Podle De perfectione spiritualis vitae, Paříž 1269-1270, vydal Krystal, Praha 1935 .
Do současné češtiny upravila sestra Jenička III.OP. Dílo bylo publikováno na pokračování v časopise ROSA MYSTICA, ročník III, 1997, ročník IV, 1998, ročník V, 1999.

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT
sv. TOMÁŠ AKVINSKÝ
Podle De perfectione spiritualis vitae, Paříž 1269-1270, vydal Praha 1935 Krystal
Do současné češtiny upravila sestra Jenička III.OP . Bylo publikováno na pokračování v časopise ROSA MYSTICA, ročník III, 1997, ročník IV, 1998, ročník V, 1999.

Autorův záměr
Protože někteří lidé neznalí dokonalosti bez váhání napsali leccos zbytečného, cílem mého díla je pojednat o dokonalosti: co je být dokonalý, jak se dokonalosti nabývá, co je stav dokonalosti a co náleží příslušníkům tohoto stavu.

1. kapitola
Dokonalý duchovní život je zcela v lásce
Nejprve je třeba si uvědomit, že slovo dokonalost se říká často. Něco je totiž
zcela dokonalé, něco pak se jeví jako částečně dokonalé. Zcela dokonalé je, co
dosahuje až na konec toho, co mu přísluší obsahem vlastního pojmu. Částečně dokonalým lze nazvat to, co dosahuje na konec některého z jevů, které provázejí vlastní pojem. Živočich se jeví zcela dokonalý, když dojde k té hranici, že mu nic nechybí z jevů, z nichž se skládá neztenčený živočišný život; třebas, když mu nic nechybí z počtu a uzpůsobení údů a náležitého rozsahu těla a mohutností, jimiž se vykonává činnost živočišného života. Živočicha pak lze nazvat částečně dokonalým, je-li dokonalý v něčem dílčím, třebas, je-li dokonalý v bělosti nebo ve vůni nebo v něčem takovém.
Tak tedy i v duchovním životě se člověk jeví zcela dokonalý v tom, v čem hlavně záleží duchovní život; ale zčásti dokonalý se může jevit v čemkoli, co náleží k duchovnímu životu. Avšak duchovní život záleží hlavně v lásce, a kdo ji nemá, nepovažuje se duchovně za nic. Pročež praví apoštol v prvním listě Korinťanům (13,2): "Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic." Také blažený apoštol Jan tvrdí, že celý duchovní život záleží v lásce (1 Jan 3,14): "My víme, že jsme přišli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti."
Podobně tedy v duchovním životě je dokonalý, kdo je dokonalý v lásce. Částečně dokonalý pak může být v čemkoli, co je součástí duchovního života, což je zřejmé ze slov svatého Písma. Apoštol připisuje totiž dokonalost lásce, neboť vypočítává mnohé ctnosti, totiž milosrdenství, dobrotivost, pokoru atd., a dodává: „a nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti." (Kol 3,14) Někteří lidé se také nazývají dokonalými podle rozumového poznání. Apoštol totiž praví Korinťanům (1 Kor 14,20): "Co se týká špatnosti, v tom ať jste jako nemluvňata, v soudnosti však buďte dokonalí". A jinde v témže listě: " Buďte pak dokonalí v témž smýšlení a v témž vědění," kdežto jak bylo řečeno, jakkoli má někdo dokonalé vědění bez lásky, za nic se nepovažuje. Tak také se může někdo jevit dokonalý "podle trpělivosti, která má dílo dokonalé," jak praví Jakub, a podle jakýchkoli jiných ctností.
A nemá se to zdát divné, protože někdo se také jeví dokonalý ve špatnostech; někdo je znám jako dokonalý zloděj nebo lupič; a také Písmo někdy užívá tohoto způsobu řeči. Praví se totiž u lzajáše (32): "Srdce pošetilého dělá nepravost, aby dokonalo přetvářku."

2. kapitola
Dokonalost je v lásce jak k Bohu, tak k bližnímu
Vidíme-li dokonalost hlavně v lásce, jasně můžeme usoudit, v čem tkví dokonalost duchovního života. Jsou totiž dvě přikázání lásky, z nichž jedno se týká lásky k Bohu, druhé pak lásky k bližnímu. Ta dvě přikázání pak jsou na sebe navzájem vázána podle řádu lásky.
Neboť to, co máme hlavně milovat, je nejvyšší dobro, které nás učiní blaženými, to jest Bůh. Druhotně pak máme milovat bližního, jenž je s námi spojen v požívání blaženosti nebo podílu na ní nějakým právem života společnosti. Na bližním tedy máme milovat to, co nám napomáhá společně dosáhnout blaženosti.
Tento řád přikázání lásky pak ukazuje Pán v Matoušově evangeliu (22,37): "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe."
Předně, a tedy hlavně záleží dokonalost duchovního života na lásce k Bohu. Proto Pán říká Abrahámovi v Genezi (17,1): "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď dokonalý." Před Bohem se však chodí nikoli kroky těla, ale city mysli. Druhotně pak záleží dokonalost duchovního života v lásce k bližnímu. Proto Pán řekl u Matouše (5,44): "Milujte své nepřátele," a připojil mnohé, co tvoří lásku k bližnímu a nakonec dovozuje (5,48): 'Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."

3.kapitola
O dokonalé lásce k Bohu, jež přísluší jedině Bohu
V obojí lásce shledáváme mnoho stupňů dokonalosti. A co se týká lásky k Bohu, první a nejvyšší stupeň dokonalosti přísluší pouze Bohu. Ten způsob lásky lze pozorovat ze strany milovaného a ze strany milujícího. Míním pak ze strany milovaného: něco je natolik milováno, kolik lásky zasluhuje; ze strany milujícího, že něco miluje celou schopností milujícího.
Vše je milé, pokud je dobré. Jelikož dobrota Boží je nekonečná, zasluhuje nekonečné lásky. Ale žádný tvor nemůže nekonečně milovat, protože žádná konečná síla nemůže mít nekonečný úkon. Tedy pouze Bůh, jehož síla milovat je tak veliká, jak veliká je jeho dobrota, může sebe milovat podle prvního způsobu dokonalosti.

4. kapitola
O dokonalosti lásky k Bohu, která přísluší blaženým
Tudíž je rozumovému tvoru možný jen ten způsob dokonalé lásky k Bohu, který se bere ze strany milujícího. Rozumový tvor podle celé své síly miluje Boha, proto j v samém přikázání lásky k Bohu je to zjevně vyjádřeno: praví se totiž v Deuteronomiu (6): "Milovat budeš Pána Boha svého z celé duše své a z celé síly své." Takže se srdce vztahuje na úmysl, mysl pak na poznávání, duše však na cit, síla na provádění, neboť to všechno se musí v lásce k Bohu uplatnit.
Je třeba si uvědomit, že se to naplňuje dvojmo. Jelikož celé a dokonalé je to, čemu nic nechybí, budeme Boha milovat z celého srdce a duše a síly a mysli, když nám při tom nebude 'chybět nic, co by bylo skutečně obráceno k Bohu. Ale tento způsob dokonalé lásky nemají poutníci, nýbrž blažení. Proto praví apoštol Filipským (3): "Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil." Očekával dokonalost tehdy, až dosáhne patření tím, že přijme palmu blaženosti. Patření pak nedostane jakožto vystihnutí nebo proniknutí skrze to, co vidí; neboť Bůh je takto pro každého tvora nevystihnutelný. Patření znamená dosažení toho, co někdo usilovně hledal.
V té nebeské blaženosti se myšlenky a vůle rozumového tvora stále dotýkají Boha, neboť tato blaženost záleží v požívání Boha. Blaženost však není jen pohotovost, nýbrž činnost. A protože rozumový tvor přilne k Bohu jakožto k poslednímu cíli, jenž je pravda nejvyšší, k poslednímu cíli se pak všechno zaměřuje skrze úmysl a podle posledního cíle se upravuje provádění všeho, důsledkem je, že v té dokonalé blaženosti bude rozumový tvor milovat Boha z celého srdce, když se jeho úmysl vznáší k Bohu vším, co si myslí, co miluje nebo činí. Z celé mysli, když se stále jeho mysl ponese k Bohu a stále jej přitom bude vidět a podle jeho pravdy všechno posuzovat. Z celé duše, když celý jeho cit směřuje nepřetržitě k lásce k Bohu a kvůli němu bude všechno milovat. Z celé síly, čili ze všech sil, když důvodem všech zevnějších činů bude láska k Bohu.
To je tedy druhý způsob dokonalé lásky k Bohu, kterou mají blažení.

5. kapitola
O dokonalé lásce k Bohu, která je v tomto životě nutná ke spáse
Také jiným způsobem milujeme Boha z celého srdce, mysli, duše a síly, když nám nechybí nic v lásce k Bohu, takže všechno odnášíme k Bohu skutečně nebo jsme k tomu aspoň ochotni. A na tuto dokonalost lásky k Bohu je dáno člověku přikázání.
A to nejprve, aby člověk všechno odnášel Bohu jakožto cíli, jak praví apoštol korintským (1,10): "Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží." A to se splní, když někdo svůj život žije jako službu Bohu; a v důsledku všechno, co koná, je mocí toho zaměřeno k Bohu; kromě však věcí, jež od Boha odvádějí, jako jsou hříchy. A tak člověk miluje Boha z celého srdce.
Za druhé, aby člověk svůj rozum podrobil Bohu tak, že věří tomu, čemu se ve jménu Božím učí, podle slova apoštolova korintským (11,10): "Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista": a tak je Bůh milován z celé mysli.
Za třetí, aby člověk v Bohu miloval vše, co miluje, a celkově všechno své cítění spojoval s láskou k Bohu. Proto pravil apoštol korintským (11,5): Když jsme ve vytržení, je to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás. Vždyť nás má ve své moci láska Kristova." A tak je Bůh milován z celé duše.
Za čtvrté, aby všechno navenek, naše slova a skutky, posilovala láska božská, podle slov apoštolova Korintským: "Vy všechno konejte v lásce." A tak je Bůh milován z celé síly.
To je tedy třetí způsob dokonalé božské lásky, jenž je pro všechny povinný z nutného přikázání. Avšak druhý způsob není v tomto životě pro nikoho možný, ledaže by byl zároveň poutníkem a patřícím, jako náš Pán Ježíš Kristus.

6. kapitola
O dokonalé božské lásce, které se týká rada
A když apoštol řekl: "Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo dosáhl dokonalosti," dodává třetí: "Běžím však, abych se jí zmocnil;" a potom přidává čtvrté: "Kdo je dokonalý, ar smýšlí jako my." Z těch slov samo napadá, že i když dokonalost patřících není pro nás v tomto životě možná, přece máme usilovat, abychom se podle možností přivedli do podobnosti s touto dokonalostí: a v tom tkví dokonalost života, ke kterému nás zvou rady.
Je jasné, že lidské srdce tím mocněji tíhne k něčemu jedinému, čím více se odvrací od množství. Tím více tedy lidský duch tíhne k lásce k Bohu, čím více se odvrací od citu pro pomíjející. Augustin praví v knize Osmdesáti tří otázek, že naděje na dosažení nebo podržení časných věcí je pro lásku jed, kdežto zmenšování chtivosti znamená pro ni vzrůst.
Všechny rady, které nás zvou k dokonalosti, směřují k tomu, aby se duch člověka odvracel od citu pro časné věci, aby tak mysl svobodněji šla k Bohu, na něho myslela, milovala jej a plnila jeho vůli.

