Ročník XVI., číslo 6.                                                                                                                                              červen 2010
Obsah: KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE, JAK SE SLUŠÍ VZÝVAT BOHA, Ve škole, Chvilka mystického života, VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA, Vydej se na poušť, Brněnská akademie duchobního života ctih,Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Heřmánek, Zprávy______________________________________________________________________________
 

KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE (Sv. Petr Veronský 4/6)
Tam, kde si Itálie nazouvá botu, leží Verona. Z každého rohu tu na vás mrkají rozvaliny římských staveb. Ovšem v těchto časech si ještě leckterý velebný kmet připomíná, jakou důležitost nabylo toto město za papeže Lucia III., a co teprve při konkláve, kde padla volba na papeže Urbana III.
Na malém náměstí se tyčí velkolepá veronská katedrála Matky Boží. Honosný vchod, sestávající z dvojitého baldachýnu podpíraného sloupy, je obzvlášť úchvatný. A pak od průčelí letí vzhůru věže až k zvonici. O kus dál se tyčí zase kostel svatého Vavřince, upáleného na roštu. Snad i proto je na jeho stavbě užito střídavě kamene a střídavě pálených cihel. A dál je zase bazilika svatého Zena, veronského biskupa a patrona, který přivedl v severní Africe mnoho bloudících ke Kristu. Už vstupní mohutné bronzové dveře románské baziliky s biblickými výjevy pro ty, kdo nedovedou číst, působí úchvatně. Nezapomenutelná je socha světce z různých kamenů v apsidě severní boční lodi.
Ó, jak povznášejícím dojmem to působí! – Vzdychaly veronské dušičky, ale ne všechny.
Malý Petřík se tam dlouho cítil opuštěn, protože maminka, i ten příležitostný kolemjdoucí, o němž matka tvrdila, že je jeho otec, byli pokaždé kdesi pryč.
Raději být na hnojišti, než v kostele! - Ulevila si matka znechuceně a dodala: Beztoho jsou všichni kněží jen zloději.
Udivený Petřík na ni zmateně zíral.
Ty ses nikdy neměl narodit! – Rozkřikla se matka na svého jediného syna a mlela jako pominutá.: - Seš omyl přírody! Nikdy jsem děti nechtěla. Ďábel to našeptal tvému otci, abys byl počat. – Ať se o tebe postará ten slavný Zeno, když je patronem zanedbaných veronských dětí!
Propukl v hořký pláč, ale nevšímala si ho. Matka a otec spolu žili jen tak, na divoko. Oba fanaticky omílali jako obehraná gramofonová deska:
Manželství je satanův vynález, jak to učí náš velký mág Jan z Lugia.
Patřili totiž k sektě Albanenses. Jejich duchovní vůdce tvrdil:
Prapříčinou všeho zla je bůh, protože nevybavil anděly tak, aby nemohli zhřešit a museli zůstat dobrými, zkrátka jim dal svobodu. Ta pak dělá všechno neštěstí na světě. Bohu se to všechno vymklo z rukou. Všemu hmotnému na světě vládne Luzabel.
Podivná životospráva, kterou tihle blouznivci dodržují, - kroutil hlavou místní kněz, když našel uplakaného Petříka v chrámě: - Ukládají si pohlavní zdrženlivost a vyhýbají se manželství. Zdráhají se požívat maso, mléko a vejce. Proto se trýzní krutými posty a vedou navenek přísný život. Čtyřicetidenní půst zachovávají třikrát ročně.
Jejich vůdci zavádějí místo svátostí jakousi potěchu. Zbavuje prý člověka každého hříchu, i když toho vůbec nelituje a nenapraví se. Kdo přijme potěchu a zase zhřeší, musí se prý znovu očistit další potěchou. Jiní se dobrovolně ubírají do Endury, prostě v sobě umoří život hladem, jedem nebo otevřením si žil. Duše se prý musí očistit tím, že opustí tento svět. Následkem toho se ti zbloudilci dopouštějí sebevraždy. Považují sebevraždu za ušlechtilý čin.
Ježíš Kristus je náš Spasitel, opakoval Petr to, co slyšel v klášterní škole.
Co to meleš? – Vyjel na něho jeho strýc a dodával: Tak to není! Kristus byl jen světelný duch, který vzal na sebe pouze zdánlivé tělo a také umřel jen zdánlivě.
Snažil se mu pak domluvit: Petře, měj rozum a přijmi učení svých rodičů. Víš, tento svět je skrz naskrz prohnilý, protože pochází od ďábla.
Kdepak, - zavrtěl Petr hlavou: Svět pochází od Boha.
Nato se ten pomatenec rozběhl za Petrovými rodiči, aby jim vyčinil:
Okamžitě odveďte Petra z té klášterní školy!
Místo očí na něj tupě pohlížela čtveřice vyhaslých ohníčků, ve kterých jen cosi doutnalo. Ozvalo se cosi nesrozumitelného, co by bystrý znalec poblouzněných duší mohl vytušit něco jako:
My jsme čistí – My jsme svobodní -
Když nedal pokoj a breptal: Budu to na vás žalovat našemu velkému mágovi Janovi z Lugia! - tehdy se maminčiny oči matně pohnuly, rozhlédly se kolem, ale pak zase pohasly. Nic se nestalo. Maminka neudeřila svého bratra tupým předmětem, a to dost možná pouze proto, že žádný tupý předmět neměla po ruce. Patrně si jen pomyslela, že svět je příliš malý, než aby v něm mohla spokojeně přežívat s bratrem ze sekty. Pokládala se za osobu laskavou a odpouštějící, ale především nad jiné povýšenou svou čistotou dosaženou v opakované potěše.
O dalších osudech své matky a otce zůstaly Petrovy jen útržkovité obrazy. Ruka milosrdného dominikána totiž zakryla dětské oči, když pochopové vynášeli jejich bezduchá těla s otevřenými žílami i s celým krvavým pelechem, na kterém se umořili, aby je povoz odvezl kamsi do nedohledna.
Bože, buď nám milostiv, že dopustíme, aby něco takového země nesla, křižovaly se zbožné duše.
Opravdoví hrdinové Endury, šeptalo se ve veronském podzemí.
Kdo za to může? Jak to, že se to tady tak rozmáhá? – Pídili se císařští úředníci.
To je prosté, říkali ti, kterým dal Pánbůh rozum: - někteří šlechtici, jako Štaufové, neradi vidí vzestup měšťanů, odporujících často papeži, a poskytují ochranu těmto bludným duším. Pobloudilci zase dovedou lstivě těžit z napětí mezi duchovenstvem a měšťany, kteří odhazují lenní závazky. A když se jim nedaří veřejně vystupovat, zalézají do podzemních brlohů, kde v jisté době páchají jakési strašné obřady pro Luzabela a nejrůznější zvrhlosti.
Papež Lucius III. se držel za hlavu, jako by mu měla každou chvíli upadnout a vyrážel ze sebe: Nevzdělanost víry! - Lehkomyslné přibližování se Zlému! – Vláda Zlého! – Úplná zkáza! – Smrt duše i těla! Sebevražda, ale ne kvůli pouhému zoufalství, nýbrž jako záměrný úkon z návodu Zlého!
Co s tím budeme dělat? – Ptal se císař.
Vyhlašuji toto nařízení, dal se slyšet papež: - Kdo se opováží kázat bez církevního pověření, podléhá vyobcování z církve. Kdo učí o Kristu nebo o svátostech jinak než církev, podléhá vyobcování z církve. Kdo nějak podporuje tyhle úchylné zběsilce, podléhá vyobcování z církve. Kdo je podezřelý z takové úchylnosti a zdráhá se odpřísáhnout krédo, podléhá vyobcování z církve.
Slunná nálada se však nevrátila ani císaři, ani papeži, protože každou chvíli docházely nové a nové zvěsti o hrůzných zvěrstvech rozvratníků na sobě, na jiných, a dokonce i na zvířatech. Kdykoli si císař připomínal přítomnost takových úchylných blouznivců, zavrtaných někde v podzemní sluji, okamžitě viděl temnou skvrnu na tváři císařství, že strachy poskočil, div že mu koruna nespadla s hlavy.
Obávám se, že tohle mi jako císaři římskému nestačí. Bojím se strašných důsledků těchto úchylek pro císařství! Kdo odmítá přísahu vyznání, ten odmítá i manželskou přísahu, a odmítá i přísahu poddaného svému lennímu pánovi, a ohrožuje tím samé základy císařství. Každého takového rozvratníka odsuzuji k smrti! - Tak rozhodl římský císař, a přesto se pořád dál doslova třásl strachy před takovým ohrožením jeho moci. Třebaže císař každou chvíli šlapal po právech papeže a církve, takže sám občas podléhal vyobcování, přesto se hleděl neustále s papežem usmiřovat:
Milost, milost, Svatý Otče, všeho lituji. Horší je, že my o těch rozkolnících nevíme zhola nic, dokud nepřivodí rozvrat ve svém okolí.
