X.UZDA S UDIDLEM
Slunce, které od rána oblažovalo Toulouse, aby povzbudilo v poutníkovi s děravými kapsami svaté nadšení, svítilo kolem desáté ještě jasněji. Zářilo na vodní příkop. Zářilo i na hradní cimbuří a vysílalo laškovné paprsky na zdi celého hradu porostlé břečtanem od staršího křídla, postaveného v roce 1159, až k novější části obývané vrchností. Když se však pár paprsků s dobrodružnými sklony začal drát do pracovny, při pohledu na statného muže, však rychle vycouvaly, neboť jeho neradostný vzhled jim naháněl strach. Zíral vpadlýma očima do temné budoucnosti. Připomínal kus harampádí vyvržený přílivem, do něhož vybíravý racek jen pohrdavě strčí zobákem a odletí pryč.
Ono památné ráno, což byl den jeho narozenin, zastihlo hraběte Rajmunda v bídné náladě. Zmocnila se ho hluboká malomyslnost a neviděl pro lidstvo žádnou budoucnost. Mračil se na vodní příkop a myslel si, jako tak častokrát předtím, jaký je to ohavný příkop. Už dávno se viděl přinejmenším s korunou burgundského krále a na své předky hleděl jako na neschopné nicky z Nemanic.
Až na zápach z trochy bahna a leklých ryb to byl vlastně docela solidní příkop, jak už příkopy bývají. Byli byste však marnili čas, kdybyste se snažili hraběte Rajmunda o tom přesvědčit. Zatvrzelá nechuť k příbytku předků a všechno, co s ním bylo spojené, byla poslední dobou součástí jeho duševního stavu, a dnes, jak již bylo naznačeno, se nacházel v akutním stadiu této choroby, které vědci z nedostatku lepšího pojmenování říkají nervy nadranc.
Neměl potuchy, jaká je průměrná míra nebo dávka smůly hrabat o jejich narozeninách. Byl by však notně překvapen, kdyby zjistil, že se mu nedostalo příliš velké porce. Nyní se nořil do moře sebelítosti. Tak zničený, polomrtvý, bez ducha i bez naděje, jako by sluha v noci odkryl závěs do Priamovy komnaty a sdělil mu, že Trója hoří. Vypadal jako něco, co přinesla do pokoje kočka. Sebelítost posléze ustoupila hněvu. Jsou muži, kterým lze beztrestně sebrat starý klobouk, a muži, kterým to udělat nelze. Hrabě patřil do té druhé, neústupnější kategorie. Vypouklé oči mu nebezpečně zasvítily. Reptal hlasem, jehož tón by si král Lear, kdyby tu byl, zapamatoval pro osobní použití.
Byly doby, neboť zažil lepší dny, kdy zavítal do svého vinného sklepa a dal si od sklepníka přinést pohár nejlepšího vína. Nyní by jsto ho zastihli odkázaného na kozí mléko, a pokud jde o životní potřeby, závislého na štědrosti jiných.
Závislost nebyla stavem, do kterého by museli hraběte nutit. Vždycky dával přednost tomu za věci neplatit a sklízet, kde nesázel. Jiná věc však byla záviset na někom jiném, kdo tak důkladně kontroloval jeho výdaje. Vzdychal s vytrvalostí zjednaný zjednané pohřební plačky: Tyto časy, v nichž žijeme, nejsou dobrými časy pro hrabata. Naší dobou byla doba vypjatého společenského života, pokud trvala, ale doba konjunktury je ta tam. Několik šestáků, jak sám říkával svému zbývajícímu panství, mu ještě zbývalo, ale většina se po zaplacení výloh za žoldnéře a úhradě nejrůznějších odvodů a daní rozkutálela.
A tak, ačkoli si slunce dávalo záležet na práci svých paprsků, přesto hrad toulouského hraběte klímal v soumraku své slávy. Lesk jeho slavností a honosných turnajů pohasínaly s tím, jak vycházelo nové světlo věhlasu Šimona z Montfortu. Syčel coby učenlivý žák rajského zloducha v plném nasazení:
Tady přece sedávala vybraná smetánka evropské šlechty na slavnostech, turnajích a plesech! Tady teklo proudem víno a smích neustával!
Krvácející srdce si žádá vylít si svou bolest. Tak i hraběte přepadla nepřekonatelná touha vypovědět své trápení Petrovi, králi Aragonie. Když se sejdou dva muži, kteří jsou nejenom nešťastní v lásce či v podnikání, ale mají v sobě oba i přiměřené množství vína, pak nevyhnutelně dojde k tomu, že se zanedlouho začnou navzájem svěřovat.
Po mnoha těkavých pohledech z místa na místo se Rajmund odvlekl ke krbu a tupě zíral do žižlavých plamenů, jak spořádávají zbytky jeho slávy. Občas zableskl očima a zatínal ruku do opěradla křesla, když posléze procedil mezi zuby:
Ještě uvidíte! Ještě je tu Petr, král aragonský!
Tou dobou si proslulý trubadúr opakoval nápěvy starých písní, a hloubal o potřebě nových zpěvů. Přitom se škrábal za uchem. Nebyl si ani trochu jist, která jména se tam budou opakovat, a která jsou už vyzpívaná. - Komorník procházel hradními sklepy a s ustaranou tváří poklepával sudy, a při každém dutějším a dutějším poklepu se mu tvář okurkovitě úžila, až mu brada sahala skoro po kolena. Kde jsou ti vinaři s mladým vínem?
Jestli bylo někde v Toulouse živo a veselo, rozhodně to nebylo na hradě, nýbrž na biskupství. Biskup Fulko neměl stání a právě se vyzvídal na hospodyni:
Kdepak se zdržuje Otec Dominik? Pověřil jsem ho přece kázáním.
To by mu, excelence, museli přidělat k noze závaží, aby ho udrželi na biskupské rezidenci! Co nevidět se ale vrátí od sester z Prouille.
Co tam každou chvíli dělá?
Těžko říct. Jedno je ale jisté, že bez modlitby sester, zas a znovu prožívané a pořád jaksi zakoušené v zádech, bývá dost neklidný, nejistý, roztěkaný, zkrátka cítí se příliš vydaný napospas celé té obludě.
Hm. Jen aby se dostavil včas.
Přišel včas. A v pravou chvíli se objevil starý slátaný hábit na kazatelně. Mezi věřícími v toulouském chrámu se dal vidět i sám hrabě Rajmund s celou rodinkou a všemi oblíbenci, a pochopitelně tělesnou stráží. Vzpínali ruce v modlitbě tak, že na první pohled nebylo jasné, zda jimi lomí nad sebou, nebo s úpěnlivou prosbou, aby kázání bylo stručné a neobtěžovalo je tím, co už dávno přece vědí. Hrabě sem tam loupl okem ke kazatelně, z níž se rozlévala slova naděje, lásky a povzbuzení. Přitom pokaždé krocanovitě zrudl a límec mu byl najednou tak těsný, že si připadal, jako by ho někdo rdousil. A to ho tak mocně ohromilo, že se mu v mozku nevylíhlo nic příhodnějšího než touha vypravit se za trhanem na kazatelnu a dokončit dílo jeho oškubanosti - hezky utrhat mu nožičky a ručičky jednu po druhé a rozházet je po celém kraji.
Celou noc předtím se zalátaný hábit zdržoval před křížem. Teprve až zasvítání, když zůstal jako přikovaný na místě, mu bylo dopřáno, aby spatřil za celou tou přezbožnou obludou právě a jedině Mne, bratrského a spasitelného, shlížejícího na všechno to lidské hemžení z kříže. Ráno se přesunul na kazatelnu a kázal k zástupu, který už bezpočtukrát odložil hadry svých bludů a oděl se v člověka nového, ale pak se znovu a opět vracel do včerejších hadrů, takže se z Mého lidu znovu a zase stával osamělým bloudícím davem. - Zato kazatel docela ponechával stranou sebe samého a nechával mluvit jedině Mne, Krále všech králů. Vynechal sám sebe a připustil k slovu jedině Mne jako Bratra každého a Spasitele všech.
Kolik nelásky se projevuje v lidském jednání! Neochota k pomoci, necitelnost vůči slabostem, nemocem a únavě bližních, neochota pomoci jim, odbývání služby...
Všechny hříchy, kterými udržuješ v sobě i kolem sebe strašnou prázdnotu, jakousi bublinu té přesvaté obludy, pramení ze srdce nečistého sobectvím, ze srdce, trápeného nenávistí, bezohledností, lhostejností a znechuceností. Není ti každý stejně blízký. Někdo je ti docela protivný, ba vyloženě odporný. Tady hleď být na stráži, abys v sobě nenechal rozbujet této antipatii. Hned by rozbujela v nelásku, která se bez kontroly zvrhá v nenávist, zejména když jsi skoro přikován k sobě, tak jíš, odpočíváš, spíš, modlíš se. Kontroluj vlastní srdce, všechny jeho vzněty.
Dalším zdrojem tvé nelásky je žárlivost a závist. Pýcha zná jen sebe. Chce vidět akorát sebe. Touží sledovat své úspěchy, aby byla kvůli nim oceňována a chválena a zaujímala prvé místo. Nejedná se jí o to, abych byl milován jako Bratr a Spasitel, ani aby někomu bylo poslouženo. To je takové žárlivé sebelásce jen prostředkem k tomu, aby vynesla sebe. Neláska se ihned tak rozšíří a dovede dělat strašné divy, soptění pekla. Kdo jí podléhá, dovede přehlížet vlastního bratra či sestru, vystavovat je jedné potupě za druhou, žalovat a donášet věci pravdivé i nepravdivé, dovede cokoli skreslit, a vše, i to nejsvětější, vykládat ve špatném světle, a dokonce ukládat o život a klást překážky na cestě ke svatosti. Pak se u tebe otevírá jícen pekla, ohrožující všechny domácí i cizí.
