdyby právě nyní podstupoval smrt. Při krvavé
oběti na kříži byla jeho smrt krvavá, v této oběti Mše svaté je jeho
smrt nekrvavá a děje se tajemným způsobem, nicméně působí právě tak,
jako smrt ona krvavá, kdyby nastávala v přítomném okamžiku."
Proto praví opat Rupert z Deutzu: "Jako Kristus Pán v oné postavě, ve
které byl přibit na kříži, opravdu získal odpuštění hříchů všem těm, kdo
ho od počátku světa očekávali, počínaje od spravedlivého Abela až do
lotra, ukřižovaného po jeho boku, právě tak pod způsobami chleba a vína
opravdově zjednává odpuštění hříchů věřícím. Z toho můžeš čerpat útěchu,
že značnou část trestů, které si zasloužíš za své hříchy, můžeš kajícně
dosáhnout tím, když se budeš zbožně účastnit Mše svaté.
Oběť Páně na kříži je obecná příčina, že se ti odpouštějí hříchy, oběť
Páně naoltáři je pak příčina zvláštní, jež tomu či onomu přivlastňuje
sílu i působivost prolité Krve Páně dle jeho způsobilosti. Hořké utrpení
a smrt Páně poklad nashromáždily, Mše svatá jej rozdílí. Smrt Páně je
společnou pokladnicí, Mše svatá je klíčem, jenž ji otvírá. To jsou
opravdu povznášející slova, jež dodávají zmužilosti všem, kdo postrádají
vlastní zásluhy, aby pilně přicházeli na Mši svatou a skrze ni se
obohacovali.
Uvažuj tedy, co znamená konat oběť Mše svaté, a co znamená mít na ní
účast. Obětuješ-li, působíš, že Syn Boží, jenž umřel za všechny lidi,
nyní opět duchovním čili nekrvavým způsobem umírá za tebe, a to právě
tak, jako by znova umíral zvláště za tebe.Vezmi si tato slova k srdci. V
této svaté oběti umírá za tebe Ježíš Kristus duchovním způsobem, a byl
by ochoten za tebe znovu umřít i tělesně, kdyby to bylo možné a
potřebné.
Takto se vyjádřila i blahoslavená Panna Maria k Alanovi, velikému
služebníku Božímu: „Můj Syn miluje ty, kteří se rádi účastní Mše svaté,
tak rádi, že by chtěl za každého z nich, kdyby bylo třeba, tolikrát
umřít, kolikrát je ve svém životě zbožně přítomen na Mši svaté.“ To jsou
opravdu tak podivuhodná slova, že jim sotva lze uvěřit. A přece jsou v
souladu s nezměrnou láskou Ježíše Krista, jež ho pobízí, aby denně nejen
jednou, ale mnohokrát znova umíral duchovním způsobem za ubohé hříšníky.
Uč se tedy z toho denně zbožně účastnit Mše svaté; a při každé si mysli,
že vystupuješ s Pánem Ježíšem na Kalvárii, abys mu byl nápomocen při
jeho utrpení i smrti. Tomu tě učí také Tomáš Kempenský, když píše: "Tak
veliké, nové i útěchyplné se ti má jevit, když sloužíš Mši svatou nebo
se jí účastníš, jako kdyby Kristus Pán právě nyní a se v tento den tyčil
na kříži a trpěl i umíral za spásu lidí.“
Ó, Bože! Jaká je to láska, jaká je to pro nás milost! Jak velice ti
prospívá, když si umíš přivlastňovat ono bohaté ovoce, jež se nám nabízí
při Mši svaté! Kdybys byl býval při smrti Páně na Kalvárii a přinášel
tam Otci nebeskému ukrutná muka a smrtelné úzkosti jeho umírajícího Syna
za oběť, copak by ti nebyl pro tuto tvou oběť odpustil veškeré tvé
hříchy, kdybys ho byl tehdy jako kající hříšník vroucně prosil za
