|
Ročník VIII.,číslo 6
červen 2002
Obsah: E.Lopourová, Pavel, T.B.,Nám, nám, narodil se... (17),
E.Lopourová, Mojžíš, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (5), Sv.Cyril
na Středním východě, E.Dickinsonová, Otec T.,Loretánské meditace (17),
E.Lopourová, Den, B.T., Božské doteky v kosmu (17), E.Lopourová,Naděje,
TB,Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (5), Eva
Lopourová, Básník, Zprávy._____________________________________________________________________________________________
Pavel
Dejte mi místo ve svém srdci
V životě ve smrti jsem s vámi spjat
Za horka za mrazu dnem i nocí
Jsem motýl samotář
Všude chci šířit vůni víry
A v jejich barvách bez únavy
Svá křídla rozprostřu
Nad vaši víru - holou zem
Duhovou květinou
rozkvete pod nebem
Eva Lopourová
+ + +
Nám, nám narodil se... (17)
Jaké jsou vnější důvody věřitelnosti křesťanských pravd?
Jsou to důvody vnější našemu vědomí, protože nejsou jako důvody z
lidského toužení. Jsou vnitřní náboženství, neboť jsou brány z povahy
samotného náboženství. Jsou to důvody vzaté ze vznešenosti, posvátnosti
a plodnosti samotného náboženství. Tyto důvody jsou znameními, jimž
obecná Církev jasně vyniká uprostřed nevěřícího nebo v jiných
náboženstvích bloudícího lidstva. Církev jimi zve všechny nevěřící nebo
nedokonale věřící k přijetí dokonalé víry a současně posiluje víru
celého Božího lidu. Tyto důvody jsou takového rázu, že i prostí lidé z
nich mohou poznat skutečně nadpřirozený ráz křesťanství a obecné Církve.
Ovšem tyto důvody jsou skutečným důvodem věřitelnosti pouze tehdy, když
je přijmeme bezvýhradně všechny jako celek.
To chcete, aby se každý, kdo uzná tyto vnější důvody věřitelnosti
křesťanských pravd, zavíral oči před nějakými chybami a nedostatky?
Rozhodně ne. Uznání těchto vnějších důvodů věřitelnosti daných pravd nás
nevede k umrtvení kritického myšlení našeho rozumu. Naopak, rozum nás
vede ke kritickému smýšlení o těchto důvodech, ale nejen k zápornému
kritickému smýšlení, nýbrž především příznivému. Negativně, záporně je
třeba srovnat ostatní náboženství v jejich výstřelcích s křesťanským
náboženstvím obecné Církve. Můžeme totiž negativně poukázat na to, že se
tato nauka nakonec vždycky vyhnula všemu nemravnému, nerozumnému a
nedůstojnému Boha a člověka. Takový záporný důkaz ovšem pouze negativní
a teprve s jistým dějinným odstupem dokazuje nadpřirozený původ, že
totiž tato nauka neobsahuje nic, co by odporovalo jejímu božskému
původu. Tento důkaz už jaksi naznačuje pravděpodobnost Božího původu
daného učení. Ze skutečnosti víme, že v tak vznešených a zkušenosti se
vymykajících pravdách se člověk v hříšném prostředí stěží uchrání omylů
a jiných chyb, které provázejí lidské poznání pravdy.
Jak je to s pozitivní částí důkazu?
Tento důkaz se vede ze vznešenosti nauky, ze svatosti Ježíše Krista,
Matky Boží a svatých, z podivuhodného rozšíření tohoto učení, z jeho
tvořivosti a plodnosti v každém dobrém ohledu, z jednoty tohoto učení a
z její nezměnitelné stálosti.
Dané doklady jsou tak mimořádné, že jejich přítomnost v dějinách
lidského myšlení nemůžeme vysvětlit jinak, než zvláštní přítomností
Původce veškeré pravdy. Proto život křesťanského náboženství na zemi je
ustavičným přítomným zázrakem.
Tyto důvody jsou vznešenější než ryze vnější důvody věřitelnosti naší
víry, jakými jsou zázraky, které jsou ovšem průkaznější než čistě
vnitřní důvody z náboženské touhy v člověku. Vnitřní důvody však musí
být podřízeny vnějším důvodům,, jako musí být subjekt podřízen objektu.
Ale vnitřní motivy připravují člověka k přijetí vnějších důvodů. Vnitřní
důvody křesťanského náboženství, které vůči člověku vystupují jako
vnější, jsou tolik hodnotné právě proto, že jsou trvale přítomné,
zatímco zázraky jsou výjimkou, i když mají samy o sobě největší
průkaznost.
Možná jste osobně přesvědčen, že se dá dokázat věřitelnost křesťanského
učení, ale jak o tom přesvědčíte druhého?
Třeba důkazem ze způsobu, jakým naplňuje touhu lidské duše.
Nemůžete mluvit přesněji?
Zjevené pravdy křesťanství naplňují, ba předstihují všechny, i ty
nejzávratnější touhy naší duše takovým způsobem, jakým dosud žádné
lidské učení nenaplňovalo. Avšak nestačí z toho jen dokazovat, že
křesťanství splňuje a naplňuje lidské touhy, jak si myslí modernisté,
protože to by svědčilo o tom, že křesťanství je náboženství přirozené a
rozumné. Zjevené náboženství totiž naplňuje lidské touhy tak, jak
nedovede žádné jiné náboženství lidmi vynalezené či uspořádané, takže
právě tím ukazuje na božský původ. Ony touhy jsou seménka přirozených
ctností vzhledem k našemu poslednímu cíle a prostředků k jeho dosažení.
Když jde o cíl, toužíme ho dosáhnout co nejdokonaleji a co nejtěsněji se
s ním spojit. Je to tedy především touha co nejdokonaleji ho poznat,
opřít se o něj v tomto úsilí a milovat ho tak účinně, aby celý náš život
nebyl nic jiného než směřování k tomuto cíli.
Z etiky víme, že člověk, hledající, uvažující a poctivě posuzující
všechny hodnoty, nemůže dosáhnout úplného štěstí v čemkoli stvořeném.
Všechno, co nám svět poskytuje, co nám dávají tvorové, nechává místo
ještě něčemu dokonalejšímu, plnějšímu a radostnějšímu, takže ponechává
ještě nenasycené místo v lidské touze. Proto tohle nemůže být pravé
štěstí. Naše vůle, jejíž náplní nazýváme lidské štěstí, je stvořena k
svrchovanému Dobru. Dokud nemá toto svrchované Dobro, stále může a musí
toužit. Tak může lidskou touhu naplnit jenom naprosté Dobro, totiž Bůh.
