červen 2001

Ročník VII.,číslo 6 červen 2001

Obsah: W.Whitman, TB,Nám, nám, narodil se...(6), E.Dickinsonová, Michelangelo, Otec T.,Loretánské meditace (6), B.,K nejvyššímu cíli (6), J.M.V, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (17) E.Dickinsonová_______________

Nezavírejte dveře
Nezavírejte přede mnou dveře, pyšné knihovny,
neboť přináším všechno, co schází ve vašich
napěchovaných regálech, ale co nejvíc potřebujeme.
Vyrostlý z boje, napsal jsem knihu,
Slova v mé knize neznamenají nic, hlavní je, kam míří,
Knihu zvláštní, nenavazující na ostatní, neprožitou
jen intelektem,
Ale vy, nevyřčené skryté věci, proniknete
do všech stránek.
Walt Whitman
+ + +
Nám, nám narodil se... (6)
Je zjevení možné?
Racionalisté, evolucionisté a agnostikové to popírali Racionalisté uznávali za jedinou normu pravdy a omylu, dobra a zla lidský rozum ve své vlastní síle bez jakéhokoli vnějšího, třeba i Božího zasahování. Původně vyšli z naturalismu, jenž popírá vyšší řád přesahující řád přirozený a odmítá každou vyšší pravdu mimo pravdu poznatelnou lidským rozumem. Když popírali vyšší řád a vyšší skutečnost, tedy popírali i možnost být povznesen k tomuto řádu a dosáhnout poznání pravdy o této skutečnosti. Buď omezovali Boha na přirozenou skutečnost, a tím upadali do ateismu, nebo vynášeli celého člověka k božství, a tím se rozplývali v panteismu.
Jak si vysvětlují skutečnost víry, když odmítají zjevení?
O to se marně snažili modernisté. Ze všech těch racionalistických výkladů modernistů vzešlo koncem II.tisíciletí převrácení mravního řádu. Světové války a obrovské donucovací režimy byly praktickým důsledkem uskutečnění těchto racionalistických výkladů. Uprostřed trosek rozbitého dosavadního řádu se objevují výstřelky evolucionismu a agnosticismu. Různí postmodernisté přitom marně křísí evoluční panteismus Teilharda de Chardina.
V čem tkví scestnost panteismu?
Základním omylem panteistů je popření výchozích zásad rozumu.
Tohle se ale týká filozofie a nikoli Zjevení, ne?
Ne. Každá filozofie se koneckonců aspoň dotýká náboženství. Přitom největší důraz je třeba položit na zásadu protikladu v tom smyslu, že stejná věc ze stejného hlediska nemůže být zároveň nějaká jiná. Jenže základem panteistické filozofie je totožnost největších rozporů v bytosti, jejichž zápasem a vyrovnáním prý povstává veškeré dění.
Dále máme princip protikladu, totožnost dostatečného důvodu podstaty účelovosti, příčinné účinnosti a zákona měnitelnosti. První z nich je zákon a zásada protikladu, že bytí není nebytí. Tento zákon lze vyjádřit logicky a filozoficky.
Zásada totožnosti bytí je bytí, zásada totožnosti nebytí je nebytí. To není plané mluvení, nýbrž tvrzení neměnného základu bytosti a pravdy. Každá věc zůstává za všech okolností a při všech změnách stejná. Z toho plyne další zásada, že když věci nejsou naprosto nutné, takže by mohly být tak nebo jinak, tedy musí mít nějaký důvod, proč jsou takové a ne jiné. Tomu se říká dostatečný důvod nějakého bytí. A věci to mají buď ze sebe nebo z něčeho jiného. Když nejsou samy od sebe, tedy volají po nějaké dostatečné příčině, která by je vytvořila. Volají po dostatečné účinné příčině. Protože věc zavislá na jiném je skutečnost, která by nemusela být, když si nedovedla sama dát bytí, tedy volá po dostatečné příčině svého bytí.
A když taková věc jedná, ač její činnost není nutností jí vlastní, tak se ptáme, proč tedy spíše jedná než nejedná. Neboli se tážeme po cíli, po účelu její činnosti. Kdyby jednající nebyl určen, ať už sám od sebe nebo jiným řídícím činitelem, tak by nebyl důvod, proč by vůbec jednal, když přece není určován k činnosti sám od sebe nebo k nějaké určité činnosti. Konečně, když sledujeme takovou činnost, tedy vidíme, že jejím výsledkem je nějaká změna či ovlivnění. Z toho plyne další výchozí zásada: kde je změna, tam musí být něco schopné změny.
Panteisté odmítají všechny tyto zásady, na kterých staví zdravý rozum, a na kterých zakládá možnost k dorozumění a ke spolupráci.
Je zajímavé, že je to pokaždé všeobecná Církev, která zůstává obhájcem zdravého rozumu. Znovu a znovu jedině Církev musí odrážet výpady filozofů, které vypadají na prvý pohled velmi nevinně či působí strhujícím a úchvatným dojmem. Přitom ve svých důsledcích úplně rozvracejí každý společenský řád.
Panteisté především popírají zásadu příčinnosti. Tvrdí, že plus vychází z mínus, nebo že neurčitá hmota má být příčinou všech dokonalých útvarů.
Panteisté dále popírají zásadu účelovosti, když odmítají, že by všechno nakonec směřovalo k nejvyššímu cíli, protože neuznávají nejvyšší cíle. Zavrhují nejvyšší pořádající rozum, třebaže v idealistické formě panteismu uznávají jakousi neuvědomělou účelovost, která spočívá v onom neuvědomělém tíhnutí věci k vyjádření sebe sama.
Dále panteisté zaměňují zásadu proměnlivosti, když směšují proměnu s proměnlivostí. Zavrhují též zásadu dostatečného důvodu bytí. Hlavně však popírají zásadu protikladu. Následkem toho není podstata, ani svrchovaná pravda, ani rozdíl mezi dobrem a zlem.
Kdekoli se lidé dají svést k důslednému jednání ve smyslu panteismu, následují hrozné škody společenské i lidské. Po vyčerpání všech těchto marných pokusů odporovat zjevení, zbývá zoufalým postmodernistům jenom agnosticismus.
Jakto, že jim nakonec zbývá agnosticismus?
Zatímco panteismus popíral možnost poznat Zjevení z objektivních důvodů, agnosticismus popírá tuto možnost ze strany subjektu. Agnostici tvrdí, že lidský rozum může poznat jenom jevy, ale nemůže poznat, co je za nimi. Někteří agnostici popírají věcnou platnost prvých zásad, takže idea je pro ně jenom představou složené obrazivosti, opatřená jménem. Jiní agnostikové se ohlížejí až ke Kantovi a zakládají všechno na popření prvních zásad. Všichni agnostikové se nakonec dostávají do slepé uličky četných nemožností.
Které nemožnosti to jsou?
Předně nedovedou vysvětlit, jak to přijde, že prvé zásady jsou tak všeobecné, že jsou naprosto platné pro všechny lidi, že se jimi dokonce řídí a vycházejí z nich i sami agnostikové.
Dále nedovedou vysvětlit jistotu, jakou všichni klademe do svého rozumu. Nakonec ještě upadnou do tvrzení, že jde o všeobecný omyl, protože by se tím nevysvětlila přirozenost, která je obecná. Je tedy mnohem jistější platnost skutečnosti prvých zásad, jejich věcná platnost, a rozumu, nežli všem přisuzovat obecný omyl.
Mimo to docházejí sami agnostikové k nesmyslnosti. Podle nich je idea nějaké věci totožná s ideou jako takovou. Kdyby byla idea jen předmětem poznání a ne jeho prostředkem, pak by byla ideou nicoty. Lidské poznání by pak bylo jenom poznáním nicoty.
