|
Ročník XVI., číslo 4.
duben 2010
Obsah:
VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA Chvilka mystického života,
VŮNĚ
MONTEPULCIANA, NEGRAMOTNÁ UČITELKA Brněnská akademie
duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z
Osvětimi,________________________________
(Bl.Antonín Neyrot 10/4)
Strašné! Tady se nedá žít! Nedá se tu dýchat!
Co máš, synku, proti svému rodnému Rivoli? Jsme tu přece před branami
Turína. A není to tak daleko k soutoku Pádu a Dorie Rieparie.
Tohle není žádný život, posteskl si mladý Neyrot a lamentoval: V tom
našem piemontském zapadákově není žádná kloudná možnost k sebeuplatnění.
A kdepak je lepší možnost něčeho dosáhnout?
Florencie, vydechl mládenec s velkým snem.
Chceš-li do velkého města, synku, tedy jedině do kláštera.
Třeba do kláštera, ale pryč z této zatuchlé rivolské díry!
Tak tě tedy, bratře, vítám jako první mezi rovnými, - říkal Antonín
Pierozzi, převor z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii,
když přijímal nového člena řádu, a pokračoval:
Jaké bude tvoje jméno?
Stejné jako vaše, otče Antoníne.
Co žádáš, bratře Antoníne?
Milosrdenství Boží a vaše.
Co žádal, toho se mu od bratří hojně dostalo. Především hluboké
vzdělání.
Ach, je to těžké, přetěžké, povzdechl si nejednou novic Antonín, protože
mu ta přemoudřelost knihomolů obtížně lezla do hlavy.
Jen se uč, povzbuzoval ho převor.
Hlavní je přece Písmo svaté, namítal novic: - a to, jak víte, ovládám
jako málokdo. A k tomu ještě ovládám další díla počínaje Augustinovým
Vyznáním a –
Zarazil se, když viděl, jak převor s úsměvem pokyvuje hlavou.
Nauč se ještě cizím jazykům, vyzýval ho představený.
K čemu mi to bude?
Když nic jiného, aspoň se tím naučíš trpělivosti a zdrženlivosti.
Chopil se tedy jazyků, včetně arabštiny.
Pročpak arabština?
Toužím jít cestou našeho svatého Otce Dominika. Jestliže se našemu Otci
nesplnila jeho touha, když sám sebe nabízel maurskému bohatci jako
výkupné za zajatého syna jedné nešťastné španělské matky, chci to splnit
právě já.
Pak se přiblížil slavný den. Tehdy ho výzva představeného pozdvihla z
prachu, v němž se prostíral jeho bělostný hábit. Dostalo mu zdarma
daného povzbuzení, ale i posily. Když se k němu přiblížily ruce
florentského biskupa, projela mu celým tělem neobvyklá cukatura a
napnelismus, až biskup překvapeně vzhlédl, nicméně pokračoval dál, až
zakusil ty mazlavě nahládlé doteky. Cítil se tak pomazaný na pravdu, že
si připadal skoro neomylně pravdomluvný, což mohlo snadno sklouznout až
k fanatismu, pokud by to nebylo napřímeno k Bohu samému, ale jen vůči
lidem.
Jsem vpravdě pomazaný? – Probíral nejednou sám v sobě i mezi bratry a
sestrami, a posléze i s kazatelny, a uzavíral z toho: - Jsem pomazaný na
pravdu a pro pravdu.
Bratři však byli jiného názoru: Počíná si jako slon v porcelánu. Nadělá
sobě i nám ostatním spoustu nepřátel mezi bloudícími a mezi židy, když
se kvůli nám zatvrdí. Prokazuje tu Církvi i řádu medvědí službu.
Sestry si ho chválí, připomínal převor.
Pořád přebíhá od jednoho ke druhému a nikde se nezdrží. Úplné živé
stříbro! Ženským se to líbí a vyhledávají ho, jenže nakonec žádná z nich
do řádu nevstoupí.
A co s ním mám dělat? – Ptal se převor.
Tady ve Florencii nadělá svým počínáním víc škody než užitku.
Antoníne, - domlouval mu provinciál: Však dobře víš, co se tady ve
Florencii naposledy událo. Máš tady horkou půdu pod nohama. Nejraději
bych tě někde zamknul a nechal tě dál studovat, - mínil představený.
Raději bych šel do nějakého zapadlého kláštera na Sicílii.
Nerad bych tě pouštěl z očí, dokud nejsi zdrženlivější ve slovech i v
chování.
Antonín pokorně pokyvoval hlavou a pak řekl: Půjdu, otče provinciále,
kam mě pošlete, ale nejraději na Sicílii.
Ale vždyť by se tu přece našlo v okolí dost ústraní.
Raději na Sicílii.
No tak dobrá. Posílám tě k bratrům do Palerma.
Jeho knihy putovaly do tlumoku, aby se na jeho bedrech vydaly směr
Sicílie.
Už tě, očekáváme, - vítal ho převor palermského kláštera.
Mohl byste mě, otče převore, poslat do nějakého tichého zastrčeného
místa Sicílie? Mám už po krk toho stálého přecházení z místa na místo.
Rád bych někam do ústraní, abych před Boží tváří našel sám sebe.
Jedno takové ústraní tady na Sicílii čeká právě na tebe, potěšil ho
převor. Nazítří tam Antonín vyrazil jako vždy plný nadšení. Do měsíce
však byl zpátky mezi bratry v Palermu:
Otče převore, mám-li tam konat apoštolát zodpovědně, potřebuji něco
opatřit v Neapoli a v Římě. Jakmile to vybavím -
Je to skutečně tak důležité, Antoníne? - Přerušil ho představený.
Nanejvýš důležité.
Touhle dobou je moře bouřlivé a může to odehnat loď daleko od našich
břehů.
Neplavím se poprvé a mořskou nemocí netrpím.
Tak tedy neváhej a vydej se tam, kam potřebuješ.
Sotva loď vyrazila z palermského zálivu a kormidelník stočil loď směrem
k Neapoli, opřel se do nich ostrý vítr a hnal je západně. Dávno ztratili
pevninu z oči, když se od jihu vynořila lodice s černou plachtou.
PIRÁTI!
Všichni k veslům! Musíme jim uniknout!
ŘACH! Otřásla celou plachetnicí rána, doprázená skřípěním dřeva.
Černá plachta dopadla jako stín na lodici a ozývalo se hlomození spojené
s hákováním lodě. Pak zaznělo něco jako když se přesypávají hrušky a
jablka do beden. Tohle však nebylo žádné ovoce, jen dupot nohou
nezvaných hostů. Vyrojili se na palubě rychleji než včelí roj.
POMÓÓÓC! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ! –Ječel lodník, dokud ho neumlčela ostrá
čepel damašské oceli.
Nic nového pod sluncem, pousmál se hořce bratr Antonín, když mu piráti
utahovali pouta na rukou a na nohou. Připomínal si pohnuté osudy
apoštola Pavla.
Jsem otec Antonín z palermského kláštera, - ušlo z bílého balíku, když
ho dva z těch pirátů popadli za ruce a nohy, aby v příštím okamžiku
letěl do temnoty podpalubí.
Uvidíme, jestli za tebe někdo z Palerma zaplatí výkupné, houklo cosi
shora, a pak se vrzavě zabouchly padací dveře.
Tak se začal Antonínovi psát nebývale rozmanitý a pestrobarevný život,
který mu ze dna podpalubí dopřával osobní styk nejenom s krysami, ale i
s všelijakými šejdíři a podloudníky. Otázka, kolik poučení a duchovního
růstu načerpá z jejich společnosti, zůstávala otevřená, zvláště když se
další měsíc stal svědkem rozhovoru mezi piráty:
Za toho kněžoura nechce nikdo nic zaplatit.
Není divu. Dominikán, žebravý řád! Ti mají daleko do kapsy.
Když nezaplatí oni, zaplatí jiní. Do Tunisu je to pár dní plavby.
To není špatné dostat se mezi muslimy. Aspoň budu moci mezi nimi vydávat
svědectví o Kristu. Jak mi teď bude znalost arabštiny užitečná! -
Pomyslel si Antonín a potutelně se usmíval pod vousy.
Naděje na velké dobrodružství pro Boží království však sklaply, když ho
další týden spoutaného dohromady s ostatními zajatci vlekli na palubu.
Oslněn ostrým sluncem a s ¨kručícím žaludkem se potácel na světlo Boží.
Je tu na prodej pět námořníků a jeden kněžour! - Volal jeden z
podloudníků lámanou arabštinou.
Zdraví? Silní? Schopní práce?
Ano.
Ctihodný kalíf z emirátu hafsídiské dynastie kupuje všechny křesťanské
psy za obvyklou cenu.
Cink-cink-cink!
Pak už jenom chamtivé ruce chmatly po zvučně se chovajících váčcích.
Zato pod Antonínovýma nohama se otevřela dvířka a balíky padaly z lodi,
až skončily mohutným žbluchnutím v přístavních vodách tuniských.
Sotva se vynořily na hladině, vtáhl je párek silných černých mouřenínů
jako umně zabalené balíky na přístavní molo. Poté je na káře odváželi do
kalífova paláce. Zanedlouho si mohli prohlédnout palác, ovšem jen z
podhledu, a to v mihotavém světle skrz zamřížovaná okna. Každopádně
skoro ihned Antonín seznal, že jeho postavení spadá do kategorie, kterou
lze stěží popsat jako uspokojivé postavení.
Nám nemusíš o Božím království vykládat nic, - umlčeli ho spoluvězni. –
My tomu věříme. Spíš to vykládej kalifovi, když umíš arabsky.
Antonín se jal promýšlet nejpádnější argumenty, jak pomocí
starozákonních knih dokázat správnost křesťanského učení víry.
Rozpomínal se na nejrůznější místa z knihy proroka Daniela.
Zatím zpráva o Antonínových schopnostech letěla od úst k ústům, a
dostala se až ke sluchu kalífa.
Potom jednou přišla zpráva: Velký kalíf si tě přeje vidět.
Přivítal tu zprávu zprvu tak, jako trosečník vítá na obzoru bílou
plachtu, ale hned si uvědomil: Ha! To je ten okamžik mého velkého
svědectví pro Krista.
Dříve než ho uvedli do paláce, umyli ho v teplé lázni, přičemž mu
pomáhala lepá děva, a také ho neopomenuli nasytit báječnou hostinou.
Máš velké vědomosti, pokyvoval překvapeně i uznale hlavou kalíf, až mu
obě rosolovité brady poskakovaly. Uprostřed lenošek a hedvábných
polštářů, ovívaný vějířem z pštrosích peří na něj mrkal mohutný zjev,
rudý v obličeji, jehož knoflíky málem sténaly pod náporem svých
povinností.
Navzdory svému pouštnímu založení byl kalíf typem vyzrálého baroka,
daleko předstihujícího všechno tvarosloví dosažené někdy v umění. Od
mládí měl slabost pro chutné pečínky, sladké kousky chuti
mandlově-fíkové a růžový likér, a to i mimo dobu určenou k jídlu, a s
pokračujícím věkem se nikdy nestal zastáncem některé z Avicennových
diet. Všichni, kdo ho znali, by uvítali, kdyby zabíral méně prostoru,
leč on nedbal. Naopak, bujel všemi směry a nekladl si zábrany. Měl
zarudlý, poněkud poďobaný obličej, odzadu zdobený přetékajícím zátylkem,
vpředu dvojbradou. Nebylo proti divu, že většina hostů kalifova paláce,
zejména ti, kdo měli tříbený vkus, věnovali pozornost spíše dívkám,
které kolem něho rozvíjely břišní tance.