Proto je v nás dále touha vzdát nějakou správnou cestou poctu tomuto
Bohu, jehož poznáváme jako svůj cíl. Toužíme po věčném životě, po věčném
šťastném životě. Tahle naše touha není taková, jako je pud sebezáchovy u
zvířat, protože uvědoměle toužíme po svrchovaném bytí, a tato touha
nemůže být marná. Nakonec toužíme poznat Boha, jak je v sobě, vidět jej,
jak je v sobě, když pohlížíme na jeho účinky.
Tuhle touhu nenasytí žádný přirozený rozum ani žádná filozofická
soustava. Málokdo totiž dospěl přirozeným rozumem k spolehlivému a
bezchybnému poznání základních věcí jen poněkud vyššího lidského
poznání. Nejrůznější filozofické soustavy nejenže nesytí lidskou touhu,
nýbrž ji ještě popírají a zaplavují zmatkem četných polovičatých
myšlenkových směrů. Tyto soustavy zdánlivě povznášejí člověka, aby mu
upřely buď skutečnost jeho nejvyšší touhu, nebo ho jen domněle
pozvedají, přičemž ponechávají bez pomoci jeho ubohost, zakrývanou
pláštěm samostatnosti a svrchovanosti lidského rozumu. Člověk ale
poznává ze zkušenosti, že jeho rozum není ani samostatný ani nezávislý,
a kdykoli se je vyrvat z veškeré závislosti, ocitá se v nejstrašnějším
odcizení, v hrozné vykořeněnosti a zoufalé opuštěnosti. Otec T.(Pokr.)
+ + +
Mojžíš
Hořel plamen
Jeho teplo procházelo útrobami
Ten který byl a je a bude
Hřích - to chrastí na podpal
Když strávil
Svou vlastní silou hořel pozpátku
S Jakobem Izákem a Abrámem mě spojoval
S počátkem kdy země ještě byla mladá
A člověk chodil nahý před Bohem
Vyzuj si opánky
Abys i nohama naslouchal
Pověz Izraeli
Hořím posílá mě k vám
Zapálit vás do svobody
Eva Lopourová
+ + +
Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (5)
Nový úkol a práce
Když Martin přišel, aby žil v konventu sv.Dominika, svlékl své obyčejné
šaty a nosil řeholní oděv - hábit. Byl ušit z bílé vlny podle kněží a
laických bratrů, ale bez dlouhého škapulíře. Kolem šíje nosil velký
růženec. Někoho v konventu sv.Dominika to však překvapilo, že Martin má
ještě druhý růženec zavěšený na koženém opasku. Avšak Otec převor proti
tomu nic nenamítal. Byl potěšen černým chlapcem, který dovedl tak zručně
pečovat o nemocné. Není námitek, pokud se zde osvědčí. "Zpočátku ti
některé věci případnou divné", řekl laskavě převor. "Snad bude dobré,
když ti uložíme malou povinnost. Co třeba stříhat vlasy, Martine? Dovedl
bys být lazebníkem?"
"Ano, Otče", přikývl Martin. "Často jsem stříhal lidem vlasy, když jsem
byl u doktora Rivera."
Převor se usmál.
"To je pravda. Zapomněl jsem, že jsi schopný nejen jako lazebník, ale i
jako ranhojič. Dobře, Martine. Budeš mít za úkol ostříhat všem vlasy. Je
nás tu přes dvě stovky. Ani ti nezbude čas, jak budeš zaměstnán. Později
uvidíme, co jiného ještě dovedeš. Teď běž k bratru Vincenci. Dá ti
nějaké nůžky a ukáže ti, jak máš správně stříhat vlasy kněžím a
bratřím."
Martin si pospíšil hledat bratra Vincence. Velmi se těšil a cestou si
říkal:
"Jak je to dobré být zde v klášteře, kde se každý zavázal k Boží službě.
Nikdy nesmím zapomenout děkovat Bohu za dar svého povolání."
První týden vykonával Martin docela dobře konventního holiče. Bratr
Vincenc mu jen řekl, jak by měl stříhal vlasy kněžím a bratřím, aby si
dovedl poradit se všemi, kdo k němu přijdou, a uspokojit je. Jednou ráno
uviděl Martin, že bratr James čeká na stříhání vlasů. Byl to velmi
zvláštní muž, který studoval na kněze-řeholníka. Přišel z bohaté rodiny
v Limě. Každý o něm věděl, že je obratný, chytrý a sečtělý a že za
nějakou dobu z něho bude proslulý učenec.
"Nemám mnoho času, Martine", řekl bratr James, když přišel do místnosti,
kde Martin čekal. "Ostříhej mi, prosím, vlasy, tak, jak dovedeš."
Martin přikývl a vzal své nůžky. Bratr James si sedl k oknu a čekal.
Začal číst knihu, kterou si přinesl ssebou. Úplně zapomněl na Martinovu
námahu, jak se začetl do knihy. Čas od času se usmál sám pro sebe a
dělal si poznámky do malého sešitu. Sotva se ozvalo vzdálené zvonění,
zavřel s bouchnutím knihu a řekl ostře:
"Ještě nejsi hotov, když už zvoní na modlení."
Martin přešlápl z jedné nohy na druhou.
"Jen ještě chvilku, bratře, vezmu jenom nepatrný kousek tady vpředu!"
Bratr James však vyskočil, když poznal, jak má ostříhané vlasy a zrudl
ve tváři. Upustil knihu na podlahu.
"Hlupáku!" Křičel. "Nenechals mi skoro žádné vlasy! Už se od tebe nedám
stříhat! Copak nevíš, že nosím vlasy na bocích dlouhé a vzadu krátké?"
Martin sklopil oči. "Lituji. Promiňte mi, bratře Jamesi!"
"Lituji? Promiňte? Myslím, že sám jsi politováníhodný. Jak může u nás
dělat holiče někdo jako jsi ty? Takový spratek! Pro malé Černochy je
lépe, když zůstanou ve stáji a dohlížejí na dobytek!"
Martin se zarděl.
"Vím, že nejsem dobrý, ale snažil jsem se ostříhat vás podle pravidel,
bratře Jamesi. Dobře víte, že každý má mít vlasy ostříhané kolem hlavy
na krátko."
Bratr James se nafoukl.
"Nepři se se mnou! Mám vždycky vlasy ostříhané tak, jak se mi to líbí. A
žádný černý spratek mě nebude učit pravidla!"
Martin byl zmaten. Věděl, že má pravdu, ale nechtěl se hádat s lidmi,
nýbrž sloužit Bohu. Snad se měl omluvit takto: "Bratře Jamesi, velmi
lituji, že jsem se ti znelíbil." Martin to řekl a předstoupil před něho,
klekl si na zem a políbil mu nohy. Potom vstal a s úsměvem řekl: "Mám
zde nějaké pěkné pomeranče. Vezmi si je a sněz je později, když máš tak
málo času."
Zpovzdálí dolehlo druhé zvonění. Bratr James se pohrdavě podíval na
chlapce a vyhrkl: "Hlupáku!" Načež pospíchal ven v pokoje. Dveře za ním
bouchly a Martin si oddechl. Jak začal zametat vlasy spadané na podlahu,
myslel si, co mu asi bude říkat bratr James při příštím stříhání vlasů.
