|
III. Bez hraček...
Korespondenční lístky procházely policejní kontrolou. Aby vůbec prošly,
omezovaly se prostě na základní sdělení potřeb. Opravdovější sdělení
nebyla možná ani při návštěvách: mluvilo se v přítomnosti stráže a
rozkaz byl: "mluvit zřetelně a hlasitě". Někdy se totiž stalo, že stráž,
hlídající vězně při návštěvě, byla "lidská" a mohla prostě "neslyšet" i
důvěrnější sdělení. "Mluvit zřetelně a hlasitě" znamenalo, že za dveřmi
"hovorny" seděla další stráž a ta kontrolovala jak rozhovor s návštěvou
tak chování samé stráže při návštěvě. Tento systém převzali od nacistů i
komunisté, jak jsme to prožili např. v "Internačním středisku" v Želivě
(1950-1955).
Pravdivější sdělení bylo možné v "motácích", propašovaných "nezákonně"
při pracích venku anebo i prostřednictvím některých strážných. Ale i zde
byla nutná opatrnost, protože "pašerák" přenášející lístek mohl být
dopaden anebo konečně i "zrádce". Měli jsme obojí zkušenost ze Želiva.
Podobný stav prožíval tedy i bratr Patrik v Olomouci. Tajná sdělení
nazývá "volnější", což platilo hlavně o motáku s datem "25.července".
Tam popisuje, mimo jiné, svou osobní otřesnou duchovní skutečnost,
objevenou a možná přesněji - "zjevenou" Bohem v duchovní prázdnotě a
vězením. Že by se totiž řeholníci ve svém normálním duchovním životě
mohli stát obětí "hraček", to by znamenalo nebezpečí soustředit se
pečlivě, ale výlučně jen na plnění především vnějších úkonů zbožnosti, a
to i u svátostí. Při nemožnosti přijímat svátosti, především svátosti
smíření a Eucharistie, zjevil bratru Patrikovi Duch Svatý, že "Boží
milost není vázána na hmotu". Bůh může dávat svou milost i přímo! Ovšem
aby to člověk pochopil a prožil, musí projít bezmezným očištěním, které
uskutečňuje Bůh sám! To je popsáno, lépe řečeno, jen naznačeno, v
"motáku z 25.srpna 1941". Tam bratr Patrik píše:
"Přijměte ode mne pár slov (psaných volněji než jindy) v den kdy začínám
osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho
za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje
dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a
rozechvělým štěstím ve chvílích kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si
náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak
rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až
kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší
chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím
nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a
bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý
Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník
může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I
nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející
hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě - a proto i ty nám na čas
bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po
mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu..."
1. Básně
Vítězné osvobozování se od "hraček" je zachyceno v dochovaných básních.
A tak vedle "lístků" a "volnějších" motáků máme "zázračně zachované
tenoučké, téměř průhledné lístky s básnickým záznamem o Patrikově
prožívání "Božské hry" o osvobozenou lásku mezi Bohem a člověkem.
Když mi sestřička Eva Nejezová předala na Jesenci celý poklad Patrikova
odkazu, doma v Protivanově, při zamčených dveřích a v pozdních hodinách
jsem prožíval duchovní závratě nad lidskou bezprostředností a
nadpřirozenými dálkami především Patrikových veršů. Prvně se mi dostaly
do rukou jeho básně bez určení data. Myslel jsem, že jde o zachycení
vrcholných úzkostí před smrtí v Osvětimi. Postupně jsem objevil i básně
s určením času. A zjistil jsem, že vznikaly roku 1941, tedy ještě v
Olomouci, a při jasné rovnováze vědomí v boji mezi vyumělkovanými
"hračkami" a "sladkou krutostí Boží lásky". Nejlepší možnost je
pochopit, by bylo prostě je prožít. Začněme těmi, které mají určení
času: zatčen byl 25.I.1941. První báseň má datum 22.II.1941. Pořadové
číslo 4. Kde však jsou básně s číslem 1 - 3 ?
