|
3. Studium a Angelicum
Má-li být práce O. Cormiera v dominikánském řádu pochopena správně, je
třeba ji vidět jako část onoho velkého úsilí o reformu Řádu, jehož
lidské kořeny sahají až k Otci Henrimu Dominikovi Lacordairovi, ale
především k Otci Vincentu Jandelovi. Bylo to vlastně v osobě O. Jandela,
kdy reformní hnutí, vzniklé za O. Lacordaira, bylo přijato a zavedeno
Svatou Stolicí v celém dominikánském řádu prostřednictvím jmenování Otce
Jandela jeho nejvyšším představeným. Jestliže však celé reformní hnutí
velmi vděčí nejvyššímu představenému O. Jandelovi, vazby mezi O.
Cormierem a O. Jandelem mají zcela zvláštní povahu. Byl to sám O. Jandel,
který zásahem, jež se dnes může zdát velmi zvláštní, vzal novice
Hyacinta Marii Cormiera z noviciátu ve Flavigny, ve Francii, kde Cormier
vytrpěl spoustu potíží pro své slabé zdraví, aby mohl zkušební dobu
završit v mezinárodním noviciátu u svaté Sabiny, v klášteře samotného
generála (73). Později bude Otec Cormier pracovat u svaté Sabiny jako
tajemník Otce generála Jandela. Bezpochyby to byla tato úzká spolupráce,
co přivedlo Otce Cormiera k rozhodnutí napsat zajímavou knihu o životě a
práci Otce Jandela. Jeho postava je v knize velmi příznivě popsána.
Vzhledem k podílení se Otce Cormiera na jandelovské reformě se rozumí,
že také jeho osobní úsilí o reformu Řádu by mělo být označováno za
jakousi podobu obnovy. Reforma, která započala v devatenáctém století,
musela být s ohledem na zničení a rozpad, jež postihly dominikánský řád
po francouzské revoluci a napoleonských válkách téměř všude, reformou
obnovy. Je však důležité přiznat, že tato reforma nebyla reformou obnovy
v běžném a obvyklém smyslu toho slova, podle něhož kterýkoli reformátor,
chtějící přebudovat něco zničeného, měl by to v nějaké smyslu obnovit.
Dominikánská reforma na konci devatenáctého století byla činností obnovy
ve významnějším smyslu, nakolik reformátoři po prostudování starobylé
dominikánské řeholní tradice si přáli ji obnovit za svých dnů v celém
jejím bohatství. Nebyl to pouze pokus obnovit věci v duchu svatého Otce
Dominika, nýbrž také pokus nabídnout lidem své doby a církvi službu v
podobě života, který nabyl za řadu století a pod vlivem mnoha svatých a
blahoslavených přesně vymezenou podobu, bohatou obsahem. Existují
historici, podle nichž myšlenka reformy a obnovy Řádu, uskutečněná po
francouzské revoluci, byl poněkud nakažena reakcí zpátečnických
politických kroužků či jistým středověkým romanticismem, jež v té době
kvetly. Tento rozbor je sporný. Pravdou zůstává, že i kdyby k nějakému
vlivu tohoto druhu došlo, reforma byla především úsilím o hlubokou a
vřelou zbožnost. V každém případě Otec Cormier pracoval ve světle této
reformy, i pokud jde o studium.
Avšak k úplnému pochopení souvislostí, za kterých došlo k zásahům Otce Cormiera na studijním poli, je třeba si uvědomit jiné reformní hnutí,
hnutí mnohem rozsáhlejší, než jaké je spojováno se jmény velkých
reformátorů dominikánského Řádu. Tímto druhým hnutím byla reforma a
vývoj teologického a filosofického studia pod vedením svatého Tomáše v
celé církvi. Znovuprobuzení tomistického myšlení souviselo, rozumí se,
alespoň nějakým způsobem s oddaností k tomismu, která nikdy z
dominikánského řádu zcela nezmizela. Byl to hlavně Otec Roselli, který
veden Otcem generálem Boxadorem, podněcoval zájem mnoha odpovědných a
moudrých lidí o uplatňování zásad, hlavních závěrů a metody svatého
Tomáše jakožto základních kroků jak čelit vědeckým těžkostem a problémům
v církvi té doby. Generalát Otce Cormiera však probíhal za pontifikátu
svatého papeže Pia X. (1903-1914). Už jeho předchůdce, papež Lev XIII.,
začal v církvi se zaváděním tak zvaného neotomismu. Je tedy zřejmé, že
když Otec Cormier začal uvnitř Řádu rozvíjet tomistická studia, jeho
snahy zapadly do reformy, která již probíhala s nadšením na různých
úrovních všude v církvi. Na druhé straně, ačkoli svatý Tomáš už získal
postavení, které v církvi zaujímá i dnes, období generalátu Otce
Cormiera nepostrádalo, pokud jde o církevní studium, dramatické momenty.
Všichni vědí, že to bylo právě za pontifikátu papeže Pia X., kdy "hereze
všech herezí" - jak ji právem sám papež charakterizoval - totiž
katolický modernismus, byl zkoumán a odsouzen papežským učitelským
úřadem. Ale je jasné, že vlastně rozumovými zbraněmi svatého Tomáše
církev napadla základní směry modernismu, hluboce odporující katolické
víře, čili pokus připravit o veškerý srozumitelný a myšlenkový obsah
samotnou víru.
Založeno Angelicum
Encyklika "Pascendi" proti katolickému modernismu byla zveřejněna v roce
1907. Otec Cormier dal zahájit první přednášky nového nejvyššího
řádového studia na mezinárodním Koleji svatého Tomáše (Angelicum) ve
školním roce 1909-1910. Čili v době, kdy boj kolem problémů modernismu
byl již velmi pokročilý. Tím zřejmě nabývaly na své časovosti snahy Otce
Cormiera, studovat v Řádu pro službu církvi svatého Tomáše. Nicméně
navzdory dramatičnosti situace jsem v jeho dopisech a prohlášeních,
které jsem studoval, nenalezl žádné stopy, že by Otec Cormier podléhal
panice. Zachoval si klidného ducha, plného úcty a lásky ke všem.
Nebyl-li Otec Cormier v roce 1909, kdy bylo založeno Angelicum, a v
letech následujících, otřesen bojem probíhajícím v církvi, jak překonat
krizi modernismu, neznamená to, že by si nebyl uvědomoval důležitost
služby, kterou vědecká činnost Řádu může církvi poskytnout.