odpuštění? Počínej si i při Mši svaté tak, jak by sis byl počínal na
Kalvárii! Neboť na oltáři je přítomen tentýž Spasitel a právě za tebe
duchovně umírá. Po pozdvihování si opakuj ve svém srdci nebo i ústy:
Nejsvětější Otče! Pohlédni, jak Tvůj jednorozený Syn, jenž za mne kdysi
zemřel za nejprudších bolestí, nyní za mne opět umírá duchovním způsobem
a přináší Ti za oběť zásluhy své přehrozné smrti za mé hříchy! Ve
spojení s touto jeho oběti přednáším Ti skrze Nejsvětější Srdce Pána
Ježíše veškeré bolesti, tresty, muka, rány i urážky, jež Syn Tvůj při
svém Umučení vytrpěl, zejména Ti obětuji jeho smrtelný boj a jeho
potupnou smrt. Pohleď, nejmilejší Otče nebeský! Toto všechno vytrpěl
Tvůj Syn právě za mne! A toto všechno obnovuje na tomto oltáři a obětuje
právě za mne! Všechno mi to přivlastňuje a zdarma dává! A já to všechno,
jako svůj majetek, předkládám zase před Tvou tvář a obětuji Ti to k
větší cti a pro spásu své duše. Jen Tě úpěnlivě prosím, abys mi ráčil
pro tuto mou oběť odpustit hříchy, prominout zasloužené tresty, udělit
nápravu života a milostivě mne ochránit pro přehořkou smrt svého Syna od
věčné smrti. Amen.
+++
SAMOTA NENÍ ODDĚLENÍ
Někteří lidé se stali poustevníky snad také proto, že se domnívali, že
svatosti dosáhnou jen tehdy, když utečou od lidí. Ale život ve vědomě
zvolené samotě může ospravedlnit jen přesvědčení, že mi pomůže k tomu,
abych miloval nejen Boha, nýbrž i ostatní lidi. Jdete-li na poušť jen
proto, abyste se zbavili lidí, kteří se vám nelíbí, nenajdete ani pokoj
ani samotu, nýbrž jen se ocitnete o samotě s tlupou ďáblů. Pravá samota
je pravým sídlem osobnosti, kdežto nesprávná samota je útočištěm
individuality. Člověk může uniknout lidem tím, že se ponoří do davu.
Jděte na poušť, ale nikoli proto, abyste unikli lidem, nýbrž proto,
abyste je nalezli v Bohu. Každý jednotlivec v davu je izolován touto
vrstvou necitlivosti. Nestará se, neslyší, nemyslí. Nejedná, nýbrž je
hnán.
Nemluví, nýbrž vyměňuje fráze. Člověk totiž nutně potřebuje žít ve
spojení, v pravém dialogu s ostatními, má-li zůstat lidským. Když pokora
člověka zbaví přilnutí k jeho skutkům i k jeho pověsti , objeví, že
dokonalá radost je možná jen tehdy, když jsme úplně zapomněli sami na
sebe. Vždyť svatost je vlastně ve všem a Bůh je všude kolem (ovšem i v
nás). Když řeknu, že jsem stvořen k Božímu obrazu, je to totéž, jako
když řeknu, že důvodem mé existence je láska. Ale já, jenž jsem bez
lásky, nemohu se stát láskou, dokud mne láska neztotožní se sebou samým.
Ale budu-li vysílat sebe, svou lásku, aby jednala a milovala ve mně i ve
všem, co činím, pak budu proměněn a pak také objevím, kdo jsem a získám
svou pravou totožnost tím, že se ztratím v Bohu. A právě tomu se říká
svatost.
JSME JEDEN ČLOVĚK
Jedním z paradoxů mystického života je tento: Člověk nemůže vstoupit do
nejhlubšího středu sama sebe a tímto středem projít k Bohu, dokud není
schopen úplně vyjít ze sebe, tj. vyprázdnit se a dát se druhým lidem v
čisté a nesobecké lásce.
