červen2008

Ročník XIV., číslo 6. červen 2008
Obsah: MEZI POUTÍ A BLOUDĚNÍM, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (16), Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka

Jeho překvapená tvář nabyla vzezření meditujícího poustevníka sloupovníka. Dlouho mu nad tím zůstával rozum stát, takže se tvářil jako by právě snědl pavouka. Doposud se většinou zdržoval na jednom místě a budil dojem, že o něčem přemýšlí. Pak se však odebral k mramorovému oltáři a bedlivým okem se jakoby snažil vytahovat Ukřižovanému nějaká slova z úst, aby věděl, jak se to veliké v jeho životě semele. Počínal si trochu jako dítě, které nahlíží předčasně do vánoční punčochy, aby zjistilo, s čím se svatý Mikuláš letos vytasí. Většinou ta obhlídka svatostánku končila tím, že sklapl knihu svých dětských nadějí, dopřál svému hábitu rozprostření před křížem jako bezvládné prostěradlo, spouštějící se na zem.
Nemám vůbec žádné diplomatické zkušenosti, excelence.

Už nejsi žádný začátečník. Je konec usedlého života, rozhodl biskup Diego z Azeveda a pokračoval: -

Král Alfons VIII. potřebuje vyhledat na dánském dvoře nevěstu pro prince Ferdinanda. Pověřil tím právě mne. Neznám kromě tebe nikoho lepšího za průvodce na cestu.
Oslovený však nejistě přešlápl z nohy na nohu, jako by právě nacvičoval sólové vystoupení tance paso doble.
Chceš přece poznat svoje životní poslání! Každý je veden zvláštní cestou k životnímu cíli. Často nepatrná událost přivádí člověka tam, kde je mu souzeno být. Nepatrná příhoda v něm rozšíří jasné poznání, že to a ono je jeho životní úlohou.
Excelence, než cokoli podniknu, potřebuji na chvíli odejít do kaple. Potom vám dám svou odpověď.
Biskupský prsten opsal vzduchem křivku, až vykonal jedno pokynutí.
Človíčku, vezmi rozum do hrsti! Nejsi žádná pápěrka, omezená, s tolika chybami a nedostatky. Zvu tě překročit svůj stín. Tak zkus žít ve středu jsoucna tak, jako žiji sám v sobě. Vyzývám tě k nejvyšší dokonalosti a kráse. Nebuď troškař. Uč se být maximalista. Přitom zůstaň realistou každým coulem. Přej sobě i ostatním jen to nejlepší, protože to smíš sobě a všem ostatním díky Mně dopřát. Kdo se spokojí s málem, není hoden, abych k němu vůbec přišel jako Král králů a Dárce všech darů.
Konečně jsou to jen důsledky, které z toho plynou pro tebe, když podle vyššího záměru vyrosteš z dětství až k dospělému přátelství se Mnou.
Opocená hlava se dotkla kříže, jako by ho chtěla podepřít, ale vzápětí se od něho prudce odtrhla.
Žádný spánek! Žádné snění! Tady jde o skutečnost tvého původního dětství! Především ale - co to vůbec je - to tvoje dětství? Kéž by ses nejen honosil tímto jménem, ale skutečně také byl takovým dítětem! Zvu tě k tomu! Už tím, že si tě stvořuji. Ale to není vše. Hlavně tím, že tě přetvořuji! Prožehnu tě milostí, aby ses Mi mohl víc podobat jako Můj vlastní obraz.
Odtud vyplývá, jak odpovědná a vznešená je tvoje úloha jako Mého dítěte. Vybírám a volím si právě tebe ze všech tvorů, abych skrze tebe a přes tebe ovládal, řídil a spravoval všechno ostatní. Hodlám řídit svět z tvého srdce. Svěřuji ti všechny ostatní a především bližní. Svěřuji ti je, abys je vedl k dokonalosti, ale nejen podle nějakých zvenčí daných předpisů. Veď je podle Mě samého. Snaž se umožnit všem ostatním žít jako Moje dítě z plnosti podobnosti se Mnou. Svěřuji ti tvé bratry a sestry, abys je vedl stále blíž a blíže ke Mně. Z toho vyplývá také svatá neúprosnost, aby ses nedal unavit tím nevděčným, co je v úloze toho, kdo je postaven do popředí a má spravovat vše, co mu bylo svěřeno. Přestaň tupě přehlížet, aby ti, kdo ti podléhají, byli snad někdy nuceni smiřovat se s povrchností, s prostředností a malostí svých nadřízených. Jako Moje dítě už nejsi pod vládou zákona ukládaného zvenčí. Podléháš řádu milosti. Bylo by nemístné i nevčasné vnášet mezi lidi způsoby vnějškového vedení a povrchní, neosobního ovládání a donucení, jaké nutně sužovalo celé lidstvo před Mým přijetím tvého těla za Můj vlastní příbytek.
Když dospěješ k myšlence, že jsi zvláště ty uprostřed všech ostatních lidí povolán k tomu, aby byl a žil jako Moje dítě, a že jsi ostatním svěřen, abys je podporoval na cestě k dokonalosti, tak rád podnikneš a vytrpíš všechno pro ostatní. Osvojíš si to vnitřně, plným prožitkem a vlastní zkušeností. Pojednou zakusíš, že to není žádná utopie ani výmysl, ani pouhá teologická formulka, nýbrž nejbohatší a nejživotnější, jakož i nejpůsobivější skutečnost. Potom naplno prožiješ úchvatnost této skutečnosti, která tě dovede přetvářet, posilovat, abys všechno podnikl i všechno vytrpěl pro bližního na základě svého povolání za Moje dítě.
Jenže řekni to někomu na ulici. Kdekdo ti odpoví: No a co? Mám snad štěkat?
Jen někdo, vymykající se z davu, se kterým pouze zdánlivě splývá na své cestě od jednoho díla ke druhému, zakusí jako ty, že tato myšlenka vznešeného dětství osladí všechny hořkosti a povzbudí ke všem obětem, bez nichž je život každého, kdo usiluje o dokonalost, nemyslitelný. Tato myšlenka tě chrání před zevšedněním a zpovrchněním služby lásky. Také tě ale ochrání před propadnutím pouhému lidskému soucitu, před uchýlením se k diktátu bezbožného lidumilství, k bezduchému boji za lidská práva namísto milosrdné služby.
Zamýšlíš se stále dost nad touto krásnou myšlenkou, a hlavně: žiješ z této myšlenky? Snaž se vybudovat svůj vnitřní život na jejím základě. Hleď k tomu strhnout svou atraktivností a úchvatností také ostatní.
Nové dětství je ten nejkrásnější, ale také nejvýmluvnější a nejpřesvědčivější základ celého života, všech jeho požadavků. Přitom ti tyto požadavky vůbec nepřipadají jako něco krkolomného, ani jako něco neúnosného, a vůbec už jako něco křečovitého a nemístného.
I přes působivost a jasnou přesvědčivost životního kořene, zůstával mladý kanovník při sebemenším okolním náporu načisto paf. Stačilo takhle málo a jeho srdce pokaždé málem nadskočilo, zastříhal nohama jako při tanci sarabandy. Krátce poté se svinul kolem oltáře jako přerostlý břečtan, až se Ukřižovaný na novém stromě života zakymácel, aby z něho navzdory hřebům sestoupil a přiblížil se.
Jak krásné je toto nové dětství! Nechci tě prostě jenom nechávat na zemi. Nevyhloubil jsem jen tak pro nic za nic v tvém nitru onu propastnou touhu po úplném štěstí. Nezakládám zbytečně ve tvé duši žhavou touhu po ryzí pravdě, po spočinutí ve štěstí, které dává všechno. Proto ti předkládám toto všechno tak, že se ho nikdy nedobereš až na dno, kde bys už nemohl dál pronikat, protože by se ti zdálo, žes už všechno obsáhl. Poznáš, že jsem nesmírný ve své dobrotě, lásce, pravdě a kráse. Právě proto musí být věčnost, abys mohl toto své štěstí jaksepatří uchopit a řádně prožít.
Zatímco kanovnický hábit leštil a skoro hladil mramorovou podlahu před křížem, oči vytřeštěně putovaly tmou. Čím to, že se ta chvilka v kapli protáhla jako černá kočka na střeše, a že noc nejen ztmavěla, ale také navlhla. Způsobil to jemný příval jeho kropenaté chvály.
Se zarudlýma očima se vrátil do biskupské rezidence. Párek očí mezi párem svící vzhlédl od knihy a zamrkal:
Nuže?
Chvíli bylo ticho, že se dalo dlabat lžící. Teprve po této nekonečné chvíli prořízl zhuštěnou atmosféru Dominikův pevný hlas:
Pánbůh už někdy lidem takové dárky naděluje. Jsem připraven.
Možná ještě ne dost. Musíš se lépe obléknout. Jedeme do míst, kde šaty dělají člověka, a také taková místa představujeme – když jednáme jménem kastilského krále.
Venku pod širým nebem bylo skoro tak tma jako na chodbě. Šedá, hrozivá obloha teď úplně zčernala. Byla to nateklá hmota inkoustových mraků, těžkých hromem, bleskem a deštěm, který občas přikvačí, aby připomněl vnitrozemcům na sever od Alp, že jsou otužilí, a že jejich povahu nesmí podkopávat věčný sluneční svit jako u obyvatelů jižních krajin. Ta hmota nyní vyštěkla na biskupa Diega z Osmy a jeho společníka jako zdivočelý pes.
Bylo by však třeba mocnější síly nežli nepřízeň počasí, aby odradila zdatného biskupa, když volala povinnost.
Mohutné masivy Pyrenejí, přerůstající v další hory pohltily Diega de Azevedo. O několik vteřin později pohltily také Dominika Guzmána.