7. kapitola
O první cestě k dokonalosti, která znamená opustit jevy pomíjející
Časné dobro nejprve nastává opouštěním vnějších statků, které lze nazvat bohatství. To radí Pán, když říká v Matoušově evangeliu (19): "Chceš-Ii být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." Užitečnost této rady se ukáže následovně.
A to nejprve ze zřejmého skutku. Když to uslyšel jinoch, který se tázal na cestu dokonalosti, odešel smutný. Příčinu odchodu vysvětluje Jeroným k Matoušovi: měl totiž mnoho majetku, jako trní a býlí, jež udusily osení Páně. A Jan Zlatoústý, který vykládá totéž, praví: "Nejsou tak zdržováni, kdo mají málo, jako ti, kteří velmi oplývají, protože vzrůst bohatství rozněcuje plamen a nastává mocnější chtivost." Také Augustin praví v listě Paulinovi a Therasii, že když člověk příliš miluje pozemskost, dosažené ho poutá těsněji nežli žádané. Proč tento jinoch odešel smutný? Protože měl veliké bohatství. Neboť je něco jiného nechtít více získávat, když to chybí, než se vzdát už získaného. Co chybí lze odmítat jako věci zevnější, získané jako by se vyřezávalo z údů.
Za druhé se užitečnost této rady ukazuje ze slov Páně, která přidává, že "bohatý těžko vejde do království nebeského." A důvodem je, jak praví Jeroným, protože bohatým majetkem se člověku těžko pohrdne. Neřekl: "Vstup bohatého do nebeského království je nemožný," nýbrž nesnadný. Když se tvrdí nesnadnost, nepředkládá se nemožnost, nýbrž se ukazuje řídkost. A jak praví Jan Zlatoústý k Matoušovu evangeliu, Pán jde dále v důkazu, že je to nemožné, když říká: "Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." Z těch slov, jak praví Augustin v knize O otázkách evangelia, učedníci seznali, že všichni, kteří bohatství žádají, jsou počítáni mezi bohaté; jinak by se byli učedníci netázali: "Kdo potom může být spasen," když boháčů je málo ve srovnání s množstvím chudých. Z těch dvou výroků Páně se jasně ukazuje, že majitelé bohatství nesnadno vcházejí do nebeského království: protože, jak sám Pán jinde praví, starosti tohoto světa a šalba bohatství udusí slovo Boží, a zůstane bez užitku.
Mnohem více však není možné, aby do království nebeského vešli ti, kteří bohatství milují, nežli aby doslova prošel velbloud uchem jehly. To je nemožné, neboť to odporuje přírodě. Vstoupit do království nebeského a zároveň milovat bohatství odporuje božské spravedlnosti, ~á je silnější nežli každá stvořená přirozenost.
Z toho tedy je zjevně patrný smysl božské rady. Rada se totiž dává o tom, co je užitečnější, podle slov apoštolových (Kor. 11,8): "V tom dávám radu, neboť je vám to užitečné." K dosažení věčného života pak je užitečnější bohatství odhodit než je mít; protože majitelé bohatství nesnadno vejdou do nebeského království, ježto je nesnadné nepřipoutat cit k bohatému majetku, což působí nemožnost vstupu do nebeského království. Správně tedy Pán poradil opouštět bohatství jako užitečnější.
Ale někdo může proti tomu, co zde bylo řečeno, namítnout, že Matouš, Bartoloměj a Zacheus měli bohatství, a přece vešli do nebeského království. Ale Jeroným to řeší, když říká: " Je však nutno uvážit, že v tu chvíli, kdy vešli, přestali být bohatí."
Ale Abraham nikdy nepřestal být bohatý, ba spíše v bohatství zemřel a zanechal je po smrti synům, jak čteme v Genezi. Podle toho, co bylo řečeno, se zdá. že nebyl dokonalý, ačkoli mu Pán v Genezi (17) řekl: "Buď dokonalý!" Otázka by se nemohla vyřešit, kdyby dokonalost křesťanského života záležela v samém opuštění bohatství. Z toho by totiž vyplynulo, že kdo má bohatství, nemůže být dokonalý. Ale když se bedlivě uváží slova Páně, neztotožnil dokonalost se samým opuštěním bohatství, ale ukazuje, že je to jakási cesta k dokonalosti. To ukazuje sám způsob řeči, když se řekne: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patři, rozdej chudým a následuj mne." Dokonalost tkví v následování Krista, kdežto opuštění bohatství je cesta k dokonalosti. Proto praví Jeroným k Matoušovu evangeliu: "Protože nestačí pouze opustit, dodává Petr, co je dokonalé, ale následovali jsme tebe." Také Origenes na témž místě praví, že slovo "Chceš-li být dokonalý" atd. se nerozumí tak, že kdo dá své statky chudým, v tu chvíli se stane zcela dokonalým, ale od toho dne ho začíná vést ke všem ctnostem myšlení na Boha.
Může se tedy stát, že někdo, kdo má bohatství, je dokonalý, jestliže nemá ducha zaujatého bohatstvím, nýbrž zcela spojeného s Bohem. A to znamenají slova Páně, když mu řekl: "Choď přede mnou a buď dokonalý," ježto ukazuje, že v tom je jeho dokonalost, aby chodil před Bohem, dokonale jej miloval, až k pohrdání sebou a vším svým, což nejvíce dokázal při obětování syna. Pročež mu bylo řečeno: "Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám." (Gen.22)
Kdyby však někdo z toho chtěl vyvozovat, že rada Páně o opouštění bohatství je neužitečná, protože Abraham byl dokonalý a měl přitom bohatství, odpověď vyplývá již z toho, co bylo řečeno. Pán nedal tuto radu v takovém smyslu, jako by bohatí nemohli být dokonalí a ani nemohli vejít do nebeského království, ale ve smyslu, že do něho nemohou vejít snadno. Ctnost Abrahamova byla tedy veliká, protože při bohatém majetku měl ducha svobodného ve vztahu k bohatství. Jako byla veliká síla Samsonova, který beze zbraní, pouze čelistí oslice potřel mnoho nepřátel, nedává se neužitečně rada vojínovi, aby si vzal do boje zbraně na přemožení nepřátel. Tedy se také nedává neužitečně rada lidem toužícím po dokonalosti, aby opustili bohatství, když Abraham mohl být dokonalý při bohatství.
Zázračné události se nemají vést do důsledků, protože slabí je mohou spíše obdivovat nežli napodobit. Proto se též praví v Kazateli (31): "Blažený bohatý, který byl shledán bez poskvrny a který nechodil za zlatem a nespoléhal na peníze a poklady."
Velikou ctnost a pevné utvrzení láskou k Bohu ukazuje bohatý, jenž se neposkvrňuje hříchem příchylnosti k bohatství, jenž nejde za zlatem s dychtivostí, ani se nad druhé nevynáší pýchou, spoléhaje na bohatství. Proto praví apoštol v I. listu Timoteovi (6): "Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství." Avšak čím větší je blaženost a ctnost tak smýšlejícího bohatého, tím menší je počet takových bohatých, pročež se dodává: "Kdo je to, ať jej pochválíme? Neboť učinil divy ve svém životě." Zajisté divy činí, kdo srdcem nepřilne k hojnosti bohatství. A je-li kdo takový, nepochybně dokazuje dokonalost. Proto následuje: "Kdo se v tom osvědčil," to je v tom, že má bohatství bez hříchu, "a byl shledán dokonalý?" Jako by řekl, že se takový zřídka nachází, a "bude mu to na věčnou slávu." To souhlasí se slovy Pána, který říká,' že "nesnadno vejde do nebeského království..
To je tedy první cesta přístupu k dokonalosti, když někdo opustí bohatství a zachovává chudobu ve snaze následovat Krista.

8. kapitola
O druhé cestě dokonalosti, která je v odřeknutí tělesných citů a manželství
Chceme-li náležitě ukázat druhou cestu dokonalosti, začneme slovem sv. Augustina, který v dvanácté knize O Trojici říká: 'Tím více lneme k Bohu, čím méně milujeme vlastní dobro." Tedy podle řádu vlastních dober, kterými člověk pro Boha pohrdne, můžeme vidět řád těch, jimiž přichází k dokonalému přilnutí k Bohu.
Nejprve se nám naskytuje opouštění dober, která jsou s námi méně spojena. Proto se na prvním místě naskytuje těm, kdo spějí k dokonalosti, aby opustili zevnější statky, které jsou odděleny od naší přirozenosti. Po nich pak následuje opouštění toho, co se s námi pojí bud přirozeností nebo jakoukoli příbuzností. Proto praví Pán u Lukáše (14): "Jestliže kdo jde ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, nemůže být mým učedníkem."
Řehoř říká. že je záhodno zkoumat, jak se nám předpisuje nenávist k rodičům a krevním příbuzným, když se přikazuje milovat i nepřátele. Jestliže však uvážíme smysl pří kázání, můžeme při dobrém rozlišování vykonat oboje.'"
Neboť projevem nenávisti milujeme toho, koho nedbáme, když nám vnuk. nepravost z tělesné moudrosti. Tak tedy máme bližním projevovat rozlišující nenávist milovat v nich to, čím jsou, a zároveň v nich nenávidět, že nám překážejí na cestě Boží. Kdo již touží po věčných dobrech, musí se octnout při této Boží záležitosti mimo otce, matku, manželku, dětí, sám mimo sebe, aby tím pravdivěji znal Boha. Je zajisté jasné, že tělesné city rozbíjejí pozornost mysli a kalí její bystrost.
.Avšak manželská láska nejvíce ze všech svazků poutá lidského ducha, takže "Opustí člověk otce a matku a přilne k manželce své," jak se praví v Genezi (2). A proto by se měli ti, kdo spějí k dokonalosti, nejvíce vyhnout manželskému svazku, protože v něm je člověk nejvíc ponořen do světských starostí. A to udává apoštol za důvod své rady, kterou dalo zachování zdrženlivosti, když říká Korintským (7): "Kdo je bez manželky, pečuje o to, co je Páně, jak by se líbil Bohu: kdo však je s manželkou, pečuje o to, co je světské."
Tedy druhá cesta dokonalosti je doživotní zachovávání čistoty, aby se člověk svobodněji věnoval Bohu a dokonaleji k němu přilnul. Toto dobro zdrženlivosti napomáhá k dosažení dokonalosti. Neboť překážkou pro lidského ducha je nejen láska k zevním věcem, ale mnohem více vnitřní nápor vášní, takže se nemůže svobodně věnovat Bohu. Ze všech vnitřních vášní pohltí rozum nejvíce tělesná dychtivost a užívání pohlaví. Proto říká Augustin v I. knize Samomluv: "Cítím, že nic spíše mužova ducha nesvrhne s výše ctnosti, než lichocení ženy a onen tělesný styk, bez něhož nelze mít manželku; a proto je cesta zdrženlivosti k dosažení dokonalosti nejnutnější." A tu cestu radil apoštol korintským (1,7), když říkal: "O pannách nemám přikázání Páně, ale dávám radu, ježto jsem dosáhl milosrdenství od Pána, abych byl věrný."
Užitečnost této cesty ukazuje Matouš (19,10-11), kde na poznámku učedníku "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit" Pán odpovídá: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno." Tím ukazuje obtížnost té cesty, protože na její dosažení nedostačuje obecná lidská síla a dojde se k ni jen darem Božím. Proto se praví v Moudrosti (8): „Věděl jsem, že jinak nemohu být zdrženlivý, jen dá-li Bůh.“ A právě to byla nejvyšší moudrost vědět, čí je dar. S tím souhlasí, co říká apoštol korintským (1,7): "Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já," který zachovávám zdrženlivost. "ale každý má od Boha svůj dar, jeden tak, druhý jinak. Zde se dobro zdrženlivosti otevřeně připisuje Bohu.
Ale Pán připomíná, aby zase někdo nezanedbával napínání svých sil k dosažení tohoto daru. Činí to nejprve svým příkladem, když říká: "Jsou kleštěnci, kteří se sami vykleštili," nikoli odřezáváním údu, jak praví Jan Zlatoústý, nýbrž zničením špatných myšlenek. A potom zve slibem odměny: "Pro království nebeské." V Moudrosti (4) se říká: "Čisté pokolení, na věky ověnčené, slaví vítězství, dobytá v čistých zápasech." A nakonec povzbuzuje slovem, když praví: "Kdo můžeš chápat, chápej." Jeroným říká, že je to hlas povzbuzujícího Pána, který své bojovníky pobízí odměnou čistoty: kdo můžeš bojovat, bojuj a překonej a vítěz!
Kdyby však někdo vzal námitku od Abrahama, který byl dokonalý, a od jiných spravedlivých praotců, kteří se neodřekli manželství, má jasnou odpověď v tom, co říká Augustin v knize O dobru manželství: "Zdrženlivost není síla těla, ale ducha. Sily duše se někdy projeví skutkem, někdy zůstávají v pohotovosti.
Proto, jako je stejná zásluha trpělivosti Petrovy, jenž byl umučen, a Jana, jenž nebyl umučen, tak je stejná zásluha zdrženlivosti u Jana, jenž nežil manželsky, a u Abrahama, jenž zplodil děti. Neboť pro Krista bojovala i panickost jednoho, i manželství druhého podle rázu doby. Věřící zdrženlivý by měl tedy říci: "Já sice nejsem lepší než Abraham, ale lepší je láska v panictví než čistota v manželství, z nichž jednu měl Abraham skutkem, druhou v pohotovosti. Žil totiž v manželství čistém; mohl být sice čistý bez manželství, ale tehdy toho nebylo třeba. Já však snáze neužívám manželství, kterého užíval Abraham, než bych užíval manželství tak, jak ho užíval Abraham. A proto jsem lepší než ti, kteří nemohou to, co já skrze zdrženlivost ducha; nikoli však než ti, kteří pro odlišnost doby nevykonali to, co já. Neboť oni by byli vykonali lépe to, co nyní konám já, kdyby se to mělo vykonat tehdy."
Toto Augustinovo řešení souhlasí s tím, co bylo řečeno o zachovávání chudoby výše. Měl na mysli takovou dokonalost ctnosti, že jeho mysl nepozbyla dokonalé lásky k Bohu ani pro bohatý majetek, ani pro užívání manželství. Kdyby však někdo chtěl dojít dokonalosti při držení bohatství a užívání manželství, a neměl takové ctnosti mysli, dopouštěl by se opovážlivého bludu podceňování rad Páně.

