duben 2003

Ročník IX.,číslo 4 Duben 2003
Obsah: E.Dickinsonová, Bratr,Máš potíže s vírou?, E.Lopourová, Obrácení, Sv.Albert, O pokoře, B.Přesýpací hodiny života, E.Lopourová, Matka Tereza, S.M.,Apoštol rasové snášenlivosti, E.Lopourová, Otec, fra J.,Telegraf radostné zvěsti, Otec T., Loretánské meditace, J.G., B., Božské doteky v kosmu, K.Dachovský,V divadle, Michelangelo, E.Dickinsonová, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP, K.Dachovský,Vesmír, E.Lopourová,David, Zprávy_________________________

Jaro je sezónní
list Božích zpráv.
V ostatních ročních dobách
je každý sám,

však v březnu nebo v dubnu -
jen vdechnem vzduch -
a už nás vřele osloví
náš Bůh. E.Dickinsonová

+ + +
Proč nevěříš, Tomáši ? (2)
Máš potíže s vírou?
Milý příteli!
Máš potíže s vírou? Ještě to můžeš zkusit s psychologií. A dojdeš k uspokojivému řešení. Hledáš víru? Zkus to z opačného konce! Poslechni si, co Ti náš věčný Otec vzkazuje: Pojď ke mně! Záležitost Tvého dospívání jako mého důvěrného přítele je složitá. Stejně i samotný Tvůj duchovní život. Je to jistý předěl ve Tvém životě. Může se Ti stát příležitostí k velkému rozvoji. Také úskalím.
Pro celý Tvůj život i pro každý den platí, že s čím začínáš, k tomu se pak upínáš a vztahuješ všechno, co během putování světem prožíváš. Tak je důležitá životní zkušenost během mládí a duchovního dospívání. Tehdy se Ti otevírají oči do nového života.
Při Tvém růstu dospívá tělo. S ním dospívá i duch. Tvému duchu se v těle nabízí znamenitý, nejbližší prostředek svého uplatnění. Využij ho! Jinak se zvrhá v těžko zvládnutelnou příšeru. Mohla by rušit každý projev Tvého ducha.
Procházíš v dospívání potížemi svého rozvoje? Stejné zatěžkávací zkoušce je vystaven i Tvůj vztah k Bohu. To je důležité hlavně, když hledáš smysl svého života. Pokus se tedy celou tuto záležitost jasně vymezit!
Tak třeba u Tomáše Masaryka vypukly potíže s vírou vlivem neznalosti nauky víry obecné Církve a vlivem špatného příkladu. Nedovedl rozlišit mezi pravdou a jejím nesprávným pochopením u některých lidí. Kamenem úrazu byli pro něho spolužáci. Sám na to vzpomíná: "Asi v kvintě na brněnském gymnasiu jsem ohlásil páteru Procházkovi, že nemohu jít ke zpovědi. Páter Procházka mne měl rád, byl to dobrý, opravdu náboženský člověk. Domlouval mi tak, až plakal, ale nedal jsem si říci. Mně se nelíbil ten formalismus. Hoši se chlubili, jak se kdo chytře zpovídal, a pak mě trýznila běžná praxe: dnes je mně vina odpuštěna a zítra začnu hřešit znova. Vyznat se z hříchů, proč ne. Člověk se potřebuje vyzpovídat příteli a hodnému člověku vůbec, ale víc nehřešit, o to jde. Jak říkám, mně se to nelíbilo, že je to tak pohodlné, a tak jsem ke zpovědi nešel. Ovšem zrály ve mně už pochybnosti o některých učeních církevních." (K.Čapek, Hovory s TGM, Praha 1947 Čin, str. 38)
Vlastně to byly dva důvody - pohoršení ze špatného příkladu a špatně pochopená svátost smíření. Za tím vším byl však společný jmenovatel každého hříchu - neochota podřídit se autoritě. Masaryk to nepřímo uznal: "Krom toho jsem měl své potyčky s některými profesory - prostě jsem se cítil jako dospělý a samostatný člověk."
Roztržka s uznávanou autoritou se vyhrotila po nešťastné studentské lásce Masaryka, uraženého úzkoprsým ředitelem školy: "Když jsem byl v kvintě, chodila k mé bytné její švakrová, děvče asi mého věku, a my dva jsme se do sebe zamilovali - to byla má první a veliká láska.
Zavolal si mě ředitel a mluvil ošklivě o mé lásce, jako bych tropil nějakou nemravnost. Mně to tak urazilo a rozčílilo, že jsem o sobě nevěděl a křičel jsem, že nenechám sobě ani tomu děvčeti tak křivdit." (Tamtéž, str.45)
Není větší neštěstí pro Tvou duši, než ztráta Tvého příznivého vztahu k našemu milujícímu Otci. A není většího duchovního utrpení, než když se těžce podvoluješ vlastní zkušenosti, že tento Otec, jehož Tvá duše odedávna miluje, pozvolna ustupuje a vytrácí se Ti z života. Ať už je tato Tvá zkušenost sebevíce zdánlivá a klamná, ve svém účinku na Tvůj vnitřní život je otřesná a hrozná.
Jsi pokřtěn. Tím se Ti vedle odpuštění hříchů a přijetí za dítě věčného Otce dostává také vyššího nadání k víře. Tato víra je skryta v Tvé duši. Je utajena před zraky ostatních. Je skryta před Tebou samým, dokud nedovedeš vykonávat její skutky. Ale je tam tak, jako je v Tvé duši rozum, jehož činnost se u Tebe v útlém věku zatím naplno neprojevuje. Avšak rosteš. Tvé schopnosti se rozvíjejí. Tvůj rozum a vůle se začínají uplatňovat. Můžeš sledovat, jak se za pomoci druhých i Tvá dětská víra pozvedá k Bohu. Máš dobrou vůli. Jen aby Ti bylo příznivě nakloněno okolní prostředí!
Jako dítě se vyvíjíš, až docházíš k dospívání. Tvé tělo nabývá zdatnosti a a samostatnosti. Duše rovněž touží po dospělosti a samostatnosti. Chce dospět naráz, překotně, skoro ze dne na den. Tělesný vývoj je také překotný. Možná nejde pozvolna, plynule, nýbrž rychle, až Tě často zaskočí. K jeho urychlení přispívá styk s okolím, někdy méně vzorným než jsou rodinné poměry, rozhodně však pokaždé odlišným od rodinných poměrů.
Tělo, kterému jako dítě zatím věnuješ málo pozornosti, se hlásí k uplatnění. Až dosud jsou Tvé potřeby vcelku zajišťovány rodinným prostředím. Najednou Ti samo Tvé tělo připomíná, že je máš a ono že směřuje k dokonalosti. Směřuje k tomu, aby se samostatně a nezávisle, skoro násilím se uplatnilo. Tak Tě k tomu vede vnitřní hlas svědomí. Odpovídá to důstojnosti Tvé osoby. Toužíš navenek vyjevit své přirozené vnitřní založení. Chceš překotně podat okolnímu světu i sobě samému smyslům dostupný důkaz o své existenci. Přitom Tvá duše často nestačí rychlému rozmachu těla. Možná, že Tě záhy zastihuje spor mezi duší a tělem, dětská nemoc, nesnáze rozvoje. Pokud máš víru, zvenčí podporovanou rodinnými zvyky a způsoby zbožnosti, pak často Tvé růstové potíže mládí doprovázejí nesnáze rozvoje víry.
Tvůj Bratr
+ + +

OBRÁCENÍ

Porazil jsi mě Pane
Byla jsem pod stromem
Odťal jsi mi korunu
Byla jsem pyšným stromem
Vykrojil jsi mi srdce
Kůru zahodil
Byla jsem okoralým stromem
Mé srdce jsi vzal a daroval tomu
Kdo šel kolem
Byl to poutník hledající lásku
Eva Lopourová
+ + +

