II.PROBUZENÍ
Ani mateřská náruč není dost široká a otcovská ochrana není dost bezpečná, aby obsáhla všechno, s čím se jeden může na své pouti světem potkat. Sotva se přežene mládí jako velká voda, najednou, brzy po ránu, shledává, že se na území rodinného sídla vznešených Guzmánovců zhola nic převratného neděje. Po uplynutí této doby zaznívá lahodným, ospalým tichem ospalé, lahodné zvonění. Zároveň vychází z hradní brány malý, ale pozoruhodný průvod. Ubírá se prosluněnou narudlou planinou z místa, kde velký cedr vrhá vděčný stín.
Vzhůru do Gumiel Izanu! Raduje se šestiletý klouček. V duchu si opakuje: Gumiel Izan – to není jenom naše rodinná hrobka – to je taky strejda.
A nebyl to ledaskdo.
Umět číst, psát a počítat je sice konec negramotnosti, ale žádná záruka smysluplné gramotnosti čili umění nasměrovat to vše k vyšším metám.
Nestačí to všechno zaměřit jen k nějakým vyšším metám, nýbrž dlužno sledovat ty nejvyšší. Tak tu tedy chlapec sloužil, jako kdysi prorok Samuel ve chrámě, kdy přisluhoval Hospodinu před Élím. Tady naslouchal v ústraní hlasu v srdci:
Kam kráčíš, človíčku? Ať jsi kdokoli, tolik se lišíš ode všech ostatních! Všichni jsou jiní, než ty. Jenže proč to tak je? Různorodost a pestrá paleta všeho, co je mimo tebe, nepochází z náhodné shody okolních příčin. Je to základní složení světa a jeho řád vyžaduje pestrost. Proto je to kosmos, a žádný chaos. Rozmanité množství všeho, co je, je dáno ve vyšším plánu.
Proč myslíš, že ti dávám podobné bytí, jaké dávám všem věcem? Chci, abys měl účast na Mé dobrotě a Moje dobrota aby byla v tobě. Přeji si, aby byla v tobě představována. Nemohu být jaksepatří představován jedním jediným tvorem. Proto jich stvořuji tolik a tak rozmanitých. Co chybí jedné věci ve vlastnosti představovat Mě, to doplňují jiné věci. Dobro, které je jedině u Mě naprosto jednoduché a úplné, uděluji tobě a ostatním tvorům dílčím způsobem. Tak i ty dostáváš na něm podíl. Spolu s celým vesmírem zjevuješ účast na svrchovaném dobru a představuješ ho dokonaleji, než jakýkoli jiný tvor. Tak tě ve své moudrosti objímám ve vesmíru.
Sleduj, jaký tajemný koloběh je ve tvém vycházení spolu s ostatními tvory ode Mne jako od prvního základu! Uprostřed všech věcí cílíš ke Mně, jako tě spolu s nimi nechávám ze sebe vyzařovat. Sleduj stejné zákony v souhře pohybu a jasně vynikajícího návratu!
Moje vycházení od Otce je nejvyšší důvod tvého stvoření a návratu do cíle. Nezapomeň, že jsi stvořen skrze Mne jako Otce a Ducha. Tak také vcházíš skrze Mne jako Bratra a Ducha do posledního cíle.
Moje vycházení od Otce, jakož i vycházení Ducha od nás obou, totiž od Otce i Syna má v tobě dvojí dopad. Předně jako důvod jejich vycházení, a pokud se dá vycházení sledovat v darech přirozenosti, tak se ti Moje moudrost a dobrota zjevuje v každém stvoření.
Vycházení je také důvodem tvého návratu k poslednímu cíli. Projevuje se to v darech, které tě spojují s posledním cílem, totiž v Mé milosti a slávě.
Tvoje duše je tak tajemná, hluboká, nekonečná! Nediv se, že se projevuje duchovně. V tajemství duše ti zjevuji život. Vždyť duše je základem života. Stvořuji ji Mým Duchem. Jinak to být nemůže. Cokoli pochází od jiného, zjevuje to, od čeho pochází.
Avšak ústraní samo o sobě nikomu samočinně nezaručí tohle všechno. Záleží na tobě, co hledáš a jak poctivě. Někdo vyjde ze samoty jako ďábel, jiný jako anděl.
