|
IV.KOMU SE CHCE
NA POUŠŤ
Sluneční záře, volající všechny poctivě smýšlející lidi do ulic, aby
užívali povzbudivého tepla, se vlila do oken ložnice biskupství v
Palencii. Jakkoliv biskup zpravidla vítal sluneční svit, tentokráte mu
nepřinášel radost. Jak by ne - po probdělé noci. S obličejem staženým, v
noční košili seděl na lůžku a nevidomě zíral před sebe. Patřil v
Palencii k lidem s nejdelším vedením a měl oči jako dvě hnědé tůně
potažené tenkou vrstvou pěny, ale přesto dělal, co mohl, aby na svět
pohlížel ostře.
Jeho postup z ložnice do předních sálů rezidence poněkud připomínal
vyčerpaného běžce dobíhajícího do cílové pásky v závěru neobvykle
náročného maratónu. Vlasy měl rozcuchané, obličej umouněný od prachu a
horka a jeho nohy si počínaly natolik nezávisle na těle, že to vypadalo,
jako by se pohyboval zároveň několika směry. Při pohledu na něj by
nepředpojatý pozorovatel nutně pocítil alespoň záchvěv lítosti nad touto
troskou.
Vytáhl zátku, pořádně si loknul. Po krátké chvíli, kdy se mu protočily
panenky, vzhlédl, jako by do něj udeřil hrom. Zdálo se, že se mu trochu
ulevilo. Stažené rysy se uvolnily, podařilo se mu sundat ruku z temene
hlavy, kam ji položil, aby mu neupadla.
Dneska je den svěcení bohoslovců. Jaksepatří okázalá slavnost! Pro
duchovního ovšem vyčerpávající, aspoň v tomto případě. Vypadal jako
nakynuté těsto, které si pekař právě připravil k hnětení. Velmi
pozvolna, jako lovec perlorodek ze dna moře, ponenáhlu zvedal kus po
kuse svého slavnostního oblečení a navlékal je na sebe. S každým dalším
dílem nabýval víc a více výrazu pastýře, který se chystá vypeskovat
neposlušné jehně. Sál si s přísnou tváří přední zub, což byl jeho
nepříjemný zvyk, když měl karatelskou náladu.
Když asi o hodinku později sestoupil se schodů, byl už ve znamenitém
rozmaru. Noc byla zlá, ale jitro bylo nadějné. Už představa hostiny s
novoknězi a jejich rodinami! Pohled na tabuli se snídaní byl
vyvrcholením jeho radosti. Po dlouhou dobu nevnímal nic jiného. Teprve
když se vejce, sýr, maso, ovoce, a zástupy sladkostí vydaly správným
směrem, podporujícím spokojené mručení hlavy diecéze, podlehla tato
prvnímu impulsu a rozhlédla se kolem sebe,
Hosté čekají v předpokoji.
Dneska není žádná audience!
Je tu velkomožný pan Felix Guzmán s chotí a jejím bratrem, a pak i
ostatní rodiče a příbuzní bohoslovců.
Teprve zmínka o vozech s dary zastavila nepříznivé vrtění hlavy, a
ozvalo se Hmrrr…, jako ozvěna zažehnaného hladu a strádání.
Biskupský prsten zaznamenal několik navlhlých pomlaskání, aby se mohl
vrátit k obvyklé nečinnosti.
Moralista, sledující strádání excelence v tomto slzavém údolí, by si
úzkoprse pomyslil, že tahle hodnost biskupa s výsadou značných
pozemských statků a s dobrým zažíváním je dvojsečná věc.
Také chrámová kaple byla už dávno zaplavena září slunce, aby se začala
prohřívat, nicméně chrámový krucifix už dávno zaznamenával podobné
změny, nikoli však osluněním. Přičiňoval se o tom známý mládenec. V noci
se vůbec nedostal na lůžko. Přivyklý studenému a tvrdému odchovu,
tisknul se k dřevu, až se zdálo, že z něj hodlá něco ždímat nebo
lisovat.
Třebaže takové počínání zdaleka nebylo u něho neobvyklé, přesto bych zde
doporučil trochu pozornosti.
