2.Období posledních 200let se zvláštním zřetelem na Otce Cormiera
      Můj výklad navazuje přesně na bod, kde nás zanechal otec Krasi v pojednání o reformě bratří Kazatelů, jež byla ukončena v XVI. století. V prvních desetiletích XVI. století byl řád obnoven z hlediska ducha a jednolitý pokud jde o organizaci. Ale podle dějinného zákona, vzpomenutého otcem Krasiem, podle něhož jsou řeholní řády vždy svázány s nejvýznamnějšími událostmi v církvi, po luteránském "odboji" utrpěli dominikáni ztrátu všech klášterů ve státech, které přešly k protestantství.
     Tato ztráta byla vyvážena založením misií v latinské Americe, od Mexika po Chile, zásluhou španělských spolubratrů. V dominikánském Španělsku na konci XV. století, po obnově, došlo ke konečnému územnímu rozdělení. Jsou zde provincie Španělská - střední sever, Aragonská - na východě, Betica - na jihu a Portugalská - na západě. Začíná zlaté století španělské kultury, bohosloví, svatosti, umění a politiky.
     Po objevení Ameriky se provincie Betica stala za pomoci bratří obou dalších španělsky mluvících provincií šířitelkou evangelizace v nových zemích. V roce 1530 byla ustavena provincie sv. Kříže se sídlem v San Domingu pro všechny ostrovy střední Ameriky. Dva roky poté vzniká provincie Mexiko, ze které se zrodíí provincie Chiapa-Guatemala (1551), Oaxaca (1592) a Puebla (1655). Během jednoho století jsou zde postaveny stovky klášterů.
     Tentýž jev se opakuje v Jižní Americe, s výjimkou Brazílie, kam se - jak uvidíme - dostali dominikáni v roce 1881. Provincie Peru byla vybudována 1539, v Kolumbii r. 1551. Peru zplodilo provincii Ekvador a Chile (1588), přesto, že si pro sebe vyhradilo ještě devadesát pět klášterů. V roce 1724 se od Chile oddělila provincie Argentina. Dominikáni, kteří obývají stovky klášterů v Latinské Americe, jsou téměř všichni španělského původu. Je to živoucí zázrak. A to nestačí: na konci XVI. století, přesně v roce 1592, španělští bratři, kteří založili svou odrazovou základnu v Mexiku, založili provincii na Filipínách a odtud pak se vydali do Číny, do Indočíny a do Japonska.
     Nezávislá provincie portugalská posílá neúnavně řeholníky do portugalských kolonií založených ve Východní Africe a ve Východní Indii. Portugalské dominikánské misie však utrpí ztráty vyvolané koloniální politikou své vlasti.
     Dominikánská Itálie ve třech stoletích, předcházejících francouzské revoluci, zůstávala věrná svým tradičním službám církvi s misionářskými výboji na evropský Východ a Střední východ. Připomeňme provincii Lombardsko-římskou, dominikány v království Neapolském, v Kalábrii, Apulii, Abruzzách, na Sicílii, v Piemontu, a sv.Dominika v Benátkách s několika Kongregacemi podle nové reformy. Francie je rozdělena na pět či šest provincií. Jsou to: Francie, Paříž, Toulouse, Provence, Lyon, Flandry. Francouzští otcové jsou slavní svým studiem, ale nejsou ještě otevřeni pro velké misie.
     Germánský a anglosaský svět zažil naprosté zmizení dominikánských provincií pod záplavou protestantů a trpí politickým neklidem a náboženskými válkami mezi Říší a okolními státy, včetně Turecka. V roce 1703 zde máme provincii Rakousko-Uherskou s dobami odtržení a odloučení provincie České. Polsko bylo vždy známé jako dominikánské území, v roce 1612 dalo vzniknout provincii Běloruské, a 1674 Litevské, které však netrvaly stále. Spíše jen podle jména než skutečně existovaly provincie Řecka a ve Svaté zemi.
      Během tří nyní uvedených století, lze pozorovat trvalé znovuzískávání pozic na protestantském území. Je to dílo synů sv. Dominika z exilových provincií jako je Irská provincie, mající klášter sv. Klementa v Římě, vlastně seminář, a Anglická provincie, která měla základnu v Belgii.
     Pak přišla napoleonská smršť. Dopad Francouzské revoluce na dominikánský řád, důsledky vojenských tažení napoleonské říše, jsou zčásti nepříznivé, částečně však kladné.
      Nepříznivé byly, pokud jde o provincie na území okupovaném Napoleonem a spravovaném jeho zákony. Všechny byly potlačeny. Nezůstal otevřený jediný klášter. Až do roku 1816 nebylo vidět lidskou bytost, která by vyšla z domu v dominikánském oděvu.
      Stejně nenepříznivé byly důsledky pokud jde o správu řádu, která byla znemožněna samotnými zákony. Vzhledem k politickým převratům světového dosahu, vyvolaným jako řetězová reakce mezi Napoleonskou Říší, hnutími ke znovuzavedení protiliberálního režimu, úředními útlaky, národními převraty a ústavními změnami atd., nebylo možno svolávat generální Kapituly. Od roku 1777 do roku 1885 se nekonala žádná řádná, pouze sedm dílčích. Např. na Kapitule 1838 byl přítomny provincie: Lombardská, Římská, Neapolská, Sicilská, Apulská, Kalabrijská, Sardská, Piemontská, Anglická, Irská a Severoamerická. Zkrátka Itálie a Anglie!
       Generál býval jmenován často přímo papežem a byl vázán na "politické" osudy papežského úřadu. V onom období z jedenácti generálů řádu bylo pět jmenováno papežem.
       Příznivé dopady je nutno chápat ve smyslu lidového přísloví, jež říká, že "každé zlo přináší něco dobrého". Potlačení řeholních řádů nebylo provázeno vražděním, ale rozprášením nebo vyhnáním z národního území. Vyhnaní řeholníci bývali přijati jako hosté od zemí nepřátelských vůči Napoleonovi, byť i jiného vyznání. Tak v roce 1795 angličtí bratři dominikáni, kteří žili v klášterním semináři v Bornheimu ve Flandrech, když byli vyhnáni francouzskou armádou, byli s otevřenou náručí přijati v Anglii, tedy v národě ostře protikatolickém. Tak došlo k založení Anglické provincie, jejíž synové odešli 1805 do Spojených Států, aby tam otevřeli první provincii pod patronací sv. Josefa. Z této provincie vykvetou pak další velmi živé dominikánské provincie.
       Totéž se stalo s Irskem. Roku 1829 byly přísné protikatolické zákony odvolány, provincie se začala vzpamatovávat i na uzemí hlavního města za přítomnosti mnoha svých synů, kteří byli připravování u sv. Klementa v Římě. A nyní rychle proběhneme zeměpisně i chronologicky události v řádových provinciích během XIX. století, abychom uvedli činnost otce Cormiera jako generála řádu.
       Když Napoleon padl, v Itálii se po dvaceti letech útlaku projevily známky obnovy. Postupně se otvíraly, byť i v omezeném množství a s nečetným obsazením některé kláštery ve všech provinciích. Úředně byly obnoveny provincie: Římská, Lombardská (1821), Piemontská, Neapolská, Kalabrijská, Apulská, Abruzská a Sicilská. Brzy na to se Scílie rozdělí do čtyř provincií, zatímco Neapol pohltí jiné provincie jižní Itálie. Nejzanícenější pro návrat k životu v duchovním směru původního dominikánství je Římská provincie. V jejích klášterech Otec Lacordaire znovu nalezne ducha sv.Dominika, kterého zanese do Francie. Totéž se přihodí v Piemontu. Ve Španělsku, jakmile je ovlivnil 1804 Napoleon, se dominikáni jak ve vlasti, tak v koloniích latinské Ameriky, odloučili od Říma, od řádu, a to na královský příkaz, ke kterému, aby se vyhnulo většímu zlu, dal souhlas samotný papež. Byl to věcný rozkol. V následujících desetiletích propadla vnitřní politika španělského království protináboženskému běsnění. V roce 1837, po řadě utlačovacích zákonů byli potlačeni všichni řeholníci, včetně dominikánů, kteří v předchozích desetiletích hrdinně bojovali proti Napoleonovi za záchranu vlasti. Zůstal otevřený jediný klášter v Ocana, protože sloužil jako seminář pro misie na Filipínách, což byla politicky užitečná věc.
        Po čtyřicet let nebude ve Španělsku žádná dominikánská komunita (je to doba bl.Františka Colla, 1875); mezitím se život řádu vytrácí a chřadne také v koloniích v Latinské Americe.
       Zatímco dominikánské Španělsko prožívá "západ slunce", dne 9.4.1839 Otec Ancarini v Římě obléká v chrámu della Minerva řádový hábit Lacordairovi a ukládá mu rok noviciátu, který stráví v klášteře La Quercia u Viterba. Následujícího roku, 11. dubna, vykoná otec Lacordaire slavnostní sliby a vrací se do Francie. Roku 1843 je otevřen klášter v Nancy, roku 1844 klášter v Chalais, roku 1848 klášter ve Flavigny a roku 1849 klášter v Paříži. V příštím roce, 1850, je obnovena provincie Francie, a jejím prvním provinciálem je Otec Lacordaire. Roku 1862 je ustavena provincie Lyonská a roku 1865 pak Toulousská, jejímž prvním provinciálem je náš Otec Cormier. Bylo mu třicet let.
     Zatímco dominikánská Francie kvete zdravím, italští spolubratři jsou znovu od 1860 do 1873 potlačeni. Vrací se k nule. Těžká rána, nikoli však smrtelná, protože se vzpamatují. Na počet je jich málo, ale jsou velcí jakostí. Duch sv. Dominika je mohutný a plodný.
