VII.SVĚTLO NA BLUDNÝCH CESTÁCH
Biskupská rezidence jako většina budov její velikosti a důležitosti obsahovala ložnici tak velikou, že v ní většinou nikdo nebydlel. Byly tu vyřezávané postele s nebesy a blahobytnými, třebaže poněkud skličujícími řezbami. Zůstávala neobydlena od časů, kdy v nich naposledy spal král, kličkující po svém neklidném způsobu, podobném sletu tažných ptáků, z jednoho sídla na druhé. Zatímco se biskup Diego z Azeveda zdržoval na audienci u krále, aby mu podal radostnou zprávu, byla Dominikovi přidělena tato komnata k užívání.
Když se obezřetně plížil dovnitř, propůjčovalo jemné večerní světlo komnatě nejkrásnější vzhled. Neměl však náladu, aby si prohlížel pokoj. Nevšímal si vyřezávané postele, ani nedbal na pohodlná křesla, obrazy, dekoraci, měkký koberec, do něhož se mu bořily nohy. Peřiny se nadouvaly očekáváním věcí příštích, ale nedočkaly se. Zůstaly smutně nažehlené a opuštěné, dokonce ani jejich krajky se nepohnuly. Podušky zklamaně vydechly.
Na takovém místě, jako je tato ložnice, bylo něco, co podkopávalo jeho odříkavou morálku. Byl středně veliký a měl jemné údy. Jeho tvář byla trochu narůžovělá, vlasy měl plavé. Po mamince měl krásné oči. Z jeho čela a z očí vycházel zvláštní jas, který naplňoval úctou a přízní. Někoho však přesto znepokojoval. Přirozeně byl samý smích a veselost, zejména když si po své pouti do Dánska padl do náruče s maminkou v rodné Calerueze. Kdykoli ho znepokojil soucit s něčí bídou, hned bylo po smíchu, dokonce nejednou s jeho očí kanuly slzy Toho, který přichází z jiného světa. Po mamince měl dlouhé ruce s jemnými prsty, avšak ústa nezapřela pana Felixe Guzmána, a také hlas byl mužný, otcovský. Věnec vlasů jeho tonzury byl úplný. Tu a tam jím prokvétaly šedivé vlasy. Nyní se zdálo, že mu do nich přibude stříbrný pramínek, když se sklíčeně ubíral do tohoto přepychového místa. Pojednou se mu však roztáhl po tváři úsměv.
Jediné, co tu bylo smysluplné, zůstávalo celkem stranou - klekátko s Písmem svatým. Nad ním s kříže shlížel bolestným, ale i hrdinským pohledem Bratr a Spasitel. Na chvíli zavrzalo, ale po čase osamělo. Koberec se zavlnil a svíjel se stranou jako nebezpečný had v leonských horách. Na rovné tvrdé ploše podlahy se uvelebil návštěvník, o němž by si mnohý letmý svědek ulevil slovy:
Barbar. Ještě že si nelehne na stůl! Ti lidi snad už neví, co by –
Zatímco Otec Diego přinášel ve svém honosném biskupském rouchu oběť okázalosti královského dvora, Dominik jednou provždy skoncoval se vším, co nezbytně nepatřilo k oděvu kanovníka.
Nebylo mu však souzeno příliš ohřát své kosti v Osmě. Zakrátko se totiž přihnala velká voda, skoro povodeň. Zaplavila nejen přízemí, nýbrž i vyšší patra biskupství tak, že jí najednou bylo všude plno. Přihnala se od kastilského dvora a Otec Diego s ní.
Kanovník překvapeně vzhlédl od Písma: Co se děje? To je snad půl kastilského dvora!
Balíme. - Řekl spěšně Otec Diego
Kam půjdeme?
Pro nevěstu. Chystá se královská svatba.
Z kanovnického hábitu uletěly oči až ke stropu, ale pak se zase vrátily, když se ukázalo, že hábit má svou tvář, a ta se právě rozzářila otcovským úsměvem:
Takže ta dvorní honorace si zajistí celou tu okázalost a nádheru, a my – duchovní – se snad nemusíme strojit jako na svatbu v Káně galilejské, viďte, excelence?
Otec Diego mlčky pokyvoval hlavou a pak dodal: No, snad si můžeme si dovolit trochu skromnosti.
Skromný záplatovaný hábit skotačivě poskočil, jako když oslavenec v den svého svátku dá průchod své radosti a zapojí se do rozverného třasáku, zvaného sarabanda. Obličej z něj zazářil, takže se zdálo, že sem snad někdo nastěhoval hlavní oltář z katedrály.
Přesto se necítil nejlépe uprostřed té kolony královských nacukrovaných panáků a opentlených paniček, která se zanedlouho šňůrovitě roztáhla cestou horami na sever. A korunu k jeho podpsí náladě nasadilo poznání, že vrána k vráně sedá, což v tomto případě znamenalo, že jeden dvůr přitahuje jiný dvůr. Už se nedalo přespat, jak se sluší a patří na správné poutníky, natož pak pod širákem, jak si Dominik už ostatně začal při své poslední pouti zvykat. Museli do hradu. A tak místo, aby zavítali za obráceným hostinským v Toulouse, musel zalátaný hábit s ostatními do hradu. Starý Rajmund V. už byl na věčnosti. Jeho syn je uvítal ve svém paláci. Dominik se tam cítil jako napěchovaný do formičky. Co chvíli uskakoval před dvořany a lokaji, přinášejícími hned vybrané pochoutky na stříbře, hned zase džbány s vínem. Připadal si jako velbloud, který se ztratil na tržišti.
Když se setkal s mladým hrabětem Rajmundem, nemohl najít jeho oči. Hraběcí oči povážlivě ujížděly a klouzaly jako dva lesklí úhoři. Vašnosta se choval se jako někdo, kdo to chce mít dobré s knězem i s čertem. Zkrátka člověk na všechny strany.
Ještě se ani nedomodlili, a už se do toho vložili trubadúři. Rajmundův oblíbený Peire Cardenal polechtal struny a spustil na celé kolo píseň „Can vei la lauzeta mover“

Když skřivánka zřím šťastně spět na křídlech vzhůru, k slunci blíž, a strnout ho a padat zpět pro sladkou svoji v srdci tíž, ach, každému tak závidím, rozkoší, jehož spatřím plát, a divím se, že toužením může mé srdce neroztát.

Kdybyste měli po ruce nějaký přístroj na měření vzdechů, naměřili byste uprostřed záplatovaného hábitu zvýšenou intenzitu vzdychání, jako by se tento host nemohl dobře nadechnout. Zmocňovala se ho mlhovitě hustá zádumčivost. S dávkou sebezapření snášel výstřednosti dvorní kultury. Se smutnou touhou, již Řekové nazývali pathos a Římané desiderium, myslel na šťastné okamžiky ještě před krátkou dobou, kdy býval klidným kanovníkem, pokojně hlaholícím své chvály, který ani netušil, že nějaký hrabě Rajmund je na světě. Měl tehdy nepochybně svoje starosti. Ale jak se mu teď zdály nepatrné a malicherné!
Ach, tolik chtěl ses dozvědět

o lásce a tak málo víš! Svůj cit nemůžeš zadržet k té, od níž přízeň nesklidíš! Srdce mi vzala a mě s ním, sebe samu i světa řád, a je-li pryč, nic nevlastním, jen toužím a chci milovat.

Jeho oči uletěly k dřevěnému krucifixu na zdi a zdráhaly se vrátit se zpátky. Dokud tam vězely jako přibité, měl pokoj a všechno se mu vyjasňovalo. Tady se podle všeho utvořila málem už sekta tak zvaných uznávaných a hodných dušiček, které vystupují na veřejnosti. Pouhá příslušnost k tomu, čemu se říká veřejný život takových dušiček, jako by opravňovala k jedině správnému nošení hrdého označení křesťan. A běda, jestli nějaká dušička "veřejně nevystupující" pojednou vystoupí z úkrytu, anebo když ji někdo vytrhne z ústraní a nastrčí do přední řady! Všichni ti, kteří se domnívají, že právě oni mají křesťanskost doslova pronajatou, že jedině oni jí rozumějí a že také jedině oni mají právo sbírat z ní případnou smetánku, ti všichni se najednou rozhořčují a podezírají ty, kteří k nám přicházejí třeba i po velkých vnitřních a vnějších zápasech.
Hrabě Rajmund ho mezitím počastoval pohledem, kterým by řezník porazil zdatného býka. Co to bylo za pohled? Uvažujte, co by to s vámi udělalo, kdyby na vás zamrkala socha nebo už dávno vychladlá mrtvola. Látaný hábit to však nevyvedlo z míry. Pevně čelil jeho pohledu.
Usmál se smutně a pokřiveně, jako člověk uprostřed světa, ležícího v ruinách, ale on ví, že se od něho žádá, aby se dále usmíval, jako jeden z rodu silných, neochvějných mužů, jejichž odhodlaný výraz nikdy neochabuje. Okolnosti si však žádaly další jeho oční úlet, protože si trubadúr neodpustil další sloku.

Nad sebou moc jsem ztratil hned a svůj jsem více nebyl, když jí v oči jsem moh pohledět, v zrcadlo, jež je blaha skrýš. Od chvíle té, co v něm se zřím, vzdechy mě mohou usmýkat, neboť jsem stejně ztraceným jak krásný Narcis, jenž v tůň spad.

Naparuje se jen co je pravda! - Zašeptal Otec Diego svému společníkovi do ucha a ukázal hlavou k hraběti: – Tohle dělají všechny ty zhýčkané primadony a miláčkové palácových slavností. A ostatní – jenom je zahrnují lichotkami a obdivem, zatímco by jim slušela nějaká pořádná herda do zad -
Starosti hraběte Rajmunda se na chvíli rozplynuly. Měl pocit, že se vše obrací k nejlepšímu v tomto nejlepším ze všech možných světů. Pozvedl číši v bezstarostném gestu, podoben veselému hýřilovi z Rabelaise. Tvářil se, jako by hodlal zapět pijáckou píseň, ale o to se starali trubadúři, a tužili se, seč mohli:

Zoufalý z paní všech jsem teď a víru v ně víc nemám již, a tak jak chránit jsem je sved, dnes sloužit jim je na obtíž. Neb žádná není druhem mým proti té, jíž se musím bát; strach mám z všech, už jim nevěřím, vždyť za stejné lze všechny brát.