Jeho pozdější obdivovatelé nabyli přesvědčení, že od límce nahoru se mu nikdo nevyrovná.
Učení pánové hledají lidskou genialitu v hlavě jako v jedině možném místě. Podle toho měří a srovnávají jako sir Francis Galton ve svém díle Heredity of Genius. Jiní zase pitvají a váží mozky, aby zjistili, kolik váží mozek Einsteinův a kolik třeba mozek Lva Tolského. A další zase říkají: Kdepak! Ve váze mozku to není. Je to v závitech mozkové kůry. A nakonec? Génius se vytratí a jednou splyne k nerozeznání s bláznem, jako Cézaru Lombrosovi, jindy zase s přelévající se hmotou širokých mas. Koneckonců se génius vytratí jako pára nad hrncem.
Zdánlivě bezcílně a temnotou putující nožičky Ježíšovy ho nyní unášely západním směrem. Takže to nebylo jenom v hlavě, ale taky v nohách, v žehnajících rukách, ale také v srdci, a koneckonců v celém těle toho, který se rozhodl šlapat ve stopách Nejvyššího jako jeho dítě, bratr, přítel, apoštol. Kdyby šlo jen o tělo, nikam by se nedošlo. Šlo však především také o duši. Jenže ani to by bývalo zřejmě nestačilo, nebýt toho celkového zaměření a zacílení. Tak tu byl nejen postup, ale je také přitahování a tažení, vláčení a cloumání někdy po alpských hřebenech, jindy po náramných dírách.
Ve všech těch černých dnech, které následovaly, nikdy ve skutečnosti neztratil naději. Někdy byla temná, ale vždy tu byla.
Tak těsně přilnul k Nejvyššímu, že ho nikdy neopouštěla naděje, ta něžná přítulná dívka.
Naděje opouští lidskou duši velmi neochotně. Po prvním ochromujícím dopadu jakéhokoli šoku má většina z nás sklon pokusit se vsugerovat si, že to nemusí být tak zlé, jak to vypadá. Máme pocit, že se co nevidět objeví nějaké vysvětlení a postaví věc do jiného světla. A tak se i mladý kanovník v tu chvíli ubíral temnými horami jako ovce a cosi - za této situace zcela pochopitelně -nesrozumitelně mumlal.

Aá, katolická honorace! Zaznělo pohrdavě hostincem v Toulouse, kde hledali útulek.
Jenom projíždíme.
To rádi slyšíme, ozvalo se s dávkou jízlivosti.
Šenkýři, nalej pánům vína. Jedou z daleka –
Od kastilského krále.
A trochu utrejchu! – ozval se opilý hlas.
Nemáte rádi kněze?
Vyžíráte nás a ždímete! - A co nevyžerete, odvezete!
Zaplatíme.
O tom není pochyb, že zaplatíte - za všechno jednou zaplatíte – za celou tu prohnanou církev!
Zatímco slova vibrovala vzduchem, vášně ochladly, na tváři ctihodného Diega se objevil výraz umírající kachny, který ho tak často zdobil v okamžicích tísně. Po prvém jeho vypěnění se dostavila značná ochablost. Kdyby mu byl jeho kanovnický průvodce v tu chvíli snad sdělil: Excelence, máte velmi malý pulz, jistě by mu byl s klidem vydechl: Nevadí, mám dost času.
Nasupeně však zafuněl jako býk před kardinálem. Z celého jeho zjevu bylo okamžitě patrné, že přijal velmi zdrcující zprávu. Oči mu lezly z důlků, vlasy měl rozcuchané v místě, kde se za ně předtím v rozrušení chytil. Jeho tvář vypadala, co nejvíc mohla, jako tvář rozčíleného Saula.
Co máte proti církvi?
Takových jako jste vy, máme tady víc než dost, ukázal kterýsi z hostů palcem k žumpě za hostincem.
O některých věcech a počinech se říká, že jsou to velké kroky, a že je to velká námaha, hodná lepšího předmětu. Jsou lidé, kteří podnikají podivuhodné úsilí, aby zabili svůj čas, svou duši a práci svých bližních velmi soustavnou, tvrdošíjnou, přesně a prováděnou honbou za maličkostmi a malichernostmi. Kdo má hlubší chápání věcí, ten ví, že maličkost není docela totéž, co malichernost. Maličkosti jsou jen zdánlivě malé, totiž s ohledem na nesmírný cíl, v jehož světle se nic nesmí jevit malým.
Malichernost je shánění maličkostí bez tohoto cíle. Malichernost je soustavná snaha, aby ony maličkosti nepřesáhly stín své malosti. A v tom je někdo virtuózem. Tak především umí znamenitě rozbít svůj čas na tisíce drobností. Nevydrží u žádné poctivé práce. Za chvíli ho to přestane bavit. Jeho zájmy jsou trvanlivé jako dubnové přeháňky. Oč méně vidí výsledky své práce, o to více provozuje svou velkorysou malichernost vůči svým bližním, hlavně vůči těm, kdo hrozí nějak zastínit jeho bezvýznamnost. Pokaždé se na napřed snaží přihřívat si u někoho svou polívčičku, svést se spolu tam, kde se něco většího děje. Běda, jestli ho bližní přizve k účasti a s někým seznámí. Pak si může být jist, že mu za chvíli odcizí jeho známé. Nehlídá-li si dost obezřetně své místo, pak se brzy octne na vedlejší koleji. A protože stále ještě slyší a dovídá se o přednostech, výkonech a vážnosti svého bližního, hledá tedy chyby, nedostatky na jeho díle i na jeho osobě. A v tom dosahuje vynikajících výsledků. Stává se sítem, takovým podivným sítem všech nespokojenců s jeho bližním. Na něm se usazují všichni nespokojenci. Aniž by je složitě vyhledával, soustředí se kolem něho. Samovolně. Cítí spřízněnou duši, u které najdou pochopení pro své antipatie.
Načež hledá na svých bližních chlupy, hnídy a vši jako pravý hnidopich,. Nemá větší radost, než když zase najde nějakou chybu, než když ho zase někdo upozorní na podobné pochybení jeho bližního. To hned povyroste jeho sebevědomí. Ten jeho bližní není tak velký, jak se zdálo, kdepak, není, protože na něm nachází tolik chyb a nedostatků.
V duchovním životě se jeho duše uspokojuje tisícerými ryze vnějšími úkony, zvyky, projevy. Neumí pochopit služebnost ani prostředečnost těchto zařízení. Odmítá uznat, že výjimka podporuje pravidlo, jakož i zákon, kde se nižší podřizuje vyššímu. Proto si počíná tvrdě a bezohledně. V tom zakouší opojení z moci, a přisazuje k tomu další iluzi, že právě tímto sebeklamem je mu kolem srdce jako proroku Jeremiášovi. Domýšlí si, že právě tím je spravedlivý a horlivý v zachovávání řádu a kázně. Nevychová žádnou osobnost. Buď zlomí člověka, nebo ho zkazí v pokrytce. Pokrytectví se totiž brání zlomení a propadnutí této malichernosti. Nedá-li se malicherný štoura převychovat, měl by být držen daleko od všech lidí velkého formátu, od každého velkorysého díla, daleko od života, hluboko v podzemí. Jinak by dusil, unavoval a otravoval celé okolí.
O jistých nepřehlédnutelných, ale těžko postižitelných okamžicích života, zasahujících kruhy prosté zrovna tak jako velevážené, se obtížně píše. Doboví kronikáři jsou většinou natolik dětmi své doby, že pro samé stromy nevidí les. Soudobí vypravěči příběhů, jejichž nadání, pokud jaké mají, se pohybuje spíše směrem k zaznamenávání událostí než k rozboru toho, co je provází, a o souborném náhledu ani nemluvě, tedy všechny tyto děti své doby se cítí těmito okolnostmi zaskočeny. Až teprve, když to někde začne jaksepatří skřípat, najednou se dojde k obecnému poznání. To se pak traktuje i na té nejosvícenější akademické půdě podle známé říkanky: Kolo se nám polámalo, udělalo bác! Kolotoč zůstal stát a najednou jsou všichni trpělivými pozorovateli obecného kostnatění myslí. Rázem se kdekdo tváří jako zkušený znalec podnětnosti, připomínající svou smělostí a pohotovostí mořskou škebli. A tato šnečí podnětnost a myšlenková zaseknutost se kupodivu ujímá právě u těch, kdo se z Božího dopuštění dostali takzvaně na výsluní. Farizejové bystře objevují, že je nejvyšší čas pro zavádění nového pořádku, nové soustavy a nové techniky řízení, ale jinak je to vlastně munifikace mrtvol, nové uspořádání posledních zkamenělin, překládání kosterních pozůstatků a úklid nejrůznějších fosilíí.
Hostinský sledoval honosně balenou a v brokátu vázanou blahobytnou usedlost ctihodného Diega:
Tlouštík si právě dopřál večeři. Nevím, jestli kdo pozorně sledoval zasloužilou veličinu při večeři. Osobně postrádám tuhle zkušenost, ale kronikář o tom zaznamenává, že je to nesmírně zajímavé. Začíná, podle všeho, v podobném smyslu, v jakém se v džungli pouští do žrádla lev. U polévky divoce vrčí a rybu spolyká za doprovodu série dušeného vytí. Teprve při prvním chodu po předkrmu projevuje umírněnější náladu. U pečeně a moučníku si jeho okolí shledává, že se rozveseluje. Ten první živočišný hlad je ukojen. Sytost na něho působí konejšivě. Jen ještě nějaké drobné sacharidy uhladí náladu.
Po ovoci a sklence vína se už docela obměkčený pohodlně opře, aby začal vyprávět smělé historky.
A přesně tak tomu bylo i dnešního večera. Jídlo se ubíralo potěšitelným směrem. Zanedlouho se Otci Diegovi jevil svět viděný pohledem žaludku v růžových barvách. Voňavé nadýchnuté koláčky dovršily dílo usmiřující jeho útroby. Společensky roztával, třebaže mu cosi chybělo...
