VI.SETKÁNÍ S BLOUDÍCÍMI
Nad katedrálu svatého Sernina se připlížilo svítání. Hodinu od hodiny sílilo světlo a pronikalo záclonami jejich pokojíku v toulouském hostinci, až vzbudilo Otce Diega z lehké dřímoty. Ospale se obrátil na podušce. Matně si uvědomoval, že se mu zdál velmi divoký sen. V tom snu –
Náhle se vztyčil na lůžku. Jako by mu někdo vchrstl do tváře ledovou vodu, přepadlo ho poznání, že to nebyl sen. Postel, třebaže byla pro něho tak přitažlivá, pozbyla své kouzlo. Chtěl být svěží a čilý na další cestu do Dánska.
Cože, Otče Dominiku, kde jste nechal svůj honosný plášť?
Vyměnil jsem ho, excelence, s někým za tento hrubší.
Ehm, ozval se uznale biskup a dodal: Kdybychom takhle skromně vystupovali od začátku, bylo by tu jistě víc dveří, které nám otevřou. Vždyť jsou to vlastně docela hodní lidé, akorát mají v hlavách trochu temno. Jen kdyby jim to byl někdo jasně vysvětlil.
Hm. To by zdejší cisterciáci asi sami museli zbořit klášterní zdi, zkrátka přestat se schovávat doma za pecí.
Biskup pokýval hlavou. Měl bezvýrazný hlas a tupý pohled. Byl bledý, protože v noci málo spal. Málo věcí brání spánku víc než náhlé zhroucení všech snů v době před ulehnutím. Od dvou hodin se nešťastný biskup Diego převaloval na polštáři, podřimoval jenom chvílemi a probudil se bez vyhlídky na další spánek v hodině, kdy se přičinlivý pták pouští do hledání červů.
Toho se ovšem nedočkáme. Mají své stanovy.
Snad zeměpán?
Podle jednoho dopisu, který svého času napsal starý toulouský hrabě Rajmund cisterciákům, štval spíše do války než k nějaké nápravě hrozného stavu. Tvrdil, že tyhle kacířské lištičky v toulouském hrabství plení vinice, které vysázela pravice Nejvyššího. Pohrdají Bohem a vzkříšením z mrtvých. Kázání kacířů se prý podobá plíživé rakovině: rozděluje rodiny a svádí dokonce i kněze. Kostely pustnou, křest se odmítá, eucharistie je v opovržení, stěžoval si pisatel. Prý se ta zvrhlost v toulouském hrabství zakořenila natolik, že ji nelze vyrvat mečem duchovním, a je tudíž třeba sáhnout k meči hmotnému.
Pročpak si pan hrabě nezjedná sám pořádek na svém panství?
Prý na zákrok sám nestačí. Šlechta stojí proti němu a s nimi obrovské množství lidu. Prosil proto opata z Cíteaux a cisterciáckou generální kapitulu, aby povolali francouzského krále k vojenskému zákroku. Sliboval, že prý poskytne králi podporu, otevře mu města a ukáže mu kacíře.
Ukáže kacíře?
Hm. Jenže to už tady, pokud vím, ale kdysi bylo, ne? Každý tu ví, o co šlo starému hraběti Rajmundovi.
Co to bylo?
O moc. O panství.
Jakto?
V Toulouse tehdy narůstalo napětí mezi hrabětem a bohatými měšťany. Záludný hrabě dokázal pokaždé obratně nasměrovat útok tam, kam potřeboval. Jednou proti zbohatlým měšťanům a cechmistrům, když vedl rozsáhlé výslechy, zavádějící v Toulouse atmosféru strachu. Jindy proti příliš nezávislému šlechtici Rogeru Trencavelovi, jenž prý držel v zajetí pod dohledem nejrůznějších zbloudilců biskupa z Albi. Pokaždé si toulouský hrabě zvětšil panství a upevnil svou moc pod záminkou stíhání zbloudilých hledačů pravdy mimo církev.
A výsledek?
Všem takovým zbloudilcům bylo zakázáno veřejně mluvit. Ani to je však nezastavilo. Změnili se prý z lišek v krtky, ohlodávajících pod zemí svaté rostliny.
