PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (16)
Profese podle Mého Srdce
Tvoje profese vychází ode Mne. Sám ji ustanovuji. Objasním ti to. První profesionálové, Moji apoštolové, správně pochopili své poslání. Proto i z jejich úst obdržíš nejsilnější světlo a nejpřesnější pokyny. "Vy jste sůl země" (Mt 5,13). Jak už dávno opakuje lidová moudrost v pohádkách o soli nad zlato, patří sůl k nejdůležitějším nerostům na světě vůbec, důležitým pro zachování života před rozkladem, v moři i v našem organismus i v našich potravinách. Dobře znám všechny chemické a biologické stránky soli. Přesto sleduji právě ony její vlastnosti, které jsou ti jako člověku prospěšné. V soli najdeš ochranu proti hnilobě. Upotřebíš ji v pokrmech, aby přišly k chuti. Sleduji její potřebnost pro tvůj život.
Jako zvláštní profesionál v Mých službách jsi už svým úkolem a posláním solí pro lidi na světě. Hlásáš pravdy, které chrání lidstvo před zbahněním, před hnilobou. Bez tvé profese, která stále kultivuje a zušlechťuje a varuje před úpadkem, bez tvé profese jako skutečné hráze proti vlně úpadku, proti povrchnosti, proti malichernosti, by lidstvo kleslo k davu. Autorita filozofů v záležitostech vedení soukromého života je nepatrná. Je dobrá leda snad k tomu, aby se lidé odpoutali od nějakých nepříjemných povinností.
Jako profesionál jsi sůl pro lidstvo ve světě díky pravdám, které ti svěřuji k hlásání. Tyto pravdy jsou povzbuzením všem Mým dětem. Každé se už od svého křtu povšechně podílí na Mé profesi. Jen se dej ovlivnit těmito pravdami! Nechej se jimi přetvořit! Čím více budou pronikat celý tvůj život, tím jasněji budou tyto pravdy z tebe vyzařovat, a tím větší budou mít obrodný, ochranný a zušlechťující účinek. Je to velmi vážná a naléhavá povinnost, aby se v tobě sůl těchto pravd nezkazila. Vždyť je tak důležitá pro lidi! A ježto jsi dnes vlastně jediný, kdo dáváš lidem na světě světlo a opravdu něco příznivého, tedy proto máš přísnou povinnost stále lépe a životněji pronikat tyto pravdy. Nezmař toto Mé dědictví. Patří všem lidem, všem jejich potřebám, úzkostem a obavám. Kde jinde by našli lék, chléb, útočiště v dobách úzkosti a strachu, zdroj povzbuzení, potěšení a radosti?
Ještě potřebnější než sůl je světlo. Světlo je životní podmínka. Je potřebné, abys viděl na cestu. Bez světla život na světě zakrní. Bez světla se lidé potácejí do propasti. A kdybys jako speciální profesionál v nejvyšších službách postrádal toto vyšší světlo, platilo by o tobě smutné pořekadlo: slepý vede chromého.
Jako profesionál obecného shromáždění Mých dětí jsi Mým profesionálem, který o sobě prohlašuji, že " jsem světlo světa". Tím ti ukládám povinnost snažit se být čím dál víc a více skutečným světlem, jak hlásanou Pravdou, tak svým příkladem pravdivě prožívaného života. Takto pronikavě sviť a jasně vynikni uprostřed světa a mezi lidmi, kteří si sami nemohou toto Mé světlo osvojit. Jak hrozná by byla tvoje zodpovědnost profesionála, zaslíbeného nejvyšší službě, kdybys podával světlo Mého slova zatemněné nebo rozptýlené, nebo je poskytoval neúplné a těkavé. Hlásej Mou svrchovanou Pravdu v celé její neporušenosti. Dělej to takovým způsobem, aby všichni, i ti nejprostší, mohli žít z této pravdy, pro kterou si přicházejí nebo mají přicházet za tebou jako za nejvíce povolaným v této záležitosti.
Můj jediný nejvyšší zástupce na světě poskytuje směrnice v nepřehledných zmatcích, kdy všechna hesla umlkají. Mým jménem tě posílám působit ve stejném duchu, v jakém sám učím celé lidstvo, a to právě v těch nejožehavějších otázkách. Každý dopis a výzva je pokynem, jak ve zvláštních dnešních okolnostech uskutečňovat Moje poslání, protože "jsi světlo světa."
Čím více se dnes snaží falešná osvěta pomocí hromadných sdělovacích prostředků svést lid na scestí, a ukazuje se, jak při velkém blahobytu upadá mravnost a hasne světlo jasných životních cest, tím více vyniká tvoje povinnost profesionála zastavovat tento kulturní rozklad, který ochromuje lidi a sráží je do spotřebitelství při současné duchovní otupenosti a mravní rozervanosti.
Uprostřed spotřební společnosti blahobytu musíš jako speciální profesionál v nejvyšších službách vytrvale uchovávat a prožívat Mou svrchovanou Pravdu, kterou ti svěřuji. Neohroženě vyzdvihuj tuto Pravdu nad líbivými dobovými hesly, aby trosečníci dnešního klamaného a osamělého davu spatřili maják, osvěcující všechny cesty a pěšinky jejich srdce a života. Ve své profesionální jedinečnosti jsi jedincem v Mých službách (1 Tim 6,11). Jen díky Mně snadno unikáš před závislostí na penězích, jimiž se tě vládce světa snaží ovládnout a zotročit tvé srdce.
Když vycházíš od našeho moudrého Otce, tak máš v něm svou důstojnost. Snaž se Mu patřit celý ve svém snažení a podnikání, ve svých zásadách a skutcích. Protože jsi Můj, tedy Mi můžeš s klidem všechno svěřit. Své mládí, zdraví, schopnosti, všechno, co v tobě patří zvláštním způsobem našemu věčnému Otci. Všichni jsou Moji, ale ty - zvláštní profesionál v nejvyšších službách jsi dokonaleji celou svou bytostí a celým svým povoláním zaměřen k Mně. Pomáhej Mi a kvůli Mně pomoz také ostatním, abys jim předával Mé dary a přiváděl všechny ke Mně. Ve starozákonních dobách nosil každý zasvěcenec zvláštní čelenku s nápisem Svatý, slavně obětovaný Hospodinu. Dneska jsi jako jedinečný profesionál ještě více než dříve slavně zaslíben Mně, protože jsi spojen se Mnou svou službou a úřadem. Jako takový jsi především díky nesmazatelnému znamení. Vtiskuji ti je nejenom na čelo, nýbrž především do tvého nitra. Tento nezrušitelný profesionální charakter každého zavazuje, aby právě ve svém osobním životě jasněji vyniklo být co nejtěsnější spojení se Mnou. Moje oběť tryská z čiré a naprosté lásky a poslušnosti k našemu spravedlivému Otci. Proto jako zvláštní profesionál považuj za svou normální povinnost to, abys svým životem, myšlenkami a jednáním byl právě profesionálem, jemuž vládnu v srdci, v touhách, a který celou svou bytostí patří Mně, Nejvyššímu!