Nejtrestuhodnější formou nadutého sucharství je, když se někdo zapomíná přirozeně radovat ze života. Jakmile začne přijímat královské dary s povýšeným přesvědčením, že je to samozřejmé. Když se člověk ráno probudí zdráv ve vlastní posteli a shledá, že má střechu nad hlavou a oknem vyhlédne ven, kde vládne pokojné počasí a jeden se nemusí bát, že mu do večera spadne na hlavu nějaká pavlač, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a vyzpíval z plných plic díky Bohu za toto krásné ráno či napsal oslavnou báseň na krásu života.
Sotva někdo začne delší dobu prožívat krásnou idylku tak, že ji už nebude přijímat jako nezasloužený dar, a začíná ji brát jako vodu ze studny, v tu chvíli by mu nebesa prokázala neocenitelnou službu, kdyby na něho dopustila drobet nějakých útrap, přinejmenším aspoň zimnici, při níž by se mu roztřásly kolena, když ne zrovna zemětřesení nebo jinou živelní pohromu. Pak by přestal vzpomínat na to, že kamna málo topila, nýbrž by s povděkem uznával, že vůbec trochu hřála.
Načež spustil hostinský na celé kolo:
Pastýři zhloupli! Dnešní vrchnost, ačkoli má klíče, neotvírá, ale jen s nimi řinčí! Strašná nezodpovědnost! Otvírat se musí i přes možné omyly, jež z toho mohou vzejít.
Neváhal varovně vztyčit prst jako prorok Ezechiel: Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!
Vzhled ctihodného Diega vystihovalo rázem jediné slovo: Zachmuřenost. Obočí se mu setkávalo nad kořenem nosu, brada mu vyčnívala od dvaceti do třiceti centimetrů. Stál tam, napínal svaly, vydával tiché mručení jako sopka jen částečně vyhaslá. Jeho okolí mu pohotově uhýbalo z cesty, protože nebylo jisté, zda každým okamžikem nevytryskne z jeho úst žhavá láva.
A co jeho kanovnický doprovod? Svědkové zaznamenávají vykulené oči a křečovité tisknutí cestovního kříže obouruč. Občas se kříž pozvedl až k ústům. Chvílemi se divákovi mohl zdát pohled v očích dost málo přítomný, o čemž však mladý kanovník zřejmě neměl potuchy, neboť se jeho duše patrně ubírala po nesmírně blátivých mokřinách.
Až do konce světa je Pán také v agónii. Jako se duchovně rodí v lidském srdci, tak také jde pořád křížovou cestou a stále je křižován a trvale visí na Golgotě. Jsi k němu přivtělen, Tvoříš s ním jedno tajemné Tělo. On má dál žít na zemi. Jako žije a zpřítomňuje se jeho oběť na kříži, má se také zpřítomňovat a obnovovat celý jeho život. Proto je zde tajemné Tělo Páně. Proto se zde obětuje celý život. Tak jsi také ty zavalen bolestí. Proto i na tebe doléhá, abys visel na kříži svých životních bolestí, abys procházel trýzní a volal k nebi o pomoc. On to říká nesčíslněkrát, že nemůže být jeho učedníkem, kdo odmítá denně brát svůj kříž. Jako každý, i ty jsi ukřižován do utrpení těla a světa. Smíš se však svobodně rozhodnout, zda budeš trpět nesmyslně a zoufale smutně anebo smysluplně a nadějně, jako lotr ukřižovaný po levici nebo po pravici jediného spasitelného kříže. Když tvoříš tak těsné a živé společenství s Ukřižovaným, nemůžeš si dovolit být změkčilým a choulostivým článkem tohoto tajemného Těla. Nesmíš být jeho zhýčkaným údem pod hlavou korunovanou trním.
Proto celé jeho Tělo chce napořád kráčet křížovou cestou a čas od času na mnoha místech viset v hanbě a potupě a zdánlivé porážce na svém kříži. Tolikrát ve svém těle znovu umírá, abys byl svědkem jeho Zmrtvýchvstání na místech a v poměrech, ve kterých by se dalo očekávat všechno jiné než Vzkříšení. Nerozuměl by ani za mák tomuto učení, kdo by se pohoršoval nad onou agónií církve, kterou prodělává na nejrůznějších místech. Nechtěl by své oslavení, kdo by odmítal svůj kříž.
Kdybys žil jen v přirozeném řádu, i tehdy by byl tvůj hřích vzpourou proti vůli Nejvyššího, určujícího smysl a užití každé věci. Protože jsi ale vyšším nadáním pozván k novému životu, je hřích urážkou Nejvyššího, je odhozením vnitřního, nadpřirozeného života, vzdáním se účasti na vyšším životě.
Jenže to jde ještě dál. Jeden se tím sice vzpírá přirozenému řádu, ale on sám zůstává ve své vlastní přirozenosti. Kdežto nadpřirozené nepatří k podstatě člověka. Je mu dáno. Proto je ztrácí, když popírá jeho základ, totiž svrchovanost Nejvyššího ve všem a proto i ve vlastním životě. Proč by zůstával důvěrný vyšší život v někom, kdo se staví proti Nejvyššímu? Tak je smrtelný hřích jakýsi druh sebevraždy.
Mystik s oblibou užívá k lepšímu vyjádření svého duchovního života i pro vyjádření duchovního života vůbec slov ze života, jak jej člověk zakouší pocitem, vášnivě, emotivně.
Teprve tehdy začneš být co k čemu, když máš onu šíři a všeobjímavost srdce, které dovede mít starost i obavy a péči o všechny, které dovede všechny chápat a ke každému se sklánět. Teprve nyní začínáš za něco stát, když ti není cizí žádná bolest a žádná otázka této doby.
Bude to s tebou lepší, až otevřeš své srdce obecně, všeobjímavě, až procítíš, ale prakticky, na svém místě a pro své povolání, svou spoluzodpovědnost za všechny své bratry a sestry.
Jinak se to bude vyvíjet tak, že se jeden skoro svatý bude šklebit na druhého se svěřepostí chrliče na okapu starého hradu, další mu ve jménu lásky šlapat na paty, jiný bude ze samé horlivosti o vyšší věci nakopávat druhého a podezírat z nedostatku pravého ducha. To není duch jednoty, ani duch lásky, která tě zve k oné jednotě. Každopádně tím nikoho nezískají pro Krista jako Bratra a Spasitele, když ho tak mizerně zastupují.
Když se po večeři vrátili do pokoje, nezdržel se otec Diego poznámky:
Co tady dělají cisterciáci? Je jich tu jako psů! A výsledek?
Odpovědi se však od svého průvodce nedočkal. Naděje plné rysy jeho tváře se bolestně zkřivily. Místo odpovědi vytáhl z cestovního tlumoku kříž, postavil ho na stůl a sesul se před ním na kolena jako hromada namoklé omítky. Otec Diego vyhlížel jako rodná hrouda po muslimském nájezdu. Příroda se usmívala ještě dalších pár hodin, ale, pokud šlo o biskupa Diega, slunce zhaslo. Dominik o tom však už dávno nevěděl. Oči se mu zalily slzami a celý svět se rozmazal víc než ve skutečnosti.
Pane, chceš-li mne mít u zdejších cisterciáků pro jejich posilu a povzbuzení, klidně mě tam pošli a půjdu.
Proč by ses, Můj synu, uzavíral do sebe, proč bys vyhledával nesprávnou samotu? Za své pozemské pouti si vybírám ten nejdokonalejší život, totiž chodím a učím. Mohu si k sobě přitáhnout každého a dát mu Mou Pravdu, Krásu a Dobro jako vánoční dárek, ale místo toho chodím a učím. To proto, abych ti dal příklad. Nesedět jako hodech, a raději chodit a hledat žíznivé a hladové, jako pastýř hledá ztracenou ovci. Myslel sis, že těch oveček je pořád ještě dost. A tak, když jsi ztrácel jednu, ztrácel jsi tím sta a tisíce jiných. Vykroč ven, a hlavně mezi ohrady, nejen mezi ty hodné ovečky, které nikdy neměly dost podnětnosti, aby se někam zaběhly, nýbrž ke všem, kteří někde hladoví a žízní. Vyslechni jejich nářky, ale hlavně je přiveď zpátky domů, k otcovskému stolu, abys mohl bok po boku s nimi poslouchat Moje Slovo, které bys jim mohl předat jako skutečně plné životodárné zrno.
Později, když se už jejich pokojem šířilo řezání pilou přičinlivého dřevorubce, odhodlal se Dominik k závažnému počinu.
Excelence –
Co – co – ozvalo se za rozespalýma očima.
Půjdu ještě promluvit s tím dobrým mužem?
Teď?
A kdy jindy? Zítra musíme pokračovat dál.
Takhle? – mrknul po svém nočním úboru.
Proč ne?
Jak budeme před nimi vypadat?
Méně blahobytně – méně provokativně, než v těch brokátech. Zkrátka jako opravdoví poutníci.
Ctihodný Diego ho mlčky následoval.
Když se octli před hostinským, prolétlo vzduchem cosi jako ostrý nůž. Biskup sebou trhnul, jako kdyby ten nůž zajel do masité části nohy. Krev netekla, ale srdce přesto krvácelo. Slova jsou někdy ostřejší než nože.
Cha, cha, ale sluší jim to jen co pravda!
Jako praseti vesta, ozval se zpod jednoho stolu hlas hrubý jako
Chceme s vámi mluvit, osmělil se Dominik.
Nová taktika, že ano? Pohodil hostinský hlavou k biskupovi v nedbalkách.