Konečně, proč bychom měli rozum, kdyby neměl smysl, a kdyby poznávání skutečnosti nebylo nesporné? Když je náš rozum základem poznání, jak to, že podle agnostiků tvoří předpojaté soudy? Nebylo by to naprosto nesmyslné? - Přímým důsledkem agnosticismu by byl naprostý rozvrat a zmatek ve všech skutečnostech a ve všem poznání a usuzování. Kde chybí nejvyšší příčina, tam není žádná příčina, ani protiklad, ani rozdíl dobra a zla. Tam je jen myšlenkový i morální zmatek, což nakonec ohrožuje i samy kořeny lidské společnosti.
Jak to tedy je?
Můžeme poznat Boha z prvních pojmů. Tyto prvé pojmy a zásady jsou způsobilé vyjádřit nejjednodušší dokonalosti. Prvé pojmy pravdy, dobra, krásy a bytí jsou způsobilé vyjádřit Boha. V těchto pojmech jako pojmech není nedokonalost. Proto mají přesažnou platnost a nikoli jen symbolickou.
Jak je vůbec možné Zjevení?
Tváří v tvář všem odpůrcům zjevení je třeba pozitivně především obhájit možnost Zjevení samu o sobě, dále možnost zjevení přirozených pravd, pak možnost Zjevení pravd nadpřirozených, a konečně možnost samotné bezprostřední skutečnosti Zjevení.
Když jde o možnost bezprostředního Zjevení, říkáme, že Zjevení znamená výraz božství.
Je tento výraz božství, který se děje učitelským způsobem a zjevuje nám pravdy, možný ohledně přirozených pravd?
Zjevení přirozených pravd je možné, protože je možný čin, který neodporuje ani objektivně ani subjektivně až z hlediska působícího činitele.
Jak to dokázat?
Postupně. Zjevení oněch pravd si objektivně neodporuje. Jsou to pravdy poznatelné Bohem i lidmi, bez ohledu na způsob, jakým je poznáme.
A co subjektivně?
Zjevení neodporuje ani subjektivně. Když můžeme poznávat pravdy pomocí lidského činitele, proč bychom je nemohli poznat od neomylného učitele? Poznání pomocí Zjevení neodporuje ani našim ideám, kterými poznáváme. Tyto ideje jsou uzpůsobeny k tomu, aby tyto pravdy, jež je přesahují, mohly obsáhnout.
Kromě toho to neodporuje ani autonomii lidského rozumu. Lidský rozum je omezený, podřízený a odvozený. Nikdy nemůže být tak autonomní, aby na něj nemohl nikdo působit. Jinak by to neznamenalo autonomii, nýbrž dokonale opuštění tvůrčího principu, ale to by vlastně znamenalo zánik rozumu. Naopak je to vlastně veliká záruka autonomie lidského rozumu, že podřízenost Bohu jakožto první autoritě osvobozuje lidský rozum od jednostranné závislosti na ryze vnějších jevech. Právě protože zůstáváme otevřeni veškeré, totiž Boží Pravdě, proto máme stále možnost růst. Podobně jako lidská vůle je nejsvobodnější tehdy, když se nepřikloní k tak strašně omezenému lidskému dobru, nýbrž zůstane napojena na svrchované Dobro. Omezené stvořené dobro nemůže lidskou vůli dokonale nasytit.
Mimo to je autorita nezměnitelného a pravdomluvného Boha lepší než autorita a tyranie lidských domněnek. Ty se pokaždé ukazují tak proměnlivé a vratké, když nějaký filozof vyvrací právě vymyšlenou soustavu jiného filozofa, a my se nemůžeme dočkat, až se filozofové dohádají, protože potřebujeme právě teď a nyní dobře a co nejdokonaleji žít.
Zjevení těchto pravd neodporuje ani ze subjektu, protože neodporuje, aby nižší činitel byl veden a ovlivňován vyšším. Něco podobného je ve všech přirozených věcech, kde se setkáváme s vlastní činností činitele a pak s působením vyššího činitele v něm. Tak je fyzikálně-chemická síla v našem těle podřízena síle růstu, růstová síla zase síle živočišné a ta zase podléhá síle intelektuální, a tak dál. Pročpak by tedy rozum nemohl být veden a řízen ještě dále, jako je třeba naše obrazivost řízena rozumem?
Kromě toho, Zjevení pravd koneckonců jenom podporuje dosažení vlastního lidského cíle, totiž dosažení nejvyšší pravdy a svrchovaného dobra.
Je Zjevení možné také z hlediska působícího činitele?
Zajisté. Ten, kdo dal zákony, může jednat i svobodně a bez ohledu na ně. Nemůže se ani říci, že by Zjevení bylo něčím násilným, protože nade všemi zákony svobody platí nejvyšší zákon, totiž možnost poslouchat Boha, možnost být řízen Bohem.
Dále může Bůh působit přímo na lidský rozum, protože mu není cizí. Naopak je mu důvěrně přítomen jako ten, jenž dává bytí. Když do něho zasahuje tak pronikavě a zároveň důvěrně, může tím spíše působit v něm uspořádání idejí a osvícení člověka, aby mohl přijmout dané pravdy a bezpečně o nich usuzovat. Je nejen původcem idejí, nýbrž také původcem světla rozumu. (Pokr.)
+ + +
Tvář, kterou s sebou ponesu,
až vyjdu mimo čas
si pro hodnost - tam na západ -
to bude tvoje tvář.

Podám ji andělovi:
To, pane, byl můj řád
v království, o němž vzkříšení
ti pověděli snad.

Vezme ji, zhlédne, odstoupí,
vrátí se s korunou,
v níž neplesal sám Gabriel
a jež teď bude mou.

Pak ukáže mě ze všech stran
nebi, jež zatleská,
jak tu, jež nesla pánův erb -
důstojný majestát!
Emily Dickinsonová
+ + +
Je možné nějaké zprostředkující Zjevení? Copak Bůh neosvěcuje každého dostatečně vnitřním osvícením? Není zbytečné Zjevení těchto pravd? Ostatně, když nám proroci zjevují ony pravdy, copak jim musíme přisuzovat Boží víru? Vždyť zde mluví člověk, který se může mýlit, nebo ne?
Předně se našem poznání projevuje to, že jsme lidmi. Chceme, aby naše subjektivní poznání bylo prokázáno objektivním dosvědčením celé řady jiných subjektů, že se skutečně jedná o pravdu. Vždycky chceme, aby naše pravda byla ověřena skutečností, že se jí drží také ostatní. Proto by odporovalo povaze lidského poznání, kdyby Bůh tak důležité pravdy, které zjevuje, ponechal jenom vnitřnímu osobnímu zjevení. Potom bychom neměli jinou možnost kontroly, která je dána ve všech ostatních poznáních.
K další otázce mohu říci, že Bůh může svým prorokům propůjčit takové vlastnosti, ze kterých můžeme bezpečně poznat, že se jedná o Zjevení. Z toho vyplývá, že proroci mají účast na Boží neomylnosti, pokud jde o Zjevení.
Ostatně je to docela podle Božích plánů, když Bůh užívá prostředníků. Je v tom samozřejmě velké vyznamenání člověka, že smí mít účast na Božím díle jako jeho prostředník. Čím je nějaký činitel mocnější, tím méně působí sám bezprostředně. A čím více činí z druhých účastníky, tím více vyniká jeho velikost.
Člověk může být prostředníkem Boha jenom vnějším působením. Vnitřní působení si Bůh činí sám.
Ale k čemu by bylo toto vnější působení? Proč nestačí vnitřní působení milosti?