Po kázání, které všichni chválili, se hábit plný lat docela vytratil. Kdepak by byl? Marně byste ho hledali tam, kde ho někdo chválí. Zbytečně byste ho však hledali na hradě nebo na tržišti. Povýšenci se potutelně uchechtávali, protože tušili, že – jak říkávali - zaskakuje za kostelní myši. Skutečně se rozkládal pod křížem a zkoušel nějaký ze svých devíti oblíbených způsobů koření.
Ó, Pane, jak jsou všechny věci a události světa pečlivě uspořádány podle vyššího plánu! Každá věc jasně poukazuje k tobě. Kdežto v mém životě a v celém tom každodenním mumraji všechno působí dojmem kolosálního blázince. Den po dni, okamžik po okamžiku rozhoduji něco nového a zjevně si počínám docela zmateně. Připadám si jako spáč. Zrovna se probouzím z divokého snu, protahuji se a rozhlížím se kolem sebe. Všechno mi připadá tak překvapivé, že si nejsem jist, jestli jsem spal předtím, nebo jen přešel z jednoho snu do jiného. Jestli tak připadám sobě, kdo se může divit těm, kteří mě sledují a útrpně si klepou rukou do hlavy. Pokorně si vyprošuji tvoje ujištění, že jsi nejskutečnější ze všech skutečností, můj Pane. Na ničem jiném mi nezáleží. -
Máš pravdu, příteli, přede Mnou není nic náhodného. Jak nemístné jsou lidské dohady o tom, co a jak bych mohl na světě lépe zařídit! Nepůsobí tady žádný zákon schválnosti, který by ti někdy chtěl ztrpčovat život, ani žádný těkající motýl Štěstěny, pro niž by se někomu poštěstilo víc než jinému. Jen zřídkakdo se pokorně skloní před tím, co činím, protože to je dobré.
Poté, co se tvoji prarodiče obrátili proti Mně, mohl jsi dosáhnout ode Mne odpuštění tisícerým způsobem. Někdo marní čas úvahami ohledně možnosti, že jsem mohl připustit Vtělení Mé další Osoby i tehdy, kdybys nebyl spadl do hříchu. Jenže pravda zůstává pravdou, že ses kdysi zapomněl a odvrátil ode Mne jako svého Původce, a ustanovuji, že tě zachráním a obnovím obětí sebe sama ve své druhé Osobě, která přijímá tvou, lidskou přirozenost.
Přeji si Mé Vtělení a také mít lidskou Mámu. Tak vstupuje Žena žen do Mého plánu tvé záchrany a obnovy. Když ji zvu k tomuto dílu, tedy si ji pro to jaksepatří připravuji. Provádím to způsobem, jaký se liší od lidského způsobu jednání. Co takto konám, nečiním napůl, nýbrž dokonale a beze zbytku. Když něco stanovím, tak dodám také prostředky a postupy, jimiž toho chci dosáhnout. Všechno dobré, co vychází z tebe, nemůže už přirozeně vycházet z lidstva uchýleného ode Mne jinak, než ve spojení s příštím zadostiučiněním dosaženém Mou obětí.
Odměřuji své dary posláním, které ti ukládám. Naše společná Maminka nemá rovného mezi tvory. Po Mé lidské přirozenosti už nečiním žádné podobné dílo.
Když se hábit, držící pohromadě snad jen silou vůle a několika štepovacích nití, odlepil od chrámové podlahy, jeho nositel se zdál přicházet z velké dálky, třebaže právě vyšel z toulouského kostela. Když ho postřehli uznávaní lidé světa, vyprskli smíchem jako pominutí, pošklebovali se, posměšně pohazovali hlavou a ukazovali prstem:
Koukejte! - To je ten blázen! - Vidíte ho, jak dopadl? Cha cha chá!
Mohu se jim divit? Beztoho vyhlížím, jako by mi zrovna uletěly včely. Dokonce i ti, kdo mají se mnou trpělivost a nejsem jim docela lhostejný, si mě útrpně prohlížejí, jako bych sám uletěl včelám, ale kdyby jen včelám, - celému světu, ba i těm nejmilejším, jako jsou moje milované sestřičky v Prouille.
Ó, Pane, co si počnu se svým bláznovstvím kvůli tvému poselství? Zahrnuješ mě tolika milostmi. Den co den mi něco závažného zjevuješ a já na to civím očima tvého blázna nebo snad šaška či trubadúra.
Půjde-li to tak dál, tak se mi všechno rozteče jako voda mezi prsty. Nezůstane nic, co by zachovalo moje nebeské bláznovství tak, aby to tvořilo pevnou hráz proti moři šílenství zla a běsnění Zlého. Nasaď mi ohlávku jako svému věrnému psovi. Přehoď mi obojek jako svému ovčákovi, který denně nastavuje vlastní kůži kvůli svěřeným ovečkám a vrhá se proti vlkům. Kéž je mi a každému, kdo jde se mnou, taková smyčka či ohlávka znamením! Nasaď mi, Pane, uzdu s udidlem, abych byl na jednom konci zapřažen, a na druhém abys byl sám se svým Křížem. Ano, Pane, celý ten vnitřní chaos tolika vnuknutí a znamení, stejně jako ten šílený kolotoč světa, strhující sebou tolik zbloudilých duší potřebuje nezbytně kosmos! Volám po sevření do řádu, který by mu uchovával trvalý tvar a podobu, takže by se nerozplýval v mlhavých pocitech a náladách a chvilkovém hnutí - Pane, zachraň ztracené a bloudící ovce!
Ulicemi Toulouse se valilo bezhlavé těsto. V popředí kráčela smrtka, aby ze svých slaměných útrob mohla vydat plameny ohně a kouř na znamení pomíjivosti lidského bloudění a marnosti hledání pravdy mimo církev. Pištci trýznily nástroje jako by chtěli všem utrhnout uši a prorazit bubínky, a různá chřestítka a řehtačky se přidávaly do jekotu davů, pospíchajících, aby v záři plamenů ukonejšily svou touhu po křepčení a řádění.
Dominikovu milou tvář zase zaskočily slzy, když se ukazovalo, jaké nic stačí davům k jejich touze pálit všechno, co je po ruce, a prolévat krev, pokud možno cizí, a třeba i nevinnou, inu - chléb a hry. Strašný pozůstatek antického Říma! Otočil se na patě a vyrazil jako šíp k toulouské bráně. Proletěl jí s větrem o závod a uháněl nocí. Temné sloupy uskakovaly stranou. Teprve až se unavily, sesul se k zemi jako poražený strom. Zůstal tam ležet tváří zabořený do opuštěného mraveniště.
Co je to tady za divnou jeskyni? - Proč se tu tak válím celý promáčený? - Že mne sem přivlekl můj kůň? - Jaký kůň? - Proč se nemohu ani pohnout? Ach! – to rameno! – Ale vždyť je to můj pradědeček raněný na křižácké výpravě, jak o něm vyprávěla babičky z Azy. – Kdopak se o něj postará? Snad ne ten zraněný maurský bojovník, kterému přezbožní křesťané vyřízli jazyk? Teď mu ošetřuje rozťaté rameno, aby nevykrvácel. - A už se mu vrací síla, takže vzápětí sám pečuje o maurského mládence. Chudák, nemůže ani naříkat, a přece chválí Boha, když propouští články modlitební šňůry k oslavě devětadevadesáti jmen Nejvyššího. Než vydechl Maur naposled, přijal jeho bratr v Kristu pozvání k modlitbě. - A už je tu jakási pieta –podivná pieta: otec má na klíně tělo mrtvého syna a oba je spojuje modlitební šňůra. – Ale ne – to není otec a syn. Je to snad Matka s umučeným Synem?
Můj Pane, pověz mi, co je to za znamení?
Ano, ano, je to tak, Můj synu, naše nebeská Maminka je od počátku obdařena tajemným, hluboce rozumovým životem, a je nadána plností darů Ducha. Právě jimi přesahuje všechny proroky a duchovní velikány.
Je plná Mého vyššího nadání. Proto nepřetržitě naplno zakouší se Mnou život krásné Lásky. Bezvýhradně se Mi poddává. Tak ji přetvářím ve svůj dokonalý nástroj. Jako průtok Mých darů neklade tomuto šepotavému vánku Mého Ducha sebemenší odpor.
Můj Duch shromažďuje veškerou ušlechtilost a skvělost lidstva a překonává ji svými dary. Stejný Duch otevírá v její duši pramen svých vyšších darů, aby se tudy vylévaly k uzdravení postiženého člověka, k jeho osvěžení, ale i k probuzení k životu nového stvoření.
Tak naše Maminka, milý příteli, zakouší Moje přijetí pouze jedinkrát v životě. Je dokonale připravena vnitřním prožívání Mého Slova. Proto jí stačí toto jediné Mé přijímání na celou proměnu v Mou nejdůvěrnější spojenkyni při tvé spáse. Vede tě nejlépe ze všech tvorů k náležité přípravě na Mé přijímání, aby mohlo v tobě přivodit zázrak Mé lásky.
Divíš se, jak mohla tahle Panenka smysluplně toužit po tom, aby se stala nejprve Mou Matkou, a pak i tvou? - Nebylo třeba, aby to tak domýšlela, jak potřebuješ. Nepochybně měla jen jedinou touhu a ústřední myšlenku, aby se totiž naplnila Má vůle. Plná milosrdenství sklání k tobě uchýlenému ode Mne a s neodbytností lásky Mne prosí o urychlení naplnění daného příslibu.
Především se Mi z lásky radostně ve své čistotě zaslibuje. Ze stejné lásky a s ještě větší radostí poslouchá Mou nabídku, aby se Mi stala ještě i nebeskou Maminkou. Tím se připodobňuje všeobětující svrchované lásce Mé druhé Osoby. Dávám ti Mé tělo a Mou krev od ní přijaté za tebe, milý příteli, i s celou tvou rodinou. Tak jsou v Mé oběti spojena jak lidská těla, tak i duše, a to ve vzájemné dokonalé lásce.