Opravdu danajský dárek zanechal Rajmund V. světu. Chtěl si hrát v jižní Francii na pánaboha a církev k tomu hodlal užívat jako klacku.
Na bedra dnešních papežských vyslanců tedy dopadl úkol vyorat tyto krtky. Nechejme je, ať si poradí, mínil biskup Diego, a dodal: To naše nastrojení do hader kvůli tomu nedávnému případu už snad stačilo.
Myslíte?
Ostatně, co by nám řekli na dánském dvoře? Dvůr chce dvorní způsoby.
Takže to byla přece jen pouhá taktika? Jenom přestrojení?
Biskup Diego se odmlčel.
Kdekdo nám vytkne, že jsme zvolili chudobu jako mazanou taktiku jednání s těmi zbloudilci. Nejde přece jen o prostotu oděvu. Hlavní je prostota srdce, pokora.
Až mnohem později, u svatostánku, se mu vrátil klid. Konečně mohl klidně uvažovat. Říkal si: S pokorným každý lehce vyjde. S pokorným se snadno žije. Zato pyšný je stále v kleštích žárlivosti a uražené ješitnosti. Pyšný jedná, jako by jen on sám měl právo jednat. Přeje úspěch jen sobě. Sám si připojuje doložku nejvyšších výhod ve všem možném. To proto, že on samojediný všemu nejlépe rozumí. Všude byl, všechno viděl, všechno slyšel, není, co by ho mohlo překvapit. Takový nadutec nesnese nikoho vedle sebe. Snad leda otroka, služebníka, ale nikdy samostatně uvažujícího a působícího jedince. Je roztrpčen, když není o všem informován. Cítí se šedou eminencí všeho dějství. Chce mít nitky všech věcí v rukou. Proto se také někdy lopotí až nerozumně. Nemůže snést, aby při něčem nebyl, v něčem nehrál hlavní roli. Je smrtelně uražen, když se něco připravuje nebo děje bez něho.
Takový žárlivec nepracuje pro věčnost, i když o ní třeba i mnoho namluví. Dopouští se strašné svatokrádeže. Bere si čest a slávu Boží jako záminku, aby vynesl svou osobičku. Přiodívá se pláštěm svaté horlivosti a lásky k Nejvyššímu jako šašek harlekýnským rouchem. Nasazuje si ostruhy horlivosti o spásu duší a čest a slávu Boží. Dovede se i dřít a uštvat, ale pro Pána by toho nikdy tolik nevykonal ani nepodstoupil, jako toho snáší pro svou osobní čest a slávu na Božím políčku.
Práce pro spásu duší a pro čest a slávu Boží se tak stala sportem jeho ješitnosti a pýchy jako se druhý ohání rekordy v běhu, automobilové rychlosti nebo zvedání břemen. Jako jsou směšné tituly světového mistra v házení třeba kladivem, on chce mít honosný titul horlivého, neúnavného apoštola. Říká, že musí tolik pracovat, protože tolik duší strádá a hyne. Ale běda, jestli druhý přesvědčený o bídě duší by chtěl něco vykonat bez jeho vědomí nebo řízení. Neváhá užít i hnusných intrik, osobních a veřejných výpadů. Na veřejnosti si rád nasazuje masku pohoršené horlivosti, která lká nad tak špatnou službou Nejvyššímu. Podle zásady: Neslouží Bohu, kdo neslouží mně!
S jazykem na vestě se večer dokodrcali do Albi.
Nocleh jim vyrazil dech.
Otec Diego vypadal zaraženě a poníženě. Zdálo se, že jeho duše prošla snad peklem. Byl na něm jasně patrný výraz člověka, kterému jakási hrdopýška právě řekla od plic, jak se věci mají, a on se ještě nevzpamatoval z otřesu. Vysunula bradu jako balkon a v očích jí plál vzdor. S řeckým ohněm v očích řečnila jako Kleopatra, vysvětlující etiopskému otroku, kde překročil míru její trpělivosti.

Zdá se, ten hostinský v Toulouse – hm, asi to nebyla v tomto kraji žádná výjimka, řekl rozechvělým hlasem Dominik, načež mu jazyk zdřevěněl a oči zesklovatěly, přičemž se kamsi zakutálely.
