XII.KDO JE TADY MAMINKA
Někdy si vykračujete krajinou, nasloucháte zpěvu ptáků a dýcháte z plných plic všechny vůně okolních květů, protože vyhlížíte místo, kde byste umístili včelín, a řach! - šlápnete rovnou do vosího hnízda, ani se nenadějete. A máte na krku celý mrak nadržených vos. Honem vezmete nohy na ramena a tryskem pryč z toho místa. Ono se řekne budovat úl pro hejno pracovitých včeliček, ale kdo by tušil, že tam jeden bude muset napřed dávat do pořádku vosí hnízdo, ba dokonce udobřit jeho obyvatele a ještě je získat pro dobrou věc. Možná to ani nemusí být žádné vosy, třeba jen zdivočelé včely. Jedna věc je zakládat něco zbrusu nového, a jiná věc je dávat do pořádku něco zkaženého.
Dominik rozhodně neměl s ničím takovým sebemenší zkušenost. Tu nejčerstvější zkušenost měl právě s odřenýma nohama, plnýma otoků a puchýřů. Zkuste si takhle vyšlápnout do hor jen tak na boso v sandálích, nemyslím na horskou túru, ale třeba jenom na odpolední procházku, a za pár hodin budete zpátky v údolí polomrtví u horkého grogu. Budete mít hor plné zuby na příštích deset let. Vousáč v záplatovaném hábitu měl za sebou několik stovek mil ostrého pochodu skalnatými a zledovatělými stezkami Pyrenejí, a před sebou už necelé čtyři roky. Pleť opálená pod sluncem jižní Francie prošla postupně různými barvami, a nyní promodralá se objevila v Miláně.
Blíží se konec, zašeptal bratru Štěpánovi, který ho sice doprovázel z Languedocu, ale spíš sám potřeboval jeho podporu. Nyní vzhlédl k tomu zablácenému a potrhanému chumlu hader, který býval kdysi kanovnickým rouchem, jako samo Boží umučení, neboť se právě dozvěděl:
Zítra vyrážíme dál.
Kam?
Do Benátek.
To nevydržím, Otče Dominiku.
Vydržíš. To už je krásná cesta po silnici. A sem tam vyžebráme nějaký ten žvanec.
Co v Benátkách?
Odtamtud mohu odplout do Svaté země.
Do Svaté země? - A proč?
Hlásat radostnou zvěst Saracénům.
A – a co náš řád?
Řád? - Ten už stojí na nohou a může chodit sám. Zato já už končím.
Otče, ale přece –
Záplatovaný hábit pozdvihl rukáv a Štěpán se zarazil v půli věty.
Nechme to na Pánaboha. On má taky rozum.
Ještě že má Pánbůh rozum, povzdechl si Štěpán, když později procházeli Veronou.
V Benátkách nabralo všechno úplně jiný směr. Když se záplatovaný hábit, obsahující vousáče se vzhledem tvrdého horala, vynořil na kazatelně, zdálo se, že z ní uletí. Neuletěl. Zato svými vzletnými slovy způsobil v Benátkách takový poprask, že mnozí benátští tatíci spěchali horempádem domů:
Honem! Zamknout syny doma! Jinak nám všichni mládenci utečou do nového řádu.
Od kostela se za ním táhl průvod mladých. Představitelé města už o něm také leccos zaslechli, a tak nelenili a už tu byl nový kazatelský kostel.
Přijměte, Otče Dominiku, tuto oratoř svatého Daniela pro sebe i pro vaše bratry.
S radostí. Musíme ovšem přistavět ještě někde v blízkosti klášter.
Ještě se ani pořádně nerozhlédl po Benátkách a už tu jako houba po dešti rostl nový klášter. Část benátských nadšenců ho následovalo dál. Kam? Přece do Říma.
Svatý Otče, přivádím sem nové bratry, ale nemáme, kde bychom se tu usadili.
Vyberte si, můj synu, některý z opuštěných římských kostelů pro kazatelský řád, navrhl mu papež Honorius.
Co třeba kostel svatého Sixta?
Vezměte si tu svatyni a obnovte to tam se svými bratry, souhlasil papež.
Začněme okamžitě s přestavbou. Rozšíříme to pro další přicházející bratry, rozhodl Dominik.
Zatímco se budovalo, zazníval jeho zvučný hlas v mnoha římských kostelích. Den ode dne rostl zástup zájemců o kazatelský řád. Během tří měsíců shromáždil stovku řeholníků a zavedl takovou kázeň, jako předtím v Toulouse v klášteře svatého Romana.
Rachot a řinčení, doprovázené oblakem prachu, se pojednou vznesl nad Via Appia. Hned se tam přivalil zástup zvědavců.
Spadla klenba, vysvětloval jeden z dělníků.
Byla už úplně zvětralá. Horší je, že to zabilo jednoho zedníka, který tam dole pracoval.
Můžeme se za něho už jenom pomodlit, protože takovou lavinu kamení nemohl přežít.
To je Boží znamení! - Ječela nějaká žena: Nikdy jste tady neměli být, vy - předůležití kazatelé! To byl chrám, který papež Innocenc slíbil nám, římským pannám.
Nechte řečí a pojďte ho vyprostit! - Volal Dominik.
To je vyloučené, aby to přežil. Jsou tam na dva metry kamení.
Zkusme to. Uděláme řetěz a odneseme kamení pryč.
Uběhla hodina a kamení neubývalo.
Pomozte odnášet!
Ruka! – Všichni sem! Hrabejte! - Tady!
Už je stejně pozdě. - Vidíte. - Nedýchá. - Kdo to jenom oznámí jeho rodině?
Záplatovaný hábit plný potu a prachu se sesul vedle bezduchého těla, skláněl se nad ním a chvílemi zvedal rukávy vzhůru. Přitom se ozývalo naléhavé volání:
Bože, který pevně věřícím nic neodepřeš, pomoz!
Někteří si ho prohlíželi s větším zaujetím, jiní vzhlédli jen tak docela bez zájmu.
Zedník se pohnul, otevřel oči, a potom namáhavě vstával, jako když zvedá pytel brambor.
Zázrak! – Zázrak!!
Nemluvte o tom, ozývá se hábit plný záplat a mává rukávy: - Raději mi povězte, kdo jsou to ty římské panny, co zde měly mít klášter.
Panny, cha – cha - , uchechtl se kdosi: - spíš takové slečinky z lepších rodin. To máte tak. Odmítají se vdávat, a tak si hrají na jeptišky. Zkrátka a dobře, zdržují se mimo své rodiny a žijí jen tak nadivoko. Ovšem potřebovaly nějaké zázemí na to své cukrování. Tak jim prý papež Innocenc blahé paměti slíbil tento kostel a klášter. Papežova smrt však překazila úmysl těchto mladých divošek.
Nic jsem o tom nevěděl, vrtěl hlavou papež Honorius, a zdálo se jako by si ani neuvědomoval, že vrtění hlavou Hlavy církve není tak docela samozřejmé: – Ostatně se o to po smrti mého předchůdce ani neucházely.
Krátce nato se na kazatelně chrámu sv.Marka po několik dnů objevoval strhující kazatel. Střízlík v záplatovaném, ovšem čistém kanovnickém rouchu, se šňůrou pecek a křížkem na krku. A kostel byl den ode dne nabitější, div že nepraskal ve zdech. Jen se to rozkřiklo, nemohla si to nechat ujít ani vdova Gaudonia. I když měla nemocné dítko, potřebující nepřetržitou péči, mínila:
Vždyť zrovna spí, a já se tam nezdržím na celou mši. Poslechnu si jenom kázání.
Plná nadšení se vrací domů, a –
Co je s tebou, maličký?
-
Výbuch pláče. - Co jsem to dopustila! - To je moje vina – kdybych tu byla. – Aaach!
Najednou - blesk s čistého nebe – zarazí se prudce – načež popadne bezvládné dítě a horempádem uhání do kláštera svatého Sixta. Záplatovaný hábit zrovna trčel ve dveřích sakristie. Než řekl amen, měl před nohama toho tvorečka, a za ním udýchanou mámu, proudy slz a hořekování. Pomalu se otočil a klidným krokem poodešel do kapitulní síně. Vrzlo klekátko a zdálo se, že ho proud matčiných slz odnesl sebou. Potom sklouzl s klekátka, podlaha chrámu se zavlnila a rozkolébala jako neklidný oceán. Po chvíli se znovu ozvalo zasténání klekátka. Když pak uslzené klekátko dostalo pohov, vynořil se ve dveřích, sklonil se k dítěti a opsal nad ním křížkem známou linii. Pak vzal dítě za ruce, zvedl je živé a předal dojaté mámě. Jen tiše naklonil k mámě a pak bylo slyšet polohlasem:
Nikomu o tom nic nevykládej.
Tohle Gaudonii stačilo, aby o tom do rána věděl celý Řím. Ráno se přišel přesvědčit i papež, načež nařídil:
Musí to být oznámeno ve všech kostelech.
Svatý Otče, prosím, odvolejte ten příkaz. Tohle všechno jde stejně nějak úplně mimo mne. Beztoho mám namířeno hlásat naši radostnou zvěst Saracénům jako pokání za svou pohodlnost.
Bude to vyhlášeno! - Pronesl neoblomně papež: Hm. A když jde o pokání, můj synu, nemusí být vždycky takové, které si sám určíte, to nejlepší. Vymyslím pro vás za pokání něco jiného než tu pouť k Saracénům.
Od doby snášel záplatovaný hábit, cukající se zpočátku nejistotou a nestrojenou nelibostí, přesto však pokorně to, že se stal objektem veřejné úcty.
Jenom kousek, kousíček, prosím, Otče Dominiku, žadonil po něm kdekdo na ulici.
Znovu a znovu s útrpným pohledem sledoval tady nůž, a tam zase nůžky, a cvak! A zase byl kousek jeho oděvu pryč.
Za pár dní mu z pláště a hábitu vyčnívala kolena. Brzy se uklidnil, když viděl, že ve skutečnosti nebylo skoro o co přijít, než o nějaké ty záplaty, které se daly znovu našít.
Nechte toho, lidi! Mějte rozum! - Okřikovali jeho spolubratři další příchozí, kteří se domáhali každý jenom kousku oděvu: – Vždyť tu zůstane za chvíli jako Adam!
Nechejte je, mával nyní rukou: - Nemáme právo zabraňovat lidem v projevech pokojné úcty.
Hm – jen kdyby to tak bylo něco platné našemu bratru Jakubovi del Miale. Bez něho by nám další stavba kláštera svatého Sixta uvázla na mrtvém bodě.
Co je s bratrem Jakubem?
Není mu pomoci. Umírá.
Pojďme k němu. – Nechte mě s ním o samotě. –
Když se znovu otevřely dveře, stál v nich vedle čerstvě zalátaného hábitu zdravý Jakub.
Zdálo se, že jejich radost nebude mít konce. Jenže se zrovna vrátili do kláštera bratři Jan s Albertem. Oba měli slzy na krajíčku:
Celý den jsme žebrali pro klášter a – , ukázali prázdné kapsy.
Nikdo vám nic nedal?
Totiž – nějaká paní nám dala jeden bochník – ale – my jste ho zase dali jakémusi žebrákovi.
Cha, cha, chá, vybuchl smích ze záplatovaného hábitu.
Všichni udiveně vzhlédli.
