Jiří Maria Veselý O.P
ZNAMENÍ ČASU - BLAHOSLAVENÝ HYACINT MARIA CORMIER

Spolupracovali:

Krasic Stjepan,
Venchi Innocenzo,
Venturino Alce,
Wilder Alfred
 

Přeložil: Stanislav Straka 1996 Brno.

Vyd.:  Třebíč 1997 Arca JiiMf
 

OBSAH

I. STALO SE V EVROPĚ.


II. V DUCHU A PRAVDĚ
1. Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
2. Hrdinské štěstí
3. Vidět, splynout, zpívat
4. Viděný zblízka
5. "Přísný život" blahoslaveného


III. V PROSTORU A V ČASE
1. Reforma dominikánského řádu ve 14. až 16. století
2. Období posledních 200 let se zvláštním zřetelem na Otce Cormiera
3. Jak Cormier viděl Lacordaira a Jandela
4. Povolání žádné nebo ne zralé?

IV. ANGELICUN
1. Kolej sv. Tomáše Akvinského v Římě
2. Svědectví pro blahořečení
3. Studium a ANGELICUM

V. ZNAMENÍ ČASŮ

I. STALO SE V EVROPĚ
     V roce 1950 propuklo v Československu veřejné kruté pronásledování katolické církve: biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic i obyčejných věřících, kteří měli význačnější postavení ve veřejném životě. Odsuzovalo se k smrti, k doživotnímu žaláři, k práci v uranových dolech, zřizovaly se tábory pro nucené práce. Pro lidi, na nichž nebylo možné najít žádný politický kaz, byly vybudovány (lépe řečeno "vymyšleny") «dočasné internace pro politickou převýchovu». Mimořádně "nebezpeční" řeholníci byli v letech 1950-1955 izolováni v "internačním středisku" zbudovaném v klášteře premonstrátského opatství v Želivě v jihovýchodních Čechách (okres Humpolec).
     Přibližně 300 řeholníků z 29 řádů mělo být svými vedoucími převychováno, mimo jiné i promítáním zvláště vybraných filmů. Jeden z nich měl název STALO SE V EVROPĚ. Hlavní postavou byla maďarská dívka, hluboce věřící katolička, která se spřátelila s hluboce "přesvědčenou komunistkou". Tato po dlouhých bojích dokázala "přesvědčit" katoličku o samospasitelnosti marxismu a proměnit ji v nadšenou bojovnici za Lenina... Film měl přesvědčit i nás, že přítomná i budoucí Evropa bude žít jenom z víry v Marxe, protože co je pro církev a pro Západ "zítra", to je pro marxismus již "včera".
     K filmům a přednáškám se přidružily i hodiny ruštiny spojené s politickým působením, ovšem úroveň přednášejících byla velmi nízká. Jeden z nich se při ruštině otázal staršího Otce redemptoristy: "A co ty - panimáješ?" Ten s dětinskou prostotou odpověděl: "Paní němáju." Ruština přestala, a začalo kruté ničení zdraví, ale hlavně mravní odolnosti a důstojnosti. U řeholníků šlo především o to, aby se zřekli příslušnosti k řádu. To znamená, že např. jezuita byl uvězněn pouze pro písmena "TJ", která připojoval ke svému jménu, a dominikán pro "OP". Ovšem kdyby to byl udělal, bylo by okamžitě zveřejněno, že řeholníci sami jsou pro zrušení řádů.
      (Když jsem po roce 1968 hluboce rozechvěn četl svůj první článek o sv. Cyrilu a Metodějovi v L Osservatore Romano, zjistil jsem, že mi chybí u jména zkratka "OP". V redakci mi na můj poplašený dotaz sdělili s úsměvem: "Po 2. vatikánském koncilu se na podobných maličkostech netrvá." Bohužel, podobných ne-trvání bylo více.)

      Jestliže se tedy v "Evropě stalo", že maďarská komunistka přesvědčila katoličku k přechodu do ráje Marxova - stejně se jednalo o "pohádku" - , v Želivě vítězil Kristus. A dokonce mu tam komunismus umožnil ZÁZRAK! Ovšem až na závěr. Řekli jsme, že tělesné i duševní týrání v nás mělo rozbít kněžské a řeholní svědomí. Další malý případ, který se také stal "v Evropě".
      Koncem září a v říjnu propukly lijáky. Bramborová pole byla rozbahněna vodou a "jézédáci" odmítli jít sklízet. Velitelství "zmobilizovalo" želiváky a k bráně uvnitř kláštera připevnilo nápis ZAKÁZÁNO ONEMOCNĚT! Od svítání do setmění, pěšky v dešti do bahna polí, vybírat brambory, házet je do košů a nakládat. Jídlo víc než skrovné: "Kdybych vám dal suchá hovna, musíte mi děkovat..." . Šaty promoklé, neusušené, cely nevytopené a někdy v noci sveřepý "nástup!" Ze sotva ohřáté postele do ledově mokrých cárů, stát v pozoru a na zavolání zakřičet "Zde!" A znovu ležet a znovu vstávat...
     Jednoho dne na mě zařvala stráž: "Veselý, to děláte schválně? Už hodinu házíte do košíku kamení! Dívám se na Vás - pojďte sem!" Přišoural jsem se. Když to "viděl" strážný, "musela" to být pravda. Teď se díval na mne: "Sakra, vypadáte jako šílenec." A já: "Pane vrchní, mám vysokou horečku, ale je zakázáno onemocnět. Pane vrchní, věřte mi, já jsem si byl jistý, že házím zemáky...". Vstal a tiše řekl: "Sedněte si sem pod plachtu - " a šel dokončit mou brázdu. Po příjezdu do střediska mě vzal k veliteli: "Tento člověk je na zdechnutí, já ti ho předávám," a odešel. Trvale opilý velitel Lojza zavolal po dalším klení lékaře, donského kozáka MUDr. Nikolaje Kelina, jehož diagnóza zněla: oboustranný zápal plic, zanedbaný těžký případ.
     Malá, ale vytopená ošeřovna mi připadala jako předsíň nebe. Až najednou! Vnitřní strážný, jenž obcházel světnice a v prázdných místnostech vkládal záměrně do kamen protistátní materiály, vrazil viditelně opilým způsobem do ošetřovny: "Hleďme, hovada! Nač vás ošetřovat? Stejně zde všichni zdechnete! A ten váš papež a vůbec Vatikán? Vite, že jednají s naší vládou? Ale vy jste blbci! Budou biskupové, a kdybyste měli rozum, mohl by to být i někdo z vás. Strana dobře ví, že nejste blbci všichni, proto jste tady, říkali nám to při školení. I to, že možná zítra budete i vašim "nahoře" na překážku... Teď třeba sloužíte jako vzor věrnosti a jste možná i chloubou, ale v diplomacii se někdy neřídí skutečností, že 4 + 4 je 8."
      Pak se sesunul na mé lůžko: "Nu a ty, majore z odboje, my jsme myslili, že aspoň ty jsi tak trošku diplomat." A přiložil mi hlaveň nezajištěného samopalu na spánek, prst na spoušti. Sledoval jsem jeho prst. Nevím, zdali jsem vzbudil dokonalou lítost pro hodinku smrti. Po vteřinách, které se zdály věčné, jsem zašeptal: "Pane vrchní, víte že mě můžete zabít?" On s opilým řehotem: "Jasné, že to vím! I to, že kdybych tak zabil svého služebního psa, dostal bych pokutu. Ale kdyby se ta náhoda stala s tebou, dají mi prémii." V tom okamžiku - možná blesk, možná tma v hlavě: skok z lůžka. A ještě dnes cítím v dlaních jeho zpocené hrdlo, a mrštil jsem jím o stěnu. Pozoroval jsem, jak se v bezvědomí sesouval na zem... před třemi zděšenými svědky - pacienty.
      Pomalu jsem se - v ložním prádle - odebral k veliteli: "Člověče, sprosťáku, co tu chcete, takhle?" "Jdu se udat, že jsem asi zabil hlídku." On: "Mluvte!" Když jsem skončil: "Pojďte se mnou," a přibral dva strážné. Na ošetřovně již esenbák stál na nohou a hledal samopal. Velitel: "Řekl jste mu, soudruhu, že byste dostal prémii, kdybyste ho zabil?" - "Ano, řekl to, " prohlásili nemocní. Velitel mu sám strhl s ramenou hodnost: "Jste zatčen. Odveďte ho!" Ne, že by to nebyla pravda, ale že to neměl říkat...
      A já? Být méně než pes, a zabití odměňované jako služba lidstvu: "Vyloučí vás ze svého středu... a kdo vás zabije, bude si myslit, že tím prokazuje službu Bohu. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne" (Jan 16, 2-3). Někdy přijeli estébáci z Jihlavy na výslech. Šlo většinou o lidi velmi nízké mravní i kulturní úrovně, ale určité otázky byly zřejmě inspirované, vdechnuté satanem: nalézt odpověď předpokládalo prosit o ni Boha. Někdy se nám zdálo, že nás týrají ze zoufalství nad sebou. Vpíjeli se do našich tváří, hlavně do očí, jako by chtěli zjistit, zdali to přijímáme z víry a z lásky k Bohu. (1)
     Dne 29. června 1955 bylo nesnesitelně dusné horko, ztížené zvláštní horečkou, při níž se úporné pocení střídalo s otřesným mrazením. Právě jsem skončil sérii 21 injekcí Hystidinu proti vředům na dvanácterníku. Objevily se mi již v roce 1935 za studií v Římě a na jaře 1955 jsem je cítil mimořádně silně. Injekce jsem si se svolením velitele objednal z Prahy, abych měl jistotu, že jsou dobré. Došly, ale ošetřovatelka - dominikánská mladá terciářka - , která mi je poslala, byla propuštěna z práce. Na zákrok doktora Kelina mi je předepsal MUDr. Přemysl Pech, primář na interně v Humpolci. Byl to katolík, jenž nám želivákům hrdinsky pomáhal, právě tak jako řeholní sestry, které si vybojoval pro své oddělení. Vzpomínám si na jeden zážitek, jenž se udál během zmíněného zápalu plic. Doktor Pech mi za přítomnosti esenbáka dělal rentgenový snímek, vyžadovaný doktorem Kelinem. Mluvil hlasitě latinsky, předstíraje, že diktuje sestřičce, a ta jako by horlivě psala. Ve skutečnosti mi sděloval poslední novinky ze zahraničí... V rentgenovém studiu visela má a esenbákova zimní bunda. Všiml jsem si včas, že sestřičky vložily čokoládu a jiné dobroty i do kapes pláště esenbáka, což by znamenalo katastrofu. Řekl jsem to latinsky primáři, ten upozornil sestřičky a ty vyprázdnily nepatřičné kapsy.
     Vraťme se k injekcím: 18 mi jich dal MUdr. Trojan, význačný ženský lékař, jemuž kolega odloudil ženu. Po rozvodu - měl dcerku, která byla zabita při náletu - se stal františkánem a nyní pomáhal Kelinovi. Onemocněl však a tři zbývající injekce mi dal do hýžďového svalu ThDr. Alois Vašica, kanovník z Olomouce a člen třetího řádu sv.Dominika: "Budou dobré, Jiříčku, zastavím se až na kosti." A stalo se, jehla už dál nešla.
     Dne 29. června, na svatého Petra a Pavla, jsme měli volno. Horečka stoupala, nepomáhaly ledové zábaly, nepomáhalo nic. Doktor Kelin ve 22 hodin volal primáře dr. Jana Melichara z chirurgie v Humpolci. Ten měl za sebou těžký den, ale přes velké vyčerpání přijel. Podíval se na mě ode dveří: "Trombosa nebo flebitis - zařiďte ostatní sami... " Měl jsem bezesnou noc. Kolem 3-4 hodin ráno jsem zjišťoval na místech posledních injekcí zduřeniny velikosti husího vejce, bolestivé a pálivé, žlutavé, a od nich vycházela bolest směrem dolů, do nohou. Ještě v noci stráž zavolala Kelina: "Otrava krve, zanedbaná, okamžitě řezat!"
     Oba lékaři, Kelin a Trojan, nabrousili okamžitě nejbližší kuchyňský nůž o blízký kámen; dezinfekce - nad plamenem svíčky. "Obraťte se, nemůžeme ztrácet čas!" Z otevřených zduřenin vyšlo mnoho žlutavého a páchnoucího hnisu a já cítil okamžitou úlevu.
     Ráno kolem 8. hodiny přijel dr. Melichar, omlouval se za velikou únavu a po dlouhé poradě se shodli na předepsání penicilinu. Podle výrazů tváří jsem chápal, že můj případ je vážný.
     Když asi po třech dnech nenastalo žádné zlepšení, přešlo se na základě dalšího bakteriologického vyšetření na streptomycin. Injekce se nedaly píchat do zduřelých hýždí, proto mi je dávali do hrudníku nebo na záda. Byly velmi bolestivé, protože jsem překotně hubnul, kost a kůže. Ale ani streptomycin nezabíral. Hnisu přibývalo a vytékal z otevřených ran. Podle všech tří lékařů šlo již o celkovou otravu krve v celém těle, o sepsi. Veškerá péče, povolená velitelem, byla bez účinku. Hnis jsem si vytlačoval rukou až od kotníků nahoru a zduření celého těla začalo vystupovat od ran směrem vzhůru, od pasu k srdci.
     V jednom okamžiku jsme byli s Kelinem sami. Zahleděl se na mě téměř něžně. "Věříš opravdu v Boha?" A já: "Ano." On: "Tož se vyzpovídej, už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý. Ani tuny penicilinu tě nemohou zachránit, protože uvnitř jsi již celý shnilý a mrtvý." Totéž pak řekl i mému představenému, provinciálovi Otci Ambroži Svatošovi OP. A ten mě vyzpovídal a dal mi "viaticum", hostii na poslední cestu, i "pomazání nemocných" pro lehké umírání. Všechno plné světla. Celé tělo mi vůčihledně tvrdlo, ale zároveň se i napřimovalo jako prkno a kladlo se na záda. Horečka kolem 40 °C, mysl však bystrá, plná zvláštní pohody...