9. kapitola
Čím je člověk podporován v zachovávání zdrženlivosti
Chůze po cestě zdrženlivosti je tak obtížná, že to podle slov Páně každý nechápe, ale je to dar Boží. Kdo chce jít touto cestou, musí jednat tak, aby se vyhnul tomu, co by mohlo překážet jeho postupu.
Naskytují se tři překážky zdrženlivosti. Jednaje ze strany těla, druhá ze strany duše, třetí ze strany zevnějších osob nebo věcí. A to ze strany vlastního těla, jak praví apoštol Galatským, protože "tělo dychtí proti duchu." A jmenují se tam díla toho těla: "smilnost, nečistota, nestydatost" a taková ostatní. Tato dychtivost těla je zákon a apoštol o něm praví Římanům: "Vidím jiný zákon ve svých údech, odporující zákonu mé mysli." Čím více hovíme tělu hojnými pokrmy a měkkým přepychem, tím více vzrůstá taková dychtivost. Pročež praví Jeroným: "Břich rozpálený vínem rychle vzkypí do chlípnosti." A Přísloví 20: "Víno, chlípná věc." A Job 40 'praví o Behemotovi, jímž je označen ďábel: "Ve stínu spí ve skrytém doupěti na místech blátivých," což Řehoř v XXXIII. Morální vykládá slovy: "Místa blátivá jsou rozkošnické skutky." Na suché zemi noha ovšem neklouže, ale postavená do bláta sotva se drží. Tedy po blátivých místech konají cestu tohoto života lidé, kteří v něm nemohou rovně stát při spravedlnosti.
Kdo tedy nastoupí cestu zdrženlivosti, musí se ukáznit odnímáním potěšení, bděním, posty a podobnými úkony. Příklad té věci nám ukazuje apoštol, když říká korintským (1,9): "Každý, kdo zápolí v zápase, ode všeho se zdržuje," a zakrátko dodává: "Kárám tělo své a udržuji ve službě, abych snad sám nebyl zavržen, ač jiným káži." A slovem učil, co konal skutkem. Když totiž Římanům předeslal: "Ne na ložích v nestydatostech", potom praví: "nevěnujte péči tělu v touhách." Správně pak praví v touhách, to je po rozkoši, protože v přirozených potřebách máme tělu věnovat péči. Proto také praví Efezským: "Nikdo nikdy neměl svého těla v nenávisti, nýbrž živí je a opatruje."
Rozhodnutí zdrženlivosti má další překážku ze strany duše, když se zdržuje v uvolněných myšlenkách. Proto praví Pán u proroka lzajáše: "Odejměte zlo svých myšlenek z mých očí," neboť špatné myšlenky často přivedou ke zlému skutku. Proto se praví u Micheáše: "Běda, kdo myslíte zbytečně," a hned se dodává: "A činíte zlo ve svých příbytcích." Avšak ze všech špatných myšlenek nejvíce vedou ke zlému myšlenky na tělesná potěšení. Podle nauky filozofů lze udat dvojí důvod tohoto jevu. Potěšení je člověku přirozené a od mladosti s ním roste, proto když je myšlenka předloží, snadno ji následuje žádost. Filozof praví v II. Etika, že nelze snadno poznat potěšení, aniž bychom je přijali. Druhý důvod je, jak praví týž autor v III. Etika, že potěšení v jednotlivostech jsou vůli bližší
než povšechně. Je však jasné, že pomocí myšlenky sestupujeme ke každé jednotlivosti, pročež trvalým přemýšlením se nejspíše dráždí chlípnost. A proto praví apoštol korintským (1,6): "Utíkejte smilství," neboť jak tamtéž praví Glosa, "lze vyčkat srážky s jinými neřestmi, ale této utíkejte, aby se nepřiblížila, protože toho zla nelze jinak přemocI." Je tudíž proti této překážce zdrženlivosti mnoho prostředku. První a hlavní z nich je, aby se mysl zabývala Bohem a modlitbou. Proto praví apoštol Efezským: "Neopíjejte se vínem, v němž je chlípnost, ale naplňte se Duchem svatým, mluvíce k sobě žal my, hymny a duchovními
písněmi," což patrně patří do rozjímání, "zpívajíce v srdcích svých a žalmy Pánu," což patrně patří do modlitby. Proto také praví Pán u proroka Izajáše : "Chválou svou tě udržím, abys nezahynul." Je totiž chvála Boží jakási uzda, táhnoucí duši člověka od záhuby,
Druhý prostředek je obírat se Písmem, podle slov Jeronýmových mnichu Rustikovi: "Rád se obírej Písmem, a nebudeš milovat tělesné neřesti." Když apoštol řekl Timoteovi: "Věřícím buď příkladem v řeči, v jednání, v lásce, ve' víře, v čistotě," hned přidává: "Než přijdu, dbej četby'"
Třetí prostředek je zaměstnávat duši nějakými dobrými myšlenkami. Proto Zlatoústý praví k Matoušovi, že odnětí údu nepotlačuje tolik pokušení a nečiní tak klidným, jako uzda myšlenek. Apoštol říká Filipským: "Ostatně, bratří, cokoli je pravdivé, cokoli cudné, cokoli spravedlivé, cokoli svaté, cokoli hodné lásky, cokoli dobré pověsti, cokoli ctnostné, cokoli chvalná kázeň, o tom přemýšlejte.
Čtvrtý prostředek je, aby se člověk také zabýval tělesnými pracemi a neoddával se zahálce. Kazatel totiž říká: "Mnohé špatnosti naučila zahálčivost" A také zvláště rozněcuje tělesné neřesti, pročež se praví u Ezechiela: "To byla nepravost Sodomy, sestry tvé, pýcha, sytost chlebem a nadbytek a zahálka její." A proto praví Jeroným v listě mnichu Rustikovi: "Konej nějakou práci, aby tě ďábel vždy nalezl zaměstnaného.“
Pátý prostředek proti dychtivosti tělesné také poskytují některá pobouření ducha. Jeroným vypravuje v témž listě, že v jednom klášteře byl mladík, který nemohl uhasit tělesný plamen žádným postem ani sebevětší pracovitostí. Otec kláštera pak jej zachránil tímto úskokem: poručil totiž jistému vážnému muži, aby jej pronásledoval hrubostí a nadávkami; a po urážkách aby ještě šel žalovat, a také zavolaní svědci mluvili ve prospěch toho, jenž způsobil pohanění. Jediný otec kláštera se postavil na obranu, aby bratr nebyl pohlcen přílišným smutkem. To trvalo rok a po jeho uplynutí na otázku o dřívějších myšlenkách mladík odpověděl: "Otče, nechce se mi žít, jak by se mi mohlo chtít smilnit?" Ze strany zevnějších věcí překážejí zachovávání zdrženlivosti pohledy na ženy a časté rozmluvy a styk s nimi. Proto se praví u Sírachovce: "Pro krásu ženy mnozí zahynuli, a dychtivost z toho vzplane jako oheň." A potom se dodává: "Rozmluva s ní rozpaluje jako oheň." A proto se má proti tomu užívat prostředku, který se udává tamtéž: "Nevšímej si ženy chtivé, abys snad neupadl do jejích osidel: se zpěvačkou se neobírej, ani ji neposlouchej, abys snad nezahynul jejím vlivem." A v Kazateli se praví:" Nehleď na krásu žádného člověka a prostřed žen neprodlévej. Neboť ze šatu pochází mol a od ženy nepravost muže." Proto Jeroným píše proti Vigilantiovi, že mnich, který má svou slabost a křehkost nádoby, již nosí, bojí se setkání, aby nenarazil a nerozbil. Proto se vyhýbá i pohledu na ženy, zvláště mladé, aby ho nezaujalo oko nevěstky, aby ho překrásný tvar nesvedl k nedovoleným objetím. Z toho je patrné, jak praví opat Mojžíš v Rozmluvách Otců, že "pro zachování čistoty srdce je třeba dbát samoty, a víme, že se musíme chopit lačnosti po půstu, bdění, tělesných pracech, nuznosti, četbě a ostatních ctnostech, abychom totiž skrze ně mohli uchovat své srdce neporušena od veškerých škodných vášní, abychom po těchto stupních vystupovali k dokonalosti lásky."
Proto tedy byly takové skutky nařízeny v řeholích, ne že v nich hlavně tkví dokonalost, ale že se jimi jako nějakými nástroji dochází k dokonalosti. Tamtéž se hned dodává: "Tudíž posty, bdění, lačnost, rozjímáni Písem, nuznost, odmítnutí všech statků nejsou dokonalost, nýbrž nástroje dokonalosti, protože v nich není cíl kázni, ale jimi se přichází k cíli.
Kdyby však někdo namítal, že člověk může nabýt dokonalosti bez postu, bdění a podobně, Zvláště když o Pánu čteme u Matouše: "Přišel syn člověka a jí a pije, a ani jeho učedníci se nepostili, jako učedníci Janovi a farizejové, odpoví se na to s Glosou, že Jan nepije vina a opojného nápoje, protože odříkání zvětšuje zásluhu, kdežto přirozenost nemá k ní žádné možnosti. Avšak proč by se Pán odvracel od hříšníků, když může hřích prominout a z jedlíků učinit lidi spravedlivější než odříkající Učedníci Kristovi. nepotřebovali půst, protože přítomnost snoubencova jim dávala větší sílu, než měli učedníci Janovi z postu. Proto Pán tamtéž: praví: "Přijdou dni, kát bude snoubenec od nich vzat, a tu se budou postit.“ Zlatoústý to vykládá: „Půst není přirozeně smutný, ale jen pro ty, kteří jsou slabé povahy. Pro ty, kten touží obírat se moudrostí, je potěšením. Protože učedníci byli slabí, nebylo vhodné uvádět je ve smutek, dokud nezesílí. Tím ukazuje, že 00 se dělo, nebyla chtivost, ale rozvaha.“
Takové úkony prospívají člověku k tomu, aby se uvaroval hříchu a dosáhl dokonalosti, jak to "výslovně projevuje apoštol Korintským. (2,6): "Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby se nepohaněla služba naše; ale prokazujeme se jako služebníci Boží mnohou trpělivostí, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bděních, v postech a čistotou..

10.kapitola
Třetí cesta k dokonalosti spočívá v odložení vůle
K dosažení dokonalé lásky je nejen třeba, aby člověk odložil zevnější, nýbrž také, aby člověk nějak sám sebe opustil. Praví totiž Diviš ve IV. hlavě o Božích jménech, že božská láska působí vytržení, to jest postaví mimo sebe, nedopouštějíc, aby člo¬věk sám byl svůj, nýbrž toho, co miluje. A příklad té věci ukázal Apoštol sám na sobě, řka Galatským 2: „Žiji pak již ne já, nýbrž žije ve mně Kristus“, jako by svůj život nepovažoval za svůj, nýbrž za Kristův. Protože pohrdaje tím, co bylo jeho vlastní, celý splynul s Kristem. A ukazuje, že se to uskutečnilo také na některých, když praví Kolosským (3): „Neboť jste zemřeli, a život váš je s Kristem ukryt v Bohu.“ Také jiné vybízí, aby toho dosáhli, když Korintským 5 praví: »Za všechny zemřel Kristus, aby i ti, kteří žijí, již nežili sobě, nýbrž tomu, jenž za ně zemřel a vsta1.« A proto jest u Lukáše 14, že Pán, když řekl: »Jestliže někdo přichází ke mně, a nemá v nenávisti svého otce i matku a manželku a děti a bratry a sestry«, chtěje přidat něco většího, dodává: »ještě pak i duše své, nemůže být mým učedníkem.“ To Pán také učí u Matouše 16, řka: „Chce-li kdo za mnou přijít, zapírej se, a ber svůj kříž a následuj mne.“
Zachovávání pak tohoto spasitelného zapírání a milující nenávisti je sice z části nutné ke spáse, a společné všem, kteří budou spaseni, částečně však patří do náplně dokonalosti. Neboť, jak je patrné ze shora uvedeného výroku Divišova, jest v pojmu božské lásky, aby milující nezůstával svůj, nýbrž milovaného. Tudíž podle stupně božské lásky se musí i vyznačovat zmíněná nenávist a zapírání.
Je pak nutné ke spáse, aby člověk miloval Boha tak, aby v něm měl cíl svého snažení a nepřipouštěl nic, co považuje za protivné božské lásce. A proto důsledně je nutná ke spáse nenávist a zapírání sebe. Proto praví Řehoř v Homilii: „Tenkrát sebe opouštíme a zapíráme, když se vyhneme tomu, co jsme byli ze starobylosti, a snažíme se o to, k čemu jsme zváni skrze novost.“ A jak praví v jiné Homilii: „Tenkrát máme dobře svou duši v nenávisti, když nehovíme jejím tělesným touhám, když zlomíme její žádosti a odpíráme jejím choutkám.“
Náleží pak do dokonalosti, aby člověk v zájmu lásky Boží také odmítal ta, kterých dovoleně může užívati, aby se 'tím svobodněji věnoval Bohu. Tedy podle toho způsobu je důsledkem, že i nenávist sebe, i zapírání patří do dokonalosti. A ze samého způsobu řeči Páně je patrné, že je udával jakožto patřící do dokonalosti. Jako totiž praví u Matouše 19: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej vše, co máš a dej chudým“, neukládaje nutnost, nýbrž ponechávaje na vůli, tak praví: „Chce-li kdo za mnou přijít, zapírej sebe, a ber kříž svůj a následuj mne.“ Což Zlatoústý vykládá slovy: „Nemluví řečí donu¬cující; neboť nepraví: Nebudete-li chtít, musíte toto vytrpět.“ Podobně když řekl: „Jestliže kdo ke mně přichází, a nemá v nenávisti otce svého“ atd., potom dodává: „Neboť, když někdo z vás chce stavět věž, zda napřed nesedne a nespočítá náklad, který jest nutný, aby měl na dokončení?“ Řehoř to vykládá slovy: „Protože byla dána vysoká přikázání, hned se připojuje přirovnání k vysoké stavbě“, a za krátko praví: »Tento náklad nemohl mít onen bohatý, který odešel smutný, když uslyšel, že po zachování přikázání se má všechno opustit. Z čehož je patrné, že toto nějak patří do rady o dokonalosti.
Tuto pak radu nejdokonaleji splnili mučedníci, o nichž praví Augustin v Řeči o mučednících, že nikdo tolik nevynakládá, jako kdo vynakládá sám sebe. Avšak to jsou mučedníci Kristovi, kteří přítomný život jaksi měli v nenávisti pro Krista, sebe zapírajíce. Protože, jak praví Zlatoústý, K Matoušovi: „Kdo zapírá jiného, ať bratra nebo služebníka nebo kohokoli, byť vidí bičovaného nebo cokoli trpícího, nepřispěje, nepomáhá; tak chce, abychom neodpouštěli svému tělu, že nedbáme těla, ač bičují nebo cokoli jiného činí. A aby ses nedomníval, že je třeba zapírat sebe jen při pouhých slovech a pohanění, naznačuje, že až k nejpotupnější smrti, totiž kříže, řka: A ber kříž svůj a následuj mne.“ Nazýváme to nejdokonalejším proto, že mučedníci pohrdají tím, k vůli čemu se vyhledává vše časné, totiž životem; a čeho zachování se dává přednost přede vším jiným, i při ztrátě všeho ostatního. Spíše totiž chce člověk i ztratit bohatství, i přátele, i také být podroben slabostem tělesným a upadnout do otroctví, než být zbaven života. Pročež se to u přemožených považuje za dobrodiní od vítězů, že ušetřivše života, nechávají podrobené v otroctví. Proto řekl Pánu Satan: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá člověk za duši svou“, to jest na zachování tělesného života.
Čím více však se něco přirozeně miluje než jiné, tím dokonalejší je pohrdnutí jím pro Krista. Nic však není člověku milejšího nežli svoboda vlastní vů1e. Neboť jí jest člověk pánem jiných, skrze ni může jiných užívat nebo požívat, jí také ovládá své skutky. Proto, jako člověk, opouštěje bohatství nebo spřízněné osoby, zapírá je, tak opouštějící rozhodování vlastní vůle, jímž je sám svým pánem, koná zapírání sebe. Také není nic, čemu člověk více utíká přirozeným citem, než otroctví. Pročež nemůže člověk více vynaložit pro druhého, nežli že Se pro něho dá do otroctví, leda by se pro něho vydal na smrt. Proto, jak se praví v Tobiášově knize 9, řekl mladší Tobiáš andělovi: „Kdybych se ti dal za otroka, nebude dost za tvou prozřetelnost.“
Tuto svobodu vůle pak si někteří v jednotlivosti odnímají, když učiní nějaký zvláštní slib, že něco učiní nebo neučiní. Skrze slib se totiž slibujícímu ukládá nějaká nutnost, že mu nadále není dovo¬leno, co bylo dříve dovoleno, nýbrž je vázán nějakou nutností splnit, co slíbil. Pročež se praví v žalmu 65: „Splním ti své sliby, které určily mé rty.“ A v Kazatel 4: „Slíbil-lis co Bohu, neváhej splnit; neboť se mu nelíbí nevěrné a bláhové slibování.“ Někteří však se zcela odříkají svobody své vůle, slibem poslušnosti sebe podrobujíce pro, Boha. A té poslušnosti jsme měli největší příklad na Kristu, o němž praví Apoštol Římanům 5: „Jako skrze neposlušnost jednoho člověka bylo učiněno mnoho hříšníků, tak skrze poslechnutí jednoho bude učiněno mnoho spravedlivých.“ Apoštol pak tu po¬slušnost vysvětluje, když praví k Filipanům 2: „Ponížil se, stav se poslušným až k smrti.“ Tato pak poslušnost záleží v odřeknutí vlastní vůle, jak sám řekl u Matouše 26: „Otče, můj, je-li možné, ať odejde ode mne tento kalich; avšak, ne jak chci já, nýbrž jak ty.“ A u Jana 6 praví: „Sestoupil jsem s nebe, ne abych činil vůli svou, nýbrž vůli toho, jenž mne poslal.“
A tím nám dal příklad, abychom, jako on svou vůli lidskou zapíraje, podrobil ji Bohu, tak i my svou vůli zcela podrobovali Bohu a lidem, kteří jsou nad námi jakožto zástupci Boží. Pročež praví Apoštol Židům, poslední hlava: „Poslouchejte své přestavené a podrobujte se jim.“

