|
Ročník X.,číslo 4. DUBEN 2004
___________________________________________________________________________________________________
Obsah: E.Lopourová,Víra, Dopis sv.Vojtěcha, E.Lopourová,Cela, fra TJ,Charita,
Mons.J.Veselý,Velikonoční, B.,K nejvyššímu cíli (2), Mons.J.Veselý,Nebe,
Poselství sv.Kateřiny Sienské, Mons.Veselý,Zarůstající pěšinka,
J.M.Veselý
OP, Tajemství hory sv.Klimenta (2), Mons.J.Veselý,Nad propastí,
Brněnská
akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, E.Lopourová,Havrani,
Zprávy_____________________________________________________________________________
Víra
Za ruku vedla mé drahé
Přišla ke mně
Když jsem se narodila
Měla podobu dřeva
Ležela pohozená
Jen ji zvednout
A uchopit tak aby nespálila hořící
Dřevěná louč víry
Skrze smrt přímluvou
Dědů a babiček zapálená
Našimi životy protéká do věčnosti
Smrtí v jistotu proměněná
Jen dřevo zčernalé
Z louče zůstává
Když jsme si svůj čas odhořeli
Eva Lopourová
+ + +
Dopis svatého Vojtěcha
23. dubna
Milé dítě!
V mém životě je několik křižovatek. Vzpomínám si, jak zpočátku jdu
studovat do Magdeburku. Tamní biskup Adalbert si mě oblíbí. Dává mi
biřmovací jméno Adalbert, protože nerozumí, co to má znamenat Vojtěch.
Od dětství jsem nadaný, ale poněkud neukázněný. Neukáznění žáci bývají v
Magdeburku trestáni. I já to znám. Kdykoli mě trestají, volám, že "Už
budu hodný" ve třech jazycích, německy, česky a latinsky. Není to
povzbuzující, že někdo, kdo je v dětství neukázněný a kvůli tomu
trestaný, přesto dosahuje svatosti? Předpokladem ovšem je, aby se
polepšil. Tím netvrdím, že by hůl byla nejlepším výchovným prostředkem,
ale pouze to, že si Bůh oblíbí toho, kdo plní svá dobrá předsevzetí.
Po návratu domů si mě k sobě pozve pražský biskup Dětmar. Přesto i jako
jeho oblíbenec biskupa žiji celkem bujným a nevázaným životem. Když však
Dětmar umírá, stojím u jeho smrtelné postele. Biskup Dětmar na smrtelném
loži zoufale sípe: "Vidím, jak mne unášejí ďáblové do pekla, za to že
jsem jako biskup mlčel k tolika hrozným věcem."
Takový zážitek mnou otřásá víc než všechny domluvy. Od té chvíle krotím
své vášně a napravuji své mravy. A především už nikdy nemlčím, když mám
mluvit.
Další velká křižovatka mého života je nalezení a osvojení si otcovské
návaznosti. Naplno si uvědomuji, že můj nejmilejší otec je Otec nebeský
a já jsem jeho dítě, syn. Tohle je důležitá věc pro Tebe, kdo dneska
hledáš ztracenou otcovskou návaznost. Hledáš otce, kterému by se dalo
věřit a také se mu svěřit s odůvodněnou nadějí, že Ti opravdu může a
chce pomoci. Hledáš ztracený ráj. Hledáš předčasně zmizelé dětství.
Toužíš se stát milovaným dítětem, synem nebo dcerou.
Jdu však dál. Když už se ztotožňuji s Božím dítětem, musím projít
dlouhou cestu klášterem. Tam objevuji, že kromě toho, že jsem synem,
jsem také bratrem. Tohle i dnes hledáš i Ty, ale nalezení bratrství či
sesterství, ochoty dělit se pro Krista s ostatními, je těžké, zvláště
pro jedináčky. Prosím za Tebe Ducha svatého, aby Ti dal pravého ducha
bratrství či sesterství.
Pak dospívám ještě dál. Vyprošuji si od Pána, abych se stal jeho
přítelem. Vrcholem lásky je přátelská láska. V této lásce přeješ druhým
lidem. U mně nejde o ledajaké přátelství. Přeji ostatním, úplně cizím,
aby dosáhli dokonalosti a spásy v Kristu.
Když si mě český lid volí za biskupa, ujímám se odpovědného úřadu.
Podávám svěřenému lidu pravdy Páně. Dobře vím, že náš český lid se stává
významným ve světě a vystupuje na čestné místo mezi většími národy, ale
jedině mravní a kulturní vyspělostí.
To je náročný úkol. U nás, v Čechách bují pohanské zlozvyky, řádí obchod
s lidmi, lidé si neváží manželství jako posvátného a nerozlučitelného,
kdekdo páchá krevní mstu. Tady začínám orat svatou brázdu. S dávkou
podpory vojensky silných velmožů mířím k úspěchu. Jenže mocní lidé se
starají spíše o války a výboje v cizině. Nauka našeho Pána se zdá jim
příliš náročná, když ukládá lásku k poddaným, k nepřátelům, a krotí
násilnické sklony.
Proto jsem nucen opustit své milované, ale tvrdohlavé stádo. Odcházím do
Říma. Sotva jsem pryč, hned vy, Češi, poznáváte, že bez biskupa vypadáte
mezi jinými národy Evropy jako barbaři a pohani. Proto pro mě posíláte.
Vracím se, abych doma hlásal Krista. Jenže zase tvrdošíjně odmítáte
sloužit Bohu. Tak odcházím do klášterního ústraní v Římě. Později básník
Neruda vkládá králi Karlu IV. do úst verše:
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda si všimnou jich Češi paličatí.
Buď svatý rád, když není bit.
V Římě žiji mezi benediktiny. Znovu si na mě doma vzpomínají Češi, že
chtějí mít nějakého svého biskupa. Tak se vracím k svěřenému lidu, ale
vyprošuji si souhlas papeže, že odmítne-li mě tento lid přijmout a
poslouchat, pak smím odejít hlásat víru pohanům. Když mě vy, tvrdošíjní
Češi, znovu odmítáte přijmout a poslouchat, odcházím k pohanským Prusům
hlásat Krista ukřižovaného. Tam umírám mučednickou smrtí.
Sotva se polský panovník dozvídá o mém umučení, hned dává vyhledat mé
tělo a se všemi poctami je slavně pohřbívá a Poláci mě uctívají jako
mučedníka pro Krista.
Konečně se vy, Češi, najednou rozpomínáte, že jsem vlastně Čech a
pražský biskup. Proto si hledíte utrhnout něco z té Boží slávu pro sebe.
Vtrhnete do Hnězdna a zmocňujete se mých ostatků. Před biskupem Šebířem
se pak zavazujete odložit pohanské zlozvyky, zrušit krevní mstu,
zabíjení narozených děvčátek, cizoložství, zrušit otroctví, vyvarovat se
opilství, světit neděle. Kdepak jsou ty vaše sliby?
Nadále bují v Čechách cizoložství, většina manželství je v rozkladu,
mocní vedou intriky a války v cizině, národ se zadlužuje, a lidé tráví
své neděle na tržištích místo v Božím domě.
Modlím se za Tebe, milé dítě. Věřím, že se v Evropě a vůbec ve světě
neztratíš, když si zachováš víru svých otců.
Tvůj bratr Vojtěch
+ + +
Cela
Na stěně kříž
Pod ním plecháč čaje
Na stolku listopad
V něm můžeš číst
Jsem zde proto že rozlišuji
Kdy vzhůru ve svých listech
A kdy padat k zemi
Nyní strom vzkazuje ti
Je čas jít ke kořeni
Jestli chceš výš musíš
Klesat hloub
Až u kořene stromu
Korunu pochopíš
Eva Lopourová
+ + +
Charita - Poselství Boží lásky ve tvém srdci
Kdekdo volá po tvém větším zapojení do života občanské společnosti. Je
to však víc než záležitost společenského tlaku a tvé vnímavosti k
závažným znamením doby, co tě vede k projevu lásky. Je to víc než pouhý
vnější tlak místních a dobových těžkostí (živelné pohromy, nemoci,
epidemie, aj.), co uvádí do chodu charitu. Je to především duchovní
podnět vnitřní. Ten tě vede k charitativnímu jednání. Snaž se jasně
rozlišovat, za co děkuješ Bohu a obecné Církvi! Na to pak s Boží milostí
navaž! Hlavně se snaž naplnit vnitřní podstatu charity! Na každém kroku
vidíš potřebu objasnění těchto věcí s dobrou znalostí církevních směrnic
a společenských zákonů, ale i se znalostí místních poměrů.
Základem tvé působnosti jako Božího dítěte je charitativní práce ve
společnosti. Ta zahrnuje velmi rozličné okruhy působnosti.
