Ročník XIV., číslo 3.                                                                                                  březen 2008
Obsah: O MŠI SVATÉ, E.Lopourová, DOPIS OTCI, BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (24). S POCHODNÍ V ZUBECH (2). O VELIKONOČNÍ ZPOVĚDI, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (13), Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského._________________________________________________________________
PROČ PÁN JEŽÍŠ OBNOVUJE PŘI MŠI SVATÉ SVÉ UTRPENÍ
     Kristus Pán na zemi věděl ve své božské vševědoucnosti, že sice bude trpět hrozná muka za spásu lidstva, ale že přesto bude mnoho lidí na věky zavrženo, a že tedy nebudou mít účast na ovoci jeho vykoupení. Náš Bratr miloval spásu lidí neskonalým způsobem. Proto pociťoval nesmírnou útrpnost s těmi, kdo na měli být spásy věky zbaveni. Proto nabídl svému nebeskému Otci, že bude nejen po tři hodiny, nýbrž po všechny dny až do konce světa viset živý na kříži, aby tak svými mukami, slzami, vroucími modlitbami a vzdechy ukojil přísnou Boží spravedlnost a pohnul Božím milosrdenstvím, aby stanovilo prostředky k zabránění zkázy tolika duší.
O tom, že chtěl Kristus Pán viset na kříži až do konce světa, svědčí také sv.Bonaventura ve svých rozjímáních. Kristus Pán sám zjevuje zvláštním způsobem mnoha světcům, že ochoten vytrpět i za každého jednotlivého hříšníka zvláště všechno to, co vytrpěl pro spásu celého světa. Když se tedy Spasitel nabídl, že bude viset na kříži až do skonání světa, odepřel mu to Otec jeho nebeský, slovy: je toho příliš mnoho, když zůstaneš viset živý na kříži po tři hodiny. Kdo si potom odmítá přivlastnit tyto zásluhy z tvého přehořkého utrpení, bude moci jen sám sobě přičítat vinu, když bude na věky zavržen!
Vroucí láska Pána Ježíše k tobě, ubohému člověku, však nebyla touto zápornou odpovědí Boha Otce, uhašena. Naopak, byla jen více roznícena. Tak se jen tím víc roztouži1 po tom, aby ti, ubohému hříšníkovi přispěl na pomoc. Proto ve své božské moudrosti vynalezl prostředek, jehož pomocí by mohl i po své smrti zůstávat na světě, pokračovat ve svém milostiplném utrpení a takřka tělesným způsobem na kříži se bez ustání se modlit k Bohu za tvou spásu. Tímto podivuhodným prostředkem je právě Nejsvětější a nejdůstojnější oběť Mše svaté. Až dosud denně v ní za tebe duchovním způsobem trpí. Neustále volá s kříže svým všemohoucím hlasem k Bohu za tebe o slitování..
V životě sv.Kolety se vypravuje, že měla zvláště velikou lásku ke Mši svaté. Proto každodenně s největší zbožností bývala na ní přítomna. Když jednou byla na Mši svaté, kterou sloužil její zpovědník, začala při pozdvihování znenadání hlasitě volat: "Ó, můj Bože! Ó, Pane Ježíši! Ó, Ježíši! Ó, vy andělé i svatí Boží! Ó, vy lidé a hříšníci! Pohleďte a slyšte zázrak nad zázraky!" Nějakou chvíli takto a podobně volala a pohnula všechny přítomné k úžasu i k soucitu. Po Mši svaté se jí ptal její zpovědník, proč tak žalostně volala a plakala. Odpověděla: ,,Spatřila jsem a zaslechla tak podivuhodné věci, že kdybyste je, důstojný otče, viděl a slyšel, byl byste snad ještě hlasitěji křičel, než já." - "A co jsi viděla?" ptal se jí kněz. Odpověděla: "Třebaže jsou takové věci tak vznešené, dokonce božské, že se člověku nesluší o nich mluvit, přesto chci z poslušnosti vám o nich něco sdělit. Když jste, ctihodný otče, pozdvihl Nejsvětější Svátost, spatřila jsem Ježíše Krista s krvácejícími ranami viset na kříži. Slyšela jsem ho úpěnlivě se modlit k Bohu: Pohleď, milý Otče, na Mou postavu, ve které jsem visel na kříži a ve které jsem trpěl za spásu světa! Pohleď na mé rány, pohleď na mou prolitou Krev, považ, co jsem vytrpěl, jak bolestně jsem umíral! A toto všechno vytrpěl jsem proto, aby ubozí hříšníci byli zachráněni a nezahynuli. Ty však je chceš ve své spravedlnosti zatratit pro jejich hříchy a odevzdat ďáblu. Kdo mi pak odplatí mou přehořkou smrt? Pak nebudu moci od hříšníků, kteří zahynuli, nejen očekávat žádné díky, nýbrž mi budou i mému utrpení jen tím víc zlořečit, poněvadž se budou kvůli nim v pekle jen tím více trápit. Dostanou-li se však do věčného života, budou mi po celou věčnost dobrořečit a vzdávat mi díky za mé přehořké utrpení. Proto Tě, Otče nejmilejší, vroucně prosím, abys ušetřil ubohé hříšníky k vůli mně a zachoval je od věčné záhuby pro mé hořké utrpení.
Z těchto slov můžeš snadno poznat, jak věrně Pán Ježíš při Mši svaté prosí za nás a volá ke svému nebeskému Otci za slitování. Vždyť se při Mši svaté musí dít také něco, co se dělo též na kříži, poněvadž je to obnovení utrpení Pána Ježíše. Tehdy volal Pán Ježíš mocným hlasem a se slzami v očích: "Otče, odpusť jim, nebo nevědí, co činí!"
Právě tak při Mši svaté na oltáři volá, sice za všechny hříšníky celého světa, ale zejména za všechny ty, kteří jsou přítomni na Mši svaté. Jeho hlas není mdlý ani slabý, nýbrž všemohoucí a nadmíru silný. Vždyť ten hlas rozráží oblaka, proráží nebe a vniká do srdce Otce nebeského. Při Mši svaté koná Ježíš Kristus úřad Přímluvce, jak Písmo svaté praví, že „máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy“ (1 Jan 2,1-2) A sv.Pavel o něm píše: „Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8, 34). Sice se za nás přimlouvá v nebi, ale obzvláště se za nás modlí na oltáři, poněvadž tam koná svůj úřad kněžský, a poněvadž se dle slov Písma sluší, aby kněz obětoval a modlil se za odpuštění hříchů lidu.
O tom svědčí sv.Vavřinec Justiniani, když píše: "Zatímco bývá Kristus Pán obětován na oltáři, volá k svému Otci a ukazuje mu rány na svém těle, aby svými přímluvami ochránil lidi od věčných muk." Jak mnoho dobrého vykonává Kristus Pán svou modlitbou na oltáři! Jak často by byli lidé zahynuli, kdyby je Kristus Pán nebyl zachoval svými modlitbami! Kolik tisíc těch, kteří nyní požívají nebeské blaženosti, by bylo v pekle, kdyby je nebyl Kristus Pán svou všemohoucí přímluvou vysvobodil od zkázy! Tak tedy, hříšníku či hříšnice! Neváhej a s radostí a často se účastni Mše svaté. Tak získáš podíl na přímluvách Ježíše Krista za tvou ochranu ode všeho zlého.