Jakémupak žebrákovi! – Chachacháá! - Ten žebrák, kterého jste obdarovali jediným chlebem, byl přece anděl, Boží posel. Učte se dívat víc srdcem než očima. Pánbůh přece živí své blázny! Pomodleme se, a počkejte chvíli na mne, načež odkvačil do kostela. Za nějakou dobu vrazil do dveří jako velká voda a volal:
Bratře Rogere, honem svolejte všechny na oběd! Pán se o nás postará.
Bratr si ho shovívavě prohlédl, protože právě vymetl police špižírny a smutně nahlédl na dno hrnců, ale s ohledem na Dominikovy klubající se šediny vykročil zazvonit.
Když pak po modlitbě všichni zasedli k prázdnému stolu a Jindřich pokračoval v duchovní četbě, jak je v klášteře zvykem, rozzářil se celý refektář, objevili se dva sliční mládenci a nesli prostěradlo plné bílého chleba a všechny obdarovali. Pak se vytratili stejně tak záhadně jako se vynořili.
No tak! Jezte chléb, který vám Pán poslal. – A nalejte víno.
Víno? – Už dávno došlo.
Jenom jděte a přivalte soudek vína ze sklepa.
Pijte, bratři, víno, jež vám Pán poslal!
Dva dny měli v klášteře co jíst a pít.
Třetího dne se všichni shromáždili a hleděli k představenému, který jim řekl:
Posbírejte zbytky a rozdejte to chudým, aby tady nebyly zbytečně žádné zásoby. Neztrácejte důvěru v Boží Prozřetelnost.
Nato přišel posel z papežského paláce: Dopis pro Otce Dominika.
Černý plášť zamával vzduchem a hůl za chvíli klapala napříč Římem.
Už na vás čekám, milý synu, vítal ho papež Honorius III. - Mám pro vás ten slíbený úkol za pokání. Přeji si shromáždit všechny roztroušené římské panny v jednom domě s pořádnou kázní.
Nemám s tím sebemenší zkušenost. Dosud jsem zakládal a budoval kláštery tam, kde mě následovalo dost nadšenců, ochotných ke všem obětem. Něco jiného je dělat s těmi, kdo k tomu nemají ani sebemenší chuť.
Synu, věřím, že jste jediný, kdo to tady dokáže.
Věřím v Boží všemohoucnost. Proto se toho díla ujmu, ale sám na to nemám. Rád bych, abych měl podporu tří předních kardinálů, zkrátka aby za mnou stáli.
Můžete se spolehnout. Ode dneška vám přiděluji na pomoc Otce Ugolina, ostijského biskupa, Štěpána z Fossa Nova a Mikuláše, tuskulského biskupa.
Kde je ale mám shromáždit?
Použijte váš nový klášter u svatého Sixta.
Náš klášter? A co bratři kazatelé? Je jich tam víc než stovka.
Dávám vám kostel svaté Sabiny na Aventinu.
Sotva se to v Římě rozkřiklo, vypuklo hotové pozdvižení.
Nespravedlnost! Ohrožují naše dosavadní práva! Neexistuje nic lepšího, než náš dosavadní stav. - Vykřikovaly sestry. Od podívání krásná stvoření s oním drobným nádechem rozpustilosti, který přesvědčí postaršího vdovce, že v tom zpráchnivělém pařezu dosud ještě dřímá nějaký život.
Máte pravdu, děvčata, - přizvukovaly jim jejich bývalé rodiny a popichovaly je: Nedejte si to líbit! Jakýsi kněžourek odkudsi ze západu. Takový oškubanec! Ani se neumí slušně obléknout. Když si tam založil nový řád, tak ať si táhne do svého zapadákova! Co tady má dělat v Římě nějaký rozruch? Jakýsi pan divotvůrce! Spíš divoch.
Jak se stává dodnes, když se jedná o nekázeň a domnělou svobodu, mívá člověk velkou podporu veřejného mínění ve světě.
Nepřípustné násilí! - Porušování základního práva na svobodu náboženského vyznání! – Tak a jinak to vytruboval kdekdo po Římě.
Ano, sestry, nedáme si to líbit. Půjdeme s tím za papežem! - Vykřikovaly hlavně sestry z kláštera Panny Marie za Tiberou, kde býval chován starodávný obraz Panny Marie. Znělo to poněkud kostrbatě a trakařovitě, ale pak ten trakař pojednou narazil na větší kámen.
A co ti tři kardinálové! Vždyť –
Potom bylo slyšet něco podobného dvojímu nebo trojímu žbluňknutí. Jejich představená si prohlížela ten příchozí záplatovaný zjev pohledem kachny ve stavu zajímavém už jen pro kuchaře. Podle matnosti pohledu jejích očí byste zaručeně hádali, že zrovna prošla kurzem praktické eutanázie. Trvalo drahnou chvíli, než se ta kára namáhavě rozjela. Zdálo se, že se s velkým kodrcáním dostává přes nerovnosti staré římské silnice. Drcanec za drcancem, tak nějak to znělo:
Hm – no - vlastně – hm - o nás - tak moc nejde – ale ten obraz - je nepřenosný, víte.
Zkrátka vyvíjelo se to podle hesla: kdo chce, hledá způsoby, jak na to, ale kdo nechce, hledá důvody, proč nic nejde.
Klauzura. - Sotva to slovo zavibrovalo vzduchem, leckomu to zaznělo jako zatroubení k poslednímu soudu. Jakmile se to z látaného hábitu ozvalo, oslovená sebou cukla, takže by zkušenější pozorovatel možná usuzoval, že jí snad vyrazila na zádech nežádoucí chladová kopřivka. Zdálo se, že pohled skomírající kachny byl vystřídán pohledem kachny zcela uhynulé. Oči se jí vyboulily a celá se zježila do podoby ježíka, jehož znalci nazývají Singularis minutia gigantica, příbuzného ježíka, zvaného diodon holocanthus.
Je-li tato ryba ledabyle připravena, přivodí labužníkovi smrtelnou otravu jedem, zvaným nafučin. Dostane-li se však do rukou zkušeného kuchaře, vyjde z něho vyhledávaná lahůdka. Z naježených vlasů, přibližujících bájnou medúzu, usmrcující každého po pouhém zahlédnutí, se zdály vylézat hadi na všechny strany. Z její nafučenosti bylo nad slunce jasné, že v ní právě úřaduje soukromá vichřice.
Nevraživě sledovaný hábit měl však kromě svých záplat patrně v tornistře místo maršálské hole ještě nějaký další řecký oheň, a ten si nyní razil cestu k uplatnění.
Společný život.
Pcháá! - Ulétlo vzduchem. Co to bylo? Že by výkřik samičky, která se octla v nebezpečí a utíká se k svému duchu. Zřejmě právě tak v předhistorické době volala její jeskynní předkyně na muže s kyjem, když ji vehnal do úzkých šavlozubý tygr.
Případ uhynulé kachny byl podle všeho ojedinělý, protože v jiném případě se vyskytl pohled postřelené divoké husy, přesto však dosud využívající výhod pozemské gravitace k střemhlavému letu. Spíše se mohlo zdát, že se ta kompozice hábitových záplat ocitla v obklíčení Amazonek. Každá z těch jezinek měla místo meče a šípů oči s jedovatými střelami, které přímo drásaly jeho srdce. Nestrannému divákovi by se zdálo, že i Daniel v jámě lvové měl jen příjemnou dovolenou. Prostě byl počastován pohledem skoro messalinským. Kdyby se dalo pohledem otrávit, tak to zde bylo něco mezi arsenikem a bolehlavem.
Taková bezmocnost! - Zdá se, můj Pane, že jsem dočista pohořel, ozývalo se vzlykavě z hábitu plného záplat a slz u kříže celou noc.
Snažil ses o něco kvůli Mně, Můj synu, a zakusil jsi výsměch, urážky, pomluvy, potupení? - Podívej se lépe na Mne, ukřižovaného kvůli tobě. Použij potupy a pomluvy k tomu, že se doopravdy přičiníš o to, aby o tobě neplatil ani stín toho, čím jsi byl potupen. Bojuj podle Mého vzoru s rozepjatými pažemi o to, abys uskutečnil na sobě příznivý opak toho, co se ti předhazuje, čím bylo po tobě vrženo. Proto se nesnaž o zničení a potření nepřítele. Ani si nepřej, aby ho nebylo. Jinak bys byl pod jeho úrovní. To bys mu podléhal. Musíš umět užít i toho protivníka a nepřítele k tomu, abys povyrostl, duchovně vystoupil a pokročil. Buď naopak vděčný tomu, kdo ti stojí v cestě, protože je tvým největším dobrodincem. Učí tě, abys k ničemu na světě nepřilnul, ani k vlastní cti a vážnosti, abys klidně zabočil na jedině správnou cestu, totiž ke Mně, který jsem živou Cestou. Tak budeš svým nepřítelem duchovně osvobozen a ještě více upoután k Mému hlasu jako pes k hlasu svého pána.
K ránu byla mramorová dlažba v kostele svatého Sixta dočista umytá slzami a vyleštěná hábitem. Kdosi tu uvažoval o strašném soukromničení, které rozvrací jednotu a soulad rodiny. Jak škodlivá je taková privatizace, která vede k sobectví ve dvou a posiluje výlučnost takového důvěrného vztahu na úkor života celku! Škodlivý je každý zárodek uzavřené sekty, kde si každý myslí, že je lepší než ostatní. Takové soukromničení zakládá v rodině měření různými lokty, zkrátka protěžování někoho a ušlapování jiného, a to nezůstává doma. Prosakuje to i navenek jako mastná voda od nádobí. Pak se ta přesvatá obluda, uhnízděná v nějaké rodině, roztahuje i do okolí. Nakonec by se nějaká taková přesvatá obluda roztahovala z postižené rodiny do celého světa. Žádná rodina nemůže přehlížet jisté zákonitosti, dané povahou člověka jako jedince i společenského tvora. Odtud plyne i požadavek na nejlepší počet příslušníků rodiny. Přitom nejlepší není to největší, ale ani to nejmenší. Některá rodina může být početně velká. Potom by měla mít pro jednotlivé členy jednotnou a únosnou zátěž. Pokud však mají jednotliví členové rodiny rozdílnou zátěž, danou různou náročností a zodpovědností, potom jich může být dohromady třeba jen hrstka. Jinak by velikost byla zase další neúměrná zátěž, zatímco má rodina každému svému příslušníkovi pomáhat obnovit síly a rozvíjet je, poskytovat zkušenost jistoty, bezpečí a teplo domova.
Ještě větší zátěž, skoro vylučující teplo domova, přinášela sebou zakuklená jezinka, vyhlížející jako zosobněný domovní řád, vyšperkovaný odsudky všech známých sudiček a klekánic. Tahle řimbaba by dokázala pohledem zmrazit i takové dobrotisko, jako byl první mezi rovnými. S jakousi nakažlivostí mu pokaždé naskakovala na zádech husí kůže, neboť se jí ve tváři zračila podivná mimozemská inteligence, připomínající svým vzhledem usedlost jednoleté slepice. Kdykoli záplatovaný hábit prošel se zdravou kůží tygří stezkou kolem supící vrchnosti z kláštera Panny Marie za Tiberou, oddechl si úlevou a s radostí by byl polykal i hřebíky.