     (Lékařova otázka: "Věříš v Boha?" mě zasáhla do hlubin. Vzpomněl jsem si na jednu sobotu. Obvykle jsme měli v sobotu odpoledne volno. Oné soboty jsem po "nástupu ", kde se měl kontrolovat stav, při vyvolání mého jména odpověděl: "Přítomen! " Strážný mi zlomyslně říká: "Zdá se, že máš výtečnou náladu. Složíš náklaďák uhlí. A je zakázáno, aby ti někdo pomáhal". Ani jsem nehlesl. Protože kdybych se bouřil, mohli mi dát skládat dva. Strážný, který mě doprovázel, patřil k těm starším dobrákům, kteří s obavami čekali na odchod do důchodu. Když jsme došli pod stromy blízko rybníka, kde nás nikdo neviděl, strážný mi řekl: "Nejsem žádný velký křesťan, ale vzpomínám si, že jako chlapec jsem od faráře slýchával, že podle evangelia «Když tě někdo udeří do jedné tváře, máš nastavit i druhou ...» - Vy jste kněz a řeholník, proč jste cestou reptal?" Zdrtilo mě to, pohlédl jsem na něho a řekl jsem potichu: "Máte pravdu." Pomohl mi uhlí složit. Po návratu jsem příhodu vyprávěl ostatním. Skutečně, až do této chvíle jsme při každé nespravedlnosti křičeli, že je to proti zákonům, proti ústavě, proti základním lidským právům... Odpovídali: "Snad všichni osobně jako jednotlivci nejste vinni, ale jako církev a Řád určitě ano. Kláštery jsou «podvratná hnízda odporu», která se musí vyhladit!" Nepomáhaly naše námitky, že v Norimberku byly hromadné tresty odsouzeny. - Po mém případu jsme se dohodli "nastavovat i druhou tvář" a některé stráže změnily svůj přístup k nám...
    
     "Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1, 15). Obrácení a víra v evangelium má pět stupňů: je třeba stát se lidskými, křesťanskými, kněžskými, zasvěcenými a katolickými. Být "lidskými" znamená být obrazem Boha-Stvořitele (Gen 1, 27); být "křesťanští" znamená žít v duchu osmera blahoslavenství (Mt 5). "Kněžským" být, je uvědomovat si, že skutečná eucharistická přítomnost znamená Večeři, Kalvárii, Vzkříšení. Bez Kalvárie však chybí to podstatné. "Zasvěcenost" lásce musí být "až k smrti". A být "katolickými" znamená být "bratry", ne "konkurenty"... Evangelní víra není vždy snadná, ale vždy je účinná.)

     "Už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý." - Byl jsem blízko smrti asi dvakrát. V roce 1945, na konci války, jsem byl v Bosco Chiesa Nuova u Verony v severní Itálii jako major západní armády a italský partyzán lživě obviněn z velezrady a čekal jsem na zastřelení. Pak roku 1949 - byl jsem zatčen 12. září, na svátek sladkého jména Maria, a propuštěn 8. prosince, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (2). Ale neumřel jsem. Teď mi říkali, že je to jisté. Otec Svatoš mně navrhl devítidenní pobožnost, ke které se chtěli připojit všichni internovaní, zhruba na 300 řeholníků. měl jsem rozhodnout, ke komu se obrátit. Očekával, že si zvolím blahoslavenou Zdislavu , českou dominikánku (1220-1252), abychom dosáhli jejího svatořečení, po němž jsme tak toužili.