Zatímco Antonín dával najevo svoje schopnosti, nějak docela pozapomněl
na svoje poselství. Na jeho důkazy vůbec nedošlo. Něco mu našeptávalo:
Vždyť ten kalíf není tak špatný. Jen abych se s tou evangelizací
neukvapil. Kalíf by se pak třeba ještě víc zatvrdil. Zatím si ho
připravím. Ani ve snu ho nenapadlo, že také kalíf pracuje postupně na
čemsi úplně jiném: Jak dostat křesťana do slepé uličky? Nic složitého se
však v jeho mozkovně nevylíhlo – jen metoda cukru a biče.
Třeba by nebylo nutné vracet se do vězení – naťukl kalíf.
A co za to?
Třeba trochu spolupráce. Překladatel by nám přišel vhod. A také jiné
překladatelské možnosti jsou pro nás důležité. Překládat různé listiny a
dohody –
Dominikán zaváhal a podezíravě přivřel oči.
No nikdo tě k ničemu nenutí, Antoníne. To je čistě tvoje svobodné
rozhodnutí. Zatím se vrať do vězení a dobře si to všechno uvaž.
Těžko se to teď vracelo s plným žaludkem od stolu plného lahůdek pod
knutu vězeňského dozorce.
K svému překvapení našel ve vězení spřízněnou duši v jednom spoluvězni.
Všechno bych snesl, ale tento kříž uvěznění – to je strašné! – Posteskl
si Antonín.
Vydrž to, bratře. Dny našeho utrpení se chýlí ke konci. Pomoc je na
blízku.
Pomoc? – Podivil se Antonín.
Pomoc shora, řekl spoluvězeň a ukázal palcem nahoru: Tu máš jídlo. –
Strčil mu hrst fíků.
Díky Bohu.
Neboj se, hlady tady nebudeš strádat.
Jenomže celé je to strašné, povzdechl si Antonín.
V těch dnech ho zasáhla radostná zpráva: Mojžíš z Janova, obchodní
zástupce v Tunisu se zaručuje, že neutečeš, když tě necháme volně chodit
a bydlet mimo vězení, totiž u kalífova dvora. A není to jen ledajaký
pokoj, obsahuje i služku, které nechybí jistý půvab ani povolnost.
Volný pohyb bez okovů! To je něco! - Nadechl se svobodněji Antonín a
pomyslel si: Bůh mi žehná, když mi posílá takového dobrodince.
Nemůžeš se ovšem na kalífově dvoře pohybovat v těch bílých hadrech.
Bílý hábit byl nahrazen muslimským oděvem. Růženec byl odložen jako
zbytečná rekvizita. A vyznej: Alláh je Bůh a Mohamed je jeho prorok.
Tak to tedy ne! – Odporoval Antonín.
A co takhle vrátit se zpět do vězení? Všechno ti dopřávám, a všechno ti
mohu vzít. Tak si to do rána rozmysli, Antoníne.
Ptáček uvízl ve zlaté kleci.
Tvoje překlady obchodních smluv jsou výtečné, chválil ho kalíf, ale
budeme potřebovat tvoje schopnosti ještě víc.
Jsem ochoten pomoci.
Potřebujeme přeložit korán do latiny.
Cože? Tak takhle je to! Začalo to překladem listin a obchodních smluv a
má to skončit překladem Koránu? To snad – zaváhal Antonín, ale pak
dodal: - no, mohl bych to zkusit.
Zkus to, Antoníne. Alláh ti pomůže.
Zkusím se, Alláh mi pomůže.
Tak jedna súra muslimské posvátné knihy za druhou zakoušela louskání,
rozmělnění na slova a slovíčka, aby se líhnula v latinské podobě jako
houby po dešti. Nemohl se najít už ani v ďáblově vynálezu. Vzhledem by
se hodil spíše do zelí, aby plašil vrabce. Brada mu klesla, kam až to
šlo. Díval se do budoucnosti, ale nemohl z přítomnosti. Výhled byl
bezvýchodně temný. Unaveně se ploužil po terase těžkým krokem velblouda
a hloubal o tom, zda velbloud není jen zkratkou velkého blouda. V osidla
temnot zapleten, zůstával chycen jako moucha v pavoučí síti. Jenže je tu
ještě Ježíš, jehož zapřel, a to je dobrý Pastýř.
Víte, co se stalo? – Přinesl zprávu janovský kupec Zachariáš.
Co?
Zemřel florentský arcibiskup Antonín. Vyprošuje prý velké zázraky.
Cože! – Vyrazil ze sebe, a pak pokračoval zlomeným hlasem: Dávný vzor.
Ten, který mne oblékl a přijal jako Antonína! Blažený Antoníne, oroduj
za mne!
Jeho hlas byl hlasem člověka, který se octl na prahu velké zkoušky, v
níž si umínil riskovat a buď zvítězit, nebo úplně a naprosto všechno
ztratit. Najednou byl jeho hlas slabý, dech skoro niťovitý.
Strašné! Už nesnesu tu ženštinu, kterou mi musulmani nastrčili do
postele. Nedokážu už dál překládat korán. Po čtyři měsíce vězím v kalu
nevěry.
Pomohu ti, Antoníne, utéci ze zajetí. – Nabízel se kupec Zachariáš.
Ano, tohle teď bylo možné. Jistě by si mohl někde doma v ústraní vykonat
pokání.
Jenže tohle Antonínovi nestačí. Nevyhraje vždycky ten, kdo uteče. Nejde
jen o osobní odpad od víry. Je tu strašné veřejné pohoršení. Zapřel
Krista veřejně a v přítomnosti tuniského beje a kalífa. Proto nutno v
jeho přítomnosti veřejně Krista vyznat.
Jak najít vhodnou příležitost k veřejnému svědectví?
Dlouhé, dlouhé čekání, celých osm měsíců. Zatím se ztrácí v ústraní.
Bože, ukaž mi cestu. Breviář a růženec znovu nacházejí uplatnění.
Odložený hábit je nalezen a vyprán. Milost umožňuje i svátostné
usmíření.
A už je to tady. Květná neděle léta Páně 1460. Přesně rok po hrozném
odpadu od víry.
V bílém rouchu, opuštěný jako Pán v temnotě olivové zahrady, uprostřed
pohanských zástupů, kterým předsedá velký kalíf.
Zříkám se veřejně víry v Alláha a Mohameda jeho proroka. Vyznávám
Krista, Syna Božího.
Kalíf vypadal spíše jako gorila po setkání se stádem zdivočelých slonů.
Postava, stavěná v duchu přezrálého baroka, nemůže poskočit jako
kolouch, nicméně ke zřetelnému zachvění u něho došlo. Vskutku, zachvěl
se od střapatého fezu až do svých umně šitých střevíců z gazeloviny,
zdobených pestrými arabeskami. Pohlížel na Antonína zcela nevěřícně.
Někteří lidé v šoku blednou, jiní rudnou. Kalíf stihl obojí. Napřed se
barva z jeho tváří docela vytratila, takže se na chvíli zdál splývat se
stěnou paláce. Vzápětí se však barva nahrnula zpět, takže zrudl a
přecházel až do fialova. Bezvládně klesl do podušek a zíral před sebe
skelným zrakem, jako by nahmátl v kapse pouštní zmiji. Dýchal trhaně,
namáhavě. Zdálo se však, že se z každé kritické situace vzpamatovával
rychle, za což vděčil svému jedinečnému zdravotnímu stavu, vypěstovanému
letitým návykem vdechovat omamné kouře z bylinek, požíváním růžového
likéru a odvaru z máty peprné, takže byl pořád čilý a bujarý, a to i po
zážitcích, které by většinu asketů docela umrtvily a odkázaly by je k
vysílenému spočívání s nohama nahoře na lůžku, skoro předsmrtném. Nyní
se kalíf nezdržel s tím, aby vznesl námitky nebo kladl otázky. Pouze
silně zavřeštěl na způsob vřešťana afrického, což možná zkrátilo o léta
život znenadání probuzených ptáků, hnízdících na nedalekých palmách.
Dal se odnést do paláce a po několika doušcích růžového likéru se pustil
do Antonína:
Slyšel jsem, žes tu dívku poslal pryč. Hm, přidáme ti dvě, ne tři
ženské, a dej nám pokoj s tím svým Kristem.
Nemohu!
Mohu tě nechat znovu uvěznit a dát do otroctví.
Nebojím se toho.
Jak to, že se už nebojíš?
Je se mnou Kristus.
Dávám ti tři dny na rozmyšlenou.
Na Zelený čtvrtek bylo pokračování.
Odřekneš se Krista a vrátíš se do domu Alláhova?
Ne.
Nabízím ti svobodu, když se odřekneš své víry.
Nemůžete mi dát žádnou svobodu. Jsem svobodný v Kristu.
Možná, že ti nemohu dát svobodu, ale mohu ti vzít život.
Přede mnou je věčný život v Kristu a s Kristem, smál se Antonín.
Pak tedy smrt, ale pomalá. – Rozhodl kalíf a dodal: Do poslední chvíle
ho přemlouvejte, ať zapře víru a vyzná Mohameda!
Ta obávaná smrt najednou nebyla vůbec strašná. Rozsudek smrti mu přinesl
tichou radost, že to bude na veřejnosti, před zraky krvežíznivých
zfanatizovaných davů, divoce skandujících:
ALLÁH JE BŮH A MOHAMED JE JEHO PROROK!
Kruté bičování na náměstí. První rány zněly ostře a otřásaly celou jeho
bytostí. Pak už, cítil jen jako by každá další rána byla klepáním světa
na bránu do hradu jeho nitra, do hradu docela nedobytného.
Zapři Krista! Uznej Alláha a jeho proroka Mohameda!
Kristus vítězí! Kristus žije! Bože, odpusť mi! Bože, odpusť jim!
Vedli ho před město. Že vedli? Popichovali ho kopím a šavlí, a kdykoli
se svalil, kopali do něj bičovali ho, až se malátně potácel dál.
Pak po něm začali házet kamení. Zůstal klidně stát na místě, jako by
zkameněl. Konečně padl k zemi naposled. Další kameny se na něm vršily .
. .
+++
TROJOSOBNÍ PROŽÍVÁNÍ MÉHO DĚTSTVÍ
Tvoje prožívání Mého dětství se někdy jeví, jako by vycházelo z Mého
otcovského stvoření a ubíralo se dál přes mostek Mého bratrského
vykoupení kamsi do ztracena. Tak vyhlížíš někdy náramně rozpačitě, když
máš přijmout Mého Ducha. Tváříš se na Mého Ducha jako na nějakého
příchozího zpozdilce. Třeba si říkáš: Moje dětství si přece vystačí s
otcovským a bratrským vztahem. Všechno ostatní už je pro tebe možná jen
dodatečná podrobnost, která se k tvému otcovskému a bratského prožívání
Mého dětství má přilepit jako poslední okrasa. Možná se domníváš, že k
tomu postačí nějaká zvláštní novéna k Mému Duchu či jiná pobožnost,
která tvůj vztah ke Mně náležitě vyšperkuje. Jenže to je tvůj omyl.