Když vám pevný svět náhle roztaje pod nohama, takže se někam boříte, není vám dvakrát do řeči. Biskup Diego tam stál schlíple jako zmoklá slepice. Díval se širokýma nevidoucíma očima na drozda, který veledůležitě hopkal po trávníku. Za ním se tiše pochechtávala obloha, jako by nic jiného nečekala. Potom se dal slyšet:
Podle toho, co se tady v Albi povídá, tihle zbloudilci okázale prosazují pohlavní zdrženlivost a zdráhají se vstupovat do manželství. Odmítají požívat maso. Hlavně však tvrdí, že kromě dobré vůle Boží je ještě rovnocenná zlá vůle ďáblova. Ta prý je příčinou všeho zlého v člověku. Místo svátostí zavádějí consolamentum, potěchu. Zbavuje prý člověka každého hříchu, i když toho vůbec nelituje a nenapraví se. Kdo přijme potěchu a zase zhřeší, musí se prý znovu očistit potěchou. Jiní se dobrovolně ubírají do Endury.
Endury?
Prostě v sobě umoří život hladem, jedem či otevřením si žil. Duše se prý musí očistit tím, že opustí tento svět. Následkem toho se ti zbloudilci dopouštějí sebevraždy. Považují sebevraždu za ušlechtilý čin. O Kristu si vymýšlejí, že byl světelným duchem, který vzal na sebe jen zdánlivé tělo a také umřel jen zdánlivě. Hlavním Kristovým učením je prý útěk od těla. Proto se sami trýzní krutými posty a vedou navenek přísný život. Majetek a peníze zavrhují, poněvadž je to samá hmota. Vejce a mléko odmítají požívat. Čtyřicetidenní půst zachovávají, ale třikrát ročně. K válkám se staví velmi odmítavě. V římské církvi je prý všechno jeden klam a mam. Panna Maria podle nich počala a porodila Krista uchem. Kněží jsou lháři a zloději. Lepší je prý žít ve chlévě než v kostele.
Když viděl tázavý obličej svého společníka, dodal: Není to tak, Otče Dominiku?
Nevím, odpověděl váhavě. Tvářil se jako někdo, kdo uvažuje o tom, zda by měl skrýt svou tvář ve svých dlaních. Jeho tvář byla roletovitě stažená a plná mrakovitých chmur.
Dokud jste to nevyslovil, otče biskupe, tak jsem to tu tak souhrnně nikdy nikde neslyšel. Jen abychom sami nevymýšleli za ně nějaké bludné učení. Vždyť oni tu každý říkají něco jiného. Jeden se živí samými bylinkami a bobulemi z lesa – prý kvůli tomu, že jim církevní vrchnost opakovaně sebrala všechen dobytek a drůbež a vydrancovala sýpky pro křižácké výpravy. Ty ženy, se kterými jsme mluvili, se zdráhají vstoupit do manželství, protože prý všichni pořádní muži stejně odešli v křižáckém vojsku bojovat za osvobození Jeruzaléma.
To je pravda, jenže jsem také viděl u zdejších bratří cisterciáků jakési rukopisy od místních písmáků, kde je to bludné učení podáváno poněkud souborně. Ale ať už je to napsáno nebo se to útržkovitě šíří jen od úst k ústům, jsou tu hlavně ty hrozné věroučné bludy, hlavně blud o dvou rovnocenných bytostech, o dobrém a zlém božstvu.
Odmítám takové bludy. Náš otec Augustin však učí nenávidět blud, ale milovat bloudícího. Tak bych rád pochopil každého z těch hledačů pravdy. Nejsem si jist, že to jsou opravdoví bludaři. Příliš často mezi nimi sleduji zmatené a nevzdělané hledače pravdy. Mnozí hledají velmi poctivě a upřímně. Zřejmě nic lepšího nepoznali. Největší nepřítel svaté víry je strašná nevzdělanost! Nejen u těch prosťáčků, nýbrž i duchovních osob. Jak se tady vůbec předává učení svaté víry? Ty nejučenější duchovní osoby jsou zamknuté v klášterech.
Všude se tu strašně hřeší, vydechl Otec Diego. Přitom si oběma rukama držel hlavu, jako by se domníval, že by mu mohla někam upadnout.
