|
XI. ROZMARY BŘEČTANU POPÍNAVÉHO
Palác kardinála Ugolina se koupal v zářivých červáncích zlatého
letního večera. Jen vzpomínkou nyní zůstávala bouře, která před nedávnem
s takovou vervou zuřila v jeho zahradě, altánku, obytném stavení, v
přilehlých budovách pro služebnictvo, stájích pro koně a pozemcích.
Bouře se přehnala a zanechala za sebou spoušť korunovanou pokojnou
oblohou a ptačí zpěv a západ slunce v barvách, o jakých si mohli malíři
této doby nechávat jenom zdát, neboť vlašská malba byla záležitostí
strohých byzantských ikonopisců. Cimabue, vlastním jménem Cenni di Peppo
a Giotto di Bondone byli tou dobou ještě někde na houbách. Vzduch byl
chladný a lahodný a země vysílala léčivou vůni. Z oblohy vydrhnuté
deštěm probleskovaly hvězdičky, zvláště Večerka a pak další dvě menší.
Zlepšené povětrnostní podmínky nepřinesly úlevu ostijskému biskupovi,
který se sesul do klekátka jako uvolněná vrstva střešní břidlice.
Sledoval západ slunce, leč pohled ho nijak nenadchl. Slyšel drozdy v
zahradě, ale příliš o nich nepřemýšlel. Stručně řečeno, neoplýval
slunnou náladou. Vzhlédl k obrazu Madony s Ježíškem. Pohled na Krále
králů ho vždy uchvátil, nicméně pokaždé zůstával zaraženě před jednou
podrobností: Vždyť ho Maria přece něžně ovinula a zavinula plenčičkama,
a ne že by ho takhle vánočkovitě sešněrovala! Právě tak prkenně si
připadal, když se celou bohoslužbu pohyboval v ornátu skoro tak pohodlně
jako křižák v železné košili. Žádný větší vzmach, a stačí sebemenší
rozmáchnutí, a už vám někde praská šev anebo přeska.
V tu chvíli pocítil hluboký obdiv před mocnou přírodou, která mu
nakukovala oknem do komnaty pohledem břečtanu.
Břečtane, břečtane, povzdechl si kardinál Ugolino.
Břečtan popínavý čili berštan, bičok, blušť, braštan, břečťák, dřevolez,
efajl, líček, pořečťan, točík, zimolez, zimozelen, latinsky Hedera helix.
Prostě takový popínavý keř z čeledi aralkovitých s větvemi, které se
přichycují k podkladu mnoha příčepivými kořeny, rašícími po celé jejich
délce na zastíněné straně.
Je pochybné, že by nějaký kardinál mohl chovat nějaké hlubší city k
bylině tak prosté jako je břečtan, nicméně i on by leckdy ocenil jeho
užitečnost jako prvotřídní léčivky. Odvar z břečtanu se i panu
kardinálovi sešel při popálení sluncem, jako prostředek k odstranění
celulitidy, a teplé obklady mu přišly vhod při různých otlacích,
způsobených slavnostním korzetem, jaký si služba oltáři v těch dobách
vyžadovala. Dokázal však též příznivě ovlivnit psychiku člověka.
Jako stále zelená rostlina byl břečťan už pro první křesťany symbolem
nesmrtelnosti a věčného života. Svým sklonem k točivému pohybu při růstu
symbolizuje život a znovuzrození. Je symbolem rodiny, když vyrůstá z
mnoha vláken, které se navzájem propojují v jednotný kmen, až tvoří
nerozborný pevný celek. Odedávna symbolizovaly břečťanové věnce, větévky
či listy manželskou věrnost.
Takový je břečtan popínavý či rozpínavý. Ukázalo se však, že je též
objímavý nebo dokonce všeobjímavý. Kdo by pozorněji sledoval pana
kardinála, objevil by, že zvláštní jeho pozornosti se těší také nejeden
blázen. Možná by si připomenul rostlinu potos neboli šplhavník, latinsky
zvaný Epipremnum aureum, jenže to je zase něco jiného.
Zato se tu vyskytli jiní dva Boží blázni k pohledání.
Dominik se totiž nevrátil do Languedocu jen tak hned jako nějaký voříšek
na zapísknutí. Měl tu ještě nejedno závažné pořízení. A tak se zdržel v
Římě až do jara příštího roku.
Kdybyste se ho zeptali, co tam dělá, asi byste žádnou přesnou odpověď
nedostali. Bylo to však pořízení z docela jiné strany, než byste čekali.
Možná, že ani on sám něco takového patrně neočekával. Strávil nejednu
noc v místech, kde vykrvácela sama církevní Skála, protože jí to bylo
určeno, že ji jednou povedou, kam nechce. Vykrvácela, ale nebyla
přemožena.
V těch časech se u svatého Petra kostelník nadmíru vylekal, že vyoraná
polní myš by se vedle něho tyčila jako sám Juda Makabejský, a blekotal:
Co – co to – co to tam - ?
Pak se však uklidnil, když naznal, že má ušetřenou práci s umýváním,
utíráním a leštěním chrámové podlahy.
Je pravda, že svatý Augustin radí: Miluj, a pak si dělej, co chceš!
Láska je všemohoucí. Můžeme a musíme hodit přes palubu všechny ohledy.
Tenhle Augustinův výrok je hlubokomyslný. Když se ale vytrhne ze
souvislosti, tak je natahovací jako vesta. Nakonec by se i přeučenému
sucharovi mohl stát omluvou pro kdejakou neřest. Člověk už není pod
zákonem, ukládaným zvenku. Když miluje, tedy ne jen libovolně a po
lidsku, nýbrž nekonečnou Láskou, k níž si pokorně vyprošuje povznesení.
Taková vyšší láska je lidskou účastí na nebeské Lásce. Tak má pozemská
láska k nebeské Lásce, vtělené v člověku, aspoň stín účasti na
všemohoucnosti Lásky nejvyšší.
Jedině ten, kdo dovede takto milovat, má náležitě rozšířené srdce. Je
obdařen trvalou mocí a povznášen nad zákon ukládaný zvenčí.
Láska sloužící! - Uvědomělá. Nenáročná. Nezná sebe a sleduje pouze Lásku
nebeskou a bohumilé tvory. Tato Láska vykupuje a získává. Čím je čistší,
tím dovede vést k větším činům.
Láska naprostá, bez špetky sobectví! - Dovede dokonale zapomenout na
sebe a odložit svoje zájmy.
Hrdinská láska! - Hrdina nebeské Lásky vítězí právě touto absolutností,
která na něj sestupuje ze spojení s nebeskou Láskou. Vítězí
absolutností, která se nespokojí s kompromisem, s tím, že to nějak
dopadne. Žije jistotou, že pro ni je jedinou cestou: Zemři a budeš žít!
Potíž je v tom, že člověku zaseknutému v pýše jsou tato slova platná asi
jako mrtvému zimník. Ve své hrbaté pokoře na to jenom přikývne, protože
na všechno hledí z pozice snílka, který ve svém snu už došel spásy a
nepotřebuje od nikoho nic, tedy ani žádnou spásu.
Má-li však někdo za svůj životní program dojít serafínovsky láskou k
pravdě a jiný zase apoštolsky dojít pravdou k lásce, nemohou jinak,
nežli že se jednoho krásného dne srazí nosem.
Všetečným očím se možná podařilo přesně zjistit, kdy - totiž mezi
kterými z oněch proslulých devíti způsobů duchovní fyskultury - se takto
stalo. Zapisovatel těchto událostí byl však mnohem více zaujat
neobvyklým počínáním na vyšších místech.
Viděli jste už někdy rozhněvaného Ježíše? - Někdo tvrdí, že je to u
milosrdného Beránka něco vyloučeného. Omyl! Dovede se hněvat, a jak!
Když jde o dům našeho Otce a pokoutní obchody potulných kramářů, dovedou
stolky jaksepatří létat, a peníze dostanou křídla, a co teprve obchodní
artikl! – Pořádné nadělení pro kostelníka, ba dokonce pro celou
úklidovou četu! - Takže pozor! I ten nejmilodrsnější a nejlaskavější,
který neodmítne žádného kajícníka, dovede nadělat paseku, když narazí na
lidskou zabedněnost. Nakonec se však nechává přibít na kříž všechny,
včetně těch, kdo ho zabíjejí, ale ovšem do tří dnů postaví zbořený chrám
zase na nohy.
Zvědavou kostelnickou myš patrně uvedlo do rozpaků celé to představení
adorační fyskultury, nicméně mnohem úžasnější bylo to, co jí zůstalo
skryté kvůli klapkám na očích. Hábit i jeho záplaty ustrnuly jako by
byly odložené ve skříni. Nebyla to lavina alpského sněhu, co ho tak
zasáhlo, jak se možná v první chvíli domníval. Byl to pohled do tváře
Ukřižovaného spalovaného horlivostí pro otcovský dům. Do toho všeho se
mu najednou přikradl jakýsi otrhaný obejda. Svíčková bába vyletěla z
lavice jako bažant z mlází a tradá za kostelníkem, že mu tam možná někdo
něco provádí, aby si to lépe ohlídal. Kdekdo se ošklíbl: Co se tady
potlouká ten bezdomovec? Domácí Pán se však na něho nemračí. Nepřeje si,
aby se na toho, kdo se vydal cestou ctnosti, vyskakovala jeho hříšná
minulost jako čertík ze škatulky. Cože! -On ho dokonce vítá!
Chápavé srdce velkého milovníka se rozšiřuje až k obejmutí spřízněné
duše v hadrech s kapsami skrz naskrz děravými. Propast volá k propasti,
a náruč se otvírá náruči Takové je obejmutí v náručí toho, který rozpíná
ruce na kříži, aby se do něho stulili všichni příchozí. A opravdu se tam
mnozí přitulí tak ochotně a rádi, že by z toho zbledla a uschla závistí
i sama Svízel přítula, řečená Galium sarine.
Jak dlouho zůstávají oněmělá ústa velkého milovníka? Kolik vody uběhne v
památné Tibeře? - Pontifex Maximus, jehož úkolem je tradičně péče o
městské mosty přes Tiberu, a nyní Innocenc III,, by snad za tu dobu
přešel svižným krokem většinu z nich. Kostelní myš už dávno nervózně
přešlapovala, když nový apoštol zašeptal: Františku!, aby zaslechl
serafínskou ozvěnu: Dominiku!
Když si padnou do náruče staří přátelé nebo dávní veteráni, kteří
podstoupili mnohé boje a dlouho se neviděli, je to dojemné. Když si ale
padnou do náruče staří přátelé, kteří se neviděli nikdy, a přesto se
znají, snad kvůli vznešenému déja vu, je z toho každý úplně na hromadě,
zkrátka vedle.
