I.KDYŽ PES NEŠTĚKÁ
Podivnou vlastností moderních dějepisců, snažících se přijít na kloub událostem a vysvětlit celý jejich mechanismus vyčerpávajícím způsobem pomocí rozumu a smyslově dostupných a ověřitelných důkazů, zkrátka každým coulem exaktně, způsobuje, že nejednou kladou následky před příčiny. Nakonec se ocitají v dokonalém zmatku. Co na tom? S čím kdo zachází, s tím taky schází. Mohou zavádět do zmatku ještě někoho dalšího. Nicméně v tomto případě začíná věc právě tím, co se průkopníci nové doby snaží potírat tajemství jako překonaný přežitek. Mohli byste se prostě dotazovat, co dělá pes, když neštěká, a dozvěděli byste se, že snad něco žere, pokud nespí, ale nebyli byste z toho moudřejší. Nezbývá, než důvěřovat událostem.
Fakt, že světec rozmlouval s Bohem a o Bohu, je bezesporu to pravé ořechové. Jenže je to zase jenom nádivka vnější slupky, vyznačující jeho pozemské i nebeské hemžení, které všude předcházela, provázela i následovala podivuhodná zář, proměňující šediny všednosti v něco jasně vynikajícího, šířícího se snad vlnovitě, možná i korpuskulárně od úst k ústům a od srdce k srdci. Skutečnost však není zdaleka tak prostá a průzračná. Světec nežil ve skleníku, ale uprostřed ruchu světa. Nepochybně byl vystaven působení mnoha dalších hlasů, a mezi nimi také mnoha podobným tomu vytouženému. Jak rozlišil vrcholnou inspiraci od vnuknutí andělského, a obojí pak od ďábelského šálení? Anebo byl oklamán? Pak by také jeho svědectví bylo sporné. Máme však jistotu o věrohodnosti jeho svědectví nad všechny pochybnosti ověřenou. Přesto samotný světec ve svých rozmluvách a hovorech uprostřed světa vyhlíží jako dítě, divoch nebo někdo ducha docela nezámožného. A tu je třeba vzít bystře rozum do hrsti, ale nejen rozum, ale i srdce a smysly.
Známý humorista tvrdí, že pořídí-li si člověk psa, činí to buď pro světskou okázalost, nebo kvůli hlídání, či aby se necítil tak osamělý, nebo z kynologického sportu, či konečně z přebytku energie, aby byl pánem a velitelem svého psa.
Každý pořádný pes má svého pána a je mu věrný. Dvěma pánům nelze sloužit. Dokonce i toulavý pes je věrným psem svého jediného pána. Toulá se jen proto, že si jeho pán vůči němu z nějakých důvodů zachovává odstup. Kdyby se pes naučil mluvit, možná by tím člověk přišel o posledního přítele mezi tvory.
Jednou z vlastností takového psa je, že když zrovna nemáš oči jako ostříž, zřídka ho uvidíš vstupovat do místnosti. Je totiž skoro nepostřehnutelný, ale i nepřehlédnutelný. Není to dáno jeho malým vzrůstem.
Takový toulavý pes je schopen se čas od času vytratit, aby nahlédl do nejrůznějších zapadlých uliček lidského bludiště a očichal svým všudypřítomným čenichem každou stopu jiného psa. Počíná si samotářsky a zrovna tak má někde nějaké doupě, do něhož se vrací, aby tam věrně naslouchal hlasu jediného svého pána.
Muž prý hodnotí na psech především rasu nebo se aspoň tváří, jako by jí rozuměl. Zasvěceně vám řekne: Ten pes má znamenitou konstituci. Jaké má běhy! - Říká znalecky o psích nohou. Zkrátka muž má vůči psům postoj spíše znalecký nebo domněle znalecký. Žena prý zase hodnotí na psu spíše jeho vlastnosti oddaného služebníka a ochránce.