To už jde ruku v ruce s nevzdělaností.
Otec Diego pokyvoval hlavou s výrazem staré smuteční vrby, která toho už tolik vyslechla, že rezignovaně přestala dbát na svůj zevnějšek a nechala své vlasy volně splývat, aniž by je umně splétala do copů, jak by to nejraději činil soused břečtan. Nyní se občas rozhoupala poryvem náporů z okolí a smutně zašuměla:
Nevěří, že se Bůh stará o lidské záležitosti. Nevěří, že vykonává nějakou správu či moc nad pozemským stvořením. Veškerému hmotnému stvoření prý vládne padlý anděl. Někdy mu říkají Luzabel. Pořád omílají, že těla stvořuje ďábel, kdežto duši že stvořuje Bůh a pak ji vkládá do těl. Proto je mezi tělem a duší neustálý boj. Mnozí prý v určené časy vykonávají pro Lucifera jakési hrůzné obřady v zapadlých špeluňkách a páchají tam všelijaké nestydatosti.
Potom se ozýval pomalu, ale důrazně:
Nevzdělanost víry. - Neznalost nebezpečí Zlého. - Lehkomyslné přibližování se Zlému. - Vláda Zlého. - Úplná zkáza, smrt těla i duše. - Sebevražda, ale ne kvůli vnitřnímu vyčerpání. Sebevražda jako záměrný úkon z návodu Zlého. Kdyby šlo o pár nevzdělaných jelimánků, mávnu rukou. Nejsem žádný hnidopich. Jenže tady jde o kraj ovládaný Zlým –
Ano, vydechl Dominik a další slova mu knedlíkovitě uvízla v krku. Jestli chtěl v tu chvíli něco vidět, nemohl. Rozvodněná slaná řeka přivodila nedozírnou záplavu. Posléze se ztrácel v objetí svého rozmazaného cestovního kříže. Nacházel v něm poslední dobou čím dál tím častěji účinný prostředek záchrany a první pomoci.
Nikdo si nemůže sám od sebe otevřít přívod vyššího života odjinud, ani překročit vlastní stín. Ne, že by se o to nebyl leckterý popleta při svém hledání pravdy nepokoušel. Kolikrát už takový jelimánek zapřáhl do práce na těchto věcech svou makovici a s vypětím všech sil se snažil poodhrnout záhyb všednosti, div, že se mu na ní nenadělaly mozoly. Pokaždé však zůstal tak osvěžen, asi jako kdyby zrovna vypil pohárek louhu na vyčiňování kožešin.
Když se zastavil slaný příval a kříž doznal značnou úlevu od svého sevření, najednou se kanovnickém hábitu rozsvítilo. Došlo mu to samo od sebe shůry, a on se náramně divil:
Cože? - O co jde?
O to, že ses stal novým stvořením.
Jakpak to přijde?
Neptej se sám sebe. Ptej se Mne.
Stvoření?
Právě ty, Dominik, jako je jiný Petr, Pavel, Jan... To je to nové stvoření, každé svým způsobem jedinečné, neopakovatelné. Křest, ponoření do vody či polití znamená odumření hříchu a vynoření či umytí pro život v milosti. Tvoje dosavadní bytost s tím byla načisto pohřbena. Býval jsi jen člověk, tvor z masa a kostí a nesmrtelné duchové duše, která utvářela tvoje tělo, abys mohl přirozeně žít. Nyní si s tebou dává práci Moje posvěcující milost. To se stalo už dávno. Jenže ty zakoušíš jakési zpoždění. Kdo se dívá na sebe i na všechny věci pohledem své duše, jasně vidí, jak svatá křestní voda rudne Mou Krví. To je pot Mé zsinalé tváře. To jsou slzy Mého utrpení. A ty jsi touto Krví umyt.
Křtem se stáváš novým tvorem. Vlévám ti ho. Přicházím, abys nezahynul, ale měl život, a to v hojnosti. Nadále však v tobě zůstává stopa poruchy tvé přirozenosti. Jakási jizva po zranění utrpěného pádem tvých prarodičů. Jsi slabý a vládce světa kolem tebe rozpřádá sítě. Zneužívá těch špatných sklonů v tobě, jež jsou tvé přirozenosti cizí, aby tě v sametových rukavičkách odváděl od vyšších sfér.