Tak také zalátaný hábit, třebaže by si byl tak rád připadal jako rytíř
bez bázně a hany podle ideálu svého tatínka Felixe, či jako oddaný pes
svého Pána a neohrožený ovčák podle maminčina snu, si v tuto chvíli
patrně připadal jako vyplašený králík. Aspoň se to tak jevilo
nezávislému vnějšímu pozorovateli, neboť nějakou dobu hopsal po čtyřech,
chvíli zase přecházel po dvou, aby pak opět strnul v pokleku, chvíli
vrhal oči v sloup a vzápětí jimi zase něžně mžoural. Kostelní myš by z
takového návštěvníka měla velmi smíšené pocity. Nešlo však o záležitosti
vnějšího zdání, ani omšelého zevnějšku, ba ani o pocity nějakého
povrchního pozorovatele. Objímavost, příchylnost probodeného srdce v
akci vypadá v očích světa tak, že vybočuje ze všeho, čím se svět honosí
a pyšní. Kdopak tomu porozumí? Leda ten, kdo se právě probírá z
pohroužení a vrací se k sobě z vytržení, aby si rozechvělou rukou setřel
pot z čela a zavrtěl sám nad sebou nevěřícně hlavou: Jémináčku, nebyl to
sen?
Jenže druhý den si vyšlapuje po náměstí a ten půlnoční trhan je tady
zase, z masa a kostí. Bez hlesnutí si padnou do náruče. Dávní přátelé od
prvního setkání.
Víš, Františku, řeknu ti - jsi mým druhem. Zůstaňme spolu a nikdo nám
neodolá!
Ono se to řekne, že od té chvíle byli oba jednoho srdce a jedné mysli,
jenže co to obnáší? Lékař vám začne něco vykládat o siamských
dvojčatech. Pak se třeba také zmíní o takových rozbujelých zjevech,
kterým by každému bylo zapotřebí aspoň dvou nebo tří srdcí při jejich
obezitě. Nato se rozpovídá o vymoženostech transplantace srdce a
možnosti voperovat nějaký ten Pagemaker, lidově řečeno křesadlo. Křesťan
ovšem věří, že jde o jedno jediné Srdce, které je sice smrtelně zraněné,
nicméně je zcela bezvadné a neporušitelné, a které se přenáší do mnohých
srdcí prostou výměnou, řekněme kus za kus, prostě když dáš svoje ubohé
srdce, dostaneš jiné dokonalé, samozřejmě především duchovně
prostřednictvím proměněného Těla. Takže čím víc se tím obíráte lidským
rozumem, tím víc se zamotáváte. Je lepší podržet se Pavlova učení, který
tvrdí, že už nežije, ale žije v něm Kristus, který touží žít celý v
každém zvlášť.
Jak to přijde?
Už včera v noci jsem to zažil.
Během času se oba nejednou setkávali v paláci kardinála Ugolina. Také
tehdy, když byl Dominik v Římě popáté, sešli se s Františkem v paláci
ostijského biskupa. Po dlouhé rozmluvě o duchovních věcech se jich
kardinál zeptal:
Dovolil byste, můj synu, aby vaši bratři přijímali církevní hodnosti? -
Přitom se obrátil na zalátaný hábit. Po chvíli z hábitu plného lat
zaznělo:
Mým bratrům je největší ctí, že jsou povoláni hájit víry proti nevěřícím
a oddělených a bloudících hledačů pravdy mimo církev.
Mám si to vysvětlit tak, že všechno ostatní, včetně hodností jsou pro
vás menší pocty?
Když dlouho nepřicházela odpověď, obrátil se kardinál na druhého:
A co vy, můj synu?
Moji bratři by přestali být Menšími bratry, kdyby se stali velikými
hodnostáři. Chcete-li, aby vydávali dobré ovoce, nechte je, čím jsou.
Jinak však bylo známo, že se Dominik při takových návrzích na biskupský
a jiný úřad dával slyšet se svou touhou po misii u Kumánů.
Kdyby někdo slyšel, že se František s Dominikem setkávají dodnes jako
věrní druhové, a nejen v paláci ostijského biskupa, tvářil by se možná
dost nedůvěřivě. Všeobjímavé prolínání nezůstává při tomto úzkém římském
měřítku. Prostupuje dál, bez ohledu na místo i na čas.
Jinak plyne čas trubadúrovi, který zpívá o lásce rytíře k hradní paní, a
touží zastavit čas, a potom zůstat se svou láskou. Zbývá mu jenom
nenaplněné toužení. Jinak ubíhá čas nadutému Rajmundovi z Toulouse,
který všechno vztahuje výhradně k sobě, a jeho čas už dávno vypršel, i
kdyby se snažil znovu a znovu vystrkovat růžky. Jinak uplývá čas tomu,
kdo si opakuje: „Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sión!“ a také to
prožívá v hábitu plném záplat, protože pak se jeho čas naplňuje
věčností. Před svatostánkem nebo před křížem se mu stále znovu
zastavoval čas, a to nejen proto, aby podle Jozuova vzoru dobyl nějaké
Jericho, nýbrž aby tam přinesl světlo a radost. A nezůstal při tom.
Pokaždé stačilo se jen správně naladit, a vzápětí padaly hradby,
hroutily se přehrady a všechny ostré hrany se ohlazovaly, až se
rozplynuly v tajemném oblaku a už nenápadně přicházel bratrský Spasitel
a zlehýnka poklepával na rameno toho, kdo má čisté srdce.
Moje Láska, která naplňuje tvůj život na cestě k dokonalosti, směřuje k
objetí milované bytosti. Proto vrcholná podoba lásky touží stále živěji
po Mé nadpozemské vlasti. Pouze tam se hořká a odporná voda tvého
současného všedního života proměňuje ve víno z Mé vinice, ve víno
velkodušné, které obveseluje tvé srdce a opájí tě svou sladkostí, totiž
ve víno věčného štěstí, jež předkládám vyvoleným u stolu v Mém příbytku.
Kvůli těmto úchvatným obzorům Mé nebeské vlasti, do níž tě zvu, stojí za
to všechno mobilizovat. Stav tohoto života, který musíš snášet, přijímej
s radostí. Odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se
uvidíme, a to navždy.
S kříže dohlédnu na svého milovaného učedníka a naši panenskou Máti.
Miláček tu stoji zkamenělý hrůzou a děsem. Aspoň tu máš zástupce,
kterému dávám mezi ostatními prvenství v postřehnutí a rozeznání Mne
tam, kde ostatní vidí přelud. Naposled vydechnu tento dusivý vzduch, a
už Mi Srdcem projíždí ostří, ještě krůpěj Mé Krve s vodou a nadechneš se
novým životem.
Ještě malá douška ohledně Maminky: Svěř se jí, a budeš nejlépe svěřen.
Zdá se ti, že ji nemohu odtrhnout od sebe? - Navěky jsem k tobě,
dušičko, přilnul. Maminka zůstává ručitelkou celého Mého díla. Neváhej,
a pusť ji se Mnou k sobě, a našup najdeš všude domov, ať jsi, kde jsi.
Maminka jako nikdo jiný soustavně pečuje o Mé dílo. V jednom kole se Mi
podává za oběť. Především panenství. Jak ta jenom je poslušná! - Sdílí
se Mnou chudobu, když první poslechne Můj hlas a opouští všechno a
vydává se v Mých stopách. Chudá kráčí za Mnou až k hořkému konci. -
Neváhej a poslechni Mou výzvu a naplno se jí otevři! Napodobuj její
dokonalost! Vzdej se všechno, odpoutej se ode všeho, co by ti mohlo
překážet.
Vrcholné mateřství! - Zvláštní přízeň a ochrana ti dodává útěchu a
radostnou jistotu v úsilí o dokonalou lásku. Zářný vzor na cestě k
dokonalosti, ale i pomocnice! Vznešené Fiat, rozhodné přitakání pro Můj
vyšší život v tobě. Uvolni velkou nástupní sílu a odhodlanost, ale také
se snaž o dovršení počatého díla! To není málo, co žádám. Kromě toho to
nepodávám jako podrobný souhrn předem stanovených požadavků a nároků, na
které by se dalo zvlášť připravovat. Vynořuje se to z temnoty po jednom
a dopadá to tím drtivěji, že se tak děje prudce právě tak jako
neočekávaně. Všechno to je ponořeno do mlhavého závoje tajemství a
nevypočítatelnosti. A přesto Fiat - Fiat - a zase Fiat.
Divíš se? - Jak odevzdaně se dá přijmout plnost Mých darů! Proto dovede
přijmout také všechno ostatní, všechna Moje tajemství. Chceš to taky
zkusit? Pozor na malomyslnost vůči sobě i ostatním! - Jinak si sám
přistřihneš křídla, a možná i ostatní srazíš v rozmachu. Neklaď si laťku
svého života příliš nízko! - Příliš nízké je všechno, co není Moje. Kdo
zatouží po dokonalosti, toho povzbuzuj, neodrazuj výsměchem, ani
přísností, ani svým úzkoprsostí. - Něco jiného je, když se někdo opravdu
na cestu k dokonalosti vydá. Takovému nalož velké nároky, aby se
nezkazil. Potřebuje laskavé, něžné, ale obezřetné vedení, bez zbytečných
úlev, které by mohly nahrávat změkčilosti. Podrž ho u té velikosti a
plnosti vznešeného ideálu, ke kterému ho volám. Hlavně dbej na
autentičnost života uvnitř a velkomyslnost. Pravda o Mně - velkém a
tajemném, nemůže být jiná, než velká a tajemná. Nediv se temnotám víry,
ani nepodléhej vnitřnímu zmatku, když pojednou zakusíš vyšší polohu
vnitřního života. Sotva se důvěrněji sblížíš se Mnou, takže se vzdaluješ
pozemským jistotám, ba vzdáváš se i svých zaručených lidských práv,
hrdinsky se od nich odpoutej.
Slátaný hábit vyhlížel odloženě a zapomenutě, asi jako vychladlá ryba na
talíři, od které host obezřetně poodstoupí a sdělí způsobně: Už nebudu,
prosím.
Nediv se. I od Maminky žádám víc než dost. Jenže Mě vroucně miluje.
Proto také věří, nejen hlavou, nýbrž i srdcem. Věří hlavou, že mám ještě
druhé, totiž synovské Já a věří srdcem, když Mě má přijmout přímo v sobě
a spolupůsobit s Mým plánem. Můžeš vroucně a velkodušně milovat jen v
opravdové víře. Čím víc miluješ, tím víc oživuješ svou víru. A věříš,
abys mohl víc milovat. Pouze tak vytrváš i v zapomenutí v okolních
temnotách.