Příštího dne vystoupil nositel sjednocených lat a záplat se zarudlýma a uplakanýma očima na kazatelnu a mluvil tak, jako nikdy předtím. Co říkal? Nic převratného. V ruce žmoulal upocený růženec a každou chvíli políbil jeho křížek. Nekladl na nikoho žádné zvláštní nároky. Žádnou sestru o nic neprosil, od žádné nic nežádal. Ani se nezmínil o věčném zatracení, i když v ně nepochybně věřil. Nikomu nehrozil. A když přišlo na ty zatvrzelé jezinky, odmlčel se, protože nemohl mluvit kvůli pláči. Pak si třel rukávem slzy, potáhl nosem a mluvil dál. Říkal jen to, co od něho vždycky žádal Pán. Mluvil o tom, co dělá, a proč to nemůže dělat jinak.
Když se záplatovaný hábit snášel s kazatelny, chytla ho na okamžik za rukáv představená z kláštera za Tiberou. Jeho pohled plný slz se setkal s jiným pohledem plným slz. Ten pohled mu říkal: Chci překonat svou chybu. Mlčky pohlédl na křížek svého růžence, a ukázal s ním na svatostánek. Včera tvrdá jako převařené vejce s tváří rozzlobené ředitelky školy, dneska kamenný pohled trochu změkl. Jako by příjemnější a laskavější sestra nahradila tu strach nahánějící sochu medúzy, z níž čišela tvrdost a zloba.
Jsem ochotná podrobit se papežovu plánu, řekla později představená, a dodala: - protože jsem poznala svou chybu.
Hm. Poznat svůj hřích je jedna věc, ale překonat ho je další věc.
Co mám dělat, Otče?
Na to je starý, osvědčený a jednoduchý recept. Modlitba, stálá, vytrvalá modlitba o srdce tiché a pokojné. Taková dělá divy. Svěř se vyššímu vedení, o něž neustávej prosit. Mimo to předcházej příležitostem k podlehnutí hněvu a jiným vášním. Když víš, ve kterých okolnostech se tě snadno zmocňuje hněv a jiné vášně, pak ještě dříve, než nastane ta okolnost, obnov svůj úmysl zachovat klid. Pohleď v duchu na Beránka tichého a pokojného. Když tě rozčiluje slabost, křehkost víry ostatních, vzpomeň si na vlastní ubohost a špatnost. Připomeň si, jakou má s tebou trpělivost. Představ si, jak by to s tebou dopadlo, kdyby spravedlivý hněv dolehl na tebe tak, jak doléhá tvůj hněv, často tak málo zdůvodněný, na tvé okolí! Kde vládnou vášně, tam nic nevysvětluj sobě ani jiným, protože nic nevysvětlíš.
Sotva představená vložila slib poslušnosti do jeho rukou, přidávala se jedna za druhou, až na jednu zbývající. Ta o tom příliš dlouho přemítala. Měkký úsměv na jejích rtech prozrazoval, že si staví příjemné vzdušné zámky.
Jen jedno si vyprošujeme - aby směl obraz Matky Boží jít s námi do kláštera a kostela svatého Sixta.
Matka Boží půjde ráda s vámi, zaznělo z hábitu plného záplat a pak už vzduchem vibrovalo jako neustávající ozvěna:
Slibuji ti, Otče, poslušnost.
Slibuji ti, Otče, poslušnost.
Slibuji ti, Otče, poslušnost…
Hned toho byl celý Řím plný. A už se za sestrami hrnuli příbuzní a známí.
Děvčata, vy jste ale hloupé! Takhle naletět neznámému dobrodruhovi! Tak naivní! Necháte se obalamutit jakýmsi obejdou. Málo platné, vy jste prostě citovky. On vám trochu brnknul na city, a vy jste hned na hromadě. Rozum do hrsti, děvčata! Vy nejste ledajaké. - Přece nenaletíte nějakému hej počkej! Vezměte rozum do hrsti! Pusťte hezky rychle toho frátříčka k vodě! Máte svou cestu a můžete si být zbožné každá, jak se vám zamane. Tak se nenechte poplést nějakým přivandrovalcem odněkud z provincie!
Cože! - Že jdete za ním!
Holky, vy jste asi očarované. Ten kněz vás uhranul. Jinak to není možné. – Ale to nevadí – máme známého exorcistu. Ten vám pomůže. Uvidíte.
Hm – no tak možná – uvidíme - , daly se některé zviklat.
Když postřehl záplatovaný hábit náhlé ochladnutí nadšení, řekl:
No, nic se nejí tak horké, jak se to vaří. Počtáme, až to vychladne.
Teprve za pár dnů jim po mši svaté řekl:
Milé dcery, vím, že některé z vás litují daného slibu a hodláte opustit cestu Páně. Nemohu vám v tom bránit. Pokud však chcete zůstat věrny učiněným slibům, složte je znovu a na věky do mých rukou.
První se zvedla představená a přistoupila před něho:
Slibuji ti, Otče, poslušnost.
Pak následovala druhá a třetí, až jich byl celý řetěz.
Přijal je všechny s úsměvem a uvítal. Posléze řekl:
Jistě mi dáte za pravdu, když vám navrhnu napříště větší opatrnost před duchem světa. To znamená - , na chvíli se odmlčel a pak vyslovil to obávané slovo: - klauzuru. Omezíte volné vycházení z kláštera a neužitečné návštěvy lidí ze světa.
Bylo překvapivé, jakou změnu prodělaly jejich tváře při vyslovení slova klauzura. Už to nebyly prodloužené kyselé tváře zvíci kvašených okurek. Zvesela se kulatily a pecnily. Ale kdepak zůstal prasklý pecen! Vždyť přímo dýňovatěly a melounovatěly radostným úsměvem a zářícíma očima.
Víte, jakkoli je takový přísný zevnější život, projevující se klauzurou čili odstoupením od světa, posty a umrtvování, nezbytný pro váš nynější život, přesto to není pro dobrou duši to hlavní. Hlavní je vnitřní život. Slibuji vám všem a a každé zvlášť důkladné vyučení ve vnitřních záležitostech. Tam je to pravé ořechové.
Zastav se a spočiň před křížem! - Odpoutej se od svého okolí! - Znásilni svou činorodou přičinlivost obrácenou navenek a namiř ji dovnitř! - Nedbej na své tělo, i kdyby svou pohodlností stavělo barikádu proti tvým výbojům dovnitř! - Umlč i sám sebe! Tak zůstávej dnes a denně před Ukřižovaným, mlč a nečekej žádné zvláštní zážitky ani útěchy. Potom uvidíš.
Co? - Co to bude?
Počkej! Nespěchej! Nepotřebuješ vědět všechno předem. Zpomal i spěch svého myšlení a ztlum napětí svého snažení! - Rázem dokážeš potěžkat kříž, protože je lehký jako pírko, že by ho uneslo malé dítě. Ale co bys ho potěžkával, spíš se ho pak už jenom pořádně přidrž, a ponese tě jako tajemný povětroň v bezvětří.
Tvoje vášnivé a citové prožívání rozjímání je smyslová část tvých vznešených pohnutek. Přináší ti to povzbuzení a radost. Tento vzmach se v tobě přetváří. Za chvíli se Mi přibližuješ samotném Mém poznání a snažení. Když Mě miluješ, tak si Mě jako milovanou bytost uvědomuješ Mým poznáním. Hned si Mě osvojuješ způsobem, který je ti přijatelnější, než tvůj vlastní.
Tajemná přesmyčka. - V lásce je skok k jasnozřivému poznání. Láska ti zušlechťuje poznání. Láska překonává rozjímavý vhled. Místo cílevědomého přibližování se k milované bytosti se jí už zmocňuješ. Zakoušíš Moje milování. Prožíváš nevýslovnou radost.
Otevři se! - Vydej se a nech se tím uchvátit! - Dosahuješ-li Mě, odpovídám ti Láskou, větší než můžeš pochopit rozumem.
Tímto darem povznáším tvou duši ke spojení se Mnou. Tady je pravé přebývání se Mnou. Žádný výsledek tvého upachtěného snažení, i když také tvá snaha o to pochází z Mého podnětu. Tvoje snažení o čistotu a ctnosti je pouze prostředek. Tím tě uzpůsobuji tak, že naplňuješ ode Mě pocházející řád účastí na Mé, vyšší přirozenosti.
Rozjímání ve tvé duši pochází ode Mne a vrací se zase ke Mně. Pravý život z Mého Slova a v tomto Slově! Projevuje se tu radostná zvěst v souladu s řádem, který vládne i na dně tvé přirozenosti.
Řád?
Řád, ve kterém je každé stvoření určováno podle toho, co má v sobě nejlepšího. - Nabízím ti nejen nějaké nadání, nýbrž přímo nejvyšší nadání. Zjevuji ti je jako tvůj Bratr a Spasitel životem, smrtí, vzkříšením a oslavením přímo ve tvém těle. Přitom si dej náramný pozor na idealismus! Týká se to nejen tvého duchovního života. Nabízím to i tvým smyslům, tvému tělu. Tohle je základ tvého nového života. Zákon živého ducha ve Mně tě osvobozuje od zákona hříchu a smrti, jak ti připomíná Můj věrný Pavel (Ř 3,27).
Když ti vtiskuji řád do nejhlubšího jádra tvé bytosti, osobně se na tom podílím vlastní působností Mého Ducha. To je původní prvek a základ Mé přítomnosti u tebe. Můj řád má v tobě ještě nějaké podružné vlastnosti. Uzpůsobuji tě k hrdinství v činnosti i v utrpení. Nezůstávám při tom, abych tě poučoval o obsahu tvé víry a náplni ctností. Dokonale tě očišťuji a posiluji pro život se Mnou bratrským a spásným. Potom se Mnou dovedeš mluvit a naslouchat Mi, ale také svědčit o Mně.
Poznávej Mě tak, jak se sám poznávám. Potom ti jasně vystoupím ve všech věcech, ba přímo v jádru tvé bytosti. Jen uposlechni Mou výzvu: „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý!" Touha po věčné lásce a žízeň po vodě věčného života je v tobě stále citelnější. Promítá se ti do každé myšlenky, do každého výkonu i do každého utrpení, žalu a bolesti. Nespoutávám tě. Smíš podniknout samostatně jakýkoli krok. Přesto nezůstávám stranou. Pohotově povznáším každý tvůj krok. Dodávám mu zvláštní svěžest. Tak jsi při každém tvém díle zakladatel podle Mého vnuknutí, a sám je dokonávám, aby nezůstalo na půl cesty k dovršení.
Radost, kterou prožíváš v rozjímání, je víc než radost z odhalené pravdy. - Blaživý zážitek v tajemném souladu a zalíbení z nejlepšího Dobra. Láskyplné splývání se Mnou je výsledkem rozjímavého vztahu.
Neboj se! V Mé nekonečnosti se neztratíš. Vždyť se s tebou zabývám v důvěrně osobní péči a svou všemohoucností ubráním tvoji svébytnost a jedinečnost. Prvním úsvitem osvíceného života je poznání duše, že jsem ti důvěrně blízko jako milující Otec, Bratr a Přítel, a ty že jsi Mi blízko jako milované a milující dítě.
Začínáš nový život. A začínáš ho s oslovením své duše Mým Slovem. Opři se přitom o víru, lásku a naději! - Tak Mi otevřeš přístup do sebe. Snášej Mě u sebe, i když Mé místo je těsné. - Přičiním se, abys uspěl. Úspěšnost tvého díla, ba i celého života vychází ze zdroje. Z něho se ti věčné Slovo stává ve tvém těle důvěrně blízkým. Tak se ti na dně tvé bytosti otvírá studnice vyššího nadání. Mnozí z tvého okolí přicházejí, aby je u tebe a přes tebe načerpali. Stejně jsi očišťován od poskvrny jakékoli špatnosti. Tak tě vybavuji pro nadlidské hrdinství.