Tady totiž nastává jeho rozhodující chvíle. Netrvalo to dlouho. Tvrdá
látka kříže zvlhla, obměkčila se a stala se poddajnější. Přitom se
setřely jeho ostré obrysy a hrany. Najednou nebylo možno poznat, kde
končí zalomená kolena a oblá záda, propadlé břicho a pevně sevřené ruce,
a kde začínají plynulá léta otesaného kmene.
Jen tři roky působím v tvém chatrném těle veřejně, totiž po třicítce
života v jednom zapadákově, a ještě po čtyřicet dní vězím v naprosté
samotě uprostřed modliteb a odříkání. Tak jdu před tebou, kdo se Mi
chceš přiblížit. Tak ti proměňuji samotu a ústraní a celý skrytý život a
doporučuji to jako nejúčinnější přípravu na veřejný život.
Takto nejraději, v ústraní, mluvím bratrsky a otcovsky. Mohu tak mluvit
sám v sobě, ale chci ti dát příklad. Potřebuješ samotu, aby ses Mi co
nejvíc a nejdůvěrněji přiblížil a co nejhlouběji Mi porozuměl a sžil se
se Mnou. Ztiš se! Jinak Mi neporozumíš, ani neuslyšíš Můj hlas, ani se
nepřesvědčíš o Mé lásce. Nejde jen o to nalézt samotu pouště jako místo
v okolí, kde bys objevil ticho od rušivých hlasů a vlivů. Hledej samotu
v srdci, až dosáhneš útlumu i od šumu svých myšlenek, od záblesků
vzpomínek, výkřiků pocitů i šelestů různých tužeb a pudů.Tam si vytvoříš
a udržíš atmosféru pokoje. Jedině v tomto pokoji ti dám zaslechnout Můj
hlas. Jen si srovnej, co ti může říci svět, ba co ty sám můžeš vypovědět
o sobě, a co ti mohu o všem říci sám jako tvůj Bratr a Otec v nebi.
Zařiď se podle toho! Vykroč na cestu k dokonalosti! Opusť svět i sebe
sama! Přestaň se vracet do světa a k sobě pod tisícerými záminkami!
Raději použij této svobody. Pak ti dám zakusit důvěrnější a osobní
setkání se Mnou v nekonečnu.
Náhodný příchozí si prohlížel podivného skrčence, srůstajícího s
krucifixem, aby na něj pak dělal zkormoucené pohledy, až vyhlížel jako
úplné zatmění slunce.
Nerozhlížej se doleva, ani doprava. Uč se vděčnosti za to, že tě
vytrhuji ze světa, z hluku a shonu. Otevírám ti dveře do Mé důvěrnosti.
Přitom tajemně skládám celý tvůj život tak, aby ti všechno svědčilo o
Mně. Postav si hradby a příkopy kolem a udržuj prostředí ticha v
příbytku svého srdce. Uvidíš. Stane se ti místem a stavem dokonalé
usebranosti. Rád se sem vracej. Když ti pak dopřeji, budeš navíc smět
ještě něco vynášet do okolí, přijmu to jako díkůvzdání za to požehnání.
Kde je tvé srdce, tam je i tvůj poklad. Dobrý námět k zamyšlení. Když
jsi rád duchovně usebraný a prožíváš stav nerušené samoty se Mnou,
vyhledáváš také samotu jako místo v okolí. Naopak, uprostřed nejrušnější
ulice a ve víru všedního snadno nacházíš samotu pro důvěrnou rozmluvu se
Mnou.
Jak vidíš, zdaleka ne každý to má rád. Někdo je víc než dost družný. Pro
něho je samota utrpením, aspoň zpočátku. Sotva se naučí naplňovat svou
samotu Mou přítomností, hovorem se Mnou, tichým klaněním se Mé lásce,
rozjímání a modlitbou, pak si také on zamiluje takovou naplněnou samotu.
Kdo by si ho prohlížel blíže, patrně by viděl, že zbledl tak, že by ho i
zkušený zedník pokládal za přizděného do omítky.
Ehm. Ozývalo se od něho. Znělo to zrovna tak zřetelně a srozumitelně,
jako když nohou zavadíte o starý rozviklaný a ztrouchnivělý pařez.
