IX.MEZI MLÝNSKÝMI KAMENY
Řeknu vám docela na rovinu, že jeden může chodit i uprostřed temnoty, a může mu to být co k čemu, pokud má pevnou půdu pod nohama. I ti největší dobrodruzi museli mít nějakou domovinu. Dokonce i největší piráti měli někde nějaký zastrčený ostrov, kde zakopávali svůj poklad. Každý musí k něčemu přilnout. Když přilne k něčemu, co se nemění, protože je to věčné, tak se nikdy neunaví a srdce mu nezemdlí. Proto zůstane šťavnatý a svěží, jak o tom zpívá žalmista. Zestárne leda ten, kdo už nemá, čeho by se chytil, o co by se opřel, z čeho a proč by žil. Domovina znamená to, z čeho kdo žije. Už nebožtík Archimédes říkával: Dejte mi pevný bod, a pohnu světem. Kdo odmítne osvědčenou pevnou skálu a vyhlíží pevný bod někde jinde, to je ubožák s chabým základem, ubohých tužeb, malých lásek. Dřív než se nadá, zestárne. Je z něj suchar. Na všechny žárlí. Ustavičně je rozpolcený. Stále se zdráhá přilnout k tomu, s čím by nemohl být nespokojený. Pokud někdo postrádá tuto pevnou půdu pod nohama, zabloudí i v pravé poledne.
Někdy se mluví o nějaké době jako o době temna. Jenže vinu na tom nenese žádná doba. Pokaždé v tom má někdo prsty. Proto může být každá doba, každé století, ba každý okamžik dobou temna. To všechno díky nějakému jelimánkovi, který dopustí, aby se mu v srdci otevřela temná propast. Jinak ovšem i okolní mlha a temnota může být pro někoho pravé požehnání. Dokáže v člověku vyburcovat všechny síly a schopnosti, aby se prodral ke světlu. Stává se to, když ho to pohne k pokoře, aby nehledal všechno světlo v sobě, nýbrž aby se pokorně sklonil v prosbě o neviditelné světlo. Komu je všechno naprosto jasné, takže před ním nestojí žádné otázky a nic nejasného, je omezený. Tupec každým coulem. Když nemusí o něco usilovat, ani prosit, upadá do nebezpečí, že si toho nebude vážit, a že to bude brát jako vodu z okovu. Jak si však váží pravdy ten, kdo pocítil svou nemohoucnost vůči víře a pravdě! Proto také zakouší velkou sílu milosti, která mu i víru vlévá. Kdo prožil říší temna, ten dovede pokorně prosit a umí se také vyvarovat všech nebezpečí. Temnota vede každého obracet se vroucně k světlu, k vyššímu, osobně a důvěrně blízkému zdroji vrcholné Pravdy. Tak se upevňuje víra, když jeden musí hlubokou pokorou a modlitbou dovést své kořeny do spojení se světlem.
Všechna učená objasňování, všechny učené formulky vyrostly právě z nejasností. To jen odedávna nepřímo požehnáním zbloudilců, hledajících životní pravdu na vlastní pěst. Vždyť i peklo, lež a blud musí sloužit a slouží nevyzpytatelným plánům. Odedávna podněcovala nevědomost velké myslitele, aby přemohli nevědomost světlem. Čím byla nevědomost temnější, tím úpornější byl zápas proti ní a tím plodnější a hlubší bývalo také řešení.
Známkou pravého mudrce je velké AHA. Dovede upřímně dětsky žasnout. Pochybování všechno boří. Pouhé vědění zase všechno zúžuje. Čisté nazírání objasňuje a zároveň klade otázky. Je to nalezení, které povzbuzuje k dalšímu hledání. Správně položená otázka očekává ještě větší překvapení, aby se mohla ještě víc podivit a ještě vroucněji sklánět před svrchovanou Pravdou.
Je nad slunce jasné, že ani našemu Pánu, ani jeho obecné církvi nikdy neškodili tolik ti, kdo upřímně hledali pravdu, i když přitom bloudili a motali se, jako když slepý vede chromého, nýbrž ti, kdo měli klapky na očích. Také nikdy nikdo neškodil Pánu, a tím méně jeho církvi, kdo se přičiňoval jeho jménem mimo církev. Sám přece říká, abychom je nechali být. Žádný, kdo učiní mocný čin v jeho jménu, nemůže mu hned na to zlořečit.
Než ošuntělý hábit vymetl další kus životní dráhy, ocitl se před branami Palmiers. Celé dlouhé odpoledne uvízl před svatostánkem a zůstával tam odložený, jako by nikam jinam nepatřil. Jeden se diví, jak jen se může jasně modré nebe šťastného života tak náhle a neočekávaně zatáhnout! Jak snadno může někdo, kdo dosud stál na pevnině víry či aspoň si to namlouval, sklouznout do bahniska, které mu do cesty nastražil necitelný odpůrce! A je tady roztržka.
Sotva se na hradě u hraběte Foixe, zarputilého odpůrce obecné církve a mocného zastánce bloudících hledačů pravdy mimo církev, objevil osvědčený církevní hafan a pozdravil přítomné svým radostným způsobem, hrabě, který vězel v křesle u krbu s mohutnými praskajícími poleny, se toporně zvedl a vrhl na něho bleskový hodnotící pohled, a zašel tak daleko, že to své mínění dal najevo:
Tuhle žebráckou holotu zásadně nepodporuju! - Přitom se čile zazmítal. Nebyl z lidí, kteří se snadno odpoutávají od svých peněz. Jednou strávil půl hodiny na všech čtyřech, když se snažil vycházkovou holí vydolovat zapadlý měďák zpod příborníku, plného rodinného stříbra. V pozoruhodné míře se u něj vyvinula ona dobročinnost neznající hranic, která lidem dovoluje, aby jakýkoli finanční projekt, ať sebepochybnější, posuzovali shovívavě za předpokladu, že by jim z něj něco mohlo kápnout. Nyní se naježil vztekem lakomce, který si připouští, že jeho pokladnici snad hrozí újma, načež klesl zpátky do křesla jako splasklý balon.
Ale, výsosti –
Ostatně, jaképak má poslání? Je to snad nějaký papežův legát? - Ozývalo se od krbu výbušně, jako by do něho nějaký taškář mrštil několik hrstí kaštanů.
Není.
Myslel jsem, že to bude oboustranné důstojné setkání veličin. Jenže shledáván, že je tu kdejaký obejda. Takový otrapa! Oškubanec jeden! – Jářku, odebírám se do svých komnat. - Oči mu přitom lezly z důlků, vlasy měl rozcuchané v místě, kde se za ně předtím v rozrušení chytil, a jeho tvář vypadala, co nejvíc mohla, jako tvář proroka, když upadl do vytržení. Jaké štěstí, že neznal prorocké zvyky a neroztříštil při této příležitosti žádnou amforu ani vázu.
Přesto nastalo všeobecné překvapení, do něhož se mísilo zděšení.
Co ho kouslo? Pohádali se?
Nějaká dobře informovaná hlava se zavrtěla:
Osobně nemá naprosto nic proti tomuto štěněti z Jihu, ale prostě nesnáší pohled na tohoto psa v církvi. Pokládá to za urážku všech psů. A taky si o něm myslím, že na to, do čeho se tento mládenec pouští, prostě nemá.
Poměry byly nepřehledné, ale jedno bylo jasné. Hrabě Foix mylně považoval Dominika za postavu protivného čmuchala, sledujícího zvětšovacím sklem stopy zbloudilých oveček, ozářené jasem pravdy, dopadajícím z jeho planoucí pochodně, aby je mohl shánět kamsi do ovčince. Omylem ho pokládal za samozvaného ovčáka, vtírajícího se mezi ovečky, aby je všechny odváděl do jednoho stáda, zaběhnuté vyhledával, vyštěkával na vlky a odháněl je pryč. Ve skutečnosti měl hrabě sám klapky na očích. Navíc se zdráhal poslouchat hlas svého Pána, jehož rozkazy Dominik jako dobrý pastýř vždy věrně plnil.
K uklidnění nálady přispěchala černooká trobairitz. Hned začala trýznit struny, svoje hlasivky a bubínky všech přítomných:

Vysoká a solidně stavěná v bílém splývavém rouchu. Její zjev měl navozovat představu andělského plesání, nebýt slov, která upomínala spíše na pekelné nástrahy. Ani její splývavý účes nedokázal ten dojem narušit. Slova písně zazněla mocně a jasně hlasem, který možná někdy používala k přesvědčování tvrdohlavých mezků. Ať už jste chtěli poslouchat či ne, ani slovo vám nemohlo uniknout.
Lidé ztichli, přestali šramotit podnosy s jídlem a cinkat poháry s vínem Sluhové strnuli v úslužných postojích a přestali roznášet. Když se zpěvačka odmlčela mezi strofou a refrénem, K ošoupanému hábitu doléhalo namáhavé supění hraběte Foixe. Hábit se pootočil, jako se uprchlíci z Pompejí ohlíželi na soptící Vesuv, a přitom zachytil pohledem tvář biskupa Diega.
Mladý kanovník se patrně v duchu svědectví své maminky, paní Jany, opravdu cítil jako štěně, které se octlo na perském trhu. Děkoval tomu, jenž zpytuje srdce i ledví, za to, že ho učinil tak podivuhodným způsobem, takže se choval jako velmi poddajný a smířlivý pejsek. Kdykoli se octl v moři průšvihů, míval ve zvyku nechat se trpně unášet proudem a očekávat, až z něj nápor okolních nepřátel sám učiní mučedníka. Vyškubnout se svévolné moci tíhy okolností a opětovat jí střely - to neodpovídalo jeho pokojné a něžné povaze.
A už tu byli hlavní mluvčí. Cisterciácký opat Arnold to zahájil. Samozřejmě, že tu nemohl chybět Pontius Jardin, protivný šťoura, kterého měl Arnold každou chvíli v patách jako obecně známého rušitele, kdykoli hrozilo nebezpečí pokojného odhalení nějaké pravdy. Zkrátka podněcovatel hádek a sporů. Právě ulevoval svým neskrývaným vášním a dal se slyšet:
Církev vůbec není svatá! - Je to opilá nevěstka babylonská a sbor ďáblů! - Tak to o ní prorokoval v tajném zjevení už apoštol Jan. - Kristus neustanovil žádnou mši! - Papež je ďáblův náměstek!
Zkrátka samé hozené rukavice, aby z nich povstala hádka. Tato rozmluva byla poseta příležitostmi, při nichž se mohlo ze záplatovaného hábitu ozvat docela oprávnění vyštěknutí, ale doposud se tak nestalo.
Trobairitz, která mezitím odložila svůj nástroj k drásání sluchu, nyní nasadila výraz hluboké účasti. Tvářila se, že bedlivě sleduje rozmluvu. V ruce držela cosi, čím hodlala zaznamenat nejlepší perličky, které tu měly zaznít. A vskutku nyní cosi doopravdy zaznamenávala. Načmárala tam cosi, co se podobalo impresionistické skice bakterie dýmějového moru.
Při každé větě, pronesené jako odplivnutí hořké sliny, se mohutné tělo Otce Diega zachvělo pod hrubou urážkou. Dotknul-li se někdo jeho cti, srazil-li ho k zemi a pošlapal-li ho železnou botou, dalo se s ním ještě hovořit o smíření. Avšak promluvil-li kdo takto o jeho církvi, znamenalo to otevřené vyhlášení nepřátelství.
Přesto mluvil Diego mírně a věcně. Odpovídal klidně a nezůstal žádné námitce dlužen pádný protiargument.
Rukáv se záplatou na lokti osušil čelo svého uživatele. Čas letěl tryskem splašeného koně, a zdálo se, že odporující pařez zůstane skutečně pařezem. Pontius Jardin tvrdošíjně vzdoroval jako balvan z doby ledové. I ten další pobloudilec si sedl a měřil si záplatovaný hábit hosta s neskrývanou ošklivostí, ba s odtahujícím se hnusem. Kdykoli na něm ulpíval jeho bodavý pohled, pokaždé se musel kanovník cítit, jako by si byl pobryndal hábit polévkou, nicméně nedal na sobě nic znát.
Nebyl by se na něj v té chvíli díval, kdyby to bylo jenom na něm. Avšak bylo to jako s hadem a králíkem, jeho oči přitahovaly králíka a přidržovaly ho neodolatelnou silou. Byl to pohled sžíravý a hrozivý. Bazilišek by mohl chodit k Jardinovi do učení. Ten pohled ho pronikal ohnivými střelami očí tak, že chudák v otrhaném hábitu musel cítit, jak se mu i dávno vypršelé vlasy na tonzuře kudrnatí žárem.
Copak je to ta vaše slavná církev? - Zaryl si posměváček, a ze záplatovaného hábitu se ozvalo:
My v Pánu a Pán v nás. Nakolik má někdo z něho život, natolik je článkem jeho Těla, které je přece jím samým. Bere na sebe naši přirozenost a spojil ji se svou vyšší přirozeností. Všichni, kdo jsou zachráněni tímto tajemným spojením a pro nekonečnou hodnotu z tohoto spojení jeho oběti, jsou spojeni s jeho vyšší přirozeností, kde božské a lidské je osobně spojeno, a tak tvoří celek.