Už jako provinciál v Toulouse psal Otec Cormier nadšeně o studiu
posvátné nauky pod vedením svatého Tomáše jako o službě církvi. Jeden ze
svých dopisů učitelům a studentům jeho provincie v koleji sv. Maří
Magdalény, ve slavném klášteře sv. Maximina, uvedl: "Zdůrazňujeme
oprávněně, že se týká nás, abychom nejen rozjímali, ale podávali druhým
nauku již rozjímáním zpracovanou". Krátce potom dodává, že chtěl
zdůraznit těm, jimž je dopis určen, "s jakou horlivostí byste měli
studovat a s jakou věrností jste vázáni držet se nauky "božského" Tomáše
...chcete-li ho následovat po stopách Otců toulousské provincie a
spolupracovat účinně na spáse duší" (74). Tyto řádky byly napsány roku
1871. Avšak i po mnoha letech, v době bezprostředně před tím, než bylo
založeno Angelicum, kdy Otec Cormier už zestárl a byl Generálem Řádu, je
patrná stejná horlivost pokud jde o nutnost studia posvátné nauky. Když
psal jednomu dominikánovi, který se právě připravoval k zahájení vyššího
studia Písma svatého, projevil se nadšený vznešeností tohoto studia,
podněcovaného vírou a zbožností: "Nejhlubší pravdy Písma a nejsušší
formulace víry se pro věřícího, který je hluboce zasažen svatostí a
dobrotou Boží, stávají "zpěvy, které zpívá s láskou": "cantabiles mihi
erant justificationes tuae (Ž.118, 54)" (75).
Podnikání Generála Cormiera, pokud jde o Angelicum, byla spíše něco
mimořádného pro moderní historii dominikánského Řádu. Ve středověku a
později existovalo samozřejmě vyší řádové studium, ale spadalo pod
bezprostřední, alespoň částečnou, pravomoc provincií, v nichž se
nacházelo (76). V moderní době si však generální představení brali přímé
pravomoci nad různými studijními středisky po celém Řádě. Angelicum bylo
toho důkazem. V Římě už existovala kolej u "La Minerva", studium, mající
dlouhou a značně výraznou historii, jež však spadalo pod pravomoc římské
provincie. Generál Cormier si přál založit nový ústav, mnohem
mezinárodnější a pod svým přímým vedením. Angelicum zdědilo mnoho po
svém předchůdci u La Minerva. Kromě jiného práva Papežské teologické
fakulty, kanonického práva a filosofie, udělená koleji sv. Tomáše římské
provincie, byla převedena na Angelicum. Přesto však Angelicum nebylo
prostým pokračováním starobylé koleje. Ne všichni profesoři byli
převedeni do nového studia. Kromě toho bylo Angelicum umístěno do právě
dostavěné nové budovy (77).
Nové právní a fyzické předpisy, vypracované pro dosažení vyššího
církevního řádového studia v Římě, představovaly však pouze vnější
stránky mnohem významnějšího záměru, který si generál Cormier vytýčil
pro Angelicum. Od samého začátku bylo jasné, že toto studijní
společenství mělo podle generálových úvah sloužit jako nástroj k reformě
celého Řádu. Bylo to vysloveno jasně, byť i jemně, když v jednom z pěti
Pokynů, určených "lektorům" a studentům, Otec Cormier říká: "Snažte se
tedy nezanedbat nic, abyste byli na výši vašeho vyvoleného poslání. Ta
míra dobré vůle a pracovitosti, která by řeholníkovi za běžných
okolností v klášteře stačila, aby svědomitě vyhověl řeholi a
nadřízenému, zde nepostačí" (78). Na jiném místě, ale rovněž v jednom ze
svých Pokynů pro Angelicum, když se zmiňuje o prožívání chudoby, říká
poněkud drsněji: "Odpovědní činitelé ať se s rozhodností zasazují v
otázce nadměrných požadavků těch Bratří, kteří si někde osvojili návyky
a chování jako zámožní či téměř jako šlechtici a spatřují v tom
důstojnost svého postavení, kdežto užívání prostých věcí považují za
nízkost" (79). A tak bylo s velikým idealismem dosaženo, že ve školním
roce 1909 -10 byla shromážděna skupina dvaasedmdesáti studentů ze všech
provincií, aby zahájila společný studijní život Angelika. Nejpočetnější
byla skupina Irů, mající 11 studentů. Pak jich zde bylo 8 z římské
provincie, 8 z toulousské, 5 z lombardské, 4 z filipínské a ostatní ze
Španělska, Rakousko-Uherska, Čile, Belgie, Polska a dalších provincií z
Itálie, Německa, Spojených států a Malty (80). "Politika" snažící se
vytvořit ze studijního společenství středisko řeholní kázně, byla pro
Angelicum určitě oprávněnou záležitostí. Prostředky k reformaci Řádu
téměř vždy závisely na tom či onom horlivém klášteře, kde byla naděje,
že opravdovost a především láska, které na tomto vybraném místě
rozkvétaly, budou dostatečně přitažlivé, aby pohnuly další kláštery k
reformě. Angelicum však bylo něco jiného, protože studenti tam byli
obvykle posláni svými provinciemi a zůstávali podřízeni rozhodnutím
provinciálů. Většinou se studenti na Angelicum nezapsali z vlastního
rozhodnutí, na rozdíl od situace v jiných reformovaných klášterech v
dějinách Řádu. A tak se na Angeliku objevili prostě z příkazu svých
nadřízených a nacházeli se v mezinárodním, velmi zvláštním klášteře,
navíc dopodrobna řízeném, jak uvidíme, samotným generálem Řádu. Záměrem
samozřejmě bylo, neponechat studenty, kteří Angelicum vystudovali,
trvale v Římě, nýbrž poslat je zpátky do jejich provincií, aby šířili
vznešené "zasvěcení", jehož se jim v Římě dostalo.
Navzdory zvláštnosti situace, očekávala politiku reformy, zvolenou Otcem
Cormierem pro Angelicum značná míra úspěchu. Spolu s dalšími reformními
opatřeními, zahájenými a prováděnými za jeho generalátu, zůstávají v
určité míře v Řádu ještě dnes dobré účinky tohoto pozoruhodného úsilí.
Nicméně zdá se zřejmé, že to byla právě tato reformní politika, co
vyvolalo značné potíže v chodu a vývoji Angelika. Muselo doházet k tomu,
že někteří řeholníci, vyslaní studovat na Angelicum a rozvíjet své
povolání, vůbec nechtěli sdílet život společenství reformovaného podle
plánu Otce Cormiera. A tak prožívali svůj pobyt na Angeliku jako období
exilu, dobu prožitou v chladném, tvrdém a někdy i málo důvěry budícím
prostředí.
