V.MEZI POUTÍ A BLOUDĚNÍM ?
Jeho překvapená tvář nabyla vzezření meditujícího poustevníka sloupovníka. Dlouho mu nad tím zůstával rozum stát, takže se tvářil jako by právě snědl pavouka. Doposud se většinou zdržoval na jednom místě a budil dojem, že o něčem přemýšlí. Pak se však přesunul k mramorovému oltáři. Zvídavý pohled se skoro snažil pohnout Ukřižovanému ústy, aby pronesl nějaká další slova, která by aspoň naznačila, jak se to veliké v jeho životě semele. Připadl si trochu jako dítě, které nahlíží předčasně do vánoční punčochy, aby zjistilo, s čím se svatý Mikuláš letos vytasí. Většinou ta obhlídka svatostánku končila sklapnutím knihy dětských nadějí. Pak se hábit rozprostřel před křížem jako bezvládné prostěradlo, spouštějící se na zem. Potom s ním cosi zacloumalo. Nebylo to žádné očekávané volání z kříže v ústraní. Spíše dost neočekávaný úkol poněkud politického zabarvení.
Nemám vůbec žádné diplomatické zkušenosti, excelence.
Už nejsi žádný začátečník. Je konec usedlého života, rozhodl biskup Diego z Azeveda a pokračoval: - Král Alfons VIII. potřebuje vyhledat na dánském dvoře nevěstu pro prince Ferdinanda. Pověřil tím právě mne. Neznám kromě tebe nikoho lepšího za průvodce na cestu.
Oslovený nejistě přešlápl s nohy na nohu, jako by právě nacvičoval sólové vystoupení tance paso doble.
Chceš přece poznat svoje životní poslání! Každý je veden zvláštní cestou k životnímu cíli. Často nepatrná událost přivádí člověka tam, kde je mu souzeno být. Nepatrná příhoda v něm rozšíří jasné poznání, že to a ono je jeho životní úlohou.
Excelence, než cokoli podniknu, potřebuji na chvíli odejít do kaple. Potom vám dám svou odpověď.
Biskupský prsten opsal vzduchem křivku, až vykonal jedno pokynutí.
Človíčku, vezmi rozum do hrsti! Nejsi žádná pápěrka, omezená, s tolika chybami a nedostatky. Zvu tě překročit svůj stín. Tak zkus žít ve středu jsoucna tak, jako žiji sám v sobě. Vyzývám tě k nejvyšší dokonalosti a kráse. Nebuď troškař. Uč se být maximalista. Přitom zůstaň realistou každým coulem. Přej sobě i ostatním jen to nejlepší, protože to smíš sobě a všem ostatním díky Mně dopřát. Kdo se spokojí s málem, není hoden, abych k němu vůbec přišel jako Král králů a Dárce všech darů.
Konečně jsou to jen důsledky, které z toho plynou pro tebe, když podle vyššího záměru vyrosteš z dětství až k dospělému přátelství se Mnou.
Opocená hlava se dotkla kříže, jako by ho chtěla podepřít, ale vzápětí se od něho prudce odtrhla.
Žádný spánek! Žádné snění! Tady jde o skutečnost tvého původního dětství! Především ale - co to vůbec je - to tvoje dětství? Kéž by ses nejen honosil tímto jménem, ale skutečně také byl takovým dítětem! Zvu tě k tomu! Už tím, že si tě stvořuji. Ale to není vše. Hlavně tím, že tě přetvořuji! Prožehnu tě milostí, aby ses Mi mohl víc podobat jako Můj vlastní obraz.
Odtud vyplývá, jak odpovědná a vznešená je tvoje úloha jako Mého dítěte. Vybírám a volím si právě tebe ze všech tvorů, abych skrze tebe a přes tebe ovládal, řídil a spravoval všechno ostatní. Hodlám řídit svět z tvého srdce. Svěřuji ti všechny ostatní a především bližní. Svěřuji ti je, abys je vedl k dokonalosti, ale nejen podle nějakých zvenčí daných předpisů. Veď je podle Mě samého. Snaž se umožnit všem ostatním žít jako Moje dítě z plnosti podobnosti se Mnou. Svěřuji ti tvé bratry a sestry, abys je vedl stále blíž a blíže ke Mně. Z toho vyplývá také svatá neúprosnost, aby ses nedal unavit tím nevděčným, co je v úloze toho, kdo je postaven do popředí a má spravovat vše, co mu bylo svěřeno. Přestaň tupě přehlížet, aby ti, kdo ti podléhají, byli snad někdy nuceni smiřovat se s povrchností, s prostředností a malostí svých nadřízených. Jako Moje dítě už nejsi pod vládou zákona ukládaného zvenčí. Podléháš řádu milosti. Bylo by nemístné i nevčasné vnášet mezi lidi způsoby vnějškového vedení a povrchní, neosobního ovládání a donucení, jaké nutně sužovalo celé lidstvo před Mým přijetím tvého těla za Můj vlastní příbytek.
Když dospěješ k myšlence, že jsi zvláště ty uprostřed všech ostatních lidí povolán k tomu, aby byl a žil jako Moje dítě, a že jsi ostatním svěřen, abys je podporoval na cestě k dokonalosti, tak rád podnikneš a vytrpíš všechno pro ostatní. Osvojíš si to vnitřně, plným prožitkem a vlastní zkušeností. Pojednou zakusíš, že to není žádná utopie ani výmysl, ani pouhá teologická formulka, nýbrž nejbohatší a nejživotnější, jakož i nejpůsobivější skutečnost. Potom naplno prožiješ úchvatnost této skutečnosti, která tě dovede přetvářet, posilovat, abys všechno podnikl i všechno vytrpěl pro bližního na základě svého povolání za Moje dítě.