Přeji ji tvoji duchovní dospělost, a ne aby ses ode Mne nechával
pohodlně vodit za ruku z jedné strany otcovsky a z druhé strany
bratrsky. Pokud nepřijmeš Mého Ducha tak, jako Mne otcovského a Mne
bratrského, zakrníš v duchovním životě a místo Mého dítěte budeš
trpaslíkem, který se Mi odcizil. Jako pro tvůj duchovní život znamená
něco zásadně převratného přechod od víry ve Mne před Mým Ukřižováním a
Vzkříšením a po tomto Mém vítězství nad tělem, světem a ďáblem, tak
znamená zásadní skladebné přebudování tvého vnitřního života také tvoje
přijetí Mého Ducha.
Moje dílo není jen otcovsky stvořitelské, ani pouze synovsky
vykupitelské, ani pouze duchově posvětitelské. je dílem celé Mé
trojosobní bytosti. Už to je úchvatné, že ti otevírám přístup do skrytu
Mých tajemství. Tím ukazuji, že chci být s tebou opravdu jedno, že chci
být tvým skutečným přítelem, když ti odhaluji Moje nejvnitrnější
tajemství, tajemství Mého vnitřního života. Každému přece odhaluji
tajemství Mého vnitřního života. Tím je Moje tajemné synovské plození
skrze Mne otcovského a posvěcující vycházení Mého Ducha ze Mne
stvořitelského i vykupitelského. Kdo kdy odhalil tvoru tak nesmírně pod
sebou stojícímu tak vznešená a tak přesažná tajemství? Otevírám ti své
Nejsvětější Srdce díky setníkovu kopí. Odhaluji ti Mé nitro a ukazuji ti
Můj vnitřní život. Kolikrát toužíš odhrnout roušku tajemství skrytých a
tajných zasvěcenců! Jak často zatoužíš odhalit informace s razítkem
PŘÍSNĚ TAJNÉ! Jak celou duší stojíš o přátelství svých bližních, a bolí
tě, že se někdo před tebou uzavírá, protože pro něj nejsi dost na
úrovni, dost vznešený, dost vzdělaný, dost duchovně blízký! Jak daleko
stojíš ode Mne, který tě původně stvořuji, a když Mně zrazuješ tak tě
vykupuji, a když Mne křižuješ, tak tě posvěcuji, a přece ti sděluji Moje
svrchované tajemství! A když ti sděluji tajemství, ukazuji ti tím, že tě
chci učinit také spoluúčastníkem jejich plnosti v tvém životě, abys mohl
o tom nejenom vědět, nýbrž do toho pronikat a prožívat to. To má být
dokonce tvá svrchovaná blaženost, abys to prožíval, abys z toho žil, aby
se stalo nejvyšším základem tvého života.
V Mém otcovském bytí od věčnosti poznávám sám sebe jako naprostou
dokonalost a toto poznání plodí Mne jako tvého Bratra, abych spolu se
Mnou otcovským, když se navzájem poznáváme jako naprosto dokonalé,
totožné v podstatě, vydechujeme sladký dech lásky, neboť pravá láska je
vždycky mezi těmi, kteří se spojují, kteří jsou si nějak podobni, kteří
mají něco společného. Zde je však dokonalé společenství, společenství
jednoho života. Proto i láska, která vychází ze Mne otcovského i
bratrského, je tak dokonalá. Tak Mým Duchem završuji okruh Mého
vnitřního života.
Celou Mou trojosobní působností tě nejen stvořuji, ale také tě
připodobňuji sobě. Přeji si, abys byl Mým dítětem v jedné lásce.
Celým tímto trojosobním způsobem přebývám v tobě posvěcující milostí,
totiž darem, kterým tě zdokonaluji, zušlechťuji a kultivuji tak, že
překračuješ omezenost své vlastní přirozenosti směrem k nadpřirozenosti.
Z lidského dítěte tě činím Mým dítětem, takže mi smíš říkat Otče a
současně Bratře a také nejdůvěrnější Příteli. Přebývám v tobě celým
nadpřirozeným trojosobní způsobem a působím v tobě onen tajemný
nadpřirozený život Mého dítěte. Nejenže v tobě působím tento
nadpřirozený život, nýbrž je v tobě život Mého božství. Proto v tobě
dále vychází Můj Duch z otcovského i synovského zdroje . Také v tobě
jako věčně v sobě otcovsky plodím sebe sama jako tvého Bratra a
Spasitele. Moje dětství je v tobě věčným odleskem věčného plození Mne
bratrského a spasitelného. Láska, kterou vlévám nový život do tvé duše,
je ustavičné vydechování Mého otcovského i synovského Ducha. Přitom
tento tvůj nový život je také takhle celkově Mým trojosobní dílem. Snad
právě proto možná nemáš dost dobře zažité osobní zkušenosti s tím, jak
se máš v duchovním životě správně chovat ke každé z Mých Osob v tobě.
Přebývám v tobě trojosobní. otcovsky, bratrsky, a přátelsky. Proto Mne
nejenže vezmi na vědomí, ale začni prožívat Mou přítomnost v každé ze
tří Mých Osob, jak jsem v které a jak si stavím k ostatním Mým Osobám.
V tom spočívá tvůj duchovní život, že žiješ Mým trojosobním životem, ale
nestaneš se přitom žádným rozervancem. K tomu ti poskytuji daleko
spolehlivější záruku, než by byla pouhá síla tvé vůle. Tento Můj život
je plnohodnotným vztahem všech tří Osob k sobě navzájem při docenění
každé Osoby zvlášť. Tvůj vyšší či hlubší duchovní život spočívá v tom,
že v sobě cílevědomě zakoušíš tento Můj trojosobní život. Zakoušíš Mou
otcovskou plnost, to, že jsem otcovským základem Mne samého jako tvého
spasitelného Bratra a proto i základem Mého dětství v tobě. Zakoušíš
skutečnost, že jako tvůj spasitelný Bratr se ve všem vyrovnám Mně
stvořitelskému. Zakoušíš skutečnost, že jsem otcovsky zplozen od
věčnosti, tak že si Mně může náležitě zamilovat, totiž nadpřirozeně, aby
sis i ty takhle zamiloval Mne otcovského, aby ses Mi snažil být co
nejpodobnější. Proto tě bratrsky vybízím k nadpřirozené dokonalosti. To
je víc než každá lidská dokonalost, protože to svrchovaná dokonalost.
Otcovsky a bratrsky do tebe vydechuji Mého Ducha, jímž je stvořuji a
obnovuji. Přeji si, aby tvůj duchovní život vycházel podobně z
otcovského a bratrského základu, abys byl tak dokonalým Mým dítětem, že
se necháš ode Mne unášet a zaplavovat. Potom se tvým vlastním životem se
stane láska, láska co nejdokonalejší, co nejúplnější.
Tak se obracej k Mému Duchu svatému jako k tomu, který do tebe jako do
tajemného průtoku proudí z jedné strany otcovským stvořením, a z druhé
strany synovským vykoupením, a vzájemně se zasahuje a objímá. Také tento
Můj život se musí stát tvým životem. Zvu tě, aby ses obracel k Mému
Duchu, neodpovídej Mi jednostranně, jaksi napůl úst, a že bys dýchal
polovinou plic. Nemůžeš náležitě uctít Mého Ducha jako nějakého
opožděného a dodatečného příchozího. Oslavuj Mého Ducha láskou z celého
srdce, láskou završující okruh Mého vnitřního života.
Jako není Moje trojosobní bytí bez Mého Ducha celé ani její život není
celý, podobně také bez úcty k Mému Duchu není život Mého dítěte
plnohodnotný. Na druhé straně nelze zabíhat ani do přehnaného
spiritualismu, ani zapomínat, že úcta k Mému Duchu se nesmí oddělit od
úcty ke Mně otcovskému i ke Mně bratrskému. Názorně to vyjadřuje nauka o
přivlastňování jistých účinků v životě milosti jednotlivým Osobám Mého
přebývání. Vždyť tyto účinky odpovídají vlastnímu způsobu života každé
jednotlivé Osoby v Mém přebývání. Ona přivlastňování jenom naznačují
napodobení oněch věčných a osobních vztahů v Mém vnitřním životě.
Můj Duch tě utěšuje a poučuje, když vychází zároveň ze Mne jako tvého
Otce i ze Mne jako tvého Bratra, dokonale se milujících, a Moje láska je
božská a proto osobní. Nadpřirozený život znamená tvou účast na Mé
přirozenosti a na Mém životě. Moje přirozenost je Mi otcovsky sdělena,
aby se ti projevovala bratrsky. Proto Mi jako Otci přisuzuj v duchovním
životě původ svého nadpřirozeného života, neboť Mi v duchovním životě
říkáš Otče. Jako tvůj spasitelný Bratr jsem věčně otcovsky plozen ve
všem, rovnocenný s Mým Ploditelem. Proto se skrze Mne stáváš Mým
dítětem. Proto tolik miluji našeho společného věčného Otce. Proto
všechny volám k našemu společnému věčnému Otci. Proto ukazuji, že toto
je vlastní smysl nového života, aby se nechal povznášet do
nadpřirozeného života, do otcovských hlubin, aby ses mu ještě víc
připodobnil, tak jako jsem ve všem rovný našemu společnému věčnému Otci.
Můj Duch je láska, kterou se miluji otcovsky a synovsky, když poznávám,
že já a Otec jedno jsme. Poznání a milování je Můj život, a nyní už je
to také tvůj život. Tak Mi jako spasitelnému Bratru přisuzuješ Slovo,
poznání, a Mému Duchu lásku, která tě otcovsky objímá díky tvému
přivtělení k Mému tajemnému Tělu.
Jako poznání plodí lásku, tak láska plodí zase ještě hlubší poznání.
Hlavně jasnější poznání. Poznání, které přisuzuješ Mému Duchu, je
ohnivé. Nestačí ti to? Tak dodávám, že Můj Duch je také zdrojem tvé
dětské lásky ke Mně otcovskému skrze Mne bratrského. Jedině ve spojení s
Duchem v tobě působím otcovsky i bratrsky. Můj Duch je vzájemná otcovská
a synovská láska. Můj Duch tedy v tobě rozněcuje tento oheň, ale vždy v
těsném spojení se Mnou otcovským a synovským. V tomto prožívání se stále
dokonaleji uskutečňuje Moje dětství v tobě. Proto je to více než jen
přisuzování oněch účinků, které působí Láska, Mému Duchu. Vždyť Můj Duch
je osobní láskou otcovskou a synovskou. Bez důvěrného soužití Mého
Ducha, této osobní lásky, není v tobě působení nadpřirozené, třebaže
odvozené a stvořené, lásky ke Mně.
Padni na tvář do prachu a volej: Skláním se před tebou, Duchu svatý, a
ctím Tě jako jednu ze tří Osob, jako toho, jímž teprve je Nejsvětější
Trojice celá, a kterým teprve může celá Trojice působit navenek, jímž
konečně naplno celá Trojice žije. Nemohu nic bez tebe Duchu svatý,
stejně jako bez Otce a bez jeho Syna.