Nehodí se, aby člověk, který neprožil ani krátký čas na Angeliku v
období nejsilnějšího vlivu Otce Cormiera, kritizoval záporná vyjádření,
která někdy proti Angeliku Otce Cormiera zaslechneme. Budiž však
dovoleno zmínit se o mnoha a mnoha vyjádřeních plných nadšení,
pocházejících rovněž od těch, kteří sdíleli život na Angeliku tak, jak
byl navržen Otcem Cormierem a jeho nástupci. A budiž autorovi dovoleno
vyslovit názor, že ideál dominikánské studijní pospolitosti tak, jak
vyplývá z různých dokumentů Otce generála Cormiera, adresovaných
"lektorům" a studentům Angelika, obsahuje mnoho věcí, které jsou stále
velice přitažlivé. Je to pravdivé zvláště pokud jde o studium.
Studium na Angeliku podle představ Otce Cormiera.
Angelicum tak, jak bylo v představách uvažováno a ve skutečnosti Otcem
Cormierem realizováno, nebylo nikdy navrženo jenom jako centrum přípravy
mladých pro čistě univerzitní kariéru. Vždy se na ně pohlíželo jako na
vrcholné studium - studium generalissimum - dominikánských řeholníků a
dalších, kdo chtěli oslavovat Boha a pracovat na spáse duší z milosti
Kristovy v církvi. Otec Cormier tak nikdy nevěnoval pozornost pouze
akademickým záležitostem. Ve svých Instrukcích mluvil obvykle o mnoha
věcech jako o řeholní kázni, či někdy mnohem otevřeněji o životě
duchovním, o životě klášterním a pak o životě intelektuálním. Ve
skutečnosti to budilo dojem, že pokud jde o vysokou spekulaci nebo
akademickou správu, Otec Cormier rád přenechával všechno snahám a
schopnostem "lektorů" (= profesorů). Kromě toho si byl dobře vědom
zvláštních problémů s potřebným začleněním do dominikánského života,
které někdy "lektory" trápí. O chudobě ještě píše: "Člověk, který
studuje, musí zvláštním způsobem myslet na své povinnosti v otázce
chudoby, protože je ponořen do svého studijního bádání, hrozí mu, že
propadne prakticky nevšímavosti, nebo že teoreticky pozbude správný
pojem chudoby" (81). Na jiném místě říká: "Studující člověk, pohroužený
do svého bádání a do svých úvah, zanedbá možná něco v praktické řeholní
kázni, jsou mu vyčítána opoždění, roztržitost, nedbalost v provádění
některých obřadů, nedostatečná pozornost ve službě druhým, v lásce k
nim, ve sdílení jejich utrpení" (82). Bylo by však známkou necitlivosti
a neodpovědnosti, kdyby si byl Otec Cormier neuvědomoval tyto potiže u
studujících. Pokusy Otce Cormiera vysvětlit tyto potíže nejsou v žádném
případě projevem pohrdání ani studujícími, ani samotnou spekulativní a
badatelskou činností. U každého dominikána se tyto povinnosti musí stále
včleňovat do života modlitby a lásky a podřizovat se mu, jak právě Otec
Cormier ukazuje.
Další zvláštní prvky, jimž Otec Cormier věnoval svou pozornost ve snaze
vytvořit na Angeliku vzorové dominikánské společenství, vysvítají v
podobě jakéhosi dosti složitého a uceleného předmětu jeho snah. Velice
se zabýval přesným prováděním slavení liturgie Hodinek a mše svaté.
Kromě toho se staral o vhodnost požehnání Nejsvětější svátostí v
klášteře Angelika. Zmiňuje se na jednom místě o této pobožnosti jako o
"večerní mši" (83). Dopodrobna se zabýval dodržováním mnohých řeholních
zvyků, které už v mnoha komunitách Řádu nebylo v posledních letech vidět
- požehnání, když se vychází z kláštera či při návratu; četba v jídelně;
opravování výslovnosti a přednesu; tonsura kleriků; kapitulum s
vyznáváním přestupků; prosby za zemřelé a týdenní procesí s Libera;
noční modlitby na neděli a slavné svátky; klášterní půst a půst
středeční, páteční a sobotní; nošení řeholního šatu mimo klášter;
kontrola dopisů ze strany nadřízených; nutnost mít druha (ne stejného)
při vycházkách studentů, a další věci. Ovšem tyto věci dnes už většinou
neexistují. Není cílem této práce rozebírat, zda alespoň některé z nich
by neměly existovat. Řeknu jen, že řeholní život, jehož byly součástí,
nepostrádá jistou velkolepost, povznesení...
Otec Cormier si uvědomoval že pravidla vnějšího chování nejsou ústřední
otázkou duchovního života: vnitřní život je jimi v jistém smyslu
nedotknutelný.
Nicméně má tato vnější kázeň nezanedbatelnou důležitost. "Všichni si
uvědomují, - píše Otec Cormier pro Angelicum - že dokonalost je
především záležitostí nitra, které je neproniknutelné. Avšak ví se, že
plnění povinností ve společenství slouží k naší dokonalosti a je jedním
z nejpraktičtějších a nejmocnějších činitelů" (84).
Řeholní povinnosti zvlášť doporučované Otcem Cormierem pro Angelicum
Dvou složek řeholního života, si Otec Cormier velmi vážil a doporučoval
je lektorům a studentům Angelika. Zůstávají živé i v konstitučních
snahách dominikánského Řádu dnes. Tou první je důstojné prožívání
chudoby podle požadavku slibů a evangelia. Otec Cormier vybízel všechny
na Angeliku, aby bydleli v prostých celách bez světských ozdob. Trval,
aby se pro běžné potřeby kláštera nakupovaly věci ne drahé. Naléhal, aby
lektoři cestovali pouze za účelem zdraví, studia a poutí (85).
Druhou řeholní povinností, zvláště zdůrazněnou slovy Otce Cormiera
dominikánům Angelika, a která je ještě dnes obsažena ve Stanovách, bylo
dodržování mlčení v klášteře. Všem dominikánským řeholníkům, kteří se
cítí tvrdě sužovaní a zbavení základního práva na klid hlukem našich
klášterů, výrazně vyhovují živé snahy Otce Cormiera o dodržování
klášterního mlčení. Řeholníkům Angelika generál říká, že vstoupí-li
nějaký cizinec do kláštera, musí vnímat atmosféru ticha. A pokračuje:
"Díky lásce se bude cítit jako doma. Díky tichu se bude cítit jako v
domě božím."(86). V další Instrukci, určené těmtýž posluchačům, hovoří o
užitečnosti tichého prostředí i kvůli studiu. Ticho v klášteře má
podivuhodnou moc vytvářet ovzduší míru, vhodné pro meditaci, kdy se lépe
dosahuje porozumění slovu Božímu a v důsledku toho pokroku v posvátných
vědách" (87). Otec Cormier byl tolik přesvědčen o vlivu ticha, že si
přál, aby dominikánští studenti je zachovávali, nakolik je to možno, i o
přestávkách mezi přednáškami (88). Navíc byl dostatečně zkušený, aby si
uvědomil, že ticho se porušuje nejen slovy, ale i jinými způsoby
sdělování. Proto dominikány Angelika nabádá, aby v jídelně, která je
"obrazem a připomínkou eucharistické hostiny" se vyvarovali posunků,
smíchu, výměny pohledů, atd. , jichž by si druzí povšimli a jež by mohly
u druhých způsobovat rozptýlení" (89).