O pokoře
Pravou a dokonalou pokoru máš, když pohrdáš poctou, které se ti dostává, a netoužíš po tom, aby se ti nějaké dostalo. V opravdové pokoře se vždy bojíš, aby se ti nedostalo nějaké slávy a pocty. Oslavují-li tě lidé nebo tě mají v úctě, z celé duše se toho obáváš s vědomím, že sláva a čest přísluší jedině Bohu. V opravdové pokoře se nikdy nechlubíš žádnou svou předností ani milostí, ledaže bys měl v úmyslu vzbudit u posluchačů důvěru v Boha. Vykládá-li se však o tobě něco chvályhodného a upevňujícího jeho čest, slyšíš to s nelibostí a pohrdáním sebe, neboť víš, že to, co se ti připisuje, náleží jedině Bohu, kterému samému je třeba vzdávat díky a chválu. V opravdové pokoře se nepřirovnáváš ani k vyššímu ani k nižšímu, ani sobě rovnému. Domníváš se, že nikdo není nižší než ty. Nikdy nikým nepohrdáš ani ho netupíš, kromě sebe sama. Horoucně si přeješ, aby tebou všichni pohrdali, a velmi se raduješ, když tebou všichni opravdu pohrdají. V pokoře se nebojíš žádné potupy, jako ani nemiluješ žádnou slávu. "Je člověk nešlechetný s hrbatou a smutnou pokorou, ale jeho nitro je plné falše" (Sír 19,26) V opravdové pokoře chceš být opovrženým, a ne zdánlivě pokorným.
Kdo miluješ pokoru, zasaď kořen pokory ve svém srdci, tedy uznávej vlastní křehkost! Uvažuj o sobě nejen jak jsi hodný opovržení, ale také jak bys byl hodný opovržení ještě dnes, kdyby tě nebyl Bůh násilně odvrátil od hříchu! Z toho je ti jasné, že kvůli své křehkosti stojíš nad propastí a prohlubní všech hříchů podle slov: "Vykořením i háje tvé z prostředku tvého" (Mich 6,14). K opravdové pokoře tě vede také pravé cvičení v ponižujících činnostech. Nikdy nedojdeš ctnosti pokory kdo se vyhýbáš skutkům pokory.
Pěstuj pravou pokoru poznáváním, že sám od sebe nemůžeš ovládnout žádné pokušení tělesné ani duševní; že nejsi schopen vykonat žádný dobrý a Bohu milý skutek bez zvláštní pomoci Ježíše Krista.
Důkazem tvé pravé pokory je, ponižuješ-li se tak, že se považuješ za nehodného jakékoli milosti, ba že se skoro ani neodvažuješ o nějakou milost žádat. Dostáváš-li od Boha přece jenom nějaký dar, aniž by si to byl přál, s bázní jej přijímej! Doopravdy pokládej za lepší nemít od Boha dar než jej mít, hlavně z té příčiny, že si ten dar nijak nezasloužíš, ba zneužíváš ho a nikdy ho podle vůle Boží neužíváš.
Dalším znakem pravé pokory je, abys vyhledával pokaždé nejnižší místo, nejnižší druh a nejhorší práce a nosil nejjednodušší oděv.
Tvé pyšné smýšlení se poznává dvojím způsobem. Podle zevnějšího chování, jak uvádí Písmo svaté: "Podle vzhledu a výrazu tváře se pozná rozvážný. Oděv člověka, jeho úsměv a chůze ukáží, jaký je" (Sír 19,29-30). Jako se poznává dobrý strom od špatného po ovoci, tak se obyčejně pozná stav tvého nitra podle tvého zevnějšku, poněvadž všechny činy vycházejí z nitra a z mysli. Jako příjemná vůně nebo odporný zápach vycházejí z dobrých či špatných věcí, uložených v žaludku, jako kalný zrak prozrazuje skrytou vášeň srdce, tak tvůj zevnějšek prozrazuje tvou vnitřní touhu. Tvá pýcha se poznává podle tvé samolibosti, s níž se domáháš přednosti před jinými nebo se snažíš svými skutky zalíbit druhým. Tak nenásleduješ pokorného Mistra Ježíše Krista, který si v sobě nelibuje, ale očekává pohanění a zbídačení, protože nepřichází panovat, nýbrž sloužit. "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil" (Mt 20,28) Proto Mistr pohrdá ctnosti žáků, kteří se chtějí zalíbit lidem, a ne Bohu, takže budou zahanbeni, protože jimi Bůh pohrdá (Ž 53,6). Sv.Albert
+ + +

Andělská pošta

Až k otevřeným dveřím na balkon
časně z rána přiletěl kos

Díval se na mne
a zpíval a zpíval
a vůbec se mě nebál
když na tři kroky
vyšli jsme si vstříc -

Nosím ted v srdci
nebeskou zprávu
o čisté a naprosté důvěře
podle Boží vůle:
Jako v nebi
tak i na zemi
Jarmila Konečná
+ + +
Telegraf radostné zvěsti
Koho potěší věnec růží
Tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova probíhá síla a vyšší moc, z jejíž plnosti všichni dostáváme. Křesťanský život není možný bez účasti na tajemstvích Krista. Proto není možný bez modlitby svatého růžence. Růženec je souhrn tvé úcty k Ježíši Kristu a k panenské Rodičce Boží. Obsahuje vše, co nejkrásnějšího můžeš vyjádřit. V modlitbě svatého růžence se učíš rozumět dobrotě a milosrdenství Božího Syna, jež se ukazuje v jeho Vtělení, Umučení a Vzkříšení. Růženec znamená na prvním místě rozjímání o Kristu, o jeho cestě, o jeho světle a lásce, kterou tě obdařuje a naplňuje. Rozjímáním o Kristu ti vniká duše hlouběji do poznání jeho díla a účastníš se jeho smrti. Jak je celý život Panny Marie spojen s tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova, tak se má účastnit i tvá duše téhož spojení s Kristem úvahami a láskou k tajemství Páně. Kristus je nevyčerpatelný pramen života a pravdy ve svém Narození, utrpení a Vvzkříšení. V Kristu se i tvá duše znovu rodí, obnovuje, povstává z hříchu, a vystupuje výš k životu milosti a ctností. Tvůj pozemský život se má růžencem účastnit Krista a obohatit se jeho bohatstvím světla a lásky.
Zvěstování Panny Marie naplňuje tvou duši bohatstvím síly Ducha svatého a proměnuje duši v Boží chrám, aby v něm zněla stálá chvála Bohu.
Navštívení připomíná krásu života ve spojení s Kristem, v jeho přítomnosti v duši: "Veliké věci učinil Ten, jenž je mocný a jeho jméno je svaté." Kristův příchod do duše skrze Pannu Marii znamená vždy novou míru světla a síly.
Narození Páně ti otevírá poznání v řádu Boží lásky: "Tak Bůh miloval svět, že svého vlastního Syna neušetřil." Kristus plní své poslání spásy a lásky, chudoby, práce, poučování, utrpení a ponížení a vzkříšením dokončil své vykupitelské dílo. Všechna ostatní tajemství Krista, jeho obětování, nalezení, jeho utrpení a ukřižování přinášejí duši občerstvení a odpuštění hříchů. Tajemství vzkříšení povznášejí tvou mysl vzhůru k životu milosti a lásky, k životu věčnému.
Nanebevzetí a korunování Panny Marie uzavírá krásu života s Kristem a spolupráce Matky Boží na poslání Syna Božího - životem věčným. Kristova tajemství jsou spojena s Pannou Marií. Proto růženec vyjadřuje obojí - Kristova tajemství i velikost Matky Boží a pozdravuje ji stále jako Matku Vykupitele světa.
Růženec se dovedou modlit jen duše veliké, duše toužící po spáse a posvěcení. Povrchní lidé mají plno námitek proti růženci, protože nedovedou chápat vznešenost a velikost modlitby, spojené s rozjímáním o Kristu, nedovedou se ponořit hlouběji do tajemství Krista. Jsou přízemní a těžkopádní.
Denní modlitba růžence nebo alespoň jeho desátku znamená osvěžující chvilku pro tvou duši uprostřed únavy a starosti pozemského života.fraJ

