Domů
Nahoru

Ročník VII.,číslo 7                                                                                                                                                červenec 2001

Obsah: W.Whitman, TB,Nám, nám, narodil se...(7), Michelangelo, T.,Loretánské meditace (7), B.,K nejvyššímu cíli (7), J.M.V, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (19), Modlitba k Duchu Svatému.
___________________________________________________________________________________________________

Zastav se, uspěchanče!

Řekl jsem, že kdokoli jen čtvrtmíli bez účasti kráčí,
v rubáši na vlastní pohřeb kráčí,
Že já i ty bez šestáku v kapse můžeme koupit
to nejlepší na zemi,
Že vzhlédnutí okem nebo ukázání na fazoli
v její slupce, rozvrátí učenost věků,
Že není povolání ani zaměstnání, v němž by mladý
člověk nemohl obstát se slávou,
Že není věci tak měkké, aby nemohla být ložiskem
pro kroužící vesmír,
A říkám každému muži a ženě: Zachovejte si duši
klidnou a soustředěnou před milióny vesmírů.
Walt Whitman
+ + +
Nám, nám narodil se... (7)
O možnosti existence nadpřirozeného řádu
Je vůbec možná existence nadpřirozeného řádu a života v Bohu?
Možnost zjevení odmítají panteisté a materialisté, kteří prostě odmítají řád, který by objektivně přesahoval síly lidského rozumu.
Je možné dokázat existenci nadpřirozeného řádu? Jak může být dokázán řád nadpřirozené pravdy, jež se dozvídáme jenom Božím Zjevením? Někteří teologové, jako Duns Scotus nebo Molina, přece tvrdí, že se to vůbec nedá dokázat, protože to dokazujeme z nekonečnosti, která se nám vymyká.
Je jasné, že nemůžeme přinést přímý důkaz, který by vedl k přirozenému poznání existence nadpřirozeného řádu. Nemůžeme to dokázat ani z účinků, protože bychom k tomu potřebovali nadpřirozený účinek, jako je milost, a to se také vymyká přirozenému lidskému poznání.
Avšak je možný důkaz nepřímý a relativní, že totiž může existovat řád, který by byl přirozeně nepoznatelný co do své podstaty, neboli, že v Bohu je řád pravd a života, jež se vymykají poznání pouze přirozeným lidským rozumem. Jenže takový důkaz můžeme účinně přinést až po Zjevení. Tento důkaz je vlastně zdůvodněním možnosti Zjevení, možnosti poznané ze skutečnosti Zjevení. (Pokr.)
+ + +
Je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně.
Zkroucené a zpocené - klidné a chladné bude odpočívat
mé tělo,
Budu spát - budu dlouho spát.

Nevím, co to je - je to bezejmenné - nevyslovené slovo,
Není v žádném slovníku, není ve výrazu ani v symbolu.