Jenže řekni to někomu na ulici. Kdekdo ti odpoví: No a co? Mám snad štěkat?
Jen někdo, vymykající se z davu, se kterým pouze zdánlivě splývá na své cestě od jednoho díla ke druhému, zakusí jako ty, že tato myšlenka vznešeného dětství osladí všechny hořkosti a povzbudí ke všem obětem, bez nichž je život každého, kdo usiluje o dokonalost, nemyslitelný. Tato myšlenka tě chrání před zevšedněním a zpovrchněním služby lásky. Také tě ale ochrání před propadnutím pouhému lidskému soucitu, před uchýlením se k diktátu bezbožného lidumilství, k bezduchému boji za lidská práva namísto milosrdné služby.
Zamýšlíš se stále dost nad touto krásnou myšlenkou, a hlavně: žiješ z této myšlenky? - Snaž se vybudovat svůj vnitřní život na jejím základě. Hleď k tomu strhnout svou atraktivností a úchvatností také ostatní.
Nové dětství je ten nejkrásnější, ale také nejvýmluvnější a nejpřesvědčivější základ celého života, všech jeho požadavků. Přitom ti tyto požadavky vůbec nepřipadají jako něco krkolomného, ani jako něco neúnosného, a vůbec už jako něco křečovitého a nemístného.
I přes působivost a jasnou přesvědčivost životního kořene, zůstával mladý kanovník při sebemenším okolním náporu načisto paf. Stačilo takhle málo a jeho srdce pokaždé málem nadskočilo, zastříhal nohama jako při tanci sarabandy. Krátce poté se svinul kolem oltáře jako přerostlý břečtan, až se Ukřižovaný na novém stromě života zakymácel, aby z něho navzdory hřebům sestoupil a přiblížil se.
Jak krásné je toto nové dětství! Nechci tě prostě jenom nechávat na zemi. Nevyhloubil jsem jen tak pro nic za nic v tvém nitru onu propastnou touhu po úplném štěstí. Nezakládám zbytečně ve tvé duši žhavou touhu po ryzí pravdě, po spočinutí ve štěstí, které dává všechno. Proto ti předkládám toto všechno tak, že se ho nikdy nedobereš až na dno, kde bys už nemohl dál pronikat, protože by se ti zdálo, žes už všechno obsáhl. Poznáš, že jsem nesmírný ve své dobrotě, lásce, pravdě a kráse. Právě proto musí být věčnost, abys mohl toto své štěstí jaksepatří uchopit a řádně prožít.
Zatímco kanovnický hábit leštil a skoro hladil mramorovou podlahu před křížem, oči vytřeštěně putovaly tmou. Čím to, že se ta chvilka v kapli protáhla jako černá kočka na střeše, a že noc nejen ztmavěla, ale také navlhla. Způsobil to jemný příval jeho kropenaté chvály.
Se zarudlýma očima se vrátil do biskupské rezidence. Párek očí mezi párem svící vzhlédl od knihy a zamrkal:
Nuže?
Chvíli bylo ticho, že se dalo dlabat lžící. Teprve po této nekonečné chvíli prořízl zhuštěnou atmosféru Dominikův pevný hlas:
Hm. Pánbůh už někdy naděluje lidem takové dárky. Jsem připraven.
Možná ještě ne dost. Musíš se lépe obléknout. Jedeme do míst, kde šaty dělají člověka, a také taková místa zastupujeme – když jednáme jménem kastilského krále.
Venku pod širým nebem bylo skoro tak tma jako na chodbě. Šedá, hrozivá obloha teď úplně zčernala. Byla to nateklá hmota inkoustových mraků, těžkých hromem, bleskem a deštěm, který občas přikvačí, aby připomněl vnitrozemcům na sever od Alp, že jsou otužilí, a že jejich povahu nesmí podkopávat věčný sluneční svit jako u obyvatelů jižních krajin. Ta hmota nyní vyštěkla na biskupa Diega z Osmy a jeho společníka jako zdivočelý pes.
Bylo by však třeba mocnější síly než nepřízeň počasí, aby odradila zdatného biskupa, když volala povinnost.
Mohutné masivy Pyrenejí, přerůstající v další hory pohltily Diega de Azevedo. O několik vteřin později pohltily také Dominika Guzmána.
Jeho pozdější obdivovatelé nabyli přesvědčení, že od límce nahoru se mu nikdo nevyrovná.
Učení pánové hledají lidskou genialitu v hlavě jako v jedině možném místě. Podle toho měří a srovnávají jako Francis Galton ve svém díle Heredity of Genius. Jiní zase pitvají a váží mozky, aby zjistili, kolik váží mozek Einsteinův a kolik třeba mozek Lva Tolského. A další zase říkají: Kdepak! Ve váze mozku to není. Je to v závitech mozkové kůry. A nakonec? - Génius se vytratí a jednou splyne k nerozeznání s bláznem, jako Cesaru Lombrosovi, jindy zase s přelévající se hmotou širokých mas. Koneckonců se génius vytratí jako pára nad hrncem.