4
Popelec
1. Pomni člověče, že jsi prach,
jak sis nic nepřines na svět v to slzavé údolí
tak si nic nevezmeš nazpět až smrt život přebolí
vždyť jsi člověče zem a prach.
2. Vesmír pomine, klesne v prach,
tělo se do země vrátí, dutě lká dunění hrud.
Starce i jinocha sklátí dotykem kouzelný prut.
Tvůrce pokyne, bleskne v tmách.
3. Že jsi, člověče, pouhý prach?
S tělem ti Pán duši skloubil, určil ji k svým věčným hrám,
tesal, sklenul ji a hloubil na Ducha svatého chrám.
Nejsi člověče pouhý prach.
4. Proč jsi, člověče, bláto prach?
Měchem pýchy zadul ďábel, chtíč vysušil tělo v prach,
pak ti stavět kynul Bábel, čnít měl až do nebe, ach!
hřích si tě vleče v mrákotách!
5. Bij si do čela syp si prach,
neskládej naději v hlínu! křehký je života stvol,
viz jej již dnes v hrobu klínu, co chce Bůh, ochotně vol
vždyť jsi z popela, vždyť jsi prach
Pomni člověče, že jsi prach!
22.II.41
Nahoře v levém rohu originálu, to jest propašovaného lístku, je "4"
psané bratrem Patrikem! Jeho rukou je psáno i datum 22.II.41
5
Žízním
1. Ježíši, slyš vzlykot můj
křišťál hle z ran moku vytryskl. Klek, bych pil
přissál se, dlaň k boku přitiskl. Krev tvých žil
potokem proudíš, proud okem loudíš
otrokům sloužíš, s prorokem bloudíš
co o mně soudíš?
Klokotem vřeš, láskou mřeš,
Příval k nám těch toků vyústil, kletby smyl,
zatopil pekelnou sluj.
2. Jsi můj Bůh, umoř můj dluh
kořeny do duší zapustíš, kříž a hřeb,
proč jsme jen my hluší? odpustíš hřích zla vřed.
Po tobě toužím, po tobě žízním,
v hrobě se soužím, v hrobě se trýzním,
v porobě sloužím
jak robě v sirobě mdlím.
Zmořeným pot hustý osušíš, když jdou vpřed,
chopí pluh, ořou svůj luh.
3. Dej, přidej utrpení!
Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd
láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.
Bez tebe strádám - tys druhý Adam
krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám
k životu branám
do ran sám lij balzám nám,
láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let,
lej, přilej, to nic není!
4. Hrůzou schnu, poslední sten,
jednou se nakloním naposled do hlubin,
předlouze napojím z opojných bolů vín,
poslední doušky, po nichž vše hoří
strhnou cíp roušky - mosty se boří,
pominou zkoušky.
Po hoři zahoří den,
smrtí se zapojím k vítězným bratřím svým,
zavýsknu: to není sen!
23.II.41
Nahoře v levém rohu originálu je i zde pořadové číslo "5", psané br.Patrikem,
jakož i datum dole 23.II.41.
6
Vězeň
1. Bublá proud...
již jaro svěží, chudobky sněží
proč nesmí sem vniknout, proteplit temný kout?
Kdy stín pout odletí, pukne led mřeží,
povolí objetí pásových dveří?
Kdy křídel vzepětí zdvihne co leží?
Kdy smím zřít mraky plout
ssát tóny kamenné, jež se strun věží
a klenby lomené, tryskají, běží
jak meče plamenné v duši se vřeží?
Kdy smím zas pokleknout, Svatostan odemknout
jíst z ruky kněží, krví tvou svěží
omládnout?
2. "Za mnou pojď!"
Přeslechls hlas? Zve zas a zas:
"Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil?
Bůh! Padám do prachu, Otci se kořím
dobroty zázraku sídlo si tvořím
ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.
Pán živý stan si sbil
sám v lůně panenském tělo si tvořím
ve chlévě betlémském v jesle se bořím
v údělu pozemském mučím se, hořím
Slinou mě potřísnil lid můj a dotrýznil!