Čím více se ztotožníme s Bohem, tím více se ztotožníme i se všemi těmi,
kteří jsou ztotožněni s Ním. Jeho láska chce žít v nás všech, jeho Duch
chce být naším jediným životem, životem nás všech i životem Boha. A
proto máme milovat jeden druhého i Boha stejnou láskou, jakou On miluje
nás i Sebe. Vždyť tato láska je sám Bůh! Nekonečná Boží láska vždy
začíná v Otci, vždy je naplněna v Synu a vždy je dokonalá v Duchu
svatém. Vnitřní život v Bohu je dokonalá kontemplace. Naše radost i náš
život jsou určeny k tomu, aby nebyly ničím jiným nežli účastí na životě
oněch Tří Osob. V nich budeme jednou žít zcela v Bohu i v sobě navzájem,
tak jako Boží Osoby žijí jedna v druhé. (Výpisky z knihy Thomase Mertona
POLÁMANÉ KOSTI)
+++
Udržování a rozvoj zdravého životního prostředí
Tvůj soustavný růst ve víře a úctě k Bohu přirozeně tvoří duchovní
podstatu a vždy dokonalý základ jakékoli tvé kultivace a rozvoje
životního prostředí. To ovšem není jen tvoje zásluha. Společnost učinila
neobyčejné objevy a dosáhla skvělých výsledků v oboru vědy a techniky.
Avšak základní obrat, ten původní, doprovázející dějiny lidstva a celého
vesmíru, to je obrat od smrti k životu. Děje se to Vtělením Božího Slova
do tvé přirozenosti, životem, smrtí a Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista.
V Kristu se nadpřirozeným obratem dostává celému stvoření v čele s tebou
kulturní hodnoty. Tato hodnota stvoření se udržuje a rozvíjí jedině díky
Kristovu konečnému vítězství nad smrtí i nad zlem, zosobněném v ďáblu.
Toto působení duchovních hodnot tvé víry a kultu zasahuje celé přírodní
prostředí tak, že mu vtiskuje řádný tvar. Z kultu vyrůstá kultura.
Kulturní hodnoty soustředěné ve víře a kultu upevňují a rozvíjejí v tobě
i v okolním stvoření vlastní funkční skladbu, jakou tam vkládá
Stvořitel. Toto působení je po Kristu přirozeně nevykořenitelné.
Kultivace životního prostředí vykoupeného lidstva ovšem není naprostá
ani úplná. Není zdaleka hotová. Díky Kristu je dokonalá pouze ve tvé
duchovní podstatě, zatímco ve svých případných podmínkách je teprve na
prahu rozvoje. Rozvíjení těchto případných podmínek působení kulturních
hodnot je právě tvým posláním, k němuž tě volá Bůh. Život, smrt a
Vzkříšení Páně je neustálá výzva pro tebe. Začni vlastní účastí
přispívat k dovršení rozvoje zdravého životního prostředí, směřujícímu k
nové zemi. Podmínky působení tvé víry a kultu a jiných kulturních hodnot
v životním prostředí se liší od jednoho člověka ke druhému, od
společnosti ke společnosti, a také u tebe samého v různých dobách.
Tvoje víra a kult je složka celé skladby tvého společensko-kulturního
života, ale současně tuto přirozenou skladbu přesahuje. Přesahuje ji ve
svém nadpřirozeném původu i cíli, a ve svých prostředcích (svátostech),
jimiž vede k cíli. Tento původ, prostředky a cíl jsou nadpřirozené.
Proto sladění působení jednotlivých složek společensko-kulturní skladby
Božího lidu na životní prostředí vyžaduje nikoli rovnost, nýbrž co
největší rozvoj případného, ekologicky podmiňujícího působení hodnot
víry a kultu. Je to dáno nadpřirozeně, že u ekologické působnosti víry a
kultu je nejlepší fungování shodné s největší činností.
Z hlediska tvého dějinného výhledu má rozhodující význam skutečnost, zda
"Syn člověka nalezne na zemi víru" (Lk 18,8). K čemu by bylo tvé úsilí,
jež by snad vedlo k lepšímu zajištění toho, aby třeba lišky měly svá
doupata a ptáci svá hnízda, kdyby Syn člověka neměl kam položit hlavu? (Mt
8,20) A naopak, najde-li Kristus trvalý příbytek ve tvém srdci a
prostředí kolem tebe, dostane se ti jako Boží dar trvalé, nezvratné,
naprosté sjednocení s životním prostředím.