       V roce 1851 podepsalo Španělsko konkordát se Svatou Stolicí. To umožnilo návrat řeholních řádů. V roce 1879 se obnovuje provincie Španělsko, roku 1898 Betica a v roce 1912 Aragonská.
       Sotva se dominikánský život ve Španělsku obnoví, ve Francii propukne nové pronásledování (1880). Dominikáni jsou bezohledně vyhnáni z vlasti (1903). I v exilu jsou francouzští spolubratři stále první ve zbožnosti, vynalézavosti, vědění a apoštolátu (Saulchoire, Belgie).
      Devatenácté století, ač prosáklé antiklerikalismem, přesto či právě proto zažilo očistu církve, obnovu řeholního života a podivuhodný rozmach misií.
      V roce 1860 byla znovu ustavena provincie v Belgii, 1895 provincie Teutonica, roku 1887 v Peru. Za generalátu Otce Cormiera, který trval od 1904 do 1916, znovu zahájily činnost provincie Česká (1905), Sicilská (1906), Kolumbijská (1910), Kanadská (1913), v Aragonii (1912 a provincie Nejsvětějšího jména Ve Spojených státech. Po první světové válce připomínáme Polsko (1920) a Holandsko (1932), po druhé světové válce pak to byla Brasilie (1952), Švýcarsko (1953) Mexiko (1961) a ještě další. Ke švýcarské provincii budiž poznamenáno, že první švýcarské kláštery byly otevřeny francouzskými Otci Lacordairovy Kongregace učitelů, vyhnanými z vlasti.
       Pokud jde o zmíněný misijní rozmach, počínaje polovinou 19. století se stává pravidlem, že každá provincie má nějakou misii. Pro příklad uveďme: Francouzská provincie otevře misie v Mezopotámii a v Kanadě. Zde se vybudují základy veliké provincie, která pak otevře misie v Japonsku a jinde. Toulousská provincie otevřela podřízením Otce Cormiera jakožto provinciála v roce 1881 misie v Brazílii a po sedmdesáti letech zde bude samostatná provincie. Lyone v roce 1882 zakládá vikariát v Jeruzalémě a v roce 1890 zde založí "Biblickou školu" s ředitelem Otcem Lagrangem. Španělsko posílá misionáře do Salvadoru, Nicaraguy, Kostariky, Peru a Mexika. Peru obdrží posily a Mexiko se stané provincií. Irsko vysílá misionáře na Trinidad, do Indie, Teheránu, Argentíny, Austrálie a na Nový Zéland. Posledně jmenované se stanou provinciemi. I Německo a Holandsko, Belgie a Anglie vysílají misionáře do všech světadílů, včetně Afriky.
     Než budeme hovořit o Otci Cormierovi, je třeba se zmínit o otci Lacordairovi ( 1861) a dosvědčit, že on je Ten "nový zakladatel" řádu, protože znovu objevil trvalou platnost poslání sv. Dominika a svým osobním životem dokázal, že toto poslání lze uskutečnit pro dobro církve a společnosti.
     Pak je třeba vzpomenout Otce Alexadra Jandela ( 1872). Ten prošel školou Lacordaira. Vzhledem k tomu, že 1850 končilo šestileté období generalátu Otce Vincenza Aiella, posledního italského generála, jmenoval papež vikářem řádu Otce Jandela. Avšak před jmenováním provedl přísné prozkoumání domnělého liberálního smýšlení jak Jandelova, tak jeho učitele Lacordaira. Poněvadž se zjistilo, že obvinění byla nepodložená, papež jmenoval Jandela vikářem řádu. Pět let nato, 1855, ho na šest let jmenoval generálem . Když šestileté období uplynulo, byl řeholní Kapitulou "zvolen" a spravoval řád dalších deset let. Na začátku svého pověření si jako tajemníka povolal do Říma mladého otce Hyacinta Cormiera, stále nemocného, který zde několik roků zůstal. Jandel uskutečňoval program, zaměřený třemi směry: usměrnit bratry k životu s velkou kázní; navést bratry na cestu misií; a především sešít řád, roztrhaný mezinárodními politickými bouřemi na cáry. Poněvadž nebylo možno konat generální Kapituly, velmi se staral o usnesení z předchozích. Dělal kanonickou návštěvu v provinciích a klášterech Itálie, Francie, Anglie, Německa, Čech, Rakouska, Maďarska a Polska. Další navštívili jeho zástupci. Znovu navázal vztahy se španělským světem tím, že si povolal bývalého provinciála P. Larrocu jako svého přímého spolupracovníka. Poněvadž po Jandelově smrti nebylo možno vinou probíhajících revolučních hnutí konat Kapitulu, byl Otec Larroca zvolen systémem poštovních lístků. Neochvějně pokračoval ve směru nastoupeném předchůdcem, sjednotil všechny dominikány Španělska, navštívil poprvé Ameriku a pokračoval v návštěvách po Evropě. Bil se za společný život proti šířícimu se individualismu.
      Na konci jeho houževnaté správy, trvající podle pravidel dvanáct let, byla zde konečně možnost svolat Generální Kapitulu podle práva. Došlo k tomu na francouzské půdě, v Lyonu, a zúčastnili se jí zástupci provincií z celého světa. Zvolen byl rakušan Andreas Frhwirt. Měl čtyřicet šest let a měl již za sebou dvě období jakožto provinciál na území císařství. Možnost pravidelného svolávání generálních Kapitul do různých měst vždy po třech letech, návštěva téměř všech provincií v Evropě a Americe, láska k liturgii, k historickým studiím, k teologickým a biblickým fakultám a ke kázání, přinesly řádu během jeho správy pravý jarní rozkvět.
       Otec Fruhwirt povolal k římské Kurii jako svého prvního spolupracovníka Otce Cormiera, nyní už bohatého zkušenostmi, protože byl novicmistrem, třikrát provinciálem a převorem v Marseille, Toulouse a ve sv. Maximinu, a získal pověst moudrého poradce, bezpečného vůdce duší a ideálního představeného. V Římě jakožto společník generála, jako generální prokurátor a poradce Posvátného Officia a dalších oddělení, měl možnost poznat stav řádu a záměry Svaté Stolice. Když Otec Frhwirt šťastně ukončil dvanáctiletý úřad, byl jmenován kardinálem a ještě po dalších dvaadvacet roků věnoval svou přízeň řádu.
       Na generální Kapitule svolané 1904 do Viterba, do kláštera La Quercia, posvěceného novicem Lacordairem, byl zvolen Otec Cormier. Bylo mu dvaasedmdesát roků. Vždy měl chatrné zdraví. Osobně nemohl provádět mnoho kanonických návštěv, jak toužil. Dostalo se mu od papeže povolení jmenovat pro tento úřad jiné. A přece přivedl řád na velmi vysokou úroveň.
      Založil či znovu oživil šest provincií, jak už bylo řečeno, a visitátory vyslal po celém řádu. Jeho posláním bylo vštěpovat různým provinciím, jednotlivým klášterům, každému spolubratru, mniškám s klauzurou, ženským Kongregacím dominikánských sester a terciářům původního dominikánského ducha. Vštěpoval jej také dominikánským novicům, studentům, učitelům, představeným a profesorům. Psal všem, a to, co říkal, a co psal, bylo výrazem jeho života, příkladného života bratra kazatele. A modlil se za všechny. Velmi.
      Prosazoval liturgii jako osobní modlitbu, a studia jako zdroj pro osobitý řádový apoštolát nauky. Podporoval biblickou školu v Jeruzalémě i během modernistické bouře, rozšířil teologickou kolej ve Fribourgu, zřídil nové sídlo pro generální kurii a pro kolej Angelika, jeho vrcholného díla. Zdůrazňoval Angelicum.
       Zde končím. Protože mým úkolem bylo zhotovit rám pro obraz otce Hyacinta Cormiera. Obraz sám bude dílem jiných, kterým to více přísluší. P. Venturino Alce O.P.


3. Jak Cormier viděl Lacordaira a Jandela
       Abychom se zařadili do dějinných souvislostí, bude užitečné uvést několik časových údajů.
       Henri Cormier se narodil v Orléansu ve Francii 8. prosince 1832 na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Dne 17. května 1856 je vysvěcen na kněze a téhož roku, 29. června, obdrží dominkánský hábit v klášteře ve Flavigny. Dostává jméno bratr Hyacint - Maria. Ke slavným slibům je připuštěn 17. května 1859 u sv. Sabiny v Římě a sliby skládá v kapitulní síni 23. května. Zastává postupně funkce podpřevora, promagistra noviců a tajemníka generála Jandela. Noviciát se v roce 1861 stěhuje v čele s Otcem Cormierem do Corbary (severní Korsika). Roku 1865 Otec Jandel právně zřizuje "Toulousskou provincii" a jejím provinciálem ustavuje Otce Cormiera. V roce 1873 jsou uveřejněny "Stanovy" řádu, na nichž Cormier spolupracoval. V roce 1878 se v Toulouse koná ověření ostatků svatého Tomáše Akvinského. Roku 1881 je Otec Cormier se spolubratry vyhnán z Francie a utíká se do Salamanky, kdežto novicové ze sv.Maximina jsou přeloženi do La Quercia (Viterbo). V roce 1886 se potichu vrátí ke sv.Maximinu. Cormier je jmenován "společníkem" generála a v roce 1896 generálním prokurátorem ... Dne 21. května 1904, v předvečer svatodušních svátků ho generální Kapitula v La Quercia zvolí "generálem" ve věku 72 let. V období let 1908 -1910 staví "Kolej Angelicum". V roce 1916 končí jeho generalát. Umírá 17. prosince 1916 u sv.Klementa v Římě (21).