Kristus Pán obnovuje ve Mši svaté své utrpení proto, abys ty, kdo jsi nemohl být přítomen jeho krvavé oběti na kříži, mohl být přítomen aspoň nekrvavé oběti při Mši svaté a tak si osvojit právě tolik milostí a zásluh, jako kdybys stál pod jeho křížem. Stačí, když se stejně zbožně účastníš na oběti Mše svaté. Poslechni si, co v té souvislosti praví učený kněz Molina: "Kristus Pán nařídil, aby jeho Církev navěky obětovala tutéž oběť, kterou sám přinesl na kříži. Tato oběť sice není krvavá, a přesto je podstatně totožná s onou krvavou. Protože je Mše svatá totožná s obětí Páně na kříži, proto musí mít stejnou moc a stejné zásluhy. Proto také je Bohu Otci příjemná právě tak, jako jeho krvavá oběť na kříži. Proč tomu tak je? Protože má tentýž obětní Dar, téhož obětujícího Kněze a také se obětuje témuž Bohu a ze stejné příčiny. Rozdíl mezi oběma tkví pouze v tom, že se Mše svatá obětuje jiným způsobem, než jakým byla přinesena krvavá oběť na kříži. Tehdy byl Kristus Pán plný krve a bolestí, kdežto při Mši svaté se obětuje bez krve a bez bolesti. "
Rozjímej o těchto krásných i důrazných slovech! Uvažuj, jak neocenitelnou obětí je Mše svatá, jak vysoká je její cena, a jak působivá je její moc! Takto o ní svědčí nejen uvedení zbožní a učení muži, nýbrž sama neomylná Církev Páně učí, že "oběť Mše svaté a oběť Pána Ježíše na kříži jsou jednou a toutéž obětí. "
Z toho všeho tedy jasně vysvítá, že Pánu Ježíši vděčíš právě tolik a pro sebe dosahuješ tak veliké zásluhy, když se zbožně účastníš Mše svaté, jako kdybys byl zbožně stál na hoře Kalvárii pod jeho křížem. Stačí, když se opravdu účastníš Mše svaté s takovou zbožností, s jakou bys byl býval přítomen pod křížem. Copak se tedy nemáš pokládat za šťastného, že můžeš mít denně při Mši svaté účast na utrpení Páně a jeho ovoci? Nemám snad být blažen, když je ti dopřáno denně stát při nejdůstojnější oběti Mše svaté pod křížem umírajícího Spasitele, vidět ho svýma očima, rozmlouvat s ním, přednášet mu své utrpení a přijímat od něho pomoc i útěchu, právě jako oni, kdo fyzicky stáli pod křížem Páně? Křesťane, važ si té milosti, kterou ti Kristus Pán denně prokazuje! Nikdy neopomíjej osvojovat si tyto milosti, které ti Kristus Pán denně při Mši svaté nabízí! Přijímej z toho pokladu, z něhož ti Kristus Pán ochotně denně poskytuje, a nepřestávej mu děkovat za nevýslovné milosti, plynoucí ze Mše svaté!
Děkovná modlitba: Kdykoli uvažuji o Tvé nevýslovné lásce, Pane Ježíši, naplňuji se takovým úžasem, že nemohu ani vyslovit, co zakouším ve svém srdci. Je úžasné, Můj Bože, že si ceníš spásy mé duše víc, než se ti toho cením sám! Je úžasné, že činíš pro mé blaho víc, než činím sám. Je úžasné, že jsi pro mne, hříšníka ustanovil onu božskou oběť a vynalezl jsi tak účinný prostředek, jímž bych mohl upokojit i usmířit spravedlnost Boží! Klaním se Ti, chválím i velebím Tě, původce mé spásy, na všech oltářích, kdekoli jsi přítomen. Ve spojení s oním díkůvzdáním, které jsi obětoval svému nebeskému Otci při Poslední večeři, děkuji Ti za to, že jsi onu božskou oběť ke cti svého Otce a pro spásu mé duše ráčil ustanovit. K tomuto svému díkůvzdání zvu také všechny ony svaté, kteří tuto nejdůstojnější oběť zvláště zbožně uctívali a její mocí i působivostí se dostali do věčné radosti. Zvu je k díkůvzdání proto, aby Tě ve spojení se mnou chválili, velebili i oslavovali za všechno to dobré, jež mi při každé oběti Mše svaté uštědřuješ a chceš ve své Církvi uštědřovat až do konce časů. Prosím Tě co nejúpěnlivěji, uděl mi tu milost, abych se mohl denně s pravou zbožností účastnit oné svaté oběti a přijímat nejhojnější měrou ovoce, z ní plynoucí. Amen. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

BESEDNÍ ŘEČI  podle Tomáše ze Štítného  (27)
Děti: Už se dál nesmíme vyptávat na tak vznešenou věc, totiž na velebného Boha. Nyní se v tom uskrovníme, neboť máme dost ohlížení se po naší malosti v tom, cos nám dosud řekl o Bohu. Zeptáme se, tatíku, ještě na jedno a tím přijdeme k tomu, abychom dozvěděli také něco o andělech a pak o tom, co se týče nás na tomto světě: Proč Bůh stvořil svět, když mu nebylo zapotřebí světa, jak se mu zalíbilo, aby někdy učinil to, co dříve nebylo?
Otec: Nelze dost vyslovit Boží podivuhodnost. Říkám však, co dovedu. Bůh je nade vše. Proto není nic, co by ho přinutilo k tomu, aby svět stvořil, než to, že to chtěl a nic nepřesahuje jeho vůli, kvůli čemu by chtěl to, co chce. Avšak Petr Lombardský, mistr hlubokých výroků, praví, že Bůh ve své dobrotě a svou moudrostí a mocí, stvořil svět a zvláště rozumné stvoření, aby tomu stvoření bylo dobře, když tak ukázal svou moc, svou moudrost a svou dobrotu. Neboť Bůh ví, že to dobré, tu blaženost, čili sebe, může udělit k rozkoši a k pochutnání. A tak stvořil, podle své vůle, rozumné stvoření, jemuž dal nalézat zabílení v sobě, aby si tak užilo jeho dobroty. A pro rozumné stvoření stvořil, uspořádal i nerozumné, a zvláště pro člověka, aby prostřednictvím těch viditelných věcí, jež jsou učiněny, dospěl k neviditelným věcem Božím, a dále aby oslavil svou moc a svou moudrost ve své dobrotě. Vždycky říkám: ne proto, že by mu tím přibyla v něm samém chuť nebo nějaké dobro, ale aby se tomu stvoření dal poznat jako chutný a dobrý ještě jiným uspořádáním svého stvoření. Rozdělil to rozumné stvoření: v tom nebi ustavil část stvoření nad nebeskými tělesy v jakési prosté jednoduchosti, a to jsou jeho andělé, podivuhodní duchové bez těl; a druhou část toho rozumného stvoření spojil s hrubým tělem, tj. rozumnou duši lidskou, aby byl člověk jeden ze dvojího k sobě nepodobného: z těla a z ducha, aby duch povznášel tělesnou zátěž sebou k Bohu. A zde na zemi ustanovil Bůh člověka, když ho vybavil mnohou pomocí, aby jak vytrval v životě, tak aby mu vše bylo pomáhalo poznat Boha a dojít k němu, aby teprve v něm dosáhl plného potěšení a rozkoše. Proto Bůh ze své dobroty stvořil všechno stvoření, aby každá věc měla svým způsobem účast na jeho dobrotě, jakou může stvoření udělit, co komu chce, v němž samotné Boží dobrotě nic neubude, až jí udělí, ani ji tím nic nepřibude. Stvořil zvláště člověka a anděla, aby svým rozumem poznali Boha, a když ho poznají, aby sloužili jeho vůli a ve službě s ním vládli. Neboť sloužit Bohu znamená být v pravdě a osvobozen od jakékoli špatnosti. A tak je služba Bohu vládnutím. Kdo může obsáhnout rozmanitost, jež Pán, Stvořitel všeho, učinil podle svého ve všem stvoření, takže je jedna věc odlišena od druhé: anděl od anděla, člověk od člověka nebo jedna včela od druhé včely? Neboť všemohoucí pán stvořil a uspořádal podle své vůle, jak největší věci, tak nejmenší.