Teprve pak jaksepatří porozumíš sobě a jiným. Tím budeš také hnán stále
ohnivější touhou po šíření radosti a pokoje. Tím horoucněji si pospíšíš
podělit se s každým o Mou sladkost, kterou jsi důvěrně načerpal v
takových požehnaných chvilkách. Jinak by se z tebe jako Mého pomocníka
stal pouhý tahoun a dříč. Zároveň také omrzelý protiva, předčasně
unavený, který už nemá, co komu říct ani dát. Místo aby dával ze své
přetékající plnosti, vydával by ze svých železných zásob.
Soustavné důvěrné stýkání se Mnou! O to jde. Naučím tě pak třeba i řeči
zvířat. Dám ti, abys měl stále a pokaždé co říct, i kdybys nakonec
dovedl jen to jediné, totiž zapět Mi chvalozpěv a povzbuzovat k lásce.
Tak se ti koneckonců scvrknou přemnohá slova učitelů na jeden jediný
pohled a jedno jediné slovo chvály. Jenže to je právě ovoce samoty se
Mnou, že se od mnohosti dostaneš k Mé jednotě:
Ať jsi kdokoli, otec či matka, bratr či sestra v rodině manželské nebo
duchovní, neobejdeš se bez této Mnou naplněné samoty. To, aby ses dovedl
radit především na kolenou se Mnou přítomným v tobě.
Veliké umění žít v důvěrné přítomnosti nekonečna! Jsem ve všech věcech,
a sice v důvěrně těsné, neobyčejné blízkosti. Jsem ti bližší, než jsi
sám sobě. Tak jsem ve všech věcech jako jejich původce. Ale pak jsem zde
ještě jedním způsobem, docela novým, tajemným. Právě v tobě, a to se
svými dary kvůli tvému zdokonalení, jakož i zdokonalení ostatních. Těmi
dary se stáváš Mým oblíbencem. Činím sebe sama tvým středem tak, jak
jsem sám v sobě. Láska předpokládá sdílení. Milý chce pořád přebývat s
milou, a naopak. Láska sjednocuje. Když tě vtahuji do Mého Srdce a
stávám se ti přítelem, tak to neplatí, že jenom ty máš být ve Mně, nýbrž
také, že jsem v tobě. Jsem v tobě tak, jako láska v milujícím. Stěží si
dovedeš představit větší blízkost. A teď, když v tobě takto přebývám,
chci s tebou žít, udržovat s tebou spojení, a do tebe se přelévat. Tak
je Můj zdokonalující dar v tobě zabydlen. Jsem v tobě jako ty sám.
Přebývám v tobě přátelsky a jako snoubence u snoubenky. Jsem v tobě,
abys Mě mohl uchvátit do náručí, zakoušet, pronikat. Tak intimně v tobě
přebývám.
Dneska zakusíš, jak užitečná je vznešená věda o Mně. To není jen školské
trápení ani hraní se slovíčky. Neostýchej se. Prožij Mou krásnou
přítomnost. Zakoušej Mou zvláštní přítomnost, kterou jsem celý zvláště v
tobě se svými dary, ale aniž bych tím o něco ošidil tvé bližní. Uč se
tomuto vznešenému poznání! Den co den si připomínej tuto skutečnost a
ještě víckrát během dne. Vnes ji do svých každodenních prací, takže si
budeš opakovat: Můj Bratr i Otec je ve Mně, je u Mne, je Můj. Najednou
Mne přestaneš hledat kdesi mimo. Vždyť se ke Mně vůbec nemusíš pracně
pozvedat v nábožném rozběhu. Jen si připomeň tuto myšlenku, ponoř se do
ní. Tak si osvoj vlastní zkušenost o tom a žij z ní. Vracej se k tomu
během dne a uvidíš, jak tě posílím. Učiním tvou samotu radostnou.
Vyplním tvou prázdnotu, která už nebude nicotou, nýbrž celým nebem:
Ať jsi v jakékoli rodině, manželské nebo duchovní, zvláštním způsobem tě
tudy přivádím do tiché zátoky.