Kromě chudoby a mlčení je z uvedeného už odkazu zřejmé, v jaké vážnosti
byla i na Angeliku opravdovost. Řeholníci nesmí nikdy mařit čas
chováním, které vede k rozptýlenosti. Když Otec Cormier mluví o kráse, o
vnější prostotě, která musí být pro Angelicum charakteristická, uvádí
dále, že neméně pěknou ozdobou místa by měl být Bratr sám, svým vhodným
a vážným chováním, jemuž je cizí veškerá lehkovážnost či netečnost, s
tváří usebranou, ukázněnou, plnou Boha" (90). Možná se bude některým
lidem zdát úvaha v posledním úryvku spíše podle francouzského než
obecného sklonu, ale řekl bych, že hodnoty, o nichž se zde hovoří -
pokud vyhradíme místo troše občasného humoru a rozptýlení - a slova
trochu přičísneme podle doby - si uchovávají svou platnost i pro
dominikánský život dneška.
Že Otec Cormier nedoporučoval pro Angelicum v žádném směru chování
truchlivé, zbavené radosti a veselí, lze jasně vidět z úryvku jedné z
jeho Instrukcí, adresovaných zvlášť lektorům na Angeliku. Mají se
věnovat vědeckému poslání Řádu ze všech svých sil, ale tak, aby látku,
kterou se zabývají, zpracovali "s úctou, chutí a láskou". A obezřetně
dodává, že tento způsob práce má být vidět, aby se k němu povzbudili
studenti, kteří obvykle "velmi kriticky sledují své učitele" (91). V
dalším úryvku, kde se zdůrazňuje nutnost skloubení života studia s
životem víry a poslušnosti, zaznívá stejný tón vnitřní radosti, který by
měl být typickou známkou dominikánského života. Říká: "Bylo by neštěstím
a nedostatkem moudrosti vyčerpávat se příliš studiem bez sklízení zásluh
a bez radosti z útěchy, jež z tohoto zdroje víry a poslušnosti mohou v
každém okamžiku bohatě sestupovat až k nim" (92). Ale pokud by si někdo
myslel, že pravá radost ze zbožnosti je možná bez opravdovosti a bez
řeholní kázně, ať pomyslí na kláštery, kde tyto věci nejsou přítomny:
"Bože můj, jaký nepořádek v bydlení, jaké to vpády světských osob, věcí,
myšlenek!" (93). Na druhé straně v klášteře, jakým, doufá, bude Angelicum, kde všechno má ráz vznešené prostoty, kde nic nemůže člověka
dráždit, ani hromadění svatých obrazů, v klášteře tohoto typu, říká Otec
Generál, pravý Řeholník volně dýchá; zde má zrcadlo své duše a svůj
odpočinek v Bohu... Haec requies (94).
Angelicum a duch lásky, jak to viděl Otec Cormier.
Vidíme zde hluboké produchovnění, které vnuká Otci Cormierovi všechny
vnější starosti o řeholní rodinu v Angeliku. Vše je uspořádáno k jednotě
s Bohem, k lásce vůči Bohu, který se vtělil do lůna Blahoslavené Panny
pro naši spásu. Tato láska vůči Bohu se přirozeně musí rozšířit v lásku
dominikánů mezi sebou navzájem. Tak se "lektoři" mají modlit za své
studenty! Právě jsme viděli, jak lektoři mají pracovat při vučování
studentů, ale kromě toho se musí s nimi modlit v chóru a i tam si
uvědomovat s radostí pomoc, kterou mohou poskytnout dobrým příkladem.
"Radujte se, učení lektoři, jejichž přítomnost na Hodinkách působí tak
dobrý příklad a jejichž vůně ctnosti, i v nejsušších předmětech, je pro
studenta, který je v pokušení zanedbávat svůj duchovní život, výzvou k
řádu, v němž plně vládne autorita" (95).
"Lektoři" mimoto nikdy nesmějí považovat studenty jenom za své
podřízené. Vždy s nimi musí jednat s úctou a stejnou úctu mají chovat i
vůči bratrům neklerikům. Musí zde být u všech v klášteře jednota srdce a
mysli. To samozřejmě vylučuje jakékoli rozlišování ve vztahu mezi
lektory a studenty nebo mezi studenty navzájem, založeném např. na
národnosti či podobných jiných hlediscích. Naopak, vše má probíhat v
jednotě, ve "zdravé, oživující a příjemné atmosféře výuky" (96). Všichni
musí hledat způsoby jak projevovat svou bratrskou lásku. Na tomto poli
musí prokazovat vynalézavost. Musí se chválit úsilí druhých, pomáhat
osobám poněkud nedůtklivým a povzbuzovat trpící.
Láska na Angeliku se však nesmí zastavit v klášteře. V tomto směru
mnohokrát Otec Cormier napomíná proti kolektivní pýše (97). Platí to i
pro akademickou půdu. Je proto třeba být pozorní a chovat se s dokonalou
úctou vůči těm, kdo patří v církvi k jiným školám a tradicím (98). V
jistém smyslu totiž by "lektoři" na Angeliku mohli nalézt svou pozemskou
odplatu v lásce vůči celé církvi. Toto je totiž příležitost, kdy mohou
"lektoři" u studentů - pocházejících z celé církve - jako u předmětu své
lásky získat určitoupozemskou korunu, zasvětí-li jim veškeré své úsilí
na dosažení "důkladnosti a srozumitelnosti" a nabídnou-li to s pokorou a
poctivostí. Touto korunou by byli právě jejich studenti, "rozdílní spíše
kvalitou než počtem, věrní, když ukončí kurzy, s naučeními, kterých se
jim dostalo, a horliví v šíření katolické nauky všude, nauky znamenitě
vybavené zásadami stále více milovaného a oceňovaného Andělského
Doktora" (99).
Dodal bych ze své strany, že je-li korunou "lektorů" takováto příprava
studentů, je pro studenty ctí přijmout a rozvíjet takovou přípravu.