Mé krve hlas vykoupil vás
"Se mnou pojď!"
3. Hřích je štván
mé krve řečí svíjí se v křeči
v oltáře Svatostan nadto se ukrývám
cisteren kameny vedro rozprýská
vod živých rameny proud z mých ran tryská
Kdo zná ty prameny, ten si nestýská
všem je zde otvírám.
Obětní miska Chlebem se blýská
mřížka jen nízká - náruč má blízká
Kdo chce, mne získá, srdce mu výská
Zde se vám celý dám, obejmu, zulíbám.
Kdo zde rád klečí, ten se vyléčí
ze všech ran.
4. Vstříc kynout
v kříži duch vidí tvé dobrodiní
vím, proč do těžkých pout nás necháš někdy skout
Nic tolik netísní, neshrbí níže,
než když hřích potřísní, svědomí hryže
jediné, co vzkřísí, je břevno kříže
jen Ty jím umíš hnout
a kdo jej objímá, tulí se blíže
pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže
že spása jediná v bláznovství kříže
jí se dát proniknout - jest cíle dosáhnout
v kříži kdo bydlí, tvůj vavřín vidí
vstříc kynout.
25.II.41
Nahoře v levém rohu originálu je pořadové číslo "6", psané br.Patrikem,
i datum 25.II.41
7
Krotitel
1. Pádíme hle vlání hřív
přes všechny pády mé, sedláš mě krotíš mě, toť lásky div
Ježíši, tobě jsem živ
V poušť jsem se zatoulal proč jsem se neoddal tobě již dřív
ještě dnes buď milostiv
2. KOLIKRÁT zpět jsem šel v dál
s bláhovou nadějí v novou poušť raději k smrti se štval
než bych se pokorně vzdal
Chtěl jsem ti uniknout se uzdě tvé vymknout žhne nerv a sval
až jsi mi šupiny sňal
3. Bujnou jsi hřívu přistřihl
zkrotlého osedlal hebké jho na šíj dal, vlídně jsi kýv
zpěněn jsem klekl a ztich
Slepoty postrachu shýbl ses do prachu pýchy mé pliv, --
z divocha - žebravý mnich
4. Dík Pane že ses nevzdal
po letech zápasu jiskry jsi vykřesal z ustydlých skal
břemeno neřestí sňal
hnals mízu do klasů, z nového jsi kvasu chléb zadělal,
zdvojenou silou jeď dál
5. Prskavka prchavých chvil
bolesti stichl kvil, bleskem se zatřpytil nadzemský cíl
Bože můj, snad jsem to snil?
Anděl tvůj políbil kohos nad sníh zbílil těm, jež jsi bil
vítězný věnec jsi svil.
6. VŠÍM CO JEST BUĎ POCHVÁLEN
PŘESVATÉ TROJICI LÁSKOU SE POJÍCÍ SLÁVA DÍK ZNĚJ
OTEC SYN I DUCH BUĎ CTĚN
VŠECH SVĚTŮ STVOŘITEL VŠECH LIDÍ SPASITEL POSVĚTITEL
NA VĚKY VĚKŮV AMEN.
Pořadové číslo v levém rohu originálu "7" je psáno br.Patrikem. Na
lístku chybí datum.
Milosti chvíle
Milosti chvíle
zažehni pochodně - Pane, zde řízni, zde bij - zhašených chvil,
vaz sehni ochotně - do ní se žíznivě vpij - ze všech svých sil,
doběhneš cíle.
Zmrhaný čas
nevtáhneš za vlasy v roztáhlé koleje ujetých mil,
ten, jenž je nad časy, doleje oleje, ze dnů tvých díl,
proč by ses třás?
Zesil mi hlas!
hřmit budu jak by se do turbin vodopád lil, příboj v břeh bil,
lkát budu, aby se do srdcí hlubin všech vryl lítosti kvil,
naleje klas.