Tvoje hodnocení životního prostředí, a od něho se odvíjející jakákoli
smysluplná péče o životní prostředí jako o lidsky fungující skladbu, je
určeno tím, že Bůh dal zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem
a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou.
(Gaudium et spes, čl. 69) Právě ty neseš odpovědnost za budoucnost
světa. Už od počátku zdůrazňuje Písmo svaté, že je svět svěřen jako
polotovar, který máš ovládnout a polidštit. Tato světskost světa je ti
svěřena rodině svěřena Stvořitelem. Proto ono někdy jednostranně
prosazované zesvětšťování, samo o sobě není proces ani bez víry ani
proti víře. Je to vnitřně napjatý rozvoj celého světa. Je to rozvoj
tvého světa, jak je ti svěřen, abys v něm spolupracoval se Stvořitelem.
Chápej, že ty a celá tvoje rodina řídíš samostatně své záležitosti a
odpovědně přijímáš své osvobození, Vyvoď z toho lidské, tedy společenské
a kulturní důsledky. Možná, že jsi jako věřící dlouho přijímal nějaký
zesvětšťovací proces přinejmenším se smíšenými pocity. Někdy jsi jej
odmítal jako odpad od víry v Boha, jindy zase jako falešné úsilí
hříšného člověka o nezávislost. Tento proces zesvětšťování ale
neodporuje tvé víře ani kultu. Je to prostě rozvoj Božího světa
vykoupeným Božím lidem. Právě ty uprostřed ostatních vykoupených Kristem
se snaž zbavovat své životní prostředí všech dávných mýtů, aby se během
dějin poměry v životním prostředí polidšťovaly. Pak se tvým přičiněním
stane svět předmětem a látkou tvého řízení.
Tvoje srdce i okolní životní prostředí roste a zraje během tvého života.
Tento růst a zrání probíhá oddělováním špatných prvků a spojováním
složek kosmu, který právě ty kolem sebe buduješ. Tento pohyb, dosud málo
okázalý a spíše skrytý, se ti často zdá být příliš pomalý, nevýrazný.
Trpělivost! Jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou
rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění.
Tehdy se ve tvém srdci i kolem tebe prosadí Boží vláda naplno, dokonale.
Neboj se! Prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé tvé
úsilí o rozvoj případných podmínek sjednocení tvého srdce s okolím sice
nedokonalé, ale přesto nezanedbatelným přínosem.. Do té doby bude stále
ohrožené novým zvratem a rozkolem. Očekávání nové země však nesmí
oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země. (Jan Pavel
II, Laborem exercens, V, 27)
Konečné dovršení božského prostředí ve světě si vyžádá nahromadění tvého
úsilí, snažení a touhy, projevujícím se v modlitbě a v jednání. Odpor
světa, poznamenaného hříchem ďábla i člověka, vůči silám dobra a pravdy
může zkoušet tvou víru v přibližující se Boží vládě Ježíše Krista.
Řešení této zkoušky se ti však nabízí v nesporném růstu přitažlivosti
Ježíše Krista pro každého člověka. Zároveň se také nabízí v růstu tvého
zájmu o přípravu a dovršení Boží vlády ve světě.
Co oživuje tento tvůj zájem? Vědomí těsné spojitosti Kristova vítězství
se zdarem díla, o které usiluješ v daném životním prostředí.
Nadpřirozený činitel je kvas, který má přetvořit tvou přirozenost a
tvoje srdce, pak tvé okolí.
Pokrok vesmíru a tvé rodiny nesoupeří s růstem Boží vlády ve světě, ani
není plýtváním sil, jimiž bys měl sloužit Bohu. Čím více budeš ve svém
polidšťovaném životním prostředí a lidstvu tvořit jednotu, (aniž by tím
byla setřena tvoje jedinečnost, neopakovatelnost a osobitost), tím bude
stvoření krásnější a dokonalejší, zkrátka více uskutečněno. Dokonat,
zbožštit neznamená něco zrušit, nýbrž umocnit a dotvořit. Milost neruší
přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a kultivuje.
