Ročník XI.,číslo 4.                                                                                                                                                     duben 2005
__________________________________________________________________________________________________
Obsah: E.Lopourová, Poselství bílého roucha: Sv.Vincenc Ferrerský, bl.Antonín Pavoni, bl.Antonín Neyrot, bl.Markéta z Castellu, bl.Petr Gonzáles, bl.Klára Gambacorti, sv.Anežka z Montepulciana, J.M.Veselý,Tajemství Hory sv.Klimenta, E.Lopourová,Srážení, bl.Bartoloměj Cerveri, bl.Dominik a Řehoř, bl.Hosanna Kosič z Kotoru, , fra B, DUCH INTERNETU (3), E.Lopourová,Ticho, sv.Ludvík M.Grignion, sv.Kateřina Sienská, sv.Pius V., Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely O.P., Zprávy_________________________________________________________________________________________

Umírá z lásky hrozen vinný
Vydán k lisování za celou vinici

Také ty zraj a sládni
Až do vinobraní
Tomu kterého miluješ
Ne jak chceš
Ale jak Vinař dá ti
Být vínem života
Svému miláčkovi

Miluje nejvíc ten
Kdo život za přítele dává
Kapku po kapce
Tvůj život odkapává
Napájí ty jež miluješ

Mohla bys zemřít laciněji
Nevíra zůstala by těm
Kdo nechápou
Kdo nejsou připraveni
I Slunce v nadhlavníku
zapadá pozvolněji
Koláč z něhož ukusuje čas

Paprsky sklánějí se a hřejí
K večeru mnohem příjemněji
Není to náhle ani pomalu
Když život pro druhé
Naklání se k západu
(http://eva.lopourova.sweb.cz)

+++

Poselství bílého roucha

                                                                                                                                  5.dubna
        Milá duše,
       možná si myslíš, že když je svět protkán neviditelnými vlákny paprsků a vln, stává se hlásání Božího Slova něčím překonaným. Jenže žádná lidská vymoženost nikdy nepřekoná sílu bezprostředního živého hlásání. Za mých časů mi pomáhá jen vítr. Jako pozemský dech posiluje můj živý dech, aby mocněji a pronikavěji roznášel mnou šířené Boží slovo. Proto na vyvýšeném místě odkud hlásám na veřejném prostranství vlaje útržek látky, abych poznal směr větru a promlouval k posluchačům podle něho. Takový už je zvyk otců dominikánů v mé rodné Valencii, kde ve svých sedmnácti létech přijímám bílé roucho Otce Dominika. Po studiích přijímám kněžské svěcení. Stávám se živou obětí a současně jasně zářící a mírně hřející pochodní, obětující se k větší cti a slávě Boží. Můžeš se snad divit mému vzplanutí, když je právě nesešívané roucho našeho Pána bezohledně rváno na kusy. Rozkol trhající nesešívané roucho tajemného Tělo našeho Pána na Církev východní a západní mi zraňuje srdce. A hned na to další rána v podobě papežského schizmatu. Záplava lidského hříchu nasazuje Církvi Kristově masku obludy, která nemá již jen jednu, nýbrž dvě viditelné hlavy, totiž dva papeže, kteří navzájem soupeří o vládu nad Církví. Dobře víš, že ve skutečnosti ovšem může být jen jeden právoplatný papež, kdežto druhý dlužno považovat za rozkolnický. Takový názor se ale může jasně projevit až se delším časovým odstupem. Já jsem však Španěl, a proto pod vlivem našeho domácího duchovenstva. Ostatně pro každého, kdo je poněkud zatahován do vzájemného osočování papeže se vzdoropapežem, není snadné rozlišit a správně zhodnotit postavení obou soupeřů.

     Když mě můj představený, aragonský kardinál Pedro de Luna, nařizuje postavit se na stranu avignonského papeže Klementa VII., činím tak v dobré víře, protože jsem doopravdy přesvědčen, že je oprávněným nástupcem svatého Petra. Nemohu jednat proti svému přesvědčení. Teprve mnohem později shledávám, že ve skutečnosti právě on je tím rozkolnickým vzdoropapežem. Jenže moje první přesvědčení je tak upřímné a moje ohnivá slova ovlivňují Boží lid tak pronikavě a rozsáhle, že naneštěstí přetahuji na stranu neoprávněného papeže mnoho krajanů.
     Po smrti Klementa VII. dosedá na avignonský stolec kardinál Pedro de Luna. Přijímá jméno Benedikt XIII. Povolává mě na svůj dvůr. Tři roky působím v jeho přítomnosti. Nato zklamaně odcházím. Jsem přímo znechucen jednáním tohoto vzdoropapeže. Opouštím jeho dvůr i Avignon.
     Nestačí jen lomit rukama nad okolní spouští. Konám pokání a také k pokání vyzývám ostatní lidi. Upínám se na své kazatelské poslání. Musím napravit, co se ještě napravit dát. Obracím se na oba soupeřící papeže s výzvou: Smiřte se! Vzdejte se osobní ctižádostivosti! Smiřte se! Vraťte Církvi její vnější jednotu! Putuji celou Francií, Lombardií i severní Itálií. Moje promluvy jsou v té době strašně rozsáhlého pobloudění neméně strašlivě přísným, až děsivě apokalyptickým hřímáním. Proto mě znáš z některých obrazů jako kazatele s plameny nad hlavou a křídly anděla z Janova Zjevení na zádech.
     Vyzývám zástupy věřících k pokání a těm, kdo se staví zády předvídám Boží tresty a pohromy. Nejsem však žádný suchý moralisty, který by znal jen bílé světce a černé hříšníky. Když mluvím o hříchu, tedy promlouvám velmi barvitě, a to na jednotlivých očividných případech a odhaluji lahodnost ctnosti a přitažlivost svatosti. Nejsem žádný fanatik. To, co hlásám, není výraz nějaké mojí pyšné povýšenosti ani zloby, nýbrž otcovské dobroty a lásky. Tak otcovsky cítím i s Tebou, slabým Božím dítětem, které snadno podléhá hříchu, protože vidím, jak Tě okolní temnota a zmatení jazyků obchvacuje. Snažím se tě, jako matka s něžnou láskou jemně pozvednout, osvobodit a zahřát. Mám přece radost z tvého prospěchu a tvé naděje na slávu před Boží tváří. Tak se držím osvědčené zásady: "Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med." Zástupy obrácených kajícníků mě zahřívají u srdce, protože vím, že náš Pán nechce hříšníka potrestat, ale zachránit.
      Když je na kostnickém sněmu zvolen Martin V. řádným papežem, důrazně se odděluji od vzdoropapeže a otevřeně mu vypovídám poslušnost. Dostávám od nového papeže požehnání a plnou moc pro další hlásání pokání a usmíření s Bohem i se Svatým Otcem. Ještě celé tři roky procházím jako potulný kazatel Bretaní a Normandií. Cestuji na oslu a zástupy kajícníků mě doprovázejí. Do úmoru hlásám usmíření s Bohem i s Církví. Umírám však s úsměvem na tváři, když sleduji, že hrozný západní rozkol v Církvi je zažehnán.
     Zanedlouho po skončení mé bouřlivé pozemské pouti uznává papež Kalixt III. mé ctnosti jako hrdinské, třebaže jsem zprvu stoupencem dvou schizmatických papežů. V té nepřehledné době stojím na jejich straně nejen na podnět představeného, ale především s pevnou vírou, že zastávám dobrou věc. Tohle má největší cenu, že se to děje s čistým úmyslem, neporušeným a nezkaženým vlastním osobním zájmem ani ze zaslepené vášně. Nikdy nejsem stranický. Proto vždy kladu na srdce věřícím, aby se báli jedině Boha a vzdávali mu náležitou úctu.
                                                                              Tvůj Vincenc Ferrerský
                                                             +++
                                                   DUCH INTERNETU (3)
Možnosti a meze tvého jazykového hlásání
     Převládající formou tvého počínání mezi lidmi je slovní chování (Sacrosanctum concilium, 34). Když mluvíš, tak nevydáváš jen tak nějaké náhodné zvuky.
     Výstavba tvého jazyka odráží vedle tvých zvláštních mravních, umělecko-estetických předpokladů především tvoje duchovní předpoklady jeho trvání. To vede k tvému jedinečnému "jazykovému obrazu světa".
     Boží Slovo je přirozeně vždy podstatně nevykořenitelným základem každého tvého slova jako Božího dítěte. Předchází každé tvé slovo. Nepotřebuje žádné tvé přirozené slovo k vlastnímu projevu.(1 Petr 3,1)Naopak se dokáže prosadit i bez tebe, ovšem nepodceňuje možnosti tvého slova. Uznává je jako jednu z podmínek svého uplatnění a zakořenění (Řím 10,14-17; 1 Kor 2,1-5).
    Slova bohoslužebného podání představují události z Kristova života. Umožňují ti jejich znovuprožívání. Tak tvoří nosnou výstavbu bohoslužebného dění. Slova bohoslužby jsou tvojí modlitbou uprostřed ostatního lidstva a spolu s ním. Není to jen tvůj soukromý rozhovor. Je to tvůj rozhovor v jednotě s ostatním lidem shromážděným kolem Krista a jeho prostřednictvím. V bohoslužbě nejde o tebou vytvořené slovo. Jde o Slovo dané. Je to Slovo Boží, které neprošlo psychologickým procesem tvého myšlení. Je to Slovo, které je ti dáno i v logické uspořádanosti věty jako vlité, vdechnuté Duchem svatým do úst a pera patriarchů, proroků, evangelistů a apoštolů. Proto přirozeně nemůžeš na slově bohoslužby nic měnit. Má plnou účast na Slově Božím (Jan 1,1-14).
     Slovo - Logos - je projevem Boha-Otce. Je posledním důsledkem plnosti nadpřirozeného nadání, které se z překypující plnosti božství vylévá v božském výkřiku Slova, jež je v podstatné jednotě s Bohem-Otcem i s Duchem svatým.
     Slovo Písma sv. je na světě dříve než vtělený Kristus. Obsahuje v sobě Krista dříve, než přijímá tvé lidské tělo. Kristus je v každém slově bohoslužby. Slovo je nejúžasnější posvátné znamení, jaké bohoslužba zná. Je krátké, jasné a obsahuje vše. Slovo v bohoslužbě je paprskem světla, který proniká temnoty a činí je zřetelnými. V bohoslužbě je historie, zákon, duchovní život a mystika.
Když se při bohoslužbě výslovně modlíš, tedy se modlíš Božími ústy. Modlíš se s Kristem a jako Kristus. Jsi v tom obsažen jako jednotlivec nadaný Božím dětstvím i jako příslušník vykoupeného lidstva.
     Nějaké duchovní hodnoty, obsahy a významy pronikají tvým jazykem nejen jako jeho duchovní podstata, ale v jistém stupni také jako jeho případná podmínka, a to buď záporně nebo příznivě. Záporně tak, že v jistých situacích omezují tvou rozmluvu tím, že ti ukládají mlčení, příznivě tím, že ti poskytují některé náměty k rozhovoru a promluvě.
     Jako každý i ty jsi ohlušován nejrůznějším řečněním, avšak ani únava, kterou dnes vyvolává tolik jalového řečnění, ani závažnost mnoha jiných sdělovacích prostředků, nesmí snížit trvalou sílu tvého slova, ani tě od něho odradit (Evangelii nuntiandi, 42).
     Slovo zůstává nadále závažné, zejména je-li nositelem Boží moci (1 Kor 2,1-5). Je to právě tvoje slovo, které přivádí Boží Slovo k ostatním, a ty, kdo tě slyší, přivádí k víře. Usnadňuješ víru těm, které přesvědčuješ (Řím 10,17), třebaže víru samotnou jim přirozeně dát nemůžeš. Šíření radostné novozákonní Informace tvým slovem nabývá různých podob. Tvé svaté nadšení jako hlasatele radostné novozákonní Informace ti pomáhá nalézt jich nepřeberné množství. V životě dochází k rozličným událostem a situacím, které poskytují příležitost k nevtíravému, ale přesto účinnému připomenutí toho, co říká Kristus za podobných okolnosti. Tvoje opravdová vnímavost pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, aby dovedl z událostí "vyčíst" Boží poselství (Evangelii nuntiandi, 43).
     K tomu, abys jako nositel radostné novozákonní Informace dosáhl cíle, uč se mluvit tak, aby ti ostatní správně rozuměli. Dbej na to, aby tvá řeč a výrazy byly důstojné, přesné a přiměřené (Evangelii nuntiandi, 43).
    Hodnoty tvého všedního jazyka jako přirozené skladby nemají sebemenší vliv na duchovní podstatu sdělované radostné NZ Informace. Mohou ji ovlivňovat jen jako případné podmínky, které v nějaké míře usnadňují nebo ztěžují její šíření..).
    Přistupuj k Božímu Slovu nejen jako k přirozené jazykové události, ale také jako k události nadpřirozené. Naproti tomu mýtus je přirozená záležitost. Zahrnuje zvláštní vztah a také způsob uspořádání názorů na různé věci a činnosti a způsob jejich hodnocení. Tak ti přirozeně usnadňuje světonázorový rozhled. Mýtus prolíná do tvé víry jako jedna z jeho podmínek, které ti víru v nějaké míře usnadňují nebo ztěžují. Nadpřirozeně inspirovaní svatopisci přijímají prvky dobových mýtů k podání a vyjádření Božího Slova. Nepřijímají je ovšem pasivně, ba ani přetvořené přirozenými prostředky, nýbrž teprve po nadpřirozeně osvíceném přehodnocení. Tím je tvoje účast jako člověka na jakékoli úpravě Božího Slova přirozenými prostředky a silami vyloučená.
     Máš však rozsáhlé pole působnosti ve výkladu svého současného stavu a v tříbení svého jazyka tak, aby byl co nejpohotovějším prostředkem šíření radostné novozákonní Informace. Pokud jde o výroky typu "Bůh miluje lidi", chápej je především jako významové věroučné články. Koneckonců ti zůstává jenom jediný smysluplný výklad tohoto výroku a tím je článek věrouky. fra B (Pokr.)
                                                                            +++
                                                                                                                               9.dubna
       Milá duše,
      přicházím na svět v turínské diecézi léta Páně 1326 a opouštím jej rukou vraha u dveří chrámu, poté, co zde sloužím mši svatou ve svých osmačtyřiceti letech. Mezitím přijímám bílé roucho Otce Dominika a stávám se knězem Božím. Poté mě čeká úřad převora a pak už jenom úřad inkvizitora v Lombardsku. V duchu původního poslání svatí inkvizice pátrám pro bloudících, vyšetřuji povahu jejich bludu, odhaluji jeho bludnost a přesvědčuji bloudící duše o správnosti učení naší víry. Vědeckými důkazy a filozofickými argumenty bojuji proti tmářství bloudících duší.