Otáčí se to kolem někoho většího, než je země,
s níž se otáčím,
Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí
mě probouzí. Walt Whitman
+ + +
Jak provedete tento důkaz z omezenosti lidského rozumu? Kde najít hranice lidského rozumu?
Hranice našeho rozumu jsou určeny tím, že nemůžeme všechny pravdy poznat, jako třeba náhodnou budoucnost. Dále jsou hranice lidského rozumu dány tím, že nemůžeme poznat všechny pravdy tak, jak jsou poznatelné. K prvnímu lze říci, že naše poznání je omezeno v rozsahu a extenzitě, k druhému můžeme říci, že jsme omezeni v intenzitě poznání.
Vyplývá to z našich objektivních prostředků. Objektivní prostředek je onen prostředek, v němž poznáváme napřed jeho, a teprve potom ostatní věci. Ovšem v tomto prostředku můžeme přirozeně poznat, jen to, co je v něm skutečně obsaženo, totiž pomyslně se základem ve věci.
Hranice pronikavosti našeho poznání jsou dány schopností našeho intelektu. Ze zkušenosti víme, že tato intenzita může být různého stupně. Z toho vidíme hned ze zkušenosti, že skutečně existují hranice této intenzity. Ostatně jenom různým stupněm intenzity poznávací schopnosti si můžeme vysvětlit různost poznání jedné a téže skutečnosti různými lidmi. Tak dospíváme k otázce, zda není v Bohu nějaký řád pravd, který by objektivně přesahoval předmět našeho lidského poznání. Docházíme k otázce, zda u Boha není řád, který by přesahoval naše subjektivní schopnosti jakožto lidí a prostředky lidského poznání. Dospíváme k možnosti předpokladu, že existuje řád nadpřirozených pravd i z hlediska subjektivního.
Jak by se ale dal provést důkaz existence nadpřirozeného řádu z hlediska Božího?
Někteří to dokazují z Boží nekonečnosti. Jenže v tomto ohledu se nedá dokázat nic jiného než to, že v Bohu existuje řád přirozených tajemství, a že Boží vlastnosti nekonečně přesahují všechny naše vlastnosti, ale nic víc se dokázat nedá. Proto je třeba dokázat existenci nadpřirozeného řádu z hlediska Božího z něčeho jiného.
Z čeho?
Z intimního života Božího, z jeho nejvnitřnějšího Božství. Vždyť všichni hlasatelé Božích tajemství nazývají ona nadpřirozená tajemství tajemstvími intimního života Božího.
Zní to pěkně. Jenže jak podáte důkaz existence nadpřirozeného řádu pravd objektivně přesahujících schopnosti stvořeného rozumu?
Tento důkaz nemůžeme podat z vlastností přirozeného rozumu.
Jakto?
Předmětem rozumu je tvor, kdežto předmětem nadpřirozeného poznání je objektivně samo božství. To je ovšem není nijak možné poznat z tvorů. Proto můžeme Boha poznat z tvorů jenom obdobou, totiž z vlastností, jež jsou obdobně u Boha i u lidí. Z tvorů ale nemůžeme poznat to, co je Bohu nejvlastnější, totiž samo božství.
Z tvorů poznáváme Boha jenom tak, že říkáme, že Bůh je NE-konečně dobrý, že Bůh je NE-konečný. Proto z tvorů můžeme pozitivně poznat jen to, co vlastně Bůh je ve vlastním rozumu.
Protože ale nemáme k poznání Boha žádný jiný přirozený prostředek než zase jen tvory, z nichž abstrahujeme a s jejich pomocí poznáváme Boží věci, nemůžeme Boha poznat v jeho vlastním intimním božství. Kdyby nebyl tvor, nýbrž Bůh naším specifikujícím předmětem poznání, a takový by musel být, abychom ho mohli poznat v jeho vlastním intimním rozumu, pak by se náš rozum rovnat intelektu Božímu. Protože ale u Boha je samo bytí totožné s rozuměním, pak by i naše bytí bylo Boží bytí a zmizel by rozdíl mezi Bohem a tvorem.(Pokr.)
+ + +
Snad bych mohl říci víc. Obrysy! Prosím za své bratry
a sestry.
Vidíte, ó bratři a sestry?
Není to chaos ani smrt - je to tvar, jednota, určení -
je to život věčný - je to Blaženství. Walt Whitman
+ + +
Nedá se to říci srozumitelněji?
Jestliže způsob duchovosti a nehmotnosti přesahuje způsob bytí poznávajícího intelektu, pak nemůže tento intelekt poznat onu bytost přesahující duchovost poznávajícího, protože duchové poznání by bylo úměrné duchovosti poznávající bytosti. Přitom je jisté, že Boží duchovost nekonečně přesahuje naši duchovost, duchovost lidského intelektu. Proto Boží duchovost být přirozeným předmětem poznání našeho rozumu.
Proto můžeme říci, že náš rozum a každý stvořený rozum je nejen z Božího rozhodnutí, nýbrž svou vlastní podstatou neschopný poznat Boha. Někteří lidé jako Scotus však tvrdí, že Bůh s ohledem na své naprosté možnosti mohl učinit, aby nějaký stvořený rozum viděl Boha přirozeně. Jenže my víme, že na to člověk objektivně prostě nemá vlastní prostředek, kterým by bylo samo Božství, protože objektivním prostředkem je pro nás tvor, který nikdy nevyjádří Boha samého v tom, co je mu nejvlastnější.
Kromě toho musíme říci, že tento nadpřirozený řád nejenže přesahuje naše schopnosti, nýbrž přesahuje také naše požadavky. Tak tvrdili Jansenisté, že nadpřirozený řád přísluší přirozenému člověku. Co však přesahuje objektivní prostředky tvora, to přesahuje i jeho cíl. Co přesahuje cíle člověka, to přirozeně přesahuje i jeho požadavky. A tak musíme říci, že nadpřirozený řád nespadá ani objektivně, ani z hlediska cíle, jaký je člověku přiměřený, do požadavků lidské přirozenosti.
Jaké jsou prostředky, takový je i lidský cíl. Když nemáme přirozené prostředky k poznání důvěrného života Božího, pak musíme uznat, že toto poznání není tedy přirozeným lidským cílem. Proto ani nemůžeme mluvit o vyžadování tohoto poznání lidskou přirozeností. Jinak by z toho plynulo, že Bůh vložil do lidského nitra přirozené touhy, k jejichž nasycení však nedal přirozené prostředky. Neexistuje však žádný nesoulad, nýbrž dokonalé vyrovnání mezi pravdami přirozenými a nadpřirozenými.
Už averroisté ve XIII. století tvrdili, že něco může být pravdivé filozoficky, co odporuje teologicky. Racionalisté a modernisté znovu opovážlivě postavili možnost rozporu mezi přirozeným a nadpřirozeným, jež nazývali rozporem mezi vědou a vírou. Jenže během 20.století ukázala věda odtržená od víry, tak strašné důsledky, že je lidstvo jen tak tak přežilo. Jako strašný dějinný zákon se projevilo to, že každý, kdo se i z těch sebelidštějších a sebeušlechtilejších důvodů postaví proti Bohu a jeho pravdám, se dříve nebo později zákonitě postaví pro každému člověku i proti sobě samému. Tak se i nepřímo potvrzuje, že původcem pravd nadpřirozených i světla přirozeného lidského rozumu je stejný Bůh, který si nemůže odporovat. (Pokr.)
