VIII.PROBUZENÍ ŠÍPKOVÉ RŮŽENKY
Už předtím, než došlo k událostem, které se chystám vylíčit, vystupoval Montréal na mém seznamu choulostivých míst, kde si musí našinec počínat nanejvýš obezřetně. Možná jste někdy viděli některou ze starých map, kde jsou jistá místa vyznačena temnější plochou s tučným nápisem „Hic sunt leones". Měl jsem vždy dojem, že podobná upozornění dlužno respektovat a počínat si tu se zvláštní obezřetností.
Je to malebné místo, oplývající vším, co jen země může vydat přičinlivým obyvatelům, o tom nepochybujte. Malebnější byste v celém okolí stěží pohledali. Choulí se uprostřed usměvavých vinic a stavení, a kdybyste do ní hodili kamenem, zaručeně by na vás vyběhl růžolící a veselý rodák. Jenže, ruku na srdce, k čemu je vám tolik krásy vůkol, když se v člověku skrývá tolik zla. Potíž nastala Dominikovi kvůli věhlasu, ke kterému ani nevěděl, jak přišel. Sám se divil, že nestačil vyvalovat oči.
Než napočítal do pěti, už měl na krku starostlivého šlechtice s jeho krásnější polovičkou a s ním celý chvost dalších:
Otče, všechno o vás víme. Tady je toho všude plno. My vás potřebujeme jako nikdo jiný na světě.
Snad se o to měl více zajímat, aby se o sobě dověděl, co sám neví, ale to, co z nich vylezlo, ho zaujalo mnohem víc. Nějak ho to přitahovalo, protože to v něm probouzelo velkou touhu pomoci trpícím. Možná také dostal chuť zamíchat svým trochu fádním životem, když se mu cesta ke Kumánům nejevila jako dost reálná.
Také patrně sehrálo svou roli to, jak se nedávno úpěnlivě modlil o to, aby dovedl každému na potkání, ale zdejším lidem obzvlášť ukázat lidskou tvář Pána Ježíše a jeho církve. Pořád si opakoval: Od Vtělení našeho Pána jde člověk cestou spásy, cestou církve pro každého. Takže ho to vzalo pěkně u srdce.
Ztratila se nám dcera. Víte, děvče na vdávání.
A nám taky.
Zdálo se, že je jich víc, které někam zabloudily nebo je někdo unesl.
Udělám, co bude v mých silách.
Pomozte nám je najít. Zachraňte je, vzlykla ustrašená paní a celá se rozeštkala jako na povel, takže by zřejmě mohla dělat pohřební plačku k pronajmutí.
Jenže to nedopadlo, jak by byl chtěl. Snad si potřeboval dodělat dobrý skutek za minulý pátek.
Když se jednalo o bloudění a zbloudilce, najednou mu všechno došlo. I když už pár dní neviděl žádného z těch politováníhodných výstředníků, kteří tu dělali melu, jako by se nechumelilo, přesto nepustil z hlavy celou tu polízanici, jež z nich činila takovou hrozbu pro obecní lid.
Teď však dával najevo, že patří k oněm svědomitým dětem, které nikdy nedbají námahy, aby něčeho dosáhly.
Udělám, co mohu, ale sami dobře víte, že všemohoucí je jenom Bůh.
Tolik vám důvěřujeme.
To je najednou nějaké důvěry, vrtěl hlavou Dominik, když usedal ke stolu v hostinci.
Kam se tady mohou podít pěkná děvčata na vdávání?
Říkáte děvčata? - Mladá? - Na vdávání? - Prohlížel si ho hostinský pohledem mlsného kocoura, ale chvíli sledoval jeho samého, chvíli koukal na jeho ošuntělý kanovnický oděv.
Kde se tu dají najít?
Běžte někam, kde zpívají trubadúři! To dá rozum! - Vyhrkl hostinský: - Ale napřed, to vám povídám, se u nás najezte a napijte co hrdlo ráčí.
Vyhověl mu a pak vyrazil. Nemusel jít daleko. Už zdálky k němu doléhal zpěv a smích. Comtessa de Dia se dávala slyšet a na celé kolo omílala svou píseň „Estat ai en greu cossirier“:

Obrátil se na jednoho z trubadúrů.
Hledám zde dívku - ztratila se ze sídla svých rodičů –
Nedomluvil, protože trubadúr vzal hbitě odložený nástroj a ponořil prsty do strun:
 

Ze zalátaného hábitu se zavrtěla hlava a postava zaprotestovala máváním ruky:
Kdepak, nejsem zvědav na ta vaše „albas“ či svítáníčka“ nebo jak těm svým rozpustilostem říkáte.
Zatímco svět svými decibely nehorázně trýznil jeho Eustachovu trubici, přeplňoval mu labyrint a otloukal kovadlinku, aby mu udělal z hlavy i srdce vířící smršť, s křížkem v ruce se v ráji svého srdce odpoutával od pozemské tíže a vznášel se do vyšších sfér. Jeden z okolních stínů se k němu naklonil:
Je to ono, bráško?
Zavrtěl hlavou: Nejsem tu, abych se dal opájet sladce rozpustilými a rozvernými zpěvy potulných zpěváčků.
Když nechceš děvče a je ti smutno, napij se vína! Až do dna!
Nechceš? - Nemáš snad žízeň?
Mám žízeň jako trám! Skoro bych se o ni mohl opřít!
Tak si dej!
Ne, čisté víno ne, jen smíšené s vodou.
Přece bys nekazil víno vodou!
Kdepak čisté víno. Už staří Řekové i Římané říkali, že jenom barbar pije víno neředěné! Copak nemáte dost na zpěvu, na lásce? Nejsou dost opojné? Ještě do toho ohně přilévat oleje! To tak!
Oheň bude až o půlnoci.
Co bude o půlnoci?
No, při měsíčku - kolem ohně -
Ztuhl v postoji psa, který zavětřil zvěř. Nahrbil se a ještě více se připodobnil čtyřnohému příteli člověka, jenž by přistrčil svůj úhledně tvarovaný čenich patřičným směrem a zavětřil. Když tak učinil, zavrávoral na místě, kde stál. Prochvělo jím hrozné podezření.
Majáles.
Zvažoval fakta. Bedlivé čmuchání prozradilo, že se pod vnějším obalem skrývají velmi utajené kejkle, navenek znamenitě maskované majálesem. Co? Snad nějaký sabat?
Zpěváci i ostatní kolem něho byli zřízení tak, že by si je nepřítel nemohl lépe připravit. Pár jich leželo pod stolem zřízených docela pod obraz. Zalátaný hábit si přitiskl rukáv k očím, aby setřel slaný příliv, který se mu vrazil do očí: Hm. Co kdyby tak přišel Ženich v tuto chvíli, kdy jsou všichni na hromadě? Kam se podějí, když se zavřou dveře? Venku zbude jen pláč a skřípání zubů.
Zachvěl od hlavy až k patě. Ta skutečnost a ohrožení bloudících duší se dovolávala hlubin jeho bytosti jako hlas dávné, pradávné lásky. Zaplavilo to jeho duši tak podmanivě jako vytoužená vojska z dávných kronik.
Zvedl se spěšně a vyrazil. Pohyboval se jako ve vidění, tápal podél stěn, až se ocitl v otevřených dveřích, které vedly do tmavé chodby. Tady, daleko od okna, byla temnota ještě neproniknutelnější.
Jsou okamžiky, kdy se i ta nejprostomyslnější duše stejně jako hlubokomyslně uvažující mudrc nedá odvrátit od jediného námětu svých myšlenek.
