Ročník VI.                                                                                                                                                              březen 2000
OBSAH: Sv.Josef, J.T.,Radostně do III.tisíciletí (4), Otec T.,Slavný růženec Andělského Doktora, Popelec, TB,Eucharistická obnova světa (1), Adorácia, B.,Maria učí sv.přijímání (3), Po prijímání, J.V.,Brněnská Akademie duch.života ctih.Patrika Kužely (3),_________________________________________________________________________________________________

svatý Josef Hymnus z ranních chval Ten, jejž, věřící uctíváme vděčně, chválíme triumf, který si zasloužil, dnes Josef dospěl do radosti věčné, po níž tak toužil. Ó, nejvýš štědrý, přeblažený muži, v poslední chvíli u lůžka ti stáli Panna a Syn tvůj, který k ní se druží, ráje ti přáli. Nad Stygem vítěz tělesných pout zproštěn, když sladce usnul, šel do věčných sídel, skvoucími věnci, z kterých zmizel osten, skráň si ovíjel. Již vládne s trůnu, tam se utíkejme, ať stojí při nás, odpuštění žádá všech našich hříchů, ať je Bůh nám sejme, božský mír dává. Zněj tobě tleskot, zněj čest našich luhů, Bůh jeden stojí, kraluješ a zdobíš zlatými věnci vždy věrného sluhu po všechny doby. (přel.br.Patrik Kužela)

Radostně do třetího tisíciletí
5.Bože, jak jsi diskrétní!
Před lety se na veřejnosti objevily filmy švédského režiséra Bergmana "Sedmá pečeť", "Fanny a Alexander", "Mlčení" aj. Jejich společným rysem bylo vášnivé obvinění křesťanského Boha, že prý mu otrávil a pokazil jeho mládí. Zbožní rodiče ho od dětství pořád napomínali: "Buď hodný, protože oči Páně tě vidí vždy a všude." A tento pronikavý pohled Boží ho ve dne v noci pronásledoval a dohnal ho skoro k šílenství. A ve škole mu pastor hrozil: "Když děláš to nebo ono, urážíš tím Boha a On tě potrestá!" Proto Bergman prošel životem ve strachu, se špatným svědomím a s pocitem provinilosti. Křesťanský Bůh mu prý ukradl pocit vlastní hodnoty, takže už on nebyl schopen navázat lidský vztah a přátelství. "Protože jsi pro mě byl věčně protivným mravokárcem, stal jsem se já protivný pro ostatní." Tak zní jedna z Bergmanových výčitek Bohu jeho dětství. SHRNUTÍ jeho díla: Křesťanský Bůh způsobuje úzkost, je to slídil, mstitel, protivný a neúprosný bůh pořádku; nakonec způsobil člověku psychickou poruchu. ALE Bergman prý v psychoanalýze sebe setřásl tohoto boha, stal se ateistou a tak se zase uzdravil.
Sledoval jsem Bergmanova díla s velkým zaujetím, protože ve mně vzbudila kus mých vzpomínek na mládí. Skoro bych byl mohl sám podobně vyjádřit své náboženské zkušenosti. Také mé první setkání s Bohem, sice nikoli v domě rodičů, nýbrž v oficiální Církvi, bylo poznamenámo strachem, špatným svědomím a pocity viny. Pohlavnost se mi zdála zlým zvířetem, které v nás číhá a stále nás strhává do hříchu a dělá nám špatné svědomí. A také strach ze svatého přijímání! Strach, špatné svědomí, pocity viny - to bývaly moje první styky s Bohem. Dnes ale vím, že tento bůh mé minulosti nemá zhola nic společného s Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Tento zneklidňující bůh byl výsledkem lidském úzkosti, výtvorem fantazie ušlápnutých lidí. Takoví lidí přenášeli vlastní strach a vtírající se podezíravost a obludné výtvory archaické fantazie na Boha, až převrátili jeho pojetí.
Otec Ježíše Krista, náš Otec nebeský je zhola jiný: žádný výplod archaických úzkostí. Bůh nám přeje život a chce, abychom si také navzájem přáli život, protože Otec Ježíšův má radost z člověka. Má nás všechny šíleně rád. Tuto jedinou a jedinečnou pravdu, že Bůh má radost z člověka, bychom měli společně domýšlet. Otec Ježíš Krista chce, abychom se smáli a radovali se ze života, a mohli kráčet životem bez viny jako svobodní lidé a Boží děti, které On zve na svou hostinu. ALE POZOR! Když nás pozval na hostinu, musíme přijít proměněni.
Proč my lidé tak často špatně rozumíme našemu krásnému Bohu? Z mnoha důvodů: Jeden z nich je tento: Bůh se nevnucuje, drží se v pozadí. Je diskrétní - a dnes dokonce velmi diskrétní, takže si mnozí myslí: není vůbec žádný Bůh, protože živý Bůh by se jistě nemohl držet tak stranou a v pozadí tváří v tvář zmatku ve světě a v dějinách.
Proč je Bůh tolik diskrétní? Na tuto otázku je jediná odpověď: "Bůh je láska". Pravá láska je diskrétní, bere ohled na svobodu druhého, nechává druhého přebývat v jeho jinakosti. A protože Bůh je nekonečná láska, tedy je také nekonečně diskrétní.
Když shledáváme někoho sympatickým, obvykle k němu nevtrhneme rovnou do domu, nýbrž napřed zkoušíme drobnými znameními mu dát najevo, že o něho stojíme. Taková znamení jsou třeba úsměv, zamrkání, pozdrav na pohlednici, kytice květů. Mohou to být jen diskrétní znamení, která musejí respektovat svobodu druhého. Tato znamení jsou zároveň slovo i mlčení, výzva i čekání: TRPĚLIVÁ NETRPĚLIVOST.
Bůh vložil světlo do svých znamení. Když nás Bůh má rád, tak nám také musí dát znamení, aby se učinil srozumitelným. A protože Bůh je láska, mohou být jeho znamení nekonečně diskrétní, tozn. plně respektující naši svobodu. Bůh nám dává rozmanitá znamení, aby se učinil srozumitelným, aniž by se vnucoval. Zmíním se jen o 3 znameních. Nejnápadnější je krása přírody. To je první znamení, které nám Bůh dává: zázrak mikrokosmu a makrokosmu. A tu věřím s básníkem Whitmanem, že stéblo trávy není míň než denní dílo hvězd,
A mravenec je stejně dokonalý a zrnko písku
jako vajíčko střízlíka,
A rosnička je mistrovským díle Všemohoucího,
A všední ostružina byla by ozdobou nebeských síní,
A nejútlejší sval mé ruky se vysměje každému soustrojí,
A kráva žvýkající se skloněnou hlavou předčí každou sochu,
Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi,
jsou tak mírná a soběstačná,
Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho.
Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí
po majetku,
Ani jediné neklesá na kolena před druhým, ani před
sobě rovným, které žilo před tisíci léty,
Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.
Tak mi vyjevují své vztahy a já je uznávám,
Divím se, odkud mají ta znamení...
Druhé znamení, které nám Bůh dává, je naše srdce. Naše srdce je větší než svět, protože celý svět nemůže nikdy docela utišit hlad a žízeň našeho srdce.

Duše básníka W.Whitmana to říká:

Je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně.
Není to v žádném slovníku, nevyslovené slovo,
Otáčí se to kolem něčeho většího, než je země, s níž
se otáčím,
Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí mě probouzí.
Snad bych měl říci víc. Obrysy! Prosím za své bratry a sestry.
Vidíte, ó bratři a sestry?!
Není to chaos ani smrti - je to tvar, jednota, určení -
je to věčný život - je to Blaženost.
Třetí a hlavní znamení od Boha je sám Ježíš Kristus. On je znamením Boha, protože v Kristu a s Kristem nám Bůh dává nahlédnout do svého srdce, zatímco skrze zázraky přírody můžeme vytušit jen Boží ruku.