Teď už máme trošku víc klidu, než z večera, kdy tu bylo tolik hostů, mínil Dominik. Kdo chce najít či lépe objasnit smysl svého života, objevuje, že jde nalezení odpovědi na otázku a touhu po štěstí. Člověk má nejrůznější potřeby, od ryze hmotných jako je potřeba nasycení těla, až po potřebu krásy, a potřeby duchovní a mravní.
Mnohý člověk se uzavírá sám do sebe, do své vlastní ulity. Utíká se na svou chalupu, chatu, zahrádku podle pořekadla Můj dům, můj hrad. Tam se věnuje svým zálibám a hračkám. Postrádá sílu naplno a radostně žít, jenže nemá zase chuť docela odhodit život a zemřít. To je ale živoření.
Jenže tak je to na denním pořádku. Byli jsme jednou vrženi do bláznivého kolotoče života. Copak to není tvrdé pro člověka, který chce být pánem svého osudu? Pokud má někdo na svědomí tuhle naši vrženost do světa, tak mu patří pohrozit pěstí, a ne se před ním trpně sklánět!
Máme přece na vybranou. Buď přijmeme názor o nesmyslnosti života, do něhož jsme byli bez našeho svolení vrženi, takže všechno ústí do nicoty, a spokojíme se tím, co je pomíjivé a omezené, a s nechutí budeme žít navzdory tomuto názoru, nebo uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a nad tím vším a dává všemu smysl. Navzdory všem, kdo znechuceně mluví o nesmyslnosti života, člověk žije dál. A jak by se vztekal, kdyby mu na ten život někdo sáhl! Samo jádro jeho bytosti, celého jeho vnitřního životního prostředí se brání nesmyslnosti života. Po každé prohře a zklamání se v člověku znovu vzmáhá chuť do života, žízeň po životě. Už tím, že pokračuji v životě dál, předpokládám nějaký smysl života, ne?
Ovšem.
Takže člověk hledá odpověď ohledně smyslu svého života.
Dejme tomu. Ale proč by to měla být zrovna odpověď víry?
Kdekoli se snažíte žít opravdu lidsky, kdekoli dobrovolně a svobodně přijímáte odpovědnost za svůj život a nesnažíte se zbaběle odhazovat vlastní svobodu, všude tam, kde usilujete o něco hodnotného, kdykoli doufáte v konečný smysl všeho dění, tak přicházíte do styku s tím, co kulturní tradice nazývá Bohem. Víra je ze strany člověka pokaždé výsledkem svobodného rozhodnutí. Je to svobodná odpověď na základní otázku po smyslu života. Přitom to neruší žádnou z hodnot lidského života, avšak určuje jejich pořadí. Víra nás nezbavuje bolestí, hledání a utrpení. Je však silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Víra dává vlastní smysl našemu hledání, objevování a vynalézání.
Zkusit to s Bohem? Věřit? Co to znamená? Mně se zdá, že věřit mohou jenom takoví lidé, kteří jsou neschopní nebo líní k tomu, aby věci samostatně promysleli, anebo se lehce poddávají svým citům.
Co vás nemá, milý bratře. Víra zdaleka není jen citová záležitost. Musí se stále zdůvodňovat rozumem, aby byla přesvědčená. Každý má takovou víru, jaká mu odpovídá. Pokud u něho převažuje rozum, tedy bude rozumně podložená. Je-li spíše citový, tedy bude i jeho víra poznamenána citem.
A jak se tedy někdo stává křesťanem?
Nikdo to nedělá ze sebe ani svým jednáním, ani svým chováním. To dělá z člověka Boží milost. Tedy se nestává křesťanem tím, že se nějak namáhá, aby přesně a do všech podrobnosti plnil nějaká přikázání. Křesťanem se stává tím, že vírou a láskou odpovídá na výzvu shůry.
Copak dobrého mi ten Bůh dává?
Milost. Tím začíná vyšší život. Tím se člověk rodí k novému životu.
Známe, to známe. A potom si může klidně složit ruce do klína, a jenom si říkat: Pánu Bohu poručeno. Bůh všechno řídí, takže to všechno zařídí.
To tedy ne! Právě zde začíná pro každého jeho vlastní úkol. Je vykoupen, ale stojí na počátku nového života. Dostává nový život, ale prožívat a plně ho rozvinout, to za něj nemůže provést nikdo jiný. A právě tady začíná křesťanský život být naším vlastním úkonem. Člověk začíná věřit. Tím se mu otevírají nové výhledy a nový obzor. Z tohoto hlediska nabývá život nový ráz.
A není to jenom sebeklam? Copak se tolik liší skutečný křesťan od zodpovědného nekřesťana? Často přece vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Takže křesťan se liší od ostatních leda svými ideály.
Kdepak. Křesťanský poutník i zbloudilý hledač pravdy žijí sice ve stejném světě, počínají si snad podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se zásadně liší. Křesťan především není žádný snílek. Zaměřuje se na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Nežije pouze z prolínání lidských a přírodních skutečností, ani z ryze lidských zkušeností. Žije především ze setkání s Bohem. Celým životem odpovídá na vyšší povolání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat lidských zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním tvorstvem.
Samé pěkné řeči! Jenže když člověk potkává tolik křesťanů, uzavřených ve své ulitě?! Kdopak by mohl vaše slova brát vážně?!
Křesťan je spojen se všemi lidmi světa a s celým světem. Jeho Bůh přichází spasit všechny a zachránit celý svět, ale nechce to dělat bez člověka. Následkem toho je dnes postavení a úkol křesťana zodpovědnější, než kdykoli dříve. Je postaven do světa, který má pro něho širší ráz. Tak je stále víc vytrhován z někdejších sousedských vztahů místní obce a vtahován do souvislostí a závislostí širší obce.
Když je svět tolik zaslepený a zvrácený, jakpak může někdo za něj brát odpovědnost? A co teprve křesťan! Copak může milovat svět, když miluje toho svého pánbíčka?
Patříme k tomuto světu, do něhož jsme zasazeni. Proto nelze utíkat ze světa. A hlavně křesťan nemá právo utíkat ze světa. Naopak má přední povinnost ujímat se odpovědnosti za svět.
Spíše než uživatel světa je člověk správcem stvoření. Má spravovat všechno stvoření. Je za to odpovědný Původci všeho. Následkem toho není svět jen stvořením, ale čím dál tím víc se má stávat i lidským dílem.
Celé tohle Dominikovo úsilí bylo velmi vyčerpávající, a mohlo být i marné, nebýt toho, že tu byl ještě Otec Diego, který odložil svou důstojnost a tiše se v noční košili modlil. Pravda je, že starozákonní prorok měl těžkou úlohu. Měl tepat hříchy svého lidu, měl mu připomenout nebezpečí Božího trestu, pokud se nenapraví. Měl tedy někdy mluvit i proti lidu a ohlašovat i jeho ponížení. Tím těžší úloha, když proti němu vystoupil někdo, kdo se také tvářil jako prorok, a hlásal věci příjemnější, jež spíše lahodily lidské pýše a ješitnosti. Falešný prorok vyzvedal národní hrdost, ukazoval na velikost lidu, a pořád o ní snil a vynášel ji. Přehlížel hříchy lidu, třebaže připravovaly docela nutně tresty. Byl to prorok lidské soběstačnosti a lidských práv, které jakoby se mohly obejít bez pomoci shůry.
Od něho se lišil opravdový prorok. Ten připomínal svému národu především, že je jiným národem, než jsou ostatní. Připomínal mu vyšší poslání, od něhož se odvíjí zásadně jiné, ušlechtilejší jednání. Pravý prorok ukazoval na pravou velikost lidu, totiž v jeho poslušnosti k vyšší vůli.
Tak se dodnes liší prorok falešný od pravého. Ten pravý nezavírá oči před slabinami a chybami svého lidu, nýbrž je odhaluje, aby ho přivedl k nápravě. Naopak nepravý se hledí zalíbit veřejnému mínění a lichotí davu a jeho choutkám. Po tom se pozná falešník, když se oslnivě blýská na veřejnosti, odpovídá zálibám a módním směrům lidu. Falešník je i ten, kdo sice poněkud důvěřuje vyššímu poslání, ale ne příliš, a který ustavičně něco organizuje, aby byl moderní, a stále se bojí, že by nebeské dílo zaniklo, kdyby on nepodnikl včasný zákrok, že by bez jeho zásahu snad mohly být umlčeny dary shůry, ačkoli Duch vane, kam chce a nic nemůže zhatit jeho plány. To je prorok falešný možná v dobré víře, ale málo platné, i takového musíš odhalovat nebo mu otevírat oči, aby nevedl slepé stádo jako zaslepený pastýř.
Ne každá zaslepenost však vyhlíží od samého začátku jako fanatismus, který hází zapálenou pochodeň pod hranici s čarodějnicí. Spíše začíná jako úchvatný romantický sen, jenž podněcuje k obětavosti, s níž se opojený snílek nakonec vrhá hlavou proti zdi. Od začátku se vůdce takové organizované iluze staví jako představitel osvícené elity.
Biskup Diego v noční košili vší silou tiskl jednu ruku ke druhé, takže se zdálo jako by v nich chtěl zamáčknout protivný hmyz, ale ve skutečnosti se vytrvale modlil za požehnání Dominikova díla.
Ten horlil, že všichni tvoříme tajemné Tělo, které je jedno. Proto jsme všichni jedno Tělo, ve kterém však nesplýváme v nějaké nerozlišené těsto. Uchovává se tu zvláštní jednotlivost a přínos každého účastníka. A když se mluví o Těle, nutno mluvit o živoucím Těle.
Cha, cha! Vykládáte mi tu o stále živém růstu církve jako těla, ale copak nevidíte, jak s církví cloumá kdejaká nepohoda? Nevidíte, jak s ní cloumají vlny rozbouřených lidských vášní a nápory větru různých hnutí ve světě? Copak by něco takového bylo možné, kdyby ten vtělený Bůh byl s vámi?