Do budovy tvého vnitřního života patří také jeho projevy, zejména nábožnost. Je to nadání a dost ustálené uzpůsobení, díky němuž Mi pohotově a rád vzdáváš úctu a uskutečňuješ řád a vztahy vůči Mně.
Uprostřed vlnících se zástupů a celého všehomíra stojíš přede Mnou, abych ti odhalil vztahy souladu a nutnosti vůči Mně. Kdykoli se na světě někomu nebo něčemu podřizuješ, prožíváš to jako trapné až bolestné ponižování. Tvoje podřízení se přede Mnou je něco zhola jiného. Samotnou svou přirozeností směřuješ za hranice své bytosti, až za práh smrti, za tento svět. Přitom ti dávám objevovat tajemství bytí a života v jiném světě. Tady si osvojuješ všechno oddělené od všednosti.
Najednou se ti ukazuje, že dosažení všeho je na dosah. Nevíš jistě, zda už toho cíle dosahuješ svým skláněním se před křížem, anebo se kříž sklání k tobě. Tehdy voláš s úžasem:
Ó, Pane, ty víš nejlépe, že k tomu všemu přistupuji docela bez nějakého lidsky uváženého plánu. Každý můj další krok je krokem na tenkém ledě. Upínám se pokaždé jenom na ten následující a vyprošuji si k němu sílu a ještě vyšší nadání. Den co den, hodinu co hodinu uvažuji, že přijímá-li svátost nějaké uplatnění ve mně, děje se to nejspíš jako následnost kroku za krokem, v níž se nic neopakuje.
Ano, právě tato chvíle je ta jedinečná, pro kterou jsem zrozen. Dílo, vnuknuté vyšší inspirací, vyžaduje přinejmenším právě takové nadání, jaké je třeba k nástupnímu vzmachu, ještě také k svému dotažení do všech důsledků. Stojím na prahu úžasného díla. Celou mou bytostí proniká napětí, oživované láskou a duchem. Vím, že nic nemůže zadržet toto velké hnutí. Každou překážku zdolávám bez křečovitého vypětí. Až se sám nestačím divit, že na jejím konci neprožívám žádné vysílení. Jen velkou úlevu.
Jak jen se to všechno liší od snažení a od touhy velkého jedince světa! Také ve světě se zástupy uvádějí do varu působením vynikajících jedinců. Jenže pokaždé je v tom něco křečovitě strnulého. Jako vítr, který občas zavane, pozvedne ze země listí, aby se pak v bezvětří zvolna zase snášelo k zemi. Jak svobodná, pokojná a vznešená je naproti tomu moje vůle! Musím se ptát spolu s apoštolem národů: Co by mě mohlo zastavit? Kdo mě odloučí od lásky? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Dávám skutečně všechno. Moje první hnutí znamená uvést kyvadlo z mrtvé polohy do pohybu. Zasazuji se o to a biji se jako lev, a přitom nastavuji vlastní kůži. Už když se přede mnou tyčí pevný hrad velmože Štěpána z Lervianu. Taková dračí sluj. Rojí se to tam zbloudilými ovečkami, mezi nimi neblaze proslulý Dittrich, zběhlý z kláštera. Sotva se vynoří špatní lidé, hned je po ruce dost následníků, hovících stejným prostopášnostem. Žádní hlupáci. Rozumu mají víc než dost. Učenost některých z nich je neslýchaná. A dovedou jí strašlivě zneužít, když svou prostopášnost rafinovaně spojují s odporem, který ve svědomí každého slušného člověka budí úpadek a zneuctění nejedné duchovní osoby. Přitom nikdy nezapomenou jako trubadúři lásky zahrát na strunu, líbezně znějící vrtkavým davům, bouřícím se proti každému pořádku.
Cože? Jak prosím? Já to nechápu! - Vzdychá vousáč v hábitovém obalu a železném sešněrování a trhá si vousy a vlasy z hlavy.
Jenom klid. - Upokoj se, dušičko. - Dobře znám chabost tvých smyslů k viděné nadsmyslového a tvou těžkopádnost v duchovním životě i potíže tvé víry. Jdu vstříc tvé těžkopádnosti. Tady máš Mé Slovo. Co pastýři slyší o Mém Slově, aby na Mne vzápětí vyvalovali oči zvíci pomerančů, k tomu musíš ty, slavný mudrci, obejít celý svět. Mé Slovo je od věčnosti, která nemá počátek. Od počátku času ti je slibuji, abys je viděl na konci času. Uvidíš je v jasně vynikajícím tvaru věci. Zavoní ti líbeznou vůní. Uslyšíš je vzletnou harmonií. Nahmátneš je v nahládlém parafinu. Jen okus a viz, jak jsem dobrý! Všemi cestami si hledám přístup do tvé duše. Moje Slovo pospíchá do tvého těla. Je dostupné nejen tvému zraku a sluchu, čichu, chuti a hmatu, nýbrž také obecnému smyslu uvnitř, zkrátka je v tvém instinktu. Raduj se, právě tímto cílevědomým okoušením Mého Slova. Právě ti upevňuji naději a rozněcuji lásku, jako dosud nikdy.
Mou přítomností u tebe se stávám řádem tvého života. Tohle tě, zavazuje k cílevědomému prožívání Mé svrchované Pravdy a k svobodnému napřímení tvé vůle k dosažení Mého nejlepšího Dobra. Jedině tak dosahuješ účasti na působnosti Mé Pravdy a úchvatnosti Mého Dobra. Vytvářím dobro ve tvé duši, abych tě konečně přetvořil v nové stvoření. Tak v tobě jasně jedinečným a neopakovatelným způsobem vynikne Můj původní obraz, takže ožiješ podle vzoru Mé živé Pravdy a Pravda ožívá v tobě.
V tom tě navěky skutečně zavazuji přenášet se hrdinsky přes příkop vlastní změkčilosti a hradbu pohodlnosti pomocí ctností, které odrážejí Mou dokonalost. Tím se obnovuješ ve svých přirozených životních projevech, ale také překračuješ svůj stín.
Možná, že žiješ v prostředí usilování o čistotu tvého okolí. Třeba se i snažíš utéci z místa hluku, špíny, prachu a kouře, abys žil mezi divochy na odlehlém ostrově. Copak bys dovedl snášet dusivou atmosféru hříchu a nečistotu neřestí ve svém nitru? - Myslíš si snad, že pouze vnější čistotou a zdravou výživou vytvoříš pojem dobroty své přirozenosti? - Jedině Mou inspirací, která nepochází z tohoto světa, ani z tvého těla, tě přivádím k sobě.
Vzhůru! - Dovrš své narovnání a napřímení ke Mně! - Tohle do tebe od počátku vkládám, když tě zobrazuji podle Mé podoby. Snaž se o to vnitřní čistotou, čistotou svých úmyslů, čistotou svého toužení a čistotou vášní, ale i čistotou citů, čistotou životního názoru, čistotou snažení i čistotou postojů a čistotou chování, čistotou každého slova, každé služby a jednání, ale i každé bolesti a utrpení!
Nejsi žádný ryzí duch, ve kterém by bylo jen rozvažování chladného rozumu, a kde bys mohl hřešit leda pýchou. Máš ještě vášně a city. Promítají se do tvého vztahu ke Mně. Tobě osobně se zjevuji ve tvém, lidském těle. Ani sebelepší společenské vymoženosti, ani sebezdravější okolní přírodní prostředí nejsou způsobilé povznést tě nad zvrácenost přirozenosti, do níž tě svádí hříchem a neřestí sama její zděděná porucha i její následky kolem tebe. Toto prostředí tě svádí k zkreslenému a zatemněnému obrazu tvé přirozenosti, aby tě to lákalo přičiňovat se bez ohledu na Mne i, a tak působit nějaké změny. Takové zatemnělé a zkreslené smýšlení o sobě a zmatené usilování o Moje hájemství lásky a blaženosti beze Mne, a často i proti Mně, pak uchvacuje zbloudilce. Zakrývají temnotu své mysli a nevyhraněnost svého snažení falešným tajnůstkářstvím, ve kterém se tváří jako Moji poslové. - Falešní proroci.
Tajemné spojení se Mnou je po ruce. Nehledej v tom hlavně vnitřní projev rozjímání. Jedině ten, kdo zůstává v lásce, zůstává ve Mně, abych mohl přebývat v něm. Vzájemným spojením tohoto spočívání pronikáš k rozjímání nejen ze svého vnitřního hlediska, ale také z Mého nadhledu. Pak už je vzájemné spočívání Mne v tobě a tebe ve Mně. Copak můžeš získat víc než Mne?
To, že se Mi podřizuješ, pochází ze základu tvé duchovní velikosti. Směřuješ nad sebe i nad svět. Objevuješ tajemství bytí a života nových rozměrů. V rozjímání tě inspiruji. Pospěš a odděl se od světa právě tak jako odděluješ věci nezbytné k Mému oslavení! - A hned tomu vtiskuji nevšední smysl. I tvé rozjímání má kořeny v tomto nejvyšším oddělení od všednosti. V něm na sebe bereš závazek konat každý úkon ve spojení se Mnou a k Mé oslavě. V rozjímání dávám tvé duši ochotu a pohotovost prokazovat Mi úctu a oddanost, jak sám tak spolu s ostatními. Rozjímavý pohyb tvého ducha ke Mně postupuje cestou víry, naděje, lásky a darů Ducha, protože jsem nejvyšší Osobou tvé víry a tvůrčí lásky. Nikdy Mě nikdo nevidí, kromě tebe, kterému se osobně přibližuji ve tvém vlastním těle jako v tom nejlepším příbytku. Důvěrně oslovuji tvou duši, kdykoli Mě pokorně posloucháš, tak pokorně, že vůbec nic takového nečekáš. Objasňuji ti nejvyšší a nejhlubší pravdy o Mně. Něžně tě oblažuji Láskou, kterou tě nadnáším, ale nenadouvám. Celé vnitřní bohatství Mé milosti tě proniká a uvádí do plné životní činnosti. Přesazuji tvou duši do nové skutečnosti. Tady jsi sjednocen s Mým věčným Slovem ve tvém těle. Tak smíš prožívat navázání spojení se Mnou otcovským, bratrským i přátelským, abys o Mně správně smýšlel, dobře po Mně toužil a řádně Mě následoval. Ze Mne a z Mého Slova, vtěleného do tvého masa a kostí, vychází Duch, kterým tě nadnáším jako svrchovaná Láska. Připravuj se na spojení s vnitřním životem Mého poznání a lásky. To je ten tajemný obsah tohoto setkání.
Tajemný oheň! - Všechno osvětluje, ale neoslňuje, zahřívá, ale nepálí. Tajemství jednoty tvé duše s Mým Slovem, v tobě vtěleným. Tajemství jednoty s hlavou Mého tajemného Těla, jehož jsi živou odnoží. Vrať se ke Mně v Duchu Lásky. Nic složitého, jen blahovolná láska.
Na Popeleční středu se u sester v klášteře svatého Sixta sešli všichni tři kardinálové a co slyší?
Do tvých rukou, Otče Dominiku, jakož i tvých následovníků, vkládám svůj úřad představené sester.