Prostředí, které tě obklopuje, představuje vnější stránku tvého srdce.
Opravdové úsilí o udržení a rozvoj životního prostředí může vycházet v
podstatě jedině z tvého všeobecného záběru a z tvé lásky. Tvůj všeobecný
záběr má rozměr mnohem širší, nežli ten, že spojuje všechny lidské
rodiny, rody a národy v jednu velkou rodinu. Kristus sjednocuje všechno
tvorstvo. Navěky obnovuje dokonalé duchovní spojení mezi tvým srdcem a
mezi okolním životním prostředím. Naopak, soulad a uspořádanost poměrů a
vztahů v celém vesmíru by bez jistého vnitřního pokoje, obnoveného
Kristem v každém člověku, byl jenom náhodnou shodou okolností a neměl by
žádné trvání.
Veškeré společenské předcházení poruchám životního prostředí vyžaduje
větší skromnost při plánování a provádění velkých zásahů do přírody.
Tato skromnost spočívá v tom, že si člověk nesmí namlouvat, že zná každý
dosah svého počínání. Samolibá jistota, tvrdošíjnost a nekompromisnost v
tomto ohledu nesmí být hodnocena jako přednost. Přestaň se opájet
dosaženou tvořivostí své činnosti, pokud zároveň nezajistíš zdravý
základ i projev této činnosti. Spíše než nebezpečnými pokusnými
technickými stavbami jako budováním atomových elektráren, pokusy s
elektromagnetickým ovládáním počasí (HAARP aj.), se snaž objasnit
způsoby bezpečného využití jaderných procesů, zejména zvládnutí
termojaderného spojení a vytvoření uzavřeného oběhu zejména v
zemědělství.
Mezi různými způsoby tvého duchovního působení na zachování a rozvoj
zdravého životního prostředí je důležitá modlitba. Ať jsi kdokoli,
modlitbou se můžeš v duchovní podstatě dokonale podílet na zachování a
upevnění stálosti živoucí skladby životního prostředí. Modlitba ovšem
není kouzelný proutek, který by měl při pronesení příslušného zaklínadla
měnit svět podle tvého přání. Tvoje modlitba nenahrazuje tvé jednání,
nýbrž mu duchovně vtiskuje správný tvar, usměrňuje a zaměřuje. fr.Moti (Pokr.)
+++
Jaké jsou vztahy mezi obdobími a stupni duchovního života?
Tvůj asketický život je život boje, odpovídající prvnímu stupni
duchovního života na očistné cestě. Přitom se ti sice někdy dostává
nějakých výhod osvětného života, avšak zřídka poznáš radost
sjednocujícího života. Přesto ti v mimořádných případech dávám jako
zálohu těchto duchovních milostí, když věrně posloucháš Mé volání.
Mystický život, kde převládají dary Mého Ducha, ti umožňuje úplné
rozvinutí osvětného života a větší důvěrnost se Mnou v životě
sjednocujícím. Tím ovšem není tvoje duše ochráněna před duchovními
zkouškami. Právě naopak, v tomto stavu tě podrobuji trpnému očišťování,
jež je pro tebe tak těžké. Vyjdeš však z něho lépe připraven k vyšším
milostem vlité kontemplace.
Podle čeho to poznám?
Různým obdobím činnosti nebo trpnosti, které si můžeš více nebo méně
uvědomovat pod nadpřirozeným vlivem Mé milosti a Mého Ducha, odpovídají
různé příznaky.
Někdy si docela dobře uvědomuješ činnost, kterou konáš, abys učinil svou
modlitbu pozornější a tak dosáhl lepší usebranosti v rozjímání. Jindy ti
připadá, jako bys byl hnán nadpřirozenou silou, která ti usnadňuje a
zpříjemňuje pěstování ctností. Přitom se tvoje duše ochotně a ráda
podrobuje blažící usebranosti, v níž její pozornost, zbožnost, a láska
nenaráží na žádné obtíže.