Nejvíce však lidé chválí na psech jejich bystrost a pohotovost. Když na ně mluvíte, dívají se jednomu náramně chápavě do tváře. Chvílemi se zdá, jako by rozuměli. O velikosti jejich chápání však zapochybuje i ten největší obdivovatel psů, sotva se s některým z nich srazí tváří v tvář, načež pes spustí štěkot a on se snaží s ním domluvit.
Jsou lidé, kteří se o to vůbec ani nepokoušejí, když na ně pes štěká. Jsou tím znepokojeni. Zřídkakdo si zachová duchapřítomnost, je-li napaden sebemenším psíkem.
Třebaže pes někoho zneklidňuje, přesto vystupuje jako posel pokoje a usmíření. Německý kronikář Einhard zaznamenává, že Karel Veliký dostal od českého knížete malého psíka jako posla míru, přátelství a urovnání sporů mezi franskou říší a národy uprostřed Evropy. Jenže to, jak nějaký člověk zachází se psem, je jedna věc, ale něco jiného je, zjevuje-li se pes sám a docela bez ohlášení.
Hradní sídlo velkomožného pána Felixe v městečku Calerueza ve staré Kastilii odpočívá spánkem spravedlivých. A jak by ne. Nebezpečí nájezdu muslimů zrovna nehrozí a každý si v předvečer této noci nabral plnými hrstmi ze zásobárny šťastných konců a radostných očekávání. Nejvíce snad rozšafný hrabě Felix, radující se z požehnaného stavu své milované choti Jany. Potěšující je už její urozený původ - z královského rodu navarského! Dcera Garcia IV. z Azy a jeho manželky Sanchy Bermundezony de Trastamar! Pan Felix je šlechtic nejen svým rodem, ale i duchem. Jak ten je uznalý k služebnictvu, to byste se divili! Když oslavuje on, oslavují s ním i ostatní. Jenom jeho lepší polovička vyhledává ústraní a ticho ložnice.
Oslepující zář! Co to? Oheň! Požár! Šíří se to ložnicí, ale nic tady nehoří. Žádný kouř. Jen plamen. Pak zvolna pohasíná.
Paní Jana se obrací na druhou stranu lůžka a znovu usíná.
Náhle se v ložnici vynořuje pes, ne snad velký, že by naháněl hrůzu. Pouze malý psík. A k tomu ta zář! Oslnivá zář! Plameny jí komíhají před očima. Nic nespalují. Jenom září. Kupodivu ji vůbec neoslňují.V té záři jasně vyniká pes. Je bílý s černými skvrnami.
A co ten oheň?
Pes ho přináší. Nese ho v zubech. Vždyť je to planoucí louč!
Pomoc!
Co se děje, má lásko?
Pes.
Pes? - Kde?
Tady.
Jen divoké sny, odbývá ji hradní pán.
Žádné sny! Pes.
Jaký pes? - Divil se hrabě.
Prostě pes, černobílý pes. Teď tu byl.
Hrabě vrtěl hlavou.
Když se obzor dalšího dne rozesmál úsvitem, jitro se rodilo v jasu a záři. Obloha byla modrá, cikády spustily koncert a celá příroda se usmívala. Avšak paní nenásledovala příkladu samotné přírody. Vypadala jako by se ještě neprobudila.
Co to má znamenat – pes – ohnivá pochodeň – jaké je to znamení - dobré nebo zlé?
Ach, moje milovaná, svět je plný znamení. Netrap se nad tím.
Něco to přece znamená.
Snad.
Jestli si ale představujete přecitlivělou paničku, náchylnou k nějakým výstřednostem, která by přemrštěně podléhala každému podnětu podle svých vnitřních nálad, taková paní Jana není ani trochu. Vyznačuje se dokonalým sebeovládáním, takže jen zřídka dává najevo své vnitřní pohnutí. Kromě toho je uvážlivá a dovede poradit i v mnoha věcech praktického života. Navíc zná meze svých schopností a sil, a tam, kde jí docházejí, vyprošuje si vyšší pomoc.
Jenže tohle – takový jasně prozářený sen - to se ještě nestalo. Ani před narozením syna Antonína, dokonce ani tehdy, když paní Jana nosila pod svým srdcem chlapce Manesa.
