XI. ROZMARY BŘEČTANU POPÍNAVÉHO
Palác kardinála Ugolina se koupal v zářivých červáncích zlatého letního večera. Jen vzpomínkou nyní zůstávala bouře, která před nedávnem s takovou vervou zuřila v jeho zahradě, altánku, obytném stavení, v přilehlých budovách pro služebnictvo, stájích pro koně a pozemcích. Bouře se přehnala a zanechala za sebou spoušť korunovanou pokojnou oblohou a ptačí zpěv a západ slunce v barvách, o jakých si mohli malíři této doby nechávat jenom zdát, neboť vlašská malba byla záležitostí strohých byzantských ikonopisců. Cimabue, vlastním jménem Cenni di Peppo a Giotto di Bondone byli tou dobou ještě někde na houbách. Vzduch byl chladný a lahodný a země vysílala léčivou vůni. Z oblohy vydrhnuté deštěm probleskovaly hvězdičky, zvláště Večerka a pak další dvě menší.
Zlepšené povětrnostní podmínky nepřinesly úlevu ostijskému biskupovi, který se sesul do klekátka jako uvolněná vrstva střešní břidlice. Sledoval západ slunce, leč pohled ho nijak nenadchl. Slyšel drozdy v zahradě, ale příliš o nich nepřemýšlel. Stručně řečeno, neoplýval slunnou náladou. Vzhlédl k obrazu Madony s Ježíškem. Pohled na Krále králů ho vždy uchvátil, nicméně pokaždé zůstával zaraženě před jednou podrobností: Vždyť ho Maria přece něžně ovinula a zavinula plenčičkama, a ne že by ho takhle vánočkovitě sešněrovala! Právě tak prkenně si připadal, když se celou bohoslužbu pohyboval v ornátu skoro tak pohodlně jako křižák v železné košili. Žádný větší vzmach, a stačí sebemenší rozmáchnutí, a už vám někde praská šev anebo přeska.
V tu chvíli pocítil hluboký obdiv před mocnou přírodou, která mu nakukovala oknem do komnaty pohledem břečtanu.
Břečtane, břečtane, povzdechl si kardinál Ugolino.
Břečtan popínavý čili berštan, bičok, blušť, braštan, břečťák, dřevolez, efajl, líček, pořečťan, točík, zimolez, zimozelen, latinsky Hedera helix. Prostě takový popínavý keř z čeledi aralkovitých s větvemi, které se přichycují k podkladu mnoha příčepivými kořeny, rašícími po celé jejich délce na zastíněné straně.
Je pochybné, že by nějaký kardinál mohl chovat nějaké hlubší city k bylině tak prosté jako je břečtan, nicméně i on by leckdy ocenil jeho užitečnost jako prvotřídní léčivky. Odvar z břečtanu se i panu kardinálovi sešel při popálení sluncem, jako prostředek k odstranění celulitidy, a teplé obklady mu přišly vhod při různých otlacích, způsobených slavnostním korzetem, jaký si služba oltáři v těch dobách vyžadovala. Dokázal však též příznivě ovlivnit psychiku člověka.
Jako stále zelená rostlina byl břečťan už pro první křesťany symbolem nesmrtelnosti a věčného života. Svým sklonem k točivému pohybu při růstu symbolizuje život a znovuzrození. Je symbolem rodiny, když vyrůstá z mnoha vláken, které se navzájem propojují v jednotný kmen, až tvoří nerozborný pevný celek. Odedávna symbolizovaly břečťanové věnce, větévky či listy manželskou věrnost.
Takový je břečtan popínavý či rozpínavý. Ukázalo se však, že je též objímavý nebo dokonce všeobjímavý. Kdo by pozorněji sledoval pana kardinála, objevil by, že zvláštní jeho pozornosti se těší také nejeden blázen. Možná by si připomenul rostlinu potos neboli šplhavník, latinsky zvaný Epipremnum aureum, jenže to je zase něco jiného.
Zato se tu vyskytli jiní dva Boží blázni k pohledání.
Dominik se totiž nevrátil do Languedocu jen tak hned jako nějaký voříšek na zapísknutí. Měl tu ještě nejedno závažné pořízení. A tak se zdržel v Římě až do jara příštího roku.
Kdybyste se ho zeptali, co tam dělá, asi byste žádnou přesnou odpověď nedostali. Bylo to však pořízení z docela jiné strany, než byste čekali. Možná, že ani on sám něco takového patrně neočekával. Strávil nejednu noc v místech, kde vykrvácela sama církevní Skála, protože jí to bylo určeno, že ji jednou povedou, kam nechce. Vykrvácela, ale nebyla přemožena.
V těch časech se u svatého Petra kostelník nadmíru vylekal, že vyoraná polní myš by se vedle něho tyčila jako sám Juda Makabejský, a blekotal:
Co – co to – co to tam - ?
Pak se však uklidnil, když naznal, že má ušetřenou práci s umýváním, utíráním a leštěním chrámové podlahy.
Je pravda, že svatý Augustin radí: Miluj, a pak si dělej, co chceš! Láska je všemohoucí. Můžeme a musíme hodit přes palubu všechny ohledy. Tenhle Augustinův výrok je hlubokomyslný. Když se ale vytrhne ze souvislosti, tak je natahovací jako vesta. Nakonec by se i přeučenému sucharovi mohl stát omluvou pro kdejakou neřest. Člověk už není pod zákonem, ukládaným zvenku. Když miluje, tedy ne jen libovolně a po lidsku, nýbrž nekonečnou Láskou, k níž si pokorně vyprošuje povznesení. Taková vyšší láska je lidskou účastí na nebeské Lásce. Tak má pozemská láska k nebeské Lásce, vtělené v člověku, aspoň stín účasti na všemohoucnosti Lásky nejvyšší.
Jedině ten, kdo dovede takto milovat, má náležitě rozšířené srdce. Je obdařen trvalou mocí a povznášen nad zákon ukládaný zvenčí.
Láska sloužící! - Uvědomělá. Nenáročná. Nezná sebe a sleduje pouze Lásku nebeskou a bohumilé tvory. Tato Láska vykupuje a získává. Čím je čistší, tím dovede vést k větším činům.
Láska naprostá, bez špetky sobectví! - Dovede dokonale zapomenout na sebe a odložit svoje zájmy.
Hrdinská láska! - Hrdina nebeské Lásky vítězí právě touto absolutností, která na něj sestupuje ze spojení s nebeskou Láskou. Vítězí absolutností, která se nespokojí s kompromisem, s tím, že to nějak dopadne. Žije jistotou, že pro ni je jedinou cestou: Zemři a budeš žít!
Potíž je v tom, že člověku zaseknutému v pýše jsou tato slova platná asi jako mrtvému zimník. Ve své hrbaté pokoře na to jenom přikývne, protože na všechno hledí z pozice snílka, který ve svém snu už došel spásy a nepotřebuje od nikoho nic, tedy ani žádnou spásu.
Má-li však někdo za svůj životní program dojít serafínovsky láskou k pravdě a jiný zase apoštolsky dojít pravdou k lásce, nemohou jinak, nežli že se jednoho krásného dne srazí nosem.
Všetečným očím se možná podařilo přesně zjistit, kdy - totiž mezi kterými z oněch proslulých devíti způsobů duchovní fyskultury - se takto stalo. Zapisovatel těchto událostí byl však mnohem více zaujat neobvyklým počínáním na vyšších místech.
Viděli jste už někdy rozhněvaného Ježíše? - Někdo tvrdí, že je to u milosrdného Beránka něco vyloučeného. Omyl! Dovede se hněvat, a jak! Když jde o dům našeho Otce a pokoutní obchody potulných kramářů, dovedou stolky jaksepatří létat, a peníze dostanou křídla, a co teprve obchodní artikl! – Pořádné nadělení pro kostelníka, ba dokonce pro celou úklidovou četu! - Takže pozor! I ten nejmilodrsnější a nejlaskavější, který neodmítne žádného kajícníka, dovede nadělat paseku, když narazí na lidskou zabedněnost. Nakonec se však nechává přibít na kříž všechny, včetně těch, kdo ho zabíjejí, ale ovšem do tří dnů postaví zbořený chrám zase na nohy.
Zvědavou kostelnickou myš patrně uvedlo do rozpaků celé to představení adorační fyskultury, nicméně mnohem úžasnější bylo to, co jí zůstalo skryté kvůli klapkám na očích. Hábit i jeho záplaty ustrnuly jako by byly odložené ve skříni. Nebyla to lavina alpského sněhu, co ho tak zasáhlo, jak se možná v první chvíli domníval. Byl to pohled do tváře Ukřižovaného spalovaného horlivostí pro otcovský dům. Do toho všeho se mu najednou přikradl jakýsi otrhaný obejda. Svíčková bába vyletěla z lavice jako bažant z mlází a tradá za kostelníkem, že mu tam možná někdo něco provádí, aby si to lépe ohlídal. Kdekdo se ošklíbl: Co se tady potlouká ten bezdomovec? Domácí Pán se však na něho nemračí. Nepřeje si, aby se na toho, kdo se vydal cestou ctnosti, vyskakovala jeho hříšná minulost jako čertík ze škatulky. Cože! -On ho dokonce vítá!
Chápavé srdce velkého milovníka se rozšiřuje až k obejmutí spřízněné duše v hadrech s kapsami skrz naskrz děravými. Propast volá k propasti, a náruč se otvírá náruči Takové je obejmutí v náručí toho, který rozpíná ruce na kříži, aby se do něho stulili všichni příchozí. A opravdu se tam mnozí přitulí tak ochotně a rádi, že by z toho zbledla a uschla závistí i sama Svízel přítula, řečená Galium sarine.
Jak dlouho zůstávají oněmělá ústa velkého milovníka? Kolik vody uběhne v památné Tibeře? - Pontifex Maximus, jehož úkolem je tradičně péče o městské mosty přes Tiberu, a nyní Innocenc III,, by snad za tu dobu přešel svižným krokem většinu z nich. Kostelní myš už dávno nervózně přešlapovala, když nový apoštol zašeptal: Františku!, aby zaslechl serafínskou ozvěnu: Dominiku!
Když si padnou do náruče staří přátelé nebo dávní veteráni, kteří podstoupili mnohé boje a dlouho se neviděli, je to dojemné. Když si ale padnou do náruče staří přátelé, kteří se neviděli nikdy, a přesto se znají, snad kvůli vznešenému déja vu, je z toho každý úplně na hromadě, zkrátka vedle.