Jen pramálo věcí mohlo v tu chvíli odvrátit jeho pozornost od toho, co se mělo stát kdesi na odlehlém místě, v jiskřivé záři ohně, kde se vlnily postavy v rytmu bubínku a chřestítek. Měl dojem, jako by jeho srdce předvádělo jeden z těch výstředních tanců, jejichž rozšířenost v jeho vlasti díky Maurům mu odedávna byla trnem v oku, zvláště když divoký tanec lomcoval těmi, kdo neznají svou míru. Tohle bylo jiné než nějaký rozverný třasák rozpustilého mládí. Byla tu v sázce duše. O tu se hrálo.
Když utichl bubínek i chřestítka a postavy se zastavily, rozeznal v lesku ohně dívky.
Nyní nechť přijmou konsolamentum dříve, než podstoupí pokání! - Zachrčelo kdesi z pod kápi jako když tupou pilou řežete rezavý plech. – Jedna po druhé.
Už-už se chystal zalátaný hábit skočit mezi ně na pomoc těm ohroženým dívkám, ale to chraplavé „Jedna po druhé“, se mu drásavě zařízlo do uší, což pocítil, jako by ho někdo nakopl do brňavky. Trhl sebou, až mu po těle cosi zacinkalo.
Co! - Je tu vetřelec! - Zašumělo zástupem.
Mezitím se odkudsi vynořila podivná hranatá skříň, připomínající starodávný prádelník. Z jejího zmateného počínání a každého posunku čišelo cosi, co vzbuzovalo obavy. Oči jí plály vášnivou září značně bojovného rázu a vzhled poněkud přestárlé Amazonky nabýval každou chvíli na zlověstnosti. Cosi viselo ve vzduchu a nebylo radno na to dlouho čekat.
Nabízelo se hned několik možných postupů. Protože toto vyvýšené místo nebylo příliš vysoko nad zemí, mohl, pokud by se mu chtělo, skočit dolů a strávit noc zdravě uprostřed listové zeleně v nějakém vinohradě, nebo se mohl schovat v zástupu s ohledem na svou drobnou postavu. Také však mohl vyvinout rychlý střih dolními končetinami s občasnými úhyby, na něž nerada vzpomíná liška honící zajíce.
Ať však učinil cokoli, sabat byl bezpochyby vyrušen. Několik postav zmateně pobíhalo kolem ohně a mávali mohutnými sochory. Kdo se omeškal, zle pochodil. Postřehl jen tolik, že odvádějí dívky. Pak ho něco popadlo a vleklo klikatě mezi vinohrady. Až pojednou pocítil bezpečí. Zůstal tam až do rána. Když se zvedl, měl nad sebou oltář s Matkou Boží. Ulice města se probouzely, zbytky nočních výpravy se vracely vratkým krokem domů, jakoby nohama vyplétaly drahocennou dečku s arabeskami.
K vlastnímu překvapení jednal najednou náramně cílevědomě, rozhodně a přímočaře. S křížem v ruce rázoval ulicemi probouzejícího se Montréalu, až se před ním vynořil vyhlášený dům.
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Dvě hory u dveří mu poslušně ustoupily z cesty. Objevila se nějaká černota, šoupající sandály po zemi a blikající dvěma zlověstnými světélky.
Kde jsou? - Zaznělo bez dlouhého vysvětlování ze záplatovaného hábitu.
V bezpečí.
Hábit udělal další krok, třebaže se vystavil riziku, že k jeho záplatám přibude nějaká nová, ale zahradila mu cestu jakási stodola. Při bližším ohledání navozovala dojem neústupné a nezdolné překážky. Její impozantní zjev budil respekt. Kdo ji neznal, mohl ji pokládat za živelní pohromu, cirkusovou atrakci nebo poslední vynález obléhací techniky. Nebyla vysoká, ale dovedla se natolik mohutně vyboulit ve všech možných směrech, že kdo ji spatřil poprvé, měl dojem, že je to bytost nesmírných rozměrů. Veřejní řečníci snadno mohli podléhat zdání, že hovoří k širokým masám, když byla jejich projevu přítomna tato bytost. Nyní toto stvoření zacházelo s příchozím překvapivě pašácky, ale bojím se, že jinak by zde jeden hledal dobrotu a šlechetnost se svíčkou. Nesnažila se před ním uhnout očima - to bylo podle něho to nejmenší, co by za daných okolností mohla udělat. Hleděla mu přímo do očí a v jejím pohledu se zračilo cosi jako vzdor. Bradu měla vysunutou jako plachetnice s větrem v zádech.
Kde jsou? - Opakoval důrazně.
Už je jim dobře. Přijali potěchu. Odpočívají.
Náš Pán má s nimi vyšší plán.
Sotva padla zmínka o vyšším plánu, stodola vykázala zvýšenou pohyblivost, asi jako když se nakládají stěhovací varhany, bystře vzhlédla a nasadila výraz moudré sovy, leč vyvedené z míry.
Jenom na mě nechoďte s žádným kázáním! Kolik takových kázání už člověk vyslechl a pořád je na tom stejně bledě!
Načež pronesla několik výrazů šťavnatějších, než bývá v kraji zvykem.
Už-už nabíral dech v domnění, že bude připuštěn ke slovu, leč marně. Proto jenom naprázdno polknul.
Zatímco byla jeho naslouchadla nadobro zaplavena neregulovanou řekou, plnou divokých proudů lidských důvodů a nebezpečných vírů nezodpovězených otázek, v jeho skoro utopeném nitru zůstávala hlubina bezpečnosti. Odtamtud promlouval někdo, kdo mu byl osobně důvěrně známý. Sám se nad tím podivoval a jenom koulel očima, kde se to v něm bere. Někdo tu mluvil slovy, jaká svět nezná. Tehdy vnitřně zakoušel, že v této záležitosti, kterou tyto okolnosti tak nešetrně rozdrásaly, neměla paní Lenora nikdy na růžích ustláno. A jak by ne? Každý tu dřel jako mourovatý. Ale když přišlo na výsledky, pokaždé se zjistilo, že mlýnice mlela naprázdno. Jenže proč? Nepodávala se dostatečná živina, pravý chléb. Žádné úhybné kroky, ani náhlé kličky, ani odpovědi vytnuté s úsečností maurského kinžalu, ani strohé zjištění vyprahlosti lidské duše, ani důvtipné krasořečnění, zkrátka nic takového nestačí k uchvácení duše.
Tak co je s těmi dívkami?
Postarali jsme se o ně, když bylo nejhůře.
Nejhůře?
Dopustily se něčeho strašného.
Čeho?
Sami se přiznaly. Zachránili jsme je před spravedlivým trestem.
Pusťte je domů!
Nedržíme je tu proti jejich vůli. Jsou tu dobrovolně. Pojďte se na ně podívat a zeptejte se jich sám.
Uplakané bledulky v bílých splývavých řízách mechanicky jako kolovrat omílaly své viny. Nato opět upadly do těžkého mlčení a upíraly oči do houstnoucího šera. Kdesi v soumračném předměstí začala dlouze bučet kráva, až to drásalo nervy. Zvuk jako by shrnoval a zdůrazňoval široce se rozkládající smutek.