A vy se ptáte: Proč nestvořil svět hned; a jak je neproměnný ve své mysli, když se mu zalíbilo učinit něco, co dříve nebylo? K tomu nemohu říci nic jiného, než to jedno, co jsem řekl, že to chtěl tak mít. Tím také ukázal, že nestvořil svět pro svou potřebu. Neboť jako je Bůh vždy od věčnosti dříve než svět, tak by sám v sobě mohl vždy být i bez světa. A když běh tohoto světa mine, Bůh zůstane vždy stejný. Dám ti bližší podobenství: dříve než jsem se narodil, Bůh je; když já odejdu, Bůh vždy zůstane. Bůh také může být beze všeho světa jako beze mne. Takže nepotřeboval ani mne ani svět. Kdyby mu ode mne nebo od světa přibylo něco dobrého, nebyl by moudrý, že byl beze mne a a že mě stvořil tak nedávno. To platí ovšem i o světě, že by ho nestvořil dříve, než ho stvořil. Víme však, že je moudrý. Když mě nebo svět stvořil nedávno, ukázal tím, že mohl být dobře beze mne i bez světa. Proto není v jeho mysli žádná proměna. Ne že by se mu dodatečně zalíbilo, aby byl, když nebyl, ale vždy od věčnosti je to jeho vůle, abych byl v tomto čase, kdy jsem. Totéž platí o celém světě. A co přesahuje náš rozum, doplňme vírou, neboť nevěříme-li, nerozumíme, ale pravá víra nás dovede k tomu, že je to tak, jak je. (Pokr.)

PROBUZENÍ

      Ani mateřská náruč není dost široká a otcovská ochrana není dost bezpečná, aby obsáhla všechno, s čím se jeden může na své pouti světem potkat. Sotva se přežene mládí jako velká voda, najednou, brzy po ránu, shledává, že se na území rodinného sídla vznešených Guzmánovců zhola nic převratného neděje. Po uplynutí této doby zaznívá lahodným, ospalým tichem ospalé, lahodné zvonění. Zároveň vychází z hradní brány malý, ale pozoruhodný průvod. Ubírá se prosluněnou narudlou planinou z místa, kde velký cedr vrhá vděčný stín.
Vzhůru do Gumiel Izanu! Raduje se šestiletý klouček. V duchu si opakuje: Gumiel Izan – to není jenom naše rodinná hrobka – to je taky strejda.
A nebyl to ledaskdo.
Umět číst, psát a počítat je sice konec negramotnosti, ale žádná záruka smysluplné gramotnosti čili umění nasměrovat to vše k vyšším metám.
Nestačí to všechno zaměřit jen k nějakým vyšším metám, nýbrž dlužno sledovat ty nejvyšší. Tak tu tedy chlapec sloužil tak, jako kdysi prorok Samuel ve chrámě, kdy přisluhoval Hospodinu před Élím. Tady naslouchal v ústraní hlasu v srdci:
Kam kráčíš, človíčku? Ať jsi kdokoli, tolik se lišíš ode všech ostatních! Všichni jsou jiní, než ty. Jenže proč to tak je? Různorodost a pestrá paleta všeho, co je mimo tebe, nepochází z náhodné shody okolních příčin. Je to základní složení světa a jeho řád vyžaduje pestrost. Proto je to kosmos, a žádný chaos. Rozmanité množství všeho, co je, je dáno ve vyšším plánu.
Proč myslíš, že ti dávám podobné bytí, jaké dávám všem věcem? Chci, abys měl účast na Mé dobrotě a Moje dobrota aby byla v tobě. Přeji si, aby byla v tobě představována. Nemohu být jaksepatří představován jedním jediným tvorem. Proto jich stvořuji tolika a tak rozmanitých. Co chybí jedné věci ve vlastnosti představovat Mě, to doplňují jiné věci. Dobro, které je jedině u Mě naprosto jednoduché a úplné, uděluji tobě a ostatním tvorům dílčím způsobem. Tak i ty dostáváš na něm podíl. Spolu s celým vesmírem zjevuješ účast na svrchovaném dobru a představuješ ho dokonaleji, než jakýkoli jiný tvor. Tak tě ve své moudrosti objímám ve vesmíru. Projevují se tu některé zákony přirozené, ale také nadpřirozené.
Sleduj, jaký tajemný koloběh je ve tvém vycházení spolu s ostatními tvory ode Mne jako od prvního základu! Uprostřed všech věcí cílíš ke Mně, jako tě spolu s nimi nechávám ze sebe vyzařovat. Sleduj stejné zákony v souhře pohybu a jasně vynikajícího návratu!
Ty sám, podobně jako spousta jiných tvorů, pocházíš ode Mne jako Otce, i ode Mne jako Bratra, i od našeho společného Ducha. Moje vycházení od Otce je nejvyšší důvod tvého stvoření a návratu do cíle. Nezapomeň, že jsi stvořen skrze Mne jako Otce a Ducha. Tak také vcházíš skrze Mne jako Bratra a Ducha do posledního cíle.
Moje vycházení od Otce, jakož i vycházení Ducha od nás obou, totiž od Otce i Syna má v tobě dvojí dopad. Předně jako důvod jejich vycházení, a pokud se dá vycházení sledovat v darech přirozenosti, tak se ti Moje moudrost a dobrota zjevuje v každém stvoření.
Vycházení je také důvodem tvého návratu k poslednímu cíli. Projevuje se to v darech, které tě spojují s posledním cílem, totiž v Mé milosti a slávě.
Tvoje duše je tak tajemná, hluboká, nekonečná! Nediv se, že se projevuje duchovně. V tajemství duše ti zjevuji život. Vždyť duše je základem života. Stvořuji ji Mým Duchem. Jinak to být nemůže. Cokoli pochází od jiného, zjevuje to, od čeho pochází.
Avšak ústraní samo o sobě nikomu samočinně nezaručí tohle všechno. Záleží na tobě, co hledáš a jak poctivě. Někdo vyjde ze samoty jako ďábel, jiný jako anděl.
Vznešená osamocenost, která touží po naplnění! To je předsíň přiblížení se k vyšším věcem. Zkušenost, že nakonec všechny květy vadnou, melodie doznívá a v duši zůstává smutek soumraku krásných chvil a velkých slov. V takové chvíli stojím jako Host přede dveřmi.
Sám ti hloubím v duši hlad a žízeň po sobě, a nic mimo Mne to nedovede naplnit. Proto když přijde ona velká chvíle, a pocítíš, že jsi daleko od všech věcí a že ti lidé už nerozumí, otevři se Mi, tajemnému Hostu, naslouchej Mému hlasu! Buď připraven, že mohu promluvit nejrůznějším způsobem! Počítej s tím, že nebudu vždycky jenom hladit. Někdy se ohlásím navíc ještě vichřicí. Ale rozhodně a každopádně jsem dost blízko.
Nezanedbej tu příležitost! Snaž se dohovořit se Mnou, sblížit, důvěrně se obejmout se Mnou! Taková osamocenost je pokaždé známkou ukončení jednoho životní údobí, znamením, že zase začíná nový život.
Možná se pak vrátíš ke svým bližním, a - jak se říká - do světa. Ale budeš mít proměněné oči. Bude se v nich odrážet pravý pokoj. Tak se tvé oči budou najednou dívat na svět a na lidi jinak a také jim budeš nově rozumět. Poznáš svou vlastní příbuznost s ostatními a se všemi v náručí svrchované lásky. Vrátíš se k nim jako šlechetný rytíř, prostě bohatýr se svým všeobjímavým srdcem. Vystoupíš jako zasvěcenec velkého tajemství.
Jenže proč? Jedině proto, abys o chvíli později prošel dalším takovým tavením.
Kdo skutečně přichází od takového setkání, říká, že od věčnosti jsou všichni milovaní. Připomíná, že každý je milován mnohem dřív, než se narodil. Touží po každém víc, než on po něm.
Kdo od něho takto přichází, tedy po dlouhém mlčení, po dlouhém odlišování v sobě, co je jeho a co je vyšší, jedná podobně. Je schopen největší oběti pro bližní. Proto také mají lidé odedávna důvěru v jeho slova. Jsou pokaždé jiného ražení, než běžná slova ostatních. Věrohodnost jeho slov vychází z jeho nitra, jehož božský oheň každý hřejivě pocítí. Tak jsem v tobě a z tebe získávající silou. Všechno ostatní jsou jenom hračky pro děti.
Kdekdo touží po vládě, která by velkoryse sytila zástupy. Zapomíná, že má-li někdo takto vládnout, tak jde tato cesta trpělivým podrobováním se tělesného, smyslového a pomíjivého věčnému, duchovnímu a vyššímu.