Zdánlivě bezcílně a temnotou putující nožičky Ježíšovy ho nyní unášely západním směrem. Takže to nebylo jenom v hlavě, ale taky v nohách, v žehnajících rukou, ale také v srdci, a koneckonců v celém těle toho, který se rozhodl šlapat ve stopách Nejvyššího jako jeho dítě, bratr, přítel, vyslanec. Kdyby šlo jen o tělo, nikam by se nedošlo. Šlo však především o duši. Jenže ani to by bývalo zřejmě nestačilo, nebýt toho celkového zaměření a zacílení. Tak tu byl nejen postup, ale je také přitahování a tažení, vláčení a cloumání někdy po alpských hřebenech, jindy po hlubokých úžlabinách, ale i náramných stržích a dírách.
Ve všech těch černých dnech, které následovaly, ve skutečnosti nikdy neztratil naději. Někdy byla temná, ale vždy tu byla.
Tak těsně přilnul k Nejvyššímu, že ho nikdy neopouštěla naděje, ta něžná přítulná dívka.
Naděje opouští lidskou duši velmi neochotně. Po prvním ochromujícím dopadu jakéhokoli šoku má většina z nás sklon pokusit se vsugerovat si, že to nemusí být tak zlé, jak to vypadá. Máme pocit, že se co nevidět objeví nějaké vysvětlení a postaví věc do jiného světla. A tak se i mladý kanovník v tu chvíli ubíral temnými horami jako ovce a cosi - za této situace zcela pochopitelně -nesrozumitelně mumlal.

Aá, katolická honorace! - Zaznělo pohrdavě hostincem v Toulouse, kde hledali útulek.
Jenom projíždíme.
To rádi slyšíme, ozvalo se s dávkou jízlivosti.
Šenkýři, nalej pánům vína. Jedou z daleka –
Od kastilského krále.
A trochu utrejchu! – Ozval se opilý hlas.
Nemáte rádi kněze?
Vyžíráte nás a ždímete! - A co nevyžerete, odvezete!
Zaplatíme.
O tom není pochyb, že zaplatíte - za všechno jednou zaplatíte – za celou tu prohnanou církev!
Zatímco slova vibrovala vzduchem, vášně ochladly, na tváři ctihodného Diega se objevil výraz umírající kachny, který ho tak často zdobil v okamžicích tísně. Po prvém jeho vypěnění se dostavila značná ochablost. Kdyby mu býval byl jeho kanovnický průvodce v tu chvíli snad sdělil: Excelence, máte velmi malý pulz, jistě by mu byl s klidem vydechl: Nevadí, mám dost času.
Nasupeně však zafuněl jako býk před kardinálem. Z celého jeho zjevu bylo okamžitě patrné, že přijal velmi zdrcující zprávu. Oči mu lezly z důlků, vlasy měl rozcuchané v místě, kde se za ně předtím v rozrušení chytil. Jeho tvář vypadala, co nejvíc mohla, jako tvář rozčíleného Saula.
Co máte proti církvi?
Takových jako jste vy, máme tady víc než dost, ukázal kterýsi z hostů palcem k žumpě za hostincem.
O některých věcech a počinech se říká, že jsou to velké kroky, a že je to velká námaha, hodná lepšího předmětu. Jsou lidé, kteří podnikají podivuhodné úsilí, aby zabili svůj čas, svou duši a práci svých bližních velmi soustavnou, tvrdošíjnou, přesně a prováděnou honbou za maličkostmi a malichernostmi. Kdo má hlubší chápání věcí, ten ví, že maličkost není docela totéž, co malichernost. Maličkosti jsou jen zdánlivě malé, totiž s ohledem na nesmírný cíl, v jehož světle se nic nesmí jevit malým.
Malichernost je shánění maličkostí bez tohoto cíle. Malichernost je soustavná snaha, aby ony maličkosti nepřesáhly stín své malosti. A v tom je někdo virtuózem. Tak především umí znamenitě rozbít svůj čas na tisíce drobností. Nevydrží u žádné poctivé práce. Za chvíli ho to přestane bavit. Jeho zájmy jsou trvanlivé jako dubnové přeháňky. Oč méně vidí výsledky své práce, o to více provozuje svou velkorysou malichernost vůči svým bližním, hlavně vůči těm, kdo hrozí nějak zastínit jeho bezvýznamnost. Pokaždé se na napřed snaží přihřívat si u někoho svou polívčičku, svést se spolu tam, kde se něco většího děje. Běda, jestli ho bližní přizve k účasti a s někým seznámí. Pak si může být jist, že mu za chvíli odcizí jeho známé. Nehlídá-li si dost obezřetně své místo, pak se brzy octne na vedlejší koleji. A protože stále ještě slyší a dovídá se o přednostech, výkonech a vážnosti svého bližního, hledá tedy chyby, nedostatky na jeho díle i na jeho osobě. A v tom dosahuje vynikajících výsledků. Stává se sítem, takovým podivným sítem všech nespokojenců s bližním. Na něm se usazují všichni nespokojenci. Aniž by je složitě vyhledával, soustředí se kolem něho. Samovolně. Cítí spřízněnou duši, u které najdou pochopení pro své antipatie.
Načež hledá na svých bližních chlupy, hnídy a vši jako pravý hnidopich. Nemá větší radost, než když zase najde nějakou chybu, než když ho zase někdo upozorní na podobné pochybení jeho bližního. To hned povyroste jeho sebevědomí. Ten jeho bližní není tak velký, jak se zdálo, kdepak, není, protože na něm nachází tolik chyb a nedostatků.
