|
Ročník XV., číslo 6.
červen 2009
Obsah: J.E.Lopourová,Setkání, Pečeť, Dvojí zrada, Besední řeči
podle Tomáše ze Štítného (38), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté,
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka
z Osvětimi, Zprávy___________
| |
S E T K Á N Í
Stojím
Svíce zapálená
A nemohu z místa
Bílá
Cele ulitá
Z vosku bolesti
Jako bych ani nesvítila
Matná si připadám
Uboze jen hoří mi knot
Bojím se nadechnout
Udělat krok
Co kdybys světýlko
Co kdybys zhaslo mi
J,E. Lopourová
+++ |
|
Od nejstarších dob trpí Pán Ježíš Kristus dvojí zradu. Jidášova zrada je
výslovná a jasná. Měl na starosti pokladnu učedníků a kradl z ní.
Vymlouval se na svou péči o chudé, když mu bylo líto obětovat vzácný
olej pro Krista. Průkopník socialismu či komunismu? Ježíš však jde na
smrt nejen kvůli Jidášově zradě, která je odedávna docela jasná a
zjevná, nýbrž také kvůli Barabášově zradě, která je jaksi skrytá a
zamaskovaná. Totiž z hlediska Barabáše se mohlo zdát, že on žádného
Ježíše přece nezrazuje, protože Kristovu životní cestu od začátku svého
veřejného působení vůbec neuznává. Dokonce možno říci, že z hlediska
Barabáše vyznívá docela normálně, když přijímá svobodu na úkor Ježíše, a
že prostě využívá příležitosti, která se mu nabízí k jeho osvobození pro
další veřejné zločinné záměry. Spasitel ovšem fakticky trpí tím, že ho
zástup nechává odsoudit a vyprošuje si milost pro vraha.
Taková dvojí zrada Krista, jidášovská a
barabášovská, je zřetelně patrná při současném rozvracení jednoty
křesťanů ve veřejném působení.
Někteří takoví aktivisté vlastně barabášovsky zrazují
přednostní programovou kvalitu křesťanů ve veřejném životě, a diví se:
Co chcete, my jsme ve veřejném životě dostali na výsluní díky tomu, že
jsme se vetřeli na Poslední večeři Páně, abychom si nenápadně také něco
nabrali ze stolu Páně, ale když byla příležitost dostat se k veřejnému
uplatnění, tak jsme přece ve svém srdci nikdy doopravdy nepatřili mezi
učedníky Páně, protože jsme se raději zdržovali někde, kde jsme si
plnými hrstmi užívali nabídek světa. Naskýtá se otázka. Nejsou tito
příživnici u stolu Páně rozervaní a rozpolcení už od začátku svého
přiblížení se ke Kristu? K Ježíšovi se vždy přibližovalo kromě hrstky
apoštolů ještě mnoho těch, kdo od Spasitele žádali nějakou milost, ať už
uzdravení od nemoci či posedlosti zlým duchem nebo pro nalezení pravé
životní cesty k dokonalosti jako mládenec, který sice konal všechno, co
je v Desateru, ale majetku se pro Krista odmítl vzdát. Fakticky sice
přijali milost od Krista, dosáhli uzdravení či osvobození z otroctví
zlého ducha nebo odhalení správné životní cesty k dokonalosti, ale když
přišlo na lámání chleba, tak volali s davem: Ukřižuj!
V zásadě přitom nejde jen o popření kvality
křesťanského veřejného působení, které se výslovně přednostně hlásí ke
Kristu, nýbrž jde také o politickou úchylku doleva nebo úchylku doprava
od KŘESŤANSKÉHO SOLIDARISMU, vyhýbajícímu se KRAJNOSTI KOLEKTIVISMU, ale
také KRAJNOSTI INDIVIDUALISMU. V běžném životě se někteří z křesťanských
veřejných činitelů uchylují doleva svými populistickými či přesněji
socialistickými hesly o rodině, o zdravější přírodní prostředí, o
líbivější a sametovější řešení problémů lenochů a jiných příživnicky
žijících osob. Jiní se uchylují zase doprava k výstřelkům kapitalismu,
prosazujícímu jednostranně svobodu jedince na úkor celku.
Obě úchylky jsou osobně dány jednak
nedostačivostí v intelektu, má-li se pěkně nazvat zásadní nepochopení
toho, čím se podstatně liší křesťanský solidarismus od krajností
kolektivismu a individualismu, jednak přijetím cizích peněz (Jidášův
měšec nebo další lup osvobozeného Barabáše).
Jak se zachová Pán Ježíš k zrádcům a zločincům? Ježíš
nevylučuje nikoho ze spásného okruhu svých věrných. Až do poslední
chvíle dává každému příležitost k obrácení. Neříká při Poslední večeři
učedníkům: Prosím vás, běžte se podívat, jestli nám někdo tajně
nekrade něco z naší hostiny! Ani nevyhosťuje zrádce Jidáše od Poslední
večeře jako nehodného účastníka. Když Ježíš říká Jidášovi: Co činíš, čiň
spěšně, tak ho nenavádí sebevražedně, aby ho šel zradit, nýbrž jen aby
se rychle rozhodl a jednal, tedy aby se správně rozhodl a správně
jednal, čili aby se obrátil a litoval svých hříchů a činil pokání. Ježíš
nevyprošuje jako nějaký pouhý lidumil a sametový humanista milost pro
vraha, nýbrž si to vyprošuje populistickými hesly zmanipulovaná masa.
Naopak dokonce ještě na kříži uděluje milost zločinci, který lituje
nevinného Ježíše a uznává svůj zločin a oprávněný trest: Ještě dnes
budeš se mnou v ráji.
Z tohoto Ježíšova postoje se odvozuje také
počínání křesťana ve veřejném životě. Žádný falešný humanismus ani
vyprošování si milostí pro zločince a příživníky, ani sebevražedné
ponoukání svého zrádce, aby ho tím rychleji zradil. Spasitel trpělivě
dává každému příležitost k obrácení, třebaže se tím dostává do postavení
bezmocného snílka, ale zato tím víc prosí Otce nebeského o záchranu nás
všech a za naše osvícení, za náš odklon od hříchu, uznání našeho hříchu
a kajícné vyznání hříchu, za naši upřímnou lítost za hříchy a prosbu o
milosrdenství.
Jenže jaká je skutečnost? Děti tohoto světa jsou
vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla (Lk 16,8). Staří Židé
krve se dovedou prozíravěji semknout ve vzájemné pomoci než noví Židé,
zrození z vody a Ducha. frT
+++
| |
Duše, která má hosta,
neopouští svůj dům.
Dík božské společnosti
nemá tu potřebu
a dobré hostitelce
nedovoluje zvyk
se vzdálit, když ji navštíví
sám mocný panovník. |
|
ED
+++
CH V I L K A M Y S T I C K É H O Ž I V O T A P R O Z A Č Á T E Č N Í K Y
Jako tvůj bratrský Spasitel ti představuji tvůj hřích jako útěk z Mého,
otcovského domu. Říkám ti to v podobenství o marnotratném synu. Hřích je
totiž nejprve urážkou Mne jako dobrého Otce, urážkou Mé otcovské lásky,
útěkem z Mého domu a ztrátou Mé lásky i účasti na Mém životě.
O hříchu můžeš uvažovat různě. Především však je hřích přestoupení Mého
zákona.
Je přece dokonalejší dívat se na hřích z hlediska nikoli svého, osobního
a sobeckého, jako že by tě mohl poskvrnit, že by tě ale také mohl učinit
na věky nešťastným a opuštěným, nýbrž z té stránky, jak máš vůči všemu
přistupovat z hlediska skutečnosti pro tebe nejsvětější, že jsi Moje
dítě. Od stvoření tě zahrnuji mnoha dary, a to nejen pro tento život.
Vidíš, že přirozený řád sice existuje sám o sobě, ale povyšuji ho k řádu
nadpřirozenému. Přirozené má být přípravou, předstupněm a pomocníkem k
rozvinutí života nadpřirozeného. Proto ti dávám tolik darů, nejenom aby
sis podle nich založil a upravil svůj přirozený život, třebaže i ten
předpokládám. I tam, kde chybí nadpřirozené poznání, musíš se přesto
řídit podle přirozeného zákona mravního. Když tě ale zvu k
nadpřirozenému životu, tedy všechno, i věci stvořené i přikázání o
stvořených věcech mají sloužit tomuto nejvyššímu určení, tomuto
nadpřirozenému povznesení. Proto pak hřích nabývá u tebe od křtu svatého
nové tvářnosti a nové zloby. Moje dítě Mne odmítá uznat nejenom jako
Pána, nýbrž i jako Otce, i jako Bratra a Spasitele. Moje dítě nejenže se
zdráhá uznat Mou moudrost, nýbrž odmítá užívat sebe i ostatní
stvořeni¨dle Mého určení, a také tím se Mi vzdaluje a odcizuje. Tím si
ale také zahrazuje cestu, kterou by se jedině mohlo dostat ke Mně.
Jsem dříve než byl Abrahám. Proto ustanovuji vše tak, aby všechno
sloužilo Mému svrchovanému plánu. Proto je Moje vůle projevená v
přikázáních projevem Mé vyšší moudrosti, Mé velebnosti, která sebe samu
musí nesmírně milovat a musí všechno řídit tak, aby jí všechno sloužilo,
aby ji všechno oslavilo. Hřích je vzpoura proti Mé vůli, která musí sebe
milovat a všechno k sobě vést. Hříšník přestává žít Mým nadpřirozeným
životem, životem účasti na Mém vyšším Životě. Kdo odmítá prožívat Mou
přítomnost ve středu všech svých životních zájmů a všeho stvoření i sama
sebe, ten si staví za svůj cíl sám sebe.