11. kapitola
Tři naznačené cesty patří vlastně do stavu řeholního
Podle naznačené trojí cesty dokonalosti se shledává v řeholích trojí společný slib: slib chudoby, zdrženlivosti a poslušnosti až do smrti.
Slibem chudoby řeholníci nastupují první cestu dokonalosti, odříkají se veškerého vlastnictví. Slibem zdrženlivosti jdou druhou cestou, odříkají se manželství. Slibem poslušnosti vstupuji na třetí cestu, zapírají vlastní vůli.
Tento trojí slib se dobře hodí pro řeholnictví. Augustin praví v X. kapitole svého díla O městě Božím, že nábožnost neznamená jakoukoli úctu, nýbrž úctu k Bohu. Proto též Tullius uvádí v Rétorice, že nábožnost je ctnost, která dává úctu a obřad nějaké vyšší přirozenosti, kterou nazývají božskou. Avšak úcta, povinná jedině Bohu, se prokazuje podáváním oběti.
Oběť se podává Bohu z věcí zevnějších, když je někdo dává pro Boha, podle slov listu Židům, poslední kapitola: "Nezapomínejte na dobročinnost a společenství: neboť takovými dary zasluhujete Boha." Také se Bohu podává oběť z vlastního těla, když totiž "kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s neřestmi a dychtivostmi," jak praví apoštol v Jistě Galaťanům (S). Proto též praví Římanům (12): "Dávejte Bohu svá těla v oběť živou, svatou, Bohu milou." Je také třetí oběť, Bohu nejpříjemnější, když někdo svého ducha obětuje Bohu podle slov 50. žalmu: "Obětí Bohu duch zkormoucený."
Ale musí se vědět, že jak praví Řehoř k Ezechielovi, mezi obětí a celopalem je ten rozdíl, že každý celopal je oběť, ale ne každá oběť celopal. Neboť při obiti se obvykle dávala část dobytčete, kdežto při celopal u celé dobytče. Když tedy někdo zasvětí Bohu něco svého, a něco nezasvětí, je to oběť. Když však všemohoucímu Bohu zasvětí všechno, co má, čím žije, co myslí, je to celopal. To se uskuteční zmíněnými třemi sliby. Z toho je jasné, že ti, kteří takové sliby Bohu vykonají podle svrchovanosti celopalu, nazývají se nábožnými v nejvyšším smyslu.
(V latinském originálu: řeholník - religiosus; nábožný - religiosus. Svatý Tomáš svou myšlenku staví na toto latinské názvosloví, které ovšem v překladu nelze vystihnout. Myšlenka však je jasná, když si místo slova řeholníci dosazujeme doslovný překlad latinského slova religiosi - nábožní, tj. Bohu odevzdaní. )
Podávání oběti má být podle přikázání Zákona zadostiučiněním za hříchy, jak je výslovně přikázáno v Levitiku. Ve 4. žalmu je řečeno: "Co říkáte v srdcích svých, též na svých lůžkách oželte," a hned se píše o oběti: "Obětujte oběť spravedlnosti," to znamená konejte spravedlivé skutky po nářcích kajícnosti, jak vykládá Glossa. Jako tedy celopal je oběť dokonalá, tak zmíněnými sliby
Člověk činí Bohu zadost, protože obětuje celopal i ze zevnějších věcí, i z vlastního těla, j z vlastního ducha. Z toho je patrné, že řeholní stav obsahuje nejen dokonalost lásky, ale také dokonalost kajícnosti, takže nejsou žádné hříchy tak těžké, aby se na jejich odčinění nemohl uložit vstup do řehole, protože řeholní stav je největší zadostiučinění. Proto Astulf, který zabil manželku, dostal radu, aby raději vstoupil do kláštera, Jinak že mu bude uloženo nejtvrdší pokání.
Z těchto tří slibů, jež náležejí řeholnímu stavu, je hlavní slib poslušnosti. A je to mnohonásobně viditelné. Nejprve z toho, že slibem poslušnosti člověk
odevzdává Bohu vlastní vůli, kdežto slibem zdrženlivosti mu dává oběť z vlastního těla, slibem chudoby dává oběť ze zevnějších věci. Jako má v dobrech člověka tělo přednost před zevnějšími věcmi a duše před tělem, tak má slib zdrženlivosti přednost před slibem chudoby, slib poslušnosti však má přednost před oběma. Za druhé proto, že pro vlastní vůli člověk užívá I zevnějších věcí i vlastního těla. Kdo tedy dá vlastní vůli, považuje se za člověka, který dává všechno. Slib poslušnosti je tedy všeobecnější nežli slib zdrženlivosti a chudoby a jaksi oba obsahuje. Z toho důvodu Samuel dává poslušnosti přednost před všemi oběťmi, když v 1. královské (15) říká: _Lepší jest poslušnost nežli oběti."

12. kapitola
Proti bludům těch, kteří se opovážili zmenšovat záslužnost poslušnosti nebo slibu
Avšak ďábel záviděl lidské dokonalosti a vzbudil rozličné mluvky a učitele svůdce, kteří potírali naznačené cesty dokonalosti. První cestu dokonalosti potíral Vigilantius, proti němuž vystupoval Jeroným a řekl: "Když pak tvrdí, že lépe činí ti, kteří svých věcí užívají a po částech rozdávají chudým plody svého majetku, než ti, kteří prodavše majetek, najednou všechno rozdají, nebudu mu odpovídat já, nýbrž Pán: "Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej vše, co máš a dej chudým, a pojď a následuj mne." Mluví k tomu, který chce být dokonalý a s apoštoly opouští otce, lodičku a síť: "Co ty chválíš, je druhý nebo třetí stupeň, jejž i my přijímáme, jenomže víme, že první mají přednost před druhými a třetími." Na vyloučení toho bludu se proto praví v knize O církevních dogmatech: "Dobré je po částech rozdávat majetek chudým, lepší je z úmyslu následovat Pána, darovat zároveň všechno, a zproštěn starostí strádat s Kristem."
Druhou cestu dokonalosti potíral Jovinián, když stavěl manželství na roveň panenství. Blažený Jeroným vyvrátil zjevně jeho blud v knize, kterou napsal proti němu. Také Augustin v knize Odvolání praví o tom bludu: "Joviniánovo kacířství chtělo zásluhu zasvěcených panen stavět na roveň manželské stydlivosti; praví se, že potom v městě Římě některé zasvěcené panny, o nichž nebylo žádného podezření z nečistoty, uvrhl do manželství. Naše svatá matka
Církev se mu věrně a mocně ve všem postavila na odpor. Proto se praví v knize' O církevních dogmatech, že není křesťanské, nýbrž joviniánské, stavět manželství na roveň s Bohu zasvěceným panenstvím, nebo si myslet, že nemají větší zásluhy lidé, kteří z lásky k umrtvování těla se zříkají vína nebo masa."
Avšak ďábel se nespokojuje s těmito starými nástrahami a vzbudil prý v našich časech některé, kteří potírají slib poslušnosti nebo vůbec všechny sliby tvrzením, že je chvályhodnější konat dobré skutky ctností bez slibu nebo poslušnosti, jako by byl člověk slibem nebo poslušností donucován, aby to vykonal. Někteří z nich prý zašli tak daleko, že tvrdí, že lze bez úhony spásy nedbat slibu, že vstoupí do řehole. Udávají pak důvody, kterými marně a nemožně potvrzují svůj blud.
Říkají totiž, že něco je tím chvályhodnější a záslužnější, čím více je to dobrovolné. Zdá se tedy chvályhodnější a záslužnější, když někdo koná ctnostné skutky libovolně a bez nucení slibem nebo poslušností. Také prý se dovolávají toho, co praví Pros per v II. knize O nazíravém životě. Praví totiž toto: "Máme se zdržovat a postit, ne však se poddávat nutnosti postu, takže bychom pak konali věc nedobrovolně, ježto nejsme již oddaní, ale přinuceni." Mohli by se také dovolávat toho, co praví apoštol Korinťanům (II. 9): "Jak každý ustanovil v svém srdci, ne ze smutku nebo nucení: neboť radostného dárce miluje Bůh." Je tedy třeba i zjevně ukázat, že je nesprávné, co říkají, a vyvrátit jejich chabé důvody.
Za důkaz nesprávnosti tohoto bludu je třeba nejprve vzít, co se praví v 71. žal mu: "Slibujte a plňte Pánu Bohu svému." Glossa tam praví: "Vězme, že jedny sliby Bohu jsou společné, bez nich totiž není spásy; jako slíbit při křtu víru, a takové, jež musíme splnit, i když je neslibujeme. A o těch se všem přikazuje: Slibujte a plňte. Jiné jsou vlastní sliby jednotlivců, jako čistota, panenství a podobně. Zve nás pak ke slibům, nerozkazuje, abychom slibovali, ale abychom sliby splnili. Je tu rada slibovat vůli, ale po vykonání slibu se ukládá nutnost plnit."
Nějaký slib je tedy přikázáním, nějaký pak radou. A z obojího se nutně dovozuje, že je lépe nějaké dobro konat ze slibu než bez slibu. Je totiž jasné,
že Božím přikázáním jsou všichni povinni k tomu, co je nutné ke spáse, a nelze se domnívat, že nějaké Boží přikázání je dáno naplano. Avšak "cílem každého přikázání je láska," jak praví apoštol Timoteovi (1). Nadarmo by tedy bylo dáváno nějaké přikázání něco konat, kdyby se tím neprojevovala láska více než tím, že se věc nevykoná. Je nám však dáno přikázání nejen věřit nebo nekrást, ale také to slibovat. Věřit ze slibu a zdržovat se krádeže ze slibu a podobně projevuje více lásku, než kdyby se to konalo bez slibu. Co však víc projevuje lásku, je chvályhodnější a záslužnější. Je tedy chvályhodnější a záslužnější konat něco ze slibu než bez slibu.
Také je tu dána rada o zachovávání panenství nebo čistoty, ale také o slibování, jak je patrné z výše uvedené Glossy. Ale rada se dává jen o dobru lepším, jak bylo řečeno výše. Je tedy lépe zachovávat panenství ze slibu než bez slibu a podobně.
Ze všech dobrých skutků nejvíce bývá doporučováno zachovávání čistoty, k němuž Pán vyzývá u Matouše (19) slovy: "Kdo můžeš pochopit." Ale panenství samo se slibem stává cennější. Augustin říká v knize O panenství: "Panenství se nectí proto, že je panenství, nýbrž proto, že je Bohu zasvěcené, když je slíbí a zachovává zdrženlivost z lásky." Tak se nějaké skutky stávají mnohem chvalnějšími tím, že se slibem zasvěcují Bohu. Každé omezené dobro se dále stává lepším přidáním druhého dobra. Nikdo však nemůže pochybovat, že sám slib dobra je nějaké dobro. I ten, kdo člověku něco slibuje, je již považován za dárce nějakého dobra. Proto i ti, kterým se něco slibuje, vzdávají díky. Slib však je nějaké přislíbení, Bohu učiněné, jak je patrné z toho, co se praví v Kazateli (4): "Slíbil-li s co Pánu, neprodlévej splnit, neboť je mu odporné bláhové a nevěrné slibování." Je tudíž lépe něco konat a slíbit, než jednoduše konat bez slibu.
Ještě: čím více kdo někomu dá, tím větší věc od něho zasluhuje. Kdo však koná něco bez slibu, dává mu jen to, co koná z lásky k němu; kdo však nejen koná, nýbrž i slíbí, dává mu nejen to, co koná, ale i mohutnost, kterou jedná. Nemůže totiž neučinit, co dříve dovoleně mohl nečinit. Zasluhuje tudíž u Boha něco většího ten, kdo něco koná ze slibu, nežli ten, kdo to koná bez slibu.
Navíc: ke chvále dobrého skutku náleží, že vůle je utvrzena v dobrém, jako ke zvětšení viny náleží, že vůle je zatvrzelá ve zlém. v však jasné, že kdo něco slíbí, utvrzuje svou vůli v tom, co slibuje. Vychází tak z utvrzené vůle, když plní dobrý skutek, který slíbil. Jako tedy přitěžuje vinu, že někdo jedná špatně ze zatvrzelého úmyslu, neboť je to hřešení ze špatnosti, tak přispívá ke zvětšení zásluhy, že někdo koná dobrý skutek ze slibu.
Z čím vyšší ctnosti nějaký skutek vychází, tím je chvályhodnější, protože celá chvála skutku pochází ze ctnosti. Stává se však někdy, že úkon nižší ctnosti pochází od ctnosti vyšší; třeba když někdo skutek spravedlnosti koná z lásky. Je pak jasné, že jednotlivé dobré skutky, které konáme, patří nějakým nižším ctnostem, třebas půst patři zdrženlivosti, cudnost čistotě a podobně. Avšak slib je vlastní úkon bohopocty a nelze pochybovat o tom, že vyniká nad zdrženlivost nebo čistotu, nebo kteroukoli jinou takovou ctnost.
Neboť vyšší je ctít Boha než správně se chovat k bližnímu nebo k sobě. Skutky zdrženlivosti nebo čistoty čí kterékoli podobné ctností, která vyjadřuje poctu Bohu, jsou chvályhodnější, dějí-li se ze slibu.
Také pro to mluví svatá snaha církve, která vybízí ke slibům a uděluje odpustky a výsady těm, kdo slibují, že půjdou na pomoc Svaté zemi nebo jinam na obranu církve. Nevybízela by však ke slibům, kdyby bylo lépe konat dobré skutky bez slibu. Bylo by to totiž proti napomenutí apoštolovu Korinťanům (1,12): "Horlete pro lepší dary." Kdyby bylo lépe konat dobré skutky bez slibu, nevyzývala by ke slibům, ale odrazovala by od nich buď zákazem nebo neschvalováním. Zbavila by všechny slibů, které učinili, aby tak jejích dobré skutky byly chvályhodnější, protože úmyslem církve je vést lidi k lepšímu stavu. Takové tvrzení patrně odporuje tomu, čeho se církev obecně drží a jak smýšlí, a proto také bylo zavrženo jako kacířské. Na to, co lidé ve svůj prospěch namítají, se snadno odpovídá. Není vůbec pravdivé jejich tvrzení, že skutek vykonaný ze slibu je méně dobrovolný. Jsou totiž mnozí, kteří plní svůj slib s tak ochotnou vůlí, že i kdyby nebývalí slíbili, nejenže by to dělali, ale byli by to i slíbili.
Za druhé připusťme, že skutek, který někdo koná ze slibu nebo poslušnosti, je prostě nedobrovolný; protože jej koná z nezbytnosti slibu nebo poslušnosti, kterou nechce porušit, jedná též chvályhodněji a s větší zásluhou, než kdyby to dělal z ochotné vůle bez slibu. I kdyby neměl ochotnou vůli to vykonat, třeba se postit, ale má ochotnou vůli splnit slib nebo poslechnout. To je mnohem chvályhodnější a záslužnější než se postit. Takový člověk zasluhuje více než ten, který se postí ze své vůle. Z toho lze usuzovat, že je tím větší ochota vůle splnit slib nebo poslechnout. Vůli samo o sobě odporuje to, co koná pro slib nebo poslušnost. Proto píše Jeroným mnichu Rustikovi: "Tím vším řeč směřuje k tomu, abych tě naučil, že nemáš být ponechán své libovůli." A zakrátko praví: "Nedělej, co chceš; jez, co se poroučí, měj, co dostaneš, odívej se poskytnutým, vykonej uloženou práci, podrob se, komu nechceš, unaven přijď na stanoviště, chodě dřímej, a buď nucen vstávat před úplným vyspáním." Z toho je patrné, že to přispívá k záslužnosti dobrého skutku, že někdo koná nebo snáší pro Boha, co samo o sobě by nechtěl; protože se vůle shledává tím ochotnější k vroucnosti božské lásky, čím více naší vůli odporuje to, co pro ni konáme nebo snášíme. Proto tím více velebíme mučedníky, čím více proti lidské vůli vytrpěli z lásky k Bohu. V II. knize Makabejské pravil Eleazar v mukách: "Hrozné tělesné bolesti snáším, ale v duši to rád trpím v bázni Boží."
Za třetí: když někdo ani nemá vůli zachovat slib nebo poslouchat, je jasné, že u Boha takový člověk platí za věrolomného a za zrádce poslušnosti,
ježto Bůh je soudcem srdcí. Jestliže člověk splní, co slíbil nebo co se mu poroučí, z pouhé lidské bázně nebo studu, nemá u Boha zásluhu, protože to nekoná z vůle líbit se Bohu, ale z donucení lidskými ohledy. Ale přece nesliboval bez užitku, jestliže sliboval z lásky, neboť slibem zasloužil více než jiným prostým postem, a ta zásluha mu zůstává, až se bude kát z nevěrnosti srdce.

