|
3. Vidět. splynout, zpívat
Jsou to tři podstatné úseky každé lásky, tedy i lásky mezi Bohem a
člověkem. Vidět, vlastnit a požívat v opojné závrati. Nejjistější
známkou dokonalého křesťanského života je vždy heroismus, hrdinskost,
jež doplňuje normální ctnostný život čímsi "přesažným", čímsi "božským".
Jde o dar, který nás činí «ochotně vedené božským vnuknutím» a který nás
vede k opravdově prožívané blaženosti, kdy se člověk nejvhodněji modlí
slova "Otče náš... ".
Řeholní sliby jsou dobrovolnou volbou celkového a úplného každodenního
hrdinství, kromě kterého existuje ovšem také hrdinství mimořádné, které
může být ve vymezených případech povinné «usque ad mortem» - až k smrti
- zatímco v jiných případech povinné být nemusí.
Podle církevních směrnic hrdinskost ctnosti je "excellentia operandi
supra communem modum" - vynikající způsob jednání přesahující způsob
běžný - , zvláště v obtížných, vyhrocených okolnostech. Hrdinskost lze
uvažovat ze tří hledisek: samotné jednání, okolnosti a způsob jednání,
jež se mohou vyskytnout buď odděleně, nebo všechny zaráz, byť i zřídka.
Hrdinský čin musí být vykonán "ochotně, snadno a s radostí" (Benedikt
XIV., kn. III. kap. 21, nn. 10-11; "Positio" o.c.p. 17).
Svatý Pius X. o Otci Cormierovi prohlásil: "Non humanam sed angelicam
prorsus vitam in terris egisse - žil na zemi život nikoliv lidský, ale
hluboce andělský". I za velmi obtížných okolností žil vždy ve věrném
dodržování ("střežení") Božích přikázání a v neustálém plnění úkolů a
povinností řeholního stavu (AAS 1920, s. 170).
Dílo, které má uskutečňovat, je a bude vždy v rámci a v duchu Kristovy
církve tím, co by se dalo nazvat "dominikánské společenství" s posláním:
"Jesu Christi crucifixi sancta praedicatio - svaté kázání Ježíše Krista
ukřižovaného". Prostředky, které řád nabízel a nabízí, jsou:
1) Tři slavné a věčné sliby: usque ad mortem - až do smrti, kterou buď
přinese čas, nebo mučednictví.
2) Společný život s mnišskými závazky :mlčení, samoty a pokání ...
3) Slavnostní modlitba božského oficia, čili liturgie, veřejná,
příslušící našemu duchu a našemu poslání, což zaručuje nejen spojení s
Bohem, nýbrž také duchovní jednotu řádu a prosby za opuštěné hříšníky a
usmiřování za veřejná bezbožná rouhání...
4) Usilovné poznávání posvátných pravd (srv. "Const. fund.").
Okolnosti mohou vyžadovat hrdinskost, jednak z vnějšku - pronásledování,
potlačování, vyhnanství, věznění, mučení; jednak zevnitř - ve svědomí,
jako hledání totožnosti, atd. Moralisté jich udávají sedm: kdo, co, kde,
jakými prostředky, proč, jak, kdy. Je to sedm možností pomoci, ale také
hrdinství.
Způsob jednání závisí na přirozené povaze nebo na milosti, která nás
podněcuje... atd.
V případě Otce Cormiera se uznává a obdivuje jeho hrdinskost jak v
činnosti, tak v okolnostech. Bývaly vznášeny kritiky na jeho "způsob
jednání". Jak uvidíme, podle některých byl spíše "věrný řeholník"
než
světec, který by měl být svatořečen. Ale může v tom být rozpor? (Positio
- Summarium, 19, 74).
V každém případě bychom měli všichni přemýšlet a přehodnocovat ony tři
stránky našich voleb či našich povinností: jednání, okolnosti, způsob...
Jaká by mohla či měla být páteř a složení opravdové křesťanské
hrdinskosti?
Celý křesťanský život se rodí a žije z víry. Vedeni vírou věříme ve
věci, které nejsou zřejmé. Rozum, který «věří», přijímá určité pravdy
nebo poučení nikoli proto, že by je chápal, nýbrž proto, že jeho vůle si
to přeje, spolehajíc se na zdroj, z něhož pocházejí. Tak je křesťanská
víra kořenem všech ostatních ctností a zdrojem veškerého křesťanského
života, čili je první ze všech ctností. Ve skutečnosti člověk jedná
veden láskou k ideálu. Tento ideál, tato idea jsou vytvářeny úvahami
rozumu, nebo jsou přijímány vírou, věřením. Teprve potom je může vůle
člověka přijmout nebo odmítnout a srdce milovat nebo nenávidět, ale
především doufat v uskutečnění nebo zoufat. Dosáhnout toho nebo
ztroskotat. Na životnosti víry záleží jakost a množství činů, tedy
života, štěstí a, chceme-li, "svatosti". Rozpor hrdinskosti v
křesťanském štěstí se často nechápe, ale vždy se věří.
Křesťanská víra sama o sobě je vnitřní úkon, který tedy může být přímo
ověřován a hodnocen pouze Bohem. Aby se víra stala zřejmou lidem, musí
být "vyznávána" a to se děje slovy, životem a smrtí. Toto svědectví se v
křesťanském slovníku nazývá «martyrion». V dějinách církve, či lépe ve
vývoji řeholních řádů se udávají - zjednodušujíce otázku - tři úseky či
tři postupné podoby vyznání víry : vzor (mučedníci, poustevníci,
Benedikt:OSB); vzor a slovo (František OFM, Dominik OP, atd); slovo
("činné" řeholní dnešní útvary).
Dominikovým příznačným posláním bylo a je «vzor a slovo», jinými slovy
"oslava Boha a spása duší", čili svatost žitá a kázaná způsobem "contemplata
aliis tradere". Tato dvojitost - vidění Boha a kázání viděného,
rozjímavý a činný život zároveň, pospolu, zůstane naším ustavičným
nebezpečím. To lze však odstranit rovnováhou mezi oběma cíly. Naše
svatost, štěstí a užitečnost se rodí z hrdinskosti našich voleb,
měřených vírou, nadějí a láskou (14).
Jak věřil, doufal a miloval Služebník Boží, to věděl především sám Bůh,
Duch, který všechno zkoumá. Člověk mohl vidět pouze jak Otec Cormier
"vyznává" svou víru, naději a lásku.
P. Ricagno uvádí: "Pokud jde o víru, lze říci, že Služebník Boží žil z
víry ... jeho duch byl zcela nadpřirozený. I při studiu nebo v jídelně
byl stále spojen s Bohem. Tento duch Božího života projevoval samovolně
ve svých rozmluvách" (Positio, s. 20).
Když mluvil o věcech Božích, projevoval hluboké přesvědčení a velmi
vytrvalou věrnost a horlivost ducha (P. Nolan, 20).
"Byl to člověk víry a duchovního života, který projevoval i ve chvílích
zotavení, jako např. když byli na oběd pozváni nějací hosté, odpovídal
neméně skvělými přípitky, přičemž však vhodně vkládal nějakou zmínku či
pohnutku duchovního rázu" (P. Blatt, tamt.).
"Byl velmi dobrým kazatelem, stačilo, když se chvíli předtím usebral,
protože měl velmi důkladnou přípravu z minulosti a vždy kázal v duchu
pravé nauky církve a Otců, hledaje pouze větší slávu Boží a spásu duší
(s. 21).
"Služebník Boží se neustále věnoval kazatelství a zpovědi. Kázal vždy
prostě, s přesvědčením, s velkou lahodností a byl velmi přístupný
posluchačům. Mnoho zpovídal a nehledal přitom nic než dobro duší, které
vedl s jemnocitem a přesně, aniž by byl přísný, ale také ne příliš
shovívavý" (P. Lussiaa, 22)."Soupis spisů služ. Bož. Giacinta Marii Cormiera čítá 171 písemných
prací, jež vypovídaly o jeho víře a prohlubovaly ji a chránily u jiných
(Positio I, 305, 1-15; II, 71-86).
Jako generál míval často vážné potíže, ale i když byl rozrušen
závažností otázek řízení, vrchol jeho duše byl spojen s Bohem, a byl
tedy pokojný a klidný. Sám to svěřil Otci Ricagnovi (s. 22). Podle P.
Fanfaniho "jeho vzezření prozrazovalo vnitřní usebranost a přítomnost
Boží mu byla důvěrně běžná.
Nebyl třeba dlouho pátrat, aby se zjistilo, že se neustále modlí, a že
při veškeré činnosti žil v přítomnosti Boží. Byl velmi oddaný Matce Boží
a využíval každý zlomek času, aby ji uctíval svatým růžencem" (s. 23).
Kromě kněžské služby, která znamená všechny druhy duchovní pomoci, se
víra především vyznává modlitbou. V modlitbě patří první místo
Eucharistii. P. Cormier trávíval celé hodiny před svatostánkem uctívaje
Boha, téměř nehybně, plný sladkého štěstí, jež zaplavovalo tělo i ducha,
jako by odložil veškerou lidský zevnějšek a oblékl se do andělského
roucha. Mši sv. sloužil každý den s nejhlubší zbožností, které si
povšimli všichni přítomní s upřímným obdivem.
"Často jsem byl přítomný na jeho mši sv.", říká P. Nolan, "a postřehl
jsem, že ji slouží s velkou usebraností a přesností v dodržování směrnic
a ve věrném pronášení slov. Bylo vidět, jak je dokonale zasažen oním
velkým dílem, které uskutečňoval, a že se nevytrhuje ze soustředění ani
při maličkostech" (s.24).
Novici se předbíhali, aby měli to potěšení a čest, že mu mohou
přisluhovat u oltáře. Jeden věřící, který chodíval na jeho mši, uvedl
:"Nepotřebuji modlitební knihy, stačí vidět Otce, abych se účastnil
Oběti a spojil se s ní" (Lussiaa, 24).
Otci Cormierovi se líbilo přirovnávat eucharistickou večeři k
hmotnému občerstvování těla. Jídelna byla podle něj symbolem mše svaté a
ráje. Proto se muselo při jídle zachovávat mlčení a usebranost a
naslouchalo se svatým a povznášejícím pravdám, ale především se jídlo
zahajovalo a končilo liturgickou modlitbou, podle možnosti zpívanou.
Eucharistická modlitba ho vedla k Matce vtěleného Boha, k uctívání
Marie, Neposkvrněné Královny všech spasených, Panny-Matky.