Ale všechna tato znamení nejsou žádné důkazy, nýbrž právě jenom znamení. Mohou být tak nebo onak vykládána, mohou být také úplně přehlížena. Bůh je diskrétní, nevnucuje se, respektuje naši svobodu, protože chce naši lásku. A láska bez svobody není možná. Bůh ve své diskrétní lásce vložil dostatek světla do svých znamení, takže může být nalezen těmi, kdo ho hledají, a ponechal dostatečně temnoty ve svých znameních, aby se nevnucoval těm, kdo ho odmítají hledat. "Chválím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je maličkým", říká Pán Ježíš (Mt 11,25). Kéž patříme k těmto maličkým, kterým se zjevuje velká PRAVDA: Bůh má radost z člověka. J.T. (Pokr.)
 
Slavný růženec Andělského učitele
Bůh je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený. Stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě. Celý kosmos v srdci každého Božího dítěte se během jeho růstu v Ducha svatém do dospělosti Božího přítele a důvěrného spolupracovníka Ježíše Krista na spáse světa, mění v božské prostředí.
Duchovní život je životem, který se rozlévá z milosti posvěcující. Touto milostí je také účastí na Božím životě. Duchovní život je životem pod vlivem Ducha svatého. Jedině proto je ten život opravdu duchovním životem, že přináší také plody tohoto působení Ducha svatého. Ovoce Ducha je zkušebním kamenem pravosti nebo nepravosti našeho duchovního života.
Náš duchovní život vyrůstá na stromě Kristova kříže, který se nám sděluje posvěcující milostí. Projevuje se životem z této milosti, životem ctností a darů Ducha svatého. Ctnosti nás vedou k jednání podle Boží vůle a dary Ducha svatého, aby Bůh v nás mohl svou vůlí přímo působit.
Když jsme takto uzpůsobeni a Bůh je naším nejvyšším Pánem nejen teoreticky, nýbrž proniká svou vůlí námi přesně chtěnou každý náš úkon, když jeho dary dokonale povznáší k Bohu a proměňují celý kosmos především v našem srdci, v němž proudí sdělený Boží život, potom duchovní život zraje a přináší ovoce. Jen ten, kdo věrně vytrvá v dobrém, dojde slávy.
Z plnosti Ducha svatého přetéká láskou křehká nádoba našeho srdce a roztéká se do okolí a proměňuje celý vesmír, abychom se z Boží milosti podíleli na budování nového nebe a nové země. Podle tohoto ovoce se pozná, zda v nás žije Duch svatý, anebo zda jsme krutě mýlili.
Duch svatý je pokoj a mír. Je to zář lásky, je to sama láska. Ovoce má tu základní vlastnost, že je plodem stromu, výsledkem růstu a námahy, že je totiž korunováním práce a vzrůstu, takže je něčím sladkým, osvěžujícím a občerstvujícím. Proto žijeme duchovním životem jedině tehdy, když náš život je pro lidi občerstvením a nasycením. Duchovní život má u každého z nás vrcholit životem mystickým. Pak znamená skoro zakoušení sladkosti Boží v naší nadpřirozené lásce, kterou se spojujeme s Bohem. Proto řádnou a normální cestou duchovního života je, že nám Bůh není cizí, že radostně a sladce přemáháme hřích odporu vůči Bohu. Tak dosahujeme nejvyšší blaženosti pronikající a ovládající celý kosmos v srdci naší bytosti jedině v Bohu. Třebaže to není provázeno všemi pocity jednotlivých smyslů, zakoušíme to vnitřním obecným smyslem.
Blaženost v Bohu je základní plod Ducha svatého (Ga 5,22). Tato trvalé zakoušení štěstí vyplývá z dokonalého sjednocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání svých vztahů ke všem dobrům. Duch svatý je láska. Proto jeho první plod v duši musí být láska. Čím vyspělejší láska, tím zralejší je ovoce, a čím zralejší ovoce, tím větší uspokojení z jeho požívání.
Čím více je Bůh náš, tím více roste radost, druhý plod Ducha svatého. V masové spotřební společnosti jako by nám uletěla radost. Pravá radost jako by se vytratila z lidských srdcí. Člověk v zajetí koloběhu "vyráběj-užívej-vyráběj-..." se potácí mezi smutkem a lehkomyslným smíchem. Dovede se jen vysmívat levným vtípkům a slovním hříčkám, cizímu neštěstí, ale pravou radost nezná. Kdyby zakusil pravou radost, věřil by. Raduje se, kdo zná dobro. Nám však nestačí částečné, dílčí, těkavé dobro. Proto jsou mnozí lidé tak smutní, ustrašení a zatrpklí, že jsou v zajetí pomíjivého dobra. Spěchají od jednoho záblesku dobra k jinému zalesknutí se dobra. Postrádají pravou radost, protože odmítají pravé dobro. Vesmír v jejich srdcích vyhasl a ochladl.
Kdo však má Boha, ten má svrchované Dobro, jaké nepomíjí. Nikdo mu je nemůže vzít, takže není třeba se obávat jeho ztráty. Co mu svět může odejmout? A když mu svět něco odebírá, co tím člověk ztrácí? Ještě se rozběhne za těmi, kdo se ho snažili obrat o všechno, a třeba u něho zapomněli nějaký peníz, a tak jim ho sám odevzdává.
Bůh je věčný. Proto je shovívavý. Nespěchá s trestem. Dává příležitost k nápravě. Kdo žije v Bohu a podle Boha, ten se lehce přenáší přes oceány prostoru a času. Žije věčností a všechny vzdálenosti v časoprostoru dovede přeplout v naději a smysluplném očekávání. Chápe, že nelze skokem ani kotrmelcem najít řešení všeho, ale že je nutno umět vyčkávat. Prožívá smysl zla, bolesti a utrpení, chápe jejich nadpřirozenou hodnotu. Celý jeho život je zaměřen nadpřirozeně. Proto dovede nadpřirozeně prožívat bolest a smutek i osamocení, a objevovat jejich hluboký význam.
Proto je shovívaný, že poznává před Bohem svou vlastní nicotnost, i to, že sám tolikrát potřeboval a ještě bude potřebovat, aby také jemu Bůh posečkal. Proto je shovívavý k chybám, křivdám a urážkám ze strany druhých.
V Bohu jsme zakotveni. Jsme Boží děti. Rosteme ze života, který nám Bůh uděluje v posvěcující milosti, do dospělých přátel Božích a důvěrných spolupracovníků Syna Božího na spáse světa. Proto ve všech nalézáme bratry a se všemi jednáme bratrsky. Ovocem duchovního života z Ducha svatého je dobrota či dobrotivost, přívětivost, mírnost a pokojnost, věrnost či důvěra. Jako Bůh jedná laskavě, vlídně, tiše, dobrotivě, tak i ti, kdo jsou Boží, nutně usilují o totéž.
1. který z mrtvých vstal.
Třetího dne triumfu zla nad dobrem, kdy vládce světa byl opilý mocí, Pán vstal z mrtvých, lidstvo se probíralo z agónie. Srdce vesmíru se rozbušilo, aby se vyhaslý a studený svět znovu ozářil Pravdou a prohřál teplem Lásky Boží.
Bůh ukáže sebe, komu chce, jménem Ježíše Krista, našeho Pána. Pouze ti, kdo se odpoutají nad sebe samých, aby mohli následovat Boží milost ve skutcích i v opomíjení, jsou povznášeni nad všechny své výkony k čistému pohledu duše. Děje se to jednoduchým zřením, vždy otevřeným na dně našeho rozumu a daleko předstihujícím udýchané kulhání lidského přemítání omezeného na trojrozměrnost smyslům dostupného časoprostoru, do něhož kdysi bývalo uzavřeno naše tělo jako v hrobě.