+ + +
ZDE je výron duše,
Výron duše vychází z nitra zastřenými branami a stále
probouzí otázky,
Proč je to toužení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě?
Co mi umožňuje, že neváhám přijmout dobrou vůli ženy
a muže, co jim umožňuje, že neváhají přijmout mou
dobrou vůli?
Výron duše je blaženost, zde je blaženost,
Myslím, že prostupuje volný vzduch a čeká
ve všech dobách, Nyní proudí k nám, jsme dobře zaopatřeni.
Zde vzniká ten tekutý a přilnavý stav,
Ten tekutý a přilnavý vztah je svěžest a sladkost
muže a ženy.
Jitřní byliny nevyrážejí den co den o nic svěžeji
a sladčeji ze svých kořínků, než tento stav svěže
a sladce vyhání sám od sebe. Walt Whitman
+ + +
Jak vzniká tento rozpor?
Strašnou nevzdělaností, totiž tím, že se žalostně neznají pravdy víry, že lidé bojují proti větrným mlýnům, proti strašidlům svých domněnek a výmyslů o Bohu. V ničem neexistuje taková zatvrzelá ignorance jako v náboženských otázkách, a na druhé straně se vydává za vědu to, co neověřená hypotéza.
Jak tedy člověk může poznat nadpřirozené, když to přesahuje jeho přirozenost?
Tuto otázku si položil už svatý Tomáš (STh,I,12,4) a pak ji koncem druhého tisíciletí přetřásali racionalisté, aniž ji dokázali bez něho vyřešit. Samozřejmě, že tělesné smysly nemohou být povzneseny k poznání nehmotné podstaty, protože by to přesahovalo jejich přirozenost. Když je tedy poznání Boha nad jakoukoli lidskou inteligenci, vyplývá z toho, že žádný lidský rozum ani nadpřirozeně nemůže dosáhnout tohoto poznání. Modernisté však tvrdí, že se lidská přirozenost mění tak, že se dalším vývojem přirozenosti směřuje nad tuto přirozenost. Ve skutečnosti by však taková nadpřirozenost, k níž by přirozenost sama dospěla svým vývojem, znamenala konec nadpřirozeného. Potom by totiž čistě nadpřirozené Zjevení nadpřirozených pravd bylo něčím zbytečným a škodlivým, protože bychom pro to neměli objektivní prostředek k jeho vyjádření. Potom by všechna slova Zjevení měla pouze symbolický smysl, o jehož platnosti by rozhodovalo naše přirozené poznání. (Pokr.)
+ + +
Vstříc tomu tekutému a přilnavému stavu řine se pot
lásky z mladých i starých,
Z něho se destiluje půvab, který se vysmívá umělé
kráse a technickým vymoženostem,
Vstříc jemu se zvedá rozechvělá a toužebná
bolest dotyků. Walt Whitman, 1881
+ + +
Jak tedy dokážete, že je Zjevení možné?
Možnost Zjevení se nedá dokázat ze strany činitele a příjemce, ale nedá se ani vyloučit. Zjevení je nadpřirozená skutečnost. Proto patří do nadpřirozeného řádu i ohledně poznání. Proto se ryze přirozeným rozumem nedá dokázat.
Je snad Zjevení nemyslitelné?
K tomu, aby zjevení bylo nemyslitelné, bychom museli dokázat, že aspoň jeden ze čtyř předpokladů možnosti Zjevení je něco odporujícího rozumu, něco nesmyslného.
Jaké jsou ty čtyři předpoklady?
První je, že Bůh může svobodně jednak navenek podle svého vnitřního života. Druhý je, že nějaká naše idea může obdobně vyjádřit a přiblížit nám jako věřitelná nadpřirozená tajemství. Třetí předpoklad je, že je možno, aby životnost našeho poznání byla Zjevením povznesena k poznávání vyšší skutečností. Čtvrtým předpokladem je v nás skutečně možnost povznesení. Pokud se nedá pozitivně dokázat nesmyslnost žádného z těchto čtyř předpokladů, tedy se nedá dokázat ani nesmyslnost možnosti Zjevení.
Proč zdůrazňujete zrovna tyto čtyři předpoklady?
Protože se jedná o svobodná úkon Boží a protože tento úkon předpokládá v člověku ideu, která by mohla dané pravdy přijmout, proto rozum potřebuje být osvícen vyšším světlem a konečně k tomu potřebuje být Bohem povznesen a vyzvednut.
Když to tedy není pro Boha žádná nedokonalost, aby se sdělil mimo svůj vnitřní život, pak to není nesmyslné. Nikdo v tom nemůže najít sebemenší nedokonalost, nýbrž to naopak svědčí o velké dokonalosti, když se Bůh takto sděluje, když má tolik, že se může svobodně sdělovat.
Co se týče lidských idejí, není třeba, aby naše ideje byly způsobilé zcela vyjádřit ony nadpřirozené pravdy. Stačí, když je mohou vyjádřit jako přijatelné pro víru, třebaže zůstávají tajemné a nepochopitelné. Ony obdobné výrazy, jako jsou otcovství, synovství, nevnášejí do Boha žádnou nedokonalost. Bůh sám užil těchto výrazů a proto jich můžeme používat i my.
A co ono světlo, které by umožnilo poznání nadpřirozeného Zjevení?
Ani tohle světlo neodporuje rozumu. Je to něco, co má sice podpořit rozum, ale nemá vyjádřit Boží skutečnost. Jedná se o něco nepodstatného, takže to může existovat v závislosti na přirozené podstatě, třebaže je to nadpřirozené a má to nadpřirozené určení. Už z přirozeného pohledu je náš rozum podle Aristotela schopný stát se vším, třebaže je omezený. Úkolem daného světla je osvícení a povznesení rozumu, a nikoli představit samu vnitřní Boží podstatu. Ani to není nic nemožného.
Tak se dostáváme k jádru našeho řešení, totiž k existenci a možnosti trpné schopnosti, kterou můžeme být povzneseni a vyzvednuti k řádu nadpřirozenému. Jde o to, dokázat, že není nesmyslné domnívat se, že náš rozum může být povznesen k poznání nadpřirozených pravd. Sama nehmotná vlastnost našeho rozumu svědčí o tom, že zde nejsou žádné podstatné překážky, aby lidský rozum mohl být povznesen k nadpřirozenému poznání.
Musíte ovšem řešit tu otázku, jak může být lidský rozum povýšen k tomuto řádu, aniž by tím bylo nějak znásilňováno lidské poznání?!
K tomu je ovšem zapotřebí napřed rozdělit naše schopnosti. (Pokr.) TB
+ + +
Ne, žádný mistr nikdy nevymyslí
tvar, jejž by neměl mramor už sám v sobě;
jedině k němu dojde v každé době
dlaň, jež se v práci řídí jasnou myslí.