Tak také zalátaný hábit, třebaže by si byl tak rád připadal jako rytíř bez bázně a hany podle ideálu svého tatínka Felixe, či jako oddaný pes svého Pána a neohrožený ovčák podle maminčina snu, si v tuto chvíli patrně připadal jako vyplašený králík. Aspoň se to tak jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli, neboť nějakou dobu hopsal po čtyřech, chvíli zase přecházel po dvou, aby pak opět strnul v pokleku, chvíli vrhal oči v sloup a vzápětí jimi zase něžně mžoural. Kostelní myš by z takového návštěvníka měla velmi smíšené pocity. Nešlo však o záležitosti vnějšího zdání, ani omšelého zevnějšku, ba ani o pocity nějakého povrchního pozorovatele. Objímavost, příchylnost probodeného srdce v akci vypadá v očích světa tak, že vybočuje ze všeho, čím se svět honosí a pyšní. Kdopak tomu porozumí? Leda ten, kdo se právě probírá z pohroužení a vrací se k sobě z vytržení, aby si rozechvělou rukou setřel pot z čela a zavrtěl sám nad sebou nevěřícně hlavou: Jémináčku, nebyl to sen?
Jenže druhý den si vyšlapuje po náměstí a ten půlnoční trhan je tady zase, z masa a kostí. Bez hlesnutí si padnou do náruče. Dávní přátelé od prvního setkání.
Víš, Františku, řeknu ti - jsi mým druhem. Zůstaňme spolu a nikdo nám neodolá!
Ono se to řekne, že od té chvíle byli oba jednoho srdce a jedné mysli, jenže co to obnáší? Lékař vám začne něco vykládat o siamských dvojčatech. Pak se třeba také zmíní o takových rozbujelých zjevech, kterým by každému bylo zapotřebí aspoň dvou nebo tří srdcí při jejich obezitě. Nato se rozpovídá o vymoženostech transplantace srdce a možnosti voperovat nějaký ten Pagemaker, lidově řečeno křesadlo. Křesťan ovšem věří, že jde o jedno jediné Srdce, které je sice smrtelně zraněné, nicméně je zcela bezvadné a neporušitelné, a které se přenáší do mnohých srdcí prostou výměnou, řekněme kus za kus, prostě když dáš svoje ubohé srdce, dostaneš jiné dokonalé, samozřejmě především duchovně prostřednictvím proměněného Těla. Takže čím víc se tím obíráte lidským rozumem, tím víc se zamotáváte. Je lepší podržet se Pavlova učení, který tvrdí, že už nežije, ale žije v něm Kristus, který touží žít celý v každém zvlášť.
Jak to přijde?
Už včera v noci jsem to zažil.
Během času se oba nejednou setkávali v paláci kardinála Ugolina. Také tehdy, když byl Dominik v Římě popáté, sešli se s Františkem v paláci ostijského biskupa. Po dlouhé rozmluvě o duchovních věcech se jich kardinál zeptal:
Dovolil byste, můj synu, aby vaši bratři přijímali církevní hodnosti? - Přitom se obrátil na zalátaný hábit. Po chvíli z hábitu plného lat zaznělo:
Mým bratrům je největší ctí, že jsou povoláni hájit víry proti nevěřícím a oddělených a bloudících hledačů pravdy mimo církev.
Mám si to vysvětlit tak, že všechno ostatní, včetně hodností jsou pro vás menší pocty?
Když dlouho nepřicházela odpověď, obrátil se kardinál na druhého:
A co vy, můj synu?
Moji bratři by přestali být Menšími bratry, kdyby se stali velikými hodnostáři. Chcete-li, aby vydávali dobré ovoce, nechte je, čím jsou.
Jinak však bylo známo, že se Dominik při takových návrzích na biskupský a jiný úřad dával slyšet se svou touhou po misii u Kumánů.
Kdyby někdo slyšel, že se František s Dominikem setkávají dodnes jako věrní druhové, a nejen v paláci ostijského biskupa, tvářil by se možná dost nedůvěřivě. Všeobjímavé prolínání nezůstává při tomto úzkém římském měřítku. Prostupuje dál, bez ohledu na místo i na čas.
Jinak plyne čas trubadúrovi, který zpívá o lásce rytíře k hradní paní, a touží zastavit čas, a potom zůstat se svou láskou. Zbývá mu jenom nenaplněné toužení. Jinak ubíhá čas nadutému Rajmundovi z Toulouse, který všechno vztahuje výhradně k sobě, a jeho čas už dávno vypršel, i kdyby se snažil znovu a znovu vystrkovat růžky. Jinak uplývá čas tomu, kdo si opakuje: „Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sión!“ a také to prožívá v hábitu plném záplat, protože pak se jeho čas naplňuje věčností. Před svatostánkem nebo před křížem se mu stále znovu zastavoval čas, a to nejen proto, aby podle Jozuova vzoru dobyl nějaké Jericho, nýbrž aby tam přinesl světlo a radost. A nezůstal při tom. Pokaždé stačilo se jen správně naladit, a vzápětí padaly hradby, hroutily se přehrady a všechny ostré hrany se ohlazovaly, až se rozplynuly v tajemném oblaku a už nenápadně přicházel bratrský Spasitel a zlehýnka poklepával na rameno toho, kdo má čisté srdce.
Moje Láska, která naplňuje tvůj život na cestě k dokonalosti, směřuje k objetí milované bytosti. Proto vrcholná podoba lásky touží stále živěji po Mé nadpozemské vlasti. Pouze tam se hořká a odporná voda tvého současného všedního života proměňuje ve víno z Mé vinice, ve víno velkodušné, které obveseluje tvé srdce a opájí tě svou sladkostí, totiž ve víno věčného štěstí, jež předkládám vyvoleným u stolu v Mém příbytku.
Kvůli těmto úchvatným obzorům Mé nebeské vlasti, do níž tě zvu, stojí za to všechno mobilizovat. Stav tohoto života, který musíš snášet, přijímej s radostí. Odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy.
S kříže dohlédnu na svého milovaného učedníka a naši panenskou Máti. Miláček tu stoji zkamenělý hrůzou a děsem. Aspoň tu máš zástupce, kterému dávám mezi ostatními prvenství v postřehnutí a rozeznání Mne tam, kde ostatní vidí přelud. Naposled vydechnu tento dusivý vzduch, a už Mi Srdcem projíždí ostří, ještě krůpěj Mé Krve s vodou a nadechneš se novým životem.
Ještě malá douška ohledně Maminky: Svěř se jí, a budeš nejlépe svěřen.
Zdá se ti, že ji nemohu odtrhnout od sebe? - Navěky jsem k tobě, dušičko, přilnul. Maminka zůstává ručitelkou celého Mého díla. Neváhej, a pusť ji se Mnou k sobě, a našup najdeš všude domov, ať jsi, kde jsi.
Maminka jako nikdo jiný soustavně pečuje o Mé dílo. V jednom kole se Mi podává za oběť. Především panenství. Jak ta jenom je poslušná! - Sdílí se Mnou chudobu, když první poslechne Můj hlas a opouští všechno a vydává se v Mých stopách. Chudá kráčí za Mnou až k hořkému konci. - Neváhej a poslechni Mou výzvu a naplno se jí otevři! Napodobuj její dokonalost! Vzdej se všechno, odpoutej se ode všeho, co by ti mohlo překážet.
Vrcholné mateřství! - Zvláštní přízeň a ochrana ti dodává útěchu a radostnou jistotu v úsilí o dokonalou lásku. Zářný vzor na cestě k dokonalosti, ale i pomocnice! Vznešené Fiat, rozhodné přitakání pro Můj vyšší život v tobě. Uvolni velkou nástupní sílu a odhodlanost, ale také se snaž o dovršení počatého díla! To není málo, co žádám. Kromě toho to nepodávám jako podrobný souhrn předem stanovených požadavků a nároků, na které by se dalo zvlášť připravovat. Vynořuje se to z temnoty po jednom a dopadá to tím drtivěji, že se tak děje prudce právě tak jako neočekávaně. Všechno to je ponořeno do mlhavého závoje tajemství a nevypočítatelnosti. A přesto Fiat - Fiat - a zase Fiat.
Divíš se? - Jak odevzdaně se dá přijmout plnost Mých darů! Proto dovede přijmout také všechno ostatní, všechna Moje tajemství. Chceš to taky zkusit? Pozor na malomyslnost vůči sobě i ostatním! - Jinak si sám přistřihneš křídla, a možná i ostatní srazíš v rozmachu. Neklaď si laťku svého života příliš nízko! - Příliš nízké je všechno, co není Moje. Kdo zatouží po dokonalosti, toho povzbuzuj, neodrazuj výsměchem, ani přísností, ani svým úzkoprsostí. - Něco jiného je, když se někdo opravdu na cestu k dokonalosti vydá. Takovému nalož velké nároky, aby se nezkazil. Potřebuje laskavé, něžné, ale obezřetné vedení, bez zbytečných úlev, které by mohly nahrávat změkčilosti. Podrž ho u té velikosti a plnosti vznešeného ideálu, ke kterému ho volám. Hlavně dbej na autentičnost života uvnitř a velkomyslnost. Pravda o Mně - velkém a tajemném, nemůže být jiná, než velká a tajemná. Nediv se temnotám víry, ani nepodléhej vnitřnímu zmatku, když pojednou zakusíš vyšší polohu vnitřního života. Sotva se důvěrněji sblížíš se Mnou, takže se vzdaluješ pozemským jistotám, ba vzdáváš se i svých zaručených lidských práv, hrdinsky se od nich odpoutej.
Slátaný hábit vyhlížel odloženě a zapomenutě, asi jako vychladlá ryba na talíři, od které host obezřetně poodstoupí a sdělí způsobně: Už nebudu, prosím.
Nediv se. I od Maminky žádám víc než dost. Jenže Mě vroucně miluje. Proto také věří, nejen hlavou, nýbrž i srdcem. Věří hlavou, že mám ještě druhé, totiž synovské Já a věří srdcem, když Mě má přijmout přímo v sobě a spolupůsobit s Mým plánem. Můžeš vroucně a velkodušně milovat jen v opravdové víře. Čím víc miluješ, tím víc oživuješ svou víru. A věříš, abys mohl víc milovat. Pouze tak vytrváš i v zapomenutí v okolních temnotách.