       Henri-Marie Dominique Lacordaire se narodil 1802 v Recey-sur-Ource a na diecézního kněze byl vysvěcen v Paříži 1827. Díky své svaté výmluvnosti dlí v letech 1836-1837 v Římě. V roce 1839 dostává v Santa Maria Sopra Minerva od generála P.Ancariniho dominikánský hábit. Po noviciátu v La Quercia učiní 1840 slavnostní sliby. Zatímco ještě mnoho dalších Francouzů se připravuje v Římě, u sv. Klementa a pak v La Quercia či v Bosco (sv. Pius V.), Lacordaire se vrací do Paříže a káže jako dominikán. V roce 1843 zakládá s Otcem Jandelem klášter v Nancy a řadu dalších. Roku 1850 dojde k obnovení "provincie francouzské", řízené provinciálem Otcem Lacordairem v letech 1850-1854 a 1858-1861. Zrod povolání, obrácení a činností se podobá charismatickému výbuchu, který vyzařuje do Alžíru, Mezopotámie, Norska, Švédska, Syrie a Ameriky. Otec Lacordaire umírá v Sorčze 1861.

     Vincenc Alexandr Jandel se narodil 1810 v Geberwiller, ale mládí prožil v Nancy. Knězem se stává 1834 v Metz a do řádu vstupuje 1841. Od té chvíle se jeho časové údaje shodují s údaji uvedenými u Lacordaira a Cormiera, jak uvidíme v dalším.
     Vyslechněme si nyní svědectví Otce Cormiera, které jako by popisovalo naši dobu: "Když se začala šířit revoluce, svým vlnobitím převracela vše: ideály, zvyky, ústavy. Mezi starou a mladou generací zela propast a na dno této propasti hrůzostrašně dopadal ničivý proud. Byla to zkouška, zda se uchovají náboženské ideály a zkouška jejich potřebného vlivu. Byl to problém pro ty, kdo je obhajovali... Obhájci, sklánějící se s úděsem nad propastí, uměli velmi dobře rozeznat vinu a přičíst ji těm odvážlivcům, kteří se dali proudem strhnout a které proud pohltil, ale neměli možnost zbudovat most, který by spojil dva břehy, budoucí a minulá staletí. Ba bývali by dokonce slyšeli, že je to nemožné, že by to bylo ostudné..." (22). Zhruba v té době Lamennais (1830-1840) vytahoval na světlo jisté dosti významné myšlenky o filosofii a o politice. Tvářil se, jako by nalezl měřítko jistoty, a předkládal je jako jednomyslný projev souhlasu s lidským "zdravým rozumem". Proto předem platilo, že autorita rozhodující o pravdě, bude na straně těch, kdo řídí tuto myšlenkovou "školu". Nepatřilo však Lamennaisově povaze, aby on od někoho přijímal poučení, ani od svých nejbližších - protože všechno se soutřeďovalo v "něm"; v něm, který popouzel národy proti zákonité ustanovené moci; v něm, kdo podroboval všechno, i církev, své mravní diktatuře!" - (Naše poznámka: Ve skutečnosti velmi nemorální.) A strhoval mládež.

       Tehdy se ovšem ještě neuvážily ihned důsledky tak zrůdného systému. Kouzlo autorova nadání a naděje, že se naleznou lepší zbraně i pro katolickou věc, postačily, aby kolem něho vznikla škola, sestávající z pozoruhodných osobností."
      "Kněz Jandel (ale i Lacordaire) byl zaujat těmito záblesky, ale jeho obdiv byl vždy obezřetný a jeho naděje provázely rozpaky. A když si přečetl Lamennaisova "Slova jednoho věřícího", všechny klamné sny padly. Pod těmito napůl biblickými a napůl satirickými obrazy probíhaly směrnice z morové katedry, věštící vzpouru" (tamt. s. 31). Vliv Lamennaise na mnohé byl zhoubný. "Mládež - svedená - plodí jen prchavé touhy a nepřesvědčivé návrhy, aby zakotvila nakonec ve lhostejnosti, smutku, pohrdání životem a někdy i v zoufalství" (tamt. s. 34).
      Ve snaze nalézt v tomto ovzduší důvody, proč se stát dominikánem, jich Jandel objeví jedenáct; a 1840 v Římě kromě jiného napíše: " - 5) Moje pravověrnost nic neriskuje u dominikánů, kteří jsou výslovně povoláni k tomu, aby obhajovali zdravou nauku a čistotu víry. Jsem natolik unavený tím, že už řadu let mám srážky ve svých přesvědčeních o tom, a co se týká "volných myšlenek", že bych se nejraději viděl ve společenství lidí, jejichž názory sdílím a k nimž jsem vždy cítil živou sympatii. - 6) Je ve mě neodolatelný sklon navázat styky s tou vrstvou osob, pro kterou se oni rozhodli především působit, čili s mladými na světě ... Nyní však bych byl již méně schopen uskutečnit to mezi jezuity, než mezi dominikány". - 7) Vyhlídka rodícího se díla, které je třeba upevnit a rozšířit, je nadmíru příznivá přirozené činnosti mé povahy". (s. 62-63, o.c.) "Určitě... půjdu (Otec Jandel!) ... do Viterba za P. Lacordairem, abych se ho zeptal, zda mohu být bez čekání přijat" (s.64).
     Štěstí nalezené znovu u dominikánů, je zřejmé z jeho poznámek: "Studujeme (v La Quercia) vytrvale svatého Tomáše a objevuji tam obdivuhodné věci. Poněvadž tam nebyl nikdo připraven ve chvíli, kdy potřebovali profesora, Otec Lacordaire, abychom neztráceli čas, se ujal trochu našeho vyučování a začali jsme s ním studovat spis "Summa Theologica"... Lacordaire má zvláštní dar vyjasňovat a osvětlovat nejabstraktnější otázky a dát jim takovou důležitost , že by člověk nikdy nevěřil, že ji mohou mít. Ukazoval nám uplatňování zásad sv. Tomáše na všechny moderní nauky a pomáhal nám je hodnotit. Poukázal na to, jak by svatý Učitel prohloubil a vybral velké otázky, které dnes zmítají filosofií a jak by postačilo převést do moderního stylu myšlenky sv.Tomáše, aby je současní filosofové obdivovali"... Otec Jandel "se stále nadšeněji oddával těmto naukám, které byly přitažlivé jako východ nějakého nebeského slunce" (s. 68).
      "Paní Jandelová propadala neklidu kvůli ztřeštěným ideám, jež lidé zatížení předsudky nebo malého rozhledu přisuzovali francouzským dominikánům. Otec Jandel ji uklidňoval: "Matko, buď klidná, pokud jde o mou zálibu v novotách. Kdybych byl pokoušen, abych se odchýlil od pravdy (nebezpečí, které jsem díky Bohu nezakusil), pobyt v Římě by byl nemálo prospěl k upevnění na rovné cestě. A vstup do řeholního řádu by byl neklamně ochranou pro budoucnost. Ostatně, ti, kdo znají podřízenost otce Lacordaira, která se podobá podřízenosti dítěte, vědí, že se u něj ničeho nelze obávat méně, než odporu vůči církvi. Zdá se mi, že o tom podal dostatečné důkazy, aby rozptýlil jakékoli znepokojení. Navíc každá naše nauka je nyní pod kontrolou Řádu, který byl ustaven v církvi právě proto, aby přispíval k obraně a čistotě víry. Podezření, která si někteří lidé zatvrzele uchovávají a šíří proti nám, se stávají důvodem pro vyhýbání se třeba jen stínu novoty v naukách. Ale jsme stále "noví", když máme a vykládáme pravdu. Protože pravda, jako Bůh, jehož je myšlenkou, je krásou stále pravěkou a stále novou. A právě proto, že je věčná, nikdy nestárne" (s.83-84).
       Jandel - stále jak nám ho líčí Cormier - cítil nechuť ke klasickým řádovým zvyklostem jako byla bdění, služby, obtíže chóru se vším rozmanitým vrháním se k zemi a na kolena; k věcem, na které ho ostatně výchova a jemná a složitá povaha příliš nepřipravily. Upřímně se s tím svěřil otci Lacordairovi, který mu s hlubokým důrazem odpověděl: "Ach, když duše je spojena s Bohem a srdce spokojené, všechno ostatní je pak snadné" ( s. 87).
        Ale když 15. srpna 1842 skládali sliby, všichni novici toužili žít podle dávné řeholní kázně Řádu (s. 90). A Lacordaire pak napsal o Jandelovi: "Je obdivuhodný, je to člověk, kterého jsem potřeboval. Já se budu starat o vnější záležitosti a on o vnitřní. Protože i když dělám pokroky ve svém duchovním životě, přece jen se ještě projevuje člověk činný a zapálený - " (s. 93). Pak se Lacordaire stane provinciálem ve Francii.
       Dne 19. ledna 1846 přikazuje Lacordaire Jandelovi, představenému v Nancy, aby nezanechával přísnosti života (s. 96-98).
        Ve třech bodech byli zajedno, jak Lacordaire, tak Jandel a Cormier:
1) nepřijímat lidi "nepovolané";
2) nepromíjet vážnou přípravu a přísnou výchovu;
3) neutápět se v místní roztříštěnosti, nýbrž udržovat ducha církevního, všeobecného, katolického smýšlení.