Obecným měřítkem je ti evangelizace společnosti, doceňování důstojnosti
lidské osoby, čestný dialog v pastýřské činnosti Církve, utváření k
získání odborných znalostí, zkušenost ze světa a zkušenost z víry,
otevřenost vůči darům Ducha svatého, skutky milosrdenství a lásky,
důvěrný vztah mezi společenskou naukou a křesťanskou praxí, ohlasy ve
veřejném životě, znamení přítomnosti Božího království.
Charita - má láska
Charita je dobročinnost prokazovaná z lásky k trpícím. Libovolnou láskou
toho však nedosáhneš. Běžně se mluví o lásce, která znamená přitažlivost
muže a ženy. Méně často se mluví o lásce přátelské. V charitě se jedná o
vyšší lásku, které sám nedosáhneš. Přesto k ní dostáváš vyšší nadání od
Boha, který je svrchovaná Láska. Běžnou láskou přeješ a dopřáváš dobro
milované milosti. Křesťanskou přeješ milované bytosti největší Dobro,
jaké lidskými silami nemůžeš dosáhnout, ale ty jí je také můžeš s vyšší
pomocí dopřát.
Charita znamená předně tvou ctnost, tedy vnitřní úkon tvé lásky k Bohu a
k bližnímu. Potom znamená projev tvé lásky k trpícím, organizovanou
dobročinnost z křesťanské lásky, prokazovanou trpícím, a formu a
prostředky provádění této činnosti.
S ohledem na obecnost spásy, kterou přináší Kristus zvláště tobě
uprostřed ostatního lidstva a světa, je charita všeobecná vůči všem
nezaslouženě trpícím tvorům, tedy nejen vůči trpícím lidem. Až dosud se
se všeobecnost charity omezuje na lidské osoby. Její motivy jsou
přirozené i nadpřirozené. Když jde přirozený soucit, dobře víš, že
nemůžeš zůstat netečný k trpícím, ať jsou to lidé nebo živočichové nebo
i sama trpící příroda. Z křesťanské lásky a následování Ježíše Krista
konej v podobě charity skutky milosrdenství. Tak pomůžeš svému okolí k
věčné spáse. Z tvé strany je charita dobrovolná. Ze strany toho, kdo si
nemůže pomoci sám, je výpomocná. Kvůli tomu je řádně uspořádaná.
Co bývala charita
Před Kristem vyznačoval charitu dost nejednoznačný, podvojný, rozeklaný
vývoj. Na jedné straně se charita u většiny národů v podstatě vůbec
nevyskytovala. Pokud někdo konal skutky milosrdenství, nedělal to z
nadpřirozených pohnutek, nýbrž jen z přirozeného lidského soucitu s
trpícími. Avšak ani tento soucit se neprojevoval ve starověké
společnosti všude na stejném stupni a ve stejném rozsahu. Není dost
dokladů o projevech takového soucitu u Keltů či starých amerických
národů. Jen sporadicky se vyskytují doklady v Asyrii a Babylonii,
Egyptě, v Indii. Staroindická kniha "Zákon Manův" klade důraz na
almužnu, ale ne kvůli zmírnění bídy chudých, nýbrž na podporu
brahmínských mnichů. V indické společnosti se opravdová charita nemohla
projevit. Tam je společnost rozvrstvena do vzájemně neprostupných kast.
Buddhovy názory obsahují náznaky lásky k bližnímu, ale vcelku tě vedou
do ochablosti, úniku před životem a potlačení činných sil v člověku. Ve
starém Řecku a Římě shledáváš jistá pomocná opatření ve prospěch
hladových a jinak trpících, ale tato opatření byla zařizována v zájmu
státu, politiky, či osobního prospěchu jedince. Cézar: Lid potřebuje
chléb a hry.
Na druhé straně najdeš doklady charity z nadpřirozených pohnutek u
Hebrejů, Izraelitů či Židů. Hospodin ukládá v Písmu svatém laskavý ohled
k cizincům (Lv 19,33-34), péči o chudé, ať jsou to vlastní nebo cizí (Lv
19,9-10), ochranu rodiny před trvalým zchudnutím (Lv 25,13, 25,23),
povinnost dávat almužnu chudému (Tb 4,7-12), zákaz útisku násilím
(Lv25,39-45). Láska k bližnímu je zde provázena i láskou ke zvířeti (Lv
22,1-4). Nicméně i zde byly tyto příkazy stále méně a méně plněny
(Mt23,14). Posléze nastalo jejich úplné zpovrchnění a zformalizování (Mt
6,2).
Ježíš Kristus obnovuje lásku k trpícímu jako jeden ze základních kamenů
tvého mravního založení. Přikázání lásky k bližnímu je tak důležité, že
Ježíš je prohlašuje za druhé přikázání po lásce k Bohu (Mk 12,30-31),
protože napřed je Bůh a pak teprve ty. Přikázání lásky k bližnímu je
podstatě rovnocenné přikázání lásky k Bohu.
Apoštolové podrobně rozvádějí nauku našeho Pána Ježíše Krista o lásce k
bližnímu. Bez lásky nejsem před Bohem nic (1Kor 13,2-3). "Řekne-li
někdo: miluji Boha, ale nenávidí svého bratra, je lhář" (1Jan 4,20-21).
Láska k bližnímu se musí projevovat skutky (Jk 1,26, 1Jan 3,17-18).
Konečně se má láska projevovat spořádaně (1Te 3,10-11).
V raně křesťanských dobách se dobročinnost projevovala způsobem
soukromým a veřejným. Veřejná dobročinnost byla prováděna tam, kde
dobročinnost jednotlivců nestačila vyřešit ani křiklavé případy bídy a
utrpení. Církev prováděla veřejnou dobročinnost pod vedením místních
biskupů. Pomáhali jim buď jáhnové, tedy osoby s nižším svěcením, žijící
ve světě, nebo vdovy (1Tm 5,9-10). Tato prvotní charita se zaměřovala na
péči o sirotky, vdovy, nemocné, hladové a chudé, pocestné a cizince,
vězně, konečně i umírající a důstojné zacházení s těly zesnulých.
Dobročinnost se prováděla zvláště za velkých pohrom, záplav,
zemětřesení. Měla všeobecný ráz. Zaměřovala se k odstranění křiklavých
projevů utrpení jak ve vlastní diecézi, tak i na obyvatele odlehlých
krajů.
Když Konstantin Veliký udělil Církvi svobodu (313), odpadl důraz na
potřebu skrytosti charity. Zásady charity začaly pronikat i do státního
zákonodárství. Na druhé straně se však za náboženské svobody valily do
Církve zástupy lidí nábožensky vlažných, kteří hleděli využít Církve k
svému osobnímu prospěchu. To ohrožovalo původní křesťanské motivy
charity a oslaboval její působnost.
Nadále byl majetek Církve považován za majetek chudých. Proto jak biskup
tak mnich žili chudě. V této době Církev budovala zvláštní ústavy pro
péči o trpící jako pohostinství a nocleh pro cizince a poutníky,
lazarety pro nemocné, sirotčince a starobince. Hmotné prostředky k
provádění charity pocházely z darů věřících. Tyto dary se soustřeďovaly
u biskupa. Ten je rozděloval.
Působením Církve bylo odstraněno gladiátorství, otroctví bylo zmírněno a
posléze odstraněno. Na druhé straně se poněkud rozrostla a zmohutněla
biskupství. Biskup spravoval čím dál, tím víc far. Místní odlehlost
způsobovala, že ztrácel přehled o skutečně trpících. Tak bývala i jeho
pomoc těmto trpícím často zpožděná, zprostředkovaná dalšími lidmi, čím
dál tím méně účinná. V této době se projevila první závažná krize
charity.
V šestém a sedmém století došlo zvláště ve Francii k decentralizaci
charity. Biskup přenášel hlavní zátěž charity na faráře. Charitní
působení nabylo své bezprostřednosti právě u farářů a klášterů. Vzdálení
se biskupa od jednotlivých trpících v jeho zmohutnělé diecézi a
provádění vlastní dobročinnosti v jejich prospěch však působilo, že se
mezi biskupy šířil jednostranný spiritualismus. Umírněný spiritualismus
znamenal, že se duchovní osoby přednostně zaměřují na duchovní péči o
duše věřících, a tedy na jejich spásu, kdežto na hmotnou péči o věřící
až na druhém místě. Nyní se však mezi vyšším duchovenstvem začal šířit
názor, že vlastním úkolem Církve je jenom duchovní péče o duše věřících,
kdežto ostatní péče o trpící přísluší farářům, klášterům a různým
světským feudálům, jako vladaři a šlechtě.
Tak se Církev uplatnila spíše jen jako průkopník charity. Sotva se
objevily těžkosti se zvládnutím charity ve změněných společenských
poměrech, pak vyšší duchovenstvo ochotně opouštělo toto pole své
působnosti a přenechávalo je nižšímu duchovenstvu a klášterům, jakož i
světským osobám a sdružením.