Láska není slepá. Je jasnozřivá. V ní ti odhaluji závěry bez důkazů ze
smysluplných výchozích premis i bez usuzování, zkrátka bez přemítání.
Objímáš Mne. Srůstáš se Mnou v lásce. Dovedeš Mi všechno dát, protože to
stejně všechno máš ve Mně.
Maminka jak se patří! Jedině víra ji drží nad vodou. Jak jinak by mohla
uvěřit a vytrvat ve víře, že jsem, který jsem. Maličko, a jevím se jako
ubohé, bezmocné, plačící dítě, - maličko a je tu osmahlý zdatný jinoch,
- a zase maličko a je tady unavený učitel, který nemá, kde by hlavu
složil,í jako když střelíš do vrabců, a chybí všechny smyslům dostupné
důvody pro další víru.
Víra ji vede k oběti i svého mateřského Srdce. To nesvede žádná jiná
maminka. Ví, koho ve Mně má, a jak je každá bolest u Mě nemístná, a
přece je potřebná. A znovu Fiat – Fiat – Fiat a zase Fiat ke všem
bolestem.
Nechtěl jsi moc nad svými i Mými nepříteli. Nestál jsi o to, abych ti
položil zdrcené a zastrašené zbloudilce, hledající svou životní pravdu
mimo Mou Církev, k nohám. Uděluji ti tedy chápavé srdce, abys byl dobrým
znalcem, ale nejen lidí, nýbrž i všech trpících tvorů. Potom chápeš lépe
než kdokoli jiný, že existují některé hlavy, které se přizpůsobují novým
myšlenkám snáze než jiné. Ochotně povoluješ svému okolí značný časový
odstup, aby mohlo každý nový námět náležitě přijmout a strávit.
A vida! - Kampak se to vytrácí z tvé tváře podoba záhadné bytosti od
pyramid. Kam se zaběhla Sfinga, kladoucí matoucí otázku: Co to je? Ráno
to chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech? –
Opravdu. Do tváře se s nebývalými ambicemi vracela sebedůvěra. Protáhlá
okurková hlava přešla přes dýňové tvary a melounovatěla.
Láska nepočítá ani neodměřuje. Pochází ode Mne, který mám všeho habaděj.
Proto musí být zrovna tak nesmírná, jak je to u tebe vůbec možné. Raduj
se z Mých závratných nároků. Maminka se taky raduje i s tou děsnou nůší
na zádech. Plnost Mých darů se dá unést jen plností víry a lásky.
To je aspoň škola života! - Bez hrdinského přijetí této skutečnosti bys
Mi byl platný při záchraně tebe i ostatních a celého hříchem trpícího
stvoření jako utopenému galoše. Ještě jsi zdaleka nedal všechno. Ještě
jsi dost nezabojoval až do krve.
Maminka tě učí velkodušnosti a vznešené šlechetnosti. Především ale
chápat velikost Mých záměrů s tebou. Tak vyraz dál do života s plností
víry! Počkej si na všechno, co ti uchystám. Ať je to cokoliv, pomůže ti
to na cestě ke Mně.
Víra a láska, podepřené sestřičkou nadějí! - Ta už stojí jednou nohou v
branách nebeského Jeruzaléma, kdežto druhou se opírá o sílu Mé lásky a
všemohoucnosti. To je škola porozumění a snášení všeho.
Počkej si na Mého Ducha, poníženě vyprošovaného! A když přijde, neváhej
vzplanout a zahořet Mou láskou!
Maminka jak se patří, ale napřed nepatrná dívka - vzrůstem, postavením,
inteligencí, ale veliká stále vyprošovanou otevřeností Mému Duchu. Proto
souhlasí s tak neslýchaném tajemstvím a podává i nevídaný projev lásky,
že se z lásky kvůli Mně a kvůli tobě stává Matkou právě tebe uprostřed
ostatních.
Tohle představ světu, ovšem bez náznaku křečovitosti. Jen s něžnou
láskyplností. Posviť každému na potkání Mou svrchovanou Pravdou, a
současně ho ohřej Mou ryzí Láskou. Ať i tvůj úhlavní nepřítel na tobě
pozná, že právě z velké lásky ke Mně a k lidem i k tvorům toho žádáš
tolik od sebe i od druhých. Kéž pozná, že bys byl sám sobě nepřítelem i
nepřítelem lidu, kdybys ulpíval na prostřednosti a nechával ostatní
zakrnět v šedé mase davu.
Co všechno dělá plnost Ducha! - Maminčina víra nekolísá ani před Mým
bezduchým tělem. Ochotně věří právě tomu nejnepochopitelnějšímu, takže
dovede přijmout i to nejstrašnější. Přetéká Mými dary. A hned vidí, že
Moje nevšední plány právem užívají neobyčejných prostředků. Když si tě
chci takhle dokonale přitáhnout, tak užívám neobyčejných prostředků
pokořování, rozemílání a drcení tvé vlastní vztahovačnosti. Dopouštím
kvůli tomu porušování všech tvých přirozených lidských práv, třebaže
jsem jejich vrcholným ručitelem.
Otevři vrátka. A neboj se. Tohle to ještě není konečná. Maminka chce jít
domů, k tobě. Vždyť ji k tobě posílám jako k Mému důvěrníkovi. Vím o tvé
velkorysosti, čistotě, věrnosti a neutuchající plnosti lásky, a že
vytrváš se Mnou i v krajním soužení. - Maminka tě miluje. O její
zvláštní láskyplnou péči a o toto její zalíbení právě v tobě uprostřed
velkých zástupů se můžeš opřít. - S obzvláštní láskou sleduje tvoje
úsilí o dokonalou lásku. Zahrnuje tě zvláštní péčí, když chceš mezi
ostatními milovat obzvláště Mě, svého Bratra a Spasitele.
Kde jsi? Maminko! - Ozvalo se úpěnlivě z látaného hábitu, div, že
nepraskly okna chrámu. Teď tu stál, šoupal nohama, trhal sebou plný
naděje při každém šelestu, zatímco olověné chvíle loudavě míjely. Pak
jeho vartování oživila krátká fyskultura. Kolébal se sem a tam,
poskakoval, klekal a zase se tyčil, když postřehl, že se po stezce blíží
dívka jeho snů, dívka Páně. Nezdálo se mu to? To, že se snad celý
hvězdný svět otřásl, nicméně zahlédl živý plamen věčného světla. Ten se
pokojně živil olejem a vydával mírnou zář a stoupal vzhůru, kde se úžil
a vznášel do ztracena. Nato se mihotavě rozdvojil a už tu byly dva
plameny, zářící a hřející.
Maminka je ti, blázínku, tak nablízku, že to ani blíž nejde. Žije u
tebe, a čím je plnější Mých darů, tím lépe poznává, jak velkou pomoc
potřebuješ, když se snažíš spolu s ní zosobňovat jediné přitakání k Mé
vůli. Neboj se! Nezůstáváš sám.
Blankytný plášť se rozkládá do široka do daleka, a pod každým cípem je
dost místa právě pro tebe.
Tou dobou zaznamenal latami přešívaný kanovnický hábit řadu proměn,
které nezávislý pozorovatel snad ani nestačí evidovat, natož potom
kronikář registrovat. Nejprve nešetrné napínání až k prasknutí v úrovni
kolen, pak volné spouštění a splývání jako když zavěsí kutnu na věšák,
ovšem ne nadlouho, jen do té doby, než začne jeho roztahování,
protahování zjevně za účelem vytírání podlahy, ale snad i pro jeho
vyrovnávání a žehlení, ovšem tak neumělého a neohrabaného, jak dokáže
žehlit pouze muž na cestách. Jakpak se ovšem dá vyžehlit zmuchlaný oděv,
když si ho majitel ani nesundá? - Nakonec zůstává v nehybné poloze.
Zjevně tomu přičinlivci došla trpělivost, takže poraženecky rozhodil
ruce do stran. Řekli byste: Snad to tam někdo později uklidí, protože
majitel na to už dávno nedbal. Žádný spánek, ani snění, jen hluboké
ponoření. Podle všeho se oddal svým myšlenkám. Byly náramně příjemné, i
když je chvílemi přerušovala činnost nějaké neviditelné osoby, která mu,
jak mu zprvu připadalo, zatloukala do hlavy doběla rozžhavené nýty.
Zprávy z věčnosti mu sňaly z mysli velkou tíhu, protože jeho mysl nebyla
uzpůsobena k tomu velkou tíhu nosit. Pak to všechno hábitové napětí
povolilo. Majitel musel zakoušet velkou úlevu.
Úžasné! Nový kosmos, tvar, řád, jednota, určení, a za ním - věčný život
- blahoslavenství. Vyšší dotek. To je ono! Právě ten rozehrává v
pokorném srdci takové novoty. Šíří se vůkol v tajemných vlnách, jako od
kamene vrženého do vody. Původní poselství. Stát se pouhým hlasem jako
Jan Předchůdce a Miláček Páně.
Nový kosmos je na světě! - Nový řád. Veliká otevřenost k poznání a
veliká touha položit je k nohám Pravdy.
Jak? K čemu je dobrý takový zvláštní řád?
Na každém rohu je slyšet mluvky, jak řeční o blížícím se konci. A přitom
toho nikdy nezačínalo víc než právě nyní. A nikdy nebylo víc mládí než
nyní.
Vzhůru! Za velkými apoštoly a spolu s nimi! Také jsou na cestě. Zdatní a
průbojní jedinci. Zvyklí na podmínky v odlehlých končinách. Uvyklí na
stan a tvrdé lůžko. Nehasnoucí majáky uprostřed moří. Poutníci v každém
období, po celá léta. Poutníci se svým vlastním dětstvím, mládím,
dospělostí i zralým stářím jakoby s druhy. Ochotně opouštějí podivné
dětství pohádek. Poutníci svým vlastním radostným mládím, poutníci svou
vlastní zralostí nejlepšího zrna.
Vzhůru! Rodí se celý nový kosmos těch, kdo odmítají zůstávat pozadu za
apoštoly.
Proč nezůstat v pohodlíčku? Proč neuváznout na jednom teplém místě? -
Vstaň a směle vykroč k tomu, co je bez konce, jako bez počátku! - Proč?