Jenže tato cesta není jen cestou smutného odříkání. Zdaleka neznamená vyhledávání jen vlastní škody a bolesti. Taková cesta vnitřního úklidu znamená první vzmach. Očišťuje a osvobozuje tě, abych jako vzácný Host mohl složit bohatství své sladké přítomnosti do takto uprázdněné propasti. Jen duše opravdu a šlechetně milující se Mi dá takto bezvýhradně a přijme sebezápor, přijme svůj úděl, kříž. Ze svého osobního prožívání je přesvědčena, že Moje sladká přítomnost stojí za to, aby bylo v člověku ukřižováno a obětováno všechno, co stojí v cestě dokonalé vládě v duši.
Bajka vypravuje o chudém příštipkáři, který ve své příbytku sleduje kolemjdoucí Tolik si přál, abych k němu jednou zavítal. Horlivě čte Písmo svaté. Pojednou zaslechne hlas: „Zítra tě přijdu navštívit...“ Uklidí pokoj, uvaří polévku, zasedne ke stolu a čeká návštěvu. Zve kolemjdoucí bezdomovce, tuláky, báby, chudáky jako to dělám na své pouti světem, pohostí je, promluví jim do duše, sdělí jim, že Mne čeká a diví se, že pořád nejdu. Večer naplním jeho pokojík stíny těch, které během dne pohostil. Pak ho oslovuji: "Copak jsi Mě nepoznal ve svých hostech?"
Proč Mne lépe nepoznáváš v tom, koho ti během den posílám do tvých cest? Proč si tak málo vzpomínáš na Moje slova: Cokoliv jste učinili nejmenšímu z Mých bratří, Mně jste učinili? Protože Mne vlastně nepřijímáš. Víš o Mně, toužíš po Mně, ale zdráháš se Mi otevřít svůj příbytek. Asi jako ten poutník v horách. Jednou uklouzl a uvízl nad propastí. Držel jen kořene stromu a křičí:
Pomoc! Zachraňte mne!
A chceš pomoc ode Mne, svého Pána všemohoucího?
Ano chci.
Ale vždyť prý nejsem.
Jsi - jsi Můj Pán a já v tebe věřím.
Tak se pusť!
K tomu potřebuješ živou víru. Pak Mne poznáš maskovaného. Rozeznáš Mou maskovanou vůli. Nahmatáš skryté ruce a Moje tajemné propojení ve všech, se kterými se během dne setkáváš. V tajemném spojení lidí povolaných k nejvyšším věcem ti nemůže být nikdo cizí. Žádné povolání není jen tvým osobním sobeckým dobýváním chleba vezdejšího. Tato vzájemná propojenost jednoho s druhým a s ostatními jako prsty na jedné ruce, zdánlivě oddělené, je něco živého. Proto má být něčím živoucím, něčím, co se uskutečňuje v nejrůznějších a nejvšednějších každodenních záležitostech, protože pro tebe vlastně není žádný den docela všedním dnem.
Poznáváš Mne, úžasného Hosta, anebo jsem ti také skryt před očima? Kdybys naslouchal Mému Slovu, prožíval bys Mou radostnou zvěst, rozmlouval se Mnou, setrvával se Mnou na hostině, musel bys Mne slyšet a vidět ve svých bližních a rozumět Mi ve všem, co ti během dne posílám, a hlavně objevit Mne ve všech, které k tobě posílám, abys na nich uskutečňoval svou víru ve spojení se všemi povolanými! Jak se ti pak zalidní tvá prázdnota! Jak ti pak tajemně naplním tvou chudou opuštěnost!
Už se zešeřilo, a na první pohled nebylo znát, kdo to stojí a vyhlíží do noci. Sametová temnota zahalovala svět a z jeho nitra k němu přicházel šepot šumících stromů a čistá, sladká vůně země a květů. Zvedl se lehký vánek a rozčechral břečťan po jeho boku. Kdesi pod ním ospale přeběhla kočka. V dálce dozníval zpěv cikád.
Povzdechl si. Byla to noc jako stvořená pro příjemné požitky, ale on byl přesvědčen, že mu takové štěstíčko není určeno. Za ním zaduněly kroky. Dychtivě se otočil.
To jsi ty, chlapče?
Ano, strýčku.
Přemýšlíš?
Myslím - - na tvůj úkol. Je těžký, povzdechl si mládenec.
Hm, prostě úděl pastýře. Musí obíhat všechny svěřence, aby je napřed sehnal dohromady, a pak stále znovu vyhledávat a vystopovávat zbloudilce a laskavě je přimět k návratu domů.
Těžký, ale jediný, který stojí za to.
Budeš si to moci dobře promyslet v Palencii. Máš už věk na osvojení si svobodných umění. Půjde-li ti to tak jako zde, v Gumiel Izanu, dočkáš se potom ještě dalších čtyř roků k osvojení si nejvyšší Pravdy.
Byla už tma, když zavrzalo chrámové klekátko a prostor se naplnil šepotem. Později šepot zeslábl a zdálo se, že Pán na oltáři osiřel. Chtělo to však více se zaposlouchat do ticha, aby zřetelně vyniklo, že se prostor naplnil pravidelným oddechováním malého spáče.
Když to ustalo, byl už bílý den. Na podlaze se roztáhly skvrny slunečního světla a na ulici vesele rachotil vůz. Tělo se namáhavě zvedalo, ale bylo ztuhlé, že pobolívalo. Tyto nepříjemné pocity mívají lidé po noci strávené v místnosti se zavřenými okny. Zatoužil po čerstvém vzduchu víc, než po koupeli. Ještě pár kroků a vrzlo pár schodků, a zahrada uvítala hosta.
Tráva se třpytila v sluneční záři a cikády už si ladily nástroje. Nos se mu nadouval jako nalévající se fík, když vpíjel veškerou tu svěžest, a cítil, že je mu každým okamžikem lépe. Celý svět zkrásněl. frT. (Pokr.)
                                                                                    +++

Svatý Jan Vianney  O VELIKONOČNÍ ZPOVĚDI

Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. (Jn 6,4)
Ach! Kdybychom se narodili za časů prvních křesťanů, prožili bychom, s jakou svatou radostí očekávali postní dobu! Ó, svatý dni spásy a milosti, co se z tebe stalo! Kam se poděla ta svatá radost, jakou během tebe prožívaly vyvolené děti Boží.
Ano, věrní křesťané, čas postní doby se může obrátit k naší záchraně, jestliže ho budeme využívat a spolupracovat s milostí Boží; ale může také přispět k našemu zatracení, jestliže ho promarníme. Co znamená to slovo „pascha“, velká noc? Znamená to tolik jako přejití. Je to přechod ze smrti hříchu do života milosti. Pokud to budete mít stále na zřeteli, budete moci lépe posoudit, zda jste se v této době dobře připravili na velikonoční svátky, a to zvláště vy - muži - kteří jenom jednou za rok v době velikonoční z povinnosti jdete ke zpovědi a ke svatému přijímání, zda můžete být s touto přípravou spokojeni.
Proč, křesťané, církev ustanovila postní dobu? Řeknete: „Proto, aby nás připravila k dobré zpovědi a k dobrému prožití velikonočních svátků.“ A skutečně nás to tak učí katechismus. A kdybych se zeptal nějakého dítěte, jaký hřích dělá křesťan - katolík, když zanedbá velikonoční zpověď, řeklo by mi: „Dělá hřích smrtelný.“ A na další otázku, kolik je třeba udělat smrtelných hříchů, aby byl někdo zavržen, mi znovu odpoví: „Stačí udělat jenom jeden těžký hřích a zemřít v něm bez pokání.“ Co k tomu řeknete? Vykonali jste už velikonoční zpověď? Odpovíte: „Ne.“ Budete tedy zavrženi, jestliže vás v tomto stavu duše zaskočí smrt. A co myslíš, příteli? Nezáleží ti vůbec na spáse? Ale řekneš: „Když budu zavržen, tak ne sám.“ Ubohá duše! Kamarádství v pekle ti nic nepomůže, dokonce ještě zvětší tvé utrpení. Na prázdno budeš naříkat a vzdychat v plamenech a nebudeš mít žádnou naději na to, že se z nich dostaneš! Ach, duše, proč nepamatuješ na to, co zakusil Ježíš Kristus? Proč se sama od něj navždy odvracíš? Proč jsi, bratře, nevykonal společnou velikonoční zpověď? Řekneš: „Nechtělo se mi.“ Ale jestli umřeš v tomto stavu, budeš zavržen. Myslíš, že se smrtí všechno končí? Věz, že věčnost je šťastná, nebo nešťastná! To je dogma naší víry.