Všechny ty rádoby mluvčí či jediné oprávněné veličiny by bylo záhodno důrazně upozornit, že nevystupují ani nepracují veřejně pro sebe, nýbrž pro Toho, který je posílá. Jedině to křesťanům také udržuje veselou mysl a dodává chuť k další práci. Zatím se ona sekta přesvatých dušiček, majících pronajato snad všechno duchovno, je přivítá nepochopením, podezíráním a závistí, jako ten hodný syn, který se zdržoval v otcovském domě, šklebí na vracejícího se marnotratného bratra. Nepříjemné u těchto nových horlivců je, že vnášejí nepokoj a bouřlivé vlnobití do sklenice vody. Noví horlivci jsou zapálení, ale ne proto, že by byli noví, nýbrž proto, že jsou nově příchozí, a vracejí se do otcovského domu proto, že planou jako pochodeň. Tento plamen však není příjemný obyvatelům zakyslé láhve od octa, pro něž neexistují žádné problémy, ani záhady, ani těžkosti ani zápasy. Tito průkopníci ukazují, že vše, co bylo dosud vykonáno pro Boha, je nic ve srovnání s tím, co si zasluhuje. A oni pohodlní a hodní křesťánci, uvelebení ve svých teplých místečcích a ozdobení hodnostmi a tituly, které si navzájem rozdali, si naivně myslí, jak musí být svatý Petr v nebi spokojen s nimi, když mu tak věrně a výtečně slouží. A najednou jim někdo přijde říct, že je to všechno jenom loutkové divadlo, kde místo nich tahá za drátky někdo jiný v zákulisí, že je třeba s tím zatočit úplně jinak, a že si tahle božská hra zasluhuje docela jiné role a jiné služby.
Proto dávají ti hodní synkové uvelebení v otcovském domě varovně prst na ústa a vlastně šíří nedůvěru ke svým vracejícím se marnotratným bráškům. Naslouchají šeptandě o soukromých avantýrách toho či onoho v blízké či vzdálené cizině. Říkají: Kdepak, nedá se moc věřit těm, kdo planou jako pochodeň! Vždyť by se mohl někdo zapálit. A kdopak vůbec může odhadnout, co všechno si to pak od každého z nás vyžádá! Trubadúr zatím trýznil nebohý nástroj a ani hlasivkám nedopřál odpočinek.

 

Tou zdá se k ženám náležet má dáma vlastností, pro niž odmítá to, co má se chtět, a co se nemá, činí spíš. Upad jsem v nemilost, to vím, jak bloud na mostě musím stát, proč je to tak, je tajemstvím, moc vysoko jsem mířil snad.

Jak se vám tu líbí, můj synu? - Dotazoval se místní biskup.
Hm, ozvalo se ze záplatovaného hábitu. Jeho myšlenky jako by se zatoulaly jinam. V očích se mu rozhostil nepřítomný výraz.
Zdá se, že přímo záříte štěstím.
Viděl jsem v Alpách mlhu, která se tvářila veseleji.
Další slova se ztrácela v písničkovém toku, bezohledně trápících bubínky všech hostů.

Přízeň je pryč a nelze zpět, - kdy konečně to pochopíš -, když ta, v níž má se nacházet, ji nemá. Kde ji najdeš spíš? Ach, zdá se mi tak nemožným, že jen tak nechá umírat toho, jenž zajat dychtěním bez ní si nemůže nic přát.

Poslušte si, můj synu, nechal se slyšet Otec Diego, zatímco jeho sanice zpracovávaly sousta zrajícího francouzského sýru, vydatně zavlažovaného zkapalněným slunečným paprskem.
Jeho společník zavrtěl hlavou.
Výtečné. Ochutnejte.
Pochybuji, že může být někdo skleslejší než já. Sotva se vleču. Plazím se jako ten červ pozemský. Stejně bych nemohl jíst. Prostě bych nemohl polknout ani sousto.
Jste zdráv, můj synu?
Jako rybička. Ale tohle není zdravé, - a pokynul rukou do té vibrující atmosféry, nadmíru zásobené trubadúrem.
 

Když musí u ní neuspět prosby, přízeň i práva tíž, že v lásce chci se utápět, ji netěší, pak mlčím již. Sbohem jí dám a odcházím, jak mrtvý jí chci vědět dát, jdu pryč, ona mi nebrání, v poušť a nevím, kde budu spát.-

Hm. - Co tím myslíte?
Zdá se, že nebezpečí sektářství trvá přímo v otcovském domě. Jenže sektářství není křesťanské. A právě proto už je odsouzeno každé sektářství všech, kdo shromažďují lidi kolem své osoby. Tak vytvářejí sektu, která žije svým vlastním životem, odloučeným však od velkého tělesa celé slavně zaslíbené služebnosti, od oné křesťanské obecnosti.
Hm. Křesťanské obecnosti? – Hm.
Když už jsi jednou křesťan, tak pečlivě dbej na to, abys nepřipoutával ostatní na sebe kvůli sobě. Klidně podporuj ostatní, aby se setkávali v menších celcích, ale proto, aby tím přinesli více onomu velkému ústrojí, onomu velkému tajemnému celku. Přes všechny vynikající veličiny musí jasně vyniknout dary pravdy, které patří celku, a které ani ti nejschopnější z nich nemají sami od sebe, nedávají si je sami, a to, co dávají svou výmluvností, tvořivostí, obratností, není ničím ve srovnání se svrchovanou Pravdou, s vyšším nadáním. Proto se snaž vidět v každém z nich a za nimi Dárce všech darů, které nás tak uchvacují, i oněch osobních hřiven a schopností, které oceňujeme při rozdávání těchto darů.
Jinak se vytvoří sekty těch, kdo budou rozčarováni, zmateni při zklamání a selhání těchto předvádějících se veličin. Kdo na to nedbá a nabaluje stále větší množství nadšenců na sebe kvůli sobě, ten připravuje sektu. Ovšem tímto slovem se taky může lehce pohazovat. Velmi snadno se hodí i po nějaké znamenité postavě, jejíž úspěchy a výsledky jsou předmětem obdivu, ale ne čistého, nýbrž závistivého, žárlivého. Nikdo není uchráněný tohoto rizika.
Ukázalo se, že přestávka, kterou trubadúři dopřáli ušním bubínkům hostů, aby zatím vzalo za své několik stříbrných táců lahůdek a pár džbánů vína se podívalo dnem ke stropu, měla krátké trvání. Tihle dvorní zpěváčci, kteří se důkladně nakazili trubadúrským morem, mívají mezi jednotlivými záchvaty zřídka delší světlé chvilky. Brzy je to znovu popadlo.

 

Tristane, nic už nesložím, jdu pryč. Nevím, kde budu spát. Zpěvu se zříkám, odcházím, před láskou se chci ukrývat.

Asi by to bylo ze všeho nejlepší, ozvalo se nesměle ze zalátaného hábitu.
Co – co by bylo nejlepší?
Odejít. Zříci se takového zpěvu.
To není moje skladba, dal se slyšet trubadúr: - Složil to sám velký Bertrant de Ventador.
A ten skutečně odešel, podotkl hrabě Rajmund s nakvašeným až okurkovým pohledem. Přesněji řečeno, odešel po smrti mého otce hrabě Rajmunda V., před deseti léty do kláštera ve Valon. Stal se cisterciákem. A tamten šašek, jak vidíte, ukázal rukou na holohlavou vousatou postavu v černém s třásněmi z koňských houní, to je Petr Vidal. Tak vypadá od smrti mého otce. – Hola, milý bratře! Nenechávejte zahálet loutnu a zazpívejte nám něco.
Ten se nedal dlouho pobízet a spustil:

 

Nevím v jakou hodinu jsem se narodil, nejsem veselý ani smutný, nejsem cizí ani blízký, ani jinak nemohu, protože jsem byl v noci zaklet na vysokém kopci.
	Nevím, kdy spím, ani kdy bdím, když mně to neřeknou, téměř mi puklo srdce velkou bolestí a je mi to zcela lhostejné při Sv. Martialu!
		Jsem nemocen a bojím se, že zemřu a nevím nic, než co slyším říkat. Budu hledat lékaře pro svůj rozmar a žádného takového neznám, bude to dobrý lékař, jestli mě vyléčí, ne však, pokud se mi přitíží.

Mám přítelkyni a nevím, kdo to je, ještě jsem ji totiž neviděl, na mou věru, neudělala nic, co by mě těšilo či rmoutilo a je mi to jedno, protože jsem nikdy neměl Normana ani Francouze ve svém domě.

Nikdy jsem ji neviděl a velmi ji miluji, nikdy mi neudělala po právu ani nezpůsobila křivdu, když ji nevidím, jen se tomu směji, nic to pro mě neznamená, protože znám jednu milejší a hezčí, která má větší cenu.

Neznám místo, na němž je, je-li to na kopci či v nížině, neodvažuji se říci, jak je ke mně nespravedlivá, radši mlčím a je mi na obtíž, když tu zůstává, a proto jdu pryč.
		Složil jsem báseň, nevím o kom a pošlu ji tomu, jenž ji pošle, skrze dalšího, do Peitau a přinese mi.