Když jsem jednou přijal za svůj úkol obnovu a vrcholné zušlechtění lidstva, upadlého do otroctví těla, světa a jeho klamného ducha, tedy je i tvým přednostním úkolem profesionála obnovit a vrcholně zušlechtit sebe, prostředníka této obnovy a kultivace ostatních, abys co nejvíce žil z Mého Ducha a podle Mého Ducha. Můj milovaný Pavel rýsuje tento duchovní program tvého osobního úsilí profesionála takto: "Usiluj o to, abys byl spravedlivý, zbožný, abys měl silnou víru, lásku, trpělivost a mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán" (1 Tim 6, 11-12). Proto platí o tobě, jako o Mém tajemníkovi a důvěrném spoluvykupiteli lidstva a světa, že sice máš zůstat mezi lidmi a ve světě, protože je máš přivádět ke Mně, ale nemáš si počínat jako bys měl lidský a světský původ. Tvoje profesní zásady musejí být Mými zásadami. Jako profesionál se ve svém životním žebříčku hodnot přestań řídit veřejným míněním. Tvým vodítkem musejí být Moje zásady a Moje uspořádání žebříčku životních hodnot, jak je nastiňuji v Horském kázání. Proto u tebe neplatí žádné rozdělení: v kostele patřím jinam, za branou kostela patřím světu! Nikdy! Jako speciální profesionál v nejvyšších službách jsi profesionálem vždy a ve všem. Žádný rozervanec! Žádný salónní profesionál, který by se lépe vyznal v rychlých automobilech a počítačích než v Mých věčných ustanoveních! Žádný specialista, který by se vyznal v psychologii víc než v duchovním životě z modlitby! Žádný pletichář by se vyznal lépe v politických kličkách a peněžních transakcích na burze, než v Mém učení! Snad by udělal úspěšnou kariéru a dosáhl velké úcty u lidí. Když tě vyzývám k větší otevřenosti světu, tak to neznamená, aby ses jako jedinečný profesionál a vůbec jako Mé dítě snažil ve všem přizpůsobovat světu, aby ses snažil využít všech nabídek a vymožeností světa. Za všech okolností buď nástrojem v nejvyšších službách. Chci tě mít tím, jehož předním zájmem, pravidlem, touhou a láskou a starostí jsem právě sám, jako tvůj Bratr a Spasitel, sám právě pro tebe uprostřed všech ostatních, ale ne bez nich.
Můj vyvolený, na kterém buduji shromážděných Mých dětí jako na pevné skále, povzbuzuji tě jako Mého zvláštního spoluvykupitele lidstva a světa: Pas Mé stádo, které ti svěřuji, ne proto, že musíš, nýbrž dobrovolně, jak to chci sám, a nesmí tě k tomu pobízet touha po špinavém zisku, nýbrž ochota splnit úkol. Nebuď tyranem nad svým stádem, ale chovej se tak, abys mohl svému stádu sloužit za vzor! (1 Petr 5,2-3) Také Můj apoštol národů ti připomíná povinnost profesionála být strhujícím a úchvatným příkladem: "Buď příkladem pro věřícího slovem i chováním, v lásce, víře, čistotě." (1 Tim 4, 12) Neříkej, že jako profesionál máš sloužit lidstvu pouze přinášením Mých ustanovených zařízení. To by bylo málo. Nejsi jen rozdavatelem Mých tajemství. Snaž se být všem ostatním skutečným pastýřem. Napřed jim ukaž svěží pastviny a pak je svým příkladem strhni ke Mně. Nauč je vyhýbat se nebezpečným soutěskách a bludným cestám. Moje pravdy ukládají obtížné povinnosti. Proto se všichni ohlížeji po tobě - Mém zvláštním spoluvykupiteli, jestli celým svým životem doopravdy prožíváš Moje pravdy, zda jsi především sám jsi ochoten vzít na sebe Moje jho a břemeno. Každý musí v Mém Duchu dorůst v Mého dospělého přítele a spoluvykupitele lidstva a světa a tvořivě se dát do práce. Už křtem tě všeobecně zvu ke spolupráci s Nejvyšším na záchraně a vrcholném zdokonalení lidstva a světa. Avšak ty, který k tomu máš zvláštní povolání, bojuj obzvláště statečně proti trojímu nepříteli ve svém prostředí vnitřním i okolním. Apoštol národů ti to přeje stejně jako kdysi Timoteovi: "Jako já snášej obtíže jakožto dobrý voják!" (2 Tim 2,3)
Okřídlené heslo, že život je boj, je u tebe obnoveno a povzneseno jako svatá povinnost pro tebe, který máš být tak těsně spojen s Mou hlavní úlohou. Bojuji a vítězím v boji proti vládci světa a hříchu. Tedy se jako Moje dítě a jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách už vůbec nemůžeš vyhnout tomuto zápasu, když chceš být podle svého obecného a ještě spíše podle svého zvláštního povolání opravdu Mým důvěrným a účinným spoluvykupitelem lidstva a světa.
Od nejstarších dob roste Moje obnovené lidstvo jedině bojem. To však není boj, který by užíval zbraní světa, ani ďábelské lsti, ani vynálezů hříchu, nýbrž ušlechtilých zbraní Ducha. Nenazývá se bojujícím shromážděním Mých věrných zbytečně. Kdo by se tedy mezi Mými věrnými vyhýbal duchovnímu boji, a hledal v tomto shromáždění jen teplé místečko, pohodlné živobytí, osobní kariéru?
Dodnes platí, že kdokoli se veřejně přizná ke Mně, a Můj důvěrně zaslíbený spoluvykupitel obzvlášť, obdrží na uvítanou od světa a od jeho vládce přinejmenším pár úderů pod pás. Nesmíš být překvapen, když ti těch pár nespravedlivých štulců udělí ne zrovna nějaký satanista, ani přesvědčený ateista nepokrytě vystupující s otevřeným hledím, ale právě ten, kdo se tváří jako Můj horlivý přítel a příkladný profesionál v nejvyšších službách.
Není však třeba, aby se příliš znepokojoval tím, zda plníš vůli toho či onoho člověka. Vůbec se nezdržuj tím, jestli děláš či trpíš něco, co se ti nelíbí, nýbrž pouze naplňuj Mou vůli. Nezapomeň, že ti bezmezně důvěřuji jako Mému tajemníkovi. Volám tě k důvěrné spolupráci především s Mým a zároveň tvým věčným Otcem na obnově a zušlechtění lidstva a světa, a teprve pak ti umožňuji spolupráci s lidmi na budování čehokoli ve světě. Jsi přece Můj vyslanec! (2 Kor 5,20) Jako jsem poslán od Mého i tvého Otce, tak zase posílám tebe. TOP (Pokr.)

VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ctih.Martina z Kochemu (6)
O 77 milostech, jež vyplývají ze zbožné účasti na Mši svaté
1. Každodenně posílá Bůh Otec při Mši svaté svého milovaného Syna z nebe na oltář.
2. Syn Boží se z poslušnosti k svému nebeskému Otci a kvůli tobě ponižuje tak, že se skrývá v podobě svaté Hostie.
3. Duch Svatý zprostředkuje pro tvou spásu proměnu chleba a vína v pravé Tělo a pravou Krev Ježíše Krista.
4. Kristus Pán se při Mši svaté ponižuje tak hluboce, že je i v té nejmenší částečce svaté Hostie.
5. Pro tvé blaho obnovuje při Mši svaté milostiplné tajemství svého Vtělení.
6. Pro tvé blaho se při každé Mši svaté duchovním způsobem znovuzrozuje.
7. Na oltáři ti znovu uděluje veškeré důkazy své lásky, jež prokazuje za pozemského života lidem.
8. Pro tvé blaho obnovuje své hořké Umučení, aby tě učinil hodným zásluh, které z něho plynou.
9. Pro tvé blaho duchovně znovu umírá při Mši svaté a obětuje za tebe svůj nejušlechtilejší život.
10. Pro tvé blaho prolévá duchovním způsobem svou přesvatou Krev a obětuje ji za tebe svému nebeskému Otci.
11. Touto přesvatou Krví svlažuje tvou duši a očišťuje ji od jejích škodlivých skvrn.
12. Kristus Pán obětuje za tebe sebe jako pravou zápalnou oběť, a tak prokazuje velikou čest Božství, jakou mu přísluší přijímat.