       Nikoho víře nenutím a žádného člověka neodsuzuji, ani ho neupaluji, jak se nám dominikánům neustále předhazuje. Právě proto mě duch světa nenávidí a svádí k tomu i různé nevědomé a prosté duše. Přesto vím, že  dosáhnu obrácení bloudících ke svaté víře spíše svou obětí než svými důvody a přesvědčováním. Z Božího vnuknutí je mi dáno předvídat vlastní mučednickou smrt z rukou fanatických vrahů. Hrají si na opravdové křesťany, ale bez Církve svaté. Nevidím jiné východisko, než službu Boží, a tu konám do poslední chvíle.
                                                                                        Tvůj Antonín Pavoni

                                                                   +++
                                                                                                                                  10.dubna
       Milá duše,
      moje cesta k hrdinskému mučednictví pro Krista je velmi křivolatá. Do jisté míry si to způsobuji sám. Od dětství mám velmi divokou a dobrodružnou povahu. Někdo by zůstal při tomto dobrodružství jenom v říši snů, ale já jsem od mládí dosti zbrklý. Ne sice ve všem, ale jenom v něčem. Osvícené a prozíravé je, že se dávám vést hlasem svého srdce, abych vykročil cestou našeho Otce Dominika. Tak přijímám bílé roucho od našeho Otce Antonína, který je zrovna jmenován florentským arcibiskupem. Ve svém nadšení pro obrácení nevěřících planu velkou touhou srdce našeho Otce Dominika. Jako se Dominik touží nechat prodat do otroctví mohamedánům, aby zachránil syna jedné španělské matky, toužím po něčem takovém i já. Nedbám na to, že mě Otec Antonín odrazuje od mých dobrodružných nápadů. Chci se vydat na Sicílii. Můj představený je proti tomu. Nakonec mi to ale povoluje, aby se nestalo něco horšího.
    Vydávám se na Sicílii. Podceňuji však nebezpečí a přeceňuji své síly. Pozdě chápu, že jedná-li řeholník z poslušnosti, dostane vždy dostatečnou milost, kdežto jedná-li na vlastní pěst, je odkázán jenom na sebe. Tak se stává, že naši loď přepadají piráti. Upadám do pirátského zajetí. Pirátům však jde o peníze. Když nikdo z křesťanského světa za mě nemůže zaplatit výkupné, odvlékají mě do Tunisu. Ocitám se v mohamedánském zajetí. Jsem z vězení otřesen.
      Janovský konzul se však za mě zaručuje. Brzy je mi dovoleno pohybovat na svobodě. Dostávám dobré místo u dvora, dům, peníze a k tomu také manželku. Je v tom však jenom krutá záludnost ducha světa, který mě zkouší pevnost mé víry. Když už si zvykám na volný pohyb bez okovů, znovu na mě udeří tuniský bej. Hrozí mi novým vězením.
      Buď se musím vrátit do vězení, anebo otevřeně zapřít Krista a vyznat Mohameda. Bojím se dalšího vězení i otroctví. Tak já, dominikán zrazuji své dominikánské poslání, veřejně zapírám Krista, a vyznávám Mohameda. Jenže kdyby se to stalo aspoň tiše a nenápadně! Já se však tvářím docela spokojeně v tomto svém odpadu od pravé víry. Vedu lehkomyslné řeči proti svaté víře a velebím Mohameda. Jak strašně klesám! Dokonce se snažím muslimskému vládci zalíbit tím, že začínám překládat korán do latiny.
      Právě v době mého odpadu od Krista, Církve i řádu umírá náš florentský arcibiskup Antonín. Přicházejí zprávy, že se na jeho hrobě dějí úžasné zázraky.
     Zakouším hrozný otřes. Nahlížím na svůj strašný pád. Už nesnesu tu ženštinu, kterou mi Turci nastrčili do postele jako manželku. Nedokážu už dál překládat korán. Po čtyři měsíce vězím v kalu nevěry. Trápí mě výčitky svědomí. Co si mám počít? S pomocí janovských kupců mohu utéci z mohamedánského zajetí, abych někdy doma v ústraní vykonal pokání. Jenže to mi nestačí. Nejde jen o můj odpad od pravé víry. Jde o strašné veřejné pohoršení. V přítomnosti tuniského beje jsem veřejně zapřel Krista. Proto v jeho přítomnosti chci veřejně vyznat Krista. Nejde to tak snadno. Celých osm měsíců čekám na vhodnou příležitost. Zatím žiji v ústraní a znovu se modlím breviář. Modlím se o dary Ducha svatého, abych vytrval. S Boží pomocí ovládám vrtkavost své povahy.