+ + +

Matka Tereza
(z deníku)
Anděl z Kalkaty s těžkými křídly
Je těžké být nad věcí
A zcela sám
Se svými pochybami
Na všechny se usmívat
Máš mě Bože vůbec rád?
V každé tváři vidím tvého Syna
Zvlášť v těch kdo mají hlad
Trpí zimu žijí v nouzi
Často slyším hlas
Sama si můžeš za nesnáz
Úspěšní a mocní mají tvoje požehnání
V mé stálé nouzi mi Bože posíláš
Svou matku s útěchou
Já své věrné neopouštím
Hlas tvé trýzně je ozvěnou zkoušky
Já způsobím že vytrváš
Eva Lopourová
+ + +
Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres
Můj odpočinek
Prožívám už dlouhá léta v dominikánském klášteře. V Limě už mě zná kdekdo. Jsem zakladatelem domu pro sirotky a pro bezdomovce. Tam mohou bydlet a něčemu se učit. Daří se mi také zřídit peněžní fond pro chudé dívky, aby měly své věno a mohly se dobře vdát. Pomáhám mladým lidem, kteří se chtějí stát kněžími, řeholníky či řeholnicemi. Urovnávám spory, sytím hladové, léčím tisíce nemocných lidí. Většinou léčím chudáky. Teď jsem však zván také do domů bohatých. Léčím dona Figueora, právního zástupce z Limy. Pomáhám díky Bohu obnovit zdraví arcibiskupa dona Feliciána de Vega z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.
Jednoho dne mě hledá Otec Cyprián de Medina po v celém konventu a také v kuchyni. Je to synovec mexického arcibiskupa. Rozčíleně spěchá za mnou, aby mi přinesl radostnou zprávu.
"Bratře Martine, mám pro tebe velké překvapení. Máš odjet s mým strýcem Otcem arcibiskupem do Mexika!"
Usmívám se na něj. Dobře si pamatuji, jak před léty, když byl tento kněz ještě mladý, býval jako novic tak nemotorný, že se mu lidé smáli kvůli jeho neobratnosti. Nyní je slavným učencem k poctě řádu a mužem vytříbených způsobů. Chvilku se zdržuji, abych dokončil rozdělanou práci.
"Povídáš do Mexika, Otče Cypriáne? Proč bych tam jezdil?"
Otec se usmívá. "Není čas na žerty. Dobře víš, stejně jako já, že můj strýc si tě přeje mít u sebe. Chce, abys s ním bydlel. Vždycky říkává: Martin je můj poklad. Pamatuj, že jsi mu nedávno zachránil život. Teď nemá žádné jiné přání, jen aby tě neztratil z dohledu."
Povzdychnu si: "Na tom nesejde, co dělám. Mnohým lidem se často zdálo a věřili, že se tisíce lidí uzdravily mým přičiněním, ale - vždyť to nejsou vždycky mé ruce. Ty jsou zaměstnány prací pro Boha, a Pán odpovídá na upřímnou modlitbu. Jeho Excelence Otec arcibiskup, by se byl jistě uzdravil i bez mé pomoci, drahý Otče. Proč mě vždycky takhle zkoušíš? Chceš, abych byl pyšný?"
Kněz zalomí nemohoucně rukama.
"Jak jsi neúprosný, bratře Martine!" Vzdychá Cyprián. "Nezapomeň, co všechno jsi pro mě udělal? Jak jsem býval v konventu středem posměchu. Býval jsem tak nevzhledný, malý, tlustý a neobratný, ale ty ses mě pokaždé zastal."
"Bratře Cypriáne, tys měl vždycky dobré srdce."
"Jak jsem býval v učení hloupý! Nikdy bych nebyl schopen dostudovat."
"Bůh nás vždycky miluje."
"Jak ses za mne modlil, když jsem byl jako novic nemocný! A pak jsi jednou zaznamenal, že jsem vyrostl o dvanáct palců, abych se stal lepším studentem a změnil svůj vzhled. Ach, drahý bratře Martine! Kde bych byl dneska bez tebe?"
"Zde, v klášteře svatého Dominika." Říkám mu s úsměvem a pohladím rukou smeták. Ale zároveň, jak tu tak stojím a usmívám se na Otce Cypriána, mi dobře známá bolest proniká celým tělem jako blesk. Později bývá tato bolest častější. Je snad ta bolest příčinou, že se na Otce Cypriána tak útrpně usmívám, nebo snad tu zprávu, že mě arcibiskup chce odvést do Mexika, očekávám?
"Začínám v srdci cítit, že si mě Bůh brzy povolá, abych se vydal na jinou a závažnější cestu. Je to nebe, a ne Mexiko. Tam je můj domov."
Otec Cyprián poznává, že se mnou není něco v pořádku. Hned ho napadají různé otázky, když slyší, co říkám.
"Jsi nemocen?" Zajíkne se úzkostlivě. "Bratře Martine, proč nic neřekneš? Proč si nejdeš lehnout místo práce tady v kuchyni?"
Svírám v rukou smeták. Vím, že bolest za chvíli pomine.
"Už je mi dobře - On si to zařídí sám. - To je samozřejmé u starého člověka, že pocítí slabost."
Kněz se mi úzkostlivě dívá do očí.
"Šedesát let, to není žádné stáří!" Povídá, načež zanaříká: "Ty jsi nemocný! Bratře Martine, proč mi to neřekneš? Bylo by to hrozné, kdyby se ti něco přihodilo! Půjdeš si lehnout, řeknu to převorovi. Tak to bude v pořádku."
Usmívám se. "Tak dobrá - ale jen dokončím tuto práci."
Za několik dní jsou kněží i bratři v klášteře překvapeni, když mě vidí v novém hábitu. Nikdo z nich nic takového nepamatuje. Dosud vždycky nosím nějaký starý, záplatovaný hábit.
"Co to na něj přišlo?" Ptají se jeden druhého. Jeden kněz, Jan de Barboran, mi žertem povídá, když jdu kolem něho v novém hábitu.
"Copak to, bratře? Snad se nestáváš marnivým v oblékání?"
Vrtím hlavou:
"Kdepak, Otče. Chci mít nový hábit na svůj pohřeb."
Otec se zarazí.
"Pohřeb? - Proč, Martine? - Co to má znamenat?"
"To znamená, Otče, že se připravuji na smrt. Asi za čtyři dny."
Všichni v klášteře jsou zmateni touto mou zprávou. Každý ví, že často přesně předjímám budoucí události. A nyní oznamuji svou smrt. Nepokládám už za užitečné volat ranhojiče, když můj čas přichází. Končím pozemskou pouť a chystám se na nový život v nebi.
"To nemůže být pravda!" Vzlyká Otec Cyprián.
"To nesmíme dopustit!" Vykřikne arcibiskup z Mexika, sotva k němu ta zpráva dojde.
"Nadměrná péče ho nezachrání", praví místokrál.
Nemohu si pomoci, abych se tomu neusmíval.
Jedné noci klidně vstupuji do své cely. Mám na sobě svůj nový hábit. Lehám si do postele. "Blíží se můj čas. Brzy pro mne začne nový život."
Sotva zprávy o mé blížící se smrti proniknou do města, lidé z Limy přicházejí ve velkém množství do kláštera svatého Dominika. Indiáni, Španělé, Černoši, muži i ženy. Najednou si na mně vzpomínají. Každý z nich má stejnou myšlenku - ještě jednou mě uvidět. Tolik z nich si pamatuje na mou dobrotu a štědrost. Sám místokrál přijíždí ve svém honosném kočáře. Chce se mnou promluvit a požádat mě o modlitbu.
"Zastavím se jenom na chvíli", říká don Luis převorovi. "Nechci unavovat svého dobrého přítele. Je to pravda, co lidé říkají? Že Martin je nemocen a že se blíží jeho smrt?"
Převor potřásá hlavou. "Bratr Martin má už jen několik hodin života, vaše Excelence, pojďte, zavedu vás k němu - "
Tito dva muži, jeden v černém a bílém šatě dominikánského řádu, druhý v honosném oděvu královského hodnostáře, kráčejí zvolna chodbou do mé cely. Cestou je zastaví mladý novic. Ruce se mu chvějí a tváře má bledé strachem.
"Otče převore, bratr Martin si nyní nepřeje žádnou návštěvu. On - on říká, že vám to mám vyřídit."
Převor se podívá překvapeně.
"Ale je zde jeho Excelence, můj synu. Řekni bratru Martinovi, ať je připraven, že ho chce vidět don Luis!"
Mladý novic se poslušně uklání, ale místokrál, představitel španělského krále v Peru, klade laskavě ruku na mladíkovo rameno a říká:
"Třesete se jako list."
"Vaše Excelence, nechápu, že náš Martin je tak - tak svatý. Právě nyní mu to říkám a on tam hovoří - jako by byli v jeho pokoji lidé - tak rozmlouvá se svatým Otcem Dominikem a s přesvatou Matkou, Pannou Marií.
Panna Maria je s ním a pomáhá mu, aby se nebál smrti. Je to jako zázrak!"
Převor chce jít dál, ale don Luis ho zadrží..
"Dovolte, počkáme, dokud pro nás dobrý bratr nepošle." Říká skromně. "Nyní je v lepší společnosti, než je naše."
Za nějakou dobou vychází spěšně jiný bratr na chodbu, kde čekají převor, místokrál a mladý novic. Také on se chvěje dojetím.
"Bratr Martin je už připraven." Říká. Skupinka v čele s převorem se zase vydává na cestu k mé cele.
Ve své celičce spočívám pokojně na svém lůžku, já, Martin de Porres, černošský laický bratr. V rukou plné mozolů držím kříž. Třebaže je tu šero, přesto svýma tmavýma očima jasně vidím. Stojí tu Don Luis ve svých honosných šatech. Přes své vysoké postavení padá na kolena u mého lůžka.
"Bratře Martine, nezapomeň na mne až přijdeš do nebe! Stále za mne pros, abych dobře plnil své povinnosti!"
Lehce přikyvuji. Bolest postupuje a stává se horší a horší.
Stěží už rozeznávám tváře místokrále nebo převora. Mohu zato pohlížet do jiných tváří, krásných a zářících - zdá se mi, že se na mě usmívají a povzbuzují mě, aby se nebál. Je tu přesvatá Panna Maria, vztahující ke mě své ruce, je tu můj patron svatý Martin, pak svatý Otec Dominik, jeho bratr a přítel svatý Vincenc Ferrerský.
"Nikdy na vás nezapomenu, vaše Excelence", šeptám. "V nebi budu prosit Boha, aby vám žehnal a všem ostatním přátelům."
Pomalu míjejí hodiny. Stmívá se. V královském města Lima postupně pohasínají svíce, jak v bohatých palácích, tak v chudých chatrčích. Neklidně se zachvěji. Cítím se velmi vyčerpán. Celý den se mě ďábel snaží strašit, abych se bál smrti. Stále však doufám v Boží milosrdenství. Konventní ranhojič připravuje v rohu cely své léky. Letmý úsměv mi přebíhá v tváři.
"Neobtěžujte se, prosím", šeptám. "To je konec. Už mě tu nic nemůže zadržet."
Převor se nahýbá nad lůžko. Je trochu rozladěn, že jsem odpoledne nepřijal ihned místokrále. Nyní však poznává pravý důvod a nevychází z údivu.
"Zavolám bratry, Martine", říká laskavě. "Chceme se zde společně s tebou modlit."
Vzhlédnu a dívám se mu do tváře. Zdá se mi, že je to předevčírem - přicházím jako patnáctiletý chlapec Martin do konventu sloužit kněžím a bratřím. Nyní je moje dílo ukončeno. Jak krátký je život, i ten nejdelší na světě, ve službě Bohu, abychom si zasloužili odměnu být s Bohem navždy.
"Zbývá už jen chvilka." Šeptám. "Ano, svolejte ostatní Otce a bratry."
Je půl osmé. Velký zvon na věži začíná pomalu vyzvánět hlubokými, slavnostními údery. Udává čas blížící se smrti. Tisknu svůj kříž vlhkými prsty. Kolem blikají voskové svíce, v mých uších zní zvuky mnoha hlasů, šelest růženců a rychlé kroky přicházejících přátel a bratří svaté dominikánské rodiny. Chtějí se mnou být v těchto okamžicích, v mé poslední hodině.
Klidně zavírám oči. Nyní v mých uších zní dobře známá slova: "Bůh z Boha, Světlo ze Světla... On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe... Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem - "
Ještě poslední blažený pohled na kříž a mé černé ruce uvolňují stisknutí kříže. Dny mého zápasu jsou skončeny. Sestra M.