Dnes se jim zjeví věčná Pravda, která naplní čistý zrak jednoduchým nazíráním duše, jehož podstata, jehož život, jehož úkony jsou patření, vzlety a let, který přesahuje stvořené bytí a meze časoprostoru. Dnes už je samé pohlížení vpřed, bez ohlížení se zpátky, bez vracení se. Blažené vidoucí oči, kterým Bůh ukázal své království a svou slávu, což je on sám. Pán Ježíš přichází s Otcem nebeským zbudovat si příbytek v srdci každého z nás, aby zde, v našem vnitřním životním prostředí zřídili své božské prostředí, a odtud, z lidského srdce řídili celý vesmír. Tam za prahem naší lidské chápavosti vlévá nám Pán svou nepochopitelnou jasnost na dno našeho rozumění. Otec se Synem vlévají do nás svou bezmeznou Lásku nad naši vůli a přesahující naše výkony. Naše vůle ve své nejhlubší touze po Bohu je ohnivá jiskra, životnost duše. Tam rodí Otec svého Syna a odtud plyne bezmezná Láska jich obou.
Nemůžeme však pochopit Boží dílo. Naše pojmy ho neobsáhnou. Všechny naše schopnosti se svými zákony zůstávají v koncích, dokud nepodlehnou zušlechťujícímu přetváření v posvěcující milosti. Milostí jsme obráběni a zduchovňováni Duchem našeho Pána. Milostí se stáváme Božími dětmi, a ne přirozeností. Všechny naše schopnosti jsou chabé ve svých výkonech, ale zušlechtí se světlem Boží Pravdy.
Jak závratnou radostí bylo naplněno až přes okraj zmučené srdce tvé, Maria, když se svět rozesmál radostným jásotem žen a učedníků, rozbíhajících se do všech končin od hrobu! Tak se potvrdilo, v co jsi nikdy nepřestala věřit a doufat, že Pán vstal z mrtvých! Kéž i v nás vstane tvůj božský Syn ke své slávě a velebnosti, abychom měli v poslední den účast na veškeré té nádheře, radosti i jásotu na věky.
2. který na nebe vstoupil.
Jásavá radost ze vzkříšení Páně se nese dál a dál. Poté, co vysvobodil duše spravedlivých v předpeklí očekávající jeho vítězství na dřevě života, ukázal se ve svém oslaveném Těle apoštolům, aby nikdo, ani Tomáš nepochyboval.
Nyní povznesme ducha a dobře chápejme, neboť se zde člověk vzdává všech svých přirozených schopností a jejich výkonů. Člověk přichází do stavu svého odpoutání a svého jednoduchého způsobu nazírání a do čistoty ducha.
Tento stav uprázdnění je oproštění ode všech obrazů. Náš jednoduchý způsob vzestupu je v poddajnosti k nazírání věčné Pravdy. Čistota ducha je sjednocení s Duchem Božím.
Živoucí sjednocenost s Bohem, kterou zakoušíme, je činorodá a stále se obnovuje mezi námi a Bohem. Když se navzájem dotkneme jako milenec políbí milenku, prožíváme rozdílnost, která nám nedovoluje ulpět na sobě. Ač jsme nad rozumem, nejsme bez rozumu. Zakoušíme, že působíme a jsme ovlivňováni, milujeme a jsme milováni. Když totiž v lásce zápasíme a bojujeme, nemůžeme tím zrušit ani odhodit svou stvořenost. Proto Boží vliv a naše vnitřní úsilí je poslední pojítko mezi námi a Bohem, kterým se s ním spojujeme ve žhavém polibku Boží Lásky. Živý pramen Ducha svatého, jenž nás spojuje s Bohem, má mocný tok. Proud Boží milosti je tak silný a strhující, že nemůžeme proniknout do závratných hlubin jeho bezedné Lásky. Tak v nás zůstává rozum stát a my bez obrazů nazíráme nepochopitelné bohatství, k němuž směřujeme. Takové jsou vlastnosti přirozenosti duše, její život a její činnost, jimiž je Bohu podobna v jeho svrchované ušlechtilosti. Tak je přirozenost duše prázdná a bez obrazů příbytkem Otce, jeho chrámem a jeho božským prostředím. Otec plodí svého Syna, neboli svou jasnost, před otevřenými póry duše. Vylévá svého Ducha, neboli svou Lásku, do nejhlubšího usilování nitra, ve kterém stále zápasíme o věčnost.
Ve svých úkonech zůstáváme stále podobni čistotě Božího ducha. Zakoušíme, jak vzhlížíme a cílíme k někomu jinému než k sobě. V úkonech své duše jsme pohybováni jeho Duchem, otevíráme se přetvoření Boží jasností a Boží Láskou. Proto jsme víc než přirozeně podobni Bohu. Jsme Božími obrazy a přáteli Boha z milosti. Když v sobě zakoušíme, že pracujeme a zápasíme o Boha a že se ocítáme pod vlivem Boží práce, poznáváme to v Božím světle a v Božím duchu prožíváme jeho vrcholnou Lásku.
V tomto sjednocení jsme jeden Duch, jeden život s ním. Nadále však zůstáváme jeho tvory. I když jsme přetvořeni v jeho světle a předuchovněni v Boží Lásce, přesto zakoušíme, že se od něho lišíme. Ač Boží Syn přijal naši přirozenost a stal se člověkem a tak posvětil lidskou přirozenost, neučinil nás sobě rovnými.
Vzhůru srdce! Povznesme svůj jasný pohled nad všechna nebesa a nade vše, co je stvořené, aby se nám mohl ukázat "probuzený život", který v nás spí, a v němž spočívá naše nejvyšší blaženost.
Dej nám, Pane, sílu vytrvat do konce. Dej nám slavně zvítězit, abychom s neutuchající radostí a úsměvem na tváři mohli opustit toto údolí sténání a slz, a byli přijati do tvého království a radosti a plesání až na věky věků.
3. který Ducha Svatého seslal.
Kristus neustal v nesmírném díle Boží Lásky ani po vstupu k nebeskému Otci, ale zanechal zde své Nejsvětější Srdce. Aby toto Srdce mohlo stále větší láskou rozněcovat naše srdce, seslal nám s nebe Božího Ducha, třetí Božskou osobu.
Když apoštolové zlomení a ochromení křečí smutku a chvějící se zimou úzkosti setrvávali za zavřenými dveřmi, tu je Maria shromáždila ve večeřadle. Tam si připomenuli, co mají konat na jeho památku. Oheň z nebe přišel a přetvořil ty malé, ustrašené lidičky v hrdiny. Duch Lásky na ně sestoupil. Dal jim křídla, aby se povznesli nad smutnou všednost a mohli těsnými dveřmi proletět. Duch Boží rozžhavil jejich srdce a zakalil je. Stali se živou pochodní Světla, pravými nositeli Krista, kalichem, přetékajícím jeho přesvatou Krví, která stále rozlévá na další duše.
Povaha věčného života se nám zrodila z Boha. Je jedno s Bohem a žije s Bohem v nás a z nás zase v Bohu. Nebeský Otec si nás svobodně vyvolil ve svém Synu, takže jsme Boží děti z milosti, a ne od přirozenosti. Boží milost je naší nadpřirozeností a naším věčným životem, jež nikdo nepozná ani nenalezne bez milosti.
Chceme-li nalézt věčný život a zakoušet Boha v sobě, musíme se ve víře a lásce dát povznést nad přemítavý rozum k přímému zření. Tak nalezneme Boží jasnost v sobě zrozenou, totiž obraz Boha, který přetváří naše prosté zření, takže tam nemůže proniknout žádný jiný obraz. A přece v nestvořeném světle můžeme poznat vše, co je méně než Bůh, když nám to chce odhalit.