Zatímco se ozýval smích a potlesk, Dominik se podíval na smetánku toulouského duchovenstva, a ta se jen trochu zavrtěla a pak udělala rameny a rukama gesto na znamení, že se bláznům nemá odporovat.
A hlavně bohatým bláznům, napadlo ho. Pak se zadíval na krucifix na zdi, a řekl si: Pořád je to s tebou stejné. Mnoho oveček se zabíhá na scestí a bloudí právě tím, že - zatímco prostý lid vcelku zůstává věrný - mnozí vašnostové a ti, kdo jsou lidem uznávaní a oslavovaní jako výsostné veličiny číslo jedna, hvězdy a oslavenci, takový výběr ověnčený honosnými tituly, zrazuje a zklamává, a čisté víře se jen posmívá. Duchovní zabedněnost je zaviněna především těmi, kdo mají a mohou vést lid k čerstvým pastvinám. Zatímco se lid odcizuje základům a odkládá jednu pravdu víry za druhou, povolané figurky ponechaly víru jen v nedělním kabátě, při nasládlých rýmovačkách, a pod vlivem kázání, poučování a duchovního vedení, postrádajících hloubku i úroveň.
Kdo chce přivést takový osamělý dav, hnětený jako těsto hesly vůdců, zpátky do ovčince a do správy osvíceného pastýře, musí jít až ke kořenům a ukazovat jádro tajemství víry. Nestačí se spokojovat s hesly posledního sněmu jako s nějakými zaklínadly.
Zatímco si duše povídala s Ukřižovaným, atmosféra hradu vibrovala následkem trýzněných strun, prokládaných vzdechy a lamentacemi místní trobairitz čili pěvkyně. Comtessa de Dia si právě neodbytně ulevovala svým citům v písni „Estat ai en greu cossirier“:

Velmi jsem se trápila pro rytíře, jenž byl můj a chci, aby navždy bylo známo, jak velmi jsem jej milovala. Nyní vidím, že jsem zrazena, protože jsem mu nedala svou lásku, pročež jsem se mýlila na lůžku a když jsem oblečená.
		Velmi bych chtěla toho rytíře mít jeden večer ve svých nahých pažích, bude hodně šťastný, když k němu budu tak milá, neboť mě ranil více než Floris Blankaflor, odevzdala bych mu své srdce, lásku, klín, oči a svůj život.

Jestli jste už někdy někoho vytrhli z hlubšího ponoření do nějakých myšlenek, tak víte, jak sebou dovede cuknout, popřípadě se ošít. A právě tak to udělal nyní zalátaný hábit, takže se zdálo, jako by jeho rukáv odháněl obtížný hmyz.
Copak, copak? Nelíbí se vám krásný zpěv?
Krásný zpěv se mi líbí, ale to musí být opravdu krásný?
Jaký?
Zpěv žalmů a hymnů.
A co zpěv trubadúrů?
Zavrtěl hlavou.
Né?
Opěvují hřích i různé pověry.
Pověry? Ale néé. To snad néé!
A co takový Artušův kouzelný meč? Nebo ta kouzla u Artuše, u Tristana a Izoldy, Parsifala a jinde?
Inu, všichni přece nejsou svatí. Ostatně ani svatí přece nebyli vždycky svatými, že ano?
Podíval se ke kříži na stěně a řekl zamyšleně: Pán ustanovuje církev, aby shromažďovala jeho přátele, ale také povznášela ty, kdo ještě nejsou dokonalí. Není správné poukazovat jenom na to, že žádný svatý není hotový. Svatá a tedy nezvratně dokonalá je církev jako tajemné Tělo Páně. A tato církev zahrnuje zástupy hotových svatých a světic, vedených naší Královnou v nebi. Jako společnost ovšem zahrnuje také nesvaté, ale tak, jak je s ní kdo spojen. Každý je dokonalý v míře své účasti na vyšším životě. Svatá je však už i pouhá vnější příslušnost. Proto ani tu nelze trhat a lehkomyslně vydávat v nebezpečí u nejrůznějších nalomených třtin a doutnajících knotů.
Neštěstí mnohých spočívá právě v tom, že se spokojují s vnější příslušností k shromáždění a nechápou jeho jádro v živém spojení s tajemným Tělem a jeho Hlavou - Kristem. Proto shledávají v obecné církvi jen nějakou zájmovou skupinu kněží anebo pouhý spolek lidí vyznávajících totéž náboženství.
Takové vznešené shromáždění nemůže být ničím znesvěceno ani oslabeno. Nemusí čekat na dokonalé články, protože je dokonalé svým Zakladatelem, a všemi, tak, jak zde naplno z něho žijí. Čeká tu však na ty, kdo jsou anebo mohou být jeho články, aby se život přelil do života mnohých, a tak je povznesl.
Svatá je, ale ne teprve tím, až jsou všichni účastníci dokonalí, nýbrž tím, že se všichni mohou stát dokonalými z ní, protože ona je svatá díky Pánu, který ji posvěcuje a navždy spojuje její články se sebou. Ovšem to, jak je kdo spojen s touto dokonalostí, tak je v ní. Proto nemůže ani stín naší světskosti ulpět na ní a všechna naše dokonalost je možná jedině z tohoto spojení.
Zazpívejte nám tedy něco svého oblíbeného, Otče. – Prosím, podejte mu Otci nástroj.
S maličkým zaváháním přijal nabízený nástroj a projel prsty přes struny:
 

Smiluj se. Bože, nade mnou se smiluj, neboť se k tobě utíkám! V stínu tvých křídel hledám útočiště, až pohroma se přežene.

Nějaká dvorní dáma netrpělivě mlaskla jako ustaraná učitelka nad dítětem pomalého chápání.

 

O pomoc volám k Bohu, Nejvyššímu, k Bohu, jenž pro mne činí vše; — ať z nebe zasáhne a pomůže mi, mé úkladníky zahanbí!

Hrabě Rajmund na to reagoval zvukem, který zněl, jako když buvol vytahuje kopyto z bažiny. Možná, že to mělo být bodré, možná, že ne. Látaný hábit na to rozhodně nereagoval, protože se z něj dál linul zpěv:

 

Já musím spávat uprostřed lvích šelem, co dravě lidi hltají. Jsou jejich zuby oštěpy a šípy a jejich jazyk ostrý meč. –

Nástroj poklesl dolů a struny se uklidnily. Dál už to nešlo. Smích a řečnění dvorních veličin, paniček i služebnictva se rozléhal ze všech stran. Dávno nebylo slyšet vlastního slova.
Jen po chvíli se k němu přisunulo honosné dílo nejlepšího toulouského krejčího, dekorující hraběte Rajmunda. Jeho oči byly temné jako obloha před bouří. Bedlivý pozorovatel by však odhalil jejich těkání. Klouzaly hned po lidech, hned po věcech. Vypadla z něho záludná otázka, vyhlížející jako něco, co vychází z kukaččina hnízda.
Otče Dominiku, neměříte snad dvojím metrem? Když trubadúři zpívají tyto písně křižákům, kteří si je k tomu často najímají, tak to duchovní uznávají jako takové, snad někdy košilaté povyražení, statečných rytířů, kteří jdou dál osvobozovat Jeruzalém a chránit Řím. Sotva si však tyto písně dává zahrát nějaký šlechtic a dopřeje to také poddaným, už je oheň na střeše. A přitom tito šlechtici a jejich poddaní musejí ty křižáky živit, oblékat, dávat jim koně.
Jistěže. Pánu by nemělo procházet to, co neprojde kmánu. Mimo to je tu ještě to, že mnohý rytíř, nasazující život pro osvobození Jeruzaléma či pro spásu duší se takovými zpěvy trochu uvolní ve svém napětí, kdy přichází z boje na prahu zhroucení, jako když jed působí v malých dávkách léčebně, ale pak jde, a opravdu ten svůj život položí v boji za dobrou věc. Přitom, pane hrabě, ruku na srdce, ale bez rytířů, bez křižáků, pro které želíte nějakého žvance, byste dávno nebyl pánem na svém panství. Patřil byste pod Maury a stejně i možná celá Evropa.
Možná, že by pod maurskou knutou bylo lépe než pod papežskou, ozvalo se ze zástupu.
Dominik zesinal jako by právě vypustil poslední dech, takže nebýt jeho tmavého pláště, určitě by si ho kdekdo spletl s bílou stěnou. Vzápětí však dodal:
Pod maurskou knutou bychom byli všichni dávno v otroctví, a nikdo by ani nesměl vyslovit jméno Boží, pokud by nechtěl přijít o krk. – Ale ještě k tomu, co jsem nedořekl. Jde o to, že jiný se rozverným zpěvem trubadúrů vydráždí ve své bujnosti a ve svém životě pak docela uvázne právě na tom, co je v těchto zpěvech scestného.
No a co?
Třeba návštěvy v cizích ložnicích, kde hradní pán zrovna není doma.
Takových je ovšem hodně, řekl hrabě, protože páni jsou v křižáckém tažení. – Avšak, co vaše chápavé srdce, Otče? Co vaše žehnající ruka a odpouštějící kajícníkům hříchy?
Mám smysl pro vznešené a krásné rytířské písně, jako třeba ta, kterou složil Girard de Roselhon. Nechejte ji zahrát.
Trubadúr neváhal, laskavě pohladil nástroj a už se linul zpěv toulouským hradem.

 

Girard jede od východu slunce úzkou stezkou, podél skalisek a našel pramen pod lípou, tam si lehl do stínu, chtěl se vzbudit, protože měl sen, ale nemyslete, že hrabě příliš dlouho spal, ač ve snu jeho oči plakaly a své vlasy si rval, říkaje, že by byl raději mrtev na bitevním poli něž králem a jeho věrnými zabit. A jeho žena mu říká:"Zanech toho, rytíři, radši pros Pána Boha, ať nám poradí.