      Vzpomněl jsem si však - bylo to jak zásah blesku - na jednu událost, která se přihodila na Angeliku, kde jsem tehdy studoval. Bylo to 17. prosince 1934. Přenášelo se slavnostně z Campo Verano tělo Otce Cormiera do krypty pod chrámem San Domenico e Sisto Nuovo, čili do Angelika. Rakev s tělem stála u vchodu do chrámu zaplněného lidmi. Vzhledem k mé české ironii a skepticismu vůči jistým "římským zvyklostem" jsem se o to vlastně příliš nezajímal. Mou pozornost však upoutal starostlivý rozhovor mezi třemi provinciály nejstarších provincií Řádu, kteří měli snést tělesnou schránku do krypty. "Kde je ten čtvrtý? Hleďte, generál je už nesvůj!" Jeden z nich pronesl: "Ten čtvrtý se dnes v noci necítil dobře." Odpověděli: "Ale už nemůžeme čekat." Stál jsem poblíž a jeden z provinciálů se na mě obrátil: "Ty jsi odkud? " "Provincia Bohoemiae", odpověděl jsem. On na to: "Musíme jít, pojď s námi, za Slovany, jsi také dominikán." S vřelou radostí jsem si dal rakev na rameno. A když jsem držel, ba vlastně svíral svou část mar, na nichž spočívala rakev, pociťoval jsem nepopsatelnou blaženost, která mnou pronikala a jako by do mě proudila z té rakve. Cítil jsem se změněný, lepší a prodchnutý nekonečnou důvěrou v zemřelého. Nikdy jsem na to nezapomněl a od té doby jsem se často na Otce Cormiera obracel. Možná i proto, že to byl on, kdo obnovil roku 1905 starobylou slavnou "Českou provincii", pohlcenou rakouskou a maďarskou provincií v jedinou "Provincii Říše". Roku 1907 dosáhl blahořečení paní Zdislavy. Roku 1909 přičlenil k řádu vznikající české dominikánky a přijal do třetího řádu studenta bohosloví v Římě Josefa Berana jako bratra Tomáše, který se dovolával pomoci Otce Hyacinta hlavně jako arcibiskup.
     To vše mi blesklo v duchu při nabídce "Vyberte si..." a při vyslovení jména Otce Hyacinta. A můj duch jako by šeptal: "Rozpomeň se, jak jsem tě nesl a zachránil ti slavnost! Tehdy jsi mi dal pocítit jakousi nebeskou radost. Vypros mi nyní nebeskou pomoc!" A cítil jsem jakýsi nebeský mír, průzračný, hluboký, a netoužil jsem ani žít, ani umřít.
     Otec Ambrož, zběhlý ve vzývání blahoslavené Zdislavy, navrhl modlitbu novény, devítidenní pobožnosti, v duchu apoštolského čekání na Ducha svatého. K nám dominikánům se ihned připojili všichni ostatní, asi 300 internovaných z 29 řeholních rodin. A modlitby se konaly ve dne v noci, protože mnozí vstávali potají i v noci k modlitbě před Nejsvětějším, přes nadlidskou únavu, která nás poznamenávala tělesně i mravně.
      Přesvědčení o mé blízké smrti bylo všeobecné, proto sám velitel dovolil, aby jeden z ošetřovatelů byl se mnou, nebo aby alespoň bylo možné se ho dovolat. V noci se mnou směli být "dobrovolníci". Ke stálým návštěvám patřili MUDr. Trojan, Otec Ambrož a kalasantin bratr Václav.
      Ani streptomycin však nezabral. Rány se neuzavíraly, hnis tekl stále, pokožka se otvírala na různých místech, hlavně na nohou, odkud se šířil odporný zápach. Otevřenými ranami bylo nezřídka vidět holé kosti a obnažené svalstvo v barvě převážně zelené, žluté a hnědé. Horečka trvala nepřetrřitě. Jídlo se stávalo stále obtížnější, mohl jsem polknout pouze polévku, většinou slepičí, z kuřat, jež si pěstovalo velitelství pro své slavnosti.
     Doktor Kelin nařídil zaznamenávat horečku, puls a krevní tlak na diagram. Jejich čáry se postupně přibližovaly, setkání znamenalo smrt. Otok stoupající k srdci by zatopil srdce a a zastavil jeho činnost. Nyní byl otok asi 8 centimetrů pod srdcem, smrt tedy nehrozila bezprostředně. Podstatně důležitější bylo vyplnit prázdný čas ve dne i v noci, jinak hrozilo zešílení a následkem toho i možnost sebevraždy. Člověk musel mít něco, čeho by se mohl držet, jako se zachycuje zábradlí při vystupování po schodech. Zábradlí spočívalo především v plnění základních řeholních a kněžských povinností, k nimž patřily mše a breviář. Proto když někdo na příklad začal ztrácet klid, první otázka byla:
     "Jaké duchovní povinnosti přestáváš plnit?" Odmítali jsme možnost úlev (dispens) od breviáře, a mši svatou jsme někdy sloužili ve tmě pod postelí, zpaměti.
     (V Želivě se vyskytla sebevražda i zešílení. Mezi kněze přišel jeden farář již téměř ve stavu pominutí: Bůh ví, co s ním policie dělala. Velmi milý a usměvavý, proto ho nechali dělat úklid v celém prostoru beze stráže. Nedlouho před injekcemi jsem nesl trávu pro velitelovy angorské králíky, kdežto on odnášel v košíku právě dovezené uhlí. Mezi kusy uhlí bylo vidět pohozené, ale čerstvé kůrky pomerančů. Při sypání uhlí do košíku je kněz pečlivě vybíral a nesl je ke strážnému: "Pane vrchní, to je velmi posilující pro nervy, a víte, já je mám trošku oslabené; jsou tam vitamíny, smím si to nechat a sníst?" Na tváři měl něžný, ale drásající dětský úsměv. Strážný kývl souhlasně hlavou a kněz zhltl kůrky. Potom se přiblížil a šeptal: "Pane vrchní, řeknu Vám tajemství, které znám jenom já. Podívejte se na zalesněné hřebeny pahorků, které obklopují klášterní údolí. Za nimi až ku Praze - vy mně možná nebudete věřit - je moře zešílených, moře bláznů! My zde, v tomto údolí na soutoku dvou řek, Sázavy a Želivky, jsme jediní normální lidé, opravdu lidé. Ať mi věříte nebo ne, musíme děkovat Bohu, že jsme zde! Ubožáci tam ti venku!" A hleděl na strážného a usmíval se. Ten se odvrátil, aby nebylo vidět, že slzí, a já jsem se vzdálil; a on začal znovu hledat slupky pomerančů...
     Při volbě Otce Hyacinta mi vyvstal v mysli i jeden náš sebevrah, kněz, řeholník, který měl asi 32 roky. Pojídali jsme kolem desáté svačinku, jeden z nás pojednou zmizel: za deset minut jsme ho našli, oběsil se na blízkém záchodě, ještě dnes cítím na dlani vlhké teplo, jež šlo z provazu, na němž se oběsil. Prý někdo v jejich světnici celou noc chrápal, a on se z nespaní zhroutil. Vykopal se mu hrob, ale rodina si vymohla pohřeb doma. Hrob zůstal prázdný. A já jsem viděl z okna, jak jej připravovali teď pro mne. Prosil jsem Boha, aby je odměnil, že jsem jim přidával práce...)
     Řekli jsme, že si každý z nás musil k věčnosti vytvořit "zábradlí" podél schodů, jimiž byl Želiv. Zábradlí, jehož bylo nutné se přidržovat, aby člověk nezešílel, nespáchal sebevraždu, neselhaly mu nervy. Základní složkou byl breviář, ale ten jsem již vinou horeček nebyl schopen zvládnout. A tak při strmém stoupání po posledních "příčkách žebříku" směrem ke smrti (umírání začalo již počátkem června) jsem se křečovitě držel řetězu z růžencových zrnek. Rozpočítal jsem si je na celý den. Mezi ně jsem vsunul eucharistickou oběť mše svaté. Poněvadž jsem ležel ztuhlý na zádech, vyprosil jsem si, aby nade mnou překlenuli "oltář" z desek. Během bohoslužby jsem omdléval a ztrácel vědomí, ale téměř vždycky při probrání jsem měl prst přitisknutý na místě, kde jsem se zastavil. Sloužil jsem záměrně dvě až tři hodiny, abych vyplnil čas dne, a byl jsem plný hrůzy, jak přečkám noc. Avšak ve skutečnosti pro mne již nebyl ani den, ani noc, nýbrž spíše nepřerušený tok "umírání" každého čtverečního milimetru: Smrt není zlá, těžké je umírání, a já umírám... " (J. Wolker).
     (Ovšem skutečná přítomnost Boha v hostii trvala ve mně stále, i v noci, a proměňovala tělesné peklo v duchovní ráj. Uvědomoval jsem si, že svou plně prožitou mši jsem sloužil vlastně teprve zde.
     Stráže, vědomy si toho, že se nám děje násilí, nesnášely z naší strany žerty. Braly je jako posměch. Na jednu Bílou sobotu, na den Vzkříšení, jsme měli pracovní volno. Chystali jsme maličký průvod. Vracel jsem se od krav a potkal jsem strážného, který dělal vždy dobrý dojem. "Pojďte s námi, pane vrchní, máme Vzkříšení." - "A proč s vámi?" Já: "Chybí nám hasiči." Neřekl nic a odešel. Za několik dní, právě před sv. Jiřím, mě zavolal velitel: "Zostřená samotka, za posměch stráži při výkonu služby." To znamenalo bez opasku, do těsného (1,5 x 2 m) uzavřeného prostoru bez oken, kde ze stropu kapala voda a všude lezl hmyz, strava omezená. Každou hodinu nahlédl strážný: "Veselý, jak se máte?" Povinná odpověď: "Děkuji, velmi dobře.")
      Byl - záměrně - svátek sv. Jiří, a tedy můj. Dva z našich, pracující jako elektrikáři, obcházeli dům, zajišťovali proud: "Co potřebuješ?" Já: "Je Jiřího, chci mši svatou." Asi za dvě hodiny proklouzla pode dveřmi velká hostie. Při obědě jsem našel v bramborách ampulku s mešním vínem. Po páté hodině bylo povinné zdržovat se v celách a stráže obcházely méně často. A tak jsem měl "zpívanou", doprovázenou elektrikáři. Oltář? Moje posvěcená ruka. Kalich? Zlomená lžíce. Povinná kapka vody? Spadla se stropu. "Otče náš" - zpívané. Cítili jsme přítomnost celé Trojice, jejíž dobrota mi nemohla dát lepší dárek "k svátku", než právě tuto Eucharistii, která měla možná před Bohem větší význam, než mnohé nádherné, třebas i ve Vatikáně. V každém případě "samotka" člověka poznamenávala.
     Také nyní víra ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v hostii byla mým nejvyšším zdrojem síly a světla. Snad vlivem horeček zapomínal jsem lidské vědění: jazyky, filozofii, teologii, ale ostře jsem si vybavoval úryvky evangelia: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo věří ve mne, neumře na věky." (J 11,25) Víra evangelijní musí být eucharistická: "Opravdu vám říkám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (J 6, 53-56).
      Během třetí novény, kolem svátku sv. Anny (26.7.), kterou jsem uctíval i z ohledu na svou babičku Annu, se můj stav jakoby zlepšoval. A mimořádně jsem si vybavil, že dominikánský učený kardinál Kajetán, současník Pia V. (15O4 - 1572), napsal mezi jiným, že náš ráj nebude záležet ani tak na "zásluhách", ale na tom, jak křesťan přijme smrt, jež je vlastně největším pokáním. Ukřižovaný Spasitel prý se zjeví umírajícímu a otáže se: "Chceš mne následovat i smrtí?" A s jakou láskou člověk odpoví, na tom bude záviset věčnost, stupeň štěstí.
     Tři zmíněné čáry - tep, tlak, horečka - se přibližovaly. Stoupající hnis byl vzdálen od srdce už jen asi 3-5 cm. Kůže mi visela schlíple na nohou. Přijde Spasitel tázat se i mne? Až najednou - bylo to v pátek odpoledne, a tedy v hodinách umírání Ježíšova - díval jsem se na obraz Sedmibolestné, visící na stěně proti mé posteli: "Když žijeme, bolí tě, že hřešíme. Když umíráme, bolí tě naše umírání, odpusť nám, Přebolestná!"
      A najednou jsem začínal vnímat něčí přítomnost: Byl to můj řádový bratr Kajetán, aby se omluvil, že si vše vymyslil? Anebo opravdu Kristus? Pokoj byl vnímatelně plný něčeho, nebo někoho. Plnost tichá a lahodná, vnímání přátelského a důvěrného svěření:"To staré, co bylo doposud, to přestává. To nové, co teď začíná, to bude na kladné straně života, a bude to vzestup a růst." A bylo mi asi tak dobře, jako na Angeliku, když do mne z rakve Otce Hyacinta proudil po dřevě már nový život: "To by nebylo špatné", zašeptal jsem nevědomky. A přítomnost se začala pomalu vzdalovat: "Kristus ? - Cormier ? - Stříbrné ticho se šířilo z místnosti i do mé duše. Teprve za několik dní jsem si všiml, že tři čáry zůstávají stát a výstup otoku k srdci se zastavil.
      A dne 4. srpna, na svátek svatého Dominika, jsem se ráno nečekaně posadil a pak jsem hned vstal a prošel pokojem. Bylo to přesně na závěr třetí novény. Strážní odcházeli zděšeni, mezi internovanými se šeptalo: ZÁZRAK. Jenom šeptalo, protože pro dialektický materialismus zázrak nebyl přípustný. A kvůli zázraku v blízké číhošťské farnosti policie rozsekala faráře Toufara zaživa (3) "Víte, proč jste neumřel? Neměl jste kde. Velitel volal primáře Melichara, abyste zemřel v nemocnici a ne zde." Melichar tvrdě odmítl, že prý posílá lidi umírat domů. Šlo vlastně o dva zázraky: že jsem nezemřel, ale že okamžité uzdravení nebylo viditelné, protože rány na těle zůstaly otevřené a hojily se postupně. Tato pomalost způsobí pak rozpaky lékařské komisi při stanovení, o jaký stupeň zázraku šlo. I to, že např. nákres se třemi linkami byl zničen. Protože v želivském komunistickém ráji byla nemoc nemyslitelná.
     Na společnou mši svatou dne 22. srpna - na slavnost Neposkvrněného srdce Marie Panny - mě donesli tak trošku provokativně v nosítkách. Zpívala se ekumenická píseň, kterou jsem složil před onemocněním na námět Zjevení: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední. Živý. Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků, a mám klíče od smrti a podsvětí." (Zj 1,17-18). Všichni byli přesvědčení o zázraku, dosaženém prosbami internovaných na přímluvu Otce Hyacinta. Co se dělo v duši doktora Kelina?
     Jednou přivedl doktor Kelin k mému lůžku nového velitele Váchu. Bývalého velitele Lojzu doktor Trojan "přesvědčil", že skončí na mrtvici, nezmění-li úřad. Kelin ukázal na mě a řekl: "Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase." Podnapilý Vácha odvětil: "Soudruhu, to já jsem vždycky věděl." Kelin: "Zde jde o něco jiného. Mě lidé volají, i když jim například stůně prase, a já jim můžu říct, pojde-nepojde. Kdyby člověk byl jenom prase, tento zde by tu již dávno nebyl. Je-li tady, člověk je něco víc než prase." Podnapilý Vácha odvětil: "Tak ty už mluvíš jako farář!" A odešel s proklínáním. Kelin se vrátil ke mně: "Ty jsi měl být již dávno mrtvý. Nějaká vyšší moc ti dala znovu život. Snaž se chovat se tak, aby sis to zasloužil." Chodil ke mně často a naše přátelství rostlo.
     Již v létě 1955 začaly v internačním středisku divné změny. Šeptalo se, že vznik střediska byl politickým omylem doktora Slánského, Žida, který prý chtěl zbavit stát otrocké závislosti na Sovětech a připravoval v ČSR převrat, podobně jako Tito v Jugoslávii. Po prozrazení byl odsouzen k smrti a oběšen. Strana chce napravit jeho omyl. Můžeme se rozejít, ovšem ne do klášterů, protože ty již byly přizpůsobeny pro dobro pracujícího lidu k jiným cílům? Kam? Do továren, skončit užitečně život, dosud mařený pro náboženské zvrácenosti! A církevní majetek? Byl zestátněn, aby ho církev nemohla zneužívat proti lidu! Za těchto podmínek jsme všichni odmítali opustit Želiv. Strážní se bouřili: "Poroučeli nám střílet, když se přiblížíte k ohradě, a teď nikdo nechce pryč...".
      Někteří strážní byli pověřeni, aby mezi námi šířili zmatečné zprávy. Tak například: "Vy řeholáci jste celkem hodní, trpěli jste od představených, vy půjdete ven možná první. Kdežto faráři jsou všichni rozmazlení od kuchařek, ti si počkají, až je naučíme poslouchat." Ve skutečnosti však "faráři" najednou zmizeli. A jeden esenbák mi důvěrně sdělil: "Musíme si dávat bacha, jdu v neděli Brnem, potká mě nějaký elegán a říká: "Pane vrchní, nešel byste se mnou na pivo?" Byl to jeden z propuštěných "farářů". Tak i morálka stráží byla podlomena.
     V září začali volat mladší řeholníky na velitelství, kde obdrželi adresu továrny, do níž byli přiděleni jako dělníci. Neví se, zda to byl omyl nebo záměrný podraz, když tovární rozhlas hlásil: "Soudruzi a soudružky, pozor! Přicházejí mezi vás bývalí řeholníci a kněží, jsou to podvratné živly, naučte je pracovat! " Bylo nám zakázáno mluvit o Bohu, ale dovoleno "odpovědět", bude-li se kdo tázat. Rozhodli jsme se být na pracovišti první a připravit všechno pro ostatní, odcházet poslední, pomáhat druhým dokončit jejich "normu", přichystat pracoviště pro zítřek. Vedle jednotlivých "úderníků" byla odměňována i skupinová pracoviště. Mezi ně patřila většinou i ta, kde jsme byli my...