Hřích je především nevděk vůči Mně. Všechno ve světě i v životě a tvoje
směřování tak uspořádávám. I po tvém hříchu ti poskytuji lék v Mé dětské
poslušnosti vůči tomu, který Mne posílá na svět, aby ses mohl vrátit do
otcovského domu, abys mohl svůj život naplnit tím nejvyšším, aby ses
nemusel ztrácet v čemkoli stvořeném. Povznáším tě ke Mně a pro Mne, ke
spočinutí ve Mně, ke spočinutí co nejbohatšímu. K tomu uspořádávám
všechno tak, abys mohl skrze všechno a vším stoupat ke Mně.
Tak je hřích zásadně nerozum. Kdo hřeší, ten jedná nerozumně. Jak
nerozumné je dítě, když chce samo sobě a svému štěstí, své životní cestě
rozumět lépe než jeho otcovský Původce! Je to nerozum, protože si to
zbytečně jen všechno komplikuje a ztěžuje si svou cestu ke štěstí. Kdyby
ale si aspoň vzalo příklad, odstrašující příklad a poučení ze všech těch
hledačů štěstí! Kdyby si vzalo Moje dítě příklad z marnotratného syna,
který promarnil své největší bohatství, totiž otcovskou lásku! Zatímco
dříve směl syn přebývat v Mém příbytku jako doma, útěkem odtud zůstal
všemi a vším opuštěn, takže se mu nedostávalo ani mláta od vepřů!
Stvořuji tě tak, že tě každé provinění proti Mému zákonu, vtištěnému do
tvé přirozenosti, pronásleduje jako stín neuspokojení, jako stín vědomí,
že bloudíš, že jsi na falešné cestě, že se potácíš v poušti!
Jako Otec všehomíra, dárce všeho, který stvořuji všechno k tomu, abych
oslavil sebe a spojením s tvým lidským tělem abych oblažil také tebe,
tak tě povznáším nejvyšším myslitelným způsobem. Smíš myslit na sebe a
na svoje nezadatelná lidská práva teprve ve druhé řadě. Nejprve Mi musíš
sloužit. Chceš se snad hříchem vymknout tomuto určení k Mé oslavě, a
dávat přednost sobě a svým lidským právům přede Mnou, jako tvým jediným
cílem? Stavíš snad sebe na místo Mne? Dáváš přednost svému myšlení před
Mou nekonečnou Moudrostí? Tak tomu farizejsky neříkej: obhajoba lidských
práv. Nazývej to podle pravdy Mou urážkou. Jistěže se Mě to nemůže
dotknout. Ale dotýká se to Mé slávy v tvorech, ve kterých a kterými máš
vzdát čest jedině Mně jako počátku a poslednímu cíli všehomíra. Jako
hříšník neurážíš Mne samého v sobě, protože v tom jsem nedotknutelný,
ale urážíš Mne jako svého Bratra a Spasitele a jako Otce v tvorech, v Mé
otcovské péči a v určení, které otcovská láska tobě a všem stvořeným
věcem dává, aby všechno plnilo to, co plním sám v sobě, když miluji sebe
a Mou vůli nade všechno.
Hřích je kořen tvého odcizení. Hříchem se Mi strašně odcizuješ. Tím se
přestáváš ke Mně chovat jako k bratrskému Spasiteli i otcovskému
Stvořiteli, když opovrhneš tímto životem ze Mne, v němž jsem sám sobě
štěstím, v němž sám sebe dokonale a naprosto miluji. Kdo nemiluje Mne
nade všechno, ten ztrácí podíl a účast na tomto Mém životě, kterým je
naprostá láska k sobě jako k nejdokonalejšímu, neboť jsem, který jsem.
Hříchem přestáváš žít jako Moje dítě a potloukáš se po bažinách své
hlouposti, své nepravosti, svého lidsky omezeného hledání štěstí, svých
deklarací lidských práv, které první průbojný dobyvatel moci smete pod
stůl jako hromádku karet.
Neznám větší neštěstí, než když ztratíš pod záminkou lidských práv
těžkým hříchem toto Moje dětství, které ti ve křtu svatém uděluji, tuto
účast na Mém životě, v němž jsem sám o sobě cílem a štěstím.
Kdo dává přednost lidským právům přede Mnou, své vůli před Mou vůlí,
přestává být Mým dítětem a klesá zase na dítě porušeného přirozeného
řádu, a odtud ještě dál k vlastnímu pokračujícímu odlidštění,
sterilizaci a eutanázii. Zdůrazňuji: úpadek od Mého dítěte k dítěti
porušeného přirozeného řádu, k tvoru, který opovrhuje pohrdá svým
povznesením a spokojuje se nikoli s řádem přirozeným, nýbrž s porušeným
řádem přirozeným, kde je přirozené zablokováno vzpourou a odbojem tvora
proti Mně. Tím je dnes poznamenána lidská přirozenost. Tím je
poznamenána kvůli dědičnému hříchu. Kdo chce žít sám ze sebe, podle
svého rozumu, jak sám si rozumí, bez ohledu na Moje prvenství, ten
nedokáže dlouho žít ani přirozeně, nýbrž se zvrhá do úchylnosti a
zvrácenosti. Těžký hřích se nazývá smrtelným hříchem proto, že v tobě
ničí vyšší život Mého dítěte. To je také ztráta milosti. Kdo je Mi
věrný, ten může milovat jen to, co slouží Mé velebnosti, co samo směřuje
ke Mně, co Mne chce jako svrchovaného Pána. Milost je účast na Mé vyšší
přirozenosti, nadpřirozenosti. Kdo se ale hříchem postaví proti Mé
přirozenosti, aby se zabydlel jen ve své přirozenosti, tomu zbude
přirozenost porušená, která vede i pod záštitou nezadatelných lidských
práv k odlidštění jeho i ostatních. Jako tvůj otcovský Stvořitel i
bratrský Spasitel už nemohu mít zalíbení v takovém dítěti. Je to dítě
znetvořené těžkým hříchem, nemocné, ba i mrtvé.
Hřích je odcizení se Mi. Smrtelný hřích je rozchod se Mnou, útěk z
otcovského domu a odvrat k prostopášnostem neřestí, a pád k vepřům, k
nejnižším a nejubožejším požitkům, ba až pod vepře, protože se takovému
netvoru nedostává ani mláto
V duši hříšníka je smutno, protože nezakouší pravou radost. Je to mučivé
především pro toho, kdo už jednou okusil pohodu a teplo otcovského domu.
Všude jinde bude cizincem a proletářem bez vlasti. Všude jinde také
najde chlad neporozumění a zimu úzkosti, protože i podle těch cárů jeho
bytosti přece jen pozná svět někdejší dítě ze solidní rodiny. Nedůvěra
světa k tomu, kdo byl Mým milovaným dítětem, otráví i to, co někdo hodí
z útlocitnosti tomuto uprchlíkovi z otcovského domu. Dobře víme, že
marnotratný syn se toužil nasytit mlátem vepřů, ale ani to mu nikdo
nedával. Ani to mláto nedopřeje nakonec svět tomu, kdo přišel v pozdní
hodinu na trh marnosti.
Nejsmutnější však je, že dávám najevo svou otcovskou a bratrskou lásku k
tobě, hříšnému tím, že se za tebe vydávám ve své druhé Osobě, abych za tebe
královsky zaplatil, abych tě přivedl zpět domů a abych ti dal sílu žít
už pak nadále jako Můj vlastní. Také po tomto důkazu Mé lásky má ještě
někdo odvahu hřešit? Ani takový důkaz Mé lásky k tobě nestačí, ani ten
by tě neměl vytrhnout od propasti hříchu? Nevděk dovede být sprostý a
hnusný. Nevděk Mého dítěte je sprostý a hnusný. Nevděk zapomíná na
všechno. Nebere ohled na nic a nestydí se za svou ohavnost.
Hřích přehlíží přirozené dary, ba i vlastní povznesení k Mému vlastnímu
životu, a dokonce i slzy a krev a rány a zsinalost a lásku, kterými tě
tak bratrsky hledám, nalézám a uzdravuji a jako dobrý pastýř přináším na
svých rozbolavělých ramenou domů.
Pak se nemůžeš divit, Moje dítě, když všechno otcovsky činím, abych tě
přesvědčil o Mé lásce, o tom, kde je tvoje štěstí, že musím trestat
odboj a vzpouru. A to je nejstrašnější trest, že dítěti tvrdošíjně
prchajícímu z otcovského domu po posledním takovém útěku zavírám navždy
bránu Mého otcovského domu, bránu do Mého Srdce Nejsvětějšího. Co víš o
věčném bloudění proletáře bez vlasti a bez domova? Co víš o věčném
bloudění Ahasvera revoluce bez Mé jistoty, bez tepla Mé lásky? To je
peklo. To není peklo jen pro nějaká stvořená muka, jako je oheň, sirný
zápach nebo černá díra, nýbrž proto, že tady každý musí bloudit sám a
sám, daleko od domova a ode Mne.B.
+++
P E Č E Ť
Polož se na moje srdce jako pečeť
Až smrt ji rozlomí
Bůh rozezná dvě části její
A navždy k sobě připojí
Jana E.Lopourová
+++
Děti: Když člověk si tak málo vážil tolika dobra a nedodržel malý zákaz,
ačkoli ho dodržet mohl, jak mohl, tatíku, Bůh zapomenout na tu křivdu
proti sobě a poskytl mu pomoc, aby tak nezahynul v smrti, kdežto ďábla
zanechal ve zkáze navěky?