Všichni jsou pozvaní k velkému hrdinství, tvrdil hrabě, - ale kdopak toho opravdu dosáhne?
Víte, takovým hrdinou je podle všeho ten, kdo je nejvíce svůj. Měl by mít svá řešení, aby se dovedl vžít do všech okolností a dovedl se v nich pokaždé vyznat. To však není záležitost přirozeného nadání. Je to zdarma daný dar lidskému srdci, takže se stává nitrem duchovně osvíceným a tím i dokonale chápavým ke znamení doby. Myslím, že koná velkou službu národu, kdo slovy i vlastním příkladem vede sebe i ostatní k osobní uvážlivosti, ale bez přemítavé vypočítavosti, k rozjímání, k osobní důvěrné rozmluvě s Nejvyšším. Nejenže to nikoho neodvádí od tak zvaného skutečného života, nýbrž je to nejlepší příprava pro tento skutečný život, protože se tím jeden učí zastavit se v koloběhu světa, přemýšlet, hledat nejvyšší v nejvyšším a tím rozumět a umět netajit ani to nejvšednější.
Vyprosit si v samotě tu pravou odpověď na všechny otázky je jedna věc, ale nenechávat si to pro sebe a nerozplývat se v samotě, to je věc jiná. Je třeba přibližovat se k lidem, ale nejen s nastavenou dlaní, nýbrž s něčím v ruce.
S něčím? Snad s loutnou.
S Božím slovem.
Slovem?
Působit jako vyslanec s radostným poselstvím.
Hm.
To neznamená jenom se potloukat světem s chytrými řečmi nebo rozvernými písničkami. Neznamená to přehlížet na své pouti s nebeským Hostem ve svém nitru přání tohoto našeho spojence. Ani to neznamená pěstovat duchovní život ve spěchu, v pracovním shonu, ve stresu. Nedat se uchvátit opojením přičinlivosti a horečné podnikavosti, která by chtěla zachraňovat Nejvyššího. Zní to rouhavě, ale často se nedá jinak nazvat naše bezduché shánění a lopocení, které zapomíná, že Nejvyšší učiní své. Naše krkolomné usilování pyšně přehlíží, že nás nebesa nepotřebují. Je pro nás vyznamenáním, když jim smíme sloužit v nesmrtelných duších a v nebeském království, a že věčně vracející se Vítěz si všechny své nepřátele jednou dobude a podmaní sám. Když zamíříme k duším, vykročme k nim tehdy, až jim opravdu máme co dát, když jsme plni Slova věčného života, opravdu prožívaného. Učme se dávat z plnosti jako přetékající přehrada, a ne rozdávat něco, co vyškrabáváme na vyschlém dně své bytosti. Jinak bychom byli jako kov zvučící, prostě bez lásky.
Často se klade život kláštera proti životu na poli jako dokonalý. Načež povstávají ještě jiní, kteří hodlají zachraňovat prvenství života na poli menším podvůdkem a vypovídají o životě smíšeném. Jenže takový život je vlastně vyvrcholením života ducha, kdy jeden dává z plnosti svého srdce. Kde je plnost, tam se to nedá schovávat v okovaných truhlách. Touží se to rozlévat a sdělovat. Kdo by stále rozdával a nedoplňoval se jako přehrada přítokem milosti z věčného Slova, z důvěrné rozmluvy s Ním, za chvíli by se dočista vydal z posledního. A najednou začnou jeho slova znít hluše a plechově. Proto pospěš do ústraní, na loď, na poušť, na horu, abys přeťal svou činnost chvílemi duchovní samoty, kde bys našel inspiraci, a nechal ji rezonovat v srdci, aby se odtud šířila dál.
S čím se tedy dá přistupovat k lidem?
Hlavně s radostí a jasným výhledem, jaký je člověku dopřán právě s takové horské samoty. Jedni mu říkají: je v jádru dobrý, a druzí, že je vlastně lepší zvíře.
Co si má jeden počít?
Doufat, ale nejen ve svou výchozí dobrotu. Je tu jiný důvod tvého optimismu. A je silnější než lidské slabosti. To dává chápavé srdce. Pak nespustíš hromobití na hlavu ubohého hříšníka. Budeš si nade vše cenit možnosti pomoci. Někdy to bude těžké, až si budeš říkat: Život není žádné peříčko, ale právě proto stojí za to, aby byl naplno prožíván.
Ale i nevěřící přece mohou život zajímavě prožívat.
Snad, ale nedovedou si vysvětlit bolestné katastrofy, postihující člověka, národy a celou přírodu. Ještě popichují věřící lidi a vyplivují hořká slova proti Bohu.
Jde o to být učenlivý k vyššímu řízení, i když je sebevíc trpké. A to řízení od tebe žádá ve všech zkouškách a ve všech obtížích jedno: umět se spolehnout na Věčného, který chce vyvodit ze zkoušky a z nějakého zla větší dobro. Všechny zkoušky mají rozhojnit lásku, dát lepší příležitost k většímu rozpětí a rozmachu lásky k Nejvyššímu jako k bližnímu. Právě to je smyslem tohoto všeho, že to jednoho povznáší nad okamžik. Světáci nevidí než právě tento okamžik. Spoléhají na prvé sousto. Upínají se k prvé živočišné radosti. Sotva jsou jim tyto sladkosti odejmuty, je jim odebrán celý život. Každá bolest má vykoupit nějaké světlo a každé světlo se platí bolestí.
Uprostřed takových hovorů se Dominik přistihl, že už dávno nevnímá ruch a šum okolní dvorních radovánek, ale stojí opodál, dotýká se aspoň koutkem oka krucifixu na zdi. Vůbec ho to nevyvedlo z rovnováhy. Naopak pocítil úlevu.
Být tvrdý k sobě i k druhým, ale s láskou a bez vypočítavosti. Leckterý trubadúr zpívá o lásce, když se jedná o jeho změkčilost a požitkářství. Jindy mluví o potřebě tvrdosti k druhým, když to vyžaduje oběť. Chybí osobní svědectví pravé radosti z toho, že člověk vystačí s málem, že je otužilejší, že nepodléhá tělu a jeho libůstkám ani jeho sklonům po pohodlí. Kdekdo touží po radosti z vítězství duše nad tělem a vyšších zájmů nad momentálními potřebami, ale kdyby to tak za něho vybojoval a vytrpěl někdo jiný. Ideál je brát i své vlastní tělo jako svěřenou hřivnu, a tu spravovat jakou moudrý hospodář, a ne jako nějaký dravec.
Tvůj vnitřní život znamená růst tvé duše z Mého Ducha. Značí však také projevy této Mnou prozářené duše ve tvém těle. To proto, aby se tvar Mého zdokonalujícího daru jako jasně vynikající forma vtiskl do celého prostředí v tvém srdci, a pak vyzařoval do okolí a navěky je utvářel. Tak si i sám počínám ve tvém těle a ve světě. Zušlechťuji ve tvé lidské přirozenosti především tebe s tvou duší i tělem. Přes tebe zdokonaluji celý vesmír, zvláště tvou pozemskou krajinu, a to posvěcením té první věci světa, která Mi byla dána k jeho kultivaci, totiž dřeva kříže.
Divíš se, jak to zvládám? Žádná velká složitost. Prostě jen vidím v každém svého bratra či sestru, a současně dítě našeho společného Otce. Proto za ně dovedu tolik obětovat, ba všechno. To je zlatý klíč k obětavosti a k vystupňovanému působení v krajně těžkých podmínkách. Snaž se sledovat především duše, abys napomohl i tělu k jeho zušlechťujícímu přetvoření a zbavení nánosu zbytečných zlozvyků. Tak se tvá duše uvolní pro rozmach ke Mně a pro nerušené úsilí o spojení se Mnou.
Sleduji hlavně tvou duši. Tvoje duše má největší cenu. Její spása je onou vzácnou perlou, pro kterou všechno prodávám a všechno opouštím. Dělej to taky tak. Sleduj především Mou vládu lásky a pokoje. Už nesluž pouze nemocným a chudým, totiž nesluž jen jejich ranám, bolestem a slabostem, hladu a bídě. Posluž hlavně jejich duši, povolané k Mé slávě. K tomuto vyššímu cíli své milosrdné služby se stále povznášej. Hleď k tomu pozvednout ostatní. Tak se ti tvá práce stane tím radostnější, tím věrnější a tím obětavější, protože co bys neučinil pro Mou vládu lásky! Co bys nevykonal a nevytrpěl pro ostatní spoludědice Mého hájemství lásky a pokoje!
To je celá mystika tvé lásky. Sleduj v těch chudých lyonských či albigenských Mne. Zkus v nich nalézt Moje děti a stále sleduj Moje hájemství, které pomáhej budovat svou milosrdnou láskou.
Spojuji sám se sebou všechny lidi tak, že jsem zvláště v tobě uprostřed ostatních, ale ne bez nich. Jsem přítomen zvláště v tobě, kdo trpíš potřebou zakoušet, že tě miluji, a potřebou sdělovat tuto úchvatnou zkušenost dál. Přicházím k tobě kvůli této tvé potřebě a bídě. K ní se skláním v celém svém veřejném životě. Bezmocně ležím jako dítě ve tvých rukou, ve tvých jeslích a domovech. Vztahuji k tobě Mé prostydlé a odstrkované ruce v zástupech bloudících. Hladovím v těch, které jdu nasytit. Chodím dům od domu až do skonání světa. Tak pořád čekám, že ta láska, kterou rozněcuji, vydá konečně u tebe své ovoce.
Tak se postav před všechny tyto své potřeby, a pamatuj, že ti je všechny představuji a volám ti do srdce: To jsou Moje rány! Moje bída! Můj hlad! Můj útisk! A toto všechno ti dávám. To jsou Mé klenoty, Moje radost a Moje dědictví. Bídu a potřebu, jež přicházím prožehnout plamenem lásky, přemáhej, ulevuj a uzdravuj. S radostí obejmi každého zbloudilce, abys ho přivedl zpátky na cestu. Pak uvidíš nejen rány, bídu, útisk, smutek, nýbrž Mne. Už nezestárneš. Nechám tě prožívat věčné mládí, protože bolest je věčně mladá a potřebuje Mou věčně mladou lásku ve tvém srdci. Copak může být vznešenějšího poslání, než rozdávat lásku, než se dát strávit ve službě lásky! Nezemře-li zrno, nevzejde...