Láska není slepá. Je jasnozřivá. V ní ti odhaluji závěry bez důkazů ze smysluplných výchozích premis i bez usuzování, zkrátka bez přemítání. Objímáš Mne. Srůstáš se Mnou v lásce. Dovedeš Mi všechno dát, protože to stejně všechno máš ve Mně.
Maminka jak se patří! Jedině víra ji drží nad vodou. Jak jinak by mohla uvěřit a vytrvat ve víře, že jsem, který jsem. Maličko, a jevím se jako ubohé, bezmocné, plačící dítě, - maličko a je tu osmahlý zdatný jinoch, - a zase maličko a je tady unavený učitel, který nemá, kde by hlavu složil,í jako když střelíš do vrabců, a chybí všechny smyslům dostupné důvody pro další víru.
Víra ji vede k oběti i svého mateřského Srdce. To nesvede žádná jiná maminka. Ví, koho ve Mně má, a jak je každá bolest u Mě nemístná, a přece je potřebná. A znovu Fiat – Fiat – Fiat a zase Fiat ke všem bolestem.
Nechtěl jsi moc nad svými i Mými nepříteli. Nestál jsi o to, abych ti položil zdrcené a zastrašené zbloudilce, hledající svou životní pravdu mimo Mou Církev, k nohám. Uděluji ti tedy chápavé srdce, abys byl dobrým znalcem, ale nejen lidí, nýbrž i všech trpících tvorů. Potom chápeš lépe než kdokoli jiný, že existují některé hlavy, které se přizpůsobují novým myšlenkám snáze než jiné. Ochotně povoluješ svému okolí značný časový odstup, aby mohlo každý nový námět náležitě přijmout a strávit.
A vida! - Kampak se to vytrácí z tvé tváře podoba záhadné bytosti od pyramid. Kam se zaběhla Sfinga, kladoucí matoucí otázku: Co to je? Ráno to chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech? –
Opravdu. Do tváře se s nebývalými ambicemi vracela sebedůvěra. Protáhlá okurková hlava přešla přes dýňové tvary a melounovatěla.
Láska nepočítá ani neodměřuje. Pochází ode Mne, který mám všeho habaděj. Proto musí být zrovna tak nesmírná, jak je to u tebe vůbec možné. Raduj se z Mých závratných nároků. Maminka se taky raduje i s tou děsnou nůší na zádech. Plnost Mých darů se dá unést jen plností víry a lásky.
To je aspoň škola života! - Bez hrdinského přijetí této skutečnosti bys Mi byl platný při záchraně tebe i ostatních a celého hříchem trpícího stvoření jako utopenému galoše. Ještě jsi zdaleka nedal všechno. Ještě jsi dost nezabojoval až do krve.
Maminka tě učí velkodušnosti a vznešené šlechetnosti. Především ale chápat velikost Mých záměrů s tebou. Tak vyraz dál do života s plností víry! Počkej si na všechno, co ti uchystám. Ať je to cokoliv, pomůže ti to na cestě ke Mně.
Víra a láska, podepřené sestřičkou nadějí! - Ta už stojí jednou nohou v branách nebeského Jeruzaléma, kdežto druhou se opírá o sílu Mé lásky a všemohoucnosti. To je škola porozumění a snášení všeho.
Počkej si na Mého Ducha, poníženě vyprošovaného! A když přijde, neváhej vzplanout a zahořet Mou láskou!
Maminka jak se patří, ale napřed nepatrná dívka - vzrůstem, postavením, inteligencí, ale veliká stále vyprošovanou otevřeností Mému Duchu. Proto souhlasí s tak neslýchaném tajemstvím a podává i nevídaný projev lásky, že se z lásky kvůli Mně a kvůli tobě stává Matkou právě tebe uprostřed ostatních.
Tohle představ světu, ovšem bez náznaku křečovitosti. Jen s něžnou láskyplností. Posviť každému na potkání Mou svrchovanou Pravdou, a současně ho ohřej Mou ryzí Láskou. Ať i tvůj úhlavní nepřítel na tobě pozná, že právě z velké lásky ke Mně a k lidem i k tvorům toho žádáš tolik od sebe i od druhých. Kéž pozná, že bys byl sám sobě nepřítelem i nepřítelem lidu, kdybys ulpíval na prostřednosti a nechával ostatní zakrnět v šedé mase davu.
Co všechno dělá plnost Ducha! - Maminčina víra nekolísá ani před Mým bezduchým tělem. Ochotně věří právě tomu nejnepochopitelnějšímu, takže dovede přijmout i to nejstrašnější. Přetéká Mými dary. A hned vidí, že Moje nevšední plány právem užívají neobyčejných prostředků. Když si tě chci takhle dokonale přitáhnout, tak užívám neobyčejných prostředků pokořování, rozemílání a drcení tvé vlastní vztahovačnosti. Dopouštím kvůli tomu porušování všech tvých přirozených lidských práv, třebaže jsem jejich vrcholným ručitelem.
Otevři vrátka. A neboj se. Tohle to ještě není konečná. Maminka chce jít domů, k tobě. Vždyť ji k tobě posílám jako k Mému důvěrníkovi. Vím o tvé velkorysosti, čistotě, věrnosti a neutuchající plnosti lásky, a že vytrváš se Mnou i v krajním soužení. - Maminka tě miluje. O její zvláštní láskyplnou péči a o toto její zalíbení právě v tobě uprostřed velkých zástupů se můžeš opřít. - S obzvláštní láskou sleduje tvoje úsilí o dokonalou lásku. Zahrnuje tě zvláštní péčí, když chceš mezi ostatními milovat obzvláště Mě, svého Bratra a Spasitele.
Kde jsi? Maminko! - Ozvalo se úpěnlivě z látaného hábitu, div, že nepraskly okna chrámu. Teď tu stál, šoupal nohama, trhal sebou plný naděje při každém šelestu, zatímco olověné chvíle loudavě míjely. Pak jeho vartování oživila krátká fyskultura. Kolébal se sem a tam, poskakoval, klekal a zase se tyčil, když postřehl, že se po stezce blíží dívka jeho snů, dívka Páně. Nezdálo se mu to? To, že se snad celý hvězdný svět otřásl, nicméně zahlédl živý plamen věčného světla. Ten se pokojně živil olejem a vydával mírnou zář a stoupal vzhůru, kde se úžil a vznášel do ztracena. Nato se mihotavě rozdvojil a už tu byly dva plameny, zářící a hřející.
Maminka je ti, blázínku, tak nablízku, že to ani blíž nejde. Žije u tebe, a čím je plnější Mých darů, tím lépe poznává, jak velkou pomoc potřebuješ, když se snažíš spolu s ní zosobňovat jediné přitakání k Mé vůli. Neboj se! Nezůstáváš sám.
Blankytný plášť se rozkládá do široka do daleka, a pod každým cípem je dost místa právě pro tebe.
Tou dobou zaznamenal latami přešívaný kanovnický hábit řadu proměn, které nezávislý pozorovatel snad ani nestačí evidovat, natož potom kronikář registrovat. Nejprve nešetrné napínání až k prasknutí v úrovni kolen, pak volné spouštění a splývání jako když zavěsí kutnu na věšák, ovšem ne nadlouho, jen do té doby, než začne jeho roztahování, protahování zjevně za účelem vytírání podlahy, ale snad i pro jeho vyrovnávání a žehlení, ovšem tak neumělého a neohrabaného, jak dokáže žehlit pouze muž na cestách. Jakpak se ovšem dá vyžehlit zmuchlaný oděv, když si ho majitel ani nesundá? - Nakonec zůstává v nehybné poloze. Zjevně tomu přičinlivci došla trpělivost, takže poraženecky rozhodil ruce do stran. Řekli byste: Snad to tam někdo později uklidí, protože majitel na to už dávno nedbal. Žádný spánek, ani snění, jen hluboké ponoření. Podle všeho se oddal svým myšlenkám. Byly náramně příjemné, i když je chvílemi přerušovala činnost nějaké neviditelné osoby, která mu, jak mu zprvu připadalo, zatloukala do hlavy doběla rozžhavené nýty. Zprávy z věčnosti mu sňaly z mysli velkou tíhu, protože jeho mysl nebyla uzpůsobena k tomu velkou tíhu nosit. Pak to všechno hábitové napětí povolilo. Majitel musel zakoušet velkou úlevu.
Úžasné! Nový kosmos, tvar, řád, jednota, určení, a za ním - věčný život - blahoslavenství. Vyšší dotek. To je ono! Právě ten rozehrává v pokorném srdci takové novoty. Šíří se vůkol v tajemných vlnách, jako od kamene vrženého do vody. Původní poselství. Stát se pouhým hlasem jako Jan Předchůdce a Miláček Páně.
Nový kosmos je na světě! - Nový řád. Veliká otevřenost k poznání a veliká touha položit je k nohám Pravdy.
Jak? K čemu je dobrý takový zvláštní řád?
Na každém rohu je slyšet mluvky, jak řeční o blížícím se konci. A přitom toho nikdy nezačínalo víc než právě nyní. A nikdy nebylo víc mládí než nyní.
Vzhůru! Za velkými apoštoly a spolu s nimi! Také jsou na cestě. Zdatní a průbojní jedinci. Zvyklí na podmínky v odlehlých končinách. Uvyklí na stan a tvrdé lůžko. Nehasnoucí majáky uprostřed moří. Poutníci v každém období, po celá léta. Poutníci se svým vlastním dětstvím, mládím, dospělostí i zralým stářím jakoby s druhy. Ochotně opouštějí podivné dětství pohádek. Poutníci svým vlastním radostným mládím, poutníci svou vlastní zralostí nejlepšího zrna.
Vzhůru! Rodí se celý nový kosmos těch, kdo odmítají zůstávat pozadu za apoštoly.
Proč nezůstat v pohodlíčku? Proč neuváznout na jednom teplém místě? - Vstaň a směle vykroč k tomu, co je bez konce, jako bez počátku! - Proč? - Abys mnoho podstoupil, pochody dnů a noční spočinutí u oltáře, aby se všichni vydali na cestu oním směrem, ve dne i v noci podporováni vyšším nadáním, pokorně vyprošovaným v modlitbě, aby se každý znovu vzchopil vyrazit na vyšší cestu.