To, s čím později přišel Arthur Schopenhauer, nebylo podle všeho nic nového pod sluncem. Už za těchto časů pobloudilého hledání smyslu života mimo zdroj života tvrdili škarohlídi, že veškeré utrpení na světě nemůže být pouhá náhoda. Musí mít smysl. Život je prý směs utrpení a nudy, a nedali si to vymluvit. Ať děláte, co děláte, musíte prý prožít jedno nebo druhé. Schopenhauer po nich papouškuje, že sebevražda je naprosto v pořádku. Hindové prý ji páchají místo toho, aby chodili do kostela. Vrhají se do Gangu, nechávají se sežrat krokodýly a říkají tomu dobře prožitý den.
Co je to s nimi? Přiznaly by vinu za všechny hříchy, které se udály od Adama k dnešku.
Jsou očarované, - mínil jejich idol. Upínaly se na něho, ale pohled na něho neuklidnil jejich ustrašené dušičky. Zdálo se jim, že se na ně dívá se zvláštní pochmurnou pozorností. Třebaže jeho způsoby vyznívaly srdečně a přátelsky, když se jich ujal a začal jim mluvit do života, nemohly se zbavit pocitu nejistoty. Ten pohled je stále pronásledoval. Vzduch byl těžký a rozplizlý a obloha hřímala samá strašlivá proroctví. A ten pohled by vyděsil i nejstatečnější děvče.
Očarované?
Chcete jít domů?
Hlavy odmítavě zavrtěly.
Chcete tady zůstat?
Stejné vrtění, div, že se hlavy neukroutily.
Nedávali vám tu nějaký divný nápoj, prostě odvar?
-
A co kouř z pálených bylin?
-
Rukáv se záplatou na loktu se vznesl do výšky a na jeho horním konci se objevil kříž. Na první pohled nebylo docela jasné, zda celý ostatní hábit prostě jenom nevisí za rukáv na tom kříži, anebo snad někdo podpírá kříž zespodu.
Kristus vítězí!
Teď se však úzkost dívek přenesla na jejich dosavadní idol, takže uskočil stranou jako nakopnutý meloun. Několik slov, které zazněly a šířily se dál tajemnou ozvěnou, ho očividně zasáhlo jako blesk. Překvapeně zamrkal. Nato vrhl pohled na ostatní obyvatele strašidelného domu, ale z jejich tváří načerpal chabou útěchu. Vypadal jako Seneca poté, co si otevřel v lázni žíly, v klamné iluzi, že tím cézarovi vypálil rybník. Dívky měly oči vykulené a zračil se v nich prostý, dětský úžas. Jejich včerejší idol skřípal zubama, což ovšem v takovéto situaci bylo málo platné.
Potom látaný hábit rozhodně pokročil ke dvěma z nich a ujal se jich:
Pojďte, sestřičky, doma na vás čekají s láskou. Strachují se o vás.
Malátně přijaly ruku a následovaly ho. K nim se připojily ještě některé další z dívek. Než by řekl švec, měl za sebou štrůdl devíti dívek.
Čím se liší učení svaté víry od našeho dosavadního hledání životní pravdy na vlastní svět? - Takovou otázku nemusely dívky klást dvakrát. A tak spustil, mluvil, rukama rozkládal, hlavou pohazoval, chvíli se smál, chvíli plakal. Mezitím se vynořil černý chundelatý pes, doběhl k nim s náramným supěním, jako když se v prachu blíží armáda Maurů. S tlamy mu kapaly sliny, oči podlité krví. Cenil zuby, opravdu strašné tesáky, poskakoval kolem, a při každém štěknutí jakoby udeřil do slabin.
Nehýbejte se! Přitiskněte se ke mně.
Ovinuly se kolem záplatovaného hábitu jako přerostlý břečtan kolem zídky. Jejich vytřeštěné oči těkaly z místa na místo.
Nemůže nás pokousat?
Nic vám neudělá! - Uklidňoval je a vytáhl křížek, který měl pověšený na krku.
Nic nám neudělá, opakovaly mechanicky.
Může jen štěkat. Už dávno je spoutaný. Pokouše jen toho, kdo se k němu neopatrně přiblíží.
Pak se ten bludný pes v černém balení rozlítil a zavyl, sotva se objevil kříž na konci záplatovaného rukávu. Zavřeštěl jako smečka koček, kterým stejný počet kolemjdoucích šlápl na ocasy okovanými botami. Tehdy rozeznal v zalátaném hábitu zachránce bloudících. Nejsem žádný malíř tragických výjevů a rozhodně tuto scénu nehodlám líčit, protože osoby slabších nervů by to nesnesly. Ale jedno nelze opomenout. Hlava se mu kysele protáhla do tvaru okurky, ani zbarvení nezůstalo pozadu. Napřed jinovatkovitě zbledl, načež krocanovitě zrudl. Vypadal, že by ho dítě malíčkem porazilo. Potom znovu zbledl v obličeji, až byl skoro rosničkovitě zelený. Připomínal jistý zrající sýr se zelenou plísní na povrchu i uvnitř. Chvíli vrčel a mručel jako vzdálená bouře, ale pak celé to mručení završil zlostným: Hrrrm!
Nebylo to žádné pípnutí ušlápnutého kuřete. Tento plnohodnotný řev, spojující lva na stopě a Dána oslavujícího konec roku, byl koneckonců nečekaný. V jeho animaci se snad vyskytovala vysoká úroveň, avšak výsledek byl chatrný.
Co to bylo? - Vydechly.
Váš dosavadní představený.
Slavní mágové bývají často velice komplikované a málo čitelné osobnosti. Mísí se v nich množství protikladů. Proto každá snaha o jejich objektivní posouzení vyznívá málem směšně. Všechny pokusy vyzdvihnout je na nejvyšší příčku hodnocení dopadají stejně komicky, jako vyhlížejí i snahy učinit z nich za každou cenu pouhé podvodníky. Potřebují hodně trpělivosti a láskyplné pomoci, povzdechl si Dominik.
Satan je v módě vždy v době mravních zmatků a celkové společenské nejistoty, zatímco Boží království vítězí v myslích mnohých lidí dobré vůle, je-li člověku opravdu osobně špatně anebo když se naopak nachází v duševní harmonii. Uctívání Satana je pak projevem propastné nevíry a nejpádnějším důkazem hrozné prázdnoty. Uctívají ho ti, kdo jsou ještě mnohem více morálně a intelektově prázdní než ti, kteří neuctívají vůbec nic...
Protažené tváře zachráněných se zakulatily a rozsvítily jako sluníčka, když se rodičovské náruče naplnily marnotratnými dítky. Jenže pak znovu pohasly.
Neprovdám se za něho jen proto, že je urozený a bohatý. To raději –
K ošuntělému hábitu se z toho nedoneslo skoro nic, protože se mezitím vytratil, ani nic neviděl, protože měl oči plné slz. Místní kostel dostal nové osazenstvo. Zdálo se tam snad ani nebude muset nikdo uklízet, protože jeho dlažba zejména u oltáře byla důkladně čištěna a leštěna zdatným mládencem. A mládenec? Dávno o tom nevěděl. Oltář se před jeho očima rozplynul a temné obrysy krucifixu podlehly rozostření.