V duchovním životě se jeho duše uspokojuje tisícerými ryze vnějšími úkony, zvyky, projevy. Neumí pochopit služebnost ani prostředečnost těchto zařízení. Odmítá uznat, že výjimka podporuje pravidlo, jakož i zákon, kde se nižší podřizuje vyššímu. Proto si počíná tvrdě a bezohledně. V tom zakouší opojení z moci, a přisazuje k tomu další iluzi, že právě tímto sebeklamem je mu kolem srdce jako proroku Jeremiášovi. Domýšlí si, že právě tím je spravedlivý a horlivý v zachovávání řádu a kázně. Nevychová žádnou osobnost. Buď zlomí člověka, nebo ho zkazí v pokrytce. Pokrytectví se totiž brání zlomení a propadnutí této malichernosti. Nedá-li se malicherný štoura převychovat, měl by být držen daleko od všech lidí velkého formátu, od každého velkorysého díla, daleko od života, hluboko v podzemí. Jinak by dusil, unavoval a otravoval celé okolí.
O jistých nepřehlédnutelných, ale těžko postižitelných okamžicích života, zasahujících kruhy prosté zrovna tak jako velevážené, se obtížně píše. Doboví kronikáři jsou většinou natolik dětmi své doby, že pro samé stromy nevidí les. Soudobí vypravěči příběhů, jejichž nadání, pokud jaké mají, se pohybuje spíše směrem k zaznamenávání událostí než k rozboru toho, co je provází, a o souborném náhledu ani nemluvě, tedy všechny tyto děti své doby se cítí těmito okolnostmi zaskočeny. Až teprve, když to někde začne jaksepatří skřípat, najednou se dojde k obecnému poznání. To se pak traktuje i na té nejosvícenější akademické půdě podle známé říkanky: Kolo se nám polámalo, udělalo bác! Kolotoč zůstal stát a najednou jsou všichni trpělivými pozorovateli obecného kostnatění myslí. Rázem se kdekdo tváří jako zkušený znalec podnětnosti, připomínající svou smělostí a pohotovostí mořskou škebli. A tato šnečí podnětnost a myšlenková zaseknutost se kupodivu ujímá právě u těch, kdo se z Božího dopuštění dostali takzvaně na výsluní. Farizejové bystře objevují, že je nejvyšší čas pro zavádění nového pořádku, nové soustavy a nové techniky řízení, ale jinak je to vlastně munifikace mrtvol, nové uspořádání posledních zkamenělin, překládání kosterních pozůstatků a úklid nejrůznějších fosilíí.
Hostinský sledoval honosně balenou a v brokátu vázanou blahobytnou usedlost ctihodného Diega.
Tlouštík si právě dopřál večeři. Nevím, jestli kdo pozorně sledoval zasloužilou veličinu při večeři. Osobně postrádám tuhle zkušenost, ale kronikář o tom zaznamenává, že je to nesmírně zajímavé. Začíná, podle všeho, v podobném smyslu, v jakém se v džungli pouští lev do žrádla. U polévky divoce vrčí a rybu spolyká za doprovodu série dušeného vytí. Teprve při prvním chodu po předkrmu projevuje umírněnější náladu. U pečeně a moučníku shledává jeho okolí, že se rozveseluje. Ten první živočišný hlad je ukojen. Sytost na něho působí konejšivě. Jen ještě nějaké drobné sacharidy uhladí náladu.
Po ovoci a sklence vína se už docela obměkčený pohodlně opře, aby začal vyprávět smělé historky.
A přesně tak tomu bylo i dnešního večera. Jídlo se ubíralo potěšitelným směrem. Zanedlouho se Otci Diegovi jevil svět viděný pohledem žaludku v růžových barvách. Voňavé nadýchnuté koláčky dovršily dílo usmiřující jeho útroby. Společensky roztával, třebaže mu cosi chybělo...
Nejtrestuhodnější formou nadutého sucharství je, když se někdo zapomíná přirozeně radovat ze života. Jakmile začne přijímat královské dary s povýšeným přesvědčením, že je to samozřejmé. Když se člověk ráno probudí zdráv ve vlastní posteli a shledá, že má střechu nad hlavou a oknem vyhlédne ven, kde vládne pokojné počasí a jeden se nemusí bát, že mu do večera spadne na hlavu nějaká pavlač, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a vyzpíval z plných plic díky Bohu za toto krásné ráno či napsal oslavnou báseň na krásu života.
Sotva někdo začne delší dobu prožívat krásnou idylku tak, že ji už nebude přijímat jako nezasloužený dar, a začíná ji brát jako vodu ze studny, v tu chvíli by mu nebesa prokázala neocenitelnou službu, kdyby na něho dopustila drobet nějakých útrap, přinejmenším aspoň zimnici, při níž by se mu roztřásly kolena, když ne zrovna zemětřesení nebo jinou živelní pohromu. Pak by přestal vzpomínat na to, že kamna málo topila, nýbrž by s povděkem uznával, že vůbec trochu hřála.
Načež spustil hostinský na celé kolo:
Pastýři zhloupli! Dnešní vrchnost, ačkoli má klíče, neotvírá, ale jen s nimi řinčí! Strašná nezodpovědnost! Otvírat se musí i přes možné omyly, jež z toho mohou vzejít.
Neváhal varovně vztyčit prst jako prorok Ezechiel: Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!
Vzhled ctihodného Diega vystihovalo rázem jediné slovo: Zachmuřenost. Obočí se mu setkávalo nad kořenem nosu, brada mu vyčnívala od dvaceti do třiceti centimetrů. Stál tam, napínal svaly, vydával tiché mručení jako sopka jen částečně vyhaslá. Jeho okolí mu pohotově uhýbalo z cesty, protože nebylo jisté, zda každým okamžikem nevytryskne z jeho úst žhavá láva.