13. Když tyto projevy úcty Pána Ježíše Bohu obětuješ, prokazuješ mu tu čest, jež jsi mu dosud zanedbal prokázat.
14. Kristus Pán obětuje při Mši svaté za tebe sebe jako oběť chvály a nahrazuje za tebe, co jsi pro chválu Boží opomenul.
15. Když obětuješ Bohu tuto chválu Ježíše Krista, vzdáváš mu vznešenější chválu, než mu vzdávají andělé.
16. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako dokonalou oběť díků a nahrazuje, co jsi v díkůvzdání promeškal.
17. Když obětuješ díky Ježíši Kristu, odplácíš mu za všechna dobrodiní, která ti prokázal.
18. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako nejmocnější smírnou oběť a činí ti z rozhněvaného Boha nejupřímnějšího, nejvěrnějšího a nejlaskavějšího Přítele.
19. Odpouští ti také všechny tvoje všední hříchy, když učiníš pevné předsevzetí, že se jich vyvaruješ.
20. Kristus Pán nahrazuje při Mši svaté to mnohé dobro, které jsi měl vykonat, ale nevykonal jsi.
21. Napravuje tvé mnohé nedbalosti, jimiž ses provinil při konání dobra.
22. Odpouští ti také tvoje nevědomé a zapomenuté hříchy, které jsi nemohl nikdy vyznat ve svátosti smíření.
23. Kristus Pán při Mši svaté přináší za tebe sebe jako oběť zadostiučinění a splácí vždy část tvého provinění i tvých trestů, které za ně zasloužíš.
24. V každé Mši svaté můžeš odpykat více trestů, než bys mohl odčinit sebevětším pokáním.
25. Ježíš Kristus ti ve Mši svaté daruje část svých zásluh, které můžeš obětovat Bohu Otci za hříchy.
26. Kristus Pán se za tebe ve Mši svaté obětuje v nejmocnější prosebné oběti, při níž prosí za tebe tak vroucně, jako se modlí při svém umírání na kříži za své nepřátele.
27. Jeho přesvatá Krev za tebe volá do nebe tolika slovy, kolik krůpějí jí z jeho Těla vytéká.
28. Jeho svaté rány volají za tebe k nebi tolika výkřiky, kolik je těch ran na jeho přesvatém Těle.
29. Pro tuto přemocnou prosebnou oběť Páně docházejí tvé prosby vyslyšení spíše při Mši svaté než kdykoli jindy.
30. Modlitba, které se účastníš při Mši svaté, je mnohem dokonalejší a naléhavější než ta, kterou vyjadřuješ mimo Mši.
31. Kristus Pán spojuje tvou modlitbu se svými modlitbami a všechno obětuje svému nebeskému Otci.
32. On mu také přednáší všechny tvé potřeby a každé tvé ohrožení a věnuje zvláštní péči tvé spáse.
33. Také všichni andělé, přítomní při Mši svaté, za tebe prosí a současně obětují Bohu i tvé nedokonalé modlitby.
34. Při každé Mši svaté pamatuje kněz zvláště a výslovně na všechny přítomné, a tedy i za tebe, a mocí z ní vycházející odhání o tebe pekelného nepřítele.
35. Tak činí Mši svatou zlým duchům obzvláště hroznou.
36. Účastí na Mši svaté se duchovně stáváš knězem, jemuž Kristus Pán udílí svou moc, aby mohl s knězem obětujícím Mši svatou spoluobětovat jak za sebe, tak i za jiné.
37. Když spoluobětuješ Mši svatou, uctíváš spolu s knězem Nejsvětější Trojici tím nepříjemnějším darem.
38. Přinášíš Nejsvětější Trojici tak vzácný dar, že ani nebesa ani země nemají nic drahocennějšího.
39. Obětuješ Nejsvětější Trojici dar tak skvostný, že má cenu zrovna tak velikou jako samotný Bůh.
40. Tímto obětováním prokazuješ Bohu poctu, jaká mu právem náleží.
41. Tímto obětováním oblažuješ Nejsvětější Trojici neskonalým způsobem.
42. Tuto ušlechtilou oběť přinášíš jako svůj vlastní dar, protože ti ho sám Kristus Pán věnuje.
43. Řádnou účastí na Mši svaté konáš dílo nejvznešenější bohoslužby.
44. Účastí na Mši svaté prokazuješ nejvyšší službu a nejhodnější poklonu člověčenství Ježíše Krista.
45. Tak uctíváš utrpení Ježíše Krista nejlepším způsobem a dostává se ti účast na jeho ovoci.
46. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš nejlepším způsobem uctít a potěšit bolestnou Matku Boží.
47. Náležitou účastí na Mši svaté můžeš uctít všechny anděly a svaté, a to víc, než mnoha modlitbami.
48. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš obohatit svou duši víc, než jakoukoli jinou věcí na světě.
49. Patřičnou účastí na Mši svaté konáš dílo, které je jedním z nejlepších dobrých skutků.
50. Zbožnou účastí na Mši svaté konáš vznešené cvičení v pravé míře a zasloužíš si tak velkou odměnu.
51. Skláníš-li se při Mši svaté zbožně a pokorně před svatou Hostií a před kalichem svaté Krve, konáš výborné dílo klanění.
52. Kolikrát pohlédneš se zbožností a vírou na svatou Hostii, tolikrát si zasloužíš v nebi zvláštní odměnu.
53. Kolikrát dáš najevo kajícné vyznání svých hříchů, tolikrát dosahuješ odpuštění některých provinění.
54. Jsi-li ve stavu těžkého hříchu přítomen se zbožnou myslí při Mši svaté, pokaždé ti Pán Bůh nabízí milost k pokání.
55. Účastníš-li se zbožně a ve stavu posvěcující milosti Mše svaté, Pán ti pokaždé rozmnožuje milost a uděluje ti za milostí posvěcující pokaždé milost pomáhající.
56. Při Mši svaté se duchovně sytíš Tělem Páně a piješ Krev Páně.
57. Při Mši svaté nabýváš té milosti, že můžeš na vlastní oči spatřit Krista Ježíše, skrytého pod svatými způsobami.
58. Při Mši svaté se také zúčastňuješ požehnání kněze, které Kristus Pán potvrzuje v nebi.
59. Pravidelnou účastí na Mši svaté nabýváš Božího požehnání také v časných záležitostech.
60. Tak získáš ochranu před mnohým neštěstím, jemuž by ses jinak nevyhnul.
61. Tak nabýváš posilu proti pokušení, jemuž bys jinak podlehl.
62. Každou Mší svatou si také můžeš zasloužit milost pro šťastnou hodinku smrti.
63. Každá Mše svatá, jíž se zúčastníš na počest andělů a svatých, ti získává zvláštním způsobem jejich přímluvu a pomoc ve všech záležitostech.
64. V poslední chvíli života ti budou Mše svaté, kterých ses zbožně zúčastnil, poskytovat útěchu i pevnou důvěru v Boží milosrdenství.
65. Připočtou se ti při Božím soudu a vymohou ti milost u spravedlivého Soudce.
66. Když si zbožnou účastí na mnoha Mších svatých odpykáváš většinu trestů za hříchy, roste tvá jistota na mírné a krátké očišťování.
67. Každou Mší svatou si zmírňuješ očistec víc, než jakýmkoli pokáním.
68. Jediná Mše svatá, které se na své životní pout zbožně účastníš, ti prospěje víc než mnohé, sloužené za tebe po smrti.