Nezapomeň! Hluboké mlčení od večerního díkůvzdání k ranním chválám. Pak
je zde odpolední ticho, přestávka, vynucená únavným horkem a ostrým
slunečním žárem. Konečně si vybav náměty žalmů a myšlenky z Mého Slova.
Nakonec pokojně usínej v Mém náručí. Pak z toho ožiješ i za hranicemi
svého vědomí.
Jak příznivě zde působí blahodárné návyky v požehnaném tichu Caleruegy,
které samo léčí tvé nervy zneklidnělé nezbytným stykem se světem! Bez
pravého ticha, bez osvědčeného pravidelného ztišení, bez jistoty
nerušeného okamžiku požehnaného mlčení, které prokládá dobu hlasitých
projevů obav, úzkostí, neklidu, ale i radosti a veselí, by nikdo
nedokázal účinně vytvářet v domě domov, prostředí porozumění,
přítomnosti mateřsky chápavého srdce.
Kdo je nezdrženlivý v hlasitém projevu, je docela neschopný přijímat
Moji návštěvu, vnímat Moje oslovení, sledovat Moje pokyny. Mluvkovi je
se Mnou brzy úzko, protože je uvězněn v záplavě slov. Cítí se dobře jen
uprostřed hlomozu a zahlušení. A v té záplavě lidských slov také utone
každý důvěrnější styk se Mnou. Ovládni i své myšlenky, pocity a touhy a
snaž se je zaměřovat výše. Otevři se Mi. Všichni svatí se zrodili,
rostli, rozkvetli a uzráli v samotě. Žádná libovolná samota ani náhodný
výpadek lidských slov! Naopak, požehnaná samota a ticho nabité Mou
plností. Povznes je tím, že si je záměrně ukládáš a zachováváš kvůli
Mně. Tehdy ti v ovzduší ticha ve chvílích tvého vlastního umlknutí mohu
dopřát důvěrnou rozmluvu se Mnou. Právě tam a tehdy k tobě promlouvám.
Když mají všichni vzhlížet k Mému tajemnému Tělu a k Mé oběti, tím spíše
ty, kdo neseš pečeť svého povolání v dobrovolném závazku k naprosté
oddanosti tomuto vznešenému poslání. Moje proměněné Tělo, ať jako oběť
či jako pokrm, je nepostradatelným prostředkem na cestě dokonalé lásky.
To je škola všeobětující lásky.
To konejte na Mou památku. Zůstaň se Mnou, když proměňuji Moje
obětovanéTělo a Krev. Obětuj především plody světa. Vzdej se jich.
Odevzdej je pro velké tajemství proměnění. Středem jsou proměňující
slova. Jednou provždy podávám oběť. Uznej zpřítomňování té jedné jediné
oběti, která je jednou přijata a už trvá navěky. Přeji si však, aby se
zpřítomňovala před tvým zrakem, abys ji měl stále před očima a pořád z
ní mohl žít.
Tak stojíš tváří v tvář vrcholné oběti. Jsem před tebou s pažemi
rozepjatýma láskou. Nejsi nic nepatrného ani zanedbatelného, když kvůli
tobě tolik konám i snáším. Tak ti připomínám tvou důstojnost, ale také
ti vlévám důvěru ke Mně, který toho pro tebe tolik učinil a ještě
učiním.
V těch dnech si mladý Guzmán vykračoval světem pevným krokem hrdého
rytíře v osvobozeném Jeruzalému a usmíval se jako měsíček. Zdálo se, že
k němu přikvačil nápad podobný rozkvetlé růži a hned se zašrouboval do
jeho mozkových závitů, až mu na čele vyrazily červánky.
Kdyby se ti zdálo, že upadáš v zapomenutí, byl bys na hony daleko od
pravdy. Moje láska trvá. Stojí před tebou, aby ses jí mohl dotýkat.
Prožívej Mou oběť, kterou podávám zvláště za tebe uprostřed všech
ostatních. Tím se nesmírně přibližuješ ke všem. Spojuji se s tebou, ale
i se všemi ostatními.
Vydej se na Golgotu se Mnou. Upni se na podstatu Mé oběti. Sleduj její
smysl. To můžeš vždycky, i když jsi unaven. Přináším oběť za tebe, tvým
jménem, ale také jako ty. Proto je to oběť zrovna tak Moje, jako tvoje.