Vznešená osamocenost, která touží po naplnění! Předsíň přiblížení se k vyšším věcem. Zkušenost, že nakonec všechny květy vadnou, melodie doznívá a v duši zůstává smutek soumraku krásných chvil a velkých slov. V takové chvíli stojím jako Host přede dveřmi.
Sám ti hloubím v duši hlad a žízeň po sobě, a nic mimo Mne to nedovede naplnit. Proto když přijde ona velká chvíle, a pocítíš, že jsi daleko od všech věcí a že ti lidé už nerozumí, otevři se Mi, tajemnému Hostu, naslouchej Mému hlasu! Buď připraven, že mohu promluvit nejrůznějším způsobem! Počítej s tím, že nebudu vždycky jenom hladit. Někdy se ohlásím navíc ještě vichřicí. Ale rozhodně a každopádně jsem dost blízko.
Nezanedbej tu příležitost! Snaž se dohovořit se Mnou, sblížit, důvěrně se obejmout se Mnou! Taková osamocenost je pokaždé známkou ukončení jednoho životní údobí, znamením, že zase začíná nový život.
Možná se pak vrátíš ke svým bližním, a - jak se říká - do světa. Ale budeš mít proměněné oči. Bude se v nich odrážet pravý pokoj. Tak se tvé oči budou najednou dívat na svět a na lidi jinak a také jim budeš nově rozumět. Poznáš svou vlastní příbuznost s ostatními a se všemi v náručí svrchované lásky. Vrátíš se k nim jako šlechetný rytíř, prostě bohatýr se svým všeobjímavým srdcem. Vystoupíš jako zasvěcenec velkého tajemství.
Jenže proč? Jedině proto, abys o chvíli později prošel dalším takovým tavením.
Kdo skutečně přichází od takového setkání, říká, že od věčnosti jsou všichni milovaní. Připomíná, že každý je milován mnohem dřív, než se narodil. Touží po každém víc, než on po něm.
Kdo od něho takto přichází, tedy po dlouhém mlčení, po dlouhém odlišování v sobě, co je jeho a co je vyšší, jedná podobně. Je schopen největší oběti pro bližní. Proto také mají lidé odedávna důvěru v jeho slova. Jsou pokaždé jiného ražení, než běžná slova ostatních. Věrohodnost jeho slov vychází z jeho nitra, jehož božský oheň každý hřejivě pocítí. Tak jsem v tobě a z tebe získávající silou. Všechno ostatní jsou jenom hračky pro děti.
Kdekdo touží po vládě, která by velkoryse sytila zástupy. Zapomíná, že má-li někdo takto vládnout, tak jde tato cesta trpělivým podrobováním se tělesného, smyslového a pomíjivého věčnému, duchovnímu a vyššímu.
Jenže tato cesta není jen cestou smutného odříkání. Zdaleka neznamená vyhledávání jen vlastní škody a bolesti. Taková cesta vnitřního úklidu znamená první vzmach. Očišťuje a osvobozuje tě, abych jako vzácný Host mohl složit bohatství své sladké přítomnosti do takto uprázdněné propasti. Jen duše opravdu a šlechetně milující se Mi dá takto bezvýhradně a přijme sebezápor, přijme svůj úděl, kříž. Ze svého osobního prožívání je přesvědčena, že Moje sladká přítomnost stojí za to, aby bylo v člověku ukřižováno a obětováno všechno, co stojí v cestě dokonalé vládě v duši.
Bajka vypravuje o chudém příštipkáři, který ve své příbytku sleduje kolemjdoucí Tolik si přál, abych k němu jednou zavítal. Horlivě čte Písmo svaté. Pojednou zaslechne hlas: „Zítra tě přijdu navštívit...“ Uklidí pokoj, uvaří polévku, zasedne ke stolu a čeká návštěvu. Zve kolemjdoucí bezdomovce, tuláky, báby, chudáky jako to dělám na své pouti světem, pohostí je, promluví jim do duše, sdělí jim, že Mne čeká a diví se, že pořád nejdu. Večer naplním jeho pokojík stíny těch, které během dne pohostil. Pak ho oslovuji: "Copak jsi Mě nepoznal ve svých hostech?"