Prásk! - Bác! - dveře kláštera se rozlomily a dovnitř vtrhl zoufalec. Rval si vlasy s hlavy a křičel:
Je mrtev! - Mladý Napoleon! - Synovec biskupa Štěpána! - Spadl s koně!
Cesta jeho eminence Otce Štěpána se podivně zapletla a zatemnila. I přes hábit bylo znát, že se mu nohy zašněrovaly jedna do druhé, a když se rozpletly, opisoval jimi tvary, jako by umně vyplétal dečku s nebývalými ornamenty. Jak sám později dokládal: Zdálo se mi, že jsem podnikl kotrmelec, přecházející ve vývrtku. Nebyla to však žádná prostá vývrtka, nýbrž vývrtka prožívaná krajně sklesle. Když jsem se zastavil na konci té piruety, rozkládal jsem na rodné matičce zemi, jak široký, tak dlouhý.
Svěcenou vodu! - Zaznělo důrazně z množiny záplat.
Za chvíli skanuly její krůpěje do tváře biskupa, a on se malátně probíral. Zatímco se rozhlížel po čase minulém a prostoru přítomném, vyrazily laty a záplaty provázeném zbytkem hábitu z kláštera takovým tempem, že se zdálo, že si vyžádají další příbuzenstvo lat a záplat a celou velkou společnost přátel stehu. Zastihl u raněného chlapce houf zevlounů, pasoucích se očima fascinovaně nad kaluží krve, a ranhojiče, který dovedl jenom rozhodit rukama a vrhnout oči kamsi, kde by je těžko někdo našel.
Pusťte mě k němu! - Načež se protlačil davem zvědavců. Když se nad ním sklonil, znovu se zvedl a řekl důrazně:
Odneste ho do kláštera!
Zatímco ho odnášeli, vydával spěšně pokyny bratrům:
Nachystejte všechno ke slavení mše svaté!
O chvíli později už sloužil mši za účasti kardinálů za nešťastného chlapce. Slzy mu tekly proudem jako by o závod s biskupem Štěpánem. Nějací přepečliví bratři si pospíšili s paténou, aby tou slanou řekou ještě snad nezrušil substanci v kalichu.
Když pozdvihoval Tělo Páně, jak se obyčejně děje, vydechli všichni tak, že kdo stál, šel do kolen, a kdo klečel, zajel hlavou níž. Před jejich zraky se vznášel zalátaný hábit i s živým obsahem notný kus nad zemí. Po mši svaté se všichni přítomní vrátili k mrtvole. Hábit plný lat se sklonil k zemi, aby jemně srovnal roztříštěné ruce a nohy mládence, načež se rozprostřel na zem, kropenou slzami. Ještě se třikrát nahnul k mrtvole, aby se dotkl její roztříštěné tváře a polámaných údů, a aby vše lépe urovnal a třikrát zase padl na zem. Při třetím pozdvižení poznamenal mrtvého znamením kříže. Potom se zastavil u jeho hlavy, hábit rozhodil své rukávy jako by hodlal vzlétnout. Přitom se místností rozlehlo hlasité zvolání:
Mládenče Napoleone! Jménem našeho Pána Ježíše Krista, přikazuji ti, vstaň!
Mladík se probral a přede všemi přítomnými vstal. Udiveně se rozhlížel po okolí jako čerstvě vyoraný krtek. Nikde ani stopa po sebemenším zranění, všechny údy pevné, žádná zlomenina. Vypukl ruch a shon, a do toho zazněl nesmělý hlas:
Otče, dejte mi něco k jídlu!
Vzápětí vplynul do místnosti bratr s podnosem s jídlem a pohárem vína jako tichý potůček, vinoucí se korytem v mechu. Mládenec se na to vrhl se znamením kříže, načež to do něho padalo jako do studny. Sotva byla trochu zaplněná, rozhlížel se po okolí. Když uviděl známou tvář, mrštně vyskočil:
Strýčku Štěpáne!
Dvě náruče, čtyři ruce a žádný z nich nevěděl, kde která začíná a končí.
Koukejme, vždyť on úplně září!
Bohu díky, že aspoň někdo na světě je trochu v pohodě, - ozvalo se povzdechnutí, vycházející z množiny lat a záplat.
Bylo tomu tak. Ani zalátaný hábit nezůstal pozadu. Zatímco jeho dosavadní způsob byl váhavě loudavý a ospalý, najednou jakoby nadskakoval potlačenou energií. Někdejší smutně navápněný výraz tváře byl ten tam a vystřídal ho zářivý úsměv. Přispěchal křepce k ostatním, bujarý a vzpřímený, s hlavou vzhůru, pohledem zpříma, hrudí vypjatou, jako muž povznesený četbou knihy Písně písní.
Nikdo si to nedokázal vysvětlit.
Čtyři dny nato se dveře u jeho cely netrhly. Začalo to nejistým zaklepáním, a najednou se ve dveřích objevila dost pohledná kalupinka. Bylo potřeba přinést svícen se zapálenou svící, a teprve pak nastalo shledání.
Vždyť – vždyť vy jste sestra představená z kláštera Panny Marie za Tiberou!
Železné čelo představené sestry už dávno doznalo nápadné změny. V očích se jí usadil měkký výraz. Ten tam byl zlobný lesk vyjadřující zaujatost proti tomu frátříčkovi z jakéhosi zapadákova. Mléko lidské laskavosti, kterým tak přetékala, že by se dal vařit puding pro každého, spočinulo nyní na prahu jeho celičky. Vyzařovala auru útulné přívětivosti. Uvědomil si, že dívka působí takovým dojmem, jako když se kdysi na pěší výpravě za chladného a deštivého počasí ztratil v Alpách a po několika hodinách trmácení došel k útulné a přívětivé hospůdce, naplněné světlem, teplem a pohodlím. Na první pohled to bylo totéž.
Když postřehla jeho rozpaky, mírně sebou cukla a do tváří jí vstoupil ruměnec a první mezi rovnými se v duchu přistihl, že ho srovnává s první slabou růžovou září na nádherné letní obloze a ta že při tom srovnání prohrává. Ptal se, co by v takové chvíli udělal náš Pán. Odpověď ho napadla hned. Ušetřil by milovanou ruměnce a změnil by třeba i růži.
Pak následovala další sestra, a další, a průvod tak zhoustl, že si ho někteří málem spletli s procesím.
Chtěly bychom poprosit, zda bychom se směly natrvalo přestěhovat ke svatému Sixtu. - Znělo to jako by medu ukrajoval, a patrně tomu tak vskutku bylo.
Smíte. - Můžete.
A směly by se k nám přidat další sestry z jiných klášterů? - A ještě taky několik šlechtičen?
Náruč záplatovaného hábitu se všem otevírala a jejich náplň se roztékala slzami nad tím, jak moc je najednou považovaná a žádaná.
Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s vyšší pomocí dílo podaří. Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a poklonkování podlézavých patolízalů. Něco mu napovídalo:
Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.
Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.
Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete šťastnější! Ale to je jen začátek.
Odložil své honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s nenápadností vandráka vyrazil z domu. To nebyla žádná póza, která by se líbila hipíkovi. To byl výraz jeho vnitřní touhy po Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného sarabanda, a kdyby byl měl s sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by je z kapuce sypal na cestu.
Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách se u něho vyvrbil jakýsi biskup.
Říkáte chudoba a kazatelství? – Hm. - Zrovna byl založen takový řád.
Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté Sabině.
Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábity se rozzářily otcovským úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.
Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních; ale řád se stal dozajista příkladem, že to možné je. Všichni byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně klapalo.
Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.
Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu, svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k němu ani nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se každému dělá nanic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané duše.
Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.
Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:
Co žádáte? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:
Milosrdenství Boží a vaše.
Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!
Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.
Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší, pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva otazníky.
Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla. Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl, popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků až byly na vypadnutí. Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:
Maminko!
Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář mu kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:
Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.
Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty! Uviděl bílý pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys hlásal radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas. Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho modlitebních prostocviků.
Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů. První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco, říci, ale Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa. Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -
Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.
Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu, který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené Panny Marie k nám.
Kdyby se někomu zdálo, že Dominikovy noční pochůzky klášterem a kostelem byly pouhým bloumáním, potloukáním se, chozením od ničeho k ničemu nebo setrvačným přešlapováním toulavých bot, které nemají stání a jen čekají, když už konečně zase někam vyrazí, byl by na omylu. Zrovna tak, pokud by někdo pokládal množství jeho způsobů klanění, díkůvzdání, kajících pobožností, nošení řetězu pevně zarytého do těla a jiné opakované bolestivé úkony, bezpochyby citelně zraňující jeho tělo, za pouhé libůstky nebo doslova potrhlosti, jaké se přehlížejí u velkého génia, ale nedoporučují nikomu jinému k následování, byl by na omylu, a dokonce by i urážel světce a tak by hřešil. Nic z toho, třebaže to vyhlíželo nezdravě jako sebetrýznění a sebemrzačení, kterým by se milerád obíral kdejaký psychiatr, nebylo nesmyslné ani marné. Naopak, zanedbání takových drastických způsobů bylo by pro každého v Dominikově kůži otázkou života a smrti, zkrátka ohrožením nejen těla, nýbrž i věčnou zkázou.
Tohle světákům příliš nevoní. Když někdo nasává jako duha, anebo si udělá z plic komín, takže si zkrátí život na polovic, anebo musí jít ještě za mlada do penze, a drze se domáhá práva na důchod za to, že si vypěstoval cirhózu jater nebo rakovinu plic, lidé to rádi za toho příživníka zaplatí, a ještě říkají: No a co, užil si. Když ale někdo koná tvrdé sebezápory a bolestně se pokořuje před tváří Nejvyššího kvůli tomu, aby se jiní měli lépe, je to lákavé sousto pro psychiatra či neurologa. Zkrátka lidem světa se to moc nezamlouvá, ovšem výsledné ovoce by všichni rádi požívali.
Zdaleka ne všechny Dominikovy noční pochůzky a duchovní prostocviky a kající pobožnosti mívaly tak líbezný průběh, jak by je rádi líčili pisatelé červené knihovny. Pravdivý kronikář nemůže přehlédnout skutečnost, že nakolik bývala doba plná tmy a ticha příležitostí k činnostem nerušeným lidmi, natolik bývala otevřenou možností k výpadům dávného odpůrce. Dokonce nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, v té míře, v jaké býval světec oblažován nejvyššími dary a milostmi, býval současně vystavován dorážením zvrácených sil a mocností zla.
Při jedné noční pochůzce klášterem se uprostřed temnoty ozval jemný syčivý zvuk. Zdálo se to hadí představení přicházet od okna. Zalátaný hábit sněhulákovitě ztuhnul. Chtěl se lépe zaposlouchalt? Neslyšel už nic. Všude bylo ticho. Pokračoval dál opatrnou chůzí. V tu chvíli před ním vyvstal z temnoty úděsný zjev. Něžné oči v ošuntělém hábitu zamrkaly a setkaly se s párem zelených očí. V tom okamžení pohnul rukou, svírající růženec, a učinil znamení kříže. Ve tmě se zableskla podivná čelenka, nad kterou se pozvedla plochá kosočtverečná hlava a nadmutý krk ohavného hada...