Bůh bere ohled na uzpůsobení člověka, které přistupuje k duchovním věcem prostřednictvím smysly dostupných věcí. Bůh užívá tohoto vnějšího smyslům dostupného zprostředkování, aby se člověk mohl slyšeným slovem a viditelným znamením snáze spojit s neviditelným Bohem způsobem sobě přiměřeným. Přitom zůstává slovo zvěstující pravdy slovem Božím, protože prorok, apoštol a kazatel jsou pouze Božími nástroji, podobně jako psaní nepřisuzujeme psacímu stroji, nýbrž pisateli.
A jak je tomu ze strany člověka?
Je úplně přirozené, že se lidé učí jeden od druhého. Proč by Bůh nemohl použít i v nadpřirozeném ohledu této cesty? Zdaleka ne všichni lidé jsou kvůli svým nezvládnutým emocím uzpůsobeni, aby bezprostředně slyšeli Boží hlas a přece potřebují znát pravdu. Proto je jim pravda zjevována vnějším způsobem. TB (Pokr.)
+ + +
Po řadě zkoušek, řadě dlouhých let
před samou smrtí teprv umělec
pochopí, pozná přec,
jak vdechnout život tváři v drsné skále:
takovou velkou věc
objevíš pozdě - a pak zemřeš hned.
A podobně i svět,
jenž bloudil z tváře k tváři neustále,
až objevil v Tvé, Božské, Krásu krás,
už zestaral a brzy zajde zas.
A tak mou touhu hojí
divný lék, v němž se pojí
veliká krása k velkým obavám.
A já už nevím sám,
zda se spíš děsit nebo těšit tím,
že náš svět zajde nebo že Tě zřím.
Michelangelo Buonarroti
+ + +
Loretánské meditace
Svatá Maria, oroduj za nás
Když jsme přednesli prosby k Nejsvětější Trojici, právem se obracíme na Pannu Marii. Je Nejsvětější Trojici nejbližším tvorem jako vyvolená dcera Otce nebeského, panenská Matka Syna Božího a neporušená nevěsta Ducha svatého.
Říkáme svatá, a myslíme na dokonalý život, prožívaný důsledně podle Božích přikázání, ale i podle Božích rad. Myslíme na to, jak se Maria svěřila Bohu a zasvětila se službě Bohu, bez ohledu na sebe. Počátkem svatosti je snaha člověka napodobovat Boha.
Svatých je mnoho, ale mezi nimi v celé té mozaice dokonalosti jasně vyniká Maria. Svatá Panna a Matka, žena, který dovedla tak spolupracovat s Bohem, že se mu ve své svatosti stala podobnou, neměla hřích. Prvního byla uchráněna a ostatních se vyvarovala. Dokonale napodobila svého Stvořitele, aby byla dokonale připravena pro službu Spasiteli.
Říkáme Maria, a slyšíme sladké líbezné jméno. Tak líbezné, že se andělé radují, kdykoli je slyší, tak sladké, že zbožní křesťané se nemohou nasytit ani unavit jeho opakováním. To jméno nadchne zdravé, utěšuje nemocné, povzbuzuje sklíčené, plní rozkoší umírající. "Ó, veliká láskyplná Panno!" volá svatý Bernard, "Tvé jméno je tak sladké a líbezné, že člověk při jeho vyslovení vzplane neutuchající láskou k tobě a k Bohu. O důstojnosti tohoto jména lze jen stěží mluvit. Lidský rozum nepronikne jeho tajemství. Duše, kterým bylo dopřáno aspoň trochu zakusit nevýslovné sladkosti tohoto jména, raději skrývají své zážitky a touží poznat ještě více, místo, aby své podivuhodné tajemství odhalily druhým." Blažený Jindřich Suso ujišťuje, že kdykoli vysloví jméno Maria, vzrůstá jeho důvěra a srdce se roznítí láskou: "A co teprve ty sama, je-li jen tvé jméno tak sladké a láskyplné!"
O vznešenosti jejího jména zpívá Šalamoun: "Tvé jméno je jako vonný olej. Proto tě dívky milují." (Pís 1,3) Svatý Albert píše, že se jméno Maria správně srovnává s vonným olejem, neboť po jménu jejího Božského Syna nade všechna jména svatých osvěžuje zemdlené, uzdravuje nemocné, osvěcuje slepé, obměkčuje zatvrzelé, posiluje a osvěžuje bojující, potírá lsti ďáblovy. Jméno Maria má největší význam pro spásu lidského pokolení po nejsladším jménu Ježíš, před nímž pokleká každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Toto sladké jméno Maria, jež bylo za jejího života skryto jako drahocenný olej a po jejím Nanebevzetí hlásáno apoštoly v celém světě, naplnilo svou božskou vůní celou zem. "Proto tě dívky milují." "Dívky", tj. věrné duše, obnovené milostí, obohacené duchovními dary, posílené vírou, roznícené láskou, toužící po Bohu, si tě zamilovaly, neboť poznaly tvé jméno v celé jeho kráse.
"Tvé jméno je jako vonný olej." Přirozené vlastnosti masti podivuhodně znázorňují nadpřirozenou sílu jména Mariina. Olej je hojivým lékem, sílí, ulevuje, chrání.
Hojí: Rána, potřená olejem, se rychle vyčistí a zahojí. Podobně tam, kde působí jméno Mariino, ustupuje hnis hříchu, a rána se zaceluje.
Sílí: Staří zápasníci si před bojem mazali olejem celé tělo, takže je pak nepřítel nemohl snadno uchopit a tělo bylo pružnější. Podobně bojovníci Boží, pomazáni olejem jména Mariina, tím, že je milují a často si je připomínají, nemohou být polapeni úklady nepřítele, anebo z nich snadno vyklouznou. Kdykoli si připomenou jméno Maria, vždy se tím posílí.
Ulevuje: Jméno Maria obměkčuje naši pýchu a upokojuje naše rozjitřená srdce jako olej, neboť jejími modlitbami kamenné srdce změkne jako vosk a jejím příkladem se naše pýcha změní v pokoru.
Chrání: Olej chrání kovy před zrezavěním, jež by je mohlo narušit. Jméno Maria uchovává a chrání duše před velikou nákazou hříchu. Jméno Maria je posilou v pokušení a útěchou v bolesti.
Jsi chudý? Pohleď k Marii! Byla ze všech lidí nejchudší. Když uvážíš, že přesto byla povýšena nad anděly, pak ti chudoba nebude tak těžká. Jsi hříšník? Obrať se ke jménu Maria! Budeš vyléčen. Žádný mor neodolá jeho síle. Jsi spravedlivý, leč napadán pokušením, takže se bojíš, že zase podlehneš? Rozpomeň se na jméno Maria. Budeš posílen a zachráněn.
Rozjímejme o tomto jménu, které je nám po Nejsvětějším Jménu Ježíš tak milé. Vyslovujme ho s velkou úctou a láskou. Nestyďme se veřejně ji zdravit! Otec T.(Pokr.)
+ + +
Náš cíl se přiblížil
nohy nás donesly
až přes nejzazší odbočku,
nazvanou Věčností.

Krok dostal náhle strach,
nohy se vzepřely.
Vpředu jsou města, před nimi
však háje zemřelých.

Na ústup nezbyl čas -
směr nazpět - uzavřen -
před námi vlajka Věčnosti
a Bůh u každé z bran.
Emily Dickinsonová
+ + +
Božské doteky v kosmu
6. Jak se orientovat
Sledovali jsme nebeskou archu v jejím svaté konstrukci, díky níž se můžeme spolehlivě a bezpečně dostat na naší kosmické výpravě k nebeskému cíli. Jenže jak se zaměřit k tomuto cíli a jak během putování vesmírem udržovat správný kurs proti všech odchylkám?