Jedině naše Maminka Mi takto čistým způsobem dává tvoje lidské tělo. Znamením této její souběžně přinášené oběti je právě skutečnost, že vkládám do jejího nitra sám sebe, když tě přicházím spasit. Naše Maminka ví, co to znamená být Mou Mátí. Je si vědoma této výsady a důstojnosti. Také ví, že je to závazek k nejtěžší službě. Neobchoduje však se svým posláním. Pokorně a velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje svou lásku. Přijímá vše, co jí ukládám v jejím poslání, a to i se všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává také Mou Matkou ve tvém, lidském nitru. Stává se Matinkou tvého dokonalého přijímání. První lidská průvodkyně, která tě vede od přípravy na Můj příchod, k ustavení a naplnění Mé vlády v nejvnitřnějším jádru tvého bytosti, abych se v tobě zabydlel i s naším věčným Otcem.
Tvoji předkové ji nazývají srdcem anebo taky hrdlem Mého tajemného Těla. Jsem-li Hlavou, tedy ta, která je Mi nejblíže, je pro tebe hrdlem Mého mystického Těla. Přes ni proudí ode Mne všechno dobré k tobě.
Je Mi ze všech nejbližší. Jednou provždy Mi dává svůj život, tělo, krev, celé člověčenství. Proto má v Mém tajemném Těle první místo.
Její oběť je mimořádná. Vyniká nad všechny pro svou úlohu, aby byla právě Moje. Vyniká nade všemi, protože k tomu, abych si ji mohl vyvolit, zachovává svou čistotu. To vše řídím s ohledem k vyššímu obecnějšímu mateřství, totiž k Mému mateřství. Snad ani sama nedomýšlela celý dosah této oběti, ale byla poslušná Mému vnuknutí.
Při úvaze o její naprosté čistotě se pokorný vyznavač vnitřně zachvěl. Jak by ne. Stačilo si vybavit za ní hrozivý stín, tu strašnou malichernost přesvaté obludy. Maminka to všechno snáší, i když na její tvář dopadá takový stín.
Bezpochyby i ona sama zkoprněla, když poprvé uslyšela o svém vyvolení. Teprve až ji ujistím a přesvědčím, že kvůli tomu nemusí dělat žádné kotrmelce, ale jen to, co dělá doposud, tak ochotně svoluje. Ráda obětovává ony divoké sny svých sionistických rodáků, které se jí nabízejí na každém kroku. Touží především po duchovním hájemství a kvůli tomu obětovává všechno. Především sebe, své Srdce, aby přirozeně srostlo se Mnou, abych mohl být tvým spasitelným Bratrem.
Bedlivě Mě následuje na každém kroku. Jde za Mnou tiše, po špičkách, bez dotěrnosti, neslyšným krokem, bez okázalosti, ustupuje do Mého stínu. Trpně sleduje, jak se věnuji spíše hříšníkům než svatouškům a přeučeným zabedněncům. To vše je nic ve srovnání s bolestí, která s ní otřásá, když sleduje, jaké nepřátelství a nenávist zaplavují lidská srdce, když tupý dav sleduje u Mne úplně něco jiného.
A najednou vidí, jak Mě všichni opouštějí. Dožívá se okamžiku Mého zavržení celým světem a Mé nejhorší potupy. Celé zatemnění lidské mysli a lhostejnost celého okolí nasvědčuje tomu, že jsem zavržen plným právem. Konečně slyší Moje strašná slova, která volám ve chvíli Mého krajního opuštění.
Maminko! Pomoc! - Zavyl jako chycený do želez.
Paní Jana se vztyčila na lůžku a s vytřeštěnýma očima hleděla do tmy. Někdo potřebuje modlitbu. Pravý čas k díkůvzdání, k modlitbám za Dominika, za Manesa, a za všechny ostatní v nouzi.
Každý z vás někdy zažil, jak se temné nebe plné zlověstných mraku, kdy spěcháte, abyste našli přístřeší před průtrží, pojednou rázem roztrhne, aby se za tou černočernou hradbou objevila blankytně modrá trhlina, kudy se na vás usměje zářivé slunce. Rázem vás to zahřeje i oslní, takže rádi necháte s úsměvem a zavřenýma očima působit tu nadpozemskou slast. Každý z nás to zažil v nejtěžší chvíli, kdy se loučíte s životem, protože situace je strašná, ale vy doufáte proti veškeré beznaději a šípovitě střílíte prosby o pomoc, a tu se najednou objeví pomoc od někoho, do něhož byste to v životě neřekli. Otevře se vám pramen živé vody v poušti, takže už-už máte na jazyku: To je ale štěstí! Jenže se nikdy nejedná o nahodilé štěstí. Pokaždé je to víc než náhoda. Bývá to celé sřetězení náhod, a tím stojí někdo, kdo vás miluje a dovede za vás prosit ve vaší tísni, ať jste, kde jste, a také vám spěchá pomoci.
Něco jiného je temný les o půlnoci, kdy nesvítí ani hvězdy a měsíc je skrytý. Není vidět na krok. Tehdy jenom nejasně cítíte celé to černé sloupořadí, podávající si roztažené ruce. A rázem je tu pravé poledne. Všechno ozařuje slunce, které hřeje, ale napálí, svítí, ale neoslňuje. Nikoho ani nenapadne mluvit o náhodě.
Rozum zůstává stát a oči strnule zírají, jako by se jim zorničky zasekly. Navíc zjišťujete, že nejste sám. Kdybyste se domnívali, že se Dominik ocitl v říši skřítků a trpaslíků, řekneme vám: Vraťte se k pohádkám. Skutečnost je daleko úžasnější než každá pohádka. Co se dělo, předčilo každou pohádku s dobrým koncem. Tohle byla ryzí skutečnost, třebaže z jiného světa. Někdo si to vykládá jako legendu. Jenže legenda není pohádka. Už podle svého označení je právě legenda to, co se má opakovat, i když to zní neuvěřitelně.
Překvapený náhlým jasem, znenáhla zvedal nadšený vyznavač hlavu tak udiveně, že si ani nestřásl s tváře broučky, kteří se mu na ní uchytili. Hoří? - Snad ne. Dobře znal, co dovedou natropit lesní požáry v rodné Calerueze i v leonských horách. Vezmou za své nejen stromy, ale i keře a malé křoviny, ba i suchá tráva, a nejhůře dopadnou vinice a celá stavení. Zbystřil zrak, ale nikde žádné praskání ani kouř. Není oheň jako oheň. Planulo to, ale nic to nespalovalo. Žádná pelona či smrtka, kterou by toulouští výtržníci odtáhli až tak daleko od města, aby tu pořádali své noční rejdy a divočení. Zatvářil se chápavě, nicméně vyhlížel jako kdysi Mojžíš u ohnivého keře. Požehnaná něžná noc zakryla černým sametem oči nepovolaných svědků.
Žádný praskot ohně ani dusivý dým. Úžasná harmonie a opojně blaživá vůně.
Vznešená postava, doprovázená třemi chóry jasných postav, ale žádná víla, ani rusalka. Každý chová v povědomí její jméno, třebaže stojí cudně v nebeské slávě, aby ji v pravý čas zavolal. Vzpomeň si na to jméno – Maria.
Sotva je vyslovíš, hned slyšíš sladkou líbeznou melodii. Andělé se radují, kdykoli to slyší. Je tak sladké, že se ušlechtilé duše nemohou nasytit ani unavit jejím opakováním. To jméno nadchne zdravé, utěšuje nemocné, povzbuzuje sklíčené, plní rozkoší umírající. Je tak sladké a líbezné, že při jeho vyslovení vzplaneš neutuchající láskou. O důstojnosti tohoto jména můžeš jen stěží něco říct. Tvůj rozum neobsáhne jeho tajemství. Když ti dopřávám aspoň maličko zakoušet nevýslovnou sladkost tohoto jména, raději skrýváš své zážitky a toužíš poznat ještě víc. Kdykoli vyslovíš to jméno, roste tvoje důvěra a srdce se rozněcuje láskou.
Jak vznešené jméno! Šalamoun zpívá o tak vonném oleji, že ho dívky milují. To jméno se srovnává s vonným olejem. Vždyť hned po Mém bratrském a spasitelném jménu nejlépe osvěžuje zemdlené, uzdravuje nemocné, osvěcuje slepé, obměkčuje zatvrzelé, posiluje umdlené a osvěžuje unavené, potírá ďáblovy lsti. To jméno má největší význam pro tvou spásu hned po Mém jménu, před nímž pokleká každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Toto sladké jméno, jež bylo na světě skrývané jako drahocenný olej a posléze se halasně rozšířilo po celém světě, naplňuje Mou líbeznou vůní celou zem. Proto milující dívky, totiž věrné duše, obnovené milostí, obohacené duchovními dary, posílené vírou, roznícené láskou, toužící po Mně, si to jméno zamilovaly, neboť je prožívají v celé kráse.
Jak zavoněl olej! Přirozené vlastnosti balzámu podivuhodně znázorňují nadpřirozenou sílu toho jména. Olej hojí a léčí, posiluje, ulevuje, chrání.
Rána, potřená olejem, se rychle vyčistí a zahojí. Podobně tam, kde působí to jméno, ustupuje nákaza hříchu a rána se zaceluje.
Staří zápasníci si před soubojem mazali olejem celé tělo. Proto je nepřítel nemohl snadno uchopit a tělo bylo pružnější. Podobně ty, pomazaný olejem toho jména tím, že je miluješ a často si je připomínáš, nemůžeš být polapen úklady nepřítele, anebo z nich snadno vyklouzneš. Kdykoli si to jméno připomeneš, pokaždé se tím posílíš.