Cha, cha! Nespadl jste z olivy? Copak to neznáte? Sotva lidi něco zavedou, tak se výchozí myšlenka na šup znehodnotí.
To by snad bylo pravda, kdyby to byla jen lidská záležitost. Naštěstí stojí na jejím začátku a konci její zakladatel, a sám se modlí za její stálý růst. Proto se nějaký ten vnější, právnický prvek nijak nevylučuje s vnitřním prvkem. Naopak, vzájemně se doplňují a jeden závisí na druhém. Od představitele právní stránky se očekává vysoká dokonalost. Má vynikat v dokonalosti. Jeho vedení a představenství je služba, a to k řádnému šíření pravdy a udělování vyšších darů.
Tak se dá šťastně proplouvat mezi úskalím falešně mystického zvnitřňování, které by ohrožovalo jednotu celku přehnaným důrazem na jedince. Současně služba klade meze odstupňovanému a právnímu prvku, aby přepínáním autority nezdržoval prožívání milosti jedincem.
Báchorky! Samé bajky ! A zatím se spousta chytrých a hodných lidí odvrací od církve.
Myslím, že opravdu je pořád dost chytrých a hodných lidí, kteří neznají podstatu a pravé zřízení a uskutečnění církve. Stačí všechny lidi dobré vůle naplnit radostí ze života církve a pomoci těm hledačům najít otcovský dům, aby věděli, že se nezachytí žádné mrtvé litery ani bezejmenné obludy, nýbrž mateřské ruky.
He pšík! – Ehm, ehm! – Ehm, ehm! – Hmrrrm! Hefika!
Tak se několik jelimánků se činilo, seč mohlo, aby dělali rámus, a loudilo ze sebe ještě další a další možné chraplavé a sípavé zvuky, ale spíše nemožné.
Duch světa rád napodobuje pravého Ducha, jenž vane, kam chce a jak chce. Předstírá svou všudypřítomnost a všeobjímavost. Tak se podbízel každému jednu chvíli jako trubadúr, předstírající svým procítěným zpěvem, umocňovaným trýzněným nástrojem, tu nejlepší inspiraci lásky. Zástup dívek v bílých splývavých šatech, tvářících se jako praví andělé z nebe, šermovalo květinami v rukou do taktu. Domnělé andělské chóry si občas přihnuly z poháru, zajišťujícího příval něčeho, co zavánělo jako spiritus naturalis.
Ze záplatovaného hábitu se přesto ozvalo to, co se ozvat mělo: Víme, že naše ovečky může snadno ohrozit nepřítel, ten dávný původce všeho zla a smrti. Vlk. Apoštol Jan připomíná, že vlk lapá a rozhání ovce.
Celých čtrnáct dnů se otřásaly sály disputacemi a hádkami. Jedním koncem nosili sluhové koše svíček a druhým odnášeli ohořelé zbytky. Ochrapělí trubadúři se skláněli nad poněkud ovíněnou zpěvačkou, jejíž hlasivky už dávno vypověděly službu a černé oči chtěly spát.
Kaple rodinného sídla hraběte de Foix v Palmiersu patrně nezaznamenala od svého zbudování tolik vlhčiny, co jí tu zbylo, když si tu během posledních dvou týdnů málem vyplakal své sametově něžné oči věrný pes, naslouchající hlasu svého Pána. Proč? Kvůli strašnému údělu ztracených oveček. Kvůli své slabosti a bezmocnosti nějak pomoci. Smutně si připomínal, jaký bývá častý konec nadšení. Mladý člověk se rozběhne ve svém povolání či ve své dobročinnosti. Všude rozsévá lásku, namáhá se, obětovává se. A konečně jednou složí ruce do klína a řekne: Nic jsem nedokázal. Nikdo to neuznal. Žádná vděčnost.
Takže jsi čekal uznání a vděčnost? Dobíral si ho kdosi.
A to sis myslel, že jsi pracoval pro čest a slávu Boží? Už to, že je do tvého nitra vlita vznešená láska k sobě a k bližním, je přece nesmírný dar a vyznamenání! Ne že tys něco dával, když ses namáhal, jak se ti třeba zdá, ale ty jsi obdarován. Jsi obohacen tím, čeho jsi plný. Tvá duše je rozšířena a to stojí za to, abys pracoval a rozdával svůj čas a svoje zdraví a nečekal, až ti za to někdo vrátí slovo uznání a úsměv.
Hábit samá lata roztažený na podlaze kaple odpovídal tomu, že si jeho uživatel připadal si jako slepenec hroznových výlisků. Kaplí se šířily vzdechy, přerývané bolestným štkáním:
Pane, zachraň je! - Kříž přitom zaznamenával neobvyklé tísnění a ždímání v upoceném náručí, jakoby se dala z toho vysušeného tvrdého trámu vymačkat nějaká míza. Nebylo však nic vidět, protože svět se rozmazával před uslzenýma očima. Z hlediska veřejného mínění světa zase nebylo znát, kdo to vlastně sestupuje s kříže a rozmlouvá s horlivým vyznavačem při jeho oddechování.
Nediv se jim. Vnitřní život není nic, co by se dalo pořídit tam, kde trubadúři vyzpěvují o víně, zpěvu a ženách. Je to zápas o Mne ve tvém životě. Úporný boj. Tohle náročné úsilí musíš vystupňovat, kdo se chceš probojovat k životu z víry v celé své bytosti, ve všech jejích záhybech a úžlabinách. A ještě vypjatější úsilí musíš vyvinout, když to chceš uplatnit až do konečků všech prstů a dotáhnout až do všech důsledků svého počínání, postojů i chování. Moje učení není jen přívěsek na krku jako nějaký fetiš nebo amulet. Je to i nárok na přetvoření celého tvého života k podobnosti s Mým životem tak, jak ti to zjevuji v Mém podání. Jenže po této cestě nejde nikdo sólo, ani si nemáš vykračovat sebevědomou chůzí křižáka s želenými svaly v drátěné košili.
Kdo cvičí svaly pohárem vína a soutěží o titul davového živlu nebo jednotky šedivé masy, ten si s prozíravostí žížaly a jasnozřivostí berana navyká na zpovrchnění těch nejsvětějších tajemství.
Tajemství? Jakých tajemství? - Takových, jako že andělský chléb jako oběť i jako společenství života ve slavné hostině, se halí do dvou slov, totiž mše a přijímání. Obojí skrývá nesmírné tajemství, nejhlubší plnost života, největší obohacení, vrcholné štěstí. Okolní davy kolem toho nezaujatě proudí jako splašky v odpadních stokách. Tápavě hledají a v jednom kole se ptají: Kam se poděl nevysychající zdroj života lidu? Mnohý trubadúr či vykřičená trobairitz na dvorech velkomožných pánů, které pro ně znamenají celý svět, vyzpěvují popěvky o Tristanovi a Izoldě či o králi Artušovi. Kam prý zmizela ta stará píseň? Marně hledají pramen života. Zoufale pátrají: Kdepak je zdroj uvadlého dětství? Kam se poděl ztracený ráj?
Sleduj Mně, příteli, jak se všeho vzdávám. Do poslední kapky krve. Dal si kdy nějaký dobrodinec mimo Mne z lásky k tobě otevřít svůj bok, abys měl u něho navěky útočiště? Odtud vystupuje k překvapení jedněch a zuřivosti jiných Moje tajemné nové Tělo. Vznáší se jako holubice ze skály, ze štěrbiny Mého probodeného srdce, tak, jako vychází všechno, co slavnostně ustanovuji, z této průrvy vykopané tvými nepravostmi.
Moji učednici se také namáhají celou noc a je to k ničemu. Tenkrát se jim zjevuji a vybízím je k opětovné vyjížďce na hlubinu, aby to zkusili ještě jednou. Vyčerpaný učedník s jazykem na vestě, s podlamujícíma se nohama a unaveně mžourajícíma očima neříká podrážděně: Houby s octem! – Naopak, pokorně se Mi podřizuje. A výsledky znáš.
Tak marná se ti často zdá tvoje námaha pro záchranu ostatních. Málem bys dal za pravdu těm, kdo tvrdí, že Moje tajemné Tělo má už odzvoněno. Neztrácej naději a důvěru. Jenom Moje vyšší pomoc může zúrodnit poušť a zatvrdlou hroudu duchovního úhoru v tobě i kolem tebe.
Jak úchvatný a krásný je pojem Mého tajemného Těla! Tady přece nejde jenom o nějaké úředníky, ani o pouhou diplomacii. A zdaleka vůbec už nejde o zástup vyšňořených pantátů s bradami navrch. Jde o Mne a jde o tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Uprostřed ostatních zvláště ty patříš ke Mně, třeba jen tou malomocnou vírou, ošizenou o skutky. To vše objímá naše panenská Maminka a hýčká ve svém náručí. Moje tajemné Tělo - krásná rodina - úžasné lidstvo, a přitom skála - pevná skála, prostě době stavěný dům. Je to navěky dokonalé kvůli Mně a se Mnou. Stále to obnovuji a zdokonaluji svou láskou, která se vrývá až do krve. Je to krásné, protože to tak souladně uspořádávám a vedu tě každým krokem a nejvhodnějšími prostředky k tvému cíli. Toto Mé dílo je kompletní, protože má všechny Moje pravdy a dary. Je krásné, protože z něho vyrostlo a stále roste tolik skvělých květů Mé dokonalosti. Vydává ze sebe tolik znamenitých podnětů v umění všech oborů, ve společenském životě. Kultivuje tolik národů. A v tomto díle neochabuje, nýbrž pořád sílí.
To už snad ani není pro člověka! - Ozval se užaslý vzdech z hábitu a jeho náplň znovu ztuhla v užaslém naslouchání.
Vím, že na tebe kladu nadlidské nároky. Vím, že ses rozběhl za Mou dokonalostí. Ale právě tím víc potřebuješ Moje vnitřní vedení. Potřebuješ soustavné vedení. To tě hmotně nijak nezavazuje. Spíše jen vděčností k naší panenské Máti, k jejímu dokonalému vedení, a k modlitbě za ni a za vůdce vnitřního života.
Tohle je Tělo jaksepatří tajemné. Tady jsi platným článkem. I jako nejposlednější zde máš své místo a svůj úkol. Na tobě záleží, kdy Mi dopřeješ, abych mohl v tvém srdci rozehrát jedinečné nebe na zemi. Právě proto, že se jedná o Moje jedno jediné Tělo, kde se všechno tvé jedinečné úsilí slévá s ostatními do jednoho, aniž bys pozbýval svou zvláštní osobitost nebo se v celku ztrácel. Je to naprostá sjednocenost celku a tebe jako části, při docenění tvé hodnoty a tvého přínosu a současném růstu celku. Je to naprostá celistvost, kde všechno oživuji Mým Duchem. Tak žiješ ze všech. Žiješ ze všech přínosů každého, ze všech zásluh každého, ze všech obětí každého, z veškeré Mé dokonalé Lásky.
Uprostřed tolika pobloudilců dojančených a ubožáků dohulákaných falešnými proroky stojí tím spíš za to semknout se kolem Mého Těla jako kuřátka kolem kvočny. Shromažďuji tady přece všechny v jednotě víry. Kdopak by se bál, že z nich snad někdo nadělá jednu kaši, kde by ztrácela různost chuti každé přísady, byť by byla sebepikantnější? Kéž bys dal, příteli, Mému tajemnému tělu všechno, co máš! Oslavuj si Mně, jak chceš, po svém, ale také Mě oslav spolu s ostatními! Uvidíš, že tam najdeš své jedinečné a nezastupitelné místo.
Nechápeš snad, jaký smysl má toto tvé utrpení, jakož i každá tvoje oběť?
Jsi přece Můj tvor. Proto Mi patříš. Když ti dávám svobodu, tedy je tvou spravedlivou povinností, abys to uznal a výslovně se Mi celý oddal, jak to jen dovedeš. Vnějším úkonem Mi dáváš najevo svou vnitřní oddanost, když chceš úkonem oběti vyjádřit, že Mi docela patříš.
Když se při oběti pokorně podrobuješ Mým pokynům, které vtiskuji do samotné tvé bytosti, pak můžeš vzít jed na to, že to rád přijmu. Jsi z duše, ale také z masa a kostí. Nemůže ti stačit, abych přijal oběť pouze duchovně a neviditelně. Proto Moje odpověď na tvou, smysly vyjádřenou, otázku je vnímatelná také tvými smysly.
A víš, jak projevím příznivé přijetí tvé oběti? Tím, že ti dary, které od tebe ve tvé oběti přijímám, zase přihraji nazpět, ale už ne jako tvůj majetek, nýbrž jako Moje vlastní. Dávám ti je, když tě zvu jako k hostině. Hostina je znamení potvrzeného přátelství. Je zárukou přijetí oběti a vnějším rozdělením ovoce Mé přízně. Tvoje přijímání je zjevnou odpovědí na tvou očividnou oběť. Co platí o každé oběti, to platí tím víc o té Mé, které je nejlepší a jediná pro Mne přijatelná.