Proč ne? Kdosi se k tobě sklání z nebe, ale ne, aby od tebe zázračně odháněl každou nepohodu, třebaže ho poslouchá i vítr a moře. Neochraňuje tě před pohromami, ale uprostřed pohrom. Kolikrát ti hrozí katastrofa bez větru a bouře, totiž i v bezvětří, kdy nevidíš ani hvězdy, aby ses podle nich zorientoval!
Cože! Jak by to bylo možné?
Je to živý organismus, kde Původce dál žije, a kde žije dílo jeho lásky a slávy.
Kdyby to vážně tak dobře klapalo, tak by se církev podstatně lišila od všech hostinců na světě, kde nejenže na sekeru nedávají, ale ani hosty neberou na hůl!
Nejvyšší žije dál a nadále působí ve svém tajemném Těle, aby tě pohostil svými dary, které tě posilují pro věčnost. Proto klidně smíš dál říkat, že je církev jeho plností, jeho nevěstou, jeho Tělem, protože sám je její Hlavou a duší. Vyšším nadáním ve svých slavných ustanoveních vlévá do každého víru. Ta je ovocem, a proto také jeho darem. Odvěký odpůrce a dávný lhář a vrah je poražen a spoután.
A co my?
Zbývá pokojně užívat plodů jeho oběti na kříži. Jak už šibalská vychytralost napovídá všem pánům-klukům, že totiž nejvhodnější doba k česání ovoce je tehdy, když je pes přivázaný, tak se splňují sny, které daleko předčí všechny jejich rošťácké nápady. Nejvyšší nadále zasahuje do svého Těla jako jeho Hlava. Tak se z něho jako z ohniska rozlévá milost do celého světa. A nikdo nemůže udělat ani krok blíž k dokonalosti, kdo by nešel tudy a nedal by se tudy naplnit vyšším nadáním.
Šiřitelé Boží milosti přicházejí a odcházejí, mění se, ale Bůh zůstává beze změny. A každý v něm nachází stálého a neměnného duchovního vůdce. Všichni jeho zvláštní pomocníci tvoří dohromady jeho jedno jediné působení.
V tomto tajemném Těle jsme všichni spojeni. Jsme spojeni jeden s druhým a navzájem, aniž by tím byla oslabena účast každého z nás. Každý se podílíme na všech obětech a všech bolestech. Každý se účastníme všech zápasů. Máme podíl na vítězstvích na celém světě. Nikdy a nikde nejsme cizinci. Proto máme pečovat o všechny své bratry a sestry, třebaže žijí v zapomenutém kraji nebo na druhém konci světa. Všechny se je snažíme obejmout a přivést k dokonalosti. Jedině to je smysluplným naplněním života. Všechno ostatní v životě je pouze dočasný přechod.
Čím ale vysvětlíte výskyt námitek a připomínek odpůrců?
Když se na to díváme z hlediska věčnosti, tak se odpor proti Kristu a jeho církvi vynořuje právě proto, že pokaždé přichází s něčím buď pozdě, nebo předčasně. A odpůrce se postaví k nějaké věci tím, že ji buď nevhodně požaduje, nebo proti ní právě nyní bojuje. Proto se církev může vždy srovnat se skutečností, ale stěží s odporujícími jedinci. Jejich úsudky podléhají jejich momentálním předsudkům a zkratovým odsudkům.
Copak dějiny odporují církvi?
Vůbec ne.
Že ne?
Naopak! Shodují se s církví, ale ne všichni dějepisci.
A co na to církev?
Pokračuje dál svou cestou.
Jakou cestou?
Cestou Krista. Kristus je Cesta, Pravda i Život. To je ta pokojná síla, která tvoří mocnou hradbu celé církve.
Nakonec hostinský uznával:
Máte pravdu, mládenče. Lituji toho, co jsem předtím říkal o církvi i svého chování vůči vám i církvi. Dokážete mi odpustit?
Všechno odpuštěno. Uděluji ti odpuštění ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, řekl Dominik a Otec Diego mu požehnal, přičemž si uvědomil, že i jeho drahocenný biskupský prsten zůstal u postele. Pak se ale usmál a vesele pohodil hlavou. frT, (Z knihy S POCHODNÍ V ZUBECH)
+++
BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (30).
Děti: Ach, tatíku, objasni nám, jak to oblažuje mysl, pohlížet k těm slavným obyvatelům nebeského Jeruzaléma? Jak to pohlížení rozněcuje mysl a žádost, aby bylo možno dojít k těm zbožným duchům služebnictva v Boží milosti? Tak mocní duchové, silní, milující, plní umění, blažení a ve všem chvályhodní, jsou Božím darem. Jejich počet je tak veliký, že jsou jako bez počtu, a každý z nich je ve své osobě a v řádu podle své důstojnosti. Tam, u věčné nesmrtelnosti, stojí v ustavičné chvále Boží bez pohnutí a každý z nich má přečistou mysl, příznivou, přívětivou, bez odporu, v pravé svornosti, v bezpečí pokoje věčného.
Otec: Zdá se mi lepší zábava myslet a rozmlouvat o takových velebných věcech než o marných světských potěšeních. Aspoň se v té době roznítí žádost po dobru, utichne hluk marného myšlení. Proto dobří a pokojní lidé, když čtou Písmo nebo mu naslouchají, a uvažují o tom v mysli, se dozvědí mnohé věci, jiným skryté. Proto sv.Bernard praví na začátku pojednání o andělech: Když to vše čteme o svatých andělech, dozvídáme se, a pak přijímáme s vírou, že jsou rozumem obdařeni, nejen vírou nebo uměním, můžeme to svým rozumem domýšlet. Kdyby nebyli osvíceni v rozumu, nemohli by se podílet na Boží radosti.
Také jsou nám známa i některá jejich jména, protože jsme slyšeli, že nám je Písmo jmenovalo kvůli některým jejich úřadům, takže jsme si v dobré víře mysleli: Proč by měli taková jména, kdyby si nebylo možno z nich domyslet zvláštnost jejich kůru a chvály? Kdyby nebyl rozdíl v jejich úřadech, nelišili by se ani ve jménech. Není to zbytečné, že se jedni nazývají andělé, druzí archandělé, třetí síly, čtvrtí mocnosti, pátí knížat), šestí panství, sedmí trůny, osmí cherubíni (vědoucí), devátí serafíni (planoucí). Proto máme za to, že se ti svatí duchové z toho kterého řádu nebo kůru nazývají Boží andělé, to je naší řečí poslové. Každý člověk má přiděleného takového anděla, ježto ho posílá Pán k službě pro toho, kdo má dojít dědictví spásy. Můžeme mít také za to, že nad nimi jsou archandělé, to je česky vyšší poslové, ježto je jim odhaleno více Božího tajemství, a to pro nějaké zvláštní a veliké poselství. Tak byl onen veliký archanděl Gabriel poslán k svaté dívce, kvůli tak zvláštní a veliké věci, nad kterou nemohla být žádná věc větší. Můžeme mít za to, že nad nimi jsou síly, jež mají tu působnost, že se skrze ně dějí na světě divy a zázraky k různému napomenutí smrtelných lidí. Můžeme mít opět za to, že nad nimi jsou mocnosti, totiž mocní ve vládě, jejichž mocí bývá zkrocena moc zlých duchů a zadržena zloba, aby mohli škodit ne tolik, jak by chtěli, nýbrž jen tolik, kolik jim dopustí podle Boží vůle. Můžeme mít za to, že i nad nimi jsou základy, jež jsou jako knížata všech předešlých. Pod jejich péčí nižší vedou své úřady. A skrze ně mají nejrůznější světská knížata své úlohy, svůj způsob, své meze i své proměny od jednoho kraje ke druhému nebo svou pevnost. Nad nimi můžeme opět uvažovat ty duchy, jež se nazývají panstva. Neboť ti jsou nade všemi těmito jako král nebo císař nad knížaty. Tak mají v sobě jakousi povýšenost, že proti nim nižší kůry, o nichž jsem mluvil předtím, nazývají služební duchové. Cokoli působí a jednají ti, kdo zaujímají knížecí místo první pod nimi v důstojnosti anebo ještě nižší až do nejnižších, to vše je pod jejich mocí a v jejich panství. Nejsou to však ještě nejvyšší duchové ani jejich kůr. Nad nimi jsou ještě tři kůry, jejichž řádem má být a je jejich panství. Kdyby nesetrvali v tom řádu, nevydrželi by ve svém panování, jako se ani zde na světě neudrží veliké panstvo, pokud by se ve své úloze nedrželo řádu, ježto jej uložila pravda.
Proto můžeme mít za to, že nad těmi velebnými duchy vynikají velikou důstojností zase jiní, které bývají označovány trůny. Trůn je králova stolice, na níž zasedá a vynáší rozsudky. A tak jsou tito andělé nazývány trůny, protože jsou ve všem pevní, bez pohnutí a totéž i odvracení zlého předávají nižším. Proto jsou to první trůny, neboť Bůh v nich zasedá a také, a kdyby na nich Bůh pevně nezasedal, nebyly by to pevné stolice. Tou pevností a tím usazením míním rozvahu mysli a jasnost a pokoj, který přesahuje každý smysl. To je pevné přilnutí k pravdě. Takový je Pán Bůh, v svých trůnech usazený, pevný v nosnících, soudí vše s rozvahou, s jasností, v pokojné mysli. A tak zřídil sobě podobné trůny.- Můžeme mít opět za to, že cherubínové, totiž ti duchové, jež se nezývají podle plnosti vědy a umění, jsou nad těmito, protože podivuhodně nabírají z plnosti moudrosti, z úst Nejvyššího jako ze studnice, z níž vždy pramení jako potoky všeho umění a předávají to ostatním. A snad je to ta řeka, o níž uvádí prorok: Řeka svými toky oblažuje město Boží (Ž 46,5). Můžeme mít za to, že ještě nad nimi jsou ti svatí a přeblažení duchové, kteří se nazývají serafíni, ježto planou Boží láskou. Mezi nimi a Bohem už nejsou žádní jiní andělští duchové. Tak jsou zapálení z jisker ohněm a ze žhavé a líbezné Boží milosti, takže všechny jiné duchy sebou zapalují vroucí láskou tak, že každý z nich plane jako pochodeň a svítí, a tím zapaluje a svítí.