A právě tak máš v sobě ty, má Paní,
strast, před níž prchám, i slast, po níž toužím;
že se však světem zpola mrtev ploužím,
nestačí, žel, mé vlohy mému přání.

A proto Láska, proto tvoje krása,
tvá tvrdost, hrdost a můj los či osud
nemají viny na tom, co mě drtí;

když ve tvém srdci dříme smrt i spása,
je to má vina, že jsem z něho dosud
svedl pln žáru dobýt jen tvář smrti.
Michelangelo
+ + +
Loretánské meditace
Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás!
Maria je Matka Boží čili Bohorodička, ale ne v tom smyslu, že Kristus přijal Božskou přirozenost, kterou má od Otce nebeského. Je Bohorodičkou v tom smyslu, že když od ní skrze Ducha svatého přijal Kristus lidskou přirozenost a spojil se svou Božskou přirozeností, narodil se z Marie. Jelikož je pravý Boží Syn a Maria ho porodila, proto jí právem přísluší označení Matka Boží. Důstojnost Matky Boží jí přiznal anděl, když k ní pravil: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také, co se narodí, bude svaté, bude nazváno Boží Syn." (Lk 1,35) Je Syn z Ducha svatého - Syn Boží. Tak věříme a vyznáváme a Marii ctíme jako Bohorodičku. Těšíme se z toho, že naše Matka Maria je dříve Matkou Boží a skrze ni jsme také my Božími dětmi.
Za Matku Boží ji uznává kulturní lidstvo od nejstarších dob, a když to Nestorius popíral, sv.Cyril mu na sněmu v Efezu odpověděl: Když je náš Pán Ježíš Kristus Bohem, jak by nebyla svatá Panna, která porodila Syna Božího, Bohorodičkou? a Boží lid tu pravdu vítal radostným provoláním slávy vznešené a vždy vítězné Matky Boží.
Svatá Boží Rodička má jako Matka Boží nepochopitelnou důstojnost. K tomu, abychom ji docenili, museli bychom pochopit velikost a vznešenost Boží. Maria je Matka Boží, tedy důstojností převyšuje všechny svaté i nejvyšší řády andělů, cherubínů a serafínů. Andělský učitel píše: Tím, že se Maria stala Matkou Boží, má pro toto nejtěsnější spojení se svrchovaným Dobrem téměř nekonečnou důstojnost. Veliká důstojnost přísluší matce, jejíž syn je prezidentem, objevitelem, umělcem či vynálezcem, ale ještě větší důstojnost přísluší Matce, jejíž Syn je Králem králů, sedí po pravici Boha Otce nebeského, přijde jednou soudit živé i mrtvé, a který je vtělená svrchovaná Pravda, Krása, Láska a Dobro Boží.
Pro tuto důstojnost je Maria plná svatého nadšení, v němž volá: Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté!
V Betlémském chlévě, kde Maria porodila Spasitele, je mramorový oltář, vykládaný drahokamy, s nápisem: Zde se narodil z Marie Panny Ježíš Kristus.
Protože je Maria Boží Rodičkou a Matkou Páně, smíme k ní s důvěrou volat: oroduj za nás! Copak by nevyslyšel Boží Syn vlastní Matku? Spíše než všechny svaté anděly. Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás! T. (Pokr.)
+ + +
Lehce stoupá světlo hvězd
do svých vznosných míst,
klobouk, který luně sjel,
odkryl skvoucí líc.
Celý večer měkce vzplál
jako hvězdná síň.
Otče, poznamenám k nebi,
Ty sis pospíšil!
Emily Dickinsonová
+ + +
Božské doteky v kosmu
7. Programování lidského srdce
K tomu, aby se člověk mohl vydat na plavbu oceány, nestačí jen loď s kompasem, ale je třeba mít přesné mapy, kde jsou vyznačena místa nebezpečná pro plavbu, je nutno znát mořské proudy a podobně. Je-li naše víra kompasem, můžeme nazvat zdroj naší víry mapou naší životní pouti. Víra čerpá z Písma svatého a z ústního podání.
Když se člověk vydá na nějakou cestu, tedy musí dodržovat určitá pravidla, jako nenaklánět se z oken vlaku, připoutat se při startu letadla, apod. Jinak by ohrozil především sám sebe, ale také spolucestující, ba i bezpečnost dopravního zařízení. Žijeme v lidské společnosti a musíme zachovávat její pravidla, která ji udržují pohromadě a umožňují její rozvoj. Jako stát dává zákony svým občanům, podobně i Bůh dal svým tvorům jistá pravidla a zákony. Nechce však od nás jenom znalost těchto zákonů, nýbrž také chce, aby se naše vůle jimi řídila.
Bůh stvořil každého tvora, aby dosáhl svého cíle, a dosáhne toho řádným způsobem, tedy podle řádu, který Bůh vtiskl jako program do struktury každého tvora. Tak vložil i do duše každého člověka určité zásady a člověk sám cítí, že je má zachovávat. Nejde tu jen o to, že by Bůh chtěl znásilňovat člověka k něčemu, ale o řád, v jehož duchu má člověk žít jako člověk. Když se člověk proti těmto zásadám proviní, cítí výčitky svědomí, stydí se sám před sebou. Vzhledem k tomu, že si člověk nepočínal vždy podle toho, jak byl ve svém srdci naprogramován, protože někdy zneužíval Bohem dané svobody, dal mu laskavý Bůh zvláštní provozní předpisy k použití člověka, aby dosáhl dokonalosti. Tyto Boží zásady byly vloženy do Desatera Božích přikázání. Desatero tedy není jenom nějaký zákon, který dal Hospodin židovskému národu na poušti, nýbrž platí pro všechny lidi. Je to jakési morální existenční minimum pro zachování člověka na správné cestě k dokonalosti.
Někdy jsou Boží zákony lidem nepohodlné. Musíme si ovšem uvědomit, že Bůh ví, co dělá, a že své zákony dal proto, aby chránil lidskou společnost. Bez Božích zákonů by se svět stal pouští a lidská společnost peklem. Také příkazy otce v rodině se dětem někdy zdají protivné, ale jsou užitečné pro celou rodinu. Podobně se Bůh stará o celou lidskou rodinu. Dává jí zákony, které některé věci ukládají, jiné zase zakazují. Boží zákony se podobají lávce nad propastí. Je sice úzká, ale jedinou bezpečnou cestou, kterou se člověk může dostat na druhou stranu. Kdo by šlápl mimo, spadl by do propasti a zahynul by.
Je velký omyl mnohých lidí, když v Božích zákonech vidí okovy, kterými Bůh spoutal lidstvo. Pravda je jiná. Na sloupech elektrického vedení je výstražný nápis: "Je nebezpečné dotýkat se drátů i na zem spadlých!" Chce snad tímto elektrárna omezovat naši svobodu?! Jak bychom ani nazvali člověka, který by si řekl: "A zrovna se dotknu!" a byl by zabit elektrickým proudem? Právě tak nám Bůh říká: To a ono nedělej, jinak zahyneš! Jenže my přece tak rádi s klukovskou umíněností zkoušíme, jestli to Bůh s tím trestem myslí vážně. Když nás Bůh na místě nezahubí, tak máme radost, a posmíváme se, že nás Bůh jen tak straší. Přitom ale zapomínáme, že jsme hříchem zabili svou duši!