      Na květnou neděli roku 1460 se svátostně usmiřuji s Bohem, znovu oblékám bílé roucho Otce Dominika, pronáším kázání v katolickém kostele. Potom odcházím k mohamedánskému vládci a veřejně hlásám Krista. V tu chvíli zakouším tak nesmírnou úlevu, že mě zaplavuje vlna radosti. Nemohu se ubránit radostnému chvalozpěvu našeho Pána Ježíše.
      Odpovědí muslimského beje je hrubé násilí, rány, nadávky, bičování. Uprostřed bolestí se svým mučitelům směji do očí. Na Zelený čtvrtek mě vedou před vládce. Trvám na svaté víře. I ve chvíli vyhlášení rozsudku smrti ukamenováním se raduji, že smím trpět kvůli Kristu. Vládce dává rozkaz katům:

"Do poslední chvíle ho přemlouvejte, ať zapře víru a vyzná Mohameda!" Cestou na popraviště mě bodají meči. Kamenují mě, ale nespěchají. Počínají si co nejpomaleji. Neprosím o milost, ani neuhýbám před kameny. Odpouštím svým katům.
      Sotva vypustím poslední dech, nabývám ještě větší sílu před Pánem. Tak jsem pro Tvou spásu ještě prospěšnější než za živa. Bůh působí mnoho zázraků díky mé přímluvě. Nyní jsem vyzdvižen na oltář Páně. Tak Ti dokazuji, že všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

                                                                                                           Tvůj Antonín Neyrot

                                                                      +++

                                                                                                                                  13.dubna
      Milá duše,
     možná, že si také myslíš, že svatost je záležitost jen nějakých zvláště vybraných zdatných a krásných lidí. Můj případ Ti ukazuje, že povolání ke svatosti máš právě Ty, ať máš či nemáš pevné zdraví nebo tělesnou krásu. Přicházím na svět těžce postižena - slepá, hrbatá, kulhavá, slabá a ještě i jinak znetvořená. A přece nejsem netvor, nýbrž Boží dítě. Rodiče se za mě stydí. Zavírají mě do komory. Celé dny tam trávím v samotě. Jedině kaplan ze zámku mých urozených rodičů mě navštěvuje. Učí mě pravdám víry, modlitbě a duchovnímu životu. Tak si přes svou samotu na nic nestěžuji. Nemám ještě deset roků a přesto už vedu život modlitby a pokání.
      Tehdy v našem kraji umírá ctihodný františkán, bratr Jakub. Říká se, že se na jeho hrobě lidé zázračně uzdravují. Tak mě tam rodiče vedou, aby mi vyprosil zázračné uzdravení postiženého těla. Když se žádný zázrak nedostavuje, tak mě tam rodiče zanechávají opuštěnou. Chudé ženy z vesnice se mě ujímají. Odvádějí mě k řeholnicím do kláštera. Nějaký čas tam zůstávám odkázána na jejich pomoc. Za nějakou dobu mě vykazují z kláštera. Sice se prý pořád modlím, ale jinak jsem pro jakoukoli užitečnou práci nepoužitelná.
      Stávám se obecním majetkem všech místních soucitných lidí. Jsou však velmi chudí. Tak si mě předávají z domu do domu. Tak vyrůstám spíše jako dítě ulice, ovšem ne tak docela - protože jsem sama docela nepohyblivá. Posléze mě ujímá jedna zámožnější rodina. Je mi dopřáno vzdělávat se společně s jejich vlastními dětmi.
      Právě dovršuji své patnáctiny, když se o mě dozvídají dominikáni z blízkého kláštera. Přijímají mě. S radostí oblékám bílé roucho Třetího řádu. Ještě větší radost mi působí, když se mohu věnovat dětem a vypravovat jim o Pánu Ježíši. Opakuji však i se staršímu studenty nejen v rodné řeči, ale i v latině. Vykládám jim též žalmy a učení naší víry. Když dovršuji Kristova léta, Pán si mě volá k sobě. Zde Ti však mohu být ještě víc prospěšná, protože se za Tebe u Pána přimlouvám, zejména máš-li nějak postiženo zdraví.
                                                   Tvoje Markéta z Castellu
                                                               +++
                                                                                                                               14.dubna
       Milá duše,
       ze svého mládí se nemám čím chlubit, protože žiji dost bujným a prostopášným životem, jak se to sluší a patří mezi světáky ze španělských šlechtických kruhů. Chovám se rozpustile a přinejmenším velmi okázalým způsobem i po svém jmenování děkanem ve svém rodném Astorgá. Ujíždím ulicemi rodného města na skvěle vystrojeném koni a lidé mi tleskají. Cítím, jak mi to dělá dobře. Smíchy se mohu potrhat. Náhle se mi kůň splaší. A co já? Letím po hlavě do louže. Namáhavě se zvedám plný blata, a okolní dav propukne zlomyslným smíchem. Najednou jsem předmětem jejich hrubých žertů a posměchu.

    Jenže tehdy jsem ještě mladíček, a sám se tvářím nejapně a jízlivě se posmívám kdekomu v jeho utrpení.
      Ostatně, co Ty? Nemáš někdy také jako já v mládí ten zlomyslný sklon k nejapnému smíchu, kdykoli vidíš někoho uklouznout nebo spadnout? Nemáš sklon smát se při hrubé anekdotě, při níž je nejkomičtější to, že se někomu jinému než jsi Ty sám stala nějaká nezasloužená škoda? Neopakuješ takovou anekdotu dál, abys i Ty někoho přiměl k hrubému smíchu? Nechápeš, že je to projev Tvé zlomyslnosti, nedostatku soucitu s trpícím bližním, a úplné nepřítomnosti blíženecké lásky?