- Abys mnoho podstoupil, pochody dnů a noční spočinutí u oltáře, aby se
všichni vydali na cestu oním směrem, ve dne i v noci podporováni vyšším
nadáním, pokorně vyprošovaným v modlitbě, aby se každý znovu vzchopil
vyrazit na vyšší cestu.
Proto vzhůru! Kdokoli jsi, pojď se mnou! Půjdeš-li se mnou, najdeš, co
nikdy neunaví.
Vzhůru! - Nesmíme tu zůstat. Ať jsou nahromaděné poklady světa
sebelákavější, setrvání na stávajících vědomostech sebepohodlnější,
nemůžeme tu uváznout. Ať je přístav sebevíce chráněný, vody
nejpokojnější, nesmíme zde zakotvit. Ať je pohoštění, které nás
obklopuje, nejvítanější, smíme je přijmout jenom na chvíli. Copak můžete
vysedávat nad mrtvými pergameny, zatímco bratři umírají hlady?
Neváhej! Pohnutky musí být silnější. Máme se plavit nesplavnými řekami a
divokými moři. Chceme být tam, kde dují větry, bijí vlny a loď uhání s
plnými plachtami.
Vzhůru! Ale pozor! - Kdo se vydává se mnou, musí mít nejlepší úmysl,
svaly a vytrvalost. To je rozpínající se nový kosmos! Vychází z
probodeného Srdce. Jemně, ale neúprosně rozehrává hudbu pulzující
intuice v mém nitru, v srdci poutníka s toulavými botami.
Ach, to tvoje mládí! - Vím, jak usilovně hledáš uprostřed rozbujelého
života pravidlo podle skutečné míry. Tolik se ti podobám. Jenže z
vyššího pohledu z nejvyšších míst jsi stvořen docela nově a máš pozvání
k zvláštnímu účelu. Proto jsi tak jediný a jedinečný.
Náhodní kolemjdoucí zmateně zírali na zalátaný kanovnický oděv,
vznášející se nad zemí, a nejen na oděv. Mělo to i lidskou výplň, ale
nikde žádnou oporu, žádné lešení. Načež se diváci rozdělili – jeden
odcházel se zmateným vrtění hlavy a mimoděčným škrábáním se za uchem,
jiný se zdržel a začínal se náramně nešetrně chovat k sobě i k svému
oděvu. Plášť odlétl do prachu, a zbytek oděvu i jeho samého – člověka
minulosti - odpadl s ním za ním.
Tady se znovu rozplývá tělo na kříži. Očima plnýma slz probleskuje
radost. Strašlivé hrany kříže se zaoblují, rány se zacelují, dokonce i
příčné břevno se jaksi srovnává s nosníkem a celý svět se roztáčí.
Rozličné tvary se slévají v jednu řeku a ozývá se jenom šum plynoucího
času. Tajuplný ostrov tvého srdce se navěky zabydluje. Ať jdeš kamkoli,
všude můžeš říci: Konečně jsem našel domov.
Můj obraz ve tvé duši je především v tom, čím se duše nejvíce přibližuje
představování vlastní podobnosti. V mysli ti Mé Slovo představuji
skutečným prováděním myšlení. Proto ti Můj ráz jako Otce, Syna i Ducha
jasně vyniká skutečným prováděním myšlení. Poznáním utváříš vnitřní
slovo. Vida, hop – a je tu obdoba vycházení Mého věčného Slova. -
Mystické rozjímání. - Sama láska se rozvíjí k poznané věci. A hned máš v
poznání i v lásce každým coulem naplněný Můj obraz otcovský, bratrský i
přátelský. A když ne teď a zde naplněný, tedy aspoň připravený ve tvých
schopnostech. V nich jsi stále ochotně zaměřen doopravdy provádět úkony
poznání a lásky.
Vstávej, ospalče! - Činností své mysli v úvahách o Mně, o Mém bratrském
díle spásy, a rozhoupáním vůle v lásce se neustále sjednocuješ se Mnou.
Neváhej a vstup do skutečně zapojené účasti na Mém vnitřním životě!
Budova tvé duše je taková, že nejvyšší částí mysli, v níž je Můj obraz,
se spojuješ se Mnou. A jsi doma, odkud přicházíš, odlož si ty ruksaky a
tlumok.
Vím, že máš trochu zpoždění a jen dýchavičně se uvádíš do pohybu,
zkrátka trvá ti to, než se k něčemu rozhoupeš. Sám jsem pořád v jednom
kole. Také jako tvůj Bratr a Spasitel ve tvé lidské kůži ti připomínám,
že "i já pracuji" (J 5,17). Tak jsem ti stálým zdrojem života. Jen se Mi
svěř, otevři se Mi, a uvidíš! Nepoznáš žádnou prázdnotu, jen samou
plnost. Vždyť tvůj život je pořád v nejdokonalejším pohybu, když se
rozhodně vydáš ke Mně. Vím, že toho však nejsi nepřetržitě schopen kvůli
slabosti své přirozenosti. Sám se také neomezuji na tvé myšlení. Jinak
bych ti byl málo platný, kdykoli bys ochabl a přestal o Mně uvažovat.
Zanechávám ti však v Mém obrazu v tobě stopu Mé bytosti. Nezmizí, ledaže
bys ses ode Mne rozhodně odvrátil a tak v sobě rozbil Můj obraz.
Jinak je však ve tvé mysli a v celé tvé bytosti podivuhodná ustálenost.
Tak jsi ve svém srdci nositelem bytí a spojení se Mnou, nositelem
činnosti a vztahů, včetně těch nejdůvěrnějších. Osobním nasazením a
záměrným spojením se Mnou v Mém Slově se Mi jako svému základu náramně
podobáš. Nemiluj Mě jen pro Mou moudrost nebo věčnost, protože beze Mne
nejsou. Už to nejsi ty sám. Jsem, který jsem, a nechávám tě plynule se
nořit do Mého nitra.
Sleduj příklad apoštola národů a jeho poznání Mne jako základu a cíle
života! Proto mu dopřávám nalézt ke Mně cestu. Zkus podobně spojit tři
schopnosti své duše se Mnou jako Otcem, Bratrem i Přítelem! Upři na Mne
svou paměť a dokonale si přitom zapiš za uši, že jsem základ, z něhož
pochází všechno, i všechny stvořené věci, každá svým způsobem.
Zkus také spojit rozum s Mým věčným Slovem! - Dám ti dokonale pochopit
celý řád, jímž tíhnou stvořené věci k svému cíli, protože moje Slovo je
také jejich základ.
Konečně spoj svou vůli s Mým Duchem a zamiluješ se dokonalou láskou. -
Mírnost a dobrotivost, o které víš od apoštola národů, že je příčinou
stvoření, je také příčinou každé milosti, kterou ti zdarma daruji. A už
je to tady. Moje věčné Slovo se na ten šup vtěluje do tebe.
Tady máš pozvánku. Zvu tě jako důvěrného svědka Mého vnitřního života
jako Otce, Bratra i Přítele, aby ses konečně se Mnou natrvalo spojil.
Tak dlouho čekám na příbytek ve tvé duši. Nechávám tě ožít novým,
důvěrnějším životem.
Pětačtyřicítka na krku a zbývá už jen šest let pozemské poutě v
zalátaném hábitu. Dovedli byste říct – ale ano, jistě byste to svedli –
to jen kronikář událostí je tak opožděný, že mu každou chvíli vysychá
inkoust - co se to děje s člověkem, když se na každém kroku snaží mluvit
buď o Mně jako Bratru a Spasiteli všech, anebo se Mnou? - Úděl mocných
ve světě podléhá značné jednotvárnosti. Zdá se jim, že nejlepší vyhlídky
na jedinečné úspěšné uplatnění poskytuje mládí, kdežto dospělost a
zralost přináší ústup ze scény, únavu, nemoci, slabost a ochablost. Úděl
hlásání Mého Slova věčného života však podléhá jiné pravidelnosti.
Zpočátku se to hlásání svému hlasateli jaksi vleče. Vyhlíží to
nezřetelně a záživně skoro jako ohlodaná kost. Při hlásání Mého Slova se
hlasatel cítí být v obklíčení. Naráží na překážky zvenčí, a ani zevnitř
to není o mnoho lepší. Posléze však jeho dílem i utrpením kvůli hlásání
Mé pravdy prostupuje tajemná rovnováha, že se tomu kazatel sám nestačí
divit. Jako by jeho dílo i jeho utrpení, vykonané i obětované kvůli Mně,
bylo vytrhováno z jeho bytosti. Tajemně se to od něho odděluje a nabývá
neočekávaně slavného rozletu. Přitom by se kazatel nejraději stáhl jako
pejsek do klubíčka a nechával by vystoupit do popředí Mé slovo. Prostě
sleduje svůj životní úděl z jakéhosi odstupu a nadhledu.
Ach, ti životopisci! O těch mi povídejte! Kolik námahy si dají, aby
většinu života světce ponechali stranou, a pak se mohou skoro potrhat,
když jde jeho posledních šest let. Myslí si, že odhalí špehýrkou ten
tajemný vzmach, který světce samotného naplňuje údivem.
Patnáct? - Vyhrklo z látaného hábitu na poradě bratří v Prouille. Slunce
v pravé poledne by neozářilo celý refektář tak jako jeho tonzura zvíci
vyzrálé dýně. Sestry uskočily stranou s bystrostí srnky. Zdálo se jim,
že do refektáře vtrhl čtvernožec skoro metr vysoký, a mohutný, že by
překvapil vzrostlého chlapíka. Najednou tu byl velký, mohutný pes se
širokou hlavou, silným hřbetem a širokým hrudníkem, bedra samý sval.
Celkově působil dost zavalitě a těžkopádně. Jeho srst byla mírně
zvlněná. Hrál všemi barvami, červenou, hnědou, oranžovou, ale také bílou
na hrudníku, na tlapách a na ocasu. Měl bílé končetiny, hruď, špičku
ocasu a lysinku a bílou skvrnu na šíji a bílý límec.
Počínal si nadmíru přítulně, klidně a vyrovnaně povahou, jak jen dovede
svatobernardský pes, chovaný mnichy od jedenáctého století v jejich
útulku pro zbloudilé pocestné vysoko v odlehlém horském průsmyku. Jeho
povaha byla přátelská a mírná, ale taktéž pozorná a otevřená. Přesto
zachovával značnou míru rezervovanosti a důstojnosti. Veselý, bystrý,
poslušný, přátelský, milý, velmi přítulný, klidný, ostražitý. Inu, velmi
činorodé plemeno, jakému přijdou vhod každodenní dálkové pochody nebo
trénink v zápřahu.