P. Nolan sděluje: "Jeho úcta k Matce Boží byla opravdu něžná a synovská.
Vzpomínal zvláště, že se narodil v den Neposkvrněného Početí a měl
zvláštní víru v její přímluvu u Boha. Po celý život, i když chodíval po
ulici, ji prosíval často modlitbou růžence a s takovou jistotou, že to u
něho připadalo přirozené. Utíkal se k ní, protože si myslel, že zatím co
se snaží zajistit Bohu čest a zájem o Boha, není možné, aby jeho božská
Matka odmítla přímluvu. Mariánské svátky byly pro něj svátky zvláštními
a oslavoval je proto se zvláštní zbožností... Takto prožíval také úctu
ke svatým, zvláště ke světcům řádu. K tomu účelu vyhledával ty nejlepší
obrazy a malby a staral se o jejich šíření, aby živě obnovil úctu. Sám
napsal několik životů svatých a vybízel ostatní, aby to činili také" (Positio,
25).
"Otec Cormier - řekl p. Em. Lussiaa - měl mimořádnou úctu k Panně Marii.
Jen Bůh ví, kolik růženců odříkal během svého dlouhého života. Na
procházkách držíval v ruce růženec a pronášel tajemství v plném
soustředění a se sklopenýma očima" (tamt.).
K vyznání jeho křesťanské víry patřila také jeho horlivost pro Boží dům.
Nebylo mu nic dražšího a nic světějšího, než posvátné budovy a jejich
nádhera. Podněcoval úctu k jejich posvátnosti a k důstojnosti
bohoslužeb. Proto věnoval velmi důkladnou péči o zpěv, o bohoslužby, o
liturgické obřady a trval vždy u svých podřízených na tom, aby se
především dodržovaly církevní předpisy (tamt. 25-26).
"Během mše a kněžských hodinek se zdál jako u vytržení, zatímco běžně
býval usebraný v Bohu" (Ricagno, s. 24).
Otec A. Blatt, velmi přísný právník, říká: "(Otec Cormier) byl velmi
horlivý v bohoslužbě, a když o prázdninách chyběl varhaník, sám hrával
na varhany, k radosti své i přítomných, a opravoval i sebemenší věci...
Sám si zjišťoval a rozhodoval o kaplích, jak se kdy slouží mše. Podle P.
A. Ricagna "Obzvlášť měl rád denní liturgii a mimořádným způsobem
dohlížel na přesnost chóru. Bylo krásné spatřit ho v jeho pozdním stáří,
ačkoliv byl generálem ... jak opouští své místo v chóru, aby se posadil
k harmoniu a doprovázel zpěv Zdrávas Královno (tamt. 26).
K dosvědčení pravé křesťanské katolické víry náleží také věrnost církvi,
bojující dosud na této zemi, zvláště její hlavě, Římskému Veleknězi,
který pro Služebníka Božího nebyl jen rozhodčím, ale především otcem.
Výborně o tom podává zprávu zmíněný Otec A. Ricagno: "Nakonec upozorňuji
na velkou úctu kterou choval k církevním představeným, zvláště pak k
Římskému Veleknězi. Bylo mu opláceno stejnou úctou ze strany papežů,
jeho současníků, Lva XIII., Pia X. a Benedikta XV. Zvláště si vzpomínám,
že papež Pius X. nařídil jmenovat ho po smrti kardinála Matthieu
kardinálem pro Řím. Služebník Boží by se byl z poslušnosti poddal
naléhání, ale když zjistil, že by to znamenalo odložit z politických
důvodů řeholní šat, velmi prosil, aby mu nebyl posvátný purpur udělen".
A Otec C. Paban : "Skvěl se svou úctou a oddaností vůči Svatému Otci a
jeho příkazům, zvláště v období modernistů" (s. 27).
* * *
Podle sv.Bernarda: "Jaká je víra, taková je naděje" (De passione
Domini,43). Naděje je přesvědčení, důvěra, že víra není marná.
Z naděje se rodí klid ducha, který podle svědků byl u Otce Cormiera
obdivuhodný. "Pokud jde o naději - uvádí Otec Blatt - stojí za zmínku
například, že myšlenku Angelica pojal již v roce 1906, a v dalších
letech ji sledoval, v době pro Itálii velmi temné a těžké, a kdy řád
nemohl počítat se zvláštními zdroji. Bůh však odměnil jeho důvěru,
protože když byl provoz koleje zahájen, řád nebyl zadlužen" (s. 28-29).
Otec Nolan: "Zářila jeho víra v Boha, neboť byl přesvědčen, že po tom,
co ho jeho bratři téměř jednomyslně zvolili, musí budování Angelika
dovést do konce a musí uskutečnit obnovení řádu. A to, ačkoli mu různí
"závažní" otcové různé národnosti kladli překážky a rozmlouvali mu to
uvádějíce jako důvod, že novou stavbu by zabavila italská vláda.
Služebník Boží se nedal přemoci lidskými radami, protože si byl jist
pomocí Boží v tomto velkém díle. Jeho důvěra v Pána byla ve všem tom
patrná a měl ve zvyku říkat:"Já jsem starý a nemohu dělat nic, ale Bůh
mi může přijít na pomoc a já jsem si jistý, že mi pomůže" (tamt.).
I ve velice závažných případech byl Otec Cormier vždy klidný. "Jeho
pohotovou zbraní býval růženec mezi prsty" (Ricagno, 29).
* * *
Láska se projevuje věrností vůči vůli Boží a vztahem k bližnímu. Pro
Otce Cormiera základní vůli Boží představovaly evangelium a řádové
Stanovy. Dodržoval je s mimořádnou péčí a snahou. Vždy jsem ho
pozoroval, jak věrně plní všechny předpisy řehole, zvláště hluboké
mlčení. Když k něčemu vyzýval, nikdo nepochyboval, že on bude prvním,
kdo bude pravidlo dodržovat " (s. 31).
"Jeho láska k Bohu byla veliká. Neodvážil bych se tvrdit, že měl extáze
či "vytržení", nikdy jsem nebyl jejich svědkem. Ale kdyby tomu tak bylo,
neudivilo by mě to. Duším, které se mu přiblížily, sděloval svou lásku k
Bohu i bez jediného slova" (P.Lussiaa).
"Byli jsme všichni zcela přesvědčeni, že Otec Cormier byl naplněný Boží
láskou..." (Szabó, 31).
Láska se projevuje a uskutečňuje třemi zásadními způsoby: sjednocením,
splynutím, ztotožněním; patřením, nazíráním milovaného; jeho chválou, i
zpěvem přede všemi.
Proto míval Otec Cormier žízeň po svátostném, eucharistickém spojení .
Býval ponořen do kontemplace a do usebranosti. Miloval liturgickou,
zpívanou modlitbu.
"Viděl jsem ho - říká Otec Lussiaa - při adoraci před Nejsvětější
svátostí: byl tak usebrán, že nevnímal, co se kolem něho děje. Uprostřed
ostatních, nebo když kráčel sám po chodbách kláštera, nebo na terase,
bylo ho vždy možné spatřit ponořeného v modlitbu. Jeho horlivost v
řízení společné modlitby, čili recitace posvátného officia v chóru,
neměla soupeře. Navzdory zaměstnání a starostem ji řídil on sám. Když
přijížděl do La Quercia, upozorňoval "zvoníka", aby ho vzbudil, že se
chce zúčastnit nočního officia... obdivoval jsem tohoto stále nějak s
nemocí zápasícího starce, který chtěl dát dobrý příklad i tímto náročným
dodržováním.... " (Positio, 34).
"Podněcovala ho láska Kristova... On zemřel za všechny proto, aby ti,
kdo žijí, už nežili sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal ...
Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu
nové" (" Kor , 14-17).
Jeho studium - říká jeden z jeho spolubratrů - bylo v podstatě to, co
dostal v semináři v Orléans. Bylo to studium důkladné, ale nepříliš
hluboké a značně výběrové. Bylo by těžké zařadit Otce do nějaké duchovní
školy. Jeho první exercicie (lyceum, seminář) měly ignaciánskou pečeť.
Církevní vzdělání se mu dostalo od kněží sulpiciánů. Ale Jindřich
současně objevil a přijal sv. Františka Saleského a zůstal mu věrný.
Salesiánská prozářenost oduševňovala jeho mnišské zvyklosti. Snil o
jistém romantickém dědictví, jehož měřítkem byli svatí a zakladatel
řádu. Kontemplace nebránila činnosti, jak dokazují kulturní ústavy,
které zbudoval nebo zachránil. Jeho "osobní charisma" spočívalo v
"milosti politické moudrosti", osvícené vírou a láskou, jež přecházejí
do "blahoslavenství milosrdných". K jejich uskutečňování existuje řád
sv. Dominika. Ne, jak to myslí a jak po tom touží lidé, ale jak to
pochází od Boha. Odhalit to lze v dějinné skutečnosti: jak vznikl - jak
se vyvíjel - jak se obnovoval? Lze zvolat: "To je nesmysl! " - Ale
skutečnost je taková a stále se obrozuje podle stejných zákonů, jež jsou
zákony Prozřetelnosti" (srv. dopis Otci Jandelovi, z 6. března 1872)
(15).
Avšak - jak jsme naznačili - doporučení a, kde bylo třeba, ukládání
nauky Andělského Učitele sv. Tomáše Akvinského, plynuly také z jeho
osobní znalosti a z jeho vlastní zkušenosti o jejich užitečnosti a často
i nutnosti. Zmiňujeme se o jeho znalosti a zkušenosti, protože to, co
nás nyní zajímá, je především jeho hrdinskost prožívání této nauky za
všech okolností, uskutečňování hlubinné svatosti, jež zdokonalovala
celou jeho osobnost jak z hlediska lidského, přirozeného, v umění, atd,
tak z hlediska božského, nadpřirozeného. Jenom svatost a hlubinné štěstí
mohou být zdroji svatosti a plošného štěstí., čili plodného apoštolského
vylití vlastního charismatu na společenství. Církev je "svátost spásy",
čili "viditelné znamení, jež neviditelně působí to, co symbolizuje".
Avšak nikdo nemůže darovat, co nemá.
4. Viděný z blízka
Když Otec Cormier uzavíral v roce 1890 a 1896 zmíněný "Život Otce Jandela", napomínal nás, abychom měli ve velké úctě naši minulost a
hluboce si jí vážili a neměnili svévolně a bez vážných důvodů klasickou
stavbu díla sv. Dominika: "Když jsme do ní vložili celou naši víru a
celou naši oddanost, můžeme tedy doufat, že uvidíme znovu rozkvést staré
časy. Důvěrné rozhovory mezi duší a Bohem budou ve dne v noci naší
radostí. Pěstování hlavních ctností učiní duše ochotnými k větším
obětem. Holubičí prostota, slepá poslušnost, pokora bez výhrad,
neokázalé a jasné znalosti budou zdobit i nejchudší z našich klášterů.
Pak v nás sv.Dominik pozná dílo svých rukou a sestoupí, aby nás
navštívil. Tehdy Reginald z Orléansu a Jordánus Saský se svými žáky
budou, jako by se znovu zrodili. Tomáš Akvinský, stále známější, se
znovu stane andělem studující mládeže. Hyacint znova projde zatvrzelým
severem. A legie apoštolů se vylodí na březích Asie, Afriky a
nejvzdálenějších ostrovů.... " (o.c. s. 533-34). Tehdy horizontální -
plošné spojení bude proniknuto také vertikálním - hloubkou.