Každý pohled vnímá Boží obraz nerozdělený a celý je každému vše a zůstává sám v sobě nerozděleně jeden. Ten obraz poznáváme jím samým, když jej vnímáme. Když jsme vytrženi a přetvořeni v jeho jasnost, zapomeneme na sebe a jsme s ním jedno. Tak žijeme v něm a on v nás. Přesto však zůstáváme nadále odlišeni podstatou i přirozeností.
Boží jasnost, kterou shledáváme v sobě, nemá počátek ani konec. Přesahuje meze každého časoprostoru. On nás objímá, proniká a povznáší k našemu jednoduchému nazírání. Chápavost našeho srdce je stále otevřená a my neochabujeme ani nejsme oslněni. Tak dosahujeme povahy věčného života zrozeného z Boha.
Koho jiného by Kristus učinil prvním a nejpovolanějším k rozdávání darů Boží milosti, než svou přesvatou Máti, v níž nalezly zalíbení všechny Božské osoby?!
Matko Božské milosti, Panno nejdobrotivější, přiveď nás, ubožáky ke svému Synu, aby si nás Kristus mohl přetvořit svým Duchem v Boží přátele a pravé spolupracovníky Boha na spáse lidstva a světa. Aby ze všech stran zněl jeden hlas: Sláva Božskému Srdci Ježíšovu, které nám vdechuje Ducha svatého a přes naše lidské srdce obnovuje tvář světa!
4. který tě, Panno, do nebe vzal.
Maria se naplno a nejvíc ze všech lidí podílela na spolupráci s Bohem při vykoupení lidstva a spáse světa. Bylo na místě, aby ji Pán povznesl s duší i s tělem k sobě. Avšak také nás všechny své milé děti zve a povznáší Bůh tam, kam uvedl jako první a na přední místo naši Máti Boží.
Když jsme s Bohem sjednoceni v jednotě Ducha svatého, tedy nás Pán vede k plodnosti a výkonům stejně jako trpělivosti a obětem.
V tom duchovním rozmachu z Ducha povznášíme své vnitřní nazírání k vrcholnému sjednocení s Bohem. Být sjednocen s Bohem, to je náš živý stav, který je věčný. Bůh přebývá v nás a my v Bohu. To sjednocení je živé a plodné. Stále se obnovuje v lásce a v nových návštěvách Božího Hosta. V tomto sjednocení je přitahování k následování, dávání a přijímání, působení a poddávání se vlivu. Nebeský Host přebývá v nás. Oblažuje nás svou návštěvou. Povznáší nás nad každé přemítání našeho rozumu. Prozařuje a přetváří všechny naše smyslům dostupné obrazy. Vede nás k našemu Pánu pustou pouští vesmíru, k Pravdě a Lásce bez smyslům dostupných opor. Tak nám dává Otec Syna a Syn navštěvuje náš nadobrazný pohled pronikavou jasností, jíž je Bůh sám. Shledáváme zde Boží jasnost v nás a sebe v ní a sebe s ní sjednoceny. Ačkoli nás tato Boží jasnost objímá, my ji neobejmeme, protože naše náruč je stvořená, kdežto Boží je od věčnosti. Třebaže v ní přebýváme jednoduchým způsobem, přesto ji nemůžeme zachytit ani podržet. Zde sledujeme Otce v Synu a Syna v Otci, neboť jsou jedna přirozenost. Tak tedy žijí v nás a dávají Ducha svatého, vzájemnou lásku obou, který je jedna přirozenost a jeden Bůh a s oběma v nás přebývá, protože Bůh je v sobě nerozdělený. Duch svatý nám dává sebe. Oblažuje nás svou přítomností. Rozněcuje ohnivý zápal naší duše. To je počátek a původ věčného milování mezi námi a Bohem.
Přitom zakoušíme podstatu "probuzeného života", když jsme s Bohem jedno nad všechny výkony lásky a úsilí z pouhé blažené osvobozenosti, v jednotě, v níž nikdo nemůže být činný kromě samotného Boha. Boží činnost je Bůh sám a jeho přirozenost. Při Boží činnosti však my vyčkáváme a pokorně se otevíráme svému přetvoření v Boží Lásce, třebaže se lišíme od Boží přirozenosti, protože nejsme totožní se samotným Bohem. Jsme tam však nad rozum bez přemítání v jasném nazírání. Proto nezakoušíme žádný rozdíl mezi Bohem a sebou. Jsme nad sebou samými v Boží Lásce. Tam už není žádné toužení ani přání, dávání ani přijímání, nýbrž blažená odměna veškeré svatosti a všech zásluh.
Po tom toužil Pán Ježíš, když řekl: "Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli jedno, jako ty a já jedno jsme." Ovšem ne všemi způsoby, jakými je Syn Boží jedno s Otcem v přirozenosti, protože Kristus je Bůh. A také je s námi spojen a my s ním, v jeho milosti a s ním milujeme Otce nebeského a stýkáme se s ním. V lásce a v setkání jsme také sjednoceni s naším Otcem nebeským, ne však totožni. Otec miluje nás a my zase Otce. Když milujeme a jsme milováni, prožíváme vždy rozdílnost a dvě bytosti, což je povaha věčné Lásky. Když jsme však beze všech výkonů lásky objímáni Otcem a Synem v jednotě Ducha svatého, tak jsme všichni jedno podobně jako Kristus, Bůh a člověk, je se svým Otcem jedno v jejich bezmezné Lásce. V téže Lásce pak máme všichni dokonalost v jednom blaženém zakoušení. To však není každému pochopitelné.
Kdopak nám v tomto slzavém údolí porozumí lépe, než Maria, přebývající s trojjediným Bohem v nebi, ale přitom se k nám stále sklánějící, aby každého z nás důvěrně vedla ke svému božskému Synu! Kdo jiný snáze dovede od nás odvrátit trestající ruku spravedlivého Boha, než Maria, která se právem nazývá Matkou milosrdenství, Útočištěm hříšníků a Uzdravením nemocných!
Stůj při nás, Paní naše, Prostřednice naše. Usmiř nás se svým Synem, k Synu svému nás přiváděj, Synu svému nás obětuj!
5. který tě v nebi korunoval.
Nebylo dost na tom, že byla Maria povznesena do nebe, aby se nám všem stala Bránou nebeskou. Král králů korunoval svatou Pannu na Královnu nebeskou. Povznesl ji vedle sebe, božského Vykupitele lidstva a světa.
Dvanáct hvězd koruny Panny Marie (Zj 12) představuje dvanáct výsad svaté Panny, a to ve čtyřech směrech, předně ve věčných úradcích Božích, za druhé ve svatosti, dále v její důstojnosti, a konečně v její oslavě. Předně je od věčnosti vyvolená, v ráji zaslíbená, proroky předpovězená a předobrazy nastíněná. Dále je bez poskvrny hříchu počatá, milosti plná a prostá jakékoli zlé žádostivosti. Pak je Panna ustavičná, Matka Boží, Pomocnice Vykupitele a Matka vykoupených. Konečně je vzata na nebesa, prostřednice milostí a Královna Církve, aby nám rozdělovala Kristem dosažené milosti.
V našem trpělivém bytí, jímž jsme sjednoceni s Bohem v jeho Lásce, začíná vyšší život, vyšší zkušenost a vyšší nazírání, totiž to, co přesahuje samu podstatu blaženosti.
Když je nám dopřána milost naší dokonalé proměny, při níž je omilostněna naše duše a touto milostí prozářená duše dokonale formuje a tedy omilostňuje i naše tělo, potom se dovedeme oprostit od přemítání a obrazů, kdykoli chceme, dostáváme se k vlastní podstatě bez výkonů. Jsme unášeni do bezbřehého oceánu nebeské Lásky, kde jsme docela uspokojeni. Máme totiž Boha v sobě a jsme blaženi ve své podstatě působením Boha. Jsme s ním jedno v jeho Lásce, nikoli v jeho podstatě ani v jeho přirozenosti. Pak jsme blaženi a zakoušíme blaženost v Boží podstatě, kde Bůh sám sebe požívá ve své nejvyšší přirozenosti. Zde je jádro lásky, které je nám skryto v temnotě a bezedném nevědění.