      Zahanben kráčím domů a uvědomuji si, jak vrtkavý je lidská dav, a jak můj dosavadní život, těšící se z přízně lidí, je prázdný. A co ty? Nestává se Ti někdy něco trapného? Jak na to odpovídáš? Zatvrdíš se snad vůči těm, kdo Tě pokořují? Vnitřně se snad žereš a pomýšlíš na to, jak jim jejich smích opepřit? Hledáš, jak provést pomstu vůči těm, kdo urážejí Tvou pýchu a ješitnost? Pro mě se taková trapná událost stává tajemnou branou k Božímu milosrdenství.
      Odcházím z domova a bloudím samotou. Po několika měsících, kdy zdánlivě přecházím od ničeho k ničemu, jenže vevnitř probíhá těžký zápas, odpovídám na tuto důraznou Boží výzvu. Po několika měsících poustevničení v divoké pustině vykročím konečně k bráně dominikánského kláštera. Buším na bránu a prosím o vpuštění. Brána se otevírá. Zbývá ukázat, že nepřicházím jen ze zvědavosti, abych se podíval na ty podivuhodné bytosti v bělostném rouchu. Sotva přesvědčuji našeho Pána a bratry o upřímnosti svého povolání. Potom na dotaz: Co žádáš, bratře?, odpovídám stručně a jasně: Milosrdenství Boží a vaše. Na to přijímám bílé roucho Otce Dominika.
      Během svých pozdějších modliteb přijímám další milost za milostí. Stávám se kazatelem. Pak se stávám zpovědníkem krále Ferdinanda III.Kastilského. Ten mě volá k většině svých závažných rozhodnutí. Váží si každé mojí rady a zařizuje se podle ní.
      Poté, co se ve slibech chudoby, čistoty a poslušnosti, vzdávám jednou provždy svého majetku, manželky i své svobody, jsem vystavován tím větším zkouškám. Tak je to s každým. Kdo žije v závislosti na svém těle nebo na světských věcech, žije takovým šedivým všedním životem. Sotva se ale pokusí s Boží pomocí vytrhnout z okovů všednosti, tak začne prožívat každý den jako úžasný svátek. Jenže v tu chvíli se o něj začne zvlášť zajímat duch světa. Přidělí mu zvláštního démona pokušitele. A Bůh to dopouští pro vyzkoušení pevnosti víry. Tak i já nacházím na královském dvoře místo bohatství. Doznávám, že mi dlouho lahodí, pohybovat se mezi takovými veličinami, jako je král, tvářit se důležitě jako jeho rádce, a užívat si plnými doušky bohatství, kterého se mi tu dostává. Až zadlouho dosahují svým duchovním nazíráním správného názoru a opouštím to místo. Vykračuji za chudým lidem na venkově. Šplhám do nejstrmějších hor a navštěvuji nejzapadlejší kouty, abych mohl hlásat Boží slovo. Moje zvláštní láska však patří námořníkům, lodníkům a rybářům. Den co den opouštějí pevnou zem kvůli nejistému živobytí a tak mají pramalou příležitost navštěvovat Boží dům a růst také duchovně. Tak tedy chodím k nim přímo až na lodi, plavím se s nimi, zakouším jejich strasti a nebezpečí, aby přímo na mně uviděli, že se proti všemu ubrání silou víry.
      Přijmi tento můj vzkaz také ty, ať konečně objevíš, že Tvůj život má mnohem hlubší smysl, než ten, který objevuješ ve světě.
                                                            Tvůj bratr Petr Gonzáles
                                                               +++
                                                                                                                                   17.dubna
      Milá duše,
      můj život se odehrává v neklidné době, plné vojenských zmatků. Přicházím na svět ve vyhnanství. Přesto už v sedmi letech prožívám návrat do našeho domu v Pise. Otec mě zasnubuje s jedním bohatým měšťanem. Ve dvanácti se vdávám, v patnácti zůstávám vdovou. Poznávám sestru Kateřinu Sienskou. Píše mi dva listy. Rozhoduji se zasvětit se Bohu. Jenže rodina mě násilím odvléká z kláštera domů. Jako je mi cizí dosavadní přepych měšťanského života, tak zůstávám věrná svému povolání být snoubenkou Kristovou i v bídě a nedostatku, jíž mě nyní moří moje rodina. Půlroční strohé ústraní mi jde k duhu. Poznávám víc své povolání.
     Jednou, uprostřed rodinných zmatků, mi mé příbuzné otevírají komůrku. Zrovna je svátek svatého Otce Dominika. Účastním se mše svaté v dominikánském kostele. Můj zpovědník rozeznává mé Boží povolání. Ujímá se mé záležitosti s takovou rozhodností, že můj otec sám nakonec vyjednává moje přijetí u sester dominikánek svatého Kříže. Slibuje postavení nového kláštera.
      Po slavné obláčce na mě doléhají nové těžkosti. V klášteře je uvolněná kázeň a vlažná víra. Je to spíš hotel pro zbožné paní, které se sice někdy modlí, ale jinak si každá dělá, co chce. Jsem zklamaná, ale nedám se odradit. Oblékám chudý, záplatovaný hábit, a následuji Otce Dominika. Vydržím to tu dva roky. Tehdy konečně můj otec plní slib a dokončí nový klášter a kostel sv.Dominika. Přecházím tam se čtyřmi dalšími sestrami. O co se snažíme? Nic nového pod sluncem. Žijeme v duchu kázně našeho Otce Dominika. Když se pomodlíme, věnujeme se studiu Písma svatého a učení víry. Opisujeme a rozmnožujeme knihy. Kromě toho stále řídíme péči o nemocné a vězně.
Po otcově smrti upadá náš klášter do velké bídy, neboť se náš počet rozrůstá na čtyřicet. Nestydím se žebrat. Tak opatřuji sestrám všechno, co potřebují hlavně knihy. Třebaže zachovávám klauzuru, můj vliv zasahuje daleko do okolí. Naše sestry Druhého řádu zakládají klášter s obnovenou kázní v Benátkách, Janově a Florencii. Je důležité, aby uprostřed okolních násilných a politických zmatků, prožíval někdo Boží pokoj a modlil se za jeho rozšíření do světa.
                                                                                               Tvoje sestra Klára Gambacorti
                                                                      +++
                                                                                                                                      20.dubna
       Milá duše,
       jsem rodilá Toskánka. A protože jsem křehká dívka, svěřují mě rodiče do péče jeptišek v klášteře Sacco v Montepulcianu. Toužím zachraňovat duše. Jak to udělat? Modlím se, pokud možno stále, o více lásky. Bez pravé, nestvořené Lásky Boží bych neměla ani pokoru. Bez lásky není pokory. Jedna živí druhou.
     Divíš se, jak dosahuji této dokonalé a opravdové ctnosti? Tím, že se svobodně a dobrovolně zříkám sebe a statků tohoto světa a vzdávám se všeho vlastnictví. Sleduji totiž, jak jak jmění často svádí člověka k pýše. Zálibou v majetku ztrácíš ctnost pravé pokory, upadáš do smyslové sebelásky a ochabuješ v Božské Lásce. Ustáváš v bdění a modlitbě, neboť srdce a cit, které jsou plné tohoto světa a sebelásky, nemohou se naplnit Kristem ukřižovaným a okoušet sladkost pravé modlitby. Proto sama dobrovolně svlékám starého člověka a oblékám Krista ukřižovaného.
      Bůh mě zahrnuje svou milostí, takže se stávám řeholnicí. V patnácti letech dostávám dispens od Svatého Otce a stávám se představenou kláštera v Procenu u Orvietta. Vlastně jsem jeho zakladatelka. Po svém sedmnáctiletém působení v Procenu souhlasím se zřízením nového kláštera v Montepulcianu. V novém klášteře se však vzdávám hodnosti abatyše, abych směla být jen první mezi rovnými, jak je tomu zvykem v dominikánském řádu. V novém klášteře přijímáme augustiniánskou řeholi a vyprošujeme si, aby jeho vedení bylo svěřeno právě řádu Kazatelů.
     Za mých časů jsou okolní poměry velmi neklidné a nálady lidu krajně rozjitřená. Dovedu však využít své autority a s Boží pomocí dodávám krajanům odvahy. Co dělám sama, to zanechávám jako odkaz i Tobě.
                                                      Tvoje Anežka z Montepulciana
                                                                    +++
                                             TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (12)
d) Hrob pod vchodem
     Mezi rohem lodi a prvým podpěrným pilířem na jižní straně kněžiště je, jak už bylo řečeno, zazděný vchod do kněžiště. Byl objeven až po skácení mohutné břízy, která stála přímo na zdi kněžiště a svými rozvětvenými kořeny zakrývala jako chapadly zeď, v níž se tajil zazděný vchod. Pod zazděným vchodem byl odhalen hrob, a v hrobě kostra. Hrob se rozkládá podél venkovní zdi. Hlava kostry hledí k východu. Hrob i kostra po celé délce leží z jedné třetiny své šířky pod kamennými základy kněžiště.
    Jaký byl důvod k tomu, že hrob leží právě pod zazděným vchodem u zdi ? Mohl být nahodilý. Vždyť také jinde jsou hroby podél zdi kněžiště, např. na opačné, severní straně. Avšak některé okolnosti vzbuzují domněnku, že zde mohlo jít o určitý záměr. Už poloha hrobu a jeho úprava se liší od jiných: jiné pohřby jsou prostě položeny do vyhrabané hlíny a prozrazují opravdu nahodilé, neodměřované umístění hrobu i mrtvoly. Kdežto zde byla poloha hrobu vyměřena tak, že - chodilo-li se tehdy do kněžiště ještě vchodem dnes zazděným, a tudíž přes hrob - pak vstupující mniši překračovali horní část kostry, tedy hruď, srdce. Kostra tedy může být pozůstatkem někoho, kdo chtěl ležet záměrně i po své smrti "pod nohama svých bratří". Odezíráme-li zatím od možnosti, že by hrob mohl být velkomoravský, tedy v letech 1358 až do poloviny dalšího století zde byli augustiniáni. A ve známé řeholi sv.Augustina se čte o představeném: "A ten, kdo vám stojí v čele, ať se nepokládá za šťastného pro moc, jíž vládne, nýbrž pro lásku, ze které vám slouží. Protože je váš představený, budiž vámi ctěn - ale z bázně před Bohem ať leží prostřen pod vašima nohama..." ("Ipse vero qui vobis praeest, non se existimet potestate dominante, sed caritate serviente, Felixem. Honore coram vobis Praelatus sit vobis, timore coram Deo, substratus sit pedibus vestris.")