Avšak kdy a jak do toho vložíme veškerou víru? Nadpřirozený život, jak
jsme viděli, se žije ve víře, v naději a v lásce. Ale milost předpokládá
přirozenost a doplňuje ji. Takže "víra" se žije prostřednictvím
moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti, jež jsou základem,
protože jsou to ctnosti "základní".
1) Moudrost bývá popisována jako "recta ratio agendi"
- čili správná
míra našeho mravního chování... člověk musí poznat své mravní rozměry,
musí připustit a brát v úvahu svá omezení, ale také rozměry a omezení
druhých, podle osobní a společenské moudrosti. Jak tomu bylo u Otce Cormiera?
M.A. Saladiniová zaznamenala zajímavou příhodu mladičkého Henriho
Cormiera a Otec Fanfani připouští její hodnověrnost.
"Tenhle prázdný život je nesnesitelný. Konec! Půjdu do Itálie, do země
hudby a umění - prohlásil jednoho dne mladík."
Snění?
Malý přítel, který ho zamračeně poslouchal, odpovídá s obvyklou
námitkou: "Myslíš, že tě nechají odejet? Kdo ti dá prostředky? A co
pak?"
Všechno je vyřešeno.
Pomýšlel na tajný odchod. Aby získal peníze, prodá některé své stříbrné
předměty. A pak v Itálii? Však si poradí. Neklidná duše jde nadšeně za
svým ideálem. Tento ohnivý zápal pro krásu patří k duchu rodiny. I když
se jedná o rodinu obchodníka se smíšeným zbožím. Otec a dva strýčci,
jakmile mohou, usedají k hudbě, zvláště ve volných dnech, a to platí i
pro Henriho. Ten však nakonec neodjíždí do Itálie a zůstane u maminky.
Zemře otec, strýčci a bratr Evžen. (16).
O několik let později napíše Otci Jandelovi: "Smrt mého bratra
způsobila, že jsem se odloučil od světa".
Mezitím však se učí hrát a hraje na všechny nástroje. Začíná s píšťalkou
a končí u varhan. Ale nástroj, který ovládá nejlépe, je jeho hlas.
Nakonec ovšem prohlásí: "Jsem přesvědčen o nutnosti odevzdat se celý
jenom Bohu". Až potud, vyprávění Saladiniové. Tato mladičká žena poznala
Otce v posledních letech jeho života a pečlivě sbírala všechny vzpomínky
na jeho lidskou povahu. Pokud jde o Itálii, jednalo se o mladickou
"nerozvážnost", či o prorockou předtuchu? Henri skončí totiž v Římě, u
"hudby a umění", u heroického dobrodružství, štěstí... jako dominikán!
Podle sv.Bernarda moudrost je "ordinatrix affectuum et morum ductrix" -
je tedy ctností, která dává do pořádku city a je vodítkem mravního
počínání (Sermo, 18.ledna in Cantica. Positio o.c. s. 40).
"Služebník Boží - říká Otec Fanfani - byl velmi moudrý a jeho opatrnost
se opírala o rozvahu, o rady a o modlitbu"... "Naslouchal s velikou
pozorností bez známky nudy a ničím jiným se nezaměstnával. A pak, když
odpovídal, vždycky přidal nějakou duchovní poznámku".
Podle Otce Blatta :"Pokud jde o moudrost, dříve než učinil rozhodnutí,
měl ve zvyku informovat se a poradit se".
Otec L. Nolan: "Je třeba v otázce moudrosti přiznat, že ji měl v
mimořádném rozsahu. Od odborníků žádal radu, snažil se získat osvícení
od Boha i od lidí. Jednalo-li se o věcí důležitější, jako např. jak se
chovat vůči civilním vládám během pronásledování, nebo šlo o závažné
případy řízení řádu, utíkal se jako k nejvyššímu "zdůvodnění" k radám
Svatého Otce ("Positio", s. 39-40).
2) Druhou základní ctností je spravedlnost, dát každému "co jeho jest".
"Každému" znamená: sobě, druhým, společnosti, Bohu... Ale již
Aristoteles objevil, že dávat či žádat "to svoje", může být příčinou
střetů. Proto se, podle něho, opravdové lidské vztahy musí zakládat "na
přátelství", které nabízí každému "dobro". Ježíš Kristus z toho vytvořil
společenskou základnu: budeš milovat bližního, budeš milovat nepřítele..
jako sebe sama... . Ale šel ještě dál a doporučil milosrdenství, které
daruje každému "vše": "Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti
mně zhřeší?" Ježíš odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až semdesátkrát sedmkrát"
(Mt 18, 21-22). Podle našeho milosrdenství k
ostatním bude vypadat Boží milosrdenství k nám: "Otče náš ... odpusť nám
naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům". "Neboť jestliže
odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.
Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše
přestoupení (Mt 6, 1-15).
Otec Cormier byl spravedlivý vůči Bohu tím, že ho miloval a nabízel mu
uctívání soukromé i veřejné v liturgii. Byl spravedlivý vůči Kristově
církvi a vůči Řádu sv.Dominika, neboť věrně žil své poslání. "Pokud jde
o kázeň - říká Otec P. Ricagno - byl pro řeholníky živou řeholí, protože
to, jak ji vnitřně vnímal, se odráželo v celém jeho životě" (Positio s.
41).
Vůči lidem byl v otázkách spravedlnosti "puntičkářský a velmi
svědomitý". Až nesmlouvavě dával každému jeho (tamt.). Podle Otce Nolana
"Vždy myslel na to, že musí být dbáno práva druhého, ať šlo o kohokoli.
Neodvážil se nikdy někoho potrestat, aniž by se ujistil o všech
okolnostech činů."! A Otec Fanfani: "Projevoval smysl pro lásku a
spravedlnost tím, že vyslechl každého, se všemi jednal stejně, bez
výjimek a bez antipatie" (tamt.).
3) Třetí základní mravní ctností je statečnost, která nás činí schopnými
čelit obtížím, věcem namáhavým a nebezpečným bez namyšlenosti a bez
strachu. Nebo snášet věci smutné bez zbabělosti a skleslosti. A
nepoddávat se požitkům.
Služebník Boží prožil svých 80 let s neustálými zdravotními těžkostmi,
často byl nemocný a dokonce blízký smrti. A přesto byl po celý život
představeným a musel se starat nejen sám o sebe, nýbrž musel myslet na
jiné, ba být jim vzorem, jak v činnostech, tak v přísné náročnosti
společného života.
Dosvědčuje nám to např. Otec Fanfani: "Nikdy jsem ho neviděl pozbýt
ducha nebo trpělivost, ani neodpověděl nikdy podrážděně" (Positio, o.c.
43).
"Při prvním vyhnání řeholníků z Francie v roce 1880 - říká P. Paban -
když byl P.Cormier provinciálem v Toulouse, snášel tuto zkoušku, zcela
se podrobil vůli Boží a ochotně odešel s dalšími francouzskými řeholníky
do kláštera v Salamance, který jim určil Ctihodný Otec generál Larocca"
(tamt.).
"Svou statečnost projevoval zvláště tím, že jeho podřízení mohli
pozorovat jak příkladně dodržuje všechna ustanovení řehole a stanov"
(P. Ricagno, o.c. s. 43).
"Když při rozhodování jakožto nadřízený dobře zvážil pro a proti, za nic
na světě od rozhodnutí neupustil" (P. Nolan, s. 43).
Na společném životě se podílel vždy "s nejvyšší a šťastnou radostností"
(tamt.44).
To, co napsal Otec Cormier o heroickém díle Otce Jandela, platilo také o
něm, a možná v ještě větším a širším měřítku pokud jde o jeho vztah k
církvi, řádu, provinciím, klášterům a osobám.
4) Čtvrtou základní ctností je mírnost, která nás uschopňuje vyrovnaně
užívat radostí všeho druhu. Jde tedy o to nepodlehnout "žádosti těla,
ani žádosti očí, ani pýše života, které nepřícházejí od Otce, nýbrž od
světa. A svět pomíjí se svou žádostivostí, ale kdo činí vůli Boží,
zůstává navěky" (1J, 15-17).
Stačí si přečíst poznámky, osobní předsevzetí od počátku duchovního
života mladého Henriho, abychom se přesvědčili o jeho odporu vůči
bohatství, nečestným radostem, poctám a zneužití moci... . Když se stal
dominikánem, požíval vždy velmi prosté pokrmy. Jeho zásadou bylo brát si
pouze to, co bylo nabízeno všem ostatním, a brát si toho vždy méně, než
byla obvyklá míra. Vždy zachovával přísné postní předpisy. Když mu lékař
nařídil, aby k sobě byl ohleduplnější, byl poslušný jeho předpisů, ale
často vejce, které mu v období půstu nosili na stůl, dával zanést někomu
z konventu, u něhož si všimnul, že by ho potřeboval" (Positio, s. 45:P.Nolan).
Když jedl na cestách nebo byl venku pozván k jídlu, "pravidelně jedl, co
se mu nabídlo, ať to bylo kdekoli" (tamt. s. 45:P. Lussiaa).
"Velmi pečlivě dodržoval společný denní pořádek, s opravdovým duchem
umrtvování" (tamt. P. Fanfani).
"Nikdy jsem ho neviděl netrpělivého. A v otázkách nacionalismu se snažil
vyhnout jakéholi stranické náklonnosti a projevoval svrchovanou
nestrannost" (tamt. P. Szabó).
K mírnosti patří také ctnost a slib čistoty. Podle všech uchvacoval
mladý Henri lidi svou téměř andělskou čistotou, tím že trestal smysly,
vyhýbal se nebezpečím a prchal před zahálkou. Jako dominikán doporučoval
strohost a střídmost jako účinný prostředek, jak vytrvat v čistotě.
Otec Nolan říká: "Dá se říci, že čistotu dodržoval, jak jenom ji lze
dodržovat. Zvláštní u něj byla skromnost očí, zdrženlivé osobní chování
a bezúhonnost slova, i když byl nucen jednat o choulostivých věcech. Byl
stále ke všem přívětivý a laskavý, zvláště k osobám druhého pohlaví,
nikdy však výstředně důvěrný (tamt. s. 46-47).