Pojďme se modlit do hradní kaple, ozval se hrabě Felix a paní Jana ho ráda následovala. Klekátka si zavrzla a pak zůstala delší dobu v klidu. Pavouk už upředl novou síť, a cikády si povíckrát vydechly, aby znovu potýraly ušní bubínky Kastilců, a žaludek zazpíval svou tesknou píseň své prázdnoty. Teprve polední zvonění přineslo úlevu obtíženým klekátkům.
Modlitba jim oběma vrátila pokoj, ale paní Jana měla od té doby v očích i nadále nepřítomný pohled.
Kdo mi to vysvětlí?
Kdyby šlo o to, jak zařídit obranu proti Maurům, poradím každému. Když půjde o správu vinic, rodového majetku i poddaných, tak řeknu. Ale znamení - ?
Zbývá jedině poutní místo v Silos.
To je až kdesi v Leonských horách.
Třeba mi Pán dá to osvícení, když poprosím na hrobě opata Dominika.
Dlouhá cesta, ale kdo je zabrán do tiché modlitby jako paní Jana, snadno to podstupuje. Ani nejhlubší modlitba však nezabrání těm, které se svým doprovodem potkává, aby jí každý četl ve tváři obavy. Čeho se bojí? Zastavil se pro ni čas. Nevidí, neslyší, dokud nebude na hrobu světce.
Už je to tady.- Jaká úleva!
Neboj se, Jano. Vím, co tě trápí. Dítě se šťastně narodí. Stane se slavným a vynikajícím. Zachrání mnohé zbloudilé duše, hledající pravdu mimo Církev, ba přiláká četné pomocníky k službě Bohu celým srdcem.
Díky Bohu. Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici, hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté. Kéž Pán přijme moje dítě do svých služeb!
Jaké ponese jméno?
Takové jako ten posel Boží, který mi přinesl osvícení a pomoc.
Tedy Dominik.
Dominiku, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Pan Felix se právě zamýšlel nad tím, že se tak nejlépe odvděčí světci za jeho pomoc a přímluvu, když vtom se ozvalo něco jako hlasitá exploze, a jen co se otočil, spatřil onu bytost. Krve by se v něm nedořezal. Nebyla to však bájná medúza, dokonce ani Sfinx s jejími potměšilými otázkami.
To! - Vyjekla kmotra při křtu dítěte.
Se syknutím natáhl pan Felix dech do plic. Na chvíli zůstal zkoprněle stát se svraštěným čelem a vytřeštěnýma očima. Zatímco tam tak stál jako solný sloup, srdce mu obestřela zádumčivost.
Jen uvažte, k čemu došlo. Muže velkorysé povahy jako je hrabě takové počínání pochopitelně vyvede z rovnováhy. Jeho rozvážnost a chladná uvážlivost utržila čelní zásah.
Cože - ? Co - ?
Ta mramorová křtitelnice - !
Co je s ní?
Sotva ukápla – a stékala -
Voda?
Kněz lil vodu na hlavu dítěte.
A co s tím ?
No ta hvězda?
Hvězda?
Zářící na čele dítka!
Hvězda?
Z jeho čelíčka paprskovité vycházelo světlo, až jsem se polekala. Krve by se ve mně nedořezal. – Přitom nasadila výraz suché vrby.
Kdo by se divil, že tak, jako se lidé při narození Jana Křtitele ptali: Čím toto dítě bude?, tak i při narození tohoto kloučka byli rodiče, příbuzní a známí plní velkého očekávání.
Honosnost oslav skoro překrývalo očekávání. Víno teklo proudem a mísy s jídlem, s ovocem i pochoutkami a sladkými koláčky se ubíraly nanejvýš uspokojivým směrem.
Co přišlo dál, jenom obnažilo smysl původního očekávání. Nakonec se sama křtitelnice kvůli tomu na rozkaz španělského krále Filipa III. odlepila země, ukáplo na ni několik kapek potu silných pochopů, jaké každý královský dvůr nezbytně potřebuje, aby putovala z Caleruegy do Valladolidu a pak do Madridu, aby z ní mohli být pokřtěni španělští princové.