Olejovitou nahládlostí obměkčuje tvou zatvrzelost a upokojuje tvé rozjitřené srdce, takže kamenné srdce změkne jako vosk a pýcha se rozpustí v pokoru.
Olej chrání zbroj před zrezavěním, jež by ji mohlo narušit. To jméno uchovává a chrání duši před zkázou hříchu. Posiluje v pokušení a utěšuje v bolesti.
Jsi chudý? Zavolej jméno té nejchudší! Nezapomínej, že ji povyšuji nad anděly, a hned je ti chudoba k smíchu. Jsi hříšník? Opakuj to jméno, a budeš vyléčen. Jsi spravedlivý, ale napadán pokušením a bojíš se, že podlehneš? Rozpomeň se na to jméno. Budeš posílen, zachráněn.
V každém chóru vystupuje padesát krásných panen. Vede je vždy stejná postava, třebaže pokaždé jinak. Hned v blankytně modrém rouchu, hned v purpurovém, hned ve zlatém. Blankytné, purpurové i zlaté roucho se sklání k hábitu, plném lat a stehování. Cosi ho povznáší, až se zvedá, jako by ani necítil tíži. V duchu své podvolující se povahy se nechává vést, aniž ví kam. Spočívá na okraji blankytného roucha a mlčky naslouchá nadpozemskému hlasu. Sama nebesa vydávají svědectví, že se život každého z nás odbývá ve třech význačných zkušenostech. Především radost z narození, dále bolest ze zkoušek, které doléhají na každého ve světě, a konečně oslava vítězství ze zdolání těchto zkoušek.
Slyš, synu, co vyprošuji na nejvyšších místech! - Odpuštění! - Představuji tě svému Synu jako vhodného prostředníka té záchrany. Dobře víš o záchranném působení mého Dítěte. V mém lůně se stává člověkem, svou krví splácí dluhy hříšníků a po vystoupení na nebesa otevírá lidem nebeskou bránu. Záchranné dílo spásy začíná pozdravem. Tak mne oslovují nebesa slovy archanděla. Jdi a uč každého těmto hlavním pravdám víry. Ať o nich každý rozvažuje a zároveň ať mne při tom oslavuje andělským pozdravem! Následuj můj blankytný plášť spolu s okolními pannami v bělostném rouchu, abys dovedl vložit tyto pravdy do modlitby.
Podívej, radostné taje mého života a života Mého spasitelného Dítěte! - Na poděkování za to uvažuj o každém z nich a vyslov padesátkrát andělské pozdravení. Vkládej za každým desátým pozdravením jednou modlitbu Páně, zahrnující všechny potřeby tebe i všech ostatních.
A nyní pozor, přehořké Umučení mého Dítěte! - Jak bolestně to drásá mé srdce! - Neváhej a obměkči své srdce rozvažováním o těch bolestech. Je tu pět skupin panen v nachovém rouchu. Přicházejí vždy po deseti. Ucti mne padesátinásobným andělským pozdravem. Přitom se pětkrát obracej modlitbou Páně na nebeského Otce.
Ostatní přítomné panny, stojící po deseti v pěti skupinách, se lesknou zlatým hávem. Uvádějí tě tváří v tvář tajemství Zmrtvýchvstalého a Oslaveného, jakož i oslavy mé maličkosti na výsostech. Začni to, můj synu, se mnou i s ostatními prožívat, uvij mi věnec růží. Pak zakusíš, jak rychle a účinně se zapojím jako prostřednice mezi tebou a nebesy. Zakusíš, jak předstoupím před svého Syna a budu prosit, aby - pro rozjímané tajemství, a pro andělské pozdravy, kterými mne při tom uctíš - zahnal od tebe blud i hřích a roznítil ti světlo pravé víry, která by tě vedla k bránám věčnosti.
Zdálo se, že tu někdo ztratil pomačkaný kanovnický hábit, nebo snad vyhodil jako zcela obnovený, ba vynošený. Jenže se pohnul. Nespal, jen ztratil smysl pro prostor i pro čas. Nedokázal říct, kolik času uplynulo, než se probral. Když se však probral, první, co mu přišlo na mysl, bylo to, co bylo a už není v dohledu, a maličko ho to znepokojilo. Vstal a vydal se na pochod, aby stále vykřikoval jedno jméno: Maria! Maria! Aspoň to tak znělo.
K ránu, když se celý rej karnevalových masek ve městě vyčerpal, vynořila se na pokraji lesa bledá postava a sunula se k Toulouse. Jaké požehnání, že teprve svítalo a město vyspávalo včerejší flám! Jinak by si kdekdo myslel, že vystoupil nějaký oživlý hastroš ze zelí. Oděv na něm visel jako cáry vytřepané korouhve, celý od bláta, vlasy mu vlály ve větru, až splývaly s kolebajícími se větvemi stromů. V ruce nesl jakýsi pletenec rozličného kvítí, splývající s něho dolů k zemi jako povříslo od snopu. Potkat ho takhle hradě Rajmund, utekl by před ním i s celým vypečeným dvorem, pokud by hned nedostal psotnik. Po tváři mu pohrával jasný svit, vynikající obzvlášť na čele. V obličeji mu probleskoval mírný úsměv, jaký sledujeme též u lidí ducha dost nezámožného. A pak ta zvláštní rozvolněnost obličejových svalů, pronikavé oči, které se upíraly kamsi úplně jinam, za vás, zkrátka rysy, jaké známe od dětí a bláznů. Čelo mu jasně zářilo, takže vyhlížel jako Mojžíš, shlížející s vrcholu hory Pisgah na zaslíbenou zemi.
Když se vrátil do Toulouse, promlouval najednou trochu jinak.
Ne! - Vrtěl hlavou, když ho zvali na veřejnou disputaci: Už bylo dost veřejných debat a rozprav. A co z toho je? Většinou ti, kdo víru mají, vycházejí z toho přesvědčenější, ale ti, kdo ji postrádají, a jsou umlčeni skvělou výmluvností, bývají z toho smutní a skleslí, a jen zřídka přijímají víru. Někteří ze zbloudilců, hledajících pravdu mimo církev, přestali sice takto bludným způsobem hledat pravdu, avšak zklamaní svou neschopností hledali útěchu ve džbánu vína. Tam, kde ze strachu a z donucení přítomností křižáků začali někteří chodit do kostela, dělali to jenom navenek, zatímco jinak utápěli svůj žal ve víně a pálení opojných bylin tak dlouho, dokud nebyli pod stolem.
Mluvit stručně, ale zato soustavně! - Tvrdil muž oděný do záplat: Hlavně, ať je to přímočaré, jako když šíp zasáhne střed terče.
Už nikdy neodložil růženec, jak nazýval celý ten podivuhodný květinový propletenec.
Když budu někde kázat, vyprošujte mi, prosím, moje milé sestry, i vy, kdo mě následujte, modlitbou růžence dar osvícení, ale nejen pro mne, nýbrž i pro naslouchající. Žádnou výmluvností, ale pomocí růžence v mých i vašich rukou a srdcích se dají obrátit hříšníci, bloudící a nevěřící, ale také posílit spravedliví, spolehliví a věřící.
Tak hlaholil s kazatelny v toulouském chrámu, že růženec, uvitý z deště růží pro naši panenskou Maminku, je pro Mne modlitba nad jiné milá, protože si při ní připomínáš, co pro tebe konám i trpím na kříži, abys došel oslavení. Je milý naší Královně, protože jí tak připomínáš Můj život i její život, a pak - je to ona sama, jež mu svěřuje růženec.
Je to modlitba Mého života. Je to evangelium podle svaté Panny, a ty se k ní hleď připojovat, abys Mi spolu s ní vydával vlastním životem svědectví. Přidejte se, abyste vlastním životem začali psát každodenním životem evangelium podle sebe.
Na růženci není tak důležité to, co vidíš nebo slyšíš, jako spíše to, co vidět a slyšet není. Modli se ho uvažováním tajemství. Tím se učíš zakoušet Můj život z hlediska Panny Marie a přitom do toho zapojuješ také svoje životní okolnosti. Tak se tvůj duchovní vhled do tajemství naší spásy slévá s nazíráním naší společné panenské Maminky. Prožíváš to s ní a vedle ní jako Můj Miláček Jan. Spolu s ní přijímáš ve večeřadle Mého Ducha. Tak tě uvádím do veškeré pravdy. Sleduješ ji v konečném sjednocení se Mnou, když ji beru na nebesa a korunuji.
Víra proudí do tvého každodenního života, aby se ti z černobílého stal barevným. To se děje v růženci právě osobním osvojováním si tajemství víry, tvým vstřebáváním tohoto tajemství do vlastní životní zkušenosti. Tím se tvoje životní zkušenosti zušlechťují, odhaluješ světlem víry jejich smysluplnost, a vydáváš Mi vlastní životní svědectví. Jako je růženec prostředkem k prohloubení víry, tak je i tvým odznakem jako Mého přítele.
Výsledek toulouských kázání byl ovšem tak ubohý, že sedmero hubených krav egyptských vyhlíželo překrmeně, dokud se nepřihodilo něco strhujícího jako řecký oheň. Je úchvatné, jak bývají někdy do záležitostí víry zapojeni lidé, kteří nejenže nevěří, ale dokonce proti živé víře tvrdošíjně bojují. Působí jako taková mechanická síla dějin, či spíše vatová ucpávka událostí. Tak i zde zjevně napomohl dobré věci právě hrabě Rajmund, kující pikle v zakyslém vinném sudu svého hradního doupěte.