Milosti chvíle
s hůry se snášíš jak z květů nebeských pyl rej svým víl,
duši nám krášlíš, atletům vzpřimuješ týl, sám Bůh tě sil!
Bez čísla a bez data
Dní sypký suchopár
1. Dní sypký suchopár jak popel polykám
a prachem písečným se pouští plahočím
Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,
kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?
2. Krok pode mnou se boří písku nikde dna
již smrti suché o vlas jenom unikám
mé zpuchlé oči hoří v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas, kdy se dokopám?
3. Vše ve mně zapadá jak plevel usýchá
a co se v nitru mém již zdálo životem
to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá
s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem.
4. Při pádu hluchý potlesk temných mocností
až v srdce zarývá se zatíná se v sluch
a v tvářích kalný odlesk zlobné radosti
mne ubožáka ptá se Ty a co tvůj Bůh?
6. Hrůz chřtán mě svírá v hrobě sytí temnotou
tmy propast tiskne zrádně v chladné náručí
tak jak macecha robě štvané žebrotou
a nevím, zda jsem na dně - kdo tmám poručí?
5. A padám hloub a hloub v bezedné propasti
jak atom tříštěný jsem míčem skal a hran
a vymkne-li se kloub až řičím bolestí,
co na tom? zní stěny. Bez počtu již má ran.
7. Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam
kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje,
jsem v samém jádře tmy na dně dna klopýtám
kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.
8. Mé smysly -- čistá deska, avšak v ohnivém
a umučeném mozku roste čísi hlas
hned zní jak šepot děcka, buší kladivem
hned měkký jak z vosku tvrdne v kov dští jas:
9. Ta propast bude tvým hlubokým kalichem
jenž samou hořkostí přetéká přes okraj
tím vínem opojným se zpij pryč s ostychem
jen z moře trpkosti vyvstane věčný ráj,
10. Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti
nechť mučí smutků příval pálí do kostí
nechť šlehá leptá žíhá - cestu proklestí
bys víc byl než jsi býval schopen milosti.
* * *
Dní sypký suchopár jak popel polykám
jak prachem písečným se v poušti plahočím
když slzy zpražil žár, jen v duši zavzlykám
kdy vdechnout zeleň smím, rty vyschlé omočím?
Do měkkosti se bořím písku - nikde dna
již smrti suché o vlas jenom unikám
již celý žízní hořím, v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas - kdy se dokopám?
Dní sypký suchopár jak popel polykám
jak prachem písečným se pouští plahočím
kdy vdechnout zeleň smím, rty puklé omočím
když slzy vstřebal žár, jen v duši zavzlykám
již smrti žízni jenom o vlas unikám
do měkkosti se bořím písku - nikde dna
již celý žízní hořím, v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas - kdy se jen dokopám?
Kdy že se dokopám? nekopu jak bych měl
nekopu jak bych mohl, jako bych žízní mřel,
náčiní leží stoh, leč jak bych zanevřel
na práci, všeho dbám, jen toho ne, bych šel
a hledal, kde poušť končí. Jaro 1941
Originál Patrikův nemá pořadové číslo. Počáteční část až po *** je psána
br.Patrikem, a sice jeho obvyklým slohovým písmem na "motáku".
Následující dodatek, končící: "- a hledal, kde poušť končí." - je psán,
lépe: spěšně nahozen na běžném papíře. Horní sloka je tam škrtnuta. Pod
ní je naznačen "jambový přízvukový rytmus", použitý i v básni. Šlo asi o
počáteční pokus, přepsaný pak pečlivě na "moták" z jemného papíru. Na
jeho zadní straně, v pravém rohu, je téměř nečitelná prvá slova básně
"Vězeň", označené bratrem číslem "6", s datem 25.II.41.
Báseň "Dní sypký suchopár" nemá na svém "motákovém originálu" pořadové
číslo, ani datum psané bratrem Patrikem. Na opisech psaných na stroji je
připsáno "Jaro 1941".
Chybí nám básně s pořadovým číslem "1" - "2" - "3", protože báseň
"Popelec" je označena číslem "4", které psal br.Patrik sám. Najdou se?