Mnohem dřív ale nabyla tajemná předtucha na další závažnosti.
Růžová zahrada hradního sídla Guzmánů byla vyhlášeným zákoutím krásy. Hosté většinou tvrdili, že si zaslouží dlouhou a důkladnou prohlídku. Přicházeli tam často, aby nadšeně obdivovali zahradnické umění, okouněli a po nekonečné hodiny čichali ke květinám. Obvykle, když poznali, že se všechny nedají ani zdaleka vyčichat, vytráceli se jeden po druhém s pevným předsevzetím zařídit si doma něco podobného přímo za humny. Tentokrát se však zdrželi déle, protože gurmánské vůně zapracovaly trochu jinak.
Kdo by se mohl divit, že se tu vyskytne roj včel, aby se popásal na vonných a sladkých šťávách květin! Za co by mohly pracovité včelky zaměnit takovou pastvu? Snad leda, že by se místo přelétání od květu ke květu vyskytla v zahradě přímo nádoba s medem. Tak se roj včel zaměřil na robátko v kolébce, odpočívající v zahradě.
Ne! - To ne!Pomoc! - Zavřískla služebná.
Co se děje?
Už-už přibíhal další sluha a nesl sebou džbán vody, aby správnou sprškou odehnal nebezpečí.
Jenže zbytečně. Žádné nebezpečí nehrozilo.
Roj včel poletoval kolem úst děťátka, ale žádná ze včel nespočinula. Jen jako by sama příroda cosi předhlašovala.
Tak takhle je to - zářící pochodeň a jasná hvězda! Kdopak to asi říkal: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ (Lk 12,49)
Možná bys tu očekával v průběhu mládí a dospívání nějaké vzrušivé a kotrmelcovitě překvapivé výstřelky, upomínající na nepokoj ohnivých rytířů Guzmánů či statečných křižáků z Azy. To by ti ale tvář docela zokurkovatěla zklamáním. Nic na obzoru. Očekávals příchod velkého bouřliváka a nositele palácových převratů? Nech si zajít chutě. Revoluce se odkládají, dokud se neurodí dost nezralých makovic, ze kterých by takový opojný výsledek mohl vzejít. Samo prostředí lásky a pokoje nedávalo podněty takovým výstřelkům.
Možná by sis představoval rozšafnost páně Felixe tak, jak ji tehdy předváděl Guillame z Poitiers ve svých verších, nebo snad tak, jak ji o pár století později uváděl Francois Rabelais ve svých rozpustilých a košilatých příbězích o Gargantuovi a Pantagruelovi. Jenže je rozšafnost a rozšafnost. Když si představíš rozšafnost zbavenou své původní náplně, totiž opatrnosti, prozíravosti a moudrosti, zbudou ti z toho potrhlé a zmatené kousky potulného rytíře smutné postavy dona Quijota. Pokud vezmeš rozšafnost nadobro utopenou v duchu světa, hned je z toho nevázanost a živelnost, vysmátá, požitkářská a povýšenecká. Takovou bys těžko hledal u pana Felixe. Jenže na šlechtice ducha už moderní doba trochu pozapomněla, stejně jako na hrdého Rodriga Diaze, řečeného El Cid, šlechetného rytíře bez bázně a hany. Statečný a hrdý muž, o němž prozpěvuje celá rodná Kastilie:
Ó, jaký to služebník,
jen dobrého mít pána!