Podivné chapadlo uchopilo záplatovaný hábit za rukáv a cloumalo s ním s takovou vehemencí, až se zdálo, že má co do činění s celou kohortou maurské jízdy, a že svět má být co nevidět připraven o jednoho kanovníka. Dominik, jenž od mládí toužil prolít svou krev pro víru, se tomu tlaku ochotně poddával, jako by chtěl říci: No prosím, poslužte si. Jsem vám docela k dispozici. Následoval ten neodbytný stín z přítmí kaple ven, na světlo světa. Tam se z něho vyklubal jeden těch zbloudilých výtečníků, jaký si před chvílí vůbec nedával před ústa ubrousek, a docela bez obalu posílal všechny katolíky ke všem čertům. Velký vyznavač dočista ustrnul, jako by někomu sedl na sváteční dort, a nyní opatrně zkoumal, co z něho zůstalo.
Ten protivný vrták, ten neodbytný šťoura, ten darmošlap a darmožrout, ten tlučhuba, ten přetrhdílo, ten nekňuba byl úplně někdo jiný. Jeho tvář sice i nadále vypadala jako vytesaná ze žuly, ale oko jaksi změklo. Kdyby se jednalo o někoho jiného, řekli byste, že mu do očí vstoupil výraz sentimentální a snivý. Pokud byste ho viděli, určitě by vám připadal zasněný, ačkoli si to rozhodně nepřipouštěl, neboť to pokládal za vyloučené. Snad dokonce i slza tkvěla na samém dně těch očí.
Papežem jsi měl být, Otče Dominiku! - Tvrdil, když mu potřásal pravicí, až se zdálo, že si ho plete s rumpálem u studny.
Některé komplimenty jsou lepší než jiné, a jsou komplimenty, jimž tváří v tvář nezůstane žádná skromnost neotřesena. Záplatovaný hábit se zachvěl dojetím své náplně, a jak mu vlhla kapuce, do níž se uchýlila osvícená hlava, bylo víc a víc zřejmé, že se otevřela stavidla nové slané řeky, ovšem docela jiné než předtím. Stěží kdo by si byl někdy pomyslel, že by mohl slyšet něco podobného z úst toho navracejícího se pobloudilce.
Otec Diego si spokojeně mnul ruce a pochvaloval si: Třebaže nestranní rozhodčí, pozvaní hrabětem de Foix, nedali svůj hlas nikomu, dobře to dopadlo. Přes pět stovek zbloudilých hledačů pravdy se vrátilo do lůna církve.
Takový úspěch! Zalátaný hábit se v těch dnech otřásal výbuchy smíchu a přívaly veselí. Nezávislý pozorovatel by si byl mohl snadno domýšlet, že tu snad někdo pomáhal burgundským vinařům s vinobraním, avšak zasvěcenější věděl, že kdyby měl být takový naturální spiritus ve zvýšené míře v jeho krvi, museli by ho do něho dostat násilím a proti jeho vůli. Vinaři však z něho neměli radost, když viděli, jak ničí jejich tekuté zlato ředěním hojně přilévanou vodou.
Úspěch z Palmiers však ledaskomu stoupl do hlavy, takže mnohé přičinlivé duše daly podobným podnikům vale. Tak se vypařil opat Arnold a další cisterciáci, kteří ho doprovázeli. Petr z Kastelnau, vyslanec Říma, odešel získávat narbonské šlechtice, aby podpořili papeže. Otec Diego se vážně roznemohl a učinil závažné rozhodnutí:
Jestli mě Pán volá k sobě, ať tedy dodýchám u lidu své diecéze. - Řekl a vyrazil domů.
Vrátím se taky tam, kam patřím, mezi kanovníky, - ozvalo se tehdy z ošuntělého hábitu jeho průvodce: Hm. Konečně jsem přece jejich –
Otec Diego ho nenechal domluvit:
Kdepak, můj synu! Zůstaň tu, Dominiku. Buď nablízku všem hledajícím a – a – zůstaň napořád v těch jejich hadrech s děravými kapsami.
Souhlasné pokývání hlavou uklidnilo biskupa Diega z Azevada. Usmíval se jako měsíček, když vypustil duši u lidu své diecéze v Osmě.
Papežský vyslanec Rudolf ho brzy následoval, a taky za sebou spěšně zavřel vrátka.
Když v životě nastane nějaký zádrhel, který způsobí, že se čelo dříve hladké starostlivě zachmuří a člověk se ptá: Co si teď jen počnu?, potom nejlepší postup, jak si ulevit, je svěřit všechno do rukou osvědčeného znalce. Hospodyně, jejíž odpadová roura se ucpala, se raduje při příchodu řemeslníka. Podobně i papež Innocenc III. pocítil v srdci naději, když spatřil ve dveřích ošuntělý hábit známého kanovníka.
Slíbil jsem Otci Diegovi, že ty zbloudilce neopustím. A tak - zůstávám s hrstkou věrných, povzdechl si Dominik.
Milý synu, ustanovím vás pomocným biskupem pro toulouskou diecézi. Tamní otec biskup Fulko by s tím souhlasil.
Prosím, svatý Otče, jen to ne. Ušetřete mne jakéhokoli úřadu, -ozývalo se naléhavě ze záplatovaného hábitu.
Pak nemám, čím bych vás na cestu vybavil, - rozhodil rukama papež Innocenc III.: - Zatím v církvi nemáme žádné zvláštní úřední zařízení, které by se obíralo právě a jedině vyšetřováním a zjišťováním stavu věcí. Žádnou zvláštní pravomoc vám nemohu, můj synu, dát. Tak tedy, mějte prostě oči otevřené.
Stačí mi vaše požehnání, svatý Otče.
Dobře víte, milý synu, že Narození Páně je pouze prvé zastavení na cestě ke Kalvárii. Svatá Panna dokonale rozumí svému Synu. Milosrdenství je hluboce vepsáno do jejího Srdce. Proto rozumí řeči a skutkům svého Syna, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky jako ostatní její rodáci. Od začátku je přesvědčena o božské síle svého Syna. Nepotřebuje znamení, proč říká a koná to či ono. Stačí jí důkaz jejího mateřství. To promlouvá k celé její bytosti docela jasně a zřetelně.
Samozřejmě, že také víte, jaký je úkol svaté Panny vzhledem k Synu a jeho poslání. Přichází obnovit znetvořený či ztracený obraz v každém a povznést nás k úplně novému, ušlechtilejšímu stvoření, v němž bychom se stali důvěrnými přáteli Nejvyššího. Přináší zadostiučinění za náš dluh. Otevírá nám cestu k novému stvoření. Smysl jeho poslání se dá pochopit jen z hlediska nekonečné Lásky.
Zalátaný hábit se skláněl v prachu, když se nad ním snášelo požehnání, provázené významuplným mihnutím rybářského prstenu vzduchem.
Představujete-li si chlapíka s jestřábím obličejem, pronikavým zrakem a čenichavými způsoby, který by vám připadal jako někdo, kdo vám v příštím okamžiku nasadí náramky a odvleče vás do vězení, jste úplně mimo. Kdybyste mu dali pár dní, tak byste zažili neodolatelné nutkání říkat mu bráško.
Po přijetí požehnání se tvářil, jako by přicházel z jiného světa. Oči měl upnuté kamsi za kulisy dějin, kam nebylo možno běžným pohledem dohlédnout. Zdálo se, že ani největším rachotem pekelných mocností by se nedal tak snadno odtrhnout od vyšších sfér. Odpověď na propletený chuchvalec otázek, které na něho dotíraly ze všech stran, na sebe nenechala čekat.
Našel odpověď, když se zabydlel v malém výklenku, skoro přibitý k dřevěnému trámu s příčným břevnem, který znamená tak mnoho. Dávno se rozplynuly jeho obrysy, takže už netíží toho, kdo se k němu přivine.
Maminka tě učí svým počínáním v nejubožejší bídě jeskyně, ve vyhnanství mezi cizinci, v otcovském domě i na Kalvárii rozumět Mi. Jak poučné je pro tebe její svatební vystoupení! Kvůli utvrzení ve víře Mě neváhá žádat o zázrak. Vede tě k lepšímu Mému porozumění, když jde za Mnou na Kalvárii. Dovede na sebe úplně zapomenout. Dokáže poručit milujícímu mateřskému srdci, které ti přeje jen to nejlepší, když podává Mě samého právě za tebe uprostřed všech ostatních, ovšem ne bez nich.
O čem asi hloubá, když vystupuji na veřejnost s hlásáním radostné noviny, zatímco sama to sleduje z ústraní? Kolik je tu najednou přemoudřelých příbuzných a ustaraných přátel a takzvaně hodných občanů, zkrátka rozumbradů z ulice, kteří se nad ní pohoršují, že je Matkou tahového darmošlapa? Místo, abych se jako jiní snažil přežít zlé časy, přecházím bezpracně s opilci a nevěstkami, probouzím spící lid a odvádím od úcty k chytrým, uznávaným a mocným. Kolik je těch, kdo varovně vztyčují prst, že to se Mnou jde s kopce? Kolik pomluv, urážek a obvinění na Mou adresu dopadá i na Maminku? Jak často ji asi otravují příbuzní, aby Mi šla domluvit a odvedla Mě ze šikmé plochy? Ta však mlčí a na dálku žehná Mi za každé slovo a za každý krok. Dobře ví, že každé slovo a každý krok Mě přivádí blíž a blíže hroznému, potupnému konci. Ví, jak se s každým Mým slovem a skutkem stupňuje nenávist pyšných a mocných proti Mně i proti ní. Za těch třiatřicet let Mě musí obětovat ne jednou, nýbrž tisíckrát a zase znovu. Pokaždé a znovu Mě dobrovolně vydává veřejné potupě. Tím si připravuje své Srdce na krvavou oběť se Mnou. Tolikrát a opakovaně Mne obětovává do rukou našeho společného Otce, a to kvůli tvým vinám. Přitom se více a důvěrněji stává dobrou a pečlivou Matkou právě tebe uprostřed obrovských zástupů lidí, kteří vzdychají po mateřském pohlazení.
Víš, proč Mi nezabrání v Mé svobodné životní pouti vstříc hroznému konci? Chápe svůj mateřský úkol. Dovede Mne, své jediné Dítě obětovat z lásky k tobě. Samozřejmě, že ji vždycky krvácí Srdce, když má vydat své jediné Dítě na potupnou smrt. Jenže teď jsi zvláště ty dítětem jejích slz a úzkostí. Jsi dítětem jejího pokojného souhlasu s Mou vůlí. Tak tě jako vlastní vede k Mému kříži, aby ti tváří v tvář ukrutnému světu ukázala, kde máš hledat lásku a naději. Tady, kde trám přiléhá k zemi tak těsně, že se zdá, že z ní přímo vyrůstá, představuje právě tebe uprostřed ostatních nebeským přátelům. Jedině když uneseš vlastní úděl ve spojení s Mým, můžeš se Mnou doopravdy spřátelit a pokračovat v Mém díle.
Kdo nechce, hledá důvody, proč nemůže. Moje a teď tvoje Maminka však má dobrou vůli. Ta ji vede k objevení způsobů, jak na to. Můj Duch ji vede z venkova do města, když přichází její čas. Zatím se ocitám tváří v tvář největší oběti, abych v očích světa všechno prohrál. Mocní a učení Mě odmítají a každému Mému příznivci hrozí stíháním. Matka se ke Mně rozhodně hlásí. Jde se Mnou a za Mnou, aby se Mnou pila kalich hořkosti. Setrvává poblíž Mne. Tak podstupuje proniknutí duše mečem. Neuhýbá vlastní potupě kvůli Mně. Jinak by nemohlo vyjít najevo smýšlení mnohých, třeba i vlků v beránčím rouchu. Kvůli Mně nechává dopadnout jedovatou slinu lží a pomluv na svou půvabnou tvář a směle vystavuje nejtěžšímu zranění své přečisté Srdce.
Vůbec se nesnaží zabránit Mé zkáze, jako ji sám neodvracím. Mám být křtěn krví a trápí Mě, dokud jí nejsem pokřtěn. Ani při Poslední večeři není daleko. Vždyť je to její tělo a její krev, které ti proměněné podávám ve svém Těle a ve své Krvi.
Ještě důvěrnější je toto spojení mezi Mou a její duší. Vše, čím přetéká Moje Srdce při Poslední večeři, nalézá ohlas v její duši. Třebaže nikdo ve shromáždění Mých věrných otevřeně nepožaduje, aby se tak o ní mluvilo a psalo, přesto i ona má ducha této služebnosti. Její duše se stále rozšiřuje k obejmutí celého lidstva všech dob a na všech místech. Dává Mi přece život jako obětovateli a též jako oběti. Obětuje se ve Mně za tebe. Třebaže nemá zvláštní účast na této službě, je zvláště tvou skutečnou Matkou jako každého zvláštního služebníka této Mé oběti. Všechny dary ti poskytuji jejím prostřednictvím. Vše, co slavnostně ustanovuji, ti uděluji díky ní. Proto k ní zaměřuj své modlitby za Moje perfektní služebníky. Obracej se k ní s prosbou o její vedení k nejlepšímu, dokonalému přijetí oběti Mé Lásky.