Můj Duch přece vždycky spolupůsobí s celým dílem Mého Vykoupení.
Spolupůsobí při utvoření Mého Těla v lůně naší společné panenské Máti.
Můj Duch Mne vede na poušť, Můj Duch zvěstuje lidem Moje Dětství a
otcovskou lásku ke Mně. A pak ti výslovně slibuji Mého Ducha jako
Utěšitele, ducha Pravdy, který bude střežit Moje tajemné Tělo v jeho
působení, učení, posvěcování a řízení. Můj Duch je přece už při začátku
Mé Církve. Právě Mého Ducha posílám, aby uchvátil apoštoly, zmocnil se
jich, vlil jim velkodušnou lásku, aby se přestali schovávat za vařenými
dveřmi a dovedli hrdinsky vykročit ven z večeřadla a hlásat pojednou
Moje evangelium konečně bez bázně, že mu neporozumí, že zradí Mou
myšlenku. Můj Duch naplňuje Mou mladou Církev svými dary, kterými si
podmaňuje prvé křesťany, aby se stali dobrými nástroji ve vlévání pravdy
a lásky dalším a dalším Mým dětem. Proto první křesťané připadají
ostatním jako opilí sladkým vínem. Svaté opojení lásky, svaté opojení
Mnou působícím v tobě, působí Můj Duch vždycky ve své Církvi charismaty
lásky, dobročinnosti, moudrosti dávající rady, síly pomáhající slabým a
potřebným, ale i mučedníkům, aby kvůli Mně snášeli jakékoli utrpení, ba
i i svou krev prolévali, či láskou sloužící na nejrůznějších místech
úkolů v Mém tajemném Těle.
Můj Duch vychází jako Moje otcovská i synovská láska, jako dar, jako
ten, kterého vydechuji a dávám. Právem mu připisuješ onu plnost darů,
totiž sedmero darů. Mají z tebe učinit povolný nástroj Mého působení v
tobě, působení Mého života v tobě, aby ses mohl dát povznést do Mého
poznání a co nejsilněji se dát zapálit Mou láskou. Láska je dar.
Přichází rázem do duše, strhuje tě a povznáší tě. Tak ji v tobě působím
způsobem. Tím se ti také vlévá Můj Duch. Nechej se povznést celým Mým
trojosobním působením, až budeš prožívat onu osobní Mne otcovského, Mne
bratrského i Mne přátelského. Pak začneš správně prožívat základ své
víry a porosteš duchovně v Mém dětství. Z otcovského vycházení přese Mne
spásonosného Bratra v Mém Duchu ode Mne otcovského i bratrského. B. (Pokr.)
+++
(sv.Anežka z Montepulciana)
Vinice a vinice lemují cestu Marche stejně jako starou cestu Lazio,
vinoucí se úrodnou nížinou. Kdysi tu král Latinus poskytl útočiště
Aeneovi a ostatním uprchlíkům z Tróje. Z tohoto pokojného soužití pak
vzešlo mnohé dobrodiní. Jako na kolébce se zhoupne urozený pán Vavřinec
de Segni, kdykoli se vydá kočárem něco přes míli cesty ze své šlechtické
usedlosti v Gracchiano do Montepulciana. Od nejstarších časů lákal tento
pradávný „Výstupek Publicianus“ k osídlení díky svým léčivým horkým
pramenům, přinášejícím úlevu i pozdravení nejen dýchavičným lidem, ale i
podagristům, jakož i mladým na těle těžce namoženým. Dnes však pospíchá
pán de Segni tím víc, protože jeho lepší polovička Marie je v očekávání,
a také jí – jak se nejednou přesvědčila – přináší teplé koupele
vytouženou úlevu. Stoupání z nížiny do Montepulciana dává koním zabrat,
ale pak už se vůz šňůrovitě vine hřebenem Monte Poliziano. Trvá to jen
chvíli, než se vyškrábe z podhradí a projede branou montepulcianského
hradu do města. Zato následující výhled na jednu stranu do údolí Chiana
a do údolí Orca na stranu druhou potěšitelně konejší zrak jako sladká
odměna.
Potom však průjezd kolem trhovců zburcuje náhodného návštěvníka města
jako by hořelo, protože se každému na první chvíli zdá, že Italové spolu
rozmlouvají s takovou vervou a vzrušeným patosem, až očekává, že si snad
každou chvíli skočí po krku. Kdo se však zaposlouchá do jejich rozmluvy,
zjistí, že se právě baví o věcech docela banálních, a že jejich řeč může
kdykoli ukončena právě tak rázně, jako vypukla.
Přesto jsou tu někdy na pořadu všedního dne tak důrazné hádanice, že
mohou skončit i násilím, zejména když se mezi sebou handrkují sienští
kupci a kupci florentští, kdo bude přednostně nabízet své zboží v
Montepulcianu. Před šesti léty se udála krvavá řež u Montaperti mezi
florentskými a sienskými žoldnéři. Tehdy se zdejšího hradu zmocnili
sienští. Jenže to tak zřejmě nemělo zůstat nadlouho. Florentští kupci
sbírali vojsko proti Sieně, a přitom také rodáci z Montepulciana toužili
po samostatnosti.
Co to bylo? – Vyhrkla v půli cesty paní Marie, až pan Vavřinec sebou
trhnul víc, než by přivodila křivolaká cesta, a vyjekl:
Co je? Co - co se děje?
Myslím to doma.
Cože?
Jak jsem uprostřed noci viděla ta velká světla. Celý dům byl jasně
ozářen, jako by byl bílý den.
Neviděl jsem nic, má drahá. Nezdálo se ti to?
Ale já jsem to viděla. Všude bylo najednou tolik světla, ale přitom jsem
tím nebyla nijak oslněna.
V lázni se ti uleví.
Je to znamení, řekl jí později zpovědník: Modlete se za požehnané
narození potomka.
Za pár dní se honosný dům pana de Segni v Gracchiano Vecchio naplnil
nervózním pobíháním a přešlapováním, až do toho všeho zazněl tichý tenký
hlásek, ale vzápětí jej překrylo radostné volání porodní báby:
Je to holčička! Krásné děvčátko! A maminka je zdravá.
Blahopřeji vám, urozený pane Vavřinče. - Ukláněl se sluha.
Jak se bude vaše dítě jmenovat? – Ptal se kněz.
Anežka.
Anežko, já tě křtím ve jménu ….
Pak se celé sídlo urozeného pána de Segni skutečně naplnilo jasem a
zavonělo jako nikdy dosud. Zatímco všichni v domě hledali ty růže, ty
lilie, ty fialky, čtyřleté děvčátko se vytratilo.
Kam se poděla Anežka?
A není vzadu v zastrčeném koutě u kříže? Tam přece vždycky bývá.
Vzduch v ústraní se jemně tetelil cinkavým vrněním zvonku. To nebyl
běžný zvoneček, ale živá rolnička, a její srdíčko se pohybovalo mezi Ave
Maria a Paternoster.
Oči domácího zpovědníka ztuhly zbystřením, ale pak se znovu zakoulely:
Říkáte, done Vavřinče, že si místo hraní pokaždé vyhledá jen tohle
ústraní, aby tu před křížem trávila každou volnou chvilku?
Ano. A tohle už to trvá celá léta. Nejraději by byla pořád jenom u
sestřiček. Pokud ji někdo uvidí u okna, tedy jen když zasněně vyhlíží
klášter Sacco u Montepulcianu. Tohle snění jí prochází žaludkem. Nesní
toho víc než vrabeček.
Nechte ji tam vstoupit.
Ale vždyť má teprve devět roků. Copak jí nestačí, když to má na dohled?
Nestačí snad, že je tam její srdce?
Zkuste jí tam nechat na výchovu.
Možná, že Anežka vzhlížela oknem rodného domu k Montepulcianu skoro jako
k nebeskému království, jenže ono to nebylo žádné nebe na zemi. Vždyť se
o toto místo ucházeli průbojní obchodníci i drsní vojáci ze Sieny či z
Florencie. Místní lapiduchové se předháněli v nabídce nejrůznějších
požitků. Kvetly tu krčmy s ohnivě červeným i jiskřivě bílým mokem, ale
také tu bujel plevel různých nevěstinců. . .
Otevřený kočár dona Vavřince de Segni, provázeného manželkou, malou
Anežkou, a služkou, vykodrcal z nížiny a zpomalil své tempo stoupáním k
městu. Bujní oři najednou odfukovali s docházejícím dechem, když se
rázem z čistého nebe zatměla obloha bouřkovým mrakem. Slunce se na modré
nebeské báni kamsi vytratilo. Zdálo se, že na ně dopadne jakýsi strašný
příval. Otec instinktivně přitiskl dceru do náručí, aby ji chránil
vlastním tělem, a jasně pocítil sepjaté ručky.
Krá! Krá! Kráááá! Krááááá!! – Otřáslo se celé okolí a zima úzkosti jim
projela až morku kostí.
Prrr! – Křikl vozka na koně a přitáhl jim vší silou uzdu, až se vztyčil
na kozlíku. Koně se zvedly na zadních a kočár zastavil.
Bác! Buch! Škrrr! – Dopadaly na kočár temné stvůry, které by jim snad
vypíchly oči, kdyby si je nechránili rukávy.
Na dvacet vran napočítal vozka v kočáru. Don Segni shledal ostrými
zobany rozdrásaný plášť a několik krvavých drápanců na rukou.
Všichni se ustrašeně rozhlíželi za vzdalujícím se hejnem útočících vran.
Zmenšovalo se na obloze, až konečně zmizelo u jednoho domu na předměstí
Montepulciana, odkud se předtím vynořilo.
Vozka se tam upřeně zadíval a řekl stroze: Nevěstinec.
To je znamení, řekl jim později františkán z města a dodal: Anežce bude
nejbezpečněji u našich sester v klášteře Sacco.
Rodiče pokývali souhlasně hlavou. Od té doby zůstává Anežka u sestřiček.
Devítileté dítě? – Hm, a co s ním? – Je sem dáno na výchovu. Ujme se jí
sestra Markéta.
Krásné šaty urozené dcerušky jsou vystřídány drsným rouchem z pytloviny.
Pokorně to přijímá, aby se z ní stala sacchine či sestra pytle.
Malá modlilka však přináší do kláštera Sacco něco ohromujícího. Co to
je? Klášterem prolétá jasný meteorit. Sestra Markéta s překvapením
shledává, že chovanka ji předbíhá ve ctnostech, hlavně v pokoře, ale
také vytrvalostí v modlitbách. Co je to za cizokrajné zvíře? Trapná
záležitost, když se sestry dostávají každou chvíli víc a více do jejího
závěsu. Jen Bůh ví, kdo tu koho formuje. . .
Pojďte se podívat, sestry. Anežka se modlí!
Ani cupot sbíhajících se sestřiček a jejich překvapený šepot, ani
zvědavé okukování nemohlo Anežku vyvést z pokojné modlitby, během které
se ocitala dva lokty nad zemí. Prožívá přítomnost lepší společnosti, než
si kdokoli dovede představit. Matka Boží s Dítětem v náruči se sklání k
Anežce a něco jí šeptá a pak jí něco vtiskne do ruky. Je to snad
halucinace? Tři kamínky na počest Boha trojjediného, svírané v ruce, si
nikdo nevymyslel. Stanou se z nich podle výzvy Matky Boží opravdu
základy k něčemu velkolepému?