Přesto se raduj! Smíš si svobodným bojem a dobrovolným zápasem, když se opřeš o Mou sílu, zasloužit věčnou odměnu.
Hřích je popření dětinného vztahu ke Mně otcovskému. Takovým hříchem vypadává hříšník z Mého dětství. Všedním hříchem pozbývá pozornost k pravdě a napřímenost k dobru. Míchá se mu to se lží a zlem. Posléze klade svou pravdivost a dobrotu na stejnou úroveň s Mým Dobrem a Pravdou. Ochládá v lásce, až se mu srdce mění v kus ledu. Nakonec začne s vážnou tváří vyslovovat lež jako pravdu. Začne páchat zločiny v zájmu dobročinnosti. Sice Mi nemůže uškodit, ale poškozuje to všude Mou čest a slávu. A důsledky?
Kanovnický hábit se břečtanovitě vlnil kolem kříže, chvíli jej objímal, chvíli se prohýbal a napínal v kolenou, pak zase vyboulil v zádech, načež se kolem něho vinul, až se zdálo, že snad hodlá Ukřižovaného nějak přiodít. Kdo chvíli sledoval toto počínání, brzy mu šla hlava kolem. Mačkaný hábit vyhlížel žalostně, celý se krčil jako by někdo připravil jeho majitele o většinu vnitřních orgánů. Ten se nedíval ani doleva ani doprava a podle všeho se snažil doprovázet Ukřižovaného v jeho smrtelných křečích.
Takový hřích je vždycky popírání Mé svrchované Moudrosti. Znám tě ve své prozřetelnosti jako znám i všechny věci, které stvořuji a vím, jak je máš užívat. Hříchem se Mne člověk snaží přechytračit a rozumět si lépe, než mu rozumím. Ostatně i Mé Desatero pramení nejen z vyšší Moudrosti, nýbrž taky z Mé Lásky. Chci tě přivést k sobě samému. Přeji si, abys kráčel světem tak, abys tímto světem a skrze něj dospíval ke Mně. Dávám ti všechno, aby tě všechno přivedlo ke Mně. Dávám ti to, a navíc ti přidávám svá přikázání jako návod k správnému použití sebe jako Mého obrazu, aby ses nemohl snadno porušit. Je to snad nějaké omezování tvé svobody nebo tvých lidských práv? Zrovna naopak, Moje přikázání jsou nejlepším ručitelem zachovávání tvých lidských práv. Pojišťují tvou důstojnost.
Možná ti hřích zní jako ozvěna zašlých časů. Přesto je to pokaždé popírání Mé svrchovanosti. Prosazení lidské sebelásky, a to přehnané sebelásky. Vůbec by se neměla nazývat láskou. Falešná láska. Sotva se někdo postaví proti Mně a odmítne uznávat Mou svrchovanost, Mou autoritu, Moje naprosté právo ho vést, hned se staví sám sebe na Mé místo. Začne si dělat své vlastní zákony beze Mne, a pak proti Mně, a nakonec proti sobě. Pak se z něho stává desperát bez zákona, proletář vyrvaný z vlastních kořenů, odcizený Mému Srdci a všem tvorům, a koneckonců i sám sobě. Klame sebe i ostatní, když pak vypovídá o nesmyslnosti svého života a nesmyslnosti chodu celého tvorstva, o své vrženosti do cizího světa. Rozpoutává boj proti všem. Šíří svou příšernou bezohlednost. Ta nikoho neuznává a o nic se nestará. Jako rozervanec usiluje pouze o to své, a většinou jen o to smyslům dostupné a tělesně si to vymáhá, až se vyčerpá a unaví všemi možnými požitky, aby se nakonec znechuceně vztáhl zaťatou pěst i proti sobě samému. Kdo popře Mou autoritu, třeba i z těch nejlidštějších důvodů, dříve nebo později se postaví proti každému člověku a tvoru. Křivdy a nespravedlnosti ukazují, jak strašné zlo proti svrchované spravedlnosti je hřích.
