IV.KOMU SE CHCE NA POUŠŤ
Sluneční záře, volající všechny poctivě smýšlející lidi do ulic, aby užívali povzbudivého tepla, se vlila do oken ložnice biskupství v Palencii. Jakkoliv biskup zpravidla vítal sluneční svit, tentokráte mu nepřinášel radost. Jak by ne - po probdělé noci. S obličejem staženým, v noční košili seděl na lůžku a nevidomě zíral před sebe. Patřil v Palencii k lidem s nejdelším vedením a měl oči jako dvě hnědé tůně potažené tenkou vrstvou pěny, ale přesto dělal, co mohl, aby na svět pohlížel ostře.
Jeho postup z ložnice do předních sálů rezidence poněkud připomínal vyčerpaného běžce dobíhajícího do cílové pásky v závěru neobvykle náročného maratónu. Vlasy měl rozcuchané, obličej umouněný od prachu a horka a jeho nohy si počínaly natolik nezávisle na těle, že to vypadalo, jako by se pohyboval zároveň několika směry. Při pohledu na něj by nepředpojatý pozorovatel nutně pocítil alespoň záchvěv lítosti nad touto troskou.
Vytáhl zátku, pořádně si loknul. Po krátké chvíli, kdy se mu protočily panenky, vzhlédl, jako by do něj udeřil hrom. Zdálo se, že se mu trochu ulevilo. Stažené rysy se uvolnily, podařilo se mu sundat ruku z temene hlavy, kam ji položil, aby mu neupadla.
Dneska je den svěcení bohoslovců. Jaksepatří okázalá slavnost! Pro duchovního ovšem vyčerpávající, aspoň v tomto případě. Vypadal jako nakynuté těsto, které si pekař právě připravil k hnětení. Velmi pozvolna, jako lovec perlorodek ze dna moře, ponenáhlu zvedal kus po kuse svého slavnostního oblečení a navlékal je na sebe. S každým dalším dílem nabýval víc a více výrazu pastýře, který se chystá vypeskovat neposlušné jehně. Sál si s přísnou tváří přední zub, což byl jeho nepříjemný zvyk, když měl karatelskou náladu.
Když asi o hodinku později sestoupil se schodů, byl už ve znamenitém rozmaru. Noc byla zlá, ale jitro bylo nadějné. Už představa hostiny s novoknězi a jejich rodinami! Pohled na tabuli se snídaní byl vyvrcholením jeho radosti. Po dlouhou dobu nevnímal nic jiného. Teprve když se vejce, sýr, maso, ovoce, a zástupy sladkostí vydaly správným směrem, podporujícím spokojené mručení hlavy diecéze, podlehla tato prvnímu impulsu a rozhlédla se kolem sebe,
Hosté čekají v předpokoji.
Dneska není žádná audience!
Je tu velkomožný pan Felix Guzmán s chotí a jejím bratrem, a pak i ostatní rodiče a příbuzní bohoslovců.
Teprve zmínka o vozech s dary zastavila nepříznivé vrtění hlavy, a ozvalo se Hmrrr…, jako ozvěna zažehnaného hladu a strádání.
Biskupský prsten zaznamenal několik navlhlých pomlaskání, aby se mohl vrátit k obvyklé nečinnosti.
Moralista, sledující strádání excelence v tomto slzavém údolí, by si úzkoprse pomyslil, že tahle hodnost biskupa s výsadou značných pozemských statků a s dobrým zažíváním je dvojsečná věc.
Také chrámová kaple byla už dávno zaplavena září slunce, aby se začala prohřívat, nicméně chrámový krucifix už dávno zaznamenával podobné změny, nikoli však osluněním. Přičiňoval se o tom známý mládenec. V noci se vůbec nedostal na lůžko. Přivyklý studenému a tvrdému odchovu, tisknul se k dřevu, až se zdálo, že z něj hodlá něco ždímat nebo lisovat.
Třebaže takové počínání zdaleka nebylo u něho neobvyklé, přesto bych zde doporučil trochu pozornosti.