+++

JAK BÝVÁ PŘI MŠI SVATÉ PROLÉVÁNA PŘESVATÁ KREV PÁNĚ
Jako se Nejsvětější Krev Páně za nás při Mši svaté doopravdy prolévá, právě tak bývá i způsobem duchovním na všechny přítomné svlažena a vylita na jejich ubohé duše. O tom máš ve Starém Zákoně jasný předobraz, který nám předává sv.Pavel, a to při Mojžíšovi, jenž svlažil veškerý lid prolitou krví kozlů a telat a pravil: „Toto je krev Úmluvy, kterou s vámi učinil Bůh.“ Skoro táž slova vyslovil Kristus Pán při poslední večeři nad kalichem, když pravil: „Toto je má krev, která prolévá se za mnohé“ (Mk 14,24) „Svatý Pavel připojuje k slovům, právě uvedeným“ ještě toto: „Proto zajisté bylo zapotřebí, aby se obrazy nebeských věcí očišťovaly těmi věcmi. Samy nebeské věci jsou pak lepšími oběťmi, než jsou tyto. „ Tím chtěl říci: židovská synagóga, jež byla předobrazem obecné Církve, byla očištěna skrze svlažení zvířecí krví. Církev obecná bývá očišťována skrze svlažování převzácnou Krvi zabitého Beránka Božího. Nic však nemůže být očištěno krví a vodou, než by to bylo svlaženo krví a vodou. Poněvadž tedy naše duše bývají očišťovány při Mši svaté skrze Krev Ježíše Krista, musí jí také být svlažovány.
Svatý Jan Zlatoústý praví: „Vidíš-li Pána obětovaného na oltáři, kněze nad nakloněného tou Obětí a se modlícího a všechny přítomné zbarvené onou drahocennou Krví, cožpak můžeš se ještě domnívat, že jsi mezi lidmi a na zemi? Cožpak nemáš být ihned vytržen do nebe, odvrhnout od sebe veškeré tělesné žádosti a s volnou duší a čistým srdcem nahlížet to, co se děje v nebi?“ Tento znamenitý Učitel Církve zřejmě vyjadřuje těmi slovy, že lid bývá při Mši svaté Krví Páně svlažen a zbarven. Z toho následuje, že Krev Páně bývá při Mši svaté za nás ne pouze prolita, ale i na nás prolita. S tím souhlasí také Marchantius, když píše: „Předrahá Krev Páně bývá při Mši svaté jako oběť prolita a přítomní věřící bývají toutéž Krví způsobem duchovním svlaženi. Jasněji nemohl se ani vyjádřit. Jemu podobně praví též Miláček Páně takto: „Kristus nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů“ (Zj 1,5), tedy nás svou svatou Krví nejen svlažuje, ale také v ní docela umývá!
O věci té podávám zde ještě velice jasné svědectví ze slov svatého Pavla, jenž píše: „Stojíte před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova“ (Žd 12,22.24). Ptám se: kdy přistupujeme k svému Pánu Ježíši, Prostředníku? A odpovídám: Ve svatém přijímání přistupujeme k němu zcela blízko a přijímáme ho do svých srdcí. Ve svatém přijímání nepřistupujeme však k Pánu Ježíši jako k Prostředníku, nýbrž ho požíváme jako pokrm svých duší. Jenže ve Mši svaté přistupujeme k němu jako k svému pravému Prostředníku a Přímluvci. Kněz při Mši svaté Ježíše jen zastupuje Krista, kdežto On sám je vlastním nejvyšším Knězem, jemuž mocí úřadu jeho přísluší, aby prosil za lid. Jestliže pak při Mši svaté přistupujeme k Pánu Ježíši jako k svému Prostředníku, přistupujeme k němu zároveň k svlažení jeho přesvatou Krví, jak učí sv.Pavel. To se při Mši svaté neděje tělesným způsobem, nýbrž duchovním, to je: v žádné Mši svaté nebývají sice Krví Páně svlažena naše těla, ale ve všech bývají svlaženy naše duše. Kristus Pán při svém hrozném Umučení proléval svou Krev tak, že stékala na ruce a oděv katanů, ale také, že stékala na kameny a po zemi. Při Mši svaté prolévá tutéž Krev, jenže ona při ní nekane na zem ani na těla, nýbrž se rozlévá na duše přítomných věřících. Ano, jako Mojžíš svlažil lid židovský krví zvířat a kněz obecné Církve svlažuje křesťanský lid svěcenou vodou, tak duchovním způsobem svlažuje Kristus Ježíš lidské duše svou krví, kterou za ně při Mši svaté prolévá. Toto svlažení duše prospívá ti mnohem více než svlažení těla. Důkazem toho jsou katané i židé, kteří sice byli svlaženi božskou Krví Páně na svých rukou i obličejích, tedy na tělech, ale přesto se neobrátili, nýbrž se jen upevnili ve své zatvrzelosti a rozhořčenosti. Kdyby byl trpící Spasitel svlažil svou Krví jejich duše, byli by se bezpochyby obměkčili, obrátili i očistili. Tak by také i tobě málo prospělo, kdyby bylo při Mši svaté svlaženo toliko tvé tělo Krví Páně. Naopak ti velice mnoho prospívá, když tvá duše bývá svlažována Krví Syna Božího. Nebo tak bývá očištěna i posvěcena a nadmíru krásně vyzdobena.
Poslyš, co k tomu říká svatá Magdalena de Pazzi: „Přijme-li lidská duše Krev Páně, nabývá takové důstojnosti, jako by byla přioděna drahocenným rouchem. Ba ona začne tak jasně vynikat a tak krásně svítit, že kdybys mohl vidět lesk duše, svlažené Krví Páně, chtěl by ses jí takřka klanět.“ Ó, jaká to památná slova! Přeblažená duše, jež je přioděna krásou takovou! Blažené oči, jež mohou hledět na tak podivuhodnou krásu! Ó, milý příteli! Spěchej hodně často na Mši svatou, abys při ni byl Krví Ježíše Krista svlažen a přioděn rouchem tolik drahocenným, aby ses mohl přede všemi anděly i svatými po celou věčnost skvět. Abys byl ještě více posilněn v té víře, že se nejdůstojnější Krev Ježíše Krista při Mši svaté na tebe vylévá, povím o tom podivuhodný příklad.
Životopisec římských papežů vypravuje ze života papeže Urbana IV. událost, jež se stala roku 1263 v Bolseně, ležícím nedaleko Říma. Jistý kněz začal při vyslovení slova proměňování nad hostií pochybovat: Copak i ta svatá Hostie, kterou držím v rukou, je pravým Kristem Pánem? A pomyslil si: „Nic při této Hostii nevidím, nic při ní necítím, nic při ní nepostřehuji, takže to není ani pravda, že by tato hostie byla Kristem Pánem.“ Takto nejen pochyboval o přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti, nýbrž ji docela i popíral a upadl tak do ohavného bludu. Nicméně pokračoval ve Mši svaté a pozdvihl svatou Hostii vzhůru. A co se stalo? S pozdvižené svaté Hostie počala kanout krev, podobně jako když se snáší jemný déšť s oblaků. Kněz se tím pohledem tak polekal, že nevěděl, co dělat. Po chvíli zůstal jako u vytržení stát s pozdviženou svatou Hostií a pozoroval s úžasem i hrůzou, jak s ní jemně a klidně kane krev. Přítomný lid, při pohledu na ten zázrak, se pohnul tolik v mysli, že začal hlasitě volat: ,,Ó svatá Krvi, co to znamená? Ó, božská Krvi, kdo je příčinou tvého prolévání?“ Jiní pak volali: ,,Ó růžová Krvi, vylévej se na naše duše a očisť je od jejich hříchů! Ó, drahocenná Krvi, volej za nás k Bohu za slitování!“ Zkrátka, jeden volal tak, jiný jinak: jeden se bil v prsa, jiný ronil hořké slzy. Při tomto zmateném křiku lidu vzpamatoval se kněz ze svého ztrnulosti, spustil svatou Hostii dolů a chtěl ji položit na korporál. Tu však zpozoroval, že korporál je přesvatou Krví Páně tak vlhký, že na něm stěží mohl nalézt suchého místečka, na něž by položil svého Boha. Tím se mu otevřely oči a on poznal své provinění i jal se z celého srdce litovat své nevěry. Pokračoval sice ve sloužení Mše svaté, ale činil tak s tolika slzami, že se musel kvůli pláči častěji zastavit. Po svatém přijímání složil zkrvácený korporál, schoval jej a chtěl to veliké a zázračné znamení zatajit. Lid se však shromáždil po Mši svaté kolem něho a dotazoval se, co se to mezi Mší svatou přihodilo? Chtěl zvědět, co se z toho, co viděl, zakládá na pravdě. Tím byl kněz donucen, aby zase vyňal schovaný korporál a ukázal lidu. Když zbožní lidé spatřili korporál potřísněný Krví Páně, tolik se pohnuli v myslích, že padali na kolena, bili se v prsa, hořce plakali a s pokorou prosili o Boží slitování. Pověst o tomto zázraku roznesla se záhy široko daleko, a zástupy zbožných spěchaly do Bolseny, aby spatřily ten veliký div. Když se o tom dověděl také papež Urban IV., jenž se tehdy zdržoval v sousedním městě Orvietu, vzkázal knězi, aby k němu přišel a onen korporály přinesl s sebou. Kněz se dostavil s velikou úzkostí, padl před papežem a shromážděnými kardinály i duchovními na kolena, ukázal jim zkrvácený korporál a vypravoval, jak pochyboval o přítomnosti Páně v Nejsvětější Svátosti a jak byla prolita Krev Páně na korporálu. Papež i všichni kardinálové i kněží padli na kolena, klaněli se svaté Krvi Páně, líbali úctyhodné korporály a byli při pohledu na ně velice pohnuti. K uctění svaté Krve Páně rozkázal pak papež vystavět nádherný chrám v Bolseně a nařídil, aby se tam na památku tohoto zázraku konalo každoročně slavné procesí. Tento zázrak stal se také hlavní příčinou, pro kterou papež Urban IV. potvrdil slavnost Božího Těla pro Bolsenu, roku 1264.