Z toho je také patrná odpověď na uvedené autority, které mluví o lidské nutnosti, když totiž někdo z lidského studu nebo strachu koná, co přisahal nebo slíbil. Nemluví však o nutnosti, kterou působí cíl lásky božské. Někdo například, aby splnil vůli boží, koná nebo snáší to, co by jiný nechtěl. To je patrné ze slov apoštolových, který praví Korint'anům (11,9): "Ne ze smutku nebo z nutnosti." Neboť smutek působí lidská nutnost, kdežto nutnost božské lásky odklízí smutek nebo jej zmenšuje. Také je to patrné ze slov Prosperových: "Ježto nejsme již oddaní, nýbrž přinuceni, když věc konáme." Nutnost, která vychází z božské lásky, nezmenšuje lásku, nýbrž ji zvětšuje. A že taková nutnost je chvalná a žádoucí, je patrné z toho, co praví Augustin v Listě Armentariovi a Pavlíně: "Protože již jsi chtěl, již ses zavázal, není ti dovoleno jednat jinak. Dokud jsi neměl slib, svobodně jsi mohl činit, co jsi chtěl, ale to bys byl nízko, neboť není štěstím svoboda, v níž nejsme povinni něčím, co se nám se ziskem vrátí. Nyní však, protože u Boha platí tvé zaslíbení, nevybízím tě k veliké spravedlnosti, totiž ke zdrženlivosti, kterou jsi již slíbil, jak je patrno výše, ale odvádím tě od veliké nepravosti. Nesplníš-li, co jsi slíbil, nebudeš takový, jakým bys byl, kdybys nic takového nesliboval. Tehdy bys totiž byl menší, nikoli horší. Nyní však budeš tím ubožejší, jestliže nezachováš Bohu věrnost, ale budeš daleko blaženější, když ji zachováš. Nelituj však, že jsi slíbil, ale raduj se, že ti již není dovoleno, co by ti bylo ke škodě. Vzchop se tedy nebojácně a slova proměň ve skutky. Bude tě podporovat ten, kdo chce tvé sliby. Šťastná je nutnost, která nutí k lepšímu." Z těch slov je také patrné, že je bludné, 'když někdo říká, že nikdo není povinen splnit slib vstupu do řehole.

13.kapitola
O dokonalé lásce k bližnímu, která je nutná ke spáse
Dokonalost lásky k bližnímu nutnou ke spáse vidíme v lásce, kterou máme předepsánu v přikázání milovat bližního, když se praví: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého.“ Že však Bůh je všeobecné dobro jsoucí nad námi, vyžaduje se k dokonalosti božské lásky, aby se celé srdce člověka nějak obrátilo k Bohu, jak je patrné z výše uvedeného. A proto se vhodně vyjadřuje způsob božské lásky tím, že se praví: "Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého." Ale náš bližní není všeobecné dobro, jsoucí nad námi, nýbrž jednotlivost, postavená pod námi. A proto se nám neurčuje, aby někdo miloval bližního z celého srdce, ale jako sebe samého.
Z této lásky k bližnímu vyplývá trojí. Nejprve, aby láska byla pravá, protože pojem obliby nebo lásky vyjadřuje, že někdo chce dobro tomu, jejž miluje. Pak je jasné, že obliba nebo láska tíhne ke dvojímu: k člověku, jemuž někdo chce dobro, a k dobru, které mu přeje. A ačkoli se obojí nazývá milovaným, přece vpravdě je milované to, čemu někdo přeje dobro. Dobro pak, které někdo někomu přeje, nazývá se láskou jaksi nepřímo, pokud se ho v důsledku týká úkon lásky. Není vhodné říkat, že opravdu milujeme to, čemu přejeme zničení. Jsou však mnohá dobra, která se stráví, když se upotřebí pro náš užitek - jako když se pije víno nebo když se kůň vystavuje bojí. Z toho je jasné, že když chceme nějaké věci upotřebit pro svůj užitek, milujeme vlastně sebe, kdežto ony věci milujeme nepřímo a jaksi převráceně. Je však jasné, že každý přirozeně sám sebe miluje tak, že sobě přeje dobro, třeba štěstí, ctnost, vědění a vše, co se vyžaduje na udržování života. Cokoli však kdo bere ke svému užívání, to skutečně nemiluje, ale miluje užívání a spíše sebe. Jako věci, tak i lidi bereme do svého užívání.
Jestliže bližní milujeme pouze, pokud nám mohou být k užitku, je jasné, že je skutečně nemilujeme ani jako sami sebe. A to je patrné v přátelství k užitečnému a těšícímu. Neboť kdo miluje někoho, jenž je mu k užitku nebo potěšení, dosvědčuje lásku k sobě. Hledá totiž v druhém těšící nebo užitečné dobro, ne však toho, v němž hledá. Jako se mluví o lásce k vínu nebo koni, které nemilujeme jako sebe, že jim přejeme dobro, ale spíše je chceme pro sebe, protože jsou pro nás dobré.
Pravost lásky se tedy ukazuje z toho, že se předpisuje, aby člověk miloval bližního jako sám sebe. Neboť láska vychází "ze srdce čistého a dobrého svědomí a nepředstírané víry," jak praví apoštol Pavel Tímoteovi (1,1). Proto jak také praví Korinťanům (1,13): ,Láska nehledá, co jejího jest," nýbrž přeje dobra těm, které miluje. Za příklad té věci dává sám sebe, když praví Korinťanům (1,10): "Nehledaje, co mně jest užitečné, nýbrž co mnohým, aby byli spaseni."
Za druhé se nám naznačuje, že láska k bližnímu má být spravedlivá a správná. Láska je totiž spravedlivá a správná, když se dává většímu dobru přednost před menším. Je pak jasné, že mezi všemi lidskými dobry má první místo dobro duše, za ním pak se řadí dobro těla, poslední pak je dobro, které záleží ve vnějších věcech. Pročež vidíme, že je člověku dáno od přirozenosti, aby miloval sám sebe. Není totiž nikdo, kdo by nechtěl být spíše zbaven tělesného oka než užívání rozumu, jenž je okem mysli. Rovněž na ochranu nebo zachování svého tělesného života dá člověk všechny své zevnější statky podle slov Jobových: "Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá za duši svou.'; Tento vrozený řád lásky k sobě pochybí zřídka, nebo nepochybí vůbec vzhledem k přirozeným dobrům, jimiž se řídíme.
Můžeme však najít některé lidi. kteří převracejí tento řád lásky, jako když pro zdraví nebo potěšení těla mnozí odhazují dobro ctností nebo vědy. A také kvůli získání zevnějších statků vystavují své tělo nesmírným nebezpečím a námahám; láska těchto lidí není správná, ba řeknu navíc, že tito lidé dokazují, že ani skutečně nemilují. Každá věc se jeví nejvíce jako to, co je v ní hlavní. Proto také říkám, že něco koná město, když to konají předáci města. Je však jasné, že hlavní v člověku je duše, a z částí nebo mohutností duše je hlavní rozum nebo mysl. Kdo tedy pohrdne dobrem rozumové duše a utkvívá na dobrech těla nebo smyslové duše, jasně ukazuje, že sám sebe skutečně. nemiluje. Proto se též praví v žalmu 10: "Kdo miluje nepravost, nenávidí duši svou."
Tak se tedy ustanovuje správnost lásky k bližnímu, když se někomu přikazuje, aby miloval bližního jako sebe; aby totiž bližním přál dobra v tom pořadí, jakým je má přát sobě. Nejprve dobra duchovní, potom dobra tělesná, i ta, která záleží v zevnějších statcích. Kdyby však někdo přál bližnímu zevnější statky na úkor tělesného zdraví, nebo tělesná dobra na úkor spásy duše, nemiluje ho jako sebe.
Za třetí pak se přikazuje, aby láska k bližnímu byla svatá. Něco se nazývá svatým proto, že je určeno Bohu; říkáme svatý oltář, protože je zasvěcen Bohu. Podobně je tomu s věcmi, které jsou určeny pro bohoslužbu. Že pak někdo miluje druhého jako sebe, vzniká z toho, že mají nějaké vzájemné společenství. Pokud se sejdou dva, považují se za jedno, a tak jeden se má k druhému jako k sobě. Ti dva se pak mohou sejít mnohokrát. Někteří lidé se sešli přirozeně tělesným narozením, ježto pocházejí z týchž rodičů. Jiní se scházejí občansky, jsou například občany téže obce, jsou poddáni témuž vládci a řídí se týmiž zákony. V každém zaměstnání nebo při jednání dochází k nějakému setkání nebo společenství - jako jsou společníci v obchodování, ve vojsku, nebo v řemesle, či v umění a podobně. Láska k bližnímu může být sice čestná a správná, ale proto se ještě nenazývá svatá. Svatá může být jen tehdy, když láska k bližnímu je zaměřena k Bohu. Jako se lidé, kteří jsou členy jedné obce, shodují v tom, že jsou poddáni jednomu vládci, jehož zákony se řídí, tak i všichni lidé, pokud přirozeně tíhnou k blaženosti, se povšechně shodují ve svém směřování k Bohu jakožto k nejvyššímu pánu všech, zdroji blaženosti a zákonodárci veškeré spravedlnosti.
Dobro obecné má podle správného rozumu mít přednost před dobrem vlastním, jako se každá část přírodním nutkáním zaměřuje k dobru celku. Důkazem toho je, že člověk nastaví ráně ruku, aby chránil srdce nebo hlavu, nebor na nich závisí život člověka. Ve společenství, v němž se všichni lidé scházejí s cílem blaženosti, se každý člověk považuje za část a dobro společné pro celek je sám Bůh, v němž je blaženost všech.
Podle správného rozumu a nutkání přirozenosti se každý člověk zaměřuje k Bohu, jako se část zaměřuje k dobru celku. To se děje skrze lásku, kterou člověk miluje sám sebe pro Boha. Když tedy někdo miluje také bližního pro Boha, miluje jej jako sebe, a tím se láska stává svatou. Proto se praví v 1. listě Janově: „To přikázání máme od Boha, aby kdo miluje Boha, miloval také svého bratra.“
Za čtvrté jsme uvedeným způsobem lásky poučováni, že láska a skutky lásky k bližnímu jsou účinné. Je jasné, že každý miluje sebe tak, že nejen chce mít dobro a nemít zlo, ale každý si podle možností obstarává dobro a zabraňuje zlu. Tehdy tedy člověk miluje bližního jako sebe sama, když nejen má cit pro bližního, a tímto citem mu přeje držení dobra a postrádání zla, ale také ukazuje účinek tím, že koná skutky. Proto se praví v 1. listě Janově: „Synáčkové moji, nemilujme slovem ani jazykem, nýbrž skutkem a pravdou.“