Tady totiž nastává jeho rozhodující chvíle. Netrvalo to dlouho. Tvrdá látka kříže zvlhla, obměkčila se a stala se poddajnější. Přitom se setřely jeho ostré obrysy a hrany. Najednou nebylo možno poznat, kde končí zalomená kolena a oblá záda, propadlé břicho a pevně sevřené ruce, a kde začínají plynulá léta otesaného kmene.
Jen tři roky působím v tvém chatrném těle veřejně, totiž po třicítce života v jednom zapadákově, a ještě po čtyřicet dní vězím v naprosté samotě uprostřed modliteb a odříkání. Tak jdu před tebou, kdo se Mi chceš přiblížit. Tak ti proměňuji samotu a ústraní a celý skrytý život a doporučuji to jako nejúčinnější přípravu na veřejný život.
Takto nejraději, v ústraní, mluvím bratrsky a otcovsky. Mohu tak mluvit sám v sobě, ale chci ti dát příklad. Potřebuješ samotu, aby ses Mi co nejvíc a nejdůvěrněji přiblížil a co nejhlouběji Mi porozuměl a sžil se se Mnou. Ztiš se! Jinak Mi neporozumíš, ani neuslyšíš Můj hlas, ani se nepřesvědčíš o Mé lásce. Nejde jen o to nalézt samotu pouště jako místo v okolí, kde bys objevil ticho od rušivých hlasů a vlivů. Hledej samotu v srdci, až dosáhneš útlumu i od šumu svých myšlenek, od záblesků vzpomínek, výkřiků pocitů i šelestů různých tužeb a pudů.Tam si vytvoříš a udržíš atmosféru pokoje. Jedině v tomto pokoji ti dám zaslechnout Můj hlas. Jen si srovnej, co ti může říci svět, ba co ty sám můžeš vypovědět o sobě, a co ti mohu o všem říci sám jako tvůj Bratr a Otec v nebi. Zařiď se podle toho! Vykroč na cestu k dokonalosti! Opusť svět i sebe sama! Přestaň se vracet do světa a k sobě pod tisícerými záminkami! Raději použij této svobody. Pak ti dám zakusit důvěrnější a osobní setkání se Mnou v nekonečnu.
Náhodný příchozí si prohlížel podivného skrčence, srůstajícího s krucifixem, aby na něj pak dělal zkormoucené pohledy, až vyhlížel jako úplné zatmění slunce.
Nerozhlížej se doleva, ani doprava. Uč se vděčnosti za to, že tě vytrhuji ze světa, z hluku a shonu. Otevírám ti dveře do Mé důvěrnosti. Přitom tajemně skládám celý tvůj život tak, aby ti všechno svědčilo o Mně. Postav si hradby a příkopy kolem a udržuj prostředí ticha v příbytku svého srdce. Uvidíš. Stane se ti místem a stavem dokonalé usebranosti. Rád se sem vracej. Když ti pak dopřeji, budeš navíc smět ještě něco vynášet do okolí, přijmu to jako díkůvzdání za to požehnání.
Kde je tvé srdce, tam je i tvůj poklad. Dobrý námět k zamyšlení. Když jsi rád duchovně usebraný a prožíváš stav nerušené samoty se Mnou, vyhledáváš také samotu jako místo v okolí. Naopak, uprostřed nejrušnější ulice a ve víru všedního snadno nacházíš samotu pro důvěrnou rozmluvu se Mnou.
Jak vidíš, zdaleka ne každý to má rád. Někdo je víc než dost družný. Pro něho je samota utrpením, aspoň zpočátku. Sotva se naučí naplňovat svou samotu Mou přítomností, hovorem se Mnou, tichým klaněním se Mé lásce, rozjímání a modlitbou, pak si také on zamiluje takovou naplněnou samotu.
Kdo by si ho prohlížel blíže, patrně by viděl, že zbledl tak, že by ho i zkušený zedník pokládal za přizděného do omítky.
Ehm. Ozývalo se od něho. Znělo to zrovna tak zřetelně a srozumitelně, jako když nohou zavadíte o starý rozviklaný a ztrouchnivělý pařez.