Proč Mne lépe nepoznáváš v tom, koho ti během den posílám do tvých cest? Proč si tak málo vzpomínáš na Moje slova: Cokoliv jste učinili nejmenšímu z Mých bratří, Mně jste učinili? Protože Mne vlastně nepřijímáš. Víš o Mně, toužíš po Mně, ale zdráháš se Mi otevřít svůj příbytek. Jako ten poutník v horách. Jednou uklouzl a uvízl nad propastí. Držel se jen kořene stromu a křičel:
Pomoc! Zachraňte mne!
A chceš pomoc ode Mne, svého Pána všemohoucího?
Ano.
Ale vždyť prý nejsem.
Jsi - jsi Můj Pán.
Tak se pusť!
K tomu potřebuješ živou víru. Pak Mne poznáš maskovaného. Rozeznáš Mou maskovanou vůli. Nahmatáš skryté ruce a Moje tajemné propojení ve všech, se kterými se během dne setkáváš. V tajemném spojení lidí povolaných k nejvyšším věcem ti nemůže být nikdo cizí. Žádné povolání není jen tvým osobním dobýváním chleba vezdejšího. Vzájemná propojenost jednoho s druhým a s ostatními jako prsty na jedné ruce, zdánlivě oddělené, je něco živého. Proto má být něčím živoucím, něčím, co se uskutečňuje v nejrůznějších a nejvšednějších každodenních záležitostech, protože pro tebe vlastně není žádný den docela všední.
Poznáváš Mne, úžasného Hosta, anebo jsem ti také skryl před očima? Kdybys naslouchal Mému Slovu, prožíval bys Mou radostnou zvěst, rozmlouval se Mnou, setrvával se Mnou na hostině, musel bys Mne slyšet a vidět ve svých bližních a rozumět Mi ve všem, co ti během dne posílám, a hlavně objevit Mne ve všech, které k tobě posílám, abys na nich uskutečňoval svou víru ve spojení se všemi povolanými! Jak se ti pak zalidní tvá prázdnota! Jak ti pak tajemně naplním tvou chudou opuštěnost!
Už se zešeřilo, a na první pohled nebylo znát, kdo to stojí a vyhlíží do noci. Sametová temnota zahalovala svět a z jeho nitra k němu přicházel šepot šumících stromů a čistá, sladká vůně země a květů. Zvedl se lehký vánek a rozčechral břečťan po jeho boku. Kdesi pod ním ospale přeběhla kočka. V dálce dozníval zpěv cikád.
Povzdechl si. Byla to noc jako stvořená pro příjemné požitky, ale on byl přesvědčen, že mu takové štěstíčko není určeno. Za ním zaduněly kroky. Dychtivě se otočil.
To jsi ty, chlapče?
Ano, strýčku.
Přemýšlíš?
Myslím - - na tvůj úkol. Je těžký, povzdechl si mládenec.
Hm, prostě úděl pastýře. Musí obíhat všechny svěřence, aby je napřed sehnal dohromady, a pak stále znovu vyhledávat a vystopovávat zbloudilce a laskavě je přimět k návratu domů.
Těžký, ale jediný, který stojí za to.
Budeš si to moci dobře promyslet v Palencii. Máš už věk na osvojení si svobodných umění. Půjde-li ti to tak jako zde, v Gumiel Izanu, dočkáš se potom ještě dalších čtyř roků k osvojení si nejvyšší Pravdy.
Byla už tma, když zavrzalo chrámové klekátko a prostor se naplnil šepotem. Později šepot zeslábl a zdálo se, že Pán na oltáři osiřel. Chtělo to však více se zaposlouchat do ticha, aby zřetelně vyniklo, že se prostor naplnil pravidelným oddechováním malého spáče.
Když to ustalo, byl už bílý den. Na podlaze se roztáhly skvrny slunečního světla a na ulici vesele rachotil vůz. Tělo se namáhavě zvedalo, ale bylo ztuhlé, že pobolívalo. Tyto nepříjemné pocity mívají lidé po noci strávené v místnosti se zavřenými okny. Zatoužil po čerstvém vzduchu víc, než po koupeli. Ještě pár kroků a vrzlo pár schodků, a zahrada uvítala hosta.
Tráva se třpytila v sluneční záři a cikády už si ladily nástroje. Nos se mu nadouval jako nalévající se fík, když vpíjel veškerou tu svěžest, a cítil, že je mu každým okamžikem lépe. Celý svět zkrásněl.