Lékař, který léčí následky a vůbec nepředchází příčinám nemocí, je právě tak zodpovědný jako jeden ranhojič, který po vyléčení ran jednoho postiženého, obešel blízké okolí a položil několik pastí, do kterých by se snadno mohl někdo chytit. Podobně si vede, kdo odstraňuje jenom nějaké ty podružné libůstky v životě a nejde ke kořenu. Nestačí krmit děti rozinkami a mandlemi, nýbrž je třeba jim dopřát celou vánočku. Ani lidské duši nestačí sem nějaká ta lahůdka. To chce něco vydatného, aby z toho byly pevné základy života. Zkrátka, volá to po hodnotné stravě, prostě po svaté nauce. Ani ti, kdo se pohybují ve vznešených sférách posvátné nauky či byli vyvoleni k vedení ostatních, nemohou zanedbávat hutnou, výživnou stravu pro svou duši. Jinak by neměli z čeho čerpat pro sebe a pro jiné. Mají je přece posilovat právě ze své plnosti. Najednou by zůstali na dně jako bahenní škeble, a podobně čilí a pohotoví jako vápencové krápníky, které prý povyrostou o jeden centimetr za dvacet tisíc roků. Jako tvůj Otec poznávám svou plnost, plodím v tvé lidské kůži sebe sama podruhé. Vzájemná láska mezi Mnou jako tvým Otcem a Bratrem do tebe zrovna pumpuje Ducha naší lásky. Jsem, který jsem, takže si vystačím. Jenže jsem taky sama Láska tvé lásky. Tak tě stvořuji jako Můj obraz podle Mé podoby. Chci ti dopřát podíl na Mé Dobrotě. Když tvoji prarodiče zahodili svou velkou šanci a promarnili původní důstojnost svého povolání k účasti na Mé vyšší přirozenosti a vyšším životě, tak se kvůli tobě vydávám na svět jako své druhé Já. Tak vyrážím do světa, abych ti zjevil neviditelné. Rozpomeň se na to, kdo jsem, jak jsem veliký, a jak tedy máš stát o to, abys mohl mít účast na Mé vyšší přirozenosti a vyšším životě. Nestojím ti snad za to, aby sis Mě zamiloval, když vidíš, jak závratné lásky jsem kvůli tobě schopen, že ti vracím ztracené mládí?
--- jen proto, že je urozený a bohatý. To raději --- dolehlo k jeho uším.
Pak se ale lidská slova rozplynula a jeho vnitřní sluch byl zaplaven vlnou zpráv odjinud.
Bez ustání Mi děkuj, že přicházím bratrsky na zem. Rád bych, abys viděl na Mém příkladu, kdo jsem, a také, jak se máš snažit o podobnost se Mnou. Zkus o tom hlouběji uvažovat! Kdepak zůstal starodávný sochař Pygmalion, který vytvořil krásnou sochu a pak se do ní zamiloval? Když si tě otcovsky stvořuji jako Můj původní obraz podle Mé podoby, a když se ten obraz ztratil, znovu ti ho dávám a ještě se do toho svého zamilovaného díla, totiž do tebe, stěhuji, abych bratrsky žil ve tvé kůži. Najednou můžeš zahlédnout Mou tvář přímo v sobě samém.
Je to především skutečnost tvého úžasného povznesení k účasti na Mém vyšším životě.
Prostě se nespokojuji s tím, že se ti nabízím k poznání, aby ses Mi přibližoval jaksi zevně, přes Moje krásné účinky, že bys Mě poznával otcovského. Nediv se. Chci, abys Mě poznával a prožíval bratrského a spasitelného, ale i přátelského. Chci s tebou navázat důvěrnější spojení. Přátelství znamená něco společného, otevření se všeho, co jsi a co máš, příteli, přát mu všechno, co máš, rozdělit se s ním o to, a pečovat o jeho štěstí. To je víc než poznání jakoby zdálky. Teď poznáváš, kdo jsem v sobě. Už to je něco velkého. Filozofický duch, který dovede změřit velikost, se raduje z toho, že může poznat tuto velikost, naplnit jí své poznání, svůj rozum. Jenže nejsem jen předmětem zájmu filozofů. Chci být tvým Přítelem. A přítel se nabízí příteli bezvýhradně. Naplno se mu otevírá. Přeje mu jeho štěstí a zasazuje se, aby se mu toho dostalo. Právě tak se ti otevírám. Ovšem přátelství se dá budovat jenom na něčem společném. Vydávám ti sebe samého docela, všechno Mé bohatství, Mou velikost, nesmírnost, dobrotu, svatost ti dávám jako ono společné, pro co tě mohu milovat. To je ono! Žít v těsném přátelství se Mnou! Dát se ke Mně povznášet, sžívat se se Mnou, důvěrně se Mnou rozmlouvat, udržovat své spojení se Mnou, jednat se Mnou, jako s někým, kdo není mimo tebe, ani pouze nad tebou, nýbrž je také v tobě. Jednat se Mnou jako někým, kdo je ti důvěrně blízký, ba dokonce bližší než jsi sám sobě, a vidí do tebe lépe, než ty sám do sebe, a přeje ti všechno nejlepší, tedy Mne samého. Jako tě nekonečně přesahuji za hranice všeho kolem tebe a nad tebou, tak v tobě také přebývám daleko v nedohlednu tvého srdce. Čím víc tě přesahuji dovnitř i navenek, tím je větším projevem lásky to, že chci s tebou tak důvěrně a něžně, tak těsně životně a přátelsky žít.
Tak se nositel ošuntělého kanovnického hábitu naučil na tomto ostrově temnoty daleko snáze při svém mlčení zaposlouchávat do hudby vyšších sfér. Skutečnost, že každou chvíli využíval tuto možnost, ho naplňovala uspokojením. Zdálo se, že toto vědomí propůjčovalo jeho způsobům zvláštní pokojnou důstojnost.
Jakpak má jeden osobně žít z tohoto spojení? - Povzdechl si: Jistěže, pořád se zdokonalovat. - Jenže jak tě mít, můj Pane, ve středu všeho, podobně, jako jsi naprostým středem sebe samého? Copak se kvůli tomu musím plahočit po kdovíjakých metách tohoto světa? ---
Ne. Začni hledat svou velikost a své štěstí v tomto naplňování tam, kde stojíš. Zde a nyní! Tak se má celý tvůj život proměnit v život v duchu Mé Pravdy a Lásky. Všechno proměňuj, naplňuj a přetvářej láskou. Všechno napoj láskou a jednej z lásky nejsvětější a nejkrásnější.
Celý tvůj dosavadní život byl teprve úvod, prostě tvoje dětství. Jako dítě jsi také dědicem. Stačí dospět ke spočinutí ve Mně v této Mé plnosti a požívat to bohatství.
Miluji tě jako Mé dítě. Proto dělám všechno tak, aby ses jím předně mohl znovu stát a pak dorůst v Mého dospělého přítele.
Všechna tvoje žízeň po životě, hlad po lásce, každý sen mládí, jejichž naplnění hledají lidé v stvořeném světě, což je ovšem nikdy neuspokojí, to vše leda tak vydráždí tu propastnou touhu po nesmírném a naprostém štěstí. A to všechno ti hodlám splnit a dokonce překonat všechny tvoje nejsmělejší očekávání. Proto ti dávám na pomoc další milost. Posvěcuji všechno v celém tvém životě. Kvůli tomu ti stále uděluji síly. Pak můžeš svůj život přetvářet podle Mého vzoru. A udržíš se na Mé úrovni a v Mé blízkosti. Dojdeš ke spočinutí ve Mně samém.
Svítání zaostřilo tvary montrealské svatyně, kolena přestala leštit mramorovou podlahu před svatostánkem a ruce povolily sevření dřeva kříže. Zvedal se, aby ještě uzavřel své tiché přebývání konečným díkůvzdáním, když tu se kolem něho pohnuly stíny. Zachvěl se od tonzury až po podrážky sandálů.