Čistota nás chrání před "žádostí těla", zatímco před žádostí očí nás
chrání chudoba. Otec Ricagno uvádí: "Pokud jde o hmotné zaopatření, o to
se on přímo nestaral, protože byl vždy nadřízený a pečlivě se držel
pravidla, které zanechal bl.Humbert de Romans: «Superior oculos ad omnia
et manus ad nihil» - nadřízený si musí všímat všeho, ale nesmí se
vměšovat do povinností druhých ... . Otec Cormier dostával spousty darů
od zbožných lidí, a mnoho rozdával, takže navzdory potřebám řádu a domu
nikdy neoslyšel žádnou prosbu o pomoc, aniž by ji alespoň z malé části
nevyhověl. Ze všech ústavů, zvláště od řeholnic, dostával na vánoce,
velikonoce a na své jmeniny, t.j. na sv. Hyacinta , žádosti o podporu,
bylo jich na sta, spolu s blahopřáním, a mě pověřil, abych na všechny
žádosti z Itálie odpověděl a připojil vždy bohatou či drobnou pomoc,
podle jednotlivých případů" (tamt. s. 47-48).
A Otec Nolan dodává: "Byl velmi rozumný v zachovávání tohoto slibu". Při
výstavbě Angelika se vyhnul nemoudré a přílišné úzkoprsosti. Chtěl
totiž, aby budova odpovídala požadavkům moderní hygieny a vzdělanosti.
Nikdy nepožadoval přepych, ale přál si, aby všechno bylo prosté a
vyhovující. "Chudoba - říkával - je více ctností ducha než těla." V
užívání věcí života dával přednost tomu, aby šlo především a hlavně
spíše o nepřipoutanost a svobodu ducha. Proto chtěl, aby nechybělo nic,
co je potřebné a užitečné. Chudoba pro něj byla prostředkem a nikoliv
cílem (s. 48).
Celu měl velmi skromnou, ale kapli překrásnou, opravdu umělecky
vyzdobenou.
A konečně, od "pýchy života a světa" se člověk chrání "řeholním slibem
poslušnosti a ctností pokory". Může se to zdát protismyslné, protože
téměř po celý svůj život dominikána byl "představeným", který "poroučí".
Avšak Otec Cormier poroučel poslouchaje Boha, církev a řád, a žádaje o
radu odborníky. V tomto smyslu "celý jeho život byl zkouškou
poslušnosti"... . Když umíral... sám chtěl předčítat formuli,
předepsanou naším "procesionálem", kterou se žádá odpuštění
neposlušnosti a urážek, a připojil dojemnou promluvu. V ní prohlásil, že
nikdy se nedopustil vědomě neposlušnosti vůči řeholi, předpisům,
nadřízeným, svaté církvi, ale jestli snad někdy porušil či neuposlechl,
aniž by si to uvědomil, neměl to v úmyslu, ani to nebylo z jeho
rozhodnutí. Přesto požádal profesory a nadřízené i studenty pokorně o
odpuštění" (Positio, s. 49-50: P. Nolan).
Když končil úřad generála, toužil se Otec Cormier vrátit do své
provincie v Toulouse, ale uposlechl Benedikta XV., který si ho přál mít
v Římě (s. 50). Proto zemřel v klášteře San Clemente.
Co se týká pokory, Otec Fanfani byl např. dojat jednou skutečností:
"Vzpomínám si, že když jsem byl ještě dost mladý, když vyslechl Otec Cormier mou zpověď, pokorně mě požádal, abych vyslechl jeho. Mě
překvapilo, že navzdory svému vysokému věku a svému úřadu (byl
generálem) chtěl přede mnou, mladým knězem, vykonat svou zpověď a
odříkat v leže na zemi "in venia", jak se v řádu říká, Confiteor"
(s.
52).
Pokorně žádával o radu i své podřízené. Když se mu podařilo něco dobře
vykonat, připisoval to Bohu, jeho milosrdenství, přímluvě Matky Boží
Panny Marie a také svatých. Jestli se něco nezdařilo, obviňoval sebe a
přičítal to svým hříchům.
Dnešní dominikánská rodina, se v minulosti skládala z tak zvaného
prvního, druhého a třetího řádu, který mohl být "řeholní" nebo laický.
První řád, to byli "Fratres Ordinis Praedicatorum". Druhý byly
kontemplativní řeholnice s přísnou klauzurou. Ke třetímu řádu patřily
četné ženské "kongregace" spíše činného života a také "bratrstva", jak
diecézních kněží, tak prostých světských laiků. Dnes se oplakávají názvy
"první, druhý a třetí řád", a volá se po nich, zvláště po "třetím řádu
diecézních kněží".
Z právního hlediska je Ordo Fratrum Praedicatorum řádem "kněžským", ale
tvoří jej jak kněží, tak laici, kterým se v minulosti říkalo "Fratres
conversi", čili "obrácení bratři" - obrácení k naprosté službě Bohu a
pomáhající v zásadě kněžským bratrům. Dnes je nazýváme "bratři
kooperátoři" - pomocníci. Jejich pomoc však nespočívá pouze ve hmotné
spolupráci, nýbrž se vztahuje na všechny vrstvy společného apoštolského
života, samozřejmě s výjimkou udílení svátostí. Zkušenost ukazuje, že
jejich účast a pomoc je i dnes nevyhnutelná a nenahraditelná žádnou
"placenou" službou (srv. Constitutio Fundamentalis, § IX; Liber const.
1969, s. 238: "cooperatores").
Otec Cormier měl jedinečnou jemnost... a jednal s nejvyšší láskou,
zvláště s bratry kooperátory... Na výročí nějakého svátku bratrů
kooperátorů si Služebník Boží přál, aby tento svátek oslavovalo celé
společenství, a aby se tak vyjádřila důležitost jejich povolání. Kromě
obvyklých známek radostnosti rozdával při takových výročích na památku
obrázky a rozmlouval s bratry. Pro něho bratři kooperátoři nebyli
důstojností svého řeholního povolání o nic menší než kněží" (Positio, s.
51 P. Nolan).
Během jedné audience projevil Pius X. starost o zdraví Otce Cormiera a
nařídil mu, aby prostě poslouchal bratra kooperátora, který ho
obsluhoval. Otec se věrně podřídil všemu, co mu bratr přikazoval, i když
bratr snad přeháněl svou synovskou starostlivost (Positio, 50).
Protože celý život sám sobě umíral, když přišlo poslední "umírání",
nalezlo ho připraveného. Dne 22. října 1916 píše, že 8. prosince dovrší
85 let. Musí si pospíšit, aby se připravil na dobrou smrt (Cronologia,
s. 13). "Vydechl" 17. listopadu, nejen vlivem nemoci, ale pro vyčerpání
všech sil, které mu Bůh daroval.
5. "Přísný život" blahoslaveného
Tvrdí se, že v přísnosti života Otec Cormier následoval především Otce
Jandela, o němž však sám napsal: "Pokud jde o Jandela, po pravdě řečeno,
nebyl vůbec unášený nějakými vzlety. Jeho ideálem od počátku byl určitý
druh klidného, pravidelného života, vyplněného studiem a v podstatě
nezávislého. Cítil nechuť k dávným řádovým zvykům, jako byla bdění,
posty, obtíže chóru se vším rozmanitým vrháním se k zemi a na kolena, k
věcem, na které ho ostatně výchova a jemnost i složitost povahy příliš
nepřipravily. Upřímně se s tím svěřil otci Lacordairovi, který mu se
značným důrazem odpověděl: "Ach, když duše je spojena s Bohem a srdce
spokojené, všechno ostatní je pak snadné" («Život», o.c. s. 87).
Obnova francouzské provincie se začala v roce 1843 "vikariátem" v Nancy,
svěřeným Jandelovi Lacordairem, a pak "domem" v Chalais, otevřeným v
roce 1844, v němž Lacordaire jmenoval Jandela "převorem" a "lektorem",
čili představeným a učitelem. V roce 1846 se z "vikariátu" v Nancy stal
"klášter" a Jandel se zde stal převorem. Lacordaire mu z Paříže napsal:
"Nyní, drahý otče, jste konečně stanul v čele našeho prvního řádového
domu s úkolem udržet zde ducha naší obnovy, což je duch přísné kázně.
Raději bych viděl všechno padnout, než aby tento dům ochladl a propadl
hned od počátku lhostejnosti. Počítám s vámi, že ho budete spravovat s
láskou a rozhodností".
"Dohlížejte, aby žádný z bratrů nechodil ven sloužit mši bez opravdové
nutnosti... kázání a zpověď jsou jediné důvody, které nás volají mimo
naše budovy".. . "Ve jménu Božím a sv.Dominika doporučuji provádět
pravidelně a s vážností kapitulum, bez něhož nemůže vytrvat žádné
společenství *). Postarejte se tedy, aby se tomu věnovala pozornost a
ukládejte vhodná pokání"... "Je velmi důležité, aby bratři nekázali
příliš".... Ať se stane cokoli, vytrvejte v Nancy, snášejíce v kajícím
duchu nepříjemné věci, které se mohou přihodit..." .
P.S. Můžete podržet závazek na rok 1847 dávat duchovní pastorační obnovu
v Lyonu; ale protože jste to převzal bez dovolení, vyznáte svůj
přestupek Otci Hersheimovi, který vám dá stejné pokání, jakého se vám
dostalo od Otce Aussanta za jiný přestupek. Kromě toho vás svěřuji
vedení tohoto řeholníka, abyste jedl i maso a kvůli úlevám, které
potřebujete". Fr. E. D. Lacordaire (tamt. 96-98).
Je vidět tedy, že přísnost řeholního života dodržovaná Jandelem během
jeho generalátu, nepramenila pouze z jeho osobní záliby, nýbrž že byla
zavedena ve francouzské provincii už v době Lacordaira. Otec Cormier
nastoupil po dvou dalších generálech - Laroccovi a Frhwirtovi - kdy
"Stanovy" byly již schváleny jak v rámci řádu, tak církví.
A Ricagno sděluje: "Otec Cormier - pokud jde o řeholní záležitosti -
připomínal směrnice svého generála Otce Jandela. Nedělal nic jiného, než
že rozšiřoval a dokončoval začatá díla tohoto Otce obnovitele kázně v
řádu po revolucích a pronásledováních" (Positio, Summarium, s. 23).
----------------
*) Kapitulum je pravidelné (týdenní) shromáždění všech bratří.
Představený přednese po počátečních modlitbách nějakou základní
myšlenku, kárnou nebo povzbudivou. Pak se jednotliví bratři obžalují z
veřejných "přestupků" pravidel. "Hříchy" se žalují ve zpovědi. Capitulum
utužuje svěžest vztahů! Přestupek se nazývá "culpa" - provinění, kdežto
hřích "peccatum".
Tentýž dominikán pak přesněji uvádí: "Ve všech úřadech (Cormier) byl
vždy považován za vzor představeného. Ve svých vztazích k podřízeným a
také v káráních, ať už veřejných nebo soukromých, byl velmi jemný a
ohleduplný, a přesto že vyžadoval kázeň až do nejmenších podrobností, ve
všech případech se projevoval moudře a láskyplně" (s.22).