Namířil si to přímo k místu, kde byl záplatovaný hábit. Pak zůstal stát. Civěl na něj asi ze dvou metrů. Nato se ozvalo: Pěkně si tu užíváš! Zatímco krajané nemají, co dát do huby, ty si tu lebedíš! Jsi zadlužen až po uši! Tobě to ovšem nevadí. Ještě chvilku můžeš přežívat na dluh. Pak tě to ale smete! Cha – cha – cháá!
Ta bytost neměla žádná ústa, a přece bylo jasně slyšet hlas. Najednou ten vtíravý hlas dolehl znovu. Už nebyl vyčítavý, jízlivý, ani plný odsuzování. Byl znovu tichý, a přesto se nedal přeslechnout. Jako by říkal: Nejlépe by bylo, kdyby sis uvědomil, že jsi kapánek přetažený nebo že máš úpal. Jsem tu dávno před tebou. Občas se vracím na stará místa. Cha – cha - cháá!
Můžeš mít ode mne všechno zlato světa. Ještě chvilku máš tu šanci. Zakrátko se ale nevyhrabeš z dluhů. Mělo by se s tím něco dělat, nemyslíš? To ale musíš sám. To je tvoje věc! Mohu leda poradit. Jsem stále po ruce. Ovšem nikomu se nevnucuji.
Rukáv hábitu se zvolna zvedl a na jeho konci kříž od růžence, pevně svíraný v ruce. Z hábitu zaznělo tvrdě: Co tu obcházíš, bídáku?
Pracuji a namáhám se, abych něco vytěžil.
Co vytěžíš v celách našich bratří?
Velmi mnoho. Ruším bratry ve spánku, dělám je nevrlými, protivnými a ospalými, aby včas nevstali uprostřed noci k modlitbě v chóru, nebo aby ji vykonávali pokud možno roztržitě a bez nejmenšího zaujetí.
Záplatovaný hábit se obrátil k postavě zády a vyrazil do chrámu. Táhlo se to za ním jako sopel. Když byl v kostele, ozvalo se z hábitu:
Co vytěžíš tady?
Hledím brzdit někde bratry, aby se opozdili, nebo aby vykonávali posvátné úkony ledabyle.
Nato se přesunul do refektáře.
A co tady?
Snažím se svádět bratry, aby se buď přejídali, anebo přehnaně postili, opíjeli se nebo si doušek nápoje nezdravě odříkali, a tím uráželi Boha.
Když se přesunul do hovorny, uslyšel za sebou zajíkavý smích, až ho zamrazilo v kostech:
Cha, cha, chá! - Toto místo mi patří celé. Tady se bratři dopouštějí hrozných chyb.
Jakých?
Kdykoli poslouchají a sami dál opakují všeliké zbytečné řeči. Co dobrého nabyli jinde, tady obyčejně ztrácejí.
Konečně se vydal do kapitulní síně. Je to místo, kde bratří na sebe pokorně a veřejně vyznávají své přestupky proti lásce nebo řádovým stanovám. Představený jim za to ukládá pokání, čímž se chyby napravují.
Když se tam hábit plný záplat přesunul, ozvalo se prsknutí a místnost zahalila tma. Bylo cítit čpavý dým, poněkud dusivý a dráždící ke kašli.
Sem se ti moc nechce, promluvil do tmy. Jak správně vytušil, tma nebyla prázdná. Ozvalo se jen sípavě, jako když otevírá staré dveře se zarezavělými panty.
Nesnesitelné místo! - Tady bratři žalují na sebe chyby, zde bývají napomínáni a káráni, a tu jim bývají odpuštěny poklesky. Co jinde ztratili, tady nabývají.
Rukáv s latou na loktu učinil znamení kříže směrem do tmy a ozvala se z ní rána.
Fuj! - Ulétlo slůvko úlevy z hábitu.
Pak se za klapotu bot přesunul hábit do chrámu, kde věčné světlo mihotavě osvětlovalo svatostánek. Dvojí klepnutí o zem bylo jediným dokladem toho, co se tu dělo. Teprve, když se věčné světlo rozdvojilo, bylo slyšet zvolení zrychleného dechu. Jen matně bylo znát, jak se bílý hábit rozprostírá po dlažbě.
Tvoje víra jako účast na Mé svrchované pravdě nabývá v rozjímání něčeho nového přílivem Mé lásky do poznání. Povznáším tě k hlubšímu vniknutí. Tak nabýváš vynikajícího rázu vědění z jasnozřivé lásky. Přes tuto jakost zůstává tvoje víra i láska na úrovni ctnosti. Proto neobsáhneš celou Mou bytost jako svého Bratra a Spasitele, kterému věříš a jehož miluješ. Ctností nemůžeš vyskočit ze své lidské kůže do Mé vyšší přirozenosti. Poznání, které v tobě vyjadřuje hnutí Mého Ducha, jenž je vrcholná Láska, způsobuje dovršení činnosti ve tvé duši. Tvůj život nabývá nový, hrdinský způsob. Už jsi za hranicemi své lidské bídy. Působení Mého Ducha je nadlidský způsob. Přesto není mimořádný. Prostě jen odpovídá potřebám tvé lidské přirozenosti. Dopřávám ti ho, můj synu, ale ne jako nějakému vyvolenci, na rozdíl od ostatních. Působím ve tvé duši jako v duši každého spravedlivého. Působím tam nejen, abys chtěl dokonalost a usiloval o ni, nýbrž abys jí také dosahoval věrnou snahou o to. Vedu tě k sobě Mou cestou a Mým způsobem.
Tady máš. - Ber! - Záloha věčného nazírání. Ve svých hovorech se Mnou Mne voláš a nasloucháš Mi, třebaže jsem pro tebe nevyslovitelný. Své pojmy, slova a výroky o Mně tvoříš ze stvořených věcí. Sotva je o Mně vyslovíš, třeba láska, moudrost, spravedlnost, už mají nesmírný obsah a význam. Ten platí napřed o Mně, a teprve pak o tobě.
Nediv se! - Všechny své dokonalosti máš ode Mne. Jen Mi věř, a udělím ti ve tvé víře i to, oč se ani neodvažuješ prosit. Tak učiním tvou přirozenost dokonalejší k vyšším projevům.
Svým osobním Duchem vanu tam, kam chci a způsobem, jakým chci. Přitom beru ohled na tvou svobodnou vůli. Chceš přijmout Mou inspiraci? Tvůj rozjímavý život je doopravdy spojen s dary Mého Ducha. Toto vnuknutí Ducha pro tvou jedinečnou cestu ke Mně a pro dokonalejší spojení se Mnou tě poznamenává uzpůsobením k poslušnosti vůči tomuto vnuknutí.
Neváhej a rychle si osvoj nadlidské hrdinství v chování, ve slovech, ve skutcích i v utrpení! - Dary Mého Ducha se v tobě projevují hnutím vyššího základu, abys vykonal dokonalé dílo. Tak tě vedu k vyšším úkonům, než jakých je tvůj přirozený rozum schopen.
Říkám ti, můj synu, zůstaň věrný Mému vtělenému Slovu a nechej se vést dary Mého Ducha. Vedení rozumem jako tvé nadsmyslové soudnosti a instinktem jako obecného smyslu by ti nestačilo k nadlidskému hrdinství, i kdybys Mi pevně věřil. Žádné ctnosti by ti nestačily k překonání rušivého vlivu, jakož i přitažlivosti okolního světa, znečistěného následkem hříchů lidí i zlého ducha.
Dobře víš, kolikrát se ocitáš v tak těžkých a nepřehledných okolnostech, že ti k rozhledu nestačí rozum a k správnému rozhodnutí a vytrvání v dobrém ti nedostačuje tvoje sebevíce zpevněná vůle.
Dar moudrosti proti záplavě pošetilostí, dar rozumu proti tuposti, dar rady proti unáhlenosti, dar síly proti ustrašenosti a bázlivosti, dar vědění proti neznalosti vyšších věcí, dar oddanosti proti odporu vůči Mně, dar bázně proti pýše. S tvým souhlasem, můj synu, pohybuji tvou vůlí vyšším základem na cestě k poslednímu cíli. Neznal bys ani to, co mohu uskutečňovat ve tvé přirozenosti.
Všechny Moje vyšší dary se ti sjednocují v lásce. Tak důvěrně a něžně pronikají všemi silami tvé duše. Můj Duch v tobě přebývá a působí láskou. Moje láska je rozlita ve tvém srdci Duchem, který ti dávám.
Ššš, ozvalo se jemně zašustění, jako když skromný návštěvník diskrétně utírá vlhkou podlahu. Věčné světlo, navždy samo v sobě sjednocené, a přece stejně vyzařující do temnoty, mělo být oslovováno šepotem, napodobujícím vánek.
Umlčuji hlas svého nitra, abych lépe slyšel tvůj hlas, Pane, a mohl s tebou nerušeně rozmlouvat, vyslechnout tě a poslechnout, a jít kázat o tobě tam, kam si přeješ, a ne, kam bych si přál, i když by se mi ten záměr s Kumány nebo Saracény zdál zbožnější. Rád odsouvám svou cestu ke Kumánům, když Mě nyní posíláš kázat jinam.
Kudy procházím, proletím jako padající jasná hvězda. Vím, jak to strašně rozčiluje nejrůznější církevní veličiny, snad kromě papeže. Je tomu dílu nakloněn. Jeho listy a buly prší jedna za druhou:
Přeji si, aby místní duchovenstvo v Paříži, v Prouille, v Toulouse, Madridu i v samotném Římě vyšlo vstříc působení bratří Kazatelů.
Krakovský biskup přivádí do Říma čtyři ze svých kněží. Uchvacuji je pro velké dílo. Už jsou z nich čtyři Kazatelé. Zakrátko je posílám na sever a dál. Pronikají daleko na východ, skoro až na hranice země Kumánů. Jak rád bych se k nim připojil!
Zvony odbíjely půlnoc a hábit, zdobený četnými latami a růžencem, se přesunul ze svatyně do chodby s celami bratří. Na konci chodby se zastavil. Každý byl na svém místě, ve své cele, pokojně oddechoval na lůžku. Všechno bylo v pořádku, a přece na něho dýchla ze všech stran jakási syrovost, chlad a dojem, jako když jste na návštěvě u cizích. Pozastavil se u obrazu Madony, aby tam zanechal svůj vzkaz.
Maminko, dům už stojí a není prázdný, ale chybíš tu ty, abys vytvořila z domu domov. Žádný z nás bez tvé pomoci nedokáže změnit stravovnu, noclehárnu, ba ani modlitebnu v domov. To, co zná každý bezdomovec. Pouhé bezdomovectví, možná slušně uspořádané, vyprané a čisté, a třeba i dobře nasycené, ale pořád jen bezdomovectví. Maminko, pomoz!
Tma je strašná, protože dovede hrozně zhoustnout, když dává větší příležitost zlodějům krást a vrahům zabíjet, nevzdělaným vykládat lži nebo bludy, hříšníkům hřešit, aby mohli beztrestně uniknout z místa činu. Avšak tma dovede být sametově něžná, když se stává řidší a řidší, a stává se důvěrně známá jako maminčino pohlazení na dobrou noc.
Nikdo nerozsvítil žádnou louč ani svíci, ale přece temnota v jednom místě řidla a ustupovala před svítáním, až zazářilo slunce a uprostřed jasu vystoupily tři postavy. Prostřední byla nejkrásnější. Jedna průvodkyně nesla rozkvetlou růži, druhá kropenku. Beze slova a šelestu se blížily k celám, kde odpočívali bratři. U každé pozdvihla bělostná ruka namočený kropáč a pokropila každého bratra zvlášť a požehnala mu.