      V některých řádech se kladou členové kláštera pod nohy svých bratří i za živa, buď sami, z pokory, nebo z poslušnosti, za pokání. Tyto kající skutky se konaly buď před prahem vchodu do klášterní jídelny, nebo do tzv. kapitula (tj. chór nebo místnost pro vyznávání se z přestupků proti řeholi); nebo konečně před vchodem do kostela. proto i pohřeb před prahem do kněžiště u sv.Klimenta mohl mít podobné odůvodnění: a potom to musel být někdo, kdo měl buď vládnoucí moc, anebo mravní vážnost v takové míře, že si to mohl ještě za živa vymoci či aspoň vyprosit - a tedy buď představený nebo světec.
Kostra v hrobě byla silná, dobře zachovalá s tvarem lebky, prozrazujícím ušlechtilé rysy. Páteř však prozrazovala určité zkřivení, které by se dalo těžko vysvětlit tlakem půdy. Protože kostra byla jinak nepoškozená, mohlo ohnutí páteře vyplývat i z choroby (např. revmatismus) nebo ze stáří.
      Úprava hrobu byla mimořádně pečlivá. Hrob dělal dojem vyzděné, nebo aspoň kameny vyložené hrobky. Za temenem lebky vystupovala vzhůru "živá" skála a v nohou byl svisle postavený kámen. V hrobě nebyly vůbec žádné milodary ani jiné předměty. Pravá ruka byla položena podél těla, levá byla položena do klína, snad z nedostatku místa na této straně. Kdyby však položení levé ruky do klína bylo záměrné (a jako záměrně to opravdu vyhlíželo), dalo by se z něho usuzovat na velké stáří hrobu. Vždyť kladení ruky do klína nebo na hruď, a později křížení obou rukou v klíně nebo na hrudi začíná u nás těsně na konci 9. století a začátkem století desátého.
     Tak např. Dr.Věra Hochmanová zaznamenává při výzkumu na velkomoravském pohřebišti ve Starém Městě "Na valách" v letech 1957-59: "Objevovalo se též složení rukou do klína (Hrob č. 12/57, 37/58, 23/59, aj. Tab. V/1.);
- ohnutí jedné paže na hruď (Hrob č. 55/57, Tab. V/2.);
- nebo do klína (Hrob č. 27/57, 5/58, aj.);
- tedy výjimky, příznačné "Na valách" hlavně pro mladší hroby." (V.Hochmannová - Vávrová, Velkomoravské pohřebiště na Starém Městě "Na valách". Výzkum v letech 1957-1959. Viz: Časopis Moravského muzea, 1962, roč. XLVII, s.228; Viz též: V.Hrubý, Staré Město, Velkomoravské pohřebiště "Na valách", Praha 1955 ČSAV, s.78.)
      Označením "mladší hroby" se zde rozumějí hroby z konce doby velkomoravské. Podobný stav byl i v Sadech (Derfli). Tuto podrobnost uvádíme jen kvůli tomu, že i svatyně sv.Klimenta patří do velkomoravské oblasti Staré Město - Veligrad a bylo tu i velkomoravské osídlení. Tím však netvrdíme, že v případě hrobu na Klimentku jde o velkomoravský hrob, neboť ruka se do klína mohla dostat náhodou či pro nedostatek místa na boku.
      Pokud jde o vznik hrobu, po prozkoumání zásypu v hrobě je jasné, že hrob byl zbudován až poté, když stálo kněžiště. Přitom byla, zřejmě pro nedostatek místa, odbourána i část základů, aby se hrob dostal přímo pod základové zdivo. A když bylo tělo pochováno a hrob zasypáván, dostaly se do zásypu hrobu spolu s hlínou i početné zbytky malty a omítky ze základové zdi kněžiště, která byla právě odbourána. To, že jde o maltu a omítku z kněžiště, lze spolehlivě zjistit. Vždyť kněžiště mělo maltu i omítku velmi svéráznou, výrazně odlišnou od malty užité v lodi a v předsíni. To je důkaz, že kněžiště vznikalo samostatně, před lodí.
      Lůžko hrobu je pečlivě vyzděno kameny. Tyto kameny jsou jiné než kameny v základech. Kamení ve zdivu je z lomů na blízké hoře "Ocásku". Naproti tomu kameny v hrobě pocházejí přímo z místa "na Klimentku"; původně byly asi nalámány někde v blízkosti pro úpravu hrobky, nebo při vylamování hrobky do skály. Celý prostor hrobu vzbuzoval dojem pečlivě stavěné hrobky, kdežto v ostatních hrobech kolem kněžiště jsou mrtvoly uloženy prostě+ do hlíny. Proto jsou to buď hroby ze stejné doby, ale osob, které měly nižší společenské postavení či kulturní význam (zde představený, pán, světec ? - tam prostí obyvatelé); anebo hroby z různé doby (hrobka před vchodem - starší, kdežto ostatní - pozdější hroby augustiniánů ?). Hrobkový pohřeb se konal zřejmě bez rakve, protože v hrobce není ani stopy po rozpadlém dřevě ani po kování z rakve. Jenom na žebrech kostry jsou zespodu načernalé skvrny, snad zbytky po rozpadlých šatech či po nějakém podkladu položeném pod tělo. Nebyla objevena ani stopa po gombíku, sponce, kříži apod. Nepřítomnost rakve by se dala vysvětlit i nedostatkem místa v hrobce, jež byla lámána do skály a vtěsnána pod základ.
       Ústní lidové podání říká, že prý na Hoře sv.Klimenta byl pohřben sv.Metoděj. Pohřeb prý konali tajně nejvěrnější Metodějovi učedníci. Německý biskup Wiching se totiž snažil z nenávisti vůči cyrilometodějskému dílu zničit i Metodějovo tělo, aby jeho věrní Moravané ztratili také toto útočiště. Proto prý učedníci odnesli z původního Metodějova hrobu jen holé tělo, bez biskupských odznaků, jinak vše zanechali v původním hrobě. Kdyby tato ústní tradice - jinak ničím nedoložená - měla být pravdivá, asi by přicházelo v úvahu především toto místo hrobu: hrob narychlo, ale pečlivě vysekaný, ve zdi kostela, ale snad záměrně nikoli uvnitř kostela, aby zásah nebyl postřehnut od návštěvníků; na levé straně a položen tak, že by jeho strážcem byl vlastně každý bratr při překračování chrámového prahu a pod ním Metodějova drahého srdce. Tam bylo položeno holé tělo, snad jen v nějaké roušce, bez jakýchkoli věcí. Domýšlením této možnosti, uváděné lidovou tradicí, ovšem netvrdíme, že tomu tak nutně bylo. Kromě toho jsou zde ještě jiné zneklidňující domněnky, opírající se o nález kostry se zlomeninou nohy.
       Při prvém pohledu na hrob a na zeď nad ním, nebo při povrchním pozorování obojího, snadno vzniká dojem, že tu byl napřed hrob, a ten že byl přikryt tenkým plochým velkým kamenem, a pak že byla nad hrobem postavena zeď, a to tak, že právě nad plochý kámen byly umístěny dveře. Tomu však odporuje skutečnost, že plochá kamenná deska nekryje celý hrob, takže by se byla buď propadla, nebo by musela být v hrobě podepřena, což se nedalo zjistit. Při bedlivém pozorování se dá přijmout, že tu byl napřed stavěn základ, a v tom místě, kde se počítalo s dveřmi, byla v daném místě zazděna na maltu kamenná deska, která měla být prahem v uvažovaném vchodu. Tato deska zapadla do zdi tak, že v ní držela, i když pak někdy bylo podloží základu pod deskou odbouráno pro hrob. Malta v celém kněžišti je velmi jakostní.
      Práh dnes zazděných dveří původně zřejmě sahal přímo až nad hrob. Tak do jisté míry překrýval hrob, vyplněný zásypem až po desku. V zásypu těsně pod prahem byly též nějaké kameny. Snad byly vybourané ze základů při kopání hrobu, a pak vložené zpět pod práh, ovšem již ne na maltu. Nad plochým kamenným prahem, po němž se původně vcházelo do kněžiště, je menší vrstva kamenů spojovaných hliněnou maltou. Tyto kameny zřejmě nepatří do dveřního otvoru, nýbrž tam byly vloženy až po postavené vchodového otvoru. Jde tu snad o zvýšení prahu. Při nějaké úpravě vnitřku kněžiště, a snad i v prostoru zvenčí, se asi zvedla podlaha kněžiště. Přitom plochý kamenný práh byl příliš nízko, a proto byl zvýšen druhotným vyzděním.
     Teprve třetí stavební zásah ve dveřích znamená zazdění celého dveřního prostoru. Zazdění bylo uskutečněno souměrnými, opracovanými kameny spojovanými maltou. Tam, kde tyto kameny nestačily na vyplnění otvoru, byly doplněny menšími. Celý vnitřní prostor je jasně viditelný z obou stran. Zvenčí byly kameny kladeny tak, aby po omítnutí nebylo po dveřích ani stopy. Zvnitřku směl zbýt pod dveřích výklenek od spodu až nahoru. Výklenek byl až později vyplněn nesourodým stavivem, snad proto, aby se dveřní prostor ztratil i zevnitř a zeď byla vyrovnána omítkou.
      Bylo by tu snad ještě jedno možné vysvětlení našeho "druhého" stavebního zásahu ve dveřích, totiž pro zvýšení prahu. Je totiž možné, že když se kopal hrob, spadla či propadla se podezdívka pod prahem dveří. Proto byl pak práh dveří zajištěn, zpevněn vložením plochých kamenů (které jinak pokládáme za původní práh); vypadlý otvor nad vloženými kameny byl vyplněn kameny s hliněnou maltou. Toto vysvětlení se však zdá méně odpovídat skutečnosti.
      Výzkum na jižní straně kněžiště přinesl tedy bohaté objevy:
- zjištění, že i zde byly podpěrné pilíře pouze dodatečně přistavěny ke kněžišti;
- tarasová zídka směrem k lesu;
- blok zdiva mezi prvým a druhým pilířem, ohraničený zídkami a vyplněný propálenou hlínou;
- hrob pod zazděným vchodem;
- a konečně, velmi důležitým nálezem je pět velkomoravských střepů, jež byly nalezeny pod druhým pilířem, k němuž se připíná tarasová zídka. Dokazují, že tu v blízkosti svatyně probíhal život ve velkomoravské době. Dále dokazují, že pilíře následovaly až po ní, jinak by střepy nemohly být pod pilířem, nýbrž spíše v něm nebo vedle něho. J.M.Veselý OP (Pokr.)