14.kapitola
O dokonalé lásce k bližnímu, která spadá pod radu
Po úvaze o tom, co lásce k bližnímu dává dokonalost nutnou ke spáse, bychom měli uvažovat o dokonalosti lásky k bližnímu, která přesahuje obecnou dokonalost a spadá pod radu. Tuto dokonalost můžeme spatřovat v trojím.
Nejprve v rozsahu. Čím více lidí láska zasahuje, tím se zdá láska k bližnímu dokonalejší. V tomto rozsahu lásky je pak třeba rozlišovat trojí stupeň.
Jsou totiž někteří, kteří milují jiné lidi buď pro dobrodiní, která si navzájem prokazují, nebo pro svazek přirozené nebo občanské spřízněnosti;
Tento stupeň lásky je omezen hranicemi občanského přátelství. Proto praví Pán u Matouše (5): „Milujete-li ty, kteří vás milují, jakou budete mít odměnu? Zda to nečiní i publikáni? A když pozdravujete toliko své bratry, co velikého činíte? Zda to nečiní i pohané?“
Jsou pak jiní, kteří cit lásky rozšiřují také na cizí, jen když se na nich nenajde něco, co se jim protiví; tento stupeň' lásky je nějak v přirozených mezích. Protože všichni lidé jsou shodní z hlediska lidského druhu, každý člověk je od přirozenosti přátelský ke každému člověku. To se nejvíce projevuje v tom, že člověk druhému bloudícímu ukáže cestu, zdvihá padlého a prokazuje jiné takové projevy lásky. Ale člověk od přirozenosti miluje více sebe než druhého a odtud také pramení to, že člověk něco miluje a něco opačného nenávidí. Důsledkem je, že milovat nepřátele není obsaženo v mezích přirozené lásky.
Třetí stupeň lásky je její rozšíření také na nepřátele. Tomu stupni lásky učí Pán u Matouše (5), když říká: „Milujte své nepřátele, čiňte dobré těm, kteří vás nenávidí.“ A ukazuje, že v tom je dokonalost lásky a dodává: "Buďte tedy dokonalí, jako i váš nebeský Otec jest dokonalý." Že to Je nad obecnou lásku,
je patrné z Augustina v Enchiridion, kde říká, že to trojí mají dokonalá dítka Boží a že každý věřící se má o to snažit a vést k tomu svého ducha modlitbou k Bohu a bojovat sám se sebou. Avšak toto veliké dobro není tak časté, ale přece věříme, že je vyslyšena modlitba: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“
Zde je také nutno vzít v úvahu, že patří do nutnosti přikázání, abychom také milovali své nepřátele, neboť pod pojmem bližní se rozumí každý člověk a nedělá se žádná výjimka ze slov: "Milovat budeš bližního svého jako sebe." To se řeší snadno, připomeneme-li si, co bylo výše řečeno o dokonalosti božské lásky. Výše bylo již řečeno, že ve slovech "Milovat budeš Pána Boha
svého z celého srdce svého:' aby se srdce člověka stále skutečně neslo k Bohu, což náleží k dokonalosti vidoucích. Rozumíme-li tomu však tak, že srdce člověka nemá přijímat nic, co je proti božské lásce, pak je to nutné 'přikázání. Jestliže však člověk "kvůli svobodnější službě Bohu také odvrhne to, čeho může dovoleně užívat, sleduje dokonalost rady.
I zde musíme říci, že v nutnosti přikázání je, aby člověk nevylučoval nepřítele ze společenství lásky, kterou je každý povinen milovat bližního, a aby ani ve svém srdci nepřipouštěl nic, co by se této lásce protivilo. Má-Ii mysl člověka skutečný pocit lásky k nepříteli, i když není nutností, patří to do dokonalosti rady. Neboť v případě nějaké nutnosti jsme povinni také zvláštním způsobem milovat nepřátele a prokázat jím dobrodiní, a to z nutnosti přikázáni; třeba kdyby umírali hlady nebo byli v nějakém takovém postavení. Ale nutností přikázání nejsme mimo tyto případy nutnosti povinni prokazovat nepřátelům zvláštní cit a skutek, ježto z nutnosti přikázání ani nejsme povinni v jednotlivostech to prokazovat každému.
Taková láska k nepříteli plyne pouze přímo z božské lásky. Při jiné lásce pohne k lásce nějaké jiné dobro, třeba prokázané dobrodiní, pokrevní společenství nebo spoluobčanství a podobně. Ale k lásce k nepříteli nemůže pohnout nikdo jiný než Bůh. Lidé se pak milují jako Boží tvorové, jako ti, kdo byli učiněni k jeho obrazu a kdo k němu mají přístup. A protože láska dává Bohu přednost před všemi jinými dobry, člověk sice vidí poškození svého dobra od nepřátel jako pohnutku k tomu, aby je nenáviděl, ale více vidi božské dobro jako pohnutku k tomu, aby je miloval. Čím je v člověku silnější láska k Bohu, tím snadněji se jeho duch přikloní k lásce k nepříteli.
Za druhé se dokonalost lásky k bližnímu můžeme pozorovat v napětí lásky. Je jasné, že čím vypjatěji něco milujeme, tím snáze pro ně pohrdneme něčím jiným. Můžeme poznat, zda člověk má dokonalou lásku k bližnímu podle toho, čím z lásky k bližnímu pohrdne. Tato dokonalost má tři stupně.
Jsou totiž někteří, kdo pohrdnou zevnějšími statky pro lásku k bližním. Buď jich část bližním poskytnou, nebo je všechny bližním rozdají. Zdá se, že se toho dotýká apoštol Pavel, když praví Korinťanům (11,13): "Kdybych rozdal všechen statek na pokrm chudým," A Velepíseň (8) praví: „Kdyby dal člověk všechen statek svého domu za lásku, jako ničím jím pohrdne." Zdá se, že i Pán to míní, když dává komusi radu následovat dokonalost, když říká u Matouše (19): "Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej vše, co máš, a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi, a pojď a následuj mne", Zde se zdá, že odřeknutí zevnějších statků vede ke dvojímu: k lásce k bližnímu, když říká: "a dej chudým" a k lásce k Bohu, když říká: "následuj mne." Sem také patří, když někdo neváhá utrpět škodu v zevnějších statcích pro lásku k Bohu nebo k bližnímu. Proto i apoštol některé chválí, když říká Židům (10): "Uloupení svých statků jste přijali s radostí;" a v Příslovích (12) se praví: "Kdo nedbá škody pro přítele, je spravedlivý."
Tento stupeň lásky pak chybí těm, kteří z majetku svého nepečují o poskytnutí pomoci bližním, kteří mají nedostatek. Proto se praví v 1. listě Janově (3): "Kdo by měl statky tohoto světa, a viděl by, že jeho bratr potřebuje, a zavřel by mu srdce své, jak v něm zůstává láska Boží?"
Druhý stupeň lásky je, když někdo své tělo vystaví námahám z lásky k bližním. Apoštol ukazuje sám na sobě příklad, když říká Korinťanům (11,1): ,,Ať se lopotím pro vaše povzbuzení a spasení," a Timoteovi (11,2) praví: "Trpím až do vazby jako zločinec, avšak slovo Boží není přivázáno; proto všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy."
Tento stupeň chybí těm, kteří by nevynechali žádné potěšení, ani nesnesli nějaké nepohodlí z lásky k druhým; a proti těm se praví u Amosa (6): "Kteří spáváte na lůžkách ze slonoviny, kteří si hovíte na svých poduškách, kteří pojídáte berany ze stáda a telata zprostřed skotu. Kteří zpíváte ke zvuku harfy, domnívajíce se, že máte hudební nástroje jako David, pijíce víno z misek a nejlepší mastí pomazáni, a nic se vás nedotýká zkáza Josefova."
A Ezechiel (13) praví: "Nepovstali jste na odpor, ani jste nepostavili zeď pro lid izraelský, abyste se postavili do boje v den Páně." Proto se praví v 1. listě Janově (3): "Z toho jsme poznali lásku Boží, že on za nás položil duši, a my máme za bratry duši položit." Láska pak nemůže jít nad tento stupeň. Neboť praví Pán u Jana (15): "Nad tuto lásku nemá nikdo větší, když někdo položí svou duši za své přátele". V tom tkví dokonalost bratrské lásky.
K duši pak patři dvojí. A to jedno, že má život od Boha; a v tom se nemá položit duše za bratry. Tolik totiž člověk miluje život duše své, kolik miluje Boha. Avšak Boha musí každý milovat více než bližního. Nemá tedy nikdo ve hříchu pohrdnout životem své duše, aby bližního zachránil.
Druhé se pozoruje na duši, že totiž oživuje tělo a je původcem lidského života; a v tom máme položit život za bratry. Máme totiž bližního milovat více nežli svá těla. Proto se sluší položit život tělesný za duchovní spásu bližních. A to je povinnost z přikázání v nutném případě; třebas kdyby někdo viděl, že je někdo sváděn od nevěřících, měl by se vystavit nebezpečí smrti, aby jej vysvobodil z nebezpečí svedení.
Avšak aby se nikdo mimo tyto nutné případy vydával v nebezpečí smrti na jejich záchranu, patří do dokonalé spravedlnosti nebo do dokonalosti rady. Takový příklad můžeme vidět u apoštola, jenž praví Korinťanům (11,12): "Já pak přeochotně vynaložím, a sám sebe nadto vynaložím, pro vaše duše."
K tomu říká Glossa: "To je dokonalá láska, když někdo je hotov i zemřít za bratry."
Otrocký stav má nějakou podobnost se smrtí, a proto se také nazývá smrtí občanskou. Život se totiž nejvíce projevuje tím, že se někdo pohybuje sám. Jako mrtvé se zdá to, co se nemůže pohybovat samo, ale pohybuje jím někdo jiný. Je jasné, že otrok se nepohybuje samovolně, nýbrž z rozkazu pánova. Proto člověk podrobený otroctví má jakousi podobu smrti. Proto patří do dokonalosti lásky, když se někdo z lásky k bližnímu podrobí otroctví, jako když se vydá do nebezpečí smrti, ačkoli se nebezpečí smrti zdá dokonalejší, protože lidé přirozeně více utíkají před smrtí než před otroctvím.
Za třetí je vidět dokonalost bratrské lásky v účinku. Čím větší statky totiž vynakládáme pro bližní, tím se láska jeví větší. Lze pak při tom pozorovat tři stupně. Někteří poslouží bližním statky tělesnými tak, že šatí neoděné, sytí hladové, slouží nemocným a konají jiné dobro, jež Pán považuje za dobro, které je prokázáno jemu. To je patrno z 25. kapitoly Matoušovy. Jsou též někteří, kdo udělují statky duchovní, jež však nepřesahují schopnost člověka, například poučí-li kdo nevědomého, poradí nerozhodnému a zpět přivede zbloudilého. Za to je chválen Job (4): "Hle, poučil jsi mnohé a klesající ruce jsi posílil, kolísající utvrdily řeči tvé, a upevnil jsi kolena třesoucí." Jsou ještě jiní, kteří udělují bližnímu statky duchovní a božské, přesahující přirozenost a rozum: totiž poučení o Bohu, vedeni' k Bohu, a duchovní účast na svátostech. A o těch darech se zmiňuje apoštol, když říká Galaťanům (3): "Jenž vám uděluje ducha a působí ve vás ctnosti." A Soluňanům (1,2): "Když jste od nás přijali slovo hlasu Božího, hle, přijali jste je ne jako slovo lidí, nýbrž jako pravé slovo Boží." A Korinťanům (11,2): "Zasnoubil jsem vás jednomu muži;" a potom dodává: "Neboť jestliže ten, jenž přijde, hlásá jiného Krista, kterého my jsme nehlásali, nebo jiného ducha, kterého jste nedostali, nebo jiné evangelium, jež jste nepřijali, právem byste trpěli." Udělování těchto darů obsahuje jakousi zvláštní dokonalost bratrské lásky, protože skrze tyto dary je člověk spojován s posledním cílem, v němž záleží nejvyšší dokonalost člověka; proto se praví u Joba (37), aby se ukázala tato dokonalost: "Znáš cesty mraků, veliká a dokonalá vědění?" Neboť podle Řehoře se mraky rozumějí svatí kazatelé. Tyto mraky pak mají vznešené cesty, totiž cesty svatého kázání, a dokonalá vědění, ježto vědí, že podle svých zásluh nejsou nic, protože to, co poskytují bližním, je nad ně. Tato dokonalost se pak zvětšuje, 15 O dokonalé lásce jestliže tato duchovní dobra se neposkytují toliko jednomu nebo dvěma, ale celému množství: také podle Filozofů je dobro národa dokonalejší a božštější nežli dobro jednotlivce. Proto i apoštol praví Efezanům (4): "Jiné pak pastýři a učiteli na dokonalost svatých ke služebnému dílu, na vzdělání těla Kristova," totiž celé Církve. A Korinťanúm (1,14) říká: „Protože jste duchovní horlivci, ke vzdělání Církve se snažte oplývat.“