Otec: Kdo z živých může domyslet, jak veliké je Boží milosrdenství?
Avšak jeho spravedlnost není menší, protože všechno je v nesmírnosti
jeho moci. Proto, jak jsem řekl dříve, jedině ze své dobroty stvořil
rozumné stvoření, aby mohlo mít účast na jeho dobrotě. Když odpadla
strana andělů, aniž měla odněkud nějaký podnět k zlému nebo ke klamu,
takže se obrátila proti Bohu jedině ze své hrdé vůle, Bůh v duchu
spravedlnosti dopustil, aby ta strana zůstala bez jeho pomoci v svém
zatvrzení a takto zahynula, neboť anděl má přirozenost vyšší, než
člověk.
Když ale viděl, že člověk s méně dokonalou přirozeností byl oklamán
ďáblem, a že by tak zahynula celá lidská přirozenost, slitoval se a
připravil cestu, po níž by člověk mohl být navrácen ke spáse.
Bůh to však nechtěl učinit jedině svou mocí proti ďáblu, nýbrž chtěl
zničit smrt pravdou v své moudrosti a zaplatit za člověka dluh smrti a
zbavit smrtelného člověka prokletí. Je pravda, že ďábel držel člověka
svou mocí v smrti křivě, neboť toho dosáhl lstí.
Z toho důvodu by byl Bůh mohl odejmout ďáblu moc nad člověkem, ale že
podléhal smrti, když vpravdě ze své vůle zhřešil, chtěl ho Bůh navrátit
k životu tomu odpovídající pravdou.
Když Syn Boží, ta věčná Moudrost, přijal člověčenství, ukázal tím Bůh
svou velikou milost. Byl a je člověkem. Přijal pravou lidskou
přirozenost tak, že byla bez jakéhokoli hříchu, bez poskvrny, takže
nepodléhala smrti, neboť se ho to lidské prokletí nedotýkalo. Přesto
pracoval, trpěl a nesl to prokletí, až vytrpěl i smrt, aby za nás
zaplatil dluh naší smrti a svou poslušností až k smrti nahradil Adamovu
neposlušnost, ačkoli nebyl nic dlužen. Jakkoli jsme podléhali věčné
smrti, věčný Bůh za nás vytrpěl smrt, třebaže ne věčnou, ale nebyl jí
povinen, přinesl nám odklad, pokud jsme jeho lid. Neboť je psáno: On
vysvobodí svůj lid (Mt 1,21), a jako v Adamovi všichni umírají, tak v
Kristu všichni dojdou života (1 Kor 15,22) Amen.
+++
Podzemí všedních dnů
Můj život v podzemí se dá vyjádřit jako život poslušnosti k tomu
Nejvyššímu a život růstu ve vyšším nadání.
Když říkám, že musím být v domě, který patří našemu společnému Otci,
vůbec Mi to nebrání v odchodu do ústraní, abych působil v skrytosti a v
té podzemní činnosti, abych se dobrovolně a rád podřizoval lidem v čele
s naší společnou panenskou Maminkou, a docela neokázale a bez uznání
dělal něco do šuplíku. Tak potvrzuji skrytost svého způsobu setrvávání v
domě našeho společného slavného Otce. Zůstávám v tom, co je Mého Otce, a
přece okázale doprovázím naši společnou panenskou Máti a svého pěstouna
do jejich příbytku, abych se podřizoval jejich lidské vůli. Nejenže Mi
to neškodí, nýbrž Mi to naopak jde velmi k duhu. Právě v této
podřízenosti jejich lidské vůli prospívám věkem, vyšším nadáním a
moudrostí Nejvyššího také v lidském prostředí.
Z toho vidíš, že se trvalé přebývání v domě nejvyššího a růst v jeho
vyšší milosti a moudrosti tedy nedá uskutečnit jinak, než plněním vůle
Nejvyššího.
Můj život v podzemí, vyjádřený Mým podřízením se zapadlosti a skrytosti
je důležitý i pro tebe. Je to cesta dokonalosti, totiž svrchované a
nezvratné dokonalosti právě tebe jako každého dítěte Nejvyššího. Nečekej
na nějaké mimořádné příležitosti ani na nějaká Moje mimořádná vnuknutí!
Cesta dokonalosti je právě v tom, v čem stojíš. Spočívá ve tvé
skrytosti, protože nezvratná dokonalost vůbec je ve skrytosti. I Můj
největší apoštol nabývá své dokonalosti právě v ústraní, v podzemí, v
skrytosti. Čím větší je tvé poslání, tím důslednější je tvá příprava ve
skrytosti všedního dne. Jedině tato neokázalost tvého krajního zapojení
pod hladinou skvělých výkonů, obrácených navenek, ti dopřává vrůstat do
Mne a během doby ti dává celou šedost příležitostí, ve kterých můžeš
nejlépe prospívat ve vyšším nadání a v moudrosti.
Inspiruji evangelistu, aby zapsal "a byl jim poddán." Komu? Naší
společné panenské Máti, jejíž já jsem jediný syn, abych byl tvůj rodný
bratr. Byl jsem poddán jí a Mému pěstounovi. Pro Mě to není jen
minulost, ale současně také věčná přítomnost. Byl jsem a stále jsem
poddán všemu, do čeho Mě staví náš společný věčný Otec, tedy také naší
společné Matce a Mému pěstounovi. Když jsem ve tvém, lidském těle poddán
naší společné panenské Mamince, a když později říkám: "Já jsem cesta,
pravda a život", tak vidíš, že nemáš jiný přístup k nezvratné
dokonalosti než právě cestou dokonalé poslušnosti vůči povolání, k
projevu vůle Nejvyššího, jak ti jej právě tvé postavení a tvé okolnosti
podávají. Tak uskutečníš ono ustavičné přebývání v domě našeho věčného
Otce, když svou poslušností k vůli Nejvyššího nabídneš celý dům svého
srdce za příbytek našeho věčného Otce. Chceš odhalit skrytou tvář svých
všedních dnů, aby jasně vynikla jejich krása? Pokus se celou svou duší,
celým svým životem být stále v tom, co patří našemu věčnému Otci. A nic
nepřísluší tomu Nejvyššímu tolik, jako právě Jeho vůle.
Chceš vyřešit těžký úkol smířit se s všedním dnem? Chceš umět pod
hladinou všednosti odhalit jeho skrytou nevšednost a sametový
underground? Beze Mě to nedokážeš. Celé to slavné podzemí všedního dne
se však vyznačuje výlučnou a výhradní službou tomu Nejvyššímu. To činí
tento úsek tvého života slavným. Je to doba obětovaná Nejvyššímu. Je to
čas tvé svrchované oběti. Je to doba tvé účasti na vrcholné oběti. Chceš
takto povznést každý den na den našeho slavného Otce? Nabídni jej za den
jeho pocty! Poskytni jej za den služby Nejvyššímu! Věnuj jej za den
slavné hostiny lásky! Dělej to podle Mne! Je to Moje velké umění, ale
neuděláš bez něho ani krok. Je to ochota věnovat každý den svého života
odevzdanosti Nejvyššímu.
Především nepovažuj nic za nedůstojné sebe! Pocházím z nejvyšších míst.
Přesto jsem nikdy nepovažoval za hanbu vyučit se rukodělné dovednosti,
živit se jako obyčejný dělník. Nepovažuji to za své ponížení, že si
vydělávám na živobytí prací svých rukou. Nestydím se jako nejmocnější
vládce nade vším, který mám všechno dobro ve své ruce, zůstávat dokonale
skrytý. Neostýchám se splývat se zástupem námezdných dělníků, odkázaných
ve svém živobytí na rukodělnou práci. Přestaň už hodnotit svůj pracovní
den a své společenské postavení podle výše svého platu a podle veřejného
mínění! Nauč se hodnotit všechno podle jediné opravdové a dokonalé
hodnoty, podle správné normy, a tou jsem sám a náš společný věčný Otec a
jeho neochvějná vůle! Uspořádej žebříček svých životních hodnot podle
toho, jak tě co vede ke Mně! Nauč se hodnotit všechno podle toho, jak tě
co napřimuje k nejvyššímu! Odlož všechno, co tě odchyluje ode Mne!
Teprve pak zavládnu celému světu z hradu tvého nitra. Uvidíš, že všude
je Moje země, všude je Můj příbytek, všude je Moje dílo, dílo, které je
poklonou našemu společnému věčnému Otci a obětí z lásky. Opravdu
nezáleží na tom, jak velkolepé je tvé okázalé konání, nýbrž z jak velké
lásky co konáš, z toho, co od tebe žádá Nejvyšší. A právě v tom jsem ti
naprosto dokonalým vzorem, že ač pocházím z nejvyšších míst, ochotně
beru na sebe malost, namáhavost, náročnost a pracnost svého všedního
povolání. Právě tím dovedu vyjádřit a projevit nesmírnou lásku, když se
jako vlastní Dítě Nejvyššího přehlížím v podřízenosti, v tomto skrovném
postavení. Uč se přijímat každý všední den z rukou Nejvyššího, i skryté
a neokázalé práce, i samotnou skrytost a neznámost!