Cožpak není pravda, sestro, že ses vyhnula velikonoční zpovědi? V postu jsi žila ve hříchu a po velikonocích také. Proč? Je tu důvod - ztratila jsi víru, myslela jsi jen na příjemnosti světa, a tak čekáš na chvíli, kdy budeš uvržena do pekelného ohně. Uvidíme se, drahá sestro, uvidíme se někdy. Tak jest. Uvidíme tvé slzy, tvé věčné zoufalství. Proč, věrní křesťané, odvracíme oči od tak strašné pravdy a žijeme v bahnu hříchu?
Pozastavme se nyní nad tím, jakým způsobem se zpovídají a přijímají sv. přijímání v čase velikonočním lidé lhostejní. Udělejme to, abychom si mohli zodpovědět otázku, zda křesťané, kteří přijímají svaté svátosti pouze z povinnosti jednou do roka, mohou být pokojní, nebo ne.
Kdyby k dobré zpovědi stačilo jenom vyznání hříchů před knězem a vykonání pokání, bylo by lehké získat ztracenou milost Boží, výkupná cesta by nebyla tak těžká. Ale nemůžeme si nalhávat, že Boha lze odbýt čímkoliv. Spasitel v evangeliu mládenci jasně řekl, že stezka vedoucí do nebe je úzká a nejde po ní mnoho lidí.
Po celý rok jste se zabývali světskými věcmi, starali se o majetek, honili se za příjemnostmi života, nepracovali jste na svém zdokonalení. Nakonec kolem velikonoc přicházíte ke zpovědi a vyznáváte své hříchy, jako kdybyste vyprávěli nějakou historku. Pak bezmyšlenkovitě a mechanicky odříkáte několik modliteb a už se vám zdá, že jste se s Bohem vyrovnali. Hned po zpovědi se vracíte k dřívějším nedobrým zvykům, chodíte do hospod a putyk, na zábavy a tancovačky, není vidět ani stopa nápravy. Rok od roku děláte to samé! Svátost pokání, ve které Bůh jako by zapomíná na svou spravedlnost a ukazuje pouze milosrdenství, je pro mnohé předmětem výsměchu a žertu. Pamatuj, člověče, že ti tvoje zpovědi, jestliže je konáš tímto způsobem, nejsou nic platné a možná, že jsou dokonce svatokrádežné.

Abychom vykonali dobrou zpověď, musíme nenávidět hřích z celého srdce a litovat, že jsme urazili tak dobrého Boha, pohrdali milostmi, nedbali na hlas svědomí, že jsme dlouhý čas setrvávali ve stavu hříchu. Kdo má opravdovou lítost, má snahu smířit se s Bohem a napravit křivdy co nejdříve. Špatně dělá ten, kdo odkládá nápravu ze dne na den, kdo se nechce co nejdříve smířit s Tvůrcem, který je naším nejlepším přítelem. Jestli někdo zůstává v hříchu po celý rok, odkládá svou zpověď až na Velikonoce anebo k ní přistupuje jako zločinec, kterého vedou na smrt, můžeme si myslet, že takový člověk nemá připravenou duši tak, jak je toho třeba vzhledem k důležitosti svátosti smíření.
Opravdu, jsou lidé, kteří by se zpovídali teprve na smrtelné posteli, kdyby jim to církev nepřikazovala udělat každý rok. Mnozí často plní tento závazek lhostejně, pouze ze zvyku. Nevede je láska k Bohu ani lítost nebo chuť se napravit. Když opravdu milujeme Boha, pak neděláme hřích s takovou lehkostí nebo dokonce příjemností, jak to často bývá. Kdo se opravdu bojí hříchu, ten v něm nesetrvá až do Velikonoc, ale vyzpovídá se hned po poklesku a bude se snažit o nápravu.
Dnes nechci mluvit o těch nešťastnících, kteří skrývají před knězem své hříchy, protože se bojí, že nedostanou rozhřešení, ani o těch, co zakrývají svůj neřestný život pláštíkem ctnosti, a pak přichází ke stolu Páně, aby přijímali k svému zatracení, dávali Boha za kořist satanovi a svou duši odevzdali k věčnému zavržení...
Pravdivý kajícník se s radostí v srdci vrhá k nohám Božím a sám sebe zavrhuje, aby získal odpuštění. S pokorným srdcem o sobě říká: „Jsem hříšník, nehodný nazývat se dítětem Božím, protože doposud jsem žil úplně odvrácen od toho, co nařizuje svatá víra, cítil jsem odpor ke všemu, co se týká slávy Boží; neděle a svátky byly pro mne dny zábav a rozpustilostí. Doposud jsem neudělal nic pro záchranu své duše: budu zahuben a zatracen, jestliže se nade mnou Bůh nesmiluje.“
Takové musí být rozpoložení křesťana, který se opravdu chce dostat z hříchu. Ale řekněte, zda se tímto způsobem nachystají ti, kteří sotva jednou v roce, a to ještě s nechutí, jdou ke zpovědi? Ospravedlňují se a říkají, že k hříchu nečistoty je svedli jiní, že ke hněvu je vyprovokoval tvrdým slovem soused, že vynechali mši svatou kvůli kamarádům, že v postě jedli maso jednou, ale neudělali by to, kdyby je jiní nepřemluvili, že se špatně vyjadřovali o bližních, ale že ostatní jim dali k pomluvám příležitost. Naopak dokonce nezřídka je to tak, že při zpovědi muž obviňuje ženu, žena muže, bratr sestru, sestra bratra, pán sluhy a sluha pána. Při zpovědi se sami odsuzují a říkají „moje vina“ a o dvě minuty později se brání a svalují vinu na druhé. A neukazují žádnou pokoru a zkroušenost.
Takové je rozpoložení velké části těch, kteří se zpovídají jednou za rok. I kněz pozná, že je těžké dát jim rozhřešení. A přikáže jim přijít ke zpovědi později, protože je chce uchránit před svatokrádeží, a oni naříkají, že nemají čas, že později nebudou lépe připraveni, dokonce vyhrožují, že půjdou k jinému zpovědníkovi, méně surovému, který jim dá rozhřešení bez potíží. Sami sobě škodí tito zaslepení lidé. Zpovědník z jejich způsobu vyznání poznal, že nesplňují podmínky potřebné ke správnému přijetí této svátosti. Jejich vyznání hříchů bylo polovičaté, a proto jim musel dávat tisíce otázek.
Zůstali při obecném vyznání a vcelku neodlišili myšlenku od žádostivosti. Zpovědník se jich ptá: „Neurazil jste Boha někdy v mysli pýchou, marnivostí, mstou nebo nečistotou? Víte přece dobře, že i myšlenkou je možné těžce urazit, zvláště jestliže je mysl nevázaná a nezapudí ji.“ „Může být,“ říká kajícník, „ale nevzpomínám si na to.“ Dále se zpovědník ptá na počet hříchů, byť i jen přibližný. Tu ten, kdo se zpovídá, řekne: „Ach, můj otče, chceš, abych si pamatoval všechny myšlenky z celého roku? To je nemožné!“ Drahý Bože, kolik bývá kvůli takovéto lehkovážnosti svatokrádežných zpovědí.