Když Mě křižuje ve svém těle za všechno Moje dobrodiní a lásku, ukazuje se, kam směřuje hřích. Rozervanec by Mě zabil kdykoli by mohl. A když na Mě nemůže, tedy se aspoň proti Mně pyšně naparuje. Řeční o své svrchovanosti, kterou vydává za svrchovanost lidu či národa. Ve své domnělé svrchovanosti se vysmívá Mým zákonům, Mé velikosti. Snaží se Mě vytlačit na okraj společnosti. Odsuzuje Mě do oblasti náboženských citů a náboženských pobožností. Tak Mne sice sám okrádá o svou nesmrtelnou duši, ale sám sebe okrádá mnohem víc, o Mne. Kvůli značné, ale přece jen omezené svobodě národní či mezinárodní, odhazuje neomezenou svobodu Mého dítěte. Tak se sám ochuzuje a zbídačuje. Když si hraje na Mne, nesvede to. A je to ještě trapnější pohled, když si někdo hraje na trubadúra, na kazatele nebo na kohokoli, a nejde mu to.
Zatímco Dominikovi při této pouti cestami bloudících duší dřevěněly nohy, ztumpachovatelý výraz tváří pobloudilců se skelnými zraky prozrazoval, že v okolních masách probíhá podobný proces z druhého konce, nejde-li přímo o trouchnivění, tlení a práchnivění.
Kdekoli se tomu svět posmívá, tam stojí dějiny před vzpourou davů. Povedou je snad otevřené hlavy, avšak tyto by se měly bedlivě ohlížet, jestli za sebou netrousí piliny, nebo zda jim do nich nenaprší.
Takový hřích, když o něm zpívá trubadúr Piere Vidal či Emeric Pegulhan, zní lákavě jako zakázané ovoce. A přece to není jen tak nevinné. Pokaždé je to děsná nevděčnost. Uráží Mou vlastní Dobrotou. Uráží Moje dary, které mu dávám, aby Mě jimi oslavil a tak došel ke Mně. Tak stojím před tebou se svým znetvořeným tělem, vypůjčeným od tebe, a ptám se: Lide Můj, co jsem ti měl učinit a neučinil jsem? - Svěřuji ti tvory. A taky ti dávám rozum. Vtiskuji do tebe vnitřní zákon. Tak můžeš poznat, jak máš těch tvorů správně užívat. Bratrsky a spasitelně ti uděluji milost. Jenže někdo možná raději chce kráčet svou nezávislou cestou pohodlnými nížinami. Hodlá si počínat na vlastní pěst a sobecky si užívat po svém toho, co patří Mně a co by Mě mělo oslavovat.
Něco jiného je bloudit po neznámých cestách a upřímně hledat pravdu, a něco jiného je hřešit. Pro hřích není žádná omluva. I kdybys nebyl učený, přesto vtiskuji do tvé přirozenosti zákon Desatera. Prosťáček jako nevzdělaný barbar ví, že krást, loupit, lhát a páchat podobné věci je špatné. Učení lásky je tak rozšířené a známé, že se to stalo obecným majetkem všech. Nikdo nemá právo se vymlouvat, že neví, co je hřích. Mnohý však nechápe, že mu dávám přikázání, aby nemusel na cestě k dokonalosti bloudit.
Jak se cítil poutník při návratu domů? Možná jako Daniel obklopený lvi. Matně vzpomínal, jak si to vlastně počínal Ignác z Antiochie v takové šlamastice. Jak to jen dělal svatý Jeroným, aby mu král pouště zůstal klidně podřimovat u nohou?
Lev je šelma, ale hřích je daleko nebezpečnější. Stačí si všimnout, jak jej otcovsky trestám sám na sobě jako tvém Bratru, když beru tvoje hříchy na sebe. Sleduj – kříž! To je to tvoje práce. Dílo tvých hříchů!
Bdi nad každým bližním, protože ti ho svěřuji. Máš odpovědnost za každého, koho ti svěřuji. Modli se a usiluj o spásu, blaženost a svatost nejen sám pro sebe, nýbrž pro každého dalšího.
Ještě jeden šok, a nevím, co si počnu, ozývalo se šepotem z kanovnického roucha před Otcem Diegem. Jenže člověk moc vydrží. Nicméně jeho ideál křesťanského rytíře dostal citelný zásah a utrpěl velkou trhlinu, kterou se teď toužil všemožně zacelit.