       Pokud jde o bod 1), dával se za příklad bl. Rajmund z Kapuy: "Aby se naplnily kláštery, nesbírat spěšně jednotlivce s nejistým povoláním, neboť ti jen poněkud zvýší počet, ale rychle rozmnoží zárodky úpadku. Jakmile zmizí zápal pro dokonalost, jakmile se opustí chudoba, neexistuje už modlitba, ani důkladné studium, ani sebezapření, ta tam je věrnost bohoslužbám a je konec příkladu křesťanskému lidu. Mravní trosky, které se shromažďovaly v našich klášterech... " (s.76).
       Pokud jde o bod 2) a 3), dávala se přednost jednotnému středisku řeholní a vědecké výchovy, které bylo zpočátku v La Quercia, pak v papežské koleji Angelicum (s.76 a další). Hořce se oplakávala nemožnost vytvořit něco jako "přednoviciát" u Sv.Klementa v Římě (s. 71-75). Po řadě let pak tam P. Cormier půjde alespoň ukončit svůj život.
       Přijímá se "v souladu s přáním samotného velekněze (Pia IX.) ... to, co se týká výchovy noviců ve zbožnosti a jejich prospěchu ve studiu. V žádném směru nepřipustíme, aby tyto předpisy, na nichž závisí život celého našeho Řádu, zůstaly mrtvou literou ... neoddělíme proto vzdělání naší mládeže od jejich výchovy, zbožnost od vědění, ani vědění od zbožnosti... od řeholníků apoštolského řádu se vyžaduje jejich niterné spojenectví, abychom se stali lampou, která zároveň hoří a svítí: Lucere vanum, ardere parum, lucere et ardere multum" (r.1855, s. 250): svítit je marné - žhnout je málo - svítit i hřát - mnoho!
      Studium má probíhat na základě spisů sv. Tomáše a k nim se mají přidružovat světská studia. "Studium vyhledává klid a pokoj mysli. Prostě je jasné, že kdo žije v prostředí, kde všichni zachovávají mlčení ... kde se naslouchá kázáním a duchovní četbě - tam je duch lépe připraven pro studium než po dlouhém, hlučném, světském hovoru, plném svůdných a rozptylujících světáckostí...".
      "To je důvod, proč svatí, čili muži, kteří měli v heroickém stupni umrtvené smysly a srdce čisté, vrhali více světla na teologii a objasnili více otázek než nejlepší mozky" (s.257).
       Když Otec Cormier psal život P. Jandela, shrnul ve skutečnosti také zásady své vlastní správy Řádu, té totiž, kterou bude uskutečňovat i on. V "příkazu 5" říká: Moudrá a trpělivá výchova noviců. Inspirujte se neustále duchem víry, odříkání a oběti, který vždy oduševňoval otce Lacordaira. Církev má právo očekávat od nás apoštoly, a nestaneme se jimi, nebudeme-li svatí" (s. 289).
      "Bůh vás ochraň před myšlenkou vysvěcovat dříve, abyste měli co nejrychleji kněze k použití! Takové hledání užitku by bylo vaší zkázou... kolik to hrozivě předčasných svěcení!" (s. 291).
       Buďte "pramenem", než ze sebe uděláte kanál! - Máme dnes v církvi spoustu kanálů, ale jen velmi málo pramenů! (s. 298).
       Prameny a kanály pro každou reformu Řádu jsou tři: sv.Dominik, generální Kapituly a naši světci (s. 172-183).
       Když byl ještě Otec Lacordaire v úřadě zvoleného provinciála Francie (1850-1854; 1858-1861), vydal následující pravidla pro život provincie: "Exercicie se budou konat v každém klášteře společně. Každý týden bude duchovní promluva na vzdělávací námět nebo jako výklad předpisů provinčních kapitul. Svátky světců Řádu budou slaveny v chóru s větší slavnostností. Do cel řeholníků nebudou připouštěni světští lidé a řeholníci se budou snažit dodržovat samotu a usebranost. Mladí kněži, než začnou kázat, ukáží převorovi své promluvy. Představení budou v postech a odříkání shovívaví k těm, kdo to potřebují, zvláště ke studentům".
     "Tato doporučení - píše P. Cormier - plná moudrosti, byla ochotně schválena Otcem generálem Jandelem ... " (s. 307-8).
      Otec Cormier se snažil vidět své veliké předchůdce nestranně: " P. Lacordaire, ať už pro svoje osobní vlastnosti, či pro vztahy a okolnosti, jimiž byl připraven, aby znovu zbudoval Řád ve Francii, dával přirozeně přednost současným potřebám apoštolské služby, jež bylo třeba brát na vědomí. Ale jeho přísné způsoby, jeho velká záliba v pořádku ve všech věcech si nutně vyžadovaly jako základ činnosti rozsáhlou míru řeholní kázně a být kromě toho ochoten přijímat nová zlepšení stanovená nadřízenými nebo doporučovaná moudrostí...".
      "Naproti tomu O. Jandel, živený od děství (v Nancy) nejčistšími zásadami víry a osvěcovaný milostmi vztahujícími se k jeho úřadu, měl sklon obracet se k tradicím starších, aby je zaváděl v jejich úplnosti, avšak v rozsahu, který připouštěl stav věcí... Takže, pokud odmítal to, co je nově navrhované, nedělal to proto, že by nechtěl nahradit formy neměnné a absolutní. Přijímal poučení ze zkušenosti, jež jsou také slovem Boží. (dnes bychom řekli : vox populi, vox dei - signum temporis) - a snažil se s mírností ztvárňovat zákony dominikánské dokonalosti podle toho, jak to vyžadovala spása duší...". "Takže mezi vlastnostmi a různým zaměřením těchto dvou prozřetelnostních řeholníků docházelo k postupnému hodnocení a ke vzájemné soutěži. Člověk, jak říká Pascal, nedělá "le tout de rien - všechno z ničeho". Ale Ten, který je všechno, když vzbudí ve své církvi ty, jež vyslala jeho pravice, udělí každému své četné dary a srovná jejich váhu, aby zjistil jejich námahy, úmysly, modlitby a utrpení. Ze všeho toho vyplývá jediné dílo, dílo Boží, "opus Dei" (Řím. 14,20). A tak všichni dělníci, kteří se na něm podíleli, přispěli také k tomu, aby se dokonalým způsobem stali jedni druhým lidmi Božími: "Tu, autem, o homo Dei" (1Tim 6. 11; Vita; o.c. s. 305-6).
       Otec Cormier správně znal také rozdíl mezi apoštolátem Lacordairovým a Jandelovým.
      "Kdo se může srovnávat s Lacordairem", táže se P. Cormier, "s tím mimořádným člověkem daným Francii a světu od Boha? On uprostřed společenských (a politických) zmatků, v tisíci starostech, za vášnivého obdivu, jehož byl předmětem, žil jako sv.Benedikt "sám se sebou": coepit habitare secum. V této svrchované samotě se srážely nejroztodivnější pozemské ozvěny, v nichž rozlišoval tóny pravé a falešné. A nebeské tóny ho uchvacovaly svým souladem. A když ve směsici těchto prvků mu hlas povinnosti, událost nebo přeplněné srdce otevřely ústa, tryskala z nich slova, která byla zjevením. Poznámky, které se zdály proroctvím. Myšlenky, které samy o sobě měly cenu celých knih. K tomu se družila forma, která proměňovala nejhlubší myšlenky v oheň. A to, čemu se u jiných říká nabízet, u něho nemělo už název. Je to jak závan, který vyvolává chvění, nečekané vzplanutí, při kterém člověk oněmí; či kouzlo, které omámí, nebo proud, jenž strhne všechny přehrady; anebo zjevení, které člověka vymrští směrem k pravdě, čili směrem k Bohu. A nepřekvapuje podivné slovo jednoho diplomata, který vycházeje po jedné z přednášek řekl: "Po Bohu už jenom toto - Aprés Dieu, il n y a que cela!".
      A Cormier pokračuje: Nic podobného u P. Jandela. Jeho věty byly spíše dlouhé, než výrazné. Jeho gestům, s ohledem na vysokou postavu, chyběl rozmach. Jeho hlas, od přírody velmi slabý, se stal nepříjemný v důsledku chronického zánětu hrtanu. Ale přesto měl své dary a velké přednosti, aby mohl uspět. Tím, že studoval Písmo svaté, dalo by se říci, ve dne v noci, si učinil správnou představu o tom, o čem se mělo kázat. Dar pravdivosti... . A podle jeho názoru to musela být naprostá pravda, vyšlá z Božích rtů prostřednictvím zjevení, která se prosazovala sama, svou božskou mocí. Sama se ospravedlňovala svým nebeským světlem... díky doplňkům, co nejvíce odpovídajícím duchu národů a současným podmínkám..." (s 114-115, 181 a další). Když byl roku 1850 P. Jandel pověřen řízením Řádu, napsal kromě jiného dominikánům francouzské provincie: "Vy jste nebyli povoláni pouze k tomu, abyste poskytovali francouzské církvi sbor četných a věrných pomocníků, nýbrž máte přispět svým úsilím a svou námahou k obnovení části starého lesku našeho Řádu tím, že k zásluhám své zbožnosti přidáte příklad řeholního života a úctu k našim svatým Stanovám. Milujme je tedy a dodržujme je... . Kdyby muži, kteří si dovolili svévolně zavést některé úpravy, jakkoli by se zdály užitečné, pod záminkou např., že přispějí ke studiu, ke zdraví, ke službě - kdyby tito muži ... měli možnost vidět smrtící plody, jež jejich příklad a jejich nauka měly způsobit za sotva půl století, propadli by výčitkám a hrůze...". "Ani nehleďte pouze na potřeby vaší země! Jediným pohledem obejměte celou katolickou církev...". (s.192-4).