Dílem lásky, o němž se Otec Cormier zmiňuje pokud jde o cíle, které
Angelicum má, se nevyčerpává samozřejmě apoštolát dominikánského Řádu,
ale je jeho znamenitým působištěm, plným přitažlivosti. Pokud by z
různých důvodů lidské slabosti a historických potíží nebylo v každém
okamžiku dokonale plněno, je to bezpochyby důvod k lítosti a k
prozkoumání, zda v samotném pojetí Otce Cormiera nebyly nějaké nesprávné
prvky. A zda snad chyběly další, které mohly být pro chod Angelika
významnější. Řekl bych však, že všechno podstatné a dokonce mnohé z
toho, co bylo druhotné v pojetí nejvyššího řádového studia zahájeného
Otcem Cormierem, stále vykazuje krásu, inteligenci a mocnou
přitažlivost, jež se ani do dneška nevyčerpaly.
P. Alfred WilderOP
V. ZNAMENÍ ČASŮ
Jak bylo řečeno, dějiny Angelika pro členy Řádu v jistém smyslu
začínají, když 4. srpna 1577, na svátek sv. Dominika, bylo u Minervy
založeno "Collegium Sancti Thomae de Urbe" -. Od roku 1727 zde mohli
"dosáhnout doktorátu z posvátné teologie" také nečlenové dominikánského
řádu. Lev XIII. 1882 připojil filosofickou fakultu a roku 1886 fakultu
církevního práva. Avšak dnešní Angelicum se zrodilo 19O6, kdy dekretem
sv. Pia X. bylo povoleno, aby "tato tak význačná Kolej se od této chvíle
nazývala Papežskou", a aby všechny akademické tituly zákonitě zde nabyté
ve filosofii, teologii a církevním právu, měly stejná práva a výsady,
jako tituly získané na kterékoli právně zřízené katolické universitě.
Nové sídlo naplánoval a dal postavit O. Cormier v letech 1908-9 v ulici
S.Vitale. Kolej byla otevřena nejen pro dominikány všech provincií,
nýbrž také pro světské duchovní a řeholníky i laiky jakéhokoli původu.
Filosofická, teologická a právní výuka a výchova se opíraly zásadně o
myšlenky sv. Tomáše Akvinského.
Jak se zvyšoval počet žáků, prostory na Angeliku přestávaly postačovat.
Pro záchranu vhodnosti a důstojnosti výuky se Otci M. St. Gilletovi,
generálnímu představenému, podařilo v roce 1930 přemístit Angelicum do
kláštera San Domenico e Sisto Nuovo v ulici Salita del Grillo 1,
zbudovaného sv. Piem V. (1504-1572). Podle myšlenky zakladatele se vždy
jednalo o vzorový klášter studia a výchovy O.P. V tom smyslu klášter
hostil papežskou universitu Angelicum tak, aby jak vyučující, tak
studenti O.P. zůstávali řeholníky s dokonalou kázní a jejich "apoštolát"
spočíval ve "studiu". Převor kláštera mohl být současně také
představeným studia. V roce 1963, 7. března - na svátek sv. Tomáše -
byla dekretem "Dominicanus Ordo" Jana XXIII. «Papežská universita Angelicum» prohlášena za
"PAPEŽSKOU UNIVERSITU SVATÉHO TOMÁŠE V MĚSTĚ
ŘÍMĚ" - PUST. Při teologické fakultě vznikají "Ústav spirituality"
a
"Mater Ecclesiae" pro profesory náboženských věd, zřízené dekretem z 1.
května 1972. A konečně v roce 1974 byla schválena fakulta Sociálních věd
(100).
Tyto rostoucí úkoly, které nám církev svěřila - prohlašují dominikáni -
zavazují především k větší věrnosti učitelskému úřadu církve. Kromě toho
také k našemu většímu vzájemnému sdílení, čili k stále hlubší spolupráci
mezi námi, žijícími dominikány. Konečně důvěra, kterou nám projevuje
pozemská církev, dokazuje a předpokládá stále větší životnost neustálého
"communio sanctorum" - společenství se svatými a jejich s námi, zvláště
pomoc našich světců. Mohli bychom z ní vyloučit Otce Cormiera?
Pokud jde o Angelicum, jako jeho zakladatel se Otec Cormier vyznamenal
alespoň třemi zvláštními způsoby:
1) dne 20. listopadu 1994 byl prohlášen za BLAHOSLAVENÉHO. Tím se
Angelicum stalo zatím jedinou papežskou universitou, jejímž přímým
zakladatelem je "světec".
2) Zázrak Otce Marie Cormiera, pro který došlo k blahořečení, se stal O.
JIŘÍMU MARII VESELÉMU O.P., bývalému žáku a později docentovi téže
university (1968).
3) Římský Velekněz Jan Pavel II., který slavnostně vyhlásil blahořečení,
dosáhl doktorátu na Angeliku (1948).
Jak už bylo zmíněno, zázrak se stal za komunistického terorismu, a to v
Želivě, v premonstrátském opatství předělaném na "lágr". Želiv - Siloe
se nachází v jihovýchodních Čechách, čili v České provincii, kterou
blahoslavený obnovil v roce 1905. Na témže území žila dominikánská
terciářka Zdislava (1253), jejíhož blahořečení dosáhl blahoslavený
Hyacint v roce 1907. Svatořečena byla roku 1995. Žila zde také ctihodná
Matka Rajmunda, která shromáždila skupinu dominikánských terciářek,
přidružených blahoslaveným k O.P. v roce 1908. A konečně, jedná se o
vlast dominikánského terciáře "Fra Tomáše", kardinála Josefa Berana,
pražského arcibiskupa (1970), přijatého do III. řádu O.P. blahoslaveným
Hyacintem Cormierem v Římě během jeho teologických studií (1907-9). Žil
a zemřel jako mučedník a roku 1993 bylo zahájeno jednání o jeho
blahořečení. (101)
Když Karol Wojtyla byl ještě arcibiskupem v Krakově, jako účastník
různých komisí vatikánských Kongregací často jezdil do Říma. A nikdy
neodmítl pozvání svého bývalého kolegy z Lublinu P.V.F. Bednarského
O.P., který ve své skromné cele na Angeliku nabízel vřelé pohostinství
nám, slovanským dominikánům, abychom probrali s milovaným a ctěným
bývalým žákem Angelika problémy doby, světa a církve... a Slovanů. (102)
Avšak návštěva v sobotu 17. listopadu 1979 byla zcela jiná. Karol Wojtya
- tehdy už Jan Pavel II. - přišel vzpomenout stoletého výročí encykliky
"Aeterni Patris", vydané Lvem XIII. dne 4. srpna (svátek sv. Dominika)
roku 1879, o důležitosti filozofické a teologické nauky svatého Tomáše
Akvinského.