Zpočátku sloužily špitály více účelům. Až posléze převládl v každém
špitále jeden účel, jako je třeba péče o chudé nebo o nemocné, péče o
staré lidi nebo o sirotky, péče o pocestné. Zpočátku byla Církev
průkopníkem v lékařství. Později byla úroveň léčby v církevních
špitálech překonána moderní medicínou a zdravotnictvím.
Zpočátku měla středověká charita oporu v biskupech, klášterech, a dále
ve vladařích. Později se hlavní náplň charity přenesla od biskupů na
faráře a rozkvétající řády, jako byli Antonité (1095), rytířské řády
hospitální, jako Johanité, Řád německých rytířů, Řád křížovníků s
Červenou hvězdou.
Následující krize středověké charity se projevila v příliš malém měřítku
svého společenského záběru. Zdaleka se jí nedařilo obsáhnout všechny
trpící. Dále její působení postrádalo rozlišování potřebnosti trpících.
Tak se i při obsáhnutí dílčího výběru trpících často u chudých
podporoval příživnický způsob života. Tato krize charity byla však také
příznakem jistých změn ve společnosti. Růst měst řemesel a cechů,
rozpínavost islámu, války, vysoká zločinnost i anarchie se bolestně
dotýkaly zvláště chudých lidí. Církev se s tím vyrovnávala s velkým
zpožděním. Každopádně to nebyla krize naprostá a úplná, nýbrž dílčí,
třebaže značného rozsahu.
K omezení a překonání této krize charity zasáhly laické žebravé řády,
františkánský a dominikánský. Svatý František z Assisi se sblížil s
chudými tak, že čím ubožejší a nemocnější byli chudáci, a čím bídnější
byl jejich zevnějšek, tím více se jim věnoval. Velmi rozhodně a
nesmiřitelně učinil chudobný a žebravý způsob života ideálem. U
některých chudých lidí se tím však podporoval názor, že jejich chudobný
stav je už svou chudobou požehnaný, a že snad žebravý způsob života je
požehnanější, než aby se člověk vlastním přičiněním a prací přičiňoval o
zlepšení své životní úrovně. Podobně Františkův přítel, svatý Dominik
povýšil chudobný a žebravý způsob života na ideální prostředek šíření
evangelní Pravdy.
Krize středověké charity si vyžadovala reformu způsobů provádění
charity. Zpoždění reformy za jejich stupňující se potřebou ve
společnosti umožnilo reformaci.
Reformace mohutně zasáhla do vývoje charity. Martin Luther měl chápavé
srdce pro utrpení chudých lidí. Tvrdil, že nikdo mezi křesťany nemá být
hladem nucen žebrat. Protestantství napomohlo ke zřízení péče o chudé
jako povinnosti světské obce. Světské zařízení se ujímalo značné části
péče o chudé, které se dosud věnovala Církev. Na druhé straně však
protestantství ochromovalo charitu, když mezi svými příznivci podlomilo
víru v záslužnost dobrých skutků. Podle toho není třeba konat dobré
skutky, neboť prý samotná víra stačí ke spáse.
Od reformace se začaly rýsovat příznaky další krize charity, a to ještě
většího společenského rozsahu. Majetek biskupů a klášterů byl vlivem
reformace namnoze uchvácen panovníky a šlechtou. V protestantském
prostředí byly ochromeny dosavadní nejmocnější hybné síly charitní
činnosti. Byla podlomena víra v záslužnost dobrých skutků. Jmění
charitativních nadací a ústavů bylo sloučeno v jeden společný fond. Pro
vedení složitého provádění charitní činnosti nebylo dost odborných sil.
V nemocnicích chyběl odborně vycvičené osazenstvo. Husitství a
protestantství vedlo k dlouholetým náboženských válkám, při kterých
zchudla i zdravotně upadl zejména poddanský stav.
Od této doby probíhá rozsáhlé zesvětšťování dobročinnosti. Už ve
středověku zasahoval do dobročinnosti stále větší měrou laický stav -
vladaři, šlechta, městské cechy, měšťanstvo a městská rada. Tak se
biskupové a kněží uvolnili více pro vlastní duchovní správu. Ještě více
se začal mezi duchovenstvem šířit názor, že povolání duchovenstva je
především ryze duchovní, kdežto dobročinnost je vedlejší. Jenže světským
osobám a sdružením často chyběl vnitřní duchovní podnět k dobročinnosti
a ani státní zákonodárství jim to zvenčí neukládalo. Proto si světští
feudálové i měšťané počínali v charitě dost liknavě, nedbale a
nesoustavně.
Změnil se nejen subjekt, provádějící péči o chudé a trpící, ale také
úkoly dobročinnosti. Předně feudálové i měšťané pokračovali ve
středověkém způsobu péče. Odstraňovali některé křiklavé případy bídy.
Nyní k tomu přistupoval nový úkol. Vedle okamžité pomoci v některých
křiklavých případech šlo už o rozsáhlejší, celoplošné odstraňování bídy.
Tak se činnost charity v péči o nemocné a trpící přenášela na soukromé
osoby a jejich sdružení a státní zařízení.
Vývoj charity nelze pochopit bez docenění dvojího činitele, který se v
ní uplatňuje - lidského a božského. Když Všemohoucí používá k provádění
svých plánů tebe jako člověka, tak rozhoduje, jak máš spolupůsobit.
Všemohoucí není bezmocně odkázán na tvá spolupráci. Inspiruje však tvé
svobodné rozhodnutí tebe jako povolávaného člověka, abys byl
spolupracovníkem na jeho díle.
Stává se, že člověk, kterému je takové vyšší poslání svěřováno, neplní
svědomitě své poslání. Někdy se tomu zpronevěří tak, že bývá vyššímu
plánu spíše na překážku než na pomoc. Ale to se přece stává i tobě. A
kdo je bez viny, ať hodí kamenem!
Tak tomu bylo i s charitou obecné Církve před reformací. Božský prvek v
ní nezůstal ve své plné čistotě. Následkem toho přišel úder zvenčí -
reformace. Přesto to, co je v charitě nejdůležitější, totiž svaté,
probudilo se vnitřními, Bohem vloženými silami k novému oživení a k nové
svěží práci.
Průkopníkem nápravy v charitě byl tridentský koncil. Především biskupům
byla zdůrazněna péče o trpící jako povinnost jejich úřadu. Tridentský
koncil udělal pořádek v záležitosti sbírání almužen na různé dobročinné
ústavy a a činnosti. Mnozí z těch, kdo byli určeni k jejich vybírání, se
totiž dopouštěli pohoršujících přehmatů. Sněm zavedl pořádek do
dobročinných ústavů. Probudil a prohloubil v duších hlubší smýšlení a
cítění a pomohl v nich zapálit nadšení pro charitativní práci. K hlavním
postavám, zosobňujícím toto nápravné úsilí patří sv.Karel Boromejský,
sv.Jan z Boha a jeho Milosrdní bratři, sv.Kamil de Lellis a jeho bratři
Kamiliáni, sv.Vincenc z Paula a jeho Milosrdné sestry. I přes
organizovanost jejich činnosti nebylo v silách charity obecné Církve
obsáhnout masově se šířící projevy utrpení.
Od šestnáctého století se ve společnosti prudce šíří chudinství,
žebrota, tuláctví, a následná zločinnost. Stát na to odpovídá krutými
zákony k jejich stíhání. Také obce přebírají značnou tíhu péče o chudé -
nalezince, nemocnice, ústavy pro duševně nemocné, péče o vězně.
Přes všechno vykonané úsilí a oběti trpěla i poreformační charita tím,
že její metody v péči o chudé, nemocné, sirotky a nalezence, starobince
byly zaostalé. Stejně i metody léčby. Kromě toho mnozí vykonavatelé
charity v nemocnicích, sirotčincích, starobincích a různých útulcích,
totiž mnozí kněží, řeholníci a řeholnice, nezacházeli vždy s chovanci s
takovou láskou, jaká by se dala očekávat od duchovní osoby.
Při takových nedostatcích reformované charity přišel podnět k jejím
změnám zvenčí - francouzská revoluce a josefínské reformy. Jako prováděl
Josef II. důsledné zesvětštění v nejrůznějších oborech, tak to zaváděl
pronikavě i v organizaci dobročinnosti státní a obecní. Zrušením mnoha
klášterů, které byly důležité pro udílení almužen, přerušil příjmy, ze
kterých trpícím dostávalo podpory. Dále zrušil jednotlivé církevní
špitály. Měl snad snahu pomoci trpícím, ale neměl šťastnou ruku ve volbě
prostředků k provádění svých plánů. V masovém nárustu lidské bídy a
utrpení viděl vážné ohrožení pevnosti státu. Nechal zřídit ve velkých
městech zemské nemocnice, porodnice a jiné ústavy. Francouzská revoluce
a josefínské reformy přivodily, že majetek soukromých dobročinných
společností byl pohlcen státní pokladnou, a ztrácel se tam zejména
budováním silné armády. Výsledkem byl nárust bídy v nebývalém rozsahu.