Vzápětí slunce pohaslo, jak se záplatovaný hábit vyprázdnil bledostí,
takže moc nescházelo a byl by málem splynul se stěnou. Nato vyhrkl:
Patnáct!
Zdálo se, že se pokojný a úsměvný horský kolohnát vytratil někam do
ústraní, a místnost se roztancovala přibíhajícím rozklepaným psíčkem s
dlouhou srstí. Srst mu visela docela rovně a stejnoměrně po obou
stranách a byla rozdělena pěšinkou od čenichu až po špičku ocasu. Běhy
rovné, dobře pokryté srstí bohaté zlaté tříslové barvy, která je o
několik odstínů světlejší než u kořínků. Plece příhodně uložené. Pokud
šlo o pánevní končetiny, měl běhy při pohledu zezadu docela rovné, s
mírně zaúhleným hleznem. Dobře pokryté srstí bohaté zlaté tříslové
barvy, která byla o několik odstínů světlejší než barva u kořínků.
Splývající srst na hlavě byla dlouhá, syté tříslové barvy, tmavšího
odstínu než po stranách hlavy.
Znalec by řekl: Yorkšírský teriér, ostražitý, živý a inteligentní
pejsek, vyrovnané povahy!
Nicméně ani sebezkušenější znalec by patrně nedostal dost času k hlubším
úvahám, protože než by kdokoli dořekl slovo pes, už tu byl jiný, a
míhající se psí návštěvníci se vytráceli zrovna tak rychle, jako se tu
kmitli ještě další a další. Posléze se uprostřed psího řetězce vztyčil
záplatovaný hábit. Kolem něho bylo šest dalších Španělů, sedm Francouzů,
jeden Angličan a jeden Belgičan.
Už nám tady začíná kvést pšenice, otče Dominiku: A víte, co je nového? -
Toulouský biskup je ochoten nám svěřit kostel svatého Romana v Toulouse
a další dva kostely v jiných městech. - Stačí k nim přistavět kláštery.
Pokyvoval s mírným úsměvem hlavou, když ze sebe překotně chrlili tyto
zvěsti, až k němu dolehlo:
Konečně už budeme pořádně zajištěni.
Právě tehdy mu vyrazily znovu slzy do očí, a rozeštkal se pláčem.
Hleděli na něho nechápavě. Bůh nedělá nesmysly. Zato příroda,
poznamenaná člověkem, je někdy lajdák, a nelze poskytnout lepší příklad
její ledabylé metody než vnější přílivy a odlivy zaplavující kazatelský
řád, takže občas vytvářela služebníka jako šéfa a jindy zase pána jako
sluhu, a budila občas dojem, že tento řád je pouhá hříčka přírody.
Jeden z povolaných, ne však vyvolených, se poškrábal za uchem a vrhl oči
v sloup, jako by si říkal: L´enfant terrible! Do čeho jsem se to jenom
namočil?
Většina lidí by v této chvíli usoudila, že se nové dílo ocitlo na mrtvém
bodě, a že se nenabízí žádné smysluplné řešení, ale zalátaný hábit se
podle všeho nevzdával.
Když se první mezi rovnými uklidnil a utřel si oči, vylezlo z něho
plačtivým hlasem:
S tím kramařením musíme skončit.
S kramařením?
Zbavit se statků darovaných od hraběte Šimona z Montfortu.
Ale tím budeme zase odkázáni na to, co nám kdo dá –
Nezlobil se na bratry, třebaže musel jasně poznávat, že jeho slova pořád
padají na jalovou půdu, a že se jim nedostává zasloužené pozornosti. Jen
si přikryl hlavu kapucí. A přesto i pod kapucí bylo znát, jak se celý
rozzářil, dokonce i z kapuce zářil světelný proud jako kdysi z hlavy
Mojžíšovi, když sestupoval s hory Úmluvy. Ať už měl duch světa za lubem
jakékoli záludnosti, tady se srdce utěšovalo tím, že je nebude provádět
v rámci tohoto řádu.
Ano. Pryč s tím! S vaším souhlasem, milí bratři, je předám našim
sestrám. Máme málo času. Naše kázání je důležitější než naše zajištění a
než naše obdělávání půdy a ošetřování vinné révy.
Rok do roku se překotně šířily výhonky podivuhodné byliny, která léčí a
uzdravuje, ulevuje i posiluje zdaleka nejen v jižní Francii.
Na světě existovalo málo věcí, které považoval papež Honorius za tak
důležité, aby kvůli nim zvedal obě obočí. K těmto nemnoha věcem patřilo
jedno význačné sdělení. Chvíli stál a ukazoval obočí celému
kardinálskému sboru. Pak se obrátil k Dominikovi tak, aby také on mohl
vidět celý sbor. Když to vykonal, spustil obočí a dovolil, aby mu na
rtech na okamžik pohrával přibližně tříosminkový úsměv.
Slyším, můj synu, že kážete patnácti ústy na různých místech Evropy. Je
to snad zázrak vaší osobní bilokace?
Ne, svatý Otče, jen zázrak řádu! Svět plný chaosu nevyhasíná. Stále víc
v něm apoštolsky září kosmos našeho Pána. Všechno zapaluje, ale nepálí,
osvěcuje, ale neoslňuje, vysvětloval papeži Honoriovi něco, co se mu
svou přesažností skoro vymykalo. Očividně zakoušel cosi jako nedůvěřivou
posvátnou bázeň. Byl to pocit, jaký člověk mívá, když vidí, že se kolem
něj dějí zázraky. Sotva se mu chtělo uvěřit, že by se věci mohly vyvíjet
tak hladce, jak se podle všeho vyvíjely.
Pak je to opravdový Kazatelský řád s velkým K! - Zahlaholila Hlava
církve a pokračovala: -Vzdáváme vroucí díky Dárci všeho dobra za dary,
které vám udělil, jichž věrně ke cti a slávě Boží užíváte a vždy, - tak
důvěřujeme - užívat budete. Zapáleni vnitřním ohněm lásky, rozšiřujete
navenek líbeznou vůni, která občerstvuje zdravé mysli a nemocné léčí.
Pomáháte duším, aby nezůstaly ladem, když jim poskytujete prostředek
duchovní posily, prostě semeno Božího slova. Nosíte štít víry a přilbu
spásy bez bázně před těmi, kteří mohou zabít jen tělo. Nenávidíte své
duší na tomto světě, abyste je zachovali k věčnému životu.
Hlava církve mluvila ještě dlouho a tak vzletně a honosně, a co nestihla
ústně, to dala napsat do zvláštní bully, až se hábit plný záplat
zachvěl, protože se uvnitř cítil celý nesvůj. Marně se rozhlížel po
papežském paláci, jestli tam snad není někdo důstojnější než on, komu by
snad tato slova patřila. Kde najít úkryt před okázalostí? Kam se skrýt
před honosností? Zbývá maminčin prozářený sen. A už je tady, dobře
ovladatelný ovčácký pes schopný tvrdé a vytrvalé práce. Pochází z dobré
krve dávných předků. Celkově má skvělé proporce. Pružné linie obrysu
vypovídají o kvalitě, půvabu a dokonalé harmonii ve spojení s dostatkem
substance. Je schopen podávat vytrvalé výkony. Kdo by zde hledal sklon k
těžkopádnosti nebo slabosti, neuspěl by.
Pokaždé bdělý, pozorný, ovladatelný a inteligentní, nikdy nervózní ani
agresivní.
Před jeho zuby a čelistmi se měj na pozoru, vlku! Tady si nezapytlačíš.
Široce posazené oči, oválné, střední velikosti a hnědé. Výraz mírný,
bdělý, pozorný a inteligentní.
Vida, jaká volnost pohybu, plynulost a neúnavnost!
Černobílá krycí srst hustá a střední textury, podsada měkká a hustá,
díky čemuž poskytuje znamenitou ochranu proti rozmarům počasí.
Mnoho toulavých psů brouzdá věčným městem, ale jen jediný tu má svůj
domov. Kde? U hrobu rybáře Petra. Zametání a úklid chrámového dláždění,
leštění podlahy při jeho osvědčené devítinásobné duchovní gymnastice a
díkůvzdání ho nejenom nadmíru potěšilo, ale také vzmužilo. Nebyl tu sám.
Klenba chrámu byla zaklenutá a přece nebyla uzavřená. Rázem ji naplnil
jasně zlatě zářivý proud, snášející se až k jeho hlavě, aby se nad ní
usadil.
Tu máš, Dominiku, vezmi si to, zaznívá jako by se nad ním někdo skláněl.
Přibližovaly se k němu postavy dvou žlutě zářivých bytostí. Jejich
obrysy se zaostřovaly, tváře nabývaly výraznosti. Vousaté postavy, oděné
bílými rouchy. Od jedné přijímá poutnickou hůl, od druhé knihu. A slyší
výzvu:
Jdi a kaž, protože jsi k tomu vyvolen.
Od té doby míval hábit kromě svých záplat ještě tlumok přes rameno, a v
něm Matoušovo evangelium a Pavlovy listy. Na svých cestách se také
pokaždé oháněl poutnickou holí.
S touto výbavou se v máji 1217 objevil v Toulouse. Nikdo netušil, kdy
dorazil, protože první místo, kam zamířil, nebyl kupodivu ani klášter
bratří, ani hostinec.
Rozepjatá ramena kříže se kupodivu zazelenala v mohutný strom. Široko
daleko pokrýval svými ratolestmi zemi. Podle zpěvu ptactva bylo znát, že
poskytuje úkryt velikému množství ptactva. Pojednou se kmen zachvěl,
cosi v něm prasklo a zaskřípělo. Načež strom padl na zem s velikým
třeskem. Současně viděl, jak někomu vyklouzla z ruky korouhev a padla do
prachu. Sledoval, jak sám sobě říká: Vždyť je to Šimon z Montfortu!
Sotva koruna stromu dopadla na zem, vyletělo z něho hejno ptáků a
rozletělo se do všech stran.
Dalšího rána objevili bratři v chrámě zalátaný hábit, jak objímá smáčený
kříž. Zdálo se, že spí, jenže nespal. Byl ke kříži přisátý, málem by s
ním srostl. Série vyvalených očí ho ze všech stran okukovala. Nikdo si
ho však netroufal vytrhnout z takové hluboké pohrouženosti. Teprve když
se sám pohnul, pozvedl se ze země, bylo vidět jeho tvář zamáčenou
slzami.
Modlete se za dobrodince našeho řádu, za Šimona z Montfortu. Kéž jen
vytrvá v pravé víře i v hodinu své smrti! - Pronesl plačtivým hlasem
těm, kdo se kolem něho shromáždili.