"Je podzimní odpoledne... poprchává. Jan Pavel II. vystupuje svěžím
krokem po schodech... vstupuje do presbytáře (chrámu San Domenico e
Sisto Nuovo, Angelika), kde pokleknul před oltářem, spočinul v modlitbě,
jak to dovede on, jako by to nebyla jen rozmluva s Někým, ale jako by
byl opravdu mimo hmotný svět, který ho obklopuje. Pokaždé, kdy se papež Wojtya takto usebere k modlitbě, je to viditelným a přesvědčivým
příkladem, jak by se měl každý člověk "chovat" v ovzduší modlitby"
(103).
Pak se před něho postaví dominikáni za zpěvu starobylé antifony na
počest svatého Dominika - "O Lumen Ecclesiae". Velký sál je přeplněn a
na tvářích se zračí hluboké dojetí... " K vzácnému hostu se slavnostním
oslovením obrátí P. Vincent De Couesnongle, generální představený O.P.,
a jménem celé dominikánské rodiny vyjádří nejhlubší vděčnost za projev
zvláštní přízně, projevené Veleknězem naší - a "své" - universitě a
obnoví závazek věrnosti dominikánskému poslání" (104).
Dne 4. února 1980 Jan Pavel II. překvapil dominkánskou rodinu krásným
dopisem, v němž se kromě jiného říká: "Moje návštěva na Angeliku dne 17.
listopadu 1979 ... mi umožnila oživit si četné vzpomínky na období dvou
let (1946-1948), během kterých jsem také já byl jedním ze studentů této
university. Bylo pro mě důvodem k radosti, když jsem mohl zjišťovat, že
se zde vytrvává a pokračuje ve studiu, výuce a šíření teologie a
filozofie za přispění příbuzných věd" a že se obnovují programy s
mimořádnou životností. "Jistě, na žádné univerzitě se nikdy nemůže
považovat práce na obnově za ukončenou. Je neustále potřeba postupně
doplňovat profesorský sbor, tak jako je zapotřebí neustále čelit
neodkladným věcem, včetně problémů hospodářských, kterých na širém poli
kultury bez ustání přibývá... ".
"Rovněž mě potěšilo, když jsem se dověděl, že dominikánský Řád vyvíjí v
současnosti na základě velmi vhodných rozhodnutí, učiněných na poslední
generální Kapitule, výjimečné úsilí, jak zajistit universitě Angelicum
nutné prostředky, jež by umožnily pokračovat v jejím poslání za lepších
podmínek. Hledání těchto prostředků, které poskytnou pevnou a přiměřenou
základnu, je jedním z nevyhnutelných prvků celkového plánování. Mou
velmi vřelou touhou proto je, aby na něm spolupracovaly všechny
provincie Řádu a všichni členové dominikánské rodiny. Bývalí žáci, dnes
rozsetí po světě, tak budou moci hmatatelně projevit Angeliku svou
vděčnost. Ale i jiní dobrodinci najdou způsob, jak projevit úctu, kterou
chovají k práci vykonané touto universitou a ke službě, kterou prokazuje
katolické církvi, a světové náboženské a lidské kultuře... ".
"Všem ... udílím ze srdce své Apoštolské požehnání" (s. 47-50).
Hle,
cesta blahoslaveného - "profesora dobrého příkladu" - jak dospět k
"dobrému žákovi".
Otec Cormier totiž nebyl doktorem ani filozofie, ani teologie, ani
práva. Proto žertovně říkal, že je povinen být "profesorem dobrého
příkladu". A byl jím. Avšak tím, že Angelicum založil a dal mu pravidla
- studijní řád - pro vyučování, pokračuje Zakladatel ve výuce v osobě
každého profesora na Angeliku. Jeho duch oživuje tedy také "učitelství"
studenta Wojtyy i na stolci apoštola Petra.
Blahořečení Ctihodného Služebníka Božího bylo úředně oznámeno v "Informazioni
Domenicane Internazionali" (I.D.I. - Mezinárodních Dominikánských
informacích), vydávaných u sv. Sabiny v Římě - na Aventinu, počínaje
měsícem květnem 1994 (s. 93-99) až do prosince. Důležitá jsou také první
čísla 1995.
Matylda D Errico se zabývala zázrakem v článku Cosí padre Cormier mi ha
salvato dell inferno del lager (Tak mě otec Cormier zachránil z pekla
lágru). Slavnost (22-24) v San Domenico e Sisto Nuovo (Angelicum) tatáž
autorka popisuje v článku Il Papa ritorna nella «sua Universita» (Svatý
Otec se vrací na «svou Universitu») (105).
V číslech z 21.-22. listopadu a z 24. listopadu 1994 L Osservatore
Romano hovoří o pěti blahořečeních (Cormier, Anežka Galand, Maria
Poussepin, Eugenia Joubert, Claudio Granzotto). V Messaggero se O.
Pietrossillo dne 25. listopadu zabývá návštěvou svatého Otce v Angeliku
a jeho Průkazem o studiích a doktorátu (1948). L Informazione (z 25.
listopadu, s. 11) přináší článek Angela Zemy: "Il Papa torna studente"
(Svatý Otec se vrací do studentských let), v němž se mimo jiné říká:
Nabitá Velká posluchárna, jež byla pojmenována po papeži, potlesk, když
se objímá s otcem Veselým, zázračně uzdraveným prostřednictvím nového
blahoslavence Cormiera... Ohlušující potlesk ve chvíli, kdy se obejmou
Wojtya a Moravan Jiří Maria Veselý, na svých 86 let pěkně vypadající,
uzdravený zázračně v padesátých letech na přímluvu Otce Cormiera ze
smrtelné nákazy v komunistickém lágru v Československu. On, dnes už
slavná osobnost, je nejšťastnějším člověkem večera. Ale i papež srší
radostí. A bez potíží sestupuje po 18 stupních schodiště, po němž
vystupoval opíraje se o hůl. - Článek provází fotografie Wojtyly jako
studenta a stránka z dizertační práce (1948).
Po návštěvě došel Otci Veselému následující dopis.
STÁTNÍ SEKRETARIÁT
První odbor - Všeobecné záležitosti
Z Vatikánu, 28. listopadu 1994
Důstojný Otče,
při návštěvě Svatého Otce na Papežské Universitě sv. Tomáše Akvinského,
veden přátelským smýšlením, jste mu nabídnul na znamení hluboké
oddanosti jako dárek svazek "ZÁZRAK BLAHOSLAVENÉHO HYACINTA Marie
CORMIERA O.P.", doprovázený srdečným věnováním. Svatý Otec si přeje
poděkovat Vám ze srdce za tento důkaz věrnosti i přátelství, které Vás k
tomu vedlo. A zároveň - výměnou - přeje a vyprošuje pro Vás hojnost
projevů nebeské přízně k rozhojnění duchovního nadšení - za pomoci a
podle vzoru svatého Dominika, svatého Tomáše a nového Blahoslaveného.