Námořníci se při pravdě oceánem se řídili podle stálic na obloze, hlavně podle Polárky. Ale když byl den nebo padla mlha či obloha byla zatažená mraky, tehdy pluli naslepo. Proto plavci odedávna užívali kompas, magnetickou střelku ukazující pokaždé na sever. Opravdu pokaždé ukazoval kompas na sever? Pokud nepluli místem s poruchami magnetického pole, tedy se pokaždé mohli spolehnout na kompas. Ale naprostá jistota nebyla ani při použití kompasu. Nejedna loď při plavbě Sargasovým mořem vplula najednou do podivné zářivé mlhy, kde se ručička jejích lodních kompasů bláznivě roztočila. Mnohá dezorientovaná posádka si počínala zmateně a zoufale vyskákala přes palubu, kde našla záhubu, aby zanedlouho byla objevena prázdná loď bez posádky. I Kolumba prý potkala na plavbě podobná událost, ale neztratil duchapřítomnost, poklekl na palubu a s ním posádka a modlili se Salve Regina, aby pod vedením Královny nebeské a Hvězdy mořské bez úhony vypluli z pásma magnetické poruchy.
To by se novodobým cestovatelům nemohlo stát, směje se moderní člověk. Naše plavidla a letadla používají gyroskopy. Tyto otáčející se setrvačníky působí, že se loď či letadlo hůře odchyluje toho kursu, který si člověk předem stanovil. Stěžuje to člověku odchylku, ale docela ji nemůže vyloučit. Avšak piloti a kapitáni mají též radiové spojení s pevninou. A přesto mnoho z nich záhadně zmizelo v oblastech poruch magnetického pole, kde bylo pojednou záhadně přerušeno spojení a ztratili možnost orientace se svými smysly. A co říci o možnostech radiového spojení v podmínkách, když naše země je obetkávána neviditelnou sítí tolika radiových, televizních a jiných vysílání na různých vlnových frekvencích, takže se země stává stále více obalenou zářivým a magnetickým filtrem, který čím dál tím víc působí jako rušivá clona.
Tomu se podle některých vyhýbají pouze kosmické lodě po opuštění rodné země. Ty se řídí výhradně palubním počítačem podle vypočítané dráhy letu. Lidé na palubě kosmické lodi podrobněji upravují dráhy letu podle stacionárních družic nebo podle různých stálic jako je třeba Polárka. A co když vlétnou do nějaké černé díry ve vesmíru a budou strženi do jiného časoprostoru? Tak je stále jasnější, že člověk na pouti vesmírem do nebeské vlasti nevystačí jen s běžným kompasem ani jiným zařízením umožňujícím horizontální a smyslům dostupnou orientaci. Potřebuje jiný "kompas", totiž umožňující vertikální orientaci, přesahující meze smyslů.
Co je to za podivný "kompas"? Co jiného než víra, která nám ukazuje cíl i zaměření našeho života. Náboženství nás vede k uznání Boha za nejvyššího Pána a podřízení se jeho svaté vůli. Ovšem pouze věřit, že Bůh existuje, to by bylo málo. Je třeba mít k Bohu osobní vztah. Jak je ale možné, že je na světě tolik různých náboženských společností a každá tvrdí, že její pravdy jsou ty pravé a jedině ony že určují správný vztah k Bohu? Abychom poznali pravdu, je třeba rozumně zkoumat, co Bůh zjevil o sobě a o vztahu člověka k němu.
Každé náboženství má své pravdy a zásady. Avšak pravé může být jen to náboženství, které potvrdil samotný Bůh! Pravdy Boží byly lidem zjeveny skrze patriarchy, proroky a konečně Synem Božím Ježíšem Kristem a jeho apoštoly. Všechny tyto pravdy jsou obsaženy v Písmě svatém. Jsou to pravdy, které přesahují možnosti chápání našeho rozumu, aniž by mu odporovaly. V takovém případě jim věříme pro pravdomluvnost Boha, který nás nechce a ani nemůže klamat.
Tak se děti ve škole učí o různých zemích světa a planetách a hvězdách ve vesmíru. Nikdy tam nebyli, ani se tam třeba nedostanou, ale věří poznatkům pro pravdomluvnost svého učitele. To je přirozená víra. Ale náboženská víc je víc. Je to Boží dar. Je to milost, která nás nabádá věřit tomu, co Bůh lidem zjevil, co Kristus učil, apoštolové hlásali a Církev předkládá k víře. Naše víra se opírá o autoritu nikoli lidskou, ale o autoritu samotného Boha. Bůh se nemůže mýlit ani nás nechce klamat. Opíráme se tedy o Boha, který nás stvořil jako svůj obraz ke své podobě, a dal nám rozum a svobodnou vůli. Co nám dokazují lidé, nemusíme vždy věřit, protože lidé jsou omylní a někdy také lžou. Co jeden vědec tvrdí, to jiný popírá, a mnohdy jsou kvůli osobní prestiži lidé klamáni jinými lidmi.
To, čemu máme věřit jako ti, kdo plují nebeskou archou vesmírem, je obsaženo v Písmě svatém nebo v ústním podání Církve. Když člověk cestuje do ciziny, svěřuje své jmění a ostatní záležitosti spolehlivé osobě. Podobně i Ježíš Kristus svěřil před odchodem z tohoto světa drahocenný poklad pravd víry své Církvi. Pověřil ji střežit tento poklad neporušený a rozdávat z něho věřícím.
Každý křesťan má znát aspoň ty nejzákladnější pravdy víry. Které? Předně, že je jeden Bůh, dále že Bůh je svrchovaně spravedlivý, že Syn Boží přijal lidské tělo z Marie Panny a stal se člověkem, aby nás svou obětí na kříži spasil, dále že jsou tři božské Osoby, že lidská duše je nesmrtelná, a konečně že ke spáse je nutně zapotřebí Boží milosti. Tyto pravdy jsou obsaženy v modlitbě "Věřím v Boha". Boží dítě se ji má denně modlit a rozjímat o ní spolu s Matkou Boží ve svatém růženci.
Naše víra od nás vyžaduje nejen teoretickou znalost pravd víry, ale jejich praktické prožívání. Apoštol Jakub říká, že víra beze skutků je mrtvá. Teprve tehdy, když člověk důsledně žije podle zásad víry, stává se z něho opravdový, celý křesťan a charakterní člověk. Víra nutně zdokonaluje, zušlechťuje a kultivuje člověka, který podle ní jedná, mluví i trpí.
Věřící člověk si však také uvědomuje, že víra je živá a musí růst. Chápe, že musí stále zdokonalovat svou víru hlubším poznáváním pravd víry, jejich zvnitřňováním a následným uplatňováním v běžném životě. Tak se víra stane potvrzenou vlastní zkušenosti, osvědčenou, přesvědčenou i přesvědčivou. Naše víra od nás nežádá žádné nemožnosti ani nerozumnosti. Mnozí křesťané právě kvůli své nevědomosti snížili svou víru na obyčejnou pověru. Tak si třeba někteří naivní křesťané myslí, že s Bohem mohou vyjednávat jako se sobě rovným, že víra je jakási smlouva člověka s Bohem, vymáhaná podle zásady rovnosti "něco za něco" či "dal-má dáti". Kolik křesťanů ztratilo svou víru právě kvůli tomu! To, že si vybírali z víry jen to, co se jim právě hodilo, jako hrozinky z vánočky, a ještě byli pyšní na to, že objevili "svou" osobní víru. Vybírali si tak dlouho, až jim z víry nic nezbylo. Proto správně říkával papež Pius XI.: "Velkým nepřítelem katolíků je nevědomost."