+++
Srážení
V místě kde srážejí se
pravdy ve své částečnosti
Bůh zjeví se ti jako matka
Není to ale žena
Zjeví se ti jako muž
Není to ale otec
Poté zjeví se ti jako Bůh
S něhou matky přivine tě k prsům
Silou paže ochrání tě otec tvůj

http://eva.lopourova.sweb.cz
+++

                                                                                                                               22.dubna

      Milá duše,
     kdykoli se někde ozve zmínka o inkvizici, slyšíš jen slova pohrdání a odsuzování. Největším nebezpečím pro pokrok lidstva a Církve není inkvizice, nýbrž zásadní nevzdělanost lidí, i křesťanů v této záležitosti.
     Označení inkvizice pochází od slova inquiro, a to znamená vyhledávat, vyšetřovat a dokazovat. Máš vůbec tušení, jak hrozné poměry panují před zavedením této soustavy vyšetřování a k tomu pověřeného úřadu? Mnohý obviněný je pronásledován pouze na základě něčího obvinění a bez důkazu. Někdy je jeho přiznání násilím vynucováno a dokládáno ordáliemi, tedy nějakými úkony závislými na náhodě. Odsuzování a trestání se ujímají samozvaní jedinci nebo davy, které berou spravedlnost do svých rukou. Papež tyto praktiky opakovaně zakazuje.
     Světští panovníci si ovšem uvědomují společenskou nebezpečnost jedinců odporujících učení naší svaté víry, protože převracejí také své poměry v rodině a pak i ve státě. Proto Bedřich II., jinak bojující proti Církvi, zřizuje svůj úřad státní inkvizice na vyhledávání, vyšetřování a stíhání těch, kdo takto podkopávají duchovní základy státu. Státníci odsuzují každého člověka, bloudícího ve víře jako rozkolníka, podkopávajícího duchovní základy státu, a viníky trestají tělesnými tresty.
      Papež se snaží předejít v těchto věcech živelnosti a zneužívání tohoto úřadu ke stíhání všech lidí nepohodlných králi a šlechtě. Zřizuje zvláštní církevní úřad pro pátrání, vyšetřování a dokazování takových věcí. Církev zakazuje používání násilí a viníkům smí ukládat tresty pouze duchovní. Není pochyb, že v i sebelepším zařízení se během doby vyskytnou špatní lidé, kteří svého úřadu a pravomoci zneužívají a dopouštějí se zločinů. Církev svatá o těchto zlořádech ví, bojuje proti nim, a za spáchané špatnosti, které se dějí jejím jménem, se dodnes neustále omlouvá. Za strašné zlořády, spáchané ve jménu Církve a její inkvizice nesou osobní odpovědnost konkrétní hříšní lidé. Ti mohou páchat nejhorší zločiny třeba ve jménu Božím. Nemůže však za to být obviňován ani Bůh, ani Církev, ani sama inkvizice, nýbrž jen a jen lidé.
     Možná, že si řekneš: "Ale to jsou zase jenom řeči a řeči, a těmi se zdůvodní i největší zlořády světa." Proto já, bratr Bartoloměj, už raději nemluvím, ale podávám sám na sobě živý důkaz. Už v mládí vstupuji do dominikánského kláštera. Kvůli svým vědomostem jsem poslán učit na turínskou univerzitu. Když si mě Svatý Otec pro mé vědomosti a ctnosti vyhlíží pro úřad inkvizitora, neodmítám tento nevděčný úkol, na rozdíl od většiny mých kolegů z univerzity, kteří se zdráhají vzdát skvělé akademické dráhy. I nadále však považuji hlásání radostné zvěsti evangelia za svůj hlavní úkol. Jenže právě to nejvíce rozčiluje lidi, bloudící po špatných cestách. Vím o tom, že mě nenávidí a že se mě chystají zavraždit. Neutíkám, neskrývám se. Podle mé předpovědi podstupuji mučednickou smrt z rukou vrahů. Z celého srdce jim to odpouštím a modlím se za ně. Když Tě nepřesvědčí moje pádné důvody, podívej se na mé rány!
                                                   Tvůj bratr Bartoloměj Cerveri
                                                                     +++
                                                                                                                                     26.dubna
       Milá duše,
       každého z nás překvapuje počínání našeho Otce Dominika, ale jen málokdo je ochoten a schopen podniknout to, co on. Za našich časů o takové poutníky pro Krista není nouze. Jdou po skupinách a jdou pěšky, s holí v ruce, stateční pěšáci v dobrovolné chudobě. Vyžebrávají si vše, co potřebují, a to je v nekřesťanských a nekatolických zemích dost obtížné. Ustavičně musí počítat s výsměchem, se zavřenými dveřmi, a dokonce i s pronásledováním.
     Tak i my, dva bratři, se k tomu také odhodláváme. Vydáváme se na cestu ve Španělsku. V tlumoku máme jen pár knih. A celou cestu se snažíme zachovávat chudobu, čistotu a poslušnost, mlčení a půst. Toužíme jen nastavit někde svá bedra kvůli našemu Pánu Ježíši Kristu. Konáme svůj apoštolát hlavně ve venkovských kostelících.
     Jednou nás uprostřed pustiny zastihuje prudká bouře s vichřicí. Nacházíme útočiště pod skalním převisem. Jenže skála se během bouře hroutí a my zde nacházíme svůj hrob. Třebaže nedocházíme daleko, docela blízko nacházíme příbytek, ve kterém jsme Ti blíže něž kdykoli zaživa. Dostaneš-li se do bouře a vichřice, zavolej nám. Vyprosíme Ti pomoc.
                                                                                 Tvoji bratři Dominik a Řehoř
                                                                      +++
                                                                                                                      27.dubna
      Milá duše,
      pocházím z Kotoru v Dalmácii. Moji rodiče žijí v chudobě. Ještě větší je chudoba jejich ducha. Patří k jedné pravoslavné rozkolnické sektě. Kdopak se jim může divit. Nepamatuji si, že by kdy do naší horské vesnice přišel nějaký kněz, který by pravdy víry objasnil. Takže u nás doma vládne bída a nevědomost. Od dětství pasu ovce v horách, kde zůstávám dlouhé hodiny úplně sama. Od dětství toužím po pravdách víry, ale nikdo mi je nepodává. S naším stádem v horách je mi dobře. Přesto slyším stále mocnější volání, abych to opustila.
      Máti mě odvádí do města. Poprvé se ocitám v kostele a pohlížím na kříž. Matka mi opatřuje místo u zámožné paní, která je křesťanka. Její dva bratři jsou dominikáni. To však neznamená, že bych tu kdy dostala něco zadarmo. Dokonce mohu říci, že mne ostatní služky všemožně využívaly kvůli mé nevzdělanosti.
     Později se mě ujímá jedna hodná paní a jistý kněz. Ten mě uvádí do Boží pravdy. Připravuje mě na svaté přijímání. Spojením s Kristem vzniká ve mně nesmírná touha slavně se zaslíbit a obětovat Pánu. Toužím se stát poustevnicí. V jedenadvaceti letech mě přijímají do Třetího řádu svatého Otce Dominika a se souhlasem zdejšího biskupa se stávám rekluzou, poustevnicí. Modlím se uzavřená v ústraní a vyšívám bohoslužebná roucha. Konám pokání za hříšníky a rozjímám o Umučení našeho Pána. Tak žiji půl století, zprvu v úplném odloučení a mlčení. Později začínám chápat, že jako dominikánka mám předávat to, co rozjímám.
    Modlím se za ochranu města proti moru, zemětřesení a Turkům. A opravdu je naše město uchráněno. Vítězství nad Turky v bitvě u Lepanta, které mi dává Pán předvídat, se naplňuje.
     Myslíš, že je můj život promarněný, když ho obětuji modlitbám v ústraní za spásu světa? Možná, že právě to nejvíc chybí dnešní době, rozervané válkou a terorismem.
                                                                                       Tvoje sestra Hosanna Kosič z Kotoru
 

+++
TICHO
Ticho po eucharistii
Prázdná paténa prázdná číš
Tichem po milování
Otevře se srdce ještě víc
Mlčení po díkůvzdání
Nádoby osiřelé
Na korporál vrhají stín
Cítí se být zrazeny
Ale jen do chvíle než
Do nich znova vstoupí život
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++

     Za jejich obrácení se modlím a konám pokání trýzněním svého těla před Ukřižovaným, aniž bych se ovšem nějak zmrzačila. Církevní dějepisci mlčky přehlížejí toto mé počínání, jako by moje do krajnosti vystupňovaná kajícnost proti tělu byla snad nějaká moje osobní libůstka, nebo že by mi snad tělesná bolest byla příjemná. Jak se ale mám dovoleným způsobem víc pokořit před Ukřižovaným, abych se mu v jeho bolestech co nejvíce přiblížila a dala mu najevo, jak šíleně ho miluji? Jak mám přimět Boha, aby ke mně mluvil a oznámil mi svou vůli? Jak mám přimět dominikánské svaté k důvěrnější pomoci právě mně?