       P. Lacordaire zemřel v den Navštívení Panny Marie, 21. listopadu 1861, povzbuzován P. Jandelem a s požehnáním Pia IX. (s.337-338). P. Jandel zemřel 11. prosince 1872, za zpěvu "Salve Regina" ... "o clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria" (tamt. 527).
       P. Cormier v roce 1890 ukončil zmíněný "Životopis" se slovy: "Dílo řeholní obnovy (Řádu), jemuž P. Jandel zasvětil život, mu postačí ke slávě" (s. 529).
       Cormier věděl, že řád se ve Francii nevzkřísil na jediné slovo, jako například Lazar, ale obrozoval se s námahou, pomalu: "Nuže vy, kteří jste při znovuzrození a tedy v první generaci nadšení, vyzbrojte se zavčas proti nebezpečí (jednat svévolně), abyste před ním ochránili ty, kdo přijdou po vás...", napsal Jandel v citovaném dopisu z roku 1850.
       Dílo obrození záleželo na Bohu, ale také na lidech a Cormier připomíná články řetězu: Na počátku tohoto díla se objevuje P. Lacordaire. Je jako dobyvatel, má jeho pronikavý pohled, mocné gesto, šťastný zápal a moudré chování. Objevil se v něm zážeh vtipné inspirace v tom nejlepším smyslu a jeho ctnosti odpovídají jeho přirozeným darům. Dobrota ducha se rovná síle jeho charakteru. I když jeho zápal překročí meze, je obdivuhodná nezištnost a přímost jeho úmyslů. Láska k Ježíši Kristu řídí a očišťuje lásku k jeho době. Vynesen na vrchol slávy nezná závratě hrdosti a sestoupiv ze své vůle k poníženosti, nachází také, dalo by se tak říci, sladký mír. V něm nová společnost s nadšením ctí velkého člověka, který současně zůstává velikým řeholníkem a má za sebou celý řád". "A opravdu, kolem hlavy se shromáždí malý počet lidí, kteří, aby nalezli Boží cestu, se přimkli k jeho duši a považují si za čest, že se s ním mohou podílet na nebezpečí tohoto podniku. Je zde Requedat, s čistým srdcem, které je čisté pudově, ještě dříve, než to způsobí nadpřirozená ctnost, květ střežený božskou rukou, aby se rozvil jednoho dne mezi liliemi sv. Dominika. Je zde Piel, muž pevných ideí a velký umělec, který záhy pochopil krásu dominikánského života a zatoužil ji v sobě všechnu napodobit. Je zde Hernsheim, od přirozenosti filosof a badatel, ale vlivem boží milosti přiveden k prostotě dětí. Je zde P. Aussant, skromné a rozhodné povahy, něžného srdce a moudrých postřehů, který zanechá, zvláště uvnitř duší, nezničitelné stopy svého silného křesťanského ducha. P. Beson, který je následoval, je přežije a rozmnoží počet, aby je bylo kým nahradit. Francie právě ochutnala začátky jeho působení, ale nezapomene už ani na jemnost jeho jednání, ani na účinnost jeho rad. Itálie si ho přivlastní, a projevuje mu svou lásku. Řím obdivuje jeho křesťanský cit, který z jeho maleb dýchá. Východ stravuje jeho poslední léta a stává se jeho hrobem. Bessonova památka balzámuje ještě celý Řád "jako směs libých vůní" (Eccl. 49, 1). P. Danzas zůstává poslední z tohoto "skutečně vyvoleného pokolení" (1Pt 2, 9)... využil života až do poslední hodiny pro studium, aby psal, maloval a dával ochutnat tu prostou a velkolepou krásu ideálu "bratra Kazatele" (23).
      Co tedy chybí těmto obdivuhodným řeholníkům - ptá se P. Cormier - aby mohli v plnosti konat dílo Boží? Potřebují "člověka pro věci uvnitř" v tom nejvyšším smyslu. Ten bude mít za úkol vybudovat nitro Řádu, dát do pohybu skryté šťávy, vzkřísit oživujícího ducha. A protože takové dílo překračuje hlediska lidské moudrosti, ba dokonce se s nimi střetává, Pán si chce vybrat takového člověka, který by byl člověkem podle jeho vůle, člověkem věrným, odtrženým vnitřně od sebe sama a pohrdajícím vlastní moudrostí, aby mohl upřímně říci: "Já nepřicházím od lidí (Gal 1, 1); ani nepracuji z jejich moci, ale z milosti, která mi byla dána shůry a jejíž celou velikost zakouším" (1 Kor 3, 10; tamt.2,12). Tímto vyvolencem Božím byl právě P. Jandel, pozvednutý na úroveň svého poslání s pomocí Prozřetelnosti, na úroveň, které by nikdy nebyl dosáhl vlastními silami, jakkoli se dalo o ně opřít" (s. 529-31).
"Ale jakmile byl postaven na vrchol, projevily se v něm rysy hrdiny, snad až příliš velikého na naši dobu" (s.532).
       P. Jandel umírá v  roce 1872. Roku 1890 P. Cormier svědčí: "Výsledkem jeho snažení je ono rozsáhlé hnutí, které v řádu vzniká. Dojde k obnovení čtyř provincií, další se připravují, téměř všechny se reorganizují a rozšiřují. Dvě provincie v Americe, se cítí navzdory své vzdálenosti podporovány a začínají kráčet po nejvyšších cestách. Všude se zakládají kláštery. Je zřízen třetí Řád učitelů*). Rozkvétají kláštery s klauzurou. Podivuhodně se množí kongregace sester činného života a rozpínají se až k misiím mezi nevěřícími. Současně se vnitřní život v klášterech stává předmětem zvláštního zájmu. Posvátné officium se prožívá s větší ctí a důstojněji plní svou povinnost, liturgické knihy se množí. A aby se řídilo všechno moudře, i Sbírka zákonů Řádu se objevuje v nové srozumitelnosti a jednota správy spojuje od jednoho konce světa k druhému syny svatého Dominka do jediné Rodiny, do jednoho šiku..."( tamt.).
*) P. Lacordaire založil, lépe: schválil menší sdružení učitelů třetího řádu, které pak splynulo s Lyonskou provincií.

4. Povolání žádné nebo ne zralé?
      V "Životopisném shrnutí" (24), které textově zpracoval ctih. Otec Raimondo Cathala O.P., se kromě jiného říká: "Během prázdnin 1854 ... se mladý Henri Cormier musel ze zdravotních důvodů odebrat do Eaux-Bonnes. Jeho duchovní vůdce, který si dělal starost o jeho dominikánské povolání, mu poradil, aby se vypravil až do Sorčze a probral tyto otázky spolu s O. Lacordairem. Kdo se nakonec mohl v těchto věcech lépe vyznat než slavný Kazatel?"
      Tehdejší mínění P. Lacordaira nebylo povzbuzující: "Vocation nulle ou pas mure - povolání žádné, nebo nezralé". Ale - dodával později P. Cormier, když vyprávěl o této "havárce" - podle mínění O. Lacordaira zřejmě povolání chybělo..".
      "Otec Lacordaire mu při tomto setkání v Sorčze věnoval knihu M. Cousina "O pravdě, kráse a dobru". A nepříznivý výrok nebránil O. Lacordairovi vyznat tomuto mladíkovi, který ještě nebyl knězem, který tudy jen procházel, tomuto "simple minorč", (prostoduchému mladíčkovi) generální, celoživotní zpověď. Uvádí to rovněž O. Cathala (s. 39) a připojuje: "Je pochopitelné, že toto hodnocení Henriho povolání, vyslovené O.Lacordairem, vyvolalo u mladého seminaristy a jeho duchovního otce M. Bčneche silnou odezvu. V odpověď se Henri vrhl na cestu dokonalosti a odevzdal se do rukou svého zpovědníka - který pro něj představoval samotného Boha - aby přesně zjistil, co by měl dělat... Jeho zápal se nezmenšil, naopak , vzrostl.
     Po duchovním cvičení v roce 1855 mladík kromě jiného napsal: "Zdálo se mi, že neprojevuji dostatečně oddanost ke sv. Dominikovi, který by se měl jednoho dne stát mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem pokorně svatou Pannu, aby rozmnožila mou úctu k němu: « Ó, Maria, - říkal jsem jí při pronášení "Rozpomeň se " (Memorare) - máš všechny důvody k tomu, abys mě vyslyšela. Moje prosba je dobrá a kromě toho se jedná o jednoho ze světců, který více než jiní přispěl k tomu, abys byla uctívána růžencem...". Věřím, že jsem byl vyslyšen. Jednak proto, že od té doby častěji myslím na něho, na Dominika, a zdá se mi, že ho cítím v sobě vnitřně přítomného jako průvodce, jako tajného napomínatele, jako by byl pro mě letos "novicmistrem". Proto si slibuji, že se s ním budu často radit a naslouchat jeho připomínkám, jako by přicházely od samotné Marie a Ježíše... ".
      "Vnitřní přítomnost svatého Dominika!" - zvolá P. Cathala - "Seminarista cítí, jak mu to přináší prospěch: co řekneme později, až bude řeholníkem? Henri Cormier toužící stát se «duší modlitby» nalezl spolehlivého vůdce".
      "Je pravda, že odpověď O. Lacordaira způsobila zmatek..., ale Cormier se šel poradit s jiným dominikánem, P. Amantonem. Nějakou dobu předtím byl Henri přijat do třetího řádu P. Marcolinem Huem. A odpověď P. Amantona byla kategorická: "Ano! " (I.c."Sintesi", s. 38-39)". Povolání se jevilo jisté a zralé...