Teprve pak jaksepatří porozumíš sobě a jiným. Tím budeš také hnán stále ohnivější touhou po šíření radosti a pokoje. Tím horoucněji si pospíšíš podělit se s každým o Mou sladkost, kterou jsi důvěrně načerpal v takových požehnaných chvilkách. Jinak by se z tebe jako Mého pomocníka stal pouhý tahoun a dříč. Zároveň také omrzelý protiva, předčasně unavený, který už nemá, co komu říct ani dát. Místo aby dával ze své přetékající plnosti, vydával by ze svých železných zásob.
Soustavné důvěrné stýkání se Mnou! O to jde. Naučím tě pak třeba i řeči zvířat. Dám ti, abys měl stále a pokaždé co říct, i kdybys nakonec dovedl jen to jediné, totiž zapět Mi chvalozpěv a povzbuzovat k lásce. Tak se ti koneckonců scvrknou přemnohá slova učitelů na jeden jediný pohled a jedno jediné slovo chvály. Jenže to je právě ovoce samoty se Mnou, že se od mnohosti dostaneš k Mé jednotě:
Ať jsi kdokoli, otec či matka, bratr či sestra v rodině manželské nebo duchovní, neobejdeš se bez této Mnou naplněné samoty. To, aby ses dovedl radit především na kolenou se Mnou přítomným v tobě.
Veliké umění žít v důvěrné přítomnosti nekonečna! Jsem ve všech věcech, a sice v důvěrně těsné, neobyčejné blízkosti. Jsem ti bližší, než jsi sám sobě. Tak jsem ve všech věcech jako jejich původce. Ale pak jsem zde ještě jedním způsobem, docela novým, tajemným. Právě v tobě, a to se svými dary kvůli tvému zdokonalení, jakož i zdokonalení ostatních. Těmi dary se stáváš Mým oblíbencem. Činím sebe sama tvým středem tak, jak jsem sám v sobě. Láska předpokládá sdílení. Milý chce pořád přebývat s milou, a naopak. Láska sjednocuje. Když tě vtahuji do Mého Srdce a stávám se ti přítelem, tak to neplatí, že jenom ty máš být ve Mně, nýbrž také, že jsem v tobě. Jsem v tobě tak, jako láska v milujícím. Stěží si dovedeš představit větší blízkost. A teď, když v tobě takto přebývám, chci s tebou žít, udržovat s tebou spojení, a do tebe se přelévat. Tak je Můj zdokonalující dar v tobě zabydlen. Jsem v tobě jako ty sám. Přebývám v tobě přátelsky a jako snoubence u snoubenky. Jsem v tobě, abys Mě mohl uchvátit do náručí, zakoušet, pronikat. Tak intimně v tobě přebývám.
Dneska zakusíš, jak užitečná je vznešená věda o Mně. To není jen školské trápení ani hraní se slovíčky. Neostýchej se. Prožij Mou krásnou přítomnost. Zakoušej Mou zvláštní přítomnost, kterou jsem celý zvláště v tobě se svými dary, ale aniž bych tím o něco ošidil tvé bližní. Uč se tomuto vznešenému poznání! Den co den si připomínej tuto skutečnost a ještě víckrát během dne. Vnes ji do svých každodenních prací, takže si budeš opakovat: Můj Bratr i Otec je ve Mně, je u Mne, je Můj. Najednou Mne přestaneš hledat kdesi mimo. Vždyť se ke Mně vůbec nemusíš pracně pozvedat v nábožném rozběhu. Jen si připomeň tuto myšlenku, ponoř se do ní. Tak si osvoj vlastní zkušenost o tom a žij z ní. Vracej se k tomu během dne a uvidíš, jak tě posílím. Učiním tvou samotu radostnou. Vyplním tvou prázdnotu, která už nebude nicotou, nýbrž celým nebem:
Ať jsi v jakékoli rodině, manželské nebo duchovní, zvláštním způsobem tě tudy přivádím do tiché zátoky.