Pokud se nám někdy zdá, že toho musíme jako křesťané věřit příliš mnoho, pak si pamatujme, že nevěrec se ve svých názorech musí přemáhat ještě víc. Musí věřit třeba, že tento svět vznikl náhodou a sám od sebe, že život povstal z neživé hmoty, že se člověk vyvinul z opice, že činnost duše jsou jenom úkony mozku, že smrtí člověka život definitivně končí. A musí věřit ještě mnoha jiným věcem, které nikdy nikdo nedokázal. Naproti tomu věřící křesťan roste den o dne ve svém přesvědčení, že uvěřil pravému Bohu a že Bůh od něho nežádá, aby věřil nějakým lidským výmyslům nebo úplným nesmyslům.
Není důstojné křesťana, když věří všelijakým pověrám, jako třeba že pátek je nešťastný den, nebo číslo 13 že je nešťastné, že člověk má vstávat pravou nohou. Ještě hůře se prohřešují proti víře, když navštěvují vykladače karet, jasnovidce či si dávají se sestavovat horoskop nebo se ve svém životě spoléhají na kondiciogram sestavený nějakým počítacím strojem, atd. V takové případě jejich "věřím" není božské, ale ďábelské.
Je třeba znát důsledně pravdy víry. Skrývají v sobě mnoho povzbuzení a posily. Dávají nám pravou orientaci za všech okolností a ve všech dobách. Potom člověk v prostředí, kde je vystavován soustředěnému náporu různých technických a elektronických vlivů, není vydán napospas okolí. Naopak si zachová spolehlivou a bezpečnou orientaci třeba i v neblaze proslulém bermudském trojúhelníku nebo i v té nejčernější díře vesmíru. Kdybychom věnovali jen zlomek času, který utratíme sledováním rozhlasu, televize a počítačovým hříčkám, také studiu náboženských pravd, pak by naše víra byla rozumnější, přesvědčenější i přesvědčivější pro svět. Potom byli mohli vykonat mnoho dobrého poučením těch, kdo nemají ani ponětí o pravdách víry, nebo víru napadají a zesměšňují, protože poznali jen lidmi znetvořenou víru.
Víra je potřebou lidského rozumu. Je to světlo, které svítí ve tmě a tma je nepohlcuje. Je to pravé světlo, které přišlo do světa a osvěcuje každého člověka (Jan 1,5-9). Víra je potřebou lidské vůle zvláště v době utrpení, v nevyléčitelné nemoci či při vleklých chorobách, v době neuznání a pronásledování, uprostřed živelných pohrom a katastrof. Kde chybí víra, tam se otevírá v samotném lidském nitru černá díra zoufalství a sebevraždy. Víra je potřebou srdce neboli celého lidského mikrokosmu, aby se toto vnitřní životní prostředí mohlo s Boží milostí proměňovat v božské prostředí, a odtud vyzařovat do okolního kosmu. Tak je naše víra potřebná pro celý vesmír, který by jinak vyhasínal. Odsud je prozařován a rozehříván, aby se udržoval jako kosmos a neměnil se v temný chaos. Jeho Božský Původce se rozhodl vládnout celému vesmíru skrze lidské srdce.
Matka Boží dobře věděla, komu uvěřila. Podle toho také vypadal její život. Její víra v Božství Ježíše Krista nebyla podlomena v žádné situaci. Neztratila víru ani když ho viděla bezmocně ztrýzněného na křížové cestě. Její víra nezakolísala, když ho viděla umírat na kříži jako zločince mezi zločinci.
Maria je naší průvodkyní našeho putování vesmírem do nebe. Kde najdeme to nebe? Tam, kde je Bůh. A Bůh je všudypřítomný. Tedy nebe je všude. Je snad nebe jenom stavem našeho srdce, duchovním stavem? Nikoli, protože nebe je i rozměrným místem, kam putujeme, a v tomto nebi je místo i pro naše tělo, neboť jako Ježíš Kristus tak i Maria je v nebi i s lidským tělem. Nebe není jen místem v nějaké čtvrté dimenzi, v níž by člověk přesahoval meze trojrozměrnosti smyslům dostupného světa. Nebe je také místem, které objímá i trojrozměrný svět. Zde je pro všechny Bohu věrné a milující děti připraveno nejen nové nebe, ale i nová země. Maria oslavená Bohem v nebi je korunována nejen na Královnu všech svatých, ale i na Královnu všehomíra, na Královnu nadhvězdnou, takže kraluje i vesmíru. Může nás lépe než kdokoli jiný z tvorů vést na naší pouti vesmírem do nebeského cíle. A přece ji nemůže najít nikdo, kdo by ji hledal jen ve vesmíru a nedbal nebeského cíle.
Kéž příklad naší nebeské Matky povzbudí i naši víru a pohne nás k tomu, abychom čerpali poučení o pravdách víry četbou Písma svatého a pozorným nasloucháním Božího slova! Pak se nestane, že bychom kolísali ve víře při nejrůznějších zkouškách. Dokážeme svou víru přesvědčivě obhájit, protože ji budeme dobře znát. BT (Pokr.)
+ + +
Tvá myšlenka vždy nemá slov,
přijdou jen zřídkakdy,
jak tajný přízrak v dousčích vín
pro svaté obřady,
jež chutnají tak domácky,
tak bez všech nároků,
že nechápeš ten zvláštní ráz
a vzácnou hodnotu.
Emily Dickinsonová
+ + +
K nejvyššímu cíli (6)
Seřízení vnitřního chodu
Modlitbou se dotýkáme Boha, přikláníme se k němu a čerpáme z něho sílu. Především se však modlitbou skláníme před Bohem, velebíme ho, oslavujeme ho, děkujeme mu za jeho velikou slávu a vznešenost, na níž nám dovoluje se podílet. Modlitbou směřujeme k Bohu. Modlitbou přijímáme Boha do středu své bytosti. Proto zrovna tak, jako je modlitba úkonem bohopocty, tak je i důležitým prostředkem v pokroku našeho duchovního života. Má-li však modlitba být přínosná v pokroku v duchovním životě, tedy musí být především bohopoctou. To vyžaduje vnitřní doladění a seřízení našeho vnitřního chodu, oproštění naší modlitby ode všech nečistot, abychom mohli být ve styku s vrcholnými skutečnostmi, načerpat veškerou sílu, která nám přichází v dobré modlitbě.
Které jsou hlavní nedostatky a závady našeho vnitřního chodu, jež vyžadují úpravu, seřízení a vnitřní doladění?
Zbídačené náboženství: Události a věci se usazují v dějinách. Dějiny nejenže trvají tisíciletí, nýbrž se také vyvíjejí a tvoří po celá ta tisíciletí. Nesnaž se tedy jednorázově a beze zbytku rozumět ani věcem ani událostech ani dějinám z nich složeným.
Samozřejmě, člověk by chtěl všeho naráz dosáhnout, všechno mít, podržet a užít. Jenže nežiješ na ostrově. Rosteš a žiješ z potu, krve a slz nespočetných obětí ostatních lidí, a ani ty nemůžeš utéci před obětmi ani se vyhnout bolestem, ze kterých, třeba také díky tobě, zase jiné budou žít a porostou.
Tvé reptání proti Bohu je znamením tvé slabé víry, ale hlavně tvé pošetilosti. Domníváš se nebo jednáš v domnění, třeba i nevysloveném, že jsi tu na světě sám, ba dokonce, že právě ty jsi středem světa. I Bůh že teprve v tobě nabývá svého smyslu a že jsi ochoten Boha uznat, pokud ovšem Bůh uzná zase tebe za svého boha, za vrchol své moudrosti, péče a moci. Jenže tohle není žádná víra. A není divu, když lidé takto Bohem zklamaní, neboť nebyli uznáni Bohem za jeho božstvo, odvrhují takovou víru. Stejně jako je bezcenné jejich nadšení pro Boha, sotva se věci tajemně uspořádají tak, jak si to tito lidé přáli.