Bůh dal člověku svobodu a svoboda je tajemství, které naplno pochopíme až u Boha. Lidská svoboda má být jen odleskem Boží svobody. Kdyby Bůh chtěl člověka nutit k dobru nebo zlu, odebral by mu svobodu. Tím by člověk změnil ve zvíře. Jenže Bůh nemá v úmyslu si naši poslušnost vynucovat. Bůh nechce být Bohem loutek, ale milujícím Otcem Božích dětí. Nechce být Pánem otroků ba ani služebníků, ale chce naše přátelství. Kdyby Bůh chtěl nutit lidstvo k zachovávání Božích přikázání, neposlal by do světa dvanáct apoštolů, nýbrž dvanáct četníků. Bůh nám tedy dal naše přikázání, nikoli proto, aby omezil naši svobodu, ale aby nám pomohl vyhnout se hříchu a umožnil nám stát se šťastnými už zde na zemi a jednou i na věčnosti. Nemáme tedy zachovávat Boží přikázání ze strachu před tresty, ale z lásky k Bohu.
Z Písma svatého víme, že židovský národ měl kromě Desatera přikázání ještě celou řadu předpisů náboženského a společenského rázu. Syn Boží Ježíš Kristus nepřišel, aby Starý Zákon zrušil, ale doplnil a naplnil. Přišel především potvrdit také vnitřní platnost Božího řádu, který ve Starém Zákoně přistupoval jakoby zvenčí vůči člověku. Sám shrnul všechny Boží zákony ve dvě největší přikázání: "Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce a bližního jako sebe sama." V těchto dvou přikázáních je podle Kristových slov obsažen celý Boží zákon i učení proroků. Bůh nechce, abychom se ho jako Židé ve Starém Zákoně báli, ale abychom jej milovali. Má na to plné právo. Vždyť nám od narození dává nesčetné dary a činí tak dobrovolně, protože nás miluje.
Když uvážíme, jak nás Bůh od našeho stvoření miluje, jak pro naši spásu a spásu světa poslal svého jediného milovaného Syna, který tolik vykonala vytrpěl z lásky k nám, pak musíme uznat, že Bůh má skutečně právo na naši bezmeznou lásku, a že my máme nejvyšší povinnost milovat Boha z celého srdce a dobrovolně a ochotně mu sloužit.
Když Pán Ježíš vyhověl prosbě apoštolů, aby je naučil správně se modlit, tedy je naučil modlitbě Otčenáš. Už první slova, nikoli "Otče můj", ale "Otče náš" prozrazují, že Bůh je společným otcem všech lidí a my jsme jeho milovanými dětmi. A když se Pán Ježíš před svým utrpením a smrtí, při poslední večeři loučil s apoštoly, řekl jim: "Příklad zajisté jsem vám dal, abyste se vespolek milovali, jako jsem já miloval vás." To je výzva, abychom se milovali nejen jako lidé, nýbrž láskou, jakou nás miloval vtělený Bůh. K takové lásce se my sami nemůžeme povznést, ale musíme se pokorně dát povznést k této nadlidské lásce mezi sebou navzájem. Sebe samého prohlásil Ježíš Kristus za našeho bratra a přeje si, abychom viděli v každém člověku jeho samého, tedy vtěleného Boha, Ježíše Krista. To je výzva nejen k vzájemné lásce pozemské, ale k nebeské lásce, k vzájemnému posvěcování se skrze Krista. Vždyť řekl: "Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili."
Na těch dvou přikázáních, z nichž jedno nás orientuje k nebeskému cíli přes mikrokosmos v srdci člověka jako jedince i jako společenského tvora a druhé nás zaměřuje ke stejnému cíli přes vnější makrokosmos, je založeno programování lidského srdce. Křesťané to také tak odedávna chápali a dávali ostatnímu světu příklad dokonalé lásky, takže pohané o nich s obdivem říkali: "Pohleďte, jak se navzájem milují!"
Jak to ale vypadá v dnešní společnosti? Všude plno nervozity, sobectví, nenávisti a závisti, jeden člověk je druhému vlkem, jako za dob nejtemnějšího pohanství. Každý křesťan, který chce nabýt jistoty, že opravdu miluje Boha, si má znovu a znovu klást otázku: "Jak miluji bližního?" Sv.Jan píše: "Jak můžete milovat Boha, kterého nevidíte, když nemilujete bližního, kterého vidíte?", a dále: "Kdo nenávidí bližního, je vrah!"
Soustavná obnova víry podle božského naprogramování lidského srdce, stále nová evangelizace, znamená prohlubovat nejen znalost nauky víry, ale i povzbuzovat ochotu a posilovat vůli k životu z víry. Oživení a rozvoj božského programu v lidském srdci začíná modlitbou matky za život dítěte, které nosí pod svým srdcem, aby slovy nevyslovenými zakoušel člověk od mateřského lůna, že je radostně očekáváno. Pokračuje to v rodinném prostředí, kde člověk musí zakoušet nejen bezpečnost domu, ale i lásku domova, i přítomnost Boží v podobě modlitby, znamení kříže a vzájemného posvěcování se. Křesťansky kultivovaná škola a podobně zušlechtěné sdělovací prostředky mohou už jen dotvářet podobné obrysy programu vtištěného Bohem do srdce Božího dítěte.
Místo toho však lidé v mnoha rodinách tráví většinu času před televizí a jinými sdělovacími prostředky, kterým neuváženě a libovolně otevírají své mysli i svá srdce. Tak se vystavují nebezpečí libovolné manipulace zvenčí. A ve školách? Nezbývá čas osvojit si a hlouběji prožít duchovní program vlastních srdcí. Především se člověk od dětství musí rychle zacházet s počítači, s oživováním mrtvých strojů a programování umělé inteligence. Knihy se přestávají číst, a to i Písmo svaté. Nauku víry v soustavném uspořádání podává katechismus. Jenže kdo by jej četl?! Mnohým se zdá katechismus příliš učená kniha. A přesto jen ten, kdo katechismus pravidelně čte a rozjímá o jeho obsahu, takže ho vnitřní vstřebává, roste ve znalosti programu svého srdce, i ochotě a pohotovosti k jeho provádění na cestě nebeskou lodí vesmírem vstříc svému cíli.
Víru totiž nestačí jenom naukově znát, ale je třeba ji plnit celým životem. "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce." (Mt 7,21) Celý náš život má být stále novou, jedinečnou, původní a neopakovatelnou radostnou zvěstí každého z nás, novým evangeliem podle mne i podle tebe. Jak krásně o tom svědčí sv.Jan Chrysostom, když dal císař spálit knihy evangelia: "Jen spalte knihy evangelia, ale váš bezbožný záměr se vám přesto nepodaří, protože většina křesťanů nosí evangelium ve svém srdci. I když nebude možno číst v Písmě svatém, které ctnosti Pán přikazoval, přesto bude možno je sledovat v mravech a svatém životě křesťanů, neboť křesťané jsou živá ztělesněná evangelia."
Vynikajícím prostředkem programování našeho srdce je modlitba růžence, která je evangeliem podle Panny Marie. Svatá Panna, pokorná služebnice Páně, byla plná milosti Boží, protože její srdce bylo naplněno láskou k Bohu. A z lásky k Bohu dokázala milovat své bližní. Nejen ty, kteří se jí líbili, a kteří jí činili dobro, ale i nejzavilejší nepřátele své i svého Syna. Z lásky k Bohu je vždy ochotna plnit vše, co od ní Bůh bude požadovat. A jak víme, nebylo toho právě málo. Vzala na sebe sice čestný, ale nesmírně těžký úkol, stát se Matkou Vykupitele. Nemusela trpěl, ale trpěla z lásky k Bohu a z lásky k nám, aby nám vyprosila co nejvíce lásky. Oplácejme Matce Boží její lásku k nám, a pak se i my přesvědčíme, že "kdo jí důvěřuje, nadarmo ji nevzývá!" neboť ona nás slyší a ve své lásce nás vyslyší. Královno nebes milá, vyprošuj nám pravou lásku k Bohu a k bližním. BT (Pokr.)
+ + +