     Bůh přijímá mou oběť a z jeho vnuknutí diktuji řadu hlubokých pravd. Je to ryzí Boží milost, že přes svou školskou nevzdělanost, vím co psát a vím komu to poslat. A Bůh hned mi posílá pomocníky, hlavně Otce Rajmunda z Kapuy, mého zpovědníka a duchovního vůdce. Tak dělám, co mohu. Když diktuji třeba i více písařům najednou, věřím, že píši drahocennou Krví Páně. Touto živou Krví píši soukromým osobám, prelátům, otcům rodin, soudcům, králům, ba i neznámým lidem a dokonce i papeži, kterého zvu z Avignonu do Říma. Povzbuzuji Svatého Otce ke zmužilosti: "Vzhůru, Otče, a bez obav do toho! Říkám Vám, že není třeba mít z toho strach."
     Modlím se za všechny, hlavně ty, kdo stojí na předních místech, aby ochotně přijali dar pokoje od našeho Pána. Modlím se za očistu Církve, protože jedině Církev je velkým mostem světa. Také však jednám, diktuji dopisy všem, kteří to potřebují. Toužím kvůli tomu také trpět. Nakonec mě Pán Ježíš shledává hodnou, abych nosila jeho stigmata. Nejsou okázalá, nýbrž duchovní. Nikdy se mi totiž nedostává zadostiučinění ani pocitu radosti z dobře vykonaného díla nebo při sebevětší oběti, dokonce ani při takovém úspěchu, jako je přivedení papeže zpátky do Petrova města. Nestýskám si však.
     Spolu s ostatními dominikánskými terciářkami tiše a obětavě pečuji o nemocné a umírající, ale i o vězně. Na přání papeže Urbana VI. se stěhuji do Říma. Tak mohu přímo ve Městě měst usilovat o jednotu v Církvi a mír ve světě. Toužím se připojit k našemu Pánu a přispět k odčinění nespravedlností světa. Snažím se k němu připojit v jeho bolestném utrpení. Proto se bolestně v ústraní pokořuji před křížem. Bůh mi hned ukazuje, kdo mě nejvíc potřebuje. Tm pak pomáhám Kristu trpícímu skutkem či dobrovolnou obětí, ať už se to někomu líbí nebo ne.
      Když jednou dávám promrzlému žebrákovi svůj řádový plášť, aby se mohl zahřát, budím tím strašné pohoršení. Za mých časů je pro počestnou ženu neslušné chodit na veřejnosti bez pláště. Otcové dominikáni mě přísně napomínají, ale já říkám: Raději ať jsem bez pláště, než bez lásky!
     V Pise vypuká morová rána. Vydávám se pomáhat nemocným a umírajícím. Náš Pán mi jde v ústrety a beze si mě k sobě právě v 33 létech. Vyčerpaná posty, bděním a starostmi o Církev trpící umírám v Kristových letech. O třetí neděli postní se ze mě začíná úplně vytrácet život. Působí mi to hrozná tělesná muka a navíc i utrpení duševní, když vidím, jak je denně urážen Bůh, a kolik nebezpečí hrozí Církvi. V dubnu 1380 přestávám mluvit. Přijímám svátost pomazání nemocných. To mi přináší úlevu i upokojení. A pak najednou dávám posunky najevo, že zápasím s pokušeními, což trvá přes půldruhé hodiny. Najednou se moje strhaná tvář vyjasňuje a nabývá andělské čistoty a radosti. Dívám se chvíli na kříž a pronáším chválu o Boží dobrotě. Také se v modlitbě začínám veřejně vyznávat z hříchů a nakonec říkám: Je to má vina, Nejsvětější Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí, nevděkem a neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Po nějaká chvíli vyzývám k cestě k dokonalosti, každému ukládám nějaký úkol a prohlašuji, že dávám svůj život za Kristovu Církev. Pak všem žehnám a vyrážím ze sebe: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě. Ne se svými zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím, aby se mi ho dostalo mocí Tvé Krve.
      Dnes mě nazýváš Učitelkou Církve. Kde se to ve mně bere? Jsou to plody duchovního života cestou Otce Dominika. Bůh si mě k tomu utváří v modlitbě růžence u svatostánku. Tak si povolává mě, maličkou, aby zahanbil chytré a mocné. Možná se ptáš: to, že jsi učitelkou Církve? Čemu vděčíš za takovou znalost Božích pravd? Jen Bohu.
                                                                      Tvoje sestra Kateřina ze Sieny
                                                              +++
                                                                                                                                30.dubna
       Milá duše,
      moje životní cesta je taková, jakou nikdo na světě nezná - z pasáčka papežem. Někdo nad tím může kroutit hlavou, jenže ať se zeptáš kohokoli, každý dosvědčí, že v době, kdy je papež vysmíván po celé Evropě, vracím Římu jeho důstojnost. Jako mladíčka mě přijímají bratři do řádu. Bílé roucho svatého Otce Dominika mě povznáší k nejvyššímu poslání - služba Bohu ve svých bližních. Vím, že povinností dobrého pastýře je láska. A tak po mém zvolení za papeže nařizuji, aby peníze na oslavy mojí volby byly rozdány chudým, protože církevní statky mají sloužit těm kdo je potřebují.
     Ujímám se kormidla Petrovy lodičky v rozbouřené době, kdy je Církev jako v obležení svírána a ohrožována z jedné strany náporem muslimů a z druhé strany útoky protestantů. Nejsem ani generál ani admirál, a přesto modlitbou a osvíceným vedením zdárně řídím lodičku Církve tímto dvojím úskalím. Především prosazuji v Církvi správné reformy stanovené na tridentském sněmu. Přitom však uhájím Církev proti přehnaným reformátorským snahám. Napřed však opravdu obnovuji Církev. Zřizuji církevní úřady, přebudovávám kardinálský sbor. Zahajuji očistu Církve od simonie čili prodávání církevních úřadů za peníze a nepotismu tedy protekcionářství při dosazování příbuzných na církevní místa. Úspěšně se mi daří usoustavnit duchovní život křesťanstva. Prosazuji nový breviář pro každodenní modlitby duchovních, nový misál a nový katechismus, jednotný způsob modlitby růžence.
     Za mých časů se důležitou velmocí stávají Turci. Hrozí nebezpečí, že muslimové zneužijí sporů a válek mezi různými evropskými státy a zaplaví celou Evropu. Jsem si vědom tohoto nebezpečí. Proto všemožně a se slzami v očích přemlouval evropské panovníky, aby se mezi sebou smířili a sjednotili. Ještě vroucnější je než činnost diplomatická je moje působnost mystická, založená na modlitbě a pokání. Mou nejúčinnější duchovní zbraní je růženec. Sultán Sulejmán o mně prohlašuje: "Mám větší obavy z papežových modliteb než z celého vojska císaře Maxmiliána."
      Sultánovy obavy se splňují, protože Maria opravdu pomáhá každému, kdo se k ní utíká. 7.října 1571 se křesťanské loďstvo, dosud rozdělené a nesvorné se sjednocuje. V bitvě u Lepanta je sultánovo loďstvo poraženo, třebaže má strašnou přesilu. Od těch dob zavádím do loretánské litanie invokaci "Pomocnice křesťanů. Přijmi to jako můj odkaz a životní program.
                                                                                                       Tvůj Otec Pius V.
                                                                 +++
                                 Brněnská akademie ctih.Patrika Kužely OP (4)
Jaký je normální postup různých stupňů mé modlitby?

       Přechod od tvého obyčejného křesťanského života k vrcholkům života dokonalého se v mravním řádu neděje náhle. Zásluhy předpokládané dokonalostí vyžadují předběžné úvahy, které pak postupně připravují tento duchovní vzestup. Tak je tomu i v modlitbě. Bez neobyčejné milosti nemůže tvá duše skokem přeskočit na vysoký stupeň modlitby, aniž by se nějakou dobu věnovala cvičením stupňů nižších. Modlitba se ti stává tím snadnější, čím víc ducha víry je ve tvém životě a v pěstování mravních ctností s úmyslem odpovídat Mým úmyslům.

      Když tvůj činný život ovládá vnitřní vášně tvé duše, prokazuje veliké služby tvému nazírání. Chceš se stát pánem té tvrze nazírání? Konej napřed zkoušky na území činnosti cvičením v dobrých skutcích. Ujisti se, že už v ničem neublížíš bližnímu, a že ho budeš trpělivě snášet, že časná dobra, která se ti nabízejí, ti nebudou působit rušivou radost, a když tě budou opouštět, že tě to příliš nezarmoutí.

       Budeš-li vcházet do sebe, abys hledal duchovní zážitky, přesvědči se, nepřivádíš-li tam zároveň představy hmotných zážitků, nebo aspoň jestli je moudrostí vypuzuješ, pokud do tebe pronikly.

      To je správné jednání, abys utišil všechny mohutnosti své duše a uspořádal práci obrazotvornosti, která by mohla kazit dílo nazírání. Aby však tvůj činný život měl takové výsledky, musí sám být řízen vlivem tvých mravních ctností.
      Proto sv.Tomáš mezi pomocníky nazíravého života na prvním místě jmenuje mravní ctnosti. Jejich účelem je ovládat prudkost vášní a mírnit spád vnější činnosti. V tom veliké nebezpečí odchylování od nazírání. (STh II-II, 180, a. 2)
      Toto stručné naznačení potvrzuje úzký vztah tvého dokonalého života Božího dítěte a vyšších stupňů modlitby.
      Avšak skutky tvého života a pěstování mravních ctností Tě pouze připravují na vlastní modlitbu. Její první stupeň je ústní modlitba.
1. MOJE ÚSTNÍ MODLITBA: První příbytky v Hradu nitra.
      Ústní modlitba je rozmluva tvé duše se Mnou. Užívá obvyklých značek tvé mluvy. Ačkoliv se užívání slov k její podstatě nevyžaduje, snaž se jich užívat, neboť se tím rozněcuje tvé vnitřní nadšení. Můžeš Mi projevovat úctu celou svou duchovou i hmotnou bytostí. Tak poskytuji tvé duši široké pole, jaké potřebuje, aby volně mohla rozvinout sílu své lásky tak, jako činí andělský doktor, který o Mně dobře píše (STh II-II, 83, a. 12).
     Jako začátečník v modlitbě jsi na tomto prvním stupni modlitby. Potřebuješ přesný návod, aby ses spojil se Mnou. Přesto je každá tvoje ústní modlitba zčásti modlitbou vnitřní. Sv.Terezie píše, že ústní a vnitřní modlitba, aby zasluhovaly tohoto jména, musí být spojeny s uvažováním. Když vidím, jak někdo při modlitbě neuvažuje ani s kým mluví, ani co žádá, ani o vzdálenosti od toho, k němuž se modlí, nemohu tvrdit, že se modlí, ačkoli pohybuje rty.