     Jsme ještě stále v Želivě, září říjen 1955. Z továren nám docházely povzbudivé zprávy. Varování před podvratnými živly vzbudilo naopak zájem, hlavně mladých. Přicházeli kluci: "Pojď se napít, dnes večer máme sraz politické výchovy !" - "Nepiju". Děvčata: "Pojď si zatančit, dnes večer tě budeme čekat." - "Netančím." A kluci i děvčata: "Ale vypadáte normální, a normál je tančit i pít! Čím se bavíš?" Na otázky bylo dovoleno odpovídat, a tak se začaly dělat schůzky u nás. Bylo by zajímavé zjistit, kolik kněžských a řeholních povolání vzniklo zde (4).
      V říjnu 1955 byli v Želivě většinou již jen staří a nemocní. Mladých pouze tolik, aby se udržel chod domu. Mne 18. října ráno zavolal velitel a řekl: "Ještě dnes pojedete do rodiště." Zatvrzele jsem odmítal, hlavně z toho důvodu, že jsem potřeboval ošetření, které jsem doma nemohl mít. Sourozenci pracovali a moje stará matka byla nemocná. "Psali jsme jim a oni okamžitě souhlasili", odbyl mě velitel. Kelin mi dal potvrzení o pracovní invaliditě, na které mi okres Prostějov přidělil měsíční důchod 190 Kčs. Ještě v říjnu mě přijali na doléčení v nemocnici v Havlíčkově Brodě, odkud jsem byl v prosinci propuštěn jako úplně zdravý. Těžkosti mi dělala ne dost ohebná kolena a praskot při pokleknutí. Ohebnost nohou se obnovila po tajné kůře u sestřiček františkánek v prostějovské nemocnici. "Jak vám vadí praskot?" "Při pokleknutí při mši." Lékař na to: "Alespoň nepotřebujete zvonek !"
      Nikdo z propuštěných ze Želiva nesměl sloužit mši svatou ve veřejném kostele za "přítomnosti věřících" bez výslovného "státního souhlasu". Důchodci museli být zaručeni farářem. Já jako důchodce jsem směl. Protivanovský farář Josef Klíč mi prozradil, že mu policie "radila", aby mě zval po mši na snídani a pak jim sděloval, o čem jsme mluvili.
      Bydlel jsem v rodném domě č. 1 u maminky. Jednou za mnou přišel spolužák z obecné školy, listonoš. S pláčem mi vyprávěl, že ho volala policie a uložila mu, aby mě sledoval na každém kroku, neboť má k tomu jako listonoš obcházející s poštou výtečnou možnost. Žádal tři dny na rozmyšlenou. "Co mi radíte?" otázal se s pláčem. "Když odmítnu, pošlou mě do ostravských dolů." A já: "Jak bych tě mohl zachránit?" On: "Snadno. To hlášení napíšete o sobě Vy a já jim to předám." A tak jsem psal: "Dr. Veselý je nervově hotový, poloviční blázen, s nikým nemluví, má strašný strach z lidí" atd. A Alois Kopecký to přibarvil. "Víte, že je nás v Protivanově sedm na vás. Každý musil slíbit, že to nikomu neřekne. Obyčejně to skládáme na faře a pan farář nám pomáhá."

     Horší to bylo s maminkou. Když jsme se viděli před rokem 1950, byla to pevně stavěná, tvrdá horalka. Dnes se zní stal věchýtek, hlavně z utrpení nad mým uvězněním. Za poslední tři pokolení vzešlo z protivanovské farnosti přes padesát kněží. Jenom v naší rodině z osmi bratří Kolísků šest kněží-bratří, dva synovci a jeden prasynovec, já. Moje maminka doslova "proklínala" dominikány, že mě přijali. Tehdejší farář P. Stříž mi dal na cestu tehdy značnou částku 100 Kčs a řekl: "Když tam zůstaneš, věřím opravdu v Boha." A byl to světec. V roce 1955 chodila maminka stále uplakaná, s růžencem, a neměla nic z výbušné síly protivanovských žen. Umřela mi v rukou a těsně před smrtí mi řekla:"Tak jsem ráda, žes mě tehdy neposlechl. Tolik dřiny.... a ty jsi jediná věc, co nesu před Boží soud...". Kéž by každá naše matka nesla před Boží soud alespoň jednoho syna-kněze...

     V letech 1955-57 mě sestra přihlásila jako "pomocníka v domácnosti", protože pracovala v kravíně zemědělského družstva na dvě směny: od čtyř ráno do poledne a od jedné do noci. Já jsem měl uklízet a vařit. Esenbák mě chodil kontrolovat. Jednou jsme ho zahlédl, do hlavy padla tma, vzal jsem sekeru a šel jsem mu naproti, abych ho zabil. Utekl, ale nic nehlásil. Taková byla celková vysazení rozumu a vůle - "black out" - nebyla častá, ale jiná sestra mě musela hlavně v noci hlídat, abych se např. neoběsil.

     Příznačné bylo předvolání do Prostějova k okresnímu církevnímu tajemníkovi, v podstatě slušnému člověku: "Je na vás hlášení, že berete peníze na mše svaté, a to nemáte povoleno." A já: "Beru. Poraďte mi, co mám dělat? Polovička Protivanova je se mnou spřízněna. Polovička mě znám protože jsem jako student roznášel poštu. Ráno jdu do kostela, přes náměstí, kde je křižovatka dálkových autobusů. Tam na mne čeká babička, prosí mě o mši sv. za zemřelé a dává peníze. Já říkám: Teti, to já nesmím brát, je to zakázané. A ona začne křičet: Teto svině komunisticky, he to chcó zežrat! Zatraceny potvore...". Pane tajemníku, co mám dělat? Lidí plno okolo nás!" Tajemník: "Berte!"