Během čtyř let se tento klášter sester svatého Františka v Montepulcianu
stal místem, ve kterém se duch světa cítil jako by pro něj vypukla doba
ledová. Zkrátka spěchal pryč.
Místo něho se u klášterní fortny objevil posel.
Přináším list pro představenou kláštera.
Přičinlivé ruce rozlomily pečeť, aby se oči mohly popást na zvěsti.
Je to pozvání z Procena u Orvieta. Zvou naše sestry, aby u nich zřídily
nový klášter.
Kdo tam půjde?
Sestra Markéta.
Copak já stará už dokážu? Ať tam jde především Anežka!
Anežka?
Kývnutí hlavy ostatních mluvilo důrazněji, než kdyby někdo řekl: Jinak
nás tady všechny uhoní v modlitbě, postech a kajících skutcích. . .
Markéta a několik dalších se připojilo k Anežce, aby založily v Procenu
nový klášter.
Ta že má být však představenou? – Vrtěli místní hlavou: - Vždyť jí není
ještě ani patnáct!
Papež Mikuláš IV. byl však jiného názoru: Uděluji sestře Anežce dispens…
Mladičká abatyše se pokojně noří do mystického prožívání svého Božího
dětství. Jeho vnější podmínky si pro sebe stanoví tak tvrdé, že by
jejich uložení nějakému trestanci v nejtěžší nápravné vězeňské skupině
vyvolalo odpor a stížnosti ohledně porušování jeho přirozených lidských
práv: dvacet let o chlebě a o vodě, kámen pod hlavou místo polštáře. Pro
moderní badatele je to znamenitá příležitost pro studium, jak přežít v
extrémních podmínkách.
Největší Kavalír kavalírů se však nedá zahanbit nejtvrdšími oběťmi,
vytrvale a s bolestmi přinášenými kvůli Ukřižovanému. Otevírá svou
štědrou dlaň, aby naplnil vyvolenou nádobu ještě většími dary. Dar
rozhojňování chlebů, uzdravování nemocných, vzkříšení mrtvých. . . K
tomu se otevírají dary extáze a vidění.
Záplava malých bílých křížů se snáší na celé shromáždění modlících se
kajícnic. Sama Madona s Dítětem přistupuje k Anežce, a když kajícnice
vztahuje ruce k Božímu Synu, na chvíli jí svaté Dítě svěřuje. Čím víc se
zdráhá vrátit svaté Dítě, tím sladší je odměna.
Kající pobožnost se stupňuje, když Anežka po svém úspěšném vedení
kláštera v Procenu, pokorně přijímá vnuknutí, aby odpověděla na dávné
znamení doby. To znamená opustit zavedený klášter a vrátit se do
Montepulciana.
Hodláme zakoupit místo pro nový klášter.
A kde to má být?
Tam, kde stojí nevěstinec.
Budete mít dost peněz?
Bůh se postará.
Draze vykoupený pozemek, pokyvuje hlavou uznale biskup, když posvěcuje
druhý kamínek sestry Anežky jako základ pro klášter Zvěstování Panny
Marie.
Nebude však františkánský, rozhoduje Anežka, - nýbrž přijímáme řeholi
svatého Augustina a stanovy řádu Bratří kazatelů. Otcové dominikáni
souhlasí, že nás duchovně povedou. V novém klášteře se vzdávám svého
vedení, abychom si všichni mohli zvolit převorku.
Montepulciano těžce strádá v podrůčí sienských dobyvatelů a obchodníků.
Zato klášter vyrůstá závratným tempem. Z něho pak vyzařuje zvláštní
pokoj a mír do celého širého okolí:
Nerozčilujte se, krajané! Důvěřujte Pánu!. Bůh vás neopustí.
Modlil jsem se chvíli se sestrami dominikánkami, a jsem úplně uzdraven.
Moje žena se tam také uzdravila.
Však tam mají léčivou vodu. – A vínečko!
To je možné, ale mně stačilo nějaký čas pobývat v přítomnosti sestry
Anežky a jejích družek.
Jakoby přes noc srůstá klášter sester dominikánek s městem jako nezbytné
plíce, kterými se Montepulciano konečně naplno nadechuje. Není to jen
čerstvý vzduch, kterým se tu teď dýchá, ale také duch dominikánské
řádové svobody, a krůček po krůčku ozdravuje město i okolí.
Anežka občas zavadí pohledem o kamínek, který leží na klekátku před
křížem v její celičce. Pak se její očí povznesou vzhůru, a srdce šeptá:
Však ty už, můj Pane, budeš vědět, co s ním. Obrysy věcí se rozostřily a
prostý dřevěný kříž se projevil v celé své tajemné životnosti, ale
jedině čisté srdce mohlo jasně slyšet:
Gracchiano.
Bože můj, jedině ty dokážeš tak příjemně překvapit a zaplavit blaživou
milostí.
Právě tam, do Anežčina rodného městečka směřoval zanedlouho biskup, aby
posvětil základní kámen pro nový klášter. Volba převorky padla na
Anežku, a pak ještě znovu a znovu. Všechno se kolem rozvonělo vůní
fialek, lilií a růží.
+++
(sv.Kateřina Sienská 29/4)
Jářku, není nutné, moje milá, strachovat se, že by rodina snad neměla co
do huby, rozhazoval rukama Giacomo Benincasa, přecházející nervózně mezi
nepřehledným množstvím kádí.
Čekám už třiadvacáté dítě, a jestli má pravdu porodní bába, snad i
čtyřiadvacáté, ozývala se jeho lepší polovička Lapa.
Neboj se, ženuško, uvidíš, že se o tebe a celou rodinu postarám, a
mnohem líp, než jak se o tebe mohl od narození starat tvůj vlastní táta,
ten známý místní veršotepec Piagenti. Stačí, když požádám sienský
barvířský cech o rozšíření dílny, a bude pro mne i pro tebe i všechny
naše děti co jíst a ještě nám zbude, holedbal se přičinlivý mužíček: –
Vždyť rozumím bělení i barvení líp, než kdokoli z okolí! Dovedu bělit
jakoukoli tkaninu a bělostné plachty potřebují všichni lodníci stejně
tak, jako pestré látky potřebují bohatí stejně jako prostí. Stačí se jen
trochu otáčet. – Načež zatočil klikou vijáku, s jehož pomocí se tkanina
sešitá do uzavřeného provazce protahovala kádí s barvicí lázní. A hned
zase poskočil jako splašená čamrda k jiné kádi a zatočil dalším vijákem,
a hned zas poskočil o kousek dál a zatočil zase jinde. Přitom měl smích
od ucha k uchu jako prasklý meloun.
Porodní bába měla pravdu. Sienský barvíř slavil svoje čtyřiadvacáté
otcovství, neboť druhé dítě z dvojčat zemřelo při porodu. Poháry
toskánského vína o sobě dutě narážely při zapíjení křtin nejmladšího z
dětí.
Uvidíš, že tahle naše Kateřina nebude žádné nedochůdče, ale přinejmenším
bude právě tak dobrá rodička jako ty, moje drahá Lapo! A ani my – jako
rodiče - ještě nejsme u konce svých sil. Ještě bude pětadvacáté! –
Chechtal se Giacomo na celé kolo.
Děláš děti jako pekař housky, pohoršoval se básník Piagenti nad svým
zetěm, - ale kde potom zůstává jejich další vzdělávání, aby uměli číst a
psát?
K čemu čtení a psaní? Kolik tobě, milý tcháne, vynášejí ty tvoje
veršíky, a kdopak je čte? Všechno, co je potřeba vědět, se děcka dozví v
kostele. A víc toho nepotřebují vědět. Kluci budou pokračovat v mé dílně
jako barvíři a holky budou rodit jako všechny mámy. Tak o co jde?
Bůh však barvířovi a jeho žínce žehnal, zvláště v tomto truchlivém roce
1347, kdy se Itálií přehnala morová rána a tahle černá smrt smetla
třetinu obyvatelstva.
Chateřino! Pospěšte si s bratrem na předměstí a vyřiďte tam můj vzkaz! –
Rozkazoval přičinlivý tatík dětem. Hned vyrazily šipkovitě z rodného
domu v ulici Fontebranda kolem chrámu svatého Dominika a pak už zamířily
k městské bráně, aby za hradbami vyřídily poselství, a pak spěchaly
domů, dřív se zavřou městské brány, protože se šeřilo.
Co se zastavuješ, Chateřino? – Křičel na šestiletou sestru starší bratr,
když se pojednou opozdila: – Co je s tebou?
Stála tam jako přikovaná a neodpovídala na jeho volání.
Seš hluchá? Co tu tvrdneš? A proč se tak hloupě usmíváš?
Ruce se jí zvedají a skládají se na prsa. Gestikulující bratr se změnil
v mlčenlivého mima, protože jeho pokřik se utopil v moři ticha. Také
hranaté obrysy sienských domů se rozplývaly a bazilika zmizela v náhle
se snášejícím mlhavém závoji, a místo nich se vynořila jasná postava
Ježíše v bělostné říze s berlou v ruce. Vycházela z něho zář, dopadající
na dívku. Celou ji zaplavila blaživá lázeň, když pozvedl pravici a
žehnal jí. Pak ji rukou pokynul, aspoň to tak vypadalo.
Pojď! Pojď!
Za ním se vynořily bělostné postavy apoštolů, jak je znala z obrazů v
kostele svatého Dominika. Tu se jí chápe silná ruka, aby ji přitáhla
kamsi jinam. Těžko přetěžko pohnula s tou nenadálou sochou, trčící
uprostřed sienské ulice jako zkamenělý etruský monument. Pak se zase
všechno znovu zaostřilo a přijalo své barvy a tvary. Vzduch opět
vibroval v duchu toskánského dialektu, kde se ve všech slovech souhláska
„k“ vyslovuje jako „ch“ a umožňuje odhalit toskánce kdekoli na celém
apeninském polostrově.
Chateřino! Jak pojď přece, Chateřino! Chceš tu zůstat až do noci, nebo
co? Jestli přijdem domů pozdě, poznáme otcův mochrý provaz!
Rok na to se opozdila v kostele, když na kolenou před obrazem Spasitele
šeptala:
Nemohu tě přestat milovat, můj Pane! Zaslibuji se ti dneska, můj Pane
Ježíši navěky. Tak se ti odevzdávám jako tvoje snoubenka.
Jen se o tom zmínila při nedělním obědě, byl z toho kravál a skončila
bez oběda v temné komůrce, kde si jen v pláči ohledávala šrámy a
podlitiny od barvířských provazů. V uších ji zněl otcův křik: Jakýpak
slib? Dětské tlachy! Dětské bláboly! – Uprostřed nich však slyšela
zřetelný hlas Miláčka: Dětské bláboly? Ale já jsem je slyšel.
Musíme jí vyhnat tyto myšlenky z hlavy! – Tvrdila matka.
Bude dřít od rána do večera v barvírně. Nedopřejeme ji čas na žádné jiné
myšlenky. Rozhodl se otec.