Během osmnáctého a devatenáctého století se v dobročinnosti výrazněji
prosazovala lidumilná činnost soukromých jednotlivců a jejich sdružení.
Jejich přičiněním byla řada činností křesťanské charity přenesena od
Církve na stát a různé svépomocné spolky.
V devatenáctém století se stát z obavy před revolucí uchyloval k
posílení veřejné sociální péče. Soukromá dobročinnost i dobročinnost
obecné Církve, hmotně podlomené revolucí naprosto nestačila pokrýt
potřeby trpících. Když stát přispíval ze svých zdrojů, tedy si hájil
práva rozhodovat o jejich používání. Tak stát, zemské úřady, obecní
úřady přejímal do svých rukou sociální péči.
Tehdy vynikly v charitě dvě vlastnosti - univerzálnost a feminizace.
Předně čelila nejrozmanitějším potřebám, hmotným i duchovním, mravním i
fyzickým. V moderní charitě byly ve vysokém stupni zastoupeny ženy.
I přes nebývalý rozsah všeobecného záběru charity zůstávala nedostatkem
moderní charity nesoustavnost jejího působení a zaměřování se na
odstraňování pouze křiklavých nedostatků v péči o trpící. Nedostatečný
byl i zastaralý způsob financování charity. Omezoval na sbírání almužen,
dále na příjmy Církve pomocí desátků nebo na působení státního a
církevního zákonodárství v případě církevní daně.
V devatenáctém a následujícím století se nesmírně rozšířilo utrpení
způsobené nezaměstnaností, třídním bojem a hladem. Třebaže papežové
vydávali v tomto směru nezbytné církevní dokumenty, přesto duchovní
osoby často podléhaly falešnému spiritualismu. V domnění, že tato péče o
hmotné zajištění trpících přísluší státu a ne charitě, protože se obecná
Církev má zabývat ryze duchovní péčí, zanedbala péči o trpící námezdní
dělníky. Tak Církev v v této době ve velkém rozsahu ztratila dělnickou
třídu. Následkem toho přišel úder zvenčí v podobě revolucí, válek,
vzniku donucovacích režimů. Dvacáté století ukázalo, kam vede
dobročinnost jednotlivců i skupin bez Boha nebo i proti Bohu. Dříve nebo
později se obrátila proti každému člověku. Tak se převrací ve svůj pravý
opak, zločinnost.
Vnějšími otřesy dosavadní charity ve dvacátém století se zrychlilo
státní převzetí mnoha úkolů, které dříve plnily dobrovolné dobročinné
spolky nebo jednotlivci. Dobročinnost se začala více zaměřovat na péči o
nemocné, jednak v rodině, jednak v ústavech, na péči o matku a o dítě,
na osvětovou činnost. Dobročinná péče z lásky k trpícím je doplňována
péčí o ně za úhradu ze strany těchto trpících. Tím se komplikují vztahy
mezi těmi, kdo se věnují dobročinnosti z křesťanské lásky k trpícím, a
těmi, kdo tuto péči poskytují za úhradu, ba i těmi, kdo přijímají pomoc
jako čistě dobročinnou, a kdo ji přijímají jako od sebe uhrazenou, na
kterou mají spravedlivý nárok.
V metodě moderní sociální péče vystoupil do popředí individuální
přístup. Bylo odmítnuto jednostejné zacházení s trpícími. Poskytovaná
péče nabyla odbornosti. V nebývalé míře byly vynalézány a používány
prostředky předcházení výskytu nemocí a utrpení vůbec. Vzrostl důraz na
organizaci práce. Osamocené úsilí, které by odstraňovalo jen křiklavé
případy utrpení, už nestačilo. Prosadila se součinnost různých činitelů
v dobročinnosti. V moderní péči o trpící přestala stačit jen osobnost a
nadšení pro pomoc. Prosadila se potřeba aparátu technických a
administrativních pracovníků. To si vyžádalo náležité vyškolení
příslušných pracovníků.
Ve dvacátém století se začalo prosazovat pojišťovnictví soukromých osob
proti riziku opuštění a nezajištění postiženého v nemoci, ve stáří, v
nezaměstnanosti a v podobném ohrožení. Tím se posilovala předplacená
společenská zajištěnost trpícího, ale ustupovala do pozadí dobročinnost
jako dobrovolná a vnitřní láskou určovaná činnost. V mnoha případech s
ní přestali lidé počítat. K činitelům nápravy novodobé krize charity
tedy patřily pojišťovny a státní zákonodárství. I nadále však
přetrvávaly dobročinností nepokryté oblasti. Tak zůstával mnohý trpící
člověk bez vlastního předplaceného pojištění. Třeba při utrpení ze
závislosti na alkoholu a drogách, nebo utrpení vlivem narušeného
životního prostředím.
Kromě toho i nemocenským a starobním pojištěním proti utrpení byla pro
člověka zajištěna minimální péče pro zajištění trpícího, ale nikoli
nadstandartní. Navíc tato péče snadno zpovrchňovala a formalizovala se.
Přes vyhlášené úsilí o individuální přístup k různým případům utrpení,
bývala péče prováděna jednostejným a velmi neosobním způsobem.
Výhledy soudobé charity
Už dávno je charita provozována nejen jako dobrovolná činnost z lásky k
trpícím, a nejen jako Církví organizovaná placená činnost, nýbrž také
jako trpícími předplacená nebo dodatečně uhrazovaná činnost. Proniká to
do charity právě tak spontánně jako my všichni, hříšníci, do Církve
svaté. Uvažovat o tom? Anebo ponechat všemu živelný průběh? Raději věci
pojmenuj, vyslov a uvaž příznivé i stinné stránky věci! Neváhej a
podnikni kroky k zabránění výskytu smutných jevů vyznačujících
námezdního pracovníka v organizaci! Jen tvé srdce, chápavé vlivem Ducha
svatého, může rozlišit spravedlivou péči, kterou si trpící sám hradí, od
pomoci velkodušně poskytované z křesťanské lásky. Přesto ani kontrolu
nad těmito věcmi neponechávej jenom na Bohu! Místo opovážlivého
spoléhání se na Boha právě ty, kdo se hlásíš ke Kristu, sleduj okolní
dění! Strom poznáš po ovoci. A přičiňuj se o nápravu lidských hříchů,
bratrským napomenutím a jinak!
Po stránce organizace a řízení přípravy, vyzkoušení a výběru vhodných
osob do každého dobročinného díla stojíš před množstvím úprav a
zlepšení. Tak se charita přiblíží účinností a rozsahem působnosti
obdobným světským zařízením a v mnoha ohledech je předčí. Snaž se věcné
zajištit charitu proti osobnímu protekcionářství a zneužívání. Tak se
zdokonalí její pomoc trpícím. To se týká záběru všech projevů lidského
utrpení. To se týká také úrovně pomoci v jednotlivých oblastech této
péče. Totéž zabrání hrozbě zadluženosti těchto vymožeností a jejich
přenecháváním jednotlivcům a jejich sdružením ve světě.
Slabou stránkou charity je dosavadní způsob jejího financování.
Převažují příjmy ze sbírek a darů. Neváháš příliš s vynalézáním a
zaváděním pohotovějších způsobů? Proč se omezovat na desátky, sbírky a
dary? Jsou přece i jiné poctivé nové způsoby. Samozřejmě, že i se
skromnými prostředky dokážeš s Boží pomocí podnikat v charitě úžasné
věci. Jenže s většími prostředky dokážeš s Boží pomocí ještě víc. I přes
všechny novoty se však modli! Kéž převažuje láska a dobrovolné dary nad
jinými způsoby podpory? Vynalož všechny poctivé prostředky na pomoc
trpícím! Přitom dbej na to, aby v tom zvítězila láskyplné dobročinnost!
Opačný přístup, že by ses ve svém idealismu zdráhal použít jiných
poctivých prostředků, než těch, které pocházejí jen z láskyplné
dobročinnosti, způsobuje, že by při tvém idealismu mnoho lidí zbytečně
trpělo dál.
Vlastní činnost charity, její organizace a řízení tě vede k mnoha
úpravám. Tak překonáš obdobná zařízení soukromá a státní, kterým chybí
osobní nasazení a nadšení charity. Stojíš před velkým úkolem. Zaváděj
zvláštní ústrojí v samotné organizaci tohoto ušlechtilého díla proti
jeho zneužití k osobnímu prospěchu jedinců a jejich spolků. Na rozdíl od
světské organizace dbej přitom na odstupňování: od bratrského napomenutí
až k pohotovému a důslednému vysunutí nějakých odpovědných osob, ale
vždy v duchu křesťanské lásky! Zaváděj objektivně fungující zařízení pro
zjišťování těchto přehmatů, jejich sledování, důsledné vyhodnocování a
následná pohotová opatření! Buduj prováděcí zařízení k vysunutí toho,
kdo své místo v charitě zneužívá k osobnímu prospěchu nebo vedou dílo
nekvalifikovaně a způsobem, který škodí dobré věci.