Proto vzhůru! Kdokoli jsi, pojď se mnou! Půjdeš-li se mnou, najdeš, co nikdy neunaví.
Vzhůru! - Nesmíme tu zůstat. Ať jsou nahromaděné poklady světa sebelákavější, setrvání na stávajících vědomostech sebepohodlnější, nemůžeme tu uváznout. Ať je přístav sebevíce chráněný, vody nejpokojnější, nesmíme zde zakotvit. Ať je pohoštění, které nás obklopuje, nejvítanější, smíme je přijmout jenom na chvíli. Copak můžete vysedávat nad mrtvými pergameny, zatímco bratři umírají hlady?
Neváhej! Pohnutky musí být silnější. Máme se plavit nesplavnými řekami a divokými moři. Chceme být tam, kde dují větry, bijí vlny a loď uhání s plnými plachtami.
Vzhůru! Ale pozor! - Kdo se vydává se mnou, musí mít nejlepší úmysl, svaly a vytrvalost. To je rozpínající se nový kosmos! Vychází z probodeného Srdce. Jemně, ale neúprosně rozehrává hudbu pulzující intuice v mém nitru, v srdci poutníka s toulavými botami.
Ach, to tvoje mládí! - Vím, jak usilovně hledáš uprostřed rozbujelého života pravidlo podle skutečné míry. Tolik se ti podobám. Jenže z vyššího pohledu z nejvyšších míst jsi stvořen docela nově a máš pozvání k zvláštnímu účelu. Proto jsi tak jediný a jedinečný.
Náhodní kolemjdoucí zmateně zírali na zalátaný kanovnický oděv, vznášející se nad zemí, a nejen na oděv. Mělo to i lidskou výplň, ale nikde žádnou oporu, žádné lešení. Načež se diváci rozdělili – jeden odcházel se zmateným vrtění hlavy a mimoděčným škrábáním se za uchem, jiný se zdržel a začínal se náramně nešetrně chovat k sobě i k svému oděvu. Plášť odlétl do prachu, a zbytek oděvu i jeho samého – člověka minulosti - odpadl s ním za ním.
Tady se znovu rozplývá tělo na kříži. Očima plnýma slz probleskuje radost. Strašlivé hrany kříže se zaoblují, rány se zacelují, dokonce i příčné břevno se jaksi srovnává s nosníkem a celý svět se roztáčí. Rozličné tvary se slévají v jednu řeku a ozývá se jenom šum plynoucího času. Tajuplný ostrov tvého srdce se navěky zabydluje. Ať jdeš kamkoli, všude můžeš říci: Konečně jsem našel domov.
Můj obraz ve tvé duši je především v tom, čím se duše nejvíce přibližuje představování vlastní podobnosti. V mysli ti Mé Slovo představuji skutečným prováděním myšlení. Proto ti Můj ráz jako Otce, Syna i Ducha jasně vyniká skutečným prováděním myšlení. Poznáním utváříš vnitřní slovo. Vida, hop – a je tu obdoba vycházení Mého věčného Slova. - Mystické rozjímání. - Sama láska se rozvíjí k poznané věci. A hned máš v poznání i v lásce každým coulem naplněný Můj obraz otcovský, bratrský i přátelský. A když ne teď a zde naplněný, tedy aspoň připravený ve tvých schopnostech. V nich jsi stále ochotně zaměřen doopravdy provádět úkony poznání a lásky.
Vstávej, ospalče! - Činností své mysli v úvahách o Mně, o Mém bratrském díle spásy, a rozhoupáním vůle v lásce se neustále sjednocuješ se Mnou. Neváhej a vstup do skutečně zapojené účasti na Mém vnitřním životě! Budova tvé duše je taková, že nejvyšší částí mysli, v níž je Můj obraz, se spojuješ se Mnou. A jsi doma, odkud přicházíš, odlož si ty ruksaky a tlumok.
Vím, že máš trochu zpoždění a jen dýchavičně se uvádíš do pohybu, zkrátka trvá ti to, než se k něčemu rozhoupeš. Sám jsem pořád v jednom kole. Také jako tvůj Bratr a Spasitel ve tvé lidské kůži ti připomínám, že "i já pracuji" (J 5,17). Tak jsem ti stálým zdrojem života. Jen se Mi svěř, otevři se Mi, a uvidíš! Nepoznáš žádnou prázdnotu, jen samou plnost. Vždyť tvůj život je pořád v nejdokonalejším pohybu, když se rozhodně vydáš ke Mně. Vím, že toho však nejsi nepřetržitě schopen kvůli slabosti své přirozenosti. Sám se také neomezuji na tvé myšlení. Jinak bych ti byl málo platný, kdykoli bys ochabl a přestal o Mně uvažovat. Zanechávám ti však v Mém obrazu v tobě stopu Mé bytosti. Nezmizí, ledaže bys ses ode Mne rozhodně odvrátil a tak v sobě rozbil Můj obraz.
Jinak je však ve tvé mysli a v celé tvé bytosti podivuhodná ustálenost. Tak jsi ve svém srdci nositelem bytí a spojení se Mnou, nositelem činnosti a vztahů, včetně těch nejdůvěrnějších. Osobním nasazením a záměrným spojením se Mnou v Mém Slově se Mi jako svému základu náramně podobáš. Nemiluj Mě jen pro Mou moudrost nebo věčnost, protože beze Mne nejsou. Už to nejsi ty sám. Jsem, který jsem, a nechávám tě plynule se nořit do Mého nitra.
Sleduj příklad apoštola národů a jeho poznání Mne jako základu a cíle života! Proto mu dopřávám nalézt ke Mně cestu. Zkus podobně spojit tři schopnosti své duše se Mnou jako Otcem, Bratrem i Přítelem! Upři na Mne svou paměť a dokonale si přitom zapiš za uši, že jsem základ, z něhož pochází všechno, i všechny stvořené věci, každá svým způsobem.
Zkus také spojit rozum s Mým věčným Slovem! - Dám ti dokonale pochopit celý řád, jímž tíhnou stvořené věci k svému cíli, protože moje Slovo je také jejich základ.
Konečně spoj svou vůli s Mým Duchem a zamiluješ se dokonalou láskou. - Mírnost a dobrotivost, o které víš od apoštola národů, že je příčinou stvoření, je také příčinou každé milosti, kterou ti zdarma daruji. A už je to tady. Moje věčné Slovo se na ten šup vtěluje do tebe.
Tady máš pozvánku. Zvu tě jako důvěrného svědka Mého vnitřního života jako Otce, Bratra i Přítele, aby ses konečně se Mnou natrvalo spojil. Tak dlouho čekám na příbytek ve tvé duši. Nechávám tě ožít novým, důvěrnějším životem.
Pětačtyřicítka na krku a zbývá už jen šest let pozemské poutě v zalátaném hábitu. Dovedli byste říct – ale ano, jistě byste to svedli – to jen kronikář událostí je tak opožděný, že mu každou chvíli vysychá inkoust - co se to děje s člověkem, když se na každém kroku snaží mluvit buď o Mně jako Bratru a Spasiteli všech, anebo se Mnou? - Úděl mocných ve světě podléhá značné jednotvárnosti. Zdá se jim, že nejlepší vyhlídky na jedinečné úspěšné uplatnění poskytuje mládí, kdežto dospělost a zralost přináší ústup ze scény, únavu, nemoci, slabost a ochablost. Úděl hlásání Mého Slova věčného života však podléhá jiné pravidelnosti. Zpočátku se to hlásání svému hlasateli jaksi vleče. Vyhlíží to nezřetelně a záživně skoro jako ohlodaná kost. Při hlásání Mého Slova se hlasatel cítí být v obklíčení. Naráží na překážky zvenčí, a ani zevnitř to není o mnoho lepší. Posléze však jeho dílem i utrpením kvůli hlásání Mé pravdy prostupuje tajemná rovnováha, že se tomu kazatel sám nestačí divit. Jako by jeho dílo i jeho utrpení, vykonané i obětované kvůli Mně, bylo vytrhováno z jeho bytosti. Tajemně se to od něho odděluje a nabývá neočekávaně slavného rozletu. Přitom by se kazatel nejraději stáhl jako pejsek do klubíčka a nechával by vystoupit do popředí Mé slovo. Prostě sleduje svůj životní úděl z jakéhosi odstupu a nadhledu.
Ach, ti životopisci! O těch mi povídejte! Kolik námahy si dají, aby většinu života světce ponechali stranou, a pak se mohou skoro potrhat, když jde jeho posledních šest let. Myslí si, že odhalí špehýrkou ten tajemný vzmach, který světce samotného naplňuje údivem.
Patnáct? - Vyhrklo z látaného hábitu na poradě bratří v Prouille. Slunce v pravé poledne by neozářilo celý refektář tak jako jeho tonzura zvíci vyzrálé dýně. Sestry uskočily stranou s bystrostí srnky. Zdálo se jim, že do refektáře vtrhl čtvernožec skoro metr vysoký, a mohutný, že by překvapil vzrostlého chlapíka. Najednou tu byl velký, mohutný pes se širokou hlavou, silným hřbetem a širokým hrudníkem, bedra samý sval. Celkově působil dost zavalitě a těžkopádně. Jeho srst byla mírně zvlněná. Hrál všemi barvami, červenou, hnědou, oranžovou, ale také bílou na hrudníku, na tlapách a na ocasu. Měl bílé končetiny, hruď, špičku ocasu a lysinku a bílou skvrnu na šíji a bílý límec.
Počínal si nadmíru přítulně, klidně a vyrovnaně povahou, jak jen dovede svatobernardský pes, chovaný mnichy od jedenáctého století v jejich útulku pro zbloudilé pocestné vysoko v odlehlém horském průsmyku. Jeho povaha byla přátelská a mírná, ale taktéž pozorná a otevřená. Přesto zachovával značnou míru rezervovanosti a důstojnosti. Veselý, bystrý, poslušný, přátelský, milý, velmi přítulný, klidný, ostražitý. Inu, velmi činorodé plemeno, jakému přijdou vhod každodenní dálkové pochody nebo trénink v zápřahu.
Vzápětí slunce pohaslo, jak se záplatovaný hábit vyprázdnil bledostí, takže moc nescházelo a byl by málem splynul se stěnou. Nato vyhrkl:
Patnáct!