"Musím stříhat tak, jak mi bylo uloženo." Opakoval si Martin pro sebe.
Teď žiji v klášteře sv.Dominika a nemusím se starat, co si lidé o mně
myslí nebo říkají. Nic nečekat, jen zachovávat řeholi konventu.
Martin měl starosti s mnoha jinými bratry, kteří měli své vlastní názory
na střih vlasů. On však zachovával všechno podle přání převora.
Postupně dospěl každý kněz a řeholník k tomu názoru, že nemá smysl přít
se malým černošským chlapcem, který byl holičem v konventu. Všichni
nabyli mínění, že chlapec by byl raději zemřel, než by porušil řádové
pravidlo. A tak si bratr James nechával stříhat své vlasy, jak se sluší
a patří, na krátko kolem celé hlavy.
Kromě toho, že jako sluha holil v klášteře sv.Dominika, mohl zde
zastávat ještě jiné úkoly. Bylo mu patnáct let, když přišel sloužit do
kláštera. Nikdy nežádal o žádnou úlevu.
Tak plynuly roky. Převor řekl Martinovi: "Mohl bys dělat ještě jinou
práci mimo stříhání vlasů. Mohl by ses v klášteře starat o šatnu a také
pečovat o nemocné."
"Děkuji vám, Otče převore. Doufám, že tyto úkoly dobře zastanu."
"Bylo by to dobré." Řekl převor. "Je zde nemocný Otec Petr. Je to s ním
velmi špatné, Martine. Chtěl bych, aby ses o něj zvláště pečlivě staral.
Vyznáš se přece v ranhojičství. Tak si to vezmi za svůj úkol."
"Já vím, Otec, má velmi bolavou nohu."
"Je to s ním, Martine, horší než myslíš. Chceme-li zachránit jeho život,
ztratí svou nohu. Ale nechci dělat rozruch."
"Možná, že bude lépe, když tam půjdu a podívám se na něho", řekl si
Martin, ale u dveří Otce Petra se zarazil. Dostal nápad. Možná, že by
Otec Petr měl rád něco dobrého k jídlu. To byl častý případ tělesně
vadných. Když půjde do kuchyně pro něco zvláštního a přinese mu to, co
má rád, jistě bude mít lepší náladu.
"Drahý Pane, prosím, vnukni mi, co má Otec Petr rád", prosil Martin.
"Kéž poznám, co mu udělá největší radost! " Byla to zvláštní modlitba,
ale sotva ji Martin pronesl, napadlo ho, že by mohl mít rád salát z
nějaké zeleniny, mírně kořeněný a snad několik rybiček. Také zelené
keře, které rostou v konventní zahradě, mají dobrou, lahodnou chuť.
"Ano, to je ono, co přinesu Otci Petrovi - salát a rybičky. Díky Bohu za
ten nápad!" Zašeptal Martin a zastavil se v kuchyni, aby připravil salát
pro nemocného. Za chvíli byl salát připraven Martin spěchá do cely Otce
Petra. V ruce nese mísu chutně připraveného salátu. V cele byla tma, ale
Martin zahlédl postavu na lůžku. Ve skutečnosti zde ani nebylo třeba
světla, protože sténání prozradilo Otce Petra.
"Ó, moje noha! Má noha! Jdi pryč, ať jsi kdokoli! Nech mě zemřít!"
Martin se v duchu usmál a po špičkách mířil k lůžku.
"Otče, to jsem já, Martin." Řekl tlumeně.
"Martin? Nepotřebuji žádnou péči, ať je to kdokoli. Chci být sám."
"Mohl bych vám otevřít okno, Otče? Budete se cítit lépe. Je zde málo
slunečního světla."
"Pro Jméno Boží, nechej mne samotného! Nechci nic a nikoho vidět, když
jsem v takovém stavu!"
"Ale, Otče, něco vám nesu."
"Dobře, tak si vezmi zase pryč, hochu! Ó, má noha!"
"Drahý Otče, přinesl jsem vám pěkný čerstvý salát a rybičky. Nepodíváte
se na to ani?
Na tato slova se postava velmi pomalu obrátila.
"Salát? Řekl jsi salát?"
"Ano, Otče Petře, udělal jsem ho sám právě před chvílí."
"Co že jsi - ?
Vyhublý Otec Petr vyhlédl malýma očkama z polštáře na Martina.
"Otevři okno!" Rozkázal.
"Kdy tě uvidím s tím salátem. Doufám, že to uděláš. Už celý den na to
čekám, hochu."
Martin otevřel okenice tak, že sluneční paprsky zalily každý kousek cely
s nemocným. Na stole stála mísa salátu. Nemocný po ní dychtivě natáhl
ruce.
"Myslíš, že mi to udělá lépe?"
"Obětoval jsem střelnou modlitbu, Otče, a modlil jsem se za vás. To je
všechno."
Nemocný kněz vzal salát a ochutnal jej, pak ještě další sousto. Martin
ho dychtivě pozoroval.
"Je to dobré, Otče? Opravdu vám to chutná?"
Úsměv rozjasnil bolestné rysy tváře usouženého Otce Petra.
"To je nejlepší salát, jaký jsem kdy jedl. Zítra mi ho musíš zase
udělat!"
Martin ihned obětoval modlitbu a děkoval za obdržené schopnosti, že mohl
uspokojit nemocného kněze. Pak se ale jeho oči upřely na bolavou nohu.
Byla zabalena v plátně a převor říkal, že je to tak špatné, že noha bude
muset pryč. Jaké hrozné pomyšlení pro Otce Petra! Jak by mohl chodit s
jednou nohou při své kněžské službě? Jak by sloužil mši svatou? Snad
budu moci něco pro něho udělat. Pomyslel si chlapec. Bůh je vždycky
podivuhodný, když lidé mají k němu důvěru! S.Marie. (Pokr.)
+ + +
Sv.Cyril-Konstantin na Středním východě
Agaréni, zvaní Saracéni, podnítili rouhání proti jedinému božství svaté
Trojice a pravili: "Kterak vy křesťané, přestože se domníváte, že je
jeden Bůh, rozdělujete jej na tři, když tvrdíte, že je Otec i Syn i
Duch? Můžete-li to jasně vyložit, který dovede o tom promluvit a naše
námitky vyvrátit." Filosofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař mu řekl:
"Slyšíš, filosofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže, jsi
sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se jim na odpor, a
Bůh, dovršitel každé věci, v Trojice velebený Otec, Syn a Duch svatý se
tvům slovům milost a sílu a učiní tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil
třemi kaménky nad Goliášem." Když (Konstantin) vyslechl, řekl: "Rád tam
půjdu pro víru křesťanskou."
Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich zhotovené,
které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě
a nemálo je sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech
křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ochromit a pohanět.
Při obědě mu Agaréni kladli otázky: "Vidíš, filosofe, ten úžasný div,
jak boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil
množství lidu? A my se držíme jeho zákona a v ničem ho nepřestupujeme,
ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, tak se
chováte a děláte, jak se komu z vás líbí, ten tak, ten onak." Na to
filosof odpověděl: "Náš Bůh je jako mořská hlubina. Prorok (Izaiáš) o
něm dí: Rod jeho kdo vypoví? Neboť život jeho bude vzat ze země. Proto
se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchové ji
přeplavou s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale slabí, ježto
se pokoušejí přeplout v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí
stěží sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře je
úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký, nevymyká se z
lidského obyčeje, ale jen co každý může dělat. A pak, nic vám nezakázal.
Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás uvrhne! Rozumný ať
uváží. Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké, zdola nahoru, vírou a
Božím působením učí člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva stvořil člověka
uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem jej odlišil od zvířete,
hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se
stává více účasten bytostí buď vyšších nebo nižších."
I tázali se ho dále: "Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech?
Pověz, víš-li. Nazýváte jej otce, i synem i duchem. Když takto mluvíte,
dejte mu i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů." Na to filosof
odpověděl: "Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili
od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři
osoby v jedné bytosti. Slovo se pak vtělilo v Panně a narodilo se pro
naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: "Poslali
jsme ducha svého k panně s přáním, aby porodila. (Alkoran, sura 19.17).
Odtud já vám podávám důkaz o Trojici."
Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem a pravili: "Tak jest,
hoste, jak pravíš. Je-li však Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak
přikazuje? Neboť v evangelních knihách je psáno: Modlete se za nepřátele
a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm,
kdo vás bijí. Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám tak
činí." Filosof na to odpověděl: "Jsou-li v zákoně dvě přikázání, o kom
platí, že splnil zákon, ten, kdo zachová jedno přikázání, či ten, kdo
zachová obě?" Oni odpověděli: "Ten kdo obě." Filosof na to: "Bůh praví:
Modlete se za ty, kdo vás tupí. Dále praví: Větší lásku než tuto nemůže
nikdo projevit v tomto životě, než aby položil život za své přátele. A
my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též jejich duše
zajata." Opět řekli: "Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se
neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své
bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu
izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem
bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný." Filosof se jich otázal:
"Jestliže někdo následuje svého učitele a chce kráčet v jeho šlépějích a
někdo jiný se s ním potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel či
nepřítel?" Oni odpověděli: "Nepřítel." Filosof se tázal dále: "Když
Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské či římské?"
Odpověděli: "Samozřejmě římské." "Proto se nesluší", pravil on, "nám to
vyčítat, neboť všichni dáváme daň Římanům." (Život sv.Konstantina
Cyrila, 6)
Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazarska přes Azovské jezero a
Kaspijskou bránu kavkazských hor...
Chagan se chopil číše a pravil: "Pijme ve jméno jediného Boha, který
stvořil všechno tvorstvo." Filosof se také chopil číše a pravil: "Piju
ve jméno jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil všechno tvorstvo a
jímž nebesa jsou utvrzena, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich
trvá." Chagan mu odvětil: "Říkáme všechno stejně, jen v tom se různíme:
vy oslavujete Trojici, my však Boha jediného podle Písma." Filosof řekl:
"Písmo hlásá Slovo i Ducha. Prokazuje-li ti někdo úctu, ale tvého slova
a ducha v úctě nemá, jiný však má v úctě všechny tři, který z obou je
uctivější?" On řekl: "Ten, který má v úctě všechny tři." Filosof mu na
to odpověděl: "Proto i my činíme víc, že to osvědčujeme skutky a
posloucháme proroky. Neboť Izaiáš řekl: Slyš mě, Jakube Izraeli, jehož
já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal Pán a Duch
jeho." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 9)
"Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda? Vždyť on ve svých
knihách velmi pochválil Krista. Řekl o něm, že se narodil z panny,
sestry Mojžíšovy, a že byl veliký prorok, který mrtvé křísil a všeliké
neduhy velikou mocí uzdravoval." Filosof mu odpověděl: "Pověz: Je-li
Mohamed prorok, jak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: Do Krista všechno
zjevení a proroctví přestane (Dan 9,23). On se však objevil až po
Kristu? Jak tedy může být prorokem? Nezveme-li ho prorokem, pak
zavrhneme Daniela." Tu řekli mnozí z nich: "Co mluvil Daniel, mluvil
duchem božím."
A tak se rozešli s radostí. Bylo pak jich pokřtěno z lidu ke dvěma stům,
když se zřekli pohanských ohavností a nezákonných sňatků. A chagan
napsal císaři takovýto list: "Poslals nám, Pane, muže, který nám
vysvětlil, že křesťanská víra je učením i skutky svatá. Přesvědčili jsme
se, že je to víra pravá..." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 11)
+ + +
Když naše chtít by bylo mít
zmenší se měřítko.
Je konečný cíl mluvení,
co slova nevyřknou.
Emily Dickinsonová
+ + +
Loretánské meditace
Matko obdivuhodná, oroduj za nás
Obdivujeme krásné věci, skvělé události, vynikající výkony, úspěšné a
nadané lidi. Když čteme evangelium, tak se toho nedozvíme mnoho o Marii.
Spíše se nám zdá být docela prostá, bez okázalosti, ustupující do
pozadí.
Pronesla jen pár slov, a pak se odmlčela. Mnoho lidí vyniká na
veřejnosti, dávají se slyšet z tribun a oslovovat tolika akademickými
tituly. Maria je obdivuhodná ve své nepatrnosti a skromnosti. Chválí
Boha svým zpěvem: Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu mém
Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici. Hle, od této chvíle
mne budou blahoslavit všechna pokolení...
Proč ji obdivují a blahoslaví? Chápeme, když lidé obdivují někoho
vynikajícího, podávajícího skvělé výkony, nápadně se odlišujícího od
všedního zástupu. Tak nám připadá divné, že bychom měli obdivovat
někoho, kdo nemá žádné zvláštní umělecké nadání, ani obzvláštní
vzdělání, ani nepodal žádné okázalé výkony, zkrátka zůstal nepatrný.
Apoštol Pavel píše, že si Bůh vyvolil právě to, co je v očích světa
nepatrné a slabé, aby zahanbil vznešené, mocné, silné, pyšné. Ty, kteří
u lidí nejsou vůbec nic, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří
jsou "něco" (1 Kor 1,28). Veřejné mínění obdivuje to, co se projevuje
skvělým výkonem a pronikavým účinkem obráceným navenek, tedy třeba sílu,
pracovní zručnost, uměleckou tvořivost, organizační schopnost. Některé z
těchto vlastností si dokonce vyprošujeme jako dary Ducha svatého. Stejný
Duch však uděluje ještě jiné dary, jako pokoru, mírnost, pokojnost,
trpělivost, vytrvalost v utrpení.