Tak neváhej, a snaž se stále víc a opravdověji spojovat svou chatrnou
oběť s Mou dokonalou obětí. Tak prospíváš všem a celému světu.
Jak jsi bohatý! Jaká nesmírnost plnosti a života tě obklopuje při Mé
slavné oběti! To je konec tvých uslzených a nasládlých písniček.
Dozvonilo omílání tvých ryze soukromých záležitostí.
Kdysi končívala každá oběť hostinou. Přijímám oběť a dávám ti najevo
svou spokojenost s tím, že tě přijímám jako účastníka. Tady se nepodává
k požívání jen tvůj obětovaný lidský pokrm. Zde se podává Moje Tělo.
Tady pramení tvůj nový život. Chci, abys ho měl v hojnosti. A tak
stejným tělem, kterým ti opatřuji nový život, chci, aby se tento nový
život také udržoval a rozhojňoval.
Pozor! Tady nepůsobí nic samočinně. Působí pouze natolik, nakolik se mu
pohotově a z obětavé lásky otevřeš. Ovocem je tvé připodobnění se Mi.
- Ano, příteli, ponoř se do své bídy. Den po dni, hodinu po hodině si
připomínej, že to, co od tebe žádám, je obtížné, a že na to nestačíš. A
pokorně pros, ale s rozhodnutím, že chceš s Mou pomocí přemáhat svou
slabost a objasňovat svou nevědomost. Pokorně si vyprošuj, že toužíš pro
svou ubohost přijmout a pak v každodenním životě uplatňovat Mou tajemnou
sílu, kterou mám pro tebe už dávno připravenu, ale udílím ji po kapkách
až podle toho, jak se o ni ucházíš.
Takový důvěrný rozhovor se Mnou je intimním otevřením se celé tvé
bytosti, i té nevědomé a skryté části tvé bytosti, do níž sám vědomě
nevidíš. Jinak by se ti vytratily ty dlouhé chvilky po Mém přijímání.
Proč jen přijímání? To je přece jen úvod. Dávám ti pozvánku do
životního, uvědomělého společenství se Mnou, kterého přijímáš. Tak se ti
stanu výživným a živícím chlebem nezvratné dokonalosti, uskutečňované ve
tvém všedním životě.
Vím, že kdykoli srovnáš, milý příteli, plnost Mé dobroty se svou bídou,
zažiješ otřes, pronikavější než každé zemětřesení. Jenže ihned ti
podávám ruku jako Petrovi, kterému se také zatočila hlava nad propastnou
hlubinou, když chtěl jít za Mnou přes moře, ale málo věřil. Konec
pochybnostem! Staneš se Mým důvěrníkem, doopravdy zapojeným na své spáse
uprostřed ostatních a spolu s nimi. Jsem pro tebe jako pro ostatní
společným cílem. Jenže, jak známo, cesty jsou různé.
Jako přebývám celé noci v tichých rozpravách na odlehlém místě, až jsem
plný radosti jako tvůj Otec, tak jsem zároveň pevně zakotven ve tvém
srdci uprostřed světa a skláním se ke každé tvé bídě.
Všechno konej i snášej především pro slávu Mně, kdo tě stvořuji. Sleduj
Mě jako toho, jemuž přísluší všechna čest, aby Mě lidé poznali a mohli
milovat, plnit Mou vůli a oslavovat.
Tento vyšší nadhled a důvod tvé milosrdné práce ti dovede zachovat jarou,
svěží, věčně mladistvou mysl. Nedej se znepokojit lidskou zlobou, ani
odradit nevděkem, ani unavit lhostejností.
K tomu, abych byl svobodný pro všechny tyto služby, vzdávám se všeho
pozemského. Opouštím Matku, tesařinu, a volím si chudobu. Jako ty, ani
nikdo jiný Mě nemůže nazývat výhradně svým, ačkoli patřím právě tobě
uprostřed ostatních, třebaže ne bez nich. Nemám, kde bych hlavu složil.