Ještě horší je, že se do takového zvráceného počínání úchylných blouznivců a jejich vyvolávání zlého ducha, dříve nebo později ďábel doopravdy vměšuje. Tak si potom počínají záludněji, než by odpovídalo jejich přirozeným schopnostem. Musíme po nich pátrat a odhalovat je a zachránit je dřív, než je ďábel dožene k sebevraždě. – Rozhodl papež.
Dřív než mi nějak oslabí mou císařskou moc! - Zasykl hadovitě císař.
Pak rozhodl císař skoro jednohlasně s papežem: Inkvizice! – Zřizuji vyšetřovací a vyhledávací službu. – Zřizuji císařskou inkvizici! - Zřizuji biskupskou inkvizici.
Musíme zachránit všechny bloudící pro Boží království, mínil papež, - protože pokusy těchto katarů neboli čistých, jak si říkají, o jejich očišťování vyhladověním až k smrti, si už vyžadují strašné množství obětí. Kromě toho musíme zabránit mnoha zaslepencům, aby svévolně brali spravedlnost vůči bloudícím do svých rukou pouze na základě neprokázaného podezření anebo falešného udání.
Už, už měl císař Bedřich v ústech slova jako: Kašlu na jejich spásu! – a místo toho z něho lezlo: Budu je rdousit třeba holýma rukama a pálit, aby z nich nezbylo zhola nic! – Tak ze sebe vypouštěl slova, jako by si vychutnával vyzrálé valpolicellské víno.
Bratři a sestry dominikánského řádu měli ještě oči plné slz a tváře smutné kvůli odchodu otce Dominika za světa, když se jejich oči znovu rozzářily a v slzách se zableskl jas dojetí a radosti. Bylo to ve chvíli, kdy se v chrámu v Bologni pozvedal šestnáctiletý Petr z prostrace, aby na sebe přijal bílé roucho. Dal se také obepnout koženým pásem s růžencem pro utužení kázně, a přijal také ochranný štít škapulíře.
První, co musím splnit, umiňoval si novic, je přinést oběť pokání za mou nebohou maminku a mého nebohého otce.
Načež zacházel se svým tělem s takovou krutostí, jakoby chtěl své rodiče snad dohnat v jejich sebevražedném počínání.
Bratře, bratře! – Zarazil ho převor: - Nakládáte při těch kajících pobožnostech se svým tělem příliš krutě. Mohlo by to ohrozit vaše zdraví a snad i život. Nezapomínejte na páté přikázání. Mírněte se.
Poslechl, nicméně potřeboval zřejmě ještě další očišťování.
Kterýsi vystrašený tatík se svým pověstným italským temperamentem cloumal se svou ratolestí, div, že ji neutrhl: Poběhlice jedna! Cos to provedla?
Prozraď nám jméno toho chlípníka, který tě zneuctil! – Ječel na ni starší bratr, ohánějící se mečem. – Životem za to zaplatí!
Jak by mohla připustit ohrožení svého miláčka? Raději malou lež, než ohrožení muže jejího srdce.
Nemůžete ho ohrozit. - Je za zdí – za klášterní zdí, lezlo z ní slovo po slově.
Táák? - Jeho jméno! Prozraď jeho jméno!
Petr Veronský – ulétlo jí.
Honem jdeme do kláštera za převorem.
Zběsilý jekot mstitelů se rozšířil z jedné domácnosti do ulic a odtud do kláštera.
Petře, copak jsi opravdu zneuctil tu dívku?
Od dětství zakřiknuté dítě, kterému matka tolikrát opakovala: Nikdy ses neměl narodit! - teď mlčelo jako hrob.
Mlčí? - Tak se přiznává, - usuzoval duch světa a Petr nechával ducha světa duchem světa.
Tak přece něco řekni, Petře!
Jsem hříšník a nezasluhuji žádné slitování.
Tady nemůžeš zůstat. Překládám tě do jiného kláštera. - Rozhodl převor: Tam se podrobíš přísnému pokání.
Teprve tehdy, až se uklidnila okolní vřava a běsnění pomstychtivých příbuzných, osaměla hromádka proklínaného neštěstí před Ukřižovaným v kapli. Mlčela a v duchu počítala rány, které snášela, až jí ve tváři vytanula jediná otázka: Proč? Proč mi to dělají?
Ten, který zpytuje srdce i ledví, však slyší i otázky nevyřčené nahlas, protože zná lidské pochybnosti. Teprve, když se návštěvník svatyně docela vytratil a také dřevěný kříž s tělem Páně pozbyl své dřevěné vlastnosti, aby ožil, uslyšelo jen čisté srdce ozvěnu své nevyřčené otázky tak, že celou kaplí zazněla otázka nespravedlivě mučeného Ukřižovaného: PROČ? – PROČ MI TO DĚLAJÍ? – Co jsem učinil zlého, že mě přibili na kříž? Konec malomyslnosti! Uč se trpělivě nést svůj kříž.
Ano, Pane, z lásky k tobě chci trpět a snášet každé příkoří. – Znělo to banálně, ale jenom tomu, kdo se na věci dívá zvenčí.
Muselo se přehnat hodně vody, než Bůh učinil, aby pravda o Petrově nevině vyšla najevo. Brzy na to byl zvolen převorem v Comu, později v Piacenze.
Jmenuji vás, můj synu, inkvizitorem pro Milán a okolí, rozhodl papež Řehoř IX.
Inkvizitor? – Hm - to jsem nikdy nedělal, Svatý Otče. Jak si mám přitom počínat?
Účelem naší církevní inkvizice, můj synu, je vyhledání a odhalení úchylek od učení svaté víry a přivedení bloudících zpět do církve.
To vím, řekl otec Petr. – Už svatý Augustin nás učí nenávidět blud, ale milovat bloudícího. Jenže jak přesně si mám při tom počínat?
V oblastech, kde se vyskytují příznaky působení bloudících, necháte duchovním pastýřem sezvat obyvatele do kostela. Tam pak zahájíte své poslání kázáním. Přitom zdůrazníte některé věroučné články vyznání víry, které – jak už víme – jsou pro bloudící kamenem úrazu.
Potom vyhlásíte tempus gratis čili lhůtu milosti, asi tak patnáct až čtyřicet dní. Během té doby se mohou přihlásit ti bloudící, o kterých víme z jejich veřejného působení nebo z udání, aby se přísahou na vyznání buď obrátili od své úchylky, nebo vyvrátili falešné obvinění, zkrátka aby potvrdili svou pravověrnost. Když se obrátí ze své úchylky, tak jim uložíte za pokání.
Jaké pokání mám ukládat?
Modlitbu a veřejné nošení křesťanského znamení – křížek na krku nebo na oděvu. Pravidelné navštěvování bohoslužeb s metlou jako znamením kajícníků. Konání postů, poutí, navštěvování vašich kázání.
A co když to odmítnou? – Obnažil otec Petr přímo jádro pudla.
Pak veďte v patrnosti ty, kteří to jsou. Až vás vyhledá příslušný úředník císařské inkvizice, tak mu je sdělte. Dál už to není vaše starost.
Petr se zachvěl jako člověk stižený akutní horečnatou chorobou.
Cože? Mám jim to sdělit?
Ano, protože to jsou vlastně teroristé, připravení dříve nebo později nějak ohrozit sebe samé, ostatní lidi a celé království.
A když to neudělám – nebo to opomenu?
Potom se, milý synu, vystavujete riziku, že budete sám vyšetřován. Je pravděpodobné, že se na vás přitom nepřijde, ale až si ti úchylní bloudci sáhnou na život nebo připraví o život jiné, dostihne vás vaše špatné svědomí, že jste tomu mohl zabránit a kvůli své zbabělosti nebo změkčilosti jste to neudělal. Bůh vás vidí.
Zkoprněle zíral na papeže, ale audience už skončila a nějaká silná ruka mu pomáhala vstát. Když se mu posléze život znovu vléval do ztuhlých údů, držel si hlavu v dlaních, neboť si chtěl být jist, že mu neodpluje od rodného krku. Byl by velice ocenil velký blok alpského ledu, o nějž by si mohl opřít horečnatě rozpálené čelo. Od té doby dělal dojem člověka, kterého trápí nějaké nevyslovené myšlenky. Kdo by takovému dojmu podlehl, nechybil by. Berou-li vás mlýnské kameny z obou stran, nezavdává to moc příležitostí k libým pocitům.
Přesto ho čas od času zahřálo něco příjemného u srdce. To kdykoli se stal svědkem zásadních obrácení na různých místech Itálie, kde konal svá kázání. Málokdo tušil, že se musel často se zatnutými zuby protloukat životem, který mu dopřál setkávat se s všelijakými šejdíři a podloudníky.