Jako záruku těchto darů Svatý Otec obnovuje smírné apoštolské požehnání
a velmi rád je dává i všem osobám Vám drahým. Používám této okolnosti,
abych Vás ujistil o opravdovosti křesťanské úcty
Vám důstojný Otče
nejoddanější
Asesor
--------------------------
Důstojný Otec
P. JIŘÍ MARIA VESELÝ
Papežská Universita sv. Tomáše
Largo Angelicum, 1
00184 ROMA
Avšak všechny tyto četné publikace a projevy, si vyžádají samostatné a
ucelené zpracování, spolu s dalšími, početnými.
* * *
Jednání o blahořečení bylo ztíženo nedostatkem písemných dokladů o
chorobě a jejím léčení v Želivě. Bylo-li tam totiž "zakázáno onemocnět",
nemohly být doklady o nemoci. Zachraňovaly nás přísahy očitých účastníků
internace. (106) K jednání o blahořečení se pro O. Veselého připojovaly
i práce při výročích cyrilometodějských : 1969, 14. února - 1100 let od
smrti a pohřbu sv. Cyrila v Římě u Svatého Klimenta; 1985, 6. dubna -
1100 let od smrti sv. Metoděje ve Starém Městě Rostislavově na Moravě.
Mezi to se vsunovaly roky 870 - jmenování a vysvěcení Metoděje na
arcibiskupa Moravanů; r.873 návrat z vězení a převzetí úřadu na Moravě;
r. 885 Metodějova smrt; r. 886 rozehnání Metodějových žáků franským
biskupem Vichingem...
Vrcholným bodem bylo však prohlášení sv. Benedikta, Cyrila a Metoděje za
spoluochránce Evropy v roce 1980. (107)
Za těchto okolností píše generální představený O.P. P. Vincent
Couesnongle následující dopis:
Prot. 12/82/440
P. Jiří M. Veselý O.P.
Universita sv. Tomáše
Angelicum Řím
Drahý Otče,
raduji se s Vámi pro Vaši činnost o živých dějinách Církve v
dobách minulých i přítomných. Stačí připomenout Vaše studie o sv.
Cyrilovi a Metodějovi, a Vaši lásku ke Služebníku Božímu Otci Hyacintu Cormierovi.
Seminář, Vámi organizovaný na Angeliku, mě zajímá mimořádným způsobem
pro jeho ohlas v životě - i současném - našeho Řádu.
Raduji se s Vámi i pro Vaši práci ve "Světovém výboru" pro usměrňování
informací stran "Sjednocené Evropy", v nichž se obrážejí objevné
myšlenky svatých Patronů Starého světadílu, Benedikta, Cyrila a
Metoděje.
Děkuji Vám za Vaše modlitby za Řád a za toho, jemuž byla uložena
odpovědnost za vedení.
Řím 20. dubna 1982
Fr. Vincent de Couesnongle O.P.
magistr Řádu
Konvent Sv. Sabiny
V roce 1982 uplynulo 150 let od narození Cormierova. Švýcarský
dominikánský časopis SOURCES - Zdroje, napsal: "Dne 8. prosince 1982 se
bude slavit 150 let od narození Otce Cormiera. A tak již v únoru byl
uspořádán na Angeliku v Římě seminář, aby se to připomenulo. Má velký
význam vyvolat před nás jeho život, který byl prožíván v okolnostech
zdrcujících, ale provázen známkami přítomnosti Prozřetelnosti.
Mimořádným způsobem Cormier naléhal na výchovu v noviciátě a ve
studijních domech. Podporoval university ve Friebourgu (Švýcary), v
Lovani (Belgie) a v Jeruzalémě. Ale především jsme jeho dlužníky za
založení Angelika v Římě! (108)
Seminář vedl O. Jiří Maria Veselý v druhém semestru 1981 - 1982.
Zúčastnili se ho početní studenti téměř ze všech světadílů. Vědecké
přínosy jsou uveřejněny i v této naší práci (část IV). (109) Možná, že
to nebyla "náhoda", když schválení k uveřejnění přednášek ze semináře
došlo k Otci Veselému dne 17. prosince 1982. Je to den smrti Cormierovy
1916 u Svatého Klimenta. A téhož dne došel současně i osobní dopis
generálův: "Drahý Otče, jak vidíte, posílám konečně schválení Vaší práce
o Otci Cormierovi. Přidružuji se i já k díkům "censorů" za Vaše celkové
přepracování knihy. Kéž Vám žehná Otec Cormier, Vám osobně a celé české
provincii. Připojuji co nejsrdečnější přání k Božímu narození, a přání,
aby i přicházející rok byl opravdu šťastný pro Vás a pro všechny, kteří
jsou Vám drazí..."
Seminární sbírka příspěvků "Stalo se v Evropě" měla ještě téhož roku
1983 druhé vydání. V něm bylo uveřejněno i poděkování Jana Pavla II.:
Státní sekretariát z Vatikánu
30. září 1983
Důstojný Otče,
do zdejšího Sekretariátu došel dopis, v němž zároveň s Otcem
Wojciechowskim žádáte, abychom předali Svatému Otci jako dárek Váš
spisek "Stalo se v Evropě". Svatý Otec si vzal a přečetl zaslaný dárek a
pověřuje mě čestným úkolem, abych Vám vyjádřil jeho upřímné díky za
takový dárek a za přátelství, jež Vás k dárku pohnulo.
S přáním dalšího růstu ve Vašem pastoračním díle i v životě z víry,
Svatý Otec - s hlubokou vděčností - posílá milostiplné apoštolské
požehnání Vám, spolubratřím, i pro všechny osoby Vám drahé.
V hluboké úctě
oddaný v Pánu
E. Martinez, pov.
Důstojný Otec
P. Jiří Maria Veselý OP (110)
Ve zmíněném "Světovém výboru" pracoval také generální představený
Tovaryšstva Ježíšova, tehdy rektor Východního ústavu - Istituto
Orientale - v Římě, P. - H. Kolvenbach. Dne 23. února 1984 napsal Otci
Veselému:
Drahý důstojný Otče,
dovolte mi, abych Vám poděkoval z mého celého srdce
za krásnou knihu, kterou jste mi laskavě daroval při příležitosti svátku
svatých Bratří Cyrila a Metoděje (14.II.). Mimoto, nedávná návštěva
Vašeho Otce generála mi pomohla pochopit ještě hlouběji případ jeho
předchůdce (P. Cormiera). S celou svou vděčností, sjednocen v modlitbách
Peter - Hans Kolvenbach S.J.