Nechej se láskou strávit, a budeš věčně žít, protože láska neumírá. I když ti víra jednou pohasne a naděje bude uskutečněna, láska ti zůstává navěky. Těžký je život toho, kdo se zasvětil Mé lásce. Někdy se leckomu zdá, že snad je ve světě víc času k modlitbě a k vnitřnímu životu než někde v klášteře.
Před touto obludou světa hledáš útočiště a ústraní. Ale čím více se někde zajistíš a uzavřeš proti ruchu světa, tím více musíš toto vše prostoupit duchem lásky a porozumění. Nalezení kláštera jako útočiště na útěku před náporem a svody světa není samoúčelné. Jinak by se ti dům změnil v klec. Vezmi rozum do hrsti! Jsi dost opevněn hradbou ticha a mlčení proti hluku světa? Tím větší máš pak závazek k lásce.
Další jeho myšlenky uháněly jako stádo splašených krtků, jenže ve skutečnosti byly unášeny. A co takhle umět si osvíceně rozdělit čas na dobu služby a dobu odpočinku? Zastavíš čas, který s tebou cloumá, ale co si počneš s tím uvolněným časem? Naplň ho svou vnitřní obnovou, aby se daly načerpat síly k dalším obětem. Nikdo by nevydržel s ryze lidskými silami dlouho v nadšení, obětavosti a přesnosti služby, kdyby se nechodil stále zahřívat u Mých nohou. Tvoje pouť světem je požehnaná, když je ponořena do modlitby, kterou začíná a do níž ústí. Aby se ti tvá práce nestala prokletím, nýbrž požehnáním, musí vycházet z tvé skutečné důvěrné rozmluvy se Mnou, stále se oživovat zbožnými povzdechy a povznášením mysli ke Mně, vnitřním prožíváním Mé přítomnosti.
Teď možná bolestně vyjádříš svou touhu přebývat u Mých nohou a ozveš se na obranu vnitřního života před životem činným. Kolik lidí si s tím už lámalo hlavu! Dokonalejší je jistě život rozjímavý. Jsou však povahy přirozeně usedlé, klidné a přemýšlivé. Ty se vymlouvají před službou lásky, že je vznešenější věnovat se jenom a výhradně Mně. Zkus to vyřešit způsobem za všechny peníze světa. Služ Mě a vnitřnímu obrácení sebe i ostatních rovnou ve světě, přímo uprostřed protivné všednosti.
Neváhej a zaměř se na Mou Lásku, abys toužil jen po ní, pouze pro ni žil, jedině k té se upínal, tu v sobě zakoušel a podněcoval. Na cokoli potom sáhneš, ve všem budeš růst láskou. Nic tě neodvede od lásky. Naopak tě všechno přivede k ještě větší lásce. Láska roste stále pohotovějším dělením a stále radostnějším uskutečňováním se.
Dominik podobně jako Pavel, kterému sklapla vyřídilka při oslnivě bílém záblesku v poušti u Damašku, zakoušel cosi podobného, avšak s ním cloumaly neznámé síly. Nespal, a přece si v první chvíli nedovedl naplno uvědomit to, od čeho se ve svém srdci docela odpoutal. Nejdřív ho snad napadlo, že se stal obětí nájezdu divokých Maurů, a že se k nim připojil zástup zběsilých Kumánů. Teprve později rozeznal zbrojnoše. Přinesl poselství Otci Diegovi:
Dánská princezna už není mezi živými.
Cože?
Je na věčnosti.
Takže ze svatby sejde. To je konec našeho poslání.
Zatímco se sluhové a dvořané spěšně vraceli se smutnou zvěstí za králem Alfonsem VIII., Otec Diego se rozhodl:
Vydáme se do Říma. Hodlám se vzdát biskupského úřadu. Vyprosím si pověření k misii mezi Kumány a Tatary.
Budete muset uvést důvody, excelence.
Samozřejmě.
A co ty hrozné věci v Toulouse, Albi a jinde v Occitánii?
Řeknu, co jsme viděli a slyšeli. Budete mi svědkem, můj synu. Papež nám dá radu a povzbuzení.
Krátká zastávka ve Městě měst připomněla, že také Hlava církve má svou hlavu, a ta je rozhodující. Nejprve dlouhé strnulé naslouchání hlavy, patřící Hlavě, a pak důrazné zavrtění, končící jistým potřesením.
Když před ní vypovídal španělský biskup, když gestikuloval, rukama rozkládal a oči vrhal v sloup, papež Inocenc III. se několikrát silně zachvěl jako huspenina ve vichřici. Jako by se mu ta slova vrývala do duše ohnivými písmeny. Kronikář stěží dokáže zaznamenat fakta o přirozeně lidském počínání přední veličiny křesťanstva v těchto hřebíkovitě zarážejících okolnostech. Jejich účinek byl tak zničující, že hodnou chvíli ochromeně seděl. Úřední protokol a obřadné vystupování vzaly v tu chvíli za své. Najednou zde byla hromada omítkové sutě zapomenuté nesvědomitým zedníkem. Po chvíli strnulosti, z níž by felčar usuzoval, že zde zhoubně zapracoval tetanus, se přece jen mírně pohnul a pak se ztěžka nadechl. Chvíli těžce oddechoval, až to vypadalo, že konečně jen úplně ochrne. Pak do něj vjela zase energie a byl znovu sám sebou. Vstal a neklidně přecházel krokem lva v aréně. Načež si sedl a zdálo se, že upustí hlavu Hlavy Církve. Naštěstí ji v poslední chvíli zachytil oběma rukama, opřenýma v loktech o stůl. Když toto živé lešení povolilo, objevila se tvář zkřivená jako by právě snědl zkaženou ústřici.
Zjevně zakoušel stejnou mučivou úzkost, jakou prožívají generálové, kteří se dali obklíčit. Čelist mu pomalu klesala. Co to bylo za neviditelné pero, které ji stahovalo dolů? Promluvil ztlumeným hlasem, odpovídajícím vážnosti chvíle:
Jak tohle mohl kdo tušit? Jak mohl kdo u nepřítele předvídat takovou průbojnost?
Otázka misie u Kumánů se nedočkala odpovědi. Uvázla v neviditelné síti. Nositel Petrova rybářského prstenu vydal zvláštní přiškrcený zvuk, připomínající vzdálené mňouknutí kočky s rybí kostí v krku:
Vrať se do Osmy, můj synu, k lidu, který ti Prozřetelnost svěřila.
A co Burgunsko?
Neboj se, ještě jsou tam cisterciáci. Pověříme je.
Cesta do Španělska ovšem vede přes Francii. Zkrátka, ať děláte, co děláte, nevyhnete se zbloudilcům, hledajícím pravdu mimo církev. Zástupy lidí, stáda koní a mezků. Doprovodné družiny mocného opata a papežských vyslanců. Papežovi vyslanci si trpce stěžují:
Strašné poměry! A ty výstřelky duchovenstva! A k tomu shluky bludařů, hledajících pravdu všude jinde kromě církve!
Tahle vlna brzy zachvátí celý kraj, míní vůdci ozbrojených skupin: - Mělo by se neodkladně zakročit násilím.
A co vy, otcové? Jak se zachovat?
Nikdo netuší, jak to s nimi cloumá. Otec Diego se dívá na svého společníka, a ten zase na něho. Potom jednohlasně odpovídají:
Hlavně neprovokovat neklidné masy leskem a nádherou doprovodu a ozbrojenými družinami! Raději nenápadně putujme dál bez koní a bez mezků a pokojně si vyžebrávejme pohostinství a nocleh.
Cože! Kdo to kdy slyšel? Ještě si bude někdo myslet, že je církev u konce s dechem!
Kde je odpověď? - U svatostánku. Nechává podlomené nohy dřevěnět, a pak i celé ostatní tělo. Posléze nejen srdce a mysl, ale i celé tělo, nohama počínaje, zřetelně srůstá s organickou buničinou kříže. Nohy Ukřižovaného se ocitají v hábitovém balení. Pata kříže je docela obalená zalátaným kanovnickým rouchem. Bedlivý pozorovatelé by bývali dobře rozeznali, že se k tomu druží vydatná činnost slzného ústrojí, jak slzotvorné žlázy, tak slzovodných kanálků.
Znalci by rozeznali, že slzná žláza spolu s dalšími slznými žlázkami v horním i dolním víčku a také ve spojivce se tuží, jen co je pravda. Slzy se pohybem víček rozlévají okem, maličko se jich vypařuje,ale většina odtéká koutkem. A už je tu slzné jezírko s odvody nejrůznějšími průtoky.
Znalci na slovo vzatí vědí, že slzy hrají velkou roli při látkové výměně rohovky a v její průhlednosti. Co všechno ještě dalšího dovedou anebo nedovedou zjistit tam, kde se někdo takhle stává živou kropenkou? Že je mnoho těch, kdo uroní slzu jedině, když jim někdo ukradne měšec naditý penězi. Že pravé slzy jsou příznakem hlubokého pohnutí a vnitřní účasti s tím, kdo trpí, a to hlavně nezaslouženě jako tvůj Bratr a Spasitel. Že jsou dokladem opravdovosti pravé, dokonalé a účinné lítosti. A že slzy mají zvláštní vlastnost. Dovedou spláchnout nevraživost života. A konečně že taková splašenost slzotvorných žláz může být zvláštním darem, jako tomu je právě v tomto případě.
Tady se zastavuje čas a všechno okolní dění pozbývá své ostře vyhraněné určitosti. Ať svítí slunce nebo měsíc, obrysy se ztrácejí, barvy se slévají a k čistému srdci doléhá nejprve šum tekoucího času, ale čím dál tím vzdáleněji, až se všechno zastavuje…