Lidé se špatně zpovídají i proto, že nevyjmenovávají okolnosti, které mění charakter hříchu. Říkají např.: „Opil jsme se, pomlouval jsem bližního, udělal jsem hřích proti ctnosti čistoty, hněval jsem se a mstil.“ Kdyby zpovědník nedával otázky, bylo by už po všem, ale kněz se zeptá: „Kolikrát to bylo? Udělal jsi ty hříchy v kostele nebo za přítomnosti tvých dětí, tvých spolupracovníků? Bylo při tom více lidí, utrpěla tvou pomluvou pověst bližního, zabýval ses dlouho pyšnými myšlenkami, byla myšlenka proti ctnosti čistoty spojena také s chutí udělat tento hřích? Udělal jsi ten či onen hřích z nevědomosti, či po promyšlení a v zlobě? Nedělal jsi jeden hřích za druhým a nemyslel si, že to vyjde nastejno, jestli se budeš zpovídat z malého, nebo velkého počtu hříchů?“ Ach, můj Bože, co si myslet o takové přípravě! Kde jsou hříšníci, kteří opravdu oplakávají své viny?
Je třeba přiznat, že jsou lidé, kteří dělají důkladné zpytování svědomí, skrupulantně vykreslí své hříchy, ale udělají to lhostejně, ani jednou nepovzdechnou, neuroní ani jednu slzu. Není u nich vidět bolest srdce, že urazili nejlepšího Boha. Kněz jim dá rozhřešení, protože si myslí, že mají lepší rozpoložení duše, než jak to vypadá navenek. Vím dobře, že slzy a vzdychání nejsou neomylnými znaky lítosti a nápravy. Velmi často se stane, že ti, kteří při zpovědi pláčou, se nepočítají mezi nejlepší křesťany. Je ale nemožné, aby někdo, kdo opravdově lituje a dělá pokání, se neobrátil a vnitřně se ho to nedotklo. Proto úplná lhostejnost a chladnost při zpovědi je špatným znamením. Kdyby nějaký zločinec věděl, že svým zkroušeným vyznáním vzbudí u soudce milosrdenství a odpuštění, nevyznal by se s bolestným nářkem a pláčem? Nemocný také ukazuje své rány lékaři s pohnutím. Když nám přítel vypráví o svých trápeních a těžkostech, pak z tónu hlasu i způsobu řeči poznáte, že je jeho srdce zasaženo velkým smutkem a bolem. Kdo je při zpovědi chladný a ledový, nemá pravděpodobně v srdci upřímnou lítost. Proto z vnějších postojů celkem dobře pochopíme, co se děje v duši. Ti, kdo se zpovídají špatně a zřídka, jenom kolem Velikonoc, se nestanou lepšími a bdělejšími, ale vrátí se ke dřívějším hříchům.
Řekli jsme, že pravdivá lítost musí být spojena s pevným předsevzetím více nehřešit. Jestliže je chuť napravit se upřímná, budeme opravdu utíkat před hříchem, zlými, mstivými a nečistými myšlenkami, budeme se také vyhýbat všem příležitostem svádějícím nás ke hříchu a použijeme všechny prostředky, abychom se ve špatných náklonnostech napravili. A tak, můj příteli, tvá chuť napravit se musela být velmi pochybná a jen hraná, protože brzy tě znovu vidím v hospodách a ve společnosti, kde jsi často hřešil. Není u tebe vidět větší opatrnost a jak jsi žil dříve, tak jsi i teď lehkomyslný. Těžko tě nepodezřívat, že tvá zpověď byla špatná a tvoje lítost předstíraná.
Chceš na to důkaz? Zeptám se tedy, z jakých hříchů jsi se zpovídal v minulém roce. Z opilosti, nečistoty, pýchy, hněvu, ze zanedbávání pobožností. A z čeho jsi se zpovídal letos? Z těch stejných hříchů! Z čeho se budeš zpovídat za rok, jestliže ti Bůh ještě daruje život? Myslím, že opět z těch stejných hříchů. A proč? Protože nechceš žít životem víc bohabojným, protože se zpovídáš pouze ze zvyku, z pevné rutiny, k dřívějším hříchům ti ještě přibývá svatokrádež a jsi hračkou v rukou satana.
Nemysli si, že tě chci odvést od zpovědi a že tě chci zastrašit. Postupuji zde jako lékař předepisující nemocnému léky, které ho mohou uzdravit. Lékař opouští ty, kteří pohrdají jeho radami, ale naopak se horlivě zajímá o ty, kteří jeho léčení pečlivě přijímají. Myslím, že pod vlivem mého kázání se nejeden z vás začne bát, zda někdy nevykonal svatokrádežnou zpověď, a bude si přát, aby se pod vlivem milosti Boží zbavil toho nepokoje svědomí, a ještě dnes využije prostředky, které Bůh ustanovil pro jeho záchranu.
Zeptáte se mě tedy: „Co máme dělat, abychom napravili toto zlo?“ Zopakuj, bratře, svoje zpovědi počínaje tou, která mohla být svatokrádežná. Pověz také, kolik bylo takových špatných zpovědí a nehodných svatých přijímání. Dodej také důkladně, který hřích jsi zatajil a jestli ses z těch ostatních hříchů snažil napravit.
V evangeliu čteme o Ježíši Kristu, že když už jednou vyšel z hrobu, vícekrát se tam nevrátil. A tak i vy, když se jednou vyzpovídáte ze hříchů, nesmíte je už dělat nanovo. Dříve jste se hněvali, když přišla nějaká malá potupa, ať nyní z vašich srdcí vychází vlídnost, dobrota, přejícnost a soucit. Dříve jste vynechávali modlitby ráno i večer nebo jste je odříkávali bez usebrání ducha. Jestliže se teď chcete opravdově napravit, modlete se ochotně, zbožně a soustředěně, pamatujte na přítomnost Boží. Dříve jste často přicházeli do kostela až po začátku pobožnosti. Teď se snažte udělat všechny úkoly dříve, abyste byli na celé mši svaté. Dříve nejedna žena popocházela od domu k domu a pomlouvala jiné. Teď ať se pilně zajímá o dům a výchovu dětí, ať její vystupování svědčí o tom, že vstoupila na cestu ctnosti.
Jedna mladá dívka, která se po určitý čas oddávala nestydatým zábavám, se pozastavila nad strašným stavem své duše a tak se vystrašila, že se rozhodla celkově změnit svůj život. A tak se i stalo. O nějakou dobu později potkala mladíka, s kterým se předtím vesele bavila. Ten k ní začal mluvit tím samým způsobem jako dřív. Ale ona na něj pohlédla s odporem, protože si připomněla, jak často byl ten nešťastník původcem toho, že těžce urazila Boha. Udivený mládenec se jí tedy ptá, zda ho nepoznává. „Ach, dobře tě znám,“ odpověděla, „vidím, že jsi stále stejný, že jsi stále ponořen v hlubině hříchu; ale já díky Bohu nejsem už dřívější hříšnicí, nedělám už hříchy, které dřív spalovaly mou bídnou duši. Tisíckrát raději bych zemřela, než bych se navrátila k dřívějším pokleskům.“ Jak pěkný vzor je to k následování!
Jaké z toho všeho, co jsme si doposud řekli, vychází morální ponaučení? Toto: jestli nechceme být zavrženi, nesmíme se spokojit se zpovědí 1x za rok, neboť když dlouho setrváváme v hříchu, hrozí nám nebezpečí, že v něm zemřeme a budeme zavrženi. Jestliže jsi zatajil, drahý bratře, nějaký hřích z obavy či ze studu nebo se zpovídáš bez lítosti a pevně stanoveného předsevzetí nebo po delší dobu nevidíš po zpovědi na sobě nejmenší změny k lepšímu, vyplývá z toho, že tvé dřívější zpovědi nebyly nic platné, že byly svatokrádežemi, za které tě čeká zavržení.