Duchovně je se Mnou těsně spojena. Proto z jejích úst vychází Moje modlitba za tvou jednotu se všemi. Jako první ze všech vroucně děkuje za dar Mého Těla a Krve k nasycení hladových duší. Její duše plane ohněm vroucí vděčnosti.
Tento oheň je však zaplavován proudem hořkých slz, když Mě sleduje na bolestné cestě. Snáší se kolem ní temnota a zahaluje i tebe. Její duše sleduje všechny ty bezhlavé davy, které kolem zoufale běsní proti Mé Lásce, silnější než smrt. Její duše smutně sleduje nešťastníky, pro něž nadarmo prolévám Krev. Je se Mnou tak těsně spojena, že zakouší hroznou bídu hříchů, které na Mne doléhají. Dobře ví, že tě svou smrtí vykupuji a že v propasti smrti neuvíznu. Přesto temnota tvých vin, zatmění z Mé potupy a utrpení, je lidsky neproniknutelná. A přece ty slzy zaplavující a oslepující její oči prozařuje vnitřní pokoj, láska a jasný výhled. Jako tu ze dřeva kříže na tebe křičí Moje Láska, tak i ona zde hrdinsky vytrvává, byť s probodeným Srdcem.
Přeji si dokonalou oběť. Můj poslední výkřik se drásavě zarývá do jejího čistého Srdce. Zakouší okamžiky temné noci, kdy se odmlčuji. Jako by rázem vnitřně ohluchla, jako by jí došel duch jejího dýchání, tak ve své duši lapá po dechu. Přináší svou oběť současně se Mnou.
Neboj se! Klidně vykroč do toho toulouského sršního hnízda. Neboj se žádných Rajmundů, ani jejich pacholků! Jsi dobře zabezpečen k tomuto svému duchovnímu výstupu. Sám do tebe vkládám a udržují životodárný základ. Nechávám stékat Můj vyšší život do tvé duše. Sytím tě sebou samým v podobě tvé každodenní potravy, abych do tebe vydechoval svého Ducha, plného darů, jaké svět nezná. Dopřávám ti zkušenost, že jsi milován Mnou mimo tebe, Mnou ve tvém těle, ale i Mnou jako pouhým tvým Bratrem, který je ti bližší než jsi sám sobě.
Čím hlouběji dumal o těchto věcech, aby pak vycházel s planoucí pochodní pravdy z temné jeskyně, tím víc se stával podezřelejším všednímu duchu světa. Ten se všemožně přičiňoval. Strkal svá všetečná tykadla do jeho soukromí a na každém kroku prokrmoval každý z jeho smyslů zvlášť a pak všechny souborně zprávami o postupu nenávisti k tomuto človíčkovi díky jedné rozpínavé obludě. Stačilo však malé poodstoupení do ústraní, tam, kde je vždycky dost místa pro každého, a hned měl zprávy z první ruky.
Naše Máti má účast na tvé záchraně a tvém zdokonalení právě proto, že Mi dává tělo a krev, jež velkodušně obětuje zvláště za tebe uprostřed ostatních. Okolnost, že by ses možná zdráhal přijmout štěstí, že jsi milován nejen Mnou ve tvém lidském těle, nýbrž i pouhým člověkem - tohle ji neodradí, aby tě dál milovala, a přála ti Mne a Mé nejlepší přijetí na nejvyšších místech.
Moje oběť při slavné hostině lásky se liší od oběti na kříži nekrvavým způsobem. Tak zde přebývá dál a bude přebývat až do konce světa, aby v Mém náruči trvala ve svých plodech navěky. Proto Moje oběť zahrnuje současně tajemství oběti Máti a tajemství jejího duchovního mateřství zvláště tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Matka plní velké poslání tvým vedením ke Mně, abys Mě jaksepatří přijal a stal se Mým živým příbytkem.
Zatímco v tomto duchovně nabitém ústraní rušných setrvával ošuntělý hábit s nehybností žulového náhrobku, během slavností na dvoře toulouského hraběte neměl žádné stání. Stačilo, když k němu z dálky dolehly ty nacukrované trubadúrské odrhovačky:

Zpíváš líbezně, bratře, povzdechl si: - jenže u špatného oltáře.
Myslíte pana Rajmunda?
Pokrčil rameny.
Co se divíš? Čí chléb jíš, toho píseň zpíváš.
Ach, kéž by ti bylo jednou dáno, poznat, že někdo jiný ti láme chléb, a dává ti sám sebe za pokrm!
Jenže takové už je pokušení romantismu a lákavé volání dálek. Přichází k tobě rozmanitými cestami. Vidíš krásný obraz, ucítíš vůni dálek, začteš se do starodávné knihy, a už tě drží romantická touha. První projev romantického poblouznění nebo pokušení je pocit dusivé všednosti, ošoupané jednotvárnosti, protivně se stále opakující, až absurdní každodennosti.
Později čteš jen tak, abys četl něco lehčího. Pojednou cítíš, že toužíš po slunném jihu, po úbočích vyzvednutých zadumanými cypřiši, po tichých městečkách, která spí po pohnutých bojích, porážkách a vítězstvích. A tak na tebe sedne hořká únava z tvé ulice, z tvého domu, z tvé dílny, kde znáš každý kout. Zachce se ti velkých gest, krásných míst, jiné práce. Zatoužíš po cizích vůních, po světle, vzruchu, pohybu a velikosti. A právě to je tvá velikost: umět zůstat věrný ve své všednosti, svým polím, svým ulicím, své knize života. Nauč se louskat Popelčiny oříšky touhy tím, že odhalíš velikost, pravou, krásnou a svatou velikost ne v nádherných barvách a okázalém lesku, ani v pitoreskním podání lidského hemžení, nýbrž ve velké, svaté, poctivé věrnosti. To je pravá romantika: umět být věrný, ač se zalykáš prachem, vydržet tam, kde tě všechno vyhání, abys už konečně vypadl. To je věrnost a romantika vojína předsunuté hlídky či vojáka vytrvale plnícího rozkaz na zjevně ztracené vartě. Ať jsi kdokoli, pokus se nalézat vyšší vůli v tom, co se ti zdá malé! Kéž se ti stane sama všednost tím nejpodezřelejším! Zamiluj si tu nepatrnou věc a zdánlivě šedivou službu s ohledem na velký plán, který zahrnuje i tebe, a nepřehlíží tě, ani když jsi tím nejposlednějším. Tahle vojna s romantickým pokušením je opravdu zatrolená rachota!
Je to dřina, ale co na druhé straně zkusí ten, kdo by se tomu chtěl vyhnout! Jaká nesnáz dolehne každého, kdo by vyhledával jen svoje libůstky! Stával by se otrokem svého malicherného hračíčkování. Zůstává dočista sám a k takovému se nejvíce přibližuje odvěký lhář. Nepřítel tě napadá, když zůstáváš sám, jako se vetřel k Evě, když byla sama, bez Adama. Přidej se k ostatním pozvaným na slavnou hostinu. Snaž se přijmout svého Hostitele otevřeným srdcem. Tak se staneš odolným. To už nestojíš sám jako kůl v plotě ani netrčíš jako osamělý pařez ve větru, ale jsi s ostatními propleten jako vánočka a oni tě ubrání proti nepohodě. -
Do arény vtrhl rozlícený býk, zarazil se uprostřed a prohlížel si všechny kolem. Chvíli funěl, pak se rozběhl proti nejbližšímu zábradlí a vší silou do něho zabral rohy, až to zadunělo. Potom uskočil, jako kdyby ho někdo šťouchl rozžhaveným pohrabáčem. Po prvním úleku zjistili přítomní, že se nejedná o býka. Byl to hrabě Rajmund. Chvíli odfukoval, a pak zachrčel:
Hmrr. Když jde o mne, - holedbal se: - přísahám na evangelium! Zásadně se odtahuji od veškeré té čeládky, která tu dělá ten poprask. A nejen to, jako zeměpán zatočím s každou chamradí, která by chtěla okrádat církev o nějaký majetek.
Hosté vzhlédli překvapeně na příchozího a nechápavě ho sledovali. Z jeho počínání vyzařovala blazeovaná nonšalance sultána, který očekává, že ho pobaví dvorní kejklíř. Většinou dobře věděli, že nepatří k mužům, kterým činí potěšení veřejně odhalovat své nejhlubší city a diskutovat s ostatními o tajemstvích svého srdce.
Obával se snad něčeho?
Nebyl žádný bázlivec. Fyzicky i morálně byl obdařen více než obvyklým přídělem odvahy. A tak ho situace, která by mnohým zeměpánům nahnala strach, silně rozjařila. Cítil v sobě schopnosti a sílu přerazit vejpůl každého, kdo by se odvážil zapochybovat o něm.
Pane hrabě, to jste sliboval už vloni, ale rok se s rokem sešel, a skutek-utek, vmetl mu do tváře toulouský biskup. Opat k tomu dodal:
Dodnes nebyly vráceny žádné neoprávněně zabrané církevní majetky. A tu chamraď, kterou jste už vloni sliboval vyhnat, máte nastěhovanou všude v podhradí.
Jeho reakce na toto odhalení nebyla příznivá. Pro mladého muže, zakládajícím si na své povýšenosti, není nikdy příjemné, když zjistí, že je v úzkých. Pro příslušníka starobylého rodu není nijak zábavné, když se ukáže, že hlava rodiny spolupracuje se zločinci a chová se způsobem, který nutně musí vést k pobytu za mřížemi.
To – to bude nějaké nedorozumění, koktal hrabě.
Žádné nedorozumění! Zlovolný záměr! Připojil se Petr Castelnau, který právě vstupoval do dveří.
Způsob, jak sebou hrabě trhl, daleko předčil všechna leknutí, jež poslední dobou zažil. Bylo jich mnoho a byla to leknutí pořádná.
Hrabě z Toulouse nepatřil k lidem, kteří se nechají snadno vyvést z konceptu. Jeho klid zpravidla dokázal rozrušit jenom jeho syn, protože jablko nepadlo daleko od stromu. Nebyl však odolný proti takovým událostem, které se dneska začaly odvíjet.
Strašné tlaky! Mám na krku cechy – gildy - pobreptával hrabě cosi, co svou artikulací připomínalo jízdu žebřiňáku po dlažbě z kočičích hlav.
Pokračovat! Pokračovat! - Doléhal zvenčí pokřik shromážděných řemeslníků z města.
Zeměpán s vojskem prý je pod tlakem! K smíchu!
A co ta veřejná shromáždění, podněcovaná proti církvi a papeži? Sám to podpichujete, aby tady všechno vřelo. Až se voda zakalí, tak si zalovíte, že ano? - Jednou na účet církve, podruhé na úkor těch pomatených prosťáčků, sváděných od pravé víry, potřetí na účet šlechty.
Hrabě Rajmund zakoulel očima a zdálo se, že ho zachvacují mdloby. Byl to ješitný snob od temene své řídce porostlé hlavy až k chodidlům. Těšil se, že bude svým přátelům diktovat dopisy na papíře s královskou korunkou a později se před nimi chlubit důvěrnou známostí s králem aragonským jako přinejmenším sobě rovným.
Poulil oči a svíral opěradlo křesla. Zdálo se mu, že mu pevná půda mizí pod nohama, a dokonce i křeslo že s ním ujíždí. Nabýval podoby slavného faraona Šešonka, a to zrovna při munifikaci. V jeho nitru se bezpochyby odehrával mocný zápas, který se navenek projevil pokleslou čelistí a vytřeštěnýma očima. Zdálo se, že mu mluvený projev činí značné obtíže. Chvíli drmolil:
Dám - Všechno dám do pořádku! Všechno! – ale potom zase vrtěl hlavou a cedil zuby: Ne! Nikdy neustoupím! Svolat rytíře! Do zbraně!
Proti komu chcete bojovat? Zeptal se Petr z Castelnau.
Proti vám. To už je k zbláznění! Tohle není pro člověka!
Nejdřív převládal strach, takže sebou cukal při každém náhlém hluku a s úděsnou jasností chápal pocity onoho Damokla, o němž slýchal v mládí. Postupně se však k němu vplížila sebedůvěra a zpevnila jeho sukovitou páteř. Teprve později mu připadalo, že se věci znamenitě uklidnily.
Jistě si ani nepřál smrt papežova legáta, jenže jiný způsob, jak se ho zbavit, pro něho zřejmě neexistoval. Sešlápl mentální akcelerátor až na podlahu. V hlavě mu to divoce zapulzovalo, až mu všechno zrudlo před očima. A dostal svůj nápad, ne sice shůry, ale spíše zdůli.
Někdy si říkám, jak to asi dělají takoví ti vrahouni, že se úplně nerozsypou, když plánují další zločin. Měl jsem jednou před sebou mnohem jednodušší prácičku a myšlenka na ni mě v noci, když jsem nemohl usnout, rozklepala do takové míry, že ze mě byl nazítří úplný vrak. Černé kruhy pod očima — no čestné slovo!