Vole už z toho lopocení mám
tak jako kocour někde v Lombardii,
či kdekoli, kde špatnou vodu pijí,
jak pořád břicho k bradě vypínám.

Vousiska k nebi, vyvrácený týl
na samém hrbu, prsa ptačí stvůry;
a jak ten štětec pořád stříká shůry,
už mi tvář celou štědře vydláždil.

Kyčle mám vražené až do panděra
a zadek hřbetu rovnováhu dělá,
když slepě šmátrám nohou sem a tam.

Vepředu se mi kůže hezky dlouží
a vzadu zase zkracuje a ouží:
jak syrský luk se celý napínám.

A tak i mozek sám
rodí jen zmetky, na víc nemá síly:
těžko se z křivé hlavně rovně střílí!

A proto braň, můj milý,
mé němé dílo a mou pověst s ním:
jí nejsem malíř a sem nepatřím!

Michelangelo Buonarroti
(Při malbě stropu Sixtínské kaple v letech 1610-12)
+ + +
K nejvyššímu cíli (7)
Všichni na start
Na startovací čáru se k tréninku musí dostavit všichni. I to je důležitá součást tréninku, aby vnitřní chod každého účastníka vyzkoušel zároveň s ostatními a spolu s nimi. Ohledně nejlepšího vnitřního chodu, jakým je rozjímání, vládne víc než dost nedorozumění. Dozvídáme se to od různých znalců, průvodců a trenérů v tomto oboru, kteří k dokonalosti nutně vyžadovali rozjímání. Čím bedlivěji pročítáme jejich návody a provozní pokyny k použití člověka, vychází najevo značné nedorozumění, když je doslovně opakujeme a když je jednostranně přisuzujeme dokonale metodicky rozčleněnému rozjímání. Hlavně u svatého Ignáce z Loyoly je jasné, že sleduje ještě jiné způsoby rozjímání, než je způsob podle vzoru Marty a způsob její sestry Marie. Tak připomíná, že se každý z těchto dvou způsobů liší od mystické kontemplace. Kromě toho lze také rozjímavě zpytovat svědomí, dále je možno rozjímat při četbě, při prožívání krásného umění, ale pak se lze také rozjímavě modlit ústně.
Když naši průvodci nutně vyžadují rozjímání, tedy tím rozumíme každé důvěrné setkání s Bohem a Božími pravdami, veškeré usebrání a soustředění se v Božích záležitostech. Rozjímavé pozorování a naslouchání je velmi vděčným výcvikem hlavně při bohoslužbě, ba je to nejvhodnější způsob zakoušení posvátných úkonů, aby se z nich vytěžilo co nejvíce pro duchovní život. Tak třeba při slavení Božského Srdce Ježíšova si představím Ježíše dobrého, který hoří láskou, ale docela něžnou, jež se nabízí všem, ale tak nevtíravě, jak mohl učinit jedině ten, který se nám nabízí za pokrm, a přitom se skryl do všedního krajíce. Takový bohatýr širokých plecí jako Ilja Muromec, velkomyslného pohledu a velkorysého přístupu, a přitom nevtíravý, ale naplno respektující svobodu člověka.
Tak je možno i zapotřebí přistupovat ke všem tajemstvím. Je to rozjímání velmi snadné a prosté. Musí stačit pro lidi zatím ještě neschopné ubírat v tomto postupu podle zvláštních značek, návodu, náčrtku, plánku, mapy, a podobně. Na druhé straně se to dobře hodí pro lidi uštvané a vyčerpané. Je to znamenitá příprava pro slavení slavností a svátků. Jaký je přesný postup? Představit si děj, zadívat se na osoby. Pozorujeme, jak jednají v daných okolnostech a proč tak jednají. Sledujeme kdy mlčí, a kdy mluví, a když mluví, tedy, co říkají. V duchu s nimi rozmlouváme a nakonec necháme své nitro směrem k nim rozevlát. Srovnáváme svůj život s jejich příkladem, které jsme viděli, a představujeme si je v našich životních okolnostech a podmínkách, vyprošujeme si jejich pomoc při nalezení řešení svých těžkostí, k vlastní nápravě a zdokonalení.
Jiným přínosným způsobem, který vede k rozjímání, je provádění osobní inventury uvnitř sebe, když zpytujeme svědomí. Zamyslíme se nad některou svou chybou nebo dostatkem. Uvažujeme o ní z hlediska víry, jak je protivná Bohu, jak ji Bůh u nás nerad vidí, vzpomeneme si, jak kvůli ní trpěl Kristus, a jak nás to vzdaluje svrchované Lásce Boží a současně činí vnitřně znetvořenými a prožívajícími cizotu sami u sebe, odcizení se sobě jako i svému vrcholnému životnímu cíli, neboť nás Ježíš vyzývá, abychom byli dokonalí jako náš Otec nebeský.
Se svým hříchem máme vystoupit až na Kalvárii, sestoupit až k branám pekelným a sledujeme jej v objektivem soudu Kristovy Lásky nad naší špatností. Tak se nám zjeví v pravém světle. Pak už se nám žádný hřích nebude zdát maličkostí, protože shledáme, jak strašně uráží Boha, i každého z nás, stvořené k tomu, abychom byli Božím obrazem podle podoby Boží. Pro takto přesvědčené křesťany je dopouštění se i lehkého hříchu, takřka s otevřenýma očima, něčím otřesným!
Jak je to s duchovní četbou? Čtěme hodně? Ale jak? Čteme správně? Nepřeskakuje naše mysl z míst na místo, nepřeletuje jako motýl od květu ke květu, nehledáme jenom sladkou šťávu jako nějací požitkáři? Četba se má také stát příležitostí k setkání s Bohem. K dobré a účelné četbě je prospěšný vnější klid, jaký ovšem v podobě naprosté netečnosti není vždy snadno dosažitelný. Jenže takový naprostá klid není není nezbytně nutný pro toho, kdo se dovede odpoutat od rušivých činitelů a soustředit i ve velkém zmatku a hluku. Důležitý je upokojení a nalezení domova v srdci, vnitřní usebrání, jakási atmosféra vnitřního ticha. Nevybírejme si proto knihy, které by nás každou chvíli vytrhovaly z nitra, že by nás uchvacovaly svými senzacemi, aniž by ani obohatily a posílily duchovně. Nevybírejme si ani knihy, které nám pouze přislazovaly život, ani knížky limonádového rázu, které naučí člověka sladce vzdychat sám nebo ve společenství se sobě podobnými, ale nikoli dobře žít. Takové knížky zalepí lidského ducha cukrovými sladidly a napáchají větší zkázu, než mnohé knihy kacířské, protože se z nich člověk učí brát život lehkovážně, a místo duchovního života svedou člověka ke snění a klímání.
Vyberme si však vhodnou knihu, načež se useberme a poprosme Boha o pomoc jako před rozjímáním. Potom zvolna čtěme. Procházejme knihou jako krásnou zahradou. Když ducha upoutá nějaká myšlenka, ponořme se do ní, obraťme ji ze všech stran, vyssajme ji do poslední krůpěje a srovnejme s ní sebe, jak jsme blízko nebo vzdálení této myšlenky. Přijměme každou dobrou myšlenku jako Boží výzvu. Můžeme si být jisti, že Bůh je zvláštním způsobem přítomen svou pomocí u těch, kdo nás mají vést, že jim pomáhá při psaní, zejména když se jedná o svaté, kteří naplno prožívají, co píší. Obhlédněme myšlenkový celek. Potom knihu uzavřeme, zavřeme okna do příbytku svého nitra, a nyní - v ústraní svého nitra, rozjímejme o čteném. Nezůstávejme u přijatého, nýbrž naznačené myšlenky rozvíjejme dál, vyvozujme z nich praktické závěry. Pokusme se osvojit si myšlenku tak, aby přešla do naší vnitřní zkušenosti. Nebuďme jen předávateli znamenitých inspirací a dobrých vnuknutí, ale také jejich nádržemi, které rozdávají až z plnosti, kterou přetékají. Co platí o četbě, týká se i poslechu rozhlasu či poslechu a zároveň vidění televize. Jedině tak se nám četba, poslech či kombinovaný vjem sluchově zrakový stane zdrojem povzbuzení, osvěžení a posily, zkrátka životodárným zdrojem. Jinak by to bylo jenom marné ubíjení času nebo hledání estetických zážitků a senzací.
Rozjímavá četba či poslech patří k nejjednodušším způsobům rozjímání, a takto rozjímat může každý, i ten, kdo nikdy neslyšel o rozjímací metodě, nebo kdo se ji ani nemůže a nemá čas naučit. Nezapomeňme však základní pravidla úspěchu rozjímavé četby či poslechu: správný výběr přijímaných obsahů, nepřijímat překotně ani povrchně, nezabývat se plytkostmi.
Důležitým způsobem rozjímání je umění. Vyhledávejme hodnotné umění, které je názorné a sdělné, a které předává hlavně duchovní náměty, zejména Boha, Ježíš Krista, Matku Boží, svaté, ale i Boží tvory. Jenom ne kýče a laciné barvotisky. A když sledujeme nějaký obraz, postupujme v odhalování jeho významových vrstev. Od přístupu ikonografického popisu díla, přes odhalení konvenčního významu toho, co se nám ve známých symbolech představuje, což je postup ikonologický. Ale nám nestačí rozumět umění, nýbrž je třeba pokročit až k ikonosofii. Sofie znamená moudrost, filosofie znamená lásku k moudrosti, ale ikonosofie znamená moudrost, která nám vyplývá z estetického zážitku vedoucího člověka k nadpřirozené kráse. Potřebujeme mít objasněný stav a proces radostného zvnitřňování krásně podaných a umělecky znázorněných dochovních obsahů a náboženských významů, což má vrcholit v rozjímání o těchto pravdách, a posléze i v radostné službě Bohu a skutcích lásky ke Kristu a k bližním. Tak je pro nás obraz posvátného obsahu oknem, kterým ze svého příbytku vyhlížíme k Bohu, abychom s jeho pomocí poznali svou vlastní tvář a tvář svého bližního, a ochotně sloužili Bohu v bližních.