Borgo Santo Spirito
Po dokončení italského rukopisu této práce o bl. Hyacintovi Marii
Cormierovi poslal generální promotor jednání o svatořečení členů Řádu
sv. Dominika, Otec Inocenc Venchi O.P. Otci Veselému kopii následujícího
dopisu:
Generálnímu Magistrovi O.P. Řím, Sv. Sabina
Timoteji Radcliffovi O.P. 24. února 1996
Milý Otče Magistře,
před několika dny mi Otec Flannan předal spis o bl. Hyacintovi
Cormierovi, sestavený Otcem Veselým, a žádal mě o můj názor. Jde o
krátká, vědecky doložená pojednání, připravená různými dominikánskými
autory, zaručenými odborníky - pro určitý druh semináře, uspořádaného na
Angeliku, v době před blahořečením.
Hodnotím je jako užitečné pro zveřejnění: tím více i proto, že současná
bibliografie o P. Cormierovi je chudá. Mluví se o něm mnoho, avšak v
rozlišných souvislostech.
Upřímně
Fr. Innocenzo Venchi O.P.
post. gen.
* * *
V. BL. HYACINT MARIA CORMIER
- "ZNAMENÍ ČASU"
K Ježíšovi přistoupili farizeové a saduceové, aby ho pokoušeli. A
žádali, aby jim ukázal znamení s nebe. On jim odpověděl: "Když nastane
večer, říkáte: Bude pěkně, neboť se nebe červená; a ráno : Dnes bude
nepohoda, neboť se nebe červená pochmurně".
"Vzhled nebe tedy umíte posoudit, ale znamení časů posoudit nedovedete?
Pokolení zvrácené a cizoložné žádá znamení, ale nebude mu dáno znamení,
leč znamení proroka Jonáše".
A nechal je a odešel (Mt 15, 1-4).
Farizeové a saduceové byly dvě různé "sekty"; farizeové byli věrni
písmenům Zákona (dnešní fundamentalisté); saduceové byli pro výklad
velmi volný. V nepřátelství proti Božímu Synu se však spojili. Žádali
"znamení s nebe", totiž důkaz, že ho posílá Bůh. Spasitel jim říká, že
bude dáno "znamení Jonáše" : jako totiž byl Jonáš tři dny v nitru ryby,
a pak vyšel živý - tak bude Syn člověka tři dny v nitru země, a pak
vstane z mrtvých.
Židé totiž již měli různá "znamení s nebe" o příchodu času spásy. Jan
Křtitel volal na poušti: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království
nebeské" Mt 3, 2) Tak to předpověděl prorok Izajáš. A Spasitel
upozornil: "Přišel Jan a naložili jste s ním podle své vůle". Přišli
mudrcové a zjevili čas narození Mesiáše. A Herodesovi bylo sděleno i
místo: Betlém (Mt 2, 1-15). Dal však zavraždit nemluvňata a Ježíš uniká
do Egypta... Dotazy farizeů i saduceů zřejmě byly jen posměch.
Oni však pochopili i narážku na Jonáše. "Druhého dne, který byl po
pátku, sešli se velekněží u Piláta a řekli: "Pane, my jsme se
rozpomenuli, že ten svůdce ještě za živa řekl:Po třech dnech vstanu.
Rozkaž tedy hlídat hrob až do třetího dne, aby snad jeho učedníci
nepřišli a neukradli ho, a neřekli lidu: Vstal z mrtvých! Tak by
poslední podvod byl horší než první."
Když Pilát odmítl, postavili tam svou stráž, a ta se stala svědkem
vzkříšení. Podplaceni od velerady, měli šířit, že usnuli a že učedníci
Ježíšovi ukradli mezitím jeho tělo (Mt 27, 62- 28, 15).
Tak se zpráva o zmrtvýchvstání rozšířila mezi lidi. Byl to Jan XXIII.,
který začal zdůrazňovat náznaky, a tedy "znamení" blížících se změn v
současných dějinách. A upozorňoval na nutnost zkoumat tato znamení a
vyvozovat z nich naše povinnosti tato znamení pochopit a naznačované
změny uskutečnit. Ovšem ne tak, jak farizeové "falšovali" znamení, a
znemožňovali uskutečnění naznačených změn i za cenu zabití Bohočlověka.
Vedle ekologie "fyzické" je tedy též ekologie metafyzická: vedle ničení
hmotných hodnot, je též ničení hodnot, jež přesahují hmotu (metafyzika).
Vedle ekologie přírodní je též ekologie nadpřirozená. Nestačí neničit
přírodu a ničit milost.
V čem může být blahoslavený Hyacint "znamením pro náš čas"? Co chtěl?
Proč žil? Oč se modlil? "Instaurare omnia in Domino et Dominico" -
obnovit všechno v Pánu a v Pánově služebníku Dominikovi. Činit to jako "sanctus
romanus" (sv. Pius X.) - jako světec "římského smýšlení", věrný Petrovi.
V úřadě nejvyššího představeného jednal jako servus prudens - služebník
opatrný - v očekávání Pána.
Svou věrohodnost potvrdil "zázrakem" uprostřed satanského posměchu
"modernismu".
Ve stati "Povolání žádné nebo ne zralé" jsme viděli, jak se mladý Cormier utíkal k Panně Marii. A v celém životě bylo těžké vidět ho bez
růžence. Své narození dne 8. prosince, na svátek Neposkvrněného Početí
Panny Marie, pokládal nejen za "znamení" pro "svůj osobní čas", ale za
"znamení" pro celou svou dobu.
"A ukázalo se na nebi veliké znamení: ŽENA oděná sluncem, pod jejíma
nohama měsíc a na hlavě koruna z dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela
ve svých porodních bolestech...
A ukázalo se jiné znamení na nebi: Hle, veliký drak, ohnivý, se sedmi
hlavami a desíti rohy a na jeho hlavách sedm korun. A jeho ocas táhl za
sebou třetinu nebeských hvězd a pak je hodil na zem..."
Postavil se před ženu, aby pohltil hned po porodu její dítě..., které
mělo řídit všechny národy..., ale bylo vzato k Bohu a žena utekla na
poušť... Nastal veliký boj na nebi: Michael se svými anděly svrhli draka
s jeho anděly na zem... "Běda zemi a moři, neboť ďábel sestoupil s
velikou zlostí k vám. A ví, jak krátkou má lhůtu... Nemůže nic proti
ženě, proto bojuje s jejími dítkami, která plní Boží přikázání a drží se
pevně svědectví Ježíše..." (Zj 12, 1-18)
"Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, abych vám to sdělil..." (Zj 22,
16).
"Vždycky jsem se snažil konat vůli Boží", prohlásil bl.
Hyacint krátce před smrtí.
PO CELÝ DOMINIKÁNSKÝ ŽIVOT VŽDYCKY S RŮŽENCEM.
BENEDICTUS DEUS IN DONIS SUIS –
BLAHOŘEČEN BUDIŽ BŮH VE SVÝCH DARECH.
Jiří Maria Veselý O.P. |