Světská sociální péče předstihuje křesťanskou charitu intenzitou
působení, soustavností a nebývale velkým sociálním záběrem. Přesto
zůstává dost místa pro charitu. Ve všech dobách si charita uchovává
vlastnost průkopnictví nových dobrovolných a obětavých způsobů péče o
trpící. Světská dobročinnost posléze kopíruje charitu a přebírá její
služby. Ty pak dovádí do krajnosti důslednou organizací, specializací,
odbornou kvalifikovaností a technickou dokonalostí služeb poskytovaných
trpícím. Vedle vlastnosti průkopnictví v dobročinnosti nezapomínej na
zpětné prolínání charity do světské dobročinnosti! Osobně se zapoj ze
tvé strany vůči trpícímu a povzbuzuj i jeho k osobnímu nasazení! Vždyť i
ty sám se sám můžeš pojistit proti různým druhům svého utrpení, a to
právě v nějakém charitním zařízení. A jsou ještě mnohé jiné způsoby.
Hlavně využij skvělých možností ústraní a okraje společnosti, kam tě
vytlačují průbojnější děti světa! Tam v pokorné modlitbě nech zapracovat
Ducha!
Dnešní vývoj propojenosti mezi dobročinností křesťanské charity a
lidumilným úsilím jednotlivců a jejich sdružení a státu přirozeně kolísá
bez trvalého jednoznačného zaměření. Také vynalézej způsoby propojování
tradičních metod opatřování prostředků pro charitu s novými metodami,
jako pojišťovacími a jinými. Neustále se modli na tento úmysl! Úspěšné
zaměření daného vývoje vyžaduje tvé přirozené lidské nasazení, ale i
pokorně vyprošované působení Boží.
Právě ty, křesťan a člověk dobré vůle, se přičiň, ať se vztah mezi
přirozenou dobročinností či světskou lidumilností na jedné straně a
nadpřirozeně podmíněnou charitou na straně druhé, nevyčerpává v
soupeření! Kéž se rozvíjí ve vzájemné součinnosti! Nadpřirozená milost
neodporuje tvému přirozenému lidství. Naopak je toto vyšší nadání
naštěpováno na kmen tvé lidské přirozenosti, aby tě skrze Krista
obnovilo a zušlechtilo.
Když někdo trpí, tak není čas na soupeření, ani na vzájemnou
podezíravost mezi světskou dobročinností a charitou. Jde o vzájemné
doplňování a oplodňování. Jenže když dochází k vzájemnému prostupování
mezi křesťanskou dobročinností a přirozenou svépomocí a pomocí světské
dobročinnosti, kdo potom spravuje a řídí takové charitní zařízení? Tak
si vyprošuj dar prozíravosti! Ať dovedeš včas odhalit a vyvarovat se
nebezpečí, aby následkem propojení světské dobročinnosti s křesťanskou
charitou nepřevládl v jejím konečném řízení vliv světa! Rovněž přebírání
různých úkolů charity obecné Církve světskými zařízeními přestaň chápat
jen jako vytlačování Církve na okraj společnosti, ani do oblasti ryze
duchovní služby o spásu duší!
Když tě společenský tlak odsouvá i s tvou milovanou Matkou Církví do
ústraní, raduj se! Máš lepší příležitost k nerušené modlitbě a sledování
znamení doby. Aniž by tě znepokojoval svět, můžeš se pokojně otevírat
Duchu svatému. Tak objevíš nové oblasti působení péče o trpící a
průkopnicky je zavedeš a prosadíš. Na obzoru se rýsují obrysy zařízení
pro trpící, kde se ústrojně spojuje přirozená dobročinnost, založená
jednotlivými osobami ve světě a jejich sdruženími, a charita obecné
Církve.
K novým oblastem působnosti křesťanské charity přistupuje péče o trpící,
zahrnující nejen člověka, nýbrž i přírodu, která má být důstojným
příbytkem pro člověka a oslavou Stvořitele. fra TJ
+ + +
Velikonoční
Otloukej se píšťaličko otloukej
a pískej píseň
o radosti
nedělního rána
Ať v tvé písni
zahojí se
každá rána
píšťaličko
z oživlého proutku
kmene tajemného
na němž jsme všichni v prachu země
povyrostli
až do nebe
Mons.J.Veselý
+ + +
K nejvyššímu cíli (2)
Vybavení na cestu
Cíl tvého snažení je daleký. Proto se k jeho dosažení můžeš vydat jen s
dostatečným vybavením. To není žádný materialismus. Nějaký pokrm
potřebuješ i k zachování a sdělování svého vyššího života. Tento nový
vyšší život se ti předává z mé oběti. Tady máš mou oběť. Tím se udržíš v
novém životě a porosteš za hranice svých možností.
"Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě
život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný. Vždyť mé tělo je
skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj."
Když se nazývám pokrmem, tak vidíš, že pokrm mého takto slavně
ustanoveného Těla má duchovně obdobné účinky jaké má tělesný pokrm v
tělesném smyslu. Zachovává, rozmnožuje ti život a naplňuje ho radostí.
Potrava ti udržuje lidský život. Tento slavný pokrm udržuje tvůj vyšší
život. Pokrm je úměrný životu. Když ti předávám nový život svým slavným
ustanovením, tedy je stejného rázu i pokrm, kterým se tvůj život
udržuje. Během putování světem je tvůj nový život ohrožován a vystavován
velké zátěži. Tolik nástrah a nebezpečí tě vzdaluje od cíle! Tolik rizik
ohrožuje tvou účast na vyšším životě! Oslabují tě a předčasně
vyčerpávají. Tak neváhej a posiluj se tímto mým slavným pokrmem! Dám ti
ho s dětsky bezelstnou oddaností. Zůstávám ti věrný až do smrti, ba
dokonce až za hrob. Takovou posilu nezbytně potřebuješ kvůli svému
vznešenému cíli. Tvůj řádný vnitřní chod je ohrožován. Závada je uvnitř.
Naplno se projevuje jeho zablokováním. Hřích znamená zvrat tvého vyššího
poslání. Kvůli němu předčasně odpadáš daleko před cílem. Možná na cíl
ani nedohlédneš. Jen smutně odložíš další vrcholové usilování.
Posil se pokrmem silných. Je to pokrm bohatýrů. Ten tě uschopňuje k
velkého hrdinství. Toto tajemné Tělo je tvým tělem, ale současně i mým
tělem. Jedině ve spojení s ním jsi tak silný, že dovedeš podobně jako já
také všechno dát pro cílové vrcholné Dobro. Potřebuješ víc než jen
doplňování běžných pohonných hmot. Přijímej mě do svého života nejen
jako všední stravu, ale také se tím spoj se mnou! Přijímej mě jako
nezvratně dokonalý zdroj své síly a energie! Jediná dávka, řádně a s
plným užitkem přijatá, ti může vystačit až do vrcholného cíle. Má ti být
pokrmem k zachování a udržení vnitřního chodu života. Proto ho přijímej
s plným vědomím do celého svého života, do života svých každodenních
starostí, těžkostí, ale slabostí a radostí, do své samota i do své
rodiny, do své práce i do svého volného času, zkrátka do onoho
skutečného života a životního prostředí, ve kterém uskutečníš svůj život
dítěte našeho věčného Otce. Potom ti bude moje tělo opravdu něco platné
a prospěšné k zachování a rozhojnění tohoto života na nejvyšší úrovni.
Moje slavně ustanovené Tělo sice působí to, co naznačuje, a to účinně,
ale ne automaticky, bez veškeré tvé vnitřní součinnosti, spolupráce,
účasti. Přijmi mě tak, jako přijímáš někoho, kdo je ti osobně blízký a
důvěrně známý, a kdo tě zná a ovládá lépe než ty sebe, a ne jen jako
něco. Přijímej mě naplno! Ber mě celého tak, jak jsem. Běr mě tak, jak
se ti nabízím. Nabízím se ti v podobě běžného potravy a nápoje.
Přibližuji se ti však ne jako nějaká věc, nýbrž i jako někdo, a to někdo
vrcholného významu a dosahu. Jedině tak v tobě mohu udržovat daný život
a ještě jej rozhojnit.
V tom je celé mé navěky zdokonalené a tak zušlechtěné lidství, které
přesahuje meze lidství přirozeně předávaného tvými rodiči. To dokáži
jedině já. Jedině já prokazuji jaksepatří úctu, lásku a poslušnost
našemu společnému Otci a naší společné panenské Matce. Toto je tvůj nový
život. Proto jedině já, tvůj Bratr a a zároveň Syn našeho společného
věčného Otce, ti mohu dát, udržovat a rozhojňovat tento nový život. Je
to podíl na mém vlastním dokonalém životě.