15.kapitola
Čeho se vyžaduje ke stavu dokonalosti
Podle toho, co bylo uvedeno výše, dokonalost znamená nejen konat nějaké dokonalé dílo, ale také dokonalé dílo slíbit Kdo tedy koná nějaké dokonalé dílo na základě slibu, dosahuje dvojí dokonalosti. Kdo na příklad zachovává zdrženlivost, má jednu dokonalost; kdo však se slibem zaváže k zachovávání
zdrženlivosti, má dokonalost zdrženlivosti a slibu.
Dokonalost, která vznikla na základě slibu, mění život a stav, jako se svoboda a služebnost nazývají rozličným životem a stavem. Tak se totiž bere stav podle papeže Hadriána, jenž říká: „Jestliže se někdy koná odvolání v hrdelní nebo stavovské při, nemá se jednat skrze zástupce, nýbrž skrze ně samé.“ Když někdo slíbí zachovávat zdrženlivost, zbavuje se svobody pojmout manželku; kdo se však zdržuje jednoduše bez slibu, není zbaven zmíněné svobody. Jeho život se tedy nemění v ničem, ale život člověka, který slibuje, se mění. Stejně tak jestliže někdo druhému slouží, nemění proto život, ale jestliže se zaváže ke službě, již mu nastal nový život.
Je však třeba uvážit, zda si někdo může odejmout svobodu naprosto, nebo částečně. Kdyby se někdo zavázal Bohu nebo lidem ke konání něčeho zvláštního na nějakou dobu, neztratí svobodu naprosto, nýbrž jen v tom, k čemu se zavázal. Když se však někdo zcela odevzdá do moci druhého člověka tak, že si neponechá žádnou volnost, změnil prostě život a stal se otrokem.
Tak tedy, když někdo slíbí Bohu nějaké zvláštní dílo, třeba pout nebo půst či něco podobného, nezměnil život nebo stav zcela, ale jen v něčem. Když však celý svůj život slibem odevzdal Bohu, aby mu sloužil v pěstování dokonalosti, r již prostě přijal život nebo stav dokonalosti.
Stává se pak, že někteří lidé pěstují dokonalost bez slibu, jiní však celý svůj život odevzdávají slibem dokonalosti, ale neplní jej. Z toho je zřejmé, že někteří sice jsou dokonalí, ačkoli nemají stav dokonalosti, jiní pak stav dokonalosti mají, ale dokonalí nejsou.

16.kapitola
Příslušnost ke stavu dokonalosti mají biskupově a řeholníci
Z výše uvedeného je jasně zřejmé, kdo náleží ke stavu dokonalosti. Již jsme uvedli, že k dokonalosti božské lásky se jde trojí cestou, a to tak, že se zřekneme vnějších statků, manželky, všech tělesných myšlenek a sebezapřením buď smrtí vytrpěno u pro Krista, nebo popíráním vlastní vůle.
Kdo tedy celý svůj život odevzdá Bohu slibem těchto skutků dokonalostí, ten zjevně přijímá stav dokonalosti. Protože se v každé řeholi skládají tyto tři sliby, je jasné, že každá řehole je stav dokonalosti.
Také bylo řečeno, že k dokonalosti bratrské lásky patří trojí: aby byla láska k nepřátelům a posloužilo se jim; aby někdo položil svou duši za bratry tím, že se vydává v nebezpečí smrti, nebo také tím, že úplně odevzdá svůj život ku prospěchu bližních; a aby se bližnímu poskytovalo duchovní poznání. Je I jasné, že tyto tři povinnosti náležejí biskupům. Jelikož přijali péči o církevní obec, v níž se často najdou někteří, kdo je nenávidí, pronásledují a hanobí, nastává jim nutnost odplácet nepřátelům a pronásledovatelům láskou a dobročinností. Takový příklad vidíme v apoštolech, jichž jsou biskupové I nástupci. Žili uprostřed nepřátel a pečovali o jejich spásu. Proto jim také Pán u Matouše (10) nařizuje: "Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky." I když budou od nich velmi pokousáni, nejenže nezahynou, ale ještě je obrátí. Augustin I v knize O horské řeči Páně vykládá Matoušova slova (5): "Udeří-li tě kdo na (pravou tvou líc, nastav mu i druhou." Praví toto: ,.že toto náleží do : milosrdenství, to pociťují nejvíce lidé, kteří slouží těm, které velmi milují, buď I dětem nebo pomateným, od nichž často mnoho vytrpí, a jestliže toho jejich 'zdraví vyžaduje, snášejí i větší utrpení. Učí tedy lékař a pán duší, aby jeho i učedníci s klidným duchem snášeli slabosti těch, o jejichž spásu se budou j starat. Neboť každá nešlechetnost pochází ze slabosti ducha, protože nikdo není více bez viny než ten, kdo má silnou ctnost." V tom smyslu mluví apoštol ke Korinťanům (1,4): "Proklínáni žehnáme, trpíme pronásledování a snášíme (je, pohaněni se modlíme."
Biskupové jsou také povinni položit svou duši za spásu svých poddaných. Pán totiž praví u Jana (10): "Já jsem pastýř dobrý; dobrý pastýř dává duši svou za své ovce." To vykládá blažený Řehoř slovy: "Drazí bratři, ve čtení evangelním jste slyšeli své poučení, slyšeli jste naše nebezpečí." A potom pokračuje: "Tudíž nám byla ukázána cesta pohrdání smrtí. Abychom ji nastoupili, byl podán tvar, do kterého bychom se vtiskli. Nejprve tedy musíme jeho ovcím milosrdně poskytnout, co 'Je zevnější. Potom však, je-li třeba, máme i svou smrt za ně obětovat:' a potom dodává: "Vlk totiž přijde na ovce, když kterýkoli nespravedlivý a násilník utiskuje každého věřícího a malého; ale ten, který se zdál pastýřem, ale opouští ovce a prchá, protože se neodvažuje postavit na odpor jeho nespravedlnosti ze strachu, že se sám octne v nebezpečí." Z těch slov je patrné, že k povinnostem pastýřského úřadu patří neutíkat nebezpečí smrti pro spásu svěřeného stáda. Je tedy úřadem, který mu byl svěřen, vázán k této dokonalosti lásky, aby položil za bratry duši.
Podobně je také velekněz vázán svým úřadem k tomu, aby bližním posluhoval duchovními statky, a to jakožto ustanovený prostředník mezi lidmi a Bohem, protože je zástupcem toho, který je prostředníkem Boha a lidí, Ježíše Krista," jak se praví v I. listu Timoteovi (2). Jeho obrazem byl Mojžíš, když v Deuteronomiu (5) řekl: „Já jsem byl toho času zástupce a prostředník mezi Bohem a vámi.“ Proto prosby a zapřisáhnutí podává Bohu jménem lidu, jelikož každý velekněz, vzatý z lidí, pro je ustanoven na to, co má vztah k Bohu, aby podával dary a oběti za hříchy," jak je řečeno Židům (5). Opět je zástupcem Boha vůči lidu, když jako Boží mocí dává lidu poučení, soudí jej, podává svátosti a dává příklad. Proto říká apoštol Korinťanům (11,2): .Jestliže jsem něco daroval pro vás, daroval jsem to v osobě Kristově." V témž listě praví: "žádáte si snad zkusiti Krista, jenž mluví ve mně?" A Korinťanům (1,9): "Jestliže jsme u vás zaseli duchovní statky, je to veliké, když žneme vaše statky hmotné?"
K této dokonalosti pak se biskupové zavazují ve svém zřízení čili vysvěcení svými sliby jako řeholníci. Proto praví apoštol Titovi (I, poslední kapitola): "Bojuj dobrý boj víry, chop se života věčného, ke kterému jsi povolán a vyznej dobré vyznání před mnohými svědky," totiž při svém vysvěcení, jak tamtéž vykládá Glossa.
Proto mají biskupové stav dokonalosti jako řeholníci. Jak se při lidských smlouvách užívá nějakých úkonů podle lidského právnictví, aby se smlouva jevila pevnější, tak se s jakousi okázalostí a žehnáním vstupuje do stavu velekněžského, jako se slaví řeholní sliby. Proto praví Diviš v 6. kapitole Církevní hierarchie, když mluví o mniších: „Proto jim také svaté zákonodárství dalo dokonalou milost a dopřálo jim nějakého posvěcujícího vzývání.“

17. Kapitola
Biskupský stav je dokonalejší než řeholní
Mohlo by se však někomu méně obezřetnému zdát, že stav řeholní dokonalosti jest vyšší nežli stav velekněžské dokonalosti; jako milování Boha, k jehož dokonalosti jest ustanoven stav řeholní, vyniká nad milování bližního, k jehož dokonalosti jest zřízen stav velekněžský; a jako život činný, jemuž slouží velekněží, jest méně nežli život nazíravý, k němuž se zdá zařízen stav řeholní. Praví totiž Diviš v 6. hlavě Církevní Hierarchie, že někteří nazývají řeholníky služebníky, jiní jen mnichy
(„osamělými“, pozn.překl.), podle ryzí poddanosti a služby Bohu a podle nerozděleného a odloučeného života, jenž nerozděleným obrácením, to jest rozjímáním o svatých věcech, je spojuje s bohotvárnou jednotou a Bohu milou dokonalostí.
Mohlo by se také někomu zdát, že stav biskupů není dokonalý, protože jest jim dovoleno mít bohatství, kdežto přece Pán praví u Matouše 19: „Chceš-li být dokonalý, jdi, a prodej vše, co máš, a dej chudým.“ Taková řeč však odporuje pravdě. Diviš totiž praví v 5. hlavě Církevní Hierarchie, že stav biskupů je zdokonalující. A v 6. hlavě praví, že stav mnichů je stav dokonalých. Je však jasné, že se vyžaduje větší dokonalost na to, aby někdo jiným dával dokonalost, než na to, aby někdo sám v sobě byl dokonalý; jako je více, moci někoho učinit takovým, než být takový; a každá příčina jest více nežli její účinek
Zůstává tedy, že stav biskupský má větší dokonalost nežli kterýkoli stav řeholní. Totéž se pak ukáže, uváží-li někdo, k čemu jsou obojí zavázáni.
Řeholníci jsou totiž zavázáni k tomu, aby opustili pozemskosti, aby zachovávali čistotu, a aby žili pod poslušností; avšak mnohem obtížnější a mnohem více než toto jest za spásu jiných položit život, k čemuž jsou zavázáni biskupové, jak bylo řečeno. Z toho jest jasné, že závazek biskupů jest těžší nežli závazek řeholnictví.
Mimo to se zdá, že biskupové mají jistý závazek k tomu, k čemu jsou vázáni řeholníci. Bisku¬pové totiž jsou povinni poskytnout časný majetek, který mají, svým poddaným v nouzi, neboť je mají pást nejen slovem a příkladem, nýbrž také časnou pomocí. Proto v poslední kapitole u Jana bylo Petrovi třikráte řečeno od Pána, aby pásl jeho stádo. Což on si zapamatoval a jiné napomíná k témuž, řka ve svém prvním listě, poslední hlava: „Paste stádce Páně, které jest u vás.“ A v knize svrchu uvedené praví Řehoř jako jménem biskupů: „Svůj majetek máme milosrdně jeho ovcím poskytovat“; a potom přidává: „Kdo nedá za ovce majetek svůj, když má za ně dát duši svou?“
Biskupové jsou také zavázáni k čistotě. Neboť, mají-li očišťovat jiné, musí být sami zvláště čistí. Proto praví Diviš v 3. hlavě Nebeské Hierarchie, že očišťující řády mají jiným dávat ze své čistoty, oplývajíce čistotou.
A ještě, řeholníci se podrobují jednomu představenému slibem poslušnosti. Biskup se však učinil služebníkem všech, jež má na starosti; neboť jest vázán nehledat, co jeho jest, ale co je všech, aby byli spaseni, jak praví Apoštol Korintským, I. 10. Proto sám o sobě praví v 9. hlavě téhož listu: „Ač jsem byl nejsvobodnější ze všech, učinil jsem se otrokem všech.“ A Korintským, II. 4: „Nehlásáme sebe, nýbrž Ježíše Krista, Pána našeho, sebe pak jako vaše služebníky skrze Ježíše.“ Odtud také povstal zvyk, že se Nejvyšší Velekněz podpisuje „Služebník služebníků Božích“.
Z toho je patrné, že biskupský stav má větší dokonalost nežli stav řeholníků. Opět praví Diviš v 6. hlavě Nebeské Hierarchie, že řád mnišský není vůdčí druhým, nýbrž sám o sobě stojí svatým a odloučeným stáním. Biskupům však ze závazku slibu náleží přivádět jiné k Bohu. Praví k tomu Řehoř, k Ezechielovi, že žádná oběť není Bohu více milá než horlivost o duše. Tudíž řád biskupů jest nejdokonalejší.
To pak zřejmě ukazuje zvyk Církve, která bere do řádu biskupského řeholníky, vyňavši je z poslušnosti jejich představených. Což by nebylo do¬olené, kdyby biskupský stav nebyl dokonalejší. Církev totiž se řídí myšlenkou Pavlovou, jenž praví Korintským, I. 12: „Usilujte o lepší dary.“