Pokud mohl spoléhat, že rozumové důvody padnou na úrodnou půdu, tedy přesvědčoval. Kde narazil na ducha nezámožného, dal k lepšímu pár medusladkých slov, jako by sebemedovější slůvka mohla proniknout k srdci zaberanělého fanatika, kterého patrně uštkla pověstná biblická hluchá zmije. Proto pokaždé prosil o vyšší pomoc a ochotně podstupoval kajícné pobožnosti za obrácení pobloudilců.
Zatím si na jiném odlehlém místě posteskl si starý šlechtic: Ubývá nám příznivců, kteří by nám dělali mezi měšťany neplechu.
Velký mág Jan z Lugia, sázející na pomoc temných sil, se pávovitě nadul a vypustil ze sebe zatnutými zuby syčivé zvuky:
Sssssvatá inkvizice! Petr Veronssský!
Myslím, že jsme na to vydali už dost peněz, - ozval se šlechtic, - aby se našel někdo, kdo s tím pohne –
Pět hodin chůze je to z Coma do Milána, ale někdy se ta cesta protáhne. Právě v tuto sobotu se na ní vynořila nebývalá překážka. Nepřístupná zprvu jako mohutná skála, pak jako nezdolná hradba, ale posléze na otce Petra v doprovodu bratra Dominika dorazila čtveřice očí, kalužovitě mělkých a neméně kalných.
Mávající sekera, s níž se vám kdosi ohání před nosem, nevěstí žádné přívětivé pohostinství. A k tomu výhružný řev:
Vyznej, že neexistuje jeden Bůh, jinak seš synem smrti!
Věřím v jednoho Boha.
Vyznej Luzabela!
Věřím v jednoho Boha.
Sekera dopadá na hlavu s tupým zvukem a celý svět se roztočí. Nicméně i pro Petra, vidícího rázem svět vzhůru nohama, zůstává Bůh pravým Bohem.
Oči bratra Dominika, doprovázejícího Petra, úplně znehybněly jako dvě duhové kuličky, když Petrova zakrvácená ruka psala po zemi: Věřím v jednoho Boha.
Docela jinak, nicméně podivně pohnutě zíral útočník.
Ještě není po něm. Doraz ho, Carino! – Křičí na něho jeho podruh.
Nechápavé rozhození rukama: Nemohu, Manfredo. Nechejme ho být.
Máme je zabít, nebo ne?
Carinova hlava se vrtí: Už nemohu –
Manfredo Clitoro Guissano může vždycky! – říká hrdě podruh a v mžiku se zableskne vzduchem jeho dýka, aby ukončila Petrovo trápení. A stačí ještě bodnout Dominika.
Pozdě v noci dorazili na to místo dominikáni: Bratr Dominik ještě dýchá. Odvezeme ho k felčarovi.
A tělo otce Petra?
Odvezeme ho do kostela svatého Eustorgia v Miláně.
Buch! - buch! – Ozývají se rány na vratra kláštera.
Co chcete?
Otče, chci se vyznat. Já jsem to byl, kdo zranil otce Petra sekerou, - vyznává zkroušeně Carino Balsamo.
Lituješ toho?
Lituji.
Uděluji ti rozhřešení ve jménu .... Jdi v pokoji.
To nestačí, - umiňuje si kajícník: Musím přinášet kajícné oběti ve stejném řádu jako otec Petr. Dominikánský klášter ve Forli získal nového bratra.
Papež Inocenc IV. svatořečil mučedníka Petra léta Páně 1253, necelý rok po jeho umučení. Carino Balsamo je uctíván jako blahoslavený vyznavač.
 

JAK SE SLUŠÍ VZÝVAT BOHA A DOBROŘEČIT MU, KDYŽ PŘICHÁZÍ UTRPENÍ
1. - Věrná duše: Buď jméno tvé, Pane, velebeno navěky, žes chtěl, aby na mne přišlo toto pokušení a soužení. Nemohu mu utéci, ale nutně potřebuji obrátit se k tobě, abys mi pomohl a obrátil mi vše k dobrému.
Pane, jsem nyní v soužení, a mému srdci není dobře, ale velmi jsem trápen přítomným utrpením.
A nyní, milý Otče, co mám říci? Jsem zasažen úzkostmi. Vysvoboď mne z této hodiny.
Právě proto jsem přišel k této hodině, abys ty byl oslaven, když já budu velmi ponížen a skrze tebe vysvobozen. Kéž se ti zalíbí, Pane, abys mne vytrhl; protože co mohu dělat já ubožák, a kam dojdu bez tebe?
Přidej mi, Pane, také tentokrát trpělivost. Pomáhej mi, můj Bože, a nebudu se bát, i kdybych byl sebevíce obtížen.
2. - A nyní, co mám říci, v tomto postavení?
Pane, buď vůle tvá. Dobře jsem si zasloužil soužení a těžkosti.
Sluší tedy, abych je snášel; a kéž vytrvám, dokud nepomine bouře a bude zase lépe! Tvá všemohoucí ruka je však mocná a může ode mne odejmout také toto pokušení a zmírnit jeho prudkost, abych docela nepodlehl, jako jsi mi, můj Bože a mé milosrdenství už dal zakusit.
A čím hůř mi je, tím snadnější ti je tato proměna pravice Nejvyššího. Tomáš Kempenský
 

                                                                                               +++
CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA - JAK DALEKO JE NEBE
Beze Mě nemůžeš nic, protože jsem tvůj Spasitel. Přesto mám jako tvůj Bratr s tebou společného dokonalého Otce v nebesích, se kterým jsem jedno. Dítě pak musí dorůst ke svému Otci, k podobnosti se svým Otcem. To platí o pozemském dítěti lidském a tím spíš o Mém dítěti.
Jako tvůj spásonosný Bratr tě naléhavě vybízím: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec v nebesích!
Co je dokonalé? Co potřebuješ k dokonalosti, a jaký musíš být, abys byl dokonalý, tj. dokonalý jako tvůj nebeský Otec? Dokonalé má vše, co přísluší k jeho bytosti. To je nejnižší stupeň dokonalosti. U bytosti, která se vyvíjí, je její stupeň dokonalosti v tom, že dosáhne nejvyššího stupně vývoje svých schopností. U bytosti zaměřené k naplňujícímu cíli, kdy vrcholí její vývoj, kdy se naplňuje celá jeho bytost, spočívá její dokonalost v dosažení právě onoho cíle.
Jsi rozumová bytost. Všechny ostatní schopnosti u tebe slouží této vedoucí schopnosti rozumu a vůli, řízené rozumem. Když je dokonalostí naplnění všech schopností, je další dokonalostí naplnění dokonalé, tj. nejvyšší schopnosti nejvyšší hodnotou.
Opakovaně zvěstuji své poselství, svůj úkol, že přicházím proto, abys měl život a abys ho měl v hojnosti.
A co je tento Můj nový život? Toto je život věčný, abys poznal Mne, poslaného naším společným Otcem nebeským. To je tedy tvůj nový život a v tom je tedy tvoje dokonalost, abys poznával dokonale, co nejdokonaleji, co nejplněji svého nebeského Otce.
Avšak zde na zemi toto poznání není ve své plnosti a výši v rozumu, nýbrž je to láska, která tě spojuje dokonale se Mnou a dává ti tak jednak co nejdokonaleji Mne poznat, jednak ona teprve připraví tvou duši, tvou mysl, abys byl jednou schopen či schopna Mne poznávat co nejplněji a nejdokonaleji i rozumem.
Když zde na zemi není možné dokonalé poznání Mne, protože i tvůj rozum jaksi stahuje předměty svého poznání k sobě a tak je nevyhnutelně zúžuje, řekl bych docela i znetvořuje, kdežto láska je sama přitahována svým předmětem, když jsem sám předmětem tvé lásky, čím je tato láska horoucnější, čím více tě vede a vrhá do Mého náručí, tím spíše tě spojuje se Mnou, tím více také působí, že sám vlévám do tebe, do tvého poznání světlo svého vlastního poznání.
Mimo to láska je také jasnozřivá, láska je tušící, láska proniká svým jasnozřením intimního spojení a dotyku. Proto čím více porosteš v lásce k nebeskému Otci, tím lépe vycítíš vnitřním zakoušením, ochutnáváním, kdo jsem, který jsem. Rozum se pak snaží vyjádřit, co láska zakusila. Pokoušejí se o to mystikové všech dob a všech duchovních škol. Největší znalci psychologické školy mystické, svatý Jan od Kříže a svatá Terezie z Avily, pronikli nejhlouběji dosud tajuplné dění Boží, blízké, prožívané přítomnosti. Oba svatí jasně ukazují, jak hluboké je poznání v objetí lásky.