69. Za Mše svaté, kterých se zbožně účastníš, se ti v nebi dostává vysoký stupeň oslavy, a to navěky.
70. Každá Mše svatá, které se zbožně účastníš, tě v nebi o něco povznáší a rozhojní tvou blaženost.
71. Za své přátele se nemůžeš modlit účinněji, než když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.
72. Svým dobrodincům se odměníš nejštědřeji, když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.
73. Chudým, nemocným a umírajícím můžeš nejlépe prospět, když za ně obětuješ Mši svatou.
74. Můžeš získat pro mnohé hříšníky milost k pokání, když za ně obětuješ Mši svatou a účastníš se jí.
75. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš vyprosit všem věřícím křesťanům mnohé milost potřebné ke spáse.
76. Obětováním Mše svaté za duše zesnulých můžeš zmírnit i zkrátit jejich očišťování.
77. Nemůžeš-li za své zesnulé přátele, příbuzné a dobrodince obětovat Mši svatou, můžeš jim mnohé milosti vyprosit i zbožnou účastí na Mši svaté. (Pokr.)

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (12)
Jak se děje v lidském poznání trojím úkonem proměna, jaká v Bohu není.
Děti se ptají: Ještě jsi nám, tatíku, nedopověděl to, že Bůh v sobě nemá žádnou proměnu, jež nastává lidskému nebo andělskému duchu poznáním. Pověz nám také něco o tom.
Otec: V našem poznání se děje proměna trojím úkonem: někdy bude větší, než bylo, někdy menší, a když jedno po druhém poznáme a pojmeme do mysli. Tak ač jsme to znali, přesto jsme to nepojali do mysli, anebo když jsme to chápali, opět jsme to z mysli vypustili, což je také proměna. A ta třetí proměna, poznání jednoho po druhém, se děje ještě čtverým úkonem: jedna proměna je v tom, že máme v mysli někdy jedno a potom jiné, neboť naše mysl není schopna držet všechno naráz. Druhá je taková proměna, že máme v mysli jednu věc, avšak někdy vedle této věci, jindy podle této věci. Neboť naše mysl neobsáhne všechny takové věci vcelku: jako Bůh bude někomu v mysli, avšak někdy jen podle toho, že je mocný, jindy, že je moudrý, jindy, že je dobrý, a tak podobně. Třetí proměnu činí místo, když bude myšlením někdy tamto a jindy ono. Neboť naše mysl nebo i andělská je hrubá k tomu, aby byla najednou, ve stejnou chvíli, na všech mistech, jak Bůh hbitě bude hned zde a hned onde. Čtvrtou proměnu činí v našich myslích čas, když někdy myslíme na to, co bylo, a někdy na to, co je, a někdy na to, co bude. Naše mysl totiž neobsáhne zároveň ani ty tři časy. Čas působí proměnu v naší mysli také tím úkonem, když to myšlení, jež máme v některou chvíli, opustíme a potom počneme jiné - neboť nemáme vždy stejné myšlení. A jakkoli anděl, ač není sám ve své věčnosti, nýbrž v Boží věčnosti, nemá všechny tyto proměny jako my, kdo podléháme vrtkavému času, přesto některé proměny má, a, kdyby nebyl v Boží blažené věčnosti, mohl by ji mít podle své přirozenosti.
Bůh to však všechno převyšuje. Ve své znalosti a ve svém vědění nepodléhá žádné z těch proměn. Boží znalost, jeho vědění není jiné, než on sám. Jeho poznání nepřibývá, neboť má plné poznání všeho. A tak co může neznat nebo nevědět ten, jenž vše stvořil, vše řídí, vše drží, vše prošel a je při všem? Jeho poznání nemůže ani ubýt. Neboť, jak jsem to už mnohokrát řekl, není jiné on a jiné to, co zná. A tak ho neubývá, jak jsem řekl dříve. Třebaže nepodléhá těm proměnám jako my, kdo máme v mysli někdy toto, jindy tamto, jednou máme svou mysl při minulém, jindy při budoucím, jindy při tom, co je. Neboť Bůh vidí vše spolu jedním viděním, co je co, jak je, kde je, kdy je, a ne, že by když vidí jedno jedno, nedbal v tu chvíli na druhé, nýbrž na vše zároveň pohlíží jako na jedno a na každou věc jako na vše a vidí to bez proměny. Jeho vidění nepřichází nic nového, ani nikdy nemíjí to, co vidí svým viděním vždy jednostejným, to, kdy co má být, kdy je a kdy pomine.
Hugo k tomu dodává (Kn.7, kap.20) příklad, když říká: Kdyby celý člověk byl okem a nebylo pro něho něco jiného být a něco jiného vidět, a také, kam by se nějaká věc hnula: za něho, před něho, na stranu, byla by před ním a on by ji viděl bez pohnutí jednostejným viděním. Ta věc by se měnila, ale to vidění by bylo pohnutí. To podobenství ukazuje nepohnuté Boží vidění minulých věcí i těch, jež jsou, i budoucích, třebaže se ty věci mění.
Kamkoli pak dojdete z těchto řečí, jež s vámi mluvím, kde už nemůžete rozumět, tam to doplňte silnou vírou, a k mým řečem, třebaže jsou správné, se už nevracejte. I když snad nemůžete rozumět, co já míním, učte se při prostých slovech učení křesťanské víry vzdávat Bohu poklonu srdcem a říkat: Ó, jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! (Ř 11,33) A na tom, děti, setrvejte. (Pokr.)

BESEDA PANA ZPYTÁKA  aneb Z deníku mého pradědečka (6)                                                                                                        Praha, 24.srpna Léta Páně 1872
      Není nad to pořádně se na každý problém vyspat. Ještě jsem se ráno ani pořádně neprobudil, a už jsem si uvědomil, že jsem si ve spánku celou tu šlamastyku pěkně srovnal v hlavě, a že jsem si vypracoval plán, na jaký by mohl být pyšný i generál Laudon..
      Prof.Hovadík otevřel dnešní besedu otázkou: Co myslíte, je stvořená pravda neměnná?
Načež se rozproudila čilá debata.
      Zdá se, že je neměnná, ale nejsem o tom pevně přesvědčen.
      Pravda se podle Anselma nemění.
      Podle toho se však důvod, na který se Anselm odvolává, týká pravdy významu. Tedy se pravda možné výpovědi nemění. Z téhož důvodu se nemění ani pravda věci, kterou výpověď označuje.
      Jestliže se mění pravda výpovědi, tak se mění především změnou věci. Třebaže se věc změní, pravda výroku trvá. Pravda výpovědi se tedy nemění. Podle Anselma je pravda jakási správnost v míře, nakolik daná věc naplňuje to, co je jí dáno v Boží mysli. Avšak výroku "Sokrates sedí" je v Boží mysli dáno, aby označoval Sokratovo sezení. To označuje i tehdy, když Sokrates nesedí. I když Sokrates nesedí, pravda tohoto výroku trvá. Pravda uvedeného výroku se nemění, i když se věc změní.
       Mění-li se pravda, tedy se může měnit pouze se změnou toho, čemu náleží, stejně jako se o některých tvarech uvádí, že se mění pouze se změnou svého podmětu. Pravda však se podle Anselma i Augustina nemění se změnou pravdivých věcí. I kdybychom je zničili, jejich pravda trvá. Pravda je tedy neměnná.
        Pravda věci je příčinou pravdy výroku. Řeč se nazývá pravdivou nebo nepravdivou na základě toho, zda věc je, či není. Avšak pravda věci je neměnná. Tedy i pravda výroků je neměnná. Anselm dokazuje, že se pravda výpovědi nemění vzhledem k tomu, že naplňuje to, co je jí dáno v Boží mysli. Podobně naplňuje každá věc to, co je jí v Boží mysli dáno, aby měla. Pravda každé věci je tedy neměnná.