To jsou ctnosti, kterými Maria jasně vyniká nade všemi tvory. V nich je
obdivuhodná. Jak to ale můžeme dokázat, že Maria opravdu převyšuje v
těchto ctnostech všechny ostatní tvory? Písmo svaté to dokazuje. Sv.Jan
o tom svědčí: "Pak se objevilo veliké znamení na nebi: žena oděná
sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy"
(Zj12,1). Je to Maria, která porodila Dítě, které bude vládnout všem
národům. Básník Václav Renč nazval Marii Popelkou nazaretskou. V očích
světa obyčejná, docela prostá žena, ale pohledem do její duše a Božíma
očima vidíme, že je požehnaná mezi ženami.
To, co se nám vymyká, Marii slouží. Její úžasná velikost je naznačena
tím, že ji obléká slunce, měsíc je jí podnoží a hvězdy se jí sdružují v
korunu. Z lidského pohledu nedosáhla na zemi žádného výrazného úspěchu.
Ostatně proč? Copak je země cílem lidského života? V pozemských poměrech
však splnila úkol od svého Boha, být Matkou Jeho Syna.
Jakou to má před světem cenu? V očích světa se to zdá být běžné a
bezvýznamné, ba dokonce veřejná činnost se hodnotí víc, než mateřství a
péče o rodinu.
Před Bohem je to však obdivuhodné. Bůh učinil Marii veliké věci, protože
dovedla dát do jeho služby celou svou maličkost. Otec T.
+ + +
DEN
Den je živá bytost
Tvor jenž rád by něco sněd
Z tvých skutků ze tvých modliteb
Obchází kolem srdce
Někdy jak žebrák
Jindy jak řvoucí lev
A chce být milován
Pro maličkost jež věčně trvá
Stačí jen aby byla smysluplná
Eva Lopourová
Božské doteky v kosmu
17. Vzpomínky na Modrou planetu
Posádka naší nebeské lodi, zbudované Synem Božím, odstartovala ze Země
jako z výchozího místa v kosmu na cestu vesmírným časoprostorem do
věčného přístavu. Není možné docela zapomenout na naši Modrou planetu.
Podle lidských výpočtů je Země stará asi 5 miliard let. Jak vyhlíží naše
planeta v kruhu rodinném? Spolu s několika dalšími planetami a s větším
počtem menších měsíců a oběžnic obíhá kolem Slunce. Je to naše sluneční
soustava. Planety tvoří co do povahy dvě různé skupiny. Vnitřní planety,
od Merkuru po Mars, mají poměrně menší hmotnost, velkou hustotu, malou
rychlost otáčení a málo satelitů. Vnější planety, kromě Pluta, mají zase
velkou hmotnost, menší hustotu, větší rychlost otáčení a četné měsíce.
Kdyby všechny sluneční soustavy vznikaly stejným způsobem, mohla by být
ta naše skutečně jedinou v naší hvězdné soustavě čili galaxii. To sice
lichotí našemu sebevědomí, jenže existují doklady o existenci jiných
planetárních soustav.
Když Bůh dokončil dílo stvoření, které na Zemi dovršil stvořením
člověka, viděl, že osamocený člověk by byl uprostřed ostatních tvorů
nešťastný. Ze všech pozemských tvorů ho Bůh stvořil jako Boží obraz ke
své podobě. Člověk jediný měl rozum a svobodnou vůli a nemohl si rozumět
s němou tváří. Proto Bůh řekl: "Není dobře člověku samotnému!" a
"stvořil člověka jako muže a ženu. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte
a množte se a naplňte zemi" (Gn2,27-28). Tak Bůh požehnal prvnímu
manželskému svazku na světě.
Bůh vložil do srdce muže a ženy vzájemnou náklonnost. Muž potřebuje
ženu, aby doplnila jeho bytost, zjemnila jeho sílu, aby láskou a
něžností naplnila celou rodinu. Žena zase potřebuje muže, protože se
chce opřít o jeho sílu, a protože v srdci ženy je více lásky a citu, o
niž se potřebuje s někým podělit. Náklonnost mezi mužem a ženou je nejen
přirozená, ale je to i Boží dar, něco vznešeného a krásného.
Než lidé vstoupí do manželství, mají si zodpovědět otázku: Dovedu
odložit sobectví? Dovedu něco snést kvůli jinému? Dokáži něco vytrpět a
odřeknout si ze svých zálib. Umím se obětovat pro druhé? Teprve když si
muž i žena dovede s čistým svědomím odpovědět ANO, může vstoupit do
manželství s cílem ve vzájemné lásce si pomoci k dosažení dokonalosti, a
pak také docílit svého pokračování v dětech. Pro Boží dítě je platné jen
manželství uzavřené před Božím lidem a jeho pověřeným zástupcem. Manžel
s manželkou nevynalézají své manželství, ale vstupují do existujícího
manželství, které se řídí svými zákonitostmi. Jejich povinnosti nejsou
snadné, na což mnozí mladí lidé zapomínají, zrovna tak jako na to, že
Bůh je chce a může posilovat. Muž a žena si v křesťanském manželství
vzájemně udělují tuto svátost, ale ne sami od sebe, nýbrž díky Synu
Božímu. Kristus činí z jejich svazku, kterému žehná, základní skladebnou
jednotku a buňku své nebeské lodi. Proto mnohý účastník nebeské výpravy
tak rád vzpomíná na tuto startovací rampu nebeského raketoplánu, kde se
povznesl k nebeskému letu časoprostorem do věčného přístavu. Vzorem je
jim navěky svatá Rodina nazaretská.
Kéž Matka Boží, která se osvědčila jako velká přímluvkyně na svatbě v
Káni galilejské, stejně jako sv.Zdislava, matka našich rodin, bdí nad
našimi rodinami, aby se co nejvíce podobaly svaté Rodině nazareské! Jde
o to, aby středem našich rodiny byl Kristus, aby každý otec byl druhým
Josefem a každá matka druhou Marií. Jedině tak budou naše rodiny
skutečně pevným svorníkem nebeské archy.
K tomu, aby rodina mohla plnit Boží plány, musí zachovávat jisté
směrnice. Především musí plnit práva Boží. Také zde platí: "Dávejte
Bohu, co je Božího!" Nemůže se dobře a naplno rozbíhat bez pravidelné
modlitby a účasti na ostatním životě nebeské lodi.
V rodině musí být zachovávána práva otce a matky. Otec si má být vědom,
že je duchovní autoritou své rodiny a má toho využívat pro dobro rodiny.
Nikdy se nemá snížit k tyranizování manželky a dětí. Matka má v
záležitostech svědomí a domácnosti stejná práva jako otec. Především si
má od malička získat a udržet důvěru dětí.