Modlíme se tu s vámi,
Jste náš vysvoboditel.
Pravý rytíř našeho srdce.
Uskočil překvapeně jako ovčák omylem chycený do želez, nastražených na vlka, až se tělem znovu přirazil ke kříži. Roztřeseně se rozhlížel. Ať se podíval doleva nebo doprava, ze všech stran na něho pokukovala nějaká klečící dívenka. Úplné procesí, ale tiché jak myšky. Cítil se dočista ztracen uprostřed houfu devíti dívek, a ne zrovna ošklivých, jak mu sděloval jeho jemnocit s dávkou vnitřního uspokojení.
Zaplavila ho příjemná a konejšivá slova, třebaže zatím docela nejasná. Tak tomu bývá, kdykoli potkáte anděla. Když člověk potká anděla, ulekne se, ale když je to dobrý anděl, tak člověka uklidňuje a vrací mu pokoj a radost do srdce.
Budeme vás, Otče, doprovázet, kamkoli půjdete.
Mu-mu-musím odejít s Otcem Diegem do Říma, vykoktal.
Půjdeme tam s vámi. Budeme se o vás starat.
Pokusil se jim něco namítat: Ehm. - To není dobrý nápad. Děvčata, musíte se vrátit domů – k vašim rodinám.
Nechceme se vdávat bez lásky za bohaté ženichy.
Třeba je to Boží vůle, abyste zachránily vaše zchudlé rodiny –
Ne, Otče, tohle nejsou žádné nahodilé city. Jste náš rytíř. Neopustíme vás.
Cítil se jako v pasti. Za chvíli už neměl za sebou jenom chvost těchto přítulných panenek, ale ještě další ohon ustrašených tatíků a pantátů s očima navrch, dotčeně drmolících jako kola káry na dláždění:
Vy – vy – vy jste -- je vysvobodil, - - ale ne pro nás.
Zdálo se mu, že je kočka na rozpálené střeše a hledal, kam by uskočil.
Nemají doma stání. Odmítají všechny ženichy. Pořád jsou jenom s vámi.
Zavrtěl nechápavě hlavou a proletěl městem v podobě komety se zářivým chvostem. Nikde žádné ústraní, dokonce ani v domě Páně. Bleskově vyrazil klikatě předměstím mezi vinicemi. Posléze si to dofuněl do nějaké zapadlé oblasti. V jednom koutě se tam sesypal jako hromada písku. Chvíli zůstal netečně. Jen oči blikaly jako uvadlé knoty dohořívajících svíček.
A co teď, Pane? Co si počít? Spínal bezradně ruce.
Na protější straně se tyčil faugeauský pahorek, odkud právě přiběhl. Cosi se tam zablýsklo. Lesklo se to. Co to? Oheň, rozdělaný ve výhni kováře? Nezůstávalo to však na jednom místě. Posouvalo se to hned nalevo, hned napravo. A vůbec to nepohasínalo. Záhadný kovář vytrvale dmychal měchem a přidával větší a větší žár, až to zářilo jako slunce, ale přesto – světe, div se! – vůbec ho to neoslňovalo. Ohnivá koule si nedopřála klidu. Sotva k sobě jednou připoutala jeho kukadla, už s nimi cloumala z místa na místo. S očima do široka otevřenýma a přibitýma k tomu zářivému představení klouzal za tím splašeným kotoučem po svahu. Pak pojednou přistál u kostelíka Matky Boží ve městečku Prouille, a tam najednou mrk, a bylo to pryč. Nějaký neviditelný ohňostrůjce snad řekl: A dost! Už jsem toho nadělal do foroty. Jdu si odpočinout.
Oči na šťopkách cibulovitě zírají a jazyk zdřevěněle trčí, takže nedokáže vyslovit ani slovo z otázky: Co to bylo? Kde to je?
Malý křížek na krku putoval do ruky a nyní zaznamenával zahřívání. To ze všech stran oblévala Ježíška na křížku horká, upocená dlaň. Vězel nyní v křečovitém sevření pravice. Občas z dlaně vylézal, aby se tiskl chvíli na ústa, potom zase na čelo, a posléze na srdce. Tlačil se tam, jako by mu chtěl rozedřít kůži a proniknout masem a kostmi, až do samotného srdce, a tam zůstat.
Řetěz, obtahující jeho tělo se zdál příliš uvolněný. Rozechvělé ruce ho pilně rozvazovaly, aby ho pak mohly pevněji utáhnout, až by se články bolestivě zařezávaly do kůže, a pak zasukovat, takže krabatý řetězový uzel v tom místě nadouval hábit. Tehdy, protivně svázaný jako v okovech, zůstával v klidu. Zdálo se, že prožívá úlevu z toho, že mu jeho tělo proti jeho vůli neuteče nikam, kam by si nepřál.
Jednou zastavit čas, zašeptala ústa, a pak se odmlčela, protože čas zastavoval obrátky svého běhu, až se zarazil, jakoby se zadřelo jeho ústrojí.
Otec Ambrož těší každého, kdo touží po dokonalosti a usiluje o ni, ale je zaskočen pokušením a pronásledováním. Zlý duch světa závidí tomu, kdo touží po lepších věcech. Je natolik utvrzen ve zlém, že už nikdy nezatouží po lepším, a zlo je jeho denním chlebem. Přímo se krmí nenávistí a záští proti vrcholnému Dobru. Čím víc se kdo přibližuje k tomu Dobru, tím víc proti tomu duch světa zuří. Štěká proti každému, kdo koná dobré dílo.
Tebe však jako povolaného posiluji, takže jsi plný Mne čili bohatý, abys nezůstal stát, nýbrž podnikl velké dílo. Plnost milosti a duchovního života se v tobě nedá zabrzdit, že by se dál nerozlévala. Naopak, touží všechny zaplavit sladkostí, jistotou a světlem. Teď už víš, kdo jsem a čeho jsem v tobě schopen Mou milostí. Neváhej a odvaž se nejzávratnějšího podniku pro ostatní duše! Proto musí proti tomu zuřit, kdo je Mým nepřítelem číslo jedna, nepřítelem všeho ušlechtilého, dokonalého, svatého, veškeré oběti, veškeré pravdy. Čím lepší je nějaké dílo, čím je vznešenější a více nadpřirozené, anebo čím lépe může připravit cestu k těmto vrcholovým věcem, tím víc proti němu duch světa brojí. Tak je zároveň i odpůrcem trubadúra, který touží strhnout posluchače odhalením přirozené krásy, za níž se dá tušit Moje nestvořená, a proto neomezená, ryzí Krása. Obchází se lvím řevem kolem trubadúrů, aby nezazpívali nic, co by vedlo ke Mně. Jenom je svádí k oklešťování ducha. Popichuje k pitvoření umění. Nepřítel obšlapuje všude, kde vzniká každé dobré dílo. Kdekoli se tento věčný šťoura vyskytuje a vystrkuje svá jedovatá tykadla, dobré dílo je v ohrožení.
Jako má každá, i sebenepatrnější věc své místo v běhu a určení světa, má každý své místo ve velkém plánu. Každý má své místo pro sebe i pro druhé, protože všichni jsou stmeleni a spojeni v Moje jedno Tělo.
Pro tebe je to možná samozřejmá věc. Jenže většině se to vytrácí. Přesto je to zdroj útěchy pro každého, kdo se domnívá, že jeho život přechází nepovšimnutý, bezvýznamný, ztracený. Zároveň to každého podněcuje k upřímné snaze použít všech darů a schopností, povolání, i místa zdánlivě nejprostšího, a nějak tím prospět ostatním. A vůbec si nemusí být vědom této myšlenky. Je obsažena v každém věrném plnění uložené povinnosti. Jako závazek a požadavek je v každém čestném povolání.