Z pouhé milosti ti určuji ve své lásce stav pro tebe uchystaný, který je proto též tvou dokonalostí, co nejužší spojení se Mnou a láskou, která se obrací v poznání, a poznáním, které vede k lásce. Už předtím tě tak připravuji, že povolání k nadpřirozenému, k onomu intimnímu spojení se Mnou nepůsobí na tebe drtivě, že neničí tvou přirozenost. Vyhlubuji v tvé bytosti propast touhy po celé Mé Pravdě a po Mém naprostém Dobru. Tvůj rozum je schopen přijmout všechno, co nese pečeť pravdy, a láska nenalézá v ničem nikdy spočinutí, v ničem stvořeném, v ničem konečném, protože hledá stále dál a stále výše. Bylo by jistě stačilo přirozené poznání Mne, protože na víc nemáš právo, ale přesto ti otevírám hlubiny Mých tajemství Mého vnitřního života, Mého intimního života, a tak toto je tvou dokonalostí, abys Mne poznával podobně, jako se sám poznávám, a zamilovali si Mne podobně, jako tě miluji, a jako prostředeční člen této tvé podobnosti je tvoje láska k bližním, spojeným v jednom Otci jednou bratrskou láskou. Čistou, nadpřirozenou láskou v nebeském Otci a v nadpřirozeném dětství ukazuješ, že máš Mne opravdu nade vše, když pro Mne zapomínáš i na své sobectví a vrozený sklon porušené přirozenosti k sobectví.
Teprve do tohoto těžiště je zasazeno tvoje snažení o dokonalost mravní. Plnění Mých přikázání však nesmí být pro tebe jen hmotným naplněním zákona. Tohle vytýkám Židům, že se domnívají, že stačí jen několik povrchních úkonů, že stačí pouze vnějškové naplnění zákona. Chci poslušnost a lásku. Moje přikázání nejsou pouze náhodné předpisy, ani projevy Mé libovůle. Je to cesta, kterou máš jít ke Mně. Ta ti ukazuje, jak máš užívat sebe a tvorů, aby tě neodváděli ode Mne, nýbrž naopak přivedli co nejblíže ke Mně. Dále, Moje mravní předpisy ti umožňují onu podobnost se Mnou, dávají ti žít a jednat podobně, jako jednám sám. Proto je v nich dokonalost, ne že bys jen pro vnější naplnění předpisů, kvůli svým skutkům dosáhl svatosti a dokonalosti, nýbrž protože Mi jimi dáváš najevo svou lásku, že Mne miluješ tak, že chceš užívat všech Mých pokynů jako prostředků, abys mohl dospět ke Mně. Dokazuješ touto poslušností svou lásku ke Mně, že miluješ Mne i celou Mou svatou a dobrou vůli.
Proto ať nestojí ve tvé snaze o dokonalost v prvé řadě tvoje osoba! V úsilí o dokonalost nesmíš být prvním předmětem, středem celého snažení, nýbrž právě Moje oslava, plnění Mé vůle. Je to spíše oslava Mé dokonalé slávy, než úzkoprsé a křečovité starání se o vlastní velikost. Tvoje velikost spočívá právě v tom, když jsem veliký v tobě , v tom, že smíš i ty přispívat k Mé velikosti mezi tvory. Dokonalosti dosahuješ tehdy, když jsi dokonale Můj, když patřš Mně, jenž jsem nejdokonalejší, ba dokonalost sama.
Když jako dítě patříš docela Mně otcovskému a tak, jako jsem tvůj, totiž ve vznešené a hrdinské lásce, plné a důvěrné. Celá tvoje velikost a důstojnost je v tom, že jsi Moje dítě. Čím více budeš plný důvěry, oddanosti, lásky a poslušnosti, tím jsi dokonalejší.
A toto je též tvůj celý pozemský cíl: Připodobnit se Mi a připravit se tak, aby ses se Mnou co nejdokonaleji spojil. V tomto cíli jsou obsaženy dvě skutečnosti. Co nejvíce se spojit se Mnou, jako se svým středem a ohniskem, se svou plností, dobrem, dokonalostí, abys pak, až věčnost zpečetí tvůj rozlet do Mé náruče, oddaný a naprostý, byl všechno a ve všem ve Mně.
Svatý Tomáš označuje tento život cestou, kterou spěješ do vlasti. Všechny tvoje schopnosti směřují k vrcholnému naplnění, jímž nemůže být pro bytost, hodnotící dobra, nic jiného, než vrcholné Dobro. Tak je tvou základní dokonalostí, když Mne takto poznáš jako toho, jenž tě nejdokonaleji naplňuje a jenž jediný jako sama dokonalost smí být cílem všeho dychtění a tíhnutí všech tvých schopností. A úplná dokonalost nastane v okamžiku, kdy se v Mém věčném objetí nebudeš věnovat už ničemu jinému než Mně, kdy tě nebude nic rozptylovat, unavovat, odvádět, mýlit a klamat, kdy budeš prostě už jen Můj a úplně Můj.
Ale protože milost je semenem slávy, protože věčný život je výslednicí na zemi už započatého věčného života poznávání a lásky, ve snaze být naprosto jen Můj, proto je nutné usilovat o tuto dokonalost, abys totiž byl Můj dokonale.
Tedy ne abys ty byl dokonalý, aby ses ty viděl svatým, nýbrž abys pokorně byl celý Můj v náručí mateřském i otcovském a snažil se stále a denně znovu o to.
Jako sama dokonalost jsem hodný nesmírné, dokonalé lásky, celé lásky. V pozemských poměrech nikdy nebudeš moci dokonale Mne milovat, protože tě tolik věcí zdržuje a rozptyluje. Jako tvůj spasitelný Bratr, přibitý na kříž, nemohu být totiž milován nikým, kromě Mne samého, tak, jak toho zasluhuji. Proto je pošetilé stavět hráze a hranice, kam až se kdo má a smí snažit o dokonalost a duchovní život. Kdyby byla dokonalost jen něco čistě osobního, pak bys o tom ještě snad mohl diskutovat, ale když si zasluhuji vše, pak se odvaž, jak jen můžeš, pak se snaž Mne milovat, jak jen dovedeš. A když cítíš, že dovedeš málo, pros, abych sám v tobě zapálil Mou ryzí lásku, abys Mne mohl milovat tak, jak sám chci být tebou milován, jak si toho Moje dokonalá láska otcovská, mateřská i bratrská zasluhuje. Proto je ti přikázána dokonalá láska jako cíl, abys Mne miloval z celého srdce, veškerou silou a celou svou mysli, to je aby ses snažil co nejdokonaleji si Mne zamilovat. Když je všechno tvorstvo zde na zemi pro Mne stvořitelského, dosáhneš dokonalosti tehdy, když naplníš tuto svou úlohu, to je být zde pro Mne, to je být zde k Mé oslavě, na oslavu Mé otcovské lásky.
Prostě se Mi vydej, svěř a slavně zaslib jako svému Miláčkoví. Dej Mi všechno, přijmi ode Mne všechno, abys Mi všechno mohl obětovat, abys mohl být dokonale Můj. Jak můžeš, tak se odvaž! Vždyť máš být dokonalý podle Mé nebeské dokonalosti, a ne podle měřítka dokonalosti, které si stanovíš ty nebo, které by ti stanovilo veřejné mínění. A to je cesta dlouhá, předlouhá, kterou nepřejdeš za všechny dny svého života. Nepromarni proto ani den, ani hodinu, ani okamžik, nepromarni ani sebemenší příležitost, ani to sebemenší hodnoty! Tvoje věčnost začíná už dnes. Tak nezaváhej a vykroč na startovní čáru! B.
 

VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA PRAVÝCH SNOUBENEK (Bl.Diana a Cecílie, 8/6)
Někdy si vykračujete krajinou, nasloucháte zpěvu ptáků a dýcháte z plných plic všechny vůně okolních květů, protože vyhlížíte místo, kde byste umístili včelín, a řach! - šlápnete rovnou do vosího hnízda, ani se nenadějete. A máte na krku celý mrak nadržených vos. Honem vezmete nohy na ramena a tryskem pryč z toho místa. Ono se řekne budovat úl pro hejno pracovitých včeliček, ale kdo by tušil, že tam jeden bude muset napřed dávat do pořádku vosí hnízdo, ba dokonce udobřit jeho obyvatele a ještě je získat pro dobrou věc. Možná to ani nemusí být žádné vosy, třeba jen zdivočelé včely. Jedna věc je zakládat něco zbrusu nového, a jiná věc je napravovat něco zkaženého.
Dominik rozhodně neměl s ničím takovým sebemenší zkušenost.
Když se záplatovaný hábit, obsahující vousáče se vzhledem tvrdého horala, vynořil na kazatelně v Benátkách, zdálo se, že z ní uletí. Neuletěl. Zato svými vzletnými slovy způsobil v Benátkách takový poprask, že mnozí benátští tatíci spěchali horempádem domů:
Honem! Zamknout syny doma! Jinak nám všichni mládenci utečou do nového řádu.