Není mi zatěžko pochopit tvou, pořád ještě někde utkvěle přetrvávající
ustrašenou zaraženost před mým slavným pokrmem a před jeho častým
náležitým přijímáním. Znovu a znovu se střetávám s tvým názorem na tento
pokrm, kterým ti slavně předkládám, který to předpojatě posuzuje pod
zorným úhlem tvé ubohosti a a mé nedostupné velebnosti. Často se
setkávám jenom s povrchní úctou k mému slavnému pokrmu. Jenže bez
ochotné a radostné otevřenosti k jeho náležitému přijímání. Jakápak úcta
k pokrmu, který ti slavně servíruji, když se ho koneckonců zdráháš
jaksepatří přijímat? Mou nesmírnou lásku, sklánějící se k tobě, uctíš
nejlépe tím, když přijdeš co nejčastěji a s největší důvěrou. Jak jinak
chceš uctít lásku, která jen čeká, aby se rozdávala? Když neváhám za
tebe vydat své tělo a svou krev, chtěl bys snad nyní ze samé poníženosti
a nehodnosti odmítat je přijímat, a tak nechat nadarmo stékat můj krvavý
pot a krev mých ran, namířených na tebe. Chceš se snad podobat těm
akademikům, kteří z přehnané vážnosti k vzácnému vínu odmítají okusit a
spokojují se s prohlížením jeho barvy či zakoušením jeho vůně? Nechápeš
snad, že soustavná neochota k mému přijetí mě uráží? Bez pokrmu a
nápoje, které ti předkládám, zahyneš. Promítni si to do všedního dne a
do své ubohosti. Přijdeš o život. Nebudeš se mnou žít jako dítě našeho
věčného Otce. Ani jako pouhý člověk neobstojíš. Právě proto tu jdu
naproti. Neruším tvé zvyklosti. Přicházím s prázdnýma rukama, abych ti
nabídl to všední, čím mně pohostíš. Dávám ti to ve slavné hostině lásky.
I když ti ten každodenní pokrm a nápoj připadne tak obyčejný, právě tím
mě nejlépe uctíš, když to pokorně přijmeš.
Častějším přijímáním uctíš více nejen mne, ale i našeho Otce.
Nabízím se ti, třebaže toho nejsi hoden. Nabízím se ti, aby ses mým
přijetím takovým stal. Sám od sebe nemáš na nic právo. Jen mi na potkání
poskytni svůj uklízený příbytek, a nezdráhej se! Nevymlouvej se, že
nejsi hoden, abys mi otevřel, i když toho samozřejmě hoden nejsi.
Pamatuj víc na mně, než na sebe! Neodpírej mi poskytnout něco ze své
bídy! Mohu tě královsky obdarovat i za sklenici vody! Na své únavné
pouti světem, rád zavítám i do tvého skromného, ale čistého příbytku,
abych si tu pohověl, než půjdu dál.
Vidíš v mé slavné hostině mou nesmírnou vznešenost a velebnost? Sleduj
také pokoru, se kterou se ti vydávám všanc! Proto se také skrývám do
každého drobečku tvého vezdejšího chleba, abys už jednou přestal
přistupovat ke mně v hrůze a zkoprnělý děsem. Uklidni se a pokojně
přistup na kraj bezedné propasti! Zažiješ úchvatné tajemství.
Přijmi mě za obživu pro nový život, který navazuje na tvůj všední den!
Zkus mě přijmout do svého skutečného života! Neskrývej mi nic ze svého
životního prostředí! Přestaň už konečně ulpívat na tom, jestli mě
přijmeš předními dveřmi nebo zadními vrátky, po schodech nebo výtahem!
To není důležité. Raději hleď zapomenout na všechno své lidské. Otevři
se mi horoucností celé své bytost! Otevři se mi s celým svým životem!
Nechej mě, at se u tebe zabydlel a cítil se u tebe jako doma. Nechej mě
působit v sobě, abych ti přímo doma mohl rozhojnit tvůj život!
Zpřístupni mi nejen svůj pokoj pro hosta, ale i všechny zapadlé komůrky
i temné kouty, kam i sám nerad chodíváš. Ukaž mi půdu i sklep, uvolněné
od tvých zásob. Pak se uprázdněná místa tvého příbytku mohou
naplnit z nového zdroje, který ti otevírám. Nespokoj se s těmi několika
hostitelskými frázemi, které mi odříkáš těsně ještě v předsíni! Změň svou
životosprávu v návaznosti na můj příchod a respektuj mou přítomnost u
sebe. Právě tím mi dopřeješ příležitost, abych se ti stal přímo doma co
platným návštěvníkem, a nebyl u tebe jenom pro parádu. Ve všem svém
usilování a při zdolávání překážek a odporu se vracej ke mně. Obrať se
ke mně o pomoc, a neodmítnu tě. Udržuj se mnou živé spojení! Naslouchej
mi! Pros mě o sílu!
Vydáváš se na dráhu v úsilí o dosažení vrcholných výsledků. Jenže možná,
že chybuješ tím, že přistupuješ ke mému přijímání do svého příbytku jako
k jedné z mnohých svých společenských povinností. Tady přece jde o víc
než jen o nějakou společenskou povinnost. Chci tě udržovat i posilovat,
ale nejen proto, abys mi posloužil, uctil mě a udělal na mně dojem.
Samozřejmě, že jsem vždycky rád, když tě povzbudím k službě mně, svému
Bratru a Spasiteli, jakož i našemu společnému Otci. To však je jen jeden
úsek tvého života. Ještě jsi tu ale také ty, tvá rodina, tví příbuzní a
známí. Možná máš domu psa nebo kočku, a třeba i zahrádku. Třebaže se ke
mně chováš strojeně jako k Hostu, chci ti být nápomocen i s tvou
rodinou, tvou zahrádkou, a třeba i v práci. Hodlám naplňovat všechny tvé
ctnosti jako zvláštní nádrže, které máš a dosud jsou velmi omezené. Chci
a dovedu být životní náplní celého tvého života.
Při slavné hostině lásky mě přijímáš do nejdůvěrnějších míst svého
příbytku. Nešlo by to, abys mě přijal, ale nejen jako svého Bratra a
Spasitele, nýbrž i jako našeho všemohoucího Otce, i jako Ducha naší
vzájemné lásky? Nešlo by to, že bys mě přijal nejen jako svého
Spasitele, ale i jako svého Stvořitele a jako svůj oživující základ? Co
kdyby ses vroucně přivinul k celé mé trojosobní bytosti? Nemohl bys
každé z mých tří "já" uctivě pozdravit a uvítat? Zkus i v tomto objetí
prožívat lásku našeho nesmírného Otce a dosáhnout nového důvodu své
lásky k němu! Prožij tu vznešenou skutečnost, že je to náš všemohoucí
Otec, kdo ti z nesmírné lásky dává mne jako svého Syna a tvého Bratra.
Přitom si uvědomíš, že je to také úžasná láska věčného Otce, která ti
dává mé slavně proměněné Tělo. Zakusíš veliké věci. Jako mě posílá
všemohoucí Otec, abys zažil Boží dětství, tak i tato proměna a podání
mého slavného Těla se děje z lásky našeho Otce. To kvůli tvému
povznesení k takové lásce, jakou se milujeme já s naším Otcem. Duch naší
vzájemné lásky spolupůsobí při tvoření mého Těla. Takové Tělo je ti
dáno, za tebe vydáno a tobě nabídnuto k novému životu. Neulpívej na
povrchu, když mě přijímáš! Překroč stín své oddělené bytosti! Dej se
povznést do tajemství vzájemnosti ve společenství sebe a ostatního
lidstva v novém životě!
+ + +
NEBE
Rozdrobené
do tisíce střípků
na potoce
ve studánce
stejně jako v kalužině
Snad aby bylo blíže
všem kdo jsou přetíženi
a o zem se jen opírají
zrakem svým
Mons.J.Veselý
+ + +
Poselství sv.Kateřiny Sienské
Siena, 29.dubna
Milá duše!
Můj život se dá stručně vyjádřit pár slovy: láska k Bohu a nazírání na
tajemství Ježíše Krista, služba Církvi, láska k nesmrtelným duším.
Pocházím z četné rodiny. Jsem dvacáté dítě sienského barvíře. V mládí
vstupuji mezi sestry svatého Otce Dominika jako terciářka. Shromažďuji
kolem sebe opravdový duchovní šik těch, které strhuji modlitbou růžence
i příkladem. Jsem k sobě tvrdá. Den co den, hodinu od hodiny prožívám ve
své duši utrpení Páně. Žiji v době podobné Tvé době: všechno je mravně
rozervané. Za mých časů tomu ještě přitěžuje papežský rozkol. Jdu za
papežem do Avignonu, pokorně se před ním skláním a říkám: Je to Boží
vůle, abyste bděl nad svým lidem z pahorků římských! Přiměji ho k
návratu do Říma. Nemám žádnou zvláštní výmluvnost. Jsem prostá žena.