Tak začalo období budování malé celičky přímo v srdci dívky Páně. Pět
let dřiny v domácí manufaktuře se přehnalo a pro Kateřinu se mohlo
rýsovat vysvobození z domácí otročiny.
Milá Chateřino, už je ti dvanáct, takže ti můžeme říct, že máme pro tebe
vyhlédnutého jaksepatří ženicha.
Drobná, křehká, půvabná dívenka ztuhla, a po chvíli z ní vylezlo:
Já – já už jsem zasnoubená.
A že bych o tom nevěděl? – Utrhl se otec: A za koho pak?
Za Pána Ježíše.
Plesk! Plesk! – Zaznělo celým domem.
Pán Ježíš už má můj slib. Nemohu ho vzít zpátky-
Ty s tím nedáš pokoj? Tak si zajdi, Chateřino, do dílny a přines si
provaz.
Pokorně přinesla provaz, aby podstoupila rány. Opakovalo se to ještě
mockrát, někdy to bylo od otce, jindy od matky, někdy i od bratra. Místo
osvobození z domácí otročiny útěkem ve vlastním manželství, se ocitla v
rodinném pekle. Pomalu už nebyl doma nikdo, kdo by si do ní na potkání
aspoň nekopl.
Chtěla bych se stát členkou řádu svatého Dominika, prosila Kateřina, ale
představená sester jí odpověděla: Jsi moc mladá, děvče. Takové zasvěcení
je na celý život. Raději si to líp rozmysli.
Přesto se doma objevila s bílým závojem na hlavě, když se sama zasvětila
Bohu. Sotva jí ho strhli, vyjekli zkoprněle:
Ostříhala si vlasy! - A přitom v žádném řádu nejsi! Podvodnice!
Farizejko! - Bác! Bác! Celý dům sienského barvíře se třásl slzami.
Můj Pane a Králi, nechávám to na tobě, jestli mě vysvobodíš z těchto
zásnub, které mi vymysleli rodiče.
Do týdne se celá obsypala vyrážkou. – Neštovice. Když nemoc ustoupila a
vyrážka se zahojila, zůstala celá tvář poďobaná.
Takhle se těžko vdá, pokyvovala uznale matka.
Díky tobě, můj Pane, žes mě neopustil, radovala se Kateřina: - Teď už se
mi nikdo nediví, že se straním společnosti a hluku světa.
Klidně spím, když tu mi pojednou jde naproti svatý Otec Dominik. Přináší
si bílý hábit s černým pláštěm a říká: Tak pojď.
Celý rok uchovávám ten prozářený sen ve svém srdci, až pak už to dál
nejde. Barvíř Giacomo prodělal podivný otřes právě, když Kateřina, jindy
tichá až zakřiknutá, zkrátka takový rodinný otloukánek, povstala od
stolu a řekla před celou rodinou:
Bůh mě volá, abych se mu zasvětila celým srdcem.
Otec vytřeštil oči a zíral jako babylonský král na ruku píšící na stěně.
Nad hlavou jejich domácí blouznilky se přímo v místnosti objevila bílá
holubice. Chvíli se vznášela a pak se rozplynula. Starý barvíř seděl a
mlčel. Zatímco jindy hrál všema barvami díky svému povolání, nyní skoro
splýval s bílou stěnou. Potom k překvapení všech řekl: Tak dobrá.
Osmnáctiny oslavuje Kateřina v bílém rouchu panny zaslíbené Kristu
konečně i slavně, tedy veřejně a při mši svaté.
Ona přece není členka Druhého řádu rozjímavých sester, ale Třetího řádu
ve světě. Neměla by mít žádný závoj, šuškala jakási mniška.
No tak tahle terciářka prostě závoj má, odpověděl Otec Tomáš Caffarani,
- a Bůh i svatý Dominik vědí, proč.
Mladá vlaštovka nepřetržitě poletuje kolem Ukřižovaného. Setrvává po
boku Muže bolesti. Chvíli strádá klekátko pod svým nákladem ve vzduchu
bzučícím růžencem, chvíli se pokořuje sám živý náklad: Švih! Prásk! Bác!
-
Můj Pane, chci nést svůj podíl utrpení na tvém pocení se krví,
korunování trním, bičování, nesení kříže i ukřižování. Chci ti tak
trochu ulehčit tvou strašnou bolest.
Co se ti stalo, Kateřino? – Divil se otec Rajmund z Kapue a ukazoval na
zkrvavený hábit, právě když ho prala v řece Arbie.
To nic, jen si připomínám něco, co jsem se naučila v barvírně. Krev
pustí spíše ve studené vodě. Co nedokážu vyprat, vybělí sluníčko.
Tolik se pokořuješ?
Co na tom záleží, otče Rajmunde? Náš Pán trpí mnohem víc než my,
hříšníci.
To jistě. Chceš mu dokázat, jak moc ho miluješ, že ano?
Chci a toužím jedině po tom, abych byla pod křížem bičována do krve.
Hm. Možná to prospívá k potlačení tvé lenosti a třeba i smyslnosti,
udržení si bdělosti a ochoty k modlitbě, a Pán jistě s radostí přijímá
tvou oběť, když mu ochotně nabízíš své tělo k snášení dílu jeho utrpení.
Jen se přitom nezmrzač!
Kdepak! To se mi nepovede. Jsem na to moc slabá.
Hlavně dej pozor na jedno.
Na co, Otče Rajmunde?
Vnější sebepokořování tě může svádět k hrbaté pokoře bez lásky. I kdyby
ses bičováním přizabila ve jménu Páně, lásky ti nepřibude, pokud není
tvoje srdce dost otevřené vůči Bohu i vůči člověku. Musíš se naučit
radostně přijímat lásku a pak i rozdávat. Musíš se učit odpovídat na
všechno Ano či prostě jako Panna Maria: Fiat. Obávám se, žes nikdy doma
nezažila velikou lásku, zejména ne otcovskou ani mateřskou. Myslím, že
nedovedeš radostně přijímat projevy lásky.
To bych opravdu nerada, aby mě někdo takhle oblažoval.
Stavět se zády k těmto Božím darům může být hřích. Bez pravé lásky se
duchovní pýcha víc a víc uzavírá dovnitř a tam se vnitřně zakovává do
bludného svědomí o sobě.
Toužím po velké lásce, a posiluji se k ní, když přijímám Pána ve svatém
přijímání. Mám takovou potřebu svatého přijímání, že když ho nemám, tak
trpím víc, než kdybych dostala strašný výprask. - Sytost, jež mi Pán
uděluje při přijetí svého Těla, je tak velká, že pak už nemám chuť na
žádný tělesný pokrm. Když však nemohu přijímat Tělo Páně, tak už pouhá
jeho přítomnost a jeho vidění mě nasycuje, ba dokonce nejen přítomnost
Svátosti, nýbrž i kněze, o němž vím, že se dotýkal Svátosti, mě
potěšuje, takže vzpomínka na každý pokrm ode mne odchází. Potom se moje
láska pokaždé obrací k svatému člověčenství Páně. Padám pod křížem a
pokaždé se otřásám bolestí už při pohledu na rány toho, který nás tolik
miluje.
Pak se jednou v neděli po svatém přijímání usadila sienská vlaštovka
kdesi v Pise před Ukřižovaným, aby se napila z jeho ran, a tu se k ní
přiblížil sám Ježíš ve velkém světle. Z jeho pěti ran vycházely krvavě
rudé plameny k pěti místům jejího těla, až se tělo zachvělo pronikavou
bolestí, ozývající se bodavě v srdci. Plnými doušky hltala své mučivé
omilostnění. Přitom zašeptala skoro neslyšně, aby to slyšelo jen Božské
Srdce:
Pane, dej, ať ty rány nejsou vidět, abych tak ušla pozornosti a obdivu
světa.
Nato došlo k záblesku. Krvavě rudé plameny se proměnily v jasné a světlé
paprsky. Avšak bolesti, které při tom trpělo Kateřinino tělo, jak se
později přiznala otci Rajmundovi, byly tak strašné, že by snad byla
zemřela, kdyby je Pán nebyl zmírnil.
Zajímavé, povzdechl si zpovědník, že tě bolesti našeho Pána tolik
stravují, ale přitom ti podle všeho skoro nevadí, jak se ve světě
zachází s nesešívaným rouchem Páně. Nemají nakonec trochu pravdu ti, kdo
o tobě, Kateřino, tvrdí, že jsi jen podvodnice a farizejka? I ti Římané,
kteří strhli Ježíšovi roucho, měli dost rozumu, že ho netrhali, ale
zachovali ho vcelku a metali o něj losem. Láska ke Kristu se nedá
oddělit od lásky k jeho Církvi. Tvrdíš, že tolik miluješ Ježíše, ale co
láska k Církvi? Nepokulhává ti? Rozplýváš se před křížem a snášíš
bičování, až s tebe teče krev, ale co církevní rozkol? Ten tě nezajímá?
Nejsi opravdu jen komediantka?
Chtěla bych napsat dopis nějakému církevnímu hodnostáři, ale nedovedu
psát. Pomůžete mi, Otče Rajmunde?
Po stole se rozložily psací potřeby a pero spustilo skřípavý koncert na
pergamenu.
Ach, běda mé nešťastné duši, otevřte oči a sledujte zkázu smrti, jež
vnikla do světa a především do těla svaté Církve. Ať pukne vaše srdce
při pohledu na takovou lehkomyslnost! Hleďte, otče, jak pekelný vlk
odtud odnáší ovce, které se pasou v zahradě svaté Církve, a není nikoho,
kdo by je vyrval jeho hltanu... Nevěsta Kristova je bledá, protože jí
byla vysáta krev. S pýchou kradou Kristovu Krev, jež nám byla dána z
milosti a nikoliv podle práva, zatímco čest, jež náleží Bohu, dávají
sobě samým…
Hm, pěkné, řekl uznale otec Rajmund, - ale stav Církve je následkem
papežova pobytu v Avignonu, neutěšený. Kdo vytrhne papeže z otroctví
francouzských králů? Kdo přivede římského biskupa na původní stolec
Petrův? Dokonce už i florenťané tě, Kateřino, volají na pomoc.
Mně?
Právě tebe.
Cože? Já, sieňanka, a mám něco dělat pro Florencii?
Mně se zdá, že ti, Kateřino, pořád chybí láska. Musíš se učit přijímat
projevy důvěry a lásky, třeba i od florenťanů, a také lásku dávat.
Nedovedeš prožívat sdílení lásky. A potom tě všechno tvoje pokořování se
a trýznění před Ukřižovaným, i kdyby ti zkrvavilo celý hábit, pořád
jenom zakovává do pýchy a hrbaté pokory.
A co s tím mám dělat?
Nepřátelství Florencie a Sieny musí jít stranou, když avignonský papež
uvalil interdikt na Florencii, za to, že se k němu obrátila zády. Teď se
tam nesmí sloužit mše svaté, ani křtít ani pohřbívat. Vypadá to tam jako
by město s ochraptělými zvony duchovně skomíralo.
Nejraději bych poslala papežovi do Avignonu dopis, ale nedovedu to.
Neumím psát, natož francouzsky.
Já to však dovedu, řekl otec Rajmund a začal rozdělávat psací potřeby.