Možná si také představuješ hrdinu v duchu světa. Vidíš v hrdinovi někoho, kdo prožívá rozkoš ze zápasů, a nezná žádnou jinou radost a jiné opojení než z boje, z potírání čehokoli, z přemáhání překážek jen tak, pro nic, za nic. Možná si také představuješ hrdinu jako postavu, která se nedovede ničeho bát, takže vlastně nemá zhola žádnou zvláštní zásluhu za svou statečnost a vytrvalost v ohrožení. Třeba pokládáš statečného člověka za nějakého levného drsňáka, který za tebe odvede protivnou, nebezpečnou práci. Tak potom také podle toho zacházíš s odvážným. Pohodlný a změkčilý knihomol, spokojený sám sebou, dívá se na hrdinu přezíravě jako na nespokojence z povolání a rebela bez příčiny, jako na rozeného rváče. Jenže sama zkušenost ti říká, kolik rad jsi sám obdržel, co všechno jsi byl nucen přišlápnout a co strhat, aby se pak pořád tentýž zápecník mohl nad tebou pohoršovat, jako bys potíral nepravost z bujnosti.
Kdo je hrdina? Kdo se ničeho nebojí, anebo kdo se dovede bát dobře, prostě správně? Zdá se to odporovat. Není to nějaká slovní hříčka? Jenže, kdo zná dobře zlo, ten ví, jak je strašné a nebezpečné, jak je třeba se ho obávat jako pravého škůdce duše, protože nejstrašnější zlo je vina, bída ducha. Není třeba se strachovat těch, kdo zabíjejí tělo, ale duší zabít nemohou. Spíše se obávej toho, který může duši i tělo uvrhnout do věčné zkázy! Strachuj se ztráty věčné lásky! Strašná věc. Kdo přehlíží toto nebezpečí, je hrozný nepřítel. Nedá se podceňovat. Jenže kolik lidí mu podléhá! Je jasné, že ten, kdo tě stále obviňuje, rozněcuje proti tobě pronásledování, ať jsi kdekoli na světě, je strašný nepřítel. Podbízí se líbivě hříchem a odvádí od ctnosti jako od nepohodlné. Osobuje si všechnu nabídku a vymoženosti světa. Kdekdo mu otročí. Proto se ho opravdový hrdina bojí, ale - ještě víc než jeho - se obává o duše, které může svést, aby je na chvíli pobavil, dal jim okusit slávy a moci, a pak je nakrmil pekelným lejnem svého zoufalství.
Se znalostí nebezpečí a pravou bázní se opravdový hrdina utíká od své slabosti k vyšší síle. Dovede spoléhat na sílu shůry. V této síle, při plném vědomí své slabosti a síly pekelné, se pak dovede postavit na odpor nepříteli, když ostatní mlčí. Odolává, když váhají s přesnými směrnicemi i ti, kdo jsou postaveni jako strážci. Jeho bázeň je vyvážena nadějí v svatého Silného. Proto jde tak statečně proti zlu.
Hrdinství se osvědčuje ve zvláštním nebezpečí a obtížích. Jenže takovým mimořádným obtížím a zápasům jsou lidé vystaveni jenom výjimečně. Proto se mnozí zdráhají utíkat před takovým příšerným křížem pod záminkou, že jsou jen „malé ovce ze stáda“, prostě že nejsou rostlí pro žádné hrdinství, a že hrdinství je snad jen výjimka, která většinu k ničemu takovému nezavazuje.
Je to víc než prostý boj, třeba s vypětím posledních sil čelem k masám, před tváří velkého, viditelně okázalého, hlučného a lesklého cíle, před tváří davů, ve víru hlučícího bojiště.
Jsou těžkosti kříže, boje, oběti, které jsou rozhodně mimo pohodlnou, klidnou, duševní a životní pohodu. Znám lidi, kteří jsou tak zasaženi životními nároky a jejich tvrdou neúprosností, že se potácejí ve svém prostředí, bez pomoci, nevyspaní, unavení, a přece zůstávají pevně stát na svém místě uprostřed svých povinností a svěřené rodiny. Tohle není menší hrdinství než hrdinství velkého bojovníka za oslavenou myšlenku. Vždyť, ruku na srdce, koneckonců je vznešené hodnoty opatrovat, rozvíjet, předávat, a připravit do dalšího života třeba jen jeden jediný krásný život. Někdy i sám život vyžaduje takové hrdinství, totiž věrně zůstat při svém a vytrvat věrně tomu, o kom víte, že jej sice temnota a svět nepřijímají, ale že on jediný si zaslouží celé lidské srdce. Tahle věc není pro žádné změkčilé mátohy a sebeuspokojené nadutce. Vyžaduje hrdinství a vede k němu. Kdo z toho chce dělat příjemnou procházku růžovým sadem, ten to falšuje a dělá z toho opium národů. Nejvyšší přichází, ale ne aby přinesl shnilý pokoj a zatuchlé poměry, nýbrž meč smělého, cílevědomého boje. A tuhle výzvu k dokonalosti, k jeho následování adresuje nejen někomu, nýbrž všem, a nejen celku, nýbrž právě tobě uprostřed všech ostatních.