Až do té doby bývala totiž tato slavnost konána, a sice do roku 1246, pouze z nařízení biskupa Roberta v Lutychu. Dělo se tak na podnět svaté Juliany, klášterní panny, jež ohledně toho měla zvláštní zjevení od Boha. Slavnost Božího Těla byla později na církevním sněmu, konaném ve Vienně, uložena nařízena od papeže Klementa V. pro celou Církev.
Zázračnou událost, kteří se přihodila v Bolseně, potvrzují také přemnozí jiní dějepisci. Zázračný korporál se dosud chová v katedrále Orvietské, kdežto oltářní kámen, na kterém se onen zázrak stal, uctívá se v Bolseně.
Co se stalo před léty v Bolseně viditelně, děje se dosud denně ve všech kostelích, při všech Mších svatých neviditelně. Když kněží při Nejsvětější oběť nejdůstojnější Hostii a posvěcený Kalich pozdvihují, stéká božská Krev z obou, podobně jako mírný déšť s oblak sestupuje, nestéká na zemi, ani na hlavy lidí, nýbrž na srdce, na duše, na mysli přítomných, ne pouze zbožných, ale i zlých. Očišťuje zbožné a ozdobuje, činí je plodnými na dobré skutky, občerstvuje je v jejich slabostech a působí v nich ještě mnoho jiného dobrého, při každém dle jeho schopností. Duše, jež nejsou zbožné, snaží se zbožnými učinit, zatvrzelá srdce obměkčit, mysl hříšných obrátit, a nabízí všem nepřátelům odpuštění i milost. Je-li pak hříšník tolik zatvrzelý, že odmítá přijmout milost Boží, volá tato přesvatá Krev přesto za něho o milost a zdržuje od něho spravedlivý trest Boží.
Uvažuj tedy: Ó, duše milující Boha, jak veliké milost se stáváš účastnou, když při každé Mši svaté býváš doopravdy krůpějemi božské Krve Kristovy svlažena, očištěna i ozdobena! Ó, kdyby ses mohla sama v této své ozdobě i kráse spatřit, jak srdečně by ses rozradovala, jak vroucně bys Bohu děkovala a jak velice by ses rozhorlila, abys velmi často a. pobožně Mši svaté přítomna byla! . Kdybys byl na hoře Kalvárii pod svatým Křížem stál a stékajícími kapkami přesvaté Krve Pána Ježíše svlažen býval, cožpak bys to nepovažoval za největší milost od Boha? Je však nade vší pochybnost jisté, že když se zbožně účastníš Mši svatou, stojíš pod křížem Páně způsobem doopravdy duchovním, a že tvá duše bývá svlažena jeho Krví právě tak, jako by bylo bývalo svlaženo toutéž Krví tvé tělo, kdybys byl stál tělesně pod křížem Páně na hoře Kalvárii. Budeš-li tedy při Mši svaté právě tak pobožně přítomen, jako bys byl býval pod křížem, bude ti svlažení Krví Páně při Mši svaté právě tolik prospívat, jako by ti bylo svlažení prospělo toutéž Krví na hoře Kalvárii.

+++

BÁSNICKÁ PÝCHA
Co ti mám dát
Ptal se Bůh
Dej mi slova
Rozlehlá jak bezútěšné pouště
Slova bez vody
A bez stromů
Slova bez barev a bez tvarů
Slova samoty plná
Bez lidí a bez tvorů
Bez modliteb
Slova co s tichem dnů se milují
Kdy génia se rodí básnění
Taková nemám
Bůh pokorně se odmlčí
Jen kdybys chtěla
Dám ti slovo Jediné
Svého vtěleného Syna
Eva Jana Lopourová

+++

POKORA PROTI ZOUFALSTVÍ
Zoufalství je znamením sebelásky. V každém člověku se skrývá nějaký ten kořínek zoufalství, protože v každém člověku sídlí pýcha. Zoufalství je nejzazším rozvinutím pýchy tak velké a zatvrzelé, že si raději zvolí naprostou bídu a zatracení, než aby člověk uznal, že nad námi je Bůh a že sami nejsme schopni naplnit své určení. Ale člověk, který je opravdu pokorný, nemůže zoufat, protože v pokorném člověku už není nic takového, jako je lítost nad sebou samým. Je skoro nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a její moc v duchovním životě. Vždyť počátek pokory je i počátkem blaženosti, a dovršení pokory je dokonalostí veškeré radosti. Pokora je totiž jediným klíčem k víře. Kdyby nebyla na světě pokora, byli bychom neschopni radosti, protože jedině pokora může zničit soustředění na sebe, které činí radost nemožnou. Existuje však také nepravá pokora.
Uvažujeme-li o mystickém spojení jako o něčem, co pouze zdokonaluje naši bytost a poskytuje nám největší možné štěstí a uspokojení, pak také je možné toužit po ní touhou sobeckou a plnou pýchy. Radost z mystického spojení naopak prchá před každým projevem sobectví a před sebemenší stopou pýchy. Proto nežádejte, abyste byli povýšeni, nýbrž spíše poníženi, nežádejte, abyste byli velcí, nýbrž malí v očích vlastních i světa, neboť do této radosti vstoupíte jedině tehdy, zmizíte-li tím, že se ponoříte do střediska vlastní nicoty a skrze ně pak budete vtaženi do Boha.
Jeho velikost získáte jen tehdy, když projdete "uchem jehly" vaší vlastní nedostatečnosti. Sebedůvěra je sice vzácný přirozený dar a znamení plného zdraví, ale není to totéž co víra, neboť víra je mnohem hlubší. I když všechno ostatní je nám vzato, víra musí jít dál. Nejsme-li pokorní, obvykle si přejeme, aby tato víra nám přinesla zdraví, klidnou mysl atd., a vůbec každou dobrou věc. A Bůh, bude-li chtít, může nám tyto věci dát. Pokorný člověk není rozrušen chválou, neboť nemá zájem o sebe a ví, odkud k němu přichází dobro, které je v něm. Neodmítne chválu, neboť ví, že ta patří Bohu, kterého miluje, a jestliže se mu jí dostane, neponechá si nic pro sebe, nýbrž všechno s velikou radostí odevzdává svému Bohu. Ten, kdo se doposud nenaučil pokoře, bude zajisté zmaten a rozrušen chválou. A kdo nemá pokoru vůbec, dostane-li se mu nějaké chvály, hltá ji jako pes, který hltá kus masa. Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá sluneční světlo. Čím pravdivější bude světlo, tím méně uvidíte sklo. Jak můžete být pokorní, když se pořád díváte na sebe? Kdybyste byli opravdu pokorní, vůbec byste se netrápili se sebou. Proč také? Měli byste zájem o Boha, o Boží vůli a nestarali byste se o to, aby se stalo tak, jak se to domáhá vaše sobectví. Kontemplativní zkušenosti nedosáhnete tím, že nahromadíte velkolepé myšlenky či vidění, aniž budete konat hrdinské sebeumrtvování. Vždyť to není "něco, co si můžete koupit" za nějakou minci, i kdyby vypadalo sebeduchovněji. Je to ryzí dar Boha, ale musí to být dar, neboť je to část Boží podstaty. Vždyť pokorný člověk nemá strach z nezdaru. Nemá opravdu žádný strach z ničeho, ani ze sebe, protože dokonalá pokora v sobě zahrnuje dokonalou důvěru v Boží moc, před níž žádná jiná moc nic neznamená a pro niž neexistují žádné překážky. Pokora je nejjistějším znamením síly. Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI
+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (16)
Důležitou složkou souboru tvých nápravných opatření k obnově životního prostředí je výchova. Především rodinná výchova ti má a může poskytnout správný obraz životního prostředí, prostředí domova. Tento osvojený obraz, zážitek a zkušenost tepla domova si přinášíš do celého svého života a snažíš se jej prosazovat a uskutečňovat v domově celého lidstva, jímž je především tvoje modrá planeta. Rodinná výchova zahrnuje mimo jiné také osobně prožívané příklady a vzory úcty k tvorstvu a k životu.
Tvůj vztah k přírodnímu dění a hlavně úcta k životu vyrůstá ze samotné rodiny, jejíž kulturní prostředí domova je příznivě nakloněno životu a vždy otevřeno k jeho předávání. Tento výchozí názorový postoj a hodnotový žebříček tvoří základ tvého zdravého přístupu k životnímu prostředí. Tento názor a postoj úcty k tvorstvu a k životu se pak ve školské výchově jenom upřesňuje v podrobnostech. Přitom se učíš samostatnosti, aby tvoje výchova dospěla v sebevýchovu, upřesňovanou pomocí hromadných sdělovacích prostředků a internetu.
Výchova, zejména školská je ve svém působení na životní prostředí tradičně zaměřena spíše na vnitřní, než na vnější životní prostředí. Jenže posláním výchovy je působení na obojí, totiž na životní prostředí kolem tebe a na životní prostředí v tobě.Vždyť výchova tě má obsáhnout ve tvé celistvosti, tedy nejen po stránce vnitřní, ale i co do tvého vztahu k okolí. Posláním výchovy je upevnit v tobě takovou skladbu, jaká je vlastní tvé přirozenosti a zároveň rozvinout její souladné a vyrovnané působení.