Jako lze rozjímat před obrazem, tak lze tím více rozjímat před živým obrazem Božím, kterým je člověk. Bůh stvořil člověka jako Boží obraz k podobě Boží, a každého stvořil jako neopakovatelný originál. Třebaže se hříchem obraz Boží v člověku rozmaže a roztříští na mnoho střepů, přesto i v hříšném člověku zůstává zaměření k Boží podobě, a člověk jej hledá pomocí filozofie.
Svátostné očištění a usmíření s Bohem obnovuje v člověku původní obraz Boží, ale také navazuje přerušené spojení s Bohem, Matkou Boží a ostatními, kdo tvoří Církev vítěznou, oslavenou, tedy nezvratně dokonalou. Teď jde o to, aby v každém z nás zazářila Boží tvář, a jasně vynikl náš původ od Boha, k jehož obrazu jsme stvořeni. Bůh nás vyzývá k hledání jeho tváře: "Mé srdce opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář, a hledám tvou tvář" (Ž27,8). "To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine." (Ž24,6) Když jsme byli malí, krátce po narození, sešli se příbuzní a známí, aby se podívali na nového člena lidské rodiny. A přitom se ozvaly hlasy: Ta podoba! Celý tatínek! Celá maminka! Oči má jako dědeček... atd.
Už ve tváři nemluvněte, jehož tvář je ještě nepopsaný list, se snažíme odhalit jeho totožnost. Ale tento náš první pokus dlouho nevydrží.
Z obličeje každého člověka na nás hledí Boží obraz, a každý je jedinečný a původní. Pokud se lidé dívají pohledem osvíceným vírou, tak dojdou k přesvědčení, že když se pozorně zadívají na druhého člověka, poznají v něm stopu Boží tváře, kterou nikdy nikdo neviděl.
Jako má každý člověk původ od Boha, tak má i božské rysy, protože je dítětem všemohoucího Otce, a tak i na konci věků bude mít Bůh lidskou tvář. Celé stvoření ústí k Bohu zjevujícímu se v lidské podobě. V konečné Boží tváři se budou nacházet stopy dlouhých, krásných i hrozných příběhů všech lidí a každého zvlášť. Jako je každý člověk úplným mikrokosmem, tak je i vyslovenou myšlenkou v nesmírném makrokosmu, směřujícímu ke svému vzoru v Ježíši Kristu.
V Boží tváři se objeví všechno nově: OČI, které na nás hleděly s pochopením, ÚSTA, jejichž slova a polibky se nás důvěrně dotýkaly, RADOST, která svým jasem rozjasňovala smutné tváře. SLZY, které vzbuzovaly bolest i zármutek.
I když to velmi překračuje naši představivost, přesto naše víra neochvějně dosvědčuje nepochopitelnou naději: všechny bytosti najdou své dovršení v Bohu, dostanou podobu, krásnější, než předtím, kterou jim určil milující STVOŘITEL.
Očekávám, kdy se objeví moje pravá tvář. Toto přesvědčení naší víry přesahuje naše myšlení. ALE když myslíme na jednotlivé lidi, zjistíme něco, co nám pomůže, abychom se přiblížili k tajemství našeho stvoření u BOHA. Když se zeptáme: Jaká je moje opravdová tvář? Je to snad obraz dítěte? ženicha? nevěsty? Zřejmě to bude obličej Kristova zralého věku, 33 let, někomu se přidá, jinému ubere...
Jedno je už teď jisté: Náš obličej je totožný, ale přitom se neustále mění, i když nepozorovatelně, odhlédneme-li od výrazu tváře, který se během doby mění, a od vlivu emocí, které mění tvář jenom na chvíli
Dnes vypadáme jinak, než včera a zítra, a kdyby se mělo ukázat, jací skutečně jsme, musela by se celá ta rozmanitost naší tváře během doby shrnout.
Další krok při hledání pravé tváře: Když skutečně známe nějakého člověka, a nějakou dobu ho důvěrně poznáváme, tak pohlédneme-li na něj okem pohledem lásky, hned zahlédneme jeho pravou tvář. Mnohdy je to pro vnější povrchní pohled skryté, ale vyžaduje to hlubší intuici, chápavé srdce.
Neviditelná tvář Boží prosvítá na tvářích lidí, a zvláště jasně vyniká na svatých. U nás to však stále ještě není hotové, ale s Boží milostí to pořád roste.
Pro dnešek stačí vědět slova apoštola Jana: "Už teď jste Boží děti. Ale čím budete, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo vkládá tuto naději v něho, uchovává se svatým, jako on je svatý" (1 Jan 3,2-3).
Když uvažujeme o rozjímavé modlitbě ústní, jedni ji považují za něco velmi těžkého, jakýsi vrchol umění modlitby, jiní ji zase doporučují každému na potkání. Pravdu mají spíše ti druzí, protože Matka Církev doporučuje všem k rozjímání ústní modlitbu, což je ostatně jejím cílem. Církev doporučuje všem modlitbu růžence, která je ústní a současně rozjímavá. V čem spočívá rozjímavá ústní modlitba? Záleží v tom, že se totiž nezastavujeme o jednotlivých slov, nesledujeme slovo za slovem, nýbrž duch se odráží slovem jako se převozník odráží od mělčiny, aby zajel na hlubinu a dostal se na druhou stranu. Tak duch povznesený modlitbou zalétá k samému Bohu a důvěrně s ním rozmlouvá. Je to procházka růžovou zahradou, jako je ono dávné přirovnání růžencové modlitby. Člověk se modlí některou modlitbu ústy, aby vzdal Bohu hold nejen ducha, nýbrž i těla, a nyní zalétá k předmětu svých modliteb. Tak se dají krásně modlit žalmy, Otčenáš, Zdrávas, Růženec.
Když ne každý, tedy přinejmenším některý z těchto způsobů rozjímání se hodí pro každého. Zkuste to aspoň s jedním, který se vám bude zdát nejbližší a nejpřijatelnější. Rozjímání vznešených obsahů vás jimi tak naplní, že se vám nitro plné tolika vnějších dojmů, vzájemně nesouvislých zlomků zážitků a zkušeností, prozáří, objasní a nasměruje správným směrem, abyste dokázali nejen sami, ale společně s ostatními kráčet k Bohu. B. (Pokr.)
+ + +
Slyším a vidím Boha v každé věci, ale nechápu
Boha ani v nejmenším,
Aniž chápu, že by mohlo být něco podivuhodnějšího
než já sám.
Proč bych si přál vidět Boha líp než tento den?
Vidím něco z Boha každou hodinu ze čtyřiadvaceti,
tedy v každém okamžení,
V tvářích mužů i žen vidím Boha, i ve své vlastní
zrcadlit se,
Nalézám psaní od Boha, které upustil na ulici,
a každé je podepsáno Jeho jménem,
A nechávám je ležet, kde leží, neboť vím,
že kamkoli půjdu,
Jiné přesně se dostaví a vždy a znovu.
Walt Whitman, 1881
+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (19)
7. Kněžství
Všechno v životě bratra Patrika směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství. Z lásky ke kněžství opustil domov, pro kněžství studoval a ukládal si cílevědomý, pevný životní pořádek a stálé oběti. Také řeholní život chápal a prožíval především jako prostředek k dosažení a uskutečnění dokonalého kněžství.
Když člověk přestane hřešit a přidá se k Bohu, Bůh vlévá do kajícného srdce milost, a tím se člověku otvírá ráj. Avšak Bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti a ve svém bezedném milosrdenství ustanovil, že se milost dává prostřednictvím svátostí. A svátosti uděluje kněz. Kněžství samo je také svátost a vrcholí v něm křesťanská důstojnost a moc. Je to "svátost Nového Zákona, v níž se svěřuje náležitě připravenému člověku duchovní moc a dává se mu milost ke správnému plnění kněžstvých povinností v Církvi."
Kněžské svěcení má ve vysvěceném člověku čtyři účinky:
1. Působí nesmírný vzrůst posvěcující a stavovské milosti.
2. Vtiskuje do duše nevyhladitelné znamení, takže se od kněžství nedá odpadnout, ani není možné je zrušit.
3. Svěřuje se v něm dvojí duchovní moc: proměňovat chléb a víno v živé Tělo a v živou Krev živého Spasitele - a vést, řídit mystické, tajemné Tělo Kristovo, jímž je Církev, to jest věřící lid.
4. Vytváří se tím nepřerušený, souvislý řetěz hierarchie, začínající u Krista s apoštoly. Proto se Církev nazývá "apoštolská". Kněžské svěcení má sedm stupňů, z nich nejvyšší je jáhenství a kněžství (Prum.n.,805-8).
Všechno v životě bratra Patrika směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství v Řádu bratří kazatelů sv.Otce Dominika. Vystupoval dychtivě po jednotlivých stupních svěcení, aby nakonec i nad ním vztáhl své posvěcené ruce Velekněz a pronesl slova: "Přijmi moc, přinášet oběť Bohu."