Rád umřu mučednickou smrti pro Krista. Stejně si myslím, že se tady zřejmě nikdo neobrátí, dokud nebude zdejší půda skropena mučednickou krví. Každopádně na vás, pane hrabě Rajmunde, z pravomoci mně jako legátu svěřené, uvaluji klatbu, - řekl rozhodně otec Petr: - a všechny vaše podřízené jako zeměpánovi zbavuji závazku vás poslouchat, dokud se neusmíříte se Bohem.
Když to hrabě uslyšel, zachoval se nejprve jako býk, do něhož znenadání píchne pikador. Odvrátí se od matadora, který předtím poutal jeho pozornost. Zuřivě zafuněl, pak zaváhal, načež se rozběhl rohy proti nejbližšímu těkavému stínu. Oči mu lezly z důlků, vlasy rozcuchané, nos se mu třásl jako hruška hnilička. Jeho tvář připomínala krále Saula, když pokoušel zmermocnit jakousi vědmu, aby mu věštila.- Po chvíli zas nabyla podoby velblouda, který se právě dozvěděl, že jeho láska nebude opětována, protože kýžená velbloudice, k níž snad choval vřelejší náklonnost, odešla s jednou karavanou do daleké země.
Zatímco slova lítala vzduchem jako nabroušené meče, vášně ochladly a na tváři pana hraběte se objevil výraz kachny právě zasažené, který ho tak často zdobil v okamžicích tísně.
Slova se do něho zařízla jako nůž do odležené gorgonzoly. A k tomu ten povýšenecký pohled! Zaryl se do něj a odmítal se vyrýt. Chvíli přemítal o tom, že zavolá toho legáta zpět a zeptá se ho, co tím u sta hromů myslel, když na něho tak civěl, avšak následující úvaha nabyla vrchu. Spokojil se tím, že vyprázdnil sklenku jakéhosi divokého moku. Poté se cítil trochu — ne mnoho, nýbrž maličko— lépe. Předtím by byl rád zavraždil legáta i toho cisterciáka, co ho doprovázel, a s chutí by si zakřepčil na jejich hrobech. Nyní by se spokojil – s pouhou vraždou.
Přijal další pohár naplněný až po okraj. Její temný obsah dával tušit vítanou posilu. Napil se. A okamžitě jako by se jeho tělesnou soustavou rozeplály oslavné ohně. Podíval se poháru až na dno. Celý jeho pohled na život se nyní jakoby kouzlem proměnil. Náhle cítil, že – přijde-li na věc - dokáže čelit celému tuctu legátů, ať v jejich očích tkví sebetklivější pohled. Snad to byla iluze vyvolaná nápojem snů, ale podle všeho se pronikavě změnil. K lepšímu? To je otázka, o kterou by se mohli čtyři hádat. Jeho oko, ač stále skelné, ztratilo původní baziliščí slizkost. Připomínal maso pro kočky, týden uležené na sluníčku, vyzdobené zdravou lesní barvou.
Příroda už to tak zaonačila, že obličej hraběte Rajmunda nemohl za žádných okolností nabýt na kráse, ale v tomto okamžiku se do něho vkradl výraz, který do určité míry zmírnil jeho normální nepřívětivost. Byl to výraz uchvácení, radosti, téměř oblažujícího štěstí, krátce pohled muže, který jasně vidí, jakým způsobem dosáhne svého.
Je příjemné, že kronikář může zaznamenat, že horká lázeň udělala velkomožnému panu Rajmundovi náramně dobře. Popadli ho, svlékli a dusili v páře, až bublal ve švech, třeli ho, hnětli ho, strčili ho pod studenou sprchu, uvedli ho do studeného bazénu, a poslali ho ven do světa růžovějšího a silnějšího. Teoreticky by proces procvičování ochablého svalstva, pročišťování hermeticky uzavřených pórů a povzbuzování činnosti jater, která vycházela z předpokladu, že jsou ve výslužbě, měl u člověka vyvolat bujarou čilost. V praxi to však někdy bývá jinak.
Dokonce ani zjištění, že mu na blízku vyskytuje trhan v záplatovaném hábitu, o němž předpokládal, že se zdržuje co možná nejdál odtud, nijak nepřispělo k projevu kýžené radosti, která by do jeho duše vnesla světlo a něhu.
Pro šlechtice, s nímž jakýsi legát zachází jako s problémovým dítětem a při sebemenším provinění ho chce hned postavit do kouta a přestat mu podávat svátosti, musí být krajně choulostivá a nesnesitelná záležitost uvidět doma místo pozvaného hosta, nějaké další prodloužené uši Říma.
Už řadu let žil ve stavu potlačené vzpoury. Doutnal, ale netroufal si vzplanout. Avšak výkon otce Petra měl na něho účinek vpravdě explozivní. Oči mu plály vzrušeným odhodláním a přerývaně oddechoval.
Pes u nohou svého pána neměl šťastný večer. Zrovna se připlížil k svému pánu a ten do něj vztekle kopl. Pes nabýval dojmu, že začaly pršet boty.
Ještě jedno setkání, aspoň jedno, zaškemral hrabě, - a uvidíte - odstraním všechno, co přivodilo moji klatbu.
Tak tedy zítra u svatého Jiljí.
Legát Petr se už nezdržel. Rajmundův příslib zítřejšího obrácení ho příliš nezaujal. Potom ho i jeho průvodce pohltila noc. Někde ve tmě houkala sova. Otci Petrovi se zdálo, že ji poslal toulouský hrabě, aby se mu tím houkáním posmívala. Zamračil se. Zuby mu cvakaly o stošest.
Ranní slunce pošimralo papežského legáta Petra na břehu řeky, kde přespal pod širým nebem. Opodál obezřetně vylézal z houští cisterciácký opat, odstraňoval s vlasů větvičky a s obličeje střásal mravence. Posbírali tlumoky a zvedali se, aby zamířili ke svatému Jiljí.
Pojednou zašumělo houští, vzduchem se zaleskl meč, a než jsem se nadál, Otec Petr ležel v krvi. - Vypravoval později opat.
Kolik jich bylo?
Dva zbrojnoši.
Konečně je pokoj, oddechl si kdosi.
Pokoj však nebyl.
Od úst k ústům letěla zvěst: Byl to takový přísný, nadutý, povýšený chlap.
A tohle že má být argument k vraždě? Anebo se někdo domníval, že nadcházejí lepší časy, kdy všichni povýšení a přísní půjdou pod kytičky?
Má, co chtěl mít – mučednictví, říkali jiní.
Jenže nebyl sám, kdo po něčem takovém toužil. V nedaleké kapli tiše úpěla nad špatností světa i svou neschopností něco v něm změnit další postava, připravená vykrvácet pro dobrou věc.
Kdykoli někde hrozí bezvládí a roste zločinnost, odpovědné veličiny dávají s oblibou přednost válce a násilí. Zkrátka, jako by si myslely, že národ je příliš bujný a čilý, takže se mu musí trochu pustit žilou, až se vyčerpá, aby v nastávající únavě nastaly nejlepší podmínky pro mírové soužití.
Vzhůru Kristův bojovníku! - Vzhůru kníže! - Pláč a kvílení církve doráží na tvé srdce! - Opásej mečem, hrdino, svá bedra! - Sleduj rozkol království a kněžství! - Dorážej udatně ramenem napřaženým na nepřítele bludaře, jenž je horší než Saracéni!
Obnovte tam pořádek! - Tak zněl papežův rozkaz opatu Arnoldovi, který se měl stát duší a hlavou vojenského zákroku.
Každodenní zkušenost vás přesvědčí o tom, že si jen málokdo v běžném životě jasně uvědomuje, odkud a kam sahají meze přirozeného, a kde začíná nepřirozené a kde nadpřirozené.
Nepřirozené je nepravdivé. Nepravdivé je stavět se něčím jiným, než kým kdo je - chytřejším nebo hloupějším, vzdělanějším nebo zaostalejším, svatějším nebo hříšnějším. To není pravá pokora, nýbrž hrbatá, prostě maskovaná pýcha nebo prostě jen hloupost, která se povyšuje.
Všechno nepřirozené je buď pokrytectvím anebo nedbalostí, která se halí do pláštíku originality. Kolikrát by se ale dalo takové svérázné originalitě říci spíše neomalenost!
Přirozené znamená to, co odpovídá způsobu věci. Všechny věci i ty vaše mají své místo, způsob užívání. Obyčejně to bývá dáno věcmi, jejich staletým užíváním. Jednat podle těchto osvědčených zákonů věcí samých znamená jednat přirozeně. Uchylovat se od nich znamená hřešit.
Jsou vám dány hodnoty, schopnosti a dary a věci kolem vás k užívání jako cesty k dokonalosti. Máte daný i způsob užívání. Do těchto přirozených věcí se má každý zasadit o jejich povznesení. Kdo neumí přirozeně užívat věcí, ten je nedovede ani správně povznést. Neslyší hlas přirozenosti, natož pak nějaký vyšší hlas. Žádný vyšší dar neničí vaši přirozenost. Svatí nejsou žádné mumie, ani nábožná strašidla, ani protivové, kterým by bylo radno obloukem se vyhnout. Nejsou to ani pouze slušní ani pouze hodní lidé, ale zase ani krobiáni za každou cenu. Dovedou se zříci všech věcí. To však není nepřirozené. To je přirozené, když je to kvůli něčemu vyššímu. Vědí o malosti a nedostatečnosti věcí. Proto vyjádří svůj vztah k nim zkratkou. Jdou přes ně k jejich Původci. Počínají si nadpřirozeně, ale nikdy nepřirozeně, protože nic není přirozenějšího než to, jak rozvinout svůj život podle plné pravdy. Naopak ulpívat na přirozeném, když je otevřena plnost nadpřirozena, není nic přirozeného, nýbrž je to nepřirozené, úchylné. Připadá vám to jako malá slovní eskamotáž, ale kdo to promyslí, ten souhlasí. Čím je kdo nadpřirozenější, tím se stává přirozenějším, protože se může z nejvyšších míst klidně podívat k tvorům. Vidí je jinak a neztratí se v nich. Naopak, spíše přes ně zase vystoupí pokaždé o stupínek výš.
Sotva plechové hlavy zaplavily kraj, následovalo strachem a násilím vynucené převlékání kabátů. Kdo se neschoval ve sklepě, aby tam u pípy od sudu přečkal tohle obnovování pořádku, a musel chtě-nechtě vylézt ven, ten překotně spěchal do kostela, aby se tím prokázal jako jedině správný. Nastalo převracení šuplat a obracení skřínek, a už je tu –Aha, tady je ten křížek, šup s ním krk. Přes noc přestali všichni zbloudilí okázale bloudit, a jestli někdo někde bloudil, teď už si bloudil tajně.
To je ale nadělení! A teď nevím, kdo je kdo. - Ozvalo se s povzdechem ze zalátaného hábitu.
Trubadúři se odmlčeli. Inu, když řinčí válka, umlkají múzy. Neumlkly však nadlouho. Noví hrdinové a vítězové jako všichni ješitní vašnostové potřebují být opěvováni.
Ještě nebyli padlí pochovaní, natož oplakaní, a už se krajem linuly tóny, doprovázené přeladěným brnkotem:

Hábit plný záplat se sice zjevně uchovával v bohorovném klidu, ale uvnitř byl otřesen. Epizody, na něž narážel na každém kroku, patřily k historii těsně předpřítomné. Byly to hrůzy dávno překonané minulosti, ale v širokých masách, hnětených jako beztvaré těsto trubadúry, ovládanými splašeným duchem světa, přetrvávaly jako zkamenělé příšery.
Oddíly plechových helmic, sjíždějící se z Francie, Anglie, ale i z Belgie a odjinud do Burgunska, konečně dorazily do země vinic, a hledaly, na kom by si zchladily žáhu. Nerozuměly ani za mák řeči místních obyvatel. Na koho padly, byl podezřelý, a proto nepřítel. Co s ním? – Pryč s ním!
V útrobách zalátaného hábitu se znovu bolestně přetvářel někdejší růžový pohled na křižáky, jak se to dělo už jednou, když při své dánské pouti setkal s oddíly pohanských Kumánů, bojujících v Duryňsku pod Přemyslem Otakarem. Chvíli uvažoval, jak by se zachoval tatínek Felix, kdyby se náhle vynořil zpoza rohu a narazil na tento ždibec mrtvé minulosti.
Nemůžete snadno skočit mezi jízdu oplechovaných drátěných košil s pokřikem: Nezdá se vám, že děláte z komára velblouda!
Přesto se nejednou ozvalo ze záplatovaného hábitu: Na to nemáte právo! Nesmíte nikoho soudit!
Hmmm. – Pravda - nesmíme soudit. Nemáme k tomu soudní pravomoc. Tak je prostě zabijeme, nejlépe upálíme. Tak už to chodí v boji.
Nikdo nesmí být upalován. Při autodafé se smí pro výstrahu pálit jen pelona, prostě smrtka, totiž figurína vycpaná slámou..