        Kromě toho se nikdy nemění to, co přetrvá každou proběhlou změnu. Také platí, že stejná příčina působí stejný účinek. Příčinou těchto tří výroků: "Sokrates seděl“, „sedí" a "bude sedět" je stejná věc. Pravda těchto výroků je stejná. Je-li jeden z uvedených výroků pravdivý, jsou pravdivé i oba další výroky. Je-li někdy pravdivé, že "Sokrates sedí", pak stále bylo a bude pravdivé, že "seděl" nebo "bude sedět". Jedna pravda se vztahuje ke všem třem výrokům jedním způsobem. Proto je neměnná. Z téhož důvodu je i jakákoliv jiná pravda neměnná.
        Proti tomu však svědčí to, že se změnou příčiny se změní účinek. Věci, které jsou příčinou pravd výroků, se však mění. Tedy se mění i pravda výroků.
        Jak se s tím dá vyrovnat?
        Především musíš uznat, že se změna nějaké věci popisuje dvojím způsobem. Předně, že věc je podmětem změny. Tak vypovídáš, že těleso se mění. Tímto způsobem se nemění žádný tvar. V tomto smyslu se také uvádí, že tvar je to, co trvá v neměnné bytosti. Pravda se vypovídá na způsob tvaru. Proto danou otázkou není, zda pravda podléhá změně tímto způsobem. Za druhé o nějaké věci vypovídáš, že se mění, když změna nastává s ohledem na ni. Tak uvádíš, že se mění bělost, neboť těleso přechází z jednoho stavu do druhého s ohledem na ni. A v tomto smyslu se ptáš, zda se pravda mění.
Ujasni si druhý způsob vypovídání. O věci, vzhledem k níž nastává změna, se někdy uvádí, že se buď mění, anebo někdy naopak, že se nemění. Předně, je-li tato věc vnitřně obsažená v něčem, co je vzhledem k ní uváděno v pohyb, uvádíš, že se mění ona sama. Tak uvádíš, že se mění bělost či množství, když se nějaká věc mění vzhledem k nim. Bělost a množství při této změně postupně přistupují k podmětu.
       Je-li však věc, s ohledem na kterou změna nastává, vůči měněné věci vnější, pak se při této změně věc sama nepohybuje, nýbrž zůstává nehybná. Neuvádíš přece, že se hýbe místo, když se někdo místně pohybuje. Proto říkáš, že místo je nepohyblivou hranicí toho, co obsahuje. Místním pohybem nenazýváš posloupnost míst v jedné věci, která zaujímá místo, nýbrž spíše posloupnost věcí v jednom místě.
       U těch tvarů, o kterých říkáš, že se mění se změnou podmětu, pak dochází ke změně dvojmo. Jinak vypovídáš, že se mění tvary rodu, a jinak tvary druhovu, Druhový tvar nezůstává po změně stejný ani co do bytí, ani co do pojmu. Například bělost poté, co přešla v jinou barvu, nijak netrvá.
       Avšak tvar rodu zůstává po změně sice stejný co do pojmu, ne však co do bytí. Tak barva, když prošla změnou z bílé v černou, trvá co do společného pojmu barvy, ale ne co do téhož druhu barvy.
Nazýváš věc pravdivou podle první pravdy jako vnější míry, a podle vnitřně obsažené pravdy jako míry vnitřní. A tak přestože se stvořené věci liší účastí na první pravdě, první pravda sama, podle které jsou nazývány pravdivé, se nemění. Tvoje mysl vidí ze samotné pravdy někdy více a někdy méně. Pravda však setrvává v sobě, aniž se zvětšuje či zmenšuje. Vezmi však v úvahu pravdu, která je věcem vnitřně vlastní, a pak uvedeš, že se pravda mění, pokud se vzhledem k ní mění dané věci.
Už nám to začínalo v této věci trochu svítat, když se do toho vložil prof.Hovadík:
      Jakožto byloť dříve naříkáno, pravda se arciže u stvoření nacházíť jednak ve věcech samých a jednak v umu. Pravda jednání spadáť pod pravdu věci a pravda výpovědi pod pravdu umu, kterouž výpověď označuje. Věc se pak nazýváť pravdivou na základě vztahu k umu Božímu nebo lidskému. Vezme-liž se v potaz pravda věci ve vztahu k umu Božímu, pak se pravda neměníť se změnou věci v nepravdivost, alébrž se měníť v pravdu onačejší. Pravda jest totiž nejobecnější údoba, neboť pravdivé a jsoucí jsouť shodné. A tak stejně jakož věc zůstává jsoucí po jakékoliv učiněné změně, byť by se změnila v jinou věc podle jiné formy, skrze kterouž má bytí, takož zůstává i pravdivou, alébrž jinou pravdou. Ať už arci věc získá se změnou jakoukoliv formu či něco potratí, shodujeť se v této údobě s Božím umem, který ji poznává tak, jak jest, co do jakékoliv rozpoložnost. Uvažuje-li se však pravda věci ve vztahu k lidskému umu, nebo naopak pravda umu k věci, pak jářku někdy dochází ke změně pravdy v nepravdu nebo jedné pravdy v druhou -
        Stačilo pár vět a na místě nadšených obcovatelů besedy o pravdě se zabydlel tupý dav pochlebníků, zkrátka tupců, kývajících hlavami na znamení hlubokého porozumění a souhlasu s výroky proslulého libomudruna. Ten však pojednou strnul, jako by místo svačiny objevil na svém talíři jedovatou tarantuli. Pak vrhl zlostný pohled na nás - své posluchače a obcházel nás pohledem jednoho po druhém. Jen u mě, který jsem mu jeho pohled duchapřítomně opětoval, se poněkud zarazil, ale po chvíli zavrtěl hlavou a odvrátil se ode mne, aby objížděl zrakem celý ten vykutálený spolek mudrlantů.
        Přes dosavadní více méně kolegiální tón rozhovoru, který navozoval představu, že tvoříme s prof.Hovadíkem párek spřízněných duší, pojal jsem podezření, že by se snad naše povídání nakonec mohlo zvrtnout nějakým podivným směrem. Že by předtucha?
       Někteří lidé nevěří na předtuchy. Přisuzují ten podivný pocit, že se stane něco nepříjemného, podobným přízemním příčinám, jako jsou žaludeční šťávy, játra nebo nachlazení nebo počasí. Osobně se domnívám, že je v tom víc, než si povrchní pozorovatel dokáže představit.
       I ve chvíli, kdy jsem v téměř bratrském duchu přednášel svoje nápady a připomínky, dával jsem dobrý pozor, abych zůstal mimo dosah profesorových paží a jako vždy jsem řídil své pohyby tak, abych se nacházel mezi profesorem a dveřmi, kde jsem kdykoli mohl najít nouzový východ. Zkrátka jsem zaujímal vynikající ústupovou pozici, abych mohl prchat jako o život. Generál Laudon by mne byl pyšný.
      Pojednou nastala exploze, ale poněkud utlumená, jak by to nazval pan Stephenson, vynálezce parního stroje. V tiché místnosti se to rozlehlo jako zasyčení stovky naráz otevřených sodovek. Můj soused vyskočil dobré dvě pídě vysoko, dopadl zpátky s roztřesenými údy až židle zapraštěla pod jeho barokní usedlostí a s tváře mu seskočil cvikr.
V tomto okamžiku profesorova kýchnutí se mi mnoho vyjasnilo, a, jak se domnívám, jemu také.