18.kapitola
Třebaže je biskupský stav dokonalejší než řeholní, přesto se nemá vyhledávat
Ježto Apoštol praví Korintským, I. 13: „Horlete o lepší dary“, když stav biskupský jest dokonalejší nežli řeholní stav, má si spíše člověk obstarávat biskupský stav, nežli vstupovat do stavu řeholního. Ale když se pozorně přihlédne, najde se zřejmý důvod, proč je záslužné žádat stav řeholní, kdežto toužit po stavu biskupském není bez hříchu ctižádostivosti.
Kdo totiž přijme stav řeholní, podrobuje se jiným pro Krista, zapíraje sebe a své; kdo však je povýšen do stavu biskupského, dosahuje nějaké vysoké cti v tom, co je Kristovo; po té však toužit se zdá opovážlivostí, protože větší čest a moc náleží pouze lepším. Pročež praví Augustin v 19. knize O Městě Božím: Apoštol chtěl vyložit, co je biskupství, že totiž je to jméno práce, nikoli slávy. Neboť řecké slovo pochází odtud, že kdo je představeným, dohlíží, maje totiž péči o něco: epi je totiž na, a skopos je pohlížení. Tedy řecké episkopein můžeme říci „dohlížet“; aby pochopil, že není biskupem na to, aby miloval vyvýšení, ne pomáhání. Tedy se nikomu nebrání ve snaze poznat pravdu, což patří do chvalného klidu. Ale i když se jak se patří drží a spravuje vysoké místo, bez něhož nemůže být lid řízen, přece se nepatřičně po něm touží. Pročež láska k pravdě hledá svatý klid, nutkání lásky přijímá spravedlivé zaměstnávání; když však nikdo neukládá toto břemeno, jest se oddávat poznání a rozjímání pravdy. Když se však ukládá, má se přijmout kvůli potřebě lásky.
Zlatoústý pak, vykládaje řeč u Matouše, „Knížata národů panují nad nimi“, praví: „Toužit po dobrém díle je sice dobré, protože přísluší naší vůli a jest naší odměnou: avšak dychtit po vysoké cti jest marnivost.“ Neboť Apoštol nebude mít u Boha chválu, že byl Apoštolem, nýbrž že dobře vykonal své dílo apoštolské; je tedy toužit po zachovalosti, ne po stupni důstojnosti.
Musí se také ještě povážit, že řeholní stav vede k dokonalosti, kdežto biskupská hodnost předpokládá dokonalost. Neboť kdo přijal čest biskupství, přijímá duchovní učitelství. Proto pravil Apoštol Timoteovi, I. Z: „Já jsem ustanoven kazatelem a apoštolem, pravdu říkám bez lži, učitelem národů o víře a pravdě.“ Je však směšné, aby se stal učitelem dokonalosti, kdo nezná dokonalost ze zkušenosti.
A jak praví Řehoř v Pastýřském listě, „jednání biskupovo má tolik převyšovat jednání lidu, kolik je život pastýřův vzdálen od stáda“.
Ten rozdíl se pak jasně jeví ve slovech Páně. Když totiž Pán dával radu o chudobě, užil těchto slov: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej vše, co máš, a dej chudým.“ Z toho je jasně patrné, že přijetí chudoby nepředpokládá dokonalost, ale vede k ní. Když pak Petrovi svěřoval úřad představeného, tázal se: „Šimone Jonášův, miluješ mne více nežli tito?“A když on odpověděl: „Ty víš, že tě miluji“, přidal: „Pas ovce mé.“ Tím se jasně dává najevo, že přijetí představenství předpokládá dokonalou lásku.
Zdá se však opovážlivostí, aby se někdo považoval za dokonalého. Proto praví Apoštol Filipanům 3: „Ne že bych již obdržel nebo již byl dokonalý“; a potom dodává: „Kdokoli tedy jsme dokonalí, tak smýšlejme.“ Když však někdo touží po dokonalosti a chce jí dosáhnout, nejeví se jako opovážlivost, nýbrž jako svatá horlivost, k níž Apoštol vybízí Korintské, I. 13: „Horlete o lepší dary.“ A proto vstoupit do řeholního stavu je chvalné, kdežto dychtit po hodnosti představenství jest nesmírná opovážlivost. Pročež praví Řehoř v Pastýřském listě: „Kdo odmítl úřad představeného, neodporoval úplně; a ten, jenž chtěl být poslán, napřed se viděl očištěného oltářním kaménkem.“ Tím se dává najevo, že volaný k úřadu představeného ani se nemá rozhodně bránit, ani po něm toužit, leč by napřed viděl, že jest čistý, aby se buď někdo nečistý neodvážil při¬stoupit ke svatým tajemstvím, nebo neodpíral pod rouškou pokory, když jej nebeská milost vyvolila. Protože tedy je velmi těžké, aby kdo poznal, že je čistý, bezpečnější jest vyhýbat se úřadu představeného.
Jest pak i jiné povážit, totiž, že stav řeholní provází odvržení časných věcí, kdežto naopak s biskupským stavem se pojí mnoho časných statků. Kdo tedy vstupují do stavu řeholního, zjevně ukazují, že nehledají časné statky, nýbrž že odvržením jich usilují o statky duchovní. Kdo však přijmou biskupskou hodnost, leckdy vidí spíše dobra časná nežli věčná. Pročež praví Řehoř v Pastýřském listě: „Tehdy bylo na místě vyhledávat biskupství, když nikdo nepochyboval, že se jím jde k těžším mukám.“ A potom dodává: „Tudíž svatý úřad nejen nemiluje, nýbrž ani nezná, kdo při dychtění po svrchovanosti vlády se pase ve skrytosti duše pomyšlením na podrobenost druhých, raduje se z vlastní chvály, srdce nadouvá ctí, plesá nad hojností důchodů z majetku.“ Vyhledává se tedy světský zisk pod rouškou oné cti, kterou mají být ničeny světské zisky.
Je si třeba i jiného všimnout, že kdo přijímá biskupský stav, vystavuje se mnohým nebezpečím. Praví totiž Řehoř v Pastýřském listě: „V představenském zaneprázdnění se často ztratí možnost úkonu ctnosti, který se zachovával v klidu; neboť na klidném moři dobře řídí loď i nezkušený, ale na rozvířeném vlnami bouře. i zkušený plavec přijde do rozpaků.“ Vždyť, co jest svrchovaná moc, než bouře mysli, v níž je loď (duše) stále zmítána bouřemi myšlenek, neustále je vrhána, aby ztroskotala na nenadálých chybách slova skutků, jako narazivši na úskalí? A příklad toho nebezpečí se jeví na Davidovi. Neboť, jak praví Řehoř, David, jenž podle úsudku zpravodajova se líbil téměř všemi svými činy, když slynul v povinnostech vladařských, otevřela se na něm hluboká rána a stal se krvavě strohým při zabití muže, a v žádosti ženy byl bezmocně změkčilý; napřed nechtěl zabít lapeného pronásledovníka, a potom promyšlenou lstí zahubil oddaného vojáka ke škodě vojska. - Kdo však .vstoupí do stavu řeholního, vyhne se nebezpečím hříchu. Proto praví Jeroným v listě proti Vigilantiovi, mluvě v osobě mnicha: „Když utíkám světu, nejsem proto přemožen, že utíkám, nýbrž proto utíkám, abych nebyl přemožen. Není bezpečnosti ve spánku v sousedství hadově; může se stát, že mne neuštkne, ale také se může státi, že mne jednou uštkne.“
Když tedy někdo vstoupí do řeholního stavu, aby se vyhnul nebezpečím hříchu, je to opatrnost. Že však sám dychtí po stavu biskupském, je buď nesmírná opovážlivost, i když se domnívá, že je tak silný, aby zůstal zachován v nebezpečích; nebo vůbec nedbá o svou spásu, jestliže nedbá vyhnout se hříchům.
Z toho tedy je patrné, že, ač biskupský stav je dokonalý, přece nelze po něm toužit bez neřesti chtivosti.

26. kapitola
Které práce přísluší řeholníkům
Zbývá ještě povědět, které práce přísluší těm, kdo patří k řeholnímu stavu. Ale protože jsem o tom podrobně jednal jinde, dostačí zde pouze něco doplnit kvůli pomluvačům. Uvádějí totiž Jeronýmův výrok: „Než povstala v řeholích z ďábelského návodu studia.“ Divím se, že to uvádějí, jako by řeholníci neměli studovat, ježto studovat zvláště svaté Písmo přísluší nejspíše těm, kteří si vyvolili rozjímavý život; zvláště když praví Augustin v 19. hlavě O Městě Božím, že se nikomu nebrání studovat svaté pravdy, což patří do posvátného klidu. Kdyby totiž toto chtěli dokazovat tím Jeronýmovým výrokem, byli by usvědčeni tím, co následuje v téže kapitole „A říkalo by'se v lidu: Já jsem Pavlův, já jsem Apollův.“ Smysl uvedeného výroku je tedy ten: Nežli z ďábelského návodu nastaly snahy, to jest utlačování ve zbožnosti, totiž v náboženství křesťanském.
Dále uvádějí, že moc svazovat a rozvazovat, co do vykonávání, není dána řeholním kněžím, nebo že není důvod, aby ji vykonávali. Divím se však, co chtějí. Jestliže tomu rozumějí tak, že mniši nemají vykonávání moci klíčů již z toho, že byli vysvěceni na kněze, je to sice pravda, ale totéž lze říci o kněžích světských. Neboť jen tím, že je posvěcen na světského kněze, nedostává vykonávání moci klíčů, nýbrž z toho, že dostal správu duchovní. Myslí-li pak, že právě proto, že je řeholníkem, nemůže mít vykonávání moci klíčů, je to zjevně nesprávné a proti církevnímu zákoníku, kde se praví: „Jsou někteří, bez opory zákona, spíše vedeni horlivostí smělé zatrpklosti nežli lásky, a tvrdí, že mnichové, protože umřeli světu a žijí Bohu, nejsou vhodní pro moc kněžského úřadu, a neudělují ani pokání ani křesťanství, ani nemohou rozhřešovat mocí kněžského úřadu, Bohem jim danou. Ale dokonale klopýtli. Neboť ani blažený Benedikt, vznešený zákonodárce mnichů, žádným způsobem takovou věc nezakáza1.“
Rovněž uvádějí, co jest v dekretálech 16, otázka I: „Mnich nemá úkol učitele, nýbrž kajícníka.“ Jestliže to uvádějí na důkaz, že mnichovi, jakožto mnichovi, nepřísluší být učitelem, je to pravda, jinak by každý mnich byl učitelem. Myslí-li však, že mnich jest něco odporujícího úřadu učitelskému, je to zjevná nesprávnost, neboť je právě nejvhodnější, aby řeholníci učili, hlavně svatému Písmu. Pročež praví Glossa z Augustina ke slovům z Jana 4: „Zanechala tedy žena nádobu“: „Zde ať se učí budoucí kazatelé nejprve odložit světské starosti a břemena; proto též Pán svěřil všeobecný úřad učitelský těm, kteří jej následovali, opustivše všechno, když řekl u Matouše, v poslední hlavě, svým učedníkům: „Jdouce, učte všechny národy.“
A podobně se odpoví na vše podobné, jako na toto: Jiné starosti má kněz, jiné mnich. Kněz totiž, mající duchovní správu, praví: Já spravuji; mnich: já jsem spravován. A opět: Mnich ať sedí v samotě a mlčí. Tím totiž a podobnými důvody se naznačuje, co přísluší mnichu z toho, že je mnichem, nezakazuje se mu však tím přijmout něco většího, bylo-li mu svěřeno. Jako také kněz nemůže vyobcovávat proto, že je knězem; může však, bylo-li mu to od biskupa svěřeno. - Rovněž, když uvádějí, že od Pána byly založeny jen dva řády, totiž dvanácti Apoštolů, kterýžto útvar zachovávají biskupové, a dvaasedmdesát učedníků, kterýžto útvar zachovávají kněží v duchovní správě. Jestliže se to uvádí na to, že řeholníci, nejsou-li biskupy nebo duchovní správci, nemají pravidelné duchovní správy, nikdo nemůže to popírat“. Myslí-li však, že řeholníci nemohou kázat, nebo slyšet zpovědi z pověření představených biskupů, je to patrná nesprávnost; protože, čím je někdo výše, tím také bude více moci, jak jest v dekretálech 16., hlava „Jsou někteří“. Proto, jestliže světští kněží bez duchovní správy mohou ty věci konat z pověření biskupů, mnohem spíše to mohou řeholníci, když se jim to svěří.
To se odpovídá těm, kteří se snaží očerňovat dokonalost řeholního stavu, aniž by se spílalo, protože, jak jest psáno v Příslovích 10: „Kdo pronáší spílání, je nemoudrý“, a 20: „Všichni pošetilí užívají spílání.“ Kdyby tedy někdo chtěl proti tomuto psát, mně to bude velmi milé. Neboť není lepšího způsobu odhalit pravdu a zahanbit nesprávnost, než odpírání protivníkům, podle slov Šalomounových: „Železo železem se brousí, a člověk vybrousí tvář svého přítele.“
Mezi nimi pak a námi rozsuď Bůh sám, jenž je požehnaný na věky. Amen.