Co chceš, panáčku? Co sem strkáš tu svou protivnou palici? - Vyjekla chladně oplechovaná kotrba.
Nebožtík Homér, který věděl víc než dost poté, co přišel o zrak, než aby ho mohl překvapit lidský nevděk, by pravděpodobně přijal tento poslední důkaz o jeho přítomnosti s klidem. Látaný hábit však zůstal viset na věšáku, který se zachvěl až do morku kostí. Neočekával žádnou výraznější odezvu ze strany drátěných košil v zajištěném postavení, ale že se jeho podpora setká s tak nevrlou reakcí plechovým helmic, to se ho bolestně dotklo. Podle všeho mělo být hned od začátku války jeho údělem, aby se setkával u drátěných košil s nedostatkem pochopení.
Jo, souhlasila další drátěná košile, - kdopak se tě prosil, abys tady zacláněl?
Vopovaž se sem strkat tu svoji pitomou kebuli, trhane! - Ofrňovala se další drátěná košile.
Všechny tři mu jasně dávaly najevo nepřízeň. Místní veličiny neříkaly nic, když mluvily drátěné košile; leč také vrhaly ledové povýšenecké pohledy směrem k Dominikovi jako k nezvanému hostu. Ovzduší bylo nabito napětím.
Jenom jsem říkal — ozvalo se ze záplatovaného hábitu.
Kdo se tě o to prosil? - Usadila ho drátěná košile.
Situace se stávala nesnesitelnou. V tomto napjatém okamžiku se však ozval dupot, který sílil, a potom pprrrr!!- kopyta se zaryla do černozemě. A z výšin sedla se snesla velkomožná veličina.
Džbán vína! - Uložila velkomožná veličina celému vesmíru.
Našli jsme tady tohoto.
Hmm.
Pokud šlo o táboření ve zpustošených místech, v tom byl Dominik samozřejmě už dávno zkušeným přeborníkem. V těchto dnech ho stěží mohl vyvést z míry sem tam nějaký popel či uhlík. Ale když se dostal do kostela nebo do kaple za pár okamžiků byl přibitý u kříže. Možná se pokoušel nalézt upokojení počítáním zachráněných oveček, které proskakují dírou v živém plotě do rajské zahrady.
Pokoj se však nedostavoval. Když je lidská duše natažena na skřipci, nemůže se svinout do klubíčka, zavřít oči a očekávat, že dostane svých osm hodin, jako by se nic nestalo. Mohl počítat ovečky, jak chtěl, co to bylo platné, když všechny ovečky po řadě nabývaly rysů a výrazu drátěné košile, a - což bylo ještě horší - jak se hotovily ke skoku, věnovaly mu postupně vyčítavý pohled.
Hryzaly ho výčitky svědomí. Trýznila ho divoká lítost nad tím, co všechno mohlo být. Netvrdil, že by mezi všemi těmi drátěnými košilemi v širém poli měl kdy větší naději, že získá nějakou duši pro blaženou věčnost.
Láska je svorníkem dokonalosti, uznával zalátaný hábit. Je úžasná, ohromná, žádoucí, ale mezi lidmi ji už jaksi není vidět. Nejvíc se může umocnit milováním do krajnosti, totiž v lásce k nepříteli. Rázem pociťoval, jak ho roztažené ruce na kříži vlastně obejmuly.
Zkus, milý příteli, doplnit svoje osobní dumání o lásce kapkou sebezáporu. Nestačí usilovat sebezapíráním jen o vlastní sebeovládání, soukromou dokonalost a spásu, bez ohledu na ostatní. Nestačí tlumit výbuchy svých vášní kvůli své touze po zdánlivém klidu a pohodlí jen pro svou osobičku.
Volám tě k lásce, abych ti dal účast na své blaženosti. Proto tvoříš s ostatními jednu rodinu. Tak proč se podle toho nechovat? Chceš odpovědět na Mé volání? Pokud ano, tak potom ale neváhej a odhoď všechnu zátěž. Jinak se neodlepíš od země. Teprve pak můžeš opravdu být každému vším. Bez tohoto hlubokého základu a důvodu k všeobjímavé lásce, která si žádá tak velkou oběť, nedokážeš lásku uskutečnit, ani v ní vytrvat.
Jako zvláště tebe, příteli, tak volám všechny ostatní k účasti na Mé blaženosti. Chci, aby ses v Mém náručí obejmul s ostatními. Tělesné objetí je předehra k objetí věčnému. To je život věčné Lásky. Nemůžeš nikoho oddělovat ode Mne. Zkus každého milovat ne po svém způsobu, lidském a třeba i sametovém, nýbrž po Mém, zkrátka Mou Láskou.
Dumáš, příteli, nad tím odkazem, abys byl jedno s ostatními a měl především lásku k ostatním?
Tvoje láska není jenom ledajaký pocit. Tady spočine tvá vůle v dobru jiného jako v něčem pro tebe lákavém. Ale je to ještě hlubší a vyšší. Přej každému nejen nějaké to dobro, nýbrž to největší, totiž Mě, a také mu Mne s Mou pomocí dopřávej. Přestaň už křečkovat. Pokus se o dobro milované bytosti. Čím hlubší je základ, kvůli němuž miluješ jiného jako sebe, tím víc v něm najdeš sebe a jsi venku z ulity.
Povídejte si, co chcete, ale tihle patří do klece, za mříže! – Ozývalo dutě z plechových helmic.
Na hranici! Na hranici! - Doléhaly zvenčí povely: - A ne, aby se volně proháněli po nějakých dvorcích!
Aspoň ti dochází, příteli, jak to dopadá s láskou ve světě. Při slavné hostině Mé lásky zdravíš někoho pozdravením pokoje. Snad aby sis tím víc připomenul, že nejsi sám. Jenže pak zůstáváš dál s vytaženými mosty v hradu svého nitra, a ten je den ode dne zuboženější chatrč, čím víc se míjíš s ostatními. Sleduj to trapné prázdno v srdci bez lásky. Najednou ti lezou oči z důlků před uznáním, že kdyby u tebe bylo o chloupek víc lásky, bylo by tu zaručeně i více radosti a úchvatné oběti, strhující všechny lidi dobré vůle k následování.
Stěžuješ si na nedostatek podpory? - S takovým umrtvujícím životním stylem se vrať do hrobu a pozdravuj všechny ostatní nebožtíky! Mrkni se trochu po blíženecké lásce! Bude-li v tom jen kapka upřímnosti, hned ztichneš se svými nářky, a místo věčných proseb Mě začneš víc chválit.
Kdopak nás naučí takové lásce? - Maminka. A když se rozhodne pro cestu k dokonalé Lásce někde v ústraní, neznamená to konec mateřství, naopak zušlechtění. Naše společná Maminka vede všechny na potkání a tebe, příteli, zvlášť laskavě a něžně k Mé svrchované Lásce. Bez toho by se ti každá rodina znetvořila v přesvatou obludu. Moje Láska ve tvém srdci je vždy hlubší a pronikavější než každý ohnivý močál nenávisti, ba silnější než smrt.
A jak přitom dopadá Moje Pravda? - Jen díky Mně, který se směji na nebesích, je působivější a průbojnější než každá lež. Kamkoli Mě pustíš, tam je láska, zušlechtění a záruka dalšího úspěchu právě tebe uprostřed ostatních povolaných.
O tomto všem trvala v ošoupaném hábitu jistota, a přesto s hadí ostražitostí našlapoval po cestě, kudy se každou chvíli ubírala smrtka. I přes její slaměné útroby z ní vanul strach, nakažlivý jako morová rána v místech, obrácených zády od takových vznešených počinů, až si lépe uvědomil, že klíče od dveří komůrky svého srdce má v rukou sám. Podupané vinice, vypleněná pole i doutnající spáleniště mu vštěpovaly, že každý je svým vlastním vrátným. Uštědřily mu pádnou lekci, že slušně vychovaný člověk nespěchá otvírat, nýbrž vyčkává se zdrženlivostí věcí příštích.
Co se staráš o kacíře? Nepleť se nám do cesty! Přinášíme sem konečně pořádek.
Jde o spásu – začal, ale nikdo ho neposlouchal.
Kde jsou kacíři? Ukažte nám je! Kde jsou?
Nevím.
Počkejte! Možná ví víc, než říká. - Třeba je někde ukrývá. - Slušelo by ti to vedle těch kacířů na hranici, mlela drátěná košile.
Pokrčil rameny a tvářil se jako ten, kdo ví svoje. Mlčel jako tři učedníci, kterým se proměňuji na hoře, a důtklivě je zavazuji, aby o tom nikomu neříkali. Cosi mu zevnitř ucpávalo mluvidla, jako by mu v krku vězel švestkový knedlík a lpěl tam s tvrdošíjností ježka. Někdo mu připomínal: Nic nevysvětluj, protože tady nic nevysvětlíš.
A přitom stačí tak málo. Pouze trochu dobré vůle. Jen chtít umístit úkon přijímání do samotného rámce oběti, s níž tvoří jednotu, a tak to i prožívat. Kdopak to doopravdy prožije! Jedině tak můžeš přijímání Mne samého správně docenit ve vztahu k sobě, i v poměru k tomu, za něhož přijímáš. Jedině v poznání Mne, kterého přijímáš, ti dám poznat, co z toho můžeš mít pro sebe a co pro jiné.
Když se uprostřed spáleniště rozplýval při nebeských vandrech svého ducha, takže už cítil, jak málo krmi stravuje při slavné hostině ve svých útrobách, ale zato se sám cítil být stravován přijatou hostinou, utrpěl hrozný šok. Něco takového nezakusil ani kněz Laokoón se svými synky, když po varování Trójanů před vtažením dřevěného oře do města, k němu zavítali dva hadi.
Zákon rytířské kohorty je neúprosný balvan. Sotva je jednou uveden do pohybu, ignoruje prvotní příčiny a bere v úvahu jedině následky. Nepřijme rozbité sny jako omluvu za vypálené stodoly, rozvrácené vinice, spálené či podupané obilí. Nedostanete se příliš daleko ani tehdy, když se budete hájit srdcem na dlani, jež způsobilo, že selhalo vaše chování a že jste napadli pokojné obyvatele. Nepozvedl zaťaté pěsti, ani nevolal nebesa za svědky, že se tady děje křivda dobrému člověku. Zkušenost ho naučila, že když vás zákon kohorty uchvátí do spárů, zbývá vám učinit jedinou věc: tvářit se jako posluha ducha nezámožného, přivážející na trakaři pytel s obrokem pro koně, modlit se, a doufat v dobrý konec.
Takto můžete předstoupit s klidnou myslí před jízdu těžkooděnců s nákladem obroku, zvednout pravou ruku a klidně říci : Stát! a váš povel se ponese dál – Stát! - Stát! – Stát! Stát!
A zastavíš armádu.
Jestliže však začnete koktat: Inu, jářku, poslouchejte, co chci říct! Jenom jsem vám chtěl...
V té chvíli zasáhne jiný hlas: Co je to tady?
Stručnou otázku Co je to tady? lze položit mnoha rozličnými způsoby a dát jí rozličný náboj a obsah. Může to být otázka přátelská a žoviální, může být káravá a přísná, nebo může být vyzývavá a bojovná. Způsob, jakým zazněla do jeho ucha, byl výrazně bojovný. Pod jejím dojmem maličko nadskočil.
Když si to prohlédl blíže, shledal, že mu před nosem komíhá křižácká korouhev.
Bůh ochraňuj Církev svatou! - Zaduněla železná helmice. Vyznělo to spíš jako nějaká nadávka než jako sdělení souvisící s danou situací.
Někdy se stane, že i nejlepší mozky selžou. Za dané situace se možná očekávalo, že by měl jeden vyseknout poklonu, a označit železné kolohnáty za velkomožné pány, a vysvětlit jim svou přítomnost několika vhodně volenými, jasnými a výstižnými větami. Možná za předpokladu, že by takové běžně srozumitelné artikulaci rozuměli. Jinak by to očekávalo velmi vyspělou pantomimu.
Usoudil, že jeho další budoucnost teď závisí na přirozené inteligenci příslušníků zásahové jednotky. Jsou-li to bystří a nadaní chlapíci, může to dobře dopadnout. Narazil-li však na přitroublé, ploskonohé jedince, jací občas proniknou i do těch nejosvícenějších kruhů, jak už to zakusil v případě kumánských bojovníků pod křesťanským panovníkem, pak nevíte dne ani hodiny…
Hledám zbloudilé bratry a sestry, abych zachránil jejich duše.
Cože! Tak vy chráníte kacíře, a to jste katolík? My tady nasazujeme krky, a vy je chráníte! - Ječela drátěná košile.
Jde o spásu duší.
Fakt nevím, co to mele, ozvala se plechová přilba s podezřívavým až nepřátelským vzezřením, protože měla puštěné hledí.
Řeknu to rovnou, ani trochu se mi nelíbíte. Myslím, že jste přítel kacířů. To vám nikdo neodpáře.
A na to taky dojede, ozývalo z jiného brnění.
Pak si tak přilba zvedla hledí a cumlala cosi v ústech.