Co – co - co se to - ? Vyrazil se ze sebe. Něžné oči ztuhly na dvě matné ledové kuličky. Prudce nasával vzduch nosem, nabývajícím tvářnosti přezrálého fíku. Strašný výjev se vynořil několik dní ostrého pochodu západně od Duryňska. Co to bylo? Bájní draci nebo obři? Ne, pouhá skutečnost. Nebýt to zde, severně od Alp, připadal by si jako v rodné vlasti, ohrožované kvůli náporům islámu také otroctvím. Krajinou se valily kvílející proudy lidského těsta, řinčícího okovy. Řemeny poutaly tělo k tělu jako slepené nejlepší arabskou gumou. Po bocích je provázely roty postav bez tváří, práskající biči a popichující oštěpy, aby urychlily pohyb vstříc vycházejícímu Slunci. Za nimi se sunuly vozy, tažené několika volskými spřežení. Byly až po vrch naložené vším, co se kde dalo vyrabovat. Vytřeštěné oči Otce Diega a jeho průvodce poletovaly po tomto divadle světa. Jejich majitelé se občas pokusili ujistit nehty zarývanými do tváří, je-li to skutečnost nebo horečnatý sen.
Co – co je to tam za podivné zbrojnoše? – Vykoktal Otec Diego. Jeho tvář se potáhla závojem chmur, takže se zdálo, že přerůstá do mechů a líšejníků, obrůstajících temné hvozdy. Čelo se mu zvrásnilo několika otazníky a vykřičníky.
Vojsko Přemysla Otakara na svém tažení.
Vždyť jsou mezi nimi kohorty pohanů! Viděl jsem je.
Kumány? To jsou poddaní našeho pána. Doprovázejí nás kvůli naší obraně. To víte, jsme tu daleko od vlasti. Náš pán zrovna provdal dceru Markétu, řečenou Dagmar, do Dánska.
A co ti Kumáni?
Ach, ti! Jsou bojovnější než všichni křižáci s muslimy dohromady. Nasazujeme je do čela vojska.
Kumáni a Tataři přece strašně sužují křesťany v Uhrách.
Oplechovaná postava se vrtěla jako korouhvička na věži a podobně neslané-nemastné bylo vysvětlení:
Všichni třeba nejsou tak špatní. Dávno by se byli už obrátili na pravou víru, ale není k tomu dost vás - duchovních. Vyproste nám v Římě nějaké misionáře.
Kam to všechno putuje?
Na trh s pohany.
Prodáváte je snad do otroctví?
A co s nimi, když odmítají přijmout svatou víru?
Takhle to děláte?
Náš pán a vojevůdce Přemysl Otakar je dobrý křesťan. Tuze rád by to dělal po křesťansku, ale jak by potom obstál mezi ostatními zeměpány? Pochopte ho.
Do života mladičkého kanovníka právě zasáhlo zemětřesení a holomrazy nešetrně ničily jeho zahradu snů. Tohle lidské stádo mu bezohledně zdupávalo sad jeho iluzí Oči mu odletěly kamsi k nebesům a zdálo se, že se hned tak rychle nevrátí na své místo. Nasadil výraz spadlé rolety. Byl to jeden z těch trapných okamžiků, které vrývají nové vrásky do lidských tváří a zanechávají po sobě zajímavě stříbřité skráně.
Ze Španělska znal sličnou tvář Matičky církve, zahalenou do vzácných látek a ozdobenou zlatými kříži. A najednou to všechno vypadá jinak. Odhalují se neslavné kořeny slávy zakladatelů velkých panovnických rodů. Ukazují se mniši, zahrabaní v klášterech. Biskupové, utápějící se v blahobytu, nádheře a přepychu. A tolik duchovních osob, zapletených do nejrůznějších podvodů, čachrů a machinací spolu se světskými velmoži! Nerad vzpomínal na ty pyšné a naduté kněze se zanedbanými farnostmi a s hroznou neznalostí posvátné nauky. Jenže oni tady jsou. Místo hlásání Božího slova se tu omílají samé fráze. Je-li kde slavena nedělní mše, tedy lid mechanicky odříkává Vyznání víry a Otčenáš. Místo radostné zvěsti evangelia se ze všech stran ozývá zastrašující hrozba pekelným ohněm a věčným zatracením. Zdráhal se počítat fary, pronajaté spolkům laiků bez opravdové víry a jarmarečním komediantům.