Svolávám na pomoc Petra, krále aragonského! Je dobře zapsán u papeže. - Svolávám na pomoc všechny mocnosti dobré i zlé! Zapojte se do mého díla! - Je to náš spravedlivý boj o moc. Můj boj! Co je žádoucnějšího na světě, než naše panství, naše lénum, naše moc! Bude-li ohrožena lenní soustava, potěš nás všechny Pánbůh! Nebesa ať se zachvějí, když mi to nepřátelé odpírají! Spojím se třeba s čertem i ďáblem, jen když spravedlnost zvítězí!
Tak dlouho svolával Rajmund stejně duchy dobré, jako zlé, až se do toho doopravdy zamíchali, a nejen ti dobří, nýbrž i ti, co nestojí za psí štěk, zkrátka vlci v beránčím rouchu.
Zatím aragonský král překročil s vojskem Pyreneje a spojil se s tlupami toulouského hraběte i s vojsky hrabat foixských a commingesských, aby společně táhli proti vojskům bojujícím ve jménu papeže.
Tou dobou se záplatovaný hábit už dávno vyskytoval na kazatelně v Carcassonu. Postní kázání zněla úplně nově. Sám se v kázání jakoby vytrácel a mizel v pozadí, aby mohla vyniknout hlavní postava dějin spásy. Lid z Carcassonne uchváceně zíral na kříž, aby viděl, jak s něho sestupuji, třebaže jsem ukřižován. Zkrátka nechal promlouvat Mne samého jako Bratra a Spasitele všech.
Praotec lidského pokolení Adam a pramáti Eva s veškerým jejich potomstvem upadli vlastní vinou do otroctví odvěkého lháře, až se stali bezmocnými v rukou odpůrce. Jedinému z lidí, a to ještě tomu slabšímu, křehké dívce svěřuji moc vymknout se otroctví Zlého a potřít jeho hlavu. Jediné její slovo stačilo, abych učinil první zázrak v Káni galilejské. Na konci Mé pozemské pouti Mi dává najevo svou sílu, když vytrvává u Mých přibitých nohou. Pevně stojí uprostřed zástupů ovládaných a zmatených vládcem světa, a neklesá jako bezmocná, když se každému zdá, že jsem dokonale poražen mocnými tohoto světa.
Jak mocné rámě křehké dívky podpírá Církev! Nestorius se postavil proti její důstojnosti jako Mé panenské Matky a s ním i císař s vojskem, i mnozí z kněží. A kdo vyhraje? - Panna vítězí na sněmu v Efezu. – A teď jsi na řadě právě ty! Sotva ovládneš sebe sama, své smysly, potom tě pozvednu k nadlidskému hrdinství. Naše panenská Máti je naplněna všemi milostmi a úžasným tajemstvím, které jí zjevuji, ale uchovává to ve svém srdci. Když takto dovede uzamknout své srdce, dokáže ovládnout své nitro a mít nad ním moc, takže tam nemůže vniknout ani duch světa. Potom dosahuje moci nad celým okolím, takže jí celé tvorstvo podléhá.
Rozum osvícený vírou ti potvrzuje, že čím je který svatý pokornější, tím mocnější je jeho přímluva v nebi. Proč ochotně vyslyším přímluvy Mých přátel Judy Tadeáše či Antonína? Jsou pokorní. Nade všechny ale vyniká Maria. Proto je přede Mnou tak mocná.
Vzývej ji, a přesvědčíš se o její moci. Ne že by rostla jenom tvoje vnější moc a tvůj vliv, ale především tvoje sebeovládání. Je to mravní pevnost a síla, když je někdo obtížen hříchy, za něž se stydí, a zdráhal se přistoupit k slavnému usmíření, a nyní přichází a zkroušeně se vyznává. Je to mravní síla, když někdo dlouho žil v nepřátelství s bližním a nyní k němu jde, prosí za odpuštění a nabízí ruku na usmířenou.
Třebaže se hábit i se svými záplatami vytrácel, aby připustil ke slovu Mne samého, účinek byl chatrný. Lidé se totiž tetelili zimou úzkosti a strachem z toho, co se stane. Kdopak se jim mohl divit, když se i mnohým duchovním klepaly nohy strachem, zuby jektaly, i když prý byl ostatek statečný.
Otče, jak to jenom dopadne? Proč se tak bojíme? Pomozte!
Jak vám může někdo pomoci, když spoléháte jenom na sebe? Zapomínáte se ucházet o vyšší pomoc.
Víte, já už mám takovou náturu -
Dobře víte o své nátuře. Znáte její kazy. Udělejte si plán ke zvládnutí své povahy. Pokuste se přitom spíše o výstavbu vlastní bytosti, než o přitesávání a osekávání vlastní přirozenosti. Jinak by z vás místo košatého stromu zbyl jen pahýl, trčící jako poslední tyčka v plotě.
Pamatujte, že vaše nátura, nebo spíše kazy vaší povahy, jsou obnaženým místem v hradbě vaší duše. Mějte se na pozoru, když nechcete, aby se vám ten záludný duch světa dostal touto skulinou na kobylku. Hleďte to místo opevnit, aby se tam nepřítel už nikdy neodvážil zaútočit.
Je to tak pohodlné vymlouvat se na svou povahu. Vždyť je to naopak přitěžující okolnost, když jeden ví o své slabosti, a přece nic nepodniká. A přitom jste povoláni k vrcholné dokonalosti, v níž s vyšší pomocí překročíte vlastní stín. Copak smí vaše povaha stát na cestě k dokonalosti jako nepřekročitelný vodní příkop kolem hradu? Je zanesen kalem, smetím a bahnem. Z něho se šíří otravné výpary, dusící duši a znemožňující její vzlet. Jaképak řeči o tom, že tohle je už taková povaha! - Samé úhybné manévry! - V jádru znamenají, že se nic nedá dělat. To chce klid! Raději to vzdám, abych se nezesměšnil, kdybych neuspěl. Jinými slovy: Vím, že to není dobré. Také vím, že jednám špatně, ale nechci z tohoto bludného kruhu vykročit ven, protože mě ta špína hřeje. Potom vlastně nemiluji nic lepšího, než tu svou ubohost a bídu. Konečně, život jde dál.
Jenže se vám to pořád odsypává. Každý okamžik jste blíž věčnosti – radostné nebo hrozné.
A copak se s tím dá dělat? Mládí je pryč a - .
Prosím vás, jednou přece svítilo slunce do tichého jitra ve vaší duši. Měl jste čas nahlédnout do hlubiny své duše. Cítil jste její vypjaté toužení, jak objímá všechno, jak dovede pokojně milovat a strašlivě nenávidět. A když jste procitl, s hrůzou jste sledoval, že ptáci nešvitoří, louka se nevlní, slunce že už nelíbá kraj, nýbrž svítí a připaluje holou hlavu. Došel jste na to, že louka je mokrá, a doma že čeká spousta práce, a že vás ti ptáci vlastně jenom otravují, že jste chtěl dopovědět větu, kterou jste chtěl říci, protože ji potřebujete jako cihlu do zdiva budovy některého svého díla. Rázem se vám zasteskne po svobodě, po bezstarostnosti.
Cosi jako černá hráz se vtírá do života. V mládí jste rád rozdával, co jste ještě neměl. A najednou, když se k nám ze všech stran nastavují ruce, a když nás vyšší ruka chce připřáhnout k těžkému vozu životního nákladu, zdráháte se. Odmítáte zrát, vzdáváte se léku, pojednou už nechcete život. Je vám líto mládí. Ale zrání a vzrůst je přece tak krásné! Krásnější než vlastní obživa, než vlastní vývoj. Vůně duše obtížené poklady, životním nadšením, zkušeností, možností tvorby, omamný dech krve rozvířené v tvorbě vás i těch druhých.
Zrání, které odmítá nenávidět růže! - Neříkejte, že jste se ještě nepřistihl ani při sebeslabším závanu pocitu žárlivosti vůči mladším. Jestli vás třeba jen slabě dráždí pohled na jejich mladé pokusy, pak jste se ještě docela nesmířil se svým zráním, dosud jste nepřinesl oběť mládí. Proto závidíte, a přitom nevíte, co si máte počít se zralostí. Zrání může být věčným mládím. Vrcholné umění života je umění obětovat to, co je v mládí nezralé, jako nerozhodnost, přelétavost, vášnivou žízeň svobody a nevázanosti, a ponechat si podstatnou známku mládí, totiž přilnutí ke kořeni života, dovést stále přijímat. Kdepak vězí věčné jaro? A zralá mužnost? Kde nalézá své mládí? A čím zrajete a dospíváte v práci, v díle, tak, že se stáváte mladšími, protože více přijímáte, více rostete, a to v životě nejsvěžejším? Růst ve věčném životě, to je věčné mládí."
Už když to zaznívalo z kazatelny, stupňovalo se jakési nabubřelé přelévání vnitřních šťáv a plynů v postavě jednoho cisterciáckého mnicha, takže se zprvu mírně ošil, pak se zavlnil, nato mu zacukalo u koutků úst, poté se mu celým hrudním košem projely jakési vibrace, načež propukl v smích.
No tohle! Hm! Podařený ptáček! - Ulevoval si, když se pod předchozím ošití rozpáral, takže se mu napětí vnitřních šťáv a plynů poněkud vyrovnalo.
Tak vidíte! Když se zamyslíte nad nesmírností Pána všehomíra, nemůžete se ubránit požadavku, který by měl být samozřejmostí a největším štěstím pro každého. Jde o to, denně se zamýšlet ve svých nejjasnějších, nejsvěžejších a nejčistších okamžicích nad Původcem všeho, který je osobně blízký.
Bez toho jsou dnes lidé tak povrchní, tak upovídaní, aniž by cokoli řekli. Snad proto se tak utápějí v říši stínů a záblesků štěstí. Nejspíš proto říkají láska věcem a pocitům docela živočišným. Zdráhají se ztišit celou bytost a sklonit nad tím velkým, mocným, svrchovaným.