Kdes ho sebral?
Tam, ukázala drátěná košile na kostel.
Co tam prováděl?
Co by prováděl? - Skrýval se.
Hlásil jsem veliteli, že je tam někdo schovaný, ale hrabě Montfort tvrdil, že nám kacíř utekl, zahuhlala cumlající helma. Z toho hlasu zněla spokojenost podřízeného, který měl pravdu, ale podlehl pomýlené autoritě.
Tohle je zajatec.
Tato slova ho prudce vytrhla ze stavu polovědomí navozeného prožitým šokem. Něco takového nečekal. Domníval se, že bude třeba projít nějakým, třeba i drobátko složitým vysvětlováním. Možnost zajetí mu nepřišla na mysl. Samozřejmě, všechno se po chvíli vysvětlí, svědkové se dostaví, aby potvrdili jeho neposkvrněnou pověst a čistotu jeho záměrů. Jenže dřív než se k tomu dostane, může být jeho jméno vláčeno po pranýřích, spolu se všelijakými jízlivými jedovatostmi, které pořadatelé i diváci takových atrakcí s takovou zaníceností dávají najevo, mají-li sebemenší příležitost.
Počkejte, to snad ne! Jak to? To přece jen tak nemůžete...
Zajatec, opakovala drátěná košile.
Jestli se pokusíte o útěk, tak je s vámi amen, utrousilo brnění a pohrávalo si s mečem.
Když takto jasně a výmluvně předestřeli situaci, oba nositelé vyššího pořádku umlkli. Jeden dál cumlal, kdežto druhý upjatě pozoroval svůj meč.
Ale vždyť je to omyl, ozývalo se naléhavě z záplatovaného hábitu: - Došlo k nedorozumění, povídám, vážení rytíři. Nejsem ten, po kom jdete. To je někdo úplně jiný, a taky jinak vypadá!
Ukázalo se, že křižáci v akci se zásadně neusmívají. Možná to mají zapovězeno služebními předpisy. Avšak levý koutek úst v útrobách cumlající helmy se trochu zaškubal, a chvilkové zachvění proběhlo žulovými rysy tváře drátěné košile, jako když vánek poruší nepohnutou hladinu bezedného jezera.
To říkají všichni.
Co takhle mu nějakou utřít, protože se vzpouzel a bránil nám ve výkonu povinností? - Ozvala se helmice.
Zableskl z ní nadšený souhlas. Jeho podruh nebyl zrovna ten, kdo by takový skvělý nápad dostal sám od sebe, ale když měl příležitost, dovedl to ocenit, bez závisti nebo žárlivosti vůči schopnostem jiných.
Tys měl vždycky dobrý nápady, zvolal obdivně.
Jenom mě to tak napadlo, opáčila skromně helmice.
Zajatec naslouchal této rozmluvě s rostoucím neklidem. Od prvního setkání s oběma světskými meči duchovní moci si uvědomoval, že jsou to chlapi jako hory.
Jářku, pravil ostražitě, když tu se zdálky ozval velitelský, ostrý hlas:
Hola! Co to znamená?
Zajatec měl dojem, že snad anděl sestoupil na zem k jeho spáse. Byl-li to vskutku anděl, zvolil si velmi účinné vtělení, jako velitel křižáků. Nebyl to nikdo jiný než hrabě Šimon z Montfortu.
Jak to, že jste se vzdálili ze svých stanovišť?
Jeho vstup na scénu měl bleskový účinek. Drátěná košile i plechová přilba se v mžiku scvrkly do téměř normální velikosti a jejich chování nabylo příjemně uctivého tónu.
Když dovolíte..
Velitel ho zmrazil pohledem a obrátil se k druhému
Stál jsem tu podle rozkazu, spustila helmice hlasem tak mdlým a poddajným, že by málokdo uvěřil, že tak skutečně dokáže mluvit: - ale uslyšel jsem podezřelý zvuk. Tak jsem vnikl do kostela a našel jsem tady tohoto ptáčka, tedy zajatce. Schovával se tam. Tak jsem přivolal pomoc, a spolu jsme ho skřípli, zajali -
Šimon z Montfortu se podíval na zajatce, a tomu připadalo, že to byl pohled chladný a jaksi opovržlivý.
Kdo je to?
Asi vůdce.
Ten, co po něm pátráme.
Vy po něm možná pátráte, já ne, řekl Šimon. - Tohle není Pontius Jardin, ani hrabě Foix, ani hrabě Rajmund. Ani tak nevypadá.
Rozhodně ne! - Ozvalo se z látaného hábitu. - Je to omyl. Sám jsem jim to -
Mlčet!
-
Copak nepoznáte kanovníka?
Kanovníka? - Zadunělo udiveně z helmice: – Takový trhan!
Hm, vypadá trochu přešlý mrazem, a jako by ho nějaká koza nabrala rohama, ozvala se drátěná košile.
Hlupáku! To tvoje zacházení se mu podepsalo na hábitu! Z cesty!
Ano, pane hrabě, duněla helmice poníženě a vytrácela se z cesty.
Co jste zač?
Jsem – ozvalo se ze zbytku kanovnického roucha.
Jak jste se sem vůbec dostal?
No, to je dost dlouhá historie. Nerad bych vás s tím unavoval.
Právě když si uvědomil, že povolání vyhledávat ohrožené duše a zachraňovat je pro radostnou věčnost je náramně komplikovaná záležitost. Má se totiž najít něco, co je už dávno schované za zavřenými dveřmi a zamčené na několik západů.
V mžiku tu byli trubadúři se svými drnkačkami a píšťalami. Co všechno jenom dokázali vyloudit ze svých strun! Bezpáteřní jako hadi, proměnliví jako chameleoni, poklonkující před novou vrchností. Donedávna předvádějící své trdlovačky až k ohluchnutí na dvoře toulouského hraběte Rajmunda, a rázem dovedli dojemně vyzpívat kdejaké hrdinské historky novopečeného zeměpána, velitele křižáků pana Šimona.
Příteli, řekněte mi novinky, jak si stojí má věc?
Pane, říká posel, špatně se to vypráví.
Přišel jsem o to město?
Ano, pane, bez pochyb;
ale dřív než oni se opevní a připraví,
když na ně vytáhnete, stále jej můžete získat zpět.
Příteli, kdo mi ho vzal?
Pane, zdá se mi,
že je snadné to uhodnout:
neboť já jsem viděl jiného hraběte s velkou radostí bojovat
a baroni z města ho nechali vejít dovnitř.
Příteli, má velké vojsko?...
( La Cançon de la Croçada II.)
Během života se lidé hodně proviňují nenávistí vůči ostatním. A pokud jsou ve své nenávisti dost zatvrzelí, ještě více ji rozhojňují a spoluvytvářejí tak prostředí, kde se dá jen obtížně naplno a šťastně žít. Proč jen se tak lidé nenávidí? A koho nenávidí nejvíc? Paradoxně nenávidí nejvíce zejména ty, kteří je nějak příznivě převyšují, pak ty, na nichž se sami hodně provinili, a rovněž ty, kteří se vůči nim projevili milosrdnými skutky. To znamená, že nejvíce nenávisti směřují vůči těm, kteří si to vůbec nezasluhují, což je však typicky lidské a v pomyslných dějinách, jež by mapovaly zdroje lidské nenávisti, málem klasické...
Teprve až v druhém plánu jsou lidé nenávistně zaujati proti těm, kdo jsou hodni nenávisti následkem jejich opravdu špatných vlastností a zločinů. Tato nenávist však už není tolik palčivá jako v prvních případech.
K rozšířenému koloritu těchto krajů nyní patřilo, že rytíři tu a tam přivlekli několik místních holobrádků, kteří potulovali toulouským krajem.
Už jsme je zmáčkli, veliteli. Přiznali své bludy a odmítají s námi jít do kostela.
Předat světské spravedlnosti. Pak budou odsouzeni k autodafé na hranici.
Co kdybyste si vzali mne místo nich? - Ozvalo se z hábitu plného záplat.
Ozbrojenec se po něm s posměškem ohlédl.
Vždyť je stejně neupálíme. Jenom je k odstrašení ostatních předvedeme před shromáždění, abychom pak zapálili hranici se slaměnou smrtkou. Tak se to tady dělává, když se na jaře pálí loňští strašáci na odhánění ptáků z vinic. Tahle pelona je pro lid působivější než vlastní usmrcení někoho, už proto, že se to s takovým zatvrzelým pobloudilcem dá opakovat několikrát, ve více městech.
Vím to. Když se při autodafé pálí smrtka, sběhne se na tu podívanou hodně lidí. Mohl bych je duchovně oslovit. Proto si vezměte si k tomu předvádění pálení smrtky mne místo nich, ozývalo se z hábitu.
Tak leda jednoho za jednoho. Ujednáno?
Ujednáno.
Nyní jste volný a můžete dobrovolně přijmout slavné usmíření s Bohem i církví.
Propuštěný kýval hlavou, div že mu neupadla. Jeho dobrodinci se zdálo, že snad objevil v jeho očích pohled, který se podobal prvnímu úsvitu jara po tuhé zimě.
Jaké posty jste zachovával, dokud jste bloudil?
Trvalý přísný půst od vajec, masa a mléka.
Tak to zachovávejte i nadále, ale s tím, že se budete zdržovat pokrmů ne kvůli tomu, že by byly špatné nebo od ďábla, nýbrž pro svoje očišťování, a kvůli cvičení ve ctnostech pokory a poslušnosti. Mimo to vám ukládám ve svátek tyto pokrmy naopak požívat, protože tyto dny máme oslavovat s Pánem a to všemi Božími dary.
Cože! - Vy jste vzali tohoto kněze do zajetí? - Rozlítil se hrabě Montfort, sotva uviděl zalátaný hábit v prachu a ponížení. Pan ˇhrabě se zatvářil, jako by mu všechny lišky a krtci z toulouské vinice hryzaly životně důležité tělesné orgány.
Propustit!
Ale –
Propusťte i ty další zajatce, za které se přimlouval.
Rozkaz byl splněn a zalátaný hábit vyvázl bez dalších šrámů. Plechové helmice se nad tím nechápavě ošívaly:
Co je to za nerozum! Dopadneme je s nasazením života kvůli bludům, a jakýsi kanovník nasazuje krk, aby byli propuštěni.
Asi nejsem povolán k mučednické smrti, povzdechla si náplň zmuchlaného hábitu plného záplat.
Ještě se dost nevzpamatoval z těch válečných zmatků a přehmatů, které ho trápily jako balvan nebohého Sysifa, už tu bylo nové překvapení. V kanovnickém domě v Osmě, kde se zanedlouho vynořil, ho zastihl naléhavý list odeslaný z Toulouse. Stálo tam kromě jiného:
Ti, které jste zachránil před hranicí, dělají církvi i Vám osobně, větší ostudu než předtím. Štvou proti papeži, proti církvi, i proti Vám. A ještě se odvolávají na Vás jako svého duchovního ochránce. Měli by být prý potrestáni, jinak to poškozuje církev, ale i zdejší panství. Poddaní pak odmítají pokojně pracovat a spořádaně žít v manželském a rodinném životě. Tohle způsobuje rozvrat celé zdejší obce. Co si tady máme počít s těmi Vašimi chráněnci? Teď už snad konečně budete souhlasit s jejich klatbou a vydáním světské spravedlnosti…
Obličej mu náhle sklouzl málem až do klína, takže se skoro ztrácel mezi latami úboru. Nebylo zřetelně znát, zda se zkřivil v bolestné křeči, ale káravá poznámka, která by tu byla na místě, mu odumřela na rtech. Zachumlal se do kápy, odkud zaznělo zajíknutí nebo vzlyk. Naděje, kterou si až dosud dělal ohledně dotyčného, nebyla ani předtím nijak velká a silná. Už v době, kdy se zrodila, vypadala jako nedochůdče. A teď, když se dozvídal o jízlivém výsměchu toho posměváčka, to ubohé, neduživé stvořeníčko tiše heklo a skončilo na úbytě.
Záplaty na rukávech hábitu zaznamenaly značné průtahy a přehnané vypjatosti následkem loketního cvičení, až se zdály zaznamenávat tvary mauresky, složené z listí a šlahounů rostlin a jiných rostlinných motivů, jež proti evropským arabeskám působí mírně naturalisticky. Kdybyste si mysleli, že výsledkem bude nějaký líbivý dekorativní prvek, mýlili byste se zrovna jako ten Maur, který tvrdil, že se ve Španělsku zabydlí na věčné časy. Skutečnost byla docela jiná. Z hábitu plného záplat vypadl dopis. Psalo se v něm:
Nesouhlasím s tak přísným trestem, odepisoval. - Místo smrti na popravišti anebo novému autodafé smrtky ať se raději dobrovolně podrobí veřejnému pokání. Měli by dobrovolně podstupovat to, co sám dobrovolně podstupuji u nich – urážky, ponížení, a současně se ať účastní života v kostele s větším nasazením a horlivostí.