Záleží jedině na tom, s jakou láskou co konáš. Dobře si rozmysli, jak v
čem shledáváš vůli našeho věčného Otce! Bedlivě sleduj, jak v čem
odhaluješ neochvějné plány Nejvyššího! Uvaž, jak v tom všem uznáváš
právě teď a pro tebe ten nejlepší a nejúčinnější prostředek svého
jedinečného a neopakovatelného růstu jako originálního obrazu našeho
společného věčného Otce. Nezapomeň! Je to cesta určená pro tebe
Nejvyšším. On sám tě staví na toto zapadlé místo uprostřed šedivé
všednosti. Pozor! To není náhoda. Je to záměrně řízené z nejvyšších
míst, kde se od tebe očekává právě toto uskutečnění a tato dokonalost
tímto způsobem, v tomto zapadlém koutě světa a v tento divný čas. Neboj
se! Na nejvyšších místech se o tobě ví. Dobře tě známe a známe i tvé
životní okolnosti a podmínky. Proto vím, co a jak tě může přivést k
tvému cíli. A když tě v životě uvádím do nějaké zapadlé díry, do
skrytého ústraní a zdánlivé malosti všedního dne, dělám to proto, že
právě to je pro tebe ten nejlepší prostředek.
Znáš Moje vznešené učení o povznášení i nejprostších věcí vyšším cílem,
svrchovaným cílem. To neznamená, že bys mohl dobrým cílem posvětit i
špatný prostředek. Znamená to, že dobrý prostředek může být ještě lepším
cílem zdokonalen. To je základ Mé nauky o prozáření všedního dne
odhalením vznešeného cíle, skrytého v jeho podzemí. Nedej se unavit ani
zastrašit všedním dnem! Nenaříkej na svou vrženost do zasmrádlých poměrů
a na hrozné časy! Nemysli, že se někdo na nejvyšších místech jen tak bez
účasti nebo snad škodolibě dívá, jak se tady plácáš v nějaké bídě! Raduj
se, že jsi právě tady, kde jsi! Těš se právě z tohoto bezbarvého
všedního okamžiku, protože právě v něm zasazuji pro tebe sémě tvého
nadlidského hrdinství! Nepřehlížej tento okamžik, který ti na první
dojem připadá tak fádní! Nevíš, zda tě neposílám na tento svět právě jen
kvůli tomuto okamžiku. Proto se uč se nořit do šedivé všednosti, abys
pod její hladinou objevil skryté poklady pro svůj věčný život! Ponoř se
pod hladinu všedního dne a všedních starostí, které ti na první pohled
připadají tak malé a bezvýznamné! Pamatuj si, že žádné věci a události
nejsou malé a bezvýznamné pro toho, kdo je sám hluboký! Odhal pod šedou
slupkou všednosti to, že právě toto místo a tento okamžik je pro tebe
tím nejlepším a nejpříhodnějším! Nauč se děkovat tomu Nejvyššímu za ty
místní a dobové okolnosti, ve kterých se ocitáš!
Nezapomínej, že i pro velkou osobnost nastávají okamžiky zdánlivě malé a
okolnosti navenek nesmyslné, kdežto událostí a chvil, předem opatřených
slavnostní náladou, je tak málo! Jenže právě všední dny a šedivé
okamžiky jsou přípravou na velké a slavnostní chvíle. Velká láska
nepřichází naráz. Je výsledkem dlouhého věrného vývoje. Láska roste
každým skutkem i utrpením jedině tehdy, když je prožívána ve věrnosti k
vyššímu nadání, kterým tě oblažuji a v tom stavu, k němuž tě právě tímto
vyšším nadáním povznáším. Tvoje láska by mohla růst mnohem rychleji,
kdybys byl právě tak věrný ke každé její možnosti, a kdybys nepodceňoval
všední den a nepromarňoval prosté okamžiky a nezavrhoval neokázalé
nenápadné povinnosti.
Podle této věrnosti v tobě bezpečně roste vyšší nadání a moudrost. Celý
tvůj vnitřní a mystický život je připojen k tomuto všednímu povznesení.
Být důsledný a vtisknout každému dni ráz osobní, důvěrné rozmluvy s
naším věčným Otcem, jako s někým komu, říkáš "Ty", a kdo do tebe vidí
lépe, než ty sám do sebe, znamená zabudovat neviditelnou spojnici do
celého života, tak, aby nebyl rozdroben na tisíce nudných, nesouvislých,
nepříjemných a nesmyslných zlomků, nýbrž aby byl celý život pevně
zakotven ve Mně. Copak nepřicházím na svět kvůli tvému poznání a
zakoušení vrcholné Krásy, ryzí Pravdy, nejlepšího Dobra a vroucí Lásky?
Takové projasnění všedního dne je jistá a spolehlivá cesta k nejvyšším
vrcholkům mystického života. Jako v přírodě nejsou žádné skoky, tak ani
v mystickém životě nejsou žádné revoluce. Budeš tak pozvolna vrůstat do
Mých tajemství, a tak porosteš v duchovním životě, tak se povzneseš k
pravé moudrosti dítěte nejvyššího, jak věrně uchopíš a poslušně přijmeš
a pokorně využiješ všechny ty nepatrné příležitosti, které jsem ti ukryl
do všedního dne, abys Mi mohl prokázat svou oddanost. Tím opravdu Mi
prokazuješ svou lásku nejzřetelněji, protože k velkolepým činům a obětem
tě často pobízí pýcha, ješitnost, citové rozechvění pod vlivem vyhlídky
velké myšlenky. Naproti tomu k poctivé věrnosti ve všedním, malém a
nepatrném tě může vést jedině tvá věrná láska, která nepočítá s žádným
oslnivým efektem, a jež slouží jedině proto, že Mě miluješ, neboť si to
zasloužím. Takovým bytostem dopřávám dar vidět všechno Mým vyšším
pohledem. Rozuměj Mi - chci, abys Mi rozuměl. Přeji si, aby ses díval na
našeho společného věčného Otce Mým pohledem a zamiloval si ho Mým
Nejsvětějším Srdcem.
Všední život trávený ve věrnosti lásce tě navyká na Mou důvěrně blízkou
přítomnost a učí tě rozumět Nejvyššímu. Především tě navyká v malých,
zdánlivě bezvýznamných a nepatrných věcech, abys rozuměl Nejvyššímu i
uprostřed drobností a maličkostí všedního dne. Potom začneš skoro
nenápadně vnikat do Mého tajemství, aniž by sis to uvědomoval lidským
přemítáním, až do tebe přeleji celou plnost moudrosti našeho věčného
Otce. To je ta moudrost, ve které jsem prospíval, když jsem byl tak
poctivě a věrně oddán vůli Nejvyššího v domově naší společné panenské
Maminky a v tesařské dílně Mého pěstouna většinu svého pozemského
života.
Naučit se prožívat nejhlubší tajemství všedního dne z pohledu Nejvyššího
je dlouhodobá záležitost. Všední den tě však učí rozumět všem pokynům a
vnímavosti ke všem šelestům vyššího vnuknutí. K čemu je to dobré? Nevíš,
k čemu je dobré naučit se naslouchat vůli Nejvyššího? Nevíš, k čemu je
dobré zaposlouchat se do hlasu našeho věčného Otce v nepatrných věcech?
K tomu, aby ses tak sžil s naším věčným Otcem, a tak do něho vrostl,
abys pak žil jedině z něho. Tvůj vnitřní tajemný život se děje právě
jakousi vnitřní sourodostí s nejvyšším. Potom usuzuješ o všem z vyššího
hlediska. Všechno hodnotíš z hlediska vyšší moudrosti. Tak dospíváš k
vrcholné moudrosti, ve které se ti potom jeví všechno velké, nesmírné,
závažné, krásné, protože to pochází z ruky našeho věčného Otce a vede k
Mému Nejsvětějšímu Srdci.
Všedním dnem si navykáš na Mou důvěrnou blízkost, když se učíš v každém
úkonu, na každém místě a v každém okamžiku vidět vyšší zásah, vyšší
řízení a objímat neochvějnou vůli Nejvyššího. Tak stále rozmlouváš s
naším věčným Otcem, jak hovoříš se Mnou. Až přijde chvíle, kdy zcela
prosycen nejvyšším zakusíš jeho blízkost, velikost a sladkost jeho
nesmírné blízkosti.
To nejde skokem, nýbrž po stupíncích lásky. Tady nejsou žádné revoluce,
nýbrž jen slepičí krůčky lásky. Proto nepodceňuj důležitost dokonalosti
všedního dne! Snaž se najít nejkrásnější perlu v prachu všedního dne!
Bez váhání přijmi úlohu všedního dne jako úlohu přibližování se ke Mně!
Ber všednost jako to nejpodezřelejší ve svém životě! Sotva objevíš něco
všedního jako krajně odpuzujícího a znepokojujícího, zkoumej své nitro,
zda na tom nemáš nějaký vlastní podíl! Pátrej po tom, cos kdy o té
záležitosti špatně zamýšlel, řekl, udělal anebo kde jsi příliš zaváhal
ve svém jednání!
Moje učení je plné skutečného života. Není to plané stavění vzdušných
zámků, ani rozplývání se v mlhavých stínech temné mystiky. Brodíš se
skutečností. Není ale opravdovější reality nad skutečnost všedního dne.
Kde se skutečnost všedního dne zdá nejšedivější a nejvíce fádní, tam
zpozorni! Taková skutečnost ti má připadnout nejslibnější a přitom
nejvíce podezřelá.