Podřizuji se však řádu svatého Dominika a sloužím v něm Bohu. Nemám
žádné školské vzdělání o Bohu. Jsem jen pokorná služebnice Boha a
Církve. Z vnuknutí Ducha svatého diktuji řadu hlubokých pravd podle
toho, jak mi je vnuká Duch Boží.
Dnes mě nazýváte Učitelkou Církve. Kde se to ve mně bere? Jsou to plody
duchovního života cestou svatého Dominika. Bůh si mě k tomu utváří v
modlitbě sv.růžence u svatostánku. Tak si povolává mě, maličkou, aby
zahanbil chytré a mocné. Vyčerpaná posty, bděním a starostmi o Církev
umírám v Kristových letech. O třetí neděli postní se začíná vytrácet můj
život. Působí mi nesčetná muka muka tělesná a navíc i utrpení duševní,
když vidím, jak je denně urážen Bůh, a kolik nebezpečí hrozí Církvi. V
dubnu 1380 přestávám mluvit a mé okolí poznává, že trpím. Udělují mi
svátost pomazání nemocných. To mi přináší úlevu i upokojení. A pak už
jen posunky dávám najevo, že zápasím s pokušeními, což trvá přes
půldruhé hodiny. Najednou se mi tvář vyjasňuje a je andělsky čistá a
radostná. Dívám se chvíli na kříž a promlouvám o Boží dobrotě. Také se v
modlitbě začínám veřejně vyznávat z hříchů a nakonec říkám: Je to má
vina, Nejsvětější Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí,
nevděkem a neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Po
nějaká chvíli pak vyzývám ostatní k cestě k dokonalosti, každému ukládám
nějaký úkol a prohlašuji, že dávám svůj mladý život za Kristovu Církev.
Pak všem žehnám a říkám: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě. Ne se svými
zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím, aby se mi ho dostalo
mocí Tvé Krve. Ptáš se: Jak to, že jsem učitelkou Církve? Čemu vděčím za
takovou znalost Božích pravd? Jen Bohu. A co ty? Jak ti to jde? Málo? A
prosíš o víc? Když ke mně zavoláš, přimluvím se i za tebe.
Tvoje sestra Kateřina
+ + +
ZARŮSTAJÍCÍ PĚŠINKA
A všechno jako by se
sesouvalo
pád za pádem
lavina za lavinou
a pod horou světel
tak málo odvážlivců
Tajemná síla
lidského kladkostroje
neustále povyšuje
a ponižuje
Zarůstající pěšinka
vedoucí až k vrcholu
přece však vábí
svou nenápadností
Mons.J.Veselý
+ + +
TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (2)
II. Vykopávky
Archeologický výzkum na Hoře sv.Klimenta provedlo Moravské muzeum v
Brně. Vrchním vedoucím výzkumu byl Doc.Dr.Vilém Hrubý, přednosta
pravěkého oddělení. Vedoucím archeologického pracoviště byl Dr.Vladimír
Ondruš, vědecký pracovník pravěkého oddělení Moravského muzea. Všechna
archeologická zjištění v této studii jsou čerpána, mimo jiné i z osobní
soustavné spolupráce Jiřího Maria Veselého (který, jakožto katolický
kněz, dominikán, měl za komunismu pracovat jen jako rukodělný dělník s
oběma badateli), ať už jde o písemné záznamy anebo o osobní zjištění
přímo na pracovišti.
Roku 1958 zde provedl přímo Hrubý osobně předběžný výzkum. Soustavný
vědecký výzkum řídil v letech 1961-62 Ondruš, zatímco Hrubý v té době
řídil výzkum v oblasti Starého Města - Veligradu, v Sadech a u
sv.Michala (Uh.Hradiště).
Důvod k archeologickému výzkumu na Hoře sv.Klimenta - jak už bylo
uvedeno - udává Dr.Hrubý (r.1961): "V blízkých letech budeme častěji
vzpomínat 1100. výročí významných událostí z období státotvorného úsilí
Moravanů, kteří obhajovali nejen svébytnou existenci, ale také prvou
západoslovanskou říši - Velkou Moravu, jejímž jednotícím ústředím byla
nepochybně naše země s přilehlými slovenskými kraji. Proto se zaměřuje
řada archeologických výzkumů u nás zaměřuje právě k této problematice. A
jeden z dílčích úkolů, jimiž máme přispět k lepšímu poznání našich
dějin, je také výzkum a zhodnocení úlohy hradiska sv.Klimenta u
Osvětiman... Nepochybně bylo jednou z lokalit, jež se podílely na
utváření všech pozoruhodných kulturních hodnot, jimiž jsme se v IX.
století n.l. začlenili mezi nejvyspělejší státy tehdejší Evropy."
(V.Hrubý, Velkomoravské hradisko sv.Klimenta u Osvětiman, Brno 1961 Vyd.Moravské
museum, s.5.)
1. Předběžný výzkum v r. 1958
Roku 1958 provedl Hrubý předběžný výzkum, v září a říjnu po ukončení
soustavného sezónního výzkumu ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Teprve o rok později upozornil Svoboda naši veřejnost na podivuhodnou
shodu, že to bylo vlastně přesně za 600 let od vydání listin moravského
markraběte Jana Jindřicha, olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi a
jeho generálního vikáře Mikuláše, probošta od sv.Petra v Brně - všechny
ze dne 13.dubna 1358 - jimiž se dávala Hora sv.Klimenta brněnským
augustiniánům, aby na ní obnovili duchovní život. Svoboda píše: "Vloni,
kdy jsme si připomínali 600. výročí první obnovy monastýru na Klimentku,
vykonal V.Hrubý z Moravského muzea v Brně - ve dnech od 15.září do
12.října - alespoň zkušební výzkum svatoklimentského hradiska s
překvapujícím a velmi slibným výsledkem." (J.Svoboda, Překvapení z
archeologických výzkumů, Viz: Katolické noviny, 1959. (Některá tvrzení v
článku se však opírají o dosud vědecky neověřené ústní podání.)
Hrubý nechal především prozkoumat geologické složení hory. Přitom se
ověřilo (Em.Pokorný, Hora svatoklimentská (geomorfologický náčrt),
rukopis, s.2-3. Vědecké pojednání zveřejnil Dr.Zacherle, vědecký
pracovník Moravského muzea v Brně, k němuž se v této studii ještě
vrátíme), že Hora sv.Klimenta je "tvořena magurskými zrnitými pískovci,
které na svahu kryje neogenní hlinitý jíl."
Postřehl, že svatoklimentské hradisko "leží v blízkosti staré kupecké
cesty, spojující kdysi povodí řeky Moravy od jejího přechodu u Starého
Města s brněnskem." - "Zda se tato szezka dá ztotožnit s opustlou lesní
cestou, v níž jsou pozůstatky dlažby z velikých kamenů, to musí být"
podle Hrubého teprve archeologicky ověřeno; i když "snad podle římského
penízu, nalezeného před lety v okolí hradu Cimburka, bývá prohlašována
již za římskou..." ("Otřelý bronzový peníz (32 mm) má na líci kolem
ověnčené hlavy ANTONIUS AUG PIUS PP...; rub je zdoben postavou bohyně
obětující u oltáře, z opisu zbylo jen SALUS." Viz: I.L.Červinka, O
římských cestách obchodních na Moravě, ČMM, 19, 1895, 19.)
Dále Hrubý výstižně upozornil, že "jazykovitá ostrožna (na níž leží
hradisko) souvisí s hlavním kopcovitým masivem jen úzkou šíjí na
severovýchodní straně; východní a západní okraj strmě spadají do údolí,
kdežto k jihu se sklání mírný terasovitý svah", takže "místo pro
hradisko bylo... velmi důmyslně zvoleno: je totiž ze tří stran chráněno
horskou hradbou, a přece ční nad nejbližší okolí mezi dvěma úzkými,
hlubokými údolíčky, kudy protékají dvě bystřiny, slévající se pod jižním
úpatím v osvětimanský potok Hruškovici." (V.Hrubý, Velkomoravské
hradisko sv.Klimenta u Osvětiman, Brno 1961 Vyd.Mor.museum, s.18-19.)
Snad jenom málo badatelů se snaží přistupovat ke zkoumané věci s takovou
nezaujatostí, nestranností a věcností jako např. Hrubý. A přece na
podzim 1958 šel na Klimentek s jasným cílem: jednou provždy dokázat, že
vše, co týká velkomoravské, cyrilometodějské minulosti tohoto místa, je
bajka, výmysl. Do té míry to vše totiž bylo zkresleno nadšenou, ale
nesoudnou obrazivostí. Hrubý rozdělil dělníky na dvě skupiny: jedna měla
kopat zkusmé, sondážní příkopy a zkoumat nápadná místa, hlavně tzv.