Část benátských nadšenců ho následovalo dál. Kam? Přece do Říma.
Svatý Otče, přivádím sem nové bratry, ale nemáme, kde bychom se tu usadili.
Vyberte si, můj synu, některý z opuštěných římských kostelů, navrhl mu papež Honorius.
Co třeba kostel svatého Sixta?
Vezměte si tu svatyni a obnovte to tam se svými bratry, souhlasil papež.
Rozšíříme to pro další přicházející bratry, rozhodl Dominik, ale zarazil se. Jeden ze zedníků křičel:
Zachraň se, kdo můžeš! Padá klenba!
To je Boží znamení! - Ječela nějaká žena. – Nikdy jste tady neměli být, vy - předůležití kazatelé! Ten chrám slíbil papež Inocenc nám, římským pannám.
Cože? Kdo jsou to ty římské panny, co zde měly mít klášter?
Panny, uchechtl se kdosi, - spíš takové slečinky z lepších rodin. To máte tak. Odmítají se vdávat, a tak si hrají na jeptišky. Zkrátka a dobře, zdržují se mimo své rodiny a žijí jen tak nadivoko. Ovšem potřebovaly nějaké zázemí. Tak jim prý papež Inocenc slíbil tento kostel a klášter. Jeho smrt to však překazila.
Nic jsem o tom nevěděl, vrtěl hlavou papež Honorius, - ale mám pro vás, můj synu, balzám na tu vaši řádovou kajícnost, abyste nemusel putovat až ke Kumánům, ani k Saracénům. Přeji si shromáždit všechny roztroušené římské panny v jednom domě se solidní kázní.
Nemám s tím žádnou zkušenost, Svatý Otče. Zakládal jsem kláštery tam, kde mě následovalo dost nadšenců, ochotných ke všem obětem. Něco jiného je začínat něco s těmi, kdo k tomu nemají ani sebemenší chuť.
Můj synu, věřím, že jste jediný, kdo to tady dokáže.
Věřím v Boží všemohoucnost. Proto se toho díla ujmu, ale sám to nezvládnu. Rád bych, abych měl podporu tří kardinálů, kteří by za mnou stáli.
Ode dneška vám přiděluji na pomoc Otce Ugolina, ostijského biskupa, Otce Štěpána z Fossa Nova a Otce Mikuláše, tuskulského biskupa.
Kde je mám shromáždit?
Použijte váš nový klášter u svatého Sixta.
A co bratři kazatelé? Je jich tam víc než stovka.
Dávám vám kostel svaté Sabiny na Aventinu.
Sotva se to v Římě rozkřiklo, vypuklo hotové pozdvižení.
Nespravedlnost! Ohrožují naše práva! Neexistuje nic lepšího, než náš dosavadní stav. - Vykřikovaly sestry. Od podívání roztomilá stvoření s oním drobným nádechem rozpustilosti, který přesvědčí postaršího vdovce, že v tom zpráchnivělém pařezu dosud ještě dřímá nějaký život.
Máte pravdu, děvčata, přizvukovaly jim jejich bývalé rodiny a popichovaly je: Nedejte si to líbit!
Jak se stává dodnes, když se jedná o nekázeň a domnělou svobodu, mívá člověk velkou podporu veřejného mínění ve světě.
Půjdeme s tím za papežem! - Vykřikovaly sestry z kláštera Panny Marie za Tiberou, kde býval uchováván starodávný obraz Panny Marie.
A co ti tři kardinálové! Vždyť –
Jejich představená si prohlížela ten příchozí záplatovaný zjev pohledem kachny ve stavu zajímavém už jen pro kuchaře.
Hm – no - vlastně – hm - o nás - tak moc nejde – ale ten obraz - je nepřenosný.
Klauzura. - Sotva to slovo zavibrovalo vzduchem, leckomu to zaznělo jako zatroubení k Poslednímu soudu. Jakmile se to z látaného hábitu ozvalo, oslovená sebou cukla, takže by zkušenější pozorovatel možná usuzoval, že jí snad vyrazila na zádech nežádoucí chladová kopřivka. Zdálo se, že pohled skomírající kachny byl vystřídán pohledem kachny zcela uhynulé. Oči se jí vyboulily a celá se zježila.
Nevraživě sledovaný hábit měl však kromě svých záplat patrně v tornistře místo maršálské hole ještě nějaký další řecký oheň, a ten si nyní razil cestu k uplatnění.
Společný život.
Pcháá! - Ulétlo vzduchem. Co to bylo? Že by výkřik samičky, která se octla v nebezpečí a utíká se k svému druhu? Zřejmě právě tak v předhistorické době volala její jeskynní předkyně na muže s kyjem, když ji vehnal do úzkých šavlozubý tygr.
Případ uhynulé kachny byl podle všeho ojedinělý, protože v jiném případě se vyskytl pohled postřelené divoké husy, přesto však dosud nevyužívající výhod pozemské gravitace k střemhlavému letu. Spíše se mohlo zdát, že se ta kompozice hábitových záplat ocitla v obklíčení Amazonek. Každá z těch jezinek měla místo meče a šípů oči s jedovatými střelami, které přímo drásaly jeho srdce. Nestrannému divákovi by se zdálo, že i Daniel v jámě lvové měl jen příjemnou dovolenou. Prostě byl počastován pohledem milým skoro jako Messalina. Kdyby se dalo pohledem otrávit, tak to zde bylo něco mezi arsenikem a bolehlavem.
Jaká bezmocnost! - Zdá se, můj Pane, že jsem dočista pohořel, ozývalo se vzlykavě z hábitu plného záplat a slz u kříže celou noc.
K ránu byla mramorová dlažba v kostele svatého Sixta dočista umytá slzami a vyleštěná hábitem. Kdosi tu uvažoval o strašném soukromničení, které rozvrací jednotu a soulad rodiny.
Ještě větší zátěž, skoro vylučující teplo domova, přinášela sebou zakuklená jezinka, vyhlížející jako zosobněný domovní řád, vyšperkovaný odsudky všech známých sudiček a klekánic. Tahle řimbaba by dokázala pohledem zmrazit i takové dobrotisko, jako byl první mezi rovnými. S jakousi nakažlivostí mu pokaždé naskakovala na zádech husí kůže, neboť se jí ve tváři zračila podivná mimozemská inteligence, připomínající svým vzhledem usedlost jednoleté slepice. Kdykoli záplatovaný hábit prošel se zdravou kůží tygří stezkou kolem supící vrchnosti z kláštera Panny Marie za Tiberou, oddechl si úlevou a s radostí by byl polykal i hřebíky.
Příštího dne vystoupil se zarudlýma a uplakanýma očima na kazatelnu a mluvil tak, jako nikdy předtím. Co říkal? Nic převratného. Nekladl na nikoho žádné zvláštní nároky. Žádnou sestru o nic neprosil, od žádné nic nežádal. Ani se nezmínil o věčném zatracení, i když v ně nepochybně věřil. Nikomu nehrozil. A když přišlo na ty zatvrzelé, odmlčel se, protože nemohl mluvit kvůli pláči. Pak si utřel rukávem slzy, potáhl nosem a mluvil dál. Říkal jen to, co od něho vždycky žádal Pán. Mluvil o tom, co dělá, a proč to nemůže dělat jinak.
Když se záplatovaný hábit snášel s kazatelny, mladá Cecílie Caesarini z proslulého římského rodu popíchla představenou: No tak! - a postrčila představenou z kláštera Panny Marie za Tiberou. Ta se však nezmotala ani na slovo. Její pohled plný slz se setkal s Dominikovým pohledem plným slz. Ten pohled mu říkal: Chci překonat svou chybu. Mlčky pohlédl na křížek svého růžence, a ukázal s ním na svatostánek.
Jsem ochotná podrobit se papežovu plánu, řekla později představená, podněcovaná sestrou Cecílií, která za ni dodala: - protože jsem poznala svou chybu.
Hm. Poznat svůj hřích je jedna věc, ale překonat ho je další věc.
Co mám dělat, Otče?
Na to je starý, osvědčený a jednoduchý recept. Modlitba, stálá, vytrvalá modlitba o srdce tiché a pokojné. Taková dělá divy. Svěř se vyššímu vedení, o něž neustávej prosit. Mimo to předcházej příležitostem k podlehnutí hněvu a jiným vášním. Když víš, ve kterých okolnostech se tě snadno zmocňuje hněv a jiné vášně, pak ještě dříve, než nastane ta okolnost, obnov svůj úmysl zachovat klid. Pohleď v duchu na Beránka tichého a pokojného. Když tě rozčiluje slabost, křehkost víry ostatních, vzpomeň si na vlastní ubohost a špatnost. Připomeň si, jakou má s tebou trpělivost. Představ si, jak by to s tebou dopadlo, kdyby spravedlivý hněv dolehl na tebe tak, jak doléhá tvůj hněv, často tak málo zdůvodněný, na tvé okolí! Kde vládnou vášně, tam nic nevysvětluj sobě ani jiným, protože nic nevysvětlíš.