Konečně mysli na to, že duchovnímu životu se nejvíce daří v samotě, v
tichu, v ústraní. Proto té duši, na kterou kladu největší nároky,
poskytuji klid a ticho všedního dne. Děkuj za okamžiky všedního dne, kdy
všechno jede ve vyjetých kolejích! Nestěžuj si jako jedna zpěvačka,
naivně vyzpěvující: Všední dny, tak jak jdou, za sebou po řadě, smutné a
prázdné jsou v nejlepším případě. Pamatuj, že právě tehdy můžeš
pokojněji a prostěji hledat Mne a rozmlouvat se Mnou. Všední den ber za
svou duchovní samotu, v níž je tvá duše sama s Nejvyšším! Važ si
všedního dne snad i pro jeho vyjeté koleje šedivé každodennosti! Ani
netušíš, jak dobře se to hodí pro tvůj vnitřní život! Ona vyšlapaná
fádní cesta ti umožní bez dlouhých úvah a složitých řešení vrhnout se Mi
hned do náruče. Šedivost všedního dne tě nerozptyluje tak, jako nějaká
nádherná slavnost plná ohňostrojů. Proto má všední den ve své šedivosti
takový náboj tajemství. Uvádí tě do celého proudu vyššího nadání a
vnitřní rozmluvy se Mnou. Naběhni na všední den jako na odrazový můstek
k přenesení se přes propast, vyhloubené ve tvé duši. Přijímej všední den
jako bránu k tomu, aby se tato propast volající k propasti, opravdu
dovolala vyšší odpovědi. Díky za všední dům Mého mládí, z něhož nám naše
společná Máti dělá domov! Díky za všední tesařskou dílnu Mého pěstouna,
z níž vzešlo hmotné zajištění domu našeho věčného Otce! Jedině v takovém
nenápadném prostředí můžeš pokojně růst ve svrchované moudrosti a ve
vyšším nadání. frT
| |
+++
JSI CHLÉB
Jsi chléb když hladovím
Miluju tě když celým tělem
Do modře se ponořím
Jsi poutník
Maličký stojíš před hradbami
A prsty bloudíš ve věžích
Dotýkáš se zlata na cimbuří
A doteky zpíváš chválu stvoření
Jana E. Lopourová
+++ |
|
Královna Ester nezakusila v celém životě větší cti a radosti, jako v
onen den, kdy ji král Asvér vyvolil ze všech panen z celého svého
království, vlastníma rukama korunoval a učinil královnou četných svých
zemí. Podobně lze říci, že Panna Maria, blahoslavená Bohorodička, nikdy
neprožila větší radost, jako v onen den, kdy ji její Syn uvedl do
nebeské radosti a korunoval na Královnu nebe i země. Tato její radost a
pocta byly tak veliké, že větší ani nejsou myslitelné. A přesto uvádím v
nápisu této kapitoly, že Mše svatá je nejsladší radostí Panny Marie,
Bohorodičky.
Jak to dokážu? Sám ze sebe ovšem nikdy. Mohu to však dokázat ze slov
zjevení, jež dostalo se blah.Alanovi, věrnému služebníku blahoslavené
Panny. Ta slova znějí: „Jako si božská Moudrost vyvolila jedinou Pannu,
aby se z ní narodil Vykupitel světa, tak tentýž Vykupitel zřídil jediné
kněžstvo, aby skrze ně přivlastňoval poklady svého vykupitelského díla
světu obětí Mše svaté a udílením svátostí po všechny časy. To je
nejvyšší rozkoš Bohorodičky, nejvyšší slast nebešťanů, bezpečná pomoc
živých, největší útěcha zemřelých!“
V těchto slovech se výslovně praví, že Mše svatá je nejvyšší rozkoš
Bohorodičky. Chceš tomu lépe rozumět? Pamatuj, že Matka Boží a ostatní
nebešťané zakoušejí v nebi dvojí blaženost: podstatnou a nahodilou.
Podstatná blaženost spočívá v patření na Boha, v jeho poznávání i
požívání, jakož i v onom stupni slávy, na který byl světec při svém
povznesení do nebe postaven. V této výši oslavy zůstane světec po celou
věčnost, a tato jeho podstatná blaženost nemůže být ani zvýšena, ani
snížena. Nahodilá blaženost a radost spočívá v tom, že se světci někdy
dostává zvláštní pocty a radosti, když mu totiž Bůh nebo jiní světci
nebo lidé prokazují nějakou zvláštní poctu nebo obětuji něco příjemného.
Tak můžeš například věřit, že když se na zemi slaví svátek některého
světce, téhož dne mu také Bůh a ostatní blahoslavení duchové v nebi
prokazuji zvláštní poctu. Tehdy mu k většímu potěšení nabízí také jeho
anděl strážný jako vonnou kytici nebo jako převzácný dar všechno to, co
se každý jeho ctitel na světě pomodlil nebo vykonal k jeho cti. O tom se
můžeš dozvědět ze zjevení sv.Gertrudy. Jaké další nahodilé radosti mohou
člověčenství Pána Ježíše a všichni andělé i svatí v nebi zakoušet, to
můžeš seznat z těchto slov Spasitelových: „Pravím vám, že právě tak bude
v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad
devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7)
Také tato radost andělů a svatých Božích v nebi není jejich podstatnou
radostí, nýbrž pouze nahodilou, poněvadž se obnovuje jen tehdy, když se
obrátí někdo z hříšníků, a zase ustává, když některý obrácený hříšník
znovu upadá do hříchů.
Z tohoto výkladu můžeš poznat, jak se má rozumět slovům, že „Mše svatá
je největší radostí Bohorodičky". Je totiž největší její rozkoší z
nahodilých radostí, nikoli z podstatných. Ačkoliv můžeš uctívat
Bohorodičku mnohým způsobem a působit jí zvláštní radost i rozkoš,
přesto žádná z jejích nahodilých rozkoší nepřevyšuje tu radost, které se
jí dostává ve Mši svaté. To ti chci vyložit. Jestliže se na počest
Bohorodičky modlíš mnohé růžence, zpíváš žalmy a zbožně říkáš i jiné
modlitby a obětuješ je k její větší poctě a radosti, a někdo jiný se
však na její počest zbožně účastní Mše svaté a s uctivostí jí
představuje „jejího milého Syna „, který je přítomen na oltáři, kdo z
vás dvou jí obětuje milejší dar a činí jí větší radost? Bezpochyby
nikoliv ty, nýbrž ten druhý, který jí na počest obětuje tuto nejvyšší
bohoslužbu. Vždyť obnovená přítomnost jejího Syna jí působí mockrát
větší radost, než jaké jí můžeš kdy prokázat všemi žalmy, litaniemi a
jakýmikoli modlitbami.
Kromě toho působíš Matce Boží ještě další velikou radost, kdykoli se
zbožně účastníš Mše svaté.
Blahoslavená Bohorodička má nevýslovné potěšení a radost, když vidí, že
zbožnou účastí při Mši svaté nejsvětější Trojici nejvyšší čest
prokazuješ a jí nejvzácnější Dar obětuješ, protože nade všechno miluje a
vyhledává to, co směřuje k větší úctě Boží a k spáse duší. Co sladšího a
radostnějšího by mohlo dále potěšit Nejsvětější Matku Boží, něž když
sleduje tvou zbožnou účast na oběti Mše svaté, při které se v opravdové
víře klaníš jejímu jednorozenému Synu, se srdcem kajícím se před ním
pokořuješ, prosíš ho se vší opravdovostí za odpuštění svých hříchů,
představuješ jeho hořké utrpení Bohu Otci na oči a obětuješ mu
drahocennou Krev Spasitele na své očištění?
Jestliže tedy Matka Boží nabývá tak veliké cti i radosti zbožnou účastí
na Mši svaté, můžeš z toho snadno usuzovat, jak ráda asi spěchá na pomoc
tobě, kdo se na její počest účastníš Mše svaté nebo ji aspoň necháváš
sloužit k její oslavě. Dokládá to událost, kterou zaznamenal kronikář
Baronius. Roku 998 po Kr. obléhal francouzský král Robert s velikou
válečnou mocí hrad St.Germain. Obležení se statečně hájili a působili
králi nemalé škody. Tím se král rozhněval tak prudce, že si umínil
šestého dne obléhání podniknout s veškerým svým vojskem útok na pevnost.
V těžké chvíli hledali obležení útěchu i pomoc u zbožného kněze
Gisleberta, z řádu sv.Benedikta. Ten je napomínal, aby vkládali svou
naději do Bohorodičky, a jí na počest aby se zbožně účastnili Mše svaté.
Sám ji pak sloužil u oltáře blahoslavené Panny a celá posádka se jí
zúčastnila s největší zbožností.
A hle! Během Mše svaté padla hustá mlha, takže obléhatelé nemohli pevnost
vidět a zaútočit na ni. Posádka však mohla dobře nepřátele rozeznávat a
způsobila jim hrozné škody. Když král pozoroval, že jeho válečná moc je
velice oslabena, ba v nebezpečí úplné porážky, zřekl se hned obléhání a
vojsko odtáhlo.
Třebaže se podobné zázraky na přímluvu Bohorodičky pokaždé nestávají,
přesto není její vzývání nikdy bez užitku, nýbrž bývá při jiných
příležitostech zase jinak a bohatě odměněno. Čím blíže stojí Panna Maria
ve své důstojnosti jako Matka Boží Nejsvětější Trojici než ostatní
obyvatelé nebe, tím také její přímluva u Boha je mocnější, než přímluvy
ostatních svatých. Tato moc přímluvy blahoslavené Panny byla zvláštním
způsobem zjevena bl.Alanovi z kazatelského řádu. Proto pak napsal a
zanechal ti následující poučení k větší poctě Bohorodičky:
1. Co Maria žádá od Boha, to vždy dostává.
2. Bůh prokazuje milosrdenství každému, za koho Panna Maria prosí.
3. Přímluva Bohorodičky má mocný vliv na osudy lidí.
4. Maria miluje hříšníky víc než může člověk milovat člověka.
5. Maria miluje blaho hříšníků tolik, že by denně chtěla vytrpět všechny
muky celého světa na zadostiučinění za každého, kdyby to Bůh dopustil.