Takovým zvadlým křesťanům, smutným křesťanům, prožívajícím chod své víry jako chudou směs, není pomoci. Každou chvíli se rozcházejí s Bohem, aby ho znovu uznali, až jim doba a okolnosti začnou více hovět. Tito praktičtí ateisté vlastně vůbec nemají Boha, ani náboženství, ale jen své zbožné hračky, které občas odloží, občas znovu vyhledají. Není pomoci těmto nalomeným květům, když si nedají poradit, aby přijali správný pohled na Boha. Teprve pak je to opravdu náboženství, až se poddají svrchovanému Bohu a dají najevo tuto svou poddanost. Ostatní jsou jen hračky, zbožné hračky, pohodlné přehazování klopotného životního zápasu na tajemného Pana X, kterému platíme zlomky času, sil a slov.
Závady prosebné modlitby a náprava: Utrpení a životní kříže jsou rozhodující zkouškou naší víry. Zde se odhalí, zda věříme v Boha, anebo ve své malé osobní štěstí. Jenom jedno je potřebné. To jediné, nejvznešenější a největší, On, samotný Bůh. Boží vůle se musí naplnit, a největším štěstím člověka je, aby poznal tuto vůli a radostně se s ní ztotožnil a navěky se s Bohem dokonale spojil. V očekávání tohoto cíle nemůže být nikdo zklamán.
Jenže kdekdo má ještě jiné věci za nutné, za veledůležité. Kdekomu je mnohokrát důležitější jeho osobní štěstíčko, teplé místečko. Místo těch největší věcí spokojuje se náš malý človíček se svým ubohým štěstíčkem, o které se nestydí prosit Boha. A když mu Bůh nedopřeje to zápecnické pohodlíčko, když rozmetá dosavadní vyšlapané pěšinky a pustí vítr do vyhřátého pelíšku, hned vypukne reptání: Copak tohle je nějaký všemohoucí Bůh? Kdepak! Žádný Bůh není, když mě nevyslyšel!
Jak titěrné a Boha nedůstojné představy si tvoří takový zbožný modlář o Bohu! Falešní nebíčkáři si ve svém klerikálním snobství vynalézají samé zbožné hračky. Když je Bůh svrchované Dobro a ryzí Moudrost, tedy je Boží vůle nejsprávnější a dobrá, i kdyby nám za nehty zalézala. Boží vůle se musí naplnit i v mém vlastním zájmu. Jinak nezakusím pravou radost. To je to jediné nutné. I pro mé vlastní štěstí. Proto se modli o poznání Boží vůle, o přijetí a uznání Boží vůle, o vytrvání v plnění Boží vůle!
Tak se smíš modlit i o pozemské věci. V pokorné odevzdanosti do Boží vůle, do plánu Boha s tebou, do jeho moudré Dobroty. Zkus prosit o dosažení Boha a o dary potřebné k povznesení se k Bohu! Taková modlitba je zahrnuta v Božím plánu. Všechno tě má k Bohu vést, i to, že něco potřebuješ! Zkus vyjádřit svou závislost na Dárci všeho! I když ti nedá, o co jsi prosil, i tehdy tě Bůh vyslyšel. Jenže tě vyslyšel dokonaleji. Dává ti toto odstavení, aby tě přivedlo bezprotředněji k němu, a místo těch tretek, které ti nedal, dal ti tím bezpečněji sebe samého.
Co chceš změnit modlitbou mimo sebe? Snad ustanovený Boží plán? Copak hodláš modlitbou změnit nebo zadržet události běžící svým proudem, když je to určeno Božím plánem, aby věci spěly a dospěly nějakým směrem?
Když se modlíš za odvrácení zlého, tak nepros, aby Bůh kvůli tobě změnil přírodní zákony, nýbrž se opíráš o skutečnost, že Bůh může zkřížit nějaké přírodní zákony jinými zákony, ještě silnějšími. Tak tedy pros, aby Bůh takto omezil to, co tě ohrožuje, nebo ti dal dosáhnout toho, čeho prostě nelze dosáhnout běžnou cestou, ale každopádně o to pros tak, jak je to v plánu Boží vůle. Každá tvá modlitba musí být odevzdaná. Nemodli se proto, aby Bůh změnil svůj záměr, nýbrž naopak, abys naplnil Boží záměr. Bůh totiž pro tebe ustanovil i věci těžko dosažitelné.
Na to pamatuj v podtónu své modlitby, ve své odevzdanosti při modlitbě do Boží vůle. Modli se tedy, aby Bůh splnil nikoli jen tvou vůli, nýbrž abys ti splnil Boží vůli tak, že si modlitbou vyprosíš Boží dary, které Bůh dává jen tomu, kdo o ně v pokorné modlitbě prosí.
Učiň si středem modlitby Boha, a ne člověka, ani jiný tvora! Především jde o Boží zájmy, a ne o lidská práva. Když se obracíme k Bohu v těžkostech, tak sice voláme jako Spasitel: Otče, odejmi ode mne tento kalich! Ale vzápětí má následovat slova Páně: Avšak ne jak já chci, nýbrž, jak Ty chceš. Člověk ohrožený ve své tělesné schránce a obávající se přirozeně bolesti smí volat k Bohu v úzkostech, ale především proto, aby povznesl svou vůli k Bohu, aby ho nesnáze neodvedly od Boha, aby u Boha načerpal sílu vydržet.
Proto především sebe musíš hledět změnit při modlitbě! Proměnit se s Boží pomocí. Bůh chce vykonat zázraky, ale všechny chce vykonat přes tvé srdce, skrze lidské nitro.
Závady v modlitbách o pozemské věci a jak je odstranit. Kdekdo se nejspíš zarazí, sotva uslyší varování před modlitbou, která sleduje pouze člověka a pozemské záležitosti, takže by se mu zdálo, že nestojí za to, aby někdo v modlitbách prosil. A to zase ne. Avšak modlitba, i prosebná, nesmí se přednostně točit jen a výhradně kolem lidských práv, a tím méně kolem pouhých pozemských zájmů ohledně tvorů kolem nás. Samozřejmě, že smíš prosit i za sebe, za své lidské zájmy, ba i za ostatní tvory, ale ne především, ani výlučně.
Jakýpak by to byl spravedlivý Bůh, a vůbec už milosrdný a laskavý, kdyby mu jeden nesměl sdělit vše, co člověku leží na srdci? Tak lze rozmlouvat s Bohem i o záležitostech pozemských. Bůh tě přece postavil do světa a slíbil, že tě nikdy neopustí. On dopouští životní nesnáze, těžkosti a obavy, které na tebe zrovna doléhají. Proč by člověk neměl a nesměl s Bohem o tom všem rozmlouvat? Když člověk ví, že je slabý i v pozemských záležitostech, a věří, že všechno pochází od Boha, jak by neměl prosit Boha? Jenže tvá prosebná modlitba si nemá klást člověka za cíl a lidská práva za střed všeho tvého snažení, nýbrž Boha. V každé prosebné modlitbě má být jako ve zkratce, někdy výslovně, jindy mlčenlivě obsaženo: Bože, dej mi všechno, co potřebuji, abych došel k dokonalosti tak, že to bude Boží oslava!