Tak i tebe zvu k dokonalosti. Odpoutej se ode všeho, co by tě mohlo
zdržovat ve službě lásky. Bez svědomitého a vytrvalého postupu na této
nesentimentální cestě, po níž se vydáváš slibem, dobrovolně přijatým
podle Mých rad, nemůžeš být docela svobodný pro službu ani sobě, ani
druhým, ba ani Mně samému. Tak si chraň tuto svatou svoboděnku, abys
mohl rozdat své srdce každému, za kým tě pošlu.
Sleduj, milý příteli, jak nepatrné mám potřeby a pevně ovládám své tělo
a své smysly. Přijímám, co Mi kdo podá. Usínám na lodičce jako v
zahradě. Změkčilost by ti mohla náramně ztížit veřejné působení. Vím, že
se toužíš stát se obětí lásky a pomocníkem všech, za nimiž tě posílám.
Tak neváhej a obětavou službou zvěstuj na každém kroku láskyplnost Mne,
který tě takto láskou naplňuji k službě.
Nechej se vytáhnout z řeky všedních dnů kvůli slavnému zaslíbení
posvátnému účelu. Nový stav tě naplňuje až do morku kostí hrdinstvím.
Pak se možná rytířsky rozběhneš světem, vrháš se na kolemjdoucí s
radostným poselstvím.
Opravdu nejednou dohonil v postranních uličkách ošumělé nuzáky a vložil
do žádostivých rukou bochník chleba. Pohladil několik chlapců po hlavě a
vyptával se:
Kdo z vás by chtěl být králem?
Usmíval se na každého tak blahovolně, až ho málem rozbolely tváře. Byl
pořád ještě naplněn mlékem laskavosti a stále toužil poskytnout pomoc
některému méně šťastnému spolupoutníkovi na cestě světem, když spatřil
dívku. Vrávorala pod tíhou nákladu.
I když pociťoval naléhavé nutkání pomoci jí, byl by býval možná odolal,
kdyby dívka byla hezká. Takovou oddanost pociťoval k Madoně, že se
stranil hezkých dívek. Právě je zatím poněkud odsouval ze svých
úsměvných výbojů. Přes všechno mléko lidské laskavosti se k nim choval
se skobovitou zaražeností. Tvářil se nadmíru chladně. Pozoroval je
nehnutým okem, ale potřeboval k tomu dost síly, aby je udržel nehnuté.
Slyšel, co mu do ucha šeptá Opatrnost, ta suchá patronka. Která? - Ta
bledá žena se staženými tenkými rty a mírným varovným výrazem, která
tiše mumlá: „Mlčeti zlato.“ Před jejím šepotem v děsu prchají všechny
vášně. Padlý člověk, hledající ústraní neboli člověk jeskynní,
skrývající se na dně jeho bytosti, prchl do šerého dávnověku, odkud se
před chvílí vynořil. Zachvěl se, když si uvědomil, že tomu jen tak-tak
unikl.
Něco mu našeptávalo, že by Svatá Panna byla spokojená s jeho
zdrženlivostí.
Dívky ho míjely v celých zástupech. Ne že by pro něho nic neznamenaly,
nicméně tvářil se dost prkenně. Pozoroval je se shovívavým výrazem ve
tváři a divil se, proč lidí mluví o krásných tanečnicích. Dokud se
neobjevila ta, jež způsobila, že se jeho srdce, odpoutané od kotevního
lana, začalo chovat jako skákající kůň. Když se vynořila s oběma rukama
plného tajemného břemene, tlouklo mu srdce až v ústech.
Zjevně však nedávala najevo příliš moc krásy nazbyt. Celou hlavu tajila
v tmavém závoji. Nevypadala spíše jako služebná, kterou ze spousty
uchazeček vybrala panu králi jeho drahá choť? A protože neznámá
vyhlížela tak neškodně, už nezaváhal. Už-už se mu zdálo, že jí náklad
působí v zádech bolestivé křeče.
Uhlazeně se k ní přitočil.
Promiňte, paní! – Vyhrkl: Dovolíte?
Neznámá si ho patrně prohlédla, a buď si pomyslela, že je skrz naskrz
důvěryhodný, nebo si nepomyslela vůbec nic. Každopádně mu svěřila
náklad.