6. Nejnižší služba, kterou někdo prokáže Panně Marii, má mnohem větší
cenu, než jakákoli jiná služba, kterou by prokázal jinému světci.
7. Jediné zbožně vyslovené Zdrávas Maria, je pro ni převzácný dar.
8. O co je celý vesmír větší než jediná hvězda v něm, o tolik je větší
milosrdenství Panny Marie oproti milosrdenství kteréhokoli jiného
svatého.
9. O co více prospívá světu slunce než všechny hvězdy, o to mocnější a
užitečnější je ti přímluva Bohorodičky oproti přímluvám ostatních
svatých.
10. Služba, kterou někdo prokazuje Panně Marii, přináší potěšení zároveň
všem svatým.
11. Služba, kterou někdo prokazuje svatým, má cenu. jako stříbro,
služba, kterou někdo koná Bohorodičce, rovná se zlatu, služba, kterou
někdo prokazuje Kristu Pánu, rovná se ceně drahokamu, služba, kterou se
někdo zasvěcuje Nejsvětější Trojici, rovná se ceně hvězd.
12. Denně osvobozuje Panna a Bohorodička Maria některé duše z očistce.
Těchto dvanáct výsad čili milostí jsou jako koruna o dvanácti hvězdách,
kterou bylo sv.Janovi ve Zjevení dáno spatřit na hlavě Panny Marie. Kdo o
nich pozorně uvažuje, cítí se takřka povznášen k tomu, aby sloužil Matce
Boží a uctíval ji. Kdopak by se rád nepomodlil Zdrávas Maria na její počest, když věří, že jediné takové pozdravení je pro ni vzácným darem?
Kdo by jí s radostí nesloužil, věří-li, že nejnepatrnější služba,
prokázaná Panně Marii, daleko převyšuje veškeré služby, jež bývají
prokazovány ostatním nebešťanům? Služ tedy horlivě Panně Marii, a
zejména častou zbožnou účastí na Mši svaté a při ní jí představuj jejího
nejsladšího Syna, Pána Ježíše. Neboť kolikrát je sloužena Mše svatá, tak
často se Kristus Pán znova rodí a tak často znovu jasně vyniká i Panna Maria ve
své mateřské důstojnosti.¨(Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)
| |
+++
V PLAMENI
Chci se s tebou modlit
V jednom těle v jedné krvi
Modlitbou úst modlitbou dlaní
Oheň zažehnout v plameni dotýkání
Na popel shoří hřích a zbude vzkříšen
Polož mi hlavu na prsa
Zvonit smrti hranu uslyšíš
+++
BÁSEŇ
Bytí nahodilé
Poezie byla je a bude
Verše - úroda jabloní
však jabloň slzy neroní
Když mezi větvemi
Zahlédneš jen kus oblohy
Zdánlivá prohra
Být bez ovoce - vítězství
Na listech visí pláty modra
A básník - bytí nahodilé
Byl je a bude
Jen aby chválil básní
Co jablkům je rovna
Jana E.Lopourová
+++ |
|
Jan Tauler: SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO
,,Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit o velikých Božích
skutcích." (Sk 2, 4)
Moji milí! Dnes je ten nádherný den, v němž se znovu dává ten vznešený,
drahý poklad, tak nešťastně pro nás ztracený v ráji hříchem, a zvláště
neposlušností. Od té doby propadlo celé lidské pokolení věčné smrti;
Duch svatý Utěšitel byl se svými dary a svou útěchou pro člověka zcela
ztracen; všichni propadli věčnému Božímu hněvu a octli se v poutech
věčné smrti. Tato pouta přetrhl náš milý Pán Ježíš Kristus, když se dal
na Velký pátek zajmout a svázat a zemřel na kříži. Tím dokonal úplné
smíření mezi člověkem a jeho nebeským Otcem. Dnes tedy, na den letnic,
toto usmíření stvrdil; dnes byl znovu navrácen tento drahý a vznešený,
leč docela ztracený poklad: totiž milostiplný Duch svatý, k jehož
bohatství a lásce a plnosti, která v něm je, nemůže dospět žádné srdce a
žádný rozum.
Tento milostivý Duch svatý vstoupil do učedníků a do všech, kteří mu
byli otevřeni, s velikým bohatstvím a překypující plností a zaplavil
jejich nitro, jako kdyby se na Rýně zvedly hráze a stavidla a on mohl
volně proudit. Tekl by pak plným proudem, šuměl a vyléval se z břehů,
jako by chtěl všechno zaplavit a za¬topit, a zaplnil by všechna údolí a
prohlubně, které by před ním byly. Tak učinil i Duch svatý učedníkům a
všem, u nichž shledal, že jsou otevřeni jeho přijetí. Činí tak i dnes a
to každou hodinu a bez přestání: naplňuje a zalévá všechny prohlubně a
všechna srdce a duše, kdekoli najde místo; všechno to naplní veškerým
bohatstvím, milostí, láskou a nepopsatelnými dary. A naplní údolí a
hlubiny, které se mu naskytnou.
Dejme tomu, že by teď podobně jako za časů Eliášových nezapršelo po tři
roky a šest měsíců, takže by se nedalo ani zasít, ani sklízet, a pak by
přišel svěží a hojný déšť, aby naplnil a osvěžil celou zemi - krom půdy
jediného člověka, která by zůstala suchá a vyprahlá. To by jistě jemu a
všem jeho přátelům způsobilo ukrutný zármutek a žal.
"Všichni byli naplněni Duchem svatým". Jak se však asi cítí ten, jehož
srdce, duše a základ, jehož vnitřní a vnější člověk, zůstal úplně
vyprahlý a ztvrdlý, bez milosti a bez lásky, zbaven této nevýslovné,
všepřesahující útěchy!
Nuže, uvažujme tedy, co musíme učinit k přijetí tohoto ve-lebného
svatého Ducha. Tu nejvlastnější a nejvyšší připravenost k tomu musí v
člověku nastolit a způsobit on sám: To on sám si v něm musí připravit
místo a přijmout sám sebe v člověku. V čem však spočívá to dílo, jímž
Duch svatý připravuje člověka, aby v něm mohl přijmout sám sebe? On
působí v člověku dvojím způsobem; zaprvé ho uprazdňuje, za druhé to
prázdno zaplňuje, a sice tolik, kolik prázdna najde.
Toto uprázdnění je tou první a největší připraveností k při¬jetí Ducha
svatého. Neboť nakolik je člověk uprázdněn, natolik a o tolik víc je s
to přijmout Ducha svatého. Neboť chceme-li naplnit sud, musí nejdřív
ven, co je uvnitř. Má-li přijít dovnitř víno, musí nejdřív ven voda,
neboť dvě různé látky nemohou být spolu na jednom místě. Má-li vejít
dovnitř oheň, musí pryč voda, protože jsou navzájem protikladné. Má-li
vejít dovnitř Bůh, musí ven stvoření. Všechno musí pryč; ať je to
jakékoli, všechno, co v tobě je a co jsi přijal, musí pryč. Ta
živočišná, nerozumná duše musí odtud pryč, aby se v člověku mohla
objevit duše rozumná. Takhle se má člověk nechat zajmout, uprázdnit a
připravit. Musí všechno pustit, a i tohle "puštění" musí zcela pustit a
nechat a nepovažovat to za nic a jen se ponořit do svého čirého nic.
Jinak dozajista vypudí a zažene svatého Ducha a zabrání mu, aby v něm
působil tím nejvyšším způsobem. Ale na tuto cestu se nikomu nechce.
Když je člověk takto připraven, přistupuje hned Duch svatý k tomu, aby v
něm vykonal své druhé dílo: naplní ho v takové míře, v jaké je on s to
přijímat. Nakolik jsi vpravdě uprázdněný, natolik i přijímáš; čím méně
toho, tím více onoho. Sebeláska, upjatost na sebe, svévole - všeho toho
se musíš zbavit. I kdyby se před tebou otevřelo království nebeské,
nevcházej tam, dokud se předem neujistíš, že to Bůh od tebe chce. Jen "v
tomto místě" se dává Duch svatý a zcela je vyplňuje. I když se člověk
necítí vybavený pro přijetí Ducha, i když tíha a těžkopádnost jeho
přirozenosti narušují jeho pokoj a on s tím nemůže nic dělat - i pak se
ještě může uprázdnit a zbavit sám sebe tak, že se tu odevzdá Bohu a
svěří se mu bezvýhradně ve všem, co ho jen může potkat.
To jsou ti praví "chudí duchem", je naplňuje Duch svatý. Vtrhne do
člověka, vylévá do něj všechno své bohatství, zasypává ho svými poklady,
a to jak člověka vnitřního, tak vnějšího, jeho síly vnitřní i vnější,
vyšší i nižší. A úkol člověka zde spočívá v tom, že se nechá připravit a
že dává Duchu svatému místo a prostor, aby v něm mohl vykonat své dílo.
To však činí jen má¬lokdo, a to i z těch, kdo nosí duchovní šat a které
k tomu přece vyvolil Bůh. Vždyť svodů a nejrůznějších lákadel je tolik,
hned tam, hned zase onde. Pak jsou tu různé návyky, vnější zaujetí,
vlastní záměry a představy. Nikdo se nechce přenechat Duchu svatému,
každý si dělá to svoje. A takhle si počínají všichni v těchto
strastiplných časech.