      O. Cathala naráží několikrát na zdrcující úzkost, vyvolanou příkrou odpovědí O.Lacordaira. Ve skutečnosti na sebe narazily dva rozdílné způsoby jak žít stejné duchovní hodnoty. Lacordaire, odborník na studium a řečnictví, který naslouchá, chápe a miluje svou dobu a svůj svět (pařížský) - a je poslouchán, chápán a milován tímto světem; a jakýsi "simple minoré", prostoduchý seminarista, křehký a čistý jako polní kvítko, který naslouchá, miluje a chápe Ježíše... a touží být poslouchán, chápán a milován Ježíšem v šlépějích Dominika, jako ostatně i Lacordaire...
       "Celoživotní povšechné vyznání", vržené Lacordairem v celé své velikosti, dnes už známé, do nerozhodného srdce onoho průzračného mladíka, ale "ještě nepovolaného nebo nezralého", musela mládence poděsit a v samém začátku prohloubit vzdálenosti mezi těmito dvěma srdci, spojenými v podstatě stejným ideálem.
        Ale vraťme se k historii. Nuže, 1854 se Henri léčí v lázních Les-Eaux-Bonnes a navštíví v Sorčze P. Lacordaira, aby s ním jednal o svém dominikánském povolání... V létě (?) 1855 je přijat do třetího řádu P. Marcolinem Huem... V roce 1856, 17. května je vysvěcen na kněze... a v červnu přichází do kláštera dominikánů ve Flavigny (založeného 1848), kde byl převorem P. Jandel ... ustanovený 17. prosince do úřadu generála Řádu. V letech 1856-1857 Henri - v řádu Hyacint Maria - koná noviciát ve Flavigny, kde se v červenci setká s generálem P. Jandelem. V roce 1857 skládá prosté sliby na pouhé dva roky, a to ze zdravotních důvodů. Povolán P. Jandelem do Říma, pracuje jako sekretář generalátu a od října 1858 do ledna 1859 je zástupcem novicmistra v La Quercia (Viterbo). Od února 1859 se nachází u sv. Sabiny v Římě jako vedoucí římského noviciátu při generalátu. Dne 23. května 1859 vysloví slavnostní sliby v historickém sále Kapituly u sv. Sabiny a zasvětí se Bohu prostřednictvím sv. Dominika "usque ad mortem" - až do smrti - nikdy nic, vědomě a dobrovolně proti Bohu!.
        V červenci 1859 se znova vrací na nějakou dobu k lázeňskému léčení v Les-Eaux-Bonnes.
       Ze 17. července máme dopis z Les-Eaux-Bonnes, napsaný Cormierem Jandelovi a týkající se P. Lacordaira. P. Cormier očekává, že lečení bude moci ukončit několik dnů před svátkem sv. Dominika (4. srpna), který by chtěl oslavit v Bordeaux. Pak bude v Orleans až do září. Od 12. září pobude v klášterech v Paříži, Flavigny, Lyonu a Marseilles, pak v Římě... A dodává: P. Lacordaire odpověděl na můj dopis, ve kterém jsem mu oznámil, že jsem složil do vašich rukou sliby pro klášter na Korsice. Poblahopřál mi ke skutečnosti, že tímto jsem nepřestal patřit k francouzské provincii. A připsal: Až se budete vracet na Korsiku, budete-li si chtít udělat malé odbočení a přijet do Sorčze, budu velice rád. Nuže, přijďte nás cestou navštívit, pokud to Pán dovolí ...".
        "Ale já si myslím - pokračuje P. Hyacint M. - že se jedná pouze o známku laskavosti, ale že nemá nic zvláštního, co by mi řekl. Navíc bych musel jet přes Toulouse a Orleans. Proto si myslím, že by bylo lépe, kdybych se této návštěvy zřekl. Bude-li během mého pobytu v Marseilles (září) P. Lacordaire v Sanit Maximinu, zařídím si program tak, abych uviděl ho i krásnou Svatyni. Jestliže mi však doporučíte, abych jel do Orleansu přes Sorčze, jel bych tam na svátek sv. Dominika...".
         P. Cathala se táže: Jel P. Cormier do Sorčze? Nemohli jsme se to dovědět, ale nemyslíme si, že by tam byl jel. Po pravdě řečeno, v dopise neprojevuje žádnou velkou touhu. Pozvání P. Lacordaira bylo otevřené a srdečné, jako vše, co pocházelo od tohoto velkého řeholníka, vždy šťastného, že může někoho zvát do své drahé Sorčze... Ale P.Hyacint neměl co dělat s touto "školou" (vyučujících dominikánů). Proto odjel do Orleans (Životopisný souhrn, I.c. s. 63-65).
        Když se P. Cormier vrátí do Říma, je jmenován "zástupcem novicmistra" a podpřevorem kláštera. V dubnu 1861 je římský noviciát přemístěn do Corbary (Severní Korsika), kde se P. Cormier stal také převorem. Toho roku zemřel v Sorčze P. Lacordaire.
        Nezdá se, že by tu byla další korespondence mezi Lacordairem a Cormierem. Ale v Římě (1859-1861), když pracoval v sekretariátě generalátu a byl poután k Jandelovi hlubokým a synovským přátelstvím, byl P. Cormier pravděpodobně informován o dopisech, které si provinciál Lacordaire a generál Jandel vyměnili (25).
       Později - říká P. Cathala, který to mohl vědět, - se několikrát P. Cormier vracel k prohlášení P. Lacordaira :"Vocation nulle ou pas mure " a dodával, že podle ducha P.Lacordaira mohla být tato slova pravdivá. Za takových okolností tato krajní věrnost řeholní dominikánské observanci ze strany kněze-novice Cormiera bylo možno vysvětlit mladickým romanticismem, nebo osobní odhodlaností. Ale mohla být také něčím jako neustálým dokazováním vůči Lacordairovi, že povolání zde bylo a snad i uzrávalo... Avšak jestliže Služebník Boží už byl blahořečen, koho by se mělo týkalo ono : "Vocation nulle ou pas mure" ?
      Dne 14. února 1981 při koncelebrované slavné mši svaté, sloužené kardinálem Wladyslavem Rubinem, prefektem Posv. Kongregace pro Východní církev, se uzavírala třídenní pobožnost ke cti svatých patronů Evropy, Cyrila a Metoděje, organizovaná otci dominikány v bazilice sv. Klementa, kde byl Cyril 869 pohřben. Po obědě v "odpočinkovém sále" ve druhém poschodí, vedle cel, ve kterých žil a umřel P. Cormier, měli koncelebranti - včetně mě - říká P. Veselý - zajímavý rozhovor. Jedná se o tři místnosti: malou kapličku, velmi prostou studovnu a velmi jednoduchou ložnici. U dveří sálu jsem spatřil asi 50 cm vysokou sošku. Irský otec mi řekl: "To byla soška O. Cormiera". Zeptal jsem se: "Sv. Dominik? "Ne. Je to O. Lacordaire. O. Cormier ji míval stále před sebou, na stole, kde pracoval...". Hleděl jsem na ni. Na několika místech se zdála vyhlazená, jako od slzí nebo doteků... Vyptával se snad O. Cormier O. Lacordaira až do konce svého života stále znova na jeho mínění o svém dominikánském povolání? Možná s pláčem a něžným pohlazením? Přestal mu O. Lacordaire říkat: "Vocation nulle ou pas mure"? Skutečností je, že ti dva jsou dominikány a že s oběma byl zahájen proces blahořečení, čili pro dokonalé uskutečnění charismatu sv. Dominka. O. Hyacint je blahoslavený... .
        Proto v ráji už neexistuje žádný "spor" mezi duchem Lacordaira a Cormiera. Jde o stejnou "hvězdu sv. Dominika", pozorovanou ze dvou úhlů: « Contemplata» - «aliis tradere».
        Byl jsem dotázán, proč O. Cormier, když sepisoval životopis O. Jandela, se nikdy nezmiňuje o napětí, které existovalo mezi generálem Jandelem a slavným apoštolem Lacordairem? Možná proto, že k "napětím" dochází "cestou". Když se však jednou přijde k Otci a sedí se pohromadě u stolu, připraveného Bratrem Ježíšem, v Duchu lásky, zmizí "problémy" a zůstane pouze "rozřešení", čili nekonečná radostná a slavná harmonie, IN PACE: «Profunditas est homo et cor eius abyssus...» (Ž. 63, 6): Hlubina je člověk a jeho srdce propast.

IV. ANGELICUM
      Souřadnice toho výkladu jsou dvě: dílo P. Cormiera pro Angelicum a písemnosti týkající se procesu blahořečení jeho zakladatele.

1. Kolej sv. Tomáše Akvinského v Římě
       Abychom pochopili Cormierův zásah do dějin studia v Římě a do dominikánského Řádu v širších souvislostech, je třeba vytáhnout z archivu spisy zachycující vzdálený obraz vývojového procesu.
       V roce 1577 Španěl Jan Solano O.P., tehdy biskup v peruánském Cuzcu, založil v Římě teologické studium zasvěcené sv. Tomáši Akvinskému, prohlášenému 1567 sv.Piem V. za církevního učitele. Studium v sídle generalátu Řádu u S. Maria Sopra Minerva bylo přednostně, ne však výlučně, určeno mladým řeholníkům z římské provincie (26).
        Mezi rektory Koleje připomeňme dva z druhé poloviny XIX. století: Tomáše Zigliaru (1873-1879), který se později stal kardinálem (27) a Enrica Buonpensiera ( 1929), posledního regenta studia, které v roce 1906 obdrželo titul "papežské."