Smířil jsem toho člověka, který je vede, s církví, když se obrátil k víře. Na základě jeho slibu mu ukládáme zdržet se masa, vajec, sýra, kromě svátků velikonočních, svatodušních a vánočních, kdy smí těch věcí volně požívat, aby snáze odporoval zlozvykům svých starých bludů. Třikrát do roka ať se zdrží také ryb, nebude-li tělesná slabost anebo veliké letní parno vyžadovat úlevu. Ať nosí kroj a barvu šatu duchovních, na jehož cípech ať upevněny jsou dva kříže. Bude-li moci, ať přijde denně na mši svatou, ve svátky i na nešpory. Sedmkrát za den ať se pomodlí deset Otčenášů a o půl noci dvacet. Dále ať po tři neděle a svátky kráčí od začátku vesnice až ke kostelu s obnaženou hrudí a podstoupí přitom mrskání od kněze. Ať vede čistý život. Jednou za měsíc, hned zrána, ať ukáže tento list kaplanovi příslušné vesnice, který se má starat o to, aby jeho kajícník vedl bezúhonný život a dokonale zachovával, co mu uloženo, dokud by papežský vyslanec nenařídil jinak. Kdyby těchto obrácený z opovržení nedbal ustanovení, teprve potom ať je jako křivopřísežník a bludař znova z církve vyobcován a dán do klatby.
Nato - jako obvykle, když nemohl s něčím pohnout, protože to bylo nad jeho síly, - ztrácel se záplatovaný hábit v ústraní kostela, aby tu přinášel oběť a konal pokání za sebe i za bloudící duše. Následky předčily očekávání.
Zůstaňte v Toulouse, otče, lákal ho biskup Fulko: - tady už je zase pokoj a bezpečí.
Každému vytanula na mysli představa dobře zavedeného hřbitova, když se ze záplatovaného hábitu ozvala slova Páně: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé a následuj mě."
Můžete tu působit jako můj vikář. Všichni zdejší vás mají rádi, zatímco jinde máte horkou půdu pod nohama. V Carcassonu není pro křesťana věrného Římu zdaleka tak bezpečno jako zde.
A bylo rozhodnuto – Carcasson.

Už v carcassonské bráně po něm škodolibě louply jakési ohyzdné oči. Tyhle hadí oči ho na chvíli zmrazily. Okamžitě se cítil, jako když přecházel alpské štíty či pyrenejské masivy a pod hábit mu fučel severák. Pak se rozum vrátil na svůj trůn. S krajním úsilím se dovlekl do kostela. Jakmile oči poznaly, kdo to před ně předstoupil, pozoruhodně zesílily intenzitu svého pohledu. Propalovaly ho jako paprsek smrti.
Výměna pohledů však netrvala dlouho. Připomínala něco z rytířských bojů se Saracény. Mauři se moc nedívají, nýbrž hned jednají. Žádné dlouhé rozhlížení a kinžal hvízdne vzduchem. Bylo o nich řečeno, že jim snad můžete třeba dočasně nasadit i uzdu, ale že je nemůžete zabrzdit nadobro. Možná je tohle běžný manévr z časů bojů za osvobození Jeruzaléma. Přimějte Maura, aby si zastínil oči a díval se před maidan, a vy se za ním proplížíte s paharem a zasáhnete ho v pokleku.
Vytrvat uprostřed obklíčení křižáků a zbloudilých bratří a halasu trubadúrů na cestě k dokonalosti, vyžaduje notnou dávku sebezapření. Kde se v člověku bere ta síla? Divil se sám sobě. Ať prováděl inventuru své bytosti sebedůkladněji, výsledek byl chatrný. Teprve když ukolébal, ba natvrdo uspal své smysly, poletující motýlovitě po louce, přišla mu zpráva odjinud.
Stvořuji tě jako Můj původní, jedinečný a neopakovatelný obraz, tedy vybaveného rozumem a svobodnou vůlí. I když jsi ho vlastní vinou rozmazal, přesto je u tebe stále přítomen. Trvám na svém původním díle. Beru však ohled na tvou svobodu. Bez dobrovolného a svobodného souhlasu bych nikoho nepoužil k dílu tvé záchrany a zušlechtění. Proto si předem vyžaduji tvůj souhlas.
Z tohoto nadpozemského zadumání ho vytrhla obluda, která mu přifičela v ústrety jako ryze pozemská facka. Řechtala se a letěla ulicemi zběsile jako utržená z opratí. Krve by se v něm nedořezal. Sova z nudlí vyhlíží právě tak. Když se sebe sova střásla nudlovou oblohu a odložila poslední nudli, jádro věci doznalo pozornosti.
Nejprve si setřel plivnutí z tváře. Pak zkoušel svléknout plášť, aby z něho očistil slámu, navěšenou na zádech. Jenže v tu chvíli ho zasáhlo bláto z několika stran. Když se na chvíli zastavil, už se otevřelo okno a chrst - sprcha páchnoucí moče.
Falešníku! Seš křivej jako celá církev!
Hlásáš Kristovu lásku a odpuštění násilím!
Nedělám to, ale stydím se za ty, kdo to dělají.
Papež to nařizuje.
Mlčky pokyvoval hlavou.
Tak uznej, že je to antikrist.
Mlčel, a nastavoval svou tvář pro další ránu. Dočkal se jí. Zakolébal se jako semenáč ve vánku. Rána ho odzbrojila. Nenalézal slova k odpovědi.
Dva stíny se k němu přibližovaly a slyšel jen chrchlání a pak už jen podivný zvuk. Znělo to jako odplivnutí.
Tak vy chcete lásku a plijete po mně? Tvrdíte, že jste kataři, tedy čistí, Tohle že má být něco vznešenějšího a ušlechtilejšího?
Nikdo mu neodpovídal.
Potom promluvil z kazatelny:
Navenek se obracíte k církvi, když na vás někdo násilím drží pod krkem. A zatím v ústraní, ze zálohy, v skrytu škodíte, kde můžete. Jste skrytí záškodníci v církvi – vlastně neupřímní, pokřivení celým svým životem.
Tohle není vaše soukromá, carcassonská věc, když takto skrytě a tajně škodíte, a rozleptáváte v podzemí církev. Záludný odboj. Tím se stavíte na stranu Zlého, toho starého lháře. Nestačí jen okázale převléknout kabát a tvářit se jako ovečka. Dělejte to, co já. Konejte dobrovolně a radostně pokání za své hříchy a za hříchy všech ostatních, kdo hledají pravdu mimo církev. A nedělejte to skrytě. Dělejte to okázale, před tváří ostatních.
PŘÍŠTĚ TĚ ZABIJEME !! Stálo na lístku, který našel u svých věcí v sakristii.
Nejsem hoden být oslaven korunou mučednické slávy, prohlásil z kazatelny.
Na to mu pošeptal kostelník: Otče, nevycházejte večer z domu! Dneska večer vám hrozí zavraždění!
Pokojně to vyslechl a celou noc se procházel temnými uličkami Carcassonu a zpíval na celé kolo. Nočním městem letěla píseň:
                                                             Velebí má duše Pána
                                               a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli -
K ránu ho obklopil hlouček zmatených odvážlivců. Celou noc si dávali něco na kuráž a právě se cítili v plné síle. V okamžiku mu zamávali planoucími loučemi před nosem.
A máme panáčka v hrsti! - Máme ho! - Podíváme se na toho hrdinu. - Tak co ty na to? - Ukaž, jak se nebojíš smrti!
Jeden ho držel pod krkem a druhý vytahoval nůž.
Hlavně – hlavně mně nezabíjejte naráz, nýbrž pozvolna. Odřezávejte mi jeden prst po druhém, a pak ruku po ruce, vyloupněte mi oči, a nechejte mne tak být, aby tím byly mé bolesti zvětšeny a moje koruna za to mohla být tím bohatší.
Ruka s nožem se zarazila právě, když se ostří dotýkalo krku. Nůž nedokončil své krvavé dílo. Zatímco údělem křesťanstva bylo brousit si zuby ještě nejméně tři staletí na brambory z Nového světa, zde se s jakousi historickou anticipací zjevily bramborovitě tupé pohledy. Milosrdná noční temnota však zahalila jejich zkoprnělé pohledy, sotva jejich louče pohasly. Sevření povolilo a hábit plný záplat znovu osaměl. Zvedl se, otřel bláto a znovu pokračoval dál ve svém zpěvu:
                                                              Prokázal sílu svým ramenem,
                                                        rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,
                                                                     mocné svrhl s trůnu
                                                                   a ponížené povýšil. ----
Carcasson už není to, co býval, pokyvoval hlavou: Ať dělám, co dělám,. marně vyhledávám útěchyplnou příležitost, že budu kvůli našemu Miláčkovi pronásledován.
Jeden kolemjdoucí se mu přiznal:
Víte, přidal jsem se k albigenským kvůli tomu, že jsem upadl do bídy, a oni mě podrželi - dali mi příležitost k výdělku. Držím se jich kvůli nouzi.
Strašné! Dám se tam do služeb za vás, bratře!
Neušli ještě ani pár kroků, když je dohnal posel:
Dědictví, bratře! Jste z toho venku!
Takže začínáte nový rok s Kristem v jeho domě?
Ano, vydechl šťastlivec.
Chcete-li ještě, Otče, vykonat nějaký další kající skutek za hříšníky v Carcassonu, pak máte zrovna skvělou příležitost.
Jsem jedno ucho.
Zdejší biskup bude celou postní dobu na křižáckém tažení. Zvolili jsme si právě vás, abyste po tuto dobu konal úřad vikáře.
Záplatovaný hábit málem zavrávoral a div, že neupadl.
Možná byste si vybral za pokání raději něco blíže mučednictví.
Bůh ví, že bych šel raději o půlnoci ke Kumánům nebo Tatarům.
Jenže církev potřebuje, aby se tu někdo chvíli brodil vikářským blátem.
Už vidím, jak mi kdekdo říká „karkasonské pometlo“. Taky pořádně pokořující.
Nuže?
Přijímám, ale opravdu pouze na tuto postní dobu.
Řeknu vám docela bez mučení, že každému, i tomu, kdo se snaží o pravou dokonalost, se přihodí, že se stává pojednou podrážděný, skoro nesnesitelný. Všechno ho rozčiluje. Občas vybuchne tvrdými slovy. Většinou se mu dostává příležitost k velkému napětí a rozvoji lásky. Smyslem víry je to, že povznáší nad okamžik. Světák vidí jedině tento okamžik. Zpívá, že jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít a po ničem víc netoužit. Třese se na první živočišné potěšení. Sotva by mu byly tyto radosti odejmuty, stává se pro ně život kotlem nabitým k prasknutí. Ale pro vnitřního člověka je život neskonale víc. Je pro něho možností vrcholného napětí, totiž k podobnosti se svým svrchovaným Původcem. A to mu nikdo nemůže vzít. V tom mu nemůže nikdo ani zabránit. Proto tomu, kdo ho miluje, všechny věci pomáhají k dobrému.
Pak jsou tu ale zkoušky a bolesti, abychom mohli rozvinout jeden vedle druhého hodně lásky a hodně milosrdenství, moudrosti, věrnosti a služby.
Ke kolika skutkům lásky, nadšení, spolupráce a věrné ochoty k práci v tom správném duchu podává příležitost právě naše doba, prožívající bolestné chvíle? Pokus se znovu opřít o sílu víry! Znovu se do ní ponoř a opětovně v ní hledej světlo a sílu pro sebe i pro ostatní! Máš možnost znovu napnout všechny síly a rozevlát je nezištněji, obětavěji a radostněji než kdy jindy, abys pomáhal tvořit novou osvícenou a proto šťastnou budoucnost lidstva. Každá bolest má vykoupit nějakou radost. Za každé světlo se platí tápáním a utrpením. Šťasten, kdo žije v těžké době, kdy lze tak mnoho vykonat pro království z jiného světa!
Máte tu tedy zajímavé figurky, uchechtla se drátěná košile ve strážní věži u jedné z bran města.
Proč myslíte?
Právě totiž pobíhala městem tmavá postava, hábit jedna záplata. Vyběhla podle všeho z kostela, držela se za hlavu, jako by se snad obávala, že jí ulétne a křičela na celé kolo.
Co to křičela?
Pane, smiluj se nad tímto lidem! Co bude z hříšníků?
Kolemjdoucí se zastavovali a kroutili hlavou a pošklebovali se: Co je to za blázna? Tady jsou ale svérázné postavičky!
Za velikého vzdychání k nebesům a hořkého pláče nad hříšníky, se po setmění vyčerpaná postava táhla zpátky k chrámu jako by na svých bedrech vlekla kdovíjaký náklad. Tam probděla další celou noc. Střídavě smáčela schodek před oltářem slanou vodou, mezi tím to vytírala zalátaným hábitem. Posléze tam strnula v jakémsi sfingovitě shrbeném postoji. Teprve po ránu se začal navracet čas do zdřevěnělé tělesné schránky, takže z ní mravenci vyklízeli svoje působiště, když ustávalo mravenčení nohou. Možná se za něj přimlouval svatý mučedník Saturnin z Toulouse, nebeský přímluvce proti soužení mravenci.