Nezapomeň! Hluboké mlčení od večerního díkůvzdání k ranním chválám. Pak je zde odpolední ticho, přestávka, vynucená únavným horkem a ostrým slunečním žárem. Konečně si vybav náměty žalmů a myšlenky z Mého Slova. Nakonec pokojně usínej v Mém náručí. Pak z toho ožiješ i za hranicemi svého vědomí.
Jak příznivě zde působí blahodárné návyky v požehnaném tichu Caleruegy, které samo léčí tvé nervy zneklidnělé nezbytným stykem se světem! Bez pravého ticha, bez osvědčeného pravidelného ztišení, bez jistoty nerušeného okamžiku požehnaného mlčení, které prokládá dobu hlasitých projevů obav, úzkostí, neklidu, ale i radosti a veselí, by nikdo nedokázal účinně vytvářet v domě domov, prostředí porozumění, přítomnosti mateřsky chápavého srdce.
Kdo je nezdrženlivý v hlasitém projevu, je docela neschopný přijímat Moji návštěvu, vnímat Moje oslovení, sledovat Moje pokyny. Mluvkovi je se Mnou brzy úzko, protože je uvězněn v záplavě slov. Cítí se dobře jen uprostřed hlomozu a zahlušení. A v té záplavě lidských slov také utone každý důvěrnější styk se Mnou. Ovládni i své myšlenky, pocity a touhy a snaž se je zaměřovat výše. Otevři se Mi. Všichni svatí se zrodili, rostli, rozkvetli a uzráli v samotě. Žádná libovolná samota ani náhodný výpadek lidských slov! Naopak, požehnaná samota a ticho nabité Mou plností. Povznes je tím, že si je záměrně ukládáš a zachováváš kvůli Mně. Tehdy ti v ovzduší ticha ve chvílích tvého vlastního umlknutí mohu dopřát důvěrnou rozmluvu se Mnou. Právě tam a tehdy k tobě promlouvám.
Když mají všichni vzhlížet k Mému tajemnému Tělu a k Mé oběti, tím spíše ty, kdo neseš pečeť svého povolání v dobrovolném závazku k naprosté oddanosti tomuto vznešenému poslání. Moje proměněné Tělo, ať jako oběť či jako pokrm, je nepostradatelným prostředkem na cestě dokonalé lásky. To je škola všeobětující lásky.
To konejte na Mou památku. Zůstaň se Mnou, když proměňuji Moje obětovanéTělo a Krev. Obětuj především plody světa. Vzdej se jich. Odevzdej je pro velké tajemství proměnění. Středem jsou proměňující slova. Jednou provždy podávám oběť. Uznej zpřítomňování té jedné jediné oběti, která je jednou přijata a už trvá navěky. Přeji si však, aby se zpřítomňovala před tvým zrakem, abys ji měl stále před očima a pořád z ní mohl žít.
Tak stojíš tváří v tvář vrcholné oběti. Jsem před tebou s pažemi rozepjatýma láskou. Nejsi nic nepatrného ani zanedbatelného, když kvůli tobě tolik konám i snáším. Tak ti připomínám tvou důstojnost, ale také ti vlévám důvěru ke Mně, který toho pro tebe tolik učinil a ještě učiním.
V těch dnech si mladý Guzmán vykračoval světem pevným krokem hrdého rytíře v osvobozeném Jeruzalému a usmíval se jako měsíček. Zdálo se, že k němu přikvačil nápad podobný rozkvetlé růži a hned se zašrouboval do jeho mozkových závitů, až mu na čele vyrazily červánky.
Kdyby se ti zdálo, že upadáš v zapomenutí, byl bys na hony daleko od pravdy. Moje láska trvá. Stojí před tebou, aby ses jí mohl dotýkat.
Prožívej Mou oběť, kterou podávám zvláště za tebe uprostřed všech ostatních. Tím se nesmírně přibližuješ ke všem. Spojuji se s tebou, ale i se všemi ostatními.