No tak, matko představená, - na co ještě čekáme? – postrkovala ji sestra Cecílie.
Nato představená vložila slib poslušnosti do jeho rukou, a pak už se přidávala se Cecílie a pak jedna za druhou, až na jednu zbývající. Ta o tom příliš dlouho přemítala. Měkký úsměv na jejích rtech prozrazoval, že si staví příjemné vzdušné zámky.
Jen jedno si vyprošujeme - aby směl obraz Matky Boží jít s námi do kláštera a kostela svatého Sixta.
Matka Boží půjde ráda s vámi, zaznělo z hábitu plného záplat a pak už vzduchem vibrovalo jako neustávající ozvěna:
Slibuji ti, Otče, poslušnost.
Slibuji ti, Otče, poslušnost…
Hned toho byl celý Řím plný. A už se za sestrami hrnuli příbuzní a známí.
Děvčata, vy jste ale hloupé! Takhle naletět neznámému dobrodruhovi! Tak naivní! Necháte se obalamutit jakýmsi obejdou. Málo platné, vy jste prostě citovky. On vám trochu brnknul na city, a vy jste hned na hromadě. Rozum do hrsti, děvčata! Vy nejste ledajaké. - Přece nenaletíte nějakému hej-počkej! Vezměte rozum do hrsti! Pusťte hezky rychle toho fráteříčka k vodě! Máte svou cestu a můžete si být zbožné každá, jak se vám zamane. Tak se nenechte poplést nějakým přivandrovalcem odněkud z provincie!
Cože! - Že jdete za ním!
Holky, vy jste očarované. Ten kněz vás uhranul. Jinak to není možné. – Ale to nevadí – máme známého exorcistu. Ten vám pomůže. Uvidíte.
Hm – no tak možná – uvidíme - , daly se některé zviklat.
Když záplatovaný hábit postřehl náhlé ochladnutí nadšení, řekl:
No, nic se nejí tak horké, jak se to vaří. Počkáme, až to vychladne.
Za pár dnů jim po mši svaté řekl:
Milé dcery, vím, že některé z vás litují daného slibu a hodláte opustit cestu Páně. Nemohu vám v tom bránit. Pokud však chcete zůstat věrny učiněným slibům, složte je znovu a na věky do mých rukou.
První se zvedla představená a přistoupila před něho:
Slibuji ti, Otče, poslušnost.
Pak následovala druhá a třetí, až jich byl celý řetěz.
Přijal je všechny s úsměvem a uvítal. Posléze řekl:
Jistě mi dáte za pravdu, když vám navrhnu napříště větší opatrnost před duchem světa. To znamená - klauzuru. Omezíte volné vycházení z kláštera a také neužitečné návštěvy lidí ze světa.
Bylo překvapivé, jakou změnu prodělaly jejich tváře při vyslovení slova klauzura. Už to nebyly prodloužené kyselé tváře zvíci kvašených okurek. Zvesela se kulatily a pecnily. Ale kdepak zůstal prasklý pecen! Vždyť přímo dýňovatěly a melounovatěly radostným úsměvem a zářícíma očima. Ani nedutaly.
Taky co na to říci?
Uzamkni svá ústa na sedm západů a zapomeň na otázku proč?
Rázem se jim všem všechno vyjasnilo. Duchovní zbroj – kožený pás s růžencem k upevnění kázně. Cinkající řetěz, cingulovitě obepínající otce Dominika – žádná osobní libůstka – hlouboce smysluplné.
Víte, sestry, jakkoli je takový přísný zevnější život, projevující se klauzurou čili odstoupením od světa, posty a umrtvováním, nezbytný pro váš nynější život, přesto to není pro duši to hlavní. Hlavní je vnitřní život. Slibuji vám důkladné vyučení ve vnitřních záležitostech. Tam je to pravé ořechové.
Zastav se a spočiň před křížem! - Odpoutej se od okolí! – Znásilni a umrtvi svou lenost stejně jako přičinlivost obrácenou navenek a namiř ji dovnitř! - Nedbej na své tělo, i kdyby se pohodlností mezkovitě stavělo na zadní proti tvým výbojům dovnitř! - Ovládni se! Tak zůstávej dnes a denně před Ukřižovaným, mlč a snášej utrpení a nečekej žádné zvláštní zážitky ani útěchy.
Tvoje vášnivé a citové prožívání rozjímání je smyslová část tvých vznešených pohnutek. Přináší ti to povzbuzení a radost. Tento vzmach se v tobě přetváří. Za chvíli se přiblížíš samotnému poznání a dosahování toho, kterého ve Mně, Ukřižovaném, miluješ. Když Mě miluješ, tak si Mě jako svého Miláčka uvědomuješ svým poznáním. Tak si Mě osvojuješ způsobem, který je ti přijatelnější, než dosavadní způsob.
Tajemná přesmyčka. - V lásce je skok k jasnozřivému poznání a naopak. Láska ti zušlechťuje poznání. Láska překonává rozjímavý vhled. Místo cílevědomého přibližování se ke Mně, tvému Miláčkovi, už Mne dosahuješ. Zakoušíš své milování či spíše přesazuji Mou ryzí lásku do tebe. Prožíváš nevýslovnou radost.
Tajemný oheň! - Všechno osvětluje, ale neoslňuje, zahřívá, ale nepálí. Tajemství jednoty tvé duše s Mým Slovem, v tobě vtěleným. Tajemství jednoty s Hlavou Mého tajemného Těla, jehož jsi živou ratolestí. Vrať se ke Mně v Duchu Lásky. Nic složitého, jen blahovolná láska.
Na Popeleční středu se u sester v klášteře svatého Sixta sešli všichni tři kardinálové, a co slyší?
Do tvých rukou, otče Dominiku, vkládám svůj úřad představené sester.
Čtyři dny nato, co se zde u svatého Sixta udál na přímluvu otce Dominika zázrak uzdravení mládence Napoleona, se dveře u jeho cely netrhly. Začalo to nejistým zaklepáním, a najednou se ve dveřích objevila dost pohledná kalupinka. Bylo potřeba přinést svícen se zapálenou svící, a teprve pak nastalo shledání.
Vždyť – vždyť vy jste představená z kláštera Panny Marie za Tiberou!
Železné čelo představené už dávno zpokornělo. V očích se jí usadil měkký výraz.
Pak následovala další sestra, a další, a průvod tak zhoustl, že si ho někteří málem spletli s procesím.
Chtěly bychom poprosit, zda bychom se směly natrvalo přestěhovat ke svatému Sixtu. Znělo to jako by medu ukrajoval, a patrně tomu tak vskutku bylo.
Smíte.
A směly by se k nám přidat další sestry odjinud? – Je tu ještě několik dcer z vážených rodů. – Smíme také přistoupit?
Náruč záplatovaného hábitu se všem do široka otevírala a jejich náplň se roztékala slzami nad tím, jak moc je najednou považovaná a žádaná.
Sotva však otec Dominik zavřel za sebou pozemská vrátka, mezi sestrami se to jaksi zadrhlo: Co si počneme? Kdo nás teď duchovně vyučí, jak nám slíbil otec Dominik?
Nebojte se, moje milé, šeptl jim něžně otec Jordán. – Nechte to na mně.
Co tedy dělat? – Ptala se sestra Diana, kterou nadchl otec Reginald Orleánský svými promluvami o přepychu bohatých a marnivosti urozených panen.
Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň.
Chceme zajet na hlubinu duchovního života. - Připomínala sestra Cecílie.
Těší mě vaše odhodlání, moje milé holubičky, řekl otec Jordán, ale potom byste měly všechny, kdo chcete najet na hlubinu, poodstoupit od svatého Sixta někam do ústraní, kde byste se mohly oddat kajícnému životu.
Je nám jasné, že to nebude lechtat, dodala sestra Amata, - ale jsme ochotné utáhnout řemen kázně a pokořit se před Ukřižovaným.
Pak vám tedy navrhuji konvent svaté Anežky v Bologni.
Ach, Bologna, moje rodná Bologna! - Povzdechla si Diana, ale vzápětí se rozhodně zvedla: Vzhůru ve svaté Anežce! – Načež se v doprovodu třech dalších sester, včetně Amaty, a ovšem pod ochranou bílých andělů, přesunuly do Bologni. Nyní už to bylo možné. Ty tam byly doby, kdy Dianiny urození rodiče odváděli nezletilou dceru z kláštera do domu pánů z Andalň s takovým násilím, že jí dokonce zlomili žebro. Nyní však už dospěla. V pochroumaných kostech jí stále jaksi škubalo, avšak plamen lásky v jejím srdci nejenže nevyhasnul, ale naplno se rozhořel v povolání mnišky. V očích světa se tu několik roztomilých kalupinek docela zahrabalo a pohřbilo na dně živého hrobu konventu svaté Anežky. Řád však zakoušel velké požehnání.