Toužil žiznivě po tomto vstupu do tajemství všech tajemství, jímž se jeho duše nesmírně obohatí a stane se nevýslovně milá Božskému Srdci Spasitele. Zapojí se tím činně do nadpřirozeného života tajemného Těla Kristova, kde se bude skrze jeho kněžství rozmnožovat život a láska, a zapuzovat smrt a tma. Patrik toužil, hořel, snil a připravoval se s vypětím všech sil, neboť četl, že "k náležitému vykonávání kněžského svěcení nestačí jakákoli dobrota (tj.dokonalost), nýbrž se vyžaduje vynikající dobrota - bonitas excellens...", aby kněz vynikal nad ostatní lidi nejenom svěcením, nejenom svou svátostí, ale také svou svatostí (Sup.III,35,1k3).
Každý stupeň svěcení je vlastně ustanovením za vůdce v určité oblasti nadpřirozena. Stát se knězem znamená stát se vůdcem věřících ve všech oblastech božského řádu, a k tomu se nesmí odvážit nikdo, ledaže se ve všech projevech svého života stal velmi blízký a velmi podobný Bohu: deiformissimus et Deo simillimus (Sup.III,36,1).
Bratr Patrik toužil po kněžství, ale byl zatčen a odveden Gestapen z kláštera do vězení jako jáhen, krátce před svým kněžským svěcením. Bůh do pouze dopustil, zavinili to lidé: zlí a suroví, barbarští a bezbožní lidé, němečtí nacisté.
Jáhenství je vysoká hierarchická důstojnost, s níž člověk dostává také nezrušitelné znamení do své duše. Ale přece je to jenom přípravný stupeň, pouhá pomocná služba, závislá na knězi: "Přijměte moc číst evangelium v Církvi Boží", říká bískup při svěcení jáhnů. Jáhen má poslání nosit Eucharistii a šířit nadpřirozené světlo. Proto se u něho předpokládá zvláštní pomoc Ducha svatého. Proto také biskup každému říká: "Přijmi Ducha Svatého, aby byl silný a abys překonával ďábla a jeho pokušení - ve jménu Páně."
Všechno v bratru Patrikovi směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství. Ale byl umučen nacisty jako jáhen.
Strašná je úzkost a hořké je ponížení a urážky, hlad, únava a rány. Ale kdo pochopí tuto Patrikovu oběť a kdo vypoví palčivost jeho touhy po kněžství? kdo nahradí Církvi a Řádu jeden celý svatý kněžský život? Ve žhavém a jasném vanutí jáhenských milostí Svatého Ducha vnímal Patrik citlivě hlad lidstva i vesmíru po spáse: "Vždyť i tvorstvo očekává s netrpělivou touhou zjevení Božích synů. Neboť marnosti, prázdnotě bylo podrobeno tvorstvo... s nadějí, že i toto tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení ke svobodě ve slávě Božích dětí. Neboť víme, že veškeré tvorstvo spolu sténá a spolu se trápí až dosud. A nesténá jen ono samo, nýbrž i my, kteří máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce přijetí za syny, to jest vykoupení" (Řím 8,19-23).
Také bratr Patrik sténal touhou a očekáváním. Sténal svou touhou po kněžství, touhou po spáse všech, i svých nepřátel. Toužil po životě, ale neprotivil se ani pomalému odumírání, ani náhlé, násilné smrti: "Vždyť nevíme, o co máme prosit, jak je potřebí. Ale Duch sám prosí s námi za nás vzdechy, jež nelze vyjádřit lidskými slovy. A ten, jenž zpytuje srdce, ví, jaký je záměr Ducha, že se přimlouvá za svaté podle Boha" (Řím8,26-27). A Duch Svatý proměnil zlobu lidí v Patrikovu slávu a přidružil Patrika k řadě jeho věrných jáhnů: "Ty, které předurčil, také povolal, a které povolal, tybtaké ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, ty také oslavil" (Řím 8,30).
V ten den, kdy Patrikovi řádoví bratři - jáhni - šli ke kněžskému svěcení, byl by býval šel s nimi i Patrik - jáhen Svaté Římské Církve a bratr Řádu kazatelského sv.Otce Dominika. V ten den by se splnily všechny jeho touhy a sny, a všechny oběti by byly přinesly své ovoce. Bratři šli ker svěcení, Patrik byl ve vězení. Ale v týž den, kdy oni šli do kostela olomouckými ulicemi, bratr Patrik byl viděn na stejných ulicích, jak spolu s jinými českými vězni pomáhá upravovat, dláždit cestu. Co všechno asi říkal pohled, jímž tato nevinná duše provázela a laskala bělo-černé postavy svých spolubratří, mezi nimiž měl být také on?
Když přibili Krista na kříž a zvedali do výše dřevo s přibitým tělem, tím jako by naznačovali sami kati, že se ten Přibitý začíná vydávat na jakousi cestu, pryč od země a od lidí - blíž k nebi a k Bohu. Zvedání bylo obtížné, dřevo s živým tělem se zmítalo: Kristus jako by říkal, že cesta k ráji je těžká. Avšak zvedli ho, a Kristus jako by dokazoval, že ta cesta je možná: "A já až budu vyzdvižen od země,potáhnu všechny za sebou" (Jan 12,32; Sv.Tomáš, S.Th., III,46,4).
Stavbu této cesty od země do ráje, stavbu mostu mezi lidmi a Bohem dokončil kristus svým Nanebevstoupením. Před zraky apoštolů šel po ní první: Ascendit pandens iter ante eos - vystoupil otvíraje před nimi cestu"(Mich 2,13; Sv.Tomáš, STh, III,49,5). Proto je Kristus Pontifex: Velekněz, vedoucí stavbu mostu.. jeho "Krev nám otevřela vstup, novou cestu k životu" (Žd 10,20). Jáhen je pomocník Veleknězův při oběti a Patrik byl zabit jako jáhen. Velekněz je stavitel cesty a Patrik obětoval své věznění, své otročení při dláždění ulic a cest jako svou pomoc Kristu-Veleknězi. Obětoval to a tak pomáhal Kristu stavět duchovní cesty a budovat duchovní mosty pro všechny duchovně ztracené a duchovně bloudící, duchovně nejisté. Byl zabit nevinně jako jáhen. Ale touto svou obětí dláždil cestu: dláždil ji svým spolubratřím, které viděl jít ke kněžství a on byl na několik metrů od nich a měl jít s nimi, a chtěl jít s nimi, ale nesměl. Avšak nejen těm, které právě viděl. Dláždí ji i těm, kteří by chtěli jít i teď, i těm, kteří vůbec kdy půjdou. A nejen bratřím ze svého Řádu, nýbrž všem kdekoli. Volá, hledá kněžský dorost. A také on jako Kristus: "per sanguinem suum - pro svou krev, obětí svého života" (Ž 10,19).
O Kristově cestě je psáno: "Ta cesta se bude nazývat svatá a nepřejde po ní poskvrněný" (Iz 35,8). Kéž Patrikova oběť vyprošuje nejen kněžská a řeholní povolání, ale kéž jeho vzor učí a vede všechny kněze a všechnu mládež žít v hrdinské věrnosti a čistotě: ""Jásejte synové Sionu, a radujte se v Pánu Bohu vašem, že vám dal učitele spravedlnosti"(Joel 2,23).
Modleme se: Pane Ježíši, věčný Veleknězi, zachovej své sluhy v ochraně svého Nejsvětějšího Srdce. Zachovej bez poskvrny jejich posvěcení ruce, jež se denně dotýkají tvého Nejsvětějšího Těla. Zachovej bez poskvrny jejich rty, jež jsou svlažovány tvou předrahou Krví. Uchovej čisté jejich srdce, jimž byla vtištěna pečeť tvého slavného kněžství. Dej jim moc, aby proměňovali srdce, jako proměňují chlév a víno. Žehnej jejich pracím, aby přinášely hojný užitek. A uděl jim korunu věčné slávy. Staň se! J.M.Veselý OP (Pokr.)
+ + +
Modlitba k Duchu Svatému
Duchu Svatý, seslaný Králem králů,
Ježíšem Kristem, pokorně prosíme,
naplňuj neustále naši křehkou lidskou nádobu
větší oddaností i úctou k našemu trojjedinému
Pánu, který nás stvořil, vykoupil a posvětil.
Uč nás, malověrné, darem rozumu vidět
Boha jako blahoslavení čistého srdce,
abychom zakusili ovoce pravé lásky.
Veď nás, málo milující, darem moudrosti
být hodné označení Boží děti jako
blahoslavené šiřitele pokoje,
abychom došli neutuchající radosti.
Veď nás, pořád málo doufající
darem vědy a umění k potěšení
abychom jako blahoslavení plačící
byli odměněni důvěrou v Boha.
Nauč nás, pořád málo spravedlivé,
darem nábožnosti, abychom dostali
zemi za úděl jako blahoslavení vlídní,
abychom byli odměněni trpělivostí a pokojem.
Veď nás, pořád málo vycvičené v mírnosti,
darem bázně Boží, do Božího království
jako blahoslavené kvůli duchu, abychom
zakusili mírnost jako ovoce Ducha Svatého.
Pouč nás, jen pramálo prozíravé darem
rady k dosažení milosrdenství jako
blahoslavené milosrdné, abychom
byli odměněni dobrotivostí.
Posiluj nás, bázlivé a málo statečné,
darem síly, abychom došli nasycení
jako blahoslavení hladovějící po
spravedlnosti, kteří zakusí ovoce
přívětivosti
Duchu Svatý, stůj při nás, abychom
vytrvali v dobrém a odvážili se prosit
o stále větší milost našeho Pána
pro jeho stále větší oslavení.
Naplňuj naše srdce ctnostmi, dary,
blahoslavenstvími a jejich ovocem,
aby rostla jistota naší víry,
upřímnost naší lásky a vytrvalost
naší naděje, že i na věčnosti
budeme pohlížet tváří v Tvář Páně.
Kéž se tak stane!
ing.Ladislav Vašíček
brněnský básník a spisovatel