Trhl sebou a prudce vzhlédl, jako když zarachotí řechtačkou uprostřed vinohradu, takže všichni ptáci vzlétnou. Na protilehlém svahu faugeauxského pahorku se zablýsklo. Rázem to zazářilo novým překvapivým výbojem. Nejprve byl červený, pak světlejší a světlejší, až jasně zářil. Kotouč se valil z místa na místo, až nabral jednoznačný směr. Sotva dorazil k věži prouillskémo chrámu Panny Marie, zarazil se, jako by mu došel dech, a ukončil své podivuhodné kousky.
Kdo zná poměry ve Španělsku, jako Dominik, dobře ví, co dovedou nadělat lesní požáry v parném létě. Věděl, že kdo má ruce a nohy, musí přiložit ruku k dílu a pomoci hasit. Rozběhl se a běžel na faugeauxský pahorek. Pospíchal právě do místa, kde se to ukázalo. Hledal ohnisko požáru, ale nikde ani stopa po nějakém ohni, žádný popel, ani kouř. Vydal se do Prouille, až dorazil ke kostelu. Nic neobvyklého se tu nedělo. A přece se cosi dělo.
Kroutil hlavou jako s cizí. Vběhl do kostela jako velká voda a už byl u svatostánku. Spocené tělo s roztaženýma rukama spočinulo na chladivém dláždění. Upocená tvář se přirazila k zemi, až v hlavě zašumělo. Zaslechl svůj dech jako slabou ozvěnu něčeho přesažného. Nebylo to však něco, nýbrž někdo.
Uznej, příteli, že potřebuji přinášet oheň Mé všeobecné lásky do celého všedního dne. Jen do toho! Vnášej jas a žár výhně Mého Srdce do celého chladného a temného okolí, kde místo života jen živoříš! Posvěť Mým Duchem lásky svůj příbytek, každou ulici, každého na potkání! Tak bude všechno provanuto dechem Mé jediné lásky, která kvůli tomu umírá. Copak se můžeš spokojit s obyčejnou lidskou láskou, když můžeš a máš milovat Mou dokonalou Láskou? Zkus v Mé Lásce, v Mém Těle a Životě tvého života zakusit toto své spojení se všemi. Jedině pak si naplno uvědomíš hodnotu každé duše. Potom budeš ochoten a schopen pro ně učinit a vytrpět všechno. Tvůj vnitřní život není jen nějaká tvoje pobožnost. Je to především život. A je těsně spojen během celého dne a ve všech okolnostech s ostatními. Na nich nechej projevit, co je tvůj vnitřní život zrovna tak jako Můj. Dost váhání! Nečekej procházka kvetoucím sadem!
Z kostela se otřepaný kanovnický hábit přesunul do kovárny. Když se dostalo na světlo Boží všechno, co zbývalo v cestovním tlumoku, a nebylo toho zrovna moc, uvolil se kovář postrádat jeden kus řetězu. Zanedlouho našel společníka na jednom těle, aby se u něho natrvalo zabydlel v pevných uzlech a pletencích. S tímto nákladem, skrytým pod oděvem, nicméně každým cinkajícím krokem svého nositele se prozrazujícím, zamířil hábit plný záplat znovu do ústraní.
Kdo chce co nejjasněji poznat nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, aťsi připomene pýchu z té krajně nebezpečné stránky, které si všímá málokdo. Pyšný náfuka se odsuzuje k tomu, že se nakonec duchovně udusí ve vlastní prázdnotě. Nepřipustí nikoho jiného velkého, většího, schopnějšího, bohatšího, aby zasahoval do jeho života, aby něco přijal nebo se něčemu otevřel. Přežívá ve své zakyslé láhvi od octa. Živoří sám ze sebe, ze svých bídných sil. Ale i kdyby tyto síly byly sebevětší, vyčerpají se. Nakonec takový bloud mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na ostatní dojem, někdy to dokonce budí zdání originality, ba i svatosti, ale koneckonců je to jen fraška, to sebeprudší otáčení se větrných lopatek. Obírá se nejraději a převážně sám sebou. Slyší jedině sebe. Rozmlouvá pouze se sebou. Vyšší život je však růst k novému stvoření, ústup starého člověka s celou jeho domnělou velikostí, aby v něm mohl žít Host shůry, a ne s půdy.
Když se později vynořil z ústraní, znovu ho to zasáhlo do očí, ale neoslnilo. Blesk z čistého nebe a pak zase ta okrouhlá zář. Pořádný oheň samozřejmě zaujme každého. Tak ten výboj chvíli sledoval s jistým odstupem a zaujetím. Přesto, že to pro něho bylo už známé, civěl na tu koulící se světelnou atrakci tak, jako poprvé. Situace byla přímo nabita rozpaky. Pozorně sledoval celé to turistické počínání zářivé koule, až se s tím potřetí rozloučil u kostela v Prouille. Zamířil tam. Ani nepostřehl, jak se tam dostal, ale byl znovu před svatostánkem. Tam se otřepaný hábit rozložil jak široký tak dlouhý.
Můj Pane, takhle to už dál nejde. Nikdo nemůže vystupovat mezi soudnými lidmi s tím, že viděl nějaké jasné ohně, a že kvůli tomu něco podniká. Jinak mu dají na krk zvoneček a označí ho za blázna. Ale co, jde i o člověka samého. Žádné lidské dílo nemůže stát na nějakých ohnivých koulích, které někdo viděl někam se rozbíhat. Jinak se to dočista rozkutálí a rozteče do všech stran. Zbude jenom popel a dým, ďábelský klam a výsměch, zklamání, když ne přímo bláznovství. Přece se nedá něco v životě začínat pouze s tímto, a ještě s chvostem děvčat v patách! Pomoz mi, Pane, svázat každé moje dílo do sítě a zachytit ho natrvalo, aby se nikam nerozbíhalo bez kontroly a mého přičinění. Pomoz mi to, Pane, spoutat svým řetězem, ať mi žádné dílo neubíhá nikam proti mé vůli. Bez tvé pomoci se všechno rozplizne. Potřebuji něco pořádného, aby to světlo nevyhasínalo a nepřecházelo nikam samo od sebe, aby uprostřed všeho okolního chaosu vynikal jasný kosmos.
Dej mi, Pane, konečně poznat, sebelásku mé pýchy tak utajenou a maskovanou. Ale přece jen se neskryje. Třeba když se zdráhám opustit svůj názor. Proto zavčas vyhlašuji válku proti své sebelásce. Právě že jsem nadaný, schopný a vzdělaný, se mi snadno stává, že podléhám zdání, že všemu rozumím, ba že to tomu rozumím nejlépe. - Ochraň mne, můj Pane, ať se u mne tato hloupost spojená s omezeností neudrží. Kéž ji usměrním, a chraň mne před jakýmkoli úřadem nebo místem! Jinak nejspíš předvedu, co dovede osel na trůně. Potom bych asi patřil k těm, kdo se nejvíce ohánějí svou nezaslouženou autoritou. Jenže, kdo má autoritu a důstojnost už proto, že je tvým přítelem, Pane, nepotřebuje o ní tolik mluvit. Spíše ji prostě uplatňuje a zjednává jí průchod a uznání.