To nevědění je nepřístupné světlo, jež je Boží podstata a pro nás přesahuje podstatu, ale u Boha je to podstata. Bůh je sám sobě blaženost a sám sebe zakouší ve své přirozenosti. My pak v zakoušení Boha opouštíme sebe samé a ztrácíme sebe podle míry svého požívání, ne však podle způsobu naší podstaty. Naše láska a Boží láska jsou vždycky stejné a jedno v požívání, když Boží Duch do sebe vsává a pojímá naši lásku v jedno požívání a v jednu blaženost s ním.
To, že jsme jedno s Bohem, musí se rozumět v lásce, nikoli v podstatě, ani v přirozenosti. Boží podstata je nestvořená, kdežto lidská podstata je stvořená. To je nepřekročitelný rozdíl, Bůh a člověk. Proto, i když jsou spojeni, nemohou se stát jedno. I kdyby se lidská podstata rozpadla v nic, nemohli bychom poznávat, ani milovat, ani být blaženi. Avšak naše stvořená podstata vypadá jako neutěšeně pustá poušť, ve které Bůh žije a řídí nás. V této poušti musíme těkat bez způsobů a bez míry. Nemůžeme překročit hranice své podstaty k podstatě Boží jinak, než láskou. Proto jsme blaženi ve své podstatě, jestliže žijeme v lásce. Jsme také blaženost v Boží podstatě pouze láskou. Neustále žijeme ve své vlastní podstatě láskou. Neustále jsme naštěpováváni do Boží podstaty požíváním. Žijeme totiž s Bohem a Bůh se sype do nás jako zrnka přesýpacích hodin.
A první z lidí, kdo takto nezvratně dokonale žije, je Matka Páně. Za nejvyšší, nejoddanější lásku, Maria, požívá nejvyšší odměnu, největší radost, nejskvělejší nádheru a vrcholnou slávu nebeskou od milovaného a stále více milujícího Syna. Zasloužila si stát se Královnou nadhvězdnou! Jak úchvatná a stále se do nekonečna rozbíhající radost a neutuchající štěstí se z toho rozlévá i do našich duší! Jsi nám vzorem věrnosti, oděná nebeským Sluncem, jasnějším než všechna slunce vesmírná. Proto se tím vroucněji, tím důvěrněji a těsněji přimykáme k Marii, proto tím radostněji a oddaněji se utíkáme k Matičce Boží.
Zasvěcení
Maria, nade všemi požehnaná, zasvěcuji se ti s oddaností, úctou a láskou. Miluji tě, ale toužím tě milovat víc. Vypros mi u svého Syna Božího rozhojnění lásky k Bohu i k tobě. Pán mi ukládá: "Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sebe samého". Ale také mi ukládá milovat člověka víc než sebe samého, totiž milovat nepřítele, jako i Bůh dává svítit slunci a sesílá déšť na dobré jako na zlé, jimž dopřává čas k nápravě.
Ježíš si přeje, aby každý z nás byl dokonalý jako je dokonalý Bůh, Otec nebeský. I když jsi jedna z nás lidí, Královno nebeská a nadhvězdná, chci tě milovat nejen jako sebe, ale víc než sebe. Toužím tě milovat takovou láskou, jakou mám a chci milovat tvého Otce nebeského, Syna Božího i Ducha svatého, aniž bych tě zbožňoval. Vypros mi, abych uměl navěky milovat tebe, Maria, jako i sebe svrchovanou Boží láskou, abych ze všech sil miloval tebe a pak i všechno stvoření, které je Boží.
Jen v síle Boží lásky, zakalen v žáru výhně lásky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a prozářen plamenem Ducha svatého se mohu zasvěcovat tobě, Královno nadhvězdná, nezměrnou oddaností, úctou a láskou, ó, Ženo podle míry kosmu! Kéž tě miluji víc, silněji a účinněji, abych si v tobě mohl tím víc zamilovat tvého Syna Božího. Vtiskni mi správný tvar svého Syna, aby se nejen duchovně zrodil v mikrokosmu životního prostředí mého srdce, ale aby zde také dospěl do třiatřicátého roku svého věku, a mé tělo aby se podvolilo a ochotně dalo navěky přetvořit už nejen duší nesmrtelnou, nýbrž samotnou milostí posvěcující. Jen tak zůstaneme ve své Boží lásce šťavnatí a svěží a pouze takto bez újmy projdeme každou i tou nejčernější roklí vesmíru. Otec T.
 

Popelec 1. Pomni člověče, že jsi prach, jak sis nic nepřines na svět v to slzavé údolí tak si nic nevezmeš nazpět až smrt život přebolí vždyť jsi člověče zem a prach. 2. Vesmír pomine, klesne v prach, tělo se do země vrátí, dutě lká dunění hrud. Starce i jinocha sklátí dotykem kouzelný prut. Tvůrce pokyne, bleskne v tmách. 3. Že jsi, člověče, pouhý prach? S tělem ti Pán duši skloubil, určil ji k svým věčným hrám, tesal, sklenul ji a hloubil na Ducha svatého chrám. Nejsi člověče pouhý prach. 4. Proč jsi, člověče, bláto prach? Měchem pýchy zadul ďábel, chtíč vysušil tělo v prach, pak ti stavět kynul Bábel, čnít měl až do nebe, ach! hřích si tě vleče v mrákotách! 5. Bij si do čela syp si prach, neskládej naději v hlínu! křehký je života stvol, viz jej již dnes v hrobu klínu, co chce Bůh, ochotně vol vždyť jsi z popela, vždyť jsi prach Pomni člověče, že jsi prach! (br.Patrik Kužela) 22.II.41

Eucharistická obnova světa - Spolupráce s Kristem
"Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Ga 2,20), psal apoštol Pavel a tak stručně vyjádřil náplň celého svého života.
V síle tohoto poznání však konal větší dílo než mnozí jiní, obstál v nejrůznějším životním ohrožení, "v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častém odříkání, v zimě a bez oděvu" (2Kor11,27) nesl Kristovo jméno národům i králům a synům izraelským (Sk 9,15). V síle svého spojení s Kristem vytrval a převedl lidstvo ze slepé uličky starověku k novým výhledům v Kristu.
Jeho spolupráce s Kristem na obnově lidstva je nejlepším důkazem pravdivosti jeho vyznání: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Naším doporučujícím listem jste vy sami. Je napsán ne inkoustem ani na kamenných deskách, nýbrž Duchem živého Boha na živých deskách lidských srdcí." (2 Kor 3,2-3)
Obrácené a posvěcené nové lidstvo a svět v Kristu obnovený vydávají jediné nezničitelné svědectví toho, že Pavel nosil Pána ve svém srdci. To je neklamný výčet případů úspěšné transplantace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na místo ochablého a zraněného srdce lidského. To je nesporně radostná zvěst o neutuchajícím Srdci Ježíšovu, které pulsuje uprostřed vyhasínajícího a ochládajícího vesmíru. Bůh se rozhodl vládnout celému stvořenému vesmíru skrze lidské srdce. Maria je prvá z lidí, která dokázala, že se celý Bůh opravdu vejde do lidského srdce, aby odtud řídil celý kosmos.