Kdo jste?
Ta, kterou každý večer vzýváte, když se modlíte slovy: Eia, ergo advocata nostra, orodovnice naše! Ta, která prosím u nohou svého Syna, aby chránil řád.
Kdo jsou ty ostatní panny?
Cecílie a Kateřina.
Počkejte! Zdá se, že jste však jednoho přešla. Proč?
Spal, jak neměl.
Pak se temnota znovu zatáhla a zbyla tu jen množina záplat, tiše a dlouze nadechující temnotu. Byla z ní cítit známá vůně Mateřídoušky. Chvíli tu záplaty otálely jako zapomenuté, pak se ale pohnuly a sunuly se do chrámu.
Zůstaly před oltářem. Klekátko zavrzalo.
Díky, Pane, za taková - , ale pak najednou, snad mluvčímu došel dech, tělo pozbylo hmotnou tíži, hábit se vznášel. Jeho nositeli to nepřišlo nepříjemné, ani proti mysli, takže se tomu nijak nebránil, aby zakoušel úžasné věci.
Uprostřed samoty a noci, plné obav a úzkostí, je místo plné jasu a nanejvýše zabydlené. A na nejvyšším místě jasně vyniká trůn Páně. Po jeho pravici osvědčená přímluvkyně v blankytném plášti, a kolem zástupy dalších účastníků vznešené slavnosti. Tam augustiniáni, zde benediktini, jinde cisterciáci, ale nikde žádný z bílých bratří a sester, kteří se odebrali na věčnost.
Záplatovaný hábit se snáší k zemi a přilepuje se na dlažbu jako by jej vítr smetl se šňůry ještě mokrý. Dlouho tam ležel před oltářem, takže byla pod ním zakrátko celá země upocená a zaslzená, až ho někdo pozvedl. Vzhlíží nechápavým pohledem.
Mávající ruka mu kyne. Dlouho váhá, až uviděl příznivé znamení s trůnu, posunul se blíže, ale opět klesá do té slané vlhčiny.
Co tě trápí?
Vidím tu mnohé z jiných řádů, ale žádného z bílých bratří a sester.
Chceš vidět Kazatelský řád?
Ano.
Svěřuji ho naší Matce. – Opravdu ho chceš vidět?
To bych opravdu rád.
Přímluvkyně odkrývá blankytný plášť a rozvinuje ho tak, až pokrývá celé nebe. A právě vystupuje velký zástup bílých bratří a sester, tulících pod ním.
Zalátaný hábit se snesl k zemi a skoro s ní splýval. Tak k ní přilnul v hlubokém ponížení. Nebylo skoro znát jeho nositele. Štěně se stočilo do klubíčka, že by skoro vešlo do celé ruky.
Brzy nato se kdosi z bratří zpovídal:
Otče, když jsem se v noci probral ze spaní, byl jsem poněkud obnažen…
Později se záplatovaný hábit před každým svým vynořením na kazatelně snesl na zem před obraz Madony, a ozývalo se z něho:
Dignare me laudare te, Virgo sacrata. - Učiň mě hodným chválit tě, Panno přesvatá.
Potom se s kazatelny linula slova povzbuzení, plná síly. Najednou se stíral rozdíl mezi hlasatelem Slova a samotným Slovem. Mluvčí se nadobro ztrácel ve svém hábitu.
Nestačí, aby byl jeden pohostinný sám k sobě a dopřával si, co hrdlo ráčí. Měl by pohostinně přijmout i toho, kterému jiní přibouchli dveře u nosu. Jenže kdopak nás uprostřed nevlídného světa naučí, abychom byli sami od sebe vstřícní k ostatním? - Za každého se srdcem z kamene musí jít někdo se srdcem na dlani. Předávání radosti znamená víc než vystupovat se naleštěnou tváří, vyhlížející jako posmrtná maska.
Jako Můj opravdový přítel se od nynějška živ Mou Láskou a radostí. Staň se pokojným zapalovačem lásky! - Když Mě přijímáš jako přítele, tak vynechej své rozplývání se v přeslazených pocitech.
Tvoje přijímání je součástí oběti přinesené na Mou výzvu. Je to viditelná odpověď shůry na tvou oběť. Přijímání odpovídá tvé oběti. Moje Oběť má společenský dosah. I když sloužím při této slavné hostině lásky docela sám, nedělám si něco soukromého na svém vlastním písečku. Sloužím ve jménu tebe, a to uprostřed všech ostatních, ale ne bez nich. Tak pokračuj v Mé oběti a osvojuj si její zásluhy pro sebe i pro ostatní.
Jen do toho! - Jdi a nabídni ruku komukoli z hlučícího davu, pořád dokola omílajícímu hesla svých mluvčích, předříkávačů či zaříkávačů. To je ten zástup, kterého je Mi líto, protože jsou jako ovce bez pastýřů.
V tu chvíli se mluvčí odmlčel, jako se mu tolikrát stávalo, před očima mu všechno rozmazaly slzy, jazyk se mu skoro přilepil k patru a v krku mu poskočil ohryzek. Jednu chvíli se zdálo, že se o něj zrovna pokoušejí mrákoty. Pak se ale upokojil a jazyk se mu znovu rozvázal.
V nesmírném dojetí se ztiš po přijímání, kdy k tobě vstupuji. A to nepřicházím poprvé. Možná se dostavuji poprvé pod touto podobou tvého všedního chleba. Tohle nemůžeš ledabyle a mlčky přejít.
Oči se mu na chvíli obrátily vzhůru, až se celý ten záplatovaný hábit zakolíbal, a jazyk zase zadrhl, že se zdálo, jako by se uřekl. Při bližším pozorování se však ukázalo, že mluvčí vyhlíží svěže jako orosená fialka. Snažil se cosi vyjádřit, ale pak strnul a oči mu zesklovatěly.
Mlč! - Ztiš se před nesmírným tajemstvím, že vstupuji do tvého srdce. Zatímco dávný sochař Pygmalion vytvořil krásné dílo, a pak se do něj zamiloval, stvořuji si tě otcovsky jako originální obraz podle sebe. Když se ti ten obraz rozmazal, přicházím, abych ho bratrsky obnovil. Můj zamilovaný obraze a toužím zde přebývat.
Hodlám se milostivě zabydlet ve tvém nitru, příteli, jako Otec, Bratr i Přítel, ale odmítám se kamkoli vtírat. Nejsem ani žádný pašerák, abych obcházel zadními vrátky. Přebývám u tebe přátelsky. Jsem v tobě jako milenka k objetí, k užívání ve sladké blaženosti. Tak tě přijímám do svého -
Po dlouhé době bylo možno postřehnout, že záplatovaným hábitem prozařuje někdo jasně vynikající, a že se neustále maličko, ale přece jen trvale usmívá. Koutky úst se mu o pár milimetrů nadzvedly a jeho oči najednou přestaly vyhlížet jako oči filozofující ryby z čeledi mořských trumpet.
Počkej, příteli, ještě na slovíčko! - Hodlám do tebe přelévat svůj život tak, abys byl tak prosycen Mým prostřednictvím, že tomuto všemu zprostředkuješ dokonalý život. Potom se tvé slovo stává Mým Slovem, tvé skutky se stávají Mými, a sám se v tobě modlím, takže je pokaždé otcovsky uslyším a vyslyším. Tak vidíš, že o cokoli ho budeš prosit v Mém jménu, dám ti to. K tomu se ale musím v tobě poznávat.
Dej pozor, příteli! - Nepřipouštěj si žádné dvě oblasti života, žádný život všední a pak slavnostní život duchovní, který by byl prchavým životem několika okamžiků. Celý tvůj život nabývá nesmírné jednotnosti, nesmírné ucelené hodnoty.
Už není žádná bezvýznamná všední práce, a žádný sebenepatrnější úkon není marný. Ve všem nacházíš Mne. Všemu dávám pečeť Mé hodnoty. Povznáším tvé nejprostší povinnosti. Kultivuji tvé nejnudnější všední úkony. To je ono velké umění, sbírat perly v prachu všedního dne.
Když se hábit plný záplat snesl k pozemským poměrům a přesunul se do refektáře, na stole smutně vyčkávalo několik kůrek tvrdého chleba k obědu a vrhalo němou výčitku: Dneska je celý svět samá žebrota, a profesionál se v tom skoro ztrácí.
Krátce poté, co se rukávy záplatovaného hábitu vznesly vzhůru ke chvále a oslavě Nejvyššího, zavřenými dveřmi vkročili do jídelny dva sliční mládenci s koši plnými bílého. Každý tu dostal celý bochník. To se opakovalo tři dny vždy v pravé poledne. Stalo se to dvakrát v Římě a dvakrát v Bologni. Po druhé přinesli andělé s chlebem i koš sušených fíků. Bratr, který odnesl jeden z fíků na ochutnání papežovi, a on se nezdržel úžasu nad jejich chutí, řekl:
Nedivte se, Svatý Otče, jsou přece z vaší zahrady.
Když se záplatovaný hábit vynořil v Toulouse, připojil se k němu ještě hábit Bertrandův, aby se společně přesunuly do Paříže.
Cestou se bílé hábity objevily v proslulém poutním místě Rak-Amadour, kde setrvaly celou noc ve svatyni Bohorodičky. Linul se kolem z nich krásný zpěv žalmů a litanie. Než se kdo nadál, připojil se k nim při jejich dalším přesunu zástup cizinců. Chovali se k nim dost vraživě, na rozdíl od obvyklé katarské nevraživosti, i když jim nebylo rozumět ani slova, a dokonce je několikrát hleděli pohostit.
Je mi tak trapné, dát se tolik hostit od cizinců, a ničím se jim neodměnit, ozvalo se ze záplatovaného hábitu.
Ehm, ozvalo se od jeho průvodce.
Pomodleme se, aby nám Pán udělil dar jejich mateřštiny, abychom mohli těm cizincům trochu rozumět a mohli bychom se jim odměnit Božím slovem. V mžiku jim bylo rozumět a vzduchem vibrovalo Boží slovo v jemné modulaci. Pak všichni společně zpívali posvátné zpěvy v rodné řeči oněch cizinců. Tak se rozléhaly divukrásné a povznášející zpěvy sladkou Francií, donedávna zahlcované svůdně smyslnými písněmi trubadúrů.
V Orleans se jejich cesty rozdělily a záplatovaný hábit s doprovodným hábitem se sunuly dál svou cestou. Když už byla Paříž na dohled, ozvalo se z látaného hábitu:
Kdyby se naši bratři v Paříži dozvěděli o tom divu, který s námi Pán onehdy učinil, ještě by nás pokládali za svaté, zatímco jsme přece jen ubozí hříšníci. - Ještě horší by to bylo, kdyby se o tom dozvěděli lidé světa. – A víš co, Bertrande, raději se o tom nebudeme nikomu ani zmiňovat.
V té době zavítal skotský král Alexandr II. na francouzský královský dvůr. Dosavadní mrazivé vztahy mezi oběma dvory zakusily překvapivou oblevu. Kdy se to stalo? Ani ne tak při hostinách, rytířských turnajích a dvorních slavnostech, jako v přítomnosti jednoho záplatovaného hábitu. Slovo dalo slovo a skotský král dal svůj příslib:
Nechám zbudovat několik dominikánských klášterů ve své zemi.
Vzápětí provázelo osm bílých hábitů bratra Klimenta do Skotska.