Hlavní důsledek spojení duchovního a hmotného základu ve tvé přirozenosti je cíl. Cílem je vzorný tvar životního vývoje, zejména u tebe. Cílem tvého života je subjektivně blaženost a plnost života. Je to dokonalý rozvoj činností skladby tvé přirozenosti, zejména těch vyšších, ušlechtilejších činností. V jejich činnosti se plně projevuje tvůj život. Věcným cílem je nadpřirozený Původce všeho stvoření. Během výchovy se snaž upevnit v duši dítěte vzorný tvar života, aby se mohlo stát naplno člověkem. Tento vzorný tvar ve výchově zahrnuje předně rozvoj rozumu, tedy zásobu poznatků doprovázenou jistým přehledem, dále vyhraněný charakter, pevnost vůle a zásadovost, čemuž podléhá i cit.
Druhý důsledek spojení duchovního a hmotného základu ve tvé přirozenosti jsou požadavky této přirozenosti. Vznikají z přirozeného životního dění. Tvoje srdce neboli vnitřní životní prostředí klade požadavky na úrovni zažívací (vyživovací, trávicí, aj.) a živočišné (kde tvoje přirozenost poskytuje rozsáhlou škálu pudů, vášní, projevů a snažení). Tvoje projevy a snahy po jiných věcech tvoří bohatý život vztahů v okolním životním prostředí, k lidem a k ostatním tvorům. Život těchto vztahů je zabarven nábojem vášní a tužeb. Tvoje životní prostředí se v nich neliší od projevů okolního životního prostředí na úrovni rostlinné a živočišné. Samovolnost těchto projevů je stejná u tebe, jako u ostatního živého tvorstva. Avšak u tebe má do projevů tohoto druhu zasáhnout ukázňující a zušlechťující pronikavost vedoucího rozumu a síla vůle.
Tvoje výchovné působení na životní prostředí se projevuje ponenáhlu a neokázale, protože působí jen jedna ze složek na celek vnitřního a vnějšího životního prostředí. Toto působení se nesnaž ztotožňovat s vlastním posláním výchovy. Výchova se liší od vyučování. Vyučování se zaměřuje na jednu část výchovy (hlavně na vzdělání rozumových schopností). Výchova směřuje k celku tvého životního prostředí. Celistvost života zahrnuje všechny stránky tvé bytosti, které mají být vychovány, tedy také vůli, cit, vášně, ale i vztahy k okolnímu životnímu prostředí. Škola zdaleka nestačí na soubornou, ucelenou výchovu. Zaměřuje se spíše k rozumu. Učitelům jde hlavně o vědomosti, kdežto to, co žáci dělají mimo vyučování je příliš nezajímá.
Poslání školy ve tvé výchově jako činiteli obnovy narušeného životního prostředí je pomocné. Dítě nepatří škole, nýbrž rodině. Rodiče mají přirozené právo žádat, aby škola plynule navazovala na výchovné působení rodiny. Totéž platí o hromadných sdělovacích prostředcích. Jejich působení je dílem vzdělávací, dílem zábavné. Avšak národ tvořený samovolně z rodin přes sousedství a obecní společenství má právo vyžadovat, aby hromadné sdělovací prostředky jako prostředky utvářející veřejné mínění působily pravdivě a v návaznosti na výchovu v rodině. fr.Moti (Pokr.)
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, osvětimského mučedníka
ZÁKLAD DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem základem tvého duchovního života. Ptáš se proč?
Protože tě, ubohý hříšníku, smiřuji se sebou jako s tvým nebeským Otcem.
Jako pračlověka tě stvořuji ve stavu spravedlnosti a naprosté dokonalosti. Tvoje tělo se poddávalo nižším schopnostem tvé duše, nižší schopnosti tvé duše se skláněly před tvým rozumem a svobodnou vůlí, a tvůj rozum a svobodná vůle se snadno a ochotně podřizovaly Mně samému. Tvůj vnitřní soulad byl dokonalý. S posvěcující milostí máš už od pravěku znamenitý soubor darů a ctností. Tento blažený stav nevydržel ve zkoušce. Z vlastní zkušenosti znáš hrozné následky.
Co pozbýváš hříchem svých prarodičů, toho znovu nabýváš ve Mně. Milostí ospravedlnění ti sice nevracím všechny výsady stavu prvotní nevinnosti, nicméně ti touto milostí ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli dopřávám mimo odpuštění hříchů sílu k nadpřirozenému životu, a to dost účinnou a přiměřenou tvé slabosti.
Jako tvůj Bratr a Spasitel tě vyučuji životu Mými nadpřirozenými příklady a Mým učením, zasluhuji tě jej Mou vlastní Krví. Poskytuji ti jej posvěcující milostí, kterou ti uštědřují v její plnosti. Jsem tvým Vzorem a Mistrem, tvým Vykupitelem a tvou Hlavou.
Můj Duch, jak jsi viděl a ještě uvidíš, je zdrojem a příčinou tvého ospravedlnění a posvěcení. Od věčnosti jsem Láska, jež Mě vede jako Otce k zjevení ve tvém lidském těle jako tvého Bratra a Spasitele. Tak ti v čase uděluji dary vykoupení. Bratrsky ti uděluji milost jako vrcholná autorita, abys jako člověk, nástroj proniknutý Mým vyšším nadáním zůstával navěky požehnaným zdrojem nekonečných zásluh a Mého nadpřirozena.
Víš, jak jsem příčinou jednoty tvého duchovního života?
Ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli můžeš odhalit jednotu. Jako vtělené Slovo obsahuji naprostou osobní jednotu v přirozenosti Mé i tvé. Jako Hlava církve zahrnuji mystickou jednotu se svými živými články v tom smyslu, že mnoho osob tvoří jediné mystické tělo pod jedinou Hlavou, jež je spojuje a s níž, jako skladebné články, tvoří Mou mysticky jedinou Osobu. Tato mystická jednota není ani jednota přirozenosti, ani naprostá pravá osobní jednota. Přesto je mezi touto jednotou spojení a podobnost. Jednota osobní ve vtěleném Slově má svůj vzor v jednotě Mé přirozenosti jako tvého Otce, tvého Bratra a tvého Přítele. Mystická jednota skladebných článků se Mnou, svou Hlavou, má svůj vzor i tvůrčí příčinu v osobní jednotě Mého Slova s tvou přirozeností.
V čem spočívá ono spojení a podobnost? Jak se dá rozumět této mystické jednotě?
Milost je ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli i v tobě jako jedno nadání (Sv.Tomáš,SThIII,8,5k3). Jsem jediným původcem veškeré milosti. Mám ji v dokonalé plnosti. Z tohoto živého a nevyčerpatelného pramene přicházím právě do tebe uprostřed ostatních, jež jsou v mystickém těle Mé Církve. Milost jako vlastnost nadpřirozeného řádu a základ nadpřirozeného života ve tvé duši, je ve Mně úplná. Darem Mé milosti je život věčný ve Mně (Řím 6,23). Čerpej z plnosti tohoto věčného původu.Vždyť mysticky tvoříš se Mnou jako svým Bratrem a Spasitelem jedinou osobu. Zdroj této mystické jednoty můžeš nazývat „milostí Hlavy", poněvadž jako vliv a činnost hlavy sahá do všech orgánů tvého těla, a právě tak působím na všechny, kdo jsou Moji, neboť jsem ustanoven svrchovanou Hlavou Církve. (Ef 1,22)
Všechny Moje milosti jsou ve Mně nejen jako v jednotlivém tvém Bratru a Spasiteli, nýbrž i jako v Hlavě Církve, kde jsem s tebou spolu se všemi ostatními. Potom, když milosti vyvěrají ze Mne a splývají na tebe spolu s ostatními, jsou tobě a ostatním počátkem života a nadpřirozených úkonů. Je-li ve Mně i v tobě stejná milost, je správné, že jsem mysticky pouze jediná Osoba, jediný Tvůj Bratr a Spasitel v celém těle Církve, jehož části jsou spojeny a sjednoceny s tak náležitou přiměřeností (Ef 4,15-16).
Smím tě, Můj Pane, objevovat ve své duši jako svého Bratra a Spasitele, a jako svou účast na tobě?
Samozřejmě, že smíš. Vždyť i Můj apoštol národů právem říká: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20). Celý jeho život, jeho činy i jeho oběti patří Mně, jenž jsem v řádu milosti mystickou Osobou, oživující tělo Mé Církve. V tomto smyslu se jako tvůj Bratr a Spasitel rodím v tobě, rostu v tobě, až konečně v tobě dosahuji dospělosti (Ga 4,19). A je možné myslet na jinou věc, když slyšíš, jak ti apoštol vzkazuje, že doplňuje to, co se nedostává Mému utrpení? (Kol 1,24)
Ačkoli Můj život není tvým přirozeným životem, přesto pro tuto mystickou jednotu, která tě s ním pojí skrze milost, Můj vyšší, nadpřirozený život je tvým životem, Moje zásluhy se stávají tvým majetkem. Podílíš se na Mém právu na nebeské dědictví. Jaké tajemství! V Mém Vtělení a skrze ně jsi vykoupen z hříchu, ba dokonce v tobě celý přebývám jako Otec i Syn i Duch. Tak se stáváš účastníkem nebe. Jako tvůj věčný Otec i tvůj Bratr a Spasitel i tvůj Přítel jsem ti živým, všeobsáhlým, nevysychajícím pramenem nadpřirozeného a božského řádu, protože ti tak dávám svou milost, jež je největší účastí na Mé přirozenosti (Řím 7,25).
+++