Vydej se na Golgotu se Mnou. Upni se na podstatu Mé oběti. Sleduj její smysl. To můžeš vždycky, i když jsi unaven. Přináším oběť za tebe, tvým jménem, ale také jako ty. Proto je to oběť zrovna tak Moje, jako tvoje. Tak neváhej, a snaž se stále víc a opravdověji spojovat svou chatrnou oběť s Mou dokonalou obětí. Tak prospíváš všem a celému světu.
Jak jsi bohatý! Jaká nesmírnost plnosti a života tě obklopuje při Mé slavné oběti! To je konec tvých uslzených a nasládlých písniček. Dozvonilo omílání tvých ryze soukromých záležitostí.
Kdysi končívala každá oběť hostinou. Přijímám oběť a dávám ti najevo svou spokojenost s tím, že tě přijímám jako účastníka. Tady se nepodává k požívání jen tvůj obětovaný lidský pokrm. Zde se podává Moje Tělo. Tady pramení tvůj nový život. Chci, abys ho měl v hojnosti. A tak stejným tělem, kterým ti opatřuji nový život, chci, aby se tento nový život také udržoval a rozhojňoval.
Pozor! Tady nepůsobí nic samočinně. Působí pouze natolik, nakolik se mu pohotově a z obětavé lásky otevřeš. Ovocem je tvé připodobnění se Mi.
- Ano, příteli, ponoř se do své bídy. Den po dni, hodinu po hodině si připomínej, že to, co od tebe žádám, je obtížné, a že na to nestačíš. A pokorně pros, ale s rozhodnutím, že chceš s Mou pomocí přemáhat svou slabost a objasňovat svou nevědomost. Pokorně si vyprošuj, že toužíš pro svou ubohost přijmout a pak v každodenním životě uplatňovat Mou tajemnou sílu, kterou mám pro tebe už dávno připravenu, ale udílím ji po kapkách až podle toho, jak se o ni ucházíš.
Takový důvěrný rozhovor se Mnou je intimním otevřením se celé tvé bytosti, i té nevědomé a skryté části tvé bytosti, do níž sám vědomě nevidíš. Jinak by se ti vytratily ty dlouhé chvilky po Mém přijímání.
Proč jen přijímání? To je přece jen úvod. Dávám ti pozvánku do životního, uvědomělého společenství se Mnou, kterého přijímáš. Tak se ti stanu výživným a živícím chlebem nezvratné dokonalosti, uskutečňované ve tvém všedním životě.
Vím, že kdykoli srovnáš, milý příteli, plnost Mé dobroty se svou bídou, zažiješ otřes, pronikavější než každé zemětřesení. Jenže ihned ti podávám ruku jako Petrovi, kterému se také zatočila hlava nad propastnou hlubinou, když chtěl jít za Mnou přes moře, ale málo věřil. Konec pochybnostem! Staneš se Mým důvěrníkem, doopravdy zapojeným na své spáse uprostřed ostatních a spolu s nimi. Jsem pro tebe jako pro ostatní společným cílem. Jenže, jak známo, cesty jsou různé.
Jako přebývám celé noci v tichých rozpravách na odlehlém místě, až jsem plný radosti jako tvůj Otec, tak jsem zároveň pevně zakotven ve tvém srdci uprostřed světa a skláním se ke každé tvé bídě.
Všechno konej i snášej především pro slávu Mně, kdo tě stvořuji. Sleduj Mě jako toho, jemuž přísluší všechna čest, aby Mě lidé poznali a mohli milovat, plnit Mou vůli a oslavovat.
Tento vyšší nadhled a důvod tvé milosrdné práce ti dovede zachovat jarou, svěží, věčně mladistvou mysl. Nedej se znepokojit lidskou zlobou, ani odradit nevděkem, ani unavit lhostejností.