Tomistické hnutí v devatenáctém století
      Celé devatenácté století bylo na katolickém poli živeno obnovitelským proudem neoscholastické filosofie a teologie (28).
       V poslední čtvrtině století, za pontifikátu Lva XIII., dosáhlo oživení tomistických studií vysoké úrovně. Třemi ústředními body tohoto vyzařování byly: encyklika "Aeterni Patris" z roku 1879, vyhlášení sv. Tomáše za patrona katolických škol v roce 1880 a uveřejnění všech jeho děl, zvané Leonské vydání.
Souběžně s tímto obecným hnutím v církvi a v dominikánském Řádu docházelo k obnově biblických studií, která měla ze strany bratrů Kazatelů hlavního představitele v Otci Giuseppe Lagrangeovi (1855-1938), zakladateli instituce "Ecole biblique de Jerusalem" - Biblické školy jeruzalémské a "Revue biblique" - Biblické revue (29).

Šíření studií v dominikánském řádu
        V souvislosti s řeholní observancí, obnovenou generálem Vincentem Jandelem (1855-1872), Řád cítil, že pro povolání je naléhavě nutné vyřešit otázku filosoficko-teologické přípravy.
        Pro generální Kapitulu, která se konala 1871 v Gand, byla 4. srpna v klášteře "Santa Maria sopra Minerva" podepsána nejlepšími představiteli řádu v Římě žádost, která zněla:
      "Aby se jednotně v celém Řádu nastolila řeholní kázeň podle našich Stanov a růst vědění, požadujeme zřídit co nejdříve, nejpozději do jednoho roku od konání této Kapituly, Universitu s názvem sv. Tomáše Akvinského a podřídit ji pravomoci generála Řádu, aby se na ní skutečně uplatňovalo dodržování našich Stanov a výchova v řádnému studiu" (30).
       Otec Vincenc Nardini, který již byl spolutvůrcem prvního požadavku, zaslal jakožto generální vikář peruánské provincie pro kapitulu 1891, konanou v Lyonu, další žádost (31).
      Této Kapituly, na níž byl zvolen generálem O. Fruhwirt, se zúčastnil O. Cormier jako zástupce toulousské provincie (32). V pokynech pro otázky studia otcové Kapituly zdůraznili biblickou obnovu a apologetiku (33).
       Pro Kolej u S. Maria sopra Minerva požadovali zvláštní péči "považujíce za vhodné, ba dokonce nezbytné, aby náš Řád i v tomto směru byl ve světě reprezentován způsobem hodným svatého Města, kde je sídlo římského Velekněze a kde jsou značně studovány církevní předměty" (34). Jak vyplývá z Příkazů č. XI a č. 1 Akt, svěřených generálovi řádu, předkládání žádostí pokračovalo i na generálních Kapitulách 1895 v Avile a 1901 v Gandu.
      Ale teprve generální Kapitula 1904, zasedající ve Viterbu, nalezla věcné řešení návrhu z roku 1871, a to v tomto znění: "Schvalujeme požadavek předložený generální Kapitule, aby se zřídila v Římě nejvyšší studijní Kolej, podřízená přímo moci generála Řádu. Ať v ní rozkvétá řeholní život a ať jsou do ní posíláni bratři ze všech provincií" (35). Na této Kapitule byl zvolen generálem Řádu O.Cormier, přítomný jako zástupce provincie toulousské.
       Hlas obdržel také O.Vincenzo Nardini, provinciál římský (36). Dá se tušit, že v uvedené otázce uplatnili oba vliv, protože znali už žádosti zaslané Kapitulám z let 1871 a 1891.
       Nově zvolený generál již během svého pobytu v Toulouse, jakožto převor kláštera a provinciál, se vlivně věnoval tomu, aby vytvořil a uvedl do života předpisy pro dominikánské kongregace sester sv. Kateřiny Sienské v Auch a Neposkvrněného Početí v Pompignan (37).
      Nyní, ve věku 72let byl povolán, aby se stal "skutečným, hmotným i mravním zakladatelem" (38) instituce vysoké školské úrovně, se zárukou dokonalého pospolitého života a studia, dvou zásadních prvků, nezbytných pro účely Řádu Kazatelů. V návaznosti na své předchůdce Jandela, Laroccu a Frhwirta. Měl dokonce sjednotit na jednom místě generální Kurii a Kolej sv. Tomáše, ve smyslu, v jakém byla vybudována v klášteře Minerva od 1577 do 1837.
        Duchovní syn O. Jandela a jeho životopisec (39), asistent a pak generální prokurátor O. Fruhwirta "již od prvních měsíců po svém zvolení zaměřil s neúnavností pozornost na obstarání trvalého a co nejširšího sídla pro naše školy, jež nepřízeň času vyhnala na dobu více než 30 let z kláštera Minerva. Pustil se do této práce s odvahou, nepolekal se nedostatku peněz, obtíží a kritik ze strany bázlivých, ani jiných protivenství. Zakoupil pozemek uprostřed města, vhodný pro projekt, spoléhaje na Boží Prozřetelnost a podporován štědrostí Nejvyššího Velekněze Pia X., ochránce našeho řádu" (40).

Zásah PIA X.
       Když papež Sarto přijal v roce 1904 kapitulní otce a jejich 76. generála, prohlásil, že je ochoten projevit svou štědrost vůči Řádu sv. Dominika, který už dlouho ctí (41). Ze všech nejvíce uznával svatost O. Cormiera. Vyplývá to z četných svědectví v jednání o blahořečení.
       Několikrát tedy projevil přání, aby v Římě bylo zřízeno nejvyšší studium "nejen pro rozsáhlé šíření tomistické nauky mezi námi (dominikány), ale i mezi světským duchovenstvem". Tak to napsal 6. dubna 1907 otec Cormier s důvěrou ve slova papeže a s přáním, aby se v příštím roce dospělo k dovršení a aby dílo bylo možno nabídnout papeži, obránci víry, k 5O. výročí jeho kněžství (42).
        Pius X. ze své strany přispěl částkou 300.000 Lir, částkou, kterou měl Řád předat Sv. Stolici na nové diecéze na Filipínských ostrovech (43). A 8. listopadu 1908 poctil titulem "papežská" novou kolej Angelicum , jejíž základní kámen byl posvěcen 29. června předchozího roku (44). Papežovým záměrem bylo, aby nová kolej, Angelicum, byla zcela jiná než starobylá kolej u Minervy. Ať už pokud jde o mezinárodní ráz na poli církevním, či pokud jde o vlastní stanovy, založené na "ratio studiorum", kterou Otec Cormier vyhlásil v roce 1907 v náhradu za předchozí, zavedenou O. Jandelem (45).
       Na dovršení všeho, dne 4. listopadu 1909 přijal k audienci profesory a studenty 1.akademického ročníku. Dne 16. května 1910 zaslal blahopřání s požehnáním ke slavnostnímu otevření místností. Následujícího 14. června, na přání O. Cormiera, uzákonil kolej Angelicum jako převorský konvent a dům výchovy noviců-studentů (46).

Práce P. Cormiera
       Generální představený sledoval stavbu Koleje s velikou starostlivostí, jak mu bylo vlastní. Dovídáme se to od architekta Tullia Passarelliho s poznámkou, že prvně chtěl Angelicum zřídit na Aventinu blízko sv. Sabiny. Potíže s římskou Radnicí přivedly P. Cormiera ke koupi rozsáhlého pozemku ve vojenském vlastnictví na via San Vitale (47).
        Koupě byla uzavřena v dubnu-květnu 1907, pár dnů před generální Kapitulou, jak vyplývá z č. 60 jejích Akt. Stavba stála 4 milióny - informuje O. R. Ricagno - které byly zaplaceny, aniž by to narušilo ostatní provoz Řádu (48).
        Dne 3. října 1909 vydal zvláštní "Školní řád" a směrnice týkající se řeholního života (49). Dá se předpokládat jeho zásah také do programu výuky na třech fakultách: teologii, filosofii a právech (50). Do prvního akademického ročníku, zahájeného 5. listopadu 1909, nastoupilo 62 dominikánských posluchačů a 26 Cormierem vybraných Prvním rektorem byl Maďar O. Sadoc Szabo (51).
        Bylo to nejkrásnější korunování 5O. výročí slavných řeholních slibů zakladatele, složených v květnu 1859 v Římě a také zde připomenutých (52). O rok později, 21. května, jmenoval prvního převora, svého amerického asistenta p. Gabriela Horna, dále novicmistra, hospodáře a ředitele zpěvu v chóru (cantor) (53).
        Na závěr všeho v roce 1910, od 6. do 11. září, zasedala na Angeliku 256. generální Kapitula řádu, z jejichž spisů vyjímáme:
     "Jménem celého řádu i našim jménem z hlubokého srdce blahopřejeme a děkujeme Nejctihodnějšímu Otci Generálnímu Magistrovi, že tak dobře a tak brzy přivedl k dokončení opravdu veliké dílo koleje Angelicum. Že dal zbudovat dům tak prostorný, zdravý, ke svému účelu vhodný a dokonale vybavený . Že povolal schopné Učitele a mnoho studentů. Že uvedl v soulad řeholní kázeň Řádu se studiem podle nových předpisů. Důvěřujeme v naději, že s pomocí Boží, sv. Dominika, sv. Tomáše a všech bratří, kteří spolupracují s O. generálem, tento mimořádný ústav přinese Řádu a církvi mnoho cti a bude velkým přínosem" (54).
        V tomto domě generální správy a studia na mezinárodní úrovni, zůstal zakladatel až do uplynutí svého úřadu v srpnu 1916. Vývoj sledoval s otcovskou pozorností.