V životě milosti je jistý zákon, zákon drtivé síly pro lenochy a změkčilce, zato svrchovaně povznášející pro ty, kdo se Kristu do krajnosti vydají a neúnavně to plní. Zatímco člověk spoléhající se jenom na své síly namáhavě a v potu tváře křesá pazourkem, aby vyloudil na přírodě trochu jisker, jimiž by si matně posvítil a ohřál zkřehlé tělo, v eucharistickém Kristu se nabízí Slunce všech sluncí, které svítí a hřeje všechny Boží tvory v čele s lidmi. Zatímco okolní vesmír ochládá a vyhasíná, jeho Stvořitel si dal tu práci, že v jednom jeho docela nepatrném místě uzpůsobuje lidské srdce, aby se skrze ně božskou mocí rozehříval a ozařoval, zkrátka obnovoval celý kosmos navěky. Je to úžasný termojaderný reaktor a zdroj nesmírné síly a světla. A kněz má z Boží milosti svěřenu úžasnou pravomoc, aby na oltáři spolupracoval s Bohem na spáse světa. Dennodenně se zde opatřují baterie božské energie, které kněz rozmísťuje do připravených srdcí, odkud chce Bůh osvěcovat svou Pravdou a ohřívat svou Láskou celé Boží stvoření. Člověk, a to i věřící a Krista přijímající, ovšem poněkud pokulhává ve své spolupráci s Bohem, totiž aby svěřenou božskou energii náležitě projevil a sdělil ostatním lidem a Božím tvorům. Tak dochází ke zkratům, a následným požárům lidského fanatismu a výbojům, které místo aby klidně svítily tak oslňují zábleskem pravdy, a místo aby klidně hřály tak spalují a ničí. Nejsou dost zavedeny přívody této božské energie z lidského srdce do života člověka jako jedince i jako příslušníka společnosti. A nebývají ani dost účinně využívány. Kolik milosti přijímáme, tolik práce musíme vykonat. Jak se naučit spolupracovat s Bohem na spáse světa? Jak budovat potřebné přívody a rozvody božské energie z lidského srdce, posvěceného přítomností eucharistického Krista? To všechno nám ukazuje pohled na probodené Nejsvětější Srdce. Jako se nám tudy poskytuje zdroj božské energie, tak se nám zde nabízí i poučení k správnému osvojení a používání této božské síly.
Bůh dává svou milost ne jako měkkou podušku k sladkému snění. Boží milost je plamenem lásky, který plane v lidském srdci. Pohání však i lidské ruce, až se na kovadlině mužné vůle promění ve svatý úkon práce, prováděný pod bdělým zrakem prozíravé panny s ženskou trpělivostí podporující mužné dílo tak, aby se ani sebenepatrný kvítek Boží přírody vlivem průbojného dobyvatele zbytečně neporušil.
Tohle platí už o jednotlivé milosti. Ve svatém přijímání eucharistického Krista však sestupuje sama vtělená plnost milostí do lidského srdce. Člověk přijímá samotného Dárce milostí. A přijme ho natolik, nakolik se pro toto přijetí náležitě otevře a připraví. Z toho vyplývá s železnou logikou, že dílo takového člověka se musí stát dílem samotného Krista.
Jde tedy o Kristovo dílo, a ne jen o zbožná přání, vzletné myšlenky, skvěle vyzdobená předsevzetí, ne pouze úchvatnou inspiraci, ale také o usilovnou práci za dovršení díla.
Kristovo dílo, a ne nějaké líbivé tretky či levná bižutérie. Tady jde o skvostné dílo nedozírné hodnoty, a ne výtvory jaké může vyprodukovat kdekdo ze světa, v němž nežije Kristus. Jedná se o díla, jež jsou přiměřená a hodná Syna Božího, který v tobě přebývá, žije a snaží se projevit navenek, díla Ježíše Krista.
V tobě přece žije Kristus a chce dosáhnout dospělosti a uplatnit se v jádru tvé bytosti. Nejsi žádný obyčejný člověk třebaže vyzdobený lidskými právy a důstojností, omezený tvor dovolávající svých nezcizitelných práv, ale většinou odmítající slyšet cokoli o svých povinnostech a bojící se práce jak ďábel kříže. Kdepak, ty nejsi obyčejný člověk, nýbrž Kristus, "v němž bylo stvořeno všechno" (Kol 1,16)
Jak v tobě žije Kristus? Jak často? Snad jednou do roka? Je přece pravda, že ve svatém čili dokonalém přijímání Krista vstupuje Boží Syn do duše příjemce.
Je přece pravda, dosvědčená každodenní zkušeností, že žijeme naplno v době častého přijímání Krista, dokonce tak intenzívního, že s jeho přijímáním začínáme a končíme každý den.
Jací hrdinové kosmického věku plní nebeského požehnání zde musí povstávat!
Jak vysoko musí převýšit požehnaná a milostí zdokonalená pracovní síla Božích spolupracovníků pracovní sílu dětí světa, kteří sbírají jen drobečky ze stolu milostí!
Jaká tajemná zář prozařuje tvář každého Božího dítěte po svatém přijímání Krista!
Jak se musí proměnit tvář země a tvář celého okolního kosmu, když tu začne někdo z přetékající plnosti svého milostí se stále plnícího posvěceného mikrokosmu ve vlastním srdci přečerpávat ono požehnání do okolí!
Jak bleskově se musí vytratit každý stín pohoršení z rodinného              a    pracovního    prostředí,   kde    působí spolupracovníci Boží!
Jaký úžas proniká příjemně překvapené tváře dětí světa, které zmohou jenom na udivené výroky: Hle, jak se milují!
Jak musí žasnout národy všech končin světa nad svatým plamenem pracovního úsilí Božích spolupracovníků, kteří jsou povoláni spravovat jako nebeští hospodáři celý vesmír!
Jak se při nové evangelizaci stále víc a jasněji ukazuje, že nejde žádné nové evangelium, ale o novou kvalitu toho, co se do nás jednou provždy otisklo při křtu svatém, o novou jakost životní zkušenosti s Kristem, stále víc a více se zabydlujícím v mikrokosmu našeho srdce i makrokosmu kolem nás!
A tak se to doopravdy děje. Bohu díky!
"Nuže, vejdi do své komnaty a zavři za sebou dveře." (Iz 26,20) A tam v tichém usebrání konej pravidelnou inventuru. Jaká je tvoje eucharistická bilance?
Jaká se podílíš na ovládání mikrokosmu ve svém srdci?
Jak se účinně a nezištně podílíš na hlavním poslání nebeské archy Církve svaté, jíž se plavíme časoprostorem vesmíru do věčného přístavu?
Srovnej, jak často jsi přijal eucharistického Krista a kolik svatých skutků jsi vykonal na sobě i pro jiné. Souhlasí počet tvých posil ze stolu Páně s počtem dobrých, krásných, pravdivých a láskyplných projevů, jež má uskutečnit právě Boží spolupracovník, tak často přijímající živého Krista do své duše? "Vždyť nás má ve své moci láska Kristova." (2Kor5,14)
Každá svatá posila ze stolu Páně je požár, šířící se z planoucí výhně Boží lásky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Je to plamen z ohnivého keře, který tě prožehne, spálí v tobě všechno porušené, co je v člověku, aby překoval meč v tvém srdci v pluh a zakalil jej k nové práci.
Běda tobě, kdyby měl tento plamen v tobě bez užitku vyhasnout! Běda tobě, kdyby se ale tento plamen měl rozhořet tak že by oslňoval místo aby pokojně zářil a fanaticky spaloval místo aby hřál k pookřání každého srdce!
Potom by ses pro Božího Hosta nestal příjemným příbytkem, ale nesnesitelným prostředím, vězením a peklem, do něhož Pán sestoupil jenom na tři dny, vězením, které však bude zrovna tak rozvráceno jako hrob v zahradě Nikodémově!
Kristus žije včera, dnes a zítra. Nehodlá však dělat ve světě další zázraky bez tebe a bez tvého srdce. Neklaď mu další odpor! Ať Kristus žije v neúnavné práci, v práci, která je hravá, ale přitom plně zodpovědná, v práci radostné, která se po Kristus už nemá čeho zaleknout. Všechny překážky jí totiž slouží jen ke zdokonalení.