      Roku 1957 bylo z okresu sděleno faráři, že můj další pobyt je nežádoucí, abych si našel práci jinde, mimo rodiště, kde prý dráždím lidi proti "straně".
     Docent archeologie na brněnské univerzitě PhDr. Vilém Hrubý mě přijal jako "dělníka" na archeologický výzkum v oblasti Staré Město Veligrad a na jeho doporučení jsem mohl bydlet na faře v Jalubí u nedocenitelného sběratele lidového umění, zapáleného nadšence pro cyrilometodějský odkaz, faráře, pana rady a čestného kanovníka Tomáše Loprajze (5). Byl jsem tam do roku 1968, kdy jsem odjel do Itálie. Někoho pohoršilo, že jsem mluvil o 11 letech "nucených prací". Z právního hlediska jsem byl "NUCEN" najít si práci obyčejného dělníka. V občanském průkazu jsem měl v rubrice vzdělání uvedeno pouze osm roků obecné školy. Boží Prozřetelnost použila komunistickou internaci pro zázrak uzdravení a nucené práce pro "zázrak" mé osobní účasti při odkrývání ústředí cyrilometodějské činnosti se sídlem a hrobem prvního arcibiskupa Slovanů, budovatele duchovního Třetího Říma, jak to zdůraznil Jan Pavel II (6). Ovšem bez mých "rukodělných" archeologických dokladů by jeho apoštolské listy neměly věcný podklad. (7)
      Když jsem roku 1968 stanul nad hrobem Otce Hyacinta Marie Cormiera v kostele San Domenico e Sisto Nuovo, ožil mi v duchu napjatý výjev z přenosu jeho těla roku 1934. Podle Aristotela jednotlivé události i celý život probíhá v kruhu - en kyklo - uskutečněná věc má být totožná s myšlenkou, z níž vzešla. Alexandr Solženicyn přebírá myšlenku básníka Danteho: Jsou i cykly očistcové a pekelné. Uzavíral se okruh očistcový? A jaký začínal pro mne teď zde?
      Snažil jsem se uzavřít kruh, který začali moji prátelé z Milána, když putovali do Lurd, aby se za mne pomodlili. Poslali mi lahvičku lurdské vody, kterou mi naše akademické terciářky z Prahy doručily do Želiva i s maličkou soškou, kterou mám dodnes. Teď jsem do Lurd jel i za ně. Užasl jsem před skalním výklenkem, v němž ji viděla Bernadetta. Ženské atributy na soškách pravěkem čekané MATKY OSVOBODITELE OD HADA byly na těle VÍTĚZNÉ MATKY KRÁLE v Lurdech doplněny zlatými růžemi na nohou: MATKA KRÁLOVNA. Ale i tato událost se stala v kruhu. Začala na skále Golgoty a uzavřela se na skále zde.
      Se souhlasem a za finanční pomoci generálního představeného O.P. Otce Aniceta Fernandesa se mi podařilo dostat do Říma Nikolaje Kelina a jeho paní, což po sovětském obsazení v roce 1968 nebylo bez nebezpečí.
     Výslechy před církevním soudem probíhaly v Lateráně (Řím) v březnu a dubnu 1969. Osobně vyslýcháni byli Jiří Maria Veselý O.P., MUDr. Nikolaj Kelin a jeho manželka Olga. Písemné prohlášení poslali Ambrož Svatoš O.P. a bratr A.V. Jirásek, ošetřovatel z Želivi. Kopie jsou v archivu J.M. Veselého. Další svědectví docházela.
      Výpověď dr. Kelina jsem nemohl překládat já, proto zavolali Vladimíra Koudelku O.P. Já a Olga Kelinová jsme čekali venku. Najednou bylo slyšet pádnou ránu do stolu a křik. Vběhli jsme dovnitř. "Tito kreténi se mnou jednají, jako bych nebyl «Medicinae Universalis doctor Almae Matris Universitatis Carolinae » z Prahy!" Ukazoval na skupinu soudních lékařů. "Ale horší je tam s těmi," a ukázoval na skupinu církevních právníků v talárech. "Chtějí po mně, abych přísahal, že svědčím pravdu! Já, donský kozák, pravoslavný křesťan a syn pravoslavného kozáka! Pil jsem, kradl jsem, ale nikdy nelhal! A teď přísahat v Římě! Můj otec by vstal z hrobu! Takhle mě pokořovat!"
       Vysvětlil jsem mu, že jde o právně pedepsané formality. Podrobil se. V Želivě se nám vysmívali: "Ve kterém křesťanském státě se «Slovo Boží stalo skutkem» (Jan 1, 14)? To Marx napodobuje Stvořitele: buduje nový svět, nového člověka... ". Když jsme vycházeli, Nikolaj se ke mně obrátil a v jeho modrých očích se zrcadlil "tichý Don": "Mohl byste mi přísahat, že ve všech hlavách a ve všech srdcích, když ne v Římě, tedy alespoň ve Vatikánu, se Boží slovo již stalo tělem?"
       Jeden z lékařů pochopil, že je nazval kretény (italsky "cretino") a přísahal, že nedoporučí uzdravení jako zázrak, dokud bude žít. A tak brzdil několik roků jednání. Před nedávnem náhle zemřel a případ byl vyřešen kladně.
       A já? Bylo mi sděleno tehdy odpoledne, že "to nové, co teď začíná, bude na kladné straně života a bude to vzestup a růst." Andělský Učitel dává útěšnou odpověď na samém začátku pojednání o mravním životě člověka - křesťana: "dicendum quod finis, etsi sit postremus in executione, est tamen primus in intentione agentis. Et hoc modo habet rationem causae": cíl, účel, smysl, třebaže je uskutečněn až nakonec, jako závěr, přesto je první v úmyslech a tak je příčinou všeho.(8) To znamená: jestliže nás vede touha růst a stoupat, všechno znamená úsilí o stoupání a růst... Odjezd do Itálie? - V roce 1968, za "pražského jara", se mohlo za hranice. V květnu se na mě doslova lepil na pracovišti v Sadech jeden z vedoucích archeologického výzkumu ve slavníkovské Kouřimi. Když jsem zjistil, že to není policie, nýbrž dr. Miloš Šolle, dobrý katolík od dob studií - vyslechl jsem ho. Byl pozván od Katolické university v Miláně na symposium do Alp, ale žádalo se prohlášení, že není komunista. Doporučil jsem ho jako člena Habáňových a mých "Akademických týdnů". Připojil jsem poznámku pro rektora Franceschiniho, zda by nemohli pozvat také mě. Znali jsme se velmi dobře z let 1940-45, kdy jsem byl docentem slavistiky na Katolické universitě a vedoucím čs. odboje. Začal jsem se modlit a pozvání přišlo.
     Jaká byla pravá příčina otravy krve? - Po odchodu z Želiva se zjistilo, že serie injekcí, jež jsem dostal z Prahy, byla vadná a mnoho lidí tak našlo smrt. Také zde je otazník! Serie, kterou mi nabízel Kelin z Humpolce, byla nezávadná. Když jsem si objednával injekce z Prahy, objednával jsem si smrt! Chtěl Otec Hyacint za každou cenu zázrak?
      A jednalo se o dva zázraky: jeden - že jsem nezemřel; druhý - že se neztratily okamžitě i viditelné stopy otravy. Tak se mohlo říci, že tu šlo pouze o "podivný případ"... V téže době totiž policie rozsekala tělo faráře Toufara z Čihošti, několik kilometrů od Želiva. Týž osud by čekal i mě. Podle dialektického materialismu nejsou "zázraky" přípustné, protože nejsou podle předepsané "normy". Bral na to ohled i Otec Hyacint? Zázrak podle Marxovy NORMY?
     "Normální" ovšem pak - podle Marxe - není ani člověk, který by toto neuznával. Strana komunistická dělala všechno, aby ho "normalizovala". To bylo cílem naší internace v Želivě. Člověk, který se nenechal "normalizovat", zůstával ne-normální a patřil "do blázince", případně byl určen k "vyřízení" nebo alespoň do pracovních táborů pro nenormální.
      Marx, Žid, vycházel z bible. Bůh podle něho stvořil "na počátku" nebe i zemi - avšak tím, že zhmotňoval myšlenku - ideu: "Budiž světlo - a světlo se stalo" - "Budiž obloha - a byla obloha". "Učiňme člověka - a stvořil člověka podle svého obrazu".
      Jiný Žid, evangelista Jan, napsal: "Na počátku bylo Slovo (idea) a Slovo bylo u Boha a všechno bylo učiněno skrze ně. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,1-14). Marxisté namítali: "Křesťané to věří, ale vězní Slovo - ideu u Boha. Po dvou tisících let - kde se Boží Slovo stalo mezi křesťany opravdu viditelně tělem, kde se idea stala skutečností? Prožívaná, viditelná mezi námi?
Dialektický materialismus Marxův - říkali nám v Želivě - proměňuje Ideu, Myšlenku, Slovo ve skutečnost, v hmotu. A jde o námitky, které napadaly i doktora Kelina ve Věčném Městě!
     Podle světových hlavních bájí - mýtologií - o vzniku světa, o kosmogonii, se do počátečního šťastného stavu světa a člověka vždycky vloudil, vetřel jakýsi "kaz": Gilgameš, Prométeus, Mithra... a dokonce i v případě Spasitele Ježíše Krista: farizeové, Jidáš... . Marxův dialektický materialsimus to dobře věděl. Bál se tohoto "kazu" a předvídal jej a byl připraven tento osudový "kaz" nepřipustit a kde by hrozil, neúprosně jej vyloučit, znemožnit.
     Takovým osudným kazem může být například každý člověk "nezapojený" a každý jev mimo předepsanou normu, tedy především "zázrak" a to ve smyslu jiného Žida, Ježíše Krista.
Marxismus se nedá vyloučit ze života, z myšlení, z politiky ani jenom pádem komunistických stran, ani jenom zmizením komunistických států. Vznikl, mimo jiné, i z odporu proti mravnímu a naukovému znehybnění, zbahnění křesťanů. Marxismus tedy vznikl z "touhy po změně". Ale byla to touha "uložená", a to touha po uložené změně. Proti "vnucené" touze Ježíš Kristus nabízí touhu svobodnou: "Chceš-li být dokonalý, šťastný ..., prodej co máš a pojď za mnou -". A tím se otevírá obzor "za zrakem" člověka, čili pravý zázrak.