Dobře slyším otázku této doby. Kdekdo se ptá po opravdovosti života. A co ty? Tebe snad nezajímá, jak doopravdy naplníš život? Toužíš po větší hloubce života? Co jsi ochoten kvůli tomu vykonat? Co pro to dokážeš obětovat? Takových tázavých hlasů jako ten tvůj slyším víc než dost. Jeden se ptá přes druhého. I když jsou tak početné a spletité, dobře se v nich vyznám. Nepřeslechnu žádný z nich. Sám to znáš. Máš v srdci velikou touhu a ostatní vášně. Tak s tebou pohybuje sama vůle v jádru tvé bytosti. Pak jsou tu i tvé city. Jdou za tím, co ti rozum představuje. Jenže ty to všechno rád zveličuješ. Kdo se ti může divit? Také chceš od začátku vykročit za hranice své ubohé existence. Jak hluboce ti rozumím. Chceš překročit svůj stín. Vím, že chceš na každém kroku a doslova i do písmene následovat Mě jako tvého Bratra a Spasitele, a svědčit o Mně. Jak bys jen v sobě obnovil to účinné a strhující hlásání, které dovedou praví apoštolové? Podaří se ti to někdy? Neváhej! Směle se odpoutávej od sebe i od okolního ruchu. Vydej se krok za krokem napříč nejasnou skutečností.
Nezapomeň, že jsi ta osudová hvězda, zářící uprostřed temné noci, která tě obchvacuje. Sviť důkladněji než kdokoli jiný světlem Pravdy, ale bez oslňování! Kéž právě ty zahřeješ každé srdce plamenem lásky, aniž bys nějaké spálil! Tak máš po ruce kleště na rozlousknutí tvrdého oříšku, který by tě uzamykal do tvého místa a času. Proč by ses o to nepokusil zrovna ty? A proč ne právě zde a nyní? Zkus to! Dopřej Mi, ať u tebe zazářím z kříže jako jasně vynikající hvězda, objímající tajemství své svobody.
Nemožné? Už první pokus tě svádí k iluzi, jako by pouhá mistrovská výtečnost dodávala ke každému životnímu průběhu, přesahujícímu meze šedivé všednosti, znamení nezávislého jsoucna.
Takové klamy tě obkličují. Od prvních pokusů následovat Mne a obnovit hlásání Mých apoštolů. Nikdo ti nic neulehčí. Žádný dobrák ti cestou nepřidá hřejivou jistotu, že jdeš správným směrem. Ta blaživá jistota se v tobě rozlévá jedině z toho, že víš, komu věříš, i když Mě nevidíš. Ať se podíváš kolem sebe kamkoli, ať uděláš krok vpravo či vlevo, celý svět ti dokazuje, že mistrovství má v sobě pokaždé cosi nepřátelského, co tě obviňuje z marnosti počínání a zbytečnosti každého kroku, a skoro ti vnuká zásadu nezvratného malomocenství.
Miluji tě, Dominiku, můj synu, a to pro tebe znamená víc, než lidská láska. Milost. Vyšší nadání. To nemáš ze sebe. Přesto je to v tobě. Prodírám se k uplatnění. Není to jenom ta nespokojená touha neulpět na jednom místě. Je to nadání k povznesení života právě v tomto okamžiku, aby se rozšířil do nekonečna, a na tomto místě, aby se rozšířilo do všudypřítomna. Sotva by ustalo spolupůsobení milosti, za něž bez ustání děkuj, a o jehož rozhojnění stále pros, tak přirozeně zůstaneš u konce s dechem. Všechno by se zvrhlo v hrozné patvary. Nepřirozeně by ti zatarasili cestu nějací šílenci a zvrhlíci. Jenb bys vyčerpával své síly. Strádal bys v zajetí vztahovačnosti. Dobře si vzpomínám, jak se od začátku snažím vytrácet ze svého díla, když slyším výzvu: Ustup, Mé místo je těsné. Tak vyklízej hrad svého nitra, až se staneš i ve svém srdci bezdomovcem, jen abys měl dost místa pro Mne, Hosta dávno ohlášeného. Vidíš, že opravdový mistr je ve svém díle tak málo patrný, že mu každý jeho počin vždy neúprosně svědčí proti němu. A umělec, který má své krásně dílo vedle sebe, to má ještě snazší, než světec. Tvoje dílo pozůstává spíše uvnitř a zůstává neokázalé. Je to jen tvůj holý život, ve kterém jsi docela obsažen.
Tak máš snadnou a rychlou kontrolu pro zjištění, že potíže, které ti klade předešlý okamžik a dosavadní okolnosti, se v následující chvíli a jinde neztrácejí. Naopak se ti zdá, že se do nich čím dál tím víc zaplétáš. Moje zkušenost s lidmi tě učí, jak sekerovitě zasahuje do tvých záměrů, když srovnáš jejich okázalý život s životem skrytým, který občas vyjde najevo na ovoci jejich skutků. Jak nepostižitelný je Můj odkaz! Jak snadné je ustat v úsilí o jeho naplnění! Lehce se ti řekne, že nic z toho snažení nemá smysl. I přes tak neuspokojivé prožívání svého navazování na vynikající odkaz nezůstávej stranou! Nepamatuji si okamžik svého života, naplňující Mě pocitem uspokojení z úspěchů v navazování na stvořitelský odkaz našeho Mistra a Otce v nebi. Nevím o žádném takovém přijatelném okamžiku, ani o žádném rajském ostrově v tajemné hlubině Mé existence, které by Mi spadly do klína za Mé stálé vstávání a vydávání se na další cestu za hledáním bloudících a nalézáním ztracených duší. Neznám žádná vhodná slova, ani příhodné mlčení, žádné velkolepé skutky, které bych kdy sebelépe ovládal, ani utrpení, které bych kdy podstoupil v dostatečné míře, jež by nenesly v sobě své vlastní popření.
Kdo jsi pro Mne, ne-li zbytek tvé bytosti, který zůstává i po tvém stanutí před velkým Soudcem? Přesto, že jde jen o tajemný pozůstatek, nikde nevidíš žádný odhozený přebytek, díky jehož odložení by sis kdy zasloužil takové povýšení. A přesto se tu setkáváš s životem v jeho plnosti, čerstvě zrozeným a nezkaženým, kde právě nalézáš pramen živé vody v nehostinné pustině. Na chvíli tě občerstvím a vysychám ti vzápětí, sotva se u Mě zabydlíš. Ubožáku s toulavými botami, odkázaný v poušti svého srdce na rosu shůry. Stěží si dovedeš představit, že je někde místo tak pusté a nehostinné, jako když se bez rozmyslu spolehneš jenom na své lidské možnosti. Jakpak to vidíš při své krátkozrakosti? A jak tomu rozumíš při chatrnosti nervové skladby, tajemně zaháknuté k tvé rozumové duši? Jak jen si můžeš dovolit takové snění, že zrovna tady máš před sebou jedinou možnou cestu a jediný pravý návod. Trápím se, když vidím, jak tě musím zklamat.
Vím, že toužíš po dokonalosti, která se ti nikdy nerozplyne. Nemůžeš ji převést na žádný vzorec, který by ti padl do ruky. Nezvratná dokonalost je zde po ruce. Nabízí se ti zvláštním způsobem. Přitom přesahuje tvé síly. Už k samotnému poznání takové dokonalosti potřebuješ překročit stín své nicotnosti. Neobejdeš se bez síly odjinud. Nestačí ti čerpat ze sebe. Vyžaduje to Moji inspiraci. Jak obtížné je vystihnout tajemnou hudbu pulzující intuice, kterou rozehrává ve tvém srdci Moje vnuknutí! A přece, je-li ti dopřáno odložit všechno přemítání jako zbytečné nářadí a přímým zřením nahlédnout na všechno stvoření, pak se ti v jediném čistém pohledu zjeví Můj odkaz v řádu Mé lásky, šířící se napříč časoprostorem až do jeho nejzazších končin. Tehdy to všechno prožiješ jako Mou modlitbu, obrácenou navenek.
Proto vedou všechny tvoje pokusy o nalezení tajemného vzorce života, nesoucího tvoje jméno - Dominik, k tolika zklamáním. Všechny tvoje vášně, láska i nenávist, touha i odpor, radost i smutek, naděje i zoufalství, odvaha i statečnost, i hněv, cloumají tvým snahovým napětím. Třebaže se ti v srdci představují jako zmatená směs protichůdných sil, které co chvíli hrozí, že nad tebou získají převahu, přesto vykazují silně pulzující jednotvárnost. Tak se dá i ten sebevznešenější život snadno převést na přijatelnou úroveň všednosti a objevit pro něj společného jmenovatele.
Znáš něco jednotvárnějšího než vášně? Při své protichůdnosti se uplatňují pokaždé nastejno. Vášněmi v tobě vzniká tíhnutí, týkající se smyslových věcí. Tvoje smyslová dychtivost je rozdvojena. Buď prostě dychtíš po dobru, nebo prostě odvracíš zlo. Sotva se ti postaví do cesty překážka, bránící v dosažení dobra či v odvrácení zla, dovedeš se proti ní rozmáchnout. A přece i vášně patří do tvé normální tělesně-duchové výbavy. Vyžadují však řád, který ti od stvoření vtiskuji do přirozenosti.
Chceš se povznést od přirozeností k vyššímu životu? Tak pojď za Mnou! Nemůžeš nikam prchat od své přirozenosti tak, že by ses vznášel s hlavou v oblacích. Neobejdeš se bez těla, ani bez vášní. Klidně jich jaksepatří užívej ke zrychlení a k vystupňování tempa svého vyššího růstu. Tento vyšší život vyrůstá jako ušlechtilý štěp na kmeni tvé přirozenosti. Ovládni své vášně! Upevni zde kosmos tvé vlastní přirozenosti! Jinak tě začnou vášně chaoticky cupovat. Seberou ti všechno, čeho se ti dostává, a nic ti nevrátí. Naopak, vznešená láska, která dává, přijímá pokaždé mnohem víc. Pozoruhodné účetnictví!
Upínáš se snad na jednotlivosti svého života, i když vypadají zbožně, třeba zvláštní způsoby modlitby, zkrátka na nějakou podrobnost, k níž se křečovitě přisáváš jako pijavice? Tak se zrovna rozluč s nápadem, že bys Mi porozuměl.
Když byl biskup Diego v cisterciáckém klášteře, rozčiloval se, až se mu nos roztřásl: Co jsem s těmi blouznivci zažil v Montpellier, přesahuje všechny meze!
Snad jste se nehádal s tím vrtákem Balduinem, excelence?
A víte, že hádal? Jenže jsem mu všechny důvody vyvrátil. Nakonec lapal po dechu jako ryba na suchu. Že je to tak, Otče Dominiku?
Z hábitu, poznamenaného množícími se záplatami, vykoukl párek nepřítomných očí. Nedalo se snadno zapomenout na ten pohled. Balduin na něj nepřestával upírat onen vyčítavý pohled, který odedávna nerad vídal u kohokoli. Pojednou se hábit zachvěl a ozvalo se z něho:
Nepřeháníme, řekneme-li, že Balduin byl zasažen v samotném jádru. Růžové sny, které snil ten velkohubý pobloudilec, se mu rozplynuly jako mýdlové bubliny.
Lidé, kteří jsou zasaženi v samém své bytosti, reagují zpravidla dvojím způsobem. Buď zuří a soptí - takový byl král Lear — duj, větře, potrhej si tváře — nebo upadnou do mrazivého chladu, takže skrz naskrz zesněhulákovatí. Balduin náležel k sněhulákovité skupině. Soptil kvůli maličkostem, ale když šlo do tuhého, změnil se v ledový kvádr, až se zdálo, že tu trčí od doby ledové.
V poslední chvíli mu přiharcoval na pomoc s novými důvody jistý Theodorich, ale rozdrtil jsem ho taky na padrť, usmíval se hrdě biskup Diego.
Ve skelně nepřítomných sametových očích, vyhlížejících ze zalátaného hábitu by jen málokdo rozeznal soucit s poraženým odpůrcem, ale nikoli získaným. Bloudek byl hluboce dotčen a zraněn. Neměl mnoho ideálů, ale na svém bezcílném bloudění mimo církev si zakládal jako by to bylo prvorozené dítě jeho snů. A sotva ho Otec Diego zdeptal takovými pádnými argumenty až na dno jeho bytosti, vyrazil jen smutný vzdech. Nic netrápí hrdého muže víc, než když se ukáže, že nějaká malá, nepředvídaná příhoda zmařila jeho plány.
A obrátil se některý z nich?
Vrtící hlava ctihodného biskupa svědčila jednoznačně.
Žádný nepřistoupil ke svátostem?
Žádný, doznával biskup a hlava se mu ztrácela v ruce, až se zdálo, že se zakutálela někam v refektáři. Naštěstí byla zase brzy nalezena a znovu se vyskytla na jeho krku, když dodával:
Stejně jsem pořídil v Carmain, v Beziers, v Carcassonu, a ve Verdenile u Toulouse.
Také tam vtrhl do vznešených úvah účastníků disputace severák. Řádil s vervou utrženého hladového býka. Soustředěné pohledy se rozletěly do všech stran a pak poletovaly sem a tam jako podzimní listí, aby se po tomto náporu snášely ponenáhlu na nejrůznější místa. Příliš často se stává, že přímo hýříte nápady, ale po krátké přestávce znovu mrknete na výsledky celého toho jiskření a náhle v nich objevíte nějakou osudnou trhlinu.
Až jsem se divil, že mě nevynesli v zubech! - Vylezlo z biskupa jako by měl naposledy vydechnout.
Nebojte se, excelence, papež už jmenoval tři své vyslance z cisterciáckého řádu, Arnulfa, Rudolfa a Petra z Castelnau. Ti už budou vědět, jak na to.
Něco takového se mi ještě nestalo! To je od Zlého!
Dominik však neměl sklon všechno nepříjemné démonizovat. Věděl, že lidský hřích spolu s hloupostí postačí na mnohé úlety. V chodbičkách jeho mozku to nyní svištělo a pelášilo, jelikož se asi osm rozličných myšlenek snažilo současně vecpat do hlavní komůrky, kde je místo pokaždé jen pro jedinou.
Když však na nic nepřicházel, vytratil se z místnosti s nenápadností horké páry nad hrncem a odsunul se do boční kaple. Zatížil zapomenuté klekátko, když se sesul pod kříž podle vzoru zvětralé omítky. Uvázl zde v naprosté nehybnosti se sochařskou výzdobou kaple.
Ach, můj Pane, všechno nasvědčuje tomu, že pouhé napomínání k dobrému životu a k překonávání všeho nezdravého a špatného zdaleka nestačí. Pouhé zákazy a umrtvování ještě nic nepostaví. Jeden potřebuje vědět, proč se o to má snažit. Když bude vědět, jaký to vše má smysl, tak uvidí, že tyto důsledky pro dobrý a dokonalý život jsou naprosto odůvodněné. Proto jsou plným právem vyžadovány. Jsou žádoucí, pokud chci jednou dosáhnout tohoto bohatství a spočinout v tvé blízkosti.
Kdekdo si naivně říká: A proč bych se měl něčeho zříkat? Proč bych měl v sobě něco přemáhat? Nevím o ničem lepším, co by stálo za to. Teprve, když ví o něčem lepším, probouzí se ochota spojit tyto důsledky s jejich odůvodněním, s jejich základnou. A touto základnou tvého nezvratně dokonalého života je právě povolání k hrdinství. - - -
Tak neváhej, Můj synu! Vzhůru k účasti na vyšší dokonalosti povoláním k těsné, k důvěrné, zkrátka k životní blízkosti se Mnou, v opravdovém přátelství!
Člověk, to je něco! A co teprve Můj přítel! V doslovném a opravdovém smyslu. Tedy ne pouhý člověk, jemuž končí zde na zemi pouť za tím, co zde ještě nikdo nenašel. Není to pouze dříč stvořený k práci a ve shonu padající a umírající; žádný chytač těch trošek štěstí, které tu možno pochytat po slzavých cestách života. Není ponechán napospas svým slabostem a nedokonalostem. Naopak, má a může žít podobně jako bytost nejsilnější. Má za cíl dosáhnout, pokud možno nejvyšší mravní podobnosti se Mnou. Sleduje dosažení dokonalosti. Má tedy žebříček svých životních hodnot postaven nejvýše, kam ho lze vztyčit, ke Mně. Tam, kde je svatost a dokonalost sama. Nikdy se nedá zastavit ve svém rozmachu. Neustále přemáhá své nedostatky, které ho tísní a trápí. To je něco, o čem bys nedovedl ani snít. A kdyby sis něco takového vysnil, vůbec bys na to nedosáhl. Tak se Mi čím dál tím víc připodobňuj rozumem a vůlí, neboť jsem, který jsem. Raduj se, Moje dítě! Nikdy te neopustím. Hýčkám tě ve svém náručí. Myslím na tebe. Pečuji o tebe. Kvůli tvé záchraně obětuji i sám sebe. Chci, abys mohl znovu naplno žít Mým životem. Ostatní vyhasíná, vyčerpává se, ochládá, spotřebuje se a mizí. Jenom spočinutí v Mé důvěrné blízkosti se nemůže omrzet. U Mne se nikdy nemusíš kousat nudou. Moje něžná a důvěrně blízká přítomnost se ti nikdy neomrzí. Stále a vždycky můžeš jít dál a výš, růst v dobrotě, v pravdivosti a v lásce.
Pokusme se postupovat jinak, řekl biskup Diego k zalátanému hábitu, vynořujícím se z přilehlé kaple.
Jinak?
Jinak než pouze tím vyvracením jejich důvodů proti učení svaté víry. I když se nám podaří, že těm zbloudilcům rozmetáme důvody jejich hledání pravdy mimo církev, do lůna církve je stejně nepřivedeme. Nakonec skončí s měchem vína někde pod stolem.
Ovšem jak jinak?
Zkusme být jako oni.
Být jako oni?
Na čem si zakládají?
Pokud vím, zakládají si na okázalé chudobě.
Staňme se chudými, a opravdu všechno rozdejme a peníze dejme chudým.
Zalátaný hábit místo odpovědi na tuto výzvu nenápadně osahal své záplaty, a pak z něho vylezlo:
Zakládají si také na odříkavosti.
Dobrá, odřekněme si, co se jen dá. Vyveďme je z míry svou pokorou. Sdělme jim dopředu naše argumenty, kterými jim hodláme vyvrátit bludné důvody jejich hledání pravdy mimo církev. Ba co víc, napišme jim své argumenty dopředu, ať se připraví jim čelit.
A co je to potom za disputaci, když předem povíme své argumenty?
Obrácená naruby, usmál se Otec Diego.
Asi jako když stáhnete králíka z kůže.
Jenže jde nám o vítězství v hádce, anebo o záchranu jejich duší? Na to nedokázal biskupovi nikdo odporovat.
Každopádně vypuklo velké šoupání krabic, stěhování balíků a přenášení škatulí, Biskupská příruční pokladnička odhalila své hladové útroby. Otec Diego šel tak daleko, že dokonce i jeho biskupský prsten podstoupil pouť z jeho prstu až k židovi. Když Dominik v těch dnech sáhl do svého tlumoku, zaplavila ho příjemná úleva z překvapivé prázdnoty. Získané peníze se rozkutálely na přípravu setkání v Montrealu.
Pověst o tomto jejich počínání vzlétla rychleji než poštovní holub. Do týdne tu byl posel z Říma.
Skvělé! – Mnul si ruce biskup Diego: Papež Innocenc III. doporučuje, abych setrval mimo svou diecézi v Osmě, a působil mezi těmito hledači pravdy.
Nejvíce rozpaků vzbudil pergamen, na který Dominik shrnul důvody, se kterými se chystal vystoupit na chystaném setkání. Od něho putoval tento seznam k přednímu z hledačů pravdy, aby si ho doma pročetl a připravil se na rozpravu. Ten však štítivě odstrčil pergamen a zavrčel k ostatním výtečníkům:
Přece nebudu něco číst od toho kněžoura! Ještě mě to nějak uhrane.
Přitom se krátce a trpce uchechtl jako když se voda rychle ztrácí v odpadním kanálu. Klesl na lavici a chmurně zíral před sebe. Oční víčka měl poněkud pokleslá. Vypadal jako hrdina ruského románu debatující o účelnosti zavraždění několika nejbližších příbuzných ještě předtím, než se sám oběsí ve stodole.
Cha – cha – cháá! – Ozýval se hrubý chechtot.
Pergamen se sepsanými argumenty zakusil neočekávané změny. V mžiku se ocitl ¨v zajetí několika chapadel a pak už jej dvě z nich lopatovitě sevřely, aby jej v následujícím okamžiku horečně tísnily, muchlaly, dlachnily do tvaru krabaté koule. Pak opsala v rozmáchnuté ruce oblouk a prudce vyrazila do středu ohně, u něhož se všichni ohřívali.
Tam to patří! – Zaječely hlasivky dřív že nepraskly.