        Kromě proslovů a dalších zásahů vydal pět Směrnic (1909-1916). Na vlastní oči již viděl a sbíral "ty četné a důležité plody, které, jak doufáme (1909), vyplynou Řádu ze založení této Koleje" (55).
        V akademickém ročníku 1915-1916, posledním za jeho generalátu, čítala Mezinárodní Papežská Kolej 24 vyučujících, 54 dominikánských žáků a zhruba 100 dalších kleriků a laiků (56).
       V roce 1916, při sedmistém výročí schválení Řádu Bratří Kazatelů, oslavil jejich Magistr 60. výročí svého kněžství (57) a ukončil dílo celého svého života dne 17. prosince. Benedikt XV. u příležitosti kněžského jubilea připomenul práce, které zakladatel vykonal pro Kolej Angelicum. Stejně tak to učinil při jeho smrti jeho nástupce Ludvík Theissling (58).
       Existuje spousta svědectví vděčnosti, obdivu a úcty, projevených nejen ze strany Řádu, ale i od biskupů a od Nejvyššího Velekněze.

2. Svědectví pro blahořečení
       Deset let po jeho smrti, v roce 1926, sepsal první rektor Mezinárodní Koleje, O. Sadoc Szabo (1909-1927), životopisný souhrn O. Cormiera na základě svých osobních svědectví (59). Záměrem autora bylo "vyjádřit svou úctu k němu a vzbudit ji u věřících a u svých spolubratří" (60).
       K 25. výročí založení Koleje Angelicum, dne 17.prosince 1934 byly z řádového hrobu na Campo Verano přeneseny tělesné pozůstatky p. Cormiera do chrámu San Domenico e Sisto Nuovo. Byly uloženy v kryptě pod kostelem, podél oltáře sv. Růžence, prvního za vchodem vlevo. Nápis na mramorové desce, kryjící sestup do krypty, to připomíná. Dnes je tělo blahoslaveného vyvýšeno na oltáři mezi kostelem a chórem.
        Magistr řádu O. Martin Gillet napsal, že je to "první příspěvek k úctění a uznání zasloužilému Otci... Dnes je tento ústav vysoké kultury jedním z památníků apoštolské horlivosti a jaznozřivosti O. Cormiera" (61).
        V roce 1934 totiž Papežská akademie Angelicum změnila své původní sídlo v ulici S. Vitale na nynější sídlo v klášteře San Domenico e Sisto Nuovo. Bylo potřeba více učeben.
        V následujícím roce, 1935, bylo zahájeno jednání o blahořečení v římské diecézi. Proto tentýž představený Řádu, O. Gillet, rozeslal dopis obsahující tyto úvahy : "Je potřeba, aby náš Řád projevil vůči němu svrchovanou vděčnost, a snažil se dosáhnout, aby následovalo jeho obdivuhodné oslavení, jež vrhne nové světlo na celou dominikánskou Rodinu.... Je však zapotřebí, aby náš Řád věděl, že ke šťastnému dovršení procesu blahořečení musí přispět všechny jeho údy. A to je pohnutkou k tomuto dopisu " (62).
        Zatím téhož roku 1935 se konala v novém sídle University generální Kapitula dominikánů, tak jako tomu bylo 1910 (63). O. M. Gillet trval na procesu o blahořečení. Ke hrobu přicházejí a prosí nejen členové kláštera, nýbrž i mnozí studenti - o přestávkách mezi vyučováním. A také příslušníci řeholních rodin, kterým pomáhal.
        Z logických důvodů byla Kolej Angelicum na prvním místě z těch, kdo nabídli "pomoc všech svých členů" v procesu blahořečení svého zakladatele. Podílelo se na něm 21 svědků, z nichž 18 s ním bylo svázáno vyučováním a další tři pobytem v koleji, jež za Cormierových časů tvořila jeden celek s generální Kurií dominikánů. Z nich 8 vypovídalo dvakrát, totiž jedenkrát v procesu diecézním a jedenkrát v procesu při Svaté Stolici (64).
      Vedoucí postavení v tomto hrubém souhrnném hodnocení měla z důvodů osobní významnosti prohlášení O. Garrigou - Lagrange :
      "Neříkal ani nepsal věci, které říkali jiní, ale spíše věci vnitřně promyšlené... Mimořádně pozvedl úroveň našeho studia. Ačkoli nebyl sám vědeckým pracovníkem, uvědomoval si obrovskou důležitost studia a s velikou obětí založil Angelicum... Byl to svatý generál a člověk měl opravdu dojem, že přímo sestupoval ze sv. Dominika. Buď mluvil s Bohem nebo o Bohu... Jeho moudrost nebyla uplatňována pouze záporně, aby se vyhnul potížím, ani nevycházela z oportunismu nebo touhy po zisku. Naopak, byla kladná a nadpřirozená, opírající se o modlitbu a radu. Jeho spisy jsou všechny vysoce duchovní a velice praktické" (65).
       Přesto, že nebyl mistrem teologie - říká O. Vosté - promlouval vhodně a působivě také k profesorům teologie, a jeho věty byly zároveň moudrými výroky, plodem meditace a hluboké zbožnosti... Vůči O. Lagrangeovi (biblistovi) se necítil nijak nejistý, nýbrž projevoval velikou moudrost a mimořádnou prozíravost... O této otázce jsem byl pověřen sepsat prohlášení na úvod procesu" (66).
      "Zvláště v prvním pokusu o jediný všeobecný ústav pro vysoké studium (Collegium Angelicum) se mu podařilo sjednotit ducha všech podřízených, i když byli různé národnosti, a upevnit dokonalého ducha jednoty a lásky mezi nimi" - poznamenává O. Blatt (67) .
       "Služebník Boží - říká O. Nolan - mohl spatřit a zjistit cenné plody pocházející ze založení nového Mezinárodního studia na Angeliku. Přežil jeho založení ještě o šest let a každý rok sledoval jeho chod při kanonické vizitě. Byl to dokonalý dominikán... Byl skutečně inteligentní a stal se velmi vzdělaný... Všeobecné studium bylo v jeho reformátorské mysli určeno k tomu, aby poskytovalo vynikající profesory pro výuku na provinciálních studiích. Přál si, aby učitelé byli zběhlí nejen v posvátných naukách, ale aby byli dobrými řeholníky. Každou sobotu a o vigíliích všech svátků zavedl zvyk, že celá komunita se modlila posvátné officium o půlnoci" (68).
       Jako generální představený - vypovídá O. Fanfani - velice přispěl ke zvýšení především duchovního života a k řeholní kázni podle našeho ducha... Těšil se pověsti velice ctnostného člověka... Byl zvolen generálem v úctyhodném věku 72 let právě pro své výjimečné ctnosti" (69). Poslyšme, jak uvažuje O. Garde:
     "Říkával žertem, že když nemůže vyučovat jiným předmětům na Angeliku, musí být profesorem dobrého příkladu. A skutečně byl, protože jeho život byl opravdovým povzbuzením pro všechny... Toto velkolepé dílo (Angelicum) bylo skutečným vzkříšením našeho Řádu, nejen pokud jde o studium, ale i pokud jde o dominikánského ducha, který s ním vnitřně souvisí" (70).
       Někteří svědkové, aby potvrdili hrdinskou naději O. Cormiera, uvádějí jako důkaz to, co vykonal pro založení Andělské Koleje (71) Ale Služebník Boží je i dnes zárukou budoucnosti založení, jehož základním kamenem zůstává.
       Angelicum nemělo pouze poskytovat nebo získávat "informaci", nýbrž spíše "formaci": Nejen horizontální vzdělanost, ale také vertikální zralost, v celé hloubce. Vysvětluje to svědectví O. Lodovica Fanfaniho:
       O. Cormier "jako Generální Magistr značně přispěl především k růstu duchovního života a k řeholní kázni podle našich tradic. Proto si přál, aby se na Angeliku konávalo noční officium, alespoň o svátcích. Aby potvrdil, že od této observance by se nemělo upouštět, nakolik je to možné, rozeslal několikrát řádu vybídnutí, jež byla všude přijímána s úctou. Pozvedl úroveň studia tím, že v Římě založil Angelicum a že sem povolal vyučující, kteří byli velmi úspěšní..
       Hodně se zabýval Universitou ve Fribourgu, kde byla dominikánům svěřena teologická fakulta. A Biblickou školou v Jeruzalémě, která prožívala obtížné chvíle a kterou chránil a podporoval vlivem své úctyhodnosti a své nepochybné pravověrnosti. Také se velice zasadil, aby po okupaci Filipín americkou vládou zůstala při životě univerzita v Manile, která vždy přinášela mnoho dobra a skutečně konkurovala nové laické universitě, založené Američany. Jeho vedení Řádu všem vyhovovalo. Charakteristické známky: moudrost, jemnost, skromnost, nikoli bez rozhodnosti, bylo-li jí zapotřebí".
      "S biskupy a se Svatou Stolicí nedošlo nikdy k problémům, které by stály za zmínku" (72).
       Dne 25. května 1994, ve vztahu k blahořečení, tělo Otce Cormiera, nalezené neporušené, bylo podrobeno průzkumu podle církevního práva, a lékařskému zkoumání. Bylo uloženo do mramorové rakve - dar dobrodinců University sv. Tomáše - a bylo umístěno na oltář mezi kostelem a chórem. V nápisu, vyrytém pozlacenými písmeny, je nazýván MAGISTER ET SERVUS - "Učitel a služebník moudrý Řádu Kazatelů". Jako sv. Tomáš, dárce titulu pro universitu, zakladatel bl.Hyacint Cormier "jako ve svém domě" zde přebývá. P. Innocenzo Venchi O.P.