"Otec Cormier - zmiňuje se Otec Blatt - byl velmi mírný při napomínání
druhých... Jako generál se vyznamenal vypracováním studijního řádu,
výstavbou koleje Angelicum a tím, že zde ustavil nejvyšší řádové studium
podle původních příkazů Otce Jandela, ale přizpůsobených době. To byla
jeho obecná snaha, přizpůsobovat původní zásady potřebám času". Jinými
slovy: Pochopit "znamení času" v duchu evangelia.
"Zdařilo se mu (a míval svatou radost, když při audiencích Svatý Otce
Pius X. měl shodný názor na sestavbu Angelika) sjednotit ducha všech
členů, zvláště otců lektorů (profesorů), ačkoli byli různých národností,
a upevnit dokonalého ducha jednoty a lásky mezi nimi. Dalo se totiž
obávat, že (Angelicum) se stane výbušným "arsenálem" rozdílných názorů a
nálad".
"Nikdy jsem ho neviděl rozhněvaného... . Jednou jsme se shromáždili v
kapitulní síni. Bylo to během kanonické visitace na Angeliku. Zatím co
uděloval spoustu drobných doporučení k upevnění kázně a k duchovnímu
pokroku, se někteří mladí kněži veselé povahy tak rozesmáli, že vzbudili
značné pohoršení a údiv starších kněží. A tehdy se Služebník Boží omezil
jen na to, že řekl: "Nesmějte se, já to myslím vážně" - a pokračoval ve
svých doporučeních".
"Můj osobní názor je - pokračuje otec Blatt - že to byla osobnost
velkých ctností, ale nikoli světec. Ovšem též si myslím, že pěstoval
všechny ctnosti nad obvyklou míru" (tamt. s. 14, 17, 19: Blatt O.P.).
Zmíněný Otec Ricagno napsal: "Poznal jsem Služebníka Božího v roce
1881, když jsem byl novicmistrem v Chieri a on byl průvodcem - socius -
generálního představeného Otce Frhwirta. Už v té době měl Otec Cormier
pověst svatého člověka, do té míry, že jsem prosil Otce generála, aby
nám ho poslal dát nám exercicie v našem domě, aby nás připravil pro
pravý řeholní život... a ty exercicie zůstaly nesmazatelně v naší mysli
a v našem srdci".
"Když Služebník Boží jezdíval do Francie..., při návratu se zastavoval
rád v onom noviciátě (v Chieri), který měl tolik rád, protože byl ve
všem poslušný jeho příkazů a panovala zde dokonalá kázeň. A protože my
mladí jsme to trochu přeháněli se zaváděnou kázní, zvláště pokud šlo o
prodlužovaný půst a zvláště pak o půst večerní, jednoho dne mě otec
Cormier zavolal a nařídil mi, abych ihned zařídil, že po dobu, co bude s
námi, se večer bude podávat také polévka. Jako důvod uvedl, že se jedná
o mladé řeholníky a že je třeba brát v úvahu studené podnebí a
skutečnost, že musí vstávat na posvátné officium o půlnoci, ačkoli přes
den jsou velmi zaneprázdněni studiem (tamt. s. 20).
Tato slova lze doplnit další osobní výpovědí svědka, P.N.G. Morionda
O.P., který byl později biskupem v Casertě. Říká: "Poznal jsem
Služebníka Božího poprvé když jsem byl jako student v Chieri. Otec
přijel dát nám exercicie. Bylo to v roce 1888 -1889, když byl generálním
prokurátorem řádu. Byly to pamětihodné exercicie, které ve všech
zanechaly přelahodný dojem, a všem nám mladým řeholníkům, umožnily dobře
pochopit ducha řádu, a vzbudily v našich srdcích velkou lásku k tomuto
řádu. Mnozí z nás si psali poznámky, žárlivě si je střežili a mnohým
posloužily, když později jsme měli kázat druhým".
"Vzpomínám si, že při té příležitosti si Služebník Boží povšimnul, že v
noviciátě existuje příliš mnoho modliteb, které nebyly předepsány, a dal
nám na srozuměnou, že je lépe vykonat dobře ty, které jsou povinné. A
opravdu část z nich byla vypuštěna". "Když jsem se vypravoval k odjezdu
do misií - pokračuje otec Moriondo - zašel jsem si pro požehnání. Otec Cormier byl tehdy generálem. Vzal má zavazadla... a několikrát opakoval:
«Když nemohu já do misií, dovolte mi alespoň tu čest nést kufry
misionáři!». A zanesl je až k bráně koleje Angelika".
"Nebyl-li Otec Cormier svatý, nevím, kdo by pak ještě mohl být... .
Duch, kterého nám vléval svými slovy a svým příkladem, byl opravdu
duchem našeho řádu. Je dobře k tomu poznamenat, že někdo mohl kritizovat
jeho způsob myšlení jako málo moderní. Ale já, i kdyby tomu skutečně tak
bylo, jsem si jist, že jeho duch byl opravdu duchem řádu" (Dep. Sum. s.
51-53).
Sám pro sebe byl velmi chudobný. "Měl zvláštní lásku k chudobným. Když
třeba přijížděl do Marina, chudí ho obklopovali. A v samotném klášteře
usnadnil mnohým sestrám povolání tím, že jim prominul věno a jiné, pokud
to nahradí prací... . Při slavnostních příležitostech slibů nebo obláček
chudobných řeholnic si vždy přál, aby jejich rodiče seděli u stolu
blízko něho" (tamt. s. 554: s. Agnes).
"Byl nepřítelem ukvapených rozhodnutí a nebál se, že bude osočován pro
přílišnou pomalost některými otci, kteří pak na základě výsledků museli
uznat, že Služebník Boží jednal dobře" (tamt. s. 63: P. Ramirez).
"Jako člověk, který odpovídal za správu, byl rozhodný a laskavý. I při
potřebné přísnosti, kterou musel projevovat vůči provinilým řeholníkům,
byl plný lásky a čistý v úmyslech, takže rádi přijímali své tresty bez
námitek a přiznávali mu dokonce pravého ducha svatosti" (tamt. 67:P.
Bernini).
Otec Česlav Paban vypráví: "Bydleli jsme blízko dominikánského kláštera
v Marseille ... Často jsem se účastnil zpěvu nešpor. Jednou mě otec Cormier vzal laskavě pod paži, laskavě mě odvedl do zahrady a řekl mi:
"Musíte patřit zcela Bohu, a bude vás to stát mnoho úsilí, abyste se
stal celý Božím. V roce 1872... jsem poslechl a neváhal jsem odejet (na
radu mého zpovědníka). - Služebník Boží byl "moudrý ve svém úsudku, ale
plný lásky a nakolik to bylo možné i shovívavý. Když jednal s liberály,
nechtěl být neústupný, ačkoli s nimi vůbec nesdílel jejich názory".
"Jako představený byl vždy prvním, kdo dodržoval řeholi, od čehož nikdy
neustoupil, nebylo-li to nutné. V napomínání byl spravedlivý, ale i
přísný, když to okolnosti vyžadovaly".
"Pustili mě k němu několik hodin po té, co obdržel svátost nemocných.
Vzpomínám na jeho poslední slova, se kterými se na mě obrátil: "Vždy
jsem se snažil konat vůli Boží..." (s.71-77).
Zajímavé je svědectví jednoho otce holandského původu, Alfonse Van den
Wildenberga, který však měl americkou příslušnost (USA) a bydlel v
Albertinu (Fribourg, Švýcarsko).
V bouři modernismu byl otec Cormier pověřen Svatou Stolicí prozkoumat
pravověrnost nás ve Fribourgu. Z pěti obviněných profesorů jen jediný
byl vyloučen, ale neví se, zda to vlastně bylo kvůli novotářství. Otec
obhajoval jak Fribourg, tak Biblickou školu v Jeruzalémě tím, že
projevoval "velkou rozhodnost, velkou dobrotu a vysokou odbornost a
inteligenci, jichž si vážili jak laici, tak řeholníci. Zakladatel
univerzity ve Fribourgu, p. Python, ředitel veřejného vzdělání, velmi
ctil Služebníka Božího. Pius X. k němu choval plnou důvěru".
Když ukončil svou choulostivou "kanonickou visitaci", na hromadné schůzi
univerzitních profesorů řekl:
"Je to opravdu z milosti Boží, že jsme nebyli pohlceni".
Záminka
modernismu sloužila zlým lidem k vyřizování osobních účtů a dominikáni
byli často nepohodlní (s.40).
"Otec Cormier se velice věnoval universitním studentům ve Fribourgu a v
Lovani, přičemž zvláštní pozornost věnoval budoucím řeholníkům svého
řádu. S každým promlouval osobně, věnoval mu lístek papíru s nějakou
větou, obsahující jeho poznámku, třeba i ironickou, ale vždy otcovskou.
Snažil se posílat studentům malý dárek pod vánoční stromek... Vůči
Fribourgu byl velmi štědrý a říkával: «Mnoho jsem obdržel a tak mnoho
dávám...». jeho osobní chudoba se projevovala i ve způsobu, jak se
oblékal".
Po jeho zvolení zavládla obava, že jeho generalát bude znamenat vlnu
přísnosti. Ale i v tomto směru došlo k milému překvapení. Přihodilo se
mě samému, ve Fribourgu - vypráví otec Wildenberg - když jsem se ho
zeptal, jaké oběti a umrtvování mám požadovat po žácích university.
Odpověděl mi, že v koleji university, jako je Fribourg, by se nic
takového nemělo ukládat. A já sám jsem ho viděl ve Fribourgu a v Lovani
nabízet po obědě cigarety".
"Jeho duch pronikal do podstaty situací a nikdy jsem neviděl jiného
představeného schopného udělat to jako on.... Rovněž v usměrňování
studia projevoval velkou otevřenost ducha, která rychle odstraňovala
nepokoje" (Positio, Sum, s. 90-93).
"Během jeho generalátu dominikánský řád prospíval, množila se povolání,
rozkvétala studia (tamt. s. 99: P. Danbigney). "Upozorňuji na jeho
obrovskou starostlivost a lásku k jeho nemocným řeholníkům" (s. 21:P. Ricagno).
Pokud jde o duchovní vedení duší, byl v tom opravdu obdivuhodný... Chci
tím říci, že bylo obdivuhodné, jak se mu podařilo obnovit řád ve vnitřní
kázni a ve vnitřním duchu. Tak patrný byl u něho blahodárný postoj jeho
ducha, schopný do hloubi pochopit a sdělit pak druhým smysl mystického
života. Tak lze vysvětlit rozsáhlé vedení duchovních osob, a radostnost,
vyvolanou touto jeho tak vznešenou službou" (s. 29-30: P.Ricagno).
Projevy přísné kázně a vrcholné mystické usebranosti skrývaly hluboký a
citlivý "lidskou" podklad. "Služebník Boží projevoval lásku všem,
zvláště všem našim bratrům a otcům, a bez rozdílu se o všechny zajímal, infomoval se o jejich potřebách a o jejich příbuzných. Bratr Giuseppe
Speranza z kláštera Matky Boží v Arco u Neapole mi vyprávěl - píše otec
L. Bernini - že Služebník Boží, když se dověděl, že bratr ještě nebyl
nikdy v Římě a také proto, aby ocenil jeho horlivost, s jakou plnil svou
pokornou práci, ho pozval do Říma a poslal mu naproti dalšího bratra
laika."