Vzápětí se bílý uzlíček sesul ke kříži a ovinul se kolem Ukřižovaného, a
pak už se pero rozběhlo po volném listu pergamenu podle slov, linoucích
se mezi ranami, vzdechy a plačtivým štkáním:
…Chci, abyste byl tím pravým a dobrým pastýřem… kdybyste měl sto tisíc
životů, byl byste připraven je dát pro čest Boží a pro spásu tvorů. O
tatíčku můj, sladký Kriste na zemi… Buďte silný, buďte silný, přijďte,
přijďte potěšit ubohé služebníky Boží a děti své! Očekáváme vás s
nadšenou a láskyplnou touhou... Vzhůru, Otče, a bez obav do toho! Říkám
Vám, že není třeba mít z toho strach…
Napsat dopis je jedna věc, ale vydat se za papežem do Avignonu právě
jako sieňanka, dobrovolně sloužící Florencii, to je něco skutečně do
nebe volajícího. Uvidí-li se taková duchovní jednota, kdopak by odolal a
nesejmul církevní trest z Florencie?
Doprovodíte mě tam, Otče?
Proč ne? Jenom se musím dovolit u otce převora.
Zima toho roku byla tuhá, ale sotva jen trochu polevila, vyrazily ze
Sieny dvě svérázné bytosti. Černobílý pes, doprovázený vlaštovkou.
Cestou si vyžebrávaly skývu chleba a přespávaly, kde se dalo. Někdy v
klášterech, jindy v salaši nebo v seníku.
Cinkání zvonků oveček vyháněných na pastvu je probudilo. Dívčí oči
zamžikaly a malá roztřepaná bytost se celá otřásla. Sotva zjistila, že
je zakryta svým i jeho černým pláštěm, ucukla jako rusalka překvapená
při ranní lázni a odtahovala se od něho skoro štítivě.
Pozdravení pokoje, řekl a otcovsky ji políbil.
Zvedla ze země s výrazem postřelené kačeny a smetala se sebe seno.
Víš, Kateřino, v tobě je něco jako smrt. Máš v sobě zakořeněnou
zkušenost s tím, jak obětovávat Pánu své rány, ale chybí ti zkušenost s
otcovskou láskou. Jsi jako skořápka tvrdě uzavřená ke všem projevům
lidské přízně. Na každou otcovskou náruč plnou něhy nebo mazlivou
mateřskou náruč odpovídáš zarytě NE! Odmítáš to jako něco pro sebe
zásadně nepatřičného a nemístného, ba skoro to považuješ za něco
pohoršujícího.
Ano, otče Rajmunde, patří mi jen utrpení a bolest. Jedině tak se trochu
víc přiblížím zmučenému Miláčkovi na kříži!
Tohle by ti šlo, dušičko, ale měla by ses ještě učit přijímat otcovskou
náruč. Chápu, žes to nikdy nezažila. Uč se to pokorně snášet, jinak ti
místo srdce zůstane kousek otlučeného ledu a nebudeš schopna opravdově
sdílet lásku s chudáky a trpícími. Oni totiž v mžiku poznají, že se k
nim skláníš ze soucitu a ne z horoucí lásky. Nepřijmou od tebe zhola
nic, protože nepřijmou nic ze soucitu.
Ano, otče Rajmunde, budu se to učit. Byla bych však nejraději, kdybyste
mě ponížil a pokořil u kříže a pak na mě zapomněl.
Bůh mi tě svěřuje jako Kristovu svatou nevěstu. Proto tě musím vést k
Pánu otcovsky. Musíš mě takového přijmout, a ne jako nutné a trpně
snášené zlo. Uč se mně přijímat jako milujícího otce, a nejen jako
tlumočníka, ne pouze jako nástroj svého posvěcení.
Budu se to učit, slibovala, - ale teď už musíme vyrazit na cestu.
Růžencové broukání jim zkrátilo cestu, takže se před nimi záhy vynořil
papežský palác.
Kdo jste a jaké je vaše přání? - Ptal se papež Řehoř XI. při audienci.
Kateřina zůstala na kolenou, kdežto otec Rajmund povstal a tlumočil, co
mu šeptala: Jsem prostá dívka. - Podřizuji se však řádu našeho Otce
Dominika a sloužím v něm Bohu a svaté Církvi. - Je to Boží vůle, abyste
bděl nad svým lidem z pahorků římských. Vzpomeňte si na svůj slib, který
jste dal tajně a soukromě Bohu, že své sídlo skutečně přeložíte z
Avignonu do Říma. Měl byste ten slib splnit –
Papež na ni vytřeštěně hleděl a jen s obtížemi skrýval, že mu noha klepe
o nohu. Pak řekl: Splním svůj slib. A opravdu 17. ledna 1377 slavil svůj
vjezd do Říma.
Když byl po smrti Řehoře XI. zvolen papežem Urban VI., Kateřina věděla o
jeho hrubosti, která v jeho případě nahrazovala přísnost. Diktovala pak
dopis papeži:
„Vykonávejte své povinnosti způsobně a klidně, a nikoliv nezpůsobně a
hrubě. Tím víc pokazíte, než napravíte. Z lásky ke Kristu mírněte
prchlivé sklony své přirozenosti. Spravedlnost bez milosrdenství je
spíše nespravedlností než spravedlností. . . Jmenujte spolehlivé biskupy
novými kardinály.
Ty mě chceš radit, ty kozo sienská? – Ušklíbl se Urban VI., zmačkal její
list a mrštil s ním o zem.
Odbojní kardinálové se spojili, a jelikož církevní zákon nedovoloval
papeže sesadit, zvolili si vzdoropapežem kardinála Roberta, ženevského
hraběte, který přijal jméno Klement. Kateřina nadiktovala dopis Urbanovi
VI.: „Dozvěděla jsem se, že zvolili antikrista proti vám, Kristu na
zemi. Neustanu vás, můj milý Otče, vyznávat za náměstka Kristova na
zemi. Jen beze strachu, Otče, do tohoto boje, v němž je Boží láska
pevnou zbraní."
Přestěhuj se do Říma, vzkázal jí Urban VI.
Tak se listopadu 1378 objevila Kateřina s duchovním šikem sienských
závojnatek v Petrově městě. Postila se od Popeleční středy až do
Nanebevstoupení Páně. Modlila se a do krve se nechávala bičovat před
Ukřižovaným za obnovu jednoty církve.
Poraďte nám, jak a koho získat pro odstranění rozkolu, prosil papež.
Poradím, jak poradí Pán.
Sestro Kateřino, pomoz mi, prosí otec Rajmund. – Jeden zatvrzelý hříšník
umírá v hříchu a odmítá obrácení. Čeká ho věčná smrt. Nemohu ho
přesvědčit.
Uprostřed temné noci, kdy všechno spí, zůstává jen v kapli uzlík látky,
tisknoucí se ke kříži a objímající Ukřižovaného. Vzduch jindy ztichlý se
otřásá ranami, působícími krvavá zranění, a pak zas vyčerpaným
oddechováním a šepotem:
Jestliže ty, Pane, chceš sledovat naše nepravosti, kdo unikne věčnému
zavržení? Copak jsi sestoupil do lůna Panny a vytrpěl nejkrutější muka
kříže proto, abys přihlížel na naše nepravosti a trestal je, anebo spíše
proto, abys je zahladil? Proč mi vypravuješ hříchy zatraceného člověka,
když jsi nesl na svých ramenou všechny zločiny… Nezapuzuj mě,
nejmilostivější Pane, vrať mi mého bratra, jenž je pohlcen v propasti
zatvrzelého srdce…
Ten hříšník se ještě tuto noc obrátil k Bohu, sděloval otec Rajmund
příštího dne.
Já vím, pokyvovala hlavou Kateřina: - Otče, kdybyste viděl krásu duše,
proniknuté milostí, byl byste ochoten stokrát zemřít pro jedinou duši,
vykoupenou Kristovou krví.
No jo, to jsou celé sieňanky, závoj musejí mít, ale chodí na veřejnosti
bez řádového pláště. Nestyda jedna! A ještě má celý hábit vzadu špinavý
od krve. Cha-cha-chá! Asi byla nakupovat na jatkách. - Posmívali se jí
kolejdoucí, zatímco se v jejím plášti ohříval promrzlý žebrák.
Raději ať jsem bez pláště, než bez lásky! – Odpovídá Kateřina.
Celým Římem uháněly hlídky na koních: Uzavřete brány města! V Pise
vypukl mor! Nikdo z Pisy nesmí do Říma!
Znovu kdosi připomínal úsloví: Lepší doma mrtvola, než pisánec na prahu!
Když je v Pise mor, tak musím odejít do Pisy a být u nemocných a
umírajících, řekla Kateřina zpovědníkovi a otec Rajmund jí odpověděl:
Konečně hoříš láskou. Žehnám ti na cestu ve jménu Otce i Syna i Ducha
svatého, objal ji a se slzami v očích políbil seinskou křehulku, na čelo
udělal kříž.
Jdu ti naproti a přijímám tě, moje nevěsto milovaná, smál se Ježíš, když
mu vyčerpaná posty, sebetrýzněním, bděním a modlitbami za Církev, a nyní
ještě zasažená morovou ránou, padala do náručí.
O třetí neděli postní se z ní začal vytrácet život.
Prosím o svátost posledního pomazání.
A pak najednou se její strhaná tvář vyjasnila a byla andělsky čistá a
radostná. Chvíli se dívala na kříž:
Jak je ten Bůh dobrý! Vyznávám se z hříchů... Je to má vina, Nejsvětější
Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí, nevděkem a
neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Dávám svůj mladý
život za Kristovu Církev. –
Po chvíli oddechování ze sebe vyrazila: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě.
Nepřicházím se svými zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím,
aby se mi ho dostalo mocí Tvé Krve.
Léta Páně 1461 byla povýšena na oltář a 1970 prohlášena církevní
učitelkou.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.ODNÉHO PATRIKA KUŽELY,
KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
Nadpřirozeně dané ctnosti stojí nesmírně vysoko nade všemi mravními
ctnostmi svým přímým vztahem ke Mně a láska je z nich nejvyšší, protože
má ke Mně nejblíže.
Láska je svorník dokonalosti: „Pravou a dokonalou lásku má ten, píše
svatý Albert, „kdo ke Mně přilne ze všech sil a nesleduje ve Mně žádný
osobní prospěch časný ani věčný, nýbrž bývá unášen láskou ke Mně pouze
kvůli dobrotě, svatosti, dokonalosti a blaženosti, jež je Mi přirozená“.
Člověk může milovat Mne i člověka buď pro sebe anebo pro něho, nebo
sleduje svůj prospěch nebo blaho druhého. Bůh dává duši sebe samého
úplně, pokud je duše schopna ho přijmout. Dává se k jejímu dobru.
Ty Mi ovšem nemůžeš dát nic ze svého. Nemáš nic, co bys nebyl přijal.
Můžeš Mi však ochotně vracet právě to, cos přijal. Můžeš Mi dávat svou
lásku, kterou v tobě zapaluji, a to nezištně. Můžeš láskou horlit pro
Mou čest a slávu a zapomínat na sebe. Čím více tvoje láska roste, tím je
velkodušnější a vřelejší, důvěřivější a bez podezíravosti. Pohledy do
duší světců to potvrzují.