+ + +

Otec

Otče můj rozpomeň se
Vodíval jsi mě k vodám odpočinutí
Všechno mi ukazoval
Červánky nasycené krví
A bílé šmouhy mraků
Rány jež se zacelily
Znamení pro naději
Že naše zranění se zhojí
A jizvy zbělají

Ukázal jsi mi krásu sloužit
A lámat chleba
Proměněný v tělo tvého Syna
A řekl mi dcero
Tvůj bratr jehož jsem ti dal
Aby tě miloval a v tobě svého stvořitele
Nad námi vládne
Připomeň dcero synům mým
Kdo poníží tě kdekoli
I mě poníží
Eva Lopourová
+ + +
Radostné rozhodnutí pro život
Ponoř se do tajemství v prvních pěti desátcích růžence! Zachvátí tě radost. Jenže jaká radost! Nejčistší radost duše z Boha. Tajemství Vtělení. Jeho obsahem je vstup Boha do tebe. To je radost nejen naší panenské Matky, nýbrž i tebe, kterému přichízí spása.
Ježíš povídá Samaritánce u studnice: "Kdybys znala dar Boží." Čím lépe znáš dary, které ti přináší Spasitel, tím vroucněji a snáze ho vyhledáváš, tím plněji se ti dostává živé vody. Růženec ukazuje, jakým darem je Srdce Páně, které ti nabízí k výměně za tvé srdce slabé a smutné.
Už třetí tisíciletí se začíná příběh jedné prosté dívky. Nikdo si jí moc nevšímá. Historikové se o ní nezmiňují. Přesto zanechává stopy, zřetelnější a trvalejší, než ostatní velikáni dějin lidstva. Začíná se první jednání božské hry, týkající se zvláště tebe.
Nesmrtelný příběh Marie. Je nevyslovitelná. Nežije v žádném uzavřeném světě. Není zajatcem vlastních úvah o svých ideálech. Nepočíná si, jako by se všechno mělo točit kolem ní. Je zásadně otevřená, ale ne lidským řečem. Má srdce chápavě otevřené pro Boží Slovo, projevující se zcela neočekávaně, úplně jinak, než předpokládáš.
Mariino tajemství je tajemství Božího Slova, které vstupuje do tvého života. Boží Slovo má tak úžasné účinky, že vede k chvále Boha a s ním i Bohorodičky: "Blahoslavený život, který tě nosil! " A Ježíš říká: "Spíše jsou blahoslaveni ti, kteří slyší Boží Slovo a zachovávají je." Oslavuj MARII jako BOHORODIČKU, ALE nezapomeň, že se nestává Bohorodičkou náhodou! Od začátku je poslušnou služebnicí Božího Slova.
Je otevřená a oslovitelná - i pro Boha. To není samozřejné ani jednoduché. Bůh nemluví hlasitě. Nepřichází za řinčení trub, aby dobyl a okupoval tvé srdce. Je velkorysý. Miluje tě. Přeje ti všechno nejlepší, a to v největší možné míře. Přeje ti největší Lásku, nejlepší Dobro, nejskvělejší krásu, vrcholnou Pravdu. Přeje ti sebe. To ti přeje, ale nevnucuje. Nedělá nesmysly. Když tě jednou stvořuje svobodného, tak ti nebude omezovat tvou svobodu. Naplno respektuje tvou svobodu. A když se tě rozhoduje zachránit před zkázou, nedělá to bez tebe. Napřed si vyžaduje tvůj svobodný souhlas.
Zpravidla nemluví přímo, ale prostřednictvím tvorů. Často docela jinak, než to očekáváš. Jenže ty často neslyšíš nic, anebo slyšíš jen sebe. Maria však mezi množstvím hlasů rozeznává Boží hlas. Ten jí dává jistotu: "Pán je s tebou." Mluvíš o nadaných umělcích, vědcích, vynálezcích. Maria má plnost vyššího nadání. Není však vševědoucí, protože je jen člověkem. Najednou je překvapena svou zkušeností s Bohem. Místo lidsky osvojené radosti, přichází překvapení. Je Bohem oslovena ve svém nitru. Když se Bůh uchází o tvou účast a spolupráci, tedy tě chce celého.
Maria se odmlčí. Mlčky uvažuje o pozdravu Božího vyslance. Jen tak člověk dochází k víře. Věřit neznamená všechno slepě přijímat, myšlení přenechat jiným. Maria mlčí a přemýšlí. Touží věřit. Bojí se však otevřít tomuto prostředníkovi. Obává se ztratit či jakkoli zarmoutit svého Pána, Otce nebeského. Dobrý posel tě vždy uklidňuje a zbavuje zbytečných obav. Pak tě seznamuje se svým poselstvím: "Hle, počneš." Maria tomu rozumí zcela přesně a jasně: Má přijmout ve svém klíně život. To je pro ženu velmi silný požadavek. Už dávno se Otci nebeskému zaslibuje a odevzdává. Ptá se po způsobu: Jak se to stane, když muže nepoznávám? Když chceš spolupracovat, hledáš způsoby, jak to provést. Pakliže odmítáš spolupráci, hledáš důvody, proč právě ty nemůžeš nic vykonat.
Bůh nedává žádný pochopitelný recept, jaký by sis přál. Žádné řešení, které by ti vyřešilo všechny těžkosti. Slibuje svého Ducha. Přeje a dopřává toho Ducha tobě, kdo toužíš posloužit. Věřit znamená počítat se silou tohoto Ducha a neodporovat mu. Pak zmůžeš daleko víc, než by ses nadál. Ne z vlastní síly, ale silou toho, pro kterého není nic nemožné. Víra je východiskem z tvé bezvýchodné situace, abys unesl nesnesitelné. Uznej svou lidskou prohru a hranice svých sil! Za nimi můžeš dál žít jen díky Bohu.
Jsi vydán Bohu napospas. Okolnost, zda v chudobě nebo v bohatství, v dobré pověsti či v potupě, úspěšně v očích světa nebo bez úspěchu, zda po dlouhém životě nebo již v útlém věku, to stanoví Bůh, podle své vůle.
Stane-li se Boží slovo, pak se ti stane to nejlepší. "Ať se mi stane podle tvého slova!"
A nyní je to Slovo živé a díky naší společné panenské Matce vtělené ve tvém lidském těle mezi námi. Jenom následuj Krista! Naslouchej a plň Božího Slovo! Prakticky uskutečňuj Boží Slovo! Moria to Slovo slyší, ale dává souhlas k jeho přijetí. Tak je plná Boha, Božím Slovem povznášená, Sluncem oděná.
Jen jednou přijímá Ježíše, a stačí to k její proměně navěky. Navěky je služebnicí Páně. Jako Matka tvého Bratra a Spasitele, je i tvou matkou. Věří tomu a uskutečňuje to, i když všechno kolem ní ji přesvědčuje o něčem úplně jiném. Ten, kterého jsi, Panno, z Ducha svatého počala, je Srdce milosrdné. Jen z milosrdenství tohoto Srdce se děje, že se Slovo stává tělem a přebývá mezi námi. Je to Srdce milosrdné. Hluboce se ho dotýká bída i toho nejpřehlíženějšího z Božích dětí. Proto přijímá Ježíš tvé smutné srdce za své, ve svém Srdci je skrývá a zakouší jeho strasti, aby je stejným Srdcem vyléčil. Srdce nejvýš milosrdné dodnes nepozbývá ani svůj život, ani své milosrdenství, ani jediné zbědované srdce. lhostejným. Kolikrát vyslovíš jméno Ježíš, tolikrát můžeš zaslechnout ozvěnu andělova ujištění: "On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." Milosrdné Srdce prožívá s tebou tvé bolesti, tvůj smutek, tvou opuštěnost.
Kolikrát proneseš jméno Maria, tolikrát slyšíš ozvěnu milosrdného Srdce Páně v milosrdném Srdci naší panenské Matky. Milosrdenství mateřského Srdce svaté Panny nikdy neochládá. Hned při Zvěstování chápe andělské poselství milosrdného Srdce a odpovídá na ně rozhodně: "Staň se." V radostném přitakání životu dává Maria své přečisté Srdce do služeb milosrdenství Božího. Kéž se ani tvé srdce nezatvrdí vůči žádné bídě, ani k cizí ani ke své! Ať je milosrdné, aby umělo naplno využít všech dobrodiní milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova!
Láska směřuje k nejlepšímu uplatnění. Nemůže čekat. Snaží se přiložit ruku k dílu, kde je nejvíce zapotřebí. Marii nechybí práce. Nosí dítě pod srdcem. Ale myslí na Albětu. Ta je ve větších nesnázích. Spěchá do hor. Jde tam, kde ji zvláště potřebují.
Láska oživuje víru. Víra by bez její vynalézavosti, pohotovosti, ochoty a obětavosti, byla mrtvá.Když věříš, nepros neustále, aby jen Bůh zasáhl a něco podnikl. Když věříš, tak podnikni všechno, co dokážeš svými silami, a k čemu ti Bůh přidá sílu, když budeš prosit.
Věříš opravdu živě? Zdoláš každou horu. Tvou silou je láska. Alžběta a Maria - dva lidé se setkávají. Denně se mnoho lidí potkává, ale doopravdy se nesetkají nikdy. Mnozí se střetají. Chodí kolem sebe. Sedávají vedle sebe. Zřídka se setkají společně. Pravá setkání jsou vzácná. Uprostřed mnohomluvnosti panuje zaryté mlčení. Uskuteční se tam, kde vládne dobrý duch, Duch Svatý. Stačí pozdrav či letmý pohled. A dva lidé se vzájemně najdou. Naleznou štěstí. Jsou pohnuti až docela dovnitř. Přetékají radostí a pokojem. Nazývají se blaženými a také jimi jsou.
Blažená, která věří. Přetéká láskou a radostně o tom pěje Bohu chválu. V její modlitbě neslyšíš žádné prosby, jen velebení a díkůvzdání. "Velebí má duše Pána". To znamená: oslavuji Boží velikost! Nikdy nebudeš dost vznešeně smýšlet o Bohu. Bůh je vždy ještě lepší.
Rozjímej o svém životě! Kolikrát ti "učinil veliké věci" v nesčetných maličkostech. Jeho milosrdenství nikdy neustává. I kdyby tvé hříchy byly jak šarlat - Bůh je milosrdný. Má Srdce pro zvláště pro tebe uprostřed všech ostatních.
Maria ví o Boží blízkosti ve svém osobním životě. Poznává ho i jako Pána dějin. Lidé se honosí poctami, bohatstvím a mocí, ale nakonec vyvanou jako vánek. Z jejich velikosti nezbude nic.
Pro Marii je veliký pouze Bůh. A ten stojí na straně malých, nepatrných, ponížených. Jsou mu blízcí chudí, hladoví a pronásledovaní. Těm patří Boží království. Maria završuje modlitbu prorockými slovy: Bůh se ujal svého služebníka, jak slíbil. Neopustí svůj lid. Je to věrný Bůh. "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás." Neboj se! Jsem s tebou. Dám ti sílu. Pomohu ti. Smyslem tvého života je radostně svědčit o tomto Bohu, který tě vede.
Srdce, pod kterým Maria nosí a svého Pána i při navštívení Alžběty, je nejštědřejší zee všech srdcí. Z celého srdce zpívá Maria chválu Bohu, nejkrásnější píseň, jaká kdy byla zazpívána o štědrosti Božského Srdce. Štědrostí překypující Srdce Páně přináší do Zachariášova domu vzácné dary. Darem Boží moudrosti poznává Alžběta Syna Božího a jeho blaženou Matku. Darem Boží lásky se rozjásá srdce Janovo, zaplesá Srdce Mariino v radostném chvalozpěvu. V srdci Alžběty vzplane plamen první mariánské modlitby: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Pros za nás hříšné, aby naše srdce nebylo lakomé, ani neulpívalo na pozlátku pozemského štěstí! Kéž mé srdce pochopí, že požehnané mezi lidskými srdce je to srdce, které se nejvíce uvolňuje pro nesmírné dary nekonečně štědrého Srdce Ježíšova!
Když se raduje Alžběta, raduje se v přítomnosti svého Vykupitele, vtěleného Boha, kterou odhaluje nadpřirozeným vnuknutím Ducha svatého.
Maria čeká Dítě. Jinak je na světě nečeká už nikdo. Naopak - dítě a jeho matka jsou krajně nežádoucí. Na všech řídících místech jsou žádoucí dobře pracující, výkonní a hmotně zajištění lidí. Ale těhotná žena, a k tomu ještě chudá? Neperspektivní síla!
Pro takovou jsou všechny dveře zavřené. Ani v útulku pro pocestné pro ně není místo. Není místo pro nepatrné lidi bez peněz, bez protekce. Velké, slavné osobnosti nikdo nepřehlédne. Každý zná jejich jména. Také o velkém Bohu kdekdo mluví. Znají ho? Zdánlivě. Ve skutečnosti ho neznají. Pryč od našich příbytků! Vstup zakázán! Soukromý pozemek! Pro většinu se očividně stává příliš malým, příliš nepatrným!