Zdálo se, že se pokojný a úsměvný horský kolohnát vytratil někam do ústraní, a místnost se roztancovala přibíhajícím rozklepaným psíčkem s dlouhou srstí. Srst mu visela docela rovně a stejnoměrně po obou stranách a byla rozdělena pěšinkou od čenichu až po špičku ocasu. Běhy rovné, dobře pokryté srstí bohaté zlaté tříslové barvy, která je o několik odstínů světlejší než u kořínků. Plece příhodně uložené. Pokud šlo o pánevní končetiny, měl běhy při pohledu zezadu docela rovné, s mírně zaúhleným hleznem. Dobře pokryté srstí bohaté zlaté tříslové barvy, která byla o několik odstínů světlejší než barva u kořínků. Splývající srst na hlavě byla dlouhá, syté tříslové barvy, tmavšího odstínu než po stranách hlavy.
Znalec by řekl: Yorkšírský teriér, ostražitý, živý a inteligentní pejsek, vyrovnané povahy!
Nicméně ani sebezkušenější znalec by patrně nedostal dost času k hlubším úvahám, protože než by kdokoli dořekl slovo pes, už tu byl jiný, a míhající se psí návštěvníci se vytráceli zrovna tak rychle, jako se tu kmitli ještě další a další. Posléze se uprostřed psího řetězce vztyčil záplatovaný hábit. Kolem něho bylo šest dalších Španělů, sedm Francouzů, jeden Angličan a jeden Belgičan.
Už nám tady začíná kvést pšenice, otče Dominiku: A víte, co je nového? - Toulouský biskup je ochoten nám svěřit kostel svatého Romana v Toulouse a další dva kostely v jiných městech. - Stačí k nim přistavět kláštery.
Pokyvoval s mírným úsměvem hlavou, když ze sebe překotně chrlili tyto zvěsti, až k němu dolehlo:
Konečně už budeme pořádně zajištěni.
Právě tehdy mu vyrazily znovu slzy do očí, a rozeštkal se pláčem.
Hleděli na něho nechápavě. Bůh nedělá nesmysly. Zato příroda, poznamenaná člověkem, je někdy lajdák, a nelze poskytnout lepší příklad její ledabylé metody než vnější přílivy a odlivy zaplavující kazatelský řád, takže občas vytvářela služebníka jako šéfa a jindy zase pána jako sluhu, a budila občas dojem, že tento řád je pouhá hříčka přírody.
Jeden z povolaných, ne však vyvolených, se poškrábal za uchem a vrhl oči v sloup, jako by si říkal: L´enfant terrible! Do čeho jsem se to jenom namočil?
Většina lidí by v této chvíli usoudila, že se nové dílo ocitlo na mrtvém bodě, a že se nenabízí žádné smysluplné řešení, ale zalátaný hábit se podle všeho nevzdával.
Když se první mezi rovnými uklidnil a utřel si oči, vylezlo z něho plačtivým hlasem:
S tím kramařením musíme skončit.
S kramařením?
Zbavit se statků darovaných od hraběte Šimona z Montfortu.
Ale tím budeme zase odkázáni na to, co nám kdo dá –
Nezlobil se na bratry, třebaže musel jasně poznávat, že jeho slova pořád padají na jalovou půdu, a že se jim nedostává zasloužené pozornosti. Jen si přikryl hlavu kapucí. A přesto i pod kapucí bylo znát, jak se celý rozzářil, dokonce i z kapuce zářil světelný proud jako kdysi z hlavy Mojžíšovi, když sestupoval s hory Úmluvy. Ať už měl duch světa za lubem jakékoli záludnosti, tady se srdce utěšovalo tím, že je nebude provádět v rámci tohoto řádu.
Ano. Pryč s tím! S vaším souhlasem, milí bratři, je předám našim sestrám. Máme málo času. Naše kázání je důležitější než naše zajištění a než naše obdělávání půdy a ošetřování vinné révy.
Rok do roku se překotně šířily výhonky podivuhodné byliny, která léčí a uzdravuje, ulevuje i posiluje zdaleka nejen v jižní Francii.
Na světě existovalo málo věcí, které považoval papež Honorius za tak důležité, aby kvůli nim zvedal obě obočí. K těmto nemnoha věcem patřilo jedno význačné sdělení. Chvíli stál a ukazoval obočí celému kardinálskému sboru. Pak se obrátil k Dominikovi tak, aby také on mohl vidět celý sbor. Když to vykonal, spustil obočí a dovolil, aby mu na rtech na okamžik pohrával přibližně tříosminkový úsměv.
Slyším, můj synu, že kážete patnácti ústy na různých místech Evropy. Je to snad zázrak vaší osobní bilokace?
Ne, svatý Otče, jen zázrak řádu! Svět plný chaosu nevyhasíná. Stále víc v něm apoštolsky září kosmos našeho Pána. Všechno zapaluje, ale nepálí, osvěcuje, ale neoslňuje, vysvětloval papeži Honoriovi něco, co se mu svou přesažností skoro vymykalo. Očividně zakoušel cosi jako nedůvěřivou posvátnou bázeň. Byl to pocit, jaký člověk mívá, když vidí, že se kolem něj dějí zázraky. Sotva se mu chtělo uvěřit, že by se věci mohly vyvíjet tak hladce, jak se podle všeho vyvíjely.
Pak je to opravdový Kazatelský řád s velkým K! - Zahlaholila Hlava církve a pokračovala: -Vzdáváme vroucí díky Dárci všeho dobra za dary, které vám udělil, jichž věrně ke cti a slávě Boží užíváte a vždy, - tak důvěřujeme - užívat budete. Zapáleni vnitřním ohněm lásky, rozšiřujete navenek líbeznou vůni, která občerstvuje zdravé mysli a nemocné léčí. Pomáháte duším, aby nezůstaly ladem, když jim poskytujete prostředek duchovní posily, prostě semeno Božího slova. Nosíte štít víry a přilbu spásy bez bázně před těmi, kteří mohou zabít jen tělo. Nenávidíte své duší na tomto světě, abyste je zachovali k věčnému životu.
Hlava církve mluvila ještě dlouho a tak vzletně a honosně, a co nestihla ústně, to dala napsat do zvláštní bully, až se hábit plný záplat zachvěl, protože se uvnitř cítil celý nesvůj. Marně se rozhlížel po papežském paláci, jestli tam snad není někdo důstojnější než on, komu by snad tato slova patřila. Kde najít úkryt před okázalostí? Kam se skrýt před honosností? Zbývá maminčin prozářený sen. A už je tady, dobře ovladatelný ovčácký pes schopný tvrdé a vytrvalé práce. Pochází z dobré krve dávných předků. Celkově má skvělé proporce. Pružné linie obrysu vypovídají o kvalitě, půvabu a dokonalé harmonii ve spojení s dostatkem substance. Je schopen podávat vytrvalé výkony. Kdo by zde hledal sklon k těžkopádnosti nebo slabosti, neuspěl by.
Pokaždé bdělý, pozorný, ovladatelný a inteligentní, nikdy nervózní ani agresivní.
Před jeho zuby a čelistmi se měj na pozoru, vlku! Tady si nezapytlačíš.
Široce posazené oči, oválné, střední velikosti a hnědé. Výraz mírný, bdělý, pozorný a inteligentní.
Vida, jaká volnost pohybu, plynulost a neúnavnost!
Černobílá krycí srst hustá a střední textury, podsada měkká a hustá, díky čemuž poskytuje znamenitou ochranu proti rozmarům počasí.
Mnoho toulavých psů brouzdá věčným městem, ale jen jediný tu má svůj domov. Kde? U hrobu rybáře Petra. Zametání a úklid chrámového dláždění, leštění podlahy při jeho osvědčené devítinásobné duchovní gymnastice a díkůvzdání ho nejenom nadmíru potěšilo, ale také vzmužilo. Nebyl tu sám. Klenba chrámu byla zaklenutá a přece nebyla uzavřená. Rázem ji naplnil jasně zlatě zářivý proud, snášející se až k jeho hlavě, aby se nad ní usadil.
Tu máš, Dominiku, vezmi si to, zaznívá jako by se nad ním někdo skláněl.
Přibližovaly se k němu postavy dvou žlutě zářivých bytostí. Jejich obrysy se zaostřovaly, tváře nabývaly výraznosti. Vousaté postavy, oděné bílými rouchy. Od jedné přijímá poutnickou hůl, od druhé knihu. A slyší výzvu:
Jdi a kaž, protože jsi k tomu vyvolen.
Od té doby míval hábit kromě svých záplat ještě tlumok přes rameno, a v něm Matoušovo evangelium a Pavlovy listy. Na svých cestách se také pokaždé oháněl poutnickou holí.
S touto výbavou se v máji 1217 objevil v Toulouse. Nikdo netušil, kdy dorazil, protože první místo, kam zamířil, nebyl kupodivu ani klášter bratří, ani hostinec.
Rozepjatá ramena kříže se kupodivu zazelenala v mohutný strom. Široko daleko pokrýval svými ratolestmi zemi. Podle zpěvu ptactva bylo znát, že poskytuje úkryt velikému množství ptactva. Pojednou se kmen zachvěl, cosi v něm prasklo a zaskřípělo. Načež strom padl na zem s velikým třeskem. Současně viděl, jak někomu vyklouzla z ruky korouhev a padla do prachu. Sledoval, jak sám sobě říká: Vždyť je to Šimon z Montfortu!
Sotva koruna stromu dopadla na zem, vyletělo z něho hejno ptáků a rozletělo se do všech stran.
Dalšího rána objevili bratři v chrámě zalátaný hábit, jak objímá smáčený kříž. Zdálo se, že spí, jenže nespal. Byl ke kříži přisátý, málem by s ním srostl. Série vyvalených očí ho ze všech stran okukovala. Nikdo si ho však netroufal vytrhnout z takové hluboké pohrouženosti. Teprve když se sám pohnul, pozvedl se ze země, bylo vidět jeho tvář zamáčenou slzami.
Modlete se za dobrodince našeho řádu, za Šimona z Montfortu. Kéž jen vytrvá v pravé víře i v hodinu své smrti! - Pronesl plačtivým hlasem těm, kdo se kolem něho shromáždili.
Hrozí mu nějaké nebezpečí?
Aby ne, a podlehne tomu.