O tom, že bratr Patrik dovedl psát i velmi věcně, svědčí jeho lístky.
Básně dokazují, že jeho mystické duchovní zrání vyvrcholilo ještě v
Olomouci, takže přes Brno jel do Osvětimi připraven na všechno podle
Boží vůle. To, že Osvětim byla "konečná stanice", bylo zjevné i ze
Směrnic pro styk se zajištěnými: "Žádosti o propuštění ze zajištění,
obracené na vedení tábora, nemají smyslu."
2. Jiné doklady
Skutečnost, že br.Patrik dovedl, vedle závratných básní, mluvit i
střízlivě pastoračně, vysvítá z dochovaného náčrtu úvahy o "Oraci
(tj.mešní vstupní modlitbě) 11.neděle po oktávě Nejsvětější Trojice".
Studenti na olomouckém generálním studiu O.P. museli před kněžským
svěcením prodělat tzv. "homiletický dvouroční kurs". Vedl jej "regens
studia", P.Emilián Soukup O.P., s příslovečnou důkladností; šlo o výběr
námětů, o dobu trvání (rozdílná pro kázání, přednášku, atd.), o postoj
celého těla, o pohyby rukou, o výraz tváře, změny hlasu, atd. V
Patrikově literární pozůstalosti se zachoval též náčrt jedné z úvah, a
sice zmíněná "Orace". Obvykle se cvičné kázání pronášelo v klášterním
refektáři (jídelně). "Řečník" stál na "ambónu", se kterého se četlo při
obědě a při večeři. Byli přítomni "žáci", ale i ostatní bratři.
Pastorální úroveň projevu se známkovala. Zmíněný náčrt "Orace" zní:
Orace 11.neděle po okt.N.Trojice
Dr.v K. (Drazí v Kristu)
Shromáždili jste se do domu Božího. Přišli jste položit na oltář celý
uplynulý týden, svoje radosti i strasti, práce a námahy i slabosti.
Přišli jste zabitému Beránku Božímu ukázat svoje rány, aby je vyhojil. A
uzdravené aby vás obětoval Otci ve chvíli, kdy mu podá sám sebe při
proměňování.
Přišli jste obětovat. přišli jste se modlit: klanět se, chválit,
děkovat, odprošovat i prosit *), a to ve jménu Pána Ježíše - vždyť jinou
modlitbu nebeský Otec neslyší. Ale kdo nám vnukne slova, kterými bychom
dnes Boha co nejvíce oslavili a sobě vyprosili hojnost milostí - když my
sami kolikrát nevíme, co potřebujeme?
Modlit se Vás naučí nejlépe matka. Jedině vhodná slova nám předříkává
svatá Matka Církev v dnešní modlitbě. A jí, Církvi je vnuká Duch svatý,
Duch našeho Pána Ježíše Krista, který se za nás modlí nevýslovnými
vzdechy podle sv.Pavla. Sám Pán odpomáhá naší bezradnosti a říká: Takto
se budete modliti:
Všemohoucí věčný Bože
dej vzrůst naší víře, naději a lásce
a abychom si zasloužili dostat, co slibuješ,
na uč nás milovat, co poroučíš.
Do slova BOŽE vkládáme celou svou křesťanskou duši. Víme, On je náš
dobrý Otec, když obětuje vlastního Syna za nás hříšné, aby mohl přijmout
za Syny i nás. Říkáme Všemohoucí, protože se chystáme prosit o velmi
velikou věc - a věčný, že ta věc vede k věčnému životu s Bohem.