Na tobě záleží, zda už přijde Kristovo království. Právě na tobě závisí, zda se konečně obnoví tvář země. Jedině od tebe odvisí, zda se začne šířit nové nebe a nová země. Zrovna ty jsi povolán k tomu, aby se s Boží milostí proměnil celý kosmos ve tvém srdci v božské prostředí.
Po Kristově vítězství nad světem, smrtí a ďáblem už nemusíš vyhlížet viditelná znamení příchodu Páně nahoře v oblacích, ale ve svém srdci. Už nemusíš prosit jako Eliáš, aby nebesa dala rosu s hůry, a vyhlížet mrak, který by zkropil horu Karmel, protože rosa milosti nepřetržitě někde kane na stůl Páně, kam jsi pozván k nebeské hostině, aby ses živil chlebem andělským.
Prací Božích přátel, kteří se pravidelně posilují nebeským chlebem, se celý mikrokosmos uvnitř jejich srdce proměňuje v Božské prostředí, a na tom jak my vynášíme z pokladu svého nitra do okolí závisí další postup našeho Pána světem, aby učil a uzdravoval.
Proto musí být život těchto Božích přátel životem Kristovým a jejich práce prací Kristovou.
Jedině takový život a taková práce mohou být spolehlivou bilancí tvého duchovního růstu z andělského chleba a místenkou na nebeské archy Církve svaté, kterou plujeme časoprostorem vesmírného oceánu do věčného přístavu.
Tato účast v nebeském raketoplánu není jen nějaké trpné čekání jedince, který by se připravoval do naší nebeské vlasti za zavřenými dveřmi své kajuty, nýbrž je to především radostná svorná práce všech Božích spolupracovníků ze všech končin světa na celosvětových a všekosmických úkolech naší všeobecné Církve, nestísněná úzkými hranicemi místními či národnostními výlučnostmi. TB (Pokr.)
 

Svatý Josef Hymnus z večerních chval Josefe, ať tě ctí šiky nebešťanů, ať tobě hlaholí sbory všech křesťanů, ty, slavný zásluhou nejsvětější, jsi vzdal do čisté ochrany Pannu. Když choť je těhotná, tajemný nosí plod, žasneš a drásá tě mučivých pochyb hrot, anděl ti zjevuje, že Duch ji zastínil, od Boha dítě má původ. Když Pán se narodil, chováš a kolébáš, v dalekém Egyptě věrně s ním prodléváš, když zůstal ve chrámě, hledáš a nalézáš, radostné slzy proléváš. Ostatní po smrti jsou v zbožné paměti, kdo palmu zaslouží, k slávě se rozletí, ty žiješ s anděly, zříš Boha tváří v tvář, blažený nad vše ponětí. Nesmírná Trojice ušetři prosící, Josef se přimlouvá, vlasti dej dosíci, ať je nám dopřáno zpívati na věky vděčnou ti píseň blažící. (přel.br.Patrik Kužela)

Maria učí svatému přijímání
3. Povolání Marie ke spolupráci na spáse světa
Všechny věci a události ve světě jsou pečlivě uspořádány podle Božího plánu. Před Bohem není nic náhodného. Proto jsou nemístné námitky lidí, co a jak by Bůh mohl na světě lépe uspořádat. Nepůsobí zde žádný zákon schválnosti, který by nám někdy chtěl ztrpčovat život, ani žádný těkající motýl Štěstěny, pro niž by se někomu poštěstilo a jinému naschvál přitížilo. Pokorně se skloňme před tím, co Bůh učinil, protože to jistě bylo dobré.
Když se člověk pyšně obrátil proti Bohu, tedy mohl nejrozmanitějším způsobem dosáhnout od Boha odpuštění. Někteří lidé marní čas úvahami ohledně možnosti, že Bůh by byl mohl připustit vtělení druhé Boží Osoby i tehdy, kdyby člověk nebyl zhřešil. Jenže pravda zůstává pravdou, že člověk se od Boha odvrátil, a Bůh ustanovil, že zachrání a obnoví upadlé lidstvo obětí svého Syna, který přijme lidskou přirozenost.
Bůh Otec chtěl, aby se jeho Syn vtělil a aby měl lidskou matku. Tak vstoupila Panna Maria do Boží plánu Záchrany a Obnovy člověka. Maria přijala tuto úlohu a tak se stala prostřednicí Božího Vykoupení.
Když Bůh povolal nazaretskou Pannu k vykupitelskému dílu, tedy ji pro toto dílo také připravil. Bůh totiž uskuteční vše, co chce, a to způsobem, jaký se liší od lidského způsobu jednání. "Mé myšlenky nejsou vašimi myšlenkami a mé cesty nejsou vašimi cestami." (Iz 4,3) Co Bůh takto koná, nečiní napůl, nýbrž dokonale a beze zbytku. Když něco stanoví, tak určí také prostředky a postupy, jimiž se toho má dosáhnout. Přirozeně všechno dobré, co vyšlo z lidstva, nemohlo už vycházet z lidstva uchýleného od Boha jinak, než ve spojení s příštím zadostiučiněním dosaženém smrtí Ježíše Krista. Ani Maria se nevymykala z tohoto všeobecného zákona. Maria se stala plnou milostí s ohledem na předjímané zásluhy a na předjímanou smrt Ježíše Krista. Maria se mohla stát prvním dítětem Milosti jedině prostřednictvím Kalvárie.
Avšak Boží dary jsou odměřovány posláním, které je uloženo každému z nás. Maria nemá rovného mezi tvory. Po lidské přirozenosti jejího Syna Božího neučinil Bůh na světě žádné podobné dílo. Bylo tedy vhodné, aby Maria přijala milost, převyšující milosti všech svatých. Kdo jiný z tvorů byl povolán přiblížit se více Nejsvětější Trojici? Kdo kdy vstoupil do důvěrnějšího styku s lidstvím Ježíše Krista, jež bylo prostředkem všech milostí pro lidstvo? Kdo byl důvěrnějším spolupracovníkem Ducha svatého v jeho díle posvěcení lidstva nežli Maria? Bylo tedy nanejvýše vhodné, aby tento tvor nebyl nikdy poskvrněn duchem hříchu. Mariino svaté mateřství bylo Bohu vhodným důvodem pro to, aby ji už předem uchránil společného údělu potomků pramáti Evy.
Musíme uznat, že Maria byla od počátku obdařena tajemným, hluboce rozumovým životem, a že byla nadána plností darů Ducha svatého. Právě jimi přesahovala všechny proroky a duchovní velikány starozákonního Božího lidu.
Maria byla plna milostí. Proto stále naplno zakoušela se svým Bohem život krásné nadpřirozené lásky. Bezvýhradně se poddávala Bohu, takže byla přetvořena v dokonalý nástroj Boží. Jako průtok veškeré milosti nekladla tomuto šepotavému vánku Ducha svatého ani sebemenší odpor. Sama se mu zasvětila. Jedinou její touhou bylo žít jen pro něho a plnit jeho svatou vůli. Oddala se Bohu tak bezvýhradně, že se docela zvláštním způsobem povznášela do Božích slov, jak Hospodin pronesl k Mojžíšovi, Izákovi, Abrahámovi, Jakubovi a k ostatním Otcům. Jako pravá dcera svého Božího lidu nejenže zpaměti ovládala hlavní přislíbení Písma svatého, nýbrž celým svým vnitřním životem se upínala ve svém myšlení a snažení k okamžiku, kdy bude moci dát život přislíbenému Vykupiteli.