Tady se obnažuje špinavé a zaprášené zákulisí triumfující Církve Páně. Jak bezmocné je papežství, pokleslé, zrazené, donucované nasazovat svou poslední obrannou výzvu, nouzové bratrstvo cisterciáků! Do tohoto hrozně upadlého místa se snášejí jako supi na mršinu cizí poslové. Z východu se vtírají bludné duše, které si činí z ďábla rovnocenného soupeře našeho nesmírného Otce. Jak klamná je ochrana křesťanstva před nápory islámu pouhým násilím! Zatímco vojenským zákrokem velmožů odrazíš jeden jeho nápor, jiný prosakuje do myšlení a chování mnoha lidí.
Chtěl bys žádat pomoc od svého krále? To by ses načekal. Tolika válkami je zadlužen. Vězí v dluzích až po uši. Proti své vůli se stáváš závislým na těch, kdo se tváří jako obrácení křesťané, ale často jen proto, aby mohli pronikat neviditelnou mocí peněz tam, kam se nedostanou přímo. A tak je král uprostřed své moci bezmocný čelit takové spoušti.
Cestou do rodné vlasti na jihu se Otec Diego s kanovníkem táhli jako dvě převařené nudle. Jejich hovor nápadně připomínal rozmluvu dvou ochraptělých ryb. Možná cestou děkovali nebesům, že se sami neoctli jako nové zboží z dovozu na pražském veletrhu. Být prodán do otroctví jako nevěřící pes je pro zbožnou duši, toužící po mučednictví pro Krista, něco jako nejčernější závrať. Přinejmenším jeden z obou poutníků se cítil jako by ho převálcovaly vozy plné lupu, vyrabovaného hordami přemyslovských drancířů po celé střední Evropě, a zadupnula kopyta tažných volů hluboko do země.
Copak to prožívá mladší z nich, který to sleduje svýma něžnýma dětskýma očima? Možná se mu zdá, že se propadá do bezedné propasti. Navzdory veškeré beznaději pevně věří, že hrozná představa, že ho najednou všechno opouští a pocit úplného bezdomovectví, je znamením shůry, že stojí na počátku něčeho velkého. Neklamou ho smysly? Znovu a znovu podezírá sám sebe, ale je přece po boku staršího zkušeného Otce Diega. Ne sám, nýbrž po jeho boku poznává na každém kroku samé zabedněné dveře, ať jdou údolím Loiry a pak Rýna, ať procházejí Lyonem či Avignonem. Všude jen dusivá atmosféra hříchu a zrady.
Chamtiví velmožové stejně jako drobní zlodějíčci napřahují ruce po církevních statcích. Proradní biskupové, mniši opevnění ve svých hradech, hrubé masy, plné výsměchu a jízlivosti, davy, neklidně těkající od ničeho k ničemu, čekající jenom na neopatrný pohyb, aby se změnily v divoce běsnící. Postupují jenom za dne, protože v noci není nikde bezpečno. Někdy zahlédnou průvod bohatého opata, který se dává opatrně vést v doprovodu po zuby ozbrojených rytířů napříč nejistou krajinou. A když učiní zastávku v nějakém městě, uvidí v krčmě některého z těch "čistých" či "dokonalých", zbloudilého hledače pravdy, bosého s divoce rozevlátými vlasy či zplihlými po posledním lijavci, marně chráněnými kapucí. Matky se před takovým divochem vrhají na kolena a nastavují mu své děti.
Často se říká, že po nějakém obrovském šoku nebo ztrátě se ten, kdo si chvilku poleží na podlaze a diví se, co ho to vlastně bacilo, obyčejně sebere, poskládá dohromady, a tak říkajíc to roztočí a začne nový život. Příroda chce prostě svoje, a tak dál a tak vůbec. Něco na tom je.
Ještě že aspoň ty královské námluvy dopadly jaksepatří, povzdechl si Otec Diego z Azeveda.