Teprve až jsme se Bohu poklonili a vzdali mu chválu, odvažujeme se
prosit: dej vzrůst... Tak velikou věc nemůže vskutku dát nikdo jiný než
Bůh. Co znamená vzrůst b.ctností? Všechny křest.ctnosti jsou důležité,
že bez jediné z nich nemůže být člověk spasen. Ale většina ctností jenom
odklízí překážky a upravuje cestu vlastnímu životu s Bohem. Jsou to
všechny mravní ctnosti jako opatrnost, spravedlnost, statečnosti,
mírnost, čistota, vděčnost. Tyto ctnosti umožňují rozvoj božským
ctnostem, víře, naději a lásce, ve kterých právě záleží život dětí
Božích, ve společenství a přátelství s Bohem. Žít s někým ve
společenství či přátelství, znamená věnovat mu celou pozornost, všechny
své myšlenky a život, milovat ho. Poznávat ho a milovat.
Poznáváme Boha vírou, t.j. věříme, že je takový, jaký se nám zjevil v
Ježíši Kristu; uznáváme, že je náš svrchovaný Pán a zároveň nekonečně
dobrý Otec; klaníme se mu v jeho tajemstvích. na věčnosti budeme viděti
Boha ve světle slávy, tak jak je, tváří v tvář, ale budeme ho vidět
jasněji nebo méně jasně podle toho, jak obecná, pevná, živá a stálá je
na zemi naše víra. Proto prosíme vroucně: Pane, rozmnož mou víru.
Ale není lehké uskutečňovat vůli Boží. Není lehké nésti za Kristem svůj
kříž každý den až na Kalvárii, vítězit nad tělem, světem a ďáblem.
Kolikrát se nám v duši setmí a my nechápeme, proč vlastně máme stále
zápasit a stále bdít, když upadáme znovu do lidských chyb. Zde nás udrží
jen božská ctnost naděje: Doufám pevně, Pane, že ty mi můžeš a chceš
pomoci proti pokušením a že mě přivedeš k sobě. Boj je stále těžší, tedy
i naděje potřebuje růst a zapouštět hlubší kořeny jako strom v bouřích.
Proto prosíme oddaně: Pane, posilni naději mou.
A láska? Oddati se Bohu a chtít jen jeho slávu a jen to, co on chce -
láska je zdroj a koruna všech ctností. Znáte chvalozpěv Apoštola národů
na lásku: jazyky andělskými kdybych mluvil... všecko kdybych rozdal
chudým i sebe dal upálit atd., ale lásky kdybych neměl - nic nejsem. A
jinde: Kdo nemiluje P J Kr (Pána Ježíše Krista), buď proklet. Jenom
láska z těch tří zůstane na věky, ale zde na světě je nemožná bez víry a
naděje. Víra otvírá lásce oči a naděje jí klestí cestu. A tak prosíme do
třetice: Bože, rozohni lásku mou.
2 Drazí br (bratři) a sestry, cítíme to všichni až příliš silně, že jsme
slabí, žijeme v slzavém údolí. A i o tom potřebujeme mluvit se svým
Bohem. Vždyť si to sám přeje. Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a
jste obtíženi, jak čtete na křížích na rozcestích. O tom mluví také
druhá část dnešní modlitby: " - abychom si zasloužili, co slibuješ, nauč
nás milovat, co poroučíš." - "Co slibuješ" je zajisté věčný život, věčná
blaženost u Boha. Všimli jste si, drazí v Kristu, vyvráceného stromu
nebo vytržené rostliny? Jaká spleť kořenů, vybíhající až do jemných
vlásků! Ty kořeny skoro nevidíme, ale ony pracují pod zemí, proměňují
nevzhlednou mrtvou hlínu v ušlechtilou mízu, a tu ženou do kmene a kmen
se pne vysoko k slunci. Podobně je tomu v duchovní přírodě, v království
Božím. "Podobno je království nebeské hořčičnému zrnku, které vyroste ve
strom." Strom, to je život v milosti Boží, zasazený do duše. Kořeny jsou
božské ctnosti. Ty jemné kořínky jsou četné mravní ctnosti i tzv. drobné
ctnosti, které mají přetvářet hlínu našeho přirozeného všedního života v
nadpřirozený život. Žít a pracovat jako druzí lidé, ale žít ve víře; žít
a pracovat s nadějí; žít a pracovat a trpět z lásky. Ale to je to, "co
poroučíš", co Bůh poroučí.