Pro státní výnos o sčítání obyvatelstva není žádná rodina bezvýznamná. Pro vybírání daní nebude přehlédnut nikdo, dokonce ani Bůh!
V jakém prostředí se dítě narodí, to nikoho nezajímá, ani státní úřady. Když se dítě rodí tam, kde nemá vedle kolébky napěchovanou paněženku, není pro vládce světa nijak zajímavé. Naopak, je to nežádoucí příživník. Takové dítě se smí narodit jenom na periférii, v nějaké jeskyni nebo stáji. Tam je patrně nejspíš k nalezení i dnes, jako tenkrát.
A co ty? Věříš? Pak dobře uděláš, když ho budeš hledat nejen "uvnitř", ale také "venku". Najdeš ho nejen v nějakém svatostánku, nýbrž i v ostatním světě, plném nepohody.
O Marii v Betlémě je okrajová zmínka. Slyšíš hlavně o dítěti. Toto dítě je však tajemství.
Tajemství je jako zázrak. V jeho hloubce je nelze ani dokázat ani vysvětlit. Potřebuješ pohled víry, abys je odhalil. Ale kdopak dnes ještě věří na zázraky?
Pastýři a lidé chudí duchem, jakož i upřímní hledači pravdy ze všech končin světa, věří na zázraky. Vidí světlo i uprostřed temnot. Slyší hlas, třebaže všechno mlčí. Prožívají radost, i když kolem vládne strach. Cizím řečem nerozumějí, zato však blízké řeči Boží. Slyší radostný smích andělů na výsostech. Boží řeč je prostinká a tak nenápadná. Doléhá jako jemné klepání na lidské srdce.
Pastýři odhalují zázrak. Nacházejí Marii a Josefa a dítě v jeslích. Žasnou. Bůh se projevuje v dítěti, tak chudý, tak závislý na tvé pomoci, tak bezmocný, tolik ti blízký.
Maria žasne. Po prostoduchých pastýřích přicházejí k jejímu Dítěti vznešení cizinci. Žádní zasvěcenci ani uznávaní "strážci pravdy". Jen poctiví hledači pravdy, kterým dokonce není dána znalost živého Boha a Božího Slova. Ptají se mocných a učených. Jenže to je poslední místo, kde se mohou dozvědět něco o živém Bohu. Nakonec jim zůstává hvězda. Ta jim září v nejtemnější noci. Nezáleží na tom, zda ta hvězda svítí v okolním vesmíru, nebo jen v mikrokosmu v jejich srdci.
A co ty? Máš srdce chápavé ke znamení doby a dokážeš na ně odpovídat?
Maria neví o nic víc, než ty. Oněmí nad moudrostí cizinců. Ti v Dítěti rozeznávají Původce pokoje. Hleď ještě pronikavěji změnit své smýšlení! Pak rozeznáš pravého tvůrce pokoje.
Takové znamení se snadno přehlédne. Kdo napříště pohrdavě přehlédne dítě, přejde nevšímavě kolem chudáka, odepře pomoc potřebnému, ten odmítá Boha. Ten míjí Boha. Ten neopovrhuje pouze dítětem, ale i Bohem!
Navěky zůstane znamením: "Naleznete dítě", bezbranné, ubohé. I dnes, v tento den, nyní.
Ten, kterého svatá Panna v Betlémě porodila, je Srdce něžné. Jeho první řeč je nejněžnější řeč lásky. jeho Srdce i srdce Matky, jež je docela prozářeno jeho něhou, prosíme, aby z našich srdcí mizela všechna zemitá hrubozrnost, abychom všechno pozemské vkládali do služeb nebeské lásky.
Rozléhá-li se jásot nad Betlémem, je to radost všech, komu byla zjevena radostná novina, je to radost nad příchodem Syna Božího do prostředí lidské úzkosti z neznámého, lidské slabosti a únavy, kde díky živému Bohu strašidla přestávají strašit a celým světem se šíří zvonivý smích dětí.
Svatá Rodina odchází do Jeruzaléma. Maria a Josef nesou Svaté dítě před Pána. Žije tam Simeon. Spravedlivý a zbožný člověk. Očekává naplnění Božích příslibů Izraeli. Duch Svatý je s ním. Veden Duchem jde do chrámu právě, když tam Maria s Josefem nesou Dítě Ježíše.
Rodinná slavnost v domě Božím je úžasný zážitek. Maria se podrobuje Božímu Zákonu. Obětuje svého Prvorozeného Pánu. Co činí, činí radostně a ne jen jako vnější záležitost. Proto se také dozvídá od Boha celou pravdu.
Simeon bere dítě do náruče a chválí Boha. Je to přímý muž, s pravou, ryzí zbožností. Proto si jej Bůh volí, aby jeho ústy vyjevil Marii proroctví. Jemu je dáno, aby jako pastýři a tři mudrci poznal v Ježíši očekávanou útěchu. I ty potřebuješ pomoc a útěchu. Ale jedinou a trvalou oporu ti koneckonců nabízí jedině Kristus.
To není dáno každému. Jedni ho pokládají za naivního snílka. Druhým se zdá být směšný, ba dokonce skandální. Ale pro ty, kdo věří, je Kristus Pravda, Cesta a Život, Vzkříšení a Světlo národů.
Jakým znamením se vyznačuje Kristus? Je to znamení odporu. Jeho všepřekonávající moc spočívá v bezmocnosti. To vše se u něho zakládá na odevzdanosti do vůle Otce nebeského a vrcholné lásce.
Nezavádí okamžitý a nezvratný pokoj. Zneklidňuje v nejvyšší míře. Miluje tebe se špatným svědomím více, než ty "hodné", kterým svědomí nic nevyčítá. Jeho program se nevyčerpává v příslibech pozemských rájů. Přináší ti radostnou zvěst o věčném životě. Proto tě vyžaduje celého a zapojeného do krajnosti.
Jde mu skutečně o zásadní rozhodnutí: buď všechno nebo nic, věčný život nebo věčná smrt. Život už není jenom nějaká hra bez závaznosti a odpovědnosti. Chce s ním zvítězit? Vlož do něho vše, celý život, a nic si neponechávat v rezervě. Musí se naplno vydat, obětovat i svůj život. Postavíš se na jeho stranu? Počítej s tím nejhorším! Budou se ti vysmívat, budou s tebou mít soucit, ale budou tebou i pohrdat, budou se tě snažit třeba i odstranit.
Maria se staví na jeho stranu. Její duší to proniká jako ostrý meč. Ale ona se mu do krajnosti oddává. Proč však musí trpět i ta, která je vždy čistá a nevinná? Aby se ukázalo smýšlení mnohých. Jinak by zůstalo mnoho vlků v beránčím rouchu. Všechno je to však pro očišťování vykoupeného Božího lidu. Nejde o smutné, bolestné, trpné očišťování, nýbrž o radostné, ochotné a pohotové proměňování pod vlivem Ducha svatého.
Ten, kterého Maria v chrámě obětovala, je Srdce pokorné. Při obětování v domě Božím se projevuje srdce nedočkavé oběti. Také ty srdce pros, abys neutíkal od oběti!
Zdá se ti, že v úkonu obětování v chrámě je skryta bolest v duši Panny Marie, která snad již postřehuje, že toto obětování je předzvěst budoucí oběti na kříži? Slyšíš jásavý zpěv starce Simeona, toužícího třebas ihned odejít z tohoto světa, když se mu dostává milosti vidění Spásy světa!
Maria si dělá starosti o své jediné Dítě. Pochopitelné starosti, ale najednou až příliš mnoho. Doba dětské poslušnosti pominula. Dítě Ježíš přestává být Dítětem. Dvanáctiletý zakouší první známky své dospělosti. Počíná si cílevědomě. Přitom uskutečňuje právě to, co ho svatá rodina učí: důsledné jednání podle hlasu svědomí. Mnozí lidé ovšem rádi mluví o svém "svědomí", o "svobodě svědomí", ale mají na mysli jen svůj pocit. Svědomí je vždy vyzkoušeným vědomím, přesvědčením tím pevnějším, čím více je rozváženo i před Bohem.
Pro Ježíše stojí poslušnost vůči Bohu na každou lidskou poslušností. Nedá se ničím nahradit. Poslouchej Boha víc než jakokoliv vrchnost, ale také víc než sebe. Na úřadech, a to i těch nejdůstojnějších úřadech jsou usazeni lidé, slabí lidé, zakořenění ve svých zvycích a názorech, které mohou být i "moderními" názory. Ale i "moderní" názory a "moderní" myšlení může u lidí zkostnatět, když se něm pohodlně ustrnou a ulpí a tvrdošíjně je prosazují. Jenže i v tobě může být místo nádoby vyvolené jenom zakyslá nádoba od octa.
Také Maria s Josefem překvapeně ustrnou, že se Ježíš už nedrží jejich zástěry. S bolestí ho hledají a ptají se ustrašeně: Co jsi nám to udělal?
Lidé často hledají Ježíše, mnohdy marně, jako při návratu z pouti, protože ho hledají na špatném místě. Potkávají ho, ale stěží ho poznají, protože se tolik liší od jejich představ. Ježíš není jen Dítětem Marie. Skrývá se v něm tajemství světa. Bůh uprostřed nás. Pro Ježíše existuje pouze jedna starost - péče o Boha! Jeho zavazuje pouze Bůh. Proto ta odpověď otázkou: "Cožpak jste nevěděli, že musím být tam, kde je můj Otec? " A zdůrazňuje "můj Otec". Má jen jednoho Otce, protože Ježíš a Otec nebeský jsou jedno.
Ani Maria v tu chvíli naplno nechápe. Zbývá jí mlčení. Ne však trapné, zatrpklé mlčení, ale mlčení naslouchající, mlčení rozjímající, které se otevírá zatím neobsáhnuté pravdě.
A Ježíš? Vrací se s Matkou a svatým Josefem do Nazareta. A podřizuje se jim. Zdárně se rozvíjí, takže Bůh i lidé z něj mají radost.
Nazaret znamená sestoupit do nějakého údolí, do zastrčeného místa, do propasti nicoty. A tam, kde zdánlivě neděje nic světoborného, v této zapadlé končině, v Nazaretě - je Bůh! Bůh skrytý i zjevný.
Kdekoli ti už nic nepatří a nic ti nezbývá, nežli šedivá všednost, tam ti patří všechno, tam je Bůh - podřízen. A Bůh se ti stává radostí, úplnou radostí, v Nazaretě.
Ten, kterého Maria v chrámě nalezla, je Srdce věrné. Nemůže se odtrhnout od toho, co náleží Otci nebeskému. Je to Srdce věrné Božímu lidu, neboť také proto zůstal Ježíš v chrámě, aby mohl ve své věrnosti vyjít vstříc tomuto lidu a jeho učitele upozornit, nabídnout jim věrnost svého Srdce. Srdce věrné svaté Matce, kterou uklidňuje poukazem na věrnost svého Srdce, které zachová věrnost všem jako svému Otci nebeskému.
Kdo by neviděl, jak prchá bolest z duše šťastné Matky a vrací se radost do jejího srdce, když nachází ztraceného Ježíše v domě Božím! V té chvíli věrné srdce Mariino zakouší, jak pravdivé je slovo andělovo: "Pán s tebou" ve své věrnosti a v požadavku věrnosti.
Matko Boží, Panno věrná, pros za mé srdce! Ať v něm stále ubývá nevěrnosti, která utíká z domu Božího! Vypros mému srdci, aby stále jasněji zakoušelo, že musí být zcela v tom, co je ve dvou nejvěrnějších srdcích, v Srdci Nejsvětějším a v Srdci Nejčistším, ať mé srdce zakusí, co je věrnost Bohu a věrnost lidu Božímu!
Radost tvoří důležitou stránku tvého života, třebaže ne vždy největší. Jak často se stává, že se bolest snaží umlčet a utlumit každý záchvěv čisté radosti! Určitě není jediného člověka na světě, na jehož stole života by se nikdy neobjevily svěží květy radosti. Lidský život, který dovede naplnit duši žlučí bolesti, hořkostí zármutku a smutkem osamělosti, přináší také chvíle radostí. Důležité je, zda se tyto radosti u tebe podobají radostem, o jakých svědčí prvních pět růžencových tajemství. Jsou to radosti z Boha? Lze je spojit s radostmi Ježíše Krista a jeho svaté Matky?
Můžeš se radovat z mnoha věcí. Život a jeho projevy, dary této země i dary nebes, dobré srdce spřízněné duše a ušlechtilá zábava. Z toho všeho se můžeš radovat. Usiluj o to, aby každá tvá radost byla odleskem radosti z Boha, aby každá tvá radost měla smysl a poslední cíl ve chvále Boží, jak tě tomu učí pohled na tajemství radostného růžence! To je smysl slov apoštola Pavla: Radujte se tak, jak se radoval Pán! Radujte se tak, aby všechna vaše radost vedla k jeho větší lásce! Radujte se tak, že ho svou radostí neurážíte, ale oslavujete, takže rád vaši radost ještě umocní!
+ + +
Nepotkám jaro bez chvění -
cítím dech starých tuh,
spěch promíšený s váháním
zmocnění k rozkvětu,