Mnozí v něm vidí jen jakéhosi patrona pozemských zájmů a starostí. Utíkají se k němu, až ostatní selže. Jak neradi by se rozloučili s tím, co nazývají štěstí, s nějakou stvořenou hračkou. Jiní ho mají za dobráka, jehož přítomnost ve svém srdci přehlušují nějakými odhrkanými říkankami, při kterých je jejich myšlení, cítění a touhy na hony daleko.
Takto ho odbývají jen jaksi pověrčivě pronášenými modlitbičkami, protože se obávají, co kdyby přece jen byl anebo aby se jim nemstil, anebo kdyby snad byla nějaká naděje, protože v bídě či ohrožení se člověk zachycuje všeho, jako se ten tonoucí chytá stébla.
Když je můj Původce nekonečný a nesmírný, a když mám všechno od něho, tedy se nemůže spokojit z mé strany s nějakými drobečky. Chce mě naprosto, bezvýhradně, úplně se vším. Musím mu dát doslova, co jen mohu. Tak, aby mi nebyl jen nějakým druhořadým pomocníkem, nýbrž bytostí všeobsahující, vše objímající a všechno řídící.
Cisterciák se na okamžik pohroužil do hlubokého přemítání. Poté se žalostně uchechtl trpkým smíchem, připomínajícím škytnutí jelena v posledním tažení:
Otče, řekněte mi, neskončí se tato vojna strašně?
Místo odpovědi pozvedl rukáv s latou na lokti křížek na růženci, aby jej něžně přitiskl k ústům.
Povězte mi, skončí už jednou tyto svízele?
Skončí, pokyvoval hlavou, - ale nebude to hned. Mnoho krve bude prolito a jeden král padne v bitvě.
Mnich vyskočil s očima navrch:
To jistě Filip August, nejstarší syn francouzského krále!
Ale ne, nebojte se o francouzského krále. V tomto boji zahyne jiný král.
Byl by s ním patrně rozmlouval déle, ale právě zazněly fanfáry trubačů. To se města vracel biskup Vít z křižáckého tažení. Postava v záplatovaném hábitu si oddechla, když se skláněla před biskupem:
Vracím vám do rukou, excelence, svěřený úřad vikáře. Postní doba vypršela.
Odcházíte do Muretu, Otče?
Ano. Budou tam papežští vyslanci.
Dáme vám ozbrojený doprovod.
Děkuji. Obejdu se bez něho.
Biskupský prstem opsal vzduchem známou křivku, a pak už kanovnický hábit ukázal záplaty na svých zádech městu Carcassone, aby se za pár dní vynořil v Castres.
Castres – malé městečko, ale nepřehlédnutelné významem.
Pojďte dál, Otče, ubytujte se u nás, zval ho dál představený místní kanonie. - Klidně zůstaňte u hrobu svatého mučedníka Vincence, jak dlouho chcete.
Denně tam prodlel celé dopoledne před oltářem, aby se pak zúčastnil společného oběda. Jen jednou se opozdil.
Zajděte pro Otce Dominika do kaple, rozkázal představený a jeden z místních bratří odběhl. Vzápětí přisupěl zpátky. Ve tváři měl výraz napůl roztoužený, napůl mrtvičnatý. Ukazoval rukama, jako když politik vysvětluje voličům nesplněné sliby, a přitom vyrážel ze sebe zvuky, připomínající žbluňknutí kamene do hluboké studny.
Nechali ho stát a vyrazili do kaple. Hábit plný záplat byl podle očekávání na místě, ale při bližším obhlédnutí se ukázalo, že není ani tak na místě, jako spíše nad místem. Vznášel se totiž pořádný kus nad podlahou. Vypadalo to, že si bdělé oko gravitace na chvíli dalo šlofíka.
Všichni nehybně zírali na tento jev. Mlčeli, jen občas zahrál něčí žaludek svou tklivou baladu. Trvalo to drahnou dobu. Po jistém čase se hábit i se svým živým obsahem zvolna přiblížil podlaze, a pak se přesouval spolu s ostatními do refektáře. Tam se sesul na lavici, přičemž vyhlížel tak vysíleně a zdrceně, co něco, co zapomněli v místnosti zedníci. Nejprve zíral jako sova, a dlouho ani nedutal, a teprve později zadutal:
Není čas. Musím se vydat na důležité setkání do Muretu. Stanou se tam hrozné věci.
Ještě chvíli svědčil o jakýchsi jobovských zvěstech. Pak udělil několik požehnání, popadl pár krajíců chleba a přidal je k růženci, Matoušovu evangeliu a Pavlovým listům do mošny, a rázoval z brány.
Zatím se stahovala bouřková mračna a už to vypadalo na spadnutí.
Cože? Král aragonský s vojskem? - Vyjekl Šimon z Montfortu, když mu rychlý posel přinesl novinu do Fangeaux. Tvářil se, jako by právě spolkl chrousta, a jen koktal: To - to není možné! Ne – ne – přece mě nedávno zval na přátelské setkání!
Setkání možná, ale přátelské zrovna ne. Stojí před hradbami Muretu se čtyřicetitisícovou pěchotou a dvěma tisíci jezdci.
Šimon polkl naprázdno a chytl se oběma rukama za hlavu, jakoby mu snad měla někam odkutálet. Když se ale přesvědčil, že se nachází bezpečně na svém místě, zasténal tak, že to znělo, jako když si oblékáte rezavé brnění.
Co si počnu se svými osmi stovkami pěšáky a hrstkou jezdců!
Po chvíli zírání a přešlapování sebou najednou cuknul, až poskočil jako nakopnutá měchuřina. Nato vyrazil ve stylu vyplašené koroptve a začal o závod vydávat rozkazy. Pak se křižáci zvedli s velkým řinčením. Zdálo se, že stěhuje obrovské železářství, k němuž se přidalo ještě několik stovek hrnců a kuchyňského nádobí. Přes tento hlomoz i přes to, že se jejich hlavy ztrácely v helmicích, neztratili rytíři hlavu. Spěchali na pomoc Muretu. Dříve však učinili cosi překvapivého.
Spěch sem, spěch tam., ale když se objeví cisterciácký klášter bolbounský, stojí to za zastávku. Rytířský chochol hraběte Montforta se snesl s helmicí do ruky, když se jeho železářství s cinkotem a vrzáním přeneslo do chrámu a tam se nadlouho rozsypalo před oltářem. Posléze se vynořil jeho obnažený meč a spolehl si na oltář. Chrámem zazněla tklivá hraběcí slova:
Pane, vyvolil jsi mne, třebaže toho nejsem hoden, abych za Tebe bojoval. Z Tvého oltáře pozvedám meč, abych od Tebe přijal zbraň, kterou se budu ohánět jen za Tebe.
Nato se všechny plechy, dráty, nýty, hřebíky a závlačky řinčivě přesunuly ke stolku v sakristii a chvíli jemně vrzaly. Když tento koncert ustal, spatřil svět závěť. To, co přebíral opat kláštera v Bolbounnu, nebyla závěť velmožného hraběte, ani vznešeného Šimona z Montfortu, nýbrž jen pouhého hříšníka: - Otče opate, odevzdejte ji v případě mé smrti svatému Otci v Římě.
Po něm tak učinili ostatní bojovníci. Chrámová klenba se zachvěla, když opakovaně zaznělo: - Slibuji, že obětuji život za víru a církev. Než to doznělo, opatovi z toho brněly uši.
K večeru se přebrodili přes řeku Garonne a nepozorovaně se přisunuli k městu. Než vtáhli do města, připojili se k hraběti biskupové:
Byli jsme vysláni z Mureta do nepřátelského ležení, abychom vyjednávali o mír.
Jak jste pořídili?
Aragonský erb na královské korouhvi se jen zavlnil a mávl na nás pohrdavě, abychom táhli, odkud jsme přišli. Další den se vydal k aragonskému králi řeholník s mírovým poselstvím. Jak my biskupové, tak všichni ostatní duchovní jsme se nabídli pokorně a bosí přijít prosit o mír.
A výsledek?
Z královské helmice s ozdobným chocholem Aragonie to jen zahučelo: Žeňte je pryč prasečím pochodem!
Ještě nedomluvili a už se ozvalo troubení k útoku.
Obzor kolem Muretu se skoro zatemněl záplavou čtyřicetitisíc drátěných košilí, mávajících meči jako párátky. Zdálo se, že se nebe zatáhlo. Dusot dvou tisícovek koní, obtížených vším, co vzešlo z aragonských kováren za poslední desetiletí, vibroval vzduchem, až se zdálo, že snad už jen tím samým duněním padnou hradby. Byly to však jiné zvuky než ty od Jericha, takže hradby stály dál. Navíc k překvapení dobyvatelů stál na hradbách tváří v tvář drobná postavička s křížem pozdviženým v pravé ruce a s růžencem ve druhé. Kde však vězeli obránci Mureta?
Pod korouhví Šimona z Montfortu vyrazil z města zjevně úplně nepatrný hlouček jezdců, doprovázených osmi stovkami rychlých pěšáků, bokem od blížícího se hlavního útoku. Zdálo se, že prchají, ale pak najednou ostře změnili směr k hlavnímu stavu, odkud Petr Aragonský řídil boj. Padly stráže a křižáci se prodrali až ke královské gardě. Po krátkém boji zasáhl jeden z křižáckých mečů aragonského krále. S velkým zařinčením dopadlo na zem naleštěné brnění a zůstalo nehybně ležet v prachu. V aragonském vojsku vypukla panika. Nastalo zmatené obracení lesklých koňských brnění a ozvalo se řinčení, připomínající hroucení desetitisíců železářství světa. Za nimi se valily jako šedivé těsto veškeré tlupy toulouské a albigenské.
Po takovém prudkém zvratu se záplatovaný hábit s křížem v ruce stáhl s hradeb a po delším setrvávání před svatostánkem ukázal svůj tlumok přehozený přes záda památnému Muretu, aby se za pár dní objevil v Toulouse.