A co jeho kanovnický doprovod? Svědkové zaznamenávají vykulené oči a křečovité tisknutí cestovního kříže obouruč. Občas se kříž pozvedl až k ústům. Chvílemi se divákovi mohl zdát pohled v očích dost málo přítomný, o čemž však mladý kanovník zřejmě neměl potuchy, neboť se jeho duše patrně ubírala po nesmírně blátivých mokřinách.
Až do konce světa je Pán také v agónii. Jako se duchovně rodí v lidském srdci, tak také jde pořád křížovou cestou a stále je křižován a trvale visí na Golgotě. Jsi k němu přivtělen, Tvoříš s ním jedno tajemné Tělo. Hodlá nadále žít na zemi. Jako žije a zpřítomňuje se jeho oběť na kříži, má se také zpřítomňovat a obnovovat celý jeho život. Proto je zde tajemné Tělo Páně. Proto se zde obětuje celý život. Tak jsi také ty zavalen bolestí. Proto i na tebe doléhá křižující potíž tvých životních bolestí, abys procházel trýzní a volal o pomoc. Opakuje, že nemůže být jeho učedníkem, kdo odmítá denně brát svůj kříž. Jako každý, i ty jsi ukřižován do utrpení těla a světa. Smíš se však svobodně rozhodnout, zda budeš trpět nesmyslně a zoufale anebo smysluplně a nadějně, jako lotr ukřižovaný po levici nebo po pravici jediného spasitelného kříže. Když tvoříš tak těsné a živé společenství s Ukřižovaným, nemůžeš si dovolit být změkčilým a choulostivým článkem tohoto tajemného Těla. Nesmíš být jeho zhýčkaným údem pod hlavou korunovanou trním.
Proto nechává celé Tělo napořád vláčet křížovou cestou a čas od času viset na kříži tam či onde v hanbě a potupě a zdánlivé porážce. Tolikrát ve svém těle znovu umírá, abys byl svědkem jeho Zmrtvýchvstání na místech a v poměrech, ve kterých by se dalo očekávat všechno jiné než Vzkříšení. Nerozuměl by ani za mák tomuto učení, kdo by se pohoršoval nad onou agónií církve, kterou prodělává na nejrůznějších místech. Nechtěl by své oslavení, kdo by odmítal svůj kříž.
Kdybys žil jen v přirozeném řádu, i tehdy by byl tvůj hřích vzpourou proti vůli Nejvyššího, určujícího smysl a užití každé věci. Protože jsi ale vyšším nadáním pozván k novému životu, je hřích urážkou Nejvyššího, je odhozením vnitřního, nadpřirozeného života, vzdáním se účasti na vyšším životě.
Jenže to jde ještě dál. Jeden se tím sice vzpírá přirozenému řádu, ale on sám zůstává ve své vlastní přirozenosti. Kdežto nadpřirozené nepatří k podstatě člověka. Je mu dáno. Proto je ztrácí, když popírá jeho základ, totiž svrchovanost Nejvyššího ve všem a proto i ve vlastním životě. Proč by zůstával důvěrný vyšší život v někom, kdo se staví proti Nejvyššímu? Tak je smrtelný hřích jakýsi druh sebevraždy.
Mystik s oblibou užívá k lepšímu vyjádření svého duchovního života i pro vyjádření duchovního života vůbec slov ze života, jak jej člověk zakouší pocitem, vášnivě, emotivně.
Teprve tehdy začneš být co k čemu, když máš onu šíři a všeobjímavost srdce, které dovede mít starost i obavy a péči o všechny, které dovede všechny chápat a ke každému se sklánět. Teprve nyní začínáš za něco stát, když ti není cizí žádná bolest a žádná otázka této doby.
Bude to s tebou lepší, až otevřeš své srdce obecně, všeobjímavě, až procítíš, ale prakticky, na svém místě a pro své povolání, svou spoluzodpovědnost za všechny své bratry a sestry.
Jinak se to bude vyvíjet tak, že se jeden skoro svatý bude šklebit na druhého se svěřepostí chrliče na okapu starého hradu, další mu ve jménu lásky šlapat na paty, jiný bude ze samé horlivosti o vyšší věci nakopávat druhého a podezírat z nedostatku pravého ducha. To není duch jednoty, ani duch lásky, která tě zve k oné jednotě. Každopádně tím nikoho nezískají pro Krista jako Bratra a Spasitele, když ho tak mizerně zastupují.
Když se po večeři vrátili do pokoje, nezdržel se otec Diego poznámky:
Co tady dělají cisterciáci? Je jich tu jako psů! A výsledek?
Odpovědi se však od svého průvodce nedočkal. Naděje plné rysy jeho tváře se bolestně zkřivily. Místo odpovědi vytáhl z cestovního tlumoku kříž, postavil ho na stůl a sesul se před ním na kolena jako hromada namoklé omítky. Otec Diego vyhlížel jako rodná hrouda po muslimském nájezdu. Příroda se usmívala ještě dalších pár hodin, ale, pokud šlo o biskupa Diega, slunce zhaslo. Dominik o tom však už dávno nevěděl. Oči se mu zalily slzami a celý svět se rozmazal víc než ve skutečnosti.
Pane, chceš-li mne mít u zdejších cisterciáků pro jejich posilu a povzbuzení, klidně mě tam pošli a půjdu.