Rozhodnutí

      Níže podepsaný představený (prefekt) Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Felici, sepsal o všech věcech podrobnou zprávu pro nejvyššího velekněze JANA PAVLA II. Ten přijal přání Kongregace pro svatořečení a nařídil, aby byl vystaven dekret o projednaném zázračném uzdravení. A to se stalo podle předpisů.
       Na základě toho, za přítomnosti uvedeného kardinála, prefekta Kongregace a odpovědného za věc Otce Cormiera a za mé přítomnosti jakožto biskupa-sekretáře Kongregace i jiných, obvykle pozvaných, Svatý Otec prohlásil: "JE JISTOTA O ZÁZRAKU, JEJŽ UČINIL BŮH NA ZÁKROK CTIH. BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA HYACINTA MARIE CORMIERA, 76. GENERÁLNÍHO PŘEDSTAVENÉHO ŘÁDU BRATŘÍ KAZATELŮ - TOTIŽ O NÁHLÉM ZVRATU KLINICKÉHO PRŮBĚHU LÉČENÍ, A O POSTUPNÉM DOKONALÉM A TRVALÉM UZDRAVENÍ OTCE JIŘÍHO M. VESELÉHO OP - z těžké otravy s početnými oteklinami, syndrome nephrosica, u osoby podvyživené, s předcházejícími tuberkulózními kavernami a vředy."
       A Jeho Svatost rozhodla, aby tento dekret byl zveřejněn a zanesen do zápisů Kongregae pro svatořečení.

Vydáno v Římě, dne 23. prosince roku Páně 1993.
Slavnostní blahořečení 20. listopadu 1994 v Římě. Jste zváni!

II. " V DUCHU A PRAVDĚ" (Jan 4,23-24)

1.Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
      Myšlenkový svět i osobní život blahoslaveného Hyacinta byla věc mimořádně čistá, jasná a prostá. Úředně prodělal pouze obvyklé studium filozofie a teologie v arcibiskupském semináři v Dupanloup u Orleansu. Ale kdo by si přečetl a prostudoval z procesu blahořečení spis "Doklady o ctnostech", mohl by tvrdit, že převážná část nauky a celé chování tohoto sluhy Božího byly prostě uplatňováním příslušných úryvků nauky svatého Tomáše Akvinského.
      Proto jeho doporučování a - tam, kde bylo třeba - přikazování nauky Andělského Učitele vyplývaly nejen z úřední moci, ale také z jeho osobní zkušenosti a znalosti jejich potřeby. Pokusíme se to doložit citacemi, i když se někomu mohou zdát zdlouhavé a ne zrovna nevyhnutelné.
     To, co nás v tuto chvíli zajímá, je hrdinství mravního prožívání této nauky. Pro usnadnění pochopení a znázornění máme v této části v úmyslu hloubkově osvětlit pojetí a potřebnost mravního heroismu nejen z hlediska křesťanského, ale také z hlediska obecně lidského, jak je známe již ze starověku: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit..., nýbrž naplnit" (Mat 5,17).
     "Vykupitel člověka" nás zachraňuje proto, že je "plný milosrdenství". Ale člověk může být spasen pouze "laborem exercens", čili jednáním, konáním podle svých možností. Jestliže tedy Služebník Boží věřil, doufal a miloval "laborem exercens" heroicky - a jestli toto nadpřirozené hrdinství podněcovalo také jeho moudrost, spravedlivost, statečnost a mírnost, a to jak v životě soukromém, tak ve správě řádu, jeho "causa" byla vyhrána. Jde o souvislost se třemi apoštolskými listy Jana Pavla II.
1. Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
     Každou myšlenkou, každým slovem, každým činem hledá člověk štěstí a klid. Proto i Ježíš Kristus ve své první "programové" řeči, v horském kázání, vychází z tohoto nevykořenitelného puzení lidského ducha. Nabízí ovšem protismyslné štěstí, jakoby rozporné: "Blaze chudým v duchu... blaze těm, kdo pláčou... blaze tichým... blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti... blaze milosrdným... blaze těm, kdo mají čisté srdce... blaze těm, kdo působí pokoj... blaze těm, kdo jsou pronásledováni..." (Mt 5,1-10).
     Ježíš Kristus sám upozorňuje, že bude "málo" těch, kdo vejdou těsnou branou (Mt 7,13-14), avšak dodává odvahu: "Snažte se vejít úzkými dveřmi..." (Lk 13,23). Jinými slovy: "Věřte, že království nebeské už je vaše; že budete utěšeni; že obdržíte za podíl zemi; že dojdete milosrdenství; že uvidíte Boha; že budete zváni syny Božími...". Svatý Tomáš praví, že i těch "málo", kteří by však následovali Boha opírajíce se jen o svůj rozum, by dospělo k cíli "post longum tempus" - po dlouhé době - a kromě toho "cum admixtione multorum errorum - s přimísením mnoha omylů - " (Summa Theol. I,1,1).
      Po celé lidské dějiny se Ježíš Kristus ke každému pokřtěnému obrací s výzvou: "Chceš-li spolehlivě dojít cíle a dosáhnou dokonalého štěstí ... následuj mne!" (Mt 19, 27). Kdo k tomu nemá hrdinskou sílu, nebude snad odsouzen, ale jeho štěstí zůstane smutné (Mt 19,22). Přijetí výzvy - někdy něžně zašeptáno, jindy bouřlivé - znamená osobní volbu protismyslného hrdinského štěstí, výzvu ve smyslu povolání, výzvu k zasvěcení, k hrdinské protismyslné lásce, k ideálu, kterému se říká "poslání". Skutečnost a pravdivost, čili hodnověrnost řeholního ideálu, konkretního charizmatu, se stává důvěryhodnou prostřednictvím životní průbojnosti, tedy díky své přitažlivé a proměňující, "posvěcující" síle, kterou je tento ideál schopen působit na lidského ducha a na lidské srdce, aby v něm uskutečnil evangelická blahoslavenství, čili počátek ráje.
     Otec Cormier je dominikán. Nepočítáme-li četné skupiny světců, např. misionářů, je našich úředně vyhlášených svatých a blahoslavených kolem 250. Generální vedoucí "případů" svatořečení tvrdí: "Bylo zahájeno mnoho případů... a jsou z různých provincií" (9). Nemálo jich bylo přivedeno k završení právě v poslední době, jako např. blahoslavený Hyacint. Podle posledních zpráv máme na oltáři 263 prohlášených, z nichž je 158 mučedníků.
     Hmatatelnou podobou našeho poslání jsme my všichni, nakolik jsme "řeholním společenstvím". Tato podoba se vytváří "osobním úsilím" o dosažení "hrdinského štěstí", ale také společenstvím jednotlivých údů, neboť všichni se snažíme na stejné cestě uskutečnit poslání řeholního řádu v církvi. Naším posláním v církvi podle "Základních stanov" je "verbi et sacramentorum fidei ministratio - poskytovat slovo víry a svátosti víry" (LCO, VI) Jedná se tedy o víru v lásce, lásku ve víře. Ve skutečnosti však jde o poslání každého křesťana, protože dominikánský duch představuje podstatu katolické víry.
      Společenství jednotlivých údů musí mít jak plošný, tak hloubkový rozměr.
     Plošný rozměr společenství znamená účast na vzájemné apoštolské a bratrské spolupráci mezi námi, kdo žijeme "na této zemi" v tomto čase. Už blahoslavený Humbertus napsal: "Společně přijaté dobro se prosadí rychle a snadno" (10). Toto soužití se usnadňuje, organizují-li se ve společenství pravidelná setkání - podle Stanov každý měsíc - aby se hovořilo jak o řeholním životě, tak o zkušenostech apoštolátu.
     Naproti tomu hloubkový rozměr společenství se odehrává mezi námi zde na zemi a těmi, kteří jsou už v ráji, jejichž štěstí již není ani protismyslné, ani hrdinské, nýbrž jasné, nesmírné a věčné. Toto společenství s našimi svatými nám skýtá jejich pomoc. Procesy svatořečení tedy nejsou jen prázdným "triumfalismem". Každý z nás může a má odhalovat vlastní dominikánskou totožnost v rozhovoru a společenství - v Bohu - především se svatým Dominikem, ale také se všemi našimi vítěznými bratry. To oni nám vyšlapávali cestu mnoha staletími, to oni vytvářeli svými činy slavné dějiny řádu a jejich stopy zůstávají světlé a nesmazatelné, ke cti Boží a pro dobro řádu, církve a lidstva.
     V životech našich světců můžeme objevit totožnost a jedinečnost podstaty našeho poslání, ale také neomezenou rozmanitost způsobů, jimiž lze toto poslání prožívat, ovšem s vyloučením téměř modlářského individualistického nadřazenectví, které je naším, typicky dominikánským, zrádným nebezpečím.
      Tak například blahoslavený Jindřich Suso ( 1366) zůstává neustále mistrem mystického spojení s ukřižovanou božskou Moudrostí; Ludvík z Granady (1588) je vzorem pastorační produchovnělosti; Beato Angelico (fra Giovanni da Fiesole,1455) nebyl překonán ve svém hloubání o zjevených pravdách v krásách umění; i po řadě století je církev uctívá a následuje jako vzory radostné svatosti a žádá je o pomoc v dosažení Boha jakožto Krásy.
      Náš konkretní zájem ovšem nyní vzbuzují především dvě postavy : O. Lacordaire (1861), "otec" obnoveného dominikánského života ve Francii, nadchnutý a vedený účinným apoštolským posláním. Podle jeho vlastních slov: "Měl od Boha milost umět naslouchat a porozumět své době a svému světu, který tak miloval, a být jím poslouchán a chápán" (11). Naproti tomu O. Cormier, kromě hluboké duchovnosti a hrdinské řeholní kázně, byl především organizátorem řádu, provincií, byl duší výchovy a studia. Vroucně horlil pro uctívání Boha a svatých. Generální kapitula ve Walberbergu (1980) doporučila řádu ze všech sil pokračovat v procesu svatořečení, a to z následujích stručně shrnutých důvodů:
a) Pokud jde o myšlenku obrodit řád - jak byla navržena novými Stanovami - vidíme, že už za O. Cormiera, nebyla jen myšlenkou, záměrem, ale i skutečností : byly založeny nové provincie a provincie zaniklé byly obnoveny. Došlo k založení nových anebo přidružených kongregací. Došlo k šíření a oblibě III. Řádu....
b) Otázka studia : O. Jandel dával přednost řeholní kázni, O. Frühwirth kázání, zatímco Otec Cormier viděl základ naší "plodné" budoucnosti v charizmatickém uplatnění O.P., ale především ve vážné, hluboké a rozsáhlé, přesto však jednotné kulturní a duchovní přípravě. Proto tedy ta jeho nová "Ratio studiorum". Neustálá podpora teologické fakulty, kterou nám svěřil švýcarský stát ve Fribourgu. Rozhodná pomoc Biblické škole v Jeruzalémě. Vyžadování "studia" ve všech našich provinciích, ale především založení dnešní "Pontificia Universitá di San Tomaso d'Acquino, P.U.S.T.*) - Angelicum" - aby bylo možno nabídnout řádu a církvi apoštoly církevní úrovně, překračující provinční, často fanatické prostředí. Podle Caietana: "Pokud se neprosadíme Posvátnou naukou, znamená to konec našeho řádu".
c) Život modlitby. Na tomto poli jsou bez diskuse zásluhy O. Cormiera o naši společnou bohoslužebnou modlitbu. Naše chorální knihy byly z větší části vydány jím. Jeho vnitřní modlitba, meditace, adorace, růženec, nikdy nekončily ("Relatio", s. 6-12).
d) A pokud jde o vztahy O. Cormier - O. Jandel - O. Lacordaire : problém jejich vzájemného vztahu stále čeká na konečné, správné a nestranné posouzení. My se omezíme na to, že budeme pozorovat Jandela a Lacordaira Cormierovýma očima, představíme je tak, jak je viděl on (12).
    Jaká byla cesta k evangelijnímu štěstí, jak ji myslel, zvolil a uskutečňoval "bratr kazatel" Hyacint Maria Cormier?