Nejste tu zbytečně, psal Jordán, - Tak dlouho jsem kázal studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen ubohý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Dlouhé řady mládenců povolaných do řádu. Modlitby Tebe, sestro Diano, i ostatních našich sester musejí být velice milé Bohu, když nám dal už třicet noviců.
Ach, - vzdychala sestra Diana, ochotně nastavující své tělo tvrdým ranám kající pobožnosti před Ukřižovaným, aby vzápětí volala k otci Jordánovi slovy dvorního básníka Hartmanna von Aue:

Proč takové obavy, moje milovaná sestro Diano, odpovídal Jordán, - Nejsem snad váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše!
Načež odpovídal Dianě i všem těm srdcím roztouženým po opětování lásky rytířským způsobem na způsob milostných pěvců:
Vy minnesängři, vy musíte ztroskotat: Váš neúspěch tkví v tom, že vaše láska není víc než jen pouhá naděje.

Co byste dělala, drahá sestro, kdybych umřel? Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém konventu a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu.
Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska, tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený v rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. Čtěte ji a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály.
Má-li božský Snoubenec přibité obě ruce ke kříži, staňte se tedy pravicí svého snoubence v šatu zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená snášenou bolest. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíc. Budeš-li stát po jeho pravici, pozlatíš se potokem, vytékajícím z jeho pravého boku. Přistup proto, postav se blíž, abys byla hojněji zalita a tvůj oděv aby zrudl od Toho, který šlape v lisu.
Božská láska roste ve vás nejen trýzněním těla, nýbrž také zbožnými vzdechy, touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky druhým.
Tak ani sama Bologna nezůstala opomenutá – získaný kostel svatého Mikuláše ve vinicích a mnozí s pochroumanými kostmi a podlomeným zdravím pocítili velkou úlevu, ale i opravdové vyléčení díky Bohu a něžné ruce sestry Diany.
Diana d’Andalň opustila svět léta Páně 1236 v pětatřiceti letech, rok před Jordánem, svým duchovním otcem. Cecílie Caesarini opustila svět o šedesát let později. Byly blahořečeny léta Páně 1891.
 

JAK MÁ ZBOŽNÁ DUŠE CELÝM SRDCEM TOUŽIT PO SPOJENÍ S KRISTEM VE SVÁTOSTI
1. - Věrná duše: Podívej, Bůh můj a všechno! Co více chtít a co šťastnějšího si mohu přát?
Jak, blaživé a sladké slovo! Jedině však pro toho, kdo miluje Slovo, ne svět se vším, co je ve světě.
Bůh můj a všechno! Chápajícímu je řečeno dost, a milujícímu je potěšením to často opakovat.
Neboť, když jsi přítomen, těší tě všechny věci; když jsi vzdálen, všechno tě mrzí.
Ty činíš srdce pokojným a uděluješ pravý pokoj a sváteční radost.
Ty působíš, že smýšlíme o všech dobře a ve všech věcech tě chválíme: a bez tebe se nic nemůže dlouho líbit. Má-li však cokoli milé a dobře chutnat, musí být přítomna tvá milost a musí to být okořeněno darem tvé moudrosti.
2. - Komu ty chutnáš, co mu bude špatně chutnat? A komu ty nechutnáš, co mu bude moci dát potěšení? Moudří tohoto světa a ti, kdo smýšlejí tělesně, však umdlévají ve své moudrosti: ježto je tam samá marnost, nalézá se zde také smrt. Kdo tě však následují pohrdáním světských věcí a umrtvováním těla, shledávají se být pravými mudrci, protože se povznášejí od marnosti k pravdě, od těla k duchu. Takovým chutná Bůh; a cokoli dobrého se nalézá ve tvorech, všechno napřimují k oslavě svého Stvořitele. Daleko jsou si vzdáleny chuť Stvořitele a tvora, chuť věčnosti a času, světla nestvořeného a světla rozsvíceného.
3. - Ó světlo věčné, vynikající nad všechna stvořená světla, posvěcuj shůry jasem, pronikajícím veškeré nejvnitrnější nitro mého srdce. Očisti, potěš, rozjasni a oživ mého ducha se všemi jeho mohutnostmi, aby k tobě přilnul jásavými povzlety. Ó, kdy přijde tato blažená a žádoucí chvíle, abys mne sytil svou přítomností a byl mi vším ve všem?
Dokud to mi nebude dáno, nebude ani moje radosti úplná.
Dosud, jaká škoda, žije ve mně starý člověk, není docela ukřižován, není dokonale umrtven.
Dosud se mocně prosazuje proti duchu, rozdmýchává vnitřní boje a nedovoluje, aby království duše bylo pokojné.
4. - Ty však, který panuješ nad mocí moře a krotíš pohnutí jeho vln, povstaň, pomoz mi.
Rozptyl národy, které chtějí války. Potři je svou mocí. Ukaž, prosím, velikost svých skutků, a kéž oslavena je tvá pravice. Nemám jinou naději, ani jiné útočiště, než v tobě, Pane, můj Bože. Tomáš Kempenský
 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
NADPŘIROZENÁ VÍRA VE TVÉM PROŽÍVÁNÍ

Třebaže mnoho lidí říká, že se Mnou nechtějí nic mít, a že Mi prostě nevěří, přesto podstupuji utrpení a potupnou smrt na kříži také kvůli nim, protože věřím v ně. S kříže volám, že věřím i ve víru nevěřícího.
„Pane, dej nám více viry“, volají ke Mně učednici. Odpovídám jim slovy apoštola Pavla: „Nejmilejší! Vybízím tě: Oživ sám zase plamen Mého daru, který ti byl dán“. (2Tim 1,6)
Nad všechny ostatní ctnosti vynikají nesmírně tři Moje ctnosti, jejichž pramenem, předmětem i cílem jsem, který jsem. Ostatní ctnosti můžeš získat sám. Moje ctnosti však jsou vlastní jen těm, kdo patří do Mé rodiny.
Je velký rozdíl mezi dítětem, kterému je ve svatém křtu teprve vlévám do duše a světcem, který žije dokonale vírou, nadějí a láskou. Podobně je rozdíl i mezi tím, jehož víra je zahrabána spoustou zbytečných a nadměrných starostí o věci tohoto světa, jehož naděje pohasíná zapomínáním na věci věčné, a jehož láska je možná udušena těžkými hříchy a zvykovostí, a tím, komu víra ukazuje cestu ve spletitosti života, kterému naděje září v temnotách, a kterého láska pozvedá od všeho stvořeného ke Mně a spojuje se Mnou. Přesto však, dokud je v duši aspoň trocha víry a z ní vychází alespoň matná naděje a tu a tam probleskuje i hříchy udušená láska, není ještě nic ztraceno, ba naopak, je možno, aby se tyto ctnosti opět staly životem duše.
První z Mých ctností je víra. Ten, kdo přistupuje ke Mne, musí věřit (Žd 11,6). Víra je východiskem celého vztahu Mého dítěte ke Mně. Vírou se pozvedáš nad hmotu a upíráš svůj zrak ke Mně, od kterého vycházíš a k němuž směřuje každým úderem svého srdce.
Víra je nadpřirozená ctnost, která napřimuje tvůj rozum k přijetí pravd Mnou zjevených, a to pro Mou autoritu. Při křtu ti ji vlévám do duše. S rozvíjejícím se rozumem se má postupně rozvíjet i ona. Má pomalu přecházet v pohotovost a ochotu ke skutkům, které tě odlišuji jako věřícího od nevěřícího.
Tak dostává víra vedoucí místo ve tvém duchovním životě.
Obsahem víry je Moje zjevení, obsažené v Písmu svatém a tradici, a to je zároveň východiskem tvých nadpřirozených vztahů ke Mně. Hloubka víry je mírou duchovního života vůbec. V mnohém je ovšem tvoje víra zde na zemi zatím temná. Teprve na věčnosti má přejít v oslňující světlo věčné slávy, kdy budeš patřit na Mne "tváří v tvář". Zde je pro tebe víra jen předzvěstí onoho věčného nazírání.
Poutník ovšem může být blízko svému cíli, ale může být i daleko od něho. Takový je asi rozdíl mezi mrtvou mírou těch „věřících“, u nichž víra neřídí jejich život a mezi živou a oživující vírou opravdových věřících.
Víra může být mrtvá dvojím způsobem: buď je bez lásky, tedy bez posvěcující milosti, takže člověk s takovou vírou v duši nemůže nic zasluhovat pro svou spásu, anebo je tak chabá, že nemá praktický vliv na utváření lidského života.