        Lidstvo lze zhruba rozdělit do dvou čeledí - na ty, kteří při zjištění, že mají v pokoji lupiče, vyskočí a postaví se mu tváří v tvář, a na ty, kteří to neudělají. Prof.Hovadík patřil do té druhé. Každopádně ho to přivedlo k horečnému uvažování, až mu hlava zrudla jako rakovi. Moje domněnka zní, že začal chápat, že to shromáždění, které považoval za velevážené obcovatele jeho besedy, je pouze zástup odporných patolízalů, který mu tupě přisvědčoval na každé slovo, i kdyby to byla holá pitomost. Pokládal mne za dotěrného opovážlivce, ačkoli jsem se mu upřímně snažil porozumět. Tak jsem se rozhodl, že není-li mu doposud jasné, jak se věci mají, demonstruji mu tupost ostatních hostů, když spustím nějaký blábol o ničem. A skutečně, čím hloupěji jsem řečnil, tím více dávali najevo svůj souhlas.

Žvanil jsem a žvanil, dokud jsem koutkem oka nespatřil, že se sytá červeň z profesorovy tváře vytrácí a záda se mu postupně uvolňují z pozice vztyčeného pohrabáče. Pro tuto chvíli byla situace zachráněna, ale jeden nikdy neví, jaké další úlety si prof.Hovadík dopřeje. Přesto mu zbylo ještě hodně hrdosti, takže se zachoval poněkud pyrrhovsky. Znenadání se zvedl a zamířil ke dveřím. Pohyboval se pomalu, leč s neuhýbajícím pohledem a vysunutou čelistí jako aristokrat z francouzské revoluce kráčející ke káře, která ho vede ke gilotině. Když jsem ho posléze spatřil, pronesl, že si připadá jako vodník, kterému vypustili rybník. Nato mi ukázal schéma svého nového vynálezu, který nazval „útulek pro vodníka“. Později jsem si zanesl jeho náčrtek do svého deníku.        Pocítil jsem výčitky svědomí. Ty vás vždycky ochotně začnou hlodat, když někoho rozdrtíte železnou patou. Neubráníte se myšlenkám, že jste měl udělat něco, co by tomu ubohému oušlapkovi ovázalo rány a zase mu do života vneslo sluníčko.

       Nešlo jen o ctihodného libomudruna, nýbrž také o ty druhé. A tak jsem domluvil, co měl říct sám vznešený libomudrun.
       Cože jsem to vlastně řekl? To, že pravda je shodou věci a rozumu, a oddělí-li se stejná část od stejných věcí, zůstávají stejné, i když ne toutéž stejností. Tak s podobnou změnou rozumu a věci, zůstane nezbytně pravda, i když bude jiná. Když Sokrates sedí, tak vidíš, že sedí, a následně, když nesedí, tak vidíš, že nesedí. Když však oddělíš něco od jedné ze dvou stejných věcí a od druhé neoddělíš nic, anebo když od obou oddělíš nestejné části, nezbytně dochází k nestejnosti. Nestejnost se má k nepravdě jako stejnost k pravdě. Z toho plyne, že mění-li se věc vůči tvému rozumu, který stál v pravdě, aniž by se tvůj rozum změnil nebo se naopak mění tvůj rozum a věc zůstává stejná, anebo když se obojí mění, ale nestejně, pak dochází k nepravdě. Tímto způsobem se mění pravda v nepravdu. Když poznáváš Sokrata, který je bílý, že je bílý, je tvůj rozum pravdivý. Shledáváš-li ho však následně jako černého, zatímco Sokrates zůstává bílý, nebo naopak poznáváš Sokrata stále jako bílého, zatímco se změnil v černého, anebo hop vidíš jako rudého, zatímco zbledl, bude v tvém rozumu nepravda. A tak je jasné, jakým způsobem se pravda mění a jakým se nemění.
      Tohle všechno vlastně jasně vymezuje moje pochybnosti ohledně toho, zda je stvořená pravda neměnná. Jak se s nimi má jeden vyrovnat?
       Anselm mluví o první pravdě, podle níž se všechny věci jako podle vnější míry nazývají pravdivými.
       Kromě toho je jasné, že rozum odráží sebe sama a poznává se stejně, jako poznává jiné věci. Proto věci, které patří k tvému rozumu, můžeš, co do pojmu pravdy, uvažovat dvojím způsobem. Předně nakolik jsou jistými věcmi. V tomto případě o nich pravda vypovídáš stejným způsobem jako o jiných věcech. Stejně jako je věc nazývána pravdivou, protože naplňuje to, co je jí dáno v Boží mysli, když uchovává svou přirozenost, tak se výpověď nazývá pravdivou, když uchovává svou přirozenost, kterou jí Boží mysl vyměřila, a která nemůže být od ní odtržena, dokud sama výpověď trvá. Za druhé, jak se věci patřící k tvému rozumu vztahují k nahlíženým věcem. Tehdy se výpověď nazývá pravdivou, když je shodná s věcí. A taková pravda se mění.
        Dále je nad slunce jasné, že pravda, která trvá i po zničení věci, je první pravda, která se rovněž nemění se změnou věcí.
        Kromě toho je jasné, že pokud věc trvá, tak u ní nemůže nastat změna v tom, co je pro ni bytostné. Pro výpověď je bytostný například to, aby označovala to, k čemu byla určena, aby označovala. Z toho nevyplývá, že by pravda věci žádným způsobem nepodléhala změně, ale že nepodléhá změně co do bytostných vlastností věci, pokud věc trvá. Změna bytostných vlastností nastává až se zánikem věci. Avšak co se týká případných prvků, tak může dojít ke změně, i když věc trvá. A tak co do případných prvků může dojít ke změně pravdy věci.
        Při jakékoliv učiněné změně pravda trvá, avšak ne stejná.
       Totožnost pravdy nezáleží pouze na totožnosti věci, nýbrž také na totožnosti rozumu. Stejně tak totožnost účinku závisí na totožnosti jednajícího a trpícího jednání druhého. Ať je jakkoliv totožná ona věc, která je označována oněmi třemi výroky, přesto není stejný jejich náhled, neboť ve skládání rozumu je přidán čas. Proto se náhled různí podle různého času. (Pokr.)

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (6)

Jak trpí a sténá Boží příroda
Jako ekolog se můžeš zabývat strašnými dopady zemětřesení, sopečné činnosti, vichřic či záplav. Tehdy sice jde o hrozné procesy, které se vymykají tvému ovládání, škodí ti, ale zřejmě jsi je nezavinil. Říkám to proto, že už ses naučil vyvolat zemětřesení podzemním výbuchem i urychlit sopečnou činnost, vyvolat někde cíleně vichřici, záplavy nebo podnítit vlnu tsunami. Různé tebou nezaviněné těžkosti však můžeš omezovat ve svém škodlivém dopadu. Můžeš předvídat blížící se pohromy. Raději se však jako pouhý ekolog obíráš hroznými účinky působení okolního životního prostředím, které jsou uměle zaviněné lidmi.
Jako křesťan se však vydej dál, než pouhý ekolog. Průkopnicky odhaluj za hroznými změnami v životním prostředí hříchy určitých lidí, ale i ze strany upadlých andělů. Kromě toho, že ďábel popírá svou existenci, vyvrací i vlastní účast na svém hrozném působení. Ocitá se na útěku před vlastními projevy, i před projevy ryzího, panenského Božího stvoření. Uchyluje se ke lži, nenávisti, ničení života. Tak se ďábel snaží umenšovat dobro, které ti Stvořitel v přírodě poskytuje. Tak tě odvádí od Boha a svádí na scestí.