Nejen rodině i děti mají v rodině svá práva. Manželství má být kolébkou
dětí a ne hřbitovem. Proto má každé dítě právo na přirozené početí svým
otcem a matkou, a každé počaté dítě má právo na narození. Naši předkové
žili v tísnivějších podmínkách a přece přijímali děti jako Boží dar.
Otcové se nebáli obětavé práce pro rodinu a matky se neobávaly, že kvůli
dětem ztratí krásu. Krása matky je totiž v dětech. Dítě má právo na
výživu a výchovu obou svých rodičů, na milý, ucelený domov. Na druhé
straně se však dítě nesmí stát modlou, kterou by rodiče rozmazlovali.
Otec společně s matkou odpovídají za to, že dítě vyroste nejen jako
lidská osobnost, ale i jako ochotné, schopné, zdatné a silné pro účast
na nebeské plavbě do věčného přístavu. Kde je otec jako sv.Josef a žena
jako panna Maria, tam dítě prospívá moudrostí u Boha i u lidí, tam je
rodinné prostředí Božským prostředím.
Tohle jsou útěchyplné vzpomínky, na něž nemůže nikdy zapomenout poutník
plavící po hvězdných dálkách kosmického oceánu, kamkoli přináší
radostnou zvěst evangelia.
Současně se však nemůže ubránit ani těm smutným skutečnostem, které
vzešly z lidského zneužití i těch nevznešenějších Božích darů. Už
výchozí skladebná jednotka nebeské lodi, jakou je manželská rodina,
utrpěla rozsáhlé škody, když manžel či manželka přestali chápat, že jsou
si jeden druhému navěky svěřeni. Místo toho začali prosazovat svou vůli
jeden na úkor druhého, a oba rodiče na úkor dětí, a děti se pak
postavili proti rodičům. To rozpoutalo nekontrolovanou řetězovou reakci
lidského hříchu: rozvody - potraty - degenerace - nemoci - války.
Lidským zneužíváním Božích darů je pak hrozivě poznamenána celá naše
planeta Země na povrchu, ve svých mořích a oceánech, ve svém
atmosférickém obalu, i ve své živém osazenstvu.
Carl Sagan píše v knize "Kosmos", že exploze nad Hirošimou, na rozdíl od
následující exploze v Nagasaki, byla provedena vysoko nad povrchem Země,
takže nukleární spad nebyl významný. Avšak prvního března 1954 při
zkoušce termojaderných zbraní na Bikini na Marshallových ostrovech
vybuchla bomba ještě silnější, než se očekávalo. Velký radioaktivní mrak
se usadil na malém atolu Rongalap, 150 km vzdáleném. O několik hodin
později padal radioaktivní popel jako sníh. Průměrná dávka na člověka
činila jen 175 jednotek, což je o trochu méně než je potřeba k zabití
dospělého člověka. Nezemřelo mnoho lidí, protože byli daleko od exploze.
Ovšem v jejich kostech se soustředilo radioaktivní stroncium a v jejich
žlázách se uložil radioaktivní jód. Dvě třetiny dětí a třetina dospělých
pak vykazovala znetvořeniny štítné žlázy, opoždění růstu nebo zhoubné
nádory. Jako odškodnění pak ostrované obdrželi odbornou lékařskou
péči...
Mnoho vědců, kteří vyvinuli první jaderné zbraně, bylo hluboce
znepokojeno džinem, jehož vypustili z láhve. Žádali celosvětové
odstranění jaderných zbraní. Jejich žádosti však zůstaly nevyslyšeny."
Místo toho si tyto zbraně opatřují další a další mocnosti.
Každá tato mocnost má své zdůvodnění pro výrobu a skladování zbraní
hromadného ničení. Kde chybí dobrá vůle k nalezení způsobů pokojného
řešení společného soužití lidí, ten najde dost důvodů, proč se se v
lásce domluvit s ostatními. Víme tedy, kdo mluví za mocné státy. Avšak
kdo mluví za lidský rod? Kdo mluví za Modrou planetu?
Zhruba dvě třetiny látky lidského mozku jsou v mozkové kůře, která je
hmotným nástrojem intelektu člověka. Lidé se vyvíjeli nejen jako
jedinci, ale i společensky. Těší nás, když žijeme ve společnosti. kde
pečujeme jeden o druhého, spolupracujeme. Altruismus je nám vrozen. Jako
Boží obraz jsme nadáni rozumem, který nám umožňuje rozluštit některé
otázky přírody. Máme dostatek motivace pracovat pospolu a schopnost
vynalézat způsoby vzájemné podpory. Když jsme ochotni uvažovat od
tajemství naší spásy, ale i tajemství lidského hříchu, a jeho
důsledcích, o rozkladu lidské rodiny, o nukleární válce a úplném zničení
naší rozvíjející se globální společnosti, tedy objevíme i dost
prostředků k odvrácení vlastní zkázy. Vyžádá si to úplnou přestavbu naší
společnosti podle vztahů mezi Božskými osobami v Nejsvětější Trojici.
Skutečně tak vysoce musíme uvažovat a zaměřovat své touhy, protože nás k
tomu vybízí kapitán naší nebeské lodi: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý
váš nebeský Otec" (Mt5,48).
Z mimozemské perspektivy kosmonauta na palubě nebeské archy plavící se
časoprostorem do věčného přístavu se naše globální pozemská civilizace
zdá ocitat na pokraji selhání nejdůležitějším úkolu, jenž má vyřešit:
totiž zachovat život a blahobyt obyvatel Modré planety. Nemáme být tedy
ochotni v každé zemi uvažovat o základních změnách našich dosavadních
vzorů chování a zásadních přeměnách našich hospodářských, politických,
společenských a kulturních zařízení, ale především o změně sebe podle
vzoru našeho nebeského Otce? Musíme k tomu přikročit, ale nestačí úvahy
a touhy lidského srdce, nestačí lidská vynalézavost, nýbrž je třeba také
Boží milost. O tu je třeba prosit.
Přes všechny neblahé vzpomínky, které tanou na mysli poutníkovi na
mezihvězdné plavbě nebeskou archou, nelze zapomenout, že naše Modrá
planeta jako žádná jiná v celém ostatním vesmíru byla vyznamenána tím,
že právě zde se vtělil Bůh, který stvořil celý vesmír. Kristus se
nenarodil ani na Marsu ani na Síriu. Jedině Zemi posvětil Bůh tím, že
právě zde přijal tělo z člověka, z Marie Panny, že v pozemských poměrech
vtělený Bůh vlastnoručně pracoval, a kvůli spáse člověka, jemuž Bůh
svěřil do správy celý svět, se za nás obětoval. Tím byla navěky
požehnána Země, třebaže je tak maličká a nepatrná uprostřed ostatního
vesmíru. Tuto přednost před jinými kosmickými tělesy naší planetě nikdo
nevezme.