soupeřství někde ve smyslech
s tím v něm, co nevidím -
a když se ztrácí, výčitku,
že ho už nevidím.
Emily Dickinsonová
+ + +
Loretánské meditace
Panno věrná, oroduj za nás
Za věrného označujeme někoho trojmo. Předně se tím rozumí věřící Bohu a jeho Zjevení, jehož opak znamená totéž, co nevěřící. Dále slovo věrný označuje člověka, který plní své sliby. Konečně slovo věrný vyznačuje člověka, který věrně plní své povinnosti, které mu ukládá jeho stav, povolání či úřad. Maria byla věrná ve všech těch ohledech, totiž vůči Bohu, vůči lidem i vůči daným věcem.
Maria byla věrná vůči Bohu, neboť byla proniknuta takovou vírou, jako žádný člověk na světě. Když Abrahámovi, jehož Písmo nazývá věřícím, Bůh sdělil, že bude mít syna a on byl už sto let starý a Sára měla o deset roků méně, on pochyboval. Když Mojžíš, jehož víra se velebí, měl z rozkazu Božího vyvést vodu ze skály, tehdy pochyboval, že by Bůh mohl být tak dobrotivý, aby učinil takový zázrak proradným Izraelitům. Maria však nepochybuje o Boží všemohoucnosti ani na okamžik, když jí anděl zvěstuje, že zázračně počne Syna Božího z Ducha svatého. Maria nepochybuje, že On je Boží Syn, když ho porodila v betlémském chlévě. Mohla zapochybovat, když s ním vzápětí musela prchat do Egypta, když ho později viděla v moci nepřátel, ztýraného a nakonec ukřižovaného. Mohla zapochybovat, když slyšela jeho hlas: Bože můj, Bože, proč jsi mě opustil? Maria však ani na chvíli nepochybuje, a na každém kroku svých životních útrap a bolestí opakuje: Ať se mi stane podle slova Tvého.
Maria je věrná vůči svému stavu, který bezvýhradně podřizuje Boží vůli. Je věrná svému snoubenci Josefovi. Věrně ho následuje s Ježíškem do Egypta, když ji tam Josef, poučený ve snu andělem, vede. Maria věrně plní povinnosti jako Matka Páně i matka každého z nás, jako naše přímluvkyně a ochránkyně. Žádná matka na světě se nestarala o své dětí tak pečlivě, jako Maria o Ježíše. Z lásky k němu ráda trpí bídu a strádání v betlémském chlévě, útrapy a nebezpečí na cestě do Egypta. A po návratu do Nazareta, kde se s tím větší láskou a vroucností věnuje tomuto drahocennému pokladu, který jí Bůh svěřil. Nedivíme se proto té neskonalé lásce Ježíše Krista, kterou ji po celý život zahrnoval a jí byl poddán, takže ani v nejbolestnější chvíli na kříži na ni nezapomněl, a svěřil ji svému učedníku Janovi a Jana s námi se všemi svěřil do její mateřské péče. A po jejím blaženém zesnutí ji vzal s duší i neporušeným tělem do nebe, aby ji tam vyvýšil nad anděly a korunoval.
Maria je také vůči lidem věrnou Pannou, neboť jim podává v životě i v hodině smrti svou ochranu a pomoc. Miluje nás všechny. Vroucně si přeje a také vynakládá všechnu svěřenou moc, aby nám pomohla. Tak jako ďábel obchází světem a hledá, koho by pohltil, tak obchází Maria a hledá, koho by zachránila.
Jak snadno a krásně se o tom přemýšlí, jak mile se o tom rozjímá, a jak lehce se slíbí Bohu hory doly, když člověk žije v návalu jeho milosti, a jak těžce to pak člověk plní! Panno věrná, vyprošuj nám věrnost Bohu, Církvi svaté nyní i v hodinu naší smrti. Oroduj za nás, ať vytrváme v plnění přikázání Božích i církevních povinností, ať jsme věrni svému svědomí a svým slibům, abychom unesli kříž našich každodenních starostí a útrap.