Je pravda, že i po hříchu a následné ztrátě posvěcující milosti zůstává víra v duši, a mohou ji zničit jen protilehlé neřesti (nevěra, zatvrzelost v bludu, odpadlictví). Dá se říci, že i ta mrtvá vira je veliký dar, třebaže zůstává jen torzem. Je ohněm, přineseným s nebe, ohněm, který je sice zakryt popelem, nezhasne sice docela, ale nesálá, není vidět jeho plamen, není zjevně cítit sálání jeho tepla. Bylo by zapotřebí popel odhrnout a oheň rozdmýchat. Pak by se teprve projevil jeho vliv na celé okolí. Hřích či zpovrchnění či zvykovost ve víře je ten popel, který přikryl oheň viry a utlumil jeho působnost. A čím déle zůstává víra pod popelem hříchu, tím větší je nebezpečí, že bude její slabý oheň uhašen, nadobro. -
Mrtvá víra plodí mrtvé skutky v tom smyslu, že si jimi nelze nic zasloužit pro věčný život, ale také v tom smyslu, že život s takovou neživou vírou se ničím neliší od života nevěřícího člověka.
„Spravedlivý však žije z víry“, píše apoštol Pavel (Ř 1,17). To znamená, že víra je pro něj východiskem života. Když ji jednou přijal a přijal její zásady, odložil zásady tohoto světa a každý svůj skutek koná ve shodě s vírou.
Víra žádá, aby všechna tvoje činnost byla napřímena ke Mně, protože tě koneckonců stvořuji pro Mne. Všechny skutky života mají být tedy takové, abys Mi je mohl předložit jako dar, jako výraz své poddanosti. Tak ti nestačí pouhá etika, pouhá světská mravnost, ale názor, postoj, chování i slova pramenící z víry. Proto napřimuješ ke Mně nejen některé své skutky, zatímco jinými by ses ode Mne uchyloval, abys sloužil sobě, světu, lidské společnosti, to všechno je u tebe podřízeno poslednímu a konečnému cíli, Mně.
Svatý Pavel ukazuje názorně skutečnost, že se ctnost víry vztahuje na všechny úseky tvého života na velikých postavách Starého zákona(Žd 11). Ukazuje, jak všechno velké, co se tehdy stalo, stalo se jen v síle víry; Vírou Mi přinesl Abel lepší oběť než Kain, vírou připravil Noe archu na záchranu svého rodu, vírou uposlechl Abrahám a vyšel, aniž věděl kam, aby se stal dědicem Mých zaslíbení, vírou byl ochoten obětovat svého jediného syna Izáka apod. Vírou ve Mne, budoucího Mesiáše žil celý vyvolený národ po staletí a snášel trpká dny krutého údělu. Tak býval často v zoufalém postavení, tak často se zdálo, že zahyne morálně i fyzicky. Víra ho držela a pokaždé vyvedla i z největších útrap k nové slávě.
A to, co tvrdí Pavel o velikánech Starého zákona, lze říci o všech spravedlivých, kteří kdy žili z víry. To dovede jen živá víra, když pronikne myšlení i jednání člověka, zatímco mrtvá a chabá víra utíká před obtížemi, nerozumí Mým úradkům, protože o nich ani nepřemýšlí, zatímco člověk slabé víry by rád ke Mně, ale přitom nechce tak docela opustit tento svět, rád by přijímal Mou spasitelnou pravdu, o jejíž hloubce i kráse se už nejednou přesvědčil, ale přitom se zdráhá vzdát svého pozemského smýšlení, a tak je hlas víry stále umlčován hlasem světa, na místo zásad víry nastupují zásady lidské moudrosti a Moje dítě slabé víry je jakýmsi obojživelníkem, který sympatizuje sice se Mnou, ale zároveň někdy až příliš miluje tento svět.
Uděluji ti tento vzácný dar víry, a co jiného chci, než aby sis ho vážil a učinil ho základem života. Víra je ctnost. Má-li být opravdovou vírou, musí být živá. A vše, co je živé, potřebuje růst: růst do šířky a do hloubky. Do šířky: dalším poznáváním a osvojováním si stále nových pravd, nám dosud neznámých. A do hloubky: prožíváním pravd už známých.
Zvlášť tento růst do hloubky je nutný (rozjímáním pravd víry). Tím se víra stává stále živější a její vliv na život stále pronikavější.
Avšak také růst do šířky je důležitý zejména v dnešní době hrozné náboženské nevědomosti. Povrchní poznáni pravd viry souvisí s povrchní vírou a povrchní víra vede k povrchnímu životu. Čím více máš dobrých znalostí z oboru náboženství, tím větší je naděje, že budeš i Mým dobrým dítětem. Zejména když se modlitbou a rozjímáním snažíš pronikat do obsahu víry. Přibližuješ se Mi, takže tvoje víra má potom stále pronikavější vliv na všechny projevy tvého života.
Péče o růst víry je proto základní povinností každého Mého dítěte. A je i zárukou, že život takového Mého dítěte bude stále více ve shodě s nekonečně moudrými plány a záměry, které Mám právě s tebou uprostřed všech ostatních.
A jaké jsou tyto Moje plány a záměry? Chci, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. To jsou Moje plány a záměry s každým. A co se tebe týká, tebe k tomu nejjistěji přivede víra ve Mne a život podle této viry.
Třebaže je víra poznamenána temnotou z hlediska smyslů, odkázaných na trojrozměrnost věcí, přesto je jasnozřivá: Svatý Tomáš ti vzkazuje, že světlo víry dává vidět to, v co věříš. A svatý Jan od Kříže k tomu podává výklad. „Jedině víra je bezprostřední a úměrný prostředek ke spojení duše se Mnou, neboť podobnost, která je mezi vírou a Mnou, je tak veliká, že není jiný rozdíl mimo právě ten, že jsem buď viděn nebo věřen. Jako jsem nekonečný, tak ti víra předkládá Mne nekonečného, a jako jsem trojjediný, tak ti víra předkládá Mne trojjediného. Čím více víry má tvoje duše, tím je spojenější se Mnou.“
Všechna touha duše po Mém poznání zde na zemi nalézá své uspokojení jen ve víře, která se stává tím jasnozřivější, a proto tím bližší patření na Mne tváří v tvář ve slávě, čím více se duše odpoutává ode všeho pozemského. Nazírání svatých duší je v podstatě úkon hluboké, živé víry, která za vedení darů moudrosti a rozumu proniká temnotou zjevených pravd a stává se jasnozřivou.
Výsledkem této jasnozřivé víry je také ono quasi experimentální, čili skoro zkušenostní prožívání Mé přítomnosti, která ti zároveň zjednává pravou radost ze Mne. Pokud žiješ touto vírou, tak se setkáváš se Mnou na každém kroku, vidíš Mě v kráse přírody, vidíš Mne ve svém bližním. Tak je všechna mystika Starého zákona vyjádřena ve slovech: Kráčel před Hospodinem. To znamená, měl Mne stále na mysli, žil tak, jako by opravdu stále kráčel přede Mnou vševědoucím.
Moje dítě, jehož víra je živá a vidoucí, kráčí tímto světem, aniž se čemu diví, nic ho nepřekvapí, nad ničím nenaříká, pod ničím neklesá, protože v pozadí všeho vidí Mou všemohoucí ruku. Svět se často potácí způsobem málo pochopitelným pro člověka, živořícího bez víry. I události v životě jednotlivce jsou mnohdy takového rázu, že člověk uvažující ryze po lidsku, se často ocitá na pokraji zoufalství. Dovede-li se však dívat na všechno ve světle víry, zjeví se mu vše v Mých nekonečně moudrých plánech, protože řídím všechno mocně a zároveň mírně.
Jasnozřivá víra tě spojuje tak dokonale se Mnou, že netoužíš po ničem více, než abys mohl stéle žít v Mé přítomnosti, neboť v ničem nenalézáš tolik vnitřní radost jako ve Mně. Tím však nejsi nijak vyřazen z vnějšího života a neztrácí pro tebe smysl! Naopak: umíš se na vše dívat ve světle Mého poznání, vidíš jasněji než člověk bez hluboké víry, rozumíš všemu lépe a soudíš o všem ve světle Mých zásad. Proto je tvůj úsudek jistější, spravedlivější, jeho postoj k událostem a všem věcem pevnější. Kráčíš přede Mnou a proto jsi vždy a ve všem osvěcován září lesku Mého majestátu.
Tak postupují životem všichni světci. Neutíkají ze života, nezbavují se svých povinností, ale pohlížejí na ně ve světle nadpřirozené víry, která jim ukazuje cestu. Vidí jasněji než vidí člověk, spoléhající jen na svůj přirozený rozum a vidí dále. Temnotou viry prosvitá záře Mne nekonečného, k němuž upírají svůj zrak. Tak mají ve víře alespoň nedokonale to, čeho požívají blažení ve světle slávy. A cesta trnitá se jim stává cestou, kterou se duše ubírá ráda a s nadšením. B.