Matka Boží má velké zkušenosti s rodinným životem. Ví, co je povinností
rodičů, neboť ji o tom poučil samotný Syn Boží, když Ho nalezla v domě
Božím: "Což jste nevěděli, že musím být v domě svého Otce?!" Maria je
Matkou nejen každé rodiny jako malé Církve, ale svým blankytným pláštěm
překrývá celou naši rodnou planetu Zemi. Maria vyprošuje požehnané,
domácí prostředí i celému našemu okolí na naší Zemi, aby bylo pravým
domovem a vždy otevřeným Božím příbytkem všem, kdo se po únavném a
vyčerpávajícím úsilí vracejí na výchozí planetu Zemi. BT(Pokr.)
+ + +
NADĚJE
Krb s vyhaslým plamenem
Srdce nehřálo tě
Láskou
Mé mrtvé dítě
Bůh
Černý uhlík doutnající
Snad poslední
V hromadě popela
Najednou sám
Rozhořel se znova Eva Lopourová
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP
Dar síly
Odedávna svádí někteří jedinci boj o vládu nad světem a dnes se to děje
obzvlášť rafinovaně. Využívá se k tomu nebývalé technologie a úžasných
prostředků elektroniky. Pod záminkou naší lepší informovanosti a naší
rekreace se nám nastěhovali až do našich příbytků, aby nás mohli ve dne
v noci přepadat v nám důvěrně blízkém prostředí a různě ovládat. K tomu
se připojuje nikdy neochabující úsilí Božího nepřítele. Senzačním a
úchvatným způsobem nás chce ovládnout, aby nás přivedl k věčnému
zapomenutí, k rozplynutí se ve světě, k vyvanutí všeho, co v nás má
zvláštní a jedinečnou hodnotu. Tak mimozemská stvůra zápasí o duši
každého člověka. Přitom se ozývají staré jizvy v lidské přirozenosti.
Svědí touhou zbavit se Boha, vytrhnout se z té morální "zakomplexovanosti"
a naplno vychutnat sladkosti, nabažit se vůně, nahládlosti tvarů,
vynadivit se všem senzačním zjevům, a vyslechnout čarovně opojné tóny od
Richarda Wágnera až k diskotékám. Sledujme postavy velkých statečných
hrdinů s velkou silou a bystrou inteligencí, ovšem bez daru Boží síly.
Vůbec se o ni neucházejí. Odmítají Boha prosit o ni. Ačkoli se tito
zdatní, pohotoví, chytří a průbojní hrdinové tváří jako by hladověli a
žíznili po spravedlnosti, chovají se bezohledně, ješitně. (gen.Rommel,
maršál Žukov). Výsledkem jejich kousků jsou další nespravedlnosti a
zločiny, a oni sami se jednoho dne stanou obětí nějakého zločinu. Ovocem
jejich díla je nepřívětivost.
Jak odolat všem těmto svodům a statečně kráčet dál? Někdy se člověk dá
pohnout k takovému okamžitému hrdinství, ale stále a vytrvale kráčet
uprostřed šedi všedních dnů a vytrvale na sebe brát kříž, jak nás k tomu
vyzývá Pán, to přesahuje lidské síly. Pokračovat dál vyšlapanou
cestičkou, bez okázalosti, bez uznání, bez osvěžení, je opravdu těžké.
To je ta podivná zákopová válka, bez zvláštních přesunů a bez výrazných
úspěchů. Takový je duchovní boj. Stále se opakující chyby, stále stejný
zápas o ctnosti. Pořád se člověku zdá, že stojí na místě, a že nedělá
žádné výraznější pokroky, takže duchovní život se pak často zazdá jako
podivný hlavolam, sestrojený šíleným vynálezcem. A pak je třeba si znovu
opakovat slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt
5,48) a kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 10,22), a zase nás to
vede na další cestu, denně znovu začínat. V tom je potíž duchovního
života: stále být začátečníkem a znovu se vracet na cestu, s níž jsme
sešli, a nikdy nezpychnout, že jsme už tak daleko, že už pomůžeme sami.
Lidskými silami vydržíme mnoho. Ještě více vydržíme vlitou ctností
statečnosti, ale stále se neúnavně zvedat k dalšímu boji a přemáhat
odpůrce v těle, ve světě a v ďáblu, to přesahuje naše síly. Zde si musí
vyprošovat větší sílu. A Bůh ji neodepře tomu, kdo o ni pokorně prosí.
Tou silou je právě dar síly. Dar síly se liší od naší síly i od naší
statečnosti. Zde Bůh bojuje za nás. A tak v plném slova smyslu platí:
Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,31) Dar síly je totiž opření se o
Boha při plném chápání jeho síly a moci. Michael - Kdo jako Bůh: tak je
volán ten, kdo ví, koho má v Bohu, kdo nespoléhá jenom na svou sílu. Ani
Michael by sám bez Boží pomoci nepřemohl ďábla. Nebojuje sám. Pán totiž
nechce, aby kdokoli z tvorů šel do boje s odpůrcem sám, nýbrž chce jít s
námi bojovat, chce bojovat po našem boku, pod naší zástavou. Proto nám
dává dar síly nesmírnou důvěru. A skutečně je nepřemožitelná tato důvěra
v Boha. Vždyť tryská z daru síly, který nám dává sílu Boží.
To je síla apoštolů a pravých vůdců a hrdinů. Neodměřují své síly, ani
neberou ohled na úklady odpůrce, nedbají na to, co kdo řekne o jejich
počínání. Nech lidi mluvit a jdi svou cestou! Říká Michelangelo. To
proto, že je s ním Bůh v plné síle. Odedávna bývají silní v Bohu
vysmívaní jako blázni. Neřídí se moudrostí vychytralých ani
vypočítavostí tohoto světa. Mají totiž jinou sílu v Bohu, do kterého
vkládají svou důvěru. Síla Božích dětí se neprojevuje pouze činným
způsobem, jaký nám předvádějí hrdinové akčních filmů, nýbrž také
způsobem trpným. A tak dovedou být Boží děti silné tam, kde podle
veřejného mínění i podle různých sociologických výzkumů jsou poraženy.
To je věčná záhada pokory svatých. Oni vítězí právě tím, že jsou
poráženi.
Ti, kdo stojí tváří v tvář velkým věcem, na kterých mnoho závisí, musejí
si vyprošovat tento dar síly, aby dovedli všechno obětovat, ale aby také
v případě očividné porážky dovedli rozumět svému ztroskotání. Právě tím,
že sv.Dominik rozeslal svých dvanáct učedníků, zjevně bez kontroly a bez
nějakých možností vzájemné komunikace, jedině tím dosáhl velkého díla,
třebaže mnozí chytří lidé nad tím kroutili hlavami a předpovídali, že se
těch dvanáct ztratí ve světě.