+ + +

Zacheus (setkání s Kristem)

Jsem černý vně i uvnitř
V koruně stromu se to nepozná
A taky blíže k nebi
Je-li ten muž svatý
Nanejvýš pomyslí si
Některé stromy místo k zemi
Vrhají k slunci stín

Řekl prý
Pojď rychle dolů příteli
Ale já slyšel jak řekl mi
Jsi celník jsi podvodník
To všechno jsou dary pro mě
Dnes musím zůstat ve tvém domě
Přišel jsem proměnit tvé jmění
Já - tvé spasení
Plody tvého obrácení
Mezi chudé rozdělím Eva Lopourová

+ + +
Božské doteky v kosmu
Utonutí v hořkých vlnách
Sleduješ bouři zmítající nebeskou lodí na cestě mlhovinami vesmírného oceánu plného nebezpečných černých děr. Jenže někdy se taková černí díra vyskytuje v samotném vnitřním mikrokosmu tvého srdce, milý účastníku výpravy. Stává se to, když hříchem dopustíš, aby se ti v srdci rozevřel jícen pekla. Pojednou se však hladina kosmického oceánu utišuje. Sleduješ tiché vlny a připomínáš si hořkost mořské vody. V duši se přitom vynořuje vzpomínka na hořké vody tohoto světa, tajemné vody utrpení, temné a neproniknutelné vody hříchu. (Pokr.)
+ + +
V divadle
Proč se ptát na zaměstnání,
všichni jsme herci na prknech světa.

Chladná hvazda mlčí
a zdá se, že lze
rozhazovat květy zla
po cizích zahrádkách.

Zapomínáme,
že jsme herci na prknech světa.
Zapomínáme na anděly
sedící v hledišti.
Zapomínáme,
jinak bychom se třásli
a přestali hrát komedii.
K.Dachovský

+ + +

Tajemství tvého hříchu. zloby a věčné osamělosti působí úděsně. Kromě toho je zde ještě bolest a utrpení, které si vlastní vinou nezpůsobuješ. Jak chceš na palubě nebeské lodi proniknout temnotou těchto vln?
Ať je leden, nebo červen, v každé době se ti vtírá otázka po smyslu utrpení. Nejmoudřejší lidé se namáhají s jejím řešením. Vymýšlejí různé teorie, ale výsledek je žalostný. Spíše jsou to krásné sny. Přání bývá otcem jejich myšlenky, takže to všechno zaniká zároveň se svými objeviteli. Když chceš nalézt smysl utrpení, rozpomeň se, kde jsou kořeny všeho zla a tedy i utrpení!
Je utrpení pokaždé zlem? Vždyť nemocný se ochotně podrobuje bolestné operaci, když má naději na zdraví. Voják s hrdostí ukazuje jizvy z boje. Matka v porodních bolestech se utěšuje naději, že zakrátko přitiskne narozené dítě na své srdce.
Utrpení je největší zlo pouze tehdy, když nemá smysl, postrádá užitek, slávu a útěchu. Takové utrpení snáší lidstvo až do příchodu Vykupitele lidstva a Spasitele světa, Ježíše Krista.
Věř, že utrpení je trestem za hřích! Podle slov apoštola Pavla: "Hříchem přišla na svět smrt a bolest." Ježíš nejenže tvé utrpení omezuje, ale dokonce z něj činí dobro! Bere na sebe následky hříchu i tresty za něj a připravuje ti lék proti zoufalému utrpení.
Před Kristem je lidstvo odsouzeno k bezútěšnému a beznadějnému utrpení. Jeho utrpení postrádá záslužnost. Umírání je bez naděje. Zlo na světě je předzvěstí mnohem strašnějšího utrpení na věčnosti. Syn Boží však dává úplně nový rozměr a smysluplnost. Omezuje utrpení pouze na pozemský život. Svou smrtí ti zajišťuje blaženou věčnost, žiješ-li bez hříchu. Trpělivé snášení utrpení ti může získat zásluhy pro věčnost. Ježíš Kristus je činí jednou z podmínek k získání blaženosti.
Stojíš na prahu velkého tajemství. Divíš se, že lze objevit duchovní bohatství v chudobě, slávu v ponížení, život ve smrti? Trpíš-li ve spojení se s Spasitelem, Bůh povznáší tvé utrpení kvůli tvému dobrému úmyslu a odevzdanosti do Boží vůle. Copak můžeš nazývat utrpením zlo, které je pro tebe pramenem vyššího nadání?
Ježíš odnímá utrpení rys potupnosti. Pohané mají pro trpící jen pohrdání a posměch. Vtělený Bůh se však sám sklání k trpícím a ubohým, sám trpí za ostatní. Tím navěky povznáší utrpení, takže už nikdo nemůže vyčítat trpícím, že je zapomenut Bohem. Jinak by to stejně vyčítat i Synu Božímu! Dnes už není žádná hanba trpět po příkladu Ježíše Krista.
Jenže tvá přirozenost se přirozeně děsí utrpení. Opravdoví přátelé Ježíše se nebrání utrpení, nýbrž naopak je ochotně podstupují. Židy to pohoršuje, řečtí filozofové se tomu smějí. A co ty? I tobě se křesťané zdají úchylní a nenormální?
Celá plavba vykoupeného lidstva dějinami je lemována dlouhými zástupy mučedníků, mužů jako žen, od dětí až po starce nad hrobem, kteří trpí a jdou na smrt s úsměvem na rtech. Odkud k tomu berou sílu? Posiluje je myšlenka na trpícího Spasitele a jeho vyšší nadání, které je povznáší ke skutečnému spojení s ním. Toto vyšší nadání přesahuje tvou přirozenost, ale ne jako nějaká úchylka přirozenosti, nýbrž jako rozšíření a zdokonalení tvé přirozenosti o přirozenost Boží. Mučedníkům je dáno vyšší poznání i vůle k nadlidskému hrdinství, takže vědí, že utrpením se svému Spasiteli připodobňují nejvíc, a mají dostatečně zpevněnou vůli k vytrvání. Vědí, že cesta kříže je cesta královská, neboť po ní kráčí sám Král králů. Pro někoho je utrpení jediná cesta k věčné spáse.
Říká se, že Bůh sesílá utrpení, aby tě potrestal nebo vyzkoušel. Nejde o takové zkoušení jako ve škole. Tam se zkoušením ověřuje je to, co kdo umí a ví. Bůh sám nedělá nic škodlivého. Jen dopouští zlo, které někdo svobodně páchá, aby tě následným utrpením vyzkoušel, ale i něčemu naučil - něčemu, co ještě neumíš. Když si někdo neumí vážit zdraví, Bůh dopustí, aby strádal nemocí. Když je někdy mlsný a nestřídmý, Bůh dopustí, aby hladověl. Na pyšného dopouští nezdary. Na bezcitného utrpení. Utrpení je vysokou školou Boží. V níž se máš naučit moudrosti, dokonalosti, trpělivosti a pokoře. Můžeš dospět do věčného přístavu různými cestami, ale nejspolehlivější cesta vede trpělivým snášením nezaslouženě doléhajícího utrpení. I Ježíš Kristus trpí, aby dosáhl oslavení.
Zdá se ti nějaké utrpení nesnesitelné? To proto, že trpíš osaměle, a ne následovník Ježíše Krista, nýbrž bez ohledu na Boha. Kdo se může v takovém případě divit nevěrcům, když proklínají své utrpení? Ale co ty, který se účastníš nebeské výpravy na palubě Boží archy Církve svaté? Jak bys mohl odmítat utrpení, o němž víš, že se dá utrpení proměnit v nejkratší cestu do přístavu věčného pokoje a blaženosti? Kdyby si někdo zlomil nohu v jámě, kde by přitom našel zakopaný poklad, jistě by se nezlobil a řekl by si: Pro takové bohatství bych si klidně polámal nohy obě. Avšak ve správném snášeném utrpení můžeš najít poklad věčný. Nabízí se ti tudy zkratka do království věčné blaženosti. Ještě chceš tvrdit, že to nestojí za to? (Pokr.)
+ + +
Kdybych ten cukr, mezka, voskovice
a malvaz v lahvici chtěl splatit sám,
nestačilo by všecičko, co mám,
a tak vám naděl Pánbůh stokrát více.