     Tento první stupeň modlitby je shodný s úpravou duše, vstupující do prvního příbytku duchovního hradu vnitřního života. Branou tohoto hradu je modlitba a uvažování. Ačkoli je tato duše velmi až příliš zabavována světem, má dobrou vůli. Čas od času se poroučí našemu Pánu, zamýšlí se nad sebou, byť jen chvatně a letmo. Každý měsíc věnuje některé dny modlitbě, ale s tisícem záležitostí v hlavě.    Tak si zvyká na tento svět, že tvé srdce jde tam, kde je jeho poklad. 

    Přece se však čas od času odtrhuješ od hluku světa, abys byl sám. To už znamená pro tvou duši mnoho, aby se víc poznala a seznala, že nepostupuje po cestě k bráně hradu. Konečně vstupuje do prvních místností přízemí, ale přivádí s sebou tolik ošklivostí, že ještě nemůže vidět krásu této budovy, ani v ní zakoušet radost a odpočinek. Ale už to je mnoho, že překračuje práh (Hrad v nitru, 1. příb.). Znakem prvního příbytku, začátku duchovního života je tvoje ústní modlitba se zběžným rozjímáním o důležitosti tvého duch.života, o Mně, tvém Bratru a.Spasiteli.

2. Druhý stupeň mé modlitby: ROZJÍMÁNÍ PŘEMÍTAVÉ VE VLASTNÍM SMYSLU: Postup ke dalším příbytkům v Hradu mého nitra.
     Rozjímání při prvních vzletech tvé duše k Mně, jaksi jen v náznaku načrtávané, stává se zřetelnějším a propracovanějším, když tvá duše nabývá přesvědčení o potřebě modlitby a svého sblížení se Mnou.
Duch utkví na určeném předmětu se zřetelem k potřebám duše nebo vznětu zbožnosti. Kvůli lepší přípravě, provedení a užitečnému zakončení tohoto zbožného cvičení čerpá tvůj rozum z četby, užívá obrazotvornosti, aby vytvořil "místo a okolnosti" vhodné k rozvinutí předmětu. Nato rozpřádá souřadné myšlenky, které tvoří osnovu rozjímání, kterou se snaží doprovázet vroucími city činností vůle. Konečně přichází k rozuzlení, jež se jeví chválami, prosbami, děkováním a praktickými předsevzetími. To je tvoje přemítavá modlitba (oratio discursiva).
    Tvá duše se hlavně při pozorné činnosti rozumu snaží upevňovat v sobě náboženské přesvědčení a rozvinout ducha víry. City se přidruží k tomuto tvému bádavému uvažování, nebo přicházejí po něm, avšak jsou vedlejší. Nejobvyklejším a nejvhodnějším předmětem jsou věci, vztahující se k velikým pravdám, k dokonalejšímu sebepoznání a k tajemství Mého života.
     Svatá Terezie dává tuto modlitbu na začátek druhých příbytků: "Mluvme nyní o duších, které vstupují do druhých příbytků. Viděla jsem tam duše, které se začaly oddávat modlitbě a pochopily, jak je pro ně důležité nezůstávat v prvních příbytcích, které však přece nemají dosti odvahy úplně je opustit a často se tam vracejí, protože se neodloučily od příležitostí. Rozum jim však přichází na pomoc, odhaluje každý ďábelský úskok a ukazuje, že věci tohoto světa nejsou ničím proti štěstí, k němuž směřují. Víra ze svého stanoviska je poučí, jaké štěstí ukojí všechny jejich touhy. Paměť jim představí, kam spějí rado¬sti pozemské; postaví jim před oči poslední okamžiky lidí, kteří chtěli a měli všechny radosti, náhlou smrt některých z nich a zapomenutí, v něž zakrátko upadli. Připomene jim známé, které viděli zahrnuté štěstím a po jejichž hrobech nyní šlapou chodci; ukáže jim místo jejich hrobu, kudy sami tak často chodili, ukáže jim jejich tělo, hemžící se červy, atd." (Hrad v nitru, 2. příb.)
    Tyto úvahy vedou tvou duši do sebe, aby se lépe poznala svůj stav. Byl bys bláhový, kdyby ses domníval, že se dostaneš do nebe, aniž bys napřed pronikl hluboko do sebe, aby ses poznal, aniž bys uvážil svou ubohost, aniž bys často vzýval  Mé milosrdenství o pomoc.
     Potom se tvá duše povznese ke Mně, neboť nikdo nepřijde k Otci, než skrze Mne. Pamatuj, že když vidíš Mne, vidíš Otce. Jestliže však nikdy ke Mně neobracíš své oči, a neuvažuješ-li, jaké máš povinnosti ke Mně a ke smrti, kterou trpím za tebe, jak Mne můžeš poznat a působit v Mých službách? Nač je ti víra bez skutků? A zač mohou stát skutky, nejsou-li spojeny s cenou Mých skutků? Konečně, neuvažuješ-li o všech těchto věcech, co tě může vést ke Mně, svému božskému Mistru?
     Můžeš si snad představit jednodušší dokonale uspořádaný plán přemítavého rozjímání, který vede nepozorovaně tvou duši k nejněžnějším citům vůči Mě a tak připravit na třetí stupeň modlitby?
3. Třetí stupeň mé modlitby: MODLITBA CITŮ: Postup v dalších příbytcích Hradu tvého nitra.
     Čím víc tvá duše zná hloubku tajemství svého náboženství, je proniknuta tajemstvími Mého života, uchvácena láskou ke Mně, tím méně potřebuje předchozích uvažování, aby se jimi roznítila. Okamžitá vzpomínka na výslednice z toho, a pevné upření pozornosti na některou z těch pravd ti postačí k téměř okamžitému probuzení citů srdce. Duch tak jasně a živě vidí tyto vznešené skutečnosti, že je v okamžiku srdce uchváceno, činnost vůle nastupuje na místo činnosti rozumu. Je to modlitba citů.
      Svatá Terezie mluví obšírně o tomto stupni modlitby ve svém Životě a ve své Cestě dokonalosti. V Hradu v nitru se pouze zmiňuje o této modlitbě jako zakončení předešlé: "Duše se cítí puzena milovat toho, v němž objevila tolik důvodů lásky a vzpomíná, že dostala tolik důkazů lásky, cítí potřebu vzájemnosti. Zvláště ji uchvacuje vědomí, že tento opravdový Přítel je stále s ní, nikdy ji neopouští, všude ji provází, dává jí bytí a život."

     Tady je hlavní příčina toho silného cítění, vedeného rozumem, jenž tvé duši ukazuje Moji přítomnost v ní, aby probudil její lásku ke Mně, kterého zná. Kéž se ti tento první dojem Mé přítomnosti a Mého uchvácení stává stále důraznějším, hlubším, aby tě připravil na vyšší stupně modlitby, a zasel v tobě zárodek nazírání!

     Světice ti však připomíná, abys na těchto prvních stupních nehledal pravou duchovní útěchu. Byl by to příliš malý způsob začátku tak veliké stavby, stavěl bys dům na písku a záhy by spadl. Takovým jednáním by ses otevíral znechucení a pokušení bez konce. Mana nepadá v těchto prvních příbytcích. Musíš proniknout dále, abys ji mohl sbírat. Teprve tam najde tvá duše všechno podle své chuti, protože chce jedině to, co chci Já, tvůj Bratr a Spasitel.
    To je jedna z nejdůležitějších podmínek zabezpečení pokroku duše i na duchovních cestách a postupném vystupování na vrcholky dokonalejší modlitby.

      Nezapomeň na důležitou pravdu! Když se začínáš oddávat modlitbě, směřuj jedině k tomu, aby ses odhodlaně a všemi prostředky uzpůsobil k souladu své vůle s Mou vůlí. Ujišťuji tě, že v tom záleží nejvyšší dokonalost, které můžeš dosáhnout na duchovní cestě. Čím víc pěstuješ tento soulad, tím víc tě mohu obdarovat a tím víc postupuješ na této cestě. Nedomnívej se, že jsou nějaká jiná tajemství nebo jiné neznámé a mimořádné prostředky pokroku. Všechnu pomoc máš zde. (Pokr.)
                                                                 +++
Zprávy: * Duchovní život pro každého, každé první pondělí 17,00, sv.Michal, Brno, Dominikánská.
* Dne 18.3.se uskutečnily postní duchovní rekolekce pro III.řád O.P.v kapli P.Marie Bolestné. Vedl je P.Tomáš Bahounek O.P.
* Ve dnech 20.3.2005 až 10.4.2005 se koná na Brněnském Angeliku v Brně, Dominikánská ul., nové setkání mezi uměním. Setkání se zúčastňuje kromě umělců (Sylva Lacinová, Vladimír Matoušek, Jakub Nečas, Pavel Kryl, Eva Mužiková, Veronika Planerová, Helena Pražáková, Jana Hejlová, Libor Jaroš, Albert Štěpán, Ladislav Svoboda) denně průměrně asi 100-110 obdivovatelů křesťanského umění, a tím vlastně i našeho Pána.