Hrozí mu nějaké nebezpečí?
Aby ne, a podlehne tomu.
Všichni vrtí nechápavě hlavou.
Načež se zvedly všechny laty na hábitu, tlumok s evangeliem a Pavlovými
listy přeletěl přes rameno.
Spěchám. Na vysvětlování není čas.
Zašmikal holí v ruce a chystal se vyrazit dál.
Vůz? Co vás nemá! To není pro mne.
Nechal je tam s otevřenými ústy a dlouhými kroky rázoval do Paříže.
Sotvaže se tam objevil, div, že mu nevypadly oči údivem, a vyhrkl:
Třicet! - Bratři! - Už celá třicítka! - No to mě podržte!
Dal se do smíchu. Smál se jako prasklý pecen, a bratři s ním. Drželi se
za ruce a smáli se na celé kolo. Jenže v příštím okamžiku se kolo
zadrhlo, a jako by nemohlo dál. Oči se mu zaleskly, nezdržel se a
propukl v usedavý pláč. Vzápětí znovu smál, ale hned nato mu zase tekly
slzy. Zdálo se jim, že snad sám neví, jestli má jásat nebo smutnit.
Vyhlížel jako kotlík s vařící vodou na ohni, chvíli jeho poklice skoro
nadskakovala bubláním vody, chvíli přetékala bublající voda se sykotem a
chvíli odfukovala bujná pára. Ostatní si ho zmateně prohlíželi:
Nezbláznil se nám učitel?
Opakovalo se to, co někteří znali už od dřívějška.
Vypuklo nejpodivnější psí představení, jaké nepoznal ani honosný dvůr
krále Nebúkadnesara. Roztodivné rejdění psů zahájil vpád prvního z nich.
Takového nepřehlédnete ani v tlačenici o Matějské pouti. Hned vám padne
do oka. Velký silný, celkem vyrovnané tělesné stavby. Hlava přiměřené
velikosti, s dlouhým, silným, ne však špičatým čenichem. Oči středně
velké, kulaté, jasné, u černě tečkovaných tmavé, u hnědě tečkovaných
hnědé až jantarové. Uši vysoko a široko nasazené, středně velké,
přiléhající k hlavě, zaoblené. Bílý s černými tečkami. Chápavý, bystrý a
učenlivý. Když se vám před očima mihne takováto kupa puntíků, které jsou
nepostřehnutelné, ale ani nepřehlédnutelné, máte co do činění s
dalmatinem. Sotva vypršel příhodný čas, vytratil se z místnosti, a na
jeho místě se vynořil malý veselý, robustní, dobře vyvážený slídič,
kokršpaněl. Dlouho se tu však neohřál, a už se tu neobytně vtíral
dovnitř mohutný černý pes s bílou skvrnkou na hrudi. Takový je malorský
pastevecký pes, zvyklý pracovat v nezvykle horkých podnebních
podmínkách.
Jak svérázná a pobuřující je taková osvícená roztěkanost! Moderní
psychiatr by hovořil o chorobné citové ambivalenci. Brzy by však poznal,
jak omezené jsou možnosti introspekce, a že se vůbec nedá pokaždé
postupovat podle návodu: Podle sebe soudím tebe.
Koneckonců stejně nikdy záplatovaný hábit neulpěl na své roztěkanosti.
Sotva našel u nohou Páně jistotu, jednal s úžasnou rozhodností a
průbojností, nikdy však despoticky. Nicméně jakmile začal jednat, už byl
oheň na střeše.
Rozejít se do různých míst? - Vždyť jsme se teprve dali dohromady!
Nemáme zkušeností, namítal se jeden z bratrů, prudce vytržený ze snění,
takže se v první chvíli zdálo, že snad vyskočil do výše několika
decimetrů a celý se roztřásl ten vyplašený kolouch, a skýtal věru trapný
pohled.
Jen s děravými kapsami?
Proč nemůžeme zůstat na místě třeba jako augustiniáni?
Když všichni očekávali odpověď, záplatovaný hábit ukazoval pravým
rukávem vzhůru.
Ale proč?
Semeno se zkazí, když zůstane ve stodole. Musí být rozhozeno po poli,
aby vydalo úrodu.
Kroutili nechápavě hlavou. Chvilkový záblesk veselí z tohoto setkání
vyprchal. Chmury znovu vznesly nárok na jejich komunitu jako celek.
Mám obavy, že zdržíme-li se na jednom místě, hrozí vám nebezpečí.
Jaké?
Sami se sežerete.
To máš o nás, otče, tak špatné mínění? A my jsme ti přece uvěřili.
Mám o vás dobré mínění, ale nežijeme ve skleníku, ani sami nejsme
andělé. Jen lidé s tělem z masa a kostí. Žijeme ve světě a nejsme
neporušitelní, a ani ten Zlý nespí. Kdybych tu byl třicetkrát sám – jako
Dominik – na hromadě, víte, co by Zlý dělal? Ó, jak ten by dorážel! To
není podceňování člověka. Jen opatrnost před Zlým.
Hm. To jsme nemuseli naše kláštery a domy vůbec budovat a stačilo jen
chodit o žebrácké holi.
To zase ne. Potřebujeme nějaké vlastní zázemí. František z Assisi má
hodně pravdy, když by se nejraději spokojil s domy vždy po dvou bratrech
a dvou sestrách.
Nepřeceňuješ moc a dosah ďábla, Otče Dominiku?
Vím svoje.
A co kdybychom se ďáblu společně ubránili a vytrvali všichni na jednom
místě?
Kdyby nás ďábel nechal na pokoji, to bychom za nic nestáli. Už bychom to
nebyli my. Zůstali by z nás leda takoví bezzubí, uslintaní hafani. Jenže
my se neobejdeme bez zubů. Jak bychom odstrašili vlka a ubránili ovce
proti vlkům? Musíme být psi, ale ne prašiví!
Hlava v záplatovaném hábitu se mohla ukroutit nad tímto stavem domácích
věcí. Na jedné straně žasla nad zázrakem řádu jako nového kosmu
uprostřed vyhasínajícího světa, na druhé straně znovu žasla, když se na
celou věc zadívala pozorněji, a vida – že zde vůbec někdo může být
nějaký takový moula a přetrhdílo! Člověk by řekl, že by to vyžadovalo
celý velký cech natvrdlých budižkničemů. Ovšem – ruku na srdce – o co
jsem lepší, než oni?
Mistr cechu toulouských kovářů si v těch dnech přišel na pořádnou
zakázku.
Řetěz? – Ale ano. Udělám řetěz, jaký je libo. Klidně ho přidám k těm
vaši ostatním. A když to chcete napevno – prosím - zakovám vás do něj
napevno, jak žádáte. – Hmm - , tohleto tělo by ovšem chtělo spíš felčara
než kováře! - Utrousil jen tak mimochodem, když uviděl stávající
zasukované řetězy, nořící se do modrofialových zářezů kolem boků i pasu.
Záplatovaný hábit hbitě všechno skryl, jako by to bylo něco, co snese
jen pohled Nejvyššího.
Jak pohotově se k pohodlnosti bratří připojili světští duchovní spolu s
těmi, kdo žijí ve světě! - Než se Dominik nadál, měl proti sobě biskupa
Fulka z Toulouse, arcibiskupa Narbonnského a hraběte Šimona Montforta
jakbysmet.
Usaďte se, Otče Dominiku, se svými druhy na jednom místě. - Tak zněla
rada znalců světa, jenže jejich úslužné tváře se prodlužují a nabývají
vzhledu okurky, oplývající hojnou zelení listovou. I když má pes věrný
svému pánu sebevětší radost, takže vrtí ocasem, shledávají všichni
znalci světa, ještě také rozhodné vrtění na druhém konci.
Řekněte nám, Otče, jeden důvod, proč ne.
Nemohu dát na lidská doporučení, ani na hlas své vlastní pohodlnosti,
nýbrž jedině na hlas našeho Pána.
Strašný nerozum, posílat kamsi do neznáma takové jelimánky! Vrtěly se
nechápavě cisterciácké hlavy.
Ctihodní Otcové! Neodporujte mému záměru. Vím, co dělám. Vím a jsem
jist, že moji synové projdou světem zdraví a šťastní.
Dobrý pastýř se rázem kamsi vytratil jejich očím. Místo něho pobíhal
mezi nimi něco jako nespoutaný katalánský ovčák, podle všeho i bez
obojku. Dobré plemeno služebních psů. Mísí se v něm různé služebné
vlastnosti, a jeho nadání k hlídání dovolují svěřit jednomu psovi celé
stádo. Odedávna sloužili takoví ovčáci u strážní služby a bývali
využíváni také v době války. Takový ovčácký pes se vyznačuje dlouhým
rovným ocasem, vousy na bradě a kníry. Srst je delší, zvlněná. Jeho
zbarvení je šedé, rezavé s černými konci vlasů, tygří, černé s pálením.
Fanatiku! - Bigotní fanatiku! - Dotíralo okolí na jeho ušní bubínky.
Vnímal to, ale neregistroval. Kdo by si myslel, že si snad počínal s
nějakou tvrdostí, vůbec by ho neznal. Mnohý z bratří se zdráhal ho
poslechnout, a přesto nenutil, netrestal, ani nevylučoval. Jen prosil,
na kolena kvůli bratům padal do prachu, aby žadonil, dožebrával se a
prosil:
Prosím, prosím, splň vůli našeho Pána. Vím, že doba není zralá pro žádné
pokusy, ale jednám s jistotou, protože věřím. Uprostřed ohně povstání
rozesílám své bratry do světa. Už tolik let se tu namáhám na rozšíření
radostné zvěsti. Kážu přísně, kážu mírně, oči si mohu vyplakat, aby se
hříšníci polepšili. Jenže to ještě vyvolává strašnou odezvu nepřítele.
Cizí knížata a žoldnéři zbrojí, aby drtili tento lid železnou botou. Ach
- Slova se mu zadrhla v hrdle a propukl v hořký pláč.
Noví apoštolově vyrazili na misionářskou cestu bosí a bez peněz. Jediný
bratr Jan z Navarry se zdráhal za takových podmínek vydat na cestu.
Dejte mi, otče, něco na cestu.
Lidsky vzato, mohl se mu někdo divit? Dominik však pronikl i všechny
jeho postranní úmysly. Myslíš si snad, že svatý Petr táhl sebou do Říma
udici s podběrákem nebo svatý Pavel krejčovské náčiní na šití stanů?