Je nás jenom hrstka, ozval se záplatovaný hábit a obhlédl očima čtyři kněze, kteří ho obklopovali, když je v Toulouse vítal biskup Fulko a nový hradní pán hrabě Šimon z Montfortu.
Ovšem nezůstane to tak dlouho, připomenul Petr Cellani, bohatý měšťan.
Jak to?
Přidávám se k vám, když mě milostivě přijmete. Usaďte u mě v domě, jako by byl váš.
Než se v novém domě rozhlédli, získali dalšího rodáka, Tomáše. Když přijal od Dominika kanovnické roucho, znovu slyšel z jeho úst:
Chudoba, ustavičná modlitba a přísná kázeň podle pravidel, o kterých jsem vám už říkal. A cílem všeho je spása bloudících naším hlásáním Boží Pravdy.
Když ale máme něco hlásat, tak to musíme napřed dokonale ovládat. Jsme jen prostí měšťané.
Naučit se to, promyslet a hluboce porozjímat, a pak s novou zkušeností hlásat.
Zdaleka ne ve všech toulouských domech vládl v ten čas takový pokoj a pohoda jako v někdejším cellanovském sídle.
Kam se vytratil hrabě Rajmund?
Podle všeho se nezdržoval s čekáním na kočár nebo jiný honosný odvoz. Nejprve zachvátilo proslulého hostitele rozčilení a nervozita. Skotačil po hradě, několikrát po sobě proběhl všechny komnaty, vyplašený jako zmoklá slepice, abychom doslovně citovali jeho komorníka, který se kousl do jazyka a skoro upustil podnos se sklenicemi, když jeho pán náhle vyrazil ze špatně osvětlené jídelny.
Proti své vůli spojil proslulé obočí do jediné pevné masy táhnoucí se přes kořen jeho nosu a zpod něj vrhal zkormoucené pohledy na okolní svět. Poslední jeho význačný odkaz zahřměl jako bouřkové mračno:
Nezdržujte mě!
Přání vyslovit ještě něco téměř nelidsky sarkastického a potíže s nalezením těch pravých slov způsobily, že propásl šanci pronést okřídlenou historickou větu, kterou by opakovala celá pokolení. To, co mělo být sžíravým odseknutím, vyznělo jako pouhé prsknutí.
Seskákal rychle dolů po hradních schodech tempem alpského kamzíka, hopkajícího ze skály na skálu. Pospíchal s rychlostí téměř nebezpečnou pro člověka jeho tělesné konstituce a sedavých návyků.
Kam se však odebral?
Domníváme se, jak podává vysvětlení jeden z toulouských pamětníků, že hrabě Rajmund učinil přesně to, co by byl v takové situaci učinil Hanibal nebo velký Abdarrahmán III., neohrožený dobyvatel Toleda. Sáhnul dozadu po klice a prudce jí otočil, proklouzl dveřmi své ložnice, přirazil je za sebou a zmizel. Ani úhoř se neztrácí v bahně tak hladce a tak hbitě.
Kdyby lev bengálský, jemuž se hrabě toužil podobat, spatřil svou kořist, jak mu mizí v mlází právě před večeří, byl by ulevil svým pocitům přesně týmž krátkým, drsným zavrčením, jaké se vydralo z hrdla původce mistrovského úniku. Na chvíli byl úplně vyveden z míry. Pak vrazil do dveří a vřítil se do ložnice.
A tak, když se otočila klika u dveří, Rajmund, zdatný i v této černé hodině, se spustil na všechny čtyři s nebývalým funěním, neboť mu bránil v pohybu houser, a vklouzl pod postel tak svižně, jako by tento prostocvik cvičil celé týdny.
V důsledku omezeného postavení a ohraničeného zorného pole, jež je popřáno člověku skrytému pod postelí, prakticky jediný způsob, jak se takový nešťastník může zabavit, je poslech toho, co se děje venku. Snad se dozví něco zajímavého, snad uslyší pouze průvan, vzdychající při podlaze, ale ať je tomu tak či onak, mnoho jiného nezmůže.
První zvuk, který patrně došel k toulouskému hrabátku, vyvolal podnos, položený na stůl. Po chvíli přešla po koberci dvojice vrzajících škorní. Pak se vrzání vzdalovalo, až do vytracena. Rajmund nepochybně rozeznal, že škorně patřily jeho lokaji, zatvrzelému vrzalovi.
Vyrazil tichý sten. Prožíval muka nejen proto, že musel čichat vůni podávaného jídla, ale i proto, že ho začínala trápit křeč v levé noze, která mu nešetrně kroutila lýtkem. Obrátil se na bok a ze všech sil, jakoby se snažil překonat samozřejmou neúčastnost oněch otáčejících se dervišů, kteří nepochybně z nejlepších důvodů tráví svá tvořivá léta tancem na rozžhaveném uhlí.
Člověk, který leží pod postelí nějakou hodinku a musí naslouchat nejrůznějším důvěrným rozhovorům, je zřídka v nejlepší tělesné kondici či v nejveselejší náladě. Hrabě měl podle všech předpokladů peří ve vlasech, prach na oděvu a v obličeji zlobné zamračení, vyjadřující soustředěnou nenávist k veškerému lidstvu a zejména k hraběti Montfortovi.
Tolik toulouský pamětník. Nezávislá, kritická historiografie tuto skutečnost sice nedoložila písemnými doklady, nicméně ji zaznamenáváme v zájmu další ústní tradice na základě argumentu adekvátnosti. Náležitě to odpovídá podání podle kronikáře toulouského hraběte, jenž to vydával za neohrožené odbojové hnutí v podzemí.
Byla však ještě mnohá další povyražení, jejichž svědkem se stalo Toulouse.
Jednoho rána se rozlehl toulouskými ulicemi divoký sten a následující křik:
Požár! Hořííí! Pomóóc! Padají na mne!
Z jednoho nenápadného domu vyletěla noční košile, doprovázená rozhazujícími rukávy, a dala se slyšet: Sedm koulí - ohnivých koulí!
Nikde nic nekouří, podivovali se kolemjdoucí a krčili rameny.
Copak jsem se zbláznil, abych viděl nějaké ohnivé koule?
Třeba ne.
Když se noční košile upokojila, docela zplihla na svém majiteli a rukávy jí poklesly, objevil se pod nočním čepcem věhlasný znalec Písma a učení církve, Mistr Alexandr.
Taková ostuda, - stahoval se rychle do domovních vrat: – Jenom doufám, že jsem se nepomátl.
Co to bylo?
Nevím. – Zrána jsem připravoval přednášku, vysvětloval později: Najednou jsem pojednou pocítil jakousi slabost. Zatočila se mi hlava, nohy mi vypověděly službu, až jsem sebou bouchnul o zem. Rozplácl jsem na zem jak široký tak dlouhý. Nemohl jsem se ani pohnout, ale jasně jsem viděl všechno kolem.
Co všechno?
V pokoji se objevil oheň. Taková planoucí koule a pak další, až jich bylo sedm. Zděsil jsem se, když na mne ty ohnivé hvězdy padaly.
A co bylo dál?
Když se mi vrátily síly, zvedl jsem se ze země a spěchal jsem ven z domu. Teď už jsem se uklidnil. Musím však jít přednášet v místní škole.
Nebylo ještě ani jedenáct, když vystoupil na katedru. Už nabíral dech, aby zahájil: Otčenáš -
Veřeje dveří se rozletěly a dovnitř se vsoukalo sedm bílých rouch s černým pláštěm.
Hm. Otcové kanovníci! - Ulétlo mu.
Dovolte, Mistře Stavensby!
Prosím.
Rádi bychom se vzdělávali na vašich přednáškách.
Hm. Sedm. Jako ty hvězdy, brumlal si pod vousy, načež zahlaholil: To jste vy – ty hvězdy!
Kázání pravdy vyžaduje její poznání a prorozjímání.
Nic nového pod Sluncem, řekl zanedlouho na to papež Innocenc III., když se mu krčil u nohou záplatovaný hábit.
Jenže na Lateránském sněmu bylo kázání vyhrazeno biskupům a těm, koho by tím biskupové pověřili.
Bodrý obličej hlavy církve vzal na sebe ředitelský výraz.
Samozřejmě. Kázat je vlastně úkolem apoštolů a jejich řádných nástupců.
Nyní však vznáším prosbu, svatý Otče, o založení zvláštního řádu v církvi, který by se věnoval zvláště kázání.
Víte, můj synu, nevím, jestli bych tím nejednal proti biskupům. Hm. - Uvážíme to. - Pro dnešek končíme audienci. - Řekl Innocenc III. rozvážně a vůbec netušil, že jeho dnešní spánek nebude ani zdaleka pokojný. Stačilo zavřít oči, a už to bylo tady.
Otřes! - Výbuch? – Spíš zemětřesení. Každopádně se Lateránská bazilika otřásla v základech. Ze všech stran doléhal řev a pláč, válečná vřava. Chudáček papež se zmateně rozhlíží a třese se jako kuřátko ve větru. Oči navrch a pomoc nikde.
Kam se schovat? Kde je úkryt? Tady se neschovám. Vždyť už se ty zdi bortí, ve stropě se dělá trhlina.
Pomoc! - Vykřikl.
Už-už se ten staroslavný chrám rozpadává. V tom přichází kdosi z dálky. Mává na něho.
Nemůže ho poznat. Kdo to jenom je? Vynořuje se z mlhy. Obrysy se zaostřují.
Vida, ten včerejší kanovník – plane nadšením – uprostřed oděvu cosi jasně vynikajícího -
Hvězda!
Hvězda? Jaká hvězda?
Není Davidova. Docela jasně září. Je to sama jeho tvář, ne – spíš jen čelo. Neoslepuje, ani neznepokojuje, jen pokojně září.