Tvářil se, jako by se mu právě ozvaly žaludečními vředy. Se svraštělým čelem se nořil do tajemných pravd, ze kterých se mu očividně dělalo mdlo. Vyhlížel jako trpící rodička, pomáhající všemožně robátku, které se vydalo na svět příčnou polohou. Život mu pojednou už nepřipadal tak jednoduchý jako dřív. Matně si uvědomoval ochromující pravdu, že lidské bytosti nejsou jen skladebné články velkého ústrojí. Právě tímto způsobem, zpočátku jen mlhavě, postupně ale ve stále jasnějších obrysech, se zde líhl zárodek osvíceného ducha.
Pane, dej, ať ovládám, usměrňuji a řídím požadavky své přirozenosti. Vkládáš do mne hnutí a vášně. Nejsou špatné. Stačí jim dát správný předmět a pevně je ovládat. Osvěť mi k tomu rozum a posilni vůli. Pošli mi na pomoc vlité ctnosti. Pro každý případ a pro všechny okolnosti. Vášně nemohou zůstat samy a bez usměrňování. - Tak prosil, sevřený na svém těle řetězy, zakusujícími se do kůže, jako by nosil železnou šněrovačku, místy rezavou.
Den co den k němu vystřelovaly pichlavé pohledy místní honorace a nedaly se přeslechnout jedovaté poznámky:
Co si počnete, otče, s tolika děvčaty na vdávání?
A když neviděli žádného Maura, který by jim mohl zabezpečit harém jako starý král Šalamoun, tak zmateně civěli jako fábory zapomenuté na plotě od minulého masopustu.
Lidé mívají dojem, že milost, o kterou prosí nebesa, musejí očekávat jako déšť, jako krůpěje padající s mraků, zvláště když prosí o seslání rosy milosti shůry. Může tomu tak být, ale od časů Vtělení upřednostňují nebesa člověka samého jako průtok milosti, a to často někoho takového, u něhož by vás nic takového nenapadlo ani ve snu.
Jemné poklepání na rameno a milá úklona, vzájemné pohlazení očima.
Vím o tom, Otče, že jste tu při svém pobytu odkázán na cizí. Proto si vám dovoluji darovat tento dům v Prouille. Nemusíte děkovat. Konečně je to jenom dům. A vám přijde vhod.
Zamračený obličej se rozzářil, jako by se uvnitř rozsvítila stovka svíček. Ne, že by vypadal chytřeji a sympatičtěji z pohledu okolí. Spíše naopak, povyrostl v něm dojem a pocit, že je cizincem v každé takzvaně lepší společnosti, kde jeden zná důvěrně druhého. Rakovitě mu zčervenaly uši, a ruce i nohy mu málem zdřevěněly. To už ale dávno pokrýval otřepaný hábit místo před svatostánkem. Místo trapných pohledů a okolních řečí teď sledoval jen jeden hlas.
Chceš se ke Mně dostat co nejblíže nebo ne? Tak uklidni výbušné vášně. Povzbuď zase ty nevýrazné a matné vášně. A taky je trochu slaď. Ne cukrem, nýbrž obecným smyslem a pevnou vůlí. Tak se ti mohu dát slyšet. Jistě se ti podaří naplnit vášeň lásky Mou vyšší Láskou ke Mně a k Mým tvorům.
A co si počneš s vášní nenávisti? - Stačí ji napřímit vůči zlému a proti hříchu. Vášeň radosti zase potřebuješ povznést vzhledem k Mé přítomnosti. Ale je tu i vášeň bázně. - Upni ji na kličkování před hříchem. A co s naději? - Napřim ji k Mé pomoci. Co si počít s odporem? - Soustřeď ho proti hříchu, lživému duchu světa a všemu zlému.
Ještě se nedobral ke konci a zatočila se mu z toho hlava. Okolí se vesele roztancovalo před očima a obrysy věcí nějaký taškář rozmazal. Všechny věci se dostaly do prudkého vlnobití. Toužil se vymanit z tohoto nepříjemného příboje podnětů. Už se mu zdálo, že má ty síly pod pevnou uzdou. Jenže najednou jako by vypadl ze své role. Všechno ho podivně zaskočilo uprostřed dlouhého spánku. Pokrýval ho nějaký průhledný povlak, jak se často stává u těch, kdo se plouží životem a snaží se ukrýt před světem své myšlenky. Naprázdno polkl a zatvářil se, jako by polykal předmět s ostrými výčnělky.
Nakonec se ti to všechno poddá. Jedině beznaděj potírej beze zbytku. Zoufalství je pekelná vášeň. Vůbec nemá místo v tvé přirozenosti. Dokud dýcháš, pořád máš dost času na ten pravý životní kotrmelec. Jakýsi trojskok - od prvotního obratu následkem Mého volání uprostřed životního shonu, přes další obrat vlivem Mého nového povznesení, až ke konečnému obratu působením vytouženého přijetí duchovních darů shůry. A to už je cesta k dokonalosti. Na první pohled to vypadá krkolomně a nedostupně, jako chtít zdolat velehoru světa jen tak v nedbalkách, ale u Mne není nic vyloučeného.
Jak chceš překonat své chyby, ale i chyby ostatních? Jedině trpělivostí. Zapírej v sobě bouřlivost, prudkost, výbušnost, která by se chtěla bezmezně prosadit, ale zároveň by mohla zmařit Moje dílo v tobě i v ostatních.
Hm. - Ozvalo se z ošuntělého hábitu, sotva na něho okolí zvědavě udeřilo. Po delším naléhání se odhodlal k poněkud nesouvislému projevu. Načež se rozhostilo mlčení, tentokrát nepříjemné mlčení, pulzující rozpaky a pochybnosti. Slušně vychovaní lidé upadnou do rozpaků pokaždé, když mají říci svému bližnímu, že mu nevěří. Kromě toho každá narážka ze strany takzvaných slušných a hodných lidí, že se domnívají, že jim tento člověk lže, až se mu od huby práší, docela určitě zraní jeho jemnocit.
Trpělivost patří k tvým nejdůležitějším ctnostem, když se na cestě k dokonalosti těsně stýkáš se světem. Nedej se vyprovokovat netrpělivostí ostatních, ani se nedej strhnout k vlastní netrpělivosti. Takové sebeovládání je jedním z velkých prostředků tvého získávání těch, kdo jsou Mi nejvíce odcizeni. Zbrklost, prudkost, povýšenectví by ostře svědčily proti myšlenkám, které chováš ve svém nitru a představuješ.
Slzy na krajíčku teď musejí počkat až do kostela Matky Boží. Teprve zde se spouštějí stavidla, aby slaná řeka unášela dojaté díkůvzdání nebesům.
Velká voda se přihnala do kostela. Povodeň? Nikoli. Jen prudká bystřina dívčího smíchu a radosti.
Budeme tu v Prouille bydlet s vámi, Otče! - Jásají se děvčata: Je konec vašemu přespávání v nejrůznějších dírách! Tady budete mít zázemí pro své působení. Budeme si vás tady, otče, chovat jako v bavlnce, uvidíte!
První nadšení opadlo, když zahlédli neproniknutelný a odtažitý pohled, který nad úsměvem otce a rytíře jejich srdce v jednom vydání, mířil kamsi dál, za jejich rozesmáté tváře.
Budeme vás, Otče, následovat na každém kroku.
A pomáhat vám ve vašem díle.
Neunesly byste to, sestry. Ani by to nebylo vhodné, aby mě někam doprovázel zástup dívek.
Tak co máme - ?