Požadovaná láska ke Mně, podle Mého příkazu je z celého srdce svého, z
celé duše své, ze vší mysli své a ze vší síly své“ (Mk 12,30). Sv. Tomáš
ve slově srdce vidí úmysl, ve slově duše dobrou vůli, v mysli rozum a v
síle naprostou oddanost. Tím dáváš opravdu vše. A taková láska má vést a
ovládat celý tvůj život, má-li mít přede Mnou cenu. Taková láska působí,
že přebývám v duši - „Kdo zůstává v lásce, zůstává ve Mně a Bůh v něm“(I
Jan).
Přetvořuje tebe milujícího ve Mně, tvého Miláčka. Vytváří v tobě Mou
podobu, přejímáš Můj život i Moje vlastnosti, dáváš se proniknout Mým
duchem.
Ten, kdo je Mnou proniknut, usiluje všemožně o plnění přikázání v duchu
Mých slov: „Miluje-li Mě kdo, bude zachovávat Moje slova“(Jan 14).
Taková láska je pramenem čisté radosti. Přináší i hluboký pokoj, který
nedovede zkalit žádný světský rozruch. Je to radost z čistého svědomí a
pokoj z naprosté odevzdanosti.
Zakládá štěstí v duši zde i na věčnosti, jak to potvrzuje sv. Pavel na
konci svého láskyplného života apoštolského: „Pro budoucnost je mi
připravena koruna spravedlnosti“ (2 Tim 4,8). A lesk této koruny
odpovídá stupni lásky.
Nadpřirozená láska je Mým nejvzácnějším darem. Je dar. Proto ji nelze
lidskými silami získat. Můžeš se na ni jen připravit. Proto o ni prosíš,
rozjímáš o Mých nesmírných dobrodiních (stvoření, dar života, vtělení a
vykoupení, Eucharistie, Moje zásahy do tvého života apod.). A když
vstoupím, do srdce takto připraveného, pečuji o její vzrůst.
Jsou dvě cesty, které vedou k velké lásce: umrtvení vlastního těla v
těsném spojení s Mým křížem a vložení celého sebe sama do oběti při mši
svaté.
Tělesná láska nemusí být pokaždé hříšná, pokud je tělo umrtvené a naplno
obětované ve mši svaté. Potom už nejde jen o přirozené lidské tělo,
nýbrž o tělo nadpřirozeně proměněné, zduchovnělé.
Apoštol Pavel nazývá lásku poutem dokonalosti (Kol 3,14). V ní spočívá
duchovní život, neboť láska tě spojuje se Mnou, který jsem svrchovaná
Láska. Láska tě uvádí v mystickou jednotu se Mnou. Proto usiluj
především o lásku. Láskou se Mi - Ukřižovanému nejvíce podobáš.
Čistá láska: Není pochyb, že láska má stále růst, protože Mne nelze
nikdy milovat dost a že má být stále čistější, zbavená jakéhokoliv stínu
sobectví.
Především je v tobě dvojí láska. Jednou láskou miluješ druhého pro něho
samého, druhou pak myslíš na sebe. První je dokonalá, druhá nedokonalá.
Obojí je ti však přirozená a proniká veškerou tvou činnost. Přirozeně
nemůžeš sebe nemilovat. Vždyť vše, co děláš, je vlastně výrazem tvé
touhy po dobru a štěstí, čili láskou k sobě. Všechny tvoje cíle se
sbíhají ve snaze obohatit sebe samého. Cokoli chceš, chceš jen jako
dobro, zlo samo o sobě ani nemůžeš chtít, ať na sebe myslíš nebo
nemyslíš, sleduješ vždy své vlastní zdokonalení, své dobro. I když
nezištně miluješ, nemůžeš se nezdokonalovat, ba, právě tím více se
zdokonaluješ.
Můžeš ovšem a máš v životě usilovat o lásku zcela nezištnou, ale ve
skutečnosti se vždy bude mísit jedna s druhou. Taková už je tvoje
přirozenost.
I nejdokonalejší přátelství a nejdokonalejší láska spojuje vzájemně
obojí. I nejryzejší přátelé touží po vzájemném setkáni, hovoru, po tom,
že se aspoň uvidí. Proto láska, i ta nejdokonalejší, nevylučuje jistou
odměnu, není bez jakéhokoliv osobního zájmu. A co jiného je naše odměna,
kterou ode Mne očekáváš, než totéž - život se Mnou, radost z Mé
přítomnosti.
Pravý přítel ovšem nehledá společenství svého přítele, aby se z něho
těšil, ale sleduje především jeho vlastní dobro. Přesto však, dává-li
přítel v pravém přátelství, nemůže nepřijímat, a hledá-li dobro svého
přítele, dosahuje zároveň i vlastního dobra, i když na to přímo nemyslí.
Opět se spojuje láska dokonalá s nedokonalou: dokonalá převládá,
nedokonalá se s ní mísí. A důvodem toho spojeni je sama lidská bytost,
která přirozeně směřuje k dobru a nemůže nechtít dobro.
Samozřejmě, že Mne můžeš milovat nezištně, bez touhy po odměně. tj.
nemyslet na tu odměnu. Nemůžeš Mne však milovat a nebýt přitom odměněn,
protože jako tvůj stvořitel i Spasitel nemohu nechat bez odměny ani
jediný tvůj dobrý skutek.
Láska jde někdy totiž dál než rozum. A ten se ji nejednou snaží
upravovat a přivádět na správnou cestu, jakmile se opět ujme vlády sám.
Duchovní osoba se vynasnaží o to, aby její láska ke Mně byla vždy čistá,
ale nevylučuje z ní naději na věčnou blaženost. Kdo čistě miluje,
odevzdává se Mi zcela a bezvýhradně, ale zároveň přitom nepřestává
doufat, že sám budu jeho odměnou.
Praktickým vyjádřením lásky je odevzdanost do Mé vůle. Ona je výrazem
čisté lásky: duše se Mi odevzdává a ochotně přijímá vše, co ji posílám,
tím pak se se Mnou i nejdokonaleji spojuje, neboť lidská vůle jakoby
zanikla a ztrácela se v Mé vůli.
Odevzdanost ovšem není rezignace a ani ji nelze ztotožňovat s
poslušností, i když se této v mnohém podobá. Při rezignaci se člověk
vzdává, protože se cítí poražen. Tak třeba ztratí-li člověk to, co
miloval, může proti Mně reptat, může se Mi bezmocně vzdát, uznávaje Mou
svrchovanost, ale může se Mi i sladce odevzdat a ochotně přijmout ztrátu
toho, co miloval. To je tedy rozdíl mezi rezignaci a odevzdaností.
Jestliže se člověk jenom vzdává, bývá smutný a v jeho duši je bolest,
odevzdává-li se však, je v duši klid a na tváři radost. A podobně je to
i s poslušností: Ta se ráda a ochotně se podřizuje Mně a představeným.
Jejím předmětem je tedy Moje vůle, vyjádřená člověkem, který Mne
zastupuje. Jenže odevzdanost, která také ochotně a ráda přijímá Mou
vůli, nevidí ten zřetelný a jasný výraz v lidském příkazu. Poslouchající
tedy jasně vidí znamení Mé vůle v příkazu poroučejícího. Odevzdávající
se Mi to nevidí: Je veden jen pevnou vírou v Mou prozřetelnost a důvěrou
v Mou nekonečnou dobrotu a lásku. Právě proto je odevzdanost mnohem
cennější nežli jenom poslušnost.
Odevzdanost se pak týká nejčastěji nečekaných utrpení ze strany přírody
i lidí, soužení ducha i těla, nepředvídaných radostí a bolestí apod.
Východiskem odevzdanosti je hluboká víra a z ní prýštící důvěra.
Hluboká víra: Sv.
Augustin napsal: „V našem životě se neděje nic náhodně. Cokoliv se děje
proti naší vůli, věz, že se to děje podle vůle Boží, podle jeho
prozřetelnosti, podle jeho rozkazu, podle jeho pokynu, podle jeho
zákonů“. Takové je přesvědčení toho, kdo věří.
A tato víra jde dál: Vidí ve Mně starostlivého Otce, pramen veškeré
možné otcovské lásky. A jako nikdo kromě Mne není tak dokonale otcem,
tak také nikdo jiný tak otcovsky nemiluje. Vzpomínka na dobrodiní, která
jsme už přijali, potvrdí a vyvolá naději na jejich pokračování.
A tak
víra vnuká důvěru a spojí-li se s ní, vede k lásce.
Láska pak je ochotna se odevzdat, jestliže pevně věří a důvěřuje. Tak je
tomu v řádu přirozeném i nadpřirozeném. Člověk je ochoten svěřit se,
vzdát se tomu, koho miluje a jemuž důvěřuje. A stupeň lásky je stupněm
odevzdanosti: odevzdat se je ovšem víc nežli dát se.
Vydávám se ti napospas ve Vtělení, ale odevzdávám se ti v utrpení a v
Eucharistii. Tak jsou kříž a oltář posledními slovy Mé nevystihnutelné
lásky.
Odevzdanost je velikonocemi pro duši: je smrtí vlastní vůle a
zmrtvýchvstáním ve Mně. A tak je duše šťastná oním štěstím, které není z
tohoto světa. Žije v klidu, „ničeho se nebojí. Nemá co ztratit, protože
vše dala, vše pozbývá, vše odevzdala láskou do Mé vůle. Nezatouží ani po
tom, co nemá, ani nabude závidět to, co mají druzí, protože jsem, který
jsem a Moje vůle je jí vším ve všem ...“
V duši nastává svatý klid, odlesk Mého klidu. To je ovoce odevzdanosti,
jehož cenu nelze vyvážit. Duše se odevzdává jako dítě matce, tiché,
bezpečné a slastné. To je Tereziččina cestička duchovního dětství, které
učila svět a která je právě cestou naprosté odevzdanosti. Mezi tím, čím
blahodárně působí nä duši je i to, že ničí pýchu a dává vyrůst
křesťanské pokoře.
Pramenem vnitřního znepokojení bývá sebeláska. Pýcha si domýšlí to či
ono, podezírá, obviňuje, odsuzuje a znepokojuje se, když se totiž něco
neděje podle její, lidské vůle. Tak se v tobě pýcha bouří. Odstranit
sebelásku znamená dosáhnout klidu. A nejlepší cestou a prostředkem k
tomu je právě odevzdanost. Odevzdaností se ničí kořeny sebelásky,
najednou dovedeš na každý projev Mé vůle říci své ANO a duše se otvírá
Mému klidu.
S tichou radostí hledí pak člověk vpřed. Je spokojený, nebouří se,
nenaříká. Odevzdanost mu přináší pokoj a radost.
Vždyť ono se vlastně všechno děje podle jeho vůle: on se svou vůlí
ztotožnil se Mnou, a proto nechce už nic, co by nechtěl Bůh. A Moje vůle
se uskuteční¨vždy . Tak se také uskuteční i vůle duše odevzdané do Mé
vůle, která nemá mimo Mne žádné jiné přání.B
+++
Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno,
sv.Michal.
+ Brněnské angelikum vás zve k SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM ve dnech od neděle
Vzkříšení, 4.dubna do 18.dubna. Denně 17-20 hod, neděle 9.30-12, 17-20
hod.
+++ |