Odstraňovat následky dědičného hříchu, uvádět do pořádku porušenou
přirozenost, kde by chtělo poroučet to, co má poslouchat - přemáhat
náklonnost ke zlému, přemáhat zlo dobrem, jak praví miláček Páně. A
přemáhat sebe je těžší než bořit města. Brát na sebe kříž - jít za Pánem
až na horu - toho se člověk sám ze sebe děsí a vyhýbá se tomu, smlouvá
se zlem. A přece chce Bůh, abychom ho poslouchali ne jako otroci, ne ze
strachu, ale z lásky. jako on dal Krista Pána z lásky, a Kristus umíral
za nás z lásky. Tu lásku nám přikazuje, ale to je ovšem nad naše síly.
To my neumíme, proto prosíme pokorně nakonec: nauč nás milovat to, co
přikazuješ. A víme, že i tuto milost jako všechny ostatní - dostaneme od
Boha. A tak končíme svou modlitbu: Skrze Krista Pána našeho, který s
Otcem a Duchem Svatým žije a kraluje po všechny věky věkův. Amen.
*) Latinsky: adoratio, laus, expiatio, impetratio - základní
smysl modlitby. Br.Patrik věděl tedy i toto!
* * *
O vysoké úrovni a hloubce ve vědecké teologii bratra Patrika - teprve
jáhna - přesvědčuje jeho následující posouzení knihy Matyáše Larose,
které se nám zachovalo.
Matyáš Laros, Duše svatý, osvěť nás. 1940 Velehrad, str.120,15 K.
Do cyklu posudků - "recenzí" patří Patrikův článek o překladu z M.Larose:
7 kapitol o svátosti biřmování. V kap.2-7 zdařile řečnicky rozvíjí
obecně známé pravdy o svátosti letnic jako svátosti osobnosti -
všeobecného kněžství - apoštolátu - Katolické akce. Jenom jako řečníku
je možno autorovi prominout i takové nesprávnosti jako "abstraktní Duch
Boží" (str.12), anebo: "O Bohu můžeme mluvit jen ve smyslu přeneseném"
(88).
Hůře je, když se autor pustí do spekulace a do výkladů sedmi darů Ducha
svatého v kap.6, která zabírá víc než třetinu knihy. Dary ani náležitě
nerozlišuje, ani nevymezuje jejich působnost, předmět a podmět.
Nerozlišuje, protože jsou mu "v základě jen vyzařováním nebo druhem
působnosti (daru) moudrosti..." (69) Nevymezuje, což plyne z autorova
samorostlého "postoje" nejen k sv.Tomáši, ale vůbec k scholastické
filosofii. Cituji celou souvislost: "O určení jednotlivých darů nejsou
theologové jednoho mínění, již proto, že určení duchovních sil a funkcí
může být jen tápavé a každá diferenciace věci živé předpokládá
rozdílnost aspektů, je tedy apriorní. Ve věcech podstatných je však
shoda. Není nutné držeti se systematického rozdělení sv.Tomáše a
přikazovat čtyři první dary rozumu a tři poslední vůle (čti vůli), již
proto, že rozdvojování lidského ducha na rozum a vůli je pochybné a
nemůže být v žádném případě vydáváno za pravdu Zjevení; zároveň však i
proto, že každá systematisace zavádí lehce moment libovolnosti nebo
aspoň subjektivnosti, který uzavírá přístup k původnímu významu. Budeme
se raději držet nesystematické řady, jak ji vyslovili proroci, a budeme
rozumět darům v původním smyslu samého Písma svatého (!)." (63) Čili:
libovolné výklady Otců a scholastiky zastírají (ne-li překrucují)
původní smysl Písma. - Nicméně se autor dále pokusí "nesystematicky"
umístit dar pobožnosti (piety) takto: "Pieta je darem citové mysli,
která se nedá beze zbytku uvést ani na rozum ani na vůli." (87.) Docela
jinak umísťuje sv.Tomáš (1.II 68,4 a jinde) - což ovšem autorovi nevadí,
aby se ho pořád nedovolával a nestýskal si do jeho !tvůrčím duchem
opuštěných epigonů, kteří dovedou jenom reprodukovat" (100).