"mohyly", kdežto druhá - vedená přímo jím samým - měla zaměřit a popsat
hradisko včetně příkopů a náspů (valů). Třebaže však Hrubému velmi
záleželo především na správném zaměření hradiska, ani na okamžik
nespouštěl z očí také práci druhé skupiny: v říjnu 1960 na všeslovanském
Symposiu ve Starém Městě prohlásil o něm akademik Eisner před
mezinárodní veřejností výstižně, že "patří k těm archeologům, kteří
kopou vlastníma rukama a myslí vlastní hlavou." Ať jsou pracoviště
seberozsáhlejší, jako třeba ta současná a od sebe odlehlá, každý hrob a
každý nález musel projít jeho rukama a musel být jím posouzen. Tato
někdy zdánlivě zbytečná ztráta času znamenala však dokonalé zvládnutí
stavu na pracovišti. Na svatoklimentském hradisku byla pozornost zvýšena
mimořádně a hodnocení krajně přísné. J.M.Veselý OP (Pokr.)
+ + +
NAD PROPASTÍ
Není to tak snadné
jít přes devatero údolí
a přes devatero hor
jít nad propastí
a nepocítit závrať
Není to snadné
jít nad propastí
vyhloubenou v srdci
touhou po lásce
Jenomže při setkání
s takovým srdcem
lidé
se častokrát
ani nezachvějí
Mons.J.Veselý
+ + +
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika
Kužely OP: DOPISY
DOPIS STARŠÍHO BRATRA
Milá duše!
Náš všemohoucí Otec Ti poskytuje zvláštní osvícení. To Tě vyčleňuje ze
zástupu ke splnění prorockého poslání. Divíš se, jak může pokorná Maria
pomýšlet na to a toužit po tom, aby se stala mou panenskou Matkou?
Nepochybně má jen jedinou touhu a ústřední myšlenku. Chce naplnit vůli
našeho společného Otce. Naše Matka, plná milosrdenství se sklání k Tobě,
opuštěnému ve světě, daleko od otcovského domu. S neodbytností lásky
prosí Otce o urychlení naplněné příslibu o Tvém návratu a Vykoupení.
Pro Tebe je závažné, že se náš Otec rozhoduje zapojit nazaretskou Pannu
do díla Tvého Vykoupení. Stvořuje Tě jako svůj obraz. Proto jsi nadán
rozumem a svobodnou vůlí. Toto stvoření je u Otce stálá přítomnost.
Proto trvá na svém stvoření tak, že bere ohled na Tvou svobodu. Bez
Mariina dobrovolného a svobodného souhlasu by ji k tomu svému dílu Tvého
Vykoupení nepoužil. Proto si k uskutečnění díla Vykoupení předem
vyžaduje od Marie souhlas. Má poskytnout dokonalou lidskou přirozenost,
se kterou by se spojilo Slovo věčného Otce. Svou všemohoucností může
Otec sloučit Tvé lidské tělo se svou božskou přirozeností v jednu
osobnost, ale je bezmocný k tomu, aby za Tebe něco svobodně rozhodoval.
Náš všemohoucí Otec utváří mé Tělo v tom nejdůvěrnějším vnitřním lidském
příbytku, aby o mně platilo také po lidské stránce: "Já jsem tě dnes
zplodil." (Ž 2,7) Také naše panenská Matka smí říci: "Toto je mé tělo a
má krev", vydaná Bohu za lidstvo na odpuštění jeho hříchů." (Mt 26,28)
Maria plná touhy po Tvém vykoupení radostně souhlasí se službou našemu
věčnému Otci, k níž ji povolává andělem Zvěstovatelem. Když pronáší své
"Staň se", ví, co dělá. Ví, jaké utrpení a jakou službu na sebe bere.
Tato zasvěcení nepotřebuje jiné vysvětlení, než pokorná slova naší
panenské Matky, jež provázejí toto rozhodnutí. Jsou to slova statečného
odhodlání a přijetí všeho utrpení a všech obětí: "Jsem služebnice Páně."
(Lk 1,37). Tím se oddává dílu všemohoucího Otce. Přitom Ti možná
vyvstávají v paměti také moje slova oddání se: "Otče, do tvých rukou
odevzdávám svého ducha." (Lk 23,46) Matka se mi bezvýhradně odevzdává.
Už dříve se zaslibuje ěčnému Otci. Tak se vzdává z lidského hlediska
největší pocty, jaké se může dostat dívce z mého lidu, aby se stala mou
Matkou. Vnuká jí to Duch pravdy a lásky. Povznáší si k poznání, jak milé
je mně a našemu Otci takové její rozhodnutí. A pak již spolu s Otcem i
Duchem naší vzáíjemné lásky naplňujeme Pannu, odevzdávající se do služeb
Nejvyššího, přílivem milosti. Zprvu ani ona nezná všechny podrobnosti a
okolnosti, za nichž se uskuteční celé tajemné Boží dějství. Přesto
přijímá vůli Nejvyššího. Svobodně dává souhlas, že se stane mou Matkou.
Z lásky k Bohu radostně zasvěcuje našemu Otci své panenství. Ze stejné
lásky a s ještě větší radostí poslouchá výzvu, aby se stala mou Matkou.
Tím se Maria připodobňuje mé všeobětující lásce. Tím se Panna stává mou
Matkou a já dávám své tělo a svou krev za Tebe a za všechna. Tak nejsou
spojena v mé dokonalé oběti pouze naše těla, nýbrž i duše naší panenské
Matky e je dokonale a naprosto spojen s mou duší, a naše h duše jsou
dokonale sladěny stejnou láskou.
Maria mi dává své lidské Tělo. Tím se stává první spoluvykupitelkou Tebe
i celého lidstva. Znamením této její první spoluvykupitelské oběti je
právě skutečnost, že náš všemohoucí Otec mě klade do jejího lůna, abych
Tě vykoupil spolu s celým lidstvem. Víš, co to znamená? Velkou
důstojnost pro Tebe, ale i velký nárok na Tebe. Jako Maria máš
pokračovat v její spoluvykupitelké činnosti. Maria ví, co to znamená být
mou Matkou. Je si vědoma této velké důstojnosti, ale také ví, že je to
závazek k nejtěžší službě. Maria neobchoduje se svým posláním. Pokorně a
velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje
svou lásku. Přijímá vše, co jí Bůh ukládá v jejím poslání, a to i se
všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává mou Matkou a já
mohu ve Tvém těle obnovit původní obraz našeho Otce a založit mé
království ve Tvém nitru. Stává se Matkou správného přijímání Tebe a
všech. Stává se tím Tvou první lidskou průvodkyní. Vede Tě od přípravy
na můj příchod a od čekání na mne s modlitbou: "Přijď, Pane!", k
ustavení a naplnění Boží vlády v nejvnitřnějším jádru Tvé bytosti, abych
se jako Boží Host v Tobě zabydlel v duchu modlitby: "Přijď království
Tvé!"
Tvůj starší Bratr a Spasitel
+ + +
HAVRANI
Letěli havrani
Živé vzkazy těch
Kdo zemřeli
Jejich paže mávaly
V černých perutích
Sám Bůh pozdravy doručil
Když dotkl se mých očí
Eva Lopourová
+ + +
Zprávy: V březnu 2004 se účastnil br.Gabriel Miroslav Částek,
dominikánský terciář, exercicií české katolické misie v Chicagu. Byl
pozván P.Dušanem Hladíkem z chicagské misie. Bratr Částek významně
přispěl k povznesení exercicií provedením série představení tzv.divadla
jednoho herce. Představení během exercicií se zúčastnily stovky českých
krajanů z Chicaga a okolí. Bratr Částek zde skvěle reprezentoval vysokou
kulturní úroveň života brněnské diecéze, odkud pochází. Navíc prokázal
znamenité duchovní kvality vzájemného propojení brněnského biskupství v
čele s Otcem biskupem Vojtěchem Cikrlem a Čechů v zahraničí, duchovně
vedených Mons.Esterkou, pomocným biskupem brněnským. Kéž se tato mise
zdárně rozvíjí a pokračuje i v dalších oblastech světa! Bůh žehnej Otci
biskupovi Vojtěchovi za jeho osvícenou podporu duchovního umění!
* Ve čtvrtek 18.března proběhla v kostele sv.Michala v Brně postní
duchovní obnova, vedená O.Tomášem OP.
* Ve středu 7.dubna 2004 v 16,00 hod. se koná představení br.Gabriela
Miroslava Částka (Jan Čep, Poutník), hudba Leoš Kuba. Koná se v knihovně
kostela sv.Michala v Brně v rámci zahájení "Setkání mezi obrazy". Pořádá
Sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP. Začátek 7.4.2004 v 17,00 hod.
Příležitost pro setkání mezi obrazy do 18.4.2004. |