Všichni vrtí nechápavě hlavou.
Načež se zvedly všechny laty na hábitu, tlumok s evangeliem a Pavlovými listy přeletěl přes rameno.
Spěchám. Na vysvětlování není čas.
Zašmikal holí v ruce a chystal se vyrazit dál.
Vůz? Co vás nemá! To není pro mne.
Nechal je tam s otevřenými ústy a dlouhými kroky rázoval do Paříže.
Sotvaže se tam objevil, div, že mu nevypadly oči údivem, a vyhrkl:
Třicet! - Bratři! - Už celá třicítka! - No to mě podržte!
Dal se do smíchu. Smál se jako prasklý pecen, a bratři s ním. Drželi se za ruce a smáli se na celé kolo. Jenže v příštím okamžiku se kolo zadrhlo, a jako by nemohlo dál. Oči se mu zaleskly, nezdržel se a propukl v usedavý pláč. Vzápětí znovu smál, ale hned nato mu zase tekly slzy. Zdálo se jim, že snad sám neví, jestli má jásat nebo smutnit. Vyhlížel jako kotlík s vařící vodou na ohni, chvíli jeho poklice skoro nadskakovala bubláním vody, chvíli přetékala bublající voda se sykotem a chvíli odfukovala bujná pára. Ostatní si ho zmateně prohlíželi: Nezbláznil se nám učitel?
Opakovalo se to, co někteří znali už od dřívějška.
Vypuklo nejpodivnější psí představení, jaké nepoznal ani honosný dvůr krále Nebúkadnesara. Roztodivné rejdění psů zahájil vpád prvního z nich. Takového nepřehlédnete ani v tlačenici o Matějské pouti. Hned vám padne do oka. Velký silný, celkem vyrovnané tělesné stavby. Hlava přiměřené velikosti, s dlouhým, silným, ne však špičatým čenichem. Oči středně velké, kulaté, jasné, u černě tečkovaných tmavé, u hnědě tečkovaných hnědé až jantarové. Uši vysoko a široko nasazené, středně velké, přiléhající k hlavě, zaoblené. Bílý s černými tečkami. Chápavý, bystrý a učenlivý. Když se vám před očima mihne takováto kupa puntíků, které jsou nepostřehnutelné, ale ani nepřehlédnutelné, máte co do činění s dalmatinem. Sotva vypršel příhodný čas, vytratil se z místnosti, a na jeho místě se vynořil malý veselý, robustní, dobře vyvážený slídič, kokršpaněl. Dlouho se tu však neohřál, a už se tu neobytně vtíral dovnitř mohutný černý pes s bílou skvrnkou na hrudi. Takový je malorský pastevecký pes, zvyklý pracovat v nezvykle horkých podnebních podmínkách.
Jak svérázná a pobuřující je taková osvícená roztěkanost! Moderní psychiatr by hovořil o chorobné citové ambivalenci. Brzy by však poznal, jak omezené jsou možnosti introspekce, a že se vůbec nedá pokaždé postupovat podle návodu: Podle sebe soudím tebe.
Koneckonců stejně nikdy záplatovaný hábit neulpěl na své roztěkanosti. Sotva našel u nohou Páně jistotu, jednal s úžasnou rozhodností a průbojností, nikdy však despoticky. Nicméně jakmile začal jednat, už byl oheň na střeše.
Rozejít se do různých míst? - Vždyť jsme se teprve dali dohromady!
Nemáme zkušeností, namítal se jeden z bratrů, prudce vytržený ze snění, takže se v první chvíli zdálo, že snad vyskočil do výše několika decimetrů a celý se roztřásl ten vyplašený kolouch, a skýtal věru trapný pohled.
Jen s děravými kapsami?
Proč nemůžeme zůstat na místě třeba jako augustiniáni?
Když všichni očekávali odpověď, záplatovaný hábit ukazoval pravým rukávem vzhůru.
Ale proč?
Semeno se zkazí, když zůstane ve stodole. Musí být rozhozeno po poli, aby vydalo úrodu.
Kroutili nechápavě hlavou. Chvilkový záblesk veselí z tohoto setkání vyprchal. Chmury znovu vznesly nárok na jejich komunitu jako celek.
Mám obavy, že zdržíme-li se na jednom místě, hrozí vám nebezpečí.
Jaké?
Sami se sežerete.
To máš o nás, otče, tak špatné mínění? A my jsme ti přece uvěřili.
Mám o vás dobré mínění, ale nežijeme ve skleníku, ani sami nejsme andělé. Jen lidé s tělem z masa a kostí. Žijeme ve světě a nejsme neporušitelní, a ani ten Zlý nespí. Kdybych tu byl třicetkrát sám – jako Dominik – na hromadě, víte, co by Zlý dělal? Ó, jak ten by dorážel! To není podceňování člověka. Jen opatrnost před Zlým.
Hm. To jsme nemuseli naše kláštery a domy vůbec budovat a stačilo jen chodit o žebrácké holi.
To zase ne. Potřebujeme nějaké vlastní zázemí. František z Assisi má hodně pravdy, když by se nejraději spokojil s domy vždy po dvou bratrech a dvou sestrách.
Nepřeceňuješ moc a dosah ďábla, Otče Dominiku?
Vím svoje.
A co kdybychom se ďáblu společně ubránili a vytrvali všichni na jednom místě?
Kdyby nás ďábel nechal na pokoji, to bychom za nic nestáli. Už bychom to nebyli my. Zůstali by z nás leda takoví bezzubí, uslintaní hafani. Jenže my se neobejdeme bez zubů. Jak bychom odstrašili vlka a ubránili ovce proti vlkům? Musíme být psi, ale ne prašiví!
Hlava v záplatovaném hábitu se mohla ukroutit nad tímto stavem domácích věcí. Na jedné straně žasla nad zázrakem řádu jako nového kosmu uprostřed vyhasínajícího světa, na druhé straně znovu žasla, když se na celou věc zadívala pozorněji, a vida – že zde vůbec někdo může být nějaký takový moula a přetrhdílo! Člověk by řekl, že by to vyžadovalo celý velký cech natvrdlých budižkničemů. Ovšem – ruku na srdce – o co jsem lepší, než oni?
Mistr cechu toulouských kovářů si v těch dnech přišel na pořádnou zakázku.
Řetěz? – Ale ano. Udělám řetěz, jaký je libo. Klidně ho přidám k těm vaši ostatním. A když to chcete napevno – prosím - zakovám vás do něj napevno, jak žádáte. – Hmm - , tohleto tělo by ovšem chtělo spíš felčara než kováře! - Utrousil jen tak mimochodem, když uviděl stávající zasukované řetězy, nořící se do modrofialových zářezů kolem boků i pasu. Záplatovaný hábit hbitě všechno skryl, jako by to bylo něco, co snese jen pohled Nejvyššího.
Jak pohotově se k pohodlnosti bratří připojili světští duchovní spolu s těmi, kdo žijí ve světě! - Než se Dominik nadál, měl proti sobě biskupa Fulka z Toulouse, arcibiskupa Narbonnského a hraběte Šimona Montforta jakbysmet.
Usaďte se, Otče Dominiku, se svými druhy na jednom místě. - Tak zněla rada znalců světa, jenže jejich úslužné tváře se prodlužují a nabývají vzhledu okurky, oplývající hojnou zelení listovou. I když má pes věrný svému pánu sebevětší radost, takže vrtí ocasem, shledávají všichni znalci světa, ještě také rozhodné vrtění na druhém konci.
Řekněte nám, Otče, jeden důvod, proč ne.
Nemohu dát na lidská doporučení, ani na hlas své vlastní pohodlnosti, nýbrž jedině na hlas našeho Pána.
Strašný nerozum, posílat kamsi do neznáma takové jelimánky! Vrtěly se nechápavě cisterciácké hlavy.
Ctihodní Otcové! Neodporujte mému záměru. Vím, co dělám. Vím a jsem jist, že moji synové projdou světem zdraví a šťastní.
Dobrý pastýř se rázem kamsi vytratil jejich očím. Místo něho pobíhal mezi nimi něco jako nespoutaný katalánský ovčák, podle všeho i bez obojku. Dobré plemeno služebních psů. Mísí se v něm různé služebné vlastnosti, a jeho nadání k hlídání dovolují svěřit jednomu psovi celé stádo. Odedávna sloužili takoví ovčáci u strážní služby a bývali využíváni také v době války. Takový ovčácký pes se vyznačuje dlouhým rovným ocasem, vousy na bradě a kníry. Srst je delší, zvlněná. Jeho zbarvení je šedé, rezavé s černými konci vlasů, tygří, černé s pálením.
Fanatiku! - Bigotní fanatiku! - Dotíralo okolí na jeho ušní bubínky.
Vnímal to, ale neregistroval. Kdo by si myslel, že si snad počínal s nějakou tvrdostí, vůbec by ho neznal. Mnohý z bratří se zdráhal ho poslechnout, a přesto nenutil, netrestal, ani nevylučoval. Jen prosil, na kolena kvůli bratům padal do prachu, aby žadonil, dožebrával se a prosil:
Prosím, prosím, splň vůli našeho Pána. Vím, že doba není zralá pro žádné pokusy, ale jednám s jistotou, protože věřím. Uprostřed ohně povstání rozesílám své bratry do světa. Už tolik let se tu namáhám na rozšíření radostné zvěsti. Kážu přísně, kážu mírně, oči si mohu vyplakat, aby se hříšníci polepšili. Jenže to ještě vyvolává strašnou odezvu nepřítele. Cizí knížata a žoldnéři zbrojí, aby drtili tento lid železnou botou. Ach - Slova se mu zadrhla v hrdle a propukl v hořký pláč.
Noví apoštolově vyrazili na misionářskou cestu bosí a bez peněz. Jediný bratr Jan z Navarry se zdráhal za takových podmínek vydat na cestu.
Dejte mi, otče, něco na cestu.
Lidsky vzato, mohl se mu někdo divit? Dominik však pronikl i všechny jeho postranní úmysly. Myslíš si snad, že svatý Petr táhl sebou do Říma udici s podběrákem nebo svatý Pavel krejčovské náčiní na šití stanů?