V druhé půli knihy (= kap.6 a 7) ustupuje původní thema - biřmování - a
na pouhou příležitost k apotheose "prazákona polárního napětí a spojení
(protikladných) pólů", 106). Polarita a samá polarita, plodné napětí od
a až do z. Mluví se i o "polaritě k nadpřirozenosti" u člověka (110).
Potentia oboedientialis je autoru "jakási vloha k vyššímu, která... volá
po novém aktivním tvárném pólu, aby byla ve vyšší rovině zúrodněna
(106); "konstituce člověka ukazuje zřetelně nad něho" (106). V této
polaritě vidí autor přímo smysl všeho dění a bytí: "Funkční zákon
polarity zní: oba póly jsou odděleny a odlišeny, aby se spojily na nové,
plodné rovině... Dvojitost napětí je puzena na základě pravěké touhy,
kterou do ní vložil Tvůrce, ke spojení v jednotu, která není
nivelisujícím vyrovnáním napětí s cílem dosíci klidu, nýbrž novým
oddělením a rozlišením... (99). A o dvě strany dále: "Kdo ještě
pochybuje, že lidské dějiny jsou založeny na formě dialektické...? ...
Zákon tedy zní: polarita s jasným oddělením a rozlišením pólů a spojení
obou v tvůrčím vzestupu v prvku třetím, v němž se napětí nevyrovnává,
nýbrž zdůvodňuje a znova se napíná a vyvíjí." (101). Samozřejmě, i pieta
je "výsledek polárního napětí bázně a lásky, odstupu a spojení, a mezi
těmito dvěma póly se rozněcuje způsobem neustále novým a tvůrčím" (89),
podobně jako jiné dary. Rozdíl mezi hříchem smrtelným a všedním je
tento: "Hříchem všedním se napětí a spojení přirozenosti a milosti
zkracuje nebo ohýbá, hříchem smrtelným se však úmyslně uvolňuje a ruší"
(109).
Nemenší "přínos" zjišťujeme v noetice. "Rozum je... reální znalost věcí,
jaké vskutku jsou... na rozdíl od pojetí čistě pojmového, které není
naplněno konkrétními představami (nemá za svůj předmět obrazy předmětů)"
(71). Druhá ukázka, která prý rozvíjí či zdokonaluje nauku sv.Tomáše:
"Smysly přinášejí rozumu smyslové obrazy a vznikají představy, a ty
uzavírají tvárný kruh mezi intelektem činným a vnímajícím..." (100).
Nový je i poměr vědy a víry: "Toto filosofické určení pojmu (rozumu) se
naplní živým obsahem teprve tehdy, až se otážeme Písma, co má dokázati
(!) rozum neboli intelekt" (72). Světská věda je s to obhájit a upevnit
víru (82), "Dar umění... podává nám z oblasti viditelného světa... stále
nové důvody hlubšího pochopení a potvrzení obsahu víry" (82).
Tyto ukázky tuším dostačí, aby bylo vidět, kolik zmatku dovede vnést do
ustálené a obecně přijaté nauky násilné napínání na kopyto analogií z
biologie či vůbec z přírodních věd - zvláště když se z toho dělá systém,
když přece podle autora "každá systematisace zavádí lehce moment
libovolnosti nebo aspoň subjektivnosti" (63).
P.Kužela OP.
Naše poznámka: Jako věrný žák Andělského Učitele sv.Tomáše a jako vzorný
odchovanec olomouckého "Generálního studia O.P." - br.Patrik dovedl
odmaskovat již tehdy (1940-41) svéhlavost a někdy přímo i zlovolnost
"pokrokových" teologů. Nešlo-li ovšem někdy spíše u nich o nevědomost.
Dnes by se to mohlo i domýšlivě nazvat "ekumenické snahy".
Příloha: |