Všechno, co máš dělat, je nechat Ducha svatého, aby v tobě konal své
dílo, a neklást mu žádné překážky: tehdy tě vrchovatě naplní. Jsi-li
totiž ve svých vnějších způsobech pozorný a zbožný, jak to Boží Duch
vskutku žádá, ve slovech a skutcích, v naprosté spořádanosti, odloučený
a v klidu, pak Duch svatý působí velké věci v člověku obráceném do
nitra, dokonce i když on o tom ani neví. Jako duše dává tělu život
tajemným způsobem tak, že tělo z toho nic nepociťuje ani o tom neví,
právě tak působí Duch svatý v duchu a základu člověka, aniž ten o tom
ví. Má-li si to člověk uvědomit, pak jedině s pomocí sil duše obrácených
do základu, kde má Duch svatý svůj příbytek a působiště. Jestliže to
však postřehne člověk pošetilý, hned se toho chopí a přivlastní si to,
jako by to bylo jeho, a tím to úplně zničí. Takový člověk se chová jako
ten, kdo by přišel, a nerozpoznav započaté dílo v rukou velkého mistra,
dočista by je zničil, takže by už nebylo k ničemu. Podobně jedná i
člověk, který si přivlastňuje díla Boží. Činí tak z nesmírné rozkoše a
radosti, kterou při tom Božím působení cítí a která daleko předčí
všechny radosti světa. Když si však takhle přivlastňuje dílo Ducha
svatého, docela je tím ni čí.
Přesto dokud člověk neupadne do smrtelného hříchu, není Duch svatý
zapuzen zcela, nýbrž je od něho jen vzdálen. Dokud člověk zanesený
stvořením není uprázdněn a uvolněn od sebe sama, bývá často přesvědčen,
že všechno, co v něm působí, je Bůh, a přitom je to on sám a je to jeho
vlastní dílo a jeho při¬svojování a zdání. I kdyby se takovému člověku
dostalo velkých tajemství, zjevení a velkých nadpřirozených darů, přece
jen není zdaleka jisté, jak na tom nakonec bude, a třeba může být ještě
na věky ztracen.
Moji milí! Není to tak, jak si to představujete. Aby mohl Duch svatý
opravdu působit v celé své vznešenosti a nezměrnosti, musí to vše být
ryzí a člověk musí opustit sám sebe; nesmíš mu svým přisvojováním
překážet v jeho působení! Jestliže však na sobě shledáš něco takového,
nechoď s tím hned za svým zpovědníkem; jdi radši do sebe, a tím i k
Bohu, a jemu se vyznej z hloubi srdce ze svých vin. On pak hned položí
svou božskou ruku na tvou hlavu a uzdraví tě, když se mu ve vší pokoře
podrobíš a učiníš před ním vyznání.
Včera jsem mluvil o tomhle znamení, které ohlásil náš Pán: "Na nemocné
budou vkládat ruce, a uzdraví se." A druhé znamení: "Budou vyhánět zlé
duchy", jakož i rozpoznávat nástrahy a nebezpečí, která Nepřítel člověku
chystá, a jaká lákadla mu nabízí, jimiž je klamán: všem těmto nástrahám
mohl by člověk uniknout pravou odevzdaností. "Budou brát do rukou hady"
¬ I to jsou zase lidé úlisní jak hadi, kteří se na tebe utrhují s
hrozivými gesty a syčícími slovy a osobují si moc, kterou jim nikdo
nedal. Oni tě sice zraňují a bodají, avšak jen tam, kam sahají nižší
síly. Pokud neproniknou až do vyšších sil, dám ti dobrou radu: buď tichý
a skloň se. "Budou pít jedy, a nic se jim nestane" - což to nejsou
jedovatí lidé, v nichž se všechno, co do nich vejde, stává jedem? Cokoli
se kde stane, to obracejí ve zlé a dělají všechno horší, než to je: jsou
jako ti pavouci.
Dejme tomu, že se právě věnuješ nějakému chvályhodnému dílu, a měl by tě
zcela naplňovat Duch svatý, když vtom se do tebe pustí sestra Hašteřivá
vodopádem ostrých slov. Jestliže tohle dokážeš pro Boha snést a
přijmout, pak věz, že tohle je působení Ducha svatého. Je pro tebe dobrá
příprava, když budeš mlčet a trpělivě to snášet; dotkne-li se to nějak i
tvého vnějšího člověka, neublíží ti to.
Děti, chcete-li někdy dosáhnout dokonalosti a dospět k tomu, co je pro
vás nejlepší, držte se těchto dvou bodů: Za prvé, buďte svobodní a volní
od všech stvořených věcí i sebe samých, udržujte soulad mezi vnějším a
vnitřním člověkem, abyste nepřekáželi Duchu svatému v jeho působení. Za
druhé, své těžkosti, ať už přijdou odkudkoli, zvenčí nebo zevnitř, ať už
jsou jakékoli, přijímejte přímo od Boha a ne jinak, neboť Bůh vás chce
skrze ně připravit pro sebe a pro přijetí svých velkých darů,
nadpřirozených a divuplných, k nimž bys nikdy nedospěl bez trpělivého
snášení a bez vnějšího působení Nepřítele nebo lidí nepřátelských.
"Budou mluvit novým jazykem", to značí: člověk má svůj starý jazyk,
který má od přirozenosti, ukáznit. Moji milí! Více než všem jiným uměním
učte se ovládat vlastní jazyk, a dávejte.
pozor na to, co říkáte, nebo z vás nikdy nic nebude; hleďte, aby vaše
slovo bylo k Boží chvále, nápravě bližního a k vašemu vlastnímu pokoji.
S Bohem však rozmlouvejte neustále. Svatý Bernard říká: "Jak proklínám a
zavrhuji vnější mnohomluvnost, tak chválím časté vnitřní rozmluvy s
Bohem: těch není nikdy dost."
"Mluvit novým jazykem" dále znamená hojně chválit Boha a děkovat mu. A
kdybys neměl Bohu za nic jiného děkovat než za to, že tě trpělivě snáší,
že tě šetří a čeká na tebe a ve své velké dobrotě mlčí ke tvé
nespořádanosti, kde vůbec není místo pro jeho božské dílo - dokonce i
tehdy je toho mnoho, zač mu můžeš být vděčný. "Novým jazykem" - to
znamená, že když se shromáždíte, máte mluvit o Bohu a o pěstování
ctností, a ne disputovat o božství obratnými a subtilními slovy podle
pouček rozumu - to vám nepřísluší. O Bohu máte mluvit kvůli ctnosti.
Budete-li se takto chovat a rozumovat, půjde to s kopce s vámi i s těmi,
kteří vám budou naslouchat. Také před těmi "subtilními" lidmi se měj na
pozoru, abys ty vypuzené hady duchovně do sebe nevpustil. Nepřítel tě
totiž láká neustále, aby tě podle tvých sklonů nachytal.
Nejinak je tomu s dílem Ducha svatého: i on se rád přizpů¬sobuje podle
předpokladů, které v přirozenosti člověka nalézá, neboť Bůh chce mít ze
svých darů užitek a přitáhnout k sobě ducha a přirozenost člověka.
Najde-li nějakou dobrou, povolnou povahu, přizpůsobí podle ní i své
dílo. Jako se nevrací bez užitku prudký déšť dopadající na zem, tak ani
Bůh nechce, aby se jeho dary k němu navracely bez užitku, nýbrž mají
znovu dodat přirozenosti i duchu jejich sílu. Tak působí Duch svatý,
pokud v tobě najde pravou chudobu ducha, oproštěného od všeho toho, co
by tohle místo mohlo nějak zaplňovat, nezatíženého tím, co jsi kdy k
sobě přitáhl nebo k čemu se můžeš poutat, prostého vší tvrdosti, všeho
zla, všeho odsuzování druhých a zbaveného vůbec všeho, co v tobě
neprobudil Duch svatý. Zkoumej však všechno, co proniká do tvého nitra a
potkává tě proti tvé vůli: to ti nemůže uškodit!
Nesmíte si ale ani myslet, že by snad při takovémto očekávání Ducha
svatého vaše vnější dobré skutky – jako poslušnost, zpěvy a čtení,
služba sestrám a další skutky lásky - mohly být na překážku v jeho
přijetí. Ne, není to tak, že by bylo zapotřebí nic nedělat a jenom
čekat! Kdo Boha opravdu miluje a touží po něm, bude to všechno konat z
lásky, k Boží chvále a v náležitém pořádku, jak to zrovna přijde podle
Božího řízení - v lásce, laskavé dobrotě a poklidné odevzdanosti, k
pokoji tvému i tvých bližních. Nepřekážejí ti skutky, nýbrž tvůj
nepořádek v nich! Ten odlož, a při všem, co děláš, měj na paměti pouze
Boha a nic jiného. Pozoruj často sám sebe, hlídej svou mysl, nedovol,
aby do tebe vstoupil nějaký nepořádek; dávej si pozor na jazyk a na to,
jak se projevuješ: pak zůstaneš v pokoji ve všem, co děláš; tehdy Duch
svatý přijde k tobě, naplní tě, v tobě bude bydlet a činit divy,
budeš-li se držet jeho naučení!