"S dojetím si vzpomínám, že když jsem ho požádal, abych se
směl jít podívat za svou matkou, dal mi povolení a řekl: Jen jděte,
protože vaši rodiče vás dali řádu za tolika obětí a je spravedlivé, aby
se jim dostalo od nás nějaké útěchy". V roce 1913, když jsem měl
nemocnou maminku, dostal jsem povolení jít ji navštívit. Dříve než jsem
odejel, šel jsem se rozloučil s veledůstojným Otcem generálem, který mi
řekl: «Brzy mi dejte vědět o vaší mamince». A skutečně, sotva jsem
přijel, napsal jsem mu a on ihned odpověděl. Poslal mi své požehnání pro
mě a zvlášť pro mou matku a také požehnání Svatého Otce Pia X. Kromě
toho mi udělil všechny pravomoci, abych ji mohl dát zapsat do třetího
řádu, aby v případě úmrtí se jí mohlo dostat větších přímluv" (Positio, Sum. s.
69).
"Když Otec Cormier založil Angelicum - sděluje Otec Tapie - vydal pro
tuto kolej zvláštní pravidla, která zmírňovala řádovou kázeň. Různí lidé
to vysvětlovali jako úpadek nebo slabost. Ale on se projevoval ve své
správě vždy velmi laskavě a diplomaticky, podněcován mimořádně čistou
horlivostí...". Tak se mohlo stát, že se stal někdy i obětí přílišné
důvěry vůči jedincům, kteří si ji nezasloužili... (s. 102).
Otec Jougla kromě jiného říká: "Když Cormier vybudoval Angelicum, měl v
úmyslu postavit jeden z klášterů nejvěrnějších duchu sv. Dominika.
Zřejmě s moudrou opatrností, neboť věděl, že v tomto klášteře budou
řeholníci z celého světa, a to jak profesoři, tak studenti nuceni
namáhavě pracovat"... "Zjistil jsem, že se starostlivě zabýval novici a
studenty nejen pokud jde o studium, ale také pokud jde o zbožnost a
vnitřní život. V Angeliku se Otec Cormier v tomto smyslu věnoval všem
řeholníkům, jak to jen bylo možné"... "Během jeho generalátu došlo ke
značnému pokroku v kázni, ve studiu a v mnoha činnostech dominikánů jak
na Angeliku, tak v Jeruzalémě či na jiných místech. A vím, že to bylo
díky neustálému povzbuzování Otce generála, a nakolik to mohu posoudit,
vždy pro Boží slávu" (s. 116-117).
Tentýž otec dodává (1936-37): "Slyšel jsem, že Otec Cormier byl
kritizován ve svém úřadě. Navíc jsem sám zaslechl proti němu ostré
kritiky, ale říkám, že jsem nikdy ani trochu nevěřil tvrzení těchto
řeholníků. A upozorňuji, že se nejednalo o nějaké závažné kritiky.
Vztahovaly se spíše ke správním záležitostem, nikoli osobním. Mohu ještě
dodat: říká se velmi často, že Otec byl slabý ve správě, ale já jsem
vždycky pozoroval, že jde o otázku moudré opatrnosti a lásky" (s. 116).
Svou věrností přísnosti a mnišské kázni chtěl Otec Cormier především
ukázat - poněvadž Stanovy to ukládaly - jejich užitečnost pro osobní
posvěcení a pro apoštolát. Vždyť se jednalo jen o užitečný prostředek.
Cílem pravého života bylo "uplatnění bohatství milosrdenství".
Říká to
na jednom duchovním setkání 1889 v Římě: "Člověk, který cvičeními v
pokoře a modlitbou již pokročil ve vnitřním životě, uskuteční v sobě
slova Písma: rád vstoupí do této svatyně vnitřního ducha, ale umí z ní v
potřebě "vycházet", aby konal díla milosrdenství. Já jsem dveře. Kdo
vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne
pastvu. (J 10, 9; Jb 31, 18). A vysvětluje vám věci, které byste ani
netušili, protože jste ho znali dosud tak skrytého, tak ponořeného v
Boha. Kromě jiných pozoruhodných vlastností má ještě tyto:
1) je schopen hluboké intuice, vhledu, aby rozeznal rány, tresty,
nebezpečí duší. I kdyby se v jeho okolí přihodilo jediné neštěstí a
navíc by o něm nevěděl, ihned by je vycítil, uměl by nalézt a poskytnout
úlevu. Často se toto puzení projevuje už od dětství, aby později
působilo zázraky milosrdenství. Ctih. Cottolengo ve věku pěti či šesti
let měřil šňůrkou otcovský dům. Chtěl vypočítat, kolik by se tam vešlo
lůžek pro ubohé nemocné, až bude dům jeho.
2) Někdy vykazuje překvapující nadšení, protože pracuje ne na základě
chladné úvahy rozumu, ale ve světle lásky, které je vlastní podnikat
víc, než by se zdálo, že má cenu; a nepřipouštět nemožnost: «touží víc,
než stačí ... "nemožnost" na něho nemá vliv» - říká Následování Krista.
Některé velkolepé ústavy milosrdenství byly při svém vzniku navrženy
jistými lidmi, ačkoli jinými byly považovány za neproveditelné. Anebo
ještě tvrdší odpůrci je hodnotili jako neodpustitelnou ztřeštěnost (naše
otázka: zrodilo se v roce 1908 z této "smělosti" Angelicum?).
3) Je mimořádně pozorný a jemný. Kdo by to byl řekl? Možná to bude
člověk od přirozenosti "nepřítomný", obvykle ponořený v Boha, zvyklý na
přísnou řeholi, oddaný chudobnému životu. Odkud mu přicházejí tedy tyto
nádherné způsoby, tato roztomilá překvapení a tato jemnocitná péče, jež
jsou téměř pohoršením pro oči přísných. Příčinou a viníkem, dá-li se to
tak říci, je milosrdenství. Představený musí nahradit nejen otce, ale i
matku těm, kdo opustili pro Krista jak otce, tak matku (bl. Humbert z
Romaně, «In Regulam s. Augustini»).
4) Má zázračné schopnosti. Práce je obrovská, obtíže jsou četné.
Vykonává přechodná povolání, aby olej milosrdenství pronikl s jemností
na dno duší. Vyžaduje to velikou volnost v činnosti, jež se obtížně
snáší se společenskými obvyklostmi. Chybějí prostředky, o kterých člověk
neví, kde by je opatřil. Je třeba uhádnout cestu, na níž se získává
srdce potřebných lidí a je potřeba získat náklonnost těch, kdo mohou
pomoci. Kolik je třeba svatého úsilí. Jaká svatá vynalézavost a jaká
spousta schopností se po milosrdném člověku vyžaduje, aby se dosáhlo
úspěchu za takových obtíží! A přesto, kolik to ovoce! Podle Huga a S. Caro almužny zdobí osm vlastností: soucit srdce, laskavost slova,
bohatství prostředků, veselost a pokora dárce, nenápadnost, pohotovost a
správný úmysl. Tak opravdu milosrdenství "zahání pohoršení, utěšuje
ubohého, krotí bohatého, vyslýchá nemocného, neohrožuje silného, je
ozdobou ženy, ctí muže, je záslužné pro mladíky, nachází přijetí u
starců" (Tertullian).
5) Má hrdinskou vytrvalost, která dovede být úměrná obtížnosti překážek.
Hle, jak se proti němu zvedá chladně a zlovolně vyvolaný odpor. Kromě
toho se setkává s trpným, němým odporem těch, co ho považují za
nemoudrého a výbojného, protože, jak se zdá, to chce dělat lépe než oni.
Má proti sobě bezvýznamnost těch, kdo ho v půli cesty opustí tak, že
musí na sebe vzít jejich práci, kromě své. Nakonec se cítí unaven sám
sebou a také Bohem, který jako by chtěl příliš. Ó, Pane, jakou
vytrvalost musí mít milosrdný člověk, aby šel rovně takovouto cestou,
navzdory všemu, a ještě aby znásoboval úsilí ve své horlivosti a
svědectví své lásky k bližnímu!
6) Má bolestné nedostatky. Čím je toto úsilí a čím jsou tyto výsledky,
možná i chválené od jeho přátel, ve srovnání s potřebami ? «Ale co je to
pro tolik lidí?» (J 6, 9). Když stojí sám sobě tváří v tvář, paže mu
klesnou úzkostí a tryskají potoky slzí. Mnohem lepší než hořké slzy
pokání a než sladké slzy zbožnosti jsou silné, bolestné, palčivé slzy
soucitu, ujišťuje sv.Bernard. A jak často se připojí očistná úzkost,
když duše nevidí dobro, které způsobila, nebo ho vidí jen tak bídně, že
jeho hlavním dojmem je strach, že se dopustil chyby v odhadu, v
prozíravosti, ve vytrvalosti, v lásce. Bezradnost každé hodiny,
pustošivé uhlíky - «charitas nonnullos vastare solita est» (láska
některé pustoší) - říkával sv. Jan Zlatoústý. Ale jsou to bolestná
stigmata, která vtiskují člověku nejvyšší stupeň krásy, totiž krásy
Krista umírajícího pro spásu světa.
7) Má nevýslovné útěchy, které lze pochopit jen na základě samotné
zkušenosti. Není to ani útěcha častého přijímání, ani útěcha svatého
rozhřešení po bolestném pádu, ani útěcha konečně poznaného povolání. Je
to něco zvláštního, je to ve zvláštní oblasti a na stupni, který je
úměrný velikosti podstoupených překážek a plnosti dosažených výsledků.
Ó, sladká hostino! Šťastná je čistá, dokonalá duše, hodná, aby se tebou
nasytila a napojila. Zbožnost nabízí v pravou chvíli hodokvas, aby
naplnila nitro srdce dílem milosrdenství (sv. Řehoř). Neboť jestliže
plody milosrdenství dávají na sebe čekat, nebo se zdá že nikdy neuzrají,
tato duše stejně nalézá prostředek, jak se radovat v úvahách o Boží
nesmírné věčné dobrotě. Tak jednala sv.Kateřina Sienská. Když se tolik
navzdychala pro svou bezmocnost, jak zastavit pohromy v církvi,
dodávala: "Viděla jsem, že ze zla se musí zrodit ozdoba, světlo, vůně
ctností pro tuto nevěstu, a bylo to tak sladké, že nebylo úměrnosti mezi
darem a nekonečnou dobrotou a tak jsem se opíjela veselostí".