Přece nás Ježíš učí, abychom se modlitbou "Otče náš" ucházeli také o každodenní dávku chleba a ochranu od všeho zlého, ale v duchu hledat především Boží království, a všechno ostatní nám bude přidáno.
Závady v prosbách v duchu Ježíše Krista a jejich náprava: Dosud jste neprosili ve jménu mém. Proste a obdržíte. Leckdo si myslí, že k takové prosebné modlitbě prostě stačí přidat ke svým prosbám nálepku se jménem Kristovým, a mělo by to účinkovat jako razítko z nejvyšší instance. Jenže k mému spojení s Kristem v modlitbách se vyžaduje, abych předkládal Otci nebeskému své modlitby v živém a vědomém spojení s Kristem, jehož Bůh Otec vždycky vyslyší.
Prosba ve jménu Kristově má ještě další, hlubší smysl. Znamená to prosit tak, jak se Kristus modlí. A Kristus se modlí ne až je v úzkých, ani ve strachu, ani až něco potřebuje, ale především z lásky k Otci nebeskému. Modlí se za rychlý příchod Boží vlády. Prosí tak, že klade Boha do středu svých modliteb, takže se sám Otec nebeský modlí v něm.
Kdo hledá své štěstí jedině v Bohu, střed své bytosti a své všechno, nebude se rozplývat v modlitbách za jednotlivé, jenom pozemské dary. Ježíš nás naučil "Otče náš", takže je to modlitbě v duchu Krista. Sleduje především Boha, k němu se upíná jako k Otci a přitom jako Ježíš zahrnuje všechny lidi do své starosti. Když Boží dítě předstupuje před Boha, tedy mu sice smí tykat, ale nemůže k němu přistupovat jako k sobě rovnému partnerovi. Sleduje především Boží království, a ví, že s Božím královstvím mu bude všechno ostatní, i to lidské království, přidáno. Přistupuje k Bohu jako k Otci, a ne pouze jako k pokladníkovi a hospodáři, a vůbec už ne takovým tržním způsobem, jaký známe ze spotřební společnosti, kde platí jenom směnná spravedlnost podle vzoru DAL-MÁ DÁTI. A také nepřistupuje pouze se svou nastavenou dlaní, nýbrž bere sebou za ruku i všechny ostatní bratry a sestry, a touží, aby také oni byli obohaceni Bohem a stali se z nich praví bohatýři, takže tím Boží království zavládne nejen u jedince, ale široko daleko vůkol.
Tohle znamená prosba ve jménu Kristově. Jenom tehdy se modlíme ve jménu Krista, když se modlíme v jeho duchu. Jedině tehdy je to Kristova modlitba v nás, když je modlitba Otce nebeského v Kristu, když je to modlitba v proudění Ducha Lásky, vycházejícího od Krista k Otci nebeského a současně od Boha Otce k jeho Synu Božímu, v průtoku tvého nitra. Pak je to modlitba Páně k Otci o Boží království v každém z nás a pro všechny. Taková modlitba je vždycky vyslyšena. Od ní člověk vstává s novou silou. Taková prosebná modlitba je vždy naplněna Božím slitováním a požehnána svatou přítomností Boží.
Spoj svou modlitbu s Kristem! Jinak by to nemělo smysl, protože jen Kristovým prostřednictvím a s ním a v něm máme jako Boží děti přístup dále k Otci nebeskému. Zastav už konečně svou rouhavou a přízemní modlitbu a přesťaň se tvářit, že se modlitbou ucházíš o svá práva, na které si nadutě myslíš, že máš nějaký nárok. Završuj své modlitby slovy: Skrze Krista, našeho Pána. Napřed si v duchu vypros spojení s Kristem, a pak s ním můžeš spojovat i své modlitby. Spojíš ji také s neomylným vyslyšením všech Kristových modliteb. Kristus je vždycky vyslyšen Otcem nebeským. Také ty s ním budeš, budeš-li se s ním modlit doopravdy, modlit se podle něho, v jeho duchu, a tak i s Kristovou zdokonalující pomocí.
Závady našich proseb v bohoslužbě. Co jsou naše bohoslužebné modlitby a jak jim rozumět? I když Boží lid prosí o pozemské věci, přesto o ně prosí vždycky tak, aby byly prospěšné v duchovním směru. Proto se s Církví modlíme, aby uprostřed světských zmatků byla naše srdce vždy pevně zakotvena tam, kde je pravá radost.
Prosíme s Církví, aby nám samotný Pán dal prosit o to, co se jemu líbí pro nás, abychom mohli být bezpečněji vyslyšeni. Prosíme s ostatním Božím lidem, aby naše tužby byly odvráceny od pozemské žádostivosti.
Naši modlitbu, modlitbu mnoha Božích dětí je třeba vysoko povznést, abychom nepovažovali modlitbu za pověrečný, magický prostředek k získávání ryze pozemských darů. právě v tom je rozdíl mezi starým jahvistickým náboženstvím a učením našeho Pána Ježíše Krista. Starozákonní Boží lid hledal hlavně pozemské království, i když mělo být Boží, ale oni v něm hledali hlavně sebe. Kristus však staví Otce nebeského do středu. Tak i my máme postavit do středu svého života, a tedy i do středu našich modliteb, Boha a Boží zájmy. Ostatně Bůh je samo Dobro a štěstí a pro i nás oblaží. Jenom nesleduj jenom a výhradně sebe, svá lidská práva! Jinak jsi nekonečně daleko od křesťanství, v němž Bůh sestupuje do člověka a tak se pro naši spásu obětuje, že se nakonec vydává i za pokrm. Silou tohoto andělského chleba mohou Boží děti povznést svět a s Boží milostí přinést světu požehnání. Bez tohoto prorůstání Božího království z Nejsvětější Svátosti přes tvé srdce do celého světa, zůstanou všechny naše pokusy o polepšení sebe i světa odsouzeny k zániku.
Závady vnitřního chodu našeho týmu: Nikdo z těch, kdo vyrazil vzhůru, cestou k vrcholkům duchovního života, nemůže dospět sám, nýbrž jen spolu s ostatními a tedy v týmu. I když závody v jízdě do vrchu jako každé sportovní soutěžení mají vynést do popředí jednoho vítěze, v duchovním usilování o vrcholné špičky je tomu v něčem podobně, ale v něčem také jinak. Jako do hor se nikdo nemá vydávat sám, bez horského služby, tak ani na duchovní cestě k dokonalosti se nikdo nemá vydávat bez průvodce. Když se však člověk snaží dosáhnout vyšší úrovně v komunitě, pak je i tam jeho modlitba ohrožena některými závadami.
Není možné smířit se s názorem tolika Božích dětí, že se nejlépe a proto nejraději můžeme pomodlit jedině každý sám, soukromě. Žádné Boží dítě není a nemá být jen nějakým tajuplným ostrovem. Tvoří Boží lid, složený z Boha a z jeho Božích dětí. Když stojíme před svým Otcem, máme si podávat ruce na znamení pokoje, abychom před Bohem stáli nejen vedle sebe, ale také pospolu. Tak se naučíme křesťanské lásce a vzájemnosti, když budeme vidět v lidech bratry a sestry jedné rodiny, a podle toho také s nimi jednat. Proto je tak důležitá liturgická modlitba, bohoslužebná modlitba. Boží dítě libující si na svém písečku, nemůže ovšem mít zájem o své bližní a o to, zda něco vědí o Kristu. Ani on totiž není křesťanem, přesněji kristovcem. Není živem spojen s Kristem. Jinak by byl živě spojen také s ostatními Božími dětmi. Apoštol Pavel napomínal korintské měšťany, kteří se sešli k svátostné hostině, ale každý se tam uzavíral sám do sebe. Svatý Pavel se ptá rozhorleně: "Pohrdáte Církví Páně?!" Církev svatá se naplňuje především v rodině a místní obci. Pohrdáte Církví svatou, neboli neuznáváte za nic podstatu Církve, totiž ono svaté spojení a společenství? Pročpak se scházíme společně? Aby si tam snad každý v koutku připravoval s Pánem Bohem svou soukromou spásu a předkládal jen sám za sebe své záležitosti Bohu? Jsme opravdu rodina anebo náhodné publikum vzájemně cizích lidí, kteří jako v divadle hledí hlediště na jeviště?