Hm. - Takový střízlík? Copak ten tu něco zmůže
Jenže postava se blíží a mohutní, rozhodně přistupuje a mocně podepírá svým ramenem padající nosník stropu a silnou pravicí zadržuje klátící se chrámové zdi.
S ledovým potem na čele vyrazil papež z lůžka a přiskočil ke klekátku.
Děkuji ti, můj Pane, za tuhle záchranu.
Příštího dne vešel do jednací síně, rozhlédl se po místnosti, a pak jedním skokem prorazil řadu arcibiskupů a vydal se spěšně za nenápadným kanovníkem:
Otče Dominiku, Otče Dominiku! - Načež chvíli ztěžka oddechoval. Když popadl dech, vyhrkl:
Už to vím! - Tak vy mne prosíte o povolení k založení řádu, který by se v církvi věnoval zvláště kázání. Vlastně mne už stavíte před hotovou věc. Vždyť už jste založil v Toulouse diecézní komunitu pod zástavou biskupa Fulka z řádu cisterciáků. Její členové už složili do vašich rukou řeholní sliby.
Ano. Jenže to platí jenom pro Toulouse. V církvi jsou samozřejmě staré mnišské řády s cílem časově a místně omezeným. Chci založit řád, jehož účelem je pracovat pro spásu duší kázáním a vyučováním v celé církvi a vždycky.
Ano, obecně. Víte, milý synu, dnešní poměry jsou tak nejasné, tak nepřehledné, tak rozčilující. – Hm. – Odpusťte, že jsem to hned nechápal. Víte, sotva se někdo vymkne z mezí všednosti a prostřednosti, hned uletí do nějaké krajnosti, až ho to vleče proti jeho vůli strašnou setrvačností jeho omylů. Nic není tak vzácného jako pravý uskutečňující duch, do něhož přerůstá duch myšlenkově vyzrálý. Nevím přesně ani jak, ale právě zde a nyní se sjednocuje vaše myšlení, milý synu, s naším myšlením, takže zakrátko uvedu vás, žebravé kazatele do vzbouřených davů. Kláštery zůstávají takové, jaké jsou doposud, za časů lenního hospodářství, totiž opevněné útulky. Takoví těžkooděnci, které zdolává pohyblivá pěchota dřív, než se postaví k boji. Dá se to nějak změnit? – Hm. - Určitě, ale když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Vidím, jak se třeba takový Petr Valdus podobá Františkovi z Assisi tím, že rozdává svůj majetek chudým. V prvním případě je to Boží dopuštění hříšníka, v druhém však požehnání, které spočinulo na světci. Svatost, nebo řekněme raději nezvratná dokonalost roste ze svátostí.
Jenže jak se to má stát?
Uvidíme. Vraťte se, milý synu, do Languedocu a vyberte si s bratry některou ze schválených církevních řeholí, která by byla nejvhodnější k zamýšlenému plánu. Přidejte k tomu stanovy, kterými by se nový řád řídil podle svého účelu. Jedině tak mohu vyplnit a zachovat závěry lateránského sněmu. Potom to schvaluji nejen pro Toulouse, ale pro celý svět.
Slůvko „potom“ znamená v církvi vždycky nyní, totiž sotva se splní uložené podmínky. Toto tajemné Tělo žije dál, třebaže s novou hlavou. Tak Honorius III. žehná Dominikovi poté, co do jeho rukou skládá řeholní sliby. Stává se prvním představeným nového řádu s augustinskou řeholí, která je docela volná, což je zapotřebí, neboť si zakladatel přeje, aby se jednalo o kněžský řád, jehož členové by se věnovali potulnému kázání.
Mezi věřícími v chrámu byl i sám hrabě Šimon z Montfortu s celou rodinou a všemi oblíbenci. Kolem nich zástupy vydechující své modlitby. Ruce se vzpínaly v modlitbách. Na první pohled nebylo ani tentokrát zrovna moc jasné, zda jimi lomí nad sebou, nebo s úpěnlivou prosbou, aby kázání bylo stručné. Kazatel se tiše, avšak vroucně modlil: Bože, dopřej mi, abych viděl za celou tou přezbožnou obludou tebe, Ukřižovaného, shlížejícího na všechno to lidské hemžení s kříže, a který se na první pohled zdáš být na kříži tak vzdálený. - Kazatel promlouval k lidu. Neváhal ustoupit do pozadí a vytratit se jako pára, aby připustil k slovu jedině Krále králů.
Cesta do Mého hájemství lásky je úzká a trnitá. Toto hájemství trpí násilím. Jen ty, kdo přemáháš násilí láskou a ovládáš ho, smíš dojít. Napřed ovšem musíš umět a snažit se všechno obětovat a vše opustit. Jenže to je záporná stránka, ale jaký smysl má toto zapření? Jaká je jeho stránka příznivá?
Hlavně nesmíš usnout na vavřínech svého dnešního obrácení. Jinak je s tebou za chvíli konec.
Tvoje cesta k dokonalosti je nemyslitelná bez ustavičného a trpělivého zápasu. Předčasně jsi vypadl z původního dětství a tvoje troska je vržena do světa. Proto se ti ztrácí tady to dobré, pravé a čisté jako v mlze nebo v temnotě. To ti ztěžuje cestu za pravým dobrem. Všechno dovede spíše lákat tvou porušenou žádostivost. Jak by ne, milá duše, když v ní tak nebezpečně sedí pevně zaklíněná pýcha. Dějiny všech velkých státníků, politiků, válečníků, filozofů jsou protkány touto bouří, jemně maskovanou lidskými ohledy, kdy se ze všech stran ozývá: Nechci milovat nikoho než lidi! Odmítám sloužit někomu jinému než lidem! Sloužím jedině člověku a jeho právům!
Divíš se, jak podružnou roli hraji jako tvůj Bratr a Spasitel v myslích dnešních lidí? - Nediv se, když na prvé místo postoupilo panství, léno, město, nebo prostě jen člověk, aby se měl dobře. A přitom to mít se dobře je možné změřit několika čtverečními metry od stolu k posteli. Orel, který byl stvořen pro věčné obzory, se zaklesl do těsných, nevětraných prostor. Nejednou připomíná šílence, který se domnívá, že je králem, a vede dlouhé samomluvy. Někdy k dovršení sebeklamu užívá trub, řinčení bubnů a halasu davů, ale tím jen víc zabředá do svého omylu. Když znáš kořeny, snaž se ponořit ještě hlouběji! Posviť si na to, jak bojovat proti všem těm zpotvořeninám v sobě!
Široká, triumfální je cesta, kterou ti vládce světa otevírá, když zatoužíš po úspěchu, být korunován pýchou, dosáhnout kariéry a slávy. Pohodlná je cesta do nížin, kde si lebedíš sám v sobě. Nad ní se však strmě zvedá Moje úzká pěšinka, kamenitá, plná úskalí. Vede vysoko, k úspěšnému zvládnutí sebe sama, k ovládnutí celého kosmu ve vlastním srdci a připodobnění se Mi. Tato pěšinka přivádí k jiné rozkoši, než jakou nabízejí trubadúři.
Hledáš příčinu svého znechucení vším, svého odcizení se sobě samému i Mně? - Pýcha se sebeláskou. To je dno každého lidumilství urvaného ode Mne.
Kudy vede cesta ven? - Není to prostě nenávist k sobě, k Mému dílu. Je to odpor ke všemu porušenému a nezdravému v tobě. Vzdát se všeho scestného a vypadlého z řádu tak bezvýhradně, že to podle mínění lidí světa vypadá jako nenávist.
Nepřeji si ničit tvou přirozenost s jejími řádnými sklony, pudy, vášněmi a emocemi. Snad už máš jasno o tom prvním, čeho je zapotřebí. - Zdolat pokušení vlastního sebe sama. Proto stojí za to cvičit se v pokoře, i když to není zrovna lákavé. To všechno víš, ale pořád prožíváš jakési zpoždění. I když mají být prostředky k potírání sebelásky úměrné tvému současnému stavu, přesto se základ boje proti sebelásce nemění.
Sebeláska se projevuje pýchou rozumu. Může nabývat i učené povahy. A pak jde ta umíněnost ve vůli. Tak se může ukazovat i v krkolomných výkonech. Konečně neukázněnost v smyslovém životě, citová a náladová rozkolísanost.
Nezkusíš nastoupit novou cestu? - Zaslib se cestě k dokonalosti! Postav tím hráz proti třem zřídlům falešné sebelásky. Bdi nad pýchou svého rozumu. Přestaň si namlouvat, že rozumíš kdoví čemu a všechno znáš, a že není nikdo nad tebe. Hrozné pokušení na cestě k dokonalosti! Za chvilku bys chtěl rozhodovat o všem samostatně, jenže až příliš samostatně. Strašné pokušení přenášet se přes ducha řádu, který máš zapsán v přirozenosti nesmazatelnou barvou, ať se ti to líbí nebo hnusí.
I když jsi dneska vzdělanější, než kdysi, nesnaž se obejít bez slavně ustanoveného duchovního vedení, bez jeho poučení a slova. Někdy si říkáš: Už nejsem dítě. Umím přece číst! Nepotřebuji, aby mě někdo kdovíjak zasvěceně poučoval o těchto věcech.
Po kázáních odcházel záplatovaný hábit z města a shledal, že mu někdo ukradl boty. Pousmál se. Copak to bylo poprvé? Nato vykročil bosky branou z města. Kdybyste si mysleli, že si dělal něco z toho, že po něm nějaký taškář mrštil na rozloučenou kusem lejna, byli byste na omylu. Páchnoucí koláč se mu rozpleskl o záda a zvolna po nich stékal. Slunce to však záhy vysušilo, takže zůstala jen matná skvrna, ale i ta se v brzké přeháňce vytratila…