Načež se z jeho hlasu vytratil nekompromisní hlas a s láskou otcovskou i vzácnou něžnosti se vrhl k Janovým nohám. Se slzami v očích ho plačtivým a zajíkavým hlasem prosil:
Neboj se, Jendo, Jeníčku! Ozbroj se velikomyslnou důvěrou v prozřetelnost Boží. Pán se o všechno postará.
Tvrdý a rozhodný zdatný pastýř a ovčák jaksi poklesl v nohách, jeho rysy změkly. Najednou zde byl malý pes protáhlého tvaru. Nejmenší z ovčáků, ale bez vyzývavé průbojnosti, zato s výrazem upřímnosti a dobrosrdečnosti. Počínal si skoro hravým způsobem, málem něžně. Inu, takový Corgi, prostě starodávný pastevecký pes z Wallesu. Jenže ať se ponížil sebevíc, Jan zůstával křečovitě neoblomný a pařezovitě vězel na svém.
Ne. Odmítám nastoupit cestu dvě stě mil úplně bez prostředků.
Látaný hábit vypustil ze sebe povzdech. Znělo to, jako když otevřete naráz nejméně dvěstě sodovek. Nato se obrátil na syndika:
Bratře, kolik máme v pokladně?
Zbývá nám, všeho všudy, tohle, a vypustil mu do ruky dvanáct penízků.
Tady máš, podal je Janovi. Políbil ho na rozloučenou. – A teď už můžeš jít.
Načež sám vyhledal svoje žebradlo. Strčil do něj evangelium a Pavlovy listy, a hodil tlumok přes rameno. Rozloučil se, popadl hůl a tradá do Itálie, jen tak naboso, i když byly na cestě zasněžené hory. Spěchal a stále se zlobil sám na sebe:
Všude chodím jen tak-tak, že ne pozdě. Jak jsem pomalý! Táhnu se jako šnek. Už nemám čas se ani oholit. A nakonec si jako obvykle povzdechl: Kéž bych se tak dostal na svou vytouženou cestu za Kumány! Rád by to obětoval jako pokání za svou lenost a na odpuštění svých hříchů.

Byl už daleko pod Pyrenejemi, když ho v jednom městě zastihla zpráva:
Hrabě Rajmund je už zase na koni a znovu udeřil. Mezi prvními oběťmi je hrabě Montfort. Vykrvácel pod toulouskými hradbami.
Záplaty na hábitu ztuhly, když jeho nositel zalapal po dechu jako větřák v dobách bezvětří. Třebaže mu byly mnohé pravdy a skutečnosti zjeveny dávno předtím, než se staly, otřásaly jeho srdcem i ledvím, sotvaže se naplnily, víc, než by se sám nadál. Když nabral dalších dech, celý se rozkolísal, až se zdálo, že spadne. Gesto, kterému se říká „lomení rukama“, se ve skutečném životě vidí zřídka, avšak záplatovaný hábit v této situaci skutečně provedl s rukávy něco, co by se dalo při volném výkladu označit jako ryzí lomení.
Š - š -, vycházelo z hábitu, z jehož kapuce vyčníval chomáč vousů. Hlas uvízl v divuplodech zvukotvoru, čímž vykouzlil znepokojivý zvuk připomínající umrlčí chřestění smačka kopinatého:
Š-š-š-šimone!
Il barbudo! - Zakřikli ti, kdo mu uskakovali z cesty, protože se snad celá rozhoupala. Kolem něho komíhaly rozplizlé tvary stromů, lidí i domů. Až se objevilo cosi mohutně se tyčícího vzhůru. Trvalo dlouho, než se vynořily jako by z mlhy dveře. Blátivé šlápoty nebo spíše kolejnice, vyznačené zablácenými bagančaty, vlekoucími se jako onuce, vedly k cíli, kde se konečně rozložil.
Setrval tu v mlčení a tichu, až se zdálo, že patří k inventáři. Jako převrácená kropenka zaléval dláždění slaným přívalem.
Co se při takových příležitostech dělo s látaným rouchem, nad tím zůstával rozum člověka z davu stát jako opařený.
Myslíte, že toto neobvyklé představení chrámové fyskultury byla jen nějaká podružná libůstka, kterou se vyznačoval pečlivě zalátaný hábit, nesoucí stopy kanovnického roucha? Pozor, abyste třeba nebyli překvapení víc než faraónovo vojsko v rudomořském koupališti!
Když někdo miluje, jeho láska se navenek projevuje gesty, úkony, slovy i mlčenlivými pohledy, úsměvy. Nemůže se snad něco podobného dít při modlitbě?
Můj Pane, visíš přede mnou s probodeným Srdcem na kříži a krvácíš, ozývá jednu chvíli z látaného hábitu: –Tak mi předáváš celý tvůj život. Živý jsi přede mnou i ve mně. Jak jen ti projevím svou lásku?
Načež se hluboce uklání až do úrovně pasu. Co to tam provozuje? Ztratil tam snad něco? Nebo hledá rovné místo, kam by složil své utahané kostičky? - A co jestli tak hluboké uklánění hlavy odpovídá nejponíženější pokoře?
Nato se hábit složí na zem jak široký tak dlouhý a ozývá se vzdychání a vzlykání, přecházející v nepřetržité hojné kropení podlahy slaným deštěm, a ani pata kříže není ušetřena tohoto vlhkého přívalu.
Co to tam provádí? - Vrtí hlavou kostelník, přilákaný tím nebývalým funěním: – Zachtělo se mu si tady zdřímnout? – A co jestli tu snad kdosi se zkroušeným srdcem a proniknutý vědomím své hříšnosti a lituje hříchů sebe i ostatních lidí?
Po nějaké době se hábit plný záplat nechává zastihnout ve stavu, kdy se napíná na kolenou. Zdá se, že čísi kolena utírají pomáčenou podlahu zbytky vlastního roucha. Přitom se všelijak zmítá, kroutí, ošívá, rozmachuje a vzpíná. Má snad nějaké vnitřní obtíže? - Diví se kostelník: – Že by potřeboval pomoc? - Nenapadne snad náhodného kolemjdoucího, že by to mohlo být i gesto krajní důvěry a sebeodevzdání? Nemohl by to být snad ubohý pokus zakoušet sebeumrtvováním cosi podobného jako Beránek snášející bičování a přinášející sám sebe jako oběť za hříšníky?
Sotva se přežene tato vlna tajemného počínání záplatovaného hábitu, pomačkané roucho se prostě zvedá. Snad že by se boule vytahané koleny měly snad zase vyvěsit? Tak tiše tu před křížem splývají jako vlasy smuteční vrby. Že by kolena už natolik bolela, pročež by zakoušela úlevu, když si prostě chvíli postojí? - A co jestli je duše naplněna důvěrou v Boží slitování nejen nad sebou, ale také nad ostatními, tedy také nad těmi, kdo hledají pravdu mimo církev?
Načež obvykle začne zalátaný hábit při svém postávání občas rozkládat rukávy a z roucha občas se derou nějaké výkřiky, až se posléze utiší, a rukávy znovu začnou splývat jeden s druhým. Copak? Snad si ten tajemný pudivítr neví rady? - A co když je to postoj vyjadřující vzkříšení, kdy se člověk pozvedá nejen tělem, ale i duší? Co když se právě tak otevírá naslouchání nejen ušima, ale i srdcem?
Když pomine toto zvláštní počínání, obyčejně lze zastihnout zalátaný hábit v nebývalém rozmachu. Rukávy letí vzhůru, jako bájný pták Noh mávající křídly či posvátný Fénix, když v posledním tažení ohnivě vzplane.
Konečně se snad unaví tím svým zdejším zevlováním a přešlapováním. - Oddechne si, kdo to sleduje očima světa: – Hm.Teď se tu protahuje, aby snad neusnul. – Anebo je to všechno úplně jinak? Možná, že se nyní jeho paže majestátně rozpínají, aby objaly a napodobily jeho Přítele, který za něho obětuje na kříži svůj život. Co když to gesto, kdy má paže v podobě kříže, znamená život, jejž tu někdo dává Kristu a kterého sám přijímá?
Tím to však zdaleka nekončí, protože – jak tak stojí – najednou se zvolna pozvedají rukávy hábitu vzhůru, jako by se kamsi napjatě vzpínaly. Volá tu snad někdo nebesa, aby k němu sestoupily odněkud shůry? - Anebo celé to zveřejněné napětí jeho bytosti ukazuje touhu být s Pánem, který je na nebesích i s námi den co den? Nemůže právě to vyznačovat okamžik setkání s Bohem při rozmluvě tváří v tvář?
Právě svítá a zalátaný hábit na této posvěcené půdě se konečně pohne směrem k lavici, aby na ní uvelebil. Rukáv chvíli šátrá, až konečně něco najde. Cestovní vak. Možná si říkáte: Aha, teď si dá něco pořádného k snědku. Však mu už jistě pořádně vyhládlo po celé té obřadné duchovní fyzkultuře. Jenže co to? Žádná svačina – jen jakési šustění. A vida, rukopis. Chvíli do něho hledí, chvíli zírá na kříž. A hodiny letí a letí…
Teprve když ho ostatní jdou už hledat, zvedá se a vychází s nimi z kostela. Rukávy zalátaného hábitu se rozkládají hned od sebe a hned zas k sobě a pak ukazují nahoru a nato zase k srdci.
Divíte se, k čemu jsou všechny ty prostocviky? Zbytečnost, anebo mohou vytvářet větší důvěrnost s neviditelným, a přece tak osobně a důvěrně blízkým? Možná, že každého z nás vede Boží slovo tak, aby dával různým částem těla jedinečné a živoucí poslání, a to také může znázorňovat pohnutí srdce. Možná, že právě šíje je tím místem, jež může jedinečně ztělesnit poctu, vážnost, ale také náklonnost nebo pokoru. Nebylo by možné takto přecházet od "šíje těla" k "šíji srdce"?
Nikdo neví, jak dlouho tehdy ležela ošuntělá hromada sešitých lat u kříže. Když se v okolí objevily obrysy vnitřku kostela, ukázal se zde především kříž, a pak následoval postřeh sebe v záplatovaném balení přitisknutého ke kříži, ale nejen přitisknutého, nýbrž doslova přikovaného. Vůbec si nevzpomínal, jak se to stalo, že některé řetězy, kterými měl už celá léta sešněrované tělo jako v korzetu, byly tou dobou odvázány od těla, takže místy vynikaly hluboké modravé zářezy v jeho bocích, a nyní byl jimi připoután ke kříži a nohám Ukřižovaného tak těsně, že jen tak-tak dýchal. Znal hraběte Rajmunda a věděl o jeho tvrdošíjnosti, zatvrzelosti a zlomyslnosti, kterou nepřesvědčily žádné důvody.