Přitom jí poklesl závoj, až se objevil blankytně nebeský rub.
Lesklé kuličky, podávající majiteli zprávy o zevnějším dění, se někam
zakutálely, zpomníkovatěl, ale docela jinak než Lotova žena, spíše jako
sněhulák, což v těchto krajích nebývalo tak často k vidění. Tvář
mládence zaznamenala úbytek červeně, a přesto i v těchto bledých barvách
nabyla větší výraznosti. Po chvíli se kuličky dostavily na své místo,
ale jaksi vystrčené na konci stonku hlemýžďovitým či garnátovitým
způsobem.
Zázrak! Nińo de Dios!
Pak ten sladký náklad něžně políbil a vrátil ho do náruče.
Ani nevěděl, kudy jde a kam. Tak vyrazil sám mimo sebe jako zasažený
neviditelným, ale přesto účinným proudem. V uších dozníval hlas, který
zněl v tom teplém tichu jako zhmotnělý hlas měsíčního svitu. Srdce v
hrudi poskočilo málem až do krku a všechno štěstí, které tu plálo, se
rozhořelo hučícím plamenem. Tajemná předtucha přece jen něco znamenala.
Ovšem ani ve snu by ho nenapadlo, že půjde o něco tak nádherného.
Když ho dohnal biskup u oltáře Madony, právě se rukávy bělostného roucha
vznášely vzduchem, ale vztyčený ukazováček baculaté ruky s prstenem zde
poněkud přibrzdil nadšený vzmach k díkůvzdání, a následné novokněžské
žehnání, udělované každému na potkání.
Nikdy nenosil bradu navrch, ale teď se zdálo, že mu hlava spadla na zem
a kamsi se zakutálela. Když ji našel, doléhala k němu slova:
Milý synu - jen čistě v rámci obedience – přibrzděte v těch postech.
Dopřejte si trochu víc potravy – už kvůli zdraví. Nemůžete mi tady stát
u oltáře jako nějaká vyzpívaná cikáda po dešti. Taková chvála by se ani
Pánubohu nelíbila.
V mžiku se vypařila křečovitá upjatost, odměřenost až strohost jeho
vztahu k ženám. Rázem se probudil k životu jako mužská varianty Galatei,
totiž sochy ženy, kterou vytesal ze slonoviny Pygmalion. Kde se bere ta
vstřícnost, ba skoro rytířské upřednostňování ženy? A proč ne? Není snad
slabší a ohroženější? A všude kolem se rozvoněla líbezná vůně věčného
mládí. Růžový sad rozkvetl navěky.
Posílám tě do Osmy, můj synu. Biskup Martin tam provádí s kanovníky
zvláštní reformu podle tvého gusta.
Reformu?
Však uvidíš, až tam přijdeš.
Žijeme tady společně v klášteře, oznámil mu Diego z Azeveda, představený
kanovníků v Osmě: - Chceš-li být s námi, nemůžeš se na nás přece dívat
zvenčí.
Kdybyste mysleli, že Dominik bude dlouho váhat, byly byste na omylu.
Když ho přijímali, rozklepal se jako vyplavená medúza v náporu větru.
Při pomyšlení, jak úžasně mu přeje štěstí, pocítil lehkost jen se
orlovitě vznést.
Stěží někdo vypoví, co zakoušel. Konečně vylezl ze svého zatuchlého
hradu. Poprvé od svěcení se mu znovu zdálo, že Bratr a Spasitel je
doopravdy na svém místě a neochvějně dohlíží na běh světa. Jeho život se
konečně začal dostávat do správných kolejí a jevit se radostněji.
Protáhl se, neboť přikrčený pobyt mezi hradbami, do kterých se sám
nadlouho zazdil, není příhodný pro záda.