Chcete-li mně i celé církvi, ale taky sobě a ostatním nejvíc prospět, slavně se zaslibte Bohu celým a nerozděleným srdcem a následujte našeho Pána a jeho rady.
A zůstanete osobně naší vrchní hlavou?
Kývnutí hlavy to potvrdilo.
Musím odejít do Říma, ale brzy se vrátím.
Co si tu počneme? - Opuštěné!
Uděláte zatím z tohoto domu domov. Pro sebe i pro jiné, jež teprve přijdou.
Jak?
To už je starost Otce biskupa Diega. Je to v jeho pravomoci.
Ale jak to provést v běžném životě?
Pojďte za naší Maminkou do kostela. – Madona. - Padněte na tvář, před tím, kterého nám nese.
Kdekoli v domě chybí domov, nezastupitelně vytvářený naší Maminkou, tam se společný život mění v karneval děsivých a obludných masek. Sotva schází duch domova, tam se dům mění v strašidelný hrad, kde není místo pro nikoho. Jakmile chybí duch domova a vzájemné lásky, tam se dům zaplňuje mřížemi, až se podobá blázinci nebo věznici. Skřípe a vrže to tam v samých základech. Tak se z místa setkávání stává ohnisko rozbrojů. Kdekoli chybí duch služby a domova, tam se vynořuje šedivý úřad a nehostinný hrad plný strašidelných stínů. Všechny stěny mají rázem uši, panuje tichá šeptanda, podlézavost patolízalů a udavačství donašečů, kousavost střetů. Kde se přehlíží a málo připouští naše Maminka, aby vedla každého z nás k překročení svého stínu, tam se usazuje přesvatá obluda.
Uprostřed kosmu, vyhasínajícího v tolika srdcích, kde lidská vypočítavost marně soupeří s vládcem světa, je naléhavě potřebná jasně vynikající přítomnost zvláštní cesty k dokonalosti. Tady je nezbytně nutná nepřehlédnutelná přítomnost strhující živé pěšinky, po které vede naše Maminka každého laskavě a něžně, a přitom bezpečně a spolehlivě, vzhůru. Až uprostřed té dnešní povodně jasně vynikne dům našeho společného Otce jako znamení lásky v surovém světě, začne se svět ohřívat teplem lásky a stane se přívětivým místem. Jen s těžkým srdcem bys opouštěl domov, abys hledal nějaké bloudící blížence v mrazivém a temném světě.
Avšak ani tato nebesky zářivá vnuknutí nikoho neučiní odolným proti dorážení nějakého kazisvěta. A zdaleka to nemusí být nic démonického. Stačí, aby se v tobě vzedmula vlna povýšenosti.
Taková rodina je víc než sešlost pobožnůstkářů, kde by si každý žil na vlastní pěst. Je to na první pohled skromné místo s více a rozličnými příbytky, ale jeho chudoba vydechuje libou vůni ze všech zdí…
Má-li už sám takový dům svou podivuhodnou krásu, tak ti, kdo tam přebývají, vykazují ještě víc přitažlivosti. Tady se uskutečňuje Jakubovo vidění, když spatřil na poušti vystupovat a sestupovat anděly. Ze zdejších obyvatel vyzařuje vyšší život. Řídí všechny, i ty sebemenší úkony. Vnuká každému účastníkovi úctu k povinnosti. Činí ho věrným, vytrvalým, pozorným, bdělým, hospodárným, vnímavým ke každému, ale zvláště ke Mně jako otcovskému i bratrskému. Tak vidíš v žebříku, který se tyčí do výše, obraz života rodiny, který se povznáší a proměňuje všechny skutky. Chceš si usnadnit tento vzestup? Neodkládej pokání!
Nezapomeň se cvičit v oběti. Duch tvé služebnosti je žádoucí. Jedině tak se dá řídit najednou více duší při jejich nebeském výstupu. Tohoto ducha poslušnosti najdeš všude, a místo aby ho léty ubývalo, získává u těch nejstarších přitažlivou prostotu.
Kdo by nechtěl, aby se kolem něho šířila líbezná vůně lásky? Láska vychází ze srdcí bez křečovitých záchvatů, čistě, upřímně, široce. Kde k tomu nabereš sílu? V jistou dobu odkládej spolu s ostatními běžné činnosti, uprav si oděv a pozdvihni hlavu od přízemnosti. Je nejvyšší čas k nebeské chvále. A už je tady radost. Tehdy obzvláště zamáváš křídly, vypůjčenými od andělů a podnikáš nebeský let.
V jisté chvíli se dovoluje uvolnění, aby se každý uzavřel. Potom každý svobodně rozvíjí z hlediska věčnosti zvláštni život služby, mlčení, modlitby, horlivosti a lásky. Takovým způsobem se v domě uskutečňuje bez překážek, nenuceně, možno říci s prozřetelnostní radostí, setkávání duší, pozdravení pokoje, plodné spojení mezi tvou přirozeností a Mou milosti.
Co však je v domě a na jeho obyvatelích ještě podivuhodnější, je duch. Každý je zde nezanedbatelnou částí. Tohoto ducha neuvidíš. Máš však pozvánku ho prožít, kdykoli ho tam sám poneseš, protože ho pak zakusíš v tajemném souznění s ostatními srdci. Proudí křížem krážem a působí moudrost. Ta zase plodí jednotu. Všechno ovládá a sjednocuje, a přesto nesmazává to, co je každému vlastní. Naopak, krásné vlastnosti, očištěné od příměsi sobectví září živějším jasem.
A k čemu to vlastně všechno slouží? Co je v tomto příbytku hlavní?
Upřímná pokora, opatrná a účinná autorita a především dokonalá láska.
Co má společného dokonalá láska s lidskými pocity, vznikajícími z podobnosti povah, z touhy mluvit z plnosti ducha, ze zdvořilých způsobů? První vzniká z milosti, druhá z přirozenosti. Napřed roste z touhy po dokonalosti ostatních, potom ze sebelásky. Jedna je plodem živé víry, touhy srdce a soustavného sebezapírání, Druhá pochází ze sklonů otřesené přirozenosti. Odvažuje si přivlastňovat city a naděje Mých přátel. Chce radosti vzkříšení, ale zdráhá se podstoupit jakoukoli bolest smrti a pokoření.
Ve všech projevech lásky pociťuješ už převládající lásku ke Mně, jako tvému Bratru a Spasiteli. Kdo by netoužil vidět ostatní pokračovat v této vroucí lásce? Usilují o dokonalost. A jak jinak se to má stát, když ne v lásce? Kde najdeš zdroj, příklad, přitažlivost svrchované lásky, když ne tam, kde se láska vtěluje?
Nedá se říci, že by se láska k ryzí Lásce i ve své nejdůvěrnější podobě a ve svých vrcholných stupních nehodila stejně pro každého. Ať už se tomu lidé obdivují v jesličkách, při veřejném vystoupení nebo ve chvíli krajní oběti. Jsem, který jsem a současně jsem každému snoubencem plným krásy.
I když si, milá duše, zasluhuji být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se ti nejraději představuji v jesličkách a na kříži.
Potěš se spolu se Mnou, Beránkem, který se kvůli tobě rodím do světa. Polaskej Mne a pověz Mi o svých těžkostech, protože - ač jsem drobeček - jsem velký štědrostí a milosrdenstvím.
Připrav Mi květy, totiž krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, ale hlavně lásku. Staň se tedy Mou pravicí v oděvu zdobeném září tvé upřímné a čisté lásky a rudém tvou horlivostí a vroucností ke Mně.