K tomu, abych byl svobodný pro všechny tyto služby, vzdávám se všeho pozemského. Opouštím Matku, tesařinu, a volím si chudobu. Jako ty, ani nikdo jiný Mě nemůže nazývat výhradně svým, ačkoli patřím právě tobě uprostřed ostatních, třebaže ne bez nich. Nemám, kde bych hlavu složil. Tak i tebe zvu k dokonalosti. Odpoutej se ode všeho, co by tě mohlo zdržovat ve službě lásky. Bez svědomitého a vytrvalého postupu na této nesentimentální cestě, po níž se vydáváš slibem, dobrovolně přijatým podle Mých rad, nemůžeš být docela svobodný pro službu ani sobě, ani druhým, ba ani Mně samému. Tak si chraň tuto svatou svoboděnku, abys mohl rozdat své srdce každému, za kým tě pošlu.
Sleduj, milý příteli, jak nepatrné mám potřeby a pevně ovládám své tělo a své smysly. Přijímám, co Mi kdo podá. Usínám na lodičce jako v zahradě. Změkčilost by ti mohla náramně ztížit veřejné působení. Vím, že se toužíš stát se obětí lásky a pomocníkem všech, za nimiž tě posílám. Tak neváhej a obětavou službou zvěstuj na každém kroku láskyplnost Mne, který tě takto láskou naplňuji k službě.
Nechej se vytáhnout z řeky všedních dnů kvůli slavnému zaslíbení posvátnému účelu. Nový stav tě naplňuje až do morku kostí hrdinstvím. Pak se možná rytířsky rozběhneš světem, vrháš se na kolemjdoucí s radostným poselstvím.
Opravdu nejednou dohonil v postranních uličkách ošumělé nuzáky a vložil do žádostivých rukou bochník chleba. Pohladil několik chlapců po hlavě a vyptával se:
Kdo z vás by chtěl být králem?
Usmíval se na každého tak blahovolně, až ho málem rozbolely tváře. Byl pořád ještě naplněn mlékem laskavosti a stále toužil poskytnout pomoc některému méně šťastnému spolupoutníkovi na cestě světem, když spatřil dívku. Vrávorala pod tíhou nákladu.
I když pociťoval naléhavé nutkání pomoci jí, byl by býval možná odolal, kdyby dívka byla hezká. Takovou oddanost pociťoval k Madoně, že se stranil hezkých dívek. Právě je zatím poněkud odsouval ze svých úsměvných výbojů. Přes všechno mléko lidské laskavosti se k nim choval se skobovitou zaražeností. Tvářil se nadmíru chladně. Pozoroval je nehnutým okem, ale potřeboval k tomu dost síly, aby je udržel nehnuté. Slyšel, co mu do ucha šeptá Opatrnost, ta suchá patronka. Která? - Ta bledá žena se staženými tenkými rty a mírným varovným výrazem, která tiše mumlá: „Mlčeti zlato.“ Před jejím šepotem v děsu prchají všechny vášně. Padlý člověk, hledající ústraní neboli člověk jeskynní, skrývající se na dně jeho bytosti, prchl do šerého dávnověku, odkud se před chvílí vynořil. Zachvěl se, když si uvědomil, že tomu jen tak-tak unikl.
Něco mu našeptávalo, že by Svatá Panna byla spokojená s jeho zdrženlivostí.
Dívky ho míjely v celých zástupech. Ne že by pro něho nic neznamenaly, nicméně tvářil se dost prkenně. Pozoroval je se shovívavým výrazem ve tváři a divil se, proč lidí mluví o krásných tanečnicích. Dokud se neobjevila ta, jež způsobila, že se jeho srdce, odpoutané od kotevního lana, začalo chovat jako skákající kůň. Když se vynořila s oběma rukama plného tajemného břemene, tlouklo mu srdce až v ústech.
Zjevně však nedávala najevo příliš moc krásy nazbyt. Celou hlavu tajila v tmavém závoji. Nevypadala spíše jako služebná, kterou ze spousty uchazeček vybrala panu králi jeho drahá choť? A protože neznámá vyhlížela tak neškodně, už nezaváhal. Už-už se mu zdálo, že jí náklad působí v zádech bolestivé křeče.
Uhlazeně se k ní přitočil.
Promiňte, paní! – Vyhrkl: Dovolíte?
Neznámá si ho patrně prohlédla, a buď si pomyslela, že je skrz naskrz důvěryhodný, nebo si nepomyslela vůbec nic. Každopádně mu svěřila náklad.