Přílišná pohoda však málem škodí
když přestanou se plachty větrem dmout,
má bědná bárka neví kudy plout
jak slámka vprostřed rozbouřené vody.

Za tyhle dary, za ty laskavosti,
za jídlo, pití i to jízdné zvíře
a vše, co od vás mám v tak hojné míře,

můj drahý pane, nebylo by dosti,
i kdybych vám dal všechno to, co jsem:
Což může dávat, kdo je dlužníkem?
Michelangelo
(Georgiovi Vasarimu jako dík za dary.)

+ + +
Pamatuj, že kdyby ti Bůh v tomto život poskytoval jen samé příjemnosti, byl by to důkazem, že pro tebe nebude mít na věčnosti už nic. Stále platí pořekadlo, že koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Raději se ve chvílích utrpení častěji obracej k Matce Boží, která pod křížem trpí spolu se svým Synem! Pros ji o odevzdanost do svaté vůle Boží a sílu, abys přes všechny životní nesnáze vytrvali v dobrém až do konce! (Pokr.)
+ + +
Jedině ohněm tvární kovář znale
železo v pravou, zamýšlenou věc,
jedině v ohni čistí umělec
od strusky zlato, až je dokonalé,

jedině z ohně ohnivák se rodí:
a tak i já, jenž hynu v plamenech,
se pročištěn snad vzbudím vprostřed těch,
jímž smrt a čas spíš prospívá než škodí.

Mé srdce však v tom žáru jenom plesá:
vždyť pouze v něm jsem ožil nakonec,
i když jsem byl už napůl umrlec.

A jestli oheň stoupá na nebesa
a já se celý v oheň obracím,
proč nemohl bych vzlétnout k nebi s ním?
Michelangelo
+ + +
Třebaže jsou v nemoci chvíle, které tě mohou přivádět až na okraj zoufalství, přesto ty, účastníku výpravy nebeskou archou napříč kosmickým časoprostorem, dobře ví, že nejsi opuštěn ani zapomenut Bohem. Jako každý z posádky nebeské archy, také ty máš péči o všechny ostatní a všichni pečují o tebe Ptají se: "Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno" (Jk5,15).
Takové opatření pro tebe v nemoci je slavné ustanovení Boží. Její hodnotu nedovedeš ani zdaleka docenit. Odpouští ti všední hříchy, rozhojňuje ti vyšší nadání, a v případě, že nemocný už nemůže přijmout usmíření s Bohem jako slavné ustanovení, odpouštějí se ti také těžké hříchy a jsi osvobozen od časných trestů za hříchy. Kromě toho tě posiluje proti pokušení, dodává ti trpělivost a sílu a často přispívá i k uzdravení těla a psychiky. Samozřejmě, že potřebuješ v nemoci klid a vyhýbat se všemu zbytečnému rozrušení. Pokud máš čisté svědomí a nebojíš se Božího soudu, má to vliv i na tvé tělesné uzdravení, protože duše je těsně spojena s tělem. Je zcela nerozumné a nelogické, když někomu toto slavné ustanovení nahání hrůzu. Duchovně vyspělí přátelé Boží to však přijímají s radostí, ochotně a s vděčností. Je to projev velkého Božího milosrdenství, když neopouštíš svět náhle, ale takto připraven, posílen a smířen s Bohem. Klidně to přijímej ve vážné nemoci, i když nemáš smrt na jazyku!
Když tvé tělo trpí nemocí či zraněním, mysli především na svou nesmrtelnou duši! Na tom, co tady ve světě zanecháváš nezáleží tolik, jako na tom, co si ssebou bereš na věčnost. Jsi pozván, abys se před konečným přístavem naší nebeské archy objevil s krásnou, čistou duší, a nejen s krásným tělem. Ostatně tělu je připraven stejný úděl jako duši.
Naše společná panenská Máti je dokonale připravena na odchod ze světa. Sama se také stará, abys ty byl vždy připraven na setkání s Bohem. Vzpomene si na tebe se svou pomocí tím raději, čím častěji se jí sám zjevuješ s růžencem v rukou a s modlitbou Andělského pozdravení v ústech i v srdci. B.
+ + +
Dva plavci rvou se na prámu,
než začne svítat den,
kdy jeden, šťasten, spatří břeh -
však druhý, Bože! Ten!

Zbloudilé lodi
zhlédly tvář
na vodách nesenou,
z níž zrak dál prosil o život -
a ruku vztaženou.
Emily Dickinsonová
+ + +
Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP
Růženec Andělského učitele
2. se kterým jsi Alžbětu navštívila
Po stvořitelském vzniku vesmíru velkým třeskem následuje krátká fáze kosmických dějin. Také v tuto chvilku vývoje vesmíru vládne Královna nadhvězdná. Ohnivá koule vesmíru připadá jako pravé fyzikální peklo, ale to trvá jenom okamžik. Rozpínající se vesmír se rychle ochlazuje. Na konci této éry dosahuje hmota takového zhuštění, že by se při takové hmota Země při takové hustotě vešla do krychle o hraně 400 metrů. Nejmenší částice se střetají antičásticemi, ale částic je o něco víc. A právě z toho mála navíc vznikají hvězdy a planety. (Pokr.)
+ + +
Vesmír
Proč tak velký černý vesmír?
Proč tak velká tulipánová pole?
Víc neuneseš než hrst květů.
Diamantové hvězdičky bezcílně bloudí
a jen jedna hvězda
vede do Betléma.
Tolik odpadu při vyřezávání betléme.
Zdali stálice
přivedou někoho k Bohu?
Každý má svou hvězdu,
každý má svého anděla strážce.
K.Dachovský

+ + +
Vezmi rozum do hrsti! A nemůžeš přehlédnout ve věcech poznatelných smysly uspořádání podle účinkujících příčin. Je vyloučené, aby něco byla účinkující příčina sebe sama. Jinak by byla dřív, než to je, což je nemožné. Také je vyloučené, aby se v účinkujících příčinách postupovalo do nekonečna. Ve všech uspořádaných účinkujících příčinách je první příčinou prostředního, a prostřední je příčinou posledního. Kde chybí příčina, tam chybí účinek. Bez první příčiny mezi účinkujícími příčinami, by scházela prostřední i poslední. Kdyby se ale tak šlo v účinkujících příčinách do nekonečna, chyběla by první účinkující příčina stejně jako poslední a jako prostřední, což je jasně nesprávné. Proto uznáváš nějakou účinkující příčinu jako první příčinu, a nazýváš ji Bůh.
Svrchovaná účinkující příčina působí ve světě a mezi lidmi, a to osobně, důvěrným způsobem. Úžasná pokora svaté Panny, projevující se při andělském zvěstování naprostým a bezvýhradným poddáním se Bohu a jeho vůli, je odměněna a tryská závratným gejzírem nejčistších radostí a burácejícím plesáním, velebením a díkůvzdáním Bohu, jedinému Zdroji tohoto vyššího nadání
Nauč mě, Panno přesvatá, stejně horoucně chválit a velebit Boha za jeho neskonalé milosrdenství s námi! Kéž stejně oddaně, pokorně a věrně, ať v radostech či strastech života volám společně s tebou: Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici!
Nauč mě, Příčino naší radosti, každým slovem, skutkem, postojem i utrpením oslavovat a chválit Boha navěky! Jedině tak bude naplněna propast mé duše překypující radostí z Boha, radostí, která se mi zde v údolí stínů smrti stává zálohou samotného ráje!

+ + +

DAVID
Ten muž jsi ty
Předtím byls jako chlapec
Co hraje si se zmijí moci
Byl jsi jen král
Teď budeš i můj služebník
Až obrátíš se
Čiň pokání a ještě této noci
Tvé srdce proměním
Smrtí syna potrestám tvůj hřích
Bat-šebu ale nevezmu ti
Neboť padl jsi k mým nohám
Jsem Pane hoden smrti
A nehledal viníky za svůj hřích
Staň se tím koho jsem vyvolil
ze synů Jišajových
a pomazal svojí mocí
Neboj se pastýři
Já jsem tvá pevná tvrz
Tvůj skalní štít
Eva Lopourová

+ + +

___________________________________________________________________________________________________
Zprávy: Na Zelený čtvrtek 17.4. v 17,00 hod. se uskuteční slavnostní zahájení setkání našich i cizích výtvarníků v oboru křesťanského umění. Setkání bude zahájeno představení Miroslava G.Částka III.OP - PAUL CLAUDEL - NAPŘED JE TŘEBA UNÉST KŘÍŽ v hlavní chrámové lodi kostela sv.Michala v Brně. Po ní následuje UMĚNÍ VELIKONOČNÍ MEDITACE. Není jen výstava, ale především příležitost k vzájemnému setkávání výtvarníků a jejich obecenstva. Uskuteční se v knihovně kostela sv.Michala, Brno, Dominikánská, I.patro, naproti Domu pánů z Kunštátu. Všední den 17,00 - 20,00 hod., neděle 9-12, 17-20 hod. Potrvá do 7.5.2003