Bůh dává svým věrným prosebníkům sílu. Ta překonává lidskou slabost. Pak
jeden dokáže stát jako skála třeba i uprostřed pouště, které se druzí
vyhýbají. Silou Boží se dovede rozhodně postavit proti těm, kdo škodí
Božímu lidu, třebaže ho za to stíhá hněv mocných, těch, do ze svých
pozic chrání špatnost, lež a zločin. V síle Božích dětí není nic nemožné
a nic těžké.
Konečně potřebujeme dar síly k tomu, abychom mohli přinést nejtěžší
oběť, oběť života. Není pochyb o tom, že i lidé nevěřící v Boha dovedou
přinést oběť života, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovat
pokojně, obětovat v důvěře, obětovat krásně a bez hořkosti touhy po
pomstě, s láskou na rtech a s klidnou silou, obětovat pro věčné cíle, to
dovede poskytnout jedině dar síly. Tento dar vedl praotce Abraháma, že
by dokázal klidně obětovat svého jednorozeného syna Izáka. Stejný dar
síly vedl mučedníky, že s radostí šli na smrt v zubech divokých šelem
neronského cirku či v mrazech bělavých plání a vyčerpávajících nucených
pracech stalinských gulagů. To všechno ochotně vydrželi až do konce pro
jméno Ježíše Krista.
Proto jsou výsledky našeho díla často tak chabé, že často opouštíme
rozdělanou práci, sotva narazíme na překážky. Proto tolik fluktuace a
emigrace, zkrátka přecházení z místa na místo, protože se tolik lidí
domnívá, že někde je život snazší, a že příliš spoléháme pouze na SVÉ,
lidské síly, a že pracujeme uzavřeni sami do sebe, aniž bychom čekali
posilu od našeho Pána.
Otevřme přístup do svého lidského životního prostředí, aby je mohl náš
Pán vnitřně upevnit a zesílit, a učinit nás odolnými proti všem silám,
které se nás snaží zmanipulovat a zotročit! Vyjděme se svých tajuplných
ostrovů a nechme se unášet silným a blahodárným proudem Boží milosti! A
stále se modleme za dnešní apoštoly, kteří by vyrazili do boje zocelení
darem síly proti vlažnosti, proti povrchnosti, proti změkčilosti
dnešních Božích dětí. Volejme k našemu Pánu: Přijď království Tvé! TB (Pokr.)
+ + +
BÁSNÍK
Vždy znovu
Mě přemůže tvá krása
Topol vystupující z ranní mlhy
Ať je to vhod či nevhod
Zjevuje mi
Jsem který jsem
V tvém srdci
Ale i mlhou a topolem
Když sestupuji
Abych oživoval svět
Tvým pohledem
_____________________________________________Eva Lopourová____________
Zprávy:
* Ve čtvrtek, 13.6.2002, si Vás dovolují pozvat přátelé bl.Otce Cormiera
na představení brněnského Angelika. Bratr Miroslav Gabriel Částek
přednese hodinovou dramatizaci knihy Grahama Greena "Monsignoir
Quijote". Začátek 19,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno, Dominikánská.
Vstup volný.
Pár otázek bratru Částkovi:
Proč jste sáhl zrovna po této knize Grahama Greena?
K dramatizaci mě vedly dvě věci. Během posledního desetiletí druhého
tisíciletí, kdy jsem se svými pořady jezdil po celé republice, i po
Slovensku, jsem poznal řadu kněží. Často jsme spolu po představení
rozmlouvali o těžkostech, s jakými se při svém působení setkávají. A to
mně vedlo k tomu, že jsem začal hledat příběh o knězi. V české
literatuře jsem ale žádný takový text nenašel. Vzpomněl jsem si však na
román Grahama Greena, který jsem za totality slýchával z Hlasu Ameriky.
V té knize je všechno. Naprosto mě uchvátila. Viděl jsem také film
španělského režiséra Saury, který se vyjadřuje hlavně obrazy, zatímco mě
zajímaly dialogy hlavních postav. Greene v nich řeší problémy své
vlastní konverze. Diskutuje sám se sebou.
Jak se Vám hrála postava komunisty Sancho Panza? Co je Vám na ní
sympatické?
Když jsem se zabýval s dramatizací románu, snažil jsem se, abych žádnou
z postav nedegradoval. Greene samozřejmě straní Quojotovi, ale
nezlehčuje Sanchovy argumenty. V dialogu jsou to dva rovnocenní
partneři. Sancho je ovšem jiný komunista, než jakého známe my. Španělští
komunisté nestavěli koncentrační tábory a nikdy nebyli vládnoucí
stranou. V příběhu vzniká mezi postavami vztah, který vrcholí tím, že
monsignor podává v závěru Sanchovi hostii. To je výmluvné gesto přijetí.
Když v závěru odjíždí Sancho do Portugalska, říká: "Já se tajemství spíš
bojím a jsem u příliš starý na to, abych se změnil." Ale co se s ním
skutečně stane, nakolik jej monsignor Quijote ovlivnil, zůstává
nezodpovězené. Osobně považuji tento pořad za největší evangelizaci.
Myslím, že toto představení může být velmi přínosné pro české kulturní
prostředí. Už dlouho trpíme tím, že se velká část českého obecenstva s
nízkou estetickou úrovní vyžívá v postavě Josefa Švejka, podobně
poživačného jako Sancho Panza a mravně ještě ubožejšího, ale postrádá
odpovídající strhující vzor pozitivní, jaký by představoval aspoň
monsignor Quijote. Věřím, že tento Váš tvůrčí počin podnítí tvořivé lidi
k navázání a pokračování. Pevně věřím, že se najde někdo, kdo úsměvným a
strhujícím způsobem předvede obrácení dobrého vojáka Josefa Švejka. S
bratrem Částkem rozmlouval P.Tomáš.
+ + +
Tvé vědomí, jež poznává
slunce a přátele,
bude i to, co pozná smrt.
A ono právě je
na cestě oním údobím,
jež dělí zkušenost
od nejhlubšího pokusu,
jejž musí člověk snést.
Jak přiměřené pro sebe
shledává své vlastnosti,
to pro sebe a bez jiných
si sama vyzkouší.
Být dobrodružstvím pro sebe
je duši souzeno,
za jediného ohaře
svou vlastní totožnost.
Emily Dickinsonová
______________________________________________________________________
Zprávy: Pátou sobotu velikonoční se brněnští terciáři řádu sv.Dominika
naposledy rozloučili s bratrem Jeronýmem Josefem Adámkem III.OP v
kostele sv.Augustina v Brně. Byl nejen vzorným otcem četné rodiny, ale
také skutečným hrdinou podzemního života Církve svaté za časů jejího
útisku. Neochvějně tiskl a rozšiřoval četné křesťanské publikace,
třebaže si tím vysloužil řadu let ve vězení. Královno Kazatelského řádu,
Sv.Dominiku, sv.Zdislavo, sv.Jeronýme, přimlouvejte se za něj! |