Přitom jí poklesl závoj, až se objevil blankytně nebeský rub.
Lesklé kuličky, podávající majiteli zprávy o zevnějším dění, se někam zakutálely, zpomníkovatěl, ale docela jinak než Lotova žena, spíše jako sněhulák, což v těchto krajích nebývalo tak často k vidění. Tvář mládence zaznamenala úbytek červeně, a přesto i v těchto bledých barvách nabyla větší výraznosti. Po chvíli se kuličky dostavily na své místo, ale jaksi vystrčené na konci stonku hlemýžďovitým či garnátovitým způsobem.
Zázrak! Nińo de Dios!
Pak ten sladký náklad něžně políbil a vrátil ho do náruče.
Ani nevěděl, kudy jde a kam. Tak vyrazil sám mimo sebe jako zasažený neviditelným, ale přesto účinným proudem. V uších dozníval hlas, který zněl v tom teplém tichu jako zhmotnělý hlas měsíčního svitu. Srdce v hrudi poskočilo málem až do krku a všechno štěstí, které tu plálo, se rozhořelo hučícím plamenem. Tajemná předtucha přece jen něco znamenala. Ovšem ani ve snu by ho nenapadlo, že půjde o něco tak nádherného.
Když ho dohnal biskup u oltáře Madony, právě se rukávy bělostného roucha vznášely vzduchem, ale vztyčený ukazováček baculaté ruky s prstenem zde poněkud přibrzdil nadšený vzmach k díkůvzdání, a následné novokněžské žehnání, udělované každému na potkání.
Nikdy nenosil bradu navrch, ale teď se zdálo, že mu hlava spadla na zem a kamsi se zakutálela. Když ji našel, doléhala k němu slova:
Milý synu - jen čistě v rámci obedience – přibrzděte v těch postech. Dopřejte si trochu víc potravy – už kvůli zdraví. Nemůžete mi tady stát u oltáře jako nějaká vyzpívaná cikáda po dešti. Taková chvála by se ani Pánubohu nelíbila.
V mžiku se vypařila křečovitá upjatost, odměřenost až strohost jeho vztahu k ženám. Rázem se probudil k životu jako mužská varianty Galatei, totiž sochy ženy, kterou vytesal ze slonoviny Pygmalion. Kde se bere ta vstřícnost, ba skoro rytířské upřednostňování ženy? A proč ne? Není snad slabší a ohroženější? A všude kolem se rozvoněla líbezná vůně věčného mládí. Růžový sad rozkvetl navěky.
Posílám tě do Osmy, můj synu. Biskup Martin tam provádí s kanovníky zvláštní reformu podle tvého gusta.
Reformu?
Však uvidíš, až tam přijdeš.
Žijeme tady společně v klášteře, oznámil mu Diego z Azeveda, představený kanovníků v Osmě: - Chceš-li být s námi, nemůžeš se na nás přece dívat zvenčí.
Kdybyste mysleli, že Dominik bude dlouho váhat, byly byste na omylu.
Když ho přijímali, rozklepal se jako vyplavená medúza v náporu větru. Při pomyšlení, jak úžasně mu přeje štěstí, pocítil lehkost jen se orlovitě vznést.
Stěží někdo vypoví, co zakoušel. Konečně vylezl ze svého zatuchlého hradu. Poprvé od svěcení se mu znovu zdálo, že Bratr a Spasitel je doopravdy na svém místě a neochvějně dohlíží na běh světa. Jeho život se konečně začal dostávat do správných kolejí a jevit se radostněji. Protáhl se, neboť přikrčený pobyt mezi hradbami, do kterých se sám nadlouho zazdil, není příhodný pro záda.