Ačkoli se jinak plameny dychtivě vrhly na každé nové sousto, tentokrát si počínaly úplně nevypočítatelně. Pergamenová koule dostala uprostřed sršících plamenů nový náboj a vystřelila z ohně, ale nikoli náhodným směrem, nýbrž s docela cíleným zaměřením, aby v příštím okamžiku bacila jednoho z nich přímo do tváře a pak odpadla netečně na zem. Adresát ztuhnul tak, že se zdálo, že právě prochází bodem mrazu, ale pak, jako by v něm cosi překročilo rosný bod, sehnul se k odpadlé pergamenové kouli. Nechápavé oči po ní klouzaly, dokud neobjevily, že je zcela nedotčená, ani trochu okouřená. Pak se na kouli vrhly obě nenechavé dlaně, aby ji ještě více zdusaly. Pak se vznesla novým obloukem v pravačce, aby vyrazila do ohně. Oheň odmítl poslouchat přírodní zákony a místo praskavého spolknutí přiložené dávky, udělil pergamenové kouli novou sílu i přesné letové zaměření. Druhý otřes byl ještě větší, protože teď navíc všichni sledovali let splašeného pergamenu do ohně a okamžitě z ohně ven. I tentokrát utržil strůjce pergamenovou facku do tváře. Kolem praskajícího ohně nastalo rozechvělé ticho. Ti, kdo to sledovali, přistoupili blíž.
Vyle – vyletělo to – blekotal kdosi.
Co – co -
Jeden hleděl zděšeně na druhého a pak na pergamenový chuchvalec odpočívající opodál. Byli venkoncem zmateni. Tupě před sebe zírali a pak na papír, povalující se na zemi. Jeden horlivec si dodal odvahy, sehnul se a popadl ten neposlušný chomáč pergamenu, chvíli ho obracel v ruce před vyvalenýma očima, pak přistoupil blíž k ohni a tam jej opatrně vsunul přímo do největšího žáru. Oheň mazlivě olízl papír a pak ho záhadnou silou vystřelil z ohniště ven. Všechny oči uvízly na tom turistickém pergamenu, který proti všem přírodním zákonům vzdoroval tomu, aby byl někým ignorován, a už vůbec tomu, aby podlehl ohnivým choutkám. Jeden sinal po druhém, až byli tak sinalí, že se zdálo, že snad odešli. Tenhle podivný úkaz s nimi tak nešetrně zacvičil, že jim při následující rozpravě nebylo ani trochu do řeči. Lezlo to z nich jako z chlupaté deky. Zdálo se, jako by se jim jazyk zasukoval gordickým zlem. Dominik však předčil Alexandra Velikého, a místo aby takový uzel prostě rozetnul, otevřel náruč svým posměváčkům. Marně, vyklouzli, a hledali, kde nechal tesař v domě díru.
Neobrátili se, nicméně kazatelova skvělá pověst tím letěla po celém kraji.
Raději méně slávy a horší pověst a více obrácených, ozvalo se smutně ze záplatovaného hábitu, když odjížděl do Fanjeaux.
Tam už na něj čekali.
Co se děje? Vy nevíte? - Přijíždí nebezpečný nepřítel. Jenže tentokrát se nenecháme ve veřejné debatě porazit. Dneska se to musí s konečnou platností rozhodnout. Obě strany, křesťanská i strana hledačů pravdy mimo církev musí sepsat a předem písemně předložit své důvody. Nestranní rozhodčí to pak rozhodnou.
Události nabraly rychlé obrátky, ale pak to zaskřípělo a kdesi se to zadrhlo, až se to docela zadřelo.
Proč to tak dlouho trvá?
Rozhodčí se nemohou rozhodnout. Musíme čekat!
Tak dost! Zařval jeden netrpělivec ze strany hledačů pravdy mimo církev:
Znamení z nebe! - Křičeli nedočkavci: Chceme znamení z nebe!
Ordálie, vydechl Dominik, a potom sepjal ruce, ale jazyk jako by mu dřevěněl. Z hábitu plného lat se ozývalo toporně až křečovitě: Můj Pane, smím od tebe žádat mimořádné znamení, když jde o pravdu víry? - Pak dlouho zíral před sebe, jako by vyhlížel zaběhlého psa.
Po opakovaném naléhání bloudících hledačů pravdy jeho hlava souhlasně kývla.
Na volné místo uprostřed se nastěhovaly všechny kousky dřeva z okolí, připojilo se několik starých hadrů a posléze to završila pochodeň. Kdo by si při takovém prskání pomyslel na zuřivého kocoura, trpce by se mýlil. To oheň se rozhoříval. Kouř trochu štípnul účastníky do očí, a už se do žáru snesly dva útlé svazky rukopisů. Plamen je olízl, a když se zdálo, že mu zachutnaly, vyšlehl vysoko do výše, takže ta vatra byla k zahlédnutí z okolních obcí.
Klouzavý plamen se pomazlil s rukopisy, a když se s nimi polaskal, trochu v něm zapraskalo, a pak oheň prostě usnul, prostě zhasl. Sotva oheň dožižlal, - Světe, div se! - hned jakýsi nenechavý pohrabáč prohrábl popel. Vyletěl z něho nedotčený Dominikův rukopis.
Velké Aaaach! se v tu chvíli protáhlo celým shromážděním.
Mnohý zpomníkovatěl podle vzoru Lotovy ženy, takže vyhlížel jako slaná homole u kupce na tržišti, ale další zase zuřivě vybuchl:
Honem – přiložte tam něco, ať to pořádně zahoří!
Načež se k ohništi přihrnulo suché listí a a pár suchých větví, a na to dopadla nová polena. A pak ten přičinlivý pohrabáč znovu prohrábl žhavý popel! Oblak kouře ho doprovázel a hned za ním vyskočil jasný plamen. Chvíle napětí, jako když táhneš rybu z vody, už se plameny rozbíhají do všech stran.
A teď to přikrmit tou katolickou škrábaninou! - Velel hlas zvyklý rozkazování.
Stalo se, ale sotva tak učinil, vyletěl svitek prudce z ohně a bacil ho nešetrně do tváře jako dobře mířená rána. Zůstal tak zaražený, že i by tříska v oku působila bezvýznamně a zapomenutě. Přesto se mu znovu tvář sevřela zlověstným šklebem. Do úst se vtiskl rys dravého zvířete, matně sklovité oči se zablýskly a jeho pohled ztvrdl do té míry, že by si i dovedný kalič damascénské oceli přišel pro radu a návod.
Popadl katolický rukopis třaslavou rukou a křečovitě ji třímal. Přitom na to třeštil oči, div že mu nevypadly. Mrštil s ním vší silou do ohně potřetí a doprovodil to sprostou nadávkou. Nezdržel se tam ani chvíli a vyletěl z ohně jako namydlený blesk. Třebaže to byl jen útlý svitek o nevelké váze, dobře si pohrál s momentem překvapení, takže i tento otrlý chlapík zůstal stát jako pytel pilin.
Zavládlo velké mlčení a všichni tu nehybně tvrdli jako strašáci v zelí. Jen záplatovaný hábit se zvedl. Až dosud tiskl rukáv cosi k srdci. Nyní se však tento pravý rukáv zvedal výše, až všichni kolem dobře viděli malý dřevěný krucifix. Z látaného kanovnického hábitu se ozvalo:
Toho poslouchejte!
Tam, kde je v dnešních časech kříž v kapli, zřízené k tomu účelu francouzským králem Karlem Sličným, zůstával ještě dlouho překvapený výraz tváří účastníků tohoto setkání. Pověst o tom letěla od úst k ústům, nicméně víra zástupů pokulhávala a zabedněnost fanatických hledačů pravdy mimo církev se stupňovala.
Opravdu nebezpečný nepřítel, tento Španěl. Nedá pokoj, dokud mu nepřistane na hlavě břidlice z nějaké střechy.
To byl rub jeho věhlasu.
Lidská sláva, polní tráva, povzdechl si Dominik. – Celou tu slávu bych vyměnil za další obrácenou duši. Nechci zavírat svou náruč před těmito bloudícími hledači pravdy. Vždyť zdaleka nejen tito hledači pravdy mimo církev se uzavírají Boží milosti, ale i přímo v lůně církve je dost takových zabedněnců, kteří si o sobě domýšlejí, že už jsou svatí, jako by měli patent na Boha, a vlastně budují sektu přímo v Božím domě.
Je to moje vina, sypal si později popel z ohniště na hlavu, že jsem se nepřičinil ani nevytrpěl dost pro větší atraktivnost tebe, můj Pane, a pro větší přitažlivost tvé církve obecné. Jsem vězněm tebe, můj Pane a nevolníkem tvé církve a patřím kvůli tobě do želez. Do okovů se mnou! Tam patřím.
Od těch dob už jeho chůzi a každý pohyb doprovázel kovový zvuk, cinkot, ale ne peněz, nýbrž řetězu na těle. Když kráčel, zněla někomu jeho chůze podobně výstražně jako cinkot malomocného. Utrpení mu zbystřilo smysly a a osvobodilo ducha, takže viděl jasně nejen očima, ale i srdcem.
Je zajímavé, že kdybyste protáhli nějakého kněze, mnicha či řeholníka věznicí, vystavili ho potupě a stíhání, jak se to v krajích, obtížených hledáním pravdy mimo církev, občas provádí, aniž přitom někdo z davu pohne brvou, a potom ho oblekli do příslušných hábitů a ornátů, vždycky mu padnou jako ulité a bude v nich vypadat důstojně. Zatímco šašek, převlečený za krále, bude vždycky vypadat jako komediant. V očích světa sice šaty dělají člověka, ale chápavé srdce přítele Nejvyššího lehce odhalí šlechetnou duši v hadrech stejně, jako pozná proradnou duši v šatech ministra.
Když cinkot ustal, zavrzalo klekátko před křížem, aby posléze zůstalo smáčené slanou řekou. Jako by vypukl záchvat ticha, když se zadrží dech. Po několik minut vládlo ticho. Je nesnadné dokonale zvládnout dýchací ústrojí. Zpěváci se tomu učí dlouhá léta. Měl snad v úmyslu vypustit velmi zvolna nynější zásobu dechu a pak velmi opatrně nabrat pomalu další zásobu? Ve skutečnosti se chrámem linul hlasitý a truchlivý vzdech, že tu kostelníkovi naskočila husí kůže. Znělo to trochu jako zafunění a trochu jako sten a zvuk se nesl prázdným chrámem jako hlas ze záhrobí.
Klekátko uschlo mnohem dříve, než opustil dům Boží.