Také mnohé jiné dcery Božího lidu věděly o těchto úžasných příslibech Božích, a proto snily o velkém štěstí stát se matkou budoucího Vykupitele. Vytvářely si krásné ideály o svých dětech, že snad právě jejich syn bude tím vyvoleným, na němž spočine Duch Páně. Maria však nesnila. Maria věděla, jaký bude Vykupitel, že bude Králem králů a Knížetem pokoje, že vykoupí lid ze všech jeho nepravostí. Maria si nevytvářely své sny, ani své ryze lidské ideály, nýbrž její ideál byl shodný s naplněním Boží vůle. Na rozdíl od jiných izraelských dívek nevztahovala Maria dílo Vykupitele na sebe, aby se snad díky vykupitelskému dílu svého syna nějak proslavila. Maria dovedla na sebe jedině zapomenout. Celé její myšlení, toužení a snažení upoutával Bůh a posvěcení Jeho jména a návrat jeho dětí z vyhnanství do otcovského domu. Duch svatý shromáždil všechnu ušlechtilost a skvělost starozákonního Božího lidu a překonal ji svými dary Duch svatý otevřel v Mariině duši prameny svých milostí, aby se tudy vylévaly k uzdravení hříchem postiženého člověka, k jeho osvěžení, ale i k probuzení života nového stvoření.
Celé dětství nazaretské Panny bylo řízeno Duchem svatým. Ten ji vedl v jejích modlitbách, touhách a záměrech, snahách a ideálech k uskutečnění vykupitelského díla. Duch svatý jí dal nepochybně předjímání brzkého příchodu spásy Izraele a blížícího se naplnění Božích přislíbení. Starozákonní Boží lid, vystavený zkouškám své víry, se tázal svého proroka: "Strážce, kolik zbývá z noci?" Tak se mohli současníci ptát Marie Panny: Jak pokročila noc? Kdy se rozední? A Maria by uměla odpovědět: "Přichází jitro, ale ještě je noc." (Iz 21,12) Radujte se, protože se už rozednívá, má duše to už ví, že se nový věk rodí ve mně. Maria je mnohem víc, než prorok Izaiáš. Svou milostí je skutečnou služebnicí Páně. Můžeme si být jisti, že její vzdechy, její modlitby, její touhy uspíšily příchod Vykupitele více než volání všech proroků a starozákonních Otců.
Maria zakusila přijetí živého Krista pouze jednou v životě. Ježto se ale dokonale připravila rozjímáním Božího Slova, stačilo ton celou její proměnu v důvěrnou spolupracovnici Boží na spáse lidstva. Tak nás Maria nejlépe ze všech tvorů připravuje na svaté přijímání, aby mohlo způsobit v každém z nás zázrak Boží lásky. B. (Pokr.)
+++
Po prijímání
Skry si ma do záňadria,
chcem počúť tlkot Tvojho srdca.
Pritlač ma pevne k sebe
a nepusť už.
Skry si mad do záňadria,
chcem dýchať Tvoju vôňu.
Pozvi ma do náručia
a mocne si ma drž.
Skry si ma do záňadria,
chcem byť tak blízko Tebe.
Naplň mi ústa svojím Telom
a napoj moju súš.
Skry si ma do záňadria,
chcem poznať hľbku Tvojho boku.
Voved ma v svoju ranu
a nepusť už.
Skry si ma do záňadria!    

O.Irenej

+++
Brněnská Akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (3)
2. Bůh je láska
Tyto myšlenky o vztazích mezi osudy mají svůj pevný filosofický a theologický podklad.
Už Písmo svaté mluví obrazně o jakémsi hlasu Božím: "Hlas Hospodinův nad vodami... Hlas Hospodinův je mocný, hlas Hospodinův je velebný. Hlas Hospodinův rozráží cedry... i cedry na Libanu... Hlas Hospodinův vyvolává ohnivé blesky, hlas Hospodinův otřásá bouří... Hlas Hospodinův ohýbá duby, se stromů strhuje kůru. V jeho chrámě všichni volají: "Sláva!" (Ž 28)
Odborně se tyto myšlenky nazývají "řešením otázky povolání". A nejde zde jen o kněžské a řeholní povolání. Pro každý stav a každé zaměstnání se člověk má cítit povolán přírodou a Bohem. Jen tehdy se bude cítit šťasten. Nebude totiž pracovat jenom jako placená síla, nýbrž jako umělec - tvůrce, vedený přírodou, to jest přirozeným sklonem, a Bohem, ať už jde o služku či lékařku, o metaře či univerzitního profesora. Nebude žít pro peníze, nýbrž pro štěstí a pro lásku.
"Sv.Tomáš Akv. (1224-1274)" - píše Bogliolo krásně - "řeší výstižně i dnešní problematiku této palčivé otázky, a to z mnoha důvodů. Především pro svou nepřekonanou nauku o životě a věcech. Ale také proto, že on sám byl jedním z nejzdařilejších případů povolání v dějinách vůbec: za své povolání bojoval a trpěl; své hrdinsky vybojované povolání prožil s vrcholnou věrností; a již ve 13. století nesmlouvavě hájil oprávněnost žebravého řeholního povolání proti světským kněžím útočícím na nové žebravé řády."
Podle Andělského Učitele má každá věc svou sílu a tedy i svůj hlas, ale úměrně své ontologické hodnotě, to jest podle stupně svého uskutečnění. Zlo jako by zahánělo a odpuzovalo od sebe pryč, kdežto dobro zve a táhne k sobě samo sebou. Dokonalé, uskutečněné věci a bytosti vyzařují sílu své hodnoty i navenek; nedokonalé a nedokončené, neuskutečněné hodnoty prosí o uskutečnění a dovršení. Dobří obohacují jakýmsi vyzařováním celé své okolí, špatní je neviditelně, ale neúprosně vyssávají a ochuzují.
Nejen věci, nýbrž především lidské životy jsou obetkány voláním, hlavně voláním mezi Bohem a člověkem. Prvním Božím zavoláním je člověk vyvolán z nebytí k bytí (k existenci); z "nicoty", z ničeho je vyvolán jako "něco". Bůh, chápaný dosud jako prosté Absolutno, jako prostá Osobnost, dostává nový vztah a stává se Bůh-Stvořitel, můj Stvořitel. Být stvořen, to znamená pro mne být zavolán osobně a zvláštním výběrem - v podobě tohoto mého já z nesčíslných jiných možností Boží tvůrčí síly.
Je tajemstvím Boží lásky, proč Bůh svou nekonečnou moudrostí vybral k bytí právě mne, a odmítl nesčíslné jiné možnosti, odmítl stvořit týmž tvůrčím konem jiné, a třeba i dokonalejší a vděčnější tvory. Ale přitom je naprosto jisté, že Bůh mě nevybral ani naslepo, ani z rozmaru, že měl své přesné, jasné cíle a plány. A proto Boží zavolání z nicoty k bytí a k životu obsahuje v sobě zahaleně volání ke všemu, co život přinese, volání ke všem ostatním životním posláním a cílům, volání k nesmírnému vnitřní bohatnutí a štěstí.
Povoláním člověka k bytí vzniká vztah "Bůh a já", který už nikdy nepřestane, z něhož se nedá uniknout. Bůh je volající a já jsem zavolaný a volaný stále. Při všech ostatních voláních může volaný člověk říci Bohu své svobodné "ne". Při zavolání k bytí člověk nemůže říci "ne", protože ještě není, teprve vzniká. Nemá možnost život přijmout nebo odmítnout, nýbrž prostě začíná být a žít. Tvořící, k životu volající Stvořitel se netáže nikoho ani na souhlas, ani na zásluhy: jsme, protože to Bůh chtěl a chce. A chtěl to, protože je láska. A chtěl mne, protože miluje mne (Sv.Tomáš, I,19,3a4) Zavolání k životu je tajemství. Je naprosto nezasloužené z naší strany. Je to dar, kterým člověk dostává od Boha sebe sama úplně zdarma, dar, který má své všechny důvody výlučně v Bohu, v Boží lásce. Zničit lidský život je proto jeden z největších hříchů. A je tím zvrácenější, ničí-li si jej člověk sám, anebo když člověka zabije jeho vlastní matka, a třebas ještě než se narodil. J.M.Veselý OP (Pokr.)