2. Hrdinské štěstí
     Krátce předtím, než blahoslavený Hyacint Maria Cormier zemřel, před přítomnými prohlásil: "Během svého života jsem nikdy neučinil dobrovolně a vědomě nic, co by odporovalo vůli Boží". Lze si položit otázku: že by Bůh také nikdy neučinil nic proti pokorným prosbám blahoslavence? Zdá se, že zkušenost to potvrzuje. V každém případě se jedná o heroickou věrnost.
      Aby člověk dospěl k pravému evangelnímu štěstí, je zapotřebí hrdinství. Evangelium to vyžaduje a nabízí ono protismyslné štěstí (Mt 5,1-10). Ale připouští to i rozum, tedy jak filozofie, tak teologie.
      Andělský Učitel třikrát uvádí slovo "hrdinský" a odvolává se na pohanského "Filosofa" - Aristotela -, aby zdůraznil, že se jedná o hodnotu hluboce lidskou.
1) Když mluví o darech Ducha Svatého, říká: "Podle obecného a povšechného pojmu ctnosti, tyto dary někdy bývají nazývány ovšem i "ctnostmi". Dary však mají zvláštnosti, které přesahují obecný pojem ctnosti - "aliquid supereminens" - tím, že jsou to ctnosti božské, jež člověka připravují na božské hnutí, nebo ho zdokonalují nakolik je pozvednut, pohnut a řízen Bohem. Proto i Filosof nad obecnou ctnost klade ctnost "hrdinskou" či "božskou", pod jejímž působením se některým lidem, kteří jsou podněcováni "Bohem", říká "lidé Boží" (Summa Theologica, I - II, 68,1 ad 1).
     Běžná ctnost, vysvětluje sv. Tomáš, uschopňuje člověka "ad bene agendum", čili aby mohl konat dobro a dělal to dobře... nakolik je "člověk" způsobilý vyhovět hnutí rozumu ve svých vnitřních a zevních činech... Naproti tomu dary jsou Bohem vlité dokonalosti, které uzpůsobují člověka pro božská hnutí tak, že ho činí pohotovým a připraveným na božská vnuknutí - podle vyjádření Izajáše: "Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět". (Iz 50,5)
     Hrdinský člověk tedy slyší a následuje Boha, a tak se stává "božským či zbožštěným", buď trvale, navždy, nebo pouze za jistých zvláštních okolností. Nejedná se ovšem o násilí. "Také Filosof poznamenal - říká sv. Tomáš - že u těch, kteří jsou pohnuti božím vnuknutím, není třeba a nehodí se, aby se rozhodovali podle lidského rozumu, ale aby poslouchali vnitřní vnuknutí, protože jsou puzeni lepším zdrojem, vyšším než lidský rozum..." (7. Ethic. Eudem. c. 4: De Bona Fortuna).
     "Tak", uzavírá sv. Tomáš, "dary uzpůsobují člověka ke vznešenějším činům, než jsou činy působené ctnostmi" (ib. "corpus").
     Ale co je to "boží vnuknutí"? Sv. Tomáš odpovídá: "Vnuknutí vždy označuje popud z vnějšku. Je třeba připomět, že u člověka jsou dva druhy hnutí: první, vnitřní, je rozum; druhý, vnější, to je Bůh, jak bylo řečeno. Filosof to říká též." (l.c.).
2) Jsoucnost vyšší ctnosti - "super excellentior virtus" - kterou Filosof nazývá "heroickou či božskou" - potvrzuje také sv. Tomáš, když se zmiňuje o jevu opačném, totiž o krutosti, zuřivosti, čili o "saevitia", které jsou opakem mírnosti (II-II, 159 ad 1): mírnost předpokládá často boží pomoc, dar Ducha svatého.
3) Třetí zmínka sv. Tomáše je spojena s otázkou, "zda v Kristu byly ctnosti". Vzhledem k tomu, že Kristus byl Bůh, musel mít jen ctnosti "božské", čili dary, které se připisují božským lidem. Andělský Učitel odpovídá: "Onen hrdinský či božský dar se od běžné ctnosti neliší podstatně, ale pouze stupněm dokonalosti, tím totiž, že je člověk uschopňován konat dobro v měřítku vyšším, než je běžné, normální. Proto Kristus měl obyčejné ctnosti, ale v nejdokonalejší míře, což přísluší osobám "purgati animi" - očistěného ducha" (III, 7,2, ad 2). Tedy také Kristu a svatým. Ve výkladu k italskému překladu prvního uvedeného textu (I - II, 68,I) se správně říká: "Dary jsou udíleny v trojici, která je korunováním ctnostných úkonů: dary, blaženství, plody". Toto organické provázání křesťanského života, které provedl Andělský Učitel, má svou rozhodující důležitost v tom, že vytváří nenásilnou vazbu mezi ctnostmi a dary, blaženstvími a prosbami "Otčenáše...".
     Pohleďme, jak se Akvinský vyjadřuje ve svém komentáři k Izajášovi, když mluví o darech a dalších evangelických prvcích křesťanské mravnosti: "Dary jsou dány na podporu ctností, jejich úkolem je uschopnit duševní mohutnosti k jim přiměřeným činům ovšem podle lidského měřítka. Tak např. víra nám umožňuje vidět věci, ale zastřeně, nedokonale, záhadně, jako v zrcadle".
      Nuže, nějaká ctnost může mít dvě nedokonalosti, to je dvě vady. Jednu nahodilou, pramenící z určité nepřipravenosti, v níž se člověk nachází a tento nedostatek lze odstranit vývojem člověka, zdokonalením ctnosti. Druhou, podstatnou, která pramení z omezenosti ctnosti samé. Např. podstatný nedostatek u víry je způsoben její zatemnělostí. Člověk věří, protože nevidí... a tuto vadu odstraní přítomnost vyšší jistoty, které se říká dar a činí člověka šťastným. Proto úkon, který vychází z ctnosti zdokonalené darem, se nazývá blažeností... . A z tohoto hlediska se nazývá "plodem" (in Isaiam, c. 11,2; srv. "Summa", vyd. Salani, sv.X. 1978, s.132-3). Člověk dokonalý, vykoupený, tedy není jako mozaika složená z malých kamínků, ale jako strom, který roste od kořenů až k plodnosti. Štěstí svatých se nakonec stává trvalou, jakoby návykovou záležitostí, "logickým" plodem, ale vždy se jedná o dar.
     Ve svém výkladu "O listech svatého Pavla" sv. Tomáš při výkladu listu ke Galatským (5,22) říká: "Plodem ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu není zákon. A tvrdí i zde, že ctnost nás činí způsobilými chovat se "lidským způsobem". Naproti tomu dar nám umožňuje chovat se "nadlidským způsobem", neboť nás pozvedá do hrdinského prostředí. Ctnost nás zdokonaluje pro slíbené blaženství; naproti tomu dar pro pravý radostný prožitek, který je plodem dokonalosti lidské (přirozené) a božské (nadpřirozené), jež pochází z duchovní milosti (Opera cit., Marietti,1953, sv. I, s. 636)..
     Hrdinství tedy prožíváme jenom v přímé závislosti na Bohu, čili « v předcházející připravenosti dát se správně pohnout» milostí. A normálně se týká schopností člověka konat, čili ochoty vůči Duchu Svatému - naslouchat mu a poslechnout ho.
     Andělský Učitel věděl, že Spasitel nepřišel zrušit, ale doplnit a naplnit (Mt 5,17) a Aristoteles v tomto smyslu i pro nás shrnuje "rozumovou a mravní připravenost na evangelium". Překladatelé říkají: "Vzhledem k tomu, že se snažíme o věci, které překračují ctnosti, je sv. Tomáš velmi rád, že se může opřít o skutečně cenné pozorování Filosofa. Dokonce se o tom v článku zmiňuje třikrát (I - II, q 68,I). Také v řádu jednoduše přirozeném a lidském uznával Filosof osoby skutečně osvícené... Jistý si tímto zjištěním se sv. Tomáš nediví, že na úrovni, která je již nadpřirozená a zcela božská, jsme všichni pod vlivem vnuknutí nebo alespoň nakloněni vnuknutím a zralí pro jejich přijetí" (Summa theologica, op. cit. s. 339, poznámka 2).
     Co rozuměl Aristoteles slovem "hrdinský" či "božský"? Co si o tom mysleli řečtí pohané? "Héros", to byl "kníže, správce, pán", čili obecně "ten, kdo převyšuje ostatní silou, mocí a ušlechtilostí" (srv. EROE, Enc. Catt. V, 1950, 515). Jednalo se tedy buď o polidštěného (sestoupivšího) boha, nebo o zbožštěného (na nebe vystoupivšího) člověka. Heroizovaného. Úcta k nim se lišila od úcty k ostatním zemřelým, protože k nim se obracely prosby. Mrtvý obvykle potřebuje naši pomoc, zatímco uctívaný hrdina měl ochraňovat ty, kdo se k němu obraceli. Héroové bývali jednak "pomocní" a jednak "proročtí", čili poskytovali buď pomoc, nebo osvícení. Objevují se už v antickém bájesloví všech světadílů.
      V Řecku se ustálila jejich úcta mezi VIII. - VII. stol. před Kr. a nabývala stále vyhraněnější podoby. Héroové jsou dárci a původci určitých hodnot, zákonů, vítězství atd., čili lidé vyvýšení, zbožnění. Nakonec si tuto úctu uchvátili císařové. Ale byla odmítána křesťanskými mučedníky, protože pohanský hrdina se stával "bohem" a "spasitelem", zatímco křesťanský hrdina se stává zbožněný a spasený. Jen Bůh má právo, abychom se mu klaněli (adoratio), zatímco zbožněný je pouze uctíván (veneratio).
     V antických kulturách « postava hrdiny zosobňovala vždy duši národa, který v něm spatřoval vtělení vlastních tužeb». Úcta k hrdinům se rodí z víry v jejich přežití a v jejich dobročinnou moc, která vyzařuje z jejich života a z jejich hrobu. Živočich, který je nejvíce symbolizoval, byl had. Přítomnost jejich pozůstatků byla střediskem vyzařování jejich moci a střediskem jejich úcty. (Srv. Enc.ital. sv. XIV,1932,s.362). Některé z těchto přirozených prvků přešly také do úcty křesťanských hrdinů, a věřící je u světců předpokládají a vyžadují. Milost neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje.