Načež se z jeho hlasu vytratil nekompromisní hlas a s láskou otcovskou i
vzácnou něžnosti se vrhl k Janovým nohám. Se slzami v očích ho plačtivým
a zajíkavým hlasem prosil:
Neboj se, Jendo, Jeníčku! Ozbroj se velikomyslnou důvěrou v
prozřetelnost Boží. Pán se o všechno postará.
Tvrdý a rozhodný zdatný pastýř a ovčák jaksi poklesl v nohách, jeho rysy
změkly. Najednou zde byl malý pes protáhlého tvaru. Nejmenší z ovčáků,
ale bez vyzývavé průbojnosti, zato s výrazem upřímnosti a
dobrosrdečnosti. Počínal si skoro hravým způsobem, málem něžně. Inu,
takový Corgi, prostě starodávný pastevecký pes z Wallesu. Jenže ať se
ponížil sebevíc, Jan zůstával křečovitě neoblomný a pařezovitě vězel na
svém.
Ne. Odmítám nastoupit cestu dvě stě mil úplně bez prostředků.
Látaný hábit vypustil ze sebe povzdech. Znělo to, jako když otevřete
naráz nejméně dvěstě sodovek. Nato se obrátil na syndika:
Bratře, kolik máme v pokladně?
Zbývá nám, všeho všudy, tohle, a vypustil mu do ruky dvanáct penízků.
Tady máš, podal je Janovi. Políbil ho na rozloučenou. – A teď už můžeš
jít.
Načež sám vyhledal svoje žebradlo. Strčil do něj evangelium a Pavlovy
listy, a hodil tlumok přes rameno. Rozloučil se, popadl hůl a tradá do
Itálie, jen tak naboso, i když byly na cestě zasněžené hory. Spěchal a
stále se zlobil sám na sebe:
Všude chodím jen tak-tak, že ne pozdě. Jak jsem pomalý! Táhnu se jako
šnek. Už nemám čas se ani oholit. A nakonec si jako obvykle povzdechl:
Kéž bych se tak dostal na svou vytouženou cestu za Kumány! Rád by to
obětoval jako pokání za svou lenost a na odpuštění svých hříchů.
Byl už daleko pod Pyrenejemi, když ho v jednom městě zastihla zpráva:
Hrabě Rajmund je už zase na koni a znovu udeřil. Mezi prvními oběťmi je
hrabě Montfort. Vykrvácel pod toulouskými hradbami.
Záplaty na hábitu ztuhly, když jeho nositel zalapal po dechu jako větřák
v dobách bezvětří. Třebaže mu byly mnohé pravdy a skutečnosti zjeveny
dávno předtím, než se staly, otřásaly jeho srdcem i ledvím, sotvaže se
naplnily, víc, než by se sám nadál. Když nabral dalších dech, celý se
rozkolísal, až se zdálo, že spadne. Gesto, kterému se říká „lomení
rukama“, se ve skutečném životě vidí zřídka, avšak záplatovaný hábit v
této situaci skutečně provedl s rukávy něco, co by se dalo při volném
výkladu označit jako ryzí lomení.
Š - š -, vycházelo z hábitu, z jehož kapuce vyčníval chomáč vousů. Hlas
uvízl v divuplodech zvukotvoru, čímž vykouzlil znepokojivý zvuk
připomínající umrlčí chřestění smačka kopinatého:
Š-š-š-šimone!
Il barbudo! - Zakřikli ti, kdo mu uskakovali z cesty, protože se snad
celá rozhoupala. Kolem něho komíhaly rozplizlé tvary stromů, lidí i
domů. Až se objevilo cosi mohutně se tyčícího vzhůru. Trvalo dlouho, než
se vynořily jako by z mlhy dveře. Blátivé šlápoty nebo spíše kolejnice,
vyznačené zablácenými bagančaty, vlekoucími se jako onuce, vedly k cíli,
kde se konečně rozložil.
Setrval tu v mlčení a tichu, až se zdálo, že patří k inventáři. Jako
převrácená kropenka zaléval dláždění slaným přívalem.
Co se při takových příležitostech dělo s látaným rouchem, nad tím
zůstával rozum člověka z davu stát jako opařený.
Myslíte, že toto neobvyklé představení chrámové fyskultury byla jen
nějaká podružná libůstka, kterou se vyznačoval pečlivě zalátaný hábit,
nesoucí stopy kanovnického roucha? Pozor, abyste třeba nebyli překvapení
víc než faraónovo vojsko v rudomořském koupališti!
Když někdo miluje, jeho láska se navenek projevuje gesty, úkony, slovy i
mlčenlivými pohledy, úsměvy. Nemůže se snad něco podobného dít při
modlitbě?
Můj Pane, visíš přede mnou s probodeným Srdcem na kříži a krvácíš, ozývá
jednu chvíli z látaného hábitu: –Tak mi předáváš celý tvůj život. Živý
jsi přede mnou i ve mně. Jak jen ti projevím svou lásku?
Načež se hluboce uklání až do úrovně pasu. Co to tam provozuje? Ztratil
tam snad něco? Nebo hledá rovné místo, kam by složil své utahané
kostičky? - A co jestli tak hluboké uklánění hlavy odpovídá
nejponíženější pokoře?
Nato se hábit složí na zem jak široký tak dlouhý a ozývá se vzdychání a
vzlykání, přecházející v nepřetržité hojné kropení podlahy slaným
deštěm, a ani pata kříže není ušetřena tohoto vlhkého přívalu.
Co to tam provádí? - Vrtí hlavou kostelník, přilákaný tím nebývalým
funěním: – Zachtělo se mu si tady zdřímnout? – A co jestli tu snad kdosi
se zkroušeným srdcem a proniknutý vědomím své hříšnosti a lituje hříchů
sebe i ostatních lidí?
Po nějaké době se hábit plný záplat nechává zastihnout ve stavu, kdy se
napíná na kolenou. Zdá se, že čísi kolena utírají pomáčenou podlahu
zbytky vlastního roucha. Přitom se všelijak zmítá, kroutí, ošívá,
rozmachuje a vzpíná. Má snad nějaké vnitřní obtíže? - Diví se kostelník:
– Že by potřeboval pomoc? - Nenapadne snad náhodného kolemjdoucího, že
by to mohlo být i gesto krajní důvěry a sebeodevzdání? Nemohl by to být
snad ubohý pokus zakoušet sebeumrtvováním cosi podobného jako Beránek
snášející bičování a přinášející sám sebe jako oběť za hříšníky?
Sotva se přežene tato vlna tajemného počínání záplatovaného hábitu,
pomačkané roucho se prostě zvedá. Snad že by se boule vytahané koleny
měly snad zase vyvěsit? Tak tiše tu před křížem splývají jako vlasy
smuteční vrby. Že by kolena už natolik bolela, pročež by zakoušela
úlevu, když si prostě chvíli postojí? - A co jestli je duše naplněna
důvěrou v Boží slitování nejen nad sebou, ale také nad ostatními, tedy
také nad těmi, kdo hledají pravdu mimo církev?
Načež obvykle začne zalátaný hábit při svém postávání občas rozkládat
rukávy a z roucha občas se derou nějaké výkřiky, až se posléze utiší, a
rukávy znovu začnou splývat jeden s druhým. Copak? Snad si ten tajemný
pudivítr neví rady? - A co když je to postoj vyjadřující vzkříšení, kdy
se člověk pozvedá nejen tělem, ale i duší? Co když se právě tak otevírá
naslouchání nejen ušima, ale i srdcem?
Když pomine toto zvláštní počínání, obyčejně lze zastihnout zalátaný
hábit v nebývalém rozmachu. Rukávy letí vzhůru, jako bájný pták Noh
mávající křídly či posvátný Fénix, když v posledním tažení ohnivě
vzplane.
Konečně se snad unaví tím svým zdejším zevlováním a přešlapováním. -
Oddechne si, kdo to sleduje očima světa: – Hm.Teď se tu protahuje, aby
snad neusnul. – Anebo je to všechno úplně jinak? Možná, že se nyní jeho
paže majestátně rozpínají, aby objaly a napodobily jeho Přítele, který
za něho obětuje na kříži svůj život. Co když to gesto, kdy má paže v
podobě kříže, znamená život, jejž tu někdo dává Kristu a kterého sám
přijímá?
Tím to však zdaleka nekončí, protože – jak tak stojí – najednou se
zvolna pozvedají rukávy hábitu vzhůru, jako by se kamsi napjatě
vzpínaly. Volá tu snad někdo nebesa, aby k němu sestoupily odněkud
shůry? - Anebo celé to zveřejněné napětí jeho bytosti ukazuje touhu být
s Pánem, který je na nebesích i s námi den co den? Nemůže právě to
vyznačovat okamžik setkání s Bohem při rozmluvě tváří v tvář?
Právě svítá a zalátaný hábit na této posvěcené půdě se konečně pohne
směrem k lavici, aby na ní uvelebil. Rukáv chvíli šátrá, až konečně něco
najde. Cestovní vak. Možná si říkáte: Aha, teď si dá něco pořádného k
snědku. Však mu už jistě pořádně vyhládlo po celé té obřadné duchovní
fyzkultuře. Jenže co to? Žádná svačina – jen jakési šustění. A vida,
rukopis. Chvíli do něho hledí, chvíli zírá na kříž. A hodiny letí a
letí…
Teprve když ho ostatní jdou už hledat, zvedá se a vychází s nimi z
kostela. Rukávy zalátaného hábitu se rozkládají hned od sebe a hned zas
k sobě a pak ukazují nahoru a nato zase k srdci.
Divíte se, k čemu jsou všechny ty prostocviky? Zbytečnost, anebo mohou
vytvářet větší důvěrnost s neviditelným, a přece tak osobně a důvěrně
blízkým? Možná, že každého z nás vede Boží slovo tak, aby dával různým
částem těla jedinečné a živoucí poslání, a to také může znázorňovat
pohnutí srdce. Možná, že právě šíje je tím místem, jež může jedinečně
ztělesnit poctu, vážnost, ale také náklonnost nebo pokoru. Nebylo by
možné takto přecházet od "šíje těla" k "šíji srdce"?
Nikdo neví, jak dlouho tehdy ležela ošuntělá hromada sešitých lat u
kříže. Když se v okolí objevily obrysy vnitřku kostela, ukázal se zde
především kříž, a pak následoval postřeh sebe v záplatovaném balení
přitisknutého ke kříži, ale nejen přitisknutého, nýbrž doslova
přikovaného. Vůbec si nevzpomínal, jak se to stalo, že některé řetězy,
kterými měl už celá léta sešněrované tělo jako v korzetu, byly tou dobou
odvázány od těla, takže místy vynikaly hluboké modravé zářezy v jeho
bocích, a nyní byl jimi připoután ke kříži a nohám Ukřižovaného tak
těsně, že jen tak-tak dýchal. Znal hraběte Rajmunda a věděl o jeho
tvrdošíjnosti, zatvrzelosti a zlomyslnosti, kterou nepřesvědčily žádné
důvody.