Proč by ses, Můj synu, uzavíral do sebe, proč bys vyhledával nesprávnou samotu? Za své pozemské pouti si vybírám ten nejdokonalejší život, totiž chodím a učím. Mohu si k sobě přitáhnout každého a dát mu Mou Pravdu, Krásu a Dobro jako vánoční dárek, ale místo toho chodím a učím. To proto, abych ti dal příklad. Nesedět jako hodech, a raději chodit a hledat žíznivé a hladové, jako pastýř hledá ztracenou ovci. Myslel sis, že těch oveček je pořád ještě dost. A tak, když jsi ztrácel jednu, ztrácel jsi tím sta a tisíce jiných. Vykroč ven, a hlavně mezi ohrady, nejen mezi ty hodné ovečky, které nikdy neměly dost podnětnosti, aby se někam zaběhly, nýbrž ke všem, kteří někde hladoví a žízní. Vyslechni jejich nářky, ale hlavně je přiveď zpátky domů, k otcovskému stolu, abys mohl bok po boku s nimi poslouchat Moje Slovo, které bys jim mohl předat jako skutečně plné životodárné zrno.
Později, když se už jejich pokojem šířilo řezání pilou přičinlivého dřevorubce, odhodlal se Dominik k závažnému počinu.
Excelence –
Co – co – ozvalo se za rozespalýma očima.
Půjdu ještě promluvit s tím dobrým mužem?
Teď?
A kdy jindy? Zítra musíme pokračovat dál.
Takhle? – mrknul po svém nočním úboru.
Proč ne?
Jak budeme před nimi vypadat?
Méně blahobytně – méně provokativně, než v těch brokátech. Zkrátka jako opravdoví poutníci.
Ctihodný Diego ho mlčky následoval.
Když se octli před hostinským, prolétlo vzduchem cosi jako ostrý nůž. Biskup sebou trhnul, jako kdyby ten nůž zajel do masité části nohy. Krev netekla, ale srdce přesto krvácelo. Slova jsou někdy ostřejší než nože.
Cha, cha, ale sluší jim to jen co pravda!
Jako praseti vesta, ozvalo se zpod jednoho stolu hlasem, upomínajícím na drsný jutový pytel.
Chceme s vámi mluvit, osmělil se Dominik.
Nová taktika, že ano? - Pohodil hostinský hlavou k biskupovi v nedbalkách.
Teď už máme trošku víc klidu, než z večera, kdy tu bylo tolik hostů, mínil Dominik. Kdo chce najít či lépe objasnit smysl svého života, objevuje, že jde nalezení odpovědi na otázku a touhu po štěstí. Člověk má nejrůznější potřeby, od ryze hmotných jako je potřeba nasycení těla, až po potřebu krásy, a potřeby duchovní a mravní.
Mnohý člověk se uzavírá sám do sebe, do své vlastní ulity. Utíká se na svou chalupu, chatu, zahrádku podle pořekadla Můj dům, můj hrad. Tam se věnuje svým zálibám a hračkám. Postrádá sílu naplno a radostně žít, jenže nemá zase chuť docela odhodit život a zemřít. To je ale živoření.
Jenže tak je to na denním pořádku. Byli jsme jednou vrženi do bláznivého kolotoče života. Copak to není tvrdé pro člověka, který chce být pánem svého osudu? Pokud má někdo na svědomí tuhle naši vrženost do světa, tak mu patří pohrozit pěstí, a ne se před ním trpně sklánět!
Máme přece na vybranou. Buď přijmeme názor o nesmyslnosti života, do něhož jsme byli bez našeho souhlasu vrženi, takže všechno ústí do nicoty, a spokojíme se tím, co je pomíjivé a omezené, a s nechutí budeme žít navzdory tomuto názoru, anebo uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a nad tím vším a dává všemu smysl. Navzdory všem, kdo znechuceně mluví o nesmyslnosti života, člověk žije dál. A jak by se vztekal, kdyby mu na ten život někdo sáhl! Samo jádro jeho bytosti, celého jeho vnitřního životního prostředí se brání nesmyslnosti života. Po každé prohře a zklamání se v člověku znovu vzmáhá chuť do života, žízeň po životě. Už tím, že pokračuji v životě dál, předpokládám nějaký smysl života, ne?
Ovšem.
Takže člověk hledá odpověď ohledně smyslu svého života.
Dejme tomu. Ale proč by to měla být zrovna odpověď víry?
Kdekoli se snažíte žít opravdu lidsky, kdekoli dobrovolně a svobodně přijímáte odpovědnost za svůj život a nesnažíte se zbaběle odhazovat vlastní svobodu, všude tam, kde usilujete o něco hodnotného, kdykoli doufáte v konečný smysl všeho dění, tak přicházíte do styku s tím, co kulturní tradice nazývá Bohem. Víra je ze strany člověka pokaždé výsledkem svobodného rozhodnutí. Je to svobodná odpověď na základní otázku po smyslu života. Přitom to neruší žádnou z hodnot lidského života, avšak určuje jejich pořadí. Víra nás nezbavuje bolestí, hledání a utrpení. Je však silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Víra dává vlastní smysl našemu hledání, objevování a vynalézání.
Zkusit to s Bohem? Věřit? Co to znamená? - Mně se zdá, že věřit mohou jenom takoví lidé, kteří jsou neschopní nebo líní k tomu, aby věci samostatně promysleli, anebo se lehce poddávají svým citům.
Co vás nemá, milý bratře. Víra zdaleka není jen citová záležitost. Musí se stále zdůvodňovat rozumem, aby byla přesvědčená. Každý má takovou víru, jaká mu odpovídá. Pokud u něho převažuje rozum, tedy bude rozumně podložená. Je-li spíše citový, tedy bude i jeho víra poznamenána citem.