Chlapi, já vám to říkám, jak to je, protože nedovedu lhát, vykřikoval Rajmund na ty, kteří byli nuceni mu naslouchat. Oči měl podlité krví a kocourovsky prskal, takže všichni v dosahu byly málem osprchovaní: – Zabrat, chlapi, a přitlačit na ně! - Jinak se ten škarbál otevře! - Buď tak, anebo tak, ale jiná cesta není možná. - Nejhorší jsou ti Dominikovi kazatelé! Nedat jim nažrat! Kdo podá kazateli kus chleba, je vlastizrádce a můj osobní nepřítel! Postarám se, aby skončil v plamenech. Vlastnoručně pod ním zapálím hranici! Tak pozor! - Už ani sousto kazatelům! Ode dneška stavím před jejich klášter stráže! A nehnou se z místa!
Klášterní špižírny se rychle vyprázdnily. Na refektář, kde se scházeli bratři ke společnému stolu, se snesl ponurý stín. Nebyla to však pouhá jídelna, jak si někdo rád představoval refektář. Klášterní refektář nebyla nikdy jen místnost, kde by se sytila těla účastníků. Vždy se tu současně s tělem živila i duše. Jak? Modlitbou, četbou Písma a duchovních knih, zpěvem, krásným uměním a ještě mnoha jinými způsoby. Tyto způsoby se nejlépe ozřejmovaly právě tehdy, když začal zuřivý Rajmund řádit na svém někdejším panství a rozpoutal teror.
Jenže se začaly dít ještě podivnější věci. Kdykoli se v obvyklý čas přesunuly hábity do refektáře, rukávy se pozvedly k modlitbě, a klášterem zazněl milý zpěv, roztrhla se temnota, ačkoli svíce už dávno došly, a ze světla proudili jasní andělé s nákladem jídla a pití.
Cože? Který sebevrah se opovážil? - Otřásal se zlobou rajmundovský hrad, sotva se to rozkřiklo. Pátrání jeho slídičů nic neodhalilo, a tak vyšel příkaz:
Zdvojit stráže!
Další dny se to opakovalo.
Hrabě Rajmund poslal četu dělníků s náčiním a rozkazem:
Postavte před hradbami hranice pro upálení.
Vypuklo ticho plné napětí. Čekalo se jenom na dopadení odvážlivce. Nenašel se žádný opovážlivec. Zato se vynořilo dost falešných udavačů. Hořely hranice s těmi, kdo byli obviněni z vlastizrady a nepřátelství k hraběti Rajmundovi.
Jenže kazatelé ne a ne vymřít.
Řekli byste: Jistě měli nějakou tu podporu neohrožených lidí, a žádných andělů. Ti, kdo tohle řekli nahlas, dostali od hraběte dárek – okovy s mučidly: Kdo, kdy, kde a jak? Že nevíte? Na hranici s vámi, abyste nepomlouvali hraběcí stráže z neschopnosti! A pro výstrahu ostatním!
S tím to neskončilo. Hrabě Rajmund utahoval šrouby dál, až tekla krev. Objevili se první kazatelé mučedníci, jako olivy – vydávající ze sebe to nejlepší, když je lidé drtí a šlapou po nich, aby ze sebe vydaly svou extra panenskou šťávu.
Všichni kazatelé nejsou povoláni k mučednictví, mínil Dominik z vlastní zkušenosti, když se opět vynořil v jižní Francii.
Objevil se věrný pes Páně v podobě hlídače a zdatného obranáře, jakého si přiváděli Kumáni a Tataři z dalekých východních končin. Na krmení nenáročný, vyžaduje nepatrnou péči. Má sněhově bílou samočistící srst. Odedávna hlídá obydlí, stáda na pastvě. Taková je laika. Bystrý zrak a čich pro úspěšné slídění, dobře sleduje stopu zraněného zvířete a po dostižení hlasitě oznamuje. Má dobrou orientaci a sluch. Dokonce i v neznámém terénu se vždy vrací ke svému pánovi.
Sebeobrana řádu si vyžaduje ustavení Voje Ježíše Krista, řekl první mezi rovnými a odebral se k oltáři pro lepší poučení a osvícení.
První větev řádu bratří Kazatelů se totiž nemůže bránit se zbraní v ruce. Bojují modlitbou a živým slovem, ať mluveným nebo psaným. Také druhá větev řádu sester, věnujících se výchově dětí, modlitbě, postům a kajícím skutkům, to nesvede. Nyní vyráží výhonek další větve řádu, zahrnující bratry a sestry ve světě, zkrátka laiky.
Až dosud zde vyráželo mnoho náhodně se ustavujících spolků jako výhonky k obraně Krista a jeho církve. Sotva pominuly hrozné okolnosti, uvadly a rozpadly se. Náš řád potřebuje prorůstat světem a zabírat svými výhonky otce i matky rodin. Tudy se chce proplétat a trvale růst tajemné pletivo posilující rodinu, ať už je duchovní anebo manželská.
Všechny výhonky se pak vracejí k výchozímu kmeni, odkud je každého zvlášť posiluje Ukřižovaný, kdykoli se k němu přivinou:
Kdo zavádí dělení života na rozjímavý a činný, dělá to kvůli lidem, a ne kvůli Mně. U Mne nic takového není, protože u Mě je je obojí naráz, ale u tebe to může být jen ve více či méně dokonalé směsi. Tvoje kázání Mého Slova jako činnost vychází z rozjímání jako ze svého zdroje. Chceš tomu lépe porozumět?
Přesné pojmy rozumného rozboru poskytují též tvé víře či rozvoji duchovního života velké dobro, neboť tak dospívá i tvá duchovnost k pochopení sebe samé, když ji vložíš do přesných lidských slov. Dospíváš k pochopení, že pravdy víry a hlubšího života ti vůbec nejsou cizí. Jsou naštěpovány na tvou přirozenost jako na výchozí kmen, aby ji zušlechtily. Když věříš, tak se účastníš na Mé svrchované Pravdě, a proto sídlí ve tvém rozumu. Když miluješ, tak se podílíš na Mé ryzí lásce, a proto sídlí ve tvé vůli.
Jenže Moje myšlení není tvé myšlení, protože jsem velký a mocný a Moje myšlenky, jak zpívá žalmista, nelze obsáhnout (Ž147,5). V Mém myšlení doznává pojem rozjímání evangelia podstatné změny. To není žádné filozofické spekulování, i když předmětem Mého myšlení jsem, který jsem, a tak dovedu probouzet radost z pravdy.
Rozjímání v nejvlastnějším smyslu je z víry, oživované láskou, v níž se Mi tvá duše otevírá, abych tě něžně povznesl do Mého tajemství. Tvé čisté nazírání si uchovává svou rozumovost, avšak je účinkem prožívaného spojení se Mnou. Můj dar pravé lásky, která tě se Mnou spojuje, spoluzakládá toto něžné spojení.
Ve tvém vnitřním životě se jedná o Mou přítomnost, v níž jsem ti nejdůvěrnějším mezi vším důvěrným. Jsem s tebou důvěrněji, než jsi sám se sebou. Rozjímání je tvoje vnitřní zkušenost, ale dříve než ty, jsem tu jako ten, který na tobě nezávisí.
Rozjímání, tvoje vnitřní zkušenost obsahuje tajemnou otevřenost k Mému působení. Tady máš. Ber a uchovávej to! Právě ti uděluji nadpřirozené dary. Zde je ten základ. Otevři se. Přijímej a učiním tě někým novým. Předávání Mé lásky a pravdy je nejvyšší činností ducha. Moje působení je víc než nějaká spolupráce k podpoře tvé osobní činnosti. Je to Můj výhonek, naroubovaný na kmen tvé přirozenosti. Tady je zdroj nové, dokonalé svobody ducha a důstojnosti rozhodování. Svobodně a dobrovolně se připrav!
Vzhůru! - Potom tě něžně pozdvihnu k životu dokonalé lásky a pravdy. Ochutnej! - A hned začneš ještě víc toužit po spojení se Mnou. Bohatě ti to dopřávám ve svém Duchu a milostí, kterou tě oblažuji.
Sám i se vším dobrým, co stvořuji, se ti předkládám jako předmět poznání a lásky. Tento podíl na Mně ti sám poskytuji, protože ho můžeš dosáhnout jenom v nadpřirozeném řádu. Také Moje poznání a Moje ctnosti by se ti uzavřely, kdyby tvé schopnosti a znalosti o Mně postrádaly základ ve Mně. Neměl bys ani jistotu o Mém Slově jako skutečně Mém. I tvé vnitřní přilnutí ke Mně by postrádalo jistotu láskyplné účasti na Mé blaženosti a na tom, že jsem doopravdy tvůj Bratr. Neobejdeš se bez vnitřní usebranosti a neustávajícího úsilí o ctnosti a duchovní růst. Pocházejí ode Mne. Ve Mně je plnost života. Stačí ti navázat se Mnou spojení.
Příznivé spojení se Mnou má ústřední význam pro tvůj život. Ve Mně najdeš dobro jako podíl na Mém vrcholném Dobru. Z toho pochází i společné dobro. To ti nemůže být lhostejné.
U Mne jako i ve tvém vnitřním životě má všechno skutečně podstatný ráz a týká se docela určité věci. Tak o vánočních událostech, spojených se zrozením věčného Slova, nejenže Moje Slovo slyšíš, nýbrž ti opatřuji ještě něco lepšího. Nechávám tě vidět věčné Slovo. Jen pojď a uvidíš to Slovo, které činím před tvými zraky!
Vzhůru! - Zastaň se vtělené Pravdy proti zvůli zbloudilých a rozervaných hledačů pravdy mimo církev, a bojuj – jako kajícník sám se svou pohodlností a lhostejností, ale také se zbraní v ruce, a zastaň se duchovní osoby, majetku, práva, svobody víry. A ty, sestro, matko, nepřekážej přitom muži, nýbrž ho spíše podporuj! Žij v duchu příslušných stanov a žij v řádu podle ducha řádu se sliby. Dočkáš se účasti na jeho milostech.