Chlapi, já vám to říkám, jak to je, protože nedovedu lhát, vykřikoval
Rajmund na ty, kteří byli nuceni mu naslouchat. Oči měl podlité krví a
kocourovsky prskal, takže všichni v dosahu byly málem osprchovaní: –
Zabrat, chlapi, a přitlačit na ně! - Jinak se ten škarbál otevře! - Buď
tak, anebo tak, ale jiná cesta není možná. - Nejhorší jsou ti Dominikovi
kazatelé! Nedat jim nažrat! Kdo podá kazateli kus chleba, je
vlastizrádce a můj osobní nepřítel! Postarám se, aby skončil v
plamenech. Vlastnoručně pod ním zapálím hranici! Tak pozor! - Už ani
sousto kazatelům! Ode dneška stavím před jejich klášter stráže! A nehnou
se z místa!
Klášterní špižírny se rychle vyprázdnily. Na refektář, kde se scházeli
bratři ke společnému stolu, se snesl ponurý stín. Nebyla to však pouhá
jídelna, jak si někdo rád představoval refektář. Klášterní refektář
nebyla nikdy jen místnost, kde by se sytila těla účastníků. Vždy se tu
současně s tělem živila i duše. Jak? Modlitbou, četbou Písma a
duchovních knih, zpěvem, krásným uměním a ještě mnoha jinými způsoby.
Tyto způsoby se nejlépe ozřejmovaly právě tehdy, když začal zuřivý
Rajmund řádit na svém někdejším panství a rozpoutal teror.
Jenže se začaly dít ještě podivnější věci. Kdykoli se v obvyklý čas
přesunuly hábity do refektáře, rukávy se pozvedly k modlitbě, a
klášterem zazněl milý zpěv, roztrhla se temnota, ačkoli svíce už dávno
došly, a ze světla proudili jasní andělé s nákladem jídla a pití.
Cože? Který sebevrah se opovážil? - Otřásal se zlobou rajmundovský hrad,
sotva se to rozkřiklo. Pátrání jeho slídičů nic neodhalilo, a tak vyšel
příkaz:
Zdvojit stráže!
Další dny se to opakovalo.
Hrabě Rajmund poslal četu dělníků s náčiním a rozkazem:
Postavte před hradbami hranice pro upálení.
Vypuklo ticho plné napětí. Čekalo se jenom na dopadení odvážlivce.
Nenašel se žádný opovážlivec. Zato se vynořilo dost falešných udavačů.
Hořely hranice s těmi, kdo byli obviněni z vlastizrady a nepřátelství k
hraběti Rajmundovi.
Jenže kazatelé ne a ne vymřít.
Řekli byste: Jistě měli nějakou tu podporu neohrožených lidí, a žádných
andělů. Ti, kdo tohle řekli nahlas, dostali od hraběte dárek – okovy s
mučidly: Kdo, kdy, kde a jak? Že nevíte? Na hranici s vámi, abyste
nepomlouvali hraběcí stráže z neschopnosti! A pro výstrahu ostatním!
S tím to neskončilo. Hrabě Rajmund utahoval šrouby dál, až tekla krev.
Objevili se první kazatelé mučedníci, jako olivy – vydávající ze sebe to
nejlepší, když je lidé drtí a šlapou po nich, aby ze sebe vydaly svou
extra panenskou šťávu.
Všichni kazatelé nejsou povoláni k mučednictví, mínil Dominik z vlastní
zkušenosti, když se opět vynořil v jižní Francii.
Objevil se věrný pes Páně v podobě hlídače a zdatného obranáře, jakého
si přiváděli Kumáni a Tataři z dalekých východních končin. Na krmení
nenáročný, vyžaduje nepatrnou péči. Má sněhově bílou samočistící srst.
Odedávna hlídá obydlí, stáda na pastvě. Taková je laika. Bystrý zrak a
čich pro úspěšné slídění, dobře sleduje stopu zraněného zvířete a po
dostižení hlasitě oznamuje. Má dobrou orientaci a sluch. Dokonce i v
neznámém terénu se vždy vrací ke svému pánovi.
Sebeobrana řádu si vyžaduje ustavení Voje Ježíše Krista, řekl první mezi
rovnými a odebral se k oltáři pro lepší poučení a osvícení.
První větev řádu bratří Kazatelů se totiž nemůže bránit se zbraní v
ruce. Bojují modlitbou a živým slovem, ať mluveným nebo psaným. Také
druhá větev řádu sester, věnujících se výchově dětí, modlitbě, postům a
kajícím skutkům, to nesvede. Nyní vyráží výhonek další větve řádu,
zahrnující bratry a sestry ve světě, zkrátka laiky.
Až dosud zde vyráželo mnoho náhodně se ustavujících spolků jako výhonky
k obraně Krista a jeho církve. Sotva pominuly hrozné okolnosti, uvadly a
rozpadly se. Náš řád potřebuje prorůstat světem a zabírat svými výhonky
otce i matky rodin. Tudy se chce proplétat a trvale růst tajemné pletivo
posilující rodinu, ať už je duchovní anebo manželská.
Všechny výhonky se pak vracejí k výchozímu kmeni, odkud je každého
zvlášť posiluje Ukřižovaný, kdykoli se k němu přivinou:
Kdo zavádí dělení života na rozjímavý a činný, dělá to kvůli lidem, a ne
kvůli Mně. U Mne nic takového není, protože u Mě je je obojí naráz, ale
u tebe to může být jen ve více či méně dokonalé směsi. Tvoje kázání Mého
Slova jako činnost vychází z rozjímání jako ze svého zdroje. Chceš tomu
lépe porozumět?
Přesné pojmy rozumného rozboru poskytují též tvé víře či rozvoji
duchovního života velké dobro, neboť tak dospívá i tvá duchovnost k
pochopení sebe samé, když ji vložíš do přesných lidských slov. Dospíváš
k pochopení, že pravdy víry a hlubšího života ti vůbec nejsou cizí. Jsou
naštěpovány na tvou přirozenost jako na výchozí kmen, aby ji
zušlechtily. Když věříš, tak se účastníš na Mé svrchované Pravdě, a
proto sídlí ve tvém rozumu. Když miluješ, tak se podílíš na Mé ryzí
lásce, a proto sídlí ve tvé vůli.
Jenže Moje myšlení není tvé myšlení, protože jsem velký a mocný a Moje
myšlenky, jak zpívá žalmista, nelze obsáhnout (Ž147,5). V Mém myšlení
doznává pojem rozjímání evangelia podstatné změny. To není žádné
filozofické spekulování, i když předmětem Mého myšlení jsem, který jsem,
a tak dovedu probouzet radost z pravdy.
Rozjímání v nejvlastnějším smyslu je z víry, oživované láskou, v níž se
Mi tvá duše otevírá, abych tě něžně povznesl do Mého tajemství. Tvé
čisté nazírání si uchovává svou rozumovost, avšak je účinkem prožívaného
spojení se Mnou. Můj dar pravé lásky, která tě se Mnou spojuje,
spoluzakládá toto něžné spojení.
Ve tvém vnitřním životě se jedná o Mou přítomnost, v níž jsem ti
nejdůvěrnějším mezi vším důvěrným. Jsem s tebou důvěrněji, než jsi sám
se sebou. Rozjímání je tvoje vnitřní zkušenost, ale dříve než ty, jsem
tu jako ten, který na tobě nezávisí.
Rozjímání, tvoje vnitřní zkušenost obsahuje tajemnou otevřenost k Mému
působení. Tady máš. Ber a uchovávej to! Právě ti uděluji nadpřirozené
dary. Zde je ten základ. Otevři se. Přijímej a učiním tě někým novým.
Předávání Mé lásky a pravdy je nejvyšší činností ducha. Moje působení je
víc než nějaká spolupráce k podpoře tvé osobní činnosti. Je to Můj
výhonek, naroubovaný na kmen tvé přirozenosti. Tady je zdroj nové,
dokonalé svobody ducha a důstojnosti rozhodování. Svobodně a dobrovolně
se připrav!
Vzhůru! - Potom tě něžně pozdvihnu k životu dokonalé lásky a pravdy.
Ochutnej! - A hned začneš ještě víc toužit po spojení se Mnou. Bohatě ti
to dopřávám ve svém Duchu a milostí, kterou tě oblažuji.
Sám i se vším dobrým, co stvořuji, se ti předkládám jako předmět poznání
a lásky. Tento podíl na Mně ti sám poskytuji, protože ho můžeš dosáhnout
jenom v nadpřirozeném řádu. Také Moje poznání a Moje ctnosti by se ti
uzavřely, kdyby tvé schopnosti a znalosti o Mně postrádaly základ ve
Mně. Neměl bys ani jistotu o Mém Slově jako skutečně Mém. I tvé vnitřní
přilnutí ke Mně by postrádalo jistotu láskyplné účasti na Mé blaženosti
a na tom, že jsem doopravdy tvůj Bratr. Neobejdeš se bez vnitřní
usebranosti a neustávajícího úsilí o ctnosti a duchovní růst. Pocházejí
ode Mne. Ve Mně je plnost života. Stačí ti navázat se Mnou spojení.
Příznivé spojení se Mnou má ústřední význam pro tvůj život. Ve Mně
najdeš dobro jako podíl na Mém vrcholném Dobru. Z toho pochází i
společné dobro. To ti nemůže být lhostejné.
U Mne jako i ve tvém vnitřním životě má všechno skutečně podstatný ráz a
týká se docela určité věci. Tak o vánočních událostech, spojených se
zrozením věčného Slova, nejenže Moje Slovo slyšíš, nýbrž ti opatřuji
ještě něco lepšího. Nechávám tě vidět věčné Slovo. Jen pojď a uvidíš to
Slovo, které činím před tvými zraky!
Vzhůru! - Zastaň se vtělené Pravdy proti zvůli zbloudilých a rozervaných
hledačů pravdy mimo církev, a bojuj – jako kajícník sám se svou
pohodlností a lhostejností, ale také se zbraní v ruce, a zastaň se
duchovní osoby, majetku, práva, svobody víry. A ty, sestro, matko,
nepřekážej přitom muži, nýbrž ho spíše podporuj! Žij v duchu příslušných
stanov a žij v řádu podle ducha řádu se sliby. Dočkáš se účasti na jeho
milostech. |