A jak se tedy někdo stává křesťanem?
Nikdo to nedělá ze sebe ani svým jednáním, ani svým chováním. To dělá z člověka Boží milost. Tedy se nestává křesťanem tím, že se nějak namáhá, aby přesně a do všech podrobnosti plnil nějaká přikázání. Křesťanem se stává tím, že vírou a láskou odpovídá na výzvu shůry.
Copak dobrého mi ten Bůh dává?
Milost. Tím začíná vyšší život. Tím se člověk rodí k novému životu.
Známe, to známe. A potom si může klidně složit ruce do klína, a jenom si říkat: Pánu Bohu poručeno. Bůh všechno řídí, takže to všechno zařídí.
To tedy ne! Právě zde začíná pro každého jeho vlastní úkol. Je vykoupen, ale stojí na počátku nového života. Dostává nový život, ale prožívat a plně ho rozvinout, to za něj nemůže provést nikdo jiný. A právě tady začíná křesťanský život být naším vlastním úkonem. Člověk začíná věřit. Tím se mu otevírají nové výhledy a nový obzor. Z tohoto hlediska nabývá život nový ráz.
A není to jenom sebeklam? Copak se tolik liší skutečný křesťan od zodpovědného nekřesťana? Často přece vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Takže křesťan se liší od ostatních leda svými ideály.
Kdepak. Křesťanský poutník i zbloudilý hledač pravdy žijí sice ve stejném světě, počínají si snad podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se zásadně liší. Křesťan především není žádný snílek. Zaměřuje se na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Nežije pouze z prolínání lidských a přírodních skutečností, ani z ryze lidských zkušeností. Žije především ze setkání s Bohem. Celým životem odpovídá na vyšší povolání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat lidských zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním tvorstvem.
Samé pěkné řeči! Jenže když člověk potkává tolik křesťanů, uzavřených ve své ulitě! Kdopak by mohl vaše slova brát vážně?
Křesťan je spojen se všemi lidmi světa a s celým světem. Jeho Bůh přichází spasit všechny a zachránit celý svět, ale nechce to dělat bez člověka. Následkem toho je dnes postavení a úkol křesťana zodpovědnější, než kdykoli dříve. Je postaven do světa, který má pro něho širší ráz. Tak je stále víc vytrhován z někdejších sousedských vztahů místní obce a vtahován do souvislostí širší obce.
Když je svět tolik zaslepený a zvrácený, jakpak může někdo za něj brát odpovědnost? A co teprve křesťan! Copak může milovat svět, když miluje toho svého pánbíčka?
Patříme k tomuto světu, do něhož jsme zasazeni. Proto nelze utíkat ze světa. A hlavně křesťan nemá právo utíkat ze světa. Naopak má přední povinnost ujímat se odpovědnosti za svět.
Spíše než uživatel světa je člověk správcem stvoření. Má spravovat všechno stvoření. Je za to odpovědný Původci všeho. Následkem toho není svět jen stvořením, ale čím dál tím víc se má stávat i lidským dílem.
Celé tohle Dominikovo úsilí bylo velmi vyčerpávající a mohlo se minout účinkem, nebýt toho, že tu byl ještě Otec Diego, který odložil svou důstojnost a tiše se v noční košili modlil. Pravda je, že starozákonní prorok míval těžkou úlohu. Měl tepat hříchy svého lidu, měl mu připomenout nebezpečí Božího trestu, pokud se nenapraví. Měl tedy někdy mluvit i proti lidu a ohlašovat i jeho ponížení. Tím těžší úloha, když proti němu vystoupil někdo, kdo se také tvářil jako prorok, a hlásal věci příjemnější, jež spíše lahodily lidské pýše a ješitnosti. Falešný prorok vyzvedal národní hrdost, ukazoval na velikost lidu, a pořád o ní snil a vynášel ji. Přehlížel hříchy lidu, třebaže připravovaly docela nutně tresty. Byl to prorok lidské soběstačnosti a lidských práv, které jakoby se mohly obejít bez pomoci shůry.
Od něho se lišil opravdový prorok. Ten připomínal svému národu především, že je jiným národem, než jsou ostatní. Připomínal mu vyšší poslání, od něhož se odvíjí zásadně jiné, ušlechtilejší jednání. Pravý prorok ukazoval na skutečnou velikost lidu, totiž v jeho poslušnosti k vyšší vůli.
Tak se dodnes liší prorok falešný od pravého. Ten pravý nezavírá oči před slabinami a chybami svého lidu, nýbrž je odhaluje, aby ho přivedl k nápravě. Naopak nepravý se hledí zalíbit veřejnému mínění a lichotí davu a jeho choutkám. Po tom se pozná falešník, když se oslnivě blýská na veřejnosti, odpovídá zálibám a módním směrům lidu. Falešník je i ten, kdo sice poněkud důvěřuje vyššímu poslání, ale ne příliš, a který ustavičně něco organizuje, aby byl moderní, a stále se bojí, že by nebeské dílo zaniklo, kdyby on nepodnikl včasný zákrok, že by bez jeho zásahu snad mohly být umlčeny dary shůry, ačkoli Duch vane, kam chce a nic nemůže zhatit jeho plány. To je prorok falešný možná v dobré víře, ale málo platné, i takového musíš odhalovat nebo mu otevírat oči, aby nevedl slepé stádo jako zaslepený pastýř.