Hlavním místem útěku svedeného člověka je město. Tam se soustřeďuje mnoho lidí. Max Picard to vystihuje slovy: Ulice jsou jako roury, do nichž jsou lidé nasáváni. Několik stromů, které byly spolu s lidmi strženy do města, stojí nejistě na kraji ulice. Nemohou už nalézt cestu zpět na venkov a s námahou se snaží vrůst dolů do asfaltu a zmizet... Lidé se tu scházejí, aby se učili utíkat. Kdo ještě neutíká, tady se to naučí... Díváme-li se shora s domu do ulice, jako bychom se dívali do nějaké strojovny: temné proudy lidí se pohybují sem a tam jako tmavé hnací řemeny strojů, celé město je mašinérie, která neprodukuje nic než útěk.
Velkoměsto je jakoby zkamenělý útěk. Je vystavěno proti nebi jako pevnost. Všude, kde je nahoře nebe, jsou dole na zemi nastraženy zdi domů. Jen škvíry jsou ponechány mezi okraji střech. Jsou to střílny nebo výhledy, jimiž má být pozorován nepřítel. Domy se pevně drží na zemi asfaltem, aby se nepropadly do země, až proti nim vyrazí nebe. Dráty jsou napjaty od střechy k střeše jako ostnaté překážky. Ulice jsou už jen škvíry mezi domy, nouzové východy pro prchající - leckde jsou však naopak široké: výjezdní plochy, zařízené k útoku proti nebi. A komíny továren jsou napřaženy proti nebi jako hlavně děl.
Útěk mnohého člověk natolik zachvátil zemi, že se zdá, jako by mu sloužilo a náleželo vše. Pozemský povrch je už jenom půdou útěku. Musí se rozprostírat do široka, aby útěk měl prostor řítit se kam chce. Silnice už nejsou cestami lidí, ale liniemi útěku, spěšně načrtnutými bílými pruhy, ukazateli útěku.
Neměnné věci země jsou už nepokojné. Jaro, léto, podzim, zima, den a noc, jak ochotně přicházely roční doby na zem, a jak pokojně vyčkávala každá roční doba, až na ni přijde řada. Teď jsou roční doby nepokojné. Jako zvířata před zemětřesením, tak je celá příroda neklidná před útěkem. Už jaro váhá, než přijde (jak dlouho musila čekat zima, než směla přijít!), pak přijde rázem, jako někdo, kdo chce, aby se rychle zapomnělo, že přišel pozdě. Najednou je tu také léto - je to však jenom opozdilec minulého léta; kdosi, kdo se snaží rozpomenout se, jaké bylo ono léto... Podzim přichází jen proto, že přišly ostatní doby. Odvažuje se toho, protože se toho odvážily i jaro a léto.
Není už důvěry mezi ročními obdobími. Kusy jara vtrhají do zimy a zima vrhá kus svého času do léta, všechno se v roce mísí, strká se a naráží do sebe. Není už důvěry mezi ročními obdobími. Všechno je jakoby poznamenáno velkým zánikem, vše trne v úzkostech a jakoby připraveno vrhnout se na útěk... (M.Picard, Člověk na útěku, Praha 1970, s. 92-97)
Toto není jen umělecký výraz poruchy životního prostředí. Vždyť srovnáním dostupných měřítek můžeš vyvodit, že současné teplé období už dospělo ke konci, a během geologicky krátké doby se projeví zhoršení podnebí. Hříšník svou činností urychluje procesy, které upomínají na časnou dobu ledovou. Vytváří umělé podmínky, které nemají obdoby v dějinách narušené přírody. Díky Spasiteli to však neznamená celkové katastrofální zhoršení.
Ovšem různé tvoje zásahy do přírody, jako znečištění ovzduší, způsobují hrozné následky. Hovoří se o skleníkovém efektu. Z hlediska tepelných poměrů to znamená mírné oteplení, tedy něco, co by se zdálo být příznivé životu. K tomu se však připojuje zamoření ovzduší jemně rozptýlenými pevnými částečkami a vytváření pásem smogu. To brání plnému využití slunečních paprsků, dopadajících na Zem a způsobuje ochlazení.
Přirozená samočistící vlastnost přírody, kterou Bůh vkládá do svého stvoření, je v subtropických oblastech menší než v oblastech mírného pásma. Tropické soustavy jsou nestálé a křehké. Práh znečištění, po jehož překročení dochází k neodvratným změnám, je zde nízký.
Takto proti sobě vyvoláváš odvetný, bumerangový úder přírody, pokud zavčas nepřijmeš účinná opatření na její ochranu.
Během vývoje soustavy toků byl přirozený přísun a obměna látek v tocích základem koloběhu látek. Jejich přeměna a přenos organismy je zárukou rovnováhy životního prostředí. Bůh stvořil tuto samočinnou soustavu tak, aby byla uzpůsobena na zatížení větší, než mohla příroda sama vyvolat. Navíc je připravil na nouzové poměry. Proto zvýšený přísun různých odpadů ústrojného původu nebyl při tvé stupňující se činnosti patrný po řadu staletí. Byl totiž stále ještě v mezích únosnosti. Teprve překročením jistých hranic se vyhrocují poměry, které pro soustavu znamenají změnu programu. Ustálená skladba byla narušena..
Takže co podniknout? Jednat, když tomu přesně nerozumíš, nebo se modlit a ponechat na Bohu, aby napravil za tebe, cos pokazil? Ora et labora! Modli se a pracuj! Pokud nemáš morální jistotu o správnosti svého počínání, počkej s jednáním a modli se. Tedy neponechávej to jenom na Bohu. Bůh se vtěluje, aby zachránil porušené lidstvo a svět, ale ne bez tebe. I když uzdravuje mnoho nemocných, přichází uzdravit především tvou nemocnou duši, aby pak tvým prostřednictvím přinesl posvěcení celému světu. Pokud se nepřičiníš, dopadneš jako neplodný fíkovník: Ježíš spatřil u cesty fíkovník; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: "Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!" A ten fíkovník najednou uschl. Učedníci se podivili: "Jak najednou ten fíkovník uschl!" Ježíš jim odpověděl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ - stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit." (Mt 21,19-22) Přičiň se o uzdravení narušeného prostředí v sobě i kolem sebe, a kde nemáš jistotu o správnosti, přestaň jednat a modli se. Bůh ti přidá poznání, rozšíří meze tvého jednání, anebo odstraní překážku. fr.Moti (Pokr.)

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, mučedníka osvětimského

Může mi časté přijímání svátosti smíření a pokání pomoci k vnitřnímu zpřítomnění, Pane?
Ano. Proto tě vyzývám k častému přijímání svátosti smíření, zejména jsi-li duchovní osoba. Důvody, kvůli kterým tě zvu k přijímání této svátosti, platí stejně vůči věřícím obecně, hlavně vůči zbožným osobám, které chtějí svůj život přivést blíže k ideálu dokonalosti řeholní a kněžské.
Podobenství o marnotratném synovi (Lk 15,11-32) ti říká, že jsi to právě ty. Jak často podléháš pokušení opustit Otce. Jak často býváš zklamán svou slabostí i světem, zbavený důstojnosti, ale trpící touhou po návratu ke společenství s Otcem. To podobenství ti ukazuje, že smíření je Boží dar a Boží dílo. Inspiruji apoštola Pavla, aby napsal: Neboť jestliže jsme s Bohem usmířeni smrtí Jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli znepřáteleni, tím spíše - po usmíření budeme zachráněni Jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána, protože skrze Něho se nám nyní dostalo usmíření (Ř 5,10, Kol 1, 20-22). Proto i tebe vyzývá: Smiřte se s Bohem (2Kor 8,18-20).