ZÁVĚR: "Bože můj, neumím ti dostatečně poděkovat, že jsi mě povolal
kázat milosrdenství! Kdybych se od toho někdy chtěl odchýlit a zapomněl
na své povinnosti, dal bych najevo, že můj pokrok v duchovní vědě a ve
vnitřním životě je klamný (Ozeáš 4, 1). Dej mi zálibu v milosrdenství.
Dej mi touhu po něm a schopnosti. Kapku za kapkou nechám pak stékat
dobrodiní do nejnešťastnějších, do nejzvrácenějších, do
nejmalomyslnějších duší (Ez, 20,6). Shromáždím jich jednu za druhou na
tisíce (Ab. 3,2; Rut 3,10). A místo abych pod projevy stáří polevil,
překonám svým posledním milosrdenstvím všechna předcházející. Tato
služba bližnímu bude dobrodiním i pro mou duši (Př. 11,17).
"Ó, sladká Panno Maria, matko milosrdenství, učiň mě ve všem, ale
zvláště v tomto směru, svým opravdovým synem".
"Salve Regina,
Mater misericordiae,
vita dulcedo et spes nostra salve!
(17).
III. V PROSTORU A V ČASE
Řád sv.Dominika je údem viditelného Mystického Těla Ježíše Krista. Každé
tělo může mít svá období rozkvětu a také nemocí a dokonce i rozkladu či
smrti. V životě našeho řádu lze zjistit zhruba tři období, ktera byla
rozhodující pro přežití či dokonce pro návrat k plnému uskutečnění
našeho církevního poslání. Jde o dobu sv.Kateřiny Sienské a bl.Rajmunda
z Kapuy (XIV. stol.), pak o zásah Lacordaire-Jandel-Cormier a o nynější
dobu, po II. vatikánském koncilu.
Pokud by se nezachránila podstatná historická návaznost a totožnost
našeho církevního poslání, z každého pokusu o "reformu" by možná býval
vznikl obnovený řeholní řád, ale nebyl by to onen původní řád
sv.Dominika (18). Proto velice děkuji našim odpovědným odoborníkům a
bratřím, P. Krasiovi a Alcemu, Wilderovi a Venchimu, že nám zkrátka, ale
jasně, načrtli nástin příslušných historických období.
Naše důvěra a naše očekávání jsou prodchnuty přesvědčením o "hlubinném
společenství svatých", jež - jak je nám známo - náš Blahoslavený plný
víry vyznával a vřele doporučoval.
1. Reforma dominikánského řádu ve 14. až 16. století
Jednou z nejčastěji opakovaných zásad v dějinách středověké církve je,
že Ecclesia semper reformanda tam in capite quam in membris - viditelná
část církve potřebuje neustálou obnovu a nikdy nesmí být se sebou
spokojena. Bylo by totiž opravdu hrozné, kdyby si přestala uvědomovat,
jak se někdy liší od svého božského vzoru, Ježíše Krista. Jakkoli mohou
být pokořující zlořády v církevním životě, ke kterým ke konci středověku
docházelo, je přesto povzbuzující zjištění, jak církev sama jimi vnitřně
trpěla. A bránila se!
Celé XIV., XV. a XVI. století překypuje hořkými nářky, obrácenými nejen
proti viditelné církvi, ale pocházejícími i z jejího vlastního lůna.
Výzva k reformě se ozývala stále silněji a narůstala, až vzniklo mohutné
hnutí uvnitř církve i mimo. Konec konců i samotná protestantská reforma
XVI. století je také výrazem této touhy po církevní reformě.
Reformní hnutí, které se projevilo ve velkých řeholních řádech ke konci
XIV. století, pokračovalo a působilo po celé XV. století, a přešlo i do
století XVI. Je nutno je začlenit do všeho toho očekávání a požadování
reformy, pociťovaného a projevovaného v tomto období. Tato reforma se
týkala správního a pastoračního pořádku, narušeného "výhradami" (19),
ale také vztahem biskupů k řádům vyňatým z jejich pravomoci, což mělo
být upraveno Viennským koncilem (1311-1312). Jednalo se o stav
duchovenstva světského i řeholního.
Vzestup a úpadek
Ze šestnácti řeholníků, které sv.Dominik odvážně poslal v roce 1217 do
světa, jich bylo v roce 1303 kolem deseti tisíc a v roce 1337 asi
dvanáct tisíc. Ze šesti provincií v roce 1221 - některé právě vznikaly -
vzrostl jejich počet do roku 1303 na osmnáct. Počet klášterů dosáhl
šesti set dvaceti. Uvážíme-li tyto počty v poměru k malému množství
obyvatel té doby, je možné si udělat představu, jak veliký vývoj to byl
a jak veliký byl vliv tohoto řádu. Členy řádu bylo možno potkat všude, v
malých městečkách i ve velkých městech, na univerzitách, v knížecích
palácích, stejně jako v paláci papežském. Dominikáni jsou zpovědníky
panovníků. V římské Kurii jsou "magistri" - učitelé. S vědomím možností,
které jim tato skutečnost nabízela, řád na své generální Kapitule 1386 v
Avignonu řeholníky vybídl, aby přesvědčovali své královské kajícníky,
principes, magistratus et consiliarios eorum, aby zasáhli ve prospěch
ukončení zhoubného Západního rozkolu (1378-1417), návratem k jedinému
nástupci apoštola Petra.
Tento mimořádný rozmach pokračoval více méně až do poloviny XIV.
století, kdy z různých důvodů se původní nadšení začalo vytrácet
natolik, že ustrnulo a nakonec začalo i upadat.
První příznaky vyčerpanosti, vybití původní síly a známky únavy, byly
patrné na počátku XIV. století. Bylo to období smutných událostí v
církvi té doby : avignonské vyhnanství papežů (1378-1441); «černý mor»
(1347-1349); Stoletá válka mezi Francií a Anglií (1336 - 1453) atd. To
vše značně ovlivnilo život řádu. Nejen že počet členů poklesl na šest až
osm tisíc, ale v původní kázni se otvírala dvířka "soukromému životu",
kdy totiž jednotliví řeholníci měli "své" statky, které si nakupovali.
Kromě toho mnozí členové bývali jmenováni do vysokých církevních i
světských úřadů a řád tak byl zbavován svých nejschopnějších členů.
Generální kapituly neustále opakovaly výzvy k nutné kázni, upozorňovaly
na pokušení příliš snadného přístupu "ad Romanam curiam", kde se
otvíraly možnosti kariéry nebo získání výsad. Zakazovalo se vydržovat si
soukromé služebníky na účet kláštera. Ale zdá se, že mnohem větší
pohromou, než tyto projevy úpadku, byl "černý mor" a Západní rozkol.
Obojí si zaslouží malé vysvětlení.
a) Černý mor. Byl obecnou příčinou, alespoň v rámci Evropy, početného
úbytku členů téměř u všech klášterů. Vypukl náhle, omezil společenství
někdy až na pouhých pár členů a byl tak překážkou společného života,
liturgických obřadů, mše, atd., a to jak v klášterech mužských, tak
ženských. Počítá se, že ze sta miliónů obyvatel téměř polovina přišla o
život. Mnoho obětí bylo i z řad řeholníků všech řádů. Dominikánský řád
byl zasažen obzvlášť. Tak např. ve Florencii zemřelo osmdesát řeholníků,
čtyřicet v Pise, devětadvacet v Lucce, třista šedesát osm v Provenci, v
Marseille všichni, v Montpellier jich přežilo jenom sedm, z Kongregace
"putujících" pouze tři, atd... Počítá se, že v některých krajích pozbyl
řád osmdesát až devadesát procent členů. K obnovení nedošlo, protože
pokles trval až do konce XVI. století: třicet povolání 1380; dvacet v
roce 1400, navzdory tomu, že řád otevřel brány "oblátům", čili dětem,
někdy pouze desetiletým. Narušení způsobené epidemií jistě nepřispívalo
k obnovení řeholní kázně. Ani pozdější nábor noviců, provedený bez
přílišného rozlišování a výběru, nemohl situaci zachránit. Dopisy
generálů, rozhodnutí generálních Kapitul a vysoké tresty vypsané proti
neukázněným představeným, zůstaly bez viditelných výsledků.
b) Západní rozkol. Smutné události kolem dvojice papežů, kteří si
rozdělili nejen biskupy a světská knížata, ale i řeholní řády, měly
nevyčíslitelné důsledky i pro dominikánský řád. Zvláštním způsobem
utrpěla kázeň a jednota, neboť každý kraj stranil papeži uznanému
místním knížetem. V důsledku toho existovaly dvě kurie (římská a
avignonská), dva generálové, dvě generální Kapituly. Soupeřící papežové
pak bohatě poskytovali milosti, dispense a ústupky, aby si udrželi
věrnost klášterů či celých provincií.
A jaké byly důsledky? Obtížný řeholní život, uvolnění kázně, požadavky,
které neodpovídaly Stanovám atd. Z osmnácti provincií řádu třináct bylo
"urbanovských" (pro papeže Urbana VI.) a pět "klementských" (pro papeže
Klementa VII.), bez ohledu na ty, jež měnily poslušnost na přání
panovníků.
Přesto řád neztratil svou životaschopnost docela. Právě z této doby se
může řád chlubit velkými německými mystiky jako byli Eckhart, Tauler, bl.
Jindřich Suso, spisovateli jako byl Bartolomeo di S. Concordio, Giovanni
da Rivalto, Dominik Cavalca, Jacopo Passavanti, slavnými kazateli jako
byli sv. Vincenc Ferreri ve Španělsku, Giovanni da San Geminiano a
Venturino z Bergama v Itálii, Tomas Waleys, Roberto Holkot, Tomas
Ringstead v Anglii atd. a mnoha blahoslavenými, jako byli např. Jordán z
Pisy, Jakub Salomoni, Simon Bellacchi, Augustin Kazoti z Trogiru v
Chorvatsku, Marcolino z Forli, Rajmund z Kapuy , sv. Kateřina Sienská
atd...
Dějinný obrat
Jedna z nejskvělejších postav dominikánského řádu oné doby byla
sv.Kateřina Sienská. Ještě než se oddala s takovým zápalem pracím na
sjednocení církve a na překonání rozkolu, pracovala pro reformu církve
tím, že zasílala četné dopisy papežům a církevním hodnostářům a
načrtávala jim program reformy. Živena dominikánský ideálem, který jí
vštípil její zpovědník bl.Rajmund z Kapuy, spatřovala obnovu
křesťanského života v rozšíření tohoto ducha. Kolem ní se shromáždila
skupina horlivých následovníků, u nichž pěstovala oddanost k církvi.
Její žáci a spolupracovníci se nestali pouze zanícenými spolupracovníky,
kteří se dávali do služeb papeže, nýbrž i do služeb generálních
představených různých církevních řádů. Později se rozptýlili po různých
zemích, takže se její duch mohl stát duchovním vlastnictvím různých
církevních řádů: kartuziánů, poustevníků sv. Augustýna, františkánů,
benediktinů atd.