Ne každá zaslepenost však vyhlíží od samého začátku jako fanatismus, který hází zapálenou pochodeň pod hranici s čarodějnicí. Spíše začíná jako úchvatný romantický sen, jenž podněcuje k obětavosti, s níž se opojený snílek nakonec vrhá hlavou proti zdi. Od začátku se vůdce takové organizované iluze staví jako představitel osvícené elity.
Biskup Diego v noční košili tiskl vší silou jednu ruku ke druhé, takže se zdálo jako by v nich chtěl zamáčknout protivný hmyz, ale ve skutečnosti se vytrvale modlil za požehnání Dominikova díla.
Ten horlil, že všichni tvoříme tajemné Tělo, které je jedno. Proto jsme všichni jedno Tělo, ve kterém však nesplýváme v nějaké nerozlišené těsto. Uchovává se tu zvláštní jednotlivost a přínos každého účastníka. A když se mluví o Těle, nutno mluvit o živoucím Těle.
Cha, cha! Náramně pěkně mi tu řečníte o stále živém růstu církve jako těla, ale copak nevidíte, jak s církví cloumá kdejaká nepohoda? Nevidíte, jak s ní metají vlny rozbouřených lidských vášní a nápory větru různých hnutí ve světě? Copak by něco takového bylo možné, kdyby ten vtělený Bůh byl s vámi?
Proč ne? Kdosi se k tobě sklání z nebe, ale ne, aby od tebe zázračně odháněl každou nepohodu, třebaže ho poslouchá i vítr a moře. Neochraňuje tě před pohromami, ale uprostřed pohrom. Kolikrát ti hrozí katastrofa bez větru a bouře, totiž i v bezvětří, kdy nevidíš ani hvězdy, aby ses podle nich zorientoval!
Cože! Jak by to bylo možné?
Je to živý organismus, kde Původce dál žije, a kde žije dílo jeho lásky a slávy.
Kdyby to vážně tak dobře klapalo, tak by se církev podstatně lišila od všech hostinců na světě, kde nejenže na sekeru nedávají, ale ani hosty neberou na hůl!
Nejvyšší žije dál a nadále působí ve svém tajemném Těle, aby tě pohostil svými dary, které tě posilují pro věčnost. Proto klidně smíš dál říkat, že je církev jeho plností, jeho nevěstou, jeho Tělem, protože sám je její Hlavou a duší. Vyšším nadáním ve svých slavných ustanoveních vlévá do každého víru. Ta je ovocem, a proto také jeho darem. Odvěký odpůrce a dávný lhář a vrah je poražen a spoután.
A co my?
Zbývá pokojně užívat plodů jeho oběti na kříži. Jak už šibalská vychytralost napovídá všem pánům-klukům, že totiž nejvhodnější doba k česání ovoce je tehdy, když je pes přivázaný, tak se splňují sny, které daleko předčí všechny jejich rošťácké nápady. Nejvyšší nadále zasahuje do svého Těla jako jeho Hlava. Tak se z něho jako z ohniska rozlévá milost do celého světa. A nikdo nemůže udělat ani krok blíž k dokonalosti, kdo by nešel tudy a nedal by se tudy naplnit vyšším nadáním.
Šiřitelé Boží milosti přicházejí a odcházejí, mění se, ale Bůh zůstává beze změny. A každý v něm nachází stálého a neměnného duchovního vůdce. Všichni jeho zvláštní pomocníci tvoří dohromady jeho jedno jediné působení.
V tomto tajemném Těle jsme všichni spojeni. Jsme spojeni jeden s druhým a navzájem, aniž by tím byla oslabena účast každého z nás. Každý se podílíme na všech obětech a všech bolestech. Každý se účastníme všech zápasů. Máme podíl na vítězstvích na celém světě. Nikdy a nikde nejsme cizinci. Proto máme pečovat o všechny své bratry a sestry, třebaže žijí v zapomenutém kraji nebo na druhém konci světa. Všechny se je snažíme obejmout a přivést k dokonalosti. Jedině to je smysluplným naplněním života. Všechno ostatní v životě je pouze dočasný přechod.
Čím ale vysvětlíte výskyt námitek a připomínek odpůrců?
Když se na to díváme z hlediska věčnosti, tak se odpor proti Kristu a jeho církvi vynořuje právě proto, že pokaždé přichází s něčím buď pozdě, nebo předčasně. A odpůrce se postaví k nějaké věci tím, že ji buď nevhodně požaduje, nebo proti ní právě nyní bojuje. Proto se církev může vždy srovnat se skutečností, ale stěží s odporujícími jedinci. Jejich úsudky podléhají jejich momentálním předsudkům a zkratovým odsudkům.
Zdá se mi, že dějiny odporují církvi.
Vůbec ne.
Že ne?
Naopak! Shodují se s církví, ale ne všichni dějepisci.
A co na to církev?
Pokračuje dál svou cestou.
Jakou cestou?
Cestou Krista. Kristus je Cesta, Pravda i Život. To je ta pokojná síla, která tvoří mocnou hradbu celé církve.
Nakonec hostinský uznával:
Máte pravdu, mládenče. Lituji toho, co jsem předtím říkal o církvi i svého chování vůči vám i církvi. Dokážete mi odpustit?
Všechno odpuštěno. Uděluji ti odpuštění ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, řekl Dominik a Otec Diego mu požehnal. Přitom si uvědomil, že i jeho drahocenný biskupský prsten zůstal u postele. Pak se ale usmál a vesele pohodil hlavou.