Jenže když tu trvá to hrozné zneužívání slov! V lidské řeči je tolik vznešených jmen! Zdaleka ne se jich vždy užívá k vyjádření vznešených věcí. Spíše se jich zneužívá k zamaskování věcí a lidí, jež mají k vznešenosti na hony daleko. Mnohá z těch vznešených jmen jsou vypůjčena ze slovníku filozofického nebo náboženského. Zachází se s nimi jako s vypůjčenými věcmi, tedy nepořádně, neopatrně, nešetrně i záludně. Jsou však i jména posvátná. Jistě by věcem prospělo nazývat je pravými jmény, ale vede k tomu i odhalení směšnosti počínání všech, kdo se marně snaží vypumpovat ze jmen jejich pravý obsah. Pan Felix a jeho milá Janička však znali pravý obsah slov a dobře je vážili. Vždyť věděli, že spasitelné z nich je pouze jedno jméno.
Kdybys viděl v paní Janě pouze nějakou domácí putičku nebo zakřiknutou strážkyni rodinného krbu, byl bys vedle jak ta jedle, možná právě jako ta španělská jedle, která je prý dneska tak vzácná, že u ní dneska celé léto postává v pohotovosti připravená cisterna s vodou, kdyby náhodou uprostřed žáru srpnových dnů živelně vzplála a zahořela. Ne, paní Jana nikdy nepotřebovala takovou pomoc od lidí.
Zvláštním faktem, o němž se často zmiňují i filozofové, je, že mnohá žena na tomto světě má pevně zakořeněnou domněnku, že muž, jemuž věnovala svoji lásku, je původcem všech jejích životních nehod. Žena jako paní Jana by to nazvala náhodou, ale moderní žena, která se v úsilí o vlastní emancipaci odpoutává i od břemene svého rozumu, to vnímá jinak. Přijde-li ven a shledá, že je příliš sucho, je přesvědčena, že je tím vinen její manžel, právě tak jako je přesvědčena, že on byl příčinou toho, že jí včerejší liják pokazil nový klobouk.
Navzdory soudobému úsilí četných dvorních paní a paniček vyrovnat se trubadúrům své doby jako tak zvané trobairitz, jako třeba Azalais de Porcairagues, Clara d'Anduza či Comtessa da Dia, si však paní Jana uchovala jasnou mysl a ducha sebeovládání Božího dítěte, které si nemusí stěžovat na to, že je jiná, než její muž. Vyneslo jí to osvícené uznání všech ctností pana Felixe, ale i umění tichého a pohotového doplňování všech jeho případných slabostí.
Paní Jana si však uchovala své ženství i ducha sebeovládání. Vždycky se ubránila nutkání ranit manžela výtkou nebo pokáráním, třebaže jistě nejednou zápasila s pocitem, že vážnosti situace by z jeho strany odpovídal spíše výskok do vzduchu a divoké zakoulení očima, než lehkomyslné pokrčení rameny.
A tady stojí za to podumat, co vlastně znamená uznávat druhého? Vždy znovu odpouštět. Po tolika zklamáních ještě znovu otevřít náruč pokorně přicházejícímu bratru či sestře, ať už bloudil kdekoli. Uznávat druhého znamená nechodit přes mrtvoly. K tomu, aby byly mrtvoly, není nutná přítomnost Maura, ani záblesk ostří jeho zbraně z damascénské oceli. Často stačí umrtvující pohled, pichlavé slovo, hradby ledového mlčení.