     Křesťanské hrdinství se může týkat celého života, nebo pouze jediného činu. Trvalé prožívání ctnosti, i když se jedná o ctnost běžnou a snadnou, může znamenat pravé hrdinství, bereme-li v úvahu její každodenní jednotlivé uplatňování. Jestliže toto uplatňování ctnosti pokračuje po celý život nebo ve velmi dlouhém období, a je prožíváno se zvláštní dokonalostí, jde o zřejmé hrdinství. Běžně toto hrdinství postačuje k blahořečení a svatořečení Božích služebníků. Jedná se o hrdinství, kterému se říká "obvyklé", či "obecné".
     Je tu nadto ještě způsob mimořádného hrdinství, vyžadovaný pro jediný úkon, nebo pro několik málo úkonů, "pro něž se u člověka požaduje dokonce pohrdání životem nebo jedním z největších osobních statků, např. svobodou" (Enc. Catt. 1.c. col.518). Tomuto zvláštnímu hrdinství se také říká "mučednictví". Jde o smrt a vězení.
     Svatost, čili dokonalý křesťanský život, tedy vyžaduje obvyklé, povšechné hrdinství, má-li člověk dospět k blahoslavenstvím, která nabízel Ježíš Kristus (Mt 5, 1-12). Na tomtéž místě Pán řekl: «Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny vašeho nebeského Otce, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. ... Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5, 43-48). Pro "blahořečení" se vyžaduje obecné hrdinství, alespoň u jedné ctnosti, neboť všechny ctnosti jsou spolu svázány a hrdinství v jedné předpokládá celkovou snahu o ně. Toto obvyklé, obecné hrdinství je tedy "povinné".
     Jednoho dne "kdosi přistoupil k Ježíši a zeptal se ho: Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal život věčný? - Ježíš odpověděl: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! Mladík řekl, že to všechno dodržoval. Co mi ještě schází? - A Ježíš: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě!" (Mt 19, 16-22).
      Abychom vešli do života věčného tedy postačí být prostě spaseni, čili stačí a je zapotřebí dodržovat přikázání. Ale má-li to být uděláno dokonale, je kromě toho potřeba "dát všechno chudým" a "odevzdat sebe samé Ježíši". To je tedy důvod, proč řeholníci slibují chudobu, čistotu a poslušnost.
Vzniká otázka: lze snad pro "usnadnění" svatosti, štěstí, přikázat nějakým lidským zákonem všem poddaným nebo některým z nich hrdinský čin?
      Pouze Bůh, čili Boží přirozený zákon může v některých případech přikázat heroickou oběť. Protože jenom Bůh je neomezeným a naprostým pánem každého člověka a života. Ale také proto, že jenom Bůh může vždy poskytnout přirozené a nadpřirozené prostředky, potřebné k hrdinské poslušnosti. Každý má např. raději podstoupit smrt, než zapřít víru.
     Čistě lidské zákony, jak občanské, tak církevní, nemohou nikdy přikázat obecně heroický čin. Mohou to ve zvláštních případech, ale pouze za podmínky, že si to vyžaduje obecné dobro. Nebo že se člověk bezděčně ocitne v společenské situaci, která vyžaduje heroický čin.
     Hrdinský čin znamená čin nad obvyklý rámec, tedy božský... Lidské zákony vedou člověka k přirozenému, obecně lidskému chování, které už je ctnostné. Zavazovat všechny, aby se vždy a ve všem chovali nad jejich obvyklý a normální rámec by znamenalo vykořenit lidskou normálnost a "normalizovat" božskost! Sám Spasitel, ačkoli měl božské prostředky Zjevení a Milosti, se neodvažuje dokonalost přikázat, nýbrž pouze ji doporučuje: "Chceš-li být dokonalý...".
      Mohou ovšem existovat dva zvláštní případy, kdy hrdinský úkon až k smrti je povinný. Tak např. je absolutně nutné pro obecné dobro společnosti, aby hlídka střežila bezpečnost druhých, i když může být usmrcena. Nebo lékař a ošetřovatelka musí ošetřovat nemocné, i když se vystavují nebezpečí vlastní smrti. Hlídka je vázána obecným dobrem, zatímco lékař a ošetřovatelka svou osobní volbou. Do stejné situace se dostávají také kněží kněžským svěcením a řeholníci svými sliby. Oslabovat nebo neuznávat tyto mravní a právní důsledky by znamenalo nevědomost, zbabělost, či dokonce ďábelskou sprostotu. Slibovali bychom všechno, ale pak bychom nedali nic, nebo jenom kolik se nám líbí a nutili bychom Boha, aby to přijal...
     Soud týkající se hrdinskosti nějakého činu je zpravidla vyhrazen zákonodárci. Zřídka může existovat případ, že podřízení sami se vyjímají z poslušnosti z důvodu, že uložený čin je hrdinský. Platí to i pro případy příkazů, které byly dány jednotlivým osobám přímo. /Enc.Catt. L.c. 518-19; LTHK, 5-1960, 267-9).
     Pokyny,upravené pro dnešní dobu po II. vatikánském koncilu doporučují řeholním představeným a duchovním, aby brali vážně veškeré okolnosti a podmínky jak podřízených, tak ukládané povinnosti. V každém případě je třeba neustále pozorovat Krista, s pohledem upřeným na Něho, původce a zdokonalovatele víry: On místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu... Myslete pozorně na Toho, který musel snášet tak velké protivenství nepřátel, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
     Ostatně, ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít krev... (Ž 12, 2-4). Jen tak můžeme následovat Krista také ve slávě a štěstí tam, kde "usedl po pravici Božího trůnu".
      Hrdinství víry v evangelním štěstí se rodí z rozporů a mohl by tedy působit rozpaky : bohatí-chudí; blaze těm, kdo pláčou...; blaze těm, kdo hladovějí...; blaze těm, kdo jsou pronásledováni... (Mt 5, 1-11). Ale Ježíš, protože je Bůh, nám pomáhá proměnit rozpor v pravé štěstí.
     "Budeš milovat bližního svého" ... "i vaše nepřátele" (Mt 5, 43). "Cti otce i matku, miluj bližního jako sebe sama" (Mt 19, 19). Zatím co při jiné příležitosti prohlásil: "Jestliže kdo přicházi ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester a dokonce svého vlastního života, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 25-26). Když chudým-bohatým říká: Nikdo z vás, kdo se neodloučí od všeho, co má, nemůže být mým učedníkem"(Lk 14, 33). A pokud jde o zdroj štěstí: "Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 27).
        Avšak Ježíš nechce vykořenit a zrušit přirozené lidské vztahy, nýbrž povýšit je. Když slyší, že jeho matka a jeho bratři ho hledají - "ukáže na své učedníky a řekne: «Hle moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka»" (Mt 12, 49). Tedy i pro svatého křesťana existují matka a bratři!
     Ježíš sám vymezuje práva rodičů na své dítě. Když zůstal Ježíš v Jeruzalémě - po tom, co dosáhl dvanácti let - rodiče ho hledali. Když ho po třech dnech nalezli mezi učenými, žasli nad moudrostí jeho odpovědí, ale matka mu s výčitkou řekla: « "Synu, proč jsi nám to učinil?" A on odpověděl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" - Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je » (Lk 2, 42-50).
     Třetí rozpor je v nás. Pavel to ví a říká o tom: "Nepoznávám se ve svých skutcích. Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím... Vím totiž, že ve mně, to je v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat je, už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.... Ve své nejvnitřnější bytosti souhlasím se zákonem Božím. Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jaký jsem to ubožák! «Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Bohu buď vzdán dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána»" (Ř 7, 15-25).
       Pavel však umí vyřešit rozpor šťastné spásy křesťana: Zatímco Židé žádají zázračná znamení a Řekové hledají moudrost, my kážeme Krista Ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro ty, kdo jsou povoláni, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost... Uvažujte a oceňte tedy své povolání, bratři (1Kor 1, 22-25). I my nad tím musíme uvažovat a ocenit to!
     V tomto smyslu Otec H.M.Cormier napsal o O. A. Jandelovi: Kromě toho, že byl učedníkem i učitelem ducha víry, lze říci, že Otec Jandel byl také mučedníkem. Nemohl totiž kráčet tímto životem bez velkých obětí: oběti ideálů, oběti zálib, oběti odpočinku; oběti srdce, zápasů, nepříjemností, zklamání a tisíce podob zármutku; i velmi hlubokých trápení, tím že se podílel na utrpení církve svaté. Nikdy necouvnul. Byl věrný svému svědomí, věrný svému kříži. A tato síla v oběti se postupně stala nadpřirozenou mírností, vydobytou na vlastmí povaze. Dokázal, že se neměnila ani při hromadění zkoušek (13). A když hodnotil celý jeho život, říká: "A sami ti, kdo připravili jeho povýšení, v něm asi viděli jen svědomitého představeného, skromného, schopného vést bezúhonný, zbožný a šťastný život. Ale jakmile byl postaven na vrchol, projevily se na něm rysy hrdinství, až příliš velikého na naši dobu" (Tamtéž, s. 532).
      Nedalo by se totéž říci o blahoslaveném Hyacintovi? Nepopsal snad - aniž by si to uvědomil - vlastního ducha, vlastní duchovní zrod?