K těm, kteří vůbec nekonají velikonoční zpověď, se nyní neobracím. Mají svobodu být zavrženi, jestliže po tom touží. Nám nezbude nic jiného, než jenom plakat nad jejich neštěstím a slepotou a modlit se k Bohu, aby prohlédli. Prosme vroucně Stvořitele, abychom sami neupadli v podobné zaslepení a zatvrzelost! Odporujme mužně pokušení světa i ďábla a bez přestání vzdychejme po pravdivé vlasti, po nebi, protože tam nás čeká sláva, odměna a šťastná věčnost. Amen
                                                                                           +++
TOTOŽNOST VĚCÍ
Strom ani živočichové nemají problémy. Bůh je totiž učinil tím, čím jsou, aniž by se s nimi o tom radil, a oni jsou dokonale spokojeni. Ale s námi je to jiné. Bůh nám dal svobodu rozhodování, abychom se stali tím, čím chceme být. Můžeme totiž být sebou nebo nemusíme, jak se nám líbí. Ale tuto volbu nemůžeme provádět beztrestně. Vypracovat vlastní totožnost v Bohu, Bible to nazývá "pracovat na své spáse" - to je práce, jež vyžaduje oběti, bolest, riziko a mnoho slz. Kdybych totiž nepřijal, nemiloval a nekonal Boží vůli, odmítal bych tím svou plnou existenci. Vždyť všechny hříchy začínají u předpokladu, že mé nepravé já, to já, které existuje jen v mých sobeckých přáních, je základní skutečností života a že všechno ve vesmíru je zaměřeno jen k němu.
MODLITBA A OBJEVENÍ SEBE
Je nezbytné, abychom byli spaseni z onoho moře lží a vášní, jemuž se říká "svět". Ale tímto mořem je především naše "světské já". Od narození žijeme v sobectví a jsme soustředěni jen na sebe samy. A právě toto je dědičný hřích. I když se třeba snažím, abych se líbil Bohu, přesto se kloním k tomu, abych
především uspokojil svou ctižádost, která je nepřítelem Boha.
Vždyť nedokonalost může být obsažena i v nejohnivější, velmi dokonalé lásce, i v touze po ctnosti, po svatosti. Dokonce i touha po kontemplaci může být nečistá, jestliže si neuvědomíme, že pravá kontemplace představuje dokonalé zničení veškerého sobectví, nejryzejší chudobou a čistotu ducha. Bože, dej mi sílu, která ti slouží v mlčení a v pokoji! Dej mi pokoru, v níž jedině najdu odpočinek, a vysvoboď mne z pýchy, jež je největším břemenem!
Kéž miluji všechny lidi jako sama sebe, nechť umlknu, abych ve svém srdci naslouchal Božímu hlasu! Kéž osvobodím rozum od obrazů stvořených věcí, abych se mohl skrytě setkat s Bohem v tajemné lásce! Kéž se vyhýbám neshodám a střetnutím s jinými lidmi, abych mohl spočinout v pokoře a nalezl pokoj! Kéž se odvrátím od planých debat a odložím těžká břemena úsudků, výtek a kritik, jakož i celé břemeno domněnek, které nejsem povinen nosit. Kéž má vlastní vůle je vždy připravena ustoupit a tím přitáhnout všechny síly duše z nejhlubšího středu, abych mohl v tichu očekávat příchod Boha, klidně a nenásilně soustředěn na bod mé závislosti na něm. Proto musím shromáždit všechno, čím jsem, všechno, čím snad mohu trpět i být a odevzdat to Bohu
dobrovolným zřeknutím se, v dokonalé lásce, slepé víře a ryzí důvěře, abych konal jeho vůli. A proto musím čekat v pokoji a prázdnotě a v zapomnění na všechny věci. Vždyť je dobré mlčky čekat na Boží spásu!
SPOJENÍ A ROZDĚLENÍ
Lidé, kteří nic nevědí o Bohu a jejichž život je soustředěn jen kolem nich samých, si představují, že mohou sebe najít jen tak, že budou bojovat s celým světem, aby uhájili svá přání, žádosti a úsilí. Snaží se stát se skutečnými tím, že se vnucují ostatním lidem, že si přivlastňují určitou část omezené zásoby stvořeného dobra, čímž zdůrazňují rozdíl mezi sebou a ostatními lidmi, kteří mají méně než oni nebo vůbec nic. Člověk, jenž žije v takovémto rozdělení, není osobnost, nýbrž izolovaný "jednotlivec". Člověk, jenž žije v rozdělení, žije vlastně ve smrti. Nemůže najít sama sebe, neboť je ztracen, přestal být skutečností, domnívá se, že je osobností, ale je to jen zlý sen. A teprve až zemře, objeví, že už vlastně dávno přestal existovat, protože Bůh, který je nekonečnou Skutečností a jenž svým pohledem dává život všem, co existuje, mu řekne: "neznám tě". Duchovní pýcha je nemoc. Něco z toho červa je i v srdcích všech zbožných lidí. Jakmile učinili něco, o čem ví, že je to dobré v očích Božích, snaží se, aby si to přivlastnili. Své ctnosti ničí tím, že si je přivlastňují a svůj soukromý klam o sobě samých odívají hodnotami, které vlastně náležejí jenom Bohu. Tato nemoc je velmi nebezpečná, jestliže se jí podaří, že vypadá jako pokora. Jakmile si pyšný člověk myslí, že je pokorný, pak je jeho případ beznadějný. Domnívá se totiž, že jeho pýcha je Duch svatý. Je ovšem hrozné, když takového člověka třeba napadne, že je prorokem nebo vyslancem Božím nebo člověkem, jenž má poslání napravit svět. Pak je schopen ničit náboženství a zprotivit lidem Boží jméno. Měl by naopak hledat svou totožnost nejen v Bohu, ale i v ostatních lidech. Vždyť nikdy nebude schopen najít sebe, bude-li se izolovat od ostatních lidí, jakoby on sám byl něčím jiným než oni. (z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI)
                                                                                         +++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (13)

S ohledem na to, že krásno činí pravdu přijatelnější a usnadňuje ti konání dobra a tvoje zušlechťování, proto je krásno a s ním také umění důležitým činitelem obnovy a rozvoje jak tvého srdce, tak šíření pokladů tvého srdce do okolního životního prostředí. Tvoje zakoušení a prožívání krásy tě naplňuje podněty, které vstřebávají hmotnou stránku tvých pudových hnutí. To tě vybavuje bohatstvím duchových požitků, a tyto požitky se ti stávají, sotva jsi je zakusil, životní potřebou a nedovolují ti, abys ustrnul v oblasti hrubých požitků ryze tělesných.
Krása je podobně jako dobro a pravda přesažnou jakostí všeho tvorstva. Jako takovou ji můžeš poznávat rozumem. Způsob poznávání krásna není ovšem takový, jakým poznáváš pravdu. Není to přemítavý postup, nýbrž je intuitivní, nazíravý. Tvoje smysly jsou pouze prostředkem nehmotné schopnosti tvého rozumu chápat podstatu krásy.
Vnitřní duchovní podstatou tvého zážitku krásy je činnost intelektu, případně se k tomu připojuje také citový, emocionální doprovod. Zážitek krásy je záležitostí celého tvého srdce. S ohledem k tvému různému nadání a vlohám se vnímavost vůči kráse vyskytuje u lidí v nestejné míře, i když má každý ve svém intelektu podstatné nadání k estetickému poznání. Vnímavost vůči kráse se snaž rozvíjet u sebe i u jiných.
Vnímavost pro přirozené krásno pěstuj zejména názorem. Už vkusná úprava domácího a školního prostředí podporuje rozvoj tvé otevřenosti vůči kráse. Jestliže dnes málokterá matka zpívá dítěti ukolébavky, těžko se tento nedostatek později vyrovná. Hudební výchova v útlém věku, zakládající se na harmonickém, zpěvném a libozvučném projevu domova, je výchozí podmínkou tvého dalšího hudebního vývoje. Zde se rozhoduje o dalším vývoji tvé národní hudební kultury a o celém životním prostředí vlasti, jak je slibně připomíná česká hymna Kde domov můj.
V nejútlejším dětství se tvoje vnímavost ke kráse utváří vlivem vlastního zážitku ladnosti a vůbec krásy okolního životního prostředí domova. Tato tvoje vnímavost dítěte ke kráse se dále rozvíjí hlavně působením názoru, tvořícím se také působením rodinných příslušníků, učitelů a duchovních osob v duchu odhalování krásy různých přírodních jevů (Ž 18, 2, Mt 6, 28) jako odrazu krásy nadpřirozené.