Věř, že se někdo na nejvyšších místech o tebe zajímá a přeje ti, abys uspěl, a raduje se z tebe. Právě o takové sdílení radosti dneska jde. Zkrátka jsi přijat. Jsi uznáván. Jdi a přiveď ostatní! Pokud to nechápeš, tak nechápeš ani jádro hrdinství. A tím méně chápeš to tajemné shromáždění, ve kterém se pronáší Slovo života a prožívá se Pravda. A ta svrchovaná Pravda je také vrcholně krásná, třebaže je někdy velmi drsná a strohá, jako mříže této věznice.
Na takové nadoblačné snění já nemám čas. Ozval se kdosi.
Tak? Zdá se ti, že na to nemáš dost času, protože se musíš věnovat svým hračkám a hříčkám a shánění toho nebo onoho? Ale nepleť se! Jak se vzdaluješ od tohoto ohniska vrcholné Lásky, tak se uchyluješ od sebe samého. Takový už je omyl člověka sobeckého a propadlého sebelásce, že si myslí, že on sám je jedinou svou velikostí a jediným svým zákonem. Tím méně porozumíš sobě, čím více se zahrabáváš do sebe. Tím méně budeš rozumět onomu hladu po nekonečnu, který máš vložen do své duše. Tím spíše se budeš zdráhat odpovědět na znamení, že někdo chce tvůj hlad utišit, že tu musí být nějaké nasycení, osobně, důvěrně blízké. Ale sám v sobě to ještě nikdo nenašel. V sobě samém každý našel jen strašný zákon omezenosti a konečnosti. Sám v sobě každý naráží nosem na zeď vlastní malosti a utápí se v kaluži vlastní nicotnosti.
Jako propast volá k propasti, tak i propast duše volá k naplnění. Nemůže ji naplnit žádná pomíjivá věc ani ty sám, nýbrž jenom někdo důvěrně blízký, kdo tě však jako každé stvoření nekonečně přesahuje.
Ten, kdo to všechno přivodil, přichází ve tvém těle. Jen díky tomu zde nacházíš svou důstojnost. Právě jemu jsi zavázán, že začínáš rozumět své touze po nekonečnu a tíhnutí k věčnosti.
Odedávna ti však duch světa jako každému našeptává, aby ses sám, vlastními silami vyškrabal na vrchol dokonalosti, aby tě tak získal pro svou úchylnost, která je od základu pýchou tvora, toužícího být velkým bez cizí pomoci a proti každému.
Modrooký klouček s bledou pletí a světlými vlásky si rád pohraje ve skromné věži hradní tvrze. Daleko sahají šedé pláně, občas rudě zbarvené klikatými předěly. Do daleka vidí samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Tam, kde se stýká země s obzorem, zvedá pohoří Sierra Guadarrama své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam jeho předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů. Kdekdo pamatuje maurské trhy s otroky, kde se dá pořídit žena za jeden dirhem a dítě dokonce za polovic. I v té nejskromnější hliněné chýši se slaměnou střechou zná kdekdo hrozné zkazky o strašných událostech spojené s maurskou rozpínavostí. Když se nachyluje den a pastýř zahání ovce do ohrady, ztichlým hlasem vypovídá při ohni o všech těch bratrech a sestrách, násilně odvlečených dobyvačnými musulmany, aby byli prodáni jako dobytek.
Maurské zajatectví je jedna z útrap jeho rodné vlasti, drásavější než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých Maurů a uťatých hlavách, je nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými.
Caleruega, to je náruč paní Jany a jistota pod ochranou mocné pravice páně Felixe.
Tady roste základ dokonalosti malého Guzmánka. Ovoce se ukáže později vzácným způsobem. Zvláště si kdekdo bude moci hlavu ukroutit při užaslém sledování hluboké, pokojné mysli, kterou v jeho pozdějším rušném životě spatřuje vždy a na každém kroku.