Dávám svým apoštolům účast na svém díle usmíření. Proto píše apoštol národů: Bůh nám svěřil službu, abychom hlásali usmíření a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. (2Kor 5,18).
Moje tajemné Tělo je svátost neboli znamení a nástroj tvého vnitřního spojení se Mnou a s ostatními lidmi a Božími tvory. Chci tě smířit se Mnou, ale i se samotným tvým křížem, a současně s ostatními lidmi se všemi Mými věrnými tvory.
Ustanovuji svou Církev jako usmiřovatelku. Jedinečná známka tohoto díla je v tom, že smíření těsně souvisí s obrácením tvého srdce. To je nezbytná cesta, jíž můžeš dojít k unesení svého životního kříže, i k souladu mezi lidmi a s ostatním Mým dobrým stvořením. (Jan Pavel II. Reconciliatio et paenitentia 1,)
Trvám na svém odvěkém záměru, třebaže tě často zachvacuje pýcha a uchvacuje svět a jeho matoucí duch, takže špatně využíváš svobody, kterou ti dopřávám jako Mému obrazu, abys miloval dobro a usiloval o ně. Třebaže Mi často místo láskyplné odpovědi na Mou lásku spíše odporuješ jako soupeř, přesto vytrvávám v lásce.
Jsem bohatý v milosrdenství (Ef2,4). Tak se podobám otci z toho podobenství a nikomu ze svých dětí neuzavírám své srdce. Čekám na tebe, ale nevnucuji se ti. Jen vyzývavě otevírám dveře do svého domu, aby ses jako ztracenec vrátil a setkal s ostatními kolem Mého stolu, aby se tam radostně a slavnostně slavilo Moje odpuštění a tvoje smíření.
Toto Moje předsevzetí uskutečňuji a zjevuji vykupitelskou činností. Moje Slovo se stává tělem a vstupuje do chodu věcí tohoto světa, beru je na sebe a v sobě je sjednocuji (Ef 1, 10).
Moje Církev pokračuje v hlásání zvěsti o usmíření, kterou zvěstuji (2Kor 5,20)
Když uposlechneš tuto výzvu, učiním tě účastníkem smíření a přesvědčím tě o pravdě, že ti přináším pokoj, jaký ti nikdo ani svět nemůže dát ani vzít, ruším příčinu nepřátelství a usmiřuji tě se sebou v jednom těle (Ef 2,14-16).
Jak můžeš, Pane, plnit toto své usmiřovatelské poslání právě v Církvi?
První cestou této spásonosné činnosti je modlitba.
Další cestou je svaté kázání – hlásání. Nepřestávám ti v Mé Církvi nabízet usmíření a odhalovat špatnost hříchu.
Jinou cestou je Moje pastýřské působení v Církvi. Tak usiluji o tvé povoláni na cestu návratu ke Mně, k Mému stolu, ve společenství celého Mého vykoupeného lidstva a v jednotě celým Mým posvěceným světem.
Konečně je cesta svědectví. Je mlčenlivá. Pochází z dvojího hlediska. Předně jsem si ve své Církvi vědom Mé nezrušitelné svatosti. Dále jsem si vědom potřeby Mé Církve dennodenně se očišťovat a obnovovat, pokud si ji nepřipravím slavnou bez poskvrny a vrásky, protože tvář Mé Církve se kvůli tvým hříchům jeví méně zářivá každému, kdo ji sleduje.
Toto svědectví má dvě základní podoby. Předně je znamením oné všeobecné lásky, kterou ti zanechávám za dědictví jako svému následníkovi. Láskou dokazuješ svou náležitost ke Mně. Kromě toho se proměňuje ve vždy nové skutky vnitřního obrácení a usmíření tím, že se odstraňují spory a dochází k vzájemnému odpuštění.
Nabídni ruku ke smíření a pomoci tomu, s kým jsi znesvářen, ať je to člověk nebo jiné stvoření, trpící kvůli tvým hříchům, a dopřeji ti pokoj.
To je cesta ke smíření mezi lidmi na světě a k budování civilizace lásky. Tak neváhej a vydej se tou cestou.
Copak může láska mít tu sílu, aby přemohla strašnou obludnost hříchu, který ve svých důsledcích vede až k potopě světa či k poškozené ozónové vrstvě Země?
Láska je větší než vina. Nezbytný počátek tvého návratu ke Mně spočívá v poznání vlastního hříchu, ale také v uznání, že jsi hříšník, schopný hříchu a ke hříchu náchylný (1Jan1,8). Sám ti jako marnotratnému synovi vkládám do srdce a do úst tato význačná slova: „Otče, zhřešil jsem proti tobě“ (Lk15,21) Podmínkou tvého smíření se Mnou je odklon od hříchu a úkon pokání, totiž litovat hříchu a projevit lítost najevo. Tím nastupuješ cestu zpět ke Mně.
Hřích je tvůj úkon jako svobodného tvora, avšak ve všem lidském působí příčiny, jejichž vlivem se to vše úchylné umísťuje za hranice lidského. Tam se tvoje svědomí a vůle dotýká těch temných sil, které podle sv.Pavla hýbou světem, takže mu jakoby vládnou.(Ř7,7-25)
Jako úkon jedince má hřích první a nejhorší účinky přímo v tobě. Mluvit o společenském hříchu, o kolektivní vině, o záporných neosobních silách mimo tebe, vyžaduje uznat, že tvůj hřích má dopad na tvé okolí a zanechává tam stopy, které se zdánlivě odpoutávají od tebe jako jejich původce.
Všechny společenské hříchy jsou důsledkem nahromadění mnoha neodhalených, nevyznaných, neodčiněných osobních hříchů. Za každou sociální příčinou hříchu stojíš vždy osobně ty, odpovědný hříšník. (Jan Pavel II. Reconciliatio et paenitentia,2,I)
Hřích je tajemstvím zla. Třebaže se zdá, že hřích, který vystoupí i z tebe navenek, má obludnou moc, přesto nemá vedoucí postavení, a tím méně je vítězem. Tvůj hřích nemá trvání sám o sobě, nýbrž jen jako parazit ulpívající na něčem dobrém. Staví se jako sok proti opravdu účinnému základu, který je tajemstvím tvé zbožnosti. Tajemství tvé zbožnosti je Mým vlastním tajemstvím. Je tajemstvím Vtělení Mého Slova, tajemství tvého vykoupení Mou smrt na kříži, tajemství Mého Zmrtvýchstání a oslavení.
Toto tajemství Mé nekonečné lásky k tobě dosahuje až k nejskrytějším kořenům tvé nepravosti. Proto může od základu pohnout tvou duši k obrácení, aby ji vykoupilo a umožnilo usmíření.
Avšak toto vykoupení a usmíření se neděje automaticky. Vždycky sleduj i druhou stránku tajemství tvé zbožnosti. Sleduj výzvu mé lásky k tobě jako hříšníkovi. Moje láska volá do celého světa z kříže, ale také tiše klepe na tvé srdce. Moje láska čeká na tvou svobodnou a cílevědomou odpověď, aby jasně vynikla, že je mocnější než hřích a smrt. (Jan Pavel II. Reconciliatio et paenitentia,2,II)
Vím, že věřící přijímají svátost smíření a pokání málo pravidelně. Přesto se odedávna tento prostředek dokonalosti uplatňuje a je obecně přijímán od duší, které touží pokračovat na cestách dokonalosti. Tento obyčej je schválen příkladem největších světců, z nichž mnozí se zpovídají často. (Pokr.).
                                                                                            +++

                                                                                    Eva Lopourová

                                                                                             +++