Tvoje vnímavost pro krásu a tvořivost se přirozeně rozvíjí také vnímáním a prožíváním krásy projevů vlastního srdce, prožíváním vlastních pohybů jako výsledku svobodného ovládání a dosahování vyrovnané souhry tělesných a duševních sil. K tvým dětským hrám, plnícím také poslání v oboru krásy, se váže také hra a sport. Tvoje krása v pohybu se zde projevuje ovládáním tvého vlastního těla. Během procesu tvého růstu můžeš sledovat postup začínající hrou. Tvoje hra je poměrně nezávazná činnost, způsobilá stát se činností uměleckou. Tím nabývá význam pro všestranný rozvoj tvého srdce, a návazně pak také okolního životního prostředí. frMoti

BRNĚNSKÁ AKADEMIe DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY

Které jsou stupně duchovního života?
Celý tvůj život je začínání, pokrok a cíl, Proto můžeš rozlišit v duchovním životě stupeň očistný, osvětný a jednotící.
Trojí stav duchovního života si můžeš objasnit přirovnáním k svému tělesnému vývoji. První období obsahuje celou dobu do užívání rozumu, mládím začíná druhé obdobím a konečně nastává třetí období, kdy tělo je už dospělé, a trvá až do jeho dokonalého vyvinutí. Jako je tvůj různý věk určován svými vlastnostmi a zvláštními účinky, tak je tomu i při trojím stupni duchovního života.
Nesnaž se však v duchovním rozdělení spatřovat záležitost příliš vyhraněnou ani příliš výlučnou. Tyto tři stavy se stýkají v četných bodech, takže mnohdy odhalíš jisté úkony života osvětného a očistného ve cvičeních života jednotícího, a naopak. Pamatuj, že tento trojí život dost často vzájemně do sebe zasahuje, a že nemůže být jinak: to je převládající značka každého z těchto životů. Začátečníci se nemohou očistit od hříchu ani od svých neřestí a nezřízených vášní bez světla pravé moudrosti ani bez pomoci Mé nadpřirozené lásky. Také jako pokročilý nemůžeš dosáhnout trvalého pokroku, nebudeš-li už poněkud přetvořen láskou. Dokonce i jako dokonalý při sebevětším sjednocení se Mnou, musíš stále bedlivě ovládat své vášně a věnovat se pěstování ctností.
1. Očistný život spočívá v očišťování se od hříchů a v odstraňování jejich příčin, v přemáhání neřestí a špatných sklonů už v jejich zdrojích a příčinách, a to pokáním, modlitbou a umrtvováním vnitřním i vnějším.
Hned od začátku se však upínej jak na zdolávání nepoddajných vášní a očišťování se od hříchů, tak na soustavné příznivé budování skladby svých ctností. Počínej si podle příkladu Mého lidu, který zároveň bojuje proti nepřátelům i obnovuje Jerusalem. Sleduj Můj život a životy Mých věrných. Když chceš toužit, musíš znát, když chceš vykročit, „musí vědět jak a kam. Vyhledávej především Mne a Mé přátele. Co lepšího chceš činit, abys nalezl nejvyšší Dobro? Vzývej Mne jako Otce všech věcí, protože beze Mne nemůžeš dělat nic. Vyprošuj si pomoc Mých přátel, aby tě vedli. Můj věrný Izajáš píše:„Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré“ (55, 2. To je hlavní rys očistného života: nabývat světla a sily modlitbou a slovem pravdy.
Jako začátečník potřebuješ především cvičení ve ctnostech. Vždyť účelem všech Mým zákonem přikazovaných ctností je očištění srdce od nezřízenosti vášní, nebo napravit svědomí, nebo zachovat čistou víru. Pokud se však necvičíš v těchto třech věcech, ještě jsi vůbec nevyšel na očistnou cestu, protože postrádáš předpoklad veškeré dokonalosti.
2. Osvětný život spočívá hlavně v upevnění a pokroku ctností. Teprve po očištění od svých hříchů a špatných náklonností může tvoje duše účinně pracovat na rozvoji Mé vyšší lásky v sobě. Tato cesta pokroku je sice obecným zákonem duchovního života, avšak týká se zvláště plného vzrůstu mládí a plodnosti osvětného života. V duši vzplane veliké světlo a nastává kontemplace. Podle svatého Jana od Kříže jsi stále ještě začátečníkem, pokud se ještě výlučně upínáš na cvičení v rozjímání. Jako tvůj Bratr a Spasitel tě uvádím na vyšší stupeň, když tě sám povznáším ke kontemplaci (Temná noc 1,1). Teprve jako pokročilému ti přísluší vidět. Žalmista zpívá: „Pojďte jen, pohleďte“ (Žalm 46,9). Ustaň tedy v pracech tohoto světa, pokud ti to dovolí čas a okolnosti. Kdo pokračuje v dokonalosti, přechází od slyšení k patření a může říci se žalmistou: „O čem jsme slýchali, to jsme uviděli“ (48,9.
Avšak osvětná cesta není pouze kontemplativní stav, nýbrž je i dobou postupu ve ctnostech. Právě ctnosti ti umožní veliké světlo a stanou se skutečnou výživou tvé duše. Jako pokročilý v duchovním životě máš tedy povolání k velkodušnému pěstování křesťanských ctností. Podle Mého příkladu je tvým pokrmem ve všem plnit Mou vůli jako tvého nebeského Otce. Proto měj stále na paměti a stále si připomínej, že tvou hlavní pracovní náplní je pokračovat ve ctnostech.
3. Sjednocující život se naplňuje v odpoutání se ode všech tvorů a v umrtvení sebe a v přilnutí ke Mně jako tvému Bratru a Spasiteli a v nalézání blaženosti jedině ve Mně.
V tomto blaženém stavu, očištěna už cvičením důležitých ctností a zkouškami, začíná tvoje duše velmi důvěrně stýkat se Mnou. Tvoje modlitby bývají někdy velmi hluboké, a třebaže nepovznesly nad meze prosté a získané kontemplace, přesto mají chuť a líbeznost sjednocení se Mnou.
Pouze ve stavu dokonalosti ti dopřávám okoušet blaho Mé přítomnosti. V tomto nebeském okoušení, duchovním to pokrmu tvé duše, jsou tři podivuhodné věci: hlad, požívání božského pokrmu a rozkoš plynoucí z tohoto nekonečného dobra. Duchovní hlad ve stavu sjednocení je velmi prudký, jak o tom svědčí Sírachovec, když praví, že ti, kdo Mne požívají, budou po Mně znovu hladovět (Sír 24,21). Nasycení nadpřirozenými dobry vyvolává další hlad po těchto hodnotách. Čím víc jich okoušíš, tím víc je poznáváš, a tím víc je miluješ. Duchovní požívání spočívá ve vyšším, nadpřirozeném sjednocení. Tvoje duše pozorně sleduje Můj vzor, aby posoudila sebe. Když se snažíš jít v Mých stopách, dopřávám ti nesmírná dobrodiní, plynoucí z tajemství Mého Vtělení ve tvém těle. Konečně naplní tvou duši duchovní blaho velmi hlubokého rázu nevýslovnou blažeností, která je zálohou nebeské blaženosti. (Pokr.)

Zprávy: * Ve čtvrtek 22.února proběhla u sv.Michala v brně Postní duchovní obnova na téma SVĚDOMÍ. Podrobnosti v dalších číslech.
* SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM nazvané „Meditace před Ukřižovaným“ se uskuteční u sv.Michala v Brně od Květné neděle 16.března do 30.března 2008.
* Ve čtvrtek 21.března 2008 v 16,30 hod. se uskuteční v Brněnském angeliku u sv.Michala zamyšlení nad obrazy na téma „Modlitba svatého Dominika“.
* Každé 1. a 3.pondělí v měsíci v 17.-18. Hod. se koná u sv.Michala v Brně DUCHOVNÍ ŽIVOT PRO KAŽDÉHO.