Kéž se toho dostane nám všem, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
| |
+++
JESTLI
od ranního kuropění
do poledního slunce
po temné rozestření
nevládnou andělé tvému bdění
pak není soucit
není jazyk povzbuzení
není dotyk jež
zaplašil by osamění
není pohled jejž malina
malině předává v malinovém poli
ty a já zde nejsme sami
osamělí nestojíme v boji
Když nemáš z toho všeho nic
Důvod být bdělý
Neztratit se ve větvích hvězd
Stromu vesmírného
Vrátit se z cest
Do domu otce svého
Pak jen ledový šum a svist
Čas trnů plný rezavý hvizd
Chrochtání démonů
Rozráží čas tvůj
Od zrození z ničeho
K ničemu jdoucí
Jak hříšník říci smím
Stačí jen trochu se té hrůzné lůzy bát
Stačí jen trochu krásu milovat
Stačí jen sem tam
V tom pravém větru stát
A uslyšíš jak andělé se smějí
Nemusíš mnoho
A pochopíš že šeď a nuda
Nejtěžší je hřích
Když chválit bys chtěl Boha.
Jana E.Lopourová
+++ |
|
Společenství – sdílení - nazírání
Modlitba je obcování tvé duše se Mnou jako tvým Stvořitelem i
Spasitelem, tedy společenství tvé duše se Mnou a současně Moje a tvoje
vzájemné sdílení. Toto sdílení mezi Mnou a tebou je sice vzájemné, ale
není rovnocenné, protože ty Mi dáváš to, co máš ode Mne, abys ode Mne
dostal Mne samého.
Vnitřní modlitba je důvěryplné obcování tvé duše se Mnou. Je spočinutím
tvé duše ve Mně. Je přílivem tvé duše do Mého Nejsvětějšího Srdce. Když
pokračuješ v duchovním životě, tak prožíváš potřebu důvěrnějšího spojení
se Mnou, a tak tě přivádím pomocí darů Mého Ducha k onomu intimnímu
obcování se Mnou. Tehdy se Mi tvoje duše přibližuje jako Moje dítě.
Duše, která se dozvídá o Mých přesažných tajemstvích, jako je tajemství
Nejsvětější Trojice, Vtělení, Eucharistie a tajemství vyvolení, by
chtěla proniknout do těchto tajemství jaksi životněji a důvěrněji,
chtěla by o nich se Mnou mluvit.
Jako tvůj bratrský Spasitel ti radím: Modli se neokázale, ve skrytosti,
abys neužíval mnoha slov. Sám tě učím rozjímavé, tiché modlitbě, ve
které je tvoje duše docela usebraná a skoro se ve Mně rozplývá a ztrácí.
Neboj se však, že bys mohl nějak ztratit všechno, čím jsi jedinečný a
neopakovatelný. I když se sám sobě ztrácíš ve Mně, ochráním tvou
osobitost andělem, kterého posílám ke tvé ochraně. Vnitřní modlitba je
něco docela prostého. Proto všechen ten přebujelý a učený balast, kterým
bývá vnitřní modlitba zatěžována, je spíše podkladem k přemítání a vede
spíše k učenému rozpřádání tajemství a sebevyjadřování vlastního stavu
tvé duše, než k tajemnému obcování tvé duše se Mnou, k důvěrnému
dětskému setkání tvé duše se Mnou.
Avšak zase jakékoli odstranění metody by mohlo snadno vést k pobožnému
snění, které by zůstalo nakonec neplodné.
Potřebuješ nějakou metodu, především v začátcích, ale musí to být metoda
jednoduchá, aby nebrzdila rozlet tvé duše. Tato metoda by se měla omezit
na stanovení hlavních úkonů rozjímavé modlitby, z nichž ale není
rozhodně hlavní úkon rozumu, aby se ti z vnitřní modlitby nestalo
studium. Jsou duše, které zajímají duchovní otázky a tak o nich
přemítají. Toto přemítání může přecházet k rozjímání, ale není to
vnitřní modlitba. Vnitřní modlitba musí vycházet především z lásky ke
Mně. Chceš se dostat blíže ke Mně, jehož miluješ, a chceš proniknout do
Mne, protože jsem ti vším. Tvoje duše touží nazírat Mou dobrotu,
prožívat Moje krásné vlastnosti, zakoušet Moje dobrodiní, která konám
pro tebe, na Moje hluboká tajemství. Když někoho miluješ, tak nechceš
mít před miláčkem žádná tajemství. Navíc je tvoje pozemská láska ke Mně
dokonalejší než úroveň poznání, a tato láska, která je prozíravá,
obohacuje nakonec i tvůj rozum, protože mu dává zažít, kdo jsem, což se
pak dá rozumově vyjádřit v pojmech.
Posvěcující milostí se tvoje duše stává příbuznou se Mnou. Potom Mne
poznáváš docela jinak, když už ti nejsem někým cizím, totiž jako toho, v
němž žiješ, a který přebývám v tobě a odhaluji ti ve tvé duši Mé
tajemství.
Tak můžeš označit hlavní úkony vnitřní modlitby. Nejprve se Tvoje duše
musí přede Mnou pokořit a uznat Můj majestát a svou nicotnost. Pak si
uvědomíš, kdo jsem v Mých vlastních třech ctnostech, kterými ti dávám
podíl na Mém životě, když tě milostivě povznáším k účasti na Mé vyšší
přirozenosti. Pak dostáváš osvícení Mého Ducha. Když se dáš proniknout
vírou, láskou a nadějí, tak posléze povznesu tvou duši ke Mně, protože
láska se nezdrží a chce se rozletět ke Mne, jehož tak vroucně miluje.
Tvoje uvnitřněná modlitba se naplňuje vzájemným sdílením všeho
nejlepšího se Mnou pod vlivem darů Mého Ducha. V této modlitbě si tě už
připravuji na to, abych si tě otevřel k čistému nazírání. Obdarovávám tě
touto modlitbou jako každého, kdo se ke Mně snaží přilnout s dětskou
pokorou, důvěrou a láskou. Neváhej a pokorně se před Mnou skloň.
Odpoutej se od toho, co by tě ode Mne příliš připoutávalo k tobě. Aspoň
vidíš, že mystika není záležitost nějakého chození s hlavou v oblacích,
přičemž by ses nohama brodil v nabídkách světa a podnětech těla. Pravá
láska ke Mně ti musí, jak se říká, procházet žaludkem. Zkrátka mystika
se promítá mravními ctnostmi každodenního života. Měj se na pozoru před
pokušením zevnitř, tedy z těla, i zvenčí, tedy ze světa a od ďábla. Tak
bude tvoje duše stále čistší a čistší pro Mne a pro Moje působení v
tobě. Počítej s tím, že přichází únava, kdy se tlačí víc k uplatnění
tvoje tělo i nabídky světa, a ďábel dovede tvou únavu rafinovaně
vystupňovat. Také však bojuj proti duchovní vyprahlosti, která v tobě
budí skleslost a ztrátu ochoty pohotově pokračovat dál. Jedině když
vytrváš ve vnitřní modlitbě, otevřu tě čistému nazírání, v němž tě
posílím a utěším, takže uneseš své kříže duchovní či tělesné.
Spolu s tvou rozjímavou modlitbou se víc a více prosazuje tvoje nabyté
či získané nazírání. Dosahuješ toho z velké části svou součinností, ale
nad tím ti připravuji čisté nazírání. Toto čisté nazírání vychází jedině
ze života tvé víry a lásky a z darů Mého Ducha. Čisté nazírání ti
vychází z milosti, kterou tě posvěcuji. Tvoje čisté nazírání se děje
nadpřirozeným způsobem, nadpřirozeně vzniká, nadpřirozený je jeho
předmět. Můžeš to nazývat vlité nazírání, protože tím v tobě žijí Moje
ctnosti, vlité do tebe.
Toto nazírání začíná tím, co můžeš nazvat se svatou Terezií modlitba
klidu. Svatý Jan od Kříže to klade do doby temné noci smyslů, čili na
začátek mystického života, tedy na začátek cesty pokročilých.
Čas od času se sice vynořují noví učitelé duchovního života, kteří se
snaží rozředit a oslabit tuto čistou nauku svatých, aby učinili vnitřní
život přitažlivějším pro větší počet zájemců, ale výsledek bývá hubený.
Víc duší dojde do většího zmatku začátečnické cesty mystického života a
vůbec nedosahují pokročilosti ani čistého nazírání. Místo populárních
duchovních příruček se raději podrž strohé nauky svatého Jana od Kříže a
svaté Terezie.
Takto ti vlévám čisté nazírání až na konci přípravné cesty, kdy tvoje
duše dosáhne už oné modlitby klidu, kdy se tvá duše ztiší a docela
spočine ve Mně. Potom sám začínám pomlouvat ve tvé duši. Je to takový
přechod od tvého činného zapojení k tvému trpnému nasazení, kdy skoro
nepostřehneš, jak se k tobě připojuji, nicméně je tu rozdíl mezi tím,
čeho jsi nabyl a tím, co ti vlévám.
Když se tvoje duše soustavně a vytrvale cvičí v setkání se Mnou, tak ji
nadpřirozeně utišuji a zvláštní milost způsobuji, že tvoje duše začíná
hledat celou svou bytostí Mne v sobě, Mne, který v ní přebývám, který
jsem jejím přítelem, a který se ní chci přátelsky a otcovsky dělit o to,
co mám nejcennějšího. Chci přebývat ve tvé duši jako je poznané v
poznávajícím a milované v milujícím, tedy naprosto těsně, ale také
naprosto životným způsobem. T.
+++
| |
Bitva, co duše bojuje
s nikým - je právě ta
největší bitva na světě,
ze všech jen právě ta.
Veřejnost o ní neslyší.
Nehmotné tažení
se zahájí a dokončí
bez zpráv, v ústraní.
A v dějepise není,
jak pluky půlnoci
rozprášil úsvit. Ty se však
bily až do konce. |
|
Ed
+++
Zprávy: * Každé pondělí 19,00-19,30 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA.
Kostel sv.Michala, Brno, Dominikánská. |