Než byste řekli švec, byl jedním z nich. Konečně Augustinova řehole coby
základ života není k zahození. Přitom stačilo něco jaksepatří
prorozjímat, a pak to z celého srdce vyzpívat. To už nezpívali lidé. To
plesaly andělské chóry. Do celého okolí Osmy hlaholil zpěv žalmů a
hymnů,
Jako by byl vždycky jedním z nich, tak tu den co den tu jásal ve zpěvu
bratří kanovníků: Velebí má duše Pána…
Byl prosté povahy a jako u většiny nesložitých lidí, často a se u něho
snadno dostavoval pocit vděčnosti. Tolik se cítil zavázán těm, kdo mu
prokazovali dobro. Pociťoval nutkavou potřebu tuto velkodušnost více
ocenit. První týden strávil ve šťastném vytržení, a pak svým tajemným
úsilím před křížem násobil svůj duchovní kapitál.
Jsi po otci Diegovi nejlepší z nás. Proto si tě volíme za jeho zástupce.
Osma - devítiletka jeho vnitřního života. Poslední čtyři roky zakoušela
nejen Osma, ale i celé její okolí jeho radostný hlahol z kazatelny.
Je to ono? - Má tohle být naplněním velkého poslání, které prožívá v
srdci, když se ve svých čtyřiatřiceti letech stává zástupcem
představeného? - Není mnoho těch, kterým se splňuje velká touha získat
nějaké podobné teplé a klidné místečko. On však mezi ně nepatří. Přesto
se nebouří. Pokojně si vykračuje městem. Odpovídá na pozdravy
kolemjdoucích s jemnou zdvořilostí. Učí se s lehkostí a s úsměvem
otevírat své srdce všemu okolí. Dobře ví, že to, co se má stát, nemůže
být jen výsledek jeho upnutí se na nějaký lidský nápad. A přece je v něm
cosi, co nezná, ale ví, že je to v něm. Neví, co je to - je to
bezejmenné - nevyslovené. Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož
objetí ho probouzí. Tajemný výron duše. Vychází z nitra zavřenými
branami a stále probouzí otázky. Proč je ten neklid? - Proč je to
toužení? - Prostupuje každé místo a čeká ve všech dobách. Nyní proudí
právě sem. Jaké úžasné zaopatření! Jen z toho něco vytěžit splněním
vyšší vůle! Kéž to pokojně a plynule vyroste z plnosti života! Aspoň
maličký paprsek vyššího nadání do nitra a chápavé srdce se otevře, a
dovede pro to vykonat i podstoupit cokoli! Hlavně o to prosit, protože
kdopak si může být jistý, je-li správné, co opravdu dělá.
Snad by dalo říci víc. Rýsují se obrysy. Prosba za bratry a za sestry.
Jen pohleďte! To není žádný chaos ani zánik.
Někdo by třeba řekl: Ten Dominik má ale štěstí, že je od přírody veselá
kopa! - ale pořádně by se sekl. Ona se každá radost, každá velká věc,
každý pokrok v lidském životě draze platí. Chtěl bys to, co je veliké, a
tak důležité, co stojí na kříži tolik bolestí, dostat lacino, ne-li
rovnou zadarmo? Chtěl bys dostat levně třeba jen krůček ve svém životě?
To bys přece snižoval tajemný dar, který tě má uvést do blízkosti
vznešené velebnosti, na věc, která stojí za starou bačkoru.
Nejbolestnější je skutečnost, že kolikrát nevidíš souvislost mezi obětí
či zápasem, a mezi věcí, kterou sis měl vybojovat. Někdy se ti toho
dostane až po delší době, jindy ti to spadne do klína v naprosto
netušené souvislosti. Kdyby se tak dalo v duchovním životě všechno
chladně vypočítat, takže bys na první pohled jasně viděl, jak a zač se
co platí, rád bys kolikrát obětoval třeba to nejvzácnější. Jenže to
většinou nevidíš. Východiskem každé oběti je, že máš prostě důvěřovat
nebesům a přijímat odtud nejtěžší zkoušky, a to pokaždé s jistotou, že
nešlápneš do žádné barvy, ani do ničeho horšího.
Království pravé radosti se podobá kupci, který objevil na poli poklad.
Všechno prodal, aby to mohl koupit. Vzácné je hájemství blízkosti,
lásky, přitulení se k zosobněné Lásce. Vážně stojí za to všechno dát a
obětovat, protože to je konečný smysl všech zkoušek. Nejsou trestem.
Jsou bernou mincí království radosti. |