Než byste řekli švec, byl jedním z nich. Konečně Augustinova řehole coby základ života není k zahození. Přitom stačilo něco jaksepatří prorozjímat, a pak to z celého srdce vyzpívat. To už nezpívali lidé. To plesaly andělské chóry. Do celého okolí Osmy hlaholil zpěv žalmů a hymnů,
Jako by byl vždycky jedním z nich, tak tu den co den tu jásal ve zpěvu bratří kanovníků: Velebí má duše Pána…
Byl prosté povahy a jako u většiny nesložitých lidí, často a se u něho snadno dostavoval pocit vděčnosti. Tolik se cítil zavázán těm, kdo mu prokazovali dobro. Pociťoval nutkavou potřebu tuto velkodušnost více ocenit. První týden strávil ve šťastném vytržení, a pak svým tajemným úsilím před křížem násobil svůj duchovní kapitál.
Jsi po otci Diegovi nejlepší z nás. Proto si tě volíme za jeho zástupce.
Osma - devítiletka jeho vnitřního života. Poslední čtyři roky zakoušela nejen Osma, ale i celé její okolí jeho radostný hlahol z kazatelny.
Je to ono? - Má tohle být naplněním velkého poslání, které prožívá v srdci, když se ve svých čtyřiatřiceti letech stává zástupcem představeného? - Není mnoho těch, kterým se splňuje velká touha získat nějaké podobné teplé a klidné místečko. On však mezi ně nepatří. Přesto se nebouří. Pokojně si vykračuje městem. Odpovídá na pozdravy kolemjdoucích s jemnou zdvořilostí. Učí se s lehkostí a s úsměvem otevírat své srdce všemu okolí. Dobře ví, že to, co se má stát, nemůže být jen výsledek jeho upnutí se na nějaký lidský nápad. A přece je v něm cosi, co nezná, ale ví, že je to v něm. Neví, co je to - je to bezejmenné - nevyslovené. Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí ho probouzí. Tajemný výron duše. Vychází z nitra zavřenými branami a stále probouzí otázky. Proč je ten neklid? - Proč je to toužení? - Prostupuje každé místo a čeká ve všech dobách. Nyní proudí právě sem. Jaké úžasné zaopatření! Jen z toho něco vytěžit splněním vyšší vůle! Kéž to pokojně a plynule vyroste z plnosti života! Aspoň maličký paprsek vyššího nadání do nitra a chápavé srdce se otevře, a dovede pro to vykonat i podstoupit cokoli! Hlavně o to prosit, protože kdopak si může být jistý, je-li správné, co opravdu dělá.
Snad by dalo říci víc. Rýsují se obrysy. Prosba za bratry a za sestry. Jen pohleďte! To není žádný chaos ani zánik.
Někdo by třeba řekl: Ten Dominik má ale štěstí, že je od přírody veselá kopa! - ale pořádně by se sekl. Ona se každá radost, každá velká věc, každý pokrok v lidském životě draze platí. Chtěl bys to, co je veliké, a tak důležité, co stojí na kříži tolik bolestí, dostat lacino, ne-li rovnou zadarmo? Chtěl bys dostat levně třeba jen krůček ve svém životě? To bys přece snižoval tajemný dar, který tě má uvést do blízkosti vznešené velebnosti, na věc, která stojí za starou bačkoru.
Nejbolestnější je skutečnost, že kolikrát nevidíš souvislost mezi obětí či zápasem, a mezi věcí, kterou sis měl vybojovat. Někdy se ti toho dostane až po delší době, jindy ti to spadne do klína v naprosto netušené souvislosti. Kdyby se tak dalo v duchovním životě všechno chladně vypočítat, takže bys na první pohled jasně viděl, jak a zač se co platí, rád bys kolikrát obětoval třeba to nejvzácnější. Jenže to většinou nevidíš. Východiskem každé oběti je, že máš prostě důvěřovat nebesům a přijímat odtud nejtěžší zkoušky, a to pokaždé s jistotou, že nešlápneš do žádné barvy, ani do ničeho horšího.
Království pravé radosti se podobá kupci, který objevil na poli poklad. Všechno prodal, aby to mohl koupit. Vzácné je hájemství blízkosti, lásky, přitulení se k zosobněné Lásce. Vážně stojí za to všechno dát a obětovat, protože to je konečný smysl všech zkoušek. Nejsou trestem. Jsou bernou mincí království radosti.