Není pochyb, že s touto činnosti spolupůsobí milost. Někdy však převládá
jeden nebo druhý stav, takže se zdá, jako by se vzájemně vylučovaly.
Snaž se rozlišovat:
1. výsledky nabyté zapojením tvé duše, podrobující se vlivu milosti,
2. milost, jíž byla tvá duše obdarována často bez vlastní přípravy,
někdy dokonce ve chvíli, kdy na to ani nepomyslila.
Oba tyto dva stavy mohou nastat v jednom úseku duchovního života, přesto
ale tak, že jeden je spíše trvalý, kdežto druhý je přechodný. Z hlediska
tvé duše a jejího nadpřirozeného pokroku se snaž přihlížet k postupnému
vývoji, pokud jde o různé úseky cesty, jimiž tvá duše prochází. Pak se
můžeš přesvědčit, jak nenápadně se umenšuje činnost tvé duše v té míře,
v jaké se víc uplatňuje činnost Mého Ducha. Tak rozlišíš i přechodné
období mezi plně uvědomělou činností a docela úplnou trpností. Je to
období přechodu, kdy přecházíš z vlastních cvičení asketického života ke
cvičením vlastním životu mystickému. Je to tedy třetí období, jež není
tak přesně ohraničeno jako dvě další. Pro tvou duši je to období ubývání
činnosti směrem k nečinnosti, aniž by však k ní docela došla. Pro Mého
Ducha je to období vzrůstající činností směrem k vycvičení tvé duše ke
stále bezvýhradnějšímu odevzdání, abych ji přivedl k trpnosti téměř
úplné.
Trojí stránka v projevech nadpřirozena na cestě duchovního života
jasně vyniká z výkladu svaté Terezie v „Hradu nitra“.
1. Světice rozlišuje v duchovních útěchách upokojení (contentos) a
okoušení (gustos). Poznamenává, že upokojení mohou být považována za
osobní výsledky z předchozích modliteb a námah. Uvádí, že pocházejí z
tvých přirozených sil za prosté pomoci milosti, nutné ke každému
nadpřirozenému úkonu. To je asketické období.
2. Napřed však světice píše, že v době namáhavé činnosti třetího
příbytku ti jako tvůj Otec neodplácím námahu pouze jako dlužník podle
spravedlnosti, totiž podle toho, co si zasloužíš, nýbrž jako milující
Bratr a Spasitel, takže ti ve svém milosrdenství dávám mnohem víc, než
si zasloužíš. Toto odplácení pak nespočívá pouze v duchovním upokojení,
nýbrž v okoušeních Mých tajemství, které dopřávám tvé duši, byť jen
zřídka. Jsou výsadou pro tvou duši, až dosáhne větší dokonalosti, když
dospěje do čtvrtého příbytku. To je období přechodu, období duchovní
námahy v rámci asketického života, avšak výjimečně omilostněné nějakým
okoušením Mých tajemství, vlastním mystickému životu: vyšší radost vlité
kontemplace nebo aspoň klidu.
3. Posléze nastává období vlitých milostí, význačných pro skutečný
mystický život. Následkem daných okoušení Mých tajemství nalézá tvá duše
Mne, a to nikoli obrazotvorností ani rozvažováním, nýbrž pomocí
nadpřirozeného světla, které je silnějšího než je světlo prosté víry,
jež rozněcuji ve tvé duši působením dalších darů Mého Ducha. Tvoje duše
nabývá poznání, jakého by nebyla nikdy dosáhla celou svou dobrou vůlí a
zapojením svých schopností.
Světice uzavírá, že tvoje duše začíná upokojením v období svého zapojení
a přichází k okoušení v duchovní radosti ze Mne samého. Dále ti radí
prosit o nadpřirozené dary tak, jako prosí chudý žebrák před mocným a
bohatým vladařem, takže se ani nedovažuje k němu pozdvihnout svůj zrak,
nýbrž jen pevně doufá až do vyslyšení své prosby.
+++ |