V této činnosti, jak je zřejmé, měl dominikánský řád výsadní postavení.
Díky svým možnostem jakožto "opláštěná" *) terciářka, měla Kateřina
obrovský vliv na celý řád. Mnoho jejích následovníků, kteří později
prosazovali reformu, pocházelo právě z jejího města, ze Sieny, jako
např. Bartoloměj ze Sieny, Giovanni Dominici, Tomáš Caffarini atd. Její
největší oporou byl bl. Rajmund z Kapuy, který byl zároveň jejím žákem i
učitelem, stoupencem i vůdcem. Naučil ji mnoha věcem, a získal od ní
ještě více. Když byl zvolen generálem řádu, pouhých dvacet dnů po smrti
světice (29.4.1380), začal nejen psát její životopis, kde vyhradil
veliký prostor právě myšlence nápravy, nýbrž pokračoval především v díle
reformy řádu, jemuž stál nyní v čele. Při návštěvě různých provincií se
setkával téměř všude s bratry, kteří toužili po životě, který by se více
blížil původnímu dominikánskému ideálu. Poučen zkušeností svých
předchůdců především pochopil, že skutečnou reformu nelze pouze přikázat
shora, že ta musí být i chtěná, nakolik pochází zdola; a musí mít
vedení, nakolik je řízena shora. Tyto dva prvky považoval za podstatné
pro reformu, která usilovala zasáhnout celý řád, aniž by vyvolala
nebezpečí rozkolu. Jinými slovy, jednalo se o to, založit kláštery podle
ryzí reformy pod řízením generála řádu, aby se dal druhým bratřím
prožívaný příklad původního a pravého dominikánského života, tak jak si
ho přál svatý Zakladatel. A pak bratry z těchto klášterů posílat do
jiných klášterů, aby tam šířili tento nový styl života jako ryzejší a
více odpovídající duchu řádu. V každé provincii - podle jeho představy -
měl být založen jeden klášter s přísnou kázní, mající nejméně dvanáct
bratrů, aby byla možnost v plném rozsahu žít dominikánským životem. Tak
vznikly obrysy proudu přísné kázně, který pak vstřebá v průběhu téměř
dvou dalších století všechny kláštery řádu, čili:
a) zvláštní kláštery v každé provincii, které zůstanou v sestavě řádu,
ale budou vyňaty z bezprostřední pravomoci místního provinciála;
b) observantní vikariáty, zahrnující alespoň tři reformované kláštery v
určitém kraji, provincii či národě, podřízené zástupci řádu (vicarius
generalis) pod přímou pravomocí samotného generála. Těmto vikariátům se
říkalo Kongregace, na rozdíl od nereformované provincie. Nejednalo se o
novou skladbu řádu, ale chtělo se tím především dosáhnout, aby
observantní vikáři měli na reformu bezprostřední vliv. Tímto způsobem se
zachovala jednota řádu na vrcholu, ačkoli se vytvářelo zvláštní těleso
uvnitř organizace provincie. Reformované kláštery v podstatě měly
zvláštní stanovy, podobné "studijním klášterům" ve srovnání s běžnými.
Tento nový způsob života neprošel v řádu bez odporu. Mnozí v tom viděli
ohrožení jednoty. Ale Rajmund z Kapuy neustoupil. Odpověděl na to, že
jednota řádu spočívá v jednotě se Zakladatelem a v zachovávání jednotné
řehole. Jinými slovy, pravým nebezpečím rozdělení je podle něho
nedostatek řeholní kázně a ne reforma, která upevňuje jednotu.
Pokračoval bez váhání. Pokud jde o zásady reformy, byl houževnatý. Pokud
jde o jejich uplatňování, byl velmi pružný, a často udílel úlevy těm,
kteří se necítili s to přijmout řeholi v celé své přísnosti. Tento
diplomatický jemnocit spolu se skutečností, že neprosazoval nové
myšlenky, cizí duchu řádu, mu zajistily úspěch a přispěly rozhodujícím
způsobem k tomu, že reforma byla přijata v celém řádu bez rozštěpení a
bez přílišného odporu.
Prvním reformovaným klášterem byl Kolmar, kde generálním vikářem Rajmund
jmenoval Konráda Pruského (1389), slavného kazatele, papežova zpovědníka
a člověka obdivovaného pro svou apoštolskou horlivost. Brzy shromáždil
do kláštera asi třicet bratří, a mohl je poslat do dalších středisek.
Tak se reforma z Kolmaru rozšířila do Norimberku, kam přešli mnozí
bratři z Kolmaru spolu s Konrádem, kterého Rajmund jmenoval převorem.
Pak postoupila reforma do Utrechtu, Bernu a dalších měst, i do měst
německých.
V Itálii měla reforma následující průběh. Prvními spolupracovníky
Rajmunda z Kapuy byly dva žáci svaté Kateřiny: Bartolomeo Dominici a
Tommaso Caffarini, k nimž se brzo připojil bl. Giovanni di Domenico
Banchini, řečený Dominici. Sotva byl v roce 139O založen klášter sv.
Dominika v Benátkách, Rajmund jmenoval bl. Dominici převorem a sjednotil
pod ním všechny italské řeholníky, kteří přijali reformu. Už po dvou
letech založil bl. Dominici v Chioggi další klášter a nato v roce 1393
byl jmenován generálním vikářem pro celou Itálii.
Kolik sympatií vzbudil a jaké důležitosti nabyl už od počátku tento nový
způsob života, to dokazuje papež Bonifác IX. (1389-1404). Ten nejen
výrazně podpořil reformu tím, že potvrdil jako observantní vikáře
Dominiciho a Konráda a zakázal generální Kapitule sesadit je, nýbrž
udělil také ostatním observantům právo kázat v celé Itálii a v jejich
prospěch znovu ustanovil staré zavedené skupiny "generálních kazatelů" v
době, kdy kázání bylo vymezeno územními hranicemi přesně stanovenými pro
jednotlivé kláštery.
Tak byli připraveni oni lidoví kazatelé, kteří po skončení Západního
rozkolu (1417) se stali po celém Západě slavní, a reforma, místo aby se
stala pouze reformou mravů, nabyla charakteru apoštolátu tím, že nalezla
hlubokou oporu v řádu.
Po smrti Rajmunda z Kapuy, 5. října 1399 v Norimberku, reforma všude
ustoupila do období ochromení. Rajmundův nástupce, Tommaso Paccaroni da
Fermo (1401-1414), nejen že reformu nepodporoval, ale dokonce ji
potlačil. Zbavil Dominiciho vikariátu a potlačil všechny dosud získané
výsady. Návratem k obecnému právu přestaly reformované kláštery tvořit
zvláštní rodinu v řádu. Ale právě toto umožnilo Dominicimu a jeho druhům
získat pro reformu další bratry žijící pospolu a tak se neúředně
rozšířila reforma na Luccu, Fabriano, Cortonu a Foligno a ve Fiesole byl
založen zcela chudobný klášter, kde jako první řeholníci byli sv.
Antonin a blahosl. Angelico. Ale stav se změnil volbou Leonarda Dati
generálem (1414-1425), který se vrátil k Rajmundovým ustanovením a
přikázal všem provinciálům vytvořit observantní klášter v každé
provincii. Vrátil observantním klášter ve Fiesole, z něhož se reforma
šířila mohutnými kroky a dosáhla v církvi mimořádné pověsti. Stejně
horlivý byl jeho nástupce Bartolomeo Texier (1426-1449), který zavedl
reformu do boloňského kláštera, odkud ji bl.Pietro Geremia zavedl na
Sicílii (1428) a další řeholníci do Holandska a do Španěl. Během tohoto
generalátu byl sv. Antonin jmenován generálním vikářem observantních v
Itálii (1435-1444). Ten využil pobytu papeže Evžena IV. (1431-1447) ve
Florencii a získal povolení založit slavný klášter S. Marco, který
přešel roku 1436 od sylvestrinů k dominikánům.
K nejslavnějším reformovaným klášterům patřl klášter sv.Dominika v
Bologni, hlavní středisko řádu, kde se uchovávaly ostatky svatého
zakladatele. Zde vznikla slavná Lombardská Kongregace, které se v roce
1459 dostalo uznání od Pia II. a postupně připojila mnoho klášterů
jiných provincií. Od Piemontu až na Sicílii. Podle jejího příkladu se
pak vytvořila Kongregace Holandska (1457), která zahrnovala všechny
reformované kláštery v Holandsku, Belgii, Německu a skandinávských
zemích. Pak Kongregace Gallicana (1515), ve které se soustředily všechny
kláštery francouzského jazyka. Zatím co německé kláštery se vracely do
svých provincií, kláštery v Nizozemí tvořily provincia Germaniae
Inferioris.
Tak povstaly Kongregace v Německu, v Aragonii ve Španělsku (1468) a v
Portugalsku, v Neapoli (1475), v Dubrovníku v Chorvatsku (1486). Reforma
pronikla do Uher (1452), do Polska (1462) do Skotska (1468), do
skandinávských zemí a Ruska. V roce 1493 odtrhl Savonarola od lombardské
Kongregace několik toskánských klášterů a založil Kongregaci sv. Marka,
nazvanou tak podle hlavního kláštera ve Florencii. Vzhledem k přísnosti
a zachovávané chudobě to lze definovat jako ultrareformu, ale Kongregace
se později vrátila do toskánsko-římské. V roce 1515 byla španělská
provincie pro svou rozlehlost rozdělena a umožnila tak vznik provincie
Andalusia či Betica.
V druhé polovině XVI. století byla reformována většina klášterů řádu.
Reformní hnutí zahájené v posledním desetiletí XIV. století se uzavřelo
provedením tridentské reformy za energického působení dominkána papeže
Pia V. Tak byl reformován nejen celý řád, nýbrž byla zachráněna i jeho
jednota a zažehnáno nebezpečí , které rozdělilo tolik jiných řeholních
řádů.
I když podrobnostmi a vnitřní silou méně bohatá, proběhla souběžně s
touto reformou také reforma druhého řádu. Z Pisy, kde ji zahájily bl.
Maria Mancini a Chiara Gambacorti, se reforma rozšířila nejdříve do
kláštera sv. Kříže (1378) a pak do kláštera sv. Dominika (1385) . Pak
postupovala do dalších italských krajů a do Německa, a to stejnou
metodou jako tomu bylo u klášterů mužských, tedy zvolil se jako výchozí
klášter, kde žily sestry podle Stanov. K němu se přidávaly další.
Rovněž třetímu, kajícímu řádu mužskému a ženskému, se dostalo reformního
podnětu, zvláště činností Tommasa Antonia Caffariniho a Bartolomea
Dominici. Tím se uzavřela jedna dějinná epocha řádu Kazatelů, hutná
příhodami, které se ukázaly jako zásahy prozřetelnosti a jejichž plody
církev sbírá ještě dnes (20). P. Stjepan Krasic O.P. |