Na zpáteční cestě, kudy se přesouval zalátaný hábit z Francie do Bologně, zůstávala za ním jasně vynikající stopa, jakou zanechává za sebou třeba i šnek, ovšem ne tak trvanlivou, ani tak blahodárně působivou jako je šňůra dominikánských klášterů –Verona – Florencie – Brescie – Faenza – Placencia -
Ne každé takové ohnisko osvěty bylo stejně účinné ve svém působení. Třeba klášter Mascarella v Bologni se přes největší námahu a vyčerpávající práci dočkal velmi chatrných výsledků.
Sotva se tam vynořil vousáč v hábitu se záplatami vpředu i vzadu, bylo to, jakoby nad Bolognou proletěl meteorit. Místní biskup se stal svědkem nezvyklých zvuků a strašných jevů, takže mu možná na čele naskočila nová vráska a na skráních mu vyrazilo několik vlasů interesantního stříbra.
Chřřř! - Chřřř! - Chřřř!
Ten zvuk se mnohým z těch, kdo ho slyšeli, zařízl do uší, div, že jim je neoddělil od hlav, až si připadali jako uší zbavení, protože jim v nich rezonovalo jako by nekonečnou ozvěnou: Chřřř- Chřřř! – Chřřř! - - Chřřř! – Chřřř! Chřřř! - Stejně jako se jim zaryl do srdce ostřím pily, krájejícím lidskou schránku, takže se jim zdálo, že přicházejí o samu svou podstatu. Teprve když vystřízlivěli z opojení světem, vydechli si velkou úlevou jako každý, kdo se zbavil ďáblových výkalů, a těšili se z andělských křídel, jimiž se rázem vznášeli nad pozemskou a tělesnou tíží.
Z darovací listiny, podepsané Oldřichem Gallikanem, občanem boloňským, kteroužto nedávno udělil značné pozemky bratřím, zbylo totiž několik nepříliš úhledných útržků a cárů, použitelných jako znamenité topivo při rozdělávání ohně v krbu.
K protažené tváři biskupa z Bologně se vzápětí přidružilo několik dalších, které podle svého úžícího se vzezření poslední dobou konzumovaly hlavně citróny. Množství bílých hábitů opustilo skladiště a přesouvalo se po dvou do různých zapadákovů.
Semeno se má rozsévat, a ne hromadit! - Tohle jim znělo za zády ještě dlouho poté, co se zalátaný hábit přesunul z jejich středu zpátky před chrámový kříž, aby před ním vlastními koleny přeleštil mramorovou podlahu.
První všeobecný sjezd čili generální kapitula kazatelského řádu zaznamenal mobilizaci neúnavných rukou, které dokázaly zužitkovat všechen potřebný inkoust a papír. Bohatý duch prorůstal cestou organizace.
Teď už to všechno ovládáte, takže mohu nyní odejít ke Kumánům kázat pravou víru, ozvalo se ze záplatovaného hábitu.
Kdepak, Otče! To nejde. Jenom, prosím, zůstaňte v úřadu řádového velmistra, jak vám to svatá Stolice udělila. Jedině vy máte ducha řádu, zatímco my jsme ducha vcelku nezámožného. Proto si lebedíme v organizaci, v paragrafech, v technice řízení.
Hábit potřásl svými latami, a nechal se slyšet:
Tak tedy dobrá, ale nezapomeňte přitom ani na mne. Žádám, aby mi byli přidělení čtyři rádcové pro omezení mé pravomoci. Během tohoto shromáždění by měli důkladně prozkoumat všechny řádové záležitosti, a když shledají, že jsem plně nedostál svým povinnostem, ať mne neprodleně zbaví velmistrovského úřadu!
Když celé město spokojeně oddechovalo pod hvězdnou oblohou, konal se podle všeho v kostele velký úklid. Dlážděná podlaha u oltáře byla vystavena náramné péči nočního hosta. Hned slaná lázeň a hned zase vytírání, sušení, leštění a cídění. Podobný úděl poznamenal také kříž. Jako by nočnímu horlivci nestačilo, že ty staré hadry mohou uschnout v ranním slunci, ždímal je nyní o překot tak vydatně, až se zdálo, že se do nich sám zaplétá a splývá s nimi v jediný pomačkaný chuchvalec. Ten pak navěšoval na kříž a skoro kolem něho omotával.
Jenom čisté srdce rozeznalo něco smysluplného v této tmě matně prozařované mihotavým paprskem věčného světla. Spatřilo postavu nebývalé krásy a zaslechlo zcela zřetelně slova:
Pojď, miláčku, pojď a vejdi v radost, kterou jsem ti připravil.
Příští den byl dnem prostého rozloučení a požehnání. Pak už se hábit se svými latami prostě jen vzdaloval svižným krokem. Když se však po několika nedělích vrátil do Bologně, byl postup mnohem pomalejší a bylo znát, že mu poutnická hůl nyní náramně dobře slouží. Po noci probdělé na posvěcené půdě byla na jeho chůzi patrná rozechvělost a slabost. Z nitra sešívaných lat se ozýval cinkot kovového náčiní, jaký obvykle provází každý krok rytíře v brnění. Tento však měl místo meče u pasu růženec, namísto ostruh na koně pouhý řetěz málem prorůstající tělem, a místo drátěné košile a štítu jen škapulíř.
Odpočiňte se přece na lůžku.
Zůstanu tady na zemi.
Hábit se snášel k zemi za obvyklého cinkotu kování a řinčení kovových řetězů kdesi uvnitř, odkud vycházely udýchané zvuky:
Prosím, zavolejte ke mně novice. – Potřebuji s nimi mluvit. - Pošlete za mnou dvanáct nejstarších bratří a představeného kláštera. Prosím o celoživotní zpověď.
Velké přesuny v klášteře vrcholily, když přednesl odkaz:
Toto je mé dědictví, které vám, děti, zanechávám: Milujte se vespolek. Zachovejte pokoru po příkladu našeho Pána, a setrvejte v dobrovolné chudobě. Pamatujte, že k panování dojdete službou.
Otče Dominiku! - Vyhrkl bratr Tomáš.
Copak, můj synu?
Nesmíte nás opustit. Bez vašeho ducha jsme jak pustá poušť. – Bez vašeho ducha se naše kláštery změní v pouhé noclehárny, a třeba i blázince a věznice. Však víte - jsme ducha mdlého, docela nezámožného. Bez vás nám zůstává přehrštle paragrafů. Z vašeho života zbývá pro tento svět podivný souběh kotrmelců a přecházení, nápadně připomínající krkolomné počínání pohorských blouznivců, a –
Tomášovy vypjaté výlevy ustaly, když se pozvedl pravý rukáv zalátaného hábitu, z něhož se ozvalo sípání a chrčení, upomínající na stěhování starého nábytku:
Přeháníš, bratře. - Nejsem tu tak nepostradatelný. - Ostatně - je tu doma naše Maminka - Královna! Maria - prosit nepřestane. Nedopustí to. Uvidíš! – Jen se nepodceňuj v rukou Nejvyššího!
Když přijímal pomazání posvátným olejem nemocných, dolehl odkudsi útržek rozhovoru:
Biskupové by ho rádi pochovali v kostele Panny Marie –
Do toho se z látaného hábitu ozvalo zasténání. Nato rukávy vyletěly nahoru, načež zamávaly po způsobu lopatek mlýna splašených záchvatem větrného poryvu. Všichni k němu překvapeně vzhlédli s tázavým pohledem v očích. Z tváře se nedalo nic jednoznačného vyčíst. Jak se sluší na sluhu, plnícího vyšší vůli, byla jeho tvář jasná a přitom neproniknutelná. Z hábitu plného lat se ozývalo:
Kdepak! - Více vzduchu! - Na vinici! - Hrob – hrobka – u nás v chrámě.
Jenže ani na volném vzduchu uprostřed vinic to nebylo ono. Příroda zmlkla a naslouchala. Ptáci přestali zpívat, hmyz bzučet. Bylo to, jako by se rozkřikla zpráva, že pozemská pouť tohoto zjevu se blíží k posledním vrátkům a že zakrátko bude vyhlášen rozsudek.
Občas se z hábitu ozvalo tiché zasténání. Jednu chvíli se vzepjal tak, až se zdálo, že se ho snad snaží překonat něco jako průbojný dobyvatel, což je věc vždycky obtížná. Pokaždé však následovalo překvapivé projasnění očí svítících z vousů jako jasný plamen ohnivého keře na Sinaji.
Když k němu dolehly zpěvy za umírající, trhnul sebou, načež chraplavě vyhrkl:
Počkejte přece! – Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za náš řád!
Za chvíli se všude kolem rozléhalo: Maria za nás prosit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, Pane!..
Už má lepší společnost, poznamenal jeden bratr.
Otče! Přimluvte se nás před Pánem! - Vyhrkl plačtivě bratr Ventura, ale náhodný kolemjdoucí mohl slyšet spíše jen vrznutí a zaskřípění zadřeného kola od žebřiňáku. První mezi rovnými však slyšel docela jasně a zřetelně.
Neplačte, děti - tam - kam jdu - budu užitečnější, než jsem tady.
Bratři se tvářili nanejvýš chmurně. Byli to chrabří bojovníci za věci světu docela neznámé, leč trpěli. Nevím, jak kdo, ale osobně docela souhlasím s těmi otevřenými hlavami od poezie a filozofie, kteří tvrdí, že se pod kopřivami náramně daří jahodám, a že by se člověk jako nikdo jiný měl radovat, když má nějaké ty trable. Se všemi těmi chytristikami, víte, jako že se jeden utrpením vylepšuje. Doopravdy, každý získá utrpením svobodomyslnější a chápavější rozhled. Pomůže vám to vcítit se do neštěstí ostatních, když stejné potíže postihnou i vás.
Ač nemuseli, sledovali to jako strašné divadlo: buď že se jim zdálo, že nervové napětí prvního z nich dosáhlo výkonnosti příliš neslýchané, nebo snad proto, že si domýšleli, že snad ochablo, nyní nabyly převahy a vracely se teď nazpět jakési přebytky, nebo tomu bylo z jakékoli jiné příčiny, každopádně řetězy obepínající tělo se do krajnosti napjaly. Tam - v okovech, před kterými jiní utíkali a snažili se je všemožně setřást - s řetězy a mřížemi obtaženými kolem těla - odpočíval první mezi rovnými, propletený železem. Dobře obrněný duchem i železem proti nepříteli vnitřnímu i vnějšímu.
Načež se zmačkaný hábit vyrovnal. Záplaty to snadno snesly, neboť byly dobře přišité sestrami v Prouille. Řetězy, obtahující jeho křehké tělo a vyrývající do něho modrofialové kolejnice, se s kovovým cinknutím uvolnily. Povolilo snad nějaké vnitřní napětí? Pak už se neozvalo nic. Zůstal docela pokojně. Usmíval se. Všechno bylo zcela jasné. Napadlo ho, že by se to mělo říci, napsat nebo vyzpívat, ale už to nešlo. Bylo to v pravé poledne šestého srpna léta Páně 1221.
Konečně si rozumíme. Dar rozumění ve tvém rozjímavém životě odpovídá vlastnosti rozumu. Konečně pronikáš hlavně do tajemství Mého Vtělení. Konečně poznáváš, po čem tolik toužíš. Nejvyšší druh poznání dosahuješ moudrostí. Tak ti darem, moudrosti otevírám přístup ke Mně.