Církev je nejblíže vyjádřena prvním shromážděním Božích dětí. Shromažďují se tu všichni lidé, muži, ženy, mladí, staří, bohatí, chudí. Scházejí se k posvěcení a k svatým úkonům, pod knězem a jeho hierarchickým stupněm, plynoucí z apoštolské posloupnosti, v jedné apoštolské víře, aby utvořili vzájemně onu jednotu, ke které nás volá Kristus. Zve je k vnitřní i vnější jednotě Božích dětí v jednom Otci, v jednom vykoupení skrze Syna, v jednom posvěcení Duchem svatým, v jedné svaté účasti na jednom Kristově životě Božích dětí.
Samozřejmě, že si můžeš také najít okamžik tiché komůrky. Můžeš tam rozeklenout ve svém srdci atmosféru vnitřního ticha a pokoje, kdy budeš sám s Otcem nebeským, ale vedle těchto okamžiků, kdy přistupuješ jako dítě, potřebující soukromou rozmluvu s Bohem o soukromých věcech, Kristus tě volá ke slavnostnímu shromáždění, kde se máš modlit se všemi a za všechny v duchu otčenáše, kde prosí jeden za všechny a všichni za každého. B. (Pokr.)
+ + +
Přebývám v domě možnosti,
krásnějším nad prózu,
s nespočetnými okny,
se spoustou východů,

s pokoji jako cedry,
jistými k úkrytu -
a nad vším nekonečný krov
s krytinou z blankytu.

Z hostů - ti nejkrásnější -
za obydlí jen jej!
On rozpíná mou úzkou dlaň,
že může pobrat ráj.
Emily Dickinsonová
+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (18)
6.Očištění - Pokračování
Očištěné věci se lesknou a svítí. Čisté bytosti mají také svůj zvláštní tajemný vnitřní lesk a svit. Vyzařuje z nich jakési tajemné světlo, které k nim přitahuje a vábí, a jež vzbuzuje obdiv a úctu. Nejpronikavějším prozářením a osvícením člověka je křesťanství. Naplňuje člověka světlem víry (lumen fidei), neboť, kdo uvěřil, nechodí ve tmách. Proniká jej dále světlem milosti (lumen gratiae), neboť člověk v milosti je cosi božského. A nakonec je křesťan odměněn světlem slávy v ráji (lumen gloriae). Toto světlo dá nesmrtelnost a krásu i vzkříšeným tělům.
Světlo slávy promění nevýslovně sladkým a krásným způsobem všechny spasené v ráji, ale tři druhy oslavených tam budou mít za svůj vítězný boj proti zlu ještě svou vlastní svatozář: mučedníci, panny, a učitelé pravdy a kazatelé. Mučedníci, protože obětovali v boji za Kristovo vítězství své největší bohatství - život. Panny, protože v boji s pokušením těla a světa uhájily pro Krista bez porušení nejen svou duši, ale i své tělo. Učitelé pravdy a kazatelé budou mít rovněž zvláštní svatozář. Jako mučedníci dokonale zvítězili nad násilím a úskočností světa, a panny nad neutuchající žádostivostí těla, tak svatí hlasatelé pravdy dokonale zvítězili v boji proti lživosti ďábla. A nejenže sami nepodlehli, nýbrž vyrvali z ďábelských lží také druhé duše. Proto i oni mají nárok na zvláštní slávu a radost, na zvláštní svatozář (Suppl.,III,96;II,II,152,5).
Br.Patrik, pokud je známo, obětoval všechno, co mohl a měl obětovat, aby zůstal čistý na těle i na duši. Byl členem řádu Kazatelů pravdy, a kde mohl, učil pravdě slovem i životem. A byl zabit z nenávisti proti lidskosti i křesťanství, a tedy za svou věrnost k přirozenému i zjevenému Božímu zákonu. Jeho očištění v řádu i v duchu sv.Dominika má hrdinský, heroický ráz.
Vítězný Spasitel si ponechal jizvy ran i na svém oslaveném těle. Nechal si je, jak pravá sv.Beda, aby "navždy s sebou nosil známky svého slavného vítězství". Ponechal si je, aby potvrdil apoštolům, že je to opravdu On, kterého viděli umírat přibitého na kříži ve strašných mukách. Ponechal si je také proto, aby Bůh Otec měl stále před sebou důkaz, jak Kristus trpěl za lidstvo, až Spasitel usedne po jeho pravici a bude za nás prosit. Nechal si je také, aby spasené duše i v ráji viděly, jakým milosrdenstvím byly zachráněny. A také proto, aby zavržení viděli, jak spravedlivě budou trpět. Rovněž proto, aby Kristus svými ranami připomínal svým nepřátelům: "Hle, člověk, kteréhjo jste zabíjeli, rány, které jste mu zasadili, hle, srdce, které jste otevřeli... vámi a pro vás bylo otevřeno, a přece jste vejít do něho nechtěli" (S.Th,III,54,4).
Někteří duchovní spisovatelé učí, že také mučedníkům zůstanou oslavené jizvy jejich ran po vzkříšení těla (Suppl.,III,96,10k3). Také br.Patrik bude mít své jizvy a pravděpodobně to nebude jenom jizva po benzínové injekci, která mu zničila život. Také jeho jizvy budou zvětšovat jeho věčnou slávu a jejich záře bude dovršovat a dosvědčovat Patrikovo dokonalé očištění milostí Boží, hrdinskou láskou a rajským věčným světlem slávy.
Modleme se: Bože, tobě je rozevřeno každé srdce a mluví ti každé hnutí vůle a není ti utajeno žádné tajemství: očisti vlitím Svatého Ducha myšlenky našeho srdce, abychom si zasloužili milovat tě dokonale a důstojně tě chválit.
Bože, tys ráčil oplodnit Řád bratří Kazatelů ke splození bohatého počtu světců a v těch jsi slavně korunoval hrdinské zásluhy všech ctností: dej nám jít věrně v jejich stopách, abychom nakonec byli přidruženi i my ve věčné slavnosti na nebi k těm, které dnes uctíváme jednou společnou oslavou na nebi. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se. (Praep.ad.mis. - Brev.O.P.12.nov.) J.M.Veselý OP (Pokr.) + + +
Říct, "proč Vás miluji?"
Že snad -
to vítr nechce od trávy
slyšet, proč, když ji pozdraví,
nemůže klidně stát.

Protože ví - a
Vy snad ne -
my nevíme -
nám postačí
moudrost, že to tak je.

To blesk se oka netáže,
proč se vždy před ním uzavře,
protože ví, že nemluví -
a důvod, jejž řeč
nepoví
nejvýše cení citliví.

Ranní zář, pane, zbožňuji -
že vidím - jen pro samu ji.
Pro Vás
miluji.
Emily Dickinsonová
+ + +
___________________________________________________________________________________________________
Zprávy: Sdružení bl.Otce Cormiera vydává knížku "Proč věřím" jako sv.č.6. (cca 60 stran). Je to populárně zpracovaný (formou otázek a odpovědí) výklad Vyznání víry podle postních kázání sv.Tomáše Akvinského v Neapoli 1273.